MASARYKOVA UNIVERZITA
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Seminář dějin umění
Dějiny umění
Jiří Káš
Štencův dům v Praze
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.
2008
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplmovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Jsem autorem všech pořízených fotografií.
__________________
2
Obsah Úvod .......................................................................................................................................... 4 Literatura ................................................................................................................................... 5 Umístění a charakter objektu ...................................................................................................... 8 Tvář objektu ............................................................................................................................... 9 Vnitřní uspořádání objektu ........................................................................................................12 Jan Štenc (1871 – 1947)..............................................................................................................15 Otakar Novotný .........................................................................................................................18 Nahá zeď ...................................................................................................................................21 Asanace.....................................................................................................................................24 Závěr.........................................................................................................................................27 Exkurz – Stavitelé a současný stav ..............................................................................................28 Matěj Blecha..........................................................................................................................28 Firma Bří. Kavalírové ..............................................................................................................29 Současný stav objektu............................................................................................................30 Poznámky..................................................................................................................................31 Použitá literatura.......................................................................................................................34 Obrazová příloha .......................................................................................................................37
3
Úvod
Na počátku dvacátého století vnikla moderní architektura do centra hlavního města. Ačkoliv na pozemcích nově vzniklých po asanaci se stavělo především v historizujícím stylu, v blízkosti dnešní Pařížské třídy vznikl nakladatelský podnik s nájemním domem, který s okolní zástavbou kontrastuje. Celý dům byl již ve své době chválen a stal se místem setkání nejrůznějších osobností. Svou největší slávu si však udržel jen do nástupu komunismu. Po sametové revoluci byl objekt navrácen dědicům zakladatele podniku, kteří mu navrátili původní podobu. Jeho slávu mu však již nevrátí asi nikdo. Vývoj v oblasti techniky pokračuje kupředu a technologie, pro které byl dům navržen jsou dnes zastaralé. Dnes tak můžeme obdivovat alespoň krásu kvalitní architektury v centru Starého města.
4
Literatura Samotnou budovou grafického závodu se literatura zabývá poměrně často, nicméně často se také jedná jen o heslovité údaje na jeden odstavec.1 Nejpopisnější prací je kapitola věnovaná Štencovu domu v sedmém dílu knihy“ Pražské domy vyprávějí…“ a popis od Rostislava Šváchy.2 Najdeme zde historii parcely, na které je dům postaven, popis celého objektu i s údaji o výzdobě. V prvně jmenované publikaci je část věnována osobě Jana Štence i pozdějšímu osudu budovy a zejména archivu skleněných negativů. Ve většině ostatních publikací je nashromážděno mnoho staveb, ale ke každé jen minimum textu, jak je tomu např. v Praha 1891-1918,3 kde se sice dovídáme, že: „V této krátké zalomené ulici se nachází nejvýznamnější novodobý objekt celého asanačního pásma…“,4 ale jinak je popis velmi stručný a dvorní objekty ani nezmiňuje. Veškeré prameny ke stavbě i pozdějším dostavbám a přestavbám, včetně povolení vydaná příslušnými úřady jsou ve stavebním archivu Městského úřadu Prahy 1. Ovšem tento archiv není skutečným archivem, ve smyslu uchovávání archiválií.5 Z tohoto důvodu je tedy pouze studentům umožněno nahlédnout alespoň do nákresů fasád a řezů. Pro zpřístupnění celé dokumentace je nutná plná moc majitelky paní Violy Škabradové, vnučce po Janu Štencovy. Vzhledem k současnému využívaní celého objektu k podnikatelským i soukromým účelům mi plná moc nebyla dána. Přesto mi paní Škabradová poskytla kopie půdorysných plánů jednotlivých částí budovy a provedla mě dvorními objekty. Půdorysy se zřídka vyskytují i v literatuře. Nejčastěji se jedná o celkový půdorys přízemního patra objektu, z kterého je dobře patrné rozmístění jednotlivých oddělení, bytu domovníka a obchodu. Fotografie dokumentující stavební „vývoj“ jsou pouze v článku Jiřího Škabrady – Štencův dům – Bilance po osmdesáti letech.6 Autor, který je zároveň manžel současné majitelky, zde popisuje zničené části, které stavba utrpěla v průběhu stavebních úprav provedených po znárodnění podniku. Je patrné, že se tento architektonicky cenný objekt nedočkal příliš vřelého zacházení. V závěru článku dokonce autor prosí o rady s odstraněním latexu ze stěn v pracovně. Stavba prošla drobnou přestavbou ještě za života Jana Štence, kdy bylo o patro zvýšeno dvorní křídlo nad oddělením zinkografie. Konkrétní údaj o tom nalezneme v jinak skromném heslu v Průvodci pražským industriálem a o něco podrobněji v hesle od Rostislava Šváchy.7 Zde se také dozvíme i o stavebních firmách, které se na stavbě podílely, kterýžto údaj se v literatuře vyskytuje jen zřídka. Z literatury ani z pramenů nelze přesně určit autora 5
pozdější dostavby, přesto se za autora považuje opět Otakar Novotný, ačkoliv pro to neexistují reálné podklady. Ačkoliv se v několika zmíněných publikacích dočteme o inspiraci H.P. Berlagem, konkrétní stavby které by měly na architekta vliv nikde jmenovány nejsou. Typické zobrazení Štencova domu je z rohu Salvátorské ulice, odkud je vzhledem k stísněnému prostoru nejlepší možnost k pořízení fotografie celého domu. Často využívané jsou také snímky pořízené v době brzy po vzniku domu, kdy už fungovaly všechny části podniku. Tyto snímky jsou dnes uloženy ve Štencově archivu negativů a jsou užitečnou pomůckou pro studium původní výzdoby a rozvržení místností v objektu. Celkový pohled na uliční část nabízí nezkreslený pohled z protějšího kostela sv. Salvátora, takové příležitosti však bylo využito k zobrazení v literatuře jen zřídka.8 V životopisných datech týkajících se architekta i objednavatele nejsou v literatuře uváděny žádné rozdílné informace, což je zapříčiněno nepříliš vzdálenou minulostí, kdy oba žili. Drobné nesrovnalosti se vyskytují pouze v datech výstavby domu, které jsou ovšem pravděpodobně zapříčiněny tím, že se budova stavěla na dvě fáze9 Nejčastěji jsou však uváděna správná data let 1909-1911. Literatura týkající se osoby Jana Štence byla vydávána již za jeho života, o což se nejvíce postaral Štencův grafický kabinet a dokonale vybudovaný podnik ve dvoře.10 Zejména logické uspořádání a velkorysý prostor byly součástí dvou pochvalných článků v Ročence českých knihtiskařů. V prvním článku z roku 1911 se autor zabývá především technickým vybavením různých oddělení a pak také technikou procesu výroby tisků.11 Text vydaný o rok později působí ještě větším nadšením autora pro Štencův podnik.12 Text je vlastně jakousi procházkou jednotlivými odděleními, s uvedením technologie zde prováděné. Dále je v textu uvedeno několik významných tisků, které již Štenc stihl vydat. Další publikací, která se ovšem zabývá samotnou osobou Jana Štence, je článek ve XXIX. Pražském historickém sborníku.13 Autorka článku se zde zabývá zejména obdobím počátku činnosti Jana Štence u J. Vilíma,přes jeho osamostatnění ,až do doby jeho úmrtí. Článek podrobně popisuje Štencovu spolkovou činnost, ale popisuje i jeho spolupracovníky z řad historiků umění nebo grafiků i situaci v pražském tiskařském prostředí té doby. Věnuje se zde i samotné budově, zejména rozložení jednotlivých oddělení. Publikace k osobě Otakara Novotného vznikala již za jeho života, o což se zapříčinil zejména architektonickou tvorbou a také svou aktivní účastí v kulturním životě a členstvím v různých spolcích spolu se svou pedagogickou činností. Ze života Otakara Novotného toho 6
nabízí nejvíce katalog vydaný k jeho souborné posmrtné výstavě v 80tých letech. Katalog zároveň nabízí kompletní soupis Novotného díla s označením jeho realizovaných návrhů. V katalogu jsou pochopitelně fotografie jeho slavných i méně známých děl. Kromě soupisu děl nabízí katalog i soupis Novotného příspěvků do časopisů nebo knižní publikace. V katalogu se rovněž nachází Novotného stručný životopis s nejvýznamnějšími událostmi. 14 Ze života Otakara Novotného se toho ale v jeho výstavním katalogu, ani v ostatní literatuře příliš nedočteme. Jedinou výjimkou jsou články v Listech S.V.U. Mánes, 15 které obsahují opis z Novotného deníků, ze kterých je patrná zejména jeho časová vytíženost působením v různých spolcích. Jako nejvýznamnější Novotného realizaci je často považován právě Štěncův dům, který je také nazýván nejlepším dílem české moderny. Literatura o stavebnících, kteří se podíleli na stavbě Štencova domu je minimální, přesto však Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách nabízí velké množství jinak poměrně obtížně zjistitelných informací. 16 Nějaké další informace, týkající se stavitelů, nabízí kromě již zmíněné publikace ještě monografie o Emilu Králíčkovi, 17 který několik let pracoval pro jednoho ze stavitelů - Matěje Blechu.
7
Umístění a charakter objektu Budova se nachází v těsné blízkosti kostela sv. Salvátora ve stejnojmenné uličce, která leží nedaleko Pařížské třídy. Objekt je umístěn na pozemku, který vznikl na místě bývalého paulánského kláštera. Klášter byl za josefínských reforem zrušen a byla zde provozována mincovna. Ta byla zbořena na konci devatenáctého století při pražské asanaci. Nově vzniklý pozemek se nachází nedaleko prvního podniku, který stavebník provozoval v pronajatých prostorách na dnešní Pařížské třídě. Průmyslový podnik a nájemní dům dohromady je postaven ve stylu geometrické secese a tím kontrastuje s převážně historizující zástavbou Starého města. Stavba obytného domu a nakladatelství leží na nepravidelném polygonálním pozemku. Objekt se skládá celkem ze tří křídel rovnoběžných se Salvátorskou ulicí a jedním traktem, přiléhajícím k západní zdi areálu. Tento trakt spojuje podsklepený uliční objekt s dvorní budovou na jižní hranici pozemku.
8
Tvář objektu Následující popis vychází z dobových fotografií a z pozorování současného stavu budovy, jejíž vnější podoba zůstala od doby jejího vzniku téměř nezměněna. Třípatrová budova je na první pohled výrazná svou strohou fasádou z režných cihel, která začíná v prvním patře. Přízemí je zvýrazněno pásem bílých glazovaných lícovek, který se táhne celou šíří uliční části domu. Patro je dále děleno vertikálními pásy bílých glazovaných cihel, které zároveň protínají pás horizontální a dále pokračují mírně nad spodní linii oken v prvním patře, kde jsou pyramidovitě zakončeny. Celkem takto z budovy vystupuje devět pilastrů, které zároveň vymezují prostor pro okna, výlohy a vstupy do domu. Ve všech devíti pilastrech jsou vpadlé výplně. Další výrazný prvek v přízemním patře je vstup do domu čp. 1092. Tento moderní portál je tvořen dvojicí výše popsaných pásů, které jsou umístěny po stranách a spolu s horizontálním pásem tvoří nejsvrchnější vrstvu. Další vrstvu tvoří menší horizontální pás na šíři mezi dvěma již popsanými vertikálními. Poslední vrstva je tvořena pásy obklopujícími dveře ze tří stran. Prostor nade dveřmi je až ke střeše rozdílný od zbytku fasády a tvoří tak jeho samostatnou část. Tato nejednotnost se zbytkem fasády je zapříčiněna nutností přístupu světla ke schodišti, které je za zdí. Z toho důvodu jsou okna v této části domu umístěna v mezipatrech. Tato okna jsou dvoukřídlá, s výjimkou dvou úzkých oken těsně nad portálem. Zbylá dvoukřídlá okna jsou umístěna v mírně vystupující hmotě domu, která má šíři prostoru mezi dvěma vertikálními pásy. Prostory mezi okny jsou vyplněny geometrickým stupňovitým motivem vyskládaným z režných cihel, které jsou připevněny na meziokenní hmotu domu. Tato meziokenní část vystupuje z fasády směrem do ulice a je tvořena režnými cihlami, poskládanými pro zvýraznění svisle. Z této hmoty pokračuje ve spodní části do prostoru mezi dvě úzká okna obrácený motiv pyramidy. Horní část schodišťového průčelí je zakončena střešní římsou, která pochopitelně vede celým domem.Nad římsou pak pokračuje posledním oknem a nad ním motivem slepého oblouku z ústupkově vyskládaných pásů cihel. Přízemní patro dále pokračuje dvěma okny, každé má svůj vlastní prostor mezi pilastry. Tento prostor je pak vyplněn geometrickou mozaikou se stále se opakujícím vzorem. Mozaika má červenou, bílou a modrou barvu, která zde dominuje. Po dvojici oken následuje trojice skleněných výloh, které ponechávají místo na mozaiku, jen ve spodním pásu a úzkých místech po stranách. Po trojici výloh je zde průjezd, který umožňuje vstup do obytné části domu čp. 931 a do objektů postavených ve dvoře. 9
Průjezd do domu je zvýrazněn vpadlým pásem z bílých cihel, který je vsunut mezi pásy dělící spodní patro a který ze tří stran lemuje průjezd. Poslední část spodního patra tvoří dvě okna, opět umístěna mezi dva pilastry a obklopena geometrickou mozaikou. První patro je tvořeno vzácně shodným prvkem pro obě části domu. Tímto prvkem jsou trojkřídlá okna horizontálně rozdělená na dvě části. Pás stejných oken probíhá celým patrem s výjimkou samostatného prostoru nad dveřmi ke schodišti, který je již výše popsán. V dalších patrech již v rozmístění oken mezi dvěma částmi domu panuje nesouhra. Ta je ještě zvýrazněna prolomením plochy druhého a třetího patra domu čp. 1092 dovnitř. Zatímco okna v domě čp. 1092 jsou v posledních dvou patrech dvoukřídlá, okna v druhé části domu jsou francouzská. Každé francouzské okno v druhém patře je opatřeno malým kovovým zábradlím, které jakoby předznamenává cihlový balkon o patro výše. Na balkon ,zabírající šíři tří oken, se dá ze všech těchto oken také vstoupit. Malým zábradlím tak jsou v tomto patře vybavena pouze dvě krajní okna. Balkon má oblé rohy a hladké zábradlí nesené na úzkých čtyřhranných sloupech. Balkon je podpírán dvojicí konzol ze stupňovitě vyskládaných režných cihel. Po již zmíněné střešní římse, která je složena ze stupňovitě poskládaných cihel, následuje prostor zasklený prohnutými skly. Ta mají v řezu tvar čtvrtkruhu. Zasklený prostor vede od schodištního traktu šíří celé budovy a umožňuje tak přístup světla do ateliéru. Prostor nad domem čp. 931 je zakončen atikovým štítem s pěticí vpadlých oblouků, stejných jako nad schodištěm domu čp. 1092. Zde jsou pouze propojeny v jeden celek zasazený do cihlové části vystupující ze siluety domu. Spojující,nebo spíše dělící prvek dvou částí domu je průjezd. Již bylo zmíněno jeho akcentování v uličním průčelí bílými cihlami. Ozdobné prvky však najdeme i uvnitř průjezdu v části, která probíhá vnitřkem domu a odkud vedou schody na západní straně do horních pater. I zde je hlavním prvkem režné zdivo, které zdobí vnitřek průjezdu. V této jsou po stranách slepé, obdélníkové niky. Tyto niky jsou mělké a jsou umístěny po celé délce zdí. Ve zdi naproti schodišti jsou niky zpočátku s půlkruhovým obloukem a výrazným vystupujícím rámováním. Motiv půlkruhového oblouku se opakuje ve spodní části, kde je znázorněn vystupující hmotou zdi. Strop je omítnut na bílo a uprostřed jsou ve čtvercových a obdélných vpadlých polích výrazně vystupující lampy. Zadní část uličního bloku je rozdělena výrazně vystupující hmotou krytého schodiště nad průjezdem. Přístup světla na schodiště je umožněn trojicí vždy v mezipatře stojících 10
velkých trojkřídlých oken. Nalevo od průjezdu,při pohledu ze dvora, je úzké vertikální okno, následováno velkým oknem ze šestnácti tabulek. V mezipatře je po pravé straně okna umístěn vstup na terasu. V prvním patře je velké okno vystupující z hmoty domu rozděleno na dvacet tabulek ve čtyřech sloupcích. Druhé a třetí patro má každé po čtyřech francouzských oknech. Ve třetím patře je z cihel vyskládaný balkon s přístupem prostředními dvěma francouzskými okny. V půdním prostoru je umístěno čtyřkřídlé okno. Část domu, napravo od průjezdu,má v prvním patře nad trojicí schodů uprostřed velký prosklený vstup. Po stranách jsou vždy dvě velká okna z dvanácti skleněných tabulek. Prvním patrem se táhne, od pravé strany s dílenským prostorem lázně, pás osmi velkých vertikálních oken. V prostoru, kde by měly být ještě dvě taková okna, je pouze jedno samostatné malé okno. Vyšší dvě patra domu zdobí celkem dvacet symetricky rozmístěných francouzských oken. V posledním půdním patře je na pomyslných hranicích domu vždy jedno čtyřkřídlé okno, každé z osmi tabulek. Mezi těmito okny je devět menších, dvoukřídlých oken. Na hranici domu vystupuje do prvního patra hmota domu na šířku vnitřního schodiště. Tento architektonický prvek je zakončen ve druhém patře k němu připojeným balkonem. Druhý takový balkon stojí samostatně ve třetím patře. Objekty zbývajících dvou dvorních oddělení s přiléhajícím traktem na západní straně,jsou postaveny na železobetonovém skeletu. Odděleními se vždy po stranách táhne několik skleněných oken na výšku místnosti a téměř celou šíří zdi. Výjimkou je pouze horní prostor jižního ateliéru, kde je spodní jiho-západní část zazděna a horní prostory jsou osvětleny po obou stranách čtyřmi velkými okny.
11
Vnitřní uspořádání objektu Stavba se skládá z hlavního uličního bloku, který je podsklepen. Uliční část objektu je dnes rozdělena na dva domy – čp. 1092 a čp. 931. Vstup do hlavní části celého objektu, tedy do domu, který má okna do ulice, je umožněn vchodem na východní straně domu. Tímto vchodem se dostaneme do domu čp.1092. Hned za dveřmi je u levé zdi schodiště do horních pater a ve zdi po pravé straně je dvojice dveří do bytu a do dílny. Dveře blíže hlavnímu vstupu do domu vedou do bytu. Byt začíná předsíní, ze které vedou celkem čtyři dveře. Dvojice dveří naproti vstupu do bytu vedou na toaletu a do koupelny. Dvojice dveří v sousední stěně vedou do kuchyně a pokoje. Obě místnosti mají po jednom okně vedoucím do ulice. Druhé dveře u schodiště vedou do předsíně, na kterou navazuje dílna, která se táhne od prostoru s lázněmi celou šíří domu. Do dílny je rovněž přístup z průjezdu, odkud je také vstup do slavného krámu. Krám je umístěn v prostoru uličního průčelí mezi bytem a průjezdem. V prvním nadzemním patře je v uličním průčelí opět byt a nad prostorem dílny se celou šíří této části domu rozprostírá fotoateliér. Ve druhém i třetím patře je shodné rozvržení místností. V uliční části se opakuje vzorec spodního patra a v dvorním průčelí po vstupu do předsíně jsou všechny místnosti orientovány do dvora. První je kuchyň a následují tři průchozí pokoje. Dva prostřední pokoje mají po třech oknech a kuchyň s krajním menším pokojem mají dvě okna. V nejvyšším patře se pak nachází ateliér se známými čtvrtkruhovými okny do ulice, který zabírá celou šíři domu. V oblasti nad předsíněmi spodních bytů je umístěna prádelna a zbylý prostor táhnoucí se celým dvorním průčelím nese označení půda. Mezi ateliérem a půdou je malá tmavá komora, která je průchozí do sousední části domu. Druhým vchodem je průjezd, který opticky dělí oba domy, a zároveň umožňuje vstup do obytné části domu čp. 931, a přístup do dvorních objektů. Po vstupu do průjezdu jsou po pravé straně dva schody vedoucí ke dveřím do bytu domovníka. Domovníkův byt je dvoupokojový, kdy oba pokoje mají okno do ulice. Z druhého pokoje vedou dveře naproti oknu do komory, ze které je zároveň vstup na toaletu. Při postupu průjezdem dále do nitra objektu dojdeme ke trojramennému schodišti po pravé straně. Složitě architektonicky ztvárněným schodištěm vystoupáme do vestibulu v prvním patře. Ve vestibulu je vstup na schodiště umístěné rovnoběžně s průjezdem a směřující směrem do dvora. V prvním patře jsou dále dveře do kanceláře umístěné směrem do ulice. V kanceláři jsou tři okna do ulice a naproti nim vstup na uzavřenou pavlač s dvěma okny, která vede v rovnoběžně s hranicí 12
pozemku, od kterého je oddělena nezastavěnou plochou, do které směřují výše zmíněná okna a která umožňuje ventilaci vzduchu. Z pavlače je umožněn přístup na toaletu sousedící s kanceláří a hranicí pozemku , nebo na jejím druhém konci do známé tzv. šéfovny. Místnost značená v plánech jako „CHEF“ má ve výklenku umístěno okno směřující do dvora. Dále má dveře směřující rovněž do dvora. Díky těmto dveřím měl Jan Štenc přístup prakticky do všech oddělení svého podniku. Poslední dveře naproti vedou vedle schodiště do vyšších pater v již zmíněném vestibulu. Vystoupáme-li po tomto schodišti do druhého patra, dojdeme ke dveřím, které vedou do předsíně. Z předsíně vedou dveře do všech místností bytu. Po levé straně je vstup do kuchyně s dvěma okny do dvora, směrem k hranici pozemku je v kuchyni vstup do pokoje pro služku a za ním spíž, do které je vstup u pokoje pro služku, který nezabírá celou šíři kuchyně. Obě místnosti, jak pro služku, tak spíž, mají po jednom okně do dvora. Z výklenku u vstupu do spíže směřuje malé okno do světlíku, který je nad pavlačí spojující kancelář a tzv. šéfovnu. Dále vedou z předsíně dveře na toaletu a do koupelny. První jmenovaná místnost má jedno a druhá dvě okna do světlíku. Poslední dveře jsou naproti vstupu ze schodiště a vedou do pokoje, který má celkem pět francouzských oken vedoucích do ulice. Byt ve třetím patře je shodný s bytem spodním, pouze je doplněn dvěma balkóny. První balkon, reprezentativně umístěn do ulice s výhledem na blízký kostel. Druhý balkon je vzhledem ke své poloze méně reprezentativní a nachází se na středu dvorní části s přístupem z kuchyně, opět pomocí francouzských oken. V posledním patře vstoupíme ze schodiště opět do předsíně. Z předsíně je v podkrovních prostorách vstup do ateliéru, který je v prostoru spodních pokojů. Zde je však v místnosti probourána stěna směrem do domu čp. 1092 a ateliér tak vede přes celou šíři domu. V předsíni jsou poté již jen dveře na toaletu a koupelnu. Před předsíní je na konci schodiště po levé straně vstup na půdu, s dvěma malými okny do světlíku. Průjezdem projdeme kolem schodiště vedoucího do horních pater domu a dojdeme do dvorní části objektu. Ta je složena z pokračujícího průjezdu, který je zakončen vstupem do vestibulu, umístěným mezi objekt zinkografie po levé straně a místností na montáž po pravé straně. Oddělení zinkografie je řešeno jako jeden velký nedělený prostor s maximálním osvětlením velkými skleněnými stěnami na severní a jižní straně. Místnost na montáž je součástí traktu bez přerušení napojeného k hlavní budově a vedoucí u západní strany až ke konci pozemku v prostoru ateliéru, přičemž se tento trakt vzhledem k tvaru 13
pozemku stále zužuje. Po levé straně průjezdu je za uličním traktem malý dvorek, oddělující jednopatrový objekt zinkografie od hlavní budovy, se kterou je spojen pouze malou chodbou na konci dvorku u sousedního domu. Po vstupu do vestibulu jsou po stranách umístěny vstupy do již zmíněných objektů, které svými vnějšími stěnami vymezují šíři průjezdu. Z vestibulu je dále umožněn přístup do druhého dvorku, který je ze všech stran uzavřen. Na severní straně je ohraničen budovou již zmíněné zinkografie a na jižní je vymezen prosklenou zdí dvoupatrového ateliéru. Oba hlavní dvorní trakty jsou dvoupatrové ze železobetonového skeletu. Zadní část je zakončena spojovací chodbou mezi ateliérem a zinkografií, do které je umožněn vstup i ze dvorku. U tohoto vstupu je postavena malá cihlová kašna. Naproti vstupu do dvora je ve vestibulu schodiště do patra nad místnost s montáží, kde je terasa, a do prostoru nad vestibulem, kde je zřízen prostor kopírny kovu. Z kopírny kovu je vstup na terasu umístěnou na střeše zinkografie, na této terase se za příznivého venkovního světla pořizovaly fotografie. Poslední vstup ve vestibulu je umístěn v ose průjezdu a umožňuje vstup do ateliéru. V ateliéru jsou na západní straně ve výše zmíněném zužujícím se traktu dvě tmavé komory. Další dvě komory jsou umístěny ve stěně naproti vstupu do ateliéru a všechny čtyři komory jsou tak ve výsledku uspořádány do tvaru písmene „L“. V rohu místnosti je v prostoru kovové, točité schodiště vedoucí na ochoz v patře, které je určeno pro retuš. Tvar ochozu je také do tvaru písmene „L“, přičemž jeho vnější strany vedou nad přízemními prostory komor. Oddělení fotoateliéru má vzhledem k umístění u hranice pozemku zmenšenu zasklenou plochu jižní stěny. Tu přerušuje umístění retuše v prvním patře a temné komory v přízemí. Patro retušérů je dále napojeno na sousedící prostor kopírny kovu. Na východní straně ateliéru jsou schody do chodby vedoucí kolem dvora směrem k zinkografii. Schody vedou do prostoru kopírny, která se nachází mezi chodbou a nezastavěným pozemkem u sousedního domu. Z kopírny lze po schodech sejít do zinkografie a poté níže do leptárny. Oba prostory, leptárna a kopírna, jsou protáhlého obdélníkového tvaru a vedou od východní hranice pozemku u ateliéru, kde jsou mírně zkoseny, do zhruba poloviny zinkografie. U obou hlavních dvorních budov je patrné, že se na jejich projektování (stejně jako na zbytku objektu) podílel Jan Štenc, který za léta práce v oboru pochopil, jak je důležitá vzdušnost dispozice umožněná dostatečnou výškou místností a dostatečný přístup přirozeného světla velkými okny, které jsou téměř ve všech odděleních. 14
Jan Štenc (1871 – 1947) Budoucí nakladatel, rytec, fotograf a majitel prosperujícího podniku Jan Štenc pokračoval v rodinné tradici v oboru tiskařském, ve kterém pracoval již jeho otec a poté i dva jeho bratři. Sám Jan Štenc se vyučil technice reprodukčního dřevořezu – xylografii v ateliéru Jana Šimáně.18 Tato technika však zaznamenala velký úpadek, a tak se u svého tehdejšího zaměstnavatele Jana Vilíma přeorientoval na chemografický postup. Ve Vilímově tiskařském závodě vedl technický provoz a seznámil se s možnostmi fotografie jako součásti chemografického postupu, ale především jako dokumentačního média. Tato možnost se mu naskytla při spolupráci s E. Šittlerem a A. Podlahou, pro které pořídil mnoho snímků historických budov. V roce 1900 se J. Vilím spojil se závody J. Otty, F. Šimáčka a J. R. Vilímka. Nově tak vznikla akciová společnost Česká grafická unie, které se však často říkalo jen Unie. 19 V tomto novém podniku se Štenc, jakož faktor reprodukčního oddělení, podílel například na souborných dílech o J. V. Myslbekovi , J. Úprkovi nebo V. Hynaisovi. V Unii také vznikala obrazová část ke knize o Mánesovi, při které se Štenc seznámil s K. B. Mádlem a zejména s originály Mánesových děl. Když se po sedmi letech Unie stěhovala do nových budov na Vyšehradě a plánovala další rozšiřování, Jan Štenc se osamostatnil a v roce 1908 si otevřel vlastní grafický závod v pronajaté budově na tehdejší Mikulášské třídě. 20 O rok později zakoupil pozemek v nedaleké Salvátorské ulici, kde byl v říjnu 1910 zahájen provoz jeho podniku ve vlastní budově, kde později vzniklo mnoho dodnes velmi ceněných knih o umění. V téže budově roku 1912 otevřel v přízemí obchod nazvaný Štencův grafický kabinet, který se věnoval vydávání grafických listů. 21 Štencův grafický kabinet byl jeho současníky velmi obdivován a v Praze neměl prakticky žádnou konkurenci. Štencovo nakladatelství se specializovalo na umělecko-historickou literaturu a až na několik málo výjimek se soustředilo na české umění. Jan Štenc spolupracoval s předními historiky umění, kteří v Čechách žili, a dal jim prostor pro napsání důležitých publikací, kterých bylo v té době v Česku jen velmi málo. 22 Sám Štenc se na tvorbě knih podílel velmi aktivně. Financování těchto poměrně náročných projektů muselo být zajištěno příjmem z prodeje grafických listů anebo odlitků soch. Prodej knih s umělecko-historickou tematikou by sám o sobě nebyl schopný se uživit. Z uměleckohistorického hlediska je však zejména důležité vydávání časopisu Umění, kde dostaly prostor články českých historiků umění, a který vycházel pod Štencovým vedením postupně až do 15
40.let. Velká část Štencových aktivit vedla k rozšíření především českého umění do širšího povědomí občanů. Kromě poměrně drahých a tudíž nedostupných knižních publikací tak Štenc vydával pohlednice, nebo útržkové kalendáře. Jan Štenc byl také známá osoba v oblasti kulturního života v Praze. Již od roku 1884 byl členem spolku Mánes. V Mánesu Štenc brzy uplatnil své znalosti a podílel se na přípravě několika důležitých publikací, ať už jako tiskař nebo jako spisovatel. V roce 1900 byla po příchodu Jana Kotěry do Mánesa posílena funkce Jana Štence ve spolku, a ten se stal jejím jednatelem. Aktivně se také podílel na činnosti Svazu československého díla, kde stál u zrodu časopisu Výtvarná práce, který zaplnil místo po přerušeném vydávání časopisu Umění. Dále se například podílel na přípravě dvou pražských výstav, které se konaly v letech 1922 a 1923, kde Štenc především prezentoval výrobky svého prosperujícího podniku. Štencův závod fungoval až do okupace, kdy se omezila produkce pouze na vydávání časopisu Umění a část rozhodovacích práv byla převedena na syna Jana. Na přelomu let 1941/1942 byla Štencovi k jeho sedmdesátým narozeninám uspořádána výstava v Umělecko-průmyslovém muzeu. Po válce pak stihl vydat ještě jednu publikaci a 5. listopadu 1947 zemřel. Jeho smrti prakticky končí historie úspěšného a záslužného podniku, který byl v roce 1950 znárodněn . V budově poté sídlilo nakladatelství Orbis, poté Knihtisk a nakonec Tiskařské závody. 23 Po roce 1989 byl objekt v restituci navrácen rodině Jana Štence, která objekt opět využívá k podnikatelským účelům. Nedílnou součástí stavby a zejména vydavatelského života Jana Štence je tzv. Štencův archiv negativů. Ten obsahuje na 60 000 skleněných negativů, zachycujících nejčastěji české umělecké památky, moderní architekturu, ale i portréty významných osobností,nebo díla ze soukromých sbírek. Snímky byly pořízeny buď samotným Janem Štencem, popřípadě někým z jeho závodu, nebo některým z renomovaných fotografických ateliérů. Archiv byl už ve své době velmi ceněn a také využíván k reprodukcím v nejrůznějších publikacích. Snímky nebyly v archivu systematicky děleny a popisovány. 24 Po znárodnění byl archiv až do roku 1981 stále na stejném místě, poté byl prohlášen za archiválie a přesunut do Státního ústavu památkové péče. V restituci byl archiv navrácen potomkům původních majitelů a přesunut zpět do Salvátorské ulice. Archiv je tak v majetku potomků po Janu Štencovi, který se zasloužil o jeho vznik stejně jako o vznik moderní budovy v centru města.
16
17
Otakar Novotný Autorem domu byl žák Jana Kotěry - Otakar Novotný. Tento architekt byl jeden z jeho nejúspěšnějších žáků, ačkoliv dnes je jeho jméno možná ve stínu jeho slavnějších, kubisticky tvořících spolužáků.25 Jan Štenc si jej zvolil jako projektanta pro svůj budoucí závod a roku 1909 tak mohly vzniknout plány, ve kterých Novotný mohl uplatnit poznatky z nedávné cesty po Holandsku. Ty poté odvážně aplikoval do převážně historizující zástavby v centru Starého města. Budoucí architekt Otakar Novotný se narodil v Benešově u Prahy 11. ledna roku 1880. Po studiích na české reálce Praze v letech 1891-1894 nastoupil vzápětí na Státní vyšší průmyslovou školu v Praze. V letech 1897-1898 absolvoval prázdninové praxe u prof. Josefa Schulze na stavbě Umělecko-průmyslového muzea. Roku 1898 zakončil studium a nastoupil jako asistent pro stavitelské přednášky na Státní vyšší průmyslové škole v Brně. Odtud odešel roku 1900 zpět do Prahy, aby studoval na Umělecko-průmyslové škole u prof. Jana Kotěry. U Kotěry studoval celkem tři roky, v jejichž průběhu vykonal cesty do Itálie a na Balkán a stal se členem S.V.U. Mánes. Po absolutoriu roku 1903 nastoupil v červnu jako hlavní architekt do ateliéru Jana Kotěry a zde zůstal až do července následujícího roku, kdy si otevřel vlastní architektonický ateliér. V této době měl prozatím za sebou jen nemnoho realizací a šlo především o drobnou architekturu. Do roku 1906, kdy začal učit kresbu a kompozici v kurzech pro malíře pokojů pořádaných Umělecko-průmyslovým muzeem, realizoval čtyři domy a několik úprav interiérů. Kurzy vedl do roku 1909 a za ta tři léta se stihl oženit, zplodit syna a podniknout další studijní cesty do zahraničí. V témže roce 1906 realizoval svou známou stavbu letní vily v St. Gilgenu. V letech 1908-1909 vznikla secesní zbraslavská vila známého nakladatele Jana Otty. Po této realizaci dále navrhl nakladatelství a obytný dům pro Jana Štence, který byl postaven v letech 1909-1911. Roku 1911 se účastnil mezinárodní výstavy architektury v Berlíně a začal dopisovat jako redaktor do nedávno založeného časopisu Styl. V letech 1912-1914 přednášel o přirozených a historických slozích na Vyšší dívčí škole v Praze. Roku 1913, zároveň s ukončením své spolupráce s časopisem Styl, se stává předsedou S.V.U. Mánes a je také zakládajícím členem Svazu českého díla. O rok později je realizován jeho návrh expozice Svazu českého díla na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem. Po vypuknutí první světové války se stihl roku 1915 stát redaktorem časopisu Volné směry a téhož roku se stal jednoročním dobrovolníkem u polního dělostřeleckého 18
pluku. Po ročním výcviku byl roku 1916 převelen na italskou frontu, kde zůstal až do konce války. Po válce stavbou učitelských družstevních domů nastává Novotného poněkud opožděné kubistické období, kterému se do té doby na rozdíl od svých spolužáků vyhýbal. Roku 1920 byl opět zvolen předsedou S.V.U. Mánes. Když roku 1923 zemřel Novotného učitel Jan Kotěra, je na jeho místo v Akademii výtvarných umění jmenován právě Otakar Novotný, pouze však jako suplující profesor architektury. Roku 1924 se stává čestným členem Sezzesion ve Štýrském Hradci a také dopisujícím členem Künstlerbundu Hagen ve Vídni. Ve stejném roce projektuje Československý státní pavilon pro Biennale v Benátkách. Za instalaci expozice Svazu československého díla na Mezinárodní výstavě dekorativního umění, konané v Paříži v roce 1925, se stal Rytířem čestné legie a dostal také Grand Prix. V tomtéž roce byl Novotný oceněn Řádem jugoslávského krále Alexandra za instalaci výstavy S.V.U. Mánes v Bělehradě. V letech 1927-1930 je postavena asi nejznámější Novotného realizace a tou je Spolková budova S.V.U. Mánes na Masarykově nábřeží. Od roku 1929 byl jmenován řádným profesorem architektury na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl v roce 1934 zvolen rektorem. Poslední větší realizace pochází z roku 1930 a jedná se o rodinný dům s ateliérem pro Václava Špálu, postavený v pražských Střešovicích. Za protektorátu byl k 1. říjnu 1941 penzionován a v průběhu válečného období začíná pracovat na knize o Janu Kotěrovi. Po válce se v roce 1948 vrací na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde vyučuje Nauku o slohu. V roce 1952 jej prezidentský dekret jmenuje vysokoškolským profesorem pro obory sloh a architektonické tvarosloví. Na konci roku 1953 definitivně končí svou pedagogickou činnost na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a zároveň se téhož roku stává čestným členem přípravného výboru Svazu architektů ČSR. Od roku 1953 je zaměstnán v komisích Fondu československých výtvarných umělců, kde působí až do své náhlé smrti 4. dubna 1959. Novotného architektonické dílo prošlo řadou stylů, které se v první polovině 20. století vystřídaly. Začal v duchu secese ovlivněn Vídní a Kotěrou. Po návštěvě Holandska se jeho tvorba přesunula do geometrické racionální secese, která je nejvíce patrná právě na domu postaveném pro Jana Štence. Po tomto úspěšném období se pokusil napodobit některé své bývalé spolužáky a přeorientoval se na rondokubismus. V tomto směru setrval jen krátce a začal stavěl v duchu funkcionalismu, ve kterém také završil svou projekční činnost. Souhrnně lze nazvat většinu Novotného realizací za velmi kvalitní, ovšem 19
„novátorská“ byla především stavba v Salvátorské ulici. Ostatní stavby již nebyly tolik radikální a často zůstaly ve stínu realizací Novotného bývalých spolužáků nebo učitele. Štěncův dům tak hraje důležitou roli v tvůrčí činnosti Otakara Novotného, který tímto realizoval svůj nejlepší projekt, kterým dokázal, že i moderní architektura má v centru města své místo.
20
Nahá zeď Velkou inspirací pro vznik Štencova domu byla zajisté holandská architektura, která je charakteristická zejména svým režným, nezahaleným zdivem. Motivem režného zdiva jako pravdivé konstrukce se věnoval Otakar Novotný právě od svého pobytu v Holandsku. Tento styl Novotný v různých obměnách používal až do konce života. V jeho stavbách postavených z režných cihel je vidět návrat ke středověku a odklon od forem starších stylů. Neomítnuté zdivo navíc dává architektovi větší volnost v tvorbě tvarů, které by se jinak musely pracně zdobit a vymýšlet se pro ně nové motivy. Nezahalené cihly ovšem nejsou nikterak nudné a i s cihlou lze vytvořit zajímavý ornament, jak Novotný a řada jiných dokázala. Režného cihlového vzhledu využil Novotný poprvé trochu opatrně na stavbě sokolovny v Holicích, kde jsou velmi dobře patrné čerstvé dojmy z Holandska, pro které je režná cihla typická. Na stavbě v Holicích je možné pozorovat návrat ke středověkému stavitelství, které je zde znázorněno půlkruhovými nikami s okny a zejména tedy odhaleným zdivem. Výrazným prvkem je zde také zvýraznění přízemního patra. Toho Novotný docílil pouze zvolením rozdílné barevnosti bez plastických ornamentů. Motiv, který Novotný použije i u Štencova domu, je zde ze siluety domu vystupující atikový štít. Další stavbou, kde Novotný ponechal zdím jejich přirozenou krásu, je dům prof. Lexy v Rakovníku. Zde je patrný Kotěrův vliv, zejména u přísně stojící hmoty domu nad vstupem. Stavba je z neomítnutých cihel pouze zvenku, uvnitř je vše bohatě zdobeno v duchu secese. Další Novotným navrženou stavbou je pak Štencův dům, kde uplatnil zejména jasné geometrické schéma a v plné míře ukázal krásu a čistotu neomítnutých cihel, spolu s robustností kovových prvků. Štencův dům vykazuje prvky patrné již v dřívějších stavbách Novotného nebo Kotěry, který si režně zdivo nepochybně oblíbil, o čemž svědčí fakt, že z neomítnutých cihel si Kotěra navrhl vlastní vilu na pražských Vinohradech,26 nebo tzv. Laichterův dům tamtéž. Na Štencově domě Novotný opět zvýraznil přízemní patro s pomocí odlišné barevnosti cihel. Zde se však jedná pouze o bílý pás z lícovek, které v pravidelných odstupech vybíhají do horního patra v motivu pyramid. Totožný prvek, pouze v jiné barevnosti, použil již dříve Kotěra u Laichterova nakladatelství . Nový není ani atikový štít, který Novotný použil již v Holicích, stejně jako motiv valeného oblouku. Novotný pak v roce 1911-1912 postavil v Holicích dům dr. Zemánka, kde jsou patrné některé motivy použité již při stavbě Štencova domu. Jde především o francouzská okna, motiv půlkruhového ústupkového oblouku,nebo poskládání 21
cihel svislým směrem pro zvýraznění změny hloubky v hmotě domu. V roce 1912 Novotný realizuje další stavbu z neomítnutých cihel. Na Vyšehradě vznikl obytný dům učitele Sequense, který působí poněkud nesourodě. Jedná se zejména o velmi asketický vzhled hlavní budovy ke zbytku objektu. Tentýž rok realizoval Novotný ve svém rodném městě rodinný dům pro J. Váňu, který zaujme hladkým štítem, který prolamují symetricky rozmístěná okna ve spodní části domu. Následující období se Novotný věnoval rondokubismu. Ovšem ani zde se nezbavil cihlových fasád a tak roku 1924 vznikla v České Skalici vila továrníka Bartoně. V letech 1926-1927 pak již v duchu purismu vznikla stravovna a noclehárna v Černožicích nad Labem. Tam opět uplatňuje zvýraznění oken zasazením do vystupující hmoty domu. I zde je zvýrazněno přízemí, které v pohybu hmot kolem oken kontrastuje s horními patry. V zadní části je pak opět kotěrovský motiv- vystupující úzký kubus nad ostatní části objektu. Ve stejném městě stihl ještě Novotný realizovat Obecní dům. Jedná se o nízkou stavbu, kde hladce omítnuté okolí oken v přízemí ostře kontrastuje s horním patrem. Obě patra mají také rozdílně postavená okna, což dohromady vytváří krásný celek. Další stavba byla opět stavěna pro stát a byla jí Státní vystěhovalecká stanice v pražských Vysočanech z roku 1928. Jedná se o úřední stavbu a tomu je podřízen i vzhled budovy. Ta je celá z režného zdiva a jediný prvek, který narušuje nekonečnou skladbu cihel jsou pravidelně rozmístěná okna . Za svůj téměř monumentální vzhled stavba vděčí především dvěma bočním křídlům, která jakoby otevírají svou náruč všem příchozím. Posledním objektem, který Novotný postavil jen s pomocí režného zdiva, byla vila s ateliérem pro malíře Václava Špálu na pražské Ořechovce. Špálova vila zaujme především ničím nenarušenou hladkou fasádou z cihel, ke kterým je zde jako již mnohokrát, přidán osvědčený bílý nátěr okenic. Okna hrají i v této stavbě důležitou roli a jejich harmonické rozmístění a různá velikost skvěle doplňují charakter domu. Tato stavba byla poslední Novotného realizací nejen v použití neomítnutých cihel, ale i v stavebních realizacích vůbec. Z předchozích řádků je patrné, že Otakar Novotný navrhl mnoho kvalitních staveb. Jeho jméno však bude navždy spjato především s domem pro Jana Štence, s moderní stavbou na Starém městě. V místech, které nedlouho předtím prošlo důležitou proměnou.
22
23
Asanace Nedlouho před stavbou Štencova grafického závodu a obytného domu proběhla v Praze kontroverzní a rozsáhlá změna. Tou změnou byla asanace pražského Josefova a Starého města. Tato asanace patří spolu s jubilejní výstavou k nejvýznamnějším událostem v oblasti architektury konce 19. století u nás a nepřímo umožnila výstavbu Štencova domu. Z toho důvodu bude následující část textu věnována pražské asanaci. Rozsáhlá a často radikální přestavba evropských metropolí v 19. století se stala inspirací i pro Prahu. Také Praha zatoužila po širokých bulvárech, vysokých činžovních domech s luxusními a moderními fasádami a po pravidelné síti ulic, kterými bez problémů projede vůz. Takto reprezentativní vzhled však Praha mohla začít budovat zejména až po zboření hradeb, určených k obraně města, která však s končícím stoletím stále více přestávala být potřebná a jen zabírala cenné pozemky a neumožňovala růst města. Obdobná situace pochopitelně panovala ve většině měst, která se stala Praze inspirací ve svém novodobém rozvoji. Jako největší vzor je pochopitelně uváděna Paříž, dále pak literatura uvádí Vídeň, následuje Pešť, Brusel a Florencie.27 Bylo tedy nezbytné počkat až do roku 1866, kdy bylo po prohrané prusko-rakouské válce rozhodnuto o zboření neúčinných hradeb. Díky tomuto rozhodnutí Marie Terezie, mohly být započaty alespoň myšlenky na skutečný růst a zvelebení města. Ačkoliv s bouráním hradeb bylo započato až o devět let později, již roku 1873 byl Spolkem architektů a inženýrů v království Českém předložen Pamětní spis stran upravení a rozšíření královského hlavního města Prahy.28 Tento spis souvisel s odstraněním zábran rozšiřování města a stavebních činností vyplývajících z pevnostní funkce a zákazu výstavby před opevněními. Spis dále obsahuje kritiku současného stavitelství na předměstí, které se děje bez ohledu na vnitřní část města. Kritice neušlo ani umístění jatek a továren, které již dále neměly být jiným na škodu. Dále se spis zabývá nutností výstavby levných a především zdravých domů pro dělníky. Jako nutnost pro úspěšné provedení svých požadavků a připomínek udávají přesně propracovaný plán situační města, předměstí i okolí. „.. a dále nutná změna řádu stavebního, vymožení svolením k expropriaci a pořízení prostředků peněžních.“29 Kromě reprezentačního a rozvojového účinku nové podoby města, zde byla ještě nutnost přestavby svébytně se rozvíjejícího židovského ghetta. To bylo přeplněno a vzhledem k postavení a právům Židů zde vládla neutěšená situace, zejména v hygienických podmínkách, ale i z pohledu urbanismu, kdy se zde nacházela středověká síť uliček a 24
nevzhledných staveb. Tato situace zde panovala až do roku 1849, kdy byl Josefov dán na úroveň ostatních městských částí a jeho obyvatelé si mohli dobrovolně zvolit místo svého bydliště.30 Z hlediska urbanismu ani hygieny, to však nic neměnilo a na změnu se čekalo téměř padesát let, až do roku 1896, kdy se začaly bourat první domy. Než se tak ale mohlo stát, prošel plán dlouhou cestu vzniku. Během této „cesty“ byli například roku 1887 vybráni vítězové soutěže na regulační plán asanační oblasti.31 Pro všech pět plánů je shodná radikalita, s jakou přistupují k bourání památek a jiných cenných staveb. Této skutečnosti se nevyhnula ani kritika v soudobém tisku.32 Po různých průtazích byl ale nakonec roku 1893 přijat zákon,33 který Praze umožnil vyvlastňovat pozemky. Téhož roku jsou zveřejněny také údaje o asanačním obvodě. Celkem měla plocha určená k asanaci 365 476 m2 a byla dále rozdělena do 38 sektorů. Z této plochy zaujímaly rozlohu 276 674 m2 stavební a ostatní pozemky. Ulice a náměstí zabírala dohromady plochu 86 902m2. Tato situace po regulaci se změní následovně: stavební pozemky se mají zmenšit na plochu 216 591 m2 a plocha určená k výstavbě ulic a náměstí naroste na 148 885 m2. Celková částka na náklady spojené s asanací byla vyčíslena na 13, 75 miliónů zlatých.34 Postupně asanační přestavba probíhala v letech 1895-1941 a náklady s tím spojené byly odhadovány na 40 miliónů rakouských korun a celkem bylo zbořeno 680 domů.35 Při přípravě plánů a ostatních náležitostí k asanaci se žádný úřad prakticky nezajímal, co se stane s původními obyvateli domů určených ke zboření. Valná většina těchto obyvatel pocházela z řad dělnictva, což byl možná jeden z důvodů tohoto nezájmu. Celkem bylo určeno k asanaci 580 domů obývaných právě dělnickou třídou, která pak vzhledem k nenahrazení jejich domovů, byla nucena pobývat v nouzových koloniích na okraji města. Tento a další nedostatek, jakož i samotný rozsah asanace byl předmětem časté kritiky z řad architektů i literátů. To bylo také důvodem, proč roku 1896 byla ustanovena Umělecká komise, složená převážně z architektů, která měla za úkol podrobit plány asanace důkladnému rozboru a navrhnout změny.36 Dále měla komise za úkol dokumentovat umělecké památky a případně se pokusit je zachránit. Vzhledem k nerespektování komise městskou radou, se roku 1898 komise rozpustila. Z hlediska architektovo-urbanistického byla asi největší změna proražení dnešní Pařížské třídy. Jedná se o zcela novou uliční osu, která na rozdíl od ostatních nově vzniklých ulic, nemá své historické trasování. Ač vybudována v duchu pařížských bulvárů ve své podstatě nemá příliš opodstatnění v návaznosti na okolní zástavbu a tak asi hlavním úkolem 25
vybudování této ulice bylo zničení velké části starého Josefova. Ostatní ulice většinou respektují své historické umístění, zejména proto, že při pražské asanaci nebyly použity klasicistní vzorce pro tvorbu nové uliční sítě, a tak byla pražská asanace ve svém důsledku více ohleduplná k historickému rozmístění ,než tomu bylo v jiných městech. Konkrétní pozemek vznikl někdy kolem roku 1900, kdy se nově založenému Klubu Za starou Prahu podařilo zachránit, alespoň část bývalého paulánského kláštera, který po josefínských reformách v 18. století fungoval jako mincovna.37 Na pozemku, který zůstal po nezachráněné části, naproti kostelu sv. Salvátora, tak mohla roku 1909 začít vznikat nová moderní budova – Štencův grafický závod a nájemní dům.
26
Závěr Moderní budova Štencova obytného domu a dílen v asanačním pásmu Starého města je dodnes významnou stavbou z počátku dvacátého století. Ačkoliv již dvacet let neplní svou původní nakladatelskou a tiskařskou funkci, stále v ní žijí lidé a dokonce i současná podnikatelská činnost, která je provozována v prostorách dříve určených nakladatelské a tiskařské činnosti, láká do této budovy slavné osobnosti.38 Díky tomu je tato výjimečná budova opět místem setkání umělců z různých oborů, ačkoliv za jiných okolností. Svou slávu z dob do druhé světové války již objekt pravděpodobně nikdy nezíská. Změnila se doba i technologie, pro které byla budova navržena a můžeme tak být vděčni alespoň za její uchování do dnešní doby. I přes nepřízeň osudu si budova zachovala svůj noblesní půvab moderní stavby v centru města. Podobně odvážných staveb je nemnoho a Štencův dům je vlastně výjimka v asanačním obvodu, který byl zastavován převážně historizujícími budovami. Dům vznikl za vzácné shody a spolupráce architekta a majitele, pravděpodobně jen díky tomu byl postaven dům moderního stylu. Dům, který dokonale plní reprezentativní funkci a zároveň ve svých útrobách skrýval průmyslový podnik. To vše v centru města, jen nedaleko od Staroměstského náměstí a ještě blíže od dnešní Pařížské třídy. Umístění domu je tak vlastně jeho jediná „chyba“. Malá, úzká Salvátorská ulička není dostatečně reprezentativním místem pro takovou budovu. Na druhou stranu nelze předvídat, jak by Otakar Novotný naložil se stavbou umístěnou na nějaké exponovanější místo. Zda by se odvážil vnést do centra města moderní názory i v nějaké frekventovanější ulici. Nezodpovězených otázek, týkajících se Štencova domu je však více: Není jisté kdo je autorem vnitřní výzdoby domu a zda to byl opět Otakar Novotný, kdo navrhl přístavbu ateliéru nad zinkografií? Tyto otázky však nic nemění na kvalitě provedené stavby a na jejím významu pro kulturní a uměleckohistorický život v tehdejší Praze.
27
Exkurz – Stavitelé a současný stav Přestože se v tomto případě stavitelé na stavbě podíleli skutečně jen jako pracovní síla bez zásahů do podoby objektu, v mnoha případech byly firmy podílející se na vzniku Štencova domu rovněž autory projekčních plánů. Často se jednalo o budovy dnes velmi známé. Z tohoto důvodu bude následující text věnován dvou úspěšným firmám, která stály u zrodu Štencova domu. Matěj Blecha První firmou, která stála za stavbou nejpodstatnější části Štencova domu byla stavitelská firma Matěje Blechy. Ta na stavbě pracovala spolu s Karlem Schandlem v letech 1909-1911.39 Matěj Blecha se narodil 16. července 1861 ve Štítarech u Kolína a zemřel 18. prosince 1919. Vystudoval pozemní stavitelství na České technice v Praze a poté studoval architekturu na akademii ve Vídni, kde začal vykonávat svou stavitelskou praxi. Zprvu pracoval jako společník svých bratrů, ale později se osamostatnil. Od roku 1885 se stává členem SAI a o dva roky později vystavuje na spolkové výstavě své práce z dob vídeňských studií. Roku 1890 se účastnil soutěže na nový most u Národního divadla. O jeho případných dalších účastech není doposud nic známo. V roce 1906 obdrželi Matěj Blecha jako stavitel a Josef Fanta jako projektant Hlávkovy studentské koleje, rytířský řád císaře Franze Josefa. Mimo Josefa Fantu spolupracoval nebo stavěl dle plánů i jiných známých architektů jako např. Josefa Zascheho , Osvalda Polívky, Bedřicha Ohmanna, Otakara Novotného, Emila Králíčka nebo Josefa Gočára. Zejména, ale nejen, díky těmto spoluprácím se Blecha podílel na vzniku mnoha budov, které dnes neodmyslitelně patří do centra Prahy. Zejména v počátcích své tvorby pracoval Matěj Blecha ještě pod vlivem historizujících neostylů. Na přelomu století začíná používat prvků secese a zároveň začíná i jeho úspěšné období, kdy staví převážně v Praze celou řadu nájemních domů a veřejných budov. O tom, že toto období bylo pro jeho stavitelskou firmu velmi plodné a tudíž i výnosné, svědčí i fakt, že si roku 1904 postavil na dnešním Masarykově nábřeží vlastní nájemní dům. Výzdobu fasády dělal, stejně jako u několika jiných Blechových staveb, Celda Klouček. Zejména dnes ve velmi luxusních lokalitách, jako je Václavské náměstí ,nebo dnešní Pařížská třída, se Matěj Blecha
28
podílel na stavbě domů opakovaně. Na Václavském náměstí jsou to např. Moravská agrární a průmyslová banka, hotel Zlatá husa nebo přestavba staršího domu na hotel Adria. Ovšem mezi nejznámější stavby, které realizovala stavební firma Matěje Blechy, patří bezesporu Gočárův dům U Černé matky boží z roku 1912 a Štencův Grafický závod od Otakara Novotného, který jeho firma postavila společně s Karlem Schandlem. Matěj Blecha však netvořil jen v Praze a jejím okolí. Jeho jméno je spojeno s projektem z roku 1913 na lázeňský hotel v Brašině u Dubrovníku. Je zmiňován jako autor plánů na Akademii umění v Bělehradě nebo bankovního domu ve Lvově. Jak vyplývá z fakt uvedených výše, byla firma Matěje Blechy velmi prosperující a ač nefungovala příliš dlouho, stihla projít od neostylů, přes secesi až ke kubismu. I přes obrovské množství budov, které Blecha se svou firmou realizoval, dokázal udržet vysoký standart v oblasti bydlení. Matěj Blecha však nepostavil Štěncův dům do podoby jakou můžeme vidět dnes. Stavba Štencova domu se v roce 1929 dočkala nástavby nad oddělením zinkografie. Autor projektu je neznámý a pouze se spekuluje o Otakaru Novotném. Známa je však firma, která projekt realizovala.
Firma Bří. Kavalírové Firmou, která realizovala anonymní dostavbu v dvorním traktu, byla firmou bratrů Františka a Václava Kavalírů. František Kavalír se narodil 6. října 1878 v Oseku u Rokycan a zemřel 8. září 1932. Po studiích na Uměleckoprůmyslové škole u Jana Kotěry v letech 1904-1906 si založil vlastní projekční a prováděcí kancelář. O rok později přijal do firmy svého bratra Václava a vznikla tak firma Bří. V. a F. Kavalírové.40 Ačkoliv je na prvním místě uveden Václav, šéfem firmy zůstal František. Tato rodinná firma se poté účastnila mnoha soutěží na území budoucí republiky a odnesla si z ní na třicet ocenění. Mezi první návrh, na kterém pracoval spolu s bratrem, je secesní dům pro G. Vantrocha v Lysé nad Labem někdy kolem roku 1905. Nejčastěji realizovala firma své projekty v okrajových částech Prahy, ale výjimkou nebylo ani historické centrum metropole. První velkou stavbu realizovali roku 1911 v ulici Na baště sv. 29
Ludmily na Hradčanech. Konkrétně se jednalo o secesní a rodinný dům čp. 252/IV. Dále do staveb v centru patří především stavba Městské knihovny na Mariánském náměstí, na které spolupracoval s firmou V. Nekvasila. Významná stavba dle návrhu Františka Roitha pochází z let 1924-1929. Další stavbou v centru města je obchodní a nájemní dům čp. 808/II na Václavském náměstí, na které pracoval s Bohumilem Steingehöferem v letech 1927-1930. Celkově se však firma zabývala spíše nejrůznějšími adaptacemi, přístavbami a méně významnými realizacemi v různých místech republiky. Tam také spadá přístavba ve dvorním traktu Štencova podniku v Salvátorské ulici z roku 1929. Ke konci své tvorby ještě stihl navrhnout funkcionalistické domy čp. 1776 a čp. 1795/XIX, v dnešních ulicích Na Babě a Na Ostrohu. Stavby však byly povoleny až po jeho smrti.
Současný stav objektu Byl mi umožněn přístup pouze do některých částí objektu a z této exkurze je možné konstatovat, že: Fasáda celého objektu přečkala svých prvních téměř sto let bez výraznější změny. Největší změnou je probourání výlohy v uličním průčelí. Místo výlohy je zde nyní vstup do podnikatelských prostor. Změn, respektive přestaveb se dočkal zejména interiér. Většina vnitřních interiérů je dnes přetřena na bílou barvu. Nejrůznější příčky, které zde byly po znárodnění vybudovány, jsou zbořeny a téměř celý objekt zachovává původní půdorys. Jedinou výjimkou je zeď směřující ze severu na jih v prostoru bývalé dílny v přízemním patře domu čp. 1092. Další změna nastala půdní nástavbou v jižní straně uličního bloku. Celková rekonstrukce pak proběhla u většiny kovových dílů. Obměny se dočkaly rámy oken, kliky dveří a nově bylo vyrobeno točité schodiště se zábradlím v oddělení retušérů. Dvorní dlažba byla vyčištěna a srovnána do původního stavu. Z původních rastrových výplní oken dvorních traktů se zachovaly jen některé.
30
Poznámky 1. J.M. [Josef Mrkvička?], Ročenka českých knihtiskařů , Praha 1912, s. 125-143. – Vladimír Šlapeta, Otakar Novotný (kat. výstavy), Výstavní síň Mánes v Praze 1980, nestr. – Jiří Škabrada, Štencův dům – Bilance po osmdesáti letech, Umění a řemesla XXXVI, 1994, č. 1., s. 30-36. – RŠ [Rostislav Švácha], Salvátorská čp. 931, in Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy – Staré město – Josefov, Praha 1996, s. 502-503. - Jan E. Svoboda, Praha 1891-1918, Praha 1997,s. 31. –Michal Kohout - Stephan Templ - Vladimír Šlapeta(ed.), Praha – Architektura XX. století, Praha 1998, s. 52. 2. Lukáš Beran - Vladislava Valchářová (ed.), Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Praha 2005, s. 23. – Petr Wittlich, Secesní Prahou, Praha 2005, s. 104 3. Jan E. Svoboda, (pozn. 1), s. 31 4. Ibidem, s. 31. 5. Jedná se pouze o spisovnu, která umožňuje plný přístup pouze s plnou mocí majitele objektu. 6. Jiří Škabrada, (pozn. 1), s. 34-36. 7. Lukáš Beran - Vladislava Valchářová (ed.), (pozn. 11), s. 23. – Rostislav Švácha, (pozn. 1). 8. Vladimír Šlapeta, (pozn. 1), nestr. 9. Jiří Škabrada, (pozn. 1), s. 29. - Michal Kohout - Stephan Templ - Vladimír Šlapeta (ed.), (pozn. 1), s. 52. 10. Již roku 1911 vyšla Ročenka českých knihtiskařů, s kresbami Štencova podniku, Jiří Škabrada (pozn. 1) připisuje autorství textu Adolfu Kašparovi, který je však pravděpodobně pouze autorem kreseb. 11. Josef Mrkvička, Ročenka českých knihtiskařů, Praha 1911, nestr. 12. J.M. [Josef Mrkvička?],(pozn. 1), s. 125-143. 13. Klára Simandlová, Jan Štenc (1871-1947), in: Pražský sborník historický XXIX, Praha 1996, s. 171-188. 14. Vladimír Šlapeta, (pozn. 1), nestr. 15. Michal Novotný, Z deníků Otakara Novotného. Díl 1., Listy S.V.U. Mánes VIII, 2004, č. 12, s. 18-34. - Michal Novotný, Z deníků Otakara Novotného. Díl 2., Listy S.V.U. Mánes 31
VIII, 2004, č. 3-4, s. 23-30. - Michal Novotný, Z deníků Otakara Novotného. Díl 3., Listy S.V.U. Mánes IX, 2005, č. 1-2, s. 28-38. - Michal Novotný, Z deníků Otakara Novotného. Díl 4., Listy S.V.U. Mánes IX, 2005, č. 3-4, s. 27-30. 16. PV[Pavel Vlček],heslo Matěj Blecha, in: Pavel Vlček a kol., Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků, a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 69-70. - PV[Pavel Vlček], heslo František Kavalír, ibidem, s. 303-304. - PV[Pavel Vlček], heslo Václav Kavalír, ibidem, s. 304. - PV[Pavel Vlček], heslo Karel Schandl, ibidem, s. 580. 17. Zdeněk Lukeš, Emil Králíček, Praha 2005. 18. Klára Simandlová, (pozn. 13), s. 171. 19. Ibidem, s. 172. 20. Klára Simandlová, „Renesanční nakladatel“ Jan Štenc, Umění a řemesla XXXVI, 1994, č. 4, s. 2. 21. Ibidem, s. 2. 22. Klára Simandlová, (pozn. 10), s. 180-186. 23. Jiří Škabrada, (pozn. 1), s. 34. 24. U všech snímků není uveden rok vzniku nebo datace díla. K orientaci v archivu slouží lístkový katalog, dělený podle místa, předmětu nebo autora. 25. Těmi spolužáky, jsou Josef Gočár a Pavel Janák. 26. Kotěrova vila ještě některé části halí pod omítku. Skutečně odhalenou vilu si postavil až později František Bílek (1911) nebo Jindřich Kumpošt (1922-24). 27. Rudolf Wurzer, „Zákon, daný dne 11. 2. 1893, Čís.22 ř. z., o vyvlastňovací úpravě asanačního obvodu královského hlavního města Prahy“ – Jeho význam pro obnovu měst., in: Jiří Hrůza, Pražská asanace : K 100. výročí vydání asanačního zákona pro Prahu, Praha 1993, s. 21. 28. Ibidem, s. 20. 29. Ibidem, s. 22. 30. Kateřina Bečková, ASANACE – zatracovaný i obdivovaný projekt obce Pražské, in: Jiří Hrůza, Pražská asanace : K 100. výročí vydání asanačního zákona pro Prahu, Praha 1993, s. 38. 31. Ibidem, s. 38. 32. Ibidem, s. 39. 33. Rudolf Wurzer, (pozn. 27), s. 20. 32
34. Ibidem, s. 26. 35. Ibidem, s. 27. 36. Kateřina Bečková, (pozn. 30), s. 44. 37. Josef Hrubeš – Eva Hrubešová, Pražské domy vyprávějí… III, Praha 1997, s. 63. 38. Spodní prostory objektu jsou pronajaty firmě Wella a ta zde zřizuje luxusní kadeřnický salón. 39. K němu literatura uvádí bohužel jen, že roku 1911 dostavěl s Matějem Blechou Štencův dům. 40. K staršímu z obou bratrů je známo jen tolik, že se narodil asi v roce 1869 a zemřel mladý 12. července 1911 ve Štěchovicích u Prahy. Dále je uváděno, že v letech 18981911 prováděl s bratrem všechny realizace, což znamená, že dlouho spolupracovali ještě před příchodem Václava do firmy.
33
Použitá literatura Josef Mrkvička, Ročenka českých knihtiskařů, Praha 1911. Styl III, 1911. Josef Mrkvička, Ročenka českých knihtiskařů, Praha 1912. Zdeněk Wirth (red.), Dvacet let Štencova grafického závodu : 1908 - 1928 , Praha 1928. Jaroslav Benda – Otakar Novotný – Jaromír Pečírka, Padesát let Státní průmyslové školy v Praze: 1885 – 1935, Praha 1935. Zdislav Buříval, Staletá Praha, Praha 1975. Emanuel Poche a kol., Encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1975. Vladimír Šlapeta, Otakar Novotný, Praha 1980. Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu: Proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století, Praha 1985. Miroslav Lamač, Osma a Skupina výtvarných umělců (1907 – 1917), Praha 1988. Jiří Hrůza, Pražská asanace : K 100. výročí vydání asanačního zákona pro Prahu, Praha 1993. Roman Prahl – Zuzana Bydžovská, Volné směry. Časopis pražské secese a moderny, Praha 1993. Umění a řemesla XXXVI, 1994, č. 1. Umění a řemesla XXXVI, 1994, č. 4. Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy – Staré město – Josefov, Praha 1996. Jan E. Svoboda, Praha 1891-1918, Praha 1997. Josef Hrubeš – Eva Hrubešová, Pražské domy vyprávějí… III, Praha 1997. Vladimír Šlapeta(ed.), Praha – Architektura XX. století, Praha 1998. Vladimír Šlapeta, Jan Kotěra, Praha 2001. Josef Hrubeš – Eva Hrubešová, Pražské domy vyprávějí… VII, Praha 2001. Alena Malá (ed.), Slovník českých a slovenských výtvarných umělců : 1950-2002 (Nov Pat), Ostrava 2002. Listy S.V.U. Mánes VIII, 2004, č. 1-2. Listy S.V.U. Mánes VIII, 2004, č. 3-4. Pavel Vlček a kol., Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků, a kameníků v Čechách, Praha 2004. Kateřina Bečková, Zmizelá Praha – Staré město, Praha 2005. 34
Listy S.V.U. Mánes IX, 2005, č. 1-2. Listy S.V.U. Mánes IX, 2005, č. 3-4. Lukáš Beran - Vladislava Valchářová (ed.), Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Praha 2005. Zdeněk Lukeš, Emil Králíček, Praha 2005. Petr Wittlich, Secesní Prahou, Praha 2005. Petr Palčák – Ivan Wahla, Jindřich Kumpošt, Brno 2006. Anděla Horová (red.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění : dodatky, Praha 2006.
35
36
37
38
Obrazová příloha
Uliční fasáda – současný stav
39
Přízemí a první patro - detail
40
Dvůr za uličním traktem
41
Vstup do domu čp. 1092
42
