Martin Reiner
Lucka, Maceška a já
Druhé město
Druhé město © martin reiner, 2009 illustrations © sylvie kořánková, 2009 design © redesign, 2009 © druhé město, 2009
isbn 978-80-7227-286-0
1 Skladiště kulis
Den, kdy jsem letěl do Anglie navštívit básníka Macešku, přišel mnohem dřív, než jsem si dokázal představit. Chci ale mluvit i o tom, co mé cestě předcházelo, protože jsem žil v zemi, kde vládla Komunistická strana Československa; krátce předtím, než se všechno proměnilo. V květnu 1988 jsem na jednom bytovém semináři potkal spisovatele Pauknera, kterého jsem do té doby neznal, a ten mi vyprávěl o brněnském básníkovi Jiřím Maceškovi, o němž jsem nikdy neslyšel. Vzpomínám si na směs studu a vzdoru, která ve mně pracovala, zatímco jsem poslouchal Pauknera. Byl jsem velký čtenář, ale znal jsem jen autory, které přede mnou škola nezatajila, a četl knihy, které se daly koupit v socialistickém knihkupectví nebo půjčit v místní knihovně. A tam se nedalo narazit ani na Pauknera, ani na Macešku. Paukner se představil jako „spisovatel, který nic nevydal", ovšem tady, v prostorném měšťanském bytě jistého divadelního dramaturga, ho očividně znali všichni. Mezi návštěvníky semináře převažovaly kusy, které bez ohledu na skutečný věk působily stejně omšele jako nábytek hostitelů. Takový dojem jen umocňovala nenapravitelná vousatost většiny přítomných; jako by všechny vytáhli odněkud ze zadních částí skladiště kulis. Já se jim podobal hlavně nezdravou bledostí, vcelku typickou pro život ve stínu. Profesor, který toho večera přednášel, byl mírně prošedivělý Angličan s masitými, žensky vykrojenými ústy. Tlumočila slečna, která připomínala indiánskou nevěstu. Dlouhý cop ji tloukl jako cep do křehkých zad, jak se otáčela od profesora k auditoriu a zase nazpět, a celý dojem podtrhávala pletená čelenka plná barevných exotických znaků. A pak tu byl ovšem Dan, můj jediný brněnský kamarád. Přivedl mě sem a pak mezi všemi trčel jako prahorní přeslička nejen svou výškou, ale i tím, jak hladce byl oholen a jak všude zářilo jeho sytě oranžové sako. Dan neměl s literaturou moc společného, sám se považoval za výtvarníka, ale Brno je malé město; lidé, kteří se mají potkat, se dříve či později také potkají. Když skončila diskuse, otevřel kdosi všechna tři vysoká dvoudílná okna a z ulice do místnosti začal proudit čerstvý vzduch a útržky zvuků podivně vzdáleného a cizího světa. Pár lidí obstoupilo anglického profesora, aby se mohli nyní již důvěrněji, bez tlumočnice probírat dalšími vzrušujícími detaily liberální ekonomiky, jiní vyrazili na záchod nebo hlouběji do velikého bytu, kde na ně čekaly podomácku udělané chlebíčky, jednohubky a otevřené láhve s vínem. Já se usadil s pivem v obýváku a v hlubokém polstrovaném křesle s nepravidelným vzorem jsem předstíral zamyšle-nost, abych nevypadal jako člověk beznadějně osamělý ve společnosti dávných známých. Přál jsem si, aby se objevil Dan, ale když na má kolena padl stín a já rychle zvedl hlavu, stál tam muž s neuspořádaným černým knírkem, pod nímž se marně schovával opuchlý spodní ret. „Vladimír Paukner," řekl ten člověk a podával mi ruku.
Nejsem z Brna
Rychle jsem se probral z úleku, který je pro mě v takových situacích typický. Když Paukner přidal ironickou větičku o nenaplněném spisovatelství, chtěl jsem oplatit stejnou mincí a představit se žertovně jako „pilný čtenář", ale nakonec jsem jen tiše řekl: „Já roznáším v Králově Poli noviny. Tomáš Mráz." Následovala konverzace, z níž vyplynulo, že Paukner bydlel v Králově Poli, „nahoře na Fuchsově", téměř osm let, což mohlo přispět k radostnému sdílení společného tématu, nebýt toho, že já sám jsem se na Berkovu, kde jsem obýval přízemní garsonku, přistěhoval před několika měsíci. Nejsem z Brna. Narodil jsem se ve Velkých Bílovicích, v tradiční vinařské rodině, na gympl jsem chodil v Kyjově a do Brna přišel před třemi roky studovat práva. Ne že bych si to přál; chtěl to můj otec. Maloval si, že získám titul a vrátím se do Velkých Bílovic na vinohrad. Strávil tady celý život a nic jiného si neuměl představit. Město mu bylo podezřelé, stejně jako každý, kdo tam dobrovolně odešel. Jenže já se už ve druháku na školu vykašlal. Půl roku o tom věděla jen máma; když jsem pak přijel domů na prázdniny, bylo jasné, že budu muset s pravdou ven. Nějak to dopadne, říkal jsem si. Dopadlo to tak, že jsem si druhého dne zase sbalil tašku, ve které jsem přivezl špinavé prádlo, a šel. Otec nic nenamítal; myslel, že je to tak správné. Byla sobota, vál vítr měkký jako síť, slunce se houpalo v rytmu chůze, den jako z učebnice o šťastném dětství. Šel jsem na autobus dlouhou ulicí, kde jsme s klukama hrávali fotbal, a věděl jsem, že už se sem nikdy nevrátím. Ačkoli ten odchod neměl nic společného s hrdým a vzdorným odchodem filmového hrdiny, ušel jsem tehdy nejdůležitěj-ších čtyři sta metrů svého života. U nás se mluvilo málo, ale dá se říct, že i bez velkých řečí jsem si se svým otcem nerozuměl. Nějakou dobu byl mým nejbližším člověkem černý novo-fundlanďák Sam, který měl srst věčně slepenou blátem a smrděl na sto honů, takže ho otec vůbec nepouštěl do domu. Vládl našemu dvoru s rozvahou a klidem starozákonního proroka, a když mi byly čtyři roky, byl stejně velký jako já. Pokud mi chtěl olíznout tvář, stačilo, aby vyplázl svůj dlouhý, temně rudý jazyk. Držel jsem a vypadal přitom jako padavče. Domníval jsem se, že takhle nějak uzavírá velké zvíře a malý člověk tajné bratrství. O necelý rok později na mě jednoho horkého jarního dne Sam zaútočil a pokousal mě v obličeji. Všichni byli v tu chvíli někde jinde a já sám už to odpoledne z paměti nevy-štrachám; zmizelo jako drobný meteorit v tundře. Z vyprávění vím, že první uslyšela Samovo žalostné kňučení sestra Jana, a taky se říkalo, že to byla strašlivá řež. V prvních dnech, kdy jsem ležel v kyjovské nemocnici, mě máma určitě viděla zohyzděného na celý život a byla to ona, kdo prohlásil, že se pes musí zastřelit. Provést to měl otec. Tomu se ovšem podle Janina svědectví vůbec nechtělo prolévat další krev. Měl psa rád, za ta dlouhá léta si na jeho pokojné vartování na dvoře zvykl. A navíc byl Sam z jeho pohledu užitečný. „Jakej z toho bude užitek?" ptal se zvýšeným hlasem své ženy. Byl zvyklý ptát se takovým
způsobem celý svůj život. Jeho argumenty ve prospěch Sama byly možná poněkud kupecky omezené, ale v důsledku nezněly úplně nesmyslně. „Kluka máme v nemocnici. To je jedno velký neštěstí. Mám k tomu ještě zabít psa?" „Podívej se, táto," začala pevným hlasem jeho jindy spíše mírná a ustupující žena, „dokud tady ten pes bude, nebudu mít už nikdy klid a jistotu, že něco takovýho neudělá znovu. A nebudu na takovou chvíli čekat s rukama v klíně." Otec už v tu chvíli určitě věděl, že tentokrát nebude po jeho, ale kverulovat nepřestal. „Myslíš na to, že kluk toho psa miluje?" „Teď tě zajímá, koho ten kluk miluje! Po tom, co se stalo, se k němu už nikdy nepřiblíží, bude se ho bát, a když se nebude bát on, budu se bát já." A tak Sam zmizel z mého života... a já se nikdy ani nezeptal, kam se poděl. Stačil jeden pohled do zrcadla, abych pochopil, že nešťastný pes provedl něco, co jeho další přítomnost v domě vylučovalo.
Lešanské jesličky
To všechno jsem pochopitelně Pauknerovi nevyprávěl. Jde jen o to, že když jsem rok po Samově smrti začal číst, staly se mými nejbližšími lidmi hrdinové knižních příběhů. Stal se ze mě horlivý čtenář. Četl jsem všechno bez ladu a skladu. Nebyl tu nikdo, kdo by mou náruživost usměrňoval, a v místní knihovně, vedené češtinářkou na penzi paní Andruszyszynovou, dělilo klasická díla světové literatury od příběhů statečného Cibulky často jen pár centimetrů. Paní bývalá učitelka byla navíc velkou vlastenkou a pod rukou půjčovala i Čapkovy Hovory s TGM, rodákem z nedalekého Hodonína. Jelikož jsem se stal jedním z jejích oblíbenců, četl jsem je už ve třetí třídě, ale nejvíc jsem samozřejmě miloval knihy, kde hlavním hrdinou byl pes. Lassie v první řadě, ale také Curwoodův vlčák Kazan s příměsí vlčí krve či Barí, syn Kazanův. Literární smrt bílého Bima s černým uchem mě zasáhla víc než ta skutečná; teprve na stránkách Trojepolského románu jsem totiž dokázal zahlédnout i sebe jako součást příběhu. A začal jsem si Samovu smrt krutě vyčítat. Otce to rozčilovalo a chtěl po matce, aby mi zakázala číst. Začal dokonce bájit, že moje ustavičné vysedávání s knihami nás odcizuje, jako kdyby mě právě naše odcizení nevehnalo do náruče knih. Matka každopádně byla na mé straně, a tak jsem mohl znovu a znovu odplouvat ze svého pokojíku v horním patře na lodi kapitána Bontekoea, zmítat se v koši balónu hnaného větrem na pustý ostrov anebo se těšit se zvířaty, která na mě čekala v Brehmově atlase. Zamiloval jsem si Gulliverovy cesty, zvláště moment, kdy se moudří koně Hvajninimové rozhodnou nahradit své lidské služebníky po všech stránkách spolehlivějšími osly, ale pak jsem objevil Vernea a ještě na základní škole jsem přečetl všech třiadvacet knih, které do té doby česky vyšly. V jeho světě plném dobrodružství jsem se zabydlel tak dokonale, že jsem málem ztratil potřebu hledat jiný zdroj potěšení. Byla tu ovšem přísná paní Andruszyszynová, která měla za to, že její milovaný čtenář krní, a nemínila to nechat jen tak. A tak mi občas sama přidala do vybraného balíčku knih Nezvala nebo Závadu a já ty knihy musel číst, protože jsem věděl, že mě z nich příště vyzkouší. Nebudu tvrdit, že jsem si ve třinácti užíval Hrubínovy Lešan-ské jesličky, ani že jsem vyloženě hltal Mathesiovy Zpěvy staré Číny. Rozuměl jsem těm veršům většinou velmi málo, ale svět poezie mi přesto přišel čímsi blízký: jeho uzavřenost rezonovala s mou. Stávalo se, že jsem v mlze slov něco rozeznával, a představoval si, že stojím v noci sám na mostě a někde v dálce houká remorkér. Nedalo se rozpoznat, jakým jede směrem, ale já jsem přesto upíral oči do tmy a čekal. Když jsme v debatě s Pauknerem opustili Královo Pole a přešli k literatuře, mohl jsem tudíž zmínit Čapkovy překlady francouzské poezie, což mělo dle mého tehdejšího mínění udělat větší dojem než Patnáctiletý kapitán. Byla to chyba, protože Paukner miloval Vernea stejně jako já. Kdybych zůstal u Vernea, nikdy by se mě nezeptal, co říkám na novou knihu Jiřího Macešky.
Katalogizační lístek
Vlastně ho podezírám, že to měl nachystané, už když se nade mnou sklonil. Zčervenal jsem jako člověk přistižený při pokusu vloudit se do společnosti, kam nepatří a nebyl zván. Přiznal jsem barvu. Ale Paukner, jak jsem si měl v příštích měsících vícekrát ověřit, byl podivín, který nejenže se nepopásl na mém studu, naopak: sám se zastyděl, že mě do takové situace uvedl. Připustil jsem myšlenku, že se mi trochu podobá. Chvíli jsme na sebe volali jakési omluvy, každý ze svého plovoucího ostrova. Pak jsme se ujistili, že je všechno v nejlep-ším pořádku, a Paukner začal vyprávět. Mluvil překotně a sám jistě dobře věděl proč. Kdykoli totiž trochu zpomalil, musel se zamyslet nebo polknout sliny, které se mu očividně hromadily v ústech, motor jeho řeči vychládal a znovu se zadrhavě rozjížděl. Oč však byl horší vyprávěč, o to zajímavější věci říkal. Podle Pauknera byl Jiří Maceška za protektorátu a krátce po válce velkou hvězdou mladé české poezie a pýchou města Brna. Brzy po Vítězném únoru ovšem emigroval do Anglie, kde jeho stopa brzy zmizela v některém z londýnských blázinců, takže bylo velikým překvapením, když někdy koncem sedmdesátých let vyšla v kanadském vydavatelství '68 Publishers Maceškova kniha plná nových veršů. Většina lidí, kteří si ještě pamatovali jeho starší sbírky, totiž měla za to, že Maceška je dávno po smrti... A v podobném duchu to pokračovalo další půl hodiny. „Ty básně, Tomáši, jsou tak krásné," podíval se Paukner náhle přímo na mě a já spatřil, že má v očích slzy, „že v české poezii možná krásnější nikdy nevznikly. Nedávno vyšla v Kanadě nová Maceškova kniha, o které se teď hodně mluví; proto jsem se vás na ni ptal." Vysvětlil jsem mu podruhé, že jsem tu náhodou, jen díky Danovi, ostatně. „Támhle jde. já budu muset." A za pět minut už jsem dýchal noční vzduch, který obohacoval vůněmi lužánecký park. Můj problém tkví v tom, že na příběhy živých lidí jsem příliš slabý. Nechci je znát. Bojím se, že zaplaví můj suchý kout, když se jim moc přiblížím. Zároveň něco, co ve mně žije jako netopýr v jeskyni, touží sdílet. Knihy měly jednu obrovskou výhodu; všichni ti lidé byli se mnou, kdykoli jsem se začetl a přestal vnímat okolní svět, zatímco já pro ně zůstával neviditelný. „O čem ses takovou dobu bavil s tím starým bláznem?" zeptal se mě Dan, když jsme míjeli Dům pionýrů a mládeže, a mně se vůbec nechtělo, stejně jako se mi nechce teď, ale musím, protože všechny tyhle zdánlivě nepodstatné detaily budou hrát svou roli v tom, co teprve přijde. „Podívej," vytáhl jsem z kapsy košile katalogizační lístek z knihovny, kde Paukner
pracoval, a Dan musel zastavit pod lampou na kraji chodníku, aby dokázal přečíst, co je na něm napsáno. Když po chvíli zvedl oči, nevypadal, že je z toho moudrý. Velmi se mě dotklo vaše jednání, stálo na tom lístku. Nejen že pochybuji, jak jste psal, že chápete mou bolest, ale vím, že nemáte vůbec cit. Kdosi mi to také o vás už řekl. Mám hluboký smutek, nebudu se tedy zabývat jinými věcmi. Protože vím určitě, že jste doma, žádám vás o neprodlené vrácení mé fotografie, a to prosím hned po obdržení tohoto dopisu, protože odjíždím. A pod tím iniciála J. „Co to má být?" zeptal se Dan. „To má být dopis," řekl jsem, aniž bych se snažil být vtipný. „Dostal ho Maceška, básník, který žije v Anglii a o kterém jsme se celou tu dobu bavili. Není ale jasné, kdo mu ho napsal." Zrovna tak jsem ale mohl Danovi říct, že je to klíč od cizího života, který jsem dostal od Pauknera, a že „ten starý blázen" očekává, že teď půjdu a dávno zrezivělý zámek zkusím odemknout.
Tak jsem to zkusil
...a bylo to úplně stejné, jako když jsem s kamarádem vypil v sedmé třídě v poli za Velkými Bílovicemi láhev růžového burčáku. Pořád jsme se objímali, protože jsme byli opilí, a taky jsme oba několikrát upadli do oraniště; byla to povznášející zkušenost. Jako bych se na své cestě za tajemstvím Maceškova života dotýkal zakázaných věcí, které měly zázračně léčivý účinek. Tohle byla kniha, jakou jsem ještě nečetl. Maceška byl po své časné emigraci vymýcen z knihoven i z učebních osnov, stal se z něj mrtvý muž. Jak jsem po čase zjistil, mínil to komunistický režim tak doslovně, že v roce 1952 dokonce odvysílal v rozhlase falešnou zprávu o jeho úmrtí. Maceška byl živý, živější než mí knižní hrdinové, a já přesto mohl sdílet jeho vzrušující příběh, aniž bych byl zastrašován vůlí či myšlenkami příliš fyzického tvora. Pohyboval se v říši stínů. Byl to remorkér, který houká někde v dálce, a vy nevíte, kterým směrem pluje. Zaštítěn vyšším posláním jsem si postupně troufal vstupovat do bytů žijících pamětníků, kteří překvapivě ochotně oprašovali vzpomínky na své dávno ztracené mládí. Četl jsem dosud nedostupné knihy, které mi půjčovali ze svých knihoven. Stal se ze mě velký detektiv. Komisař Moulin. Měl jsem stále častěji pocit, že jsem byl k něčemu vyvolen, a podivné okolnosti, za jakých k tomu došlo, takový dojem jenom posilovaly. Ještě že tu byl Dan. „Byla to náhoda," odbyl můj pokus svěřit se mu se vším, co jsem v těch dnech a týdnech cítil. „Je snad logický, že díky té nově vydané knížce je Maceška v podzemí zrovna v kurzu, takže nevidím nic divnýho ani na tom, že si Paukner opsal text nějakýho docela zajímavýho dopisu. Můžeš si být jistej, že by se s ním pochlubil komukoli, ale naštěstí narazil rovnou na telátko, které svým vyprávěním velice zaujal." (V tuhle chvíli na mě mrkl, abych si to jako nebral příliš osobně.) „Sám jsi říkal, že tě tou otázkou uvedl do rozpaků a že mu to bylo nepříjemný, nebo ne?" „No?" „Takže se s domnělým proviněním vyrovnal prostě tak, že ti dal tu ,vzácnou' kartičku a pobídl tě k pátrání po Maceškově osudu. Co měl taky chudák říct?"
