Margaríny a ateroskleróza

VÝŽIVA

Margaríny a ateroskleróza Rizikové trans-mastné kyseliny

PAVEL DLOUHÝ MICHAL ANDĚL

MUDr. Pavel Dlouhý (*1969) vystudoval Lékařskou fakultu hygienickou UK. V Ústavu výživy 3. lékařské fakulty UK v Praze se zabývá nutriční toxikologií a epidemiologií. Prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., (*1946) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK. Na II. interní klinice 3. lékařské fakulty UK a FNKV se zabývá vnitřním lékařstvím, zejména problematikou diabetu, látkové přeměny a klinické výživy.

Margarín jako náhražku drahého a nedostatkového másla objevil francouzský lékárník Hyppolyte Mege-Mouriés v roce 1869. Stalo se tak na popud císaře Napoleona III., který potřeboval pro svou armádu dostatek levného, a přitom chutného tuku vyhovující konzistence. Hlavními surovinami pro přípravu margarínu byly tehdy odstředěné mléko a hovězí lůj, jímž se mléčný tuk nahrazoval. Průmyslovou výrobu margarínu zahájily kolem r. 1872 holandské firmy Jurgens a Van den Bergh. Později se spojily ve společnost Margarine Unie, která stála r. 1929 u zrodu dnešní firmy Unilever. Rychle rostoucí poptávka po produktech tukového průmyslu nutila výrobce hledat nové suroviny i technologické postupy. Nabízela se možnost využít nadbytek rybích tuků a rostlinných olejů, které však bylo třeba ztužit. Vhodná metoda pro jejich ztužování byla objevena a rozpracována již na počátku 20. století. Záhy začala být výroba levných margarínů pod tlakem výrobců másla regulována, což se dělo různými způsoby – stanovením výrobních kvót, zatížením výroby a dovozu vysokými poplatky, povinností prodávat margaríny odděleně od másla a výrazně je značit na obalu, či je dokonce barvit do nepřirozených odstínů, aby se od másla lišily na první pohled. I u nás lze dohledat zápisy z jednání Senátu Národního shromáždění Republiky československé z června 1936, v nichž je zaznamenána bouřlivá diskuse k projednávanému zákonu o dani z umělých jedlých tuků. Zatížení těchto tuků daní kritizovala řada se-

SLOVNÍČEK cis – v případě nenasycené mastné kyseliny předpona vyznačuje, že atomy vodíku jsou na dvojné vazbě v poloze sobě bližší (tj. pokud bychom dvojnou vazbou proložili rovinu, leží oba na téže straně). Většina běžně se vyskytujících nenasycených monoenových i polyenových mastných kyselin má dvojné vazby v konfiguraci cis-. emulgovaný tuk – vyrábí se emulgací tukové násady s vodou nebo syrovátkou. Je určen k mazání na chleba či na pečení. směsný tuk – obdoba tuku emulgovaného. Obsahuje mléčný tuk. Dříve byl nesprávně označován jako rostlinné máslo. pokrmový tuk – neobsahuje vodu (dříve označován jako stoprocentní tuk). Je určen zejména k smažení. margarín – termín se nesprávně používá jako synonymum pro všechny „umělé

686

nátorů jako nemístné zdražení potravin pro nejchudší vrstvy. Přesto spotřeba margarínů rostla. Byla jim věnována masivní reklama, zůstaly podstatně levnější než máslo, a navíc se zdokonalila výrobní technologie a s ní i vlastnosti výrobků. K šíření margarínů také přispěli lékaři, kteří poukazovali na rizika živočišných tuků a výhodnost tuků umělých pro prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Bohužel se ukázalo, že margaríny vyráběné částečnou hydrogenací olejů obsahují trans-izomery mastných kyselin (obr. 1), které riziko kardiovaskulárních onemocnění naopak zvyšují. Výroba jedlých tuků

Základní surovinou pro výrobu jedlých tuků jsou rostlinné oleje, např. řepkový, sójový nebo slunečnicový. Oleje jsou triacylglyceroly, to znamená, že na glycerol jsou navázány tři mastné kyseliny, zejména nenasycené, které mají v molekule jednu nebo více dvojných vazeb v konfiguraci cis-. Při výrobě jedlých tuků se olej ztužuje částečnou katalytickou hydrogenací (obr. 2), kdy se do něj za vysokého tlaku, vysoké teploty a přítomnosti niklového katalyzátoru vhání vodík. Při tom vznikají nasycené mastné kyseliny a rovněž trans-izomery nenasycených mastných kyselin (dvojné vazby přecházejí z uspořádání cis- do stabilnějšího uspořádání trans-). Nasycené kyseliny i trans-izomery nenasycených kyselin mají vyšší bod tání, jejich procento určuje tuhost tuku. Když se dosáhne příhodné konzistence, ztužování se ukončí.

tuky“, a zejména pro tuky emulgované. Ve skutečnosti by tak měl být označován pouze emulgovaný tuk s přesně definovaným obsahem tuku (80 %). HDL (high density lipoprotein) – lipoprotein vysoké hustoty. Přenáší v krvi tuky, zejména cholesterol; podílí se na odstraňování cholesterolu z tkání, má tedy ochranný účinek. LDL (low density lipoprotein) – lipoprotein nízké hustoty. Přenáší v krvi tuky, zejména cholesterol; jeho vysoká koncentrace je spojena s rizikem aterosklerózy. nasycené mastné kyseliny – neobsahují v řetězci žádnou dvojnou vazbu. Tvoří dlouhé přímé řetězce; velké množství nasycených mastných kyselin je v živočišných tucích a v tuku kokosovém. mononenasycené (monoenové) mastné kyseliny – obsahují ve svém řetězci jed-

Vesmír 85, listopad 2006 | http://www.vesmir.cz

nu dvojnou vazbu. Jsou hojně obsaženy v rostlinných olejích, zejména v olivovém nebo řepkovém. polynenasycené (polyenové) mastné kyseliny – mají v řetězci více než jednu dvojnou vazbu. Patří mezi ně i esenciální mastné kyseliny, které je nutno přijímat potravou; jsou hojně obsaženy v rostlinných olejích (zejména slunečnicovém nebo sójovém), v ořechách a v rybích tucích. trans – v případě nenasycené mastné kyseliny předpona vyznačuje, že atomy vodíku jsou vázány na dvojnou vazbu ve vzájemně vzdálenější pozici (tj. pokud proložíme dvojnou vazbou rovinu, leží na opačných stranách). trans-izomery mastných kyselin – nenasycené mastné kyseliny, které mají alespoň jednu dvojnou vazbu v konfiguraci trans-.

Takto vyrobený částečně ztužený tuk se použije pro výrobu emulgovaných tuků (resp. margarínů), pokrmových či směsných tuků a speciálních margarínů do trvanlivého pečiva, polev a dalších potravinářských výrobků. Částečná hydrogenace byla rozšířená až do začátku devadesátých let, kdy se kvůli vysokému obsahu trans-izomerů mastných kyselin začala nahrazovat novější technologií interesterifikace. Nejprve se vyrobí plně nasycený tuk (hydrogenace je totální, vzniklý tuk obsahuje pouze nasycené mastné kyseliny). Tento tuk se smísí s olejem a za přítomnosti speciálních katalyzátorů dojde k výměnám mastných kyselin uvnitř molekul triacylglycerolů i mezi jednotlivými molekulami triacylglycerolů. Výsledný tuk pak má žádoucí vlastnosti, a přitom neobsahuje trans-izomery mastných kyselin. Trans-izomery mastných kyselin ve výživě

S trans-izomery mastných kyselin ve výživě (obr. 3) se člověk běžně setkával a setkává v mléčném tuku (obsah kolem 5 %) či rafinovaných olejích (asi 1 %). Masivně však byly zavlečeny do výživy až s používáním částečně ztužených tuků, které mohou obsahovat více než 50 % těchto mastných kyselin. Průměrný příjem trans-kyselin v Evropě se odhaduje kolem 2,4 gramu u mužů a 2 gramů u žen na osobu za den. Tradičně nízký je ve Středomoří, kde zaujímá významné místo ve výživě olivový olej a spotřeba ztužovaných tuků je nízká. V České republice odhadujeme, že denní příjem trans-kyselin přesahuje 5 gramů na osobu. Trans-kyseliny pravděpodobně zvyšují riziko ischemické choroby srdeční. Vše nasvědčuje tomu, že trans-izomery mastných kyselin mají podobné, popřípadě ještě horší účinky na hladinu cholesterolu v krvi než nasycené mastné kyseliny v živočišných tucích. Trans-izomery totiž podobně jako nasycené mastné kyseliny zvyšují hladinu celkového a LDL-cholesterolu, a navíc ještě snižují hladiny HDL-cholesterolu.1 Margaríny s vysokým obsahem trans-kyselin tak nejsou z hlediska ovlivnění hladiny cholesterolu v krvi o nic zdravější než máslo.2 Navíc pravděpodobně také zvyšují hladinu lipoproteinu (a), což je další rizikový faktor pro rozvoj aterosklerózy (viz Vesmír 76, 605, 1997/11). Epidemiologické studie, které hledaly souvislost mezi přívodem trans-kyselin z běžné výživy a rizikem aterosklerózy, mnohdy došly k rozdílným závěrům. Jedna z největších a nejdůkladnějších studií, v níž se v průbě2. Schéma výroby emulgovaných tuků technologií částečné hydrogenace a technologií interesterifikace.

��

��

��

� ��

��

��

��

��

��

��

��

� ��

��

�

��

� ��

�

�

�

�

�

�

��

�

��

�

�

�

�

�

�

�

��

��

hu 14 let sledovalo přes osmdesát tisíc amerických žen, však jednoznačně potvrdila, že trans-kyseliny ve výživě výskyt kardiovaskulárních onemocnění zvyšují.3 Dále se ukazuje, že trans-izomery mastných kyselin zhoršují schopnost tkání reagovat na inzulin a zvyšují riziko diabetu 2. typu. Dokonce existují odhady, že by náhrada pouhých 2 % trans-kyselin monoenovými kyselinami v konfiguraci cis- snížila výskyt tohoto typu diabetu o několik desítek procent. Také je možné, že trans-izomery mastných kyselin nepříznivě ovlivňují metabolizmus esenciálních mastných kyselin a vývoj plodu. Podle doporučení světové zdravotnické organizace z r. 1993 by trans-kyseliny neměly ve výživě hradit více než 1 % energetického příjmu. Některé vlády zemí Evropské unie již přijaly legislativní opatření, která povedou k snížení obsahu trans-izomerů v potravinách. V Dánsku je od 1. 1. 2004 povolen obsah trans-kyselin v umělých tucích do 2 %. Ve Spojených státech je od počátku roku 2006 povinně uváděn obsah trans-kyselin na obalech potravin. V České republice se obdobné opatření zatím nepodařilo prosadit, i když jsme před dvěma lety na závažnost tohoto problému upozornili ministryni zdravotnictví i předsedy parlamentních výborů pro zdravotnictví.

1. Vzorce prostorových izomerů kyseliny 9-oktadecenové. Pro trans-izomer (nahoře) se používá triviální název kyselina elaidová, pro cis-izomer (dole) kyselina olejová. Vazby cis-uhlovodíkový řetězec výrazně zakřivují, zatímco vazby transmu dávají tvar lineární. To je zřejmě hlavní příčina zásadně odlišných biologických vlastností izomerů mastných kyselin v konfiguraci cisa trans-.

Jsou nové jedlé tuky zdravější?

Na poznatky o trans-izomerech mastných kyselin více či méně ochotně reagovali výrobci margarínů i dalších jedlých tuků. Postupně opouštějí technologie částečné hydrogenace a nahrazují je jinými (obr. 2), nebo aspoň upravují reakční podmínky tak, aby procento trans-izomerů mastných kyselin kleslo. Většina pomazánkových i polotuhých margarínů

��

��

2) P. L. Zock, M. B. Katan, 1997. 3) Hu et al., 1997; Willet et al., 1993.

��

��

��

��

��

1) R. P. Mensink et al., 2003.

��

��

��

��

�

��

��

��

��

��

��

��

��

http://www.vesmir.cz | Vesmír 85, listopad 2006

687

��

��

l�� l��

��

�� l�� l��

3. Hlavní zdroje trans-izomerů mastných kyselin ve výživě. Jak konstatujeme v textu – jedna z největších a nejdůkladnějších studií ( Hu et al., 1997; Willet et al., 1993 ), v níž se v průběhu 14 let sledovalo přes osmdesát tisíc amerických žen, však jednoznačně potvrdila, že trans-kyseliny ve výživě výskyt kardiovaskulárních onemocnění zvyšují.

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

již má trans-kyseliny v přijatelném množství, problémem zůstávají jen pokrmové tuky na smažení a některé speciální margaríny pro další průmyslové využití. Podle doporučení Mezinárodní margarínové asociace by roztíratelné margaríny měly obsahovat nejvýše 1 % trans-kyselin a směsné tuky a margaríny pro další průmyslové využití nejvýše 5 %. Vedle snahy odstranit trans-kyseliny z jedlých tuků jsou s ohledem na moderní doporučení pro správnou výživu a prevenci kardiovaskulárních onemocnění perspektivní další úpravy: l omezení celkového obsahu tuku ve výrobku, l zvýšení obsahu omega-3 polynenasycených mastných kyselin (lze je najít např. v lněném

Tab 1. Vývoj spotřeby různých tuků v ČR (v kg na osobu za rok). Zdroj: Český statistický úřad.

semínku, řepkovém oleji), které snižují hladinu triacylglycerolů a cholesterolu v krvi a chrání před vznikem trombóz, l zvýšení obsahu monoenových mastných kyselin, například přidáním olivového oleje, l obohacování výrobků o biologicky aktivní látky, jako jsou rostlinné steroly (snižující vstřebávání cholesterolu), vitaminy skupiny B příznivě ovlivňující hladinu homocysteinu v krvi (podrobněji viz Vesmír 81, 624, 2002/11 a 83, 433, 2004/8), vláknina aj. Historie margarínu představuje nejen zajímavou kapitolu v oblasti náhražek přirozených potravin, ale také ukazuje na úskalí aplikace částečných poznatků v oblasti výživy do obecných doporučení. V tom je pak poselství, které nám sděluje, mnohem širší. Ö

JAK MOC ZKUŠENOSTNÍ JE NOVOVĚKÁ PŘÍRODOVĚDA? STANISLAV KOMÁREK

688

Pozdní fáze evropského humanizmu i reformace přinesly jeden mimořádně důležitý myšlenkový obrat – defi nitivní skepsi z interpretace Svatých písem, po dlouhá staletí nejdůležitějšího zdroje poznání i toho, co středověký svět vlastně konstituovalo. Návrat k hebrejským a řeckým originálům sice přinesl spoustu poznatků lingvistického i textově kritického typu, nikoli ale kýžený cíl – „správný“ způsob jejich interpretace, na němž by se celé křesťanstvo (a nejlépe i pohanstvo) shodlo a který by byl konstitutivní pro teorii i praktické fungování člověka ve světě. To vedlo v pozdní renesanci k teorii „dvou knih“ – Písma svatého a „Knihy přírody“, které obě přinášejí zásadní informace o Stvořiteli. Zatímco první z nich, psaná lidským jazykem a literami, je sice snadněji čitelná, ale skýtá tisíc a jednu rozdílnou interpretaci, je druhá, psaná planetami, horami, krystaly, stromy, zvířaty atd. mimořádně těžká k rozluštění, zato při správném pochopení skýtá jeden jediný neomylný obraz o božském řádu, který je za světem. Tím se vlastně rodí novověká věda jako nová forma zbožnosti, nespoutaná už obrovským břemenem textově interpretační tradice, zato mimořádně náročná na množství výzkumné práce. Tato nová věda měla být zkušenostní, podložená empirií, nikoli zjevenými pravdami. Empirie se však brzy velmi vzdálila od zkušeností běžného typu. Svým způsobem byla mnohem zkušenostnější naukou alchymie, předchůdná možná v něčem spíše


biologii než dnešní chemii – její pohled na svět byl zřetelně „biomorfní“. Představa transmutací, přeměn jedné látky – či, jak se tehdy říkalo, chemického „těla“ – v druhou, byť ne třeba právě olova ve zlato, je triviální každodenní zkušeností: šťáva z hroznů se kvašením mění ve víno a to dlouhým stáním v ocet, železo rezaví, máslo žlukne. Každodenní zkušenosti nikterak nepotvrzují základní představy novověké vědy – zákon zachování hmoty, její atomární strukturu apod. Svíčka vyhoří a je pryč a je třeba prohlásit za „plnoprávnou“ formu hmoty plyny a v posledku i energii, aby kýžený zákon platil.1 Rovněž onu zmíněnou kostku másla lze v praxi neomezeně dělit, aniž narazíme na poslední máselný „atom“. Proměnlivý svět, který nám stále prchá pod rukama a nekontrolovaně metamorfuje, si žádá v naší mysli, toužící po spočinutí, nějakého záchytného bodu, nějaké roviny, na které už se nemění nic. 2 Též je k tomuto účelu nutno převést kvalitativní vlastnosti a změny na kvantitativní. Jablko, původně zelené, kyselé, tuhé a pevně na stopce visící zráním červená, měkne, sládne, a posléze odpadává. Je třeba velikého umu a myšlenkové investice, chceme-li převést tento proces kvalitativní proměny na kaskádu chemických reakcí, kde atomy jednotlivých prvků – uhlíku, kyslíku, vodíku, dusíku ad. – představují rovinu konstantnosti a celý děj je vysvětlen jako jejich vzájemné spojování a rozpojování. Nejen živé organizmy samy, ale i substance, které se z hlediska každodenní

(NE)ROZUMNÉ PROVOKACE (NE)ROZUMNÉ PROVOKACE

Čintamani a ptáci

aneb o vědě a empirii

Nevěř tomu, čemu nerozumíš, ale nezavrhuj, cos neprozkoumal (Karel Čapek). Původ a vznik nových věcí záleží mnohdy na náhodných okolnostech, které s vlastním problémem nemají naprosto nic společného (Otto Wichterle). Tyto dva citáty jsou skvělým úvodem k mému článku o firmě snažící se prodávat vynález, o kterém se neví, jak funguje. Začneme na počátku novověku. Georgii Agricolae De Re Metallica Libri XII, které byly poprvé vydány v roce 1556, jsou skvělým svědectvím historie potýkání lidstva s okolní přírodou. Shrnují pragmatické poznatky o hutnictví a metalurgii v jednom z nejbohatších a špičkových revírů tehdejšího světa, Krušnohoří (viz Vesmír 73, 76, 1994/2). Agricola se zpočátku věnoval teologii, geologii, a zejména medicíně. V závěru svého života zcela opustil přírodní vědy a snažil se shrnout znalosti o dobývání rud

a výrobě kovů do rukověti, která se v následujících letech stala základní učebnicí. Jeho ryze empirický přístup demonstroval životnost náhledu klasifikovaného v současné době jako technologický. Ten podstatně přispívá k formování tváře světa bez nutnosti využívat vědecké poznatky. Ke konfrontaci vědy a technologie dochází v okamžiku, kdy technologie selhává, resp. osvědčený postup přestává z nejasného důvodu fungovat. Váha finančního pozadí je evidentní a věda, tj. metoda použitá pro zkoumání jevů, se stává služkou, popelkou. Vědci rádi podstupují martyrium nezáživné práce inspirované zvukem ryzího kovu v pozadí. Potřeba nových informací o přírodě (materiálech, léčivech, počasí, fyzikálních zákonech atd.) se extrémně zvyšuje během rozsáhlých válečných konfliktů nebo jiných krizí. Tato údobí jsou okamžiky nebývalé popularity vědy

zkušenosti zdají jednoduchými a prostými, třeba půda, představují z tohoto hlediska neobyčejně komplexní a nepřehlednou směs. Je dobře si připomenout, že např. C. G. Jung zdůrazňoval na alchymické tradici především její psychologickou dimenzi, jakési modelování metamorfóz alchymistovy duše na proměnách substancí v křivulích a navozování tohoto procesu opakovanými laboratorními ceremoniály trochu na ten způsob, jako bušidó (cesta válečníků) či šadó (cesta čaje v japonském zenovém buddhizmu) přinášejí kýžené osvícení mnohočetným opakováním cvičení v bojových uměních nebo čajového obřadu. 3 Kvalitativně pojímané změny mají také téměř nutně hodnotící, pokud ne přímo etický aspekt celého procesu – čerstvé maso je lepší než zkažené, intaktní šavle než rezavá, ryzí kov než hromada rudy, cukr než alkohol zatemňující mysl (nebo naopak). Původně vedla zkušenostní cesta k „prodlužování“ smyslových percepcí, u zraku třeba pomocí mikroskopů či dalekohledů – je zajímavé, že třeba všeobecné prohlížení objektů mikroskopy doznalo nesrovnatelně většího významu nežli jejich „oposlouchávání“ fonendoskopy, mikrofony, hydrofony aj. – zrak je nepochybně ze všech smyslů „nejvědečtější“. Později už přímá smyslová evidence nebyla nutná či se děla nějak nepřímo metodou „zviditelňování“ elementárních částic, atomů či molekul. K tomu je zajisté potřeba vynaložit nesmírný důmysl a v žertu si lze představit i jeho napření jiným směrem – na obrazovce démonoskopu se objevuje neurčitá skvrna v místě, kde se právě nachází Belzebub. Věda se takto v průběhu dějin stává novou metafyzikou, výkladem o skrytém, protizkušenostním a protiintuitivním řádu za světem, který je zřejmý pouze zasvěceným. Jen knihy pro lid obsahují při

pojednání o rostlinách barevné obrázky květů – ty pro zasvěcence operují s formulemi a vzorci, ať už dříve květními či dnes biochemickými. Prostý lid obchází lehké mrazení a řekněme periodická soustava prvků co do své formální stránky nápadně připomíná třeba raně novověké tabulky andělských a ďábelských hierarchií – jména jako „praseodym“ či „Marbuel“ znějí uchu laika stejně tajemně jako třeba jména proteinů signálních kaskád či novoplatonských archontů. Novověká věda je tedy vše jiné než prvoplánově zkušenostní – je v posledku novou metafyzikou, navazující nevědomě na tradici metafyzik starých. Skrývá se v ní samozřejmě obrovská moc a vyžaduje dlouholeté zasvěcování – jen k doktorátu minimálně jednadvacet let. Je to ona, co vedla k atomové bombě, reaktoru i genovým manipulacím. Zajisté lze říci, že „staré“ metafyziky byly naivní, a teprve dnes víme, „jak je to doopravdy“. Je to ovšem podobná představa, jako že prvokřesťané očekávali brzký zánik světa z hlouposti, zatímco dnes nějakou ekologickou katastrofou hrozí „doopravdy“. Představa, že to jediné autentické v dějinách se odehrává za našich životů, je v nás hluboce zakořeněná, před naším narozením svět jaksi „nebyl“. Možná to se starými metafyzikami a mocí v nich sídlící nebylo až tak zlé – Jungova maxima wirklich ist das, was wirkt4 ukazuje, jak důležitá je preformace lidské mysli nějakou „zásvětní“ doktrínou. Je celkem jedno, zda sdílíme či nesdílíme staroegyptskou víru o bytí duše po smrti – pyramidy stojí doposud. Ani cyklotron by nevznikl bez kolektivně lidského přičinění a kolektivně lidských věr. I na světových financích je patrné, jak mocný je pouhý chomáč důvěry – zlato, sen alchymistů, bychom ve většině bank hledali marně. Ö

VLADIMÍR CHÁB

Ing. Vladimír Cháb (*1947) vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálněinženýrskou ČVUT. Ve Fyzikálním ústavu AV ČR se zabývá synchrotronovým zářením. Text vyjadřuje osobní názory autora.

1) Je pozoruhodné k tomu sledovat i jiné „zákony zachování“: „zákon zachování viny“ v hinduizmu a buddhizmu a zákon zachování hodnoty v novověké ekonomické doktríně – oba jsou starší a mají také spoustu předpokladů. 2) Právě proto, že se nemění, se zlato těšilo takové pozornosti a úctě alchymistů – objevení lučavky královské vedlo k veliké senzaci. 3) Z hlediska pozdější chemie se proto řada alchymických laborací jeví jako absurdní a málo účelná. 4) Česky zhruba: skutečné je to, co působí.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 85, listopad 2006

689

a bývají veřejností stejně rychle zapomenuty, jak rychle vybujely. A tak se věda v současné době jaksi dostala na piedestal děda vševěda, v nemalé míře i značnou izolací vědců od laické společnosti. Moderní doba znamenala konec neměnných dogmat. V postmoderní době jsou formovány skupiny, nebo lépe školy, s myšlením na různých úrovních evidentně bez programově styčných bodů. V důsledku toho je věda zanechána ve vzduchoprázdném prostoru, vymezeném jednak naprostou nesrozumitelností pro veřejnost, jednak vírou ve svá paradigmata. Thomas Kuhn je formuloval jako „obecně uznávané a vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení“. Ve stejné pozici je i technologie a spolu s vědou tak vytvářejí nesrozumitelnou podobu dneška. A tak se vracíme k základním problémům, jako je funkce jazyka nebo vztah celku a jeho částí. Řešíme je v celé šíři společnosti, ať na akademické úrovni, či šamanstvím na úrovni lidové. Stručně řečeno, domluva mezi odborníky, amatéry, vědci, umělci, popř. výčepním z oblíbené hospody začíná připomínat onu biblickou příhodu o zmatení jazyků. Jak řešit spor o „pravdu“? Snadno s Božími bojovníky, hůře s Hitlerem a norimberskými zákony, dnes připomíná hádky bláznů, scény namalované Boshem či žertíky Tyla Eulenspigela. Existuje značný trh na sanaci zdiva proti vlhkosti. Používané technologie jsou obecně založeny na eliminaci kontaktu zdiva s vodou, přičemž se rozlišují různé zdroje vlhnutí jako tlaková spodní voda, povrchová voda, vzlínání apod. Jedna z firem, která vstoupila na náš trh, sanuje zdivo proti vzlínání netradiční metodou. Anténní systém je zavěšen v interiéru bez připojení na zdroj energie a firma zaručuje vysychání zdiva se zárukou na 20 let. Kdo za to může, není jasné. Autor vynálezu, respektovaný rakouský občan, podával řadu vysvětlení během 20 let existence přístroje. Namátkou vyberu jen ty, pod kterými si můžeme stěží představit nějaký fyzikální „efekt na vodu“. Např. gravimetrické vlny nebo utlumení vesmírné praenergie vodíkovým jádrem Země. Poslední verzí je magnetokineze, což je v rozporu s definicí. Kineze je neřízený pohyb, vyvolaný specifickými podněty. Vynález však předpokládá pohyb řízený podněty magnetického pole. Formulace je efektní na trhu, ale zadrhává při hledání podstaty funkce přístroje. Vynálezce je scientolog, má podle svého přesvědčení nezcizitelné právo svobodně myslet, svobodně mluvit, svobodně šířit své názory. Činí tak jazykem, který je směsicí výrazů z fyziky, filozofie a geobiologie, a proto je nejasný, zavádějící. Vzděláním je strojař, v domovském Rakousku za svůj vynález obdržel medaili Viktora Kaplana. Firma prodává přístroje od roku 1985 v Rakousku, Německu (především Bavorsku), Maďarsku a postupně proniká na další trhy. Nebyly zaznamenány žádné seriózní útoky na firmu ze strany spotřebitelů, organizací pro ochranu spotřebitele ani akademických institucí. Při známé šetrnosti Rakušanů

690


má tato informace značnou váhu stejně jako údajný počet zhruba 30 000 prodaných přístrojů za 20 let. Firma operující v ČR se stejným výrobkem žije v poněkud jiné atmosféře. Chybějí organizace testující kvalitu výrobku profesionálním způsobem. Tím jsou otevřeny dveře pro fámy, likvidaci kvalitního výrobku, ale i šarlatány a podvodníky. Mohou být směšovány dvě nesouvisející věci: popis principu a funkce, kvalita. Svérázným popisem funkce přístroje vyprovokovala firma silnou reakci nikoliv zákazníků, ale části odborné veřejnosti, bohužel však neadekvátním způsobem. Z evidentně fantaskního popisu efektu na molekuly vody byl učiněn závěr o nefunkčnosti přístroje a podvodu na zákaznících bez průkazného experimentálního materiálu. Následovalo udělení Bludného balvanu, pořad televize Nova a k mému šoku přesun rozhodování o platnosti fyzikálních zákonů k soudnímu projednávání. V této souvislosti jsem se setkal s dost podivnými okolnostmi, například s odborným posudkem tří fyziků (nikoli stavařů), kteří byli penzionováni již před řadou let, nebo se ztrátou soudních spisů. Na druhé straně jsem měl možnost setkat se s vynálezcem v sídle firmy. Přes mé řídké styky s firmami produkujícími vědecká zařízení si dovoluji říci, že se výrazně neliší od běžného průměru – pečlivě vede statistická data týkající se geografických a geologických lokalit, na nichž má být přístroj umístěn či přítomnosti zdrojů elektromagnetického smogu, snaží se charakterizovat ovlivňování geobiologických podmínek. Fyzika jakožto věda je otevřený systém, založený na vyslovování hypotéz, jejich vyvracení nebo potvrzování. Omyly v ní jsou běžné, některé byly používány jako pádné argumenty k potírání nadšenců typu pana vynálezce. Ale žádný z jejich otců nebyl postaven před soud, aby byl shledán vinným či nevinným v kauze fyzikální zákony. Ty platí bez nás, a to i tehdy, když se nám nelíbí nebo v jejich existenci nevěříme. Na naší scéně došlo k tomu, že firma má být odsouzena proto, že tři fyzikové rozhodli o nemožnosti funkce přístroje na základě groteskního popisu jeho fyzikálního principu. Ani soudci nemají v této době život lehký. Budou muset intenzivně studovat přírodní vědy, aby mohli odpovědně arestovat matku přírodu. Optimis-

tická zpráva na závěr. Česká firma de facto uzavřela smlouvu se stavební fakultou o společném měření účinku přístroje na vzlínání vody, které bude kupodivu placeno firmou. Neboť vysoušení historických budov a objektů bez chemie, podřezávání a injektáže je sen památkářů na jedné straně a noční můra řady sanačních firem na straně druhé. Zbývá rozdat role: kdo bude hrát v této kauze čintamani a ptáky, kdo hysterickou čubičku Aminu a konečně kdo doktora Vitáska. V hrubých obrysech mám jasno, ale obávám se, že soud nikoli. Členové vědecké komunity by si však měli v plném rozsahu uvědomit, že jakožto státní zaměstnanci jsou odpovědni daňovým poplatníkům, což mimo jiné znamená učit a nestranně pomáhat, nikoliv odsuzovat a zesměšňovat. Ö

Margaríny a ateroskleróza

Recommend Documents