Malá encyklopedie kočičího malířství

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis

Malá encyklopedie kočičího malířství Vít Štejnar 2011 - 2016

Vít Štejnar

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

2011 - 2016

Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS

Malá malířství

Text © Vít Štejnar 2011 - 2016

encyklopedie

kočičího

Život nemá žádný jiný smysl než takový, jaký mu sami dáváme. Na smyslu, který životu dáváme, závisí jeho kvalita. Proto je důležité umět žít. Umění žít se můžeme přiučit z knih, z příběhů, z přírody, od slavných a moudrých lidí - a také od koček... JO COUDERT

MALÁ ENCYKLOPEDIE KOČIČÍHO MALÍŘSTVÍ


Celou řadou kapitol této knihy nás provází obrázky i obrazy koček nejrůznějších malířů. Dějiny koček z pohledu výtvarného byly ovlivněny mnoha osobnostmi z řad malířů, kreslířů i grafiků, včetně těch absolutně nejvýznamnějších. Pojďme si tedy něco říci o těch nej kočičích malířích a nej kočičích obrazech.

Sal Meijer Sal (správně Salomon) Meijer se narodil 6. prosince roku 1877 v židovské čtvrti Amsterodamu, konkrétně v domě na Zwanenburgwal č.p. 10. Vyrůstal v rodině brusiče diamantů, v zázemí velké a dobře zajištěné rodiny. Do třinácti let pomáhal v rodinném obchodě, pak ale na rodimu Meijerových usedla smůla v podobě bankrotu. Sal si tak musel najít práci jinde, byť stále zůstal u svého řemesla – stal se pomocníkem asistenta jiného z brusičů diamantů. Kromě své hlavní práce v oboru šperkařství scháněl po odpolednách a večerech ještě další práce, aby si mohl platit kurzy kreslení. Ty navštěvoval od roku 1898. Nakonec měl v profesní kariéře smůlu i sám Sal, Po přelomu století byl několikrát dlouho nezaměstnaný a tak se stále častěji uchyloval ke kresbě, až se definitivně rozhodl věnovat se jí úplně roku 1914. V kruzích znalců umění není jméno Sala Meijera zrovna často zmiňované, Sal nepřišel do světa malířství s nějakým zvláštním divokým stylem, nepoužíval bohaté syté barvy, nevymýšlel malířské teorie ani nové techniky. Dokonce se s žádným z velkých malířů ani nestýkal. Maloval, protože ho to bavilo, maloval jednoduše. Sám své obrazy nenazýval http://vikulka.ic.cz/

uměním, ale slovem „schilderstukjes“ (malé obrázky). Až do roku 1957 Sal peníze rozhazovat nemohl. Byl-li zaměstnán, zpravidla šlo o práci nepravidelnou a ne na plný úvazek. V roce 1930 se proti vůli rodičů oženil s Liesje Giehlovou. Salovi rodiče nemohli přenést přes srdce, že jeho manželka není židovka a tak se novomanželé kvůli klidu odstěhovali z Amsterodamu do malé vesnice Blaricum. Paradoxně právě to, že Salova manželka nebyla židovka, zachránilo mu život za doby okupace Nizozemí nacisty během II. světové války. Právě roku 1957 si jej všiml redaktor Kasper Niehuis a publikoval o něm článek „Náš největší moderní primitiv – malíř s významem“ s podtitulkem „Sal Meijer: Kočičí Rafael“. Ve stejném roce zakoupilo Nizozemské království od Sala obraz zobrazující Raamgracht v Amsterodamu. Od tohoto okamžiku se Sal Meijer dostal do povědomí širší odborné veřejnosti a získal nálepku, jíž se jeho jméno honosí dodnes – Kočičí Rafael (do té doby patřila tato přezdívka Gottfriedu Mindovi). První velká výstava Salových „obrázků“ se konala v roce 1958 ve slavném Stedelijk Museu v Amsterodamu. Sal Meijer zemřel 1. února 1965 v Blaricum. Po jeho smrti uspořádala Galerie Mokum soubornou výstavu Salových obrazů. Mimochodem, ještě ve stejný večer, kdy probíhala úvodní vernisáž výstavy, byla prodána více než polovina vystavených děl. Čím byl Sal Meijer významný při kreslení a malování koček? Na přelomu 19. a 20. století byly oblíbeným tématem roztomilé kočičky a koťátka, mnohdy stylizovaná až do kýče. Sal Meijer kreslil a maloval kočky, které 8


Bílá kočka, Sal Meijer olej na plátně, 11 x 13,5 cm Zdroj: Artnet, www.artnet.de

i na plátně zůstávaly kočkami. Neoblékal je, nemaloval je s hračkami, nesnažil se je aranžovat do skupin. Kočky na obrázcích Sala Meijera zůstávají šelmami, mají svou osobnost, individualitu, jsou to kočky, které můžete potkat kdekoliv. Roku 1990 vyšla malá knížka o obrázcích s kočkami a s názvem Sail Meijer: Raphaël der katten, od Nicole Ex. Dlouhou dobu bylo dílo Meijerovo považováno za dílo bez umělecké odvahy. Až po vydání už zmíněného článku byl Sal Meijer srovnáván s největšími naivisty své doby, hodnota jeho prací raketově vylétla poté, kdy začal být srovnáván s velkým Henri Rousseauem. Faktem je, že Salovy obrazy působí (a vždycky působily) klidným, obyčejným dojmem, který v místnosti pomáhá vytvořit přijemnou atmosféru. A o to mu vždy šlo.

9

Amster odam, Sal Meijer Jewish Historical Museum, Amsterodam www.jhm.nl

Vikulka, CZ


Spící kočka, Sal Meijer pastel, 48 x 47,5 cm Zdroj: Artnet, www.artnet.de

http://vikulka.ic.cz/

10


Kočka s koťaty, Sal Meijer olej na plátně, 31,5 x 23 cm Zdroj: Artnet, www.artnet.de

Pc Poes, Sal Meijer Stedelijk Muse um Amsterodam Zdroj: Flickr.com, autor: Janwillemsen

Peos in mand, Sal Meijer olej na plátně, 33 x 38,5 cm Zdroj: Artnet, www.artnet.de

11

Vikulka, CZ


Henriëtte Ronner – Knip Henriëtte se narodila 31. května 1821 v Amsterodamu. K malbě jí vedl už od mala její otec, Josephus Augustus Knip. Ten v počátcích svých činných let maloval plakáty a poutače na nejrůznější akce, zejména divadelní představení, ale protože ho taková tvorba nenaplňovala, začal se věnovat plnohodnotné malbě. Nejčastějším námětem jeho obrazů jsou krajiny a zvířata. Josephus přivedl k malířství nejen Henriëttu, ale i jejího bratra. Celá rodina často vyrážena na cesty po Francii, kde se děti učily poznávat přírodu, a otec maloval na zakázku movitějších francouzů krajinky i nejrůznější zátiší. Když bylo Henriëttě jedenáct let, koupil jí otec malířský stojan a její malířské nadání se mohlo projevit naplno. Henriëtte nikdy odborně malířství nestudovala, její školou byly hodiny a hodiny strávené v otcově ateliéru a samozřejmě i výlety. Josephus se postupem doby začal věnovat malbě zátiší a

historických scén, které v té době byly velmi populární a dobře se prodávaly. Henriëtta se specializovala ve svých počátcích na krajinomalbu a venkovské scény. Zdrojem její inspirace byla příroda kolem městeček a vesnic Vught, Beek a Berlicum. I tyto venkovské scény se ve své době poměrně dobře prodávaly, protože v Amsterodamu samotném byla v plném proudu průmyslová revoluce, malebná přírodní zákoutí z okolí velkého města mizela a nahrazovaly je pohledy na tovární budovy a kouřící komíny. Při pozorování přírody se Henriëtta často setkávala s nejrůznějšími zvířaty a tak se zvířata postupně stávala na jejich obrazech nepostradatelnější. V roce 1850 se Henriëtte Knipová provdala za Feico Ronnera a novomanželé se odstěhovali do belgického hlavního města Brusselu. Přestěhováním do velkoměsta skončilo první malířské období Henriëttino, nikoliv však její zájem o zvířata. Na ulicích často potkávala opečovávané i opuštěné psy

Milovníci šperků, Henriette Ronner Knip Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence


12


Kočka s koťat y, Henriette Ronner Knip Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

a jejich zjev ji uchvátil. Začalo jakési „psí období“ Henriëtte Ronnerové – Knipové. A nebylo to období úpadku, díky obrazům nejrůznějších ras psů v nejrůznějších prostředích a pózách se Henriëtte proslavila dokonce natolik, že o namalování svých psů jí požádaly samotná Královna Belgická a její sestra Vévodkyně Flanderská. Psí období se kolem roku 1870 postupně změnilo v období kočičí. Proč zrovna kolem roku 1870? Na konci 19. století se začal postupně, nejdříve na Britských ostrovech, o něco málo později ve Francii a ještě o maličko později i ve zbytku západní Evropy, rozmáhat kočičí chovatelství. Roku 1887 vznikl v Anglii National cat club, první velká felinologická organizace, a už v červenci roku 1871 se v londýnském Crystal Palace konala první výstava koček. Po úspěchu první kočičí výstavy se samozřejmě konaly další a další a kočičí výstavy se začaly pořádat i mimo Britské ostrovy. Je nanejvýše 13

pravděpodobné, že milovnice zvířat Henriëtta se na kočičí výstavy jezdila dívat a krása koček, aristokratek mezi domácími zvířaty, jí okouzlila. Z jejích rukou začala vznikat plátna plná koček. Ale ne ledajakých koček. Chovatelství koček bylo ve svých prvopočátcích poměrně nákladné a věnovat se mu mohli jen příslušníci vyšších vrstev. Ovlivněna touto skutečností, malovala Henriëtta své kočky, kocoury a koťata vždy v luxusních a zdobených interiérech, nebo výjimečně v upravených zahradách. Její koťata si bezstarostně hrají s klubíčky vlny, vytahují šperky ze šperkovnic, šplhají po záclonách, aby pak unavené ulehly na saténové polštáře, nebo se přitulily ke své kočičí mámě. Díky tomu byla Henriëtte mnoha uměleckými kritiky označována za „salónní malířku“ (ve své době to byl pojem negativní, neboť zejména ve Francii se mnoho umělců snažilo vymanit z područí přísně vedené umělecké akademie řízené státem, což ve svém důsledku vedlo Vikulka, CZ


Kočka s koťat y, Henriette Ronner Knip Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

například ke vzniku impresionismu; na rozdíl od inovátorů, jakým byl kupříkladu Edouard Manet, malíři akademici byli zcela bez problémů účastni na velké oficiální a hlavně prodejní výstavě – Salónu, neboť se podřizovali „diktátu společnosti“). Henriëtte nikdy nevymýšlela žádné nové umělecké projevy, které by s největší pravděpodobností vedly k její záhubě, neboť ženu – rebelku by tehdejší společnost jistě odmítla (připomeňme, že svého času měl existenční problémy i třeba již zmíněný otec impresionismu Edouard Manet). Henriëtta díky tomu byla jednou z mála malířek, které svou uměleckou činností dokázaly zajistit po finanční stránce celou rodinu. Její obrazy mají zdobit, mají navodit klidnější a intimnější atmosféru v interiéru, její koťata mají prostě být roztomilá, mají

potěšit oko i duši a na rozdíl od mnoha uměleckých kritiků, mezi kočičími obdivovateli patří plátna Henriëtty Ronner – Knipové k nejoblíbenějším. Henriëtta zemřela 2. března 1909, ve věku nedožitých 88 let.

Nejlepší přátelé, Henriette Ronner Knip Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence


14


Studie koťat, Henriette Ronner Knip Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

Kočka, Henriette Ronner -Knip Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

15

Vikulka, CZ


Kotě a moucha, Henriette Ronner -Knip Zdroj: Wikipedia commons; volná licence


16


Gottfried Mind Gottfried Mind se narodil v roce 1768 ve Švýcarském Bernu. Jeho otcem byl tesař a řezbář, přistěhovalec z města Lipsich v severním Maďarsku. Právě v Bernu se Gottfried seznámil s panem Grunerem, milovníkem umění a prostřednictvím něho pak s německým malířem Legelem. Legel byl ve své době poměrně úspěšným malířem venkovských výjevů, na nichž nikdy nechyběl dobytek. Legelovy schopnosti byly tehdy ještě mladému Mindovi inspirací. Vyráželi spolu na dlouhé procházky a Mind Legela pozoroval dlouhé hodiny při práci. Byl to právě Legel, kdo Mindovi vložil poprvé do ruky olůvko. Pan Gruner měl kolekci tzv. Ridingerových zvířat (Johan Elias Ridinger, 1698 – 1767, byl německý malíř a rytec, který ve svých dílech nikdy neopomněl zobrazit nějaké to zvíře, ať už domácí či divoké), která se Mind pokoušel kopírovat a Legel jej opravoval. Už od začátku se v Mindovi projevila náklonnost ke kočkám, jeho

nejoblíbenějším námětem té doby byli lvi. Tak se Gottfried Mind naučil kreslit podle předlohy a nedlouho poté i podle skutečné přírody. V těch prvních kresbách a obrazech zase nechyběla zvířata, zejména ovce, kozy a kočky. Aby to všechno ale neznělo moc idylicky, je nutné uvést, že Gottfriedův otec umění moc malířství nakloněn nebyl. Kdykoliv jej Gottfried požádal o kousek papíru na kreslení, hodil po něm otec kusem dřeva s tím, že malířstvím si na chleba nevydělá. Pod otcovým vlivem se Gottfried, stále ještě velmi mladý, pokoušel i o vyřezávání zvířat ze dřeva. A nutno říci, že se pokoušel úspěšně, jeho zvířecí ornamenty zanedlouho zdobily nejedno stavení ve městě. V osmi letech se Gottfried dostal do školy pro chudé děti v Neuenhofu, nedaleko Bernu. V roce 1778 o něm ústav napsal v publikaci pro Economic Society v Bernu, který měl na starosti financování školy: „Mind z Pizy, šafářství Aubonne, usazený ve Worblaufenu, velmi slabý, neschopný tvrdé práce, talentovaný pro kreslení, které jej cele zaměstnává, v ústavu je již jeden a půl roku, je deset let stár.“

Kočka v kleci, Gott fried Mind Zdroj: Wikipedia commons, volná licence

17

Vikulka, CZ


Kočka s koťat y, Gott fried Mind Zdroj: Wikipedia commons, volná licence

Není známo, do kdy Gottfried ve škole vydržel. Víme jen, že někdy mezi lety 1780 a 1785 začal studovat u malíře Sigmunda Hendenbergera v Bernu. Tady zdokonalil své kreslířské a malířské umění a naučil se malovat i akvarely. Zvláštní talent Mindův prokazující se v malbě koček byl oficiálně objeven náhodou. Vypráví o tom historka: Hendenberger jednou maloval obraz sedláka, štípající dřevo před svou chatrčí. V pozadí sedí sedlákova žena a krmí dítě, kolem nich šmejdí kočka. Mind se údajně na obraz podíval a lakonicky ke svému mistru pronesl „To není kočka.“ Hendenberger se ho s úsměvem optal, jestli by tedy kočku dokázal namalovat lépe. Mind si šel na chvilku sednout do kouta a za pár okamžiku Hendenbergerovi předložil skicu, která se mu natolik líbila, že kočku od Minda do obrazu překopíroval. U Hendenbergera zůstal Mind až do jeho smrti. Uvykl si tak na práci v ateliéru a v jeho teple a klidu mu společnost dělaly kočky. V podstatě kdokoliv, kdo přišel do jeho ateliéru, našel malujícího Minda s kočkou po boku, mnohdy s další kočkou, zaujatě http://vikulka.ic.cz/

pozorující malíře při práci. Začalo se o něm tradovat, že si s kočkami rozumí mnohem lépe, než s lidmi, a že se lidem vyhýbá. Začal být „kočičím malířem“. Kočičí společníci Mindovi sloužili i jako modely. Málokterý umělec té doby vůbec dokázal vtisknout zvířeti na obraze šelmí pohled. Nicméně Mind dokázal kočkám na svých obrazech opravdu vtisknout pohled kočičí, tu pohled šelmy číhající na svou kořist, tu pohled roztomilého kotěte. O dlouhých zimních večerech pak vyřezával z kaštanů malé figurky koček, medvědů a dalších zvířat. I v tomto druhu umění byl podle dochovaných zpráv velmi zručný. Je jen obrovská škoda, že hmyz, který se kaštany živí, mnohá tato dílka navždy zničil. Když už jsme zmínili medvědy, musíme říci, že právě medvědi byli spolu s kočkami Mindovým nejoblíbenějším námětem. Mind často chodil do Barengraben v Bernu, kde chovali pět hnědých medvědů a u jejich výběhu strávil mnohou hodinu kreslením. Další Mindovou oblibou bylo sbírání starých uměleckých děl a dílek. Mind se nikdy nestal žádným slavným, mnoho peněz vydělávajícím umělcem, a sám nenashromáždil žádnou významnou sbírku. Měl ale slabost pro měděné talíře s rytinami. Opět těmi nejblíbenějšími byli talíře s rytinami zvířat. O něco významnějším sběratelem uměleckých děl byl Mindův přítel Sigmund Wagner, který bydlel rovněž v Bernu. Ten měl velkou sbírku měděných talířů, na jejichž prohlídku častu Minda lákal. Ve sbírce Wagnerově se ale nacházely pravé umělecké skvosty, mezi nimiž nejoblíbenějšími u Minda byli – jak jinak – malby lvů od Rubense, Rembrandta nebo Pauluse Pottera. Nemalé množství času věnoval studiu rytin koček Cornelia Vischera a českého rytce Václava Hollara. Zdraví nebylo nikdy Mindovou silnou stránkou. Trpěl slabostmi na prsou a nemohl nikdy vykonávat žádnou manuálně namáhavou práci. 17. listopadu 1814 Minda postihl silný záchvat, natolik silný, že ještě téhož dne Mind zemřel ve věku nedožitých 46 let. 18


Hishida Shunsō Hishida Shunsō, vlastním jménem Hishida Miyoji se narodil 21. srpna 1874 v Nihonbashi, ve městě Iida v prefektuře Nagano. Roku 1889 se přestěhoval s celou rodinou do Tokya a tady nejdříve studoval u malíře Yukiho Masaakiho, posléze na Tokijské národní universitě umění a hudby (Tōkyō Bijutsu Gakkō). Po vystudování začal pracovat v Tokijském národním muzeu a měl tu za úkol kopírovat důležité náboženské malby a kresby z nejrůznějších buddhistických klášterů. Tím si vydělal na studijní cesty, v letech 1903 – 1905 procestoval Indii, Spojené státy i Evropu. Do Japonska se už vracel jako poměrně úspěšný a známý umělec. Kolem roku 1909 se u něj projevily příznaky nemocí souvisících s nesprávnou funkcí ledvin a lékaři mu předpovídali slepotu. Hishida začal malovat o to víc. Bohužel, 16. srpna 1911, v necelý 36 letech zemřel v Tokyu. Hishida se stal už za svého krátkého života umělcem významným, vytvořil si vlastní styl, spočívající v odstupňování barevných ploch tak, aby byly co nejvíce potlačeny všechny křivky. Zprvu odmítaný jeho styl, zvaný moro-tai, byl nakonec přijat a Hishidovo dílo bylo nakonec dokonce označeno jako významné kulturní dědictví. Na mnoha jeho obrazech najdeme právě kočky, jedna černá kočka je i na obrazu z roku 1979, který se dnes nachází v Eisei Bunko muzeu.

Gwen John 22. června 1876 se v Haverfordwestu (Wales) narodila malířka Gwendolen Mary Johnová. Jako druhá nejstarší ze čtyř dětí neměla zrovna lehké dětství, neboť již v roce 1884 jí zemřela matka. Následujícího roku se celá rodina přestěhovala do Tenby a posléze do Londýna, kde Gwendolen v letech 1895 a 1898 navštěvovala Slade School. Při studiu se projevil její kreslířský a malířský talent a tak po skončení studií odjela na půl roku do Paříže, kde studovala malířství u věhlasného amerického malíře Jamese McNeilla Whistlera na Académii Carmen. V roce 1899 se pak Gwendolen vrátila zpět do Londýna, aby se nakonec již natrvalo v roce 1906 vrátila zpět 19

Kuroki Neko, Hishida Shunso nyní se nachází v Kumamoto Prefectural Art Museum v Japonsku Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

do Paříže a stala se tu modelkou a milenkou jednoho z největších sochařů Augusta Rodina. V roce 1911 se Gwendolen přestěhovala Vikulka, CZ


Kočka, Gwen John kolem 1904, 11,1 x 13,7 cm, akvarel na papíře © Tate Gallery London, www.tate.org.uk

natrvalo do Meudonu, na předmětí Paříže, kde posledních dnů strávila v nemocnici v Dieppe. se nacházel Rodinův letní byt. Tady žila Zemřela osamělá, jako umělkyně neobjevená samotářským životem, do jejího domu měly a bez prostředků. dveře otevřené vždy jen kočky. V Meudonu Gwen malovala zátiší a malé portréty, malovala lidi, které nikdy neoslovila a malovala i své věrné kočičí družky. Po smrti Rodinově byla její existence zajišťována pravidelnými podporami ze strany Johna Quinna, amerického právníka a milovníka umění. Byl to právě on, kdo zařídil, aby se jeden z jejích obrazů objevil roku 1913 na Armory Show v New Yorku, čímž se Gwen John dostala do povědomí širší umělecké veřejnosti. Nicméně, jak už to tak bývá, žádný mecenáš nevydrží věčně a většina umělců dozná ocenění až po své smrti. V Kočka, Gwen John Meudonu žila Gwendolen až do mezi 1904-1908, akvarel na papíře, 12,3 x 16 cm své smrti 18. září 1939, jen pár © Tate Gallery London, www.tate.org.uk http://vikulka.ic.cz/

20


Dívka držící černou kočku, Gwen John mezi 1920 – 1925, olej na plátně, 46 x 29,8 cm © Tate Gallery London, www.tate.org.uk

21

Vikulka, CZ

MALÁ ENCYKLOPEDIE KOČIČÍHO MALÍŘSTVÍ všechno zlaté, luxusní, zdobené. Nikdy své neortodoxní názory neskrýval. Není tedy divu, že akademii nedostudoval a roku 1924 z ní byl vyloučen. Sám pak už ve svých malířských začátcích zkoušel napodobovat nejrůznější styly, zejména holandskou malbu 17. století (obzvláště rád „kopíroval“ Vermeera), španělské malířství 17. a 19. století, impresionismus, futurismus, kubismus… dokonce nemaloval i několik realistických obrazů. Nicméně on sám proslul jako surrealista. První surrealistický obraz Dalí namaloval roku 1927. Obraz nese název Krev je sladší než med a údajně je to vyobrazení Dalího jedné noční můry. Roku 1929 Dalí přesídlil do Paříže, kde se seznámil s André Bretonem a stal se členem místní surrealistické skupiny. Pobyt v Paříži byl asi Dalího nejplodnějším obdobím, právě tady vznikaly jeho nejslavnější obrazy, obrazy vizí Kočka, Gwen John spojujících zdánlivě mezi 1904-1908, akvarel na papíře, 16,5 x 11,7 cm © Tate Gallery London, www.tate.org.uk neslučitelné. Nezapomeňme však, že se pohybujeme v době meziválečné, v době, kdy ještě společnost Další osobnost bude trošku z jiného nebyla zvyklá úplně na vše a kdy míra estetiky soudku. Na rozdíl od předchozích ryze kočičích byla výrazně ovlivněna celospolečenským malířů půjde o velikána světového umění, o smýšlením. Dalího obrazy zůstávaly často jednoho z nejvýznamnějších vizionářů všech nepochopené, a proto je musel sám autor dob. Tou osobností není nikdo menší než mnohdy vysvětlovat a objasňovat. Sám hlásal, že každý člověk má právo na psychickou abnormalitu a o sobě trvdil, že je zdravým Salvador Dalí pomatencem. Po začátku druhé světové války, Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí i konkrétně roku 1940 opustil Dalí Evropu a Domenech, první markýz de Dalí de Pubol se vydal se do Spojených států amerických. Přeci narodil 11. května 1904 ve španělském jen asi toužil v koutku duše po oficiálním Figueiras. Od roku 1921 studoval malířství na uznání veřejností a tak v Americe začal akademii v Madridu u profesora Morena y malovat „klasicky“. Slovem klasicky je ovšem Carbonero. U něho získal i velké znalosti nutno mínit to, že se dalí vrátil k figurativní a z oboru dějin umění. Dalí proslul za svého realistické malbě, stále však v jeho obrazech života poněkud neobvyklým chováním, sám o zůstávala Dalíovská originalita. Klasickým sobě tvrdil, že je potomkem Maurů, kteří do takovým příkladem může být obraz Ukřižování Španělska vtrhli roku 711 a proto miluje http://vikulka.ic.cz/

22


Fot ografie Salvadora Dalího s jeho mazlíčkem ocelot em Babou z šedesát ých let Fot o: Rogger Higgins Zdroj: Wikipedia Commons; volné dílo

zajímavost, Dalí často neplatil v restauracích. Při placení vytáhl většinou šek, který sice nevyplnil, ale něco na něj nakreslil, řka, že přeci žádný číšník nemůže chtít hotovost, když dostává takové umělecké dílo. Kde ho znali lépe, tam mu to procházelo. A co víc, Dalího kresby i na těch malých šecích mají dnes skutečně hodnotu mnohonásobně vyšší, než byla hodnota oběda, či večeře. Dalí spolupracoval s mnoha světově významnými osobnostmi. Co se týče filmu, ve Španělsku spolupracoval se slavným režisérem Luisem Buňuelem (mimo jiné i na slavném Andaluzském psu), v USA s Waltem Disneym (na animovaném filmu Destino, který byl v roce 2003 nominován na cenu Americké filmové akademie). Spolupracoval například s módním návrhářem Christianem Diorem, s fotografem Philippem Halsmanem, italskou návrhářkou Elsou Schiaparelliovou a mnoha a mnoha dalšími hvězdami umělecké scény světa. Z kočičího hlediska je ale nejdůležitější Babou. Babou byl ocelot, Dalího mazlíček, s nímž cestoval v podstatě všude. Dokonce ho vzal s sebou i na plavbu na svou dobu velmi luxusní lodí SS France. Dalí měl kočky rád. Už jen proto, že byly symbolem luxusu. V době Dalího mládí bylo jejich chovatelství stále ještě v plenkách, probíhalo zejména ve šlechtických kruzích ve Velké Británii a jen zřídkakdy na území

z roku 1954, kdy klasické téma bylo zpracováno naprosto originálně – z pohledu božího, na ukřižovaného Krista hledí pozorovatel jaksi seshora. Uznání Dalí dosáhl, dosáhl jej v USA, ale přesto se roku 1956 vrátil do rodného Španělska, kde dál tvořil, žil a šokoval (třeba tím, že v posledních letech žil ve věži zvané Galatea, která byla součástí jeho vlastního muzea), a kde 23. ledna 1989 zemřel po selhání srdce. Se svou výstředností ale nedal pokoj ani po smrti, na vlastní přání bylo Dalího tělo nabalzamováno a několik dní vystavováno v jeho muzeu v Port Lligat. A místo trvalého odpočinku tohoto bláznivého mistra se nachází pod podlahou atria. Jednoznačně ke cti budiž Dalímu, že všechno co vytvořil (a vytvořil více než 1500 obrazů, ilustroval knihy, navrhoval divadelní scény a kostýmy, kreslil, fotografoval a Salvador Dalí – Atomicus; 1948 vytvářel sochy a plastiky), věnoval Fot o: Phillipe Haslman španělskému státu a lidu. Jen pro Zdroj: Wikipedia Commons; volné dílo 23

Vikulka, CZ


Nečekan ý host, Horation Henry Coulder y Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

kontinentální Evropy. A v drtivé většině henry Couldery. Narodil se roku 1832 případů to v té kontinentální Evropě byli v Londýnském Lewishamu, učil se Královské zbohatlíci žijící v Paříži. Za chloubu a ozdobu akademii, Britském institutu a v Královské paláce byly kočky považovány i na ruském společnosti Britských umělců. Byl kladně carském dvoře. Luxus milující Dalí tak snad hodnocen jak veřejností, tak i uměleckými přímo musel milovat i kočky. A kočky se často kritiky v čele s Johnem Ruskinem. Zemřel roku objevují i v jeho dílech. Asi nejznámějším a 1893, opět v Londýně. nejvýznamnějším takovým kočičím dílem je Atomica. Fotografie z roku 1948 vznikla ve spolupráci s již zmiňovaným fotografem Philippem Halsmanem a zobrazuje malířský stojan, židli, kbelík s vodou, tři kočky a umělce samotného, přičemž vše létá ve vzduchu. Kromě malířů, o nichž jsme si řekli, se na poli kočičí umělecké tvorby vyznamenali i další. Z ryze kočičího hlediska už ale nejde o autory natolik významné – s výjimkou Harrisona Weira a Louise Vaina, o nichž se píše na jiném místě. Pojďme ale alespoň zmínit pár Kuriozita těch, kteří se kočkám věnovali. Horatio Henry Coulder y Známým a ve své době olej na plátně 60 x 83 cm vyhledávaným malířem zvířat, především 1893 domácích koček a psů byl Horation Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence http://vikulka.ic.cz/

24


Kočky u akvária, Horatio Henry Coulder y Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

Ústřice, Horatio Henry Coulder y olej na dřevě, 45,7 x 61 cm, 1882 Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

25

Vikulka, CZ


Au Chat Noir Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats

Kaabaret U černé kočky se nachází v české čtvrti Montmartru, oficiální adresa zní 84 Boulevard Rochechouart, Paříž. Počátek oné světové slávy a proslulosti se datuje k 18. listopadu 1881, kdy tu byl otevřen kabaret, kabaret Le Chat Noir. Kabaret Le Chat Noir je považován za první klasický kabaret, za podnik, kde hosté sedí u stolu a popíjejí alkohol, zatímco jsou baveni nejrůznějšími umělci na pódiu. Celý program moderuje uvaděč a umělci, zejména kouzelníci, mnohdy mají své „volavky“ mezi diváky, aby jejich vystoupení vypadala věrohodnější. Celý kabaret řídil impresário Rodolphe Salis. Jenomže, po Salisově smrti roku 1897 byl kabaret zavřen. Během osmnácti let existence si kabaret vybudoval světové renomé, chodili sem pravidelně takové osobnosti jako karikaturista André Gill, básník Paul Verlaine, malíř Henri Riviére, hudební skladatel Claude Debussy, světoznámá kankánová tanečnice Jane Avril, která stávala hojně modelkou Henri

Jeden z nejproslulejších světových grafiků Théophile Alexandre Steinlen se narodil 10. listopadu 1859 ve švýcarském městě Lausanne. Je to tvůrce jednoho z ikonických plakátů všech dob, poutače na kabaret Le Chat Noir (Černá kočka). O tom, že kromě novinářství a designu rozumněl i kočkám snad svědčí i název jeho později zakoupeného domu v Paříži – „Kočičí doupě“. Steinlen vyrůstal ve Švýcarsku, jako náctiletý navštěvoval kursy kreslení, ale studoval také filosofii. Vysokou školu nedostudoval, snahu ukončil roku 1879 bez toho, že by získal akademický titul. Po studiích se stal nakrátko pastorem, pak ale nastupil jako dělník v továrně na textilie, kde se postupně vypracoval a dostal se na funkci designéra. Vedl si evidentně velmi dobře, protože si jej všiml malíř Fracnois-Louis David Bocion, který jej přesvědčil, aby se i s manželkou Steinlen přestěhoval do Paříže. No a v Paříži se dostal okamžitě do světa kabaretů, do společnosti malířů a skladatelů, jejichž Dobová fot ografie Domu u Černé kočky v Paříži; 1929 hlavním stanem byl kabaret Le Bi bliothéque Nationale de France Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence Chat Noir. http://vikulka.ic.cz/

26


Legendární Steinlenův plakát k propagaci Les Van Gogh Museum Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

Toulouse de Lautrecovi, malíř pointilista Paul Signac, švédský spisovatel, básník a dramatik Auguste Strindberg a další a další. Interiér budovy byl čistě secesní a ryzí vzory odsud slouží i dnes jako příklady při výuce umění. Na svědomí to všechno měli architekt Maurice Isabey a malíř Alfred Steven. Ale ryzí umění dýchalo na své návštěvníky ještě dříve, než vůbec k Le Chat Noir přišli, díky kreslíři a malíři Théophilu-Alexandru Steinlenovi, který navrhoval plakáty na jednotlivá kabaretní představení. Nádherná umělecká díla, byť už jde mnohdy o kopie, tu najdeme na každém kroku i dnes, protože dům dnes slouží jako Hótel des Chat Noir. Kabaret Le Chat Noir byl první, byl úspěšný a byl napodobován. V ruském 27

Petersburgu vznikl kabaret jménem Bludný pes a v katalánské Barceloně Čtyři kočky – Els Quattre Gats. Čtyři kočky byly otevřeny 12. června 1897, tedy ve stejném roce, kdy byl Le Chat Noir zavřen. Už od začátku si vylepšoval zisky poskytováním základních ubytovacích služeb, provozem kavárny a restaurace. Až do roku 1903 šlo o centrum moderního uměleckého dění celé Barcelony, štamgastem tu byl kupříkladu Pablo Picasso, či sochař Julio González. Kočky v názvu nejsou náhodou, kabaret Els Quatre Gats byl otevřen a pojmenován na počest zaniknuvší pařížské Černé kočky, a to, že jsou čtyři, vyplynulo z počtu zakladatelů kabaretu, kterými byli Pere Romeu, Santiago Rusiňol, Ramon Casas a Miguel Utrillo. I když Čtyři kočky nedosáhly takové proslulosti jako Černá kočka, přeci jen nešlo o nevýznamný podnik. Kabaret totiž vydával od roku 1899 vlastní magazín, věnující se Chat Noir nejen literatuře, ale i umění. Magazín je tak dnes velice cenným zdrojem informací a životních dílech mnoha katalánských umělců. Kvůli nedostatku financí musel Romeu kabaret roku 1903 zavřít, nicméně i poté se tu dařilo múze umění. O všechno se starala skupina umělců Cercle Artistic de Sant Lluc (mezi ně patřil například malíř Joan Miró, či architekt Antonio Gaudí, tvůrce barcelonské Sagrada Familia), ale roku 1936 vypukla Španělská občanská válka a všemu byl na dlouho konec. Zatímco z Černé kočky je dnes hotel, Čtyři kočky od roku 1989 znovu fungují jako hotýlek, restaurace, kavárna i kabaret. Vraťme se ale ještě k Théophilu Steinlenovi. Na poli výtvarně-uměleckém dosáhl nemalých úspěchů. V devadesátých letech 19. století celkem pravidelně vystavoval na Salónu nezávislých, roku 1895 vytvořil Vikulka, CZ


Kočky: Tsching, Batzar a Blanc-Blanc Alexandre Theophille Steinlen kresba uhlem, 22,6 x 29 cm Zdroj: National Gallery of Art; Rosenwald Collecti on; www.nga.gov

litografii Les Chanteurs des Rues, která se

následně dostala jako frontispis do knihy Chansons de Montmartre. Kromě toho se ale Steinlen pokoušel fušovat i do sochařství, vytvořil nemnoho malých soch a sošech – převážně koček. Kromě toho pravidelně přispíval svými názory do novin Le Rire a Gil Blas, v letech 1883 až 1920 vytovřil stovky a stovky ilustrací pro nejrůznější magazíny. Na konci devatenáctého století se kočka pro francouzské umělce stala symbolem poezie, kreativity, symbolem života bez hranic a bez pravidel. Steinlen ve svém kočičím díle dokázal kočky zobrazit ve všech těchto smyslech, obdivoval jejich klid, schopnost hovět si kdykoliv a kdekoliv, schopnost ignorovat nepřízeň osudu. Théophile Alexandre Steinlen zemřel 13. prosince 1923 v Paříži. Dnes je pohřben na Cimetiére Saint-Vincent, nedaleko svého oblíbeného Montmartru.

Kočka na polštáři Alexandre Theophille Steinlen kol orovaná litografie, 45 x 57,7 cm Zdroj: National Gallery of Art; dar Lesley Hughes


28


Velká kočka a malé dítě 42,7 x 30,3 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art

29

Vikulka, CZ


Bílá kočka, černá kočka a myš 43,1 x 30,2 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art


30


Černá a bílá kočka hrající si s mouchou 40,3 x 32,8 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art

31

Vikulka, CZ


Černá kočka, bílá kočka a chlapec s chlebem s marmeládou 42 x 30 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art


32


Černá kočka a holčička táhnoucí za sebou hračku 40,1 x 32,6 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art

33

Vikulka, CZ


Kočka a gionejské prasátko 42,9 x 29,9 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art


34


Kočka s koťat y 32,4 x 25 cm, litografie Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art

Kočka na podlaze 15,1 x 25,5 cm, kolorovaná rytina Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art

35

Vikulka, CZ


Stáří litografie, 49,2 x 32,2 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; z dědictví Ruth Hass Lillienthalové

Kočky na pohovce 1908 Zdroj: www.steinlen.net


36


Kočka a pletení 42,5 x 30 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art

37

Vikulka, CZ


Kočka 1906 Zdroj: www.steinlen.net


38


Zimní kočičí radovánky 41,3 x 31,2 cm Zdroj: Fine Arts Museum of San Francisco; Achenbach Foundation fot Graphic Art

Kočky 1910 Zdroj: www.steinlen.net

39

Vikulka, CZ


Fot ografie Theophilla Alexandra Steinlena pracujícího na soše kočky Zdroj: www.steinlen.net


40


Socha kočky Zdroj: www.steinlen.net

Socha kočky Zdroj: www.steinlen.net

Socha ležící kočky Zdroj: www.steinlen.net

Neexistují ale pouze kočičí malíři. Existují i kočičí obrazy. Mnohdy je vytvořili ti nejuznávanější mistři svého oboru všech dob. Kočku můžeme najít například na Rembrandtově rytině Panna s dítětem a kočkou. Na rytině je vyobrazena téměř idylická domácí scéna. Kočka si hraje se záhyby sukně Panny Marie, ale zpod sukně zároveň vylézá i 41

had. Had v tomto případě symbolizuje prvotní hřích Adama a Evy, kteří okusili plodů stromu poznání v ráji, za což byli následně z ráje vykázáni. Určitě všichni ví, že jablko poznání podstrčil Evě právě had. Panna Marie symbolicky na hada šlape a stává se tak tou, která jej poráží, která prvotní hřích překonává. V souvislosti s touto rytinu není možné nevzpomenout na jednu z hlavních kočičích Vikulka, CZ


Panna Maria s dítětem a kočkou Rembrandt van Rijn (1606 – 1669) 1654 Victoria & Albert Museum Zdroj: Wikipedia Commons, volná licence

vlastností, objevenou již prastarými Egypťany, totiž na to, že kočky jsou pro hady postrachem. Nádherné obrazy s kočičí stafáží malovali i další významní malíři, touto knihou nás provází kupříkladu obrazy Pierra Augusta Renoria, Franze Marce, Luciena Freuda, Eduarda Maneta, Josepha Turnera, Johna Russela a dalších.


Jedním z dalších světově proslulých malířů, kteří rádi malovali kočky – tentokráte tygry – je Eugéne Ferdinand Victor Delacroix (1798 – 1863). Delacroix byl malířem neklidného období Velké francouzské revoluce a neklidná doba se podepsala i na volbě námětů jeho děl. Zřejmě nejslavnějším jeho obrazem je Svoboda vedoucí lid (obraz se dnes nachází v Musée National du Louvre v Paříži), neméně kvalitní jsou ale i jeho obrazy tygří: 42


Malý t ygr hrající si se svou matkou Eugéne Ferdinand Victor Delacroix olej na plátně; 131 x 194,5 cm Musée National du Louvre Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

T ygr Eugéne Ferdinand Victor Delacroix 36 x 53 cm Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

43

Vikulka, CZ


T ygr a had Eugéne Ferdinand Victor Delacroix 1862 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Neméně slavným umělcem je naivista Henri Rousseau a neméně slavným obrazem jeho jeho Překvapení. Henri Julien Felix Rousseau se narodil v severozápadní Francii ve městě Lavalu 21. května 1844. Henri už od mala vynikal talentem pro hudbu a malování, ale po absolvování školní docházky začal pracovat roku 1863 v advokátní kanceláři. Krátce na to Henriho obvinili ze zpronevěry 25 franků a několika poštovních známek, a aby Rousseau unikl vězení, upsal se na sedm let k armádě. V kasárnách v Angers se Henri seznámil s několika vojáky, kteří se podíleli na popravě císaře Maxmiliána v Mexiku, rád je poslouchal a v hlavě si sám představoval, jak asi vypadá krajina deštných pralesů střední Ameriky. Sám sice Francii nikdy neopustil, ale časem dokázal o velkých objevitelských cestách do exotických krajů vyprávět tak sugestivně, že všichni http://vikulka.ic.cz/

posluchači nabyli nezvratného dojmu, že Henri Rousseau mohl být jedním z největších cestovatelů své doby. Roku 1868 zemřel Henriho otec. Armáda jej uvolnila ze služby, aby se mohl starat o matku. Tehdy se Rousseauovi přestěhovali do Paříže a Henri tu ve svém mimopracovním čase začal malovat. Učil se sám, nenavštěvoval žádnou uměleckou školu, ničí ateliér, a i proto si vytvořil osobitý a nenapodobitelný styl, jenž byl ve své době vysmíván a jenž je dnes hojně obdivován. A na malířských plátnech se začaly objevovat výjevy z exotických zemí, scény s černochy a divokými zvířaty. Henri žil skromným životem až do roku 1910 kdy si poranil nohu. Zranění to bylo zřejmě banální, ale ke vší smůle Henri dostal otrvu krve, upadl do komatu a 4. září 1910 zemřel.

44


Překvapení, Henri Rousseau 1891 National Gallery London Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Hladový lev se vrhá na antilopu, Henri Rousseau 1905 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

45

Vikulka, CZ


Portrét Pierra Lottiho Henri Rousseau 1910 Kunsthaus Zurich Zdroj: Wikipedia commons; volná licence


46

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ propracovaným kresbám zvířat, zejména koček a drůbeže. O jeho vztahu ke kočkám svědčí jeho přezdívka „Byeon Goyang“, která v překladu znamená něcoj jako „kočičák Byeon“. Z jeho rukou pochází kromě mnoha jiných i dva obrazy, které se považují za vrcholnou mistrovskou tvorbu severokorejského malířského umění – Myojakdo a Gukjeong chumyo. Myojakdo je znám rovněž pod názvem Kočky a vrabci, jde o kresbu inkoustem na hedvábí, kolorovanou vodovými barvami, s rozměry 93,7 x 42,9 cm, která se dnes nachází v Národním museu Koreje v Soulu. Asi nikoho nepřekvapí, že jsou tu zobrazeny dvě kočky, z nichž jedna pozoruje druhou, která se po kmeni snaží neúspěšně dostat k vrabcům na větvích starého stromu. Gukjeong chumyo v překladu znamená „Kočka v podzimní zahradě chryzantém“. Jde opět o kresbu inkoustem, tentokráte na papíře, kolorovanou vodovými barvami, s rozměry 29,5 x 23,4 cm. Dnes se na ní můžeme v originále podívat v Muzeu umění Gansong v Soulu.

Myojakdo Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Poohlédneme-li se po končinách Orientu, musíme se v souvislosti s významnými kočičími výtvarnými umělci zmínit o Byeon Sang-byeokovi. Tento i pro většinu kunsthistoriků spíše neznámý malíř pochází ze Severní Koreje a proslul, jak jinak, velmi propracovanými obrazy zvířat. Kdy se Byeon Sang-byeok narodil a zemřel, nevíme, jako malíř byl však činný kolem poloviny osmnáctého století, kdy působil ve službách králů Sukjonga (vládl v letech 1674 až 1720) a Yeongjoa (1724 – 1776). Ani o jeho životě toho není moc známo, ale uznávaným malířským mistrem se stal díky velmi kvalitním a 47

Gukjeong chumyo Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Vikulka, CZ



48


TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB

KOIČÍ DĚJEPIS

Vít Štejnar © 2011-2016

49

Vikulka, CZ

Malá encyklopedie kočičího malířství

Recommend Documents