Makedonie | 1
Сестрата на Зигмунд Фројд / Sestra Sigmunda Freuda Goce Smilevski (1975) se narodil v makedonském Skopje. Vzdělání získal na Univerzitě Cyrila a Metoděje ve Skopje, Univerzitě Karlově v Praze a na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Je autorem novel Planeta nezkušenosti, Rozhovor se Spinozou a Sestra Sigmunda Freuda. Za Rozhovor se Spinozou získal v roce 2003 cenu za nejlepší makedonskou novelu roku. V roce 2006 získal stipendium pro mladé evropské autory, jež uděluje Central European Initiative.
Synopse: Novela Goce Smilevskiho je vyprávěna z pohledu Adolfiny, jedné z Freudových sester. Jde o intimní příběh, v němž se odráží i vzestup a pád jedné éry. Éry, která začíná optimismem poloviny 19. století a končí holokaustem v průběhu druhé světové války. Novela, odehrávající se ve Vídni, zobrazuje vztahy ve Freudově rodině, a to zejména pouto mezi Sigmundem, otcem Jakobem a matkou Amalií. Tyto vztahy jsou nazírány jako „živná půda“ Freudových pozdějších teorií snu, oidipovského komplexu či pudu smrti. Narativní strukturu tvoří vzpomínky, které představují spojnici mezi životem rodiny a teorií psychoanalýzy a mezi sny a realitou. Sestra Sigmunda Freuda napovídá, do jaké míry může být Adolfinino hledání ztraceného času hledáním pravdy. Jde o pátrání, které nevyústí v pouhý soupis vzpomínek, ale namísto toho odhaluje příběh o porozumění sobě samé a vlastnímu životnímu příběhu, od dětství až po poslední dny v koncentračním táboře Terezín roku 1942. Z makedonštiny přeložila Slavomíra Ribarová.
2 | Makedonie
„Adolfino... Spíš?“ „Nespím,“ řekla jsem. Vedle mě v posteli ležela moje sestra Paulina. „Kolik je hodin?“ „Určitě už po půlnoci.“ Moje sestra se probouzela každou noc a ve tmě pokoje pokaždé týmiž slovy začínala stejné vyprávění: „Tohle je konec Evropy.“ „Evropa už byla mnohokrát v koncích.“ „Pobijí nás jako psy.“ „Vím,“ řekla jsem. „A nebojíš se?“ Mlčela jsem. „Tak to bylo i v Berlíně v roce 1933,“ pokračovala Paulina a já jsem se ani nesnažila ji přerušovat ve vyprávění toho, co mi už mnohokrát předtím vyprávěla: „Jakmile Nacionálně socialistická německá dělnická strana a Adolf Hitler převzali moc, mládež začala pochodovat po ulicích v taktu vojenské hudby. Stejně jako teď pochodují zde. Na budovách začaly vlát vlajky s hákovým křížem. Stejně jako teď vlají zde. Z rádia a ampliónů, umístěných na náměstích a v parcích, bylo slyšet hlas Führera. Stejně jako teď zde. Sliboval nějaké nové Německo, lepší Německo, čisté Německo.“ Psal se rok 1938. Čtyři roky předtím Paulina a Marie opustily Berlín a ubytovaly se v domě, který opustily, když se provdaly. A tak už čtyři roky my tři sestry žijeme spolu. Paulina byla už skoro úplně slepá a někdo musel být stále s ní, takže spala v posteli, ve které kdysi spávali naši rodiče a vedle ní jsme se střídaly Marie a já. Střídaly jsme se, protože se Paulina každou noc budila, takže jsme se buď Marie nebo já nevyspaly, podle toho, která z nás byla zrovna tu noc s ní v pokoji. „Stejné to bude i tady,“ pokračovala moje sestra. „Víš, jaké to tam bylo?“ „Vím,“ řekla jsem ospale. “Už jsi mi to říkala.“ „Jistě, že jsem ti to říkala. Lidé v uniformách se v noci vloupávali do židovských domů, rozbíjeli všechno kolem sebe, mlátili nás a přikazovali nám, abychom odešli. Všichni, kteří nepřemýšleli jako Führer a veřejně si dovolovali vyslovit své názory, ihned beze stopy mizeli. Povídalo se, že odpůrce ideálů, na kterých mělo být vybudované nové Německo, odvážejí do koncentračních táborů na nucenou těžkou fyzickou práci, mučí je tam a zabíjejí. Tak to bude i tady, věř mi.“
Makedonie | 3
Věřila jsem jí, ale přesto jsem mlčela, protože každé mé slovo by ji povzbudilo k dalšímu vyprávění. Několik týdnů předtím německé jednotky vpochodovaly do Rakouska a zavedly tam nový pořádek. Když vycítil nebezpečí, náš bratr Alexandr s celou svou rodinou utekl do Švýcarska. Den poté byly uzavřeny hranice a každý, kdo chtěl opustit Rakousko, se musel obrátit na čerstvě zřízené Centrum pro vystavování výjezdních víz. Tisíce lidí podávaly žádosti, ale jen málokdo z nich dostal povolení vycestovat ze země. „Když nám nedovolují volně odjíždět ze země, znamená to, že s námi mají nějaký plán. Pekelný plán,“ říkala Paulina. Já jsem mlčela. „Nejdřív nám všechno seberou a pak námi budou plnit jámy.“ Několik dní předtím do Rosina bytu vpadli lidé v uniformách, ukázali jí doklad, na němž stálo, že byt a všechny předměty v něm se jí zabavují. A tak přišla do bytu, kde jsme žily Paulina, Marie a já. S sebou přinesla několik fotografií a pár kousků oblečení a všechno ostatní nechala vojákům, kteří se nastěhovali do jejího někdejšího bytu. „Teď v postelích, ve kterých spaly moje děti, spí nějací oficíři,“ řekla Rosa, když se k nám nastěhovala. „Posloucháš mě? Budou námi plnit jámy,“ zvýšila hlas Paulina. „Každou noc mi opakuješ to samé,“ řekla jsem jí. „Říkám ti to, aby ti bylo jasné, že i tady se stane totéž.“ „Tos mi už taky říkala.“ „A stejně nic neděláš.“ „A co jako můžu udělat?“ „No, jít za Sigmundem a přesvědčit ho, aby požádal o víza pro nás čtyři.“ „A kam pojedeme?“ „Do New Yorku,“ řekla Paulina. V New Yorku žila její dcera. „Víš, že by se Beatrice o nás postarala.“ A tak jsem každý den volala Sigmundovi, ale vždy se ozvala buď jeho dcera nebo žena anebo její sestra a říkaly mi, že není doma nebo že je s pacienty anebo že se necítí dobře a nemůže se ozvat. Vyptávala jsem se, jestli podá žádost o výjezdní vízum, avšak Anna, Martha a Mina říkaly, že o tom nic nevědí. Uplynul celý měsíc a my jsme svého bratra neviděly. Šestého května 1938, na jeho dvaaosmdesáté narozeniny, jsme se s Paulinou rozhodly, že za ním zajdeme. Koupily jsme mu malý dárek, knížku, o níž jsme si myslely, že by se mu mohla líbit, a vydaly jsme se směrem k Berggasse na popisné číslo 19.
4 | Makedonie
V bratrově domě nám dveře otevřela Anna. „Zastihly jste nás při práci...,“ řekla a ustoupila ode dveří, aby nás pustila dovnitř. „Při jaké práci?“ „Balíme. Včera a předevčírem jsme už poslali asi deset velkých balíků. Zbývá nám ještě roztřídit dárky, které tatínek dostával a vybrat, které si vezmeme s sebou.“ „Odjíždíte?“ zeptala jsem se. „Ne hned, ale chceme všechno co nejdřív sbalit.“ Po celé pracovně mého bratra byly rozházené upomínkové předměty, knížky, malé a velké krabičky, starožitnosti – všechno, co mu kdy kdo dal a on si to uschoval. Sigmund seděl ve velkém červeném křesle uprostřed místnosti a díval se na předměty rozházené po podlaze. Pootočil se k nám, jen kývnul hlavou a znovu se zadíval do nepořádku. Řekla jsem mu, že jsme mu přišly poblahopřát k narozeninám. Poděkoval a nechal náš dárek ležet na stole vedle sebe. „Jak vidíš, odjíždíme. Do Londýna,“ řekl. „Mohla bych vám pomoci,“ řekla jsem. „S balením.“ Anna řekla, že mi bude podávat předměty určené k vyhození a já je budu odkládat do krabice s nepotřebnými věcmi, a ona že bude rovnat do krabic předměty vybrané k poslání do Londýna. Paulina zůstala stát u zdi. „Co tato tabatěrka?“ – zeptala se Anna a otočila se k otci, aby mu ukázala stříbrnou krabičku, do které bylo zasazeno několik zelenavých kamínků. „To je dárek od tvé matky. Vezmeme si ji.“ Anna položila tabatěrku do kartónové krabice vedle sebe. „A tohle domino ze slonové kosti?“ zeptala se Anna. Sigmund několik okamžiků přemýšlel a pak řekl: „Nevzpomínám si, kdo mi to dal. Vyhoď ho.“ Anna mi podala domino a já jsem ho položila do krabice na hromadu knih, suvenýrů a jiných drobností určených k vyhození. ‚Tohle?,’ zeptala se Anna a zvedla jednu knížku a přiblížila ji k Sigmundovým očím. „Tato ‚Tóra’ je dárek od tvého dědečka Jacoba k mým pětatřicátým narozeninám. Vezmeme ji.“ Anna řekla, že už je unavená prací, které se věnuje od rána a že si potřebuje trochu oddechnout. Zamířila k jídelně, aby si protáhla nohy a napila se vody. „Takže jsi přece jen požádal o výjezdní vízum.“ „Ano, požádal,“ řekl.
Makedonie | 5
„Přesvědčovals mě, že není zapotřebí utíkat.“ „Toto není útěk, nýbrž dočasný odjezd.“ „Kdy odjíždíte?“ zeptala jsem se bratra. „Martha, Anna a já začátkem června.“ „A ostatní?“ zeptala jsem se. Bratr mlčel. „Kdy odjíždíme Paulina, Marie, Rosa a já?“ „Vy nejedete.“ „Jak to?“ „Není zapotřebí,“ řekl. „Není zapotřebí, abychom přežily?“ „Nejedná se o přežití. Všechno bude v pořádku.“ „Všechno bude v pořádku? Tak proč tedy všichni utíkáte?“ „To je jenom dočasně.“ „Tak utečme také my jenom dočasně, abychom nebyly součástí těch, kteří budou vyhlazeni jenom proto, že zůstali tady.“ On mlčel. Já jsem pokračovala: „Takže, pro nás jsi nepožádal o víza...“ „Vždyť to říkám – není zapotřebí odjíždět. Já neodjíždím proto, že jsem si sám o to požádal, nýbrž proto, že někteří mí přátelé – diplomaté z Británie a Francie tlačili na zdejší služby, aby mi vydali výjezdní vízum.“ „No, a?“ Bratr se mohl přetvařovat, mohl nám říct, že nějaký politik nebo diplomat z ciziny se zasadil, aby pustili jeho děti i jeho s manželkou a že sám nemohl udělat vůbec nic pro záchranu jiných lidí. Mohl to na nás hrát, ale to nebyl jeho styl. „Povolili mi udělat seznam lidí, kteří jsou mi blízcí a měli by odjet se mnou z Rakouska,“ řekl. „A na seznam lidí, kteří jsou ti blízcí, jsi nedal naše jména,“ řekla jsem. „Nedal jsem tam vaše jména,“ řekl. „A ani v jednom okamžiku tě nenapadlo, že bys tam naše jména dát mohl.“ „Ani v jednom okamžiku. Toto je jenom dočasné. My se vrátíme.“ „I kdybyste se vrátili, my už tu nebudeme.“ On mlčel. Poté jsem řekla: „Nemám právo to žádat, ale přece jen – kdo všechno je na seznamu tobě blízkých lidí, které bys měl zachránit?“ „Skutečně, kdo všechno je na tom seznamu?“ otázala se Paulina. Bratr se mohl přetvařovat, mohl nám říct, že zapsal pouze jména svých dětí, své jméno a jméno manželky – tedy jména schválená službami k zapsání na seznam blízkých lidí, které
6 | Makedonie
chce zachránit, a že tedy uvedl jen tato jména, jenom těchto nejbližších. Mohl to na nás zahrát, ale to nebyl jeho styl. Odněkud vytáhl list papíru a řekl: „Tady je ten seznam.“ Podal mi ho a pokračoval: „Od zítřka budou po skupinách odjíždět z Vídně. Jako poslední odjíždíme Martha, Anna a já.“ Dívala jsem se na jména zapsaná na papíře. „Přečti je i mně,“ řekla Paulina. Četla jsem tedy nahlas. Na seznamu byl můj bratr, jeho žena, jejich děti s rodinami, sestra Sigmundovy manželky, obě služebné, osobní lékař mého bratra a jeho rodina. A úplně na samém konci seznamu – Jofi. „Jofi,“ zasmála se Paulina a otočila se směrem, odkud slyšela bratrův hlas. „To je jasné, ty se nikdy neodlučuješ od svého pejska.“ Anna se vrátila do pokoje a řekla: „Nezeptala jsem se vás, jestli byste si nedali něco k pití nebo možná máte hlad.“ „Nemáme ani žízeň, ani hlad,“ řekla jsem. Jako by neslyšela Annina a moje slova, Paulina pokračovala: „Je od tebe velice milé, že jsi myslel na všechny ty lidi. Myslel jsi dokonce i na svého pejska i na svého doktora a jeho rodinu i na manželčinu sestru. Ale, mohl sis také vzpomenout na své sestry, Sigmunde.“ „Kdyby bylo nutné, abyste odjely, vzpomněl bych si. Toto však je jenom dočasné, a je to jen proto, že moji přátelé trvali na tom, abych odjel.“ „A proč tví přátelé trvali na tom, abys odjel, pokud doopravdy není nebezpečné zůstávat zde?“ zeptala jsem se. „To proto, že oni, stejně jako vy, nechápou, že tato situace nebude trvat dlouho,“ řekl Sigmund. „Jestli však tyto hrůzy nebudou trvat dlouho, proč neodjedeš sám a jen na krátko, dokud se neuklidní tví přátelé? Proč tedy nejedeš jenom ty, nýbrž s sebou bereš nejen svou rodinu, ale i svého doktora a jeho rodinu, obě služebné, a dokonce i pejska a sestru své manželky?“ tázala jsem se já. Sigmund mlčel. „Ale já, Sigmunde,“ řekla Paulina, „já ti, na rozdíl od Adolfiny, věřím. Věřím, že všechna tato hrůza nepotrvá dlouho. Avšak můj život bude trvat ještě kratší dobu než tato hrůza. A já mám dceru. Ty, Sigmunde, sis na svou sestru měl vzpomenout. Měl sis vzpomenout na mě a na to, že
Makedonie | 7
mám dceru. Určitě sis na to i vzpomněl, protože o ní nepřestávám mluvit od té doby, co jsem přijela z Berlína, zatímco moje Beatrice odjela do New Yorku. Neviděla jsem ji čtyři roky. Jenom pouhým zapsáním mého jména jsi mohl pomoci, abych ještě jednou viděla svou dceru,“ řekla a při slovech „neviděla jsem ji“ se její oči, které rozeznávaly jen obrysy, rozevřely. „Vždyť jsi mé jméno mohl napsat pod jméno sestry tvé ženy nebo pod jméno tvého pejska. I to by postačilo k tomu, aby se mi podařilo odjet z Vídně a sejít se s Beatricí. Takto však vím, že mě už nikdy neuvidí.“ Anna se pokusila obrátit naši pozornost zpět k třídění předmětů k spakování a k vyhození. „A toto?,“ zeptala se. Na dlani držela dřevěný suvenýr – gondolu maličkou jako palec. „Nevím, od koho to je,“ řekl Sigmund. „Vyhoď to.“ „Už bychom měly jít,“ řekla Paulina. Vedla jsem svou sestru k našemu domu a držela jsem ji za ruku. Podle sevření jejích prstů jsem věděla, jak se cítí. Občas jsem se na ni podívala – na obličeji jí pohrával stejný úsměv, který někteří nevidomí mívají stále, dokonce i když cítí strach, hněv a zděšení. Jednoho dusného rána začátkem června Paulina, Marie, Rosa a já jsme odešly na nádraží vyprovodit svého bratra, Marthu a Annu. Všichni tři stáli u otevřeného okna svého kupé, my čtyři jsme stály na nástupišti. Sigmund v rukou držel svého pejska. Ozvalo se houkání oznamující odjezd vlaku. Pejsek se vyděsil a v panice kousl Sigmunda do ukazováčku. Anna vyndala kapesník a obvázala mu krvácející prst. Houkání se ozvalo ještě jednou a vlak vyjel. Můj bratr zvedl ruku na pozdrav, ale jeden prst měl ovázaný a zbývající čtyři sevřené, a tak nám mával s nataženým ukazováčkem a krvavým kapesníkem vlajícím ve vzduchu.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
