30
Mašinka a panáček BUKIO Beran (Mars)
Lev (Slunce–Slunečník)
Jednoho dne přišla Lucinka ze školy moc nešťastná. „Copak se ti
stalo, holčičko, že jsi tak uplakaná?“ ptala se maminka. Milá Lucie jí začala vyprávět o hodině výtvarné výchovy. Děti měly namalovat svou nejoblíbenější hračku. Lucinka se tedy pustila do kresby vláčku. „Byl hezčí, než ve skutečnosti,“ vzlykala Lucinka a pokračovala, „měl několik barevných vagónků a mašinka měla oči a vesele se smála. Vypadala jako živá a bylo na ní namalované veselé sluníčko,“ vyprávěla holčička a utírala si slzy. „A kde máš tu pohádkovou mašinku? Copak se s ní stalo?“ ptala se maminka se zájmem. „Kluci se prali a polili mi obrázek barvami. Paní učitelka jej ani neviděla, nikomu jsem svou mašinku nemohla ukázat, ani tobě, a taková byla krásná!“ propukla holčička v srdceryvný pláč. Maminka Lucinku utěšovala, tak, jak to obyčejně maminky dělají, ale nebylo to nic platné. Lucinka byla přesvědčená, že takovou krásnou mašinku se jí už nikdy namalovat nepodaří. Ležela na pohovce a vzlykala. A maminka dostala nápad. Sedla si k holčičce a povídá: „Tak víš co, Lucinko, teď jsi celá unavená a uplakaná, na chvilku si lehni a já ti budu o jedné takové mašince vyprávět pohádku. A až nebudeš tak smutná a odpočineš si, potom mašinku namalujeme znovu spolu, souhlasíš? Tento nápad se holčičce moc líbil. Kývla hlavou na souhlas a maminka začala vyprávět. Pohádka o kouzelné mašince z království hraček Bylo jedno dřevěné království a v něm žila spousta barevných hraček. Auta, traktory, různá zvířátka, panáčkové, panenky, domečky, celý pohádkový svět. Jednou z těch dřevěných hraček byla také krásná mašinka, která měla obličej jako sluníčko. Měla několik barevných vagónků, veselé oči a ústa, která se smála, mluvila, a někdy se tvářila všelijak. Podle toho, co se jí kdy přihodilo. Tato kouzelná mašinka totiž jezdila po světě a rozvážela dárečky pro opuštěné děti. A kde se 31
ty dárky braly? Každou noc je na vagónky kouzelným proutkem přičarovaly vesmírné víly. Byla to spousta různých balíčků a barevných krabiček s překvapením. Mašinka nevěděla, co v nich je, a ani ji to nezajímalo. Byla šťastná, když mohla dětem dělat radost, a stačilo jí, že se na její příjezd všechny děti těší. Jednoho dne si to zase vesele uháněla za dětmi do dětské léčebny a moc se na ně těšila. Projížděla loukami, uháněla přes mosty a právě se blížila k lesíku. Trošku zvolnila tempo, aby si v chládku odpočinula, když najednou jí do cesty spadl veliký strom. Mašinka vykulila oči, dupla na brzdy, až jí kolečka na kolejnicích zaskřípala a začaly od nich létat jiskry jako od vánoční prskavky. Z komínku se zakouřilo a mašinka pomalu dojížděla ke stromu, který jí zatarasil cestu. Buch! Už byla v něm! Hromady dárků se sesypaly jak domeček z karet. Mašinka si jen trochu odřela nárazníky, ale zdála se být v pořádku. Vtom se kolem rozsypaných dárečků vynořily nějaké dřevěné obludy a začaly se v nich přehrabovat. Vypadaly strašidelně. Měly několik dlouhých končetin jako chobotnice a veliké zlé oči. V mašince byla malá dušička. Bála se o dárečky, které veze dětem, ale také o svůj život. Co když ji rozbijí a rozeberou na kousky? Obludy vydávaly příšerné zvuky, praly se o dárky a koulely očima, jako kdyby jim měly z důlků vypadnout. Když pojednou mezi ně skočil silný panáček Bukio z bukového dřeva. V rukou měl dva veliké klacky, mával s jimi, jako by to byla párátka, a nakládal obludám na záda, co se do nich vešlo: „Tak vám se zachtělo loupit, kořenoví loupežníci ?“ hulákal na ně odhodlaně a oháněl se svými klacky. „Okamžitě mašince uvolněte cestu a všechny dárky jí vraťte zpět na vagónky!“ zvolal výhružně. Obludám se jeho tón nelíbil, a protože byly v přesile, statečný panáček Bukio od nich pár škrábanců přece jen dostal. Nakonec ale jeho silným rukám a odvaze loupežníci ustoupili a odebrali se pryč bez lupu. Bukio byl vyčerpaný, ale cítil se spokojeně. „Mohu si u tebe odpočinout, mašinko? Kam vlastně jedeš s těmi krásnými dárky?“ zeptal se panáček. „Bude mi ctí, můj hrdino, když si u mě odpočineš. Vstup dovnitř a zůstaň tak dlouho, jak budeš potřebovat. Škoda jen, že nemohu pokračovat v cestě za dětmi. Vezu dárky do léčebny a děti se na ně už moc těší.“ 32
„Tak jaképak odpočívání!“ vyhrkl Bukio, „nejdříve odstraním překážku z cesty, abys mohla uhánět dál. To je moc hezké, že děláš radost smutným a opuštěným dětem. Také bych byl rád, kdybych mohl nějak pomáhat. Nechtěla bys, abych tě doprovázel?“ ptal se a snažil se odtáhnout kmen stromu z kolejí pryč. „Moc ráda bych měla takového pomocníka a ochránce, jako jsi ty!“ odpověděla nadšeně mašinka. Jak to Bukio slyšel, zabral ze všech sil a konečně se mu podařilo kmen z kolejí odstranit. Už se těšil, až se uvnitř mašinky natáhne na lavici a ta ho poveze za dětmi.
33
A od té doby mašinka každý den přibrzdila u bukového lesíka, aby panáček Bukio naskočil a na cestách ji doprovázel. A ten jí pomáhal, jak jen mohl. Odstraňoval překážky z cesty, opravoval unavená kolečka, ošetřoval motor, brzdy a také sehnal pomoc, kdykoli se mašinka ocitla v těžké situaci. Chránil ji před všemi lupiči, kteří by se opovážili sebrat jí dárky pro děti. Bukový panáček obdivoval mašinku. Líbilo se mu, jak rychle uhání a co toho uveze, a byl rád, že může být s ní, když ji děti vítají a vesele na ni mávají. Mašinka byla také spokojená, že Bukio jezdí s ní. Od té doby se už vůbec ničeho nebála a věděla, že se na svého kamaráda může ve všem spolehnout. Jednoho dne, když se prázdná mašinka vracela z dlouhé cesty po světě, Bukio seděl smutně v prázdném vagónku. Mašinka musela sledovat cestu, tak si jeho smutku ani nevšimla a vesele na něho zavolala: „Bukio, já jsem tak ráda, že tě mám! Už bych nikdy nechtěla jezdit bez tebe. Že mě nikdy neopustíš?“ A to bylo přesně to, co panáček Bukio potřeboval slyšet. Jeho oči jako trnky se rozzářily štěstím... Maminka dovyprávěla a Lucinka spala. Zato skřítek Mars, který také ve své neviditelné bublině poslouchal, byl z pohádky celý rozrušený. Přál by si být alespoň na chvíli tím panáčkem Bukiem. Až půjde večer spát, určitě se mu o něm bude zdát. Mašinka už jede, dětem dárky veze. Lesem si to uhání. Kdo jí v cestě zabrání? Jen ať si to někdo zkusí! Bukio má klacek. I oškliví loupežníci dostali pár facek! Vztah Beran Lev je harmonický Jeden obdivuje druhého, navzájem se doplňují a mají podobné cíle. Beran (panáček Bukio) chce chránit druhého a být mu užitečný, ale očekává vděčnost a uznání. Lev (mašinka se sluníčkem) chce být oblíben a obdivován a pak rozdává milá slova a velkorysé dary. 34
