M E X I C O , autor Jiří Volf

.

M E X I C O 5.3. – 20.4. 2003, autor Jiří Volf

Po náročných přípravách jsme se konečně dočkali. Dne 5.3.2003 –St ve 12 25 jsme za doprovodu rodičů vyrazili na nádraží a odjeli osobním vlakem do Přerova, kde jsme asi 40 min čekali na rychlík Polonia, kterým jsme pokračovali do Břeclavi. V rychlíku jsme poznali další členy výpravy, se kterými strávíme 3 dny v Mexico City. Výpravu vede pan Kratochvíla ( Katčin strejda ). V Břeclavi jsme přesedli do vlaku Smetana, který nás na čas dovezl do Vídně. Ve Vídni na vlakovém nádraží jsme si koupili lístek na autobus v ceně 5.80 euro, který nás přepravil na letiště. Na letišti proběhlo vše v pořádku a přesně v 19 30 jsme se odlepili od rozjezdové dráhy. Letadlo asi po 20 minutách nabralo stabilní výšku ( 10 000 metrů ) , venku teplota - 53 stupňů. Cesta uběhla celkem rychle a byla zpříjemněna večeří a nápoji, co hrdlo ráčí ( pivo, víno, kola… ). V Madridu jsme přistáli ve 22 20. U přepážky Amigos, která jde dost těžko najít, jsme vyplnili formulář a za chvíli nás už vezl příslušný minibus do hotelu Alameda. Pokoj, který jsme dostali byl nad naše očekávání. Vše velmi luxusní, včetně snídaně od 7 do 10 30 hod, jež byla ve znamení úrovně hotelu - no prostě paráda.( vše v ceně letenky) V 10 30 jsme podstoupili zpáteční transfer na letiště a ve 12 hodin jsme vzlétli směr Mexiko. Musím se zmínit, že zavazadla, která jsme odevzdali ve Vídni uvidíme až v Mexiku, tak jsme zvědavi jestli zvládnou přestup v Madridu?!. Večerní let paráda, ale denní je pro oko diváka ještě zajímavější. Krásné pobřeží v Portugalsku, sem tam ostrov v Atlantickém oceánu, no prostě super. Právě jsme svědky večerní modlitby Židů v letadle. Nasadí si pověstnou čapku, otočí se směrem, kde jsou např. dveře od WC a pohrouží se do modlitby. Je to zvláštní pohled jak se někdo klaní dveřím a cosi brebentí. Inu víra je víra. Snad nám to pomůže a bez problémů přistaneme. Po 12 hodinách 14 minutách jsme přistáli na letiště Benito Juárez v Mexico City. Let měl jednu malou vadu. Letušky nám 30 minut před přistáním rozdaly formuláře, které se musely vyplnit a odevzdat u přepážky na letišti – takové malé vízum. Chyba byla v tom, že něco vyplňovat, když letadlo přistává je nadlidský výkon. Katku bolela hlava a ostatní cestující na tom byli podobně. Vidět Mexico City z ptačí perspektivy je úžasný pohled. Město je doslova obklopeno horami a samotná jeho rozloha je fascinující… Po vkročení na pevnou zem jsme šli do suterénu pro batoh, který jsme opustili ve Vídni. Vše proběhlo OK. Vzali jsme ho a už nás čekala jenom poslední přepážka, a to zavazadlová. Celníkovi jsme podali druhý vyplněný formulář ( též z letadla ) o počtu zavazadel. Po stlačení tlačítka se nám rozsvítila zelená a tak hurá už jsme venku. Kdo měl červenou, ten prošel prohlídkou batožin. Do dneška nevíme podle čeho to určovali. Po půl hodině jsme se všichni setkali v letištní hale, kde jsme si vyměnili prvních 100 dolarů za mexická pesa. Byl to ten nejlepší kurz za celou dobu našeho pobytu. Škoda, že jsme nevyměnili víc. Do nového „domova“ jsme jeli- polovina v taxi sitio, jež jsou bezpečné a polovina se strýcovým známým Marcelem v jeho autě. Zhruba po půl hodině šílené jízdy jsme dorazili do hostalu, kde jsme se získali spartakiádní ubytování v pokoji o třech dvoupatrovkách pro dva za vysokou cenu a šli si lehnout cca ve 4 hodiny středoevropského času. „ Usínáme“ při žaluziových oknech do ulice - špatně, jelikož hustá doprava neustává ani v noci na této mexické tepně. Je kolem 22 stupňů – v Mexiku je horko jako u nás v létě. 7.3.2003 - pátek Tak jsme po první noci, je 9 hodin a jdeme na první snídani, skládá se z kupy načernalých banánů, jakýchsi burizónů, dvou melounů a na pití vlažné kafe s nepasterizovaným mlékem. V Mexiku z vodovodního řádu neteče pitná voda, takže veškerá voda se musí kupovat. Bohužel naše kafe připravili z první varianty, tak jsme zvědaví, co to s námi udělá. Po snídani jsme se rozhodli, že se trochu rozhlédneme po městě. První naše kroky vedly k metru. Věděli jsme, že metro je v době špičky narvané, ale to, co jsme zažili bylo nad naše představy. Všechny vagóny byly tak nacpané, že jsme počkali na další vlak, kam jsme se

2 po rozběhnutí sotva vešli. Nalepeni jeden na druhého jsme přečkali čtyři zastávky a vystoupili na hlavním náměstí, El Zócalu. Metro je velmi přehledné, stanice kromě názvů mají přiřazeny i obrázky ( piktogramy ) kvůli negramotným, kterých je v Mexiku stále dost. Podzemní vlaky nejezdí po kolejích, ale mají gumová kola a na bocích speciální „ nárazníky“, které drží vozy na dráze. El Zócalo patří do historického centra města, kde má sídlo i prezident Spojených států mexických. Mexico se skládá z 31 státu, jeho rozloha je necelých 2 mil. Km2 – tj. 25x větší než Česká republika, počet obyvatel asi 90 miliónu. První naše kroky vedly do Národního paláce. Vše bylo přístupné kromě části prvního patra, všude samí vojáci se samopaly připraveni zasáhnout. Na nádvoří jsou nástěnné malby mexického líbivého malíře Diega Rivery. Navštívili jsme také sněmovnu parlamentu, přesněji její třetinovou kopii ze zlata, kde se nesmělo točit ☺. Po paláci jsme nahlédli do katedrály, která nás uchvátila svou velikostí, v hlavní lodi zrovna probíhaly opravy z důvodu připravenosti na velikonoce, ale ani to nevadilo, aby při práci probíhala bohoslužba. Dále jsme se šli podívat na zbytky aztéckého chrámu, z kterého fakt zůstaly jen zbytky. Zničili ho Španělé, když kolonizovali zemi, v čele s Hermánem Cortézem, který objevil Mexico a nazval ho Nové Španělsko. Hlavní náměstí je poseté stánky, některé z nich jsou dokonce přilepeny k hlavnímu paláci. Prodává se zde vše od kokakoly, přes tacos – kukuřičná placka s pomletým masem až po různé suvenýry z domorodé tvorby. Po krátké prohlídce jsme zjistili, že jsme sami. A tak jsme šli do Muzea mexické medicíny, kde byl božský klid, vstup zdarma a jen něco málo k vidění; pak přes 5 de Mayo do parku Alameda, kde jsme se setkali s ostatními. Cestou jsme šli okolo Casa de los Azulejos ( dům z kachliček ) – dnes sídlo banky až k Paláci krásných umění z bílého mramoru, působiště mexického národního baletu. Společně jsme se vydali mikrobusem ( peserem ) po Paseo de la Reforma ( největší bulvár hl. města ). Cestou jsme viděli památníky Cuahtémoca – posledního vládce Aztéků, Nezávislosti, tzv. Zlatého anděla a Diany, bohyně lovu, všechny uprostřed kruhových objezdů. Po 30 minutách jízdy jsme odjeli do parku, kde se mimo jiné nachází Antropologické muzeum. Park jsou zelené plíce hl. města a nazývá se „Les kobylek“. Antropologické muzeum je svého druhu nejlepší a největší na světě. Po krátké poradě s našimi souputníky jsme se ho rozhodli navštívit. Vstupné, které se zde platí na rozdíl od jiných i v neděli činilo 35 pesos ( asi 120Kč ) na osobu. Prohlídka muzea byla nádherná, některé kultury, např. Májové, byly v rekonstrukci, ale i tak to stálo za to, vřele doporučuji. Jedinou přítěží byli všudy přítomní policisté, jelikož jsme točili, aniž bychom zaplatili za použití kamery. Návštěvu muzea jsme zvládli za tři hodiny. Před muzeem jsme viděli vystoupení Totonaků, potomků Indiánů od Mexického zálivu, předváděli rituál plodnosti ( 5 osob vyleze po sloupu do 30m, čtyři se pak zavěšeni na lanech spouští hlavou dolů v symbolických kruzích a pátý píská na píšťalku a sedí na plošince nahoře ). Po 10 minutách vystoupení se vybírá vstupné. Naše skupinka rychle odchází…, každé peso dobré. Kolem šesté jsme se začali vracet do hostalu. Na první den toho bylo až dost a sedmihodinový posun je stále cítit. 8.3.2003 - sobota V 9 hodin jsme po “dobré snídani“ vyrazili opět do stanice metra Insurgentes a po dvou přestupech dorazili na Severní konečnou autobusu, z níž jsme jeli hodinu druhou třídou do našeho cíle Teotihuacánu. Hlavní město je tak rozlehlé, že jsme nepoznali, jestli jsme ho vůbec opustili. Mexico City v současnosti má přes 20 miliónů obyvatel, což ho činí nejlidnatějším městem na světě. Vstupné činilo 37 pesos ( 120 Kč ). Za vchodem se na nás vrhli indiánští prodejci obsidiánových figurek ( černé lesklé či s příměsí pyritu do zlatohněda ). První jsme spatřili La Ciutadela ( pevnost ), kde sídlil panovník. Tvoří ji 390m dlouhé zdi s 15 pyramidkami, uvnitř nichž je chrám boha Quetzalcoátla ( hl. bůh, Opeřený had ), jehož kopii jsme viděli včera v Antropologickém muzeu. Po ulici mrtvých ( dnes dlouhé pouze 2km ) jsme přišli k Pyramidě slunce – 3. nejvyšší na světě. Za 15 minut jsme vyšplhali na vrchol a naskytl se nám úchvatný pohled do okolí, včetně na severozápadě Pyramidy měsíce – 4. největší na světě s vrcholem ve stejné nadmořské výšce, kterou jsme pokořili jako druhou a zanechali tam svůj podpis. Pak už jen chrámy Opeřených mušlí, Jaguára a Opeřeného motýla, pojmenované podle nástěnných maleb. Závěrem jsme se šli zchladit do místního muzea obsahujícího zajímavé vykopávky Teotihuacánu. Před muzeem byla skromná botanická zahrada, kde jsme však viděli kvést cylindroopuncii, což stálo za to. Pak už jen cesta domů, nákup galonu vody a první návštěva internetu v ceně asi 30 Kč za hodinu. 9.3.2003 - neděle Ráno začalo varovně, bylo mi trošku malátně, ale postavil jsem se tomu a po zpožděné a nevydatné snídani jsme s paní Šplíchalovou vyrazili do Xoximilca. Je to ekopark přirovnávaný v průvodcích k Benátkám Amerik. Po nejdobrodružnějším bloudění celé dovolené jsme po dvou hodinách úspěšně dorazili ke vstupu. Za cenu 15 pesos na osobu jsme šli obdivovat ten mexický zázrak. Půjčili jsme si čtyřkolo, abychom se zbytečně nezdržovali, bylo již poledne. Byla to blbost, nadřeli jsme se jak Bulhaři a plovoucí zahrady tady také nebyly. Hodina a půl strávená zde nám skutečně stačila a cestu do hostalu jsme nalezli také bez zaváhání, což nás potěšilo. Pouze v metru mě chtěly okrást nějaké holky ( měl jsem u sebe hotovost v ceně 12 tisíc Kč ), ale neměly šanci. Na pokoj jsem se sotva dovlekl, takže jsme se ani nerozloučili se svými souputníky, kteří odjeli do Puebly. Po pár zábalech jsme oba vyrazili pro pesa na letiště, kde se směňuje i v neděli. Tato noc byla krušná pro mě i pro Katku, která si založila někde ucpávky do uší.

3 10.3.2003 - pondělí Hned z rána jsem podstoupil 2 zábaly a naštěstí nemám vůbec hlad…snídaně se objevila opět až okolo deváté ve složení: flekaté banány, studená káva, mléko, cukr a kukuřičné lupínky – za nekřesťanských 260 pesos za oba je to hrůza. Během dne se k nám ještě pořád někdo dobýval a když jsem odešel večer na internet, Katka se obzvlášť těšila pryč z tohoto místa. 11.3.2003 - úterý Vstávali jsme v 6 hodin, moc jsem se necítil, ale nakonec jsme se rozhodli a šli na recepci v 6 45, kde nikdo nebyl, tak jsem nabral v „jídelně“ aspoň mango – jediné co tam bylo k snědku. Nakonec jsme klíč s povlečením nechali na pultu a vyrazili na metro. Chtěli jsme se vyhnout špičce, ale moc se to nezdařilo, přesto jsme po dvou zastávkách dorazili šťastně na Severní konečnou. Po chvilce dorozumívání se slečnou, jež nás chtěla okrást o 100 pesos, jsme koupili lístky do Pachucy ( hl. město státu Hidalgo, 90 km SV od Mexico City od společnosti Estrella Blanca po 44 pesos jeden ). Ještě 1,5 l vody za 14 pesos( což je hodně) a nasednout. Za chvíli nás ale i s ostatními čtyřmi přesadili, protože nejezdí moc lidí, do jiného autobusu, ale i tak jsme si mohli ponechat zavazadla u sebe. Cesta uběhla jako nic, potom co jsme se vymotali ze zácpy v Mexico City, za 1 hodinu a 45 minut jsme byli na autobusové konečné v Pachuce. Pak ještě zajímavá jízda mikrobusem, kde jsme byli jak na horské dráze, ovšem všechna čest místním směstnali jsme se tam bez problémů i s batohy na zádech. Vystoupili jsme na rohu zócala – Plaza de le Independencia, naproti našemu definitivnímu bydlišti za nejlepší cenu na další dvě noci – Hotel Noriega, noc za 190 pesos pro dva ( 170 pro nás - Katka přesvědčila recepčního, že nemáme televizi – nutno dodat, že tomu sama věřila ), což je po Mexico City příjemná změna. Pokoje byly ve standardní kvalitě, ale bylo tam osobité patio s obrovskými fíkusy a jinými rostlinami..z hotelu dýchyla „ koloniální “ historie, což se líbilo hlavně Katce, společně jsme pak ocenili zpěv ptáků z blízkého dvorku místo pulsující dopravy. Po pár krocích z hotelu jsme narazili na potraviny – velké křupavé = housky po 0,8 pesos každá a grilované kuře za 23 pesos – byli jsme nadšeni, po obědě ve 12 30 jsme šli prozkoumat okolí …v Muzeu hornictví měli bohužel zavřeno, bylo úterý, takže jen z doslechu: Město založili horníci z hrabství Cronwell v Anglii a dodnes se v blízkých dolech těží stříbro; muzeum popisuje podmínky a vybavení dolů. Jinak stojí za zmínku zócalo s hodinovou věží, z něhož jsou vidět dvě vyhlídky na město: nižší s vlajkou a vyšší se sochou Ježíše Krista, která stojí zato…My si ovšem zvolili radši odpočinek při kafíčku a keksech s výhledem do rostlinami posetého patia. 12.3.2003 - středa Vstávali jsme o půl šesté a rychle jsme se vydali na autobusovou konečnou s cílem navštívit Údolí starců u Metzititlánu ( stát Hidalgo ). Byli jsme nedočkaví, co dnešní den – první kaktusářský - přinese. To, co jsme viděli zdaleka předčilo naše očekávání,…ale vše po pořádku. Cesta se hned za Pachucou začala vlnit a autobus sjížděl po serpentinách níže a níže až jsme po hodině dorazili do Atotonilco el Grande, které leží cca v půli cesty. Autobus byl druhé třídy, takže stál na každé mávnutí, což způsobilo, že trasu 60 km jsme urazili za 2 hodiny. Od Atotonilca jsme sem tam zahlédli jedince čeledi Myrtiokaktus, ale blíže k cíli nás překvalily strmé stráně porostlé prvními „stařečky“ ( Cephalocereus senilis ) s výškou 6 -8 metrů a čítajícími několik hlav. Jsou nádherné a když přešly v lesy, nevěděli jsme kam s očima a se vzrůstající netrpělivostí jsme vystoupili dříve. Hned po prvních krocích do terénu jsme užasli nad polštáři Mammillaria geminispina a vše se snažili zaznamenat na kameru i foťák. Po vystoupání do svahu se před námi objevili zástupci sudovitých obrů echinokaktusů a též první kvetoucí ferokaktus. Po nabažení jsme vystoupali do pásma stařečků, pásma nejhezčího. Našli jsme i mladé exempláře 20 cm vysoké, ale jen pár kousků. Blíže k hřebenu přibývaly také ferokaktusy a nakonec jsme objevili i první ojedinělé tilandsie. Slunce pálilo, ale my nedbali a běhali od jednoho kaktusu ke druhému… ,a podle hesla v nejlepším přestat jsme se i my vydali dolů k cestě. Na protilehlém svahu byla křovinová buš, výplod lidské kultivace krajiny a tak po necelé hodině odpočívání ve stínku „obchodu“ a popíjení koly jsme mávli na projíždějící autobus a hurá zpět do Pachucy. Syté jídlo z „našeho“ obchůdku – dnes krůtí noha za stejnou cenu jako kuře, která nám zachutnala tak, že jsem neodolal a koupil ještě jednu – část z ní padla na výrobu svačiny. V 19 hod Katka usnula a já ji později také následoval a nevzbudilo nás nic až do rána. 13.3.2003 - čtvrtek Budíček byl ve 4 30, Váhal jsem a váhal a nakonec jsme se v 6 hodin pustili o dům dál do Ciudad Valles ( stát San Luis Potosí ). Zprvu jsme byli nadšení serpentinami, vesničkami i hrstičkami chýšek zasazených do Sierra Madre Orientál – východního horského pásma, taktéž kaktusovými pásmy jakožto i subtropy se zrajícími banány, pomeranči a kokosy, včetně typického domorodého obyvatelstva, ale potom co se cesta přibližovala svému vrcholu 405 km a času 10 hodin jsme byli zmláceni, což se vystupňovalo teplým a vlhkým podnebním pásmem, které člověk v klimatizovaném autobuse necítil. Po vyčerpávající jízdě, kdy jsme viděli i „mrakové lesy“ – plné bromélií, tilandsií a epyfitických kaktusů se Katka rozhodla, že vytoužené a špatně dostupné El Cielo vidět nemusí a naplánovali pokračování poutě na sever s ranním kuropěním. Noc jsme prožili u autobusáku, mimo centrum města, kde jsou nejlepší ceny v Hotelu San Carlos za 175 pesos s televizí, klimatizací, bez okna. Nutno zmínit, že jsem dostal petku vody v jednom obchodě zdarma, nejsem

4 si jist zda nemluvili trochu česky, byl jsem překvapen… Cesta z Pachucy do C. Valles nás přišla na 188 pesos, což za vyjížďku po kusu Mexika není zase tak moc. Čímž vzdáváme i hold mexickým řidičům, kteří s bravurou sobě vlastní zvládají s přehledem klikaté silnice bez většího brždění. 14.3.2003 - pátek V 8 30 vyjíždíme do Ciudad Victoria ( hl. města státu Tamaulipas ) společností Transportes del Norte, která vyniká nad ostatními vizáží zaměstnanců a úklidovou službou autobusů ( oproti naší věrné družce Flecha Roja ), za 127 pesos na 4 hodinovou jízdu ( už se pro jistotu ptáme). Cesta vede více méně stále subtropy, kdy z 80 m n.m. vystoupá na 333m n.m., ale i tak se zdá, že se dusno a horko nezměnilo. Z hlavní konečné nás mikrobus veze za 4 pesa do centra. Unáhleně se rozhodujeme pro první noc v Hostalu de Escandón za 183 pesos, ráno se ovšem stěhujeme do mnohem milejšího Hotelu los Monteros. Po zabydlení hledáme marně turistický úřad, který se přestěhoval kdoví kde a zažíváme první „tropický“ liják svého života, kdy během půl hodiny stojíme po kotníky ve vodě a sledujeme pomeranče ,jež se k nám dravou vodou blíží; za hodinku by člověk nehádal, že vůbec pršelo. Po krátkém bloudění jsme vklouzli na tržiště do obchůdku s jídlem, kde jsme se zásobili houskami, mangem, plátkovým sýrem, banány apod., vše jsme donesli na pokoj a s chutí snědli…vlastně zůstalo i na zítřejší svačinu. 15.3.2003 - sobota Po přestěhování spěcháme v 6 hodin na autobus do Jaumave ( stát Tamaulipas ), lístek tam i zpět v ceně 72 pesos na osobu. Po vysednutí krátce váháme a nakonec se rozhodujeme pro JV, z počátku jdeme farmou, což Katka těžce nese vystrašena četbou o zlých místních psech. Já ovšem nerušeně obdivuji první dva druhy mammillárií, jednu sněhobílou a druhou zataženou v zemi, dále dva různé ferokaktusy a spoustu opuncií a myrtiokaktusy. Po další půlhodině jsme dorazili k říčce a konečně mohli opustit farmu. Ovšem ve chvíli, kdy jsme chtěli vykročit, uviděla Katka na druhé straně kojota, první setkání s ním ji vyděsilo, ale když vzal po petardě do zaječích nechala se přesvědčit a šla se mnou na druhý břeh. Následovala 500 metrů dlouhá rovinka po vystoupání břehu, kdy jsme hledali obregonii, ale marně. Po zdolání dalšího, tentokrát vyschlého koryta jsem objevil zástupce Astrophyta myriostigma cca 50 rostlin, samá čtyřžeberná asi varianta quadricostatum a dva exempláře Ariokarpus trigonus a hned bylo mnohem veseleji. Také sem tam mamilárie a coryphanty. S novým elánem jsme šli dál, kde nás zvědavě pozorovali volně se pasoucí osli. A pak to začalo, Ariocarpusy trigonusy, kam se člověk podíval a k tomu ještě samé staré kousky. Jedinou vadou na kráse bylo to, že některé osli pěkně ožrali či podupali. Opilí dnešním úspěchem jsme okolo půl druhé zamířili zpět, Katka stále petardu v ruce, kdyby se snad kojot vrátil. Bravurně jsme vyšli do městečka mimo statek a nezbývá než doufat, že zítra na své narozeniny najdu jeden z cílů mé návštěvy Mexika. 16.3.2003 - neděle Vstáváme v 6 hodin a po krátké přípravě vyrážíme pěšky na autobusák, osvědčilo se nám to více než mikrobus, kdy získáváme dobrou orientaci ve městě. Za 24 pesos v 7 30 vyjíždíme se společností Transportes del Norte do San Antonia ( stát Tamaulipas ), po hodině a půl jsme na místě a vydáváme se vpravo od vesnice. Kde hned na prvních stromech obdivujeme motýly Monarchy, které jsme kvůli mé nevolnosti nenavštívili na jejich zimovišti. Za mostem přes prašnou řeku obdivujeme vzrostlé ferokaktusy a pětižeberná Astrophyta myriostigmata . Eroze je zde tak velká, že nás překvapuje, že tu vůbec něco roste, pravda vše kryto agávem. Přes vyschlý kaňon jsme přešli do hustého podrostu z agáve a pichlavých keřů, to v nás vzbudilo naděje, že uvidíme něco nového a skutečně Homalocephala texensis s krásnými péřovými květy. Cíl dnešní cesty homolovitý kopec – jediný v rozumné vzdálenosti byl po dvouhodinách a půl na dosah ruky a v tom jsem je uviděl, nádherné Obregonie denegrii, celkem jich bylo šest, šest nádherných obregonií. Po důsledné dokumentaci jsme začali stoupat nahoru a teď teprve to přišlo…desítky obregonií a mezi nimi jedna s nádherným květem a jiná se semeníkem ( z něhož nakonec nic nepřežilo – pozn.) vše na pravé východní straně kopce těsně pod vrcholem. Nutno dodat, že Katku vylekala hrající si kojotí štěňata či ona je?!. Na cestu zpět jsme vyrazili po 13 hodině, protože cíl dne byl splněn, ještě jsme se vyhnuli hubeným kravkám spásající bůhvíco, přelezli plot a po cestě šli k zastávce, kde už jsme jen čekali na autobus zpět do Ciudad Victoria. V obchodňáku jsme nakoupili jídlo a po večeři na pokoji šli do hajan. 17.3.2003 – pondělí O půl sedmé nasedáme do mikrobusu a po krátkém zmatku na autobusáku také do autobusu společnosti Sendor a za 84 pesos na osobu přijíždíme do Linares ( cca 4,5 hod ). Po chvíli si od stejné společnosti kupujeme lístek do Aramberi a za 99 pesos na osobu ( cca 2,45 hod ), později přijíždíme do La Escondida, kde po hodině čekání ve vesničce povětrnostně jako vystřižené z divokého západu, nasedáme do spoje do Aramberi ( již v ceně ) – vše stát Nuevo León. Po 15 min hrůzy, kam to vlastně jedeme a zda případně stihneme autobusy do Matehualy dorážíme na místo, kde k naší radosti jediný hotel ve městečku je právě naproti zastávce. Pokoje jsou za 300 pesos, zatím nejdražší, okolo bazénku zatím bez vody. 1 peso = asi 4 koruny české. Po zabydlení zkoumáme městečko a kupujeme večeři ( tortilly, tuňáka, manga, sušenky ke kávě…) a kolem mučenkou protkaných venkovských plůtků dále na Zaragozu - stát Nuevo León, ale daleko jsme se nedostali, uvidíme zítra. A za pokřiku místních dětí „Gringo, gringo“ ( hanlivá nadávka pro Američany) se s klidem vracíme na pokoj.

5

18.3.2003 – úterý Vstáváme o půl sedmé a vzpomínáme na strýce s jeho družinou, kteří dnes odlétají z Mexico City. Vycházíme směr Zaragoza, asi po hodině chůze jsme se konečně dostali nad vesnici, kde zkoumáme terén při cestě, jsou zde známé Echinokaktus platyacanthus, Mammillarie Parkinsoni a ferokaktusy. Při návratu na cestu se vymrštila odnož opuncie a zabodla se mi do břicha, po 10 minutové operaci jsem ji konečně sundal, dva otvory Katka pohotově postříkala Septonexem. Dále jsme šli půl hodiny po asfaltce, pak konečně volný ač strmý terén, hned jsme tam byli. Krásné obří Ferokaktusy s červenými trny, jejichž poupata místní děti prodávají – nevíme na co; echinocereusy, echinokaktusy a nový ferokaktus. Po hodině těžkého terénu jsme se dostali až pod pískovcovou strmou stěnu a tu jsme uviděli upřeně nás pozorující skupinku vojáků v plné polní, která naštěstí šla brzy dále,… za námi se jim očividně nechtělo. My jsme se vydali opatrně v odstupu půl hodiny za nimi, po další půl hodině jsme vystoupali na lákavý kopeček, kde na hezky kvetoucím thelokaktusu jsem našel neméně hezkou kudlanku, poslední stádium před dospělostí, kterou jsme propustili „do přirozeného prostředí“ na kaktus, což ji nejspíš stálo život. Dalším cílem byl zajímavý od ostatních odlišný kopec, na němž nakonec nic nerostlo, ale byl poset krystaly ( malý si Katka vzala na památku ). Dost zmoženi jsme stále pokračovali směrem na Zaragozu, zklamáni nepřesně psaným článkem o této oblasti jsme se rozhodli, že u hřbitova náš průzkum zakončíme. Nelitovali jsme přelezeného plotu sousedního pozemku, kde jsme našli krásné echinofossulokaktusy, Neoloydie subteranea a ( až doma, mnohem později, prvního zástupce turbinicarpusu – kterého jsme objevili na videu ). Pak už jsme jen zdolali cestu zpět 7 km ( do Zaragozy je to nakonec 14 km ) a z nedostatku směněných dolarů byli rozhodnuti zítra pokračovat do Matehualy a usnuli na posteli velké jako pro 4 osoby. 19.3.2003 – středa V sedm hodin stopujeme autobus do La Escondida a zjišťujeme, že má zastávku přes silnici od našeho hotelu. Pak pokračujeme dalším do Matehualy ( stát San Luis Potosí ), v 11 hodin jsme na místě, celkem rychle procházíme město, vyměňujeme peníze, prohlížíme si tři hotely a rozhodujeme se jet do Real de Catorce ( stát San Luis Potosí ) již dnes. Autobus vyjíždí ve 12 hodin a my počítáme, že zůstaneme dvě noci. Po dvou hodinách prěsedáme na menší autobus a projíždíme tunelem Ogario, jedinou přístupovou cestou. Po otevření dveří nás čeká šok, prodejci všeho možného se na nás lepí jako mouchy na bonbony. Jeden mladík se za námi táhl až na náměstíčko a když jsme nechtěli za jeho služby zaplatit, sklidili jsme spoustu nadávek. Jinak ostatní hotely jsou strašně drahé - 550 pesos, jsou sice stylově opravené, ale jen vevnitř, jinak místo vypadá celkově velmi neutěšeně a zisky zde přináší hlavně věřící, kteří sem pořádají poutě do kostela sv. Františka z Assisi. Všude se prodávají cetky, létají zde odpadky a místní umouněné děti si místo draků pouští igelitové sáčky na špagátku. Celkem k vidění toho tady není moc, ale prý zde v okolí rostou Lophophory Williamsi, posvátný kaktus Indiánů z kmene Huichol. Je to skutečné město duchů, z dřívějších 45 000 obyvatel zde s bídou žije necelý tisíc, ale podnikatelé z USA s městečkem mají prý své plány. Čekáme tedy na odvoz zpět, já zkoumám okolí a Katka krmí tortillou místního toulavého psa. Je nám nabídnut odvoz, ale bojíme se, takže radši jedeme autobusem. V Matehuale jsme v 18 hodin, ubytováváme se za 160 pesos – nejlevnější, přitom hezké místo. Nakupujeme výborné a levné ovoce, vynikající tortilly a večer navštěvuji internet v sousedství. Zítra zpět do Aramberi – 2 hodiny cesty, na turbinikarpusy. 20.3.2003 – čtvrtek Vstáváme v 6 hodin a jdeme na autobus, společnost má pobočku hned vedle hotelu, takže nemusíme na hl. konečnou, což neplatí pro jízdy na jih ( SLP ) a sever ( Saltillo ). Po jednom přestupu v La Escondida vysedáme u benzinky na začátku Aramberi. Vyrážíme hned do terénu, nacházíme první neolloydie, později hezké coryphanty a stále postupujeme směrem na La Escondida, Katka zahlédla krásného kolibříka. Asi po hodině a půl hledání Katka objevuje první turbinikarpus a já hned druhý, oba ve velikosti naší koruny. Za další hodinu nacházíme naleziště o cca 15 kusech, jsme spokojeni, ještě sledujeme nenápadně domorodce, jak seká Echinocactus plat. pro svůj dobytek a tradičně mávneme na projíždějící autobus a vysedáme v La Escondida. Zde chvíli pátrám po něčem novém, zatím se Katka sluní na kameni a pak společně natáčíme místní zvěřinec – kozy, krávy, prase a přes cestu jde v klidu oslík , v 16 hodin jedeme zpět do Matehualy. Opět tradiční nákup: ovoce, chutné tortilly, voda, kola …a den končíme zase na pokoji. 21.3.2003 – pátek Budíček je v 6 30, pomalu vstáváme a balíme. Autobus do půlmilionového hl. města státu Coahuila Saltilla jede v 9 hodin z hl. konečné, asi 40 minut od hotelu. Okolo půl osmé vycházíme pěšky, mikrobusy nejezdí a za taxi nechceme utrácet. Lístky jsou po 163 pesos a mají poslední dva a k tomu každý jinde. V 9 hodin nasedáme a Katka po chvilce přesazuje jednoho mladíka dopředu na náš lístek a tak sedíme spolu. Po hodině jízdy rána, autobus píchl ( jedno ze dvou zadních dvojkol ) a tak se plížíme k opravně, což je chýše s umouněným automechanikem – tzv. vulcanía. Využil jsem volné půlhodinky a vyšel do terénu a objevil jsem krásné skupinky echinocereusů a jeden ancistrokaktus. Přišel jsem na poslední chvíli, podle Katky, která řidiče přesvědčovala ať počká, ač jsem to měl zcela pod kontrolou. Do Saltilla jsme dojeli se

6 zpožděním jedné hodiny, mikrobusem do centra, kde jsme jako vždy našli bez problémů ubytování za dobrou cenu – díky průvodci Lonely planet, v hotelu Bristol za 190 pesos s televizí. Po zabydlení jsme šli do centra, kde jsme navštívili nejkrásnější katedrálu Mexika v Churiqueresque stylu a Muzeum ptáků, které rozhodně stojí za návštěvu ( jsou zde všichni ptáci mající něco společného s Mexikem rozděleni dle různých kritérií ). Pak jsme zjišťovali autobusy do Arteagy, s čímž nám nakonec pomohl zaměstnanec turistického úřadu: za 7 pesos, co 20 minut, délka cesty 15 minut, naproti t. úřadu…Arteaga je dnes spíše předměstím Saltilla. Cestou zpět kupujeme grilované kuře za 45 pesos a zkoušíme také proslulé Tacos el Pastor, ať ten zítřek dobře přežijem. 22.3.2003 – sobota Po hrozné noci, kdy na chodbě hlučela místní mládež, která muzicírovala přes den na náměstí – včera byl totiž státní svátek, vstáváme o půl sedmé a jdeme na vyhlédnutou zastávku a v 8 nastupujeme do „luxusního“ mikribusu, který nás vysazuje u náměstíčka. Směřujeme na JV dle kaktusářského časopisu. Hned za cestou nenacházíme kromě spousty odpadků, které „prosívají“ kozy, nic. Po hodince cesty obdivujeme první mammillárie a ojedinělé bílé s černými středovými trny krásně kvetoucí echinomastusy, také trsovitě rostoucí Neoloydie conoidey. Dále objevujeme pravidelně rostoucí Thelokaktus phymatotlelos a první zástupce Ferokaktus pilosus. Po hodince, kdy se dostáváme ke druhému svahu míříme na SZ, v tom objevuji první kusy Ariocarpus retusus f. furfuraceus. Naše radost nezná mezí, hned hledáme další a také je nacházíme, jde o populaci cca 40 – 50 rostlinek, někde až 7 těl u sebe. Po půlhodině dokumentace postupujeme dále na vrchol, kde nás opět vítá dalších 60 rostlin v okruhu 30 m2, dnes můžeme být spokojeni. V této lokalitě už chybí jen Lophophora Williamsi a Echinokaktus horizonthalonius. Pomalu sestupujeme na V a pak na J a nacházíme největší mammillárii našich cest 50 x 30 cm. Nic nového už neobjevujeme, takže až zase zítra. Nezáživný terén zdoláváme lehce a až na konci nás trošku děsí pastevecký pes, který nakonec následuje dobytek místo nás. Na spoj čekáme pouze 20 minut a po 18 hodině jsme i s grilovaným kuřetem šťastně na pokoji – tak vrcholí každý náš den. 23.3.2003 – neděle O půl osmé vyrážíme z hotelu a jedeme do Arteagy, tentokrát ke Katčině neradosti na opačnou stranu, kde před každým stavením leží pes, ovšem apatický. Za chvíli jsme ven z městečka a procházíme třemi vyschlými koryty. Objevujeme nádherně kvetoucí zelené echinocereusy. Po hodině dosahujeme prvního kopce a obdivujeme rostlinky Echinocereus pektinatus s velkými nafialovělými květy, thelokaktusy, neoloydie a trsovité malé mammillárie…, což se opakuje až na vrchol, kde plašíme místního holoubka, který nám dovoluje nahlédnout do svého na zemi zbudovaného hnízda. Po chvíli sestupujeme k dálnici na Monterrey, zklamaně se ploužíme, ale v tu chvíli uvidím u pravé nohy první lophophory, které jakoby splývaly se zemským povrchem. Zapaluji si svou první cigaretku v Mexiku a vychutnávám triumfální úspěch. Na S straně svahu nakonec nacházíme asi 50 rostlin. Zpola radostně postupujeme zpět, když tu v křoví na rovině vpravo pod kopcem nacházíme i poslední cíl Echinokaktus horizonthalonius, nádherné modrozelené 15 cm rostliny a navíc největší lophophoru dnešního dne. Katka sbírá semínka, má i cosi s lophophor( ale ty se ztratí ). Navíc naše oči plesají nad ancistrokaktusy či glandulikaktusy o velikosti 50 cm, no prostě krása. S úspěchem se vracíme do městečka, kde nás vítá pouť ( až na místní speciality jakoby vypadla z oka těm našim, co do „zboží“ ). V Saltillu opět chutně večeříme a zjišťujeme autobus do Monclovy, kam směřujeme zítra. O půl desáté spokojeně usínáme. 24.3.2003 – pondělí Vstáváme v 6 hodin, autobus vyjíždí v 7 45, v Monclově jsme v 11, kde je hned přípoj do Cuatrociénegas ( oboje stát Coahuila ), kde jsme za 2 hodiny. Z autobusáku se nemůžeme zorientovat a chvíli ( 30 min ) trvá než nacházíme Motel Santa Fé s nocí za 355 pesos, což je dost, ale mohlo být ještě hůře - 500 jinde, není z čeho vybírat. Dále se informujeme na prohlídku místních jezírek na turistickém úřadě, kde nám nabízí okružní jízdu za 550 pesos, souhlasíme. V 15 30 zkoušíme navštívit Las Playitas, ale po hodině a půl zjišťujeme, že nemáme šanci a tak aspoň obdivujeme volně se pasoucí koně. Před spaním se rozhodujeme, že zítra půjdeme pěšky a co stihneme, to stihneme. Usínáme v 9 30, každý ve své velké posteli. 25.3.2003 – úterý Vstáváme brzy a vyrážíme po silnici 30 směr Torreón – 7 km informační centrum a dalších 9 km Poza la Beccera a možná dalších 4,5 km Los Arenales – vpravo od silnice. Po 3 km ostřejší chůze nás zastavují 3 Mexičané a nabízí nám odvoz do Poza la Becerra, dlouho se nerozmýšlíme a jedeme, zadarmo nás tam díky nim pustí a za 5 min můžeme jet s nimi k návštěvnickému centru či říčce Los Mezquetes, ale my se rozhodujeme prozkoumat písčité duny Los Arenales. Jezírko nás nadchlo, je tam křišťálově čistá a teplá voda celoročně, s tlamovci a jinými rybkami, každopádně nás překvapuje, jak se sem vlezou koupání chtiví lidé. K pískům nás doprovází místní pes, který nás neopuští po celou vyčerpávající cestu rozžhaveným pískem, občas ho za to napojím či krmím pro nás nevábnými kukuřičnými tortillami. Po návratu zpět zkoumáme okolí silnice a nacházíme Echinokaktusy horizonthalonius, Gruzonie a také spoustu Epithelant včetně jedné nádherné kristáty. Nad námi se tyčí malý skalnatý kopeček, který k naší ( dnešní ) škodě necháváme bez

7 povšimnutí… Vstupujeme na silnici a opět jsme nemilosrdně přemluveni k jízdě, tentokrát na korbě, do návštěvnického centra. Plašíme místního psa a prolézáme chabým plotem. Rozhlížíme se a čekáme ( 10 18 hod otevírací doba ), což nás stojí 20 pesos na osobu, ale také na vlastní oči vidíme v ohrádce dvě zástupkyně místních želv, potom jdeme k Poza Azul, nádherně promodralému jezírku, které navíc fascinuje dalšími druhy rybek, pak pokračujeme plni dojmů k říčce, ale další dvacka za vykoupání zde se nám zdá dost a tak jsme si to namířili přes planinku k cestě. Nebylo to zrovna moc šťastné, viděli jsme sice coryphanty a tephrokaktusy, ale také jsme se bořili do prosolené půdy. Na silnici nás ihned naložili pro změnu policajti a aby si nekazili reputaci vysadili nás na okraji města, což bylo jen pár kroků od centra, kde jsme poseděli ve stínu stromů na stylových lavičkách a posvačili, já už hlady sotva viděl, protože kukuřičné tortilly a bujón jako Katka bych si vážně nedal. Doprovodil jsem Katku do motelu a vydal se k soše nad městečkem, odkud byla super vyhlídka. 26.3.2003 – středa O třičtvrtě na sedm vyrážíme na Las Playitas ( kolem slamového předměstí ), na které jsme se opět navnadili v návštěvnickém centru. Byl to jeden z nejnáročnějších pochodů, kdy jsme doslova běželi 4 hodiny tam i zpět po žhavém písku, ovšem o plážičkách v době sucha se vůbec nedalo mluvit. V motelu jsme zapnuli klimatizaci, což se stalo Katce osudné – nachladila se. Ve 12 hodin jsme šli na autobus směr Monclova,který jel během 15 minut – 40 pesos na osobu. Po dvou hodinách jízdy jsme vyrazili naproti autobusáku do Hotelu San Augustín, ubytování za 196 pesos s manželskou postelí, větrákem a televizí jako vždy, pak jsme zjišťovali autobusy do Castaňos ( 18km ) u Saltilla a nakonec tuňák, salsa, manga, housky... 27.3.2003 – čtvrtek Vstáváme až o půl osmé, přispali jsme si, o čtvrt na devět nasedáme a po deváté vysedáme tak 1km před městem, za 6 pesos lístek na osobu. Hory jsou asi 3 – 4 km od silnice, jsem zklamán, Katka se plouží a nikam se jí nechce, takže procházíme aspoň rovinu. Jsou zde trsy echinocereusů, coryphanty, trsy epitelant až o 80 hlavách a echinomastusy či ancystrokaktusy. Jsem celkem spokojený, protože jsme našli většinu, co tady roste. Asi po třech hodinách v terénu jdeme stopnout autobus, když nás překvapí obří jáma s tlejícími kuřecími vnitřnostmi a mračnem much. Za třičtvrtě hodiny jsme na pokoji i s půlkou kuřete + salsa, salát, tortilly za 23 pesos. Pak jdu ještě pro ovoce a na internet, zatímco Katka odpočívá u televize – má teplotu a bolí ji v krku. 28.3.2003 - pátek Vyjíždíme do Matehualy ( Monclova » Saltillo 124 pesos na osobu, tři a půl hodiny spol. Senda v 8 hodin; Saltillo » Matehuala 163 pesos na osobu, 4 hodiny spol. Estrella Blanca /Futura/ ). Poprvé jsme nuceni dát batoh do zavazadlového prostoru. Vidíme 2 filmy, které už jsme viděli, ale né celé, takže konečně zjišťujeme jak dopadly. Z hl. konečné jdeme asi 15 minut a opět se ubytováváme ve známém Hotelu Álamo za 160 pesos, čímž si vylepšíme rozpočet. Katka si jde lehnout ( stále má teplotu ) a já zkoumám Matehualu, moje snahy jsou korunovány úspěchem, takže kupuji půl kuřete, manga, cukrový meloun a především místní křupavé tortilly. 29.3.2003 – sobota Katce je lépe, ale zůstáváme a tak vyrážím po okolí Matehualy (stát San Luis Potosí ) sám. Je ve mně malá dušička, ale náplastí je mi nález glandulikaktusů s černými květy a několika mammillárií. Katka stále polehává a tak jdu na nákup něčeho na zub, zbytek dne pak lenošíme oba. 30.3.2003 – neděle Mysleli jsme, že se bude měnit čas, ale nic. A tak jsme dobře stihli autobus do San Luis Potosí, 110 pesos na osobu, 2 hodiny a půl. Minibusem za 3,5 lístek jsme dorazili do centra, vystoupili jsme od parku Alameda vlevo a od vlakového nádraží napravo. Je zde spousta hotelů, my jsme nakonec dali přednost jinému než doporučoval průvodce – Hotelu Jardín za 190 pesos, bez mýdla, ručníků a toaleťáku, ale s vařící vodou ve sprše. Průzkum města nás překvapil nádhernými budovami ze sopečné horniny a návštěva Muzea masek rovněž stála za to ( 5 pesos/osoba ). Večer jsme si v místní restauraci dali ½ kuřete + salsa, rýže a kukuřičné - celkem chutné - tortilly vše za 22 pesos. 31.3.2003 – pondělí Za 20 pesos na osobu jsme vyjeli směr S do Villa Hidalgo – hledat Pelecyphory, nakonec jsme vystoupili o 15km dříve a kroužili u osady Ventura, ale protože jsme nic neobjevili před polednem jsme odjeli místním autobusem do V.Hidalgo. Tam bylo opět vše stejné, navíc koně na pozemku a za chvíli nás dostihli jejich majitelé na kolech, kteří se o ně báli, hlavně starý děda byl nedůvěřivý, zdali na nich neodjedeme do SLP. Jedinými úspěchy dne byl nález mutantní mammillárie, kterou jsme důsledně zdokumentovali a semeníku Ferokaktusu latispinus. Po tom co jsme dosáhli dálnice, jsme šli pomalu zpět, asi 4x jsem ještě zabrousil za plot, ale nic nového jsem neobjevil. Asi okolo 15 30 jsme v osadě stopli autobus a za 30 pesos bez lístku jeli zpět, poprvé nám v ceně někdo vyšel vstříc. Pak zase klasicky kuře ve známé prodejně a ještě housky jinde – kus za 1,2 pesa, což je dvojnásobek oproti Pachuce.

8 1.4.2003 – úterý V 8 hodin vyrážíme na další kaktusové naleziště do Huizache ( stát San Luis Potosí ), cesta trvá hodinu a dvacet minut, čímž zjišťujeme, že z Matehualy je to mnohem blíže. Ihned jdeme do terénu vpravo nad vesnici, Katku vylekali dva psi a tak už se těší až budeme daleko od civilizace. Nacházíme první mammillárie, neoloydie, echinocereusy a hlavně první lophophory. Po chvilce nám jde hlava kolem, všude koberce lophophor až o 60 hlavách. Za dnešní den jsme jich viděli tisíce. Jsou zde také coraphanty, thelokaktusy… Po chvíli stoupáme do kopce, lophophory mizí, ale narůstají bělostné mammillárie a neoloydie a též první astophytum ovšem v nevalném stavu. Na hřebenu není nic nového, ale výhled spolu s okrasným podrostem z agáve stojí za to. Rozhodujeme se pro přechod přes cestu na protilehlý kopec, asi po hodince šlapání po lophophorách nacházíme na úpatí první astrophyta a především objevuji první rostlinku Ariocarpus retusus var. fisuratus. Volám Katku, která se zde potom sluní s já jdu dál po hřebeni, kde nacházím další perly tohoto druhu. Ovšem můj hlavní cíl Leutembergia principis nikde. Po ¾ hodiny vyzvedávám Katku a jdeme na autobus jedoucí v 17 hodin a do SLP přijíždíme v 18 30. Uvidíme, co přinese zítřek. 2.4.2003 – středa Cesta proběhla jako včera a v Huizache jsme vystoupili v 9 30. Tentokrát jsme šli po cestě na místo, kde jsme včera skončili a po hodině jsme se dostali až k dalšímu kopci, kde začal vlastní průzkum. Katka objevila první Astrophyta myriostigma a já zase Ariokarpusy retususy, z nichž Katka obratně vybrala na 200 semínek. Po obědě ( jako včera – tuňák v konzervě + housky ) jsme šplhali na vrchol jednoho obzvláště prudkého kopce, kde bohužel nic moc nerostlo, akorát jsem uklouzl na štěrku a chytil se pichlavého agáve – trny v celé ruce.Katka našla krásnou metrovou kůži z chřestýše – ještě že to byla jen kůže a ne její majitel. Rozhodli jsme se pro sestup, po hodince jsem zjistil, že jsem při pádu ztratil šiltovku, bůhví kde je…Ani dnes jsme leutembergii nenašli a tak jsme se ve 3 hodiny odebrali na autobus, zrovna odjížděl, stopli jsme ho a tak jsme bez lístku ušetřili 16 pesos každý. Tyto dva dny stály za to, ač byly náročné jak fyzicky, tak finančně. Závěrem jsme ještě viděli korovce či ropušníka nebo co to vlastně bylo. 3.4.2003 – čtvrtek Brzy ráno se přesunujeme do hl. města, Katce je poprvé špatně při projíždění zácpami Mexico City stát. Po 5 hodinách v autobuse spol. Ómnibus de México, 1.tř. za 260 pesos na osobu přijíždíme odpoledne. Po přesunu metrem vysedáme na stanici Allende a já objevuji krásný Hotel Rioja za 160 pesos pro oba. Po zabydlení zjišťujeme na TAPO ( východní konečná ) odjezdy do Amecamecy ( sopky) a měníme dolary v kurzu 10,61 za $ - kurz se stále zhoršuje z původních 11,23. Pak už jen kuře na pokoji a sledovat hradní stráž jak sundává vlajku v 18 hodin. Nakonec se strhl liják a když se ani o půl sedmé nic nedělo, utíkali jsme do hotelu. 4.4.2003 – pátek O půl osmé vyjíždíme za 18 pesos na osobu do Amecamecy ( stát México ), kde si dáváme pomerančový džus se slámkou za 5 pesos, jako již v Mexiku tradičně a hledáme dopravu na Paso del Cortés, což je sedlo mezi sopkou Iztahuátl a Popocatépetl. Taxi nám nabízí svezení za 450 – 500 pesos, ale posílá nás ještě pro povolení pro vstup. V turistické kanceláři platíme po vyplnění formulářů každý deset pesos + 1,5 pesos za 3 kopie, ale dozvídáme se o dopravě 35 pesos na osobu a tak se připojujeme ke třem Holanďanům a namačkáni v „peseru“ stoupáme 30 minut k sopkám. S řidičem se domlouváme, že nás vyzvedne za 4 hodiny ( o půl třetí ). Obě sopky jsou pěkně vidět, takže fotíme a točíme, co se dá. Přesně ve 13 10 jsme u trafostanice a horské ubytovny – ušli jsme 7km; v nadmořské výšce 3950 m z původních 3650 m na Paso del Cortés. Pak už jen rychlý sestup během 55 minut, což vyvolalo pochopitelný údiv u Holanďanů. Pak už jen cesta zpět a nákupy v Amecameca – hlavně ovoce a za hodinu zase v Mexico City. Ráno byla cesta o půl hodiny delší. 5.4.2003 – sobota V 8 30 z ADO jsme vyjeli do Tehuacánu ( stát Puebla ), kde nemůžu opomenout diskriminující tlustou policistku, která si na bílých cizincích ráda zgustla a poctivě nám prohledala všechny zavazadly na přístupu do autobusu, velký batoh jsme naštěstí odevzdali již dříve na přepážce. Cesta trvala 1.tř. 4 hodiny za 130 pesos, po vystoupení jsme trošku bloudili, ale nakonec jsme našli hotel dle Lonely planet za nejnižší možnou cenu 255 pesos, který byl rozhodně nejprostornější a nejhezčí z celého našeho pobytu a po pár dnech máme zase televizi. Pak jsme si obstarali zase kuře a v obchodňáku ( kde jsou nízké ceny ) housky, kolu a vodu – Katka čekala venku, protože batohy se dávají do skříněk a to jsme se neodvažovali. Po jídle jsme vyrazili do blízkého Muzea hornictví ( 10 pesos/osoba ), kde byly nádherné nerosty z celého Mexika, mimo jiné z nepříliš prozkoumané oblasti Mapimí. Moc nás mrzelo, že se zde nedalo točit, ani tajně ani za peníze. Večer jsem šel na internet. 6.4.2003 – neděle Jedeme do Zapotitlánu de Salinas ( stát Puebla ), cestu k zastávce odkud jede autobus nám popsaly velice ochotné slečny z turist. úřadu. Mikrobus jsme ve spleti jednosměrek nakonec v 9 hodin objevili jižně od náměstí a za 7 pesos ( 30 minut ) na osobu dojeli až k bráně botanické zahrady. Otevřené zde mají už od 9, ale nikdo tu nebyl, tak jsme šli dál. Celkově nic za co by měl člověk platit a tak jsem si vzal aspoň semeník

9 Echinokaktusu gruzonii. Pak jsme se vydali na druhou stranu silnice a brzy spatřili přijíždět správce, s nímž jsme se těsně minuli. Vegetace byla jako v botanické zahradě – dva druhy mammillárií, nízká agáve a obří Cephalocereusy hoppenstedtii ( až 16 m vysoké ), vymírající sukulentní stromy a tilandsie ( pět malých jde na transport ),. Bylo hrozné horko, takže po spočinutí na vrcholu jsme se rozhodli vrátit do Tehuacánu; ve 14 hodin jsme nastoupili cestu zpět, za 10 pesos oba – je vidět že záleží na řidiči. Po nákupu a večeři sledujeme Discovery Canal v TV, venku hřmí, ale pršet asi nebude. 7.4.2003 – pondělí O půl deváté vyjíždíme z rohu 1 Norte a 6 Oriente ( AU ) do kaňonu Rio Blanco městečka Atzulcinga ve státě Puebla – 19 pesos jedna cesta. Cíl jsme vyčetli v knížce o orchidejích a epyfitech – mrakový les. Po hodině a půl jsme tam dorazili, ale kromě menšího mrakového lesa cestou – územím nikoho, tam nic nebylo. Hlavním zklamáním bylo okolí městečka, které bylo zasazeno do bezduchého krávami spásaného údolí, mrakový les zůstal vysoko nad námi.Brzy jsme nastoupili cestu zpět a už ve 13 hodin jsme byli v Tehuacánu. Odpoledne rychle uteklo chozením po obchodech a na večeři jsme si dopřáli tradičně kuře. 8.4.2003 – úterý Autobusem v 8 30 spol. ADO jsme vyrazili do Oaxacy, hl. města státu Oaxaca ( 3 hodiny, 151 pesos na osobu ). Málem bychom ho zmeškali, ale včera večer na internetu jsem zjistil, že se posunul čas a to z 5. - 6.4. ( So – Ne ) – 1. neděle v dubnu, jak psali v průvodci, né jako u nás. V Oaxace jsme se ubytovali v soukromí, nechtělo se nám nikde ploužit za 160 pesos se sdílenou koupelnou s domácími, kdy se nás babka pokusila ošidit o 40 pesos. Pak jsme šli na průzkum náměstí – katedrála je zrovna v rekonstrukci a na náměstí davy lidí, probíhají zde poklidné protivládní protesty – není se čeho bát. Na autobusové konečné druhé třídy zjišťujeme odjezdy do okolí a po kuřeti navštěvujeme muzeum v bývalém klášteře za 37 pesos na osobu + kamera 30 pesos – moc tam hlídali. Poklad z Hrobky 7 v Montealbán stojí skutečně za to, navíc urny a mimo jiné i artefakty kolonizátorů, což nás Evropany nemůže nijak zvlášť okouzlit, protože na našich hradech a zámcích je jich ažaž. 9.4.2003 – středa Ráno po přesídlení do hotelu „x“ ( 200 pesos + TV ), s hejnem komárů už jsme déle žít nechtěli, jsme nastoupili cestu směr Mitla. Nejprve jsme jeli do El Tule ( 5 pesos za lístek – průvodce nás všechny obešel až za jízdy ), kde je největší biomasa na světě nebo-li strom s nejširším pasem v Amerikách. Vstup byl pouhých 3 pesa a strom - na nádvoří před kostelem - opravdu unikátní. V jeho koruně hnízdí mnoho druhů zpěvavého ptactva. Při pokračování příštím autobusem do Mitly ( stát Oaxaca ) jsme mohli obdivovat starobylé stavby, které při cestě zůstaly po původním obyvatelstvu – na vystoupení to ale nebylo. V Mitle jsme za 27 pesos na osobu viděli unikátní mozaiky, které byly vidět stejně dobře i zadarmo před plotem…, jediné co nám bylo malou náplastí byl vstup nízkou chodbou do nitra jedné ze staveb, kde bylo dusno jako v prádelně, takže nám není jasné jak tu původní obyvatelstvo přežívalo. V obchůdcích před památkami jsme nakoupili jedny z prvních dárků, umění místních lidí je jedno z nejcennějších v celém Mexiku. Neodolali jsme ani nákupu Mezcalu, který jsme hojně ochutnávali už v Oaxace. Smlouval jsem jak divý i pro zábavu až mě mrzí vkusný kobereček s kalendářem Aztéků, který jsme nakonec nevzali. Jednou z věcí, která obzvlášť fascinovala Katku bylo tkaní na stavech, které jsme chvíli pozorovali…pak už jen žila pro myšlenku koupit si takovou halenu, což si nakonec také splnila. Den jsme ukončili prohlídkou tržiště a nákupem manga a také kuřete za 23 pesos se salátem, rýží, tortillami a salsou verde. 10.4.2003 – čtvrtek Dnes vyrážíme na S do Ixtlánu ( stát Oaxaca ) – 30 pesos za lístek, 63 km – nádherně umístěná vesnice vysoko v horách, v 8 40, po skoro dvouhodinách jízdy autobusem jsme zde. Místo, kde byl oddán první mexický indiánský prezident Beníto Juárez ( Zapoték ), který se narodil o 3 km níže v Gueletau. Je tu nádherný výhled, lesy jehličnanů a celkem milí lidé. Po vystoupání nad vesnici, kdy jsme zkřehlí díky mlze, která by se dala krájet, nacházíme první tilandsie, ale je to jen zlomek mrakového lesa, ačkoliv zde začíná většina placených výprav. Před polednem opouštíme Ixtlán a jedeme místním busem do El Ceresal, vesničky, jež nás uchvátila bujnými mrakovými lesy, které se táhnou i v jejím okolí – 20 pesos za oba lístky, 40 minut zpět. Vystupujeme, tak jsme se nakonec dočkali, ráno tu byla hrozná mlha, ale teď je tu úžasně, 3 tisíce m n.m. nad pásmem jehličnanů. Spousta tilandsií, laicky jsme napočítali 5 druhů a našli též žlutě kvetoucí orchidej a jeden druh bromélie. Z autobusu jsme viděli, že je to zde druhově bohatší, ale většinou jde o zemi nikoho. Spousta rostlin kvetla, takže se bylo čím kochat… V 15 hodin jsme se rozhodli pro cestu zpět, stopnout autobus. Jeden dokonce jel, ale zrovna jsem neprozřetelně čistil nůž, což mohlo být důvodem, proč nakonec nezastavil. Pak jsme marně čekali 2 hodiny, kdy naším směrem nejelo nic, oproti 6 autobusům na opačnou stranu. Už jsme mysleli, že pojedeme potupně za spoustu peněz taxíkem, které tam hojně projížděly, ale nakonec jsem stopnul náklaďák, jehož řidiči děkujeme dodnes za jeho ochotu nás bezúplatně svézt. V 19 hodin si slavnostně pochutnávali na vydatné večeři. 11.4.2003 – pátek Rozhodli jsme se poflakovat a nakupovat dárky. Návštěva Monte Albán nás odradila hlavně cenou v poměru ke kvalitě, toho co tam zůstalo a o Hierve del Aqua – kamenných vodopádech jsme ještě

10 nevěděli.A tak jsme si zamluvili a koupili lístky na zítřek do Puerta Escondida ( stát Oaxaca ) na konečné druhé třídy u Autobuses de Estrella, autobus je hezký a cesta trvá 8 hodin za 172 pesos pro oba, což je levnější o ½ a rychlejší o dvě hodiny než u 1.tř. C.Colón. Večeříme opět kuře a očekáváme dny příští s plážemi u Atlantiku. 12.4.2003 – sobota Vyjíždíme brzy ráno a po 8 hodinách jsme u cíle. Cesta uběhla dobře, akorát v jedněch serpentinách začaly padat z autobusu zavazadla, ale vše bylo nakonec zachráněno. Vystoupání do hor nad Oaxacu a následné klesání až k pobřeží, nám přineslo pohledy na různá pásma vegetace i klimatu – byl to nezapomenutelný zážitek. Vysedáme dříve, abychom si ušetřili cestu, ale mapa v průvodci nás natolik zmate, že kilometry ujdeme nakonec stejné - jen z druhé strany. Cabaně Rockaway vypadají hezky, pouze na recepci nás rozčílí správce, který po nás chce dvojnásobek ceny 250 pesos na den; my se ale nedáme a nakonec nám vyhoví. Večer jsme se šli podívat po pláži a poseděli u ledového piva ( 15 pesos jedno ) a dali si každý pizzu ( jedna za 39 pesos ). Usínáme v manželské posteli s nepříliš těsnou moskytiérou, takže před komářími upíry utíkám na patrovku ( dvě postele pro děti s dobrou moskytiérou ) již v noci, zato Katka se budí se sedmi dobře napitými až ráno. 13.4.2003 – neděle Ráno zjišťujeme autobusy do Mexico City a Mazunte, je strašné horko a dusno. Asi v 11 30 jdeme na pláž do Bahía Principal, protože u nás je oceán příliš otevřený a vhodný pouze pro surfaře. Sluníčko je velice ostré a silné – poctivě se mažeme 15 UV filtrem co 30 minut . Po 17 hod. jdeme z pláže do cabaně – jsme podezřele červení. Večer jsme šli pro pizzy a do obchodu na pivo, protože děda měl zavřené ( Carta Blanca za 6 pesos ), Katce se začíná točit hlava z dnešního slunce. Noc trávíme na patrovce, kde jsme prosti komárů, ale trpíme totálním přehřátím těla a nepomáhají ani pravidelné zábaly. Noci jsou tu v chatrné chýši jen s větrákem i tak dost horké. 14.4.2003 – pondělí Budíme se totálně přehřátí , celé tělo je v jednom ohni – jsme krásně spálení . O výletu do želví farmy nemůže být ani řeč, odpočíváme v cabani a pouze já se vydávám na dvě hodiny do města pro jídlo,( a hlavně něco na spáleniny ) ať netrpíme navíc hlady. Kuře s rýží a salsou za 25 pesos a čerstvý džus za 7 pesos. 15.4.2003 – úterý Mezi 8 – 9 ráno platíme na autobusáku lístky do Mexico City, třída „de lujo“ / 399 pesos, 12 hodin přes Acapulco ( stát Guerrero ) – je to nejluxusnější třída co jezdí v Mexiku /, sedadla máme vzadu, jinde už nebylo místo. Začíná být zase neskutečné vedro, takže na želvy se nedostane, alespoň pozorujeme gekony, kteří šplhají po fíkusech i jiných stromech, pár jich máme i v cabani. Kupujeme opět kuře, Katka navíc obloženou housku za 12 pesos, která jí velmi chutná, dále džus a já tacos za 15 pesos v ceně i s malou kolou. Před jídlem jsem vyrazil na hodinku na pláž a po obědě taky. Katka radši byla v cabani – spáleniny z prvního dne jsou dost bolestivé . Večer jsme šli ven pozorovat vlny, na pizzy a pak do „moskytiér“. 16.4.2003 – středa Ráno vyrážíme na pláž, kde si hned platíme slunečník, což jsme mohli udělat hned a mohlo nám tu být příjemněji ( 50 pesos na den se dvěma lehátky ), pod který si dáváme i batohy, které Katka hlídá a pochvaluje si chladný vánek od moře. Užívám si posledního koupání a pak večer za stálého vedra stoupáme na autobusovou konečnou, odkud v 19 30 vyjíždíme. Cestou je Katce hrozně špatně, brní ji celé tělo, polyká kynedril, ale bez většího efektu, což se 3x opakuje. Autobus stále brzdí a přidává plyn, je zde spousta retardérů, taky nás kontroluje policie. Noční cesta má trvat asi 12 hodin. 17.4.2003 – čtvrtek V 6 55 jsme na hl. konečné, mysleli jsme si, že ani neusneme, ale z Acapulca je plynulá dálnice, takže nás málem musel řidič budit. Opět se ubytováváme v Hotelu Rioja asi 1 minutu od El Zócala za 160 pesos. Katka dospává noc a já kupuji tacos, odpočíváme a pak jdeme na trh. V La Citadele je dost draho, takže si spíš ověřujeme, že jsme na umění neprodělali a jdeme se podívat ještě za Národní palác, kde vyrostl trh u příležitosti velikonoc. Asi o půl sedmé jdeme na pokoj spát. 18.4.2003 – pátek Vstáváme po osmé a začínáme se balit, asi v 11 jsme hotovi. Objednáme krůtí nohu a necháváme si schovat zavazadla na recepci. Okolo 12 hodiny vyrážíme naposledy do města. Trh ochabl, protože většina místních i turistů je na pašijích v blízké kolonii, kde se každoročně ukřižuje dobrovolník na památku Ježíše Krista. Jdeme do parku Alameda a po páté hodině si bereme zavazadla a jedeme na letiště. Při odbavení musíme nechat uložit do zavazadlového prostoru keramickou sadu, úředník je nesmlouvavý. Ve 20 20 procházíme bránou a 21 10 vzlétáme na 12 hodin nad Atlantický oceán. Za letu nostalgicky vzpomínáme na zhruba 6 000 kilometrů, které jsme procestovali autobusem mezi 27. a 16. rovnoběžkou ( pro srovnání Českou republiku protíná 50. rovnoběžka ), a slibujeme si, že se sem vrátíme… 19.4.2003 – sobota

11 V Madridu jsme po druhé hodině odpoledne, vyhledáváme agenturu Amigos a ubytováváme se v hotelu v centru, který není tak hezký jako ten předchozí. Pak se procházíme centrem a nakupujeme kvalitní olivový olej. Cítíme se unaveni, jsme o sedm hodin časově pozpátku, takže když nastoupí noc bezradně koukáme po celou dobu do stropu. Původně jsme měli letět hned do Vídně, ale došlo k menším změnám. 20.4.2003 – neděle Po celkem bohaté snídani spěcháme do hotelové haly, ale pak i s ostatními nervózně čekáme ještě hodinu, než milostivě přijíždí mikrobus. O čtvrt na deset po všech nutných procedurách opět vzlétáme, a to do Vídně, kde jsme po třech hodinách. Později přebíráme zavazadla, kdy zjišťujeme, že keramika zcela nepřežila a znovu proklínáme mexického úředníka. Pak jedeme po menším hledání, kdy nám pomáhá jeden Polák autobusem na vlakové nádraží, odkud směřujeme do naší republiky…☺

KKK

NNN OOO

CCC EEE

!!!