24 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU V Malé knihovně Svazu mladých komunistů Československa již vyšlo: Sv. 1 - Velká říjnová socialistická revoluce Zpracováno podle knihy „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, Moskva 1938, česky Svoboda, Praha 1951. 24 stran. Sv. 2 - G. Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání Zpracováno podle stejnojmenné knihy vydané poprvé v r. 1964. 40 stran. Sv. 3 - Vítězný únor 1948 Zpracováno podle knihy Gríši Spurného „Únorové dny “, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1958 a dalších materiálů. 24 stran. Sv. 4 - J. V. Stalin: O dialektickém a historickém materialismu Napsáno v září 1938. Publikováno v knize „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, česky vyšlo také samostatně v Malé knihovně marxismuleninismu (Sv. 1) a jako součást knihy „J. V. Stalin: Otázky leninismu“. 32 stran. Sv. 5 - K. Marx, B. Engels: Manifest komunistické strany Základní dílo marxismu. Napsáno v prosinci 1847 - v lednu 1848. 48 stran. Sv. 6 - Kontrarevoluční rok 1968 Výtah z článku „Obrana socialismu - nejvyšší internacionální povinnost“ (sovětská Pravda 22. 8. 1968) a další dokumenty. 32 stran. Sv. 7 - Vítězná kontrarevoluce 1989 Původní i novodobé dokumenty vztahující se k dovršení kontrarevolučních procesů v ČSSR a restauraci kapitalismu. 24 stran. Sv. 8 - Dokumenty I. sjezdu SMKČ Zpráva o konání sjezdu, sjezdové rezoluce, ze zprávy o činnosti, pozdravné projevy a dopisy hostů z prvního sjezdu. 40 stran. Sv. 9 - Důsledný boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu Články kolektivu autorů SMKČ osvětlují pravou tvář fašismu jako nejreakčnější formy imperialistického panství a nejbrutálnější formy diktatury buržoazie. 28 stran. Sv. 10 - Stručné dějiny komunistického hnutí v Československu Podle Přehledu dějin KSČ, Svoboda, Praha 1976 a dalších materiálů z doby před r. 1989 i po něm. 36 stran. Sv. 11 - Klíčové procesy, události a tendence komunistického a dělnického hnutí v Československu Koreferát předsedy SMKČ Lukáše Kollarčíka na XXX. pražské teoreticko-politické konferenci na téma „K 90. výročí vzniku komunistického hnutí v Československu", spolupořádané dne 16. 4. 2011 SMKČ. 20 stran.
MALÁ KNIHOVNA SVAZU MLADÝCH KOMUNISTŮ ČESKOSLOVENSKA 12
Rybářská 28, 603 00 Brno
[email protected], tel. +420 731 814 649
Svaz mladých komunistů Československa, 2012
2 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU Rezoluce I. sjezdu Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) Za vědecký světový názor - proti náboženství a idealismu „Náboženství je povzdechem utlačovaného tvora, citem bezcitného světa, duchem bezduchých poměrů. Je opiem lidu." (K. Marx) Idealismus, jakožto filozofické učení vycházející z předpokladu, že vědomí, myšlení je prvotní, zatímco příroda, hmota je jeho produktem, svou podstatou odporuje objektivní realitě hmotného světa, který člověka obklopuje. Na rozdíl od materialismu tvrdí, že hlavní hybnou silou společenského vývoje je myšlení a vědomí konkrétních lidí bez ohledu na objektivní materiální podmínky. Právě ona abstrakce umožňuje vznik a aplikaci nejrůznějších koncepcí, jež jsou – a v minulosti také byly – v protikladu k reálným podmínkám. Takové koncepce jsou uměle vymyšlenou konstrukcí, která má ospravedlnit stávající politické uspořádání se vším, co s sebou přináší. Slouží tedy jednoznačně třídním zájmům právě vládnoucí třídy, jež usiluje o zachování své nadvlády. Současně dochází ke vzniku náboženství, které je jedním z konkrétních projevů idealistického pojetí světa. V kapitalistické společnosti vykořisťovaným masám brání v uvědomění si jejich postavení ve výrobním procesu a jejich úlohy tvůrce lepší, socialistické Karel Marx budoucnosti, ve které moc bude patřit pracujícímu lidu, čímž stojí v cestě revolučnímu boji utlačovaných mas. Filozofií marxisticko-leninských organizací je dialektický materialismus, plně uznávající hmotu za základní a prvotní, vědomí pak za funkci mozku, za subjektivní odraz objektivního světa. Dialektická metoda poznávání přírody zkoumá přírodní jevy jako neustále se pohybující a měnící, vývoj přírody jako výsledek působení protikladných sil. Marx a Engels aplikovali tuto metodu na lidskou společnost a dospěli k závěru, že kapitalistický řád je možno a nutno nahradit řádem socialistickým a později komunistickým, stejně jako byla dříve prvobytně pospolná společnost nahrazena společností otrokářskou, společnost otrokářská feudalismem a feudalismus kapitalismem, že přechod od kapitalismu k socialismu musí být proveden jen kvalitativními přeměnami kapitalistického řádu revolucí, že třídní boj proletariátu je přirozený a nevyhnutelný. Závěry Marxe a Engelse konkretizovali v období imperialismu a proletářských revolucí Lenin, Stalin a další představitelé Komunistické internacionály. Z těchto důvodů vládnoucí buržoazie podporuje idealismus. Nejkonzervativnější a nejvíce protipokrokovou, reakční ideologickou formou je již zmíněné náboženství. Náboženství je iluzorním a nesprávným zobrazením skutečnosti ve vědomí lidí, víra v existenci nadpřirozených bytostí, vytvořených fantazií lidí, kteří se cítili bezmocnými proti přírodním živlům a sociálnímu útlaku. Vykořisťovatelské třídy náboženství podporují a využívají jako zbraně duchovního zotročení pracujících, jako jednoho z prostředků upevnění svého politického panství. Náboženství, dávající člověku naději v lepší budoucnost, je nástrojem třídního útlaku, žádajícím od věřících pokoru, odevzdanost osudu a podřízení se vykořisťovatelům. Náboženská dogmata byla také v minulosti konzervátorem třídního složení společnosti, například tzv. učení o trojím lidu, které po staletí pomáhalo udržovat panství feudální šlechty a kléru. Církve jsou součástí aparátu, který slouží k zotročení pracujících mas. Katolická církev je největší zločineckou organizací v dějinách lidstva. Její zločiny sahají od upalování nositelů pokrokových názorů přes podporu imperialistické války Hitlera a Mussoliniho až po podvratnou činnost ve státech, které se po druhé světové válce daly cestou socialismu. Věda a náboženství se vzájemně vylučují, byť se je snaží buržoazní ideologové smířit. Komunisté požadují v kapitalistických státech důslednou odluku církve od státu, svobodu každého občana vyznávat jakékoli náboženství nebo nevyznávat žádné, tedy být ateistou. Zavedení plánovitého socialistického hospodářství, odstranění vykořisťování člověka člověkem odstraňuje sociální kořeny náboženství. Náboženské a jiné idealistické názory nejsou v socialistické společnosti ještě překonány, ale působí dál jako přežitek, jako dědictví starého řádu. Boj proti náboženskému světovému názoru, boj za vědecký, materialistický světový názor je součástí boje za komunismus. Tento boj se musí dít formou přesvědčování. To plně potvrdil negativní dopad pokusů o zákazy a jiné represe vůči náboženství, které v minulosti proběhly v některých socialistických státech. Po kontrarevoluci a restauraci kapitalismu v Československu jsme svědky nového nárůstu vlivu náboženství a idealismu. Stavějí se nové kostely a modlitebny, vznikají nové církve a sekty, pracující lidé přivádění kapitalismem k bídě a zoufalství hledají východiska v náboženském jedu. Díky síle pokrokových tradic je dnešní Česká republika jedním ze států s nejvyšším podílem ateistů na světě. Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 však ukázaly, jak velikou podporu dokázaly získat síly usilující o návrat
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 23 Citáty o náboženství ,,Jako v náboženství vládne nad člověkem výtvor jeho vlastní hlavy, tak v kapitalistické výrobě nad ním vládne výtvor jeho vlastních rukou.“ (Karel Marx) ,,Hmota není výtvorem ducha, nýbrž duch sám je jen nejvyšším produktem hmoty.“ (Bedřich Engels) ,,A to jest nová doba ve vývoji smýšlení sociálního, že totiž socialismus přestává být náboženský. Toto nové stádium nám představuje marxismus, a to jest jeho velká zásluha.“ (T. G. Masaryk) ,,Stát chrání církev a církev stát - slouží mu jako duchovní policie.“ (T.G.Masaryk) ,,Náboženství nás nutí věřit, že lidé jsou nerovní proto, že tomu tak chtěl sám Bůh.“ (Jean Jaques Rousseau) ,,Kdyby dnes Ježíš Kristus žil, stal by se povstalcem.“ (Camillo Torres)
M. Gorkij
,,Bohem jediným a schopným dělat zázraky je lidská masa se všemi svými chybami.“ (Maxim Gorkij) ,,Kdo má vědu, nepotřebuje náboženství.“ (J. W. Goethe)
,,Vynalézaví lidé si vymýšleli a formovali bohy podle obrazu svého a podle potřeb své kasty nebo třídy.“ (S. K. Neumann) ,,Náboženství není nic jiného než jejich vlastní výmysl, vytvořený proto, aby byl lid udržen na uzdě a v područí.“ (Michel Montaigne) ,,Předpokládat, že existuje nějaká bytost, která je mimo hmotný vesmír, je nemožné.“ (Denis Diderot)
S. K. Neumann
,,Jediným ospravedlněním Boha je, že neexistuje.“ (Stendhal) ,,Myslím, že ďábel neexistuje, avšak člověk jej vytvořil, vytvořil jej jako svůj obraz a podobu.“ (F. M. Dostojevskij)
A. Einstein
„Mám úctu k náboženství, ale věřím matematice. U vás to bude asi naopak.“ (Albert Einstein) „Celé lidstvo žije v otroctví. Každá víra je otroctví; každé náboženství, každý kostel, každá synagoga, každý chrám není nic jiného než vězení s otevřenými dveřmi. Dveře jsou záměrně otevřené, aby ve vás vyvolaly iluzi, že nejste ve vězení.“ (Osho)
„Filozofie náboženství byla vždy orientována na smrt místo na život. Náboženství učí, že důležité je to, co přichází po životě, zatímco to, co se stane před smrtí, nemá žádný význam. Dosud náboženství uctívalo smrt, ale neprojevovalo žádnou úctu k životu. Nikde nenacházíme radostné přijímání květů a plodů života; všude nacházíme úporné lpění na mrtvých květech. Naše životy jsou nápisy na hrobech mrtvých květů.“ (Osho) „Věřící člověk je k obsahům náboženství v jistém smyslu citově vázán.“ (Sigmund Freud) „Náboženství jsou psychoterapeutické systémy.“ (Carl Gustav Jung) „Náboženství slibují, ale nikdy zboží nedodají. Věda nikdy neslibuje, ale vždycky zboží dodá.“ (Osho) „Papež je idol, jemuž se svazují ruce a líbají nohy.“ (Voltaire) „Ke kolika špatnostem již dokázalo radit náboženství!“ (Titus Lucretius Carus)
Z dějin církve
22 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU "Ó ty Jenž se díváš, co si kdo odnáší, jenž jsi přišel z Domu Minova! Nebyl jsem necudný." "Ó Nejvyšší Nejstarší, jenž jsi přišel z kraje Datlových palem! Nešířil jsem strachu." "Ó Bořiči staveb, jenž jsi přišel z . . . . . . . . . . . . . kraje! Neprohřešil jsem se ničím." "Ó ty, Jenž odnímáš řeč, jenž jsi přišel z Velikého místa! Nebyl jsem vášnivý." "Ó děcko, jež jsi přišlo z Onského kraje! Nebyl jsem hluchý k hlasu pravdy." "Ó Hlasateli, jenž jsi přišel z Vesetského kraje! Nepobuřoval jsem." "Ó Bastský, jenž jsi přišel ze svatyně Sokarovy! Nepřimhuřoval jsem očí!" "Ó ty Jehož obličej jest obrácen nazad, jenž jsi přišel z doupěte odporu! Neposkvrnil jsem sebe sama, nesouložil jsem s mužem." "Ó ty Jehož nohy jsou ohnivé, jenž jsi přišel z temnot! Neužíral jsem svého srdce." "Ó Šiřiteli tmy, jenž jsi přišel z tmy! Nepřel jsem se." "Ó ty Jenž odnášíš svou obět', jenž jsi přišel ze Saje! Nebyl jsem násilnický." "Ó Pane obličejů, jenž jsi přišel ze Zeftu! Nebyl jsem ukvapený." "Ó udavači, jenž jsi přišel z Cini! Nevzpíral jsem se svému svědomí, nesnažil jsem se uchlácholiti boha." "Ó Rohatý, jenž jsi přišel ze Siovtu! Netlachal jsem." "Ó Nefertume, jenž jsi přišel z Domu Ptahova ducha! Jsem bez hříchu ; neučinil jsem nic zlého." "Ó ty Jenž neponecháváš zbytku, jenž jsi přišel ze Zedu! Nehaněl jsem krále." "Ó ty Jenž činíš, co si přeješ, jenž jsi přišel z Cobu! Nekladl jsem překážek tekoucí vodě." "Ó Hudebníku, jenž jsi přišel z pravodstva! Nekřičel jsem příliš." "Ó ty Jenž popřáváš zdar lidstvu, jenž jsi přišel ze svého domu! Nehaněl jsem boha."(3) "Ó ty Jenž chystáš dobro, jenž jsi přišel z kraje Harpuny! Nepůsobil jsem otoků." "Ó Poutateli duchů, jenž jsi přišel z Města! Nevypínal jsem se nad svůj stav." "Ó ty Jenž máš nádhernou hlavu, jenž jsi přišel z díry! Nebyla větší moje spotřeba než postačoval můj majetek." (10) "Ó ty Jenž odnášíš svůj podíl, jenž jsi přišel z podzemí! Nezdržoval jsem boha ve svém městě." (přeložil egyptolog František Lexa) (http://www.ceskaliteratura.cz/translat/kmrtvych.htm) DESET přikázání je plagiát Přikázání první: Nebudeš mít jiné bohy Přikázání druhé: Nebudeš zneužívat mého jména Přikázání třetí: Neděle ať je ti dnem odpočinku Přikázání čtvrté: Budeš ctít otce a matku Přikázání páté: Nebudeš zabíjet Přikázání šesté: Nebudeš cizoložit Přikázání sedmé: Nebudeš krást Přikázání osmé: Nebudeš lhát Přikázání deváté: Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního Přikázání desáté: Nebuď závistivý ani chamtivý BIBLE Bible není nic víc, než astrologicko-teologický literární hybrid, stejně jako všechny náboženské mýty před ní. Ve skutečnosti transformace některých znaků do stejné nebo podobné podoby můžeme najít i v knize samotné. Josef a Ježíš Josef byl prototypem Ježíše. Josefovo narození je pokládáno za zázrak - Ježíšovo narození je pokládáno za zázrak. Josef pochází z 12 bratrů - Ježíš měl 12 učedníků. Josef byl prodán za 20 stříbrných Ježíš byl prodán za 30 stříbrných. Bratr Juda prodal Josefa - Učedník Jidáš prodal Ježíše. Josef začal své dílo ve 30 letech - Ježíš začal své dílo ve 30 letech. Dále - existuje vůbec nějaká nebiblická zmínka o nějaké žijící osobě jménem Ježíš, syn Marie cestující s 12 učedníky, léčící lidi? Je mnoho kronikářů, kteří žili v oblasti středozemí, během nebo po domnělém životě Ježíše. Kolik těchto kronikářů se o Ježíši zmiňuje? Ani jeden. Myslíte, že člověk, který dělal zázraky a uzdravoval lidi před zraky všech, by se mohl dostat do historických záznamů? Nedostal, protože jakmile zvážíme důkazy, máme veliké pochybnosti o tom, jestli postava Ježíše existovala. Křesťanské náboženství je parodií na uctívání Slunce, ve kterém bylo Slunce nahrazeno mužem zvaným Kristus, který je uctíván, jako bylo původně uctíváno Slunce. Křesťanství není založeno na pravdě. převzato z http://www.levicovyprostor.estranky.cz
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 3 do dob, kdy byl český národ politicky, hospodářsky i kulturně utlačován, kdy byl lid ujařmen v poutech feudálů a později továrníků, kdy společnost byla ovládána úzkou skupinou především německé rodové aristokracie a nejbohatších měšťáků. Sílící pohrobci tohoto starého řádu dnes bojují za rozdání národního majetku církvím a obnovu výsad šlechty z doby rakousko- uherské monarchie. Do propasti klerofašistického tmářství se po vzoru Polska rychle řítí Slovensko a Maďarsko. Nedopusťme návrat k tomu, proti čemu naši předci bojovali, co zavrhli! Svaz mladých komunistů Československa, v souladu s celým komunistickým hnutím, vyžaduje od svých členů důsledný postup proti veškerému sociálnímu a duchovnímu útlaku, proti všem zaostalým názorům, proti všem předsudkům, tedy i náboženským. Pouze správný, vědecky zdůvodněný obraz světa umožní lidem prohlédnout skutečný stav věcí, uspořádání společnosti a jejích třídních vztahů, umožní každému jednotlivci uvědomit si svou roli, svou povinnost napnout síly k boji za přetvoření světa v zájmu pracujících. Přijato I. sjezdem Svazu mladých komunistů Československa 5. 7. 2010
Z Leninovy statě „Tři zdroje a tři součásti marxismu“ Filozofií marxismu je materialismus. V celých novodobých dějinách Evropy, a zejména koncem 18.století ve Francii, kde se rozpoutal rozhodující boj proti nejrůznější středověké veteši, proti feudalismu v institucích i v idejích, osvědčil se materialismus jako jediná důsledná filozofie, věrná všem přírodovědeckým teoriím, neslučitelná s pověrami, bigotností apod. Proto se nepřátelé demokracie všemožně snažili "vyvrátit", podlomit a očernit materialismus a hájili různé formy filozofického idealismu, který vždy tak či onak vyúsťuje v obhajobu nebo podporu náboženství. \ Stejně jako poznání člověka odráží nezávisle na něm existující přírodu, tj. vyvíjející se hmotu, je společenské poznání člověka (tj. různé filozofické, V. I. Lenin náboženské, politické apod. názory a učení) odrazem ekonomického řádu společnosti. Politické instituce jsou nadstavbou nad ekonomickou základnou. Vidíme například, jak různé politické formy současných evropských států slouží k upevňování nadvlády buržoazie nad proletariátem. \ Lidé vždy byli a vždy budou velmi naivní obětí klamu a sebeklamu v politice, dokud se nenaučí za nejrůznějšími morálními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi, prohlášeními a sliby hledat zájmy určitých tříd. Zastánci reforem a různých zlepšení budou vždy klamáni obhájci starého, dokud nepochopí, že se každá stará instituce, i kdyby se zdála sebevíc nesmyslná a prohnilá, udržuje silami těch či oněch vládnoucích tříd. Ke zlomení odporu těchto tříd však existuje jen jeden prostředek: přímo kolem nás ve společnosti najít, vychovat a zorganizovat pro boj takové síly, které mohou - a vzhledem k svému postavení ve společnosti musí - být silou schopnou smést staré a vybudovat nové.
Z Leninovej state „O postoji robotníckej strany k náboženstvu“ Sociálna demokracia celý svoj svetonázor buduje na vedeckom socializme, t.j. na marxizme. Filozofickým základom marxizmu, ako neraz vyhlásili Marx a Engels, je dialektický materializmus, ktorý plne nadviazal na historické tradície materializmu 18. storočia vo Francúzsku a Feuerbachovho materializmu (prvá polovica 19. storočia) v Nemecku, materializmu vyslovene ateistického, ktorý zavrhuje každé náboženstvo. Pripomíname, že celý Engelsov „Anti-Dühring“ - Marx ho prečítal v rukopise – usvedčuje materialistu a ateistu Dühringa, že jeho materializmus je nedôsledný, že necháva pootvorené zadné dvierka náboženstvu a náboženskej filozofii. Marxizmus vždy pokladá všetky súčasné náboženstvá a cirkvi, všetky náboženské organizácie za orgány buržoáznej reakcie slúžiace na obhajobu vykorisťovania a na ohlupovanie robotníckej triedy. Zároveň však Engels odsudzoval pokusy ľudí, čo chceli byť „ľavicovejší“ alebo „revolučnejší“ než sociálna demokracia a želali si vsunúť do programu robotníckej strany priamo uznanie ateizmu značiace vyhlásenie vojny náboženstvu. Keď v roku 1874 Engels hovoril o skvelom manifeste blanquistických emigrantov Komúny, ktorí žili v Londýne, ich hlučné vyhlasovanie vojny náboženstvu označoval za hlúposť; tvrdil, že také vyhlasovanie vojny je najlepší spôsob, ako oživiť záujem o náboženstvo a sťažiť skutočné odumieranie náboženstva. Engels vyčíta blaquistom neschopnosť pochopiť, že len triedny boj robotníckych más všestranne zapájajúc čo najširšie vrstvy proletariátu do uvedomelej a revolučnej spoločenskej praxe môže naozaj oslobodiť utláčaný ľud od jarma náboženstva, kým vyhlasovanie vojny náboženstvu za politickú úlohu robotníckej strany je len anarchistická fráza. A keď roku 1877 v „Anti-
4
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU
Dühringovi“ nemilosrdne kritizuje aj tie najmenšie ústupky Dühringa ako filozofa idealizmu a náboženstvu, rovnako kategoricky odsudzuje pseudorevolučnú Dühringovu myšlienku, že v socialistickej spoločnosti má byť náboženstvo zakázané. Vyhlasovať náboženstvu takú vojnu značí – hovorí Engels - „byť bismarckovejší než sám Bismarck“, t.j. opakovať Bismarckov hlúpy boj proti klerikálom (povestný „boj za kultúru“, Kulturkampf, t.j. Bismarckov boj v sedemdesiatych rokoch 19. storočia proti strane „stredu“, policajným prenasledovaním katolicizmu). Týmto bojom Bismarck len posilnil bojovný klerikalizmus katolíkov, iba uškodil záujmom skutočnej kultúry, lebo postavil do popredia náboženské delidlá namiesto delidiel politických, odpútal pozornosť istých vrstiev robotníckej triedy a demokracie od naliehavých úloh triedneho a revolučného boja a upriamil ju na ten najpovrchnejší a klamný buržoázny antiklerikalizmus. Engels vyčítal Dühringovi, ktorý chcel byť ultrarevolučný, že chce v inej forme zopakovať Bismarckou hlúposť, a vyzýval robotnícku stranu, aby sa učila trpezlivo organizovať a vzdelávať proletariát, lebo to povedie k odumieraniu náboženstva, a aby sa nevrhala do dobrodružnej politickej vojny proti náboženstvu. „Vyhlásenie náboženstva za súkromnú vec“ tento skvelý bod erfurtského programu (z roku 1891) zakotvil túto politickú taktiku sociálnej demokracie. Táto taktika sa už dnes stala rutinou, už vyvolala nové prekrúcanie marxizmu opačným smerom, smerom k oportunizmu. Engels zdôraznil, že sociálna demokracia pokladá náboženstvo za súkromnú vec z hľadiska štátu, ale vôbec nie z nášho hľadiska, nie z hľadiska marxizmu, nie z hľadiska robotníckej strany. Bola by veľká chyba nazdávať sa, že zdanlivú „umiernenosť“ marxizmu voči náboženstvu možno vysvetliť takzvanými „taktickými“ dôvodmi, ako je želanie „neodstrašiť“ a pod. Naopak, politická línia marxizmu aj v tejto otázke dôsledne vychádza z jeho filozofických základov. Marxizmus je materializmus a ako taký je K. Marx B. Engels rovnako nemilosrdne nepriateľský k náboženstvu ako materializmus encyklopedistov 18. storočia alebo Feuerbachov materializmus. To je nesporné. Lenže Marxov a Engelsov dialektický materializmus ide ďalej než encyklopedisti a Feuerbach, lebo materialistickú filozofiu aplikuje na dejiny, na spoločenské vedy. Musíme bojovať proti náboženstvu. To je abeceda každého materializmu, teda aj marxizmu. Lenže marxizmus nie je materializmus, ktorý by sa zastavil pri abecede. Marxizmus ide ďalej. Hovorí, že treba vedieť bojovať proti náboženstvu, a na to je potrebné materialisticky vysvetliť, z čoho pramení viera a náboženstvo medzi masami. Proti náboženstvu nemožno bojovať iba abstraktnou ideologickou propagandou, nemožno tento boj zužovať len na takúto propagandu; tento boj treba spájať s konkrétnou praxou triedneho hnutia zameraného na odstránenie sociálnych koreňov náboženstva. Prečo sa náboženstvo udržiava v zaostalých vrstvách mestského proletariátu, v širokých vrstvách poloproletariátu a takisto v roľníctve? Pretože ľud je nevzdelaný, odpovedá buržoázny pokrokár, radikál alebo buržoázny materialista. Teda preč s náboženstvom, nech žije ateizmus, rozširovanie ateistických názorov je naša hlavná úloha. Marxista hovorí: to nie je pravda. Taký názor je povrchné, obmedzené buržoázne kultúrníctvo. Taký názor nevysvetľuje do hĺbky korene náboženstva, nevysvetľuje ich materialisticky, ale idealisticky. V súčasných kapitalistických krajinách sú to najmä sociálne korene. „Bohov stvoril strach.“ Strach pred slepou silou kapitálu, ktorá je slepá preto, že masy ľudu nemôžu predvídať jej účinky, ktorá hrozí proletárovi a drobnému vlastníkovi na každom kroku jeho života, že ho „zrazu“, „nečakane“, „náhodne“ privedie na mizinu, zničí ho, zmení na žobráka, paupera, prostitútku, prinesie mu smrť hladom, to je ten pravý koreň súčasného náboženstva, ktorý materialista musí mať v prvom rade a predovšetkým na zreteli, ak nechce byť materialistom na úrovni prípravky. Nijaká osvetárska knižka nevykorení náboženstvo z más zdeptaných kapitalistickým hrdlačením, závislých od slepých ničivých síl kapitalizmu, kým sa tieto masy nenaučia samy jednotne, organizovane, plánovite a uvedomele bojovať proti tomuto koreňu náboženstva, proti vláde kapitálu vo všetkých jej formách. Vyplýva azda z toho, že osvetárska knižka proti náboženstvu je škodlivá alebo zbytočná? Nie, to istotne nie. Z toho vyplýva, že ateistická propaganda sociálnej demokracie musí byť podriadená jej hlavnej úlohe: rozvíjaniu triedneho boja vykorisťovaných más proti vykorisťovateľom. Oddeľovať absolútnou, neprekročiteľnou hranicou teoretickú propagandu ateizmu, t.j. vykoreňovanie náboženskej viery v istých vrstvách proletariátu, od úspechu, priebehu a podmienok triedneho boja týchto vrstiev, značí uvažovať nedialekticky, zamieňať pohyblivú, relatívnu hranicu za hranicu absolútnu, značí násilne od seba odtŕhať to, čo je v živej skutočnosti nerozlučne spojené. Zoberme si príklad. Proletariát sa v istej oblasti a v istom priemyselnom odvetví delí povedzme na vyspelú vrstvu pomerne uvedomelých sociálnych demokratov, samozrejme ateistov, a na vrstvu pomerne zaostalých robotníkov dosiaľ spätých s dedinou a roľníctvom, ktorí veria v boha, chodia do kostola alebo sú do konca pod priamym vplyvom miestneho farára, ktorý zakladá, dajme tomu, spolok kresťanských robotníkov. Predpokladajme ďalej, že
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 21 Tři králové a Sirius ukazují na místo východu Slunce 25. 12. To proto Tři králové následují hvězdu na východě, aby nalezli Slunce - zrození Slunce. Panna Marie označuje souhvězdí panny. Starodávný symbol pro Pannu je "M". Proto se každé jméno spasitelovy matky začíná písmenem "M" (Myrra, Maya). Betlém takto poukazuje na souhvězdí Panny. Místa na obloze, ne na Zemi. Kolem 25. 12. nastává další zajímavý fenomén. Od letního do zimního slunovratu se dny zkracují a jsou chladnější a z perspektivy severní polokoule se zdá, že se Slunce pohybuje k jihu, zmenšuje se a slábne. Zkracování dnů a chřadnutí plodin s blížícím se zimním slunovratem symbolizovalo ve starých dobách proces smrti: Byla to smrt Slunce. 22. 12. byl ústup Slunce dokončen. Slunce, které se po 6 měsíců pohybuje směrem k jihu, se dostává na svůj nejnižší bod na obloze. Přestane se pohybovat na jih na celé 3 dny. A během této pauzy Slunce pobývá v blízkosti souhvězdí Jižního kříže, neboli Crux. A poté 25. 12. se Slunce opět pohne o jeden stupeň, tentokrát na sever. Proto se říkalo, že Slunce zemřelo na kříži, bylo mrtvé tři dny a vzkříšeno znovu zrozeno. Toto je důvod, proč Ježíš a mnoho dalších slunečních bohů mají společné ukřižování, smrt po tři dny a vzkříšení. Dvanáct učedníků je jednoduše 12 znamení zvěrokruhu, se kterými Ježíš jakožto Slunce cestuje. Kříž Toto není křesťanský symbol, ale pohanský symbol zvěrokruhu. Církev nechala většinu těchto křížů a kostelů zbourat, zůstalo jich jen několik a je to i symbol Keltů. Jak se stal součástí keltského kříže onen kruh? V Irsku původní keltské náboženské představy pozvolna splynuly s křesťanstvím a k posvátnému znamení kříže se přidružil mnohem starší posvátný prvek sluneční kruh. Obdobně vypadá bretonský kříž, který je vlastně zároveň stále Taranisovým kolem - slunečním znamením, které dělí kruh buď čtyřmi loukotěmi, anebo osmi. Proto byl Ježíš zobrazován s hlavou na kříži, protože Ježíš je vlastně Slunce- život, teplo, světlo. Postava Ježíše je astrologický hybrid a plagiát egyptského boha Slunce Horuse. Mýtus o Mojžíšovi a převzaté desatero Mojžíš Příběh Mojžíše známe všichni - byl dán do košíku a poslán po řece, aby byl zachráněn královskou dcerou a vychován jako princ. Tento příběh je převzat z mýtu o Sargonovi z Akkadu, který je přibližně z roku 2250 př.n.l. (Sargon I. Akkadský, první semitský vládce starověké Mezopotámie a zakladatel akkadské dynastie, přichází na svět někdy kolem roku 2350 př. n. l. v rodině semitského kočovníka a chrámové kněžky - ta chlapce po narození vhodí v košíku do řeky, z níž jej vyloví zahradník, který ho pak vychová.) Mojžíš přinesl desatero, ale i toto je jen plagiát. V Indii byl velkým zákonodárcem Manou, na Krétě to byl Minos, co vystoupil na horu Dikta, kde mu Zeus dal posvátné zákony\ Desatero bylo převzato a upraveno ze 125. kapitoly Egyptské knihy mrtvých "Ó kráčející dlouhými kroky, jenž jsi přišel z Onu! Nedopustil jsem se hříchu." "Ó Mající oheň ve svém náručí, jenž jsi přišel z Cheriohu! Neloupil jsem." "Ó Nosatče, jenž jsi přišel z Chmunu! Nebyl jsem lakomý." "Ó Jenž pohlcuješ stíny, jenž jsi přišel z jeskyně! Nekradl jsem."(7) "Ó ty Strašlivého obličeje, jenž jsi přišel ze Sokarova sídla! Nezabil jsem člověka."(5) "Ó páre lvů, jenž jsi přišel z nebe! Nezmenšil jsem obilní míry." "Ó ty, Jehož oči probodávají, jenž jsi přišel z Chemu! Nedopustil jsem se podvodu." "Ó Plameni, jenž jsi přišel, obcházeje kolem! Neodcizil jsem majetku boha." "Ó Drtiči kostí, jenž jsi přišel z Henennesutu! Nelhal jsem."(8) Ó Paliči, jenž jsi přišel z Domu ducha Ptahova! Neukradl jsem pokrmu." "Ó Obyvateli jeskyně, jenž jsi přišel ze západu! Neproklínal jsem." "Ó Bělozubý, jenž jsi přišel ze Země jezerní! Neprohřešil jsem se ničím." "Ó Krvežroute, jenž jsi přišel z popraviště! Neporazil jsem býka, patřícího bohu." "Ó Žroute vnitřností, jenž jsi přišel od soudu třiceti! Nelichvařil jsem." "Ó Pane pravdy, jenž jsi přišel ze sídla obou pravd! Nedopustil jsem se polního pychu." "Ó Svůdce, jenž jsi přišel z Bastu! Nevyzvídal jsem o nikom v jeho domě." "Ó Bledý, jenž jsi přišel z Onu! Nebyl jsem mluvkou." "Ó Zlovolný, jenž jsi přišel z Usirova kraje! Nepřel jsem se o nic, co mi nepatřilo." "Ó ty Jenž bys měl býti upražen, jenž jsi přišel z popraviště! Nesouložil jsem s ženou, mající manžela."(6 a 9)
20 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU ostatními občany tohoto státu všech ústavou a zákony nám zaručených svobod a práv, včetně svobody náboženského vyznání, jež nám dokonce stát i po hmotné stránce v plné míře zabezpečuje. Autorům tzv. charty 77 nejde o mír a svobodu, jde jim jedině o to, aby pošpinili socialistické zřízení a jemu oddaný lid, aby naháněli vodu na mlýn těch reakčních živlů ve světě, které socialismus nenávidí a nechtějí světu dopřát klidu a míru. Autoři tzv. charty 77," píší v závěru svého prohlášení představitelé rady židovských náboženských obcí v ČSSR, „se takto postavili do jedné řady se všemi odpůrci ušlechtilé myšlenky míru a nezasluhují si proto nic jiného než naše odsouzení a pohrdání." Rovněž předseda metropolitní rady pravoslavné církve, metropolita pražský a celého Československa Dorotej píše jménem svých věřících, že církvi pravoslavné i všem ostatním církvím a náboženským společnostem je zaručeno v naší zemi právo na existenci a činnost. "Proto na nás zapůsobila zdrcujícím dojmem informace našich sdělovacích prostředků o akci ,charta 77´," píše ve svém prohlášení, "jejímž pomyslným cílem bylo, aby bezohledně otřásla autoritou našeho zřízení zejména za hranicemi. Žádný z našich věřících by podobnou chartu nikdy nepodepsal. Tím spíše nikdo nemá právo, aby za nás a ostatní občany vystupoval podobným negativním způsobem. Proto energicky odmítáme uvedenou akci" končí text prohlášení vedoucího činitele pravoslavné církve v ČSSR, "která útočí proti našemu socialistickému státu. Jednou z předních zásad pravoslavné církve ČSSR nadále zůstává upřímná a činorodá podpora dalšího budování milované vlasti a vytváření podmínek pro její hospodářský a kulturní rozkvět." Stejně tak v prohlášeních náboženské společnosti čs. unitářů, úzké rady jednoty bratrské a československé církve husitské je obsažena jednoznačná podpora výstavby socialistické společnosti v ČSSR a odsouzení autorů i signatářů "charty 77", v níž jsou napadány základy našeho socialistického zřízení. Lidová demokracie, 22. 1. 1977 Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, Svoboda, Praha 1977, s. 50 - 51
Křesťanství není založeno na pravdě Bible není nic víc, než astrologicko-teologický literární hybrid, stejně jako všechny náboženské mýty před ní. Dále - existuje vůbec nějaká nebiblická zmínka o nějaké žijící osobě jménem Ježíš, syn Marie cestující s 12 učedníky, léčící lidi? Je mnoho kronikářů, kteří žili v oblasti Středozemí, během nebo po domnělém životě Ježíše. JAK TO VLASTNĚ BYLO S JEŽÍŠEM? Náboženství Náboženství nás přesvědčilo, že kdesi v oblacích žije vousatý muž, který vidí vše, co děláte, každou minutu, každého dne. A tento muž má speciální seznam deseti věcí, které nechce, abyste dělali. A když uděláte jakoukoli z těchto deseti věcí, má speciální místo, plné ohně, kouře, mučení a bolesti, kam vás pošle žít a trpět až na věky věků. Ale on Vás tak miluje! Miluje a potřebuje vaše peníze. Vždycky potřebuje peníze, je všemocný, vševědoucí a moudrý. Jen nějak neumí zacházet s penězi\.. Náboženství stojí miliardy, neplatí daně a vždy potřebuje o trochu více. Ježíš a jeho předchůdci Pokud se podíváme do egyptské mytologie, víme, že měli Boha Horuse. Horus se narodil 25. prosince panně Isis jménem Meri. Narození doprovázela hvězda na východě, která třem králům umožnila najít a uctít narození spasitele. Ve dvanácti letech byl zázračným dítětem a učitelem. Ve třiceti letech byl pokřtěn postavou zvanou Anap a tím začala jeho vláda. Horus měl dvanáct učedníků, kteří s ním cestovali. Dělal zázraky, jako uzdravování a chůze po vodě. Horus byl znám pod mnoha jmény "Pravda","Světlo","Posvěcený syn Boží " atd. Poté co byl zrazen Typthonem, byl Horus ukřižován. Tři dny mrtvý a poté vstal z mrtvých. Tyto Horusovy atributy prostoupily do mnoha kultur na světě a pro mnoho bohů najdeme v podstatě stejnou mytologickou stavbu. Namátkou jmenujme: Ježíš z Nazaretu, Attis z Phyriygie, Krishna z Indie, Dionis z Řecka, Mithra z Perie Je mnoho spasitelů se stejnými atributy. Proč ale právě tyto atributy? Zrození z panny - 25. prosince? - Zrození je astrologické. Hvězda na severu je Sirius, která se 24. 12. vyrovná se třemi nejzářivějšími hvězdami v souhvězdí Orionu. Tyto hvězdy jsou po celá staletí nazývány - Tři králové.
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 5 hospodársky boj v tomto kraji vyústil do štrajku. Marxista rozhodne musí za prvoradé pokladať úspech štrajkového hnutia, rozhodne musí čeliť rozdeľovaniu robotníkov v tomto boji na ateistov a kresťanov, rozhodne musí bojovať proti takému rozhodovaniu. Ateistická propaganda môže byť v takej situácii zbytočná aj škodlivá – nie z hľadiska filistrov, ktorí sa obávajú, že zaostalé vrstvy by to mohlo odstrašiť a oni by mohli stratiť mandát vo voľbách a pod., ale z hľadiska skutočného napredovania triedneho boja, ktorý v súčasnej kapitalistickej spoločnosti sto ráz ľahšie privedie kresťanských robotníkov k sociálnej demokracii a ateizmu než púha ateistická propaganda. Propagátor ateizmu by v takej chvíli a v takej situácii iba nahrával popovi a popom, ktorí si neželajú nič väčšmi, než aby sa robotníci nedelili podľa účasti na štrajku, ale podľa viery v boha. Anarchista, ktorý by za každú cenu vyhlasoval vojnu bohu, v skutočnosti by pomohol popom a buržoázii. Marxista musí byť materialistom, t.j. nepriateľom náboženstva lenže materialistom dialektickým, t.j. boj proti náboženstvu nesmie stavať abstraktne, nie na pôdu abstraktnej, čisto teoretickej, vždy rovnakej propagandy, ale konkrétne, z pozícii triedneho boja, ktorý skutočne prebieha a najväčšmi a najlepšie vychováva masy. Napríklad často sa stretávame s otázkou, či môže byť kňaz členom sociálnodemokratickej strany, a zvyčajne sa na ňu odpovedá bez akýchkoľvek výhrad kladne s odvolaním na skúsenosti európskych sociálnodemokratických strán. Lenže tieto skúsenosti nevyplynuli iba z aplikácie marxistického učenia na robotnícke hnutie, ale aj z odlišných historických podmienok Západu, ktoré Rusko nepozná, takže bezvýhradne kladná odpoveď tu nie je správna. Ak príde kňaz medzi nás, aby spoločne s nami politicky pracoval, ak svedomite vykonáva stranícku prácu, nevystupuje proti programu strany, môžeme ho do sociálnej demokracie prijať, lebo rozpor medzi duchom a základmi nášho programu a medzi náboženským presvedčením kňaza by za takýchto podmienok mohol byť len jeho osobným rozporom a politická organizácia nemôže skúšať svojich členov, či ich názory nie sú v rozpore s programom strany. A ak by sa napríklad kňaz stal členom sociálnodemokratickej strany a začal by v nej aktívne hlásať náboženstvo – a robil by to ako svoju hlavnú a takmer jedinú prácu - , strana by ho musela bezpodmienečne vylúčiť. Musíme nielen umožniť všetkým robotníkom, čo ešte veria v boha, vstup do sociálnodemokratickej strany, ale musíme ich intenzívne do nej získavať; sme rozhodne aj proti najmenšiemu urážaniu ich náboženského presvedčenia, ale získavame ich preto, aby sme ich vychovali v duchu nášho programu, a nie aby proti nemu aktívne bojovali. Pripúšťame v strane slobodu názorov, no len v istých hraniciach určovaných slobodou utvárať skupiny: nie sme povinní ísť ruka v ruke s aktívnymi hlásateľmi názorov, ktoré väčšina strany odmieta. Teraz prejdeme k podmienkam, z ktorých sa na Západe zrodil oportunistický výklad tézy „vyhlásiť náboženstvo za súkromnú vec“. Strana proletariátu žiada od štátu, aby vyhlásil vyznávanie náboženstva za súkromnú vec, ale vonkoncom nepokladá za „súkromnú vec“ boj proti ópiu ľudu, boj proti náboženským poverám atď. Oportunisti prekrúcajú vec tak, akoby sociálnodemokratická strana pokladala vyznávanie náboženstva za súkromnú vec. Po prvé, boj proti náboženstvu je historická úloha revolučnej buržoázie a na Západe do značnej miery túto úlohu splnila buržoázna demokracia v období svojich revolúcií alebo svojho náporu na feudalizmus a stredovek. Na druhej strane sa tradícii buržoázneho boja proti náboženstvu v Európe už podarilo typicky buržoáznym spôsobom znetvoriť tento boj anarchizmom, ktorý napriek všetkým svojim „zúrivým“ útokom na buržoáziu stojí, ako na to marxisti už dávno a neraz upozorňovali, na pôde buržoázneho svetonázoru. Anarchisti a blanquisti doviedli frázerstvo v boji proti náboženstvu na najvyšší stupeň. Po druhé, na Západe po skončení národných buržoáznych revolúcií, po zavedení viac-menej úplnej slobody náboženského vyznania boj buržoáznej demokracie proti socializmu už historicky natoľko zatlačil do úzadia otázku demokratického boja proti náboženstvu, že sa buržoázne vlády vedome pokúšali odpútať pozornosť más od socializmu organizovaním kváziliberálnej „kampane“ proti klerikalizmu.
Duka pohrdající Duka nazývá v rozhovoru pro rozhlas český lid lůzou, pohrdá jeho problémy a stížnosti na zdejší režim nazývá demagogií, o vládě lidu se vyjadřuje jako o tyranii většiny. Ano - jak „nečekaný“ je tento pohled na svět od muže, který pokračuje v tradici nenažranosti katolické církve, v tradici pijavic v sutanách, které se zmohly buď na fašizaci, vymývání mozků prostým lidem nebo na sexuální zneužívání dětí či různé finanční podvody. Ne nadarmo tento muž svou vizáží připomíná klerofašistického slovenského představitele Jozefa Tisa a ne nadarmo je pod komandem papeže, někdejšího člena nacistické organizace Hitlerjugend. Duka je dobrý sluha a je ctí bývalého režimu, že ukázal, že klerofašismus neprojde. Dnes bohužel napadá naši společnost jako rakovina, dokonce má tolik drzosti ji ještě zkoušet okrádat na tzv. restitucích. Pokud byl arcibiskup Duka zavřený, byl zavřený právem, pokud byl propuštěný, bylo to známkou přílišné tolerance. Dnes si svou obžalobu sám vyřkl. Sám ukázal zprofanovanost římskokatolické církve, která pouze
6
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 19
Dominik Duka manipuluje s těmi, kteří věří v katolickou víru a má snahu „restitucemi“ okrádat převážně ateistický národ. Je vidět, že už dávno bylo potřeba založit pro věřící národní církev, nikoli spoléhat na reklamní, politické a finanční agenty Vatikánu. Nenapadám prosté věřící. Je potřeba být tolerantní k náboženské víře, i když je ještě více třeba popírat a odstraňovat jakékoliv tmářství a otevírat cestu prosazování vědeckého názoru. Jsme ochotni mluvit i o pozitivních skutcích – to však hovořme o jednotlivých činech zástupců církve např. v Latinské Americe, kdy se katolický kněz nestaví proti společenskému pokroku, ale napomáhá mu. On je však věřící, nikoli klerofašista. Svůj tolerantní přístup k církvím jsme mnohokrát ukázali. Od otevřeného dopisu katolíkům Maurice Thoreze, přes korespondenci prezidenta J. B. Tita s papežem Pavlem VI. ohledně války ve Vietnamu přes Husákovo založení slovenské církevní provenience, podporu pokrokového hnutí kněžích Pacem in Terris po přijetí dvou papežů vůdci kubánské revoluce Fidelem a Raulem Castrem. Takoví jako Duka si však toleranci nezaslouží. Naopak. Kdo pohrdá lidem, tím lid musí pohrdat. Kdo chce okrádat český lid, tomu se dostane rázné odpovědi: Národ nebude platit pederastické orgie kněží pana Duky, stejně tak nehodláme přispívat na další ztloustnutí onoho muže. Dost už bylo těchto nenažraných havranů. Jestli je nějaká lůza, pak je to Duka, jeho pomocníci a všichni ti, kteří uskutečňují či kryjí zločiny katolické církve. Radši havrany bičem pohnat ze země, než se dívat na armádu zneužitých dětí a na rozkradené miliardy. Husité by měli být znovu našim vzorem. Ježíš by si před Dukou odplivl. Martin Peč
Dost té komedie, pane kardinále! Opravdu už ten pohár přetekl. Co jste, pane Duko, nastoupil na trůn pražského primase po Vlkovi, který aspoň neskrýval svou vlčí povahu, stále se oháníte frázemi o pravdě a svobodě. A tak nezbývá zeptat se Vás: znáte historii své církve a její doktrínu? Vždyť od svého založení, od chvíle, kdy se Svatá církev stala součástí státních systémů, dokonce jejich ideologickou oporou, je pravým ztělesněním toho, co se dnes nazývá „totalitarismem“. Učili jsme se v katechismu dogmatům, o kterých jsme nesměli pochybovat, pokud jsme nechtěli být na věkyvěků, po ukončení své životní pouti, zatraceni. Pravda, jak si pamatujeme z lekcí našeho katechety, byla vždy jen zjevením božím. V žádném případě něčím, k čemuž bychom měli dospět na základě rozumu. Pane kardinále, jak je možné, že nic o tom nevíte? A že ignorujete, že historie Vaší organizace není ničím jiným než neúprosným potlačováním všech svobodomyslných a pokrokových - nemluvě už o revolučních - myšlenek? A těch, kdo je hlásali. Jak krutě jste s nimi zacházeli! Vaše církev byla přece vždy opěrným sloupem všech reakčních režimů. Až do dneška. A Vy o tom skutečně nic nevíte? To snad není možné. Vždyť všechny kontrarevoluce v minulosti se odehrávaly s podporou Vaší církve. Účtování s husitstvím, připomeneme-li národní dějiny, bylo přece záležitostí Vaší organizace. A celé naše národní dějiny tím byly neblaze poznamenány. Dosud jste se nevyrovnali s upálením Jana Husa. Copak je to náhodné? Jak je možné, že Vy, který tak halasně mluvíte o PRAVDĚ, nemáte odvahu přihlásit se k tomu, který ji hlásal a byl za ni Vaší církví upálen. A celé vaše dějiny. Nic horšího si snad ani nelze představit. Inkvizice, pálení čarodějnic, potlačování všeho, co jen trochu zavánělo myšlením toužícím po pravdě. A musíme se Vás, pane primasi zeptat: Četl jste Písmo svaté, Bibli a Evangelia? Jak se opovažujete mluvit o svobodě, když celá liturgie, jíž byste měl vyznávat, je založena na poslušnosti autoritě Nejvyššího? A strachu z jeho trestů?! A jak víme, z této autority se také vyvozovala absolutní poslušnost Vrchnosti, světské moci! Odvolali jste něco z těchto dogmat? Nic o tom nikdo neví. Ale na slavnostech na Velehradu jste směle proklamoval pravdu a svobodu. Vystupoval jste před věřícími bezmála jako nějaký jakobín. Není to směšné a trapné? A pokud jde o svobodu. Měl byste si přečíst aspoň něco ze sv. Augustína. Když už ne z Luthera nebo Kalvína, kteří tuto otázku vykládají z Bible. A pokud jde o pravdu, jíž se také rád zaklínáte? Co může být důležitější než pravdivé poznání? Ale copak víra, na níž zakládáte své panství nad člověkem, není v naprostém rozporu s pravdou? Už církevní otec Tertullianus v samém počátku dějin vaší organizace tvrdil, že „věří, protože je to absurdní“. Ano, Tomáš Akvinský se snažil tento výrok napravit. Ale s tím, že povýšil víru nad pravdu.
občanov, ktorá sa v ohováračskej kampani proti ČSSR v tzv. charte 77 podujala narušiť vnútorný pokoj, oživiť krízový stav spred deviatich rokov a vo svete poškodiť dobré meno rodnej otčiny, Československej socialistickej republiky. So zármutkom sledujeme, že sú v našem štáte občania, ktorí ohovárajú ČSSR a útokmi proti nášmu zriadeniu pomáhajú oživovať studenú vojnu, ktorú odsúdili nejen mírumilovní ľudia na svete, ale aj vlády mnohých nesocialistických štátov, ktoré nastúpili na politickú cestu zmierňovania medzinárodného napätia, mierovej koexistencie štátov s róznym společenskym zriadením, bezpečnosti národov a trvalého mieru. Ohováraním, skresľovaním pravdy o ľudských právách a náboženskej slobode v našej vlasti autori ,charty 77´ nielenže zámerne poškodzujú dobre meno ČSSR a socialistického tábora, ale aj narúšajú žiadúci rozvoj mierového úsilia, ktoré si postavilo za cieľ zachrániť človečenstvo pred skazou v atómovej vojne. Ohováračská kampaň rušivo zasahuje aj do kresťanského mierového úsilia, ktoré naše cirkvi s cirkvami na svete v záujme mieru požehnane rozvíjajú v Kresťanskej mierovej konferencii. Ako dobré dieťa nikdy neohovára svoju rodnú matku, tak verný občan nikdy nehovorí nepravdu o svojej otčine. Keď sa zamýšľame nad obsahom a dosahom podujatia autorov ,charty 77´, rozhodne sa dištancujeme od ich činu, od pokusov zneužívať náboženstvo na protištátne ciele a odsudzujeme toto nezodpovedné, proti vlastnej otčine nepriateľské podujatie.“ Pravda, 13. 1. 1977, zkráceno Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, Svoboda, Praha 1977, s. 49 VII. Chtěli zneužívat socialistickou demokracii Pracující hanopisem
jsou
rozhořčeni
pomlouvačným
K informaci Rudého práva o pamfletu hanobícím naši socialistickou společnost, v němž se autoři snažili zneužít i náboženskou problematiku, zaujala stanovisko také synodní rada Českobratrské církve evangelické. Zdůrazňuje v něm, že žádný funkcionář této církve pomlouvačný hanopis nepodepsal, a připomíná svá kladná stanoviska k budování socialismu v Československé socialistické republice. Také zaměstnanci České katolické charity s veškerou rozhodností odsuzují hanebný čin hrstky ztroskotanců. Kritizují troufalost těch, kteří se podepsali pod hanebný pamflet a sami se tak projevili jako zrádci pracujícího lidu. Vystoupení skupiny ztroskotanců s pamfletem „charta 77" představuje podle jejich názoru nejen hluboké zneužití socialistické demokracie v Československu, ale i uměle vykonstruovaný útok na celou demokratickou politiku, kterou v našem státě praktikuje Komunistická strana Československa. „Poctivě, upřímně a opravdově chceme pokoj a mír ve spravedlnosti a lásce na celém světě i doma. V této snaze a dobré vůli nepodléháme různým emocím. Klidně hájíme své místo v této společnosti a není nám třeba nějakých vnějších popudů," praví se v prohlášení římskokatolických ordinářů ČSR z jejich pátečního shromáždění v Praze. „Život v naší vlasti byl v poslední době zneklidněn tím, co denní tisk přinesl o tzv. chartě 77. Vynořují se také různé otázky, jakou úlohu zde hraje naše římskokatolická církev. Chceme, aby zde bylo zcela jasno. Proto my, římskokatoličtí ordináři ČSR, prohlašujeme, a to s veškerou závažností, že nejsme signatáři této ,charty´." Lidová demokracie, 17. 1. 1977, zkráceno Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, Svoboda, Praha 1977, s. 50 - 51 VIII. Cílem církví ČSSR je podporovat rozkvět vlasti Církve v Československu odsuzují autory a signatáře „charty 77" Autory i signatáře smutně proslulého pamfletu „charta 77" odsuzují ve svých prohlášeních rada židovských náboženských obcí v ČSSR, věřící pravoslavné církve v ČSSR, náboženská společnost čs. unitářů, úzká rada jednoty bratrské a představitelé československé církve husitské. „Právě naše, početně sice malá náboženská společnost, může velmi dobře srovnávat období nedávné minulosti, ve které občané židovské národnosti byli skutečně zbaveni všech lidských a osobních práv, s dnešní situací, ve které žijeme jako svobodní a rovnoprávní občané v ČSSR," píší ve svém prohlášení představitelé rady židovských náboženských obcí v ČSSR a pokračují: „Užíváme spolu se všemi
18 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU vedení komunistické strany, které nastoupilo cestu konsolidace ve všech oblastech politického, hospodářského a společenského života. V poměrně krátké době vyvedlo svým rozhodným a důsledným postupem celou naši společnost do pokojných dnů dalšího rozkvětu naší socialistické vlasti. Příklad komunistické strany a její pomoc umožnily i Čs. straně lidové, aby se podobně jako ostatní členské organizace Národní fronty oprostila od chyb a omylů krizového období, přistoupila na základně zásadní diferenciace k svému ideovému a organizačnímu sjednocení a podílela se tak na dosažených výsledcích politické i hospodářské konsolidace v naší zemi. Zvýšená politická aktivita projevující se v současné době ve všech organizačních složkách naší strany, jakož i hodnotné budovatelské závazky, které naši členové z nejrůznějších pracovišť plní na počest 50. výročí založení KSČ a jejího XIV. sjezdu, jsou toho konkrétním dokladem. Jsme přesvědčeni, že i pro nás platí slova prvního tajemníka ústředního výboru KSČ soudruha dr. Gustáva Husáka, že hlavním posláním politickoideové práce všech XIV. sjezd KSČ složek našeho politického a státního systému je výchova socialisticky myslícího a jednajícího člověka. (Potlesk.) Socialistické uvědomění se ani v našich podmínkách nerodí samo. Ale je výslednicí cílevědomé výchovné práce opřené o působení socialistických vymožeností. V tomto směru chce Čs. strana lidová i napříště zaměřit své úsilí, povzbuzena výsledky, kterých v této oblasti již dosáhla. My, příslušníci Čs. strany lidové, vycházíme z vědomí spoluodpovědnosti za další rozvoj naší socialistické společnosti a proto se chceme věrně podílet po boku komunistů na budování světa sociálně spravedlivějšího a svobodnějšího. (Potlesk.) A protože k této poctivé spolupráci v zájmu obecného blaha a dobra byly u nás vytvořeny všechny potřebné podmínky, ujišťujeme vás, že toto své stanovisko budeme také v pevné jednotě Národní fronty a všeho lidu dokazovat konkrétními činy. Úkoly, které vytyčí váš sjezd ve směrnicích pro pátý pětiletý plán rozvoje našeho národního hospodářství otevírají i nám široké možnosti k angažované podpoře a účasti na realizaci společných cílů. ... XIV. sjezd KSČ, Praha 25. května - 29. května 1971, Svoboda 1971, s. 329 - 330 VI. Odsúdili ohováranie ČSSR Prijatie predstaviteľov cirkví u ministra M. Válka Minister kultúry SSR M. Válek prijal predstaviteľov cirkví, náboženských spoločností, predstaviteľov združenia katolíckych duchovných (Pacem in terris), bohosloveckých fakúlt, účelových zariadení cirkví Ústrednej charity na Slovensku, Spolku sv. Vojtecha, Tranoscia a zástupcov cirkevnej tlače. Pri príležitosti prijatia odovzdali mu biskupi a ordinári rímskokatolickej cirkvi na Slovensku, Ústrednej charity na Slovensku, Združenia katolíckych duchovných Pacem in terris v SSR vyhlásenie, v ktorom se o.i. uvádza: Vieme, že mierovú politiku nielen v našej socialistickej vlasti, ale vo všetkých socialistických krajinách, podporujú, na nej sa aktívne zúčastňujú pracujúci, veriaci, duchovenstvo, lebo mierové úsilie zodpovedá aj záujmom veriacich a nábožensky založených ľudí. Predstavitelia katolíckej cirkvi, vedenie CMBF a cirkvených ustanovizní, spósobmi vhodnými ich postaveniu, osvedčenou mierovou cestou riešia všetky problémy týkajúce sa náboženstva. Nie je želateľné, ani sa nestotožňujeme s akciami, ktorými sa narúša pokojná hladina nášho občianskeho života, medziľudských vzťahov a mierového spolunažívania. Je pre nás zarážajúci postoj osnovateľov „charty 77", ktorí žiadne pozitíva nášho socialistického zriadenia nechcú brať na vedomie, preto sa s nimi nestotožňujeme. Tak ako doteraz, spolu s našimi pracujúcimi, chceme pomáhať aj naďalej budovateľskému úsiliu nášho ľudu, ako verní synovia našej socialistickej vlasti. Sme presvedčení, že týmto postojom konáme dobrú vec a službu v prospech církvi a našej socialistickej vlasti, a tak napomáhame stále zlepšovať dobre sa vyvíjajúce vzťahy medzi cirkvou a naším socialistickým štátom. Nekatolícke cirkvi, náboženské spoločnosti a bohoslovecké fakulty v SSR vo svojom stanovisku proti ohováraniu ČSSR o.i. uvádzajú: „Podpísaní predstavitelia nekatolíckych cirkví, náboženských spoločností a bohosloveckých fakúlt sme sa na spoločnom stretnutí 17. januára 1977 v Bratislave zaoberali prípadom nezodpovednej skupiny
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 7 A co vlastně znamená vaše apelování k pravdě? Ruku na srdce, pane primasi, nejste přece tak nevzdělaný, abyste o tom všem nic nevěděl. Náš Havlíček vás všechny prokoukl: jste pokrytci. Jan Kubečka, Dialog č. 277, září 2011
Co církvi nepatřilo, nemůže být vráceno Vystoupení Marty Semelové v Parlamentu ČR 7. února 2012 k zákonu o vyrovnání s církvemi Ministryně kultury při uvedení návrhu tohoto zákona mimo jiné sdělila, že „chceme vybudovat nové vztahy\" To určitě chceme. Potíž je v tom, že vládní představa nových vztahů se naprosto liší od představy většiny obyvatel této země. V době, kdy jsou denně nabádáni k tomu, aby si utáhli opasky, v době, kdy se ruší porodné, škrtají se sociální dávky, zdražují léky a pobyt v nemocnici, kdy neúnosně rostou nájmy, a pro seniory není na slevy jízdného, chce vláda darovat církvi majetek, o jakém se jí nikdy ani nesnilo. Občanům darujeme zvýšenou DPH, díky které se všechno zdraží, sociálním službám hrozí na mnoha místech likvidace, protože nejsou peníze, školství je po 20 letech v takové bídě, že ho Marta Semelová mají zachraňovat studenti ze svých děravých kapes a Nečasova vláda plánuje zaplatit za všechny své hříchy, jichž se dopouští na zdejším obyvatelstvu, odpustek v celkové výši 135 miliard korun. Pochopitelně ne ze svých příjmů. Zaplatit to mají občané ČR. Vládě nevadí, že většina obyvatel se nehlásí k žádné církvi a že na její nároky vyjadřují poněkud jiný názor. Tito demokraté mají z občanů takový strach, že pro jistotu ani nedovolí, aby se vyjádřili v referendu. Bojí se jejich odpovědi a bojí se právem. Průzkumy totiž hovoří jasně: 70 % občanů s obdarováním církví nesouhlasí. Dávno prokoukli, že současná vláda hájí všechno možné i nemožné, jen ne zájmy lidí. A obrovský dar ve formě lesů, pozemků a budov v hodnotě 75 miliard korun a finanční ve výši 59 miliard korun, který se vzhledem k inflaci vyšplhá až na 96 miliard korun, budeme splácet nejen my, ale také naše děti a vnoučata. To nám teda budou naši potomci vděční. Aby se vládní koalice ospravedlnila v očích veřejnosti, neustále, za pomocí médií, omílá nesmysl o navracení majetku, prý ukradeného komunisty, a o nápravě křivd a nespravedlností. Je to lež. Církev zmíněný majetek nikdy nevlastnila. Na tom se shodují i renomovaní historici. Právě oni upozorňují na fakt, že majetek, který se má tzv. vracet církvi, jí ve skutečnosti nikdy nepatřil, tzn., že jí nemohl být ani odebrán a není tudíž ani co vracet. Měl totiž vždy veřejnoprávní povahu. Církev majetek pouze spravovala a měla k němu různá dispoziční práva. Nemovitosti jí tedy byly zabrány ze správy, jelikož v soukromém vlastnictví je nikdy neměla, a to pozemkovou reformou z roku 1919 a 2. pozemkovou reformou z roku 1947. Proto se také v žádném případě nemůže jednat o majetkové vyrovnání, natož o restituci, ale, jak už jsem uvedla, o dar. Ostatně to by prokázalo prošetření jedné položky po druhé ze seznamu uváděného majetku. Jenže vláda ani církev o utvoření soupisu majetku zájem nemá, takže žádný přesný výčet neexistuje. Obrovský dar tak vychází, jak konečně přiznal i bývalý ministr kultury Besser, z pouhého odhadu a politické dohody. Vláda rozdává desítky miliard korun bez jakéhokoliv podložení. Navíc je ocenění majetku výrazně nadhodnoceno, a to o desítky miliard, přičemž výsledná částka ani neodpovídá reálným cenám na trhu s pozemky. Tomu říkám vláda rozpočtové odpovědnosti. Záměrně je veřejnosti také zamlčováno, že československá republika registrované církve financovala, ať už se jedná o platy církevních hodnostářů, péči o církevní objekty, kdy stát víceméně stoprocentně dotoval opravy památkových objektů atd. O tom se nemluví. Zato o tom, co všechno by se přihodilo, pokud by předložený návrh neprošel, se mluví pořád dokola. Církev vyhrožuje, že, pokud zákon nebude přijat, bude se soudit\ Tak ať se soudí! Ať dokáže v každém tom kterém případě, že jí majetek opravdu patří. Ale to by asi dokazovala dost těžko. Vládní dar má být splácen 30 let. V době, kdy státní dluh ČR dosahuje výše 1 bilionu 500 miliard korun, v době, kdy mnozí lidé díky vládní koalici doslova živoří a ještě jsou vyzýváni, aby se dál uskromnili. Nemyslíte, že pokud se najdou v rozpočtu nějaké miliardy, že by se měly dát na úplně jiné věci? Na tvorbu pracovních míst, do zdravotnictví, sociální oblasti, do školství, na kulturu\na to na všechno při projednávání státního rozpočtu peníze nebyly. Pro církve se najdou. S tímto obrovským majetkem se církvi, především římskokatolické, předává také velká moc a postavení, které od vzniku Československa u nás neměla. Vláda Petra Nečase tak vládne ve stylu po nás potopa. Nezajímá ji zadlužení budoucích generací, nezajímá ji to, že zákon, vstoupí-li v platnost, způsobí ČR škodu velkého rozsahu. Nedivím se proto, že bylo některými
8
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU
občany podáno trestní oznámení na premiéra Nečase a celou vládu pro podezření z trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby a trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku proto, že jednomyslně návrh zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi odhlasovali, aniž by měli k dispozici soupis majetků, které církve údajně vlastnily. Předložený návrh zákona by měl být proto zamítnut a za účasti odborníků by vláda měla připravit takový legislativní návrh, který by umožnil odblokovat pozemky, jež si církev nárokuje, a které mimochodem stále patří státu, a umožnil by obcím naložit s nimi podle jejich potřeb. Přidávám se k návrhu na zamítnutí předloženého zákona.
Nepomáhat lžím a podvodům miliardami Je udivující, jak drze zástupci Boha, ve státě, který se nazývá právním, moderním a civilizovaným, občany beztrestně podvádějí. Přitom se odvolávají na Nejvyšší bytost, o jejíž existenci není sebemenší důkaz. Jak víme z dějin, kněží vždy parazitovali na nevědomosti věřících, odstraňovali vzdělané lidi a celá staletí udržovali lidstvo v tzv. bázni boží. Celá historie dosvědčuje fanatismus církví provázený potoky krve. Už Voltaire prohlásil: „Od smrti Ježíše Krista nebylo dne, aby v jeho jménu nebyl někdo zavražděn." A Stendhal konstatoval: „Jedinou omluvou Boha je, že neexistuje!" Proč Bůh, který prý velmi miluje člověka, nezabránil inkvizičním procesům, upalování lidí na hranicích, vraždění lidí v koncentračních táborech? Kde se nacházel a co učinil, když např. v Rusku němečtí vojáci s lebkami na čepicích a s nápisem „Gott mit uns" (Bůh s námi) na opascích házeli děti do hořících domů a stodol, kojence chytali za nožičky a rozbíjeli jim hlavičky o zeď? Jak to, že všemohoucí a všedobrotivý Bůh k tomu přihlížel a mlčel, a dovolil posvětit tyto hrůzy svým jménem? Německý voják u Stalingradu psal svému otci, evangelickému faráři: „Otče, nelži lidem, Bůh není, byly nás v zákopech stovky a modlili jsme se, volali jsme ho - Bůh není!" Měli bychom se dotázat církevní hierarchie, proč je dnes Bůh shovívavý vůči svému zástupci na Zemi - papeži Benediktu XVI., občanským jménem Joseph Alois Ratzinger, který jako příslušník německého národa působil v Hitlerjugend a od 16 let (v roce 1943) sloužil v protiletadlových a pozemních jednotkách nacistické armády. Ve věku 18 let (v roce 1945) byl zajat a internován v americkém zajateckém táboře. J. Ratzinger Jak je možné, že hlava katolické církve žehnala fašistickým zbraním?! Když Němci válku prohráli, nacistickým vrahům Američané zprostředkovávali s pomocí Vatikánu útěky specifickými stezkami z Evropy za oceán, do Jižní Ameriky, s cílem, aby unikli spravedlivým trestům. Podobně se církev projevovala i u nás, když po válce přechovávala vrahy SS spolu s banderovci. Tvrdé odsouzení si zasluhují četné sexuální skandály pedofilního kněžstva v mnoha zemích Evropy a v USA. Za staletí své duchovní nadvlády nabyla římskokatolická církev obrovský majetek. Kdo se proti tomu stavěl, byl prohlášen za kacíře a upálen. Středověké temno mělo jediné světlo: desítky tisíc hranic, střízlivě se mluví o 100 000 obětí tohoto fanatismu. Víme o tom něco i z našich dějin. Ne náhodou je pro nás Jan Hus jedním z největších hrdinů naší národní historie a skutečných světců. Nikdy nesmíme zapomenout na 300 let temna po Bílé hoře, kdy cizáci pod patronací katolické církve uzurpovali tuto zemi a rozkradli vše, co se dalo. Je nehorázné a nesmyslné schvalovat církvím odškodnění za majetek, který získaly amorálním způsobem, jak to dělá Nečasova vláda (ODS, TOP 09, VV), která v době krize, masového zbídačování většiny národa, předkládá do parlamentu návrh na další rozkrádání národního majetku. Podle tohoto návrhu má stát vrátit, zejména římskokatolické církvi, 56 % zabavených budov, pozemků a lesů v hodnotě 134 mld. Kč a z toho 56 mld. Kč průběžně valorizovaných by měla církev dostat v příštích 30 letech! Tato částka má být ještě navíc úročena o výši inflace. Celkově by tedy mělo jít o 80-100 mld. Kč! A to není vše. Navíc budou církve dále dotovány státem ještě 30 let! Je to políček národu s jeho pokrokovou a revoluční historií. Proti tomu je třeba se postavit. Čekáme v tomto směru na rozhodný hlas levice v našem parlamentu. A věříme, že se v daném případě připojí k protestu i mnozí čestní lidé z pravice. Církev většinu tohoto tzv. svého majetku nikdy nevlastnila. Měla ho pouze v držbě. Navíc tento „její" majetek jí byl odňat přijetím první pozemkové reformy na základě záborového zákona č. 25/1919, což nebylo zcela realizováno a bylo dokončeno teprve po roce 1945, v procesu národní a demokratické revoluce a jejím dovršením revolucí socialistickou. Na základě druhé
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 17 rubrika o náboženství uváděna. Ve vztahu ke státu, který sjednocuje všechny občany nezávisle na jejich náboženském přesvědčení, je náboženství soukromou věcí a každý může v souladu s naším právním řádem úplně svobodně vyznávat jakékoli náboženství anebo nevyznávat žádné - to je být ateistou. U nás o dodržování zákonů, jež upravují vztahy státu k církvím, svědčí též tento fakt: v ČSSR má povolenou činnost 18 církví a náboženských společností, např. římskokatolická církev, řeckokatolická církev, pravoslavná, československá církev husitská, židovská náboženská obec, Jednota bratrská, církev bratrská, slezská církev evangelická a. v. (augsburského vyznání, pozn. red.), slovenská církev evangelická a. v. a další. Např. u církví, které mají biskupské zřízení, vykonává v současné době funkci biskupů 27 osob. Počet duchovních, pastorů, kazatelů, vykladačů písma apod., kteří jako jediné své zaměstnání denně slouží potřebám věřících, je 4860 osob. Podle zákona č. 218/1949 Sb. stát poskytuje těmto duchovním platy. Duchovní, kteří mají nárok na výplatu osobních požitků, mají též nárok na náhradu cestovních, stěhovacích a jiných výdajů podle obecných právních předpisů. Duchovní mají stejná občanská práva i povinnosti jako jiní čs. občané. Církve si vychovávají adepty kněžství na šesti bohosloveckých fakultách, na kterých je pětileté studium. Počet přijímaných studentů bohosloví si řídí církve podle svých potřeb a o studenty po stránce sociální, zdravotní a ekonomické pečuje stát. V současné době studuje na těchto fakultách 470 posluchačů. Církve a náboženské společnosti vydávají v českém nebo slovenském církevním nakladatelství náboženskou literaturu, církevní kalendáře, bible, teologické spisy, modlitební knihy a také církevní noviny. Např. Katolické noviny vycházejí týdně a v českém znění mají náklad 120 000 výtisků a v slovenské řeči 130 000 výtisků; evangelický čtrnáctideník Posol zpod Tatier má náklad 230 000 výtisků a Český zápas, určený věřícím československé církve husitské, má týdenní náklad přes 11 000 výtisků. Celkově vychází v ČSSR 27 různých církevních týdeníků, měsíčníků apod. Pro uspokojování náboženských potřeb věřících slouží v ČSSR 8228 kostelů. Např. českobratrská církev evangelická má možnost se scházet ve 393 místnostech, slovenská evangelická církev a. v. v 471 církevních zařízeních atd. Duchovní na žádost věřících občanů vykonávají církevní úkony, jako jsou křty, církevní sňatky a církevní pohřby. Je však naprosto spravedlivé a plně odpovídající zásadám svobody vyznání, že rodiče též nenechávají své dítě křtít v kostele. Rovněž velmi mnoho lidí již nepovažuje za účelné si nechat církevně požehnat svůj sňatek a k jejich lidskému štěstí jim plně postačí uzavření manželství na národním výboru. Sbory pro občanské záležitosti, které jsou důležitou složkou výchovné činnosti národních výborů, zajišťují slavnostním způsobem vítání dětí do života, organizují důstojný průběh občanských sňatků a rovněž i pietní občanské pohřby. Čs. stát poskytuje na tuto činnost finanční příspěvek a domníváme se, že je to naprosto demokratické a odpovídající principům ústavy ČSSR, která zaručuje stejná práva nevěřícím i věřícím. Pokusy různých církevních emigrantských skupinek selhávají. Dokladem toho je i skutečnost, kolik lidí z církevních kruhů se ztotožnilo s tzv. chartou 77. Přesně mohou antikomunističtí chlebodárci spočítat na prstech jedné ruky, tzn. pět duchovních, navíc lidí, kteří se víc než 10 roků snaží vytvořit z věřících občanů protisocialistickou politickou opozici. Pro přesnost je třeba uvést, že před několika roky byl těmto církevně politickým provokatérům odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, a to nikoli pro jejich náboženské přesvědčení. Rudé právo, 23. 2. 1977, zkráceno Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, Svoboda, Praha 1977, s. 35 - 37 V. Pozdrav Československé strany lidové XIV. sjezdu KSČ přednesený Antonínem Pospíšilem ...V pozdravné adrese našeho ústředního výboru k 50. výročí založení Komunistické strany Československa a jejímu XIV. sjezdu jsme zcela jednoznačně vyjádřili, proč i naše politická strana, organizující ve svých řadách křesťansky smýšlející občany, podporuje z vlastního přesvědčení politiku komunistické strany a uznává její vedoucí úlohu za jeden ze základních principů, na němž je vybudována naše socialistická společnost. (Potlesk.) Je tomu tak proto, že padesátiletá historie Komunistické strany Československa je historií třídního boje proti vykořisťovatelským třídám staré kapitalistické společnosti, boje za vybudování socialistického společenského řádu. ...Všechen náš lid si plně uvědomuje velkou a záslužnou práci, již vykonalo nové, vskutku leninské
16 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU V jednom šiku s lidem. Přání našich duchovních jít s lidem a stát věrně po jeho boku ve všech radostech i těžkostech vyjadřovali v diskuzi všichni řečníci. Závěrečná rezoluce proto dobře shrnuje jejich přesvědčení, když uvádí: „V době současného přerodu lidské společnosti každý katolický kněz si uvědomuje, že nový společenský řád, který budujeme v naší vlasti, je mravním zásadám křesťanství bližší než staré společenské zřízení kapitalistické, které vede k bezohlednému sobectví a vykořisťování, které je popřením lásky a spravedlnosti a které zbavuje lidi důstojnosti dítek Božích. Nechť celý svět slyší naše rozhodnutí stát věrně po boku našeho pracujícího lidu, a nikdy nezradit naši drahou vlast. Nechť celý svět si uvědomí, že neochvějně půjdeme s lidem, za naším prezidentem Klementem Gottwaldem a naší vládou, že spolu s nimi budeme budovat naši republiku a po boku Sovětského svazu hájit věc míru až do konce.” \Ano, odpověděli na svém sjezdu katoličtí kněží, budeme se s naším věřícím lidem modlit a pracovat pro socialistickou výstavbu vlasti, pro upevnění a udržení trvalého míru na světě. (Mír. Měsíčník pro obranu míru. Ročník III., č. 10, Praha 1951, s. 600 - 602) IV. Socialistický stát a náboženství K zabezpečování zaručeného práva svobody vyznání V poslední době rozpoutávají buržoazní sdělovací prostředky ve stále větší míře antikomunistickou kampaň, v níž vytrvale omílají různá tvrzení o tzv. porušování lidských práv; mezi tím i nedodržování práva občanů na svobodu náboženství a svobodný výkon náboženského kultu v zemích socialistického společenství. Naše socialistická společnost se v této oblasti řídí leninskými principy, které našly své právní zakotvení v základním dokumentu naší společnosti, v ústavě Československé socialistické republiky (ze dne 11. 7. 1960), kde se v článku 32 říká: „1. Svoboda náboženství je zaručena. Každý může vykonávat jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. 2. Náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem." V zájmu ochrany svobody vyznání byly 14. října 1949 vydány zákony č. 217 a 218/49 Sb., jejichž smyslem je „dbát o to, aby se církevní a náboženský život vyvíjel v souladu s ústavou a zásadami lidově demokratického zřízení, a zajistit tak pro každého zaručené právo svobody vyznání, založené na zásadách náboženské snášenlivosti a rovnoprávnosti všech vyznání" (§2 zák. č. 217/49 Sb.). Naše společnost zaručuje v ústavních zákonech i v tzv. církevních zákonech nejen právo na svobodu náboženského vyznání, ale převzala na sebe i závazky, jež zajišťují náboženské potřeby věřících spoluobčanů. Náš stát vyplácí platy duchovním a finančně přispívá značnými položkami na opravy a údržbu kostelů a církevních objektů. Jen v loňském roce poskytl stát na opravy chrámů a církevních památek 164 milionů Kčs. Např. v Praze se opravuje mnoho chrámů a v roce 1975 poskytl NVP (Národní výbor Praha, pozn. red.) dotace ve výši 22 milionů Kčs. Byl rekonstruován kostel sv. Mikuláše na Malé Straně a jeho oprava stála 11 milionů Kčs. Skutečností je, že se neopravují jen historické stavby, ale také vesnické kostelíky, a to ocenil v rozhovoru se zpravodajem ČTK 30. 12. 1976 ředitel České katolické Charity Jan Mára: „Musí být oceněno, že stát přiděluje tak mnoho peněz na opravy církevních budov. Vždyť jen na generální opravu novogotického kostela sv. Ludmily na Vinohradech, jehož jsem správcem, bylo od r. 1972 věnováno 9 milionů Kčs." Stejně velké sumy byly poskytnuty na opravy kostelů v Bratislavě, Velehradě, Košicích atd. Československé orgány nezkoumají, zda je náš občan bez vyznání nebo zda je vyznavačem určité církve nebo náboženské společnosti. Vládním usnesením ze dne 27. 7. 1954 byla zrušena evidence náboženského vyznání. Od občanů není v žádném případě požadováno, aby činili vůči státním úřadům nebo podnikům sdělení o svém náboženském vyznání a v žádných formulářích, dokladech nebo dotaznících není
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 9 pozemkové reformy, přičemž je důležité připomenout, že šlo také o spravedlivý trest za kolaboraci s hitlerovskými fašisty. Správně navrhují poslanci KSČM, aby se o církevních restitucích, když už na neštěstí se o nich jedná, rozhodli občané v referendu. Jan Želivský, Dialog č. 280, prosinec 2011
Církevní restituce - odpustky zaplacené pracujícími V době čím dál víc přiostřujícího se třídního boje (i když se pravice, ale i soc. dem. spolu s nekomunisty v KSČM to slovo snaží zadupat od země) se pravicová vláda rozhodla k znovuobnovení otázky tzv. "církevních restitucí". Původní návrh Tupolhánkovy vlády byl vrácení 80 miliard církvím, přičemž kvůli úrokové sazbě by vyrostl až na 270 miliard. Nečasova ostře protilidová a fašozoidní vláda (což ta předtím byla ale taky) změnila toto číslo na 60 miliard v měně a zbytek v pozemcích, které byly církvím zkonfiskovány po druhé světové válce či později. Jde o pouze gigantický odpustek římskokatolické církvi (ostatní sice též by měly něco získat, ale od Bílé hory, kdy je římskokatolická okradla o všechno, stejně toho moc nebude), která systém podporuje a ničím proti němu nevystupuje. Nejen, že částka 60 miliard je i tak dost velká, kvůli úrokům ještě vzroste, což naše hospodářství, které po 21 letech restaurace kapitalismu skuhrá a je nesoběstačné, dorazí. Tuto částku budou muset zaplatit všichni pracující na různých škrtících daních či poplatcích. Podle mého názoru by měly církve vrátit majetek získaný po listopadovém převratu. Sami věřící, kteří za svůj zákon považují Bibli (napsanou nejspíš až v 10. století, uprostřed doby temna) by měli znát, že sám Ježíš Nazaretský, pokud tedy existoval, učil o tom, že církev nemá vlastnit žádný "pozemský" majetek. To žádní kněží od té doby nedodržovali a církev skrz ten daný majetek vykořisťovala poslušné nevolníky ovečky. Komunisté a politika Národní fronty se po 2. světové válce řídila Košickým národním programem. Církvím byl majetek zabaven jako majetek kolaborantů a pomahačů protektorátního režimu (byly i světlé výjimky). Dnešní klerikálně-konzervativně zaprodaná vláda, která v době tvrdého útisku proletariátu ve jménu "společné dluhové odpovědnosti" je schopna rozhodnout o vyhození 60 miliard církvím, to nemůže mít v hlavě v pořádku. Protiprávní je to hlavně v době, kdy už kolem 60% obyvatel se hlásí k ateismu a tudíž kostely či kaple v majetku církví nechtějí. I věřící pracující si musí uvědomit, že návrat majetku do pracek Vatikánu povede pouze k vytvoření státu ve státě a moc církví opět poroste a budeme se vracet k feudalismu. Nebo proč věřící potřebuje kostel? Vždyť všemocného boha může poslouchat doma nebo uprostřed kapradin, ne zrovna v kostele! "Církevní památky", pokud mají nějakou architektonickou či historickou hodnotu, musí patřit těm, kteří se při jejich stavně lopotili - proletariátu. Josef Dastan
Jsou dnes zapomenuty a odpuštěny krvavé zločiny páchané katolickou církví? Když dnes slyšíme o vládním návrhu církevních restitucí, když slyšíme o tom, že ukřivděná katolická církev, která si za socialismu v Československu údajně prošla „peklem“, má dostat od státu, jehož státní dluh již přesahuje 1,5 bilionu, majetek v hodnotě 75 miliard korun, který má být ještě doplněn 59 miliardy korun, tak se nám může zdát, že ta katolická církev je vlastně nemajetná, chudá církev, kterou tvoří bezdomovci a žebráci, kteří potřebuji státní peníze daleko více, nežli důchodci, studenti či rodiny s dětmi, nebo pracující. Můžeme zároveň nabýt dojmu, že po roce 1948 se katolická církev potýkala s terorem a obrovskou nespravedlností, kterou proti církvi komunisté zahájili ze své vlastní libovůle. Ale je opravdu pravdou, že ta ubohá katolická církev, která nikdy nikomu neublížila a byla po roce 1948 neoprávněně připravena o velkou část svého majetku, potřebuje v nelehké ekonomické situaci, ve které se Česká republika nachází, o tolik miliard více, nežli čeští pracující? Je spravedlivé a správné, že zatímco dochází k zvyšování DPH, k zvyšování poplatků ve zdravotnictví a k snižování sociálních dávek a mateřského příspěvku, má katolická církev dostat 75 miliard + dalších 59 miliard? A když navštívíme katolický kostel, připadá nám snad, že je katolická církev tvořena nemajetnými chudými lidmi? Velmi temný pohled do minulosti a do historie s pochopením současné situace nám odpoví na všechny kladené otázky. Budeme-li věnovat zvýšenou pozornost tomu, co katolická církev nejen v českých zemích, ale v celém světě za dobu své existence napáchala, můžeme bez jakékoliv nadsázky říct, že
10 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 15
katolická církev je nejzločinnější organizací v dějinách lidstva! Jakmile tato církev vznikla, okamžitě začala bojovat o moc, o majetek a o vliv ve společnosti. Kdo se trochu více zajímá o náboženství a četl třeba i Bibli, moc dobře ví, že katolická církev se ihned po svém vzniku odklonila od učení Ježíše Krista, v jehož jméně několik staletí vraždila a i dnes vraždí miliony lidí po celém světě. Ježíšovým údajným výrokům: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království“, „Milujte své nepřátele, jako já jsem miloval vás“, se už několik staletí katolická církev pouze vysmívá. Rovněž dodržování desatera božích přikázání je pro katolickou církev velmi obtížné. Přikázání nezabiješ a nepokradeš pro katolickou církev pravděpodobně neexistují. Přesto všechno má dodnes katolická církev značný vliv v mnoha státech na světě. Pracující a příslušníci dělnické třídy jsou dodnes členové katolické církve, církve, která se nebála použít těch nejbrutálnějších prostředků k tomu, aby potlačila jakýkoliv odpor proti vykořisťovatelské a třídní společnosti, ať se jednalo o společnost feudální či kapitalistickou. Ona totiž katolická církev není žádné „nevinné dítě“, za které je dnes považována, ale ten nejjistější spojenec všech zločinných systémů, které kdy existovaly. Nebyli to jen feudálové, kteří se pohodlně opírali o podporu katolické církve. Nejsou to jen dnešní bankéři a kapitalisté, kteří dnes nabízejí katolické církvi majetek za oddaný boj proti pokroku. Ale ve 20. století to byli i fašisté, kterým katolická církev nabídla svoji podporu v boji proti „zlým Židům a krutým bolševikům“. Není žádným tajemstvím, že se za 2. světové války katolická církev modlila k bohu a zároveň podporovala vyvražďování širokých vrstev společnosti. Nástup fašismu byla asi největší katastrofa, která se v dějinách lidstva udála a připravila o život minimálně 60 milionů lidí. Není tedy žádným překvapením, že fašisty podporovala katolická církev, která má s vražděním a válkami velmi bohaté zkušenosti! Ale ostatně, proč by dnešní fašizoidní buržoazní režim v ČR nepečoval o své nejbližší spojence, kterým vždy byly, jsou a budou fašistické organizace s katolickou církví, která je vždy připravena vraždit po boku těch největších zločinců všechny odpůrce starého společenského řádu? Proč by páni kapitalisté nepodporovali vliv katolické církve, když katolická církev již dvě tisíciletí klame pracující a nalhává jim žvásty o jakémsi posmrtném životě? Ať se podíváme na vraždy, které katolická církev páchala za křižáckých válek (nutno dodat, že muslimové byli ke křesťanům vždy tolerantnější, nežli křesťané k muslimům, muslimové nikdy nezničili žádný křesťanský kostel), nebo na to, jak katolická církev bojovala proti husitům, kacířům a čarodějnicím, kolik nevinných životů zničila, ať se podíváme na to, jak katolické Španělsko vraždilo ve jménu boha v koloniích v Americe, kde zemřelo 60 milionů indiánů, ať se podíváme na šílený boj církve proti průkopníkům vědy a fyziky, nebo ať se podíváme na to, co katolická církev dělala za 2. světové války (názorný příklad bylo především Polsko), tak musíme uznat, že organizace, jako je katolická církev, byla po roce 1948 právem připravena o většinu svého majetku, který získala díky dlouholetému utlačování pracujících a zničení několika milionů lidských životů a že tato církev si nezaslouží žádné restituce, žádné uznání. Budeme dnes plakat za ty, kteří nikdy neplakali nad těmi, které připravili o život? Budeme se klanět těm, kteří nejen za 2. světové války, ale i v 50. letech organizovali a schvalovali vraždy komunistů i jiných slušných občanů (např. v Babicích)? Zločiny katolické církve nikdy nesmí být odpuštěny a zapomenuty! Pláč nevinných umírajících dětí a mučených žen nikdy nebude zapomenut! Budeme si vážit všech obětí katolické církve, od Jana Husa až po zavražděné komunisty v 50. letech! A nikdy nedopustíme, aby se katolická církev v ČR opět ve jménu „boha“ podílela na vraždách milionů lidí! Hanba české vládě, která vyznamenává vrahy a zločinné organizace! Jsem velmi rád, že s těmito církevními restitucemi nesouhlasím, jsem rád, že neschvaluji vraždy katolické církve ve jménu boha. Jsem vděčen za to, že nemusím věřit v nadpřirozenou sílu, v jejichž jméně se ještě dnes páchá řada zločinů. Nikdy nebudu mít potřebu věřit v jakéhosi boha, protože já věřím jen v jedinou sílu na světě. V sílu lidské vůle. Petr Kračmar
Obchodník s opiáty – papež Člověk, který nechápe podstatu třídně rozdělené kapitalistické společnosti a následky z toho vyplývající, musí být zděšen. Mám na mysli klasického představitele lidu v české části Československa ateistu a jeho reakci na humbuk kolem příjezdu papeže Benedikta XVI. o víkendu před 28. zářím 2009 do ČR. Podle výsledků posledního sčítání lidu z roku 2001 bylo v ČR 32,1% věřících náležejících k různých konfesím, římských katolíků pak bylo jen 27,6%. Je odhadováno, že z celkového počtu věřících je pouze část lidí v projevech své víry aktivní (ti, kteří s určitou pravidelností vykonávají náboženské rituály, např. návštěvu kostela, na základě odhadů asi 10 - 12% z celkového počtu obyvatel).
II. Kněží a církve v boji za mír Na II. světovém mírovém kongresu ve Varšavě bylo mezi 2.065 delegáty, hosty a pozorovateli kongresu 72 kněží různých církví i náboženství. Okolnost, že předsedy Národních mírových výborů v Kanadě i v Rakousku jsou protestantští kněží Dr. J. Endicott a pastor E. Kock, že v čele americké delegace obránců míru byli pastoři Dr. J. Fletcher a W. Uphaus, že v jmenované americké delegaci bylo 13 kněží, z toho 11 protestantských, 2 katoličtí kněží a 1 rabín - svědčí o stále rostoucí účasti kněží i věřících ve hnutí obránců míru. To se jasně projevilo během varšavského kongresu, kde kněží všech církví se aktivně účastnili diskuze i práce ve sjezdových komisích. I kněží, členové československé delegace, přinesli zde svůj přínos. Ministr zdravotnictví J. Plojhar přednesl významný projev, vyslechnutý všemi přítomnými s velkým zájmem, biskup Československé církve Dr. M. Novák předsedal pak sjezdové církevní komisi. Povereník Dr. A. Horák byl pak zvolen i do Světové rady míru. \ Ministr páter Josef Plojhar: Nestačí se za mír jen modlit, ale třeba pro něj pracovat a bojovat \Křesťanské církve a kněží nastupují do nové, radostné spolupráce se socialismem. Uvědomují si, že je to imperialismus a kapitalismus, který žene svět do války. Budující socialismus nechce a nepotřebuje válku. Chce tvořit, chce stavět, a to je možné jen v míru. Pro křesťana kteréhokoliv vyznání není nic krásnějšího, než myšlenka míru. Přes všechny věroučné rozdíly všichni křesťané se hlásí k příkazu „Pokoj lidem dobré vůle” a k posledním slovům Kristovým „Pax vobis”. „Mír s vámi.” \ Všichni, kdož pochopili toto pravé křesťanství, se hlásí pod prapory obránců míru a stávají se jeho průkopníky. Na celém světě, na východě i na západě, vytvářejí tito pokrokoví duchovní podmínky pro rozkvět míru. J. Plojhar \Ve službách míru plní křesťanství nejen své velké ideály, ale i ideály socialismu, s nímž chce jíti v jedné frontě obránců míru. \ Po dvou velkých válkách, v nichž trpělo všechno lidstvo, v nichž miliony životů byly zmařeny na frontách i v zázemí, nesmíme dopustit, aby došlo pro zájem několika málo imperialistů a kapitalistů k třetí světové válce. Stín války, který obchází světem, musí býti vypuzen světlem míru, jehož nositelem musí býti nejen každý duchovní, ale i každý věřící křesťan. Je potěšitelné, že křesťané bojující za mír si stále více a více uvědomují, že s tímto bojem splňují a uskutečňují i vlastní a nejušlechtilejší ideje své víry. \ (Mír. Měsíčník pro obranu míru. Ročník III., č. 1, Praha 1951, s. 28 - 30) III. Z východu světlo - z východu mír Světlemodré blankytné závěsy, veliký bílý kříž, po straně vlajky a busty Klementa Gottwalda a J. V. Stalina a pod vítěznou Picassovou holubicí mohutný nápis „Ex oriente lux - ex oriente pax” (Z východu světlo, z východu mír) - takový byl pohled na čelo sálu Celostátního mírového sjezdu katolického duchovenstva, který se sešel v Praze v předvečer svátku sv. Václava. Byl to sjezd vpravdě historický. Sešlo se na něm na 1.600 delegátů, zvolených na diecézních konferencích, a po prvé vůbec duchovní čeští a slovenští, kteří tak při společném díle a účasti na mírovém budování zároveň rozbíjejí i nedůvěru a staré umělé přehrady mezi sebou. \Na adresu vatikánských politiků, odpovědných za neblahé snahy zaprodat církev americkým imperialistům, volá Dr. J. Plojhar: J. Plojhar \ „Jsme a zůstáváme katolickými kněžími, pro něž samozřejmě je nejvyšší autorita církevní rozhodujícím činitelem ve věcech víry a mravů a ve všech otázkách katolického náboženství. Sv. Otec je námi uznáván hlavou katolické církve jako náboženské společnosti. Úplně se však rozcházíme s dnešní vatikánskou politikou, která plně přisluhuje světu kapitalismu a imperialismu, souhlasí s ním a podporuje tak zvané křižácké tažení proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím. \ Řada skutečností a výroků papeže i jiných vatikánských činitelů je důkazem našeho tvrzení. Nesouhlasíme a nemůžeme souhlasit s dnešním politickým postojem Vatikánu. Kritizujeme ho a rozcházíme se s ním politicky, čímž ovšem nepřestáváme být věrnými a dobrými katolickými kněžími.”
14 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU My přitom ponecháváme činitelům katolické církve dále na vůli, jak chtějí chápat a praktikovat poměr ke státu, ve kterém žijí. Nenecháváme však nikoho v pochybnosti o tom, že velezrádci trpěni a šetřeni nebudou, i když nosí posvěcený šat. Prostě, jak řekl soudruh Gottwald: „Republiku si rozvracet nedáme!” A to ani církevními rozvratníky. (Bouřlivý potlesk.) Zkušenosti našich dějin, zkušenosti národa českého i národa slovenského jsou příliš tragické, než aby mohlo býti dovoleno církevním katolickým hierarchům a Vatikánu stavěti opět do protikladu city náboženské a city věrnosti k národu a vlasti. Československý lid, pokud nábožensky cítí, se nedá již vésti na cestu osudnou, na cestu rozporu se zájmy národa, se zájmy republiky, se zájmy lidové demokracie a socialismu. My ostatně vidíme, že vlastenecky cítící katoličtí věřící a dobří katoličtí kněží nesouhlasí s postupem vysoké hierarchie a nesouhlasí s nenávistným protičeskoslovenským postojem Vatikánu, nesouhlasí s jeho politickými snahami. Podobně jako v druhých zemích, rostou i u nás řady dobrých a odhodlaných katolických kněží, kteří neuznávají, že by křesťanské cítění a náboženské přesvědčení mělo někomu bránit v kladném poměru k lidově demokratickému státu a socialismu. Tito katoličtí kněží jdou věrně s lidem, jsouce přesvědčeni o tom, že jejich mravně náboženské snahy se dají plně srovnati se snahami lidových mas o lepší život. (Potlesk.) A že jejich křesťanské snahy jsou plně totožny IX. sjezd KSČ na příklad s mohutným hnutím lidových mas v boji za mír. Ano, tito katoličtí kněží jdou s lidem, a jsou-li za to církevní hierarchií a Vatikánem pronásledováni, tak se tím jen utužuje jejich pouto s lidem. (Potlesk.) My nechceme rozněcovat boj s katolickou církví. Avšak pravíme zcela důrazně: nikdy nebyla ještě v této zemi moc tak silná a tak odhodlaná plně chránit zájmy národa, suverenitu státu a státní pořádek, jako je nynější lidově demokratická moc republiky (bouřlivý potlesk), opírající se o vítězný pracující lid, o vítěznou dělnickou třídu. Postaráme se o církevně politický pořádek v naší lidově demokratické republice a postaráme se o zajištění dalšího pokojného vývoje v záležitostech církevně politických. (Potlesk.) Věříme při tom v podporu církví, jichž oddaná loyalita jest nepochybná, a věříme, že většina katolických věřících i katolických kněží projeví věrnost našemu národu, našemu státu, českému a slovenskému lidu. A věříme, že katoličtí kněží naleznou v minulosti našich národů krásné příklady toho, jak kněží mohou vykonávat své duchovní poslání v souladu se zájmy národa a vlasti, v souladu se zájmy slovanskými a všelidskými. V tomto smyslu budeme nadále respektovat činnost církve a plnou svobodu náboženského života. Samozřejmě, že něco jiného jsou naše státně výchovné a státně ideové zájmy. Samozřejmě, že i při uznávání náboženské svobody vyhrazujeme pro stát úkol vychovávati všechny dítky (potlesk), že vyhrazujeme státu právo vésti veškerou školní a mimoškolní výchovu v duchu naší ideologie, v duchu naší vědecké pravdy, v duchu marxismu-leninismu. (Velký potlesk.) Vatikánu budeme s veškerou důsledností a rozhodností upírati právo vměšovati se jakkoli do těchto našich vnitřních otázek, stejně jako do druhých vnitřních otázek, na příklad do otázky církevního Kl. Gottwald majetku, do otázky trestání kněží, provinivších se protistátní činností a podobně. (Potlesk. Projevy souhlasu.) Svůj poměr k Vatikánu jako činiteli mezinárodně politickému budeme pak řešiti nikoli z hlediska náboženských otázek, v nichž pravomoc Vatikánu jako představiteli papežského státu nepřísluší a v nichž my pravomoc Vatikánu z titulu naší plné státní suverenity odmítáme. Nýbrž poměr k Vatikánu jako mezinárodně politickému činiteli budeme řešit z toho hlediska, jak se bude chovati k našemu státu (bouřlivý potlesk), zda přátelsky nebo zda svým postupem ve službách mezinárodní reakce, ve službách mezinárodního imperialismu se Vatikán znovu postaví do světla našeho nepřítele a nepřítele našich spojenců. (Protokol IX. řádného sjezdu KSČ v Praze dne 25.-29. května 1949, Svoboda, Praha 1949, s. 353 - 356)
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 11 Lze se důvodně domnívat, že počet věřících za osm let od posledního cenzu poklesl, křivka religiozity české společnosti je totiž (naštěstí) sestupná. Nyní má do ČR zavítat Josef Ratzinger, bývalý příslušník Hitlerjugend (členství v této organizaci bylo pro německou mládež od 1. 12. 1936 povinné) a současný papež Benedikt XVI. Jeho návštěva má spoustu souvislostí, mimo jiné je spojena se dnem výročí zavraždění knížete Václava, katolickou církví již v 10. století prohlášeného za svatého a vládnoucí třídou tím pádem také za patrona české země, se dnem, který byl ryze zpátečnicky a v rámci L. Kollarčík úlitby církevním bohům a opíjení hlav pracujících vyhlášen po převratu r. 1989 státním svátkem. Celá třídenní návštěva je samozřejmě spojena s obrovskou pompou. Náklady na bezpečnostní opatření porostou do závratných výšin, buržoazní sdělovací prostředky se budou předhánět v informování o „svatém otci", šejdíři a tuneláři se v rámci morálního alibismu začnou modlit a přispívat na charitu, buržoazní politici budou před papežem servilně tajtrlíkovat. Režimní hlásná trouba, tzv. Česká televize, placená ze zákonně povinných koncesionářských poplatků, přinese na svém zpravodajském kanále dle vlastních slov informace o papežově pobytu doslova minutu po minutě. A pracující člověk, nezaměstnaný, důchodce, student či učeň? Tomu zůstanou oči pro pláč. V kapitalistické krizi se vyhazují peníze za jednoho z garantů třídního rozdělení společnosti a proletariát ať to zaplatí. Není na tom ale nic divného, logika kapitalismu je neúprosná, zvláště jde-li o financování monstrózní přehlídky jednoho ze spojenců třídních pánů - papeže. Úplně stranou pak jde skutečnost, že většina obyvatel není věřící a počet věřících neustále klesá, jedná se o jinou věc. Karel Marx kdysi vyřkl velmi známou a pravdivou větu o tom, že náboženství je opium lidstva. Prizmatem této pravdy musím konstatovat, že o tomto víkendu přijíždí do ČR obchodník s opiáty - papež, zástupce největší opiátové firmy na světě - katolické církve. Opiátu je třeba k tomu, aby bylo udrženo současné třídní uspořádání společnosti, z kterého mají pánové klerici a jejich spojenci velké profity. Opilý člověk totiž neprotestuje, nevnímá, nechápe a slouží. Když náhodou někdo vystřízliví či zavrhne opium a mluví o jeho účincích, tu se ve znamení kříže začínají stínat hlavy nebo bombardovat vesnice. V kapitalistické krizi je úloha opiátu ještě větší. Skoncujme s mocí opiátové lobby a hlavního opiátového dealera! Pamatujme s Descartem, že platí „Cogito ergo sum" a ne „Credo ergo sum". Lukáš Kollarčík
Idealismus a jeho pozice v současné společnosti Zásadním a nesmiřitelným protikladem vědeckého pohledu na svět a základu marxismu-leninismu, materialismu, je nevědecký idealismus. Zatímco materialismus se snaží vysvětlovat svět takový, jaký je, přinášet další pokroky ve vědě a společnosti, nezaslepovat pracující nesmyslnou vírou v neexistující bytosti, idealismus činí pravý opak. Idealismus zaslepuje pracující tím, že jim podstrkuje smyšlené bytosti, kterým přičítá veškeré dění ve světě a v životě člověka. Idealismus zcela ignoruje vědu, ignoruje racionálnost a řídí se svými vlastními, zaostalými a primitivními zákony, podle kterých je hmota pouhým produktem ducha. Prohlašovat vědu za nedokonalou, odtahovat od ní společnosti a podřídit jí nesmyslnému vysvětlování světa, to je na idealismu to nejnebezpečnější. Stěží totiž dosáhneme socialistické revoluce bez třídního uvědomění proletariátu. Proletariát nebude třídně uvědomělý, dokud si neosvojí marxismus-leninismus. Osvojit si marxismusleninismus znamená přijmout a respektovat vědu, přijmout a respektovat svět takový, jaký je, nikoliv takový, jaký by mohl být ve snech a víře idealistů. Pokud nebudou pracující vycházet z dialektického a historického materialismu, neosvojí si marxismus-leninismus, nebudou tedy ani třídně uvědomělí a stanou se bezmocnou kořistí pro buržoazii. Žel, buržoazie to moc dobře ví. Věděla to každá vykořisťovatelská třída od vzniku třídní společnosti. Proto také vzniklo náboženství, které drží pracující v područí a namlouvá jim ráj (komunistickou společnost) po smrti. Náboženství je nebezpečné hlavně proto, že se nestaví proti beztřídní komunistické společnosti, nýbrž ji slibuje pracujícím v posmrtném životě, který je sám o sobě dávno vyvrácený a je proto zcela nesmyslnou představou milionů pracujících. Miliony vykořisťovaných mas věří v boha hlavně proto, že chtějí beztřídní společnost, kterou si představují po smrti za přítomnosti nějakého boha či čeho. I dnes tvoří idealismus snad největší zbraň kapitalismu v boji proti socialismu, v boji buržoazie proti proletariátu.
12 NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU Idealismus útočí na samotné kořeny, na samotný základ marxismu-leninismu. Idealismus neútočí na jednotlivé myšlenky a závěry, např. třídní boj, vznik třídní společnosti, apod. Idealismus útočí na samotný dialektický a historický materialismus, který je základem všech závěrů marxismu-leninismu. Idealismus se snaží vyvrátit pravdivost marxismu-leninismu tím, že odsuzuje jeho vědecký pohled na svět a místo vědy nastrkuje neexistující bytosti, kterým vkládá veškerou moc a odpovědnost za dění ve světě a v životě člověka. Je velmi jednoduché říct: ,,Marxismus-leninismus není pravdivý, protože vychází z materialismu. Materialismus je pro nás nesmyslem, protože my věříme v boha." Paradoxní je to, že idealismus se nemusí snažit bojovat proti marxismu-leninismu argumentací. Idealismu stačí lidem pouze nalhat a zaslepit je vírou v boha. Pracující mají v třídní společnosti obrovský sklon více věřit, než přemýšlet. Proto je pro pracující v současné době daleko přijatelnější věřit v boha či jinou nadpřirozenou bytost nežli zkoumat vědu a číst složité knihy, které svět vysvětlují materialisticky a racionálně. Vykořisťovatelské třídy dávno zjistily, že držet pracující v područí lze velmi snadno, namluvit jim, že veškerá nespravedlnost na světě se děje díky té a té bytosti a že tato nespravedlnost skončí s koncem lidského života. Jak se však výroba vyvíjela a svět šel kupředu, tak si sama společnost žádala vědecký pohled na svět, který v 19. století geniálně zpracovali Marx a Engels. Idealismus utrpěl nejbolestivější ránu od svého vzniku. Marxovi a Engelsovi se podařilo vědecky vyvrátit existenci nadpřirozených bytostí a potvrdit skutečnost, že prvotní je hmota, prvotní je výroba. Materialismus, ač nám přijde velmi složitým, je svým způsobem jednoduchým. Vysvětluje svět takový, jaký je, bez existencí dosud neviděných nadpřirozených sil. Od dob, kdy vznikl marxismus, už nebyl idealismus nejvlivnějším a nejrozšířenějším pohledem na svět. Ve 20. století podlomily idealismus a náboženství těžké životní zkušenosti pracujících. 1. a 2. světová válka znamenaly největší katastrofy v dějinách lidstva a žádný tzv. bůh války nezastavil a nesetřel pracujícím slzy z jejich tváří. To však neznamenalo, že idealismus je poražen a odstraněn z myšlení lidí. I v době budování socialismu, i v socialistických republikách se ukázalo, že idealismus je opravdu velmi silným soupeřem marxismuleninismu a vědy. Víra v něco neskutečného, v něco neobjeveného, tajemného, vždy přitahovala lidstvo. Je jednodušší a pro člověka i záživnější věřit v to, co by mohlo být, než vidět, co je. S náboženstvím a idealismem se socialismus nedokázal vždy rozumně vypořádat. V některých socialistických republikách docházelo k represím a pronásledování věřících lidí. Podle mého názoru to byla zásadní chyba v boji marxismu-leninismu proti idealismu. Víra se nedá vzít, protože je to víra, která není dokázaná, která je v srdci člověka. Proti rozumu se dá bojovat lépe nežli proti víře. Komunisté musí bojovat proti idealismu a náboženství a nesmějí tento boj podceňovat. Ale zároveň musí komunisté být taktičtí, ukazovat lidem, že beztřídní společnost je možná pouze v pozemském životě, že v období útrap nikdy žádný bůh nepřišel pomoci. Otázka náboženství a celá otázka idealismu a víry člověka v neskutečnou věc je velmi složitá. Ale musíme si uvědomit, že věřící věří ve stejnou společnost jako my. Myslím si, že skutečnost, že tolik pracujících dnes věří v boha a v posmrtný ráj, je projevem lidské přirozenosti. Protože pracující ze své podstaty touží po společnosti bezkonfliktní, společnosti, kde vládne láska, společné vlastnictví apod. Touha po beztřídní společnosti je u pracujících přirozená. Proto se dá říct, že myšlenka komunismu je přirozená. Kdyby vytrubovači antikomunismu věděli, co komunismus doopravdy znamená, tak by jejich drtivá většina začala po komunismu toužit. A právě mnoho pracujících nalézá touženou beztřídní společnost ve víře v boha. Po restauraci kapitalismu se v zemích východní Evropy opět dostal idealismus a náboženství k vlivu ve společnosti. I když v České republice náboženství skutečně vymírá, což je neskutečně obrovský pokrok, protože lidé na to přicházejí sami, i v kapitalismu a v naší republice nebude mít kapitalismus silnou oporu v idealismu, v jiných bývalých socialistických státech idealismus opět zaslepuje pracující. Největším příkladem je, myslím si, Polsko, ale jde i o jiné státy, samozřejmě i o státy z kapitalistického světa. Ale idealismus není jen o náboženství. Je o jakékoliv víře v nadpřirozenou bytost. Víru v boha začíná nahrazovat víra v ,,něco". Mnoho lidí vám dnes řekne: ,,Věřím, že něco mezi nebem a zemí je." Princip je úplně stejný, jako u víry v boha, byť už víra v něco neurčitého není tolik konkrétní a je spíše obecná, takže je to spíše taková víra - nevíra. S oblibou se dnes věří v duchy, v démony apod. Pracující si totiž mnohdy neumí vysvětlit, že příčinou všeho zla je třídní boj, který vznikl současně se třídní společnosti, tudíž je zcela nezávislý na vědomí lidí a zanikne pouze s zánikem třídní společnosti. Dokázaný a vědecky potvrzený třídní boj je nahrazován nedokázanými a dosud nevídanými démony, duchy apod. Za chvíli nastane doba, kdy se budou věřící vysmívat materialistům za jejich vědecký pohled na svět, protože věřících v něco nadpřirozeného bude přibývat. To, že vzniká v USA masivní počet hororů, vycházejících z existence nadpřirozených bytostí, také není náhoda. Tyto filmy nemají za cíl starat se o zábavu pro lidi, nýbrž lidem propagovat idealismus, opírající se o existenci nadpřirozených sil a opírající se o strach z něčeho neexistujícího.
NÁBOŽENSTVÍ - OPIUM LIDU 13 S tím souvisí i nutnost vzdělávat a uvědomovat členy revolučního komunistického hnutí. Věřící lidé mají svým způsobem k myšlenkám marxismu-leninismu blízko, ale museli by se vzdát toho nejhlavnějšího víry v boha. Idealismus je rozhodně největší zbraní kapitalismu v jeho boji proti pokrokové a lepší společnosti. S jeho pomocí útočí na vědecký základ marxismu-leninismu. Proto je boj proti idealismus velmi důležitý a nesmí být podceňován, zároveň však musí být promyšlený a taktický. Petr Kračmar
Postavení církví a věřících v socialistickém Československu Současný oficiální antikomunistický výklad dějin tvrdí, že církve a věřící byli v „komunistickém“ Československu tvrdě pronásledováni a hrdě vzdorovali „rudému teroru“. Jako důkaz nutnosti odmítnutí těchto žvástů přinášíme některé dobové dokumenty o skutečných vzájemných vztazích církví a náboženství a československého státu v letech budování socialismu (1948 - 1989). I. Otázka náboženství a poměr mezi státem a církví Z projevu soudruha Václava Kopeckého „Vedeni nepřemožitelným učením marxismuleninismu vybudujeme socialismus v naší vlasti” na IX. sjezdu KSČ 28. 5. 1949 Nemůžeme si zakrývati skutečnost, že do poměru mezi státem a církví, totiž jen katolickou církví, jsou od určité doby vnášeny momenty, které hrozí tento poměr přiostřiti. Vina při tom není na naší straně. Jest známo, jak docela pokojný byl u nás církevně politický vývoj do února roku 1948; a ještě po únoru, v době volby prezidenta republiky, kdy Svatovítský chrám byl svědkem slavného „Te deum”, se zdálo, že se u nás budeme moci vyhnouti analogii událostí v druhých lidově demokratických státech. Projevili jsme také ochotu vyjasniti různé otázky ve vztazích mezi státem a církví, pokud se to jevilo nutné ve spojení s novými poúnorovými poměry. Bylo tak zahájeno jednání mezi představiteli katolické církve a činiteli ústředního akčního výboru Národní fronty jako představitelky všech složek národní jednoty včetně československé lidové strany. Došlo však k tomu, že do tohoto jednání zasáhly známé vnější vlivy, V. Kopecký pokoušející se i u nás, podobně jako v lidově demokratickém Maďarsku a v lidově demokratickém Polsku, mobilizovati prostřednictvím katolické reakční hierarchie onu ideologickou sílu, kterou představuje z titulu náboženství katolická církev, a mobilizovati je proti našemu státnímu režimu, proti lidové demokracii a socialismu. Pokoušejí se i náboženství, křesťanské náboženství, stavěti do protikladu s našimi snahami o uskutečnění nového, lepšího a spravedlivějšího sociálního řádu, socialismu. V důsledku tohoto zásahu vnějších vlivů do zahájeného státně církevního jednání byl vytvořen v poměru mezi státem a katolickou církví dnešní neuspořádaný stav, vylučující prozatím provedení různých opatření, zamýšlených dohodou mezi církevními a státními činiteli. Nelze ovšem nevidět, že někteří katoličtí biskupové, poslušní pokynů z Říma, nejen neprojevují dostatek dobré vůle ke kladnému poměru vůči našemu lidově demokratickému režimu, jenž ztělesňuje dnes Československou republiku, nýbrž otevřeně odpírají loyalitu vůči státu a pokoušejí se organizovat různé škodlivé akce politického rázu. Nutno zdůraznit, že tento vývoj věcí nemá co dělat s náboženstvím. My jsme prokázali již dostatečně to, že respektujeme plně svobodu vědomí, svobodu náboženského vyznání i svobodu náboženských úkonu. V naší nové lidově demokratické ústavě jsou tyto svobody také slavnostně zaručeny. Z hlediska uznávání náboženské svobody jsme zaujali též poměr k církvím, jimž nebráníme v jejich náboženské duchovní činnosti. Tím jsme prokázali v nejvyšší míře demokratičnost našeho nového režimu. A všechny církve, mající loyální poměr ke státu, to uznávají. Uznávají to i katoličtí kněží, pokud mají vůli vykonávat poctivě své duchovní poslání, pokud uznávají vítěznou moc lidu a pokud uznávají i oprávněnost snah pracujícího lidu upravit si život pozemský lépe v novém socialistickém řádu. Uznávají to i katoličtí církevní činitelé, pokud nesledují jiné než duchovní cíle, pokud nesledují cíle politické, reakční a kontrarevoluční. Zdůrazňuji tedy znovu: v jednáních, která byla zahájena mezi představiteli státu a církve, nejde o věci náboženství, nýbrž jde o úpravu vztahů z hlediska státně politického a z hlediska církevně politického.
