Lydie Romanská OTEVŘENÉ (B)RÁNY TICHA

Lydie Romanská

OTEVŘENÉ (B)RÁNY TICHA 2017

© Lydie Romanská Grafika a obálka © Dušan Žárský ISBN: 978-80-86725-92-5

I. Nevinnost

Žebrota

J

e mi teskno po Štěpánce, říkali jí Štefka, Štěpka, Štěpa… Kosti ji ještě bolí, ještě z ní hledí oči mého tatínka, že jsou sourozenci, by nezapřeli, oči měl nadklenuté nahrubo očnicovým obloukem porostlým ztvrdlým obočím; ještě ji nosí doširoka odkloněné nohy, pohybují se těžce, ale celé to tělo ohnuté jako luk je prodchnuto laskavostí, jakou najdu jen zřídka. Miluje nás bez výhrad, nehledá důvody své lásky, ví… „Čitaj,“ sekla slovem matka a podala Štefce psaní. Otevřeným oknem zamečela koza. „Daňova vyměra, mamo.“ „Hromi jedni, na to oni su. Člověk už něma co do huby, děckam něni co dať, ale daně, ty se musa vyplatiť do koruny. A co raz vjac,“ mudrovala stará, zatímco se rukama přehrabávala v železňáku s otrubami. „Cosi bych zjedla, mamo.“ „Z te stare pajty platiť, v zimě je tu jak v morni, v letě horko, seschle dřevo, jak v kurniku tu žijemy a ešče platiť musimy, ni, to už možne něni… a to všecko proto, že pry sme blizko cesty, blizko konzumu, že přes dědinu jezdi draha… na Ostravu, baj, dyť pro haviře… a pořad enem jesť, jesť…“

8

Lydie Romanská

„Jedla bych.“ „…a pokuj nědaš…, povědali, pry taka lepša dědina sme, ale jesť se musí, a co, to už se nikdo něpta.“ „Mamo, mam hlad.“ Štefka nadzvedává poklici na kameňáku. „…ti navrchu, tym se to dobře robi, peniz maju…, iděm do Foltysa, poď, trochu kobzoli vypytame.“ Mléka ani kapka. „A jesť?“ „Na gagaly se zajdi,“ zlostně odsekla matka, „chachare jeden, už se to da jesť, nic inšeho tu něni, tata tež přidu z te ďury zofijske hladni.“ „Ešče placky ve špajzu su…,“ zoufale připomněla Štefka. Dveře se hlučně přibouchly. „Zežrať bravkum sem vas všeckych měla dať, do pěruna, tu maš, ty něnažranče,“ podala Štefce půl hrubé, tmavé placky, „gagaly se vem do kapsy, migaj!“ Štěpánka utrhla pár zelených jablek, koza zamečela, také jedno chtěla… Nechtělo se Štěpánce na žebrotu, ze všeho vzejde jenom práce, oplácení, desetkrát víc se odvede. Ale jde, pas fěrtoškem přeštipnuty, rty přimáznuté řízkem červené řepy, mama idu v dluhe sukni schyleni, černe butky jim sotva uvidět. Štefka zrovna tančí, kotník a noha ještě výš béžově šlehá z drobných kvítečků sukně. S matkou Štěpa moc nenamluví. Číst se nenaučila, ani psát, dělala taky na dole, jako táta, kdysi. S děvčaty je lepší pořízení.

OTEVŘENÉ (B)RÁNY TICHA

9

Včera…, na patře… „Vysoko zaplesť, jak kralovsku korunu,“ žádá Štěpa. To umí jenom Josefa, trochu si šlape na jazyk, má zaječí pysk, ale česat, to ona umí…, ve stodole zkoušely účesy. „Vidiš,“ nalistovala stránku v časopise. Johaně udělala věnky kolem uši. „To něsu enem copky, to je uměni…,“ hodnotí Johana. Ale zavolala matka… Štěpa se zadívala do slunce a teď má v očích zeleno, dívá se do kopřiv na příkopu a napadne ji… Jakasi děvucha, povědali stařenka, byla raz v noci s galanem přichytnuta a za trest musela i s nim přikopy kopať, aby všeci věděli, čeho se dopustila, aby se ju už nikdy nikdo nevzal, o taku děvuchu nikdo nezavadi… Štěpa se otřásla, mráz po ní přejel, ale hned zas je jí dobře, utrhla svlačec z plotu a do dírky na živůtku zastrčila zvonek. To s tím děvčetem bylo už dávno, dneska se takové věci nemohou stát. A co taka Anka. Ta pry da každemu. Je taka pohlupava, přes plot skoči za synkem, jak na ňu piskne. A Polda, vzala se hromotluka Berta, šuškaju se děvuchy, jake to s nim těžke musí měť. „Tak pro kobzole jste přišly! To by chtěl každý, všude jsou děcka, všude je třeba jídla!“ zhruba se rozkřikl mladý Foltys, pán, sotva dostal majetek, už umí panovat, už se umí vyvyšovat, myslela si Štefka, kolik mu asi je, už hodně, možná pětadvacet, dost, školu má též… pyšný, to on je. „Tak pojď, naber…“

10

Lydie Romanská

„Zaplať panbuček.“ Štěpa se nepatrně ukloní a pátrá po koši. „Ale jenom do té loktuše, zítra, až práci odvedeš, dostaneš víc.“ Nabírala jeden po druhém, brambory větší, čisté, nenakopnuté, sedlák stál za ní, ohlédla se. Ve sklepě bylo šero, kamenná dlažka vlhká. Ticho, jen jemu v hlavě harašilo všelijakými myšlenkami. Sehnul se, potěžkal loktuši. „Pro dnešek musí stačit.“ Když jí náklad vracel, zavadil prsty o její živůtek, ucítila přesně ten dotyk, ale určitě to naschvál nebylo, přesto se podívala ke dveřím, pokročila, ale on stál před ní, neuhnul. „Mama čekaju,“ hbitě se vyhnula postavě, měla ji proti světlu, stáli už chvíli, byla trochu oslepená, za tu dobu přeletěla moucha od nich ke vchodu, už tam je, letí do světla na schodech, mladý ještě stojí a Štefka už vynáší poloprázdnou loktuši na světlo boží. Jakýsi mráček zastřel slunce, slunce v očích ženy, venku je ho plno. Matka změřila loktuši: „Viac jsi něuněsla? Ja bych ti…,“ zvedla výhrůžně ruku, ale ruka klesla před Foltysem, vycházel ze sklepení. „Tak zítra do ostí, Štěpo, jak jsem řek, do řepy k vodě!“ Štěpa ví, je to hodný kus od vesnice, široko daleko žádné stavení, niva Odry je tu rozlehlá, rovná, pole od dědiny odděluje háj kolem struhy, do vsi se dohlédnout nedá. „Musi to byť, mamo?“ „Zas pyskuješ?“


11

Do ostí, do ostí…, domů se jde hůř, kotníky netančí, nůše se pronáší, v ústech sucho… „Mama su mrtvi, Františku, mamka umřeli, střeva se jim zauzlily,“ vzlyká Štěpánka. Hudba frézek, bicí kladiv a pil, šepot koštěte. „Mama?“ vyštěkl František. „Ve špitale ich něvzali, že to nic něni, ale v noci… oni v noci umřeli.“ Štěpánka všechno vyklopila, nepláče, zvědavě si prohlíží zámečnickou dílnu a zároveň pokukuje oknem na dvůr, který zametá kluk jejího stáří. Franta položil klíč, zase ho uchopil a dotočil matku na ose upevněné v centrovačce. „Měla jsem něskaj strašny sen…, Franto, strašny…“ „Na sny nevěřím.“ Franta ukládá nářadí, pomalu, postupně, klíče, dráťák, olejničku, věnečky se stříbrnými kuličkami do promaštěných škatulek. Nerozloučil se s mamou dobře, chtěla… „Ty peníze jsem jim měl dát.“ „Je, to su pěkne věnečky, možu se vzať?“ „Nehlupni, kuličkové ložiska, nemáš to na nic.“ „Ale su pěkne.“ Franta si soustředěně čistí ruce pucvolem. „Byl o mamě…, řekli mi: Do roka se pro jedneho z vas přidu… Pro mě ni, enem ni pro mě, křičela jsem. Oni přijdu pro tebe, Františku, byls jejich milaček… Ale ty se nědaj, něchuď…“

12

Lydie Romanská

František se vzbouřil, nedal se, neodešel. Prsty mu ve fabrice vzalo, na den a rok po smrti matky. Štěpánka si oddychla. Ruku mu odňali, nejdřív po palec, potom po zápěstí, nakonec po loket. Chyběla mu celý život. Nechyběla. Rukou měl, co jich jen chtěl. Každá uměla něco, tkaničky zavazovat, knoflíky přišívat, těsnění měnit kde jen bylo, písek osívat, cihly nosit, kola centrovat, bicykle dělat – ze starých nové. Vždycky použil tu správnou, jedinou, pořádnou chlapskou ruku. I do vítkovické drátovny se ještě vrátil, z vůle šlechetných protektorů. Německy se nenaučil, možná nějakou makarónsky pojatou básničku…

Ostí

Š

těpánka se chystá do ostí. Jde sama, je po dešti, nikdo by teď do ostí nešel. Polda určitě žene krávy, Johana stojí u stavu; z rozbitých punčošek, z hader stokrát praných budou pestré tepichy. „Tak jak Polda, Johano? Jak po slubu?“ „Musi to boleť, to chlopske přirozeni je mocne, Štěpo. Křičela, vzdychala, všeci to slyšeli, ani ja jsem němohla spať, chtěla jsem na ně isť, bylo mi ji luto… „Tak to přece robili…,“ zamýšlí se Štěpa. „Bez teho to nějdě, každy chlop to po robě chce,“ zapojila se Josefa a vytahuje ze zástěrky hřeben. Tváří se zkušeně, ale se zaječím pyskem moc zkušeností nepobrala. „A včil?“ „Aji včil…,“ potvrzuje Johana. Josefa se zvědavě zasní: „Ty to slyšiš?“ „Ale nevim, aji se kočkuju někdy, vykřikuje, směje se,“ rozumuje Johana a nechává si rozčesávat těžký tmavý cop. Polda, Apolena, dostala za muže Berta…, dělá v kamenolomu. „Strach z něho ide, přes pysk šlic jak z rubaňa…, odskoči-

14

Lydie Romanská

lo raz a bylo. Kera by se ho vzala…,“ s lítostí se nad osudem sestry zamýšlí Johana. Polda, silná Polda, teď žene krávy, ale už dlouho nebude… „Už pujdu do svojeho, maju skoro vybudovane,“ pokračuje Johana. Konec služby. Pani z ni budě… „Až ja budu pani, robit to s chlopem něbudu. Určitě něbudu.“ Štěpa slyší mamu, rychle uzluje mašli a už jí není. Do ostí. Musí se do ostí, brambor je třeba. Štěpánka jde, v ruce otku, v kapse gagaly. Je na hrázi, rybník se čeří, vrby se naklánějí nad vodu, jen se vyvrátit. Dlouhé větve jako stařenčiny dlouhé sukně. Prostá přirovnání jdou Štefce hlavou, prostá, jak jednoduché je živobytí, najíst se, neumřít, nedostat souchotiny… Stařenka umřeli. „Pry ich zabili tvoja mamka s tatku,“ zlomyslně dorývá Josefa. „Ty temu věřiš? Pravda to něni.“ Štěpa postavila na zem koš a nožem vyřízla pampeliškové mlíčí. „Pry ich dluho ukryvali…, ale ja vim…“ smířlivě přihazuje Johana.Také ona sbírá housatům. Všecky tři jdou po cestě a prohlížejí příkopy. „Ale, děvuchy…, stařenka pry šli do Viktora, tak ich nikdo něhledal…“ „To ani něřekli, kaj idu, taci staři?“ Josefa se ráda rýpe v cizím neštěstí. „Nevim, ale dluho se něvracali…, potem ten smrad, taky


15

sladky…, mama hledali, kde kera kočka scipla, až ich našli v komurce…,“ brání Štěpánka. „Ale lude povědaju…,“ přidává Johana. Proutěný koš má už skoro plný, sedá si pod třešeň. „Zabiti něbyli, jak lude pravja, umřeli stařenka…“ „Pry se u vas furt hadali,“ nemůže se nasytit Josefa. „Pravda, hadali se s nimi mamka i tatka, hadali se furt…, ale čemu by jich zabijali, tak milo bylo u nich… a stařiček…“ „Stařiček byli hrbati, Štefko, maš štěsti, že si rovna.“ Josefa je ráda, že není sama, na kom je vidět vada. „A ty, Josko? Rovna si, ale…, něbudu ti připominat, kaž dy to vidi…“ Štěpánka se lehce dotkla svých rtů, „stařiček byli trochu na řbet, hrbati, však viš, i Pepa je hrbaty, mama řikaju, že to ma od tych cihel, co s nim nosili na břuchu při stavbě.“ „Od cihel ni, spiš po stařičkovi…“ přemýšlí Johana. Sedí všechny tři a vychutnávají si chvilku volna, nikdo je nevidí, mohou si odpočinout. „Abys aji ty neměla hrbate děcko…,“ zase štychá Josefa. Štefka si jenom povzdychla a uhnula: „Ani stařiček už něsu. Dobili se u ohňa, brzo bylo po nich,“ říká. Hrbaté děcko jí uvízlo v mozku. Za rybníkem je lesík, pás lesa s vyšlapanými cestičkami. Jsou jako zametené, bez šišek, bez klestí. Zaplatit se musí nebo odpracovat. Běda si něco vzít… Po cestě jde kůň. Nejde, běží, je sám, černý, lesklý, pohazuje hlavou, frká. Štěpánka strne. Opře se o kmen do vysoka

16

Lydie Romanská

obraného smrku, srdce jí tluče ve spáncích, tváře zčervenaly. Kůň se blíží, i psa by se lekla, kůň je velký a statný, už je u Štěpánky, ta se schovává za kmen, kůň natahuje hlavu, Štefka se točí kolem kmene, nablízku nikoho. Vzápětí kůň odkluše, pohazuje radostně hlavou, protože je s ním jeho bůh, je určitě tu, někde udává povely, vidí i Štěpánku, možná na ni čeká, koňský bůh, vševědoucí, rozhodující o osudech koní i Štěpánky, která jde sama na ostí s otkou v ruce, se zelenými jabčaty v kapse fěrtošku, bosa. Ještě chvíli Štefka stojí, v ruce drtí suchou kostřičku četynky, utekla by, nejraději by utekla, ale kam, k matce? Nejradši ke stařence, ale ta už nežije, byla zabitá…? Štefka jde dál, prochází lesem, ruka ve výši pasu jede mlázím, je mokrá. Štefka slyší boží hlas, dává povely, volá, ujišťuje, jsem tu, opravdu; za chvíli zase spatří koně, běží tryskem a rovnou ke Štěpánce. Není možné se zachránit, rychle zpět ke kmeni, dívka zavírá oči, objímá strom, kůň se vzpíná daleko před ním, ukazuje Štěpánce svou krásu, sílu, mám tě, Štefko, mám, říká vesele, odhaluje zuby v úsměvu, bůh ho nechává, bůh to chce, dělá mu dobře Štěpánčina hrůza, možná ho naplňuje rozkoší, Štěpánka myslí na mouchu, ta letí sklepením ke vchodu, osvobozuje se, míjí pavučiny… Štěpánka nemůže udělat krok, stojí před ní kůň, statné zvíře ovládané radostí a bohem, jednou ji možná dostane… A zas je kůň pryč, děvče musí z lesa, musí na pole, je tam plno ostí, bude ho vypichovat otkou, bože, už měla dávno dělat, zatím se krade lesem a bojí se koně. Rozběhla se, hnědé


17

copy jí tlučou o záda, otkou mává, vzpírá se o ni v křečovitých gestech, jako by se odrážela od vzduchu, ale ten je lehký a voňavý, opřít se o něj nedá. Už je z lesa, před ní je rozlehlé pole řepy, řádek vedle řádku a ostí, všude ostí, plno. Štěpka je sama, nezmůže to množství, pořád má něco proti sobě, pořád ji něco ohrožuje, leká, kam se podít, kam utéct, komu na rameno hlavu složit… A na kopci, tam, kde končí pole, ten kámen… obrovský kámen, lidé se mu radši vyhnou, než by měli přejít kolem, už za světové vojny tam strašilo, dýmilo se, ale ohně nikde, hlasy, ale sotva se člověk přiblížil, ticho, nikde nikdo, prý socialisti z Ostravy, jací socialisti, strašilo tam a pořád straší, půda bývá rozrytá, havrani tam krákají, s kamenem nikdo nepohne… Husí kůže pokryla paže, Štefka se otřásla, rychlými pohyby vypichuje ostí, jedno po druhém, sem tam se narovná, pohlédne k slunci, pěkně připaluje, beztoho bude brzy poledne, neví, je samá piha. „Kropenata Štefka, kropenata Štefka,“ volala Hedva, ale jen jednou. Pepa jí za to ustřihl cop, Franta povzbuzoval. Oba Štefčini bratři se podíleli, ustřihl hrbatý. A schytal! Ale to už je dávno. Zvykli si a o pihách se od té doby neví. Ani dnes nemá zrcátko, vidí jen špinavé nohy a ruce, bláto je chladivé, neví, že hlína je čistá, že by svýma nohama poctila každého, kdo by chtěl polibkem vzdát úctu člověku, ví o Ježíši, umýval nohy starcům, ví to ze školy, ale své nohy v úctě nemá, přivede ji do rozpaků každý, kdo o ně jen pohledem zavadí.

18

Lydie Romanská

Stařenka měli sukně až na boži zem, nohy zakryte cele a bile jak tvaroh. To slunce, Štěpánce hoří tváře, ruce má jako v ohni až k loktům, sem tam chytne ostí, jeho listí se brání drobnými vpichy, ranky ji pálí, hlína odporně přisychá k prstům, ruce jsou suché, kůže šustí, bože, co ten můj nos, Štěpa přehodí horní sukni přes záda, schová obličej, přidřepne a vězí v řádku řepy jako hromádka suché natě, dřepí, vytáhne jablíčko, zelenou gagalku a saje, saje syrovou šťávu, ústa se jí křiví, vysaje a plivá dřeň do řádku na obschlou krustu hlíny. Studánka, studánka na kraji lesa…, napoví žíznivé tělo, Štefka vyskočí, přidržuje sukni nad hlavou a dlouhými skoky míří ven z řádků, jen tak ve spodnici, ještě se ohlédne, zaměří, daleká bříza mezi smrky nad hrází ukazuje směr, až k ní běží Štěpánčin řádek, děvče utíká, sukně padá z hlavy, ze zad, ještě pár metrů a vyběhne z lánu k lesíku, ke kameni, čím víc se blíží, tím jsou nohy pomalejší, myšlenky a srdce rychlejší, ale už za malou chvíli noří ústa do chladné vody, překotně hltá, přehodí otku do levé, utrhne kapraď a zpět, rychle, rychleji, srdce to umí, je mladé a dychtivé. Štěpánka se ostražitě rozhlíží, pole neubylo, leží před ní široké, daleké, položené s kopce jako koberec. Vyrýpne ořech pupavy, vezme ho s sebou i s pichlavým věncem listů a ohlédne se vzhůru. Proč se zachvěla, proč se najednou bojí, vždyť toho koně zná, stačí se schovat za kmen, ale kde je kmen, nahoře háj, pod lánem les, všude jen řepa, blíží se k ní bezstarostným


19

cvalem kůň, teď Štěpánku zabije, už se vztyčuje, zvedá kopyta, frká, ocas vzhůru, tančí na dvou… Ale to už Štěpánka vbíhá do řádků, letí, šlape po řepných listech, ty lehce křupou, slunce se při tom zatahuje, tmí se, ale je ticho, Štěpánka to vzdává, padá do řepy, sukni navyklým gestem přehrnuje přes hlavu a záda, vypadá jako hromádka natě, splývá se zemí, není ničím, než kopečkem v poli, otku přitáhla pod tělo, nedej bože ji ztratit, domů by nemohla. Vzpomínka na matku ji zatížila. „Měla sem vas něchať bravkum zežrať.“ Štefka dřepí a ulehčeně vzdychla, nic se neděje, slyší jen lehké ševelení v listech, ťapkání, tak nechodí kůň, tak prší… Taky že se rozpršelo, malounko, přeprška, Štěpánka shazuje sukni, vstává, uhlazuje záhyby už vlhké, narovnává záda, ohlíží se po zvířeti, není tu a Štěpánku svléká déšť, lepí se na košili, odhaluje tvary ramen a prsů, dívka je konečně poražena, mají ji tam, kde ji chtěli mít, v samotě, bezbrannou, opuštěnou, připravenou.

Služba

J

e pár týdnů po konci června, po konci školy, prázdniny žádné, děvucha na službu! „Tu buděš prať, tu na rupliku a pamataj, vložky se peru zvlašť!“ hlaholí selka. Štěpánka ruplík zná, říká se mu taky valcha, na ruplíku matka též klásky mlátí, zrno potom na mouku mele a do polévky přidává, aby byla hustá. Polévka je to nedobrá, polský žur, podobal se šlichtě prasatům, lžíce v něm stála, ale nic jiného k jídlu nebylo. Bude prát na ruplíku, ale co ty vložky, žádné nemá. „Vložky prať nebudu, pani Maternova.“ „Ty ešče periody němaš, něpovědaj, taka stara děvucha.“ Selce svitlo, dobru služku dostala, služiť budě ve všeckym všade, synek už zitra přidě ze služby u kovala ve Frydku, dobře ho doma udržim. Uchichtla se a ještě při večeři se pod fousy smála a po kradmu si prohlížela Štefku. Děvče je pěkné, štíhlé, drobných kostí, ženská to ještě úplně není, však zesílí, copy barvy medu do kolíbky svázané, zlatavý pramen kolem obočí, výrazné oblouky nad modrýma očima, rty trochu světlé, však se spraví.


21

„Jez, děvucho, u nas bidy něni,“ pobízí Štěpánku a myslí na syna. Štěpánka si bere buchtu plnou povidel, jinou s tvarohem, mléko sladké, chutná po oříšcích samou smetanou. Jí plnou pusou a v rozpacích upírá oči na protější stěnu, kde vedle Panny Marie visí stejně velká tatíčkova podobizna, má před příjmením dvě iniciály, ale to G…, Štěpánka si nemůže vzpomenout; vedle pověsili obraz pána ve vojenské čepici, toho Štěpánka nezná, ale líbí se jí, vypadá přívětivě, o hodně mladší než Masaryček… A dost. Včera bylo Štěpánce zle, musela prst do krku strčit, aby se jí ulehčilo. Kde je mamin žur, tu se jí, tu se mají lidé dobře. Selka jí přeje, Štěpánka cítí vděk. Kdyby tak mohla zanést matce a Pepovi, dát Frantíkovi, tátovi do havírny podstrčit, ale to nejde, domů je daleko, možná za rok se tam dostanu… Včera byla se selkou na poli, tolik pole, skoro jako u Foltysů v Polance. „Parcelovali panske, tuž smy se přibrali, včil mame roboty v pysk,“ vysvětluje selka. „Tolik země bylo?“ nesměle hlesne Štěpka. „Mali rolnici se nětrufli, bo koni němaju, pojčavať koně něni lacne.“ Maternová mluví, více k sobě než ke Štěpě. Na vozíku vezou konev mléka a chleba velký jako mlýnský kámen. Svačina. Beztak víc platit nebude, jenom chlebem a mlé-

22

Lydie Romanská

kem, domů přidá trochu mouky a vajec, za to tu ženy havířů dřou celý den. A rády. Včera byla v jiné komůrce, dnes ji selka přestěhovala do poschodí, do světničky pěkně vymalované červeným válečkem, se stolem a skříní, samé růžičky, dvě postele… Štěpánka si do skříně netroufla, pověsila si šaty na lištu s dřevěnými špalíky, vešlo se na ně Štěpánce všecko. Tru hličku zasunula pod postel, má v ní prádlo a zrcátko, hřebínky, punčochy, papírky od cikorky, pohlednice s krásnými ženami, všecky mají malinové rty, zvlněné temné vlasy a záhadné oči, velké oči, pohled takový…, nemůžeš se odtrhnout. Takový nikdy nebude mít Štěpánka, oči má malé, skoro se tratí pod výrazně nadklenutým čelem. Vlasy rovné, hněď se ve slunci trochu svítí, ale zrzka ne, to ona není. Štěpánka neví, proč je jiná, proč budou navždycky jiné ty dámy, kterým se obdivuje. Dneska se vrátil Vinca. Učil se u kováře, ve staveni kováře třeba. Na dvacet mu táhne, říkala selka. Jeho věci přistěhovala Vefa do komůrky ke Štefce. Ve skříni visí pánský oblek, dole na dně leží fusekle, srolované gumy, lajbiky jsou tam narovnané a košile, všecky bílé, bez límců, tvrdé límce zvlášť. Diví se Štěpánka, diví, ona v komůrce mladého, neví, co si pomyslet, selka jí přeje, nejmladší syn… Jistě si na kterousi myslí, jednou z něho bude sedlák, všecko umí, též kovařině se vyučil. Do havírny nepůjde, havíř je jenom na starost, robota, hospoda, závaly. Je to chlop


23

silný, pořádný, Foltys v Polance je úplně jinačí, měkota, ale pán… Štěpánka dneska Vincu viděla, docela se jí líbil. Zastavil se u plotu, prohlížel si kování u brány, hodnou chvíli tak stál, koně ve stáji frkali, nedbal. Vlasy vlnité, pod nosem kartáček vousů, postava trochu oblá za krkem, tam je silný, ramena masitá, ruce nemůže připažit, odstávají od boků…, do roboty bude. Teď je Štěpánka ve světničce, chystá se spát, vlasy rozplétá, modlí se prostými slovy, jak je učil ve škole mladý kaplan, takový čistý pán. Kolem nebe je všecko čisté, hlavou jí táhnou všelijaké myšlenky… Stojí s Josefkou nad proudem Zárubky a pouštějí po něm do dalekého moře útržky se soupisem hříchů… „Co mysliš, přiděm do nebe, Josefko?“ „My? A co Zdralek, Laďa, viš? Ten tam je? Tak brzo umřiť.“ „Ten tam určitě je, košulku měl uplně čistu.“ Štěpánka vzpomíná na spolužáka a je jí smutno. „Vědět to němožeš, třeba komusi zaviděl.“ To je celá Josefka, na všem najde chlup. „Nebe asi něni pro všecky, něvim, esli mi Buh odpusti, němam rada mamu, to je velky hřich,“ bázlivě říká Štěpánka a pouští z lávky do proudu další ždibec papíru. Papírek je lodička, stáčí se do kalu jehnědového spadu. Kradla sem na polu kukuřicu, sahala sem se na přirozeni, divala sem se, jak sedlak selce ruku pod sukně sahali, sel-

24

Lydie Romanská

ka k rozročeni, utikala sem ze staveni zadnima dveřama, je to tež hřich, slidit za druhymi, hřišna sem, Bože, odpusť mi i ty moje kletby, moje slova sproste, polepšim se…, modlí se Štěpka ve velké selské posteli u Maternů.

Hymen

Š

těpánka zatím leží v komůrce u Maternů, přikrývka lehce čpí po husím peří a ze skříně v rohu táhne naftalín. Je tmavá noc ze srpnové neděle, možná už po půlnoci. Večer všichni dlouho seděli na lavicích před domem, jen mladého nebylo. Ještě teď se kdesi zasmála Vefa. Děvečka pro všechno. Vytryskl hrdelní smích a ticho. Štěpánka odpočívá, spaní na ni nejde. Je napjatá, a vlastně neví proč. Má zvláštní pocit, jako když z dálky vybíhá kůň, ne, ještě ho nevidět, jen dusot kopyt a jakýsi hlas, jen cesta vzhůru k prameni schovaném v kapradí a strach, čekání, zvědavost, úprk ze svahu zpět – a opravdu kůň, hříva radostně vlající, mocný ohon v souběžné vlně, běh a chladivá vlna hlíny pod bosýma nohama, let a pád, odevzdání. A přece. Peřina se lehce zvedá a ke Štěpánce přiléhá člověk, je to tak prosté, jako vždy bývalo, muž jde za ženou, aby se mu dostalo slastí, jakých jinde není; přiléhá a když se dotkne těla, jakoby se vzpamatoval, fallus zůstane na měkkém plátně, na nebeské bráně, plátno je teplejší a teplejší, už je horké a pálí, vypaluje do mozku znamení, tělo se zhmotňuje v dívku, viděl ji… Stála a hleděla na něho hodnou chvíli, krávy bučely, ale

26

Lydie Romanská

stála, i voda v putně mlčela, a ona si ho nepokrytě prohlížela, viděl to koutkem oka u plotu zahrady. „Nikomu o tym nemluv, Štěpánko, vyhnali by tě…,“ přivinul se k jejímu boku, šmátrá po těle, po ňadrech…, druhou rukou rytmicky tře své přirození, cítí to Štěpánka, ví… Mlčí, neví co dělat, nikdo jí nikdy neřekl, že se to může stát, říkali, hřešit se nesmí, ale já přece nehřeším; Štěpa se stydí, srdce jí poplašeně bouchá, buší jako na svatého Petra, ale je to možná naopak, za vraty je peklo. Už je to tady, ale svatba ještě nebyla, Štěpánko! Po košili na stehně se cosi rozlévá, vlahé a teplé, tělo se odklání, muž odchází a nechává po sobě vlhko. Štefka opatrně sahá na přilepené prádlo, je odporně slizké, cosi mazlavého zůstalo na čistém plátně, prsty má mokré a lepkavé, jak to jen vypadá, co bude ráno… Co bude, co bylo, to je ono? Take to je? Jakoby nic, měla jsem křičet, Polda pry křičela… Štefka se neodvažuje pohnout, natož svléknout potřísněnou košili, zůstává a kaše chladne, usychá, ztrácí energii, hyne, je to semeno, lidské semeno, Štěpánko, říkám jí tiše. Ráno bylo jiné než jindy, chladnější, krávy hladovější, zadýchala se než je všechny nakrmila, je jich i s telaty devět, hnůj je těžší, lidé zvláštní, všichni se po Štěpánce dívají, jindy ji nikdo nevnímá, teď na ni každý mluví, Vefa, kulhavý podkoní Broňa, ještě nikdy na ni nepromluvil. Štěpka musí stát, na záhrobni, v chlévě, poslouchat a také odpovídat, pýří se s každým slovem, protože všichni vědí, co


27

se v noci stalo, určitě to všichni poznali, selka si při snídani jakousi notovala, prohlížela si Štěpánku přímo zvědavě, Štěpánka to vnímá, ale neodvažuje se zvednout oči, potvrzuje domněnky sklopenýma očima, usouženým sevřením úst, malou chutí k jídlu. Celý den mladého neviděla, až pozdě odpoledne se obje vil proti ní na nerovném chodníčku kolem chlévů, zrovna nesla ohrabečný koš se slámou, šel z dálky, z hrozné dálky, vyšel ze stavení deset metrů před Štěpánkou, spatřila ho a nevěděla, co dělat, hleděla k zemi brunátná únavou i studem, zmatkem; minuli se. Mladý přešel, jako by se nic nestalo, propánaboha, snad se mi to jen zdálo, myslí si Štěpánka a polilo ji studeným potem. Vešla do chléva zároveň s vlaštovkou, proletěla jí kolem uší, jako by říkala, vzpamatuj se, Štěpánko, vzpamatuj! Postavila koš na udusanou zem, uhladila vlasy uvolněné z hladkého účesu vlhké potem, párkrát přejela dlaněmi přes zástěru a vyběhla z chléva. V komůrce odhrnula polštář, vytáhla noční košili, rozložila ji na peřinu, ale vzápětí ji hodila nepořádně zpět, neboť zaslechla kroky. Do komůrky vešla selka. „Co ty, roboty maš malo?“ spustila zhurta a velice rázně strhla ustlanou peřinu ze Štefčiny postele. Přejela dlaní přes čisté bílé prostěradlo a stejně rázně odešla. „Mam, dost roboty mam,“ hlesla Štěpánka ke dveřím, ale ty už byly zavřené. Stojí jako opařená. Nenašla nic, nepoznala nic, pomyslela si, ještě že jsem tu košili schovala.

28

Lydie Romanská

S ulehčením rychle nadzvedla polštář, znovu ji vytáhla a teď už s větším klidem rozprostřela plátno na peřinu a pohladila je rukama v místech klína. Bylo tam strupaté jako po škrobu, zmačkané, drsné. Znovu se prudce zapýřila, zadýchala, pečlivě košili složila a zarovnala pod polštář. Jak daleko je pátek, vzdychla, pere se v pátek, budu spát špinavá, umazaná…, otřásla se chladem, možná odporem, musí se vydržet. Vydržet v ostí, vydržet v seně, vydržet v bramborách, vydržet hlad, snést lání matky, vydržet ve službě, vydržet všechno. Štěpánko, ale ty býváš šťastná, raduješ se, protože umíš zapomínat, protože se tvé tělo obnovuje, s každým ránem roste do tvaru ženy, raduješ se, protože můžeš snít, očekávat, těšit se, být zvědavá, je tady příslib, tvé tělo ho dává, tvá touha, víra ve štěstí, vždyť je… Štěpánka se zase ukládá k spánku, dnes v potřísněné noční košili, vlasy rozhozeny kolem uší, leží rovně, nohy pevně sevřené, ruce složené na prsou. Modlí se roztržitě, oknem zaslechla nějaké hlasy, úzkou štěrbinou pronikají zároveň s čerstvým vzduchem, naslouchá, zase se modlí. Panebože, co když přide, panebože, co dělat, enem ty sam to viš, nikomu to řikat nesmim. Podhrnula si peřinu pod tělo. Panebože, cosi tu chybi, co to je, dyby, dyby co řek, dyby to bylo pěkne, dyby to bylo k čemu, aspoň pro něho…, panebože, mam strach. Štěpánka čeká, čeká, tělo už napjaté není, uvolnila se,


29

tma je veliká, hluboká, spánek ji přemáhá, cosi jako zklamání a zároveň ulehčení pociťuje, snad ho nečekala, snad se netěšila, obrací se na bok a pomalu usíná. „Neřeklas´to nikomu, že, Štěpko, nikomu to neřekneš, nesmiš, nesmiš nikomu, selka by dělali zle a služky, nevydržela bys, Štěpo, nebraň se, buď ticho, buď na mě mila, budeš, že…“ Silnými koleny ji rozevřel nohy. Nevydržela. Najednou vykřikla, až se lekla, obě těla ztrnula, ale nic se nikde nepohnulo, jen v ní, dostal se do ní ten muž a nešetří ji, vnímá bolestně jeho nesmlouvavé pronikání, svírá nohy, bolí to ještě víc, rozvírá stehna, cítí vlhkost, cosi odtéká, bolest však nepřestává, pronikla ji celou. Štěpánka sténá, zatíná zuby, stydí se křičet, slzy jí tečou po spáncích k uším, neříká nic, nejde to, bojí se slov, ta všechno potvrdí, ale ona to nechce, jak se bránit, tělo na ní je pevné, muž vzdychá, přidržuje Štěpánčiny ruce, lokty zapřeny do slamníku, neříká vůbec nic. Dívka nevidí jeho obličej, oči má přivřené, rty semknuté, obličeje se nedotkly ani jednou, čelem, tvářemi ani rty, muž po ní chce jen klín a vydržet, vydržet jeho násilí, chce si vybrat svou rozkoš a dál už nic. Štěpánka podléhá bolesti a ještě něčemu, zmáhá ji to, trochu se uvolnila, bolest ustupuje pocitu úplně jinému, ale než si to stačí uvědomit, pohyb ustává, muž supí, hrdelně chroptí, pokládá se na Štěpánku celou vahou, už už se Štěpánka udusí, tlak jí stoupá k hrdlu a strach, co je s ním, přece neumírá, nemůže tu na ní jen tak umřít. Bere ho za hlavu, ruce má už volné, ale on se nadlehčuje,

30

Lydie Romanská

převalí se na pelest postele, nohama se dotkne země, pak se posadí, vstává a potom už Štěpánka neví nic, je sama v tichu, postel zválenou, mezi stehny opět něco lepkavého, bolest v břiše. Leží a možná umírá, nechce se jí hnout, nechce se jí nadechnout nahlas, oči doširoka otevřené jsou plné tmy. Štěpánka stele a ruce se jí třesou, paže má slabé. Polila ji hrůza, prostěradlo je potřísněné krví, pohlédla na postel vedle, peřina uprostřed je jako skropená hnědými skvrnami. Co řekne selka, do pátku daleko. K tomu ta bolest v břiše, slabost… Panebože, kaj se poděju, kaj pujdu, k mamce ni, enem ni tam…, ale co zbyva, co zbude? Štěpánka nejde do světnice, napije se mléka v chlévě, hlad nemá, jíst nemůže. Sedí na trojnožce, tahá za struky, kráva spokojeně přežvykuje, Štěpánka má jemné, ale pevné ruce, mléko tryská a zvoní o dno prázdného vědra, děvče mechanicky stlačuje měkkou tkáň, je to příjemný a uklidňující pohyb. Štěpánka přestává, opatrně postaví puténku na zem, pohladí hnědý hřbet a pak ji vezme závrať, padá, šťastně se opřela o statné tělo krávy, cítí vděčnost a teplo, kráva se lehce ohání ocasem, hladí nešťastnou ženu, otáčí hlavu, rozumí velkým okem, rozumí…, pláč se dere do hrdla, Štěpánka pláče, vzlyká, naříká zoufalým hlasem položená oběma rukama a čelem o jistotu kravského živobytí. Voní srst a mléko, vlaštovky létají sem a tam, do hnízda a ven, budou vyvádět mladé. Štěpánka pláče, proudí slzy


31

a úleva a proudí krev, poprvé si z jejího těla otvírá cestu krev, pravidelný pramen odnášející balast dospělého těla, Štěpánka je dospělá, ale už předtím se stala ženou brutální vůlí samce bez otázek, bez ohledů a beze slov, Štěpánka má poprvé měsíčky, je to dobré a jednou by mohla porodit člověka. Ne, nebude prát vložky na ruplíku, nebude tu, nechá za sebou špinavé prostěradlo a pryč, nebude hřešit, nebude střádat to, co je zapovězené, nepřibude nic, o čem se nesmí mluvit, nebude hodná a nebude si zvykat, nebude hledat potěšení z nouze, nebude… A nebyla, utekla a matka ji dala k zedníkům, k cihlám, denně do práce a zpět, doma k snědku nic, kobzole, trochu mléka, nevadí…, a zase do služby, statek, chlévy, děvečka pro všechno jako Vefa a jako předtím Polda, jako ostatní havířské dcerky z okolních dědin. Potkala Jarka ajznboňáka, o svatbě se dozvíme brzy…

Svatba

B

řem už pouštěl a světlo jako v srpnu, v dole dodělávala Sigma, párkrát upadla, a ještě vstala, každý věděl, která bije. I František si toho všiml. Kataď, co, třeba se ešče zmatoři. Doma jak po ohňu, synek v lochu, penězokaz, ostudy plna chalupa. Však se hasiči pošklebovali, i na Štefku se trufli, přišla s brekem, zastal se ji Jarek, bere na ňu, ajznboňak jeden, tež dobře, neni enem havirna, dyť ju uživi…, hnalo se mu hlavou, přiložil v šeru štoly poslední lopatu, popošel k Sigmě, poplácal její černý, mastný zadek, mlaskl a ztěžka se rozjeli. Chlopi chystali dílo, výdřeva lehce praskala, Sigma žvýkala tabák, pomalu kladla kopyto za kopytem, v žaludku pár švábů se ztuchlým ovsem. Vozíků jela pěkná řada, občas odpadl uhel, ve světle kahanu zaleskla se kolej. Kůň byl ke konci šichty kaput, odpojil ho, zavedl do stání a zdařbůh, té tmy, co si užiješ… Bude třeba udělat pořádek nebo v dole chcípne, bude to naposled, co se na slunku ukáže, šlo Frantovi hlavou, když přecházel most přes Odru a mířil do chalupy.


33

„Co tu chceš, maš fraj, či co…“ Štefka ustrašeně vzhlédla, trochu hrála překvapení, slyšela otce, nezbývalo, než vyjít s pravdou ven, matka ji snad potom nezabije. I když, bila ji dost, na službě to bylo skoro lepší, tam ji netloukli, ale roboty v chlévě bylo… Utrhla se jenom na chvilku, fěrtoch měla zmačkaný, vlhký od breku, nos červený. Seděla na nízké stoličce u dveří napůl na odchodu. „Chystejte svatbu, tato,“ řekla to stručně, času nebylo, ani na strach a výmluvy,“ musi to byť, vezme se mě Jarek.“ Kataď, tak ju přece zbuchnul, něpodara, chachar pěrunsky, letělo Frantovi hlavou, praštil bandaskou o stůl, ani nechtěl tak silně, co roba, to bude candrbal… Děvucha ide z domu, kataď, jaksi bude, dyť robi Jarek, lokalky budu jezdit furt. „Ty ludro jedna, cuchto, s chlopem se pelešiš,“ ječela matka a hnala se po Štefce, sotva stačil Franta dopovědět, „svatbu, a z čeho, tata zarobja malo, svatbu na řepě ti zrobim, krupicu pomaštěnu jabkama navařim, cholera, ja ti ty vlasy vyškubu…“ Štefka se kryla rukama, vzlykala, ale cítila úlevu, je to venku, matka se smíří, jaksi se to zařídí a budu pryč. Děvuchu mam jednu, kataď, veseli bude, škoda, že kapela ma posbirane inštrumenty, jakysi klarinet je pry schovany, ale všecko je potichu, aji pohřeby, řikal jsem, stavka, kataď, všecko se obrati proti haviřovi, a to i proti muzikantum, na Jindřicha ani vuřt něbyl u Larischa, ani pivo, všecko stornovane…, bylo to třa?

34

Lydie Romanská

Franta přihodil králíkům, zavadil pohledem o ruce, konce prstů měl nerovné, jizvy, zhmožděniny do hrbolů zhojené, nehty každý jiný, roztodivných tvarů. Bravek je chudý, na svatbu nepadne, nebylo by v zimě co do huby, myslel si, zatím co zasypával špetkou šrotu slupky z brambor a mrkve. Prase dorývalo, div mu nevyrazilo železňák. Pak nalil mléko z pod kozy a svitlo mu. Narovnal se, otřel o sebe dlaně a vyšel z dvorku, ještě slyšel Annino lání, zhurta se obracela na psa. Dole na seku se hromadilo uhlí, vozíky vrchovaté stály, koňař se pořád nevracel, čekalo se na Tatara, vedle rubání končilo, bude robit místo Sigmy. Ta už nevstala, František měl černé svědomí, nedal jí nažrat, nedal, však už by to stejně dlouho netrvalo, ještě dneska bude navrchu a potom… Když ji vyváželi, nemluvili, každý s ní dával svoje roky, svoje plíce, svůj hlad. Každý v ní viděl svůj konec. František byl bledý, hřích mu prohloubil tváře. Na šlachtě byl domluvený, dostane svoje, však zaplatí. Nedíval se na ni, ona mu hleděla rovnou do tváře, velkým hnědým okem mu odpouštěla, věděla. Františku…, chtělo se mu zvracet, řvát, chtělo se mu obejmout strupatou šíji. Zavřel oči a modlil se. Modlil se k ní…, odpusť mi moje viny, ale nenacházel úlevu, s pocity vraha ji pomáhal skládat na boží zem… Kde ten táta je, Štefka mačká kapesník, ženich už je tu, matka ochutnala fefermincku a utrhuje se na tetky, chlapi


35

z havírny už též přišli. V kostele čeká panáček, ministranti, zdrhnou, to bude svatba! Už přes hodinu mělo být po všem, ještě si to Jarek rozmyslí. „Kataď, Štefka,“ něsu ti, děvucho moja, něsu ti… tu to je, tolik klobas si ešče něviděla, maš veseli, tuž něbuď přepadla!“ „Ty…, ty…,“ Anna viditelně opilá hnala se rovnou na Františka, pěsti ve výšce očí, marně jí ženské bránily; František se opřel o dveře, pak je ale otevřel a vypadl na dlažbu chodby. Ještě se dalo zabránit rvačce, Štěpánka se vrhla k matce. „Neblaznite, mamo, co řeknu lude.“ „To, co je pravda, řeknu, že si zbuchnuta, že maš tatu ožralu, že si propasla slub…, že si taky pěrun hromsky…“ a už se obracela proti Štěpánce. Harmonika se marně snažila přehlušit křik. Přišel, harmonikař, přišel, ten s klarinetem tu něni…, aji zlomiť se može… piščala. Muzikant se dobře naji, ať hraje. Zpozdil sem se, klobasy přiněs, člověk se nězavděči, lítostivě přemítal Franta, když se sbíral ze země. Cosi bílého se třepetá na třešni, cosi navždycky odlétá, není to chmýří z pampelišek, dávno je po létě, podzimek výjimečně teplý, je to nevinnost? Je to cár, cár Štěpánčina závoje, komusi mává, Štefce na cestu, šípu divokých hus… Svatba je odbytá, kněz počkal, i ministranti, mosazný prstýnek sedí na prstě jako zlatý. Na stole rybízlák, hruškovice a klobásy, hory klobás, huby se lesknou tukem, hořčice škopek. František nejí, nemůže… „Tož, Franto, tak tě to vzalo, vem se tež, slaby buděš…“

36

Lydie Romanská

ponoukají muži a pozvedají prcky s čirou tekutinou, „na mlade!“ Hrabou se v hoře vyuzeného vuřtu, jedí, už podroušeni vedou rozvernou, prázdnou řeč. Tu jeden popadne klobás a jak se otočí, vrazí ho Frantovi do otevřené huby. Byl to okamžik, vyvalil se smích jako horké vnitřnosti a ty Františkovy se obrátily vzhůru a obsah stříkl na hořčici a na klobásy a trochu i na chleba, byla to lura napěněná pálenkou. František se ubránil. Nejkrutěji, jak uměl, nešetřil nikoho, nejméně sebe. „Hi,hi,hi,“ zahýkal, „kataď, enem ju sněztě, Sigmu svoju udřenu, Sigmu mučednicu, žertě, svatba s pohřebem, to tu ešče něbylo,“ rozohnil se, strhl ubrus s klobásami, popadaly sklenky, do buchet se vylila pálenka… Franta byl rudý a nepřemožitelný, chlopi jeden po druhém vyskákali z míst a k plotu… Tam ji vyzvrátili do kopřiv, svatou Sigmu, svatokrádežně přijatou. Všechno bylo najednou čisté, závoj na třešni bělejší, Anna zesinalá jako seprané prostěradlo, nevěsta pryč a Františkova duše jako po zpovědi. Mohlo se přijmout, mohlo se začít…

II. Ticho pro klarinet

Fifejdy

J

menuje se Siegfried, ale po válce už Vítězslav, příjmením Storf. Říkají mu Fredy, častěji Fred. Je Silvestr, poslední den druhého milénia, Fred leží v ostravské nemocnici na Fifejdách, protože byl havíř, havíř z Ostravy, teď už zas prajzák z Kozmic, bývalý havíř urvaný z řetězu, přecpaný uzeným, tlačenkou a jelity, bílými i červenými, dvakrát za zimu. Prasata zabíjí sám, teď už pistolí; švagr řekl: „Nedam ti dar k te padesatce, ale penize, a ty se kupiš tu pistol. Bravci rostu furt, co bys jich dobijal kladivem, střilat budeš.“ A tak je střílí, dvakrát za zimu prase do dvou metráků, ale jeho švagr je nestřílí, ani neomračuje kladivem, každé podřízne jako ovci. Švagrové to sledují z oken, dělá se jim špatně, ale neopomenou se dívat nikdy. Fred leží v ostravské nemocnici, manželka v Kozmicích krmí prasata a husy. „Nech sedi doma, co by tu robila, však ja tu věčně nebudu.“

Siegfried

V

ylezl na planou hrušni a fouká. Jeho bakelitka ho poslouchá, poslouchá a hraje, písničku za písničkou, jen ať hraje, stejně se za chvíli porouchá. „Eště zahrej,“ volá nahoru Ferdin. Jmenuje se Slíva a je tu kvůli tomu traktoru. „Už jede,“ odpovídá Siegfried Storf z koruny hrušně a kamsi ukazuje. Píšťalka prodlouží ruku a Ferdinand Slíva se tam ohlídne. Vidí traktor a svého otce, jak se sem ztěžka táhne. „Tata!“ „Na,“ bakelitka padá Ferdinovi k nohám. „Trochu se nakřapla, ale ja za to nemožu, Fred.“ „Možeš, nemožeš,“ seskakuje Fred z hrušky, „ani chytat neumiš.“ Bakelitový náústek praskl a byl šlus. Jednou provždy a navěky. Už nikdy hudba, ale to Siegfried ještě neví, přestože má rozbité boty a často hlad. Jeho kamarádi mu někdy říkají Víťo, jen aby ho pozlobili, ale jinak je to Fred nebo Fredy, žádný Vítězslav, připomínám. Dům jim vyhořel, táta je nezvěstný – Siegfried Storf.


41

Nikdy prý nevolal „sieg heil“, přesto musel narukovat. Teď jsou s matkou sami a Fred miluje svou bakelitku. Je mu deset a ještě před chvílí seděl na hrušni a foukal do polí. Teď se polem vleče traktor a zorává mez. Je ticho, jen ozvěna rozčilených hlasů občas zavane. Nikdo nehraje. Fred a Ferdin se znovu usadili v koruně, Fred se pokouší spravit flétnu. Je teplo, ale strom ještě spí, pupeny se sotva nalévají. „Tak přece. Tata řikal, že se neodvaža, ale mi je to fuk,“ říká mladý Slíva. Fred neodpovídá, traktor ho také tak moc nebere, zato bakelitka. „Enom syči.“ Ferdin sleduje traktor. „Zaběr ma, to je inači, než orat s koněm, ale smrdi.“ „Už nic nezahraju, fakt enom syči.“ Fred si uvědomuje smutný konec svého hudebního nástroje. Zdálky sem zaznívají hlasy. To se na kraji vsi shlukli lidé a hledí na traktor. U hranice lánů klečí starý Slíva, Ferdinův otec, klečí a nehnutě zírá na tu tmavou cestu spojující oba hony, zírá na racky, kteří odkudsi přiletěli a paběrkují na lesklé hlíně. Ferdin hledí na otce a nechápe. Slíva ví, jeho synci Vojta, Bert a Ferdin už nikdy k polím nepřilnou, zapomenou všechno, i na myšlenku by za pluhem přišli, ale nebude v jejich životě nic; možná se také upíšou dolům, jako tady všichni… Už ví, ta černá čára ve vlhké hlíně je přelom času, budou se rvát o holý život, zapomenou

42

Lydie Romanská

i na smrt a budou pořád vedle a nenajdou se nikde. S holým životem začnou vnukové, neschopni myslet, neschopni jednat, oklame je každý, odere… Ferdin to neví. „Už nebudu muset na pole,“ říká, ale hlas se uskřípl. „Maš to skoro lepši, ne?“ říká Fred a dvěma prsty svírá rozšklebený náústek. „Lepši.“ Fred by foukal, traktor do jeho života nezarývá, otec chybí, pole nemají, jen kousek záhumenku, foukal by a byla by to písnička na novou cestu, ale bakelitka se pokazila a jenom syčí.

Piščaly

F

létna se pod hruškou rozbila, bakelitový náústek praskl a je po všem. I traktor je pryč a pole scelena a zemi to k dobru nebude; starý Slíva je tu pořád a mladý Storf bez duše a bez písničky objímá strom; nad poli je ticho. Je to ticho zlověstné, předznamenává lopotu, chrchlance mezi uhlím a zápar moči v ebenovém prachu, klece, srdce vypálené jako místo po bradavici, lhostejnost, embargo pro fantazii – a strach. Fred Storf šel do havírny stejně jako Ferdinovi bratři Vojta a Bert, ale Ferdin ne. Dostal se úplně jinam kvůli své povahové jinakosti a kvůli Stázce Halamové, děvuše Halamy, co první se svou krávou prošel vraty družstevního kravína, a proto s ním Slíva do smrti nepromluvil. Zajímat nás bude Stázka Halamová a Ferdin Slíva, o nich to bude později; a také matka Stázky, ta se zná s Adamem, co zběhl z bohosloví pro velkou lásku a pro své složité nitro, vzal si Zofu a nakonec… To všechno bude v poslední kapitole tohoto vyprávění. Fred dostal mundur i boty, peníze též, tak co. Nosili peníze všichni a byli havíři, kdo je víc, ale v dole nebyly nikdy záchody a kultura vůbec žádná, jak Fred říká, a mluví o velkém

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Lydie Romanská OTEVŘENÉ (B)RÁNY TICHA

Recommend Documents