Loupežníkovy loutky

Redakční poznámka: Pro příliš velké množství (a délku) oceněných příspěvků tištěná verze letošního sborníku neobsahuje všechny; některé z těch, které se ocitly na třetím místě, nebo byly příliš dlouhé, naleznete pouze v této elektronické verzi sborníku, zařazené na začátku; nedostatkem, za který se velice omlouváme a snad jej v budoucnu napravíme, je, že v elektronické verzi prozatím chybí obrázky... Mírně alegorická pohádka na úvod, rady psavcům začínajícím nepříliš skrytě obsahující

Loupežníkovy loutky Jsem strašlivý loupežník Literando. Mám nejlepší loupežnickou tlupu na světě: vyrobil ji jeden geniální hodinář ze samých zubatých koleček, pístů a pružin. Až na to, že moji kumpáni při chůzi trochu cvakají a musím je každých pár hodin natáhnout klíčkem na zádech, jsou k nerozeznání od loupežníků živých a mají spoustu výhod: nehádají se se mnou, nemusím se bát, že by mě zradili, a nemusím se s nimi dělit o lup. Jednoho deštivého dne přede dveřmi hospody zastavil kočár a z něj vystoupil Lord Spisomil. Zabloudil a zeptal se mě na cestu; ale bystrým okem hned postřehl, že v celé hospodě piju pivo jen já a nikdo jiný. Sjel jsem ho pohledem, jestli mi vůbec stojí za tu námahu s olupováním, a usoudil jsem, že stojí. Luskl jsem tedy prsty a loutky se daly do pohybu – začaly tančit trhanými strojovými pohyby a každá z nich postupně dotančila před Lorda Spisomila. „Tuto,“ ukázal jsem na první loutku, „je Nápad. Na buřince má namontovanou žárovku, která se rozsvěcí a zhasíná, a má kabát se stovkou kapes, v každé je něco jiného.“ Nápad zablikal žárovkou na buřince a počal s očima planoucíma nadšením vytahovat z kapes rozličné knoflíky, kaštánky, drobné mince a všelijaké kuriozity. „Ach,“ řekl Lord Spisomil okouzleně. „Tohle,“ ukázal jsem na druhou loutku, „je Zápletek.“ Podivínsky vypadající mužíček měl v jedné ruce klubko provázku, ve druhé háček, a na pokyn začal hbitě háčkovat překrásnou kytičku, dokonale souměrnou a vůbec pěknou na pohled. „Och,“ vzdychl Lord Spisomil uchváceně. „Tato loutka představuje Pravopis,“ představil jsem další, tentokrát v podobě vousatého profesora s brejličkama, jenž držel v ruce velikou -1-

knihu vázanou v kůži, která obsahovala všechna slova, všechny jejich významy a způsoby užití a všechna pravidla pravopisu. Loutka z nich na můj pokyn začala předčítat. „Ó,“ pravil uznale Lord Spisomil. „Na tuhle jsem zvlášť pyšný – to je Metafora,“ řekl jsem nakonec. Krásná loupežnice udělala pukrle a začala se točit a vířit jako baletka. Její tanec byl ladný a plný složitých figur; její ruce se proplétaly v gestech jakéhosi znakového jazyka a stín, který vrhala, nabýval podob fantastických postav, zvířat a věcí, jak si jen usmyslela. Lord Spisomil zrudl ve tváři a nenacházel slov, ba ani citoslovcí. „Můžete je, pane, všechny mít – jsou na prodej,“ řekl jsem mu úlisně; ono se Lordům vždycky lépe rozhoduje při pohledu na tančící Metaforu. „Každá stojí sto tisíc; můžete si vybrat všechny anebo jen některé – ale když budete mít všechny čtyři, zaručím vám, že do roka a do dne napíšete s jejich pomocí bestseller.“ „A jakou funkci má tamta loutka?“ ukázal Lord Spisomil do rohu. Lekl jsem se; zapomněl jsem na loutku tlustého pradědečka. Na předváděcí akce ho s sebou neberu – doma ho používám jako osobního sluhu, který mi nosí pivo na stůl, uklízí a čistí mi boty. Na nic jiného se celkem nehodí. „Ále, to je Nikdo. Totiž, jedná se o prototyp; nepodařený první pokus. Tajemný hodinář mi jej dal zadarmo, neboť prý je k ničemu.“ „Nechť se mi předvede,“ přikázal Lord Spisomil. Pokrčil jsem rameny a luskl prsty. Loutka tlustého pradědečka vstala, s mnohem výraznějším skřípěním a cvakáním než ty předchozí, a neohrabaně se dobatolila před Lorda Spisomila, načež na něj vrhla zneklidňující inteligentní pohled. „Co umíš?“ zeptal se loutky Lord. Tlustý pradědeček začal směšně poskakovat, motat se mezi zbylými loutkami a zpívat. Nejprve se přitočil k Nápadu, sebral mu buřinku a zazpíval: „Nápad se krade a plíží jako pán zlodějů k vám napadat se nenechejte; Nikdo nic neví líp nežli vy sám!“

-2-

Potom se přikradl k Zápletkovi, čmajzl mu klubíčko a počal jím žonglovat zpívaje: „Zápletek rád kuje pikle a spřádá spiknutí proč byste si jej kupoval, Nikdo vás k ničemu nenutí.“ Nato vytrhl Pravopisu knihu z rukou; a zatímco se Pravopis tvářil bezradně, Nikdo pěl: „Pravopis chytrost vám vezme, až zleniví zcela váš um, ó, na moje slova dejte: Nikdo nemá patent na rozum!“ Nakonec vzal Metaforu do kola a tančil s ní valčík přes celou hospodu za halasného zpěvu: „Metafora je šejdířka lupička z pohádek říše, nedej na tvářičku hezkou, Nikdo to za tě nenapíše!“ Načež se poklonil a zůstal tiše stát. Lord Spisomil na něj zamyšleně hleděl a potom prohlásil: „Tuto loutku si koupím.“ Bránil jsem se; jelikož je Nikdo prototyp, nemá v sobě zabudovaný program, který mu poroučí napáleného Lorda v noci okrást a zase se vrátit ke mně. Ale Lord Spisomil měl s sebou početnou ochranku a já jsem byl, když se to vezme kolem a kolem, sám. Nezbylo mi než dohrát to divadýlko do konce a Nikoho mu doopravdy prodat. Nu, vydělal jsem na tom sto tisíc; pivo mi od těch dob na stůl nosí Pravopis a Nápad mi leští boty, zatímco Zápletek ometá pavučiny. A nikdy jsem nepochopil, proč si Lord Spisomil koupil právě Nikoho; asi jsem se měl zeptat. Ale co už. Jarmila Kašparová

-3-

Ukradené dětství Hleděla z okna na prázdnou ulici. Prázdná byla vždycky, až na těch pár lidí, co jí přes den prošlo. Prázdná a temná, stejně jako já, pomyslela si dívka. Pomalu natáhla ruku a dotkla se okenní mříže. Než s ní však stačila marně zatřást, jak to už automaticky dělala celé tři roky, poprvé si za celou tu dobu uvědomila, že je to k ničemu. Projela jí vlna překvapení, která byla nejvíce vidět v obličeji. V očích se jí blýsklo, ale jen na malý moment. Než se však nadála, rázem byl pocit úžasu pryč. Opět s tupým výrazem hleděla z okna. Chtěla být volná. Vlastně…co to znamená? Přemýšlela nad odpovědí. Nemohla si vzpomenout. Za ty tři roky zapomněla na celý život, který žila před tím, než byla unesena. Nevěděla, co je za den, jaký je měsíc. Z přemýšlení ji vytrhlo zavrzání dveří. Zorničky se jí ostražitostí zúžily, ale neohlédla se. V hrudi cítila strach, který se okamžitě přenesl do všech částí těla. Nedovolil jí se pohnout. Věděla, kdo to je a co chce. Bral si to každý den. „Jestli máš hlad, tak popros, jestli ne, stejně si vezmu, co chci.“ Zvuk toho tak známého a přitom tak cizího hlasu ji přinutil přikrčit se. Řezavý a hluboký tón, který byl zvyklý přikazovat, v ní vzbudil další dávku strachu. Pomalu se otočila a pohlédla příchozímu pevně do očí. Do jeho černých a temných očí. Při zmínce o jídle jí hlasitě zakručelo v břiše. Až do této chvíle si s hladem nedělala starosti, protože na něj nemyslela. Jenže teď stál tady on a dívka věděla, že bude muset poprosit. Jakmile by odmítla, tak se na ni bez smilování vrhne, jak to rád dělal, když měl špatnou náladu, a ještě by zůstala o hladu. Teď ale měla škemrat, aby vůbec něco dostala. Což znamená “plazit“ se mu u nohou… a nechat ho, ať si s ní dělá, co se mu zlíbí. Nenáviděla, když na ni sahal…když ji hladil…když ji bil…když ji utěšoval a líbal…když nad ní získal moc. To všechno teď bude znova a znova a znova. Překvapilo ji, když si uvědomila, že je vlastně stále živá, že stále něco cítí, byť je to zhnusení a nenávist. Po třech letech, vězněná na půdě, bez žádného pohybu, bez slunce…bez rodiny, jen ve společnosti deprese a bolesti a strachu, je stále živá. Neměla by se bát… Neměla by mít deprese… Neměla by mít strach. Jenže co s tím dívka ve věku 14 let zmůže. Zbývá jí jen čekat. Čekat na to, že ji neznámý muž jednou možná pustí…nebo zabije. „Nebudu čekat dlouho!“ vyštěkl. Už mu docházela trpělivost. Vlastně ji nikdy neměl. Byl to bezcitný člověk. Všiml si, že se dívka odhodlaně zvedla ze židle, na které seděla většinu dne, a stále na něj hledí. Viděl jí na očích tu nenávist a odhodlání se mu postavit, ale věděl, že v poslední chvíli to vždycky vystřídá strach. Když na to pomyslel, rty se mu zvlnily do zlomyslného úsměvu. Přistoupil k ní blíž, jen aby ten strach už konečně viděl. V dívčině hlavě se rozblikal červený maják a to ji přimělo rychle couvnout ke zdi. Nenáviděla se za to, že je tak slabá. Že vždycky uskočí. Chtěla by se mu opravdu postavit. Už nechtěla být kusem hadru, se kterým se vytírá. Někde přece musí mít hrdost! Dívala se mu do očí a čekala, až v těch jejích muž spatří jasné “NE“. Když na to přišel, zlostně zavrčel, přiskočil k ní a jeho ruce

-4-

už obemykaly její zápěstí. Opřel ji o zeď a natiskl se na ni. „Myslím, že poslušnost vypadá jinak,“ zachrčel dívce do ucha. Měl jí už plné zuby. Jenže ona jeho slova nevnímala. Snažila se z toho drtivého sevření vyprostit, jak se dalo. Nechtěla být tím otrokem. Přitiskl se na ni ještě víc a začal ji drtit silou vlastního těla, čímž ji dusil. Chtěl tím zabránit tomu, že se mu opravdu vytrhne, i když to bylo de facto nemožné, ale opatrnosti není nikdy dost, jak říkával. Dívka začala lapat po dechu. Jenže jemu to bylo jedno. Zaslouží si to. Mezitím jí vpáčil pravé koleno mezi nohy. Obě zápěstí si přendal do pravé ruky, levou ji chytil za vlasy a škubnutím za ně jí zaklonil hlavu. Vyjekla bolestí. Jeho ústa ji líbala na krku. Postupně se ale jeho polibky proměňovaly v kousance, po kterých zůstávaly zarudlé stopy. Zbožňoval, když jí mohl způsobovat bolest. Dívka dýchala zrychleně a přerývaně, po tváři se jí kutálela slza bezmoci a zoufalství. A právě proto začínala být zlostí bez sebe. Jakmile na krku cítila palčivou bolest, instinkt udělal své. Vší silou a za pomoci mužovy nepozornosti se vyškubla z jeho sevření. Ruce teď měla volné. Alespoň na chvíli, kterou musela okamžitě využít. Trochu se o něj opřela a náhle odstrčila, tím ho při jeho výšce mírně vyvedla z rovnováhy. To nečekal. A právě to se jí hodilo. Prosmekla se vedle něj a sprintem se snažila dostat ke dveřím. Slzy, které jí teď stékaly po tvářích, byly slzami úlevy. Naděje, kterou už skoro ztratila, se v ní opět probudila, zuřivost byla ta tam a jediné, co právě chtěla, bylo dostat se odsud. Její zrak se upíral jen na ty šedé, oprýskané dveře. Už ji nic jiného nezajímalo, když vtom ji chytil za ruku a strhl na zem. Dopadla na záda a síla pádu jí vyrazila dech. Naděje se rozpadla jako domeček z karet. A teď za to zaplatí. Muž si na ni obkročmo kleknul a chvíli na ni hleděl. Kypěl v něm hněv. Zavřela oči a čekala. Vzdala to. „Takže ty jsi chtěla zdrhnout, jo?“ Ta slova téměř vyprskl, jak byl naštvaný. Dívce po tváři stále stékaly slzy, ale to už nebyly slzy úlevy. Neodpověděla. Sklonil se k ní a zařval jí to do obličeje: „Tak chtěla, že?!“ Jen kývla hlavou. Nemělo smysl lhát, když to věděl. Otevřela oči, aby viděla jeho reakci. Odtáhl se od ní a opovržlivě se usmál. Získával nad ní moc a to miloval. Rozpřáhl ruku, ve vzduchu ji sevřel v pěst a udeřil děvče do čelisti. Hned po první ráně přišly ještě dvě další, které oživil svým vztekem. Díval se na její rozbitou tvář a přepadla ho chuť ublížit jí víc. Přesednul si na její kolena a ignoroval její bolestné zasténání. „Jenže já ti ukážu, že tohle se nedělá,“ zamumlal mezi tím, co z ní začal strhávat ten kus hadru, co sloužil jako spodní prádlo. Dívka napůl v bezvědomí už neměla sílu se nějak bránit. Plakala a ve tváři jí cukalo. Proč to dělá? Říkala si. K čemu mu to je, někomu ublížit? Nechápajíc hleděla na stěnu. Jen stěží vnímala jeho doteky. Vlastně je ani vnímat nechtěla. Uklidňovala se slovy, že všechno má svůj důvod…že to zvládne. Pomalu upadala do úplného bezvědomí. Poslední, co vnímala, bylo zarytí nehtů do boků a hlasité zasténání. Jedenáctiletá Lenka kráčela po obrubníku chodníku. Ruce měla rozpažené pro udržení rovnováhy a pobrukovala si. Slepičím krokem se ploužila vpřed. Zastavila se a za stálého pobrukování se podívala na oblohu. Slunce svítilo, byl krásný červnový den. Nahlas se zasmála. Představila si, že bydlí hned vedle toho žlutého sluníčka a je jí hezky teplo, tak jako právě

teď. Neměla ráda zimu, už jen proto, že v zimě je zima. Seskočila z obrubníku stále hledíc na sluníčko. Náhle jí do obrazu přilétl motýlek. „Já tě chytím!“ pohrozila mu a rozběhla se za ním. Běžela, co jí nožky stačily, až celá udýchaná zastavila. Zamračila se. „Zlobivej motýlek,“ zamumlala mu vyčítavě, zatímco on letěl dál. „Jednoho motýlka bych pro tebe měl,“ ozval se za ní hluboký hlas. Otočila se a šest kroků od sebe viděla vysokého hnědovlasého pána opřeného a černé auto s kouřovými skly. Držel velké lízátko ve tvaru motýla. Oči se jí rozzářily, když to červené lízátko viděla. „Motýlkový lízátko!“ zavýskla radostně a rozběhla se k muži. Nastavila ruku a pán jí to lízátko dal. Lenička neváhala a hned ho začala rozbalovat. Muž si dřepnul a rychle ji přejel pohledem. Byla štíhlá, její kratší sukýnka odhalovala pevná stehna. Boky měla široké a začínaly se zaoblovat, prsa byla ve stádiu pučení. Bude mít krásnou postavu, pomyslel si. Už se nemohl dočkat, až jeho ruce poznají každou částečku jejího těla. „Poslyš, tvůj tatínek chtěl, abych tě dovezl domů. Jsem jeho kamarád,“ řekl. „A jak se jmenuješ, tatínkův kamaráde?“ zeptala se dívenka, jejíž pozornost se stále zaměřovala jen na lízátko. „Martin,“ odpověděl jí s úsměvem. „Tak pojď, nebo se o tebe bude tatínek bát,“ vybídl ji a vstal, aby mohl holčičce otevřít dveře. Lízajíc lízátko nastoupila do auta a usedla na horkou sedačku. Vyjekla bolestí. „To je horký!“ postěžovala si. „To přejde,“ uklidnil ji Martin, když zavíral dveře. Jen pokrčila rameny a zase se věnovala lízátku. Obešel auto a taky nastoupil. Nastartoval. „Dobrý?“ zeptal se. Dívenka jen kývla hlavou. Viděl to ve zpětném zrcátku. „Tak jedeme,“ zamumlal a vyrazili. Holčička se dívala z okna na ubíhající domy. Pozorovala dlouhou řadu domů, které byly spojené. Očima klouzala po jejich střechách, které byly různě vysoké. Bavilo ji to. Po půlhodince jízdy se ale začala nudit. Lehla si na všechny tři sedačky a vzdychla. Jak se minuty vlekly, nuda pro ni začala být nesnesitelná. „Neboj se, už tam budeme,“ uklidňoval ji, jako by přečetl její myšlenky. Po dalších pár minutách auto zastavilo. Zalil ji pocit radosti. Vyskočila do sedu a mrkla z okna. Jenže…to nebyl dům, ve kterém bydlela s mamkou a tatínkem. „Tohle ale není náš dům,“ řekla dívenka a ukazovala na domek. Byla trochu zmatená. Muž se zlomyslně zasmál. „Já vím, chci ti ještě dát pár dobrot…tedy jestli chceš.“ Holčičce se na tváři hned objevil úsměv. „Další motýlky?“ zeptala se dychtivě a zmatek byl rázem pryč. V jeho očích se nebezpečně blýsklo. „Třeba stovku motýlků,“ řekl a vystoupil. „Jupíííí!“ Vykřikla, vyskočila ven z auta a už sprintovala ke dveřím, aby u nich byla dřív než Martin. Vyhopsala ty dva vysoké schody a už sahala po klice. „Jen počkej, ty uličnice, je zamčeno,“ ozval se se smíchem muž v polovině cesty k domu. Byl nadšený, že si nemusí špinit ruce, ta holka kráčí do jeho pasti dobrovolně. Mezi tím ona nedočkavě přešlapovala u dveří s rukou stále držící kliku. Jakmile k ní došel, odstoupila kousek stranou, aby mohl odemknout. Byla o dvě hlavy menší. Než však otevřel, už mu zbývalo udělat jen jednu věc. Z kapsy vytáhl černý šátek. „Zavážu ti oči, mám pro tebe překvapení.“ Oči se jí opět rozzářily. „Překvapení?!“ vyhrkla celá šťastná. Kývl hlavou. Položil jí ruce na ramena a otočil ji zády k sobě. Uhladil jí

-5-

-6-

tmavě hnědé vlasy a zavázal jí oči. „A je to velké překvapení?“ skoro tu otázku zapištěla, jak byla nedočkavá. Naklonil se k jejímu uchu. Zavřel oči, když ho do nosu udeřila její vůně. Mango, pomyslel si. „Ovšem, že je,“ zachroptěl. Shýbl se a vzal ji do náruče. Její ruce se omotaly okolo jeho krku. Jakmile cítil ten dotek, vybuchl v něm pocit vzrušení. To se mu líbilo. To se mu moc líbilo. S úsměvem otevřel dveře a vstoupil do domu, hned nato je za sebou kopnutím zavřel. Děvče mu zaťalo nehty do kůže a přitisklo se k němu. Myslelo si, že poblíž je nějaký bubák, který na ni bafne a bude chtít sežrat. Jenže muž byl tím tak vzrušený, že už svůj chtíč neovládl. Postavil ji na zem a opřel o dveře. Už nemohl dál čekat. Zbláznil by se. Rukama se opřel nad jejími rameny a sklonil se k jejímu rozesmátému obličeji. Kolena pokrčil, až se jimi opřel o dveře, takže jeho pánev byla v stejné výšce, jako ta její. Mezi tím ji nechal si chvatně stáhnout šátek z očí. Podívala se na muže a nastavila spojené dlaně. „Dostanu to překvapení?“ zeptala se nedočkavě a hned nato dodala: „Prosím?“ Chvíli ji zamyšleně pozoroval. „Ale ovšem,“ odpověděl přeslazeným tónem hlasu, „jen co se svlékneš.“ Probralo ji cukání v čelisti. Dotkla se bolavého místa rukou, ale hned toho zalitovala, protože to bolelo jako čert. Náhle jí v hlavě vybuchl gejzír vzpomínek. Jako by se je do této chvíle snažila podvědomě potlačit. Cítila ho, jako by byl právě vedle ní. Cítila jeho doteky, jeho dech na své kůži. S každou vzpomínkou se probouzel i strach, který tkvěl hluboko v ní a ještě více je oživoval. Bezděčně se zachvěla a zatřásla hlavou, aby se zbavila jak vzpomínek, tak strachu. Posadila se a zkřížila nohy, jelikož jí začal vadit studený a hrbolatý beton, na kterém doteď ležela. Při tom pohybu jen letmo zavadila pohledem o boky a zarazila se, aby se podívala pozorněji. Zarudlé obloučky, které tam zanechaly jeho nehty, a pohmožděniny viděla na sobě už tolikrát… tak proč ji to zarazilo teď? Nebyla schopna si odpovědět. Opatrně se podívala na dveře, jako by čekala, že tam stojí a pozoruje ji. Zvolna vydechla úlevou, jenže… Přivřela oči, aby se ujistila, že se jí to nezdálo. Nezdálo. Dveře byly pootevřené. Překotila se na čtyři a pomalu, se zrakem stále upřeným na dveře, se zvedla. Chvíli na ty dveře tak zírala s hlavou mírně nakloněnou do strany a přemýšlela, co to má znamenat. Pomalým a nejistým krokem se vydala ke dveřím a vzala za kliku. Oči se jí otevřely dokořán, jakmile zjistila, že jsou dveře vážně otevřené. Naděje a odvaha vzala dívku do svých rukou a ona vešla do krátké chodbičky, na jejímž konci byly schody, které se stáčely do úhlu čtyřiceti pěti stupňů. Dech se jí zrychlil. Hleděla na ty schody, ale kde se v ní vzaly ty pochyby? Nad čím pochybuješ? Tohle je tvá šance, tak se jí chop! Říkala si. Udělala krok vpřed. Musela se usmát nad svou odvahou. Udělala další krok. A další tři, až byla téměř u schodů. Už na další pobízení nečekala. Pochyby ji opustily a ona potichu seběhla schody. Srdce jí bušilo jako o závod. Pod schody byly další dveře. Užuž se natahovala po klice, když vtom uslyšela za dveřmi tak dobře známý hlas. Srdce jí pokryl led. Strach ji donutil okamžitě stáhnout ruku zpět. Zaplavil ji pocit, že každou chvilinku omdlí. To ale… není možné. Svezla se po zašedlé zdi a usedla na poslední schod. Nohy odmítly poslouchat. Chtělo se jí brečet. Hlas se stále přibližoval

a dívce se dělalo mdlo, jakmile si uvědomila, že bude nachytána. Jenže se nemohla hnout. Zdálo se, že telefonoval. Lenka už jen čekala. „Ne, nemůžu přijet, mám práci,“ ozval se těsně za dveřmi. Lenka hypnotizovala dveře a její strach rostl. Viděla, jak Martin už pomalu zmáčkl kliku. Upírala na ni vyděšený pohled, ale snažila se nedýchat. Dveře už se pootvíraly, ale stále nehrozilo, že ji uvidí. Dveře se otvíraly z levé strany vůči Martinovi, jenže ona seděla u levé zdi. „Cože? No počkej, jdu se podívat, ale myslím, že sis to vzal.“ Dveře se zavřely a klika dosáhla původní polohy. Hlas se vzdaloval. Martin se vzdaloval. Lenka už nezadržovala dech. Dýchala zhluboka se zavřenýma očima. Moc dobře si uvědomovala, co by se stalo, kdyby na ni přišel. Začala se chvět. Jenže tu nemůže zůstat moc dlouho. Přidržela se zdi a pomalu se zvedala na nohy. Uchopila kliku a s posledním hlubokým nádechem pootevřela dveře. Chtěla se ujistit, že vzduch je čistý. A když pohledem projížděla místnost, kterou poprvé viděla před třemi lety, pocit, který tenkrát cítila a který cítila teď, ji donutil dojít k okamžitému závěru. Ano, vzduch je čistý. Její pohled se ale hned zastavil na hlavních dveřích. Měla pocit, jako by byla tak maličká a ty dveře tak veliké. Někde v koutku mysli si však připomněla, že se nemůže zdržovat dlouho. Vklouzla na verandu, vzala za kliku a otevřela. Do nosu ji udeřila vůně jara. Jenže na to myslet nemohla. Chvatným krokem se vydala k chodníku. Tohle nebyl dům, který by měl plot. Strach se tak stupňoval, že se dala do klusu. Byla šťastná, že je z toho domu pryč, a zároveň plná neuvěřitelného strachu, že to zjistí a dožene ji. A právě ten strach ji nutil běžet čím dál rychleji. Neměla tušení, kam běží, jen chtěla být co nejdál. Oči se jí zalily slzami, takže viděla rozmazaně a kvůli nerovné zemi zakopla. Dopadla na všechny čtyři, jenže vstát už nemohla. Ramena se jí začala otřásat vzlyky, které se z ní sypaly. Začala se třást a obojí bylo tak neovladatelné. Byla volná. Po třech letech… Náhle na rameni ucítila něčí ruku. Ten strach ji v tu chvíli málem roztrhal. Strach z toho, že to může být jen jediný člověk. Prudce se otočila a kousek se odplazila. Vzlyky, které stále přetrvávaly, jí znemožnily volně dýchat. Jakmile ale uviděla ženu středního věku s vyděšeným výrazem, trochu úlevy se přeci dostavilo. „Děvče, co se ti stalo?“ zeptala se žena chvějícím se hlasem. Ještě nikdy neviděla takto znetvořeného člověka a už vůbec ne mladou dívku. Sotva měla něco na sobě. Pohled na ni byl srdcervoucí. „Prosím…“ začala Lenka, „jmenuju se Lenka…Lenka Foxová a byla jsem unesena před třemi lety.“ „Tady se posaď a počkej chvíli.“ Muž v policejním obleku Lence přistrčil židli a ukázal na ni. Usedla a zachumlala se do županu, který jí dali. „Hned se vrátím, dobře?“ Snažil se k ní být milý. Jen kývla hlavou. Třas ještě neustoupil, alespoň už neměla strach. Policista odešel s její složkou, aby mohl zavolat k ní domů. Lenka hned složila hlavu do dlaní. Byla vyčerpaná. Ta paní, co ji sem dovedla, vylíčila, kde a v jakém stavu ji našla, a Lenka musela popsat celé tři roky. Bylo únavné se k tomu vracet. Pan policista se vrátil asi po deseti minutách. „Budou tady do patnácti minut,“ oznámil s lehkým úsměvem. Lenka vzhlédla. Teprve teď si uvědomila, že málem spala. Opět přikývla a promnula si oči. „Nemám ti

-7-

-8-

donést něco k pití?“ otázal se trochu starostlivě. Jen zavrtěla hlavou. „Musím si odskočit. Kde jsou prosím toalety?“ „Támhletou chodbičkou vpravo.“ A ukázal prstem směr. Jen zamumlala poděkování a už se klidila z místnosti. Procházela okolo lidí, kteří se po ní otáčeli. Někteří zvědavě, jiní soucitně. Ale Lenka je nevnímala. Jakmile našla správné dveře, otevřela je a zapadla do místnosti. Došla k umyvadlu a opláchla si obličej studenou vodou. Rukama sevřela okraje a vzhlédla. Bylo to poprvé, co se po třech letech viděla v zrcadle. Jakmile se spatřila, pustila umyvadlo, jako by se spálila, a odstoupila od něj pár kroků. Proboha…to…tak vážně vypadám? Tuto otázku si kladla ještě chvíli. V zrcadle viděla dívku s tmavě hnědými vlasy a oříškovýma očima, které byly téměř bez života, s bledou pletí a rozbitou čelistí. Na chvíli myslela, že už se do zrcadla nikdy nepodívá. Hned nato tu myšlenku zavrhla a odešla. Cestou z toalet přemýšlela nad tím, kam se její život bude ubírat. Vůbec neměla představu. Vrátila se do té vyhřáté kanceláře, kam o pár vteřin po ní dorazil pan policista. „Slečno Foxová…máte tu rodiče.“ Otočila se. Před kanceláří stála žena v béžovém kabátě otočená zády k Lence. Přibližně stejně vysoká s černými vlasy. „To je ona?“ zeptala se dívka. Vyschlo jí v krku. „Ano.“ Lenka vyšla nejistým krokem z kanceláře. Zastavila se mezi dveřmi. Ten kabát si pamatovala… Trhaně se nadechla. „Mami?“ Žena se otočila. Její oříškové oči byly zarudlé a oteklé od pláče. „Leni?“ Lenčiny nohy se téměř daly samy do pohybu. „Mami!“ Hlas se jí zlomil, když se ocitla v matčině náručí. „Je mi to tak líto, drahoušku,“ zašeptala jí matka do ucha. Lenka ji stiskla ještě víc. „Hrozně moc jsi nám chyběla, jenže já věděla, že jsi živá. Cítila jsem to.“ Trochu se od Lenky odtáhla a pravou ruku si položila na srdce. „Tady.“

Vyskočila tedy nahoru a rozhlížela se do dálky. Najednou ji zaujala velká béžová věc, která držela něco bělomodrého. Vzpomněla si, že té béžové věci se říká ruka, ale co je to bělomodré, to nevěděla. Byl na tom sice nápis, ale číst neuměla, a tak si řekla: „To bude něco nedůležitého, když ani nevím, jak se to jmenuje.“ Seskočila dolů a vesele šla zpátky, spokojená, že viděla ruku. Sice přemýšlela, co bylo to bělomodré, ale nechtělo se jí ptát. Večer, když si klidně spaly, zahalila prales mlha složená z kapiček, která pomalu klesala dolů. Najednou jedna veška rychle běžela pryč z pralesa, cestou shodila velkou hromadu sudů, takže probudila i ostatní. Nastala panika. Všechny běhaly a pak…první, druhá, třetí a nakonec i naše Anežka dostaly záchvat kašle, začaly se dusit a nakonec umřely. A poučení? Kdyby se Anežka zeptala, co bylo to bělomodré, všechny by stihly utéct. 3 místo: Hana Hrušková, Gymnázium Jaroměř, prima

Štěstí není pro každého

V jednom hlubokém vlasovém pralese žily byly vši. Všechny se měly dobře, protože dítě, které je mělo, si hlavu nemylo. Jednoho dne si veška Anežka chtěla vyjít na procházku a říkala si: „Dnes se podívám až k uchu, tam jsem ještě nikdy nebyla.“ Mamince vši řekla, že jde ven a vyšla. Cestou procházela okolo rodin Hnidů, Krváků, Krvavců, Krevsajů, Krvežíznivců, Lupů …, potkávala také malé hnidičky, kterým vždy mávala a pokřikovala na ně. Když došla k uchu, zadívala se nahoru a tu ji napadlo: „Jestli vylezu až nahoru, uvidím to „tam venku“, to by byla nádhera.“ Chvíli přemýšlela, a potom: „A proč ne? Budu tam třemi skoky, chvíli se porozhlídnu, zase rychle seskočím dolů a nikdo nic nepozná.“

Štěstí je mé jméno. Každý se občas dopustí nějakého toho hříchu, ale štěstí si pořád zaslouží. Pomáhám těm, kteří jsou hodní na ty druhé i sami na sebe, prostě těm, kteří mají srdce na správném místě. Co to támhle vidím! To je Carl! Ten naprostý opak člověka s dobrým srdcem. Carl kolem sebe rozdává snad tu nejhorší náladu! Taková uschlá květina, které nepomůže ani největší liják! Carle? Vím, že nám chceš něco říct! Tak se nám pochlub se svým příběhem! „Jmenuji se Carl John Drofe. Kolik mi je let, to už ani nevím. Narozeniny neslavím. Neslavím nic z toho důvodu, že přece nebudu utrácet za žádné naprosto zbytečné věci. Slavím jen to, že mám hodně peněz. Mám nějaké kamarády? Nežertujte! Žerty nesnáším. Mám hodně peněz, velký dům a můžu si dovolit vše! Nepotřebuji žádnou rodinu ani žádné přátele. Rodinu nemám, prarodiče umřeli a rodiče také, asi před dvěma lety. Nezajímal jsem se o ně. Nějak mně to srdce nedrásá. Já jsem bydlel ve třech čtvrtích vily a oni v tom zbytku. Než umřeli, dali mi všechny peníze a řekli: Synu, hospodař s bytem a penězi, jak nejlépe umíš. Některé peníze dej chudým lidem, těm co je potřebují! Já jsem jim na to odpověděl, že si s penězi budu dělat, co chci, proč bych je měl dávat chudým lidem, které ani neznám? K životu tyhle lidi nepotřebuji! Dávat jim peníze, to je snad ten nejhloupější nápad! Život je na nic. Lidé se chovají, jak ti nejmilejší pod sluncem, pomáhají všem… Stejně jim to na nic nebude, protože umřou!“ No tak to vidíte, Carl je naprosto znechucen životem! Pozoruji ho už delší dobu a má tolik hříchů, že se to ani nedá spočítat! Nejhorší je, že mu to je

-9-

- 10 -

2. místo: Alice Olesíková ZŠ Komenského Náchod, 8. třída

Bajka – Vši (Líná huba, holé neštěstí)

jedno, jemu ty hříchy nevadí, asi mu dělají dobře! Někdo mu ťuká na dveře a já už vím, kdo to je! Koukejte! „Kdo tam?“ zabručel Carl. „Otevřete, pane Drufe!“ povídá nějaký mužský hlas. Carl otevřel dveře a ten pán na něj začal chrlit: „Dobrý den.“ „Hnusný den, žádný není dobrý!“ obrátil se Carl, ale pán pokračoval. „Po několika upozorněních jste nezaplatil dluhy, váš všechen majetek bude odebrán!“ „Všechno platím, i když nerad, i tak platím!“ řekl tomu pánovi. „Tento byt je napsán na Jamese Drofa, částky k zaplacení byly malé, ale stále se navyšovaly, kvůli tomu, že to neplatíte! Nebylo zaplaceno už dva roky nic! Vy neplatíte nic! Přišlo vám určitě více jak třicet dopisů s upozorněním! Zaplaťte buďto ihned, nebo do zítřejší sedmé hodiny ranní opusťte dům!“ James Drofe byl Carlův otec. Carl si postupně uvědomil, že dům patří rodičům a dopisy chodily na jejich jméno. Tyto dopisy házel rovnou do koše! První otázka, na kterou se Carl zeptal, byla: „Kolik to činí peněz?“ Když jsem slyšelo, kolik to bylo, řeklo jsem si, že ho v tom nenechám a nějaké štěstí mu dám. Napadlo mě, že ho nechám se s tím vypořádat. „Tolik?“ zděsil se Carl. „Ano, tolik,“ odpověděl ten pán. „Mám dost peněz, ale na tohle nemám!“ „V tom případě opusťte dům do zítřejší sedmé hodiny ranní,“ řekl v klidu. Carl si říkal, že to je jen žert, ale na něj by si nikdo takhle nedovolil. „Tihle lidé jsou strašní!“ pomyslel si. Přemýšlel, co má dělat dál, ale přemýšlení opravdu Carlovi nešlo! Uměl jen počítat svoje peníze. Šel si lehnout do své postele, a jen zavřel oči, už se mu zdály noční můry o tom, jak bude hladovět, pokud ho vyhodí. Nastala šestá hodina ranní a Carl vstával, uvědomil si, že za hodinu má přijít ten muž, pokud to nebyl jen strašný sen. Sedmá hodina odbila! Přesně na hodinu a na vteřinu zaklepal někdo na dveře. S třaslavýma rukama se Carl natáhl po klice a otevřel dveře. „Tak jsem tady, pane Drufe! Dáte mi ty peníze, nebo opustíte tento byt?“ „Už jsem řekl! Vy mě neposloucháte, nemám na to, ale byt neopustím. Do roka přesně vám to splatím!“ zkoušel se ubránit Carl. Pán se jen pousmál: „Žádné takové, času jste měl dost, opusťte dům, už vám nepatří!“ Carl ještě sáhl po truhličce s penězi, ale pán ho okamžitě zarazil: „Pane Carle Johne Drufe, to nemyslíte vážně! Ty peníze také chci! Vemte si jen kabát a obujte se.“ Carl z toho byl nešťastný, to já, Štěstí, jsem už vidělo spousty pláče, ale když jsem vidělo Carla, jak se mu do očí hrnou slzy, chtělo se mně také brečet. Pokusil se slzy zahnat, ale nešlo to. Nevěděl, co se sebou. Vyšel ven, ze zoufalství se otočil a zaťukal na dveře svého bývalého domu. Odezva ale nebyla příjemná: „Byt už není váš, neťukejte na cizí domy!“

Nevěděl, kam půjde, tak se jen tak procházel po městě, lidé si ho prohlíželi a vyhýbali se mu, na to byl Carl zvyklý, to bylo vždy, když šel někam mezi lidi. Koukal na zlevněné výrobky, které byly stále předražené. Za chvíli se setmí a on stále nevěděl, kam půjde. Zaujalo ho hračkářství, to proto, že tam byl domeček pro panenky a vedle byla čarodějnice, napadlo ho místo, kam by mohl jít. Vzpomněl si na takovou chaloupku na úplném kraji města, kam chodíval jako dítě s rodiči, kde si hrávali na čaroděje, ta chaloupka ale byla už před lety polorozpadlá, kdoví jestli tam ještě bude stát. Nohy mu šly samy, měl pocit, že si vzpomněl na něco úžasného, dávno zapomenutého. Taky že to tak bylo. Šel ulicí, která se zužovala v pěšinku. Vedla ke kraji města, bylo na ní vidět, že po ní dlouho nikdo nešel, byla zarostlá mechem. Netrvalo to déle než půl hodiny, než došel k místu. A dobrých osmnáct minut stál jen na místě a koukal na polorozpadlou chaloupku, jak si ji přesně pamatoval. Vzpomínal na to, jak byl malý kluk, byl šťastný, všechno bylo pro něj tehdy tak překrásné. Jeho kamenné srdce jako by někde malinko prasklo. Chvíli se ještě koukal a odhodlal se vejít dovnitř. Uvnitř to také bylo všechno stejné. Malá světnička se stolem uprostřed, s židlí, která stále vedle něj, skříň provrtaná všelijakým hmyzem a postel, která stála v růžku. Té si všimnul jako první, zamířil k ní, chtěl si lehnout. Postel pod ním praskla. „Nevadí, mám alespoň peřinu, musím to brát trochu pozitivně. S tímhle málem si musím vystačit,“ pomyslil si, „ještě musím sehnat jídlo.“ Na vršku skříně našel rohlík, ale jako rohlík to rozhodně nevypadalo. Byl obalený plísní tlustou jako cukrová vata, plíseň se i tak lepila. Jídlo opravdu potřeboval. Rozhodl se, že vyrazí do města k nejbližšímu domu a zkusí někoho poprosit o jídlo. Zaklepal na dveře prvního domu, který uviděl. Na dveřích bylo napsáno příjmení - Smith. Už si připravoval, co řekne: „Tak Carle,“ povídal si sám pro sebe, „řekneš: Úžasný den, paní Smithová, mohu pěkně poprosit o kousek jídla? Někdy vám to zase velmi rád oplatím. Dobře, takhle to, Carle, řekneš!“ Dveře otevřela holčička, to, co ale řekla, vyrazilo Carlovi dech! „Mamí! Tady stojí ten ošklivý, starý, zlý, nevrlý pán, co jsi říkala, že se s ním nemám bavit!“ zakřičela holčička na maminku. Paní Smithová přišla ke dveřím a divila se, že u jejich domu je Carl. „Dobrý den,“ začala maminka. Carl v ten moment hned zapomněl na to, co si nacvičil. To, co řekla ta holčička, ho urazilo. S kamenným srdcem tedy řekl: „Hnusný den, žádný den není dobrý!“ „Co chcete, pane Drufe?“ zeptala se s velkými obavami maminka. „Dejte mi jídlo!“ řekl nevrle Carl. „Ááá, pan Drufe chce jídlo. Nese se městem, že vás zbavili veškerého majetku a že se máte špatně. Neříkáte náhodou, že žebrákům se nemá nic dávat, že jsou nepodstatní?“ „Já NEJSEM žebrák, jsem Carl John Drufe! Jsem bohatý!“ Paní Smithová na to jen řekla: „Už nejste bohatý!“ A zabouchla dveře.

- 11 -

- 12 -

Carl si sám pro sebe řekl: „Nevrlí lidé, nedají chudému něco k snědku!“ To ho rozčililo, šel domů, tedy vlastně do té zapomenuté chatrče. Tu noc byla strašná zima. Lehnul si na zem, zabalil se do zaprášené deky a kabátu, to bylo jediné, co měl. Svíjel se velkými křečemi. Až takový měl hlad! Přemýšlel o tom, proč je, kde je, jak to vlastně celé vzniklo! Do toho začalo pršet. Proděravělou střechou začal silný, až bolavý déšť protékat. Co měl dělat? Bylo mu zle, zima a měl pocit viny. Horší to být nemohlo! „Ale mohlo to být lepší, kdybych se tenkrát takhle nechoval!“ uvědomil si Carl. Ani já, Štěstí, s tím nic neudělám! On nosí v srdci tolik hříchů, že by ani moje síly nepomohly! „Jsem hlupák, chtěl bych s tím něco udělat, vrátit se v čase nebo tak něco! Zkusím to zítra napravit!“ sliboval si Carl „To už je ale pozdě, Carle!“ ozval se čísi hlas, nebylo to ale Štěstí. „Uvědomil sis to pozdě! Některé hříchy nejdou vzít zpět!“ „Ať jsi, kdo jsi! Já se změním, všechno napravím! Prosím, nech mě!“ Nešťasten ležel na zemi a plakal. Byl zhroucený, vše by udělal od začátku jinak. Ten hlas se znovu ozval: „Carle, já tě chápu, ale ty chápej mě. Chováš se strašně! Do konce života bys hříchy nenapravil!“ „Dej mi prosím jednu šanci, jen jednu, uvidíš!“ Carl se zhroucen topil ve svých slzách. „Nedávám šance. Je konec!“

U postele mi začne pípat budík, z čehož mě rozbolí hlava. Obvykle bych ho jen vypnula, otočila se ke zdi a spala dál, dnes však vylezu z postele i přesto, že na něm zeleně problikává čas, teprve 5:50. Normálně mám touto dobou ještě půlnoc a nikdo by mě z postele nedostal ven, k tomu o prázdninách. Jenže dnes je to jinak. Dnešní den bude skvělý, těšila jsem se na něj už celý rok. Dnes se totiž konečně vydám na místo, jež mám spojené s krásnou vůní a dobrou náladou a cítím se zde vždy šťastná. Možná je to i lidmi, se kterými zde trávím své volné chvíle a kteří dělají toto místo něčím nevšední a krásné. Lidé, na kterých mi nejvíce záleží, mí přátelé, Káťa a Lenka. Lidé, kteří nás baví a mají nás na starost, naši vedoucí, Dan Matucha a moje sestřička Míša. Lidé, kteří nám tak dobře vaří, starají se nám o zábavu a pomáhají nám, když nás něco bolí, na které se vždy těšíme. Plnoštíhlý a pohodový kuchař

Bůca, fotograf Riedlas, jenž neudělá ani krok bez své kšiltovky, která zakrývá jeho pleš. Také Láďa Ministr, přezdívaný Henry Metrix Blake, skvělý hráč na kytaru a hrdý tramp. Tom Nikolaj, věčný pohodář a here z královéhradeckého divadla. Tím skvělým místem je areál senzačního tábora SuperTramp, Jitřenka, nedaleko města Polička. Rychle zhltnu snídani, po chvíli už však nevím, co jsem jedla. Vyčistím si zuby a vlasy mi mamka zaplete do složitého copu, který mě šimrá na zádech. Nasoukám se do růžových kraťasů a přes hlavu si přetáhnu bílé tričko, jež brzy vyměním za to oddílové. Zajímalo by mě, jak se budeme letos jmenovat. Sbalím si poslední věci do beztak přeplněného kufru a přes rameno si přehodím batoh s několika drobnostmi. Sraz máme na hradeckém Terminále, kde už čeká přistavený autobus. Okolo postává několik hloučků lidí, mezi nimiž rozeznám některé své kamarády a kamarádky, jejich rodiče, ale i spoustu nových a cizích táborníků. Taťka mi odnese kufr do zavazadlového prostoru autobusu. Pořádně je oba obejmu. Oni mi dají pusu na tvář a rozloučíme se. Pak už nastoupím do autobusu. Dojdu až k úplně posledním sedačkám, kde sedí Kačka s Lenkou a hlídají mi místo. Přisednu si k nim a začneme si povídat. Když se jeden rok nevidíte, máte si toho potom hodně co říct. „Odjezd!“ zařve Riedlas a všichni táborníci, kteří ještě teď stáli venku, nasednou do autobusu a hned začnou zběsile mávat svým příbuzným. Vyhlédnu z okénka přes Léňu a s úsměvem zamávám rodičům, kteří teď stojí ruku v ruce a oba mi hned také zamávají. Ještě chvíli je vidím, než zmizí v dálce a autobus nabere rychlost. Míjíme města, pole a louky, malá jezírka a potůčky, mezi nimiž se po dvou hodinách cesty a jednoho a půl balíčku snědených chipsů vynoří špička věžičky. Jak se vozidlo přibližuje, rozpoznáme celou kapličku. Ozve se táhlý zvuk brzd. Všichni hned vyběhnou z autobusu a venku si rozebereme své kufry. Odtud půjdeme pěšky lesem, až se dostaneme do našeho tábora. Staré stromy zpívají své monotónní písně a tiše pláčou. Jejich slzy dopadají do vlasů země a krásně se třpytí. Hlína na cestě žízní po čiré, životodárné tekutině a ušlechtilí tvorové se zhlížejí v malém jezírku jako v zrcadle. Porostu a stromů ubývá a před námi se rozprostře široká mýtina lákající k odpočinku lemovaná několika sruby. Všude okolo vládne ticho, jež si nikdo nedovolí porušit. Až na malé pilné tvorečky, nesoucí zářivě zlatý sluneční prach na svých křehkých nožkách, jen aby zajistili potravu svému potomstvu. Postupujeme dál po mýtince, kde strávíme příštích čtrnáct dnů. S Lenkou a Káťou necháme ostatní, aby nás předešli. Zastavíme se a chvíli se jen tak sluníme. Všichni už jsou u svých srubů, my se však posadíme u cesty na trávu a ani jedna z nás nehlesne. Užíváme si toho, že jsme tu po tak dlouhé době, všechny tři. Všechny tři to tu totiž milujeme.

- 13 -

- 14 -

Ani já, Štěstí, jsem nemohlo pomoct. Carl tu noc zemřel. Velká dáma Smrt měla tentokrát větší sílu. Nikdo si už na něj nikdy nevzpomněl. 3. místo: Bára Osobová, ZŠ Komenského Náchod. 8. třída

Vzpomínka na letní den

Zářící rozžhavená kopule už vystoupila nejvýš na obzor a svými dlouhými

- 15 -

potřebovali. Sir Arnošt byl vzteky bez sebe, když se to dozvěděl, a poslal své zbrojnoše, aby Matěje našli. Hledali tři dny a tři noci, ale stejně Matěje nenašli. Mezi lidmi se už rozkřiklo o Matějovi, zachránci chudých a doslechli se o tom i královské úřady a ty se dostavily na Zámek – nezámek, aby zkontrolovaly počínání Sira Arnošta. A co myslíte? Našly něco? Samozřejmě, našly tam u něj 3333 přestupků proti zákonu a tak ho vyhnaly ze země a pak pátraly po novém správci kraje. Ještě téhož dne se od lidí dozvěděly o Matějovi, zachránci chudých. Lidé jim prozradili, kde přebývá a královští úředníci se ho rozjeli hledat. Našli ho v jeho jeskyni dalšího dne k večeru. Matěj je pozval dál a oni jeho pozvání přijali. U ohně mu pak vše pověděli a poprosili ho, aby se stal novým správcem kraje. Matěj je pozorně vyslechl a pak pravil: „Nemohu se stát správcem kraje.“ „Proč ne?“ podivili se úředníci. „Jsem jen chudý loupežník. Neznám nic víc nežli tuhle jeskyni a dřevěnou misku a lžící. A navíc nemám žádný titul.“ „ To nevadí, nějaký titul ti dáme, dáme ti nové oblečení a až se umyješ a oblečeš, budeš hned vypadat jako král.“ Informovali ho úředníci. Dali Matějovi čisté oblečení a odvezli ho na Zámek – nezámek. Dali mu titul Sira Matěje, zachránce chudobných, a udělali ho správcem kraje. Matěj vládl kraji spravedlivě, brzy si našel krásnou manželku, lidé se měli dobře a všichni žili šťastně až do smrti. Konec

Ráno vyhnalo loupežníka z pelíšku špatné svědomí. Slíbil si, že najde strom, který vyrostl, aby dělal kolébku. Prošel velký kus lesa, ale bez úspěchu. Jeden strom chtěl být stolem, další postelí. Byl večer, Lotrando se upajdaný vrátil do svého stromu, ani si nezul škrpály a usnul. Tak probíhalo i několik dalších dnů a strom stále nebyl k nalezení. Lotrando už měl z chození nohy samý puchýř, nikdy toho tolik nenachodil. Seděl doma na zemi a přemýšlel, kam půjde zítra. Najednou se korunami stromů prohnal vánek a pošeptal jemným hláskem. „Já jsem vyrostl, abych byl kolébkou...“ Lotrando nevěřil vlastním uším, vyskočil a vykřikl radostí. „To není možné, já hledám po celém lese strom, aby se stal kolébkou, a nakonec v něm bydlím. „Měl velkou radost a běžel rychle pro Janka. Cestou mu ale došlo, že nebude mít kde bydlet. Sedli si spolu a přemýšleli, jak to udělat. „Budeš dřevorubec jako já,“ řekl Janek. Loupežník se zaradoval, trochu se upravil a ostříhal si vousy. Vzali nářadí a dali se do práce. A tak se stal loupežník dřevorubcem. Kolébka se jim velice povedla a malému synkovi se v ní moc líbilo. A Lotrando? Ten si v lese postavil malou chaloupku a na loupežnické řemeslo úplně zapomněl. 3. místo: Eliška Týfová, ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové, 7. třída

3. místo: Veronika Mertlíková, ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové, 6. třída

Příběh loupežníka Kvída

Bylo a také možná nebylo v lese na kopečku v tom největším stromě, bydlel loupežník Lotrando. Běhal po lese, strašil a okrádal pocestné. Schoval se za strom, a když někdo šel, tak vyskočil a lidé se ho lekli tak moc, že odhazovali vše, co měli, a utíkali rychle pryč. Všichni se báli a přestali tudy raději chodit. Lotrando se začal nudit. Bloumal po lese sem a tam. Jediný, kdo ho rád viděl, byl dřevorubec Janek. Jednoho dne porážel zase stromy a Lotrando na něho nečekaně vyskočil a bafnul. Janek se lekl a strom, který porážel, spadl jinam, než měl, a zlomil se. Ten strom měl dřevorubec připravený, aby z něho vyrobil kolébku pro svého synka. „A co teď?“ křikl Janek. „Ten strom jsem hledal několik týdnů. Už toho mám dost, všechno jsi pokazil!“ řekl nahněvaným hlasem. Hodil pilu i sekyru na zem a odešel domů. Lotrando měl strach, že přijde o kamaráda. Popadl nářadí, donesl ho Jankovi k chaloupce a položil na práh dveří. Vrátil se do svého stromu a styděl se za to, co provedl. Rozhodl se, že pro Janka najde jiný strom. Byl unavený a tvrdě usnul. Jak usínal, měl pocit, že z dálky slyší nějaký hlásek: „Já bych tak chtěl být kolébkou....“

Za doubravským lesem na vysoké skále stojí hrad, ve kterém žije král Ludvík se svou dcerou Anežkou. Dnes je na hradě živo již od brzkého rána, neboť se všichni připravují na zítřejší slavnost. Jediný král ve svém pokoji ještě podřimuje. Vtom jej z poklidného spánku vytrhne rozčilený hlas komorníka: „Veličenstvo, veličenstvo!!“ „Co se děje!?“ vykřikl král, vyskočil z postele a ve své noční košili pospíchal vstříc komorníkovi, až bambule na jeho čepci legračně poskakovala. „Vaše veličenstvo, ta loupežnická chátra už zase řádí!“ hulákal rozčilený sluha. „Ukradli koně i s kočárem, který vezl šaty a šperky pro vaši dceru!“ „No to je hrůza, co si teď vezme na slavnost!? Takhle to přeci dál nejde, musíme se jich zbavit!“ Ještě téhož dne vyslal král Ludvík na loupežníky své vojsko. Loupežníci tak brzkou odvetu nečekali, proto je vojáci zastihli nepřipravené. Většina lapků byla pobita. Ostatní skončili v žaláři až na jednoho. Byl to pohublý asi desetiletý chlapec s vlasy jako vrabčí hnízdo. Zamračeným pohledem si prohlížel jeho veličenstvo. „Jak se jmenuješ?“ „Mně říkaj Kvído.“ Král chvíli zadumaně pokyvoval hlavou, pak rozhodl: „Hoch zůstane na hradě a bude převychován.“

- 17 -

- 18 -

Jak se stal Lotrando dřevorubcem

Asi po třech měsících přišel za Kvídem komorník: „Jeho veličenstvo tě poctilo svou důvěrou a rozhodlo, že budeš obsluhovat hosty na rytířských slavnostech.“ Chlapec se místo odpovědi jen zamračil. Komorník na něj přísně pohlédl: „Doufám, že nezklameš královu důvěru, je to pro tebe velká čest.“ „Nikdo se vás o to neprosil,“ pomyslel si Kvído v duchu. Komorník odešel a hoch zůstal v pokoji sám. Vzpomínal, jak byl šťastný mezi loupežníky, od rána do večera mohl běhat po lese. Tady má obsluhovat navoněné a namyšlené panstvo. To mu bylo proti mysli a cítil se nešťastný. Když pak ještě vzpomněl na svého otce, který padl v boji s královými vojáky, přemohl ho pláč. Byl rád, že ho nikdo nevidí. Během rytířských slavností nebylo panstvo s Kvídovou obsluhou spokojeno. Protože chlapec zrovna neoplýval vybranými způsoby, byl přeřazen do kuchyně. Jenže ani zde se mu nějak nedařilo. Každou chvíli něco připálil, přesolil nebo rozlil. Vrchní kuchtík ho neustále okřikoval různými nadávkami jako ty nemehlo, hňupe, tebe nám byl čert dlužen. Hoch byl na hradě čím dál více nešťastný a jeho vzpurnost se stále prohlubovala. Král se hněval. Litoval, že si Kvída na hradě nechal. „Co teď s ním?“ povzdechl si jednou před chůvou princezny Anežky. Byla to žena silnější postavy, ale dobrácké povahy. Její moudrost a upřímnost nepřestala krále nikdy udivovat. To, co ona, si nedovolil říci jejímu veličenstvu nikdo jiný. Přesto mu tato žena přirostla k srdci. „Vaše veličenstvo, ať oni se nezlobí na toho chlapce, copak můžou z loupežnického synka vychovati lokaje? Toho nemůžou obléci do krajek, ten hoch potřebuje běhat po lese. Proč oni ho nesvěří do péče lovčího?“ Jak chůva poradila, tak se i stalo. Chlapec byl tedy poslán k lovčímu, který bydlel v malém domku s doškovou střechou nedaleko hradu. Lovečtí psi v přilehlých kotcích právě štěkotem ohlašovali Kvídův příchod. Nejistě zaklepal na dveře. „Dále!“ ozvalo se zevnitř. Hoch vstoupil do místnosti. U kamen se v křesle pohupoval muž s plnovousem a pokuřoval dýmku. „Ty jsi určitě ten malý loupežník. Tak tě tu vítám, já jsem Jakub,“ řekl lovčí a přátelsky se usmál. Kvído se v lidech zklamal, proto se nejprve spřátelil se psy. Péče o ně jej moc těšila. Jakub ho brzy naučil také jejich výcviku, stejně jako jízdě na koni, střelbě z kuše i poznávání stop divé zvěře. Práce se zvířaty, navíc v přírodě, hocha velmi bavila. Mezi Kvídem a Jakubem začalo pomalu vznikat přátelství. Z chlapce brzy vyrostl spolehlivý a zodpovědný člověk. Časem ho král jmenoval druhým lovčím. A tak díky nápadu moudré chůvy se změnil chlapcův život k lepšímu. Nebýt jí, kdo ví, jak by to s Kvídem dopadlo. 3. místo: Tereza Nosková, ZŠ Komenského Náchod, 8. třída

- 19 -

Loupežnická pohádka Kdysi dávno žil v lesích kolem Kostelce loupežník Hugo. Na loupežnické řemeslo se dal jen z nutnosti, protože domek, ve kterém bydleli, mu po smrti rodičů bohatý obchodník sebral a Huga z něho vyhodil. Protože byl mladý a silný, nic si z toho nedělal a odešel do lesů. Na lesních cestách přepadal obchodníky, zámožné kupce a bohaté sedláky. Nebál se ani loupit přímo v městečku. A tak mu čas spokojeně ubíhal a nic mu nechybělo. Jednou v noci se vypravil na loupežnou výpravu do města. Vybral si velký dům se zlatnickým krámem na náměstí a obratně vklouzl dovnitř. Rychle posbíral všechny cenné věci a zlatnické zboží a už utíkal zpátky do své skrýše. Druhý den si začal prohlížet, co všechno se mu podařilo uloupit. A lup to byl opravdu pěkný. Plný pytlík zlatých dukátů, různé šperky zdobené drahými kameny, stříbrné nádobí a příbory, dokonce i překrásně zdobené zbraně. A jak si tak prohlíží uloupené šperky, najednou se zarazil. Uviděl krásný náhrdelník, na kterém byl ve zlatém rámečku zasazen obrázek mladé dívky. Hugo nemohl od obrázku oči odtrhnout. Následující dny se stále k němu vracel. Neměl chuť na jídlo, večer nemohl usnout a dokonce přestal chodit na nové loupeže. A pak se rozhodl. Musí zjistit, kdo je ta krásná dívka. Oblékl se do pěkných šatů a vydal se do městečka na výzvědy. Zlatnický krám na náměstí však byl zavřený a nikdo v něm nebydlel. V hospodě se dozvěděl, že zámecký pán celou rodinu vyhnal, neboť ukradené šperky a vzácné zboží byly jeho a zlatnický mistr mu je nemohl nahradit. A dívka na obrázku byla zlatníkova dcera. Nikdo ale nevěděl, kam odešli. Hugo začal procházet městečka v celém širokém okolí. Když už ztrácel naději, dozvěděl se, že v nedaleké vesničce se jedna rodina přistěhovala. A jaká byla jeho radost, když zjistil, že to je hledaný zlatník. Jeho dcera se jmenovala Anička a byla ještě krásnější než na obrázku. Hugo dlouho neváhal a šel je navštívit. Přiznal se, že on způsobil jejich neštěstí a slíbil, že vše napraví. Aničce se Hugo taky líbil, a tak se přimluvila u tatínka, aby mu odpustil. Hugo mu ale musel slíbit, že pověsí loupežničinu na hřebík. Společně pak donesli ukradené šperky a vzácné zboží zámeckému pánovi a ten zlatníkovi a jeho rodině vrátil dům na náměstí. Zlatník Hugovi nabídl, že může bydlet s nimi a pomáhat mu v obchodě. A protože byl šikovný, tak se brzy vyučil zlatnickému řemeslu. Po roce Hugo s Aničkou slavili svatbu a šťastně spolu žili dlouhá léta. 3. místo: Kateřina Kejklíčková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 8. třída

Následují texty obsažené i v tištěné verzi sborníku.

- 20 -

Sherlock Holmes a Dr. Watson znovu řeší případy - Případ losu Ukradená svoboda Lidé hodně změnili se z pra-jeskynních tvorů. Podobají se stále více automatickým strojům. Ráno sem a večer tam, hlavně ať nic nezmeškám! Co když něco nestihnu! To asi v čase zatuhnu. Člověk sedí, v křesle klimbá. A co jeho okolí? Nic neřeší a na nic nedbá, co nevidí, ho nebolí. V lese zatím za polem, svoboda se ztrácí. Stromy jsou už jen zdrojem a mrtvé se k zemi kácí. Ptáci se tiše snaží říct, jaká je naše podoba? Co víc nám lidé můžou vzít? Ukradená svoboda. Laň vidí prázdný krmelec, v nic lepšího nedoufá. I to je lepší než lidská klec! Ale nepláče si, nezoufá. Vidí, jak v zítřku slunce svítí. Každý zachránit se může. I člověk! To se tedy divím! Jen když svobodná je jeho duše.

2. místo: Pavla Staňková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 9. třída

- 21 -

Když Watson vstal, oblékl se a sešel po schodech dolů do kuchyně, Sherlock už dávno seděl u stolu a u vločkové kaše si četl noviny. Watson se ho zeptal: „Jak dlouho už tu jste, Holmesi?“ „Už od půl páté. Vzbudil mě ten otravný sousedovic pes. Nechápu, jak někdo mohl zaplatit za takovouhle sirénu. A jinak, snídani máte přede dveřmi.“ Watson byl udivený, proč má snídani tam. Nemusel se na to ptát, protože Holmes z jeho výrazu pochopil, že neví, o co jde, a tak mu to vysvětlil: „Víte, když jsem vám dělal tu kaši, stala se nehoda. Nechal jsem ji v troubě poněkud dlouho. Miska byla tak vařící, že div nepropálila stůl. Tak jsem ji dal ven, aby ji vítr ochladil. Ale myslím, že teď už bude vychlazená.“ Po snídani se Watson zeptal, co budou celý den dělat. Sherlock odpověděl: „Asi jako každý den. Budeme sedět na balkónu a hledět do dálky.“ Watsona už ale den za dnem nebavilo jen sedět a nic nedělat od rána až do večera, pak jít spát a ráno zase znova. Navrhl: „Víte, Holmesi, nechtěl byste si zase procvičit mozek nad nějakými lehkými, již vyřešenými případy?“ Sherlock se zamyslel a pak svolil. Watson tedy odešel na půdu a vrátil se s velikánskou krabicí případů. Sotva ji ale stihl otevřít, zazvonil telefon. Sherlock zvedl sluchátko a zeptal se, co kdo potřebuje. Když ukončil hovor, Watson se ho zeptal, kdo to byl a co chtěl. On mu odpověděl: „Nějaký pán jménem Alois Kom potřeboval pomoci s jedním případem.“ „No a co jste mu odpověděl, Holmesi?“ „Že já už případy neřeším, jsem na to moc starý.“ „Ale ne. To byla veliká příležitost. Po tolika letech čekání. Pojďte to se mnou vyřešit.“ Sherlock odpověděl: „Tak jo, ale jen výjimečně a s jednou podmínkou. Půjdeme pěšky, nesnáším, když cítím ty výpary z motoru automobilů.“ Po dvou hodinách cesty došli k malému domku. Watson zmáčkl zvonek a čekali. Po pěti minutách neúspěšného čekání zkusili otevřít dveře a hle, bylo odemčeno. Vstoupili do místnosti a spatřili mrtvého Aloise Koma ležet na zemi. Sherlock řekl Watsonovi, aby to zatím neoznamoval policii, a bystrým okem si prohlédl celou místnost. Popošel k oknu a ukázal na něj: „Vidíte, Watsone?“ „Ano, vidím.“ „Tudy proletěla kulka, pojďte, půjdeme se tam podívat.“ Došli na cestu a Sherlock řekl: „Běžte se rozhlédnout, jestli něco nenajdete, a za pět minut se tu sejdeme.“ Po pěti minutách se na tom místě sešli a Holmes se ho zeptal, co objevil. Watson odpověděl: „Podle mě šel, zastřelil ho a přitom krvácel. Co jste zjistil vy?“ „Podle toho, jak jsou od sebe kapky krve vzdálené, usuzuji, že běžel. Zastřelil Koma a pak ho někdo postřelil. Kulka proletěla skrz rameno a zasekla se

- 22 -

v tamtom stromě. Pak vystřelil druhou ránu a ta byla smrtelná. Tělo vrah neodnesl, a tak jsem ho našel ležet támhle v příkopu. Najednou někdo z domu naproti nim na Sherlocka vystřelil. Naštěstí minul. Pak se ozvala ještě jedna střela z toho domu. „Pojďte, Watsone,“ řekl Holmes. Watson ale protestoval, že je to nebezpečné. Sherlock ho uklidnil: „Není se čeho bát. Ta druhá střela byla v domě, takže předpokládám, že střelec spáchal sebevraždu.“ Watson nakonec svolil. Hlavní dveře byly otevřeny. Došli ke dveřím bytu, ze kterého se střílelo. Ty už byly ale zamčené. Sherlock ulomil dutou tyč ze skoro rozpadlého topení a prorval ji dveřmi. A protože byla dutá, dalo se skrz ni dívat do místnosti. Potom řekl Watsonovi: „Leží tam mrtvola, zbraň ale nevidím, takže nám vrah utekl.“ Šli zpátky domů a cestou o případu přemýšleli. Druhý den navrhl Sherlock: „Víte, Watsone, večer, než jsem usnul, dostal jsem nápad. Dojdeme na náměstíčko, když nás chtěl vrah zabít minule, bude to jistě chtít zkusit znovu. Zavoláte policii, aby tam byli, a až uslyší výstřel, doběhnou tam a vraha zadrží. Nás možná postřelí, ale na tom už nesejde. A jestli nechcete jít se mnou, tak půjdu sám.“ Watsonovi se tam vůbec nechtělo, ale neodpustil by si, kdyby se Sherlockovi něco stalo, a tak přisvědčil. Došli na náměstíčko. Vrah je tam už čekal. Sotva došli, vystřelil. Trefil Sherlocka do ramene. Chtěl ještě vystřelit na Watsona. Vzduchem ale prosvištěla kulka a omráčila ho. Ta kulka vyletěla ze zbraně policisty. Když se vrah v nemocnici probral, na jeho posteli vedle něj seděli Dr. Watson a Sherlock Holmes. Holmes začal: „Ležel jste tu celý týden. Za tu dobu jsme případ vyřešili. Alois Kom byl starý muž. Paměť mu už moc nesloužila, tak si napsal vše, co nám chtěl říci: Slyšel jsem, jak se můj bratr sází s nějakým mužem, že když vyhraje na los, ten muž mu dá dvakrát tolik, co vyhraje. Když by prohrál, můj bratr mu dá pozemek za domem. Nestihl to dopsat, protože ten muž ho zastřelil. Prokoukl vás, že chcete použít výherní los Aloise, a tak mu ho chtěl vzít, ale Alois ho při krádeži vyrušil. Trvalo nám, než jsme přišli na to, že vy jste ten bratr. Pokračujeme dál. Svého staršího bratra jste měl nejraději na světě. Zastřelil jste toho muže. Věděl jste, že v ten okamžik jste se stal vrahem, a tak jste se musel zbavit nás, těch nejvyhlášenějších detektivů. Nejdříve nás střela netrefila. Kolem šel váš sluha. Spatřil vás se zbraní, a tak jste ho musel taky zastřelit.“ „Jste vskutku úžasní,“ pravil vrah, „vždy jsem vás obdivoval. I když jsem vrahem být nechtěl, stalo se.“ Watson mu podal velice tlustou knihu: „Tu máte, aby se vám ve vězení krátil čas a tady pár drobných, až ji dočtete, abyste si mohl koupit jinou.“ Watson i Sherlock vstali a kráčeli domů. 3. místo: Nikolas Letzel, ZŠ Police n. Metují, 6. třída

- 23 -

Příběh pana S. Psal se rok 3152 n. l. Lidé už nebyli takoví jako za starých časů. Na světě už nebyla žádná zeleň. Žádný strom, keř ani květina. Příroda už neexistovala. Všude byl jen beton v různých odstínech šedé. Lidé svou matku zničili. Na světě se už tím pádem nenacházel kyslík, ale lidé nalezli způsob, jak žít dál. Vynalezli zvláštní přístroj, jakýsi box. Tam člověka zavřeli, podle potřeby. Přístroj dodal kyslík a ostatní živiny nezbytné pro život. Člověk byl v boxu na pár hodin, ale někdy třeba i na několik dní. Přístroje fungovaly, ale lidé si pořídili ještě rezervu pro případ, že by se zničily. Zvláštní masky podobné těm, jaké se dříve používaly při jaderných útocích. Udržely však člověka při životě jen pár dní. Zatím je však nikdy nemuseli použít. Mezi těmito lidmi žil i pan S. Neměl jiné jméno, nikdo jeho skutečnou identitu neznal. Byl to takový ten vlk samotář. Nikdy si nikoho nepřipouštěl k tělu. To proto, že ho lidé, kteří zničili přírodu, velice rozčilovali. Na tu dobu byl velmi starý. V jeho věku lidé dávno umírali. Jeho věk o pár let přesahoval sedmdesátku. Jeho přesné stáří také nikdo neznal. Své soukromí velice tajil. Neměl manželku ani děti. Už dávno neměl žádnou rodinu. Jeho příbuzní byli velmi ekologicky založení, a proto lidi nenáviděl ještě víc. Obviňoval je ze ztráty své rodiny. Z toho, že je ničení posledních stromů a rostlin zabilo. Ale pořád měl důvod žít. Měl totiž obrovské tajemství. A taky plán. Plán, který měl jedinou vadu. Měl asi tak dvouprocentní šanci uspět. Jednoho dne pan S. svůj plán uskutečnil. Oblékl si rozervané šaty a vyrazil na místo, kde dříve stálo nádherné náměstí. Přímo do středu Londýna. Nikdo už neví, jak se to náměstí kdysi jmenovalo. Všichni náměstí nazývají Dark Square. Pan S. dorazil do cíle. Široko daleko nebylo ani živáčka. Temně vyhlížející náměstí zelo prázdnotou. Všichni obyvatelé se krčili ve svých obydlích, jakoby očekávali předzvěst něčeho strašného. Uprostřed kruhu sutin se tyčilo poplašné zařízení. Pan S. v rozervaných šatech, zdající se jako tulák, spustil poplašné zařízení. Pronikavý, až šíleně hlasitý zvuk rozezvučel Dark Square. Lidé vyděšeně vybíhali z domů a zavládla všeobecná panika. Každý běhal sem a tam, ale nikdo nevěděl, co se děje. Pan S. vystoupil na hromadu ruin a zvolal: „Všichni mě poslouchejte!“ Lidé se zarazili a s výrazem zvířete zahnaného do kouta mu hleděli do očí. Když se konečně všichni uklidnili, promluvil znovu, tentokrát klidněji, ne však méně nahlas: „Už zítra tvrdě zaplatíte za to, co jste provedli. Za to, že jste všechno zničili. Stroje se porouchají a vy konečně zaplatíte za to, že jste vyrvali ze země poslední strom. Zbývá vám jeden den. Těšte se na svou zkázu.“ Ano, toto byl celoživotní plán pana S. Bylo tak nepravděpodobné, že vyjde. A přece pan S. celý svůj život věřil, že ano. Byla to totiž poslední naděje. A ta, jak známo, umírá poslední. Shromážděný dav na něj nevěřícně, ale zároveň vyděšeně hleděl. A kdesi uprostřed shluku lidí začalo plakat dítě. Všichni se rozeběhli do svých obydlí a vrátili se s plynovými maskami na obličejích. A všem bylo do pláče. Zpráva se šířila rychlostí blesku. Za pár hodin už plakal celý svět. Samozřejmě, že pan

- 24 -

S. lhal. Žádný stroj se neporouchal. Ani jeden. Ale to nikdo nevěděl. A tak se nad lidmi pan S. slitoval. Vrátil se zpět na Dark Square. Lidé stáli jako přikovaní a čekali na svůj konec. A tak pan S. prohlásil: „Počkejte, ještě je naděje.“ Z kufříku, jaký nosívají právníci, vytáhl podivnou krabičku. Právě se chystal odhalit své největší tajemství. Pomalu otevřel krabičku. Z krabičky stoupala namodralá pára a když zmizela, objevilo se jediné semínko. Semínko stromu. Lidé zírali a pak znovu propukli v pláč. Ale tentokrát byl radostný. Lidé plakali štěstím. Poté se pan S. vydal s lidmi na poslední místo, které nebylo zabetonované. Tam vydlabal do půdy jamku. Za všeobecného nadšení do ní vložil semínko a zahrnul ho zeminou. Všechno najednou bylo veselejší. Lidé jásali. Asi by vás zajímalo, kde se najednou u pana S. vzalo semínko. Totiž, jeho dědeček ho zachránil z dubu, který lidé chtěli pokácet. Pak ho jeho rodina ochraňovala až do této chvíle. Pana S. náhle bodlo u srdce. Toto je jeho chvíle. Opustil jásající dav a vydal se zpět na Dark Square. Cestou přemýšlel o svém životě. Konečně dorazil na místo. Došel k sutinám, na kterých před pár hodinami pronášel svou hrozbu. A ulehl na jejich úpatí. Zavřel oči. A vydal se tam, kde mu bude dobře. Je jedno, jak tomu místu budete říkat. Ve svých posledních okamžicích hodně přemýšlel. A i když umíral a opouštěl nás, byl šťastný. A tak skončil příběh pana S., muže beze jména, ochraňovatele posledního stromu. 2. místo: Tereza Prokešová, Gymnázium Jaroměř, prima

Giovanni z obrazu Daleko na severu bylo město. Žila v něm carevna Kateřina. Ráda kupovala hezké věci. Také měla velikou sbírku vzácných obrazů. Jednou v noci dva zloději vlezli oknem do obrazárny a jeden obraz ukradli. Byl na něm namalovaný malý chlapec, jak spí uprostřed louky rozkvetlých květin. Zloděje brzy dostihla carská garda. Strhla se rvačka. Nakonec zloději obraz upustili a zachránili se útěkem. Přitom chlapec z plátna spadl na chodník. Nikdo si toho nevšiml. Vojáci vzali obraz a jeli do paláce. Malý Giovanni plakal. Chtěl zpátky na svůj obraz do velké obrazárny, ale co dělat? Kolem něho pospíchali cizí lidé a nikdo si ho nevšímal. Až se ho jeden hubený vysoký muž zeptal, proč pláče. Giovanni mu řekl, že spal na louce a neví, jak se tam má vrátit. Ten muž byl malíř z Itálie, poznal chlapce ze svého obrazu. Vzal ho proto za ruku a šel s ním do obrazárny. Chlapec cestou povídal, jak je mu na obraze samotnému smutno. Také spánek už ho nebavil. V obrazárně vzal malíř své štětce a postavil se k obrazu s rozkvetlou loukou. Nakreslil tam dům, celou rodinu a plno dětí, které si hrály s Giovannim. Jak kreslil malého Giovanniho, začal chlapec vedle něho mizet, až zůstal jen ten na obrazu. Díval se na každého šťastnýma očima. 1. místo: Michael Žuljabin, Městské gymnázium a SOŠ Úpice, prima

- 25 -

Jen jeden je domov Před dávnými časy existovalo Noční království. Ještě dál než jsou mraky, ještě dál než září sluneční kotouč. V tom království žil král Neptun a královna Venuše, ale byli smutní. Přáli si dítě. Bez něj byl jejich palác smutný a tichý. Královna vyšla na balkon a uviděla padat hvězdu. Zkřížila prsty a vyslovila přání: „Chtěla bych mít dítě s vlásky stříbrnými jako jitřenka a s očima modrýma jako noční obloha.“ A než stačila vyjít první hvězda, z paláce se ozýval dětský křik. Král nervózně přešlapoval před komnatou. Potom vyběhla služka, usmála se a řekla: „Je to holčička!“ Král ukázal prstem na dveře a zeptal se: „Mohu?“ „Jistě,“ odpověděla úslužně služka. Ze zavinovačky koukaly dvě modré oči a na hlavičce měla stříbrné chmýříčko. Byla to malá princeznička. „Budeme jí říkat Jitřenka,“ oznamovala pevným hlasem královna. Všichni ji měli rádi. Ale královna náhle onemocněla a zesnula. Král byl smutný. Celé Noční království drželo smutek a na počest královny uspořádal král zádušní ples, na který se sjelo panstvo ze všech sousedních království. Tančilo se, zpívalo a hodovalo stejně jako za života královny, protože tak by si to jistě přála. Když ale král uviděl ženu s havraními vlasy až na zem, zapomněl na svůj smutek. Za několik dní byla slavná svatba. Měsíc spolu dobře vládli, ale potom se ukázalo její opravdové já. Z poddaných udělala otroky a z krále bílého králíčka. A z Jitřenky? Z té si udělala služku. Uplynulo dlouhých osmnáct let a království vadlo. Ale Jitřenka byla čím dál víc zvědavější. Zajímalo ji, co je pod hvězdami, zjišťovala, co je pod mraky. Chtěla tam jít, ale macecha jí to nedovolila. Dívka se ale pořád vykláněla z okna, až ji macecha zahlédla, rozzlobila se a nebohé dívce nařídila: „Když tam chceš, tak tam jdi!“ A strčila do Jitřenky... a ta vypadla z okna. Potom jen dívka uslyšela padoušský smích. Jitřenka měla ale obrovské štěstí, protože dopadla do rybníka, kde bydlel vodník Karásek. Když k němu doplavala, řekl jí: „Vítám tě u mě, slečno.“ „Dobrý den... pane.“ „Vodník Karásek jméno mé,“ opravil ji, „kde se tady berete, slečno?“ „Spadla jsem z Nočního království...“ „Cože? U zelenýho kapra, to musí být daleko?“ „Ano, je.“ „Asi bys chtěla na souš, co?“ „Ano,“ hlesla nesměle Jitřenka. „Tak si nastup do výtahu, vyvezu tě na suchou zem...“ Když výtah stoupal, hrála jim kouzelná hudba skřehotavých žab. „Tak jsme tady,“ zahlaholil vodník. „Děkuji moc,“ usmála se Jitřenka a dala mu pusu na tvář. Chutnala po rybině. „A slečno, být vámi, bych si začal hledat službu,“ radil jí vodníček.

- 26 -

„Ano, děkuji ti za radu.“ Vykročila do hospůdky U Dvou půllitrů. „Haló, je tu někdo?“ ptala se nesměle. „Ano, já,“ ozvalo se. Jitřenka se rozhlédla, ale nikde nikoho neviděla. „Tady... já!“ Byl to nějaký mládenec, co se právě zvedl z pece. „Jsem Honza, ale všichni mi tu říkají Hloupej Honza.“ „Já jsem Jitřenka.“ „To je moc pěkný jméno!“ Jitřenka se už pouze pousmála. „Mámo! Nepotřebujeme služku?“ „Ano, hospodyňka by se nám hodila,“ ozvalo se z kuchyně. Za tu dobu, co Jitřenka sloužila v hospodě, se do ní Honza zamiloval. Jednoho dne jí řekl: „Utečeme spolu do světa, Jitřenko.“ „Ráda bych, ale nemohu. Doma je také můj tatínek, nemohu ho jen tak nechat. A nevíš, jak bychom se mohli dostat do Nočního království? Maminka mi říkala, že když budu myslet na domov, tak se v něm objevím...“ „A na co tedy čekáš?“ pobízel ji Honza. Usilovně se soustředila a v mžiku byli v paláci.

- 27 -

„Naše obec je zavalena odpadky, které nám sem házejí turistiky chtiví obři. Musíme jim v tom nějak zabránit. Obávám se, že po dobrém to s nimi už nepůjde. Postavili jsme tu ceduli zákaz vyhazování odpadků a nic. Když neplatí prosby, použijeme naši moudrost a kouzla.“ Cesta všech obyvatel Skřetince vedla k vykotlanému pařezu, který hlídala majestátní bedla. Důstojně se uklonila nečekané návštěvě: „Co vás sem do tajemných hlubin lesa přivádí? Musíte mít obzvlášť vážný důvod, když jste vážili tak dlouhou cestu.“ Bedla netušila, jak blízko blizoučko je pravdě. Skřítci spustili jeden přes druhého, až je starosta Chytrák musel napomenout: „Nechovejte se jako tamti neurvalci, kteří si ničeho neváží. Jsme tu přece proto, aby nám náš stařešina poradil.“ Skřítci se uklidnili a poprosili bedlu, aby je pustila ke stařešinovi. Ten je vyslechl, dlouze se zamyslel a pravil: „Chyťte je do jejich vlastní pasti,“ a dříve než stačil dokončit myšlenku, usnul. Bezradní skřítkové koukali nevěřícně na stařešinu a pochopili, že další rady se již nedočkají. Smutně vyšli ven z vykotlaného pařezu. „Kde je bedla? Kam se poděla? Co má tohle znamenat?“ Místo majestátní bedly vchod do pařezu hlídala plechovka od coca coly. „To mají na svědomí určitě ti obři,“ láteřili jednohlasně skřítci. „Jak máme v tomhle nepořádku žít? To museli přejet sedm velkoměst a tři dálnice sem k nám, aby nám to tady všechno zničili? Proč si to neničí tam u nich?“ rozčiloval se skřítek Moudrák. „Mám to,“ zvolal skřítek Hloupák, až doteď neprávem považovaný za nejhloupějšího ze všech skřítků. Rázem bylo hrobové ticho přerušované posměšky škodolibých skřítků. Nikoho nenapadlo, že právě Hloupák by mohl něco vymyslet. V tom se z pařezu ozvalo: „Nechte ho mluvit, nechovejte se jako oni, oni, oni…“ a pak už opět bylo slyšet jen spojené oddychování. Když si skřítci vyslechli Hloupákův plán, zajásali a hned se rozhodli jednat. Kolem lesa, ve kterém obři odpočívali a který předtím zahltili odpadky, vykouzlili skřítci vysokou nepřekonatelnou zeď a čekali, co se bude dít. Obři se nestačili divit. „Co to má být, v tomhle tady máme žít? Vždyť tu není ani kam si sednout, nic tu neroste, všude jenom papíry, plechovky, prázdné lahve a nepřekonatelný zápach.“ Skřítci vše pozorovali ze svých úkrytů. Nejdříve měli radost, že jim plán vyšel. S postupem času však začali obry litovat a někteří s nimi dokonce i trpěli. Zejména skřítek Trpák přemlouval starostu Chytráka tak dlouho, dokud starosta nerozhodl akci na záchranu lesa ukončit a prosby obrů na propuštění částečně vyslyšel. Pronesl směrem k obrům: „Pustíme vás, ale pod podmínkou, že celý les uklidíte a odpadky odvezete do tříděného odpadu. Samozřejmě slíbíte našemu stařešinovi, že již nikde neodhodíte žádný odpadek. V případě, že slib porušíte, vždy vás bude čekat spravedlivý trest. Proměníte se v kontejner na tříděný odpad do té doby, dokud kontejner nenaplní ostatní obři až po okraj, abyste viděli a pochopili, jak je důležité odpad třídit a odkládat na předem určené místo. Na vše bude dohlížet skřítek Recyklák.“

A jak myslíte, že to dopadlo? Všichni obři nadšeně souhlasili. Vzhledem k tomu, že kontejnerů na tříděný odpad je ale stále více a více, tak nevíme, zda se obři skutečně poučili. Nebo to byla opravdu jenom pohádka a nám obrům záleží na budoucnosti naší planety?

- 29 -

- 30 -

1. místo: Ladislav Horák, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída

Můj utajený ráj Tam, kde slunce naposledy opře své ohnivé dlaně, tyčí se on, pán buků i borovic. Po léty zmučené kůře stéká medově zlatá pryskyřice. Svou korunu střeží jako klenot, rád se s ní pak chlubí ostatním. Je to strážce, možná král těch vzpomínek, co má, vždyť už pamatuje tolik staletí. Ten starý dub je

Mé oblíbené místo Ne, nenajdete ho na mapě. Nenajdete ho na zemi, protože to by tady musel být další ráj a další peklo. Je neviditelné a zcela skryté drsnou slupkou čehosi. Skryto přede vším a přede všemi. Je v mém nitru. V hloubi mé duše. Nikdo na něj nedosáhne, jelikož nechce být dosaženo. Je to místečko, které nosím všude s sebou. Představte si kulatý sál v barvě melancholické tmavě zelené s klenutým stropem. Do středu sálu visí ohromný skleněný lustr a téměř se dotýká šachovnicové podlahy. Černé dveře se zlatými nádherně ozdobenými klikami, jedny vedle druhých, za nimi vzpomínky, pohřbené city, představy, úvahy. Můžete tam tvořit a snít. Můžete tam plakat a topit se… ve všem, a to aniž by tam někdo vtrhnul. Aniž by to někdo viděl. Někdy to je temné místo, temnější než obvykle. Proč? Protože vy se tak… cítíte. Ach, co cítíte? Bolest? Vztek? Zoufalství? Tak obyčejné pocity a přitom toho tolik natropí. Jenže co se stane s vaším sálem? Tím náporem citů se smrskne. Proč? Vy nenávidíte dávat svou bolest najevo, protože kdo by toho nevyužil? Přece nedáte lidem zbraň, ať to stojí cokoliv. Vám to nevadí, zdáte se sobcem. Bolest… jediný cit, který se urputně snažíte skrýt skoro i v té zatracené místnosti. A to nejhorší? Co se stane, jakmile se nahromadí? Jakmile to několikrát pohřbené jednou povstane? Sál se začne bortit a vy s ním. Lustr se zřítí k zemi a střepy se jako tlaková vlna rozletí na všechny strany. Ze stropu se v pramíncích začne sypat škvára a prach. Potom se ze stropu začnou odlepovat i kusy. Jako by padaly meteory. Nikdy nevíte, co kde spadne. Jen se snažíte utéct… v nitru i skutečně. Zdrhat… je to zbabělost a zvlášť v tomto případě, ale kdo neutíká? A víte, co se stane po tom všem? Nastane hrobové ticho… Ale když cítíte lásku, štěstí? Radost? Jako byste přetočili film. Sutiny se začnou vracet tam, odkud přišly. Kameny se zvedají a zapadají do svých míst. Škvára a prach s nimi. Vypadá to v tu chvíli jako písečná bouře. Střepy, které neponechaly ani metr čtvereční bez poskvrny, se plouží do středu, aby se mohly opět zformovat do toho krásného lustru a hezky se zavěsit na stropě. Po temnotě se slehla zem a ke všemu úžasu, sál mění svou podobu. Z podlahy, kterou špinily drobné rýhy, vyraší první zelené nitky trávy. Vypadá to, že se podlaha roztéká a vsakuje do půdy. A tráva roste. Nádherná, sytě zelená. A konečně, tu a tam vykoukne sedmikráska či pampeliška. Blatouch či fialka a začnou si šeptat pod poryvy jarního větříku, který vane bezstarostně, protože strop i stěny stekly do půdy jako roztavený kov. Do nosu vás přímo udeří vůně rozkvetlého jara. Nikde nejsou meze a vy jste… svobodní. Teď se můžete rozběhnout a nechat trávu, ať laská vaše chodidla. Můžete sebou do ní plácnout a nechat ji, ať vás hladí po celém těle. Můžete… Znáte ten pocit? Svoboda. To už ostatní vidět mohou… 1. místo: Alice Olesíková, ZŠ Komenského Náchod, 8. třída

- 31 -

Vzpomínka. Aneta Burešová, Městské gymnázium a SOŠ Úpice, tercie

- 32 -

Přivlastnění života „Myslíš, že se to povede? Vždyť to stále vypadá, že je mrtvý!“ křičela. „Sandro, uklidni se. Uklidni se konečně. Pokud se neprobudí do deseti minut, tak budeš moct vyvádět, jak se ti zlíbí - ale doteď buď nevyváděj, anebo mlč! Tvému manželovi může chvíli trvat, než bude ovládat trochu víc, než jsou základní životní funkce. Už jsem pár případů viděl, ale ne v tak velkém rozdílu mezi věkem mrtvého v okamžiku, kdy umřel, a mezi věkem dárce. U všech ostatních byl rozdíl jen rok a tady je to celých pět let! Možná to bude trvat trochu déle než u těch ostatních případů. Nemaluj čerta na zeď a uklidni se. Běž si dát kafe nebo něco takového,“ okřikl ji. „Dobře, Georgi. Jdu pro kávu, chceš taky?“ optala se ho Sandra, již trochu klidnější. „Jo, dva cukry a lehce zašpinit mlékem. Díky,“ odpověděl George. „Tak jo, za chvíli jsem tady,“ oznámila a odešla. „Snad se probudí,“ zamumlal si pro sebe a zamířil ke dveřím, které vedly z místnosti na chodbu. Vyšel na chodbu a pokračoval ke dveřím označeným číslem 876. Bez zaklepání vešel do pokoje, kde byla jen jedna postel, skříň, dvě židle a noční stolek. Na posteli ležel mladý muž, nehýbal se. Měl zavřené oči a mělce dýchal. George si přisunul židli k posteli a sedl si. „No tak, Johne, snaž se,“ povzdechl si. Dobrých pět minut tam jen seděl a sledoval muže, který se stával novým Johnem. Prý se jmenoval Chris. Nechápu, jak se mohl nabídnout jako dárce. Jak to, že se tak rozhodl? To neměl rodinu, nebo co? Z myšlenek ho vytrhlo zavrzání dveří, když dovnitř vstoupila Sandra se dvěma šálky kávy. Kávu položila na stolek a přisunula si židli. Vzala si jeden ze dvou šálků a sedla si. „Ta druhá káva je tvoje, Georgi,“ řekla a napila se. „Ještě se neprobudil?“ optala se. „Ještě ne,“ odpověděl George. Chris se procházel po šedém náměstí. Bylo prázdné, tiché. Nebyl slyšet vítr v suchých korunách bez listů, ani zurčení vody v malé fontánce uprostřed, i když voda tryskala. Zamířil k fontáně a podíval se na svůj obraz v tiché, pohyblivé vodě. Odraz ho překvapil, ale nevyděsil, což bylo zvláštní, protože neviděl sebe, ale cizí tvář o trochu starší než je on sám, s modrýma očima. Bude někde blízko. Musím ho najít, dřív, než bude pozdě… Rychle se otočil a rozhlédl se po prázdném náměstí. Jeho oči těkaly tak dlouho, až ho našly. Seděl u jednoho stolku před malou kavárnou. Pozoroval ho. Chris k němu zamířil kvapnými kroky. „Mám se s vámi vyměnit. Dřív, než bude pozdě,“ oznámil mu Chris. „Ano, ale kam bych měl jít? Jak vyměnit?“ otázal se John. „Do života. Daruju vám tady své tělo. Berte, dokud je ještě živé. Ať má moje smrt vůbec nějaký smysl,“ naléhal na něj Chris a v duchu slyšel odtikávající hodinky. Pokud to ten stařec nepochopí dost rychle, zahynu zbytečně a ta

- 33 -

Sandra už nebude mít naději. Její muž už by se stihl přemístit mezi ostatní a už by ho nikdo nemohl vrátit zpět. „Tvá smrt?“ nechápal muž. „Jo. Jestli chcete vidět svou manželku, máte jedinou šanci. Pojďte se mnou,“ snažil se to Chris urychlit. „Ano.“ přitakal John a vstal. Chris ho vedl přes náměstí k tiché fontáně. „Tak, podívejte se na svůj odraz. Koho vidíte?“ optal se spěšně Chris. „No přece sebe,“ odpověděl stařec zmateně po pohledu na vodní hladinu. „Abyste se odsud dostal, musíte ten odraz změnit, tak aby vypadal jako já. Jen tak se se mnou vyměníte,“ nabádal ho Chris. John se upřeně zadíval na svůj vlastní odraz a představoval si, že je to jeho odraz, který vypadá jako Chrisův. Po chvíli se John začal rozplývat. Když už skoro nebyl k rozeznání, obrátil se ke Chrisovi, zamával mu a zmizel. Pak se začal rozpadat sám Chris. Nejdřív pomalu a pak stále rychleji, přičemž jím nějaká síla stále rychleji točila kolem jeho vlastní osy. Vznášel se nad tělem, kterému pomalu přestávalo tlouct srdce. Zvláštní. Dnešním lidem ještě tluče srdce, i když jejich duch už je někde jinde. Zamyslel se. Neviděl jsem někoho, kdo tak vypadal? No samozřejmě! Potkal jsem se s ním v kavárně! Co to říkal? Že si mám pospíšit? Ale s čím? Neříkal něco o tom, že bych se s ním měl vyměnit? A proč ne? Třeba bych pak mohl najít Sandru! A tak si lehl do toho cizího těla. Bylo studené a odporně cizí. Vůbec ho neznal. Chtěl ven, ale nemohl, nešlo to. Získal život, ale nemohl se ho tak snadno zbavit. Jakoby se ho tělo ze všech sil drželo a nechtělo se ho pustit. Začal to tělo nenávidět, ale co mohl dělat? Ty svaly a ta kůže, co ho tu věznily, byly ještě k tomu jeho! A on ten odporně cizí stroj ani nedokázal používat! Kéž bych dostal aspoň nějaký návod od toho kluka. Na druhou stranu to tělo nebylo zas tolik cizí. Věděl, že kdysi dávno nějaké takové taky měl. Jako kdyby opustil dům a za dvacet let se tam vrátil - přišlo mu cizí, ale zároveň povědomé. A pak si vzpomněl. Vzpomněl si, že aby to všechno mohlo pracovat, musí udržovat v činnosti ten divný sval podobný pytlíku, z něhož vylézají ti divní tvorové, kterých se vždycky bál, a ty dvě narůžovělé fazole s trubkami. Začal zkoušet ovládnout ty divné věci, až se mu to konečně povedlo. Zatím se na nic jiného nezmohl, ale byl na sebe pyšný, protože zjistil, jak se to ovládá, i bez návodu. Nastalo dlouhé ticho. Každý byl zahloubán do svých vlastních myšlenek. Proč to Johnovi tak trvá? Co když už se nevrátí? Co pak? Přežila bych to bez něho? Doteď jsem přežila jen díky naději, ale co potom? Dokázala bych si vůbec najít jiného? Ne, John je ten pravý, a když nebude moct on ke mně, tak já půjdu k němu. Když se může takhle vrátit, tak přece musí existovat nějaké místo po smrti, místo, kde bych mohla být s ním… Sandřin proud myšlenek najednou přerušil nečekaný výkřik. „Hele! Podařilo se mu to!“ křičel George nadšeně. Sandra rychle vstala, až převrátila židli. Celým tělem jí projel pocit úlevy. Na tváři se jí objevil

- 34 -

radostný úsměv, když otáčela hlavu k obrazovkám různých přístrojů. Nebyla doktor, ale viděla, že tlukot jeho srdce je pravidelnější a silnější. S úsměvem pohlédla na nemocniční postel, kde leželo tělo mladého muže a nyní také jejího manžela. Další den se pohnula Johnova víčka a on otevřel oči. Pod vlivem ostrého nemocničního světla se jeho panenky zúžily. Pak se zaostřily na Sandru, která seděla na židli vedle jeho postele a neměla slov. Jeho rty stvořily úsměv a Sandře stekla po tváři slza. Pak se k němu natáhla a chytla ho za ruku. On ji slabě stiskl a přitom si ji nepřestával prohlížet. Potom se jeho rty opět pohnuly, ale vyšel z nich jen jakýsi chrapot. Sandra ho druhou rukou pohladila po tváři a řekla: „Nenamáhej se, miláčku. Teď už bude všechno dobré.“ John to však nevzal na vědomí a opět se pokusil promluvit. „Sandro,“ prohlásil skřehotavým vyschlým hlasem. „Johne,“ řekla Sandra dojatě. „Dojdu pro George, bude tě chtít vidět!“ Po chvíli se vrátila s vysokým mužem v bílém plášti. Muž se rychlým krokem přiblížil k nemocniční posteli s očima upřenýma na Johna. „Johne!“ zvolal šťastně, „tak ses vrátil, chlape!“ poplácal Johna vesele po rameni. John se mírně nadzvedl na loktech, usmál se na svého přítele a řekl: „Georgi! Vypadáš trochu hubenější za tu dobu,“ ohodnotil ho sípavým hlasem. „Já? Ne. To ty sis změnil komplet svou image!“ opáčil mu se smíchem George. „Jak se cítíš, Johne? Byl jsi mimo trochu moc dlouho,“ optal se již trochu vážnějším hlasem George. Sandra upřela na svého manžela starostlivý pohled. Její radost rázem vyprchala, když si uvědomila, že John nemusí být úplně zdravý. „Cítím se celkem dobře na to, že už jsem po smrti,“ odpověděl John radostně svému příteli. „Já to myslím vážně, Johne. Můžeš být třeba ochrnutý!“ napomenul ho rázně George. John si povzdechl a zkusmo pohnul nejdřív levou a pak pravou rukou. Pak se opatrně posadil a skrčil nohy. Hned je zase natáhl a usmál se. „Nevypadá to, že by mi něco bylo,“ oznámil pak klidným hlasem John. Jeho hlas zněl stále trochu sípavě, ale už to bylo lepší. George se na něj podíval pátravým pohledem a zeptal se: „A co krk?“ John se trochu zamračil a pokusil se opatrně pohnout hlavou ze strany na stranu. Udělal sotva znatelný pohyb, ale hned sykl bolestí. Jeho prsty se sevřely v pěsti, jak se snažil nevykřiknout. Sandra k němu okamžitě přispěchala a starostlivě ho chytla za ruku. George se na chvíli zamyslel. Pak svému příteli poradil. „Zůstaň tu ležet. Zítra ti zrentgenujeme krk, ale dnes by ti to záření mohlo ještě vyhnat ducha z těla. Pošlu ti vodu. Teď si odpočiň.“ Pak se obrátil ke dveřím a odešel. 3. místo: Johana Dvořáková, Gymnázium Trutnov, kvarta

- 35 -

Opravdové kouzlo Kdysi dávno žil v jednom království král, kterému zemřela královna a jeho malá dceruška byla od té doby nemocná. Doktoři, rádcové a medikové ze všech koutů země vyzkoušeli mnoho a mnoho léků, ale nic nezabíralo. Malá Rosinka byla smutná a bledá. Nic ji netěšilo, neusmála se, nemluvila, ba ani nejedla. Jen občas něco potají uždíbla. Král si už nevěděl rady, a tak, když se od svého rádce dozvěděl, že kdesi hluboko v lesích žije v chaloupce čarodějka, jež má medicínu nade všechny ostatní, rozhodl se za ní vyjet. Nechal tedy osedlat svého koně a se svou družinou se vydal do temného hvozdu. Po dvou dnech cesty narazili konečně na podivný domeček. Byl celý pokroucený a tak nějak nakřivo. Král i přesto seskočil z koně a gestem ruky zakázal svým zbrojnošům jít dál. Opatrně vyšel po schůdkách ke dveřím a pomalu je otevřel. Stará vrata však i přesto strašlivě zaskřípala. „Haló? Je tu někdo?“ Král se neklidně rozhlédl kolem. „Pozor, stůjte! Smějte se a zdravte, vládce země přišel k nám! Koukněte se naň a klaňte, ať jste hlupák, pán, či kmán.“ „Kdo jsi?“ zašeptal zděšeně panovník. Vtom se z trámu nad ním snesla straka a oknem vylétla ven. „Jsem ta, kterou hledáš,“ vyšla ze stínu čarodějka. Byla ale jiná, než král očekával. Stříbrné vlasy měla stažené do drdolu a její tvář ani náhodou nehyzdily bradavice a dlouhý nos. Měla zářivě zelené oči a kolem nich vějířky vrásek, kterými ji poznamenal čas a věk. „Jak to víš?“ podivil se král. Stařenka se na něj výmluvně podívala. „Co potřebuješ?“ „Co to bylo za zvíře?“ „Prostě straka.“ „Prostě straka?“ „Jen straka. Proč tu jsi?“ odpověděla vyhýbavě. „Chci pomoc!“ sdělil král s naprostou samozřejmostí. Čarodějce zajiskřilo v očích. „A jak ti může poddaná posloužit?“ přešla ke stolu a vzala do ruky snítku zvláštních bylinek. Jako by cinkaly… „Má dcerka je nemocná a ty jí musíš pomoct. Řekli mi o tobě, že zvládneš vyléčit všechno a já si přeji, abys jí pomohla.“ Babička se na něj dlouze zadívala. V očích jí nebezpečně zaplálo. Potom beze slov mávla svazečkem uschlých květin. V tom okamžiku se rozrazily

- 36 -

dveře a dovnitř vběhl krásný bílý jelen. Vypadalo to, že z něj vychází stejný zvuk jako z babiččiných bylin. Král na něj s obdivem hleděl. Jeho paroží zářilo jasným světlem a chytrá očka se dívala střídavě z jednoho člověka na druhého. A panovník najednou pocítil hřejivý pocit u srdce. „Tento jelen by ti možná mohl pomoct. Pokud chce, v jeho blízkosti vládne štěstí a láska. Má magickou moc,“ pohladila čarodějka dvanácteráka po šíji. „Dobrá,“ král k němu přistoupil a zadíval se na čarodějku. „Chci ho.“ „Cože?“ „Vyplatím tě zlatem a drahým kamením. Koupím toho jelena.“ „On není na prodej.“ To už čarodějce oči žhnuly, ale stále mluvila s ledovým klidem. „Je, pokud ho chce král!“ „To už vůbec ne!“ vykřikla stařenka. „Stařeno, nařizuji -“ „Odejdi!“ čarodějka ukázala na dveře a královy nohy, aniž by on sám chtěl, ho odnesly zpět k jeho koni. Vychytralý panovník se však nevzdal. Při svém rychlém odchodu nepozorovaně ukradl babičce jednu bylinu. A hned, jak se se svou družinou ztratil z dohledu chaloupky, s ní zacinkal. „Připravte lana!“ šeptl, když se k nim jelen začal blížit. Když zvíře zpozorovalo, že ten, kdo ho zavolal, není jeho známá čarodějka, zastavilo se. Bylo už ale pozdě a o dva dny později dostal jelen místo v královských stájích. Král byl šťasten, že čarodějku obalamutil, a často za jelenem chodil. Necítil už ale ten krásný pocit. Jelen stál se svěšenou hlavou a necinkal. Při jedné takové návštěvě uslyšel král podivný hlas. „Prý je velmi laskavý, pln odvahy a cti. Všichni ale dobře ví: je v něm víc lží a lsti. Já jsem straka zlodějka? Jeho žeňte ven! Chudinka čarodějka, tu je náš jelen!“ A byla pryč. „Pták hloupej!“ otočil se král a vypochodoval ze stájí. Když už byl venku, bylo ho ještě slyšet, jak si pro sebe říká: „Přinesu Rosinku k němu. Hned jak se jí trochu uleví.“ Mezitím čarodějka v lese zjistila, že jelen zmizel. Při snaze najít ho se vydala do města.

Po dlouhé cestě, když se konečně dostala na jarmark, zaslechla, jak si dva obchodníci povídají o vzácném zvířeti, které mají na zámku. „Prý je bílý jako sníh, paroží má jako diamanty a veliký je jako kůň!“ „Já slyšel, že má dokonce i kouzelnou moc…“ Čarodějka se opřela o zeď domu stojícího u ní. Náhle uslyšela podivný ptačí skřek a vzápětí už měla na rameni svou straku, která jí všechno vypověděla a pořádně si u toho zanadávala. Čarodějka nevěřila vlastním uším. Král? Ta liška prohnaná… Ve staré babizně ožil takový hněv, že ji nešlo zastavit. Vykročila do zámku, otevřela si bránu a když se od strážného dozvěděla, kde jelena drží, vešla do ohrady za stájemi. Tam ale všechen její zápal opadl. Uviděla totiž maličkatou princeznu, jak se věší na jelenův čumák a směje se od ucha k uchu. A ten smích byl kouzelnější a šťastnější, než všechno jelenovo cinkání. O hrazení se opíral král a čarodějka viděla, že je šťasten. Protože jeho dítě bylo v pořádku. Ani jelen nevypadal nijak zkroušeně. Hravě pobíhal kolem děvčátka a vyhazoval kopýtky do vzduchu. Potom si ale všiml čarodějky a za bujarého pokyvování hlavou přeběhl k ní. Král se také otočil a také přešel k babičce. „Odpusť mi, stařenko, že jsem tě oloupil o jelena. Já totiž…“ dal se do složitého vysvětlování. „Nezlobím se,“ zarazila ho. „Nezlobíš?“ nevěřícně se na ni podíval vladař. „Udělal jsi to z lásky, proto ti odpouštím,“ usmála se. „I když, kdyby ses mě zeptal, poprosil a nerozkazoval, jelena bych s tebou poslala. I bez loupeže.“ „Děkuji za tvou shovívavost.“ Vypadalo to, že král pečlivě volí slova. „Teď už si můžeš svůj klenot odvést domů.“ Když to princeznička uslyšela, otočila se na ně a tázavě se dívala z jednoho na druhého. Jelen, jako by chápal váhu celé situace, si odfrkl. „Ne,“ rozhodla stařenka. „Je tu teď potřeba a až ho bude potřeba u mě, vrátí se, to mi věř. Jen mi slib, že nikomu nedovolíš, aby mu ublížil a nebudeš ho držet zavřeného.“ „Slibuji,“ řekl král. „Ale ne ty! Tvoje dcerka,“ babička přešla k Rosince. „Slibuju,“ vyžvatlalo ze sebe děvčátko. „Potom tedy,“ čarodějka přešla k jelenovi a něco mu pošeptala do ucha, „se s vámi rozloučím. Sbohem králi, sbohem princezno,“ a kývnutím pozdravila i jelena. „Sbohem, čarodějko, a věz, že budeš v mém sídle vždy vítána. Děkujeme ti.“ A stařenka se vydala se svou strakou na cestu zpět do svého lesního domku. Byla teď ale o něco moudřejší. Neboť zjistila, že pravé kouzlo neznamená něco výjimečného vlastnit, ale podělit se o to s ostatními. 2. místo: Pavla Staňková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 9. třída

- 37 -

- 38 -

Setkání na zasněžené louce Široká zasněžená cesta se vinula ztichlým lesem. Vítr mírně vál a přesouval sypký sníh z místa na místo podobně jako písek na poušti. Mezi tmavými stromy opuštěného lesa se procházela mladá dívka. Její dlouhé světlé vlasy vlály ve větru, ale líbilo se jí to. Usmívala se. Bělostný sníh jí tiše křupal pod černými botami. Vítr trochu zesílil a ona si přitáhla svůj hnědý kabát těsněji k tělu. Přesto se nepřestávala usmívat. Cesta zavedla dívku ke skromnému malému krmelci. Nebyl naplněn senem ani do půlky a kaštanů tu bylo pramálo. Dívka se usmála a dřepla si do sněhu. Ruka jí zmizela v kapse kabátu. Když se opět vynořila, byla plná velkých temných kaštanů. Dívka je přidala k původním kaštanům na hromádku a sáhla do kapsy pro další. Na hromádku přisypávala kaštany, dokud neměla všechny kapsy dočista prázdné. Pak se zvedla, naposledy se usmála na opuštěný krmelec a pokračovala ve své procházce. Bílá pěšina ústila na okraj louky, kde splynula se sněhovou pokrývkou přikrývající pastvinu. Dívka ušla pár kroků, aby se dostala dál od kraje lesa, kde mohla spatřit bílé vločky ladně plachtící vzduchem. Dívka zaklonila hlavu, aby spatřila bílou oblohu pokrytou mraky. Zavřela oči, usmála se a nechala vločky, aby dopadaly na její obličej a pomalu se rozpouštěly na její tváři. Sněžení stále sílilo a to dívku nesmírně potěšilo. Dokázala by takhle zůstat snad celou věčnost. Jen tak stát a vnímat vločky, které tají na její kůži. Náhle zasáhl zasněženou louku silný poryv větru. Dívka překvapeně otevřela oči a spatřila na nebi dva letící draky, kteří bojovali. Jeden byl o trochu větší. Byl tmavě modrý až skoro černý se stříbrnými naleštěnými drápy a blankytnými křídly. V tmavě fialových očích se mu zlostně blýskalo. Byl mnohem agresivnější než jeho sok, oranžový drak s temně černými drápy a průsvitnými blanitými křídly. Oranžový drak vypadal vyčerpaně. Působil dojmem, že svému protivníkovi nechce ublížit. Modrý drak zasáhl svého protivníka ohněm do boku. To oranžového draka výrazně oslabilo. Dívce došlo, že na otevřeném prostranství to může být nebezpečné, a tak se schovala do lesa, ale jen tak daleko, aby mohla stále pozorovat souboj obou draků. Nakonec byl oranžový drak donucen svým nepřítelem k přistání na louce, do nevýhodné pozice a vzhledem k agresivitě druhého draka pravděpodobně i smrtelné. Proto se oranžový drak rozhodl konečně radikálně zakročit. Obrátil se ke svému protivníkovi a vychrlil na něj velmi silný proud ohně. Když skončil, jeho sok se obrátil na útěk. Oranžový drak ho pro jistotu chvíli pozoroval, jak se vzdaluje za bílými vrcholky rozeklaných hor trčících do výše, pak se otočil k lesu a vyčerpaně se zhroutil do bílého sněhu. Chvíli jen ležel a přemýšlel. Pak si všiml jakési dívky stojící uprostřed vyšlapané cesty táhnoucí se lesem. Zvědavě ho pozorovala. Drak vypátral svou myslí dívčino vědomí a promluvil k ní telepaticky: „Potřebuji tvou pomoc.“

Dívka zaslechla čísi hlas. Nevycházel odnikud. Pouze jí silně rezonoval v hlavě. Pak se ozvala další slova. „Neboj se, Lemiono. Nechci ti ublížit, jen tě prosím o pomoc.“ Lemiona pohlédla na velkého oranžového draka a vyhrkla: „To vy tu na mě mluvíte?“ Věděla, že to bylo neslušné, ale prostě jí to vyklouzlo ze rtů a ona to nestihla zastavit. Drakovy šupiny nad levým okem se mírně zavlnily, jako lidské obočí. Pak se jí v hlavě opět ozval jeho hlas, ale tentokrát zněl pobaveně. „Ano, to já tě žádám o pomoc. Kdo jiný?“ Lemiona se mírně zarděla a řekla: „Omlouvám se, já se ještě s žádným drakem nesetkala, a tak jsem nevěděla, že dokážete komunikovat takovým způsobem.“ „To nevadí,“ ozval se jí v hlavě jeho hlas, „jsem raněný a potřeboval bych pár lístků dřevnatice. Najdi jich pár a rozmačkej je spolu s plody krutovníku.“ „Dobře. Jdu pro ně,“ odpověděla oranžovému drakovi Lemiona. Pak si uvědomila, že ani nezná jeho jméno, ale on její zná. Dříve než však stačila otázku položit, ozval se jí v hlavě drakův hlas. „Odpusť mi mou nezdvořilost. Jmenuji se Mornideos.“ Lemiona jen kývla hlavou a pospíšila si do lesa pro lístky dřevnatice a plody krutovníku. Začala hledat dřevnatici. Tu našla celkem snadno, protože věděla, kde roste. Ale nebyla si jistá, jak vypadá krutovník, natož jeho plody. Když už si nevěděla rady, objevil se jí v hlavě obraz drobné rostliny. Měla výrazně velké namodralé lístky a jasně rudé plody ve tvaru zvonku. Překvapeně zamrkala, ale pak jí došlo, že jí Mornideos pomáhá najít to, co potřebuje. Začala se rychle rozhlížet kolem sebe, ale nemohla krutovník najít. Pak si vzpomněla, že nějakou takovou květinu viděla nedávno u Stříbrošedého potoka. Okamžitě se obrátila a vydala se směrem, kde se vinul drobný potok. Když konečně došla k zamrzlému potoku, zjistila, že se bude muset dostat na druhý břeh. Sešla tedy trochu níže po proudu, kde se dal potok lépe přeskočit. Rozeběhla se a skočila. Naštěstí dopadla v pořádku na protější břeh. Šla chvíli podél potoka, až došla k malému shluku krutovníků. Naklonila se nad ně a začala sbírat drobné rudé zvonky. Schovala je do kapsy k lístkům dřevnatice a vydala se opět podél břehu k místu, kde se dal potok nejlépe přeskočit. Když přeskakovala potok zpátky, smekla se jí noha na namrzlém kameni a než se nadála, ležela na zemi. Zdálo se jí, jako by jí hořel kotník. Pokusila se vstát, ale noha se jí podlomila. Pak si vzpomněla, jak jí otec kdysi radil „Zchlaď si ten kotník. A pak to stačí jen rozchodit, vždyť to nic není. Než se vdáš, tak se ti to zahojí.“ A tak se posadila blíž k potoku, sundala si botu a roztříštila jí led v potoce, aby se mohla dostat k pomalu tekoucí vodě pod ním. Stáhla si z nohy ponožku a do ruky nabrala ledovou vodu. Ochladila si kotník, natáhla si zpět ponožku a pořádně si zavázala botu. Poté opatrně vstala a vydala se zpět za Mornideem.

- 39 -

- 40 -

Chvíli bylo slyšet jen křupání sněhu pod Lemioninými botami, ale pak zaslechla hlasité pravidelné odfukování. Za chvíli již byla na louce a stála před oranžovým drakem. Mornideos otevřel oči. „Rozmačkej plody krutovníku s listy dřevnatice a potři tou směsí ránu na boku, prosím,“ požádal ji Mornideos. Beze slov připravila požadovanou směs a přemístila se k drakovu boku. Mezi jeho oranžovými šupinami zela černá díra páchnoucí jako spálená palačinka. Lemiona nevěřila, že by ji mohly zahojit nějaké rozmačkané rudé zvonky s rozmělněnými listy, ale napatlala získanou směs na spálené maso. Masové hmotě se začínala vracet zdravější barva, ale ani zdaleka to nestačilo. Lemiona přemýšlela, zda nebude muset zajít pro byliny znova, ale pak se rána zatáhla jakousi jasně rudou blánou. Lemiona překvapeně zamrkala a vyhrkla: „Co to bylo?“ Mornideos se k ní otočil, aby se jí podíval do očí a promluvil. „Takové léčivé kouzlo, ale funguje jen, když je rána pomazaná směsí plodů krutovníku a listů dřevnatice,“ vysvětlil nahlas. Lemiona překvapeně pozvedla obočí. „Ty umíš mluvit i normálně?“ podivila se. „No ano. Ale je na to pro nás potřeba více energie, proto raději komunikujeme telepaticky,“ odpověděl jí Mornideos. „Než ses vrátila, načerpal jsem trochu síly a už s tebou takhle můžu mluvit. Ale myslím, že pro tebe je pohodlnější, když mluvím po vašem,“ dodal. „To je asi pravda,“ souhlasila Lemiona. „Proč na tebe ten drak útočil?“ optala se Mornidea po chvíli přemýšlení. „No, u nás se jednou za sto let pořádají takové hry. Je to soutěž pro všechny draky na světě. Říkáme tomu Rythardienova muka záchrany. Připomíná nám to jeden velice starý, ale důležitý a pravdivý příběh, ale to teď není podstatné. Jednou z disciplín, kterých se můžeš účastnit, je letecká akrobacie. Je to jedna z nejnádhernějších podívaných, jakých jsem byl kdy svědkem. Stovky nejrůznějších draků z celého světa se sejdou na jednom místě a pozorují ty nejobratnější letce jejich doby. Už odmalička jsem k takovým drakům velmi vzhlížel. Byli mými vzory. A tak jsem skoro celý svůj život trénoval a čekal na okamžik, kdy se budou konat Rythardienova muka záchrany, abych se mohl této disciplíny zúčastnit. Posledně to vyhrál slavný a obratný letec Gravienth Levrnth Xiradexis. Když jsem se já poprvé zúčastnil Rythardienových muk záchrany, porazil jsem ho a naštval ho tím. Byl jsem v jeho očích pouhý mladíček, který neměl nic umět, a v žádném případě ho neměl porazit. Přísahal, že se mi pomstí. Já to s ním chtěl nějak urovnat, usmířit se s ním, ale on byl zaslepen nenávistí a neposlouchal mě. Když jsem ho dnes náhodou potkal v nedalekém horském údolí, napadl mě. Neměl jsem jinou možnost než bojovat,“ Mornideos si smutně povzdechl. Lemiona se zatřásla zimou. Slunce začínalo pomalu klesat k obzoru a ztrácelo sílu. „Přines nějaké větve na oheň.“ poprosil ji Mornideos. Lemiona přikývla a došla do lesa pro pár suchých větví. Přinesla je k Mornideonovi a ten je

zapálil. Pak natáhl přední tlapu před sebe a řekl: „Sedni si na mou tlapu, ať tady nestojíš celý den.“ „Děkuji,“ opáčila Lemiona a sedla si. Věděla, že pro tak velkého draka je jen pouhé smítko. „Povíš mi ten příběh, podle kterého se jmenují vaše slavné hry?“ poprosila Lemiona obrovského draka. Mornideos jen přikývl a dal se do vyprávění za praskotu větviček umírajících v ohni. „Kdysi dávno existoval prastarý svět, ze kterého vznikl svět dnešní. V té době vypadal úplně jinak. Celý svět byl územím draků, než tam přišly bytosti, jež nazýváme Quardollové. Byli to obrovští kamenní tvorové s trnitými ocasy. Měli příšerně pronikavý hlas a nenáviděli všechno, co se hýbe – tedy kromě sebe. Chtěli si zabrat naše území. Byli neuvěřitelně silní a nelítostní. V té době umíral nespočet draků, byli proti nim slabí. A na území, které získali, si začali chovat jakousi potravu. S ničím takovým jsme se nikdy nesetkali. V té době jsme byli býložraví a nevěděli jsme o žádných jiných živých bytostech. Byli to lidé. Quardollové zjistili, že draci nejsou špatná pochoutka, a tak některé z nás zajali, aby nás mohli rozmnožovat, protože věděli, že bychom jim jinak mohli dojít, nebo bychom byli špatně dosažitelní. Draci se však stavěli na odpor. Bránili sebe a své rodiny, ale marně. A když už nikdo nevěřil ve zdárný konec, snesl se z hory Tornád bájný Rythardien. Rythardien byl obrovský drak s mohutnými křídly přezdívaný Syn všech živlů. Ovládal nejsilnější magii všech dob. Tak silná magie je jen ta nejzákladnější. A tou nejzákladnější magií je živelná magie, kterou Rythardienovi darovali duchové jeho předků. Rythardien začal seskupovat draky do válečných formací, vysílal zvědy na nepřátelské území a budoval vhodnou strategii. Rythardienovi se nepodařilo Quardolly zabít. Na to byli příliš silní. Na druhou stranu se mu je podařilo zranit a vyhnat z našeho území. Rythardien nemohl zemřít díky schopnostem, které získal od duchů svých předků, ale zároveň nebyl tak silný, aby byl schopen Quardolly usmrtit. Proto odlákal všechny Quardolly na širé moře, kde vytvořil podmořskou arénu ve vzduchové bublině. Tam s nimi zápasí na věky věků, aby mohli jeho druhové žít v míru ve své zemi,“ ukončil své vyprávění Mornideos. Lemiona zamrkala a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Tolik se zaposlouchala do pradávného příběhu, že úplně přestala vnímat své okolí. Seděla na drakově tlapě uprostřed zasněžené louky, kde doutnaly poslední zbytky větví. Náhle si uvědomila, že musí domů na večeři. Rychle vstala a otočila se ke drakovi. „Už musím domů.“ oznámila mu s omluvným výrazem ve tváři. Mornideos se na ni jen chápavě podíval a řekl: „Chápu. Čekají na tebe rodiče a bratr.“ Lemiona souhlasně přikývla. „Budeš tady i zítra?“ optala se ho prosebně. „Ano, budu. Měl bych ještě chvíli odpočívat,“ vysvětlil jí Mornideos. Lemiona se nadšeně usmála. „Tak já za tebou zítra přijdu!“ pronesla radostně. „A budu vyprávět něco tobě,“ slíbila mu. Mornideos se tvářil potěšeně. „To budu rád,“ souhlasil.

- 41 -

- 42 -

„Tak ahoj zítra,“ rozloučila se Lemiona a pohladila velkého draka po nozdrách. Mornideos pokývl hlavou „Tak nashle,“ rozloučil se. Lemiona se na něj naposled usmála a obrátila se k cestě vinoucí se lesem. 1. místo: Johana Dvořáková, Gymnázium Trutnov, kvarta

PRVNÍ LOUPEŽNICKÁ POHÁDKA Loupežník Babka V jednom tmavém, hlubokém lese jenom vítr se tam nese. Jinak tam ani noha nevkročí, zlé povídky se o něm točí. Loupežník tam prý zlý žije, klidně každého zbije. Nebo ho za krk popadne a všechno mu ukradne. Avšak pravdu nemají, pak do strachu upadají. Loupežník tam vážně žije, ale místo toho radši šije. Nebo plete rukavice, pak prodávat jde do Police. Lidé se ho nebojí, neboť za babku se přestrojí. Na trh to má kousíček, vydělá pěkný balíček. Tak podnikat je výhodnější, každý to vidí, než přepadat někde v lese lidi. 3. místo: Adéla Regnerová, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 9. třída

Loupežnický deník

1. místo: Stavba světa. Eliška Jarošová, ZŠ Trutnov v Domcích, 8. třída

- 43 -

30. 12. 1996 12:00 Záznam do deníku píši opět já a konečně mi došlo, proč tomu tak je. Jsem totiž jediný, kdo z té naší krvežíznivé bandy umí psát. Dnes se chystáme vyloupit klenotnictví na Svatokopecké ulici, kde mají to nejčistší zlato, jaké jsem viděl. Počkáme si na 17. hodinu, kdy mají v Klenotnictví zavírat, a vtrhneme tam, abychom si vzali jak zlato, tak celodenní tržbu. Hohoho.

- 44 -

17:00 Velitel Paklíč konečně odemkl zámek, kterým držela vrata u sebe. Nikoho nenapadlo se zeptat, proč mají už zavřeno a zamčeno, když je přesně 17 hodin. Ostatní spolu se mnou stáli podél stěny Klenotnictví a snažili se vypadat nenápadně. Opatrně jsme si začali dávat kukly z punčoch a starých ponožek. Starý Smrďa si do nich ale zapomněl udělat díry, takže po nasazení kukly vůbec nich neviděl. Museli jsme mu tedy díry propálit sirkou, kterou měl naštěstí Pepík Kouř. Kukla sice pak smrděla kouřem, ale s tím se musel Starý Smrďa vyrovnat, když už chtěl krást.

věcí a pak hlásí něco do vysílačky. Prosvištěli jsme kolem a jeli dál. Za chvíli nás čekala stanice Dejméně. Jak jsme se k ní blížili, začal jsem tušit něco zlého a taky že ano. Z ničeho nic všude zhasla světla. Byla tma jako v pytli a lokomotiva zastavila. Uvědomil jsem si, že zřejmě vypnuli proud a tím nás zastavili. Do lokomotivy během chvilky naskákala banda policistů, kteří nás všechny pozatýkají. 18:03 Chtějí mi zabavit deník. To nemohu dopust… 1. místo: Benjamín Swart, ZŠ a MŠ Oty Pavla Buštěhrad, 5. třída

17:10 Konečně jsme vtrhli dovnitř. Zapnuli jsme baterky a pozorujeme okolí. Hledáme kasu s penězi a svítivé zlato, šperky a diamanty, kdyby tu náhodou byly. A ….NIC! Nikde žádné zlato, žádné stříbro ani drahé kamení! Všude jen samé kytky, kaktusy a sukulenty. Pomyslel jsem si, copak je tohle za Klenotnictví, když tu mají všude kytky. Řekl jsem si, že se půjdu podívat ven na ceduli, která byla nad vchodem. Když jsem tak stál venku a zíral s otevřenou pusou na ceduli nade mnou, uvědomil jsem si, že budeme muset změnit velitele. Stálo tam totiž Květinářství! To mě mohlo napadnout, jsem jediný, kdo umí psát a evidentně i jediný, kdo umí číst. Mezitím se ale spustila vchodová signalizace a policie byla určitě na cestě. Zakřičel jsem na zbytek bandy: „Padáme!“

Pohádka o třech loupežnících

18:00 Před námi začíná řídnout les, kterým jsme jeli celou dobu, co jsme vyjeli z města. Blížila se vlaková stanice Nadletín. Když jsme kolem ní projížděli, všiml jsem si, že na peróně stojí policista, který na nás míří nějakou zvláštní

Žili byli před dávnými časy tři loupežníci. Nejstarší se jmenoval Pepa, prostřední Vojta a nejmladší Tomáš. Pepa byl chytrý. Vždy připravil plán loupeže do nejmenších podrobností. Práce rukama mu nevoněla. Vojta byl silný. Všechen lup dokázal odnést sám do jejich jeskyně. Ale byl velmi zbrklý. A Tomáš byl dobrák. Pro svoje bratry vařil a poklízel. Nechtěl okrádat lidi. Všichni obchodníci z okolí se jich báli. Co vzali, už nikdo nikdy neviděl. Jednou ráno řekl Pepa: „Jdu do lesa na dříví. Vy zatím uvařte oběd.“ Zabalil si kus chleba a klobásy, vzal sekeru a bambitky a vyrazil. Šel do březového lesíku, který všichni velmi dobře znali. Procházel se po lesíku a rozhlížel se, kde vzít dřevo. Nechtělo se mu kácet a řezat. To by bylo moc práce. Když tu najednou uviděl chaloupku. Chaloupka byla velmi stará a zanedbaná. Potřebovala opravit střechu, spravit komín. Vedle chaloupky stála pěkná hrázka dřeva. Pepa se zaradoval. Vezmu si to dřevo, pomyslel si. Ani si nevšiml, že na zápraží sedí starý vousatý dědeček, opřený o hůl. „Bez práce nejsou koláče, Pepo!“ řekl dědeček. „Vždyť tolik dřeva ani nepotřebuješ!“ odpověděl Pepa a začal nabírat dřevo. Dědeček uhodil třikrát holí o zem. Najednou se zvedl silný vítr a odnesl Pepu zpátky do jeskyně. Bratři se velmi divili, že Pepa nemá ani trochu dřeva a má potrhané oblečení. Pepa jim však na otázky neodpovídal. Styděl se, že ho přechytračil starý člověk. Druhý den se vypravil na dřevo Vojta. Šel březovým lesíkem a vybíral součky, které by porazil. Došel až k chaloupce. Uviděl hrázku dřeva. Z chalupy vylezl vousatý dědeček s hůlkou v ruce. Vojta povídá: „Co chceš za to dřevo?“ „Spravit střechu,“ odpověděl děda. „Můžeš být rád, že tě tu necháme bydlet,“ řekl Vojta a začal si nabírat dřevo. Dědeček bouchl holí třikrát o zem. Hned se zvedl silný vítr a odnesl Vojtu zpátky do jeskyně. Vojta tam stál celý potrhaný a zase bez dřeva.

- 45 -

- 46 -

17:30 Běžíme směrem na nádraží, což byla ta nejsnazší úniková cesta. Naskočili jsme do první věci, která stála na kolejích, a zjistili, že jsme v kabině lokomotivy. Starý Smrďa rychle nastartoval, sundal si propálenou kuklu a vyjeli jsme. Jenže jsme nikde nemohli najít volant, všude kolem byly jen samé páčky. Blížila se zatáčka a v kabině začala panika. „Co budeme dělat?“ zakřičel jsem. „Umřeme!“ zvolal Starý Smrďa a zakryl si oči. Ostatní následovali jeho příklad a skrčili se s hlavou v dlaních. Bál jsem se, tak jsem se raději také schoulil na podlahu a čekal prudký náraz. Ten ale nepřišel. Když to trvalo už dlouho, odvážil jsem se oči otevřít a podívat se z okna. Stále jsme jeli a lokomotiva byla na kolejích. Zavolal jsem na ostatní: „Volant není potřeba, řídí se sama.“ Všichni si oddechli a uvědomili si, že mají teď úplné lehárko, protože se nemusí o žádnou z těch páček starat.

Třetí den se vypravil pro dřevo Tomáš. Šel březovým lesíkem a pískal si pro radost. I on došel k chaloupce. Pozdravil dědečka a nabídl mu, že spraví střechu. Dědeček se zaradoval a povídá: „Máš dobré srdce, Tomáši.“ Tomáš nelenil a spravil střechu i komín. Na oplátku mu dědeček dal svoji kouzelnou hůl. A jak do dopadlo? Tomáš se odstěhoval do Krkonoš. Chránil zvířátka a pomáhal dobrým lidem. Lidé mu začali říkat Krakonoš. Pepa odešel do lesa Řáholce. Oženil se s hezkým děvčetem Mankou. A Vojta? Ten se stal hajným v Orlických horách.

„Jóhan mi říkají,“ zamumlal loupežník. Pak chvíli přemítal, pokyvoval hlavou, prohrábl si vousy a nakonec se zeptal, kdy by tedy s prací mohl začít. David mu odpověděl, že může jít s ním hned do vesnice, že má firmu Dřevorub s.r.o. a že jej tedy zaměstná. A tak loupežník Jóhan skončil s okrádáním lidí a začal řádně pracovat. A vesničané si zase mohli beze strachu užívat života a krásné přírody v okolí jejich bezvýznamné vesnice. 1. místo: Václav Gabriel, ZŠ Trutnov V Domcích, 7. třída

2. místo: Jan Hanuš, Městské gymnázium a SOŠ Úpice, prima

Loupežník Jóhan

První loupežnická pohádka

Náš příběh se udál v dobách dávno minulých, v okolí naprosto bezvýznamné vesnice Velký Zapadákov, která byla obklopena hlubokými lesy s příkrými skalami a zrádnými roklemi. V tomto kouzelném prostředí žili její obyvatelé poklidným životem v souladu s přírodou, ke které měli vřelý vztah a brali si z ní jen tolik, kolik nezbytně potřebovali. Jednoho dne, na svatého Křesomysla, se jejich klidný život změnil. Toho dne se vesnicí rozšířila zpráva, že se v jejich lese objevil ukrutný loupežník. Oblečený je prý ve starém kabátě, má tmavé nemyté vlasy a dlouhé černé vousy. Přepadl totiž sedláka Žita, ale i pekaře Dalamánka a požadoval po nich peníze nebo zlato. Protože nic neměli, začal jim vyhrožovat pořádnou sukovicí, kterou je nakonec vzal po hřbetě. Vesničané se začali bát chodit do lesa, ale byli i takoví, kteří se snažili loupežníka vypátrat, bohužel marně. Nikdy ho neobjevili ani strážníci povolaní z okresního města. Pokoušel se o to hajný Netrefil, který procházel revír křížem krážem. Jakmile se cestou lesem vydal někdo sám, byl zpravidla loupežníkem přepaden. Když loupežník zaslechl prasknutí větvičky, už číhal na nešťastníka někde v hustém houští nebo se náhle vynořil z rokle. Obyvatelé Velkého Zapadákova si nevěděli rady, jak učinit konec tomuto řádění. Až jednou se to stalo. Cestu z okresního města si zkrátil přes les jeden mladý statný muž, jménem David. Hned za třetí zatáčkou proti němu stál hrozný loupežník a už na něho napřahoval svoji pověstnou sukovici. David se však nezalekl, uchopil loupežníka pevně za ruku a povídá: „Copak to vyvádíš, ty jeden budižkničemu! Já nemám ani peníze ani nic jiného, co bych ti mohl dát. I kdybych měl, nic bych ti stejně nedal, že se nestydíš, chlap jako hora a ty se nestydíš takhle okrádat bezbranné lidi. Přece jen ti něco dám – jednu dobrou radu. Nechtěl bys přestat s loupežnictvím a radši pomáhat v lese? Práce je tu dost na výsadbě nového lesa nebo při jeho kácení. A hlavě by sis vydělal nějaké peníze. Tak co tomu říkáš? A jak se vlastně jmenuješ?“

Kdysi dávno žil jeden chudý dřevorubec Petr. Každý den v lese kácel stromy a dřevo vozil na trh a prodával ho. Peněz však moc neměl. Proto začal okrádat bohaté pány a stal se obávaným loupežníkem Černovousem. Peníze, které ukradl, rozdával chudým lidem a něco si nechával pro sebe, aby se měl lépe. Jednoho dne se poznal s nádhernou švadlenou Ludmilou, a protože ji měl velmi rád, styděl se za to, že loupil, a okrádání zanechal. Když se znali už nějakou dobu, rozhodli se, že se vezmou. Po svatbě se jim narodil syn Martin. Bohužel maminka Ludmila při porodu zemřela. Petrovi nezbylo nic jiného než Martina vychovávat sám. Čas utíkal a Martin rostl. Společně s tatínkem se věnovali hlavně dřevorubectví. Peněz za prodej dřeva však bylo čím dál méně. Proto si Petr vzpomněl na věci, které si jednou schoval na půdě. Byl to loupežnický oblek a pistole. Od té doby se opět po kraji vyprávělo o tom, že se vrátil loupežník Černovous. Byl to však jiný loupežník než ten, kterého lidé znali. Nedělal dobré skutky, ale okrádal všechny pocestné, kteří se vraceli z trhu a museli jít kus cesty přes hluboký les. Petr však synovi nikdy neřekl, kým je. Martin se s otcem při prodeji dřeva na trhu střídal. Nikdy ale nebyl tak úspěšný jako otec, část dřeva přivážel zpět do chalupy a ani nevydělal tolik peněz. Nevěděl, že otec na trhu tráví čím dál méně času a radši se věnuje druhému řemeslu, aby je oba uživil. Aby Martin nic nepoznal, Petr nechával dříví tajně v lese. Když šel Martin na půdu pro seno, našel truhlu, ve které byl loupežnický oděv a pistole. Nemusel dlouho přemýšlet, aby pochopil, že loupežník, o kterém si lidé vyprávějí, je jeho otec. Byl z toho velice smutný, a aby měl jistotu, že je jeho otec opravdu loupežník, rozhodl se, že ho bude sledovat. Druhý den otec jako vždy brzy ráno odjel s vozem plným dřeva do města na trh. Martin se za ním vydal. Za několik hodin si už byl jistý, že otec mu celou dobu lže. Viděl, jak v lese vysypal dřevo, převlékl se do loupežnického oděvu, zakryl si tvář černým šátkem a čekal u cesty na oběti. Najednou v dálce uslyšel dusot koní a hrčení kočáru. Když se vůz přiblížil k malé skále, do cesty se mu postavil loupežník Černovous s nabitými pistolemi. Kočí zastavil koně

- 47 -

- 48 -

a loupežník přepadl kočár. Vtom z kočáru vystoupila vyděšená princezna Leona. Martin na nic nečekal a běžel jí na pomoc. Okamžitě se do sebe zamilovali. Černovous poznal syna, zanechal lupu a utekl rychle pryč. Princezna svému zachránci poděkovala a požádala ho, aby s ní odjel na zámek. Tam vše vyprávěla otci. Když král slyšel, co se stalo jeho milované dceři, rozhodl se, že vyrazí s vojskem do lesa a Černovouse chytí. V tom jim však zabránil Martin, který králi slíbil, že se pokusí loupežníka z jejich kraje vyhnat. Doma už na Martina čekal otec. Martin mu řekl, že o jeho druhém životě ví, a také mu řekl o slibu, který dal králi. Loupežník Černovous si uvědomil, jak moc ublížil nejenom nevinným lidem, ale nejvíce synovi, kterého nadevše miloval. Za vše se Martinovi omluvil, poprosil ho o odpuštění a rozhodl se navždy odejít. Martin ho však zadržel a řekl mu, že vše zůstane jejich tajemstvím a že má jednu podmínku. Nakradené zlato a peníze musí odvézt na zámek a loupežnické náčiní vyhodit do propasti, kde ho nikdy nikdo nenajde. Tak se také stalo. Když Martin přivezl na zámek vůz plný zlata a řekl, že loupežník Černovous už nikdy loupit nebude, král rozhodl, že si poklad může nechat, a za jeho služby ho povýšil do šlechtického stavu. Martin králi poděkoval za jeho velkorysost a požádal ho o to, jestli by mohl zlato a peníze rozdat chudým lidem. Martin měl ještě jedno přání. Zeptal se krále, jestli by mohl požádat jeho dceru o ruku. Král mu vyhověl a zanedlouho byla svatba. Na svatbě byl celý kraj, nechyběl tam ani dřevorubec Petr, Martinův otec. O loupežníku Černovousovi už nikdy nikdo neslyšel. 2. místo: Filip Prouza, Městské gymnázium a SOŠ Úpice, sekunda

Po městě se začala šířit zpráva, že za týden pojede přes les, ve kterém bratři žili, vůz plný zlata. Navíc král válčí se sousední říší a veškeré vojáky poslal do války, takže vůz pojede téměř bez ochrany, proto je tato informace velmi tajná. Samozřejmě si všichni dali záležet, aby se tato zpráva donesla k bratrům. A tak se taky stalo. Bratři se začali připravovat na svou největší loupež. Dohodli se, že až budou mít zlato a budou neskutečně bohatí, pověsí své řemeslo na hřebík a najdou si každý nějakou nevěstu, usadí se a povedou klidný život. Přesně za týden tedy Čmajz a Sebral čekali schovaní ve křoví podél cesty, až se objeví vůz. Nemuseli čekat dlouho, vůz se skutečně ještě před obědem objevil na rovince před lesem a kromě kočího a jednoho stařičkého vojáka ho nikdo nechránil. Bratři počkali, až vůz dojede k nim, pak vyskočili z křoví, vytáhli pistole a vykřikli: „Ruce vzhůru, pokud vám je život milý.“ Kočí i voják seskočili z vozu a dali se na útěk. Bratři ani nemohli uvěřit svému štěstí, jak snadno ke zlatu přišli. Odhrnuli plachtu a tam skutečně byly truhly. Zkoušeli první odnést, ale byla pořádně těžká. Tak se rozhodli, že je otevřou a odnesou zlato postupně. Ustřelili první zámek a odklopili víko. Vevnitř se něco zatřpytilo, ale nebylo to zlato, byl to odlesk slunce v medu. Truhla byla plná medu. Bratři byli vzteky bez sebe, namáčeli ruce v medu v bláhové naději, jestli zlato není ukryto na dně a medem jen zalito. Samozřejmě nebylo. Začali tedy vztekle otvírat další truhly. Jenže z těch se vyrojil roj včel a okamžitě na ně zaútočil. Bratři začali utíkat. Utíkali, co jim síly a dech stačily. Oháněli se rukama a snažili se chránit. Ale zbytečně. Včely jim daly co proto. Hnaly je hluboko do lesa a už nikdy je nikdo neviděl. Lidé ve městě na ně však nezapomněli, jen jim malinko pozměnili jména. Už se nejmenovali Sebral a Čmajz, ale Nachytal se a Chytil se. 1. místo: Lukáš Jirásek, ZŠ Komenského Náchod, 7. třída

Sebral a Čmajz O loupežníkovi Žili byli v hlubokém lese dva loupežničtí bratři. Starší se jmenoval Sebral a mladší Čmajz. Bratři věrni svému jménu se často vydávali loupit do města. Hned za hradbami města, za nejbližším křovím, nechávali schovaný krytý vůz tažený oslem. Tam nosili vše, co uloupili. Prováděli to tak, že vždy jeden zavedl s prodejcem na tržnici nebo v obchodě hovor a druhý zatím nenápadně ukradl vše, co unesl. Utíkal to schovat do vozu a vrátil se. Popošli k dalšímu prodejci, vyměnili si role a loupež provedli znovu. Když měli vůz plný, vydali se s ním do sousedního města a lup prodali. Celkem se jim takto dařilo a žili si spokojeným životem. Pak přišel mladší bratr s nápadem: „Když jsme ti loupežníci, měli bychom, bratře, přepadat a loupit.“ Začali tedy přepadat povozy, kočáry, lidi, prostě kohokoli, kdo měl tu smůlu a projížděl lesem v místech, kde oni číhali. Tak se stalo, že nejen obchodníci a panstvo, ale i obyčejní lidé jich začali mít plné zuby a začali přemýšlet, jak je chytit a potrestat. Vymysleli tedy plán.

Jednoho večerního dne se v nedaleké vesničce narodilo děťátko. Bylo malé, krásné a byl to chlapeček. Rodiče mu dali jméno Jan. Všichni byli velice šťastni. Ještě ten večer se konala veliká oslava. Čas plynul a Honzovi byly 2 roky. Právě byl s maminkou v lese a sbírali dřevo na zátop, když vtom Honzík zjistil, že neví, kde je. Nikde to nepoznával a maminku taky neviděl. „Maminko, maminko!“ volal Honzík, ale nikdo mu neodpovídal. Tři dny bloudil po lese a stále volal, ale východ z lesa nenacházel. Měl hlad, jedl jen borůvky a různé plody, co byly v lese. Čtvrtý den, kdy už si začal zoufat, konečně uviděl nějakou chaloupku. Nebyl to sice jeho domov, ale svítilo se tam, tak tam musel někdo bydlet. Honzík šel a zaklepal. Uslyšel kroky a pak kdosi otevřel dveře. Stála v nich žena s úsměvem na tváři. Viděla, jak má chlapeček umazané věci a je celý špinavý. „Jakpak se jmenuješ?“ zeptala se žena a začala lít vodu do nerezové

- 49 -

- 50 -

vany. „Jsem Honzík,“ řekl jí. „A ztratil jsem se v lese mamince. Byli jsme na borůvkách. Hledal jsem ji, ale nikde nebyla, odešla asi beze mne,“ dodal smutně Honzík a utřel si uslzený obličej. Žena se na Honzíka smutně podívala. „Vyspíš se dnes u mne a zítra půjdeme tvou maminku zkusit najít,“ dodala a přilívala další vodu. Honzík si vlezl do vany a začal se mýt. Když byl umytý, navlékla ho žena do čistého oblečení a uložila ho do čistě převlečené postele. Honzík hned usnul, byl tak unavený a zmrzlý a nohy ho bolely, že byl rád, když našel tak hodnou ženu. Ráno Honzíka vzbudila krásná vůně. Posadil se a rozhlédl se. Žena stála u stolu a něco tam dělala. Když viděla, že je Honzík vzhůru, usmála se. „Krásné ráno, Honzíku, pojď se najíst a po snídani půjdeme hledat tvou matku.“ Honzík se pořádně najedl. Po snídani se vydali do lesa. Žena si nesla košíček, aby do něho mohla cestou sbírat borůvky na koláč. Šli lesem a volali. Stále nic. „Pojď, Honzíku, půjdeme zpět k nám domů, jsme moc daleko a brzy bude oběd,“ řekla smutně. Bylo jí Honzíka líto. Zatímco šli zpět, tak skoro celou cestu Honzík plakal. Přišli a Honzík se posadil. „Mohl bych tedy bydlet u vás?“ zeptal se a usmál se. Žena nadšeně přikývla a usmála se na Honzíka. Léta plynula a z Honzíka vyrostl krásný a milý chlapec. Zapomněl na vše, co se tenkrát stalo, a myslel si, že žena je jeho matka. Takže ji bral jako svou maminku. Žili si v tom domečku v lese opravdu šťastně. Honzíkovi mělo být už pomalu osmnáct let a byl už dost veliký. Jednou při snídani, den před jeho narozeninami, se Honzík zeptal matky. „Mami, bude mi už osmnáct let a chtěl bych jít do světa. Nebyl jsem dál, než na kraji lesa, chtěl bych poznat další kus světa.“ Matka si povzdechla. „Dobře, jsi už dost starý a měl bys jít, kam se ti zachce.“ Hned ráno, jak se probudil, vzal si něco k snědku, rozloučil se s matkou a řekl jí, že bude v pořádku a že se vrátí. Na rozloučenou ho matka objala a se slzami v očích mu zamávala na cestu. Honzík tedy šel do světa. Po nějaké hodině přišel na kraj lesa. Před sebou viděl kopce a potoky a v dálce nějaké město. Bylo teplo. Sundal si tedy košili, hodil si ji přes rameno a vyšel. Šel dlouhou cestou, ale v polovině cesty byl malý lesík. Vypadal temně. Honza se ale nezastavil. „Přece mě nezastaví malý lesík.“ V lese byla zima. Honza si navlékl košili. Byla mu strašná zima. Najednou uviděl dál v lese malé světýlko. Rozhodl se, že se podívá, co to je. Šel, šlapal na kořeny stromů, zakopával o pařezy a zachytával se do větviček stromů. Už byl kousek od toho světla, když vtom uslyšel hlasy. Nerozeznal, co kdo říká, ale slyšel, že někdo mluví. Šel dál, až uviděl, že na měkké půdě je udělaný oheň. A kolem něj sedělo snad dvacet mužů. Honza nevěděl, kdo to je, tak vylezl na nejbližší strom a rozhodl se, že bude poslouchat. „Zítra tudy pojede kočár a v něm pojede král se svou dcerou a povezou zlato,“ slyšel jednoho z mužů. „Musíme je obklíčit a sebrat jim ho,“ řekl další muž. „Ale co když nás chytí a zavřou nás do žaláře, nebo nás oběsí,“ dodali vystrašeně dva muži. „Jestli se bojíte a chcete tady zůstat, tak prosím, ale z toho zlata nic nebude vaše. Buď nám pomůžete přepadnout krále, nebo si tu seďte na zemi a nic nedělejte. Ale budete mít smůlu,“ řekl jim první muž a rozzlobeně na ně pohlédl. Muži se ho

zřejmě báli, tak zavřeli pusu a jenom přikývli. Honza se zalekl. „Loupežníci!“ vykřikl vylekaně a začal pomalu slézat se stromu. Najednou pod ním praskla větvička a zřítil se dolů. Loupežníci ho slyšeli. Rozhlédli se kolem, a když ho spatřili, rozběhli se za ním. Honza vstal a honem utíkal, co mu nohy stačili. Loupežníků bylo ale hodně. Brzy ho dostihli a obklíčili ho. Měli zbraně, takže se Honza neodvážil udělat ani krok. „Ty jsi nás odposlouchával, jo?“ zeptal se největší z loupežníků. Byl to zřejmě jejich vůdce. „Byla to náhoda, viděl jsem světlo, tak jsem si myslel, že tu někdo bydlí, no a narazil jsem na vás,“ řekl Honza. „Takže jsi slyšel i to, jak chceme přepadnout krále, že?“ zeptal se loupežník a rozzlobeně se na něj podíval. „Ano slyšel, a proč to chcete udělat?“ zeptal se zvědavě Honza a snažil se vyprostit ze sevření několika loupežníků. „Chceme prostě mít víc zlata. Už jsme takhle krále přepadli víckrát, ale hodně z nás už zavřeli do žaláře. Zbylo nás jen devatenáct.“ „A proč nejdete raději pracovat, abyste viděli hodnotu peněz?“ Ale loupežník jako by ho neslyšel. „Přivažte ho ke stromu, slyšel toho až moc!“ poručil největší loupežník. Honzu pak svázali provazy, ale přivázali ho moc pevně, takže neviděl možnost úniku. Uplynul jeden den. Honzu už bolely z provazů ruce. Loupežníci se už připravovali na to, až pojede král s dcerou. „Tak jdeme!“ zavelel loupežník. Po chvíli je Honza už neviděl. Spatřil kousek vedle sebe nůž. Zvedl nohy a pokoušel se natáhnout pro nůž. Podařilo se mu to. Vzal nůž a pomalu přeřezával provaz. Postavil se a rozběhl se tou stranou, jakou se vydali loupežníci. Po chvíli je viděl, byli schovaní za stromy a čekali. Honza se taky schoval za strom a čekal. Loupežníků bylo moc, nemohl tomu zabránit, zase by ho svázali a nebo něco horšího. Čekal tedy. Po chvíli se ozval klapot koňských kopyt. To už se blížil kočár. Potom už jen slyšel útok loupežníků. Po chvíli bylo po všem, král se vracel zpět bez zlata a loupežníci utíkali zpět do lesa s plnými pytli zlata. Honza se rozhodl, že půjde do města na zámek. Dal se na cestu. Trvalo mu to celý den. Město bylo od lesíka ještě daleko. Ve městě bylo hodně lidí. Každý něco prodával a byla tam i malá hospůdka. Honza šel dovnitř, protože si chtěl chvíli odpočinout. Po kapsách měl nějaké peníze. Chvíli si odpočinul. Seděl u stolu a najednou zaslechl, jak se spolu baví několik pohledných mužů. Seděli u vedlejšího stolu a o něčem se horečně bavili. Honza zaslechl několik slov. „Hele, hoši, král rozhlásil, že ten, kdo najde jeho poklad, tak mu dá svou nádhernou dceru za ženu a s ní i celé království,“ řekl jeden z mužů. Honza se pousmál. Zaplatil a vyšel ven. Rozhodl se, že půjde na zámek za králem a řekne mu, kde je to zlato. Přišel k zámku. Před velkými dveřmi stáli dva muži. „Jdete za králem?“ zeptal se jeden muž. „Ano chci jít za králem,“ odpověděl Honza. Otevřeli mu dveře. Uvnitř to bylo krásné. Všude byly sochy a bylo to tam moc nádherné. Vtom přišel další muž a odvedl Honzu za králem. Král se zdál milý. „Našel jsem váš poklad. Je v tom malém lesíku za kopcem,“ řekl nadšeně Honza. „Vážně? Tak v tom případě mě tam zaveď!“ řekl nadšeně král. „Zavedu, jen musíte s sebou vzít několik mužů. V lese jsou loupežníci a ti mají váš poklad,“ řekl Honza.

- 51 -

- 52 -

Král šel za několika muži a za chvíli už kočárem jeli do nedalekého lesa. Přijeli k lesu. „Musíte to obejít a jít okolo,“ řekl Honza a slezl z kočáru. Královi muži vešli do lesa. Honza šel s nimi. Šli pomalu a potichu. Už je viděl. Loupežníci stáli kolem zlata a hlasitě se radovali. „Kde je ten hoch? Utekl nám, teď hrozí, že poběží za králem,“ řekl vyděšeně jeden loupežník. „Nevadí, máme dost zlata. Nějaký hoch mě nezajímá,“ řekl největší loupežník a prohraboval se ve zlatě. Honza najednou zavolal: „Héj, tady jsem!“ Lupiči ho spatřili a rozběhli se k němu. Vtom se rozběhli královi muži a popadli loupežníky. „To si vypiješ!“ Zařval největší loupežník a rozzlobeně zahlížel na Honzu. „Teď už krást nebudete,“ řekl Honza a usmál se. Muži loupežníkům zavázali ruce provazy a šli s nimi směrem k zámku. „Tady je vaše zlato,“ řekl s úsměvem Honza a ukázal na hromadu zlata. Král byl ohromně rád, poděkoval z celého srdce Honzovi. Naložili zlato zpět do kočáru a odvezli ho do zámku. Na zámku splnil král to, co slíbil. Dal Honzovi za ženu princeznu Annu a s ní i celé království. Všechno dobře dopadlo a Honza s Annou se mají na zámku spolu dobře. 1. místo: Adéla Šiborová, ZŠ Chvalkovice, 7. třída

Chytrý Honza a loupežníci Jednoho krásného rána se Honza rozhodl, že si zajde na houby do lesa. Vzal si košík a vyrazil. Ve městě prošel kolem ševce, kasáren a pak severní bránou v hradbách. U brány byl pověšen pergamen, na kterém bylo napsáno, že král tohoto království odmění tisícem zlaťáků toho, kdo zajme loupežníky a jejich vůdce Modrovouse. Honza si pergamen přečetl, řekl si, že takových tisíc zlaťáků by se hodilo, a pak pokračoval dál do lesa. Zašel více do lesa a začal hledat houby u kraje cesty. Najednou se něco v dálce na cestě mihlo a Honza uslyšel mužský křik. Upustil tedy košík a rozběhl se rovně po cestě, až narazil na dostavník se splašenými koňmi. Obchodník ležel omráčený na zemi. Honza mu pomohl se dostat z bezvědomí a obchodník mu poděkoval. „Co se vám stalo, pane?“ zeptal se Honza. „No, viděl jsem, jak se na mě rozběhli loupežníci, a tak jsem zavolal o pomoc, ale pak jsem dostal ránu zezadu, a jak vidím, tak mě o všechno okradli,“ odpověděl obchodník. Honza se rozhlédl kolem cesty a na pravé straně uviděl stopy v blátě, které vedou pryč od cesty dál do lesa. Rozloučil se s obchodníkem a vydal se za nimi. Zanedlouho dorazil do loupežnického sídla. Promyslel si, co udělá, a došel až k loupežníkům. Ti ho samozřejmě chtěli omráčit, ale než to stihli udělat, vykřikl Honza: „Chci jenom mluvit s vaším vůdcem Modrovousem!” Naštěstí to vyšlo a loupežníci tedy zavolali Modrovouse. „Co tu chceš? Víš, že bych se tě nemusel vůbec ptát a hned tě tu mohl zapíchnout?“ řekl Modrovous.

- 53 -

„Ano, to vím a děkuju, že jste to neudělal, ale nemohl bych se k vám přidat?” „No dobrá, ale musíš dokázat, že umíš krást. Zatímco my půjdeme přepadnout dalšího obchodníka, tak ty se vydáš do města a ještě než přijdeme, musí tu být aspoň truhla grošů.“ Všichni loupežníci tedy odešli a Honza dělal, že taky odchází, ale pak se otočil a vrátil se do jejich sídla. Honza našel jejich loupežnickou skrýš a ještě měl takové štěstí, že byla otevřená a ve dveřích byl klíč. Vydal se tedy po schodech dolů, až narazil na obrovský poklad. Všude byly rozházené zlaťáky, drahé šperky a stříbro. Vzal tedy jednu truhlu zlaťáků, a když šel zpátky nahoru, tak je rozházel všude po schodech až nahoru a truhlu zahodil do lesa. Když se vrátili loupežníci s Modrovousem, ptali se, co ukradl. „No radši se běžte sami podívat do vaší skrýše, protože toho bylo tolik, že už si to nepamatuju. Když jsem to tam nesl, tak ty truhly byly tolik nacpané zlatem, že mně to padalo z rukou. Ta vaše skrýš je přeplněná až po strop.“ Všichni loupežníci upustili zbraně a rozběhli se dolů po schodech podívat se do skrýše v jeskyni. Ale to už Honza zavřel železné dveře a zamknul je klíčem. Zdola se ozval hrozný řev loupežníků a Honza zaslechl akorát jednu větu, jak řval Modrovous, že je to úplně stejně, jako když odcházeli. Honza se vrátil na lesní cestu a došel zpátky do města. Klíč předal králi a řekl mu, kde s vojskem najde zavřené loupežníky. Král poděkoval a Honzovi předal slíbenou odměnu tisíc zlaťáků. Honza se vrátil zpátky domů, zlaťáky si schoval do truhličky, a když se druhý den vydal na ty houby, tak už tam žádný pergamen nebyl. 2. místo: Roman Martínek, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 8. třída

Vyhoštění Jmenuji se Zako a již tři roky žiju jako vyděděnec v království svého vlastního otce. Vyhostil mě, když mi bylo patnáct let. Narodil jsem se jako první potomek královského páru, takže jsem byl předurčen jako nástupce na trůn v království Ba Seng. Když mě jako malého vyučovali, neposlouchal jsem svého otce Nagu, který mi říkal, že nejlepší vládce je ten, co si nenechá radit. Já se radši učil základy boje s mačetami se svým strýcem Marrem, který žije u nás, a naslouchal své matce Ljople a jejím moudrům a způsobům mírnějšího vládnutí. Můj otec poznal, že si jeho rady neberu k srdci, a byl na mě rozhněvaný. Ale když se narodila moje sestra Boga, bylo to ještě horší. Ona se řídila otcovými radami a Nagu na ni byl pyšný, zatímco mně vyčítal, že nejsem jako ona. Na rozdíl ode mě měla moje sestra vždy kolem sebe služebnictvo, se kterým jednala, jako by si ani nezasloužilo být u ní, jak ji to učil náš otec. Já se potuloval sám po městech a zjišťoval, jak se mají obyvatelé v našem království, jak mi doporučovala matka.

- 54 -

Jednou, když jsem byl v hlavním městě Lonktay, jsem potkal dívku. Jmenovala se Rosh. I když jsem ji neznal, hned jsem se do ní zamiloval. Ona o mně vůbec nic nevěděla, ale milovala mě stejně jako já ji. Jenže naše štěstí nemělo dlouhého trvání. Boga mě jednou přistihla, jak jsem s Rosh, a řekla to otci. Ten se rozhněval a dal mě vyhostit. Myslím, že už chtěl delší dobu dosadit Bogu na trůn a můj vztah mimo vyšší vrstvu mu to dosti usnadnil.

- 55 -

„Moc to na mě nehraj. Už dlouho jsem si myslel, že jsi ten, co okrádá ty vyděrače, ale dnes už jsem si jistý! Pokaždé, když nám dojdou peníze, se za dva či tři dny záhadně objeví několik měšců a…“ „Ale to neznamená, že to musím být já!“ přerušil jsem ho a snažil se nevypadat překvapeně. „Nech mě domluvit! Takže jak jsem říkal, záhadně se objeví několik měšců a všude vidíš plakáty s částkou za dopadení nějakého muže, který má určitě jen čistě náhodně stejné oblečení, jaké jsi dostal ode mne k patnáctým narozeninám. Jenže dnes, dnes tě někdo viděl!“ „Sokkobara porušil slib!“ vykřikl jsem, „přísahal, že to nikomu neřekne!“ „Ne, Sokkobara nic neporušil. Ani nikdo jiný. Jen jsem chtěl slyšet doznání,“ řekl vítězně strýc. „Dobře, jsem Noční přízrak. Ale beze mě by tu všichni pomřeli hladem!“ ohradil jsem se. Strýček otevřel ústa, aby mi odpověděl, ale zastavila ho Rosh. „Co to zase řešíte?“ zeptala se rozespale. „Nic, jen jsme se strýcem přemýšleli, co na snídani.“ Strýc se na mě nazlobeně podíval. Uhnul jsem jeho pohledu a otevřel dveře, protože někdo zaklepal. Zůstal jsem nechápavě hledět na osobu ve dveřích. „Matko?“ vydechl jsem překvapeně. „Zako, hledám tě už dva dny! Smíš se vrátit!“ vychrlila nadšeně. „To znamená že … je otec mrtvý?“ „Ano,“ přikývla matka smutně, „ale bylo od něj pošetilé, vyhnat tě jenom proto, že ses zamiloval do prosté dívky.“ Zavrtěla hlavou. Náhle se k nám připojil strýček. „Ljoplo! Tak rád tě vidím!“ řekl a objal ji.

- 57 -

„Pokud se nepletu, tak jsem ho chtěla potkat už před nějakou dobou, ale TARDIS se tam jaksi nechtělo a skončili jsme u Arthura Conana Doyla, což mi sice nevadilo, protože toho taky obdivuji, ale přeci jen to nebyl Shakespeare.“ „Tentokrát tam TARDIS poletí, protože je s časem něco špatně a ta chyba pochází z alžbětinské doby. Půjdeme?“ Emily si nastoupila do TARDIS, Doktor za ní zavřel dveře a vrhnul se ke konzoli, kde začal zběsile mačkat nějaké knoflíky a tahat za různé páčky. TARDIS zmizela z ulice New Globe Walk před domem číslo 33 a vrhla se skrz časový vír do roku 1598. *** Země, Velká Británie, před divadlem Globe, rok 1598, 13:30 britského času. Emily s Doktorem vyšli z TARDIS a zavřeli za sebou její dveře. „No, myslíš, že jsme tu správně, Doktore?“ „Doufám. Pozor!“ řekl doktor a stáhl Emily z hrozícího nebezpečí. „Splašky letí!“ ozvalo se nad jejich hlavami a nějaká žena z okna nad nimi vylila plný kbelík, no, však vy víte, čeho. „Očividně jsme někdy před vynálezem záchodu,“ řekl Doktor a se znechuceným pohledem zíral na tekutinu, která je před chvílí málem zasáhla a která se teď vsakovala do země, „to se mi stává poslední dobou nějak často. Pokud se nemýlím, což já dělám nerad, tak jsme u řeky v Southwarku, hned vedle… ano, hned vedle divadla Globe! A uvnitř by měl být sám bard osobně a snad i s čerstvým vydáním hry Slavná lásky snaha, které budu muset bohužel zabavit a zničit.“ „Myslíš, že tam vážně bude Shakespeare?“ „Ano, hm, doufám v to.“ Doktor nabídl Emily rámě, ta ho vděčně přijala a vydali se spolu ke Globu. Vešli dovnitř a překvapivě bylo všude prázdno, jen jedna židle byla obsazená a na ní seděl sám William Shakespeare osobně. „Představení začne až večer,“ řekl William Shakespeare, otočený k nim zády. „Rád tě zase vidím, Wille,“ řekl Doktor s přátelským úsměvem a mířil směrem k němu. William Shakespeare se zvedl a otočil se k nim: „My se známe?“ „Asi ne, když jste to teď zmínil, tak myslím, že jsme se nikdy nepotkali, ale vyprávění o vašich pověstných hrách a sonetech se dostalo až ke mně, to je, jako bychom se znali, dáváte do nich totiž kousek sebe,“ odpověděl Doktor. „Jak to, že tě nezná? Říkal jsi, že jsi ho potkal,“ zašeptala Emily k Doktorovi. „Asi jsem ho ještě nepotkal. To víš, to je to cestování v čase,“ odpověděl Doktor šeptem k Emily. „Pane Shakespeare, nenapsal jste v poslední době nějaký scénář? Například jako pokračování k vaší hře Marná lásky snaha? Doslechl jsem se, že jste o tom uvažoval,“ pokračoval nahlas k Williamu Shakespearovi. „Ano, napsal jsem pokračování, dnes večer má tato hra premiéru. Pojmenoval jsem ji Slavná lásky snaha. Není to výstižné?“

- 59 -

„To jistě je. Musím si teď jít něco zařídit, Emily, dělala bys na chvíli společnost tady panu Shakespearovi?“ řekl Doktor. „Samozřejmě. Pokud nebude má společnost odmítnuta,“ odpověděla zdvořile Emily. „Vaše společnost bude naopak velmi vítaná,“ odvětil William Shakespeare k Emily. „Smím se zeptat na vaše ctěné jméno?“ „Jmenuji se Emily Blue.“ „Těší mne, Emily.“ Doktor se při tomto jejich rozhovoru tiše vytratil a vydal se k domu, kde se nalézal byt Williama Shakespeara. Už zde byl (tedy teprve bude) v roce 1599. Našel ho rychle. Celý dům se zdál prázdný, a tak se vydal po schodech do Shakespearovy pracovny. To, co hledal, nemusel hledat dlouho, na stole byly tři stohy papírů, ale jen na jediné úvodní stránce se skvěl nápis Slavná lásky snaha. Popadl určený stoh, zastrčil si jej pod kabát a pospíchal ven, aby ho někdo náhodou neviděl. Šel stejnou cestou, kterou předtím mířil od Globu k Shakespearovu domu, jenom opačným směrem. Když vešel do Globu, našel Emily se Shakespearem v živém hovoru. „Zmeškal jsem něco?“ zeptal se Doktor. „Debatujeme tu o mých hrách, které slečna zhlédla.“ „Emily, jestli by ti to nevadilo, mohla bys teď jít se mnou?“ optal se Doktor. „Jistě. Ráda jsem vás poznala, pane Shakespeare. Doufám, že se ještě uvidíme.“ „Potěšení je na mé straně, a pokud na ní bude i štěstí, pak se jistě shledáme.“ Když byl Doktor s Emily venku, Doktor vytáhl zpod kabátu stoh papírů: „Byl jsem na návštěvě v Shakespearově pracovně a podívej, co jsem nenašel, úplně nový scénář k Slavné lásky snaze.“ „Ty jsi ho ukradl? Co s ním chceš udělat?“ „Tak trochu jsem si ho půjčil a chci ho zničit.“ „Proč?“ „Poprvé byl zničen z nějakého důvodu, tahle hra nemá existovat.“ „Jak víš, že Shakespeare nenapíše další stejnou hru?“ „Vím, protože v budoucnu neexistuje.“ „Dobře, nemůžu si ho alespoň přečíst?“ „Ne, mohlo by to být nebezpečné. Stejně v podvědomí víš, o čem to je. Navarský král a jeho společníci si odbudou tresty a získají srdce svých vyvolených. Konec. Padá opona,“ řekl teatrálně Doktor a zatáhl Emily do jedné z prázdných postranních uliček. „Nemáš náhodou zapalovač?“ zeptal se Doktor. „Na. Ale nezapomeň, že pokud nás chytí, tak já s tím nemám nic společného.“ „Dobře, nemáš s tím nic společného. Jen ten zapalovač patří tobě, tady tvá společnost končí.“ Doktor položil papíry na zem, rozžehl zapalovač a pak jen hleděli, jak Slavná lásky snaha neslavně končí v plamenech. „Tento můj plán jste možná zničili, ale chystám další,“ ozvalo se za nimi.

- 60 -

Doktor s Emily se otočili, za nimi stála rusovlasá dívenka a zle na ně hleděla svýma jasně zelenýma očima. „Co jsi zač?“ zeptala se Emily. „Jmenuji se Triginta Tribus…“ odpověděla dívka. „Jsi z planety 33,“ řekl Doktor překvapeně a svíral svůj sonický šroubovák (poznámka: sonický šroubovák je vyspělé zařízení, které se dá použít například na otevírání zámků nebo identifikování různých věcí nebo forem života. Bohužel ale nefunguje na dřevo) namířený na dívku. „Ano, to jsem a tohle,“ řekla a ukázala na plameny, „byl plán, jak osvobodit mou planetu ze schrány nulového času, do které ji uzavřel tvůj lid! Jakmile by herec přečetl určená slova, která jsem do příběhu připsala, můj domov by byl osvobozen.“ „Jak to myslí s tou planetou, uzavíráním a tvým lidem, Doktore?“ zeptala se ustrašeně Emily. „Její lid byl velmi bojovný a chtěl zničit spoustu planet, takže Páni času uzavřeli jejich planetu 33 do schrány z nulového času. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven,“ řekl Doktor s pohledem upřeným do dáli. „Ano, a já tu zůstala trčet, protože jsem tam tehdy nebyla, abyste mě tam také uzavřeli,“ řekla dívka plačtivě. „Pojď,“ řekl Doktor mile dívce a vedl ji uličkami k TARDIS, „něco pro tebe můžu udělat.“

* Inspirovala jsem se nejdéle vysílaným sci-fi seriálem (vysílán od roku 1963, obnoven v roce 2005) Doctor Who, česky znám pod názvem Pán času od britské televizní stanice BBC, jehož výkonnými producenty jsou v poslední době Steven Moffat a Caroline Skinner. * Z Doctora Who jsem se inspirovala pouze postavou desátého Doktora, jeho charakterem a věcmi (TARDIS a sonický šroubovák), které používal a cestováním časem a prostorem. * Emily Blue a Triginta Tribus jsou postavy vymyšlené mnou a jakákoliv podobnost se živými či mrtvými osobami je čistě náhodná, stejně tak planeta 33 je můj výmysl a jakákoliv spojitost s ní nebo jejími obyvateli se v Doctorovi Who nevyskytuje. * Samozřejmě se zde také vyskytuje postava anglického básníka a dramatika Williama Shakespeara a zmínka o jeho zmizelé hře Slavná lásky snaha, samozřejmě důvod zmizení je v tomto příběhu vymyšlen mnou, protože takhle se to nejspíš nestalo. * Dále v mém příběhu zaznělo několik narážek na 2. díl 3. série Doctora Who s názvem The Shakespeare Code (v češtině Šifra mistra Shakespeara).

*** Planeta 33, rok 33, 33:33 třiatřicetského času

Hrozba – Deník Franka Waynea úryvek z deníku Franka Waynea, bratra mafiánského šéfa Johna Waynea

„Vítej doma, Triginto Tribus,“ řekl Doktor a rozevřel dveře TARDIS. Dívka se smíchem vyběhla ven, pak se otočila a řekla: „Děkuji ti, Doktore. Ne všichni Páni času jsou zlí.“ Poté se znovu otočila a běžela k jednomu z domů, u kterého zaklepala na dveře, za chvíli z nich vystoupila žena, která se jí velmi podobala, chvíli na ni jen překvapeně zírala, ale pak ji vzala do náruče a řekla: „Už jsem se bála, že tě nikdy neuvidím, kde jsi byla, holčičko moje? Pojď dovnitř a budeš mi to všechno vyprávět.“ Triginta se naposledy otočila a zamávala Doktorovi na rozloučenou, pak i se svou matkou zmizela v domě. „Je čas jít,“ řekl Doktor, zavřel dveře a přešel ke konzoli. „Stále chceš jít domů, Emily?“ „Ne. Už doma jsem, TARDIS je můj domov.“ „Jsem rád, že zůstáváš. Tak krásko, kam nás vezmeš tentokrát?“ „Doufám, že mluvíš s TARDIS?!“ „Samozřejmě. Allons-y!“ řekl Doktor se smíchem a TARDIS zmizela z povrchu planety 33 a vrhla se do neznáma vstříc dalším dobrodružstvím.

20. července 2014, pondělí Právě jsem se probudil. Nechce se mi ven z mé vyhřáté postele, ale musím. John se rozhodl, že se nenechá okrádat, a proto vymyslel (jak jinak) svůj další ďábelský plán. Zní to jednoduše, ale provést to půjde hůř. A chce, abych pomohl (což chce skoro pokaždé, když se pouští do nějaké akce). Má za lubem uskutečnit velkou loupež peněz. Na Manhattanu se v neděli koná narozeninová oslava miliardáře Nicolase Badleyho. Bude mu už taky šedesát, staroušovi. Vydělal tuhle takovej majlant, že se to ani snad nedá spočítat. John tvrdí, že spočítal něco přes jednu miliardu a sto milionů. Fakt balík. Badley se hodlá zase vytahovat, a tak si nechá ty peníze přivézt. Není však hlupák – peníze nebudou všechny. Bohužel pro nás, bohudík pro něj. Stejně se ale doveze kolem půl miliardy. John je chce ukrást a vydírat Badleyho, aby dal ještě zbytek. Sice nikdo ještě nevíme, co na něj John vytáhne, ale pevně doufáme, že to bude na Badleyho zaručeně fungovat a dá nám zbytek peněz. Už je půl osmé, musím tedy vylézt. V osm máme sraz u Johnyho v kanceláři. To je asi pět minut chůze od mého obyčejného činžáku (já bych si klidně mohl koupit luxusní vilu, ale kvůli zamaskování to nejde). 7.50 Vycházím ve své teplákové soupravě a kšiltovce ven z činžáku. Poklusem běžím k mrakodrapu asi padesát metrů od Empire State Building. Vezmu to

Konec

- 61 -

1. místo: Anna Brendlová, Gymnázium Jaroměř, tercie

- 62 -

doprava směrem k parku, abych byl co nejmíň nápadný. Zalezu rychle do zadního vchodu Johnovy budovy a jdu do výtahu. „Ahoj, Frankie,“ volal na mě už z dálky Adam Stinson, Johnův dobrý přítel a člen party. „No nazdar,“ zabručel jsem si pro sebe. „Co?“ „Nic! A neříkej mi Frankie!“ odbyl jsem ho. Jak jsme tak čekali na ten výtah, koukal na mě, jako by spadl z višně. „Víš aspoň, o co jde tentokrát?“ zeptal se. „Ne! To teda nevím!“ „Vždycky jsi to ale věděl.“ „Jo, věděl bych to i dneska, ale to by někdo nesměl bejt takový jelito!“ „Tak promiň, no. Když ono to jinak nešlo.“ „Šlo! Myslíš jenom na sebe!“ Chystal se mi jednu ubalit, ale dveře výtahu mi byly spásou. Chtěl jsem se mu trochu pomstít za minulý týden (raději ani nebudu psát, co zase Adam vyvedl…), a tak jsem vykřikl: „Adame! Policie!“ Adam se skrčil k zemi a začal na celé přízemí křičet, že je nevinný a já zatím naskočil do výtahu. Nemusel jsem s ním jet v jedné kabině a poslouchat tu jeho nesmyslnou teorii o výtazích. Uf. 8.00 Ten nádherný sladký pocit, když jsem byl ve stopadesátém patře a vcházel jsem sám do nablýskaných dveří s cedulkou John Wayne a v závorce bylo napsáno: městský rošťák. Samozřejmě miniaturním písmem. „Ahoj, Franku,“ usmál se John, když mě uviděl vcházet do dveří. „Čau, bratříčku kmotříčku,“ odvětil jsem ironicky. Asi za dvě minuty se do kanceláře přiřítil Adam s vyplazeným jazykem a křičel na celý barák: „Kde sakra seš?! Venku chlupatý a ty si odjedeš výtahem jen tak.“ „Venku jsou policajti?!“ ztuhl John. „Ne,“ uklidnil jsem ho. „Jenom očko (to jako jenom “jako“).“ 10.00 Plán je vymyšlený, musím do posilovny. Běžím parkem směrem ke svému činžáku. Je to kousek. 25. července 2014, pátek Celý týden jsem neměl čas psát deník. No, zrychlím to. John rozhodl, že všech nás pět (tj. já, John, Adam, Alex a Matt) bude muset celý týden chodit do posilovny, meditovat a taky alespoň dvakrát si skočit padákem (ostatně to už tady taky jednou bylo). Posilovnu vysvětlovat nemusím, meditace kvůli tomu, abychom měli při té krádeži dost pevné nervy a nebyli nervózní a ten padák – ty peníze budou ukryty ve speciálním trezoru (5 metrů na 5 metrů) a jsou tam „alarmy v podlaze – dotykový systém“. Takže se budeme muset pohybovat ve vzduchu (ne s padákem…ale se speciálními přístroji). Ty přístroje… no. Je to nový model, a navíc ve zkušební době. Pokud to selže, užiju si konečně pobyt v cele. A jelikož v tom jedu už asi deset let, tak na doživotí. Je to model Blues fly – vypadá to jako neopren, ale o dost tlustší než ten do vody. V silné vrstvě jsou připevněny (doufám, že dostatečně) speciálně upravené vrtule, jež nejsou vůbec slyšet a je jich tam asi sto (jsou fantasticky miniaturní). Do vzduchu vpouští minimální vír, takže se s tím dá ošálit snad každý (v našem případě všechny alarmy). John to sehnal od známého, takže to měl se slevou (jen tak pro představu: normálně to stojí asi pět set tisíc dolarů, ale my to

máme cca za sto tisíc dolarů – pořád hodně, ale za ty peníze to stojí). Moc nevím, jak to má fungovat, ale uvidíme. 27. července 2014, neděle 10.00 Jdu si zaběhat. Běžím zase okolo Empire State Building, tentokrát ale dál. Mrknu na hodinky a přesně za jednu minutu nasednu to taxíku. „Máš to sebou?“ zeptá se mě řidič (Adam). „Jo, ale strašně mě to dřelo, tak jsem si to musel dát pod kšiltovku,“ odpověděl jsem opatrně. V tom se na mě otočil spolujezdec (John) a zabručel: „Jestli to zmačkáš, tak jdeš zpátky pěšky.“ „Neboj!“ bránil jsem se, „je to přece z kovu, nebo z plastu, ale ne z papíru!“ „Už mlčím.“ John se otočil zpátky a dělal, jako že nic. Nastalo ticho. Možná trochu trapné, ale mně to ani nepřišlo. Zakročil jsem: „Matt s Alexem se tam dostanou podle plánu?“ „Jo,“ odpověděl John, „máme štěstí, že se ta oslava nekoná na střeše. To bych pak neměl kde přistát.“ Začal jsem se smát. Ne moc nahlas, ale John si toho všiml. Než na mě stačil udělat pst, začal se Adam chechtat na celý taxík. „Adame, zmlkni!“ okřikl ho John, ale on se smál víc a víc. Začínalo jít pořádně do tuhého. Lidé venku si nás začali všímat, a když šel okolo nějaký policista, bylo to ještě horší. Nakonec to John vyřešil trochu radikálně. Při projíždění okolo jedné uličky John Adamovi drkl to volantu, až ho celý přetočil. Tím pádem jsme tedy zahnuli doleva. Zajeli jsme o kousek dál, a Adam zastavil. „Snad by ses mi měl omluvit, ne?!“ spustil. Dal jsem mu facku, div se nerozbrečel. John ho vyhodil z auta, sedl si místo něj, a ještě než jsme odjeli, křikl na Adama z okna: „Za prvé, zaplatíš mi sto tisíc dolarů, za druhé si to klidně napráskej policii, ale vezmi na vědomí, že tě tak jako tak zavřou!“ Šlápl na plyn a byli jsme ti tam. 17.00 Po těžké cestě větrací šachtou jsme se dostali do kanceláře Badleyho. „Kde je sakra Matt s Alexem?!“ divil se John. Asi po minutě se ozvala menší rána. Opatrně jsme se pomalu oba otočili směrem k velkému oknu. Ve zlomku vteřiny jsem stačil zaznamenat, jak Matt na laně padá dolů. Potom k oknu sešplhal shora Alex a laserem “propálil“ sklo u okna. Po dokončení oříznuté okno vykopl a vlezl dovnitř. „Ahoj!“ řekl vesele. Matt na nás volal, ať ho vytáhneme. Měli jsme z něj akorát tak legraci, a proto musel vyšplhat nahoru k nám bez naší pomoci. „Cos zase zkoušel?“ brečel smíchy John. „No…něco jako bungee – jumping, ale jaksi to nevyšlo,“ odpověděl s trapným výrazem v obličeji. 18.00 Už jsme oblečení v těch kombinézách. Nasadil jsem si helmu a ochranné brýle. „Jsi si jistý, že to nespadne?“ zeptal se Matt s obavou. „Určitě to nespadne. Musíme si všichni věřit. Vzájemně, ale hlavně sami sobě. Víš, už bych byl dávno za mřížemi, kdybych si nevěřil,“ odpověděl mile John. Mezitím co tam probírali “bezpečnost nade vše“ jsem nedočkavě zmáčkl na svém koleni (na té kombinéze) tlačítko start. Cítil jsem v sobě jemný vánek těch miniaturních vrtulí. Zvedl jsem pomalu ruce a vznesl se do vzduchu. Začal jsem se potichu smát, potěšen, že to zatím funguje. Kluci už taky vzlétli.

- 63 -

- 64 -

„Jdeme na to?“ zeptal jsem se, i když jsem už znal odpověď. „Jo,“ usmál se John a laserem propálil držáky dveří od trezoru. Cíl byl na dosah. Alex s Mattem dveře opatrně vysunuli a hlídali, jestli někdo náhodou nejde. John do prostoru trezoru natáhl ruku. Nic. Alarmy se nám podařilo ošálit úspěšně. Oba jsme museli dávat veliký pozor. Stačil jediný špatný pohyb a spadli bychom na podlahu. Pomalu jsme se vznášeli směrem k obrovské bedně, na níž byl nakreslen znak dolaru ($). Když jsme dolétli nad tu bednu, natáhl se John k víku, aby ho otevřel. Měl černé speciální rukavice, na které nereagoval tzv. dotykový alarm. Bezpečně odjistil víko bedny s penězi a… NIC! „Cože?!“ divil se. V tu chvíli začaly houkat snad všechny alarmy v místnosti (což fakt bolelo v uších) a my během chvilky věděli, oč jde. Přiběhla ochranka i s policií. Chytli Matta s Alexem a šli pro nás. Co teď? Zbývalo jediné. Koukl jsem na Johna a on kývl. Věděl jsem, že se stanou dvě strašné věci: nejspíš umřu a zradím dva členy party. Ale John by nikoho z party nezradil. Jak ho tak znám, měl určitě už zase nějaký plán dopředu. Jeho kývnutí tedy znamenalo jediné: otočili jsme se, a vyletěli (nebo spíš proletěli) skleněným oknem. Neměli jsme ani padáky. Zkáza byla tu. Studený vítr nás mlátil po celém těle. Vlastně nás i tak trochu zachránil. John padal rychleji než já a stihl chytit to lano, jež nechal Matt viset z okna, kterým vlezl do kanceláře. Snažil jsem se Johna chytit, ale nešlo to. Naštěstí mě zachytil za nohavici. Společně jsme prokopli jedno okno (to lano bylo opravdu dlouhé) a vlezli dovnitř. Sundali jsme si kombinézy a nenápadně vyšli ven z kanceláře. Policie naštěstí Matta s Alexem už odvedla, takže vzduch byl čistý. Zalezli jsme do výtahu a sjeli úplně dolů. Nasedli jsme do Johnova auta a jeli k němu do kanceláře. Bylo to děsivé, ale zároveň takové zvláštní. 28. července 2014, pondělí V novinách píšou, že byli po deseti letech dopadeni dva členové gangu Johna Waynea, a že policie pátrá i po dalších dvou členech. Je mi to líto, že to schytali oni dva. 7.00 Jsem zase u Johna v kanceláři a on mi sděluje plán, jak vysvobodit Matta s Alexem. „Promiň, ale co když to nevyjde?“ vyjádřil jsem svůj názor. „Vím, nikomu by se mi po tom všem už nechtělo věřit, ale prosím. Brácho…“ odvětil smutně John. V koutcích jeho očí se ronily slzy. I on má někdy slabé chvilky. „Jo,“ usmál jsem se, „a jaký je teda ten plán?“ „Víš, jak dneska v deset dopoledne je to soudní řízení.“ „Jo. Vzali to teda hopem, to se divím. Zatkli je a další den…“ „Mají tam jít svědci. Ti ale čirou náhodou (to znamená, že sice nejsou mrtví, ale na nějakou tu hodinu omráčení…) nepřijdou, takže ti svědci budeme my dva.“ „To nemyslíš vážně?! Budou tam plno lidí a hlavně Adam, ten nás pozná jedna dvě!“ Nesouhlasil jsem s tím. „Když to načasujeme a provedeme rychle, vyjde to,“ utěšoval mě John. „Tak jo,“ kývnul jsem. 7.30 John právě telefonuje (na ulici z telefonní budky) do věznice Mattovi a Alexovi, že dnes v deset dopoledne při soudním řízení budou zachráněni. „Budeme jako dva svědci, potom vás vezmeme a… no, skočíme z okna, ale to

- 65 -

je už zařízené,“ hovořil John, „a jestli jste nás už prozradili, tak to řekněte rovnou, a můžete sedět sami dva. Já s Frankem se nedáme. Jo, nebo ne? Dobře, tak kolem desátý.“ 9.55 Vcházíme do budovy soudu města New York. Vyjedeme výtahem do sto padesátého patra. Adrenalin, napětí. Vše se ve mně nějak rychle zvyšuje. Ale strach nemám. Stojíme za dveřmi a slyšíme, jak se volají jména Peter Brown a Liam Smith (to byli ti praví svědci). Dveře se otevírají a my pevně doufáme, že nás Alex s Mattem nepodrazili. Uf. Je to v pořádku. Oba dva tam sedí vedle sebe v poutech a mají stejný výraz jako my – doufají, že to nepraskne. Jak tak pomalu jdeme, tak začínám mít strach. Když jsme došli do jejich úrovně, dal John signál: „Bacha! Vzadu!“ Díkybohu se všichni otočili (jenom ne soudce a ostatní, co s ním seděli u jednoho stolu). John vzal za ruku Matta, já Alexe a utíkali jsme k oknu. Všichni se otočili zpět a policie za námi běžela, jak nejrychleji mohla. Proskočili jsme okno všichni čtyři a ještě stačili křiknout na soudce: „Čágo bélo!“ a padali jsme směrem dolů. Alespoň to tak oni viděli. John a já jsme si na botách odjistili pojistku a z bot (no, ony to nebyly normální boty) nám vyšlehl oheň (dá se říct pohon). Ten pohon měl vydržet asi tak na půl hodiny. Takže jsme v klidu dolétli za město. Nasedli jsme na připravenou jachtu (John měl vše důkladně promyšlené a připravené) a odjeli pryč. Dá se říct: vyloupit nějakou tu banku. Jsme prostě takoví loupežníci dnešní doby… 2. místo: Romana Králíková, Gymnázium Jaroměř, tercie

Kdyby stromy vyprávěly Kdyby stromy vyprávěly, jeden v Mečově by svým příběhem určitě vyčníval nad ostatní. Býval to obrovský a statný buk, známý v celém Podkrkonoší. Jistě by vyprávěl o malé roubence, která byla domovem jednoho z nejstrašnějších loupežníků v celém našem kraji. Tam se ten zlosyn, řečený Špetla, scházel se svojí lupičskou bandou. Právě tam se skrývali přede všemi, které okradli, i před spravedlností. A vše jim procházelo! S mistrovskou obratností vybírali kapsy, vylamovali zámky u truhlic a u dveří. A čím víc sílil hněv okradených, tím hlasitěji bylo v noci z té roubenky slyšet cinkání peněz. Hustý les tu loupežnickou bandu milosrdně chránil. Světlo jejich svíček nebylo vidět přes hustý hvozd, který rostl kolem buku. Houkání sov a jiné zvuky nočního lesa nedaly proniknout jejich smíchu ani láteření. Dlouhé roky si bezstarostně žili a nic jim nechybělo. Až jednou v létě chytili při krádeži v domě na okraji Mečova loupežníka z téhle bandy. Zloděj nezachoval mlčenlivost ani na chvíli. A tak do Špetlovy boudy vtrhli četníci. Žádný člen zlodějského cechu jim neunikl. K soudu už se nedostali. Když je

- 66 -

vedli ulicí, rozhorlení vesničané loupežníky ukamenovali. První padl Špetla, ale ani jeho druhům se nevedlo lépe… Tak skončila nejobávanější lupičská banda své doby. Špetlův buk tu ještě dlouho stál, snad jako upomínka starých časů a spravedlivého trestu. Dnes už však nestojí – udeřil do něj blesk a na jeho mohutný kmen se můžeme k Boušínu zajít podívat dodnes... Řekla jsem vám, že ani jeden člen zlodějské bandy neunikl. Ovšem i Špetlova banda měla spřízněné duše. Jedním z takových „ztracených případů“ byl Petr. Vysoký, štíhlý a mrštný lump, který bydlel v jedné ze sousedních vesniček. V onen den se potuloval kolem náměstí a viděl, jak neslavně skončili jeho společníci. Nelze se divit, že se polekal a vzal nohy na ramena. Upaloval až ke Špetlově roubence. Ještě celý udýchaný rozrazil dveře a rozhlédl se. Děs v jeho obličeji hovořil za vše – zůstal sám. Když se trochu vzpamatoval, vzal z nářadí lopatu, vyšel ven k buku a dal se do díla. Začal chvíli před polednem a skončil půl hodiny před půlnocí. Námaha a spousta potu se ale vyplatily. Pod bukem zela solidní prohlubeň. Vešel zpět do roubenky a otevřel truhly. Celý jejich obsah narovnal do dvou pytlů. S prvním na zádech se rozběhl přímo do vesnice. V Mečově ho položil před kapličku a rychle upaloval zpátky. Únavou klopýtal o kořeny, ale běžel dál. Znovu doběhl k roubence. Nadechl se a podíval se na oblohu. Hvězdy krásně svítily, foukal vlahý vánek a nic nenasvědčovalo tomu, že v lese nezůstal úplně osamělý. Vešel do chaty. Hodil si přes rameno druhý pytel a ten vložil do prohlubně pod bukem. Vše dovedně zakryl hlínou a mechem. Ještě naposledy se vrátil do boudy. Vzal si bochník chleba, svíčku a čistou košili. Do kapsy schoval ještě provázek se zlatým přívěskem, který ležel na stole – poslední z celého pokladu. To proto, aby na časy strávené v našem kraji nikdy nezapomněl. Vyšel ven zadíval se na kopce, které se nejasně rýsovaly na obzoru, a pak na nebe poseté hvězdami. Tušil, že už tuto krajinu neuvidí. Odešel a nikdo neví kam. Říká se, že po dlouhé cestě vstoupil do kláštera a stal se mnichem. A pod vykotlaným kmenem Špetlova buku se našel poklad, který tam před lety Petr zakopal. Dnes je uložen v muzeu a stal se nedílnou součástí naší historie. Ale je to opravdu pravda? Jako každá pověst je i tato částečně pravdivá a zčásti opravdu vymyšlená. 2. místo: Miroslava Lorencová, ZŠ a MŠ Hořičky, 8. třída

Barnabáš. 1. místo, ZŠ a MŠ Hořičky, 7. třída

- 67 -

- 68 -

Velká loupežnická Co se dá říct o loupežníkově smrti? Většina lidí ho oplakávat nebude. Ale jeho rodina, jeho tlupa, ano. Nejspíš jste nikdy neviděly loupežníka plakat. Maryah také ne. Doteď. Ale ona byla jeho dcera. Nikdy neměla sourozence. Nikdo nevěděl, kdo bude nástupce, ale to teď nikoho nezajímalo. Netušila, co se bude dít. Zvenku působí loupežníci jako nedobytná pevnost. Ale pravdou je, že hluboko uvnitř a v jejich vlastním světě jsou si oddaní jako rodina. Můj otec byl kápo. Byl to šéf. Nikdy se tak ale nechoval. Rozhodoval jen o útocích ale ve všem ostatním se radil se svou ženou. S mou matkou Maryah a s celou skupinou. Já se jmenuji po ní. Maryah. Můj otec si hrozně přál syna a ani potom, co se mu narodila dcera, se svého plánu nevzdal. Vychoval mě jako chlapce. Bral mě na výpravy (ach ano, loupeživá přepadení, stejně to byly vždy jen tyranští papalášové), nechal mě účastnit se porad a nikdy mě nenutil učit se vařit nebo prát prádlo. Nejspíš vždy počítal s tím, že převezmu jeho místo. Jako malá jsem mu často sedávala na klíně a on mi vyprávěl pohádky o medvědech nebo historky z mládí. Nikdy mi ale nevyprávěl o mamince. Vždy, když jsem se na ni zeptala, změnil téma rozhovoru a nebo jen zamručel a zamyšleně odešel. Ale i přesto, že mi odmítal říct cokoli o mé matce a přesto, že mě jako dívku přijal pouze částečně, jsem svého otce milovala. Maryah odešla. Nejspíš před skupinou nechtěla plakat nebo jen nesnesla tíhu jeho ztráty. Ale to bylo pochopitelné. Se svým otcem si byla neuvěřitelně blízká. Vím, že se to nedělá, ale sledoval jsem ji. Měl jsem o ni strach. Držel jsem se od ní na sto metrů. Znenadání zmizela za stromem. Najednou jsem slyšel její křik. Rozběhl jsem se. Seděla v polosedu. Nad sebou měla v kmeni stromu zaseknutou svoji sekeru a kolem toho několik dalších záseků. Bylo mi jí tak líto. Plakala. Najednou vzhlédla a všimla si mě. S hysterií na mě křičela. Já stál úplně klidný. Její zelené oči neuvěřitelně žhnuly. Nevěděl jsem, co mám říct. Nemohl jsem odejít, nemohl jsem nic říct a bál jsem se jí dotknout. Musela jsem odejít. Nemohla jsem dovolit, aby mě viděli plakat. Cítila jsem se volná a sevřená zároveň. Došla jsem do lesa a opřela jsem se o strom. Najednou jsem cítila záchvat vzteku. Vytáhla jsem sekyru a zasekla ji do kmene stromu, o který jsem se předtím opírala. A znovu. Pořád dokola dokud ze mě všechno nevyprchalo. A pak už nezbylo nic než všudypřítomná úzkost. Svezla jsem se do polosedu a rozplakala se. Vzhlédla jsem, protože jsem ucítila něčí přítomnost. Stál tam Yan, kterému ale pro jeho dětský zjev (který je ve špatném poměru k věku) říkáme Pansy. Křičela jsem na něj. Ale on se ani nepohnul. Jako kdyby si mě ani nevšimnul. Koukal na mě lítostným pohledem ale zároveň tak, jako kdyby byl někde daleko. Nakonec jsem strach z jejích očí přemohl a vztáhl k ní ruce, protože byla na dosah ode mě. Objal jsem ji. Nejdřív se vzpírala, ale nakonec povolila

- 69 -

a rozplakala se mi v náručí. Já jsem pro ni ale nic jiného udělat nemohl. A tak jsme tam stáli. Uprostřed lesa v objetí. Bylo to ponižující a uklidňující zároveň. Táta mě učil, že „velké holky nebrečí“. Nejspíš měl na mysli chlapce, ale to pro mě tehdy nebylo důležité. Ale bylo hezké cítit lidské teplo. Od jeho smrti jsem nic takového nezažila. Vlastně ani za jeho života mě nikdy pořádně neobejmul. Pansy mi nikdy nebyl nijak blízký. Nikdo mi nikdy nebyl tak blízký jako on právě teď a můj otec tehdy. Nakonec i ona sama zvedla ruce a sepjala je kolem mého pasu. Potom jsme se společně vrátili do osady. Les byl jiný než obvykle. Všechno bylo tlumené, dokonce i sluneční paprsky, a bylo neuvěřitelné dusno. Jako kdybychom byly uzavření ve skleněné láhvi, kterou někdo nechal na zápraží celý den na slunci až do západu slunce. Možná, že to bylo tou ztrátou, možná, že bylo doopravdy něco jinak. Ptačí zpěv se ozýval odevšad a než jsme došli k malé mýtince, začalo se stmívat. Bylo tu malé stádo laní, které se rozutekly, jakmile nás ucítily. Všechno je tak neuvěřitelně jiné. Když jsme dorazili do osady, už byla tma a loupežníci seděli v kruhu okolo ohně a zpívali. Nad ohněm je velký kotel s vařící se vodou. Já zůstanu stát, ale Maryah odejde. Ani se nerozloučí. Ale vlastně mě to ani nepřekapuje. Ona není jako ostatní dívky tady. Nepere prádlo, nevaří a neprobírá chlapce. Není citlivá. Nikdy jsem ji neviděl plakat. Do dneška. Ale nemohl jsem za ní jít. Já ji vlastně skoro neznám. Radši zůstanu tady. Konečně je ráno. V noci jsem nemohla usnout. Bylo to částečně pro mého otce a pro jeho ztrátu a částečně pro to, co se stalo v lese. Nevěděla jsem, jestli se mám stydět. Jestli bych mu měla za jeho kontakt v době, kdy mi bylo nejhůř, být vděčná. Musí být hrozně brzo. Na východním obzoru jsou vidět červánky vznášející se nad lesem, který je ještě více zvláštní než předchozí den. Protáhla jsem se. Byla jsem bosá v mužských kalhotách a v mužské košili. Stoupla jsem si do trávy, která voněla v celé osadě. Procházela jsem se po osadě. Oheň ještě doutnal a vedle něho spal Len. Spal neskutečně nahlas. Tělo mého otce už nejspíš spálili. Na západní obloze bylo ještě šero, ale na východní už prorážely první paprsky. Vyběhla jsem na nedaleký útes, který se tyčí nedaleko od osady. Sedla jsem si na kraj, spustila jsem nohy dolů a vnímala každý kousek modré oblohy, každé zakukání kukačky, každý nový paprsek, každý závan letního vánku. Jenomže nic není tak dokonalé, jak se zdá. Dokonce ani teplé letní ráno. Náčelník Jezevec už se chystá vpadnout do naší osady a já to musím říct Maryah. A tak, jak jsem se bál dotknout se jí včera, bojím se úplně stejně i dnes. Seděla si tam tak spokojeně. Nakonec jsem se odhodlal, a když jsem jí to sdělil, odešla. Nic neřekla. Dokonce ani „aha“… A tak se stalo, že ode mě každý očekával, jak zareaguji. Nechala jsem zpevnit „hradby“, dalo-li se tomu tak říkat, a čekala, co se bude dít dál. A tak přišel první útok. Ten jsme celkem úspěšně odrazili. Jenže oni nás stále obléhali ze všech stran. Jenže se začali nacházet lidé, kteří pochybovali.

- 70 -

Nebylo jich mnoho. Ze začátku. S každým útokem se morálka snižovala, až po několika týdnech došlo jídlo. Ostatní navrhovali utéct, protože kdybychom se vzdali, všechny by nás pozabíjeli. Jenomže nebylo kudy. Začala krize. Říkalo se, že Jezevec má v osadě informátora. Tomu jsem nevěřila. Kdo by nás mohl takto zradit? Možná Yan. Ten měl černé řeči už od začátku. On vlastně ani nechtěl, abych vedla osadu. Říká se také, že pod osadou vedou tajné chodby. Nechala jsem je hledat, ale nikdo nic nenašel. Dokonce i já sama osobně jsem prohledala každé křoví, každý val a každý obraz. Uprostřed naší osady je studna. Napadlo mě, jestli by nemohl být vchod na dně. Ale kdo by se spouštěl do patnácti metrů a potom vydržel pět metrů nedýchat? Jednoho dne jsem se o to pokusila. Opatrně mě spustili až nad vodu, kde je drobná vyvýšenina přesně tak akorát na to, abych si tam mohla stoupnout na paty. Skrčila jsem nohy a žasla nad průzračností vody. Najednou jsem si všimla drobných paprsků, které jakoby v impulzech vystupovaly z jedné stěny. Na dno jsem ale neviděla. Dost možná je to víc než pět metrů, jak jsem původně odhadovala. Zapálila jsem malou louč a položila ji do jedné z malých děr. To samé jsem udělala s tou druhou. Impulzy záblesků zeslábly, jakmile jsem rozsvítila louče, ale stále je bylo možné zahlédnout. Chvíli jsem sbírala odvahu, ale nakonec jsem do té hluboké vody smočila jednu a druhou nohu. Nebyla ledová tak, jak jsem to očekávala. Nebyla sice ani příjemně teplá, ale je to lepší než nic. Nakonec jsem do ní prostě skočila a táhla za sebou řetěz, abych se neztratila. Chvíli jsem se jen tak plácala na hladině, ale nakonec jsem se ponořila, částečně proto, že mě stahoval řetěz a částečně proto, že už jsem se k tomu konečně odhodlala. Překvapilo mě, jak dlouho jsem vydržela nedýchat. Impulzy byly stále silnější, jak jsem se přibližovala ke zdroji. Najednou jsem to uviděla. Velikou díru ve zdi. Připlavala jsem k ní blíž. Chvíli jsem si ji prohlížela a nakonec jsem se ponořila i tam a modlila se, aby tam byla vzduchová kapsa, protože už mi docházel dech. Najednou se průplav začal zužovat a já začala panikařit. Pořád jsem ale kopala nohama a probojovávala se blíže a blíže konci. Nakonec byl průplav tak úzký, že jsem jím sotva proplavala. A najednou nebyl řetěz dost dlouhý a já ho nemohla tahat za sebou. Musela jsem se rozhodnout. Ty Impulzy už byly tak silné! Každou chvíli musela přijít hladina! Panikařila jsem a nakonec jsem pustila řetěz. Došel mi dech přesně ve chvílí, kdy jsem se dostala do jakési vzduchové kapsy. Plácala jsem se tam na hladině dobrých pět minut, než jsem si konečně všimla kruhového průlezu do místnosti. Ale nebyla jsem si jistá, jestli by se mi podařilo se jím dostat. Ale věděla jsem, že z téhle místnosti to musí vycházet a tak jsem zariskovala. Ale zasekla jsem se. Ve vzduchu byla cítit plíseň tak intenzivně, že jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Ale šla jsem dál, ačkoli jsem věděla, že budou mít Pansy s Drijem obavy. Drij byl Pansyho starší bratr. Šla jsem dál, jakmile mě to přešlo. Ale průlez jako by se stále prodlužoval. Zdál se mi krátký. Ale teď! Je snad nekonečně dlouhý! Stěny se

- 71 -

zužují a já najednou padám. Ačkoli pád nejspíš ve skutečnosti nebyl tak dlouhý, loučila jsem se v duchu se všemi svými blízkými. A pomyslela jsem si: Tati, já už jdu. Pak jsem ale přistála v mechu. Rozhlédla jsem se. Byla tma. Musela jsem spadnout asi ze dvou metrů. Ale dokázala jsem to! Když jsem po půl hodině chůze došla do osady, byla prázdná. A tak jsem pochopila, že Yan měl pravdu. Nedokázala jsem je ochránit. Všichni už jsou nejspíš mrtví. Půl osady bylo podpálené. A já jsem měla tak neuvěřitelný vztek. Ani ne na Jezevce, ale na sebe. Padli jsme. Já to nedokázala. Najednou se mi udělalo nelidsky zle a já jsem se schoulila na zem. A potom křeče. A pak už si pamatuji, jak mě obepíná temnota. Když jsem se probudila, ležela jsem v čísi chalupě. Rozhlížela jsem se. Všude bylo plno sušených bylin a byl tu cítit čerstvě upečený chléb. Chtěla jsem se zvednout a najednou mě na čele zastudil obklad. Cukla jsem sebou. Podepřela jsem se lokty a zadívala se naproti sobě. Zažloutlé špinavé okno. Chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem. Nohy mě neposlouchaly, a tak jsem se alespoň posadila. Byla jsem obalená spoustou obkladů, a když jsem jeden z nich nadzvedla, odlepovala se mi od kůže jakási zeleno-žlutá směs. Odhodila jsem všechny a sedla si na kraj postele. Nalevo od postele bylo zrcadlo. Vypadala jsem příšerně. Měla jsem kruhy pod očima a vrásky. Dveře se otevřely. Stála tam stařena. Usmívala se a vypadala jako anděl. „Posaď se.“ Já jsem na ni nevěřícně zírala. „Prosím tě, posaď se.“ Trhla mi rukou poněkud zprudka a strhla mě na postel. Začala vařit vodu a připravovat nějaké jídlo. „Jak dlouho jsem spala?“ Stařena se jen usměje a odvětí: „Skoro týden.“ Strnula jsem. Jestli byla nějaká šance, že jsou mí přátelé naživu, teď už není. Rozplakala jsem se a stařena mi jen donesla jídlo, poplácala mě po zádech a zase odešla. Když jsem vyšla ven, slunce mě oslnilo. Ale já se nevzdám. Oni by se nenechali chytit. Nedokázala bych s tím žít. Já je najdu. 2. místo: Eliška Jarošová, ZŠ V Domcích Trutnov, 8. třída

Jelen a loupežníci Za sedmero horami, řekami, potůčky a lesy, ve vesničce zvané Ližovice, měla své doupě jedna z nejzlejších tlup loupežníků. Nebylo jediného človíčka, který by se jich nebál. „Jdeme, hoši! Na ně! A všechno jim sebereme, nic jim nenecháme!" zakřičel jejich vůdce Lucián, když se právě vrhali na starou městskou věž. Lucián byl nejstrašlivější, nejhorší a nejstarší loupežník z celých Ližovic. Do Ližovic přišla zima a loupežníci se začali připravovat na jarní loupežnickou výpravu k Jelenímu mostu. Brousili meče, prali si toulce a leštili zbraně. Každý den chodili na lov a na loupeže, aby do jara získali co nejvíce jídla, zlata a dalších cenností.

- 72 -

Když už přicházelo do Ližovic jaro, vydali se na cestu. Ta byla dlouhatánsky dlouhá a táhla se jako mlha. Každou minutu, hodinu, celé dny a noci, za jakéhokoliv počasí loupežníci šli a šli, ani přestávky si nedopřáli, chtěli totiž přijít k Jelenímu mostu co nejdříve a hlavně za temné noci. Když právě procházeli tmavým tichým lesem, uslyšeli pod nohama hluk praskajících klacků, který v tom okamžiku začal přehlušovat hluboký hlas troubícího jelena. „Už jsme tady!" zaradovali se. Jejich rychlý krok najednou ztichl jako doznívající píseň na loutnu. Pomalu zvedali nohy a dávali si pozor, aby neudělali žádný hluk. Najednou uviděli na pláni stát jelena, který šel zrovna dolů k řece pít. Byl velice divný, jako kdyby byl snad osvícený božím světlem? Když už nabíjeli zbraně a házeli náboje do zásobníku, Lucián zvedl ruku. „Počkejte, pánové," zašeptal, „mohl by se vylekat a být agresivní. Musíme na to pomaloučku polehoučku." Ostatní loupežníci mysleli ale jen na jelení maso a na to, jak ho polykají a ládují do vyhládlých žaludků. A tak se nemohli udržet a i přes Luciánův zákaz začali pálit! Vystřelilo asi deset loupežníků najednou. Deset kulek letělo na nevinného jelena, který právě skláněl hlavu k vodě. Loupežníci pozorovali, jak kulky prolétnou jelenovým tělem a jak se zakrvácenou srstí navždy ulehne do řeky. V tom přišel zvrat! Loupežníci valili oči, štípali se, jestli se jim jenom nezdá nějaký sen, dívali se na sebe a snažili se zjistit, jestli je to opravdu pravda. Ten jelen totiž stále žil, a to kulky směřovaly přímo na něj. Lucián se ani nestihl otočit, aby jim vyhuboval, a loupežníci stříleli už podruhé. Ani jeden z nich nemrkl a pečlivě se soustředil na kulku. Ale zase! Jelen stále stál, nezakrvácený, neporaněný, nic, prostě nic mu nebylo, v klidu si dál popíjel vodu z řeky. Banda loupežníků byla úplně vedle, nevěřili vlastním očím. „Jak je to možné?" vykřikl nejmladší loupežník Ivan. Lucián se pomalu obracel k loupežníkům čelem a vtom burácivým hlasem spustil: „Absolutně nechápu, co se to tu děje, půjčte mi to, vy nemehla!" Popadl pušku, namířil jelenovi přímo na komoru a vystřelil, ale pořád nic. „Je tohle sakramentsky možný?!!" Vtom spustili ostatní loupežníci. „Vždyť jsme se na lov tak dlouho připravovali!" „Nevím, jak je to možné!" vtom zahromoval Ivan: "Já to viděl, kulky se před ním obracejí do stran, aby neprošly jeho tělem!" „Cože?! To je přeci blbost!" řekli ostatní. „Ne, je to pravda, opravdu, sami se podívejte." Nedal se Ivan. „Tak dobrá, já jdu k jelenovi, vy budete střílet, chci to vidět zblízka!" řekl přísným hlasem Lucián. Když opatrně došel k jelenovi a kývl hlavou a tím svolil k palbě, Loupežníci vypálili a Lucián na vlastní oči, dokonce i zblízka uviděl, že Ivan mluví pravdu. Zvedl ruku, aby loupežníci nestříleli, a vydal se ještě blíž k jelenovi. Plížil se blíž a blíž pomalými a maličkými krůčky. Jelen sebou trhl a Lucián po něm skočil! V ten moment, co nastalo mezi nimi fyzické spojení, jako by se zastavil čas. Jelen odběhl, Lucián spadl na zem vedle něho. Loupežníci se k náčelníkovi rozběhli, aby mu pomohli vstát, ale Lucián byl úplně jiný než ještě před pěti minutami. Byl najednou takový hodný. Dokonce

za pomoc i poděkoval. Pak se Lucián postavil a začal hrubým a vážným hlasem křičet: „My jsme zlí loupežníci, jsme tak zlí, že zabíjíme nevinného jelena! Je na čase s tím vším skončit!" Všichni loupežníci na něj koukali jako patroni a po chvíli se začali hlasitě smát. „Myslím to vážně,“ řekl Lucián, „ten jelen, pánové, ten jelen! Je to kouzelný jelen, hodný jelen! A protože jsem se ho dotkl, jsem teď taky hodným člověkem, nechci vám nadále velet a rozpouštím vás, běžte dělat něco užitečného a řádného nebo bude setsakramentsky zle!" Loupežníci se ještě chvíli chichotali, ale pak pochopili, že to Lucián myslí doopravdy vážně, a tak se sebrali a odešli kamsi bez svého velitele. Od té doby Luciánovi začal nový, skromný a slušný život, chodí i do práce a každý den také dochází k řece za jelenem, který právě jeho přeměnil v dobrého člověka. V každém z nás je něco dobrého, přesně jako v Luciánovi.

- 73 -

- 74 -

3. místo: Lucie Gabrielová, ZŠ V Domcích Trutnov, 9. třída

Konec loupežníků v křivoklátských lesích Byl krásný letní den. Sluníčko svítilo vysoko na obzoru, na nebi nebyl jediný mráček. Obyvatelé vesničky nedaleko hradu Křivoklát pracovali na svých polích, starali se o dobytek a děti si hrály s kamínky u vody. Uprostřed nedalekého lesa se tyčila velká jeskyně, kde pobývali loupežníci. Lidé se proto lesu a obzvláště jeskyni velkým obloukem vyhýbali. Bandě loupežníků velel starý loupežník Burda. Burda vychoval dva syny. Jeden z nich se jmenoval Michal. Michal byl velmi chytrý. Každý večer usínal s knihou v ruce, měl rád přírodu a zvířata, ale byl manuálně nešikovný. Druhý syn se jmenoval Petr. Petr nebyl moc chytrý, spíš svým chováním prokazoval opak chytrosti, ale zato byl naopak od Michala silný a odvážný a uměl se zastat práce. Starý Burda už chtěl jít do důchodu, ale dle tradice musí jeho místo zastat jeden z jeho synů. Burda se však nemohl rozhodnout, který z jeho synů by se na jeho místo hodil nejvíce. Burda proto svolal své syny, aby si nimi promluvil o jejich budoucnosti. Dal jim za úkol, aby na papír sepsali, co by udělali pro to, aby se zhostili místa vůdce bandy loupežníků. Odpovědi obou synů ho velmi zklamaly, protože ani jeden z jeho synů nechtěl pokračovat v jeho šlépějích. Michal napsal, že by se rád stal lékařem a pomáhal lidem a ne je okrádal. Petr napsal, že by se rád vyučil kovářem a dělal meče pro vojáky nebo podkovy pro koně. Burda nevěděl, co má teď dělat. Ani jeden z jeho synů nechtěl nastoupit na jeho místo, a tak mu nezbylo, než bandu loupežníků rozpustit. Protože měl své syny velmi rád, rozhodl se, že jim nebude bránit v jejich rozhodnutí, a peníze, které tak dlouho schovával a hromadil, nakonec rozdělil mezi své syny. Michal usilovně studoval a stal se uznávaným lékařem na královském dvoře. O jeho schopnostech se mluvilo široko daleko. Petr se vyučil kovářem, tak jak si přál. Byl stejně úspěšný jako jeho bratr Michal. Pracoval v královské kovárně. Jeho meči byla vyzbrojená

celá královská armáda. Ve volných chvílích se věnoval i uměleckému kovářství. Loupežník Burda poznal, že udělal dobré rozhodnutí, a byl na oba syny velmi pyšný. Oba synové svého otce velmi milovali, nikdy mu nezapomněli, co pro ně udělal. Finančně mu pomáhali a nechali mu postavit krásnou chalupu na kraji města, aby byl co nejblíže lesu, který tak miloval. Netrvalo dlouho a oba synové si našli ženy a měli s nimi děti. Starý Burda svým vnukům často vyprávěl s úsměvem na tváři loupežnické historky z mládí a chodil s nimi do lesa si na loupežníky alespoň hrát. Lidem v okolí se také ulevilo. Už se nemuseli obávat cesty přes les a loupežnická jeskyně se stala místem pro hry i pro ostatní malé kluky. A tak nastal konec loupežníků v křivoklátských lesích. 3. místo: Eva Školková, ZŠ a MŠ Oty Pavla Buštěhrad, 9. třída

Příběh o vánočním loupežníkovi … a tatínek šel uložit svého neposedného syna do postele. „A tati?“ „Copak je, synku?“ „Řekneš mi nějakou pohádku?“ „Proč ne, ale dobře se usaď a pečlivě poslouchej: Už je to dávno, co se to stalo. Celý příběh se odehrává v malém docela zasněženém městečku, kde právě mocně vládl duch Vánoc. Lidé chodili po vánočních trzích, děti pobíhaly kolem nich nebo sáňkovaly na ne moc dalekém svahu. Domy byly ozdobené barevnými světélky a dalšími ozdobami. Vypadalo to jako v pohádce… Kousek od města byl lesík pokrytý sněhem. Lidé se ho báli, prý je začarovaný. Ale houby! Není! Jen tam žije v chatce u zamrzlého potoka jeden malý loupežník jménem Abadon. On nebyl zrovna milý a už vůbec neměl rád Vánoce. Proč? To nikdo neví. Pár človíčků se pokoušelo s ním kamarádit, ale marně. Nedopadlo to moc dobře. Vždycky jim zavřel dveře před nosem. Protože nesnášel Vánoce, nesnesl pohled na všechny ty lidi, co jsou tak šťastní a řekl si, že se pokusí jim ty Vánoce nějak zkazit. Jak? To se za chvíli dozvíš. A Abadon začal vymýšlet plán. Byl večer před Štědrým dnem. Lidé věšeli punčochy nad krby. Punčochy byly pruhované, puntíkované, každá jiná. K večeři byl tradiční nadívaný krocan. Nejdříve se pomodlili a usedli ke stolu. Po večeři šli spát. V tomhle městečku je totiž zvykem, že večer ozdobí stromek, přes noc jim Santa něco nadělí a ráno se dárky rozbalí. Celé město únavou usnulo. Jedině loupežník Abadon se připravoval na svůj dokonale vymyšlený plán. Počká, až Santa nadělí, pak se za Santu převlíkne a půjde a všechny dárky jim sebere. Byl mráz a cesta byla dlouhá, ale myšlenka, že všem zkazí Vánoce, ho hnala dopředu. Santa už dárky nadělil. Tak tedy náš nemilý loupežník se spustil komínem dolů, vzal

- 75 -

vše, co bylo pod stromečkem, a utíkal tentokrát dveřmi ven. A takhle u každého. Domků bylo opravdu mnoho. Za malou chvíli byl Abadon celý špinavý a unavený. Když svůj plán konečně dokončil, odtáhl obrovský pytel k sobě do chatky. Děti, jakmile otevřely oči, pelášily se ke stromku podívat, co dostaly za nadílku. Jak viděly, že Santa jim žádné dárky nepřinesl, jen snědl sušenky a vypil sklenku mléka, daly se do breku. Dospělí se divili a vycházeli do ulic. Všude byl zmatek. Šli za starostou. Všichni dumali, kdo mohl tak příšernou věc udělat. Mezitím si Abadon lebedil ve své chatce s kupou dárků a dalekohledem pozoroval ty lidi a smál se jim, ale jak byl po tak náročné noci unavený, po chvilce usnul. Najednou starostu napadlo, že by to mohl být loupežník Abadon, že by to mohl být on, kdo jim vzal dárky a zkazil Vánoce. Celé město se vrhlo na chatku Abadona. Bušili, ale neotvíral. Vtrhli dovnitř a viděli ho, jak si v klidu spí ve své posteli. Vzbudili ho a moc prosili, aby jim vrátil dárky. Měl je schované ve své komoře. Prosili ho a prosili, ale on pořád nic. Starosta se prodral davem dopředu a řekl: „Dobrá tedy, dám ti, co si jen budeš přát, když nám vrátíš ty dárky.“ Abadon chvíli přemýšlel a potom prohlásil: „Když jinak nedáte, mě by stačilo, kdybyste mi dali ve městě nějaký domek a práci a přijali mě mezi sebe.“ Ukázalo se, že Abadon není zas tak zlý a že mu v lesíku samotnému bylo přece jen trochu smutno. Tak si se starostou plácli a za nedlouhou dobu měl Abadon ve městě svůj domek a pracoval jako starostův pomocník. Lidé ho zase přijali mezi sebe. Měli svoje dárky, Abadon měl to, co chtěl, a všichni byli šťastní, ale teď už klidně zavři oči a spi.“ Jen jak to tatínek dořekl, syn už spal. 2. místo: Denisa Nocarová, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 9. třída

Velká loupežnická pohádka a myška Hrabalka Bylo nebylo, jednoho dne se narodili v malé noře myší sourozenci, ale nás bude zajímat jen jeden z nich. A tím je myška Hrabalka. Nejmladší z nich, ale taky nejchytřejší. „Ahoj!“ vypísknu a rychle vyskočím z nory. Ale nikdo tady není. Jen les z obrovských zlatých stromů. Později se dozvím, že to není les, nýbrž obilné pole. Prozkoumávám okolní svět a dojdu až k obrovské stodole, ze které se linou různé neodolatelné vůně. A tady začíná můj příběh. Vstupuji do stodoly, rozhlížím se, když vtom… „Ruce vzhůru, nebo střelím!“ křičí na mě starý myšák, jenž si mě bedlivě prohlíží. Podrobí mě detailnímu výslechu, poté mi řekne, ať jdu za ním. Moc mu nevěřím, to víte, ale zvědavost mi nedovolí odmítnout. Dojdeme až na druhý konec místnosti a vybízí mě, abych počkala. Když se vrací, podává mi malý košík. „Bude se ti hodit,“ poučuje mě. Chňapu tedy po košíčku, takovém pěkném s kytičkovým vzorkem, a jdeme dál. „Sleduj a uč se! Tohle bude lup století!“ říká mi starý myšák a vybízí mě, ať jdu potichu.

- 76 -

Čím dál pokračujeme, tím blíž k tomu „voňavému“ jsme. Rozhlížíme se a vyrážíme z uliček na volné prostranství. Náhle spatřuji krásnou žluťoučkou věc. Věc, jež mi voní už od začátku. Osmělím se tedy a jdu blíž. Kousek si uloupnu a zkusím ho sníst. „Hmmm… Co je to? Je to báječné!“ Rozhlížím se a čekám na odpověď zkušenějšího myšáka. „To je sýr, holčičko, ta nejchutnější věc na světě. A teď, když už to znáš,“ poťouchle se ušklíbne, „naber si do košíčku co nejvíc, na horší časy. Ale rychle! Nikdo si nás nesmí všimnout!“ Plním tedy košík, ale i svou tlamičku. Sýr je ohromný a tak za chviličku mám dost, ale nijak mi to nevadí. Vrzly dveře. Otáčím hlavu ve směru zvuku. Spatřím „to“. Proti nám s výkřikem vybíhá nějaká zrůda, která je asi tisíckrát větší než já. Můj instinkt mi radí, ať se otočím a utíkám. A já ho poslouchám. Prchám pryč, neohlížím se. „Jen počkejte! Já vás dostanu!“ křičí ten záhadný tvor. Ten tvor se prý nazývá člověk, nejnebezpečnější tvor v našem světě. Utíkám a utíkám, náhle se však zastavuji. A jejda! Slepá ulička přede mnou. Otáčím se tedy a běžím zpět. Hledám nějakou boční uličku. Když ji konečně nacházím, zpomaluji a odbočuji do ní. Po chvilce běhu však zastavuji. Jsem vyčerpaná. Poté ho spatřím. Starý myšák sedí uprostřed uličky. „Musíš počkat. Uklidní se a odejde. Poté můžeme jít znovu na lup. A vlastně jsem se tě ještě zapomněl zeptat, jak se ti líbila naše loupeživá výprava?“ ptá se hned. Beru si sýr z košíku, jemu také podám a shrnuji to jedním slovem. „Dokonalá!“ Potutelně se usmívá, pokývá hlavou, kousne do sýra a vyzve mě, abych si k němu přisedla. Uvelebuji se tedy vedle něho na zem, očkem kontroluji okolí, když vtom mě napadá: A nepotřebuje náhodou takový člověk víc jídla než je tady? „Ale jistě, jen to má všechno v kuchyni a tam bych ti nedoporučoval chodit.“ „A proč ne?“ „Víš, je to nebezpečné. On tam chodí často. Byl jsem tam sice jenom jednou, ale hospodář mě málem dostal. Ani jsem si odtamtud nepřinesl žádné jídlo.“ „A šel bys mi to tam ukázat?“ „No, ale ono je to tam opravdu nebezpečné a…“ „Prosííím!“ „No tak dobře, ale musíme být nanejvýš opatrní!“ ustoupil nakonec. „Jdeme spát a ráno vyrazíme.“ Probouzím se brzy ráno. Už se mi nechce spát. Ale starý myšák – Jerry – stále dřímá. Neodvažuji se ho probudit. Mohl by si to ještě rozmyslet. Chodím tiše okolo a ujídám sýr. Vyprázdnila jsem košíček a pomalu se připravuji na opravdový lup století. Co století! To bude lup tisíciletí! Jerry se začíná hýbat a pomalu se budí ze svého snění. Raduji se. Konečně je vzhůru! „Můžeme vyrazit,“ říká mi nervózně. Celá se třesu. Moc se těším. Jdeme podél stodoly až k domu. Jerry mě vede malou dírkou pod stěnou. Čím blíž jsme, tím lépe a zřetelněji slyším člověčí hlasy. Jerry mě upozorňuje, abych byla hodně potichu. Jsem jako myška. Zastavujeme a posloucháme. „Kouká na tu záhadnou kouzelnou věc, ve které jsou další lidé. Ti tě ale nevidí. Jdeme! Rychle!“ špitá sotva slyšitelně. Vcházíme do kuchyně. Do té místnosti, v níž to tak sladce voní. Dokonce i sýr je oproti tomu nicka.

„Hej a dej si pozor na Micku!“ upozorňuje mě ještě po příchodu do kuchyně. Dokonalejší místo, kde bych si dokázala představit ráj, jsem ještě nepoznala. Pomalu jsme postupovali a prohlíželi jsme okolí. Ha! Támhle je hospodář! Ukazuji na něho, ale starý myšák Jerry jen mávne rukou, jakože dobrý. Jdeme tedy dál. U linky se zastavujeme, ale hned zase vyrážíme. Tentokrát šplháme. Když dosahujeme vrcholu, rozhlížím se a raduji se. Tolik jídla jsem na jednom místě ještě nikdy neviděla. Jerry my ukazuje, ať jdu opatrně za ním. Můj košík stále zeje prázdnotou, přestože je tu okolo tolik jídla. Když procházíme, od každého něco ochutnávám. Všechno je moc dobré. Jerry zastavuje a já skoro padám, když se snažím o totéž. „Tak tohle, děvče, jsou lanýže! Nejchutnější jídlo, které tady můžeme najít.“ Ochutnávám. Mňam. Mňam. Mňam. To je ale dobrota! Rychle si plním košíček, kapsy a do rukou si taky nějaké nabírám. Když vtom…! „Hej! Už jsi zase tady? Tentokrát mi neutečeš! Já tě dostanu! Micko!“ volá hospodář. My se pouštíme do zbrklého útěku. Já běžím stejnou cestou, jako jsme přišli. Jerry běží jinudy. Zastavujeme až venku. Myšák chce, abych šla s ním do stodoly. Jen smutně vrtím hlavou ze strany na stranu. „Já chci domů!“ odvětím na nevyřčenou otázku. „Dobře. Dovol mi však, abych tě doprovodil,“ říká a vyráží směrem k poli. Jdu pomalu za ním. Zřejmě ví, odkud jsem přišla. Jde zlatavým obilným polem tak jistě, že už ani nepochybuji. A už jsme před naší norou. Vcházím dovnitř jako první se svým košíčkem a uloupenými lanýži. Jerry jde za mnou. Mamka mi vybíhá naproti. Ale nemíří ke mně. Objímá Jerryho. Nevěřícně na ně koukám. …A tak se malá myška podílela na velké loupeži, přivedla domů svého dědečka a ještě nakrmila celou svou rodinu na několik týdnů vynikajícími lanýži z tajemné kuchyně. Tímto musím tento příběh zakončit, protože poté už mi myška nic nemohla vyprávět, jelikož měla plné bříško a chtělo se jí spát.

Jsme laskaví a zároveň nemilosrdní, rychlí, ale rádi zdržujeme, jsme hluční a přitom tišší. Jsme jiní. Jiní než všichni ostatní. Jsme loupežníci. Ať už se o nás říká cokoliv, pravda je jistě zcela jiná. Kdo umí, umí, kdo neumí, loupí. Uznávám, nerýmuje se to úplně dokonale, ale my podle toho žijeme již sedmdesát pět let. Loupí můj otec, dědeček, loupil i můj pradědeček a prapradědeček a vůbec, co si pamatuju, loupili všichni z mé rodiny. Stalo se to pro nás naší druhou přirozeností. Letos na podzim mi bude patnáct. I já se již učím loupežnickému řemeslu. Začínal jsem jako volavka, ale už si zkouším i opravdové loupení. Volavka znamená, že já zaneprazdňuji lidi ve vozech tím, že se jich ptám na cestu nebo jestli náhodou neviděli zaběhnutého psa. Zatímco já zdržuji kočí a cestující

- 77 -

- 78 -

2. místo: Pavla Vlčková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 9. třída

Věrný loupežník

a všechna pozornost se soustředí na mě, moji společníci vlezou zezadu do vozu a vezmou, co poberou. Že je to nemilosrdné? Možná. Ale my na rozdíl od ostatních loupežníků na sobě nedáváme znát, že máme zlé úmysly. Žádný z pocestných nikdy nepocítil strach, když jsme ho okrádali, vždycky cítil pouze vztek, když zjistil, co všechno zmizelo. Většinou se přesouváme z místa na místo a já bych vám nyní rád vyprávěl, co se přihodilo, když jsme poprvé přišli do Pasohlávek. Byl začátek léta a já se připravoval na svoje první loupení. Měla to být naprosto běžná akce, rychlá a bezbolestná. A taky, že by byla, kdyby kočí, kterého jsme zastavili, nespěchal. Můj starší bratranec Jindra se právě ptal kočího na cestu, kterou vůbec nehledal, a my ostatní jsme mezitím vklouzli do vozu. Bylo tam všechno od špendlíků po skříně. Asi právě někoho stěhovali. No, některé ty věci nové bydlení nikdy nespatří. Anton, starší z mých bratrů, vzal stojací lampu a židli a zmizel s tím v lese, matka vzala hrnce a vařečky a následovala ho. Zůstal jsem tam sám a nemohl jsem se rozhodnout, co je z toho všeho nejcennější. A pak se to stalo... Kočí ztratil trpělivost a pobídl koně do ostrého cvalu. Obrovská síla mě odmrštila na hromadu polštářů a dek a nedovolila mi se pohnout. Trvalo mi dlouho, než jsem se dokázal postavit, a ještě déle, než jsem došel ke vchodu do vozu. Chtěl jsem vyskočit za jízdy, ale rychlost byla tak vysoká, že bych si nejspíš zlámal všechny kosti v těle. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se vrátit zpět k peřinám a čekat, až někde zastavíme. Seděl jsem tiše a seděl jsem dlouho. Uběhla možná půlhodinka a vůz pořád ne a ne zastavit. A pak jsem zaslechl ruch města a vůz náhle zpomalil, což způsobilo, že jsem opět ztratil rovnováhu. Vůz ale pořád nezastavoval. Nejdřív mě to znepokojilo, ale pak jsem začal usínat. Rytmus koňského kroku a lehké pohupování vozu bylo neuvěřitelně uklidňující a já byl příliš unavený a pak... jsem usnul. Ze spánku mě vytrhl pronikavý hlas: „Co tu ksakru děláš?! A kde je nábytek a nádobí, co, ty zloději?!“ mohutné paže se mnou zatřásly a zvedly mě do výšky. „Já... já jsem...“ zakoktal jsem se. „Já vím, co jsi! Jsi loupežník!“ vynesl mě ven z vozu a co nejhlasitěji zařval: „Strážníci! Stráže! Chytil jsem loupežníka!“ A tak jsem se dostal do vězení. Po týdnu, nekonečných hodinách v cele, za mnou přišel muž, který se mi už dříve představil jako velitel strážníků. „Hej ty! Vstávej! Mám pro tebe úkol!“ Vstal jsem a popošel blíž k mřížím, až jsem vyšel na světlo. „Jaký?“ pípl jsem.

- 79 -

„Umíš jezdit na koni?“ optal se mě drsně. „Ano, prosím,“ patřilo to k základním dovednostem všech loupežníků z naší rodiny, protože jsme koně využívali nejen na běžné cestování, ale i na rychlý ústup. „Výborně, chybí nám jeden muž u jízdní policie, nabízím ti možnost si svůj trest odpracovat. Co ty na to?“ podezřívavě se na mne zahleděl. „To bych moc rád!“ zvolal jsem. Všechno bylo lepší než tady sedět a nechat se sžírat vinou. Nebo snad nevinou? „Dobře, ale musíš být čestný a poctivý a nesmíš utéct! Slibuješ?“ přimhouřil oči. „Slibuju,“ postavil jsem se tak rovně, jak jen to šlo. „Skvěle, budeš nám pomáhat chytat loupežníky.“ Tu práci jsem samozřejmě dělat musel. A řeknu vám, v životě jsem nic nedělal s takovým odporem. Mytí nádobí, vaření... nic z toho mi už nepřišlo tak hrozné. Náš úkol spočíval v tom, převlékat se za běžné pocestné a nachytat loupežníky, jak se říká, na švestkách. Povětšinou jsem dělal kočího, takže si moji tvář všichni dobře prohlédli a zapamatovali. Nad tím vším jsem přemítal, když jsme jeli úzkou lesní cestou ozářenou několika slunečními paprsky, které se prodraly skrz koruny stromů. Jeli jsme už příliš dlouho a já pořád nevěděl, kam vlastně směřujeme. „Kam to vlastně jedeme?“ nevydržel jsem to a otočil se do vozu za mnou. „Do Mušovského lesa. Prej tam žije celá rodinka loupežníků, který jenom čekaj, až je šoupnem do basy,“ někteří strážníci měli mnohem horší způsob vyjadřování než loupežníci, ale na to jsem v tu chvíli nemyslel, protože jsem se nemohl ani nadechnout. Ano, v Mušovském lese skutečně žije loupežnická rodina. S pětasedmdesátiletou tradicí. Moje rodina. Seděl jsem tiše na kozlíku a téměř nevnímal, kam koně jdou. Co budu dělat? Jedno jsem však věděl jistě: nesmím dopustit, aby se moje rodina byť jen na kratičký okamžik ocitla na suché slámě v místnosti s mřížemi. Nesmí se jim nic stát. Nikdy! To bych si neodpustil. Míjeli jsme stromy a domy a vesnice a louky, až jsme se ocitli u místa, kde jsem svou prchající rodinu viděl naposledy. „Stát! Stůjte! Počkejte!“ ten hlas mi byl až bolestně povědomý. Bratranec Jindra. Zatáhl jsem otěže a víc než kdy jindy jsem si přál, abych v tom zatraceném voze tenkrát neusnul. Kdybych se včas probudil, nic z tohohle by se nestalo. Zatáhl jsem za otěže, koně poslušně zastavili a k nám přiklusal Jindra. „Dobrý den, nevíte náhodou kudy se...“ zarazil se. Zvědavě se na mě podíval a obočí mu vylétlo vzhůru. Varovně jsem zavrtěl hlavou, ale bratranec pokrčil rameny. Bylo pozdě. A já najednou věděl, co mám udělat.

- 80 -

Švihl jsem koně opratěmi a pobídl je do toho nejrychlejšího cvalu, jakého byli schopni, zahákl opratě za háček u kozlíku, aby nespadli a koně si je nepřišlápli a v tom děsivém trysku jsem vyskočil. Letěl jsem krátce, ale přistání bylo bolestivé. Bolest v pravém rameni jsem však skoro nevnímal. Byl jsem volný! Dokázal jsem to! Teď už jenom stačí najít rodiče a vše se zase vrátí do starých kolejí. Rychle jsem se zvedl a vběhl do lesa ve strachu, že by četníci získali kontrolu nad vozem a vydali se mě hledat a nejspíš i zatknout. Běžel jsem tak dlouho, dokud jsem neuviděl známou chatrč a neucítil vůni pečeného zajíce. V nových hrncích samozřejmě. Došel jsem potichu blíž a uviděl Jindru divoce máchajícího rukama. Určitě popisoval, co se stalo, a jako vždy přeháněl. „Ahoj,“ pozdravil jsem a všichni se na mne otočili, „jsem doma.“

Ve velikém městě žil osamělý hračkář. Město to nebylo hlavní, ale sloužilo jako přístav pro lodě (i vzducholodě) ze zámoří, jeho okrajové čtvrti se ježily komíny továren, z nichž neustále stoupal kouř, a ten se mísil s dýmem komínů lidských obydlí a bílými oblaky páry, kterou vyfukovaly stroje a parní vlaky. Žilo zde velké množství lidí. Mezi nimi i náš hračkář. Byl velmi osamělý. Prodával své hračky v malém krámku v boční uličce a nikdy neměl rodinu ani vlastní děti, ačkoliv k němu cizí děti chodívaly obdivovat jeho práci. Byl řezbářem, ale nabízel i porcelánové panenky, skleněné kuličky, hračky na klíček a různé modifikace toho všeho, stolní hry a zvířátka ušitá z látky. Nikdy neměl o zákazníky nouzi. S věkem se mu však přihlásily šediny a s těmi se zas přikrádaly chmurné myšlenky. Co se mnou bude, až budu moc starý na to, abych vedl krámek? Tázal se hračkář sám sebe. Jednoho temného listopadového podvečera našel na ulici před svým krámkem stát samotné dítě. Byl to chlapec, asi pětiletý. Zíral do výlohy jako u vytržení a nešel domů; nevěděl, kde má maminku. Na otázky kdo nebo odkud je krčil rameny. Hračkář se tehdy rozhodl vzít chlapce za vlastního a snažil se jej co nejlépe vychovat a naučit ho všemu, aby mohl jednou převzít jeho živnost. Zpočátku se vše zdálo být v pořádku. Chlapec, kterému dal hračkář jméno Nils kvůli jeho světlounkým vlasům a šedomodrým očím, díky nimž připomínal severského skřítka, si vedl velice dobře. Byl poslušný, učenlivý a zručný. Projevoval i značnou chytrost. Čím byl ale starší, tím hůře snášel odmítavé chování dětí žijících v jeho blízkosti, které mu snad záviděly, že je tak milý, šikovný, a že byl hračkářem vybrán.

Nils se však neustále snažil najít si k nim cestu, a začal provádět různé lumpárny a smělé kousky, aby se mu přestaly posmívat. Nakonec jej z čisté vypočítavosti vzaly mezi sebe a on tak vedl dvojí život – jako hodný syn hračkáře a jako nalezenec, otloukánek a nejsmělejší drzoun ze skupiny dětí, toulajících se ve volném čase ulicemi, neustále hledající příležitost k povyražení. Městem ovšem kolovaly i jiné pověsti než jen ty o nevychovaných spratcích, kteří kradou na trhu chléb a srážejí staré lidi na schodech. Městské divadlo pořádalo pravidelné koncerty a na nich se často objevovalo děvče, andělsky krásné a mimořádně nadané k hudbě, které hrávalo první hlas na housle anebo sólově zpívalo. To byla dcera majitele vzducholoděnic. Jmenovala se Iselin. Měla ohnivě zrzavé vlasy, sněhově bledou pleť, oči podivně nazlátlé a vypadala jako nějaká panenka z výlohy hračkářství. Tak prý byla dokonalá. Říkalo se o ní dokonce, že i srdce má ze zlata. Uplynula léta a Nils vyrostl do věku, kdy většina dětí končila studia a kdy by se i on měl začít naplno věnovat své budoucí živnosti. Ostatní jeho vrstevníci si pro každého navzájem vymysleli nějaký úkol, jehož splnění vyžadovalo nemalé úsilí. I tentokrát však použili dvojí metr v obtížnosti. Jack od sléváren měl třeba vydržet pět minut častovat lichotkami vdovu po pekaři, aniž by od ní chytil jedinou ránu za svou neomalenost. Jako jeden z posledních zbyl bez úkolu Nils. Byl květnový pátek, když na něj vůdčí člen skupinky zavolal: „Hej, skřítě!“ „No?“ opáčil Nils. Už byl zvyklý, že mu tak celá léta říkali a mnohokrát v duchu litoval, že jim prozradil původ svého jména. „Poslyš, Nilsi,“ začal na něj ještě jednou „kapitán Jimmy,“ „teď je na tobě, abys ukázal, co v tobě vězí, než se zahrabeš v tom podělaným krámě a na nás se vybodneš. Já vím, jak to chodí. Ale že nám to dalo zabrat, vymyslet úkol hodnej takovýho blázna jako jsi ty,“ ušklíbl se. „Tak teda. Přímo k věci,“ nevydržel už Nilsův upřený pohled. Nils byl napjatý a plný zděšeného očekávání, ale navenek nedal nic znát. Tak ho to naučil život v jejich společnosti. „Víš, co se povídá o ceři majitele vzducholoděnic?“ Nils se netvářil nijak. „Ano,“ protáhl po chvilce. Znal ty pověsti o dívce s tváří a hlasem anděla a se zlatým srdcem. Aristokratická princezna, pomyslel si. Nikdy jim moc nevěřil. Kapitán Jimmy se zatvářil jako sama lstivost a vyprskl: „Tak taky víš, kde vona a její papá bydlí, co? Prostě, půjdeš tam a něco jí ukradneš. Je jedno, co to bude. Ty už si ňák poradíš, jak tě znám. Všichni sou na tebe moc zvědaví,“ plácl Nilse po zádech a zachechtal se, následován zbytkem přihlížející skupinky. Nils se posléze vzdálil a začal se ledabyle blížit čtvrti, kde měl majitel výrobny vzducholodí své sídlo. Co o nich vlastně vím? přemítal. Ta holka zpívá v divadle. A asi taky na něco hraje. Bude určitě děsně bohatá. A nejspíš i hezká, co se tak o ní povídá. No, vzdát to nemůžu. Nechci, opravil se. Ještě než došel k onomu velkému

- 81 -

- 82 -

1. místo: Denisa Korotvičková, ZŠ Mládežnická Trutnov, 9. třída

Nad parním městem ukradená hvězda

domu, kam měl namířeno, sestrojil si v hlavě plán, jak úkol co nejsnáze splnit. Dostane se do pokoje té dívky, nejlépe oknem, nějakou maličkost tam popadne a zmizí, než si ho stačí kdokoli všimnout. Když dorazil na místo, byl potěšen. Viděl, že za domem je nevelká zahrada, do níž by se mohl dostat přes plot, a že okno v prvním poschodí vedoucí do zahrady jistě vede do pokoje dívky. Bylo to znát dle záclon, záblesku zrcadla na nočním stolku, a jestli jej nešálil zrak, dokonce stojanu na noty poblíž okna. Pokud věděl, tak ona neměla sourozence. Usadil se na zídce před zahradou a čekal, až se začne smrákat. Tou dobou je viditelnost na dálku nejhorší a personál bude zaměstnán přípravou večeře v domě. Svůj návrat domů na večeři Nils příliš neřešil, nějak se vymluví. Pokud se tedy vůbec vrátí. Je možné, že ho chytí a odvlečou před spravedlnost. Tomu se ovšem hodlal – jako pokaždé – vyhnout. Konečně nastalo to správné podvečerní šero, než se v oknech pomalu začínaly rozžíhat svíce, anebo, v domech majetnějších lidí, elektrické žárovky. Kdyby na chvíli utichl ruch města, mohli byste slyšet i cinkání talířů připravovaných k večeři. Tehdy se Nils po opatrném rozhlížení po zahradě, kam za celé odpoledne nikdo nepřišel, přehoupl přes plot a skrývajíc se za záhony květin a keřů zamířil k dívčině oknu, zpola krytému před zraky lidí z ulice vzrostlým kaštanem. Chvíli čekal a teprve když usoudil, že nehrozí, že bude někým viděn, vyšplhal po ozdobných římsách do výšky prvního patra, kde se opřel zády o výklenek a opět se rozhlédl. Žádné viditelné nebezpečí. Uviděl, že okno je na štěrbinu pootevřené a zajištěné. Tohle nečekal. Jeho záměry mu to však jedině usnadnilo, a tak se natáhl k oknu a podíval se dovnitř. Srdce mu vynechalo pár úderů zděšením, když spatřil, že v místnosti někdo je. Iselin právě vešla do pokoje. Otočila knoflíkem vypínače a místnost zalilo světlo žárovek, v níž její vlasy vypadaly jako tekoucí plamen. Měla na sobě vznešené šaty ze světlého hedvábí, které téměř splývaly s její alabastrovou pletí a zářily odraženým světlem, stejně tak jako každý kousek její kůže. Iselin si začala rukama upravovat vlasy, hleděla přitom do zrcadla a tvářila se zcela nezúčastněně. Její pohyby byly jakoby nacvičené. Systematicky si vlasy rozčesala – počínala si skoro jako loutka – a sepjala si bujné kadeře vzadu za krkem stuhou z černého sametu. Když se takto upravila, nějakou chvíli bez mrknutí oka či sebemenšího hnutí hleděla na svůj odraz v zrcadle, načež se odvrátila a plynulým pohybem sňala ze skříně pouzdro s houslemi. Pak svojí bíle zářící ručkou opět zhasla světlo a opustila místnost, která tím teprve dokonale potemněla. Nils v tu chvíli pochopil, že už se u okna dlouho neudrží, ale podařilo se mu dostat bezpečně dolů. Zůstal sedět skrytý v hustém růžovém trní úplně potichu a začal přemýšlet, zatímco na město padala tma. Na chvíli si myslel, že to, co viděl, nemůže být pravda. Ta dívka přece nebyla živá... to není možné. Ale potom ty městské drby dávají úplně nový

smysl... Srdce ze zlata. No jistě! Nemůže být živá, je to loutka. Viděl jsem tu prázdnotu v jejích očích. A jestliže má v sobě součástky, tak proč by nemohla mít doopravdy zlaté srdce? Skvělá historka, o to úžasnější, že je i pravdivá! V Nilsově hlavě se začal rodit plán. Plán na něco docela jiného, než co mu původně jeho kumpáni uložili. Ukradne ne něco co patří té mechanické dívce. Ukradne ji. Zmizí s ní z města, někam za moře, kam chtěl vždy odletět a nemuset vést trudný život tady, rozebere ji na součástky a ty pak prodá, aby si mohl žít lépe, a třeba se mu podaří začlenit se i do vyšší společnosti. Pokud by prodal její zlaté srdce, měl by mnoho možností, jak začít nový život. Rozhodl se uskutečnit vše hned. Byl to zoufalý plán, ale Nils byl člověk ještě mnohem zoufalejší. Ve svém nitru křičel, aniž by o tom nějak přemýšlel a vědomě se tím trápil. Namísto toho prováděl činy, z nichž jeho neviděné zoufalství čnělo jako trnité větve růží, za nimiž se schovával, proti temnému večernímu nebi. Jakmile však přišlo na činy, nebylo Nilsovi rovného. Vytratil se ze zahrady a jak se vracel na hlavní ulici, povšiml si vyvěšeného plakátu, jenž hlásal, že toho večera se uskuteční koncert v městském divadle. Iselin měla být jednou z hlavních účinkujících. Bylo potřeba jednat rychle. Koncert za tři hodiny začínal. Než se účinkující připraví, zabere to přibližně hodinu, a většina z nich přijede k divadlu a půjde do šaten. Nils se nemusel dlouho rozmýšlet, aby svůj plán dokázal provést hned. Když před divadlem vystoupila z kočáru mladá houslistka, oblečená v tmavém plášti a v klobouku, byla už úplná tma a město zářilo ostrůvky pouličních světel. Dívka zamířila v doprovodu staršího muže, svého otce, po schodech ke vchodu a pak do nitra budovy, tak důvěrně známé, a přesto vždy tak chladné a cizí. Pak se už sama ponořila do labyrintu chodeb a dveří, na cestě ke své šatně. Její krok zněl monotónní ozvěnou. Procházela dlouhou chodbou plnou dveří, když se vzduch kolem naplnil ještě dalšími kroky. Neměla v úmyslu se ohlížet, až jí náhle padl na cestu stín a ten, kdo ho vrhal, stál přímo za ní. Pak už se ohlédnout nestihla. Někdo jí zacpal ústa, chtěla křičet, ale leknutím se jí nedostávalo vzduchu a nakonec svůj krátký boj vzdala, stejně tak jako se vzdalo její vědomí. Nils netušil, že to bude tak snadné. Možná že ani stroje nestíhají reagovat rychle, napadlo ho. Vzal bezvládné tělo do náruče a běžel s ním ven, na terasu a odtud přes několik průchodů do spleti uliček, kterými prokličkoval, až ke schodišti, po němž se probojovával vzhůru na střechu jednoho starého opuštěného domu, nahoru, do tmy. Začínalo být zima, a Nilsův dech se srážel v malých obláčcích páry. Konečně dosáhl i se svou drahocennou kořistí střechy. Někde po cestě musela ztratit klobouk, jelikož nyní zářily v Nilsově náruči i skrze noční tmu dívčiny ohnivé kadeře. Nepozastavil se nad tím. Na střeše totiž kotvil menší řiditelný aerostat; další příčka Nilsova žebříku k životu, jak ho chtěl.

- 83 -

- 84 -

Stáhl si nástupní můstek, otevřel dveře a vešel do přední části gondoly. Bylo tu středisko navigace a řízení celé lodi. Položil bezvládné tělo na zem, zavřel a zajistil vchod. Pak pohlédl vysokými okny ven a zatvářil se spokojeně, načež se obrátil k řídícímu pultu. Náhle se ozval zvuk šustících šatů u jedné stěny, a Nils téměř nadskočil leknutím, než si uvědomil, že ta mechanická dívka se probudila. Přistoupil k ní. Seděla zády opřená o zeď a nyní na něho upírala své oči. V hvězdnaté noci se blyštěly jako zlaté šperky se vsazenými citríny. Zeptala se vyrovnaným, melodickým hlasem: „Kam letíme? Kde to jsem?“ „Ty se vůbec neptej, jsi stroj, nic vědět nepotřebuješ,“ odsekl Nils, ale v jeho hlase se ozvalo zaváhání. Dodal tedy: „Neopovaž se pohnout, jinak je to to poslední, co uděláš,“ a odvrátil se. Iselin se nadechla. „Cožeto prosím?“ vyhrkla. „Stroj? Já? Jak Vás tohle napadlo...?“ Zněla ohromeně. Zírala na svého únosce a snažila se nedat moc najevo rostoucí úzkost. Nils se na ni znovu pronikavě zahleděl a odvětil: „Jsi mechanická. Jsi stroj, nežiješ. Je to úplně jasný. Sice jsi dokonalá, ale to na život nestačí a nikdy nebude. Máš prý srdce ze zlata. A to je fajn, dá se prodat. Takže teď buď zticha.“ Celou dobu, co hovořil, na něj Iselin hleděla víceméně bezradně. Ve skutečnosti celým svým srdcem toužila dát mu najevo svou lítost, svůj nezměřitelný žal. Žal nad tím, co poznala jen ona. Co strašného provedla a co zase provedli jiní. Byly to neporovnatelně hrozné věci. A Iselin jich všech tolik litovala. Pod tíhou toho uvědomění propukla v pláč. Byl to nefalšovaný výtrysk kondenzovaného žalu, který se v ní spolu s dalšími emocemi, jež nemohla dát nikdy najevo, dosud hromadil. Iselin byla v tu chvíli tak živá jako snad nikdy předtím. Po nějaké době, když byla schopná se opět nadechnout, pronesla s vypětím všech sil: „Nikdo není dokonalý.“ Odmlčela se. „Ale ty jsi pro mne svatý. Odnesl jsi mě sem. Lepší umřít tady než muset být tam u nich a hrát to příšerné divadlo.“ Myslela tím svět ležící pod nimi. Nils vypadal zamyšleně a dlouho nic neříkal. Potom se prošel dokola po místnosti a hleděl z oken do noci nad městem. Bylo tak jasno, že mohl spatřit jeho vysoké věže, osvětlené ulice, rozlehlé čtvrti a temnou linii řeky, která se vinula v jeho srdci. Připomínala stuhu, již měla ve vlasech Iselin. Nakonec řekl: „No dobře. Tak jo.“ A po další odmlce: „Opravdu umíš řídit vzducholodě?“ Iselin na něj pohlédla nechápavě, ale odpověděla už jistějším hlasem. „Tuhle zrovna ano. Učila jsem se ji pilotovat kvůli otci. Proč?“ Nils odpověděl otázkou: „Chtěla bys letět někam pryč? Kamkoliv?“ A dodal: „Pokud bys mě neudala za únos a tak. Můžeš letět, kam budeš chtít. Ta vzducholoď je... byla jednoho člověka, který už ji nebude potřebovat.“

Na mysli měl kapitána Jimmyho, jenž ji nevlastnil oprávněně. Nikdo není dokonalý, pomyslel si Nils a v duchu se hořce pousmál. Bylo ticho. Iselin nevěděla, jestli to ten člověk myslí vážně. Měla spoustu otázek, ale nahlas neřekla ani slovo. Bylo to příliš neuvěřitelné. „Tak jak?“ Zeptal se Nils po chvíli znovu, tentokrát mírně nervózně. Iselin přikývla. „Ano. Poletím,“ vykřikla konečně s neskrývanou radostí. V jejím pohledu teď bylo cosi víc; spíše než chladné drahokamy připomínaly vzdálené, z mlhoviny se rodící hvězdy. Vstala a přistoupila k Nilsovi. „A ty chceš zůstat tady?“ Přikývl; bylo znát, že se rozhodoval nesnadno. „Jen mě nikde neobviňuj z únosů, dobře? A možná, kdybys... Kdyby ses třeba někdy vrátila, dej mi o tom vědět. Příště poletím já,“ řekl. „No a do té doby...“ Přešel ke dveřím, otevřel je a rozložil schůdky. „Hodně štěstí.“ S těmi slovy vykročil do tmy a zavřel za sebou. Zůstal ještě na střeše a sledoval, jak aerostat zvolna stoupá k hvězdami poseté obloze. Až se mu téměř ztratil z očí, zamířil Nils domů, do hračkářství. Když mu na druhý den starý hračkář přednášel o panenkách z porcelánu, měl i Nils něco, čím přispět do diskuze. Jsou to hračky stvořené k tomu, aby vyjadřovaly dokonalost. A proto jsou určené jen těm, kteří to nevědí. Před svými kamarády pak obhajoval svůj úkol. Dokázal ukrást spoustu věcí – nejen Iselininu pevně stanovenou budoucnost, ale vlastně i Iselin samotnou, a navíc ukradl i Jimmyho vzducholoď, která mu ani nepatřila. Po vyprávění, co se stalo, ho označili na blázna a nechali ho být, ať si dělá, co chce, že už s ním nechtějí mít nic společného. Nils se tak vrátil do hračkářství s pocitem, že to vše dobře dopadlo. Jen na jedinou věc zapomněl. A sice, že o lidech s rezavými vlasy se říká, že kradou duše.

- 85 -

- 86 -

1. místo: Martina Skučková, Gymnázium Trutnov, kvarta

Loupežníci Co to támhle v křoví šustí? Co to praská v smrkoví? Ale vida – loupežníci! Co tu chtějí, nepoví. Loupežníci jsou nesmlouvaví, loupení je děsně baví. Kradou koně, slepice i peněz plné truhlice. Když se večer vrátí na svůj hrad, trvá dlouho, než jdou spát. Hrozně řvou a oslavují, ráno zase olupují. Lidem došla trpělivost, loupení už mají dost. Vezmou vidle, vezmou hrábě, loupežníky zmůžou hravě. Loupežníci se však nechtěj vzdát, o svobodu se budou rvát. Kdyby je chytili, do vězení by musili. Lidé je však přemohou a do města odvedou. Tam je strčí do šatlavy a odnaučí špatné mravy. 1. místo: Ondřej Vojáček, ZŠ Radvanice, 6. třída

Obsah: Ukradené dětství ...................................................................................... - 4 Bajka – Vši (Líná huba, holé neštěstí) .................................................. - 9 Štěstí není pro každého ......................................................................... - 10 Vzpomínka na letní den ........................................................................ - 13 -

- 87 -

Zachránce Tlapka ...................................................................................- 15 Pohádka z dávných dob .........................................................................- 16 Jak se stal Lotrando dřevorubcem.......................................................- 17 Příběh loupežníka Kvída........................................................................- 18 Loupežnická pohádka ............................................................................- 20 Ukradená svoboda..................................................................................- 21 Sherlock Holmes a Dr. Watson znovu řeší případy - Případ losu....- 22 Příběh pana S. .........................................................................................- 24 Giovanni z obrazu...................................................................................- 25 Jen jeden je domov.................................................................................- 26 Školní skřítek ..........................................................................................- 27 Tajemný Ekoland....................................................................................- 28 Můj utajený ráj........................................................................................- 30 Mé oblíbené místo ..................................................................................- 31 Vzpomínka...............................................................................................- 32 Přivlastnění života ..................................................................................- 33 Opravdové kouzlo...................................................................................- 36 Setkání na zasněžené louce ...................................................................- 39 Loupežník Babka ....................................................................................- 44 Loupežnický deník..................................................................................- 44 Pohádka o třech loupežnících ...............................................................- 46 Loupežník Jóhan ....................................................................................- 47 První loupežnická pohádka ...................................................................- 48 Sebral a Čmajz.........................................................................................- 49 O loupežníkovi ........................................................................................- 50 Chytrý Honza a loupežníci ....................................................................- 53 Vyhoštění .................................................................................................- 54 Krádež Slavné lásky snahy ....................................................................- 58 Hrozba – Deník Franka Waynea ..........................................................- 62 Kdyby stromy vyprávěly ........................................................................- 66 Barnabáš ..................................................................................................- 68 Velká loupežnická...................................................................................- 69 Jelen a loupežníci ...................................................................................- 72 Konec loupežníků v křivoklátských lesích...........................................- 74 Příběh o vánočním loupežníkovi ..........................................................- 75 Velká loupežnická pohádka a myška Hrabalka ..................................- 76 Věrný loupežník......................................................................................- 78 Nad parním městem ukradená hvězda................................................- 81 Loupežníci ...............................................................................................- 87 -

- 88 -

Tento projekt uskutečnil KPBČMÚ ve spolupráci se ZŠ bratří Čapků a Městskou knihovnou v Úpici a s finanční podporou města Úpice a sponzorů, jejichž loga následují: Děkujeme!

závod 02, 3. května 611 Úpice

Vydal Klub přátel bratří Čapků a města Úpice u příležitosti

21. ROČNÍKU LITERÁRNÍ A VÝTVARNÉ SOUTĚŽE ÚPICE BRATŘÍ ČAPKŮ

Texty a ilustrace: účastníci soutěže Návrh přední strany obálky: Jelikož porota letos neudělila cenu v kategorii návrh obálky sborníku, byla vybrána vhodná práce z oceněných v kategorii První loupežnická pohádka: 3. místo, Denisa Hamříková, ZŠ a MŠ Hořičky, 6. třída, s názvem Gongo Tečka. Porota: Jarmila Kašparová, Jana Nešněrová, Jana Kadaníková, Karel Řehák, Michaela Voborníková a Michaela Dědková (literární část soutěže) a Květa Krhánková, Alena Kadaníková, Jana Kadaníková, Alice Ludvíková, Daniela Mikešová a Stanislav Špelda (výtvarná část soutěže) korektura: Jarmila Kašparová a Lucie Tučková grafická úprava: Jarmila Kašparová tisk: ZŠ bratří Čapků Úpice tisk obálky a barevných příloh, vazba: Petr Vrána Úpice 2015

- 89 -