LOUPEŽNÍCI POD SNĚŽNÍKEM

LOUPEŽNÍCI POD SNĚŽNÍKEM

Tato kniha je věnována všem dobrým lidem žijícím v našem krásném kraji. Odpust mi, Vážený čtenáři, prohřešky proti současnému pravopisu, ale věz, že nevzdělaný člověk obývající před mnoha lety zdejší krajinu nemluvil spisovně, používal místní dialekt a vyjadřoval se drsně. Zrovna tak, jak byl drsný zdejší život. Proto i rozhovory jsou psány převážně lidovou mluvou, a tak občas někde čárka schází či jinde přebývá. Rovněž tak i a y jsou někde záměrně prohozená.

G Janek Rousek poprve spatřil světlo světa uprostřed horkého léta roku 1417 v Mladkově. Prvé roky života prožil jako většina dětí zdejších osadníků, popelil se se slepicema na dvorku, běhal s jinými dětmi po lukách a v lese hledat co by do pusy strčil. Měl to rané dětství snad jen o trochu radostnější, protože jeho tátovi patřil pořádný kus pole, hodně velký hybanec louky a v lese mohl hospodařit jak chtěl. Tenkrát ty lesy na horách ještě majitele neměly a po pravdě řečeno, každý byl rád, když jich trochu z okolí chalupy zmizelo. Starý Rousek, taky Janek, si

v nich hospodařil pro sebe a rodinu podle libosti, postavil pěkně výstavnou chalupu a začal dělat kupce, aby k nějakému groši přišel. Sotva malý Janek začal rozum brát, to mu byly zrovna čtyři roky, táhli od Mezilesí slezští vojáci na návštěvu k Mikuláši z Potštejna. Trochu mu probrat majetek, šáhnout mu do svědomí a nejraději i na život. Však co si taky takový sveřepý kališník zaslouží jiného? On totiž tenhle Mikuláš měl hrádek na Žampachu a v něm rotu Božích bojovníků, dělal jim velitele protože byl husita tělem i duší. Tak tedy upálit ho by bylo nejlepší, jenže když Mikuláše po ruce neměli, sežehli alespoň pár chalup na jeho zboží, při tom lehnul popelem i rodný statek kupeckého synka. Celá rodina kupce Rouska přečkala nájezd slezských křižáků ve zdraví na Vysokém kameni, však ten kopec je pomalu nad Mladkovem, a protože to bylo v říjnu, zimy si tam užili dost, pramálo se líbilo mladému Jankovi v lese a ještě míň potom na rodném spáleništi. Avšak nežli rok se s rokem sešel, zalíbilo se mu v novém roubeném stavení. Vždyť to byl statek více podobný hradišti, prostorný, opevněný, smolou z nových klád vonící, ale ani to statku nepomohlo. Pouhých šest let tam spokojeně žili, hospodařili, kupčili a těch šest let zatím husité na Žampachu sbírali síly, klnuli slezákům, modlili se k Bohu, ale hlavně kovali cepy. No, a jednoho pěkného dne, roku 1428, hrr do Kladska, že prý oplatit návštěvu. Oplatili, oplatili pěkně, hned v Mezilesí to roztočili, městečko vyplenili, trochu vypálili, a když už si tak krásně s tím ohněm hráli, tak na zpáteční cestě vyžďářili i kupce Rouska. Zaplať Pán Bůh, že mladkovští ten čoud nad Mezilesím viděli, stačili utéct s čím mohli a opět kempovali na Vysokém kameni. Devět let si bylo podobných jako vejce vejci, vždycky se našel někdo kdo táhl krajem a rád pálil. Bylo úplně jedno zda měl na sobě kalich nebo kříž, každý poplenil rouskovic stavení, každý odnesl kousek majetku, a tak Rouskovi více pobývali na Vysokém kameni nežli v Mladkově. Měli již nahoře vystavěný pohodlný srub, pečlivě zamaskovaný právě za skaliskem toho Vysokého kamene. Do srubu pak nanosili zásoby na zimu a okolo narovnali dříví alespoň na zimy dvě. Pak přišel tragický rok 1434. V květnu ti s kalichem dostali naflákáno u Lipan a křižáci pod vedením Zikmunda Lucemburského, dříve uherského krále, nyní i samozvaného krále českého, se hrnuli do Čech. Vroclavští měšťané hodně kamarádili se Zikmundem, Liškou rezatou, jak mu spílali husité, a často si vyměňovali psaní. Často rychlí poslové cválali do Vroclavi nebo naopak a koncem srpna příštího roku pár divokých poslů uheráků učinilo z Janka sirotka. Klukovi táhlo zrovna na sedmnáctý rok když osiřel a ještě k tomu přišel o majetek, jen ta letní rezidence v horách mu zůstala. Tři roky tak ještě živořil, v létě na Vysokém kameni a přes zimu v Mladkově nežli se doopravdy naštval.

To tenkrát padnul hrádek Sion, jeho hrdinného obránce Roháče pověsili, zbylé husity rozprášili a nastalo další stěhování. Všelijaká sebranka do Čech, bratříci ven a mezi tím vesele křižovali divocí Kumáni Lišky zrzaté. Taková malá hrstka jich k podzimu zabloudila do Mladkova, po návsi honila podvyživeného čuníka a při tom hulákala “sertés, sertés!”. Jen ho dostihli a zapíchli, hned jej pekli nad ohněm a pak u téhož ohýnku pálili žhavými uhlíky mladkovské sousedy s nadějí, že z nich vyždímají žok zlaťáků. Janek z vyprávění otce věděl co taková soldateska potřebuje, proto jim nerad vydal poslední soudek medoviny a dva soudky piva. Zato pak s radostí, a pomocí pár kamarádů, ty ožralé chrápající Uhry zbavil života a veškerého majetku. Od té doby žil s kamarády jen na Vysokém kameni a zařídili si loupežnickou živnost. Ten nově nabytý majetek se jim hodil. Stepní koníčci nevyžadovali velké péče, zato spolehlivě nosili nové pány široko do kraje. I ten divný šat uherský oklamal nejednoho příznivce Lišky rezaté. Ona totiž polovina loupežníků se do nich navlekla, druhá půle na sebe vzala poctivý oděv tuzemský, pokud možno zdobený na prsou kalichem, a tak dle potřeby pronikali do projíždějících houfců. Copak mezi Čechy to bylo snadné, s těmi se ti pseudohusiti domluvili, ale mladkovští Uhři museli huhlat jen to, co odposlechli za ten jeden den u ohýnku doma na návsi. Copak tam ale mohli slyšet? Nejdřív to, že Uhři vidí prase. Pak chtěli zlato a peníze a ptali se jestli "rozumíš kamadáde." Přitom vykládali, že Zikmund král je dobrý. Hned na to ujišťovali, že jim stačí vepřové, pivo a víno, no a když se nalískali tak volali kde jsou holky. Tak hoši po nich opakovali: “Serem, serem. Araň penze, tudom barátom, Sigismundy király jó, jó. Ser, šér, bór. Hol laně." Tato velmi zkomolená maďarština jim na Čechy či Němce stačila, kdo to uslyšel, tomu husí kůže naskočila a rád vydal co měl, aby život zachoval. Dlouho jim to hraní na Uhry nevydrželo, pro Zikmunda si ke konci roku přišla zubatá, vroclavští ostrouhali a museli se teď lichotit k novému českému králi, k Albrechtovi. Nyní ta poselstva jezdila přes Náchod a na kladsko přišla bída.

Samozřejmě, že živnost loupežnická v té době nebyla nikterak výnosná, ten kdo něco vlastnil seděl doma, a když se vydal na cestu, tak vždy obklopen vojáky, protože si to mohl dovolit. Hochů bývalo okolo třiceti, to není žádná velká bojová síla a přitom třicet krků toho sní hodně. Zajížděli proto hlavně do kladska a častokrát se pustili až k Vratislavi, to hlavně aby se pomstili vratislavským. Na Vysoký kámen pak zajížděli zřídka a na podzim roku 1438 se odtud odstěhovali neznámo kam.

G Osmdesátá léta patnáctého století byla pro králicko zlatým věkem a požehnáním Božím, tak to alespoň tvrdili kněží křesťanských církví. Z Čech podobojí kázali: “Jak uvidíš křižáka, majzni ho.” Z Vroclavi jednuškové řičeli upal husáka a Moraváci doma rozvláčně vykládali. ”Tož mama, zdělé šeške, čoníka pichněm, kyslé zelé juž je akuráť a chmelu sa nám urodilo na dva roky dopředu.” Ti ubožáci, co z domovů před válkou králickem utíkali, ani nevěděli čí jsou. Ráno okolo Mezilesí je nutili, s nožem na krku, přijímat pod jednou, odpoledne když dotáhli k Dolní Lipce na ně místní uhodili, že tady se přijímá pod obojí. “Však ulom chleba a lokni vína, dyť je dobrý, loňský, borůvkový, lahodný viď? No lokni ještě žejdlík.” Morava však vedla prim. “Šak si zakroj, chleba je dosť, aj špeku hybni a chcel bys piva lebo víňa? Daj si víňa, to ke špeku víc pasuje.” I lidé byli tehdá více družní, zapoměli, že před pár lety stáli proti sobě. Teď bývalý husita z Čech se bratrsky dělí s bývalým křižákem slezským, spojilo je přesvědčení, řež každýho z koho vymáčkneš alespoň groš, když ne zlaťák. Zrovna takováhle společnost se sešla na jednom kopci u nás na králicku. Celý kraj se třese aby je tihle hoši nenavštívili, vždyť jich tam přitáhlo, někde z moravského kraje, dobře třicet, a když na lup vyrazili, měl jsi dojem, že se celé peklo vysypalo. Tihle pekelní hoši se usadili na Roudném, co je k tomu vedlo nevěděl ani Bůh vševědoucí. Vždyť ten kopec, mezi Horní Lipkou a Heřmanicemi, není zase až tak vzdálený lidským sídlům. Pravda, ty dvě vesnice Lipka a Heřmanice, tenkrát ještě nestály, byl tam jen hustý les, prostě to ještě byla pustina pustá. Snad se tam usadili pro pěkný pohled na křižovatkou u Lipky, tam se cesty rozcházely do Čech, do Brna, ke Klodsku a na Moravu. Taky trmácet se pralesem do toho kopce nebyla žádná sranda, zato s nima to šlo rychle s kopce. Vydrancovali cestou markrabství moravské dokonale, vozů s kořistí měli tolik, že jeden chlap musel kočírovat vozy dva. Tři měsíce to nahoru na kopec tahali a do zimy stačili udělat jen pár chatek, že se tam ani všichni nevešli. Oni totiž nad sebou žádného hejtmana neměli, poroučel každý,

neposlouchal nikdo a dokud větší část z té polovičky vozů, naložených pivem či vínem nevypili, panoval relativní klid. Běda když nastala zima a začaly proletovat první sněhové vločky. Nezbylo nežli na kůň sednout a zajet opět na Moravu. I tentokrát pár soudků bez peněz získali, tentokrát brali jen víno, ale víno nevíno, zima provedla selekci. Ti slabí podlehli silnějším a více vínem napojeným. Tu píchnutí do zad, tu rána čímkoli do hlavy či tuhý mráz, zredukovaly bandu na osm členů. Pro ně už ty chatky stačily, ba i pro koně se tam místečko našlo. A tak zimu roku 1478 prochlastávali spokojeně.

V novém roce se pohádali a poprali mezi sebou poprve na Tři krále, pohádali se pro blbinu, kdo prý vedl ty tři strejce do Betléma. Jeden říkal to, druhý ono, pak začali lítat facky a nakonec loupežníci ven ze dveří s tasenými meči. V těch malých chatkách se šlo sice pohodlně fackovat, ale nešlo se v nich mečovat. Jak člověk zdvihl meč aby druhému hlavu rozpoltil, tak jej zabodl do nízkého stropu. Když se rozpřáhl k ráně, už mu meč svírá sušící se šat rozvěšený po zdech a konečně i to tasení bylo problematické. Malá chata, stavěná pro dva lidi a nyní obsahující sedm opilců, připomínala spíše krabičku se sardinkami, zkuste to tasit v napěchované konzervě. Ovšem venku na třeskutém mraze, s mnoha promile alkoholu v loupežnické krvi, to taky nebylo nijak snadné. I ta tma lednového podvečera přispěla k všeobecnému zmatku, a tak soupeři více hulákali nežli tloukli, a když už něco trefili, tak to rozhodně nebyl sok. Tento halas probudil osmého loupežníka, Adámka. To byl takový nekňuba, do dvou metrů výšky mu scházely alespoň dva centimetry, nohy se podobaly pěkně tlustým špalkům dřeva, když v ruce držel slepici tak z ní pírko nepřečuhovalo a šnek jej snadno předhonil. Netajil se s tím, že byl dříve farářem v jakési malé vísce na Moravě, jenže pro svou mohutnou postavu potřeboval mnoho potravy a kde ji brát? Sáhl proto do farních peněz, tu koupil pytel mouky, jindy pytel hrachu, k tomu trošku slaniny, proto netrvalo dlouho a prožral všechny peníze, které jeho předchůdce léta vybíral na opravu Chrámu Páně.

Teď zařval nelibostí. Do každé ruky chytnul jednoho ze svých kolegů, oklepal je o sebe a ptá se, co má znamenat ten virvál. Vysvětlili mu to poměrně rychle, mrazivý vzduch je probral z opilosti brzy, to protřesení k tomu přispělo taky, a když Adámek promluvil začali jásat. Co by jim bývalý kněz o třech králích mohl říkat? ”Troubové jste, ožralí troubové. Hvězda betlémská je vedla, žádnej vůdce, to jenom vy potřebujete aby vás někdo za ručičku vedl, bohužel, ke chlastu vás není potřeba vodit. Naopak. Ale teď je nezbytnou nutností sehnat někde trochu jídla, nebo tady pomřeme hladem. Žízní ne, jak koukám. Čert vás vem chlapi nezdárný.” Od toho dne měli loupežníci i svého hejtmana a jakého znamenitého hejtmana. Nejprve nechal postavit rozhlednu, ta připomínala spíše vrabčí hnízdo, ale vidět z ní bylo široko do kraje. Pak ustanovil hlídky a právě ty hlídky bedlivě sledují okolí. Jen chlap na rozhledně zahlédl nadějně vypadající kořist už za ní pádili. Samozřejmě jim chvíli trvalo nežli osedlali a dojeli vyhlédnutou kořist, proto přepadávali vždy poměrně daleko od Roudného. Čas byl pro ně výhodný, na českém trůně již sedmým rokem seděl polák Vladislav Jagelonský, a tak z Polska do Čech, či naopak, byl provoz pěkně čilý. Loupežnický vůdce Adámek vypracoval skvělou taktiku. Loupili zásadně jen jednotlivé povozy a nikdy nepřepadli vozy dva či více. Vždy někde v lese mírným klusem dojeli povoz, a když jej míjeli zaútočili. Pro jistotu nikoho nenechávali na živu, když nebylo svědků nikdo se taky nedozvěděl, že v okolí Králík lze přijít o majetek a život. Prostě forman se ztratil a nikdo nevěděl kde. S uloupeným vozem se vrátili pod Roudný, a tam jej nechali ukrytý v lese. Jak měli ty vozy tři, jeli s nima sami jako povozníci a vše prodali. Šest let loupežnická firma Adámek a spol. prosperovala, po celý ten čas je nikdo nehonil a po pravdě řečeno o nich ani nikdo nevěděl. Velmi se proto podivil Jan Žampach z Potštejna když na podzim přijel domů na hrad. S purkrabím probíral účty a ten mu pověděl, mezi řečí o hospodářství, že loupežníci z Roudného zmizeli. ”Loupežníci říkáš? Z Roudného? Copak to je?” ”Ále, prý nějaký kopec tam u Králík, copak já vím který? Já znám jen potštejnský panství a tohle mě říkal správce ze Žampachu.” Měsíc trvalo nežli jel Žampach na kontrolu žampašského hospodářství a teprve po týdnu si vzpoměl na loupežníky. Zeptal se na ně správce. "To já milosti nevím jaký, mě povídal jednou králický správce Baltazar, že tam měl loupežníky, že mu nic neukradli, a že už jsou pryč.” Zatím se ujala vlády paní Zima, venku napadal metr sněhu a Žampachovi vypadli loupežníci z hlavy. Do Králík se dostal až na jaře a na lupiče vzpoměl až

po nějakém čase, to když správce Baltazar láteřil před sýpkou na kočku, že myši nechytá. “Celej den chrápeš za pecí, mlíko mouzuješ a práce žádná. Podívej mrcho rezatá, co ty potvory přes zimu zrní nakradly a ještě do zbytku bobky nadělaly.” ”A co loupežníci, ti neukradli nic? Kde byli? Jak o nich víš?” ”Jo pane, já o nich ani nevěděl, prý se usadili na Roudným, ale ten odtud není vidět, mě to řekl Homola, to je ten novej sedláček co se usadil za Dolní Lipkou. Tam u cesty do Moravského markrabství si postavil chaloupku a zoral pole. Loni v polou léta tady byl odvádět nějaký ten desátek, cestou se nacucal medoviny, a tak se o tom rozpovídal. Když zmizeli tak zmizeli, je od nich pokoj, stejně o nich nikdo jiný nevěděl nežli on a kdo ví, jestli si to chlap ožralá jen nevymyslel.” Žampach pokýval v zamyšlení hlavou a zeptal se ho ještě, kde bydlí ten sedlák. Pak se vypravil za Homolou aby se ho zeptal, který kopec je ten loupežnický a jak přišel na to, že jsou tam usazený. ”To máš pane tak, já se tady usadil před čtyřma lety, no a když jsem oral, nebo stavěl chalupu, tak jsem kolikrát viděl, jak od Roudného jedou nějaký jezdci. No povídám si byli na lovu. Jenže jezdili nejmíň třikrát do měsíce. Pak v zimě jsem občas koukal nahoru na ten kopec jak se tam skoro každý den kouří, tak si říkám, někdo tam pálí uhlí nebo tam někdo bydlí. Do podzima jsem musel dělat na poli a stavět barák, to až v zimě jsem se tam šel kouknout. Bylo tam postavených pár srubů, mezi nima tam osum chlapů peklo prase na ohni a k tomu si nalévali z bečky asi víno. Každej u boku meč, kopí opřený kousek od sebe, a tak si pomyslím. “Nepleť se mezi ně, třeba to jsou lovci, třeba loupežníci, přijdeš k nim a oni tě zapíchnou.” Raději jsem šel domů mlátit obilí. Pak jsem občas viděl jak se ženou okolo, vracejí se s vozem, jindy zase jedou s vozem pryč. Předloni jsem tam byl na houbách a vidím, že je tam nějaký klid. Pak jsem tam koukal častěji a už kouř nebylo vidět. Když napadnul sníh jezdil jsem na dřevo k tomu kopci, schválně jestli tam bude cestička, nebyla. Celou zimu ani šlápota. No a loni to samý, nikde ani stopa. Říkám si nelez tam, co když se vrátí, nevrátili. Celý léto jsem tam chodil na houby, všechno je zarostlý, nikdo snad nic neodnesl, stříbrný poháry na stole, všude všechno jak když se maj vrátit a zatím nic. Tak jsem to řekl loni správci, že tam byli asi lapkové.” Dumal Žampach jen krátký čas. Naskočil na koně, odcválal a druhý den byl zpátky s nejmíň dvaceti zbrojnoši. ”Zaveď mě tam do toho lupičského doupěte.” Poručil Homolovi. Zavedl, proč by ne, potom přihlížel drancování lupičského tábora. Netrvalo hodinu a zbrojnoši se potáceli zmoženi nalezeným vínem, za další půlhodinu již polehávali totálně ožralí.

”Přines vodu, polej je a postav na nohy.” Tak zněl příkaz pro velitele, velitel zase přikazoval Homolovi. ”Slyšels co pán poroučí? Tak sebou hni a nos vodu. Nebo s tebou zatočím.” ”Točit můžeš jak chceš, ale vodu nenatočíš. Tady není ani kapka, leda kousek odtud malý pramínek a potom až dole v údolí potok, co kdybychom tak čtyři hodili na koně a dovezli je dolů do potoka? Až se proberou tak tam dovezou ostatní.” ”Jo, máš pravdu, proč se máme dřít.” Naložili jen dva, a když se vrátil sedláček nahoru, uhodil na něho Žampach. ”Nějak toho hodně víš o téhle chásce, loupežníci to určitě byli a nežili tu jen dva nebo tři roky, nepatřil jsi náhodou k nim ?” ”To si myslíš pane, že kdybych patřil k nim, že bych to všechno tady nechal a dřel se tam dole pro kousek chleba? Jo pane, tady musejí být poklady, ale já měl strach to prohledávat, co kdyby se vrátili, pět dětí mám a to by z nich pak byly siroty.” ”Dobrá, já ti věřím. Zítra sem přijedeme s vozem a co neodvezem si můžeš vzít ty.” Pět vozů z Roudného odvezli a ještě plný vůz zůstal pro Homolu. Nikdy nikdo se nedozvěděl co se stalo s Adámkovou bandou, určitě někde zahynuli buď rukou kata nebo rozsekáni vojáky, což býval obvyklý konec lapků a lupičů. Zůstala po nich jen pověst a to tak silná, že ještě začátkem 19. století někteří lidé na Roudném hledali ukryté poklady, jak o tom píše králický písmák Hans Ziegetanz.

G Martin z Kotaš, řečený Kozel, měl malinkou tvrzičku někde mezi Boříkovicemi a Dolní Lipkou. Co je to Kotaš nikdo dnes už neví, kde ležela taky ne a proč se mu říkalo Kozel se nedozvíme už vůbec. Mimo té tvrze, která vlastně byla jen větším statkem slepeným z kmenů, větví a hlíny, vlastnil i pět synů, ale synů pořádných. Zatím co Kozel si s kozou koukali pomalu rovně z očí do očí, každý synáček přerostl dva metry alespoň o centimetr. Každý z těch synáčků měl ramena košatá do šíře almary, ruce za půl lopaty a hlavu divokou. Baže by ji divokou neměli když tady v kraji měli za sousedy jen sedláky jako oni a navíc v Králíkách i Mladkově horníky. Tihle havíři to je cházka nezkrotná, s těmi si kolikrát ani vrchnost nevěděla rady, natož chudý lid. Tak tedy si žil Kozel se svými Kozlaty, v mezích zákona té doby, až do roku 1513. Tehdy Jan Bartoušovský prodal Kladské panství, kam patřilo i králicko, Janu Žampachovi z Potštejna, a Honza z Potštejna hned začal všechno rychtovat. Rok se s ním starý Kozel dohadoval, marně dokazoval a Bohu přísahal, že hospodaří na svojem. Ať se dušoval jak chtěl, jednou po ránu, když

bránu statku otevřeli, k nim vrazilo žampašské vojsko, synáčky posvazovalo, starýho Kozla, když na ně sekyru zdvíhal, píchli do prsou a čeleď vyhnali. Ty ubohý posvazovaný sirotky hnali pěšky dolů podle Tiché Orlice, kdož ví, jestli na Žampach nebo na Potštejn do hladomorny zavřít, ale osud tomu chtěl jinak.

Když byli na půl cestě z Lichkova do Mladkova, tam u té skály na které už dva roky stojí Bílý zámek, zčista jasna zahřmělo a přišla průtrž mračen. Nelenili zbrojnoši žampaští a zalezli pod mohutný smrk, sami postávali v suchu a vyšťuchovali kopím či mečem ubohé vězně na déšť. Ne nemohl se na to dobrotivý Bůh koukat, zamračil se, zamračil i nebe víc a pic do stromu bleskem. Teď tam všichni leží poházení kolem, jenže zbrojnoši bez života a kluci mírně otřeseni. Inu, co měli dělat? Přeřezat provazy které jim poutaly ruce, vzít nohy na ramena a Bohu děkovat až se někde zastaví. Tak tedy nelenili bratři, jen se trochu po té šupce vzpamatovali vzájemě se zbavili pout, bratrsky podělili o výzbroj a zbytky použitelné výstroje bleskem zabitých zbrojnošů, a hned nato je pohltil hluboký les. Ozlomkrk se ženou k Suchému vrchu nedbajíc bouře ani křoví, které jim rozdírá beztak již chatrný oděv. Jak dlouho běželi nevěděli, když tu náhle nejmladší z nich, Jíra, vysílen sebou říznul na zem. ”Pro smilování Boží, bratři, padám. Vysílen padám, proč se štveme když Žampach doma chlastá, zbrojnoše vzal čert do pekla a my snad doběhli už nahoru do nebe?” Ten nejstarší, Ondra se taky zastavil, uvědomil si, že po tatíkově smrti je stařešinou rodu, a povídá. “Pravdu má Jíra, kam se ženem? Dem domů.” “Domů vole? To běž rovnou za Žampachem ať tě znovu sváže nebo rovnou pověsí.” Rozdurdí se Vaněk, ten druhorozený. “Uvědom si ty troubo, že už doma nemáme. Mokrý jsme, zaplať pámbu pršet přestalo, ale kde se vyspíme a co budeme jíst? Kde jsme taky nevíme a co nám zůstalo?” “Já ti to řeknu, nic! Nic a vztek k tomu! Já bych fakt něco sněd. Koukejte, hub je tu jako po dešti, co takhle houbovou polívku? Trochu špeku, trochu

mouky, hrst hrachu, majoránku, kmín, česnek, hele, že nemáme sůl?” Básní Jan, ten se narodil jako třetí a narodil se jako velký žrout. “Blbečku, pročpak sis ji doma hrst nevzal. Ty seš vůl! Sůl! Vždyť nemáš ani kotlík, to chceš polívku vařit ve dlani? A kde máš křesadlo? Leda bych tě do kebule křísnul, jenže v prázdný šišce bych…” Nedomluvil Adam, ten čtvrtý, přerušil ho opět Ondra. “Ticho bratři, žádný hádky, podle mýho rozumu, když půjdem takhle šikmo dolů, tak vyjdem z lesa kus od našich polí. V noci skočíme domů, poberem co budeme moct a vrátíme se sem, teď lehnout a spát. Hele, nekouká támhle z toho křoví na nás jelen? Potichu a hr na něj.” Byl a neušel, zamordovali ho ukořistěným kopím, potom, rovněž ukořistěným mečem, zbytek odpoledne tloukli do kusu křemene tak dlouho, dokud nevykřesali oheň. K večeru, posilněni pečenou zvěřinou, spokojeně usínali v lese nad svou rodnou chalupou. Probudil je půlnoční chlad. Přihřáli se u rozfoukaného ohýnku, posilnili nedopečeným jelenem, a šli poprvé v životě loupit byť do vlastního domu. Žádný Boží trest, kterým hrozil farář v kostele, je nestihl. Překvapilo je to více nežli jeden Žampachův zbrojnoš spící u nich doma. Ten trest nepřišel určitě proto, že na vůz nakládali svůj majetek. Konečně ani ten voják proti tomu nic neměl, tiše ležel tam kde mu hlavu mečem rozpůlili. Mírně šíralo nad obzorem když opouštěli rodný statek s dvěma vozy výbavy a poháněli kravky s ovcemi k lesům Suchého Vrchu. V lese nastal problém, cesta žádná. “Kam chceš jít Ondro?” Ptá se Vaněk. “Kam to půjde, hlavně nahoru a jen jednou cestou. Vozy necháme sousedovi, odvezem věci na koních a jezdit budem taky na koních, jenže máme jen dva a nás je pět, ještě alespoň tři musíme sehnat, ale kde?” "Já vím,” povídá Jan. "Ale nesmí nás při tom nikdo chytit…” Ondřej se zhrozí. “To chceš jít krást? To se božího trestu nebojíš? Doposud jsme se živili poctivě…?” "Jo poctivě a hlavně na svým poli! Jakýpak kradení? Vezmem si jen splátku za statek kterej nám ukradnul Žampach. To si myslíš, že tady v lese budem orat a sít? Chceš přece tady v lese zůstat? Tak jdem ať do večera nějaký nocleh najdeme.” Usmolili jakousi chatrč na Vysokém kameni, to jim trvalo týden, dalších pár dní zařizovali domácnost, a každý den jeden z nich sledoval dění okolo Bílého zámku. Nedělo se nic mimořádného, jenom pár dní zbrojnoši prohledávali okolí vesnice. Do čtrnácti dnů přestali a bratři naplánovali úder na panský dvůr v Lichkově. Tma padala na Lichkov, od toku Orlice stoupá mlžný opar a míchá se s řídkou mlhou plížící se od lesa, navíc drobně mží. Vlhký chlad zalézá i pod

chatrný oděv pěti bratří, ale ti nedbají, opatrně kráčí k panskému dvoru. Vysadit Jana na ochrannou zeď netrvá nijak dlouho, brána zaskřípe a pětice, nyní již loupežníků, otevřenými vraty vtrhne do dvora. Pak už jen vyvádějí koně z maštale, prohledávají každý kout, berou vše co je k jídlu, a když rozespalý ovčák Bobš na dvůr vylezl, povídá mu Jan. "Buď tiše, chceš jen svázat nebo i hlavu potlouct?" Ne, ránu do hlavy nechtěl, dohodli se na pouhém svázání. "Tak co Ondřeji," ptal se Jan když v novém domově na Vysokém kameni prohlíželi kořist. "Jídla máme do vánoc dost a svět se nezbořil, Bůh do nás nepicnul jako do zbrojnošů dole, viď, ale musíme tam ještě jednou zaskočit nežli sníh napadne. To by jsme se asi dolů nedostali, tady ho bude určitě víc než bývalo doma." "Máš pravdu Jene, ale do Lichkova už nepůjdem, však má Žampach statky i jinde. S tím sněhem jsi mě připomenul, že musíme postavit pořádnou chalupu a nadělat dříví. Taky stáj pro koně potřebujeme, vždyť už jich máme osm." Do toho se vložil Vaněk. "Žádnou stáj, čím by jsme je krmili? Prodáme je a na jaře někde vezmem jiný." Taky to tak udělali. Postavili srub, připravili dříví a ještě dvakrát navštívili Žampachovy statky. Jednou v Mladkově a podruhé v Boříkovicích. Teprve potom koně prodali v Červené Vodě krčmářovi o kterém věděli, že kradené věci kupuje. Tu první zimu loupežnického života prolenošili doma, jen na hlídky chodili zda se na ně nějaká pohroma nevalí, ostatně sněhem tahle zima šetřila. Jednou hlídal Jíra nad Lichkovem a od vesnice jde chlap, on to ovčák Bobš šel do lesa kácet dříví. Tak se s ním dal do řeči a vyzvídal, jestli Žampach něco nechystá, ne nebylo se čeho bát, ale Bobš si stěžoval. "Poslouchej Jíro, k nám už nechoďte, za prve musíme všechen sýr který přes den uděláme nosit večer do zámku, za druhé víš co já dostal bití za to, že jsem vás nezahnal. Já starej dědek a zahnat pět mladejch chlapů, tak si to pán představoval. Tenkrát, jak jste pobrali obilí v Mladkově, tak to museli dát mladkovští pánovi ze svého. To hoši můžete brát rovnou v chalupách." Zastyděl se Jíra a jen se vrátil domů všechno vypověděl. Týden o tom povídali, dva týdny přemýšleli a pak si Ondřej vzpoměl. "Jak vybírá pán daně? Po žních přijel správce s vozem a my mu to tam museli naskládat. Tak až pojede z vesnice tak mu sebereme celý vůz a Žampach nic lidem neudělá." "To máš pravdu Ondro, ale my do Havla chcípnem hlady. Po žních na Havla to je tak jak říkáš, ale na Jiřího jsme přeci museli daň odnés až do zámku sami a jak to prosím tě ze zámku chceš dostat. Brána zavřená celý den, vevnitř bývá sedm pacholků a v noci vždycky někdo hlídá. Navíc hradbu bez žebříku nepřelezeš."

"Na co lézt v noci přes ohradu? Ve dne půjdem, půjdem s pytlema jako odvádět daň a pacholek nás pustí. Vždycky když něco neseš rádi otvírají a kolipak jich je na dvoře? Tak dva." Týden před svátkem svatého Jiří pozorovali zámek raději dva najednou, koukali jestli někdo nepřijede. Naopak, ráno na Jiřího odjel Žampach se dvěma pacholky někam dolů k Jablonnému. Jak se domluvili, k večeru udělali. Počkali až poddaní přestali chodit, po jednom se přitrousili do dvora každý z jiné strany. Prohýbali se pod pytlem nacpaným senem aby jim nebylo vidět do obličeje. Bránu jim otevřel pacholek napitý tak, že sotva stál na nohou a šafáře musela podpírat děvečka. Tyhle dva by přepralo a svázalo i pětileté dítě. Když vtrhli do čeledníku povázat zbytek pacholků taky jim to nedalo moc práce. Dva leželi pod stolem, jeden sice u toho stolu seděl, ale o světě téměř nevěděl a sedmého nenašli. Pošpásovali trochu s děvečkama, ani ty holky zrovna střízlivé nebyly, no a napakovali v klidu, co na šest koní stojících ve stáji naložit mohli a šli spokojeně domů. Bratři začali loupit a koukali hlavně jak uzmout něco Žampachovi, zaprve aby se mu pomstili, za druhé on to byl vlastně jediný, kdo tady něco měl, a za třetí, někam dál se báli. Za celý život došli nejdál pod ten strom do kterého blesk uhodil a jak slyšeli vykládat, za Jablonným už začínal civilizovaný svět se spoustou vojáků a jiných hlídačů. Tak tedy loupili jen pod Suchým Vrchem. Kupců nebo formanů tehdy jezdilo málo, a těch pár, kteří kraj brázdili, jezdilo povětšinou od jedné zájezdní hospody k druhé hospodě pospolu. Na tento nedostatek vhodných objektů doplatil Žampachův kočí Milošek, známý spíše pod přízviskem Klimbal. Lidé mu tak říkali pro jeho hluboký spánek za jízdy, nežli dva černí koně dotáhli náklad do místa určení. Úplně poprvé jej bratři oloupili o náklad obilí které vezl horníkům do Králík. Nejstarší vystoupil zpoza křoví, hromovým hlasem zařval “Stůj!” a měl co dělat aby koním z cesty uskočil. Ti si klidně vykračovali za svým cílem a ani se na něj nepodívali, později vykládal. “Vždyť ty hajtry měli oči zavřený zrovna jako ten kočí.” Ostatní bratři koukali nevěřícně za vozem dlouhou chvíli nežli to s nejmladším cuklo, rozběhl se a naskočil na kozlík. Pěkně dlouho s Klimbalem třásl nežli jej probudil, ten jen oči pootevřel a povídá: “Rychle skládejte, po obědě musím být zpátky.” Tak si složili každý jeden pytel zrna a plát špeku za jízdy. Chudák Klimbal dostal bití nejprve od horníků v Králíkách a potom od pána, že nehlídal a jídlo cestou ztratil. Podruhé jej takto obrali před Bobišovem, tenkrát vezl na zámek do Mezilesí dvě poražená prasata a dovezl jen jedno. Potřetí to bylo podobné, tentokrát vezl horníkům nějaké sukno od mezileských tkalců, ale tentokrát bobišovští sedláčci viděli pachatele. Viděl je hlavně dráb který bděl nad robotníky a ten nemlčel před svou vrchností. Žampach přemýšlel o odvetě, nechtěl aby mu pět lenochů

majetek rozkrádalo, ozbrojil pacholky a honil se s nimi po lesích, avšak loupeživou chásku nepolapil. Naopak, bratři mu mezitím odehnali všechen dobytek z nehlídaného Lichkovského dvora a drze ho hnali pod lesem směrem k Červené Vodě. Krávy, ne Žampacha. Však taky když se Žampach k večeru vrátil a dozvěděl se o loupeži, hned za loupežníkama hnal pacholky znovu. Až do Štítů štvali unavené koně a po dobytku ani loupežnících stopy nebylo. Dávno tou dobou spokojené kravičky přežvykovaly na Moravské straně. Kroutil se vztekem Žampach, že ho jakýsi drnohryz a lapka k tomu, připravuje o zasloužený majetek. Však co on se nastará aby mu sedláček grošem přispěl k radovánkám a najednou mu nějaký chlop sprostá z majetku ukrádá, navíc těch chlopů je pět. Vymyslel ďábelský plán. Z Letohradu si vypůjčil dva zbrojnoše na koních, dva tažné koně, kočího s vozem a na vůz naložil pár prázdných truhlic, tři pytle hrachu, trochu čočovice nechal přihodit a hlavně soudek medoviny, soudek zakryl špekem ze dvou prasat a poslal vůz do Šilperka. Ten kočí měl smůlu. Ze špeku krájel, ze soudku si loknul, a nežli dojel do Těchonína přišla si pro něj zubatá. Byl ten špek ochucen durmanem zlomocným a v medovině těch jedovatých příměsí taky nebylo málo. No co, mrtvého hodili na truhly, na kozlík sedl poučený zbrojnoš a jeli dál. Vlastně jen kousek, za Těchonínem už bratři čekali, a jen se u cesty objevili, už zbrojnoši prchali jak to měli poručeno. Pobrali bratři co se jim zlíbilo a les je pohltil. Za dva dny myslivec oznamoval Žampachovi, že na Vysokém kameni je klid, koně řehtají ve stáji a živáčka před srubem vidět není, ani kouř z komína nejde. Sám pán se přijel podívat na pět mrtvých bratrů loupežníků, jak zkrouceni křečí leží ve srubu. Koně a cennější věci pobral sám, ostatní věci sebrali zbrojnoši a celé loupežnické hnízdo vypálili. Dlouho si lidé vyprávěli o velkém pokladu zakopaném kdesi u Vysokého kamene, ale nenašel jej nikdo dodnes.

G Shodou okolností další loupežník pocházel taky někde odtamtud, jak končí Lichkov a pole se táhnou k Dolní Lipce. Druhou souhrou v příběhu je zase Honza Žampach z Potštejna. Kdyby tenhle pán nezhubil starého Kozla, tak by s jeho synáčkama se Tomáš Vojtěchů mohl na svém poli vídat, vždyť ty jejich majetky spolu sousedily. No taky by se spolu mohli hádat o meze, nebo pro kousek píce si zajet do vlasů. Ta věc se měla takhle. Žampach byl hospodář na draka. Hamounil, přikupoval, kradl a právě tou koupí panství Mezilesí přišel skoro na buben. Už roku 1513 musel dát do zástavy větší část žampašského panství spolu s hradem Žampachem. Když tedy střechu Žampachu nad hlavou i s hradem nacpal lichvářům do krku, postavil si nad Mladkovem Bílý zámek. Panečku, to byl

zámek a bílý k tomu! Jo holenkové, srub to byl, obyčejná věž z hrubě tesaných klád, donjon se tomu dnes říká, a okolo napíchal trochu kůlů, zrovna jako ohrada pro dobytek to vypadalo.Tak takhle to tady vypadalo po tři roky a protože hospodařil na toho draka, tak už roku 1516 musel dát do zástavy i ten mladkovský zámek Mikuláši a Otovi z Bubna. Copak Otík, ten týral poddané někde jinde, ale tady na zámku se usadil Mikuláš a v téhle roubenici si začal hrát na pána. Dřel koho mohl, bral poddaným co mohl, a když přišel Tomáš Vojtěchů pokorně žádat milostivého pána aby mu povolil vystrojit svatbu s Bětkou, jinak děvečkou u krav na milostpánově Lichkovském statku, Mikůláš ustrnul. Nejenže strnul, navíc vytřeštil zrak a z koutku úst mu skanula slina. Hodnou chvíli přemýšlel, lokl medoviny, no žejdlík ji do sebe nalil a povídá. "Běda? Ne, Bětka!? Kdopak to je? Jó holka, přiveď ji." Přivedl, v podvečer to bylo když s ní stanul před Bubnem, ten zase lokl medoviny, s obtížemi, pak si říhl a s tím nepěkným zvukem i vyhrknul. "Ius primae noctis!" Vyletěl z hrubě sbité stolice a začal holku oplacávat zrovna jako sedláček jalůvku na trhu. Z huby mu už teklo pomalu proudem. "Co pravíš milosti?" Táže se naivně Tomáš neznalý latiny. "Právo první noci, troupe. Holku nech tady, ráno se ti vrátí, a pak si ji s pánembohem vem kam chceš."

Uchechtl se, zase ubryndl medoviny do úst a něco si brumlal do vousů. Nastalo ticho, přímo hmatatelné ticho po dobu nežli Tomášovi došlo, o co starému plesnivému dědkovi kráčí. Přervala tichou pohodu tlumená rána na dědkovu pleš. Oba milenci, opatrně našlapujíc, opouštějí starce uspaného buď ranou do hlavy nebo vypitou medovinou. Chvátají skrýt se do hlubokých lesů neboť útok na svého pána býval krutě trestán. Však kam se skrýt? Dobře si Tomáš vzpomenul jak na Vysokém kameni skončili Kozlové. Odtrhl svůj zrak od Vysokého kamene a pohlédl na druhou stranu kotliny, ano, tam je naše spása. K protilehlým kopcům chvátají, zdaleka je vidět zdvíhat se z roviny samostatný kopec, jeho temeno je porostlé pralesem a tam, Bůh dá, najdou nový domov. Urvista se dnes jmenuje, také mu říkají Utržený protože je jako oderván od ostatních hor, sám stojí utopený v lesích, temný, opuštěný a tajemný. Trochu

nářadí a výbavy z domácnosti Tomášovy stačili poskládat na vozík a temný hvozd za nimi svá vrata zavřel. Vykopal si Tomáš se svou milou na samém vrcholku Urvisty díru, přikryli ji kmeny, zasypali hlínou a obložili drnem, měli své bydliště. Živili se jídlem přineseným z domova a láskou. Bohužel láska vydrží déle nežli uzlík jídla byť sebevětší, ale pouze jednou na kopec přinesený z chudé domácnosti, a tak nastoupili dráhu loupežnickou. Dělat profesionálního lupiče není v chudém kraji zrovna terno, ve vesničkách okolo hlavní cesty z Vroclavi do Brna je doposud tak po deseti chalupách a kousek dál je pusto. Takový Jedlov, Sklárna, Kamenčík teprve na založení čekají, tam pole nejsou a u Bobišova nebo ve Smrčině políček poskromnu. Taky když na takovém malém plácku zelnou hlávku uřízli, tak prázdné místo po ní zdaleka křičí. Nezbylo než tu zajíčka do oka chytit, srnu lukem zastřelit a na chleba si nechat zajít chuť. Podzim přichvátal brzy, pole sklizená, houby přestaly růst a Bětka s kručícím žaludkem povídá Tomášovi. "Dnes v noci půjdem do Lichkova. Na panském statku je sklípek kam dávají sýry na uzrání a když budeme mít štěstí, tak přinesem sýra na půl zimy." Šli hned po setmění a došli před půlnocí, ale ouha. Lichkovem plulo světélko, malé, žluté, mihotavé světélko od ponocného lucerny. Dvě hodiny pozorovali jak ponocný pomalu procházel vesničkou mezi chalupama a zjistili, že chodí stále stejnou cestou. "Neboj se Tomáši, to je starý Jíra, ten sotva stojí na nohou, je poloslepý, a tak tak, že tu lucernu udrží. Trochu ho bouchni, však se natloukl lidí dost když dělal šafáře, svážem ho a bude pokoj." Počkali si na něho na rohu panského statku, Tomáš ho obejmul, Bětka mu nacpala do pusy jeho vlastní beranici a sešněrovali ho jako balík. Ze stáje vyvedli koně, ponocnýho šoupli do koňského stání, pak pobrali sýra co mohli a vrátili se na Urvistu. Do svítání ještě pořádný kus noci prospali a od rána se cpali sýrem. Jenže co s koněm? Bez stáje, bez krmiva, ještě by je mohl řehtáním prozradit. Proto za dva dny se vlekli na Moravskou stranu. Pěkně pokradmu krajem sněžnických pralesů se za tři dny dotrmáceli před Hanušovice, a pak do konce života blahořečili žebrákovi, se kterým se podělili o kousek sýra. "To si chasníku myslíš, že koně prodáš jen tak? Jo holenku, když tě nikdo nezná, tak neprodáš a hanušovidký rychtář tě strčí do šatlavy jen tě uvidí. Kdopak takhle rozedraný jako ty by měl koně? Jedině lapka který ho ukradl, vidíš, klopíš oči, ukradl jsi ho. No tak jako by jsi už seděl a rychtář už s ním vlastí pole oral."

"Inu poctivě jsem ho teď nezískal, to přiznám, ale před půl rokem mě kůň patřil......" Vypověděl celý ten příběh dědovi. "Tak to je jiná synku, to sis vzal jen to co ti patří a podle mne sis toho vzal hodně málo, to se musíš příště polepšit a vzít si i nějaký úrok. Pojď se mnou, támhle kus cesty zpátky je formanská krčma, Na žlebu ji říkají a tam se za tebe přimluvím..." Přimluvil se u krčmáře, kus toho příběhu mu prozradil aby věděl, že to tak docela kradené zvíře není a krčmář skoro poctivě Tomáše vyplatil. Vesele pospíchali loupežníci domů na Urvistu, jen v Hraničním mlýně si koupili pytel mouky aby do jara vydrželi. Jak poslední zbytky sněhu pomalu mizely z polí, luk a kopců museli jít opět loupit, hlad je vyhnal. Kam loupit taky věděli, na Bubnovo zboží a kde má Mikuláš z Bubna další statek? Kousek, kousínek od Urvisty, hned na kraji Nové Vsi. Tak pěkně pohodlně lesem po hřebeni Urvisty došli nad Novou Ves a dva dny pozorovali dění ve dvoře. Tři děvečky od krav chodily spát domů do vsi a pacholci spali ve stodole na druhé straně, šafář se belhal na jedné noze a hlavně žádný ponocný tam v noci nechodil. Tak k ránu šli sami, žádnou práci nedalo vyvést tři koně a spokojeně ujíždět k lesu, ale jen mezi první stromy vjeli, od statku křik. Lesem na koni jet nešlo, cesty tenkrát nebyly, a tak koně spíše pohyb zpomalují. Nezbylo jim nežli jet dolů ke Smrčině, tam teprve setřásli asi tak pět chlapů kteří je pronásledovali. Zase koně prodali v krčmě Na žlebu, zase bylo na skromné živobytí. Pak už mohli brát trochu jídla jen na samotách a v létě jim nastali ještě horší časy. Do lesa chodili sbírat lesní plody lidé z vesnic, nezbylo Tomášovi a Bětce nežli táhnout hloub do lesů ke Sněžníku. Dvě léta ještě živořili pronásledováni Mikulášem z Bubna a jeho poddanými, neboť cokoli vzali z pánova majetku kradli vlastně poddaným. Ti museli ze svého dávky uhradit, neboť daň se musí platit a zaplaceno pán dostal teprve u sebe v Bílém zámku. Do zámku sami dva proniknout nemohou. Na podzim třetího roku svého loupežnického života se vrátili k přezimování na Urvistu. Stejný úmysl měl i starý medvěd, taky si myslel, že tam v klidu přečká zimu a zatím lidská cháska mu spaní přervala. Určitě si bručel když se probouzel. "No když jste sem zabloudili zůstaňte na oběd a večeři." Zůstali a jejich kosti rozházené okolo medvědího brlohu, brlohu který si sami před lety vykopali, našli lidé až za několik let.

G Léta páně 1541 měli mezileské panství v zástavě Černhausové už tři roky. Žádní beránci to nebyli, dřeli poddaný lid jak mohli a aby je udrželi na uzdě, přivedli si sebou ze Slezka, odkud pocházeli, své biřice. Starostí těhto pohůnků bylo přes den lid robotný karabáčem honit do práce a po nocích nevelký plat propíjet. Dva roky se takto činili, snad každý z robotězů měl jelita na zádech a zadek rozsekaný, avšak jednoho dne míra trpělivosti přetekla. Ve vsi Smrčině, při sklizni, tahle sebranka skoro utloukla dva starce, dědci nevydrželi žár letního dne a omdleli. Nic nepomohlo čtvrthodinové pobízení karabáčem, nepomohlo ani polití studenou vodou z řeky Nysy, prostě dědci zůstali ležet, těžce chroptěli a k večeru umřeli. Vnuci těhle ubožáků, bylo jich tam na poli šest, když viděli, že jim drábové dědky mlátí, kosami jednoho drába podřízli a druhého škaredě posekali. Jak se tak hoši dívali na ležící zkrvavená těla služebníků vrchnosti, dostali strach, a vzali do zaječích. Pelášili rovnou ke kopci Bochňáku a tam, na kraji lesa, leželi do tmy. Do večera se nic nedělo, v noci taky ticho po vsi i okolí, to až po ránu táhlo několik těch slezanů hledat své druhy. Kdosi je dovedl k ubitému a zraněnému, kdosi prozradil při bití kdo jim rány zasadil, a mstitelé spěchají k chalupám Fuchse a Horna, tak se dědci jmenovali. Dveře drábové vyvrátili, obě stavení prošmejdili, a protože mladé doma nenašli, sebrali jejich táty. Trošku jim venku namlátili, nechali je udělat nosítka a přikázali raněného odnést na zámek v Mezilesí a dva ti slezáci je cestou holemi pobízeli. Hoši to všechno viděli z kraje lesa, viděli také hnát se zbylé dráby k lesu, tak to vzali křovinami k cestě z vesnice a těsně před Mezilesím vlítli na dráby. Zmydlili je do modra, tatíky osvobodili a všichni se skovali zase v lese. Den se halil do temného pláště noci, když se trestná výprava dotrmácela na zámek, tam se taky dozvěděli o dalším zbití svých kamarádů, a tak teprve k ránu mohli s posilou chvátat do Smrčiny. Jak Fuchsův, tak Hornův barák zely prázdnotou, chlévy bez dobytka, bez slepic, všechno jako vymetené a po lidech ani stopy. Obě usedlosti zapálili, sousedy sehnali do houfu, pak je mlátili tak dlouho až se od nich dozvěděli, že ti buřiči a vrazi odjeli k Bobišovu. Hnali se za nimi marně, v Bobišově je lidé ještě viděli, ale v Lipce, Lichkově nebo Boříkovicích každý říkal. ”Jo tady jezdí vozů za den Bůh ví kolik, jakpak máme vědět které máte na mysli, na čele nikdo napsaný nemá, že by byl uprchlý poddaný, raubíř nebo pán. Konečně my si hledíme svýho a vy uděláte nejlepší, když si taky budete hledět svýho. Kdo ví co jste zač, kdo ví jestli vy nejste nějaký grázlové na výzvědách.” Baže by je taky kdo viděl když přes Dvorský a Hraniční vrchy jeli k Čiháku. U Zemské brány byl takový pěkně zarostlý kousek země, rostlo tam křoví,

kopřivy, vše propletené do sebe jako hradba, ještě nedávno tomu místu lidi říkali Nesselfleck, to jako že to byl plácek samá kopřiva. Na tomhle nehostinném místě si postavili narychlo nové sruby, však léto je právě v půlce a kdoví jak brzy zima udeří. Jen měli střechu nad hlavou, začali kácet les aby založili políčka a aby se trochu po té dřině protáhli, vrhli se na loupežničinu. K tomu rozhodnutí dospěli jednoho pošmourného dne koncem září, od večera pršelo, ráno se přidala vichřice a k polednímu dorazila průtrž mračen. Slezli se oba rody v nově postavené Hornově stodole, koukali jestli tam nezatéká, narazili si soudek piva, bylo to první pivo které v novém domově uvařili, popíjeli a velmi sprostě nadávali. Mezi řečí se ptá táta Fuchs starého Horna. ”Tak co dědku, stodolu máš větší nežli barák, copak do ní dáš.” ”No seno, slámu, obilí, hrách, prostě co se urodí.” ”To jo, to mě je jasný, ale kde to vemeš? Teď sít nemůžeš, vlastně můžeš, ale sklízet budeš až za rok. Copak budeš jíst přes zimu?” On tenhle Horn býval největším prosťáčkem doma ve Smrčině, myšlení měl tak pomalé, že kolikrát ani nedomyslel co začal povídat. ”No jo, co budu jíst? Dyť my máme poslední pytel zrní. Hrách taky zůstal ve Smrčině a peníze nemám. To abychom chytali ryby a lovili zvěř, ale co tomu řekne pán.” ”Co by říkal, on se to nedozví. Leda když mu to někdo řekne, pak bude nadávat a pošle na nás ty svý pohůnky. Já bych věděl co, já bych věděl jak k jídlu přijít.” Povídá Fuchs, o něm se dobře vědělo, že je naopak z celé vsi nejchytřejší, dokonce i číst uměl, se psaním to bylo horší, ruce se mu klepaly. Vždycky byl mluvčí vesničanů a nějaký čas dělal i rychtáře. ”Co teda myslíš, no povídej?” Dychtivě se zeptá Horn. ”Zaskočíme v noci k Černhauzovi a trochu jídla si odvezem, však on to byl kdo nás o živobytí připravil, tak si vlastně berem ze svýho.” ”Pro smilování Boží, ty chceš krást?” ”No a co jinýho mě zbývá, já hlady nechci umřít a moji kluci taky ne. Vždyť je to jedno co děláš, sedláka nebo loupežníka, oba jsou stvořený pánembohem.” Všichni kluci poslouchali s hubou otevřenou, no kluci, nejstaršímu táhlo ke třicítce, polovina z nich už byla ženatá, a taky už se strachovali co daj k jídlu svým dětem. Táta Fuchs těch synů měl šest, starý Horn dokonce osm a všichni souhlasili s tím obstaráním jídla poněkud netradičním způsobem. Posadili se okolo Fuchse a ten kul plány, zase se obrátil na Horna. ”Copak se dělo s obilím když jsme ho sklidili?” ”Vodvezli ho.” ”To jo, to je jasný, ale kam?” Horn se drbe ve vousech a s myšlením dnešní den končí. ”Já vám to kluci vysvětlím. Odvezou ho na zámek do Mezilesí. Když mají všechno na sýpce a suché, to je tak do půl října, pak to spočítají, na sýpce nechají jenom to co spotřebují sami a co přijde zasít. Ostatní nasypou do pytlů a

koncem října vezou do Kladska nebo do Nysy. Na svatého Václava jede Černhaus za švagříčkama na Žampach a potom přes Náchod do Kladska aby si tam za to zrní vybral peníze. Penízky robotníkům nesvěří, ale to vám je stejně na nic, protože o tom nemáte ani potuchy. Pro vás je důležitý aby jste věděli, že když půjdeme tímhle údolím, kterýmu říkáme Růžino, a přejdem přes Bochňák, tak dojdem před Roztoky, tam odtud má tady Herman ženu, znáš to tam viď? Tak v tom dolíku před vesnicí my ty Černhousovy vozy seberem. Jedou s nima vždycky tak dva nebo tři drábové a ti rozhodně nečekají, že je někdo přepadne, ti hlídají aby nikdo z kočích pytel nevzal.” Stalo se tak jak Fuchs předvídal. Z dvou ožralých drábů ani jeden nevěděl, že se stal obětí loupežníků a šafář na tom byl se střízlivostí stejně. S nevolníkama kteří potažní robotou vezli zrno se domluvili snadno, za pár pytlů zrní jim zbytek dovezli tak hluboko do lesů jak jen to šlo. Hned bylo na Nesselfleck veseleji i když lup museli domů pracně tahat pěšky na zádech. Obilí donesli na celou zimu, k tomu trochu hrachu, sýra, medu, co vám to budu všechno povídat. Pak nastala zase všední dřina, rozšiřovat bydlení, kácet dříví na topení, klučit les pro budoucí políčka, a tak když končil leden povídá Fuchs. ”Ještě tam máme dva pytle hrachu a k hrachový kaši patří kus uzenýho nebo špek. Taky k tomu není špatný kyselý zelí, k tomu by se zase hodilo pečený prase, ale co my máme? Jen ten hrách. Nezajdem kluci k Černhausovi? Co říkáte? Že jo? Tak Waltře, tvůj švagr slouží na zámku u koní, jestli se nemýlím. Skoč za ním a domluv to takhle a takhle.” Zima toužila po sněhu víc nežli Fuchs po mase i když zrovna nastal masopust. Toho sněhu venku se válelo o málo více nežli masa na Nesselfleck, to jen tak špetička mezi brázdami v oraništi a mrazu poskrovnu. Zaplaťpámbu za to, alespoň že bylo umrzlo natolik, aby se Fuchsovým a Hornovým nebořili nohy do oranice. Pobrali všechny své švagry, zetě, netě, strýce a podobně, sešikovali je u hlavní brány mezileského zámku a na dané znamení je nechali ve tři hodiny po půlnoci hlučet. Rozespalí a medovinou napojení drábové Černhauzovi započali s chaosem bránit bránu. O tom co se děje neměli ani potuchy a co by měli dělat netušili vůbec, neboť Černhaus s několika jejich kolegy a správcem juchali v Habelswertu na plese. Zatím Walterův švagr otevřel vrata do zámecké stodoly a těmito vraty vnikla hlavní úderná síla vydrancovat zámek. Nejnutnější bylo zbavit dráby nejen pohyblivosti, ale i zraku, nebyl to těžký úkol, většina již postrádala obojího neboť tichým společníkem útočníků byl kamarád alkohol a ten dráby ukolébal do sladké dřímoty. O zbytek, který doposud podpíral bránu v blažené naději, že tím zamezí její prolomení, se postarali Hornovi chlapci. Každému z drábů narazili na hlavu pytel a odnesli ho do sklepa. Nyní měla loupežnická cháska volné pole působnosti, každý bral co chtěl, každý se zmocňoval po čem prahl, jen tvrdé jádro si šlo tvrdě za sým. Táta

Fuchs se začerněným obličejem stál na nádvoří a řídil drancovací práce. Z předem napsaného papíru četl. ”Waltr, postarej se o svině, necháš ty hajzlíku děvečku na pokoji, povídám o svině, Bruno ber koně, Hansi, vem Huga a Hornovy kluky a prohledejte sklep, Erichu, už jsi našel udírnu? Ne? Tak prohledej komíny, Konráde! Kam letíš? Pánovy světnice jsou v patře, tam máš hledat peníze, troubo, na hajzlíku je nenajdeš. Hm, pochybuju, že je tam najde. Věřil bych spíše tomu, že ten lump šlechtická všechno prožere a potom to stejně skončí všechno v tom hajzlíku. Co to táhneš? To je uzený?” ”Ne táto, není, to oni asi chtěli akorát udit a stačili maso jen navázat na provázky.” ”Tak to nalož na koně, cválej domů a hned ho do tý udírny vraž. Než přijdem domů my, tak by mohlo být akorát vyuzený. Pospěšte děti, cesta před námi daleká, do úsvitu blízko a s rozbřeskem může přitrhchrr…” Rozkašlal se rozohněný kmet velitel, dlouhým udílením rozkazů mu vyschlo hrdlo, naštěstí tu byl dobrotivý zachránce který podal žejdlík s opojně vonícím nápojem. ”Lok.. lok… lokni děde, to je la.. la…la lahoda, viďďď, to my tady hlíd..šťuk..Hlí..no prostě na to čučíme a za celou dobu loka nám nikdo nedal. To až vy.. vr… se na to vy vrhnete…” ”Co to plácáš, člověče? Co jseš zač? Tebe já neznám, ty k nám nepatříš, že ne?” ”Doteďka ne, ale teď už patřím, kdo má takovouhle medovinu je můj….” ”Hugo! Hugo! Co je tenhle zač a proč se tady motá? Už jste sklepy vybrali? Proč tady courá tu medovinu.” Nežli mohl synáček odpovědět zavelel táta Fuchs k odchodu, dlouhá to byla karavana mířící v temné noci k ještě temnějším a navíc hlubokým lesům, k lesům které se táhnou od Mezilesí k východu. Pozorný čtenář se ptá proč na východ, když Nesselfleck leží západním směrem. Proto člověče, aby táta Liška zmátl svou chytrostí nepřítele. To až někde pod kopcem Urvistou nechal lidi i dobytek odpočnout, posilnit a teprve na večer rozptýlené hloučky zamířili domů k Nesselfleck. Ty skupinky se tam dopotácely v různém stupni únavy. Nejméně byli unaveni honácí koní, vézt se na hřbetě je výhodnější nežli jít, to byla první skupinka která odpoledne dorazila, ovšem všechno ostatní se přiklátilo na padnutí. Nejdříve padali opilci, ty sebralo pár kyblů vody z řeky, ale s honáky skotu či bravu bylo hůře. Tam pomohla po vodní kůře už jenom pořádná hůl. Situaci zachránil Erich, podal tátovi šunku, celou prasečí šunku a byla dokonce teplá. Je pravda, že táta ho chtěl zpočátku tou kýtou snad i praštit, ale přeci jen si plátek uřízl, no k plátku plátek, pak kus, potom i větší a tak nežli spořádal libru, tehdy se vážilo na libry a libra je o trochu míň než půl kila, zkrátka zatočilo to s ním pořádně. Zkuste si to sami, zobněte si tak třicet deka čerstvě vytaženého masa z udírny bez chleba, prostě zbytek dne proseděl za stodolou a kalhoty měl dole.

Od tohoto nájezdu zavládl na králicku klid, pokojně a beze strachu mohli formani cestovat neboť Fuchsovy a Hornovy rody klučili les pro pole. To až po hubené sklizni Fuchs povídá. ”Moc nám toho Pán Bůh nenadělil, jenže co naděláš, pole malá, hladových krků hodně, Černhaus si teď dává pozor a když něco převáží tak si na to půjčí zbrojnoše od švagříčka, ale nebojte hoši, vím jak na to. Walterův švagr mi vzkázal, že mají jet za týden do Lichkova pro sklizeň. Sklidíme jim to pozítří.” Jak řekl tak udělali. V noci potichu přijeli k lichkovskému dvoru, každý přivezl snop slámy, složili snopy vzadu za stodolou a podpálili. Tenhle statek byl malá pevnost, kamené chlévy, kamené stodoly a vše chránila zeď také z kamene. Celou noc hlídali zbrojnoši na dvoře, a tak jen vyšlehly první plameny už troubili na poplach. Ovšem co je platná kamená hradba když vrata otevřeli aby mohli hasit, hned před branou každého kdo vyběhl lupiči majzli po hlavě, svázali a uložili ke zdi. Ve chvatu pobrali všechno co jim pod ruku padlo, naložili na ukradené koně a krávy, pak chvatně prchali pryč. Dobře věděli proč, vždyť na Bílém zámku také bděli stráže, také vyhlásili poplach a chystali se k výpadu. Ovšem do tmy se jim nechtělo, obezřetní byli a vyslali nejprve zvědy, dokonce i rychlého posla prozíravě vyslali do Mezilesí. Na východě obzor blednul, šíralo se, když houf mezilesských drábů přijížděl k Bílému zámku, netrpělivě se k nim připojili místní zbrojnoši a pádili ke statku. Uvítala je vrata otevřená dokořán a ticho, pomineme li ovšem sténání strážných složených u zdi. Zbavili je pout a vyslíchal je sám Černhous. Se strachem v očích mu velitel líčil způsob přepadu, však měl proč mít nahnáno, vždyť pán, ještě nežli se začal ptát, mu jich pár pořádných vrazil. Potom osobně zfackoval všechny strážce dvora a řval na ně kam zmizeli lupiči, trvalo to dost dlouho nežli se shodli na tom, že patrně směrem na Boříkovice. Měli pravdu jen z polovice, protože Fuchs předpokládal, že je budou pronásledovat a proto rozdělil uloupený dobytek na dvě části. Pomalé ovce a krávy poslal přímou cestou na Dvorský kopec, z něho na Nesselfleck je to tak deset kilometrů a to do večera dojdou, s koňmi a vozy odjel opravdu k Boříkovicím, jenže neodbočili, jeli rovně k Dolní Lipce. Vozy zatáhli do prvního lesa a jen s tím, který naložili řídkým hnojem, pokračovali dál, jen občas z vozu ukydli lopatku hnoje na cestu. Dojeli před Červený Potok a tam v lese odpočívali. Vyrazila černhauzova smečka zbrojnošů radující se z blízké odplaty, vždyť podle čeledě, kterou vysvobodili ze sklepa, těch lupičů nebylo více jak dvanáct a jich, chrabrých panských pacholků, tady cválalo více nežli třicet. Není pravdou, že cválalo, s větrem o závod letělo to hejno pomstychtivých drábů, sotva jim sám velkomožný pán stačil. Jen velitel aby se pánovi zavděčil se trochu opozdil, taky aby ho upozornil, že jedou dobře. ”Podívej pane na ty kupky kravinců, jsou před námi, krávy jdou pomalu, a tak je za chvíli máme.” Pán přikývl, zpomalil, pozoroval ty kupky výkalů a

v očích mu zle blesklo. Tohle opoždění oběma ušetřilo mnoho ran a oděrek, možná i život zachránilo a hlavně Černhauzovi. Doletěla rychlá rota na dohled vozu. Jen se objevili za zatáčkou uviděli od vozu prchat dvě postavy. S mohutným zařváním jezdci vytasili meče a vyrazili ještě prudčeji, udělali chybu, neměli pospíchat, kdyby se nenechali unášet pomstou viděli by provaz. Krásný provaz, tlustý, nový a natažený mezi dva stromy ve výši koňských uší. Ostatně nebyl sám, o kousek dál byl druhý a třetí. Lišák Fuchs myslel na všechno a pojistil se.

Poradil dobře, ten první provaz jich shodil šest nežli prasknul, druhý devět. Třetí zůstal napnutý a jen se mírně chvěl když poslední pronásledovatel do něho narazil. Teď většina leží na hromadě a jen pár jich je vláčených koňmi po cestě. Pán s velitelem stačili zabrzdit ještě před provazem, prozatím sedí pevně v sedle, avšak z křoví vybíhá nejmíň třicet chlapů, každý v ruce vidle a vypadají jako by je chtěli použít. Tak tak stačili otočit a už drásají koně ostruhou, už pádí zpět a tiše klejí. Strach má velké oči a tak viděli třicet těch chlapů, ale nebylo jich ani polovic, vždyť neselfleckých rabijátů bylo jen šestnáct, od toho vozu utíkaly dvě starší Fuchsovy holky. Fuchs opět velel, zavolal svý čtyři kluky, přidal jim i ty dvě holky, poslal za dvěma uprchlíky a povídá jim. ”Honem skočte na koně, žeňte ty lumpy tak, aby jste je nedostihli a žeňte je co nejdál, aby jsme my stačili zajet pro vozy a stihli dojet pod Dvorský. Taky se s nima nemlaťte, jak by si chtěli něco začít tak zmizte.” No a pak se dal do těch popadaných. Moc ho tam už nebylo potřeba, už většina je uklidněných a oloupených. Dopadlo to pro loupežníky dobře, do jara už nemuseli na loupežničení šáhnout. V létě nadělali polí víc než potřebovali, s tolika koňmi se to pracovalo, úroda toho roku nádherná, a tak až po sklizni starý Fuchs opět začal s tím svým mudrováním. ”Tak co hoši, copak letos vyvedeme tomu panskýmu lumpovi? Né že bysme letos zimu nepřežili bez jeho zrní, ale měl bych chuť na něco dobrýho. Taky by to chtělo se rozjet kousek do světa a nebát se, co vy na to?” ”To víš táto, co řekneš to bude, nám je to fuk a nebojíme se.”

Nikomu neřekl co má za lubem, a tak po půli října vyjeli, každý jel na koni, vzali sebou taky jeden vůz s trochou jídla a nějakým zbožím. Mířili přímo na sever. Kluci byli u vytržení, po tom samotářském životě v lese koukali s údivem na velké vsi, to nebylo jako dříve ve Smrčině, tam bylo sotva patnáct chalup a ještě roztroušených. U Hablšvertu už ani nemluvili, a když dojeli do Kladska myslel táta, že se s nima bude muset vrátit jak se kluci báli, ví bůh čeho, ale báli. ”No jo, jsou to vesnický balíci” pomyslel si a nechal je raději před městem v malém háječku, sám se vypravil na výzvědy. Pomalu týden to takhle bylo. Kluci si pekli v háječku nějaké maso, pili pivo, pospávali i když už sníh proletoval a na nic si nestěžovali. On každé ráno se dvěma nejstaršími jel do města, nechal je na trhu prodávat tu trochu věcí které přivezli a sám šmejdil po městě. Večer nakoupili jídlo a vrátili se zpět. Pátý den už nebylo co prodat, tak jel sám a šestý den taky, vrátil se však ještě před polednem. ”Všechno sbalit a jedem,. Waltr, Hugo a Hans pojedou se mnou napřed a vy koukejte ať se neztratíte. Konečně cesta je přímá tak snad nezabloudíte a my po kousku vždycky na vás počkáme.” Jeli, Fuchs zpočátku jen tak letmo sledoval krajinu, ale později odpoledne koukal po kraji stále víc, kolikrát se i kus cesty vrátil až v takovým dolíku povídá. ”Tady zůstanem na noc, zapalte oheň je zima a ještě musíme uvařit.” Ráno bylo krušné, skoro jako pocukrované, mlha se táhla krajem a přimrzala na co šlo. Probudili se bílí jako sněhuláci a ztuhlí, chudáci koně taky stáli celí shrbení. Fuchs poručil uvařit kotel polévky, koním nasypat polovinu zrní které jim zůstalo a odpočívat. K obědu navařili kotel masa a Fuchs poučoval. ”Počítám tak za hodinu by se tady měli objevit čtyři vozy, pojedou s nimi čtyři ozbrojený pacholci. Tak tyhle vozy musíme dostat, to vezou zásoby na zimu Černhauzovi do Mezilesí. Ty Waltře, ne Jozef pojede po cestě támhle na kopec a bude dávat pozor aby nás nikdo nepřekvapil, na druhou stranu pojede Ignac s Hermanem, vy budete koukat ke Kladsku a až ty vozy uvidíte, tak Herman nám to přijede říct a ty Ignac koukat taky aby nás nikdo nezaskočil. Ostatní budou tady v křoví a jak bouchnu tady tou palicí do postranice tak hr na ně. Taky dejte pozor, když nebouchnu tak nevyskakovat, mohlo by těch hlídačů být víc, koně odveďte kousek dál, ať nás neprozradí a ty zbrojnoše šetřit nemusíte, stejně jsou to Černhausovi drábi.” Ještě hoši nebyli zpátky jak koně odváděli a už Herman celý vzrušený blekotá. ”Viděl jsem je, jedou, pět jich je.” ”Zalez do křoví, rychle.” Planý to byl poplach, jeli, ale úplně jiný nežli chtěl Fuchs. Později si to vyčítal, mohlo těch dobrot být třeba víc, jeho už uklidnit nemůžu, vás ano, ten náklad by mu byl na nic, oni totiž vezli len do tírny a lnu se v Nesfleku urodilo letos dost. ”Vylez Hermane, sakrapráce kde jseš? Přestaň se klepat a jeď znovu na kopec.” Tentokrát to trvalo déle, dokonce projel jeden povoz z druhé strany spolehlivě ohlášený Jozefem. Však dočkali se, bohužel jen tří povozů, Černhaus

snad měl málo peněz po těch jejich předešlých návštěvách, snad šetřil nebo více pochutin nechtěl, zato povozy doprovázelo sedm drábů. To zjistili až když se s vozky domluvili o zajetí, všech sedm totiž spokojeně pochrupovalo na vzácném nákladu. Černhaus totiž počítal s maximální ochranou teprve od Habelšvertu, nepředpokládal, že by lapkové udeřili v hustě obydlené části Země koruny české. Prořítili se povozy posílené o koně lupičů daleko od Habelšvertu, krutě natřásaly s povázanými dráby a vzbuzovaly v nich obavy, že tuto jízdu nepřečkají. Hluboká mrazivá noc halila hemžení lidu za vesnicí Rožanka. Tam se překládalo vzácné zboží z vozů na koně nebo mladá záda synků Fuchse či Horna. Porůznu bylo potřeba skrýt vzácné pochutiny původně určené pro panské jazýčky a nyní přepravované do osady Neslflek. Potajmu byla také vystavena hostina pro tři povozníky, ještě nežli nastala jim táta Fuchs ukázal, kam pod kozlík schoval pár zlatých penízků a hned potom do nich začal lít víno. To víte i to uzené museli ochutnat, ale studené, vydýchané, k tomu nakládané hříbky, brusinky, hrušky v medu, víno z ostružin, ořechy v sýru, no a tak podobně. Až do rána příštího dne hodovali, pak je nechali na pospas osudu a pánovi, jen Fuchs k nim držel řeč. ”Černhaus vám určitě nechá nasekat, proto jsem vám dal pár peněz aby jste byli odškodněný. Jen se braňte, že zbrojnoši nekonali svou povinost, ti vás měli ochraňovat a pánův majetek taky. Co jste měli dělat vy? Dopravit náklad od někud někam, jak pán poručí. Pán poručil, a tak jste vezli. Teď s váma pojede tady jeden mladý aby dráby rozvázal až před Mezilesím, nejedli dva dny, mrznou taky dva dny, a tak se na vás snad nevrhnou až je rozváže.” Po tomto přepadu Černhaus přímo běsnil, došlo mu, že musí mít loupežníky usídlené někde poblíž, ale jeho pacholci prohledávali lesy za Rožánkou, nikoho nenapadlo jít rovnou za Bochňák, a tak si oba rody spokojeně žili po svém. Ovšem dlouho ne, pouze do začátku léta, to přišla jednou taková malá bouřtička, táta Fuchs zrovna hledal houby pod několika nevysokými břízami a potvora blesk si vybral akorát tenhle kousek země kam by se vybil. Poplakali za tátou, povzpomínali a přemýšleli co dál. Fuchsovi kluci usoudili, že bez tátova vedení jim loupežnická pšenice nepokvete, a tak se usnesli poctivě obdělávat pole, vždyť nyní mají pozemky dost velké aby je uživily. Polovina Hornových taky, že budou jen hospodařit, ale ti tři mladší, že ne, že loupit je lepší, že se budou tím lupičstvím živit. Marně jim to bratři vymlouvali, nadarmo do nich Fuchsovi kluci hučeli, hoši se usídlili na opuštěném a rozvaleném hrádku nad Rožánkou, dnes se mu říká Ščerba. Neměli štěstí, hned u prvního přepadení narazili na formana dobře ozbrojeného a odhodlaného se bránit, mohl si to dovolit. On totiž z kozlíku dobře viděl hochům za záda, a tam zrovna přijíždělo pár drábů. Jednoho loupežmíka zabil forman, jednoho drábi a třetí se dovlekl umřít domů

na Nesselfleck. Dobře si pozůstalí uvědomili jak také loupežník může skončit a na loupení je přešla chuť.

G 1561 se psal ten rok, když se na Jelením vrchu usadili loupežníci. Kdo to byl nikdo nevěděl, kolik jich bylo taky ne, ale mluvili německy, kleli hůř nežli králický hrobník Mauler a ten byl tím klením proslulý pěkný kraj světa. Tohle všechno by nikomu nevadilo kdyby to nebyli mordýři. V té době Větrný vrch byla pěkná pustina, on je kousek od Klepáče a do nejbližší vesnice bys musel jít dobře dvě hodiny a to se ještě prodírat hustým křovím. Vesnice pod Větrným vrchem, Jedlov, Potoček, Heřmanice začali budovat až roku 1564 když tahle banda byla vyhubena. Já vám to povím kdo to byl, vojáci, a to vojáci českého krále Ferdinanda prvního. Oni vezli bohatou kořist z tureckýho bojiště svému pánovi do Vídně a záviděli, že dostane takovou kupu zlata. Však tu kořist taky nedovezli. Ještě nežli dojeli do Brucku vydrancovali jeden vůz a zlato si zakopali na nějakém tajném místě. Potom na přívozu přes rozvodněnou řeku Leithu pramici převrhli, vůz se potopil, vojáci dělali že jsou utopený a voda je odnesla. Jo, ale hned za zatáčkou vylezli z vody, skovali se do rákosí, počkali až se setmí a uháněli pro poklad. Taky lidi říkali, že se jeden utopil protože neuměl plavat a kvůli tý chamtivosti po zlatě na to zapoměl. Dokonce tam tihle zběhové prý utopili i svý dva kamarády, aby jim připadnul větší podíl. Tak když si ten poklad vykopali, ukradli koně a honem uháněli do Čech. Taky se říkalo, že prý za Dunaj jich dojelo jen dvanáct a chlastali v každý druhý krčmě podle cesty. Jeli podle Moravy, řeka je vedla spolehlivě a mysleli si, že dojedou až domů do Slezska, jenomže to pití něco stojí, dobré papání taky není zadarmo, ale o nejvíc zlata je připravily karty a kostky, tenkrát se těm kostkám říkalo vrchcáby. Do Břeclavy se jich dostalo pouze osm, čtyři leží zakopaný někde podle cesty a další dva zůstali ve Vyškově. Pak stále ještě spolu jeli od krčmy ke krčmě, kde flámovali a kořist prohrávali v hazardních hrách. S poslední hrstkou zlata se dovlekli akorát do Prostějova a tam tu hrstku prohráli ještě do večera. Tak cestou k Olomouci loupili, jak je dobrým zvykem žoldáků. To se ale nelíbilo jak oloupeným tak Moravským úřadům a po menším hledání sebrali v jakési špeluňce dva z nich na mol opilé. Zavezli je do olomouckého vězení, nechali od kata trochu potrápit, a když hoši vybreptali i to co nevěděli, s velkou slávou je pověsili. Na Větrný vrch jich dojelo už jen šest a tam si udělali svůj tábor. Zbudovali jakousi haluznu a v ní propíjeli poslední lup, k tomu přišli kousek za Hanušovicemi. Jakýsi forman se jich na křižovatce ptal, jestli cesta ke Starému Městu je doprava nebo doleva. Ten největší raubíř, aby dokázal ostatním jak je mazaný, slezl s koně a povídá formanovi.

”Slez taky dolů, ukážu ti takový kouzlo, turecký kouzlo, který jsme dělali když jsme nevěděli kam jet. Polož svůj klobouk doprostřed cesty, odvaž si měšec s penězma, drž ho za šňůrku nad kloboukem a říkej, ukaž cestu váčku, dej na klobouk značku, šurum, vurum.” Ten trouba forman opravdu klobouk dal doprostřed křižovatky, opravdu si odvázal pytlík s penězma a odříkal tu kravinu. Mezitím slezli s koní i ti ostatní raubíři a jen doříkal povozník tu blbinu, píchli ho mečem do zad. Oni tomu říkání dobře rozuměli, šurum, vurum je po turecku bij, zabij, a tak ho s klidným svědomím zabili. Ten co mu tak pěkně poradil koukne na klobouk a povídá. ”Ono to opravdu funguje, koukejte tady jsou dvě kapky krve. Jedna směrem k řece a druhá na cestu podle ní. Tak chlapa hoďte do vody a my pojedeme tou cestou podle řeky, než nás tady někdo uvidí. Mýho koně uvažte za vůz a já budu kočírovat.” Teprve asi po hodině jízdy zastavili a prohlížejí náklad. Chválili nebožtíka za jeho prozíravost, vždyť jim připravil všechno co je potřeba pro začátečníky k řádné loupežnické živnosti.Vína za půl vozu, špeku a uzeného čtvrtina a všelijakých oděvů taky bezpočet, jen těch dukátků v míšku mnoho nebylo. No statek by za ně koupil, ale pro bývalé majitele plného vozu zlata to bylo jako když plivne. Leč ten jejich náčelník povídá. ”Musíme se chlapi uskromnit, pití máme do podzima, jídla taky a hrát budem jen mezi sebou. Dnes vyhraješ ty, zítra já, a tak to zůstane mezi náma. Jo, a pracovat se bude a bude pracovat každej, žádný ulejvání a vymlouvání. Každý měsíc alespoň jeden vůz musíme získat. Tak dost kecání, Vincku nalej a Hanzi rozdávej ať zbytečně nemarníme čas.” Léto bylo v plném rozpuku, počasí akorát, ani teplo ani zima, hoši už měli zadky otlačené od věčného vysedávání u karet a jeden z nich prohodil. ”Já nevím jak vy, ale já bych se trochu projel. Taky bych si dal nějakou čerstvou zeleninu, vždyť jinýho nemáme nežli hrách s uzeným, nebo nudle

s klobásou. Taky bych si dal pořádný kus vepřovýho a zelí, kdypak jsme taky měli naposledy čerstvej chleba?” ”To máš pravdu Hermane, co kdybychom jeli hned? Však ani nevíme kde jsme, okolí neznáme a ani nevíme kde je nejbližší hospoda. Ostatně, o sousedech nemáme taky ani páru.” Tak se sebrali, osedlali koně a vyrazili. Na východ to znali, tam odtud přijeli, tak pokračovali západním směrem. Ze sedel koní okoukli Lichkov, nijak je ta vesnice nenadchla, ani ta krčma se jim nezamlouvala. Jo to mladkovská hospoda to bylo jiné, prostorná síň, chládek, na dvoře to vypadalo, že tu bývá dost často nějaký forman noclehem. Dobře pojedli, dosti piva popili, neradi zaplatili a vydali se na další pouť. Dostali se až do Jablonného, hospoda ještě lepší nežli mladkovská a protože se schylovalo k večeru, už tam stály dva formanské vozy. Poklábosili s formany, vyptali se kde to vlastně jsou, zajímali se jak tady často jezdí a takové ty pro lupiče důležité informace. Nežli padla tma přijel ještě jeden vůz a hoši povídají krčmářovi, že by rádi přespali. ”No to můžete, ale já už mám jen tři postele volné, leda že by jste se natáhli támhle na seníku. Teplo je a jak jste uválený bych řekl, že by vám to nevadilo.” Egon sice šahal po meči, zdála se mu ta odpověď dosti urážlivá, ale Herman mu ruku stáhnul a povídá krčmáři. ”Máš pravdu, nám by to nevadilo, my jsme zvyklí, to víš vojáci, kolipakrát za rok se dostanem do postele. Obvzlášť tam na tureckým bojišti.” Formani začali špicovat uši jak slyšeli o Turkovi. Hned ať ještě posedí, nějaké pivo jim koupí a ať povídaj jaký to tam je. Nalévali se, povídali a Herman vyzvídal naopak na formanech. Přespali na seně, jak jim krčmář doporučil, ale museli je tam pacholci donést. Mimo Hermana, ten byl skoro střízlivý když pitka skončila. Druhý den se vraceli, dojeli pod Bílý zámek a v tom úzkém údolíčku poseděli ve stínu stromů. Tam si těch pět chladilo brňavou hlavu po včerejším pivu a poslouchalo Hermanovo kázání. ”Já vám řeknu, že jste se pěkně vyznamenali, copak v pracovní době se pije? Vždyť vy by jste ty formany byli schopný obrat už v krčmě. Ty Egone jsi tam pokřikoval, že by měšťané měli zaplatit výpalné, to se ti povedlo, nás šest proti celýmu městu a z toho jen jeden střízlivý, tak jsi to asi myslel, viď? Taky není dobrý se ukazovat často mezi lidma tam, kde někoho chceme obrat. Tady se mi to líbí, pořádný lesy, lidí poskromnu a žádnýho zbrojence jsem neviděl. Všimli jste si kamarádi, že ani ty kočí nemají meč po boku a klidně si jezdí bez doprovodu. Jo tady se mi bude líbit dlouho. Teď jedem domů a za den nebo dva se sem vrátíme.” Jak Herman řekl tak udělali, vrátili se za dva dny, v lesíku, kde je dnešní Těchonín se rozvalili a nechali hlídat jen Bruna. Půl dne proklimbali nežli jel vůz, přesně jak potřebovali, k Jablonnýmu. Tihle ti loupežníci vsadili všechno na jednu kartu, pomalu přicválali k vozu, dali se s vozkou do řeči a že jestli

nechce ochraňovat. Jenže hned v prvním zastíněném místě povozníka píchli a měli vyděláno. Na kozlík si sedl Udo, ten z nich uměl nejlépe vůz kočírovat a uháněli domů. Tam se radovali z kořisti, opět trocha vína, nějaké to uzené, dva pytle mouky, jen půl vozu hrnců, lopat a jiného zařízení pro domácnost jim potěšení nepřineslo. Vincek to všechno naházel na pokraji lesa do křoví, vůz nechali taky na kraji lesa, však tu stojí i ten uloupený u Hanušovic a vše ostatní na koních vytahali na kopec. Do čtrnácti dnů prozkoumali okolí i na sever a jih, vytipovali si tam další místa kde bylo možno loupit beze svědků. Vraceli se od Štítů a přímo proti nim jel vůz větších rozměrů a tažený dokonce čtyřspřežím. Když ho míjeli zničeho nic Bruno švihl mečem a vozka ležel pod vozem. Zase Udo skočil na kozlík, vůz obrátil a jeli domů. Dovnitř se podívali až za Červenou Vodou. To bylo překvapení, vůz byl plný nových prázdných sudů. To nemuseli krást, vždyť prázdných soudků měli ve svém ležení plno. Přesto s vozem zajeli k těm dvěma předešlým. Když byli doma na Větrném vrchu a po jídle odpočívali, rozčílil se Udo. ”Jestli to takhle povedem dál budeme mít pod kopcem vozů jak v husitským táboře. Proč jsi Bruno toho kočího zabil? K čemu nám ty sudy jsou?” ”A kdo to mohl vědět napřed ty chytrej, příště si sekej do kočího sám, ale napřed se ho zeptej: Copak strejdo vezeš? Stojí za to tě píchnout? Nastav krček abych se nemusel natahovat.” Vybuchl Bruno a začal se strašně chechtat, dokonce to vypadalo jako by sahal po dýce. Skočil mezi ně Herman. ”Nehádejte se chlapi, oba to myslíte dobře, ale každý po svým. Musíme si zvolit hejtmana, musí tu někdo poroučet a musíme se radit. Koho navrhujete?” Ozval se Udo, tím svým pomalým hlasem, povídá. ”Koho budeme volit, budeš ním ty, stejně nejvíc poroučíš a vždycky dobře. Jo taky chlastáš míň nežli my, já jsem pro tebe.” Ostatní mimo Bruna se přidali. ”Tak dobře, zítra jestli bude pěkně, tak pojedem na sever, mě se to tam u toho Langenau moc líbí. Hluboké lesy, samá zatáčka, vesnice malé a daleko od sebe.” Langenau to je dnešní Długopole v Polsku, tenkrát to byla jedna ze dvou vesnic na cestě z Mezilesí do Bystřice a právě z Bystřice, tehdejšího Hablšvertu sledovali ten vůz. Herman jel za ním sám a poručil ostatním ať ho z dálky sledují. ”Až si sundám kabát tak nás dojeďte a jestli jich bude víc tak je potom zabijem.” Dojel vůz a dal se do řeči s kočím, chvíli si s ním povídal a jen projeli vesnicí už kabát sundává. Za chvíli bylo po všem a kočíroval zase Udo. Ostatní klusají vedle hejtmana a vyptávají se co vezou tentokrát. ”Budete se chlapi divit, ale vezeme plný vůz piva, medoviny, slanečků a uzených ryb. Copak necítíte uzenáče? Koukejte, pod náma je Mezilesí, nežli tam sjedeme ochutnáme to a hlavně necháme koně odpočnout. My mezitím nějak předěláme plachtu, on totiž ten kočí byl tady z Mezilesí a nerad bych, kdyby někdo vůz poznal.”

Povedlo se jim projet městem bez povšimnutí. Domů na Větrný Vrch dorazili za tmy, a tak ani zboží nevyložili. Do rána vrcholek kopce byl bílý, naprášilo sněhu na prst vysoko a oni z těch bud narychlo postavených vylézali celí zkřehlí. Snídali uzenáče s horkou medovinou, pak se zahřívali prací. Hodně kmenů nakáceli a natahali, nežli postavili bytelný srub a stáje. Práce přibývalo. Tráva pod sněhem, v ležení ani hrstka sena a přitom v ohradě postávalo šestnáct hladových koní. Jen měl srub střechu, zapřáhli koně do vozů které stály na kraji lesa, na jednom byly ty nové prázdné sudy, na druhý naložili prázdné sudy z ležení a na třetí to, co před tím vyházeli do křoví. Pak se vydali dolů na Moravu. První zastávka byla Šumperk, Herman ustrojený po formansku zašel za rychtářem. ”Poraď mi dobrý člověče, jezdil jsem formanku s tátou, on jeden vůz, já jeden vůz a táta předevčírem umřel. Pohřbil jsem ho v Olšanech a tamní farář povídal, když jsem se ho ptal kdo by koupil vůz s koňmi a nákladem, že on ho nekoupí, co by s tím dělal. Povídal mi, jeď do Šumperka, to je velké město a tam to určitě někdo koupí, řekni že čtvrtinu slevíš a uvidíš jak ti ruce utrhají.” Lišák rychtář jak uslyšel o čtvrtině slevy začal vychytrale. ”Prosím tě proč prodáváš vůz s koněm když jseš forman? Vždyť je to tvoje živobytí.” ”No a jak pojedu domů? To mám řídit dva vozy až do Pardubic? A k čemu mě tam budou? Měl můj táta jednoho syna a já žádnýho. Mě stačí jeden povoz, raději čtvrtinu slevím, to by přišlo levněji nežli někoho najímat na práci. Doma bych musel koně živit i když by stáli, a kdo ví na kolik by to přišlo.” Rychtář se ho ještě vyptal co veze, pak líčil jaký byl mizerný rok, jak jdou špatně obchody a tak podobně, nežli se vyslovil k ceně. Bylo to za polovičku, Herman se kroutil, ale v duchu se smál. Vůz se starými sudy prodal za stejných okolností v Mohelnici a ten velký parádní, plný nových sudů, s úplně stejnou historkou až v Olomouci. Bohužel, místo aby přijeli s prázdnou dva nové vozy stačili přibrat zpáteční cestou. S těmi zajeli do Bystrice a tady se na ně usmálo štěstí. Tady místní rychtář Hermana málem vyhodil, ale pak mu povídá. ”Zkus se zeptat Hahneho, to je forman jako ty a bydlí hned u mostu přes řeku.” Tenhle Hahne odhadl Hermana hned. ”Tak se slevou prodáváš? Hm. A kdepak jsi k němu přišel? Někde hodně daleko?” Naoko se Herman rozzlobil, vykládal o rodinném neštěstí, dušoval se, Bohem zapřisahal, ale nic platné to nebylo. ”Podívej, mě můžeš věřit, jak budeš mít nějaké další ”dědictví” tak přijď nejdřív bez něho a dohodnem se. Ale to ti povídám, víc jak jednou do měsíce nesmíš dědit, já víc prodat nemůžu aby to nebylo nápadný.”

Zrovna začínal advent, peněz i zásob měli dostatek, a tak zalezli do skoro hotového srubu, dodělávali vnitřek a odpočívali, stejně pro sníh nemohli dolů s kopce. To až v únoru zahájili činnost. Kupecké povozy, kočáry, mnohokrát i jezdci mizeli z cest. Větší mlýny nebo zámožnější statky, stojící o samotě, často dostaly nezvanou návštěvu a po ní v temné noci plály jako pochodně. Celý rok se zásobovala Hermanova tlupa po širokém okolí, Hahn měl plné ruce práce a jeho truhlice se také plnila. Po celou dobu kterou se věnovali řádnému řemeslu silničních lapků se jim dařilo, ovšem jednou přivlekl Bruno jakousi holku. ”Tohle je Dorna, bude nám dělat hospodyni, uvidíte, že ji za chvilku budete mít rádi.” Už když se na ní soudný člověk podíval musel pojmout podezření, pestrý, poněkud uválený šat vypovídal o jejím vkusu. Ten vyzývavý pohled jiskrných očí v osmahlé tváři také lecos napověděl, a když promluvila, muselo dojít každému, že to děvče není klášterní schovankou. Z toho jak do sebe lila víno šlo usoudit, že už ho v minulosti okoštovala, no a že se měla ke každému už přímo řvalo jasnou řečí. Když tam byla třetí týden přivedl ji Hanz družku, ta byla pravým opakem a Hanz se netajil tím, že s ním nešla dobrovolně. Proto ji taky museli hlídat, a když se vydali za prací, raději ji zavírali do komory. Ovšem přes zimu to s prací nepřeháněli, zásob bylo dost a nyní, v dámské společnosti, tu bylo veselo, obvzláště když Dorna přivedla před vánoci své dvě sestry. To bylo štěbetání, to bylo smíchu, to bylo hádek a rvaček mezi sestrama. No a tahle holčičí společnost byla příčinou zániku Hermanovy lupičské bandy, nebyla první která doplatila na ženský. První neshoda přišla v polou února, po větší pitce se Vincek nějak divně podíval na tu vězněnou dívčinu a Hanz ho propíchnul. V březnu se chlapi vypravili rozmnožit majetek a tři sestry si vjely do vlasů. Škrábaly se do tvářiček pěkně dlouhou dobu a zapoměly hlídat tu čtvrtou. Té stačila hodně málá chvilka aby ji les pohltil. Podstatně déle ji trvalo doběhnout dolů do Červeného Potoka. Ani červenopotocký rychtář nebyl příliš rychlý když posílal děvče do Králík k panskému správci. To teprve tam se vše rozběhlo naplno, panských drábů po ruce nebyl dostatek, ale králičtí měšťané nechtěli mít za sousedy loupežníky, a proto se jich větší počet k drábům připojil. Tou dobou si Herman krásně popovídal s formanem, zjistil, že veze zrovna to, co se jim hodí, byli taky na takovém příhodném místě u Vlaského a akorát zdvíhal meč, že chlapa píchne, když se mu cosi zahryzlo do levého ramene. Krutá bolest to byla, meč mu vypadl z pravice a už s ní šmátrá po bolavém rameni. Nahmatal ratiště šípu v tu samou chvíli když se mu druhá šipka zakousla do zad. Vrazil prudce ostruhy koni do slabin a nežli ho vzepjavší se kůň shodil, zahlédl na stráni u cesty dva chlapy napínající luky k další ráně. Pak ho zahalila mlha mdloby. Jak se Udo pomalu pohyboval za živa tak i nyní pomalu padal k zemi, jen smrt měl rychlou, šíp mu projel rovnou srdcem. Hanz vypadal jak ježek, trčelo mu ze zad mnoho opeřených střel, lépe nedopadl ani Egon, šíp

určený Brunovi proletěl mu stehnem a zabodl se Brunovu koni do hrudi. To víte, že kůň poskočil bolestí, vzepjal se a shodil Bruna na zem. Bruno nelenil, vyskočil nejprve na vlastní nohy, pak na Udova koně a pelášil pryč následovaný Egonem a Hanzem. Ani forman nezahálel, popadnul Hermanův meč a chtěl mu ho vrátit, zatím se jen rozhlížel kam ho vrazit. Ti dva chlapi, nyní již bez šípů, seběhli dolů, formanovi ruku zadrželi a chlácholí ho. ”Buď je mrtvej a pak je škoda rány. Taky může být naživu a to by potom bylo zajímavý ho poslouchat kde všude loupil a kam to všechno ukryl. Stejně ho pověsí, a tak nekaz lidem radost z podívání na popravu.” Sešněrovali loupežníčka, naložili na vůz a pokračovali v cestě ke Králíkám. Sotva do poloviny kopce Výšina dojeli a proti nim se řítí mstitelé. Taky si do loupežníka chtěli kopí či meč namočit, tak tak je velitel zadržel, měl totiž stejný názor na zábavu prostého lidu. ”Však se dočkáme jestli to přežije, píchat můžete ty co utekli, říkáš, že byli tři? Tak slyšíte chlapi? Deset na jednoho vás je, v takovým chumlu se ani každej k ráně nedostane. Taky vás je deset na jednu holku, prý tam tři zůstaly a chlastu plnej sklep. Kdoví jestli nemaj i plný truhly peněz.” Na Jelením Vrchu bylo zle, jen co ranění raubíři dorazili, holky nabraly do zástěr peněz kolik mohly, prozíravá Dorna sice život riskovala když do košíku sypala šperky, ale tři potlučelí lupiči už o nic zájem neměli. Egon dohasínal venku před srubem, dál se nedovlekl, Hanz pajdal s prostřelenou nohou od ničeho k ničemu a nezraněný Bruno pěchoval dva pytle naloupenými věcmi. To se mu stalo osudným, když ten druhý vlekl ven nemohl ani meč k obraně zvednout. Sesypali se na něj králičtí tak rychle, že se jich pár posvazovalo navzájem. Hanz, i když měl jen prostřelené stehno odolávat dlouho nevydržel, co je to krátký meč proti třiceti dlouhým oštěpům? Propíchali ho ze vzteku jako řešeto, každý si do něho s chutí píchl. Umrlého Egona nechali na pokoji, přeci jen se v nich probudila lidskost. Pro nedostatek dalších soupeřů se vrhli na kořist, bohužel ji nebylo tolik, kolik očekávali, chudí lapkové zde bydleli. Zlata pomálu, stříbra každému hrstku a i v těch připravených pytlích to vonělo více orientálním kořením nežli cinkal ušlechtilý kov. To ještě nevěděli, že právě tohle vonné koření se vyvažuje zlatem. Po tom mordu nyní vystřízlivělý dav začal hledat povětrný holky, brzy se ukázalo, že na Větrném vrchu nejsou, jen občas utrousený penízek značil cestičku kterou život zachránily. Nezbylo králickým nežli sebrat co pod ruku komu padlo, nalít se vínem a jet domů. Dlouho vyslýchali králičtí jaté lapky, Herman byl naprosto apatický, zaprve se mu rány nehojily, za druhé se smířil s osudem. Přiznal všechno, činil pokání a prosil Boha o odpuštění. Ne tak Bruno, ten byl vzpurný, zle nadával komu mohl a zlomil jej až kat. Krásná to byla slavnost den po svatém Barnabáši, 12. června Léta Páně 1563, když lotry loupežnické vlekli na popraviště k rozcestí u Dolní

Lipky. Lidi přišli na tu podívanou i z hodně vzdálených vesnic, kdo by si takové povyražení odpustil, když to byla první poprava v Králíkách. Kata si na to půjčili až z Kladska aby místní nic nepokazil, a ten Hermana pověsil v cuku letu a Bruna, pro jeho zatvrzelost, nechali soudci lámat kolem.

G Opět králicko mění majitele a pána, tentokrát se píše rok 1577. Tím pánem je Zdeněk z Valdštejna a je to on kdo zakládá nové dědiny na místech dříve pustých. Zalidňují se především údolí končící v horách, přistěhovalci kácí lesy aby měli klády na roubené chalupy, paseky klučí na nová pole a postupují stále více do hor. Znovu se mýtí lesy na pole, na topení, na nářadí, a tak jedním z posledních pustých míst, poblíž cesty Brno Klodsko, je kopec Strážka. Vypíná se nad vesnicí Mlýnický Dvůr a patří k šilperskému panství. Tam se usadila tlupa velmi vzláštních lupičů. Vůdcem té banby byla Gretchen Kesselgruber, žena postavy olbřímí, vysoká více nežli dva metry, a když se do cesty vozu postavila neobjel ji, tak mohutná byla. Obvzláště v sedací partii si s šíří vozu nezadala. Čemu se podobala v oličeji nelze zodpovědně říci, nejvíce snad opařené kravské hlavě s koňským chrupem. Ostatní členy tlupy tvořili její synové. Gréta před lety vařila v Mezilesí na faře důstojnému pánovi Ervínu Grossmaierovi a bylo veřejným tajemstvím, že ti dva synci, dvojčata Petr a Pavel jsou jeho dílem. Ovšem po otci nezdědili nic, ani majetek, ani podobu. Zůstali horší kopií své matky, převyšovali ji o pěst, obličej taky zvířecí, ústa skoro stále slintající, hlava rostla rovnou z trupu a paže tlusté jako normální chlap v pase. Zadek sice vlastnili menší nežli máma, zato nohy krátké, špalkovité, tlustší nežli stoletý smrk. Zatím co příroda hýřila na vzhledu, nadobro zapomněla vložit do hlavy byť i jen zrnko mozku. Třetí synáček byl pravým opakem matky i bratrů. Taky o něm se vědělo, že jeho otcem byl bratr. Český bratr Jakoubek z Oseka, ten který před dvaceti pěti lety kázal v Mezilesí. Tenkrát totiž husité vyhnali faráře Grossmaiera a Jakoubek ho na nějaký čas zastoupil. Tak tomuhle tátovi se kluk podobal, taky tak metr čtyřicet do výšky narostl, vlasy řídké a rezavé, hrudníček vpadlý snad až za páteř. Ručičky, ba i nožičky, toť vrbové proutky a hlásek byl skřípáním nenamazaných dveří. On vlastně ani nemluvil, jen vydával různé hrůzné skřeky a hlasitě se prohihňával životem. Máma mu taky říkala Jakoubku. Život je změna, a tak po ne dlouhém čase protestanti vypráskali kněze Jakoubka od stolu i lože na faře a povolali zpět jim milého kazatele Ervína. Dokud žil důstojný pán Ervín byli synci skryti zrakům věřící obce, jenže ten před dvěma lety v pokoji zesnul a Grétu nový farář zapudil. K čemu mladému

kazateli takové monstrum a ještě k tomu s třemi hladovými krky. Vždyť si přivezl sebou panenku kuchařku jako obrázek. Co tedy zbývalo farské exkuchařce nežli zpočátku žebrota. Avšak když tato čtveřice ruku pro almužnu natáhla, každý raději utekl, jestli rovnou nepadl do mdlob. Tak nezbylo nežli loupit, vlastně žebrat okolo silnic. Nejlepší se žebralo v lesích nebo na pustých místech. Petr popadl kládu, Pavel druhou a čekali v houští. Jen se přiblížil nadějně vyhlížející povoz, máma houkla na Petra “Hoď!” a synáček matku poslechl, hodil kládu koním pod kopyta. Pak stejný povel dostal Pavel, ten také matky poslušen vrhl kmen za vůz. Pak všichni vystoupili před kočího a Gréta spustila. "Podaruj ubohou starou ženu a její nezaopatřené sirotky, Bůh tě vidí a jistě ti na věčnosti oplatí, však jak sám víš, Pán pravil. ”Nechte maličkých přijíti ke mně.” Běžte hoši a polibte pánovi ruku.” Petr s Pavlem se klátili ke kočímu a Jakoubek, vydávající ty své skřeky, poskakoval koním rovnou pod hubou. Kočí povětšinou prchnul a zanechal vůz osudu, pak stačilo pobrat co potřebovali, vždyť potřebovali jen to nejnutnější, jídlo. Máma z nákladu vozu naložila synkům kolik unesli a oni toho unesli požehnaně, sama taky nebyla žádná pápěrka. Vždycky si ten svůj raneček vrchovatě nacpala, nežli se vydali domů na Strážku, kolikrát i tři pytle mouky na hřbetě vlekla a v hubě žmoulala špagátky na kterých visel špek z půlky prasete. Pak byl na cestě alespoň dva měsíce pokoj. Tohle se stalo když už půl roku roku loupili. Schylovalo se k podzimu a před Mlýnickým Dvorem táhli dva statní valaši formanský vůz, nevelký strejček šel pěšky vedle koní a něco jim vykládal. Rozhazoval při tom rukama a byl tak zabrán do rozhovoru s němou tváří, že ani nepostřehl kládu hozenou koním pod nohy. Přišel na to až když ty herky zastavily a synáčkové se klátivým krokem k němu blížili. Strejda malinko poklesl v kolenou a zařval pisklavým hlasem "Vašku, Kubo, na ně!" Zpoza vozu vyběhli dva kluci, no kluci, dvacet jim už bylo určitě a každý v ruce jakési kopí, jenže jim bylo na nic. Máma zavelí. "Tuli tuli!" to jako, že Petr a Pavel se mají k těm klukům přitulit a sama chytla strejdu do náruče příkladem. Synáčci nelenili, za kopí si přitáhli ty dva cizí hochy, obejmuli je a už leží na nich. Netrvalo to dlouho a máma pustila svou oběť, strejda klesnul na zem a dech nemůže popadnout. Máma okoukla situaci, poručila synkům vstát, protože dosud leželi na těch formanských klucích a začala prohlížet náklad. Vstali hoši, ale jen synáčci Gréty, ti druzí v polovědomí leží dál. A dál? Všechno šlo svou obvyklou cestou. Po čase zase podobná situace. Vůz, kmeny, pokorné prosby a kočí celý vyjevený kouká na to potěšení u cesty. Jenže tentokrát na cestě zaduněla kopyta, dobře šedesát kopyt bije do kamenité cesty a do toho dunění zní povel Grétin. "Bij!" A hoši bijí. Nejprve podtrhli koním nohy, pak každý chytil jednoho z padlých jezdců za nohy a točí se okolo osy. Bývalý jezdec se změnil na letce,

lehce jako pták plachtí vzduchem a řve. Řvou i ti ostatní zasažení z lovecké družiny šilperského pána, měli prostě smůlu když dojeli k místu přepadu. Kdo neutekl byl krutě potlučen a opět nastalo rabování. Ještě několikrát měli lupiči možnost přepadnout formana, ne každý však vezl potraviny a nic jiného tihle nebrali. To už ve všech formanských hospodách, od Hradce po Jeseníky a od Brna po Vratislav, se vykládalo o lupičské bandě u Mlýnice. Přesto se občas objevil neznalý forman který trochu potravy vezl. Tenkrát to byl Katzmarek z Hablšvertu. Přijížděl od Červené Vody, seděl na kozlíku zachumlaný do kožichu a zdálo se, že pospává. Zase kláda, zase žebrání, zase se hoši blíží, ale tentokrát od vozu zazněl hrozný kravál a zdroj toho rámusu se řítí na ně. Ten pekelný ryk vydávají dvě chlupaté kule, lépe říci kuličky. Na loupežnickou rodinu útočí dva psíčci, rasou dozajista vesnický mix s podvraťákem, štěkají, ňafají a po nohách chňapou. Ztuhli lupiči jen na malý okamžik, Jakoubek omdlel a matka se zbylými syny uhání lesem pronásledováni krvelačnými bestiemi. Celá věc se měla tak. Z nějakého neznámého důvodu měla Gréta hrozný strach ze psů a taky celý život tomu strachu učila synáčky. Nyní tedy tři pomalu dvěstě kiloví obři prchají před párkilovými mazlíčky. Katzmarek o tom nemlčel, jen dojel na Kocandu, to je formanská hospoda v Písařově, už u piva vykládá, jak ho jeho milí psíčci mazlíčci zachránili od loupežníků. Tenkrát tam šenkoval Bláha a ten dostal dobrý nápad. Sehnal si tři psy vlčáky a za pár peněz posílal svého synka s těmi hafany jako ochranu proti loupežníkům. Těm nezbylo nežli přepadat chudé mleče, když s jedním pytlem mouky na trakaři jeli ze mlýna v Mlýnickém dvoře. Sedláčci začali jezdit ve skupinách neboť si nemohli dovolit zaplatit peskou ochranku, aby použili vlastní darmožroutská psiska jim rozum nedovolil. To jich jelo třeba třicet, do skřípotu trakarů celou cestu hulákali a neuměle štěkali. Co bylo horšího, že mleči zajížděli raději do jiných mlýnů a mlynář Vepřek měl z toho škodu. Potom přijelo pod Strážku asi dvacet rodin od Vroclavi, že si tady postaví vesnici. Ještě se pořádně nerozhlédli a už měli Grétu se synkama na krku, no nakrknula je pořádně, teď není co do huby dát. Hned potom se tam u nich objevil mlynář Vepřek, ten taky ty nové osadníky popíchl. Nejdřív jim poradil pustit psy na loupežnickou rodinku a pak jim líčil hrůzné činy kterými tady tahle banda terorizuje okolí. “Však jste to viděli na vlastní oči a jen co jim vytráví poznáte na svoji hubě co jsou zač, sušit ji budete, protože tyhle čtyři obludy vám všechno sežerou. Dneska byly milosrdný a najedený, obvykle sežerou nejdřív koně.”

Po takových slovech nedalo ani mnoho práce nově příchozí poštvat, stačilo jen vylíčit co je čeká, od hladu až po uřtknutí a už větší část osadníků letí za psy. Dovedli je psi k loupežnickému brlohu spolehlivě a lidová tradice vypráví, že to byl právě mlynář Vepřek kdo první hodil zapálenou pochodeň na úkryt, kde hledala záštitu Gréta se třemi nezaopatřenými synky. Jaká je pravda se nikdy nedozvíme, ale buď jak buď uhořela tam celá loupežnická rodina a opět lidová tradice tvrdí, že čas od času se tam tihle čtyři zjevují.

G Engelbert Goldberg se narodil v městečku Zlaté Hory do kupecké rodiny. Jeho táta nebyl v těch Zlatých Horách nejbohatší, ale zlatými penízky měl truhlici pěkně naditou a aby toho zlata bylo ještě víc, jeho máma klukovi hned po narození říkala. “Du meine goldene Engelchen, du bist unser golden Schatz.” To jako, že je její zlatý andílek a jejich zlatý poklad. Měla pravdu, kluk to byl hezký, baculatý, hodný a růžovou hlavinku samou blonďatou kudrlinku, no ten blond byl tak trochu do zrzava, ale právě pro to, to vypadalo jako ryzí zlato. Však taky kupcová, jen vstala po porodu, hned běhala po celém městečku, služka kluka nosila za ní, a novopečená mamina se chlubila potomkem otravovujíc každého koho potkala. Všechny ženský ze Zlatých Hor se nad klukem rozplývaly, pánbíčku požehnej hulákaly a určitě v duchu záviděly. Ovšem jen této trojici paty uviděly, už si šuškaly. “Počkáme co z něho vyroste, když s ním běhá takhle brzy po narození, to ho pozdějc pěkně rozmazlí a vychová z něj leda pěknýho spratka.” Zatím pravdu neměly, hoch rostl jako každý jiný, jen rychleji chápal. Když mu byly dva roky mluvil skoro jako dospělý, ve čtyřech počítal pomalu líp nežli jeho táta, v šesti si četl z Bible a v osmi se hádal s farářem latinsky. Celý ten čas nazazlobil ani jednou, úslužný byl, pomáhal každému kdo o to požádal a dělal rodičům jen radost. Pak přišly jeho desáté narozeniny a za kupcem kantor ze školy, že prý. “Pozdrav Bůh sousede, koukám na vašeho Bertíka už tři roky, jak mu jde učení. Hodný je to hoch, mravný, zbožný a ví už zrovna tolik co já. Já už ho víc nenaučím, měl by jsi ho poslat do semináře. I náš pan farář povídal, že kluk zná Bibli skoro celou zpaměti, a když se ho ptal, co by chtěl po škole dělat, tak kluk mu prozradil, že by nejraději byl knězem, ale bude muset po tobě převzít obchod. Nekaz synovi štěstí, dej ho do semináře, zasvěť ho Bohu a Bůh se ti odmění. Však koukám, že máš ženu samodruhou, a když syna Pánu Bohu odevzdáš, určitě ti druhého takového nadělí. Když to bude holka taky nevadí, vždyť už máš dvě, provdáš ji za kupeckého synka a…, ale co ti budu radit.” Ne opravdu mu radit nemusel.

Kupec se vyptal synka jestli chce opravdu být knězem, pak dva měsíce o tom přemýšlel, ale nakonec ho do semináře v Olomouci dovezl. Kupcová sice prolévala hořké slzy, ale to ji vydrželo necelý měsíc, to jen do porodu, pak už se radovala z druhého synáčka a pokřtili ho Gottlieb, to jako, že bude miláček Boží. Ten byl úplně stejný jako ten první, ale to nás vůbec nezajímá, protože měl úplně jiný život. Tak tedy ten první synáček, všemi zvaný Engelchen, což je po česky Andílek, se zatím učil a to velmi dobře. Nebylo předmětu ve kterém by nevynikal, a tak téměř deset let uplynulo jako voda. Nyní uměl mimo jiné francouzsky, hebrejsky, italsky, polsky, řecky. Němčina byl jeho rodný jazyk, česky znal obstojně z rodných Zlatých Hor a latinu si osvojil také tam. Božsky zpívat ho naučili v semináři a hru na varhany zvládl pod vedením zdejšího varhaníka přímo mistrovsky, dokonce zkoušel s úspěchem i komponovat. Ke všem byl laskavý, a proto byl přímo milován jak učiteli tak spolužáky. Jenže, všechno má své jenže a nějaký začátek. Blížilo se vysvěcení na kněze, hoši měli odjet na dva týdny domů rozloučit se s rodinami, další týden o samotě rozjímat a pak by nastala ta velká chvíle. Kamarádi den před odjezdem sehnali bečičku tokajského vína, večer ji společně vypili a Andílek už v tom lítal. Pil se mu ten sladký nápoj krásně, nikdy žádné víno neokusil, chutnalo mu, ale usnul ani nevěděl jak a taky ani pomalu nevěděl jak se druhý den ocitl ve formanském voze. Ještě večer, když zastavili na nocleh v Šumperku, se mu hlava točila a žaludek obracel. Pookřál až doma. Tam ho zase všichni obskakovali, obdivovali, laskali a hlavně krmili. K dobrému papání patří i chutný doušek, a tak že byl každý den namazaný, považovali všichni za zcela normální. Zvrat nastal na zpáteční cestě, opět nocovali v Šumperku a Andílka ani z vozu dostat nemohli, jak se cestou zlinkoval. V Olomouci místo do semináře zaskočil nejprve do panské hospody. Zrovna tam probíhala bujará pitka šlechtických synků loučících se s rodnou Hanou a byli to synkové těch nejurozenějších moravských pánů. Kluci měli zrovna před sebou cestu do Prahy, na hrad tam jeli sloužit panu králi, přiučit se dvorským mravům a panskému chování. Šlechtičtí junáci, staré víno a mladé holky se tam mezi sebou motali v jednom chumlu, do toho začal zpívat Andílek hlasem zvučným a lahodným. Skoro každý účastník hodokvasu otočil po zpěvákovi hlavu a ten, když viděl zájem společnosti, začal k písni procítěně drnkat na loutnu. Ty povětrný holky se k němu hned hrnuly, osahávaly mu kučeravé zlaté vlásky, hladily líčka, leckerá necuda se snažila sáhnout i jinam, ale hlavně žadonily stále o nové písně. Vyhověl jim, proč by ne, písní znal bezpočet a líbil se mu ten zájem přítulných děvčátek, vždyť doposud poznal jen laskání obtloustlých řeholníků páchnoucích potem, česnekem a vínem. K půlnoci se tahle cháska dozvěděla, že příjemný mládenec má být do týdne

vysvěcen na kněze. Nalili do něj vína co zmohl a ráno už s ním ujížděli ku Praze. Zatím jen od krčmy ke krčmě, ale přece jen za týden do té matičky stověžaté stihli dojet. Andílek se ani moc nebránil, zjistil, že v téhle společnosti je to zábavnější nežli v ponurém kostele a víno že chutná daleko lépe nežli voda. Dlouhé dva roky to bylo den co den stejné, panští synkové platili bohaté hostiny, víno teklo proudem a holky byly mazlivý. Právě pro jednu tuhle holku si vjeli do vlasů s mladým Gubersteinem a jeho vlastní dýkou ho rozpáral. To se na královském dvoře nedělalo, to bylo přísně zakázáno, za takové věci se provinilci sekala hlavička, a tak Andílkovi nezbylo nežli prchat. Rychle zaběhl do Lichtensteinského paláce, kde měl na přespání malou světničku, pobral svých pár švestek, váček s penězi, raneček s trochou prádla, nějaký ten šperk od holek nebo svých příznivců přibalil, popadl loutnu a vykročil k rodným horám na východ. Pěšky se prchá špatně a pomalu, do večera doprchal jen do Počernic, tam ho rozbolely nohy nezvyklé chůzi, a proto zamířil do krčmy. Trochu peněz měl, tak na džbánek a jídlo bude, ale jen do šenku vstoupil už se ozvalo. “Koukejme se, študent, chudý študent a s loutnou, holky muzika bude. Tak zahrej mládenče, ale zvesela, jídla a pití bude dost.” To takový přiopilý panský hejsek na něj volal a jemu podobní od stolu přizvukovali. Opilec pokračoval. “Mrkni se jaký poklad tady krčmář ukrývá, tvrdí, že to jsou jeho dcery, ale věř mu když je takový škareda.” Mávnul rukou ke stolu, opravdu, čtyři holky krasavice sedí u těch tajtrlíků. “No jednu vám zahraju aby jste věděli co kupujete, ale já hlady padám a od žízně nevidím.” Najedl se dosytosti, při pití hrál do hluboké noci, vlastně do té doby dokud ti panáčci pod stůl nespadli. Ráno když se probudil a najedl prchal dál. K večeru došel do Sadské a rovnou do hospody, v týhle hospodě se žádný hody nekonaly. Tady klimbalo u špatného piva jen pár usmolených sedláčků a ti ho okřikli, ať je zticha, jen co na loutnu sáhnul. Taky dva formani, jen jak večeři zhltli, už pospíchali na lože. Krčmář, sám polospící, seděl u soudku s pivem, netečně pozoroval strop, občas plivl na podlahu, a tak Andílka z nudy vytrhl až takový kluk jako byl on sám. Do dveří se skoro vplíži, ostražitě rozhlédl po hospodě, přisedl naproti němu a poručil si večeři se džbánem piva. Jen dojedl nalil sobě i Andílkovi a vyptával se, na hodně věcí se vyptával než to z něj vylezlo. “Ty jseš Goldberk a předevčírem jsi píchnul mladýho Gubersteina, viď?” Ač se běženec dušoval, ač se bránil, nic mu to nebylo platný. “Nevykládej hlouposti, všichni královi zbrojnoši tě honějí po Praze, já je dobře slyšel když se o tobě bavili, kolipak si myslíš, že běhá takovejch kudrnatejch zrzků jako ty po českým království. Mně se nemusíš bát, mě se

kvůli tobě podařilo uprchnout z vězení. Mne akorát přivedli včera na strážnici když tam vtrhnul starý Guberstein, to je táta toho kluka a slíbil kopu grošů tomu, kdo tě zapíchne a přinese tvoji hlavu. Všichni ti pacholci utíkali hledat a na mne zapoměli, oni mne totiž chytli, když jsem do Prahy přivezl vůz který mi dlouho nepatřil. To víš, to je smůla když přivezeš kupci jeho vlastní vůz i s jeho vlastníma koňma a chceš mu ho prodat. Kdo to mohl tušit, že ta kára, co jsme u Budějovic sebrali je z Prahy. No nekoukej, lapka jsem, čtyři roky se tím živím a říkají mi Jíra.” Debatovali nad džbánkem vína, protože tamní pivo se opravdu nedalo pít, dlouho do noci. Druhý den se vydali na další cestu, jeden na koni a druhý pěšky. Žádnou krčmu u cesty nevynechali, v každé grošík zanechali a v té páté Jíra povídá. “Poslouchej, s tebou je špatný putování, potřebuješ koně. Takhle nikam nedojdeš a kdyby nás honili, neži si uplivneš už tě drží. Taky když jedeš v pěknejch šatech a na koni, žádnej pacholek si na tebe nedovolí. Jo páni jsou páni, dopij tu břečku, jedeme dál a koukej, kde by byl kůň pro tebe zadarmo.” Vlekli se pomalu dál a teprve k polednímu dorazili do Poděbrad. Tam byl trh v plném proudu, lidí plný rynek, krčmy hučely více nežli včelí úly a ve všech značná část hostů silně podnapilá. V jedné z těch putyk si vyhlédli dva zlatem ověšené panáčky a přisedli k nim. Andílek poručil přinést džbán vína a začal vykládat. Vykládal o cizích krajinách, vykládal jak se víno pije v Řecku, porozprávěl o zvycich při pití v Itálii, nastínil Španělské odlišnosti, vychvaloval rakouské vinaře a nenápadně nutil mladé šlechtice vyzkoušet všechny tyto způsoby. Čas poskočil jen o malý krůček, do večera scházelo pěkných pár hodin když totálně opilé mladíky ukládali do postelí. Rádi jim poskytli tuto křesťanskou službu, svlékli je, oděvy uložili do cestovních vaků, přibalili váčky s penězi, přikryli je a odebrali se do stáje. Nechali osedlat koně těch svých kamarádů a pokojně odjeli, to až za městem pobídli koně do klusu, kdoví kdo by ty koně mohl poznat, a tak raději ať jsou do noci co nejdál od Poděbrad. Jo prvních pár mil to byla legrace, ale po půl hodině nastaly Andílkovi muka, pak přišlo peklo a každou další minutu to peklo bylo pekelnější. Ten čertí domov se mu usadil na zadku. Za celý svůj život Andílek na koni neseděl, jeho zadeční kůži drhnula pouze školní lavice, později hospodská lavice a v poslední době jen měkoučká polstrovaná křesílka v panských sídlech. Vydržel to jen dvě hodiny, pak za soumraku, u jakési říčky svá intimní místa chladil v zurčivé vodě. Přenocovali raději v blízkém remízku, že teprve za rozbřesku budou pomalu cválat k Hradci. V noci Andílek nespal, ne že by ho hryzalo svědomí z přeměny v lupiče, to bral jako samozřejmost, pouze přemýšlel, jak se nejpohodlněji vzdálit od Prahy, když to na koni nejde. Přemýšlel i o svém minulém životě a hodnotil vzniklou situaci, jen si vzpoměl na seminář myšlenky začaly automaticky promlouvat

latinou a mluvily jasně. Miseria maxima přímo řvaly. Vklouz do rodného jazyka a přeložil si situaci v jaké se nachází. Bída největší to znělo a vypadalo ještě hůř, ale geniální mozek zapracoval. Farář, ano jenom na faře se mu dostane pomoci, protože když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší. Proto ihned po rozednění si omotal hlavu kusem bílého plátna, to aby nebylo vidět kudrnaté blond vlasy, navlékl na sebe pláštík jednoho z okradených mladíků zbavený všech ozdob, Jírovi poručil také obléci nezdobený, ale čistý oděv a oba vyrazili k nejbližší faře. Tak blízko to zrovna nebylo, ještě hodinu musel naklepávat zadek nežli zastavili před farou v jakési malé vísce. Pomalu se sesul k zemi, zabušil na vrata a po otevření vlekouc se vstoupil. ”Laudatus Jesus Christus.” Dal pozdrav jak se na křesťana sluší a potom perfektní latinou začal vykládat starému faráři o své vymyšlené nehodě. Ano, jeho, papežského nuncia, přepadli lapkové, ano, týden to již je a on nyní se má vrátit za papežem do Vatikánu a přitom se v sedle neudrží. Co že se mu stalo? Napadli je ty zatracení luteráni u Náchoda, pro víru mu hlavu rozbili a na zadek dvacet ran prutem dostal, považte důstojnosti, na holý zadek. Myslel si, že to na koni půjde jet, z Náchoda to vydržel, ale nyní se mu rány otevřely a pálí to jako oheň pekelný. Jestli by byl bratr v Kristu od té lásky a neposkytl mu bryčku do Kutné Hory. Samozřejmě s kočím, kdo by jinak bryčku dovezl zpět. Který z podřízených svatého otce by neposkytl takovou pomoc jeho poslu? Za půl hodiny již lehký vozík odvážel tohoto posla jižním směrem. U první krčmy kočího ožrali, v druhé uložili a sami jeli k Hradci. Tam byl papežův posel snědý, černovlasý a kudrnatý jak se na Itala sluší. Obcházel všemožné církevní osoby a vymámil z nich co se dalo, ponejvíce však peněžní dary. Sám Andílek, s vlasy obarvenými na černo a hubou natřenou vývarem z ořechů, se divil, že dokáže tak krásně lhát a Bůh ho při tom nesrazí do pekla. Dařilo se kamarádům lupičům výborně. Vybraného jídla co hrdlo ráčí, vzácnými víny prolévali hrdla, kolikrát i nocleh dostali, leč chvátali, město to pro ně byla otevřená klec. Kdykoliv mohla zaklapnout, stačila sebemenší chybička a oba by stanuli tváří tvář Bohu všemohoucímu. Vždyť za svatokrádež věšeli hned a bez soudu, vlastně někdy i soudili, ale to potom údy kolem lámali a nebo na hranici upalovali. Tak po čtrnácti dnech upalovali Andílek s Jírou na východ k horám. Starý farářův vozík vyměnili za krytou cestovní bryčku, pod plachtou seděl Andílek a Jíra kočíroval. Nyní to cestoval vysoký církevní hodnostář, cestou navštěvoval různé hrady, zámky či měšťany, nechával se hostit a obdarovávat. Dary dostával za trochu pravé vody z Jordánu nebo Mrtvého moře, prostě z takových míst o kterých podarovaní měli ponětí. I hrstkou země mohl podarovat zbožného

hostitele, mohl si každý vybrat ze kterého místa chtěl. Všechno měl v jednom pytlíku, ať to byl písek z Betléma, Olivetské hory či rodiště Panny Marie, jen tenhle kamínek od Božího hrobu má poslední. Pytel si jich nabral, doufal, že mu vystačí až do Krakova kam veze vzánou relikvii, ale předposlední si vzal včera váš soused. Kolik že stojí? Nestojí nic, vzácný pane, co kdo dá, to dá, každý podle svého uvážení a možností. Chudý když poslední grošík věnuje církvi je to mnohdy víc nežli když bohatý nasype tisíce, Bůh všechno vidí. To se vždycky poznamenal křížem, obrátil oči ke stropu a v duchu si povídal, snad to pravda není a nebo alespoň pod tuhle střechu nevidí. Kolik věnoval váš soused? Neměl bych vám to říkat, možná je to jako zpovědní tajemství, vlastně neřeknu vám to, nemůžu. Jen můžu toho vašeho souseda pochválit, že jeho zásluhou se nebude muset šest lidí vléci osvobozovat Boží hrob pěšky, ale pojede na koni. To se hned hostitel začínal vrtět, poposedávat a za chvíli s nějakou omluvou zmizel za dveřmi. Za správcem běžel, kolik stojí kůň vyzvídal a pak, nežli pohárek vína falešný kněžík vypil, přinášel pytlík o jednoho koně těžší nežli byl sousedův. V první zastávce za Hradcem se těch koní pohodlně rozvalovalo v míšku dvacet pět, teď v Letohradě je jich tam namačkáno sto dvanáct. Ne každý však byl štědrý tak aby přeplatil souseda, nemálo jich říkalo: uštípněte z toho kamínku za dva koně. Jednou se mu dokonce stalo někde u Třebechovic, že ho jakýsi zeman, když si prohlédl zaručeně pravý oblázek od Božího hrobu, zavedl za dům, ukázal na dvorku hromádku přesně stejných kamínků a povídal. "Podívej, ty duše zaprodaná Římu, na tu hromadu, větší jsou jak ten tvůj, barevnější jak ten tvůj a nikdo je nechce ani zadarmo. Zůstaly tady po prosetí písku na omítku a můžu si s nima akorát vysypat pěšinky okolo baráku. Jestli je tady taky Boží hrob nevím, ale vy jednušky jste tady pod Orebem povraždili nás husitů pěknou hromadu a teď koukej odtud sypat než odvážu psy." Z Letohradu jeli k Jablonnému a dobrotivý Bůh kočíroval místo Janka. Jenomže Bůh moc kočírovat neumí, Janek vyspával opici, Andílek na tom byl stejně, a tak koně vedeni hlasem Božím zamířili za šťavnatou travičkou k řece Orlici, sjeli s cesty a povoz napěchovaný podvodně vylákaným majetkem uvízl v mokřiskách. Janek se probral z opice dříve a usoudil, že by tady u řeky nocovat nechtěl, proto se vydal shánět pomoc. Po stopách kočáru vylezl k cestě, rozhlíží se kam se vydat když tu zprava přijíždí několik jezdců. Už už je chtěl pánovitě zarazit a přinutit pomoci, ale pohled na pláště mu nohy zmrazil. Vojáci českého krále si hrdě cválají k Jablonnému. Tihle jezdci na tom byli stejně jako Jíra, prochlastaná noc jim otupila beztak chabé myšlení, ovšem Jírovi šlo o život, a tak když na něj velitel zbrojnošů zařval, “neviděls kočár,” rychle přitakal. “Jestli myslíš dneska pane, tak viděl, černej byl a uháněl támhle tou cestou, no dlouho to nebude, tak hodina, možná dvě.”

"A neseděl v něm chlap se zrzatýma kudrnatýma vlasama?" "Jo, to jo, světlý vlasy měl, když to povídáte tak jsem si vzpoměl, že nějaký světlý byly. Vono v tom kočáru byla skoro tma, a tak jen ty vlasy svítily." Jak se z téhle šlamastiky vymotali sami nevěděli, ale štěstí jim přálo. Setřásli své pronásledovatele ať to byli biřicové českého krále, služebníci Gubersteinovi, či zvědové vyslaní olomouckým biskupem. Od Jablonného kočárek drkotal úzkou cestou ke Králíkám, drsná přímo panenská příroda okolo říčky Orlice se odívala do podzimního hávu, ptactvo nebeské švitořilo a v takovým krásným dnu, z houští před Lichkovem, huplo na cestu několik otrhaných chlapů. Řvali jako pominutí, ale tak nesrozumitelně, že Andílek, byť ovládal spoustu jazyků, jim nerozuměl ani zbla. O co šlo bylo zřejmé, vždyť ten kdo zastaví povoz se zbraní v ruce rozhodně o hubičku nepožádá, ani se na cestu nezeptá, ten chce jen jedno jediné, loupit. Kdyby loupežníci drželi hubu, slyšeli by kopyta koní bijící do kamenité cesty, kdyby nekoukali co ukrást, viděli by přijíždět skupinu jezdců. Teď to bylo opačně, ti na koních je slyšeli řvát, a když pobídli koně do klusu za chvíli uzřeli i loupežníky. Pobídli tedy koně ještě trochu, přiřítili se k místu přepadu, čtyři ty chlopy zapíchli hned, tři povalili a ostatní hnali do lesa. Vylezl Andílek z vozu, žehnal svým zachráncům, zlatý peníz každému do dlaně vtisknul, a když vyzvěděl, že jezdci jsou poslové polského krále kázal tři řádně sešněrované lapky vhodit do svého kočáru, znovu požehnal velitele poselstva a povídá mu. “Nie obawiaj się Zbyszek, w dobre rece jest wkladasz, ty pośpiesz się posłanie doręczyć, wiedz że ja się o nie bardzo dobrze wystaram.” To jako aby posel Zbyšek neměl strach, že se dostali do dobrých rukou a aby si pospíšil doručit co má, on že se o ty lupiče postará dobře. Opravdu se o ně postaral dobře, už před Dolní Lipkou je rozvázal, oblékl do jiných šatů a přijal je do svých služeb. Českého království měl Andílek plné zuby. O tom, že ho honí pomalu polovina králových zbrojnošů věděl, tušil taky, že se k nim přidala i spousta pacholků českých pánů kterým nějakou neplechu provedl, a že na jeho chycení je slíbená odměna si byl jist. Nestál o to aby ho honil každý kdo meč v ruce udrží a kapsu má prázdnou, on raději držel džbánek a váček na penízky měl plný. Zastavil proto s těmi novými spolupracovníky v dolnolipecké hospodě, nalévali se tam kyselým vínem, krájeli mizerné uzené a jednali o budoucí spolupráci. Dobře mu tihle hoši poradili, však věděli co je to pronásledování a zdejší kraj znali perfektně. Dopili, zaplatili a objeli Králíky velkým obloukem přes Prostřední Lipku, to aby je nikdo neviděl a stopu zahladili. Kdy a kde přejeli hranice Českého království s Moravským markrabstvím nevěděli, nikdo je tu nevítal, a tak, jen uviděli k večeru řádně vysoký kopec u cesty, začali se prodírat k němu. Dnes se mu říká Kámen a tyčí se mezi Malou Moravou a Vojtíškovem, tenkrát to byl kraj lesem zarostlý, k nejbližšímu

lidskému obydlí by musel poutník jít tři hodiny pěšky. Prales tu byl přervaný jen korytem řeky Moravy s klikatící se příšernou cestou. Kočár zavlekli podle malého přítoku do hustého porostu, dnes ten potok má jméno Moravěnka, nachytali v něm spoustu pstruhů, vyvalili soudek vína a pili u ohně dlouho do noci. S podzimním ránem se připlížila mlha, zima a obavy. Mlhu rozptýlilo nízké slunce, zimu potlačil rozfoukaný oheň spolu s ohřátým vínem a obavy zahnala práce. Neradi vystavěli jakés takés stavení kus od cesty a vydali se za výdělkem. Vytlačili kočár na cestu, do něho se pohodlně usadil Andílek ustrojený jako kardinál, na kozlíku usedl jeden z lupičů ve skvělé livreji a vzadu se usadili dva další rovněž olivrejovaní lupiči. Jíra je doprovázel jako herold na koni.S osvědčeným trikem objeli blízkou část markrabství moravského, kupčili s ostatky od Starého Města po Brannou a občas nějakého kupčíka připravili o těžce vydělaný peníz. Andílkova výřečnost vynášela penízků dost, už druhou truhličku si na ně museli pořídit, avšak běda. Do cesty se jim postavily Losiny a příroda. Zrovna projížděli okolo zámku když začala zuřit podzimní bouře. Losinské panství patří Žerotínům a ti nejsou žádní hlupáci. Za burácení hromů začal Andílek, převlečený za církevního preláta, vykládat již tolikrát osvědčený příběh, rozohňoval se, křižoval při každém zablesknutí, všechny svaté za svědky bral a Žerotín poslouchal. Se zájmem poslouchal a pozorně, pak netrvalo dlouho když promluvil on. “Tak milosti říkáš, že jsi papežův legát? Co nám českým bratřím je po papeži? Pravíš, že jsi knězem a přitom tonzuru nemáš? Ty si hlavu holit nenecháš? Proč asi? No a teď mě řekni, kolik povozů a lodí jsi musel mít na tu vodu z Jordánu a Mrtvého moře? Kolipak oslů táhlo písek z pouště Sinaj, štěrku z Olivetské hory a kamínků betlémských, když království české je tím plno. Zůstal vůbec kámen na kameni na Božím hrobě, když pomalu každý hrad český je jím vydlážděn? Myslím, že nejlepší by bylo vsadit tě do věže a poslat dotaz přímo k papeži. Tvá latina je sice přímo skvělá, (Však celý rozhovor brebentili po latinsku jak bylo tehdá u pánů zvykem), ale kolik já už různých zběhlých páterů viděl? Hodně.” “A to by jsi se Boha nebál, že na tebe trest sešle pro křivé obvinění, velkomožný pane?” “A víš, že ne, milosti, podívej, ta bouře venku utichla, musím se jít podívat kolik škody natropila a jestliže tě tady najdu, až se vrátím, pak ti nabídnu pohostinství v hladomorně. Jestliže tě někdo z mých lidí uvidí od dnešního večera kdekoliv na mém zboží, pak si stěžuj přímo Otci nebeskému, pakliže před něj předstoupíš. Věřil bych spíše tomu, že po pověšení na prvním stromě, pak poklušeš rovnou do knížectví pekelného.” S kamenou tváří vůdce loupežníků vyslechl Žerotínovo sdělení, svolal služebníky, vsedl do kočáru a vydali se na zpáteční cestu. Nejen náladu měli mrazivou, mráz vklouzl i do lesů pod Sněžníkem. Kočár opět zatáhli do křoví a

sami zalezli do vybudovaného přístřeší. Zásob měli pomálu, především sena pro koně se nedostávalo, a tak ke konci listopadu opět vyrazili na cesty. Ke Klodsku zamířili a zaměřili se hlavně na kupce, použili opět jednou vyzkoušený trik. Kus za Mezilesím jednoho takového chudáka dojeli, dali se s ním do řeči a k formance přijeli společně. Společně mu pomohli koně odstrojit a společně do rána pili. Leč ráno kupčík opici spokojeně vyspával a loupežníci s jeho vozem chvátali zpátky domů, oni už té boudě v polou kopce Kámen říkali doma. Přebytečné koně prodali, nechali si jen dva, nakoupili základních potravin, především vína a do jara o nich nikdo nevěděl. Časné jaro to bylo, co prý jim do žil nalilo odvahy, jiní říkali, že to byl hlad který je jako vlky vyhnal z lesa, ale byla to žízeň. Taky první zastavení přišlo na hospodě ve Žlebu. Dva dny se tam nemohli dojíst a hlavně dopít. Třetího dne se vrátili, Andílkovi se ta krčma nelíbila a proto po pár dnech, když ostatní zatoužili opět po pěnivém moku, poslal je samotné. V té jarní době, kdy sníh plaval Moravou k Černému moři, vyjížděli i jiní za prací či výdělkem. I kupci ze Starého Města chvátali do Olomouce aby vyprodané zásoby doplnili. Taky se ve Žlebu stavili, taky si pár žejdlíků dopřáli, taky s údajnými kolegy kupci poklábosili. Taky je fakt, že když do Olomouce dojeli peníze neměl žádný, o všechny je pod různými záminkami ti kolegové z Čech připravili. Když to svému vůdci hrdě vyprávěli ten je spral jak malé kluky. “Já se v Olomouci ukázat nemůžu, proto jsem s vámi nejel a vy se teď nemůžete ukázat od Starého Města po Olomouc. Co když vás někdo pozná? Tak vousy dolů, vlasy ostříhat a týhle cestě se vyhýbat.” Do podzima jezdili za prací k severním sousedům. Každou práci zahájili v krčmě. Z večera se v ní ubytovali, kočí si povídal s formany, pánův služebník s kupeckými pomocníky a pán si někdy přisedl k jinému pánovi, jindy ke kupci a vždy při tom víno teklo proudem. Ráno bývali časní ptáci a přívětivé hnízdo opouštěli jako první. V kočáře jako páni přijeli k nějakému opuštěnému místu, převlékli se do loupežnického, nasadili mohutné vousy, dlouhé paruky a trpělivě čekali na včerejší známé. Pak už to šlo přísně po loupežnicku. Nikdy je nechytili, nikdo neměl podezření, že by se loupežníci vozili v kočáře. Ovšem i kosa jednou padne na kámen, jim se to stalo poblíž Nysy, to je město ve Slezsku. Podle cesty rosla taková krásná březinka, i z kočáru bylo vidět křemenáče a kozáky pod břízkama, ale vyskočili na ně kolegové. Osm chlapů jako pápěrky se na ně vyřítilo z té březinky, sotva klacky udrželi, a že by řvali to se taky nedá říci. Podvýživy to jsou, těmhle se určitě v loupežnické branži nevede dobře a taky pár štulců je zkrotilo. Kouká se Andílek na ty hochy a přemýšlí.

"Oči mi jdou nějak šejdrem, to asi po té ráně do hlavy," jak na ně vylítnl z kočáru tak se bouchnul o futro dveří, "taky vidím dvojitě, co dvojitě, osumkrát a čím dál je všechno šedivější, houby šedivější, to mají jenom vlasy každý o trochu bělejší. "Co jste zač?" Zařval na ty ubožáky. "My jsme prosím bratři Kohlovi, velkomožný pane..." Znovu zařval, tentokrát na svý kamarády. "Svázat, hodit do křoví a převlíkat, kupec už jede." Svazali kolegy loupežníky, převlékli se do pracovního, nasadili vousy a paruky, pak hupli na osamělý povoz jedoucí k městu Nyse. Nežli se stačili svázaní bratři dvakrát otčenáš pomodlit, už leželi na soudcích uherského vína v uloupeném povoze a polohlasně úpěli. Zato ten majitel povozu řval co mohl nejvíc. Za prvé přišel o majetek, za druhé ležel taktéž svázaný úplně vespod. Nelíbil se Andílkovi ten křik, mohl by je prozradit, proto kázal zastavit a náklad přerovnat. Navrchu ležel ten nejplesnivější z bratrů a taky hned povídá. "Pane, jeď ještě kousíček, pak je odbočka do leva k horám. Pod nima má táta krčmu a tam se dohodnem." Dohoda byla lehká, jen táta uviděl své synáčky pevně sešněrované hned je seřezal, a pak těžce oddychujíc povídá. "Poslal jsem kluky na cestu aby přemlouvali formany k návštěvě naší hospody, však vidíš milosti, že se kluci k ničemu jinému nehodí. Vylítli na tebe a ty jsi myslel, že tě chtějí oloupit? Kdepak loupit, já jsem poctivý muž, kluci hloupí a všechno pokazí. Vidíš sám, vesnička maličká, škola žádná, já na všechno nestačím a ...." "Školu nech školou, kluci by nebyli špatní jen loupí na špatným místě. Podvyživený jsou a vedení nemají, prodej to tady, pojď se mnou a dobře se nám povede všem." Dohodli se, táta prodal hospodu a připojili se k Andílkově tlupě. Ten teprve nyní začali podnikat ve velkém. Tam co vyjížděli na cestu ze svého úkrytu na Kameni postavili hospodu, krásnou velkou hospodu se dvěma kůlnama pro formanské vozy. Jen ji dodělali, starý Kohl obsluhoval v hospodě a kluci stavěli skoro na vrcholku Kamene loupežnické sídlo, nebo jezdili loupit s Andílkem. Šest let už uplynulo od postavení krčmy pod Kamenem a po celý ten čas v ní obsluhoval starý Kohl. Vyhlášená to byla krčma mezi formany, každý se tam rád zastavil, když ne na nocleh, tak alespoň na jídlo a kus řeči. On totiž Kohl byl strašně ukecanej, jak ten vám dokázal vykládat, a taky se vyptával, aby mohl druhým formanům tyhle drby zprostředkovat. Hlavně ale informoval Andílka co kdo kdy poveze a kam. Zatím co táta krmil formanům uši žvaněním a břicha jídlem, Andílek s jeho synáčkama jezdil za prací. Ne často, tak jednou za dva týdny se pustili do kraje a

koukali, aby přepadali ubohé pocestné co nejdále od domova. Nemyslete si, že loupežnický život je samé juchej, často taky bývá ouvej, vždyť takové číhání za raního kuropění, kdy mlha se plíží od řeky nebo potoka k cestě vedoucí okolo nich, není žádné potěšení. Ona taková studená mlha se vplíží ráda pod chatrný loupežnický šat, zahryzne do holého těla, smáčí ho, studí po těle a nahlodává zdraví. Vždyť taky nejčastější nemocí pocestných lapků je revmatizmus, i Andílek si takový krásný pořídil. Tak jedno takové ouvej přišlo zrovna na začátku listopadu. Večer vyzpovídal kupce na hospodě v Kladsku a teď na něj číhali v prvním lesíku za Kladskem. Odporná mlha se plazila od severu, stromy bez listí se chvějí obalené mokrem a vlezlý vítr na ně lepil velké mokré chuchvalce sněhu. Odkudsi se ozvalo frknutí koně, začvachtalo řídké bláto a z mléčné tmy vyplul formanský vůz tažený beznohými koňmi. Ty nohy jim zakrývala mlha plplající se u země. Andílek vytasil lovecký tesák, vstoupil jim do cesty a osopí se na formana. ”Stůj je li ti život milý. Ani se nehni nebo ho do tebe vrazím.” Forman se chvíli dívá Andílkovi do očí, pak sklouzl pohledem na tesák, otřel si mokrý obličej, upřel zrak na ruku která ten vražedný nástroj svírá. Znovu přejel rukou po obličeji a klidně povídá. ”Jo to udělej, zkus ho do mě vrazit a pořežeš se sám. Klouby máš nateklý, ruka se ti smekne a prsty ti upadnou jak si je uřízneš. Jo holenku, rukavice máš nosit aby ti prsty neprochladly, vlastně jsi je měl nosit už dřív, teď už je pozdě. Teďkom bys měl sedět doma u kamen, žena by ti měla ohřívat víno a ty hlídat vnoučata ať do týhle psoty nelezou, troubo.” Domluvil forman, odplivl si, bičem zapráskal a klidně odjíždí. Celý tumpachový koukal za ním náčelník loupežníků a ty Kohlovi synáčci taky. Vrátili se domů bez kořisti, zato Andílek s těžkou hlavou, celý den nežli dojeli mu v ní vrtala ta zmínka o vnoučatech. Jen se ráno rozbřesklo a sluníčko proniklo do toho tmavého moravského údolí, už se vzhlížel v zrcadle. Opravdu, ten forman si mohl myslet, že je dědkem ačkoli mu do čtyřicítky hodně let scházelo. Ruce nateklé, že zlaťák neudrží, zbytek vlasů bílých, pod očima váčky a nos do fialova. ”Z čeho?” Ptal se sám sebe. ”Z chlastu.” Odpovídal si taky sám. ”Z chlastu, z ponocování, z courání po světě a nezřízeného života. Tak, od zítřka začnu nový život.” Začal s tím novým životem opravdu už druhý den, probudil se s hlavou plnou malých permoníčků, studenýma nohama, zacpaným nosem a cloumala s ním horečka. Nachladnul a nyní měl překrásný zápal plic, až do vánoc se mu podařilo si ho pěstovat. Do půl dubna se ještě plížil po domě a teprve jarní slunce z něj tu nemohoucnost vytáhlo. Pak se starým Kohlem účtovali. Dělili nakradený majetek a nebylo ho málo. Jen orientálního koření měli ve skrýši tři

vozy, drahých látek dokonce vozů pět a ostatního vzácného zboží nepočítaně. Taky měl dubovou truhličku pevně železem okutou a v ní spoustu zlatých penízků. Aby ji nebylo smutno stála vedle ni ještě jedna podobná, sice menší, a tu pro změnu nadil lesklými šperky. Říká se do třetice všeho dobrého a ta třetice je tentokrát truhlice větší, těžší a nad obsahem by zajásala nejedna šlechtická dcerka, i lecjaká měšťanská paní by ji ráda pod střechou měla. Stříbrné talíře, zlaté poháry, jídelní příbory posázené drahými kameny, které se na vás po otevření usmály, by popadla i každá ženská. Tak takovou výbavu do nového života měl Andílek, ale kde začít? Rady si věděl starý Kohl. ”Poslouchej Bertíku, v Králíkách je mladá vdova, už to bude půl roku co muže strčila do hrobu. Von byl kupcem, sice ne nijak bohatým, ale holku si vzal pěknou, to je tak něco přes rok. Když byli spolu dva měsíce chtěl ji koupit koně, no trouba k němu přišel zezadu a chtěl mu zvednout nohu. Ta hajtra se nějak lekla, vyhodila oběma zadníma a von to dostal do břicha, od tý doby ležel. Prodával za něj příručí, ale to víš, kluk mladej a hloupej to prý vede k úpadku. Zkus se tam poptat, Schwabler se jmenoval ten kupec a měl kšeft na náměstí.” Ta vdovička se jmenovala Mína, jen uviděla Andílka byla jako pominutá, souhlasila se vším co ji navrhoval a co ji navrhoval? Že by převzal obchod na zkoušku, ona by prodávala s tím klukem učednickým a on se staral o přísun zboží. Za čas, že by se vidělo jak bude prosperovat, a pak by třeba i obchod koupil. Jestli si myslíte, že ho koupil tak jste na omylu, vyženil ho, jen si musel změnit jméno. To proto, že pod svým se nemoh na faře ukázat, co kdyby si církev pamatovala jeho zběhnutí nebo nedej pámbu, že zapíchnul v Praze toho Gubersteinenovic synka. Tak tedy dnešní Berg Berger byl jedním z mála loupežníků z králicka, který se dožil štěstí, užil bohatství a zemřel ve vysokém věku.

G Přihlásilo se nové století, sedmnácté a na scénu přicházejí jiní lapkové, ne silniční, ale učení páni advokáti. Majitelé všech okolních panství se hádají jako kluci o hliněné kuličky, které na jaře do důlku cvrnkají. To ti páni ne, ti se rafají tu o vesnici, tu o pole, pro změnu o les a dokonce i pro ten kousek půdy na hranicích o kterém ani nevědí kde leží, natož aby se tam šli podívat. Tak tedy o hranice ve vysokých horách jde spor, doposud to bylo každému jedno, stejně se tam nikdo neprodral a ani nepotřeboval prodrat, ale teď, když co půlhodina chůze stojí vesnice, tak je potřeba určit, komu který strom patří, kdo ten strom

prožere, kdo prochlastá nebo v kartách probendí. Mluvíme o šlechtě, o pánech, poddaní mají jiné starosti. Tak komise Česká s Moravskou, vždyť tehdá to byly dvě země, měří, chlastá, přehlíží, hoduje, studuje staré listiny, bere úplatky a hlavně se handrkují a odírají panstvo víc nežli loupežníci. Zrovna tak jako panstvo mezi sebou, přou se s pány i poddaní. Už dvacet let se králické panstvo střídá jako letní doby. Po Zdeňkovi z Valdštejna dědí jeho manželka Anna z Redernu, ta se pak podruhé vdala za Hasinštejna a umřela 1588. Hasinštejn po její smrti se taky podruhé oženil, vzal si Evu z Valdštejna a začal kout pikle. Když 1605 umřel bezdětný, tak Eva, jeho druhá manželka začala trojčit, začala vyžadovat další robotu a hlavně tvrdila, že ji králické panství patří. Tohle tvrdila i její švagrová, Kateřina z Redernu, kterou poslouchala králická městská rada, protože Evu nemohl nikdo vystát a je tu vzpora jako řemen. Až z Hradce ji muselo v létě 1607 přijet potlačit 150 ozbrojenců zemské hotovosti. Taky pár těch horkých hlav si odvedli sebou do hradeckýho vězení, no hlavy, celý měšťany králický tam šoupli, tenkrát už ty hlavy tak rychle neřezali. Ale troubové odvedli jen pár dědků kteří rebelovali v hospodě u piva, ty největší buřiče nedostali. Především to byl Hugo Schnorm, správce ještě za Hasinštejna, Paul Hoffmann, taky Hasinštejnův správce, Otto Neisser, to byl jeden z radních a Tomáš Zdeňků, syn králického kováře který studoval v Praze a zlá Eva ho nechala vyhodit ze školy. Všude hlásala, že je její poddaný a ona si nepřeje aby studoval. Tak tihle čtyři hoši včas uprchli, zmizeli na poslední chvíli, a přísahali krutou pomstu, hlavně zmizeli na moravskou stranu a tam se usadili na hoře Srázná. Nastal jim krutý život, museli postavit obydlí, přizpůsobit se životu v lesích a hlavně vymyslet jak se uživit, protože spor o tom, komu patří králické panství vyhrála Eva Valdštejnova a to díky svému manželovi, vzala si v červnu 1607 Jiřího Fridricha Hohenlohe. Tenhle Jirka myslel na všechno a hlavně dopředu, a tak si spolu s manželkou přivedl do Králík i svých tisíc vojáků. První pomstu provedli vzbouřenci hned při příjezdu a uvítání manželů do města. Oblékli se jako lokajové, nalepili falešný fousy a jen zlá Eva s manželem vystoupili z kočáru, už kočímu ukazovali kam má jet. Ten nemohl vědět, že jsou falešní lokajové, tak se nechal vyvést na Malé náměstí a tam mu řekli, že oni se mají o kočár postarat, jo, postarali se dobře. Když mu ještě řekli, že se má jít najíst zpátky na to Velké náměstí, tak s radostí pospíchal. Dobře viděl jak je na náměstí prostřeno pro těch tisíc vojáků. Kam se poděl kočár a čtyřspřeží vzácných koní se králické panstvo nikdy nedozvědělo. Když udeřili podruhé žádný hmotný prospěch z toho neměli, jen udělali pěknou ostudu tomu Hohenhehe, jak králičtí posměšně říkali svému novému pánovi. Protože do Králík by se tisícovka vojáků nevešla, museli většinu vojska ubytovat po vesnicích. V každé jich bylo pár a nad nimi nějaký velitel, často

negramotný, ale poslušný rozkazů svého pána. Hoši loupežnický se mohli dosti volně pohybovat po městě, měli tady spoustu známých a lidi jim rádi proti vrchnosti pomáhali. Tak nebyl problém zjistit jména velitelů a jejich podřízených, tenkrát to ještě nebylo vojenské tajemství a tajemstvím nebylo ani kde který podvelitel, se svou jednotkou, vesnické chudáky vyžírá. Problém nebyl ani napsat každému z kaprálů, aby rychle sešikoval své muže a spěšným pochodem se vydal do Hradce. Rozvezli tyto rozkazy ihned po rozbřesku, a tak když se důstojnické panstvo ráčilo vyspinkat, mimo pár vojáků v Králíkách nebyl v okolí k dispozici ani jeden muž. Nejhorší ovšem bylo, že devět setnin se ztratilo a týden trvalo nežli se vojsko vrátilo zpátky. Jak Hohenlohe tak zlá Eva se rádi chlubili, rádi zvali na svá panství ať v Mladé Boleslavi, Kosmonosích, či Králíkách své kamarády šlechtice, aby jim pomohli vyžrat chudé sedláčky a řemeslníky. Jednou to byl ples, podruhé bál, jindy maškarní merenda a jednou jim maškarádu připravili hoši zbojníci. Samozřejmě se dozvěděli všechno co se děje na panství, taková šlechta neměla žádné soukromí, se služebnictvem zacházela jak s dobytkem a dobytek přeci nepoví co slyší. Ovšem tento služebný dobytek rád vykládal, a povídal to na patřičných místech.

Sjíždělo se panstvo ze široka daleka na maškarní ples, měl to být maškarní ples s překvapením, a tak se ani sjíždějící panstvo nijak nedivilo, že na křižovatce u Dolní Lipky ležel přes cestu mladý stromek ovázaný pentlemi. Opodál plála hořící vatra a od ní se na kočár vyřítili čtyři loupežníci. Vousy z koudele rozježené, ustrojeni v kožichy obrácené chlupem navrch obstoupili kočár, dvorně se uklonili a spustili nejprve v řeči latinské, potom německé. ”Vážené panstvo, toto je přepadení od slavných světových loupežníků, vložte prosím své klenoty a veškerou hotovost do zde nastaveného košíku, bude s nimi naloženo dle nejlepšího svědomí. Jako odměnu prosím přijměte zde tento pohár horkého vína a prosím, o této pro vás tragické příhodě, do půlnoci pomlčte. Přeje li si panstvo můžeme vám tuto pokornou supliku přednésti i v řeči české,

řecké, francouzké či španělské. Pro omdlívající dámy jsou připravena nosítka a na pány, kteří by chtěli něžné ženy bránit, zde čeká nepřekonatelný kouzelný meč.” To jeden z lupičů mával na způsob meče svázanými laťkami, přesně takovými meči vybojovávají své bitvy vesničtí kluci. Není se co divit, že po dobrodružství chtivé panstvo se válelo smíchy, nalévalo teplým vínem a plácalo loupežníky po zádech. Pravdou je, že každý vydržel mlčet skoro do půlnoci, jen se přiblble usmívat a čekat co z toho vyleze. Zkazila to až ovdovělá hraběnka Humprechta z Vulburgu, když se nedlouho před půlnoci zeptala zlé Evy. ”Tak kdypak nám vrátí klénoty a kdy začnem tancovat?” Eva pozorovala na společnosti, že je to jinačí nežli jindy, na každém bále samý kompliment, takové to dvorské natřásání a plané žvanění, zato dnes samý přihlouplý úsměv, každý se nalévá vínem a pokukuje buď po dveřích, nebo po hostitelích. Jen hraběnka promluvila tak ji došlo co dalšího postrádala na hostech. Šperky! Vybafla na tance a vdavek chtivou škaredou hraběnku. ”Kdo vám je vzal? Kdo vám je má vracet?” ”No přece vy, kdo jiný by poslal ty loupežníky, já už bych je chtěla mít na sobě a tancovat.” Teď začal mluvit každý, teď už si uvědomovali, že to co považovali za žert byla krutá pravda. Hodinu se to všechno hádalo a přerušil je až lokaj. Kdosi prý přivezl spěšnou depeši pánu domu. Když spěšná tak ji hned otevřel. Z balíčku se vysypalo pár lesklých cetek a kus papíru, na něm stálo. ”Děkujeme, podělíme chudé a vraťte prosím hraběnce z Vulburgu její falešné perly a démanty.” Po tomto trapasu odjel Hohenlohe se zlou Evou na zámek do Kosmonos. Ten je větší, výstavnější a bohatší nežli tenhle králický barák, který je zámkem jen podle jména. Taky je z Kosmonos blíže císaři a jeho dvoru v Praze a tam je lépe nežli v horách zapadlých Králíkách, kde navíc řádí loupežnická banda. Majetek zatím opatroval pan vrchní, jak mu poddaní říkali, to byl starý služebník Hohenlohův, zatím se dožil padesáti let a z toho třicet sloužil právě jemu. Jmenoval se Johan Dupp, byl to nejen ras na lidi, ale i věrný vykonavatel pánovy zvůle. Taky jen přijel od pána posel mohl si nohy uběhat, jak rychle se snažil vykonat pánovy rozkazy. Opatrný byl, to se mu musí přiznat, pětkrát pánovu pečeť na doručeném listu prohlédl nežli ji rozlomil, třikrát list pročetl nežli začal konat, ale zato pak to všechno lítalo. Robotní potahy sehnal během hodiny, služebnictvo zatím stěhovalo nábytek dle přesného seznamu vypsaného v listě, a tak když první povoz dorazil, mohli hned nakládat. Teprve večer, když těch pět napěchovaných vozů doprovázených poslem odjelo, si mohl vydechnout. Odpočíval deset dní nežli se vozy vrátily, ale prázdné. Pán přece

psal, že přivezou nábytek nový. Vyzpovídal sedláčka, který se mu zdál nejchytřejší, jak dopadli v Kosmonosích. ”No jak by, ten panáček jel s náma, ukázal kam to máme složit, dal nám pár peněz na jídlo a povídal abysme jeli domů. Tak jsme jeli.” ”Byli jste v těch Kosmonosích?” ”Co já vím? Panáček nás vedl a poroučel, račte vodpustit pane vrchní, ale jak já to mám vědět?” "Kde jste to složili? Byl to zámek? Viděl jsi milostpána?” ”Určitě to byl zámek, o hodně větší nežli králickej a milostpána jsem viděl dvakrát.” Uspokojilo to správce, ale v noci začal vrtat červ pochyb, rána nedospal a psal dlouhý dopis. Jen tečku udělal už posel cválal do Kosmonos a čtvrtého dne zvěděl krutou pravdu, kdosi jim vykradl zámek. Sám Hohenlohe přicválal a vypouštěl slova dlouho, ale mnoho neřekl, protože většina slov byla jen sprostou nadávkou. Nechal si přinést dopis, dlouho zkoumal zlomenou pečeť, pak si nechal přivést ty sedláky povozníky. To už lítaly rány když se jich vyptával. Z nich mnoho nevytloukl, jo čtyři dny jeli a pak u nějakýho velkýho stavení ten nábytek vyložili. Ani později, když je vezli cestou kudy měli jet, se neosvědčili, v Žamberku nevěděli kudy z náměstí a za Vamberkem na rovině ztratili cestu úplně. Nyní ale uhodil správce na toho sedláčka kterého zpovídal po návratu. ”Tak viděl jsi milostpána když jste nábytek skládali?” ”Ne, neviděl.” ”Vždyť jsi minule říkal, že viděl dvakrát!” ”To viděl.” ”Tak viděl nebo neviděl?! Kdy jsi mě viděl?” Vybuchl Hohenlohe. ”No poprvé když jste milosti přijel a podruhý když nás vojáci nahnali na náměstí a vy jste nás nutil přísahat, že jsme vaši poddaní.” ”Ven dobytku! Samej hlupák to je a ty Duppe taky. Nech mu vysázet pětadvacet a ty bys jich zasloužil taky tolik, i když musím přiznat, že ta pečeť vypadá jako pravá. Jestli to neudělal někdo z Kosmonos, tak to byli ty králický zbojníci.” Milostpán odjel, pan vrchní musel zůstat a zůstaly s ním i jeho problémy. Zámek o který měl pečovat byl vykradený a byl to vlastně on, kdo k tomu byť i nevědomky pomáhal. Svolal si své podřízené úředníky a u pánova vína dlouho do noci řešili tento zapeklitý případ. Samozřejmě na nic nepřišli, tak je v nelibosti vyhodil ven a najednou si vzpoměl na Marušku. To je jedna děvečka a pěkná děvečka, sirotek v rozpuku mládí, zrovna taková které padesátiletí dědci mající trochu moci milují. Rozrazil dveře u její komůrky ovšem tam byl někdo kdo měl momentálně o trochu moci více a navíc na dvoře ještě tři kamarády. Ovíněný pan správce ani nevěděl kdo s ním třese, sám se třásl jako osika. Že ho svlékli nevěděl, že ho namazali medem a obalili plevami taky nevěděl, vzpomínal pouze na to, jak celou noc prostál přivázán ke stromu v sadě a klepal se zimou.

Protože měl nacpaný kus hadru v hubě, pomoc si zavolat nemohl, a tak ho objevily až ráno dojičky. Dobře věděl, že se na něho bylo skrytě podívat půl města a přísahal, že se pomstí.

Po pohaně utrpěné od zbojníků, jak loupežníky pojmenoval milostpán Hohenlohe, se mysl pana vrchního obrátila k prasatům. Ne, že by ustoupil od pomsty králickým, ale těch šest bagounů, které nechal milostpán přivézt z Uher, mu přímo učarovalo. Bagouni se říkalo velkým maďarským prasatům a tihle byli přímo ukázkoví, pět sviní, každá dlouhá více nežli dva metry, přečníval jediný kanec dobře o krok a plodní jsou jak myši. Jen je z vozů složili už se oprasily a u každé sviňky leží selat nejméně deset. Mnoho práce s nimi není, vždyť je stačí vyhnat na šťavnatá luka a rostou jako z vody, jen na pasáky je třeba dohlížet aby nějaké selátko nesežrali. O to se postarala kumpanie milostpánových vojáků. Představte si šest mohutných prasat, okolo nich pobíhá padesát selátek den ode dne sílících, okolo nich krouží malí pasáčci a třetí kruh tvoří vojáci hlídající ty kluky. Samozřejmě se sliny v hubě sbíhají všem. Vojákům živených hubenou stravou na pořádný kus pečeně, pasáčkům na jitrnice a prasatům na šťavnatou pastvu v ovocném sadě. Šťavnatější je o popadaná jablka a hrušky, pomalu začínají dozrávat a padanky jsou vítaným přilepšení k trávě. Však taky pan vrchní zakázal čeledi padanky sbírat, to by bylo aby jeho mileným vepřům někdo od huby sousto urval. Několikrát za den chodíval na kontrolu, obhlížel prasátka, koukal po ovoci, mnul si šťastně ruce a počítal kolik utrží penízků jak za ovoce, tak za prasata. Po krásném létě se přišoural pěkný podzim, čeleď chystala žebříky a koše na sklizeň a správce přikazoval starému Blechovi. "Dobře hlídej, ta chamraď služebná si na ovoce brousí zuby, já je znám a hlavně hlídej kluky. Jak nějakýho uvidíš jen se na stom podívat, už ho řež. Jestli se jen jediný jabko ztratí, nechám seřezat já tebe. Týden to vydržíš v noci nespat a za týden začnem trhat." Blecha byl vysloužilý voják, vrátil se po patnácti letech vojančení bez levé ruky, a tak se k žádné větší práci nehodil, jen tím hlídáním si posledních dvacet

let na chleba vydělával. Tři noci Blecha oka nezamhouřil, až čtvrtou se prospal do sytosti. Obchází a střeží temným pláštěm noci zahalený sad, sám zahalen do chatrného kožíšku neboť noci jsou již chladné. Přemýšlí, zda by zimu zahnalo lépe horké víno nebo chladná kořalka. Právě když došel k rozhodnutí, že je to úplně jedno, když nemá ani víno, ani kořalku, natož pak peníze, šustne cosi vlevo, křupne cosi vpravo a před ním náhle stojí dva chlapi. Toho jednoho znal, ten tu přece dělal správce před Duppem a bývalý správce povídá. "Chceš butylku kořalky do ruky teď, potom k ránu svázat v klidu a vedle sebe položit roubík, nebo ti máme dát pár ran přes hlavu a hubu zacpat hned, jestli se budeš bránit?" Nebránil se, samozřejmě souhlasil s tou kořalkou, dobře viděl ten demižonek který mu postačí na týden, hned do sebe vrazil mocný lok. Těch mocných doušků přišlo ještě několik, nežli se nechal svázat ve své boudě, kterou měl uprostřed sadu. S tím svázáním se dlouho zdrželi, svažte ruce chlapovi kterému jedna schází. Mezi tím se to v sadu zahemžilo lidma a nežli začalo svítat, je více jak polovina sadu otrhaná. Samozřejmě, že při tom chvatu mnoho ovoce popadalo na zem, kde nyní leží rozšlapáno. Plné dva vozy s očesaným ovocem odváželi zbojníci pryč a králickým mládencům, kteří jim pomáhali, připomínají. "Tak jak jsme se dohodli, za pár dní, až se správce uklidní to po troškách přivezem." Ráno nastalo pozdvižení. Svázaného Blechu objevil sám pan správce. Kdepak by se namáhal s rozvazováním, kopl ležícího staříka a řve. "Kde je úroda, kdo to orval?" Děda, že neví. "Pár chlapů na mne skočilo, svázalo, a pak trhali a klepali." "Tos je nemohl zahnat?" Kopnul ho znovu. "Jak milostpane? Já s jednou rukou proti alespoň čtyřem chlapům?" "Tak jsi měl křičet! Tak jako budeš křičet až ti na lavici budou pětadvacet nakládat." Kopnul ho naposledy a utíkal sehnat vojáky. Půlku jich hnal za zbojníkama k Červenému Potoku, správně uhodl, že to museli být ti co sídlí někde na Moravě. Druhá polovina prohledávala Králíky, dobře usoudil, že čtyři chlapi potmě to nemohli za takovou chvíli stihnout. Před polednem se vrátilo vojsko od moravských hranic s prázdnou a šli taky šmejdit po chalupách. Nenalezli nic, ani jeden jediný třeba jen ohryzek. Ještě dvakrát nechal chalupy prohledat, ale to už měli králičtí otrhané své ovoce a prokaž sedláčkovi, že zrovna tohle jablko je z panskýho sadu. Za tři týdny si

dováželi panskou úrodu z lesů nad Orlicí a na popadaném ovoci v sadě si pochutnávali bagouni. Celou zimu se užíral Dupp zlostí, obzvláště když mu nějaký žertéř nasypal přede dveře půl košíku ohryzků. Nemohl přijít na žádný způsob pomsty, a tak jen honil lidi do roboty, odíral je novými dávkami a koho mohl nechal spráskat za sebemenší přestupek. Radost mu udělalo pouze vyhnání bagounů na jarní pastvu. Pěkné stádečko si na louce chrochtá, třicet kusů pobíhalo opět střeženo pasáky a vojskem. Skoro samá svině tady běhá protože kance přes zimu vybili, jen pět těch sviňáků na chov nechali. Však chov se jim dařil, vždyť zanedlouho malých prasátek okolo velkých pobíhala spousta. Opět se Dupp z nich radoval a dopisem informoval svého pána. "... více než dvě stě kusů jich nyní máme a musím druhou kumpanii k jejich hlídání povolat, já dobře vidím na té chátře robotné, jak na ně chtivě kouká a očima je žere...." Hlídalo stádo ve dne v noci mnoho vojáků po celé léto a podzim, zbylí pátrali po zbojnících. Nechytili žádného, neviděli také žádného a dokonce o nich ani neslyšeli. “Zalekli se raubíři, odtáhli a nebo přes zimu vyhynuli.” Všude hlásal Dupp. Blížila se zima tiše a nenápadně, listí kryje zem, tráva pomrzlá a prasata těžko hledají potravu. S těžkým srdcem chodí správce Dupp počítat vepře. “Tak o vás miláčci přijdu, těžko se s váma budu loučit, přirostli jste mi k srdci, ovšem nadešel váš čas, bude z vás pečeně a do pánovy pokladnice se přisypou zlaťáčky. Konečně, když dobře prodám, i do mé truhličky nějaký padne.” Povolal velitele hlídací kumpanie, povolal šafáře a drží k nim řeč. ”Dnes večer zaženete prasata do Panského dvora a budou se hlídat tam. Okolo je kamená zeď, čtyři vojáci zůstanou ve dvoře a čtyři budou chodit venku okolo zdi tak, aby na každé straně byl jeden. Dáš jim nějakého velitele který je bude kontrolovat a dohlídne na ně. Za tři dny prasata poženem ho Hradce a bude od nich pokoj.” Druhý den uplynul jako voda, poddaní si chystali jídlo a dobré boty na hnaní prasat a Dupp přemýšlel kolik vojáků poslat s nimi. Nastala velmi tmavá a studená noc, vojáci chodíí venku před Dvorem a mrznou zachumlaní do chatrných plášťů. Líně se šourají okolo dlouhých zdí a přemýšlí, za jak dlouho je vystřídají. Zbojníkům u té samé zdi také není teplo, ovšem myšlenka na lup je zahřívá a posiluje. Bylo tam takové příhodné místo, na zeď se napojoval plot, na jeho konci několik keřů a stráže tenthle plot obcházeli. Tam strhli jednoho, ihned mu strčili kus hadru do úst, pevně svázali a už číhají na druhého. Svázali postupně všechny čtyři. Zachumlali se sami do vetchých vojenských plášťů a čekají za rohem zdi až se vrátka otevrou. Čekali dlouho nežli kaprál otevřel, teď jim nastala nejhorší chvíle, čtyři rozespalé postavy se vypotácejí ven a oni, zachumláni ještě více nežli původní stráže, se po jednom trousili do dvora. Zatím nikdo záměnu nepoznal, zatím vše vycházelo. Sotva kaprál bránku břevnem zatarasiv vrhli se na něho, byl příliš rozespalý aby jim mohl vzdorovat, a tak byl v mžiku spoután. Podobně se vedlo vojákům na stráži, taky po jednom

obcházeli plot a tam se o ně postarali králičtí chasníci. Dvůr se zahemžil mnoha postavami a nastala řezničina. Jedno prasátko za druhým po ráně palicí padalo na zem, bylo podřezáno, a když sebou docukalo, ochotné ruce mu odřezali obě kýty, odřízli i přední nohy a nakládali na vozy. Tři panské vozy noční pracovníci naplnili kýtami, k vozům připřáhli šest panských koní a za hluboké tmy odjížděli polními cestami k Hedeči. Za posledním vozem táhli pokácený smrček aby setřel stopy krve a dva zbojníci naopak je po kapkách dělali na cestu k Červenému Potoku. Ráno nastalo dopuštění, první s tím přilítl ponocný, tloukl na vrata zámku, troubil na roh a hulákal. Za chvíli stálo na dvoře skoro všechno služebnictvo a ponocný tloukl na správcovy dveře. Jen Dupp dveře otevřel už slyšel. ”Po městě běhají prasata, panský černý prasata a je jich hodně.” S neblahou předtuchou běží spoře oděný Dupp ke Dvoru a předtucha se mění v jistotu, proběhl okolo několika prasat a již zdálky vidí vrata Dvora dokořán. Před vraty houf děveček ztrnule cosi pozoruje uvnitř, oči vytřeštěné a nahlas kvílí. Proběhl vraty a u srdce ho píchlo. Celý dvůr je jedno tratoliště krve a všade se válejí torza prasat, zůstal stát, němě přihlíží. Vytrhl ho až hlas čeledína. ”Milosti, tady leží vojáci.” Vpadl do maštale, opravdu na slámě leží svázaných všech devět strážců. Zase poslal polovinu vojska na cesty a polovinu prohlížet Králíky. Výsledek byl stejný jako s jablky. Cákance krve na zemi je dovedly až před Hanušovice, u odbočky do Starého Města však končily a večer když si vzpoměl, že měl dát prohlédnout čeleď zda nemá od krve zasviněné šaty bylo pozdě. Teď jsou od krve všichni, neboť museli pomáhat s úklidem a bouráním poražených prasat. Znetvořených prasečích těl napočítali třicet dva, nezvěstných je čtyřicet šest, tomu, že by je odehnali zbojníci nevěřil, koňům by nestačily. Určitě je ta lůza králická někde zamordovala. Měl pravdu, kdo vepře někde na skrytém místě dostihl udělal to. Poměli se poddaní, nestačili všechno maso zpracovat a tak mnoho zbytků si mohli nechat a celou zimu si přilepšovali ze zmrazených kýt schovaných opět nad Hedečí. Chválili zbojníky nad prozíravostí brát jen kýty a netahat se s kostnatým bůčkem. Do Vánoc o loupežnících nebylo slechu, na statku nyní žilo více vojáků nežli dobytka. Koně ukradené, mimo dvaceti kusů prasata odvezli a dojných krav taky bylo pomálu. Na Štědrý den pan vrchní nařídil velké hledání v poddanských chaloupkách, ovšem ti byli varováni od loupežníků aby doma vařili jen bůček, nebo raději žádné maso a z jablek nechali na stole jen nějaká scvrklá, jaká panský sad nedával. Jestli se to nějak o tom hledání dozvěděli, nebo znali Duppa natolik, aby tušili čeho je schopen, nikdo neví. Prohlídka dopadla podle toho, nenašlo se nic.

Po tom šacování Dupp svolal vojsko i poddané na náměstí a poručil všem přijít na půlnoční mši. Oni by šli stejně, takto jen přilil oleje do ohně, nebýt taková třeskutá zima a sněhu nad kolena vypukla by snad vzpoura. Králický kostel přetékal lidem a pro vojsko a ty kteří se nevešli, sloužil mši jakýsi velebníček od vojska na náměstí. Už zněly poslední slova slavné mše, když na náměstí vběhl voják, po dechu lapal a vyčerpáním polohlasně chraptěl. ”Loupežníci, lupiči, zbojníci.” Do lidu vjel zmatek, marně se vyptávali, nadarmo se cpali k poslovi, navíc mezi sebou šířili katastrofické zprávy a trvalo dlouho nežli vojáčka dostrkali davem k panu vrchnímu. Vojáček už byl naprosto vyčerpán a jen blekotal. ”Zbojníci, zbojníci.” Vrchnímu také chvíli trvalo nežli pochopil, že došlo k nějaké katastrofě, ale vzpamatoval se rychle, věděl na jakém místě dnes hlídali vojáci, na jediném, ve Dvoře. ”Do Dvora, rychle do Dvora!” A sám se začal drát k východu, ale dav mu v postupu bránil. Za prve tím, že kostel byl naplněn do posledního místa, a když se konečně dostal ven, dobře si všiml, že někteří se mu schválně pletou do cesty. Rozdával ránu za ranou holou pěstí, posléze se mu do ruky dostala jakási hůl, a tak ji neváhal použít. K všeobecnému zmatku přispěli i vojáci, neměli zbraně, copak se sluší na narození Páně vstoupit do chrámu s nabitou ručnicí? Museli si pro ně teprve dojít do kvartýrů a nikterak nespěchali. Skoro sám doběhl vrchní před dvůr a naskytl se mu pohled skoro stejný jako před časem. Vrata otevřená, zem pokrytá krví, jen ta ořezaná prasečí těla scházela. Doprovázen několika dráby vběhl do stájí a teprve ve druhé nalezl svázané vojáky, samozřejmě do nich na uvítanou začal kopat. Drábové je rozvázali a začal výslech, kdo, jak, kdy. ”Nevím milosti” blekotal kaprál. ”Začaly bučet krávy, já poslal jednoho maníka aby se podíval co se tam děje a nežli se vrátil, na nás poskákali ze střechy zbojníci. Bylo jich šest, srazili nás na zem, svázaný jsme byli hned, zavlekli nás sem a co se dělo pak nevím.” ”Zato já to vím, chrápali jste a nebo dokonce jim vrata otevřeli. Zavřete je! Ne vrata, tyhle lumpy! Á tady je ten čtvrtej! Kdes byl když vás přepadli?” Vrazil mu facku. ”Ve stáji milostpane, začaly bučet krávy…” Facka. ”To jsem slyšel, ty ses schoval, co? To jsi je nemohl vyhnat?” Bim. Tos nemoh střílet?” Bim. “Co bylo pak?” facky dvě. ”Schoval a koukal jak utýct a běžet pro posilu, jednou ranou bych těch šest zbojníků nezabil, ale nesvázaný, jako byli kamarádi, bych moh přivést posilu dřív.” Takhle odvážně promluvil protože přišel velitel vojska a postavil se vedle vrchního. ”Nechte ho, zní to věrohodně, proč jsi nestřílel, byli bychom tu dřív?”

”Já střílel, ze tří pušek, čtvrtá selhala, ale nic se nedělo, jen bylo slyšet zpívat lidi z města.” Velitel přemýšlí, kýve hlavou a povídá. ”Vylezte na střechu, podívejte se jestli tam jsou stopy a ty povídej co bylo pak.” ”No potom otevřeli vrata, zajeli sem se třemi saněmi, píchli devět prasat, hodili je do saní a letěli pryč, k městu jeli.” Přišel praporčík kterého poslal na střechu. ”Hlásím veliteli, že tam stopy jsou a hodně, opravdu jich mohlo být šest. U stodoly je složené dřevo do sáhů, zachumelilo a jde po něm vylézt na střechu. Taky po něm určitě ty raubíři vylezli.” Vyšli ven, vojsko již čekalo na rozkazy, jakpak mohli znít. ”Na pochod k Lipce, ne prohledat chalupy a k Lipce pojedu já s kavalerií a vy pane vrchní, jste jim mohl rovnou přistavit žebřík jestli ne přímo otevřít vrata. Já se o tom milostpánovi zmíním v hlášení. I o tom jak jste poručil vojákům nahnat poddané na mši, místo aby střežili jak zámek, tak Dvůr, jak jsem chtěl já. Já vám to říkal, že loupežníci jsou cháska bezbožná a bylo by dobré mít hlídky u každé vesnice. Taky vám říkám, že nic nenajdem. Všechny cesty jsou rozšmajdaný od lidí kteří přišli na mši, město rozšlapané od vojska a jestli nějaká stopa zůstala, tak ji stejně ty vzpurný sedláci zahladili.” Měl pravdu, v černočerné noci těch pár kapek krve na cestě neviděli, a že jedou jen pár kroků okolo ve sněhu zahrabaných prasat nemohli tušit. Teprve po měsíci si je poddaní vyhrabali a snědli. O Duppa se pokoušela mrtvice, ulehl a svátky promarodil, zvedl jej z postele až Hohenlohe, ten byl naopak vzteky rozpálený jako chlebová pec. První co udělal, že vrchního spráskal jezdeckým bičem, pak ho nechal vsadit do vězení. ”To je pro tvý dobro, to aby tě zbojníci neukradli když si berou co chtěj.” Pak vše probíral s velitelem. Ten nelenil a od svatého Štěpána nechal vojskem prohledávat kraj. Každou prošlapanou cestu museli vojáci projít, za každou byť jednotlivou stopu dojít na konec a po třech nedělich pánovi přiznal, že neví kde zbojníci bydlí. Hohenlohe si cucnul vína, poděkoval veliteli za dobrou práci i když bez výsledků a povídá. ”Teď to zkusíme jinak, kde nepomůže šavle pomůže zlato. Dej vybubnovat v každé vesnici i tady ve městě, že kdo pomůže chytit ty zbojníky, dostane chalupu, kus pole a stane se svobodníkem. Uvidíš, že je někdo zradí.” Nebyl dědek šlechtická hloupý, znal nevolnické sedláčky, trvalo to sice dva měsíce, ale povedlo se. Rebely zradil hrobník Kačerák. On byl nejen hrobníkem, ale i rasem a vyvážel všelijakou nečistotu z města. Svého času se proslýchalo, že i občas něco ukradl a měli lidé pravdu. Na to nakradené si vykopal pod zemí sklep, dobře ho zamaskoval, a když ti čtyři začali škodit panstvu velmi rád se k nim občas přidal. Když mládencům teklo do bot, tak je ukrýval právě v tomhle sklepě. Celé

ty dva měsíce bojoval se svědomím nežli zradil, ale zradil za vidinu bohatství. To se stalo hned na začátku března, hoši koumali, jakou neplechu pánovi udělají a smluvili se na býkovi. Býk to byl krásný a plemený, chovali ho na tak zvané Ohradě. To bylo právě jen ohrazené místo a stál tam malý domek se stájí, ono totiž není dobré býka chovat blízko krav. Hoši přišli po půlnoci, pěšky a hned do stáje. Venku to zadupalo, zarachotilo, rachot i ve stáji a půl setniny vedlo zbojníky do vězení. To bylo překvapení, když se tam setkali s panem vrchním ležícím ve slámě na zemi. Neodpustil si poznámku Hofman. ”Tak už jsi Duppe taky dodupal.” Nedostal odpověď, jen zlostný pohled na ně vrhnul, zahrabal se hloub do slámy a tiše brečel, bývalý mocný pán Králík a okolí. Nastaly výslechy, kupodivu nic nezapírali, drze pánovi odpovídali a od drábů králičtí slýchali jaká bude krásná poprava, kde kdo litoval své zastánce. Kupodivu ta krásná poprava se nekonala, začátkem května si je po jednom zval Hohenlohe na tajné porady. Ani lokajové ani drábové nic nevěděli jak tajné ty rozhovory byly a v půli května polovina vojska opustila králicko. To už tady dělal vrchního správce nějaký Martin Vacek, robota značně polevila a právě tenhle Vacek lidem prozradil, že ze zbojníků udělal Hohenlohe vojáky. Kolik na tom bylo pravdy nikdo nevěděl a po zbojnících Schnormovi, Hoffmannovi, Třískovi a Tomáši Zdeňků se slehla zem. Možná, že je nechal milostpán zabít a tajně zahrabat, aby z vězení neutekli a znovu nebouřili lid.

G Tak a máme tady rok 1620 s Bílou Horou, ta národní katastrofa se stala 8. prosince. Do jara zůstalo v Králíkách všechno při starém, jen protestant Hohenlohe utekl do Vratislavi, protože bojoval u Bílé Hory na nesprávné straně. Do Vratislavi na něj císař nemohl, a tak mu alespoň sebral králické panství. Jak je známo, tou dobou se protestanti s katolíkama ještě řezali hlava nehlava u Kladska. Obě armády courali králickem sem a tam, škodu dělali všichni, skončilo to vydrancováním králicka v srpnu 1622 vojskem Thurnovým a nahrabali si prý toho požehnaně. Tenhleten Franta Thurnů, to byl syn Jindřicha Thurna který spolu s Hohenlohem bojovali na tý nesprávný straně u Bílé Hory, synáček spolu se svou armádou se stále ještě bránil v Kladsku a císařští mu gatě vyprášili až za dva měsíce po vpádu na králicko. Hnedle po té Kladské porážce protestanti začali prchat z Čech, dobře věděli co můžou čekat od vítězných císařských katolíků, ale koukali při tom útěku aby nebyli daleko od svých majetků. I z Králík odešlo pár protestantských duší, na takovou myšlenku je přivedl kazatel Bartoš a ten jim potom dělal náčelníka. Z nich se malá část usadila na kopci Švarcerbergu. Tenhle kopec je kousek za Mezilesím a dnes se jmenuje

Czerniec, protože je v Polsku, ovšem tehdy mu říkali Černá hora. Vypíná se rovnou nad dnešní vesnicí Roztoky a tou prochází cesta z Kladska do Brna. Hoši tam měli dlouhou chvíli, bylo jim příšerná zima a sužoval je ukrutný hlad, oni tam totiž uprchli v lednu. Nezbylo jim nežli začít loupit na cestách. Když se pustili do toho loupení, tak brali majetek hlavně císařský, nejraději katolický, oni se tak vlastně víc nežli lapkové podobali partyzánům, bojujícím za svou svobodu, ale činy to byly stejně lupičské. Zpočátku jim štěstí přálo, na králickém i kladském panství žili především protestanti a to katolická církev nemohla dopustit. Potřeba je ty berany přiučit správné víře a která je ta správná víra? Jedině samospasitelná církev katolická a aby do lůna své církve berany mohli přivést, je nutné vyslat velké množství kněží a mnichů. Proto tou dobou po cestách králickem a kladskem se pohybovalo obrovské množství osob duchovních, mezi nimi nejvíce bratrů jezuitů a byli to právě oni kdo mluvili o beranech. Nazývali tak každého kdo se jim nechtěl podřídit, jim desátky nosit a při svaté zpovědi donášet na své sousedy. Nejvíce těchto černých ptáků, jak jim na oplátku říkali protestanti a Čeští bratři, putovalo ke Kladsku, to bylo největší centrum beranů té bandy lotrovské. Černí ptáci táhli jak z Prahy, tak Brna nebo Olomouce, právě ti brněnští a olomoučtí procházeli pod Černou horou a stávali se kořistí loupežníků. První jejich obětí byl jezuita Lorenz. Koncem února se vypravil na cestu, provedl vizitaci, dnes bychom mluvili o kontrole, na několika farách a za Rožankou na něj vyskočili z křoví loupežníci, jeden otevřel dveře kočáru a se smíchem povídá. ”Koukejme se kdo to k nám jede, černý pták a dokonce dva, copak ty seš zač?” Lozenz, jehož doprovázel řádový bratr, neohroženě odsekne. ”Že bys dal nejdřív křesťanské pozdravení a počkal až se tě zeptám já, cháme! Jsem diecezní inspektor Lorenz a na takovýhle chování nejsem zvyklý.” ”Tak to si panáčku rychle zvykni, my se tady s takovýma jako ty moc nebavíme. Co vezeš, havrane?” ”Co je ti po tom, jestli něco vezu tak jen církevní majetek a ten ti nepatří.” ”Špatně to říkáš, teď nepatři církvi, ale nám, tak je to správnější, ven z vozu a spěchej, nemáme čas.” ”Já mám času dost, na mne čeká jen království nebeské a to…” Loupežník ho chytil za hábit a smýkl s ním na zem vedle kočáru. ”Dej si pozor na hubu abys v tom království nebyl hodně brzy, možná dřív nežli řekneš amen.” Vydrancovali mu kočár do posledního drobku, hodně tam měl cenností, navíc jim sebrali i hábity a koně. Ještě čtyři podobné loupeže se jim podařili, potom potůček penízků slábl, ne proto, že by vysychal, ale bohatí se nechali doprovázet ozbrojenci, chudší chodili ve skupinách a mnohdy se připojovali k těm bohatším. To až v červnu

padli na malého staříka, mnicha řádu bosáků. Drobným krůčkem cupital k Hablšvertu a Bartoš s jedním mladým klukem mu spíše z nudy zastoupili cestu, kdopak by u tak odraného mníška čekal zlaťáky. ”Stůj, bosáku, naval všechny peníze co máš, je li ti život milý.” ”Jó, pane loupežník, peníze nevím jak vypadají. Tak si mysli, že jsem ti dal všechny a život? Ten mě nech taky, to je jediný co mám. Pročpak ty tady lidem v cestě bráníš a zdržuješ je? Takový chlapisko a zbůhdarma časem mrhá v lese, na poli máš dělat aby ti Pán Bůh na úrodě požehnal.” Kluk loupežnická kouká, diví se, že mužíček strach nemá a údivem otevřel hubu, když starý Bartoš oslovil kněžíka. ”Říkáš, že peníze nemáš? Hm, to jsme na tom stejně, ale to víš, že bych tady se synem raději pole oral a obilí na něm kosil nežli tady loupil. Víš ty co, poklekněme, poprosme Boha aby mě poslal pytlíček peněz, já se synkem hned pole koupíme a budem se živit poctivě.”

Kněžík ochotně klesl na kolena, začal drnčet modlitby a mladý lupič se strašně divil proč mu Bartoš říká syn. Prosili Boha dlouho nežli vstali, Bartoš se šacuje a povídá. ”Já nic nenašel, mě Bůh asi nevěří a jakpak seš na tom ty, otče? Koukám, že ses nějak zakulatil na prsou, ukaž,” A už mu zpoza kutny táhne pěkně objemný váček. "Já si hned myslel, že pošle li nám Bůh peníze tak jedině po tobě. Děkuji ti svatý otče, zde vezmi jednu minci a pomodli se za mne hříšného, já jdu kupovat to pole.” Ještě kněžík nebyl moc daleko a už se mladý ptá Bartoše. ”To opravdu Bůh poslal ten pytlík?” ”Ty troubo, kdybys líp koukal tak bys viděl, jak se porád ohmatával na prsou, co by tam měl jiného nežli peníze.” Nezbylo loupežníkům nežli se přesunout někam jinam, tady se motalo po cestách a lesích podezřele mnoho vojáků. Odjeli na náchodskou cestu, tam byla ještě panenská půda pro jejich reje a náhoda jim přála se seznámit s jedním mladým šlechticem. Jel zadumán hlubokým hvozdem a málem si jich nevšiml

když na něj vyrazili. Hodnou chvíli na ně nepřítomě kouká a pak se naivně zeptal. ”Copak chcete dobří lidé, řekni mi to ještě jednou, já se nějak zamyslel a přeslech to.” ”Povídám, peníze nebo život a poprve jsem to říkal taky, troubo.” ”No no, snad není tak zle a copak vy jste zač, že chcete peníze, ty já bych bral taky protože žádný nemám.” ”Moc mluvíš, naval co máš a táhni svou cestou, my jsme totiž loupežníci.” ”To mi spadl zrovna kámen ze srdce, to by se mi zrovna hodilo. Já totiž vím kde peníze jsou, ale nevím jak se k nim dostat. Chtěli by jste taky k nějakému penízku přijít?” Chvili si takhle povídali, pak se dohodli, že mladý dostane tři podíly a loupežníci každý po jednom. Druhý den stáli na stejném místě a mladý šlechtic povídá. ”Potřebuji ještě tři, nemusí mít velkou sílu, ale odpočaté koně. S nimi přepadnu vůz, za chvíli by měl přijet, ale budeme muset prchat před doprovodem, vojáků je osm na koních a čtyři sedí ve voze pod plachtou. Tady za zatáčkou na vůz vlítnem, pak se jako polekáme a budem prchat, cestu budu ukazovat já, já to tu znám.” Mluvil ke třem vybraným jezcům o té cestě dlouho, pak se obrátil na zbytek loupežníků, těch tam zbylo jedenáct. ”Vozkové jsou dva, ti se bránit nebudou, jen ti čtyři pod plachtou, ale když hodíte zapálenou smolnici na plachtu a pod ní, tak je to brzy přestane bavit, oni to jsou totiž největší opilci od regimentu. Aby jste věděli co máte z vozu sebrat, tak tu okovanou truhlici, v ní jsou daně a zabavené peníze z Kladska. Nejmíň devatenáct tisíc zlatých dukátů.” Stalo se to přesně jak naplánovali, po rozdělení peněz mladého nikdy už neviděli. Na čas dali s většími přepady pokoj, zbytek roku brali jen potraviny které dováželi k vojsku. Zimu přežili povětšinou v Králíkách, býval takový zvyk ještě před Bílou horou, že jeden z rodiny přestoupil ke katolické víře a podporoval císaře. Druhý zůstal zavilým protestantem a pokud možno někdo třetí se hlásil k Českým bratrům. Oni lidé tušili už za blahého panování Rudolfa II., jak to tady bude brzy vypadat. Konečně když je císař blázen co z toho může pojdout? Zase jen blázinec a nyní se takové přeběhlictví hodí. Bratr katolík zdědil otcovský dům, tátu si nechal doma a s velkou slávou pak táta přijal katolictví. Samozřejmě, že ty pobloudilé syny vydědil a nechával je přes zimu tajně spát pod rodnou střechou. Hlavně pak sledovali dění na světových bojištích aby se včas vrátil ujmout majetku syn vyznání vítězného vojska, táta mohl přestoupit k potřebnému vyznání opět s velkou slávou později.

Nastalo jaro a nezdární, přes zimu vypasení synové znovu vyjeli za lupem. Nyní jich bylo okolo padesáti, při zimním vyprávění u sousedů několik dalších hochů zatoužilo po dobrodružství a snadném výdělku. Ovšem poměry se změnily, lupičů se přes zimu urodilo spousta, konkurence byla veliká, a tak se často stalo, že lupič musel okrást lupiče. Rozšířili svůj rajon na celé Orlické hory, loupili od Králík až po Náchod a mnohdy i silnější vojenské oddíly si před nimi nebyly jisté. Taky se hodně najezdili, nešlo to krást dva dny na jednom místě, kolikrát za půl dne po přepadu se na místo přihnala švadrona rejtarů. Samozřejmě byly ztráty, ztenčila se lupičská tlupa na pouhých osmnáct jezdců a osmnáct, byť udatných mladíků, nebylo zrovna moc na celé císařské vojsko. Nezbylo jim nežli ještě jednu zimu přežít doma a na jaře, kdo nechtěl zle dopadnout, odtáhl buď do Polska nebo do Pruska. Vypařila se tak loupežnická banda která samotným Králíkám nikdy neublížila

G Roku 1632 Umřel starý Pappenheim a Králíky zdědil jeho syn Wolfgang Adam, ten se věnoval válčení jako táta, ovšem zatím na té správné straně. Rok nato polovinu Králík vyhubil mor a všude okolo již dvacet let zuřila třicetiletá válka. Králicku se zatím vyhýbala. To až od roku 1642 občas ku Králíkám zbloudí švédský oddílek nacpat břicha, vypít pivovar a pumpnout koho to jde o nějaký penízek. Zatím to bylo jen takové škádlení, ale 22. října 1645 vyžrali Tortensonovi vojáci Králíky dokonale. Většině králických se podařilo s majetkem prchnout do lesů okolo Jeřábu a tam tento vpád přežít, neboť hvozdy jeřábské jsou hluboké a temné. Jen je opustili králičtí, nastěhovali se tam vojenští zběhové kterým se válčení znelíbilo. Zalíbilo se jim však vpadat do obydlí pokojných a hlavně zámožných lidiček. Takoví poměrně bohatí občané té doby bývali mlynáři, a proto také první mlýn, který tato banda navštívila, byl Hraniční mlýn u Červeného Potoka. Měl příhodnou polohu, stával a dodnes stojí u řeky Moravy která je hranici mezi Čechami a zemí Moravskou. O samotě stával, a tak tam mohli lupiči řádit nerušeně celou noc. Tenkrát těch lapků mohlo být přes třicet a mlýn vybrali dokonale, zaplať pánbůh, že jej nepodpálili, ovšem jeho majitele a čeleď zhubili. Do konce roku vyrabovali pak těch mlýnů ještě osm a ne každý zůstal pod střechou, z pěti zůstalo jen spáleniště. Samozřejmě neživili nikoho, žádný svědek po nich neostal. V lednu nepřišel o majetek a život nikdo, patrně loupežníci upadli do zimního spánku, ovšem v únoru si to vynahradili. Bylo jim srdečně jedno zda vyloupili chudou chaloupku nebo zámožný statek, postižených bylo čtrnáct.

27. března dopochodovala setnina lajtnanta Opitze von Bramendorf do Boříkovic, skoro za tmy se tam ti žoldnéři dovlekli hladoví více nežli vlci. Rozstrkali je po stodolách, k jídlu jim uvařili jen řídkou polévku a chleba museli kousat svůj, ten který dostali před třemi dny. Plukovník Opitz se ubytoval v zájezdním hostinci odkud voněla zabijačka a z něhož se nesl halas opilých formanů. Nespokojení vojáci, nebyli to žádní nováčci, mezi starými sekáči bylo několik kteří táhli válkou od začátku, vyslali deputaci ke svému veliteli. K pánovi promluvil Kuneš, za prve byl kaprálem, za druhé nejstarší, konečně za třetí osobně podvakrát zachránil pánovi život a právě taková maličkost, jako dvakrát zachráněný život, má taky svou výhodu. Navíc to byl užvaněnej chlap. ”Pane,” povídal Kuneš, ”táhneme se tou slotou už šestej den, i Pán Bůh sedmej odpočíval a ten nepotřeboval žold a neměl hlad. Zato my ho máme a žold jsme neviděli už pěkně dlouho. Kdyby byl žold tak si koupíme tady v hospodě kus žvance, korbel piva a bylo by to, ale takhle? To u vás asi chlapi dlouho nezůstanou.” ”Poslouchej Kuneš, až se ráno probudíš, tak se podívej asi tak támhle tím směrem, uvidíš tam městečko. To jsou Králíky a ty patří našemu generálovi. Nechci vás tam přivést v noci, kdoví jestli tam není jiné vojsko a já bych nerad dostal kouli od vlasní armády do palice nebo kamkoliv jinam, co kdyby se polekali, že jdou švejdové, vždyť to je asi dva roky co Králíky vydrancovali. Tak ráno za hodinu dojdem tam, pak bude žold a potom nejmíň týden čekání na posla. Je ti to jasný? Ale aby jste hlady neumřeli, nežli dojdem buď do Králík nebo až na bojiště, zaplatím za vás trochu jídla a piva, zítra si to strhnu.” Určitě toho piva a jídla moc nebylo když asi hodinu po půlnoci celá ves, včetně vojska, spala. To se totiž začali dobývat do hospody loupežníci, překvapení se jim nepovedlo, říkalo se pak, že nějaký chlap byl navštívit sousedku, viděl je a probudil vojáky. Tak ti lupiči udeřili na hospodu a přitom i na pár okolních statků. Jenomže právě ve stodolách u těch statků ložírovali vojáci a to vojáci hladoví a rozzlobení. Výsledek byl šestnáct lupičů rozšavlovaných a osm raněných které přivedli před lajtnanta. Taky se říkalo, že do rána vojsko hodovalo, hostili je sedláci, hostinský i formani z radosti nad tím, že jsou doposud živí. Těch osm vyslýchal sám Opitz a nebral si rukavičky, do rána mu těch zajatců na živu zůstalo jen pět. Vojsko sice po tý řeži a hostině trochu pookřálo, ale do Králík došlo až za dva dny hodně unavené.

Vzali to přes Jeřáb, ale loupežnické hnízdo zelo prázdnotou, tak to lupičům pro změnu vyplenili oni a plamenem sežehli. Pěkně se poměli u beček plných vína a u sklípku po strop naplněnýho masem, žel jiné kořisti tam našli málo, tu stihli lupiči asi odvézt. Pátrali po nich v okolních lesích do půl května bez kladného výsledku. Co se stalo se zajatci nikomu neřekli, Pappenheim je kázal někam odvést spolu s vojskem. Do konce srpna pak nebylo ani jedno přepadení, ani jeden požár snad ani jedno jablko z panského sadu se neztratilo, zato v září odnesli panskému správci pokladnu. Prachsprostě propíchli ponocnýho, vlezli oknem do kanceláře, popadli celou bednu a zmizeli. Od té doby vozka na cestě nebyl jistý ani životem, ani majetkem a s hrůzou přemýšlel odkud vyskočí loupežník. Přibylo i krádeží dobytka i zapálených střech a mrtvých za loupežníky leželo požehnaně. Nepomohlo ani přišlé vojsko, ani nové vypálení tábora na Jeřábu. Možná pomohl prosinec se spoustou sněhu, přes advent nastal Boží mír a po Vánocích pokračoval. V únoru vyloupili jen dva statky, ani březen nepřinesl velké utrpení to vyhořely pouze dvě hospody a jeden mlýn, zato v dubnu začaly docházet neblahé zprávy. Z okolních panství přicházely ty zvěsti, každý třetí či čtvrtý den lupiči udeřili a vždy s úspěchem, pokaždé s bohatou kořistí ujížděli. Jako by tohle nestačilo drancovali králicko i obávaní švejdové, jak místní říkali Švédům. Švédské oddíly přijížděly od Olomouce, kde měly hlavní ležení, a plenily ty zbytky na které loupežníci nestačili. Není se co divit, že se obojí lupiči střetli. Podle lidových vyprávění to bylo někde u vesnice Březná a zvítězit měli loupežníci, dokonce dva vozy zlata z bojiště si odvezli a zakopali na kopci Čečel. Prosím vás, kdo ke konci třicetileté války, po několika morových epidemiích a po hladomoru, vlastnil kousíček zlata? Každý byl rád když alespoň holý život zachoval. Buď jak buď, v tom střetu opět polovina lupičů dodýchala, a když teplý podzim dovolil poddaným sklidit skromnou úrodu, mohli si oddychnout i oni. Bezuzdému řádění sice konec nenastal, ale silně ho omezil.

Na podzim totiž bylo jasné, že válka má na kahánku. Císaři, králové, vévodové, a vůbec veškerá šlechta, která toto utpení na své poddané přinesla zjistila, že jestli to takhle půjde dál, tak sice budou slavní, o to těm degenerovaným hlavám šlo především, ale nakradený majetek potomkům nepředají. Nebude kterým, i když na tak zvané vojenské a válečné umění nejvíce doplácejí poddaní sedláci, nedobrovolně nahnaní do bijících se armád, občas zahyne i syn ušlechtilých rodičů. Tu ho propíchne ožralého v souboji stejně ožralý sok, tu se šlechtický synek upije k smrti sám, kolikrát se stane, že zchoulostivělý synek se po opici napije vody, ve které hnije uhynulý nepřítel a tyfus s cholerou ho skosí. Dokonce se často a mnohokrát stalo i to, že ztýraný sedláček do synka kosou či vidlemi od hnoje zaprasenými píchl. Ba staly se i případy kdy urozený synáček zahynul čestnou smrtí pro císaře, vlast, čest rodu a podobné kraviny. Tak tedy koncem roku bylo známo, že se bude jednat o míru, to znamená o zachování co nejvíce majetku. Podněcovatelé vraždění pořádali hostiny, bratřili se pospolu a vojska pomalu opouštěla bojiště. Pomalu proto, že vojáci byli unavení a hlavně nikdo nevěděl co bude dál. To nevěděli ani jejich mocní s vševědocí páni, povětšinou je nechali na pospas osudu. ”Ať si dělaj co chtějí a umí, my si necháme jen ty nejlepší, aby tu verbež až začne loupit povraždila.” Uvažovala většina pánů. Ne tak vojsko Pappenheimské. To naklusalo hodně rychle do Králík a ještě před oficiálním koncem války obestoupilo pohoří Jeřábu. Svolení mělo jak od kolštejnského správce tak šilperského. Proč by jim to nepovolili, když bez zaplacení je zbaví loupežníků, kteří jim naopak peníze z truhlic tahají? Nehaňme je, pár lidí jim poskytli, ale s rozkazem kdyby něco šlo urvat pro ně, ať se za to tvrdě rvou. Na daný povel setniny vyrazily, o potížích netřeba psát, dlouho trvalo nežli se setkali na Bukovci, to je takový nenápadný vršek kousek od Jeřábu a tam zlikvidovali zbytek bandy.

G Na to, že živit se loupeží je lepší nežli okopávat řepu na panském, přišli bratři Vrbové čtyři roky před koncem války. Tenkrát, v tom čtyřiačtyřicátém roce, se právě z toho řepného pole vraceli, motyky nesli přes rameno a cestu jim zastoupili dva chlapi ve stejných šatech. Každý v ruce kord, či jak se těm píchákům říká, huhňali cosi v cizí řeči a pícháním je tlačili k blízkému háječku. Táhnul z nich chlast na sto honů, motali se příšerně a jeden sebou dokonce seknul na hubu. Dopíchali je na mýtinku v háječku, ukazovali na dva další ležící a huhňali ještě víc. Hugo, starší z bratrů, koukne na toho co nejvíc hartusil,

povídá „hr na ně,“ a bim motyčkou do hlavy. Mladší Jan si taky bouchnul, do toho druhého, ale dodělat ho musel Hugo. Ten taky pak povídá. „Švejdové mizerný, kdesi se to ožere a nás budou otravovat. Koukej, tenhle asi ve vopici spadnul z koně a srazil vaz. Ten druhej je tuhej taky z chlastu,“ parkrát ho majznul motyčkou do hlavy a pokračuje. „Kouknem co maj v kapsách a zakopem je tady.“ Jak řekli tak udělali, koně odehnali a co Švédům pobrali hodili do staré duté lípy. Rok si z té kořisti přilepšovali, barák trochu pospravili a začali přemýšlet, že by si opatřili nějaké ženské. Však měli sotva po třicítce a ženatí kdysi byli, jenže si nevzali ty správný ženský, protože je jakási nákaza před pár lety skosila. Pak usoudili, že ženský jsou nány užvaněný a všechno vyslepičí, tak že si ještě parkrát zaloupí a pak utečou někam do města. Jenže loupit na konci třicetiletý války není žádný med. Všechno už je rozkradený, lidí málo a nikomu se nechce courat po světě, a když už se někdo trmácí okolo Králík, tak má kapsu prázdnou a nebo regiment vojáků v patách. To až v červnu roku šestačtyřicet se na ně usmálo štěstí. Jakýsi forman jel zrovna okolo lesíka kde číhali a na voze měl bednu radost pohledět. Malovanou, velikou, nikdo ji nehlídal a formánek vypadal spíše jak desetiletý kluk nežli někdo kdo se rád pere. Tak šup na něj z křoví a strejc v tu ránu uháněl pryč. Honem s vozem domů, bednu do kuchyně a koně s vozem pryč, aby je neprozradil kdyby městští zbrojnoši po lapcích pátrali. V lese před Červeným Potokem to všechno nechali a pospíchali domů. Hugo řečnil. „Já ti Jene povím, že to je určitě výbava nějaký nevěsty. Takovýhle malovaný truhly si holky sebou berou z domů k ženichovi. Jen se mi to zdá nějaký lehký, přeci plátno něco váží, no asi to je nějaká chudší nevěsta.“ Dlouho do bedny doma bušili, nemohli přijít na to jak se otevře, a tak když konečně jedno prkno z víka utrhli, tak podrážděné včelky vyrazily na svobodu velkou rychlostí. Pak bodaly a bodaly, do všeho co se pohnulo a smrdělo potem vrážely žihadla a bratři se ze zabedněné stodoly dostat ven nemohli. Našel je až dráb asi po týdnu když na panský příkaz se šel zeptat jestli by se neuráčili dostavit na robotu.

G Nastaly velké změny, píše se rok 1650 a králické panství dostal věnem Michal Ferdinand Althan, vzal si totiž vdovu po Pappenheimovi. Co před lety Ferdova ruka uchvátila, rod Althanů již nikdy nepustil, naopak, stále panství zvětšoval, stále budoval, někdo by mohl říci, že se staral dobře o své poddané, ale byly v tom peníze. Každá nová usedlost nesla penízky do bezedné truhlice Ferdovy, každý nový osadník se později stal plátcem mnoha daní a tudíž

přínosem pro panství. Po tý krutý válce ještě mnoho domů nebylo obydleno, i hodně polí leželo ladem a žádný užitek z nich Ferda neměl. Také spousta volných míst čekala na nové osídlence v nedávno založených vesnicích a brzy se dočkalo. Dočkal se i pan hrabě dalšího majetku v sousedství Králík, podědil on celé Mezilesské panství. Ovšem úplně poslední změna byla nepříjemná, sousedství s loupežníky není nikdy příjemné, i když vám osobně zatím nic nevezmou. První loupeže začaly nedlouho po tom zdědění Mezilesi, to znamená v létě 1653. Tenkrát začali navštěvovat starousedlíky nezvaní hosté, za tmy rozrazili chatrné dveře u ještě chatrnější chalupy, koho chytli svázali, pak hospodáře pálili či jinak trápili a mámili na něm peníze. Nebylo těch peněz mezi lidmi hodně, pán dřel poddané krutě, a tak na lupiče mnoho nezbylo. Brali tedy hospodářské nářadí, odění, dobytek i potraviny a zajímavé bylo, že navštěvovali pouze ty starousedlíky. Určitě si mysleli, že tihle mají nahrabáno. Příští rok už jim bylo jedno jestli to byl staro nebo novousedlý soused, hlavně když měl peníze, byť jen nepatrný obnos. Když někdo dopoledne na trhu prodal hubenou kravku, už večer mohl čekat návštěvu která z něho těch pár grošíků vymučila, jestli nebyl přepaden už na cestě z trhu domů. Celý rok to trvalo nežli si to lidi uvědomili a potom chodilo prodávat jednu kozu i půl vesnice. Taky po prodeji sedlák rychle chvátal do panského dvora aby v kanceláři daň zaplatil a nebo za potřebné věci hned na trhu peníze utratil. Mnohá kravka pak častokrát byla i propita doprovodem vzápětí po prodeji. Tohle dění bylo vrchnosti jedno, jim se nic nestalo a proto nebylo důvodu zasahovat. To až čtvrtým rokem, to už loupežníci sáhli k drsnějším metodám a zastupovali cestu v polích či lese formanům. Prvním oloupeným byl Holarich z Mezilesí, tenkrát vezl víno z Moravy. Jel v březnu cestou přes Boříkovice a našli ho podle zápachu až začátkem května v mlází u cesty. To si lupiči pomohli k vozu plně naloženého sudy a páru valachů. Obě Althanovská panství nemohla uživit jejich obyvatele, nikdy se na polích nevypěstovalo dost potravy, a tak se část musela dovážet z úrodnějších krajů. Proto v březnu našli vesničané mezi Lichkovem a Mladkovem poloprázdný vůz s čočkou, samozřejmě se postarali o ztenčení zanechaného nákladu, a když měli čočovici doma, vše oznámili rychtářovi. Koncem května nedojel do Mezilesí ohlášený vůz s moukou, v půli června nepřivezli do Králík nasolené maso poslané z Mohelnice, začátekem července byla nouze o okurky které každoročně dovážel Litovelský Faltus, a když se koncem srpna neukázal ani olomoucký Špaček, dovážející touto dobou sušené meruňky a meruňkovou marmeládu, zavládla mezi hospodyněma nervozita. Samozřejmě mezi panstvem ne, ti měli stále plné stoly, starostí málo a vůbec je nezajímali jejich živitelé. Králickou městskou radu probudila až žena prvního

konšela Vogelfängera, vedrala se do zasedací síně, vlastně to byla jen taková komora kam se ani všichni na zem po vypitém víně nevešli, okoukla prostřený stůl a zahřímala. ”Tak?! Nakládané okurčičky? Vínečko? Koukám i moravské uzené se tu spolu s purkmistrem válí po zemi! Že tu nemáte koláče s marmeládou na to jste snad přišli, nebo ne? No hodujte si, hodujte, ale pánové tak s bídou tejden, pak bude konec. Ono totiž pak nebude co dát na koláčky. Kampak mizí všechny ty vozy? Já hloupá ženská vám to řeknu, loupežníci vám to z huby berou a co děláte vy? Chlastáte a dožíráte zbytky. Poslouchej muži, k večeři nedostaneš nic a od zítřka k snídani úkrop. K obědu to samý a k večeři pro změnu česnečku. Vy ostatní se netlemte, vás doma čeká taky jen ta česnečka, tak rozhodla naše rada, ženská rada a dokud neuvidíme viset ty raubíře co nám žvanec kradou, tak se nic nezmění.” Zavřela ústa, práskla dveřmi a je pryč. Chvíli bylo ticho, pak promluvil ten první konšel Vogelfänger. ”Myslíte, že má pravdu? Taky jsem už parkrát slyšel něco o lupičích?” Odpověděl mu tím řvaním probuzený purkmistr Hugo Huler. ”Jo, něco se mezi lidma šušká, ale znáš svou starou, z komára dělá vola a naše městská rada ji na všechno neskočí, z nás voly dělat nebude. Pošleme do Dvora drába ať se zeptá tam, vlastně skočím tam sám, s tím mamlasem by se tam pan vrchní nebavil.” Rozhodnuto, uděláno, purkmistr sedí proti vrchnímu správci králického panství, znají se dobře, jsou velcí kamarádi, oba kradou kde můžou. Správce Gustav Hase von Hasendorf nalil do pohárů jiskrné víno, pohodlně se usadil a povídá. ”Já se ti Hugo divím, že se o tohle staráš? Přeci tě nebude trápit pár krádeží u sedláků, to ať si vyříděj mezi sebou, vždyť je to samej zloděj. Ale abys měl klid na duši a mohl dokázat, že se o to staráš, zavolám ti písaře, to je taková stará drbna, ten ví všecko.” Opravdu, písař věděl o každém ukradeném grošíku a když líčil kolik vozů bylo doposud vybrakováno, vstávaly purkmistrovi vlasy na hlavě. Panskému správci ne, ten je plešatý, zato mohutně zahřměl. ”Tak takové to je! Na panství se loupí a já o tom nic nevím? Špatně sloužíš holečku, tos to nemol říct dřív? Když se krade v chalupách a loupí na cestách to by mohli šáhnout i na hraběcí majetek.” Tak tak, prorocká slova vyřkl a pak řval na svolané dráby. ”Holoto líná, okolo se krade a vy nic nevíte, vy nic neděláte! Chodit po vsích, koukat, ptát se a všechno hlásit. Teď svolejte všechny myslivce které máme.” Myslivci to schytali o dva dny později. Když všichni co tam byli tvrdili, že rozhodně u nich v lese žádný lapka usazen není, vylál jim ještě hůř nežli drábům. Ten boříkovický myslivec, jmenoval se Šindel, on to je bývalý voják a ze správce moc strachu neměl, ho uklidňoval.

”Podívejte pane vrchní, ty doby když tady bylo jen pár malých vesnic a do lesa cesta nevedla, jsou dávno pryč. Dnes se lesy hemží lidma a lidi jsou všímavý. Jenom u mně dělá šestadvacet drvoštěpů a všichni se znají. Rozlezlý jsou po celý Boudě i Bradle a kdyby uviděli někoho cizího, hned by mě to řekli.” Vrchní cosi zabručel, pomalu to vypadalo jako souhlas, ale potom se tam dopajdal Vrzal, ten myslivcoval na Horní Moravě a jen se dozvěděl o čem je řeč, už opatrně začal. ”No, milostpane, já bych možná o něčem věděl, oni na Sněžníku ty lesy jsou velký a taky je tam hranice mezi oběma panstvíma, no já občas zahlídnu, to víte…” ”Člověče, vem to zkrátka a jasně, žádný kroucení. Leze to z tebe jak groš z nevolnickýho měšce.” ”No, tak já tam zahlídnul nějaký chlapy, vono se těží jenom dole u cesty a nahoru lezou lidi jen na borůvky, já jednou na nějaký chlapy padnul na Hleďsebe a ptám se jich co tam dělají. Prej jsou z Kamenýho hrbu a budou tam stavět a mají vyhlídnout pořádný stromy. Tak jsem jim jenom řek, že tohle už je králický panství a ať si kácí na svým. Ptal sem se jich proč sou tak daleko, vždyť by určitě našli starý stromy blíž, ale povídali, že se jen tak dívají, a tak já….” ”Dost, jak to je daleko z toho hrbu na ten kopec?” ”Inu, lesem tak půl hodiny a od Kamennýho hrbu do lesa je tak sto kroků.” Vrchní vykulil oči, čučel na hajného s hubou otevřenou dobře pět minut, pak třikrát polknul, vykulil oči ještě víc a začal řvát. Dlouho řval a celý ten urážlivý projev lze shrnout do věty: Pozítří drábové a myslivci posílení o vybranou čeleď budou prohledávat kopce u Sněžníku. Opravdu, pozítří ráno před panským dvorem stojí skoro stovka poddaných, každý se klepe zimou, on totiž k ránu první mrazík sežehl trávu jinovatkou. Jen co nasedl vrchní na koně, dal se s nechutí houf lovců lupičů na pochod k Výšině. Když je pohltil les nad Horní Lipkou už se z každého pot lil, nízké slunce babího léta prohřálo záda a stoupání k Jelenímu vrchu je také neochladilo. Tam je správce rozestavil do rojnice a pomalu vyrazili směr Klepáč. Namáhavá je cesta tisíciletým pralesem, křoviny derou šat, kopec krade dech, a tak každý jen supí a přísahá krutou pomstu lapkům. Na Klepáči shltli trochu suchého chleba a na zapití museli počkat k prvnímu úžlabí. Zaplať Pán Bůh, že vody je na Hleďsebe dost a navíc je zadarmo, tu našli, ale po loupežnících doposud ani stopa. Ta se objevila až nad Hlubokým dolem, zrovna u pramínku Hlubokého potoka, který se dere mezi kameny, začínala stezka lidskou nohou vyšlápnutá a ta pěšinka mizela v mladé smrčině. V Šindelovi, bývalém žoldnéři a nyní boříkovickém myslivci, se probudil starý voják. Ostatně ten sotva znatelný chodník objevil on, nyní prohlédl mysliveckou ručnici a zavelel tiše. ”Za mnou a držet hubu.” Ta zavřená pusa a tichý krok se jim vyplatily, u mohutného vývratu zakrytého větvemi spal chlap. Svázat ho bylo pro tolik zkušených drábů

jednoduché, teprve když dotáhli poslední uzel se chlap probudil. Nevěřícně okolo sebe zíral, potřásal hlavou a oči si protíral rukama svázanýma bohužel vepředu. Zkušení drábové se vrhli do vývratu. Mohutná jedle před několika lety sklonila svou korunu, klaněla se tlačena větrem až k zemi a z kamenité půdy vyrvané kořeny trčely do bezmála čtyř metrů. O kořenovou změť, doposud slepenou hlínou, bylo opřeno několik kmenů jiných jedlí a borovic a na ně naházené větve tvořily strop haly. Nebyla to totiž ubohá místnůstka jako v selských chaloupkách, ale popravdě hala velkých rozměrů. Však tam taky našli spoustu věcí, kradených věcí a pár kroků od vývratu zahlédli i vinný sklípek. Dokonce bohatě zásobený vinný sklípek. Později se pan vrchní tloukl do hlavy, že z radosti nad zajatým lupičem podlehl štědrosti a nechal dva soudky narazit. Ještě později to vysvětloval huhňavým hlasem hraběti Ferdovi. ”To máte tak, milosti. Jak jsem mohl vědět, jestli to nebylo na nás nějak nastražené? Co kdyby to víno bylo otrávené a vy nebo nedej Bože já se toho napili. Takhle jsem měl jistotu, že když dva otrávené nejsou, ostatní snad taky ne. Kdyby tam jed byl, tak poscípali jen ty selský burani.” ”Tak? Pěkně to povídáš správče, buď se napije nějaký blbý hrabě nebo já, hraběcí správce, tak jsi to myslel, že? No pokračuj, copak tam ti lupiči měli nakradeno? Kolipak tam bylo peněz, zlata nebo šperků?” ”Peníze žádné, milosti, zlato žádné a ze šperků jen dva prsteny a stříbrný řetízek. Ostatního taky mnoho ne, jen jídla spousta, vína čtrnáct sudů, šatů tři truhly a nějaké nádobí na vaření, ale milosti to jsem všechno poctivě přivezl. Nic se z toho neztratilo, já bych přece….” ”Povídám ti, neplácej s omluvama a pokračuj k věci, co jsi řekl, řekl, a teď mluv kde je ten lupič.” ”To nevím, to se má tak. Jen soudky byly naražený už chlemtali všichni, z čepic milosti, pak tam našli kolo sýra, sežrali ho jako svině, vypili druhý soudek a našli udírnu. Ten chlap co jsme ho zajali udil maso. Sežrali všechno a zatím co já jsem se chtěl dozvědět o těch loupežnících víc a chlapa vyslýchal, drábové vyslídili ještě jednu takovou chatrč. Tam bydlel asi náčelník.” ”Jak to, asi? Vždyť držíš toho jednoho z nich?”

”Držel jsem milosti. Držel, ale kde mu je dnes konec? V tý náčelnický chatrči se schovávala holka, určitě milá toho náčelníka a měla tam soudek se slivovicí, alespoň to pak říkali. Tak mladý honili holku po lese, starší se nalévali kořalkou, když všechno leželo ožralý na zemi, ten lupič se mne nejdřív zeptal, jestli mám zdravé zuby a pak mě do nich praštil. Nejřív pěstí, pak klackem, naskočil na mýho koně a je někde pryč. Co si teď počnu?” ”Co by sis počínal? Zbalíš si co je tvýho a poklušeš pryč. Jak jsem slyšel byl jsi ty první co řval, že holka patří tobě a počínat s ní budeš první ty. Kůň byl stejně můj, podle mne si počínáš blbě, a tak se seber a najdi si službu jinde. Ale nevím, kdo bude stát o služebníka s takhle pěkně zřízeným ksichtem, jak vypadala ta holka? Je pěkná? Kde ji chytím?” K večeru si to hrabě rozmyslel, nechal zavolat správce a káže mu do duše. ”Nechám si tě ještě, zkusím to s tebou znovu, ale budu si tě hlídat. Koho bych ustanovil vrchním správcem místo tebe nevím, je to tady samý tupec. Když přijmu místo tebe cizího, tak nemůžu vědět co bude zač a co se z něj vyklube. Ty už máš nakradeno a pěknou zkušenost. Pokaždé když se podíváš do zrcadla na ten svůj rozbitý ksicht, tak si vzpomeneš, že máš horlivě sloužit. Můžeš jít, přemýšlej a hlavně hoň loupežníky.” Horlivě sloužil Gustav Hase von Hasendorf svému pánu a při tom nejvíc trpěli myslivci. Nejprve vyměnil Vrzala za Šindela a toho ustanovil nad všemi ostatními, pak jejich řady posílil, hlavně okolo Sněžníku jich pobíhalo hodně a pátrali po loupežnických táborech. Už na svatého Martina Šindel hlásil. ”Osm těch jejich ležení jsme našli milostpane, všechny je měli okolo Hleďsebe, poslední na Bílém kameni. Vypadá to, že v žádném dlouho nepobyli, ale v kterém přezimovali nevím. Taky tam nic po nich nezůstalo a zatím jsme žádnýho cizího v lese neviděli.” Baže by viděli, každou zimu tahle banda zimovala v nějakém větším městě a propíjela lup, letos to bylo v Kladsku.

Vrátili se na jaře, zahnízdili na Chlumu a spravedlivě začali navštěvovat jak Čechy, tak Moravu. První lup se zdařil náramně, to obrali pod Kančím vrchem purkmistra ze Starého Města o jarní daň, vezl ji do Branné, ta se tenkrát jmenovala Kolštejn. Právě tam vezl ty vybrané peníze odevzdat na panskou kancelář a vzal si sebou jen jednoho pacholka. Bylo v té truhličce víc nežli 800 dukátů, alespoň to tvrdil purkmistr. Při návratu se loupežníci stačili ještě dobře zásobili jídlem ve formanské hospodě na Malé Moravě, sebrali tam všechno co šlo jíst. Asi tam toho bylo málo protože za tři dny sebrali ve Zlatém Potoce dvě telata a čtyři prasata. Musel to být větší ohníček na kterém rožnili prasátko, vždyť ten kouř byl pěkně vidět od moravské myslivny a myslivec Šindel měl dobré oči. Nejen dobré oči, on totiž na takový sloupek kouře čekal a hned se na Chlum opatrně vypravil. Ještě ten samý den rozmlouval se správcem. ”Tak říkáš, že loupežníci se vrátili? To je máme v pasti, hned zítra jdem na ně. Ty svoláš včechny myslivce, já dráby a purkmistr sežene králickou hotovost. Čím více lidí půjde, tím je líp pochytáme.” ”Jestli dovolíte milosti, zítra ne, nežli se všichni sejdou bude poledne a oni kdyby viděli takový dav, tak utečou na kolštejnské panství. Navíc ten Chlum patří právě kolštejnským. Jestli můžu poradit, tak bych poslal někoho jim to oznámit a poprosit, je aby pozítří vyslali svý lidi ke Chlumu od Starýho Města a Žibřidovic. My bysme na ně šli za tmy aby nás neviděli a teprve za světla na ně vlítli. Taky za zítřek seženete víc lidí.” Vyjimečně správce poslechl myslivce, věděl, že jako starý voják má více zkušeností a konečně on to byl, kdo je poprve spolehlivě dovedl do loupežnického ležení. Za hluboké tmy téměř tři stovky lidí v polospánku klopýtalo z Králík na Výšinu, s klením přicházelo k Červenému Potoku a v probouzejícím se jitru stoupalo na Maliník. Šindel je vedl spolehlivě, dobře obklíčil ozbrojenci peleš lotrovskou a když zadul na lovecký roh, všichni vyrazili vpřed. Uvítal je ztichlý tábor, mírně kouřící ohniště a cáry ranní mlhy prozářené slunečními paprsky. V celém tom ležení nebylo živé duše, pomineme li jednu krávu líně přežvykující a tři chrochtající vepře. Správce se posadil na složené sudy s vínem, rukou třímající tesák ukazoval a komandoval všechnu chasu. Vlastním tělem se rozhodl hájit zde uskladněný alkohol a zabránit jeho konzumaci, dobře si pamatoval loňský neúspěch. Tak tedy od chlastu komandoval čeleď a vybízel k hledání. Našli mimo peněz a cenností věcí mnoho, potravin za půl vozu, šatů také za půl, ovšem žádného lupiče. Správce soptil vzteky, nadával každému a nejvíce Šindelovi, ten se bránil. ”Já za to nemůžu milosti, vidíte sám, že tu ještě možná večer byli, vždyť ohýnek stále doutná. Kdyby prchali, tak by tu tolik věcí nezůstalo, určitě by se snažili něco odnést, třeba ty zbraně a zbytek by byl rozházený.” ”Tak kde jsou peníze? Sebrali prý celou truhlu před Kolštejnem, pobrali peníze a zmizeli! Měli jsme na ně jít včera jak jsem říkal, a že jsme je nechytili za to můžeš ty, taky to řeknu hraběti.”

”Já bych řek, že šli večer na lup a ještě se nevrátili. Co kdybychom na ně počkali. Vlezem do lesa a jak se vrátí tak na ně vyskočíme.” ”Ne, všechno sebrat a jdem domů a ty se postarej aby domů šli i kolštejnští. Pěkně skoč za nima a řekni, že jsi balík a všechno zkazil.” Šel Šindel oznámit neúspěch při zátahu, nerad šel, je to daleko, je to na druhou stranu od domova a ještě se bude muset vrátit. Zatím v táboře balili, posbírali co mělo nějakou cenu, sudy uvázali na uťaté kmínky smrčků a karavana nosičů se sunula nejschůdnější cestou k Maliníku. Téměř se šeřilo, téměř byli na kraji lesa, náhle zadupala koňská kopyta a před nimi se objeví nejméně patnáct koní. Na prvních dvou sedí tmavé postavy a správce volá. ”Kdo je to?” Odpovědí mu byl jen zmatek a úprk těch jezdců, hned mu to bylo jasné, vjel do něho vztek a buď dostal odvahu nebo zblbnul. Konečně co chcete, byl to sprostý civilista neznalý vojenského řemesla. Vzpoměl na Šindela, “copak by asi dělal on? vyrazil by k pronásledování!” Vyrazil taky. Ovšem nějak pozapoměl, že je jediným jezdcem, zapoměl i na to, že těch lupičů je údajně šest a on má jen dvě bambitky. Štval se za nimi udatně, dokonce když dojeli na panská luka před Moravou, a měl ty grázly na dosah ruky, si po nich střelil. Jeden z prchajících se otočil, cosi vykřikl a všichni pronásledovaní se obloukem vracejí. Obrátil svého hřebce taky, nyní prchal on a ještě k tomu mu srdce spadlo do kalhot. Po chvíli zjistil, že tam má nejen srdce, ale i něco čvachtajícího a nelibě vonícího. Vyvrcholením bylo, když se mu do těch gatí strefil jeden z těch lumpů. Zachránila ho až jeho dobíhající armáda, pálili na všechno, co se před nimi pohybovalo, a tak mohl děkovat jenom tomu, že ho kůň shodil na zem, že nějaká ta další kulička mu pod kůži nezajela. Takové štěstí neměl jeden z těch lapků, ten byl děravý jako cedník a umřel určitě dřív než dopadnul na zem. Za týden, když Hugo ležel na břiše v posteli, opět musel vyslechnout nemilý monolog hraběte. ”Tak, pane správče, moc si se minule nepoučil, opět sis dělal podle svýho a toho hajnýho poslal pryč. Ten kdyby byl místo tebe vpředu, to by určitě lotři neuprchli a teď by byl od nich pokoj. Taky jsi nemusel mít dvě díry v prdeli. No zaplať pámbu alespoň ti koně mi zůstali, včera kdosi vyloupil můj dvůr v Lichkově, taky tam sebral koně jako před týdnem v Bobišově. To určitě udělala ta banda, co jste před týdnem honili, a proto, že někde čekali do tmy, padli jste na ně když se vraceli. Ty se modli, aby je ten myslivec chytil dřív než se uzdravíš, jeho jsem přidělil jako velitele drábům a jestli je nechytí, brzy půjdeš asi okopávat pole se sedlákama.” Trvalo to ještě dva týdny. Šindel na to šel jinak. Po přepadení formanů u Těchonína a u Boříkovic si byl jistý, že banda je někde na Suchém vrchu. Sám

obešel všechny okolní vesnice, nechal svolat všechny kluky, přikázal jim chodit na houby a pečlivě sledovat dění v lese. Jak některý uvidí v lese pět chlapů nebo vůbec někoho cizího, okamžitě to řekne rychtářovi, rychtář ho odveze k němu na lichkovský dvůr, on si ho poslechne a pak prý uvidí co dál. ”A teď dobře poslouchejte, ten kdo ty lupiče uvidí a oznámí to, dostane jalovici, ano slyšíte dobře, jalovici a možná i něco navíc, ale jen jestli lupiče chytnem.” Tolik houbařů jako tenkrát už po stráních Suchého vrchu nikdy nechodilo, to chodili i staří chlapi, a tak trvalo pouhé dva dny, nežli se po ránu přiřítil boříkovický rychtář s jakýmsi chlapem. Chlap ani pozdravení nedal a hned mlel hubou. "Vím kde nocujou, na Bradle, sousedovi ukradli ovci, natloukli mu, ovci zařízli a šli do lesa. Já za nima a teď si tu ovci tam pečou.” Drábi z celého panství čekali na tuhle chvíli v Lichkově, okolo celé vsi kosili trávu a sušili seno, to aby nelenili. Jen uslyšeli Šindelův lovecký roh zadout, už pádí ke dvoru a netrvalo půl hodiny, pohltil je les pod Boudou. Šindel znal les okolo Bradla dobře, domluvil se proto s tím sedláčkem rychle a obklíčili ležení taky rychle, navíc dokonale. Pronikavý zvuk lesního rohu prořízne lesní ticho, zapraská roští drcené nohou ozbrojence a drábové běží k tábořišti. Zprvu se zdálo, že opět narazili na opuštěné ležení, ovšem to byl pouze klamný dojem. Jen doběhli do středu tábora vidí okolo skomírajícího ohniště ležet pět chlapů. Vázat na mol opilé chlapy není věc těžká, horší je vínem zmožené zajatce dostrkat dolů k cestě, kde by je mohli naložit na vůz. Vždyť sotva stojí na nohou a vymáchat je ve vodě aby vystřízlivěli není kde, ty ubohé stružky vody tak tak stačí k napití. Ponurá a bezměsíčná noc padla na králicko, ta černota visí i nad mezileským panstvím, jen zhruba třicet pochodní plápolá tmou. To vrzající selský vůz doprovázený jezdci se plazí k Mezilesí a na voze skučí zajatí loupežníci. Naříkají nad svým osudem a toužebně volají po vodě, ano kocovina s nimi začíná cloumat a není nikoho kdo by jim doušek do hrdla nalil. Do půlnoci schází malá chvíle když zastavuje průvod na zámeckém nádvoří, tam rovněž za svitu pochodní netrpělivě čeká sám osvícený pan hrabě. Zrovna půlnoc bije když i loupežníci dostávají první rány, pan hrabě osobně se ráčil obtěžovat a holí do nich buší. Zatím co znavení průvodci usedají u naraženého sudu s pivem, samozřejmě nechybí ani plný stůl uzeného, lapkové jsou podrobeni výslechu. Milostivý a ještě více osvícený pan hrabě Althan se sám ráčil ujmout výslechu. ”Kdo jseš, odkud jseš, kam zmizel ten šestý, kdo jsou ty druhý a jak dlouho kradeš.” Moc se toho nedozvěděl, jména Karl Donner, Janek Bříza, Kurt Hochwasser, Leopold Kandler a Vašek Buchta mu nic neřekla. Že jsou z okolí Vratislavy mu

bylo jedno, že nevěděli kam zmizel šestý z nich předpokládal a že kradou asi tak deset let ho nechávalo chladným. Zato se začal zahřívat při poslední otázce. ”Kam jsi schoval peníze!?” Bušil do nich jezdeckým bičíkem a nic nedal na slova. ”Nikam, my žádný neměli a když měli tak jsme je propili a prohráli v kartách. Jedinou plnou truhlu který jsme se zmocnili, zakopal v tom posledním ležení odkud jste nás vyhnali náčelník Humprecht a právě toho jste zastřelili. My jsme byli vždycky chudý loupežníci.” Ze starých zápisů se ještě dozvíme, že ztýrané a podvyživené lupiče odvezli po dvou týdnech do Vratislavi, ať si je tam popraví sami. Taková poprava je sice krásná podívaná, ale stojí spoustu peněz a pan hrabě peněz na rozhazování neměl. Zázrak byl, že ten sedláček jalovici dostal, stalo se tak sice až po roce, když nový velitel drábů Šindel už věděl na vrchního správce tolik věcí, že ho donutil tu jalovici koupit a druhý zázrak se stal po dvou měsících. Ta jalovice se otelila a měla dvě telátka. Taky si oddychli poddaní, už se nemuseli strachovat o život a majetek, ale strachovali se o poklady, co kdyby někdo našel ty peníze dříve nežli já, myslel si každý z nich. Proto začali často navštěvovat bývalé tábory lupičů a bezvýsledně překopávali jejích okolí. Opravdu to museli být chudí loupežníci, dodnes nikdo nenašel ani byť zlomenou grešli. Nevím, můžete to zkusit i vy, třeba se na vás štěstí usměje.

G Pak se nějakou dobu na králicku nic nového neudálo, jen podle povídání poddaných si čert odnesl starého hraběte do pekla. Zase tak starý nebyl, vždyť po něm zůstalo nedospělé pachole a navíc zdědilo obě panství. Deset let ten majetek za něj spravovali poručníci, ale teď, ten sotva dospělý František Ferdinand Michael Althan, panství uchopil do vlastních rukou. Tři roky už tady rozhoduje o hospodaření on sám a je to rozhodování rázné. Prosazoval heslo "Nemiluje svého poddaného kdo jej včas netresce," a tak těch trestů bylo dost. Troufal si i na nové osadníky, převážně německy hovořící, a dřel je jako všechny ostatní. Malinko mu hřebinek zvadl, když skoro celé české království zachvatily selské vzpoury, to se psal rok 1680. No, ale u Chlumce vzbouřenci nijak slavně neskončili, však se ještě dnes říká, že dopadli jako sedláci u Chlumce. Jen se po království českém rozneslo, že lze ty vzpurné hlavy oddělit od těla a podle hesla, “Hlava bez těla, vzpouru nedělá,” chtěl konat i Frantaferda. Nařídil nové roboty, chtěl zakázat staré výhody, hrozil krutými tresty, prostě narostl hřebínek hrabátku. Srazil mu ho na čas jeden obyčejný nemravný mnich.

Když ho konečně chytili tvrdil, že žil řádný život bratra Bertrama v malém moravském klášteře Dulcis vita u Brna. Musíme mu věřit, sladký život tam určitě měl, ono totiž to je v překladu sladký život a podle tamějších záznamů dováželi ročně poddaní do klášterních sklepů čtyřicet sudů vína. Pak taky přijížděli povozníci s vínem z Uher, ti tak čtyřikrát ročně a na vůz se vejde dobře deset beček. Místní vinaři samozřejmě platili různé daně vínem, a tak propočteme li to střízlivě, čtyři litry na mnicha a den by mohly odpovídat pravdě. Ovšem uberme. Z jejich skromného přídělu jim ucucávaly povolné holky, a proto, když do kláštera dorazila jakási komise na vizitu, čili na kontrolu, nalezla zpité bratry mnichy, bohatě zásobený vinný sklep, chutnou krmní zaplněnou komoru a v ambitech tancující málo oblečené slečny. Další holčiny, ovšem zbavené veškerého odění se povalovaly v celách. Nikoli vězeňských, ale mnišských.

Visitující děkan se rozčílil, řval na opata až omítka se stropu padala, a když mu došel dech odjel. Tím opatem byl bratr Bertram a rozhodně nečekal na návrat děkana visitora s posilou, tušil co bude následovat, a proto ihned opustil ten Sladký život. Prchal se svou milou k severu a modlil se, aby mu těch pár cenností, které si stačil do uzlíku zabalit, někdo během cesty neodcizil. Věděl, že svět je zkažený a po cestách se potlouká všelijaká cháska proradná, že ho ale obere o poslední halíř ta jeho milá netušil. Stalo se to v hospodě na Kocandě u Písařova, zůstaly mu jen civilní šaty které měl na sobě, služební kutna v ranečku a oči pro pláč. Proto hořce plakal když mířil ke Králíkám a přemýšlel co bude dělat dál. Štěstí mu přálo, hned za Orlicí málem zakopl o jakéhosi strejčka. Že je opilý poznal po dechu, že potřebuje pomoc poznal z jeho polohy, a tak vykonal křesťanský skutek. Strejce sebral, ostatně sahal mu sotva po ramena, vyhublý byl jako každý jiný panský robotník a vyptával se kam jde. Strejček jenom huhlal, o světě nevěděl, tak si ho hodil na rameno a kráčel k městečku prosvítajícim v zeleni na obzoru. Před městem, byly to Králíky, uviděl chlapa cosi okopávat na zahrádce, toho se zeptal jestli neví koho to nese. “Vím, to je Žalud, von bydlí na předměstí, běžte támhle dolů a tam se zeptejte.”

Žaludová byla ráda, že ji tátu přinesl, děkovala mu a dokonce odměnila krajícem chleba, i hrachové polévky mu do misky bohatě ukápla. Taky se ptala jestli nechce přespat, však prý se stmívá a na seníku je místa dost. Její muž stále ještě o sobě nevěděl, probral se až večer, to když s ním jeho soused Hvížďala klepal. Chvíli si šuškali ve světnici, pak se šli posadit rovnou do seníku, že tam někdo leží netušil ani jeden z nich, a proto se bavili bez zábran. Uprchlý mnich poslouchal, ani nedutal, a tak se dozvěděl celou pravdu. Kacíři pod ním seděli, husité, či co to bylo za vyznání a zrovna včera jim umřel kněz. Sedláčci po chvíli šli spát a usnul i bratr Bertram unavený po cestě. Noc to byla zlá, nejprve ho probudila hrachová polévka, drala se nezbeda ven za mohutného burácení. Potom přišly zlé sny, kacíři vedení děkanem visitorem ho pronásledovali, brána pekelná se před ním otvírala a plameny pekelné jej pálili do obličeje. Když otevřel oči zjistíl, že to není plamen pekelný, to jen ranní slunéčko Boží ho hladilo. Pohladilo ho i pomyšlení, budu knězem, kacířským knězem, vždyť vlastně naše rodina také vyznávala kalich nežli nás násilím na katolictví obrátili. Slezl dolů, vyšel ze seníku a na dvoře se zrovna Žalud chystal na robotu. “Dej Bůh dobrého rána, bratře. To ty vždy venku probíráš se sousedem otázky naší víry? To vás ještě žádný neudal?” “Kdo seš? Co tu děláš?” Vyhrkl překvapený Žalud. “Říkají mě Jan z Vrbice a co tu dělám? Vstávám, přespal jsem tady. Tvá žena mi to sama nabídla, když jsem tě ožralého včera večer přinesl.” Žalud svraštil čelo a přemýšlí, je vidět, že těžce, teprve po dlouhé chvíli vyhrkne. “Tys naší víry?” “Ty pravíš, jsem a navíc kněz pro pravdu Boží štvaný z místa na místo. Před dvěmi týdny jezuité v Jihlavě mne chtěli uvrhnout do vězení, tak tak jsem jim ušel, včas bratřími varován, však majetek jsem tam nechal všechen.” Opět Žalud myslí. “A kam jdeš teď?” “To ví jen Bůh na nebesích kam kroky mé bude řídit, zatím jen prchám co nejdále od Jihlavy, patrně na Moravu půjdu, tam naší víře, jak jsem slyšel, doposud přejí.” “Zůstaň tu do večera, já se poradím, teď musím na robotu.” Čekal, viděl, že zaseté zrno padlo na správnou půdu, zda bude úrodná se uvidí. Byla, za tmy jej dovedli do jakéhosi většího stavení, kde v prostorné síni sedělo u stolu šest chlapů, podle šatu určitě robotný lid. Vybídli ho usednout do čela stolu, chvíli na něj potichu koukali, až ten nejmenší z nich povídá. “Slyšel jsem žes kněz, podobojí svátost udílíš?”

“Udílím.” Přitakal i když neměl zdání o čem je řeč, podobojí, podjednou, vždyť je to jedno. Nějak bylo a dobře bylo. teď nějak taky bude a záleží jen na něm aby bylo dobře. Tak si tam takhle povídali hodně dlouho do noci. Došlo mu, že ho zkouší zda není podvodník. Patrně ve zkoušce obstál protože ten malý mu nabídl aby zůstal v Králíkách. Malinko se vykrucoval, ale přijal, prozatím měl vystaráno. Přebýval pak u toho malého, Kajetán Hejčík se jmenoval a byl kupcem, nejenže byl malý, i postavu vlastnil mírně pokroucenou, okolo pleše nemnoho plesnivých vlasů, o zuby měl také nouzi a poněkud zapáchal. Byl to však svobodný člověk, podléhal jen městskému právu a kupeckému cechu. Bývalý bratr Bertram, nyní již kněz Jan z Vrbice, hlášený u kupeckého cechu jako čeledín, skoro každý den putoval za obchodem po okolí. Na rozdíl od ostatních kupců se na noc k mistrovi nevracel, přespával u dobrých lidí. Stravu mu také poskytovali dobří lidé, hlavně pak po bohoslužbách konaných tajně ve stodolách. Jen kroutil hlavou nad počínáním svého mistra. Zbožný to byl bratr ve víře, horlivě se modlil, pouze s tím sedmým přikázáním jenž zní nepokradeš, měl potíže. Velmi často dovážel rozličné věci které potom ukrýval do spousty nedůmyslných skrýší. Ještě jednu slabůstku si dopřával k potěše Jana z Vrbice, tou slabůstkou bylo pití vína. Netrvalo dlouho a svorně popíjeli často do raních hodin, někdy sami, jindy s kamarády a těmi byli Bonifác Hrzán, Kamil Smrk a Kašpar Bohdanů. Téměř dva roky trval poklidný život tajných husitů, leč církev svatá nespala, oko jezuitů bdělo a sledovalo. Tak jedné noci na ně dopadl trest Boží, prozatím jen na vrata Hejčíkova domu buší pěst městského biřice. Prozíravě se Hejčík za zavřenými dveřmi tázal “koho to sem čerti v noci nesou?!” “Otevři sousede, nesu list od purkmistra.” Zněla odpověď. Lehce odsunul závoru a těžce byl vyraženými dveřmi připlácnut na zeď. Dva mohutní mniši řádu jezuitů do těch dveří vrazili a razili cestu dále purkmistrovi, cechmistru, místnímu faráři, několika panským drábům a ještě jednomu řeholníkovi. Těch pět pijáků svázali bleskurychle, dům prošmejdili pomaleji, zato důkladně. Pak se radovali, zakázaných knih kupička, kradeného zboží kupa, ale nejvíc jásal ten řeholník, on to byl totiž sám děkan visitor. Kupodivu bratra Bertrama poznal a radoval se ze všech nejvíc, přímo plesal. “Á starý známý, kampak ses mi ztratil holoubku, to sis mizero myslel, že mě uletíš pod nosem, kdepak milánku, zavřu tě jako ty ostatní nemravy. Kams dal cos ukrad? Ukaž ruce, že je máš svázaný za zádama? Otočte ho! Ještě má obě, ale když ti po svatokrádeži neupadly samy, tak ti je usekneme my. Ukradnul, pane purkmistře, celou bednu zlata a peněz v klášteře Dulcis vita, toho mě pohlídejte opravdu dobře.” Otočil se a odešel. Jemu těsně v patách oba jezuiti, pak šli purkmistr, cechmistr i farář, ten na odchodu zabručel.

“Však poznáte co je to trest Boží na vlastní kůži, kacíři urputní, až se budete na hranici smažit.” Zůstali svázaní kacíři sami, obklopeni pouze osmi panskými dráby a dvěma městskými biřici. Koukali všichni na sebe a přemýšleli co bude dál. Co by bylo? Znovu práskly dveře do zdi, vběhli další dva panští drábi a za nima se hrne hrabátko. Sám František Ferdinand Michael Althan se přichází podívat na zběhlého mnicha, kupce zloděje a zatvrzelé pohany. Bývalý bratr Bertram se mu nějak zalíbil, aby se s ním lépe seznámil přetáhl ho jezdeckým bičíkem přes levou tvář, potutelně se usmál a pravil. “Lžikněz Jan z Vrbice, čeká ho šibenice, čeká, čeká nemine, bude sranda jemine.” Rozchechtal se přihlouple, jako všichni puberťáci, svému ubohému rádobyvtipu, rozkašlal a když uviděl na stole láhev vína napil se přímo z ní. Vyprskl to nejlevnější víno na zem a pokračoval v žertování, ovšem to vtípkování je velmi trapné. V degenerovaném hraběcím mozku se míchá církevní latina s rodnou němčinou, do toho ukapává vulgární čeština sedláků. Převedeno do dnešní mluvy sdělil Vrbkovi zhruba toto. “Takovou břečku by nepil ani chcíplej pes, tímhle naléváš ty svý černý ovečky? To se divím, že kvůli takovým patokům se tvrdošíjně drží husáctví. Mne by tyhle slitky hodně brzy od tý vaší víry odradily, to se zastav někdy u nás, já ti dám ochutnat takový pití o kterým se ti ani nezdá. Ale až půjdeš na návštěvu tak si zuj ty svý zahnojený boty a sundej provaz s krku. Haha." “Stupidus puer, Trottel, blbečku, nevím čemu budeš rozumět, když blábolíš každý slovo po jiným. A jestli k tobě mám přijít tak mi rozvaž ruce a nohy, ale na to si netroufáš, víď? To bych ti jich taky mohl pár vrazit a pak by hraběcí ksichtíček nevypadal nejlíp” Zřezal to tam František Ferdinand Michael Althan svou sotva dospělou ručkou všechno do bezvědomí. Pak nařizuje městským biřicům. “Vy dva je budete hlídat, ostatní marš domů.” Ztichl vyrabovaný dům, tiší jsou oba strážci, jen svazaní a do bezvědomí ztlučení vězni nehlasitě sténají. Zželelo se jich jednomu ze stážných, přinesl vědro vody a omývá jim obličeje i do vyprahlých úst vodu leje. Pomalu přicházejí k sobě a jen Bonifác Hrzán oči otevřel, vyvalí je na toho co je omývá a pak spíše sténá nežli povídá. “Bože, to jsem si ani ve snu nepomyslel, že mě vlastní bratr na šibenici povede.” “To ne Bonifáci, nepovedu, naopak, rozvážu vás a utečeme pryč….” “Tak to ne!” Zařval druhý strážce. “Jen přes moji mrtvolu….” Ještě nedořekl a už ho kolega sráží na zem. Zápasili dlouho, ale s přispěním vězňů zvítězil bratr Hrzánův. Strážného svázali, do úst nacpali kus hadru protože uznali, že táta od čtyř malých dětí nebude od děcek prchat do neznáma. Posbírali co cennějšího v domě zůstalo, Hejčík vybral své tajné skrýše, zapřáhli koně do vozu a zadem přes pole se jim podařilo ujet.

Zastavili až za Kocandou, tam v lese se prospali a přemýšleli co dál. Možnost byla jediná, prchnout z panství Althanova a usadit se někde hodně daleko od něj. Náhoda vše vyřešila za ně. Pomalu jeli dolů k Olomouci když daleko před Zábřehem je dojel kočár. Mírným klusem je předjíždí, již je na úrovni s vozem a v tu chvíli se z kočáru ozval řev.

“Zastav kočí, zastav! Chyťte ty chlapy! Mě chlapečku neutečeš!” On to sám děkan visitor se vrací z Králík. Kdepak dva vystrašení lokajové by chytili šest chlapů kterým jde o krk, navíc když kočí ani z kozlíku nesleze a děkan k lapání ruku nepřiloží. Kamarádi uprchlíci je svázali, hodili do vozu, obrátili a jedou zpět, před Bušínem zatáhli do hlubokého lesa svázaného děkana, kočího i oba sloužící, vrátili se do Olšan a odbočili k Hanušovicím. Tam měl Hejčík kamaráda, nějaký Lojza Slíva, taky povozník a kupec, zrovna takový kupec to byl jako Hejčík. Taky nejraději kupoval za pět prstů a bydlel na kraji Hanušovic v ne zrovna novém domě, zato u domu stály větší stáje a velká stodola. Tu potřeboval ze všeho nejvíc, v ní ukrýval před zraky sousedů co nepoctivě nabyl. Slíva nepřijal běžence s otevřenou náručí, taky jim to u korbele piva řekl. “Podívej Kajetáne, ty přitáhneš s pěti chlapama, kdo je bude živit? Já mám těch chlapů osm a mnoho toho k jídlu není. Ty čtyři koně cos přivedl taky něco sežerou, stodola poloprázdná a čím ji teď na podzim naplním? Leda tak roštím z lesa.” “Podívej Lojzíku, doposud jsme se uživili všichni, neříkej mě, že tě formanka neuživí, mě uživila vždycky a nějaký ten groš jsem si našetřil. Pravda, o hodně jsem přišel, ale zase si pomůžu a s krmením si starosti nedělej, přivezeme z Moravy, jen se musíme rozkoukat.” Rozkoukali se do týdne, pak dovezli seno z Raškova, k ránu to bylo a plná plachtou zakrytá fůra. Pokračovalo to noc co noc dokud stodola nebyla plná. Pak vyjížděli s vozem jen občas a na delší cesty, taky to bývalo ve dne a kolikrát zabloudili až k Olomouci, ne, zimu neprolenošili.

Když jaro roku 1684 konečně přišlo i do Hanušovic, povídá Hejčík. “Tak Lojzíku, zítra tě na nějakou dobu opustíme, to víš, je lépe pobýt venku na zdravém vzduchu a Vrbický povídal, že ho králický pan hrabě pozval na víno. Však víš jak to bylo, a tak se chce u něj stavit, povídal taky, že by jsme si i nějakou výslužku mohli odnést.” Vrbický teď říkali zběhlému opatovi. “Jo, vím to, však o ničem jiným celou zimu nemelete, ale jen aby jste si od něj odnesli hlavu na krku.” Druhého dne jeli, po ránu drkotal cestovní vůz i přes zimu přemalovaný kočár na cestě k Čechám. V kočáře seděl jakýsi církevní hodnostář, na kozlíku sám Hejčík a vzadu seděli dva lokajové. Za kočárem se vlekl bednami naplněný a plachtou krytý vůz s ozbrojeným kočím a ozbrojeným pacholkem. Do Králík neodbočili, rovnou do Mezilesí jeli a k večeru zastavují na zámeckém nádvoří. Jeden z těch lokajů hned, že ať ohlásí děkana Damiána z Vídně. Legendu pro hraběte měli pěknou, pěkně se poslouchala a hrabátko si mnulo ruce štěstím, když Vrbický vykládal. “Z Vídně jedem milosti, rovnou od dvora císaře Leopolda a do Vratislavy vezeme poselství. Sám císař tam v létě pojede a my musíme připravit cestu, to víte milý hrabě, i císař někde musí spát. V Olomouci se zdrží pár dní na arcibiskupství, potom by mohl přespat v Šumperku a teď jde o to, kde bude nocovat dál. Buď Jeseník a Nysa, nebo Mezilesí a potom Kladsko. Výlohy hradí dvorská kancelář, o to starosti mít nemusíte, ale když císařská milost večer zasedne k číšce vína, tak kolikrát i nějaký ten slib dá a častokrát i splní. Víc vám snad říkat nemusím.” Ne, nemusel, hrabě se mohl úsluhama přetrhnout. Dva dny je vodil po zámku, všechno ukazoval, plánoval a dokonce i míšek zlatých dukátů na zbožné účely císařskému poslu do ruky vtiskl. Ráno nastal shon, nejprve velká mše celebrovaná děkanem Damiánem, zatím poslovo služebnictvo nosilo bedny a rance. Děkan s hrabětem a místním farářem se zdrželi po mši v kostele. Pak po dlouhé chvíli vyšel sám děkan, poručil strážnému aby hlídal dveře a nikoho dovnitř nepustil. “Hrabě se modlí s farářem, na oběd nepřijdou a do večera se budou postit. Bůh s tebou synu, splň zadaný úkol poctivě a Bůh ti požehná.” Kupodivu nikomu nebylo divné, že by se hrabě tak dlouho modlil. To až před setmění ten strážný už hlady nemohl vydržet, a tak opatrně nakoukl do chrámu. Nikde nikdo. Dodal si odvahy, prošel kostelní lodí, opět nikoho neviděl a tak zburcoval správce. Ten prolezl celý kostel a teprve až nakoukl do zpovědnice nalezl oba. Svázaný hrabě i farář tiše úpěli, hrabě měl navíc rozbitý nos a monokly pod očima. Do příštího rána trvalo nežli přišel k sobě a nechal honit falešného císařského posla. Ten se zatím v hlubokých lesích okolo Jeřábu probíral naloupenými cennostmi a se svoji bandou přemýšlel co dál. Co jim zbývalo, jedině loupit, a tak se dali na loupežničinu. Velký problém byl kde si zřídit tábor, šestý den je na

Jeřábu vyslídil myslivec, divil se proč nad Orlicí stojí panský kočár spolu s vozem a ještě k tomu bez koní. Inu panské choutky jsou všelijaké, pomyslel si a šel domů. Druhý den tam vozy stály ještě, tak k nim opatrně přišel, nakoukl dovnitř a uviděl jen dvě velké bedny. Prohlédl půdu okolo a narazil na stopy koní, do lesa vedly, ale brzy se ztratily. Šel dál až ucítil kouř. Na mítince se popásali čtyři koně a okolo ohně pár chlapů. Honem chvátal do Králík a správci oznámil svůj nález. To byl najednou shon, posel cválá do Mezilesí, panští drábi koně sedlají, městská hotovost se houfuje na náměstí a měšťané v malých hloučcích hlučí. Od nich se taky myslivec dozvěděl, jak drzí lupiči vykradli celý zámek v Mezilesí a hraběti natloukli hubu. Pozdní odpoledne bylo když vyrazili, téměř tma zvítězila nade dnem když došli na mýtinku, leč ta je pustá. Jen z ohniště stoupá slabý proužek dýmu, okolo se válí spousta kostí, prázdný soudek a nějaké cucky hadrů. Pouze kočár s vozem se staly kořistí králických. Vrbického tlupa si pořídila dva formanské vozy a jezdili krajem, kupodivu stále okolo Králík a nikdy po cestě do Mezilesí. Měli své okruhy kudy nazdařbůh jezdili, přespávali ve formanských hospodách, přibrali vždy jednoho formana mezi sebe a na příhodném místě se ho zbavili. Toho roku jen na králickém panstí takto přepadli šestnáct formanů a dvakrát uloupili dobytek z panských statků, na mezileském panství odehnali dobytek jednou a možná oloupili osm formanů. Čert ví, co přimělo panského správce z Mezilesí se zastavit v mladkovské hospodě, když tam zrovna Vrbický s bandou popíjel. Kdepak by ten poznal správce, kdoví jestli ho na zámku vůbec viděl, zato správce poznal Vrbického. Sehnal pár sedláků, obstoupili hospodu a čekali. Nikdo už nezjistí jak na to přišel Hejčík, ale najednou zařval “Biřici!” Popadnul svíčku a letěl na půdu. Co tam zamýšlel se taky nikdo nedozví, ale za chvíli už střecha plápolala. V krčmě bylo formanů několik, na dvoře stály čtyři vozy a správce nevěděl kdo všechno patří k Vrbickému, a tak v nastalém zmatku se podařilo zbytku bandy vyklouznout. Svázaný byl jen Vrbický a z Hejčíka nenašli ani kostičku když se spáleniskem prohrabovali. Vrbického zavřeli do zámeckého vězení a začali vyslýchat, jen hrabě u výslechu nebyl. Dlel na dalším Althanovském panství, ve Vranově nad Dyjí a proto ještě náčelník nebyl mnoho ztlučený. Vypovídal celkem ochotně, vykládal o životě v klášteře, o svém působení jako kněz v Králíkách i o několika přepadeních. Pěkně se to poslouchalo a písař vše poctivě zapsal. Když krajem táhne vojsko je to pohroma a to pohroma především pro chudý lid. Ten je musí živit a to zadarmo, lid je i často bit, sedláčkům vojáci kradou domácí zvířata a řemeslníkům vykrádají dílny. O to horší to je, jestli je jednotka složena ze starých harcovníků z nichž nejstarší pamatují ještě konec třicetileté

války, a takový regiment plukovníka Volfganga von Weisburk byl. Ten plukovník to věděl a proto rozdělil celý regiment na několik částí a každý den tu jednu část vyslal na pochod. V předem určených místem přenocovali, samozřejmě vyžrali vesnici a druhý den se vlekli dál. Těch prvních zhruba šedesát vojáků přespalo v Roztokách, v klidu prošli Mezilesím a zmizeli směrem k Vídni, ani s druhou kopou vojska nebyl problém. Přespali v Nahodicích a taky zmizeli na jih, to až ta třetí rota. Ti došli až do Mezilesí, přivezli si na voze prase a pekli ho u řeky pod zámkem. S prasetem přivezli i nějaké pivo a večer vtrhli do hospod, do obou a nalévali se kořalkou. Je nad slunce jasnější, že platit nechtěli, a když jim krčmář Hertz z Dolní krčmy hrozil rychtářem, zbili ho, roztloukli mu nábytek a pomalu dopíjeli zásoby. Panských drábů bylo málo, žalostně málo, a tak vrchní usoudil, že počká až se všichni zpijí do němoty a pak už to nějak dopadne. Čekat dlouho nemusel, během hodiny nastal ve městě klid, většina vojáků spala někde po chalupách a jen osm jich zůstalo ležet ve vybité krčmě. Nechal je odnosit do vězení a spokojeně spal do rána. Teprve hodně dlouho po ránu přišel jakýsi oficírek a žádal o vydání vězňů. “Nic ti nedám pane. Tihle leželi v rozbitý a vypitý hospodě, hospoda je panská a pán se vrátí do čtyř dnů, o tomhle ať si rozhodne sám.” Povídal mu kastelán. Nedlouho po poledni zbylí vojáci pokřikovali před zámkem o navrácení kamarádů, ale celkem neškodně. Horší to bylo před večerem, to dorazila další kolona a hluku přibylo, i tentokrát kastelán odmítl důstojníkovu žádost. Třetí den byl zámek obklíčen vojskem, nikoho nepustili dovnitř, ani ven a večer, jen dorazila třetí kolona vzali zámek útokem. Pro dvě stovky zkušených vojáků nějaký panský zámek není problém dobýt, vyplenit a osvobodit kamarády. S vojáky se dostal na svobodu i Vrbický. Kradl dál, spojil se s nějakým Ruprechtem a Krendlem, ovšem nebyly to žádné velké loupeže. Zase v létě objížděli jejich starý rajon, přepadávali na cestách chodce a vykrádali chalupy. Ještě dva roky sužovali králicko nežli ho forman Sušil mezi Lichkovem a Mladkovem propíchnul. Propíchl ho rožněm a tím samým rožněm praštil přes hlavu Krendla, troufnul si na ně protože viděl přijíždět několik jezdců. Krendl potom vypovídal. “Když vojáci Vrbického osvobodili šel hledat kamarády a zakopané peníze. Měli je ukrytý na několika místech podle cesty od Žlebu do Podlesí, ale nic tam nenašel. Podle toho poznal, že jsou naživu, pátral po nich, ale ztratili se někde ve světě. Od tý doby, jak jste ho chytili, měl polámaný žebra a už se mu moc loupit nechtělo, ještě tak tajně obcházet vesnice a kázat sedláčkům. U nich se najed a přespal a to až Ruprecht ho přemluvil a mne taky. Vrbický nedovolil nikoho zabít, nežli jsme někoho přepadli to měl dlouhý kázání.” Ptali se ho taky kam ukryli nakradené peníze, dokonce ho pro to mučili, to se na ně smutně díval a povídal.

“Jó peníze, sotva na jídlo byly, kdepak bych něco ušetřil a zakopal.” Jednou jim při trápení omdlel, polili ho vodou, hodili do vězení a do týdne skonal na zápal plic.

G Smutný byl začátek roku 1709 v Králíkách pro většinu zdejších obyvatel. Dvě události podstatně změnily vzhled městečka, první je žalostná. Krutý oheň loni sežehl nejen stovku domů, zničil i zámek, školu, faru, obětí se staly i téměř dvě desítky stodol naplněných obilím a vyhořel i kostel. Krutý živel tak připravil v jediném dni mnoho obyvatel o všechno. Druhá novota je radostnější, již devět let shlíží na městečko nový mohutný chrám Boží, devět let tam přicházejí poutníci a ti přinášejí peníze. Před čtyřmi lety dostavěli okolo kostela ambity a poutníků přibylo, dokonce je před dostavěním klášter a to se teprve penízky pohrnou do truhlic králických obchodníků a hospodských. Jak někde penízky zacinkají, už k nim míří i jejich neodlučitelní společníci zloději a nejvíce zlodějů se vyskytuje v nemajetných vrstvách. Tak právě v tom roce 1709 byly všechny podmínky splněny. Vůdcem loupežníků se stal Karl Letz, bývalý majitel řeznictví a bývalého výstavného domu v Dlouhé ulici. Děti neměl, žena mu umřela těsně po požáru, a tak patrně tato smrt s předchozí ztrátou majetku v něm cosi zlomily, i když to byl chlap jako hora, teď popadl pořádný kus klacku a odešel z města. Kdesi v polích se k němu přidal druhý takový ubožák, Peter Sippel se jmenoval, a hned koncem února klepli do hlavy bratra Jana z řádu servitů který, šel na kontrolu výstaby kláštera a nesl pěkně plný váček na výplaty řemeslníků. Sebrali mu měšec s penězi, svlékli z něho kutnu a zahrabali ho v kdesi v lese. Sippel byl dříve chalupníkem, chalupu mu taky oheň spálil, ale v ohni neztratil nikoho, rodiče mu zemřeli před lety, a tak zůstal na světě sám. Dříve sloužil v panském dvoře a nijak nelitoval té změny stát se lupičem, protože byl rozumu nepříliš vyvinutého. Od toho února pak věrně pomáhal Letzovi okrádat své bližní jen tu sutanu se mu nelíbilo nosit. Oni totiž začali loupit v mnišských šatech. Nějaká ta zbraň se lehce schovala pod širokou sukní a kapuce stažená do očí maskovala dokonale. V tom mnišském odění nijak nápadní nebyli, neboť všelijakých mnichů po okolí pobíhal nespočet.

Druhý lup se jim vydařil přímo v klášteře. Zamíchal se Letz mezi ty mnichy, prosmykl se do nehotových prostor, ale tam mohl zcizit pouze cihlu nebo hrst malty. Okoukl dvůr poutníků, tady to byla samá modlící se stařena, tak znechuceně vykráčel ven před klášter a tam padl na poklad. Zrovna tam zastavil krytý kočár, zrovna z něho vylezl obtloustlý řeholník a hrubě mu poručil. “Neočumuj, popadni tu truhlici a zanes ji dovnitř.” Proč by neposloužil za hrubě hozená slova, bafnul truhlici a vešel do kláštera. Proběhnout ambity bylo dílem okamžiku a ven už truhličku vynášel zabalenou v sutaně hlavním vchodem. Zastavil se až v mlází porůstající Horu Matky Boží, jak se již deset let Lysé hoře říká. Až tady, kryt náletem mladých břízek a vysazených smrčků, ji otevřel a zajásal. Na dva díly je pokladnice rozdělena, z jedné půle se na něj usmívají stříbrné mince a z druhé vesele pomrkávají zlaťáky. Je po starostech, jásá, je po loupení, slibuje si v duchu, můžu začít stavět. On sám ne, nyní když měl peněz dost, najal lidí, že se pomalu na stavenisko nevešli, však taky potom stavba rostla rychle. Ještě nežli přišla zima byl barák pod střechou a v zimě pracovali vevnitř. Dole přikázal zhotovit sklepy a řeznickou dílnu, tam se chodilo zezadu ze dvora. V přízemí, to jak se chodilo z ulice, si poručil hospodu s kuchyní a celé patro zabíraly nájemné pokoje. Na půdě a špejcharu později zřídil společné noclehárny pro chudé poutníky. Sám nelenil a věnoval se řeznické práci, osobně coural po okolí, nakupoval dobytek a s tím pomocníkem Petrem ho doma porážel. Nemalý peníz tak utržil z řeznické živnosti a hospoda nesla taky, ta hlavně když přes léto chodila procesí na Horu Matky Boží. Ovšem když tak chodil po vesnicích on, tak hlavně koukal co by kde bylo na odnesení. Nevydrželo mu dlouho to předsevzetí “je po loupení,” rychle uvykl snadnému výdělku. Jednou šel z Moravy, pěkně po mezích si kráčel a na špagátě vedl kravku. Háječek tam byl, stín tam byl, i studánka lákala k chladivému doušku, ale nelokl si. Z houští na něj letěl chlap se sekerou a vypadal, že ji co nejdříve použije. Karl Letz byl řezník dobře živený, ne vyhublý jako ten chlap se sekerou, i když postava naznačovala, že tomu tak vždycky nebylo. Jeden skok stačil a jedna rána pěstí taky, aby sekera změnila majitele, teď Karl klečí na útočníkovi.

“Tebe já znám, že ty jseš Ruda Wagner? Vy jste měli chalupu pod kostelem, viď? Taky jste vyhořeli, že? Co tu prosím tě děláš?” “Sháním kus žvance. To víš, holejma rukama se těžko uživíš a bez peněz chalupu nepostavíš.” “A tohle loupení v polích tě uživí? Jakpak dlouho to děláš?” “To ne, ale to já jen tak když se naskytne příhodná chvíle. Od loňskýho podzima si občas něco seženu, ale hlavně támhle za kopcem na mezileský straně, tady mě zná moc lidí.” “No a nechtěl bys jít dělat ke mně? Jídlo, bydlení, pět krejcarů za den a třetinu toho co v noci přineseš.” Čučel Ruda s hubou otevřenou, dlouho koukal, ale nakonec přikývl. Od té doby byli loupežníci tři, ale dobytek chodili krást jen Petr s Rudou. V létě občas zajeli kousek od Králík, vyčíhali formana když jel sám a připravili ho nejenom o vůz, ale i o váček s penězi. Loni to bylo třikrát, letos už pětkrát a to je teprve konec září. Ovšem narazili na stejný problém jako všichni ostatní lupiči. Koně prodat nedá žádnou práci, zboží také ne, ale zbavit se vozu jde těžko, už nyní mají dva na dvoře a tři ve stodole a na těhle je vyryté jméno povozníka i s bydlištěm.. Takový vůz by také mohl někdo poznat a bývalý majitel by je lehce usvědčil, oni totiž žádného kočího nezabili. Svázat a pohodit do lesa to jo, ale Boží přikázání nezabiješ měli stále na mysli. Letz rozhodl v půli října. “Vezmem jeden vůz a pojedem do Hablšvertu, ten je v lesích a tam nějakého formana zarazíme, zboží přeložíme na náš a je to. Jeho vůz tam necháme a žádný další nepřibude.” Jeli až za dva dni, předtím rozebrali ty tři povozy ve stodole a rozřezali na topení. Půl cesty lesem už měli za sebou když na ně vyskočili dva vousáči, každý mává bambitkou, řvou a snaží se nahnat strach. Tentokrát kočíroval Wagner, koukne na ně a povídá. “Heleďme se, konkurence, koukněte se chlapi dozadu co vezu.” Šli se podívat a jen odhrnuli plachtu už koukají každým okem do jedné bambitky. Jo jo, čtyři pistole na ně míří a to ještě jim je pomalu cpou do huby. Ovšem kolegové se skoro vždycky domluví, ani jim to dlouho netrvalo a obrali prvního který jel okolo, dokonce věděli že to byl Hubálek z Brna, tak to alespoň měl krasopisně na bočnici napsáno. Svázali ho, naložili na koně a odvezli hluboko do lesa. Tam ho nechli a poradili ať si předře provazy, ale ať raději nespěchá. Tak takhle se parta lupičů rozrostla o France Sharfa a Ludvíka Babku. Na podzim Sippel a Wagner začali pracovat na svých domcích, taky stavěli hospodu a ubytovnu pro poutníky, viděli co to vynáší a patrně loupežničení jim také vynášelo. Taky ten podzim Letz se znovu oženil, měl za souseda kupce Uhlíře a do jeho dcery Bětky se zakoukal. Mladá paní Letzová začala prodávat koření, už ho měli nakradeno dobře na dva vozy, jenom to překáželo a prodejem opět

přibylo peněz. Více nežli rok trvala tahle idylka, pak přišla Bětka na to, že bude maminkou a za dalšího půl roku se dozvěděla o svém muži, že je vůdcem loupežníků. Vyslechla takovou rozpravu, začal ji dole ve sklepě Sippel. “Poslouchej Karl, my už nikam s váma nepojedem, to jako já a Ruda. Ludvík s Francem to jsou raplové, oni jsou schopný i někoho zabít, viděl jsi to včera, copak scházelo a toho kočího zapíchli. S tímhle my nechceme nic mít společnýho. Konečně, oba máme znovu postavíno a vidíš sám, že si jde poctivě vydělat. Oba se chceme taky oženit a potom po nocích lítat nepůjde, navíc nikdy nevíš kdy tě chytnou. Taky snad víš co s lapkou udělají, tak včera to bylo naposled.” Bětku píchlo u srdce, její muž je loupežník, snad i vrah a ona s ním žije pod jednou střechou. To bylo poslední co si pamatovala, omdlela a do týdne umřela. Letz truchlil, bolela ho ztráta milé ženy i nenarozeného dítěte. První co udělal po pohřbu bylo vyhnání Sharfa a Babky, pak truchlil dál. Za tři roky se oženil znova, ale dětí se nedočkal i když žil se ženou třicet dva roků. Přežil ji o patnáct let, a když cítil, že se blíží jeho konec, prodal dům a veškerý majetek, sepsal poslední vůli ve které odkázal všechny peníze bratrům servitům na Hoře Matky Boží s odkazem, aby se modlili za jeho hříšnou duši.S tou poslední vůlí sepsal i vylíčení svého života a tak po letech se sousedi dozvěděli o jeho loupežničení.

G Nemyslete si, že Altanové pocházejí z nějakého altánku, rod Althanů je starobylý, podle legendy nejstarší byl Babo von Thann, to znamená Babo z jedle a žil okolo roku 900. Od roku 1216 si říkali der alte Thann, ze staré jedle, a zastávali mnoho vysokých úřadů ještě za Svaté říše římské. Roku 1598 přešli od luteránského vyznání ke katolicismu a ten z nich, který byl hlavou rodiny, přijal jméno Michal. Od té doby každý syn je Michal, holky všechny Marie a k těmto jménům si přidávají další. Dalších mnoho jmen dostávají i od poddaných, ale to jsou jména většinou hanlivá a to si při tom ti nevolníci nemohou zase tak stěžovat. Na jiných panstvích žijí daleko hůře, tady v Králíkách a okolí žádná válka nebyla sedmdesát let. Píše se rok 1724 a je deset let po tom hrozném moru, který vyhubil polovinu obyvatel na obou panstvích. Velmi pomalu shání pan hrabě náhradu za umrlé nevolníky, těch vymřelých je v celé Evropě hodně. Krušné roky to jsou pro vrchnost když na ně nemá kdo pracovat, nemají peníze a zdá se, že začínají hubnout.

Zato tučněla církev, za takového strašného moru se muselo sloužit spousta mší, obyčejných, prosebných, děkovných, zádušních a každá taková služba Boží byla velmi dobře placená. Pak přicházela i spousta darů, obětí, odkazů a každý byť sebemenší penízek zvedl hladinu mincí v truhlici alespoň o maličký kouštíček. Zaplať Pán Bůh dobrotivý pak za kněze, kteří vlévali do srdcí zdravých lidí naději, nemocné utěšovali a opravdu z celého srdce pomáhali. Avšak mnohý člen této mocné církevní rodiny, když viděl jak jej lidé potřebují, jak do něho vkládají všechny své naděje a úspory, pychnul. Nejen že se nadouval pýchou, on se nadouval i svou důležitostí a dobrým jídlem. Hlavně těmto nadutcům pak nadával králický hrobník Günter Kočička, lidmi zvaný často Kot a ještě více Starý sprosťák. Neplnil jen odpovědnou funkci hrobaře, ale pracoval i jako ras. Jeho úkolem bylo město zbavovat nečistoty a uhynulých zvířat, proto nechodil vždy oděn do šatů pěkných a čistých. Naopak, zdálo se, že si libuje převážně v potrhanných, špinavých a nelibě páchnoucích hadrech. Jeho synové, měl jich devět, jako by tatíkovi z oka vypadli, taky samý trhan a špindíra, ti se nejraději proháněli okolo rodného domku kus za městem, protože je z města vyháněli. Jó dokud žila stará Kočička, to bylo jinačí, kluci sice potrhaní, ale čistí, slušně kolemjdoucího pozdravili a vypadalo to, že by z nich i něco mohlo být. Takhle jsou to dnes lupiči a určitě by tatíkovi dělali radost. Oni mu vlastně dělali radost celý život, nikdy neohrnovali nos nad vepřovou pečení z uhynulých vepřů, nikdy necamrali nad roštěnkou z chcíplé krávy a vždy tátu poslechli když jim nějakou práci přikázal. Zrovna jako když přišel ten mor ve třináctým roce. Přijel pro jednoho na mor umrlého a těm dvoum nejstarším řekl. “Adam a Bořek ho hodí na káru, já ji podržím a ty Chrudoši mu stáhni prsten, jestli to nepůjde tak mu prst uřízni.” Vidíte, kluci poslechli a to tomu nejmladšímu bylo akorát sedm roků, jak říkám, kluci to byli hodní a pěkní. Taky je pěkně pojmenoval, od prvorozeného až po toho devátého, začal od Adama, pak Bořek, Ciril, David, Emil, Filip, Gusta, Hugo a Chrudoš. Pěkně a podle abecedy jim jména vybíral, kdo ví kde by skončil, kdyby mu žena na mor neumřela jako první v Králíkách. Oni později lidi říkali, že kluci a starej Kot byli vůči nemocem odolní, když je krmil těma mršinama, ale asi to pravda nebyla, když jim máma na ten mor umřela. Oni ne a přitom pohřbili všechny zemřelé z Králík a ještě o něco víc poutníků. To si právě tím morem pomohli, za prve dostávali zaplaceno za pohřby a kde vymřela celá chalupa, tak si přinesli co se jim líbilo, na to si museli přistavět kus nové stodoly a baráku. Se stodolou to bylo takhle. On starej Kot rád pil, ale do hospody nevstoupil nikdy, z ní ho vždy vyhodili, nikdo nechtěl sedět s rasem a hrobníkem v jedné cimře, natož pak u jednoho stolu, tak si postavil stodolu. Tam sebral prkno, tady pár cihel, kus zdi vypletl z větví a oplácal hlínou a za dva měsíce měl postaveného něco jako kůlnu, ale říkal tomu stodola. Pak tam natahal soudky a do soudků kluci sbírali ovoce které právě

dozrálo. Do daleka se táhla vůně kvasícího vína a nepovedlo li se nějaké, vypálil ho i když neměl svolení od vrchnosti k pálení. Pak dodaleka sám Kot čpěl dokvašeným vínem či doma vypálenou lavorovicí. Za moru rozšiřoval stodolu dál, i domek rozšířil a všude měl uskladněný majetek po nebožtících, i kluci mu v tom pomáhali. Navykli si na tento snadný život a když mor pominul kradli dál, ovšem v daleko menší míře a opatrněji. Nikdo nežije věčně, a tak jednou starý Kot nějak špatně vypálil slivovici, napil se ji a do rána byl tuhej. Pohřbili ho vlastní synáčkové rukou společnou a radili se co bude dál. Adam prohlásil, že jako prvorozený zdědil barák i řemeslo po tátovi a ostatní, že můžou bydlet tady jako doposud, ale že musí přikoupit nějaká pole aby měli z čeho žít. Souhlasili všichni, jenom nevěděli jak, vždyť kluci zlodějský byli krást nejdál na Moravě a to ještě jen na Dolní, na Horní k ukradení nic není, to je chudej kraj. Dumali o tom dva týdny, po těch dvou týdnech umřel starý Basom. Přilítnul k nim písař Schikandellkodel z městské rady, že ho má Adam jít zakopat, a pak si přijít pro grejcary na radnici. Jak to tak povídá nosem čuchal ve vzduchu, baže by nečuchal, kluci stáčeli víno, třešňový, no a při tom stáčení museli ochutnávat, pěkných pár žejdlíků už upili, pár vybryndali, a tak to tam smrdělo hůř než v hospodě. Adam hned poznal, že by si Brčko rád loknul, pro to strašné jméno všichni říkali písaři Brčko, a ten, že jo. Jemu nevadilo, že pije u rasa, hlavně když toho bylo dost a zadarmo. Adam toho využil, nalil pořádný korbel, podal písaři a že prej kdo je to ten Basa. “Tys ho neznal? Přeci ten starej voják co chodil po hospodách, vykládal jaký to bylo na turecký vojně a škemral o pití. Protože porád říkal basom terentete, tak mu tak lidi přezdili. Von se správně jmenoval Jozef Erazim a byl to syn starýho Erazima jak mu říkali Čumák, táta mu odkázal světničku ve svým vejměnku, protože druhý syn zdědil statek…” A vykládal Brčko dokud bylo co v korbelu. Potom se nabídl, že Adama dovede k tý díře jak tam Basom bydlel. Ve světničce stála postel s čímsi, co mohlo být kdysi peřinou, na posteli umrlý chlap, pak truhlička se zámkem a stůl s několika hrnky. Pak už jenom smrad a špína. “Vidíš, musím sepsat co po něm zbylo, ale co s truhlou, to ji mám zanést na radnici? To se pronesu, sakra.” “Co bys nosil, stejně v ní nic nebude, zámek urazím a je po starostech. Počkej, nemá von klíček u sebe, taky že jo, alespoň se bedýnka nezničí” Odemkne, otevře a koukají. Navrchu dvě šavle a dvě stříbrem vykládané bambitky, pod nima cáry uniformy, pod ní přilba, vedle nějaké papíry, ovšem pod přilbou dva plátěné pytlíky. Jen je písař zvedl už v nich kovově zacinká, honem ten menší vysype. Šest vojenských vyznamenání s břinkotem vypadlo na stůl a písař ohrne nos. Pak vysypal ten větší a poctivé stříbro se po desce stolu kutálí, s vykulenýma očima kouká písař na rasa.

“Sakra, to si purkmistr pomůže, já blbec mu je budu muset dát a on to ukradne, sakra práce, život zatracenej.” “Proč bys mu je dával? Ty půl, já půl a budem ve vlastním zájmu držet hubu, ne?” Zasvítili chtivě oči malého písaříka, Adam jasně viděl, že vyslovil vlastně jeho přání. Jenže pak Brčko nevěděl jestli ty otázky myslí vážně, nebo ho jen zkouší. Chrlil to ze sebe hodně rychle. “To by sis uvalil takový hřích na duši? Ty bys dokázal okrást nebožtíka a to i když se na tebe dívá? To se Boha nebojíš? Nebo toho mrtvýho, že by tě potom chodil strašit?” “Poslouchej, na hříchy já už nevěřím takovejch dvacet let, víš co já jsem mrtvem sebral věcí a nikdy Bůh nic neřek, ani nebožtík nic nenamítal, proč bych se ho bál. Před lety za moru jsme zahrabali takovejch mrtvejch alespoň tisíc neli dva. Od moru to taky nějaká stovka bude a ještě nepřišel strašit ani jeden, no nekoukej tak. Podívej.” Rozpočítal mince na dvě stejné hromádky, každou vsypal do jednoho pytlíku oba hodil do přilby a povídá. “Zavři oči a jeden si vem, doufám, že se ti to zdá spravedlivý. Teď chlapa chytni za nohy, hodíme ho na káru, přihodíme truhlici, já pojedu okolo radnice a tam bednu složím. Pak si ji může purkmistr nacpat do chřtánu nebo strčit do, kruci, ty se toho mrtvýho bojíš?” “Jo, to teda jo, já na něj ani nešáhnu.” “Tak alespoň podrž káru a večer přijď na víno, chtěl bych se tě na něco zeptat, ale nechoď za světla. Lidi by se ti dlouho vyhýbali. To víš, ras a hrobník jim nevoní. Víš co, vem si i tu jednu pistoli, druhou si nechám já, vždyť za ně dostanem taky spoustu peněz.” Písař přišel až za dva dny a strašně se omlouval.

“Já dřív nemoh, jen purkmistr otevřel bednu už koukal na ty šavle, jedna byla obyčejná, ta patřila tomu Basom, ale druhá měla na pochvě nějaký drahý kameny a na čepeli vyrytej nápis “Šavle poručíka Erazima císařem Josefem daná za záchranu života.” To se purkmistr mohl zjevit, potom študoval ty papíry a zjistil, že tenhle Basom fakt zachránil císaři život. Tak si šavli připjal k pasu, na sebe navěšel jeho medajle a coural po celý radnici. Mně se udělalo zle, to jak jsem si vzpoměl na toho mrtvýho a omdlel jsem. Purkmistrovi došlo, že ze sebe

udělal pěknýho blbce, a tak mě nasypal hrst krejcarů, do džbánu nalil městskýho vína a poslal domů. Abych ti pravdu řek, to vaše třešňový je lepší a nebo už mne ten voják nestraší.” Nalil mu Adam zase štědrou dávku a usoudil, že vsadil na správnýho koně. Písařík je chytrý, chudý, rád se napije, což sice není vlastnost dobrá v lupičských kruzích, ale na druhou stranu má z mnoha obyčejných věcí strach, a tak snad nebude nikde vykládat o tom, jak k penězům přijde. Hlavně je chtivý majetku a to je první předpoklad pro loupežníka. Počkal až písař měl v sobě tak půl litru a začal povídat. “Poslouchej, já práci mám a plat dobrý, ale taky mám na krku osm bratrů a pro ně práce není. Ona by byla, ale kopat pod karabáčem na poli nebudou, a tak potřebuju koupit pole, tolik polí kolik by uživilo nejmíň osm lidí, když jich bude víc nic se nestane. Dobrý by bylo kdyby ta půda ležela co nejblíže u naší chalupy. Koukej, peníze nemáme, ale zlata a šperků dost, taky jiných věcí, jako šatů, nádobí, hodin by se tu našlo dost, jen to umět prodat, ale to my neumíme. Co ty na to? Aby se ti líp přemýšlelo pošlu s tebou Chrudoše domů, vezme sebou demižonek vína, uloží tě do postele a připomene ti, že desátý díl z prodeje šperků bude tvůj. Jenom já budu s tebou jezdit na ochranu, aby se ti, nedej pámbu, cestou něco nestalo.” Takový panský písař býval chytrý, kolikrát na univerzitě študovaný a pocházel li z chudého rodu, dokázal si k penězům nebo vyššímu úřadu dopomoci. Tenhle Brčko byl ze zchudlého zemanského rodu a rady si věděl, za dva měsíce už měli peněz dost, zajeli si pro ně do Mezilesí. Tam pod náměstím měl zlatnickou dílničku Hamerschmid, takový malý stařeček s věčnou kapkou u nosu. Okoukl šperky, přimhouři jedno oko a pisklavým hláskem spustil. “Ták? Sedláček a pytlík klénotu má. Hmm, odkudpák asi? Žes s ním Schikandellkodel přišel ty, tak je koupím, ale to víš, peníze ti dám až je prodám. Musím s nima nejmíň do Kladska, nechtěl bys aby je tady někdo poznal, viď?” S polema to taky dobře dopadlo, jen nebyly u chalupy. U statku ležely a ten statek stál mezi Dolní a Prostřední Lipkou, taky k němu patřil les. Pěkně se šlo lesem dostat ke statku, ani tě nikdo neviděl a to byla výhoda. Druhá výhoda spočívala v tom, že ta hlavní cesta šla pomalu dvorkem. Při stěhování, první fůru zrovna přivezli, okukuje Adam světnici, něco si brumlá a pak spustí nahlas. “Poslouchejte, uděláme ze statku hospodu, poctivou zájezdní hospodu. Bořek je dobrej hospodář, ten bude čepovat a starat se o šenk a Emil může vařit, vždyť nám vždycky vařil. Ostatní budou dělat na poli a nebo se starat o to co je potřeba. Já zůstanu v Králíkách, škoda pustit tak dobrou práci. Konečně, maso bude taky zadarmo a škoda to neprodat, neumřeli jsme po něm my, neumřou ani hosti.” Poslechli bratři nejstaršího, a když začal padat první sníh, věšeli nad dveře snopek slámy, tak se tenkrát hospody označovaly. Zpočátku hostí moc nepřišlo,

přesto v krčmě nouzí netrpěli. Často zajížděli do Mezilesí za zlatníkem Hamerschmidem, přiváželi tátou nashromážděné cennosti a brali peníze. Často zajížděli i jinam a pak domů dováželi různé zboží, přiháněli krávy, vodili koně. Když sníh zmizel z polí a louky se začali zelenat, zhoustl i provoz na cestě. Mnohý forman se zastavil, byť z počátku jen ze zvědavosti, okoukl šenk, vypil džbánek piva, a když platil nestačil se divit. “Nízké ceny tu máš krčmáři, takhle nezbohatneš, přijdeš i o gatě.” Tak mluvili a rozšiřovali pověst o laciném šenku mezi sebou. Ovšem podruhé když jeli kolem, tak se stavili na nocleh, nebo na oběd a chválili dál. S Bořkem si popovídali, kolikrát i kapku bylinné kořalky zdarma dostali a šli spokojeně spát. Stávalo se velmi často, že se ráno neprobudili, hlavně umírali ti co tady jeli poprvé, vezli dražší zboží a hlavně nebydleli při cestě k severu. Od toho jara začal povozničit i Gusta a jezdil kolikrát dost daleko, parkrát za rok až do Vratislavi, do Čech nebo na Moravu nejel nikdy. Tam totiž neměl spojení ani písař Brčko, ani zlatník Hamerschmid. Nastaly bratrům zlaté časy, už nechodili za lupem po okolí, neměli zapotřebí se potloukat venku v nepohodě, vždyť k nabytí majetku stačila sklenička bylinné hořké louhovaná z durmanu obecného a vraních ok. Tak dlouho se chodí s otrávenou kořalkou, až se ucho utrhne, nějak tak se to povídá a to zatím jen natržené ucho byl forman Buchtel. Poprve jel do Vratislavy z rodné Olomouce, poprve vezl náklad sušeného jižního ovoce a řeckého vína aby si v klášteře Svatého Ducha na vánoce přilepšili a taky poprve ochutnal lahodný likér. Ráno se neprobudil, na to bratři byli zvyklí, ale že brzy ráno přijel jeho bratr, to se jim stalo poprve. Nejen že přijel, ale sháněl se po svém sourozenci, nic nedal na tvrzení, že už odjel. “Jak mohl odjet když tady stojí jeho vůz? Kde je?” “Aha, já myslel, že se ptáš na jinýho, jeden před chvílí odjel, já toho jak říkáš tvýho bratra dnes ještě neviděl, to von ještě asi spí. No skoč si za ním.” Povídá mu Bořek a kouká čím by ho praštil. Jenže ten chlap nechal vůz na cestě a křičí tím směrem. “Je tady, jdu za ním a vy počkejte.” Z pod plachty vykoukly dvě hlavy, vylezl pacholek a jde naproti dalšímu přijíždějícímu vozu. Bylo vidět na první pohled, že ty dva vozy patří k sobě a ten třetí, stojící u nich na dvoře jak slyšel, taky. “Sakra” zaklel Bořek, “budou problémy.” Taky byly. Strašně se divil ten živý Buchtel bratrově náhlému skonu, nic si nenechal vymluvit a letěl na radnici do Králík. Bohudíky purkmistr byl líný a že komusi zesnul bratr ho nijak nedojalo, pomyslel si “ ´kdyby trouba seděl doma na zadku a necoural světem, možná tady moh ještě bejt, nebo si moh chcípnout tam.´ Ale nahlas povídá. “Já mám za prve moc práce a za druhé tomu nerozumím. Půjde tam s váma tady náš tajemník Schikandellkodel, ten študoval v Praze, a tak to vyšetří.”

Brčko vyšetřoval důkladně, dokonce si zajel pro medikuse, jak povídal. Zpátky přijel s Adamem. Ten prohlédl mrtvolu ještě důkladněji, dokonce ho i svlékl. že mrtvého zhanobil umazáním sazemi nikdo nepostřehl. Když se narovnal, ukazuje Buchtelovi. “Podívej, vidíš ty fleky? Víš co to je? To je mor, člověče, to jsme tu měli před čtrnácti lety a tenkrát na to vymřelo půl města. Nebyl on ten tvůj bratr někde v Uhrách?” “Ne, z Vídně veze fíky, datle a víno.” “Tak si to všechno seber a rychle odtud zmiz. Jestli to někdo zjistí tak vás lidi zamordujou, a ten náklad by jste měli spálit. Jestli chceš tak ti bratra nechám pohřbít, já na něj šahal, a tak už je jedno jestli na něj šáhnu podruhý, jestli jsem nakažený tak je se mnou stejně ámen.” Kam zmizely ty tři vozy nikdo nevěděl, ale Buchtela zahrabal na hřbitově, o jeho smrti vědělo hodně lidí, toho nemohli zahrabat v lese jako ostatní otrávené. Od té doby se vyptával Bořek formanů pečlivěji, více si vybíral komu naleje štamprli s pitím na dobrou noc. Přešlo několik let a nastal advent roku 1730, na cestě přestaly hrkat povozy, ubylo formanů a hospoda prázdná, každý povozník slavil svátky v rodinném kruhu, slavili i bratři Kočičkové a přizvali písaře Brčka k oslavě vánoc. Dlouho do noci zapíjeli narození Ježíška a jeden po druhém usínal ať již spadlý pod stolem nebo ve vlastním loži. Velké troubení probudilo lipecké sousedy a nebylo to troubení vánoční, ale poplašné. Hospoda hořela, v jednom plameni stála a když doběhli k ohni nalezli na dvoře ležícího Brčka. Šaty popálené, obličej a ruce taky, ale žil. Na živu zůstal až do půl února, sice to vypadalo jako by se pominul, soudě podle jeho vyprávění. Celou historii o loupežnických bratrech vypověděl a teprve potom smířen s Bohem v bolestech zesnul. Nechtěli lidé věřit povídačkám šíleného písaře, teprve když purkmistr s biřici prohledal rasovnu a uspořádal venku výstavku nakradených věcí, poznali, že písařík mluvil pravdu. Na jaře biřici prohrabali spálenisko a vytahali na světlo světa mnoho kousků roztaveného stříbra, pozůstatek to po mincích. Pokoukali i po lese a vskutku, šedesát tři koster a rozkládajících se těl našli zakopaných nehluboko v zemi. A ten zlatník Hamerschmid? Ten jen uslyšel první zvěsti o vypovídajícím svědkovi, sbalil celý krám a zmizel kdesi ve světě. Samozřejmě, že se mluvilo o zakopaných pokladech, určitě tam nějaké zůstaly, protože někdy po pruských válkách, chalupník Doleček ve vykáceném Kočičkově lese dobýval pařezy a vykopal hrníček se zlaťáky. Tolik jich bylo, že si údajně za ně koupil statek někde na Moravě.

G

Bedříškovi umřel táta, stalo se to na konci května roku 1740 a zdědil po něm všechno, co tatík za celý svůj život nahrabal a přidal k dědictví po svém pantátovi. Taky dosedl Béda na jeho trůn, on totiž ten otec byl Fridrich Vilém I., král pruský a Béda se v Prusku jmenoval Fridrich II. Bedřich to je po česku, ale je úplně jedno jak se to jméno vysloví, kluk je to lump. Ten samý rok osiřela i Marie Terezie, taky zdědila trůn, taky zdědila říši a to se nelíbilo Bédovi, on si myslel, že by měl dostat když ne celé Rakousko, tak alespoň kousek. Hádali se o to rok, a protože Béda měl lepší armádu, tak ji poslal do Slezska, aby Terce ukázal, že se ji nebojí. Táta, blahé paměti, válku rád neměl, zato synáček ano, a tak vytáhl na souseda a nejbližší soused je právě Slezsko. Ještě když se jenom hádali, holka pochopila, že bude válka, a když je válka, tak je potřeba spouta věcí, proto nechala zřídit vojenské sklady nejen v severních Čechách, ale i ve Slezsku. Každý sklad musí mít nějakého skladníka, ovšem u vojska se mu říká velitel a tady v Králíkách velel lajtnant Alfons Kranz. Byl to starý voják prolezlý všemi vojenskými nemocemi a pomalu by měl myslet na odchod z armády, však on taky myslel. Hlavně myslel na obstarání nějakých peněz, z té lajtnantské renty, kterou by dostával, by se žilo těžko. Ovšem ve skladu se peníze neskladovaly, tady leží pouze uniformy, kule do ručnic, nějaké to nářadí a co je nejhoršího, stodoly zatím zejí prázdnotou. Právě ty stodoly měl zaplnit senem, na to peníze měl. Kupoval tedy seno po okolí, sedláci přivezli jednu fůru, dostali za ní zaplaceno a za další tři fůrky strčil peníze do kapsy sám. Seno nechal složit jen u vrat a rovnat tak, že tři či čtyři vozy vytvořily dojem plné stodoly. Povídal si, až sem vtrhne první Prušák, zapálím to a bude po důkazech. Nadřízení ho chválili za jeho pilnost a schopnosti, ale přepočítal se. Nepočítal s počasím. Zrovna tam přijela armádní komis, nechala otevřít stodoly a jen vrata roztáhli, přišla bouřka s vichřicí. Taková vichřice má sílu, ta když se do něčeho opře tak to potom lítá, obvzlášť když je to lehoučké seno a jen tak na pár větvích nastražené, zkrátka mocný živel v jednom z těch seníků rozfoukal falešnou stěnu. Adolfovi se podařilo v nepohodě uprchnout, ale zůstalo mu pouze co měl na sobě a služební šavle, penízky zůstaly ležet v úkrytu. Už druhou noc vykradl dům na Horní Orlici, tam sebral pouze jídlo a kožich. Za tři dny kradl v jiném domě také na Horní Orlici. Za další dva dny odehnal koně z pastviny v Dolní Orlici a od té doby objížděl kraj a kradl především jídlo v chalupách na kraji lesa. Rychtářům ze vsí bylo dáno na vědomí, že se krajem potlouká vojenský zběh, a že by ho vojenští páni rádi dostali do rukou živýho Taky rozhlásili, že tomu, kdo ho přivede ihned vyplatí pět zlatých. Páni věděli, že s penězi neuprchl, a tak by se ho rádi zeptali kam si je schoval. Osud tomu chtěl jinak. Jeden a půl měsíce bídně živořil v hlubokých lesích, sice ho občas někdo

zahlédl, ale nechytil, až ho potkal myslivec z Boříkovic. Zběh běžel k lesu a myslivec za ním poslal broky z pušky. Všechny letěly kam namířil, do nohou letěly, ale jeden brok buď odbočil, nebo se mrška od něčeho odrazil a přeťal mu tepnu na krku. Vykrvácel Alfons Kranz během pár minut.

G

Pak přišel leden 1742 a s lednem přišla i celá pruská armáda vedená osobně svým největším loupežníkem. Ano, Fridrich II. jel v čele své zlodějské armády, ovšem vzal to přes Boříkovice rovnou na Moravu. Když se v dubnu vraceli, to už táhli přes Králíky, devět stovek těch vojáků tady jen přenocovalo a zatím moc neloupilo. Tím skončila pro králické první slezská válka a začalo se s nápravou škod.

Nebylo jich málo a oddřeli to samozřejmě nevolníci. Tenkrát dělal správce nějaký Pechynský a ten honil do roboty koho mohl, rád je honil, dokonce i nějakou tu hodinku po nich požadoval přesčas. A sedláčci, že ne, oni na nějaký přesčasy nejsou zvyklí, stejně je to zadarmo, a když Pechynský začal mluvit něco o nasekání na zadek, sekli s robotou. Navíc si doma nabrali klacky, vidle, sekery a začali se rojit u panské kanceláře. Správce je nejdřív uslyšel, vzbouření sedláci bývali slyšet už z dálky, potom je uviděl přicházet a hned věděl která uhodila. Vyskočil z okna, nechtěl určitě aby nějaká uhodila jeho, skočil na neosedlaného koně a rovnou přes pole cválal do Mezilesí. Žaloval panu hraběti, pomlouval sedláčky, špínu na ně kydal a hrabě poslouchal, on takové povídání měl strašně rád. Oni ti Althanové zase nebyli takoví vydřiduši jak se o nich říkalo, hrabě chvíli poslouchal, pak poroučel osedlat koně, rychle! Hned v Bobišově, jak vyjel ke kostelu, upírá oči ke Králíkám, je to dobré, pomyslí si, ještě není vidět čmoud, kde není kouř, nehoří. Ani žádný křik nebylo slyšet když vjel do města. Byla to pokojná selská rebelie, ba přímo sametová.

Později se této vzpouře mezi panstvem bude říkat plyšová revolta a nevolníci ji pokřtí na “plyšák.” Ovšem nyní sedláčci posedávali okolo Zámku, tak se říkalo budově kde jsou kanceláře správy panství, povětšinou koukali do prázdna a jen z některých hloučku se ozývalo nadávání. Nevolníci jak uviděli přijíždět svého pána vstávali, klobouky smekali a klaněli se. Besedovali spolu půl dne, nyní slyšel zase pomlouvat správce, na oko jim slíbil nějakou tu úlevu a druhý den do Králík poslal správce z Mezilesí a Pechynského nechal tam. K večeru sedláčci šli domů a radovali se předčasně, že jim ubyla jedna svízel, ale objevil se jiný problém, dlouhodobý, přibyla nová hranice a ze dne na den sousedili s novým státem, s Pruskem. Každá hranice musí být střežena, nejlépe vojskem a tohle vojsko se rádo dopouští hanebných věcí. Za krásného a teplého červnového dne u Boříkovic, dva opilí vojáci napadli děvečku při sušení sena, jak ji napadli se ani neptejte, ale po činu usnuli na místě a tam je sebrali sedláci. Zavřeli je do sklepa u rychtáře, poslali pro jiné vojáky a sami se tetelili u piva jací jsou hrdinové. Přišla eskorta pro zajaté, vytáhla ty ožralce a násilníky ze sklepa ven, sedláci je usvědčili z toho hanebného činu a velitel hrdě prohlásil, že se proběhnou. Uličkou se proběhnou a tu uličku budou dělat nejen vojáci, jak je obvyklé, ale přidají se i místní sedláci. Odsouzence strčili do kůlničky na dříví a šli sehnat co nejvíc těch sedláků. Jestli nevíte co ta ulička je, tak to si proti sobě stoupnou dvě řady vojáků, každý má klacek a nešťastný trestanec musí mezi nima proběhnout. Samozřejmě, že ho každý mydlí hlava nehlava a mnohokrát to proběhnutí taky končí smrtí. Protože ti dva nemravové věděli, že nyní budou do nich mlátit sedláci, mezi které ta znásilněná holka patří a sedlácká ruka je těžká, podhrabali se na svobodu. Jenže co se svobodou když nemáš co jíst, nezbylo nežli krást. Tak kradli, kde jinde nežli po osamělých chalupách a vydrželi to měsíc. Pak je našli oběšené nad Horní Lipkou. Říkalo se, že je tam pověsili boříkovičtí, ale to je hloupost, proč by z Boříkovic někdo šel věšet zběha nahoru na Lipku.

O dva roky později začala druhá slezská válka. To se zase králicko zaplnilo lupiči, ale jen těmi Bédovými, žádný poctivý civilní loupežník na nikoho z houští nevyskočil. Jenom Prušáci dvakrát město přepadli a chtěli výpalné, pak se jednou, ještě v tom roce, potloukli s naší armádou u Dolní Lipky. Až příští rok, pětačtyřicátý, se to zase semlelo. Čtyřikrát byly Králíky vypleněné a jednou si zkusili králičáci jak se žije loupežníkům v lese. Tenkrát zase táhli Prajzové, jak Prušákům říkali, vypálit město. Ovšem téměř všechen lid s dětmi i s dobytkem prchl na Jeřáb a tam prý několik dní nocovali. Sice jakýsi zrádce Prajzy po Jeřábu vodil, ale pro velkou

mlhu na žádné tábořiště nenarazili, tak milého zrádce s velkými problémy zastřelili, v té mlze jim zvlhnul prach a táhli drancovat do města. Králičtí v lese pro jistotu ještě pár nocí přespali, potom šli domů hasit a opravovat poničené město. Měšťané na tom místě kde kempovali postavili později kapličku, jako dík za záchranu, a říká se tam Svatá trojice dodnes. Na podzim v pětačtyřicátým skončila druhá pruská válka. Po obou armádách tu zůstalo několik zběhů, ti se potulovali po lesích, kradli potraviny a několikrát napadli i vesničany, ale buď brzy odešli sami nebo je vyhubilo vojsko.Takové vojsko které střeží hranici není špatná věc, vždyť kde je hodně vojska tam není lupičů, i když je pravda, že voják dokáže vyžrat víc nežli lapka. Tenkrát si králicko od loupežníků oddychlo krátkých osm let, pak začala další válka, říká se ji sedmiletá. Ty velké bitvy proběhli u Lovosic a Kolína, na králicku to probíhalo jinak. Vždycky menší pruský oddíl někam vtrhl, vojáci ukradli co mohli nebo chtěli, a když už měli nahrabané, žádali výpalné. Kyž peníze hned nedostali, sebrali rukojmí a táhli do Kladska, za celou tuhle sedmiletou válku takhle vydrancovali Prajzi Králíky třikrát.

Po sedmileté válce, když nastal klid, tak lidem otrnulo. Pominul strach z rabujících vojáků, ale vrátil se starý strach z hladu. Opět nestačila políčka dát dost potravin pro všechny hladové krky, každý koukal po vedlejším výdělku a přemýšlel jak k penězům přijít. Větší část lidí tak činila prací poctivou. Hodně jich vyrábělo tak zvané poutní zboží, to znamená růžence, křížky, kdo uměl tak maloval svaté patrony na plátno, kdo neuměl tak podle předlohy patlal ty světce na sklo a dokonce se pár lidí zabývalo tiskem kartiček s modlitbami. Další si přivydělávali předením lnu a opět jiní tkali plátno, těhle tkalců bylo mnoho. Skoro v každé chalupě stál tkalcovský stav a u něho celý den někdo pilně pracoval. Ráno babka, dopoledne dědek, po obědě máma, po škole děti a k večeru, když přišel táta zmožený z roboty, tak on. V noci pracovat nikdo nemohl, protože světlo je drahé, potmě může příst jenom kočka za pecí a pavouk tkát sítě v koutě u stropu. Tak lidi celé dny protkali a peněz za to mnoho nedostali, z toho plátna bohatli pouze faktoři. Takový faktor rozdal přízi chudým horským tkalcům, ti z ní utkali plátno které mu přinesli a on, když těch hader měl na plný vůz, tak ho poslal na trh. Ovšem běda. Po zabrání Slezska pruským králem, ubyl řádný kus země kde se plátno dříve prodávalo, nezbylo faktorům nežli se obrátit na druhou stranu, na jih. Tam uspěli, nejprve v Brně a potom se probíjeli dál a dál, až králické plátno zakotvilo ve Vídni. Ale nejdříve se tam musí dovézt, od toho je tu forman, on musí naložit na poctivý formanský vůz, on musí koníčky zapřahnout a teprve potom s veselou písní vyrazit do světa. Do toho světa se jede mnoho dní, do Brna alespoň čtyři, zpátky taky čtyři a to nemluvím o tom, že se po cestě něco

může stát. Aby se něco po cestě stalo, od toho je tady ta poslední skupinka lidí, co skupinka, jen pár jedinců a to jsou ti co se neživí poctivou prací.

Ano, u cesty postává loupežník. Jíra Vohryzek se jmenuje, narodil se před pětadvaceti lety nádeníkovi na panském statku v Prostřední Lipce, za celý svůj život se dosyta najedl jen když něco ukradl na panském a zaplať pámbu, krást bylo vždycky co. Narostl do pěkné výšky a zesílil při robotě na panském, vždyť od velmi útlého mládí pracoval a kradl na rodném panském statku. Je to pár měsíců co si šafář vzpoměl dovézt sladký a voňavý med, od lesních včelek, do Kroměříže. Tamní biskupskou rezidenci vždy hrabě Althan zásoboval téměř plným vozem této pochoutky. Kde mohl mít rozum šafář, když nařizoval Jírovi vydat se na takovou cestu? Určitě rozum bloudil někde v dáli. Řídit koně Jíra uměl, to jo, obratný byl kočí, avšak nejdelší cestu podnikl jedinkrát a to do králického kostela na biřmování a tomu už je hodně let. Dopadla ta nařízená cesta dle předpokladu, med skončil svoji pouť na trhu v Šumperku, jednoho koně prodal v Zábřehu a s druhým koněm objížděl kraj. Tak tak, při kraji se držel lesíkům a hájkům, po hlavních cestách nejezdil, k nim se potichu přikrádal, kryt stromky a rokytím, aby své bližní o něco požádal. Povětšinou se slovy peníze nebo život žádal a sekerou v ruce si při tom pohupoval. Formana obral o peníze, o nějaké to jídlo, nepohrdl ani cennějším zbožím a co nesnědl si ukládal na svůj kempingový vůz. Doposud nikoho nezabil, ani nezmrzačil, ačkoli k tomu měl mnohokrát chuť. Jako tenkrát, když zastavil před Postřelmovem kočího Hořínka. “Peníze sem,” zavelel a už se sápal Hořínkovi po váčku s penězi. “Nemám miláčku.” Klidně odpoví Hořínek. “Co teda máš? Co vezeš?” Zajímá se Jíra a jde za vůz. “No koukni se, jukni tam sám, ale nelekni se.” Uculuje se Hořínek. Odhrnul začínající loupežník plachtu, koukne a strne leknutím, vůz je plný chlapů. Dokonce ti první dva mají v dlani hůl a ruku k ráně zvedlou, ztuhnul Jíra, mráz mu běhá po zádech a v hubě sucho. Jenže neuhodil ho ani jeden z nich, dokonce se ani nehnuli, nehnuli se ani ti ostatní. Zaklel Jíra, pustil plachtu a letí k Hořínkovi, chytí ho pod krkem.

“Co to je? Co to má znamenat?” “Co by to bylo, sochy, vezu je do Olomouce na Svatý kopeček. Biskup si vymyslel vyřezat křížovou cestu a tohle bude bičování Krista, řezal je šumperecký Lugmeier.” Odplivl si Jíra, pustil formana a pomalu se šourá pryč. “Není dobře člověku samotnému.” Pravil Bůh a stvořil Adamovi Evu. Stejně Bůh pravil podruhé a poslal Jírovi Staška zvaného Bobr. Poslal ho za šest dní po přepadení Hořínka a to rovnou na cestu z Raškova do Hanušovic. Vyskočil tam na Jíru z lesa, nad hlavou mával klackem a řval. “Peníze nebo život.” Rozesmál se Jíra tak, že se sotva udržel na kozlíku. Loupežníkovi klesla ruka s klackem, na tváři je mu vidět zmatek a ksicht se mu protáhl ještě více když Jíra promluvil. “To je přepadení? To nemyslíš vážně, klackem už se dneska nehrozí, koukej se, tohle je věc.” Zalovil rukou vedle sebe a vytáhl bambitku, obrovskou a staromódní. Loupežníkovi poklesla i sanice, chvíli se díval na pistoli, pak se mu začaly divně lesknout oči a říznul sebou na zem. Pocákal ho Jíra nepříliš čistou vodou z kaluže, zatřásl s ním, a když přišel k sobě naložil ho na vůz. Pak se ptá jestli tam není nějaká paseka na které by je nikdo neviděl. Je jasné že byla, čekala jenom na ně až si ohýnek rozdělají, uloupenou klobásu opečou a kradeného vínka nalejí.

“Tos chlapče padnul na toho pravýho, vždyť já se taky živím loupením, jenže koukám, že jsem na tom trochu líp. Co kdybychom se dali do kupy, vidíš sám,

že jednoho se lidi moc nebojej.” Plácli si, napili se na spolupráci a bylo jim na světě veseleji. Stašek byl poddaný z hradu Mírova. Mazaný moc nebyl, ale znal okolí dobře, dělal na Mírově kočího, vozil různé panstvo hlavně na hony, a tak znal lesy od Hanušovic až po Moravskou Třebovou. Na začátku léta vezl svého pána do Losin na svatbu, mladý Žerotín se ženil, tam se opil a na zpáteční cestě pána vyklopil do řeky. “Já se ti tak leknul když on vypadnul z vozu do vody a zůstal v ní ležet, lokajové ho vytáhli a já utek. Jestli je mrtvej tak by mě asi zabili a jestli ne, tak by mě zabil on. Ty bys do mně opravdu střelil tou bambitkou?” “To víš, že ne, já to totiž neumím. Já ji mám vlastně teprve třetí den. To jsem se zastavil na Kocandě a tam taky byla svatba. Hráli tam, tancovali, pili a bylo to ožralý všechno. Už se šeřilo když jednoho mladýho vyvedli ven, posadili na koně a koně plácli po zadku. To víš, že kůň vyrazil a po pár skocích ten mladej slítnul jako slíva. Venku nikdo jinej už nebyl, tak jsem k němu přišel, prohledal jeho i brašny na koni a tahle pistol byla tam. Vždyť já ani nevím jestli je nabitá nebo ne, na koho ji namířím ten to taky nebude vědět a přinejhorším ho s ní můžu praštit.” Loupili pak spolu do půl prosince, to začalo chumelit a silně mrznout, on před vánoci i provoz na cestě nějak zmrznul. Vůz měli postavený na mýtině kde spolu poprve mluvili a sami stáli u cesty, druhý den už tady mrzli, nikdo za tu dobu nejel a oni s jektajícím chrupem přemýšleli kde zimu přečkají. Na cestě zaskřípaly saně, na saních osm sudů a na sudech ležel kočí zabalený do kožichu. Zastavili koně, osahávají kočího a on vám byl ožralý, že o světě nevěděl. Dojeli s uloupenými saněmi k vlastnímu vozu a tam jim pod plachtu nakukuje starý dědek. “Copak sis tam dal, dědku?” “Nic mládenče, já jen koukám co bych si naopak vzal, ale koukám, že toho na vzití moc není. Heleme se, Voříšek, vidím mládenci, že taky rádi šaháte na cizí, že.” “A co ti je do toho? Starej se o svý nebo uvidíš!” “A co bych uviděl? Tady vydím dva co panské saně vedou, otrhaný jsou, nemytý a hlad jim kouká z očí. Nejste vy hoši trošku lapkové? To bych měl pro vás možná i práci.” “Jakou, no možná, že trochu kradem. Ty tyhle saně znáš?” “Právě, znám a znám i toho kočího Voříška. Ten patří taky naší vrchnosti z Rudy a pánovi patří i dvůr v Raškově. V něm má šest prasátek o který se já starám, co kdyby jste je na Štědrý den klepli a tři si odvezli?” Podivili se hoši takovému návrhu, probírali to ze všech stran až z nich vylezlo, že nemají kde bydlet. “Ha, to je to nejmenší, tady přímo na tom kopci, říká se mu Raškovská bouda, protože na vrcholu je srub, tam v létě chodí spát dřevorubci, v zimě tam

nepřijde ani noha.” Pak se už dohodli brzo. Šest sudů s vínem přeložili do vozu, kočího trochu odřeli na hlavě až mu krev tekla, svázali aby nedostal bití od pána a koně zavedli na cestu, však oni domů dojdou sami. Pak s vozem jeli do Hanušovic, on v Hanušovicích bydlel kamarád toho dědka. Pěkný kamarád to byl, dědek mu říkal Štolfe, smrděl až to pomalu nešlo vydržet a ten smrad se táhl pěkný kousek od jeho baráčku, inu smrdí tak každý koželuh. Strčili vůz do stodoly, dohodli se, že Štolfe prodá pět sudů a polovinu peněz jim pošle po Plchovi, tak se dědek jmenoval. Koně jim prodá taky, na jaře si seženou novýho, kdo by koně do jara živil a hoši pak odešli zařizovat bydlení na Raškovskou boudu. Na Štědrý den museli všichni poddaní na půlnoční do kostela, panský dvůr osiřel, ale jen na chvíli. Jen Plchovi paty uviděli už jdou do dvora, už prasata vraždí. Tři si schovali v lese a tři podle dohody zavezli na ukradených saních i s koněm Štolfemu do Hanušovic. Do rána nosili vepřové na Raškovskou boudu, a když se den probouzel, oni šli spát. Tři měsíce z chýše nos nevystrčili, krájeli vepřové a nalévali se vínem. Až březnové sluníčko je ven vytáhlo, za prací se museli pustit, koně sehnat, vůz od Štolfa vyzvednout a dohodnout s ním další spolupráci. Pro koně si zašli až do Pruska, to jim poradil Štolf a měl pravdu, v Jedlově na pastvisku jich postávalo šest. Dlouho je pozorovali a radili se, kteří dva jsou nejlepší. Vybrat si nemohli, a tak je raději odehnali všechny, on dědek koželužská ty co zbudou prodá. Za tři dny po lupu už objížděli kraj, vzali to na Králíky, a když přijeli před lipeckou hospodu, uznali, že korbílek piva by mohl osvěžit. Ovšem koně mají přednost, a tak Bobr šel s vědrem pro vodu. Tenkrát pravil Bůh do třetice o tom, že není dobře a k Jírovi došli Albín Krhoun s Honzou Šípkem. Ještě k němu nedošli a už viděl, že něco chtějí, měl pravdu, Krhoun začal. “Pěkný koně, takový se hned tak nevidí, jen škoda, že jsou kradený.” V Jírovi hrklo. “C, c , co to povídáš? Jaký kradený? Jezdím s nima už ani nevím jak dlouho.” Šípek se zasmál, Krhoun pokračuje. “To máš teda hodně krátkou paměť, jsou to čtyři dny když ještě stáli támhle za kopcem. Jo chlapče, já ty koně dobře znám, ale abys neřekl, že jsem špína chlap, když dáš dejme tomu deset zlatých, tak to nikomu neřeknem.” Vrátil se Bobr s vodou, hned poznal na Jírovi, že se něco děje a už se ptal jestli jsou nějaký problémy. “Jo, tyhle dva ty koně znají a chtějí deset zlatejch aby o tom nahlas nemluvili. Víte co, můžeme si o tom promluvit, přinesem si pivo támhle pod stromy a pak uvidíme.” Kroutili se obě strany, každý chtěl nějak přelstít ty druhé, po kdo ví kolikátém pivu se Šípek rozpovídal.

“My jsme támhle z Králík tkalci a znáte nějakého tkalce který by měl peníze? Tak chodíme pašovat do Pruska, něco je levnější tam, něco tady, a tak si pár grošů přivyděláš. Taky po cestě něco najdeš, a když to dobře prodáš, hned je líp. Na ty koně jsme chtěli taky jít, ale vy jste nám je vyfoukli.” Domluvili se k večeru a začali jezdit spolu. Tyhle dva byli víc světem protřelí, ti už měli za sebou nejednu čertovinu a nebáli se riskovat. Taky když formana přepadli hned bili klackem po hlavě a pak brali všechno. Koncem dubna vezli Štolfovi už třetí plný formanský vůz. Jako jindy se šel Jíra napřed zeptat kdy s ním můžou přijet, ale Štolf nebyl doma, jen ten smrad z kůží se tam povaloval. Čekal na něj do večera, a když se ho nedočkal odešel za Plchou do Raškova, dědek na něj kouká s hubou dokořán. “Prokristapána! Neviděl tě někdo? Člověče, co tu děláš? Ty nevíš, že Štolfa zavřeli? Nevíš, jak bys to moh vědět, přišli si pro něj včera a počítej s tím, že hubu držet nebude. Tos měl štěstí, žes mně zastih, já čekal jen až se setmí a prchám pryč. To víš, že o mě taky bude mluvit, a že jsme byli kamarádi ví tady každej.” V noci si netroufli jet do Čech, to až ráno spěchali po králické cestě, vůz řídil Bobr a ostatní na koních jeli kus za ním. Vůz vyjel nad Hraniční mlýn a tam sedí několik vojáků, jeden volá na Bobra aby zastavil. Kdo ví co se mu v hlavě událo, seskočil a rychle utíká nahoru k lesu na Vyhlídce. Daleko se nedostal, přece jen nějaká kulička se trefila, dobře to viděli jeho kamarádi jak padnul, oni totiž ti filutové vojenští na nic nečekali a začali po něm hned střílet. Taky nečekali a letí k Vyhlídce, vojáci sice chvíli za nimi běží, ale kdepak by stačili koním. Pod lesem rozprášili stádo pasoucích se ovcí a vpadli mezi stromy, s koní a lesa pozorují vojáky rojící se dole u cesty, když vtom se kousek od nich ozvalo. “Copak jste vojáčkům udělali mládenci, pročpak za vámi kuličky pouštěli? Jestlipak vy nejste nějací lapkové?” Trhli sebou všichni, ale byl to jen bělovlasý dědek, otrhaný, bosý a hlavně zvědavý. “Fuj dědku, co ty seš zač a co je ti po tom kdo jsme?” “To já mládenče se ptám takhle každýho, ono je dobře vědět s kým mluvíš. Já jsem tady pasákem ovcí a jak je někdo cizí okolo, tak musím koukat abych ke škodě nepřišel. Japak to je dávno co tady kradli prajzové, naši vojáci mne už taky o pár ovcí připravili a na vás když stříleli, tak asi k těm hodnem nepatříte, že mám pravdu.” To uznali, a hned se ho vyptávali co tam ti vojáci dělaj, ještě žádného na cestě neviděli a to tady jeli už alespoň po dvacáté. “To máte tak, támhle řeka Morava je hranice mezi Moravou a Čechama už hezkejch pár set let, oni tam letos dost často postávaj a prohlížejí co kdo veze a hlavně glejty. Od poslední války je támhle na těch kopcích nová hranice s Pruskem, tam prohlížej taky, a když něco vezeš tak vybíraj i peníze. Těch

vojáků je tady spousta, za prve hlídají tu hranici a za druhé se říká, že bude nová válka.” “Co je to glejt na prohlížení?” “To máš na papíře napsaný kdo jseš, odkud jseš a kdo je tvá vrchnost, taky je tam napsaný co pohledáváš jinde nežli u svýho pána. Jak tak koukám, vy žádný nemáte, když se tak ptáte” Musel jim to vykládat hodně dlouho nežli pochopili. Pochopili i to, že bez toho papíru už nebudou moci jezdit kam chtějí, jenže kde takový lejstro dostanou nevěděli. Pomohla jim náhoda. V této pro ně těžké době kradli jen tolik aby se uživili, přespávali na Jeřábu a okolo Jeřábu je jenom pár chudých vesnic, chudákům brát nechtěli, a tak mnoho možností neměli. Až Albín, on byl nejchytřejší a dělal jim nyní náčelníka, jednou vyhrknul. “Klášter, krucifix klášter! Tam se tak dostat, tam je všeho hojnost, tam by jsme se poměli! Jdem to obhlídnout. Sakra alespoň kutnu jim vzít, po nich určitě nikdo ten glejt nechce.” Šli hned, protože poctiví lidé zrovna drželi neděli, a tak se jich okolo kláštera hemžila spousta, krásně do toho davu zapadli. Okukovali až do poledne, viděli jen tlusté kamené zdi a tlusté mnichy. Po poledním zvonění zaskřípala těžká klášterní brána a vyjel lehký kočár řízený řeholním bratrem. Jen zastavil před vchodem, už se otvírají dveře klauzury a dva tlustí mniši vlečou spoutaného mladíka, taky má na sobě mnišský hábit. Nacpali ho do kočáru, usedli proti němu a kočár se rozjel.

“Za mnou!” Zavelel Albín a uhání dolů s kopce, našikmo dolů, tam co je lom. Doběhli k lomu s předstihem a kryti lesíkem čekají, nemuseli dlouho. Na cestě zaskřípěla kola, loupežníci vyskočí, hrozí pistolemi a rvou kutny z mnichů, celé představení trvá snad jen minutu. Přeříznout tomu mladýmu pouta byla vteřina a pak zazněl jen povel od Albína, “zdrháme”. Honza stačil sebrat ještě takovou větší truhličku a místo přepadu tichne. I mniši jsou tiší, ten jeden dokonce v mdlobách a druhý si utírá krev vyhrklou z nosu, do kterého dostal ránu pěstí. Doběhli až na Jeřábek, nechtěli ukazovat mladému své doupě a tam vydychují. Dlouhou dobu supí než Albín se optá.

“Pročpak tě sešněrovali, kradl jsi hostie nebo tajně upíjel mešní víno?” “Kdyby to, já jsem písař, jo po tomhle už můžu říci bývalý písař. Na Hedeči je jedna mladá vdova, no a já ji chodil tajně zpovídat. V noci a přes zeď jsem musel přelézat. Chtěl za ní chodit ještě jeden, ale ona nechtěla, a tak si ten odmítnutý galán promluvil s opatem, výsledek jste viděli. Děkuju vám pánové, teď si snad poradím sám.” Vyprsknul Honza smíchy, vytáhl dlouhý nůž a vypáčil víko od truhly. “Papíry a zase papíry, no vida, hodný ti fráteři jsou, penízky pro nás přibalili a čtyři pytlíky, pro každýho jeden. Kterej kdo chce?” “Počkej, vysyp je, v jednom by měly být zlatý a co kdybych je dostal já, to bych vás okradl, že? Že vy jste, no abych to tak řekl slušně, lesa páni? Že vy jste šli něco sebrat a ne mne osvobodit? Jinak, já se jmenuji Ondra, odteďka zase Ondra a ne bratr Celesten.” Povídali si do večera ovšem hlad je donutil k návratu do tábora, něco pojedli a pak pokračují ve vyprávění. Vylíčili mu své trampoty, alespoň některé, a když došlo na glejty, Ondra spustil. “To je úplná maličkost, vy jste pomohli mně a já pomůžu vám, jen k tomu budu potřebovat některé věci. Hlavně ty papíry z truhličky, ty zustaly tam v lese jak jsme poprve seděli a přinýst je musíme hned, jestli zvlhnou nic z toho nebude.” Opravdu museli sehnat věci pro loupežníky zbytečné, jako například pera, inkoust, papír, nebo pečetní vosk, nic z toho dodnes nepotřebovali. Za dva dny měli těch glejtů devět, pro každého tři a Ondra se loučil, že půjde za svou milou. “Kdepak,” rozhodl Albín, “umí číst?” “Samozřejmě.” “Jak to samozřejmě, já moc ne a Jíra s Honzou vůbec. Tak ji napiš cedulku a my ji tam donesem. To si nesmíš myslet, že v klášteře jsou tak hloupý, čekat tam na tebe budou, jestli holku neposadili do šatlavy.” Měl pravdu, opatrnost musí být a vyplatila se, vdova zavřená brečí ve světnici a biřici chrápou na půdě. Donesla ji psaní děvečka od vedle, ale to je jiný příběh. Vesele se rozletěli loupežníci do světa, zase číhají na formana, zase posedávají na krajích lesíků a čekání nese ovoce. Tentokrát se však dočkali vozu s plátnem. Hoši chvíli koukají na to plátno, chvíli na sebe a Jíra ze sebe vyrazí. “Sakra práce, hadry, co my s vozem hader?” Odpoví mu Albín. “Ty nevíš co? Prodáme ho, ale zatím nevím jak. Pojedem pomalu dolů kam jel ten chlap a cestou uvidíme.” Dovezli ho do Brna a obhlíželi jak plátno prodat, na trhu to nešlo, takové množství by prodávali rok i tentokrát si Albín poradil. Nenápadně okoukl v hospodě co který forman veze a když zjistil že jeden má plátna taky plný vůz opil ho. Pak už z něho vytáhli všechno, dokonce Jíra s ním jel druhý den až k překupníkovi.

Tak měli vyhráno a začali loupit jen plátno. Ovšem hoši nešťastný chtěli moc a nezůstalo jim nic. Osmkrát takhle kradli, osmkrát plátno prodali a podevátý byl konec. Osm ukradených vozů plátna za dva měsíce není maličkost, rozkřiklo se to brzy a zůstali dva svědci. Z formanů ani jeden, ti jsou pohřbeni podle cesty do Brna, ale dva tovaryši je zahlédli v lesíku u Boskovic štůčky překládat. Šli pomalu za vozem a boskovickému rychtáři vše oznámili. Nechali je dojet do Brna, nechali je zajet i za kupcem a tam je sebrali všechny. Rok je vyslýchali pak kupce pustili a tři loupežníky pověsili.

G Čert nám byl dlužný toho Fridricha II. i s jeho Pruskem. Před rokem vymřel rod Wittelsbachů kdesi v Tramtárii, Josef II. si brousil zuby na kousek země v Bavorsku a Falci, že to kdysi patřilo k Čechám a co myslíte, že udělal Fridrich? Válku začal chystat. Nezbylo Josefovi nežli chystat taky a proto už rok vyjídá králické měšťany oddíl hulánů. Zásobování mají mizerné, hlad obrovský, a tak nějaký ten hladový vojáček začal krást. Nejprve uzmul ubohým prasátkům brambory, dobře si všiml jak to těm sviním chutná, a proto se s chutí zahryzl do syrového bramboru. Nebyla to žádná pochoutka, žaludek po tom bolel, ale říká se, že jeden chachar od Ostravy jim navrhl brambory uvařit. “U nas ve Šlonsku tak repu varime, to by som chcel vidit, čo by aj tu erd apfel jisť šlo.” Kupodivu šlo a vojsko podle celé hranice s Pruskem, toho roku 1778, drancovalo jak panská bramborová pole, tak políčka poddaných. Této podivné válce, kdy většinou jen cvičili a zabojovali si jen třikrát, se dodnes říká bramborová. Proto ji druhým rokem v květnu skončili a šli domů sázet ty zemský jabka, jak se jim tehdá říkalo, aby bylo co jíst. Domů ovšem nešel myslivecký mládenec Helmut Lader i když ten domov měl jen přes kopec. Narodil se ve Steinbachu a učil se v Lichkově na panského hajného, taky na lichkovské hájence přespával. Musel spát na půdě, protože dole bydlel hajný Bretter s rodinou a čtvrtinu té rodiny měl Helmut rád. Jmenovala se Rose Maria, ale rodiče s druhou dcerou ji říkali Rozinka, ovšem Helmut ji nic moc říkat nemohl, on ho hajný honil. Ve dne ho honil za prací do lesa, večer od Rozinky a na noc ho zamykal na půdu. Celou válku se zamilovaný hoch trápil, to teprve v červnu si dodal odvahy a hajnému povídá. “Pane otče, mám rád vaší dceru a proto vás prosím o její ruku.” Jen to dořekl už mu hůl tancovala po hřbetě a přestala teprve když padnul v bezvědomí na zem. Probraly ho až otřesy vozu který jej vezl do šatlavy v Králíkách, tohle se dozvěděl z povídání panského drába. “Kluk hloupá, bydlí na hájovně a neví, že si na holku myslí hraběcí písař Brandsteidl. Její táta to přece všude vykládal a přeje mu a holka taky proti není.” Kupodivu ho nesvázali, snad mysleli, že se neprobere, snad na to zapoměli, ale

štěstí mu přálo i podruhé. Kočí zastavil u hospody a ti dva honem letí dovnitř, nečekal na ně Helmut a pádil pryč. Kde si lízal rány nikdo nevěděl, teprve za měsíc dal o sobě vědět, to když vykradl lichkovskou hájenku. Poslední neděli v červenci počkal, až celá rodina odešla do kostela, a pak pobral všechno cennější. Naložil vše na koně, přibral potraviny a pohltil ho les. Příští neděli vybral hájenku na Orlici, pak na Moravě a pokračoval dál. Když vykradl čtvrtou, kohosi napadlo, že by to mohl dělat on a když poslední zářijovou neděli vybral devátou, už tomu i věřili a připravili past.

Do zbývajících pěti hájenek přišlo v sobotní noci pár pomocníků, usadili se na půdě a čekali. Dočkali se v hájovně boříkovické. Starý Kodel se ženou nebyli od chalupy snad ani sto metrů když dveře páčil, hned začal barák prohledávat, snášet různé věci na deku v síni a tam se na něj vrhli. Lépe řečeno chtěli vrhnout, ale schůdky uzounké, na každém stupni nějaký krám, první ten chytač je překročil, ale druhý po nich sjel dolů. Samozřejmě podrazil nohy prvnímu a ten rachot, když padali, varoval Helmuta. Vytrh pistoli, střelil ke schodům a uhání z baráku. Taky pomocníci měli pistole, taky si vystřelil ten třetí nahoře, z vikýře si picnul a asi to uměl, protože zasáhl. Sice nezabil na místě, jen těžce zranil a Helmut druhý den umřel.

G Za rok nato, 3. září 1779 měl přijet do Králík císař Josef II. Objížděl všechna místa kde se během bramborové války bojovalo, a tak zamířil i k nám. Jak bylo jeho zvykem, přišel i do Králík pěšky. Jen co obhlédl bojiště u Dolní Lipky, poslal kočáry s doprovodem do města a sám šel po svých. Hned za

vesnicí, v malém hájku, na něj vyskočili dva kolohnáti a hulákali ”naval prachy!” “To bude těžký, já peněz moc u sebe nemám, koukejte, sotva tři tolary, ale rozdělit bych se s váma o ně mohl, každý si necháme po jednom.” “Ty seš ňájakej chytrej, naval sem všeckno a my se podělíme sami a dávej rychle než ňájakou chytneš.” “To bych ti neradil, já už se parkrát popral a ty nevypadáš, že by jsi byl zrovna při síle. Hubený jsi jako lunt, skoro se bojím aby tě vítr neodfoukl.” Chlap si poradit nedal, skočil k němu a že ho praští klackem. Císař nečekal, uhnul se a bouchl ho pěstí do hlavy, ještě chlap neležel když křísnul toho druhého, taky pěstí do hlavy, pak jim svázal ruce jejich vlastníma špagátama od kalhot. Když přišli k sobě tak se jich ptá, proč přepadávají pocestné. “A co máme podle tebe dělat. Tady forman jede tak jednou za měsíc, však podívej se jak mizerný cesty máme. Všechno to poničili vojáci jak tu celou válku rajtovali, taky poutníci už dva roky moc nechoděj a to prej císař chce klášter zavřít a udělat z něj nějakou pitomou školu, k čemu školu? Prosím tě, hlady chcípáme a potom, až se naučíme číst a psát si to snad budem moct i napsat, že nemáme co jíst? Já měl domek, vlastně tady Hanz taky, každej jsme měli políčko za půl strychu a z toho rodinu neuživíš. Copak se tam urodí? Hrst zaseješ a tři sklidíš, jednu musíš zase zaset, jednu dát na daně vrchnosti a třetí ti ukradne Prajz. Trochu peněz přinesli poutníci, něco za nocleh, něco za růžence který v zimě děláme a co máme teď? Hele, rozvaž nás a dej alespoň toho jednoho Pepka.” “Jakýho pepka?” “No císařskýho, vždyť má na tom dukátu vyraženej ksicht.” Zasmál se císař Pepek, tohle ještě neslyšel a to chodí tajně mezi lidma dost dlouho. Sebral klobouk jednoho z nich, klidně si ho posadil na hlavu, svůj položil na zem, vytáhl z kapsy zavíraci nůž, položil ho ke klobouku a povídá. “Tady máte můj klobouk, zítra se umejte, jděte do Králík a na kterým baráku bude viset tenhle váš, tam se po mě ptejte, na Pepka, nebo Josefa, na prvního nebo na druhého, oni už mě najdou. Taky vám tu nechám nůž, zavírací a zdá se mně to být pěkný šmejd, včera jsem ho dostal v Žamberku a mysleli si čím mě neuctí, no to je jedno, provazy si přeřežte, bude vám to chvíli trvat a já mezitím zmizím.” Přišli lupiči druhý den, setkali se s tím Josefem, a když zjistili, že je císařem, pomalu z toho měli smrt. Jenže ten se s nimi zavřel do světnice a rokovali tam dobře dvě hodiny. Co tam spolu rokovali se nikdy nikdo nedozvěděl. Nežli císař večer odjel prohlásil, že klášter zůstane klášterem, poutníci ať si couraj jak a kdy chtějí a že papíry povolující Králíkám čtvrtý výroční trh dojdou jen co lenochům v císařské kanceláři faldy provětrá. Ovšem nevěřte tomuhle povídání doslova už proto, že nikde o něm není zmínka, lidi si to určitě vymysleli po roce 1879, když dávali na dům ve kterém

tehdy Josef II. spal pamětní desku. Taky pro to, že tohle vyprávění má dva konce, v prvním císař poručil udělat z lupičů převora a opata na Hoře Matky Boží a svěřil jim klášter do opatrování. Druhý konec je ještě hloupější. Nasypal jim plný ten jejich klobouk zlata, z něho si měli přestavět ten barák kde údajně besedovali s císařem na hospodu a nazvat ji Beseda.

G Přišlo jaro roku 1780 a s první travičkou vyrašili i noví loupežníci. V nejmenší vísce na králickém panství se urodili a tou je se svými třinácti domky Horní Hedeč. Je stulená v malém údolíčku nad řekou Moravou, kousínek za Červeným Potokem, a na hranice markrabství Moravského by jsi od posledního domku pomalu doplivl. Spokojeně si tam v jednom domku maluje svaté obrazy mladý Langmüller, v druhém domečku lisuje olej ze lněných semínek, za častého klení, Schwarz a ve třetím varhany řeže a skládá, za pění zbožných písní, otec Hübner se dvěma syny. Ve zbylých chatrčích žijí jenom loupežníci. Hejtmana jim dělá mladý Otto Hammerschmidt a radí mu děda Adolf Hammerschmidt, ten je otcem obou rodů jak Hamršmídů tak Kochů. Tenhle děda je postavy malé, těla hubeného, ba přímo vyschlého, ale síly má dost. Celý Boží den někde šmejdí, nebo sedá v hospodě, pomalu pocucává pivo a poslouchá. Protože celý den obchází po kraji, nebo má v krčmě nastavený uši, hodně toho ví a rád se o své vědomosti podělí. Hlavně své rodině radí, měl totiž Adolf syna Roberta a dceru Eriku, tu si vzal syn tkalce Kocha ze Zlatého Potoka. Mladý Koch si postavil chalupu v Horní Hedeči, syn zdědil rodnou chýši a samozřejmě měli kupu dětí, proto žije deset vnuků dědy Adolfa na tý Hedeči. Ve dne, když se jim chce, tak tkalcují, za pěkného počasí políčka obdělávají a v noci celý život kradou. Dokud kradli jen občas na panským, tak to tak nevadilo. Když začali přikrádat z chudé úrody sousedům, tak jim hubu rozbili a záda zmalovali, taky jim pohrozili, že jim krkem zakroutí. Od té doby Hamršmídi občas navštíví markrabství Moravské, kupce nebo formana o vůz připraví a čmajznou kde co vidí. To bylo tak pět let před poslední válkou, jenže když se válčí tak je na cestě vozů málo, taky kočí jedou nejraději alespoň po deseti a povětšinou je vojáci ještě hlídaj. Teď je rok po válce, cesty rozmlácené tak, že už po nich nejde ani pěšky jít a formani z nich zmizeli nadobro. Kde vzít a kde ukrást, řešil dilema brzy po Hromnicích patriarcha Adolf s hejtmanem Ottou a po dlouhém sezení vece kmet. “Seber Otíku ostatní, skočte do Hraničního mlýna a přineste mouky kolik můžete. Když nebude mouka, vem zrno, však si potom poradíme, jo, taky koukni po penězích, má je mlynář skovavý kousek nad vantrokama za jediným větším kamenem ve zdi. Tak s Pánem Bohem běž a panenka Maria vás ochraňuj.”

To jo, ochránili je oba a za chvíli přišli zpátky, vždyť do mlýna je to o třicet kroků blíže nežli na hranice. Přinesli tři pytle mouky, čtyři pytle zrní, zabijačku z celého prasete a pytlíček poctivých tereziánských tolarů. Sice druhý den odpoledne jim panští drábové chalupy převrátili naruby, ale oni měli pěknou skrýš udělanou před mnoha léty. Ze štosu dříví si udělali trezor, tam veškerý lup ukládali a lezli do něho podzemní chodbou. Pro deset rodin tři pytle mouky a prase stačí na malounkou chvilku, a tak o měsíc později zase zasedá rodinný loupežnický koncil. “Zítra máme svatého Řehoře, čáp letí přes moře, žába hubu otevře a šelma sedlák který neoře.” Mudruje Adolf. “Jak máš ale orat když je zem umrzlá? Tak si večer osedlejte koně, zajeďte do mlýna v Boříkovicích, do Dolního, je blíž u vesnice, a tak by tam mohlo bejt zrní i mouky víc. Taky je každý v týhle zimě zalezlý doma, do Horního zajedete jindy.” Tentokrát dojeli domů až ráno, mouky měli jen čtyři pytle, zrní žádné, špeku sotva čtyři šrůtky a peněz jen třiatřicet krejcarů. “Pán Bůh požehnej i to málo co jste sehnali, krejcarů je tak ocas z krávy, snad někde bude víc.” Mudruje Adolf a mudroval pak ještě čtrnáct dní.¨ “Nakrmte odpoledne koně, večer osedlejte, dnes je archanděla Gabriela a ten nosí dobré zprávy, já jsem taky takovou dostal. Zajedete do papírny v Červeném Potoku, nakládají tam na vůz papír, aby ho dovezli do Mitvaldu na zámek, kočí teď popíjí v hospodě, tak pošli do hospody Huga ať pije s ním a opije ho do němoty. V noci vůz odvezte rovnou na Moravu a přes Hanušovice zajedete do Šumperka, tam to nabídni Seidlovi, však jsi už u něho parkrát byl, jo takových Seidlů by jsme potřebovali víc, co ten už od nás vzal zboží, to bylo už.....” “Jo dědo já vím, ale čas běží a já musím běžet taky.” Za pár dní už hejtman Otto dával pytlík stříbra dědovi a byl ten měšec za papír pěkně velký. Měsíc orali, seli a protože bylo počasí příznivé, práce šla pěkně od ruky, skončili o trochu dříve a děda zase mudruje. “Tak do Valpuržiny noci máme týden času, brambory nasadíme až se ty čarodejnice vyřádí, vždycky jsme sázeli na Filipa a Jakuba. Dnes je svatý Jiří, vylézají hadi a štíři, tak vylezete z chalup i vy, do Prostřední Lipky zajedete a víš proč? Už tam pár dní melou z panský sýpky všechno obilí, novou střechu na sýpku chtějí v létě dát a tak ji musejí vyklidit. Vemte dva vozy, poberte tam co můžete a hlavně bacha dávejte, prý tam jsou dva ponocní. Hlavně spěchejte ať jste za hranicema ještě za tmy a prodáte to zase Seidlovi. Bruno, Erich, Rudla, Hans a Wilhelm ať každý přinese pytel mouky až pojedete okolo a ostatní ať ochraňují náklad. Člověče, vždyť jako když vezete peníze a víš co je špatnejch lidí ve světě? Samej zloděj to tam je, každej kouká co by ukrad, chudáka o poslední sousto připravil, to ti říkám, nevěř nikomu, pozor si dávej, hlavně na ty co moc mluvěj ....”

“Dědo já vím, řekneš mě to jindy, aby jsme něco nabrali musíme spěchat.” Pomalu ani nedomluvil s je pryč. Zato když se vrátil zvonil vesele stříbrnými tolary. Červen sotva začal, loupežnická banda kosí trávu aby seno nasušila, vždyť nejenom oni chtějí v zimě jíst, i dobytku je třeba do huby dát, však dej krávě do držky, ona ti dá do dížky, říkal Adolf. Teď nasucho odplivl a povídá kterémusi pravnukovi. “Hele kluku, vem džbán a skoč ke studánce pro vodu, žízní na to hrabání nevidím a jestli si neloknu, leknu jako ryba na břehu móře. Jo to byly časy u toho móře, když jsem tam pána doprovázel, teplo bylo jako dnes na svatou Klotildu, sakra Klotilda, vždyť to byla burgundská princezna a burgundský víno to je lahoda. Hoši, nechte toho kosení, stejně je rosa pryč, nakrmte koně, večer pojedeme nahoru na Dolní Hedeč a já jedu taky. Jen ještě sehnat nějakou chytrou a pěknou holku.” “To není problém, řeknem Hildě ze Zlaťáku, do kláštera ji chceš nasadit, viď? Ona moc po Bohu netouží, ale bude dělat přesně co ji řeknem i když neví o co se jedná.” Za šera jedou ke klášteru a Adolf holku poučuje. “Zastavíme u vrat do sklepa, já ti ukážu takový malý okýnko, ty jím prolezeš, slíkneš si šaty, všechny, vezmeš si tuhle kosu a svíčku. Pak půjdeš doleva až ke dveřím a zaboucháš na ně. Měl by ti otevřít takový mnich velký jako já a hubený taky jako já. To víš, že bude koukat až mu oči z hlavy polezou. Ty ale řekni "bratře Ludvíku, jsem kmotra smrt a jdu si pro tebe." Uvidíš že to s ním sekne. Ty skočíš k vratům a odsuneš závoru.” “A co když to s ním nesekne nebo přijde někdo jinej?” “Ale sekne, já ho znám, on už bude touhle dobou nalitý vínem a jak chlastá, tak se strašně bojí smrti. Když přijde někdo jinej, tak holt budeš zdrhat jak nejrychlejc to půjde.” Pak se obrátil na kluky. “Vy tam vletíte a vyvalíte každej jeden sud, rychle je naložímte a jedem pryč. Který sudy budete brát vám ukážu. Hlavně spěchat, čeleď touhle dobou spí a mniši, mimo Ludvíka, se modlí v kostele.” Dopadlo to přesně podle Adolfa a ještě nezačalo svítat když první soudek naráželi.

Pak sušili a sváželi seno, a tak jim měsíc uběhl jako voda, zítra bude posledního a Adolf nahlas přemýšlí. “Tak hoši, dnes je Petra a Pavla, to byli apoštolové a před tím rybáři. Já o rybu nestojím, ale takhle kousek uzeného s novým zelím si myslím, že by přišlo k chuti, i pár těch brambor by k tomu šlo zakousnout i když bych to dřív do huby nevzal. Vlastně brambory se škvarkama, jak to posledně udělala Hansova žena, byly taky dobrý, jenže kde je vzít, ty škvarky myslím. Já bych věděl, ale to chce zajet do Prostřední Lipky. Večer tam pojedem, mají pro nás připravený stádečko pěkně vykrmených pašíků. “Koukej holka,” to povídá Hansově ženě, “uvař pár hrstí kmínu, dej hodně cukru, pak na to nalej kořalku. vezmi čutoru, nalej do ní tu kmínku a přidej lžičku z týhle lahvičky. To mě sehnal Seidl a je to prej dobrý na spaní, říkal tomu laudánum, nebo tak nějak, a je to z makovic. Jo tak zpátky k věci. Na panským statku tam hlídá hlídač a s ním vždycky jeden čeledín. Čeledín nevystrčí nos ze stáje a starej Libel chodí porád jednou cestou dokola, on by ze statku taky nevylez, ale musí chodit přikládat do sušárny, sušej tam třešně. Přes den tam topí vždycky nějaká děvečka, a když po klekání začne hlídat Liebl, tak musí chodit on. Ty mu tam Otto dáš tu čutoru a to aby byla pěkně na očích. To víte kluci, že si loknou oba a povídal Seidl, že po deseti kapkách spíš celou noc tak budete mít času dost. Tak se běžte prospat a já vás potom vzbudím.” Tu noc přišel hrabě Althan o čtyři pěkně vykrmené vepře a šest bochníků sýra. “Děti, děti, co s váma bude až já umřu? Na všechno abych pamatoval, na všechno musím dohlídnout, jdu si posolit chleba a koukám, že není sůl. To nemůže ten kdo ji dobral něco říct? Kde teď sůl seženem? Aby jsme ji nakonec šli koupit. Pozítří je svaté Markéty, to se má začít žnout obilí a zatím pojedete pro sůl. Pamatujte si holomci, že sůl se do hor vozí v červenci když není co jinýho vozit. Tak koukejte mazat do Raškova, tam jsme dlouho nebyli, ale líp bude když pojedete až do Zábřeha a tam ve formance vyzpovídejte formany aby jste šli na jisto. Taky se můžete kouknout po marmeládě. Touhle dobou už by mohli vozit od Brna meruňkovou, na povidla je brzo.” Vrátili se až za jedenáct dní, přivezli dva vozy, jeden plný soli a v druhém marmeládu, sušené meruňky, víno, koření, citrony, pomeranče, cukr a melouny. Dědek chvilku nadával a pak lamentoval, že ostatní už mají pomalu posekáno, sveženo do stodol, ale jak uviděl melouny přestal. Slupnul jeden na posezení a už vzpomínal, jak bylo dobře u moře a co se melounů najedl. Pak už jen sklízeli, vozili dříví na topení a připravovali se na zimu. “Koukejte se kluci nezdárný jak vypadáte, samá díra, samá záplata a zima na krku, vždyť je dneska svatý Bartoloměj a Bartolomí, léto lomí. Vždyť vy pomrznete v těch hadrech, ale já vás v tom nenechám chodit. Pojedete do

Mitvaldu a jak přejedete mostek nad potokem, tak za ním po pravé straně je dům. Stojí pod takovým malým kopečkem a je u něj nová kůlna. V tý kůlně je sukno, protože v domě bydlí faktor Kuttner. Ty se Bruno oholíš, vezmeš kmínku s tím na spaní a budeš kupovat sukno. Samozřejmě naliješ Kuttnera, sám musíš pít taky aby neměl nějaké podezření, no a až bude vůz naložený on už bude spát, konečně ty taky. Tebe naloží do vozu a probudíš se až doma, ty vousy si oholíš proto, aby tě nepoznal, však ti narostou za chvíli nový. Pojede s tebou Wilhelm a Erich, jsou nejmladší, a tak vypadají jako pacholci. Tomu Kuttnerovi řekni, že jseš z Kladska a šiješ uniformy vojákům, bát se nemusíš, on žije sám, dost chlastá a má jen jednoho staršího sluhu, tomu ať nabídnou kořalku kluci, on pije myslím víc nežli Kuttner. Zpátky pojedeš přes Pisary, zeptáš se tam po Braunerovi, on vás převede, přeci nebudeme platit clo. Ty ho Otto znáš, ale budeš spát, bydlí po pravé straně před kostelem, vlastně bude lepší když se s ním domluvíš nežli pojedete nakládat a klukům to ukážeš. Do Mitvaldu to vezmete zadem, a tak to bude vypadat, že opravdu jedete od Kladska. Tak hoši Pán s vámi.” Zase to dopadlo jak starý Adolf přikázal. Měsíc utekl jako voda v Moravě a děda zavolal k sobě Otu. “Svatý Matouš velí, šlapej v sudě zelí. Jak ho máme šlapat když jste všechno sežrali, pitomý tři hlávky jsem viděl na zahradě a to dvě jsou ještě okousaný od zajíců. Všichni se seberete a zajedete do Dolní Lipky, na panským je ho dost a musíte to sklidit dřív než panská čeleď. Hned nakraji je tam bílý, toho naberte tak půl vozu a o kousek dál k Lichkovu je červený, to ti povídám, to jsou palice, to letos narostlo. Jo, toho vemte tak čtvrt vozu, vemte si ten lehký formanský s plachtou. Taky nechte Ericha u panskýho dvora, kdyby se něco dělo ať vás varuje. Rudla s Waltrem si vezmou každý pytel, do pytle dáte zelný listy a jak vy odjedete z pole, kluci pojedou k Lichkovu a občas hodí kus listu na cestu. Ne moc, ale zase ne málo, prostě aby i blbec viděl cestičku z těch listů a to ti povídám, ať to házej čím dál míň a menší kousky. Vy počkejte v lese na rozbřesk a teprve potom jeďte nahoru k Hedeči, tam vás určitě nikdo nebude hledat.” Za dva dny už krouhali zelí za neustálých rad dědkových. Končil říjen, ráno okolo potůčku šedivo, na kalužích ledový koráb a s dědkem nebylo k vydržení. “Koukejte na ten mrazík, za pár dní je svatý Martin a ten přijíždí na bílým koni, vy si vemte jaký chcete a pojedete do Bobišova. Jak se sjede z kopečka od strážnice tak v prvním baráku na levo mají husy. Co vám mám říkat víc? Bacha na vojáky, vlítnout tam, sebrat každý dvě nebo tři a honem pryč, jeďte až nahoru do Jedlova a lesem přes Hleďsebe na Horní Moravu. Brauner povídal, že hlídaj hranici jen po Klepáč. No tak ochraňuj vás všichni svatí a já se už těším na svatomartinskou husu s červeným zelím, však jste ho dovezli pěknou kupu.”

Po husách se jen zaprášilo a při tom vnuci dědka neposlechli, to už je odvěký problém, že mladí starým nevěří. Nebrali každý dvě, nebo tři, vzali každý po čtyřech. Teď si dědek maže chleba sádlem s husími játry a řeční. “Za pár dní je Mikuláš, svatý Mikuláš natáhnul si teplý plášť, tak po něm zalezem do chalupy a vylezem až na jaře. Ale chtělo by to prasátko, alespoň tři takový pěkně vykrmený prasátka, zrovna takový jaký mají na panským statku ve Vlaským. Statek to je jako hrad, kamený, nový, akorát, že je pokrytý slámou, ale já přišel na takovou pěknou věc. Když ho obejdete zezadu, tak má střechu stodoly tak metr a půl od země, on tam byl svah a oni to do toho svahu zapustili. Jeden zajedete na koni ke střeše, ze sedla tu střechu rozeberete a pak šup, jste ve stodole. Ze stodoly doprava dojdete do chlíva s kravama, ze chlíva na dvůr a hned vlevo od hlavních vrat je malá komůrka a tam spí tři pacholci. Svázat, zacpat hubu a prasečinec najdete po čuchu, je naproti kravám. Vemte si zakrytou lucernu ať se ve stodole neztratíte a ať vidíte na cestu. Prasata musíte uvázat na koně, vůz by byl v noci hodně podezřelý a na Malý Moravě v hospodě hlídají celou noc, to dobře víte. Tak s Pánem Bohem hoši.” To bylo naposledy co je viděl, ono totiž dopadlo všechno jinak.

První čás úkolu splnili dle očekávání, do stodoly vlezli, na cestu si posvítili a po seně sklouzli na mlat, tam dostali namláceno poprvé. Od vojáků dostali nařezáno, protože tam hladoví a promrzlí spali, zastavil se tam oddíl pěšáků na noc a kam jinam nežli do stodoly vojáka bez večeře uložit. Kolik jich tam spalo nikdo neví, ale určitě dost když deset zbojníků pochytali. Starý Adolf se dozvěděl o pochytání vnuků za dva dny, taková pověst se šíří rychle i do zapadlých vísek, nelenil, sbalil co mohl potřebovat na samotářský pobyt v lese a zmizel. Taky ho už nikdo neviděl a nenašli ho ani vojáci kteří si pro něj za pár dnů přišli. Co se stalo s jeho vnuky není úplně jasné. Odvedli je do Olomouce i když patřili do Čech a pak se o ně soudy hádali. Ne že by je chtěli, on je právě nikdo nechtěl, a tak dva zemřeli už v Olomouci po mučení,

jeden při pokusu o útěk když je vezli do Brna, dva byli údajně popraveni a zbytek pomřel na Špilberku.

G Na západě Evropy duní děla, obrovské armády buď již pochodují nebo se pochodovat chystají, dřívější otroci zpití svobodou hulákají Marsejézu zato v Králíkách chcípl pes. Pravda, uběhlo těch pár ospalých let v poklidu, kradlo se, samozřejmě, ale jen tak aby se nevyšlo ze cviku, tady snop obilí, tady slepice a dokonce jednou i půl prasete chalupníku Hornovi kdosi v Boříkovicích vzal, ale žádný pořádný loupežník se nekonal. To až Léta Páně 1795 v květnu přiběhl jakýsi vandrovní tovaryš do Dolní Lipky, že u cesty z Hanušovic leží zabitý chlap. Půl vesnice letělo s tím klukem k zabitému, ale ten zabitý ještě dýchal, zato byl oloupený donaha. Tak ho přikryli, donesli do Lipky, vzkřísili a pro jistotu dovezli do Králík na magistrát. Inu, to byla už tři roky novinka ten magistrát, to udělali z bývalé radnice, z purkmistra udělali starostu který se stará o město, přidali justiciála, ten se stará o soudní pře místo vrchnosti a nebo se naopak s panem hrabětem hádá. Jenomže říkejte tohle obyčejným lidem a ještě k tomu německy mluvícím, pro ně starosta je Bürgermeister čili purkmistr a magistrát je Rathaus, čili radnice. Akorát pro lidi bylo tajemství kde se tady objevil ten justiciál, a tak mu říkali tajemník. Tak tihle dva zpovídají oloupeného naháče, vínem napájejí a nežli se zpili, věděli na čem jsou, loupežníka mají na králicku a to hned dva. Oloupili počestného kupce Klímu z Letohradu, když vezl půl vozu luštěnin a půl vozu jiného kramářského zboží na výměnu za lněné semeno. Opilý jim plakal na rameni a naříkal co si počne, když je zedraný dohola. O čtrnáct dní později, u Boříkovic, obrali formana ze Zábřeha, to byl druhý a třetím je uhlíř Böhm u Červeného Potoka. Toho okradli za měsíc. Na všechny vyskočili dva chlapi s vousy z koudele, uhodili je klackem do hlavy a mimo uhlíře obrali i o šaty. Koně ani vozy se nenašli, zárážející ovšem byla loupež vozu s uhlím. Do konce září vykradli stejným způsobem stejní lupiči ještě šest statků, mlýn, dvě hospody a faru v Boříkovicích. Pak se po nich slehla zem a zase deset let se na králicku kradlo jen mezi sousedy. To ve světě ne, tam špacíroval ten malý generál a z Paříže roznášel revoluční myšlenky. Roznášel taky hlad, bídu, válku a za hlásání původního hesla revoluce, ”Volnost, rovnost, bratrství,” utiskoval celé národy, povyšoval Francouze nad ostatní a bratrsky bral co potřeboval. V Králíkách byl stále klid, králičtí znali Napoleonovo válčení pouze z vyprávění pocestných, vysloužilých nebo zmrzačených vojáků a od světa

znalých formanů. Ten klid narušil v červnu posel od rychtáře z Červeného Potoka, přiřítil se na radnici a ještě nepozdravil a ječí, že formana zabili, že tam leží v březině. Cvíli to trvalo nežli se vzchopil natolik, aby vypověděl o mordu formana Kasse z Hanušovic. ”Jak to víš kdo to je? Říkáš, že vůz tam není ani koně.” Ptá se posla starosta, ten hned odpoví. ”Baže by náš rychtář nevěděl o koho se jedná, když Kasse tady jezdí alespoň dvakrát do měsíce a takových dvacet let, neli víc.” Poslal starosta na místo přepadu pár biřiců pod velením tajemníka, vyšetřovali, obhlíželi a hledali. Na místě nepřišli na nic, ležel tam jen ten ubitý a nějaké rozházené věci z nákladu. I ten náklad našli, hajní ho našli pod Jeřábem, ležel pokojně přeházen v osiřelém formanském voze a zdálo se, že mnoho z nákladu neschází. Hlavně z potravin snad nic neubylo a potraviny bývají hlavním cílem útoku loupežníků. Za šestnáct dní se situace opakovala, tentokrát se stal na stejném místě obětí kupec Leber. Taky zamordovaný, taky vůz pod Jeřábem, taky náklad možná skoro nedotčený a taky koně pryč. Jo, a taky se nic nevyšetřilo. Přijít na stejné místo o tři neděle později nějaký ten Francouz, hned by prohlásil ”Deja vu.” To jako, že už něco takového viděl, nebo, že se mu to zdálo. Zase téměř všechno stejné, pouze ten pohozený chlap ještě dýchal. Biřice vedl tajemník, šafáře s jízdními pacholky poslal hned k Jeřábu a ať chytnou každýho koho uvidí. Když chlapa polili vodou a dali flašku s kořakou k hubě, tak do něj vjel i život a to život pořádný. Nejprve začal nadávat, šest Otčenášů by mnich na Klášteře za tu dobu oddrmolil, pak si loknul znovu a znovu po dobu čtyř Zdrávasů proklínal lupiče. Nechal ho tajemník vynadávat, podal mu flašku potřetí a povídá. ”Tak, kmotře, to klení si nechte napotom, na to máte celou zimu, nám raději řekněte co se dělo tady, kdo vás přepadnul, kolik jich bylo, jak vypadali, jak mluvili a vůbec všechno co si pamatujete.” ”Já jsem správce panského velkostatku v Lichkově Herbert Huef, jel jsem pro chovnýho kance do Hanušovic a tady ze křoví na mě vyskočilo pět chlapů, ale takový nějaký divný se mi zdáli. Na hubu si přivázali česanej len jako vousy, slovo neřekli a jen z křoví vyskočili, hned mě majzli po hlavě, víc si nepamatuju, jen mě vrtá v hlavě co na nich bylo divnýho. Jo, taky měli na sobě snad pytle od brambor.” ”Co jste vezl a jaký jste měl koně?” ”Vezl jsem si jen jídlo na den a koně jsou černý jako noc, jo pod plachtou je klec na toho kance. Dejte sem tu flašku, je mi nějak divně.” Ten čtvrtý lok byl taky čtvrtlitrový, bodejť by mu zle nebylo. Večer poslouchal starosta hlášení šafáře.

”Já vám pane starosto povím, že jsem netušil co lidí courá v panských lesích a to v době kdy mají pracovat na panském. Faganů jak drbou borůvky plnej les, babky s košema hub, dědci vlečou klacky na topení, jednoho pytláka jsme lapli a ten ukradený vůz byl zase tam co ty dva ukradený před ním.” Týden se pak starosta radil s tajemníkem, týden probírali jak se lupičů zbavit až po tom týdnu jim svitla naděje, za tajemníkem přijel ten správce Huef. Sedli k vínečku, probrali napoleonský tažení a po vydatném obědě správce povolil uzdu svých myšlenek. ”Já vám to říkal už tam co mě lískli po hlavě, něco mě bylo divnýho, od tý doby na to myslím a teprve včera mě to došlo. Ty loupežníci musí být z Králík, ten co mě majznul po hlavě má takový hnusný ksicht a škaredý zahnutý nos, že ho ani ty fousy ze lnu nezakryly. Kdybych si jen vzpoměl čí tlama tak vypadá, tak bych mu ji sám rozšlápnul. No pane tajemníku, pátrám sám, pátrejte i vy a kdyby jste s něčím potřebovali pomoct, pomůžu vám rád, i hrabě přislíbil pomoc.” Po týdnu rokování tajemník pomoc přijal, nechtěl aby králičtí věděli o tom, jak z Červeného Potoka do Dolní Lipky jezdí kyvadlově jediný vůz, ostatní vozy na cestu nepouštěli, to jen když se jich sjelo alespoň pět. Osm dní trvalo nežli silniční lapkové udeřili znovu, samozřejmě na stejném místě vyskočilo pět maskovaných postav z náletu mladých břízek.

”Dej Bohu důši a nám peníze, chlape sprostá, ” huláká fistulí ten první, taky prvnímu se zaryla olověná kule z bambiky do prsou. Hned na to vyskakuje z vozu předem i zadem mnoho pacholků mávajících rozličnými zbraněmi. Rozezleni jsou, vždyť po osmi dnech rozhrkaného pobytu v krytém voze mohou konečně dokázat svou dovednost a dovedli ty lupiče zlikvidovat rychle. Pět těl pobitých lapků leží porůznu roztroušeno okolo kotčího vozu, velitel mezileských biříců chodí mezi nimi, strhává jim ze tváří česaný len a mudruje. ”Samej mladíček to je, proboha co ty kluky vedlo k takovýmu konání, koukejte, tenhle ještě žije, Franci uháněj do Králík za starostou ať hned přijede.”

Přijel, koukl na přeživšího loupežníka, hlasitě zaúpěl a padnul vedle něho do mdlob. Ušklíbl se velitel, odplivl a oslovil tajemníka doprovázejícího starostu. ”Není von nějakej cimprlich, nejdřív huláká o pobití lapků a jen jednoho přizabitýho uvidí, už to s ním sekne, jo vy v Čechách jste asi pěkný padavky.” ”Blbče,” povídá tajemník, ”vždyť je to jeho syn a ty ostatní jsou děcka ostatních radních, no to bude pěkný poprask na radnici. Co na radnici, celý město bude jako vosí hnízdo, pomáhej nám Pán Bůh než to skončí.” Jak by mohl skončit proces s loupežníky kteří zavraždili dva lidi? Soudem. Jak by mohl skončit soud vedený milujícím otcem nad synem zločincem? Samozřejmě se rozplynul do ztracena. Nejprve bylo potřeba lapeného lapku léčit aby vypovídal, to se táhlo skoro do konce listopadu. Pak musel starosta obeslat svědky, ale to už nastal advent a každý se vymlouval, že před vánoci je málo času. Nekompromisně nařídil starosta první soudní sezení na pátý prosinec. Sám se ujal výslechu předem poučeného syna. ”Jak jste přišli na to přepadat vozy na cestě?” ”Tajemník nám o tom povídal, rád se chlubil kolik případů přepadů řešil, každý odhalil ať byl zapeklitý jak chtěl. Dycky kouknul na místo kde někoho zamordovali a už věděl kdo ho zabil. Zbrojnoš Arnošt se mu smál, že je blbec, protože u nás nikdy nikoho nechytili a tajemník povídal, že nikoho nechytili protože tu ještě nebyl. Arnošt mu řekl, že když se nikde nekrade není koho chytit a až se začne krást, že tajemník bude stejně ožralý, protože se krade v noci, tajemník každý večer chlastá a v noci vyspává opici. Tak kluci řekli, že to zkusíme. Říkali jsme si, že jenom jednou přepadneme nějakýho formana, svážem ho, vůz schováme a uvidíme jestli na to tajemník přijde. Jenže Ervín, syn kupce Ungera, do toho formana vrazil kudlu a bylo to. Peníze co měl jsme si rozdělili, potom Ervín prodal koně a zase jsme měli peníze. Jenže se to ostatním zalíbilo takhle přijít k penězům a nutili mě a Huberta, syna králického správce. abychom chodili s nimi. My jsme nechtěli, ale pohrozili nám, že řeknou lidem, že my jsme ty loupežníci. Tak to bylo, přísahám.” Tajemník se hájí, že to takhle nebylo, že se ten zbrojnoš upil k smrtí dřív nežli mladý začali krást. Hochům, když před pár lety nastoupil, říkal jen o tom, jaká opatření se měla udělat, ale co mu to bylo platný, táta soudce, svědky neměl, a tak ho vysvobodil až příchod jakéhosi oficírka. Spíše nežli příchod to bylo vnesení zabláceného a na kost zmrzlého posla. Zubama jektal, promluvit nemohl, jen podal starostovi zapečetěný list. Starosta se mračil, nevěděl jak syna osvobodit, a tak mu posel byl výtečnou záminkou přerušit jednání, čelo se mu trochu vyjasnilo, pomalu rozlomil pečeť, ještě pomaleji rozevřel psaní, nakoukne a čte. Čím dále čte tím více se mu zase čelo chmuří, učiní mocný lok vína, odkašle a spustí. ”Tak pánové, před třemi dny opět Napoleon porazil vojska našeho milovaného císaře Františka I. Porazil i vojsko císaře vší Rusi Alexandra a právě

jeho vojsko má jít přes Králíky do Pruska. Tady píšou, že máme sehnat co nejvíce potravin a připravit kvartýry pro vojsko. Odneste toho posla k nám do kuchyně ke kamnům, nalejte do něho horký víno a dejte mu najíst. Soud se odročuje na neurčito, kluka odveďte a vy počkejte nežli posel rozmrzne.” Ten poslední přepadený, správce Huef, svědčil u soudu taky. Okukoval starostu, okukoval kluka a venku povídal králickému správci. "Já to tenkrát věděl, že takovej škaredej ksicht po Králíkách běhá. Jen jsem netušil, že ten spratek je tak podobnej tátovi. Já tohodlec starostu jsem viděl jen jednou a to ještě před pár lety. No, už k soudu nepudu, já si myslím, že už žádnej nebude. Von to tatíček nějak skoulí aby o synáčka nepřišel."

G Za pár dní se začali trousit zbytky ruské armády. Dříve junáci statní jako medvědi se nyní rozedraní a špinaví sotva vlekou hladem. Zima s každým třese jak kdyby byl udělán ze sulce a každý má mrazem hubu modrou víc nežli by půl dne jedl borůvky. Každému druhému se oči lesknou horečkou, otupěle kráčí a jediný zájem projeví když spatří kus žvance. Ty nejubožejší strčí ho lazaretu a půl města je chodí očumovat. Odměnili se nemocní vojáci čumilům, tyfus a černé neštovice nadělili králickým a pak si klidně začli houfně umírat. I mnoho starousedlíků je do hrobu doprovodilo, a tak na jaře, když přeživší zbytek Rusů táhl domů, si králičtí spokojeně oddechli. Oddychovali a počítali ztráty do podzima a počítali, že bude ještě hůř. To do města přimašírovali rakouští dělostřelci a přicválali huláni. Díky jim nelehlo město popelem, když začátkem prosince v půlce Dlouhé ulice jeden barák chytnul, tak s ním vyhořelo pouze a jen šestnáct domů, ostatní čacká armáda zachránila. Taky armáda zadržela u Dolní Lipky oddíl Francouzů a zatím co kanonýři většinu jeho členů vedli na ukázku svým hostitelům, huláni hnali rozprášený a vyděšený zbytek k Mezilesí. Osiřelo bojiště, stín smrti jako jako by se vznášel nad padlými, ale nebyl to on, pouze několik málo postav tam hospodařilo, a tak když huláni obtíženi kořistí se po slabé hodince vrátili, zjistlili, že tady kořisti moc není. Dobře patnáct těch synů sladké Francie je svléknutých téměř do naha a splývají se sporým sněhovým popraškem. Prošacovali oblečený zbytek, poručili sedlákům zakopat mrtvoly a táhli pít do Králík. S novým jarem přišli noví loupežníci a to velmi odvážní, nebo velmi hloupí. Nyní už není tolik lesíků a hájků u cesty, zmizely i hluboké hvozdy a vede li cesta takovým lesem, je okolo ní prosekán široký průsek, jak je již nějaký čas nařízeno z císařské kanceláře. Přes to cestu občas stíní nevysoký nálet rychle rostoucích břízek, nebo alespoň šípkových keřů. Zrovna z takového křovíčka mezi Dolní a Prostřední Lipkou, vyskočilo několik vysokých postav stejně

oblečených a zbavilo kupce Šafáře ze Žamberka kotčího vozu se čtyřspřežím. Před tajemníkem a starostou v Králíkách popisoval průběh přepadu takhle. ”Takový malý křovisko to je, sami jste viděli a muselo za ním být alespoň deset chlapů skovaných. Všecko silný chlapi, oblečený úplně stejně do bílých kalhot a modrejch plášťů, akorát všichni byli bosí. Mimo jednoho všichni černý vlasy snad až po zadek, černý fousy do půl břicha, ten jeden je měl šedivý. Každej držel v ruce bambitku a ten šedej mně potom chytnul do náruče a mačkal tak dlouho, dokud jsem neztratil vědomí. Probral jsem se až k večeru a ještě teď se z toho nemůžu vzpamatovat.” Za čtrnáct dní se to samý stalo nad Boříkovicema, pak se to opakovalo každý měsíc až do podzimu. Jako by nebylo dost loupežníků, na svatýho Michala začali strašit zemřelí Rusové. Právě na toho Michala je posvícení v Králíkách a to se vracel starosta z trachtace u pana vrchního. Přejedený, přepitý se sune k domovu, má to dobrých dvě stě metrů. Při chůzi si povídá: ten kousek ze Zámečku se projdu, vytrávím a nepůjdu spát s plným žaludkem. Ovšem běda, posledních dvacet metrů mu zbývá když z příčné uličky se vynoří tři postavy v tmavých pláštích, sněhobílé obličeje lemují dlouhé rozcuchané vlasy a vousy a cosi mumlají. Táhne od nich hnilobný zápach a mumlají divným jazykem, teprve po dlouhé chvilce si starosta vzpomene, že je to ruština, přesně takhle mluvili ti vojáci v lazaretu.. Ten jeden začal německy, ale hodně měkce a lámaně. ”Ty, purkmistr, ty nás okrádal, vrať penize co na nas dostal a vrať i penize za mouku co si ji dva vozy prodal, jinak tady budeme strašit sto let.” ”Ja, ja, já sebou pepe, peníze nemám, dal bych vám, ale nemám.” Koktá hlava obce. ”Doma máš, vezmeš je, položíš pod lavici ktery stoji pred dum a pak byt pokoj.” ”A kolik těch peněz?” ”Vod kancel ruský armád ty dostal padesát a dva vůz mouka to je tricetšest. Tak naval rovný stovka” Jak se dopotácel domů nevěděl, ale když sypal peníze do pytlíku začal mu vrtat červíček v hlavě a hlavně se mu vrátil kousínek odvahy. Nabil si dvě pistole a šel dát peníze pod lavici. Jen se vrátil za vrata pootevřel špehýrku ve vratech a pozoroval lavici, pytlík nebylo vidět, ležel ve stínu lavice. Čekal tam nežli ponocný půlnoc dotroubil, nikdo pro peníze nepřišel. Přišel jen ponocný na své pravidelné obchůzce, když jemu se nic nestalo proč zrovna mě, pomyslel si, pistole zasunul za pás a vyšel ven. ”Vidím kmotře, že poctivou službu konáš, posviť mi tady na zem. Jak jsem tahal klíč od vrat tak mě asi vypadnul dukát, něco tak cinklo a nevím kam se zakutálel.” Jen lucernu popadnul už šmejdí očima kde je měšec, nikde, ztratil se. Přes záda mu přeběhl mravenec, za chvíli alespoň deset, začal cvakat zubama a honem letěl domů. Do rána neusnul a klepal se strachy pod peřinou.

V sobotu za týden šel správce panského velkostatku z hospody, každou sobotu tam ty čertovy obrázky mastili, uherské víno srkali a protože správci padala karta dobře, spokojeně před půlnocí kráčel vstříc domovu. Však co to? Akorát byl uprostřed mostku pod svatým Jánem, když mlhavě uviděl dvě temné postavy před sebou. Vysoký chlapi musí být, ale strach z nich neměl, však takových na lavici nechal zmlátit, ovšem když za ním zasyčel temný hlas ”gospod (správce) što ty?” tak si pustil kluzko do kalhot. Ty dva se připlápolali taky blíže a jeden lámanou němčinou taky syčí. ”Kolipak stojí šest prasat, gospodin? Čtyřicet osm zlatých viď, o ty jsi nás okradl, taky o jedenáct korců pšenice na mouku, to je dalších dvacet tři. Dej sem rovnou sto zlatých aby zbylo i na mši za naše duše. Jinak tě budeme chodit strašit do smrti, taky tě můžem vzít k našemu hrobu na Lískovci, tam bys asi strachy zahynul hned. To víš, musíme tam strašit všichni, který jsme tady u vás v cizí zemi na jaře umřeli.” Správce za té dlouhé řeči ještě přidal dvakrát obsah střev k první várce a pak koktal. ”To, to, tolik ne, ne, nemám u, u, usebe.” ”To nevadí golubčik, skočíš do kancelář a přinýst.” Vykonal co duchové chtěli, byl tak rozrušen, že jim dal všechny peníze z pokladny, téměř dvanáct set zlatých to bylo, skoro všechno v měděných krejcarech. Sedm tisíc měděných krejcarů i něco váží, ti tři duchové se pod tím hluboko ohýbali, když se spokojeným chechotem kráčeli podle potoka nahoru k morovému sloupu. Dušoval se ponocný, že to museli být čerti jestli ne zlí duchové. ”Na vlastní oči jsem viděl jak pluli alespoň loket nad zemí. Žádný kroky, jak na sáńkách se vezli.” Pravdu měl, mlha z vypařující se vody jim sahala po kolena. Po téhle krádeži se přihnal sám hrabě, o tu pěknou kupičku obrali vlastně jeho, neboť čí je statek? Jeho! Uhodil na vrchního správce jak k té loupeži vlastně došlo. ”Rusové to byli, ti co umřeli na jaře, sami to povídali a všechny peníze ukradli z pokladny. Do smrti mě chtěli strašit, a tak jsem jim je musel dát.” Další výslech netrval dlouho, prožitý strach z něho vyhnal pravdu o okrádání nemocných vojáků. ”Ty troupe, kdopak kdy slyšel, že duchové berou peníze? Loupežníci to jsou a myslím, že ti samí, co vám v létě loupili okolo Králík. Aby lidi neměli strach, požádám faráře ať udělá procesí k hrobu na Zaječáku, odslouží tam pár zádušních mší, znovu ho vykropí a ty ve vlastním zájmu buď zticha.” Tak se zlobil hrabě Althan a šel za purkmistrem. Pomalu mu taky začal běhat mráz po zádech když slyšel o přepadení purkmistra a hlavně o tom zmizelém měšci. Pak držel dlouhou řeč ke králickým konšelům a dodavatelům pro ruský lazaret. ”Srovnejte si se svým svědomím jestli jste nemocného okradli, ale to vám říkám, jestli vás přijde strašit jejich duch, tak ho něčím majzněte a volejte o

pomoc. Žádný duch to není, jenom chce okrást vás, kdo nekradl strach mít nemusí, vypadá to, že to bude někdo kdo o zlodějinách věděl. Najděte si ho sami a čím dřív je chytnete, tím se vám možná víc peněz vrátí. Možná když se přizná purkmistrovi ten, kdo ještě o něco ty ubožáky obral, tak můžete na ty lotry nastražit past, vždyť přepadají vždycky blízko domu aby si mohl okradený pro peníze dojít.” To byl dobrý nápad, ale těžko proveditelný, když se k okrádání přiznala polovina dodavatelů. Ovšem jen jeden bral ve velkém, pekař Junker. Ten taky patřil k tomu karbanickému spolku a taky když se příští sobotu vracel rozmrzelý z nesčetných proher, naštvali ho ještě duchové. ”Kolipak sis na nás nahrabal, pekaři? My víme jenom o osmatřiceti pytlech mouky, to je taky osmatřicet zlatých, tak skoč domů pro padesát, položíš je na dvoře pod stůl a budeš mít od nás pokoj.” Vletěl Junker do pekárny, lopotilo se tam pět tovaryšů, svolal je do kupy a potichu vykládá. ”Každý do ruky kopist nebo něco na tlučení, vylítnem zadníma dveřma na dvůr a co uvidíte živýho, všechno mlaťte, zloději to jsou a jenom tři, alespoň jednoho nechte na živu, jdem.” Dveře se rozletěly, tovaryši se rozletěli a duchové taky letí, po svých a k plotu. Jeden přeskočil, jednoho zinkli tak, že ho druhý den odnesli přímo na hřbitov, zato třetího lapili když trouba zůstal viset za plášť na plotě. On vám to byl městský fyzikus Faber, zubama jektal, na kolenou klečel a o život prosil. ”Kdo byl ten třetí?” Uhodil na něj pekařský mistr Junker, tovaryši si taky nějakou tou rankou přisadili a Faber zpíval. ”Písaři to jsou, písaři, jak z radnice tak ze statku, Pletz a Wallner.” Obrátili ubitého ducha a on to městský písař Pletz, nezbylo nežli zajít za Walnerem, jenže kdepak tomu byl konec, nikdo ho už v Králíkách neuviděl. Druhý den se purkmistr dozvěděl i o tom, jak zmizel hlídaný měšec zpod lavice. Kus plátna tam duchové položili a provazem k sobě přitáhli, to samé chtěli udělat i u pekaře. Všechno Faber svaloval na písaře, ti věděli ze zfalšovaných účtů kdo a kolik do své kapsy strčil. On jen pláště a papachy dodal, ti dva ho pro to vydírali, a tak musel chodit s nima. Že by loupili na cestách popíral, jenom tyhle tři duchařské případy přiznal. Soudit ho měli v Hradci, ovšem nešlo to, z těch plášťů dostal tyfus a pro nedostatečnou stravu ve vězení umřel. Že měl pravdu s tím loupením o tom se přesvědčili brzy na jaře. Zase u toho křoví za Dolní Lipkou vyskočil velký počet lupičů a zase přidusili formana. Tentokrát Voříška z Jablonného. Vykládal přesně to co jiní jen mlhavě povídali, že to jsou divný loupežníci, ostatní křičí aby nahnali strach a tihle byli jako pěny.

”Mě můžete věřit, mě přepadli už potřetí, poprve v Prusku, podruhý na Moravě a před tím vždycky hulákali. Nejvíc ty na pruské straně u Habelšvertu, to i šišky padaly vod toho řvaní.” Tohle se stalo koncem března, v půl dubna to samé u skály mezi Lichkovem a Mladkovem, tam vylítli na mezileského Krance, jenže jemu pobrali jen peníze a svačinu, on vezl sklo a líčil přepad skoro se smíchem. ”To vám pánové povím, to byl přepad za všechny prachy. Francouzi to jsou určitě, alespoň uniformy mají Francouzské, ale samej habán což mě je divný, když ti žabožrouti courali u nás v Prusku, tak to byl samý skrček a hlavně všichni měli kníry. Tyhle vám jsou mě nad hlavu a ksichty zarostlý jako koňskou hřívou. Peněz jsem měl tak osm krejcarů, no škoda jich, za to by byly tak dvě libry masa, ale hlavně, že mě zboží neukradli ani vzteky nerozbili, jen tý šunky lituju. Takovou jakou dělá moje žena nikde jinde nenajdete a to jí bylo alespoň deset liber.” To už se purkmistr rozčílil, povolal tajemníka, zle mu vyčinil a přikázal. ”Všechen volný čas budete pátrat, biřice prohánět a to vám povím, že dokud je nechytíte nebudete dostávat žádný plat.” Co je to platný když si loupežníci dělají co chtějí a ani purkmistra se neptají jestli můžou. Mohli s klidným svědomím oloupit nad Boříkovicema brněnského kupce Voříška a to považte měl sebou dva pacholky. ”Jedem se podívat na místo přepadu, vemte městské biřice, přiberte městskou hotovost, to by v tom byl čert aby jsme na nějakou stopu nenarazili.” Copak stop tam bylo dost, samá šlápota bosých nohou a to pěkně velkých, větších nežli měla celá hotovost i s biřicema. Taky otisků koňských kopyt okolo toho plácku na Derfleck se nacházelo požehnaně, jenže z nich nevyčetli nic. Večer purkmistr, když mu to tajemník hlásil, rudnul vzteky, slovo však neřekl, tak tajemník kul plány s velitelem biřiců a hotovosti. Ignác Holtz se jmenoval a byl to pěkně vysoký pořízek. ”Poslouchejte Holz, uděláme to jako tenkrát, když starostův synáček loupil s těma klukama. Copak se s ním vůbec stalo?” ”Von ho táta poslal do školy v Praze, ale všude říká, že ho zverboval na vojnu. On má dokonce nějaký pardon od krajskýho soudu, že synáček je nevinný. To myslíte jako jezdit zase ve voze pod plachtou? To jo, to by šlo, já si myslím takovejch šest chlapů, že by stačilo, kočí sedmej a když bude mít každej alespoň čtyři pistole tak to musej tu sebranku rozstřílet na cucky. Kdy pojedeme?” ”Za tři dny, musím něco zařídit, ale zítra pojedeme jenom sami obhlídnout kde by mohli přepadat. Tahle banda loupí tak po třech nedělích, to máme čtrnáct dní času, ale koukejte být zticha ať se to nikdo nedozví.”

Kdepak, času neměli, nejdřív jeli do Boříkovic, potom do Mladkova a pak k Červenýmu Potoku. Hodnej kus za Lipkou jedou proti nim dva vozy, oba mají náklad sena a na něm sedí holky, ale jaký, mašiny to jsou kostnatý, zadky každá větší nežli valach a jen je ten velitel uviděl, už si kroutí vousy. Jen se přiblížili na doslech už huláká. ”Pěkný pozdravení Helgo, tos byla připustit ty svý kobyly, to se divím když je jindy tak hlídáš. A to jim to seno vozíš aby mohly...” Kdepak by domluvil, ta stará šedivá ženská na kozlíku po něm šlehla bičem, že se stačil sotva uhnout. ”Zmetku hanebná s hubou necudnou, ještě slovo a zapíchnu do tebe vidle! Seno jsem na Moravě koupila svem koňům, Nácku pitomej, kdepak bysme ho tolik samy nasušily, já na to nemám ani louky, ani čas a holky sou líný a ty se o ně neotírej. Však já vím, že jste se s Frídou slízali, však jsem ji taky zadek zmalovala a jestli tebe chytím, tak ti zmaluju hubu, že z tebe nebude Holz (dřevo), ale Schnitzel (řízek).” Více komplimentů si nestačili vyměnit, oba vozy je pomalu minuly za chichotání těch macatejch holek. Tajemník valí oči a když vozy jsou z doslechu ptá se co jsou zač. ”Jo to je dlouhý povídání, sednem si v Potoku do krčmy, dáme si džbánek a já vám to povím.” Za chvíli ucucávají vínko a velitel vypráví. ”To je Helga se svejma dcerama, šest jich má, je vdova po kováři Hillarovi z Dolní Lipky. Všichni jim pár let říkají Sechsstute, to není těžké vysvětlit proč, viděl jste to sám. Máma jako kobyla a těch pět holek taky, proto jim říkají Šestkobyl. Taky mimo kování chovají koně, on sloužil kovář Hugo Hillar u dragounů a dělal podkováře i tam, a tak nějak si ty koně zamiloval. Pak si zamiloval Helgu, no a skoro každým rokem měli jednu holku. On byl trochu potrhlík, a tak holky pokřtil Hermína, Hiltraud, Herfrida, Hildegard a Herlinde. Už to může být tak dvanáct čtrnáct roků když se narodila ta šestá, to tý nejstarší mohlo táhnout na desátý rok. Tahle poslední se narodila v noci ze Silvestra na Nový rok a kovář byl pěkně nalíznutý. Jak zjistil, že má další holku nalil do sebe spoustu kořalky, šel si stěžovat vlastním koním a ráno ho našli ušlapanýho ve stáji. Helga mu pomáhala celý život s řemeslem, a tak po jeho smrti kove dál sama a holky se starají o koně. Tahleta šestá holka je úplně jiná, za prve ji máma nechala pokřtít Anna, za druhý je světlovlasá, modrý voči, hubená a jako by vypadla z oka čeledínovi co tam tenkrát sloužil, von umřel na ten mor vod Rusů, ještě že se toho kovář Hillar nedožil, to by milej čeledín byl po smrti asi dýl. No bohatý asi moc nejsou, ale peněz musí mít, že...” ”Vražda, pomoc vražda!” To řval venku před hospodou jakýsi ušmudlaný kluk a běžel na faru vedle hospody. Vylítla obě ramena spravedlnosti a běží na faru také. ”Koho zabili, kde, kdo, neřvi a povídej.” ”U nás, za mlejnem, leží tam dva chlapi u vozu.” Mlýn je od hospody ani ne tisíc kroků, dojeli za chvíli, ale mrtvola žádná, ti formani sice ještě dech popadnout nemohou, oči obrácený v sloup, ale vykládají.

”Kupa chlapů zarostlých jak Esau, chytli nás do náruče a rdousili, fuj, tak fousatý jsem ještě neviděl, smrděli potem a koňma, ani se nedivím když měli zimní kabáty upnutý snad až ke krku.” Tajemníka něco napadlo. ”Neviděli jste nějaké vozy se senem?” ”Ne, jen alespoň patnáct těch vojáků, to byly určitě uniformy, ale ne naše.” ”Kolik jich bylo? Nebyly to ženský? Nebylo jich sedm?” ”To ne, na mě skočil jeden, světlý fousy měl, ke koním dva, černý, tady kluka škrtili taky dva, jeden poprád mířil pistolema a nejmíň pět jich stálo u támhletoho křoví, to je jedenáct a mám dojem, že vzadu stáli ještě alespoň tři. Milej pane, když vás někdo škrtí a druhej na vás míří pistol, tak myslíte na jiný věci nežli počítat loupežníky..” ”A vy mlynáři, neviděl někdo od vás něco podezřelého.” ”My si hledíme mletí, na čučení není kdy a konečně skrz tohle křoví sem vidět není. Copak vy odtud vidíte mlýn?” Nevzdal se tajemník, vrátil se do Červeného Potoka a ptal se lidí odkud jeli dva vozy se senem. ”Odkudpak by jely, od Moravy, vy myslíte na Šestkobyl? Ty jely k Moravě už po ránu a každá z těch klisen vypila džbán piva před hopodou. Oni seno kupují od každýho kdo prodá, alespoň jednou za týden je vidíte fůru nebo dvě vézt a piva přitom každá vypije víc než dva formani. ” Škoda,” pomyslel si tajemník, ”bylo by to nejjednodušší,” takhle oba jeli domů kout další plány. Museli připravit ten ozbrojený vůz na cestu a vyslali ho za šest dní. Dobře usoudili, že další přepad se uskuteční opět mezi Lichkovem a Mladkovem, ale netušili, že to bude tak brzy. Už druhý den od skalky se odlouplo několik postav, dobře poučený a připravený kočí chmátl vedle sebe, vytasil pistoli a vypálil. Obrovský chumáč bílého dýmu zahalil místo přepadu, do toho čoudu vyskákalo šest biřiců a začalo pálit okolo sebe. Zmateně každý vyprázdnil své čtyři perkusní bambitky a přispěl tak k zadýmení úzkého údolíčka. Dlouhých deset minut trvalo nežli dým odtekl, spolu s vodou Orlice, k Mladkovu a celou tu dobu slyšeli hrúzné úpění. Pak se jim naskytl pohled na

jeho zdroj, olbřímí postava se zmítá na cestě. Přiskočili s tasenými palaši ochotni je ihned zabodnout do ubožáka deroucího ze sebe oděv. ”Proboha ženská, tys Vincku sřelil ženskou!” ”Jo, koukám, ale kdo to moh vědět? Vylítla a chtěla mě škrtit, má co si zaslouží.” Nežli si zajeli biřici pro instrukce do Králík, nežli se rozhýbal Holz aby podal hlášení purkmistrovi a tajemníkovi, holky z Lipky stačily zmizet. Pobraly nakradené poklady, celoživotní úspory, všechny své koně a přes louku prchly na pruskou stranu. Máma tu ránu přežila o týden, stačila ještě vylíčit jak obraly padlé Francouze, pobraly trochu zbraní, přešili si uniformy aby pasovaly na jejich obří těla a chodily na zboj. Místo vousů omotaly okolo tvářiček vlasy, na větve pověsily vycpané panáky se zbytky z uniforem, všechno vozily pod nákladem sena, a tak si jich nikdo nevšimnul, oni takhle jezdili pro seno celý život. Proto jim taky nikdo nevěnoval pozornost a považoval je za něco normálního.

G Tohle devatenácté století změnilo hodně věcí, lidem se začalo dařit lépe, začali více myslet na zábavu, zakládaly se různé spolky a především se měnili podmínky pro loupežníky. Kdepak nějaká banda o dvaceti lidech v hlubokých lesích. Ta hloubka se značně ztenčila, okolo cesty pomalu keříček jahod neobstál natož malý stromek, nebylo se kde skrýt ani osamocenému lupiči. Cesty do lesů se prodloužily natolik, že se začala pěstovat turistika, v Králíkách si postavil nově založený ostrostřelecký spolek střelnici kde přes den pilně pálili do terčů, večer pak pálili viržínka a chlastali pivo. Alespoň ti bohatší, chudým zůstala práce a kdo byl chudý a chtěl k majetku přijít, loupil. Ovšem moderněji. Opět se zakládaly lupičské bandy, ovšem nyní organizovanější a s dělbou práce. Tento příběh začal v květnu 1824. Vincek Drábků ukradl ve středu večer v Postřelmově koně, ráno ve čtvrtek ho trochu přebarvil a už okolo poledne na něm jel mladý Vaculík do Štítů. V pátek štítecký Schilf ho přidal ke koním ukradeným v Lanškrouně a České Třebové, potom s klukem Gablerovic ujížděli do Králík. Tak ráno v sobotu, jak začal koňský a dobytčí trh milostivě povolený císařem Josefem II. čtyřikrát do roka, už mohli kradené hajtry nabízet zájemcům. Rudolf Klader je nejbohatší sedlák v Králíkách, vlastní také veliký statek v Boříkovicích, ale tam pověřil správou prostředního syna, nejmladšího oženil na statek do Postřelmova, usypal a usypává mu z toho co vydělá, nebo nakrade, stejný díl jako druhým hochům. Nejstarší kluk zatím hospodaří na rodném zboží

v Králíkách, netrpělivě čeká až jeho tatík natáhne brka a nebo ho alespoň trefí šlak, aby napevno převzal svůj díl do vlasních rukou, stejné myšlenky se honí hlavou všem synáčkům. On starý Klader se k tomu nemá, zatím je při síle, je také konšelem na radnici, samozřejmě je členem ostrostřeleckého spolku i několika jiných. Takovéto postavení je třeba udžet a dobře reprezentovat, proto nyní chodí po tržišti doprovázen nejmladší ratolestí svého rodu, dcerou sotva čtrnáctiletou křtěnou Rosemaria a doma zvanou Ripi. Žabec to je rozmazlený a neposedný, poskakuje si mezi trhovci, vymýšlí co by ji táta měl koupit a hlavně pije lidem krev. ”Koukej tati ty pentle, jenom čtyři grejcary stojí, ty musím mít. Vidíš támhle ten klobouk? Ten by se hodil k těm pentlím. Jé poníček, krásný bílý, víš jak bych se na něm vyjímala s těma pentlema na tomhle kloboučku a kdybys mě nechal ušít nové šaty z modré látky?” Táhne tátu k tomu poníkovi ovšem v polou cesty ouha, za rameno ji popadne kůň černý jako havran a zařehtá. Ten vraník, ne neposedná Ripi, ta zaječí až polovině rynku vstanou vlasy na hlavě. ”Pomoc! Vražda! Pomoc! Jéé Nápilchen, co tady děláš? Koukej tati, Náplík.”

Jo, tatík kouká, ale tak malou chvíli, že ani mladý Gabler nepostřehl jak ho chytil a rovnou mu jednu střelil do zubů. Kluk plive zuby s krví, tati řve o stráž a Schilf uhání co mu síly a sevřený dav dovolí. Po chvíli městský dráb poutá kluka, holka se mazlí s tou černou horou masa, tati řve na kluka odkud má toho koně a kůň spokojeně řehtá. Řehtá se taky dav kupců, kupujících i zevlounů okolo nenadálého divadla, Netrvá dlouho a píky dvou dalších biřiců tvoří uličku pro samotného purkmistra, musí mu vypíchat v davu přímo bulvár jak je purkmistrovské břicho široké. ”Co je to tady za nepokoj, co chátro ničemná řvete a rušíte pokoj? Rozežeňte ty vagabundy, á pan Klader, na vás to neplatí, vás nikdo nerozežene, co se vám stalo, že jste samá krev?” ”Ále, to teče z tohodle kluka, držel našeho koně, a tak jsem mu jich pár střihnul, vlastně drží koně mýho Hanse kterýho jsem mu minulou neděli sám dovezl. Ptám se tohohle smrada kde koně sebral a von se blbě chechtá. Má těch

mršin tady několik a nějaký chlap odtud utíkal....” Jakýsi hlas z lidu se ozval posměšně. ”Kladr chová mršiny, padají z nich piliny. Sám je sedlák mrcha, každej před ním prchá, svýmu synoj poslal koně, co se pos...” ”Rozežeňte tu lůzu, za co vás město platí? Za co berete drábskou mzdu? Koně zabavte, kluka strčte do šatlavy a vy sousede pojďte na radnici, mezi touhle chamradí se pravdy nedobudem.” Ten samý hlas jako před tím znovu tepe selské verše. ”Bavte drábi koně, starejte se o ně, píseň jim zpívejte, před nimi tančete, seno jim nanoste a pak je poproste, ať půjčí na chvíli, purkmistru...” co mu mají půjčit se nikdy nedozvíme. Snad se ti zbrojnoči rozdvojili, snad jim přišla pomoc, zahemžilo se jich po rynku pomalu víc než kupujících, ale za chvíli tržiště hučelo jako by se nic nestalo. Zatím na radnici pokračovala nerušeně rozmluva mezi dvěmi nejváženějšími občany Králík. Jen si purkmistr povolal k pomoci tajemníka spustil Klader. ”Bodejť bych nepoznal našeho koně, od mala ho holka rozmazluje, říkala mu Napoleon a jak jste sám viděl, on tu naši holku poznal taky. Však ji už týden neviděl, v neděli jsem synovi koně osobně dovezl do Postřelmova. Kůń je to dobrý, dobře živený, zvyklý tahu i pod sedlo, a určitě jste si všimnul, že je zvyklý i tý mý holce. To nemůžete popřít, že nepatří do rodiny.” ”Kdo, vaše dcera, snad nepopíráte otcovství po tolika letech.” optá se tajemník. ”Blbče, snad i vůl pochopí, že mluvím o koni a na holku mi nešahej ani jazykem, řekněte k tomu něco purkmistře.” ”Pověste ho.” Zahuhlal oslovený a usnul znovu, takový trh dá zabrat. Hlava obce musí osobně dohlédnout na spoustu věcí, ochutnat mnoho zboží dovezeného do jemu svěřeného města a po tolika štamprlích kořalky, deckách medoviny a žejdlících vína i odpovědná starostenská hlava ráda zadřímá. ”Ten je tuhej jako dubový prkno a nacucanej taky pěkně, on se probudí až na oběd a pak bude chrnět do dvou. Přijďte o půl třetí, ve tři už by mohl být takhle tuhej znova.” Jen udeřila smluvená hodina sedí předešlí aktéři znovu na radnici, před sebou každý sklenici s rýnským vínem a uprostřed stolu ještě plný džbán. Znovu opakuje Klader případ zcizeného koně, znovu purkmistr vydá příkaz k pověšení. Pro žádného z přítomných není jasné, koho věšet. Promluvil tajemník, zná svého nadřízeného a proto se ujímá celé kauzy sám, ale musí na to oklikou a pomalu. Inu starostenská hlava má mnoho starostí a víc se tam nevejde.

”Pane purkmistře, to nejde. Dnes už nemůžeme jen tak někoho pověsit, nejprve ho musíme předat soudu a teprve tam ho odsoudí. Ale my bychom měli z kluka dostat pravdu kde toho koně ukradl a kdo byl ten jeho komplic.” Vstane, jde ke dveřím, otevře a volá. ”Přiveď toho chmatáka. Zůstaneš u něho a jak nebude povídat pravdu, tak mu jednu vrazíš.” Posadí se, napije se, obrátí na kluka a zahřmí. ”Jak se jmenuješ a odkud jseš? Mluv, ale to ti povídám, mluv pravdu.” ”Josef Gabler a sem ze Štítů.” ”Co tam děláš a kdo to byl co přijel s tebou?” ”U kupce Schilfa dělám a s ním sem přijel, dycky jezdím s ním.” ”Kdes toho koně ukradl, v Postřelmově, viď? Pročpak ten Schilf tak nahonem utíkal? Protože ty koně co prodával jsi pro něho krad ty, viď?” To se do výslechu připletl Klader. ”Já nic nevím, já nic nekrad, já dělám jen co mě poručí, ale koně krást mě nikdo neporučil.” Hájí se kluk a je na první pohled jasné, že nelže, jen je mírně dementní. ”Počkejte sousede," vpadne do rozmluvy tajemník. "Pane purkmistře.” Oslovený sebou trhl, je jasné, že dlel myšlením opět jinde nežli u výslechu. ”Já napíšu na krajský magistrát aby vstoupili v jednání s markrabstvím Moravským a vydali nám toho Schilfa. No nějaký čas to potrvá a kluka necháme zatím v šatlavě.” ”To tak, ať se dva biřici seberou a pro toho kupce zajedou, večer můžou být zpátky a jestli se potvrdí, že kluk je debil a nic neví, tak ho pustíme. Kdo by ho proboha živil? Copak na to město má?” Rozhodne purkmistr, tajemník se brání. ”To nejde, Morava má jiné zákony a my je musíme dodržovat, my tam nemůžeme někoho zatýkat....” Do řeči mu skočí Klader, vypoví, že se zná se štíteckým starostou, zajede tam a nějak to dopadne. ”A pojedu ještě dnes, stejně musím do Postřelmova za klukem, abych věděl co se u nich dělo.” Ve Štítech trochu popili se starostou a ještě večer měli Schilfa ve štíteckém vězení. Mnoho ran muselo padnout nežli přiznal komplice Vaculíka z Bludova. Bludov měl Klader taky při cestě a taky tady uspěl, taky po pár ranách Vaculík zradil kamaráda Drábka, ale toho doma nezastihli. Za pět dní byl sedlák doma a Schilf s Vaculíkem v králické šatlavě, Gablerovic kluka vyhnali ven. Nastaly výslechy a ani nemuseli delikventy trápit, povídali celkem ochotně a hlavně sváděl vinu jeden na druhého. Teprve druhý den, když zjistili lapení zjistili, že Drábka nechytili, svalili všechno na něj. Po týdnu odvezli oba do Hradce a pomalu zapomínali. Ovšem v Hradci se vyslýchalo dál, dál lupiči odhalovali další spolupachatele, vozili je z Hradce do Olomouce a opačně a teprve po dvou letech byli odsouzeni. K obvyklým trestům, vězení skoro pro všechny a

zabavení majetku ve prospěch poškozených. Teprve tehdy se sedlák Klader dozvěděl jakou bandu to odhalil. Třicet šest bylo těch odsouzených zlodějů a ti měli osmnáct pomocníků kterým těžko mohli prokázat zlý úmysl, když jen plnili příkazy svých pánů. Taky z protokolů vyplývalo, že někteří na tom byli s rozumem daleko hůř nežli kluk Gablerů.

G Poklidný byl ten příští rok, alespoň poklidně začal. Jaro si pospíšilo ze zimní dovolené tak, že už v druhé půlce března mohli vyhánět dobytek na pastvu. Počasí taky jak když někdo naplánuje, přes den hice a v noci mírný deštíček svlažoval ještě skoro nevyschlou zem, není se co divit, že všechno rostlo jako z vody. Těžila z té Boží vůle i církev, sedláčci rádi nosili desátky na faru a faráři si mnuli ruce. Mnout si je přestal důstojný pán z Nové Vsi, ten je hned ráno po Božím těle roku 1825 zalamoval nad hlavou a hořce naříkal. Měl proč, drzý lupič nejen, že ho o půlnoci svázal, ještě mu vybílil kostel i faru. Nemyslete si, ale, že tam v kostele někdo lítal se štětkou a vápnem, kdepak vykradli kostel i s farou zloději. V chrámu Páně sebrali co mohli a nějakou cenu mělo, přitom takových věcí tam bylo hodně, neboť ten kostel je veliký. Šlohli tam jak kalich stříbrný, tak stříbrný pozlacený, přibalili i ten zlatý který od Althanů před rokem dostali. Čajzli i ciborium z kterého hostie sprostě vysypali na zem a pošlapali, což je další bezbožný čin. Prostě sebrali všechno bohoslužebné náčiní, vyloupili pokladničky, nanosili bláta po celém kostele, protože si nohy neopucovali a nějaké prase se dokonce v sakristii vykadilo. Ovšem před tím navštívili otce na faře, nezavřeným oknem se tam dostali, důstojného pána praštili sprostě po hlavě, omotali provazem a pustili se do kuchařky. Ta jim dala více práce, vypasená je ta žena jako vepř a mnoho provazů na ni bylo třeba použít. I faru prosmýčili důkladně, taky tady bylo mnoho cenných předmětů, navíc potravinami dobře zásobená jak komora tak sklep a nejvíce se určitě zachechtali, když z rozštípané truhlice vytáhli měšec pruských zlatých. Nad nimi lkal farář nejvíce. ”Osm a půl tisíce zlatých jsem schraňoval na opravu střechy a pakáž bezbožná mě o ně připravila.” Je pravda, že mu lidi moc nevěřili, vždyť za takovou cenu by mohl vystavět alespoň dva pěkné měšťanské domy, neboť pruský zlatý plati o hodně víc nežli rakouská dávno znehodnocená bankocetle. Dokonce se našli tací, kteří veřejně prohlašovali, že to určitě někde nakrad, protože i když v Nové Vsi jsou zámožní sedláci, přece jen se lakotou nepředají. Tak tohle se stalo 21.června 1825. Ke konci srpna stejně dopadl sluha Boží v Boříkovicích. Taky mu zůstaly jen oči pro pláč a dvě boule na hlavě, taky zalamoval ruce na svatého Bartoloměje, který jinak láme léto do podzima. Taky bědoval nad ztrátou peněz,

protože jich měl údajně za čtyry tisíce ve stole a to prosím ve zlatě a ne v těch cárech papíru které skoro nikdo nechce přijímat. Nejinak to dopadlo v dnešním Hněvošově, tam drzí zloději kradli hned po půlnoční mši o vánocích, vůbec jim nevadilo, že se narodil Ježíšek a pobrali taky co mohli. Ovšem tady to za moc nestálo. Vesnice to je chudá, farář co mohl propil a prohrál v kartách, teď chodí po vsi s říkáním. ”Jo moc si antikristi nepomohli, pohár z mosazi, aquamanile cínová, a hostie v dřevěný skřínce. O všechny peníze mne připravil ten kameník co dělal na podzim novou dlažbu a tak zaplať Pán Bůh, že to dopadlo takhle.” Od vánoc do doby nežli sníh nezmizel z polí a luk k žádné krádeži nedošlo, zato lidi zlomyslně říkali, že kdyby ti zbojníci byli co k čemu tak by sníh ukradli. Pak se po velikonocích rozkřiklo o vykradení kostela ve Steinbachu. Lesy na obou Althanovských panstvích přetékají ozbrojeným lidem, není křovíčka které by nebylo desetkrát prošmejděno vojskem, není hluboký les kde hajný nehlídá a navíc biřici číhají v osadách. V každé vsi ponocný, na popud hradeckého biskupa, zanedbává své povinnosti a obchází celou noc vesnický kostel, dokonce v mnoha vesnicích jim na pomoc sedláci posílají čeledíny. Zase si lapkové dali nějaký čas pokoj, pak se líně přivlekl červenec. V teplotně nadprůměrném létě se může jen líně přivléci, zrovna tak, jak se pod spalujícím sluncem mátožně motá většina poddaných. Měsíc už na vyprahlou zemi nepadla kapka deště, pouze krůpěje potu robotnků dopadají na pole či luka a to ještě velmi řídce, neboť nežli by kapka dopadla, nemilosrdné slunce ji vysuší. Zato svatá Markéta se od rána mračí, nahlas brblá chvíli nad Sněžníkem, chvíli nad Suchým Vrchem a svištícím větrem honí tmavé mraky po kopcích. Jiný rok Markéta vrhá srp do žita, letos metá pouze blesky, řeže s nima kam se ji zlíbí, už z několika míst stoupá dým požárů a ty ohně přihřívají beztak již žhavý vzduch. Nikde nevidět živáčka, nikde neslyšet hlas božího tvora, jen do pekelného cvrkání lučních kobylek občas zahřmí. V půl odpoledne nastalo náhlé ticho, vítr ulehl, hrom nebouří, i ty cvrkavé potvory utichly a ve stínu čehokoli leží i jindy blafající psi. Právě ti psi se zdvihli nejdřív, vrhli nepěkný pohled k obloze, táhle na ty mraky zavili a plíží se zalézt pod nejbližší střechu. Dokonce i ptactvo ožilo a začalo zmateně poletovat. Pojednou plesk, plesk, první jak holubí vejce veliké kapky víří prach na cestě, do toho silně zahřmělo a nastalo Boží dopuštění. Ano, bouřka s průtrží mračen, chvíli vichřice, do toho kroupy a když takhle příroda řádila tři hodiny ochladilo se. Příšerně. Pomalu aby člověk navlékl kožich když by chtěl vylézt ven, ale proč by tam lezl. Barák vyhřátý, venku do půl lýtek kroupy a na sklizeň ani pomyšlení, určitě to kroupy všechno pomlátily. Většina lidí mátožně leží, nadechuje chladivý vzduch a lenoší. No vidíte, přece se našlo pár jedinců kteří

pracují, tušíte dobře, loupežníci. Tuto noc pracují v kostele na Moravě, na faře už nemají co dělat, tam je práce skončena, tam už si nahrabali, krásný to byl pohled když z úkrytu vytáhli truhličku s osmi tisíci zlatými. Teprve k ránu se ztratili v hustém oparu a zanechali za sebou dílo zkázy a zabitého ponocného. Znovu vojsko pročesává kraj, drábi šacují domky chudiny a klérus soptí bezmocí. Slavné jsou poutě na Hoře Matky Boží v Králíkách. Mnoho tisíc poutníků za rok přináší modlitby, prosby, zbožná přání a to vše doprovázené milodary. Chuďas vhodí do kasičky nejmenší minci a je mu odpuštěno, bohatec nacpe opatovi měšec a je mu odpuštěno více, a tak penízky se pomalu sypou na velkou hromadu. Nejvíce poutníků však přijde v půli srpna když je hlavní pouť, ano, ve svátek Nebevzetí Panny Marie okolo kostela neplivneš na zem. Zaprve je to rouhání, za druhé tam není tolik místa kam by šlo plivnout. Právě taková pouť je žní pro mnichy, tu cinkne penízek, tu zakejhá husa, jinde pašík překládán z vozu piští a mezi tím jak černí havrani poletují mniši. Pak se celá ta masa nacpe do kostela, na Dvůr poutníků a nebo klečí okolo kláštera, modlí se, zpívá a nakonec na duši potěšena odchází domů. Domů do všedních starostí co s obilím potlučeným od krup, vytopenou zahradou a brambory zalitejma vodou. Přesně takové starosti měl tkadlec Halman, jen se utěšoval, že brambory ve vodě nemá, z Horní Orlice, kde bydlel na kopci, voda sjela dolů jako blesk. Pojedl k obědu trochu brambor komusi vyplavených o svaté Markétě, k bramborám měl horu zelí, osm hlávek mu voda až ke dveřím připlavila. Dokonce k bramborám byl kousek srnčího. Ví Bůh kde holka zahynula a jak, ale to nevadí, když se z ní ta v blátě vyválená kůže stáhla nebylo nic poznat. Chutnala dětem, jeho ženě i jemu, škoda, že z ní dnes dojedli poslední kousek. Tak včera byla ta pouť a dnes musí s plátnem k faktorovi do Králík, vzal to nejkratší cestou přes Zaječák. Ovšem běda, té měsíc staré srně se chtělo ven, velmi rychle ven, a tak nad Černým dolem vletěl do mlází. Když pozůstatky utonulé opustily jeho střeva, zapraskalo roští dole u cesty a k mlází se hrne asi pět chlapů. Zrovna pod ním se zastavili, chvíli domlouvali a když ten co byl patrně vůdcem zavelel, ”jdem pryč, tady něco příšerně smrdí jak rozpáranej švec,” klidně odcházeli. Halman mazal na druhou stranu co mu nohy stačily. Do kláštera letěl jak na křídlech cherubín s dobrou zprávou. Ovšem on nesl poselství zlé a v bráně pokřikoval, že musí rovnou za opatem. Hádal se tam dlouhou dobu s bratrem fortnýřem nežli před opatem stanul. ”Důstojnosti, loupežníci chtějí dnes v noci vyloupit klášter.” Vyhrknul na něj. ”Já jich viděl pět, ale určitě jich bude víc. Ten jejich hejtman povídal, aby se někde poschovávali v lese a hodinu po půlnočním zvonění jim bratr Hubert otevře dveře ze zahrady do truhlárny, odtud je zavede rovnou do sakristie. Že se

tam prý budete modlit a tam, že z vás vypáčí kde jsou peníze. Mají prý říct ostatním, že se s nikým nebudou párat a hned každýho kdo se objeví zapíchnout.” Dvakrát mu to musel vyprávět, a pak se opat rozjel, to by bylo aby taková bezbožná cháska ukradla jeho penízky. Do Králík posla s listem vyslal, velitele přijal, rozkazy vydal, potom jenom čekal. Vojáky dovezli ve vozech krytých plachtou, převlekli do kuten, rozmístili do cel okolo hlavní chodby a poručili tady čekat. Celá králická hotovost se zbytkem vojska po půlnoci obkličovala klášter a potom taky čekala. I lupiči čekali, za prve na odbití půlnoci a za druhé na velkou kořist, však je dobře hejtman na to připravil. ”Teď po pouti tam musí být peněz, že to na voze neodvezem a zlata na druhej vůz. Pak se odtud zdejchnem a nikdo nás tu už neuvidí, budeme si užívat každý jak chce. Já si pořídím malej statek, dřít bude čeleď a já si budu užívat hospody. Jdem, za chvíli Hubert otevře, a tak s pomocí Boží do toho.” Přelezli plot u zahrady, vrzla v pantu dvírka, pod nohou křupla hoblovačka v truhlárně a po otevření dveří do hlavní chodby se zatetelil plamínek věčného světla pod křížem u dveří do sakristie. I ty se po chvilce začínají otvírat, na prst, na škvíru, na dlaň a potom se s třeskem rozletí oboje křídla najednou, však nemodlí se za nimi zbožný opat, mniši se jima hrnou, klacky v rukou a každý řve jak půl pekla. I dveře cel se otvírají, další černí havrani vylétají a všichni buší do lupičů, ale ohleduplně a to se jim nevyplatilo. Pro to nařízení, nezabíjet na půdě kláštera, zatím neměli ani jednoho zajatce, naopak, kutnám nezvyklí vojáci si přišlapují její okraje a padají se sprostým klením kamarádům pod nohy. Takový zmatek dokáže využít jen loupežník, prchají jako jeden muž do tmavé noci a vstříc dalším vojákům. Prchají do pekla, do pekelné vřavy na klášterní zahradě kde hřímají prastaré předovky ládované sekaným olovem. Ten příval olova kosí chásku lupičskou a posílá ji do pekla podzemního.

”Kam jinam patří takový spratek bezbožná nežli čertům na starost, podívejte, kam vede chtivost mamonu a určitě konzumace alkoholu v mizerných putykách? Do pekla. Čtrnáct těch zaprodanců pekla tu leží, rozsekáno nejen trestem Božím, ale i sekaným olovem, a ten patnáctý mezi nima je bývalý bratr Hubert, který zradil nás, zrovna jako Jidáš zradil svého mistra Ježíše Krista. Za co zradil? Za mrzký lesk stříbra a zlata, za chlast, za nevěstky prodejné a proč? Protože.....” Takhle opat žvanil do rozbřesku, pak nahnal ospalé vojáky na děkovnou mši, potom přidal Te Deum laudatus, teprve když se kolem desáté dopoledne probral z tranzu a ohlédl, ztrnul. Celý kostel připomínal klášterní zahradu, všude po zemi se válela těla propletená do sebe. Bohu díky natekla z nich krev, jen únavou vojáci usnuli. Pocákal je svěcenou vodou, vyhnal z Příbytku Božího a nechal prospat venku. Protože byl uznalý, nechal navařit guláše z celého prasete, vyvalit pár soudků s pivem a vínem, ovšem před večerem je nahnal na novou děkovnou mši, kterou navštívil po prohlídce pobitých i sám pan hrabě. Hrabě Althan taky nebyl žádný skrblík, taky vojákům kázal vyvalit několik soudků a opatovi předal pytlík poctivých pruských zlaťáků. Podle lidové tradice vyspávali tu opici tři dny, jenže věřte lidem a věřte něčemu co je tři, sedm nebo dvanáct. To jsou ponejvíce pohádky. Pravda je taková, že těla těch neznabohů vystavili na louce za klášterem a vodili k té podívané celé vesnice. Nikdo nikoho nepoznal, nebo nezradil, a tak kdo byli tito lupiči se asi nikdy nedozvíme. Spolehlivě ovšem víme, že od té doby u každého nějak označeného stromu na Zaječáku někdo kopal, každý kámen tam je stokrát převrácen a vždy jednou za tři, nebo nebo za sedm, někdy také za dvanáct let, se tam zjevuje bílý loupežník, černý pes, světýlko, chlap jako z mlhy uplácaný a prohnutý pod pytlem zlaťáků. Nebo se tam zjeví něco úplně jiného.

G Tenhle nový rok se v Rakousku rodil za zpěvu národních písní, vlasteneckého řečňování a velkého hádání v Říšském sněmu. Každý byť sebemenší nárůdek v monarchii toužil po občanských právech, národnostních právech a po zrušení roboty. Každý věřil tomu, že právě letos, v roce 1848, se to povede a proto se vlastenčilo, zakládaly národní gardy, šily národní prapory a s lidma to šilo taky. V Králíkách je situace stejná, jen je daleko klidnější, vždyť kolikpak je tady Čechů? Špetička, a tu špetičku utlačují kde můžou a rakouské úřady můžou hodně, hlavně to české kdákání nechtějí slyšet. A co schází místním Němcům?

Skoro nic. Řeč mají svou, německou, pro tu je nikdo nepronásleduje, majetek svůj, jestli žijí v Rakousku nebo Prusku je jim jedno, snad jenom tu robotu aby císař pán ráčil z našich beder sejmout. Národní gardu si ale založili, to jo, to je moderní všude okolo, prapor jim místní děvy vyšily taky a jaká to byla paráda když ho v červnu světili. Všech sto dvacet maníků stojí v pečlivě vyrovnaných řadách jako svíce, maminy a dcery roní slzy dojetím, k slzám donutili i velitele finanční stráže. Ten po čestné salvě řval smíchy a z očí mu teklo. ”Tohle byla čestná salva? Cha! Já bych to nazval bubnová salva! Takhle bubnuje obecní policajt na návsi, takhle se sypou brambory do sklepa a nepálí salva na počest, vždyť jsem se pomodlil půlku Zdrávas Maria než bouchnul ten poslední.” Jenže hodila se jim ta garda už za pár týdnů. To si vyšlápli z okolních vesnic poddaní na panského správce Pleskota, hada ničemného. Nikde se už nerobotí a ten zmetek nás furt do práce honí. V novinách se o zrušení roboty píše furt, všichni o tom mluví a tenhle lump nechce nic slyšet, jen řve ”na panský holoto mazat.” Takže ho trochu proplesknem aby se mamlas probral, na zadek mu našviháme ať ví jak to chutná a možná ho vůbec vyštvem z Králík. Ovšem národním gardistům stačilo dát pár ran do vzduchu a už sedláčci upalovali domů k chudému obědu. To bylo taky zatím jediné použití gardistů, oni jinak jen pochodovali, seděli u piva, bafali fajfku a neplodně žvanili. Kdepak by se jim chtělo dělat revoluci, stavět barikády a ještě k tomu na nich bojovat. Na slunci, na dešti nebo v nepohodě? Však dá li pámbu dočkáme se. A vidíte, dočkali, už v druhém zářijovém týdnu s tou novinou kdosi přilít. Konec roboty, konec nevolnictví a svoboda je tady. Tak tohle stouplo mnoha lidem do hlavy více nežli pivo, kterým se na oslavu nalili. Ovšem většině se pivo vykouřilo z hlavy už druhý den, pouze pěti bývalým čeledínům pana hraběte ne. Opojeni svobodou nejpve zaskočili do Dvora, tam sebrali dvě husy a šli si je upéct na Výšinu. Druhý den šli opět sehnat něco k jídlu do Dvora, zrovna měli koš vajec nasbíraných, Honza nesl dva bochníky chleba, Vašek kolo sýra, když se mezi vraty objevil správce Pleskot. Řvát začal hned, jak bylo jeho zvykem, tak ho trochu hodně propleskli a zase šli nahoru na Výšinu. Jenže v polou kopce povídá Václav. ”Japak budem píct vejce? Husa to jo, ta šla píct na klacku, ale vejce nenabodneš, musíš mít kastrol. Jdem za starým Netopilem do pastoušky.” Hoši nemohli jít domů, žádný neměli, přespávali ve Dvoře v čeledníku, proto si museli skočit za Netopilem, aby jim kastrol půjčil. Jenomže stačili sníst pouze pár vajíček než pro ně biřici přišli. Jak to tak bývá šoupli hochy do šatlavy a nechali je tam čtrnáct dní o chlebu a vodě. Po čtrnácti dnech byl soud, nejprve si zapsali jejich jména. Václav

Hrouda, Honza Neufeld, Hans Hromádka, Josef Krapfeld a Martin Ludwiczek. Na to co ukradli se jich neptali, to věděli dobře, ale pak k nim držel dlouhou řeč purkmistr. ”To si pacholci myslíte, že teď po zrušení roboty a toho nevolnictví můžete krást jak chcete? To si myslíte, že vám patří majetek pana hraběte? Ne ne, hošánci, nepatří vám nic. Vy máte, pitomci, jen dvě ruce na práci a makat budete, rok budete dělat ve Dvoře a nedostanete ani šesták, přestože se teď bude za práci platit. Dokud si neodpracujete co jste způsobili za ztráty, budete takhle dělat a pak ještě musíte vydělat na pokutu, ta dělá patnáct zlatých a patnáct zlatých chce správce za to ztlučení. Tak teď vás odvedou do Dvora, a tam si vás, zmetci, už pohlídá správce Pleskot sám. Takhle to rozhodl pan hrabě.” Bylo to jak řekl purkmistr, na noc je správce zavíral do komory, přes den dělali a nadávali jak správci tak purkmistrovi. Leč přišlo jaro, nádherné teplé jaro, divoké husy letěli k severu, kluci na ně smutně koukali. ”Bejt husou Hansi, to by se letělo, zatím hnijeme tady, a kdo ví, kdy to splatíme.” ”Jo husou, ty trdlo, to bys moh bejt taky už sežranej.” Všude okolo se příroda probouzela a hoši se večer radili. Dlouho už v té komoře každý večer spřádali plány k útěku, dlouho toužili po svobodě a tady to vypadá, že budou dřít zadarmo do smrti. Osud rozhodl za ně paradoxně na prvního dubna. Apríl to je, ale na aprílový žertík tohle nevypadalo. Martin zrovna kydal hnůj a zlomil vidle. Šafář Horn stál zrovna kousek od něj, rychle popad ten kus zlomené násady a Martina přetáhl po zádech. ”Zmetku zatracená, co lámeš nářadí, copak tady kradem jako vy? To si ještě pořádně zamakáte nežli splatíte dluh. Vždyť jste vydělali sotva dvě zlatky za tu dobu co tu jste.” Chtěl ještě něco říci, ale Martin popadnul ten druhý kus s vidlemi a píchnul je hulákajícímu šafáři do břicha. Pětkrát je tam ještě zarazil nežli zarazil Hans jeho. ”Ty vole, cos to udělal? Za tohle je šibenice. Chytni ho za nohy a hodíme ho támhle do sena.” Zarovnali šafáře senem, nikdo je neviděl, nikdo mimo děveček ve Dvoře nebyl, tak si hoši osedlali každý jednoho koně, a uháněli k Jeřábu. Nyní sedí pět běženců na vrcholu Jeřábu a smutně koukají na sebe. Nemají nic mimo skromné oblečení, pět kradených koní, hlad, vztek a tušení, že je tímto časem honí spousta lidí. Zatím pravdu neměli, zatím je nehonil nikdo, protože mrtvý šafář nemohl vydat příkaz panským drábům k jejich pronásledování a na radnici probíhala porada. ”Jen si ty pacholky, pánové, hoňte sami, vojsko i finanční stráž jsou tu kvůli pašování a ne aby pronásledovali vrahy. Půl roku jste svobodní, robotovat

nemusíte a na honění vraha máte dost svých lidí. Městské biřice, městskou stráž, městskou hotovost a ještě sto dvacet vyparáděných kašparů v národní gardě.” ”Ne ne, pane obriste, vojsko je tady pro všechny a řekněte mě, jak všichni ti které jste jmenoval můžou honit raubíře? Vždyť to jsou chlapi bez výcviku, mnozí už jsou stářím slabí a skoro každý má svou práci nebo živnost. Vždycky co já pamatuju honilo lupiče vojsko, tak vás žádám o pomoc. Samozřejmě nebudu bránit jestli někdo bude na ně chtít jít, dokonce vám přidám pár biřiců, ale město nemůžu nechat bez ochrany.” Dohadovali se do večera, teprve když obrista nalili vínem a do ruky vsunuli váček se zlatem, svolil vyslat oddíl vojska. Že mládenci jeli k Jeřábu už věděl každý, ale, že se v noci přemístili do sněžnických lesů nevěděl nikdo. Tam na temeni Maliníku nyní sedí, opět koukají po sobě a mlčí. Teprve když je slunce po chladném ránu ohřálo začal řeč Václav. ”To jsme dopadli, co máme? Ani to pitomý křesadlo na rozdělání ohně. Ale věděl bych jak si pomoc. Je to tři dni co povídali písaři mezi sebou, že půjdou na pohřeb Falknerovi. To byl myslivec v Jedlově a já tu myslivnu znám. Tenhle Falkner vycpával zvěř a ptáky, já mu ty postřílený tam buď nosil, nebo vycpaný nosil zpátky. On tam žil sám, a tak barák bude prázdnej, tam si naberem co potřebujem.” Jeli hned, i s objížděním Moravy tam dorazili za pár hodin a bylo to jak Vašek předpokládal. Myslivna zavřená, nový myslivec ještě nebyl jmenován, tak se vybavili pro pobyt v přírodě a dokonce i potravin našli dobře na čtrnáct dní. Ani dvěma loveckými puškami visícími na zdi neopovrhli, i lovecký tesák si každý k pasu zavěsil, však jich Falkner měl pěknou sbírku. Museli to odvážet do lesa nadvakrát. a odvezli si lup až na Bílý kámen. Tam mudrovali co budou dělat. Co by dělali, kradli a to hlavně na pruské straně a hlavně Althanům na jejich velkostatcích. V Hovorově krávu, v Rosenthalu dva koně, v Roztoku koní pět, zato z Javorku odtáhli s dlouhým nosem. Tam na ně přímo čekali a hoši byli rádi, že utekli. Oni totiž ti panští pohunci nebyli tak hloupí a včas ostatní velkostatky varovali před možnou loupeží. Rozmrzelí se vraceli na Bílý kámen a nad Jedlovem se na ně usmálo štěstí. Ohrada a v ní takových třicet ovcí pobekává, ovšem pobekává na chlapa který pomalu chodí okolo ohrady, zlobily se holky ovečky, že je spát nenechá. Nedalo se nic dělat, chlapa chytli, trochu zmáčkli, povázali a dvě ovce píchli hned na místě. Zase sedí u ohně, tentokrát raději až na Podbělce, pečou jednu ovci, olizují se a čekají, až se maso dopeče. Martin zaharaší trsem staré trávy, trochu pobuší do země a na ten trs se natáhne. Honzovi a Josefovi to přišlo k smíchu. ”Co blbneš? To si naklepáváš peřinu?”

”Troubové, zítra je svatýho Jiří to vylézaj hadi a štíři. Co kdyby nějaká žoužel vylezla už dnes a štípnula mě.” Brání se Martin, on byl z nich nejmladší, nejslabší a vůbec takový oušlapek. ”Však by tě neubylo, takovejch kousanců už jsme zažili.” Václav točil rožněm, byl zticha a vraštil čelo, zadumaně hleděl do plamenů a za chvíli přestal i rožněm točit. Po chvíli do něj šťouchl Hans. ”Spíš? Beranem máš točit aby se nespálil a spát v noci. Uhni, teď s tím zatočím chvíli já.” Václav stále zadumaný se obrátí na Martina. ”Ty, Martine, je fakt zejtra Jiřího? Nepleteš se?” ”Je, proč bych se měl plíst, já si svatý pamatuju jak dou po sobě.” Pak se nacpali jehněčím co každý zmohl a znovu spustil Václav. ”Tak, teď si pořádně odpočinout a zítra v noci potrestáme pana správce Pleskota i zatracenýho hraběte. Buď se to povede nebo budem všichni viset na šibenici. Uděláme to takhle....” Den svatého Jiří projedli, prospali a teprve když se začaly natahovat stíny, jeli pomalu ke Králíkám. Obezřetně se ubírali polními cestami aby je nikdo nespatřil, háječkama se protahovali, každý les ku krytí využili, a tak, když ponocný troubil desátou hodinu, stanuli před Zámečkem. Hoši věděli kde má tenhle barák slabiny, a tak nežli by pes jitrnici schlamstnul už měli vypáčené okénko u záchodu. Záchodem vlezli do chodby a z chodby vysadili dveře do kanceláře vrchního správce. Popadnout těžkou truhlu byl trochu problém, museli ji nést čtyři, Martin otevřel hlavní dveře a pak už jen zdrhali k Výšině.

V Králíkách byl klid, nepočítáme li hulákání z hospody zvané Taverna. Tam hulákali všichni panští správci, podsprávci a písaři, protože dnes, na svatého Jíří, vybírali celý den daně. Celý den se dřeli s penízky a takový penízek sice sám není těžký, ale oni jich za den nashromáždili za několik set zlatých. Stalo se také tradicí, že po takto těžkém dnu zasedli k malému pohoštění, placeného vrchností a potom, když chytli slinu, tak se holt museli ožírat za své. Proto mohli hoši lupiči bez problému navštívit Zámeček a odklusat s těmi daněmi.

Taky klusali, nejprve ke koním, tam urazili víko od pokladnice, přeházeli měšce do brašen na nákladním koni a pak na koních klusali do markrabství Moravského. Kde se zarazili nikdo neví, ale určitě hodně daleko od Králík.

G Vesnice Orlice je dlouhá jako hladový rok, táhne se podle potoka Orlice do pěkné výšky a tam kde končí se říká bůh ví proč Ziegeschwanz. Tak na tomto Kozím ocase pod lesem stojí myslivna, kousek pod ní dva baráčky, ve spodním žije Šáchal a v druhém Wurzel, každý vlastní faganů bezpočet. Když se u nich nezastavíte, ono není o co stát, když tedy půjdete tři sta kroků dál přejdete přes potok zvaný Zlatý a to je hranice s Moravou. Od hranice nalevo pod cestou jsou taky dvě stavení, ale těm je lepší říci statky a ty patří k osadě Zlatý Potok. V prvním žije Totz s jedenácti dětma a ve druhém Richter, který těch harantů má jako apoštolů, to je přesně dvanáct. Tihle čtyři sousedi pijí krev hajnému Beckovi a jak tvrdí on, užírají mu život. Nedivte se, oni mu pytlačí v revíru a dnes nepotkáš zajíce na Kozím ocase ani jednoho, srnka jak vypadá myslivec už ani neví, kolik let žádnou neviděl, a přitom ten les se táhne přes Jeřáb až k Hanušovicím. Jo jeřábský les je nějaký les, tam by mělo být zvěře plno a nyní je pustý. Pustý je, ale hub tady najdeš jako nikde jinde a na těch houbách se jednou tihle čtyři potkali. ”Cos našel Šáchal, pochlub se, no vidíš, takovej pěknej hříbek jsem neviděl už alespoň dva dny. To budou řízky, viď?” ”Houbelec řízky, vejce doma není ani jedno, sádlo došlo v březnu a strouhanku bych si měl asi udělat z kůry, viď ty chytrej. Taky nemáš Wurzel viď, taky bude polívka, co?” ”Hele, Totz s Richtrem, vy teprve dete? Pozdě miláčci, už jsme to vybrali, jen si říkáme kde sehnat trochu tuku a to ostatní na řízky. Co vy na to strejci.” ”Víš, že si zrovna povídáme to samý, taky jsme si povídali, že na králickým panství by se určitě nějaký pašík našel. Třeba v panským statku dole na Orlici." Opravdu se tam našel, pěkně vykrmený tam na ně čekal, dokonce měl i věrného kamaráda který ho doprovodil na poslední cestě. Druhý den nastala mela, dvě ukradená prasata nelze schovat jako upytlačeného zajíce, proto panský drábi prolézali každé stavení až do půl Orlice. Tam vlezli k tkalci Kramovi, ten se namíchnul, dvoum otloukl hlavy o sebe a vyhodil je se řvaním o zrušeném poddanství. Od téhle příhody čtyři kamarádi chodili krást až k Rudě a Bohdíkovu. Přišel srpen, začala pouť na Hoře Matky Boží a tihle se vypravili do Boříkovic, Šáchal tam měl známého a od něho věděl, že na panském statku zůstanou jen dvě staré ženské, všechno ostatní potáhne s procesím do Králík na Mariaberk. Zatím co mnohá procesí supí alejí a křížovou cestou nahoru ke Klášteru, sousedé orličtí putují druhou stranou k Boříkovicím. Ještě poledne

není když se šátkam na hubě vtrhli do statku, každý si vybral jednu krávu a pomalu se šoulali k domovu. Co čert nechtěl uviděl je místní čeledín, ten si povídal s děvečkou nahoře na seníku a jen strejcům paty uviděl, hup na koně a letěl na Horu Matky Boží. Celá ta národní garda ve vyžehlených uniformách a pod paporem se tam producírovala, nedalo mnoho přemlouvání je poštvat na lupiče. Gardisti seběhli dolů k Maria Hilf Quelle, u toho pramínku se napili, taky se pomodlili aby jim Panenka Maria pomohla, pak utvořili rojnici napříč orlickým údolím a postupovali k Boříkovicím. Švarmlinie roztažená od Zaječáku pomalu až na Luzný musela zachytit těch osm volů, vlastně jen čtyři, klidně si povídali a vedli krávy polními cestami k domovu. Od kraje lesa na Kamenáči se na tu dálku zdálo, že čtyři mravenečci vedou čtyři slunéčka sedmitečná. I prostá děvečka od krav by musela vědět, že na tu dálku kule nedoletí, přes to kdosi vypálil a v tu ránu se dalo mimo krav všechno do pohybu. Garda běží od lesa dolů, lupiči naopak pádí k orlickému lesu, opodál jdoucí procesí prchá do všech stran a mezi tím lítají vypálené kulky. Přibíhali také gardisté z křídel rojnice, každý si chtěl vystřelit, každý toužil přispět k likvidaci nebezpečných lumpů a jak se to všechno mlelo, pálili do vlastních řad. K večeru sepisoval tajemník škody do protokolu. ”Jeden zastřelený neznámý žebrák, čtyři rozstřílené krávy z Boříkovic, šestnáct postřelených gardistů a jeden polní strašák rozsekaný šavlí.” Druhý den pochodovala garda k rekonstrukci zásahu pro jistotu beze zbraní. Na bitevním poli se ukázalo, jak byli všichni včera tak nalitíji, že si ani nepamatovali kde kdo šel, tak jim purkmistr vynadal hned a slíbil další příděl za tři dny. Pak si to rozmyslel a vzkázal po písaři, že je k dvacátýmu srpnu rozpouští a víc je nechce vidět. Sousedi loupežníci se vrátili domů silně otřeseni. Sklidili políčka s obilím, dosekávali a dosoušeli seno a přemýšleli o kopání brambor. Do té vesnické idylky přiletěl Totz s Richterem. Vpadli k Wurzelovi do dvora a Totz bez pozdravu hned mele. ”Jdem k Šáchalovi, člověče, to se budete divit co jsem se dozvěděl od švagra dole na Horní Hedeči.” Šáchal štípal dříví na dvorku, Totz vytáhl z kapsy objemnou láhev, podá mu ji a hned ze sebe sype tu novinu. ”Okus tuhle kořalku, dobrá, že, no podej dál a poslouchejte. U Prajzů tahle lahoda stojí ani ne polovinu co u nás. Povídal švagr, že ji nosí už dva roky a hospodský mu můžou ruce utrhat, ani se na všechny nedostane. Taky povídal, že už ho chytá regma a s tím se těžko utíká. Chtěl abych mu ji pomáhal nosit a já mu řekl, že bych věděl ještě o třech spolehlivejch chlapech. Povídal, že jemu je to jedno, víc chlapů víc unese a on nás jenom zaučí a bude chodit jenom když bude teplo. Pozítří odpoledne máme k němu přijít a než se setmí vyrazíme.”

Za šera od švagra vyrazili na Veselku, pak se prosmykli mezi Prostřední a Horní Lipkou na Roudný, po hřebeni se dostali na Výčnělek, tam ostražitě přešli státní hranici a rovnou do Naißbachu, kterému se dnes říká Potoček. Za dvě hodiny tu cestu pořídili a to se nijak nehnali, ono s těžkým rancem taky nejde moc spěchat. Rovnou do hospody je cesta vedla, v té hospodě, zrovna naproti kapličce stála, je uvítal hospodský Schmedler, on vedle krčmáře dělal taky kupce a zboží měl požehnaně. Richterův švagr vybalil ruksaky, vytáhl dlouhé lejstro a Schmedler nosil. Nosil přinesé do komory, do cimry přinášel jiné zboží a ruksaky se pomalu zase plnily. Kluci lupičský jen zírali, pili černé a sladké pruské pivo, vyptávali se na ceny a v duchu počítali. Správně si vypočítali, že když půjdou jednou za týden nakoupit do ciziny pěkně si pomůžou a do chalupy přibyde nějaký ten krejcar navíc. Od poutního kostela nad nimi se neslo půlnoční vyzvánění zvonů když se dole na Hedeči loučili se švagrem, domů to měli ještě slabou hodinku, tak za těhle pár hodin vyděli víc než za týden v lese. Sice jsou trochu unaveni, ale to v posteli do rána vyleží. Za týden vyrazili znovu, švagr jim cestou vypráví o strastech pašeráckého řemesla a poučuje o fíglech financů. Pomalu došli skoro na vrchol Výčnělku když švagříček syknul a ukázal trochu doleji, pašerácký učedníci nic neviděli, jen paseku slabě ozářenou měsícem, inu jsou to ještě zajíci zelení. ”Copak nevidíte jak se za stromem páří, někdo tam je a od huby mu de pára jak dejchá. Kdo umí nejlíp běhat?” Dohodli se, že Šáchal, když je před nedávnem gardisti hnali tak předběhl ostatní o pořádný kus. ”Tak nech ruksak tady, a jdi jako k tomu dechu a když na tebe vyskočí, zdrhej dolů s kopce a pak leť domů, potmě by jsme se nenašli a my půjdem zpátky podle toho jak to dopadne.” Dopadlo to dobře, hnal za sebou ty dva finance pomalu na Horní Lipku nežli jim utekl a ostatní to odnesli za něho, řeč je o paši. Od té doby už na lup ani nepomysleli, dokud jim nohy sloužily, tak jen pašovali a pašovat učili i vlastní děti. Občas si odseděli nějaký ten den v Pruském vězení, příští rok pro změnu ve věznici české, několikrát po nich financi i střelili, ale vysokého věku se dožili všichni čtyři. Poslední umřel roku 1889 Wurzel a od něho se lidi dozvěděli jak to bylo tenkrát v padesátým roce s loupežnickou bandou.

No a tohle pašování udělalo konec loupežnickejm bandám. Každý raději nosil paš nežli vlastní kůži na trh, protože je lepší být doma v teplým baráku se ženou a dětmi, nežli jako loupežník mrznout někde v lese.

G

G

G

Vesnice a města na české straně Česky Boříkovice Branná Králíky Letohrad Lichkov Ostrov

Německy Ullersdorf Goldenstein Grulich Geiersberg Lichtenau Nesselfleck

Hora Matky Boží Muttergottesberge Hovorově Kláštěr, Kopeček, Gotesberg, Mutrberg, Mariaberg

Hovorově Ulsdorf Goldenštain Grulich, Krúlich Kyšperk Lichtna Nésl, Néslflek Mutrgotesberg

Maria Hilf Quelle – Pramen Maria pomoz Pramen na cestě z Hedeče do Orlice, často navštěvovaný poutníky. Obce na německé straně. Německy spisovně Bobischau

Hovorově nebo český název Bobišov

Současný polský název Bóboszow

Breslaw Freiwalde Glatz Habelschwert Marienthal Mittelwalde Neißbach Schönau Schreibensdorf Steinbach

Vroclav Frejvald Kladsko Hablšvert Mariental Mitvald, Mezilesí Najsbach Smrčina Šrajbendorf Štajnbach

Wroclaw Lesica Kłodzko Bystryca Kłodzka Niemojow Międzylesie Potoczek Smreczyna Pisary Kamienczyk

Vesnice a města na české straně Česky Boříkovice Branná Králíky Letohrad Lichkov Ostrov

Německy Ullersdorf Goldenstein Grulich Geiersberg Lichtenau Nesselfleck

Hora Matky Boží Muttergottesberge Hovorově Kláštěr, Kopeček, Gotesberg, Mutrberg, Mariaberg

Hovorově Ulsdorf Goldenštain Grulich, Krúlich Kyšperk Lichtna Nésl, Néslflek Mutrgotesberg

Maria Hilf Quelle – Pramen Maria pomoz Pramen na cestě z Hedeče do Orlice, často navštěvovaný poutníky. Obce na německé straně. Německy spisovně Bobischau Breslaw Freiwalde Glatz Habelschwert Marienthal Mittelwalde Neißbach Schönau Schreibensdorf Steinbach

Hovorově nebo Český název Bobišov Vroclav Frejvald Kladsko Hablšvert Mariental Mitvald, Mezilesí Najsbach Smrčina Šrajbendorf Štajnbach

Současný Polský název Bóboszow Wroclaw Lesica Kłodzko Bystryca Kłodzka Niemojow Międzylesie Potoczek Smreczyna Pisary Kamienczyk