Logotyp a vizuál projektu

Logotyp a vizuál projektu

Negativní provedení logotypu

Pozitivní provedení logotypu

Lineární provedení značky

Libreto k výstavě

Rodokmen

Genealogie rožmberských vladařů

Známá starobylá legenda, nazývaná jako Pověst o dělení Růží, ač dochovaná v několika verzích, říká shodně toto: významný český šlechtic Vítek I. z Prčice rozdělil ve 12. století nashromážděné jmění mezi své syny, kteří poté založili vlastní rodové linie. S přidělenými statky, rozkládajícími se zejména na jihu Čech a zasahujícími až na jihomoravské pomezí, obdržel každý potomek i erb se společným motivem pětilisté růže: znamení se odlišovala barvou štítu a okvětních lístků. Podle kronikářských zpráv Vítek jednoho následníka upřednostnil: byl jím Vítek III. z Prčice a Plankenberka, který zdědil rodové sídlo svého otce s právem nosit titul vladaře domu a také rodový erb, červenou růži na stříbrném poli. Vnuk Vítka III., Vok I., si někdy kolem roku 1250 nechal vystavět nad řekou Vltavou hrad, nazvaný v duchu soudobé rytířské kultury: Růžová hora, Rosenberg, a od té doby se on i jeho následníci nazývali pány z Rožmberka nebo „z Růže“. Vok I. stál i u založení kláštera ve Vyšším Brodě: posvěcená půda kláštera se stala po tři staletí důstojnou hrobkou pro něj i pro další členy rodu. Po vymření krumlovské větve Vítkovců roku 1302 převzal jejich panství Jindřich I. z Rožmberka, přesunul rodové sídlo do Krumlova a českokrumlovský hrad se stává na další tři století rezidencí rožmberských pánů. Co způsobilo, že se Rožmberkové zapsali do českých dějin výrazněji než jiné panské rody? Byla to především soudržnost a pevný systém nástupnictví a správy rodového majetku. Jejich državy nebyly nejrozsáhlejší ani nejúrodnější, ale ucelené a odborně spravované. Po celou dobu existence rodu Rožmberkové zaujímali nejpřednější místo mezi českou šlechtou a zastávali nejvyšší dvorské funkce v Českém království: působili jako místodržící, nejvyšší komorníci i maršálové, nejvyšší purkrabí, drželi titul slezských hejtmanů, nevyhýbali se duchovním hodnostem. Sebevědomí a mocní, byli schopni vzepřít se i samotnému panovníkovi. Několikrát měli dokonce šanci získat královský titul: poprvé za Petra I. z Rožmberka, manžela vdovy po posledním českém přemyslovském králi Violy Těšínské; podruhé po husitských občanských válkách za vladaře Oldřicha II. z Rožmberka, kdy se po vymření vládnoucích Lucemburků hledal nový panovník na český trůn z domácích řad.

Vítek III. mladší z Prčice a Plankenberka, zakladatel rodu pánů z Rožmberka (+1236)

Poslední neúspěšný pokus o nástup Rožmberků na královský stolec je datován diplomatickým působením Viléma z Rožmberka při jednáních Habsburků o polský trůn, kdy si získal respekt polské šlechty a sám byl navržen na kandidáta na polského krále: na to ovšem habsburská císařská dynastie nikdy nemohla přistoupit. Do obecného povědomí se zapsali zejména poslední Rožmberkové, Vilém a Petr Vok. Jejich vládu provázela ohromná hospodářská prosperita, kulturní i politický rozmach, ale také narůstající zadluženost dominia, jež posléze donutila posledního vladaře Petra Voka rozprodávat rodové državy. Nejbolestnější ztráta přišla v roce 1601, kdy Rožmberkové přicházejí o rodové sídlo, zámek v Českém Krumlově. Krumlov připadl císaři Rudolfu II. Habsburskému a rožmberskou rezidencí se stala Třeboň, kde Petr Vok v roce 1611 umírá. Smrtí Petra Voka se uzavřely dějiny „pánů prvních po králi“, Rožmberků.

Vok I. z Rožmberka, český nejvyšší maršálek, správce Horních Rakous, zemský hejtman ve Štýrsku (+1262) Jindřich I. český nejvyšší komorník a purkrabí pražský, dědic pánů z Krumlova (+1310) Petr I. český nejvyšší komorník, zemský hejtman v Čechách (+1347) Oldřich I. (+1390) Jindřich III. nejvyšší purkrabí pražský (+1412) Oldřich II. nejvyšší purkrabí pražský (+1462) Jindřich IV. vrchní hejtman ve Slezsku (+1457) Jan II. nejvyšší český komorník, vrchní hejtman ve Slezsku (+1472) Jindřich V. (+1489) Vok II. zemský hejtman v Čechách (+1505) Petr IV. zemský hejtman v Čechách (+1523) Jindřich VII. (+1526) Jan III. nejvyšší převor řádu johanitů v Čechách (+1532) Jošt III. (+1539) Petr V., zvaný Kulhavý (+1545) Vilém, český nejvyšší komorník a purkrabí pražský (+1592) Petr Vok (+1611)

Nejvýznamnější z rodu

Mecenáši a podpora umění

Vok I. (? – 1262). Stál u zrodu rožmberské větve pánů z Růže. Zakladatel rodového sídla, hradu Rožmberka a fundátor Vyšebrodského kláštera. Nejvyšší maršálek Království českého, správce Horních Rakous. Po boku krále Přemysla II. Otakara bojoval v bitvě u Kressenbrunnu; za svou podporu obdržel od krále funkci zemského hejtmana ve Štýrsku.

Rožmberští velmoži vždy přáli kulturnímu rozkvětu svých panství: vrchol představovala doba posledních vladařů Viléma a Patra Voda. Štědrými finančními i pozemkovými dary, také patronací a přímluvným slovem podporovali bezpočet institucí i jednotlivců. Na jejich dvoře se dařilo umělcům, literátům i hudebníkům, bohužel také různým šarlatánům a podvodníkům.

Oldřich II. (1403 – 1462). Bezohledný politik, obratný diplomat a intrikán. Jako nesmiřitelný odpůrce husitů stál dlouhá léta v čele české katolické šlechty. Využil oslabení královské moci k rozšíření a posílení dominia; prospěch i postavení Rožmberků včetně uzákonění nedělitelnosti rodových držav si neváhal pojistit královským potvrzením četných údajných starých privilegií. Tyto ve skutečnosti padělky, takzvaná „Oldřichova falza“, byla zásluhou rožmberského vladaře zanesena i do Zemských desk a až do konce vlády rodu nebyla zpochybněna.

Petr IV. (1462 – 1523). Český zemský hejtman. Inspirován studiemi v italské Bologni, zasloužil se o uvedení renesančních prvků na český jih. Svůj politický vliv využil k potvrzení výsadního postavení Rožmberků mezi panskou obcí a zaznamenání tohoto privilegia i do Vladislavského zemského zřízení.

Vilém (1535 – 1592). Představitel tolerantní katolické šlechty, nejvyšší komorník a purkrabí Království českého. Od španělského krále Filipa II. za své zásluhy obdržel řád Zlatého rouna, nejvyšší vyznamenání, jaké se mohlo katolíkovi dostat.. Kandidát na polský královský trůn, na vrcholu moci neoficiálně označovaný za českého místokrále. Rozšířil rožmberský rodový znak o atributy rodu Orsini, které měly potvrzovat příbuznost Rožmberků s touto starobylou italskou šlechtou. Ani v jednom ze čtyř manželství se nedočkal vytouženého potomka.

Petr Vok (1539 – 1611). Nikdy nedosáhl politického postavení ani vážnosti svého bratra Viléma, po jehož smrti se stal posledním vladařem rožmberským. Zdědil však také obrovské dluhy, což ho donutilo rozprodat většinu majetku včetně rodového sídla v Českém Krumlově. V roce 1611 po vpádu pasovských vojsk nechal zmincovat rožmberský rodinný poklad. Peníze použil na výplatu žoldnéřů a tak uchránil obyvatele jižních Čech před dalším rabováním vojáků. Smrtí Petra Voka vymírá po meči rod pánů z Růže.

Viléma z Rožmberka již v mládí okouzlil duch renesanční Itálie a to jej ovlivnilo na celý život. Českokrumlovský hrad přebudoval na reprezentativní zámeckou rezidenci, nedaleko Netolic vybudoval po vzoru italské renesanční vily své letní sídlo Kratochvíle. Spíše praktického založení, nebyl nadšeným obdivovatelem umění jako jeho bratr Petr Vok: hudbu však miloval. V roce 1552 nechal zřídit slavnou Rožmberskou muziku. „… Pan vladař, navrátiv se z Vlach, vesele masopust na Krumlově kvasil a muziku v Čechách, při kteréž dosti vesel s jinými pány a přáteli svými, ráčil sobě najíti…“ Rožmberkové byli tak jedním z mála šlechtických rodů, u kterého je doložena existence instrumentálního hudebního souboru. Kdo jiný by splňoval představu o renesančním kavalírovi lépe než Petr Vok. Ze své kavalírské cesty po Evropě si přivezl lásku k umění a sám začíná sbírat umělecká díla a podporovat jejich autory. Soubor uměleckých předmětů a kuriozit, které nashromáždil, konkuroval dokonce proslavené kunstkomoře císaře Rudolfa II. Vokův zájem o historii a literaturu vyvrcholil, když se již jako zralý muž stal po smrti svého bratra Viléma vladařem domu rožmberského. Ještě na Krumlově založil rozsáhlou knihovnu čítající nejméně deset tisíc svazků; po přenesení sídla na třeboňské panství dal vystavět první účelovou knihovní stavbu na českém území. Ve své závěti si Petr Vok přál, aby knihovna připadla Rožmberky založené škole v Soběslavi: jeho vůle však nikdy nedošla naplnění.

Libreto k výstavě

Alchymie

Dolování a mincovnictví

Druhá polovina 16. století bývá nazývána zlatým věkem alchymie. Vedle císaře Rudolfa II. Habsburského byl jejím nevýznamnějším příznivcem právě Vilém z Rožmberka. Kolem rožmberského dvora vzniká po Praze druhé velké centrum hermetických a alchymistických snah. Nadšení učenci i prohnaní podvodníci bádají nejen v pražském rožmberském paláci, ale i na různých místech Vilémova jihočeského dominia - na Třeboni, v Prachaticích, zejména však v Českém Krumlově, který bývá nazýván jihočeskou Mekkou alchymistů. V okruhu rožmberských alchymistů působil třeba známý český lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku: ten pro své rozsáhlé odborné kvality vystupoval i v roli posuzovatele alchymistických uchazečů.

Okolí města Český Krumlov má bohatou hornickou minulost a tradici těžby nerostů a kovů včetně mincovních. Drahý kov zpracovaný na mince byl používán jako přímé platidlo a pro šlechtu byly zisky z jeho těžby velmi lukrativní. Od druhé poloviny 15. století lze zaznamenat zvýšený zájem aristokratů o tento druh podnikání. Z oné doby pocházejí falza Oldřicha II. z Rožmberka, připisovaná králi Přemyslu Otakaru II. a prvním Lucemburkům: zmíněné listiny přiznávají Rožmberkům horní regál, tedy právo na vlastnictví všech drahých kovů, vytěžených na jejich pozemcích. Tyto výhody umožnily nebývalý rozkvět dolování na Českokrumlovsku, který vyvrcholil během prvních desetiletí 16. století

Za Vilémovy vlády na Třeboni pobýval známý alchymista Edward Kelley: po tom, co vladaře údajně vyléčil z těžké nemoci, se jeho sláva začala šířit mezi šlechtou a brzy se o jeho umění dozvěděl i císař Rudolf II. Kelley žil od té doby střídavě v Praze a v Třeboni a sloužil dvěma pánům. Svědkové vyprávěli, že na vlastní oči viděli, jak před císařem proměnil kov v ryzí zlato a tak si získal panovníkovu náklonnost.

Celá druhá polovina 16. století se nesla ve znamení neustálých pokusů Viléma a Petra Voka o rozpoutání nové „stříbrné horečky“, avšak investované peníze nepřinesly výraznější efekt.

Co bylo hlavním úkolem alchymisty? Pro náročné renesanční šlechtice především vytvoření kamene mudrců, červeného prášku či tinktury k proměně obyčejných kovů, zejména olova ve zlato. Pod vznešeným názvem elixír života, vytouženou tinkturou mnoha šlechtických mecenášů se mohl skrývat také „jen“ prostředek na povzbuzení mužné síly hostitele, jež by mu pomohl zplodit kýženého dědice. Centrum alchymistické laboratoře tvořila pec, kde hořel věčný oheň. Neodmyslitelnou součástí místnosti bylo i velké množství skleněných i hliněných baněk, kleště, dmychadla, kotlíky a různé tajemné rekvizity, z nichž bývala na čestném místě lidská lebka. Alchymista pracoval s bylinkami, kořením, mlékem, ale i krví nebo lidskými a zvířecími výměšky.

Mezi nejznámější počiny k obnově slávy a výnosnosti krumlovského dolování patří tzv. Horní obdarování, kterým Vilém z Rožmberka povolil domácím i zahraničním podnikatelům na 15 let svobodné kutání a velké výhody na nálezném, a v roce 1607 Petrem Vokem vypracovaný návrh na povznesení českého hornictví. Rentability důlního podnikání z přelomu 15. a 16. století se už ale dosáhnout nepodařilo. Rožmberkové, jako nejpřednější z velmožů Českého království, vyjádřili svou rodovou prestiž a ekonomickou sílu také ražbou vlastní mince a to ve slezském horním městě Rychleby. S rychlebskou mincovnou bylo totiž spojeno prestižní mincovní právo, které si nechal Vilém z Rožmberka znovu potvrdit od císaře Rudolfa II.

Po vzoru svého pána se věnoval alchymii též známý zakladatel rybníků a rožmberský regent Jakub Krčín. Zájem o alchymii projevoval i Petr Vok z Rožmberka, měl k ní však spíše skeptický přístup a nikdy jí nevěnoval tolik času ani financí jako jeho bratr.

V únoru roku 1582 vyšly z rychlebské mincovny první rožmberské zlaté dukáty; na jedné straně s erbem sv. Kryštofa, na druhé straně s emblémem Rožmberků. stříbrné mince Rožmberkové běžně nerazili, třebaže měli podíly na stříbrných dolech po celých Čechách. V ražbě dukátů pokračoval po Vilémově smrti Petr Vok, v roce 1595 však pro ztrátovost ražbu zastavil a roku 1599 město Rychleby i s mincovnou prodal. Tím se rožmberské mincovnictví definitivně uzavřelo.

Neduhy a nemoci

Písemnosti

O chorobách šlechticů a jejich léčení informuje řada zdrojů. Velmi podrobný pohled přinášejí dopisy, a to nejen soukromé, důležitost dobrého zdraví vyplývá i z ryze úřední neosobní korespondence: málokdy chybí v úvodu psaní vinšování dobrého zdraví adresátovi, které se často opakuje i v pozdravu na rozloučenou. Své zdravotní problémy a neduhy šlechtici podrobně rozebírají ve svých denících; o onemocněních rodiny vladaře dominia můžeme číst v pamětních nebo kronikářských zápisech. Jak moc se odlišoval přístup k nemocem před staletími a dnes?

Jedním z největších historických klenotů uložených v archivech České republiky je sbírka Historica Třeboň. Unikátní soubor archiválií k dějinám zemí Koruny české i sousedních zemí se dochoval v archivu pánů z Rožmberka a jejich následníků, Švamberků. Rožmberkové shromáždili množství různorodých písemných dokumentů, jejichž význam objevil při svém studiu v třeboňském archivu František Palacký. Z jeho podnětu byly z rožmberského archivu vyčleněny nejvýznamnější kusy a z nich byla vytvořena sbírka Historica. Více než osm tisíc písemností bylo uspořádáno chronologicky: nejstarší archiválie je datována rokem 1216. Z Informací, uložených v této výjimečné sbírce pramenů, čerpala a stále čerpá dlouhá řada nejen českých historiků.

Základní opatření se příliš nelišila od současných: klid na lůžku, teplo, dostatek tekutin. Za univerzální léčivý nápoj bylo pokládáno ohřáté víno s přísadami bylin nebo koření: rovněž pivu byly připisovány ozdravné účinky. Menší poranění dovedl ošetřit lazebník nebo ranhojič: ti také pouštěli žilou, přikládali pijavice, narovnávali vykloubené ruce a nohy nebo trhali zuby. K nejrozšířenějším způsobům léčby patřilo pouštění žilou, přikládání pijavic nebo baněk. Obdobně jako cílené vyvolávání silného pocení, průjmu nebo zvracení souviselo s přesvědčením, že „odpuštěním“ škodlivých látek z těla odejdou také jedy způsobující nemoc a churavému se uleví. Nezřídka ale měly tyto drastické procedury opačné účinky a vysílenému nemocnému ještě víc ublížily. Nesprávné stravovací návyky, málo pohybu a nadměrná konzumace masa byly příčinou řady chorob: šlechta trpěla často dnou, zažívacími a střevními potížemi. Nejobávanější nemocí, která v pravidelných vlnách postihovala evropské země od 14. až do počátku 18. století byl mor. Kdo měl kam, utíkal před „povětřím morovým“ co nejdál od postiženého města nebo panství. Možnost uvolnit znavené údy a mysl i prostor pro společenská setkání poskytovaly lázně: pro celkovou regeneraci organismu nabízely koupele, zábaly a očistné pitné kúry. Oblíbeným místem Viléma i Petra Voka z Rožmberka byla Dobrá Voda v novohradském panství; už od 15. století měla své lázně také rožmberská Třeboň, využívající k léčbě pacientů slatinu z okolních rašelinišť.

Už ve 14. století fungovala na rožmberském dvoře v Českém Krumlově kancelář, kde vznikaly listiny a která později vyřizovala další úřední agendu. Základ pozdějšího rožmberského archivu byl položen počátkem 15. století, kdy byly do bezpečí hradu Českého Krumlova svezeny písemnosti i z jiných míst, aby zde byly ochráněny před pleněním husitských vojsk. Originály důležitých písemností, které právně zabezpečovaly rožmberský majetek a výsadní postavení rodu v království, našly útočiště v kapli krumlovského hradu. Jako pojistka v případě jejich zničení byl v šedesátých letech 14. století sestaven kopiář listin a privilegií, později nazvaný „Rožmberský kodex marientálský“. Počátky slavné rožmberské knihovny lze vysledovat již ve 14 století: největšího rozkvětu se dočkala za posledních Rožmberků, Viléma a zejména Petra Voka, kdy svými deseti tisíci svazků představovala možná největší šlechtickou knihovnu Evropy. Osud knihovny po vymření rodu byl tragický. V posledním roce třicetileté války byla odvlečena jako kořist švédských vojsk za hranice země. V současné době je jádro rožmberské knihovny uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu a další stovky svazků jsou rozptýleny v knihovnách po celé Evropě; většina knih ale zmizela beze stopy. O inventarizaci rožmberského archivu i knihovny se zasloužil především dvorní archivář a životopisec Václav Březan. Po prodeji Českého Krumlova se rodinný archiv Rožmberků stěhuje spolu s Petrem Vokem na třeboňský zámek, kde zůstal v držení dědiců panství: Švamberků a posléze Schwarzenbergů. Dnes jsou rožmberské písemné památky součástí archivních fondů Státního oblastního archivu v Třeboni. Zahrnují nejen písemnosti úřední provenience, panovnické listiny, privilegia, účetní materiály, mapy a další nepřeberné množství dokumentů, ale také korespondenci, deníky a další prameny osobní povahy.

Libreto k výstavě

Pivovarnictví

Pověsti, zkazky, legendy

Pivo se vařilo na rožmberských sídlech odjakživa, dlouho ale šlo jen o produkci pro vlastní potřebu. Zisky z piva plynuly majiteli panství ve formě výběru poplatků z městských pivovarů a krčem. Obrat nastává v 15. století; šlechta si začíná uvědomovat ekonomický efekt pivovarnictví a sama se aktivně zapojuje po podnikání. Od 16. století pak rostou panské pivovary jako houby po dešti. Za panování předposledního vladaře Viléma z Rožmberka existovalo na území dominia čtyřiadvacet panských pivovarů a obchod pivem představoval největší zdroj příjmů jednoho každého rožmberského panství, snad s výjimkou třeboňského, kde se o tento primát pivovarnictví dělilo s rybníkářstvím.

K nejznámějším patří pověst o Bílé paní Rožmberské. Za její předobraz je považována Perchta, dcera Oldřicha II. z Rožmberka, provdaná v roce 1449 za moravského šlechtice Jana V. z Lichtenštejna. . Manželství bez lásky, uzavřené ze strany ženicha s vidinou tučného věna, bylo od počátku nešťastné pro obě strany. Perchta v rodině svého manžela strádala psychicky i fyzicky. Před svou smrtí ji prý manžel prosil o odpuštění, ale ona odmítla a Jan z Lichtenštejna ji za to proklel. Od těch dob obchází duch nešťastné Perchty rožmberské hrady a zámky: její zjevení ohlašuje významnou událost v životě rodu. Má-li červené rukavičky, přijde požár, bílé předznamenávají radostnou událost – svatbu nebo narození dítěte, černé rukavičky věští smrt.

K největším producentům rožmberského piva se řadily pivovary v Krumlově a Třeboni. Největší a nejvýnosnější podnik však neležel v jižních Čechách, ale byl jím nový pivovar, postavený před rokem 1579 na vzdáleném rožmberském panství v Roudnici nad Labem. Pivo nebylo jen nápojem, jak ho známe dnes: stejný význam mělo při kuchyňské přípravě pokrmů, zejména polévek a omáček. Nejvíce se vařila piva pšeničná „bílá“, méně ječmenné pivo „červené“ také zvané „staré“ nebo „hořké“ – silnější, dražší ležák. Zpeněžit se dal i slad a pivovarské kvasnice. Každý pivovar sestával z několik základních provozů. Na počátku je humno, kde z rozprostřeného obilí zvlhčováním a naklíčením vznikal budoucí slad. Naklíčenou surovinu bylo nutno usušit a převézt k semletí do pivovarského mlýna. Srdce pivovaru tvořila varna, kde se rozemletý slad s dalšími ingrediencemi včetně chmele dále zpracovával: vařil, cedil a ochlazoval. Po vykvašení na spilce se pivo stáčelo do sudů nebo věrtelů a putovalo buď ke konečnému spotřebiteli nebo na uskladnění. Základní zařízení pivovaru představovaly měděné pánve (kotle) na vaření piva, rozmanité kádě, konve, sudy a soudky; také nálevky, síta, míchadla, měrky na obilí a nejrůznější drobné náčiní. Vrchní dozor nad pivovarem držel hejtman panství, nad výrobou bděl sládek, první osoba v pivovaře. Z dalších profesí zde byli sladovníci, šrotýři obilí, vařiči, spileční, valeči sudů, bednáři či myčky sudů.

S Bílou paní Perchtou souvisí další vyprávění: často za nocí, když usnuly chůvy, sama hlídala a konejšila děti svých příbuzných. Velikou péči věnovala poslednímu potomku svého rodu Petru Vokovi. Jedné noci přistoupila ke kojné a pravila jí: „Pečuj o dítě a až dospěje, vypravuj mu o tom, jak jsem je milovala. A ukaž mu místo, kudy jsem k jeho kolébce přistupovala a opět odcházela.“ Poté se naklonila se nad kolébku, políbila dítě a zmizela ve zdi. Od té doby se již na zámku neobjevila. Když Petr Vok dospěl, dal probourat zeď, v níž Bílá paní zmizela,a prý našel v těch místech veliký poklad. Výše zmíněný Oldřich II. z Rožmberka je považován za otce legendy o italském původu Rožmberků a jejich spřízněností se starobylým italským knížecím rodem Orsini (Ursini). Fikci dovedl do dokonalosti Vilém z Rožmberka, který rozšířil rožmberský erb o atributy rodu Orsini; od 16. století jsou také v českokrumlovském hradním příkopu chováni medvědi, erbovní zvíře Orsiniů. Ke staré lípě na nádvoří kláštera ve Zlaté Koruně se pojí pověst, že zde husité v 15. století oběsili několik zdejších mnichů. Na památku zmučených rostou od té doby na stromě listy ve tvaru mnišské kápě. Vyšebrodská klášterní hrobka je místem, kde jsou pohřbeni téměř všichni Rožmberkové. Pověst praví, že i po smrti sedí kolem stolu: aby symbolizovali rodinnou pospolitost; společně očekávali zmrtvýchvstání; i po smrti zůstávali hrdými pány jako za své vlády. Nedávné archeologické výzkumy však zklamaly milovníky záhad, neboť prokázaly, že Rožmberkové byli, stejně jako jiní smrtelníci, pohřbeni v rakvích a dokonce ani neleží v jediné společné hrobce.

Rozsah a majetek panství

Rybníkářství

Roku počátkem 15. století přebíral Oldřich II. z Rožmberka patnáct statků, k nimž patřilo 6 měst, 22 městeček a téměř 500 vesnic. Takový pozemkový majetek, soustředěný v rukou jednoho velmože, neměl v českých zemích obdoby. Ucelené jádro tvořily jihočeské državy Dívčí Kámen, Velešín, Rožmberk, Krumlov, Vítkův Hrádek a sousedící rakouské panství Haslach. Ostatní panství byla více méně rozptýlena po jižních Čechách, ale zasahovala až do Čech středních: takové rozložení majetku nebylo nijak výjimečné, znamenalo ovšem obtížnější správu i častější spory o hraniční území. Právě Oldřichem II. začíná systematická snaha Rožmberků o scelování majetku.

První rybníky na jihu Čech zakládají snad již v 11. – 12. století mnišské řády, kolonizující krajinu, pokrytou dosud lesy a močály. Přebytečná voda byla sváděna do přírodních i uměle budovaných nádrží a na odvodněných a vyklučených plochách zakládána hospodářství. Nejinak činil mocný šlechtický rod Vítkovců, od 12. století spravující jihočeské příhraniční oblasti, a jejich dědicové, páni s erbem Růže - Rožmberkové. Od počátku poskytovala Rožmberská panství ideální podmínky pro zakládání vodních děl: široká údolí, mírné terénní nerovnosti, pomalu tekoucí potoky s dostatkem vody – stačilo jen přehradit příhodnou lokalitu a rybník byl na světě.

Kolem poloviny 15. století staletý proces arondace rožmberského dominia koupí, směnou i násilným převzetím vyvrcholil. Oldřich II. využil neustálených poměrů v zemi během husitských válek: o některé statky přišel, získal však další zboží v jižních Čechách. Od krále Zikmunda si vymohl zástavu bohatého majetku kláštera Zlatá Koruna včetně městečka Netolic a dočasně držel i královský hrad Zvíkov.

Za nejstarší velké rybníky jsou pokládány Dvořiště a Bošilecký, Záblatský a Ponědražský, zbudované již ve 14. století. Po dočasném útlumu během husitských válek dochází v polovině 15. století opět k obnovení zakladatelské činnosti a od přelomu 15. a 16. století se rybníkářství stává spolu s pivovarnictvím nejdůležitějším zdrojem příjmů rožmberských panství

Následující roky se nesou ve znamení rozkvětu po přestálých válečných útrapách. Rozvoj zemědělství napomohl znovuoživení trhu rožmberských měst a městeček; o rozkvětu vesnic vypovídají překrásné stavby pozdně gotických kostelů, díla rožmberské stavební huti. S vládou Petra IV. přichází nová fáze budování dominia: Rožmberkové si osobují dohled nad organizací obchodu a začínají podnikat. Petr IV. se bohužel potomků, kteří by kráčeli v jeho stopách, nedočkal. Na konci života se dostal do sporů o majetek se svými následníky, synovci Petrem V. a Joštem, které vyvrcholily tím, že duševně nemocný Petr IV. odkázal velkou část panství svému příteli Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu. Tento čin měl za následek pozdější vleklé spory o rožmberské dědictví mezi Rožmitály a Rožmberky. Roku 1551 se ujal vlády nad rožmberským majetkem Vilém z Rožmberka, významný politik i hospodář. S pomocí regenta Jakuba Krčína vytvořil síť prosperujících podniků, ani výtěžek z nich však nestačil pokrýt stále rostoucí finanční potřeby dominia, tím méně umořovat úroky z půjček a úvěrů. Svému bratru Petru Vokovi po své smrti v roce 1592 zanechal obrovské, leč nesmírně zadlužené panství.

Za výstavbu vodního díla zodpovídal mistr rybníkář: od vyhledání lokality a vyměření, přes řízení stavebních prací až po výpočet kapacity rybníka a jeho osazení správným počtem ryb. Nejvýznamnějšími fišmistry v rožmberských službách byli Štěpánek Netolický, Ruthard z Malešova a rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan. Třeboňskou rybniční soustavu dodnes propojují dva umělé kanály. Unikátní stavby zásobují rybníky čerstvou vodou a zajišťují plynulou regulaci výšky hladiny. Starší Zlatá stoka, dokončená Štěpánkem Netolickým roku 1518, byla svými 45 km ve své době nejdelším umělým náhonem ve střední Evropě. Stavitelem Nové řeky o délce 14 km, která odvádí přebytečnou vodu z Lužnice do Nežárky, byl v roce 1584 - 1587 Jakub Krčín. Jádro třeboňské rybniční soustavy bylo v roce 2002 vyhlášeno za národní kulturní památku; zahrnuje Zlatou stoku, Novou řeku a dva z nejznámějších a největších rybníků: Rožmberk a Svět. Po mohutných hrázích, lemovaných staletými duby vedou desítky kilometrů turistických i cyklistických tras. Přitom většina starých rožmberských rybníků dosud slouží svému původnímu vodohospodářskému účelu.

Libreto k výstavě

Správa panství

Zakladatelé a stavitelé

Ve středověku bylo každé panství víceméně samostatnou správní jednotkou, zastřešenou pouze osobou majitele jako vrchního správce. Od 15. století mluvíme o dvou rovinách vrchnostenské správy: centrální a lokální. Nejvyšším vrchním úředníkem pro všechna rožmberská panství byl krumlovský purkrabí: jeho kompetence zahrnovaly převážně záležitosti hospodářské a vojenské. Od 16. století jeho místo zaujímá krumlovský kancléř, spravující finance i hospodářství: přibližně od poloviny 16. století se jako hlavní správce rožmberského dominia objevuje nejvyšší hejtman, též nazývaný regent. Nejdéle, dvacet let, v této funkci působil Jakub Krčín z Jelčan: roku 1578 stál u zrodu nejdůležitější instituce rožmberské správy, krumlovské buchhalterie. Po jeho odchodu v roce 1589 již žádný další úředník nedosáhl takového významu a moci.

Hospodářské zázemí Rožmberkům umožňovalo velkorysý stavební rozmach dominia. Zkušenosti z cest po Evropě zúročili při přestavbách původních gotických hradů a městeček ve skvostná pohodlná sídla, dýchající duchem renesanční Itálie. Kolébkou rodu je hrad Rožmberk, který založil Vok I. před rokem 1250 na důležité obchodní stezce z Čech do Rakous. Rožmberk, patřící mezi nejstarší hrady jižních Čech, prošel v 16. století rozsáhlou renesanční přestavbou a další úpravy následovaly v 18. a 19. století. Nedaleko Rožmberka, vzhůru proti proudu řeky Vltavy, leží zřícenina nejvýše položeného hradu v Čechách, Vítkův Hrádek. Byl založen v polovině 13. století Vítkem z Krumlova jako správní a obranné středisko nově osídlené oblasti a po vymření krumlovské větve Vítkovců přešel v roce 1302 do vlastnictví rodu Rožmberků.

Správu lokální, tedy jednotlivá panství, řídil ve starších dobách purkrabí. od 16. století se do popředí dostává hejtman, jakýsi mezičlánek mezi řadovým služebnictvem a pánem, resp. regentem. Podléhal velmoži, spravoval soudnictví, hospodářství i finance, rozhodoval poddanské pře, obnovoval vesnické i městské rady. Praktické provádění vrchnostenských instrukcí obstarávali úředníci: purkrabí zajišťoval vlastní chod sídla a v nepřítomnosti hejtmana mohl přebírat jeho pravomoc. S rozvojem vrchnostenského podnikání roste počet písařů a roste jejich specializace: obroční písař pro evidenci oběhu obilí; pivovarský, rybní, mlýnský, stavební a další. Tradiční zdroj příjmů šlechty, peněžní a naturální dávky, vybírané od poddaných přestává postačovat, s novověkem přichází nový typ aristokrata – podnikatel. Zvýšený koloběh peněz a složitější finanční operace vedou ke změně účetního systému, rozvíjí se byrokracie a roste moc úřednictva. Hospodářské dvory, dříve využívané jen pro vlastní potřebu, začínají vynášet. Největší profit přináší rybníkářství a pivovarnictví; zintenzivňuje se také zemědělská výroba, především chov obcí pro mléko a vlnu. Mimo zemědělství šlechta provozuje cihelny, vápenky, lesní hospodářství, pily a sklárny. V příhodných lokalitách vzkvétalo zahradnictví, ovocnářství a vinařství.

Hrad a zámek Český Krumlov právem náleží svou rozlohou i jedinečným architektonickým vývojem mezi evropské unikáty. Před rokem 1250 založený gotický hrad přešel po vymření pánů z Krumlova v roce 1302 královským privilegiem do rukou Rožmberků a na tři staletí se stal jejich rezidencí. Označení „Český“ se v souvislosti s Krumlovem začalo používat od 15. století. Zámek Kratochvíle nechal vystavět roku 1583 Vilém z Rožmberka jako své letní sídlo po vzoru italských renesančních vil. Zajímavostí je, že pro bažinaté podloží nebylo možno vykopat základy, takže celá stavba stojí na olšových a dubových pilotech, které vlivem vlhka postupně zkameněly. Velkorysá obora pro zvěř kolem zámku patřila k největším v Čechách. Na místě honosného třeboňského zámku stával ve 14. století kamenný hrádek: tehdy původní poddanskou osadu zakoupili Rožmberkové a povýšili ji na město, které se začalo rychle rozvíjet. V 16. století se hrad, výrazně přebudovaný již Vokem I. po roce 1479, mění v renesanční zámek. Dalších změn a rozšíření doznal zámek i město za Petra Voka, který do Třeboně natrvalo přesídlil. Roku 1497 vzniká proslavená rožmberská stavební huť, z níž vzešla vynikající skupina jihočeských pozdně gotických kostelů: k nejvýznamnějším patří chrámy v Dolním Dvořišti, Hořicích na Šumavě, Rožmberku či impozantní kostel sv. Maří Magdalény v Chvalšinách.

Gastronomie

Svatby a pohřby

Na stůl rožmberského velmože se dostávaly potraviny několika cestami: k produktům z domácích trhů a vlastních hospodářských dvorů přibývalo zboží luxusní, dovážené nejčastěji z blízkých rakouských měst, ale i z Uher či Orientu. Stravu všedního dne představovaly polévky, omáčky, kaše a nikdy v ní nescházelo maso. Běžné pokrmy, konzumované po většinu roku, se měnily s církevními svátky a posty: připomeňme bezmasé anebo speciální velikonoční a vánoční krmě, jež se často v nezměněné podobě dochovaly až do současnosti. Výrazně bohatší byla jídla o masopustu a slavnostech, kdy se v zámku pohybovalo větší množství hostů. Vždy muselo být jídla dostatek nebo spíše nadbytek: bohatě pohostit všechny, kdož se nalézali při dvoře, bylo záležitostí prestiže a reprezentace pána domu.

Svatba i pohřeb patří mezi dávné rituály s pevně stanovenými pravidly. Spolu s křtinami jsou sňatky a smuteční ceremoniály především společenskou a reprezentativní událostí, příležitostí k setkáváním příslušníků stejné sociální vrstvy, prostorem k politickým a dalším jednáním. Pohřeb i svatbu řídil ustálený protokol, který přesně vymezoval ráz a pořádek dané slavnosti: posloupnost jednotlivých aktů, dané oděvy včetně jejich stylu a barvy, menu slavnostní hostiny. Pečlivě vybraní hosté si z těchto setkání odnášeli pamětní mince, které nechávala razit zejména vyšší aristokracie. Hostem nejvzácnějším mohl být panovník: ten se ale obvykle neúčastnil a nechával se zastupovat někým z předních dvorských úředníků. Rozhodující slovo při svatbách i pohřbech náleželo církvi.

Nejvíce se konzumovalo maso, pokládané za velmi zdravou posilující potravinu. Na stole šlechtice nechyběly sýry, vybrané lahůdky, cukrovinky, bonbóny a dortíky, vzácná vína i tropické ovoce. Při vaření kuchaři nešetřili máslem, k dochucení pokrmů cizozemská koření i aromatické bylinky. Zelenina a ovoce byly pokládány za spíše nezdravé a sloužily hlavně jako součást tepelně upravených pokrmů.

Šlechtici se ženili s ženami odpovídajícího postavení: nižší původ se dal omluvit ekonomickou výhodností svazku. Sňatky dohadovala rodina nebo poručníci a termín svatby mohl být smluvně stanoven i mnoho let dopředu. Manželská způsobilost, „naplnění manželství“, přicházela až s pohlavní dospělostí, respektive schopností zplodit potomstvo.

Základním nápojem bylo pivo: pilo se hodně a pili ho všichni – na žízeň i pro jeho proklamované léčivé účinky. Víno patřilo pánovi, jeho rodině a dvořanům a stejně jako pivo se objevovalo na stole v jakoukoliv denní dobu. Personál, kuchyní tvořili obvykle muži: kuchaři, řezníci, paštikáři, sklepníci a jídlonoši a další profese. Ženské pohlaví bylo zastoupeno jen výjimečně při pomocných pracích, až později se objevují hospodyně či šafářky. Za provoz kuchyně zodpovídal panský kuchmistr: ten sepisoval požadavky na potraviny, vedl jejich evidenci a výdej, dohlížel na kuchyňské zaměstnance, spižírny, sklepy. Centrem každé kuchyně bylo ohniště, nad něj se zavěšovaly kotlíky, rošty na pečení masa, pekáče na vaření i nádoby na ohřev vody. Široká škála kuchyňského náčiní zahrnovala předměty z kovů dřeva i keramiky. Stolní nádobí se materiálově i zpracováním lišilo podle uživatele: prosté dřevěné nebo železné pro čeleď a služebnictvo, cínové talíře a mísy pro střední personál. Tabuli pána domu zdobilo nádobí ze skla, drahých kovů, ušlechtilých kamenů, křišťálu i z méně obvyklých až exotických materiálů: slonoviny, mořských korálů nebo želvoviny.

Nevěsta musela být panna, u ženicha se očekávala jistá „zkušenost“. Dívky se odívaly do světlých šatů, nezbytný byl věneček jako symbol čistoty. Po svatební noci přijímali novomanželé dary: šperky, luxusní předměty. Často se dávalo zdobené ložní prádlo jako připomínka hlavního úkolu manželství – přivést na svět děti. Po svatebním veselí následovala nevěsta svého muže na jeho panství. Heslo „Memento mori!“ („Pamatuj na smrt!“) platilo před staletími více než dnes. Člověk musel být na odchod připraven: místo na nebesích mu měla zajistit zbožnost i finanční příspěvky církvi. Samozřejmostí byla závěť, kterou sepisovali (a obnovovali) šlechtici už od mládí: součástí testamentu byl i vlastní návrh dotyčného na podobu budoucího pohřbu. Po skonu mrtvé, obvykle balzamované tělo spočinulo na čestném místě v zámku: v kapli nebo kostele. Mezi smrtí a pohřbem mohl být časový odstup i několika měsíců. Vrcholem pohřební slavnosti byl průvod, uprostřed s rakví zesnulého; za ní kráčeli nejbližší příbuzní, a smuteční mše v kostele. Zemřel-li šlechtic na cestách, čekalo ho pohřebních průvodů několik: nejdelší z místa úmrtí na rodové panství se zastávkami ve vybraných místech: v nich se odehrávala symbolická rozloučení a zádušní mše.

Libreto k výstavě

Víra

Zábavy, kratochvíle, radovánky

Bůh a víra v něho byla samozřejmou součástí všeho lidského konání; bezvěrectví, ateismus tak, jak jej známe dnes, neexistoval. Bůh byl přítomen každému důležitému jednání a rozhodnutí. Mší nebo modlitbou za zdárné pořízení začínaly soudy, sněmy, diplomatická jednání, volby panovníků i rodinné slavnosti. Páni z Rožmberka se nevymykali z norem své doby: byli zbožnými, spíše tolerantními katolíky, řada z nich zastávala vysoké církevní posty. Výjimkou se zdá být Oldřich II.; rozhodný zastánce katolíků a odpůrce husitů však tak činil spíše z prozíravosti a vypočítavosti. Tradici římskokatolického vyznání porušil až Petr Vok, který vyznával ideály Jednoty bratrské.

Šlechtické rezidence, městečka a panství se stávala dějištěm nejrůznějších oslav a slavností. Ať už šlo o jedinečné příležitosti, týkající se bezprostředně rodiny šlechtice - křtiny, svatby či pohřební obřady - nebo o svátky pravidelné, řídící se křesťanským kalendářem či vycházející z hospodářského roku, představovaly tyto dny vždy vybočení ze všedního života panství. Duchovní svátky světců, velikonoční a vánoční se nesly spíše ve znamení dobročinnosti a pokory a byly rázu intimnějšího, největší každoročně se opakující slavnost - bujarý masopust - hýřil rozpustilostí a zábavou.

Ve jménu Božím se člověk probouzel, zvony kostelů zvaly ke stolu i k večerní modlitbě. Koloběh dnů odměřoval liturgický kalendář římskokatolické církve, který dělil rok na nestejně dlouhá údobí, mající za základ život Krista. Toto pohyblivé datování se vázalo na ústřední bod církevního roku, Velikonoce. Pevné datování se odvíjelo od svátků jednotlivých významných světců katolické církve. Datum v písemné podobě pak mohl vypadat takto:“…dáno na Krumlově druhou středu po Navštívení Panny Marie…“ nebo „…dáno na Valticích tu sobotu po svatej Lucii…“ Oficiální vstup do křesťanského společenství představovaly křtiny: na posvěcené půdě kostela nebo kaple omyl kněz dítě svěcenou vodou, aby ho zbavil hříchu zplození, přiřkl mu jméno a uvedl nově narozeného do světa. Po porodu se žena vrátila do normálního života až po tzv. úvodu, rituálu slavnostního očištění po šestinedělí, který se konal v kostele za účasti nejbližší rodiny. Jako dnes i před staletími modlitba a myšlenka na Boha posilovala před smrtí umírajícího a dávala sílu truchlícím u jeho lože. U lůžka katolíka musel být kněz, jenž mu poskytl poslední pomazání a generální zpověď. Rozhřešení a přijímání těla Kristova mělo očistit duši a připravit ji na odchod z tohoto světa.

Rozsáhlá rožmberská panství poskytovala ideální podmínky pro oblíbenou šlechtickou kratochvíli – hony a štvanice. V hlubokých lesích krumlovských, netolických a třeboňských se v oborách proháněla uměle vysazovaná zvěř a lovem znavení urozenci nacházeli odpočinek v nově budovaných útočištích, pozdějších loveckých zámečcích. I v období rožmberském byl neodmyslitelnou součástí oslav alkohol a s tím spojené rituální připíjení, jež často vyústilo v pravé pijácké závody. Tyto oblíbené „souboje“ dokumentují zachované pamětní knihy s podpisy a originálními citáty účastníků pitek, takzvaná „Pokutní registra“, dochovaná na bechyňském zámku, někdejším sídle Petra Voka. Od konce 15. století lze vystopovat první zmínky o divadelních hrách, oslavujících vládnoucí rod Rožmberků, ale až působení posledních z rodu, Viléma a Petra Voka, sebou přináší od poloviny 16. století systematickou podporu divadelní kultury. Do 15. století můžeme datovat i začátky krumlovského muzicírování. Největší proslulosti v měřítku českých zemí dosáhla Rožmberská muzika, instrumentální soubor, založený z podnětu vladaře Viléma v roce 1552. Hudebníci hráli při velkých společenských příležitostech i při pobožnostech a také zpříjemňovali každodenní stolování panstva.

Bylo přáním každého člověka zajistit si po smrti místo v nebi tím, že bude pochován co nejblíže Bohu: šlechta si stavěla hrobky v kostelech nebo klášterech, pohřbívalo se také pod podlahu svatostánku nebo se do podlahy či zdi chrámu alespoň umisťovala náhrobní deska zesnulého; křesťanské symboly na hrobním místě upomínaly na vzkříšení a budily naději na věčný život.

Ženy u dvora

Zánik rodu

Renesance je obdobím, kdy se mění středověký pohled na ženu. Při uzavírání manželství je sice dál prvořadý ekonomický zájem rodiny a málo se přihlíží k citům nevěsty, urozené dámy však už mnohem více zasahují do řízení dominia. Vyšší aristokraté pobývali po velkou část roku u panovnického dvora: jejich manželky se za pomoci úřednictva a hospodářských správců staraly o chod panství. Zatímco neprovdané dívky i manželky jsou stále podřízeny – otci, poručníkům, manželovi – jeví se vdovství nejsvobodnějším obdobím v životě ženy. Vdovy, zvláště zámožné a bezdětné (nebo alespoň bez mužských potomků, kteří by si nárokovali otcovské dědictví) mohly vybírat z četných nápadníků i poměrně volně disponovat s majetkem.

30. ledna 1612 po prosté pohřební bohoslužbě celebrující kněz Matěj Cyrus přelomil rožmberský erb, na znamení dokonání rodu, a shodil jej dolů z kazatelny. Pomyslně se zavřely dveře za vládou velmožů s erbem Růže, prvních po králi, pánů z Rožmberka. Zařadili se tak mezi řadu starobylých šlechtických rodů, jejichž ústup ze scény se datuje stejným obdobím přelomu 16. a 17. století. Stejně jako jeho předkové, odpočívá Petr Vok, poslední vladař rožmberského domu, v hrobce vyšebrodských cisterciáků.

Posláním panny byla odpovědná příprava na manželství: učily se vedení domácnosti, péči o děti, základům účetnictví. Vzdělání dívek se prosazovalo nejsnáze ve šlechtickém prostředí: najatí vychovatelé panské dcerky vyučovali jazykům, hudbě a základní orientaci v dvorské kultuře a etiketě. Vzpouzet se sňatku nebo dokonce provdat se proti vůli rodiny mohlo znamenat i vydědění. Od manželky se očekávala v první řadě plodnost. Čím více dětí a co nejdříve po svatbě, tím lépe. Život ženy plynul mezi porody, výchovou potomstva a péčí o blaho manžela. Muž měl povinnost se o ženu postarat: ta mu oplácela poslušností a oddaností. Možnost seberealizace nacházely vdané šlechtičny nejčastěji v dobročinnosti, péči o chudé, jako mecenášky špitálů, kostelů a sirotčinců. Pod počeštěným původně německým výrazem „fraucimor“ se skrývá několik významů: označoval oficiální družinu hradní paní i prostor v domě, který tyto ženy obývaly. Aristokratky si vydržovaly fraucimor z příslušnic nižší šlechty a měšťanstva. Ženy z fraucimoru se dělaly společnost paní domu, staraly se o děti u dvora, vykonávaly drobné ruční práce – předení či vyšívání, mladá děvčata se zde připravovala pro budoucí rodinný život. Dvořanky plnily také reprezentační roli při různých slavnostech. O osobním životě žen existuje o poznání méně informací než o jejich mužských protějšcích. Stylizované obrazy prozradí více o dobové módě než o skutečných pocitech, zápisy v takzvaných rodinných knihách pořizovaly obvykle muži, stejně tak oficiální pamětní zápisy. Jedinými autentickými intimními prameny tak mohou být vzácně dochované deníky a soukromá korespondence.

Odchodem Petra Voka zanikl nejpřednější český rod, který po několik století výrazně ovlivňoval veřejné a politické dění celého království. Touto výstavou jsme Vám několika krátkých zastaveních chtěli přiblížit rod pánů z Růže, jehož kulturní dědictví se stalo podstatnou a neopominutelnou součástí identity jihočeského regionu i paměti českých zemí. Pokud se nám podařilo vzbudit Váš zájem a zvědavost, budiž tato skromná ukázka zároveň pozvánkou do jižních Čech, kraje rybníků a růží. Jižní Čechy stále znuvu překvapují svou krásou. Ať už k nám budete přijíždět či přicházet z kterékoliv strany, otevře se před Vámi krajina jako nastavená dlaň lemovaná zadumanými kopci a hlubokými lesy Šumavy a Novohradských hor, protkaná sítí nesčetných rybníků úrodného přívětivého Třeboňska či Blatenska. Dodnes obdivujeme odkaz generací našich předků: architektonické skvosty, majestátní gotické kostely a kláštery i prosté venkovské kapličky, velkolepé renesanční zámky i pozoruhodně zachovalá historická města a památky lidového stavitelství. Malebné jižní Čechy, kraj rybníkářů, husitů a mocných šlechtických rodů ukrývá dosud ve zdech svých historických památek starobylých hradů, klášterů a měst mnohá tajemství a je pouze na zvídavém návštěvníkovi, zda objeví jejich kouzlo.

Obrazový a grafický materiál k výstavě

reprodukce rytiny mincí

reprodukce

reprodukce historické rytiny

reprodukce rukopisu Petra Voka

foto: Aleš Motejl

foto: Aleš Motejl

foto: Aleš Motejl

foto: Aleš Motejl

Prostorové objekty pro výstavu

Cenová nabídka figurín a modelů pro výstavu Rok růže Cena za figurínu Petra Voka včetně oděvu a paruky ................................................... 100 000 Kč Cena za figurínu Petra Voka s modelovanými vlasy včetně oděvu ................................. 90 000 Kč Cena za figurínu Prechty včetně oděvu a paruky ........................................................ 110 000 Kč Cena za figurínu Prechty s modelovanými vlasy včetně ...............................................100 000Kč Samotná holá figurína bez doplňků jako je oděv, vlasy atd. cca 60 000 Kč. Figurína bude zhotovena s realisticky provedenými viditelnými detaily těla (hlava, ruce). Tyto detaily budou posléze barevně nastříkán tak, aby se dosáhlo co nejrealističtějšího vyznění. Oči by věrně imitovaly skutečnost. Celá figurína by byla vytvořena z polyesterového laminátu (materiál, ze kterého se vyrábí například lodě). Cena za sochu koně s rytířem v životní velikosti ........................................................ 200 000 Kč Cena za reliéf koně s rytířem v životní velikosti ......................................................... 120 000 Kč Cena za malbu koně s rytířem (freska ze zdi domu)................................................cca 70 000 Kč Cena za sochu koně pro fotografování ...................................................................... 120 000 Kč Cena za šaty venkovana (rybáře) včetně obuvi ............................................................. 10 000 Kč Cena za šaty služky (obuv není vidět) .......................................................................... 10 000 Kč Cena za dětskou rytířskou zbroj s růží......................................................................... 45 000 Kč Cena za model zámku Kratochvíle (velikost 1 x 1 m) ................................................... 80 000 Kč Model bude vytvořen kombinací několika modelářských technologií. Bude použito jak tradiční ruční modelařiny tak i nejmodernější počítačové technologie. Model bude vznikat ve spolupráci se studiem, které pracuje s počítačovými 3D (trojrozměrné) technologiemi a bude nám zajišťovat 3D tisk. Touto technologií je možno dosáhnout velkého detailu např. reliéfní prořezávání bosáží domu, plastické tašky na střechách domu (velikost jedné střešní tašky asi 1,5 x 1,5 mm) atd. Model bude zhotoven kombinací několika materiálů z nichž převážnou většinu budou tvořit plasty, které jsou lehké a pevné. Tím bude zajištěno že s modelem budou možno jednoduše manipulovat a jeho životnost bude vysoká. Jelikož si zakládáme na vysoké kvalitě odvedené práce a k poměrně velkému objemu zakázek které v současné době realizujeme a vzhledem k velice krátké dodací lhůtě (do konce roku) vám bohužel nejsme schopni poskytnout žádnou slevu na provedené práce.