3 / 2013 Z P R AV O D A J V Ý C H O D O Č E S K Ý C H F I L M A Ř Ů
Zveme vás na festival krátkých hraných filmů
CINEMA OPEN 14. - 15. listopadu 2013 Bio Centrál Hradec Králové
obsah 2544 - 2628 = 3/2013 strana 1 - 84 3 ÚVODEM A zase se filmovalo - M. Lajdar 4 5 7 8 9
UNICA 2013 Česká kolekce - seznam autorů a filmů Na skok na Unica - O. Siebert Závěrečné info z Unica - J. Kuska Zasedání výboru Unica na Slovensku - Z. Školudová České filmy na Unica - I. Dašek Unica – ceny
10 11 16 17 18 19 20 21 23 26 27 28 30 32 33 34 35 38 39 40 42 43 44 45 46 47
SOUTĚŽE / bylo... KSAF Hradec Králové Závěrečná zpráva - M. Škrobák, J. Šlaisová Výsledková listina Technické zabezpečení - O. Krejcar Krajská soutěž HK - J. Peml Krajská soutěž HK - J. Vlnas Zejména o dokumentech a reportážích - M. Kučera Sama sobě si - M. Štoll Krajská soutěž HK - R. Adler Krajská soutěž ČV - Š. Štefanides NPS letos po sedmé - J. Šlaisová NPS oceněné filmy Indiáni v Náchodě - R. Adler NPS očima studentské poroty - O. Gelbič, M. Besedová, K. Pěčková, Š. Čmelíková Český videosalon - J. Hanuš Výsledky ČV Festivalové nebe - J. Valušiak Český vidosalon z pohledu hosta - L. Patsch Reflexe KS a ČV - L. Koláček Dojmy z videosalonu - T. Kotlant Eliáš, Jiřina, Ňuf a já - D. Ledvinka Tabulka - statistika - počty filmů a výsledky Tabulka - seznamy porotců KS, CS a ZS Protest proti diskvalifikaci filmu - Impuls HK Odpověď na protest z Artama Praha Kauza „Odpaďák“ aneb zase ten Hradec - J. Šlaisová Zkušeností není nikdy dost - H. Pavlíčková
Vydává: Středisko amatérské kultury IMPULS Hradec Králové ve spolupráci s Východočeským volným sdružením pro amatérský film a video, za finanční podpory MK ČR a Státního fondu kultury ČR
48 49 50 51
léto
Stejný metr pro všechny? - J. Šlaisová Je Zlaté slunce opravdu zlaté? - J. Šlaisová Výsledky CS Zlaté slunce Překvapení z úrovně celostátní soutěže - J. Vydarená
52 53 54 55 56 57 61 64
NAPSALI NÁM.... Schůzka s Andělem - L. Koláček Hlasitý klid ve filmu - J. Vondráček S Landovským na skleničce vína... - A. Gregar Dojmy z filmového festivalu - M. Bouček Hurá výlet - E. Nemjóová Novoměstský hrnec smíchu - J. Červinka Musaionfilm 2013 - A. Kapsa Z Regensburgu kolem světa... - D. Watersonn Vážené dámy a pánové - O. Siebert Začátek prázdnin v Regensburgu - J. Šlaisová
66
SOUTĚŽE / bude... Orfilmfest - M. Štěpán Malý filmový festival mladé tvorby - K. Taubingerová Festival dobrých zpráv - M. Pracná Aerokraťas - M. Velš
67 68
OSOBNOSTI Jaromír Schejbal - J. Otrubová Umřel pan režisér Krejčík - R. Adler
70 71
TECHNICKÉ OKÉNKO Videofilmy předvádějme optimálně - I. Dašek Propozice 2. ročníku Setkání amatérských filmařů
72
VZDĚLÁVÁNÍ Co je to vlastně ta dramaturgie? XVI. Film je napsán, zbývá ho jen natočit - R. Adler
74 77
inspirace pro vás... Nové grafické studio ZUŠ Police nad Metují - V. Beran Sousedé - jak to vypadá u hranic - P. Švihlík
78
INFORMACE Z IMPULSU
Redakce: IMPULS Pospíšilova 365/9 500 03 Hradec Králové e-mail:
[email protected] 495 545 434 Grafická úprava: Mario Alfieri Neprošlo jazykovou úpravou! Neprodejné Náklad: 200 ks Vyšlo: září 2013 Tisk: Alkapress Hradec Králové Registrováno: MK ČR E 21252
Fotografie poskytli: W. Becker, A. Gregar, A Kapsa, L. Koláček, O. Krejcar, M. Lajdar, E. Nemjóová, O. Siebert, J. Šika, www.filmdat.cz Děkujeme Texty posílejte ve formátu word a fotografie samostatně v příloze. Textové příspěvky zaslané ve formátu „jpg“ nelze použít pro zpracování ve zpravodaji!
ÚVODEM Milan Lajdar
A ZASE SE FILMOVALO...
K
oncem srpna a začátkem září 2013 se mista. A naši „profíci“? Už dávno se rozdíl setřel. v Hradci Králové a v Josefově natáčel Myslím teď například na amatérský film o Leoši pro rakouskou produkci historický film Janáčkovi. Je skvělý. A autor vůbec nepotřeboSarajevo. Jak název napovídá, sní- val mnohamiliónový rozpočet a stovky lidí okomek pojednává o atentátu na násled- lo. Přátelé, máme to stále pod kontrolou. Jen se níka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. To zas nesmí upadnout do určité letargie a pocitu, že bylo povyku a bouře ve sklenici vody… vše již bylo řečeno, napsáno, natočeno. Stačí Jedna poblázněná režisérka, desítky kompar- jen skvělý nápad. su, stovky lidí okolo. Čím menší funkce, tím víc vysílaček okolo pasu a důležitější výraz. Každý P.S.: Jediný problém je, že ho už pár let marně záběr se jel na několik klapek a stále se na něco hledám… čekalo, což je u profesionálního filmu pravidlem. Amatéři „sfouknou“ svůj film (i celovečerní) Milan Lajdar jednou rukou. Jenže… Většina profesionálních filmů přes veškerou snahu a utracené peníze za moc nestojí. A když mám dát za průměrný český film 159,- Kč, dost se ošívám (viz vstupenka na film Revival). Stačí počkat pár měsíců a snímek bude v televizi, nebo ve výprodeji na DVD. Chápu, domácí kino není opravdové kino. Ale za 159,- Kč ten předražený zážitek opravdu nestojí. Řada amatérských „celovečerních“ filmů se díky současným technologiím dostává do kin. A téměř nikdo na ně nechodí, protože opravdu nejsou ke koukání. Kina zejí prázdnotou a postupně umírají na úbytě. A těch pár puberťáků, kteří jdou do kina jen proto, aby se mohli ve tmě líbat a osahávat, je nespasí. Diváci jsou zmlsaní. Všechno audiovizuální se přesouvá na internet. Navíc mnoho nových televizorů s internetem kamarádí, takže si můžete řadu skvělých snímků prohlížet na velkoplošném televizoru ve Full HD kvalitě přes Wifi. Doba se mění, jen poctiví amatéři zůstávají a dál točí své filmečky pro radost. Stále víc si myslím, že právě tohle má smysl. Amatérský film nezanikne. V tom jsem opti-
3
UNICA
UNICA 2013
česká kolekce Pro letošní jubilejní 75. ročník UNICA 2013, který se konal v Rakousku, provedla výběr a nominovala do kolekce níže uvedené filmy odborná skupina Českého výboru UNICA. Filmy byly promítány v pondělí 26. srpna 2013 od 9 hodin ve Fieberbrunnu (Rakousko). DENÍK OTTY WOLFA dokument 32 minut, autor Luděk Štipl Otto Wolfovi bylo 15 let, když začal vést svůj deník. Psát začal v červnu roku 1942, když se jeho rodina rozhodla ukrýt se před deportací do koncentračního tábora. Wolfovi se tak mohli po celou dobu skrývat jen proto, že vesničané dokázali vše udržet v tajnosti. BYL JEDNOU JEDEN... animovaný snímek 3,5 minuty, autorka Eva Gargašová Co se stane, když vypravěč popustí uzdu své fantazii.
4
SLEPICE hraný snímek 8,5 minuty, autor Šimon Štefanides Příběh vyprávějící o zlatých vejcích, žárlivosti a výbuchu hněvu. CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ experiment, délka 7 minut, autor Bohumil Kheil George Meliés byl první filmař vůbec. Zemřel jako prodavač hraček u stanice Montparnass. INGRID MICHAELSON „BE OK“ videoklip v délce 2 minuty, autorka Alžběta Hlubučková Snímek o tom, jak jedna zpráva dokáže rozzářit den.
Na skok na UNICA Ještě jsem řádně nevstřebal své osobní zážitky, ani organizační záležitosti našeho festivalu v Regensburgu, ale přesto mě lákala myšlenka opět po letech navštívit tzv. světové mistrovství neprofesionálního filmu, jak UNICA nazývají naši rakouští sousedé. Do tyrolského městečka Fieberbrunn to mám asi tak daleko jako do Prahy. Proto jsem se rozhodl, že zajedu do Fieberbrunnu, abych zhlédl nejen českou a německou kolekci filmů, ale také abych předal přítomným autorům, kteří se našeho filmového festivalu krátkých filmů osobně nezúčastnili, krabičky na medaile, neboť jsem z finančních důvodů zaslal festivalové medaile pouze v obálce, abych uspořil náklady za balíčky. Dále jsem chtěl osobně předat cenu za nejlepší dokumentární film našeho festivalu bulharské autorce Dimě Ilieva. Dimu jsem bohužel na UNICA nezastihl, ale mohl jsem společně s našimi zahraničními porotci předat naši cenu jejím rodičům, neboť Dima je stále nemocná. Cestu z Regensburgu do Fieberbrunnu jsem zvládl za dvě a půl hodiny. Ale téměř dalších 40 minut jsem hledal místo konání UNICA přímo ve Fieberbrunnu. Nikde jsem neviděl
Oskar Siebert a Rolf Mandolesi
žádné plakáty a poutače na akci, ani ukazatele k místu konání festivalové projekce. Bohužel, ani místní obyvatelé nevěděli, že se něco takového v jejich malebném městečku koná. Nakonec jsem ale místo konání našel. Vstup byl totiž z druhé strany budovy a ne z hlavní ulice, jak bývá většinou zvykem. Výzdoba vstupní haly však byla fantastická. Organizátoři UNICA si dali pochopitelně na všem záležet. Prezentace, stánek se suvenýry, stánek s potřebami pro filmaře a hlavně stoly s občerstvením, pitím, kávou a proslulým rakouským štrůdlem se šlehačkou. Projekci filmu
5
UNICA mohli diváci (hlavně kuřáci) sledovat jak na otevřeném zastřešeném prostranství budovy, tak i v předsálí. Vlastní promítací sál pro 300, možná i 400 diváků byl skoro do posledního místečka obsazený. Hledáním místa konání jsem přišel o zahájení, a tím také o belgickou kolekci filmů, ale za to jsem stihl projekci české kolekce, kvůli které jsem na UNICA hlavně jel. Když jsem vstoupil do předsálí, našel jsem na stolcích mezi nedopitými skleničkami a talířky od zákusků pohozené papíry velikosti A4 (sice na křídovém papíře), které byly prezentací České republiky a programem pro projekci české kolekce. Byl jsem trochu zaražen touto „prezentací“ jak českých filmů, tak i jejich autorů. Český filmový svaz (myslím ČVU, ČSFV, ale i ostatní organizace v čele s NIPOS Praha) má řadu skvělých grafiků, a přesto prezentuje českou kolekci filmů na UNICA bez jakékoliv invence na jednom listu A4. Jsem přesvědčen, že i vzhled programu národní kolekce je vizitkou svazu. Vloudil jsem se do sálu a se zvědavostí očekával projekci české kolekce. Musím dodat, že si rakouští pořadatelé dali velkou práci s grafickou úpravou uvedení národních kolekcí i uvedení jednotlivých filmů. Filmklub Fieberbrunn si za přípravu soutěže zaslouží velké uznání. Nejsem jistě oprávněn zabývat se rozborem letošní kolekce českých filmů vybraných na světový festival neprofesionálních filmů UNICA, ale přesto bych se o ni několika řádky zmínil. Protože znám kvalitu českých neprofesionálních filmů, byl jsem poněkud zklamán z kolekce filmů, které vedení Českého výboru UNICA a NIPOS vybraly tento rok do projekce celosvětové soutěže. Česká kolekce začala fantastickým animovaným úvodem. Po tomto geniálním úvodu však došlo hned s prvním dokumentárním filmem k utlumení našeho nadšení. Očekával jsem dokumentární film, a zatím jsem viděl statickou „diashow“. Jediný filmeček, který zachránil reputaci českého neprofesionálního filmu, byl studentský film Evy Gargašové. Podle reakce diváků oživil právě tento filmeček po nudném „diashow“ pozornost diváků. Šimon Štefanides se pokusil ve svém jistě vtipném hraném filmu napodobit Miloše Formana (Hoří má panenko), ale škoda, že čeští metodici neprofesionálního filmu nepora-
6
dili Šimonovi – při vzniku filmu Slepice - kde má film ustřihnout, aby nesmazal zbytečnými scénami jak vtip, tak i celou pointu „Boženky“. Tímto nechci dělat rozbory letošní kolekce filmu na UNICA, pouze mám za to, že to nebyl tento rok ten nejlepší výběr. Zhlédl jsem sice pouze pět národních kolekcí, ale i tak mohu konstatovat, že ze všech těch filmů, co jsem viděl, převládaly svou úrovní na UNICA filmy studentské, a to ne jenom o hlavu, ale nejméně o tři hlavy. Vážení přátelé, omlouvám se, že jsem si dovolil napsat těchto několik (opět) kritických postřehů z letošní UNICA, ale tak trochu jsem byl zklamán tou skutečností, že mimo delegovaného porotce ing. Ladislava Františe nebyl při projekci české kolekce přítomen ani jeden z autorů promítaných filmů a také ani žádný zástupce ČVU nebo NIPOS Praha, tedy institucí, které jsou na tom propagačním listu ve formátu A4 uvedeni jako zodpovědní organizátoři. Pomalu docházím k poznání, že v Čechách sice nechybí dobří a nadaní filmaři, ale spíše zodpovědné vedení oboru neprofesionálního filmu. Srdečně zdravím a přeji mnoho dalších filmařských úspěchů. Oskar Siebert, Regenburg
Upoutávka na projekci české kolekce
...za všechny filmové amatéry, kteří ne- Již vloni na podzim začaly mohli „být u toho“ děkujeme ing. Janu Kuskovi na Slovensku intenzivní přípravy z Liptovského Mikuláše, za průběžné „zpravo- na UNICA 2014. Otiskujeme tiskovou dajství“ z letošní 75. UNICA v Rakousku, které zprávu o zasedání výboru Unica, najdete na www. filmdat.cz. který se spolu s místními pořadateli Zveřejňujeme proto jen závěrečnou zprábude spolupodílet na přípravě vu s aktualitami z průběhu a několika glosami k hodnocení a výsledkům letošního roční- kongresu. ku.... a přejeme slovenským kolegům hodně úspěZasadnutie chů při přípravě 76. UNICA 2014 v Piešťanech. svetového výboru UNICA - redna Slovensku A je dobojované! S výsledkami poroty môžeme súhlasiť, alebo nie, ale je nám to houby platné. Filmy, ktoré boli poloprofesionálne, alebo filmy filmových škôl, ktoré boli deklarované v prihláškach niektorých štátov ako amatérske (jasný príklad Argentína) poriadne zdvihli latku medzi amatérskymi filmami. A pritom majú samostatnú kategóriu, kde by sa mohli realizovať. Porota síce argumentuje, že jej neprináleží hodnotiť, či je film amatérsky, alebo „Filmschule“, Výbor UNICA tiež argumentuje, že za to je zodpovedná krajina, ktorá filmy posiela (ale aj podľa mňa, by kontrola mala byť), takže v konečnom dôsledku sa akože nič nedialo, akurát veľa štátov sa chystá podať protest (aj my) , a ak to takto pôjde ďalej, amatéri si na tejto súťaži neškrtnú. Ale aj protesty nič nezmenia na výsledkoch tohtoročnej UNICA. (Možno do budúcnosti....) teda ako sme skončili: Slovensko má 2 Čestné uznania (čo je vlastne 4. miesto). Štefan Danóczi za experimentálny film Koncert pre tiene rozpadnutých stien a Otto Hafner z Hlohovca za hraný film Femme fatale. A pre úplnosť, česká republika má jeden bronz v kategórii filmových škôl: Eva Gargašová za animovaný film Bylo nebylo. Presné výsledky budú zverejnené na oficiálnych stránkach UNICA. Ing. Ján Kuska
Miesto konania: Národné osvetové centrum, Bratislava Dom umenia, Piešťany Termín konania: 18. - 21. 4. 2013 Medzinárodná organizácia pre amatérsky film UNICA združuje viac ako 35 krajín sveta. Svojím poslaním a štruktúrou spadá pod UNESCO. Každoročne iniciuje a spoluorganizuje v jednej zo svojich členských krajín svetový kongres a festival amatérskych filmov. Robí tak už od roku 1931, keď sa v Bruseli uskutočnila 1. medzinárodná súťaž amatérskych filmov s piatimi zúčastnenými krajinami. S prestávkou počas druhej svetovej vojny sa kongresy konajú dodnes. Činnosť organizácie riadi Svetový výbor UNICA, ktorý máva pravidelné zasadnutia dvakrát ročne. Tohtoročné jarné zasadnutie je naplánované na 18. – 21. apríla 2013 na Slovensku. Zasadnutie máva svoj pevný program a pravidlá, pravidelné body rokovania: o činnosti výboru, jednotlivých národných zväzov a federácií, o ich návrhoch, o stave financií, o nových členoch, o mieste konania kongresov a pod. Tentoraz bude program rozšírený o prijatie zástupcov výboru UNICA u generálnej riaditeľky Národného osvetového centra PhDr. Jany Kresákovej a u generálneho riaditeľa sekcie kultúrneho dedičstva Ministerstva kultúry SR Pavla Šimuniča. Obidve stretnutia prispejú k vzájomnej informovanosti o situácii v oblasti amatérskeho filmu a o možnostiach jeho ďalšieho rozvoja na Slovensku, ale i v svetovom meradle. Cieľom stretnutí je aj informovať sa
7
UNICA navzájom, ako sú jednotlivé subjekty pripravené na realizáciu Kongresu a festivalu amatérskeho filmu UNICA v roku 2014, ktorý sa uskutoční v Dome umenia v Piešťanoch. Z tohto dôvodu v nasledujúcich dňoch navštívia Slovensko členovia svetového výboru UNICA. Prídu sa oboznámiť s miestom konania, s jeho vhodnosťou, technickým i personálnym zázemím, infraštruktúrou a podobne. Na Slovensko neprídu po prvý raz. Už v roku 2005 tu rokovali o príprave Kongresu UNICA, ktorý sa potom v roku 2007 uskutočnil v Liptovskom Mikuláši. Skúsenosti získané pri príprave a realizácii kongresu 2007 a podmienky v Dome umenia v Piešťanoch bezpochyby vytvárajú predpoklad na zdarnú realizáciu Kongresu UNICA v roku 2014. Kontakt: Národné osvetové centrum Námestie SNP 12 812 34 Bratislava 1 PhDr. Zuzana Školudová tel.: 00421 2 204 71 245, 0902 065 995 e-mail:
[email protected] www.nocka.sk
České filmy na UNICA 2013 Mezinárodní soutěž UNICA 2013 se měla původně konat v Jižní Koreji poblíže hlavního města Soul. Jihokorejská federace filmových amatérů v lednu překvapivě oznámila, že soutěž a kongres bohužel nemůže uspořádat jak z důvodů odřeknutí finančních podpor hlavních sponzorů, tak i zdravotního stavu hlavního pořadatele. Předsednictvo UNICA počalo horlivě
8
hledat náhradní řešení a to se brzy podařilo: rakouský svaz narychlo zorganizoval a ve stejném termínu, koncem srpna, uspořádal 75. soutěž UNICA v oblíbeném tyrolském sportovním středisku Fieberbrunn. ČVU do hlavní soutěže přihlásil pět filmů a dále jeden do soutěže Minuta film. Sedmičlenná mezinárodní porota české příspěvky příliš neocenila, jen školní film Bylo Nebylo získal bronzovou medaili. Český snímek v Minuta filmu Who is afraid of Virginia Wolf byl vyřazen z postupu již v prvním soutěžním kole. Pohovořme si z hlediska cizineckého porotce a diváka, proč české filmy jak u poroty, tak i mezinárodního obecenstva náležitě neupoutaly. Dokumentární film Deník Otty Wolfa líčí osud židovského chlapce po obsazení českých zemí Němci během druhé světové války. Aby se rodina vyhnula odvedení do koncentračního tábora, ukrývala se v malé venkovské obci. Patnáctiletý Otto započal každodenně zapisovat své zážitky a okolní události do osobního deníku. V posledních dnech války byl Němci zatčen, týrán a posléze s ostatními zajatými zastřelen. Podrobné líčení denního života a nebezpečných okolností je sice pozoruhodné, ale příliš dlouhé a působí jednotvárně. Zařazené záběry exteriérů, zejména pak německého vojska a jeho zásahů, mají obrazově vystihnout tehdejší situace, ale většinou jsou málo obsahově svázané s texty. Pro předvedení filmu před mezinárodním publikem autor nechal české promluvy přeložit a přednést v angličtině. Závěr: 32 minut dlouhý film by se měl zkrátit nejméně na polovinu, z dokumentárního materiálu by se měly vybrat nejzajímavější a nejpůsobivější pasáže, a obrazové sekvence je třeba účinněji svázat s informativním zvukem. Čtyřminutový studentský kreslený film Bylo Nebylo líčí rozmanité historky skotačivé dívky a její střety s různými přírodními tvory a objekty. Dějové sekvence jsou čistě animovány, účelně i plynule spojovány a příhodně ozvučeny jen stylizovanými ruchy a přetvořenými imitovanými projevy. Film, který obdržel bronzovou medaili, byl nejlepším a osvěžujícím příspěvkem české kolekce. Komediálně hraný film Slepice předvádí příběh upovídané a uštěpačné starší hospodyně a jejího letargického manžela na venkovském
statku. Mají vyznamenanou slepici, která nadprůměrně snáší denně dvě vejce. Slepice je uzavřena v samostatné kleci, ale následkem střetu psa s kočkou se klec otevře a slepice upláchne. Po bezvýsledné diskuzi s manželem o modelkách se rozhořčená žena v magazínu dočte, že slepičí polévka omlazuje, a proto si ji chce hned uvařit. Vyběhne na dvůr a chytí si slepici, kterou zabije a uvaří, samozřejmě dojde k tragické záměně. Film je ozvučen jadrnými dialogy ve slangové češtině, které není snadné adekvátně převést do anglických podtitulků. Úvodní a závěrečné sekvence jsou příliš dlouhé. Film má rozvláčnou předehru konfliktu s nepodstatnými dlouhými dialogy a výstupy. Finální sekvence je nadmíru dlouhá a nezajímavá; dějově je bezdůvodně přiřazená, bez gradujících informací pro diváka, který už ví, co se odehrálo. Pro publikum neznalého češtiny jsou scény s dialogy příliš dlouhé a jen obtížně srozumitelné. Rychlejší montáž počátečných a koncových scén by dala filmu větší spád. Dokumentární film Chvála bláznovství je krátkou hommage na díla filmového průkopníka Georga Melièse, který v roce 1896 na okraji Paříže postavil první filmový ateliér, během sedmi let natočil kolem 1200 bizarních krátkých filmů a nakonec zruinován skončil jako prodavač hraček. Tyto údaje jsou uvedeny před hlavními titulky filmu a poté následují jen dokumentární fotografie a dodatečně ozvučené ukázky z tehdejších historických filmů. Film je rozčleněn do čtyř kapitol: projekt a stavba ateliéru, fragmenty z filmů a portrétů Melièse. Film působí jako nenáročná krátká historická upomínka bez podrobných údajů a vysvětlivek. Dojem z filmu je spíše rozpačitý a několik účastníků soutěže se později dotazovalo na smysl a poslání filmu. Dvouminutový klip, natočený na rockovou skladbu Be OK, předvádí tančení dívky na ulici a v parku. Z jakých důvodu si dívka zatančí, zdá se jen pro radost, není jasné, klip obsahuje pouze tanec. Předností filmu jsou dobře natočené taneční výstupy a jejich přesná synchronizace s hudbou. Film však nevybočuje z obvyklých tanečních produkcí předváděných v televizi. Nakonec několik poznámek k výběru a úpravě českých filmů do zahraničních soutěží. Titulky a podtitulky v angličtině jsou nezbytné;
jen výjimečně je lze uvést v celém rozsahu a proto se zkracují tak, aby obsahovaly jen podstatné údaje. Důležité jsou správný typ písma, jeho velikost a barva; bílá písmena ve světlém obrazu zmizí. Rovněž doplnění filmu anglickým komentářem a přezvučení je třeba věnovat náležitou pozornost. Často aplikovanou variantou je dodatečné přihrání cizojazyčného textu do původní verze videofilmu. Nezřídka bývá originální ozvučení nedostatečně utlumeno a divák slyší současně originální i nový text a doprovodnou hudbu v téměř stejné hlasitosti, čímž vznikne sotva srozumitelná směsice zvuků. Nové ozvučení se má vždy pozorně zkontrolovat, nejlépe hlasitou reprodukcí přes sálové reproduktory, jen tak vyniknou případné nedostatky. Náležitě upravit film pro zahraniční diváky se rozhodně vyplatí. Ing. Ivo V. Dašek
UNICA 2013 - CENY Na závěr zpráv o letošním kongresu a soutěži amatérských (neprofesionálních) filmů UNICA 2013 v rakouském Fieberbrunu ještě informace jak jsme v mezinárodní soutěži obstáli. V naší kolekci se nejlépe podařilo zabodovat Evě Gargašové se studentským filmem Bylo nebylo. Ostatní naše snímky zůstaly bez ocenění. V soutěži minuta film jsme měli zastoupený snímek Bohumila Kheila Kdo se bojí Virginie Wolfové, který sklidil na celostátní soutěži velký potlesk, ale na Unica se do finále neprobojoval. Stejně tak do finále neprošel ani snímek Jána Kusky, který pobavil diváky v Ústí nad Orlicí. Ve „velké soutěži“ byly oceněny „diplomem“dva snímky slovenské kolekce. Porota letošní soutěže UNICA, do které ČVU za Českou republiku ČVU delegovalo ing. Ladislava Františe udělila celkem 6 zlatých, 6 stříbrných a 25 bronzových medailí. Letošní soutěž na několik dní navštívil i prezident ČVU Jan Vačlena s manželkou Alenou. Věřme, že česká kolekce získá některou z medailí i na 76. UNICA 2014 v Piešťanech, kam vás slovenští kolegové filmaři již nyní srdečně zvou. -red-
9
POD HLAVIČKOU
KRAJSKÁ SOUTĚŽ AMATÉRSKÝCH FILMŮ 2012 PRO KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ
Hlavní akcí letošního jara, jejímž je Východočeské volné sdružení pro amatérský film a video vyhlašovatelem a pořadatelem, byla Krajská soutěž amatérských / neprofesionálních (jak kdo chce) filmů 2013. Pořádáme ji tradičně ve spolupráci se Střediskem amatérské kultury Impuls Hradec Králové. Kdo se zúčastnil ví vše, kdo ne, může se dozvědět ze závěrečné hodnotící zprávy o jejím průběh to podstatné. Tuto zprávu předkládáme také všem institucím, od kterých jsme na uspořádání soutěže získali finanční podporu.
Martin Škrobák, předseda VčVSAFV
HRADEC KRÁLOVÉ
10
Závěrečná zpráva Krajská soutěž amatérských filmů (KSAF) se konala ve dnech 11. – 12. května 2013 v Country clubu Lucie v Hradci Králové. Hlavním pořadatelem bylo Východočeské volné sdružení pro amatérský film ve spolupráci se Střediskem amatérské kultury Impuls Hradec Králové. Krajská soutěž amatérských filmů v Hradci Králové byla jedním z osmi postupových kol celostátní soutěže Český videosalon 2013, vyhlašované z pověření Ministerstva kultury organizací NIPOS - ARTAMA Praha. Cíl soutěže Cílem pořadatelů je každoročně soustředit nově vzniklé filmy za uplynulý rok dosud nepromítané na krajské soutěži, prezentovat je při veřejné soutěžní projekci autorům, porotě i veřejnosti, posoudit jejich úroveň a vybrat kolekci pro předvýběr do celostátního kola. I v letošním roce jsme se pro účast v krajské soutěži snažili získat co nejvíce autorů a hlavně co největšího počtu mladých filmařů. Krajská soutěž v Hradci Králové je vzhledem k celostátní působnosti pořádajícího Vč.VSAFV otevřena i pro autory z jiných regionů. Propozice soutěže Propozice pro krajské kolo vycházely z propozic celostátní soutěže Český videosalon 2013. V celostátních propozicích je stanoveno ( odst. II Podmínky účasti, bod h), že filmy autorů nad 15 let mohou postoupit do celostátní soutěže. Z toho vyvozujeme, že bez nároku na postup do vyššího kola mohou v krajích soutěžit i snímky autorů do 15 let. Se zněním propozic pro KSAF 2013 byla seznámena Rada Vč.VSAFV na zasedání v lednu 2013. Následně byly propozice vytištěny a distribuovány mezi autory regionu a vyvěšeny na webových stránkách střediska Impuls a Vč.VSAFV a webu Filmdatu. Zkrácenou verzi a informaci o možnosti přihlásit se do soutěže jsme poskytli všem regionálním deníkům a studiu ČRo v Hradci Králové. Otištěny byly ve filmovém zpravodaji Donašeč dobrých filmových zpráv 1/2013.
CC Lucie na Novém Hradci Králové
Účast v soutěži Krajská soutěž byla vyhlášena pro autory Královéhradeckého kraje a členy VčVSAFV. Letošního ročníku se tradičně účastnili studenti škol se sídlem v Královéhradeckém kraji, z nichž mnozí bydlí mimo východočeský region, ale i další filmaři, kteří nestihli obeslat soutěž ve spádovém regionu nebo měli jiné důvody k přihlášení do naší soutěže. Jako v minulých letech, tak i letos, jsme nabídli možnost účasti v krajském kole také autorům vybraných snímků z filmové části celostátní přehlídky studentské umělecké tvorby Náchodská prima sezona, aby studenti měli možnost své filmy filmy prezentovat i v další soutěži s možností postupu do vyššího kola (Gymnázium Valašské Meziříčí, Gymnázium Třeboň, kde je film součástí výuky). Do soutěže byly přihlášeny také filmy studentů Střední školy aplikované kybernetiky Hradec Králové, které každý rok vznikají jako ročníkové nebo maturitní práce. Dále nový snímek animačního studia Kdo? My!, které je ustaveno při MŠ a ZŠ v Deštném v Orl. h. Jeho členy jsou žáci vyšších tříd a absolventi základní školy ve věku nad 15 let, kteří se na vzniku nových filmů v animačním studiu podílejí. Podmínky účasti v soutěži a možnosti postupu do vyššího kola byly stanoveny v propozicích pro krajské kolo v Hradci Králové v souladu s propozicemi celostátní soutěže. Autoři a filmy Do krajské soutěže amatérských filmů bylo v roce 2013 přihlášeno celkem 66 snímků. Z technických důvodů nebylo možné tři snímky přijmout, do soutěžní kolekce tak bylo zařazeno 63 snímků ve všech šesti vyhlášených soutěžních kategoriích, a to v počtech: dokumenty 16, reportá-
11
POD HLAVIČKOU že 11, hrané snímky 13, animované snímky 10, experimenty 6 snímků a 7 videoklipů. Zařazení do kategorie si určují autoři v přihlášce. Při závěrečném hodnocení kolekce porota přesunula 2 snímky z kategorie dokumentů a 1 snímek z kategorie experimentů do reportáží a v této kategorii byly hodnoceny. Snímky do soutěže přihlásilo 53 autorů, při započítání spoluautorů uvedených v přihláškách a členů filmového kolektivu by jich bylo o 12 více. Z celkového počtu započítaných přihlásilo filmy do soutěže 15 autorek a 38 autorů. Věkové složení autorů 14 let 2 autoři 15 - 20 let 24 autoři 21 - 25 let 7 autorů 26 - 30 let 3 autoři 31 - 35 let 1 autor 36 - 40 let 0 41 - 45 let 1 autor
46 - 50 let 51 - 55 let 56 - 60 let 61 - 65 let 66 - 70 let 71 - 75 let 76 - 80 let
3 autoři 4 autoři 2 autoři 2 autoři 1 autor 0 1 autor
Průměrný věk autorů Průměrný věk autorů krajské soutěže se po dobu pěti let pohybuje mezi 30 a 35 roky. Každoročně k nízkému věkovému průměru přispívá účast autorů – studentů středních škol, kteří se do soutěže přihlašují. Do statistiky není pravidelně započítáván průměrný věk dalších spoluautorů z řad mládeže, kteří by celkový průměrný
věk ještě snížili. Mezi nejmladším a nejstarším autorem byl v letošním roce věkový rozdíl 66 let. Celková délka čistého projekčního času soutěžních snímků v roce 2013 byla 516 minut, průměrná délka jednoho snímku je 8 minut 10 vteřin. V roce 2012 byla 460 minut, průměrná délka jednoho filmu 7 minut 12 vteřin. V roce 2011 to bylo 518 minut a průměrná délka necelých 10 minut (9:41), v roce 2010 byla délka soutěžní projekce 468 minut s průměrem cca 8 minut na jeden film, v roce 2009 délka projekce činila 516 minut s průměrem cca 7 minut a v roce 2008 byla délka soutěžní projekce 481 minut a průměrná délka necelých 9,5 minuty. Z toho vyplývá, že počty autorů, počty soutěžních filmů, délka soutěžní projekce a průměrné délky filmů jsou po více než pět let srovnatelné, a proto je doporučení i pro další rok plánovat krajskou soutěž jako dvoudenní akci. Ze stejných důvodů také doporučujeme sestavit pětičlennou odbornou porotou, kterou považujeme za nezbytnou pro zachování kvality hodnocení soutěžní kolekce a kvality a odbornosti rozborových seminářů. Hodnocení soutěžní kolekce Porota jako každoročně byla sestavena z profesionálů oboru a zástupce filmových amatérů, v současnosti studujícího FAMU. Pracovala ve složení:
Nejočekávanější okamžik soutěže je vyhlášení výsledků
12
předseda poroty: prof. Rudolf Adler, FAMU Praha a členové poroty: Mgr. Miloslav Kučera, režisér Praha, MgA. Jan Peml, mistr střihu, Praha, doc. PhD. Martin Štoll, rektor Literární akademie Josefa Škroveckého, Praha, Jan Vlnas, Hradec Králové, student katedry kamery FAMU Praha. V závěrečném hodnocení letošního ročníku soutěže ocenila odborná porota kvalitu snímků v kategorii videoklipů. Současně upozornila, že i nadále přetrvává malý zájem amatérských filmařů o reálné příběhy a konkrétní lidské osudy i vážné sociální problémy, ty se často nahrazují pitvorným napodobováním komerčních žánrů. Porota rovněž upozornila na stále přetrvávající chyby v organizaci zvukové stopy, především necitlivé užívání hudby. Experimentální tvorba nevykazuje známky skutečného formálního hledačství. Je překvapivé, že přes stále větší přístupnost ke kvalitní technice nadále přetrvávají základní technické nedostatky jak při vlastním snímání, tak při dokončování filmů. Zásadním problémem hraných filmů je často naprosto nedostatečná pozornost věnovaná herecké práci, výběru představitelů a jejich režijnímu vedení. Rozdíly v kvalitě špičkových filmů oceněných na krajské soutěži a filmů, jejichž autoři spoléhají na pouhý záznam bez kreativního osobního vkladu, se stále prohlubují. Ocenění soutěžních filmů Odborná porota na základě zhlédnutí a posouzení všech snímků zařazených do soutěžní kolekce přes všechny uvedené výhrady uvedené v preambuli hodnocení soutěže ocenila kvalitní výsledky a udělila v jednotlivých kategoriích 18 cen, 8 čestných uznání s postupem a 3 snímky obdržely čestné uznání bez postupu (viz výsledková listina). Do předvýběru podle protokolu postoupilo ze soutěže v Královéhradeckém kraji celkem 26 snímků a z nich předvýběrová porota vybrala 13 filmů do celostátního kola. Jeden snímek byl v hlavním pořadatelem bez udání důvodů diskvalifikován a údajně nebyl postoupen do předvýběru. Jednalo se o snímek animačního studia Kdo? My!, které pracuje při ZŠ a MŠ v Deštném v Orlických horách a jeho členy jsou
Ing. Otakar Ruml předává Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje
i autoři starší 15 let. Tento snímek byl na krajské soutěži oceněn nejvýše v kategorii animovaných snímků, a to 2.cenou, když 1. cena nebyla udělena. Byl vyřazen s odůvodněním, že jeho autoři nesplňují věkovou hranici nad 15 let. Proti tomuto rozhodnutí podali protest pořadatelé krajské soutěže i vedoucí animačního studia, ředitelka MŠ a ZŠ v Deštném v Orl. h. Ze strany pořadatele celostátní soutěže Český videosalon nebylo našemu protestu vyhověno. Dotazem u členů předvýběrové poroty jsme si ověřili, že snímek mezi oceněnými a přepsanými filmy z krajského kola v Hradci Králové byl a porota ho hodnotila společně s ostatními snímky. Důvod vyřazení filmu je dosud nejasný. Porota vyhodnotila snímky zařazené do soutěžní kolekce. Mimo statutární ceny v kategoriích porota navrhla pořadatelům udělit nestatutární ceny, a to následovně: Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje za významný a společensky aktuální projekt snímku Slepice, autor Šimon Štefanides, student Gymnázia F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou. Cenu předal ing. Otakar Ruml, náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje. Cenu Sony Center Hradec Králové za zajímavý tvůrčí počin mladých autorů snímku ZÁBLESK ČLOVĚČENSTVÍ - autorka Gabriela Palijová, Hronov (ZUŠ Police n. Met.) Cenu Petra Primy za kameru byla udělena za kameramanskou práci ve filmu Marinka Drahoslavu Lysákovi. Cenu věnovalo středisko Impuls Hradec Králové
13
POD HLAVIČKOU Zvláštní cena poroty byla udělena za herecký výkon Sarah Haváčové za ztvárnění hlavní role ve filmu MARINKA. Dále byla udělena Cena diváků, dotovaná VčVSAFV, získaly ji 4 snímky se stejným počtem hlasů: ADRŠPAŠSKÉ SKÁLY - Miroslav Šolc, Police n. Met. ŘEMESLO NAD UMĚNÍ - Ondřej Krejcar, Hradec Králové SLEPICE - Šimon Štefanides, Rychnov nad Kněžnou FREENZE - Václav Šimek, Červený Kostelec Do předvýběru celostátního kola postoupilo ze všech soutěžních kategorií 26 snímků, nejvíce byly zastoupeny dokumenty a animované snímky. Doporučenou soutěžní délku 20 minut přesáhl výrazněji jen snímek Lukáše Koláčka Marinka v délce 37 minut, který porota soutěže poslala do předvýběru z prvního místa vzhledem k jeho nesporným kvalitám. V celostátní soutěži získal snímek i přes tento časový „hendykep“ 1. cenu v kategorii hraných snímků.
Finanční zajištění Krajská soutěž amatérských filmů byla finančně zajištěna z grantů, o které žádalo VčVSAFV, a to následovně: 25 000,- Kč Královéhradecký kraj (v roce 2012 to bylo 30 000,- Kč), 20 000,- Kč ministerstvo kultury (v roce 2012 to bylo 25 000,- Kč) a 10 000,- Kč statutární město Hradec Králové (v roce 2012 to bylo 20 000,- Kč). To znamená, že na soutěž, která byla ve stejném rozsahu počtem filmů, autorů i délkou trvání stejná jako v roce 2012, jsme získali o 20 000 nižší příspěvek. Na úhradě zbývajících nákladů se podílelo středisko Impuls, které je spolupořadatelem soutěže. Z vlastních zdrojů dotovalo VčVSAFV finanční ceny ve výši 12 200,- Kč a poštovné ve výši 210,- Kč, 180,- Kč poplatek za hromadnou ochranu autorských práv při veřejné projekci a 400,- Kč nákup odměn k Ceně diváků. Hejtman Královéhradeckého kraje Lubomír Franc podpořil finanční částkou 15 000,- Kč udělení „Ceny hejtmana“ (notebook Sony). Firma Sony Center Hradec Králové poskytla věcnou cenu ve výši cca 5 000,- Kč (sluchátka Sony). Poděkování patří také Martinu Štolovi a Luboši Havrdovi, kteří věnovali do soutěže knihy. Autoři je získali jako pozornost k čestným uznáním nebo zvláštním cenám.
V neděli byl sál CC Lucie zcela zaplněn
14
Organizační zajištění Za přípravu a organizaci soutěže odpovídali ing. Martin Škrobák, předseda VčVSAFV a Mgr. Jarmila Šlaisová, ze střediska Impuls Hradec Králové. Na přípravě a organizačním zajištění soutěže se podíleli členové VčVSAFV a pracovníci střediska Impuls. Ekonomické zajištění, ubytování, proplácení cestovného autorům soutěžních snímků a přípravu a předávání finančních cen zajišťovala Ilona Chytráčková, výtvarnou stránku soutěže navrhl a realizoval Mario Alfieri (propozice soutěže, pozvánky, zpravodaj, účastnické listy, diplomy a ČU, propagace soutěže) a rovněž se podílel na organizačním zajištění soutěže. Soutěž uváděla Radka Hochmanová z Hradce Králové, která se moderátorské práce zhostila na výbornou. Technickou přípravu soutěže a projekci soutěžních snímků zajistili Ondřej Krejcar a ing. Radek Hochman, přítomen byl také ing. Stanislav Verner, který se podílel organizaci soutěže. V sobotu byl sál méně zaplněný, v neděli byla účast autorů i diváků potěšitelná, zájem byl o soutěžní projekci i rozborové semináře. Při závěrečném hodnocení a předávání cen byl sál obsazený téměř do posledního místa. Hosté soutěže Ing. Otakar Ruml, náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje, Bc. Jaroslava Vydarená, ředitelka střediska Impuls Hradec Králové a Mgr. Miroslav Tuščák, Artama Praha. Přínos pro Královéhradecký kraj Východočeské volné sdružení pro amatérský film a video sdružuje filmové amatéry od roku 1993. Spolupracuje trvale se Střediskem amatérské kultury Impuls Hradec Králové. V současné době zastřešuje filmaře z několika krajů vzniklých na území východních Čech. Podle stanov VčVSAFV má sdružení celostátní působnost, ve svých řadách má filmaře z různých míst České republiky, kteří mají zájem se účastnit postupového krajského kola pořádaného VčVSAFV. Sdružení kromě postupového kola soutěže amatérských filmů pořádá ve spolupráci se střediskem Impuls soutěže, festivaly a nabízí vzdělávání v řadě seminářů, workshopy pro mládež i dospělé a dlouhodobé odborné kurzy.
Díky dlouhodobé a systematické práci, která je v našem regionu oboru věnována, patří snímky vznikající v těchto příznivých podmínkách mezi špičku amatérské filmové tvorby v České republice. Svědčí o tom každoročně zájem autorů o účast v krajském kole, počty a úroveň oceněných snímků i počty snímků vybraných do celostátní soutěže. To vše dohromady je důkazem podpory a péče, kterou Královéhradecký kraj poskytuje při vytváření podmínek pro rozvoj neprofesionálního umění. V neposlední řadě to dokládají ocenění, která za svoje snímky získávají autoři pro Královéhradecký kraj doma i v zahraničí. Krajská soutěž amatérských filmů v Hradci Králové byla v letošním roce tradičně nejvíce obsazenou soutěží z osmi krajských postupových kol celostátní soutěže Český videosalon 2013, vyhlašené z pověření Ministerstva kultury pracovištěm NIPOS - ARTAMA Praha. V krajské soutěži v Hradci Králové bylo oceněno a navrženo k postupu 26 snímků, předvýběrem do celostátního kola prošlo 13 snímků. Ve finále tvořily téměř třetinu z celkového počtu 44 snímků, které z osmi postupových kol byly zařazeny do celostátní soutěžní kolekce. Celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby Český videosalon se konala ve dnech 14. – 15. června 2013 v prostorách Malé scény v Ústí nad Orlicí. Porota v celostátní soutěži Český videosalon udělila celkem 14 cen a 13 čestných uznání. Z nich „naši“ autoři, a mezi nimi i ti ve věku do 20 let, uspěli a získali celkem 8 cen a 1 čestné uznání. Ze šesti soutěžních kategorií obsadili první místa ve čtyřech, a to v kategorii dokumentů, reportáží, hraných snímků a experimentální tvorby. Potěšitelné také je, že i v letošním roce jsou dva snímky mladých autorů z naší krajské soutěže zařazené do reprezentační kolekce pro mezinárodní soutěž Unica, která se koná na konci srpna ve Fieberbrunnu v Rakousku. Jedná se o snímek SLEPICE Šimona Štefanidese, studenta gymnázia v Rychnově nad Kněžnou, který na KSAF získal za tento snímek 2. cenu v kategorii hraných filmů i Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje za nejlepší film a na celostátní soutěži Český videosalon se umístil ve své kategorii na 3. místě. Druhým snímkem v kolekci
15
POD HLAVIČKOU je videoklip INGRID MICHAELSON-BE OK letošní absolventky SŠAK v Hradci Králové Alžběty Hlubučkové z Nechanic, která za snímek získala 3. cenu na krajské i celostátní soutěži. Věříme, že snímky obou mladých autorů přispějí k úspěchu české kolekce na „mistrovství světa“ amatérských filmů Unica 2013. Autoři svými filmy každoročně úspěšně reprezentují náš kraj na domácích i zahraničních soutěžích a potvrzují tím i úspěšnost a kvalitu odborné metodické péče, které se většině autorů prostřednictvím střediska Impuls v Hradci Králové v Královéhradeckém kraji dostává. Výsledková listina 1. DOKUMENTÁRNÍ SNÍMKY 1. cena: ŘEMESLO NAD UMĚNÍ - Ondřej Krejcar, Hradec Králové 2. cena: PŘES TŘI GENERACE - Jan Vačlena, Hradec Králové 3. cena: MORAVA, VÍNO, CHIRURGIE - Zuzana Dobiášová, Praha Čestné uznání: VYPRAVĚČ O PŘÍRODĚ A FOLKLORU - Vladimír a Lenka Císařová, Kutná Hora bez postupu: Čestné uznání: HISTORIE VYRYTÁ DO KOVU - Karel Pokorný, Nová Paka PODLAHA Z TRÁVY, STROP Z HVĚZD - Petr Špaček, Pardubice 2. REPORTÁŽE A PUBLICISTIKA 1. cena: VELIKONOCE V QUITU - Miroslav Trudič, Náchod 2. cena: ZABÍJAČKA II - Lukáš Báchor, Hostovice 3. cena: FREENZE - Václav Šimek, Červený Kostelec Čestné uznání: 130 LET SDH HOSTOVICE - Lukáš Báchor, Hostovice CORRIDA - Jan Vačlena, Hradec Králové BEZ KOMENTÁŘE - Miroslav Trudič, Náchod 3. HRANÉ SNÍMKY 1. cena: MARINKA - Lukáš Koláček, Vyškov
16
2. cena: SLEPICE - Šimon Štefanides, Rychnov nad Kněžnou 3. cena: INSPEKTOŘI - Martin Bohadlo, Vysokov 3. cena: TEORIE REALITY - Daniel Řezníček, Třeboň Čestné uznání: NEVYSLOVENO - Lukáš Koláček, Vyškov 4. ANIMOVANÉ SNÍMKY 1. cena: neudělena 2. cena: ODPAĎÁK - Kdo? My! Animační studio při ZŠ Deštné v Orlických horách 3. cena: INFORMACE - Tomáš Kotlant, Pardubice Čestné uznání: VOJÁK - Vojtěch Řehák, Nová Paka Z KABINETU BIOLOGIE - Štěpánka, Kratochvílová, Veronika Tomčíková, Kateřina Gáliková, Valašské Meziříčí 5. EXPERIMENTÁLNÍ SNÍMKY 1. cena: nebyla udělena 2. cena: ZÁBLESK ČLOVĚČENSTVÍ - Gabriela Paliová, Hronov 3. cena: KRYPTIC MINDS - COLD BLOODED - Vojtěch Holík, Martin Kysilka, Zlín Čestné uznání: HURÁÁÁ, VÝLET!!!! - Ester Nemjóová a kolektiv skautek Zbraslav 6. VIDEOKLIPY 1. cena: NA HORSKÉ DRÁZE - Ladislav Novotný, Nikol Sádovská, Hradec Králové 1. cena: KUP MI BIKMEK - David Ledvinka, Pardubice 2. cena: FTF - kolektiv autorů BF film, Červený Kostelec 3. cena: INGRID MICHAELSON-BE OK - Alžběta Hlubučková, Nechanice Čestné uznání: KYTAROVÁ - Viktor Zwiener, Jeseník Do předvýběru celostátní soutěže Český video-
salon 2013 postupují v žánrových kategoriích snímky oceněné na 1. - 3. místě a čestná uznání doporučená porotou - a to snímky: VYPRAVĚČ O PŘÍRODĚ A FOLKLORU, NEVYSLOVENO, 130 LET SDH HOSTOVICE, CORRIDA, BEZ KOMENTÁŘE, VOJÁK, Z KABINETU BIOLOGIE, HURÁÁÁ, VÝLET!!!!, KYTAROVÁ.
Krajská soutěž amatérských filmů 2013 technické zabezpečení Technické zabezpečení filmové přehlídky v Hradci Králové bylo až na jednu zásadní změnu obdobné jako v předchozích letech. V Country clubu Lucie na Novém Hradci Králové byla opět instalována projekční technika doplněná o tamější zvukovou aparaturu. Tou velkou změnou bylo zapůjčení výkonnějšího projektoru o dvojnásobné svítivosti při zachování stejného rozlišení. I jeho fyzické parametry byly několikanásobné a zabíral v prostoru hlediště pořádný kus místa. Projektor poprvé v historii soutěže vykryl celou plochu skoro čtyřmetrového plátna o úhlopříčce 4:3. Zlepšil se tak dojem diváka a vzrostlo i kvalitnější podání barev. Znamenalo to problémy pouze pro obsluhu sálu, neboť se z pódia muselo odstranit několik kusů DJ techniky, které vytvářela na plátně stíny. Lze také konstatovat, že na pokrytí celé velikosti plátna by bylo vhodnější použití HD ready projektoru v rozlišení alespoň 720 řádků. Svítivost byla optimální, nedostatek bodů v obraze na velké úhlopříčce byl však citelný. Bohužel snaha o pronájem HD projektoru ztroskotala na nedostatku financí, tudíž se celá projekce konala ve standardním rozlišení, přestože poprvé v propozicích soutěže byla možnost zaslat i HD variantu snímku na Blu-ray disku. Autoři však tuto možnost využili jen sporadicky, z téměř 60 filmů se sešly všehovšudy pouze 2 disky. Celá soutěž se promítala hlavně z disků DVD. VHS kazety ani mini-DV pásky se už neobjevu-
jí. Je to pochopitelné. Analogová doba je pryč a pásky jsou zbytečně nákladné. Dnes už se dá celkem jednoduše vytvořit spolehlivý DVD - video disk. I tak však bylo v předsoutěžní kontrole nosičů opět nalezeno velké množství nekompatibilních disků, které bylo nutno překonvertovat a znovu zapsat na nová média v standardizované podobě DVD – video. Jednalo se zejména o datové disky se soubory v kontejneru avinebompeg. Organizátoři soutěže se neubránili ani disku v normě NTSC. Kvůli dnes již běžnému NTSC playbacku nepodléhá snímková norma kontrole a opět se tento problém zjevil z čistého nebe až na soutěžním klání, přesně v druhém dnu přehlídky. V běžné instalaci projekce by film prošel bez povšimnutí, ale v síti zařízení naší soutěže byl jeden článek, který nepustil americkou normu obrazu do projektoru. Musel se tedy dočasně odstavit a film se odpromítal na začátku následujícího bloku. Tím článkem, který to způsobil, je video mixážní pult, sloužící k přepínání zdrojů z jednotlivých zařízení, ke korekci barev a stmívání obrazu do černé a zpět. Bohužel i mírné pochybení autora při dokončování filmu může znamenat, že disk bude nečitelný. Doporučení autorům zní , aby obezřetně hleděli na správné zpracování svých snímků do normy video disků. Dodržet originální nastavení obrazu, co zaznamená kamera, i při výstupu. Vodítkem by mělo být nastavení originálního materiálu, tj. obrazová norma (počet snímků za vteřinu), poměr stran, pořadí půlsnímků. Pak už jen pozměnit požadovaný formát na Mpeg2 pro DVD authoring. Důležité je i hledět na kvalitu, aby se předešlo degradaci obrazu pomocí vysoké komprese. Proto by se měla v přednastavení vždy zvolit volba kvality na nejvyšší, což znamená 8-9 tisíc Mbit za sekundu, nejlépe v konstantním toku. Z dalšího technického vybavení soutěže se na pultu techniky objevovala kromě DVD a BRD přehrávače ještě bezdrátová mikrofonní sada, náhledový TV monitor, mixážní zvukový pult a gong. Technické stanoviště, které obsluhoval Radek Hochman a Ondřej Krejcar, hlásí ze soutěže v roce 2013 bezproblémové odpromítání všech soutěžních filmů. Z ohlasů odborné poroty byla znát spokojenost, zejména s kvalitou a velikostí promítaného obrazu. Ondřej Krejcar
17
SOUTĚŽE / bylo... Krajská soutěž amatérských filmů Hradec Králové 2013 Ačkoliv se každým rokem sestava porotců hradecké regionálky mění, měl jsem to štěstí, že mi byla opět nabídnuta možnost zasednout v Lucii za porotcovský stůl. Přes prvotní obavu organizátorů, že letošní ročník utrpí malou účastí a nebude z čeho vybírat, se sešlo úctyhodných 63 filmů a musím konstatovat, že jsem byl, jako obvykle, nadšen. Dramaturgicky velmi dobře poskládané bloky dobře odsýpaly a vše se dalo opět zhlédnout bez větší újmy na sedacím svalstvu. Oproti předešlým ročníkům mě velmi potěšila kategorie videoklipů, kde bylo z čeho vybírat, a konečně se objevily skutečné videoklipy a ne pouze obrázky pokrytá muzika. Naopak jsem byl poněkud zklamán mými oblíbenými experimenty a animovanou tvorbou. V experimentech se mi líbil Záblesk člověčenství, kde dochází k výborné hře s formou a snad pouze příliš konkrétní záběry narušují její čistotu. Nejlepší animované věci jsme přesunuli do kategorie videoklipů, což byl také jeden z důvodů, proč jsem byl z této sekce nadšen. Kupodivu došlo letos k situaci, že byla pravidelně nejsilnější východočeská kategorie dokumentů zastíněna velmi kvalitními reportážemi. Trojice vítězných snímků spolu se třemi čestnými uznáními předpokládám potěší na celostátní soutěži a doufám, že nezůstane bez ocenění. Oceněné dokumentární filmy jsou až na jeden případ portréty osobností a jako obvykle zde vidím jeden z největších přínosů amatérského filmu. Má totiž možnost zachytit bezprostřední okolí svých autorů a zdokumentovat osobnosti či témata, která jsou pod rozlišovací schopností profesionálních tvůrců. Přes tři generace je pak pěkným projekčním plátnem doby, která je ukázána na historii jedné rodiny. Stejně jako se před dvěma roky objevili Andělé na kolejích a oprávněně způsobili nadšení a závist porotců, byl tento rok obrovským překvapením film Marinka. Technicky a filmařsky zralé dílo nás nadchlo
18
hereckými výkony hlavních představitelů a skvěle zvládnutou režií, která bravurně předvedla křehké téma nenaplněného vztahu s tragickým koncem. Bohužel se stále objevují klasické bolístky amatérského filmu, o kterých se zmiňuji snad každým rokem. Především je to nadužívání hudby a téměř žádná práce se zvukovou stopou. Jako by byl film tvořen jen obrázky a stačilo k nim přidat nějakou muziku. Filmové vyjadřovací prostředky jsou často nahrazeny první muzikou, která autorům přijde pod ruku. Nesnaží se budovat atmosféru záběrováním a prací se zvukem. Spoléhají se na emoční náboj hudby, zapomínají pracovat s tichem. Druhým úskalím je malá povědomost o dramaturgii a struktuře jednotlivých žánrů. Častokrát film spíše přestane místo toho, aby skončil, témata se objevují a zase mizí zcela náhodně, aniž by se aspoň některé stalo nosným, postavy jednají bez motivací. Chápu, že dramaturgie je mnohdy považována až za nadstavbu “amatérského filmu”, ale domnívám se, že v čase, kdy kvalitní technické zpracování je již standardem, je na čase se posunout o trochu dále. Navíc v Impulsu stále funguje možnost přijít s filmem v jakémkoliv stádiu rozpracovanosti a zkonzultovat chyby, či se pobavit právě o tematicky nosných prvcích natočeného materiálu. Tyto mé povzdechy však v žádném případě nesnižují mé nadšení ze soutěže, která mě pokaždé nabíjí novou energií a entuziasmem do dalšího roku. Jan Peml
Krajská soutěž amatérských filmů 11. - 12. 5. 2013 Letošní soutěž amatérských filmů v Country clubu Lucie jsem měl možnost poprvé celou zhlédnout jako člen poroty. Jednalo se o více jak 60 snímků různých žánrů. Projekční maraton se dal kupodivu zvládnout v bdělém stavu. Jednotlivé snímky byly totiž chytře rozděleny do osmi bloků trvajících něco málo přes hodinu a citlivě dramaturgicky seřazeny. Nejvíce jsem byl zvědavý na hranou tvorbu, které jsem se sám jako filmový amatér věnoval a podrobně ji v oblasti amatérské rodiny sledoval. Popravdě jsem nezaznamenal žádné velké změny. Nešvar kopírování amerických akčních filmů je stále přítomen. Bohužel. Kdyby alespoň povedeně, což by v dnešní době dostupných technických prostředků nemělo být nemožné. Dnes lze natáčet na vcelku laciné zrcadlové foťáky, ze kterých jde po postprodukčních zásazích “vyždímat” působivý filmový vzhled
v rozlišení HD! Pryč je doba různých adaptérů pro dosažení hloubky ostrosti v obraze. Přesto mě technická kvalita snímků poněkud zklamala. Jakmile se potom objeví na podobném festivalu poetický příběh, který je i bravurně formálně dotažen, vždy musí uspět. A nebylo tomu jinak ani nyní. Dokumentární snímky bývají na podobných festivalech často velkou radostí. Nebylo tomu jinak ani nyní. Autoři nejsou, narozdíl od tvorby profesionální, limitováni časem a mohou zvolené téma promyšleně a pečlivě zpracovat, což je na výsledku poznat. Vidíme pak citlivě zpracované portréty zajímavých osobností a díky filmu máme možnost nahlédnout blíž na jejich zajímavý život, práci a soukromí. V průběhu projekcí jsem se soustředil i na zvukovou a hudební složku a pokoušel se detekovat použitou stopu. Převládala bohužel nepůvodní, vypůjčená tvorba, hudba hollywoodských soundtracků a světových skladatelů, která zákonitě zastíní jakékoli amatérské dílo a odvede divákovu pozornost od obsahu. Většinou to působí směšně. Doporučuji amatérským filmařům oslovovat hudební skladatele podobného ražení, kteří se věnují amatérské skladbě. Věřte, že jich u nás není málo a mohou k vašemu dílu hodnotně přispět. To se pochopitelně netýká jen
...při pohovorech s porotou
19
SOUTĚŽE / bylo... Zejména o dokumentech a reportážích
Soutěž tradičně zahájili Jarmila Šlaisová a Martin Škrobák
žánru hraného filmu. Děkuji za umírněnost při tvorbě titulků. Kolik já už viděl snímků, kde byly závěrečné titulky delší než film, stejná jména se opakovala pořád dokola v různých funkcích a já si přál, aby byl už konec. Můj obdiv patří starším autorům a účastníkům festivalu, kteří se nazalekli moderních technologií a směle jich využívají. Sami si digitálně nahraný materiál zpracovávají na počítačích, stříhají, připojují hudbu i titulky. Hledají formu a nebojí se přijímat kritiku ze strany zkušenějších. Příjemným překvapením festivalu pro mne byla ale i technická stránka projekcí. Nezaznamenal jsem žádné problémy, jednotlivé filmy byly pouštěny přesně podle programu, dokonce ani zvuk nebyl zbytečně nahlas. To nebývá u podobných akcí zase tak úplnou samozřejmostí. Jan Vlnas Porotci Miloslav Kučera a Martin Štoll, v popředí Vladimír Císař z Kutné Hory
20
Znáte tu klasickou situaci? Přijdete na návštěvu a hostitelka se vám začne omlouvat: maso je trochu tvrdé, omáčka příliš slaná a knedlíky se rozvařily. Vy to jídlo sníte a zjistíte, že bylo vynikající. Tak nějak jsem si připadal, když jsem vyslechl předběžnou omluvu Jarmily Šlaisové, že letos jsou ty filmy poněkud slabší. Po fyzicky náročném zhlédnutí třiašedesáti soutěžních snímků musím konstatovat, že celková úroveň byla přinejmenším dobrá. Myslím, že několik oceněných filmů bude horkým kandidátem i na nejvyšší ceny v Ústí nad Orlicí. Filmovou událostí v Hradci se bezesporu stal hraný film Márinka (Lukáš Koláček), který by se rozhodně neztratil ani na festivalu profesionálních filmů. Mnohé z nich by určitě předčil. To samé se dá říci i o několika dokumentárních a reportážních filmech. Těm bych se chtěl v tomto článku věnovat především. Vítězem dokumentární kategorie se stal snímek Řemeslo nad umění ( Ondřej Krejcar), který je portrétem restaurátora Hynka Bláhy. Autor sledoval svého protagonistu po dobu celého jednoho roku a na filmu je to znát. Filmařská vynalézavost a pečlivost postprodukce velmi překračuje úroveň standardních televizních dokumentů. Mně osobně nejsympatičtější byl dokument Přes tři generace, který vypráví o historii rodiny autora filmu Jana Vačleny. Je to ukázkový příklad toho, jak skromnými prostředky dosáhnout maximálního účinku. Autor pracuje pouze s dobovými fotografiemi, rodinnými amatérskými záběry a vyprávěním příbuzné, která ještě leccos z rodinných peripetií pamatuje. V době, kdy je sestavování rodokmenů v módě, může být tento film inspirací, jak z mrtvého archivního materiálu udělat živoucí a zajímavé svědectví o našich předcích i době, v níž žili. Třetí cenu obdržel snímek Morava, víno, chirurgie (Zuzana Dobiášová). Medailon se věnuje osobnosti předního neurochirurga a jeho pestrým životním osudům. Vyrostl v tehdejší NDR,
Lukáš Báchor, autor filmu Zabíjačka
přiženil se do ČSSR a kromě lékařství se věnuje pěstování vína na jižní Moravě. Tak výrazného člověka je jistě radost portrétovat. Zásluhou autorky je, že tuto osobnost pro diváky objevila a jeho příběh zajímavě odvyprávěla. Velmi obtížné téma zpracoval Petr Špaček ve filmu Podlaha z trávy, strop z hvězd . Pokouší se totiž zachytit osudy bezdomovce v delším časovém rozmezí. Závěr dokonce naznačuje jakýsi happy end. Ne vše tady vyšlo podle autorových záměrů, ale porota ocenila jeho snahu čestným uznáním. I kategorie reportážních filmů byla obeslána velmi kvalitními snímky. Rozhodování poroty bylo poměrně obtížné. Nicméně první cenu, myslím, po zásluze obdržel Miroslav Trudič za Velikonoce v Quitu. Jaký název , takový obsah. Jsme svědky velikonočního průvodu procházejícího tímto jihoamerickým městem. Miroslav Trudič umí vychytat neopakovatelné detaily: lidské tváře, zajímavá gesta, bizarní situace a vše střihnout tak, že to funguje a nenudí. Čestné uznání obdržela také jeho minireportáž Křižovatka, pro změnu z druhého konce světa, která zachycuje situaci při přecházení rušné křižovatky v jednom asijském velkoměstě. O filmu Zabíjačka II (Lukáš Báchor) platí také: jaký název, takový obsah. Je to tedy téma mnohokrát zpracované amatérskými i profesionálními filmaři, ale autor se na něj podíval způsobem, který přenáší diváka doslova doprostřed dění. Jako bychom cítili zimu, pach krve i chuť slivo-
vice. Líbil se i jiný film Luboše Báchora 130 let SDH Hostovice, popisující filmařsky velmi obratně standardní hasičské cvičení. Úplně z jiného soudku je reportáž FREENZE (Václav Šimek). Za anglickým názvem se skrývá hra ( performance ?) založená na jednoduchém principu: skupina lidí se domluví, vyběhnou na ulici a tam na několik minut strnou, jakoby zkameněli. A autor měl právě těch cca 10 minut, aby je natočil. Klobouk dolů za pohotovost, s jakou byl schopen vše natočit. Nesmím zapomenout také na ,,turistickou“ reportáž Corrida (Jan Vačlena), která ukázala, jak se dá pracovat na cestách v omezených realizačních podmínkách. Autor si koupil lístek na koridu, seděl na určitém sedadle a měl tedy jen velmi omezenou možnost pohybu, a přece dokázal za pomocí střihu a hudby přenést na diváka atmosféru a napětí celé akce. Domnívám se, že krajská soutěž v Hradci Králové si mezi ostatními postupovými přehlídkami vydobyla zcela výjimečné postavení. Je to určitě dáno soustavným metodickým a edukativním působením Střediska amatérské kultury Impuls v oblasti neprofesionálního filmu. Zdejší školící a konzultační programy už dávno přesáhly hranice kraje. A tak není divu, že na krajské soutěži letos soutěžili autoři téměř z celé České republiky a ti nejlepší asi také vyhrají celostátní kolo. Miloslav Kučera
Sama Sobě Si Na letošním krajském kole soutěže amatérských filmů v tradičním hradeckém klubu Lucie se událo něco pozoruhodného. Že o ceny bojovalo 63 filmů, nikoho znalého hradecké úrovně a minulých ročníků nepřekvapí, je to velká konkurence. Letos stáli proti sobě (přátelsky samozřejmě) nejen tvůrci mezi sebou, ale markatněji než kdy před tím také filmy od jednoho tvůrce mezi sebou navzájem. Někdy to vypadalo tak,
21
SOUTĚŽE / bylo... že si autoři přihlášením více děl kopou do vlastní branky. Tyto kolekce vyjevily, jak je tvorba těchto autorů konzistentní nebo naopak rozkolísaná. Za příklad jednotné a zároveň vysoké úrovně slouží filmy Miroslava Trudiče, kterého chválit už je mi poněkud žinantní. Jeho reportážně-pozorovatelský talent už je léta znám, na předložených filmech prokázal schopnost vykroužení miniatury (o zmatené čínské křižovatce Křižovatka), smysl pro dramatičnost sledované situace (hasičské cvičení Bez komentáře) a touhu po objevování jiného pohledu na známá schémata (Velikonoce v Quitu, 1. místo v kategorii reportáž). Obdobně stabilní byla kolekce filmů Václava Šimka (o podivuhodném vodním sportu Vodní ptáci, lidské sochy na náchodské ulici Freenze a celorepublikové hledání krabiček FTF). U jiných autorů bylo možno sledovat, jak snímky z kolekce komunikují a tzv. fungují s různou intenzitou. Zatímco film Corrida od Jana Vačleny považuji sám za sebe spíše za turistický záznam motivovaný pouze autorovou zvědavostí, a Bizetovu hudbu vnímám spíše jako hudební podklad než rovinu vyprávění, tak jiný Vačlenův film Přes tři generace je podle mého naopak esencí osobního vztahu, zapálenosti a zaujetí. Intimní zpověď, sdílení tragického osudu vlastní rodiny, je objevná a svojí upřímností dojemná. Kombinace archivních fotografií, ba i 8mm filmů, výpovědi 91leté tety a vlastní pohled vytvořily z filmu mnohovrstevný amalgám, který byl právem oceněn 2. místem v kategorii dokumenty. Do pozice konkurenta „sama sobě si“ sobě samému se se svými třemi snímky postavil i Lukáš Báchor. U reportáže z hasičské soutěže 130 let SDH Hostovice předvedl sice dynamické, nicméně trochu nezúčastněné pozorování. Ve snímku Studnice fest 2012 zůstal u poněkud chaoticky strukturovaného konstatování, že jeden festival končí. Už jsem dalšímu snímku nedával mnoho naděje. A náhle, u filmu Zabíjačka II, jakoby to točil jiný autor, se ukázalo, že se umí dívat. Že umí být uvnitř akce a v jejím zákulisí zároveň. Že dokáže překonat stereotypy a klišé mnohokrát zachyceného rituálu, že umí zvolit záběr, že přemýšlí prostřednictvím filmové řeči. 2. místo v kategorii reportáží dělá z Báchora Trudičova dorážejícího konkurenta. Rozkolísaně působila i tvorba Vladimíra Císa-
22
ře, který podle mého propadl vlastním emocím a zájmům a nedokázal od svých témat poodstoupit. Vzpomeňme, jak se mu to dařilo u občanských apelů typu Obchvat, které jiskřily mrazivým humorem. Letošní Bezmoc lip vykázala i určitou bezmoc autorovu. V osudu milovaných stromů, které „jdou na porážku“, Císař zatlačil na pilu a nedokázal podle mého vyklenout zobecňující oblouk tragédie, v níž osud stromů je od novely zákona pouze v rukou obcí. Série snímků inspirovaných kutnohorskými pověstmi (Kutnohorské pověsti, Rozína) zase ve snaze honit několik zajíců najednou vedly k nezřetelnosti toho, co chce autor říci. Zda nás chce spravit o pověstech samotných, nebo o jejich kontextu, nebo o jejich působení ve městě, nebo o jejich autorech apod.; a v případě klipu se na nepochopení podepsala zhoršená technická kvalita nosné písně, což je u klipu fatální. A náhle - při portrétu Josefa Spilky, zapomenutého folkloristy a spisovatele, jakoby se rozjasnilo. Sice tradiční, zato přehledná struktura, jasně formulovaná fakta i vhodně zvolené poetické citáty z díla daly prostor pro sílu osobnosti samotné. Císařův (resp. též Lenky Císařové) film Vypravěč o přírodě a folkloru je malým klenotem, protože objevem, zpracovaným s úctou a bez přehnaného patosu. Letos dostal od poroty nejvíc „na frak“ pan Miroslav Šolc, kterému se snad musím ještě na dálku omluvit. Jeho filmy Slavnostní střelby pod hradem Vlčincem a Adršpašské skály jsou typově různé, a tudíž těžko srovnatelné. Nicméně tam, kde zachycuje lidi, mu sluší role pozorovatele. Zúčastněného, vědoucího a obeznámeného. V případě, že zachycuje skály, a to výtvarně velmi kvalitně, zhola nevěří obrazu a lepí barvotiskového průvodce plného patosu a zbytečné vzletnosti. Předpokládám, že Ceně diváků, kterou tento film v příjemné atmosféře v auditoriu získal, pomohla i ostrá odborná kritika. Je to v pořádku, různé pohledy na věc jsou přeci zdravé. Jako posledního konkurenta sobě samému zmíním Lukáše Koláčka s filmy Nevysloveno a Marinka. Nevysloveno je lepší hraný snímek, odvážný snahou přehrát citlivé intimní situace páru. Se ctí zdolává úskalí obtížnosti herecké práce a věrohodnosti situací. Vedle toho a vedle všech filmů je Marinka zjevením. A to do té míry, že je až otázkou, zda je na ni možno ještě uplatňovat kritéria amatérské tvorby, jak jsme si
to ostatně před pár lety kladli u snímku Andělé na kolejích. Předpokládám, že některý z kolegů porotců Marinku patřičně rozebere, protože by si to zasloužila - nejen pro citlivost tématu, vedení herců, herecké výkony obou protagonistů, vizuální stylizaci, dramaturgii zvukové složky, ale hlavně pro cudnost, s jakou je téma nahlédnuto. Právě cudnost a tedy nedeskriptivnost posiluje vztahové a erotické napětí a činí z filmu událost posledních let. Koláčkovi se to paradoxně vyměnilo: zatímco film Nevysloveno všechno dořekl, síla Marinky je právě v tom, že zůstalo nevylosloveno. Na závěr bych si dovolil malé doporučení. Myslím, že by bylo dobré, aby si autoři více věřili a pokud přihlašují do soutěží své snímky, tak pak pouze ty, o jejichž komunikační intenzitě jsou přesvědčeni. Na druhé straně rozumím tomu, že smyslem těchto přehlídek je veřejná prezentace a podělení se s ostatními. Řešení by bylo v nesoutěžní a soutěžní sekci, o čemž by autor rozhodl sám. Martin Štoll (doc. MgA. Martin Štoll, Ph.D., režisér, dramaturg a rektor Literární akademie – Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého v Praze)
*** Tohle nepochopím nikdy, ale stává se to dosti často. Tentokrát na krajské soutěži také. Zejména někteří staří bardi, kteří v minulosti dokázali zaujmout svými filmy poroty i oslovit diváky, přivezou film nebo dokonce několik filmů, na nichž je zjevně cítit, že jsou nedodělané, nepromyšlené, spíchnuté narychlo horkou jehlou. Porota se snaží taktně na problémy upozornit a je jí trapně. Dotyční se při tom dívají na porotce pohledem uraženého jezevčíka a pak v kuloárech trousí pokradmu: dokončoval jsem to na poslední chvíli. Neměl jsem nic jiného. Přivezl jsem to jenom jako vstupenku, abych měl aspoň něco.
Ale řekněte mi jediný důvod, proč my, ubožáci v hledišti, se máme dívat na filmy, jichž si jejich zhotovitelé sami necení a o jejichž nedodělanosti vědí své. Před mnoha lety jsem jel jednou spolu s Evaldem Schormem na Barrandov. Oba jsme řešili nějaké problémy. S tamější vrchností jsme na tom nebyli dobře. Vystoupili jsme z taxíku před hlavní budovou. Evald se na mě podíval, v očích nelíčený a hluboký smutek: „Vidíš, tady já už nikdy nenatočím film.“ A po chvíli dodal: „Proto musíš každý film točit tak, jako by byl tvůj poslední.“ Takhle se mnou mluvil vždycky. Byl jsem o mnoho mladší a od studentských let jsem ho považoval za svého staršího moudrého bratra. Chtěl bych jeho radu při této příležitosti poslat dál. Platí obecně. Profesionál, amatér, všecko jedno. A k letošní úrodě? Protože kolekce byla opět početná a obeslaná filmy nejen z východních Čech, ale i mnoha dalších míst republiky a příčně generacemi, je možno do jisté míry vysledovat převažující tendence současného stavu a vývoje oboru. To, čemu jsme zvyklí říkat amatérský film, prochází v současnosti zásadní proměnou. Spočívá především v rozdílném přístupu nových a zejména mladých lidí k materii, o niž mají zájem, a také v ambicích, s kým, jak, kde a jakými technologiemi chtějí svými audiovizuálními výtvory komunikovat. Že tyto evidentní tendence nezachytilo již dávno pořadatelské centrum celostátní soutěže, tedy ARTAMA, svědčí o úrovni jeho odbornosti, kompetenci a obávám se, že v nejbližší budoucnosti také zbytečnosti. Vážně se obávám, že celostátní soutěž se v oné podobě, v níž je organizována dnes, stane brzy mrtvou fosilií, o niž nebude mít nikdo zájem. Další významný posun pokračuje v rozptylu kvality filmů. Ti, kteří neberou zájem o obor jen jako nezávaznou a neodpovědnou hru na filmování, se vzdalují stále více pelotonu, který již není početný, ale jede pohodlně a víceméně si hoví ve starých časech. A pak jsou tu mladí, kteří se při filmování na počátku chtějí vlastně také jenom bavit a na filmaře zahrát. Ale právě proto, že jsou mladí a vnímaví, je jim možno naznačovat cestu a ti nejcitlivější najednou pochopí, že problém je v naléhavosti a originalitě sdělení a schopnosti komunikace s diváky.
23
SOUTĚŽE / bylo...
Rodiče Ládi Novotného a Nikol Sádovská
Mohlo by se zdát, že hradecká soutěž je v tomto smyslu výjimkou, ale není. Právě ona je názorným zrcadlem současných problémů. My, kteří jsme tu doma, víme kolik let je za její dnešní podobou každodenní práce a koncepčního úsilí. Ale je osamocená. Vezměme dvě nejvíce obesílané kategorie. Dokumenty a hrané filmy. Lapidárně řečeno, prvních je málo a druhých je moc. Jak tomu rozumět? Bývaly časy, kdy amatérští filmaři pozorně mapovali terén, v němž žili, objevovali pozoruhodné lidi, historie i události ve svém okolí a dokázali o tom všem točit pozoruhodně kultivované dokumenty. Jejich filmy byly důležité právě onou objevností námětů v oblasti, kam profesionální sféra často nedosáhla. Právě takových dokumentů je bohužel málo a stále méně. Ach, Karle Vaňku, Jirko Beneši, jak nám tu chybíte! To vás, pane Schejbale, filmování vážně už tak nebaví, že sám o sobě musíte říkat, že už jenom paběrkujete? Zato hraných filmů je stále více. Ale jakých?! Hlavně těch, jejichž „autoři“ si na něco hrají a napodobují různé žánrové vzorce, jež se na nás v současnosti valí z komerční profese. Většina v onom pitvoření nutně ztroskotá. Letos jsem si opět naléhavě uvědomil, že v této oblasti nejde jenom o to, co se točí, tedy o obsah, ale také o splnění základních formálních podmínek, aby hraný film mohl být takovým vůbec nazván. Kdepak jsou časy naléhavých symbolických metafor filmů pánů Dražana nebo Bárty s čitelnými podtexty i aktuálními přesahy a vizuálně originální mezižánrové experimenty Jiřího Horáka s duchovním poselstvím.
24
Mám občas možnost vidět na přehlídkách představení ochotnických divadelníků z různých koutů republiky. Tam je to něco zcela jiného. Obecně je respektováno, že postavy na jevišti musí být ztvárňovány lidmi, kteří splňují alespoň základní typologické předpoklady a disponují nutnými vlohami a schopnostmi. Musí prostě hrát. Tohle mezi amatérskými filmaři neplatí. Kamarádům a známým se rozdají role bez úsudku a rozmyslu. Ty budeš špion, ty princezna, ty vrah a točíme. Jako by herec ve filmu nemusel umět zhola nic. Když se k tomu připojí bezradné režijní vedení, je na trapný průšvih zaděláno. Vůbec nejde o to, aby člověk před kamerou byl školeným hercem. Česká kinematografie a její režiséři se proslavili prací s neherci. Nicméně i ti byli pečlivě vybíráni nejen jako typy, ale i pro schopnosti vytvářet postavu na základě scénáristického konceptu a režijního zadání. Na druhé straně je nutno se zadostiučiněním konstatovat, že z takového množství filmů bylo z čeho vybírat a oceňovat. V dokumentech se zaslouženě na prvém a třetím místě ocitli nedávní absolventi Školy audiovizuální školy Impulsu. Ondřej Krejcar s portrétem svého přítele, restaurátora a sochaře, který opustil město a dává dohromady vesnickou faru. Čistý, talentovaný člověk, který to má v hlavě srovnané. Jeho snaha žít život naplněný poctivou prací, radostí z rodinného života a starostí o morální odkaz našich vojenských letců, kteří bojovali v poslední válce, je příkladem pro mnohé. Stejně tak portrét zakladatele naší moderní spinální chirurgie prof. MUDr. Petera Wendesche, který se na Moravu po studiích přiženil z bývalé NDR a kromě jiného se stal znalcem a milovníkem vína a také aktivním vinařem. Film natočila Zuzana Dobiášová. Na hodnocení obou těchto prací je možno bez uzardění vztáhnout profesionální kriteria a oba by skončily velice čestně. Prvý jistě nad průměrem a druhý v kvalitním průměru. V této souvislosti opětovně zdůrazňuji, že posluchači ŠAVT jsou vychováváni především pro uplatnění v profesi, pokud v ní již nepracují, a proto jejich výsledky musí takto kladeným nárokům odpovídat. Jinak by nemohli absolvovat. Radost porotě udělalo, že se mezi ně vklínil na druhém místě film Jana Vačleny s vypovídajícím titulem Přes tři
Poprvé se soutěže účastní Jiří Bednář a Jaromír Patka
generace. Na příběhu kapesních hodinek předávaných v rodině z otce na syna a z hospodáře na hospodáře Vačlena a jeho stará teta odvyprávěli poutavě nejen často dramatické osudy rodu, ale díky kreativně užitým archivním materiálům se zde v obecném přesahu otiskla významně historie minulého století. Mohu jen s radostí konstatovat, že Vačlenovy filmy jsou rok od roku lepší, zejména od té doby, co objevil možnosti konzultačního střediska Impulsu. Kategorie hraného filmu přinesla zcela mimořádný počin snímkem Marinka, který do Hradce doputoval na doporučení Jiřího Králíka až z Vyškova. Jeho scénáristou a režisérem je Lukáš Koláček. Přes všechny možné a jistě legitimní výtky má film několik neocenitelných kvalit, mezi hranými pokusy vzniklými mimo profesi, zřídka viděných. Především poezii, a to doslova a dokonce v několika rovinách. Titul je inspirován rozsáhlou básnickou skladbou Karla Hynka Máchy. Autor scénáře uplatnil v reminiscenci na tuto báseň ve filmu vlastní mimořádně kvalitní verše. Druhou rovinou, dokonale harmonizující s právě jmenovanou, je vizuální stránka filmu. Kamera vytváří nevtíravou, intimní a dokonale poetickou atmosféru. Málokdy se dá říci o amatérském filmu, že je vizuálně krásný. (Film obdržel na soutěži také cenu za kameru.) Atmosféru filmu jsem si skutečně užil a vychutnal. Vzpomněl jsem si na začátky francouzské nové vlny a některých později slavných režisérů, například Louise Malla nebo Clauda Lelouche. Další pozoruhodnou kvalitou je talentované a promyšlené režijní vedení hereckých představitelů, což se odráží na autentičnosti a kvalitě výkonů. Avšak největším překva-
pením je herecký výkon Sarah Haváčové v titulní roli. V tomto případě jde bezesporu o herecký objev. Jsem přesvědčen, že o této talentované studentce herectví na JAMU ještě uslyšíme. Nakonec to nejlepší. Mladí autoři a přísliby do budoucna. Šimon Štefanides z Rychnova nad Kněžnou, ještě ani ne maturant, promítl na soutěži skvělý snímek Slepice. Je to sice zdánlivě jenom rozpracovaná anekdota, ale natočená neobyčejně obratně a koncentrovaně. Využívá dokonale působivých výkonů nehereckých představitelů dvojice stárnoucích manželů. Je to milý film plný laskavého humoru a nečekané schopnosti empatie od tak mladého filmaře. Jako by z něho zavanula atmosféra raných filmů Formanových, Passerových a Papouškových. Je to jeden z těch mladých autorů, o němž po komunikaci v konzultačním středisku mohu říci, že umí naslouchat a rady domýšlet. Také kategorie videoklipů stála za pozornost. Byla vlastně nejvyrovnanější a ve svém celku nejkvalitněji obsazená. Mládí sem vtrhlo naprosto samozřejmě a osvědčilo přirozený smysl pro specifický jazyk žánru. Připomínat, že v Mirkovi Trudičovi máme vynikajícího filmaře, reportéra, by bylo nošením dříví do lesa. Jeho Velikonoce v Quitu prokázaly, že se na svých filmařských cestách po světě v posledních několika letech dokonale „vytočil“ a získal profesionální jistotu. Ví, kam se postavit, umí být vždy o krok vředu před vývojem situace a dokáže pořídit bohatou zásobu kvalitního materiálu pro pozdější koncepční úvahu a závěrečnou skladbu. V konzultačním středisku je s ním radost spolupracovat. Bez vtipu a zajímavých námětových postřehů Vaška Šimka si neumím krajskou soutěž v Lucii už ani představit. Reportáž z pohybového hepeningu ve středu Náchoda FREENZE překvapila a pobavila. Nakonec kauza Odpaďák. Píši tuto zprávu již po skončení celostátního kola v Ústí na Orlicí, kdy jsou výsledky známy. Kdybych psal o osudu tohoto filmu protestní dopis na ARTAMU, jako že jsem chtěl... Ale pak jsem si uvědomil, že s touhle totálně zastydlou, hybernující, koncepčně bezradnou a odborně nekompetentní institucí, alespoň pokud jde o amatérský film a video, je zbytečné komuni-
25
SOUTĚŽE / bylo... kovat, dokud se situace zásadně nezmění. Kdybych ovšem ten dopis přece jenom napsal, stálo by v něm toto: Odpaďák je animovaný film kolektivu mladých autorů z Deštného v Orlických horách, který vytvořili žáci a absolventi základní školy pod vedením své učitelky. Na krajské postupové soutěži, jejíž poroty jsem byl předsedou, obdržel snímek druhou cenu v kategorii, přičemž první udělena nebyla. Do celostátního kola nejen, že nebyl přijat, ale v dostupných oficiálních materiálech byl v souvislosti s tímto titulem užit termín diskvalifikován, ačkoli někteří členové tvůrčího týmu a samozřejmě i učitelka vyhověli naprosto příslušným stanovám soutěže. Je třeba skutečně mimořádné citové okoralosti, hlouposti a omezenosti počastovat tímto způsobem mladý tým pod vedením zaujatého pedagoga, o němž po několika konzultacích vím, že s žáky pracuje soustavně. Navíc za mimořádně kvalitní výsledek. Dodávám pikantnost. V celostátním kole soutěže byl letos promítán pouze jediný !!! animovaný film. Snímek Odpáďák se mohl v této souvislosti stát ozdobou soutěžní kolekce. Je smutné, že je to další z celé řady přehmatů a zásadních pochybení, jimiž průběžně obšťastňuje obor metodik pořadatelské organizace. Vrhá to samozřejmě podivné světlo na celou instituci. Nečekám v této věci odpověď, ani vysvětlování a hloupé výmluvy na jakési formální postupy. Očekávám osobní a veřejnou omluvu za diskvalifikaci mladým lidem, kteří byli ve svém nadšení zrazeni. Takhle si práci s mládeží z pozice celostátního metodického pracoviště nepředstavuji a to, co o ni vím, jinak pochvalu rozhodně nezasluhuje. K tomu ještě dvě poznámky. Oddělení soutěže mladých autorů od krajských kol byla z řady důvodů, které již v minulosti mimo mě artikulovali i jiní, hrubá a pro obor škodlivá, zásadní metodická chyba. Stejně jako patrně nevratné zrušení kategorie studentských a školních filmů zrovna ve chvíli, kdy se k opačnému kroku v tomto směru rozhodla dokonce i UNICA. Za druhé. V posledních letech se dosti intenzivně zabývám problematikou výchovy uměním na školách různého typu. Často se v té věci setkávám s kolegy působícími v různých uměleckých oborech. Jsou to převážně univerzitní pe-
26
dagogové a také učitelé základních uměleckých škol. Konzultujeme vzájemně poznatky, vyměňujeme zkušenosti a hledáme nové možnosti a metody, jak funkci a význam uměleckých oborů ve školách posílit a optimalizovat. Jeden z poznatků, k němuž jsme dospěli, jednoznačně zní. Je nebezpečné svěřit v tomto smyslu děti a mládež péči amatérů, byť nadšených. Jejich snahy a výsledky se zhusta míjí účinkem a často bývají dokonce kontraproduktivní. Místo podněcování fantazie a kreativity nabádají spíše k pitvornému napodobování profesních klišé a komerčních produktů. A tohle se v posledních letech děje pod metodickým dohledem z ústředního pracoviště v amatérském filmu. Musím tedy znovu napodobit římského senátora Marca Catona staršího, který končil každý projev v senátu zvoláním: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno. Soudím, že je čas na změnu. Možná, že by pro začátek stačila i výměna. No vida, kam jsme se to z krajské soutěže opět dostali. Rudolf Adler
Český videosalon 2013 Krajské kolo CSNFT ČR Hradec Králové jsem netrpělivě očekával už měsíc dopředu. Zejména proto, že jsem se minulého ročníku nemohl zúčastnit. Měsíc květen byl ale jedním z nejnáročnějších měsíců ve škole, tudíž jsem byl schopen přijet pouze 12. května, na druhý a zároveň závěrečný den postupové soutěže Českého videosalonu 2013. Jelikož jsem se této akce účastnil poprvé, vůbec jsem netušil, co od ní můžu očekávat. Při příjezdu mě příjemně překvapila milá a přátelská atmosféra, která vládla v celém sále. Viděl jsem pár velmi dobrých filmů, které mě donutily
se hlouběji zamyslet nad zobrazenými problémy. A o to víc mě mrzelo, že je mohla zhlédnout pouze hrstka diváků, kteří byli často samotnými soutěžícími. Nemůžu porovnávat úroveň všech filmů, které byly na tomto festivalu promítány, protože jsem viděl jen polovinu. Velmi mě ale zasáhl film Marinka, který také oprávněně získal 1. místo v kategorii hraný film. Marinka převyšovala zejména po herecké stránce ostatní filmy. Mezi soutěžícími jsem zaslechl, že to není spravedlivé, když ve filmu hrají studenti z divadelních fakult. Já si ale myslím, že nejde o profesionální herce, a tudíž se stále jedná o amatérský film, a ten by neměl být synonymem pro polovičatě vytvořené dílo s nevyrovnanými jednotlivými složkami. Na některých tvůrcích mě zarazil nedostatek chuti učit se nové věci a dále věta: „Já už Letošní 7. ročník studentské filmové soutočím třicet let!“, která podle mého názoru často těže se uskutečnil ve čtvrtek 2. května 2013 neodpovídala výslednému filmu. v krásném divadelním a projekčním sále ZákladProto se nedivím, že tato soutěž není tak di- ní umělecké školy v Náchodě jako součást celovácky oblíbená, jak by si určitě zasloužila. Také státního festivalu studentské umělecké tvorby bych ocenil, kdyby organizátoři byli přísnější Náchodská prima sezona. při výběru filmů, čímž by festival získal na větší Počet škol a dalších „uskupení“, které přihláprestiži. Díky tomu by došlo ke zkrácení doby sily snímky svých studentů vzrostl na celkem na celkové projekce, u které by jistě neusínala po- osmnáct. Účastnilo se 7 gymnázií (Svitavy, Ústí lovina sálu. Porota by také měla být kritičtější při nad Labem, Rychnov nad Kněžnou, Třeboň, Plrozborovém semináři a svými poznámkami více zeň, Nová Paka, Valašské Meziříčí), 4 střední poukázat na chyby, které kvalitu filmů zbytečně školy a VOŠ (2x Praha, Valašské Meziříčí, Hrasnižují. Já sám bych takové poznámky k mému dec Králové ),1 základní umělecká škola (Brno), filmu velmi ocenil. 1 základní škola (Borohrádek) a 5 různých uskuNa druhou stranu má pro mě, jako pro mladé- pení mládeže, kde se věnují filmu (3x Plzeň, ho tvůrce, účast a umístění na této soutěži velký Hradec Králové, Brno). význam, protože jsem se mohl setkat s odborníDo soutěže bylo přihlášeno celkem 46 snímky, kteří vědí, o čem mluví. Zároveň bych moc ků. Do soutěže byl zařazen 41 snímek. U ostatrád poděkoval panu hejtmanovi Královéhradec- ních 5 filmů byly problémy s projekcí, snímky kého kraje za smysluplnou cenu – a to notebook – který mi vylepšil mé technické zázemí, a tím mi výrazně urychlil střih videa. Takové ceny Autoři z Ústí nad Labem a studentská porota soutěžící opravdu motivují a také jim umožňují točit technicky kvalitnější filmy, protože pořízení filmové techniky je pro nevýdělečného studenta náročné. Doufám tedy, že se mi do příštího roku podaří natočit další film, se kterým se budu moci zúčastnit této soutěže.
FILMOVÁ NÁCHODSKÁ PRIMA SEZONA LETOS PO SEDMÉ
Šimon Štefanides, Rychnov n. K.
27
SOUTĚŽE / bylo...
Předseda odborné poroty prof. Rudolf Adler
nešly kvalitně nebo vůbec přehrát, proto nemohly být do letošního ročníku zařazeny. Úroveň snímků byla tradičně velmi rozdílná, od těch velmi dobrých až po začátečnické pokusy. Po organizační stránce ani co do počtu diváků to letos „nebylo to ono“, soutěž proběhla, ceny byly rozděleny a tak uvidíme co přinese příští rok. Soutěžní kolekci hodnotila odborná porota ve složení prof. Rudolf Adler, FAMU Praha a Mgr. Jarmila Šlaisová a Ondřej Krejcar ze Střediska amatérské kultury Impuls Hradec Králové a doporučila pořadatelům udělit ocenění následovně: 5 rovnocenných cen a 7 čestných uznání. -šlaCENY: KOUZELNÍK Jiří Česák - SŠAK HK ZÁBLESK ČLOVĚČENSTVÍ Gabriela Paliová - ZUŠ Police n.M. NA HORSKÉ DRÁZE Ladislav Novotný, Nikol Sádovská, Hr. Králové Z KABINETU BIOLOGIE Šárka Kratochvílová, Veronika Tomčíková, Kateřina Gáliková - Gymnázium Valašské Meziříčí SLEPICE Šimon Štefanides - Gymnázium Rychnov n.K. ČESTNÁ UZNÁNÍ: INGRID MICHAELSON-BE OK Alžběta Hlubučková - SŠAK HK ODPAĎÁK Žákovské animační studio Kdo?My!, Deštné v O.h. VŠECHNO JE JINAK Jiří Česák - SŠAK HK
28
TEORIE REALITY Daniel Řezníček - Gymnázium Třeboň ŠICÍ STROJ Karolína Ulrichová - ZUŠ Brno MŮJ MALÝ SEN Matěj Forejt - Animánie Plzeň MONDAY Barbora Vrzáková – SŠAK HK Soutěžní kolekci hodnotila současně i studentská porota ve složení: Šárka Čmelíková, Monika Besedová, Karolína Pěčková, Ondřej Gelbič, studenti Jiráskova gymnázia v Náchodě. Studentská porota navrhla pořadatelům udělit 3 ceny bez udání pořadí a 1 zvláštní uznání: ODPAĎÁK Žákovské animační studio Kdo?My!, Deštné v O.h. ČAJ S MLÍKEM Michal Plodek, Šimon Levitner, Darek Zahálka - SŠAK HK KUFR David Koníř – Gymnázium Ústí nad Labem Zvláštní uznání INDIÁNI Z OKLAHOMY Vojtěch Řehák – Gymnázium Nová Paka
Indiáni v Náchodě Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Svatá pravda. Nejde ovšem tentokrát o Metuji. Do Náchoda na Prima sezónu jsem se v posledních několika letech skutečně těšil. V malém sálku trochu již omšelého kina Vesmír bylo každým rokem víc a víc nabito mladými diváky. Atmosféra při projekcích skvělá a spontánní. V diskusi si každý řekl své a přitom respektoval názory ostatních. Nikdo nikoho nemistroval. Přijížděly celé skupiny žáků a studentů i se svými učiteli. Dobrali jsme se postupně k několika velice prospěšným inovacím. Rozhovory o filmech probíhaly po každém soutěžním bloku, kdy byly zážitky z viděného ještě živé. Opustili jsme ceny udělované v pořadí a nahradili je několika rovnocennými. A najednou tohle. Nový organizační tým. Nově postavená, ar-
chitektonicky pozoruhodná základní umělecká škola ve středu města s podzemním parkovištěm a krásným klimatizovaným sálem. Dokonalá projekce. Jenomže nikde nikdo a to po celou dobu. Tedy občas nás tam sedělo něco přes deset. Co se přihodilo? Snad nevhodný termín související s maturitami a přípravnými týdny na ně. Jenomže promítat filmy před skoro prázdným sálem je totéž jako promítat v hrobce. Dlouho jsem nezažil takové zklamání. Takže o filmech podrobně snad ani referovat nebudu. Ještě, že se jich podařilo uplatnit téměř polovinu o pár dní později v programu krajské soutěže v Hradci, kde bylo publikum početnější. Ale přece jenom. Ukazuje se, že mládež nejvíce zajímají filmy hrané s fabulovaným příběhem a žánry, v nichž je možno v jistém smyslu uplatnit příběh rovněž. Například hudební klipy. Vzdálenost mezi těmi, kteří pouze napodobují komerční stravu a jimiž nás zhusta obšťastňují současná média a těmi, kteří k filmování přistupují odpovědněji a vážněji, s fantazií, kreativitou a individuálním vkladem, ve snaze sdělit něco podstatnějšího divákům, se stále zvětšuje. A to je například rozdíl mezi vynikající Štefanidesovou Slepicí a citlivým retrem Jana Česáka Kouzelník na straně jedné a rádoby hororovou pitomostí Rokoidní Orokor z Gymnázia ve Valašském Meziříčí na konci opačném. Stále více se vytrácí zájem o realitu. Jako filmaře pohybujícího se převážně v oblasti dokumentu mě to samozřejmě mrzí. Autorsky pojatý dokument jsme zde neviděli. Zbytek představovalo několik prostých záznamů, především sportovních akcí. Dokumentární soubor pak doplnily NPS o přestávce
dva nebezpečně pomýlené produkty, jež generuje hradecká agentura Ambroziáda v rámci placených volnočasových aktivit pro mládež, kde jsou děti vedeny k tomu, aby si bezduše hrály na „dospělou televizi“. Ale naděje umírá poslední a slunce stále vychází. A to v podobě animovaných filmečků, jež jsou dílem dětských kolektivů vedených citlivými a kompetentními učiteli. Tito osvícení lidé dokážou děti neomezovat, ale povzbuzovat. Vytváří jim prostor k uplatnění vlastní spontánní tvořivosti, jež ve výsledku přináší neopakovatelnou originalitu. Přes všechny technické nedostatky jsou to dílka líbezná a hlavně ryzí. Takže díky za Odpaďák ze Základní školy v Deštném, Všežravou mouchu z plzeňské Animanie, Šicí stroj ze ZUŠ v Brně a výtvarně originální a skvěle vypointovanou hříčku Z kabinetu biologie z Gymnázia ve Valašském Meziříčí. A pak jsou tu solitéry. V našem případě filmek Indiáni z Oklahomy čtrnáctiletého Vojtěcha Řeháka z Nové Paky. Pro hnidopichy a strážce nezpochybnitelných pravidel by tam jistě bylo všechno špatně. Jako ve filmech Vladimíra Ruly. Jenomže byl to jediný film v tak řídce obsazeném sále, který dokonale komunikoval a vyvolal dokonce hlasité reakce. Studentská porota nám udělila lekci, když filmu dala jednu ze tří cen vyjádřenou zvláštním uznáním. Vzpomněl jsem si dojatě, jak jsem si v dětství hrál se svými indiány a vojáčky a z nedostatku bojovníků na obou stranách musel jejich počty vzájemně kombinovat. Co si člověk může přát víc. Navíc jsem si uvědomil, jak obor stále rozšiřuje možnosti a nabízí stále vetší spektrum příležitostí různým skupinám zájemců. V tomto případě dětem. Ještě před několika lety by něco takového bylo těžko možné, pro nedostupnost a obtížnou elementární ovladatelnost techniky. Po zcela evidentní tvorbě inzitní, chcete-li naivistické, již představuje nezaměnitelný vklad Rulův, zde začíná košatět i spontánní tvorba dětská. Právě tím, že ony možnosti poskytuje, se audiovizuální médium stále více profiluje jako autonomní umělecký obor v rodině ostatních uměleckých disciplín. Tak přece jenom ta letošní Prima sezóna k něčemu byla. Věřím, že se jí příště navrátí i její publikum. Rudolf Adler
29
SOUTĚŽE / bylo... ***
Květen je v Náchodě pro studenty nejen lásky a maturity čas, nýbrž žije i v duchu studentského festivalu Náchodská Prima sezóna. Zvláštní konstalací hvězd a zřejmě i zmíněných maturit byl letošní ročník na návštěvníky slabší. Bohužel to na vlastní kůži nejvíce poznali filmaři. Respektive slovy dva kusy filmařů až z dalekého Ústí nad Labem, kteří zavítali k nám do Náchoda. Návštěvnost navýšil samozřejmě Impuls HK, který nám promítání zprostředkoval v čele s panem režisérem Rudolfem Adlerem, který celý natěšený očekával živý rozborový seminář, co se minulý rok odehrál v natřískaném sále. Letos film mohl rozebrat akorát s pětičlennou studentskou porotou, která mu za to byla a stále je vděčná. Ale jsme poučeni do dalších ročníků, tak tedy hlavu vzhůru! Celkem na nás bylo nastraženo 41 filmů. To je pro porotce laika strašná porce, kterou je jen tak tak schopen vstřebat. Je vystaven nárazům technicky špatným, ale obsahově dobrým filmů a zase naopak. Po té si však uvědomí, že tu není za odborného filmaře…na to tu jsou přeci jiní, ale za prachsprostého studenta, který má právě ocenit nápaditost a rozervanost mladého tvůrce. Ovšem i tady občas sklouzne do úzkých, protože my, studentstvo, jsme odrůda zvláštní a občas se nám povede vyplodit něco tak strašně hlubokého a geniálního, že chudák porota studentská, i dospělá, nepochopí, o co vlastně šlo a může se jen dohadovat. Ovšem letošní ročník pro mě byli absolutními vítězi velice mladí filmaři, a to snad i proto, že si jejich filmy pamatuji živě i s odstupem čtyř měsíců. Animátorská špička byl ODPAĎÁK, film, který byl ozvučen Projekční sál ZUŠ Náchod
30
pouhým „žbrbláním“ dětí a dostal tím třetí dimenzi, pominu-li skvělý děj. Ovšem kousek, který zničil celou porotu všech věkových kategorií, byl INDIÁNI Z OKLAHOMY. Zprvu se zdálo, že jde o skutečně nepovedený animovaný snímek, jenže nekonečný děj, opět spolu se zvuky, herci z figurek a filmovými efekty přinesl nevšední kulturní zážitek, o kterém se na festivalu ještě dlouho mluvilo. Jediné, co scházelo mně, jako milovníku dokumentaristky, a také panu režisérovi Adlerovi, byl právě dokument. Budeme rádi, pokud se s námi příští rok pokusíte zopakovat narvaný sál! Ondřej Gelbič, člen studentské poroty
***
Filmové soutěže jsem se tento rok účastnila poprvé a mohu říct, že když bude příští rok, tak se půjdu znova ráda podívat. Velice mne zaujala témata, která mladí umělci zpracovali. Nejednalo se totiž v mnoha případech o povrchní věci. Autoři se nám snažili přiblížit problémy dnešní společnosti. Pro příští rok by bylo potřeba získat více diváků. V první řadě bych se snažila o to, aby přijelo co nejvíce tvůrců (letošní návštěva 2 tvůrců mi přišla nedostatečné). Následné rozebírání děl bylo potom skoro k ničemu, jelikož se tvůrci nic nedozvěděli, a proto se nemohou příště vyvarovat stejných chyb. Dále by se měla tato soutěž objevit na plakátech a více propagovat. Toto je však problém celé Prima sezóny, která začne s propagací velice pozdě. Také si myslím, že by stálo za zvážení rozdělit filmy do věkových kategorií nebo zcela omezit věk, jelikož snímek o indiánech by se umístil v nižší kategorii na předních místech, ale takto byl zastíněn, i když v něm bylo vidět velké zapálení tvůrců. Za zmínění také stojí filmy Střední školy aplikované kybernetiky z Hradce Králové. Velice se mi líbily. Měly kvalitní zvuk i obraz a velice zajímavá témata. Velkým plusem pro letošní rok pro mě bylo přesunutí soutěže z kina Vesmír do základní umělecké školy. Zdejší prostředí bylo příjemněj-
šíří témat i zpracování. Těžko říct, který film byl nejlepší, dovolím si ale zmínit alespoň jeden. Je jím experiment Čaj s mlíkem. Zajímavými prostředky (barevnost, zvuky, kamera…) vytvořená velmi intenzivní neklidná atmosféra na mě zanechala silný dojem. Jediné, co kazilo výborný zážitek, byl malý počet nás, diváků. Z řad autorů bohužel účast velká také nebyla. Škoda, myslím, že by mohlo dojít k mnoha zajímavým debatám. Každopádně děkuji všem, co se na studentských filmech a soutěži podíleli. Děkuji, že jsem mohla mezi vás nakouknout a užít si to. Jindřich Míka, ředitel NPS vyhlašuje vítěze
ší a prostor větší, i když pro tento rok by kapacita kina stačila. Doufám, že příští rok bude sál v ZUŠce naplněn stejně jako ten před rokem ve Vesmíru a že do soutěže bude přihlášeno stejné množství nebo i více kvalitních filmů. Monika Besedová, členka studentské poroty
***
Čtvrtek 2. května jsem téměř celý strávila s filmem. Byla to exkurze krátká, ale o to intenzivnější. Pro mě jako někoho, kdo o filmu příliš mnoho neví, to byl zážitek obohacující a velmi zajímavý. O co se jednalo? O 7. ročník studentské filmové soutěže v rámci festivalu Náchodská Prima sezóna. V necelých šesti hodinách jsem byla svědkem 41 krátkých studentských filmů. Od hraných přes animované, dokumenty a klipy až po experimenty. Hodnotit tak rozmanité seskupení bylo opravdu nelehké. Některé filmy zaujaly perfektním provedením, ráda bych zmínila alespoň studenty SŠAK Hradec Králové, jiné netypickým námětem, některé dokonce už svým názvem. Co čekat od filmu s názvem Rokoidníorokor? Rozhodně ne nudu! Při sledování honičky s nákupním vozíkem, mušího „Otesánka“, úsměvného „Úsměv, prosím“, filmů o problémech mladších i starších a spousty dalšího jsem musela jen žasnout nad
Karolína Pěčková, členka studentské proty
***
V rámci Náchodské Prima sezóny se uskutečnila jako každoročně přehlídka studentských filmů. Filmy byly samozřejmě báječné, ale mně osobně nejvíce v podvědomí utkvěl vyloženě „povedený“ kousek- Indiáni z Oklahomy. Vlastně to byl krátký film, kde hrály neohebné postavičky indiánů a vojáčků. Ani nevím, jak to tak můžu vědět, když u většiny filmu jsem si připadala, jako bych měla šedý zákal. A i přes všechny technické nedostatky se většina sledujících lámala smíchy. Možná právě pro spontánnost a pro ten pocit být zase jako děti, které si s těmito postavičkami hrají. Tento film dostal jen speciální cenu poroty. Samozřejmě nás zaujaly i jiné výtvory a ty jsme po zásluhách ocenili. Moc mě zamrzela skutečnost, že na takovou výbornou práci studentů se téměř nikdo nepřišel podívat. V sále náchodské ZUŠky nás bylo pár a když říkám pár, tak si ho vynásobte při dobré vůli čtyřikrát. A záhy zjistíte, kolik nás tam bylo. Je to škoda, také i poučení pro organizátory a nakonec to nejdůležitější - pro vás pozvánka, abyste příští rok první týden v máji dorazili na Náchodskou Prima sezónu a třeba zrovna na přehlídku studentských filmů. Děkujeme. S přáním pevného zdraví, které je sakra potřeba, se loučí členka studentské poroty Šárka Čmelíková
31
SOUTĚŽE / bylo... 60. ČESKÝ VIDEOSALON Měl jsem letos možnost zúčastnit se jako porotce 60. ročníku soutěže neprofesionální filmové tvorby Český videosalon 2013. Stárnoucímu kameramanovi jistě udělá radost, má-li možnost spatřit dobře natočený film a někdy k té radosti přispěje třeba jen zajímavě zakomponovaný obraz či dobré světlo zdobící některý záběr. Musím se přiznat, že jsem ke zhlédnutí soutěžních snímků přistupoval s určitou nedůvěrou, vyvolanou zejména různými názory médií i některých lidí z mého okolí, kteří hovořili o neutuchající krizi filmové tvorby, a to jak profesionální, tak i amatérské. O tom , že tato krize není v oblasti neprofesionální tvorby tak hluboká, svědčí nakonec i množství cen, které byly v Ústí nad Orlicí uděleny. Počítám-li dobře, bylo zde rozděleno sedmnáct cen a třináct čestných uznání. A mohu zaručit, že porota byla přísná a rozhodně při svém rozhodování s oceněními nehýřila. A tak lze o určité krizi hovořit pouze v oblasti animovaného filmu, kde byla udělena pouze jedna cena. Nejsilněji pak byla zastoupena kategorie dokumentů, o čemž svědčí čtyři udělené ceny a pět čestných uznání. Zde jsem si také již zmiňované radosti užil nejvíce. Potěšily mne zejména svojí precizností oba snímky Bohumila Kheila „Maryša“ a „Vzpomínka na Horácko“, ale i film Petra Barana „Doma jsem tam, kde se lidi mají rádi“. Oba autoři pak upoutali jistě nejen moji pozornost v kategorii experimentů. Baran v mistrně ztvárněné obrazové básni „Starý oceán u nohou Země“ a Kheil v citlivě zpracované „Chvále bláznovství“ dokázali, že jimi zvolené téma snad ani nedokážou zkazit. K těmto zkušeným autorům se připojil další veterán Miroslav Trudič s reportáží „Velikonoce v Quitu“. Díky jeho pohotovosti a určité „reportérské drzosti“ se mu podařilo natočit pozoruhodný snímek.
32
Josef Hanuš
Dalším kladem soutěže byla účast mladších autorů, kteří dominovali nikoli svojí kvantitou, ale kvalitou svých prací. V kategorii dokumentů upoutal svým filmem „Řemeslo nad umění“ Ondřej Krejcar. Jeho obrazové ztvárnění a věcný komentář představily divákům zajímavého člověka. Jan Šmíd nám ve svém snímku „Paříž jedním slovem“ představil nápaditou formou město nad Seinou a některé její obyvatele i hosty, a především to není jen strohý záznam z turistického výletu. V kategorii hraných filmů mile překvapil další mladý autor Lukáš Koláček. Jeho filmy „Marinka“ a „Nevysloveno“ jsou velice dobře nasnímány, objevují se zde dobří herci, kteří se pohybují v dobře zvoleném prostředí. To vše platí ve větší míře o prvně jmenovaném snímku. To samozřejmě neubírá nic na skutečnosti, že se zde objevil mladý talentovaný tvůrce. Ti, které jsem doposud vyjmenoval, nejsou jediní, kteří mně svými filmy udělali radost. Patří
mezi ně i Alena Krejčová, která natočila reportáž Čestné uznání: „Císařské hody s právem“, snímek, který má výCamino de Santiago, David Surý znam pro dnešek i budoucnost, a dík patří i za Via delle Bochette Centrali, Mart Eslem řadu vynikající záběrů ve filmu „Město milenců a vrahů“, stejně jako Lukáši Báchorovi za „Zabíjačku II“, kterému se podařilo skvěle natočit v Soutěžní kategorie: Hrané snímky řadě velkých detailů vynikající reportáž. 1. cena: Marinka Moji pozornost upoutal i experimentální sníLukáš Koláček mek Vojtěcha Žáka a Vojtěcha Rady „Světovar“. 1. cena: Nevysloveno Všichni tito autoři prokázali, že krize v takzvaném Lukáš Koláček „neprofesionálním filmu“ nehrozí. Máme řadu 2. cena: Cena neudělena starších schopných tvůrců, kteří jsou a doufám, 3. cena: Slepice že ještě dlouho budou příkladem dalším geneŠimon Štefanides racím a objevují se i mladí, kteří nás překvapují Čestné uznání: svými dobrými výsledky. Míjení, Kateřina Šollarová Vojín Arahos 4: Rande s osudem, Martin Doležal Josef Hanuš, kameraman Soutěžní kategorie: Experimentální snímky 1. cena: Starý oceán u nohou země Petr Baran 2. cena: Chvála bláznovství Výsledky Bohumil Kheil 3. cena: Světovar ČESKÝ VIDEOSALON 2013 Vojtěch Rada, Vojtěch Žák Čestné uznání: Soutěžní kategorie: Dokumenty Santa, Igor Goryunov 1. cena: Vzpomínka na Horácko Bohumil Kheil Soutěžní kategorie: Animované snímky 1. cena: Maryša 1. cena: Cena neudělena Bohumil Kheil 2. cena: Cena neudělena 1. cena: Řemeslo nad umění 3. cena: Pomáhat a chránit Ondřej Krejcar Bohumír Novák 2. cena: Paříž jedním slovem Jan Šmíd 3. cena: Doma jsem tam, kde se lidé mají rádi Soutěžní kategorie: Videoklipy 1. cena: Na horské dráze Petr Baran Ladislav Novotný, Nikol Sádovská Čestné uznání: 2. cena: Starý dobrý časy Město milenců a vrahů, Alena Krejčová Vladimír Hosnedl, Miroslav Juhos, Jiří Kotas Po stopách Velkomoravské říše, Petr Chmela 3. cena: Ingrid Michaelson - Be OK Zapomenutá vánoční mše, Václav Fořt Alžběta Hlubučková Vlaštovky se vracejí, Zdeněk Zícha Čestné uznání: Přes tři generace, Jan Vačlena Farmářka a Machři, Vladislav Františ Zlatokop, Karel Kubišta Soutěžní kategorie: Reportáže a publicistika Ráčci a Ráčice, Kolektiv Domov Ráček 1. cena: Velikonoce v Quitu Miroslav Trudič Soutěžní kategorie: Ostatní ocenění 2. cena: Císařské hody s právem Cena starosty Město Ústí nad Orlicí: Alena Krejčová Zdeněk Kolářský, akad. sochař a medailér, 3. cena: Zabíjačka II Josef Hradecký Lukáš Báchor
33
SOUTĚŽE / bylo... FESTIVALOVÉ NEBE 60. VIDEOSALONU Stálice se drží. Nové hvězdy zazáří i příště – nebo proletí jako komety?
Se svými dojmy z „jubilejního“ festivalu jsem se svěřoval již jinde. Snad stojí za to ještě jednou připomenout katastrofální úroveň letošních videoklipů (ve kterých chyběly nejen nápady, ale i základní hudební cítění) a animací (kde jsem zase postrádal účast dlouholetých osobností a opor tohoto žánru). Kategorie REPORTÁŽÍ si svou úroveň zachovala, ať už díky osvědčeným hvězdám žánru (Mgr. Krejčová, M. Trudič), nebo novým autorům, skvěle přibližujícím vzdálené krajiny (D. Surý, M. Eslem) či domácí dvorky („Zabíjačka“ L. Báchora) Posuzováno matematicky byla opět nejúspěšnější kategorie DOKUMENTU: 4 ceny a 5 čestných uznání! Mezi oceněnými autory opět figurují známá jména: Mgr. Bohumil Kheil obohacuje festivaly svou tvorbou všech kategorií již mnoho let. Také letos si z dokumentů odvezl první cenu: Maryša je s typickým Kheilovým humorem podaná učební pomůcka k historii českého dramatu, naopak Vzpomínka na Horácko je mimořádně emotivní meditací o milovaném kraji. Stejnou cenou byl odměněn i přední z královéhradeckých klasiků O. Krejcar za film Řemeslo nad umění. Trochu reportážně, ale velice citlivě snímaný portrét kameníka (zabývá se především rekonstrukcí
34
Prof. Josef Valušiak
zvonic a náhrobků) a jeho rodiny. I mezi dalšími oceněnými dokumentaristy nacházíme známá jména: Petr Baran, Mgr. Alena Krejčová, Václav Fořt a další. Ale zaujal i Jan Šmíd s „cestopisem“ Paříž jedním slovem, opřeným o výborný nápad, dobře vybranou hudbu a svižný střih. Pravidelní čtenáři už asi znají moji slabost pro kategorii hraných filmů a experimentů. Negativním svědectvím o HRANÉM filmu je fakt, že zde nebyla udělena 2. cena. Pozitivum vidím aspoň v tom, že mezi oceněnými jsou nová jména. Do rozpaků mne přivedl Martin Doležal s filmem Vojín Arahos. Výborná režie a střih zastírá problémy hereckých partů a film se v pozitivním i negativním přibližuje profesionálnímu řemeslu. Ale nemohu se smířit s tím, že od úvodního citátu Konfucia („Ať jdeš kamkoliv – jdi celým svým srdcem“) dospěje až k pointě na úrovni obyčejné agitky. To už raději přijímám trochu melodramatický, ale snad upřímný snímek Míjení autorky Kateřiny Šollarové. Také on je natočen na slušné, jaksi „famácké“ úrovni, i když poněkud inklinuje k tradičnímu „inscenačnímu“ stylu televizních seriálů. K amatérské klasice patří i anekdoty. Na třetí místo se propracovala Slepice režiséra Šimona Štefanidese s přirozeným hereckým výkonem babky i titulní představitelky. Ale jak už to bohužel v této soutěži bývá, tempo filmu zejména v pointě(!) je poněkud rozpatlané. Jako velice perspektivní autor se mi jeví „zlatý“
Lukáš Koláček z Vyškova. Jeho filmy Marinka a Nevysloveno spojuje trochu pomalé, ale emotivní vyprávění s působivým prolínáním časových rovin a citlivými průniky do nitra a emocí postav. Zejména poezie vzpomínek a setkávání s umírající Márinkou v jemném až platonickém vztahu dává zapomenout na – zřejmě úmyslné – potlačení dějové linie. Něco jiného je příběh, něco jiného je poezie a něco jiného je meditace. Na kategorii EXPERIMENTU se každoročně zvlášť těším a letos jsem skutečně nebyl zklamán. Jako vždy nás svými obrazovými triky s filmem Santa...? okouzloval Igor Goryunov a jako vždy ve své vynalézavosti a hravosti trochu přetáhl optimální metráž. (Čestné uznání.) Světovar pražských Vojtěchů Žáka a Rady zaujal pozoruhodnou realizací, působivou konzistencí výtvarné a hudební složky – a překvapivou pointou: právě jsme se stali svědky celosvětové akce zbavování hlav! (3. cena). Mgr. Bohumil Kheil potěšil mou duši stylovou, emotivní a dojemnou vzpomínkou na zapomenutého kouzelníka a praotce filmu Méliése Chvála bláznovství a odvezl si 2. cenu. Ovšem vrcholem letošního ročníku je pro mne experiment Petra Barana s názvem Starý oceán u nohou Země!!! Natočit obrazy na motivy textů Roberta Jefferse je odvaha blázna. Baran film pojal jako meditaci nad „příbojem času“. Idea hluboká – realizace „prostinká“. Pronikavá a křehká krása pobřeží nad příbojem. Skály. Čas. Pomíjivost člověka... Duchovní, spíš poetická než filozofická meditace. Se závěrečnou pointou: velký celek zastavení u kříže... Jaroslav Bouše a jeho studio na Českém videosalonu 2013
Díky, Petře... Ano, a díky vám všem, se kterými jsem se potkával ve vašich filmech i osobně. Pro které jsem byl po čtyři desítiletí snaživým rádcem i protivným kritikem. Kteří jste mne unavovali a rozesmávali a rozčilovali a potěšovali. A naopak. Bývalo to únavné – ale krásné... „Ať se vám daří!“ Filmy i život. prof. Josef Valušiak
ČESKÝ VIDEOSALÓN Z POHĽADU HOSŤA Dlhé roky sa takmer pravidelne zúčastňujem českých súťaží amatérskych filmov ako autor súťažných snímok, ale až v tomto roku 2013 som mal prvý raz príležitosť pozrieť si kolekciu súťažných filmov na Českom videosalone ako divák. A keďže len týždeň predtým som absolvoval (ako súťažiaci) slovenskú vrcholovú prehliadku neprofesionálnych filmov CINEAMA 2013 v Bratislave, mal som výbornú príležitosť porovnávať nielen organizáciu oboch festivalov, ale utvoriť si obraz o úrovni neprofesionálnych filmov v oboch krajinách. Aktivity organizátorov slovenských aj českých súťažných podujatí sú približne rovnaké, zrejme aj vďaka informačnému servisu Filmdat. Prejavuje sa to najmä v technických požiadavkách na prihlasované súťažné snímky a odráža sa to v znení propozícií, ktoré sú takmer identické v oboch krajinách. Samozrejme, že obe krajiny sú členmi svetovej organizácie UNICA, preto aj súťažné a vekové kategórie sú všade rovnaké. Na Slovensku sa mi v minulosti nepáčilo, že na vrcholnej prehliadke CINEAMA boli programové bloky zostavené síce divácky veľmi pestro, ale pre porotcov to bol nesmierne náročný (ne)systém, pretože v jednom bloku sa vystriedali filmy detské, študentské, amatérske mládežnícke či „dospelácke“ a ešte aj každý z inej kategórie. Ja sám ako člen poradného zboru pre neprofesionálny film pri Národnom osvetovom centre som stále presadzoval oddelenie detských či študentských filmov, vznikajúcich pod pedagogickým vedením od rýdzo amatérskych filmov.
35
SOUTĚŽE / bylo... V Čechách už súťaž Zlaté slunce takto funguje, u nás sme sa zmeny dočkali až teraz a je to skutočne dobré rozhodnutie. Takmer celý jeden deň súťažili mladí tvorcovia, sála bola plná mládeže a pedagógov a aj pre porotu to bolo odľahčením, pretože inakšie sa diskutuje pri rozboroch s dospelými ako s deťmi. To, že sa vrcholné podujatie koná v posledných rokoch vždy na tom istom mieste, je tiež dobrým rozhodnutím. Na Slovensku je to Filmová a televízna fakulta VŠMU v Bratislave, v Čechách Malá scéna a Kultúrny dom mesta Ústí nad Orlicí. Výborná projekcia a pohodlné kreslá pre divákov sú v oboch mestách rovnaké. V takých podmienkach sa súťažné bloky dajú dobre sledovať a divák sa necíti ani po celom dni v kine unavený. Zastavím sa však pri ceste, ktorú musia amatérske filmy prekonať, kým sa dostanú na národnú súťaž. V úvodnom základnom kole má každý film právo súťažiť, predvýber sa teda nekoná a porota má za úlohu vybrať tie filmy, ktoré si zaslúžia postúpiť ďalej. Niekde je základným kolom priamo krajská súťaž, pretože filmárov na nižšej územnej ploche je málo. Po krajskej súťaži však nasleduje súťaž celoštátna. V každom prípade v Čechách je omnoho viac amatérskych filmárov ako na Slovensku a - čo je závideniahodné - aj viacej škôl, ktoré sa venujú filmárskej výchove detí a mládeže. Preto je pochopiteľné, že nie všetko, čo postúpi z krajských súťaží sa dá odpremietať aj na Videosalóne či Zlatom slunci, preto musí byť urobený predvýber. Ten sa robí aj na Slovensku, u nás z krajských kôl postúpilo 120 filmov, do republikového kola CINEAMA 2013 bolo prijatých 87 filmov. Pravdu povediac nedozvedel som sa, akým spôsobom a kto ten predvýber robí, pretože pochybujem, že by rovnakí porotcovia sedeli vo všetkých krajských porotách a mali by objektívne nastavenú latku na posúdenie, ktorý film na republikové kolo patrí a ktorý nie. Možno sa prihliadalo na to, aby boli kraje zastúpené počtom filmov zhruba rovnako, ale mne bolo zrejmé, že kvalitatívne rozdiely medzi krajmi tento predvýber ani u nás na Slovensku, ale ani v Čechách veľmi nezohľadnil. To je asi momentálne neprekonateľný fakt. Omnoho viacej ma však zaujala informácia o spôsobe posudzovania súťažných filmov na najvyššej úrovni. Dozvedel som sa, že v Čechách po predvýbere dostanú porotco-
36
via najvyššej súťaže DVD s nahranou celou kolekciou postupujúcich filmov už vopred a majú možnosť si filmy v predstihu pozrieť a urobiť si nezávisle predbežné ohodnotenie. Či tak urobia alebo nie - to je už ich osobná vec, ale v každom prípade to považujem za významnú pomôcku pre rozhodovanie. Určite sa pokúsim niečo podobné navrhnúť aj na súťaž CINEAMA, a to už aj na krajskej úrovni. Už som sa zmienil o tom, že neprofesionálnych filmárov je v Českej republike omnoho viac ako na Slovensku, určite má na tom zásluhu rozvetvená sieť škôl základných, stredných aj umeleckých, ktoré sa venujú výchove mladých filmárov. Samozrejme, svedčí to aj o podpore, ktorej sa tomuto úsiliu dostáva od štátu. Tu musím s ľútosťou skonštatovať, že k slovenskému neprofesionálnemu filmárskemu hnutiu sa štát chová veľmi macošsky. Na prstoch dvoch rúk sa dá spočítať, koľko máme súťaží (okrem CINEAMA) na Slovensku. Ja osobne som zainteresovaný na dvoch tematických festivaloch - každoročne Rodinné video a s dvojročnou periodicitou Tatranský kamzík. Je mi ľúto, že práve Tatranský kamzík, založený v roku 1973 a s patronátom UNICA sa vlani neuskutočnil, pretože sa nenašli financie na to, aby sa mohol konať aspoň v najúspornejšom režime. Už dávno sme zabudli na to, že na týchto súťažiach sme kedysi mohli poskytnúť zahraničným aj domácim autorom zdarma ubytovanie, náhradu cestovných výdavkov, o strave ani nehovoriac. Rodinné video už niekoľko rokov robíme len s príspevkom mesta Liptovský Hrádok a musím priznať, že uskutočnenie Tatranského kamzíka, ktorý je naplánovaný na október tohto roka, je ešte stále finančne nedoriešené. Ale rozhodli sme sa, že ho zorganizujeme, aj keď to bude len v úspornom režime. Neradi by sme totiž prišli o jediné tematické enviro-podujatie so 40 - ročnou tradíciou len preto, že súčasné politické vedenie štátu nepovažuje záujmovú filmársku umeleckú činnosť svojich občanov za dôležitú. To, že v ČR je to inakšie, vám, českí priatelia filmári, naozaj závidíme. Ale vrátim sa k tohtoročnému Českému videosalónu. Bol som pozvaný do poroty, ktorá mala v rámci česko - slovenskej súťaže vybrať najlepší film z ponúknutej hodinovej kolekcie z oboch štátov. Myslím si, že hlasmi väčšiny po-
Porota ČV 2013 zleva: Jiří Středa, Simona Oktábcová, Josef Hanuš, František Nejedl a Josef Valušiak
rotcov právom zvíťazil český absolventský film Řemeslo nad umění Ondřeja Krejcara, aj keď ja som ho nepovažoval za najlepší, pretože sa mi zdal príliš rozvláčny s nekonečnými monológmi takmer bez chvíľky na oddych pre diváka a so zreteľným pedagogickým vedením a s dĺžkou 26 min. priamo predurčený pre komerčnú televíziu. Ale snáď ako porotca som mal právo na svoj názor. Priznám sa, že viacej amatérskeho kumštu a autorskej úprimnosti som spozoroval v Štefanidesovej Slepici a v Kheilovom snímku Chvála bláznovství. Na záver okrem poďakovania za pozvanie chcem vyjadriť úprimný obdiv organizátorom celého podujatia. Počnúc slušným ubytovaním v hoteli Poprad, stravovaním v hoteli Florida a dokonalým Programovým průvodcem cez perfektnú projekciu, zabezpečovanú JBS STUDIO Kladno bolo všetko perfektné. Zapôsobili na mňa nielen šarmantné, ale aj veci znalé moderátorky, ako aj odovzdávanie Ceny ministerstva kultúry za rok 2012 úžasnému tvorcovi animovaných filmov Jaroslavovi Nyklovi. Pekné bolo prijatie starostom mesta v Hernychovej vile, hrala tam veľmi dobrá swingová kapela (čo mňa, stále aktívneho trumpetistu v dixielandovej formácii potešilo), ale myslím si, že jej produkcia nebola hlavným bodom programu a mňa osobne rušilo to, že som sa nemohol porozprávať s priateľmi, lebo sme hlasivkami nedokázali prekonať hla-
sitosť kapely. Pompézne bolo aj odovzdávanie ocenení, krst nádhernej a obsahovo vzácnej knihy pána Emila Pražana Česká filmová šedesátka a „ďakovačky“, ale myslím si, že tú najvyššiu poctu si okrem autorov filmov a obetavých organizátorov právom zaslúži pán Miroslav Tuščák, organizátor a duša všetkého, čo súvisí s neprofesionálnym filmom v Českej republike. O tom, že Český videosalón je skutočne významným podujatím, svedčí aj osobná účasť generálneho sekretára UNICA pána Jana P. Essinga s manželkou, pána Oskara Sieberta z Nemecka, Ing. Ivo Daška zo Švajčiarska a účasť partnerského Národného osvetového centra Bratislava v zastúpení PhDr. Zuzanou Školudovou a organizátorom slovenskej CINEAMY PhDr. Annou Píchovou, riaditeľkou Malokarpatského osvetového strediska v Modre. Z môjho pohľadu jubilejný 60. ročník súťaže neprofesionálnej filmovej tvorby Český videosalon bol dôstojným a úspešným zavŕšením ďalšej kapitoly dejín amatérskeho filmu v Českej republike, ktoré sme kedysi ešte v spoločnom štáte spolu s Vami tvorili aj my, Slováci. A ja som presvedčený, že spoluprácu a súťaženie v našej filmovej tvorbe novodobé hranice nezastavia. Ľubor Patsch, ART ŠTÚDIO Liptovský Hrádok, Slovensko
37
SOUTĚŽE / bylo... ***
Na žádost paní Jarmily Šlaisové píšu krátkou reflexi krajského kola v Hradci Králové a celorepublikového finále v Ústí nad Orlicí. Jelikož jsem se obou zmiňovaných přehlídek zúčastnil poprvé, mám pocit dítěte, které s chutí objevuje svět kolem sebe. Do Hradce jsem jel bez jakéhokoli očekávání. Spíše s mírnou obavou, protože jak mě někteří z mých kritiků v mém domovském městě Vyškově upozornili, mé filmové výtvory jsou dost slabé i na amatérský film. Naštěstí se za špatný film v našich končinách pořád ještě nekamenuje, takže o život jsem se v Hradci bát nemusel. Mou počáteční nervozitu naprosto rozptýlila atmosféra na soutěži. Kam jen mé oko dohlédlo, spatřovalo milé usměvavé lidi, plné pochopení a nadšení pro pohyblivé obrázky. Dvoudenní přehlídka byla svou délkou maximálně postačující a perfektně připravená. Organizátorům se podařilo dodržovat rozpis stanovených bloků a v každém z nich jsme se měli čím bavit. Oproti celostátní přehlídce mě také překvapilo výrazné množství zúčastněných mladých lidí. V přehlídce jsem se výborně orientoval díky aktuálnímu číslu Donašeče, věnovanému právě soutěži. V obou dnech se také konal rozborový seminář. Zde musím pochválit porotu. Na každém filmu se snažila najít něco pozitivního. Nalézat body, v nichž by se měl tvůrce rozvíjet, protože mu sedí, či poukázat na cestu, jíž by se raději neměl vydávat. Každému, kdo měl zájem, se tedy dostalo erudované kritiky jeho díla. Od celorepublikového vyústění soutěží neprofesionálních filmů v Ústí nad Orlicí jsem očekával o něco více. Jako velice zdařilý mohu označit papírový program akce. Shrnoval všechna předchozí krajská kola v pěkném grafickém pojetí. Naopak oficiální plakát festivalu na mne působil dost zanedbaně. Bohužel i diplomy pro soutěžící se nesly ve stylu plakátu. Kontrastně k tomu působily krásně výtvarně zpracované diplomy rozdávané na soutěži v Hradci. Čest Ústí naštěstí zachránila jednak keramická soška, jednak skleněná váza předávaná společně s diplomy. V Hradci i Ústí se potkali nadšení amatérští tvůrci s velice vyváženou a vstřícnou porotou. Ovšem program soutěže samotný měl dle mého
38
názoru několik dramaturgických nedostatků. Letošní 60. ročník sám o sobě nabízel udělit čestné ceny tzv. za zásluhy o obor. Všichni ocenění si je plným právem jistě zasloužili. Jenže jejich předávání značně roztříštilo celý průběh festivalu. Nejprve se totiž tyto ceny udělovaly na zahajovacím ceremoniálu a podruhé na slavnostním vyhlášení výsledků. Lépe by působilo vše si odbýt buď na začátku nebo na konci festivalu. Další zakopnutí spatřuji v zařazení kolekce slovenských a českých filmů. Ty slovenské nám umožnily srovnání naší tvorby s pracemi našich sousedů. Obohatily nás. V české části se naneštěstí opakovalo mnoho filmů z právě konané domácí soutěže, čili se zbytečně promítaly znovu. Nebudu hodnotit kvalitu promítaných filmů, jen konstatuji, že dle mého názoru se například i v Hradci promítalo několik zdařilých animovaných snímků. Záhadou tedy pro mě zůstalo, proč se v Ústí do soutěžní kategorie animovaných filmů dostal z celé republiky pouze jeden animovaný film? S přihlédnutím k této okolnosti mi pak na druhou stranu nevadilo, že v porotě neseděl nikdo z řad animovaného filmu. Je škoda, že se o takový projekt nezajímají veřejnoprávní média jako například Český rozhlas nebo Česká televize. NIPOS - ARTAMA zastřešuje amatérskou tvorbu v naší republice, a tudíž by jeho celorepublikový festival měl přinést to úplně nejlepší, co se v rámci amatérského filmu u nás natočí. Troufnu si však tvrdit, že to se nestalo. Znám několik mladých tvůrců a jejich tvorbu, kteří se vůbec žádného z krajských
kol neúčastnili. Přitom kvalitativně by jejich filmy měly jistě na to získávat ocenění. Za všechny budu jmenovat Jana Haluzu a jeho film Dobytí vrabčího hnízda. V Ústí tvořila většinu tvůrců starší generace. Mladých lidí přijelo jen pár. V tom spatřuji velký problém. Pokud mladí nemají zájem se účastnit takových soutěží, znamená to, že do budoucna by mělo ubývat účastníků v těchto přehlídkách. Ony samy by nakonec měly zanikat. Pokud se celé vedení NIPOSu-ARTAMA nezamyslí, jak přitáhnout mladé lidi, je všechna jeho snaha marná. Zmiňovat se zde, že například oficiální web FILMDATu je značně zastaralý a nemoderní, asi nemá smysl. Jenže skrze internet a různé sociální sítě šíří mladí amatérští tvůrci své filmy. Ale zpět k festivalu. Těžko se mi hodnotí jeho program, protože jsem na něm, jak jsem předeslal v úvodu, byl poprvé. Filmy diváky bavily. Sál se mi zdál na celostátní přehlídku docela malý. Tím se mi i množství diváků jevilo jako nedostatečné. Na druhou stranu jsem slyšel, že víc lidí by stejně nedorazilo ani do většího sálu. Je to ale způsobeno absolutním nezájmem široké veřejnosti o amatérský film, jehož vrcholné filmy se dají často srovnávat s profesionální tvorbou, nebo nedostatečnou propagací? Jako zdařilé rozptýlení v promítacím maratonu působil večer v Hernychově vile. Ohlédnutí za celými šedesáti lety konání této amatérské přehlídky posloužila velice zdařilá publikace Česká filmová šedesátka v historkách a historii. Závěrem chci říct, že jsem velice rád za možnost účastnit se obou zmiňovaných festivalů. Přinášejí totiž i přes všechny nedostatky přímý Jaroslavové Doleček a Nykl proslavili český amatérský film
kontakt s kolegy v oboru, přinášejí možnost vzájemné konfrontace, vyměňování zkušeností i příjemné posezení při debatách v nočních hodinách někde v baru. Přinášejí prostě navazování kontaktů a možnost získávání nových známých a snad i přátel. Nezbývá tedy nic jiného, než poděkovat všem organizátorům za jejich práci. Bez nich by se žádné festivaly nekonaly. Lukáš Koláček
Dojmy z Videosalonu Autor? Ano. Tři sta padesát korun. Nemělo to být 355? Snídaně je o 5 korun dražší. Zatímco platím a přebírám propagační materiály, hala se plní známými tvářemi amatérského filmu. Filmové bloky a v pauzách několik slov. Snaha vměstnat se do přeplněné talířové garáže. Hledání internátu mezi anonymními ploty. Konečně oběd. Po obědě, který přesáhl vyhrazený čas a kvůli němuž padl za oběť jeden z dokumentů, sleduji další bloky jako moučník, který není pro vegetariány. Slepice. Diskuse. Larghetto. Plakety s přízvukem. Večeře. Potlesk. Možná v obráceném pořadí. Pan starosta nás pozval k sobě do vily. Má tam víno, hudebníky, chleba nakrájený na kostičky a rozdává dárky. Ve vitrínách jsou vystavené gejši s českými popisky. Několik slov. Tanec s pivem a hamburgery pod modrou oblohou. Bloudění po náměstí. Víte, že je tady Videosalon? Pane Ústecký, vy ani nevíte, že je tu Videosalon? Odnesla ho snad Orlice? Tady povodně nebyly? Aha, chápu, je pozdě. Tři místní holubice stojí v podloubí a štěbetají. Možná přijdou zítra. Dobrou noc. Budík nezazvonil, přesto na snídani jdeme včas. Dva plátky šunky, dva plátky sýra, kousek másla a dva rohlíky. Ty dva rohlíky, to bude těch 5 korun. Ještě že jsem si připlatil. Sklenka džusu a čaj. Servírka má po ránu krásná křídla. Mléko do kávy? Čaj. Další bloky. Čtyřka s pětkou se drží za ruce a
39
SOUTĚŽE / bylo... někdo jim vyměnil čísla. Rychlokurz rozpoznávání řezaných a umělých květin. Umělé nevoní. Oběd. Jediný animovaný film v soutěžní sekci? Porotci přivázaní na kolejích. Tak děti, rozlučte se s tatínkem. Nezbyl asi čas. Systém, ve kterém se zohledňují body a berou se filmy, které se vejdou do předem stanovené stopáže. Divné. Tomu se říká dramaturgie? Logicky projdou filmy, které se zalíbí většině z poroty. Nevšední počiny spočítám na prstech jedné ruky. Chtělo by to oživit. Příliš dokumentů. Nejsou špatné, ale je jich moc. Jsou všude, i na záchodě. Místo jednoho dokumentu mohlo být několik netradičních kratších filmů. Jen tak. Pro zpestření. Festival pro mladé? Parta mladých houbařů sledovala celou noc dokumenty. Halucinogenní, místy přínosné. Nebýt retrospektivy filmů Jaroslava Nykla, byl by to pro animaci velmi smutný festival. Vtipy to nezachrání. Opět diskuse s porotou. Zatknou mě policisté, že se mi chce spát? Diskuse je monotónní. Pomáhat a chránit. Vzpomínám na kreativní vyjádření nepřítomné poroty na Aerokraťasu 2011. Odborníci, ale monotónní. Příliš dlouhý film bez reklam. Slovenské filmy? Budiž, konečně zajímavé experimenty. Česko-slovenská soutěž? Proč se rovnou nepodívat na záznam jubilejního150. ročníku Superstar? Nebo karaoke filmových písní! Prostě proč znovu vysílat blok českých filmů, když už na festivalu běžely? Hodina ztraceného času. Hodina, která mohla být věnována netradičním filmům. Mohla zpestřit celý festival. Mohla. Amatérské filmy mají jednu obrovskou výhodu. Autoři je tvoří pro radost. Nejde jim o peníze. Mají svobodu. Mohou dělat filmy jinak. Ve výsledku však stojí na výsluní amatérského filmu ty, které se blíží těm profesionálním. Některé jsou skvělé, ostatní méně. Hodnotí se zejména zvládnutí řemesla. Nakolik je však amatér skutečně amatérem,když jsou mu neustále vštěpovány zásady, které má dodržovat. Ano, natočí pak podle měřítek lepší film. Ale ztratí svobodu, svobodu neomezeného projevu a nekonečné kreativity. Minuta film. Bez předešlého avizování lidem
40
mimo sál začíná projekce o 15 minut dříve. Minuta je dlouhý čas. Informace. Kanál. Fén. Střípky. Večeře. Studená? Nevadí. Ale porce mohla být větší. Potloukání se po venku. Hledání kulturního domu. Čekání. Vyhlášení. Potlesk. Potlesk. Potlesk. Mnoho autorů není nepřítomno. Na ceny padá prach. V době, kdy děti spí po dávno uběhlém Večerníčku, je konečně možnost dohnat deficit z večeře. Raut. Zákusky zmizely jako první, to si musím do příště pamatovat. Jen aby si to nepamatovali ostatní. Proč to sem tedy píšu? Je pravděpodobné, aby člověk, který začíná raut zákuskem, dočetl až sem? Dort. Loučení. Holubice jsou dnes pryč. Zvonek. Fotografie a obrázky umělců z internátu. Před devátou se sbalit a vypadnout pryč. Vrcholná akce amatérského filmu končí. Opravdu se takto amatérský film dostane k běžné veřejnosti? Ukáže jí jiný způsob vidění skrz kameru? Nekonečné možnosti média? Asi moc velké cíle, ale bez nich... Co bude s amatérským filmem dál? I přes místy silnou ironičnost a kritičnost tohoto abstraktního literárního útvaru bylo v Ústí nad Orlicí hezky. Ale spíše kvůli lidem, kteří tam jezdí, než nevšednosti prezentovaných filmů a obohacujícím diskutováním s porotci s pravým zápalem nadšenecké naivity. Žádné rozvášněné fanynky žádající o podpisy, chybí ulítlé reportérky z uměleckých kruhů. Omlouvám se za genderovou nekorektnost. Důležitější než krásné zážitky a vyřčené nedostatky jsou jiné problémy, které dříve či později zasáhnou nás všechny. Mladé slečny postávající po půlnoci na náměstí nemají rády kačera Donalda. Nemají jasný názor. Růža už nebude snášet vajíčka. Papír však naštěstí stále snese všechno. A dá se pořídit za méně než 5 korun. Tomáš Kotlant, Pardubice
ELIÁŠ, JIŘINA, ŇUF A JÁ Stoupali jsme do prudkého svahu čtyři: Eliáš, Jiřina, zapůjčený oříšek Ňuf a já. Kdesi nad námi pražilo odpolední slunce, ale tam pod příkrovem
David Ledvinka z Hradce Králové
stromů byl stín a mračna dotěrných komárů. Tenhle výlet nebyl součástí původního plánu, vlastně jsme měli sedět v klimatizovaném šeru promítacího sálu, ale snad bude lépe, když začnu vyprávět pěkně po pořádku. Eliáš je náš kamarád, trochu podivín, někdy s ním není kloudná řeč, a natáčí filmy – ačkoliv natáčí je možná poněkud silný výraz, vzhledem k tomu, že většina jeho snímků vzniká bez kamery, bez natáčecího štábu a bez herců (jsou to takové kraťoučké animace). Poprosil nás, abychom ho doprovodili na jednu přehlídku, kde promítají filmy lidí, jako je on. Amatéři, samo sebou, ale co? Někdo sbírá kaktusy, jiný Lego, nebo tráví mládí coby paladin ve virtuálních bitvách. Tohle koneckonců nikomu neškodí. Projedeme se vlakem, prohlédneme si cizí město a Ňuf se trochu provětrá. Budeme jako garde, jako čestná družina, společenstvo, co provází hrdinu, Tři v Ústí a pes. Kdo jiný by s ním jel, když ne my?! Bohužel jsme až na místě zjistili, že Eliášův snímek (Hladová, aneb Dobrou chuť, pokud právě obědváte, se jmenoval) z předvýběru nepostoupil. Osobně si myslím, že byl celkem dobrý (ten snímek), taková legrační audiovizuální hříčka (krátká – naštěstí), ale komise byla zřejmě jiného názoru. Eliáše se to zdánlivě nedotklo, ale postřehl jsem, že jeho počáteční vůle a nadšení zhlédnout snímky druhých polevily. Objednali jsme si každý už třetí pivo, přitom do promítacího sálu zatím nikdo z nás nevkročil (vyjma Ňufa, který strčí svůj všetečný čumák kamkoliv). Čas od času se z kina vyhrnuli lidé, to když byla přestávka. Zavířili kolem, osvěžili se, pozdravili zná-
mé, rozdali rozhovory reportérům a zapózovali fotografům na červeném koberci (ti lidé). První opravdové podezření jsem pojal až při obědě (značně předraženém, nutno dodat). Myslím, že to byla Jiřina, kdo s nápadem na procházku nesměle přišel, a Eliáš kupodivu vůbec nic nenamítal. Otrávil ho snad neúspěch do té míry, že o zbytek promítání ztratil zájem? Věřím že ne - doufám v to! Copak se člověk účastní podobných událostí jen kvůli sobě, aby viděl svůj vlastní snímek na plátně, aby se pochlubil a to ostatní spíše přetrpí namlouvaje sobě i druhým, že ho to zajímá? Copak může být někdo tak sebestředný a ješitný?! Neznám sice Eliáše příliš dlouho, ale myslím, že takový nebyl. Rozhodl jsem se dávat na něj větší pozor. Nelíbilo se mi, když se o něco později vrhal do zápasu s divokým proudem ve snaze dokázat, že Orlici lze na vybraných místech bezpečně přebrodit. Nelíbil se mi jeho toužebný pohled na nekonečnou nákladní soupravu, která nám dvakrát po sobě znemožnila překročit koleje (byla to tatáž souprava, ať už se nám level designeři tohoto světa snaží namluvit cokoliv). Co mělo znamenat to jeho okázalé balancování na okraji srázu? Dokonce i Ňuf musel něco vytušit, i když to vlastně není zas tak překvapivé – zvířata jsou prý k podobným věcem citlivější. Stoupal tím svahem vzhůru jako šílenec (Eliáš). Podrážky mu mezi kameny, kořeny a trním odpadly, ale on si toho nevšímal. Teď si vzpomínám, že taky zpíval. Znělo to jako nápěv k Modlitbě za vodu, ale v textu se to míhalo kopřivami a gorilami. Vypadal spokojený, dokonce snad i šťastný, obklopen vlastní aureolou bodavého hmyzu. Přísahám, že si na něj vzpomenu, kdykoliv projíždím Bezprávím. Říkám si: Tentokrát zde možná rychlík zastaví, Eliáš do něj nastoupí, koupí si jízdenku u průvodčí, přisedne si ke mně. Popovídáme si jako staří přátelé, kteří se dlouho neviděli. Otevřeme si lahváče, vyhlížejíce bláznivé vodáky nebo tu jeskyni, co nesmírně zvětšuje lidi. David Ledvinka, Hradec Králové Svou rukou připsala Jiřina, přítelkyně Matoušova: Nevěděla jsem, že byl tolik nešťastný. Pokoj jeho usoužené duši!
41
42 postupy do PV – do CS
uděleno cen v CS
Krajské soutěže celkem: 217 snímků * ZLATÉ SLUNCE DK n/L. celkem: 19 snímků - postup do CS: 12 snímků Postup do předvýběru: 93 snímků - školní kategorie Blansko celkem: 36 snímků - postup do CS: 18 snímků Celostátní soutěž AF celkem: 44 snímků / 47 autorů zemská kola celkem: 55 ( z toho mimo seznam 4 snímky) Celkem v KS - celkový počet snímků v krajských kolech Celostátní soutěž ZS celkem: 34 snímků D, R, H, A, E, K - počet snímků v žánrových v kategoriích PV - postup do předvýběru CS – vybráno do celostátní soutěže (Tabulka zpracovaná pro Donašeč dobrých filmových zpráv 3/2013
TACHOV 20/10 11 - 1 - 0 5-3-0 1-1-0 0-0-0 0-0-0 3-2-1 7 - 1 2 ( 2 kraje) KROMĚŘÍŽ 40/19 17 - 10 - 2 14 - 6 - 1 3-0-0 0-0-0 2-2-1 4-2-2 20 - 6 4 (2 kraje) PRAHA 19/11 9-5- 2 2-0-0 6-1-1 1-1-0 2-1-1 0-0-0 8 - 4 5 ( 1 kraj) 1 MOHELNICE 17/10 4-1-1 6-1-0 6-1-0 0-0-0 1-0-0 0-0-0 3 - 1 ( 2 kraje) ZRUČ n./S. 24/14 6-4-2 9-3-0 3-1-1 3-2-1 1-1-1 0-0-0 11 - 5 5 (3 kraje) PARDUBICE 15/07 4- 2 - 2 5-3-2 1-1-0 0-0-0 0-0-0 5-3-1 9 - 5 2 ( 1 kraj) ÚSTÍ N. L. 19/09 5-4-3 7-3-3 6-2-1 0-0-0 0-0-0 0-0-0 9 - 7 3 ( 2 kraje) HK 63/64 16 - 4 - 2 12 - 6 - 3 13 - 5 - 4 10 - 3 - 0 6-3 -2 8-5-3 26 - 14 9 ( 1 kraj) __________________________________________________________________________________________________________________ Celkem v KS 217/144 72 - 31 -14 60 - 25 -9 39 - 12 - 13 14 - 6 - 1 12 -7 - 5 20 -12 - 10 93 - 43 31 (filmů)
D-Pv-CS R-Pv-CS H-Pv-CS A-Pv-CS E- Pv-CS K -Pv-CS ____________________________________________________________________________________________________________________ Celkem snímků/autorů
Počet snímků v kategoriích:
KRAJSKÁ KOLA A CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽ AMATÉRSKÝCH FILMŮ ČR 2013 - statistika
SOUTĚŽE / bylo...
43
SVITAVY - 20. 4. 2013 MgA. Linda Vorlíčková MgA. Marián Polák Petr Horák
ZRUČ NAD SÁZAVOU - 26. - 27. 4, 2013 Ing. Emil Pražan Eva Oherová Mgr. František Nejedlý
*POROTA CSNFT 2013 Mgr. Simona Oktábcová Josef Hanuš Mgr. František Nejedlý Jiří Středa prof. Josef Valušiak
*POROTA CS - ZLATÉ SLUNCE 2013 - kategorie školních filmů PhDr. Lenka Poláková Ing. Emil Pražan Mgr. Milan Šebesta
HRADEC KRÁLOVÉ - 11. - 12. 5. 2013 prof. Rudolf Adler Mgr. Miloslav Kučera Doc. Martin Štoll, Ph.D. MgA. Jan Peml Jan Vlnas
MOHELNICE - 1. 5. 2013 Jaroslav Bouše Mgr. Jana Konečná Milan Dubový
PRAHA - 27. 4. 2013 Mgr. Miloslav Kučera Doc. Martin Štoll, Ph.D. Radek Štipl
ÚSTÍ NAD LABEM - 4. 5. 2013 Stanislav Polauf Mgr. František Nejedlý Mgr. Miroslav Tuščák
KROMĚŘÍŽ - 12. - 13. 4. 2013 Ing. Emil Pražan Mgr. Milan Šebesta Mgr. Miroslav Tuščák
TACHOV - 6. 4. 2013 Mgr. Simona Oktábcová Jan Loučím Stanislav Polauf
POROTY KRAJSKÝCH KOL A CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽE AMATÉRSKÝCH FILMŮ 2013
SOUTĚŽE / bylo...
Vážená paní Ing. Pavlína Čermáková vedoucí pracoviště Artama Blanická 4 Praha Hradec Králové 4. června 2013 Vyřizuje: J. Šlaisová Vážení kolegové a pořadatelé na webu filmdatu v Programovém katalogu je uvedeno, že dva oceněné snímky z Krajské soutěže amatérských filmů v Hradci Králové byly vyřazeny (diskvalifikovány) z další účasti v soutěži. Vznášíme protest proti diskvalifikaci snímku Odpaďák animačního studia při ZŠ v Deštném v O.h. Vyřazení (diskvalifikace) nebyla autorům, ředitelce školy a vedoucí animačního studia, ani pořadatelům krajské soutěže v Hradci Králové sdělena a my se domníváme, že pro toto rozhodnutí nejsou ani důvody. V průvodním listu tohoto snímku nebyl rok narození autora vyplněn, protože se jedná o práci kolektivu. Jedná se o spoluautorství dospělých a dětí, a proto mohl být snímek podle propozic přihlášen do krajského kola CSNFT Český videosalon 2013. V kolektivu studia "Kdo? My!" z Deštného v O.h. jsou i absolventi této ZŠ, dnes již občané České republiky, kteří vlastní občanský průkaz a je jim více než 15let a na zhotovení filmu se výrazně podíleli. Pořadatelům, kteří v kraji odpovídají za dodržení regulí soutěže je tato skutečnost známá. V loňském roce byl film stejného kolektivu se stejně vyplněným průvodním listem bez připomínek do celostátní soutěže přijat. Pokud byla ze strany pořadatele celostátního kola Artama Praha jakákoliv pochybnost v souvislosti s filmem Odpaďák, bylo možné se obratem dotázat vedoucí studia a ředitelky ZŠ Deštné v O.h. Mgr. Hany Pavlíčkové, která je Mgr. Tuščákovi osobně známa, a celá záležitost se měla v zájmu soutěže i nepoškození mladých autorů filmu vyřešit ve prospěch zařazení filmu. U druhého "diskvalifikovaného" filmu Voják Vojty Řeháka mělo být v protokolu KS uvedeno ČU bez postupu. Zde je rozhodnutí oprávněné. Očekáváme vaše kladné rozhodnutí s tím, že film bude zařazen do celostátní soutěže Český Videosalon 2013
S pozdravem Bc. Jaroslava Vydarená, v.r. ředitelka
Na vědomí: Mgr. Tuščák
44
KAUZA „ODPAĎÁK“
45
SOUTĚŽE / bylo... Kauza Odpaďák aneb Zase ten Hradec! Dne 4. června jsme za pořadatele KSAF v Hradci Králové a ARTAMA podali písemný protest proti „dikvalifikaci“ filmu mladých autorů Odpaďák se žádostí o přehodnocení tohoto podle nás neoprávněného rozhodnutí a zařazení dvouminutového animovaného snímku do soutěžní kolekce. Našemu protestu však nebylo vyhověno a dostali jsme odpověď, ve které bylo tolik zajímavých vyjádření, že jsem se rozhodla některé uveřejnit současně s „komentářem“... Jen připomínám: v prvním odstavci odpovědi z ARTAMA je uvedeno, že:.. „Pořadatelé krajských soutěží jsou povinni dle propozic celostátní soutěže pro neprofesionální filmovou tvorbu Český videosalon zkontrolovat vyplnění průvodních listů přihlášených autorů.“ Ano. Rok narození autora nebyl v průvodním listu u filmu Odpaďák uveden, protože jsme se nikde nedočetli, jak vyplnit „datum narození kolektivu“, protože tento snímek vznikl jako kolektivní dílo. Pokud na uvedení věku vyhlašovatel trvá i u kolektivní práce, musí snad propozice stanovit, jak se má věk zapisovat – zda průměrem, věkem nejstaršího nebo věkem nejmladšího člena nebo věkem vedoucího? Považujeme proto „diskvalifikaci“ filmu Odpaďák vzhledem k nepřesnosti propozic za neoprávněnou a poškozující skupinu mladých autorů animačního studia KDO? MY! z Deštného v Orlických horách. V druhém odstavci je dále... ...v případě, že film chtěl soutěžit v celostátní soutěži pro dospělé, měl být přihlášen jako dílo jednotlivce s odpovídajícím věkem, jinak do školní kategorie... nelze, než položit stejnou otázku... a co na to propozice Českého videosalonu? Dále se v textu objevuje poněkud absurdní sdělení, že: ...do soutěže se přihlašuje mateřská školka - MŠ a základní škola - ZŠ... Ano, samozřejmě, animační studio pracuje pod hlavičkou a s podporou Mateřské a Základní školy v Deštném v O.h., což je oficiální
46
Tomáš Pacholík a Láďa Štěpán ze Studia KDO? MY! při ZŠ a MŠ v Deštné v O.h.
název školy a jiná instituce, která by mladé filmaře podpořila, v místě není. Odborný pracovník ARTAMA byl na KS v Hradci Králové přítomen, byla tu i ředitelka zmíněné školy se svými svěřenci, kteří na první pohled nebyli ani dětmi z mateřské školy ani žáky školy základní. Jejich radost z 2. místa v kategorii animovaných filmů se nedala přeslechnout ani přehlédnout, myslím, že ani věk členů studia, kteří cenu přebírali. Mgr. Tuščák si průvodní listy v Hradci Králové osobně přebíral. Při troše vstřícnosti stačilo upozornit, že i tvůrčí skupina musí mít letos rok narození v PL vyplněný a upřesnit jak. Mohlo se předejít zklamání mladých autorů. Použít v tomto případě termínu „diskvalifikace“ na webu Filmdatu i textu programové brožury Českého videosalonu 2013 bez jakéhokoliv vysvětlení považuji vůči mladým autorům přinejmenším za necitlivé a nepřiměřené. Tento, v podstatě administrativní problém, dopadl nepříznivě (doufejme, že neotrávil) na mladé filmaře i vedení školy, kteří společně několik let v animačním studiu na filmech pracují. Sledovat pečlivě propozice, jak bylo dále v dopisu z ARTAMA doporučeno ředitelce MŠ a ZŠ z Deštného v O.h., když v nich nejsou jednoznačně stanoveny požadavky, co a jak vyplnit, příliš nepomůže. Vloni datum narození u filmu této skupiny rovněž vyplněné nebylo a nebyly s tím problémy. A dále ve stejném odstavci .... ...zařadit film dětí z mateřské školky a zá-
kladní školy mezi dospělé by poškodilo kredit celostátní soutěže Český videosalon... K tomu jen otázka... když je film dobrý, oceněný v krajském kole nejvýše v kategorii animovaných filmů, čím by poškodil kredit celostátní soutěže??? Film byl v krajské soutěži ohodnocen nejvýše v kategorii, a to 2. cenou, když první nebyla udělena a mladí autoři úspěšně „pobili“ dospělé autory, jejichž filmy skončily až za tímto snímkem. Rozhodnutí hradecké odborné poroty, vzhledem k jejímu složení, lze považovat za více než kvalifikované. Počet snímků, které z Hradce i letos prošly až do celostátního kola a získaly řadu ocenění, tomu nasvědčuje. Metodik ARTAMA byl navíc hodnocení snímku Odpaďák přítomen. ...a dále se v odpovědi píše, že... Na základě tohoto zjištění celostátní porota ČV 2013 tento film vyřadila ze soutěže, nebodovala ho a doporučila, aby se filmařské sdružení přihlásilo do odpovídající soutěže určené tvůrcům základních a středních škol... Oslovila jsem většinu porotců předvýběrové a současně i celostátní poroty. Podle jejich sdělení se vyřazením žádného filmu nezabývali, věk autorů filmů jim při „domácí předvýběrové projekci“ nebyl známý. Obodovali snímky, které pořadatel předložil přepsané na společném DVD, kde Odpaďák v kolekci z krajské soutěže v Hradci Králové byl zařazený, a tedy byl i členy poroty bodovaný. Někteří uvedli, kolik bodů od nich tento film získal. Kdo tedy film diskvalifikoval? V dopisu jsou zmíněny „další prohřešky“, kterých jsme se v Hradci dopustili zařazením dvou snímků autorů mladších 15 let do krajského kola. Rozhodně však nesouhlasím s interpretací, že připouštím, že do krajského kola nepatřil další snímek Vojty Řeháka a ani jsem nepřehlédla „ve své obhajobě“ snímky Školní TV Borohrádek. V propozicích soutěže Český videosalon je v odst. II. Podmínky účasti, v bodu h) uvedeno, že ...z krajských soutěží můžou postoupit do celostátního kola autoři starší 15 let – z toho, předpokládám, vyplývá možnost účasti v krajských kolech i autorům do 15 let bez možnosti postupu do vyššího kola. Snímek Voják přihlásil autor, kterému ještě nebylo celých 15 let. Ale byl dobrý (ten film). V protokolu mělo být uvedeno, že se jedná o čestné
uznání bez postupu. Za tento drobný „výpadek“ jsme se omluvili. A také lze konstatovat, že kategorie soutěží Zlaté slunce a Český videosalon, pokud se týká věku autorů mezi 15 a 19 lety, se překrývají, a tak mají autoři svobodně na výběr, do které soutěže se přihlásí, jestli do postupové krajské soutěže nebo zemského kola soutěže Zlaté slunce. Ponechme jim tuto svobodu rozhodování. Za spolupořadatele KSAF v HK Jarmila Šlaisová Hradec Králové 18. června 2013
Zkušeností není nikdy dost V uplynulém školním roce natočili členové školního animačního studia KDO?MY!, které funguje při ZŠ a MŠ Deštné v Orlických horách, svůj další film. Odpaďák je příběh o nemluvněti ztraceném ve světě dospělých lidí. Žáci se vrhli s nadšením do natáčení. Loutky a kulisy opět vznikaly při hodinách výtvarné výchovy. A protože se děj odehrává částečně i v prostředí z odpadků, žáci zde mohli popustit uzdu své fantazii a vytvořit kouzelné postavy i prostředí. Bylo příjemné pozorovat, jak je práce pohltila, s jakým zaujetím vymýšleli nový svět. Při samotném natáčení se projevily zkušenosti z předchozí práce a vše se odehrávalo s větší lehkostí, ale také s výraznější zodpovědností za výsledek. Animace se vydařila, a tak se žáci, povzbuzeni úspěchem, vrhli na tvorbu hudební kulisy k filmu. A došlo k potížím. Vzniklo několik variant, avšak žádná z nich nebyla „to ono“. A práce se začala protahovat. Žáci pomalounku ztráceli zájem. Už to vypadalo, že podle přísloví „lepší něco nežli nic“ budeme prezentovat „nespokojený“ výsledek. Nakonec jsme se obrátili o pomoc na Středisko amatérské kultury Impuls v Hradci Králové. Dostalo se nám odborné rady, jak bychom mohli snímek ozvučit. Do té doby nás taková varianta ani nenapadla. A do práce se vrátilo nadšení, smích. Začalo se zvučit vlastními pusami a běžnými věcmi. Nakonec se vše lehce podmalovalo jednou z původních melodií.
47
SOUTĚŽE / bylo... „Stejný metr“ pro všechny?
Tomáš Pacholík ze studia KDO? MY! a Hana Pavlíčková, ředitelka MŠ a ZŠ Deštné v Orlických horách
A tak jsme se, i když na poslední chvíli, stačili přihlásit do krajské soutěže amatérských filmů. Vše vyvrcholilo při udílení cen, kdy se náš snímek umístil ve své kategorii na druhém místě. (První cena nebyla udělena.) Tvůrci byli nadšeni. A s napětím očekávali, jak dopadne výběr do celostátního kola. Jaké bylo mé překvapení, když jsem otevřela obálku a z přiloženého dopisu jsem zjistila, že náš snímek byl diskvalifikován. Začala jsem zjišťovat, co bylo důvodem toho, že se tak stalo. Obtížně se mi vysvětlovalo, že jsme byli diskvalifikováni proto, že byl chybně vyplněn průvodní list k filmu. O jakou se však jednalo chybu, když není nikde uvedeno, jak formulář vyplnit, když snímek do soutěže přihlašuje skupina, nikoli jedinec? Bylo mi líto dětí, říkala jsem si, jak to ovlivní jejich motivaci k další práci v této oblasti. Film jim dal hodně práce a rády by ho ukázaly celé republice. Jsou to však mladí, zapálení lidé mezi třinácti a sedmnácti lety, vzali to jako fakt a začali připravovat film nový. Jsou sice zatím na začátku, ale věřím, že se opět podaří rozšířit jejich svět o další zajímavý tvůrčí počin. Jsem ráda, že jim naše škola může poskytnout potřebné zázemí. A až se nám příště postaví do cesty administrativní překážky, smeteme je.
Hana Pavlíčková, ředitelka školy srpen 2013
48
O prázdninách jsem připravovala podklady pro statistické tabulky, které podávají informaci o počtu filmů a autorů v krajských kolech, o složení porot, také kolik a odkud filmů postoupilo a kdo a kolik získal cen. U soutěže mladých autorů Zlaté slunce při porovnání přihlášených filmů s výsledky v zemském kole pro moravské kraje a kraj Pardubický, konané v dubnu v Blansku, nesouhlasil počet filmů ani názvy. V době uzávěrky příjmu filmů 19. 4. 2013 ani těsně před soutěží tyto filmy v seznamu soutěžních bloků, zveřejněných na webu filmdatu, uvedeny nebyly. Oproti zveřejněnému programu se promítaly navíc čtyři snímky. A mezi oceněnými byly právě i tyto „nepřihlášené“ snímky: U nás to prostě žije, TV štábu ZŠ Karviná-Ráj, Barney, u kterého je uvedený autor Viktor Bulík, z pořadatelské ZŠ Blansko, kde se soutěž konala a Lethal Hallvay 666, snímek ze SŠUP Ústí n.O., skupiny č. 2, (Jacob a Olbram) a Nikdy se neotáčej, autor Filip Mašek. Získaly ceny a postup a následně i ocenění na celostátní soutěži Zlaté slunce v Ústí nad Orlicí. Určitě nikomu nevadí, že snímky do Blanska přišly třeba až na poslední chvíli po uzávěrce nebo je někdo přivezl přímo na soutěž nebo je někdo zapomněl do seznamu dopsat. Naopak. Chválím pořadatele, že vyšli vstříc a filmy do soutěže vzali. Proč ne! Čekat celý rok na další soutěž není pro mladé autory příliš motivující. ALE ...a jsme zase u kauzy Odpaďák“...!!!! Neměří pořadatel celostátní soutěže dvojím metrem? -šlaHost přehlídky Mgr. Miroslav Tuščák
Je Zlaté slunce opravdu zlaté? Pro mladé autory jsou vyhlášena každoročně dvě zemská kola soutěže Zlaté slunce, která předcházejí soutěži celostátní. Dá se předpokládat, že v obou zemských kolech by autoři měli mít stejné podmínky. Ale je tomu tak? Zemské kolo Zlaté slunce pro Čechy ve Dvoře Králové n.L. se koná již v březnu s uzávěrkou v polovině února (vloni to bylo původně už 31. ledna). Zemské kolo Zlaté slunce pro Moravu v Blansku se koná ke konci dubna, s uzávěrkou na konci března. Tedy rozdíl 5 týdnů mezi oběma koly. To je pro mladé filmaře z Čech značná „časová diskriminace“! Mnozí mladí autoři začínají po novém roce na filmech teprve pracovat. Po dokončení filmu většina z nich už uzávěrku ani jednoho zemského kola nestihne. Stejné je to i se snímky studentů Střední školy aplikované kybernetiky v Hradci Králové, kteří připravují film jako součást maturitní zkoušky na květen. Po maturitě se rozjedou domů. Na jednom filmu se často podílejí studenti z různých koutů ČR a kdo z nich za rok film do soutěže přihlásí? Škoda o tyto filmy v soutěži přijít. Mnohé z nich patří každoročně mezi oceněné. Již několikrát byly filmy této hradecké školy součástí kolekce pro UNICA. Tak je tomu i letos. Asi proto je na krajské soutěži v Hradci, který je v Kalendáři soutěží poslední, takový „nával“ mladých filmařů. Ale jsme za něj rádi. Ve Dvoře Králové se promítají filmy sice před sedmičlennou porotou, ale téměř prázdným sálem. S účastí škol na projekci je problém. Na krajské soutěži je většinou zaplněný sál a autoři mají možnost svoji tvorbu brzy po dokončení snímku konfrontovat se zkušenými autory a odbornou porotou. O to větší jejich radost je, když na soutěži mezi dospělými uspějí a porota jejich
snímek ocení, jak se to letos stalo nejen autorům „diskvalifikovaného“ snímku Odpaďák. Po několik let, co úroveň snímků ve Zlatém slunci sleduji, musím konstatovat, že až na vzácné výjimky jsou ty filmy velmi „slabé“. Ano, točí je převážně začínající autoři, kteří dělají začátečnické chyby. Ti zkušenější a poučenější mladí autoři sami kritizují, proč tak slabé filmy „za každou cenu“ postupují do celostátního kola, kde navíc rovněž získávají ceny. Stejné rozpaky nad kvalitou filmů soutěže Zlaté slunce vyjádřili i dospělí účastníci celostátního kola, kteří oceněné snímky zhlédli. Podobné rozpaky se vznášely při projekci i nad výsledkem třídenního celostátního workshopu účastníků soutěže Zlaté slunce v roce 2012 i 2013 prezentovaným jako součást programu Českého videosalonu. Některé názory jsou zveřejněny v loňském i letošním zpravodaji Donašeč dobrých filmových zpráv číslo 3, ač tyto zprávy za příliš dobré nelze považovat. To je také dost pádný důvod, proč ti „zkušenější a zdatnější“ nejsou motivováni k účasti na soutěži Zlaté slunce. A to i přes to, že by je nikdo „nediskvalifikoval“ a zcela jistě by dosáhli na některou z mnoha udělených cen. Těšme se ale z toho, že mladí autoři mají vyšší cíle a chtějí se
Účastnice workshopu „Zlaté slunce“
49
SOUTĚŽE / bylo... něco naučit a poměřit výsledky své práce s těmi zdatnějšími. To jim bude v další tvorbě i životě jen ku prospěchu. -šlaVÝSLEDKY Zlaté slunce - celostátní kolo Soutěžní kategorie: A (do 15 let) - Dokumenty, reportáž a publicistika 1. cena: Hasiči - 130 let SDH Nýřany (1. část 1883 - 1945) FiDiTvo kroužek při DDM Nýřany 2. cena: U nás to prostě žije… TV štáb školy ZŠ Karviná-Ráj 3. cena: Cena neudělena Soutěžní kategorie: A (do 15 let) - Hrané snímky 1. cena: Barney Viktor Bulík 2. cena: Automat Kolektiv Junior TV Plzeň 3. cena: Vykoupení z basy Sova Kolektiv DDM Sova Cheb Čestné uznání: Pan Brown, Kolektiv Zalezsi.cz o.s. Soutěžní kategorie: A (do 15 let) - Animované snímky 1. cena: Luftův sen Kolektiv Animánie 2. cena: Dýňový jazz Martin Petruň 3. cena: Zvířata IV. (1.4) třída ZŠ Ostrava-Mariánské hory Čestné uznání: 3 básničky, Žáci 8. a 9. třídy ZŠ a MŠ Havířov - Bludovice Soutěžní kategorie: A (do 15 let) - Experimentální snímky a vidoklipy 1. cena: T-Rex! Roman Jirota 2. cena: Pojďme tančit Jiří Hebelka 3. cena: Tyčinka Energit Matyáš Navrátil
50
Miroslav Novák vedl animační workshop
Soutěžní kategorie: B (16 - 19 let) - Dokumenty, reportáž a publicistika 1. cena: Víte? Nevíte? Adam Kolář 2. cena: Cena neudělena 3. cena: Cena neudělena Čestné uznání: Co neodmyslitelně patří k Valticím?, Tomáš Brabec Soutěžní kategorie: B (16 - 19 let) - Hrané snímky 1. cena: O princezně Komunikaci Centrum dětské komunikace Vratimov 2. cena: Láska na kolečkách Literárně dramatický obor ZUŠ Kroměříž 2. cena: Ruka aneb jeden obyčejný den Ondřej Černý 3. cena: Kufr David Koníř 3. cena: Úsměv prosím David Koníř 3. cena: No Exit Filip Kilián 3. cena: Proti sobě Pavlína Taubingerová Čestné uznání za herecký výkon (J. Kadera) Gloom, Adam Josefus Soutěžní kategorie: B (16 - 19 let) - Animované snímky 1. cena: Cena neudělena 2. cena: Cena neudělena 3. cena: Cena neudělena
Soutěžní kategorie: B (16 - 19 let) - Experimentální snímky a videoklipy 1. cena: Visit in Budapest Kolektiv FK Lávka 2. cena: Klepy Franziska Nagelová 3. cena: Defilé Pavlína Taubingerová
Překvapení z úrovně celostátní soutěže Ve dnech 13. – 14. června 2013 se v Ústí nad Orlicí konala celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby Český videosalon, jejíž součástí je Zlaté slunce věnované školní filmové tvorbě. Z předchozí praxe v krajském úřadu, kdy jsem se z pozice referentky oddělení kultury a památkové péče pravidelně účastnila Krajské filmové soutěže amatérských filmů v Hradci Králové, jsem si vytvořila určitou představu o tom, jak má filmová soutěž vypadat, v jakých kategoriích se soutěží, jaká je skladba soutěžní poroty, jakým způsobem porota hodnotí, a hlavně jaká je úroveň soutěžních snímků, a to včetně mladých autorů. Dříve jsem si to možná neuvědomovala, pokládala jsem to jaksi za samozřejmé, ale dnes vím, že úroveň soutěžních snímků na krajské soutěži v Hradci Králové bývá tradičně vysoká. To si uvědomíte až ve chvíli, kdy máte srovnání.
Účastnice workshopu soutěže Zlaté slunce „v akci“
To se mi naskytlo právě 13. června v Ústí nad Orlicí na soutěži Zlaté slunce. Těšila jsem se, neboť si dětskou tvorbu vždy užívám a ze zkušeností např. z divadelních přehlídek vím, že je na co se dívat. V Ústí jsem však zažila zklamání. Nechtělo se mi věřit, že snímky, které jsem zhlédla, skutečně postoupily až do celostátní soutěže a prošly zemským kolem. Vím, že se jedná o dětskou tvorbu, ale to přece neznamená, že budeme přivírat oči před nekvalitou. Děti přece pracují pod pedagogickým vedením. Co je tedy špatně? V oboru film se pohybuji pouze v roli diváka, nabízí se mi tedy jednoduché laické vysvětlení. Buď je opravdu slabé pedagogické vedení nebo nekompetentní porota či jsou špatně nastavena pravidla soutěže. Nechce se mi připustit čtvrtá možnost, totiž že celková úroveň dětské filmové tvorby je v naší zemi tak slabá. Pokud nejste odborník a zhlédnete film, většinou ho posuzujete emocionálně, líbí, nelíbí, z hlediska filmového řemesla nedokážete přesně vyjádřit proč. U některých snímků z celostátní soutěže jsem nabyla dojmu, že by mohly být ve filmových učebnicích, aby se budoucí autoři vyvarovali chyb. Vzpomněla jsem si, jak koncem devadesátých let Milan Lajdar velmi vtipně a s nadsázkou vytvořil jakési desatero filmového amatéra. S laskavou mírou ironie zde udílel rady typu: námět nehledejte, přijde sám, čím delší záběr, tím lepší, nikdy s sebou netahejte stativ, zásadně nestříhejte, držte zásadu co na obraze, to ve zvuku, nikdy nedejte na porotu a další podobné „dobré rady“. Možná, že se někteří mladí autoři a jejich učitelé této „filmové kuchařky“ opravdu drželi. Bylo mi smutno, když jsem si uvědomila, kolik času, úsilí a peněz to vše stálo. Myslím, že chyba dětí to rozhodně není, ty jsou nesmírně tvořivé a šikovné. Byla by veliká škoda je odradit, ale také si myslím, že je veliká chyba učit je špatnému řemeslu, utvrzovat je v přesvědčení, že to dělají dobře a dávat jim za to ceny.
Jaroslava Vydarená ředitelka Střediska amatérské kultury Impuls 14. 6. 2013
51
NAPSALI NÁM... Schůzka s andělem Anděl Měl křídla bělostná Vtančil tiše po špičkách A létá růžovými sny Po cestách z růží Psal se rok 2008. Jako člen ochotnického souboru Divadla Haná ve Vyškově jsem šel na první čtenou zkoušku Strakonického dudáka. Hlavní roli Dorotky měla ztvárnit nějaká Sarah Haváčová. To jsem ještě netušil, že naše setkání nám oběma změní život. Toužil jsem točit film o lásce. Dle vlastní básně Kvetoucí růže. Jenže žádná vhodná herečka okolo sedmnácti let se do role nehodila. Až v onen magický den jsem poprvé spatřil anděla s bělostnými křídly. Sarah Haváčovou. Neustále mne nepřestávala udivovat její přirozenost, čistota duše, schopnost vyjádřit jakýkoli pocit mimikou svého nebeského obličeje. Po vzájemné domluvě jsme natočili Kvetoucí růže. Mě, dělníka obsluhujícího lis, přijali na filmovou školu ve Zlíně. Sarah, studentku vyškovského gymnázia, si díky našemu filmu obsadil Roman Vávra do televizní pohádky Škola princů. Získala hlavní roli princezny Lenky. Následně její kvality kladně hodnotila i přijímací komise na JAMU. Přijali ji na studium činoherního herectví. Slíbili jsme si tenkrát, že spolu natočíme ještě jeden film. Tentokrát s velkým štábem a pořádnou technikou. Film, který napíšu přímo pro ni. Roku 2010 se sen začal naplňovat. Napsal jsem sbírku básní. Vybral jsem téma inspirované romantickým básníkem Máchou a jeho povídkou Marinka. Sarah na roli psanou přímo pro ni kývla. Do postavy básníka Hynka jsem obsadil Matouše Rumla. Zahráli si spolu již ve zmiňované pohádce. Abych nezapomněl, tehdy jsem po škole nastoupil jako skladník do jedné firmy. V celém okolí jsem slyšel, že poetický film nemá diváky, neseženu finance a celé se mi to rozsype pod rukama. Věřila mi tehdy jen Sarah, můj spoluscénárista Igor Petrík, střihačka Markéta Pustinová a kameraman Drahoslav Lysák. Bez nich bych byl ztracený. Kam jsem přišel žádat o sponzorství, všude začínali větou: ‚‚ Jdete
52
Lukáš Koláček
ve špatný čas‘‘. Měli jsme stěží třetinu rozpočtu pohromadě, když jsme v září 2011 začali natáčet. S malým několikačlenným štábem. Točilo se přímo u herečky v domě. Natáčení dopadlo katastroficky. Herce jsem mizerně vedl a záběry na sebe nenavazovaly. Ve střižně jsem se takřka zhroutil při pohledu na natočený materiál. Velkou oporou mi byla střihačka Markéta Pustinová a můj bývalý pedagog ze školy, režisér Martin Müller. Podíval se na pracovní střih a poradil mi, jak zklidnit celý štáb a vést herce. A hlavně říkal, abychom to dokončili. Zariskoval jsem tedy. Více než polovinu záběrů z podzimního natáčení jsme v březnu 2012 přetočili. Štáb se rozrostl na dvacet schopných
Matouš Ruml a Sarah Haváčová ve filmu Marinka
Hlasitý klid ve filmu
Lukáš Koláček a Sarah Haváčová
lidí. Paradoxně jsem s nimi pracoval lépe, než s malým štábem minule. V přestávce mezi natáčecími cykly se podařilo získat několik sponzorů z regionu. Především městys Sloup v Moravském krasu, město Vyškov a nadaci Tři brány. Peníze se hodily zejména v postprodukci. Díky mé neschopnosti sehnat zvukaře jsme celý zvuk vyráběli uměle ve zvukových studiích v Říčanech u Prahy a ve Zlíně na Univerzitě Tomáše Bati. Film jsme dostříhali na Univerzitě Palackého ve Zlíně. Všichni mi vyšli maximálně vstříc. Datum premiéry bylo stanoveno na 10. listopadu 2012. K velkému překvapení bylo absolutně vyprodáno. Museli jsme dokonce poslat desítky lidí domů. Velký sen došel po třech letech práce k cíli. Kdo Sarah Haváčovou neviděl hrát, neuvěří, jak velký talent a potenciál se skrývá v této energické dívce. Myslel jsem, že tím náš příběh končí. Jenže ouha. V březnu 2013 jsme jeli s Marinkou na první festival, Mladou kameru Uničov. K našemu velkému údivu jsme si odvezli diplom - čestné uznání a velice příznivé ohlasy poroty. O týden později získala Marinka cenu na regionálním kole festivalu Cineama v Martině na Slovensku. Nejkrásnější festival se však pro nás zatím udál v Hradci Králové, v Country clubu Lucie. Vše působilo mile, domácky a porota se snažila každému tvůrci pomoci. Často sním sny. Ovšem od té doby, kdy jsem poznal Sarah Haváčovou , sním s otevřenýma očima. Lukáš Koláček, Odrůvky
Nevím, jestli stárnu nebo co, ale je mi stále více příjemný formální klid narativních filmů. Kdy velké celky a klidná střihová skladba plynule vypráví jednoduchý, ale silný lidský příběh. Proto jsem s nadšením přijal současné filmy německé nové vlny “Berliner Schule”, které jsem si vzal i částečně za příklad při natáčení svého krátkého filmu k přijímacímu řízení na režii na FAMU, s nímž jsem byl přijat. Berliner Schule a například filmy Angely Schanelec vycházejí z klidné éterické povahy přítomnosti, přitom v neklidné době, což je i dobrý argument, který volá po vyvážování neklidného obsahu klidnou formou. Inspirací jsou i například klasické filmy Antonioniho Michelangela nebo belgické dvojice bratří Dardennů. Tyto filmy kladou vážný důraz na vlastní vyprávění stejně jako na to, o čem vyprávějí, a tak se z filmu nestává jen struktura scénáře, ale ani film bez příběhu. Je zde obrovská míra autenticity, která vzniklá z obyčejného, přirozeného běhu událostí a z dobrého hereckého vedení. Autenticita je dána i svědectvím bez soudu, což umožňuje hodnotně zobrazit život ve vší své komplexitě a může si pak snad dovolit i větší míru stylizace. Ve vlastním filmu jsem prvky Berliner Schule využil ve dvou případech. V prvním případě to byla samotná stavba scénáře, která vyvstávala z poměrně jednoduché situace - starší bratr schoval svého mladšího bratra do svého obydlí v továrně před očekávaným nebezpečím z nebe. Jejich matka byla neznámo kde. Situace byla inspirovaná apokalyptickým fenoménem v roce 2012 a teorií Ericha von Dänikena. Snažil jsem se, aby scénář nebyl přestrukturovaný, aby jen jednoduše dostál svému námětu. V druhém případě jsem se pokoušel filmový čas neresumovat a maximálně tak zachovávat podobnost s reálným plynutím lineárního času. Dále jsem nechtěl přehánět koncept blízkých intimních záběrů, prostor a postavy ilustrovat jen nejnutnějším počtem záběrů. Ve vytvořeném časoprostoru se pak dalo daleko lépe a klidněji orientovat a to mi přineslo onen kýžený klid ve formě. Jan Vondráček, Praha
53
NAPSALI NÁM... S Landovským v kině a na skleničce vína Že si na letošní Filmovce v Uherském Hradišti, ve více než parném létu, užiji dost filmů, to jsem předpokládal. Ale že jednou v odpolední pětatřicítce vylezu i na rozhlednu Rovnina, to jsem nečekal, díky mé ženě a retrívrovi Ferdinandovi se tak však stalo. Ono těch pětatřicítek bylo o posledním červencovém víkendu dost a dost. Venku. V promítacích sálech vládlo DVD, Blue-ray a podobně. Klasického formátu poskrovnu. Z té rozhledny, cca 4 km od Masarykova náměstí, je vidět možná až k Alpám. Na Vizovické vrchy určitě, ze sálů Letní filmové školy ale podstatně dál. I do jiných českých luhů a hájů, o nichž dám pár slov na závěr. Ale s Naďou jsme pilně studovali (byli jsme přece ve škole) především japonské a americké obzory, dopřáli jsme si např. série filmů Kaneta Šindoa, z nichž jsem kdysi viděl snad jen Onibabu (1964). Filmovka nám nabídla jeho Romantický příběh od řeky Sumida (1992) a pak dva filmy o hercích, Pozdní závěť a Epizodní herec, a také dramatickou (sociální) kriminálku Dnes žít, zítra zemřít, všechny tři skvělé - vynikající kamerou, režií, stylem, rytmem, prostředím... Film o herci epizodních rolí Taidžim Tonojamovi bylo poslední dílo Kaneta Šindó, natočil ho ve svých osmdesáti osmi letech, bravurně. Tady musím odbočit: viděli jsme film jiného věkovitého režiséra - polské legendy Jerzy Hoffmana - slavného tvůrce historických filmů jako Pan Wolodyowski a Ohněm a mečem... Hoffman si svůj poslední opus natočil ve své osmdesátce – jako první polský 3D a jako nejdražší (zatím) polský film a navíc i první polský film o válečném střetnutí svobodných polských vojsk se sovětskou Rudou armádou - Bitva u Waršavy 1920 (2011). Přívlastky jsou bohužel to jediné, co je na filmu mimořádné. Samozřejmě s úctou k tvůrci, k tisícihlavému komparsu lidí a koní, k tvářím polských hereckých star, jako jsou Daniel Olbrychski, Boguslav Linda, Nataša Urbaňská. Nuda. Stejně jako při novém českém Hřebejkově filmu Líbánky, za který dostal letos režisér cenu v Karlových Varech a který jsme si na LFŠ dali
54
jako první, stane se... Ovšem k příjemnějšímu: z obrovské nabídky projektů, programových bloků a dalších lákadel LFŠ, je třeba si vybrat jen tolik, kolik lze za pět dnů zvládnout psychicky i fyzicky. Oči by chtěly, ale tělo odmítá a co chvíli se pak celý člověk propadne do hlubokého nevědomí. Ze skvělého Saurova flamenkového filmu Fado si pamatuji pouze úvodní a závěrečné titulky, zbytek se rozplynul v hudebním šumu klimatizovaného sálu. Zato americké filmy z třicátých let, samozřejmě digitalizované a skvěle restaurované, dostaly nejen mě, ale i o dvě tři generace mladší diváky, dnešní teenagery a převážně zřejmě vysokoškoláky. Samozřejmě, že na uvedení děl v sekci Holywood´s Golden Ages měly dopad i mimořádně vtipné úvody Ivy Hejlíčkové, programové ředitelky LFŠ. Dopřáli jsme si naivního, ale báječného filmu Křivdila mu (1933) s Mae Westovou a samozřejmě Cukorovu kultovní Dámu s kaméliemi (1936) s Gretou Garbo a Robertem Taylorem. Zbytek letošního „vyčerpávajícího“ lenošení na projekcích LFŠ jsme věnovali filmu českému, byť se nabízely i možnosti osvětovější: projekty s velmi lákavými programy, např. Půlnoční delikatesy: zombie horory, které jsme nezvládali, Pavel Landovský s účastníky Letní filmové školy v Uherském Hradišti
protože o půlnoci my dříve narození už většinou spíme, také cykly jako Rok 1933: Nástup nacismu, Nenápadný půvab krize, Legenda Visegrádu: Vojtěch Jasný, Visegrádský horizont, či série portugalských filmů byly určitě přitažlivé. My si vybrali několik filmů z cyklu Zvláštní uvedení – film 322 Dušana Hanáka z roku 1969 - úžasné poznání tvorby slovenského režiséra, kterého zahlušila normalizace, navíc sympatický člověk, byl při projekci a mluvil skvěle. Nevěřil jsem svým očím, když sál vstal a skandovaně tleskal Krejčíkovu filmu Svatba jako řemen (1967), pak na vozíku přivezli legendárního protagonistu Pavla Landovského, pěkně pak potejral svou příslovečnou „arogantní nesnášenlivostí“ kritika a moderátora Jaroslav Sedláčka. Viděli jsme i skvělý celovečerní dokument s názvem DK, intimní zprávu režisérky Báry Kopecké o svém muži, nekompromisním architektovi Davidu Kopeckém, který předčasně zemřel, aniž se něco z jeho bláznivých plánů realizovalo... A konečně – ne snad vrcholem LFŠ (k němu jsem se modlil s Kaneto Šindoem), ale dokonce několikanásobným letošním zážitkem bylo setkání s legendami Činoherního klubu: živě s Josefem Abrhámem, Janem Kačerem a Pavlem Landovským, prostřednictvím filmového plátna i s Vladimírem Pucholtem. Stalo se při premiérovém uvedení hraného dokumentu (či dokumentárního příběhu) s názvem Hoteliér - o tom, jak se sešli někdejší kamarádi a spolupracovníci, herci a režisér, s autorem Landovským (málo se ví, že byl i skvělým dramatikem). A to proto, aby nastudovali jeho hru Hodinový hoteliér, což se nakonec podařilo alespoň pro jediné uvedení před publikem. Ale nic víc, kromě – a o tom je ten film, o tom, co je přátelství, co nás spojuje, co v nás zůstává... Atmosféra byla skvělá, všichni protagonisté, až na Pucholta, který zůstal v Kanadě, byli přítomní, i režisér dokumetu, jinak Abrhámův syn. Považuji se už za pamětníka, v Činoheráku jsem byl v době jeho slávy pečený vařený, Mandragoru jsem viděl snad desetkrát, i Revizora, i Višňový sad... A proto se mně (i Nadě) prohloubil zážitek ze setkání v sále Kina Hvězda následující večer – seděli jsme na sklenici vína u stánku vinařství Blatnička. Kolem půlnoci k nám dotlačila Pavla Landovského jeho dcera, a zda si mohou přisednout. Slavný český herec, který
se (snad i trochu pózersky) se svým okolím příliš nemazlí, si s námi povídal snad hodinu. Dokonce jsme si připomněli jeho začátky v pardubickém divadle, kde jsem já, tenkrát jako student, v jedné či dvou hrách statoval. Připomněl jsem se panu Landovskému, že jsme spolu byli tenkrát na pivu v hotelu Grand. Samozřejmě si to nepamatoval, ono totiž od té chvilky uplynulo právě padesát let... Alexandr Gregar, předseda VSVD
Dojmy z filmového festivalu v Uherském Hradišti Pro výlet na filmový festival do Uherského Hradiště jsme se rozhodli krátce před jeho začátkem, proto jsme se tam nezdrželi déle než dva dny. Cesta z Hradce Králové byla dlouhá a únavná, ale po příjezdu jsme okamžitě zase ožili. Přes neúprosné vedro bylo městečko přeplněné diváky a milovníky filmu. Masarykovým náměstím v centru celého dění prošlo přes několik tisíc návštěvníků a bohatý program z nabídky filmového festivalu nás lákal k návštěvě všech letních kin, kterých bylo v Uherském Hradišti v provozu celkem pět. Nejdříve jsme si vyřídili akreditace pro dvoudenní pobyt a vyrazili dál do města vyhledat nějaké ubytování. Bohužel, přes všechnu snahu jsme nenašli žádný volný pokoj v některém z penzionů, ani ve studentském centru. No, nedalo se nic dělat; batohy jsme si nechali u jedné milé vrátné, která nám nabídla improvizovanou úschovnu, a vyrazili za zábavou. Večerní Hradiště je úžasně zachované a klidné. Prošli jsme většinu nabízených kin a zhlédli zajímavé projekce. Přes všechnu radost z filmové nabídky a ze zajímavých hostů jsme nezůstali na jediné besedě. Ani nebyly tak nudné, spíš pomalu zabíraly víc času než film samotný. Nebyl by to dokonale prožitý den, kdybychom si sami nepřipravili trochu adrenalinu, protože krátce k večeru ztratila má přítelkyně akreditace. Naštěstí nebyla taková situace pro pořadatele festivalu žádný problém a okamžitě nám opat-
55
NAPSALI NÁM... řili nové. Během odpoledne jsme prošli několik sálů a poseděli v kavárnách, kterých je v Hradišti opravdu nadbytek. K dispozici byl také divadelní stan, kde účinkovala pozoruhodná herecká skupina. Navečer jsme se posadili na svoje mikiny uprostřed Masarykova náměstí a odpočívali po nejslunečnějších hodinách vyhřátého dne. Náš program večer zdaleka neskončil a my se dlouho do noci koukali na přehlídku studentských filmů, která byla skoro povinností. Nakonec jsme si brzo k ránu, kdy byla vhodná doba ke spánku, naposledy prošli centrum města a pomalu se loučili s celým vydařeným festivalem. Trochu nás zamrzelo, že jsme nikde na ulici nepotkali nikoho ze slavných hostů, ačkoli reklamy festivalu lákaly na společné prostory diváků i herců. Cesta domů byla o to náročnější, takže na většině fotek jeden z nás tvrdě spí. Přes všechnu tu únavu a spalující slunce jsme si dva festivalové dny užili, jak nejlépe to šlo.
NOVOMĚSTSKÝ HRNEC SMÍCHU 2013
35. ročník festivalu české filmové a televizní komedie Novoměstský hrnec smíchu nabídl divákům ve dnech 8. – 15. června 6 soutěžních filmových komedií, 8 soutěžních televizních komedií, 11 soutěžních studentských snímků, 8 soutěžních amatérských snímků nové sekce „Rozesmátá kamera“ a 6 nesoutěžních projekcí. Počet soutěžních komedií i komedií a veseloher promítaných mimo soutěž svědčí o stálém zájmu diváků i tvůrců o daný žánr a hlavně Martin Bouček o českou tvorbu a humor. Velký podíl na zájmu a návštěvnosti mají i tradiční „besedy před oponou“, besedy s tvůrci a hereckými představiteli v sále kina. Při letošním 35. ročníku své filmy přijely představit a divákům je přiblížit takové Náš film vznikl na vícedenní výpravě, kterou osobnosti, jako např. producent Adam Dvořák, jsme se skautkami na jaře podnikly. Cílem bylo režiséři Václav Vorlíček, Jiří Chlumský, Tomáš zachytit radost z výletu, ale bohužel celý víkend Magnusek, Ondřej Kepka, Pavel Hnilička, herci propršel. Z veselého plánu, co všechno si vzít Jan Přeučil, Jiří Krytinář, Eva Hrušková, Bára Fisebou na výlet, jsme nakonec udělaly krátký, šerová, Marie Štípková, Václav Marhoul, Valerie zhruba minutový sestřih záběrů, které jsme stihŠámalová, Miriam Kantorková, Jiří Hardt, Ivana ly natočit ještě před deštěm... I za špatného poAndrlová, Jiří Chára, Gabriela Vránová, Marek časí jsme neztratily optimismus a jak výlet, tak Taclík, Anna Linhartová i malý Tomášek Pokorsamotné natáčení jsme si moc užily. Hurááá, ný. výlet!!! Svou výstavu fotografií představila ve Švéd ské síni zámku Veronika Richterová, absolvent Ester Nemjóová, Praha ka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a Ecole Nationale des Arts Décoratifs v Paříži. Její „Toaletní piktogramy“ se těšily zaslouženému zájmu. Další výstava byla věnována 35. výročí Novoměstského hrnce smíchu. Výstava fotografií umístěná ve společenském sále Kina 70 zmapovala celou historii festivalu a připomenula, že se festival může pochlubit návštěvou spousty velikánů českého filmu, za všechny jmenujme např. Radovana Lukavského, Františka Filipovského, Zdeňka Podskalského, Ladislava Chudíka, Dušana Kleina, Věru Chytilovou.
***
56
Diváci se mohli setkat a popovídat si i se členy obou festivalových porot. V hlavní porotě zasedli akad. malíř Vladimír Suchánek, čestný prezident Asociace českých kameramanů Josef Hanuš, herečka Veronika Freimanová, režisér a scénárista Ondřej Kepka a ekonom Jiří Kunte. V porotě mladých se představili studenti nebo absolventi konzervatoří Míša Doubravová, Aneta Krejčíková, Jakub Štěpán a Roman Tomeš. Dopolední projekce, které si kladou za cíl výchovu mladého filmového diváka, jsou určeny především dětem a studentům škol z širokého okolí. Pro jejich dopravu jsou již po několik let připraveny autobusy s upoutávkou na Novoměstský hrnec smíchu. Naší snahou je vést mladé diváky k lásce k filmu a původní české tvorbě tak, aby se do kina rádi vraceli po celý rok. ejmenším divákům jsme letos připravili velké filmové dobrodružství známých postaviček „Čtyřlístek ve službách krále“ režiséra Michala Žabky. Větší školáky a středoškoláky zaujala nesoutěžní komedie„Babovřesky“. Škoda jen, že malý zájem o dopolední projekce projevily novoměstské školy s výjimkou Základní školy Komenského ulice. 35. ročník festivalu přinesl jednu novinku – soutěž amatérského filmu komediálního žánru s názvem „Rozesmátá kamera“. Cílem bylo oslovit amatéry, kteří si točí pro radost, objevit nové talenty a dát jim možnost prezentace předpublikem. Do soutěže bylo přihlášeno 8 snímků, autoři byli nejen z Nového Města nad Metují, ale i z Plzně, Prahy nebo Rychnova nad Kněžnou. Byli mezi nimi i žáci základních škol. Cenu pořadatelů získal snímek Ondřeje Černého z Plzně s názvem Balada o nákupu v e-shopu. V soutěži byla udělena také Cena ředitele Českého rozhlasu Hradec Králové. Ředitel Českého rozhlasu Hradec Králové Jiří Kánský předal cenu snímku sekce Rozesmátá kamera „Hrncpark“ Michala Fanty. Cenou byl stylový radiopřijímač a také možnost zveřejnit svůj snímek na speciálním YouTube kanále Českého rozhlasu. Právě Český rozhlas Hradec Králové se stal jedním z hlavních mediálních partnerů a v této spolupráci bude festival nadále pokračovat a prohlubovat ji. Nedílnou součástí festivalu jsou již mnoho let doprovodné akce, které lákají do místa dění nové diváky a širokou veřejnost. Své programy
si zde najdou příznivci ze všech věkových kategorií. Letos jimi byly: • ZÁBAVNÉ ODPOLEDNE na Husově náměstí a zahájení festivalu za účasti starosty města Petra Hable a členů porot. • ZAHÁJENÍ FESTIVALU NA TERASE KINA a koncert hudební skupiny Schovanky. • SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ festivalu v hlavním sále Kina 70 – vystoupení hudebního uskupení Blue Star pod vedením Václava Marka. • VERNISÁŽ VÝSTAVY FOTOGRAFIÍ Veroniky Richterové – Toaletní piktogramy. • VÝSTAVA 35 LET NOVOMĚSTSKÉHO HRNCE SMÍCHU ve společenském sále Kina 70 – výstava fotografií z historie festivalu, přístupná po dobu trvání festivalu. • DEN S ČESKÝM ROZHLASEM Hradec Králové – zábavné odpoledne pro děti, plné soutěží i cen, koncert zpěváků z muzikálu Děti ráje, vystoupení herců festivalové komedie Jedlíci. • STUDENTSKÝ SMÍCH – 5. ročník této festivalové sekce přinesl divákům 11 soutěžních snímků studentů tří škol se zaměřením na filmovou tvorbu, hlavní cenu si odnesl snímek režiséra Pavla Hniličky „Vilma“. Porota rozhodla takéo nejlepší filmové a televizní komedii a udělila Mladé Primy filmům Martin a Venuše režiséra Jiřího Chlumského a Lež má rozbité auto režiséra Vojtěcha Kotka. • FACEBOOK – již potřetí festival využil i propagace pomocí sociální sítě a zapojil do festivalového dění nové příznivce, počet zhlédnutí i přátel se oproti loňskému roku opět zvýšil. • COMICS – festivalový comiks fotografa Michala Fanty vtipně mapoval průběh každého dne, byl instalován na Kině 70 a pomocí facebooku zviditelnil hrnec smíchu ve všech koutech naší republiky. • SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ festivalu v sále Kina 70 – návštěvníky posledního večera vítala na terase kina svým vystoupením Lokálka, v promítacím sále začal večer slavnostním předáním festivalových cen. (redakčně kráceno) Jaroslav Červinka, Nové Město n. Met.
57
NAPSALI NÁM... Musaionfilm 2013 Přijměte pozvání ke stručnému přehlédnutí letošního 16. ročníku jediné přehlídky muzejních filmů u nás, která již tradičně poskytuje setkání, inspiraci, zážitky, kritické podněty nejen pro zúčastněné, ale i pro ty, kdo se o Musaionfilmu dozvídají později a nepřímo. Tak nejprve – prostor „nové třídy“ v expozici brodského muzea je zahalen do pološera, září plátno, několik kolegů z více či méně vzdálených muzeí tiše sedí před ním, stříbrný vlas profesora Adlera i zvučný hlas téhož při rozborových diskusích a konečně letos po dlouhé době i navrátivší se na Musaionfilm režisér Zdeněk Flídr. Pak je tady malé „přísálí“, krček k výtahu do horní expozice „starožitností“. V tomto krčku se čepuje káva a čaj, trousí se zde neformální poznámky i záchvěvy spravedlivého (doufejme!) rozčilení. A pak zvuk oněch filmů, barvy hlasů spíkrů komentáře a jeden film za druhým. Večer pak, jen o kousek vedle, se společnost „musaionfilmařů“ rozlije do přilehlého atria, kde je víno, klobásky a něco tak trochu poutavého ve formě muziky či představení. Ostatně letos k němu posloužil i sloupový sál (barokní, prý původně panská konírna se sloupy završenými zlatými hlavicemi a pódiem ve tvaru mola) s přehlídkou secesního lázeňského šatstva pestrých barev, zahalenou krásou dam a scénickými evokacemi aktérů na téma – jaké to muselo být, když se před sto lety v Luhačovicích korzovalo, sportovalo a vůbec vedl společenský lázeňský život. A pak, kdo by si ze zúčastněných nevzpomněl? Předání ceny Černého Janka a dalších ocenění za bohaté (na míru zdejšího sálku) účasti veřejnosti a zdejší cimbálovky, která se postarala o fanfáry. No a pak je tady ředitel muzea, který cenu předává – etnograf dr. Popelka, folklorista známý svými vtipnými projekty, mezi něž Musaionfilm již od r. 1998 také patří. Z dalších osobností jmenujme na každém ročníku věrně přítomného Václava Hrona, oceněného prvním Černým Jankem (2012), který letos ovšem přijíždí bez převleku… a také jeho bývalé kolegy z Národního technického muzea, kteří jsou rovněž každému ročníku přehlídky věrní od jejího založení. Letošní, v pořadí druhou cenu, získává Karel Veleba, taktéž dlouholetý „musaionfilmař“, který ji byl převzít se svou kolegyní,
58
paní Silvou Smutnou z Muzea Vysočiny Třebíč a v přítomnosti hlavní představitelky Mgr. Evy Tomášové. Chvilky upřímného a zaslouženého dojetí… Vzpomínám, jak jsme plastiku „Černý Janek 2013“ přebírali u řezbáře Karla Táborského v jeho domácím ateliéru v Uherském Brodě. Jako bychom nemilosrdně uloupili jednu z postav jeho fantaskního světa a dělali, že neslyšíme rozhořčené dřevěné povzdechy a protesty jeho druhů, kterým ubyl sotva nový a vzácný kamarád. Černý Janek odjel s námi a nyní k potěše zde přítomného autora je předáván jako hlavní cena poroty za, cituji: „vynikající využití filmových výrazových prostředků pro naplnění muzejního zadání“. Podpis prof. MgA. Rudolf Adler, předseda poroty. To vše kvůli filmu Františka. Jaký je to vlastně film a proč stojí za to se na něj podívat? Tuto otázku si kladl také nejeden z přítomných diváků, a proto byl film ihned puštěn. Na plátně se objeví první titulek… „Muzejní spolek Velkobítešska a Muzeum Vysočiny Třebíč uvádí životní příběh neobyčejné ženy – Františka.“ A do prvního záběru podmalovaného houslemi – archivního fotografického portrétu sběratelky lidových písní Františky Kyselkové (1865–1951) – vstupuje komentář s dobovou citací: „Františka si hned zpočátku uvědomila, že hlavním úkolem bude vyhledávati staré zpěváky a zpěvačky a probouzeti jejich paměť vybavením starých a dávno již opuštěných a zanechaných zpěvů. Byla to zpočátku dosti krušná práce…“ Na nejvýkonnější sběratelku lidových písní v následném záběru pak osobně vzpomíná její vnuk prof. Ing. arch. Mojmír Kyselka, CSc. Ze vzpomínky samotné Františky Kyselkové, své babičky, pak uvádí, jak začínala lidové písně sbírat a uvádí následující scénu: je jaro 1894, vrcholí přípravy na Národopisnou výstavu českoslovanskou a na Brněnsku, kde se myslelo, že lidové písně už nejsou, Františka Kyselková objevuje v jedné hospodě zpěváka takových písní a pouští se pod vedením staršího zkušeného kolegy do zapisování. To vše divák pozoruje ve stylizované rekonstruované hrané scéně (ovšem bez dialogů) se skutečným původním hlasem sběratelky (archivní záznam), která sama vlastním hlasem tuto situaci popisuje. Těmito a podobnými postupy (stylizovaný hudební doprovod, rozhovory s žijícími potomky, citlivá střihová práce, užití archivních fotografií a zvuko-
Cenu za nejlepší film přebírají z rukou ředitele muzea Pavla Popelky Karel Veleba a Silva Smutná
vých záznamů, stylizace obrazových vzpomínek – hraných rekonstruovaných scén s početným komparsem, rekvizitami, prostředím a komentář mimo obraz – stylizovaná citace archivních textů v původní gramatice, v ozvěně) je film charakteristický, ale i přitažlivý. Snad proto získal jako vítěz anonymní ankety i „Cenu diváků“. Tolik ze vzpomínek a pohledů na film. Mají–li nastoupit fakta a statistika, pak dobře poslouží katalog přehlídky, netové stránky a zápisky. Plyne z nich ve stručnosti následující – přehlídka se v Uherském Brodě uskutečnila od r. 1998 pošestnácté (stále pravidelně!). Stalo se tak ve středu, čtvrtek a pátek 5. až 7. června 2013 v uherskobrodském muzeu. Dočítáme se o projekcích jak v muzeu, tak i v kině. Součástí přehlídky byly již tradičně ony diskuse a semináře lektorů, přednáška, historická módní přehlídka, předání ocenění, cimbálová muzika Olšava, grilované maso, cigáro a víno z hroznů, které dozrály v polešovických vinohradech. V době mezi 15. a 16. ročníkem Musaionfilmu se v muzejním světě uskutečnila celá řada pozoruhodných výstavních projektů, z nichž většina byla doprovázena projekcemi filmů. Mnohé z nich jsou vyrobeny přímo k výstavě, mnohé jsou k výstavě volně přiřazeny. Snad největší a nejnavštěvovanější muzejní výstavou uplynulého období byl jeden z dalších významných a svým tématem i rozsahem neobyčejných projektů týmu Jiřího Fajta Europa Jagellonica 1386– 1572. Doprovodný film k této výstavě letošní Musaionfilm otevíral. Následoval jej doprovodný film k výstavě Pernštejnové a jejich doba, který reprezentoval další velký výstavní projekt uply-
nulého období z pražských Hradčan. Zajímavé výstavy upozornily v roce 2012 na výročí dvou známých českých postav – J. A. Komenského (420 let od narození) a cestovatele Emila Holuba (110 let od úmrtí). Letošní 60. výročí České televize si připomnělo výstavou i zaslaným filmem Národní technické muzeum v Praze. U příležitosti stoletého výročí otevření královéhradeckého muzea byl natočen krátký film s architektem Davidem Vávrou v roli Jana Kotěry, které přihlásilo Muzeum východních Čech v Hradci Králové. To je ve stručnosti nástin prvního projekčního bloku přehlídky, kterých bylo v letošním programu celkem sedm. Snahou pořadatelů bylo zaměřit zvláště veřejnou část projekcí (letos poprvé v Kině Máj v Uherském Brodě, vždy od 18.00 do 19.30) tematicky k projektu Podoby víry v rámci 1150. výročí sv. Cyrila a Metoděje. Vznikly tak 2 veřejné projekce, z nichž první (ve středu 5. 6.) se zaměřuje na poutě a významná místa duchovních tradic, druhá pak (6. 6.) z Videotéky Musaionfilmu vybírá filmy lokalizované na Moravu, ba přímo do Uherského Brodu. K tematickému zaměření letošního Musaionfilmu přispěly též projekční bloky zamřené na projekt s výstavou Podoby víry a muzejní videoarchiv. Charakteristickým prvkem přehlídky je vždy přítomnost lektorů, kteří zastupují svět filmu. Letos se takto odborně přehlídky zúčastnili nejen prof. Mgr. Rudolf Adler (KDT FAMU Praha), ale i Mgr. Zdeněk Flídr, který zde v premiéře představil svůj nejnovější film Osudy židovského obyvatelstva na Šumavě a v Bavorském lese. Režisér Adler vedl lektorský seminář Co je to filmová řeč? a promítl vlastní film Betlémáři. Kromě lektorů nabídla přehlídka pohledy do dvou dílen – dílny muzejní pedagogiky v přednášce Mgr. Kateřiny Tomeškové Edukační video o tom, jak využívá práce s videem při práci s dětmi a filmové dílny Školy audiovizuální tvorby Střediska amatérské kultury Impuls v Hradci Králové, jejíž tři význačné filmy představila umělecká ředitelka festivalu CinemaOpen Mgr. Jarmila Šlaisová. Musaionfilm je totiž také malou filmovou školičkou pro muzejní pracovníky a nesmí na něm chybět vzájemné diskuse nad uváděnými filmy. Těm je vždy vyhrazen příslušný časový prostor v programu. Pro účastníky přehlídky, ale též pro veřejnost, jsou připraveny vždy večerní kulturní programy.
59
NAPSALI NÁM... Zahajovací večer patřil Lázeňské módní abecedě, což je název pro originální komentovanou přehlídka módních stylů na přelomu 19. a 20. století ve sloupovém sále muzea. Účinkoval Luhačovický okrašlovací spolek Calma, a. s. Druhý večer pak nesl název Černý Janek uvádí a byl věnován ocenění a projekci nejpozoruhodnějších snímků letošního ročníku přehlídky. Následovala volná zábava u cimbálu, kterou stejně jako první večer doprovodilo grilované maso a cigáro od místních hasičů a víno z hroznů, které dozrály v polešovických vinohradech… Ze statistického úhlu pohledu zbývá doplnit, že letošní Musaionfilm odpromítal 35 filmů 17 přihlašovatelů. Z muzeí v tomto smyslu jmenujme alespoň Africké muzeum Dr. Emila Holuba, Etnografický ústav Moravského zemského muzea, Muzejní spolek Velkobítešska a Muzeum Vysočiny Třebíč, Muzeum Novojičínska, Muzeum umění Olomouc, Muzeum východních Čech, Národní technické muzeum, Literárne a hudobné múzeum Banská Bystrica (SR) a samozřejmě pořadatelské muzeum včetně Videotéky Musaionfilmu, z níž bylo vybráno několik filmů k tematickým projekcím v Kině Máj. Projekční bloky se zaměřovaly na expozice, výstavy, výročí, poutě a jejich místa, portréty, historii ve sbírkách a v krajině, tradice a doprovodné filmy k výstavám. Mezi pozoruhodnými filmy jmenujme alespoň dvakrát oceněný film Františka o sběratelce lidových písní Františce Kyselkové (1865–1951), která zapsala kolem 5000 lidových písní (režie vzpomínaný Karel Veleba), dále film Karlova válka, v jehož anotaci stojí: „dokument z pohlednic, dopisů Karla Ošmery Františce Fialové za I. svět. války (režie Petr Baran) a film Stoleté vzpomínky. Anežka Zatloukalová (*1908), který přibližuje paměti nejen na Rakousko-Uhersko, ale i osobní zamyšlení nad životem a dějinnými událostmi (režie Jiřina Kosíková). Tyto tři filmy navíc spojovalo stejné tematické zaměření na portréty osobností známých i neznámých. Filmy společ-
60
ně vytvořily jakýsi pomyslný dramaturgický střed přehlídky už proto, že byly všechny muzejní a také proto, že jejich tvůrci se ocitali přímo mezi diváky a bylo možno vést názorově pluralitní diskusi. Zde se záměr Musaionfilmu skutečně naplnil. Mezi pozoruhodné snímky patřily i dva dokumenty zaměřené vlastně na sbírky, sběratelství a virtuální rekonstrukci: Od Tiziana po Warhola a Virtuální rekonstrukce letounu. V posledním jmenovaném snímku bylo navíc dokázáno, že i počítačovou rekonstrukci lze uchopit s citem… Porota ve složení: předseda – prof. MgA. Rudolf Adler (lektor přehlídky), Mgr. Zdeněk Flídr (lektor přehlídky), Mgr. Jarmila Šlaisová (lektor přehlídky) a tajemník – Mgr. Aleš Kapsa (sekretariát Musaionfilmu) letos poprvé též udělila 2 čestná uznání, a to filmu Africká dobrodružství Dr. Emila Holuba a filmu Po stopách Komenského. Z 15 odevzdaných anketních lístků je patrné, že diváky zaujaly mimo to také filmy Pět roků poté, Růžencová pouť v Uherském Brodě a Europa Jagellonica 1386–1572. Do prezenční listiny se na 16. ročníku Musaionfilmu zapsalo 23 účastníků (při zahájení přehlídky bylo v projekci asi 20 lidí) z různých institucí i soukromých návštěvníků. Přítomni byli 3 ředitelé muzeí z Hradce Králové, Opavy a Brna, náš nejoceňovanější autor amatérských filmů Petr Baran a řada kolegů i příchozích (vstup na projekce je zdarma). 28 filmů bylo se souhlasem přihlašovatelů zařazeno do Videotéky Musaionfilmu a je nyní nekomerčně k dispozici jak veřejnosti, tak i odborníkům. Příští 17. ročník přehlídky Musaionfilm má stanoven termín na 4. – 6. června 2014. Dny (středa–pátek), místo, základní schéma programu a naše a snad i Vaše očekávání zůstává nezměněno… Mgr. Aleš Kapsa sekretariát Musaionfilmu
Z Regensburgu kolem světa a zpět
Dny 6. a 7. července 2013 se staly mimořádnou událostí, která předznamenala odchod Oskara Sieberta do filmařského důchodu. Všechny země, kde Oskar se svými filmy soutěžil a měl na nich nějaký úspěch, byly osloveny k zaslání 15 minutového filmu. A více než 40 jich bylo vybráno. Oskar pozval do svého domovského města Regensburgu, jednoho z nejmalebnějších měst na světě, zástupce filmařů z mnoha zemí a rovněž početnou českou skupinu. V kině, v nejvyšším patře v jedné z městských románských věží, jsme se společně bavili dva dny o pěkných filmech v dobré společnosti. Přestože se Oskar narodil v Berlíně, vyrůstal v zemi, která se dnes nazývá Česká republika. Dlouho pracoval na stabilizaci blízkých vztahů mezi tvůrci z Česka a Bavorska. Speciální program přehlídky byl věnován tedy filmům z ČR, které byly odděleně hodnoceny českými porotci. Každý autor, který film předvedl, byl oceněn diplomem a medailí. Na zadní straně medaile je logo Oskarova klubu VideoAktivRegensburg. V přední části se prolíná slavná socha, která je na regensburgském kamenném mostě přes Dunaj s vyobrazením 35mm kamery. Mezinárodní porota rozhodovala ve složení Dave Watterson (Velká Británie), Erich Riess (Rakousko), Jaroslav Bouše (ČR) a Daniela Siebert (Německo) a udělila ocenění: • Nejlepší dokumentární film: THE SONG, DimaIlieva (Bulharsko) • Nejlepší drama: KATRINA, Eleonora Abela (Malta) • Celkově nejlepší film: LARGHETTO, Jaroslav Nykl (ČR) • Nejlepší film české kolekce: NEPŘÍTELEM OSUDU, Ondřej Krejcar, Hradec Králové Minimálně pro tuto chvíli můžete vidět výběr filmů Oskara Sieberta v jejich německé verzi na
stránkách klubu www.videoaktiv-regensburg.de a v angličtině, německy či česky číst o jeho životě kolem filmu. Rozhodl se odejít do penze kvůli zdravotním problémům, ale jako většině filmařům se mu jeho hobby stalo vášní. Rozhodnutí přestat nebylo jednoduché. Po několika letech mluvení o tom, že tento film už je poslední, i když opět nabídl film nový či přepracovanou verzi jednoho staršího, je opravdu už definitivní konec. Jak je Oskarovým zvykem, nevybral si oslavu nad svou vlastní prací, ale sdílel jí s ostatními filmaři. Všechna pocta, Oskare Siberte Dave Watterson
Vážené dámy a pánové, vážení filmoví kolegové, vážená redakce DONAŠEČE, poněkud opožděně se dostávám k tomu, abych vám, zvláště hradeckému IMPULSU a redakci DONAŠEČE, srdečně poděkoval za děkovný list, který mi předala paní Mgr. Jarmila Šlaisová při příležitosti našeho mezinárodního festivalu krátkých filmů. Velice si vážím tohoto ocenění, i když jsem pro naši spolupráci neudělal až tak mnoho, nepočítám-li články napsané pro DONAŠEČ. Snažil jsem se v nich být nestranným pozorovatelem a někdy i kritickým pisatelem. Vždy jsem se snažil posoudit některá aktuální témata – okem nebo spíše perem zahraničního a též nezávislého filmaře. Pokud jsem někdy použil tvrdších kritik a tím jsem se mohl dotknout některých osobností, prosím o prominuti, neboť rozhodně nebylo mým zájmem někomu ublížit. Vím a jsem si vědom pouze jedné možná příliš tvrdé kritiky, která – jak se domnívám a jak jsem se také dověděl – nebyla mířená osobně na pana Dolečka z Rychnova – i když jsem v mém článku uvedl jeho jméno (omlouvám se). Moje kritika byla namířená po mém zklamání na pořadatele 50. Rychnovské osmičky. Srovnával jsem toto 50. výročí s její čtyřicítkou tehdy organizovanou panem ing. Žatečkou. Byla to oslava jak 40. ročníku soutěže R8, tak rovněž i autorů, kteří prakticky tuto fantastickou soutěž
61
NAPSALI NÁM...
S Oskarem na prohlídce města
neprofesionálního filmu spolupořádali. Bez jejich filmů by ani tato soutěž nebyla. Ta „padesátka“ ale dopadla docela jinak. Zde pořadatel zcela opomněl zásluhy autorů, i když se oprávněně zaměřil pouze na výročí a zásluhy známého domácího - ale i mezinárodně uznávaného a oceňovaného filmaře pana Dolečka. Vážený a milý pane Dolečku, já se Vám opravdu moc a moc a moc omlouvám, jako filmový kolega, neboť si vážím Vašich filmů. Věřte, že má kritika nebyla namířená proti Vaší osobě. Chyba byla u pořadatele, který zcela ignoroval z dálky přicestovalé autory a jejich přínos pro význam soutěže. Snad z finančních důvodů neudělila porota a pořadatel ani jediné čestné uznání, i když by si je řada autorů, po řadu let přítomných na soutěži R8 jistě také zasloužila. Nyní ale již k vlastnímu tématu mého příspěvku. Již několik roků jsem vážně uvažoval o tom, že zakončím svou filmařskou činnost. Byl jsem nucen přestat točit filmy nejen ze zdravotních, ale hlavně z finančních důvodů. Hrané filmy stoji peníze a na produkci a zpracování filmu se nedá šetřit. Přestal jsem postupně natáčet a začal jsem stříhat „starý“ natočený materiál a psal jsem další scénáře, které nebudou asi nikdy zfilmovány. Ale stále jsem za tou svou filmařinou nemohl udělat definitivní tečku. Filmařina nebyla pro mne pouze koníčkem, nýbrž posláním a vášní. Poslední slovo ale měla rodina, která se odmítla na mých filmových projektech dále finančně podílet. Byl jsem donucen respektovat její rozhodnutí, a to s jedinou výjimkou. Tou byla
62
podmínka, že se chci ještě důstojně rozloučit s přáteli a filmovými kolegy, se kterými nás po léta spojovalo toto společné hobby. Rozhodli jsme se na ukončení činnosti naší filmové skupiny VideoAktiv Regensburg (otec a dcera tým) uspořádat „náš“ poslední filmový festival krátkých filmů. Zvolili jsme pro tuto akci název, který vyjadřuje i poslání festivalu „Z Regensburgu do celého světa a zpět“ a pro přátele z Čech pak ještě název „Okno k sousedům“. Festival jsme začali plánovat již v listopadu 2012, ale čekali jsme na příslib téměř 40 zemí světa, zda se našeho festivalu zúčastní. Teprve v únoru nám začaly přicházet přísliby účasti a také od ČVU to trvalo měsíce, než jsme obdrželi příslib o spoluúčasti. A protože je Regensburg kulturně velmi aktivní město, musel jsem najít termín pro festival, aby nekolidovat s termíny jiných akcí jak u nás v Regensburgu, tak s termíny pořadatelů soutěží v Čechách. Termín našeho festivalu jsem nemohl z organizačních a technických důvodů nijak ovlivnit, a tak připadl až na začátek července. Do soutěže se přihlásilo 42 filmů z 32 zemí. Do festivalové projekce vybrala předvýběrová porota 24 krátkých filmu různých žánrů. Zklamáni jsme však byli špatnou organizací z české strany. Ještě začátkem června jsme neměli seznam českých soutěžních filmů, ale ani potvrzeni účasti českých filmařů. Pro ně jsme na naše náklady zajistili 20 noclehů v hotelu v centru města. Ostatní
Filmoví přátelé Dave Waterson a Oskar Siebert
Ocenění pro Oskara Sieberta za spolupráci s filmovým zpravodajem Donašeč...
zahraniční účastníci si museli noclehy uhradit sami. Vysoká červnová voda Dunaje zasáhla bolestně nejenom obyvatele starého města, ale i nás. Jako organizátoři tohoto mezinárodního festivalu jsme se museli vzdát řady sponzorských finančních darů ve prospěch obětí povodně. To jsme sice rádi udělali, ale už nebylo možné zrušit konání festivalu, a tak jsme stáli opět sami před velikým finančním rizikem. Museli jsme slevit z našich nároků a zkrátit festival na minimum. Organizaci nám ještě komplikovala nečinnost českého svazu. Filmy jsme měli k dispozici již z celého světa, jen ze sousedního Česka stále nic. Čekali jsme až do poloviny června (uzávěrka byla 30.dubna), než jsme se dověděli, že do soutěže Okno k sousedům budou zařazeny filmy z kolekce na UNICA 2011. Porota sestavená ze studentů regensburgské university čekala až do 20. června na filmy a potom během týdne musela odevzdat výsledky jejich rozhodnuti. Vše muselo proběhnout tak, abychom stačili dát vytisknout diplomy a zakoupit věcné ceny (pochopitelně za své). Naštěstí jsme měli podporu ze strany našich českých přátel a kamarádů. Slávek Šika se synem Jakubem pracovali na grafice programu a plakátu festivalu. Jaroslav Nykl nám udělal návrh plakátu, Rafael Knobloch z Prahy zase návrh loga mezinárodního festivalu. Jaroslav Bouše s Romanem Zachem se potýkali s přehráváním filmů do bloků pro mezinárodni porotu i pro festivalovou projekci. Navíc tým Jaroslava Boušeho připravil fantastickou festivalovou projekci s nepopsatelným animovaným doprovodem
před i mezi festivalovými filmy. Přítomní diváci, ale i vedeni divadla, kde se festivalová projekce konala, byli projekcí nadšeni. Chaos ze strany českého vedení nás doprovázel ještě 3 dny před zahájením festivalu. Stále se měnila jména účastníků a my museli nejméně 6x měnit obsazení pokojů. Místo chybějících českých autorů byli pozváni paní Zuzana Školudová a pan Wolfgang Freier, kteří přislíbili účast. I pro ně jsme rezervovali a zaplatili noclehy v hotelu. Bohužel, nejen že nepřijeli, ale ani se včas neomluvili, tak jsme museli uhradit 200 euro za neobsazené pokoje. A aby nedošlo k nedorozumění, nabídl jsem všem účastníkům ubytování v jedno a dvoulůžkových pokojích a sami si mohli vybrat, zda chtějí mít samostatný pokoj nebo s kým chtějí být ubytováni. Nechtěl jsem, aby se naši hosté dostali do nepříjemné situace jako letos já v Ústí nad Orlicí na Českém videosalonu. Byl jsem do Ústí nad Orlici pozván jako předseda mezinárodní poroty česko – slovenské soutěže. Když jsem dorazil do Ústí a šel se ubytovat, dostal jsem pokoj v (hotelu?), který mne tak trochu šokoval. Postele nebyly čerstvě povlečeny, povlečení na přikrývkách i polštářích bylo značně zmačkané. V koupelně chyběl závěs ve sprše a na záchodě po sobě zapomněl někdo spláchnout. Odmítl jsem v takovémto hotelu spát. Pan Tuščák mi nabídl nocleh ve sportovním hotelu na konci města. Ne jenom, že jsem musel jako nejstarší host a to ještě po operaci kolena chodit skoro 20 minut do klubu na projekce pěšky, ale ubytovali mě na pokoji s 8 postelemi. Když jsem se vrátil první den z projekce, zjistil jsem, že v pokoji nejsem sám, nýbrž tu jsou se mnou další 2 osoby, které jsem neznal. A tak jsem se musel dělit o společné sociální zařízení s cizími lidmi a poslouchat televizor do dvou hodin po půlnoci. Ráno jsem se vysprchoval, ještě než se spolubydlící probudili. Večer po projekci mne čekalo nové překvapení. V pokoji se nacházeli další dva zcela jiní cizí muži. Šel jsem si postěžovat. Ale na recepci mne ujistili, že podle jejich informaci mne o všem pan Tuščák informoval. Když mi pan Tuščák ale řekl, že o tom nic neví, chtěl jsem jiný pokoj bez cizích nocležníků. Na recepci se se mnou moc dlouho nebavili. „Platíte si ubytováni sám a nebo to platí pan Tuščák?“ Ať tedy rozhodne pan Tuščák. Jelikož ale pan Tuščák nebyl k dosažení ani v době,
63
NAPSALI NÁM... kdy zasedala mezinárodní sedmičlenná porota a vlastně ani nevěděla o čem má rozhodovat.... (absolutní neinformovanost a organizační „organisationslose“, absurdní mezinárodní soutěž), rozhodl jsem se, že místo spaní s dalšími „novými nocležníky“ pojedu raději v noci zpět těch 750 km do Regensburgu. Bylo to pro mne ne jenom smutné, ale i poněkud ponižující, že i když jsem byl oficiálně pozván do funkce předsedy poroty, byl jsem nakonec odsunut, jako bych byl někomu na obtíž. Ale zpět k našemu festivalu. Počítal jsem s tím, že ČVU vybere takové filmy do soutěže, se kterými přijedou i jejich autoři, neboť součástí programu byly také pohovory s autory. Těchto pohovorů se chtěli zúčastnit studenti Fakulty českých studií Univerzity v Regensburgu. Jediným přítomným českým autorem byl jako vždy náš přítel Jaroslav Nykl, i když jeho film se promítal v mezinárodni a ne české kolekci. Byla to trochu ostuda jak pro nás jako pořadatele, ale hlavně i pro ČVU, vždyť to byla po 18 letech bavorsko – české, či spíše česko - regensburgské spolupráce naše poslední společná akce. Jako pořadatel nechci pochopitelně psát o úspěchu či neúspěchu našeho festivalu, to ponechám těm, kteří se ho zúčastnili, a tak mohou sami vše lépe posoudit. Společně s Danielou jsme se snažili nabídnout po 3 dny pro přítomné autory a hosty ze zahraničí a hlavně z Čech neuspěchaný, ale zajímavý program. Snažili jsme se vyvarovat filmovému maratónu. Jsme hrdi na to, že jsme na závěr naší filmařské činnosti, ale i na závěr naší kulturní spolupráce mohli alespoň čestným diplomem a historickou a jedinečnou medailí, zhotovenou pro tento festival, poděkovat všem, kteří vzájemnou spolupráci a naše přátelství po celá ta léta podporovali. Bylo i pro nás ctí poděkovat paní Mgr. Jarmile Šlaisové za její dlouholetou aktivitu v oboru neprofesionálního filmu, ale i její angažovanost v řadě mezinárodních akcí. Také jsme si byli vědomi, že bez aktivní pomoci Jaroslava Nykla, Jaroslava Boušeho a jeho týmu, ale i bez pomoci a podpory našeho čestného člena a webmastera Slávka a Jakuba Šikových bychom takovýto festival nikdy sami nezvládli. Ještě jednou děkujeme všem, kteří nás po
64
celá ta léta nejenom trpěli, ale také podporovali. Bylo nám tak líto, že ta česko – bavorská a nebo spíše regensburgská spolupráce byla převážně jednostranná – a to pouze z naší strany, nepočítám-li 2. česko-bavorský srovnávací filmový festival v Českém Krumlově organizovaný Jaroslavem Boušem a Jaroslavem Šikou. Naše poděkování patří také Michalu Pandulovi a klukům z FOXYMONU, neboť oni byli nejenom ti první, ale zároveň i poslední, kteří naše pozvání opětovali, a tak jsme se mohli společně účastnit projekce našich filmů v Brně. Takže, vážení a milí přátelé a filmoví kolegové, ještě jednou vám všem děkujeme za těch uplynulých 18 roků naší spolupráce a přejeme vám všem mnoho jak filmařských, tak i osobních úspěchů. Vaši Oskar a Daniela Siebertovi z Regensburgu
Začátek prázdnin v Regensburgu Pozvání do Regensburgu přišlo od Oskara Sieberta. Bylo milé, upřímné, bylo to pozvání na jeho loučení s filmem. Součástí plánovaného setkání filmů z mnoha zemí světa i autorů a zástupců těchto zemí se konalo hned na začátku července. Nejsem příliš cestovatel, tak jsem byla věčná, že jsem mohla využít nabídky
Manželé Riesovi z Rakouska
prezidenta Honzy Vačleny a jeho ženy Alenky, že mě s sebou do Regensburgu vezmou. Překvapivé setkání jsme zažili ještě před hranicemi, kousek za Plzní. Úplně náhodně jsme se tu sešli v „občerstvovací stanici“ s posádkou dalšího auta JBS studia, které na tomto filmovém setkání zajišťovalo projekci. Po chvilce odpočinku a celkem dobré „motorestové“ kávičce jsme přejeli německé hranice a snažili se vydat se k cíli nejkratší cestou. No, ale, trochu jsme Honzovi radily a tak místo směr na Mnichov jsme ho navigovali na Norimberk. Když se na směrovkách přestal Regensburg vyskytovat, Honza vytušil zradu a rázně otočil na nejbližším dálničním sjezdu zpět. A tak jsme se několikrát projeli kolem Amberku, ale nakonec jsme se dostali na jinou dálnici a po ní až do Regensburgu. Nejsem velkým přítelem technických vymožeností, hlavně proto, že je neumím používat, ale při hledání hotelu jsem ocenila přesnost s jakou nás navigace zavedla až na místo. Tam už byla většina účastníků z několika zemí. Přes částečnou jazykovou bariéru (ach, ta zapomenutá němčina), se nám podařilo vyplnit ubytovací karty a ocitli jsme se každý ve svém pokoji. Večer jsme společně poseděli v příjemné hospůdce a potom už jsme se vraceli domů kouzelným letním městem, plným mladých umělců, ve stejném termínu se tu konal festival mladého divadla, a také nespočetným množstvím bicyklů (kam se Hradec „hrabe“). Na kole tu jezdí snad všichni. Centrum historické části města je pěší zóna, s možností průjezdu aut. Bylo neuvěřitelné, jak se v úzkých uličkách potkávali pěší, ti na kolech i auta. Nikdo na nikoho nervózně netroubil, nenadával, všichni se vešli. Ráno nás Oskar pozval na prohlídku starého města, ukázal nám to nejzajímavější a potom nás čekala prohlídka muzea postaveného za podpory UNESCA, protože historické jádro města bylo zapsáno v roce 2006 na Seznam světového dědictví UNESCO. U východu z muzea byl „nastražen“ malý obchod či spíš soukromá uzenářská provozovna, odkud se nesla úžasná vůně vyhlášených bavorských klobásek. Slabší jednici nevydrželi a obsadili všechna volná místa venku v malé hospůdce. Tu majitelé otevřeli po velkých červnových povodních, které město zasáhly, teprve několik dní, před naší návštěvou. Voda dosahovala už po několikáté v nedávné historii až nad vchod, ale nebýt vy-
značení výšky vody na fasádě domku, nikdo by už nic nepoznal. Ostatní se kochali pohledem na nejstarší kamenný most v Evropě spojující břehy Rýnu, na přístaviště lodí či malíře na nábřeží, kterého upoutaly regensburgské věže. Prý jich tu mají stejný počet jako dní v roce. Odpoledne jsme se všichni sešli v divadle „ve věži“, kde byla slavnostně zahájena festivalová projekce. Byly v ní zastoupeny filmy různých žánrů celkem z 23 zemí. Mě osobně potěšil po letech snímek Rybář. V roce 1994 získal na UNICA v Hradci jednu ze zlatých medailí jeho autor, Švýcar Max Hansli, který byl u nás také zvolen prezidentem této mezinárodní organizace.Asi proto, že filmový prezident má umět filmovat. Večer byla na programu projekce českých filmů, zastupovaly nás tu převážně filmy z loňské kolekce pro UNICA. Po ní měla následovat beseda s českými autory a tu se „provalilo“, že z Česka tu je z autorů jen pan Nykl. No, aspoň tak. Besedovali jsme tedy všichni navzájem, jak se kdo s kým dokázal domluvit. Po projekci jsme ještě cestou do hotelu hledali volná místa v letních kavárnách, krásný večer si žádal aspoň dvě deci. V neděli pokrčovalo promítání, viděli jsme v bloku i několik vděčných minutových filmů. Na závěr festivalové projekce byly promítnuty oceněné snímky (viz výsledky). Do Regensburgu jsem přivezla několik upomínkových hrnečků s logem VčVSAFV, které letos oslavilo 20. výročí, na ukázku pár Donašečů, rozebraly si je české dívky, které zde studují na univerzitě. Slíbily, že pár řádků o přípravě, o setkání i o filmech napíší. Byly i členkami poroty, která hodnotila filmy. Ale nenapsaly. Na samém závěru došlo k oceňování, předávání medailí, květin, darů, dárků i dárečků. Jen mám obavu, jestli si rodina Siebertova nebude muset koupit novou knihovnu. Oskar byl obdarován, mimo jiné, i velkým množství různých publikací.... tak snad broušená vázička z českého skla pro Danielu bude připomínat originálněji naši návštěvu z Hradce. A také poděkování za všechny za ocenění, kterého se nám u vás dostalo i za tu nádhernou kytici. Bylo to u vás velice krásné, děkujeme za milé přijetí, pohostinnost a snad přece jen zase někdy někde u filmu .....na viděnou. Jarmila Šlaisová
65
SOUTĚŽE / bude... našeho občanského sdružení Filmová společnost Orfilm – www.orfilm.eu Za Orfilm Mgr. Miloš Štěpán Orfilmfest 2013 Na podzim roku 2012 proběhl v sále kina v Jablonném nad Orlicí první „zkušební“ ročník soutěžní přehlídky regionálních amatérských filmů s názvem Orfilmfest 2012 aneb „Náš kraj … vaší kamerou“ Asi dvě stovky diváků a odborná porota měli možnost zhlédnout celkem 6 soutěžních snímků v délce do 25 minut. Ohlasy na přehlídku byly vesměs kladné. Ať už se jednalo o kvalitu snímků, „odbornost“ odborné poroty, která byla složena z lidí z filmové branže, tak i celkovou atmosféru festivalu. K té nemalou měrou přispěl i doprovodný program – živá hudba. Rozhodli jsme se tedy uspořádat v letošním roce další ročník. Orfilmfest 2013 proběhne v sobotu 2. 11. 2013 od 15 hodin. Podmínky pro účast v soutěži zůstávají stejné, to znamená: • region – Orlické hory, česko-polské pomezí, přibližně okresy Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou, Náchod, Šumperk, Svitavy; dílo by mělo mít vztah k tomuto regionu – autor, téma… • film – amatérský film, doporučená délka maximálně cca 20 minut, dokument, hraný film, reportáž..... • téma – kultura, sport, osobnost, historie, příroda, společnost, zájmová činnost, spolková činnost.... • formát obrazu – libovolný (4 : 3, 16 : 9) • film na nosiči DVD v obalu, obojí viditelně označené názvem festivalu „ORFILM FEST 2012“, názvem filmu a celou adresou autora, do 25. 10. 2013: předat osobně v Informačním centru, náměstí 5. května č.p. 30, Jablonné nad Orlicí, 561 64 • zaslat na adresu Mgr. Miloš Štěpán, Na Vyhlídce 588, Jablonné nad Orlicí, 561 64. Bližší informace, ukázka z naší tvorby a podmínky účasti v soutěži budou rovněž zveřejněny na internetových stránkách
66
*** Malý filmový festival mladé tvorby 2013 koná se v rámci 54. ročníku B16 17. – 18. října 2013 Workshop a projekce oceněných snímků loňského ročníku 8. ročník soutěže mladé tvorby krátkých hraných filmů. 19. října 2013 od 9 hodin. Středisko volného času Lužánky – LABYRINT, BRNO -BOHUNICE, bližší informace na: www.b16mladatvorba.cz
***
Festival dobrých zpráv 17. - 19. 11. 2013 Festival dobrých zpráv poskytuje prostor pozitivním informacím, myšlenkám, svědectvím a výpovědím i jejich nositelům. Svými krátkými dokumenty i zpravodajskými příspěvky se ho účastní nezávislí tvůrci z celé republiky (a ze Slovenska). Jeho základem jsou filmové projekce, ale důležitá jsou také osobní setkání, besedy a účast v živém televizním vysílání. Budeme rádi, pokud svůj snímek na letošní festival dobrých zpráv přihlásíte. Festivalová pravidla a přihlášku naleznete na webových stránkách. Všechny přihlášené filmy spolu s požadovanými dokumenty pošlete, prosím, nejpozději do 15. října 2013 na adresu Televize Noe, Kostelní nám. 2, 702 00, Moravská Ostrava.
Festival dobrých zpráv je otevřeným setkáním tvůrců a producentů, kteří svou práci zaměřují právě na pozitivní hodnoty života. Informujte, prosím, o možnosti zúčastnit se také své kolegy či přátele filmaře, jejichž díla by mohla festival obohatit. Martina Pracná, produkční festivalu
[email protected] 731 496 045
***
AEROKRAŤAS 2013 Stejně jako každý rok i pro letošek připravili piloti pražského kina Aero oblíbenou soutěž krátkých studentských a amatérských filmů Aerokraťas. Letošní jubilejní 10. ročník soutěže se spojil s 15letým výročím novodobé historie kina Aero a odrazil se přirozeně ve výběru tématu hlavní kategorie soutěže, kterým je pro letošek číslovka „15“. Téma hlavní kategorie může být zpracováno libovolným způsobem, jediným dalším omezením je povinná maximální délka soutěžících filmů, a to do 7 minut. Kromě hlavní kategorie se mohou v roce 2013 filmaři ucházet o ceny ještě v dalších čtyřech kategoriích – krátký film na volné téma, Aerominutka, dětský film a cena diváků. Všechny přihlášené „kraťasy“ budou také zápolit na YouTube kanálu Aerokraťasu o zvláštní diváckou cenu „Nejoblíbenější kraťas na YouTube“. Soutěžní filmy je možné přihlašovat do 30. září 2013. Slavnostní finálová projekce proběhne 1. listopadu 2013. Miroslav Velš Kino AERO, Biskupcova 31 130 00 Praha 3 tel.: 774 568 015 www.aertek.cz www.kinoaero.cz
OSOBNOSTI
Jaromír Schejbal Tak s Jaromírem Schejbalem se to mělo takhle: Jako obvykle jsem chtěla využít volné chvíle na nějaké filmařské akci, a tak s notesem v ruce říkám Jaromírovi: „Prosím tě, mohl bys mi trochu povyprávět o svém filmařském životě?“ Odpověď mne takříkajíc vykolejila: „Nic ti vyprávět nebudu!“ V té chvíli mi blesklo hlavou: známe ho jako člověka svérázného, poněkud paličatého, ale i upřímného, ale že by takhle...? Asi na mně bylo to překvapení vidět, protože vzápětí mi říká: „Jestli ti to bude stačit, pošlu ti nějaký text, už jsem to jednou sepisoval a ty si z toho vyber, co budeš chtít.“ Připojená poslední poznámka mne naopak mile potěšila: „Dopiš si do toho co chceš, posílat ke skouknutí mi to nemusíš, máš moji plnou důvěru.“ Tak tedy s chutí do práce... Jak ses vůbec k filmování dostal? Bylo to tak trochu rodinné. Moje teta byla spoluzakladatelka Rychnovské osmičky (nejstarší mezinárodní amatérská film.soutěž ve střední Evropě) a jak tak natáčívávala různé rodinné filmečky do soutěže, tak mě jako dítě začala zajímat filmová kamera - tehdy normal 8 mm s pohonem na péro. Jaká byla tvoje první zkušenost s filmovou kamerou? Můj bratranec z HK dostal svatebním darem kameru Admiru 8, ale byl to pro něho absolutně nevhodný dárek. Když jsme jako mladíci společně vyráželi na dovolenou, tak jsem bratranci řekl: vezmi sebou tu tvoji novu kameru! Ale on na to, že stejně nic natáčet nebude. Nakonec ji vzal a zážitky na společné dovolené jsem natáčel já. To mě nějak chytlo a kameru mi pak zapůjčil, či vlastně nechal k používání na další moje filmové „blbnutí“. Později jsem od rodičů dostal krásný dárek: ruskou, tehdá sovětskou kameru Kvarc na 8 mm film. Tímto moje nadšení stouplo a postupně jsem začal od roku 1984 s filmečky soutěžit. Můj první film na okresní soutěži zde v Rychnově n.Kněžnou (1984) byl film hraný, a to o Rubikově kostce, s názvem „Sex v kostce“. Film pojednává
o mileneckém páru v přírodě, kdy dívka náhodně vytáhne z kabelky onu kostku a chlapce kostka natolik zaujme,že vlastně k lítosti dívky k milování nedojde... Nejprve nic moc, potom nějaká čestná uznání, ovšem s vyobrazeným kladivem, srpem, hvězdou, atp. Můžu říci, že za svoji kariéru, kromě jiných věcných cen, mám přes 4 kila diplomů a čestných uznání (bez rámečků). Tady upřímně doznávám, že díky moderním technologiím mohu nasimulovat pokračování našeho virtuálního rozhovoru, kdy mi Jaromír poskytl přehled většiny svých filmů od počátku své tvorby a dokonce mi ulehčil práci vzpomínáním na jejich obsah. Jaromíre, co jsi vlastně všechno točil? Začínal jsem pro sebe točit dokumenty, odvážil se na hranou tvorbu, zkusil animované titulky a tu a tam nějaké reportáže. Hlavně z motocyklových a autových závodů. Tak tedy, můj první soutěžní film byl SEX V KOSTCE (hraný z roku 1984) z doby, kdy svět ovládla Rubikova kostka. Už jsme jeho obsah zmínili, jak dokázala zmařit milostný vztah.V témže roce 1984 jsem na „okresce v RK“ poprvé soutěžil s ještě jedním hraným filmem JÓ, TO BYL DEN. Ten je o pěkné stopařce, starém autě Aerovce, vousatém řidiči a peripetiích během jejich cesty. Tento film vznikl na country písničku. Zeptala bych se třeba i na to, který film, co se týče obsahu nebo zvláštností při natáčení, je Jaromírovi nejbližší? Který film je můj nejmilejší, to nemohu říct. Mám rád všechny ty, které jsem točil s nadšením a větším zaujetím pro věc. Např. hranou komedii DVA PAROHÁČI o nevěře a záletnictví, nebo dokument o primitivním životě jednoho horala BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE. Mám rád také dokument OSADA KAMARÁD o staré trampské manželské dvojici. V současnosti natáčím už na video jeden až dva filmy ročně.
67
OSOBNOSTI Kam chodíš pro náměty, jak vyhledáváš zajímavé lidi nebo máš takové pozorovatelské štěstí, že je potkáváš kolem sebe? Zajímavé lidi pro své dokumenty nijak zvlášť nehledám. Ono to vždy tak nějak přijde samo. Tady se o mně ví, že o zajímavých lidech občas něco natočím. Dostávám tipy od různých lidí, hlavně od hajných na česko-polském pohraničí. Bohužel těchto zajímavých lidí kvapem ubývá. Škoda! Točím převážně filmy o lidech, kteří jsou něčím výjimeční nebo nějací jiní, než my ostatní, jako je třeba film VITÁLNÍ RUDOLF, který jsem s přestávkami natáčel 3 roky. Nerad točím o tom, co se nehýbe. Jako třeba domy, skály, obrazy atd. Tohle prostě neumím. Chci ve filmu pravou nefalšovanou člověčinu a pohyb. Tak těchto dvou vlastností je ve tvých filmech dostatek. Ale jestlipak máš nějaké náměty ještě schované po šuplících do budoucna? Mám, to se ví, že mám. Ale teď jsem udělal zajímavou zkušenost. Loni o prázdninách jsem točil „Film o filmu“. Moje nová zkušenost mezi profesionály. Dostal jsem od režiséra Tomáše Magnuska z Náchoda jako jediný amatér výhradní práva na natočení filmu o natáčení filmu “Jedlíci aneb Sto kilo lásky“. Natáčelo se převážně v letovisku Studánka u Rychnova n.Kn. a něco málo v Náchodě i jinde. Dostal jsem příležitost se osobně ve filmu také blejsknout. Premiéra tohoto profi filmu bude příští rok na jaře. A moje amatérská verze snad také.
Dobře. Ale já se jen tak lehce nevzdám. Je ještě něco, co chceš zkusit? V říjnu 2012 jsem začal natáčet dokument o rodině, která ve svém bytě chová cca 70 koček. Je to super téma. Kam se člověk podívá, samá kočka.V obyváku, koupelně, v kuchyni, po chodbách, po skříních, ale i po venku okolo domu a nevím, kde všude ještě. A pak chci zkusit jeden minutový hraný film. Hodně těžký žánr. Za jednu minutu zaujmout nebo naštvat. Tak prosím, a pak že mi Jaromír o sobě nic povídat nebude. Však nemusí, můžeme si přece psát! Co na závěr? Tak se filmování stalo mým hlavním koníčkem. Jsem pouze průměrný amatér občas i s předním umístěním. První, druhé nebo třetí místo mě nenaštve, ale potěší, to jen tak na okraj. Mám natočeno něco přes padesát soutěžních filmů různých žánrů a délek. Měl jsem o sobě pořad na ČT2 a dva hodinové pořady (předloni a letos) na satelitní TV NOE, které se několikrát reprízovaly. Jinak na Filmdatu jsou také některé moje filmy uvedeny. K něčemu se ale přiznám. Už nemám takové zaujetí pro amatérský film, jako tomu bývalo dřív. Možná to je tím, že se v moderním světě technických možností vytrácí právě ta člověčina. Jarmilo, to je asi tak vše, co jsi chtěla vědět. Zdraví Tě z Rychnova Jaromír. Z mailové korespondence s Jaromírem Schejbalem zpracovala Jarmila Otrubová.
*** U mřel pan r ežis é r K r ejčík Byl poslední z trojice velkých českých filmařů této generace, s nimiž jsem se znal. Měl jsem to štěstí, že Otakar Vávra a Elmar Kloss mě učili již za studií na FAMU a ještě větší štěstí, že se řízením osudu všichni stali mými kolegy na stejné škole. Mohl jsem se s nimi potkávat, povídat si, ale hlavně jim naslouchat. S Jiřím Krejčíkem jsem se blíže poznal až ve chvíli, kdy jsme se oba ocitli v učitelské roli. Poprvé jsme se potkali na chodbě. Po pozdravu se zastavil. Vy jste natočil Střepy pro Evu. Nebyl to
68
dotaz, ale oznámení. Dlouho se na mě díval tím svým rentgenově pronikavým pohledem. Krve by se ve mně nedořezal. Naše generace měla k těmto osobnostem velký respekt a projevovala jim úctu. Pak se najednou strašně mile, skoro něžně usmál a podal mi ruku. Velice mě to potěšilo. Registroval ten film ještě po tolika letech. Bylo o něm známo, že hned tak nechválí. Podruhé byl ještě sdílnější. Když jsem dokončil dokument, který jsem natáčel půl roku v Národním divadle, když Otomar Krejča zkoušel po několik desítek let
trvající nepřítomnosti na českém jevišti Goethova Fausta. Byl na projekci a přišel za mnou. Jak jste to zvládl,všechny ty kamery, to obdivuju. Jednu kameru, pane režisére, jednu. Vysvětlil jsem mu, jak jsem se s Krejčou domluvil, že bude některé scény zkoušet bezprostředně za sebou několikrát. Poskytl mi tak možnost natočit některé stejné situace jinak a pak jejich fragmenty ve skladbě opakovat. Kroutil nevěřícně hlavou. Proč je na místě vzpomenout na Jiřího Krejčíka na stránkách Donašeče? Především proto, že miloval film a vážil si každého, o kom zjistil, že se filmu věnuje s vášní a podobným nasazením jako on sám. Respektoval i amatérské filmaře a nedělal rozdíly. Bezpečně rozeznával ty, jejichž filmy svědčily o nasazení autorů a vážnosti zájmu o obor. Byl jsem spolu s ním nejméně jednou v porotě Rychnovské osmičky a dodnes ho vidím, s jakou vážností a energií argumentoval při jednání o cenách. Jarmila Š. si to určitě pamatuje taky. Přišla se zeptat, nechceme-li kafe. Krejčík zrovna vášnivě hovořil a měl pocit, že mu někdo skočil do řeči. Paní, paní h..... v rádiu bychom museli to slovo vypípat. Jiří Krejčík byl bouřlivák a bojovník. Jako umělec i jako občan. Vyzařovala z něho do pozdního věku taková energie, že to bylo prostě k nevíře. Na druhé straně to byl člověk tichý, přemýšlivý a hlavně citlivý a něžný. Mimořádně empatický a soucítící. To jsou vlastnosti, které kromě oslnivého talentu ukazují na totálně umělecký typ. Jindy jsme se potkali na Kavčích horách. Píchl mě holí do břicha. Budete profesorem. Tehdy jsem se styděl. Byl jmenován později než já. Snažil jsem se tato nepochopitelná opomenutí napravit, kdy to jen bylo možné. Například když jsem prosadil habilitační docentské řízení kameramana Svatopluka Malého, průkopníka našeho lékařského filmu a také celoživotního spolupracovníka a spolutvůrce celosvětově oceňovaných filmů Jana Švankmajera. A samozřejmě také skvělého a mnohaletého pedagoga. Zavolali mi z novin, zda bych na Jiřího Krejčíka vzpomenul. Prý nějakých čtyřicet vět. Řekl jsem, ať mi zavolají za dvacet minut, že si to nechám projít hlavou. Jenomže redaktorka se přeřekla. Šlo o čtyřicet slov. Ta vyšla. Chtěl jsem jim říct něco skutečného, u čeho jsem opravdu byl. Povídal jsem Jarmile, co jsem jim řekl a co tam tedy nebylo. Ona na to, že bych to měl napsat. Napřed
se mi do toho nechtělo, ale mám ho stále před očima. Tak tedy. Něco jsem právě připomněl, ale je toho ještě o něco víc. Třeba ta fakulta. Potkával jsem ho občas na chodbách jakoby bloudícího a zasmušilého. Myslím, že od studentů očekával daleko víc zájmu a pochopení. Ovládal řemeslo komplexně a bravurně. Byl přísný. Štábu ani hercům neodpustil nic. Ale nejpřísnější byl sám na sebe. Proto mohl vysoké nároky uplatňovat i na okolí. Totéž se stávalo v posledním období působení na fakultě i Otakaru Vávrovi. Jednou si mi stěžoval, že mu na přednášce usnul student s hlavou položenou na stole. Nemohl to vůbec pochopit. Jsem dalek toho, abych soudil. Je to myslím do jisté míry generační záležitost. Já sám jsem ocenil také až později, co mi tihle lidé říkají a co mě naučili. Záleželo mu na úrovni oboru a kvalitě výsledků. Trápila ho plíživá pokleslost a prvoplánová podbízivost postupně zachvacující především televizní dramaturgii. Jednou mi zavolal a jistě hodinu mi vyprávěl, jak mu v televizi nabídli scénář. Přečet si ho a zjistil, že je špatný. Kromě režijního talentu byl výborným scenáristou a dramaturgem. Měl bezpečný smysl pro optimální konstrukci příběhu. Oznámil dramaturgii své připomínky a zásadní námitky. Opáčili, že jim se scénář líbí a má kladné posudky a přestali s ním komunikovat. „Šel jsem na psychiatrii a vážně jsem se nechal vyšetřit, abych zjistil, jestli jsem idiot já nebo oni. A představte si, že ten scénář bez námitek pak vzal někdo jiný... a ten šunt beze změny natočil.“ Skutečně tím trpěl. Naposledy jsem se s ním viděl v kině Ewald na projekci filmu našeho studenta pojednávajícím o Malé Straně, v němž neodolatelně vtipně vystoupil. Jiří Krejčík měl originální smysl pro svérázný humor. Po projekci jsme si sedli na skleničku. Pochválil jsem mu novou hůl. Vysvětlil mi, že ve zdravotnických potřebách jich mají za pár korun dost, až budu taky potřebovat. Ale to téma vzal a začal rozvádět. Právě šel v televizi mnohadílný seriál o českém filmu. Břitce vypočítával, koho z účinkujících a autorů by nejraději tou holí zmlátil. Dobře věděl proč. Škoda, že už neměl dost času a sil, aby to udělal. Budete mi chybět, pane režisére. Rudolf Adler
69
TECHNICKÉ OKÉNKO
Videofilmy předvádějme optimálně Videofilmy lze předvádět na počítači, notebooku, novodobě dokonce i na smartphonu, na DVD přehrávači, na televizoru nebo je beamerem (videoprojektorem) promítat na velké plátno. Rozdíl mezi promítáním videofilmů ve velkém sále nebo jejich sledováním na monitoru počítače či v televizoru spočívá nejen ve velikosti obrazu, ale i odlišné jakosti a způsobu šíření zvuku. Na velkém plátně a v zatemněném prostoru filmy působí mnohem intenzivněji a divákům poskytují více detailních audio-vizuálních informací. Domácí biograf V rodinném prostředí se videofilmy více osobám většinou předvádí na televizoru s větší obrazovkou. Přitom by se mělo dbát nejen na optimální nastavení obrazu a formátů, rozmístění diváků a zatemnění místnosti, ale též na jakostní reprodukci ozvučení. Malé reproduktory nemusí poskytnout vždy nezkreslený přenos zvuku v širokém frekvenčním rozsahu, většinou chybí basy. HiFi kvalitu lze dosáhnout připojením audio výstupu na přídavný zesilovač a reprodukcí přes hodnotné velké boxy. Zvuk má k divákům přicházet zpředu; reprodukce ze stran či zezadu snižuje dojem sounáležitosti obrazu a jeho ozvučení. Na veřejnosti V klubech, na soutěžích a při jiných příležitostech s větším počtem diváků se videofilmy předvádějí beamery, které jsou nabízeny v různých provedeních a rozdílných cenových skupinách. Moderní beamery poskytují velké obrazové rozlišení, vysoký kontrastní poměr, značnou sví-
70
tivost, úsporný režim a dlouhodobou životnost lampy. Běžné je automatické nastavení obrazu, volba zdroje signálu, přepí-natelné formáty obrazu a dálkové ovládání. Interně zabudované reproduktory v beamerech se hodí jen pro kontrolní odposlech. Pro širší publi-kum a kvalitní reprodukci se má ozvučení reprodukovat přes přídavný HiFi zesilovač. Reproduktorové boxy by měly být umístěny vedle promítacího plátna, aby zvuk vycházel jako z obrazu. Oboustranným postavením dvou reproduktorů se zřetelně docílí prostorové rozložení zvukových zdrojů stereofonních záznamů. Akustika sálů Akustiku uzavřených prostorů charakterizuje doba dozvuku, jejíž hodnota výrazně ovlivňuje čistotu reprodukovaného zvuku. Přílišný dozvuk, jak je znám z prázdných velkých hal nebo kostelů, prodlu-žuje a rozmazává zvuk, snižuje jeho jasnost a srozumitelnost. Doba dozvuku je odvislá od velikosti sálu (objemu i poměru délky, šířky a výšky), jeho tvaru, druhu úpravy stěn, stropu i podlahy, a též od množství lidí v hledišti. Stěny i stropy kin a koncertních síní jsou proto obloženy speciálními tlumícími materiály, aby se dosáhlo optimálních akustických podmínek. Každý žánr zvuku vyžaduje určitou dobu dozvuku; pro poslech hudby je vhodný delší dozvuk, pro promluvy kratší, aby neutrpěla jejich srozumitelnost. Jelikož se v koncertních sálech reprodukuje jak hudba, tak i řeč, volí se pro ně optimální doba dozvuku v mezích 0,8 - 2 vteřin. V některých speciálně upravených síních a především v nahrávacích studiích lze dobu dozvuku záměrně nastavovat pomocí pohyblivých zástěn. Amatérská spolky pořádají svá setkání a promítání v různých prostorech: klubovnách, společenských místnostech restaurací a hotelů. Při dočasném používání těchto většinou akusticky neupravených sá-lů bývá nutné omezit silný odraz zvukových vln od zadních hladkých stěn a rovněž od velkých oken sálu; odpomocí mohou být dočasné volné látkové závěsy, které rovněž omezí pronikání rušivých hlu-ků z vedlejších prostor, z předsálí nebo z ulice. V sálech, které není možno provizorně akusticky utlumit, je vhodné reproduktor umístit na straně místnosti, kde jsou okna, a nasměrovat ho do proti-lehlého rohu; tím se omezí odrážení zvukových vln
od oken. Reproduktory se nemají zaměřovat na hladké, reflexní plochy. Nejvhodnější umístění reproduktorů se zjistí poslechovými zkouškami. Hlasitost a barva zvuku Základním předpokladem kvalitní reprodukce zvuku je dobrý stav použitých zařízení; beamer a pří-davný zesilovač musí být korektně impedančně propojeny. Náležité nastavení hlasitosti zvukového doprovodu videofilmu má značný psychologický účinek na diváka a jeho vnímání předváděného díla. Opětovaným zlozvykem, nejen v soukromí, ale i na veřejných předváděních, je nadmíru nastavená hlasitost doprovodného zvuku, který příliš dominuje nad obrazem, doslova jej «přebíjí» a zatlačuje do pozadí. Mnoho amatérů a promítačů mylně předpokládá, že by se zvuk videofilmu neuplatnil; slabší intenzita může naopak vyvolat intenzivnější dojem. Neobvykle hlasitý zvuk je nepříjemný, u citlivějších osob může vzbuzovat pocity bolesti. Ozvučení videofilmu by mělo být vždy nahráno tak, aby během jeho předvádění nebylo zapotřebí re-gulovat hlasitost; častým omylem je, že doprovodný zvuk videofilmu musí znít stále stejně silně. Ne-vhodnou manipulací a neustálým vyrovnáváním úrovně hlasitosti by se mohl porušit záměr autora in-tenzitu zvukových složek dramaticky přizpůsobit průběhu obrazových jednání; v některých sekven-cích může zvuk zaznívat úmyslně slabě a v jiných zase velmi silně. Správné nastavení korekčních obvodů (tónové clony) pro řízení barvy zvuku je důležité pro nezkres-lenou reprodukci. Většinou není třeba zvláštních úprav, spíše půjde o částečné potlačení šumu regu-látorem výšek. Nejčastější chybou je přílišné zdůraznění hloubek a úplné potlačení výšek; nikdy by se nemělo používat krajních poloh regulátorů. Nejen natočení a dodatečnému zpracování videofilmu, ale i jeho předvádění jak rodinným příslušní-kům, tak i veřejnosti v klubu a na soutěžích, je třeba věnovat dostatek péče, aby se pracně vytvořený snímek účinně uplatnil. Ing. Ivo V. Dašek
Propozice pro účastníky 2. ročníku setkání amatérských filmařů Časový úsek pro jednoho účastníka je do 15 minut. Je tedy možné přihlásit dva filmy, aby se vešly do tohoto úseku, nebo jeden delší. V případě překročení limitu, bude vybrán jeden film. Filmy budou akceptovány na nosiči DVD nebo FLASH DISKU. Ke každému filmu je třeba napsat stručný popis pro uvedení a základní informace, jako je délka filmu, formát (4:3, 16:9) , žánr (hraný, dokument, reportáž, animovaný atd.) Filmy je nutné odeslat do 15. listopadu 2013 na adresu: Jaromír Schejbal Anatola Provazníka 1339 51601 Rychnov nad Kněžnou tel: 721 178 677 Nebo předat osobně buď Jaromírovi nebo Milanu Michálkovi Účastnický poplatek od autorů se nevybírá!!! Vstupné na projekci pro ostatní návštěvníky je dobrovolné. Projekce bude rozdělena zhruba na tři hodinové bloky, podle počtu přihlášených filmů. Nejedná se o soutěž, ale přátelské posezení s filmy a vyprávěním. Nezapomeňte ke svým snímkům přiložit krátký popis, o co se jedná, pro uvedení před projekcí!!! Na setkání se těší realizační tým: Jaromír Schejbal Milan Michálek Zdeněk Sršeň
71
VZDĚLÁVÁNÍ CO JE TO VLASTNĚ TA DRAMATURGIE? XVI.
Film je napsán, zbývá ho jen natočit Poslední kapitolu úvah o dramaturgii uvádím výrokem francouzského režiséra Reného Claira. Platil bezezbytku zhruba do padesátých let minulého století pro klasický hraný film. Do té doby znamenal scénář naprosto podrobný detailní, závazný plán pro realizaci filmu a byl důsledně dodržován. Od šedesátých let se díky novým možnostem některé parametry onoho plánu začaly rozvolňovat. Ve filmech například již nevystupovali vždy pouze herci, kteří byli schopni interpretovat přesně napsaný dialog. Stále více začali být z různých důvodů obsazováni lidé bez hereckého školení, jimž režiséři nechávali volnost v improvizaci dialogu na dané téma. Vzpomeňme na neobyčejně svěží autentické výsledky těchto postupů v raných filmech Miloše Formana, Ivana Passera a především Jaroslava Papouška, v příbězích rodiny Homolkovy. Nicméně i dnes, pokud jde o projekt fabulovaného, hraného filmu, je existence scénáře považována za nezbytný předpoklad, což samozřejmě platí i pro filmového amatéra. Proto se základním informacím ani při této příležitosti nevyhneme. Práce na scénáři má několik fází a výsledkem může být několik jeho podob. První bychom mohli nazvat literární. Je mimo jakoukoli pochybnost, že je prospěšné zformulovat písemně příběh nebo projekt nejprve do podoby krátkého textu. Povídky obsahující hlavní východiska, situace, postavy, jejich charakteristiku a motivy jednání. To vše zasazeno do prostředí, v němž děj bude probíhat.
72
Druhá fáze by měla být podrobnější. V oddělených úsecích popisujících jednotlivé situace by již měl být obsažen i dialog nebo alespoň jeho náznak. Smysl tohoto postupu je jediný. Co nejpřesněji formulovat a precizovat záměr. Písemná formulace právě onu přesnost umožňuje a současně je na ní možno průběžně pracovat a provádět případné žádoucí změny, dokud nedospějeme k optimální podobě. Je to tvůrčí akt vyžadující od autora nejen schopnosti, ale i důslednost, disciplínu a sebekritiku. V této fázi je mimochodem velice vhodné dát přečíst text někomu, kdo ho může kvalifikovaně posoudit. Nahlédnout na něj takříkajíc zvenčí, novýma očima a upozornit autora na možná rizika i vylepšení. Tedy člověku, který v partnerském dialogu plní funkci dramaturga. Doporučuji dodržet tento postup všem, ale zejména mladým zájemcům o filmování, kteří stále častěji inklinují k různým formám a typům fabulace. Bez této přípravy se jim totiž zhusta stává, že vlastní filmování je spíše než koncepční tvorba a řízená hra jen chaotická zábava a výsledkem jsou podivné a pitvorné patvary. Další fází přípravy je pak scénář připravený pro vlastní natáčení. Říká se mu technický. Je opět rozepsán do jednotlivých obrazů a situací s označením místa, času a světelné atmosféry, v níž bude natáčen, respektive jakou atmosférou má na diváka působit. (U rybníka - den, noc, ráno, podvečer atd.) Levá strana rozdělené stránky textu obsahuje veškeré informace týkající se obrazu, pravá zvuku. Tedy hudby, reálných ruchů a samozřejmě dialogů a mluveného slova v jakékoli jiné podobě. Přitom veškeré informace jsou již rozděleny do postupně následujících záběru a jejich zamýšleného obsahu, jsou označeny pořadovými čísly a zkratkou příslušné velikosti ve známé škále od detailů (D) až po celky (C). Někteří režiséři ještě poté, kdy si vyberou jednotlivé lokace – tedy místa pro natáčení, doplňují tento scénář plošnými kresbami nebo také půdorysnými nákresy. Vznikají pak obrázkové scénáře, jež často mívají i výtvarnou hodnotu. U nás je jimi proslulý Juraj Jakubisko. Také pro kreslené, loutkové a všechny ostatní animované filmy vytvářené různými technikami by měl být dobře připravený obrázkový scénář samozřejmostí. Čím více informaci technický scénář obsahuje, tím lépe pro režiséra samotného i jeho nejbližší spolupracovníky, zejména kameramana, ale i pro komunikaci a informovanost ostatních spolupracovníků a samozřejmě herců. Pokud se na realizaci podílí vícečlenný štáb, v němž jednotlivci plní různé profes-
ní funkce, je vhodné, aby již tento scénář vzájemně konzultovali v průběhu jeho vzniku. Není výjimkou, že situace při natáčení často nabídne, někdy i nečekaně, zajímavější a účinnější řešení, než je připraveno. Pak je jistě vhodné takové řešení přijmout. Nestane-li se tak, je tu scénář jako pevná opora a základ předem promyšleného a zváženého postupu. Je zřejmé, že předchozí metodika je vhodná pro přípravu realizace hraného filmu. Zbývá ještě připomenout otázku, která je občas v souvislosti s filmovými scénáři nastolena. Tím spíše, že některé jeho formy bývají nazývány literárními. Je filmový scénář literatura? Šalamounská odpověď zní: může být a nemusí. Záleží na schopnostech a talentu jeho autora. Existuje řada knižních vydání scénářů filmů známých režisérů a scénáristů. U nás jen namátkou připomínám scénáře Federica Felliniho a Ingmara Bergmana. Tyto texty jistě mají i literární hodnotu a jako takové je možno je vnímat a posuzovat. Na druhé straně je nesporné, že mnoho vynikajících filmů mělo za základ texty, jež literární kvality ani zdaleka neměly. Pokud ovšem scénář obsahuje detailně koncipovaný dialog, měl by mít literární hodnotu vždy. Vydávány jsou však i podrobné technické scénáře a režijní plány divadelních her s poznámkami jejich autorů. Ty pak jsou neocenitelnou pomocí studentům oboru a odborné veřejnosti. Generacím tak sloužilo vydání režijní knihy Hamleta slavného zakladatele a režiséra moskevského divadla MCHAT K. S. Stanislavského nebo úryvků režijních scénářů S. M. Ejzenštejna. Delikátnější a poněkud komplikovanější je problematika scénáře filmů dokumentárních. Existují dva krajní názory. Dokumentární film píše před kamerou sám život ve chvíli, kdy ho kamera zachycuje. Dříve připravený scénář se tedy zastáncům tohoto názoru jeví jako nonsens – nedorozumění a nepochopení podstaty filmového dokumentu. Druhý názor je opačný. I dokumentární film je možno dopředu připravit, promyslet a tuto přípravnou fázi fixovat ve scénáři. Praxe na tuto otázku odpovídá jednoznačně. Nelze přirozeně scénáristicky připravit zejména některé reportážní filmy direktního charakteru, tedy takové, kdy se dokumentarista ocitne v situaci, jíž nebylo možno předpokládat. Pak ovšem musí mobilizovat veškeré zkušenosti, schopnosti, vlastní pohotovost
i technické prostředky, jež má k dispozici, aby natočil dostatečnou zásobu materiálu zobrazujícího podstatu oné situace pro následnou skladebnou kompozici. Intenzivní proces koncepčního dramaturgického posouzení materiálu pak probíhá o to intenzivněji nad materiálem před jeho skladebným dokončením, zejména tehdy, je-li ambicí filmaře formovat materiál jako obecnější výpověď přesahující pouhou informaci o natočené události. I mezi osobnostmi domácího amatérského dokumentu máme několik rozených reportérů, kteří mohou být v tomto směru příkladem. Na druhé straně většina ostatních dokumentárních žánrů scénáristickou přípravu umožňuje a dokonce vyžaduje. Dokument o hradu Karlštejn je možno po předchozím studiu materiálu a místa samotného připravit do scénáře prakticky po jednotlivých záběrech. Některé typy dokumentárních filmů vyžadují od dokumentaristů, aby se dobře na natáčení připravili, poznali prostředí, děje, jež v něm pravidelně probíhají, lidi a jejich vzájemné vztahy i vazby na prostředí. Tato příprava pak zaručuje efektivitu natáčení a vede k optimálním výsledkům. Je jí samozřejmě možno písemně fixovat do někdy dosti podrobných tvarů, jež se velice podobají fázím literárních scénářů. Mohou obsahovat popis jednotlivých situací seřazených v předpokládané chronologii. Taková možnost se nabízí například u koncipovaných reportážních dokumentů. Některé formy dokumentární práce kladou, kromě již zmíněných, na filmaře nároky ještě větší. Kromě znalosti je k dosažení dobrého výsledku ještě navázat vztahy s lidmi, kteří se stanou postavami dokumentu, získat jejich důvěru a ochotu spolupracovat. To se týká všech forem rekonstrukční práce dokumentaristů. Příkladem nad jiné zřejmým jsou portrétní dokumenty. I zde je jistě možno předběžně fixovat promyšlený koncept do písemné formy jako víceméně podrobnou explikaci záměru. V každém případě platí, že příprava před natáčením, jejímž výsledkem je scénář jakéhokoli tvaru, se vždy vyplatí. Těžko na cvičišti - lehko na bojišti, říkával maršál Suvorov. A české přísloví k tomu dodává: dvakrát měř, jednou řež. Mluvíme-li o dramaturgii, pak je třeba si uvědomit, že jde o proces koncepčního, tvůrčího myšlení, který ovšem nekončí v přípravné fázi filmu, ale naopak probíhá kontinuálně od formulace námětu a tématu přes tvorbu scénáře, vlastní natáčení a skladebnou kompozici jednotně, vzestupně a v různých kvalitativních úrovních. Tak to je ta dramaturgie.
73
inspirace pro vás... Nové grafické studio ZUŠ Police nad Metují Jestli někdy může platit výrok přijít k něčemu jako „slepej k houslím“, tak je to případ, který popisuji v tomto článku. Grafické studio, zaměřené na výuku multimédií, fotografie a filmu, funguje v naší škole už od roku 2000. Nejdříve v jedné učebně 4 x 6 metrů, kde se tísnilo deset počítačů, později přes chodbu přibyl fotoateliér ve velikosti panelákového obýváku. Několik let jsme pracovali na projektování generální rekonstrukce školy, která měla celou školu posunout na úroveň moderní vzdělávací instituce. Tedy – my jsme neprojektovali, ale hádali se s architekty, aby udělali to, co chceme a potřebujeme. Realizací tohoto záměru se mělo Grafické studio posunout o patro výš do zrekonstruovaných půdních prostor. Záměry byly vynikající, slibů hodně, ale nakonec jsme, jak se říká, „utřeli“. Po vyčerpání všech možných i nemožných grantových pokusů se vedení města rozhodlo, že se pokusí každoročně vyčlenit nějaké finance na omezené rekonstrukce nebo opravy alespoň těch nejvážnějších potřeb. A tou první byla zatékající střecha nad stávající Grafikou, kde prach na krovech byl pomalu nahrazován hnilobou. Byla zvažována varianta přeložení krytiny – ale když už se do toho měly investovat peníze, tak Město učinilo moudré a užitečné rozhodnutí. A zde jsme u těch „houslí“.
Místo pouhé opravy střechy se vedení města rozhodlo pro realizaci části původního projektového záměru, v němž měla půda projít rekonstrukcí na podkrovní multimediální učebny – děravá střecha tak Grafice dopomohla k úžasným novým prostorám. Výstavba byla rozdělena na dva roky. V prvním byl upraven krov pro budoucí vestavbu, položena střecha s okny a vybudováno nové schodiště a podlaha. A v letošním roce přišel na řadu interiér. Stavba měla být dokončena na začátku prázdnin, aby byl dostatek času na vnitřní vybavení a „zabydlení“. Tak to se nepovedlo. Stavební práce se protáhly skoro do konce srpna. Stěhovat jsme se tedy museli ještě během nich do nedokončených místností, protože uvolněné učebny se musely v tu dobu již adaptovat pro nové využití. Stará grafika se už musela přestěhovat nahoru, aby se do uvolněné třídy mohla přestěhovat učebna flétny, kde zedníci zase měli bourat pro topení a požární vodovod.
Starý fotoateliér, který před prázdninami sloužil jako sběrné skladiště, bylo nutné přestěhovat proto, aby se v něm mohlo začít bořit pro výstavbu výtvarného ateliéru.
74
Teprve po dokončení nového ateliéru jsme mohli většinu nepořádku odklidit tam – a konečně jsme tak získali volný prostor.
Jenže nový fotoateliér, kde se mělo všechno uskladnit, byl dokončen až jako poslední z celého podkroví.
Takže se všechno nejdřív muselo složit tam, kde měly stát počítačové stoly, které se ale stavět nemohly, protože na ně nebylo místo. Všechen inventář a nepořádek jsme pořád posouvali a přenášeli z místa na místo podle toho, jak si to situace vyžadovala.
Pro poměrně blízkou podobnost s jednou starou filmovou komedií jsme stěhovací akci nazvali „kulový blesk“. I když byly prázdniny, tak se našlo dost žáků, kteří ochotně chodili na brigády, někteří i s rodiči. Kdysi za „socíku“ se říkalo, že: „Když chceš sehnat řemeslníka, musíš zajít do hospody“. Já jsem pro změnu brigádníky sháněl na Facebooku.
75
inspirace pro vás... Buď jsem vyhlašoval jednotlivé „kulové blesky“, nebo jsem jen „mrknul“, kdo tam zrovna je, poslal zprávu – a vždycky bylo lidí tak „akorát“ – a to nejenom na stěhování, ale i na montáž.
roslava Vančáta a výtvarníka Matěje Smetany „Učit se film“. K tomu ještě zbývá montáž velké části nábytku.
Už od loňského školního roku je naše učebna vybavena deseti famózními počítači Apple iMAC, kterým se až teď dostalo důstojné „ubytování“. Stolová sestava pro počítače zaujímá plochu, jakou měla celá dřívější učebna.
Composerem, ale ještě musíme smontovat osmikanálový mixer pro vícekamerové snímání a dodělat kabelová propojení na sousední TV studio a koncertní sál o dvě patra níže. „Rozjíždět“ se budeme určitě celý školní rok, ale to už budou docela příjemné starosti.
Po jejich instalaci jsme si dopřáli malou slavnost, když jsme spustili kultovní iMAC, úplně první svého typu – z roku 1998.
Teď už to chce především “točit, točit, točit!”, abychom nemuseli ukazovat jen místnosti a vybavení.
Od začátku září jsme začali s výukou, při níž uplatníme nově vytvořenou metodiku doc. Ja-
Vladimír Beran, Základní umělecká škola Police nad Metují, www.zuspolice.
76
Ve videostřižně už stojí stanice s Avid Media
SOUSEDÉ – JAK TO VYPADÁ U HRANIC V pátek 23. srpna 2013 vyvrcholila v prostorech amfiteátru ve Walbrzychu polská část filmové soutěže „Sousedé - jak to vypadá u hranic?“ přehlídkou nejúspěšnějších polských a českých krátkých amatérských snímků. Hodnocení soutěže, která byla obeslána celkem 12 příspěvky a to devíti českými a třemi polskými filmy, probíhala na elektronické síti Facebook a YouTube po tři týdny měsíce srpna. Výsledky soutěže jsou následující: 1. místo odborné poroty: polský snímek FRANEK, režie Bartek Tryzna (oceněný finanční odměnou 1000,- PZL) 2. místo odborné poroty: český snímek INSPEKTOŘI, režie Martin Bohadlo (oceněný tabletem) 1. místo - hlasování veřejnosti na internetu: český snímek MINETRIX, režie Pavel Malý (oceněný tabletem) Všechny snímky přihlášené do soutěže byly promítnuty v sobotu 7. září od 10 hodin ve stu-
diu „A“ v budově Adalbertina v Hradci Králové. Mimo této projekce se v letním kině Širák v Hradci Králové od 3. do 7. září 2013 uskutečnila projekce čtyř polských profesionálních snímků - Dvojí život Veroniky, Faraón, Historie hříchu a Výslech. Obdobně proběhla ve Walbrzychu přehlídka čtyř českých profesionálních hraných filmů. Reprezentovaly nás snímky Knoflíkáři, Jedna ruka netleská, Horem pádem a Účastníci zájezdu. Celá akce byla realizována v rámci společného projektu Hradecké kulturní a vzdělávací společnosti a Walbrzyského centra kultury „Walbrzych a Hradec Králové - dobří sousedé“ za odborné spolupráce Střediska amatérské kultury IMPULS Hradec Králové, velký dík patří pak zvláště paní Mgr. Jarmile Šlaisové. Děkujeme také všem autorům, kteří obeslali soutěž svými filmy. Ing. Petr Švihlík, realizátor projektu za Hradec Králové
77
INFORMACE Z IMPULSU... ...a je to opět tady... připomenout si, co se od posledních informací v Donašeči 1/2013 přihodilo, událo, co se zdařilo, co méně... o většině akcí a událostí je pojednáno v jednotlivých rubrikách, tak na závěr jen krátké shrnutí...
Na konci dubna se konečně podařilo připravit do tisku filmový zpravodaj Donašeč 1/2013, kde byly zaznamenány události do konce dubna. Současně jsme již připravovali programový zpravodaj pro účastníky krajské soutěže amatérských filmů Donašeč 2/2013. Již 2. května 2013 proběhla v Náchodě soutěž studentských filmů jako součást celostátní přehlídky umělecké tvorby Náchodská Prima sezóna. Po loňské radosti z naplněného sálu přišla „studená sprcha“. V hledišti se kromě poroty a studentské poroty, které si to tu odseděly, vystřídala tak maximálně desítka zájemců, kteří se aspoň na chvíli přišli na filmy podívat. Ale při pohledu do kalendáře bylo zřejmé, že se to dalo čekat Tentokrát se do týdenní akce vsunuly dva svátky, první a osmý květen, a do toho ještě víkend. Ve školách bylo převážně volno a z málokteré školy se studenti a učitelé do Náchoda vypravili. Vloni kalendář soutěži přál, a tak bylo plno. Pořadatelé se ale rozhodli nenechávat pro další roky termín soutěže jen na tom, jak vyjdou dny v kalendáři, a zvažují přesun do „ stabilnějšího“ květnového období. Snad bude brzy jasno, kam se konání soutěže posune. Filmů se promítlo dost, ty nejlepší dostaly nabídku účastnit se krajské soutěže v Hradci a většina autorů ji využila.
Ve stejné době také vrcholily přípravy na krajskou soutěž, která ani letos nezklamala počtem a kvalitou snímků. Jen zaplněných židlí v hledišti mohlo být v sobotu o něco víc. Ale v neděli byl sál tradičně docela plný. Letošní soutěž měla několik příjemných překvapení. Potěšil velký počet snímků v soutěži, také počet zúčastněných mladých i několika nových autorů. Porota jako vždy odborná, rozbory fundované, cen hodně, postupujících rovněž. Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje předal náměstek ing. Otakar Ruml, v jehož gesci je i kultura. Každoroční páteční setkání poroty u nás doma u skleničky vína se také vydařilo. O filmech i o všem možném se diskutovalo přes půlnoc. Po zveřejnění seznamu přihlášených filmů do krajské soutěže na webu Filmdatu, tedy asi týden před hradeckou soutěží, jsme obdrželi z několika míst informaci, že se ústřední metodik dal v Praze údajně slyšet, že letos ty filmy mladých, které patří do soutěže Zlaté slunce, Hradci z předvýběru vyhází. Nebrali jsme to nijak vážně, na podobné „hlášky“ ve směru od Prahy do Hradce už jsme celkem zvyklí. Ale když jsem v programu celostátní soutěže Český videosalon přečetla u snímku Odpaďák tučně vytištěnou poznámku „diskvalifikace“, přece jen mě to zaskočilo. Chápu, že nás v Hradci nemusí mít každý rád, ale „mstít se“ proto na mladých autorech (Tomáš Pacholík - 17 let, Láďa Štěpán - 16 let) se jeví jako velká „podpásovka“. Ale k této kauze bylo na předešlých stránkách už pár řádků popsáno a názor ať si udělá každý sám. Snažila jsem se na ARTAMA Praha toto dle mého nesprávné rozhodnutí zvrátit, ale bohužel. A tak se mladým autorům z Deštného v O. h. i paní ředitelce školy omlouvám, že jim tu letošní radost z 2. ceny v Hradci „z vyšších míst“ tak trochu otrávili. I když omluvit by se měl možná někdo jiný. V květnu i červnu pokračovala výuka ve Škole audiovizuální tvorby. Dospěli jsme ke konci prvního semestru a v září zahájíme semestr druhý (přesněji 2. výukový blok). Posluchače čeká opět šest víkendových setkání a v říjnu celodenní praktika ve studiu FAMU v Praze na televizním řetězci. Také se již začnou projednávat témata absolventských snímků. Před tím ale účastníci musejí zvládnou dílčí cvičení zadávaná průběž-
78
ně lektory odborného kurzu a jejich splněním uzavřít na jaře 2. semestr. Červen je ve znamení festivalů. Na první jsem se vyjela podívat 13. června do Nového Města nad Metují. Pořadatelé letos vyhlásili 1. ročník festivalu humorných amatérských filmů Rozesmátá kamera při festivalu Novoměstský hrnec smíchu. Filmů se sice nesešlo mnoho, ale úspěšní si odvezli pěkné ceny. Na projekci se bohužel sešlo jen několik diváků, ale není divu, přímo před kinem se odehrávala „veselice“ se zpěvy a soutěžemi. A ještě k tomu krásné počasí. Ale pořadatelé slíbili, že na příští rok zváží, jak projekci filmů časově zařadit a pozvat na ni školní mládež. Tak hlavně nezapomeňte včas přihlásit své humorné filmy.
Projekce soutěžních snímků jako vždy skvělá, dokonce i odstíněné dveře do projekční kabiny, na jejichž časté otevírání si vloni autoři stěžovali. Vše ostatní již bylo popsáno, i výsledky. Předpokládám, že by propozice i další organizační záležitosti měly být na programu diskuze nejen odborné rady. Opět se mezi účastníky kritizovala nesmyslná dvojí projekce soutěžních snímků, nejdřív v Českém videosalonu a chvíli na to znovu v soutěži česko – slovenské. Škoda té hodiny, kdy se mohly promítnout další snímky, třeba i ty animované, které nám letos předvýběrová porota zcela „vybodovala“. Zůstal jediný. Tak snad příště.
Další den, ve čtvrtek, jsme se s novou paní ředitelkou vypravily na celostátní Zlaté slunce. Mě vůbec nepřekvapilo. Paní ředitelku velmi. Ale to jste si už také přečetli. Další den, to byla znovu cesta do Ústí nad Orlicí, tentokrát na Český videosalon. Jeho šedesátka proběhla v poklidu. Vyhlášena byla Cena MK za celoživotní přínos amatérskému filmu, kterou získal pan Jaroslav Nykl. Těšila jsem se vždy na jeho nový film. A díky za tu radostnou podívanou. Rozdáno bylo i mnoho dalších ocenění. A jak tak autoři na soutěže nejezdí, ani vyzvednout si cenu, tak jsem za ty „hradecké“ všechny ceny převzala a užila si za jejich filmy i hodně potlesku. Pravda, ceny některých autorů jsou v Impulsu na stole ještě dnes.
Jarmila Šlaisová přebírala ceny za nepřítomné hradecké autory
Musaionfilm - před projekcí
Tradiční akcí na začátku června je také festival muzejních filmů Musaionfilm v Uherském Brodě. Letos tu bylo opět možné vidět řadu zajímavých snímků buď vznikajících přímo v muzeích nebo pro jejich potřeby. Hezká cena Černý Janek putovala do Třebíče. Na festivalu už po několik let představujeme ukázky tvorby absolventů Školy AVT i vybrané snímky amatérské. Letos mezi nimi byl snímek Jana Vačleny Přes tři generace, pro muzejníky jistě zajímavé téma, ale dopromítat ho musíme příští rok. Po první třetině se technika „zasekla“ a odmítla s námi dál komunikovat. Další snímky prošly přístrojem bez problémů. Pozitivní reakce byly na film Ondřeje Krejcara Řemeslo nad umění, za nějž už získal řadu ocenění. Každoroční prezentace absolventských filmů i představení Školy AVT na
79
INFORMACE Z IMPULSU... Musaionfilmu vzbudily zájem několika dalších „muzejníků“, kteří jsou v současnosti posluchači posledního běhu odborného kurzu Školy AVT. V pondělí 10. června 2013 jsem se v kině Ponrepo zúčastnila setkání zástupců středních škol a pracovníků institucí, které se věnují vzdělávání v oblasti filmu. Národní filmový archiv ve spolupráci s FAMU a obecně prospěšnou společností Free Cinema Pofiv představil připravovaný projekt celoročního filmového vzdělávání. Cílovými skupinami jsou studenti a pedagogové středních škol, vysokoškolští pedagogové i širší veřejnost. Obecnými cíli projektu jsou: vývoj filmově-vzdělávacích projektů, rozvoj výuky filmu na středních školách a šíření filmové gramotnosti napříč společností. V průběhu září by se měla uskutečnit další koordinační schůzka, kde zájemci obdrží textový doprovod k připraveným kurzům. Projekt, jak z nabídky vyplývá, je však určen především pražským školám a zájemcům. Na počátku července jsme se vydali do Regensburgu na loučení Oskara Sieberta s filmem. Bylo to milé setkání s filmy z různých koutů světa i s milými lidmi rovněž odtamtud. Díky za dva krásné, filmem naplněné dny. Panu Siebertovi jsem za redakci předala poděkování, za jeho „přeshraniční“ spolupráci a jeho texty, kterými po řadu let přispíval ke zpestření obsahu filmového zpravodaje Donašeč. Jen jsem dojela do Hradce, připravila jsem kolekci filmů a propagační materiály a vydala se Daniela a Oskar Siebertovi a Jarmila Šlaisová s oceněním
80
Nová budova univerzity v Plzni
stejnou cestou zpět, tentokrát jen do Plzně. V luxusním prostředí nových prostor zdejší univerzity pokračoval tvůrčí a vzdělávací modul pro pedagogy všech stupňů škol v Plzni a Plzeňském kraji „Tvorba jako zkušenost – Zkušenost jako tvorba“, zaměřený mimo jiné obory i na filmovou tvorbu a výchovu. Frekventanti kurzu ve dvou setkáních absolvovali cvičení, ve kterém se seznámili se základními postupy vzniku audiovizuálního díla. Nelze než konstatovat, že se sešla výborná skupina. Ověřila jsem si to při besedě o zkušenostech s realizací filmové výchovy na školách a ukázkové projekci studentských filmů, o kterou mě požádala dr. Markéta Pastorová z NUV Praha, která je garantem vzdělávacího modulu, kdy společně dokázali ocenit každý vtipný záběr a autoři by se jistě sami divili, jak veselý film to natočili. Byl to smysluplně vynaložený čas. A potom už hurá do hor... a připravovat Donašeč... Na závěr bych velmi ráda poděkovala za všechny medaile a uznání i milá slova, kterých se mi letos dostalo, děkuji ČVU za diplom a plaketu, děkuji Oskarovi a Daniele Siebertovým za uznání a ocenění spolupráce a hlavně mému téměř „rodnému“ Východočeskému volnému sdružení pro amatérský film a video za krásný bílý „noťas“ a za krásné květiny i Jarmilce za úžasnou kytku ...... i za ten potlesk v sále. Přeji vám všem i nadále filmovou pohodu a úspěch a našemu sdružení hodně členstva....bylo mi s vámi všemi dobře...budu vám psát.... ..šla...
POZVÁNKA na FILMOVÝ VEČER a 2. ročník SETKÁNÍ AMATÉRSKÝCH FILMAŘŮ z rychnovského regionu
KDY: pátek 29. listopadu 2013 od 17:00 hodin KDE: SporthotelWeldis Dlouhá Ves Stolové uspořádání při svíčkách Uvidíte filmy různých žánrůautorů z rychnovského regionu a blízkého okolí Občerstvení zajištěno. Slosovatelné vstupenky o ceny. Vstupné dobrovolné. Vezměte své příbuzné, známé, přátele a příznivce tohoto ušlechtilého koníčka. Partneři akce:
81
INFORMACE Z IMPULSU...
Hledáme filmové talenty Junior je klub filmové tvorby pro mládež, který probíhá v zázemí Střediska amatérské kultury Impuls Hradec Králové, ve spolupráci s Východočeským volným sdružením pro amatérský film a video. Návštěvník bude mít šanci seznámit se s filmovým jazykem a technickými prostředky, které jsou nutné pro vznik filmu nebo jiného audiovizuálního útvaru, získá základní teoretické i praktické znalosti podle výukových materiálů pedagogů z FAMU. Zúčastní se i různých workshopů či exkurzí. Klub Junior se stává prvním prostředníkem do světa filmových soutěží a festivalů či dalšího vzdělávání na filmových školách. Přihlásit se může každý ve věku zhruba 12 – 25 let na základě přihlášky. Poplatek činí 600,-Kč na pololetí. Setkání probíhají každou středu od 16 hodin v klubu Impuls, Pospíšilova 365, Hradec Králové - Slezské Předměstí. Jedná se o přístavbu za historickou budovou Ústavu hluchoněmých, 2. patro. Vchod do areálu je vedle SPŠ stavební. První setkání proběhne ve středu 18. září 2013 od 16 hodin!
PODZIMNÍ SOUTĚŽE V KRÁLOVÉHRADECKÉM KRAJI Rychnovská osmička 13. – 15. září 2013 Pelclovo divadlo Rychnov nad Kněžnou
82
Festival DOBROMYSL 4.- 5. října 2013 Hankův dům a kino Svět Dvůr Králové n. L.
VYSOKOVSKÝ KOHOUT 2013 8. - 10. listopadu 2013 Hospoda U kohouta Vysokov
CINEMA OPEN 14. – 15. listopadu 2013 BIO Centrál, Hradec Králové Další informace na www. impulshk.cz
Ve filmovém zpravodaji Donašeč dobrých filmových zpráv od čísla 3/2008 otiskujeme na pokračování Kapitoly o dramaturgii, které pro zájemce o vzdělávání připravil Rudolf Adler. Na konci roku 2012 se nám podařilo vydat celý materiál formou jednoduchých skript. Pro ty, kdo si zpravodaje archivují a čerpají informace z nich, jsme pro úplnost otiskli na straně 72 poslední kapitolu. Pokud máte o skripta zájem, můžete je získat ve Středisku amatérské kultury Impuls v Hradci Králové, Pospíšilova 365.
ABCD… pro všechny FILM A VIDEO Skripta jsou určena pro všechny zájemce o získání informací o základech filmové řeči, o jejím formování a možnosti jejího užití. Neměla by chybět v knihovničce žádného filmaře. Pokud máte o skripta zájem, kontaktuje nás na adrese:
[email protected] a můžete je získat za pouhých 100,- Kč. + 20,- Kč poštovné.
Chcete převést své staré filmy nebo pásky na DVD nebo digitalizovat do počítače a již nemáte k dispozici zařízení pro jejich přehrávání? Obraťte se na nás. Přepisy filmů provádíme od roku 1991 a za tu dobu jsme převedli velké množství starých filmů na VHS i do DVD, poslední dobou i do počítačových souborů AVI,MPG nebo MOV. Přepisujeme všechny filmové formáty i domácí videokazety: Filmy 8mm i se zvukovou stopou S8mm i se zvukovou stopou, rychlosti 18 i 24-25 obr./sec 16 mm i s optickou stopou rychlosti 16 a 24 – 25 obr./sec. Zajistíme i přepis 16mm dvoupásu i pracovní přepis 35mm (pouze stereozvuk) Pro členy VčVSAFV sleva na přepisy 10% při objednání zakázky. Kontakt, ceník a objednávky:
FILM-VIDEO.CZ Petr Lášek, Praha tel.: 721 421 700
Sběrné místo v Hradci Králové a ve většině krajských měst v České republice a v Bratislavě.
