Listopad 2011
Pro potřebu základních organizací KSČM
Vyškov
Naděje kapitalismu V poslední době se ve veřejném prostoru již otevřeně hovoří o soumraku kapitalismu. A to nejen v komunistickém prostředí, ale občas i u představitelů pravice. Je to s kapitalismem opravdu tak nahnuté? Ano i ne. Ano proto, že zdroje rozvoje jsou vyčerpány, a i když jsou lidé schopni vyrobit dostatečné množství nezbytných výrobků a vypěstovat postačující množství potravin pro celý svět, kapitalismus se dnes vyznačuje nepřiměřenou chudobou i hladem částí světa a, což je typické právě pro bezcitnost boháčů, i pro část občanů nejvyspělejších a bohatých zemí. Podrobnější rozbor přenechejme zasvěcenějším, těm, kteří k tezi o soumraku kapitalismu došli vědeckými metodami studia soudobé společnosti. My si položíme otázku, zda má kapitalismus za uvedené situace nějakou šanci na přežití. Jednoznačně má. Vedle typických propagandistických intrik a válečných dobrodružství, která tradičně zachraňovala kapitalismus z hlubokých krizí, jsou zejména dvě síly, které jsou pro přežití kapitalismu nadějné. Tou první je sociální demokracie. Ta totiž má zastupovat masy pracujících a hájit jejich zájmy. V jisté - byť omezené - míře to také činí. A v tom je právě pro ty zájmy lidí práce nebezpečí. Sociální demokracie je jakýmsi náhradním řešením pro krizové situace buržoazní společnosti. Nesáhne na podstatu kapitalismu, ale – dostane-li se k moci – snaží se do jisté míry kapitalismus civilizovat. Jenže jakmile se pravice vybabře z krize, utne všem levicovým snahám, ba i dosaženým vymoženostem tipec a zavládne jako dnes u nás. Kdysi v 19. století byla sice sociální demokracie na čele boje o práva pracujících, o rovné, přímé a tajné volební právo, o právo na odpočinek (osmihodinovou pracovní dobu a určitou dovolenou atd.), ale dnes v těchto oblastech ustupuje bohatcům a de facto tak hájí krajní pravici. Pravice se na sociální demokraty může spolehnout, že na podstatu kapitalismu nesáhnou, a sotva se situace a lid uklidní, spláchnou takové vlády, jako byla Topolánkova či Nečasova, všechny nepohodlné ústupky a znovu zostří nadvládu kapitálu. V naší současné situaci je sociální demokracie s celým bohumínským usnesením hlavní zbraní pravice proti radikální levici, zejména proti komunistům. Druhou nadějí kapitalismu jsou populistické strany s nádechem fašismu. Jen si vzpomeňme na nacistické Německo. Sáhla snad nacistická vláda s celou NSDAP na podstatu kapitalismu? Ani náhodou. Naopak, pomohla zlikvidovat levici (dokonce nejen komunistickou). Jak by se situace vyvíjela, kdyby se zájmy
2
nacistického Německa nekřížily se zájmy jiných kapitalistických velmocí, nikdo neví. Klasikové marxismu již dávno prokázali skutečnost, že proletariát (v dnešní situaci spojenectví všech námezdně pracujících) může zvítězit jen tehdy, bude-li mít dobře připravené, vzdělané a důsledné vedení. Tak už víme, proč tolik útoků proti KSČM, proč takové hanění minulosti, jejíž nepopíratelné úspěchy jsou zamlčovány a celá epocha socialismu je znázorňována lživě, poukazováním na chyby a zločiny, k nimž ve jménu socialismu došlo. Chyby a zločiny kapitalismu nemusíme ani tak zdůrazňovat, protože jeho nedostatky i zločiny vidíme v denním životě. Korupce, lživá demokracie (volby ano, plnění volebních slibů ne), četné války, nezaměstnanost, bída i v bohatých zemích, vysávání chudých obyvatel i celých méně rozvinutých států, bezdomovectví a především – neodůvodněná výše bohatství na jedné straně a vedle toho neodůvodněná bída i mnohých pracujících, která je zdrojem toho bohatství světových kořistníků. Referendum Institut přímé demokracie je sice zakotven v naší ústavě, nikoliv však v právním řádu. Prostě vlk demokracie se nažral a koza nedemokracie zůstala celá. Má referendum opravdu nějaký význam? Samozřejmě má. Právě proto jej pravice již deset dvacet roků odmítá. Pokud by totiž zákon o referendu – tom celostátním – vstoupil v platnost, mohlo by se stát, že by pravice musela alespoň trochu respektovat názor většiny občanů místo požadavku zákulisní vlády peněz a majetků. V krajním případě umožní referendum někde dole rozhodnout třeba o tom, zda má obec povolit stavbu supermarketu a podobně. Ale o zásadních věcech? Kam bychom přišli, kdyby samotní občané rozhodovali o jiných zásadních věcech než o tom, kdo bude jejich jménem (po zvolení do Poslanecké sněmovny) rozhodovat dle své libovůle a objednávky sponzorů! Jistě nás přesvědčí, že přímá demokracie není možná. Podobně jako nás pan Klaus přesvědčoval, že konfederace není možná – ačkoliv existuje třeba ve Švýcarech již déle než jedno století. A úspěšně. Podobně s tím referendem. Když už, pod tlakem veřejnosti, vláda vypustí balónek, co by mohlo být, je to jako s paní Peak (změny v tvorbě jmen k horšímu se mi nelíbí). Referendum uzákonit, ale za takových podmínek, že vlastně nebude mít smysl. Podmínka % účasti výrazně přísnější než podmínka platnosti voleb parlamentních a podobně. Mohou říct, že ani předchozí socialistický režim institut referenda neměl, a budou mít pravdu. Je tedy také pravda, že tehdejší vlády hleděly na zájmy pracujících víc než na svá koryta (ani jeden z čelných představitelů ČSSR se „nenapakoval“ za celých 40 roků tak, jako třeba Gross, Řebíček a řada dalších za dva tři roky.) Vláda se také občas obracela na občany s náměty pro celostátní diskuzi, i když to sílu referenda opravdu nemělo. Také si vzpomeňte na starý vtip. Prý vláda projednávala jakési nepopulární opatření a ministerský předseda měl upozornit: „To si nemůžeme dovolit, to bychom nasrali dělníky.“ Dnešní vláda si nemůže dovolit nasrat MMF, WTO, EU, majitele dříve českého bankovnictví, průmyslu a vlastně státu. No a na ty vlastní pracující (nejen dělníky) se naše demokratické vlády v posledních letech doslova vy-, jak se to řekne, jo: vykašlaly.
3
Jenom křoví? Mnohdy se při sestavování kandidátky pro volby setkáváme s názorem, že ti, kdo jsou na tak zvaně nevolitelných místech, jsou pouhým křovím. Podívejme se na problém sestavování kandidátek podrobněji. Plný počet kandidátek na příslušném seznamu má v obecních volbách vliv na celkový zisk hlasů. Každý hlas pro stranu znamená tolik hlasů, kolik je na kandidátce jmen. To však není ani zdaleka hlavní důvod, proč se snažíme, aby kandidátky za KSČM měly plný počet. Každé jméno - i na těch tzv. nevolitelných místech - oslovuje voliče. U známých kandidáta napovídá, že tato kandidátka má aktivní podporu člověka, kterému mnohý volič důvěřuje, i když dotyčný kandidát nebude třeba zvolen. Vedle toho ono „křoví“ napovídá, že naši kandidáti nejdou jen po funkci, vlivu a možnosti spolurozhodovat o obci, kraji či zemi, ale že vlastním jménem poskytují jisté záruky, že ti, kteří budou zvoleni, budou volební program zastávat, že nezklamou. Pokud bychom se vyhýbali zařazení na kandidátku pro menší naději na zvolení, oslabovali bychom naši stranu a snižovali pravděpodobnost či dokonce možnost ovlivňovat život v naší obci, v našem kraji či v republice. Zvláštní kapitolou je získání zkušenosti nejmladších kandidátů z volební kampaně. Kandidát se seznámí s těmi staršími a zkušenějšími, získá poznatky, jak je možno ovlivnit voliče - zvláště ve svém okolí a své vrstevníky -, aby se seznámili s programem komunistické strany i s jednotlivými kandidujícími představiteli. Zkušenosti z voleb, kdy se mladý kandidát ještě nezařadil mezi „zvolené“, jistě přijdou vhod v další práci a zejména při dalších volebních kampaních. A v neposlední řadě ve skutečnosti není žádné nevolitelné místo (pořadí), protože jsou přednostní hlasy (zaškrtávání jistého počtu kandidátů). Již nejednou se kandidát z „nevolitelného“ místa pro přednostní hlasy stal zastupitelem, ba i poslancem. Jak je vidět, důvodů podílet se na volební soutěži zařazením na kandidátku i na vyšších místech je víc. Pokud by se mu vyhýbali lidé, kteří mají důvěru občanů z dřívější práce, bylo by nutné zařadit třeba již hodně starší soudružky a soudruhy, u nichž se zvolení nepředpokládá vůbec. To by oslabovalo zcela zbytečně důvěryhodnost stranického volebního programu. Na druhé straně je pochopitelné, že na čelní místa kandidátek nebudeme dávat někoho jen proto, že je mladý, že je to žena a podobně. Vždy je na prvém místě předpoklad, že v případě zvolení bude dotyčný dobře a obětavě vykonávat příslušnou práci. O pořadí zvolených pak rozhodují voliči. Rozhodují se hlavně podle očekávané kvality práce zastupitele, což silně ovlivňuje znalost o kandidátech. Nalezeno na netu Pod hradem pláče národ, co s námi vládci vyvádí, má duše je z ní marod a žádá kop do pozadí. My jenom brbláme, bohužel. Kalousek fackuje, to bys chtěl?
4
NATO vítězné V zájmu ochrany civilistů před tehdy legitimní vládou Libye, ale v rozporu s usnesením Rady bezpečnosti Američané a další státy NATO pozměnili termín „bezletové pásmo“ nad Libyí na „pásmo neomezených leteckých úderů armád NATO na Libyi“. Není snadné rozhodnout jak to vlastně v Libyi opravdu probíhalo, protože informace jsme dostávali přísně účelové, jednostranné: Kaddáfí je lump terorizující lid, a proto je třeba se ho zbavit. Zbavili se ho. Nikdy by povstalci nevyhráli – celého půl roku bojů neměli početní převahu ani většinovou podporu občanů -, kdyby NATO a USA nezměnily zemi v leteckou cílovou plochu. Nakonec tedy proameričtí povstalci zvítězili, svoboda a demokracie jásá. Představitelé povstalců vyhlásili, že se země bude příště řídit právem založeným na středověké šaríi. Tak snad alespoň ti civilisté byli a zůstanou ochráněni, ne? Ani náhodou. I mezinárodní organizace sledující lidská práva (HRW) mocným hlasem varuje: Vítězní povstalci vraždí nevinné! Jenže co záleží na pár tisícovkách nevinných, jde-li o mnoho kvalitní ropy! To je jednou jasné. Nu musíme přiznat, že po - většinou leteckém - vyvraždění těch, kteří se povstalcům nechtěli podřídit, je NATO ochotno přistoupit ke zkoumání zločinů, jichž se někteří povstalci po svém vítězství v jednotlivých částech země dopustili. Nemá to však být spíše varování pro tu část „vítězných“ povstalců, která se domnívá, že Libye je jejich zemí? Jakési upozornění, že USA i NATO mají letounů, raket, lodí víc než Libye nafty? Bylo by komické tvrzení, nejít o zavrženíhodné jednání, že Evropa a USA chtějí soudit toho, kdo zavraždil Kaddáfího? Kdo nejprve vrazil do vládcova zadečku nůž, aby pak po přiměřeně dlouhém mučení, které snad ani nestačilo k uspokojení sadistických sklonů vítězných povstalců, tohoto člověka surově zabil? Pravda, bez soudu jako miliardové americké komando před nedávnem bin Ládina. V celé libyjské kampani vůbec nejde o to, kdo ze soupeřících stran měl právo a pravdu na své straně. Jde o princip. Buď jakási pravidla, nazývaná mezinárodním právem, platí, nebo je možné je porušovat beztrestně. Případný a očekávaný trest nestihne představitele, skutečné viníky, ale některého z iniciativních vykonavatelů násilí či dokonce válečného zločinu. Jen si připomeňme situaci z bývalé Jugoslávie. Kdo byl mezinárodním soudem odsouzen? Kdo naopak získal? Kosovští Albánci se stále rozčilují, že zbytky Srbů v Kosovu a Metohiji, kde žili dříve, než se tam Albánci přistěhovali, chtějí mít svá srbská práva, že by chtěli patřit ke svým. Vytvořit samostatný stát Kosovo proti vůli Srbů bylo hračkou. USA písknou a celý „svobodný“ svět, kterému velí a z kterého tyjí, zvedne ruku na souhlas. Kdo by se chtěl octnout v hledáčku amerických bombometčíků?) A hned je v Kosovu místo pro největší americkou vojenskou základnu v Evropě. A co Libye? Kaddáfí svrhnutím krále a zřízením nezávislého státu se před 40 lety dopustil zločinu vyhnání americké a britské vojenské letecké základny. Pak ještě rozhojnil své viny koketováním s asijskými zájemci o libyjskou naftu. Buďme rádi, že nemáme naftu. Buďme rádi, že kdysi byla Varšavská smlouva nebezpečným soupeřem NATO, takže u nás nebyla vyhlášena bezletová zóna ani třeba vytvořen samostatný stát Sudety.
5
Pozn. Filipa Zachariaše, a TK: Libyjský lid teprve pozná, jak chutná svoboda přinesená vojsky USA a NATO. Teď jistě bude obrovské bohatství země Libye (druhá nejméně zadlužená země na světě!!) převedeno do jejich rukou. A dokonce vím, jaký bude mít průběh. Stačí si přečíst několik knih z divokých devadesátých let zemí „východního bloku“. Tam už jsou lidé šťastní. Dostali to stejné, co chtěli Libyjci.
Hlas mladých Státní dluh Státní dluh České republiky se v současnosti dle oficiálních zdrojů pohybuje kolem 1,5 bilionu korun. Současná výše dluhu dosahuje okolo 42 % HDP (jen pro srovnání, některé země Evropské unie mají až 120 % HDP, například Itálie, Řecko dokonce 145 %. Dle informací z tisku ze dne 19. října 2011 je tedy současné zadlužení již 162 % HDP. Jen pro informaci uvádím, že jedna z podmínek pro přijetí měny euro byla, že veřejný dluh musí být menší než 60 % HDP, nebo se případně musí snižovat. Tato problematika je zásadním tématem politickým, o kterém často mluví představitelé politických stran. Zvláště pravicovým stranám toto téma slouží jako nástroj kritiky levicových vlád od 90. let 20. století až do dnešní doby. Ovšem zde je nutné připomenout informaci ze zdrojů Ministerstva financí ČR, že celkově za vlády Mirka Topolánka v letech 2007 až 2009 stoupl deficit o 375,7 miliard korun na celkových 1 178,2 miliard korun, přičemž v roce 2009 byl meziroční deficit nejvyšší za celou dobu existence ČR, konkrétně 178,4 miliard korun. Na serveru TN.CZ bylo mimo jiné uvedeno, že druhý nejvyšší schodek byl v roce 2010 za vlády Jana Fišera a s třetím nejvyšším schodkem se počítá v roce 2011 za vlády Petra Nečase ve výši 135 miliard korun. Veřejný dluh České republiky 1 522 701 765 947,- Kč, úroky z dluhu tvoří 63 702 385 293,- Kč, průměrná rychlost zadlužování přes 4 300,- Kč za 1 vteřinu. Počet obyvatel 10 560 175, hrubý roční domácí produkt (HDP) 3 716 555 309 498,- Kč. Veřejný dluh vůči HDP 40.97 %, průměrná tvorba HDP 1 966,- Kč za 1 sekundu, Dluh na obyvatele 144 193,- Kč Pozn.: informace jsou ze dne 19. 10. 2011. Dle informací ze serveru Hospodářských novin jen Spojené státy a Eurozóna nakupily veřejné dluhy dohromady za 18,5 bilionu eur, což odpovídá zhruba 90 % HDP vytvářeného na obou březích Atlantiku. V České republice tedy veřejný dluh na jednoho obyvatele činí 144 193 korun. V USA vychází veřejný dluh na jednoho obyvatele zhruba na 34 500 eur, což je o 62 % více, než v předkrizovém roce 2007, v Itálii zhruba na 30 500 eur a Řecku 29 100 eur. Je zároveň zapotřebí si uvědomit, že tato hrozivá čísla nejsou prozatím konečná. Vždyť jen díky Kongresu nedošlo ke státnímu bankrotu USA dne 2. srpna 2011. Na závěr je dobré si položit otázku, na jak dlouho se tento bankrot ve Spojených státech podařilo odvrátit. Pavel Herman Jsou poplatky proti Ústavě? Vybírání poplatků je v rozporu s Ústavou ČR a nepřímo také s Úmluvou o lidských právech. Obyvatelé ČR totiž mají zdravotní péči garantovanou Ústavou ČR, kde se v čl. 31 Listiny základních práv a svobod píše: "Každý má právo na ochranu
6
zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." Jediným důvodem pro zavedení poplatků může být jejich regulační účinek. Tato problematika se řešila dokonce u Ústavního soudu České a Slovenské republiky. Podmínkou Ústavního soudu ovšem je, že by muselo jít o regulaci a nesmělo by to žádné skupině pacientů bránit v přístupu ke zdravotní péči. Svaz pacientů ČR popírá, že by k něčemu takovému u nás došlo. Komunistická strana prosazuje zachování bezplatné zdravotní péče pro všechny na základě pojištění a zároveň usiluje, aby bylo zachováno zdravotní pojištění jako veřejná služba. Vlády premiérů Mirka Topolánka a Petra Nečase zmrazily platby za veškeré státní pojištěnce a zavedly regulační poplatky včetně stropu pro placení pojistného. Pavel Herman Názor jednoho občana Staří, zkušení komunisté, kteří nezradili a nezahodili prapor komunismu na hromadu odpadků, nám, mladým idealistickým komunistům převážně radí, ať hledíme do budoucnosti a minulost pokud možno přejdeme – co bylo, bylo. Jenže, má-li se komunistická strana posunout vpřed, nesmí zapomínat na svou minulost, musí se z ní neustále učit. Omyly a přehmaty, kterých se tehdy vládnoucí Komunistická strana Československa dopustila, se nesmí opakovat. Strana se již v roce 1989 omluvila českému a slovenskému národu, učinila tak i několikrát později. Ale tzv. demokratickým stranám to prý nestačí. Za co se ještě má KSČM omlouvat? Za postavené „králíkáren“? Za fungující zdravotnictví, školství aj.? Ne, za to, co ze sociálního státu zbylo, se budou muset zodpovídat ty tzv. demokratické strany, které svou politikou dovedli zdravotnictví, školství, průmysl tam, kde jsou dnes. Na pokraji zhroucení. A z toho mají právě dnešní vládci země strach. A aby stále oddalovali svůj pád, snaží se stále dokola očerňovat KSČM. Nejvíce viditelné je to před parlamentními volbami. Současné vedení KSČM je podle některých příliš umírněné a chtěli by, aby bylo na nadcházejícím sjezdu strany vyměněno. Nemohu s nimi sdílet tento názor. Možná je vedení dost opatrné, mohlo by být trochu agresivnější, ale v mezích. Obávám se totiž, že by se otěží ve straně mohlo chopit tzv. „tvrdé jádro“, které by si pravděpodobně představovalo návrat před rok 1989. A věřím, že ve straně jsou i tací, kteří by to tak chtěli. Nerespektují však historický vývoj. Strašení lidí komunisty je založeno právě na principu „návratu rudé totality“. Jenže je jiná doba, mezinárodní situace je úplně jiná než v roce 1989. A je velmi smutné, že ti kdo takto straší, byli před tzv. Revolucí 89 ve straně. Existuje anekdota: „Ptá se kamarád kamaráda: Koho budeš volit? Kamarád odpoví: Komunisty! A on na to: A z které strany?“ No já hodlám volit komunisty z KSČM, komunisty, kteří zůstali věrní myšlence, svému svědomí. Jirka - Sympatizant KSČM P.S. Z minulosti vycházíme, abychom zhodnotili dosavadní zkušenosti a vyhnuli se chybám. Dnešní problémy se snažíme aktivně řešit, ale současně se díváme dopředu, jak dál a k jakému cíli směřovat. Pomoc Řekům? Vážení, snažně vás všechny prosím, abyste zbystřili okamžitě, když uslyšíte slova „pomoc Řecku“. Jedná se o typicky účelovou informaci, která v lidech má vyvolat pocit, že je Evropský unie tak humánní, že nenechá řecké občany hladovět.
7
Nebuďte tak naivní! Evropské unii, Německu, Francii i všem ostatním „pomahačů“ je úplně jedno jak si stojí člověk v Řecku. Zachraňují pouze svoje zájmy. Zachraňují svoje banky, u kterých je uplatňována filozofie „to big to fail“ (příliš velké na to, aby mohly padnout). Proč tedy není ventilováno, že peníze vlastně dostanou bankéři, kteří způsobili situaci, jež nyní v Řecku vládne? Ono je vždycky lepší najít si viníka a na toho se pak osopit. A vlastně, když jsou bankéři tak opatrní, proč půjčovali krachujícímu státu? A na co vlastně? Proč neřekli Němci, když s nimi Řecko uzavíralo vojenské zakázky za ohromné sumy, ať si nic nekupují, že musí šetřit? Vážená Evropská unie, Mezinárodní měnový fonde a všichni, kteří kážete vodu a pijete víno, takovou pomoc si raději nechte! Filip Zachariaš, předseda Studentského senátu Gymnázia Bučovice
