LIDICE NAŠE VOJSKO - SPB PRAHA 1958

LIDICE

NAŠE VOJSKO

PRAHA

-

1958

SPB

"Vecer co.vecer slyšíš do.le na cho.dbe vyvo.lávání jmen. Padesát, sto., dve ste lidí, které za chvíli nalo.ží spo.utané do. nákladních aut jako. jatecní do.bytek a o.dvezou do. Ko.bylis k m:o.madným po.pravám. Jejich vina? Predevším ta, že nemají viny. Byli zatceni, neso.uvisí se žádným velikým prípadem, není jich treba k žádnému vyšetro.vání, a pro.to.se ho.dí k smrti. Satirická básnicka, ktero.u so.udruh precetl devíti jiným, vedla k jejich zatcení dva mesíce pred atentátem. Ted jSo.uvezeni na po.pravu - pro. schvalo.vání atentátu. Pred pul ro.kem byla zatcena žena pro. po.dezrení, že ro.zširo.vala nelegální letáky. Nezná se k to.mu. Ted tedy zatkno.u její sestru a její bratry a muže jejích sester a ženy jejich bratru a po.praví je všechny, pro.to.že vybíjení celýchro.dinje heslem to.ho.to.stanného. práva. Po.što.vní zrízenec zatcený o.mylem sto.jí do.leu zdi a ceká, až bude pro.pušten. Slyší své jméno. a hlásí se. Zaradí ho. do. ko.lo.nyk smrti o.dso.uzených, o.dvezo.u, zastrelí, a teprve druhého. dne se zjistí, že to. byla jen sho.da jmen, že mel být po.praven nekdo. jiný tého.ž jména. Zastrelí tedy ješte to.ho., a všechno. je v po.rádku. Zjišto.vat presne perso.nálie lidí, kterým je brán Živo.t - kdo. by se tím zdržo.val! A není to. zbytecné, když jde o. to. vzít Živo.t celému náro.du?" Nejen Živo.t pank1:ácké trestnice po.psal vezen gestapa Julius Fucík v techto. vetách; je v nich težký živo.t celé naší zeme jara válecného. ro.ku 1942. To.ho.jara, kdy se zbehl i tragický príbeh ceské ho.rnické o.bce Lidic. Príbeh mužu, žen a detí, jenž upro.stred válecných hruz, jakých náro.d ješte nezažil, zachvel svedo.mím sveta.

Šestý den po. atentátu na tehdejšího. zastupujícího. pro.tekto.ra Reinharda Heydrieha, 3. cervna 1942, to.várník Pála ve Slaném, spo.lumajitel to.várny na baterie "Palaba", do.stal s denní Po.što.u i tuto. o.bálku: P. T. firma Pála, akciová spolecnost ve Slaném. A v levém ro.hu zretelne: Andulka, závo.dní císlo. 210. 5

Pála dopis neoprávnene otevrel a cetl: "Drahá Anicko, promi1'í, že Ti píši tak pozde a snad mne pochopíš, nebot víš, že mám mnoho práce a starostí. Onoho osudného dne jsem spal nekde na Cabáme. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan." Továrník Pála bere do rukou telefon a zvoní tak dlouho, až se ozve slánská cetnická stanice. "Je tomu ovšem težko dobre rozumet, ale já myslím, že je to docela obycejný milostný dopis," tvrdí Pálovi strážmistr Vybíral, kterého poslali ze slánské cetnické stanice. "Tak to se tedy mýlíte! To bude jeden z útocníku na Heydrichat A už abyste ho meli," odporuje udychane udavac, "abychom meli jednou klid." Továrník Pála mel už schystané i údaje o adresátce. "Pište si: Anna Maruszáková a bydlí v Holousích císlo 1, ve dvore." František Vybíral se snažil Maruszákové pomoci k náskoku pred startem policejních motoru. Tak se zastavuje u svého známého, strojního zámecníka Viléma Michla, a hledá v jeho opravárské dílne alespon motorku. Chce do Holous, chce Maruszákovou varovat. Ale porouchané a težko spravitelné stroje v Michlove dílne rozhodly jinak: aby Vybíral šel prímo na cetnickou stanici ve Slaném. Pak novým telefonováním a konecne osobní návštevou se dostává tato zpráva do rukou nacistu.

Téhož dne, 3. cervna 1942 v 5 hodin odpoledne, opisuje už korespondentka v kancelári kladenského gestapa nemecký preklad dopisu a za okamžik dává dopis do pohybu policejní vuz s protektorátními cetnickými dustojníky Polákem a Smahou a gestapákem Felklem. Jedou do Holous, do Holous císlo 1. Prohlídka v byte práve nemocné Maruszákové je bezvýsledná .. Když byla Maruszáková potom vyslýchána na kladenském gestapu, povedela prý o neznámém muži, který se s ní stýkal a který jí také asi napsal tento dopis. Neznala ho jménem,

Celkový pohled na staré Lidice, které byly založeny již ve 140 století

vedela Jen, že prijíždel na schuzky na kole, které melo štítek kladenských železáren. Mela prý od neho jednou vyrídit pozdrav v Lidicích u HorákÚ, že Pepík je zdráv, aby nemeli žádné obavy, že se má dobre. Gestapáci zacali hledat na mape Kladenska Lidice. A v té uspechanosti odjel Felkl s Polákem do Litic u Slaného. Vyburcovali starostu, ale vrátili se s neporízenou. V Liticích žádný Horák nebydlel. Teprve na buštehradské cetnické stanIci se dovedeli, že jde asi o Lidice. Tam žije rodina Horákova, mají syna Josefa, a od roku 1939 je nezvestný, jak o tom ostatne gestapo již dobré dva roky vÍ. Ví, že asi odjel s mladým Stríbrným, také z Lidic, do zahranicí a vstoupil do ceskoslovenské alomády. Gestapák Felkl si z toho hned vykombinoval: Maruszáková se stýká s Horákem, Horák byl v zalu:anicúí al'máde, ted byl shozen do Cech a pl'ovedl atentát. Na Felklovu telefonickou žádost prijíždí v pulnoci do Buštehl'adu zástupce kladenského gestapa Thompsen .. Telefony buštehradské cetnické stanice se pak nadlouho l'ozezvucely. Svolaly pl'ažské gestapáky, dva oddíly nacistického cetnictva a všechny ostatní gestapáky z Kladna. 7

6

Už probleskoval nový den, když šedé uniformy zacínaly kruhem svírat Cabárnu, jmenovanou v onom dopise. Policisté prohledali dum od domu, zpreházeli dclnické domovy a nakonec muže odvezli do Kladna. A totéž v Lidicích. I když v ce)é vesnici nenašli nic než bezvýznamné fotografie Hóráka a Stríbrného, presto zatkli všechny z rodiny Stríbrných a Horákových a internovali je v Kladne: zustali ve vazbe, i když muži z Cabárny po výsleších odcházeli z budovy gestapa, zustali ve vazbe, protože do tohoto príbehu zacala ríkat své slovo tak zvaná Sonderkommission, zvláštní komise, a to od té chvíle, kdy se v gestapáckých protokolech zacalo spojovat jméno mladého Horáka s atentátem na Heydricha. Jenže hned další výslechy ukázaly, že onen muž, s kterým se Maruszáková nekolikrát u Holous setkala, není Horák, ale mladý delník Václav Ríha z Vrapic nedaleko Holous. Ženatý Ríha mel milostný vztah k Anne Maruszákové, ale na konci kvetna se rozhodl jej skoncit. Proto nadiktoval do psacího stroje sv~mu kamarádu Jermanovi v kancelári kladenských železáren dopis Andulce a spolu delník Dvorák vhodil pak dopis 31. kvetna do schránky v Hudlicích u Krivoklátu, aby textem i místem podání vyvolal u Maruszákové dojem, že Ríha odešel k partyzánum v krivoklátských lesích. Rozjetá policejní mašinerie se však nezastavila pred záporným výsledkem techto výslechu. Poslala na smrt jak Maruszákovou, tak Ríhu, a to do koncentracních táboru. Ríha zemrel za ostnatými dráty v Mauthausenu v ríjnu 1942 a Maruszáková v koncentracním tábore v Miihlhausenu v kvetnu 1943. Rozjetá policejní mašinerie se nezastavila ani pred nevinnou hornickou obcÍ. Vždyt Lidice jsou v blízkosti Kladna, jednoho z nejrevolucnejších míst u nás. Pripravovaným zlocinem v Lidicích· chteli nemectí fašisté zastrašit a podlomit odboj kraje a celé zeme. K. H. Frank napsal v té dobe do ústredního casopisu "Volkischer Beobachter": "Zlocinecké, ríši neprátelské živly budou v ceském národe vymýceny! Když Reinhard Heydrich vydechl v ranních hodinách dne 4. cervna 1942 svuj mladý, vrelý život a já s Oberstgruppenfiihrerem Daluegem jsme dleli u neho, prísahali jsme si, že splníme odkaz svého kamaráda. Jeho smernice bude dodržena!" FrankÚv výhružný clánek vyšel v tomto casopise nemecké nacionálne socialistické strany 9. cervna 1942. Toho dne usporádali nacisté v Berlíne pohreb Reinharda Heydricha se všemi poctami. A téhož dne dal Frank telefonický príkaz policii

8

v Praze a v Kladne, aby byl ihned vykonán zlocin hromadné vraždy v Lidicích. V dokladech K. H. Franka, které byly po válce predloženy soudu, je zpráva policejního velitele Horsta Bohma, která zní: "Dne 9. cervna 1942 v 19,45 hodin mi sdelil gruppenfiihrer Frank telefonicky po rozmluve s Hitlerem, že s obcí Lidice má být naloženo takto: 1. všichni muži mají být zastreleni, 2. všechny ženy mají být poslány do koncentracního tábora, 3. deti mají být shromáždeny a pokud jsou schopny ponemcení, dodány do SS-rodin v Nemecku, ostatní deti do jiné výchovy, 4. obec má být vypálena a srovnána se zemÍ." Frank tuto zprávu vlastnorucne signoval 12. cervna 1942. Také predseda t. zv. protektorát ní vlády Dr Krejcí usvedcil v konfrontaci y poválecném soudním procesu K. H. Franka: "Tvrdím vám do ocí, Franku, že o pul jedné dne 10. cervna 1942 jste me. prijal v prítomnosti šéfa gestapa Bohma, a tehdy jste mi cetl·o opatrení v Lidicích celou vyhlášku. O pul páté hodine odpolední téhož dne byl jsem u vás se všemi cleny protektorátní vlády znovu v téže veci. Bud po prvé nebo pri druhé návšteve jste výslovne rekl: "lch habe angeordnet! (Já jsem narídil!) " K provedení tohoto Frankova rozkazu prijel z Prahy do Kladna nácelník pražského gestapa Horst Bohme a esesák Geschke. Bohme ješte odpoledne telefonoval s Frankem. "Docela presne vím, že šlo o rozhovor· s Frankem," rekl Wiesmann pozdeji pred soudem, a to je tretí dukaz o Frankove prvoradé odpovednosti za Lidice, "nebot Bohme to sám za rozhovoru potvrdil. Ostatne utvrdila me v tom i záverecná slova Bohmova, který rekl: "Ano, gruppenfiihrere, vykonal jsem vše, jak bylo umluveno." Když kolem devatenácté hodiny prišlo nekolik dÚstojníkÚ branné moci a policie, Bohme jim udelil rozkazy a také veliteli SD bylo oznámeno, že na Frankuv rozkaz mají být Lidice zniceny, obyvatelstvo postríleno a obec srovnána se zemÍ. Teprve pozdeji na porade Bohme rozkázal, že postríleni mají být všichni muži starší šestnácti let, kdežto ženy mají být odvezeny do koncentracního .tábora. O detech tehdy Bohme nic neurcil."

9

Bohme dal rozkaz k všeobecné pohotovosti gestapa, cetnictva a vojska v celé oblasti. Povolal další oddíly vojska, prikázal, aby zemedelský referent u oberlandrata na Kladne zajistil evakuaci zemedelského náradí, hospodárského zvírectva a všech zásob. Úkolem policie bylo obstoupit Lidice tak, aby vesnice byla do deseti hodin vecer obklícena s tím, že každý smí do Lidic, ale nikdo z vesnice. Kolem desáté hodiny vecer odjelo z Kladna do Lidic celé osazenstvo gestapa za vedení Hm"alda Wiesmanna. Tam se setkali s dalšími fašistickými vrahy v cele s Geschkem. Jakmile spojky ohlásily, že kruh kolem Lidic je uzavren, dali se na pochod. Hned u prvního vetšího domku rozbili svuj hlavní stan. Sem také privedli starostu obce Hejmu. Násilím ho donutili odevzdat veškerou hotovost a vkladní knížky obce, hotovost a vkladní knížky místní Kampelicky, cenné papíry a veškeré obecní cennosti. Na prahu dne 10. cervna 1942, brzo po pulnoci, shromáždili si vedoucí esesáci pripravené oddíly a oznámili jim: "Vudcuv rozkaz: Lidice budou srovnány se zemí a obyvatelstvo postríleno!" Stopa zachycená dopisem se sice ukázala nesprávná, rekl tehdy Bohme, ale pravdivá je informace, že ve mlýne jsou zbrane. Konfi~enti ji prý dukladne proverili. Ovšem i o tom známe pravdu. Séf kladenského gestapa Harald Wiesmann pri svém procesu priznal, že ony lovecké pušky, "nalezené" ve mlýne, privezlo do Lidic gestapo z Prahy.

"Té noci vracela jsem se domu s nekolika soudruhy z odpolední smeny," vypráví Anna Rohlová, "videli jsme obsazování obce. Zustali jsme stát u hrebeckého krížku a cekali, až nás dojdou cínat. ostatní, abychom se s nimi poradili, jak si máme poStáli jsme mlcky a bezradne naslouchali kriku a hlomození ve vsi. Nikdo nemluvil a na mou otázku, co budeme delat, byla mi dána jednoznacná odpoved: pujdeme do vsi, máme tam ženy a deti, budou potrebovat naší ochrany a pomoci. Nikdo z nás si neuvedomoval, nebo snad nechtel uvedomit, že tato cesta je naší poslední cestou z práce a že již nikdy neuzríme své spolupr~covníky a soudruhy v dole a v huti. Zádný z nás již nesedl na kolo, pešky a mlcky jsme se vydali 10

Lid~ce nicené traskavými náložemi

do obce. Byli jsme privítáni krikem a nadávkami. V obci jsme se rozešli bez pozdravení, což dríve nebylo zvykem, vždyt jsme si navzájem právali dobré noci; ten den jsme však cítili, že práti si dobrou noc by bylo výsmechem. Po mém príchodu domu, asi za dve hodiny, zabušili u nás na okno, a když jsme nešli hned otevrít, vyvrátili dvírka u dvorecka ... Osm gestapáku, plne vyzbrojených, nám prohlíželo dum, všechny obyvatele vzbudili a nezastavili se ani nad dvaapulrocním synkem našeho spolubydlícího. Byl dán rozkaz obléci se, vzít s sebou všechny cenné veci a jídlo asi na tri dny. Uposlechli jsme. Vyšli jsme pred dum, kde již stáli serazeni naši sousedé, muži vpredu, ženy s detmi nekolik kroku za nimi, všichni obstoupeni esesmany, kterí meli pušky pripravené k výstrelu. Po našem príchodu - byli jsme poslední - dal se pruvod na pochod za kriku detí, které nemohly pochopit, co se deje. Došli jsme ke kostelu, tam byl dán príkaz: ženy do školy, muži do Horákova statku! Ve škole již byly shromáždeny skoro všechny ženy a deti z obce."

11

Lidictí muži, pracovití horníci, hutní ci a rolníci, opoušteli své rodiny s vulí nevzdat se násilníkum, nepovolit. Poháneni a s nadávkami byli zavíráni do Horákova sklepa a chlévu. Tady pracovala na svém zlocinném díle skupina nacistu v cele s kladenským gestapákem Felklem. Muž za mužem pricházeli a Felkl chladnokrevne listoval v policejních prihláškách obce, odškrtávál, psal_ poznámky ... Když privádeli triasedmdesátiletého faráre Stemberku, povalili ho na silnici a kopali - sami po zuby ozbrojení - do bezbranného starce. Tak shromáždili gestapáci na Horákove statku 173 lidických mužu, kterí pak byli k ránu popraveni.

Kdo byli a jak žili tito lidictí muži, kterí v onom cervnovém dni padli na rodnou pudu zasaženi nacistickými výstrely? Vetšina z nich byla hutníky, horníky, delníky a zemedelci. Byli mezi nimi zámecníci, tesari a zedníci, soustružníci i úredníci, ucnové nejruznejších remesel. Ctyricet let pracoval horník František Radosta na dole Prago, celý svuj život zasvetil hornické práci Václav Kovarovský, Václav Miiller byl ctyriatricet let poctivým pracovníkem v nedalekých hutích, práve tak jako Václav Hanzlík a další. Václav Cermák pracoval po ctyricet let v zemedelství; mnozí z nich prožili tvrdá léta nejen v práci, ale i v nezamestnanosti, tvrdší o to, že vetšina lidických mužu byla nekolikanásobnými otci, Václav Horník vychovával dokonce osm detí. I ve chvilkách zaslouženého odpocinku venovali se lidictí muži svým kulturním zájmum. Slevac Josef Hanzlík, kovár Václav Ružicka, hutník Karel Himl, horník Bohuslav Straka pestovali se zálibou hudbu, hutník Antonín Lefler rád fotografoval, strojní zámecník Václav Hanzlík rád cestoval - a tím cennejší byla jeho slova o tom, že v Lidicích je prece jen nejlépe. Mladší muži sportovali. Úder nacistu zastihl lidický život v nejruznejších osobních príbezích. Jaroslav Maštalír mel tehdy jen mesíc pred vyucením, den pred tragedií odevzdal Rudolf Suchý své hospodárství synovi, Václav J elínek mel teprve osm mesícu po svatbe, rodina Horešovských mela ctrnáctidenního chlapecka Pavlícka a Miillerovi trímesícního Jiríka. Nejstarším lidickým obcanem byl ctyriaosmdesátiletý Emanuel Kovarovský, který vychoval sedm detí, nejmladšímu

.J osefu

Hroníkovi bylo necelých patnáct let. Patril vlastne i podle stárí do skupiny detí, avšak jeho otec, chteje zmenšit starosti své ženy, zavolal jej pri rozdelování mužu od žen k sobe. Byl popraven spolecne s ostatními muži. Další dva patnáctiletí hoši, Josef Doležal a Josef Nerad, byli sice odvezeni s detmi do Lodže, ale odtamtud pozdeji posláni zpet a v Praze dodatecne popraveni s delníky nocní smeny, ponevadž byli starší o pár desítek dní než patnáct let. Se svými dvema syny spolecne padl také hutník Václav Hanzlík a další. Dva z lidických mužu meli už predtím své zkušenosti s gestapcm. Tak delník Josef Petrák byl hned po príchodu nacistu v roce 1939 sedm týdnu veznen, ridic Ladislav Herman byl v roce 1941 gestapem vyslýchán. Padli muži, kterí se v Lidicích narodili nebo od útlého mládí v obci žili, práve tak jako ti, kterí se do Lidic nastehovali bátce pred tragedií, jako delník Vasil Generalov, který prišel do Lidic teprve v roce 1940, nebo horník Václav Jelínek, který se pristehoval až koncem roku 1941, vlakvedoucí František Cerný v dubnu 1942, Josef Vokoun dokonce v polovine kvetna onoho roku. Mezi zastrelenými lidickými muži byl nalezen neznámý muž, který ješte nebyl zapsán v policejních prihláškách obce; pravdepodobne jde o kocího, který nastoupil v Lidicích službu 9. cervna 1942. Mezi lidickými muži jdoucími na popravu byl i válecný slepec Alois Prynych. Chybeli jedine delníci nocní smeny z 9. na 10. cervna, kterí odešli do práce a se svými rodinami se již nikdy nesešli, protože byli dodatecne pochytáni a zastreleni. ' Horník Bohumil Prikryl nebyl rovnež pri hromadné poprave; den pred katastrofou byl odvezen do kladenské nemocnice s vážnou zlomeninou nohy. Ani on neunikl svému osudu. Sotva vylécen, byl v ríjnu téhož roku nacisty popraven. Když se delník nocní smeny František Pitín dovedelo tom, že nacisté v Lidicích vraždí, ujel do krivoklátských lesu, kde se po tri dny skrýval. Když potkal hajného Cerného, prosil ho, aby mu opatril na potravinové lístky chléb. Hajný však videl na lístkách jméno Lidic a oznámil ho gf'stapu. Gestapo obklícilo les, Pitína chytilo a popravilo v Kobylisích. Horník Jindrich Havelka z Dríne vzpomíná na lidické horníky nocní smeny: "Bylo to 10. cervna 19,1,2,když jsem šel na ranní smenu. Havíri z Hrebce a Buštehradu mne dojeli, slezli s kol a šli se mnou

12 13

pešky. Zacali vyprávet, že se neco deje v Lidicích. Od vecera prý tam rádí nacisté jako na fronte. Videli spoustu aut, která jezdila sem a tam. Všechen dobytek honí do buštehradského velkostatku. Byl jsem celý zdešený, protože jsem vedel, co ty bestie dovedou. Je prý již slyšet strílení, rev dohytka a drubeže, zkrátka je tam velká panika. Došli jsme na šachtu, ale chut k práci nebyla žádná. Náš dul je na vršku. Videli jsme, jak smerem od Lidic se valí kour do oblak. Každý o tom mluvil, dohadovalo se, že prý nicení je kvuli rodinám Horákových a Stríbrných, jejichž clenové jsou za hranicemi, a že prý tam gestapo neco našlo. Mezitím zacalo strídání mužstva. Šli jsme se do koupelny prevléknout a zacali jsme pátrat, kdo je na nocní smene z Lidic. Ze zeme vyjeli ctyri havíri: Václav Kovarovský, Václav Kaiml, Václav Hanf a dvacetiletý Straka. Zpozorovali vzrušení a ptali se, co to znamená. Havíri je odvedli na chodbu. šachty a ukázali jim oblak a koure smerem od Lidic. Vypráveli jsme jim, jak tam nacisté rádí již od 10. hodiny vecer. Všichni jsme na nich videli vnitrní bolest. Varovali jsme je, aby tam nechodili. Mlcky odešli do koupelny. Když se oblékali, Václav Kovarovský rekl: "Není to nic platné, hoši, my tam musíme. Máme tam rodiny, domky, majetky. Jestli nám znicili ženy a deti a domky, tak at znicí taky nás. Jdeme!" Zarosily se nám oci pri loucení s nimi, ale prece jen jsme si myslili, že to snad nebude tak zlé. Vzali kola, ani na ne nesedli a pomalu šli k vrátnici. Tento den byl pro nás hrozný. Slyšeli jsme stále nové a nové zprávy od lidí, kterí jeli na šachtu pro uhlí a museli jet okolo. Když prišli havíri na odpolcdní smenu, ríkali, že v Lidicích všechno strílejí. Lidice už celé horí a ti lotri že vše vozí pryc na autech a vozech, plných pobitých hus, slepic, psu a králíku. To jsme videli ješte vecer, .co toho odtamtud vozili. Vypráveli nám také, jak lidictí delníci šli z nocní smeny a sedli si u buštehradského hrbitova s lidmi, kterí to vše pozorovali a varovali je, aby tam nechodili. Spolecne tam všichni plakali. Trpké bylo loucení, když Václav Kovarovský rekl: "Vezmete si, kamarádi, naše kola na památku, my tam jdeme, at se deje cokoliv!" Za velkého pohnutí a pláce se s námi rozešli a volným krokem šli k Lidicím. Jakmile prišli do pul cesty, pristoupily k nim nacistické stráže a odvádely je dovnitr tohoto pekla. Za nej akou chvíli bylo slyšet salvu výstrelu - a to byl asi konec 14

Zavraždení lidictí muži 10. cervna 1942 na zahrade Horákova statku

našich známých kamarádu-havíru. Byli to hrdinové, nebáli se smrti a šli jí vstríc pres veškeré varování. Myslím, že marne nepadli." Co provedli téže noci gestapáci s ženami a detmi? Lidické ženy byly s rozespalými detmi vehnány do školy. Hned u vchodu jim odebrali gestapáci všechno, co si s sebou jen trochu cenného prinesly. Tady drželi svou zlocinnou stráž fašisté Skalák, Faber a Petrat. Proc tolik nacistických cetníku provázelo skupinky bezbranných žen a detí a proc meli pritom odjišteny pistole? Jedna z lidických žen, Helena Leflerová, vzpomíná: "Asi o 5. hodine ranní vyhnali nás ze školy do pripravených krytých nákladních aut. Deti se držely úzkostlive svých matek a babicky bezmocne plakaly. Nikdy nezapomeneme na poslední pohled na lidickou náves. Na schodišti školy byly rozházené detské perinky a chrastítka, prevrácené detské kocárky, do kterých esesáci kopali, když vydešené matky braly své deti. Po návsi za autokary pobíhali knucící psi. Auta se dala do pohybu 15

a my jsme pod poodkrytou plachtou uvidely muže, stojící na dvore Horákova statku. Videly jsme, jak esesáci vyhazují z oken našich domovu periny a prádlo. A pak nám zmizela naše drahá vesnicka v oblacích prachu vírícího za auty, která nás odvážela. Všechny jsme bezmocne plakaly a jedna z nás vykrikla: "My se asi již nikdy nevrátíme!" . Cesta trvala dvacet minut. Zavezli nás do Kladna, kde nás nahnali do telocvicny reálného gymnasia. Holá podlaha a kousek slámy, to byl náš príbytek. Po trech dnech, které byly vyplneny plácem detí a zoufalou beznadejností matek, prišlo v pátek asi o pul šesté odpoledne do sálu asi padesát esesáku. Jeden z nich prohlásil, že pujdeme do pracovního tábora. Na naši otázku, co je s muži, odpovedel, že ti puj dou rovnež do pracovního tábora. Deti že pujdou s námi, ale že je pošlou zvlášt, aby mely vetší pohodlí. Proto prý my odjedeme napred a deti prijedou za námi. Neverily jsme již nicemu, zklamány první lží. Matky vzaly své deti do nárucí, zoufale odhodlány bránit je svým vlastním telem. Lec bylo tam padesát po zuby ozbrojených esesáku a my, bezmocné, ustrašené, slabé ženy. Pomalu vyvolávali esesáci jména detí, pricházeli a rvali je matkám z nárucí. Až do morku kostí pronikalo volání detí: "Nedej mne, maminko!", "Neplac, maminko, já prijdu ... ". Matka neslyšela, brali jí to jediné a nejdražší, co mela. Klesla do slámy a zoufale plakala. Když docetly jména detí, žádná z nás nemela sílu se zvednout k hrozbe. Víc po pameti a v tupé bolesti došly jsme znovu do autokaru, stojících na dvore gymnasia, které nás dovezly na blízké nádraží, a odtud pak vlakem do koncentracního tábora Ravensbriicku. V Kladne jsme nechaly jen ženy, které mely deti staré jen nekolik týdn~, ale i tyto ženy byly brzy poslány za námi do Ravensbriicku. Zeny ve vysokém stupni tehotenství zustaly rovnež v Praze a ihned po porodu byly jim deti odnaty a ony samy poslány do Ravensbriicku."

Když se pri akci v Lidicích zeptali gestapáka Henze, jak dlouho by trvala evakuace Lidic, odpovedel, že nejméne ctrnáct dní. Bohme se dal pritom do horecného smíchu, který prešel v úsecný rozkaz: "Všechno musí být hotovo behem nekolika málo hodin!" A tak se zrychlene prestehovávaly pod oblohu Lidic zemedel-

Vypálené Lidice

Mk";stroje, rozhlasové prijímace, detské kocárky, periny, skrovII Ý roaj etek poctivých obyvatel této hornické a hutnické obce. Všechny nakradené veci naskládali gestapáciu polní stodoly, která stála na zacátku vesnice. Tam také privedli fašisté kone I krávy a všechen ostatní dobytek. Pozdeji to prevezl nacistický Hpl'ávce OUo na buštehradský statek. Další nacisté vypalovali lidické domky; zacali domem starosty II vak vstávaly plameny od pokraje vesnice se strany od Mako•.ras k jejímu stredu. K. H. Frank se prijel do Lidic trikrát presvedcit na vlastní oci, jak je jeho rozkaz plnen. ' "Po návratu z Berlína 10. cervna 1942 jsem jel do Lidic," priznal sám pri procesu, "abych se na míste presvedcil o vykonání Hitlerova rozkazu. Mohu si vzpomenout; že jsem videl pred sebou vesnici zcela v plamenech, se zrícenými zdmi a že jsem sám ucinil jen nekolik kroku z okraje vesnice dovnitr. Tam mi podal Bohme zprávu o výkonu Hitlerova rózka~u a o exekuci mužu. Vzpomínám si dále, že jsem videl ležet jistý pocet mrtvol za 17

16

-

jedním domem a všiml jsem si nasypaných kopcu hlíny. Za mé prítomnosti došlo k nekolika detonacím, k nimž mi velitel bezpecnostní policie podal vysvetlení, že se patrne dostal ohen do styku s municí nebo sldadištem výbušnin, které nyní explodovaly. Z tohoto duvodu jsem také nešel dále do vsi a nemohu si vzpomenout na nejaký další dojem. V Lidicích jsem se zdržel krátce a odjel zpet do Prahy. Na danou otázku si ješte vzpomínám, že jsem byl krátce nato snad II. cervna 1942 - po druhé v Lidicích s vetším poctem pánu, pri cemž se na míste jednalo o odklizovacích pracích, které mely být vykonány pionýry, a o srovnání vesnice se zemí (ríšskou pracovní službou), nebot Hitleruv rozkaz obsahoval také bod, že vesnice má být srovnána se zemí a zarovnána. Mnohem pozdeji jsem byl v Lidicích po tretí na pozvání generálního pracovního vedoucího, abych se podíval na zarovnávací práce, témer již ukoncené." Než budeme sledovat další prubeh lidické tragedie, podívejme se do výpovedí -.K.-H. Franka o Lidicích z doby jeho vazby u krajského trestního soudu v Praze na Pankráci v roce 1946. Otázka: Jak jste byl úcasten na akci v Lidicích? Odpoved: To byl prímý rozkaz vudcuv, který mi byl hlášen snad velitelem bezpecnostní policie, když jsem se vrátil s obema detmi Heydrichovými z jeho pohrbu v Berlíne. Tam jsem byl prijat vudcem krátce predtím, než proÚktorátní vláda. Vyšetrování prípadu prevzala zvláštní komise z Berlína, která též podávala zprávu. Matne si jen vzpomínám, že mi byl pozdeji promítán v Cernínském paláci úzký film o znicení Lidic. Otázka: Proc jste jel v kritických dnech do Lidic? Odpoved: Zajímal jsem se o to, nebot je to zcela abnormální záležitost, když zmizí s povrchu vesnic~. Na dotaz pripouštím, že jsem tam odjel též ze služební horlivosti, abych se na míste presvedcil, zda byl zvláštní rozkaz Hitleruv vykonán. Otázka: Jakjste pohlížel na to, co se stalo s lidickými obcany? Odpoved: Podle mého mínení to bylo strašlivé jednání: muže zastrelit, ženy do koncentracních táboru a deti odvléci. Otázka: Proc jste tedy neprotestoval? Odpoved: V nacionálne socialistické diktature je protest bezpredmetný, nechce-li clovek ztratit hlavu nebo se dostat do koncentracního tábora. Na svuj omyl jsem prišel teprve po zhroucení tohoto 'režimu. 18

Otázka: Postaral jste se aspon nejak o ženy a deti? Odpoved: Ne, a to ani pozdeji. Snad to byla moje chyba. To I,y lLcmelo stejne smyslu, a když by se s tím prišlo, byl by po.Iohný návrh proste odmítnut. tázka: Ani jako otec detí jste nepomyslel na nevinné ceské doti?

dpoved: Tr~stní akci v Lidicích jsem tehdy považoval sice tvrdou, ale správnou. Byl jsem s tím srozumen, ponevadž jHemvedel, že se v Lidicích skutecne atentátníci a jejich pomoclI{Ciskrývali delší dobu a byli obyvatelstvem chráneni. O osud ~tlll a detí, ani o jiné ukrutnosti jsem se nezajímal, a to ani 1'01.deji,ponevadž to nebylo nutné. Za prvé bylo tempo tak enormní, že jedna událost stíhala ti ruhou, a za druhé bylo nesmyslné stavet se proti vydaným l'o1.kazum nebo intervenovat. V národne socialistickém diktálorském státe koncila každá kritika v koncentracním tábore IIt:bo smrtí pro intervenujícího. Presto, že deti byly v každém I'Hpade nevinné, nepodnikl jsem nic proti tomu z duvodu dríve IIvcdených. Prece jsem však nekdy cítil, že v Lidicích bylo proti dctem postupováno zlocinne. Sloužil jsem Adolfu Hitlerovi a všechny jeho rozkazy jsem hC:l; l"ozmýšlení provádel, i když podobný rozkaz byl z lidského 11Ierítkazlocinem - jako odvlecení lidických detí. 1.11

V archivech nacistického protektora v Pl"aze byl nalezen Hvazek spisu, které se vztahují k heydl"ichiáde. A tam je také originál návrhu první zprávy o zlocinu v Lidicích. Jez ruky gcstapáka Wolfa, který dne 10. cervna 1942 už ve 14-,55hod. podával dálnopisem nacistické policii v Bel"líne žádost, aby tato 1.lnáva z príkazu Frankova a za souhlasu KUl'ta Daluegeho mohla být uverejnena. Berlín pripisuje pak ješte další lži do této zpl"ávy a tak II. cervna 1942 hlásí tisk v nemeckém i ceském vydání tuto zprávu: Praha, dne 10. cervna 1942 (CTK) Úredne se oznamuje: Za pátrání po vrazích SS-obergruppenfiihrera Heydricha byly zjišteny nezvratné dukazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelu, 19

kterí pricházejí v úvahu. Príslušné dukazy byly zjišteny bez pomoci místního obyvatelstva, trebaže na vec bylo dotazováno. Stanovisko k atentátu tímto projevené je zduraznováno ješte dalšími -ciny ríši neprátelskými, jakými jsou na príklad nálezy protistátních tiskovin, skladišt zbraní a munice, illegální vysílacky a neobycejne velkého množství zboží, které podléhá rízenému hospodárství, okolnosti, že v aktivních službách neprátelských v zahranicí jsou obyvatelé jmenované obce. Protože se obyvatelé této vesnice svou cinností a podporou vrahu SS-obergruppenfiihrera Heydricha co nejhrubším zpusobem provinili proti vydaným zákonum, byli dospelí muži zastreleni, ženy dopraveny do koncentracního tábora a deti dány na náležité vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce vymazáno.

Není j~ste treba k temto slovum neco pridávat; sama usvedcují nemecký fašismus a jeho predstavitele u nás za druhé svetové války. Jen jednu otázku sledujeme podrobneji, to jest, zda se v Lidicích skutecne atentátníci a jejich pomocníci skrývali. Z predložených dokumentu vyplývá jednoznacne, že akce proti Lidicím nemela žádného právního podkladu, naopak, že byla provedena proti právu a spravedlnosti. Vždyt první pátrací akce gestapa, která byla provedena v sopvislosti s Lidicemi 3. cervna 1942 na základe dopisu Maruszákové, skoncila sice zatcením adresátky, ale mimo bezvýznamnou korespondenci nebylo nic nalezeno. gestapo priznalo, že mladík, s nímž se Maruszáková seznámila, nebyl podoben nikomu z oznacených pachatelu atentátu. Tím bylo prokázáno, že i v prípade, kdyby onen mladík byl synem Horáku z Lidic, nemohl být on pachatelem atentátu, když Maruszáková, která jej pri schuzkách poznala naprosto bez pochyb, na predloženém fotografickém materiálu jej nepoznala. Vyšetrující gestapáci museli videt, že jejich domnenky o spojitosti Horáka s atentátem se hroutí; avšak tím usilovneji se pustili do dalšího pátrání; odmena na dopadení pachatelu atentátu byla ohromná, 10 milionukorun vypsala nacistická vláda a dalších 10 milionu tak zvaná protektorátní vláda. O výsledku pátrání byla nakonec vydána zpráva, která doznávala, že pátrání nemelo úspechu. Avšak tato skutecnost, která vyjadrovala naprostý nedostatek jakýchkoli i sebemen-

I

Zde stávala obec Lidice (obrázek z kvetna 1945)

dukazu a která tak jasne svedcila o nevine Lidic a jejich ohyvatcl, byla recena jen jaksi na okraji zprávy. Naproti tomu ;\1'1111(1 cást zprávy, která zjištovala domnenky gestapa o spoj iI tlf! I i lidického Horáka s atentátem, byt neprokázané a naopak v Ý povedí Maruszákové naprosto vyvrácené, byla stylisována I IIk, jako by tyto domnenky byly skutecností. Tato vylhaná I prckroucená zpráva byla zaslána do Prahy a pak do Berlína II HLulase pravdepodobne základem pro vypracování akce proti

~Ít;11

I.idicim.

Tcsne pred :l\apocetím akce, odpoledne 9. cervna 194.3, vyšlo viiak najevo, že zde pusobily ješte jiné okolnosti, které do té doby nebyly nikomu známy. Bohme totiž oznámil, že ta vec Hdopisem (mínen dopis zadržený Pálou) a stopa v nem zachy(:cná, to je souvislost lidického Horáka s atentátem, se ukázala IIcsprávnou, ale že prý došlo na gestapo nejaké jiné hlášení, pudle kterého mely být v lidickém mlýne prechovávány zbrane. Konfident gestapa prý tyto veci proveril. Wiesmann sám, ani IIikdo jiný z príslušníku kladenské služebny gestapa, žádné :t.urane v Lidicích nenalezl. 21

20

Zacátkem akce v Lidicích ukazoval však Bohme na pokraji 1~llIdy-.Jorhota inscenov~n ptóces proti atentátníkum na Heydvesnice jakési zbranc, které prý byly nalezeny v lidickém mlý- I 111,11 II pri tomto .procesu ani jednou nepadlo slovo Lidice. nc. Byla to jedna Coltova pistole, nekolik pistolí anglického '/. loh •• všeho plyne nezvratný záver, že celá akce proti LidiVzoru a,nekolik balícku náboju. Tyto zbrane nalezla prý zvlášt- .1111 lIolllcla žádného právního podkladu, že byla provedena na ní komise, která provádela pátrání v Lidicích bez ohledu na za- IlldlltlClbezduvodného podezrení a stala se jen clánkem dloumýšlený zlocin. Mimo to rekl Bohme, že prý byllidický mlynár 1".1,,, Y-otozunacistických zlocinu hromadné vraždy. vyslechnut a udal, že jisté osoby, které u neho byly, tyto zbrane tam asi zanechaly. Vedle zbraní byla ukazována také jakási cerná skrínka, o níž bylo prohlašováno, že je to vysílacka, která "III~lUe se nyní do horících Lidic, kde po odjezdu: K. H. Franbyla v Lidicích nalezena. Nikdo se však, jak protokolárne proI.II "dClI.alBohme hodinovou prestávku, ponevadž v jižní cásti hlásil Wiesmann, neodvážil presvedcit, zda to odpovídá pravde. Vše bylo potom rychle odvezeno do Prahy, jiste proto, aby ,,111'11, která byla v plamenech, nedalo se již nic delat, a severní tento podvod nemohl být odhalen. IIIMIII(;rnohla být ješte zapálena, ponevadž evakuace této cásti 1Il1hyladosud hotova. Behem prestávky byly podávány.snesené A že to byl opravdu podvod, který mel v poslední chvíli podat 1'''I ni viny a pivo. V prvních odpoledních hodinách zapocali tak zvané dukazy proti odsouzené vesnici, to dokazuje neprímo 1IIIIIilitC S evakuací severní cásti obce. Evakuace byla provedena K. H. Frank. Ve zpráve, kterou poslal 29. cervna 1942 Hitlerovi \'III,"i dukladne, témer všechno náradí a upotrebitelné predmedo Berlína a kterou vlastnorucne na peti stranách opravoval, se totiž o Lidicích ríká: "Proti obcím Lidiceu Kladna a Ležáky u Louk, okres Chrudim, byla provedena zvláštní odvetná opatrení. Obyvatelé obou obcí v plném vedomí svého pocínání poskytovali ceským parašutistum - agentum - prístreší a podporu. V obci Ležáky bylo vedení techto parašutistu-agentu a bezdrátové spojení sumísteno Londýnem." Frank tedy píše o bezdrátovém spojení, které bylo umísteno v Ležákách, ale nezminuje se ani slovem o tom, že by nejaká vysílacka byla nalezena v Lidicích. Z toho vyplývá jasný záver, že zpráva o vysílacce nalezené v Lidicích byla podvodem gestapa a zvláštní komise; byla vymyšlena proto, aby v ocích prímých Lidicím. úcastníku na zlocinu zakryla naprostý nedostatek dukazu proti Pokud jde o skladište zbraní a munice, které podle úrední zprávy prý bylo v Lidicích objeveno, vypadá skutecnost také naprosto jinak. Thompsen prinesl Wiesmannovi pri akci v Lidicích na stul jeho pracovny dve spálené lovecké pušky, jeden revolver a v plechovce broky se slovy: "Hier hast du das; das ist das ganze Dreck von Liditz!" (Tu to máš, to je ten celý krám z Lidic). To bylo tedy to celé sldadište zbraní a munice. A ješte jeden dukaz uvedme. Jeto skutecnost, že po dopadení puvodcu atentátu v kostele Karla Boromejského v Praze v Resslove ulici dne 18. cervna 194,2 byl na základe výpovedi zrádce

I y !tyly odvezeny. Asi kekctvrté hodine odpoledne byla evakuace MllOllc;cna a prikroceno vypálení objektu. Vecer vzplály poIlIdllí lidické domy. V (,doucí terezínského gestapa Seidl a velitel Malé pevnosti ,lIlokcl privezli II. cervna do Lidic skupinu triceti židu, aby vyk"pala pro lidické muže hromadný hrob. "Privezli nás nákladním autem, na nemž jsme meli ješte sud flloIol'ovéhovápna, lopaty a krumpáce," vzpomíná Viktor Laš. "Zustavili jsme po delší jízde na nejakém kopci, kde nás prev'l.ldi od našich cetníku "šupáci", tak zvaná Schutzpolizei . ,llIk tak jedeme do kopce, vidíme pred sebou horící vesnici . <Mbocíme do leva, pres dvur, a prijdeme na zahradu, kde byly liLromy, a pokud se pamatuji, byla zde nasázená nejaká zelenina IIl.:bobrambory. Když jsme se priblížili na nekolik kroku, zarazili jflme se - pred námi ležela hromada mrtvol v nepravidelné rade. K nim pristoupil velící dustojník s velitelem terezínského koncentracního tábora Dr Seidlem a ukázal na mrtvolu jednoho velikého silného muže ve svetle modrém nátelníku; Seidl se schnul, vzal mrtvému tmavou dámskou kabelku, vytáhl z ní tlvazek penez a zastrcil si je do náprsní kapsy. Nato vzal Seidl krumpác a naznalil nám asi deset metru vpravo cáru 9 X 12 metru, kde máme vykopat spolecný hrob, hluboký ctyri metry. Urcil nám lhutu do deseti hodin vecer, jinak že uvidíme, co se s námi stane. Tak asi do hloubky pul metru to šlo, meli jsme to za pul hodi-

22 23

ny vykopáno. Ale pak jsme narazili na jíl a práce se zpomalila. Esesáci nás tloukli a my o hladu kopali dále. Do deseti vecer, kdy prišel Seidl, jsme meli vykopán necelý metr. Zastavil práce a dal nás nastoupit. Pak nás rozdelil po ctyrech a poslal do vsil nosit dríví. Pod dohledem "šupáku" jsme museli vylamovat dvere, celé ploty a snášet to na hromadu ke hrobu. Pak se to polilo petrolejem a zapálilo. V zári plamenu, které osvetlovaly mrtvé, jsme museli nasadit tempo a pracovat. Starší a chorí mezi námi už nemohli a na ty se snesly kopance a rány esesáku. Když jsme pres težký terén meli vykopáno asi metr a tri ctvrti, prišel Seidl a ukázal na hranici, která dohorívala. "Musí horet dál," rozkázal, ukázal ke statku a porucil, že na ni musíme snést ty skríne a matrace. Hranice znovu vzplála. Bez jídla a pití jsme delali do 12 hodin v poledne, zatím co místo navštívil gestapák Giinther se suitou a nejaký vysoký chlap, o kterém všichni ríkali, že je to Frank. Bavili se, smáli a uchechtávali pri pohledu na mrtvé, až šel mráz po tele. Bylo asi k poledni, ponevadž gestapáci pobíjeli husy a slepice a varili si je, když prišel Seidl a meril hrob. Byl hluboký presne tri metry. Zatím také prijel vedoucí kladenského gestapa s nejakými chlapy a vykládali si neco. Zaslechli jsme, že tam privezou ty ženské, aby se prý mohly rozloucit s muži. My, kterí jsme meli pohov, jsme cekali, co bude, provedou-li svuj úmysl. Vtom z druhého rohu statku pricházela skupina s rucními filmovacími prístroji, na levé strane kabátu meli modrý kolác s bílým tercem uprostred a chteli filmovat. Ale Seidl je zahnal a dal nám rozkaz k odnášení mrtvol do hrobu. Predtím jsme je museli vyzout na jeho rozkaz - "jenom dobré boty vyzouvejte," rval, "odebrat jim doklady z kapes, všechny peníze, cennosti a cigarety. Kdo neco sebere, bude zastrelen", volal. Váhave jsme šli k rade mrtvol. Témer každý mel balícek jídla. "To jídlo si mužete vzít," nabízel nám Seidl. Ale treba že jsme padali hladem, nikdo nevzal ani sousta. Videl jsem tam pet mladických chlapcu, takrka detí, belovlasého faráre, scvrklého dedecka a strážníka v uniforme. Každý mel kulku v srdci, v hlave a pod bradou prustrel. Pak jsme tam našli spoustu lidí s rozraženou lebkou, s beztvárnou hmotou obliceje, rozkopnutého asi botou, byl tam clovek s prsty visícími z ruky, které byly necím vyrvány, a dokonce asi dva meli ruku vytrženou z kloubu. Ve tvárích všech byla vryta hruza, oci meli vytrešteny. Jednoho jsme odnášeli do hrobu v postoji se 24

"I'jlllýma rukama', jiného privezli ohorelého na koleckách. ,ll'liíkali jsme je a jejich veci dávali na hromadu pred Seidla, I. I "I'ý to pak cpal do pytle. 1)" hrobu, kde stáli dva z naší skupiny, jsme kladli mrtvoly hukmu vedle sebe ve trech radách. Na ne pak byly naházeny d,dM mrtvoly, které se už nevešly do rady. Když jsme kladli pOMleflnído hrobu, všiml jsem si, jak jeden šupák volal na psa \ yjídho opodál a lákal ho k sobe. Pes se však zvedl a plížil se p"y,'í - i nemá tvár se štítila takových vrahu. Nato byl pes " '10 len ranami z revolveru a my ho museli vhodit do hrobu, kam hyl vhozen ješte druhý pes, nalezený pred jedním statkem ve ""Milici,kde už clenové pracovní služby podminovávali kostel " Hkolu. To také už horela budova, pred níž byli muži stríleni. I'lIk jsme meli pohov. K veceru jsme dostali rozkaz rozbít sud II vápnem, rozházet po mrtvých a polít je vodou. Když jsme to d"lllli, zacalo pršet. Seidl nám dal rozkaz k zaházení hrobu, který jsme zahazovali do Úplné tmy. Zbývalo nám naházet ješte asi pul metru, když pfiHclrozkaz nastoupit k odjezdu. V jednom z terezínských aut hyl také odvážen první pár ovcí z Lidic, jichž krome hus a koní ltvlo tam dovezeno 180. 1'0 triceti šesti hodinách strašné práce bez jídla a pití jsme ocljHdeli celí zkrvavení zpet do Terezína." O tretí hodine ranní 13. cervna vyjela do Lidic z Terezína c1I1IHí skupina veznu. Jeden z nich, Rudolf Mautner, lící tento clo/( v Lidicích takto: "Projíždíme Buštehradem silnicí na Prahu. Tu již potkáváme plllo naložená auta. Nábytek, šicí stroje, hospodárské náradí, di'íl,.,kékocárky, auto za autem. Silnice je obsazena cetníky. Prijí~díme po svahu do obce Lidice. Silnice je preplnena nenávidelIýllli stejnokroji. K vozu pristupuje skupina esesáku a vede 1I('1ido zahrady mezi stodolu a obytné stavení. Ticho prerušují jI'/( výbuchy a strelné rány. Malé domky lemují okraj jámy, která byla hrobem neštastlI.ých obetí. Pred námi stena stodoly, cástecne vyhorelé. Snad d6št zatím zamezil jazykum plamenu dokonat dílo zkázy. Obytná budova je dosud neporušena. Za námi stojí vyhorelý dum. Zdá se, že nový, snad nebyl ješte a'ni obydlen. Je prázdný, steny ožehnuty ohnem a dýmem. Kolem zeleninová zahrada, která koncí u silnice, vlevo lány polí. Matrace, otomany a slamníky jsou nanošeny ke zdi. Celá plocha je poseta nábojnicemi z vojenských pistolí. 25

Rozkaz: srovnat jámu se zemí. Chápeme se náradí. Nekterí rozdelávají ohen a pálí krví potrísnené matrace. Puda kolem nás je potrísnena krví. Esesáci odcházejí a zustáváme s cetníkem . Mám možnost rozhlédnout se opatrne po okolí. Stranou leží trakar, jakého se užívá na vožení hnoje. Je plný krve, vyhrezlých mozku, roztríštených kostí a vnitrností. N a dvou místech díry - známé stopy podstavce, trojhránku pro lehký kulomet. Na prostranství nábojnice z pušek a kulometu. Kolem dokola, kam pohlédneš, láhve po všech možných lihovinách, rum, konak, ruzné likéry, víno - dále rozházené brýle, potravinové lístky, knoflíky, cepice. Prichází esesák W ostrel a prochází se zahradou mezi zeleninou. Rehácek prináší odkudsi láhve s pivem. Dostávám rozkaz vykopat jámu a pohrbít vše, có zbylo po mrtvých. Chápu se práce sám, chci ušetrit hochum hruznou podívanou. Snáším všechny ostatky ubohých. Nalézám cepici s témer uríznutým celem - kosti a mozek - práce kulometu. Dam rozházené mozky, další kosti, rozházené vnitrnosti, streva. Opatrne kladu do jámy krev - krev našich ceských lidí. Ceská krev do ceské pudy. Dále jízdenky, knoflíky, manžety, brýle, sokolský prukaz, tužky atd. Cetník, který nás hlídá, stojí u zdi obytného stavení a dívá se ztrnulým zrakem kamsi do dálky. Mezi stodolou a domem statku stojí detský vozík, hracka. Prichází šofér Rehácek a nakládá jej na vuz. Mohu si vzít ze sklepa jídlo. Mám však být opatrný, bydlili zde zlí lidé a není vylouceno, že veci jsou otrávené ... Jsem tedy opatrný a odmítám nejen za sebe, ale i za ostatní. Esesák W ostrel se prochází po zahrade a merí nás kradmo svým pohledem. Jen krátce rve své pobídky. Nezrídka pricházejí ~iní esesáci a clenové nemecké pracovní služby, šupo a SAmanI. Ticho preruší silná rána. Kostel a ostatní domy jsou zavaleny dýmem. Vež kostela má být vyhozena do povetrí. Pomalu se kour rozptyluje - vež vzdoruje. Esesákum se zdá být dlouhá chvíle. Strílejí tedy holuby, kterí, jako by tušili osud, poletují divoce sem a tam. Vytí psu, zasažených asi kulkami pistolí, ozývá se zoufale. Smích a radostné výkriky jsou ohlasem. Pánové se dobre baví, jak se zdá. Nový výbuch, vítr nese prach a kour až k nám. Vež však vzdoruje i nadále a stojí, i když odjíždíme. 26

I'Ollllllu se koncí práce - hrob je vyrovnán. Jen suchá hlína 11/1~,III1(~lIje místo posledního odpocinku neštastníku. NIlIi\Úme železný kríž - snad visel nekde na stene lidické .IollliÍ(:nosti. Položili jsme jej rovnež do hrobu. 1.111 lm doléhají již rány i z jiných míst, kour se valí ze všech "11'1111, plameny šlehají k nebesum. Rachot padajících stropu II I'llídch se strech, prach po spálenine a benzinu - z nevelké 1,t..I(donostidoléhá k nám krik a rozkazy. To pracovní služba 1'''"iÍ ~Jvé dílo zkázy. Spoušt na všech stranách." K I'ome dvou oddílu pracovní služby RAD byla již v té dobe ',/IIH1"-eJl3 v Lidicích rota nemeckých zákopníku, jak o tom svedcí WinHrnannova zpráva, a konecne i oddíly SS, cemuž nasvedcuje I'liÍlI lIa vyhlazení obce, který se zachoval.

Vlafltní akce v Lidicích byla pro kladenské gestapo skoncena 011111 I L. cervna 1942, kdy se dostavil do Lidic opet K. H. Frank II vydul další disposice. Oznámil, ž~ do Lidic prijede ženijní vojHko a oddíly nacistické pracovní služby, které provedou I'ovll{iní Lidic se zemí. Pritom prohlásil, že srovnání musí být pl'Ovodcno do šesti mesícu tak, aby pluh mohl brázdit lidickou pl(di.

,,1'0 rozmluve s panem generálním pracovním vedoucím ComIlIiohauem mám na Vás, velevážený pane ríšský pracovní ve-. d,,"eí, prosbu, abyste mi dal k temto pracím k disposici dva oddíly RAD z protektorátu," psal K. H. Frank. "Odstraiíování obce je politickým opatrením prvního rádu, lIohot stavím ceskému obyvatelstvu jednoznacne pred oci, že j'IHt) nchodlá nechat vzniknout za, žádných okolností hnízda odporu ani v nejvzdálenejších koutech protektorátu. Toto opatrení zapusobilo na ceské obyvatelstvo odpovídají01 ln zpusobem. Trvání úcinku predpokládá, že obec skutecne I,"de srovnána se zemí. Pokud jde o využití majetku a pudy obce, je plánována premena v ornou pudu, která bude pridelena priléhajícímu státnímu statku, který je pod nemeckým vedením."

Nacisté si zhotovili dokonce plánek, který se jim nepodarilo v.~as znicit a který ukazuje, které složky techto pracovních "ddílÚ se o zlocinúé znicení Lidic co nejvíce zasloužily. Dne 27

dl ••pdlVO vlastnické pro nemeckou ríši - zastoupenou ríšským 18. cervna je v techto aktech nacistu záznam o tom, že se zacal s odstranováním lidického rumište. 11111 I I
28

29

LIDICKÉ

11101v Praze na Karlove námestí. Byly pokrteny nemeckými IIIIíllYa zapsány pod nemeckými jmény v matrice. Dcera \ 1111 YKohlíckové, která se narodila jako první lidický pohrobek ,111(\ J.9. cervna 1942, dostala falešné nemecké jméno Caroll Anna II '""mrela 1. zárí 1942. Chlapec Marie Hanžlové, který se narodil '~r.,cervna 1942, dostal jméno Marius Viktor a zemrel 20. zárí

DETI

1 '111,2,"

Dva dny a tri noci byly ženy v Kladne s detmi. Prišli za nim' znovu gestapáci z Kladna, porídili si presný popis detí, barv ocí, vlasu, tvar hlavicek. Teprve tretí den dovolili esesáci žená deti umýt. Vyzvídali, zda mají lidické ženy príbuzné v cizine zvlášte v Nemecku, a zdali hovorí nemecky. Dali si rovnež predložit policejní prihlášky, podle kterých zjištovali, kolik clenu má jednotlivá lidická rodina, aby nikdo nemohl uniknout. Nejtežší chvíle nastala pro ženy v okamžiku, kdy je oddelili od detí. Budou prý odvezeny do pracovního tábora v Nemecku, kam odjedou vlakem, a deti za nimi pohodlneji autokarem. Vyvolávali deti podle abecedy, nejprve chlapce a pak devcata, Když matky nechtely vydat své deti, zacali esesáci strílet do vzduchu. Harald Wiesmann pritom prohlásil, žc zastrelí každého, kdo bude klást odpor. Násilím pak vyrvali placícím matkám jejich deti a odvedli je. Nejmladší lidické deti, jimž ješte nebylo více než 12 mesícu, byly odvezeny sanitním autem do nemocnice v Krci. Nejmladšímu z nich, Pavlu Horešovskému, bylo tehdy ctrnáct dní. Jejich matky byly odvezeny pozdeji rovnež do Ravensbriicku. Ze sedmi detí, o nichž vyprávíme, se šest dožilo svobodného života; zemrel František Cerný. V gymnasiu na Kladne zustaly ctyri tehotné ženy, které byly pak odvezeny do kladenského gestapa, odkud byly prevezeny do kladenské nemocnice. "Upilovali nám kliky od oken", vzpomíná Marie Miillerová, "dvere byly zamceny, v chodbe u dverí se strídaly stráže. Po ctyrech dnech nás odvezli do Prahy- Vinohrad, do ústavu v Dykove ulici. Tam jsme ležely v místnostech po dvou. zde jsme byly hlídány, a to protektorátními cetníky. První rodily Anna Kohlícková a Marie Hanžlová. Za tri mesíce pro ne prijelo gestapo. Rekli jim, aby si deti vz~aly s sebou, ale už v kancelári tohoto ústavu jim je odebrali. Zeny byly poslány do Terezína, a odtud rovnež do Ravensbriicku. Deti byly umísteny v nemoc-

I

30

Y.ofiiPeškové se narodilo devce 25. zárí 1942, dostalo jméno I,:,'ika Graf a zemrelo 2. cervna 1943. Marii Miillerové se narodilo devcátko 5. zárí 1942. Na leukopll'Htuna rucce mclo napsáno jméno Antonie Dressler. Reditelka 1I1111dskéškoly na Zbraslavi Ptácková, která si je pozdeji vzala vychování, dala mu jméno Jana. Po osvobození na výzvy I'""hlase uvedla lucská nemocnice, kam Jana Miillerová jako "c1i'IÚ z techto ctyr lidických pohrobku byla pozdeji prevezena. lllk 1. kvetna 1946 bylo devcátko vráceno matce. '/. koncentracního tábora Ravensbriicku byly poslány do 111'11I.y do téhož ústavu pozdeji Anna Straková a Anna Korecká. IIno•.a Anny Strakové, která se narodila 5. prosince 1942, dostala IlliÍllOMartha Egger a zemrela 2. brezna 1943. Anne Korecké ~" nurodil 11. prosince 1942 chlapecek a dostal jméno Georg 1111

ll,'n:nc.

Deti starší jednoho roku byly odvezeny dvema autobusy do I,llvosic a odtud dále do Lodže v Polsku. Dcti predcházel do tábora v Lodži telegram tohoto znení: "Na vyšší rozkaz byla po atentátu na Heydrichavyhlazena obec Lidice. Mužské obyvatelstvo bylo zastreleno, ženy odvezeny do koncentracního tábora na doživotí. Deti byly prezkoumány, zdali jsou schopny, ci ne. Neschopné budou odevzdány vám a mají být pres váš polský tábor poslány dál. Nejaká zvláštní péce není žádoucí. Fischer."

Dcti byly však, patrne dodatecne, v rozporu s uvedenou v.p•.Úvou znovu zkoumány a po výberu rozdeleny na dve skuPIIlY· První skupina byla utvorena z detí odpovídajících tak zvalIúmu nordickému typu. Do druhé skupiny byly zarazeny ostatliL Tento výber provádel esesák WaIter Robert Dongus, vedoucí ••Husse- und Siedlungsamtu" v Lodži. Vybral k ponemcení lochto devet lidických detí: Marii Doležalovou (nar. 1932), 31

Emilii Frejovou (nar. 1934), Annu Hanfovou (nar. 1931), Marii Hanfovou (nar. 1930), Váslava Hanfa (nar. 1934.), Evu Kubíkovou (nar. 1937), Hanu Spotovou (nar. 1940), Veru Vokatou (nar; 1935) aVácla:va Zelenku (nar. 1938). Tyto deti byly umísteny se svolením vedoucího Jugendamtu v Poznani Dr Bartelse v Puszykowku u Poznane a. podle nemeckého spisu, který byl zajišten, byly prideleny do nemeckých rodin v ruzných krajích Nemecka .. Tak na príldad Marie Doležalová byla dána rodine Alfreda §chiillera, dríve obchodníka s obrazy, bytem v Poznani. Hana Spotová byla v rodine Paula Wernera, Václav Zdenka v detském domove, jehož adresa znela Alpenland, Oberweis, Oherdonau. Marie Hanfová, které bylo tehdy 12 let, vzpomíná na tuto dobu, zvlášte na chvíli, kdy prišel za nimi esesák a vybral ji, Vokatou a Frejovou a konecne i její sestru Annu na transport. "Dala jsem se do pláce zoufalstvím, protože tam zustával sám muj šestiletý bratrícek. Nakonec s námi bratr prece jen odjel do detského koncentracního tábora v Puszykowku. Zde jsme musely chodit denne do nemecké školy, kam nás doprovázely dozorkyne. Tak to trvalo asi rok. Potom nás zase zacali vybírat: mou sestru si vzala za vlastní zamestriankyne tohoto tábora, Nemka Elisabeth Straussová. Já jsem byla prodána za 50 marek do nemecké rodiny Richteru v Dessau, kde jsem byla až do roku 1945. Tam jsem zacala chodit do nemecké školy jako Margaret Richter. Když jsem vychodila školu, zacala jsem se ucit modistkou. V ríjnu 1945 vstoupili do obchodu dva lidé, kterí meli na klope ceskosJovenskou trikoloru. Byly to dve lidické ženy, Anna Drdová-Zidová a Jarmila Nová, které jsem ihned poznala. Zacaly na mne mluvit cesky, ale já už jsem cesky skoro zapomnela. Dohodly jsme se rychle - netrvalo ani hodinu a vracela jsem se do vlasti." Rovnež Anna Hanfová, která se dostala do rodiny Elisabeth Straussové, zustala v této rodine až do roku 1945. V této rodine jí rekli, že je z Lidic hledána, a sami ji poslali dómu. V Decíne se vyptávala na cestu a pritom cirou náhodou potkala své príbuzné, kterí se do Decína mezitím pristehovali a Anicku naráz poznali. Vašícek Hanf zustal v Puszykowku. Když Elisabeth Straussová videla, že je úplne sám, vzala ho také s Anickou do rodiny. Zustal tam pul roku. Nechtel chodit do nemecké školy, nechtel se ucit nemecky. Dostal výprask a byl poslán znovu do lágru. 32

Území býv. koncentracního tábora v Chelmnu, kde bylo plynem zavraždeno 82 lidických detí

V tomto tábore bylo 42 chlapcu. Když jednou jeden devítiletý chlapec cosi provedl, privedli esesáci všechny ostatní chlapce na velkou zahradu a tam jej popravili. Tak Vašek dostal vyhružku od esesáku, že se mu povede práve tak, nebude-li poslouchat. "Tehdy jsem ješte plne nechápal, co se se mnou deje, ale ,cítil jsem v sobe odpor a nenávist k fašistickým okupantum," vypráví Václav Hanf, dnes už ženatý, otec dvou detí. "Nejvetší strádání mého mládí nastalo v dobe, kdy jsem byl zarazen do Hitlerovy mládeže. Chteli ze mne mít vraha, který by nicil a zabíjel jako oni nevinné lidi. Nacisté chteli ze mne vychovat takového zlocince, jako byli oni, chteli, abych zapomnel na svou vlast a na svuj národ. Byl jsem prinucen, abych cvicil jakovclen Hitlerjugend, ale nemohli ve mne zlomit vedomí, že jsem Cech. Toto smutné období mého života skoncilo vítezstvím Sovetské armády nad fašistickým Nemeckem. Jí vdecím za to, že jsem se mohl vrátit do vlasti." Vere Vokaté bylo sedm let, když byla z Puszykowky prevezena do kláštera v Bliitenau, odkud si ji vzala rodina Alberta Melnika do jedné vesnice v okrese Mohylno. Byla to zemedelská rodina, která tam mela zabrán statek. Ztratilo se jméno Very

Vokaté. j menov ala se Vera Melnik. Když se zacala blíží t Sovetská armáda, evakuovala s celou rodinou, ješte v Polsku však je Sovetská armáda dostihla. Témer pul roku žila dále ve vesnici, na jejíž jméno si už nevzpomíná. Cesky vubec neumela, pamatovala si pouze své jméno a jméno Lidic. Asi v ríjnu 1946 za ní prišel jakýsi dustojník, který se také informovalo rodine, ve které žila. Prohlásil, že je Verou Vokatou z Lidic a že pojede ihned do Ceskoslovenska. Pres Enderode se dostala nakonec domu, do Kladna, 22. ríjna 194,6. Neumela už vubec cesky, a tak si celou cestu ve vlaku opakovala jedinou vetu, kterou ji naucili: "Milá maminko, už mne tady máš!" Jako ostatní lidické ženy h:ydlila i její matka v té dobe v Kládne. Když vystovpila z auta, nahrnuly se k ní yšechny navrátivší se lidické ženy, šla z náruce do náruce, "až jsem poznala", vypráví Vera Vokatá, "že moje maminka klecí u mých nohou a bezmocne pláce. A tehdy jsem pronesla jedinou ceskou vetu, kterou jsem znala: ,Milá maminko, už mne tady máš!' ,. Hane Špotové byly dva roky, když ji nacisté vytrhli z matciny náruce. Byla rovnež dána do nemecké rodiny, za rok však ji gestapo rodine odebralo a umístilo v jiné rodine. Po petiletém odloucení se vl'átila aspon k mamince, která se po tríletém veznení v Ravensbriicku rovnež vrátila. Tak všech techto devet detí, které mely být ponemceny, sice prežily válku v nemeckých rodinách, avšak opsaly svými mladými životy neuveritelne kruté dráhy štvancu.

Tato slova psala dne 30. cervna 1942 Vera Honzíková. Macnka Hocková poslala tento dopis: "Drazí prátelé, predem srdecný pozdrav z Polska zasílá Míla a Maruš. Pro-sili bychom vás o nejaké šatstvo, nebot máme jen to, co máme, na sobe. A hlavne neco k jídlu. A nejakou tu korunu (nemeckou). Nevíte neco o rodicích, nebot jsme zvlášt? Zašlete, to co nejdríve, nebot nevíme, jak dlouho na tomto míste setrváme. S pozdravem Míla a Maruška." Další detským písmem píší do Unhošte: "Milá teto, jsme zde sami, bez tatínka a bez maminky, jsme jen v jednech šatech, a próto vás prosíme, zdali byste nám neco neposlali. Nejaké staré strevíce a kousek chleba, nebo nejakou buchtu. Vše rádi prijmeme ... S pozdravem Eva, Ema a Venda." A další lístky s podobným obsahem: "Milení,

Málo památek se nám zachovalo po osudech lidických detí v Lodži; jen nekolik lístku, které psaly príbuzným. Cleme na ,nich slova, která jsou nejstrašlivejší obžalobou, jež kdy muže být vznesena: žalobou vraždených detí. "Milí prátelé, prijmete ode mne srdecný pozdrav a vzpomínku na vás. Béda a Zdenek, strýcek a teta, nevím, kde jsou, asi jsou nekde na práci. Všechny deti jsou v Polsku. Je zde porád zima. Karel vzpomíná na Vlastu, co delá a jak se má. Stýská se nám po Lidicích. Ráno a vecer dostáváme chléb s vitelem, v poledne polévku. Doufám, že se zase shledáme. S pozdravem Vera a Karel." 34

srdecne vás pozdravujeme a vzpomínáme na vás. Nepsali vám tatínek nebo maminka ? Jestli vám psali, tak nám napište jejich adresu. Zašlete nám nejaké korespondencní lístky a neco k jídlu, nebot zde dostáváme málo jídla. Odepište nám, co je s Lidicemi? Pošlete neco, co dlouho vydrží. Jsme tu všechny deti z vesnice. Nevíme, kde jsou rodice. Pošlete nám také nejaké šaty a obutí. Hlavne, jestli byste mohli, alespon kus chleba. Pošlete všechno, co mužete, my to upotrebíme. Srdecne vás zdraví Maruška, Anicka a Vašek Hanfovi." Z detí, které lístky psaly, se zachránily jen tri poslední. OstatIII udusil smrtící plyn v koncentracním tábore Chelmnu.

LI

Dle KÉŽ E N Y

v týž den, kdy lidické deti procházely vyhlazovacím' táborem v Lodži, vstupovaly lidické. ženy do nacistického koncentracního tábora Ravenspriicku. Ravensbriick byl nejvetším nacistickým koncentracním táborem pro ženy. K táboru patrilo 11 menších pobocných táboru v Meldenburském kraji. V Ravensbriicku bylo umuceno nebo zemrelo strádáním, vysilující prací a nemocemi 92 000 žen, príslušnic 18 národu. Z pocátku byly ženy vezneny spolecne, pozdeji byly rozdeleny podle národností. Veznené ženy byly nuceny k otrocké práci uvnitr tábora, nebo byly vedením tábora pronajímány kapitalistickým koncernum, zejména firme Siemens, kde byly ženy surove a bezohledne vykoristovány pri dvanáctihodinové denní práci. Stejne jako v mužských táborech, byly i v Ravensbriicku veznené ženy naprosto nedostatecne stravovány a podrobeny fysickým trestÚm. Celé bloky byly trestány odnetím stravy na radu dní a castv tohoto trestu bylo užíváno pred svátky, aby vedení tábora ušetrilo na strave. Lékarské ošetrení bylo nedostatecné, nemocné ženy nebyly mnohdy prijímány do ošetrení, nedostávaly potrebné léky a v mnoha prípadech byly vraždeny injekcemi luminálu nebo evipanu, nebo byly posílány na transporty smrti do Osvetimi a jiných vyhlazovacích táboru. Skupiny žen, predevším polských príslušnic, byly v tomto tábore podrobovány zlocinným lékarským pokusum: zdl~avé ženy byly umele infikovány kostní tuberkulosou a podobne. Cást techto žen po velkém utrpení zemrela. Ty, které zustaly na živu, byly po skoncení pokusu urceny k poprave. Nekterým se však podarilo se zachránit. V prubehu války byl koncentracní tábor preplnen a tím se ješte zhoršily hygienické a životní podmínky. Na dvou lužkách spaly ctyri vezenkyne v denní i nocní smene. Byl nedostatek jídla i vody na mytí. Mezi ženami se šírily vši a nemoci z hladu a necistoty. Pres tyto strašné podmínky se snažily veznené ženy 36

Nemocnice v koncentracním tábore Ravensbrucku, v nemž byly vezneny lidické ženy (foto po osvobození).

vlldorovat nacistickému teroru. Je známo mnoho príldadu neohroženosti a projevu mezinárodní solidarity, kdy bylo sta žen IIllchráneno od plynových komor a transportu smrti. Odpor žen .,rganisovalo podzemní vedení, jehož iniciátorkou byla také .Jožka Jaburková, která byla v r. 1942 umucena. Ravensbriick mel uzavrít osudy lidických žen. Už vstup do túbora byl velikým rozcarováním. Ženy poznaly, že nacisté jim I':lLOVU lhali, když slibovali, že jedou z Kladna do pracovního túbora. Na nádvorí tábora byly serazeny do petistupu a pak vyvolávány jmény. Za jakého ovzduší se to delo, dosvedcuje Marie Zelenková: "Když se moje maminka shýbla, aby si vytáhla spadlou puncochu, priskocila k ní dozorkyne a zacala ji mlátit klackem. Pak Hás zahnali do tak zvaného badu, kde. jsme se musely svléci li dozorkyne nám ostríhaly vlasy do hola. Esesáci stáli kolem nás a tropili si hrubé a sprosté žerty z našich starých žen, z našich maminek." Nikdy lidické ženy nezapomenou na první noc, kdy po dva37

,náctihodinové práci zaslechly zurivý krik esesmana. Jedna ze starých lidických žen držela v ruce kousek novinového papíru. Protože hylo prísne zakázáno císt i nemecké noviny, esesman zacal do ní kopat. Nevedela, co se deje. Helena Leflerová vzpomíná: "Stále nám hudou znít v uších dunivé rány do zad staré ženy, kterou jsme znaly jako matku trí detí. Omdlela, hyla vynesena ven a polita studenou vodou." Lidické ženy hyly šest nedel isolovány na zvláštním. hloku. Potom je vyhírali na práci. Po tri mesíce pracovaly na nocních smenách na zpracování koží: ze stovky malých kousícku ruzné špinavé kuže hylo nutno ušít rucne celou vložku do vojenského kahátu za jednu smenu. Ráno pak stály povestný apel, potom celou hodinu pochod lágrem z trestu a teprve pak dostaly tl"Ochu špinavé melty a mohly jít spat. Když hyly kuže zpracovány, hyly lidické ženy rozdeleny do jednotlivých pracovních komand. Pracovaly na nádraží, stavely ~oleje, silnice, pracovaly v tkalcovne, kde za jednu smenu hylo nutno utkat 25 metru látky. Lidické ženy nepracovaly jen prímo v hlavním táhore Ravenshriicku, nýbrž i na jiných pracovních komandech, v Brandenburgu, Gl'unnehergu, EidelsHidtu a v dalších míste-::h.Pracovaly v továrnách na munici, v leteckém prumyslu, u Siemense zhotovovaly potenciometry do ponorek, pracovaly na šití vczenských šatu, kdy skupina musela ušít 180 kompletních vezenských uniforem za smenu, hyly vyhírány na težké vysilující práce. Nejen vysilující práce - celý život hyl pro lidické ženy nej~ težším utrpením. Helena Leflerová si zapsala v Ravenshriicku: "Studený písek u nohy zebe, do tela prechází chlad, vydržím, jen nevidet, matko, tebe, a tvé šediny zimou se trást. Kde muži jsou, tam srdce našeho je pul, kde deti - tam jsme my celé. Bože dobrý, nám je opatruj a vrat nám je brzy zdravé. Aby - až se zase navrátíme, mohly jsme v Lidicích spokojene žít A nejsou-li, my si je postavíme Lidice byly a musí být! 38

A pravím ti, Jene Nerudo, že každý z nás je dnes z kremene, proto celý národ z kvádru být musí! Na dnešek nikdo z nás nezapomene, o nem s nimi povíme si!"

Deti, které se narodily uvezneným ženám, hyly ihned po naf'ození zahíjeny. Lidická žena Františka Hroníková podává tom svedectví: "Po znicení Lidic jsem prišla do Ravenshriicku v jiném s.tavu. Dne 28. ríjna 194.2 jsem musela jít do l'evíru, ac jsem se tam MLrašnehála jít. Prišla jsem tam asi v 10 hodin vecer, když jsem již mela velké holesti. Byla jsem hrozne prijata. V pul dvanácté MI;mne narodil chlapecek. Nikdo pri tom nehyl. Zato ihned po narození decka prišla ke mne esesacka a díte mi vzala, zahalila je do prosteradla a vyskocila s placícím dítetem oknem ven. V druhém revíru detátko zahili, jako zahíjeli všechny práve narozené deti. Zároven s esesackou prišly do místnosti ješte dve jiné, které me strašlive zhily za to, že jsem prišla do revíru pozde vc~er, a za druhé, že jsem porodila v místnosti, kde se spalo. Zeny, které práve porodily, zavírali do malé místnustky, kde byly ponechány svému osudu. Po porodu na mne ihned esesacky otevrely dokorán okno a v této treskuté zime jsem musela vy(Iržet až do rána. Druhý den jsem poprosila o mísu, hyla jsem :t.novu zhita, rekli mi však, že to musím vydržet. V poledne jHemdostala k ohedu krmnou repu; pres to, že jsem mela velký hlad, nemohla jsem pozrít ani sousta. Byla tam také má dcera, která mi vyprosila v kuchyni dva hramhory a prinesla mi je. V revíru jsem hyla asi týden, potom jsem šla zpet na hlok, protože jsme tam hyly hrozne hity. Za I:Lrnáct dní jsem šla zase pracovat. Pozdeji jsem se dostala do municní továrny v Griinnehergu, hyla jsem vyhrána do transportu a prišla do solných dolu v Bendorfu. Tam jsme spaly na holé cementové dlažhe pri únorové zime." Jiné lidické žene, Lihuši Zhrojkové, zpusohili esesáci umelý potrat v peti mesících tehotenství~ Pres strašné holesti se však prece jen uzdIavila, prežila Ravenshruck, je provdána a má už dve další deti. Jak vzpomíná Ružena Krásová a Marie Zelenková, hylo v hreznu 1943 provádeno v Ravenshriicku veliké odvšivování, 41

39

kdy ženy musely stát nahé a bosé celé hodiny venku na mrazu. Není divu, že nekteré ženy dostaly tenkrát zápal plic, esesáci však neuznávali potrebu nemocnicního ošetrení. V únoru 1944 odešel transport smrti do Osvetimi, ve kterém byly zarazeny staré lidické ženy, neschopné práce. Za tohoto transportu vyhazovali esesáci z vlaku zemrelé a vyhodili také nemocnou Anežku Bradovou, která zmrzla ve snehu. Po príjezdu do Osvetimi klesla únavou Marie Stríbrná pred tak zvaným badem, esesáci ji odhodili mezi hromadu mrtvol ješte živou a posypali chlorovým vápnem. Za chvíli se však Marie Stríbrná probrala z mdloby a podarilo se jí vcas utéci. Prišla však v Osvetimi presto o život, stejne jako další lidické ženy. Pro všechny tyto události, které lidické ženy prožívaly, bylo potrebí nesmírne mnoho telesných i duševních sil. Pri tom mnohé z nich hledaly vysvetlení na otázku, jak muže být clovek schopen takových zlocinu. Po celé tri roky, ríká Ružena Petráková, které jsme strávily v koncentracním tábore, jsme na tuto otázku dostáyaly odpoved. Byl to fašismus, jehož pravou tvár jsme denne potkávaly. Surové zacházení s lidmi, vraždy, krev, kupy mrtvých pred kremacními pecemi a plynové komory, to byl fašismus. Proto si také prubehem doby v koncentracním tábore dovedly ženy už odpovedet i na otázky, ke kterým neznaly dríve odpovedi. Pochopily, že zlocin hromadné vraždy, který byl spáchán v Lidicích, byl veden nacisty jako úder do delnického Kladenska, který mel zastrašit a srazit. Po príjezdu do koncentracního tábora mohly psát lidické ženy domu svou adresu. Každý mesíc mely jeden dopis v nemecké reci napsat a jeden obdržet. Byly to zoufalé dny beznadeje, kdy dostávaly od svých príbuzných dopisy, kde nebylo ani nejmenší zmínky o tom, co toužily znát. Asi po pul roce prišla zpráva, že lidické domovy jsou zniceny. Nejvíce, pochopitelne, bolely vzpomínky na nejbližší. Cešky, které prišly do koncentracního tábora po nás, ríká Helena Leflerová, na naše naléhavé otázky, co se stalo s našimi muži a detmi, prozradily nám úrední nemeckou zprávu, že naši muži byli zastreleni a deti dány do nemeckých rodin na vychování. Tri lidické ženy zešílely. My .ostatní jsme byly jaty hruzou o jejich osud, nebot šílené ženy v Ravensbriicku byly odsouzeny zemrít hladem a žízní v tmavé komore. Proto jsme se navzájem konejšily, více se k sobe semkly, dávaly jsme jedna druhé sílu a nadeji, že to není pravda. Znaly jsme nacisty, že lžou, a verily 40

Tyto kameny jsou svedky tragické smrti 173 lidických hrdinu

jsme, že se shledáme; že muži jsou snad také v koncentracním tábore a že naše deti nalezneme, až se vrátíme. Nadeje je to poslední, co v cloveku umírá. U nás jenom nadeje nám dala sílu vydržet, protože predstava príštího setkání s našimi drahými nás znovu a znovu povzbuzovala a zbavovala tíhy zoufalství a beznadeje. Proto také, když v zime 1943-1944 byly provádeny selekce, kdy každá žena musela projít kolem lékare, jenž pohybem ruky oznacil ženy, urcené k zplynování, ozývaly se z úst casto výkriky: Pozdravujte naše drahé ženy a muže, kdybychom se nevTátily! - Vetšina techto žen se nevrátila, byl to tedy jejich poslední pozdrav.

Nejhroznejším místem ravensbriického tábora byl tak zvaný jugendlágr asi pet set metru od mužského tábora. Tento tábor byl puvodne postaven výhradne pro mladistvé dívky do 16 let, které se provinily nejruznejšími zpusoby proti nemeckým zákonum. Našly se zde dívky, které se dopustily ruzných krádeží, zvrhlostí, jejich rodice byli zatceni a dívky byly dány do jugendlágru na prevychování. Jugendlágr byl obsazen dríve než ženský 41

tábor. Byl postaven v lese v roce 1939. Po príchodu prvních mužských veznu do Ravensbriicku byl postupne rozširován. Svou smutnou úlohu cekárny na smrt sehrál jugendlágr hlavne od podzimu roku 1944" kdy u Fiirstenberského jezera zacala fungovat plynová komora. Jugendlágrem prošly témer všechny ženy, které byly poslány do plynu. Prošlo jím tisíce žen z ruzných koncentracních táboru k jaru 1945, zejména z Osvetimi, a, sta oa sta" mužu tesne pred evakuací všech ravensbriických taboru. Na podzim v roce 1944 byla u jezera z baráku za krematoriem, který dosud sloužil za skladište, postavena plynová komora. "Mnohokrát jsme z tohoto bloku odváželi barvy do ženského tábora pro ženské malírské komando," vzpomíná ravensbriický vezen Emanuel Kolarík. "Barvy byly umísteny práve v prayé polovine baráku, která byla zrízena pro plynovou komoru. Zarízení uvnitr plynové komory provádeli esesáci sami, nebot její existenci chteli všemožne utajit. Komora byla zrízena na zpusob koupelny se sprchami, uvnitr pobita plechem, okna pobita okenicemi a dvere utesneny. Stena komory smerem ke krematoriu byla do dvora sklápecÍ. Zvenku nemohl nikdo poznat, že tato pulka baráku je poslední stanicí živých lidí, kterí do ní vstupovali. Za dvacet minut byli odtud vytaženi mrtví. Aby mohla být existence plynové komory utajena, plynovalo se z pocátku jen v noci a mrtvá tela byla ješte téže noci spálena. Stálý prísun živých obetí dodával od podzimu 1944 jugendlágr. Starala se o to správa tábora z príkazu lagerkomandanta Suhrena. Dvakrát v týdnu odcházel transport neštastných vezenkyI'í z ženského tábora cestou kolem zdi k mužskému lágru a do jugendlágru, cítající nejméne 300 žen. Každý vecer, jakmile padl soumrak na tábor, bylo odváženo 50 vezenkyI'í zjugendlágru cestou kolem železnicní trati k jezeru do dvora plynové komory. K tomu "Himmelsfahrtkom mandu" - komandu jdoucímu do nebe - byli vybíráni esesáci a esesacky nejbestiálnejšich povah. V zime r. 1944 a 1945 bylo noc co noc zplynováno až 150 žen. V tomto case pálilo již krematorium ve dne v noci. Aby mohly být tyto spousty mrtvých spáleny, házelo se do jedné pece až pet mrtvol najednou. Zavál-li vítr na tábor, dýchali jsme vzduch s pachem pálených tel. Plameny krematoria šlehaly nekolik metru vysoko a jejich záre osvetlovala cást ženského tábora. Esesmani dbali o to, aby obeti, které vkrocily do plynové komory, nic netušily. Proto výber pro "Himme1sfahrtkommando" v jugendlágru se del velmi rafinovaným zpusobem. 42

Sotva se setmelo, prijelo do jugendlágru nekolik nákladních aut. Vezenkyne pro plynovou komoru byly vyvolány císly na transport do jiného tábora. Vyvolané vezenkyne byly rády, že se zbaví príšerného prostredí jugendlágru, a nastupovaly proto do nákladních aut. Po príjezdu do dvora plynové komory obdržely vezenkyne rucník a kousek mýdla a byly uvedeny do levé poloviny baráku, kde se svlékly. Pritom jim esesacky narizovaly, aby se porádne vykoupaly, že po koupeli obdrží cisté šaty, protože v tábore, kam prý jedou, je velmi dbáno na cistotu. Nekdy se jim také reklo, že pojedou do sanatoria, kde po uzdravení budou propušteny domu. Po príchodu do plynové komory videly ženy skutecne sprchy, takže mnohá se tešila, jak se pekne vykoupe v teplé vode, protože v jugendlágru žádná koupelna nebyla. Když byly již všechny ženy v místnosti komory, rekla jim jedna z esesacek:Dobre se umyjte, máte cas, nikdo na vás nep08píchá. - Takto ubezpeceny cekaly nebohé ženy na teplou vodu a každá již sprádala myšlenky, jaké to asi bude v novém tábore. Jaké však bylo asi jejich zdešení, když místo ocekávané teplé vody proudil ze sprch dusivý plyn. Jaké asi šílenství propuklo u neštastných žen, když si uvedomily, že jsou práve vraždeny. Na jejich mrtvolách bylo znát ruzná zranenÍ. Jak jsme se dovedeli od židovských veznu, kterí v krematoriu pracovali, mely nekteré ženy po vytažení z krematoria ukousané prsty, v zatatých pestích chumáce vyrvaných vlasu, poškrábaná tela, nebo byla dve tela do sebe vklínena, že je veznové mužského židovského komanda nemohli vubec od sebe odtrhnout. Po dvaceti minutách se otevrela stena komory do dvora krematoria a židovští vezI'íové :v maskách tahali mrtvá tf;la háky ven. Vše se delo v nejvetší rychlosti, nebot komora musela být pripravena pro další obeti. Mel jsem jednou možnost podívat se do dvora krematoria skrz rákosový plot od dvora plynové komory, kam j8me jezdili do skladu pro materiál na opravu bloku v ženském tábore. Videl jsem, jak židovský vezen, který mel na sobe pytlovou zásteru, nosil mrtvoly žen i mužu a skládal je jako polena dríví k pecím. Tento vezen byl již tak otupelý, že vzal mrtvolu, od.'lesl ji k peci, ukousl si z k.rajíce chleba, který mel za zásterou, šel pro další mrtvolu a pritom klidne jedl chléb. Pri tomto pohledu jsem zvracel a zvracel i eses~an, který me doprovázel a rovnež se na tento obraz díval. Zidovští veznové, urcení k této práci, neprišli do styku s ostatním svetem a v krematoriu pracovali i spali. Presto se nekterým podarilo v nestre43

ženém okamžiku ríci nekterým veznum, kterí dopravovali mrtvoly do krematoria, o hruzách plynové komory. Tímto zpusobem jsme se dovedeli o její existenci. Tuto strašlivou zprávu se dovedely i vezenkyne v ženském tábore a obeti, které byly vybrány pro jugendlágr. Nadešel-li den výberu pro jugendlágr, schovávaly se staré a nemocné ženy po celém tábore a docházelo pri tom k srdcervoucím scénám. Tato selekce se provádela na apelplacu pred kuchyní ženského tábora. Vezenkyne, nastoupené po blocích, musely jedna po druhé pochodovat pred esesackami a SS-lékarem, který urcoval kývnutím bud doleva nebo doprava, kam která žena byla urcena. Nemocné, šedivé a staré ~eny odcházely doleva, kde je esesacky radily do petistupu. Stastnejší ženy odcházely doprava a odtud do tábora, aby na ne prišla zase rada pozdeji. Tyto výjevy byly drastické a mnohdy docházelo k násilnostem, nebot ženy, které odešly doleva, vedely, že pujdou do jugendlágru a odtud na smrt. Vetšinou se však tyto ženy chovaly zcela tiše, nebot již byly tak otupelé, že jim bylo všechno jedno. Prece však nekdy docházelo k hotovým vzpourám pred plynovou komorou na nádvorí, nebot ženy již vedely, že se nejdou koupat. Pres to, že tyto vzpoury obetí byly vždy" násilne potlaceny, docházelo pritom k strašným scénám, pri nichž bylo i nekolik esesáku zraneno. Slyšeli jsme, že jedna žena v zápase s esesmanem, který ji strkal do plynové komory, ~e mu zakousla do krku a prokousla mu chrtán. Nemohla být od neho odtržena, až teprve když ji jiný esesman probodl zezadu bajonetem. Toto si sami vypráveli esesáci v kas;hnách a odtud se zpráva dostala do tábora. K podobným scénám docházelo i pri nakládání žen v jugendlágru do nákladních aut, takže nekteré ženy musely být svázány. Protože se ženy v plynové komore nechtely svlékat, byly mnohdy již vysvleceny v jugendlágru, aby s nimi meli esesáci a esesacky méne práce. Za dobu trvání plynové komory od podzimu 1944 do dubna 1945 bylo v ní bestiálne zavraždeno pres tricet tisíc žen. Ješte na Velký pátek v dubnu 1945, kdy již evakuace tábora byla nevyhnutelná pred blížící se Rudou armádou, odešla poslední skupina žen prímo z ženského tábora do plynové komory a s ní i tri ženy z Lidic. To byla poslední poprava žen, které na úsvitu osvobození položily svuj život."

44

Marie MiilIerová, dcera jedné z lidických žen, které byly-zaplynovány, vzpomíná se slzami v ocích: "Videly jsme své matky a sestry jít na smrt. Loucily se s námi statecne, vedely, že jdou do plynu. Rozalie Kovarovská vzkázala naposled: ,Pozdravujte za nás celý ceský národ a zlíbejte naši drahou zem!' Všechny dohromady naložily na nákladní auta, která je od· vážela prímo do plynové komory. Podle svedectví jedné vezenkyne, které se podarilo v poslední chvíli pred plynovou komorou uprchnout, zpívaly ženy hymnu ,Kde domov muj'."

Jiným otresným zážitkem, který prožily lidické ženy v Ravensbriicku, byl príchod deseti tisíc žen v lednu 1945 z Osvetimi. Mezi temito ženami byly i lidické, které prežily Osvetim. Trans,port byl v tak strašlivém stavu, že ženy ležely v treskutém mrazu na dvorcích revíru a nebyly schopny polknout ani lžíci polévky. Práve tak, jako pri príchodu lidických žen do tábora, tak i tentokrát se projevila pevná solidarita v péci o ne. Veškerá pomoc takto organisovaná však presto nestacila, ženy hromadn,~ umíraly a do rána ležela pred umrlcí komorou veliká hromada zubožených a strašne vychrtlých ženskýc.h koster.

Když bylo slyšet z východu dunení vítezných zbraní, rozkázali ravensbriictí esesáci lidickým ženám nastoupit se stovkami ostatních vezenkyn pochod smrti. V noci 27. dubna 1945 byly vezenkyne náhle probuzeny. Esesáci shazovali ženy s postelí a vyháneli z bloku. Po pulnoci otevreli esesáci bránu tábora a polovina ravensbriis:kých vezenkyn nastoupila pochod s~rti. Cíl, který urcili, byl Stetín a lod, kterou by pak potopili. Zeny musely ujít denne 45 km bez odpocinku. Kdo již dále nemohl, byl na míste zastrelen. Ráno 28. dubna byl vyslán z Ravensbriicku a závodu Siemens druhý transport na Fiirstenberg. Na ceste se oba transporty sešly. Utvorily se malé skupiny žen. Esesáci nemohli sami všech· ny ženy uhlídat, také se již zacali hrozne bát. "Loudili na nás naše trestanecké uniformy, aby mohli nenápadne uprchnout do bezpecí," vypráví Ružena Krásová. "Šaty jim však nikdo nevydaJ. Esesáci zurili, zacali strílet do vzduchu 45

a mlátit vezne. U hrbitova u Wesenbergu jsme si chtely uvarit nejaké jídlo. Nakradly jsme brambory ze sklepa, avšak esesáci, postrašení detonací nacisty vyhazovaných mostu, se domnívali, že již prichází Sovetská armáda, a donutili nás pokracovat v ceste. Nacistické dozorkyne nás z velikého sirachu zacaly náhle opouštet. Rozdelily jsme se do nekolika skupin. Na ceste bylo plno mrtvých koní, lidí, motorových vozidel, strašná panika. Videly jsme, jak nacistická armáda zmatene ustupuje. Když jsme precházely demarkacní cáru, odevzdávali nacistictí vojáci zbrane americké armáde. Do rána se zcela rozprchli a my jsme zustaly samy. Druhý den prišli sovetští vojáci. ,Otkuda ty?' ptal se jeden z nich. Když slyšel, že jsme z Lidic, vzal nás hned na kone a odvezl do jakéhosi velkého statku, který byl plný potravin. Sovetští vojáci, s kterými jsme se takto seznámily, vedeli o Lidicích, znali jejich osud. Zásluhou sovetských vojáku jsme se potom daly na cestu domu, k hranicím Ceskoslovenska, V Decíne jsme po prvé zas po dlouhé dobe uvidely ceskoslovenskou vlajku a slyšely zpev ceskoslovenských vojáku. Zde jsme se také po prvé dovedely celou hroznou pravdu o osudu Lidic. To, co jsme pouze tušily, ceho jsme se nejvíce obávaly, stalo se strašlivou skutecností, zvlášte proto, že jsme se to všechno dovedely pri prvních krocích ve svobodném domove. Na nic jiného jsme nemely pomyšlení, jen co nejdríve být v Lidicích. Na nádraží v Praze nás privítal obrovský pocet lidí. Ujal se nás Cervený kríž a druhý den si pro nás prijeli obcané BlIštehradu. Rozebrali si nás do svých rodin a podali zprávy našim príbuzným o našem návratu. Trvalo dlouho, než jsme mohly navštívit Lidice. Naši príbuzní stále návrat odldádali ... "

46

LIDICE

BUDOU

ŽíT

"J méno obce bylo vymazáno," ríkala o Lidicích úrední zpráva okupantu. Lidice tehdy skutecne prestaly být slovem, oznacujícím živou ceskou vesnici; ale jejich jméno se stalo mezinárodním pojmem nejdražších hodnot cloveka: domova, míru, svobody. Do té doby neznámá ceská vesnice byla zapsána do mapy národu bojujících proti fašismu. Rada obcí byla po zpráve o lidickém zlocinu prejmenována. Tak na príklad prijala název Lidice osada San Jeronimo v Mexiku. Tehdy pri slavnosti, bylo to 30. srpna 194.2, vystoupil delník Felipe Ordonez a rekl: "Nacisté zavraždili na dve ste ,delníku, delníku jako jsem já, jako jsme my všichni tady. Ale ríkám to za všechny mexické delníky práve ted, že budeme bojovat proti f;tšismu a že Lidice budou pomsteny!" , Pred zástupy mexických obcaml. vystoupila také indiánská matka a prísahala: "My budeme bojovat taky. Neschvalujeme falešné theorie o rasové nadrazenosti. Budeme boj ovat proti fašismu, až bude úplne znicen!" V Caracasu, hlavním meste Venezuely, dostaveli práve v dobe, kdy horely lidické domky, novou ctvrt pro pracující. Mestská rada pojmenovala tuto ctvrt Villa Amelia. Delníci neprijali toto jméno pro svuj nový domova na znamení solidarity s ceskými delníky, zavraždenými v Lidicích, dosáhli pojmenování Lidice. V cervenci lidického roku sešlo se pres padesát tisíc Americanu na slavnosti v osade Stern Park Gardens nedaleko mesta Jolliet ve státe Illinois. Slavnost patrila Lidickým, od té doby nese tato osada jméno Lidice. Také v Brazilii byla jedna vesnicepojmenovana Lidice. Když tomu bylo práve rok, co zaznely popravcí salvy nacistu, bylo na Kube pojmenováno jedno z námestí hlavního mesta Habany Plaza de Lidice. Uprostred námestí stojí pomník, jehož nápis hovorí o lidickém zlocinu. V meste Saibarieu byla pojmenována jedna z hlavních ulic Calle de Lidice. Podobne i v jiných menších mestech byly námestí a ulice pre zvány na Lidické. V Peru postavila krajská kolonie v meste Callau pomník p.a 48

námestí La Plaza Lidice. V Ecuadoru jedno z nejkrásnejších nám,estí v meste Quitu se jmenuje Lidické. V chilském prístavním meste Vino de Mar bylo pojmenováno námestí s parkem a prekrásnou vyhlídkou na more Piaza Lidice, také jedno z námestí hlavního mesta Uruguaye Montevidea bylo pojmenováno Lidické námestí. K bojovým sympatiím se pripojila také Indie, kde v jejím významném prístavu Bombay usporádali naši krajané nekolik sbírek pro obnovu Lidic. Také Afrika se prihlásila Egyptem, kde naši krajané nazvali svou organisaci Lidice a rovnež usporádali sbírku mezi pracujícími, aby Lidice znovu ožily. Ve válecném deníku 1. cs. samostatného praporu v Sovetském svazu cteme v zápise z 2. prosince 1942: "Za prítomnosti zástupce hlavního štábu Rudé ar~ády gen. G. S. Žukova a j. se koná cvicení cs. jednotky. Gen. Zukov rekl mimo jiné: S vámi pujdou všichni vaši mrtví. Vás budou provázet tisíce obetí mucitelu a dobrá prání celého národa. Máte co mstít. Máte co odplácet. Za Lidicct. za Prahu, za všechny popravené a žalárované. Za svobodu Ccskoslovenska ... " V zápisu 4. února 1943 cteme: "Zpráva o publikování odjezdu jednotky na frontu byla v transportu rozší:l'ena zvláštním vydáním ,Našeho vojska' a vyvolala velké nadšení. Zároven byla zahájena sbírka penez na tank ,Lidice' pro Rudou armádu. V prvních deseti minutách vynesla 10 600 rublu. Iniciativu ke sMrce dala ceta rozvedcíkuautomatcíkl\ velitel cety ppor. Antonín Sochor." Zápis ve 'Válecném deníku z príštího dne prináší další radostnou zprávu: "Za skvelé nálady probíhaly celý týden sbírky na tanky pro Rudou armádu. V 16,00 hodin dosáhl výnos sbírky 50 000 rublu. Další dary svob. Braunové, clenky Komsomolu, a velitele praporu založily fond na postavení druhého tanku - Ležáky." První cs. samostatný prapor v Sovetském svazu mel 11. února 1943 zastávku v Micurinsku. Bylo jí využito k výcviku mužstva v rotách, technickému výcviku novácku a k poradovým. Ve 14 hodin odevzdáno ve Státní bance v Micurinsku 100 000 rublu pro fond na stavbu tanku Lidice a Ležáky. V 15 hodin byl odeslán vrchnímu veliteli Sovetské armády telegram, v nemž velitel hlásí výsledek sbírky mezi vojáky a dÚstojníky praporu a žádá o pridelení tankÚ cs. vojenské jednotce v Sovetském svazu. Moskevský rozhlas vysílal 15. února 1943 text této zprávy a žádosti a zároven již i odpoved vrchního velitele Sovetské 49

armády: "Vyridte vojínum a-dustojníkum cs. vojenské jednotky v Sovetském svazu, kterí sebrali 100000 rublu na stavbu tanku, muj pozdrav a vdek Rudé armády. Vaše prání budou splnena." Nejen naši vojáci v zahranicí, ale i naši partyzáni a partyzánky prijímali zprávu o Lidicích jako bojové heslo svých oddílu. A nejen to. Jméno Lidic jako symbol mezinárodní solidarity protifašistických bojovníku sbližovalo príslušníky cetnýchnárodu. Tak na príklad slovenská partyzánka, spisovatelka Katarina Lazarová, setkala se v únoru 1945 na své bojové cestc s porucíkem Sovetské armády Suvorovem. Chtel se dostat až do Berlína a mít na pažbe svého samopalu nejméne sto dvacet zárezu, za každého príslušníka rodiny deset. Ukrytý, na vlastní oci videl, jak je popravovali: deda, babicku, matku, sestry, bratry, tety. Ivanovi bylo devatenáct roku, když jej Katarina Lazarová poznala; seznámili se v osade, kde byla jeho a její skupina pro proviant. Bavil se· s plavovlasým ctyrletým devcátkem. Na spolecné zpátecní ceste do hor se náhle zastavil. "Mých bylo dvanáct," pravil tiše, "myslím, že už nebudu delat zárezy." "Proc ?" "N:evešly by se na pažbu. Za všechny ostatní rodiny u nás, i u vás. Za Lidice!" Katarina Lazarová prekvapena poslouchala, co vyprável o Lidicích. Vedelo nich tehdy dokonce víc, než ona. Nevím, kolik vrahu pobil ješte porucík Suvorov, vzpomíná, nevím, zda delal, nebo nedelal zárezy a zda se dostal až do Berlína. Jedno však vím jiste: jeho presnou ruku nevedl pouze pocit pomsty. Bylo to neco mnohem mnohem víc, projevilo se to pri pohledu na plavovlasé devcátko a pri vzpomínce na Lidice. Partyzánskému oddílu, ve kterém Katarina Lazarová bojovala, se dobi'ovolne vzdal Jonny v nemeeké uniforme. Jako duvod uvedl: "Auf Kinder schiesse ich nicht!" - Na deti nestrílím! Bylo težko zvyknout si na jeho prítomnost, sovetský major musel mnoho a mnoho vysvetlovat o proletárském intemacionalismu, aby pri každém J onnyho slovc nebyli partyzáni podráždeni. Trochu je s ním smírilo, že jeho matka byla Alsasanka, ale ve skutecnosti se s ním smírili až po boji na Bílém potoku, kde byl te7.ce ranen v hoji proti esesáktlm. Na ty strílel bez milosti.

Na druhý den po prechodu fronty sedeli spolu nad dedinkou v breznianském okresc, pred nimi ležela ve snehu hlava svatého Antonícka, vyhozená sem minou z nedalekého domku. Tam zacala hovorit Katarina Lazarová pred Jonnym o Lidicích. Jonny mlcel a teprve po dlouhé chvíli odpovedel: "Rekl jsem ti, že.bych na deti nikdy nemohl strílet, ani žít mezi lidmi, kterí

-

i'ou tobo ,cbopu;, alc ... ,.ma dobre viš, že vždy budu moci zabít ty. kterí jsou tohoto schopni."

o tom, jak sovetský lid prijal zprávu o lidickém zlocinu, napsal easopis Sowiet War News 30. cervna 1942: Nemci na slovo Lidice nezapomenou. Od nynejška je nesmrtelné. Lidé budou bojovat s tím jménem na rtech. Také my máme své Lidice: Minsk, Kijev, Feodosia, Odesa. Také my nezapomínáme. Neza-

pomináme ,!z ,ove"kých žcn a uc,"pomencme ani vašicb ,1.,

ceské matky. Zatím co naše rány budou dopadat na vrahy. budeme jim stále opakovat: to je za Lidice! Moskevská Pravda venovala v clánku, hovorícím o hrdinném boji .ceskoslovenského lidu proti nemeckým vetrelcum, tato slova Lidicím: Sláva heroických obyvatel Lidic ~~S·~ bude žít na

\

50

\

veky v srdcích všech národu, milujících svobodu. Jiný obsáhlý clánek tohoto casopisu z pera A. Leonteva rozevírá politickou situaci ceských zemí v dobe lidického zlocinu a píše: Fašistictí vetrelci rozkázali vyškrtnout jméno Lidice z majetku ceského národa - a nyní si toto jméno opakuje celý svet. V den Spojených národu v Novém Yorku pochodovala ceská kolona s páskami na rukávech, na nichž bylo napsáno: Lidice. Není nejmenší Jlochyby, že v jedné rade se jmeny Belehrad a Rotterdam, Paríž a Praha, v jedné rade se jmény sovetských mest, podlehnuvších nemeckým zlocinnostem, jméno Lidice bude horet plamenem v pameti všech fašistických katanu, velkých i malých, až prijde den, kde se budou odpovídat ze svých zlocinu. Horníci z Birminghamu se sešli v kvetnu 1943 na velkém shromáždení a spojili tuto manifestaci se sbírkou na výstavbu nových Lidic. V cervnu 194.4probehl v anglickém Nottinghamu týden bojové solidarity pod heslem "Lidice budou žít". V Derby byl usporádán odznakový den ve prospech Lidic, v Durhamu a jiných-'anglických mestech se sešly velké protestní manifestace. , Spisovatelé, výtvarní umelci, hudebníci i filmari nejruznejších národu dávali své tvurcí síly na poctu Lidicím. Ilja Ereburg napsal: Slovo Lidice probehlo svetem. Je na tisíce takovýcb Lidic ve všech zemích obsazených Nemci, není však náhodou, že svet zná jméno této ceské vesnicky. Ceši, kdysi lidé mírumilovní, nyní obklopení Nemci, lid beze zbraní, denne hledí srm'ti vstríc, aby oslabili své otrocitele. Thomas Mann promluvil v britském rozhlasu: Vudce ztratil milovaného druha ve vraždení a vydává príkaz o pomste. Lidice jsou dukazem této pomsty. Tyto události nelze nazvat jinak než šílenstvím. Nekterí starí filosofové ríkali, že moc sama je zlo. Myslím, že tomu tak není. Pouze zvrhlí využívají moci k páchání zla. Kéž by tato válka dala moc do rukou spravedlivých! Divadelní hry a básne o Lidicích se ozvaly z mnoha rozhlasových prijimacu, na plátnech kin se objevila filmová díla o lidické tragedii. Kubánské matky dávaly svým dcerám jméno Lidice. Tak lidé témer všech svetadílu si podali ruce a vytvorili obrovský kruh kolem Lidic: heroický kruh života.

52

s V O BOD

N' É LID

I CE

Vojenský úkol pri osvobozování Ceskoslovenska privedl minometný oddíl Sovetské armády, kterému velel plk. Pankov, do prímého sousedství Lidic. Vojáci tohoto oddílu postavili Lidickým pomník, který byl odhalen na první tryzne v osvobozené republice, kde zároven ministr vnitra precetl dekret o obnove Lidic:

•

"Dne 10. cervna 1942 byla bezpríkladnou surovostí našich odvekých nemeckých neprátel znicena a se zemí srovnána obec Lidice v politickém okrese kladenském. Obyvatelstvo obce Lidic bylo povraždeno nebo odvleceno mimo obvod a jméno obce Lidic melo být podle úmyslu barbarských Nemcu navždy vyhlazeno. S tímto brutálním zlocinem je spjato jedno z nejtežších údobí ceského národa. Byl jím pobouren nejen lid Ceskoslovenské republiky, ale i lid všech svobodymilovných národu. K odcinení této tragedie usnesla se slavnostne vláda republiky Ceskoslovenské ve své schuzi, konané dne 6. cervna 1945, o výstavbe nových Lidic. Jako ministr vnitra prohlašuji, že obnovujeme v osvobozené Ceskoslovenské republice obec Lidice v puvodních jejích hranicích i s jejím starobylým ceským úredním názvem. Dáno v Praze dne 10. cervna 1945."

Vláda Ceskoslovenské republiky vybudovala nové Lidice a postarala se o všechny deti a ženy, které se vrátily. Osmdesát dve deti, šedesát žen a sto devadesát dva muži už domu neprišli. Z peti set Lidických prežilo okupaci jen sto padesát devet. Nelze císt tato císla jako statistiku: za každým jednotlivým z nich je celý lidský život. Mezi pustou plání staré obce a novými Lidicemi kvetou v Sade prátelství a míru, založeném v roce 13. výrocí znicení Lidic, ruže ze všech koutu sveta. Lidé nezapomneli na léta válk !i:l

a znovll si podávají ruee ve jménu všeho toho, eo znamenají Lidice. Pricházejí do Lidic predstavitelé státÚ a svetoznámých mest i lidé neznámÍ. Naplnila se slova básníkova: I do tech Lidic zmucených vrátit musí píse1'í, smích a práve sem a práve sem: ty hroby už tu zustanou, ti mrtví z nich už nevstanou, však lehká, lehká, nejlehcí bud jim tu ceská zem. se

Kde po desítkách muži ,šli, do hlavní pušek hledeli, co muž, to v pudu vbitý Ml a salva když je kácela, ta krev, co zem tu vpíjela, to nejlepší, to nejlepší té zeme byla sul. Špatne jsi míril, krvavý, nic nevypácils salvami ni .t techto zakovaných úst kdo tak si ústa zpecetí, ten bude mluvit po smrti, ten hlas tu bude nad hroby ohnivým kerem k nebi rl1st.

..