Libor Pešek velký český dirigent

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra kompozice, dirigování a operní režie Dirigování orchestru

Libor Pešek – velký český dirigent Diplomová práce

Autor práce: BcA. Karin Urbanová Vedoucí práce: doc. Mgr. Jan Zbavitel Oponent práce: doc. MgA. Mgr. Monika Holá, Ph.D. Brno 2015

Bibliografický záznam Urbanová, Karin. Libor Pešek – velký český dirigent (Libor Pešek – the great czech conductor). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra kompozice, dirigování a operní režie, 2015, 84 s. Vedoucí diplomové práce doc. Mrg. Jan Zbavitel

Anotace Diplomová práce „Libor Pešek – velký český dirigent“ zpracovává život a dirigentskou činnost dirigenta Libora Peška u nás i ve světě. Vypovídá o jeho lidském a uměleckém přínosu české a světové hudbě.

Annotation Diploma thesis „Libor Pešek – the great czech conductor“ deals with life and conducting art of the conductor Libor Pešek within our country and abroad. It is a testimony of his human and artistic value for the czech and worldwide music.

Klíčová slova libor, pešek, dirigent, praha, česká, filharmonie, orchestr, amu, liverpool, teplice, pardubice, bratislava

Keywords libor, pesek, conductor, prague, czech, filharmonia, orchestra, amu, liverpool, teplice, pardubice, bratislava

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Brno, dne 30. dubna 2015

BcA. Karin Urbanová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu dirigentu Liboru Peškovi za laskavý a vstřícný přístup. Dále děkuji doc. Mgr. Janu Zbaviteli za pomoc a cenné názory, archivu Filharmonie Brno za ochotu a mému příteli MgA. Michalu Lieberzeitovi za podporu.

Obsah PŘEDMLUVA ......................................................................................................... 1 ÚVOD ...................................................................................................................... 2 LIBOR PEŠEK – VELKÝ ČESKÝ DIRIGENT ......................................................... 3 1. ZAČÁTKY ........................................................................................................... 4 2. JAZZMAN PEŠEK .............................................................................................. 8 2.1 Miloš Forman a Balada z hadrů .................................................................... 9 3. STUDIJNÍ LÉTA ............................................................................................... 12 3.1 Výuka a pedagogové .................................................................................... 13 4. PROSTŘEDÍ HUDEBNÍ AKADEMIE ............................................................. 18 5. ZAHRANIČNÍ VLIVY ...................................................................................... 20 6. KONEC STUDENTSKÝCH LET ..................................................................... 22 7. KOMORNÍ HARMONIE A SEBASTIAN ........................................................ 23 8. TEPLICE ............................................................................................................ 26 9. PARDUBICE ..................................................................................................... 28 10. OPERA ............................................................................................................. 31 11. HOLANDSKO ................................................................................................. 34 12. BRATISLAVA................................................................................................. 37 13. ROYAL LIVERPOOL PHILHARMONIC ORCHESTRA ............................. 40 13.1 Ocenění ...................................................................................................... 46 14. ČESKÝ NÁRODNÍ SYMFONICKÝ ORCHESTR (ČNSO)........................... 49 15. (MLADÝ) DIRIGENT PŘED ORCHESTREM .............................................. 51 16. OTÁZKY DIRIGENTA ................................................................................... 54 16.1 Cynická kuchařka dirigenta ....................................................................... 54 16.2 Taktovky ..................................................................................................... 55 17. AUTOR, DÍLO A DIRIGENT ......................................................................... 60 17.1Česká hudba v zahraničí ............................................................................. 60 17.2 Morava, Brno, Janáček .............................................................................. 62 17.3 Čeští dirigenti ............................................................................................. 63 17.4 Dirigentské superstar – Bernstein a Karajan ............................................ 64 17.5 Nad partiturou............................................................................................ 65 BEETHOVEN – SYMFONIE NO. 7 A DUR ................................................................... 65 18. LIBOR PEŠEK VEŘEJNĚ ............................................................................... 68 19. LIBOR PEŠEK SOUKROMĚ .......................................................................... 70 19.1 Vnitřní filosofie .......................................................................................... 72 20. ZÁJMY............................................................................................................. 74 20.1 Výtvarné umění, kniha, film … ................................................................... 75 ZÁVĚR .................................................................................................................. 78 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE: .................................................................... 79 SEZNAM ILUSTRACÍ.......................................................................................... 81 PŘÍLOHY: ............................................................................................................. 82 LIBOR PEŠEK A STÁTNÍ FILHARMONIE BRNO – SEZNAM KONCERTŮ .. 82

PŘEDMLUVA Libor Pešek je jedním z předních dirigentů naší doby a jako od takového je více než na místě se sklonit před jeho uměm a přínosem. Je to velmi pilný a zároveň laskavý člověk, který během své životní cesty pochopil, že lépe je lidi inspirovat, než tlačit. Je člověkem, od kterého se má každý z nás co učit, byť on jistě namítne, že toho vlastně moc neví.

S panem dirigentem Peškem jsem se setkala již za svého studia dirigování na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Přišel mezi nás studenty na základě pozvání svého přítele a našeho pedagoga hlavního oboru, dirigenta Hynka Farkače. Odpovídal na naše dotazy velmi přátelsky a spontánně. Jeho dirigentské metody jsou mi velmi blízké, stejně tak i životní názory. Impluls pro výběr této osobnosti, jako tématu pro zpracování své diplomové práce, je tudíž nabíledni. Lidsky i dirigentsky si velmi rozumíme a nad partiturou jsme postupovali – až na dobové či velké zkušenostní poznatky – totožně. A vzhledem k tomu, že žádná takováto práce, pojednávající o životních cestách Libora Peška, ještě zpracována nebyla, byť existuje řada rozhovorů a filmových dokumentů, rozhodla jsem se tento nevyužitý prostor na poli výzkumů důležitých českých osobností zaplnit. Součástí práce je i ukázka přístupu k některým dirigentským problematikám při práci s partiturou a následně s orchestrem. V příloze je pak seznam koncertů Libora Peška s Filharmonií Brno.

1

ÚVOD Tato práce vznikla na základě obsáhlých rozhovorů s dirigentem Liborem Peškem, pojednávajících od nejvýznamnějších dirigentských poct, až po ty nejnepatrnější životní záhyby, které působí titěrně, vedle prvně jmenovaných. I ty se však podílí na utváření trojrozměrné představy o dirigentovi, hudebníkovi, pracantovi, kolegovi, příteli, otci…ale hlavně o člověku. Sleduji linii vývoje Libora Peška od dětského věku až po současnost, a je to linie dlouhá a bohatě větvená. Přála bych si, aby se tato práce dala přirovnat ke zdařilému koncertu Libora Peška - posluchači odchází povzneseni a obohaceni.

2

LIBOR PEŠEK – VELKÝ ČESKÝ DIRIGENT

1933

narozen 22. 6.

1939 – 1943

Obecná škola Lotyšské nám., Praha 6

1943 – 1951

osmileté Gymnázium (Karlín a Benešovo gymnázium, Praha 6)

1951

maturita, Benešovo gymnázium, Praha 6

1951 – 1952

roční přípravný kurz při AMU

1952 – 1956

Akademie Múzických Umění, Praha

1956 – 1958

korepetitor baletu v Plzni

1958 – 1960

na volné noze

1959

vznik Komorní harmonie

1959

5. 6. svatba s Janou Peškovou

1961 – 1963

korepetitor baletu v Národním divadle, Praha

1963 – 1969

Severočeská filharmonie Teplice

1964

konec Komorní harmonie, vznikl Sebastian

1964

19. 5. arození syna Filipa

1968

konec Sebastianu

1969 – 1975

Holandsko - Leeuwarden

1970 – 1977

Komorní filharmonie Pardubice

1975 – 1979

Holandsko - Enschede

1981 – 1982

Slovenská filharmonie Bratislava

1982 – 1990

II. dirigent České filharmonie

1984 – 1985

hostování v Londýně

1986 – 1997

Royal Liverpool Philharmonic Orchestra

1996

27. 3. Řád britského imperia

1997

28. 10. Medaile „Za zásluhy“ I. stupně

Od 2007

ČNSO

3

1. ZAČÁTKY Jeden z nejvýznamnějších dirigentských osobností českého původu. Dodnes působící na české i zahraniční hudební scéně. Za svůj přínos vážné hudbě si získal mnoho obdivu, uznání a oficiálních poct. Jeho velké hudební nadání a píle jsou sympaticky v kontrastu s nesmírnou lidskou pokorou a moudrostí. “Jsem jen soukromá osoba, která diriguje.“1 Libor Pešek se narodil 22. června 1933 v Praze Ludvíku a Anně Peškovým. Ani jeden z rodičů nepocházel původem z Prahy. Otec Ludvík Pešek, narozen 15. srpna 1891, byl ze Svobodných Hor, okres Vodňany. Vystudoval gymnázium, dostal se na medicínu, ale kvůli první světové válce nikdy nedostudoval. Po šesti semestrech studia medicíny se tedy stal důstojníkem. Byl štábním kapitánem čs. armády. Po rozpuštění armády pracoval jako státní úředník na ministerstvu výživy. Matka Anna Pešková, rozená Altmanová, se narodila 9. září 1902 v Terezíně. Byla v domácnosti, ale během totálního nasazení v letech 1943 až 1945 pracovala v holešovické továrně na cigaretové dutinky. Anna byla čtvrtým dítětem ze šesti sourozenců. Nejstarší byla Emilie, pak Marie, Josef, Anna, František a nejmladší Milada, které se říkalo Miláda. Vzhledem k tomu, že rodiče Libora Peška nebyli původem z Prahy a měl příbuzné na jihu i na severu Čech, trávil každé prázdniny na venkově - převážně však na severu u rodičů své matky. Dědeček měl hospodu v předválečném Terezíně u Libochovic (okres Litoměřice) „Dědečkovi a babičce se vykalo, dokonce i moje matka a její sestry a bratři svým rodičům vykali. Oni byli hodní, strašně hodní, taková integrální rodina. Ale tím, že nás bylo tolik - čtyři dcery, dva synové a teď každý měl jedno nebo dvě děti - a ten dědeček s tou babičkou nás viděli jenom o prázdninách, tak ty vztahy nebyly tak jako dneska.“2 Za rodinou z jižních Čech se nejezdilo nejspíš také proto, že v té době byli prarodiče z otcovy strany již po smrti.„Otec byl zvláštní a s rodinou neudržoval 1 2

Rozhovor se studenty KJJ, 16. 5. 2014 Rozhovor s Liborem Peškem, dále jen L.P.

4

styky, aniž si něco udělali. Písemné styky udržovala jenom matka, protože otec byl nepsavec.“3 Libor Pešek se na jih Čech dostal až v dospělosti, když za války jel jako trombonista Orchestru Zdeňka Bartáka do Českých Budějovic a ihned si ten kraj zamiloval. „Zimní válečné Budějovice na vánoční svátky. Byly to dva dny. Jeli jsme vlakem přes Písek a já na těch zastávkách začal odhalovat jih od Prahy, který jsem do té doby neznal, protože jsem byl takový ten pragocentrik.“4 Matka Libora Peška hrála od mládí na klavír, a v tomto duchu vedla i svého syna. Ve věku osmi let začal navštěvovat hodiny klavíru u paní Anny Šenflukové v ulici Na Piavě na Praze 6. Byla to manželka druhého koncertního mistra violoncell České filharmonie. K paní Šenflukové chodil na výuku klavíru později i Peškův syn Filip. „Matka byla přísná, pruďas. Během dětství jsem leckterou facku schytal. Otec naopak byl velice tolerantní, noblesní gentleman. Když si se mnou nevěděl rady, tak říkal: Život tě naučí.“5 K hudbě ho vedla matka. Nejen hrou na klavír, na kterou striktně dohlížela – hrával za dohledu dvě hodiny denně – ale umožnila mu i první setkání s vážnou hudbou koncertních večerů v Obecním domě. V osmi letech, tak poprvé vnímal planoucí energii Rafaela Kubelíka od dirigentského pultu. „My jsme chodili do piana s maminkou a ona si pamatoval vše, co ta učitelka ode mne chtěla. Maminka byla chytrá, protože věděla, že dítě nerado cvičí na klavír. Když venku tady na zahradě čutali kluci do mičudy, tak já jsem ty dvě hodiny denně hrál a matka na mně dost důsledně seděla. Takhle to vydržela několik let, až jsem se byl schopen sám kontrolovat.“6 S počátkem druhé světové války v roce 1945 strávil Libor Pešek čtyři roky obecné školy na Lotyšském náměstí v Praze 6. Jako malý chlapec prožíval své 3

Rozhovor s L. P. Rozhovor s L. P. 5 Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz 6 Rozhovor s L. P. 4

5

dětství s kamarády v dejvických ulicích. Otec pracoval, matka – dříve v domácnosti po totálním nasazení za války rovněž a děti měly velkou svobodu. „V dobách těch náletů jsme žili s kamarádama na ulicích a byli jsme hrozně svobodní. Bombardovalo se výjimečně v Holešovicích. Tak jsme si odpoledne s Břinčilem vzali zápisníčky a šli jsme tam jako dělat reportáž do našeho časopisu. Jeli jsme tramvají na místo, kde mohly být ještě nevybuchlé bomby. To si nikdo neumí představit. Ta svoboda byla svého druhu bezbřehá.“7 Po čtyřech letech obecné školy nastoupil v roce 1943 do osmiletého gymnázia, ale vzhledem k tomu, že za druhé světové války bylo Benešovo gymnázium na Praze 6 uzavřeno -

sídlila zde technická firma Junkers, která

navrhovala bombardéry – tak první dva roky odchodil na gymnáziu v Karlíně. „Říkali nám: Vzdělání je to, co ti zbude, když zapomeneš to, co ses ve škole naučil. A je to pravda. Ke všemu mám nějaký vztah, nic neznám pořádně, ale umím si to vyhledat.“8 Po skončení války, tedy v letech 1945 – 1951, nastoupil do tercie už na Benešově gymnáziu ve Velvarské ulici na Praze 6, tzv. Velvárně, které ukončil v roce 1951. Gymnaziální výuka obsahovala spíše humanitní vědy, než exaktní. Latina, historie, antika, přírodověda. V porovnání s těmito předměty nebyla matematika ještě v gymnaziálních osnovách tolik zastoupena. „Byla to léta pohody. Chodilo se do tanečních, za holkama, hráli jsme jazz, ale bylo to potřísněné nástupem komunismu. V mých patnácti letech bolševik převzal všechno a zajímavé je, že pro naši generaci to byla zásadní rána. Byli jsme třída asi šestatřiceti lidí - dvě třetiny ještě žijí a scházíme se - ale jen jeden z nás byl komunista. Všichni jsme byli prozápadní, ať jazzmani nebo ne, ale mysleli jsme směrem k západu a byla to samozřejmost. Střední vrstva, úředníci, bývalí důstojníci, občas lékař, právník, žádní buržousti.“9 Odmaturoval na gymnáziu v roce 1951, v době socialistického realismu, kdy nebylo snadné opravdu vůbec nic. „Já se stydím, že jsme byli schopni užívat si jazz, 7

Rozhovor s L. P. Rozhovor s L. P. 9 Rozhovor s L. P. 8

6

když se kolem děly ty věci, ale to mládí je dravý…Zastihlo to i naši rodinu, kdy strýc si odseděl osm let v uranových dolech.“10

10

Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz

7

2. JAZZMAN PEŠEK „Když v osmačtyřicátem roce, to mi bylo 15, přišlo do kina Svornost v Dejvicích Rhapsody In Blue, viděl jsem to 16 krát. Úplně mě to zbláznilo a převrátilo. Do té doby jsem chtěl být pilotem. Šel jsem na stavbu a postavil jako přidavač tři domy na Zelené ulici a vydělal si při tom na trombon. My jsme byli takoví blázni, naivkové, nesprejovali jsme zdi, ani nedevastovali věci kolem sebe. Nám stačila ta sladká mucholapka života, která se odehrávala v saxofonech Glenna Millera“11 Během gymnaziálních let byl okouzlen jazzovou hudbou a v patnácti letech si koupil starší pozoun. Nejdřív se učil amatérsky a později s pomocí výukových hodin u jednoho z hráčů České filharmonie. A začal hrát. Nejdříve v kapele Neutron na Hanspaulce a o rok později, v 16 ti letech si postavil vlastní big band. „Všichni ti kluci byli starší než já, ale jaksi jsme se dali dohromady. Já jsem dělal aranžmá, já jsem zkoušel, dirigoval a všecko. Prostě jsem vytvořil, budete se smát, orchestr Libora Peška, který účinkoval na různých čajích. Dokonce jsme se dostali dolů do Prahy.“12 Orchestr Libora Peška měl v repertoáru převážně swing amerických big bandů. Glenn Miller, později Stan Kenton a mnoho dalších. Skladby pro svůj orchestr aranžoval sám, ale jak sám říká, naprosto nesmyslně. „Když se na to dnes podívám, tak byly (ty aranže, pozn. autorky) nesmyslně avantgardní. Prostě jako každý blbeček, když je mu sedmnáct.“13 Dnes Libor Pešek mnohem hlouběji oceňuje zvukové kvality Duka Ellingtona a rád při poslechu relaxuje. Podivuje se nad tím, kde bral tenkrát tu odvahu a jistotu se do takové věci, jako je založení swingového orchestru, pustit. Žádné své původní aranže už ale nemá. Stejně jako mnoho jiných věcí ze svého dospívání. „Dnes jsou kluci v tom věku ještě u maminek a já už měl skoro 20 ti člennou kapelu. Bavilo mě vybudovat orchestr, který krásně zní.“14 11

Moc si na sebe nepotrpím, Radioservis‐as.cz, 23. 6. 2003 Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz 13 Rozhovor s L. P. 12

8

Orchestr Libora Peška neměl dlouhého trvání, cca 4-5 let. Ve dvaceti letech při studiu prvního ročníku na AMU už Libor Pešek neměl tolik času se svému orchestru věnovat a obstarávat příležitosti k vystupování. Občasně si chodil přivydělat jako externí trombonista do orchestru Zdeňka Bartáka a jiných už dávno zapadnuvších orchestrů. „Někdo zavolal, já jsem vzal trombon a šel jsem, protože jsem sice nebyl bůhví jak dobrý trombonista - neměl jsem hezký tón, ale měl jsem dobré rozdělení a intonaci, takže jsem na ten třetí trombon vždycky zaskočil poměrně zdařile.“15 Trombon Libora Peška však po mnoha letech nalezla ve sklepě jejich původního domu vnučka Klárka a dědečkovi vzdala velký hold. „Jednou jsme vyklízeli sklep ve vile, co jsme bydleli, a našel se trombon, na který jsem já hrával a Klárka hned: To si vezmu! Já myslel, že si ho někam pověsí jako ozdobu, ale ona si ho celý vyčistila, vycídila, já jsem jí ho dal seřídit u jednoho nástrojaře a hraje na můj trombon. Cvičí a hraje docela dobře, takže ten nástroj nezahálí. Futrál se vyhodil, protože byl plesnivý a koupil jsem jí nový, takový moderní.“16 Je členkou jazzové kapely a trombon tak znovu ožil, stejně jako když si ho v patnácti letech Libor Pešek koupil v zastavárně. Jazzmanem se nakonec nestal. Občas ho to zamrzí a posteskne si. Je si však vědom toho, že jak jednou člověk z toho vlaku vystoupí, už není cesty zpět. Srdcem však zůstává jazzmanem i nadále. „Už jsem šedesát let nehrál. Býval jsem i dobrý pianista. Teď už tu hudbu dělám jen teoreticky, z partitury.“17 2.1 Miloš Forman a Balada z hadrů S Milošem Formanem se Libor Pešek seznámil na Benešově gymnáziu. V posledním ročníku studia spolu začali amatérsky uvádět Baladu z hadrů Voskovce a Wericha v Divadle E. F. Buriana, dnes Archa. Pondělky divadlo E. F. Buriana nehrálo, a tak někdo zařídil, že tam každé pondělí po celý rok mohli hrát Baladu 14

Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz Rozhovor s L. P. 16 Rozhovor s L. P. 17 Rozhovor se studenty KJJ, 16. 5. 2014 15

9

z hadrů, doprovázenou Orchestrem Libora Peška. Aby však mohl vést svůj orchestr během přestavení, které bylo zpoplatněno, musel si před tím udělat kapelnické zkoušky. Obr. 1 Libor Pešek a Miloš Forman, 2007 „Miloš tady byl nový v Dejvicích. Přišel do septimy nebo až do oktávy, už nevím. Uplácali jsme s mým orchestrem aranžmá Ježkových písniček a byla to úžasná zkušenost. Mě bylo 17, Milošovi 18 a půl, všem nám bylo do dvaceti. Měli jsme malý sboreček čtyř holek, těm bylo 15 – 16 let. Byla tam například Blanka Kulínská, matka Kulínského sbormistra, Zdena Škvorecká, tehdy Salivarová, manželka spisovatele Škvoreckého. Režii dělal Jaroslav Toť, ten se uchytil potom v Kolíně v operetě, Miloš se uchytil u filmu, já jsem se uchytil u toho dirigování a jeden trumpetista se stal velvyslancem v Mexiku.“ 18 Po více než padesáti letech se v roce 2007 oba umělci pracovně setkali nad operou Suchého a Šlitra Dobře placená procházka, která byla poprvé uvedena v polovině 60. let v Divadle Semafor. V roce 2007 ji nastudoval Miloš Forman spolu se svými syny – Petrem jako spolurežisérem a Matějem jako autorem scény. Hudebního nastudování se ujal Libor Pešek a partitura byla nově zinstrumentována Markem Ivanovičem. 19 Když pak hudební svět postupně vystřídal jeden hudební styl za druhý a místo jazzu se mezi mladými lidmi šířil bigbít, bylo to pro jazzmana Peška těžná a nepochopitelná věc. „Dlouho jsem Beatles nesledoval, protože když začaly kytary a bigbít, byl jsem jako jazzman uražený, že se svět mohl takovým způsobem zbláznit. Ale v roce 1969 jsem v Holandsku poznal jejich, bohužel, už poslední album, které je, myslím, geniální. Od té doby je mám moc rád. A také Simona a Garfunkela“ 20 Mnoho jistot v sobě dirigent Libor Pešek nemá, ale že je jazzman, to ví určitě. A má jazz a klasická hudba pro Libora Peška nějaké spojení? 18

Rozhovor s L. P. Dobře placená procházka se dočkala znovuzrození, 22. 4. 2007, tyden.cz 20 Moc si na sebe nepotrpím, 23. 6. 2003, Radioservis‐as.cz 19

10

„Jazz mi dal smysl pro zvuk, pro barvu, pro to, co vás okamžitě chytí. Vždycky jsem zvuk orchestru miloval víc, než cokoliv jiného. I když někteří teoretici říkají, že prvotní je rytmus, já si myslím, že je to zvuk, který člověka rozvibruje.“21 21

Moc si na sebe nepotrpím, 23. 6. 2003, Radioservis‐as.cz

11

3. STUDIJNÍ LÉTA Když v 18 ti letech (1951) gymnazista Pešek maturoval, vůbec netušil, co bude dál. Líbil se mu jazz a rád četl detektivky. Neměl představu, co by chtěl dělat a jediné, co ho bavilo, byl jeho jazzový orchestr a dirigování. Nejprve si sice podal přihlášku na práva, ale než mohl zkoušky absolvovat, dozvěděl se o abiturientském kurzu pro maturanty při AMU a přihlásil se tam. Neznal žádné dirigentské osobnosti ani zákonitosti orchestrální partitury. Byla to otázka šťastné náhody. Uměl transponovat es altku, b tenor, b klarinet, b trubku, ale vůbec netušil, co je tenorový nebo altový klíč. „Byla to neuvěřitelná opovážlivost, protože když jsem asi měsíc před zkouškami poprvé otevřel symfonickou partituru, shodou okolností to byla Dvořákova Novosvětská, tak jsem vlastně teprve odhaloval transpozice, různé klíče a všechny ty taje symfonické partitury a byl velký otazník, jestli se na tu AMU dostanu … dostal jsem se.“22 Na tyto zkoušky se naučil dvě věty z Novosvětské. Kurz se s největší pravděpodobností tehdy otevíral jen zcela vyjímečně. Obsahoval zrychlenou výuku látky hudební konzervatoře, aby připravil adepty na studium na hudební akademii. Harmonie, formy, instrumentace, intonace. Lze se jen dohadovat, zda by otevřen kvůli politické snaze tehdejšího ministra kultury Nejedlého předvést, že i lidé z nejnižších vrstev mohou dosáhnout na uměleckou úroveň. V kursu totiž bylo 9 studentů, a kromě Libora Peška, Milana Malého, Miroslava Košlera, Bedřicha Macenauera a Aloise Skoumala, což byl bratr písničkáře Petra Skoumala, tam byli mladí kluci ze střediska Houštka u Mladé Boleslavi. Byli to hoši z dílen a továren, kteří měli reprezentovat budoucí inteligenci. Byli nejdříve vybráni a umístěni do Houštky, kde se v rychlokurzu naučili gramaticky správně psát a posléze byli zařazeni do tohoto abiturientského kurzu při AMU. Někteří trochu uměli na harmoniku nebo jiný nástroj a při případném úspěšném přijetí na AMU se počítalo s tím, že mají automaticky přednost. Aby však nebyli sami, přijalo se i několik dalších již adekvátních uchazečů o hudební vzdělání, přicházejících z gymnázií a mezi nimi byl právě i Libor Pešek. Skupina, která 22


12

nemohla být kontrastnější, jak co do vzdělání tak do zájmů, se však velmi rychle spřátelila a tyto rozdíly byly smazány. Jeden z těchto uměle vytvořených umělců se posléze stal ředitelem Hudebního fondu, jenž měl za úkol sponzorovat mladé skladatele. „Ti kluci byli hrozně zanedbaní, jeden trochu vrzal na housle nebo na harmoniku. Oni je dali takhle dohromady, ale shodou okolností to byli strašně prima kluci a my jsme se s nimi brzy skamarádili. Jeden se stal ředitelem Hudebního fondu, který sponzoroval mladé skladatele za komunismu. Ti ostatní kluci zmizeli, už se pak o nich nikdy neslyšelo, a jeden později spáchal sebevraždu, Rýpal se jmenoval. Byli to fakt hodní kluci, akorát ten režim je nutil do něčeho, na co oni nebyli připravení.“ 23

3.1 Výuka a pedagogové Kromě zrychlené výuky předmětů konzervatorních, obsahoval kurs i lekce dirigování, které vyučoval tehdy 31 letý Václav Neumann, jehož s Peškem dělilo sice pouhých třináct let věku, ale mnoho zkušeností. Teorii vyučoval Metod Doležil Intonace a elementární rytmus je kniha dodnes k sehnání v několika vydáních. Obr. 2 Metod Doležil (1885 – 1971) sbormistr stojící u založení PSPU (Pěvecké sdružení pražských učitelek) v roce 1912. „V přítmí pozadí třídy svatojindřišské školy stál osamocen vysoký mladý muž, který nám byl v krátké době představen jako náš budoucí dirigent. Byl to Metod Doležil, na konservatoři nejlepší žák prof. Spilky.“24 Sbor učitelek sestavil prof. Spilka a při první zkoušce předal umělecké otěže sboru do rukou tehdy 27 letého učitele Metoda Doležila. Převážný repertoár sboru tvořily Smetanovy ženské sbory. Toto sdružení vedl Metod Doležil s čtyřletou přestávkou za první světové války až do roku 1923. Poté řídil Pěvecké sdružení pražských učitelů, aby se posléze v letech 1943 – 1946 opět navrátil k PSPU. Stalo se tak z důvodu zatčení dosavadního dirigenta Metoda Vymetala gestapem. Dirigent 23

Rozhovor s L. P. Záznam z kroniky o prvním setkání několika nadšených učitelek – zpěvaček se svým prvním dirigentem v roce 1912, www.pspu.cz 24

13

Doležil učinil velké gesto a nabídl v těžkých časech pomocnou ruku svému původnímu sboru a ten vděčně nabídku přijal. „Doležil je dirigent úsporného gesta, prostého vší okázalosti: jeho pozornost je vždy cele obrácena na niterný obsah skladby, již jeho sbor přednáší. (…) Na konservatoři vychoval Kubelíka, Kašlíka, Klímu, Bubeníčka, Kabeláče, Išu Krejčího, Ježka a Smetáčka a rozpoznal rozhodný dirigentský talent Rafaela Kubelíka.“ 25 Obr. 3 Václav Neumann (1920-1995), český dirigent Když roční abiturientský kurz při AMU končil, vyjádřil se Václav Neumann takto:„No, já jsem si z počátku myslel, že pan Pešek na to moc není, ale později jsem si to mínění poopravil a doporučení mu dám.“26 Jednalo se o doporučení k přijetí do prvního ročníku dirigování na AMU. Přijímací zkouškou Libor Pešek prošel a započala mimořádná a blahodárná léta studijní ve společnosti osobností jako Václav Neumann, Václav Smetáček či Ferdinand Pujman. „Dirigent Neumann, pozdější šéf České filharmonie, nás učil, a to mu bylo pouhých 31 let. Byl to takový bonviván. Bruslil salónním způsobem v těch režimních vodách, ale zároveň dokázal tím způsobem mnoha lidem pomoct. Učil podobným způsobem, noblesním. O mně si myslel, že nemám moc nadání. Já byl zvyklý na ty čtyři jazzmany a najednou nějaké vlání těch rukou. Mě to trvalo rok, než jsem zjistil, co po mně chtějí.“27

Mgr. Jan Špringl (citace z chystané publikace ke 100. Výročí PSPU) www.pspu.cz Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz 27 Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz 25 26

14

Obr. 4 Václav Smetáček (1906-1986), český dirigent, zk. s Konzertausorchester, Berlin 1962 Vzpomíná na Václava Smetáčka, který se vyznačoval tím, že nevyučoval. Slavná je věta Peškova spolužáka, dirigenta Zdeňka Košlera: „Jsem samoukem ze třídy profesora Smetáčka.“Václav Smetáček své studenty hodně nabádal, aby chodili na jeho zkoušky a učili se i ze špatných příkladů. Chodili i na zkoušky Karla Ančerla. Byl velký pedant, precizní dirigent, za jehož působení se Česká filharmonie stala skutečně vynikajícím orchestrem. Sám Ančerl prý neměl na zkouškách zas tak dobrou prezenci jako jiní dirigenti, ale zval k tomu dobře vybudovanému orchestru velké hvězdy dirigentského nebe. George Sell, Charles Munch, Erich Kleiber. A chodit na takové zkoušky a vidět ty osobnosti skutečně naživo, to byla ta nejlepší škola. Je nutno dodat, že Karel Ančerl nikdy nebyl pedagogem Libora Peška, ač je tato mylná informace hojně rozšířena. Dalšími osobnostmi, které měly vliv na vývoj mladých umělců, byli pedagogové Motod Doležil (sbormistr), Alois Klíma (dirigent) či Jindřich Brok (pedagog FAMU, fotograf). Příchodem na AMU se Pešek začal plně seznamovat i s jinými, mnohem závažnějšími atributy hudby, než jen taktování, souhra či přesnost. Hudba má mít i obsah a hloubku, což podle svých slov ještě plně nechápal. Sám sice uznal, že to, že neměl vystudovanou konzervatoř, mu později občas chybělo, ale zpětně to hodnotí pozitivně. „Nebyl jsem jen v notách, ale měl jsem odstup a nadhled.“28 Výuku dirigování zastával na AMU i profesor Václav Jiráček (1920 – 1966). Český dirigent působící jako dirigent baletu ND (1945-1948), ve Státním divadle v Ostravě

(1947-1951),

šéfdirigent

Státní

filharmonie

Ostrava

a

dirigent

rozhlasových orchestru v Praze a Bratislavě. „Kdo nás učil, byl profesor Jiráček, bývalý dirigent Českého rozhlasu.(…) Byl mimořádně nadaný sluchově a paměťově. On byl typ ne zrovna zajímavý na pohled - dirigentsky, ale byl velice chytrý a pracovitý. Ten vyučoval a docházel, tak od něj jsme se lecos naučili. Předčasně zemřel, spadlo s ním u Bratislavy letadlo, když letěl shodou okolností do Ostravy dávat Asraela.“29 28 29

Rozhovor s L. P. Rozhovor s L. P.

15

Na výuku pedagoga operní režie Ferdinanda Pujmana se prý nedá zapomenout. „On byl obrovský mozek, chodící slovník. On nás šíleně zahanboval. On byl toho druhu, že když byla přednáška od osmi, tak on tam byl od půl osmé, a když přišel někdo dřív, tak on už začal diktovat. Takže když jsme přišli na osmou, tak on už měl dvě tři stránky nadiktované. To bylo strašné.“30 Mezi spolužáky Libora Peška na AMU byli též věhlasní umělci jako Košler Zdeněk, Turnovský, ti však byli při jeho příchodu na školu ve třetím ročníku. Do prvního ročníků s Peškem tehdy nastoupili Milan Malý, pozdější sbormistr Československého rozhlasu, Bedřich Macenauer – sbormistr v Plzni, Chvála – rovněž sbormistr, „malej“ Miroslav Košler – sbormistr. Byli čtyři a Libor Pešek z nich byl jediný orchestrální dirigent. Byli přijímání na čtyři roky a orchestrální i sboroví dirigenti náleželi do jednoho ročníku. Každý pak měl větší prostor pro své osobní zaměření, ale hromadné předměty měli společné. Orchestrální příležitosti během studia při škole byly stejně problematickou otázkou jako dnes. Zkušenosti pro mladé dirigenty jsou k nezaplacení, bez nich nemohou k orchestru a zároveň potřebují stát před orchestrem, aby tyto získali. Je to začarovaný kruh. Každý instrumentalista si na svůj nástroj cvičí denně, ale dirigentův nástroj je orchestr, a ten – když má štěstí – si díky škole může dovolit jednou ročně. Pokud nemá ještě větší štěstí, že by měl orchestr vlastní. Ve druhém ročníku měli mladí dirigenti koncert s malým školním komorním orchestrem skládajícím se jen ze smyčců. Konal se v zrcadlové síni Klementina a každý student si oddirigoval svůj kus. Libor Pešek doprovázel kolegu houslistu při Bachově koncertě E dur. Ve třetím ročníku už měli k dispozici orchestr konzervatoře, kam studenti konzervatoře povinně docházeli a přiměřeně tomu je to i bavilo. Ve čtvrtém ročníku už měli jednou týdně klasickou práci s orchestrem. Během studia pocítil nutnost seznámit se s principy smyčcových nástrojů a rozhodl se učit na violoncello. V té době mu bylo 20 let a docházel ke koncertnímu mistru violoncell České filharmonie, což byl i rodinný přítel. Posléze zjistil, že v tomto věku už není ruka dostatečně pružná a virtuozem se už asi nestane, ale základy měl. Hlavně však zblízka poznal možnosti smyčcového nástroje. 30

Rozhovor s L. P.

16

„Nejsem žádný extra instrumentalista a jako dirigent nemám čas cvičit. Pro dirigenta je dobré mít zkušenosti s nějakým smyčcovým nástrojem a klavír je nutný, aby si v mládí mohl přehrávat partitury, které později už jenom čte.“31

31

Osmdesátník Libor Pešek, 20. 6. 2013, operaplus.cz

17

4. PROSTŘEDÍ HUDEBNÍ AKADEMIE Pražská hudební akademie byla v padesátých letech teprve za začátku své cesty. Byla založena v roce 1945, takže když na ni v roce 1952 Libor Pešek jako student dirigování nastupoval, měla za sebou pouhých sedm let existence. To s sebou neslo mnoho nevyřešených záležitostí, jak to bývá v případě každé nově vznikající instituce. Osnovy, pedagogové, úroveň, záměry, efektivita a jistě spousta jiných provozních záležitostí. Obr. 5 Jan Klusák (*1934), skladatel Celkové osnovy výuky byly sestavovány v souladu s dobou a politickým systémem. Sovětský vliv byl všudypřítomný, a to i v osnovách hudebních předmětů vysoké umělecké školy. Například předmět Estetika byl pod silným tlakem socialistických představ o tomto pojmu a jeho významu. Důležitou roli například měly lidové vlivy. Studenti byli dokonce vyučováni hře na tahací harmoniku, jakožto nástroj blízký sovětské tradici. I přes to, že patent na tento nástroj získal v roce 1829 vídeňský nástrojař Cyrill Demian. „Ta škola stála jinak za starou bačkoru, bylo to hrozně bolševicky vedené. Děkan Sychra, proděkan Sádecký, to byli kovaní bolševici a ministrem byl Zdeněk Nejedlý, který měl rád Smetanu a nesnášel Dvořáka, což už nám dneska vůbec nepřipadá možné (…) Na tu školu mám vlastně jen takové vzpomínky, že jsme se tam začali přátelit s Honzou Klusákem a začali jsme se vlastně mimo tu školu zajímat o soudobou hudbu, teda hudbu 20. století, takže Stravinskij, Hindemith, Honegger, později Schönberga Berg.“32 32

Rozhovor s L. P.

18

Obr. 6 Zdeněk Nejedlý (1878-1962), historik, ministr Zdeněk Nejedlý procházel jako ministr různými vládami. V letech 1945 až 1962 byl dvakrát ministrem školství a osvěty, dále ministrem práce a sociální osvěty, náměstkem předsedy vlády a nakonec až do své smrti ministrem bez portfeje. Nejedlého poúnorové vystupování na kulturní politické scéně je však chápáno spíše negativně. Nadále prosazoval dílo Bedřicha Smetany a blokováním pramenů, na nichž chtěl sám pracovat, však v konečném důsledku smetanovský výzkum brzdil. Zároveň bránil veřejné propagaci Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů. Podílel se též na perzekuci významného českého dirigenta a šéfdirigenta České filharmonie Václava Talicha, jež stál v čele České filharmonie v letech 1919-1931 a 1933-1941.

Nejedlý odsuzoval předválečnou moderní tvorbu a jako ministr kultury a uznávaná autorita, nesl výrazný podíl na ustrnutí umělecké tvorby, jež se mohla znovu probudit k životu až paradoxně po smrti Nejedlého roku 1962.

19

5. ZAHRANIČNÍ VLIVY V 50. letech, kdy bylo obtížné setkat se s novými informacemi zvenčí, působily jako zjevení koncerty hostujících zahraničních dirigentů s Českou filharmonií. Podobně tomu bylo na FAMU, kde měli studenti i přes všemožné jiné zákazy a nařízení, možnost setkávat se skutečnými špičkami zahraniční filmové nové vlny. Na uměleckém poli byl zřejmě jistý prostor k zahraniční osvětě a tento úzký prostor kontaktu s cizinou byl blahodárnou božskou mannou pro mladé hladové studenty, kteří neměli kam uniknout - a nejen pro ně. V tom vakuu je touha po vědění přiměla prostudovat do poslední věty vše, co bylo možné. „V tom byl ten komunismus blahodárný, ale JENOM v tomto smyslu. Donutil o to důkladněji prostudovat to málo, co bylo k dispozici.“33 Důležitým okamžikem během studií bylo hostování italského dirigenta Antonia Pedrottiho v Praze. Vynikající a věhlasný Pedrotti, známý svou pregnancí a nesmírnou sdělností rukou, jež dirigovaly bez taktovky, mladému dirigentu Peškovi naprosto učaroval. Hovoří o něm jako o svém ideálu, který tehdy dokonce napodoboval. Obr. 7 Antonio Pedrotti (1901)1975), italský dirigent, zdroj: www.frantisekslama.com „Největší autoritou pro mne byl Antonio Pedrotti. Ten mi prvně otevřel oči, že vážná hudba nemusí být nic muzejního, ale že to je živel On hudbu nedirigoval, on jí byl. Dirigoval bez taktovky a dirigoval způsobem, který představoval takřka uměleckou gymnastiku, ale bylo mu přesně rozumět a hlavně publikum mu rozumělo.“34 Na památku Antonia Pedrottiho je v jeho rodném městě Trentu od roku 1989 každoročně pořádána mezinárodní dirigentská soutěž „Concorso internazionale per Direttori dÓrchestra A. Pedrotti“. Vzhledem k tomu, že dirigentské řemeslo je poměrně mladé z hlediska pedagogické výuky, tak se Libor Pešek nikdy žádné soutěže zúčastnit nemohl. Dirigentské soutěže typu Trento či proslulý Besancon 33 34

Dialogy nad životem, Libor Pešek – Jiří Ješ, 2011, Radioservis, ČRo2 Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz

20

začaly vznikat až později. Zvláštní je však to, že nikdy se žádné takové soutěži Libor Pešek neúčastnil ani jako porotce. Částečně se však jistého hodnocení zúčastnil, když shlížel záznamy uchazečů o dirigentskou soutěž při Pražském jaru. „Já dostal dvě tři škatule VHSek, kde byli natočení mladí dirigenti a dirigentky a já jsem několik z nich shlédnul, a to bylo docela zajímavé. Ony ty holky vůbec nebyly nešikovné. Orchestry jsou (k dívkám, pozn. autorky) víc cynické, tohle moc nemají rádi. Oni chtějí naprostou věcnost. Když je čas a chuť tak i emoce, ale nejlépe až při koncertě.“35 A jak se vůbec Libor Pešek dívá na ženy – dirigentky? „Jsou lépe připraveny a jsou pilnější, ale před orchestrem to až moc prožívají. Je lepší být striktnější a praktičtější.“36 Každopádně však k ženám má Libor Pešek velkou úctu a váží si jich.

35 36

Rozhovor s L. P. Rozhovor se studenty KJJ, 16. 5. 2014

21

6. KONEC STUDENTSKÝCH LET

Akademii Múzických Umění v Praze Libor Pešek absolvoval v roce 1956 bez nároku na jakýkoli akademický titul, které se v té době neudělovaly. Rovněž studium nebylo rozděleno na bakalářské a magisterské. Matka mladého absolventa moc neschvalovala jeho touhu stát se profesionálním muzikantem, ale podporovala ho. Obr. 8 Manžetové knoflíčky Libora Peška „Když mi bylo dvacet tři, absolvoval jsem AMU a maminka mi dala zlaté knoflíčky a já je mám od té doby, a to 37

bude příští rok 60 let.“

Cesta je to trnitá a plná zklamání a nejistot. Je proto velmi rád, že nikdo z rodiny – ani jeho syn, ani žádné z vnoučat – nemá tu zoufalou touhu. Člověk tím ztrácí kus dětství, veškerý čas věnuje zdokonalování a cvičení, a když se to náhodou nezdaří, zřítí se některým slabším jedincům celý svět. Touha dělat toto povolání musí být tak obrovská, říká Libor Pešek pedagogicky, aby ty ústrky a nepřízeň člověk psychicky ustál. Nejde jen o samotné vystudování, to se většinou podaří, ale člověk se musí vnitřně připravit, že to potom nebude jednoduché. „Mladý dirigent je nejlepší terč, a když ustojí ty uštěpačné poznámky, tak ho to zocelí. (…) Z hlediska psychologie je pro orchestr velmi snadné mladého dirigenta odrovnat. Jednou z nevýhod je, že mladý dirigent má ještě moc dobré uši, takže zaslechne mnoho nepříjemných poznámek. Až později si člověk uvědomí jejich oprávněnost a i když se snaží působit suverénně, tak se jeho nejistota pozná. Vždyť v orchestru vesměs sedí zkušení praktici a už toho taky lecos zažili. Je to otázka psychické odolnosti a rychlosti se učit.“38 37 38

Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz

22

7. KOMORNÍ HARMONIE A SEBASTIAN Po absolvování AMU v roce 1959 si Libor Pešek založil malý orchestr Komorní harmonie. Bylo to uskupení o jedenácti dechových nástrojích. Vesměs vše vynikající hráči z velkých orchestrů, které bavila detailní práce, na niž v praxi většinou nebyl čas. Zkoušelo se, jak to šlo – během týdne několik dělených zkoušek s fagoty, hornami atd. a v pátek zkouška celého orchestru. Na jeden koncert se tak zkoušelo třeba jeden až dva měsíce, a to velmi detailně a precizně. Obsazení Komorní harmonie včetně externistů: 1 flétna, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 horny, 2 trubky a 2 trombony. Byli to vesměs hráči z orchestrů jako FOK, Český rozhlas a jiné; např. první flétnista orchestru FOK pan Josífko, hobojisté byli jeden z rozhlasu, druhý ze Smetanova divadla, klarinety z Filmového orchestru a z rozhlasu, fagotisté ze Smetanova divadla a z Filmového orchestru. Měli vynikajícího komorního trumpetistu Jaroslava Mičaníka, působícího ve Smetanově divadle. Měl neuvěřitelně jemný a čistý zvuk. Trombonisté byli oba z rozhlasu. „Když jsme měli vystoupit, tak přišli vypomoct třeba kluci z rozhlasu, například takový Jiří Horák. Měli jsme takovou partu, že se rozkřiklo, že se tam dělá dobrá muzika a ti lidi si přišli zahrát. Byli to jenom dechy s výjimkou Mozartovy serenády B dur, kde jsme měli kontrabas a to hrál s námi student AMU Japonec Asahigo Eguči.“39 Libor Pešek po nějaké době zvažoval integraci i smyčcové sekce, ale původní dechové obsazení bylo striktně proti tomuto návrhu. Považovali dosavadní směr orchestru za svůj cíl a neměli zájem nic měnit. Proto se Libor Pešek rozhodl opustit Komorní harmonii, která tím pádem zanikla, neboť její existence byla spjata s osobností svého zakladatele a roku 1964 založit nový orchestr Sebastian, jež se skládal ze zcela nového hráčského obsazení. Obsazení orchestru Sebastian: 3 primy, 3 sekundy, 2 violy, 1 violoncello, 1 kontrabas. Dechová sekce byli rovněž vynikající hráči z Českého rozhlasu. Zkoušky probíhaly tak, že podle toho, které nástroje se sešly, tak tím se volila partitura. Zkoušelo se už víc v celku v sále Reduty, kde je dnes jazz klub. Hrála se krásná, exaktní a dokonalá komorní hudba a o jejich kvalitách jako orchestru se s uznáním mluvilo jak mezi profesionály, tak mezi posluchači. Byli zváni na různé i mimopražské vystupování. Hráli náročné kusy jako 39

Rozhovor s L. P.

23

třeba Messiaenovu skladbu Sedm Haikai (Sept Haikai). Dlouho a pečlivě ji zkoušeli, aby ji pak předvedli na Pražském jaru v roce 1961. Na marimbu hrál tehdy s nimi i jazzman Karel Velebný. V této sestavě pak existovali až do roku 1968, konkrétně do večera 20. srpna, neboť v noci na jedenadvacátého přijely ruské tanky a tím Sebastian Orchestr přestal existovat. Všem se následujícího dne změnily priority a spousta lidí emigrovalo. „Měli jsme se Sebastianem koncert v Karlových Varech. Pak jsem jel v noci autem do Teplic ráno na zkoušku a viděl jsem, že silnice byly plné tanků. Chtěli, abych sjel z cesty, což jsem tedy neudělal, tak jsem se mezi nimi propletl. To jsem tehdy byl ještě frajer.“40 Po absolutoriu a odchodu od rodičů, byl nucen poohlédnout se po pracovním místě, které by mohl s vedením svých orchestrů propojit. „Všichni jsme se rozešli a hledali. Každý dělal, co mohl. Milan Malý se uplatnil jako korepetitor v Kühnově dětském sboru, později asistent, Macenauer byl sbormistr v Budějovicích. Já jsem dělal korepetitora baletu v Plzni v divadle. Konkurz jsem dělal, to ano, ale vzali mě, protože tam nikdo jiný nepřišel.“41 První bylo místo korepetitora v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla roku 1956, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Janou Peškovou, rozenou Tvrzskou. „Z Plzně jsem odešel, protože z baletu odcházela moje žena Jana Pešková do Prahy do pantomimy k Fialkovi, tak jsem tam nechtěl zůstat sám. Já jsem bydlel v baletním sále na matraci u záchodů. Bylo mi 23 – 24 let.“42 Po té byl další dva roky (1958 – 1960) na volné noze a živil se (a to už během cest do Plzně) přepisováním jazzových skladeb z magnetofonových pásků do partitur a prodával je různým big bandům. V té době také začal zkoušet s Komorní harmonií (1959). Po dvou letech pak přišel šéf baletu ND Němeček, s nímž se znal z Plzně, a nabídl mu místo korepetitora baletu v Národním divadle, kde strávil další tři roky (1960 – 1963). 40


24

Byla to důležitá léta vlastního dozrávání a proměny. Při práci s Komorní harmonií a poté se Sebastianem se učil repertoár a intenzivně uplatňoval svou vrozenou touhu po přesnosti a dokonalosti zvuku. Setkával se i s potížemi, které s sebou nese nově vzniklé těleso. Nutnost vzájemného poslouchání jednotlivých skupin, sehranosti a spolupráce vyžaduje čas a ustavičnou práci. V takových momentech si dirigent připadá spíše jako hlídač, ale Liboru Peškovi se tato práce na nově rodícím se orchestru naopak líbila. Měl velkou radost z toho, že se podílí na vzniku celistvého a nového zvuku orchestru. Ještě několikrát měl poté možnost spoluutvářet nově vznikající těleso. A právě těchto okamžiků si ve své kariéře nejvíce cení a je za ně na sebe pyšný. V jeho případě se slovo „pýcha“ objevují dosti zřídka, navíc výlučně ve vztahu k práci - tím však nabývá na závažnosti. Pomohl mnohým orchestrům nalézt pevnou a kvalitní identitu.

25

8. TEPLICE Libor Pešek se stal druhým dirigentem u Severočeského symfonického orchestru v Teplicích díky svým schopnostem a intervenci šéfa České filharmonie Jiřího Pauera. „V té době jsem už měl Komorní harmonii, která docela dobře hrála a přitáhla pozornost hudební smetánky v Praze. Jednou mi zavolal ředitel ČF Pauer a zeptal se: Ńechcete dirigovat Českou Filharmonii?“Odpověděl jsem: Ńe, já nemám žádné zkušenosti s velkým orchestrem´ a do týdne mi volal, že mohu být druhým dirigentem v Teplicích, tak jsem se tam dostavil.“43 Ze Severočeského symfonického orchestru v Teplicích v té době odcházel do Plzně šéfdirigent Turnovský, tak tam vedle nově nastupivšího šéfdirigenta Berky přišel i Libor Pešek jako druhý dirigent a pobyl tam 6 let (1963 – 1969). Bohumil Berka byl velmi laskavý a mírumilovný člověk. Nechával Libora Peška vybrat si repertoár na 6 abonentských koncertů, kde se už dirigoval velký symfonický repertoár. Často také vycházel svému mladému kolegovi vstříc při nejrůznějších příležitostech. Liboru Peškovi bylo třicet let. „Bral to za mě v létě, když jsme hráli na kolonádách z listu bez zkoušek nebo když se mi narodil kluk. Mám moc hezké vzpomínky na Teplice.“44 Letní koncerty na teplické kolonádě bývaly pravidelnou praxí a vzhledem k tomu, že repertoár všichni hráči znali, nedělala se žádná zkouška. Všichni, kromě mladého dirigenta. „Noty byly v salátovém vydání a počmárané modrou pastelkou jestli se repetice dělá nebo nedělá. Tak jsem čekal na koncertního, až dá znamení, jestli se jede dál nebo ne.“45 Jana a Libor Peškovi byli oddáni 5. června 1959 a bydleli na Buzulucké ulici č. 4 na Praze 6. Poté se ještě několikrát stěhovali, ale vždy v okruhu Prahy 6: Jugoslávských partyzánů 8, Mogulská 5. V roce 1964 se jim 19. května narodil syn Filip. 43

Rozhovor s L. P. Rozhovor s L. P. 45 Rozhovor se studenty 16. 5. 2014 44

26

„Já jsem z počátku měl takový pocit, že se mi narodil mladší bratříček, takže několik let jsem to bral, že se musím o to starat. Ale když mu byly 4 a začal rozum brát, tak jsem si s ním začal podívat jako s dospělým kamarádem a to nám vydrželo do dneška. Mě je dvaaosmdesát a jemu jednapadesát. Já to považuji za velké štěstí ve svém životě“46 Během angažmá v Teplicích bydlíval Libor Pešek v malém rokokovém zámečku, kde sídlily kanceláře Severočeského symfonického orchestru a zkušebna. V provozní kanceláři měl gauč, na němž přespával. Dnes už jsou tyto prostory přestavěny a kanceláře dávno zrušeny. Do Prahy jezdil za rodinou malým Renaultem CV4, který si neustále vlastnoručně opravoval. Na památku tohoto působení si z koncertního sálu Severočeské filharmonie s dovolením ponechal jednu malou barokní nástěnnou lampu.

46


27

9. PARDUBICE Následovala pozice šéfdirigenta u Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích, dnes Komorní filharmonie Pardubice (1970 – 1977). Tuto nabídku získal díky svým předchozím úspěchům s Komorní harmonií a Sebastianem. „Já jsem byl známý jako hračička, nimral komorního typu a oni si mysleli: chceme komorního dirigenta.“47 Zde měl Libor Pešek konečně příležitost věnovat se tomu, čemu vždy chtěl práci s plnohodnotným zvukem kvalitního a velkého tělesa, která náleží pouze jemu. A k tomu měl partnera více než kvalifikovaného: orchestr založen roku 1969 Jaroslavem Vodňanským. Dirigentem, který je neprávem podceňován a opomíjen. Byl výborným muzikantem a orchestr sestavil tak, že podtrhl jeho nejlepší zvukové kvality. Měli výborné primy, což byli mladí kluci z AMU, dále i violoncella a kontrabasy byly výborné. Orchestr v té době měl kolem třiceti hráčů a nikdo nebyl ve straně. Absolvovali proto během působení nesčetnou řadu kontrol z krajského výboru v Hradci Králové. „Pardubice přišly ve chvíli, kdy přišel i Leeuwarden v Holandsku. Před tím nic a nejednou jsem měl dva orchestry. To Holandsko už jsem měl podepsané a ty Pardubice, to jsem si říkal: Bože, to je přesně to, co jsem chtěl mít, klasický orchestr, 36-38 lidí, kde se dá dělat klasický repertoár a nimrat se s tím. To jsem chtěl. V Pardubicích říkali: To nevadí, tady nebudete mít žádnou práci, jenom abyste tady byl jako šéf a třeba jeden dva koncerty ... a prdlajs. Pak tam bylo tolik práce, a zrovna tolik práce bylo v tom Holandsku, takže já jsem lítal!“48 Moderní hudba byla přísně cenzurována. Dramaturgie hudebních nosičů, rozhlasových pořadů i koncertů živé hudby byla ostře sledována.

47 48


28

Obr. 9 Jiří Pauer (1925 – 2010), ředitel České filharmonie 1958 - 1980 Ve smutečních lednových dnech roku 1969 po smrti Jana Palacha Česká filharmonie v čele s Václavem Neumannem uctila jeho památku smuteční hudbou ze Sukovy Pohádky, jež zařadili na úvod koncertu. Již o několik měsíců později bylo připomínání si Palachovy oběti velkým problémem. Ivanu Medkovi, dramaturgovi České filharmonie, se podařilo v roce 1970 k prvnímu výročí upálení Jana Palacha 16. ledna zařadit na repertoár Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici. Z nějakého zvláštního důvodu si toho nikdo před tím nevšiml. Na poslední chvíli však byl koncert přeložen a všichni věděli proč, takže tím byla ještě více zdůrazněna skutečnost, že to nebyla náhoda. Tragikomická událost, jež skončila pro Ivana Medka ukončením spolupráce s Českou filharmonií. Pro přesnou představu úryvek ze vzpomínkové knížky Ivana Medka Děkuji, mám se výborně: Obr. 10 Ivan Medek (1919 – 2007), publicista, kritik, muzikolog „Ve Filharmonii jsme se ještě víc sblížili s Karlem Ančerlem a později s Václavem Neumannem, a časem (tedy v průběhu šedesátých let – pozn. autorky) mi připadla nepsaná funkce dramaturga. Formálně jsem byl však stále zřízencem. Později ze mě udělali koncertního jednatele, ale to netrvalo dlouho, jen do srpna 1968. Když přišli Sověti, musel jsem se vrátit z horní části Rudolfina, kde jsem pobyl jenom krátce, zase zpátky do sklepa. A tam jsem zůstal až do definitivní výpovědi. Té jsem se dočkal, když jsem zařadil – stále jako neoficiální dramaturg – na leden 1970 do programu České filharmonie kantátu Artura Honeggera Jana z Arku na hranici. Nejdřív to nevzbudilo vůbec žádnou pozornost. Až najednou volali řediteli České filharmonie Pauerovi, co že to tam inzerujeme: Jana z Arku na hranici! Vysvětloval jsem řediteli, že to dílo se opravdu tak jmenuje a že autorem textu je Paul Claudel. Dal jsem mu partituru, aby to viděl na vlastní oči. Řekl, že slova „na hranici“ tam 29

nesmějí být. Teprve o pár dnů později komusi nahoře došlo, že kantáta má být uvedena k výročí upálení Jana Palacha. Tvrdil jsem, že jsem si něčeho takového vůbec nevšiml. Byl z toho samozřejmě strašný průšvih. Datum uvedení jsme museli změnit a nesměli jsme vysvětlit, proč ke změně dochází. Hrálo se o čtrnáct dnů později, bylo vyprodáno, koncert měl manifestační charakter, protože všichni věděli, o co jde. …“ 49 Přísné kontrole podléhalo i natáčení desek v Supraphonu a dostat na jednu z desek Honeggerovo Vánoční oratorium a Poulancovo Stabat Mater byl opravdu malý zázrak. Vzájemná podpora a soudržnost mezi lidmi však stála na křehkých základech, skládajících se právě z těchto malých vítězství. „Nikdy mne nelámali do KSČ, nikdy mne neoslovili fízlové. Říkám to otevřeně, protože také neodsuzuji nikoho, kdo nátlak StB nevydržel. Nevím, co bych byl dělal, kdyby zasáhli třeba do budoucnosti mého syna. Měl jsem štěstí, že se mi to nestalo.“50 49 50

S jakou hudbou při výročí Jana Palacha?, 19. 1. 2014, operaplus.cz Zklidněný bouřlivák Libor Pešek, 12.1. 2003, revue.idnes.cz

30

10. OPERA Libor Pešek se s operou z blízka potkal v době angažmá v holandském Leeuwardenu, kdy mu byla nabídnuta možnost nastudovat Figarovu svatbu v Pražském Stavovském divadle. Díky svým předchozím působením měl již vynikající reputaci a říkalo se o něm, že se vyzná v Mozartovi. „Reprízy (Figarovy svatby – pozn. autorky) byly průběžně celý rok. Z počátku to bylo hezky vyšimraný a moc mě to bavilo, ale jak se to nezkoušelo, ani neoprašovalo – to se šlo rovnou, tak ty švy se rozlejzaly.“51 Premiéra se konala 25. června 1971 v Tylově divadle (dnešní Stavovské) a režie se ujal Bohumil Zoul. Zpívali Dalibor Jedlička, Jaroslav Horáček, Václav Zítek, Anna Bortlová, Jana Jonášová, Libuše Márová či Helena Tattermuschová. Za dirigentský pult se po Liboru Peškovi postavilo ještě několika dalších dirigentů (Přemyslav Charvát, Jan Štych a Jiří Kout) a to až do roku 1977, konkrétně 26. září, kdy bylo po 66 ti reprízách představení staženo z repertoáru.„Horáček, basbaryton, to byl prima chlap, já jsem se s ním moc nasmál.“52 Dále se Libor Pešek též podílel na nastudování baletu Romeo a Julie v Národním divadle. Premiéra se konala 18. ledna 1998 za režijního dohledu Petra Weigla. Představení bylo uváděno až do roku 2003 (61 repríz). Posledním projektem v Národním divadle byla již dříve zmíněná Dobře placená procházka Miloše Formana a synů Matěje a Petra Formanových. Premiéra se konala 22. dubna 2007 a řada 70 ti představení byla úspěšně zakončena 28. června 2009. Trojice inscenátorů – Miloš Forman a jeho synové Petr a Matěj – získala za realizaci tohoto představení v ND Cenu Sazky a Divadelních novin za rok 2007. Matěj Forman navíc získal Cenu Alfréda Radoka za nejlepší scénografii roku 2007. Ve veškerých rozhovorech, které se s dirigentem Peškem kdy objevily, se prezentuje jako člověk, který s operou nesrostl a k operním dirigentům, či k těm, kteří dokáží dirigovat symfonickou i operní hudbu, má respekt. Vokální složka vážné hudby si ho nikdy nijak zvlášť nezískala. Vždy ho jednoduše víc zajímala hudba instrumentální. Vyjadřovací jazyk tohoto hudebně – dramatického žánru je velmi 51 52


31

specifický a nadnesený. Na ten musíte přistoupit, a buď si ho zamilujete, nebo ne. Operní libreta i tématika jsou, pravda, často nepřirozená a působí až hloupě, ale je to často vinou libretistů. I z toho důvodu si řada operních skladatelů začali psát libreta sami, jako například Leoš Janáček. Ne každý má svého Kvapila či da Ponteho. „Připadalo mi to falešné. Ne intonačně, samozřejmě – i když to někdy taky – ale připadalo mi to prostě nepřirozené. A přitom jsem natočil několik oper a bavilo mě to. Ale jen na těch nahrávkách a s lidmi, kteří byli dokonale připravení. Já třeba hrozně rád doprovázím všelijaké písně. Nemám problém, když je báječný zpěvák nebo zpěvačka, tak je to radost doprovodit. Je to jako se sólistou instrumentalistou.“53 Operní dirigování je závislé též na jiných faktorech. Dirigent musí mít kontakt s jevištěm, tj. se sólisty a se sborem. Tomu se musí přizpůsobit i práce režiséra na scéně a choreografie postav. Dirigent i režisér spolu uvádějí v život autorovo dílo a pouze skutečná spolupráce a vzájemný respekt může zajistit dílu dobrý start. Podobně jako u dirigování operního, kde je nutné brát v choreografii zřetel na to, že v důležitých momentech je nutný vizuální kontakt mezi zpěváky a dirigentem a nesmí tedy stát zády nebo být jinak znemožněn správný nástup, tak i baletní dirigování musí respektovat například rychlost baletních piruet jednotlivých sólistů, která může být dána zkušenostmi, kvalitou nebo výškou a jinými fyzickými dispozicemi tanečníka. Dirigent operní i baletní musí brát při nastudování a následném provádění ohled na vícero faktorů, jež výsledek ovlivňují. Operní dílo je i rozsahově delší a obsáhne jak hudbu instrumentální, tak vokální a navíc i hereckou akci. Samotné nastudování trvá tedy mnohem. Zatím co na orchestrální koncert jsou třeba v lepším případě tři nebo čtyři zkoušky a generálka, na nastudování opery se pracuje průměrně dva měsíce. Práce dirigenta se může tedy zdát disponována větším časem a tedy větším prostorem pro detailní práci, ale není tomu tak. Právě proto, že jde o velkou plochu, kde je nutno často respektovat spíše celistvé působení na diváka. Hudba jde spíš ruku v ruce s jevištním projevem. Instrumentální hudba je více detailní, exaktní – alespoň ve srovnání s operou – na každý detail je více vidět a více se jím posluchač zabývá, než u opery, kde jeho smysly uchvacuje kromě hudby i složka vizuální. 53

Rozovor s L. P.

32

Mnoho režisérů se považuje za nadřazené dirigentům. Na prvním místě je autor. Autorův záměr dodává libreto i hudbu jako symbiózu obého v dokonalé souhře. Tak se pod to dílo autor podepsal a tím potvrdil svou vůli. Řada dnešních režisérů a bohužel i dirigentů si dovolí měnit vyznění autorova uměleckého směřování. Mnohá díla snesou změny. Byly tvořeny za účelem oslovit diváka, a jak říká profesor Martin Hilský - náš z nejvýznamnějších Shakespearovských překladatelů - i on se při překladu Sonetů s touto otázkou potýkal. Nakonec se rozhodl, že pokud autor chtěl oslovit čtenáře Sonetů myšlenkou či vtipem, neměli bychom tomuto sdělení bránit, aby si našlo cestu k čtenáři i dnes. Vkusně tedy přeložil Sonety do moderního jazyka, který je současné společnosti blízký. Důležité je slovo „vkusně“. Toto slovo má velmi nezřetelné hranice, ale jakmile interpreti, mezi které spadají i režisér a dirigent, neboť interpretují dílo, aniž by ho v pravém slova smyslu vytvořili, tyto hranice překročí (a někdy tak, že je už ani nevidí), pak nastává nesoulad a je publikem hodnocen jako nevkusný a autorovi škodící. A o publikum jde především. „Operní a symfonické dirigování mají něco společného a v něčem jsou úplně jiné. Provoz operního domu je jiného druhu, zvláště když je to repertoárové divadlo. Ještě nejpodobnější je když se dělá stagiona. Něco se nacvičí do nejmenších detailů, pak se to hraje a následně se to stáhne z programu. Dřív bývali dirigenti, že dirigovali obojí, např. Bělohlávek, a to je dobře, když to dirigent dokáže, já to zrovna nejsem. Já jsem se orientoval jenom na tu symfonickou koncertní hudbu. Opera má určitý romantický flér, který se někdy v těch koncertech hodí, to je pravda.“54 54

Libor Pešek o dirigentské profesi, 29. 7. 2013, ČRo Vltava

33

11. HOLANDSKO Mnoho umělců bylo po uzavření hranic v roce 1969 vystaveno otázce co teď. Na Libora Peška se však usmálo štěstí. Dva kolegové instrumentalisté z Teplic dostali angažmá u holandského orchestru v Leeuwardenu a odjeli tam. Shodou okolností od zmíněného orchestru odcházel šéfdirigent, a tak zajistili pro dirigenta Peška pozvání a on tam posléze angažmá skutečně získal. Byl tak na jaře „černého“ roku 1969 jmenován šéfem holandského Frysk Orchestra v Leeuwardenu a přes Pragokoncert jako zázrakem získal výjezdní doložku. Následně jim však musel odvádět „krvavých“ 80% ze svého devízového platu. „Odjížděl jsem z Prahy v den, kdy měl pohřeb Jan Palach, a je pravda, že jsem tehdy připouštěl možnost, že se už nevrátím. Jenže když nadešel okamžik definitivního rozhodnutí, zjistil jsem, že to nedokážu.“55 Nikdy ho nenapadlo v Holandsku zůstat, protože, je k Čechám natolik připoután, že by si neuměl ani představit žít trvale jinde. Brzy ale začaly panovat obavy, že bychom jako země mohli být připojeni k Sovětskému svazu a Liboru Peškovi myšlenka emigrace už nepřipadala tak vzdálená. Ta možnost tu byla a mohl by tam odvézt i celou rodinu. Nakonec však tu lákavou nabídku nevyužil. Zavrhl to převážně kvůli manželce Janě. Kdyby se jemu něco stalo, a to se může stát kdykoli, tak ona by tam nebyla šťastná. Natolik je vázána k této zemi. Toto období bylo velmi náročné na cestování a i propojenost s orchestry byla narušená, vzhledem k neustálé nepřítomnosti a cestování. Vzdálenosti jezdil vlastním osobním autem dvakrát do měsíce tam a zpět, a zřejmě nikdo v té době takovou trasu nejezdil častěji a rychleji, než Libor Pešek. Jen stěží si lze představit, že po tolika kilometrech a hodinách strávených za volantem se mu jako zázrakem nikdy nic vážného nepřihodilo. „Třikrát jsem měl vlastní nešikovností namále. Podcenil jsem situaci a měl jsem přetáčivé auto, které jezdilo hodně rychle. Byly to smyky na suché silnici. Pokaždé, když člověk vyvázne, je to velké ponaučení.“56 V Leeuwardenu strávil 6 let (1969 – 1975). Byl to krajský orchestr smíšených 55 56

Zklidněný bouřlivák Libor Pešek, 12. 1. 2003, revue.idnes.cz Rozhovor s L. P.

34

kvalit, hodně mezinárodní – Španělé, Řekové, Němci, Češi, Holanďané. Jsou orchestry, které jsou nevyrovnané, a toto byl jeden z nich. Jedni uměli, jiní méně. „Naučil jsem se tam, co to je být šéfem v cizím jazyce. Angličtina mi hodně pomohla, ale té mentalitě jsem neporozuměl a to těch mentalit tam bylo íx´. Byla to taková snůška lidí. (…) Během těch let jsem si tam udělal docela slušné jméno, tak jsem měl pozvání do Amsterodamu, Haarlemu, Enschede, Arnhemu. Všude jsem hostoval, tak jsem poznal spoustu orchestrů po celém Holandsku. Nebylo to špatné. Byla to škola.“57 Další sezónu 1975/1976 už převzal orchestr v Enschede, kde setrval další čtyři roky, tj. do roku 1979. Ke změně orchestru ho přiměla zdánlivě lepší nabídka kvalitnějšího orchestru a o 400 km bližšího města. Finanční rozdíl tam prakticky nebyl žádný. „To byl můj nejnepříjemnější orchestr a nejen pro mne. Později jsem se dozvěděl od různých lidí, co tam také byli, že říkali totéž. Lidská atmosféra, to se dalo krájet. Před tím jsem tam hostoval, tak jsem věděl, k čemu jdu. I oni to věděli. Spíš to byly lidské poměry, než muzikantské. Šli si vzájemně po krku. Třeba když se o někom vědělo, že na něco nemá, tak ten druhý se hodil marod, aby vysloveně ukázal, jak na to ten dotyčný nemá. Hrozné! Nálada byla podobná jako v České filharmonii – navenek jsou mistři světa, ale lidsky se moc nemusej. (…) Zato teď, když mě tam pozvali na jejich 80. výročí (r. 2013, kdy i L.P. slavil 80. narozeniny, pozn. autorky), tak to byl úplně jiný orchestr. Zůstali tam 2–3 z toho původního složení, ale už mnohem lépe ten orchestr hrál.“58 Holandsky by se Libor Pešek pořád ještě domluvil. První holandské věty se učil v baru, kam po zkoušce rád zašel. Přečetl i tři obsáhlé holandské knihy o astrologii. „Učil jsem se normální věty, jako: dobrý den…děkuji… skleničku červeného vína, prosím.“59 57


35

Z Holandska odešel v roce 1979, a to kvůli mimořádné nabídce pozice šéfdirigenta u Slovenské filharmonie v Bratislavě, kde občas hostoval – i několikrát za rok - už za pobytu v Holandsku. 36

12. BRATISL LAVA Obr. 11 Ladislav Mokrý, M řediitel Slovensské filharmo onie Ze Sloovenské fiilharmonie odcházel dirigent Ladislav L Slovák,, který tam šéfoval dvaacet let (19661 – 1981). Ředitel Slovensské filharm monie Ladiislav Mokrrý (1968 – 1990) nabídl ppost šéfdirig genta Liborru Peškovi a smlouva zněla na tři rokyy. Byla to o vynikající sezóna 11981/1982, kdy si dirigentt Pešek doslova d získal orchhestr i pu ublikum. Bratislaava si ho nemohla n vy ynachválit až do chv víle, kdy ministr kuultury Miro oslav Váleek (ve funk kci 1969 – 1988, Ko Komunistická strana Slovenskaa) nepřenesl přes srdcce, že Sloveenská filharrmonie máá úspěchy s českým dirigentem m. Požádal tedy o pom moc. Do Brratislavy by yl vyslán m mladý ruský dirigent Vladimir Verbickij V a strávil v Brratislavě dvaa roky (1982 2 – 1984). „N Na odpor se postaviloo publikum i orchestrr. Partajní předáci šlli až za ministrem a ten je vyyhnal. Prožžili jsme něěkolik dram matických dn dní a nocí, ale a dnes jsem koneckonců rád, d, že mne vyhhodili. Ono nám to takk dobře hrállo, že kdybych byl ty tři roky zůůstal, asi by se mi těžkoo odcházelo.. Možná by se nekonalaa ani ta Ang glie.“ 60 Tatto absurdní situace ppobouřila ředitele ř praažských orcchestrů nattolik, že Liboru Peeškovi vzápěětí do jednooho volali a nabídli mu u pozici dirrigenta. Nak konec se rozhodl pro p postaven ní druhéhoo dirigenta v České fillharmonii vvedle šéfa Václava Neumannaa. Ten stál za dirigentsským pultem m České fillharmonie ood roku 196 68 až do nástupu Jiiřího Bělohllávka v roc e 1990. Ten n poté pozicci druhého dirigenta zrrušil bez jakéhokolii osobního setkání s či vy vysvětlení. „P Prosím tě, už u nechoď kkvůli příští sezóně, pro otože pan ššéf Bělohlávvek tvoje místo zruššil´ dozvěděěl jsem se jeednou u toa alet v Rudo olfinu od drramaturga ČF. Č Jako mladší kollega – celý život se zn áme – mohl se se mno ou sejít a říc íct ´Hele, já á jsem se rozhodl, že ž tam budu u sámá já bbych řekl ´Samozřejmě ´ ě´. (…) Prooč to neuděělal? No, asi to nepoovažoval za a nutné. Mysslím, že ten koncept je naprosto v ppořádku, žee světové orchestry mají mít jeednoho šéfa fa a žádné druhé dirig genty. To bbyla středoeevropská záležitost, že u ČF býýval druhý ddirigent. Byyl to jeho ná ápad (zrušitit místo II. dirigenta d 60

Zklidněný bouřlivák Libor Pešek, 12. 1. 2003, revue.idnes.cz

37

– pozn. autorky), nikoho jiného. Neberte to jako stěžování, prostě tak věci probíhají.“61 Pozice druhého šéfa byla vytvořena z nutnosti po emigraci Rafaela Kubelíka v roce 1948. Během následujících dvou let s ČF spolupracovali převážně Václav Neumann a Karel Šejna – oba členové orchestru s dirigentskými ambicemi. Violista Neumann řídil orchestr poprvé v březnu 1948 a v září převzal stěžejní koncerty sezóny. 18. května 1949 se uměleckým ředitelem ČF stal původem kontrabasista Karel Šejna. Po roce 1948 vzrostl orchestru počet „politických zakázek“ poplatných totalitní diktatuře. V letech 1950 – 1968 vládl taktovkou České filharmonii Karel Ančerl a po něm (1968 – 1990) Václav Neumann. Obr. 12 Karel Ančerl, dirigent Zřejmě málokterý dirigent měl obtížnější situaci po nástupu do ČF jako Karel Ančerl. Do čela orchestru byl jmenován ministrem Zdeňkem Nejedlým 20. října 1950. V orchestru zavládl okamžitý odpor, neboť Ančerl byl považován za dosazeného z politických důvodů. V hlášení agentů Státní bezpečnosti v České filharmonii se dočteme: : „Skoro všichni členové orchestru jsou proti Ančerlovi, kterému nahlas nadávají, dělají na něho posměšky a vyjadřují se o něm co nejhůře. Pramení to z toho, že úroveň orchestru ČF je vysoká a Ančerl na toto zásadně nestačí, tzn. brzdí Českou filharmonii.“ 62 Karel Ančerl však na tuto hozenou rukavici reagoval vstřícností, klidem a houževnatou prací. Na prvním místě stála kvalita. Byl vždy precizně připraven, pracoval ekonomicky a důsledně. Do dramaturgie zakotvil Bartóka, Prokofjeva, Šostakoviče, ale také Martinů, Kabeláče nebo Hanuše. O post šéfa po Václavu Neumannovi se Libor Pešek z vlastního popudu neucházel a nikdo mu to nenabídl. V té době už byl od roku 1986 šéfem Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Může i to být jedním z důvodů, proč již dosti vytíženému dirigentu nenabídli post šéfa České filharmonie? 61 62

Rozhovor s L. P. www.ceskafilharmonie.cz/historie

38

Za svá nejlepší profesní léta považuje Libor Pešek období mezi svým zhruba pětačtyřicátým a pětašedesátým rokem, tedy léta, kdy řídil holandské orchestry v Leeuwardenu a Enschede, kdy nastoupil ke Slovenské filharmonii a byl druhým dirigentem České filharmonie. S Českou filharmonií vznikaly některé úspěšné nahrávky. Následovala věhlasná etapa angažmá v Liverpoolu. 39

13. ROYAL LIVERPOOL PHILHARMONIC ORCHESTRA Šéfdirigent Royal Liverpool Philharmonic Orchestra (RLPO) je nabídka, která se neodmítá. Příležitost ke spolupráci s věhlasným orchestrem přišla na jaře 1986. Rok před tím, v roce 1985, kdy Libor Pešek hostoval v Londýně u Philharmonical Orchestra, ho navštívil dramaturg liverpoolského orchestru a nabídl mu provést Sukova Asraela s Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. V Liverpoolu tedy Pešek během roku řídil dva koncerty: Sukova Asraela a Mahlerovu 5. symfonii. Orchestr, publikum i kritika byli Peškovým sugestivním podáním tak nadšeni, že do týdne přišla nabídka k spolupráci - pozice šéfdirigenta - a on zaváhal. Měl zkušenosti z Holandska a věděl, jak je těžké být cizincem, šéfovat cizí mentalitě a trávit tolik času na cestách. Manažerka to však shrnula do jednoduché věty: Jestli to s kariérní dráhou na západě myslíš vážně, tak to vem. „Být šéfem, to není jen dělat muziku. Znamená to zabývat se také personálními otázkami a spoustou dalších věcí, které mne příliš nebaví. I když mi posléze moji agenti vysvětlili, že Livepool je nejstarší orchestr v Anglii, a tedy nebývalá příležitost, šel jsem do toho s jistou nedůvěrou. Že z toho bude nádherných deset let, by mne tehdy nenapadlo!“63 V tu dobu tam ještě fungoval stávající dirigent Marek Janowski, ale kvůli pracovním záležitostem v Paříži pozici v Liverpoolu opustil. Libor Pešek byl tedy požádán, aby jako budoucí šéfdirigent dokončil sezónu 1985/1986. V čele orchestru stál i v sezóně 1986/1987vzhledem k tomu, že se s ním počítalo oficiálně až od sezóny 1987/1988. „V Liverpoolu jsem hned úvodem řekl, že budu-li tam dirigentem, nebudu preferovat naši hudbu. Koneckonců přede mnou tam působil rakouský dirigent (Walter Weller – pozn. autorky), který nastudoval mnoho z české klasiky. Jenže jsem nevěděl, že část anglického publika má velký přehled. Už za pár měsíců jsem dostával dopisy typu: Proč nehrajete Novákovu Bouři nebo Fibichovu třetí symfonii? Prostě mě k české hudbě dotlačili.“64 63 64

Zklidněný bouřlivák Libor Pešek, 12. 1. 2003, revue.idnes.cz Zklidněný bouřlivák Libor Pešek, 12. 1. 2003, revue.idnes.cz

40

Nálada a atmosféra v orchestru byla velmi přátelská a české mentalitě nakloněná. Angličané vesměs mají velmi pozitivní vztah k Čechám a českým skladatelům. Libor Pešek tedy přišel do prostředí, které si každý dirigent musí zamilovat – kde jsou lidé slušní a pracovití a každý bere vážně to, co dělá. Dirigent s orchestrem byli naladěni na stejnou notu a porozumění bylo vzájemné. Ne náhodou si po odchodu Libora Peška vyžádali služby dalšího českého dirigenta Petra Altrichtera, což je v dějinách orchestru ojedinělá záležitost. Mnohé to možná vypovídá o dojmu, jaký po sobě Libor Pešek zanechal. Členové orchestru berou svoji pozici hráčů v RLPO velmi vážně a seriózně. Pociťují to jako velkou poctu a patřičně se staví i ke svým hráčským výkonům. Je to čistě anglický orchestr a ve stanovách je zakotveno, že členem musí být vždy jen občané anglické národnosti. „Měli jsme vyhlídnutého jednoho nebo dva senzační koncertní mistry z Ameriky a Kanady, ale nepovolilo se to. Že si vybrali dirigenta – cizince, tomu se říká, že má ´special skills´. Když umíte něco navíc, dostanete výjimku.“65

Royal Liverpool Philharmonic Orchestra je samostatně výdělečná organizace. Není pod záštitou království, ačkoli jejich patronkou je právě královna Alžběta II. Každý významný orchestr v Anglii má svého patrona, například London Philharmonic Orchestra má za patrona prince Philipa, vévodu z Edinburghu. Během působení Libora Peška u RLPO je královna navštívila celkem třikrát. Vždy jednou za dva až tři roky. Královny se nelze dotknout, pouze pokud ona sama podá ruku. Na úvod se oslovuje Your Highness, posléze už jen Maám. „Vymyslel se jednoduchý program (při návštěvě královny u RLPO – pozn. autorky), dětský koncert. Královna na tu velkou vážnou hudbu moc není. Od Angličanů jsem se dověděl, že ti bohatí lidé, zvláště pak šlechta, že jsou s kulturou trochu na štíru. Zajímají je koně a psi.“66

Orchestr má také své mecenáše, a protože to je samostatně výdělečné těleso, musí tvrdě pracovat. Jezdit na turné, být vidět, osvěžovat kontakty a o své činnosti 65 66


41

dávat patřičně vědět. Tito mecenáši pak považují za svou čest a samozřejmost, která patří k dobrému tónu vyšší vrstvy, že se znají s dirigentem. Neustále pak tento dostává různá pozvání na společenské akce a setkávání. Za sympatické však Libor Pešek považoval neformálnost a přátelský přístup takových akcí.

S dalšími kolegy dirigenty měl vždy dobré vztahy. Jediný, s kým si do noty úplně nepadl a kdo vůči Peškovi zastával poměrně rezervované stanovisko, byl dirigent Franz Welser – Möst, jež v tu dobu působil v Londýně. Setkávání dirigentů je však všeobecně tak mimořádný jev, že není mnoho příležitostí potkat jak ty sympatické kolegy, tak ty méně družné. „Když se potkám s některým kolegou – dirigentem, tak většinou oba mlčíme, protože oba víme.“67

Obr. 13 Sir Simon Rattle, CBE (*1955), britský dirigent Často jsem se setkával se Simonem Rattlem, protože on byl vedle v Birminghamu. Dokonce jednou jsme měli koncert pro odcházejícího ředitele v Liverpoolu. Bylo nás tam pět dirigentů a každý dělal něco. Já jsem dirigoval Dafnis a Chloé - druhou svitu a Simon - jako původně bicista - mi hrál bicí, tak jsem si dával přesný pozor, abych mu dával nástupy.“ 68 Do Česka se Libor Pešek vracíval cca po čtrnácti dnech zhruba tak na týden. Hodně času však zabraly různá turné a zájezdy. Ty se konaly z velké části během letních prázdnin, takže ani tehdy nebylo mnoho času si oddechnout. Delší a dlouhodobější výjezdy do Evropy či Ameriky byly vítaným obohacením pokladny a prestiže. Každý rok několikrát projeli Anglii od Skotska až po Wales. Dále Německo, Rakousko i Česko-Slovensko. U nás to byla města Praha, Brno, Ostrava a u našich blízkých sousedů Bratislava. Dál na východ ani na sever se moc nejezdilo. Mezi nezapomenutelná turné patřila slavná cesta po východním pobřeží USA od jihu po sever. Program byl vystavěn převážně na české muzice – Dvořák, Suk a 67 68

Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz Rozhovor s L. P.

42

k tomu různí slavní sólisté, např. Lang Lang. Publikum bylo při zahraničních koncertech velmi různorodé. Od baťůžkářů až po nejbohatší vrstvu, která při koncertě pije šampaňské. „Američané jsou relativně ještě poctiví lidé v těch menších městech jako Atlanta nebo Colorado Springs. Ještě ani nezamykali domy. Ale to bylo v 80. – 90. letech.“ 69 Mezi koncertní města patřili Cleveland, Philadelphia, Chicago, San Francisco, Saint Paul, Minneapolis, Hong Kong, Taipei, Singapore a mnoho dalších. RLPO byl vlajkovou lodí i řady obchodníků, kteří při výjezdech smlouvali kontrakty a obohacovali kontakty a vazby se zahraničím. V Americe se Liboru Peškovi líbilo. Orchestry pracovaly tvrdě a dobře a příroda byla krásná - hlavně Arizona a Colorado. Kromě hotelového pokoje a cesty do budovy filharmonie však zážitků z přírody moc nebylo. „Jednou jsem letěl do San Francisca na koncert přes Atlantik a měl jsem tam mít 2. Brahmse, ale pak jsem v letadle zjistil, že máme dávat 3. Brahmse! Ale v té době jsem to ovládal zpaměti, tak jsem si to během letu osvěžil. Nebyl jsem žádný génius, ale byl jsem v té době našprtanej, nadupanej, takže jsem to všechno znal. Nebo představte si, letíte za oceán, druhý den máte být u orchestru a v letadle vám nafouká za krk tak, že jsem nemohl zvednout ruku. Pak jsem si ve sprše pustil teplou vodu a stál tam, ale kdyby ke mně někdo v tom okamžiku přistoupil a nabídl mi, že mohu umřít, tak bych to přijal.“70 Ve vážné hudbě se toho moc komického neodehrává, ale někdy se přeci jen zadaří. Při příležitosti výjezdu RLPO na turné po evropských městech se dosti často setkávali s tradicí zahajovat koncert národní hymnou daného státu. Když koncertovali v německém městě Halle, začala polovina orchestru hrát Euryanthe a druhá německou hymnu Das Lied der Deutschen. 69 70


43

„Takže ten tympanista to tím virblem zakončil a dohráli jsme všichni tu hymnu. O pauze přišel dramaturg a povídá: Coming Soon.“71 Když Libor Pešek pobýval v Liverpoolu, vždy bydlel ve stejném hotelu, a i ve stejném pokoji 217. Pohyboval se převážně mezi svým hotelovým pokojem a prostředím orchestru. Výborně se domluvil anglicky a problematika anglického nářečí či slangu se ho netýkala. Když se však někdy stalo, že se vydal do skutečného Liverpoolu, zjistil, že obyčejní lidé na ulicích mluví velmi nesrozumitelným nářečím, kterému byť zdatně anglicky hovořící, nemůže cizinec nikdy porozumět. „V Liverpoolu se člověk nemůže učit anglicky. Byl jsem tam 11 let, přišel jsem do obchodu a nerozumněl jsem slovu. Ty holky z ulice, co prodávaly v obchodech, jsou nevzdělané. Říkám jí: Slečno, řekněte mi to anglicky, vidíte, že jsem cizinec. A ona to třikrát zopakuje stejně, takže stejně nevím nic.“72 Libor Pešek je člověk, který považuje za důležité umět odejít, takže se při příležitosti svých 60 tých narozenin (1993) rozhodl opustit šéfovské místo dirigenta Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. "Jsem pyšný, že jsem to dokázal. Odešel jsem v pravý čas. Byli jsme na vrcholu svých vztahů, doslova v tom nejlepším. Teď už nás mohla čekat cesta dolů a já jsem nechtěl zažít, že jednou přijdu na zkoušku a někdo si poprvé zívne. Na to mi ta skvělá, tvůrčí atmosféra byla příliš drahá."73 O svých plánech vedení s dostatečným časovým předstihem informoval. Když pak členové orchestru uspořádali soukromou oslavu při příležitosti jeho narozenin, nacvičili a zazpívali oslavné Happy Birthday … ale v češtině a na inovovaný text: Zůstaň u nás, Liborečku, a to bude lepší. A Libor Pešek opravdu neodolal a na pozici šéfa setrval další 4 sezóny do roku 1997. Občas se uvádí k působení Libora Peška v Anglii počet 10 ti a někdy 11 ti let. Je to dáno tím, že šéfem RLPO byl během sezón 1987/88 – 1996/97, ale působil tam neoficiálně již o rok dříve.

71

Rozhovor s L. P. Rozhovor s L. P. 73 Zklidněný bouřlivák Libor Pešek, 12. 1. 2003, revue.dines.cz 72

44

Obr. 14 Petr Altrichter, dirigent

Závěrečný koncert, završující působení Libora Peška u RLPO se konal na konci sezóny 1996/97. Takové závěrečné koncerty jsou dle tradice výjimečné svou formou předávání dirigentské taktovky nově příchozímu šéfdirigentovi. První část koncertu byla tedy pod vedením Libora Peška, pak slavnostně předal taktovku – pomyslné žezlo - nově nastupujícímu Petru Altrichterovi, a druhá část koncertu patřila již novému šéfdirigentovi. Mnoho přátelských vazeb, které by přetrvaly i po odchodu z Anglie, Libor Pešek nepěstuje. Občas však Prahu navštíví lady Milena Grenfell-Baines, rozená Fleischmannová, jedno z posledních dětí, které sir Nicholas Winton v roce 1939 zachránil před nacisty a poslal vlakem do Anglie, kde začala nový život. Přezdívá se jí též Lady Remoska, protože zprostředkovala kontakty, které umožnily prodej remosek v Anglii. „Jela jsem před 12 ti lety do Česka a sestřenice, která žije tady v Anglii, mi říkala, že by k Vánocům chtěla novou remosku. Tak jsem tehdy zavolala do firmy, která v Čechách vyráběla remosky, a zeptala se, proč se neprodává v Anglii remoska? Pán mi odpověděl:Protože tam nikoho neznám. A já mu na to řekla, že ho tedy s někým seznámím. Takže dnes se remoska prodává už i v Anglii.“74 Obr. 15 Libor Pešek a Lady Milena Grenfell –

Baines (*1929), r. 1939 zachráněna N. Wintonem „Je šíleně agilní a vždycky mi volá: Jsi v Praze? Uvidíme se? (…) Já ji rád vidím, je milá, ale hrozně ubreptaná. Ona je energetická bomba a já se toho bojím. Já jí říkám: Ty mrcho, jak můžeš tohle všecko (zvládat – pozn. autorky). Co ona v tom věku všecko dokáže. Ona přiveze do Prahy šedesát Angličanů letadlem, naloží je do autobusu, jedou do Krumlova, pak do Olomouce, teď oni jezdí po těchhle místech a ona je provází.“ 75 74

Chystáme Wintonovi velkou párty, říká zachráněná Milena Grenfell – Baines, 4. 4. 2014 revue.idnes.cz 75 Řekl o Mileně Grnfell – Baines, Rozhovor s L. P.

45

13.1 Ocenění 27. a 28. března 1996 navštívila Českou republiku britská královna Alžběta II. spolu se svým chotěm princem Philipem, vévodou z Edingurghu, se kterým přiletěli z návštěvy Polska. Přijala tak pozvání prezidenta Václava Havla, který oficiálně navštívil Velkou Británii již v roce 1990. Královna byla ubytována v paržském Lichtenštejnském paláci. S prezidentem Václavem Havlem si vyměnili dary i vysoká vyznamenání svých zemí. Absolvovala oficiální večeři na Pražském hradě, kde ochutnala mj. i svíčkovou. Navštívila Brno a její manžel si mezitím prohlédl kladrubský hřebčín. Večerní program však již absolvovali společně. Britský královský pár se účastnil slavnostního koncertu v Rudolfinu. Hostoval anglický orchestr s britskou a českou barokní hudbou. O rozhodnutí udělení řádu byl Libor Pešek dopředu informován českým velvyslancem. Během přestávky byl Libor Pešek pozván k soukromé audienci do salonku. Za přítomnosti prince Philipa a prezidenta Václava Havla obdržel z rukou královny Alžběty II. Řád britského impéria 2. třídy Rytíř-komandér. Následoval přípitek. Libora Peška celá tato záležitost s udělením řádu velmi zaskočila. V současné době je nejvýše vyznamenaným Čechem. Řád té samé třídy mají například i Sir Elton John nebo Steven Spielberg. Rovněž ho měl prezident Ronald Reagan. „Nikdy jsem to neměl na sobě, protože to si člověk může vzít na sebe jedině, když je příležitost, kde jsou dámy v dlouhých šatech a páni ve fraku a já jsem se už nikdy k takové příležitosti nenachomejtl a kladu si otázku, jestli bych měl dostatek odvahy to na sebe vzít. Myslím, že neměl. Já jsem si to několikrát vzal z legrace do lesa, ale nikoho jsem nepotkal, takže jsem nikoho nevyděsil. On je k tomu i návod k použití. (…) Největší radost by z toho bývala měla moje maminka, která už tehdy byla po smrti, protože ta by si to užila. Ona zemřela, když jsem dostal to angažmá v Liverpoolu v roce 1986.“76 76

Rozhovor s L. P.

46

Obr. 16 Řád britského impéria patřící Liboru Peškovi

Řád britského impéria (angl.:The Most Excellent Order of

the

British

Empire)

je britské vyznamenání,

které založil 4. 6. 1917 král Jiří V., jako všeobecný záslužný řád pro civilní osoby. V roce 1918 pak byla přidána

vojenská

skupina

určená důstojníkům za

zásluhy v míru. Pouze držitelé dvou nejvyšších tříd mají právo užívat titul Sir nebo Dame. Pokud by tedy Libor Pešek byl občanem země, ve které je hlavou státu panovník Spojeného království, v současné době královna Alžběta II., pak by měl právo užívat titul Sir (tj. Sir Libor Pešek, KBE). Zkratka KBE (Knight Commander) se píše za jménem. Jednotlivé třídy od nejvyšší (1.) až po nejnižší (5.) 1. velkokříž (Knight Grand Cross GBE / Dame Grand Cross GBE) 2. rytíř-komandér (Knight Commander KBE / Dame Commander DBE) – Libor Pešek 3. komandér (Commander CBE) – Eva Jiřičná, Jiří Bělohlávek, Josef Duba, Alois Liška 4. důstojník (Officer OBE) 5. člen (Member MBE) – plk. Ing. Lad. Kafka, prof. Dr. Martin Hilský, Josef Otisk77

Na internetových stránkách Royal Liverpool Philharmonic Orchestra je vedle nynějšího šéfdirigenta Vasilije Petrenka stále uveden Libor Pešek KBE jako Laureate Conductor. Poslední návštěva Libora Peška v Liverpoolu byla roku 2013 na pozvání, a to při příležitosti Peškových 80. narozenin. 77 LOBKOWICZ, František. Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha : Libri, 1999.

255 s. ISBN 80-85983-71-0.

47

Obr. 17 Medaile Za zásluhy I. stupně patřící Liboru Peškovi

28. října 1997 obdržel Libor Pešek z rukou prezidenta republiky Václava Havla medaili „Za zásluhy“ I. stupně. Foto. Medaile Za zásluhy patřící Liboru Peškovi Skutečný znalec dokáže rozpoznat podle zvuku nejen špatný a dobrý orchestr, ale dokonce i který orchestr to je. Nejvyšším uměním pak mezi fajnšmekry je rozponat, kdo drží taktovku. Zvuková identita je právě to, co liverpoolskému orchestru dodal Libor Pešek. „Ten orchestr byl velice dobrý, když jsem tam přišel, jen neměl svoji identitu. Já jsem jim dokázal dát sebedůvěru, že jsou bezvadní a postupně se podařilo vybudovat zvuk, který byl nezaměnitelný. Orchestr dělá zvuková image, která se okamžitě rozpozná. Po dvou či třech letech mého působení nějaké kritiky napsaly, že je to nejlépe česky znějící orchestr mimo Československo.“78 Anglické a i francouzské orchestry mají jemnější zvuk než je velký zvuk České filharmonie. Je tedy zajímavé porovnat vyznění české hudby v podání zahraničního tělesa. Možná nenápadný, ale důležitý je fakt, že na zvuk má vliv i nadšení, se kterým hraje zahraniční orchestr cizí a nové skladby, které nemá oposlouchané, jako má Česká filharmonie například Mou vlast. Je tam i jistá dávka pružnosti, která se u nás leckdy ztrácí mezi pojmy jako tradice a zvyklost. Když v roce 1993 zahajoval Libor Pešek festival Pražské jaro právě s Mou vlastí v podání liverpoolského orchestru, byl to být silný zážitek od Vyšehradu až po Blaník. Přivézt anglický orchestr s českou hudbou do Prahy nebylo jednoduché. Na kritiky už si nevzpomíná, ale hlavně je nečte a ani si je neschovává. „Já jsem sám sobě nejpřísnějším kritikem. Když mě pochválí, tak tomu moc nevěřím a když mě setřou, tak mě to deprimuje.“79 78

Moc si na sebe nepotrpím, 23. 6. 2003, Radioservis‐as.cz, Osmdesátník Libor Pešek, 20. 6. 2013, operaplus.cz 79 Rozhovor s L. P.

48

14. ČESKÝ NÁRODNÍ SYMFONICKÝ ORCHESTR (ČNSO)

Orchestr byl založen Janem Hasenöhrlem, vynikajícím českým trumpetistou v roce 1993. Pořádají abonentní koncerty, zahraniční turné a nahrávání s mnoha významnými umělci. Pod patronací ČNSO probíhá každoročně v létě od roku 2005 festival Prague Proms. Inspirací se staly věhlasné BBC Proms v Londýně. Proms je zkrácenou verzí slova Promenade Concerts, jež evokují letní promenádní koncerty, považované za vrchol sezóny. BBC vydalo českým pořadatelům povolení k užívání k názvu Proms. V roce 2006 odcházel z pozice šéfdirigenta ČNSO Paul Freeman. Následně byl osloven pro tento post Libor Pešek, který jej přijal a od sezóny 2007/08 se stal šéfdirigentem ČNSO. Obr. 18 Libor Pešek a Jan Hasenöhrl,

Prague Proms 2013 „Jednou přišel Honza Hasenöhrl a říkal, že Freeman odchází a jestli bych nechtěl být u nich šéfem. Dal bych jim nálepku. Nabídl mi zajímavou dohodu. Tím myslím, že se nebudu muset o nic starat, jenom si dělat svoje koncerty, tak jsem to zvážil a řekl jsem si, že už nejsem nikde angažován, tak proč ne. Jsou tam prima hráči a muzika mě ještě tu a tam baví.“80 ČNSO zkouší dva dny před koncertem po dvou čtyřhodinových frekvencích denně. Generálka bývá od 16:30, což je už velmi těsné, takže někdy ani nestihnou přehrát vše. Koncerty pak začínají v 19:30. Pokud se pořizuje záznam, natáčí se generálka i koncert. Případné opravy se dělají ještě po koncertě. V sezóně 2015/16 čekají Libora Peška tři abonentní koncerty – Mahler, Debussy, Stravinskij. „V září to bude Mahler, v zimě Debussy a v únoru pak Stravinskij. Pak mívám 2 koncerty v létě na Prague Proms. Teď tady mám připravený minimalistický koncert Glasse, to vůbec neznám, tak jsem si to vytáhl na pultík. To budeme dělat 80

Rozhovor s L. P.

49

s jednou Němkou, kterou už znám. Nevím, proč to budeme dávat. Asi to lidi chtějí slyšet pro změnu. (…) Teď se musím opravdu vážně začít seznamovat s tím sedmým Mahlerem, protože to budu natáčet v září. Je to pro mě taková tajemná hudba. O té sedmé mám takový svůj dojem, který doufám, že si opravím. Až do té šesté jsou to pravdu silné napadnuté hudby. Osmá až desátá jsou senzační, a mezi tím mi ta sedmá připadá jako takový nápadový propad. Chtěl bych si ten názor poopravit.“81

81

Rozhovor s L. P.

50

15. (MLADÝ) DIRIGENT PŘED ORCHESTREM V mládí jde dirigent hlavně po emocích a teprve později začne být víc zaměřený na techniku, ale orchestr musí v první řadě dobře hrát. Technika, dynamika, souhra, čistota. Teprve pak je prostor pro emoce. Adept dirigování by měl mít v rovnováze racio a empatii, jakousi intuitivní psychologii, jak dostat orchestr na svou stranu. Každý hráč může mít svůj názor, pojetí, ale dirigent musí najít společnou cestu. Něco, čím orchestr nadchne pro svou věc a strhne ho. Mnoho mladých dirigentů je extrémně pečlivých a hudbu kouskují. Až po dlouhé době jim dojde, že hudba potřebuje dýchat a být vnímána po větších celcích. „Jako mladý dirigent jsem byl asi jako všichni – přeplněný představou všech detailů, co by ta skladba měla zodpovědět, abych byl lepší, než všichni ti ostatní. To máme asi všichni. Potřebovalo to ale časem trošku rozvolnit, aby dal člověk prostor i jiným názorům a lidi neunavoval. Když po jistou dobu pipláte komorák, tak je to skvělé, ale dlouhodobě to nevystačí. Lidé, co chodí na koncerty, chtějí trošku rozevlátější muziku. Myslím, že už jsem rozevlátej dost.“82 Je třeba budovat zvuk orchestru, cizelovat a pěstovat v jistém slova smyslu hygienu, tj. každý hráč by si měl časem osvojit jisté nároky na svou vlastní hru z hlediska intonace, dynamiky a pozornosti vůči spoluhráčům. „Je to takové probíjení se pralesem. Já vidím ty svoje začátky jako hrozně nepříjemné. Lepší bylo, když jsem si založil ty ansambly (Komorní harmonie, Sebastian – pozn. autorky). Tam ti kluci chodili, ale zase byli o hodně starší a zkušenější, než já. Byl jsem trochu moc pedant, ale zase právě proto tam chodili, protože pochopili, že se tam děje něco, co oni v těch orchestrech nemají. Ale nebyl to radostný život. Byla to dřina – lidská i jiná.“83 Charisma dirigenta a schopnost oslnit orchestr je stejné jako u tanečníka či herce. Buď jen odříká text, nebo k divákovi vysílá něco, co tento cítí a je lapen. Nelze to popsat, nelze to naučit. Jediné je dokonale znát partituru, hlídat orchestr a zbytečně nemluvit. Pokud ale už je nutno něco říct, tak mluvit jasně, stručně, heslovitě, aby orchestr neztratil pozornost. Orchestr totiž pozná, zda bylo či nebylo 82 83


51

nutno zastavit. „Vrátit bych to nechtěl v žádném případě. Poslední věc, co bych chtěl být, je mladý dirigent. To už bych skutečně nikdy nechtěl zakusit.“84 Dirigent nesmí ztratit nervy. Pak je, z hlediska orchestru, sám proti sobě. Je to člověk, který není z nich, tj. z orchestru a pokud není vysloveně geniální, aby slyšel všechno, tak se musí smířit s tím, že není zrovna milován. Ani u větších orchestrů, jakmile nemá dirigent zkušenosti, tak vždy dělá chyby, byť by byl sebevíc připraven. Zkouší zbytečně to, co by mohl nechat a naopak si nevšimne toho, co by měl slyšet. „Hudební problémy víc předkládám k uvážení, než abych vnucoval svůj pohled. Každý se sám musí zamyslet, zda by nebylo lepší zahrát něco tak či onak. Když se problém promyslí, vyřeší se sám.“85 Dirigent by měl respektovat svůj orchestr a uznávat umění jednotlivých hráčů - lidí. Vnímat je jako partnery. Je to otázka empatie, kterou na druhé straně mají i oni. Souznění pak přináší mimořádné výkony a minimum námahy. Je dobré, naučit se od orchestru, co je a co není dobře. Kdy je třeba něco zkoušet a kdy zase umět rozpoznat jen chvilkové hráčovo zaváhání. Měl by být především přítelem hudebníků, ač se oni mohou tvářit jako třída malých dětí. Dirigent je ten, kdo s nimi nebojuje, ale spolupracuje, neboť pozitivní přístup evokuje pozitivní odpověď. Někdo může namítnout, že tomu tak není a třeba by i měl mnoho špatných zkušeností. Důležité je si v takový okamžik uvědomit, že agrese má vždy za následek agresi, nic jiného. Tato cesta je neprůchodná, pokud mají lidé společně pracovat na něčem, co je tak křehké a beze slov prozrazuje i ty nejjemnější emoční záchvěvy, jako je hudba. Velkým mistrem odolnosti byl Karel Ančerl, učme se z jeho laskavosti a trpělivosti. V dirigování funguje všechno - někdo vydiriguje vše, jiný jen naznačuje, ale vždy to musí vyvěrat z člověka. Pokud se však dirigent octne před cizím tělesem, je lepší vše do detailů ukázat než to slovy vysvětlovat. Simon Rattle jen naznačuje, protože pracuje se svým orchestrem a dobře si rozumí. Charles Munch v Bostonu rukama jen básnil. 84 85

Romantický vesmír Libora Peška, film. Dokument ČT, 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz Osmdesátník Libor Pešek, 20. 6. 2013, operaplus.cz

52

„Já už se tím nezabývám. Hodně jsem se proměnil. Býval jsem hrozně precizní, až pedantský, což jsem postupně rozvolňoval. Pak jsem se ale vrátil k tomu, co si myslím, že v našich podmínkách je důležitý – aby orchestr věděl, co má dělat a kde je první.“86 ČNSO je složen z hodně různorodých hráčů a když se podle světových trendů pracuje „rychle“ a na přípravu je jen pár zkoušek, tak hráči reagují nejlépe na první dobu. Špičkové orchestry, když už se k nim člověk dostane, jsou složeny z vynikajících hráčů – umělců. Záleží jim na udržování těch hodnot, které my se u nás snažíme budovat. Sekcím záleží, aby měly v pořádku intonaci a vyrovnanost v troj – čtyřhlase, aby měly i barvu a nepatrně výraznější vedoucí hlas. Ty nejleší světové orchestry tohle pokládají za samozřejmost a sami hráči na tom pracují. Dostali se na špičku a udržet se tam je jejich stavovská čest. „Oni se skutečně přilepí na špičku taktovky a každý odstín vám provedou. Ta espressiva těch nejlepších orchestrů to je zážitek. “87 Tři roky po sobě jezdil Libor Pešek k orchestru do Philadelphie (The Philadelphia Orchestra) a tento způsob zkoušení a koncertování tam zažil. Dělaly se týdně tři různé programy. Téměž se nezkoušelo. Jedna zkouška a hned koncert. Druhý den se zkoušelo dopoledne a odpoledne dva různé programy a večer koncert s druhým programem. Pak jen generálka a už byl třetí koncert. Světový způsob zkoušení před koncertem je prostý. Tři zkoušky před koncertem a generálka je luxus, takže většinou dvě zkoušky a generálka. Orchestry příjdou už na první zkoušku velice dobře připravené a málo se mluví. Raději vše hned ukázat.

86 87


53

16. OTÁZKY DIRIGENTA Co je tajemství dirigentského gesta? „Člověk by řekl, že sdělnost. Je to docela těžké, aby gesto jako takové nebylo jenom ozdobné, ale aby bylo sdělné a účelové. Člověk se to učí celý život a někdy se to na chvilku povede.“88 Zdvih v následujícím tempu? „To si myslím, že je hodně důležitá věc. Člověk se s tím potýká celý život. Když máte změnu tempa a kolikrát nevíte co s tím, zvlášť když je tam ještě třeba šestnáctkové předtaktí. O těch přechodech přemýšlím kolikrát – ne, vždycky o nich přemýšlím.“89 16.1 Cynická kuchařka dirigenta Libor Pešek se necítí být pedagogem. Má však pár cenných rad mladým dirigentům, které se dotyčný nikde nedočte, protože ty přicházejí se zkušenostmi. Je to tzv. Cynická kuchařka dirigenta: - Druhý klarinet vždycky vysoko - Plechy vždy ladí vysoko, zvláště pozouny - Hlídej si oktávy u 3. a 4. horny - Kontrabasy většinou vysoko - Po každé tečkované notě pozdě - Po každé ligatuře pozdě - Po každé půlové notě tendence zpomalit - Jak říkal profesor Vachulka: máš-li nadaného žáka, snaž se od něj co nejvíc pochytit, tj. máš-li nadaného člověka v orchestru, poslouchej ho a běž s ním – to je to nejcennější - Vždy poslouchat ten nejmenší pohyb - Orchestr vám neodpustí, když na něm nebudete žádat to, na co má - Pochvalte orchestr při sebemenší příležitosti - Hudební přenos na diváka závisí na vhodně zvoleném tempu a dynamice 88 89

Rozhovor se studenty KJJ, 16. 5. 2014 Rozhovor s L. P.

54

- Začínat je dobré u komorního tělesa, vypěstovat si smysl pro detail, pak u velkých těles už není čas 16.2 Taktovky „Míval jsem gesto zdobné, ale během let jsem zestřídměl. Dnes mám pocit, že jsem suchopárnej. Jen aby informovalo.“90 Bez taktovky dirigoval Libor Pešek během svých mladých let poměrně dlouho. Inspirací byla výjimečná sdělnost dirigenta Pedrottiho, který rovněž nepoužíval taktovek. Nakonec se však Libor Pešek k taktovce přeci jen vrátil kvůli přehlednosti. Volná ruka „navíc“ jistě dává další výrazové možnosti, ale není to moc výhodné. Je dobré si to rozdělit – pravá ruka udává rytmus, levá charakter. „Je to hezké třeba u komorního orchestru smyčců, ale zase to nepřeceňujme. Otázka je, kolik lidí se dívá. Periferní vidění je pro ně důležitější … až do změny.“91 K taktovkám Libor Pešek nějaký zvláště osobní vztah nemá. Preferuje spíše lehké, delší a štíhlejší. Někdy je šikovnější středně dlouhá, někdy zase delší. V některém vývojovém období může dirigent preferovat menší gesta, takže je výhodnější delší taktovka. Gesto se také v průběhu života mění. „Teď jsem jednu taktovku zapomněl ve Smetanově síni, tak snad ji tam na jaře najdu, až ji kustod přinese. O jednu jsem přišel, která byla nakřápnutá. S tou jsem dirigoval asi dva tři roky všechno, přesto že byla už nalomená. Ta někde zmizela, tak mám teď nějakou, kterou jsem někde vyhrabal. Vůbec k tomu nemám vztah. Ale míval jsem v Anglii kolegu, který měl sadu taktovek a každou jinou. Jednu na Mozarta, jednu na Beethovena, na Mahlera. On byl ten, co střílel takhle od boku, takže zřejmě délku těch taktovek potřeboval podle těch skladeb. Jeden měsíc nikdy nedirigoval, protože se někde zakutal pod zem a pozoroval ptáky. Byl to Vernon George "Tod" Handley, CBE. Byl to šikovný, a svého druhu svérázný chlapík.“92 Obr. 19 Vernon George „Tod“ Handley CBE (1930 – 2007),

britský dirigent 90


55

První taktovka Libora Peška byla celodřevěná. Tu časem přelomil, protože v té době byly taktovky velmi jemně vysoustružené. „Jdu od taktovky k taktovce. Jednu dobu jsem taktovku ani neměl, a když jsem někde dirigoval, tak tam většinou byla nějaká taktovka na pultě. Jednou jsme přijeli s Liverpoolem na festival do španělského Santiaga de Compostela a zapomněl jsem si taktovku. Žádnou tam neměli, tak mi holka od harfy půjčila pletací drát a já jsem toho čtvrtého Brucknera oddirigoval s pletacím drátem. Byl trochu těžký, kovový, ale šlo to. Akorát moc dlouhý.“93 Dnešní mladé dirigenty hodnotí Libor Pešek jako daleko lépe připravené, než kdy byli oni; jak po stránce znalosti partitury tak i dokonce po stránce mentální přípravy. Možná je to otázka píle v kombinaci s dobrým pedagogem. Nutno si přiznat i druhou stranu mince, totiž že stejně tak, jako jsou mladí dirigenti snaživí, roste i konkurence, požadavky a velká soutěživost. Jediné, co zůstává stále nezměněno, je malý počet příležitostí k uplatnění. Pokud však už tu příležitost člověk dostane, tak záleží už jen na osobním zrání dotyčného. Dirigent není jen mechanismus, který propojuje a produkuje výsledek, ale měl by a musí sledovat jakousi dimenzi hudby, a k tomu je zapotřebí znát ještě něco víc, než jenom tu hudbu v notách. Dirigentka – žena. Je možné, že to ženy mají těžší – ještě těžší než muži. Na druhou stranu, některé pány v orchestru to spíš zajímá a snaží se. Tak to ale jistě mají i hráčky, když reagují na gesto charismatického dirigenta. Co ale platí pro dirigenty i dirigentky stejně je: čím méně se mluví, tím se orchestr lépe koncentruje. Řekne se: Dobrý den, co se hraje? A nechat orchestr 20 minut hrát, pokud opravdu není třeba zastavit. Orchestr se seznamuje s látkou, koncentruje se, takže je lepší je nechat si skladbu přehrát, aby si uvědomili vazby mezi celky, jednotlivá tempa, kontrastní charaktery. Takové chyby dělá každý začínající dirigent, že zastavuje po třech taktech a obsáhle popisuje svůj dirigentský záměr. Hráči se však jen zbytečně rozptylují. Stává se, že dirigent skutečně chce nechat běžet větší úsek, ale v průběhu si všímá věcí, které by rád opravil, ale když se konečně zastaví, tak si je nevybaví. To se pak hraje znovu a ukáže se, co byla jen chvilková nepozornost hráče a chyba už se neopakuje, nebo na co je třeba se zaměřit. 93

Rozhovor s L. P.

56

„Jsem dost pomalý, nebystý, a tedy nepohotový, z čehož vyplývá, že se musím podstatně víc připravovat. Ta příprava je zdlouhavá a nezáživná, ale strach mě žene. Celý život se potýkám se svou leností a pohodlností.“94 Co je pro dirigenta na skladbě to nejpodstatnější? Co v ní hledá? „Myslím, že každá skladba je trošku oponent, který si řekne: Tak ukaž, co se mnou ukážeš, a čím víc, je ta skladba člověku vzdálenější, tak tím je to střetnutí komplikovanější. Myslím si, že nejdůležitější je skladby, které člověku vůbec nevoní, tak nedělat. Někdy se ale dostanete do situace, když jste v angažmá a požadují něco, co byste jinak nikdy nestudovali. A to jsou ty okamžiky, kdy se člověk setká se zavřenými dveřmi, které je nutno pomaloučku pootvírat a té skladbě porozumět. Myslím, že není žádná ostuda si tu skladbu poslechnout v několika bezvadných provedeních, aniž by člověk otevřel partituru. Jenom prostě nechal na sebe tu hudbu vanout a druhá možnost je, což taky dělávám, že si vemu partituru a rozparceluji si ji barevnými tužkami. Udělám si o ní abstraktní představu, a pak si to teprve poslechnu. Každý známe moment, kdy se setkáme se skladbami, který jsme nikdy nedělali, tak se s tím můžeme takhle seznámit. Zastávám ten názor, že každé provedení je unikátní. Nikdo nedovede nikdy někoho jiného naprosto zkopírovat. Každý je svůj. I když si myslíte, že něco kopírujete, tak to děláte jinak. A to je právě to hezké. Slyšel jsem o Fibichovi, že neposlouchal žádnou hudbu, aby se nedal ovlivnit. A ono je to, bohužel, na té jeho tvorbě tak trochu znát.“95 Za nejpodstatnější v hudbě považuje Libor Pešek překonat propast mezi pódiem a publikem. Není tolik důležité odehrát bezchybný koncert - to není ještě záruka úspěchu, ale strhnout diváky, a to čímkoli – rytmem, zvukem, melodií. Když hudba vnikne do jejich srdce a chytí je, pak je koncert úspěšný. A dirigent pozná, byť stojí zády, zda ticho za ním je tichem nudy nebo napětí. Cítí energii vycházející z publika. Liboru Peškovi například nevadí, když během jednotlivých vět koncertu lidé v publiku kašlou nebo smrkají. Je to známka toho, že se během hudby soustředili jen na ni, a na nic jiného.

94 95

Zklidněný bouřlivák Libor Pešek, 12. 1. 2003, revue.idnes.cz Rozhovor s L. P.

57

Nejdůležitější úkol dirigenta? „Mít koncepci, představu, co se skladbou udělat. Je to velký celek, složený z nekonečného množství detailů. Úkolem dirigenta je v čase zkoušek sdělit orchestru svoji představu o detailech i celku a během koncertu ho inspirovat především k muzikálnímu výkonu.“ 96 Z čeho se skládá úspěch dirigenta Libora Peška? Je to kombinace nejrůznějších faktorů, jako tomu je ostatně u všeho. Velká preciznost a smysl pro detail, touha po jedinečném zvuku, píle a také štěstí, ale kromě toho, co se dá naučit nad partiturou, je tu něco, co z ní člověk nevyčte. Je to empatie k orchestru - partneru. Lidé vycítí, když se o ně dirigent zajímá víc, než o sebe a naslouchá jim. Bez této interakce se nemůže dařit společnému dílu, i kdyby byl dirigent sebeschopnější. Orchestr i dirigent se musejí společně cítit dobře. Teprve pak se dá odvést dobrá práce – a dlouhodobá. „Možná je to z velké části právě díky mému psychologickému přístupu k lidem, otevřenosti, že jsem je dovedl zaujmout, vyvolat v nich touhu probudit v sobě pocity zasuté letitým opakováním stejných věcí. Myslím si, a to říkám zcela upřímně, že je to u mě větší hřivnou, než hudební nadání. Dokonce jsem mnohokrát pochyboval a někdy mezi pětatřicítkou a čtyřicítkou jsem usilovně přemýšlel, které povolání by mi sedělo víc než dirigování a měl bych talent a také ještě čas se to naučit. Nenašel jsem a tak jsem zůstal, ale nejsem ten, kdo říká, že by bez hudby nemohl být.“ 97 Jak přistupuje Libor Pešek k nové partituře? „Otevřu neznámou věc a řeknu si: Tak tohle se nikdy nenaučím. Používám hodně barevných tužek.“98 96

Moc si na sebe nepotrpím, 23. 6. 2003, Radioservis‐as.cz Moc si na sebe nepotrpím, 23. 6. 2003. Radioservis‐as.cz 98 Rozhovor se studenty Kjj, 16. 5. 20014 97

58

Dříve dirigoval Libor Pešek základní velký repertoár zpaměti a tak je tomu i doteď. Od jisté doby však diriguje nové skladby už jen z not. Za důležitější považuje každodenní záblesky života, než trávit čas učením se partitury nazpaměť. 59

17. AUTOR, DÍLO A DIRIGENT S Mou vlastí se Libor Pešek vůbec ve škole nesetkal. Dnes je to součást látky, pokud ne konzervatorní, tak určitě akademické. Dostal se k ní až později, a to po jednotlivých částech, například v Teplicích. Celý cyklus však dělal až v době kolem padesátky. Poslouchal Kubelíka s Chicagem, Neumanna, Talicha. Šárka – „ Myslím, že accelerando je náročnější než rittenuto. Malinké přidávání těch polínek do toho ohně jde vcelku dobře, nesmí se to uhnat, pak už není kam zrychlit. A když nechtějí a jdou líně po době, tak to chce na ně tlačit. Oni jsou líní a kdykoliv je delší nota, tak jsou pozdě. Když jsme dělali toho desátého Mahlera a po zkoušce jsme se rozcházeli, tak jsem jim říkal: Teď se pár měsíců neuvidíme, pamatujte si – neulpívat na dlouhých notách a po ligaturách včas. A přitom jsou to samí staří klackové z dobrých orchestrů – mnozí z nich koncertní mistři. Jsou to takové blbosti, ale je nutné to říkat dokolečka.“99 17.1Česká hudba v zahraničí Mahlerova hudba se začala objevovat a hrát poměrně pozdě. Jedním z prních, byl Karel Šejna, který natočil s Českou filharmonii nejdřív čtvrtou symfonii. Až po druhé světové válce se Mahlerova hudba dostala do Anglie. Za války vše ustupovalo do pozadí a umělecký vývoj a rozptyl byl dost přidušen. Autor, který působení Libora Peška v Anglii provázel, a to i při prvotním hostování v Londýně, byl Josef Suk. Převážně to byla díla, která v té době dirigoval rovněž jako II. dirigent u České filharmonie. Se Sukem a samozřejmě s Dvořákem měl velké úspěchy i v Americe a Holandsku. Díky Dvořákovu dílu má česká hudba do Anglie i Ameriky cestičku zametenou. Později Libor Pešek velkou Sukovu tetralogii Asrael – Pohádka léta – Zrání – Epilog z let 1905 – 1929 natočil. Člověk by téměř sklouzl k dojmu považovat Josefa Suka za osudového autora Libora Peška, ale není tomu tak. „Osudový bych neřekl, spíš mě v jistém období Suk hodně provázel. Všude také chtějí Dvořáka. Ona je to moc hezká muzika.“100 99


100

60

Obr. 20 Josef Suk starší, hudební skladatel

Josef Suk začal pracovat na symfonii Asrael pod dojmem smrti svého pedagoga, přítele a tchána Antonína Dvořáka v roce 1904. Psal ji v rozmezí let 1905 /6. Když zpracoval první tři věty, tak přišla druhá životní rána v podobě smrti jeho ženy a Dvořákovy dcery, Otýlie. Poté napsal ještě dvě další věty. Následovala Pohádka léta, Zrání a Epilog. Skladatel se v těchto velkých dílech vypořádává s životními tragédiemi, jež ho postihly tak záhy po sobě a jeho další život tolik ovlivnily. Suk byl přítelem Talicha a ten s ním probíral veškerá jeho díla. Talichovy nahrávky Sukových skladeb jsou tedy tou nejvěrnější intrpretací skladatelova záměru. Symfonie Asrael se řadí po bok dílům velkých soudobých novoromantiků, jako byl Gustav Mahler. Obr. 21 Václav Talich, český dirigent

„Talich si dával čas na prozkoumání jednotlivých detailů té Sukovy partitury, takže tam má propracované ty nejmenší figurace odpovídající celku, a to je pro vypracování moc důležité. Talich a Suk byli přátelé. Oni spolu sedávali a probírali v tom Zrání notu po notě. Talich byl až posedlý detailem. Dnes už by se neuživil, protože ty orchestry na to nemají čas ani chuť mít dvacet zkoušek. Suprafon v 50. letech nutil Talicha, aby to Zrání nahrál, ale on se toho bál, a tak to oddaloval. Myslel si, že až to nahraje, tak umře. To jsem se dověděl od prvního hobojisty ČF Josefa Schejbala. Proto měl tolik těch zkoušek, ale jemu to prošlo, protože on byl Bůh v té době. Česká filharmonie skřípala zubama, ale pak to bylo velkolepé. A takhle s tím Sukem probírali všechno. Pohádka léta, ty fantazijní prvky. Je to pokročilejší a modernější než Asrael. Chtěl jsem to dávat v Londýně, ale oni se toho báli, tak jsme místo toho hráli Martinů. Epilog jsem dával a natočil jen z povinnosti, aby byly natočené všechny ty velké věci. Tomu jsem nikdy moc neporozuměl.“101 Česká filharmonie za časů Václava Talicha a Karla Ančerla zkoušela celý týden. Každý den měli hráči dopoledne čas na svou vlastní přípravu a odpoledne byla 101

Rozhovor s L. P.

61

čtyřhodinová zkouška. Tak to bylo od pondělí do čtvrtka a v pátek následovala generálka a koncert. V sobotu se pak koncert opakoval. Dalším oblíbenými skladateli a díly jsou Johannes Brahms, W. A. Mozart nebo Šchubertova Nedokončená. Tu má rád čím dál tím více. Skrývá se v ní prý něco úžasného, co nedovede popsat. Dalo by se říci, že hudební období blízká jeho srdci jsou tedy klasicismus, romantismus až k moderně 20. století. „Brahms se málo hraje. Vždycky jsem ho dělával hrozně rád, a teď mám pocit, že ho nikde neslyším. Jsou to takové sestry (čtyři Brahmsovy symfonie – pozn. autorky), každá je jinak krásná, a to je právě to hezké. První miluji, druhá je taková odlehčenější, třetí jsem se naučil až naposledy – ta je hrozně zajímavá. Vždycky jsem měl potíže s tou první větou. Ona je na šest čtvrtek na dvě, to je docela těžké pro ten orchestr. Dával jsem to v Melbourne a u prvních pultů seděli Rusové a s těmi byla těžká práce. Zatěžkávali, to vůbec nešlo utáhnout. Já vůbec tady na ten koncert nerad vzpomínám. No a čtvrtá symfonie je kouzelnlá, taková jako když padá sníh. Ideální prosincová symfonie … pro mne.“102 17.2 Morava, Brno, Janáček „Mám Janáčka hrozně rád, ale dělám ho trochu stroze. Nedělám ty různé interpretace, co v Brně bývaly zvykem. Je asi dobře, když ty věci drží pohromadě. Dělal jsem ho po celém světě, ale jen ty orchestrální věci. Je to obdivuhodná hudba, neskutečně samostatná, neopakovatelná. Na tu dobu odvážná, až bláznivá a ta bláznivost je nádherná. Mám rád předehru Z mrtvého domu, když chcete něco krátkého na začátek koncertu.“103 V Brně žádné osobní kontakty Libor Pešek nemá, a tak si k němu neměl možnost vypěstovat žádný vztah, což je bezpochyby škoda, vzhledem k jeho oblibě dobrého vína. V 80. letech míval koncerty s Brněnskou filharmonií každé dva až tři roky. Vybavuje si, že v té době mívali velice dobré smyčce. V roce 1985 natáčeli zajímavý koncert s houslistou Čeňkem Pavlílkem právě v Brně. Byl to houslový koncert Albana Berga a provedení bylo velmi podařené. 102 103


62

Obr. 22 Sir Charles Mackerras CBE (1925-2010), britský

dirigent O šíření Janáčka a Martinů ve světě se přičinil i Sir Charles Mackerras CBE, který dlouhou dobu spolupracoval s Národní operou Brno. Byl žákem Václava Talicha a za propagaci české hudby mu v roce 1996 byla udělena medaile „Za zásluhy“ I. stupně. Též získal ocenění Artis Bohemiae Amicis (Přátelům českého umění), a to v roce svého úmrtí roku 2010. „Mackerras nejenom šířil českou hudbu jako málokdo, především Janáčka a Martinů, ale hlavně ji dokonale znal a interpretoval kritickým způsobem. Chodil do archivů a měl vše pečlivě zdokumentované. Jeho provedení byla proto muzikantsky zajímavá i originální.“104 Nutno poznamenat, že hudebníci i dirigenti – Brňáci – kteří vyrostli na Janáčkově hudbě v dobách Jílkových a Bakalových a ctí názor samotného Janáčka, vědí, že ten několikrát pozměnil své původní záměry ve své tvorbě - vzhledem k funkčnosti, a uznal mnoho rad Karla Kovařovice v opeře Její pastorkyňa za přínosné a dílu svědčící. Janáček předložen světu, ještě nemusí být ten definitivní Janáček ve smyslu autorova kritického rozhodnutí. 17.3 Čeští dirigenti Za dirigentskou špičku se u nás všeobecně považují Václav Talich (1883 – 1961), Rafael Kubelík (1914 – 1996), Karel Ančerl (1908-1973), Václav Neumann (1920-1995) - zakladatelé zvuku, kvality a věhlasu České filharmonie. Dalšími důležitými dirigentskými zjevy byli Václav Smetáček, Zdeněk Chalabala, Břetislav Bakala, František Jílek, Otakar Trhlík, Martin Turnovský, Karel Šejna, Václav Kašlík, Jiří Pinkas, Jaroslav Krombholc, Zdeněk Košler, Stanislav Vavřínek, Libor Pešek, Petr Altrichter, Petr Vronský, Zdeněk Mácal, Jan Talich, Jiří Belohlávek CBE, Jiří Kout, Leoš Svárovský a mnoho dalších spolu s filmovými dirigenty jako František Belfín nebo Štěpán Koníček, jejichž jména se vyskytují v titulcích každého filmu z 80. let. 104

O Siru Charlesu Mackrrasovi řekl Libor Pešek, wikicitaty.cz

63

„Talicha jsme obdivovali všichni. Na jeho úrovni – aspoň nám se zdálo – tu nikdo nebyl. Později jsem pochopil, že jsme se mohli moc naučit od profesora Smetáčka. On byl praktik a věděl přesně co s tou skladbou dělat tempově, aby se to vystavělo. Měl velice zřetelná gesta, která nám v té době připadala zoufale nudná a jednotvárná. Pak tu byl Ančerl a jeho dědictví bylo dlouho nedoceněno. On byl pracant a Česká filharmonie ho nenáviděla, ale zval tu a tam vysoce zajímavé dirigenty jako hosty světové. V těch 50. - 60. letech tady byl velmi zajímavý hudební život.(…) Česká filharmonie měla beznadějně vyprodané abonentní koncerty a čekalo se, až někdo z těch abonentů umře.“105 17.4 Dirigentské superstar – Bernstein a Karajan

„Byli obdivuhodní. Lidé jim hodně záviděli. Karajan si vybudoval impérium a dělal všechno báječně s tou jeho fotografickou pamětí. Dirigoval všechno víceméně zpaměti, což muselo být pro ten orchestr někdy nepříjemné, protože on ty oči někdy vůbec neotevřel. Brahmsovy symfonie v jeho podání jsou úžasné, hrozně muzikantské. Bernstein byl muzikantský génius. Nelze se divit, že ti lidi takhle vynikli. Možná, že Bernstein byl ještě muzikálnější, než Karajan. Já jsem viděl Karajana v nejlepších letech tady ve Smetance a pak naposledy v Londýně s Berlínskou filharmonií, a to už na tom byl tak, že kdyby se neopíral o ruce těch primistů, tak by se k pultu nedoškrábal. Už jenom takhle stál a oni hráli sami. On už tam nebyl ani jako dirigent, ale jen jako osobnost, památka.“106 Tyto dva pány považuje Libor Pešek za ty, s nimiž přišlo povědomí, že dirigent je superstar. Přišla medializace, mnoho cestování a prezentování se přes agentury. Dříve to bylo tak, že dirigent, který působil u orchestru, byl neustále v kontaktu se svým tělesem, a i když neměl zrovna koncert, tak se na něj šel podívat. Byla tam patrný jednotný otisk dirigenta na orchestru. 105 106


64

„Začalo to asi s Herbertem von Karajanem. On z toho udělal jakýsi cestující byznis, cestující cirkus. Kdo necestuje, jako by nebyl. To mi připadá nesmyslné a ta nejednotnost je na orchestrech vidět.“107 Moderna 20. století je Liboru Peškovi velmi blízká, zvláště má rád Albana Berga. „Obávám se, že moderní hudba má svou nejsilnější éru už za sebou. Alban Berg má skvělé kombinace. Schönberg nebyl zdaleka tak nápaditý jako Berg. Byly to zajímavé pokusy a nás to bavilo. Atonalita je jako stav beztíže – chvilku jo, ale dlouhodobě to je fyziologicky nepřijatelné. (…) O minimalismu nemluvme, to já dostávám kopřivku. Hráli jsme Glasse a na mne to působilo, jako nenadaný Bruckner. Jednou jsme dělali Nymana s jednou pianistkou a po 17. minutě se už ten orchestr na mě tak díval…“ 108 17.5 Nad partiturou Beethoven – symfonie No. 7 A dur I. věta . přechod z Poco sostenuto do Vivace – zdvih už je v tempu a striktně v něm zůstat, aby se nezpozdilo, všichni spomalují . takt 63 šestnáctka je příraz v dechách, ta-tada ta-tada….jako játra játra, viz. Obrázek1 Obr. 1

. takt 66 blesková výměna ve smyčcích, aby to nebylo těžkopádné… viz.obrázek 2 Obr. 2

107 108


65

II. věta . čím plynulejší, tím abstraktnější, příliš se do toho neponořit . postupná gradace . takt 27 cella ne příliš vyčnívat, jsou partneři, ne solisté .takt 117 dřív se ta osmina v Cl mírně prodlužovala, raději jít na ni dřív a maličko přidržet, zdůraznit ji tím, viz. Obrázek 3 Obr. 3

.takt 195 vynést melodii, jinak pp III. věta .po první repetici takty 24 -25 jsou líní, nechce se jim včas, neulpět na čtvrtce .nejraději mají mezzofortismus – střed, do piana se nikomu nechce . do minimalistického gesta můžete jít, když cítíte, že to funguje .Assai meno presto – osmička může přijít později, skoro na dobu, jako by to byla šestnáctka, viz. Obrázek 4 Obr. 4

66

. Assai meno presto takt 50 pozor na corny .Assai meno presto takt 58 nedělat to na tři .Assai meno presto takt 74 - trubky dohrát ve forte, corny už ale v pianu, protože s tím mají potíž, viz. Obrázek 5 Obr. 5

.dva takty před Prestem dělit na tři

67

18. LIBOR PEŠEK VEŘEJNĚ Často je žádán o různé druhy mluveného projevu. Při koncertech, festivalech, prezentacích nebo v mediálních rozhovorech. Vůbec nezastírá, že to sice dělá, ale dost nerad. Spíš kvůli těm lidem, než kvůli sobě. „Netoužím po sobě zanechat nějakou stopu. Nemám žádný svůj archiv, kde bych si něco schovával, ani si nepamatuji, kde jsem kdy byl. Svoje desky sice mám, ale poslouchám je jen někdy, když si potřebuji něco ověřit. To je zcela výjimečně. Já jsem soukromý člověk. Nejfilosofičtější je, když se člověk vytratí a už se o něm neví. Vidím to na tom Talichovi. To byl dirigentský monument, ale dneska na něj vzdycháme spíš jen my pamětníci, kteří jsme ho znali jako studenti a nohsledové.“109

Otázka interpretačního umění, jako pomíjivého a v čase probíhajícího procesu bez zjevnějšího pozůstatku, je otázka, která napadne každého umělce – zda to má smysl a co po nás zůstane? Je to záležitost hodnot – materiálno versus duchovno. Svět, ve kterém žijeme a ve kterém chceme zanechat otisk svého snažení na straně jedné, nebo vnímáme nehmatatelné výsledky naší práce jako duševní potravu pro mnoho hladovějících posluchačů v koncertních síních, která je možná v jiném úhlu pohledu trvanlivější než ta materiální. Je však důležité poznamenat, že umění probíhající teď a tady, ač může být zachyceno snímky či zvukovým nosičem, je nejsilnější právě jedinečností svého okamžiku, který ho povyšuje a už nikdy nebude možno takovou chvíli zopakovat. Síla okamžiku má v sobě kouzlo, které se před obrazy starých mistrů zažít nedá. Je to velká deviza a její hodnotu bychom neměli podceňovat. Je totiž daleko silnější a intenzivnější. „Myslím, že interpretační umění je odsouzeno k tomu, aby lehlo popelem, a je to dobře. Máte koncert, orchestry hučí a pak to skončí a zůstanou vám prázdné ruce. Lidé odchází, zmizí, umřou. Ten okamžik vyvane, ale je to krásné a tak to má být, než aby tady člověk strašil v nějakých memorabiliích. „110

Pozice věhlasného a světoznámého dirigenta s sebou nese výsady i povinnosti. Jednou z těch výsad však je možnost mimořádného setkání s mimořádnými lidmi. Obě tato superlativa jsou splněna, pokud jde o setkání 109 110


68

s Dalajlamou. Možnost, zda by si ještě někdy přál s Dalajlamou setkat, však Libor Pešek zavrhl. To jediné setkání bylo natolik intenzivní a jedinečné, že je zároveň neopakovatelné, ale zároveň zastává skromný názor, že Dalajlama má mnoho jiných úkolů, než se zabývat nějakým klukem z Dejvic. „Byl to jeden z mých největších zážitků, jestli ne vůbec největší. Doslova fyzicky jsem pocítil vlnu horka, která vznikla z Dalajlámova soustředění. Já jsem nečekal, že něco takového je možné, že člověk sedící proti mně může vyvinout takovou energii, která mnou proletěla, jako když chytí saze v komíně. Neuvěřitelné.“111

Veřejné vystupování v politice Libor Pešek zásadně odmítá, a když mu před lety nabídli, zda by nechtěl kandidovat do senátu, bez zaváhání odvětil: Zapomeňte! Podle něj by na takový post měl patřit určitě někdo jiný než umělec. A to je jeho názor i na všeobecné snahy umělců působit v politice dob minulých, současných i budoucích. Politický vývoj však sleduje pozorně a o všeobecné a dlouhodobé otázce Evropské únie uvažuje, jako o Třech mušketýrech. „Na Evropskou únii říkám: Musíme tam všichni. Ale teď vážně. Je lépe přijít tam dříve, abychom měli vliv na to, jaká bude. Čím později příjdeme, tím menší vliv budeme mít a představa, že budeme ostrůvkem samostatnosti uprostřed Evropy, je bizarní. Musíme tam všichni.“ 112

111 112

Moc si na sebe nepotrpím, 23. 6. 2003, Radioservis‐as.cz Moc si na sebe nepotrpím, 23. 6. 2003, Radioservis‐as.cz

69

19. LIBOR PEŠEK SOUKROMĚ Každý si čas od času přiznává, jaké jsou jeho přednosti či nedostatky. Upřímně a otevřeně se doznal i Libor Pešek ke svým povahovým rysům. „Jsem pomalý, pečlivý, vytrvalý, nejsem extra kurážný. Býval jsem vzteklý, ale během života jsem přestal být. Jsem lítostivý pro lidi, takže těžko snáším, když musím někomu ubližovat. Třeba když jsem se musel s někým rozejít v orchestru, tak jsem to snášel stejně těžko jako ten člověk. Ale necítím, že bych býval někomu ublížil.“113 Rodina dirigenta Libora Peška je velmi tolerantní. Musí být, pokud má ve svém kruhu jedince zcela se vymykajícího každodenním představám o pracovním procesu a náplni. Mnoho celoživotního cestování a rozdílných zážitků. Hudební zájmy však prostupují napříč celou rodinou, aniž by však někdo jiný ze členů byl profesionálním hudebníkem. „Já jsem se Filipovi, synovi, zdaleka nevěnoval v tomto smyslu (hudebního vedení – pozn. autorky), nicméně jsme ho dali ke stejné učitelce klavíru, jako jsem měl já, protože ještě žila. Moje žena Jana na něj dohlížela. Filip hezky hrál, ale potom nejlépe z vnoučat hrála Klárka – moc hezky a Jakoubek taky. Chodili k jedné bezvadné holce, absolventce AMU. Dodneška jsou šikovní. Jakub začal ve svých dvaceti letech chodit na cello. Klárka hraje na trombon tady v jednom big bandu. (…) Oni chodí na všechny moje koncerty, mají doma všechny možné moje desky. Já je nijak nekontroluji, do ničeho je nenutím. Vím, že mají hodně rádi klasický big band – od války až po Beatles a Simona a Garfunkela, ale i dál, třeba hard rock. Mají všelijaké zájmy, ale já jsem šťastný, že nejsou profesionální muzikanti – že je muzika jenom baví. Vím, jak je to zrádný svět. Když se to povede, tak je to bezvadné, ale je s tím strašné práce, úsilí, energie, nervů a vyšplhat se kamsi trochu výš je neúměrné tomu, co z toho člověk má. To je pro génia - geniální byl Bernstein, tak pro takové lidi to je.“114 Matka Libora Peška za dob jeho studií nebyla nadšená, že se její syn vydává na hudební dráhu dirigenta. Nepovažovala to za povolání plné nejistot a problémů a dnes jí Libor Pešek dává zcela za pravdu. Je rád, že nikdo z jeho rodiny nemá tu touhu profesionálně se věnovat hudbě. 113 114


70

„Největší radost by z toho (Řád britského impéria v roce 1996)bývala měla moje maminka, která už tehdy nežila, protože ta by si to užila. Ta chodila ještě na moje koncerty s ČF, a ty jsem míval hezké. Zemřela v roce 1986, kdy jsem dostal to angažmá v Liverpoolu. Byla už nemocná, tak z toho nemohla mít radost. Já jsem tady byl, když umřela. Strašně zvláštní zážitek, když vám matka zemře v náručí. Já bych řekl, že člověk by se tomu neměl vyhýbat a že je to důležitý životní zážitek, než když jen dostanete zprávu z nemocnice. Tehdy jsem byl v Teplicích, když můj otec tady umřel v nemocnici. To je zase jiné. Já myslím, že syn a matka, že to jsou přírodně silné vztahy, a když to jedno odchází a druhý je při tom, tak by to člověk měl v životě zažít. Dokonce jsem mluvil s pár lidmi, kteří byli u smrti svých rodičů, a nikdo toho nelitoval. (…)Matka už opravdu byla tak vysláblá, že nic nechápala. Člověk přestane dýchat. Zvláštní.“115 Syn Filip vystudoval Matematicko – fyzikální fakultu UK, ale nevyučuje. Žije na venkově, vytváří webové stránky a píše básně, které dokonce i vydal ve dvou sbírkách - Vesnická svatba a Gotické město. V roce 2014 slavil Filip Pešek 50. narozeniny a dostal od otce velmi mimořádný dar. Libor Pešek se rozhodl nechat synovu básnickou sbírku Gotické město natočit v rozhlase několika slavnými herci, vydat na CD a přidat ke knize. Sbírka má tři části a významnými hereckými osobnostmi, jež se na projektu – který právě v současné době probíhá – podílí, jsou: Petr Kostka, Jana Štěpánková a Jan Tříska. „Má pocit, že psát básně je jeho poslání a ač vyrostl a vystudoval tady v Dejvicích, tak jakýmsi starým srdcem je venkovan a chce žít nejraději v nějaké chalupě zakutanej v hnoji.“116 Syn Filip se ženil velmi záhy, v roce 1982, kdy mu bylo18 let. Po roce se mu narodila dcera Klára, která v současnosti dělá doktorát na matfyzu o umělých inteligencích, po dalším roce a půl se narodil syn Filip mladší, který vystudoval humanitní vědy na Karlově univerzitě a nejmladší Jakub, jež právě odmaturoval, se narodil po dalších asi 12 ti letech. Liboru Peškovi samozřejmě v té době dělalo starosti, jak bude manželství jeho syna pokračovat, ale jeho obavy se ukázaly jako liché. Syn vystudoval a manželství je i nadále šťastné. Na internetu se ve vztahu k Liboru Peškovi objevuje i příbuzenská vazba na herce Jiřího Macháčka. Informace je pravdivá a vysvětlení roztomile prosté. 115

Rozhovor s L. P.

71

„Sestra mojí matky, Marie, měla dceru Jiřinku a syna Přemysla. Jiřinka měla dceru Evu, ta porodila našeho Jiřího Macháčka. Porodila ho pod jménem Střítecký. Pak se rozvedla a vzala si zubaře Macháčka, který mi dodnes dělá zuby. Jirka se v pubertě rozhodl, že se chce jmenovat Macháček víc než Střítecký a vysvětlil mi to tak, že když jsou jakékoli závody, tak on je vždycky naposled. Že chce být od M, ne od S.“117 V současné době má Libor Pešek svůj harmonogram střízlivě rozdělený mezi dirigování pro ČNSO, hostováním na různých světových pódiích a domovem. Počet koncertů stáhl asi na 30 do roka, což je asi polovina jeho původních závazků. „Mám velkou radost z jedné věci, že kluci od 20 ti do 50 ti z nejrůznějších oborů mě mají rádi a myslí si, že jsem zestárnul způsobem, kterým by i oni jednou chtěli zestárnout.“118 19.1 Vnitřní filosofie „Mým jediným koníčkem je prostě být.“119 Libor Pešek je typ člověka hloubavého a hledajícího. Nestaví své ego na první místo, již dlouho ne. Jsou mu blízké myšlenky Buddhovy a celého tohoto učení. Buddhismus není náboženství, protože nevelebí žádného boha a nesnaží se druhé obracet na víru, nýbrž učí o hledání moudrosti a laskavosti, a to nikde jinde, než v nás samých. Slovo „já“ je až na posledním místě. V 70. letech – tedy v období pobytu v Holandsku - se začal Libor Pešek zabývat ezoterikou. V té době to byly však knihy spíše zprostředkovávající ezoterické zážitky a informace. To byly i ty tři holandsky psané knihy, které jediné v tomto jazyce Libor Pešek přečetl. Posléze dospěl až k buddhismu.

„Tam už člověk o věcech nefilosofuje, vůbec nic neposuzuje, ale bere život takový, jaký je. Jsem to, co jsem. Je to tak, jak to je.“120 Kniha, kterou považuje za jednu z vůbec nejpodstatnějších buddhistických knih, je Diamantová sútra. 116

Rozhovor s L. P., říká o synu Filipovi s úsměvem Rozhovor s L. P. 118 Rozhovor se studenty KJJ, 16. 5. 2014 119 Rozhovor s L. P. 120 Osmdesátník Libor Pešek, 20. 6. 2013, operaplus.cz 117

72

„Je to takový výcuc. Člověka to hrozně odzbrojí. Není to dobré pro labilní lidi, protože to vezme půdu pod nohama.“121 Buddhistický postoj k životu, cesta samotná a nikoli cíl jsou Liboru Peškovi blízké a cítí je jako správné. Na otázku co je smysl života, odpovídá příběhem o téže větě položené Buddhovi a o jeho odpovědi, kterou bylo hluboké mlčení. A jaký je rozdíl mezi buddhismem a křesťanstvím? Zjednodušeně řečeno: křesťanství předkládá otázky vztahu JÁ a Bůh, JÁ a okolní svět, kdežto buddhismus popírá své JÁ, neboť my jsme součástí všeho.

121

Rozhovor s L. P.

73

20. ZÁJMY Zájmy, na které si čas od času udělá Libor Pešek čas, je těžké nazývat koníčky. Alespoň on sám toto slovo v takové návaznosti odmítá s odůvodněním, že koníček je něco, čemu se člověk soustavně věnuje. Jedním z okrajových zájmů je například střelba. Je to úplně jiné držení rukou, než při dirigování. Ruka musí být naprosto strnulá a pevná. Baví ho čištění zbraně. Zbrojní pas si Libor Pešek udělal po převratu. „Mám několik revolverů… Střílím rád. Ale jenom na střelnici. Já bych po zvířeti nevystřelil.“ 122 Další zálibou jsou hry Járy Cimrmana. Je to fenomén, který tu nikdy před tím nebyl a už nebude. 13. 7. 2013 byla premiérována Cimrmanova operata Proso, na níž se Libor Pešek podílel s pány Svěrákovými. „Proso vymyslel Honza Hasenöhrl a mě se to líbilo, tak jsem na to hned skočil.“123 Obr. 23 Libor Pešek a Jan Svěrák, příprava operety

Proso, 2013 „Libor Pešek řídí tu hudbu a vybíral i tu hudbu, která tam bude a řídí si svůj orchestr a já ho jen s pokorou přenáším ven.“124 Se Zdeňkem a Janem Svěrákovými se Libor Pešek zná až z posledních let. Mezi dobré přátele však patřil svého času i vynikající jazzman Karel Velebný, vystupující u zrodu Cimrmanovské myšlenky pod jménem Evžen Hedvábný. S Karlem Velebným se setkali Na Zábradlí, kde Velebný zkoušel s SH kvartetem, v době, kdy existovala i Hudební harmonie. "Věděl jsem, že dr. Hedvábný je Kája, to byli ještě v rozhlase. A on byl vůbec celou tou základní myšlenkou toho všeho, pak teprve nastoupili Cimrmani. Já jsem to jenom tak poslouchal a měl jsem z toho radost. V té době jsem byl v Holandsku a moc jsem tu nebyl, ale když ano, tak jsem si to liboval. Neměl jsem ale čas se s nimi 122

Osmdesátník Libor Pešek, 20. 6. 2013, operaplus.cz Rozhovor s L. P. 124 Říká o L. P. Jan Svěrák, Jan Svěrák režíruje Cimrmana. Proso poprvé a naposled, 12. 7. 2013 Kultura.idnes.cz 123

74

vídat. Byl jsem tu vždycky jenom pár dní, vychovával jsem kluka a pak jsem zase jel.“125 „Z Vraždy v salónním coupé mám nejraději scénu, jak ona mu vezme tu tužku. A pak: Tak Hlaváčku, Vaše personálie už bychom měli. Nebo: strýčku, já nejsem tvůj syn, já jsem tvoje matka….a já vůbec nepatřím do rodiny. A vichr z hor. Když přidáváme patnáctý tanec na nějakém koncertě v Anglii, tak říkávám: Tak, a teď vichr z hor a oni už vědí. Nebo například Severní pól a Švestku. Jak prchá před rychlíkem Praha – Budějovice a vykolejí ve staničce Středoplky. Ten Cimrman, to je záchrana.“126 Dalším zájmem, který Libora Peška dlouhodobě, byť ne už tak intenzivně, provází, je astronomie. Když je hezky, vyjede za synem na venkov, kde na zahradě sestavil malou observatoř. Je to vlastně věž s dalekohledem. Vysoká je 9 metrů, má 30 schodů a průměr místnůstky jsou 3 metry. Na noze stojí dalekohled a nad ním otevírací kupole. „Postavil jsem to v jistém období, kdy jsem se o astronomii dost zajímal. Pozorujeme, když je hezké počasí a když získám někoho z rodiny, kdo se tam se mnou podívá. Mám sice celou knihovničku, ale nic odborného. Není to ani meditace, já tomu říkám, že pozorujeme jen romanticky. Mně se to jen líbí, ten direktní kontakt s tím vesmírem. Nevzbuzuje to ve mně žádné myšlenky. Je mi to příjemné, jako když se díváte na západ slunce nad oceánem.“127 20.1 Výtvarné umění, kniha, film … „Výtvarné umění mě zajímá. Rád se dívám. Takový pozdní romantismu. Všechno až ke kubismu, ten už nemusím. Mám rád Klimta, Schieleho, přelom století do těch 20. let.“128 Co se knih týče, tak s láskou vzpomíná na knihy svého mládí a dospívání, které v určité chvíli s mnoha dalšími věcmi zahodil. 125

Rozhovor s L. P. Rozhovor s L. P. 127 Rozhovor s L. P. 128 Rozhovor s L. P. 126

75

„Když člověk dospěje, tak má takový okamžik, kdy si řekne: Toho se zbavím, teď jsem jinde a všecko to vyhodí. A to se týká i dětských knížek. Dneska bych si některé konkrétní knížky rád přečetl, které pro mě hodně znamenaly. Ty foglarovky jsem si naštěstí všechny přečetl se svým synem, když jsem mu je četl a i s vnoučaty, takže to jsem si zopakoval, ale například tam byla taková knížka, Dakota v ohni, jak ti indiáni rozprášili generálu Castrovi celou sedmou kavalérii, tak to byl pro mě zážitek. Četl jsem to, když mi bylo osm, byl jsem nemocný, venku bylo babí léto a kluci venku kopali do mičudy. No a to jsem sháněl po antikvariátech a nikdo netuší, co to bylo.“129 Má však rád dobré detektivky a vychutná si dobře zpracovanou a zajímavou linku zločinu. „Myslím, že bych nebyl dobrý zločinec, na to jsem příliš velký humanista. To vůbec ne. Akorát lžu a to lžu hodně. Teď nelžu, ale večer už určitě zase lhát budu.“130 Mezi filmy, které Libora Peška vždy znovu fascinují, je, například Byl jsem při tom s Peterem Sellersem. Problematiku divadelní, filmové komiky a hercůkomiků shrnul stručně: „Člověk se těm komikům nemůže divit, že jsou mrzouti, když musí pořád rozveselovat lidi. To musí být zrovna tak strašné, jako dirigování.“ 131

Libor Pešek a jídlo? „Od mala jsem měl poměrně intenzivní odpor k masu. Ne, že bych se to někde dočetl, prostě spontánní odpor.

Mě vžycky připadalo hrozné kousnout do toho

živého těla, žádný filosofický základ to nemá. Prostě se mi zvedá žaludek. V období kolem 20-30 ti let jsem byl ve světě, nikde nic bezmasého nebylo, tak jsem se musel naučit jíst maso, ale maximálně jen mleté. V Holandsku jsem měl období asi dva tři roky, kdy jsem jedl jenom syrovou stravu, včetně syrových brambor. To mě docela bavilo. Pak jsem přešel zase k normálnímu životu. Ve svém dospěle starším životě jsem měl vždy rád mexická jídla, to jsem se naučil jíst při cestách po Americe. Také indická jídla. Na stará kolena se vracím k maminčině kuchyni, taková ta základní česká jídla, ale místo masa mi dělají soju.“132 129

Rozhovor s L. P. Rozhovor s L. P. 131 Rozhovor s L. P. 132 Rozhovor s L. P. 130

76

Stejně překvapivé, jako fakt, že Jan Werich míval psa Hera, je i fakt, že psa měl i Libor Pešek. Drobné téma, které není podstatné vedle velkých zásluh a uměleckých úspěchů, ale i to utváří člověka a také ovlivňuje, neboť kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi, jak se říká. „V dospělosti jsem měl dvakrát fenku mastifa. Jedna mi vydržela osm let, tu jsem si přivezl z Holandska, Besinka se jmenovala. A pak jsem měl daleko kvalitnější plemeno z Anglie, to byla Fanča, ale ta taky zemřela asi v sedmi letech. Tu první jsem vezl autem z Holandska, tu druhou eroplánem.“ 133

133

Rozhovor s L. P.

77

ZÁVĚR

Čím jiným by Libor Pešek byl, kdyby nebyl dirigentem? Vybral by si povolání, na které by stačil sám, protože dirigent je vždy závislý na lidech, s nimiž pracuje, ale a ne jen na nich. Také na technice, která jeho koncert nahrává. Na publiku, které přijde, na mnoha dalších věcech, které nelze předvídat. Libor Pešek si s pokorou uvědomuje velké štěstí, jež mu život dopřál. Nejraději by prostě jen BYL – teď a tady- a bavilo by ho pozorovat svět, beze snů, protože ty patří budoucnosti. „Asi jsem se nikdy zcela neztotožnil s tím, že jsem dirigent. Hudba mě k sobě přitáhla, ale neznamenala pro mě všechno. Spíš se cítím jako soukromá osoba, které se dirigentská dráha jaksi přihodila.“134 Mým záměrem bylo přiblížit a vykreslit zajímavého umělce a zároveň člověka. Jeho myšlenky a názory na poli širokého hudebního světa, a stejně tak každodenního zdánlivě obyčejného života. Jsem velmi vděčna za možnost, setkat se s tak mimořádným člověkem a dirigentem jakým je pan Libor Pešek. Velmi laskavý a vstřícný a za všech okolností pozitivní. Nejspíš mé skutky vedla vyšší moc, když se mi podařilo objevit v jednom pražském antikvariátě jediný výtisk knihy Dakota v ohni. Nikde jinde již poté ta kniha nebyla k nalezení. Ten úžas a nadšení v očích páně Peškových bych vám přála vidět. Děkuji.

134

Zklidněný bouřlivák Libor Pešek, 12. 1. 2003, revue.idnes.cz

78

POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE: Prameny: Rozhovor se studenty KJJ 16. 5. 2014 Rozhovory s Liborem Peškem – 4. 2. 2015, 2. 3. 2015, 9. 3. 2015, 16. 3. 2015, 13. 4. 2015, v Praze

Literatura: LOBKOWICZ, František. Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha : Libri, 1999. 255 s. ISBN 80-85983-71-0. ZBAVITEL, Jan: Interpretační poznámky ke studiu inscenací Leoše Janáčka, Edice JAMU, 2010 – 2013.

Internetové zdroje: Romantický vesmír Libora Peška, ČT 29. 11. 2014, www.ceskatelevize.cz, režie, námět, scénář: Martin Kubala, Jitka Novotná Libor Pešek o dirigentské profesi, 29. 7. 2013, www.ceskyrozhlas/Vltava/Klasika, autor. Dagmar Henžlíková, Radomír Šofr, Josef Tuka Jeden život s múzou – Libor Pešek, 18. 1. 2013, www.ceskatelevize.cz, režie: Martin Kubala Libor Pešek, dirigent – Dialogy nad životem (Jiří Ješ), 2011, radioservis, ČRo2 Setkání s hosty, kteří mají co říct - Libor Pešek 12. 10. 2011, ČRo Hovory o hledání s Janem Sedmidubským – Libor Pešek, 6. 10. 2011www.cro6.cz Libor Pešek: Dirigent je jako hokejový trenér, 26. 7. 2001, kultura.idnes.cz Zklidněný bouřlivák Libor Pešek 12. 1. 2003 – revue.idnes.cz Libor Pešek – Moc si na sebe nepotrpím – 23. 6. 2003, www.Radioservis-as.cz Má mnoho tváří, říká dirigent Libor Pešek, 08/2006, www.hudebnirozhledy.cz 79

Osmdesátník Libor Pešek – 20. 6. 2013, operaplus.cz Jan Svěrák režíruje Cimrmana. Proso poprvé a naposled, 12. 7. 2013, Kultura.idnes.cz, 2013 V Obecním domě zazní premiéra Cimrmanovy operety Proso, 13. 7. 2013, Lidovky, www.lidovky.cz Jako mladík jsem byl pedant, tvrdí legendární dirigent Pešek, 11. 6. 2014 – kultura.idnes.cz Žiji přítomným okamžikem – 9. 9. 2014, ČT24, Kultura, ceskatelevize.cz/ct24 Osmdesátník Libor Pešek trochu jinak, 12. 11. 2014 - www.operaplus.cz Libor Pešek - www.praha 6.cz Dobře placená procházka se dočkala znovuzrození, 22. 4. 2007, tyden.cz S jakou hudbou při výročí Jana Palacha?, 19. 1. 2014, operaplus.cz Chystáme wWintonovi velkou párty, říká zachráněná Milena Grenfell – Baines, 4. 4. 2014, revue.idnes.cz Česká filharmonie – www.ceskafilharmonie.cz, Český národní symfonický orchestr – www.cnso.cz Severočeská filharmonie Teplice – www.severoceskafilharmonie.cz Komorní filharmonie Pardubice – www.kfpar.cz Národní divadlo Praha – www.narodni-divadlo.cz Royal Liverpool Philharmonic Orchestra - www.liverpoolphil.com London Philharmonic Orchestra – www.lso.co.uk, www.lso.org.uk Pěvecké sdružení pražských učitelek – www.pspu.cz Anglická královna Alžběta II. v Praze - ČT – Události 1996 – 03 – 27,28 Wikicitáty – www.cs.wikiquote.org

80

SEZNAM ILUSTRACÍ Obrázek 1 – Libor Pešek a Miloš Forman, usatoday30.usatoday.com Obrázek 2 – Metod Doležil, pspu.cz Obrázek 3 – Václav Neumann, hudebnirozhledy.scena.cz Obrázek 4 – Václav Smetáček, operaplus.cz Obrázek 5 – Jan Klusák, rokceskehudby.cz Obrázek 6 – Zdeněk Nejedlý, rozhlas.cz Obrázek 7 – Antonio Pedrotti, frantisekslama.com Obrázek 8 – manžetové knoflíčky Libora Peška, fotomaly.cz Obrázek 9 – Jiří Pauer, brightcecilia.com Obrázek 10 – Ivan Medek, cs.wikipedia.org Obrázek 11 - Dr. Ladislav Mokrý, old.hc.sk Obrázek 12 – Karel Ančerl, supraphon.com Obrázek 13 – Sir Simon Rattle CBE, welt.de Obrázek 14 – Petr Altrichter, czechvirtuosi.cz Obrázek 15 – Libor Pešek a lady Milena Granfell – Baines, mzv.cz Obrázek 16 – Řád britského imperia patřící Liboru Peškovi, foto: K. Urbanová Obrázek 17 – Medaile „Za zásluhy“ I. stupně, foto: K. Urbanová Obrázek 18 – Libor Pešek a Jan Hasenöhrl, pragueproms.cz Obrázek 19 – Vernon George „Tod“ Handley, findagrave.com Obrázek 20 – Josef Suk starší, josefsuk.czweb.org Obrázek 21 – Václav Talich, supraphon.cz Obrázek 22 – Sir Charles Mackerras, p360130.pixnet.net Obrázek 23 – Libor Pešek a Jan Svěrák, kultura.idnes.cz Obrázek partitury 1 – Beethoven, symfonie no. 7 A dur – I. věta Obrázek partitury 2 – Beethoven, symfonie no. 7 A dur – I. věta Obrázek partitury 3 – Beethoven, symfonie no. 7 A dur – II. věta Obrázek partitury 4 – Beethoven, symfonie no. 7 A dur – III. věta Obrázek partitury 5 - Beethoven, symfonie no. 7 A dur – III. věta Obrázek 24 Libor Pešek v časovém rozestupu, janackuvmaj.cz, radio.cz Obrázek 25 Libor Pešek 1979, anp-archief.nl Obrázek 26 Libor Pešek, martinbeck.cz 81

PŘÍLOHY: LIBOR PEŠEK A STÁTNÍ FILHARMONIE BRNO – SEZNAM KONCERTŮ 1980-09-18

SFB

Smetana – Má vlast (zahájení sezóny v Mah. divadle)

1982-01-14

SFB

housle – Krzysztof Jakowicz V. Kaprálová – Partita pro smyčcový orchestr a klavír M. Karlowicz – Koncert pro housle a orchestr A dur Mendelssohn-Bartholdy – No. 4 A dur „Italská“

1984-03-01+2

SFB

G. Fauré – Masques et Bergamasques, op. 112 B. Martinů – Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H271 A. Dvořák – No. 9 e moll „Z nového světa“, op.95

1985-12-13

SFB

housle – Čeněk Pavlík I. Stravinskij – Pulcinella (svita na G. B. Pergolesiho) Al. Berg – Koncert pro housle a orchestr Ant. Dvořák – No. 5 F dur, op. 76

2002-09-14

RLPO

piano – Ivan Moravec J. Suk – Praga, op. 26 Mozart – Koncert pro klavír a orchestr A dur, KV 488 E. Elgar – Variace Enigma, op. 36

(Besední dům – předplatné v sezóně 1980/1981 : nejdražší 58 Kčs, nejlevnější 29 Kčs, cca 5-6 koncertů)

82

Obr. 24

83

Obr. 25

Obr. 26

84

Libor Pešek velký český dirigent

Recommend Documents