J
Terra Libera
âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE
březen–duben 2011 / ročník 12
Lesk a bída hokeje v Čechách
Cesta z dluhové pasti
Václav Rybáček
Jan Průša
e tomu již pět let, co autor tohoto textu upozorňoval na stránkách www.libinst.cz v článku „Za jakou cenu? Za každou“ na možné finanční důsledky velmi kontroverzních staveb, a sice multifunkčních hal v ČR. Bohužel nalinkovaný scénář s cílovou stanicí v kapsách daňových poplatníků se s nepříjemně plíživou jistotou naplňuje, což přirozeně není důsledkem autorovy geniální předvídavosti, nýbrž charakteristické dynamiky existence a fungování vládních institucí, jejichž činnost je pravým opakem skutečného podnikání. O čem je vlastně řeč? Českým sportem jednak hýbe finanční situace společnosti Sazka, jíž silně zatěžuje financování investice v podobě haly ve Vysočanech, a jednak přiškrcování dotací jednomu z nejpopulárnějších českých sportů - hokeji. Provázanost sportu a přerozdělování je značná, nejprve se podívejme na situaci kolem Sazky. Ovšem moment, není Sazka vlastněna soukromými subjekty? Jak se to vezme. Akcionáři Sazky jsou sportovní svazy, neziskové organizace, jejichž příjmy jsou vedle členských příspěvků a příspěvků právě od Sazky závislé především na dotacích ze státního rozpočtu. Je subjekt s existencí závislou na přísunu veřejných financí soukromý, či nikoli? Po formální stránce nepochybně, nicméně při rozhodování je již prvek „privátnosti“ mnohem slabší. Má takový subjekt motivaci k řádnému hospodaření? Asi takovou, jakou má rozpustilé dítko bohatého bankéře k tomu, aby v kapse obracelo každou korunu, než ji utratí. S dotacemi a tedy se státem „v zádech“ přijaly kvazisoukromé subjekty obrovské riziko, jakým byla výstavba haly zvané nyní O2 Aréna. Náklady na její vybudování se přitom v českém „podnikatelském“ prostředí naprosto vymykaly jakýmkoli srovnatelným halám v Evropě. A nemusíme zůstávat pouze na starém kontinentě, pro srovnání zaleťme do země hokeji zaslíbené, totiž Kanady. Aréna s názvem Canada Hockey Place ve Vancouveru, kde se odehrály poslední zimní olympijské hry, stála 2,7 miliardy korun při kapacitě téměř 20 tisíc diváků, hala byla dokončena v roce 1995. Jiná vancouverská hala Pacific Coliseum přišla na 350 miliónů, kapacita více než 14 tisíc diváků. Česká realita? Jeden ze současných odhadů nákladů na halu pro 15 tisíc diváků mluví o 7,2 miliardách korun, jiný až o 14 miliardách. Megalomanie rozpustilého českého monopolu a morální hazard neznalých vlastníků vytvořil v České republice investici, jež může být směle po několika letech fungování označena jako naprostý průšvih. Provoz haly by teoreticky měl vytvořit příjmy, z nichž by se náklady na její výstavbu splácely. Ve skutečnosti však kumulovaná ztráta provozovatele haly (společnosti Bestsport vlastněné Sazkou) činí na konci roku 2008, po pár letech fungování haly, téměř 800 miliónů korun. Dluhopisy Sazky vydané k financování výstavby na velkorysý úrok se nyní dle hodnocení agentury Standard & Poor´s ocitly v prašivém pásmu, což znamená, že Sazka dle ratingového hodnocení není schopna své závazky splácet. Důsledky této rozmařilosti tvrdě pociťují i vlastníci Sazky, zmíněné svazy. Byť totiž vláda Vladimíra Špidly odmítla dát v roce 2004 za stavbu haly záruky, o rok později byla údajná komerční stavba prohlášena za „veřejně prospěšnou“. Drobný krok pro právníky, velký skok pro Sazku, jež tak mohla přesměrovat toky ze zisku právě od svazů k věřitelům, držitelům
1. Úvod
(pokračování na straně 2)
Současné generace občanů v západních zemích jsou zvyklé na ekonomickou stabilitu s jen občasnými, mírnými fluktuacemi. Všechny problémy jsou mírněny všeznalým, pečovatelským státem blahobytu. Přesto se pod povrchem skrývá významné riziko, protože jakýkoliv další ekonomický šok by odhalil, že veřejné finance se v současnosti nacházejí ve velmi zranitelném stavu. Na politické tahanice veřejnost snadno zapomíná, protože se pro ni rychle stávají nezajímavé. Jenže finanční potíže mají dopad na bankovní účet každého a mohou vést až k občanským nepokojům – očividným příkladem je Řecko. Pro krátkozraké politiky je nejsnadnější volbou čekat, co se stane. Neměli bychom však podceňovat, že možné nadcházející události v sobě skrývají výbušný potenciál. Z historického hlediska jsou totiž pády vlád, měn a impérií spíše pravidlem než výjimkou. V roce 2006 varoval Kotlikoff [6], že USA směřují k bankrotu, a odhadl vládní závazky na 65,9 bilionů1 dolarů. O čtyři roky později zvedl tento odhad na 200 bilionů, neuvěřitelných 1370 procent HDP a více než trojnásobek světového HDP. Některé evropské státy, zejména Řecko, Irsko a Portugalsko, na tom nejsou o moc lépe, jak dokumentuje Buiter a kol. [3] Tato situace je zjevně neudržitelná. V následujícím textu navrhnu, jaká cesta je nejvhodnější – vzhledem k alternativám, jež se nabízejí. (pokračování na straně 2)
Vzdělání pro chudé aneb nezapomínejme na charitu Hynek Řihák Úvod V současných diskuzích o veřejně financovaných službách opomíjejí jak jejich kritikové, tak příznivci zpravidla jednu z možností, jak tyto služby financovat. Vedle financování skrze prodej a nákup na trhu a vedle nuceného financování prostřednictvím daní existuje ještě jeden způsob. Tímto způsobem je dobrovolné obdarování – charita. Zdá se, že tato je oběma tábory nedoceněna. V tomto příspěvku se podíváme na charitativní financování vzdělání a zejména jeho zpřístupnění chudým pomocí tzv. školských spolků v našich zemích v době před první světovou válkou (případně i za první republiky), tj. před vznikem státu blahobytu, tak jak ho známe dnes (Pozn.: ve zkoumané době ovšem už existovaly státem, zeměmi a obcemi zřizované a dotované školy a také povinná školní docházka.). (pokračování na straně 4)
dluhopisů, a nutnost vysokých splátek omezovala a omezuje schopnost Sazky přispívat svazům na fungování v rámci státem nastaveného modelu financování. A tady už pomalu saháme do kapes daňových poplatníků. Chybějící prostředky přirozeně ohrožují životaschopnost svazů a poskytování služby, jakou je sport. Osobnosti českého sportu se srotily a začínají bít na poplach. Sazka není schopná přispívat svazům, jejich existence je ohrožena. Těch svazů a té Sazky, které na základě „společenské poptávky“ (toto spojení v souvislosti s výstavbou haly naposledy použil šéf lakrosového svazu Roman Pokorný) podstoupily obrovské podnikatelské riziko spojené s realizací investice neodpovídající ekonomické realitě České republiky. Přichází čas „hledání rezerv“, což není nic jiného než eufemismus pro další drancování kapes daňových poplatníků, jímž mají být zamaskována špatná rozhodnutí sportovní lobby. Původně soukromá investice a komerční provoz se tak nyní pomalu snáší jako Damoklův meč nad veřejné finance. A naneštěstí není v sázce pouze kompenzace chybějících prostředků svazů. Sazka zřejmě změní vlastníka, přičemž ani jeden z adeptů na nového vlastníka (a koneckonců již ani samotná Sazka) o arénu nestojí a hodlá ji prodat. Předseda hlavního akcionáře Sazky,
ČSTV, se již záhy nechal slyšet, že arénu by měl koupit stát či město. Jinak řečeno, jde o apel na daňového poplatníka, aby nesl následky špatného podnikatelského rozhodnutí. „Veřejná poptávka“ vynechala pár dějství a vrací se jako blanický rytíř neúspěšných podnikatelů na scénu. Sport je politikum. „Panem et circenses“ čili „chléb a hry“, tak zní staré latinské úsloví. I proto lze očekávat aktivní vstup přerozdělovačů do hry o zřejmě nejdražší arénu světa. Kupování přízně občanů podporou (především lokálního) sportu je totiž široce rozšířenou kratochvílí. Jinak řečeno prostředky občanů jsou skrze přerozdělovací systém přesměrovány (třeba) k hokeji, přirozeně bez jakékoli vazby na skutečnou míru zájmu občanů o tento sport. Výsledkem je vysoká citlivost hospodaření hokejových klubů na přísun peněz z veřejných rozpočtů. Hokej je tak sice čas od času všeobecnou zábavou a zdrojem národní pýchy, nicméně v porovnání se skutečným zájmem lidí o hokej finančně předimenzován. Diskuze o životaschopnosti výrob, zde poskytování zábavy zvané hokej, bez podpory z veřejných rozpočtů je nyní velmi živá. Zajímavý příklad ukazuje dění v Karlových Varech, kde vyrostla jiná zbrusu nová hokejová hala financovaná především městem a zároveň jím provozovaná. Štědře dotovaný hokejový klub platí v hale nemalý nájem,
i změna poměrů na radnici však vedla ke snížením dotací klubu a ten již má potíže s placením nájemného. Město má zájem na vytíženosti haly, ale zároveň musí šetřit. Začarovaný kruh vysokých nákladů, silné potřeby veřejných peněz pro vlastní činnost a nutnosti rozpočtů šetřit, v němž se nyní ve Varech točí, je dalším důsledkem špatného podnikání vládních institucí a rozmařilých investic. Nejistá situace panuje i v tradičních hokejových městech jako Litvínov či Kladno, kde je zcela bez skrupulí voláno po přísunu veřejných peněz z přesvědčení, že hokej jako zcela soukromá zábava je vlastně veřejný statek. Mezitím skončilo několik menších hokejových klubů v Čechách i na Moravě, probíhající ekonomická krize jednoduše nutí i veřejné rozpočty šetřit a subjekty závislé na veřejných penězích tento fakt začínají logicky silně pociťovat. Co říci závěrem? Hokej v Čechách je sice ještě stále na světové úrovni, nicméně do značné míry díky dosavadnímu uvažování o hokeji jako o veřejném statku, „rodinném českém stříbře“, které je třeba si hýčkat. Není proto divu, že je to právě hokej, který problémy veřejných financí začíná silně pociťovat.
tože jsou odvozeny ze soutěže na soukromých trzích. Ve státě proto vždy vyvstává otázka, kolik ze soukromých zdrojů (procento HDP) by vláda měla převzít a přerozdělit2, touto obecnou otázkou se však zabývat nebudeme. Zde se budeme věnovat pouze ročním výsledovkám státního hospodaření.
Tento princip dokazují jakékoliv nedávné volby. Princip 2: S jídlem roste chuť. Pokud relativní deficit zůstává stejný, větší rozpočet v absolutních číslech znamená také větší deficit. I když zní triviálně, tento princip propojuje míru státního přerozdělování a celkové zadlužení země. Jak přerozdělování roste, vláda trvale vytváří schodky a celkový dluh se zvyšuje. Proto se v určitém okamžiku vršení dluhu stává neudržitelným, a tento okamžik se nezadržitelně blíží.
Václav Rybáček (
[email protected]) je ekonom a působí na VŠE v Praze na Katedře institucionální ekonomie
Cesta z dluhové pasti (pokračování ze strany 1)
2. Veřejné dluhy balancující na hraně
2.1 Ekonomie veřejných statků O veřejných statcích byly napsány celé knihy, pro naše účely postačí připomenout si dvě definující charakteristiky podle Mylese [8, str. 258-259]: 1. Nevylučitelnost ze spotřeby: Je vysoce nákladné zamezit ve spotřebě statku těm, kteří za něj neplatí, například ohňostroje na soukromé oslavě. 2. Nerivalitní spotřeba: Celkové náklady na poskytování statku (pokud už je jednou poskytován) se s nově příchozím spotřebitelem mění jen neznatelně; příkladem je státní obrana. Ekonomové rozsáhle diskutují, nakolik jsou statky poskytované vládou skutečně veřejné. Vzdělání je typickým příkladem, který nesplňuje ani jednu z podmínek. Zdůrazněme také, že veřejné statky mohou být poskytovány i soukromě, jak o tom svědčí četné příklady z historie i současnosti. Oddělování veřejných a soukromých finančních prostředků může být pro čtenáře matoucí. Ve vládních rozpočtech nejsou jiné zdroje peněz než ty soukromé – peníze, které byly vybrány od soukromých osob daněmi nebo podobnými poplatky. Vláda sice může vlastnit podíly v podnicích, jejich zisky však také nelze považovat za veřejné zdroje, pro/2
2.2 Hluboko v červených číslech Těžko překvapí, že vlády tíhnou k rozpočtovým schodkům: Většinou nejsou pod žádným tlakem utrácení omezit, protože mají skvělý přístup na kapitálové trhy. Příčiny deficitních výdajů jsou však hluboce zakořeněné ve státu blahobytu, což můžeme shrnout v následujících principech. Princip 1: Ať zaplatí ostatní. Když stát vybere soukromé peníze do vládních rozpočtů, voliči si myslí, že v rozpočtu je více peněz, než se ve skutečnosti vybralo. Jinak řečeno: Většinový volič trpí mylnou představou, že může získat státní služby levněji, než kdyby je kupoval sám, protože na ně přece přispívají i ostatní voliči. Ve výsledku všichni zaplatí méně, než jaká je suma nákladů na jejich požadavky, a chybějící část peněz se ve formě deficitu přesouvá na budoucí generace. Z této iluze vyplývá, že deficity vlastně schvaluje většina voličů. Proto je tak těžké se schodkům vyhnout.
3. Přichází čas splátek
3.1 Rozcestí V předchozí části jsem shrnul strukturální principy, které jsou základem života na dluh. Soustředil jsem se hlavně na ty, které způsobují, že dluhy se na sebe stále nabalují. Než se dostanu ke konkrétním řešením, stručně popíšu možné budoucí scénáře. Nelze očekávat, že v po uši zadlužených státech náhle nastane udržitelný hospodářský růst, díky kterému tyto státy svoje dluhy umoří. Proto zbývají jen tvrdé cesty: 1. Socialismus plynoucí z dalšího zvyšování rozpočtových příjmů. Toto je cesta k většinovému vládnímu vlastnictví ekonomiky, kdy by společnost zabředla do kolektivně sdílené chudo-
by. Zmiňuji tuto možnost jen pro úplnost. Politicky se bohužel jedná o stále živou alternativu, ovšem v praxi se vždy ukázala jako ekonomicky tragická a nebudu se jí věnovat do detailu. 2. Bankrot: Vláda by přestala dluhy splácet. Jelikož se reformy odkládaly příliš dlouho, restrukturalizace dluhu (částečné odpisy) se zdá nevyhnutelná. Tato cesta řeší pouze minulé dluhy, proto se jí opět nebudu detailně věnovat. 3. Omezení výdajů. Zde nemám na mysli malé úpravy v jednotkách procentních bodů, ale velké systémové škrty výdajů. Dle mého názoru je jen poslední možnost jediným přijatelným dlouhodobým řešením, které může zamezit budoucím ekonomickým krachům vlád.
3.2 Převzít odpovědnost V typickém rozpočtu státu blahobytu jsou největšími položkami přerozdělování příjmů (důchody, podpora v nezaměstnanosti), školství a zdravotnictví. V České republice půjde v letošním roce na první dvě z nich celkem 52 procent vládních výdajů. Historicky založeny Bismarckem, tyto systémy fungují na principu průběžného financování (pay-as-you-go, PAYG). Každý rok se vybere suma, která se přerozdělí od pracující vrstvy k těm nepracujícím (nebo pracujícím v nouzi). Dokud skupina platících převažuje nad skupinou příjemců, systém funguje skvěle.
Princip 3: Problém PAYG. Průběžný systém financování může fungovat, pouze pokud jsou příjmy vyšší než výdaje. Dnes však systémově převažují výdaje z několika důvodů. Mezi nejdůležitější patří stárnutí populace, rostoucí poptávka po terciárním vzdělání a rostoucí sofistikovanost dostupné lékařské péče. Proto by zvýšení daní bylo jen dočasným řešením.
3.2.1 Důchody Zdaleka největší výdajová položka urgentně potřebuje zásadní reformu. Důchodové pojištění se dostává do situace, kdy lidé studují na státní náklady do 26 let nebo déle, pak pracují zhruba 40 let do 65, a pak u nich můžeme čekat, že budou žít do 85 a více a přitom budou čerpat jak penzi, tak veřejnou zdravotní péči. Tato čísla prostě nedávají smysl ani individuálně, natož pak v kolektivním systému. Nejférovější řešení by se skládalo ze dvou jednoduchých opatření: Za prvé, každému důchodci by byla přidělena celková suma důchodů místo měsíční renty, která by byla
stanovena proporčně vůči dosavadním platbám do systému – stejně jako dosud. Lidé by se mohli rozhodnout, od kdy by důchod začali čerpat, a to podle očekávané délky dožití a vlastních preferencí. Mohli by částku vyčerpat z rozpočtu naráz a převést ji u soukromé pojišťovny na měsíční rentu, nebo by částku čerpali ve splátkách. Za druhé, veřejné důchodové rozpočty by se zmrazily na současné výši. Jak by se časem tato částka dělila mezi více a více lidí, důchody by se snižovaly a celý systém by tak postupně zanikl. Mladé generace by si toto riziko uvědomily a začaly by si spořit vlastní prostředky pro budoucí důchod. To by umožnilo přechod k spravedlivému soukromému systému důchodových úspor.
3.2.2 Vzdělání V části 2.1 jsem vysvětlil, že vzdělání není veřejným statkem. Na rozdíl od primárního vzdělávání je u univerzit sporná i existence jakýchkoliv pozitivních externalit3. Univerzitní vzdělání je jednoduše soukromou investicí, proto by mělo být poskytováno soukromými institucemi. Dalším důvodem pro privatizaci je fakt, že financování veřejných univerzit je přerozdělováním od chudých k bohatým: Nadproporčně více dětí z bohatých rodin navštěvuje univerzity, přitom daňové břemeno nesou i všichni chudí, kteří univerzitu nikdy nevyužijí. Navíc je prokázaným faktem, že veřejné terciární vzdělávání snižuje šanci chudých dětí vystudovat.4 Reforma by mohla být založena na jednoduchém principu: Všechny univerzity se privatizují a státní financování se během jednoho roku zastaví. Základní sociální podpora potřebným by byla plně peněžní, aby si příjemci sami mohli vybrat, zda podporu utratí za vysokoškolský titul nebo jinak. Financování může být zajištěno i jinak než úvěry, například smlouvami o investicích do lidského kapitálu, jak je popisuje Palacios [10].
3.2.3 Zdravotnictví Jak se věda posouvá dopředu, potenciální výdaje na zdravotní péči se stávají neomezené. Díky této logice je potřeba financovat většinu lékařské péče ze soukromých zdrojů. Každý pacient musí mít možnost vybrat si mezi základní péčí a dražším zákrokem. Soukromé pojištění navíc omezuje zásadní problém morálního hazardu, kdy se jedinci nestarají o prevenci nebo odpovídající léčbu, protože nenesou riziko zpožděné (komplexnější a dražší) péče. Mnoho lidí tráví více času při rozhodování, jaký model plazmové televize si koupí, než přemýšlením o svém stravování. Nebo ještě hůře: pravidel-
ně a záměrně se přejídají. Je to samozřejmě jejich vlastní svobodná volba, ovšem náklady by potom neměly být sdílené. Statistiky vypovídají jasně: cévní choroby, rakovina tlustého střeva, obezita způsobující poškození kloubů – a to všechno vyčerpává zdravotní rozpočty. Vzorovým příkladem je kouření. Vláda utrácí miliony za protikuřácké kampaně; právní zákazy a regulace dosahují absurdních rozměrů. Tyto politiky se však zabývají pouze následkem a neřeší příčinu. Pokud by kuřáci nesli náklady léčby soukromě (ze soukromého pojištění), měli by jasnou motivaci kouření omezit. Veřejná zdravotní péče nemůže pokrývat více než základní péči, řádově deset procent všech zdravotních výdajů. Pokud je zdraví skutečně to nejcennější, co máme, každý se o něj musí začít starat.
3.2.4 Komplexní řešení Musíme si uvědomit, že výše navržené změny by měly obrovské pozitivní vedlejší dopady. Především by posílily rodinnou a sociální soudržnost, protože rodiče by byli motivováni vychovat a vzdělat potomky, kteří se o ně později postarají ve stáří. Mládež by měla větší motivaci soustředit se na produktivní činnosti místo gamblingu, alkoholismu a podobných závislostí. A vzdělání už by nepovažovala za rozhazovačnou prodlouženou dovolenou.5 Pokud se správné politiky povede prosadit, tento potenciál pozitivní zpětné vazby je takřka neomezený.
4. Závěr
V tomto textu jsem se soustředil na tři hlavní body. Na začátku jsem vyšel ze skutečnosti, že stát blahobytu je na pokraji bankrotu. Potom jsem ukázal, že zvyšování daní je pouze dočasným řešením, které navíc společnost stále více posouvá k socialismu. Jediné dlouhodobé řešení spočívá ve výdajových škrtech. Nakonec jsem popsal reformy, které je nutné co nejdříve uskutečnit a které musí být dostatečně rozsáhlé. Musí začít u největších rozpočtových položek: důchodů, vzdělávání a zdravotnictví. Tvrdím, že reformy musí převést financování od veřejných zdrojů k soukromým, což také přinese velké vedlejší výhody. Neznamená to samozřejmě, že není prostor pro menší úspory jinde. Pokud zvážíme hrozivý stav veřejných financí, kdy jsou ohroženy základní funkce státu, je zarážející, kde všude se vyhazují státní peníze: od uměleckých projektů přes sportovní šampionáty po megalomanské infrastrukturní projekty.
Bilion (anglicky trillion) = 1.000.000.000.000 = 1x1012 Během posledních 110 let tento podíl výrazně vzrostl, jak dokumentuje Chantrill [4, 5]: v USA ze sedmi na 43 procent HDP, ve Spojeném království ze 14 na 45 procent HDP. Buiter a kol. [3, str. 14, graf 9] ukazují, že ve vyspělých státech se tento poměr v roce 2009 pohyboval kolem 50%. 3 Pozitivní dopad na ekonomické subjekty, které za výhodu neplatí. 4 Vandenberghe [11] uvádí přehled literatury, která tento argument potvrzuje, a také popisuje případ Belgie. 5 Arum & Roksa [1] citují ze své současné knihy Academically Adrift: Limited Learning on College Campuses: “Na vysokou školu chodí stále více studentů za stále větší náklady, ale pro většinu z nich jsou přínosy v kritickém myšlení, komplexním uvažování a psané komunikaci buď příliš malé nebo dokonce nerozeznatelné.” 1
2
/3
Reformy sice vypadají bolestivě, přesto jsou stále lepší než státní bankrot, kdy by vláda přestala plnit svoje závazky. Náklady změn porostou tím více, čím déle se řešení odsouvají.
Autor (
[email protected]) je doktorandem na Institutu ekonomických studií FSV UK
[1] Richard Arum and Josipa Roksa. Are Undergraduates Actually Learning Anything? Chronicle.com — Internetový zdroj. Staženo 2011-01-25 z [ http://chronicle.com/article/AreUndergraduates-Actually/125979/ ]. [2] Tito Boeri, Axel Boersch-Supan, and Guido Tabellini. Pension reforms and the opinions of european citizens. The American Economic Review, 92(2):pp. 396–401, 2002. [3] Willem Buiter, Ebrahim Rahbari, Jurgen Michels, and Giada Giani. Global Economics View: The Debt of Nations. Citigroup Global Markets Inc., 7 ledna 2011. Online, staženo 2011-01-10 z [ http://www.nber.org/~wbuiter/DoN.pdf ].
[4] Christopher Chantrill. UK Public Spending As Percent Of GDP. UKpublicspending.co.uk — internetový zdroj. Staženo 2011-01-24 z [ http://www.ukpublicspending.co.uk/uk_20th _century_chart.html ]. [5] Christopher Chantrill. US Government Spending As Percent Of GDP. USgovernmentspending.com — internetový zdroj. Staženo 2011-01-24 z [ http://www.usgovernmentspending.com/us_ 20th_century_chart.html ]. [6] Laurence J. Kotlikoff. Is the United States Bankrupt? Federal Reserve Bank of St. Louis Review, 88(4):235–249, July 2006. [7] Laurence J. Kotlikoff. U.S. Is Bankrupt and We Don’t Even Know It. Bloomberg Opinion — Internetový zdroj, 11 srpna 2010. Staženo 2011-01-24 z [ http://www.bloomberg.com/news/2010-0811/u-s-is-bankrupt-and-we-don-t-evenknow-commentary-by-laurence-kotlikoff.html ]. [8] Garreth D. Myles. Public Economics. Cambridge: Cambridge University Press, 2002.
[9] Robert Novy-Marx and Joshua D. Rauh. The Liabilities and Risks of State-Sponsored Pension Plans. Online, staženo 2011-01-21 z[ http://www.kellogg.northwestern.edu/faculty /rauh/research/jep_20090813.pdf ], 2010. [10] Miguel Palacios. Human Capital Contracts: “Equity-like” Instruments for Financing Higher Education. Technical Report 462, CATO Institute, 16 December 2002. [11] Vincent Vandenberghe. Free higher education — regressive transfer or implicit loan? Discussion papers (ECON – Departement des Sciences Economiques), Universite Catholique de Louvain, Departement des Sciences Economiques, June 2005.
Vzdělání pro chudé aneb nezapomínejme na charitu (pokračování ze strany 1)
Teorie Těžko bude existovat nějaká teorie, která by byla schopna popsat, z jakých rozmanitých důvodů lidé věnují svůj čas a peníze pro provozování charity. Pokud se někdo rozhodne přispět na vybranou charitu, demonstruje tím, že mu tato činnost přináší uspokojení jeho potřeb. Ukazuje jasně, že v daný okamžik bylo přispění na charitu zařazeno nejvýše na jedincově hodnotové škále. Upřednostňuje dobročinnost například před návštěvou oblíbené restaurace, nákupem nové televize atd. Mezní užitek z činnosti přispění na charitu převažoval v daný okamžik nad případnými mezními užitky z alternativních užití prostředků a času. Pokusme si však některé důvody, proč lidé na charitu přispívají, přiblížit. K tomu nám poslouží stať ekonomů S.A. Beauliera a J.S. Halla. Mezi důvody zde uvedené najdeme například, že člověk může mít duševní užitek z toho, že se zlepšuje situace lidí, kterým pomáhá (s tím souvisí vzájemně závislá užitková funkce) (Beaulier, s. 29-30). Jiní lidé však přispívají na charitu i tehdy, pokud nemůžou pozorovat dopad svých darů na blahobyt obdarovaných (mají z charity třeba jen radost). Další z nich pak tyto dopady ani příliš nezajímají. Zajímá je spíše prestiž (uznání, respekt), kterou lze přispěním na charitu získat v očích druhých. Toho jsou si různé charitativní organizace vědomy. Beaulier a Hall uvádí: „Když se podíváme na způsoby, kterými charitativní organizace prosí o dary, zřetelně tyto neapelují na altruistické motivy dárců.“ Tomu nasvědčují /4
i takové jevy, jako jsou jmenovací práva (charitativní program nebo nové zařízení je pojmenováno po dárci), různé typy členství (např. zlaté členství spojené s některými výhodami) atd. (Ibid, s. 30-1). Další dárci se cítí kvůli charitě dobře, protože jsou částí nějakého úsilí (Ibid, s. 31). Jistě by čtenář vymyslel i jiné důvody. S některými dalšími se setkáme dále. Oba výše uvedení autoři se zabývají i problémem vytěsňování („crowding-out“), a to zejména v souvislosti s činností státu. Pokud vláda například zdaňuje občany, a pak poskytuje vybrané peníze chudým na sociálních dávkách, může to vést k tomu, že omezím nebo úplně zastavím svoji charitu ve prospěch těchto chudých. Podobně můžu reagovat, pokud se dozvím o nějakém větším soukromém daru ve prospěch chudých. Je to docela logické, protože po obdržení sociálních dávek nebo daru už nebudou chudí již tolik potřební (budou chudí méně). To však platí především tehdy, pokud přispívám na charitu z toho důvodu, že mám duševní užitek ze zlepšování postavení druhých a možná pokud z toho mám jen radost (někdo může mít radost i z toho, že čím vyšší daně platí, tím více může z nich jít alespoň teoreticky na chudé). Zde bude hrát důležitou roli, jak stát (obec) svoji činnost prezentuje – např. glorifikace takové činnosti státu může mít větší dopad na vytěsňování. Pokud se však chci cítit lépe nebo hodlám za dary získat větší prestiž, budou dopady uvalených daní a sociálních dávek (nebo většího daru soukromé osoby) menší nebo žádné (srovnej
s Ibid, s. 31). Nicméně z kvalitativního hlediska je zřejmé, že lidé mají díky daním vybraným pro sociální účely nižší příjmy, a proto jim zbude méně peněz na krytí svých potřeb, a tím i na charitu. Pak je jedno, z jakého důvodu chtějí přispět na charitu. Buď své příspěvky zastaví nebo omezí anebo (zřejmě málo pravděpodobně) zachovají jejich výši a uskrovní se jinde. Na druhou stranu příjemci sociálních dávek a lidé, kteří mají příjmy ze zajišťování jejich distribuce, mohou část takto získaných peněz dobrovolně vložit do nějaké soukromé charity – viz dále. V případě těch prvních to však pravděpodobné není, pokud tedy předpokládáme, že se peníze na sociální dávky skutečně dostanou k potřebným (to není vždy samozřejmé). Jak bylo uvedeno výše, důvodů (motivů) pro věnování prostředků a času na provozování charity bude velmi mnoho (Ibid, s. 29). Přejdeme proto dále.
Školské spolky v Českých zemích Autor nenalezl nikde statistiku, která by se zabývala množstvím školských spolků, které u nás působily. Lze však určit početnost dobročinných spolků, v jejichž rámci byly školské spolky vedeny úřední statistikou. Pro rok 1867 (v tomto roce byly vydány zákony o spolkovém a spolčovacím právu) uvádí J. Janák v Českých zemích 72 dobročinných spolků, v roce 1868 jich bylo 82 a v roce 1869 již 94 (Janák, s. 143). Pro rok 1880 a 1890 (úřední statistika změnila členění spolků do kategorií oproti 60. letem) jich bylo již 528, respektive 881 (Ibid, s. 144). Ke
statistice za roky 1880 a 1890 pak Janák uvádí: „Vlastní dobročinné spolky byly určeny do značné míry k podporování chudých žáků a studentů, pro stravování chudých školních dětí aj.". Vedle toho sem však patřily i spolky proti žebrotě, pro zřizování lidových kuchyní a některé jiné (Ibid, s. 151). Počet dobročinných spolků měl tedy rostoucí tendenci, přestože některé spolky v průběhu času zanikly. Skutečné číslo školských spolků by tedy mělo být nižší než uvedená čísla. Problém však je, že vedle dobročinných spolků existovala i kategorie vzdělávacích spolků, do které patřily dělnické vzdělávací spolky, obecní knihovny, ale i takové školské spolky jako byl „Schulverein“ (V Čechách a na Moravě 384 skupin), „Ústřední matice školská” (tamtéž 222 filiálních spolků) a „Národní jednoty” (Ibid, s. 147). Nemůžeme určit přesná čísla pro školské spolky, ale je zřejmé, že těchto spolků a jejich poboček bylo značné množství. Částečně však proto, že v mnoha obcích žili vedle sebe Němci a Češi (Moravané) a počet spolků tak byl někdy „zdvojen“. Namátkově se můžeme rozhlédnout po školských spolcích v Českých zemích. Například v Klatovech působil od roku 1882 místní odbor „Ústřední matice školské“. Tato matice byla založena roku 1880 a jejím cílem bylo: „...zakládání a udržování obecných, měšťanských, odborných i středních škol s češtinou jako vyučovacím jazykem v národnostně smíšených oblastech.“ (Sýkorová, s. 349). Od roku 1884 v Klatovech působil místní odbor „Národní jednoty pošumavské“ s tímtéž posláním (Ibid, s. 348). Oba místní odbory vznikly jako reakce na německé spolky, jejich vznik tak měl i významný nacionální motiv. Druhý z odborů však měl i sociální poslání – podporovat chudé učně. Ještě dříve zde vznikly dva spolky (1869 a 1880) se sociálním záměrem – podporovat chudé studující (Ibid, s. 349). V prvorepublikovém a prakticky ryze českém Holešově působil „Spolek pro podporování chudých studujících“, který podporoval sociálně slabší studenty místního gymnázia. Byl založen z popudu profesorů, kteří zasedali i v jeho předsednictvu, funkci předsedy spolku však zpravidla získal někdo z vážených občanů města a nikoliv učitel (Denešová, s. 131 a 139). V mnohém větším a téměř českém Přerově působily před první světovou válkou a po ní hned čtyři školské podpůrné spolky, které podporovaly chudé studující. Tři z nich podporovaly studenty konkrétní školy (školy obchodní, strojnické a gymnázia). Jeden z nich pak podporoval studenty i v nemoci (Kašpárková, s. 112-4). Zdá se, že nacionální motiv byl v těchto dvou městech vzhledem k složení obyvatelstva nepříliš významný. Od roku 1876 působil v Mělníku spolek, který nemajetným žákům obojího pohlaví poskytoval příspěvky nejen na školní pomůcky a stravu, ale i ošacení a obutí (Kilián, s. 274). Ve Velkém Meziříčí působily od roku 1901 úspěšné školy „Světlá-ústav pro výchovu dívek“ (motivem ze začátku zřejmě bylo vychovávat dobré budoucí manželky),
které byly zřízeny zdejším dobročinným „Dámským odborem“ a později udržovány a rozšiřovány „Školským spolkem Světlá“. Vidíme, že v tomto případě dobročinný a později čistě školský spolek sám založil a spravoval školu. Vedle toho zde působil odbor „Ústřední matice školské“ a „Spolek na podporování chudých studujících Zemské vyšší reálky“ a četné nadace pro chudé žáky (ty stojí však již mimo téma příspěvku) (Hodeček, s. 242-3 a 249). Vcelku dost na malé město. To, že spolky zakládaly i školy, potvrzuje případ ze Zábřehu a okolí, kde dle L. Falze byly takto založeny tři školy (jedna byla brzy poté financována městem), z toho dvě střední (jedna česká a druhá německá – byl zde tedy i nacionalistický motiv, školy však měly rozdílné zaměření) (Falz, s. 241-2). V Břeclavi zřídily školské spolky dvě mateřské školy již v 80. letech (také jednu českou a druhou německou). Roku 1910 zřídil spolek „Matice Břeclavská“ české měšťanské školy, když za úvěr na stavbu budov ručili členové spolku svým majetkem (Kordiovský, s. 340-1)! V Opavě působil „Podpůrný studentský spolek“ pro podporu studentů zdejšího gymnázia již od roku 1858. Ještě starší (od roku 1835) byl „Výchovný ústav pro malé děti“, vydržovaný zdejším ženským dobročinným spolkem (Kreuzinger, s. 129 a 128). Školský spolek zaměřující se na výživu chudých žáků bychom našli i v tak malé obci, jako byl Špindlerův Mlýn, a nebyl zde jediný (Louda, s. 36). Spolek k podporování chudých studentů vzniklý v roce 1895 v Novém Městě na Moravě poskytoval podpory pro asi 40 až 50 studentů, a to včetně bezplatné léčby ve městě. Ještě zajímavější byl však spolek „Horák“, který vznikl tamtéž roku 1921 a který byl zřízen samotnými studenty. Jeho cílem bylo podporovat vlastní chudé členy (Marková, s. 123 a 118). A tak by se dalo dlouho pokračovat.
Školské spolky nebyly jediné Školskými spolky není vůbec vyčerpáno tehdejší soukromé školství. Vedle výše zmíněných nadací existovaly čistě soukromé školy a po domech chodili soukromí učitelé (viz například Kreuzinger s. 128 nebo Machačová s. 294-5). Prostřednictvím svépomoci soukromých subjektů (mezi něž patřily i živnostenské a hospodářské spolky) vznikaly učiliště pro průmyslové školství, a to jen zřídkakdy se státní pomocí (Brabencová, s. 238-40). Nesmíme opomenout zmínit ani rozsáhlé církevní školství. Jako příklad můžeme uvést celý komplex dívčích škol sester sv. Voršily v Jeseníku (Tinzová, s. 22-3). Takovéto soukromé školství však stojí mimo téma příspěvku.
Účel školských spolků V této a následujících částech se podíváme podrobněji na tři brněnské školské spolky. Konkrétně na „Brandl“ spolek na podporu chudých žáků na středních školách a jim rovných školách českých v Brně" (dále jen spolek Brandl), „Školský spolek ku podpoře chudých žáků škol juliánovských“ (dále jen spolek v Juliánově) a „Školský podporovací
spolek ve Slatině“ (dále jen spolek ve Slatině). (Pozn.: pro přesnost Juliánov i Slatina byly připojeny k Brnu až roku 1919.). Účelem spolku Brandl, založeného roku 1872 Vincencem Brandlem (a na jeho počest později pojmenovaného, což je pěkná ukázka prestiže, kterou si Brandl svými činy – i charitativními – získal), bylo dle stanov z roku 1902: „...podporovati chudé žáky na středních a jim rovných školách českých v Brně.“ Konkrétně se jednalo o opravdu chudé žáky s dobrými známkami z mravů a dobrým prospěchem (SŠSB, § 1 a 17). Brno bylo tehdy národnostně rozděleno a ovládáno politicky Němci. Výroční zpráva spolku z roku 1911 hovoří, že: „‚Brandl‘ koná důležitý úkol sociální a národní, umožňuje chudému studentstvu vystudování.“ Tamtéž uvedený proslov k 40. jubileu spolku odkazuje především na úkol sociální a jen dvakrát (z toho jednou explicitně) na národní úkol. Zřetelně také apeluje na altruismus (VZŠSB 1911, s. 2 a 12-3). Výroční zpráva za rok 1901 udává, že spolek vznikl za účelem ulevit mládeži v její hmotné bídě (VZŠSB 1901, s. 3, podobně i s. 6). Spolek měl tedy vedle nacionálního i výrazně sociální zaměření. Stanovy školského spolku v Juliánově z roku 1934 praví, že účelem spolku je: „...opatřovati chudým dětem českých škol v Juliánově učebné pomůcky.“ (SŠSJ, §4). Tento spolek podobně jako spolek v sousedních Židenicích působil již před první světovou válkou. Nacionalistický motiv zde zřejmě hrál jen menší roli. V roce 1890 hovořilo německy (národnost se tehdy nezjišťovala) v Juliánově jen 2% obyvatel a v Židenicích 5,5% (Dřímal, s. 28). Konečně školský spolek ve Slatině měl dle stanov z roku 1909 za účel: „...opatřovati žákům a žákyním školy slatinské 1) učebné pomůcky, 2) šatstvo, obuv a jiné prostředky.“ (SŠSS, čl. 1). Nacionální motiv zde chybí a spolek měl navíc sloužit všem dětem navštěvujícím místní školu – dětem sedláků i žebráků (JZŠSS 1910).
Příjmy školských spolků Ze stanov školského spolku Brandl se dozvídáme, že příjmy spolku se měly skládat z příspěvků členů, darů, sbírek a výtěžku z přednášek, koncertů, divadelních představení a zábav (SŠSB, §3). Podle zprávy za rok 1900 obdržel spolek 276,60 korun (dále jen K) na příspěvcích a darech, 1757,78K ze sbírky od členů čtenářského spolku v Brně (různé spolky spolu často spolupracovaly) a 225K z úroků. Jmění spolku činilo 6047K (ZŠSB 1900). V roce 1901 tvořily příspěvky a dary 317,12K, sbírka čtenářského spolku 1279,80K a úroky 187,32K. Jmění bylo 6309K (VZŠSB 1901, s. 7). Od roku 1903 (do 1923) pořádal spolek divadelní představení a jarní středoškolský koncert. V roce 1905 vidíme příjmy z koncertu ve výši 664K a dary činily za celý rok již 769K. Jmění pak bylo již 10473,87K. V tomto roce byli vyzvání studující ke sbírkám mezi sebou, byli tak přímo zainteresováni na opatřovaní podpor. 14. XII. 1908 povolilo spolku /5
"Moravské místodržitelství" provádět sbírky na středních školách. V tomto roce získal spolek 827,97K za koncert, 559,72K za divadelní představení a 992,30K na darech. Jmění pak bylo koncem roku 1908 ve výši již 14 461,60K (VZŠSB 1911, s. 9-11). Příspěvek samotných studentů nebyl také zanedbatelný – sbírky konané studenty a sbírky studentů mezi sebou vynesly roku 1911 743,29K (Ibid, s. 3). Jak však plyne z přehledu podpor, dostával spolek Brandl i podpory od „Moravského zemského sněmu“ (např. v letech 1905-1911 po 100K), v roce 1921 pak dostal dokonce dohromady 8000Kč od „Ministerstva sociální péče“ a města Brna (PPB). kolský spolek v Juliánově si chtěl opatřit prostředky členskými příspěvky, sbírkami (pokladničky vyvěšené ve veřejných místnostech), dary, výtěžky ze zábav, divadel a výletů (SŠSJ, §5). Dle zápisů získal spolek za rok 1912 ze dvou koncertů jen 37K. Za organizování dvou výletů inkasoval 475,30K a sbírkou po obci (konanou spolu s výlety) dalších 268K. O příjem z výletů a sbírky se však musel spolek podělit s „Družstvem pro vydržování mateřských školek“ a dostal polovinu výnosu: 228,45K (sic!). Z pokladniček umístěných v obecní kanceláři a hostincích vybral 143,01K. Celkem tedy získal asi 408K (JZŠSJ 1912). Nejsou však zmíněny příspěvky a dary. Školský spolek ve Slatině chtěl dle stanov získat prostředky pomocí příspěvků, darů a ze vstupného při zábavách, výletech, divadlech apod. (SŠSS, čl. 2). První zábava uspořádaná roku 1909 (rok vzniku spolku) vynesla 44K, v tomtéž roce byly konány i dvě další zábavy. Zatímco v protokolech za rok 1910 se uvádějí příjmy v řádu desetikorun (objevují se dary, členské příspěvky a výnosy z pokladniček), o rok později k 20. X. 1911 hospodařil spolek již s příjmy 358,40K (JZŠSS 1910, PŠSS 28. VIII. 1910 a ZŠSS 20. X. 1911).
Naplňování účelu spolku Za co uvedené spolky získané prostředky vydávaly? Spolek Brandl roku 1900 vydal 1124,70K na nákup 3749 obědů pro chudé studenty (1 oběd přišel na 0.30K), 507,60K za podpory pro tytéž a pouze 11,20K za správní výlohy (ZŠSB 1900). V roce 1901 vydal 714,90K za 2383 obědů, 825K za podpory a 14,59K za správní výlohy (VZŠSB 1901, s. 7). Za 30 let své činnosti poskytl spolek chudým studentům 131828 obědů (tj. průměrně 4394 obědů ročně) v celkové ceně 41917,50K a výše peněžitých podpor dosáhla 9344,88K – tj. v průměru 1708K ročně. V tomto roce se spolek usnesl, že se nadále již nebudou kupovat poukázky na obědy, ale že peníze budou darovány podle stanoveného klíče profesorským sborům jednotlivých českých středních škol, tyto sbory pak peníze rozdělí sami potřebným žákům (předtím podpory rozděloval osobně sám V. Brandl) (Ibid, s. 4). V roce 1905 udělil spolek celkem podpor již za 2090K. O tři roky později za 2332K a celkem (i s obědy) od počátku činnosti (zřejmě však bez zahrnutí roku 1908) činily pod/6
pory 66600K – tj. v průměru 1800K ročně. V roce 1911 činily udělené podpory (i s obědy) celkem za 40 let činnosti vysokou sumu přes 83000K (dle součtu z archivního materiálu PPB to však bylo jen 78653K) – tj. v průměru již 2075K ročně (respektive 1966K) (VZŠSB 1911, s. 10-1 a 4). Spolek v Juliánově zakoupil v roce 1913 pro děti 20 kusů lavic, děvčatům věnoval věci pro ruční práce. Celkem poskytl spolek za tento rok podpory chudým žákům za 700K. Spolek byl pokrokový, když na výletech od tohoto roku poděloval děti místo obvyklého piva kávou (JZŠSJ 1913). Spolek ve Slatině věnoval v roce 1910 školní potřeby (péra, tužky, sešity, slabikáře atd.) za 69,60K. Dále utratil 72,60K za výlet pro školní děti. Celkem vydal v tomto roce 155,52K. Školní potřeby odebíral od příznivce spolku, který větší část výtěžku (zřejmě zisku?) věnoval spolku nazpět (JZŠSS 1910). Tento spolek byl zdá se ve své činnosti úspěšný, protože dle zápisu ze schůze konané dne 20. X. 1911 na schůzi pozvaní učitelé prohlásili, že per a sešitů je ve třídách zásoba. Spolek pak věnoval škole 200K s tím, že učitelé sami zakoupí to, co uváží za nejvhodnější (ZŠSS 20. X. 1911). Pro srovnání uveďme, že v roce 1900 stál jeden oběd pro studenta 0,30K (viz výše), v roce 1910 stálo kilo masa a chleba (údaje jsou pro Prahu): chléb 0,30K a maso 1,46K (Dvořák, s. 51). Spolky vydané prostředky tedy rozhodně nebyly malé.
Řízení a členstvo spolků Zkoumané školské spolky měly valnou hromadu, výbor, předsedu (případně místopředsedu), jednatele, pokladníka a revizory účtů. Zajímavější však je podívat se na členy a zjistit typy členství. Jen namátkou školský spolek Brandl měl roku 1901 jen 27 členů, v roce 1905 312 a v roce 1908 365 členů (PPB). Dle výroční zprávy za rok 1911 měl spolek již 418 členů: 2 čestné, 3 zakládající (věnovali spolku jedenkrát minimálně 100K a pak odváděli ročně nejméně 10K), 66 skutečných (platili ročně nejméně 10K), 126 činných (nejméně 5K) a 221 přispívajících (nejméně 2K). Z těchto 418 členů bylo: 116 profesorů a učitelů (27,8%), 93 veřejných úředníků (22,2%), 53 kněží (12,7%), 43 podnikatelů a živnostníků (10,3%), 22 advokátů (5,3%), 18 peněžních ústavů a úředníků při nich a v pojišťovnách (4,3%), 15 lékařů a lékárníků (3,6%), 14 obcí (3,3%) atd. (VZŠSB 1911, s. 4 a SŠSB, §6-10). Vidíme poměrně jasně, že malou část prostředků získal spolek od veřejných institucí – obcí (dle přiloženého soupisu členů jsou dvě obce mezi členy skutečnými a 8 jich je mezi členy činnými; plus 100 K získal od sněmu – viz výše). Ovšem ne nepodstatnou část příspěvků získal spolek z výplat veřejných úředníků a zřejmě i některých učitelů a profesorů (některé školy nemusely být soukromé). V roce 1911 bylo ve výboru spolku 9 lidí ze 13 (z toho 1 žena) spojeno se školstvím, předsedou spolku však byl významný advokát (VZŠSB 1911, s. 1). Pokud si čtenář vzpomene na výše zmíněné tvrzení ohledně prestiže a problému vytěsňování, bude ho jistě zají-
mat §16 stanov spolku Brandl: „Výbor jest povinen na konci každého roku zprávu o činnosti své uveřejniti v listech veřejných a ve zvláštní zprávě, která se všem členům zašle. Zpráva ta obsahovati musí jména všech členův a dárců, příspěvky a dary jejich...“ (SŠSB, §16). Podobně jako spolek Brandl měl i spolek v Juliánově odstupňované členství: čestné, zakládající (člen zaplatil 60Kč a řádné roční příspěvky 6Kč) a řádné (roční příspěvky 6Kč). Všichni členové navíc platili jednorázové zápisné 2Kč (SŠSJ, §6-10). V roce 1913 měl spolek 150 členů (JZŠSJ 1913) (tj. 6.2% obyvatel obce). Je velmi pravděpodobné, že členové s vyšším statusem požívali u ostatních členů jistou vážnost. Zajímavostí školského spolku ve Slatině je to, že jeho členstvo se téměř celé (spolek založilo 23 občanů) sestávalo z dělníků (JZŠSS 1910). Dělnictvo bývalo v dřívějších dobách skupinou, u které nemělo vzdělání vysokou váhu na hodnotové škále.
Závěr Jak je patrné v období tzv. divokého kapitalismu (přesněji v době, kdy se počínal konstituovat stát blahobytu) byla charita významnou a zřejmě i rozsáhlou součástí společenské kooperace. Provozování (v tomto případě školské) charity zaujímalo u mnoha lidí důležité postavení na jejich hodnotové škále. A lidé dokázali svoje představy zrealizovat často i bez pomoci státu, zemí či obcí (nebo s jejich jen malou pomocí). Zdá se být – na základě uvedeného – docela pravděpodobné, že i ve společnosti, která nebude poskytovat veřejné služby (financované z daní), jako je přístup chudých ke vzdělání, bude celá řada takovýchto služeb poskytována na soukromé bázi. Viděli jsme také, že důvodů, proč věnovat prostředky a čas na charitu, je nepřeberné množství, mezi nimi má své místo i prestiž. Také jsme viděli, že ne vždy musí nutně dojít k vytěsnění charity vlivem činnosti státu nebo obce (to však v takovém případě zároveň znamená, že charita bude mít nyní téměř jistě jinou strukturu, než by měla bez státního nebo obecního zásahu, např. třeba za změněné situace se na školské spolky vydá více a méně se vydává na spolky proti žebrotě apod.). Na úplný závěr je nutné připomenout, že v diskuzích o veřejných službách by se nemělo na charitu rozhodně zapomínat.
Autor děkuje panu Lukáši Dvořákovi a uživateli fóra Liberálního institutu „Kabalovi“ za rady.
Použitá literatura: 1) Beaulier, S. A. a Hall, J. C. Collective Consumption Externalities and Charitable Giving. In: New Perspectives on Political Economy, Volume 4, Number 1. Praha: Liberální institut 2008, ISSN 1801-0938. 2) Brabencová, J. Vývoj živnostenského pokračovacího školství a jeho místo v systému průmyslového vzdělávání v Čechách v letech 1850-1914. In: Machačová, J. a Matějček, J. Studie k sociálním dějinám 6. Opava: Slezské zemské muzeum v Opavě 2001, ISBN 8086224-15-5. 3) Denešová, K. Středostavovské spolky v malém městě (Holešov) v českých zemích 1918-1938. In: Machačová, J. a Matějček, J. Studie k sociálním dějinám 10/2. Opava: Slezské zemské muzeum v Opavě 2002, ISBN 80-86224-38-4. 4) Dřímal, J. aj. Dějiny města Brna. [Díl] 2. Brno: Blok 1973. 5) Dvořák, L. Institucionálně-historická analýza počátků nemocenského pojištění v českých zemích na přelomu 19. a 20. století aneb „Hic sunt leones“ na mapě české sociální politiky. Praha: VŠE v Praze 2008. Diplomová práce. 6) Falz, L. Dějiny města Zábřeha od nejstarších časů až do roku 1900. Praha: Votobia 2003, ISBN 80-7220-145-X. 7) Hodeček, D. aj. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost 2008, ISBN 978-80-7275-075-7. 8) Janák, J. a Chocholáč, B. Morava v národním a politickém ruchu 19. století. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-8086488-03-5. 9) Kašpárková, S. Spolková činnost v Přerově v letech 1918-1938 se zaměřením na spolky středních vrstev. In: Machačová, J. a Matějček, J. Studie k sociálním dějinám 10/2. Opava: Slezské zemské muzeum v Opavě 2002, ISBN 80-86224-38-4. 10) Kilián, J. a Bažant, Z. Mělník. Praha: NLN 2010, ISBN 978-80-7422-029-6. 11) Kordiovský, E. a Klanicová, E. Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost 2001, ISBN 80-7275-025-9. 12) Kreuzinger, E. Opavská kronika staré a nové doby, aneb, Opava a její pozoruhodnosti: příručka pro obyvatelstvo a průvodce pro cizince se situačním plánem města Opavy. Opava: Magistrát Statutárního města Opavy 2002, ISBN 80-86458-07-5. 13) Louda, J. a Zázvorková, B. Špindlerův Mlýn. Praha-Litomyšl: Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-867-6. 14) Machačová, J. Žena ze středních vrstev – Příklad Marie Stretti. In: Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5. 15) Marková, L. Nové město na Moravě. Havlíčkův Brod: Elmar 2009, ISBN 978-80904192-1-6. 16) Sýkorová, L. a Aschenbrenner, V. Klatovy. Praha: NLN 2010, ISBN 97880-7422-018-0. 17) Tinzová, B. Jesenické toulky. Jeseník: Město Jeseník: Jesenická rozvojová 2009, ISBN 978-80-254-7507-2.
Archivní materiály (Pozn.: zdá se, že naši předci si moc hlavu s přesností nelámaly, a proto níže uvedené archivní materiály obsahují i některé nesrovnalostí, nejasnosti a i chyby)
1) SŠSB = Stanovy „Brandla“, spolku na podporu chudých žáků na středních a jim rovných školách českých v Brně. Brno 2. IV. 1902. Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R57/33/3. 2) VZŠSB 1901 = Výroční zpráva spolku na podporu chudých žáků na českých středních školách v Brně za rok 1901. Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R57/33/6. 3) VZŠSB 1911 = Výroční zpráva Brandla spolku na podporu chudých žáků na středních a jim rovných školách českých v Brně za správní rok 1911 a stručný nástin dějin spolkových za dobu 40 let uplynulých. Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R57/33/15. 4) ZŠSB 1900 = Zpráva spolku ku podporování chudých žáků na českých středních školách v Brně za rok 1900. Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R57/33/5. 5) PPB = Přehled podpor poskytnutých spolkem za 1872-1921. Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R57/33/100. 6) SŠSJ = Stanovy školského spolku ku podpoře chudých žáků škol juliánovských z roku 1934. Juliánov 11. II. 1934. Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R119/3. 7) JZŠSJ 1912 = Jednatelská zpráva za rok 1912. In: Zápisy ze schůzí výboru a valných hromad z let 1911-1932 (školského spolku v Juliánově). Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R119/1. 8) JZŠSJ 1913 = Jednatelská zpráva za rok 1913. In: Zápisy ze schůzí výboru a valných hromad z let 1911-1932 (školského spolku v Juliánově). Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R119/1. 9) SŠSS = Stanovy školského podporovacího spolku va Slatině z roku 1909. Slatina 28. II. 1909. Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R68/3. 10) JZŠSS 1910 = Jednatelská zpráva za rok 1910. In: Zápisy ze schůzí výboru a valných hromad z let 1910-1921 (školského spolku ve Slatině). Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R68/1. 11) PŠSS 28. VIII. 1910 = Protokol řádné výborové schůze konané dne 28. srpna 1910. In: Zápisy ze schůzí výboru a valných hromad z let 1910-1921 (školského spolku ve Slatině). Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R68/1. 12) ZŠSS 20. X. 1911 = Zápis 5. výborové schůze konané v neděli dne 20. října 1911. In: Zápisy ze schůzí výboru a valných hromad z let 1910-1921 (školského spolku ve Slatině). Uloženo v Archívu města Brna, inventární číslo R68/1.
TERRA LIBERA je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: TL, c/o Liberální institut, Spálená 51, 110 00 Praha 1 E-mail:
[email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí. Chtěli byste podpořit vydávání elektronického časopisu Terra libera? Staňte se členem
KLUBU PŘÁTEL LIBERÁLNÍCH MYŠLENEK Členstvím nejen podpoříte šíření liberálních myšlenek prostřednictvím časopisu Terra libera, ale získáte i další výhody. Tento klub Vám nabízí tři typy členství:
Bronzové členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 500 Kč ve prospěch LI. Bronzoví členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra Liberálního institutu a slevu 20 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Stříbrné členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 1000 Kč ve prospěch LI. Stříbrní členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a přednášky Liberálního institutu a slevu 30 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Zlaté členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 10000 Kč ve prospěch LI. Zlatí členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a VIP pozvánka na přednášky Liberálního institutu slevu 30 % na reklamní předměty LI, veškeré publikace LI vydané v daném roce zdarma a VIP místa na akcích pořádaných LI. A jak se stát členem Klubu přátel liberálních myšlenek?
K registraci stačí vyplnit registrační formulář na stránkách www.libinst.cz, zaslat jej na adresu
[email protected] a poukázat zvolenou částku na účet LI (do zprávy pro příjemce prosím uveďte "DAR" a "celé jméno"), případně ji složit hotově v sídle Liberálního institutu ve Spálené ulici. V případě daru převyšujícího 1000 Kč je možné částku odečíst od základu daně z příjmu (více informací na stránkách LI).
On-line archív
TERRA LIBERA z let 2000–2010 dostupný na stránkách
www.libinst.cz
/7
