Petr Zídek – Lidové noviny – 3. 5. 2014
Lékaři bez hranic jsou moje rodina S dětským chirurgem Janem Trachtou o tom, proč riskuje život na misích v Kongu nebo Sýrii a jak se psaním knihy snažil vytvořit most mezi dvěma vzdálenými světy Kniha českého lékaře Jana Trachty Tichý dech, v níž s nevšední otevřeností líčí své působení s Lékaři bez hranic v Kongu a na Haiti, získala cenu Magnesia Litera Objev roku. Autor si ji nemohl osobně převzít, protože se v době ceremoniálu vracel ze své další mise ve Středoafrické republice. * LN Minulou sobotu zahynuli při útoku muslimských milic na severu Středoafrické republiky tři zdravotníci z týmu Lékařů bez hranic. Znal jste je? Ne. S Lékaři bez hranic jsem absolvoval devět misí, poslední desátá do Středoafrické republiky však byla pod hlavičkou Mezinárodního červeného kříže, což je historicky mateřská organizace všech válečných chirurgů. Celých šest týdnů jsem působil v hlavním městě Bangui, kde jsme každý den měli několik poranění střelnou zbraní nebo granátem. Byly i situace, kdy nám přivezli najednou deset či dvacet zraněných, takže jsme se opravdu nenudili. Jednou dokonce přímo před nemocnicí došlo k boji muslimských milicí Séléka s křesťanskými milicemi Anti‐balaka, které po sobě pálily z kalašnikovů a minometů. * LN Občanská válka ve Středoafrické republice je u nás hodně ve stínu ukrajinské krize. Vy jste tamní situaci měl možnost vidět namístě. Je z tamních znesvářených skupin někdo agresor a někdo oběť, nebo jde o chaotický etnický a náboženský konflikt? Obě skupiny se mi zdály agresivní, živočišné a odhodlané tu druhou vyvraždit. Bojovníci, které jsem ošetřoval, měli takový zvláštní zápal v očích, který nebyl daleko amoku. Neviděl jsem tam žádnou disciplínu, která by ukazovala na nějaké velení, přišlo mi, že jde o spontánní vybíjení všech, kteří patří k nepřátelské skupině. Takže mám celkem pochopení pro to, když se již na konci minulého roku začalo v Radě bezpečnosti OSN mluvit o tom, že ve Středoafrické republice začíná situace podobná té před dvacet lety ve Rwandě. Tentokrát na rozdíl od Rwandy ale OSN a Západ zareagovaly hbitě: Francie vyslala dva tisíce vojáků a dalších 6000 tvoří misi Africké unie (MISCA) a těm se podařilo zabránit eskalaci násilí. Byť samozřejmě denně v různých přestřelkách umírají desítky lidí. * LN Středoafrická republika je typický rozpadlý stát. Je hezké, že tam mezinárodní jednotky možná zabránily genocidě, ale co dál? Pokud jde o mezinárodní intervence do vnitřních etnických konfliktů, byla milníkem Rwanda, kde velmoci nedokázaly účinně intervenovat, což je všeobecně považováno za selhání. Od té doby se ve jménu solidarity a humanity intervenuje do vnitřních konfliktů, protože vyvražďování civilistů ve větším měřítku je nepřijatelné.
* LN Velká část Afričanů dodnes vysvětluje bídu svých zemí a nefunkčnost států dědictvím kolonialismu. Opačná teorie hlásá, že za to mohou sami Afričané a jejich elity. K jaké odpovědi se přikláníte? Historická odpovědnost evropských zemí za kolonialismus je neoddiskutovatelná. Na druhou stranu velká část Afričanů doposud nepochopila, že pokud chtějí žít v zemi, kde funguje zdravotnictví či školství, tak musejí omezit své kmenové potřeby a myslet a pracovat trochu pro dobro celku. Kdo se dostane k moci, myslí jen na to, jak by obohatil sebe, svou rodinu a svůj kmen. Dokonce jsem slyšel několikrát vyprávět, že premiér nebo prezident, který by nedosadil na místa ministrů lidi ze své rodiny a kmene, by vlastně selhal ve své africké roli živitele. Tento způsob uvažování možná fungoval v kmenových královstvích, ale s evropským typem státu, kteří Afričané zdědili po kolonialistech, je dost nekompatibilní. * LN Jak vás napadlo napsat o svých zkušenostech z misí knihu? Byl jsem k tomu trochu donucen svými kamarády a novináři. Poslední impulz přišel od kamaráda Stanislava Škody, který je šéfredaktorem nakladatelství Paseka a který mi slíbil, že mi to i vydá. Trochu jsem si při tom psaní vyříkával sám pro sebe, co pro mě ty mise znamenaly, zda mě někam posunuly, co mně to dalo a vzalo. Když se vrátím z mise, tak mám takový snový pocit, jako bych tam ani nebyl já, ale nějaký úplně jiný Trachta – tak moc je tamní realita odlišná od té naší. Chyběl mi nějaký svorník mezi těmi dvěma realitami, nějaký most, po kterém bych mohl přecházet z jedné do druhé. * LNA našel jste ten most díky té knize? Těžko říct. Ale psaní mě hrozně bavilo, protože to je na rozdíl od chirurgie opravdu tvůrčí práce. Musel jsem ze svých vzpomínek vybírat ty podstatné, nějak je třídit a poskládat z nich mozaiku, která by se dala číst, tedy aby to byl alespoň trochu příběh. Ptal jsem se sám sebe, zda moje životní cesta je příběh, nebo z ní jen dělám příběh. Díky té knize jsem se smířil se svými prožitky, protože jsem si je mohl znovu prožít s nadhledem. Pomohlo mi to pochopit, že mise jsou součástí mého života, že jsem na nich byl skutečně já. * LN Co vlastně lékaře vede, že se rozhodne jet na misi tohoto druhu? Poprvé možná zvědavost, ale co podruhé? Ano, poprvé člověk jede, protože mu to přijde jako ušlechtilá věc, která zavání dobrodružstvím a hrdinstvím. Podvědomě čeká, že ho pak budou ostatní poplácávat po rameni. * LN Z knihy ovšem vyplývá, že vaše pražské kolegy lékaře to nechává dost chladnými... Svou roli jistě hraje profesní hrdost. Většina lékařů je v normálních podmínkách samozřejmě zkušenějších než já, takže mně jako mladému lékaři nedají najevo, že bych udělal něco nadstandardního, aby mě vzali mezi sebe do party. A mají trochu pravdu, protože já skutečně do té party těch celoživotních dříčů, kteří někam táhnou a posouvají svůj obor, skutečně ještě nepatřím.
* LN Na druhou stranu ale pokud vypukne válka, tak zase vy budete asi v té partě zkušených doktorů... Jasně, pokud nám budou bombardovat nemocnici a zároveň vozit jednoho postřeleného za druhým, tak budu co platný. * LN Jsou i lékaři, kteří se vzdají domácí pohodlné kariéry a cele se soustředí na zdravotnické mise. Těch, kteří to dělají na plný úvazek, není moc, protože to neznamená jen vzdát se kariéry normálního lékaře, ale také přátel, rodiny a domova. Stanete se takovým schizofrenickým nomádem, který nachází krátkodobé uspokojení v misích. * LN Existuje nějaká „doporučená dávka“ misí, kterou může normální lékař ročně vydržet? Každý to má asi nastavené trochu jinak. Myslím ale, že když někdo dělá v terénu příliš dlouho, tak začne ztrácet profesionální drive. Jednou z nutných vlastností dobrého chirurga je to, že je pečlivý a hlídá detaily, snaží se pro pacienta udělat to nejlepší, co může. V nemocnici ve válečné zóně jste nucen pro pacienty dělat jen úplné minimum: zachraňovat jim život, ruku, nohu... Tak se může stát, že po několika letech ztratíte právě to nutkání dělat pro pacienty to nejlepší. * LN Nepodobá se to trochu práci na záchrance? Ano. Kdyby někdo pět let jezdil jen se záchrankou a pak ho přesunuli na ARO, tak by tam byl asi dost ztracený. Osobně jsem zvolil strategii, že se snažím především dělat práci tady ve fakultní nemocnici a válečnou chirurgii k tomu mám jako extra bonus. Nechci ztratit domov, rodinu ani dovednosti, které jsem dlouhá léta získával. * LN Cítíte nějaké rozdíly v tom, když působíte v zemi postižené přírodní a politickou katastrofou? V obou případech je to značný pracovní nápor, pravidla válečné chirurgie aplikujete i v místech přírodních neštěstí. Rozdíl je v tom, že ve válečné zóně jste v prekérnější bezpečnostní situaci. Když jsem teď operoval v nemocnici v Bangui průstřel břicha, zazněly z venku tři silné exploze a anestezioložka mi povídá: „Vytáhli minomety, když to sem spadne, tak končíme.“ Musel jsem asi na minutu přestat, protože mi změkla kolena a začala vibrovat brada. U přírodních neštěstí je zase často šokující počet obětí. Na Haiti po zemětřesení nefungovalo vůbec nic a operovali jsme v opravdu primitivních podmínkách, třeba přímo na ulici. * LN Jak se lékař vyrovná se situací, že jeho pacient zemře třeba jen proto, že mu chybí nějaká banalita – lék, přístroj, krev? Na misích s Lékaři bez hranic všechno základní vybavení máme. Jsme velice profesionální organizace... * LN Popisujete třeba případ z Konga, kdy pacient zemřel, protože sestra neměla klíč od skříně s léky... To je zase problém spolupráce s místními lékaři a sestrami. Vyškolit zdravotníky, aby vytvořili dobrý tým, trvá několik měsíců až let. Tenhle případ se stal právě tehdy, když ten personál nebyl dostatečně vyškolen. Kdyby se něco takového stalo v Evropě, tak o tom referují média, vstupují do toho právníci a ohrozí to kariéru mnoha lidí. V Kongu je vám to strašně líto, ale nemůžete s tím nic
dělat. A jdete dál. Vedení organizace se nicméně i z přehmatů tohoto druhu snaží vyvodit nějaké závěry a zlepšení, aby se neopakovaly. * LN Jak vlastně Lékaři bez hranic fungují? Proč v některé zemi působí – je jich na sedmdesát – a jinde ne? Jsme dnes již největší zdravotnická organizace na světě, větší než samotný Červený kříž. Pracujeme všude tam, kde jsme třeba: války, epidemie, přírodní neštěstí, absence zdravotnického systému. Od dárců vybereme ročně miliardu eur, což jsou už slušné peníze, o jejichž použití můžeme sami rozhodovat. * LN Působíte i tam, kde s vaší přítomností nesouhlasí nějaká z místních znepřátelených frakcí? První věc je, že pošleme na průzkumnou misi několik zkušených lidí, kteří mapují místní podmínky. Když se řekne, že ano, kontaktujeme místní autority a s nimi pak vyjednáváme přístup do oblasti a k pacientům. Nejedeme tam, pokud nám neslíbí, že na nás nebudou útočit a budou nás považovat za neutrální organizaci. Ne vždy jsou ale tyto sliby dodrženy, takže nám občas někoho zastřelí nebo unesou. * LN Kromě Afriky a Haiti jste byl i v Sýrii, a to na územích ovládaných povstalci. Je tamní situace něčím specifická? V Sýrii dochází k většímu počtu útoků na lékaře a novináře, protože v očích islámských radikálů patří k Západu, tedy nepřátelské civilizaci. Bezpečnostní rizika jsou tam mnohem větší, než bylo donedávna v podobných konfliktech běžné. * LN Pokud třeba v Sýrii působíte na území, které ovládá al‐Káida, musíte dodržovat islámské zvyky?
Respektujeme lokální kulturní a náboženské zvyky...
* LN Mohou být i takové, které jsou v rozporu z evropskou medicínou... Mohou – a ty většinou nerespektujeme. Jde o složitá vyjednávání případ od případu, která jsou na bedrech šéfů projektů a mise, což jsou dva manažeři, kteří mají všechny pravomoci k vyjednávání s místními autoritami. * LN Lze v takovém konfliktu vůbec zůstat nestranný? Jako organizace jsme zcela nestranní, já jako chirurg jsem zcela nestranný a operuji každého, ať je to voják, který před chvíli zabíjel, nebo nějaká jeho oběť. Případná sympatie k nějaké válčící straně může být jen hodně intimní sentiment. * LN Dostal jsem právě od Lékařů bez hranic dopis s vaším podpisem, kde žádáte o podporu. Stáváte se tváří českých Lékařů bez hranic? Patřím mezi jednu z českých tváří Lékařů bez hranic již od roku 2009, kdy jsem se stal členem správní rady. Lékaři bez hranic jsou moje širší celosvětová rodina a jsem na ně moc hrdý. Funguje mezi námi velká sounáležitost: když vidíte někoho v bílém triku s logem Médecins sans frontieres, hned víte, že se na něj můžete spolehnout.
*** JAN TRACHTA (* 1977) Pochází z Karlových Varů, v letech 1996–2004 vystudoval II. lékařskou fakultu UK, specializuje se na dětskou urologii. V letech 2005–2011 pracoval na dětské chirurgii ve Fakultní nemocnici Motol, 2012–2013 působil ve Všeobecné nemocnici v Southamptonu a v nemocnici Johna Radcliffa v Oxfordu. Od roku 2008 absolvoval s Lékaři bez hranic devět terénních misí v Kongu, Středoafrické republice, Súdánu, Pobřeží slonoviny, Sýrii a Jemenu. Jeho kniha Tichý dech získala cenu Magnesia Litera – Objev roku. Foto autor| FOTO MAFRA – MILAN BUREŠ
