leden 2006 Slovo na úvod Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

Obsah Slovo na úvod...................................................................................................1 Interaktivní spratek..........................................................................................2 Fotografie Salátu..............................................................................................2 Zpráva z CVVZ …..........................................................................................3 Okénko deskových her: Alhambra..................................................................4 Studie chování vězňů a stráží v modelovém vězení........................................6 Kalendárium..................................................................................................14 Omluva...........................................................................................................15 Poděkování.....................................................................................................15

klubový časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006

Slovo na úvod Vážené čtenářky a vážení čtenáři, dovolte mi, abych vás jménem redakce Salátu uvítal v novém roce. Abyste se v novém roce neztratili, připravil pro vás K-Klub tradiční „Kalendář K-Klubu a přátel“ – kalendář si můžete stáhnout z internetových stránek K-Klubu. Doufáme, že se vám kalendář bude líbit. S příchodem nového roku se (kromě vydání kalendáře K-Klubu) váže tradice zasílání novoročenek – ani my jsme v redakci neodolali a připravili jsme pro vás přání všeho nejlepšího do nového roku. Novoročenku časopisu Salát najdete na místě Fotografie Salátu. A nyní už konečně k tomu, co najdete v lednovém čísle Salátu. První položkou v bohatém lednovém menu je vyhlášení výsledků soutěže Interaktivní spratek. S Interaktivním spratkem se v lednovém Salátu patrně setkáváte naposledy, protože od března zamýšlíme soutěž Interaktivní spra­ tek nahradit jinou rubrikou – snad pro vás tato nová rubrika bude příjemným překvapením. Prvním řádným článkem v lednovém Salátu je Hamounova Zpráva z CVVZ, což je krátké povídání o tom, jak si Hamoun vedl na CVVZ1, kde uvedl – ve spolupráci s Majklem a Hankou – vlastní dílnu zvanou „Technika uvádění programů“. V rámci dílny Hamoun nadhodil i myšlenku uspořádat v létě víkendovku „Otevírání pramenů“, což by vzdělávací akce určená pře­ devším pro nečleny K-Klubu, jejímž cílem by bylo uvést účastníky do světa K-Klubu (představení našich her, metodiky a podobně). Předběžné informa­ ce o akci najde v Kalendáriu a na zvláštní internetové stránce. Druhým článkem je Tlegyho vyprávění o deskové hře Alhambra – toto povídání je pokračováním seriálu Okénko deskových her, ve kterém jsme vám již představili hry Osadníci z Katanu a go. Konečně na zbývajících stránkách Salátu najdete překlad práce Studie chování vězňů a stráží v modelovém vě­ zení, což je další z slavných studií, kterou vám předkládáme v rámci našeho seriálu „Významné práce v sociální psycho­ logii“. Článek lze opět číst mnoha různými způsoby, patrně nejzajímavější pak pro vás budou ty pasáže práce, která jsou věnovány analýze dopadu „hraní rolí“ a vlivu modelového prostředí na chování normálních lidí. Pokud jste o Vánocích nabyli přesvědčení, že člověk je veskrze dobré stvoření, upozorňujeme vás, že předložená práce by pro vás mohla zna­ menat zhroucení vašich představ. Po letmém seznámení se s obsahem Salátu bychom vám chtěli oznámit důležitou novinu – v roce 2006 (přesněji 21. až 30. července 2006) se bude konat letní prázdninovka jménem Mise. Zatím si můžete prohlédnout zvadlo2, podrobnější informace o prázdninovce se jistě zanedlouho objeví na internetových stránkách K-Klubu. Pokud vás ještě neomrzely přípitky (což je bohužel po Silvestrovské noci dost pravděpodobné), můžete Misi připít na šťastný start. A pokud víte o někom, pro koho by mohla být Mise zajímavá, pak neváhejte a dejte dotyčnému (dotyčné) letáček a ujistěte se, že si zapsal (zapsala) termín prázdninovky do kalendáře. Mise jistě bude vynikající prázdninovka a bylo by škoda, kdy ji vaši kamarádi propásli. Pokud zavítáte na Sněhovánky do Orlických hor, tak nezapomeňte pozdravovat profesora Vašíčka dejte pozor na sněžného pštrosa! Příjemné čtení a hodně štěstí do nového roku vám za redakci přeje Kryštof Polník

1 2

Celostátní vzájemná výměna zkušeností – tradiční setkání všech, co se ve volném čase či profesionálně pracují s dětmi a mládeží. Autorem grafického návrhu zvadla je Max, který zvadlo vytvořil – jako správný umělec – v časové tísni a jediným zábleskem tvůrčího génia. Chvála mu!

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 1/15

Interaktivní spratek Milí příznivci Interaktivního spratka, přišel čas vyhodnotit vaše úsilí za rok 2005. Stupně vítězů v právě skončeném kole soutěže Interaktivní spratek obsadili Káťa, Marjánka a Šimi (podrobná tabulka s výsledky je uvedena níže). Vítězům gratulujeme a upozorňujeme je, že se mohou těšit na odměnu! Pořadí

Jméno

Body

1.

Šimi

8

2.-3.

Káťa

6

2.-3.

Marjánka

6

Tabulka 1: Stupně vítězů soutěže Interaktivní spratek

Fotografie Salátu Ahoj kamarádi, v redakci jsme nedokázali odolat příchodu nového roku, a tak na obvyklém místě tentokrát nenajdete fotografii, ale novoroční přání – věříme, že se vám bude líbit. Všem vášnivým fotografům rovněž připomínáme, že posláním rubriky „Fotografie Salátu“ je publikovat zajímavé fotografie související (třeba i volně) s akcemi K-Klubu. Podařilo-li se vám tedy nějakou zajímavou fotografii pořídit, pak neváhejte a zašlete ji do redakce Salátu3!

PF 2006

Hojnou úrodu řepy (a kromě toho také splnění všech vašich přání) vám do nového roku přeje časopis Salát.

3

Emailová adresa je [email protected] popřípadě [email protected].

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 2/15

Zpráva z CVVZ O programu K-Klubu Dílna „Technika uvádění programu“ byla na CVVZ uvedena třikrát pro celkem 56 lidí. Jednalo se o zástupce různých organizací. Ohlasy na základě zpětné vazby ihned po programu byly dobré. Velice mě potěšilo, že se k nám spontánně hlásili „naši“ účastníci – lektoři jiných kursů – a popisovali, jak zís­ kaných dovedností ihned využili při uvádění vlastních programů na CVVZ. Spolupráce „Hamoun - Hanka - Majkl“ se ukázala v dobrém světle a měli jsme z jejích výsledků radost. Jednoho z uvedení dílny se zúčastnil i Tlegy a prohlásil, že se jedná o dobrou propagaci K-Klubu jako celku. Realizační tým tato slova opravdu potěšila.

Co dalšího přinesla letošní CVVZ? Každý z pětice statečných K-Klubáků (Evža, Tlegy, Majkl, Hamoun, Hanka) se zúčastnil „svého“ programu a proto můžu hovořit jen za sebe a „své“ programy: Velice pozitivně mě překvapil program „Hry v kruhu“, kdy skvělý lektor Pajda uváděl pro mě zcela neobvyklé a neznámé „drobničky“. Škoda jen, že jsem na programu nemohl zůstat do konce. Další zajímavé informace mě poskytl seminář „Dramaturgie kurzů PŠL“, kde instruktorka Áda otevřela pozadí přípravy kurzů Prázdninové školy Lipnice (PŠL) a detailně popisovala, jak projekty vznikají a realizují se. S Majklem a Hankou jsme mohli ihned porovnávat „dramaturgickou“ metodiku K-Klubu a PŠL – zjistili jsme, že se v podstatném neodlišuje – jen v papírování (toho je v PŠL rozhodně více). Zajímavé mají lipničáci i „Závěrečné zprávy z kurzů“ – doufám, že její strukturu pro naše využití brzo získám.

Nástěnka K-Klubu Jednu z nejlepších nástěnek na CVVZ (toto hodnocení asi ale není od skalního K-Klubáka objektivní) měl letos K-Klub. Majkl prozradil, že grafickou stránku zplodil Max – však byl jeho „rukopis“ poznat. Navíc jsme měli kliku, i v tom, že byla nástěnka umístěna na strategickém místě, kde si jí hodně lidí všimlo. autor: Hamoun

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 3/15

Okénko deskových her: Alhambra Tak je tady konečně mé slibované příště z května 2005 J a budeme si povídat o slibovaných hrách. (Současně chci poděkovat Kryštofovi, který mě výborně zastoupil a popsal hru Go.)

Alhambra hra roku 2003 Opravdu si pamatuješ jaké peníze dostali tví protihráči? Víš jaké peníze si vzali z hromádky? Sleduješ počet kartiček jednotlivých staveb ve hře? Sleduješ jaké kartičky by se hodily tvým protihráčům při výstavbě města nebo co nejlepší hradby? Sleduješ celkový počet kartiček a máš proto představu kdy bude konec hry? Víš jaké tvary hradeb se ve hře objevují? Máš aspoň zhruba tušení kdy budou taženy bodovací tabulky? Jsi pevně rozhodnut přeplácet kartič­ ku, platit přesně nebo provést jiný tah? To vše a možná ještě více si postupem času začne klást hráč, který chce v této hře zvítězit. Popis hry Nehledě na vznesené dotazy je hra v podstatě velmi jednoduchá. Cílem hry je postavit z nakupovaných kostiček palácový komplex Alhambru (starodávné španělské sídlo) a zís­ kat přitom co nejvíce bodů. K tomu slouží peníze, které dostanete na začátku hry a dále v jejím průběhu. Za peníze 4 různých druhů si můžete u 4 různých společností za­ koupit kartičky různé bodové hodnoty pro stavbu. Problém je v tom, že kaž­ dé společnosti můžete platit jen jejich měnou a při přeplacení kostičky vám nazpět peníze nikdo nevrátí. V nabídce jsou vždy 4 kartičky – jedna od kaž­ dé společnosti. Při placení přesně však získáte další výhody (viz. dále). Přesné placení znamená, že hodnotu kostičky zaplatíte 1 kartičkou peněz nebo přesným součtem více kartiček příslušné měny, (které máte mo­ mentálně u sebe k dispozici). Hráči se střídají pravidelně na tahu a mohou, když na ně přijde řada, udělat pouze jednu z těchto činností

1.

Vzít si z nabídky 4 kartiček peněz 1 kartičku peněz (do součtu 5 i více karet různých měn najednou) nejlé­ pe takové měny, aby se s ní v dalším kole mohla koupit stavební kostička Alhambry

2.

Přeplatit za kostičku města a tu následně umístit do své Alhambry nebo na svou odkládací plochu.

3.

Doplnit kostičku ze svého zásobníku ke své Alhambře.

4.

Odložit kostičku z Alhambry do zásobníku.

5.

Vyměnit kostičku z Alhambry za kostičku ze zásobníku (musí splnit podmínky o přikládání kostiček viz. dále)

6.

Zaplatit přesně za kartičku Alhambry a tím získat tyto výhody: jednu z výše uvedených možnosti 1 – 5. V případě, že hráč zaplatí za všechny 4 kostičky ve hře přesně získává také jednu z výše uvedených možností 1-5. (Prakticky ve hře však hráč koupí přesně 1 nebo 2 kostičky a bere si peníze nebo případně doplňuje kostičku ze zásobníku).

Podmínky o přikládání kostiček Alhambry

Kostičky se musí přikládat stále ve stejném směru ke středové kostičce. Některé kostičky mají černě zvýrazně­ né hradby. Za tyto hradby,pokud jsou pospojovány kolem vnějšího obvodu vaší Alhambry, získáváte další body. Vždy však musíte dodržet pravidlo, že ke každé kostičce musíte dojít ze středové kostky (nesmí Vám v tom hradba blokovat). To jak se hradba připojuje dovnitř Alhambry je nakresleno a popsáno v návodu. Bodování

Ve hře Alhambra se boduje celkem třikrát. Dvakrát v případě, že se v balíčku karet, ze kterého se doplňuje na­ bídka peněz objeví bodovací tabulka. Potřetí tehdy, když již nejde doplnit do nabídky ke koupi další kostičku Alhambry. Tímto také hra končí. Bodovou tabulku staveb a jejich počet ve hře má každý hráč k dispozici u sebe. Postřehy Tato hra je výborně hratelná ve 3 – 4 účastnících, při 5 a 6 již není tolik prostoru k taktizování, kdy a jak koupit

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 4/15

kterou kartičku. Pokud člověk v prvních dvou kolech příliš neboduje a ostatní hráči ano, je velmi těžké v závěru vítěz­ ství získat na svou stranu. Dá se hrát s dětmi, kteří již umí počítat do 20 s tím, že je lépe jim zrušit pravidla o přikládání karet s hradbami. Zkušenosti s hrou: Tato hra nás hodně oslovila při dubnové akci Volbě Arcipreláta (z 8 účastníků si ji 2 po akci zakoupili) a vydr­ želi jsme u ní sedět dlouho do noci (rána). Heslem hry je: Jednou si zahrajete a nebudete chtít přestat! A myslím, že je hodně pravdivé. Fakta: Hru dodává firma CORFIX a stojí mezi šesti a sedmi sty korunami. Momentálně je v akci na stránkách CORFIXU za 616 Kč. Už se také prodává Alhambra – 1. rozšíření Vezírova přízeň. autor: Tlegy

P. S.: Prosím už si ji někdo z Brebtou zahrajte – skoro pořád ji sebou vozí …

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 5/15

Studie chování vězňů a stráží v modelovém vězení Haney, C., Banks, W. C., & Zimbardo, P. G. (1973). Study of prisoners and guards in a simulated prison (Naval Research Reviews 9 (1-17)). Washington, DC: Office of Naval Research. Poté, co slavný ruský romanopisec Dostojevskij strávil čtyři roky v sibiřském vězení, překvapivě prohlásil, že jeho pobyt ve vězení ho naplnil hlubokým optimismem ohledně osudu lidstva – dokáže-li člověk přestát hrůzy vězeň­ ského života, musí být jistě stvořením, které „dokáže přestát vše“. Je hořkou ironií, že Dostojevskij přehlédl, že poměry ve vězení svědčí nejen o pružnosti a přizpůsobivosti mužů snášejících život sevřený vězeňskými zdmi, ale přináší také zprávu o „upřímnosti“ a tvrdošíjnosti lidí, kteří stvořili a nadále udržují náš nápravný a trestní systém. Bohužel během století, které uplynulo od Dostojevskij uvěznění, se jen málo změnilo na to, aby jeho prohlášení pozbylo platnosti. Ačkoliv náš vězeňský systém prošel několika osvícenými humanitárními reformami, během kterých se poněkud zlepšily podmínky, ve kterých vězni žijí, a přístup zdůrazňující trest byl nahrazen přístupem kladoucím důraz na nápravnou funkci vězení, vězeňský systém jako sociální instituce nadále selhává. Z čistě pragmatického hlediska je nanejvýš zřejmé, že vězení nejenže neslouží k „nápravě“, ale navíc ani nezabraňují další kriminalitě – až sedmdesáti pěti procentní míra recidivy v Americe je jasným dokladem pro výše uvedené tvrzení. Vězeňský systém lze následně označit i jako ekonomické selhání, neboť američtí daňoví poplatníci musí na „nápravný“ systém ročně vynaložit jeden a půl miliardy dolarů. Vězení nefungují ani když vezmeme v úvahu humanitární podmínky, které v nich panují: sdělovací prostředky jsou ve stále větším množství zaplňovány zprávami o zvěrstvech, která páchá člověk na člověku ve jménu trestního systému či jemu navzdory. Pobyt ve vězení nepopiratelně v uvězněných vytváří – až to zní jako otřelý slovní obrat – silný pocit nenávisti a neúcty k autoritám a k řádu uznávanému společností, do které se vězni mají vrátit. Daň, kterou platí v podobě mizející lidskosti ti, kdo nápravná zařízení vedou či v nich pobývají, je nevyčíslitelná. Při pokusu o vysvětlení otřesných podmínek panujících v našich nápravných zařízeních a jejich vlivu na stráže a vězně se často používá odůvodnění, které bychom mohli nazvat dispoziční hypotéza (dispositional hypothesis). Ačko­ liv je toto vysvětlení zřídkakdy výslovně použito, je ústředním a převažujícím, byť nevědomým, bodem úvah o podmín­ kách ve vězení. Podmínky ve vězení jsou podle tohoto vysvětlení důsledkem „povahy“ lidí, kteří vězení spravují, či jsou v něm drženi. Jinak řečeno: hlavní příčinou násilí, krutosti, nelidskosti a úpadku jsou vrozené či získané osobnostní charakteristiky stráží a vězňů. Ještě jinak: vězení jsou plná násilí a krutosti, protože vězeňské stráže jsou povětšinou sa­ dističtí, nevzdělaní a bezcitní lidé. Existuje tedy cosi jako „strážcovské myšlení“, což je jedinečné seskupení negativních osobnostních charakteristik, které v dané situaci ústí v nelidské zacházení s vězni. Na druhou stranu je násilí a krutost logickým a předvidatelným důsledkem nedobrovolného uvěznění skupiny lidí, jejichž minulost je z definice charakte­ rizována nevšímavostí k zákonu, řádu a společenským zvyklostem a současně sklonem k vznětlivému a útočnému jednání. Logika tohoto argumentu pak vede k tomu, že vězni, kteří nebyli schopní začlenit se do „normální“ společenské struktury, nemohou zvládnout ani začlenění se do struktury existující ve vězeních. K ovládnutí takovýchto lidí, pokra­ čuje argumentace, jejichž přirozeností je reagovat na každý konflikt fyzickou silou či podvodem, je nutné odpovídat na sílu silou a jisté množství násilí tedy musí být společností přijímáno a tolerováno. Dispoziční hypotéza byla používána jak obhájci současného vězeňského systému (podmínky ve vězeních jsou důsledkem zla ve vězních), tak jeho kritiky (veškeré zlo je připisováno strážím a personálu a to kvůli jejich zlým úmys­ lům a nedostatečně rozvinutým osobnostem). Tato jednoduchá a přitažlivá hypotéza pak vidí zdroj vězeňských vzpour, recidivy a korupce v „špatné setbě“ a ne v špatné „vězeňské půdě“. Výše uvedený přístup ovšem odvádí pozornost od spletitých sociálních, ekonomických a politických vlivů, které utvářejí vězeňský systém, a které, pokud má vězeňský systém projít smysluplnou změnou, vyžadují nákladná, komplexní a revoluční opatření. Namísto toho jsou bouřící se vězni trestáni a přesouváni do zařízení se zvýšenou ostrahou, je pátráno po vnějších podněcovatelích vzpoury a zkorumpovaný personál je propouštěn – ovšem vězeňský systém jako celek se nemění a jeho základní struktura není zpochybňována. Dispoziční hypotéza nicméně nemůže být kriticky posouzena prostřednictvím přímého pozorování v existují­ cích vězeních, neboť takovéto pozorování by nutně směšovalo působení vězeňského prostředí a vliv osobnostních cha­ rakteristik vězeňského personálu a vězňů. K rozlišení vlivu vězeňského prostředí jako takového a vlivu osobnostních charakteristik obyvatel vězení je nutné přijmout jinou výzkumnou strategii než pozorování v již existujícím vězeňském prostředí – je žádoucí zřídit „nové“ vězení a v něm vytvořit prostředí, které by bylo v základních směrech srovnatelné s prostředím panujícího v současných vězeňských zařízeních, ale bylo by obýváno osobami, které by se neodlišovaly od běžné populace. Právě takovýto přístup byl uplatněn v této práci, bylo vytvořeno prostředí napodobující vězení a v němž byla role vězňů a strážců přidělena „normálním“, zcela „průměrným“ osobám. V takto vytvořeném prostředí pak byly pozorovány vzniklé vzorce chování stejně tak jako kognitivní, emocionální a hodnotové posuny u daných osob. Jinak: osoby vybrané pro náš pokus se – podle všech charakteristik, které jsme byli schopni změřit – nijak nelišily od populačního průměru. Polovině osob byla náhodně přidělena role „vězně“, druhá polovina osob pak hrála „strážce“.

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 6/15

Osoby v žádné z těchto skupin neměly násilnou minulost, netrpěly emocionálními poruchami, fyzickými handicapy nebo intelektuálními či sociálními nedostatky. Pro účely pokusu bylo vytvořeno „falešné“ vězení, ve kterém byli vězni fyzicky drženi v uzamykatelných ce­ lách a v psychologické rovině byl ve vězních vyvolán pocit odnětí svobody. Naším záměrem nebylo vytvořit doslovný model amerického vězení, ale spíše zachytit jeho důležité rysy. Z etických, morálních a pragmatických důvodů jsme nemohli „vězně“ vystavit tvrdým fyzickým trestům, nemohli jsme dovolit, aby se ve „vězení“ rozšířily homosexuální či rasistické praktiky, a stejně tak jsme nemohli simulovat další typické aspekty vězeňského života. Nicméně jsme věřili tomu, že můžeme vytvořit prostředí, které by dostatečně odpovídalo realitě, a které by účastníkům experimentu napo­ mohlo k překonání jejich povrchně zadaných rolí a umožnilo jim tak proniknout hlouběji do charakteru osob, které měli představovat. Abychom toho dosáhli, vymysleli jsme činnosti, které by byly funkčně ekvivalentní s činnostmi ve sku­ tečném vězení, a od kterých jsme očekávali, že povedou ke stejným psychologickým reakcím u našich subjektů, tedy k pocitu moci a bezmoci, ovládání a útlaku, uspokojení a frustrace, utvoření libovolných pravidel a vzdoru vůči autoritě, pocitu anonymity, síly a slabosti. Užijeme-li konvenční terminologie sociální psychologie, můžeme říci, že jsme ana­ lýzou skutečných podmínek ve vězení určili podstatné proměnné, a následně jsme vytvořili umělé prostředí, které nám umožnilo tyto proměnné kontrolovat. Pokusu nepředcházela žádná konkrétní hypotéza o chování subjektů, pouze jsme očekávali, že „stráže“ a „vězni“ budou vykazovat odlišné reakce s ohledem na emoční rozpoložení, sebehodnocení, vzá­ jemné vztahy či další psychické charakteristiky ovlivněné adaptací na neobvyklé prostředí. V následujících odstavcích budeme diskutovat jakým způsobem bylo naše vězení vytvořeno, jakým způsobem do něj byly vybrány subjekty, jaké byly výsledky našeho pozorování, jaké byly zkušenosti subjektů v našem vězení a konečně jaké lze z pokusu vyvodit zá­ věry o povaze vězeňského prostředí a jeho psychologických dopadech a tedy i o důvodech selhávání našeho skutečného nápravného systému.

Metoda Přehled Důsledky hraní rolí „vězně“ a „strážce“ byly zkoumány v prostředí experimentálního modelového vězení. Experiment samotný byl relativně velice jednoduchý neboť jedinou volnou proměnnou v experimentu bylo náhodné roz­ dělení subjektů na „vězně“ a „stráže“. Subjektům bylo nařízeno zastávat tyto role v dlouhém časovém rozmezí (téměř je­ den týden) a v prostředí, které bylo zkonstruováno tak, aby připomínalo skutečné vězení. Zásadním metodologickým cí­ lem experimentu bylo vytvořit a udržet prostředí, které by v psychologické rovině kopírovalo nejdůležitější znaky „sku­ tečného vězeňského života“ (popis skutečného vězeňské prostředí jsme získali od dřívějších vězňů, vězeňského personá­ lu a z dostupných textů o vězeňské problematice). „Stráže“ měly během experimentu jistou volnost při zavádění některých „vězeňských“ postupů a dalších opatření souvisejících s „uvězněním“. „Vězňové“, kteří dobrovolně souhlasili s omezením své svobody, se pak museli vyrovnat s tlaky a výzvami, které nové prostředí přinášelo. Chování obou skupin bylo pozorováno, zaznamenáváno a analyzováno. Závislé proměnné lze v zásadě rozdělit do dvou skupin: 1.

jednání subjektů s členy vlastní nebo druhé skupiny; jednání subjektů bylo zaznamenáváno jak obrazem tak zvukem a navíc bylo i přímo pozorováno

2.

individuální reakce subjektů v dotaznících, osobnostních testech, testech nálad, denních hlášeních „stráží“ a post-experimentálních rozhovorech

Subjekty Dvacet dva subjektů, které se zúčastnily experimentu, bylo vybráno z původního množství sedmdesáti pěti zá­ jemců, kteří odpověděli na novinový inzerát hledající za odměnu patnácti dolarů na den mužské dobrovolníky pro psy­ chologický experiment zabývající se „vězeňským životem“. Každý zájemce vyplnil rozsáhlý dotazník týkající se jeho rodinných poměrů, fyzického a psychického zdraví, dřívějších zkušeností a subjektivního sklonu k psychopatologické­ mu jednání (včetně kriminality). Každý ze zájemců také absolvoval rozhovor s jedním z experimentátorů. Nakonec bylo pro účely experimentu vybráno dvacet čtyři osob, které byly posouzeny jako nejstabilnější (psychicky a mentálně), nej­ dospělejší a nejméně náchylné k antisociálnímu chování. Náhodným výběrem pak byla polovině subjektů přiřazena role „stráží“ a druhé polovině role „vězňů“. Subjekty byly normální, zdraví, dospělí vysokoškolští studenti, kteří trávili léto v okolí Stanford. Subjekty po­ většinou pocházely z střední třídy a byli to běloši (s výjimkou jednoho subjektu asijského původu). Zpočátku se subjekty navzájem neznaly, neboť při výběru subjektů byla věnována pozornost tomu, abychom předešli možnému narušení přá­ telských vztahů v průběhu experimentu a abychom zamezili ovlivnění experimentu předchozími přátelskými vztahy či vzorci chování. Vybrané subjekty pak byly den před startem experimentu podrobeny celé řadě psychologických testů, ovšem Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 7/15

výsledky těchto testů nebyly před startem experimentu vyhodnoceny, aby se předešlo možnému zkreslení hodnocení subjektů ze strany experimentátorů. Dvěma subjektům byla přidělena role „zálohy“ pro případ, že by bylo třeba povolat další „vězně“ – to se ovšem nestalo. Dalšímu subjektu byla přidělena role „zálohy“ pro případ, že že by bylo třeba povolat náhradní „stráž“, tento subjekt se ovšem těsně před zahájením experimentu rozhodl v experimentu nepokračovat. Naše analýza je tedy založena na pozorování deseti vězňů a jedenácti stráží v daných experimentálních podmínkách.

Postup Fyzické uspořádání vězení Vězení bylo vybudováno v třicet pět stop dlouhé chodbě v suterénu budovy psychologie Stanford University. Chodba byla přepažena dvěma zdmi z prefabrikátů; v jedné zdi byly jediné vstupní dveře do vězeňského bloku a v pro­ tější zdi bylo malé pozorovací okénko. Laboratorní místnosti pak byly předělány na tři malé cely (šest krát devět stop) – byl z nich odstraněn veškerý nábytek a normální dveře byly nahrazeny černými ocelovými dveřmi. Jediným nábytkem v celách byla lůžka (s matrací, pokrývkou a polštářem) pro vězně. Malý přístěnek umístěný naproti celám byl užíván pro účely samovazby – rozměry přístěnku byly velmi malé (2×2×7 stop) a nebylo v něm světlo. Pro experiment bylo dále uvolněno několik místností v přilehlé budově, které sloužily jako prostor pro stráže (převlékárny, místnosti pro odpočinek a relaxaci), ložnice pro „ředitele věznice“ a „hlavního dozorce“ a k vedení experimentálních pohovorů. Za malým pozorovacím okénkem na jedné straně „vězeňského dvoru“ (malá uzavřená místnost, která měla plnit funkci oploceného dvora ze skutečných vězení) bylo vybudováno zázemí pro video aparaturu a několik pozorovatelů. Provozní detaily „Vězňové“ byli ve vězení 24 hodin denně po celou dobu trvání experimentu. Tři „vězňové“ byli náhodně roz­ děleni do tří cel a zbývající „vězňové“ čekali na zavolání u sebe doma. „Strážci“ pracovali v tříčlenných osmihodi­ nových směnách a mimo směny trávili čas běžným způsobem nijak nesouvisejícím s experimentem. Role Všem subjektům bylo řečeno, že jim bude náhodně přidělena role stráže nebo vězně a všechny subjekty dobrovolně souhlasily s tím, že danou roli budou hrát po dobu dvou týdnů za odměnu 15 dolarů denně. Subjekty pode­ psaly smlouvu, která jim zajišťovala postačující minimální přísun stravy, oblečení, ubytování, lékařskou péči a výši od­ měny za jejich souhlas s dvoutýdenním účinkováním ve zvolené roli. Subjektům bylo ve smlouvě výslovně řečeno, že pokud jim bude přiřazena role vězně, pak mohou očekávat, že budou pod stálým dozorem (a nebudou tedy mít téměř žádné soukromí), a že během uvěznění budou omezena jejich občanská práva, avšak v žádném případě nebudou terčem hrubého fyzického zacházení. Subjektům nebyla předána žádná další informace o tom, co mohou ve vězení očekávat a subjekty nebyly nijak poučeny o tom, jaké chování je v roli vězně žádoucí. Ty subjekty, kterým byla skutečně přiřazena role vězně, byly telefonicky kontaktovány a byly požádány, aby se v den začátku experimentu zdržovaly ve svých domovech. Pro subjekty, jimž byla přidělena role stráže, byla den před přijetím prvních vězňů uspořádána informační schůzka. Na schůzce byly stráže seznámeny s hlavními výzkumníky, „hlavním vězeňským dozorcem“ (autor) a asi­ stentem, který hrál roli „ředitele věznice“. Subjektům bylo řečeno, že se snažíme vytvořit odpovídající model vězení, který by ovšem vyhovoval pragmatickým a etickým omezením, a že úkolem subjektů je „udržovat ve vězení nutný smys­ luplný řád tak, aby byl provoz vězení efektivní,“ subjektům ovšem nebylo výslovně řečeno, jakým způsobem mají toho­ to stavu dosáhnout. Subjekty byly upozorněny na to, že mnohé z situací, které mohou ve vězení nastat, jsou nepředvida­ telné (například pokus o útěk vězňů), a že jejich úkolem je – mimo jiné – připravit se na řešení takovýchto nenadálých situací. „Ředitel věznice“ pak stráže seznámil s administrativními detaily: rozvrhem směn, povinností sestavit denně po­ drobné hlášení o „kritický událostech“, rozdělování jídla vězňům a s pracovními a odpočinkovými programy pro vězně. Abychom stráže uvedli do jejich rolí ještě předtím než dorazí první vězeň, pomáhaly nám stráže s posledními úpravami vězeňského komplexu – umisťováním lůžek do cel, popisováním cel, zařizováním prostoru pro stráže, stěhováním ná­ bytku, chladičů vody, lednic, atd. Stráže obecně věřily tomu, že se zajímáme především o chování vězňů. Samozřejmě tomu tak nebylo a zajímali jsme se také o to, jaké důsledky bude mít přijmutí role stráže na chování subjektů ve vytvořeném vězeňském prostředí. Abychom dokázali vyhodnotit reakci subjektů na experimentální vězeňské prostředí a aby reakce subjektů ne­ byla zkreslena vnějšími instrukcemi, byly strážím záměrně poskytnuty velmi omezené informace o tom, co mají dělat. Strážím ovšem bylo výslovně zdůrazněno, že použití fyzických trestů a fyzické agrese je v experimentu naprosto nepří­ Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 8/15

pustné. Toto byl jediný významný pokyn, který byl strážím udělen, jinak byla jejich role relativně málo strukturovaná. Od „stráží“ se požadovalo, aby vykonávaly činnosti nutné pro působení na skupinu „vězňů“, na další „stráže“ a na „per­ sonál vězení“. Uniformy Abychom v subjektech vzbudili pocit anonymity, vydali jsme každé skupině jednotné uniformy. Uniforma stráží se skládala z khaki košile a kalhot, píšťalky, policejního obušku a zrcadlových slunečních brýlí, které znemožňovaly oční kontakt. Vězňové oblékali volnou splývavou halenu, která měla na přední a zadní straně napsané identifikační číslo. Vězňové dále nesměli nosit žádné spodní prádlo a kolem kotníku měli omotán lehký řetěz uzamčený zámkem, jako obuv byly vězňům vydány gumové sandále a na hlavě (vlasech) museli vězni nosit návleky vyrobené ze silonových punčoch. Každý vězeň také obdržel kartáček na zuby, mýdlo, misku na mýdlo, ručník a povlečení. Vězní nesměli mít na celách žádné osobní věci. Vybavení vězňů a stráží bylo vybráno tak, aby zdůrazňovalo skupinovou identitu a aby stíralo individuální roz­ díly mezi osobami uvnitř skupiny. Khaki uniformy měly symbolizovat vojenský řád, zatímco píšťalka a obušek byly symboly moci a nadvlády. Uniformy vězňů sloužily nejen k odosobnění, ale také k ponížení a zahanbení a byly symbo­ lem podřízenosti a poddanosti. Řetěz uvázaný kolem kotníku byl pro vězně neustálou připomínkou (a to i během spánku) útisku. Návleky z silonových punčoch měly smazat jakékoliv rozdíly v délce, barvě či úpravě vlasů (ke stejné­ mu účelu slouží holení hlav v skutečném vězení či v armádních jednotkách). Nepadnoucí uniformy pak vězňům znepří­ jemňovaly jakýkoliv pohyb. Jelikož vězni nemohli nosit spodní prádlo, byli v uniformách nuceni zaujímat pro ně nepři­ rozené postoje, které odpovídaly spíše ženským nežli mužským zvyklostem, což zdůraznilo oslabující vliv vězení. Zatčení Ve spolupráci s Palo Alto City Police Department byly všechny subjekty, jimž byla přidělena role vězňů, neo­ čekávaně zatčeny ve svých domovech. Policista subjekty obvinil z krádeže či ozbrojené loupeže, poučil je o jejich právech, spoutal jim ruce, zevrubně je prohledal (a to často před zraky jejich zvědavých sousedů) a odvezl je na zadním sedadle policejního vozu na policejní stanici. Na policejní stanici prošel každý vězeň standardní procedurou – byly mu sejmuty otisky prstů, byla na něj založena složka a následně byl vězeň umístěn do cely předběžného zadržení. Poté byly vězni zavázány oči a v doprovodu experimentátora a „stráže“ (další subjekt) byl vězeň převezen do falešného vězení. Během zatčení policisté jednali velice formálně a vyhýbali se jakýmkoliv otázkám souvisejícím s vyjasněním vztahu mezi „zatčením“ a naším experimentem. Po příjezdu do experimentálního vězení byl každý vězeň svlečen, postříkán desinfekčním prostředkem (deodo­ rant ve spreji) a byl nucen chvíli stát nahý na vězeňském dvoře. Poté byla vězni vydána výše popsaná uniforma a byla pořízena jeho identifikační fotografie („policejní fotografie“), následně byl vězeň doveden do cely a dostal příkaz být zticha. Administrativní záležitosti Jakmile byly všechny cely obsazeny, uvítal ředitel věznice vězně a přečetl jim vězeňský řád (řád byl vypra­ cován strážemi a ředitelem věznice). Řád se vězni museli naučit zpaměti a museli se jím bezpodmínečně řídit. Vězni byli označováni výhradně čísly na uniformách, což byl další krok vedoucí k odosobnění. Vězňům bylo třikrát denně podáváno nepříliš chutné jídlo, bylo jim povoleno jít (v doprovodu stráže) třikrát za den na toaletu a dvě hodiny denně byly vězňům vyhrazeny pro čtení a psaní dopisů. Vězňům byla dále přidělena prá­ ce, za kterou pobírali mzdu, která odpovídala slíbenému dennímu výdělku patnácti dolarů. V jednom týdnu byly dále rozvrženy dvě návštěvní hodiny, čas pro sledování filmů a čas pro cvičení. Vězni byli třikrát denně vyvoláni, srovnáni do řady a „spočítáni“ (jedenkrát v každé směně). Původním účelem „počítání“ vězňů bylo přesvědčit se, že jsou všichni vězni přítomní, a ujistit se, že vězni znají vězeňský řád a svá identifikační čísla. První formální přepočítávání trvalo ko­ lem deseti minut, ale každý následující den (nebo noc) se jejich délka spontánně prodlužovala až nakonec přepočítávání trvalo několik hodin. Celá řada předem vytvořených administrativních opatření byla v průběhu pokusu strážemi po­ změněna či zrušena a některá práva vězňů byla zcela zapomenuta.

Výsledky Ačkoliv je obtížné přesně určit – a to obzvlášť v modelovém prostředí – jak byly subjekty ovlivněny uvězněním nebo výkonem strážcovských povinností, výsledky popisovaného experimentu podporují závěry některých teoretických úvah a jsou v souladu s zkratkovitými svědectvími získanými od dřívějších vězňů. Ukázalo se, že vězeňské prostředí má velký dopad na emocionální stav stráží i vězňů a na mezilidské vztahy mezi oběma skupinami a uvnitř jednotlivých sku­ pin. Obecně lze říci, že vězňové i strážci vykazovali nápadný posun k negativním emocím a taktéž jejich náhled Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 9/15

na svět se výrazně zhoršil. Jak experiment pokračoval, vězni stále častěji vyjadřovali záměr někomu ublížit. Jakmile si vězni i strážci osvojili vězeňské prostředí, jejich sebehodnocení nabylo charakteru častých výmluv. Jednání subjektů většinou odpovídalo jejich vlastnímu sebehodnocení a popisu emočního stavu. Navzdory sku­ tečnosti, že stráže a vězni měli možnost chovat se k sobě libovolným způsobem (pozitivní a negativní vztahy, s respek­ tem či urážlivě, …), charakteristické chování stráží a vězňů bylo povětšinou negativní, nepřátelské, urážlivé a odlid­ štěné. Vězni se ihned začali chovat pasivně a strážím byla přenechána aktivní role. Většina slovních projevů během ex­ perimentu měla povahu rozkazů a vzájemná rozmluva byla přísně neosobní, pouze s několika málo poukazy na osobní identitu. Přestože bylo všem subjektům jasné, že experimentátoři nepovolí jakoukoliv formu fyzického násilí, byly často pozorovány snahy o méně zjevné formy násilí (zejména ze strany stráží). Co se týče psychického násilí, ukázalo se, že urážky jsou nejčastější formou osobního kontaktu mezi strážemi a vězni. Nejzřejmějším důkazem dopadu vězeňského prostředí na subjekty byla silná psychická reakce pěti vězňů, kteří museli být předčasně propuštěni, neboť citově strádali, brečeli a trpěli záchvaty vzteku a úzkosti. Zmíněný vzor chování se byl u čtyřech z pěti subjektů velmi podobný a rozvinul se již během druhého dne ve vězení. Pátý subjekt byl propuštěn poté, co začal trpět vyrážkou psychosomatického původu. Ze zbývajících vězňů pouze dva řekli, že by se nevzdali přislíbené odměny výměnou za předčasné propuštění. Když byl experiment po pouhých šesti dnech neplánovaně ukončen, všichni zbývající vězni měli z tohoto nenadálého obratu radost. Naproti tomu většina strážců byla předčasným koncem experimentu zarmoucena a zdálo se nám, že strážci se do svých rolí nadmíru vžili, a že si užívali své moci a možnosti ovládat druhé natolik, že nebyli příliš ochotní se své role vzdát. Jeden ze strážců ve své zprávě vyjádřil své rozrušení nad utrpením vězňů a prohlašoval, že zvažuje žádost o změnu role z strážce na jednoho z vězňů, nicméně se k tomuto kroku nikdy neodhodlal. Žádný ze strážců se nikdy neopozdil při příchodu na směnu, ve skutečnosti strážci občas zůstávali ve vězení déle, aniž by si stěžovali na mimořádnou neplacenou pracovní dobu. Extrémní patologické reakce, které se objevily v obou skupinách, svědčí o velkém tlaku působících sociálních sil, nicméně stále bylo možné pozorovat individuální rozdíly v adaptaci jednotlivých subjektů na nezvyklé prostředí. Polovina vězňů snesla vězeňský útisk a ne všichni strážci se uchýlili k nepřátelskému jednání. Někteří strážci byli tvrdí ale spravedliví („hrát podle pravidel“), zatímco jiní daleko překročili své role a byli zaujati krutostí a trýzněním vězňů, další malá skupina strážců pak byla pasivní a jen velice zřídka užila nějaké formy nátlaku na vězně.

Reálnost modelu Na tomto místě je vhodné odpovědět na otázku „reálnosti“ vytvořeného vězeňského prostředí: bylo pozorované chování něčím víc než jen přesvědčivým hraním přidělených rolí? Je zřejmé, že možnost vytvořit skutečné vězeňské prostředí je velmi omezena etickými, právními a praktickými aspekty. Není možné napodobit některé výrazné prvky vě­ zeňského prostředí, o kterých se zmiňují kriminologové, a které jsou popsány v soukromé korespondenci vězňů. V si­ mulovaném vězení nelze připustit nedobrovolné homosexuální praktiky, rozbujení rasismu, fyzické tresty ani vy­ hrožování zabitím a to jak mezi vězni, tak mezi strážemi. Navíc nejdelší možný „trest“, který byl vězňům uložen byly dva týdny pobytu ve vězení, a navíc nemohl být – na rozdíl od některých nápravných systémů – vězňům trest doneko­ nečna prodlužován kvůli porušení vězeňských pravidel. Vážné psychologické efekty, které jsme pozorovali v relativně měkkých podmínkách panujících v našem falešném vězení, nás však vedou k tomu, že jen těžko můžeme pochybovat o ničivém vlivu dlouhodobého pobytu ve skutečném vězení. I přesto se však musíme vyrovnat s námitkou, že naše falešné vězení neodpovídalo realitě. Je nutné prokázat, že účastníci experimentu se dokázali oprostit od stereotypních představ o svých rolích a nebyli si přespříliš vědomi toho, že jsou v modelovém vězení, a že jejich pobyt ve vězení je časově omezen. Domníváme se, že jsme shromáždili dostatek důkazů k tomu, abychom mohli tvrdit, že prakticky všechny subjekty v jistých okamžicích zakoušely pocity, které nebyly vyvolány povrchním hraním rolí, ale byly skutečnými hlubokými pocity způsobenými vězeňským prostředím. Ačkoliv subjektům nebylo výslovně předepsáno, jak se mají ve svých rolích chovat, je zřejmé, že zadaná cha­ rakteristika experimentu měla na subjekty nezanedbatelný vliv. K tomu abychom zjistili nakolik bylo chování subjektů dobrým hereckým výkonem vedeným snahou vyhovět zadání, je žádoucí posoudit chování subjektů v situacích, kdy byly požadavky dané zvolenou rolí minimální, v situacích, kdy subjekty věřily, že nejsou pozorovány, nebo v situacích, kde se subjekty nemusely chovat podle předepsané role („soukromé“ rozhovory). Veškeré rozhovory mezi vězni byly zaznamenávány a zjistili jsme, že naprostá většina rozhovorů (plných deva­ desát procent) se zaobírá tématy, která byla přímo spojena s vězením, tedy jídlem, vězeňskými privilegii, tresty, trýzně­ ním ze strany strážců a podobě. Pouze jedna desetina rozhovorů se točila okolo života subjektů mimo vězení. Důsledkem převahy „vězeňských“ témat bylo, že ačkoliv spolu vězni žili v napjatých podmínkách, tak o sobě navzájem věděli překvapivě málo – nevěděli o své minulosti či plánech do budoucnosti. Jednostranné zaměření rozhovorů na situaci ve vězení vedlo k prohloubení tíživého pocitu z uvěznění, protože kdykoliv měli vězni v soukromí svých cel možnost uniknout současné situaci, nevyužili toho a dovolili, aby „vězení“ nadále ovlivňovalo jejich myšlenky a sociální

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 10/15

vazby. Stejně tak strážci se během přestávek jen zřídkakdy věnovali osobním věcem. Strážci buď mluvili o „problémových vězních“ či o dalších věcech spjatých s vězením nebo nemluvili vůbec. Mezi skupinami byly rozhovory o osobních věcech vedeny zřídkakdy. Navíc, když vězňové během pohovorů mluvili o jiných vězních, často o nich mluvili opovržlivým způsobem, což ukazuje, že přijali negativní přístup stráží k vězňům. Z post-experimentálních dat jsme vyvodili, že když byli jednotliví strážci o samotě s jediným vězněm a mimo dosah záznamových zařízení, jako například během cesty na toaletu, byli vězni týráni mnohem více než na vězeňském „dvoře“. Podobně analýza video záznamů ukázala denní nárůst agresivity strážců a to obzvlášť poté, co většina vězňů přestala vzdorovat a slabost vězňů se stala naprosto zřejmou. Agresivní jednání strážců již nadále nebylo odezvou na případné ohrožení, ale bylo prostě „přirozeným“ důsledkem vlastnictví uniformy a prosazováním moci, která k tomu náležela. Při několika příležitostech jsme zaznamenali strážce (který se domníval, že není pozorován) přecházejícího v časných ranních hodinách, kdy vězni spali, po vězeňském dvoře a rázně si poklepávájícího obuškem do dlaně – strážce „držel hlídku“ nad svými zajatci. Jiný strážce přesunul „nepolepšitelného“ vězně do samovazby a nechal ho zde déle, než dovolovala pravidla vytvořená samotnými strážci, a dále se pak snažil vězně držet v samovazbě celou noc a skrýt tuto skutečnost před experimentátory, o nichž si myslel, že jsou na vězně příliš měkcí. Mimochodem, na tomto místě je vhodné zmínit se důležitém efektu, kdy je vlastní chování vysvětlováno odkazem na „hraní role“. Jak bude ještě mnohokrát připomenuto, stráže stupňovaly agresivní chování a týrání vězňů, a to i během druhého dne běhu experimentu, kdy bylo naprosto zřejmé, že vězni strádají, a kde se někteří z nich dokonce (v přítomnosti stráží) citově zhroutili. Když byli strážci po ukončení experimentu tázáni, proč pokračovali v urážkách a týrání vězňů, i když viděli, že někteří vězni citově trpí, strážci odpověděli, že „pouze hráli roli“ tvrdých strážců – a to přitom nikdo z nich nepochyboval o opravdovosti emocionálních potíží vězňů. Čtenáři tak předkládáme k zamyšlení otázku, jak daleko může jedinec zajít a jak velké musí být dopady jeho jednání na ostatní, aby již dále nemohl své jednání připisovat „hraní role“ a nemohl se tak zbavit odpovědnosti. Když byli vězni předvedeni před katolického kněze, velká část vězňů užívala namísto svého křestního jména vězeňské identifikační číslo. Někteří vězni dokonce požádali kněze o zajištění právníka, který by jim pomohl dostat se z vězení ven. Když byli doposud zadržovaní vězni povoláni před veřejného obhájce, téměř všichni usilovně vyža­ dovali, aby byli okamžitě „propuštěni na kauci“. Jeden z nejzásadnějších okamžiků v tomto experimentu nastal při slyšení týkajícího se možného propuštění vězňů, během kterého bylo zbývajících pět vězňů dotázáno starším z autorů, zdali by se vzdali přislíbené odměny za to, že by byli propuštěni (vyřazeni z experimentu). Tři z pěti vězňů odpověděli „ano“, byli ochotní vzdát se své odměny vý­ měnou za propuštění. Je dobré připomenout, že pobídkou k účasti v experimentu byl především příslib finanční odměny, a že subjekty byly po pouhých čtyřech dnech v modelovém vězení ochotny vzdát se celé odměny. Mnohem překvapivější ale bylo, že když bylo vězňům oznámeno, že propuštění je nejprve nutné projednat s personálem věznice, vězni se bez jediné námitky podrobili a byli odvedeni zpět do cel. Kdyby na sebe vězňové pohlíželi jako na „subjekty“ podílející se za peněžitou odměnu na psychologickém experimentu, neměly by v této situaci žádný důvod pokračovat v experimentu, který se jim stal nepříjemným, a mohly by experiment bez potíží ukončit. Situace a věrnost vězeňského prostředí tudíž subjekty naprosto ovládla, takže již nebyly schopny připomenout si svůj původní důvod pro pobyt ve vězení, a pokorně se vrátily do cel, aby vyčkaly, zda se je jejich věznitelé rozhodnou „propustit“. Reálnost námi vytvořeného vězení rovněž posoudil náš konzultant, který pobýval ve vězení déle něž šestnáct let, dále pak kněz, který byl vězeňským kaplanem, a veřejný obhájce – všichni měli možnost podrobně se s naším vě­ zením seznámit. Pro reálnost situace rovněž svědčí depresivní stavy, do kterých vězni upadli, spontánní používání vě­ zeňských titulů a identifikačních čísel i v situacích, které nebyly spjaty s hraním rolí, a ochota strážců pracovat přesčas bez nároku na odměnu – situace byla pro subjekty reálná jako každá jiná součást jejich života. Abychom pochopili jak modelové vězeňské prostředí mohlo vytvořit tak silný dojem reality, musíme pečlivě analyzovat jakým způsobem užívaly stráže svoji moc a jakou roli hrálo užití moci při formování mentality vězňů.

Patologie moci Role strážce znamenala nabytí určitého sociálního postavení ve vězeňském prostředí, přinášela s sebou pocit příslušnosti k určité skupině (strážci měli jednotné uniformy) a především poskytovala subjektům dosud nebývalou možnost ovládat životy jiných lidských bytostí. Možnost ovládat jiné byla pravidelně užívána při určování vězeňských opatření a požadavků, trestů a pohrůžek fyzickou silou. Strážci navíc nebyli nuceni, tak jako ve skutečnosti, ospravedl­ ňovat své požadavky, a jen zřídka vyžadovali opatření přijatelná pro danou situaci. Chování strážců poukazovalo na to, že jsou si vědomi své moci, a že jim tato skutečnost přináší potěšení (totéž se ukázalo i při analýze post-experi­ mentálních rozhovorů). Možnost užívat moc byla pro stráže povznášející a povzbuzující. Moc stráží, zpočátku odvozená pouze od ná­ hodného rozdělení rolí, se vždy utužila v okamžiku, kdy stráže postřehly jakoukoliv hrozbu ze strany vězňů, a tato nově dosažená úroveň moci se stala odrazovým můstkem pro následné týrání vězňů a další nepřátelské projevy. Nejvíce ne­ Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 11/15

přátelští strážci z každé směny se spontánně ujmuli vůdčích rolí a vydávali rozkazy a rozhodovali o trestech. Tito strážci se pak stali modelovými příklady a byli napodobování ostatními strážci ve směně. Navzdory minimálnímu kontaktu mezi strážci z jednotlivých směn a šestnáctihodinovou přestávkou, kterou strážci mezi směnami trávili v normálním prostředí, celková hladina otevřené agresivity, stejně jako méně patrných zákeřných forem týrání, neustále rostla. Strážci pohlíželi na neschopnost jednat s vězni tvrdě a arogantně jako na slabost a i „hodní“ strážci, kteří příliš nepropadli syndromu moci, respektovali arogantní jednání jako normu a nikdy se nepostavili proti výrazně nepřátelskému jednání svých společníků ve směně a ani ho nezpochybnili. Během prvního dne experimentu byla v podstatě všechna práva vězňů (včetně věcí jako čas spánku a jídla) strážci označena jako „privilegia“ a jejich dodržování bylo podmíněno slušným chováním. Konstruktivní aktivity jako sledování filmů či četba (které byly navrženy a naplánovány experimentátory) byly svévolně – bez jediného odůvodnění ze strany strážců – zrušeny a již nebyly nikdy obnoveny. „Odměnou“ se pak pro vězně stalo právo jíst, spát, jít na toaletu, mluvit, kouřit, nosit brýle či nebýt dočasně týrán. Lze úspěšně pochybovat o „pozitivním“ povzbuzujícím účinku takovýchto opatření na subjekty, které žijí v tak zoufalém prostředí, a o rozsahu v jakém jsou v tak ubohém prostředí tato opaření zajišťující minimální přijatelné podmínky chápána jako odměna. Můžeme si také položit otázku, zda existují nějaké smysluplné nenásilné cesty, jak žádoucím způsobem ovliv­ ňovat chování vězňů. Ve světě, ve kterém jsou lidé buď mocní nebo bezmocní, se každý brzy naučí opovrhovat svou bezmocí nebo bezmocí ostatních. Zdá se nám, že vězňové uznávají moc samu o sobě, a moc se pro ně stává nejvyšší od­ měnou. Skuteční vězňové se záhy naučí zacházet s prostředky, které mohou navýšit jejich moc – lichocením, donašeč­ stvím, sexuálním týráním spoluvězňů či tvorbou vlivových skupin. Jakmile jsou vězni propuštěni, je nanejvýš pravdě­ podobné, že již nebudou chtít znovu žít s pocitem podřízenosti a udělají všechno proto, aby nabyli moc a prosadili svou vůli.

Patologie vězňů Vězňové se s ztrátou osobní identity a svévolnou kontrolou svého života vyrovnávali mnoha různými způsoby. Zpočátku nebyli ochotní přiznat si, že jejich soukromí je zcela zrušeno, že jsou pod stálým dohledem, a že jsou utis­ kováni. Odezvou na tento stav byla vzpoura, nejdřív s použitím síly, posléze pak zákeřnými snahami o rozvrácení důvě­ ry mezi vězni. Pak se vězni pokusili postupovat v rámci daných pravidel a vytvořili volenou komisi, která měla předklá­ dat jejich stížnosti vedení věznice. Když tento pokus nevedl ke zlepšení životních podmínek, zaměřili se vězňové na čistě individuální zájmy. Narušení soudržnosti kolektivu vězňů pak bylo počátkem rozpadu sociální struktury ve vězení a vedlo nejen k izolovanosti jednotlivých vězňů, ale i k vzájemnému opovrhování mezi vězni. Jak již bylo poznamenáno dříve, polovina vězňů reagovala na danou situaci „onemocněním“ – extrémním emocionálním rozrušením – což je pasivní způsob jak na sebe upozornit a požádat o pomoc. Další vězni se pak snažili být přehnaně poslušní – chtěli být „dobrými“ vězni. Když se jeden z vězňů rozhodl na protest držet hladovku, postavili se tito vězňové na stranu strážců. Namísto toho, aby bouřícího se vězně podporovali při posledním pokusu o zvrat ve vězeňském systému, považovali ho jeho spoluvězni za „potížistu“, který by měl být potrestán za neposlušnost. Je pravděpodobné, že negativní sebehodnocení vězňů, které bylo zaznamenáno na konci experimentu, bylo důsledkem jejich rostoucího přesvědčení, že veškeré nepřátelské jednání ze strany strážců je správné, neboť si to vězňové „zaslouží“ (podle Walster, 1966). V dalším průběhu experimentu se pak chování vězňů stávalo čím dál tím více pasivnějším, plošším a vězni vykazovali velkou závislost na strážcích. Shrňme nyní krátce některé důležité procesy, které vedly k výše uvedenému chování. Ztráta osobní identity. Pro většinu lidí je osobní identita odvozena od společenského uznání jejich jedinečnosti a opírá se o vlastní jméno, oblečení, zjev, styl chování a minulost. Život v jednotné uniformě mezi cizími lidmi, kteří ne­ znají vaše vlastní jméno ani minulost (a kteří o vás hovoří jako o čísle), a neustálá snaha nepřivolávat na sebe pozornost kvůli nepředvidatelným reakcím zbytku vězňů a strážců – to všechno vede k oslabení pocitu vlastní jedinečnosti. Jakmi­ le vězni začali ztrácet iniciativu a emoční citlivost a začali se poddávat prostředí, byla vězňům upírána osobní jedi­ nečnost nejen strážci, ale i jimi samými. Svévolná kontrola. Z post-experimentálních dotazníků vyšlo najevo, že nejčastěji zmiňovanou negativní stránkou vězeňského prostředí bylo, že vězňové byli ze stany stráží podrobeni naprosto svévolným a nevypočitatelným rozhodnutím. Otázky vězňů, stejně tak jako rozumné odpovědi na otázky strážců, často vyvolaly agresivní reakci a vedly k ponižování. Zasmání se vtipu mohlo být trestáno stejně tak jako nezasmání se. Jediný vzpurný jedinec na cele mohl být potrestán buď sám, nebo byli potrestáni všichni obyvatelé cely nebo jen nevinní obyvatelé cely (což vedlo k tomu, že se obyvatelé cel „navzájem hlídali“). Jakmile se vězeňské prostředí stalo nepředvidatelným a jakékoliv dříve získané představy o spravedlnosti a řádu ve světě pozbyly platnosti, vězňové se vzdali možnosti aktivního vystupování. Řídili se rozkazy strážců, a když byli ponecháni v celách, zřídkakdy vyvíjeli nějakou smysluplnou činnost. Z vězňů se staly „zombie“, což z funkčního hlediska odpovídá syndromu naučené bezmoci, tak jak o něm hovoří Seligman a Groves (1970). Subjektivní vnímání

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 12/15

nechuti k prostředí tedy nebylo důsledkem fyzických trestů ze strany stráží, ale spíše bylo důsledkem vytvořeného psy­ chologického prostředí – konkrétně jeho nepředvidatelnosti (Glass a Singer, 1972). Závislost a oslabení. Strážci vytvořená síť vzájemné závislosti nejenže vedla u vězňů k pocitu bezmoci, ale navíc je i oslabovala. Svévolná kontrola ze strany strážců znamenala, že jakékoliv běžné činnosti (jako například možnost jít na toaletu) mohly být provozovány pouze když se strážci nad vězni „slitovali“. K návštěvě toalety bylo nutné veřejně získat svolení strážců (ne vždy bylo uděleno) a poté se nechat odvést na místo se zavázanýma očima a spoutaný­ ma rukama. Mnohé další činnosti, jako kouření cigaret, čtení knih, psaní dopisů, pití ze sklenice a čištění zubů, o kterých běžně ani nepřemýšlíme, byly kontrolovány stejným způsobem jako cesty na toaletu. Všechny tyto činnosti byly chápány jako privilegia a mohly být provozovány pouze se svolením a jako odměna za dobré chování. Kontrola základních činností vedla k celkovému úpadku vězňů. Závislost vězňů bylo možné vyhodnotit podle toho, jak velkou oblast svého života dovolili jiným jedincům (strážím a vězeňskému personálu) ovládat. Ve skutečných vězeních představuje nezávislé, troufalé a agresivní chování vězňů mužského pohlaví hrozbu, se kterou se je nutné různými prostředky vyrovnat. Vězeňské uniformy připomínají pracovní oděv nebo ženské šaty, což vede k tomu, že vězňové vypadají hloupě, a strážcům to umožňuje oslovovat vězně jako „pusinky“ a „děvčátka“. Uniformy nošené bez spodního prádla nutily vězně pohybovat se a sedět nezvyklým ženským způsobem. Každý příznak neposlušnosti byl ihned označen jako důkaz „nepolepšitelnosti“ a byl následován odebráním privilegií, uvržením do samovazby, ponížením nebo potrestáním zbylých obyvatel cely. Stráže malého vzrůstu byly schopné přinutit mnohem urostlejší vězně k poslušnému a pošetilému chování. Vězni byli vedeni k tomu, aby během přepočítávání zesměšňovali své spoluvězně. Tyto a další techniky sloužily k tomu, aby ve vězních potlačily mužnost (definovanou jako životní postoj). Důsledkem potlačení mužnosti bylo, že ačkoliv vězňů bylo obvykle při přepočítávání a nástupech více než stráží (devět ku třem), vězni se nikdy nepokusili na stráže přímo zaútočit. (Je zajímavé, že po ukončení experimentu se vězňové domnívali, že rozdělení na vězně a strážce bylo založeno na fyzickém zjevu. Strážci byli údajně „vyšší“ a to ačkoliv se obě skupiny nijak nelišily ani v průměrné výšce nebo hmotnosti.) Věříme, že naše studie odhalila nové a důležité charakteristiky sociální psychologie vězeňského prostředí, a že otevřela pole pro další výzkum. Navíc lze tento výzkum využít jako základní zdroj informací pro zkoumání alterna­ tivních přístupů k výcviku strážců a k důkladné diskusi o základních principech, na nichž stojí náš vězeňský systém. Jestliže se v našem falešném vězení ve velmi krátkém čas objevily tak významné patologické jevy, pak lze říci, že pobyt ve skutečném vězení nevede k „nápravě“ vězňů, ale spíše k jejich dalšímu úpadku. Vězeňští strážci, kteří s vězni sdílejí prostředí ničící lidskou přirozenost, pak mohou být bez rozpaků označeni za „vězně“ společnosti.

Literatura Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., and Sanford, R. N. The authoritarian personality. New York: Harper, 1950. Charriere, H. Papillon, Robert Laffont, 1969. Christie, R., and Geis, F. L. (Eds.) Studies in machiavellianism. New York: Academic Press, 1970. Comrey, A. L. Comrey personality scales. San Diego: Educational and Industrial Testing Service, 1970. Glass, D. C., and Singer J. E. Behavioral affects-effects of unpredictable and uncontrollable aversive events. American Scientists, 1972, 6, No. 4, 457-465 Jackson, G. Soledad brother: The prison letters of George Jackson. New York: Bantam Books, 1970. Milgram S. Some conditions of obedience and disobedience to authority. Human Realtions, 1965, 18, No. 1, 57-76 Mischel, W. Personality and assessment. New York: Wiley, 1968. Schein, E. Coercive persuation. New York: Norton, 1961. Seligman, M. E. And Groves, D. P. Nontransient learned helplessness. Psychosomic Science, 1970, 19, No. 3, 191-192. Walster, E. Assignment of responsibility for an accident. Journal of Personality and Social Psychology, 1966, 3, No. 1, 73-79.

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 13/15

Kalendárium Za pravopis a styl příspěvku je odpovědný autor. Název akce: Stručný popis:

SNĚHOVÁNKY V. aneb se sněhem v patách relaxační pobyt na horách s libovolnou obtížností sněhového sebetrýznění

Termín:

7. až 15. ledna 2006

Místo:

Říčky v Orlických horách

Cena:

cca 60 Kč os./noc (podle počtu přihlášených)

Spaní:

ve vlastním spacáku na matracích v chatě

Jídlo:

vlastní - v chatě je kuchyně, nejbližší obchod v Rokytnici (6 km), v místě restaurace

Budete potřebovat: samozřejmě čertovský prkýnka a taky něco na krácení dlouhých zimních večerů Petr Langr (Maruš) email: [email protected] Kontakt: mobil: 732 15 16 23 V hotelu Konšel je možnost společné sauny. Pro toho, kdo to neví - ostatní drsnou hygienu lze drsně provozovat v drsné Říčce uprostřed drsné přírody. Poznámky:

POZOR: Počet účastníků omezen na 20 lidiček! Kdo chcete přijet, určitě se hlašte předem a konkrétně. Pokud možno, tak ještě letos. Doprava BUS, o víkendu snad SKIBUS, jinak vlastní osa. (Parkoviště u chaty pojme tak do 6 aut).

Název akce: Stručný popis:

Otevírání pramenů programově-vzdělávací víkendovka K-Klubu

Termín:

květen-červen

Místo:

Říčky v Orlických horách

350 Kč (ubytování, strava, náklady na program) Cena: Spaní: Jídlo: Budete potřebovat: Roman Soukup (Hamoun) email: [email protected] Kontakt: mobil: 737 77 70 02 akce se připravuje - nicméně již teď můžete projevit svůj zájem vyplněním předběžné přihlášky Poznámky: nejčerstvější informace najdete na internetové stránce akce

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 14/15

Omluva Předem se omlouváme za všechny pravopisné chyby, které se mohou v Salátu vyskytnout. Buďte prosím shovívaví.

Poděkování Toto vydání Salátu bylo zpracováno pomocí textového editoru OpenOffice (http://www.openoffice.org/) a grafického programu GIMP (http://www.gimp.org/).

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

leden 2006, 15/15