LAURA MARX FITZGERALDOVÁ

PODVEJCEM_sazba 2/4/14 6:33 AM Stránka 22

LAURA MARX FITZGERALDOVÁ …

Poklekl ke mně a rukama zacákanýma od barev sevřel má ramena. „Není kouzelná. Je dost těžké tuhle sklenici naplnit. Je těžké ty peníze vydělat a ještě těžší je uchovat.“ Přesunul ruce na mé tváře a otíral mi slzy mozolnatými dlaněmi. „A teď už neplač. Uvidíš – vždycky se nějaké peníze najdou.“ Dnes večer jsem obsah sklenice vysypala a napočítala tři sta osmdesát čtyři dolarů. Ten den, kdy Jack zemřel, tu bylo čtyři sta šedesát tři dolarů. Myslím, že mám štěstí, že zemřel jen týden poté, co naplnil zavařovačku. Od toho dne jsem se snažila, abych uchovala to, co zanechal: jedla jsem jen ze zahrady a spižírny, vyhýbala jsem se našim funkčním spotřebičům, protože ze schránky se linuly složenky. Dokonce jsem přestala používat pračku, propocené oblečení jsem si ručně prala ve dřezu a sušila na dvorku. Jenže nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila, peníze nemohly vystačit napořád. Jack měl pravdu – jediné kouzlo bylo, jak peníze mizely. Zůstalo jen jedno záchranné lano: Jackův slíbený „poklad“. Strčila jsem si poslední malinu do úst a přešla k zaniklému krbu, kde na mramorové římse seděla vajíčka v malé keramické misce. Mojí první oficiální domácí prací bylo umístění těchto vajíček. Každé ráno jsme je s Jackem sesbírali …22…


… POD

VEJCEM

a vybírali to nejbělejší a nejdokonalejší ze všech. Zbytek, tedy asi půl tuctu, přišel do kuchyně. Vybrané vejce přišlo na římsu nad krbem. Jack mě vždy zvedl a já jsem opatrně umístila vejce do misky, kterou vyrobila má babička, žena, kterou jsem znala jen skrze Jackovo vyprávění o tom, jak to uměla s hrnčířským kruhem a jak výborně uměla vařit skandinávskou kuchyni. „Nový den, nový začátek, další naděje na nový konec,“ zanotoval by Jack vážně. To bylo nejblíž, jak se kdy dostal k ranní modlitbě. Vajíčko sedělo na svém místě, dokud nebylo příští ráno nahrazeno dalším a neputovalo s ostatními do kuchyně. Jeho jedinou funkcí pro ten den bylo doplňovat tu malbu nad ním. Byl to jeden z Jackových nejranějších kusů, abstrakce temné vířivé propasti půlnoční melancholie, černá jak spálený les a šerá jako rozbřesk. V této prázdnotě se vznášel pevný bílý ovál, který tvořil auru skutečnému vejci pod ním. Plátna do Jackova ateliéru přicházela a zase odcházela – prodána, zapůjčena, vystavována, ale tohle jedno zůstávalo nad římsou a dohlíželo na každodenní výměnu vajec. Jack říkal, že by ho nikdy neprodal. Nemyslím, že jsem ho kdy viděla jakkoli s ním pohnout třeba kvůli zaprášení. …23…



To bylo před tím střetem na ulici Spinney a před jeho posledními slovy. Od té doby jsem vždy po večeři až do posledních paprsků světla zkoumala, jestli není něco „pod vejcem“. Možná, že slova „pod vejcem“ byla jen výlevem krví nasáklého mozku. Ale Jack vždycky říkal, že se o mě postará. Vždy říkal, že až budu připravená, najdu to. Bylo jasné, že ať to mělo být cokoliv, bylo to pod vejcem. Jediným problémem bylo, že „pod vejcem“ mohlo znamenat spousta věcí – a ať už to znamenalo cokoliv, zatím jsem na to nepřišla. Stála jsem na židli, kterou jsem si přitáhla a byla jsem překvapená, o kolik byla tato malba v mých rukou těžší než většina Jackových prací. Z nějakého důvodu byl obraz namalovaný na dřevě místo na plátně. To byla jen jedna ze zvláštností této malby. Další byla rám. Jack většinou nic nerámoval. Obvykle prodal vše tak, jak to namaloval, prostě plátna na napínacím rámu. Nikdy s pozlaceným rámem. Tato malba byla maličká oproti ostatním plátnům, která se často skoro dotýkala stropu, a Jack na nich pracoval s pomocí velkého žebříku. Byla tak přes půl metru nebo metr vysoká, ale ne tak široká. Nejsem …24…


… POD

VEJCEM

sice nijak zdatná, ale poměrně jednoduše se mi povedlo ten obraz sundat a opatrně ho opřít o Jackův stůl, který byl přeplněný lahvemi, hadry a plechovkami se štětci – prostě tak, jak ho nechal. Prošla jsem veškerými záhyby, které obraz měl, a nenašla jsem nic. Otáčela jsem ho dokola a zkoumala zadní část (byla tam jen zašlá razítka a teď ještě nečitelná). Prohlížela jsem okraje, kde se malba potkává s rámem (nic). Prozkoumala jsem spodní polovinu malby, zejména spodní stranu rámu (zase nic). Jako další přišla římsa. Co třeba v misce, pod skutečným vejcem? Ne ne. Nebo pod miskou – na spodní straně nebo na římse? Ani náhodou. Co třeba pod římsou? Snažila jsem se odstranit polici, která tvořila vršek, ale byla pevně přidělaná. Jednou v noci jsem použila šroubovák, abych vylomila dvě nebo tři cihly z krbu, ale našla jsem jen tmavá hnijící podlahová prkna. A tak každá noc skončila pocitem zmaru, světlo sláblo a stíny se vkrádaly do ateliéru. Jednou v noci jsem sebou flákla na podlahu a zírala na holou zeď nad římsou a přemýšlela o tom, jestli by stálo za to ji rozbít (jenže čím – vrtačkou? Palicí?). …25…



A pak mi po noze přeběhla myš. No prostě žiju ve starém domě ve městě. Už jsem se smířila se svým podílem myší, dokonce i krys. Viděla jsem je na ulici, v metru, dokonce i na hřišti. Vidět hlodavce je jedna věc. Ale nechat si jednoho přeběhnout po noze, je věc druhá. Nadskočila jsem, vykřikla a vyškrábala se na židli (což bylo poněkud zbytečné, protože se myš pevně držela mé nohy). Divoce jsem kopala nohama. Poslední kop poslal tu malou na mou sukni, kde zabořila své drápky do krajky a držela se jako přibitá. Mé bláznivé škubání nemělo žádný efekt, takže jsem nakonec tu sukni stáhla a poslepu ji hodila na Jackův stůl, kde přistála na štětcích a sklenicích s bůhví čím. Ateliér ztichl a já jsem popadla dech a čekala, až se myš vynoří zpoza zmuchlané sukně. Během pár vteřin jsem uviděla vousky, které vykukovaly z opasku. „Ven!“ zakřičela jsem, zatřásla lemem sukně a myš se dala na útěk. Razila si cestu přes nepořádek na Jackově stole a přeběhla po obraze, který byl stále opřený dole. Obraz! Jakmile jsem se podívala dolů, uviděla jsem, jak se převrátila lahev s alkoholovým dezinfekčním roztokem; její obsah se rozlil po povrchu …26…


… POD

VEJCEM

malby a během své cesty za sebou táhl barvy a míchal je. Čapla jsem ze stolu starý šátek a zoufale vysávala tekutinu. Jenže čím více jsem povrch otírala, tím více malby jsem stírala pryč. Hadr, který jsem držela, byl špinavý od matlanice z tmavých barev a bílých skvrn, které dříve tvořily vejce. Dřepěla jsem tam jak zamrzlá, ruce se mi třepotaly ve vzduchu a mé srdce se potápělo, jako kdyby se zpřetrhalo poslední spojení s mým dědou. Jak se noční stíny plížily do ateliéru, zdálo se, že se na chvíli zdvořile zastavily u mého ramene. A jak jsem zírala do soumraku, najednou mi to došlo – pod tou malbou, tam, kde bylo dříve vejce – byl pták v letu.

…27…

LAURA MARX FITZGERALDOVÁ

Recommend Documents