LAUDEROVA MATEŘSKÁ ŠKOLA, ZÁKLADNÍ ŠKOLA A GYMNÁZIUM PŘI ŽOP
VÝVOJ A HISTORIE ANGLICKÉHO JAZYKA Vedoucí práce: Natalia Shakirová
Filip Stybor, II. G 2009/2010
1.
Úvod
Anglický jazyk je nejpoužívanější jazyk na světě a třetí nejrozšířenější mateřský jazyk. Anglického jazyka se užívá na různých mezinárodních setkáních a také například v diplomatických stycích a i když je dnes často nahrazována francouzským či španělským jazykem, kteréžto svou krásou dle jazykovědců dalece angličtinu předčí, pořád se jedná o první světový jazyk. Odkud se tento jazyk vlastně vzal? Jakou podivnou shodou okolností se stal tím čím je, tedy nejvyučovanějším jazykem na světě? A jak se vůbec tak rychle rozšířil? Tyto otázky se chystám vyřešit v mé seminární práci. Ačkoliv v původním názvu této práce je, že se bude zabývat Béowulfem až Shakespearem, rozhodl jsem se zajít dál a pokusit se vytvořit stručný přehled historie anglického jazyka. Tato práce se tedy zabývá anglickým jazykem z hlediska jeho historie a vývoje, včetně jeho moderní podoby. Téma historie jazyků mne uchvacovala a stále uchvacuje, stejně jako staré jazyky samotné a jakkoliv je vývoj anglického jazyka složitý a vyjde na několik desítek, možná stovek, nikoliv stránek a krátkých skript, ale velkých knih, pokusím se o nelehký úkol vše shrnout do této maličké práce a zodpovědět základní otázky tohoto vývoje. Dále pak chci popsat alespoň nejzákladnější nářečí anglického jazyku a samozřejmě bude klíčovým slovem
slovo
„porovnat“, jelikož má práce je vlastně celá o porovnávání třech základních období anglického jazyku, tedy staré angličtiny (Old English), střední angličtiny (Middle English) a moderní angličtinu (Modern English). Kapitoly, jež následují po úvodu, zodpovídají tyto otázky: Co je anglický jazyk? (2. kapitola), Jak se vyvíjel a jak se formoval do dnešní podoby? (3. kapitola). Na závěr bude vše shrnuto. Tímto se tedy zabývá má práce a věřím, že je to práce natolik dobrá aby dokázala zájemce o staroanglický či anglický jazyk uspokojit.
1
O anglickém jazyku
2.
Anglický jazyk patří stejně jako čeština do indoevropské jazykové rodiny. Její větev1 je však jiná. Patří ke germánským (resp. západogermánským) jazykům. Zde předkládám tabulku, která ukazuje podobnosti anglického jazyka a jiných západogermánských jazyků: Angličtin Spisovná Alemánština Bavorština Fríština Lucemněmčina
a
Dolno- Nizo-
burština saština zemšti na
Water
Wasser
Wasser
Wossa
Wetter
Waasser
Woater Water
Snow
Schnee
Schnee
Schnä
Snie
Schnéi
Snee
Sneeuw
deep
tief
tief
diàf
djip
déif
deep
diep
Pro ukázku do tabulky jsem zvolil čistě germánské anglické výrazy – tedy původní, protože bychom asi těžko hledali podobnosti mezi některými anglickými výrazy, které byly přejaty z jazyků jako latina nebo francouzština, a jejich kupříkladu německými ekvivalenty (např. slovo „zkouška“ exam v angličtině a die Prüfung německy). Anglická slovní zásoba nyní zahrnuje takových latinských, francouzských a nepůvodních severogermánských výrazů mnoho. Na rozdíl od výše uvedených jazyků má angličtina mnohem složitější výslovnost, což ještě dovršuje fakt, že anglický jazyk se díky kolonizaci rozdělil na mnoho dialektů, nářečí a poddialektů. Například slovo bone (kost) se vyslovuje jinak v Irsku a jinak např. ve Velké Británii, takže obecný přehled výslovnosti anglických hlásek (zvláště samohlásek) je velice obtížné vytvořit a pro každou anglicky hovořící zemi by se trochu lišil. Nemůžeme přesně říci, že A je otevřenější než české, protože to, že se tento jev vyskytuje v jednom slově ku příkladu ash (popel), neznamená, že je tomu tak vždy. Co se pak týče gramatiky: Angličtina je převážně jazyk analytický2, to znamená, že téměř nepoužívá časování nebo skloňování. Skloňování podle pádů podstatných a přídavných jmen je zredukováno na dva pády – angličtina se vyjadřuje hlavně v předložkách. Množné číslo se 1
Indoevropská jazyková rodina se dělí na více větví: Anatolské jazyky (chetitština) – vymřelé, tocharské jazyky (tocharský jazyk) – vymřelé, italické jazyky (latina) – vymřelé, indoíránské jazyky (perština, hindština), slovanské jazyky (čeština), germánské jazyky (němčina), románské jazyky (italština), keltské jazyky (irská gaelština), baltské jazyky (lotyština), dále pak jazyky tvořící samostatnou větev: Albánština, arménština, řečtina. 2 Rozeznáváme pak více typů: Jazyk flektivní (čeština) – tedy jazyk, kde existuje časování a skloňování, jazyk aglutinační (kečua) – jazyk, který gramatické jevy vyjadřuje předponami, příponami nebo vponami, které připojuje ke kořenovému slovo (http://cs.wikipedia.org/wiki/Anglick%C3%A1_gramatika)
2
vyjadřuje příponou (e)s (kromě výjimek jako je např. child, (children) (dítě, (děti)). Na rozdíl od příbuzné němčiny v angličtina nerozeznává gramatické rody3. Slovesa se pak nečasují podle osob4, časování v anglickém jazyce je však velice zajímavé a na konci se k němu vrátím. U sloves rozeznáváme i další gramatické jevy, většinou stejné nebo podobné češtině, jako například rod činný a trpný atd. Třídy se ale například v angličtině nevyskytují vůbec. V příštích kapitolách se dozvíme, jak anglický jazyk vypadal kdysi a jak se postupně zbavoval a naopak jak přibíral různé gramatické jevy.
3.
Vývoj a historie anglického jazyka 3.1.
Stará angličtina
Stará angličtina (také anglosaština – angl. Anglo-Saxon, staroanglicky (dále OE) Englisc) je nejrannější forma angličtiny, která je nám známá (datuje se přibližně do 5.–11. století o. l.)5. Tento jazyk se zrodil z dialektů, kterými mluvil germánský kmen Anglosasů. Byl to kmen, který sídlil na území dnešního Dánska a částečně Německa. V té době z ve Velké Británii hovořilo keltskými jazyky a částečně i latinsky, neboť Velká Británie (anglická část a jižní Skotsko), byla kolonizována Římany od roku 43 o.l., kdy se započala úspěšná výprava proti Keltům a připojila část Británie (Britannia) jako provincii k Římské říši. Obecně se keltské jazyky vyznačují velice složitým pravopisem a jeho čtením. Používaly je různé keltské kmeny6, které tehdy dominovaly na britských ostrovech. Římské říše se však nezbavily do roku 407 o.l., kdy Řím musel stáhnout své legie – nikoliv již kvůli útoky, nýbrž pro svou vlastní ochranu. Tehdy ztratil Řím britské ostrovy ale vliv byl stále znát. Zbylo zde například křesťanství, které se mezi Kelty rozšířilo poměrně brzy a které mělo též zásadní vliv na OE latinskými výrazy. Po opuštění britských ostrovů Římany se Keltové v Anglii chopili vlády, ovšem museli řešit stejný problém jako Římané – bránit území proti Piktům7. Keltové nedovedli však zemi hájit takovým způsobem jako Římané. Pozvali si tedy na pomoc Anglosaské kmeny8. Anglosasové vedení dvěma jutskými náčelníky Hengistem a
3
Samozřejmě to neznamená, že angličtina nemá osobní zájmena on, ona, ono a mluví o ženě jako „o něm“. Pouze sloveso to be (být) a přítomný čas 3. osoby si zachoval zbytek časování, které kdysi v angličtině existovalo (viz pozdější kapitoly). 5 http://www.omniglot.com/writing/oldenglish.htm 6 Britové, Skotští Gaelové, Irové, Velšští Keltové atd. Odkud přišli do Velké Británie není zcela jasné (většinou se hovoří o Iberii nebo dnešní Belgii). 7 Z latinského PICTVS „pomalovaný“ – nepodrobené keltské kmeny ve středním Skotsku. 8 Jedná se o tři hlavní kmeny – Anglové, Sasové a Jutové. Obývaly dnešní Dánsko a německou spolkovou republiku Schleswig-Holstein. 4
3
Horsou opravdu přijeli na pomoc a roku 449 o.l. zahnali Pikty. Anglosasům se však v Británii líbilo a tak se zde usadili – pro Kelty se z nich tedy stali zrádci, kteří je vytlačili do malých oblastí jako je Wales, Skotsko a Cornwall. Jutové osídlili Kent, Hempshire a ostrov Wight, Sasové jih Velké Británie a Anglové střed a severní část. Ti také „křtí“ zemi svým jménem. Engle-land. Tolik k historickým okolnostem za kterých se dostaly anglosaské kmeny do Británie.9 Jak je popsáno výše, Anglové, Sasové i Jutové hovořili velmi příbuznými jazyky, které pak daly vzniknout jazyku anglickému. Tato angličtina se, dle mého názoru, lišila od dnešní možná více, než se liší čeština Dalimilovy kroniky od dnešní z toho důvodu, že v Dalimilově kronice češtinu rozeznám, kdežto v OE se anglické prvky poznávají hůře. Podívejme se na tento text: Hwæt! We Gardena þeodcyninga,
in geardagum, þrym gefrunon,
hu ða æþelingas
ellen fremedon.
Oft Scyld Scefing
sceaþena þreatum,
Monegum mægþum
meodosetla ofteah,
Egsode eorlas.
Syððan ærest wearð
Asi bychom v tomto textu (jedná se o Béowulfa) na první pohled nepoznali angličtinu a možná ani germánský jazyk. Vidíme tedy, že co se týče zápisu10 je OE odlišná poměrně dosti. Další odlišnosti jsou ve výslovnosti. Výslovnost anglosaské souhlásky mnohdy záležela na následující samohlásce. Samohlásky byly zadní (a, o, u) a přední (æ, e, i, y). Přední měly většinou funkci změkčování (tedy např. c se četlo jako č před e nebo i a jako k před a nebo u). Zajímavé jsou též tyto znaky: ð, þ, æ, které se dodnes vyskytují v islandštině. Tedy zleva: Anglické th ve slově this. Anglické th ve slově think, široké jako v anglickém ash. Dalším charakteristickým znakem OE jsou dvojhlásky a to eo a ea. Dvojhláska eo se četla podobně jako se psala s tím, že o temnělo a blížilo se výslovnostně spíše samohlásce u. Dvojhláska ea se četla jako æ a anglosaské (tedy zadní) a. Gramaticky rozeznávala OE stejně jako čeština tři rody – tedy střední, mužský a ženský. U každého bylo trochu jiné skloňování. Skloňovalo se – podobně jako v němčině – včetně členů a stejně jako v němčině měla i OE čtyři pády: nominativ, akuzativ, dativ, genitiv. Tedy věta „Þone wyrm slóh se guma.” znamená, že muž zabil draka, přičemž předmět (tedy drak)
9
Menhard, Z. (1995) Starší anglická literatura. Univerzita Karlova, Praha. Kdysi anglosaština používala k zápisu germánských run, ty však s příchodem křesťanství a na britské ostrovy téměř vymizely. 10
4
stojí na začátku věty ve čtvrtém pádě. Význam věty se změní jakmile pády přehodíme: Se wyrm slóh þone guman. Nyní tedy nezabil muž draka, ale naopak. Podobným způsobem se skloňovala též přídavná jména a zájmena. I dělení sloves a jejich časování bylo víceméně podobné dnešní němčině, což znamená, že některé koncovky náležející k různým osobám nebo předpony a přípony minulého času byly stejné nebo němčině hodně podobné (např. koncovka pro druhou singuláru osobu –st je stejná jako v němčině – Du liebst, Þú lufast (miluješ). Slovesa byla slabá, silná a modální11. Laicky řečeno, slabé sloveso bylo pravidelné, silné nepravidelné a modální tvořili Klasický minulý čas (srovnatelný s německý préteritem) se tvořil většinou přidáním koncovky –de ke kořenu (až na nepravidelná slovesa). Perfektum se tvořilo příčestím minulým a slovesem mít. To bylo většinou v podobě: předpona ge- a na konci –ed+různé změny v kořenu: getrymed (posílil). Z toho vyplívá, že stará angličtina (anglosaština) byla nejpříbuznější němčině nebo nizozemštině. Období skončilo 1066 bitvou u Hastings, kdy poslední anglosaský král Harold Godwinson padl v bitvě s Normany. Když se normanský král Vilém nechal korunovat anglickým králem začala se měnit kultura, lidé a jazyk.12 3.2.
Střední angličtina
Střední angličtina nám začíná tedy porážkou Anglosasů Normany. Roku 1066 se utkaly tři království na britských ostrovech. Anglosasové v čele s Haroldem Godwinsonem, Vikingové s králem Haraldem Hardradou a Normané s králem Vilémem. 20. září 1066 se Vikingové vylodili nedaleko města York u Fulfordu. Vikingové tehdy porazili anglosaskou armádu, ovšem odveta se konala nedlouho po vikingském vítězství v bitvě u Stamford Bridge, kde Anglosasové zvítězili a vyhnali Vikingy. 14. října 1066 však stanul Harold Godwinson tváří tvář početnější a lépe vyzbrojené normanské armádě. V bitvě u Hastings padl i on sám a tak se vítězný Vilém nechal korunovat králem Anglie.13 Zhruba v této době vstupuje angličtina do další fáze svého vývoje, která se nazývá Middle English, střední angličtina Střední angličtina byla již hodně podobná dnešní. V starších podobách této angličtiny byly stále zachovány pády a časování, byly však přejaty výrazy z různých jiných jazyků (kromě latiny to byly hlavně francouzština a severogermánské jazyky, které, ač germánské, obsahují
11
Dalo by se říci, že slabá jsou pravidelná, silná nepravidelná a modální jsou slovesa moci, muset, mít povinnost, chtít, smět (can, must/have to, shall, will, may), která jsou zvláštní tím, že určují způsob významového slovesa. 12 Hogg, R. (2002) An introduction to Old English. Edinburgh University Press Ltd, Edinburgh. 13 http://en.wikipedia.org/wiki/1066
5
některé výrazy, které bychom v západogermánských jazycích nenašli). Postupně však bylo ohýbání slov zjednodušováno. Skloňování dělilo na dva typy: 1. typ byl ve všech pádech stejný a v dativu singuláru přibíral –(e)s. Druhý typ pak v dativu plurálu přibíral –ene. Vlastně se tedy tyto typy dělily podle toho, jak vypadalo množné číslo – tedy například slovo ston (kámen) mělo podobu nominativu plurálu stones a patří tedy k prvnímu typu. Slovo name (jméno) mělo podobu namen, patří tedy k druhému typu. U zájmen se dativ téměř vytratil. Například zájmeno ich, (I)14 (já) akusativ a dativ splynuly dohromady v jednu podobu: me – zde již můžeme poznat moderní angličtinu, která si tento jev zachovala. Zatímco si tedy podstatná jména jakž takž držela své skloňování, přídavná jména ho ztratila úplně. Co nezmizelo a uchovalo se poměrně dlouho (zbytky můžeme pozorovat i dnes) je časování sloves. Koncovky byly stejné nebo hodně podobné OE. Tedy 1. osoba –e, 2. osoba –st, 3. osoba –þ n. -th, (-s), plurál –en. Minulý čas se tvořil pomocí koncovky –d(e) n. různými výjimkami. Příčestí minulé bylo pak tvořeno koncovkou ende.15 Co se týče výslovnosti, chci o ni mluvit naposled, protože právě změna výslovnosti následovala další perioda, tedy moderní angličtina. Výslovnost byla stejná – jak se psalo, tak se více méně i četlo. Stále ještě byla v brzkých formách zachována runa Þ, která později ustoupila dnešnímu značení th. Roku 1450 však začalo něco, čemu se v angličtině říká Great Vowel Shif (Velká změna samohlásek), která trvala až do roku 1750. Začala nová perioda. 3.3.
Moderní angličtina
Termín Great Vowel Shift zavedl dánský lingvista a anglicista Otto Jespersen. Byla to ohromná změna v anglickém jazyce, která měla za následek angličtinu jak ji známe dnes. V podstatě šlo o postupnou změnu ve výslovnosti různých slov: Vezměme jako příklad slovo east (východ) – v OE éast, střední angličtině est. Roku 1400 by se toto slovo vyslovovalo jako est. Tedy jak se píše v střední angličtině. V 16. – 17. století bychom však slyšeli něco jako „ést“ (tedy napjaté E, které lze slyšet například v brněnském nářečí). Na počátku 18. století by však již uživatel anglického jazyka docela dobře rozuměl, co chce Angličan slovem east říci, tedy výslovnost by se již prakticky nelišila od dnešní.16 Se slovní zásobou by si v brzké moderní angličtině lehce pokročilý uživatel poradil s menšími obtížemi, ovšem rodilí mluvčí jí již bezpečně rozumí. Gramatika byla v brzké moderní angličtině již značně zjednodušená – již zde není žádné skloňování (kromě zájmen a
14
Uvádím různé formy, které se vyskytovaly v různých dialektech. http://www.ucalgary.ca/UofC/eduweb/engl381/MEmenu.htm 16 http://en.wikipedia.org/wiki/Great_vowel_shift 15
6
genitivu podstatného jména) stále však zde nalezneme časování sloves (Thou dost, he doth – děláš, dělá, tvar první osoby singuláru a všech osob plurálu byl již stejný jako infinitiv). Dále se zde objevuje něco, co angličtina později ztratí – tykání a vykání (Thou, thee – ty, tobě. You, You – Vy, Vám). Dnešní angličtina si již nezachovala téměř nic ze staré anglosaštiny, kromě několika germánských výrazů a sem tam nějakého gramatického jevu. Jak jsem již napsal výše, angličtina je zajímavá svými časy. Existuje mnoho sporů o to, zda angličtina vůbec má něco jako budoucí čas. Vzhledem k tomu, že budoucnost vyjadřuje slovesy will, shall (jejichž prapůvodní význam je chtít a mít povinnost) anebo vazbou going to není úplně jisté, zda se jedná o budoucí čas v pravém slova smyslu. Dále jsou zde perfektní tvary minulého a přítomného času, obecně známé jako předminulý a předpřítomný. Předpřítomný čas je vlastně vid dokonavý (I did dělal jsem a I have done udělal jsem a mám uděláno). Předminulý čas vyjadřuje děj, který se stal před jiným dějem minulým. Další zvláštnost je čas předbudoucí. Příliš se neužívá a vyjadřuje děj, který bude ukončen před nějakým určeným časovým limitem.
7
4.
Závěr Probrat celou historii anglického jazyku v několika stránkách není lehký úkol. To, co jsem
zde napsal je jen titěrný zlomek několika set stránkových knih. Angličtina je svým vývojem velice zajímavý jazyk a má složitou minulost. Určitě by angličtina vypadala dnes trochu nebo úplně jinak, kdyby nedošlo k bitvě u Hastings. Její tak složitá pravidla výslovnosti jsou dána vlastně pouhou nedbalou výslovností, která měla za následek Great Vowel Shift. Můžeme však zajít i dál: Angličtina by vůbec nemusela být světový jazyk – kdo ví, jak by Anglosasové pokračovali nebýt bitvy u Hastings. Anglie celá mohla též padnout do rukou Keltům, kteří Anglosasy nenáviděli a nejednou si jistě přáli jejich likvidaci atd. Žijeme však v přítomnosti. Angličtina je světový jazyk a zůstane na prvním místě nejspíš tak dlouho, dokud ekonomika Číny nepředstihne USA. Seminární práce se mi psala kupodivu poměrně lehce a i když zde není vše, co bych chtěl k danému tématu říci - mohl bych zde sáhodlouze popisovat gramatiku, vypsat celé skloňování, časování, nepravidelnosti atd. – psaní mě bavilo. Při práci jsem si též ujasnil sám gramatiku staré angličtiny a jejích následovníků, dozvěděl jsem se něco nového o dnešních dialektech a lépe jsem se seznámil s historií anglosaského národa a britských ostrovů. Doufám, že i čtenářkám a čtenářům jsem zodpověděl základní dotazy, i když je limit práce dosti přísně vymezen. Co nejstručněji jsem tedy zmínil starou, střední i moderní angličtinu a částečně i historii britských ostrovů a věřím, že pro hrubou představu to bude stačit. Angličtina je (a vždy byla) velice krásný jazyk a, i když možná ne tak poetickým, přesto vtipným a vystihujícím podstatu anglického národa.
8
5.
Zdroje Reinerová, L. (2002): Všechny barvy slunce a noci, přel. Jana Zoubková. Labyrint, Praha Hogg, R. (2002): An Introduction to Old English. Edinburgh University Press Ltd, Edinburgh. Baugh, A. C., Cable, T. (1957): A history of English language. Routledge, Cornwall. Menhard, Z. (1995): Starší anglická literatura. Univerzita Karlova, Praha. Wikipedia: http://en.wikipedia.org/wiki/Anglo-Saxons (4.3.2010) http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_the_English_language (4.3.2010, 9.3.2010) Ucalgary:http://www.ucalgary.ca/UofC/eduweb/engl381/MEmenu.htm (9.3.2010) Omniglot: http://omniglot.com/writing/oldenglish.htm (4.3.2010)
9
6.
Obsah
1.
Úvod ............................................................................................................................... 1
2.
O anglickém jazyku ........................................................................................................ 2
3.
Vývoj a historie anglického jazyka ................................................................................ 3 3.1.
Stará angličtina ....................................................................................................... 3
3.2.
Střední angličtina .................................................................................................... 5
3.3.
Moderní angličtina ................................................................................................. 6
4.
Závěr............................................................................................................................... 8
5.
Zdroje ............................................................................................................................. 9
6.
Obsah ............................................................................................................................ 10
10
