Láska s. r. o. Trable s láskou také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Elisabeth Gänger Láska s. r. o. – Trable s láskou – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
O autorce Elisabeth Gänger, která se narodila před mnoha lety na statku v Dolním Sasku, se chtěla stát nejdřív krejčovou, pak stevardkou, později novinářkou (to se nakonec povedlo). V současnosti píše nejradši příběhy pro mladé. Se svojí rodinou žije v Brémách, kde je hodně sympatických lidí, málo stresu a kde se hraje dobrý fotbal.
Vztek v plné polní T o nemůže být pravda. Tomu ani nechci věřit! Nakoupila jsem všechno, co budu potřebovat na prázdniny na westernovém ranči – koženou bundu s třásněmi, kovbojský klobouk, dokonce i kovbojské boty. Včera u nás totiž církevní obec pořádala bleší trh. Každopádně jsem se na deset dní na Divokém západu vybavila co nejlíp. A v čem tamhle na lavičce, u které za chvíli zastaví autobus, dřepí moje nejlepší kamarádka? V šortkách, tílku s tenkými ramínky a žabkách. Protahuje se tam ve stínu jako milionářka na pláži v Malibu. Zato já, pravá kovbojská holka, se nejdřív musím probojovat přes prostranství před autobusovým nádražím, na které zuřivě praží slunce. Nedivila bych se, kdyby se mi ta kožená bunda připekla na kůži. „To snad ne,“ vidím, jak Lea úpí. Zatím to jen tuším. Neslyším ji, protože kolečka na kufru rachotí jako palba z kulometu. Lea mohla říkat třeba „to je vedro“ nebo „to já ne“. Ale co, nebudu si nic namlouvat, už ji znám. Stačí jediný pohled a vím, na čem s ní jsem. Něco ji naštvalo. Že by moje nové oblečení? „Mohla bys mi říct, kdy jsme se dohodly, že jedeme k moři?“ vyjedu na ni dřív, než se stačí nadechnout. „Hele, a to, že nejedeme na Antarktidu, jsi věděla?“ „Dej mi pokoj s Antarktidou. Měla sis zjistit pořádné informace. Kovboj si nenavlékne šortky, ani když je čtyřicet ve stínu. Vyprávěla mi to včera jedna paní na bleším trhu. Dokonce,“ dodám a ladným pohybem si stáhnu klobouk z hlavy na záda, „jsem si včera málem koupila i chaps. To je takový návlek přes kalhoty, který se nosí, když vyrážíš s koněm do terénu. Ale pak jsem u jednoho stánku objevila ještě něco lepšího –“ „Marie!“ vyjede na mě Lea. Zní to vyčítavě. „Já myslela ten kufr! Přece jsme se dohodly, že si toho vezmeme co nejmíň. A ty se přikodrcáš s takovým loďákem.“ Co pořád má? Zadívám se na tátův bytelný kufr na kolečkách. Fakt je tak velký, že bych v něm v případě nouze klidně mohla přenocovat. „Tys tam narvala všechna dévédéčka, ne?“ „Aby ses nedivila. Měla jsem –“ Počkat, Lea vlastně neví, že jsem včera měla z pekla štěstí, protože jsem narazila na člověka, který prodával manga komiksy. Koupila jsem všech devatenáct svazků skvělé kultovní fantasy. Za deset eur! A taky první čtyři série Války elfů. Doufám, že na ranči bude přehrávač DVD. „Přece víš, že tam jsou miniaturní chatky, ne?“ pokračuje Lea. „Je tam sotva dost místa na to, aby ses otočila. Na skříň zapomeň.“ „Cože? Takže tam není ani přehrávač DVD?“ „V chatkách? Neříkej mi, že bereš dývka.“ „No já jsem… Kde jsou vlastně kluci?“ „To bych taky ráda věděla.“ Otočí se k hale a pátravě si prohlíží davy lidí. Uf, s kufrem je to snad v suchu. Někdy je to celkem peklo, když neuděláte to, co Lea chce. Třeba její přítel Niclas si něco vyslechl, když při návrhu, že se společně vydáme na prázdniny, hned nejásal radostí. Mnohem radši by totiž vyrazil s kluky na vodu. Jenže to se Lee ani trochu nelíbilo. „Cože?“ vyjela na něj. „Tak já tady pro nás organizuju ty nejbezvadnější prázdniny, a ty se chceš trhnout?“ Niclas se z toho nakonec nějak vykroutil a měl klid. S kánoemi to nakonec stejně nevyšlo, protože si jeden z
vedoucích zlomil ruku. „Vidíš?“ zaradovala se Lea, když jsme v neděli všichni byli na zmrzce. „V tom případě našim westernovým prázdninám nestojí nic v cestě. Ve čtvrtek vyrážíme. Ve dvě odpoledne na autobusáku. A nechoď na mě s tou svou alergií na koně, jasný?“ Bylo mi ho líto. Zdeptaně kopal nohou a tvářil se, jako by tam nebyl. Já taky nejsem do koní bůhvíjaký blázen. Ani o to nestojím. Celé to vymyslela Lea. Rozhodla se, že se stůj co stůj vydáme na westernový ranč její tety. Samozřejmě jsem musela jet i já. Bránila jsem se, jak to šlo, ale nakonec Leu napadlo, že s sebou vezmeme ještě Niclase a Kerze. Prý nás čekají nejbezvadnější prázdniny. Proti tomu jsem nebyla. Kerze je totiž můj přítel. Hotový skvost mezi kluky. Udělá pro mě, co mi vidí na očích. S rančem jsem ho vůbec nemusela přemlouvat, okamžitě byl pro. Lea, pořád ještě celá nadurděná, čekala, až jí na to Niclas oficiálně kývne, a Kerze se na mě už dávno zamilovaně usmíval. V tu chvíli mi došlo, že to bude super. Určitě. Představovala jsem si, jak budeme s Kerzem po večerech vysedávat u ohně před chatkou. Větší romantiku bych si přát nemohla. Budeme se toulat po lesích a cválat na koních po nekonečných pastvinách. A až budeme unavení, lehneme si do chladivé trávy, necháme mustangy, aby se v klidu pásli opodál, a Kerze mi zasype tvář něžnými polibky. „Marie!“ houkne na mě Lea a zatahá mě za rukáv. „Hele, taky to vidíš?“ Zamrkám do ostrého slunce. „Hm, konečně jsou tady.“ „Koukni se pořádně! Nic tě netrklo?“ Kerze a Niclas si nás konečně všimli. Na dálku nás zdraví. Jsou fakt cool. Páni, nemůžu od nich odtrhnout zrak. Ležérně vlní boky a chovají se prostě jako kovbojové. Dokonce si strčili ruce do kapes. „Leo?“ vyjeknu a zašmátrám po její ruce. „Kde mají batohy?“ „No, právě to mám na mysli. Jdeme.“ Kerze mi lípne na tvář něžnou pusu. Zato Lea nemá zrovna vítací náladu. „Kde trčíte? Za chvíli přijede autobus. Kde máte věci?“ „No, víš…“ Kluci si vymění pohled a slova se ujímá Niclas. „No…,“ vymáčkne ze sebe. „Nejdřív vám řekneme tu dobrou zprávu. Určitě za vámi na ranč přijedeme. Na návštěvu.“ „Na návštěvu?“ vyjekne Lea. „Nesmysl, přece jedeme všichni spolu. Co blázníš?“ „Říkali jsme vám, že bychom radši na vodu. Představte si, že dneska ráno se vedoucímu podařilo sehnat náhradu za toho druhého. Takže můžeme vyrazit. Paráda, ne?“ „Co?“ hýkne Lea a zalapá po dechu, jako by jí plíce vypověděly službu. Taky tomu nemůžu uvěřit. Deset dní na zaprášeném ranči. S koňmi. A co náš táborák? A polibky v trávě? „Mysleli jsme si, že budete mít radost, když nám to klapne,“ přidal se Kerze zmateně. „My máme rádi pádlování stejně jako vy ježdění na koni.“ JÁ NA KONÍCH JEZDÍM STRAŠNĚ NERADA! „Pojď, Marie,“ rozhodne Lea a vleče mě od kluků. Cupitám za ní malými krůčky. „Počkejte!“ zvolá Kerze. „Kam jdete?“ „Ať si trhnou nohou. Ještě uvidíme, kdo se bude mít líp.“ Dolehne na mě stín. Vedle mě zastaví dveře od autobusu a se syčením se otevřou. „Dělej, skoč si pro kufr!“ zasyčí na mě Lea. Přehodí si tašku přes rameno, projde kolem mě a šťouchne do mě. Ani se neohlédne a nastoupí do autobusu. Přijde ke mně Kerze. Tváří se jako hromádka neštěstí. „Opravdu sis myslela, že s vámi pojedeme? Byl to jen takový nápad, protože jsme si mysleli, že ta voda padne.“
„Dělej, Marie!“ ozve se z útrob autobusu. „Počkej, vezmu ti kufr,“ nabídne se Kerze a shýbne se. „Páni, co v tom máš? Kameny?“ Vytáhne kufr po třech schodech nahoru. Stojím před dveřmi jako opařená. Zprava ke mně dolehne Niclasův hlas: „Asi to špatně pochopila. Radši jí to vysvětli ještě jednou.“ Pak mě začne popohánět i řidič. Kerze mi chce dát na rozloučenou pusu. Odtáhnu se. „Hm,“ pokrčí rameny. Zatahá mě za rukáv bundy. „Máš prima bundu, skvěle se bude hodit ke koním.“ „Trhni si,“ doporučím mu a nastoupím do autobusu. Dveře se za mnou zavřou a autobus se dává do pohybu. Ztěžka dosednu vedle kamarádky. „Ještě toho budou litovat,“ spílá Lea klukům. Mami! Tati! Já bez Kerzeho jet nechci! Proč jsem s vámi nejela k Severnímu moři?
Uhrostrašidlo v Temném údolí Lea se na mě zlobí: „Přestaň fňukat! Buď ráda, že jsi s vašimi nemusela k moři.“ No právě. Bééé! Zadívám se z okna. V dálce vidím obrysy našeho nákupního centra. Od slz mě pálí oči. „Takže,“ pronese Lea a uvelebí se na sedadle. „Jaký postup navrhuješ?“ „Postup?“ pípnu a vzlyknu. „No, plán přece. Jak to uděláme.“ „Leo, já vím, co je postup.“ Jak dlouho by mi trvalo, než bych se dostala domů, kdyby teď autobus píchl kolo? Stihla bych ještě mamku s taťkou? Určitě. Ale ta nehoda by se musela stát HNED. „Nemůžu jim upřít, že si to pamatovali dobře,“ naváže Lea. „Dokonce znali přesný čas. Oba. Nechápu to, vždyť jsme se ještě v neděli domlouvali, co kdo vezme. Co říkáš?“ „Nic. Hele, jak bychom se dostaly domů, kdyby autobusák píchl?“ „Proč domů? Zavolala bych tetě, aby pro nás přijela. Na ranč je to půl hodiny.“ Adios, krásná naděje na zvrat událostí. Nepomohlo by tornádo? Nebo jiná přírodní katastrofa? Anebo teroristický… „Už vím, co uděláme,“ prohlásí Lea rozhodně. „Máme totiž jedinou možnost, jak jim to oplatit. Zamilujeme se do jiných kluků.“ „Cože?“ „Nekoukej na mě, jako bych spadla z měsíce. Tobě připadá normální, jak tě Kerze odkopnul?“ Nech toho, nebo se zase rozbulím! „Naštěstí jedeme na westernový ranč,“ pokračuje Lea spokojeně, „a ne do nějaké vymazlené zoo, takže tam určitě budou bezva kluci.“ Pro mě ne, pomyslím si smutně. I když… Opravdu to od Kerzeho nebylo zrovna fér. Já se tam budu mořit na nějaké herce, a on se zatím bude s Niclasem náramně bavit. Navíc… Celá ztuhnu. Po zádech mi přeběhne mráz. Právě mi totiž došlo, že na té vodě s nimi můžou být i holky. Kam vlastně tak chvátal? Proč se nemohl dočkat, až mi šoupne kufr do autobusu? Těšil se, až se mě zbaví? Já budu na nudném ranči a on si bude na loďce užívat s nějakou krasotinkou. Už je vidím, jak se kolébají na klidné vodě. „Třeba můj bratranec,“ pokračuje Lea. „Pamatuješ si na Davida? Hodil by se k tobě.“ „Myslíš? Je to spíš uhrostrašidlo.“ „Nebuď protivná. Tomuhle se říká diskriminace, víš?“ „Krimi… co?“ „Ach jo,“ povzdychne si Lea. Po očku na ni mrknu. Opravdu si myslí, že bych měla zájem o toho jejího namyšleného bratrance? Zvlášť když mám Kerzeho ráda hlavně proto, že se nikdy nevytahuje? Pro mě je to ten nejchytřejší, nejskromnější, nejpřemýšlivější kluk, jakého jsem kdy… „Uhry mu časem zmizí,“ naváže Lea. „Rezavé vlasy ne.“ „Co když je David má taky? Když jsem ho u vás viděla posledně, měl tak mastné vlasy, že se ani nedalo poznat, jakou mají barvu. A vůbec, kdybych krákorala jako ten tvůj skvělý David, dávala bych si víc bacha na pusu.“ „Co zase máš, Marie? Prostě mutuje, no. Pokud to nevíš, tak i tohle jednou přejde.“ Mineme nějaký ukazatel. Viděla jsem dobře? Temné údolí?
„Hele, Leo, jak se vlastně jmenuje ten ranč tvojí tety?“ „Temné údolí, anglicky Dark Valley Ranch. Proč?“ „Panebože, fakt budeme trávit prázdniny na bohem zapomenutém místě, kde je víc krav než domů?“ „No a? Tomu se říká venkovská romantika, ne?“ „Já si pod pojmem romantika představuju něco úplně jiného. Tady mě spíš svědí nos. Asi pylová alergie. Děkuju pěkně.“ „Neboj, David určitě bude mít super kamarády,“ uklidňuje mě Lea sebevědomě. „Jinak by to bylo nespravedlivé, kdybych se musela dívat, jak se do něj zamilováváš, a já si ani… Marie, slíbíš mi něco?“ „Hepčík!“ „Že si můžeme věřit?“ „Radši mi podej kapesník.“ „Marie!“ houkne na mě Lea nadurděně. „Slib mi, že se do Davida zamiluješ, až si i já někoho najdu, jo?“ „Neboj, tohle fakt nehrozí,“ uklidňuju ji a vysmrkám se. A ještě jednou. „Náhoda je blbec. Slíbíš mi to?“ „To je přece jasný.“ „Ruku na to?“ „Co?“ „Ruku na to, ať je to potvrzený.“ Páni, ta Lea ale má štíhlé prsty. A příjemně chladné. Já je mám tlusté a horké jako vařené párky. Autobus zastaví. „Temné údolí,“ ozve se hlasitě z reproduktoru na stropě. „Platí,“ pronese Lea a slavnostně mi potřese rukou. „Buď se zamilujeme současně, nebo ani jedna.“ „Nebo ani jedna,“ opakuju po ní nepřítomně. Lea se podívá z okna a zuřivě zamrká. „Ježíši, už jsme tady. Honem!“ Páni, jak předtím Kerze vytáhl ten kufr nahoru? Klopýtám před ním jako žirafa na bruslích. Ups! Taková rána! Bleskově zjišťuju, co se děje. Zabrzdila jsem bradou o prsa nějakého kluka. Málem jsem pokračovala tvrdým přistáním na zem, ale chytily mě dvě kostnaté ruce. Také toho kluka. Je mi hrozně trapně. Pomalu zvednu hlavu. Uf, já to říkala, že David vypadá děsně. Je samý uher a vlasy má stejně mastné jako tenkrát. Ble! V autě samozřejmě musím sedět s ním vzadu. Teta Connie prohlásila, že se jí, upřímně řečeno, docela hodí, že kluci nepřijeli s námi. Nevěděla, kam by je uložila. Mají plno. „Kluci mají svoji chatu?“ ptám se užasle. „Jasně, jednu chatu mají kluci a druhou holky,“ zakráká David. Hm, nezdá se, že by ho mutování opouštělo. Spíš je to ještě horší než dřív. Tvářím se, jako bych ho neslyšela, a nakloním se dopředu: „Měli jsme mít chatku jen pro sebe, ne?“ „Chatku ne, ale pokoj v podkroví,“ opraví mě Connie. „Patříte k personálu, takže budete v hlavní budově.“ Pokoj v podkroví? Personál? Začínám mít takový divný pocit, že ty naše romantické prázdniny pořádně berou za své. Lea mě pěkně napálila. Anebo jsem si to malovala narůžovo sama? Connie zatočí na vedlejší silnici. Před námi se otevře úplně nekonečná lesní cesta. Ze všech
stran ji obklopuje zelená. Vytáhnu mobil z batohu, abych Kerzemu těsně před koncem světa odeslala nouzovou esemesku. „Mobily fungují jen na hlavní silnici,“ kvákne na mě David. „Tady není signál.“ Zničeně svěsím ramena. Takže já už jsem na konci světa. „Hraješ na plejtu?“ zeptá se David. Otevřu pusu a otočím hlavu doprava. „Marie strašně ráda hraje na playstationu,“ odpoví za mě Lea. Slíbím si, že ji při nejbližší příležitosti uškrtím. „Bezva,“ raduje se Uhrostrašidlo, „tak si pak můžeme zahrát.“ „Haha.“ Smí se někomu, kdo má za zády mámu, říkat, že je otrava? Před námi se zjeví stěna z mohutných křovisek. „Vítám vás na ranči v Temném údolí,“ oznamuje Connie. Projedeme branou z křoví a pokračujeme dál. Kolem nás je docela šero. Zato pak… Mě snad trefí! Tohle přece není ranč. Pořádný ranč má být šedý, celý zaprášený, jsou na něm ošuntělé dřevěné chatky. Zato tady to vypadá jako v luxusním prázdninovém letovisku. Prohlížím si krásné, vzorně bílé budovy. Stromů a zeleně je tady ještě víc než v celé naší čtvrti. Tohle že má být Divoký západ? Connie zaparkuje před domem obklopeným samými záhonky. Dochází mi, že to bude obytná budova. Pár metrů před námi stojí nákladní auto. Opírá se o ně nějaký kluk. Má krátké světlé vlasy a i na dálku je vidět, že je namakaný. Prostě k nakousnutí. Pochopitelně si ho všimla i Lea a plazí se po okýnku, jako by v životě neviděla náklaďák. Uklidni se, nejradši bych na ni houkla. Zbláznila ses? Blonďák si nás už taky všiml a − co to má znamenat? On mrkl na Leu? Aha, takže tohle je ten její postup! Chtěla mi hodit na krk toho svého umouněného bratrance, aby mohla ulovit prvního pěkného kluka, na kterého narazí. V životě by mě nenapadlo, že je taková bestie. „Chceš se jít podívat na plejta?“ zajódluje ten ňouma vedle mě. „Ne, díky.“ Vystoupíme a ten super kluk − pomoc, pomoc! − zamíří rovnou k nám. Tomu říkám božský úsměv! Má vzorně bílé zuby a je bezvadně opálený. Vypadá jako pravý kovboj. „Nazdárek,“ pozdraví a OBEJME Leu kolem ramen. Slepice pitomá! Na co si to hraje? Pěním vzteky. Zdá se, že ti toho ten kluk všiml, protože se vyprostí z jejích spárů a jde ke mně. „Ahoj, my už se známe, že jo?“ „My dva? To těžko.“ „Jo, známe. Jednou jsme se viděli u Ley.“ Zamračí se, jako by usilovně přemýšlel. Má pusu k zulíbání. A pak řekne: „Jsem David.“ „CO?“ vyjeknu. Jsem totálně mimo. Dokonce zapomenu dýchat. Koukám jako vyoraná myš. Lea mě dloubne do žeber. „Já-já myslela…,“ vykoktám a bezradně se ohlížím po Uhrostrašidlu. Tady ho máme. „Já myslela, že David jsi ty.“ „Pardon, madam, to je omyl,“ zaskuhrá. „Já jsem jen malý otravný brácha. Filip jméno mé.“ To je pecka. V hlavě mi to šrotuje ostošest. „Určitě si dáte něco dobrého, viďte?“ zeptá se teta Connie bodře a ukončí tak moje faux pas jako vrata. „Já ani ne,“ odmítne Lea. „Marie ale jo, viď?“ David otevře kufr u auta a gentlemansky nám začne vykládat zavazadla. „Uf,“ hekne, když
přijde řada na můj kufřík. „Koukám, že tu hodláš zůstat pěkně dlouho.“ „Hmm,“ pokývám hlavu a omráčeně jdu za ním. Lea už čeká ve vstupní hale. „Tak už si tu bundu konečně svlíkni,“ pobízí mě. „Vždyť máš tváře jako rajčata.“
