Láska s. r. o. Kluci snů také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Anna Ludwig Láska s. r. o. – Kluci snů – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
O autorce Anna Ludwig odjakživa ráda vymýšlela příběhy. Nejdříve své nápady uplatňovala jako reklamní textařka v rádiu a televizi, má na svědomí reklamy na bokové džíny, krmení pro psy, vařiče na vajíčka, cestovní agentury. A když právě nepřemítá nad novým nápadem, mění synovi plínky a také v Mnichově, kde s rodinou bydlí, studuje vysokou školu.
Pro Niki, moji nejlepší kamarádku už dvaadvacet let
Žhavá novinka Z papírové tašky se vykutálí několik rajčat a přistanou Isabel u nohou. Jedno zvedne, kousne do něj a usměje se. „Proboha, Iso, nejdřív si ho umyj!“ zlobí se na ni její mamka. „Proč? Vždyť je bio,“ namítne moje nejlepší kamarádka a znovu se do něj zahryzne. „Tak co, je něco nového?“ zeptám se nedočkavě jako vždycky, když Paula přiveze nákup ze zeleniny. Paula je Isabelina mamka. Sundá si z hlavy barevnou proužkovanou čepici, z tašky vyndá malou dýni a strčí mi ji pod nos: „Koukej, třeba tohle, to je dýně hokkaido. Nemusí se ani loupat a hned se z ní dá vařit.“ „Výsostně zajímavé,“ opáčím a protočím panenky v sloup. „A co jinak?“ Paula moc dobře ví, co chci vědět. Schválně mě napíná, aby mě pozlobila. Zanoří hlavu do tašky. Vypadá jako jeskyňářka. „Můžu ti nabídnout ještě dvě červené papriky, jednu salátovku, hlízu zázvoru a černý kořen,“ odpoví hlasem přidušeným taškou. Vynoří se a s úsměvem na mě vytasí svraštělé šedé cosi. „Fuj, to vypadá hrozně,“ otřese se Isabel a setře si ze rtů pár rajčatových zrníček. „Černý kořen se krásně hodí k arašídové omáčce,“ oznamuje nám Paula a vrhne na mě vyzývavý pohled. Naštěstí mi přichází na pomoc Isabel. „Jak je to s kluky?“ vyzvídá. Poťouchle se usměje a rýpne mě do boku. Jako by mě zajímalo zrovna tohle! Paula předstírá, že je překvapená. „Aha, ty myslíš Room 16.“ Isabel i já kýváme hlavou ostošest. „Ahá,“ protáhne Paula a potřese hnědými kudrnami. „Tak tady by se pár novinek našlo.“ Room 16! To je totiž nejlepší kapela na světě. A přísahám, že to nejsou silná slova. Přesto bych chtěla předeslat, že Isabel ani já nejsme skalní fanynky, které padají do kómatu, sotva někdo vysloví název naší oblíbené kapely. Můj uhozený brácha to sice tvrdí, ale plete se. Připouštím, zatím jsme byly na každém koncertu, který kapela měla v okruhu tří set kilometrů, a taky je fakt, že se mi malinko zrychlil dech, když mi její zpěvák Filip v létě podržel dveře do pekárny. Ale stejně! Jsme naprosto normální fanynky. Kromě toho známe všechny tři kluky z kapely. Dominik, Filip i Gregor totiž bydlí v našem městě, a do letošního léta jsme dokonce chodili na stejný gympl! Dalo by se tak říct, že jsme skoro kamarádi. čřžpatné je, že nás kluci neznají osobně. Zatím. „Opravdu to chcete vědět?“ vyzvídá Paula s šibalským úsměvem na rtech. „Jo? Nechcete, abych vám nejdřív vysvětlila, jak se připravuje arašídová omáčka?“ Paula je sadistka. Bez nejmenších pochyb. Ale je hodná sadistka. A taky je neuvěřitelně praktická, protože už docela dlouho nakupuje nezávadnou biozeleninu v obchodě se zdravou výživou u Suse. A kdo prodává zeleninu u Suse ve zdravé výživě? Nikdo jiný než Filipova maminka! Ano, mamka Filipa z Room 16, který má neuvěřitelně jemný, někdy přímo úžasně chraplavý a vždycky bezpodmínečně geniální hlas.
Paula z nákupu přináší nejen rajčata a černé kořeny, ale také pikantní zprávičky právě o Room 16. „Mami, honem nám řekni, co je nového!“ Isabel popadne okurku a strčí jí mamce k puse jako mikrofon. „Tak dobře,“ rozesměje se Paula a vezme Isabel salátovku z ruky. „Nechcete si na to sednout?“ Páni, to vypadá na extra horkou novinku! Úplně parádní, velikánskou! Co by to mohlo být? Že by se Room 16 vraceli domů? To by byla novina století. Ne, novina tisíciletí! Kluci se totiž na podzim přestěhovali z Grünstettu do Berlína, protože tam je hudební scéna živější než v našem ospalém maloměstě. Pochopila to i naše ředitelka a dovolila jim, aby na rok přerušili studium. Udělila jim zvláštní výjimku. Nepochybuju o tom, že kluci z ní skákali nadšením do stropu. Zato pro mě a Isabel to byla hotová katastrofa. Byla by paráda, kdyby se klukům v Berlíně nakonec nelíbilo. Pak bych zase mohla Filipa vídat každý den ve škole. Taky bych ho mohla náhodou potkávat na nákupech nebo na bruslení nebo v neděli ráno v pekárně nebo… „Holky, fakt se něčeho chyťte,“ zasáhne mi Paulin hlas do snění, o kterém sama vím, že se nikdy nesplní. „Room 16 dneska přijedou…“ Paula udělá dramatickou odmlku, „…do Grünstettu!“ Ha? Cože? Takže nemám nereálné sny! „Jak to? Opravdu?“ vyjekne Isabel. Ani ona tomu nemůže uvěřit. „Jasně,“ přikývne Paula. „Ale zůstanou tu samozřejmě jen do Vánoc.“ Puf! Krásná malá bublina mých snů praskne. „A já myslela, že to pro vás bude nejlepší novina na světě,“ pronese Paula zaskočeně, když vidí, jak jsem zklamaná. „Řekněme druhá nejlepší na světě,“ prohodím. No co, do Vánoc zbývá čtrnáct dní a kousek, to jde. Za tu dobu by se mohlo ledacos stát.
Utajení tisíc sedmnáct Hm, jenže za dva týdny a něco se taky nemusí stát vůbec nic, leknu se. Po obědě zase musíme s Isabel pádit. Máme odpoledku a musíme si ve škole odsedět nekonečně nudné hodiny. S Jedákem totiž máme dvouhodinovku matiky. Jedák je jedovatý skřítek. S Isabel si myslíme, že dřív býval neškodným zahradním skřítkem. Představujeme si ho jako hodnějšího a milejšího skřítka původem ze zahrádkářské kolonie. Má rezavé vousy, které vypadají jako chmýří. A taky voní po třešňových bonbonech. Na první pohled působí naprosto neškodně. Ten svůj jed začne vypouštět až ve chvíli, kdy se postaví před nás, žáky. Vcelku to chápu, protože takový zahradní skřítek potřebuje kolem sebe hlavně muškáty, sazenice brambor a starší dámy v květovaných zástěrách, jinak se necítí dobře. Takové potřeby mu ale ve škole naplnit nedokážeme. Dneska má obzvlášť špatnou náladu. Před domácí písemkou z matiky to bývá pravidlem. Na tabuli se vinou nekonečně dlouhé řady čísel. Připomínají mi mravence. Přepisujeme je jako diví. Začnu si vyměňovat bombičku v plnicím peru. Isabel mi přisune svůj sešit se vzkazem. „I já si už připadám jako opravdický skřítek,“ čtu. A naváže: „Půjdeme po večeři na chvilku do Morizze? Třeba tam budou kluci!“ „Jasně!“ odepíšu a v sešitě po mně zůstane pár inkoustových šmouh. „Ta kostkovaná čapka s kšiltem ti sekne!“ Isabel se rozesměje. Zvědavě se po nás otočí Miri Böhmová, která sedí před námi. Isabel stačí položit ruku na vzkaz, aby si ho Miri nemohla přečíst. Miri po nás sekne pohrdavým pohledem a otočí se zpátky. Samozřejmě vím, co si myslí. Že bychom s těmi našimi vachrlatými čtyřkami radši měly dávat pozor. Každý ale nemá tátu, který učí matiku. Mirin táta je matikář na jiné škole a před každým zkoušením jí pečlivě vysvětluje probranou látku. Miri prohlašuje, že by jí matika šla i bez toho, ale podle mě lže, jako když tiskne! Vím to, protože bydlí vedle nás a já kolem nich chodím i několikrát denně. Večer sedává s tátou v kuchyni u stolu a sklánějí se nad sešity. Podle toho, jak se jí vždycky kouří z hlavy, je mi jasné, že to nejsou prospekty na dovolenou. Její a moje mamka navíc jsou nejlepší kamarádky. Když jsme byly malé, dokonce si vzaly do hlavy, že z nás taky budou bezvadné kámošky. Jo, to by se jim líbilo! Mamka má i plno roztomilých fotek nás dvou. Alespoň mamce připadají roztomilé. Našim mamkám se kromě toho strašně líbilo proměňovat nevinné děti v buclaté zajíčky, protože nám nasazovaly huňaté kožíšky a čepice s obříma ušima. Na spoustě fotek sedíme na zahradě s Miri, obě plešaté, ve stejných slunečních brýlích se srdíčky. Spokojeně si brbláme a hrajeme a nemáme nejmenší tušení, jaká zvěrstva jsou na nás právě páchána. Jakmile jsme si každá mohla hledat svoje kamarádky, byl s naším kamaráděním šmytec. Není se čemu divit, s ní to dál nešlo. Hloupé je, že si až dodneška kupujeme stejné oblečení. Pochopitelně náhodou. Miri se kromě toho šlechtí kdejakou bižuterií a taky se maluje a chová se jako primadona. Navíc je protivnější než rýma a vši. Kdo by chtěl siamské dvojče? A ještě k tomu tak přihlouplé jako Miriam Böhmová! I naše domy vypadají stejně, protože bydlíme ve stejné zástavbě. Aby toho ještě nebylo málo, tak její rodiče koupili stejné auto jako my! Taky mají stříbrný Citroën. Nejhorší na tom je, že Room 16 jsou jednička i pro Miri a Manu.
Takže ani Miri a ani Manu se v žádném případě nesmějí dozvědět, že Room 16 jsou zpátky ve městě! „Ohledně M&M…“ píšu do sešitu, „platí stupeň utajení tisíc sedmnáct!“ Miri a Maně říkáme M&M snad odjakživa. Na jednu stranu jsou sladké jako lentilky, ale na druhou příšerně nesnesitelné. „Minimálně!“ naškrábe Isabel a zuřivě přikyvuje. „Isabel Schmittová, jsem moc rád, že tě počítání se závorkami nadchlo,“ konstatuje učitel od tabule. Jeho ironický tón by neunikl ani bramborovým sazenicím. „Spíš počítání módních katalogů,“ přidá se Miri. Kvočna jedna. „Taky bys potřebovala trochu vylepšit,“ rýpne si do ní Isabel. Ne, M&M se za žádnou cenu nesmějí dozvědět, že se kapela vrátila. Kluci se budou v příštích dvou týdnech seznamovat s námi. Nikoho jiného k nim nepustíme. Na odpoledku nás vždycky vozí moje mamka autem a pak nás zase vyzvedne. V půl čtvrté totiž končí v kanceláři. Nejdřív odvezeme domů Isabel, pak sjedeme pro bráchu Luise na fotbalový trénink. Trvá to sice tak dlouho, že bych doma byla pěšky mnohem dřív, ale už se z toho stal rituál. Jakmile vyjdeme ze školy, vidíme, že na parkovišti čeká stříbrný Citroën. „Hele, tamhle máme řidiče!“ směje se Isabel a zavěsí se do mě. „Strašně se těším!“ vypískne. „Jen si představ, že Dominika, Gregora i Filipa možná uvidíme už dneska večer!“ Spokojeně otevře dveře auta a plácne sebou na zadní sedadlo. Naskočím hned za ní. „Představte si, paní Hermannová,“ obrátí se na moji mamku a současně si zapíná bezpečnostní pás, „že Room 16 jsou v Grünstettu!“ Typická Isabel! Někdy prostě zapomíná, že moje mamka je úplně jiná než její. Já té svojí o Room 16 nevyprávěla ani slovo. „Fakt, jo?“ ozve se z místa spolujezdce. Moment, kdo to sedí vedle mamky? A odkdy nosí moje mamka takový ulítlý klobouk? „To jsou parádní zprávy!“ zatrylkuje hlas vedle řidiče. Ten hlas a rozčepýřený culík znám až příliš dobře. Miri se k nám toho dne otočí podruhé. Zubí se na nás jako žabák Kermit v nejlepším rozmaru. „Co děláš v našem autě?“ vyjedu na ni. Miri se rozchechtá na celé kolo. Ani paní Böhmová se nedokáže ovládnout. „Otázka by měla znít obráceně: co děláte vy v našem autě?“ Do háje. Omylem jsme nasedly do auta Böhmových!
Na horké stopě Stojíme s Isabel zase před školou a čekáme na moji mamku. „Stupeň utajení tisíc sedmnáct je v háji,“ povzdychnu si. „Copak jsem mohla vědět, že to pometlo jede rovnou po škole k zubaři?“ zavrčí Isabel zkroušeně, ale pak s úsměvem dodá: „Dobře jí tak!“ Bradu zavrtám do teploučké šály, ruce vrazím hluboko do kapes bundy a začnu kopat do kamínku na cestě. „Nezlob se na mě,“ žadoní Isabel a upře na mě ty své velké hnědé oči. „Já se nezlobím,“ odpovím. Myslím to vážně. Na svoji nejlepší kamarádku stejně nedokážu být dlouho naštvaná. „Ale až přijede mamka, tak jí prosím tě neříkej, že Room 16 jsou ve městě, jo? Taky jí neříkej, že chceme do Morizze. Ani nevím, jestli mě dneska po večeři pustí ven.“ „Tvé přání je mi rozkazem!“ přísahá Isabel a vlepí mi pusu na studenou tvář. Konečně jsem doma. Pádím rovnou do svého pokoje. Z tašky vylovím sešit na matiku a hodím ho na postel. Z pokoje mého bráchy zase řve Metallica. Luis má návštěvu. Chodí k nám jeho nejlepší kamarád David. Z tréninku jsme dneska přivezli oba. Vůbec se na ty pitomé rovnice nedokážu soustředit. Nejdou mi rozlousknout závorky. Miri měla pravdu, katalogy by mě bavily mnohem víc. Mám totiž problémy s vlasy. Když už se mi podařilo vypěstovat je do obstojné délky, začala jsem řešit barvu. Žádný normální název na ně totiž nesedí. I kdybych chtěla sebevíc, nenašla bych jediný přijatelný. Mám dojem, že relativně slušně se té barvě říká počuraná sláma. Proti slámě nic nemám, líbí se mi, jak se obilí krásně leskne a svítí na slunci. Zato svoje vlasy nenávidím. Už několik týdnů šetřím na kadeřnici, abych si konečně nechala udělat melír. Moc si přeju oslnivě krásné a zlatavě blýskavé proužky. Proužky, které by svítily odsud až k Severnímu moři. Navíc tak silně, že by Filip v Berlíně u sebe v pokoji ani nepotřeboval lampičku na noční stolek. Taková zářivá síla samozřejmě něco stojí. Pod šedesát eur se bohužel nedostanu. To je prostě nevýhoda dlouhých vlasů. Chtěla jsem je, tak je mám. Mamka je radikálně a tvrdohlavě proti a hodlá mi přispět sotva pár centy. Myslí si totiž, že když si začnu barvit vlasy, už z toho nikdy nevyjdu a budu je muset pořád dokola dobarvovat. Mamka tomu říká „šíleně začarovaný kruh“ a chová se, jako bych nechtěla jít ke kadeřnici, ale do feťáckého doupěte. Peníze si prostě musím nějak sehnat sama. Třicet eur už mám. Chybí mi ještě třicet. Sázím na Vánoce. Teta i oba strejdové mi určitě něco pošlou. Jenže Vánoce jsou za dlouho! Po nich Filip zase odjede. S těmihle vlasy se můžu jít zahrabat. Filip o mě nezavadí pohledem. Jé, Filip. Sešit na matiku hodím pod postel a zapnu přehrávač CD. Pouštím si „Heaven is here“ od Room 16, co jiného. Ano, nebe je tady. Poslouchám Filipův pohádkový hlas, zkouším si vyčesat vlasy a nasoukat je pod zimní čepici s kšiltem. Nakonec vypadám stejně zuboženě jako předtím Miri. Sakra, ta se dneska večer v Morizzi taky objeví. Každý byť jen okrajově informovaný fanoušek přece
ví, že je to oblíbená hospůdka Room 16. čřžkoda že Isabel nedržela pusu! Hm, ale to člověk musí být pěkné trdlo, když nastoupí do cizího auta. Vždyť Böhmovi mají úplně jiné polstrování než my. „Luisi! Leonie! Večeře!“ Na další zlobení nemám čas. Dneska se podávají špičkové špagety. Mamka jako vždycky připravila dvě omáčky. Tomatové pyré pro mě a omáčku s mletým masem pro Luise a Davida. Jsem jí za to moc vděčná, protože mamka dost nerada vaří. Já mám navíc zásadu, že nejím nic, co má oči. Nikdy. Teda kromě studeného psa, ale to jsou jen piškoty a čokoláda. Vrhnu se hlavně na salát, těstovin si moc neberu. Nad páskem se mi totiž v poslední době začaly objevovat pneumatičky. A to teprve začíná sladká sezona! Luis takové věci neřeší a na rozdíl ode mě se láduje boloňskou omáčkou ostošest. „Ta věc na druhé straně lžíce je tvoje ruka. Pozor, ať ji taky nesníš, jo?“ rýpnu si do něj. „Budeš ji potřebovat, až mi zase budeš krást žvýkačky.“ „Jsi nějaká vtipná,“ podotkne Luis s plnou pusou, zato David se rozchechtá, až se málem začne dusit. No jo, kluci, kamarádská solidarita jim moc neříká. „Mami, můžu po večeři na chvilku k Isabel? Brzy píšeme domácí písemku z matiky a chceme se spolu učit,“ zeptám se mamky, abych se nemusela dívat na ukašlaného a přece jen se dusícího Davida. „Vy už zase máte test? Chudinky,“ polituje mě mamka. „Proč ne, ale do půl deváté budeš doma, ano? Na dobré výsledky se musíš i dobře vyspat.“ Poslušně přikývnu. Isabel bude muset být tou dobou taky doma. Jestli dostaneme čtyřku, zaručeně budeme vědět, že nedostatkem spánku to není. „Sekne ti to!“ ocení Isabel můj vzhled a ukáže mi zdvižený palec. Dali jsme si spicha na poslední křižovatce před Morizzem. „Ta fialová čepice ti sluší. Počkej, až tě uvidí Filip!“ Rychle jí připlácnu dlaň na pusu. Jestli okamžitě nezmlkne, tak mě Filip ani nikdy neuvidí. Ať s fialovou čepicí, nebo bez ní. Studem se totiž propadnu dva metry pod zem. „V pohodě, vzduch je čistý,“ uklidňuje mě Isabel. „Producíruju se tu už deset minut a po Room 16 zatím není ani vidu ani slechu.“ Nevím, jestli je to spíš dobrá, nebo špatná zpráva. Na druhou stranu je možné, že jsou kluci dávno vevnitř. Isabel ani já nebudeme tvrdit, že Morizz patří k našim nejoblíbenějším místům. Upřímně řečeno jsme tu byly dneska odpoledne poprvé. Daly jsme si koláč. Připadaly jsme si trochu divně, protože průměrný věk hostů byl skoro o sto let vyšší než náš. Přitom kluci z Room 16 jsou jen o čtyři roky starší. V Grünstettu se ale ohromně proslavili. Jak by ne, patří k objevům roku a lidi tu na ně koukají jako na barevného psa. Hm, už jsem zase u psa. Mám s ním hodně společného. Před vchodem se zarazíme. „Vejdeme tam, jako bychom tu byly každý den,“ zašeptá Isabel a bez okolků mě postrčí, abych šla první. K nejodvážnějším totiž nepatří, i když se tak ráda tváří. „Hlavně ať tam nejsou Miri s Manu,“ zašeptám pro změnu já. Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře. Za nimi visí těžký tmavě červený závěs. Odhrnu ho. Ve
srovnání s venkem tu vládne saunová teplota. Cítím, jak se mi okamžitě začínají rozpalovat tváře. V mžiku je u nás číšník s dlouhým culíkem. „Máte rezervaci?“ zeptá se a přeměří si nás od hlavy k patě. „Ne, nemáme,“ odpovím a zrudnu ještě víc. Ať se ještě zeptá, jestli přijdou naši rodiče, a je to. Připadám si jako řízek na stole skalních vegetariánů. Děsně. Hospůdka je plná elegantně oblečených lidí. Krmí se jednohubkami a pijí koktejly. Jsme tu zase nejmladší. Jíst samozřejmě nebudeme. Já měla doma špagety a kromě toho nechci, aby se z pneumatiček staly přefouklé pneumatiky. Taky bych musela sáhnout do svých těžce nasyslených úspor. „U baru je pár volných míst,“ oznámí nám číšník. Bezva, bar beru. Je odtud perfektní výhled ke dveřím, takže uvidíme, kdo přišel. Isabel přejede pohledem celou místnost. „Kluci tu asi ještě nejsou,“ konstatuje. „Miri s Manu taky ne,“ vydechnu s úlevou. „Miri se určitě učí matiku,“ zasměje se Isabel. „Jako dcera učitele si nemůže dovolit čtyřky.“ „Ještě že táta je referent,“ dodávám pobaveně. Objednáme si dvě bionády a upíráme pohled na vchod. „Co vlastně uděláme, až vejdou?“ zeptám se. Už jen při té myšlence jsem celá nesvá. „Co by?“ opáčí Isabel a odhrne si z tváře pramínek vlasů. „Budeme pít brčkem limonádu a vrhat na ně svůdné pohledy.“ „To je ani nepozdravíme?“ vyzvídám. Nejsem si totiž jistá, jestli budu s lahví limonády vypadat svůdně. Docela bych se divila. „Ne, nejdřív je okouzlíme naším strhujícím vzhledem.“ Isabel nepatří k nejodvážnějším. Jenže ten, kdo vypadá jako ona, ani nemusí mít moc odvahy. S přehledem je nejkrásnější holka ve třídě. Navíc je moc fajn. Hm, to je přece jasný, jinak by nebyla moje nejlepší kamarádka. „Hele, koukají po nás tamhleti kluci vzadu!“ zašeptá mi Isabel pokradmu. Opravdu, vzadu u stolu sedí nějací týpci a zvědavě po nás pokukují. Mám pocit, jako by se pobaveně usmívali, ale Isabel si myslí něco jiného: „Vsaď se, že se jim líbíme!“ Možná. Jen aby si z nás nedělali legraci, že jsme holky z naší školky. Schválně si jich nevšímám. Proč bych taky měla, když jsme přišly kvůli Dominikovi, Gregorovi a Filipovi. Ale přece jen mi to malinko lichotí. Třeba ta fialová čepice přece jen není k zahození. Upíjíme limonádu a posté pročítáme informace o prvním albu Room 16. Obě zastáváme názor, že Room 16 hráli mnohem líp, když začínali. Ta smlouva s nahrávací společností je podle nás zkazila. Koncerty ve škole bývaly mnohem rockovější. „Je to jako s ručníky,“ prohlásí Isabel. „Jak to myslíš? Co ti do té limonády dali, zlatíčko?“ žasnu a nechápavě vrtím hlavou. „Když dáš vyprat ručník a přiliješ do pračky aviváž, jsou sice měkké, ale schnou podstatně delší dobu.“ Neubráním se smíchu, ale chápu, kam tím míří. Nové album působí trochu „avivážně“. Přesto se mi písnička „Heaven is here“ moc líbí. Už jen proto, že ji zpívá Filip. Říkala jsem, že je suprová?
„Hele, který kluk z kapely se ti líbí nejvíc?“ zeptám se Isabely jakoby náhodou. Ve skutečnosti jsem z toho pořádně nervózní a chtěla jsem se jí zeptat dávno. Isabel se dlouho nemohla rozhoupat, jestli se jí víc líbí Dominik, nebo Filip. Naposled byl favoritem Dominik a já víc než doufám, že to tak zůstalo. Kdyby se totiž rozhodla pro Filipa, můžu to tu rovnou zabalit a padat domů. Isabel může mít každého kluka, na kterého ukáže. „Kdybys byla kluk ty, zvolila bych si tebe,“ prohodí Isabel v legraci. „Ale jinak je to Dominik.“ „Bezva,“ přikývnu a snažím se, abych se netvářila až moc vesele. „Začínám mít strach, že mezi mnou a Dominikem dneska večer nic nebude,“ povzdychne si Isabel a podívá se na hodinky. „Je čtvrt na devět. Musíš být doma v půl, viď?“ Smutně přikývnu. „Takový pech.“ Isabel mi chce podat bundu, ale najednou kolem nosu zbledne. „Co se stalo? Dominik přece jen přišel?“ Rozrušeně se začnu rozhlížet na všechny strany. Isabel je celá zkoprnělá. Zavrtí hlavou. „Ne, Leonie, a věř mi, že je to tak lepší.“ Cítím, že mi něco sundává ze zad. „Co to je? Co tam mám?“ vyzvídám nervózně. Začínají se mi potit dlaně. Isabel mi ukáže samolepku, a docela velkou. Znám ji. Dneska ráno ležela v kuchyni. Měli jsme ji nalepit na popelnici. Velkými tiskacími písmeny je na ní napsáno „BIOODPAD“. Proto se na nás ti kluci dívali! Luis, ten darebák! Já mu dám!!
