Láska na cizím hrobě Ludvík Němec Druhé město
Láska na cizím hrobě Ludvík Němec románky Druhé město
I bílý anděl má černý stín Pojďme ho, lásko, oškubat do peřin Těma se přikryjem, až tady nebudem, až nám sen zabouchne vrátka — na cizím hrobě až počneme sobě (pod andělskou peřinou) Jeníčka s Mařenou, v mý troubě pečený nebožátka Zuzana Trojanová, Hřbitovní tráva
© Ludvík Němec, 2013 Illustrations © Martin Groch, 2013 Design © Martin Groch, ReDesign, 2013 © Druhé město — Martin Reiner, 2013 ISBN 978-80-7227-334-8
Nějaké nebe Mirce Slámové, která zná ten příběh celý —
Kdysi dávno se jmenovala Eva; tehdy byla odbornicí na lidská nitra. V den, kdy jsme spolu vedli náš poslední telefonický rozhovor, už se ale jmenovala Evita a specializovala se na lidské obaly. Slupky. Byla tak pružná, ach bože, ve všech smyslech toho slova. A všechny tyto dovednosti využila právě v tomto případu, který jsme spolu probírali. „Řekli, že už ho nejspíš nenajdou.“ Řekla mi. „Prý se s něčím podobným ještě nesetkali.“ Byl jsem rozespalý. Už mnoho let. Už mnoho let jsem nevěděl, jestli se chci probudit, nebo radši jen spát a snít. To byla zase moje specializace pro tento případ. Proto jsem bez vynalézavosti i taktu mínil, že člověk se přece nemůže jen tak vypařit. „Mluvíš jak ten policajt. Nechceš se taky rekvalifikovat? Tys vlastně kdysi psával detektivky, že?“ „Nerozumím.“ „Tomuhle nikdo nerozumí. Ten vyšetřovatel mi totiž řekl, že můj manžel se vypařil jako pára nad hrncem. Doslova takhle mi to řekl. Na policajta slušný výkon, ne?“ „Na tvýho manžela taky.“ Zkusil jsem se probudit. Zkusil jsem vklouznout zpět do role domácího přítele. Ale protože i já jsem doslovným, hned jsem si představoval tu silnou digestoř, jež onu zmiňovanou páru vcucla. Ten temný otvor do komína. Takže jsem se vzmohl jen na chabou moudrost: „Nejspíš záleží hlavně na tom, co se v tom hrnci vlastně vařilo. Že?“ „Co?“ „A kdo přikládal pod kotel.“ Ale ona je opravdu chytrá ženská, a tak mě pošle do podobného temného otvoru. Odkud posílám tuto zprávu ze služební cesty. Už skoro čtvrt roku, večer co večer, si František Horoščák opakuje v posteli těsně před usnutím svou mantru: „Během příštího snu si chci vzpomenout, že sním.“ Není to jeho věta. Pochází z návodu věhlasného amerického psychologa Stephena LaBergeho, jak se naučit tzv. lucidnímu snění. František si klíčovou větu z klíčové knihy šeptá vždy tak tiše, aby ji Evita nezaslechla. Radši. Obává se totiž, že by mu manželka mohla říct (třebaže s trpělivým úsměvem profesionálky): „Ty si během příští noci radši vzpomeň, že nemáš chrápat.“ Ale toto není příběh o oduševnělém manželovi a přízemní manželce, opaku těch, jimiž nás každodenně zásobují uvědomělé ženské časopisy. Koneckonců, tu LaBergeovu knihu přece doporučila Františkovi právě Evita, kdysi nadějná klinická psycholožka, když konečně pochopila, po čem její manžel v posteli nejvíce touží. Ona však v posteli toužila nejvíce po spánku. Po spánku beze snů, jak často (stále častěji) zdůrazňovala. Než dojde toto vyprávění — tento lucidní sen — ke svému konci, sny obou se vyplní. Nebo snad dokonce — naplní? Což ovšem ani v nejmenším nemusí znamenat, že se Horoščákovi onoho jiskrného rána, kdy sníh pod okny bude růžově opalizovat jako hrouda soli v hlubokém lese u krmelce, opravdu probudí. Proto si ponaučení řekněme raději předem, když i my ještě bdíme: Není nic, s čím by si dokonalé manželství nedokázalo poradit, co by nedokázalo strávit
— snad vyjma vývaru z opravdu starých kostí, starých kostlivců. Dobrou chuť. Za devatenáct let manželství už měli v posteli spoustu problémů, možná víc než radostí, ale vždy se s nimi vyrovnali. Protože se milovali, víme? (My všichni jejich přátelé opravdu víme — a nejlépe ví domácí přítel.) Předčasné orgasmy, žádné orgasmy, a když se to po letech tréninku (s rozličnými, vždy ale pouze kondičními trenéry) genderově téměř prohodilo, zápasili na manželské žíněnce už spíš o body než pro radost z boje. Ale nenechejme se unášet metaforami, když posláním tohoto příběhu je poučit a pobavit. Aspoň oni to tak svým přátelům vyprávěli — jako něco zábavného a poučného. „Jen si to představte — přišli jsme na něco tak zásadního až skoro po dvaceti letech manželství! Jako v tom ruském vtipu, když se Ninočka přizná Ivánkovi na smrtelné posteli, že je černoška! Z čehož plyne ponaučení, že v posteli vás vždycky může něco překvapit, i když jste to už skoro vzdali.“ A opravdu jde o postel, o postel jako nábytek. Kovová manželská postel Svelvik, černá se stříbrnými kulovými nákončími na mřížovaných čelech, trochu secesní, jak mi ji popisuje František, trochu perverzní, jak míní Evita. Vybírali si ji pečlivěji než auto, snad že do ní vkládali naděje na mnohem zajímavější vyjížďky a výlety. Manželé Horoščákovi totiž měli skoro po celé manželství oddělené ložnice: tak honosně nazývali fakt, že řadu let byla Evitinou (tehdy ovšem ještě Evinou) postelí rozkládací pohovka v obýváku a Františkovou starý gauč v kuchyni. Teprve když se dcera konečně osamostatnila, pořídili si svou první manželskou postel. Ke dvacátému výročí svatby, jen považte! V dřívějších bytech přespávali různě na válendách, tu sražených k sobě čely, tu do pravého úhlu, nikdy však křesťansky bok po boku — a nápad sdílet lože manželské jim zprvu připadal prostě úžasný. Romantický. Vzrušující. Snad to dá našemu manželství nový impuls. Jako zamilovaní snoubenci vybírali dva měsíce vhodnou postel: na rámu se shodli hned, matraci ale chtěl každý jinak tuhou, ovšem v manželství — ba i v posteli — už si vzájemně tolerovali daleko větší odlišnosti. Ani v nejmenším nedbali na radu starého rodinného přítele, ať radši koupí postele dvě; jeden z nich mě nazval žárlivým škarohlídem, druhý dokonce kazimrdem. Úžasné, opravdu úžasné. Až do první noci, kdy do té obrovské postele poprvé ulehli, kdy se v ní poprvé pomilovali a kdy se v ní vedle sebe poprvé probudili — ne však za slunečného rána, ale právě uprostřed noci. Přesněji: když Evita probudila svého manžela. „Hrozně chrápeš,“ řekla. „Nemůžeš se otočit na bok?“ „Promiň. Takhle?“ „Ne. Zadkem ke mně, ať to neslyším.“ „Tak jo. Víš, co nemá rád chlap při souloži zezadu?“ „Co?“ řekla Evita, třebaže ten vtip znala. „Když je vpředu.“ „Ráda bych se zasmála — ale moje máma takhle mlaskala na tátu celej život. Jožko, otoč se na bok, Jožko, tssss, no tak, Jožko — kdybych je slyšela šukat, bylo by to pro můj sexuální vývoj mnohem lehčí. Protože tohle chrápání je pro mě zlý sen celýho manželství…“ Jenže z toho snu už se neprobudili. Až dosud František v noci nikdy nechrápal (samozřejmě kromě nocí, kdy se odněkud vrátil a něčím smrděl: hospodou, jinou ženskou). Jenže v nové posteli (do níž už se neměl vracet odněkud ani od nikoho) kupodivu chrápal každou noc. „Všichni chlapi přece chrápou, ne? Není to snad symbol mužnosti?“ „Kdyby ses slyšel, jak při tom vzdycháš jako rodička, už bys do sebe nebyl tak zamilovanej…“ Ovšem manželé Horoščákovi byli zvyklí řešit manželské i technické problémy, zvládnou tedy i tento. Že? Napřed vyzkoušeli nosní spreje: zvlhčovací, s éterickými oleji, rozšiřovací s atropinem.
Vše marno: Františkovi to připomínalo doby, kdy experimentovali s lubrikačními a afrodiziakálními krémy, tenkrát ovšem v Evitiných nepárových otvorech. Opravdu jsem tenkrát ještě nechrápal? Pak zkusili rozevírací pásky na nos, jaké pár sezón používali světoví fotbalisté a atleti, aby vzduch lépe proudil přepážkami. Marnost nad marnost. Nakonec Evita půjčila od kolegyně ze Spánkového studia malý přístroj ve tvaru náramkových hodinek, který si František připínal na noc na ruku a který, sotvaže zaregistroval chrápání, vyslal elektrický mikroimpuls. Ten spáče neprobudil, jen přerušil jeho snění a tedy i chrápání. Tohle konečně fungovalo. Občas sice sepnulo kontakt i kočičí mňoukání nebo nastartovaná motorka na parkovišti před domem, ale účelu bylo dosaženo. František nechrápal. A přece právě proti tomuhle si poprvé postavil hlavu. „Tohle nemůžu,“ řekl po dvou týdnech. „Proč ne? Vždyť to docela funguje.“ „Ale za jakou cenu?“ „Mám to zatím jen půjčený — a nebude to stát víc než nějakou tisícovku. Zdá se ti to moc — za spokojený manželský život?“ „Mám na mysli jinou cenu, Ev. Mnohem větší cenu.“ „Ano?“ „Svoje sny.“ „Co?“ „Sny. Bylas přece psycholožka. Skvělá psycholožka. Co se stane, když mi každou noc nějaký elektrický impuls přeruší sny?“ „No… asi se ti brzy začne zdát jiný sen, ne?“ „Aniž ovšem ten předchozí došel naplnění. Vyústění. Aniž mi ten sen předal své tajemné poselství. Je to každonoční snovej potrat, a stejně jako ženská po pěti interrupcích nemůže otěhotnět, i já možná přijdu o schopnost snít.“ „Fido, já tohle studovala. Nikdo na světě neví, k čemu jsou opravdu sny. Všechno — dokonce i Freud, i Jung — to všechno jsou jen hypotézy. Teorie. U Junga dokonce spíš literatura. Ani ten tvůj slavný LaBerge nevnáší do těchto psychofyziologických vztahů mezi různými formami vědomí žádné jasné odpovědi.“ „Když jsme u tý literatury, Capote má skvělou povídku o lidech, kteří prodávali svoje sny a nakonec jim ze života vůbec nic nezbylo. Skončili jako vybrakovaný trosky. A Shakespeare zase napsal, že jsme utkáni ze stejných vláken jako naše sny.“ Ovšem Evita už nebyla psycholožkou. Už dávno se etablovala jako úspěšná oděvní konzultantka. „Ty tvoje sny, Fido. Kam tě v životě dovedly? Jaké tajemné poselství ti sdělily?“ Ten sen se mu nepravidelně vrací už téměř rok; nebo se snad František vrací do toho snu? To je možná přesnější, protože se v tom snu cítí tak samozřejmě, jako by se vracel domů. Je to sen o středověkém městě s úzkými uličkami a s nečitelnými nápisy na plesnivých stěnách starých domů. Čadivé plameny loučí v rezavých držácích se rozplizle odrážejí od mokré dlažby, podobně jako se Františkova tvář zrcadlí v těch nemnoha zasklených oknech, do nichž nahlíží. Protože v tom snu je vždy večer, vždy lehce mží, tváře žebráků a nočních hlídek v brnění jsou vlhké, František cítívá hnilobu a plíseň na půnebí dokonce i tehdy, když se probudí. Ale on se probudit nechce, protože i když je ten sen stísňující jako ty úzké uličky a celkově ponurá atmosféra v onom prastarém městě, on ví — v tom snu a občas dokonce i po probuzení — že v tom městě něco hledá, ne dobrodružství, ne zábavu, ani nějaké konkrétní místo, ba ani konkrétního člověka snad ne. Trochu jako v těch bojových hrách, jež hrávali
v dětství ve skautu: hledáte zprávu v mrtvé schránce — a obsahem té zprávy je další úkol. Ano, to pochopil František už někdy po druhém třetím opakování tohoto snu. Má splnit úkol, jenž nezná — a naléhavost toho úkolu je stejně svědivá jako jeho neznalost. Obvykle v tom snu jen chodí nočním městem, proplétá se temným bludištěm, jen vzdáleně povědomým. Jednou dá pár drobných žebrákovi bez tváře, odměnou jsou mu však jen nadávky v jazyce, který nezná. Jindy ho jiní žebráci shodí z dřevěného mostu do řeky; jindy z téže řeky pije za svítání vodu sladkou jako první polibek. I další události v tom městě jsou vlhké: jednou v tom snu plakal, jindy mu nádherná žena s tváří anděla vylila z okna na hlavu obsah nočníku. Rozesmálo ho to, zvlášť když mu pak jako omluvu hodila i bílou růži. A jiná žena, vlastně teprve dívka, dívenka sotva nadměrečná, dokonce pozve Františka k sobě do pokoje. Jediný opravdu sexuální sen z této šerosvitné série: choulila se nahá na kožešinách na kamenné podlaze, drobounká, s velkýma chtivýma očima, a když jí roztáhl hubená stehna, bez překvapení (v tom snu) zjistil, že kromě vagíny má ten tvor ještě i malý penis; strměl té dívence v místech, kde jiné ženy mívají (aspoň ve středověku) pubické ochlupení. V tom snu mu to přišlo skoro samozřejmé, nevinně nádherné a vzrušující — a vzrušený byl dokonce i tehdy, když se probudil. Okamžitě se chtěl vrátit zpátky, chtěl opět ochutnávat její stydké pysky, něžné a drobné jako okvětí, a přitom rukou hladit a vzrušovat toho půvabného čuráčka, jenž v něm nebudil ani nejmenší odpor. Jak ta dívka kníkala a prosila: ale dvojitou slastí! Ba nechybělo mnoho — říkal si František už bdělý, už docela celičký probuzený — abych ten postup neobrátil, abych nelaskal prsty její kundičku a nekouřil toho čuráčka! — Ale právě to, že jsem se v takové chvíli probudil, možná svědčí o tom, že něco takového mi není vlastní, utěšoval se. Utěšoval se ovšem bez úleku, ba dokonce s úsměvem: tak byl ten sen vzrušující a radostný! Samozřejmě to není homosexuální sen, pokračoval náš hrdina v autodiagnóze, fušuje své manželce do řemesla: to bych na něj nečekal skoro až do padesáti. Nejspíš je to jen symbol mé věčné masturbace. A tak se utěšil doopravdy, přešel z autopilota snu na manuální ovládání a při orgasmu sténal do polštáře tak hlasitě, až se Evita za zdí (za mnoha zdmi) probudila a opatrně se ptala přes dveře, není-li mu špatně. Nu, nebylo. Popravdě řečeno byl ten sen — a jeho návrat při masturbaci — sen o dívce s vagínou a penisem — Františkovým nejsilnějším (a nejšťastnějším) erotickým zážitkem v posledním desetiletí. A párkrát se k němu ještě, byť už jen bděle, vrátil. Přesto však věděl, že toto — tento perverzní zážitek, toto zrcadlo v růžovém rámu — nebylo tím důvodem, proč se stále vrací ve snu do toho středověkého města. Hledal tam daleko větší tajemství: tak velké, že na ně dosud nebyl připraven. „Možná je to jen klasický sen o bludišti, v němž hledáme sami sebe,“ vysvětlila mu Evita, když se jí jednou opatrně svěřil. Jako většina psychologů totiž věřila, že sny jsou především zrcadla — ne okna, jak věřil František. A aby jí už dal pokoj, nabídla mu řadu knih, z nichž si vybral právě ty o lucidním snění: o snění, během nějž si spící člověk uvědomuje, že sní, a dokonce může svůj probíhající sen vědomě ovlivňovat. Uměli to snoví lámové, uměli to derviši a mystikové většiny náboženství, v osmdesátých letech se z této metody stala móda v USA a František po oné dovednosti také zatoužil — aby mohl v tom svém opakujícím se snu bloudit podle svého. „Možná že právě tohle je smysl toho snu,“ vysvětlila mu Evita. „Že bys měl procházet svým životem vědomě, ať už se ženeš za velkými zadky, nebo za malými čuráčky.“ „Proč hned tak sprostě? Vždyť samas říkala, že to jsou jen symboly…“ To bylo před měsícem. A teď už je na něj stejná žena, ta jeho vlastní, sprostá doopravdy. Ty tvoje sny, Fido. Jaké tajemné poselství ti sdělily? Opáčil, že její ironie je teď už zbytečná. Že co se jí neuváženě svěřil se svým snem o dívence na kožešinové houni, ulevilo se mu a teď už se mu zase zdává jen o macatých blondýnách…
To byla jejich pradávná hra. Protože Evita byla drobná a svižná jako noční dravec, kočka nebo lasička, předpokládala, že František sní o ženách právě opačných, o dojnicích, ustájených v noci u plných žlabů, kam je hospodář chodí za svítání podojit a za soumraku ojet zezadu. „Jednu takovou ti možná pořídím k Vánocům,“ odsekla Evita — a protože o něčem takovém mluvívala už vícekrát, František si nebyl úplně jistý, kde jsou hranice tohoto žertu. V tomto páru byla manželka ta eroticky odvážnější, zkoumavější — aspoň v bdělém stavu. Jaké rozkoše si Evita dopřává po usnutí, o tom František nevěděl. Evita o svých snech nemluvila vůbec nikdy — a už to samo bylo dost perverzní, ne? Ale František už se v této realitě do dalších experimentů nijak nehrnul. „Nedělej si škodu, o tomhle opravdu nesním. Mám i jiné, hlubší sny! A když o ně úplně přijdu — —“ František často končívá své věty dvěma pomlčkami. Když ještě psával verše (a ne týdenní marketingová hlášení), pomlček v nich bylo více než slov. Ale Evita už za ty roky ví, kdy jsou manželovy pomlčky ostrými kopími, jimiž ji od sebe odstrkuje — a kdy naopak visutým mostem, po němž lze vejít do jindy nedobytného hradu. A tak radši připustila, že František má nejspíš pravdu, nejen ze svého hlediska snílka, ale možná i z hlediska její bývalé profese, a objala ho. Ještě v té jejich nové manželské posteli. „Omlouvám se, asi z těch svých sobeckých paniček už úplně blbnu. Máš pravdu, zrovna pro tebe by ten přístroj opravdu mohl být nebezpečný. Vždyť ty kdybys přišel o svý sny, Fido, co by ti ze života vlastně zbylo?“ „Říkáš to, jako bych byl nějakej zkrachovanec…“ „Naopak. Obdivuji, jak svůj život vyvažuješ. Jako provazochodec nad propastí. Teď nežertuju. A jako omluvu ti teď splním jeden tvůj tajnej sen přímo tady, dnes se já k tobě otočím zadkem, jen co si podám lubrikační krém, a ty mě můžeš potrestat za moje neuctivé řeči…“ Ale když pak leželi tvářemi zase k sobě, František se z vděčnosti za ten vzácný zážitek konečně přestal kontrolovat a řekl: „Tak jo. Půjdu na tu operaci.“ „Na kastraci? Abys neměl tak prasácký nápady?“ „Ty ve mně vyvoláváš ty, jak tu pořád kroutíš zadkem.“ „I když ho nemám tak velký jako ty blondýny, o kterých sníš?“ „Styď se. Myslím jinou operaci, operaci nosních přepážek. Prý to odstraní chrápání skoro v sedmdesáti procentech.“ František je tu noc zkrátka hrdina; chlap, který přinutí ženskou dělat tohle, není žádnej měkkýš. Ale Evita jeho krvavou oběť nepřijala. „Ale Fido. Kvůli mně si přece nemusíš dát rozřezat ten svůj hypercitlivý nos, to bys zase přišel o jiný požitky. Vážně. Cením si toho, opravdu moc — ale copak naše manželství nemůže fungovat i tak? Budeš holt za mnou chodit v noci jako za milenkou — a po čísle odejdeš za Čikolínou jako za manželkou. Něco mi po dnešním zážitku říká, že bych tě jako milence nejspíš dokázala vzrušit víc než jako manžela —“ Tentokrát pomlčkuje Evita — — a ty dlouhé pomlčky zůstanou viset mezi jejich pokoji vlastně dodnes. Drobná Evita zůstala na té obrovské manželské posteli jako trosečník na velkém dřevěném voru (velmi spokojený trosečník), zatímco František pádloval na své noční lovy jen na úzkém samotářském kánoi (ta metafora nebyla jeho vlastní, ale často si ji opakoval, když večer uléhal na úzkou tvrdou válendu po své dceři). Každý ve své noci: ani to nejsou jeho slova. Ale zase se mohl v pokoji nerušeně dívat v noci na porno (se staženým zvukem) — a taky snít svůj nejkrásnější sen, který už brzy —
— došel naplnění. Stalo se to při šesté návštěvě snového města, krátce před Vánocemi, když už František pokročil ve svém tréninku lucidního snění natolik, že se mohl celkem oprávněně domnívat, že do té hospody vešel vědomě, na základě své vůle. Hospoda? Krčma to byla, středověká krčma jako z patnácté filmové adaptace Tří mušketýrů, nebo jako z některého z Brueghelových obrazů. Kouř, řev a ryk zpocených opilců, namačkaných u dlouhých dřevěných stolů. Na stolech cínové korbele s pivem a vínem, pečená stehna jakési drůbeže, svícny, pár nožů, zabodnutých zatím jen do promaštěných desek stolů. Umíme si to všichni představit, že? A přece jako by jeden z těch nožů projel i Františkovým srdcem, když vstoupí do té krčmy a spatří krčmářku. Ani tu ženu není obtížné popsat. Tmavá, smavá, jiskrná. Kterákoli Carmen (odněkud z patnácté řady). Pro pamětníky Gina Lollobrigida v nejlepší formě, pro mladší ročníky třeba Eva Mendes — a třebaže si tyto dvě herečky nejsou zase tak podobné, zmiňujeme je především pro výraznou filmovost té scény. Snědá ženská s uhlově černými vlasy, s velkýma černýma očima, s blýskavými zuby při smíchu, s nímž odstrkuje lačné mužské ruce. Bílá jupka s krátkými rukávy, jež odhalují pevně tvarované paže, z nichž každá lehce zvládá tác s několika plnými cínovými korbeli. Široká ňadra, mezi nimi zlatý křížek; rudá vestička, dlouhá zelená sukně, jež sice skrývá nohy, nicméně rozhodně neutají široké krouživé boky a výrazný zadek. Prostě Carmen, tak nějak. Klapka, záběr první (v podkresu flamenco). František stojí nahoře na schodech. Ona si ho všimne, vzhlíží k němu. Ukloní se novému hostu tak, až by František mohl spatřit krásu jejích ňader, kdyby se ovšem dokázal vymanit očima z jejích očí, hlubokých a třpytivých jako démanty noci (je to film, proto Františkovi naskakují tyto filmové asociace). Ona se usmívá, tím vřelým, nicméně automatickým úsměvem krčmářky; sotvaže však vidí vážnost a téměř jakýsi úlek v cizincově tváři, i ona ihned zvážní. I ona se ulekne. Vzápětí už František sedí dole v krčmě, v té páchnoucí udírně. Sám v koutě u prázdné bečky, jež nahrazuje stůl: nikdo z mužů u dlouhých stolů mu neuvolnil místo, všichni pozorují cizince nepřátelsky a výhružně. Ty zvířecí obličeje, zpustošené chlastem a nenávistí, ty nažloutlé mrtvolné ksichty! Ale co je mu po nich, když může pozorovat tu ženu, jak krouží v tomto pekle s kulatými tácy v rukou, jak vykružuje prostor svými boky a zadkem, až konečně dospěje na své oběžné dráze k Františkovi. Je temnou kometou, jež se jen na okamžik rozzáří v mé blízkosti — nebo se stane trvalou oběžnicí, prozařující můj svět? Nebo se na mě zřítí jako létavice, v extázi žáru a světla? Těžko říct: ale slapové síly, jež přitažlivost té ženy vyvolává ve Františkově nitru, jsou tak obrovské, že hrozí rozsáhlá zemětřesení s erupcemi vroucího magmatu! Bože, dej, ať se teď ještě neprobudím, modlí se František ve své posteli, synchronizovaný s tím Františkem ve snu. Oba Františkové mají na krajíčku poluci i pláč, oba hluboce vzdychají a zatínají nehty: jeden do přikrývky, druhý do zčernalého dřeva bečky. Bůh (či nějaký jiný režisér) mu dovolí, aby ještě zůstal. Jenže ta žena, to temné světlo, mu zblízka řekne do ucha: „Běž pryč.“ „Přišel jsem kvůli tobě.“ „Běž hned pryč, než tě zabijí.“ „Nebojím se.“ „Když se někde se mnou sejdeš o samotě, ostatní tě pak zabijí, protože harmonie světa nesmí být porušena.“ V rozporu s tak patetickou větou se ona žena — ta temná kometa! — posměšně zasměje a pleskne Františka mokrou utěrkou škádlivě přes tvář. On si objedná červené víno, ale ona mu donese čistou vodu. Nakloní se nad ním a řekne:
„Tak přijď dnes večer nahoru na kopec.“ Její dech je myrha a heřmánek, František však cítí i její pohlaví. Chce se ještě na něco zeptat, ale ona už jen kroutí hlavou a pak ukazuje prstem vzhůru. Ach bože! — František ještě nikdy neviděl tak nádherný úd jako ten snědý ženský prst, mířící vzhůru k obloze. Do nějakého nebe? A vzápětí už je František (v tom snu; v tom snu?) opravdu skoro v nebi, pod šírošírou oblohou na kopci nad městem, neboť sny pracovaly s filmovými střihy už půl miliónu let před Ejzenštejnem. „Nikdy v životě jsem necítil takový klid a štěstí, jako když jsem seděl na tom kopci,“ říká mi František. „Jako když jsem seděl na tom kopci a čekal na tu ženskou.“ Sedíme v kavárně Savoy. Pijeme bílé víno Cuvée Turold, pozdní sběr. Možná by se tak mohlo jmenovat celé tohle vyprávění, napadne mě. Pozdní sběr. „Byla to nejdůležitější chvíle mého života,“ řekne mi. „Nejdůležitější — a nejkrásnější. A já ji prožil jen ve snu.“ Co na to říct? Že neexistuje jediná možnost, jak zjistit, že tohle všechno není taky jen sen? To je příliš chabá útěcha pro toho, kdo ještě pošetile doufá v autentický život. A já byl rozespalý. Už mnoho let. Už mnoho let jsem nevěděl, jestli se chci probudit, nebo jen spát a snít. Snít o Františkovi, jak sní svůj sen? „Znáš tyhle Máchovy verše?“ řekne mi. A než stačím zalhat, že znám všechny Máchovy verše, pustí se do recitace: „Jaké to oudů toužení, chtí opět býti jedno jen. Jaké to strašné hemžení, můj nový sen. — Můj nový sen! —“ Kavárna je naštěstí prázdná, a tak si troufnu tiše zatleskat. Bohužel tím přivolám číšnici, která s námi při objednávce dalšího vína znuděně flirtuje. Je možná krásnější než její kolegyně z Františkova snu — ale já už najednou nechci žádné hemžení! Ačkoliv se tvářím tak blazeovaně (to je má specializace pro toto vyprávění), najednou už se nemůžu dočkat, až bude František pokračovat. Nějaké nebe? Stmívá se. Hodina mezi psem a vlkem: František ví, že tak se nazývá šírání a ne stmívání, ale právě tato zvířata slyší výt, v dáli i v sobě. Obloha nad městem je purpurová jako čerstvě prolitá krev, ale jinak je ten pozdní soumrak plný klidu a smíru — opět vůkol i uvnitř. Travnatý kopec, oblý a laskavý jako ženské ňadro. František sedí na jeho bradavce, zády se opíraje o jakýsi dřevěný trám, snad kříž, snad šibenici: musel by zvednout oči, aby zjistil ten rozdíl, ale ani jedna z možností mu za to nestojí, veškerá jeho pozornost je upřena dolů k městu, jež se zahaluje do mlhy a dýmu. Takový klid. Takový klid cítí František v duši, jako snad ještě nikdy ne. Klid a naplnění. Tím naplněním si je František jistý, to je základ jeho klidu. Klidný a soustředěný jako střelec čekající na ty, kdož přijdou. Na to, co přijde. Tětiva jeho luku se chvěje, ale on už ne. Očima i srdcem upřen na dvě cesty z města, stoupající od dvou bran pod věžemi přímo k němu: dvě pískově žluté přímky na zeleném papíře pastvin, odvěsny rovnoramenného trojúhelníka, jehož je on vrcholem. (I v tom snu si uvědomuje, že jde o vrchol a vyvrcholení, nejen v sexuálním slova smyslu.) Přijď, říká si — a nemyslí jen tu ženu. Ona stoupá po pravé z cest. Je od něj vzdálena asi kilometr, na tu vzdálenost by ji neměl v šeru ani poznat — ale tohle je sen, v něm vidíme jinak, opravdu vidíme. František vidí nejen bílou halenku té
ženy, nejen její udýchaně rozhoupaná ňadra a vlající lem sukně, sbírající pyl z květů podél úzké cesty — ale vidí i záblesky jejích silných zubů v úsměvu tak trochu dravčím a neméně blýskavá bělma těch velkých očí. Ty oči se upírají přímo na něj, přímo do něj: stále, jak ta žena stoupá na kopec, jak stoupá k němu. Přijď, říká si František — a teď už myslí jen na ni. Nemáme moc času. Protože po druhé z cest stoupají ti muži, opilci z krčmy, a za nimi ještě oplechovaní biřici, čepele jejich zbraní a přilbic se v zapadajícím slunci růžově lesknou. Už je vidět jejich zvířecí ksichty, už je slyšet jejich zuřivé klení, když zjišťují, že se nedostanou na vrchol dřív než ona lehkonohá žena. Už je vidět jakousi uťatou hlavu na jednom z kopí. Už se rozběhli. Ovšem František je nadále naplněn klidem — jako balón héliem. Snad by mohl i vzlétnout, kdyby se pevně nedržel šibenice (nebo kříže). Ale on nejen že nesmí, on nechce uniknout. Ani s tou ženou v záchranném koši ne. Tuhle smrt si musím odžít, říká si pořád tak klidně a šťastně. Smrt? Pomyslí si František v tom snu. Pomyslí si klidně. Nemůžu se dočkat — té ženy, ani té smrti. Staniž se. (Skoro se to ostýchám říct — jako se mi to ostýchal vyprávět František.) Protože jak František v tom snu už už už cítí tu ženu, konečně si uvědomí, že kromě zázraku zrození pocítí v nejbližších okamžicích i opak. Smrt. Vlastní smrt. František konečně pochopí, že záhy po svém naplnění lásky bude zabit, ubit, rozdrásán. Mohl by se samozřejmě ještě otočit a zmizet v temných skrýších noci — ale to uvádíme jen pro úplnost. Neudělal by to snad ani v opravdovém životě, natožpak ve snu. Bude zabit, zemře. Zemře kvůli té ženě. Nemůžu se dočkat té smrti. A až to je, trpěliví moji, na tomto snu nejkrásnější. Teprve toto je (pro Františka snícího i pro Františka bdělého) oním opravdovým vyvrcholením, oním naplněním. Že neuteče, že zemře kvůli něčemu, zač stojí zemřít, že neumře nemilován a neumře zbytečně. Teprve tato přislíbená smrt (na kterou už se skoro těší) dává jeho životu rozměr a smysl, teprve tato smrt, možná spíše neútěk před ní, maže dlužné čárky na futrech dveří, jimiž už brzy naposledy projde. Opírá se o šibenici (nebo kříž) a cítí, jak se soumračná země otáčí právě kolem této osy. Nějaký pták vykřikne v temnotě nad jeho hlavou, ostře a jasně jako rána nožem. Ta žena už je tak blízko, že František cítí její dech; stejně tak cítí dusot nohou běžících biřiců. Oboje slibuje naplnění. Nic už nemůže v tom snu (v tomto životě) přebít tento pocit, a tak se František vědomě probouzí. V očích má slzy a za nehty třísky, jež si nechce dát vytáhnout, dokud se nezanítí. Dlouho váhal, zda se svěřit Evitě i s tímto snem. Není to na manželský hovor přece jen příliš osobní? Ale nakonec svedl svou bezohlednou upřímnost (jež obvykle není ani mně moc milá) na zvědavost, zda si Evita dokáže zachovat profesionální přístup i odstup, k nimž byla kdysi vycvičena. „Jenže to už je dávno, Fido. Dnes už na lidská nitra kašlu, pomáhám lidem, aby se změnili zvnějšku — a namlouvám jim i sobě, že ta změna prosákne i hlouběji do jejich vědomí. Sny, fobie, obsese — jestli jsem chtěla něčemu uniknout, tak právě babrání se v takovýchhle temných a rozplizlých věcech. Je to totiž hrozně nehygienické a občas i infekční.“ Babrání? Opravdu řekla babrání? „Promiň,“ řekne František, uražený jako už dlouho ne. Pro tuhle ženskou jsem si chtěl dát rozřezat nos? „Tak jaký si mám koupit boty, abych kráčel světem šťastný a vyrovnaný?“ „Svoji velikost,“ odpoví Evita neuraženě. „Vím, jak tímhle vším pohrdáš. Protože se tím přece taky
živíš, že?“ Profesní kariéru Františka Horoščáka jsem v této zprávě dosud pomíjel, obcházel obloukem jako mršinu. Nejspíš proto, že v něčem tak banálním se ani já nechci příliš babrat. Je ředitelem marketingu v jedné polovýznamné polostátní firmě. Obvyklý příběh těch, kteří chtěli kdysi psát opravdové příběhy, ne board story: ale od neúspěšného spisovatele k úspěšnému copywriterovi byl na přelomu tisíciletí jen krok, nevratný jako ten z horního můstku Macochy, a pak už jen padal a padal k vyšším a vyšším postům. Za víc vysvětlování to nestojí. Když se Františka někdo cizí zeptá, čím se živí, odpovídá obvykle, že je publicista. „Já si kupuju boty o tři čísla větší,“ řekne tedy, „a vycpávám si je novinama. Protože ženský si prý myslí, že chlap s velkýma šlapkama má i velký péro. Je to pravda?“ „Možná je to jedinej důvod, proč dnes ještě kupovat noviny. Že? Kdo ti takovou blbost řekl?“ František řekne, že jsem mu to řekl já. Evita řekne, co si o mně myslí; to ovšem do tohoto příběhu nepatří. Ale její laciná kurví snaha zalichotit manželovi už ano: „To může říkat někdo, kdo ho má opravdu malýho — což ovšem není tvůj případ. I když nevím, jaký jsou v tomhle punktu požadavky té tvé vysněné Carmen. Nevím — a nechci to vědět.“ „Takže nedostanu ani večeři, ani žádnou dobrou radu?“ „Co bys radši?“ „Co bych úplně nejradši?“ „Ne, to ne. Jedno otřesné doznání denně stačí.“ „Takže tu radu.“ „Neber si pod tenkou košili nátělník.“ „Co?“ „Prosvítá ti jak nějaké vulgární ženské podprsenka pod halenkou.“ „Tohle je tvá životní rada?“ „Za takové dostávám padesát tisíc měsíčně. Zatímco pokladní v sámošce bere osm tisíc a dítě v Somálsku by potřebovalo dolar týdně, aby neumřelo hlady. Tos mi chtěl říct stran našich úspěšných profesionálních kariér v korporátním kapitalismu?“ František chvíli pozoruje svou ženu Evitu. Můj bože, jak jen je krásná! Úhledná. Dokonalá! Už když ji před dvaadvaceti lety poprvé koktavě oslovil, byla tak úchvatná, že si na ni žádný chlap na mejdanu nedovolil — a ona tedy musela vzít zavděk aspoň jím, který tehdy čerpal svou odvahu ze studnice o obsahu 0,5 litru. Fernetu. A i dnes, za prahem čtyřicítky, s jen trochu upraveným jménem a poprsím a původní barvou vlasů si může Evita dovolit sedět doma jen v broskvovém bavlněném tílku a žlutých domácích kalhotách — a vypadat, vlastně působit dojmem mimořádně přitažlivé svěží ženy. A možná to není jen dojem, pojme František podezření, možná to není jen role. A k tomu všemu je tak chytrá! Rozumí mi, bohužel. Má mě přečtenýho: bohužel ne jako vzácnou bibliofilii, ale jako laciný reklamní prospekt. Takže řekne: „Tobě taky někdy prosvítá podprsenka pod halenkou.“ „Žasnu, že sis toho všiml.“ „Zrovna v sobotu, když jsme byli u Richterových.“ „Jenže to bylo pod tričkem, ne pod halenkou — a já jsem chtěla, aby prosvítala. Abych působila lehce vulgárně, i když samozřejmě jen jako citace.“ František se už už málem zeptá, proč chtěla jeho žena vypadat na večeři u přátel vulgárně… ale pak si to rozmyslí. Radši. Radši namítne, že na košili bez nátělníku je už pro staré pány příliš zima. „A ty bys mi pak stejně vyčetla, že mi přes ni prosvítají chlupy na prsou.“ „Ty bych překousla. Ty chlupy jsou u tebe ostatně taky jen — citace…“
„Brzy mě stejně donutíš, abych si je všechny oholil. Abych šel s dobou, abych byl in. Ne?“ „Když jsi byl minulý týden in v mé vyholené kundě, to sis nestěžoval, že jdu s módou. Že? Vzrušovalo tě, že pícháš malou neochmýřenou holčičku. Že?“ František se zasměje. Radši. Ovšem ještě radši by byl, kdyby tu s nimi večeřela i jeho opravdová holčička, dcera Petra. Už před půl rokem se ale od nich odstěhovala, i když jen na druhý konec města. Protože potřebuje svobodu, jak řekla. A kdo kruci ne? pomyslí si teď František trpce. Kdyby tu byla, nebavili bychom se u večeře o vyholených kundách a vyhulených pérech. A pánbů ví, že já v tomhle nejsem zrovna stydlivý: vadí mi jen, že je to z Evitiny strany jen a jen image. Jako to její jméno. Jmenuje se přece Eva. Ta žena na kopci si ji určitě nevyholuje.
