l
Labyrintem slavných O slavných lidech se obecně ví, čím se proslavili, díky čemu je všichni znají. Ale kromě toho řadu lidí také zajímá, jak žili, jaké měli dětství, jací byli ve svém obyčejném životě nebo jak svou slávu přijímali. Proto jsou tak oblíbené paměti slavných, vzpomínky na ně a jejich životopisy. Úryvky z několika takových textů si ukážeme v následujícím celku. Výroky slavných…
ínají svět Poh ádky jsou jako řetěz, obep a spojují lidi odevšad.
Kniha je mezi dárk y tím, čím je pro nás Říp mezi hora mi, Vltava mezi řekami a lípa mez i stromy.
(F. Nepil)
(J. Werich)
Myslím, že mě těší více dětské knížky než moje povídky pro dospělé. Napsat knížku pro děti je složitější. Je složité udržet pozornost dítěte, protože dětská koncentrace nedosahuje koncentrace dospělých. Dítě ví, že ve vedlejší místnosti je televize. Je složitější upoutat dítě, ale tak nádherné, že stojí za to, pokoušet se o to. (R. Dahl)
t si s nimi. at. Necepovat. Hrá ov uč po ne ti dě je sníci, Podstatné ka hrají s dětmi bá es dn si ce ví ej N . pe.. To dělá m álokdo dovedou sn ad nejlé to ti i, íc ln de va di tvůrci filmů,
koncentrace – soustředění
(J. Žáček)
Není krásnějších pohá dek než ty, kt er
(H. Ch. Andersen)
1
Vysvětli svými slovy, co měli autoři výroků na mysli. Souhlasíš s nimi?
24 LABYRINTEM SLAVNÝCH
é pí še život sám.
Jiří Žáček Romance o Josefu Ladovi
romance – kratší radostná lyrickoepická báseň
Byl jednou jeden Josífek, a ten byl čím dál větší, ten rozuměl všem zvířatům a mluvil jejich řečí.
Maloval pro ně obrázky, psal pro ně prima knížky, i když mu vlasy zbělely a přibývaly křížky.
Měl kamaráda Mikeše, znal vodníky a víly, měl oči, uši dokořán, a neznal dlouhou chvíli.
Zestárnul, ale neumřel – jenom se vrátil zpátky. Stal se z něj zase Josífek, zabloudil do pohádky.
A když pak časem vyrostl, – však víte, že čas letí, stal se z něj strýček pohádkář, stal se z něj přítel dětí.
Z knihy Na svatýho Dyndy. Praha: Albatros, 2005.
1
Zjisti, které knížky pro děti napsal Josef Lada a kolikrát už byly vydány.
2
Kterou z nich jsi četl(a) a co se ti na ní líbilo?
3
Vysvětli vlastními slovy, jak rozumíš tučně vytištěným veršům.
Josef Lada Mé malířské začátky A nyní vám konečně také povím, jak jsem začal kreslit. Kdy jsem poprvé něco nakreslil, na to se již nepamatuji, ale vím dobře, že jsem ještě nechodil do školy, a už jsem počmáral kdejaký kus papíru. Z nedostatku pořádného papíru jsem kreslil po čistých okrajích novin, na sáčcích od kuchyňského zboží a na všelijakém balicím papíru. A ještě se také pamatuji, že jsem kreslil levou rukou, a teprve ve škole jsem se naučil kreslit pravou. Svou vlastní tužku jsem tehdy ještě neměl, a proto jsem si ji potajmu vypůjčoval z otcova zápisníku. Ale obyčejně jsem ji tam zapomněl vrátit, a tak mou první odměnou za kresby bývalo pár přetáhnutí potěhem, když přišel zákazník a otec nenašel tužku na svém místě. Co jsem nejdříve kreslil, na to se už také nepamatuji. Ale dobře se pamatuji na první kresbu, kterou jsem udělal jako školák, a to na obálku sešitu na zvláštní slohové úkoly. Když jsem viděl, že pan učitel na to přišel, byla ve mně malá dušička. Čekal jsem, že mě za to jistě přetáhne rákoskou a poručí, abych si přinesl nový sešit, ale dopadlo to dobře. Pan učitel se usmál nad tou kresbou, sebral sešit a odešel s ním na chvíli ze třídy, aby ho někomu ukázal. A ta kresba představovala venkovského strýce, jak pilou odřezává větev od stromu. Dál už si dobře pamatuji, že jsem hodně kreslil vojáky a bitvy. Vojáky jsem kreslil proto, že v naší vsi bývalo od jara do zimy stále plno vojska, neboť nedaleko byla vojenská LABYRINTEM SLAVNÝCH
25
střelnice. A o bitvách se u nás často hovořilo: bylo tehdy ještě naživu mnoho vojenských vysloužilců, kteří se zúčastnili válek v letech 1848, 1859 a 1866. Mimo vojáky jsem také kreslil i chaloupky, domy, kostely a později celé vesnice i města. Jednou ve škole jsme četli nahlas článek, v kterém byla popisována poloha města Hallstadtu v Horních Rakousích. Četli Hallstadt (čti halštat) jsme, že leží stupňovitě od jezera vzhůru po příkré stráni. potěh – pruh pevné kůže V přestávce jsem si to město hned nakreslil a potom jsem to doma spojený do smyčky ukazoval mamince. Ale ta místo pochvaly se mě krátce zeptala: cikorie – náhražka kávy vyrobená z čekanky „Byls tam někdy? – Nebyl, viď? Tak podruhé kresli jen to, cos kde kolorování – výtvarná opravdu viděl!“ technika, vybarvování Od té chvíle jsem tedy kreslil jenom naši ves, náš starý kostel černobílých obrázků či a různé ty statky, chalupy a baráky. A dělal jsem tak dobře: místo fotografií barvami výtek jsem dostával za své výtvory různé odměny: kus chleba, pár vajíček a někdy i starý stříbrný šesták, za který jsem si hned pořídil novou zásobu papíru a tužek. Bylo tehdy v naší vsi ještě plno starých dřevěných chaloupek a zděné statky měly pěkné, všelijak ozdobené zděné štíty. A všecko bylo jen pod došky; jen škola, fara a ještě asi pět stavení bylo kryto taškami. Kreslil jsem tedy pěkná stavení pro sebe a ostatní pro ty, kteří si vykreslení jejich statku nebo chalupy u mne objednali. Nejdříve jsem kreslil jen obyčejnou tužkou a teprve později mi otec koupil tužku červenou a modrou. To bylo něco pro mne! Celé dny bych byl maloval jen tou novou barevnou tužkou, ale jí, bohužel, také ubývalo a já jsem dobře věděl, že by mi otec hned tak zase novou nekoupil. Proto jsem si pomáhal všelijak: Když jsem viděl, jak si parádivá děvčata malují tváře červenými obalovými papíry z cikorie, aby je měla červenější, začal jsem své kresby také tak barvit. Byly ty papíry červené, modré a žluté, a když se navlhčily, tak z nich barva snadno pouštěla. Snad si dovedete představit, jak takové kresby vypadaly, když jsem je koloroval tím způsobem, že jsem navlhčené papíry z cikorie otíral o papír s kresbami! Ale mně se to i tak velmi líbilo a jen jsem litoval, že nejsou ty papíry také ještě zelené a hnědé. A ještě jiným způsobem jsem svoje kresby barvil. Jednou jsem cestou z Ondřejova našel na poli hlínu, která byla krásně žlutá a někde také červeně zbarvena. Nabral jsem si té hlíny plné kapsy a těmi barevnými hlínami jsem barvil nejen svoje kresby, ale i černé obrázky ve všech našich kalendářích. A nic mi nevadilo, že ty kalendáře nešly potom ani zavřít. A když se takovým kalendářem za nějaký čas uhodilo, prášilo se z něho jako za autem na silnici. Z knihy Vzpomínky z dětství. Praha: Albatros, 1977. Upraveno. Ilustrace Josef Lada
26 LABYRINTEM SLAVNÝCH
1
V čem se projevoval Ladův zájem o kreslení a malování?
2
Proč asi vypráví o tom, že vybarvoval obrázky hlínou a barvami z cikorie? Chce si postěžovat na nedostatek pastelek a vodovek?
3
Jak by sis bez pastelek a barev poradil(a) ty dnes? Jak bys malému ilustrátorovi pomohl(a) k chybějící hnědé a zelené barvě?
4
Prohlédni si některé Ladovy obrázky a ilustrace. Je v nich něco, co připomíná jeho kreslířské a malířské začátky tak, jak je popsal?
5
Zamysli se nad tím, čím se liší dětství J. Lady od tvého. Proč myslíš, že to tvé je lepší, popř. horší?
Pokus se vybarvit libovolný černobílý obrázek něčím jiným než pastelkami či vodovými barvami.
Jaroslav Seifert Kornouty s drobečky Je večer, brzo už se stmívá a mé maličké vnučce se ještě nechce spát. „Když mi nechceš číst o Uliáně, krásné panně, že je to dlouhé, tak mi něco povídej.“ „Dobrá! Ale co! Počkej, už vím. Tak pěkně poslouchej. Bude se ti to asi líbit, protože ti budu vyprávět o cukrářích. Když jsem byl jen o málo starší než ty, měl jsem kamaráda. Běhávali jsme spolu po ulici a vymýšleli si všelijaké hry a zábavy. A když jsme šli kolem cukrářství, nikdy jsme nezapomněli přilepit nos na sklo výkladní skříně. A dlouho a bedlivě jsme pozorovali vystavené cukrářské zboží. Tak jsme už jako malí chlapci znali, co všechno cukráři na Žižkově dovedou, aniž bychom věděli, jak to jejich umění chutná. Musím však začít jinak. Chodil jsem do školy v Palackého ulici. Byla to ponurá, smutná žižkovská budova. Pár kroků od školy ve starém rohovém činžáku byl také maličký cukrářský krámek. Neměl ani výkladní skříň. Jen dvéře, nahoře zasklené. Prodavačka měla na pultě jen několik ozdobných sklenic a v nich bonbony. Modré certle – medové (sladové) navoněné fialky, hedvábné atlasky, medové s včelou, kyselý drops, cukroví sladové certle a certle s fenyklem. A černé peprmintové, na ty bych atlasky, fialky, drops – druhy cucavých bonbónů byl zapomněl. Časem jsem všechny ochutnal. Toto chudé zboží nebylo však jediné. Po straně pultu stála veliká lepenková škatule, fenykl – bylina se žlutými příbuzná kmínu, zpola naplněná drobty a úlomky dortů. Do té směsi byly zapíchány květy používá se jako lék nebo kornouty z novinového papíru a v nich ta dobrota. Kornout stál jako koření krejcar. Někdy jsme v kornoutu našli i pralinku, pražený oříšek krejcar – mince malé hodnebo i větší kus dortu s máslovou nádivkou. To jsme považovali za noty (původně stříbrná) štěstí. Prodavačka chodila zřejmě po cukrářských krámech a tam jí prodávali rozlámané, i starší ovětrané i ztvrdlé dorty, zároveň s tím, co zůstalo na talířích, když dorty doprodali. Doma cukrářské výrobky rozdrtila, smíchala a touto směsí plnila své kornouty z novinového papíru. Tyto kornouty s drobečky – to byl náš jediný častější styk s cukrářskými krámy. Jinak každý den jsme se nezapomněli podívat do cukrářských výloh. Často i několikrát, aspoň na malou chvilku. Z otvíraných dveří cukráren to vždy pěkně zavonělo. Tenkráte byla v těchto krámcích mnohem větší vůně než dnes. Voněla tam i cukrářská dílna s pecí, která byla u každého LABYRINTEM SLAVNÝCH
27
krámku. Víš přece, jak to voní, když maminka vám peče piškot! Ale tam to vonělo mnohem víc. Byla to vůně másla a rozmáčené čokolády, voněla tam pocukrovaná vanilka a ostatní cukrářské koření. Pražené mandle a oříšky... Citrónová kůra a citronát. A pistácie. Jahody a meruňky v cukru, rybízová zavařenina, malinové džemy i ostatní ovoce. Když kupující vešel do krámu, jeho nos nabral zhluboka vůni a chřípí zachvělo se rozkoší.“ „Dnes už nemlsám, už ne,“ pokračuji ve svém vyprávění, „ale ještě dodneška si dobře pamatuji na všechny ty dobroty, které jsme povětšině ochutnávali jen očima. Z knihy Všecky krásy světa. Upraveno.
Jaroslav Seifert
1
Kupoval si J. Seifert často sladkosti? Dolož odpověď úryvkem z textu.
2
Co si kupoval nejčastěji?
3
Proč pozorovali s kamarády cukrářské výlohy?
4
Komu o svém dětství J. Seifert vypráví? Podle čeho to poznáš?
5
Zjisti v textu, odkud J. Seifert pocházel, kde vyrůstal?
6
Vlastními slovy vysvětli tučně vytištěná slovní spojení.
Všimni si, jak poeticky autor popisuje kouzlo obyčejných bonbónů. Podobně jako on popiš své nejoblíbenější sladkosti (cukroví/zákusek). Vyjádři nejen to, jak vypadají, ale také jak chutnají, jak voní, čím tě nejvíc okouzlují. Pokus se zapůsobit na všechny smysly svých spolužáků, aby na ně dostali chuť. Můžeš nechat spolužáky podle popisu hádat, o kterou sladkost se jedná.
Hans Christian Andersen Pohádka mého života Můj život je krásná pohádka, tak bohatá a blažená! Kdybych byl jako chlapec, když jsem chudý a sám vykročil do světa, potkal mocnou vílu a ona mi řekla: „Zvol si cestu a cíl a já tě budu ochraňovat a povedu tě podle vývoje tvého ducha a podle rozumných zákonů tohoto světa,“ nemohl mi osud být příznivější a nemohl mě vést moudřeji a lépe. Příběh mého života řekne světu, co říká mně: Je laskavý Bůh, jenž všechno vede k nejlepšímu cíli. Roku 1805 žili v chudobné světničce města Odense novomanželé, kteří se měli nesmírně rádi, mladý obuvník se ženou, on sotva dvaadvacetiletý, nesmírně nadaný, opravdová básnická povaha, ona o několik let starší, neznalá světa ani života, leč upřímného srdce. Ten muž se nedávno stal „svobodným mistrem“ a sám si vyrobil zařízení do své ševcovské dílny i manželskou postel; k té použil már. Místo hraběcí mrtvoly, obklopené
28 LABYRINTEM SLAVNÝCH
flórem a svícny, leželo tam druhého dubna 1805 živé plačící dítě, máry – pohřební nosítka a to jsem byl já, Hans Christian Andersen. flór – smuteční jemná Otec prý v prvních dnech sedával u postele a předčítal mamince, průsvitná látka zatímco já jsem křičel, až se to rozléhalo. „Spi, nebo tiše poslouchej!“ říkával prý mi žertem, ale já jsem stále byl takový křikloun a projevil jsem se prý takhle i v kostele při křtinách; farář, o němž maminka později mluvívala jako o velmi zlostném člověku, prý řekl: „Ten kluk ale křičí jako kočka!“, kterážto slova mu matka nikdy nedokázala zapomenout. Jediná světnička, kam se kromě dílenského zařízení, postele a rozkládací lavice, kde jsem spal já, už skoro nic nevešlo, byla domovem mého dětství, stěny však byly ověšeny obrazy, na truhle stály hezké hrníčky, skleněné věci a ozdobné drobnosti a na druhém konci dílny, u okna, byla polička s knihami a písněmi. V kuchyňce visela nad spížkou police plná talířů, místnůstka mi připadala veliká a bohatá, a už jenom dveře, které na výplni měly namalovanou krajinu, znamenaly pro mne tenkrát totéž, co dnes pro mne znamená celá obrazová galerie! Z kuchyňky ses dostal po žebříku na půdu, kde jsme měli v okapu mezi naším a sousedovým domem truhlík s hlínou na pažitku a petržel, celou to maminčinu zahradu; ještě dnes kvete tato zahrádka v mé pohádce „Sněhová královna“. Hans Christian Andersen Z knihy Pohádka mého života. Upraveno.
Cena Hanse Christiana Andersena, nejvýznamnější mezinárodní ocenění pro spisovatele a ilustrátory knih pro děti a mládež, má podobu zlaté medaile, každý sudý rok ji uděluje dánská královna. Mezi oceněné spisovatele patří např. Astrid Lindgrenová (1958), Erich Kästner (1960), z českých pak Bohumil Říha (1980), za ilustrátory Jiří Trnka (1968). 1
Najdi v textu, čím byl Andersenův otec?
2
Byli jeho rodiče bohatí? Dolož úryvky v textu.
3
Myslíš, že jeho dětství bylo šťastné? V čem? Jak to můžeme z jeho textu poznat?
4
Znáš i další Andersenovy pohádky – kromě zmiňované Sněhové královny? Které?
5
Přečti si několik autorových pohádek a všimni si, jak mistrně dokáže oživovat neživé věci. O své čtenářské zkušenosti se poděl se spolužáky.
6
Pokus se napsat podobný „andersenovský“ příběh, v němž bude hlavní postavou neživá věc.
Přečti si Andersenovu pohádku, v níž podle autorových slov kvete maminčina zahrada. Najdi v ní tu část, o níž Andersen ve svém životopise píše.
LABYRINTEM SLAVNÝCH
29
