KUNOVJAN www.mesto-kunovice.cz Číslo: 8/2016
Městský zpravodaj - speciální příloha
820 let
13. 1. 1196 První písemná zmínka o Kunovicích
Karin Talašová
kunovjan
Vážení spoluobčané, milé čtenářky i čtenáři Kunovjanu, držíte v rukou historicky první přílohu našeho městského zpravodaje. Je příznačné je tato premiéra je věnovaná historii i budoucnosti Kunovic. V rámci oslav 820. výročí první písemné zmínky o Kunovicích, které jsme oslavili začátkem roku, vyhlásilo město Kunovice právě na toto téma literární a výtvarnou soutěž pro žáky všech kunovických škol a speciální kategorie byla vyhlášena pro osoby se zdravotním postižením. Účastníci soutěže mohli zaslat své práce ve formě psaného textu příběhy, pohádky, fejetony a podobně či výtvarné – obrázky zpracované libovolnou technikou, keranické figurky, kachlíky a jiné prostorové práce. Všechny práce přihlášené do soutěže měly měly být tematicky spojené s historií či současností Kunovic. Odborná porota měla s hodnocením přihlášených prací
plné ruce práce, protože celá řada jich byla opravdu vynikající. Její rozhodnutí je uvedeno níže. Chtěli jsme postupně čtenáře zpravodaje Kunovjan seznamovat s nejzajímavějšími pracemi a dílky, ale ve standardním vydání zpravodaje se stále nedostávalo dost místa. Proto padlo rozhodnutí udělat z výběru těch nejzajímavějších tuto samostatnou přílohu Kunovjanu. Byla by věru škoda, kdyby se s těmito pracemi měl seznámit jen úzký okruh osob z řad odborné poroty a pro mnohé čtenáře bude možná překvapením, jakým způsobem dokáží dnešní školáci zformulovat a ztvárnit své myšlenky. Závěrem si vás dovolím pozvat na výstavu všech prací do soutěže zaslaných, která se koná až do konce prázdnin v městské knihovně společně s výstavou prací žáků kunovické pobočky ZUŠ Uherské Hradiště. Ivana Majíčková, starostka města Kunovice
Výsledky literárně výtvarné soutěže k 820. výročí první písemné zmínky o Kunovicích LITERÁRNÍ ČÁST SOUTĚŽE 1. stupeň 1. místo - Karolína Mitanová 5.B ZŠ U Pálenice 2. místo - Filip Andrýsek ,5. A, Alexandr Šácha, a Magdalena Fantová ZŠ U Pálenice 3. místo - Andrea Janovská, 4. tř. ZŠ Červená cesta 2. stupeň 1. místo - Gabriela Poncarová, 7.A a Vanda Charbutová, 6.B, obě ZŠ U Pálenice 2. místo - Vendula Kyselá, 8. tř., Šimon Ludvíček, 6. A., oba ZŠ U Pálenice, Michaela Štefníková, 9. tř ZŠ Červená cesta 3. místo - Darina Důbravová, 7.A, Nela Chrástková, 9.A obě ZŠ U Pálenice Cena za kreativitu - Sabina Peterková, ZŠ Červená cesta Zvláštní cena za propojení literární a výtvarné části - Karin Talašová, 6. tř. ZŠ Červená cesta , Lucie Sedláčková, 7.B ZŠ U Pálenice
Kusáková Barbora, Vaverka Hynek, Turčinek Šimon 1. místo - Křižanová Karolína, Holuj Miroslav, Malina Libor, Veselka Filip, Kozelek Dan Výtvarné práce jednotlivci ZUŠ 1. místo - Ema Hanzalíková, Vanda Charbutová 2. místo - Nela Nemravová, Kamila Sochorcová 3. místo - Agáta Britaňáková Zvláštní kategorie zdravotně postižených 1. místo - kolektivu klientů DZP Na Bělince
VÝTVARNÁ ČÁST SOUTĚŽE Kategorie 1. stupeň ZŠ 1. místo - Jiří Loren a Jakub Krchňáček, ZŠ Červená cesta 2. místo - Kolektiv třídy 1. A ZŠ Kunovice U Pálenice 3. místo - Bělohradová Alžběta a Kusáková Barbora, ZŠ Červená cesta Zvláštní cena za nápad a kreativitu pro sestry Hlavačkovy, ZŠ U Pálenice Kategorie 2. stupeň ZŠ Zvláštní cena za nápad - Jindřiška Marková, ZŠ U Pálenice Prostorové práce žáků ZŠ 1. místo - Jáchym Hájek, 3.A ZŠ U Pálenice 2. místo - Tereza Ondrová, 9.tř. ZŠ Červená cesta 3. místo - Andrea Franková, 4.B ZŠ U Pálenice ZUŠ Kunovice Prostorové práce 1. místo - Prokop Šťastný, Tomáš Habarta, Miroslav Holuj, Filip Veselka 1. místo - Bělohradová Eliška, Bělohradová Alžběta, Lorencová Eliška,
Strana 2
Andrea Janovská
Speciální příloha - 1/2016
kunovjan
Dávné časy Před dávnými časy, byly tu jen husté lesy. Taky louky, spousta zvěře, nebyly tu žádné věže. Stály tu jen domečky a kolem nich ovečky.
Aby mohli klidně spát, museli si pozor dát na Uhry a Tatary. A když od nich měli klid, museli na pole jít, kde celý den makali.
Lidi měli kozu, krávu, co žvýkali jenom trávu. Domy byly ze dřeva a hlíny, z komínů se šířily dýmy.
Já jsem rád, že žiju dnes a můžu ležet jak líný pes.
Kunovice domov náš, ulice zde přece znáš. Každý, kdo tu bydlí, věří, že tu nepěstujem peří. Pěstujeme tradice, oblékáme kroj, zatančíme tanečky a zařveme oj.
Alexandr Šácha
Kolektivní práce - Křižanová Karolína, Holuj Miroslav, Malina Libor, Veselka Filip, Kozelek Dan
Kunovice Jmenuji se Karolína Mitanová a bydlím ve vesnici Podolí, která je vzdálená od Kunovic asi 5km. Psát o Kunovicích není pro mne snadný úkol, protože zde nebydlím a ani nic moc o tomto městě nevím. Chodím zde do základní školy. Větší část mojí rodiny ale z Kunovic pochází, dokonce moje matka tam žila do svých 5 let. Dům, v kterém moje rodina bydlela, bohužel už nestojí. Musel být zbořen kvůli silničnímu obchvatu, který prochází Kunovicemi. A právě s tímto starým domem se spojuje historka, o které chci vyprávět. Možná nebude úplně přesná, protože ji vyprávěla moje prababička svému synovi (mému dědovi) a ten zase svojí dceři (mojí matce). Tento dům, č.p. 1086 stál hned na okraji třídy Vítězství, na místě, kde se odbočuje k nádraží. Přímo naproti podniku Hamé. Příběh se odehrál za 2. světové války. Z historie Kunovic je známo, že zde za války působila partyzánská skupina napojená na Anglii. Lidé v té době musely být opravdu hodně stateční. Moje prababička měla v té době dvě malé děti (moje pratety), které vo-
8/2016 - Speciální příloha
zila v kočárku a ve stejném kočárku převážela vysílačky pro partyzány. Kdyby je Němci objevily, tak by bez milosti popravili celou rodinu. Jeden partyzán, bratranec mého dědy, našel také v domě úkryt. Gestapo si pro něho ale na udání přišli. Partyzán se nejprve skrýval na zahradě a ve sklepě, kde ho Němci objevili. On jim ale utekl do horní části domu a odtud již nebylo úniku. Němci prostříleli celé dveře, které máme ještě dnes uschované jako památku z války. Partyzána nakonec zajali a vlakem ho odváželi do koncentračního tábora. Jemu se však z toho vlaku podařilo vyskočit. Sice měl prostřelenou nohu i ruku, ale přesto Němcům utekl a do konce války se skrýval u různých lidí. Po válce se dožil vysokého věku. Na závěr: Moje babička často říká, že kdyby se naši kunovští předkové probudili, tak by Kunovice vůbec nepoznali. Dříve tam vedla jedna silnice, nevěděli co je to supermarket a ani nezažili tak velký provoz a hluk. Zajisté se lidem v Kunovicích žilo dříve lépe. Karolína Mitanová
strana 3
kunovjan
Z historie našeho rodu Naše rodina je plná hledačů, kteří se shání po starých kronikách a dokumentech, aby mohli pokračovat v sestavování rodokmenu. Můj táta s touto činností začal, když jeho příbuzný vydal knihu o rodu Rybníčků. Táta pochází z Prahy a máma z Kunovic, a tak je můj rodokmen rozdělen na českou a moravskou větev. Já se nyní zaměřím na větev moravskou, která žije od nepaměti v Kunovicích, a to dokonce podle dosud zjištěných pramenů už 7 generací pořád na stejném místě. Maminčin nejstarší předek, kterého se nám dosud podařilo historicky doložit, se jmenuje Valentýn Černý. Narodil se v roce 1805 a vzal si za manželku Kateřinu, rozenou Dřínkovou. Narodily se jim čtyři děti, z nichž nás zajímá především syn Fabián Černý, který zdědil rodný dům a o kterém víme z vyprávění potomků, že to byl starý dobrák. Kapitola první: Fabián Černý Za dobrotu na žebrotu V uličce mezi naším domem a cestou byl od nepaměti příkop, jímž tekla voda. Brzy zjara, kdy lidé ještě chodili v kožiších, se odehrál tento příběh. Fabián právě procházel po dvoře, když tu náhle slyší: „Kdo dobrý, pomoooooož! Kdo dobrý, pomoooooož!“ Fabián vyběhl před vrata a uviděl v příkopu člověka v kožichu topícího se ve vodě. I přes svou statnou postavu měl Fabián co dělat, aby člověka s těžkým promáčeným kožichem z vody vytáhl. Přehodil si ho přes rameno a dotáhl ho do kuchyně. Tam ho položil na lavici a chystal mu teplý čaj. Muž ho pozoroval a povýšeně pronesl: „Fabiánku, a včil ně možeš políbit v ř…!" Kapitola druhá: František Černý, babiččin tatínek Jak uklízeli gestapáci Tento příběh se stal v září nebo na začátku října roku 1944, když babičce bylo devět let a za měsíc se měl narodit její bratr. Všichni už spali a asi v půl dvanácté v noci je probudily hlasité rány. Na vchodové dveře začali bouchat němečtí vojáci. Babiččin tatínek se v rychlosti oblékl, vyskočil oknem do zahrady a utíkal do polí. Moje babička se svou těhotnou maminkou šly otevřít dveře. Do chodby vpadli tři vojáci, křičeli na ně německy, ale protože jim ani jedna nerozuměla, jeden z vojáků se jich lámanou češtinou zeptal, kde je pán domu. Odpověděly, že odjel na návštěvu k sestře. Vojáci přeházeli celý dům, slídili i po zahradě, ale protože nic nenašli, nechali vyplašené ženy v údivu stát a beze slova opustili dům. Tatínek se tehdy vrátil domů, až se rozednívalo. Kapitola třetí: Strýček babiččiny maminky Dráteník V zimě chodívali po Kunovicích dráteníci ze Strání a vyvolávali: „Drááátováát. Flekovááát. Hrncééé.“ Chodili od domu k domu, tloukli na vrata nebo dveře a ptali se hospodyň, zda nepotřebují opravit hrnce. Pokud některá z nich přitakala, sedli si do vchodu a začali spravovat. Nejinak tomu bylo u rodiny bratra od babiččiny babičky. Ten byl zrovna na poli pro seno a doma zůstala jen manželka, která dráteníkovi přinesla do dveří hromadu nádobí ke správce. Po několika hodinách práce, když už dráteník spravoval poslední hrnec, se hospodář vrátil domů s fůrou sena. Zajel s koňmi do otevřených vrat. Jeden z koňů, shodou okolností pocházející ze Strání, se na dvoře vzpříčil a nechtěl pokračovat v cestě dál. Hospodář, unavený po práci, si už chtěl konečně odpočinout, a tak na koně spustil: „Jedeš, ty potvoro straňanská, hni sa, lebo ťa vyšvácám, že sa zastavíš až za Kunovicama.“ Dráteník se polekal, na nic nečekal a hnal se úprkem od domu. Tetička celá nešťastná utíkala za ním, aby mu za práci zaplatila a vysvětlila, že manžel nenadává jemu, ale koni.
Strana 4
Kapitola čtvrtá: Babička Jak si babičky hrávaly za mládí Jak už jsem zmínila, moje babička měla o devět let mladšího bratra. Protože jejich rodiče měli hospodářství, musela se o chlapečka často postarat sama. Maminka jí ho nabalila do kočárku, a jen co rodiče vystrčili nos z domu, babička popadla kočárek a upalovala s ním za kamarádkou. Cesty tehdy nebyly tak upravené jako dnes, a proto chlapeček při častém nadskakování kočárku usnul. Holky si jeho spánek pojistily tím, že kočárek zavezly do tmavé chodby a přes okno přehodily plenu, aby spal co nejdéle. Pak už jim nic nebránilo v tom, aby odešly na dvůr a zahrály si oblíbenou míčovou hru „Eva, Adam šlange bau“. Během lítého zápasu na chlapečka zapomněly. Když se rodiče kamarádky vrátili domů, její maminka ve tmavé chodbě objevila blahem vrnícího chlapečka v bílém oblečku s hnědými skvrnami, jak si hnědýma ručičkama líčí pusinku. Na tento den babička nikdy nezapomene, protože tehdy poprvé v životě dostala výprask. Kapitola pátá: Babiččina smutná příhoda Krutost války Během 2. světové války byli v kunovických rodinách násilně ubytováni němečtí a rumunští vojáci. To neminulo ani babiččinu rodinu. Bylo u nás ubytováno 6 vojáků s velitelem. Velitel byl mladý vysoký Němec. K domácím se ale choval vždy velmi přívětivě. Babička v té době měla 8 let. Přestože nikdo v rodině neuměl německy, velitel vytáhl fotografii a ukázal jim obrázek stejně staré dcerky, jako byla babička. Někdy si s babičkou dokonce hrával s tenisovým míčkem, jako by tím chtěl nahradit péči o svou dcerušku. Jednoho dne ve čtyři hodiny odpoledne byli vojáci povoláni do boje. Během přestřelky v blízkosti Popovic byl velitel zastřelen. Babička dlouho nedokázala pochopit, jak je možné, že velitelova dceruška už nikdy neuvidí svého tatínka. Kapitola šestá: Babiččin bratr Zlodějská taktika z kunovských Hrabůvek Každý správný kunovický šohaj znal všechny ovocné stromy v Kunovicích. Když na chlapce dolehla mlsná, nejčastěji se šlo do Hrabůvek. Tam upoutával pozornost především pozemek tehdejšího kostelního varhaníka Šimíčka. Protože voňavé ovoce nelákalo pouze chlapce, musel si pan Šimíček na pozemek postavit boudu, kde v době zrání ovoce i nocoval. Kluci na něj vymysleli lest. Rozdělili se na dvě skupiny. Dva vybraní dobří běžci šli trhat ovoce a ostatní se schovali opodál. Pan Šimíček vyběhl a honil zloděje, kteří úmyslně zpomalovali, aby jejich pronásledovatel neztratil naději na jejich dopadení, a pak zase zrychlovali, kličkovali a podobně, jen aby svého pronásledovatele co nejdéle zdrželi. Ostatní kluci mezitím bez obav natrhali potřebné množství ovoce, aby se mohli podělit i s vytrvalostními běžci. Kapitola sedmá: Kunovští muzikanti Poslední rozloučení Kunovičtí muzikanti častokrát hrávali na muzikách. Jejich odměnou bývala pravidelně závěrečná večeře. Jeden z těchto muzikantů se nenápadně přitočil ke klarinetistovi zabranému do dobrého jídla, rozebral mu klarinet a vložil dovnitř slupky ze salámu. Protože se ten den už nehrálo, klarinetista nástroj uložil do obalu a odešel domů. Během dalšího týdne se v Kunovicích konal pohřeb. Na poslední cestě mrtvého z domu doprovázeli i muzikanti. Klarinetista, zvyklý na táhlý tesklivý zvuk svého nástroje, se rozkročil a foukl. Nic se neozývalo. Proto se nadechl, foukl a zase nic. Ať se naparoval, jak chtěl, nástroj nevydal ani hlásek. Zne-
Speciální příloha - 1/2016
kunovjan jistělý klarinetista na místě klarinet rozebral a začal vytahovat slupky od salámu ven. Lidé ten den na pohřbu neměli v očích jen slzy smutku. Ano, součástí života mých předků bylo jak veselí a radost, tak smutek, obavy i strach. Ale to všechno k životu přece patří. Jsem moc hrdá na
to, že právě já mohu bydlet v domě, který po staletí poskytoval ochranu a soukromí mým předkům a kde z každého koutku na mě dýchají úspěchy i neúspěchy, pomoci i zrady, nenaplněné touhy či sny všech příbuzných, kteří stejný prostor jako já nazývali svým domovem. Gabriela Poncarová
Naše město První zmínka z roku 1196 je, Nikdo z nás to však nepamatuje. Z malé tvrze město je Kunovice se jmenuje.
Co dva roky krále máme, koně pro něj osedláme. V ústech svírá růžičku, nemá svoji družičku.
Letadla tu máme taky, z některých jsou krásné vraky. Dávno už však nelétají, dlouhou historií ale mají.
Hodnou starostku tu máme, nikomu ji neprodáme. Stará se o naše město, je to od ní hezké gesto.
Protéká tu Olšava, doleva i doprava. Nejde se v ní utopit, Dokáže však zatopit.
Rychlíky tu nestaví, nikomu to nevadí. Stačí nám i malý vlak, odveze nás tak či tak.
Filip Andrýsek
Natálie Troubilová a Lucie Halová
8/2016 - Speciální příloha
strana 5
kunovjan
Kunovický les Byl jeden les. V lese bylo jako v lese, a proto tam přebýval zlý loupežník z Valašska, který se jmenoval Kunin. Jeho bandu zavřeli, a tak tady přebývá. Nebyl to hodný loupežník, ba naopak. Byl vetřelec v celém okolí. I v sousedních státech byl proslaven tím, že nebyl nikdy chycen. Nikdy ho nemohli chytit. Tak si tam tak seděl v lese, když tudy jel sedlák s vozem plným jídla. Loupežník si mu stoupl přes cestu a povídá: „Dobrý den, teda spíš nashledanou.“ A zastřelil sedláka. Vzal si jídlo, a aby se neřeklo, pustil koně. Tak to šlo pořád, až jednou, když jel kočár s nějakou ženou. Všechny postřílel kromě té ženské. Vzal ji a odešel s ní. „Pomóóóc!!!“ řvala ženská. Odnesl ji do svého doupěte. „Proč jsi mě nechal na živu?“ „Abych si měl s kým povídat.“ „Fuj“, řekla ženská, „podívej se na ten svinčík! Tak si tady žiješ? Že se nestydíš.“ „Co si to dovoluješ, já jsem slavný loupežník Kunin.“ „Ty? Hahaha!“ zasmála se ženská. Taková ohava. Neoholený, v takových hadrech. To už radši choď nahatý. No a já se jmenuji Majda. „Tak krásné jméno,“ zasnil se loupežník. „To bych řekla. A teďdo práce!!!“ Loupežník musel pracovat. Musel vyčistit celý les. No a jak to nakonec dopadlo. Ti dva se vzali. Ne v kostele. Měli loupežnickou svatbu. Loupežník se dobře staral o les. Nakonec, když loupežníka zabil medvěd, musela se o les postarat jeho manželka. Nazvala ten les Kuninský, ale kdyby to řekla knížeti, odsoudil by ji za to, jakého měla neřáda. Tak ten les nazvala Kunovický a každý hlupák si to tak myslí. Teda kromě knížete. Šimon Ludvíček
Jindřiška Marková
Kunovice Ahoj všichni! Ráda bych vás seznámila s městem, do kterého jsem se nastěhovala, když mi byly tři roky. Městečko ležící na jihu Moravy se nazývá Kunovice. V jeho sousedství se rozkládá Uherské Hradiště a Ostrožská Nová Ves. Podle názvu obce Kunovice byste si jistě řekli, že to musí být konec světa. Chyba lávky! Máme zde veliké letiště a Letecké muzeum, které ukrývá opravdové skvosty. Na Den dětí se tu pořádají vyhlídkové lety pro sportovně založené jedince město vybudovalo, „ Areál Jízdy králů“. Tady si totiž můžete zahrát nejrůznější hry, třeba oblíbené míčové, ale dají se využít i posilovací stroje. Ti nejmenší se mohou vydovádět, která máme mimochodem dvě. Plná pískovišť kolotočů, houpaček a prolézaček, která zabaví i vaše dítko. Hlavním lákadlem města nejsou ale jen překrásná hřiště, ani muzeum, nýbrž akce nazvaná „Jízda králů“, která se zde koná již po několik generací. V tento den se dívky a chlapci různého věku „navlečou“ do slovác-
Strana 6
kých krojů. Načančí se i koně. Těm se připnou ručně vyrobené ozdůbky jako jsou růže, pentle a mašle. Po této přípravě se všichni seřadí do průvodu a objížďka města může začít. Ptáte se: proč Jízda králů? Uprostřed tohoto chumlu sedí na koni chlapec. Vždy musí mít 11 let a být převlečený do ženského kroje, aby ho nikdo nepoznal. Je to opravdu divukrásný zážitek, za kterým se sjíždějí lidé ze širokého okolí. Protože jsme na Slovácku, teče tu víno a slivovice proudem. A pokud vás aktivity, které naše město nabízí, unavily, můžete se zregenerovat v sousední Ostrožské Nové Vsi. Nachází se tam totiž sirnaté lázně, kde vám po kunovském juchání dají klouby opět do pořádku. Kunovice jsou opravdu nádherné městečko, ve kterém žije mnoho vstřícných a milých lidí. Když nás navštívíte, budeme jen rádi!
Sabina Peterková
Speciální příloha - 1/2016
kunovjan
Kolektivní práce - Bělohradová Eliška, Bělohradová Alžběta, Lorencová Eliška, Kusáková Barbora, Vaverka Hynek, Turčinek Šimon
Kunovický les Jednoho dne, bylo to v březnu, se vracel jeden mladý čáp z teplých krajin zpátky domů, do Uh. Brodu. Už se po takové dlouhé době těšil, až si ve svém hnízdečku odpočine. Až bude mít zase sílu, opraví ho. A to už přiletí jeho paní čápová a… Ale ouha! V jeho hnízdě je už obsazeno! Co tam ten mizera dělá? „Jdeš pryč! To je moje hnízdo!“ „Jóó? Možná bylo, ale teď je moje. Kdo dřív letí, ten dřív sedí. Cha, cha, cha.“ Normálně by náš čáp o hnízdo bojoval, ale byl tak zesláblý, že radši letěl jinam. To se lehko řekne, ale hůř udělá. Kam má letět? Najednou vidí vrabce, jak se na jedné ze zahrad pod ním hádají, kdo má právo si první uždibnout kus lojové kuličky. „Píp píp! Já ji uviděl první, já ji první ochutnám.“ „Jenomže já jsem sem první přiletěl!“ „Píp, nehádejte se přece! Já jsem nám našel tuto zahradu, jedině já můžu první ochutnat!“ Čáp k nim přiletěl, chvíli je tak poslouchal a pak řekl: „Vrabci, já vám pomůžu. Kdo mi pomůže najít místo pro nové hnízdo, ten ji první ochutná.“ Všichni se ihned rozletěli pryč, že na zahradě nikdo nezůstal. „Počkejte, já to myslel jinak!“ Volal za nimi. Ale marně. „Co já teď budu dělat?“ „Píp, píp,“ uslyší najednou. Je to úplně nejmenší vrabeček, skoro ho v trávě není vidět. „Já ti pomůžu. Tatínek je velký cestovatel, zná celé okolí. Nedaleko odtud je prý nově založené město, myslím, nějak … K… Kun… Kunovice!“ Čáp začal samou radostí mávat křídly. „Hele a víš ty co? Ostatní tu nejsou, uzobni si z té lojové kuličky.“ „Moc ti děkuji, čápe,“ zaradoval se vrabeček. „Vždyť ty nemusíš děkovat. Tobě patří dík. Tak ahoj,“ rozloučil se čáp. Letí nad městy a vesnicemi, které všechny moc dobře zná. „Ajajaj!“ vykřikne najednou. „Já se toho vrabečka zapomněl zeptat, kde ty Kunovice leží!“ A už viděl místo, kde vždycky létá lovit potravu, taky ty bažiny
8/2016 - Speciální příloha
a močály. „Trošku se alespoň najím.“ Ale co to, u bažiny stojí město a v něm obrovský hrad. „Jéje!“ překvapeně vykřikne čáp. „Nejsou to ty Kunice? Ne, počkat, jak to ten vrabec říkal? Kuny? Ne, Kun… Kuno… Kunovice! Musím si to ověřit.“ Sedl si na věžičku hradu a poslouchal, co si lidé říkají. Jde kolem kovář, tetičky, dělníci, rybáři, ale nikdo si nepovídá o tom, co by čáp potřeboval. Už už by odletěl jinam, ale uvidí, jak si opodál hrají děti. „Jé, podívejte! Čáp! A jaký velký!“ „ Júúú! Myslíš, že se usadí tady v Kunovicích?“ „To by bylo super!“ Ano, jsem v Kunovicích, pomyslel si čáp. A vydal se hledat dobré místo pro nové hnízdo. Uviděl velikou budovu, kam chodily maminky s dětmi. Bylo u ní velké hřiště, kde si děti hrály. Byla to školka. A protože čápovi pomohly najít nový domov, postavil si hnízdo na komíně naproti školky. Brzy přiletěla i paní čápová a narodila se jim malá čápátka. Za pár měsíců přišel malému vrabečkovi do Uh. Brodu, tomu, co pomohl našemu čápovi najít nový domov, dopis, a v něm stálo. Milý vrabečku, děkuji ti moc za to, jak jsi mi poradil, že si mám postavit hnízdo v Kunovicích. Je tu blízko bažina, kde lovím žáby pro má malá čápátka. Lidé jsou tady na ptáčky moc hodní. Přileť sem někdy, bude se ti tu líbit. Tvůj čáp „No teda, že by to tam opravdu bylo tak pěkné? Musím se podívat!“ A už se balil na cestu. A opravdu! V Kunovicích se mu tak zalíbilo, že sem pozval ostatní kamarády, a ti zase svoje kamarády… Tak se tady u nás v Kunovicích usadili ptáci. Moc se jim tu líbí. Když je tady dál necháme spokojeně žít, budou tu ještě bydlet moc dlouho. Vanda Charbutová
strana 7
kunovjan
Kunovice
Kunovice
Když jsme v mých asi šesti letech navštívili rodinu v Kunovicích, šli jsme si my malí hrát na hřiště před školou. Moc se mi tam tehdy líbilo. Chtěla jsem mít před svou školou také takové hřiště - hráli jsme si na prolézačkách, klouzali se, schovávali … A škola mi připadala strašně veliká oproti té, kam jsem tehdy chodila. Tenkrát jsem ještě ani nevěděla, jak se toto město jmenuje. Asi o 3 roky později jsme se z Prakšic přestěhovali do Podolí a rodiče hledali pro mě a mou sestru novou školu. Nakonec nás přihlásili právě sem do základní školy v Kunovicích. Už jsem si zvykla i na název U Pálenice. Spojení pálenice a školy se mi zdálo hodně zvláštní. Možná jsme v republice raritou. Nedokážu si Kunovice bez naší školy představit. Škola je pro mě vlastně hlavním bodem Kunovic. Díky ní tady trávím denně několik hodin. Opravdu jsem v Kunovicích moc ráda. Potkala tu mnoho nových lidí a kamarádů. A splnil se mi můj dřívější sen – krásné hřiště u školy. Vrátila bych se do Prakšic? Na to se mě občas ptají současní spolužáci. Ze začátku jsem po návratu opravdu toužila, ale teď už ne. A důvody? Ty už znáte. I když se mi stýskalo nejen po bývalých spolužácích a kamarádech, ale i po rodině, nakonec jsem si zvykla a občas se spolu setkáváme. Celou dobu, co chodím do školy v Kunovicích, zjišťuji pořád víc informací o tomto městě. Teď vím, že se tady pořádá spousta nejrůznějších akcí, o kterých jsem ani nevěděla, ani jsem netušila, jak probíhají. Ej, co dodat? Přijďte se do Kunovic podívat!
Malí, velcí, nesu zvěst o Kunovicích, jednom z nejkrásnějších měst, kde si ptáčci prozpěvují, příchod jara ohlašují. A teď pozor, světe div se! Chystají se slavnosti. Buďte proto naši hosti, všichni, kromě Mrzutosti. Jízda králů koná se tu, pozvi bráchu, ségru, tetu. Chceš pro to zvláštní důvod? Uvidíte krásný průvod. Suvenýrů hromádka, K posezení zahrádka.
Darina Důbravová
Žije se tu krásně, Proto skládám básně. Nevěříte mi to snad? Přijeďte se podívat.
Sabina Peterková,
Kolektiv třídy 1.A ZŠ Kunovice U Pálenice
Strana 8
Speciální příloha - 1/2016
kunovjan
Kunovice – místo, kde jsem doma Jako obyvatelka Kunovic často slýchám ono zlidovělé „z Kunovic dobrého nic“. Ale jako správná Kunovjanka si vždy dovolím odporovat. Kdy a proč tahle fráze vznikla, nevím. Možná se objevila díky závisti ze strany obyvatel Uherského Hradiště už v roce 1297, kdy si Kunovjané vykoupili svá privilegia a znovu se vymanili z moci Uherského Hradiště. Možná, že to byla pomsta Derflanů za naše dodnes trvající hodové vyvolávání „Čí sú hody? Naše! Čí sú dluhy? Derflanů! Ale o tom můžeme asi jenom spekulovat. Tohle město má natolik bohatou historii, kulturu i přírodní krásy, že bychom se ani nemohli divit, kdyby šlo skutečně o závist. Kunovice, často označované jako brána do Poolšaví, měly velký význam ještě před první zmínkou v listině knížete Břetislava ze dne 13. 1. 1196. Na místě, kde se tehdy střetávaly dvě významné středoevropské cesty, stál s velkou pravděpodobností hrad. Jeho výhodnou polohu dokazuje i fakt, že o něj a o jeho okolí měl zájem král Jan Lucemburský. Kunovice se dokonce mohou chlubit také vlastními archeologickými nálezy. Už jako malá jsem se zájmem poslouchala vyprávění o babičce mojí prababičky, která se přátelila s hraběnkou z Panského dvora. Za její věrné služby získala pozemky a na jednom z nich stojí náš dům, ve kterém bydlím. Tento a mnoho dalších příběhů spojených s Kunovicemi jsem slyšela od své babičky. Jinak jsem se ale o historii města dřív příliš nezajímala. Když město nechalo k 820. Výročí od první zmínky o Kunovicích vyhotovit rodokmen Jana Jetřicha z Kunovic, jehož potomkem je například princ Charles a další evropští monarchové, začala jsem se víc zajímat o jeho život a o Kunovice samotné. Jelikož dějepis patří k mým nejoblíbenějším předmětům, vytáhla jsem doma knihu o Kunovicích. Při jejím čtení jsem si uvědomila, že nejenom já a moje generace často přehlížíme krásy tohoto města, které jsou všude kolem nás. Schovaná kaplička Panny Marie z roku 1750, které si náhodný kolemjdoucí ani nevšimne, osobnosti jako Jan Hrubý a Josef Abrhám, bohatá lidová tradice jako je Jízda králů patřící na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Mezinárodně uznávaný festival Kunovské léto, Letec-
8/2016 - Speciální příloha
Ema Hanzalíková
ké muzeum, nadaný mužský a ženský sbor, folklorní soubory. To vše a mnohem více můžeme najít v jednom malém, ale malebném městě – Kunovicích. Všichni obyvatelé i bájný zakladatel Kunovic, pan Kuna, mohou být na Kunovice velmi pyšní. Svůj význam dávají najevo už přes 820 let a já mohu říci, že jsem hrdá na to, že pocházím z Kunovic a že jsem Kunovjanka! Michaela Štefaníková
strana 9
kunovjan
Čarovné Kunovice Byl jednou jeden palouk, za paloukem studánka, za studánkou les a za lesem kouzelná říše. Lidé již slýchávali pověsti o té kouzelné říši, jenže nikdo tomu nevěřil. Tak dobrá, pořád tu jeden človíček byl. Inu vlastně bez něho by kouzelná říše nikdy nedostala svůj název a obdiv. Byl to náš Honzík, zvaný Kunovjan. Všem chtěl tak urputně dokázat, že čáry a kouzla existují, a tak se vydal jako vyhnanec na cestu. A tak šel, až došel k palouku, za paloukem překročil řeku, za řekou se ale už začínaly dít věci. Jen co vstoupil do lesa, obestřel ho mrazivý pocit, jako by ho někdo sledoval. Jenže náš odvážný Honzík si s tím nedělal velkou hlavu. Když procházel nejhlubší částí, zaregistroval, že si ho právě všimla nebezpečná bachyně, a tak začal utíkat. Už si myslel, že je po něm, bachyně už ho skoro měla… Ale tu se před
ním náhle otevřel světélkující otvor do země a šup do něj. Když se konečně probral ze spánku, otevřel oči. Nad ním stálo šest kamenných hlav s velkýma očima, velkým funícím nosem a udiveným pohledem. Lekl se natolik, že začal šílet a panikařit a ve zmatku se ošklivě praštil do hlavy. Znovu omdlel. Když se znovu probral, byl připoutaný k nějakému kamennému stolku. Po chvíli už slyšel hlasy: „Mamííí, on se probral, on se probral.“ To už se k němu přivalilo opět šest balvanů, a ty mu vysvětlily, že jsou trolové a že mu nemají v úmyslu ublížit, spíš pomoci. Když si to Honzík srovnal v hlavě, požádal, aby ho kameny odpoutaly. Malí trolíci mu donesli bylinný čaj a táta trol ho odpoutal. Honza si sáhl na rozbolavěnou hlavu, to se do toho hned přidala babi trolová: „Musíme ho odvézt za vílami, musí ho vyléčit.“
A to už měl Honzík otázky: „Ony jsou i nějaké jiné kouzelné bytosti, než jste vy?“ Na to babi trolová: „A co sis jako myslel, je nás spousta, jen v lese jsme my, ten zbytek bydlí na člověkem nedotknutelném místě za lesem.“ Nakonec máma trolice prohlásila, že ráno moudřejší večera a že teď se všichni půjdou vyspat. Když ráno vyšli, neuběhla ani půlhodina a oni už byli na místě. Bylo to tam překrásné jako v pohádce. Když ho víly ošetřily, Honzík se rozhodl, že všem těmhle magickým bytostem jejich dobré skutky oplatí. Všem oznámil, že světu dokáže jejich existenci. Bytosti se zaradovaly, nikdy neviděly totiž jiného člověka než Honzíka. A tak to bájné místo a ten tajemný les nazvaly Kunovice a Kunovský les, a to na počest Honzíka Kunovjana. Vendula Kyselá
Jiří Loren a Jakub Krchňáček
Strana 10
Speciální příloha - 1/2016
kunovjan
820 let Kunovic Taky se vám při tom čísle div nezatočí hlava? Vždyť už jen pomyšlení na naše předky, obhospodařující pole či zahrady, na nichž nyní stojí naše domy, ve mně najednou vyvolává nostalgii. Představuji si to tady jako v několikadílném filmovém či knižním provedení díla Slovácko sa súdí aj nesúdí, které můžeme s klidem převést na naši dobu. Já vím, sice už je to hodně dávno, doslova z dob mých prapředků, ale i když jsou Kunovice svým počtem obyvatel považovány za město, myslím, že nějaký ten nádech vesnice tady přece jen zbyl. A je to tak dobře. Někdy sice nenávidíme vesnice a malá města pro to, že tady každý každého zná a nejde daleko pro pomluvy. Ale atmosféra, kterou těmto zeměpisným celkům dodávají především důchodci s pamětí překonávající dokonce i slony, za to opravdu stojí. Nebo snad může někdo z vás říct, že mu nikdy dědeček nevyprávěl své zážitky z dětství, které jsou plné dobrodružství? Komu z vás babička nikdy neupekla bohatě cukrované buchty podle receptu své maminky?! A když se rozhlédnete kolem sebe, nenajdete u nás moc domů a zahrad, o které by se pilně a s radostí nestarali jejich majitelé. Vždyť život nás a lidí před stovkami let se zase tolik nezměnil. Možná už se tolik nestaráme o pole a hospodářství, ale zato chodíme do práce a řešíme řadu náročnějších věcí. Jenže okopávání záhonku, úklid domu, starání se o rodinu a v našem případě dokonce i nakupování ve větším městě, to máme s našimi předky pořád ještě společné. Nevím jak vy, ale já bych si asi nějak nedokázala představit život ve velkém městě, kde na chodníku pozdravíte člověka, a ten se na vás podívá jako na blázna. Tady v Kunovicích to vnímáme spíše opačně. Samozřejmě nezdravíme na potkání všechny lidi, které jsme v životě snad ani neviděli, ale když tak procházíte ulicemi a krásnou přírodou plnou zpěvu ptáků, budících nás ráno ze spaní, máte najednou pocit, že znáte úplně všechny. Ale ať už žijete v malé vesnici, nebo ve velkoměstě, nějaká ta zvědavá Peléščena se vždycky najde! Nela Chrástková
Vanda Charbutová
Kunovice Každý ptáček má své hnízdo, každý člověk domov má. Každý má v něm svoje místo, je to vůně domova.
Pýchou našeho města, dvě základní školy jsou. A v nich mnoho žáků, učit se i zlobit dovedou.
A u řeky Olšavy, já svůj rodný domov mám. Když vyjedu mimo domov, ráda se tam vracívám.
Moje rodné město, Kunovice jsou. A kus dávné historie, mají za sebou.
A starostka města, folkloru se věnuje. Handrláček a Kunovjan, naše město reprezentuje.
Širší okolí svého města, poznávat se učím. Zasněžené vršky hor a strání, stále v sobě ráda nosím.
Kníže Konrád – Česky Kuno, Kunovicím jméno dal. A od roku 1119 už mu ho nikdo nevzal.
Kunovské léto, stalo se tradicí. Dost možná přežije, i další století.
Jednou budu dospělá, nevím, kam mě osud zavane. Do rodného mého města, vzpomínka má si cestu najde. Magdaléna Fantová
8/2016 - Speciální příloha
strana 11
kolektivní práce klientů DZP Na Bělince
Kolektivní práce klientů DZP Na Bělince KUNOVJAN, městský zpravodaj • Vydavatel: Město Kunovice , IČ: 00567892, nám. Svobody 361, 686 04 Kunovice, tel.: 572 432 720, e-mail:
[email protected] Odpovědný redaktor: Zdeněk Kučera • Grafika: Jakub Mičovský - mediabest.cz Povoleno: Ministerstvem kultury ČR,, registrační číslo MK ČR E 13133 • Náklad: 2.000 výtisků • Mimořádná příloha
