Kulturní pořady měsíce července. a Městské muzeum. - výstavní síň Špejcharu Nejstarší památky Dvora Králové

KRONIKA MĚSTA DVORA KRÁLOVÉ NAD LABEM – 2005

ČERVENEC

Kulturní pořady měsíce července Městské muzeum: - výstavní síň Špejcharu „Nejstarší památky Dvora Králové“. Městská knihovna: - “Prázdninový poutník” (pohlednice z domova i ciziny). 19. královédvorský okruh 2.-3.7.2005 Rabín Norman R. Patz u starosty Na oficiální a předem ohlášenou návštěvu města a starosty přijel rabín N.R.Patz s chotí. Je duchovním představitelem židovské obce Západního Essexu v New Jersey v USA a také prezidentem Společnosti pro historii československých Židů. Panu starostovi předal vzpomínkovou knihu v anglickém jazyce. Pan starosta se svojí manželkou byl jimi seznámen o tom, že v New Jersey dosud jsou pokračovatelé královédvorských Židů. Přítomní si prohlédli místo, kde stávala synagoga a Městské muzeum.

Pohledy z věže kostela

Číselník o průměru 2,5 metru a hodinová skříň uvnitř věže.

Svěží ráno, které nabízí skvělou viditelnost, je přímo ideální na několik fotografií z věže kostela svatého Jana Křtitele. Byly pořízeny mimo návštěvní dobu díky pochopení pana faráře Czekaly, který předal kronikáři klíče, aby si sám nahoru došel. Poděkování proto patří jemu. Fotografováno bylo okolí vzdálenější a bližší. Pochopitelně ze strany, kde to sluníčko dovolovalo, tedy k jihovýchodu, jihu, západu a severu. 185

ČERVENEC

186



ČERVENEC

„Najmanka“ před půlstoletím – vzpomínka Nejprve trochu té historie, která se dotýká jmenovaného závodu, který se před padesáti lety stal prvním svědkem zániku „Českého Manchesteru“. Samotný počátek tohoto, dodnes rozlehlého závodu, se počal odvíjet již v roce 1870, kdy sem přišli z Nového Bydžova bratři Neumannové, aby v těsné blízkosti Labe, na Slovanech, začali s výstavbou. Bylo to zprvu faktorství, později barvířství. Již po osmi letech (1878) rozšiřují bratři svoji výrobu a je zde na tehdejší dobu neuvěřitelných osm válcových tiskacích strojů. Firma měla název M.B. Neumanna synové (Moses Bär Neumanns Söhne). Pracovala až do doby nacistické okupace, kdy byla fabrika, za tak zvaného Protektorátu Böhmen und Mähren, změněna na sklady zbrojovky Junkerswerke. Krátce po válce se opět rozhoukala parní siréna, která svolávala dělníky k práci. Závod byl znárodněn a dostalo se mu jména TIBA - Slovany. Funkci ředitele zastával pan Schönbaum, ale s jeho kanceláří jsme se my, učedníci, setkali jen jednou, když nás vybral ke studiu na průmyslovce. Pracovalo se zde „na den“, tedy bez směnování. Tato velikostí a počtem tiskacích strojů největší, ale také nejzastaralejší továrna, přestala být již v roce 1952 textilkou a část se změnila na SGO (Středisko generálních oprav) a ústřední sklad barev a chemikálií. Zbytek budov posloužil jako internát národního podniku Tiba, část připadla zemědělskému podniku a z kanceláří se staly byty. My se však vrátíme k posledním rokům, tedy do doby okolo roku 1948 – 1950. Měli bychom vzpomenout a zachovat několik vzpomínek na dobu, jak se v tomto závodě pracovalo, zvlášť proto, když už není mnoho pamětníků. „Najmanka“, jak se tehdy, ještě na sklonku čtyřicátých let, závodu vžitě říkalo, měla, proti jiným textilním závodům Tiby, neobvykle široký sortiment výroby. Patřily sem levné šatovky, pojmenované jako molina, tkané krepy a vlnovky, dále lehlé záclonoviny – etamíny, rovněž zimní flanely a barchety, ale také tkaniny drahé, jakými byly dyftýny, manchestery a kordy a barvené, potisknuté široké zboží. Téměř všechno zboží se tisklo na úzkých rolech, ale také na jediném širokém tiskacím stroji (rolle) dvorských tiskáren. Ještě dnes, když se na celý tento komplex budov podíváme z Jiráskovy ulice (Tašinberka), tak působí mohutným dojmem. Pro všechny dvorské závody bylo společné to, že vyrůstaly ze skromných začátků a postupně se rozrůstaly se sílícím vlivem získaného kapitálu. Závod neměl vlastní tkalcovnu a režné zboží se dováželo na nákladní rampu, odkud se v dílcích převáželo do druhého patra – režného skladu. Provádělo se to pomocí výtahu, který měl, jako jediný, svoji obsluhu, které se neřeklo jinak než „liftboj“. Do rozměrné kabiny se vměstnaly dva zbožím vrchovatě naplněné transportní vozíky, „liftboj“, zatáhl za lanko a výtah se zvolna sunul nahoru. V „režňáku“ se zboží ukládalo -„štosovalo“ - na dřevěné „šteláře“, do vysokých „štůsů“, vyšších lidské postavy. Už od základu se tyto „štůsy“ musely pečlivě „vázat“, podobně jako to činí zedníci s cihelným zdivem. Režňák bylo bludiště těchto „staveb“, ve kterých se museli dělníci a dělnice vyznat a kde se také mohli na nějakou dobu jaksi ztratit. V případě potřeby se opět „štůsy“ rozebíraly, dílce rozkládaly, popisovaly „tužkou“ s acetonovou barvou a uložily na vozík. Takto připravené režné zboží se vezlo přes půl fabriky do bělidla k prvému zušlechtění. Skladníkem zde byl drobný pan Krist, ale práci tu organizoval kapelník Šimůnek. Jednotlivé pracovní operace se od pozdějších, moderních, mnoho nelišily, ale tady byly prováděny ručně, jak jsme tomu my, mladí adepti textilu říkali, „za cara“. Také pojmenování jednotlivých prací, „abtajlunků“ (oddělení) bylo české, německé i zkomolené. Zboží se tady opalovalo „na zenku“, ručně „házelo“ do jámy, do které se lezlo pomocí žebříku, po předchozím napojení vlahým „sladem“. Nebylo to však žádné „házení“, muselo se pečlivě ručně odebírat a ukládat do řádek. Lajdáctví se někdy vymstilo, když se na „hašpli“, přes kterou zboží plynulo dolů, zboží zachytilo a začalo se na ní nabálet. Pokud bylo zboží v řádcích, řádně uložené, tak se nic nestalo, v opačném případě se některá ze smyček obtočila obsluze kolem nohy, byl vytažen nahoru a padal přes laťovou hašpli zpět do jámy. Taková „masáž“ se při nejlepším neobešla bez modřin. Jáma se plnila celé hodiny, takže menší tělesná potřeba se vykonávala bez zastavení, „na pracovišti“. Do bělidla patřila „klapa“, obrovské kotle na vyváření, ve kterých za války měla „junkerska“ uskladněný olej, dále vodní kalandr a dokonce „kameny“. Na labské valouny se „házelo“ zboží po kyselení, nebo „chlóru“ za pomocí hůlky, gumových rukavic, holínek, zástěry a v plášti s kapucou. Svrchu tu byla nežádoucí sprcha a pod nohami čpící zředěná kyselina. To vše v době nastoupeného atomového věku. To byl také druh trestu, když jsme se provinili tím, že jsme se „svezli“ ve výtahu s vozíkem, a sami.

187

ČERVENEC


Mokré „abtajlunky“ (bělidlo, barevna), měly podlahu z opotřebených kamenů, vyspravených betonem, kus rovné podlahy byl vzácností. Převážení zboží, zvlášť mokrého, bylo skutečně namáhavou prací, vyžádalo si mnohdy i síly několika dělníků. A v „Najmance“ se převáželo pořád. Nikdy už jsem později nepoznal „fabriku“, kde by se tak jezdilo z oddělení do oddělení, s kopce nebo do kopce, a z budovy do budovy pomocí mostů – tunelů. Transportním vozíkům na mokré zboží se tehdy říkalo „rakve“, byly dva metry dlouhé a metr široké. Když se naplnily, tak s nimi žádný z nás učedníků ani nepohnul. Poznal jsem však dělníky, kteří nám, i sobě, vzájemně dovedli pomoci, mnohdy i bez děkování. Něco z toho v nás do budoucna zůstalo. Vzpomínám si, že v té době zde pracovalo dost Slováků, kteří sem přišli za prací. Když nastupovali, tak byli z toho fabrického ruchu dost „vyjukaní“, nebyli tomu zvyklí, ale časem z nich byli velmi dobří pracovníci a skvělí kamarádi. Zprvu ani oni nebyli ušetřeni fabrického „humoru“, když jim starší spolupracovník vyřídil mistrův naléhavý vzkaz: „máš dojít do magacínu pro bublinky do libely“, nebo kilo „ampérů“. Vzpomínám si jen na dobráka a siláka Oldu Ryšavého, Štefana Vrabce, sourozence Juskovy a Vasila Spišaka. Jistě jich bylo více, někteří zakotvili v našem městě natrvalo. Jako mladí „štrajchpudlíci“ textilu jsme byli rozděleni na pracovní obory bělič, barvíř a strojní tiskař, ale „vymetli“ jsme po nástupu celou fabriku. Cesta za poznáním se neobešla bez práce. Mistr, a to byla tehdy autorita, nás k nějaké pomocné práci přidělil a my ji vykonávali bez odmluvy, jak jsme nejlépe uměli. „Koukáním se nic nenaučíš“ byla slova mistrů Hnyka v bělidle, Kareše (barevna), Stránského u (sušičky), kterému se dostala ruka mezi sušící bubny, „starého“ Moce (tiskárna), Svobody (kuchyň barev), Kudrnáče (na šersále), Šíla (česárna), Hlaváčka a Holečka (apretura), Fejka (prádelna), Žišky (hotfle), Vojtěcha (u matrů – pařáků), méně Munzara (skládárna) a dalších. Měli pravdu. Později, podle toho, jak kdo byl šikovný, nám byly přidělovány práce odbornější. Z našich řad byl také zlepšovatel Vláďa Mach, pozdější ředitel závodu Frýdlant, který laskavě doplnil tuto napsanou vzpomínku. Jako učeň tehdy navrhl, aby se zboží od sušiček, místo transportu na vozících, spouštělo dolů k „mercezírce“ plechovaným žlabem. V nestřežené chvíli jsme jím sklouzli i my. V „Najmance“ se už tenkrát o sobotách nepracovalo. V ostatních závodech ano, a tak jsme i my, „Najmaňáci“, museli narukovat za prací. Už den předtím nám mistři přidělili úkoly, „co se bude lesknout“. Dostali jsme košťata, pytel mokrých hoblin či pilin na zametání a my jsme s tím sobotním úklidem tůze spěchali, aby nám zůstal čas na učňovské radovánky. Ty se zpravidla konaly v barevně, kde jsme si ohřáli v obrovských „kufnách“ (vanách s hašplí) vodu, a oddávali se příjemné koupeli. Jednou nám starší spoludělníci koupel obarvili a my „vylezli“ obarvení jak vejce o Velikonocích. Byli jsme však mladí a na sobotní koupele jsme se, zvláště v zimě, docela těšili. V kufnách se zboží barvilo, jak se říká v provazci. Vládl tu tehdy pan Purm, který byl také jedním z prvních úderníků, a práci skutečně moc dobře ovládal. Z van se zboží ukládalo v „otýpkách“ do velkých „šlajdrů“ (odstředivek), jemnější druhy prošly za široka „saugry“ (odsávačkami). Na „džigrech“ , kde se barvilo za široka, pracoval dobrák pan Bém a Venca Hubka. Barvily se tu převážně dva odstíny, Azogenová hnědá RN ustalovaná paranitroanilinem a modrá azogenová - ustalovaná zapáchající diazotací a kopulací. Byly to krásné odstíny s výbornými stálostmi, ale jak se později zjistilo i rakovinotvorné. Byly však věci, se kterými se mistr Kareš, ale i někteří jiní, neradi svěřovali. Sem patřily jejich recepty a vzorníky, které si pečlivě střežili. V sešitku měli vylepeny vzorky mnoha odstínů i s použitými barvivy. To bylo jejich tajemství, které si chránili, a v případě potřeby se ukázalo, „kdo je na oddělení mistr“. Na „džigrech“ jsme se rádi dopouštěli „žertíků“. Vždycky jsme někoho mladšího nalákali, aby si sedl na jeden z válců, na které se nabálelo zboží, a z povzdálí, pevnou spojkou, „džigr“ spustili. Každý náš „host“ propadl dolů do vody a pořádně se vymáchal. S používaným typem starého „džigru“, s pevnou spojkou, jsem se později nesetkal ani v textilním muzeu v České Skalici. Barvení se také provádělo plynule. Nejprve se na „hotflích“ napreparovalo (naoustilo) „naftolem“ a následně barvilo „ledovkama“ na „ajzenrótu“. Bylo to v odstínech šarlach, červená, bordo, středně a tmavě modrá. Dodnes si pamatuji charakteristický zápach „diáza“, kdy se při přípravě barvy dostal do vzduchu žlutavý dým jedovatého dusíku. O nějakém odsávání nemohlo být ani zdání. Plynule se připravovaly na „hotflích“ také „traury“. Zboží bylo napájeno jedovatou anilinovou solí s anilinovým olejem a dalšími chemikáliemi, aby po vypaření dostalo černou barvu. Tuto práci doprovázel charakteristický pach, a všichni, kdo se kolem toho pohybovali, odcházeli domů s promodralými rty a nehty. Tehdy jsme u této práce „fasovali“ a povinně pili mléko. „Traury“ byly zpravidla určeny k potisknutí, ale byly případy, kdy se zboží ponechalo jen černé. Ona se totiž žádná továrna nevyva188


ČERVENEC

rovala vadného zboží, kterému se běžně říkalo „póvl“. Nebylo za běžných podmínek prodejné a tak se čekalo, až dojde k nějakému významnému, zpravidla státnickému pohřbu, kdy se tyto „póvly“ rázem zhodnotily na smuteční obřad. Vybělené zboží se usušilo „na bubnech“, které se používají dodnes, a znovu transportovalo v dílcích do bílého skladu. Odtud po sešití putovalo vozíky do „šersálu“, kde se kartáčovalo a zbavovalo delší vlasové vrstvy postřižením rotujícími noži – tedy „šérovalo“. To však jen u zboží, které se mělo tisknout velmi náročným vzorem. Do tiskárny odtud odcházelo zboží nabalené na dřevěných válečcích o průměru asi kolem šedesáti centimetrů. O nějakém „velkonábalu“ nebyla tehdy ani zmínka. Dřevěnými válečky se provlékala ocelová tyč, aby se jimi mohlo ve dvou osobách manipulovat. A do tiskárny, jak jinak, se opět transportovalo na vozících. Strojní tiskárna byla tehdy zvána „srdcem závodu“. Ta řádka tiskacích strojů – „roll“- vyžadovala tu největší kvalifikaci a „páni tiskaři“ byli v té době ještě opravdu pány svého řemesla. „Rolla“, tak jak jsou ještě nyní zcela okrajově užívána, se od těch z „Najmanky“ značně lišila. Obsluha čtyř lidí zde byla, ale „laufr“ (běhoun) se „obracel“ ručně za strojem, zboží do tisku, připravené na dřevěných válečcích, se muselo vyzvednout za strojem až nad hlavu a nebo se „jelo“ z přihazovaných dílců, mimořádně z vozíku. Všude převládala namáhavá ruční práce. Také „zakládání“ těžkých tiskacích válců se dělo rukama, kladek nebylo. Sušení v klasických „mansardách“ jistě textiláci pamatují. Najmanka měla „mansardy“ také v poschodí nad strojem a dorozumívání tiskaře s mansardistou (odkladačem) se dělo pomocí uzší okapové roury. Dodnes slyším hlas staršího pana tiskaře Vencla: „chlapče, vytoč mansardu a přijď dolů, bude se mejt“. Vytočení se provádělo ručně, klikou, dokud se neobjevila „kšanda“. Ta dorozumívací trubka byla zdrojem „žertíků“, když se do ní nahoře zavolalo a vzápětí nalil hrnec vody. Běda však, když tu sprchu převzal dole pan tiskař! Pojmy rachle (stěrky), troky (korýtka), raport, piko, špindle (vřeteno válce), restlík (zkouška), bulík, šlepr, či vodák byly všem důvěrně známy. Dlouho jsme však tehdy nemohli zapomenout těžkého úrazu učně Ejema, kterému nebezpečný tiskací stroj „ujel“ ruku. Barvy k tiskacím strojům (rollům) jsme vozili z kuchyně barev úzkokolejkou v dřevěných škopcích, přikryté mokrým laufrem, aby do nich, hlavně v létě, nenapadal prach z uhelných skládek, umístěných na rozlehlém nádvoří fabriky. Ve jmenované kuchyni barev se připravovaly dnes již zcela opomenuté tiskací barvy – kypovky, indantrény – do kterých se přidával štiplavě zavánějící „rongalit“ a „hydrosulfit“. Byla tu však někdy potřeba použít hroznový cukr, který se krátce po válce prodával v obchodech jako „mejdlíčko“. Nikdy jsme neopomněli kamarádům tuto dobrotu přinést, protože Vorlešáci ani Zálabáci tohle neměli. Půl roku jsme mlsali, potom přišla do „magacínu“ jiná, (denaturovaná) várka a vznikla pohroma, která byla zprvu hodnocena jako úporné průjmové onemocnění a karanténa, s klidem na internátních ložnicích. Příčinu však neprozradil žádný, byli jsme „dobrá parta“. K vybavení kuchyně barev patřily i „duplikátory“, kde se opravdu vařil škrob a britská guma. Při vážení škrobu a britské gumy se nikdo nezatěžoval závažím, od toho tu byl velký a malý kámen a ten decimálce docela stačil. Tisknuté barvy však nepouštěly, to se dříve šaty donosily, než by vybledly. Na co je třeba si vzpomenout, je také to, že pan mistr Svoboda, jako jediný z „fabrických“ mistrů chodil ve světlé košili s motýlkem, a měl k sobě ještě „půlmistra“ Šírka, který chodil v zástěře a gumácích. Otisknuté zboží se, kromě „ledovek“, pařilo na „matru“. Kolem tohoto „srdce závodu“ se nejvíce otáčeli inženýři Holan, Rindt a Radomír Roup, v laboratoři Jaroslav Jakoubek. Nemýlíte se, jednalo se skutečně u budoucího hudebního skladatele, který zde nastoupil po absolvování zdejší Průmyslové školy textilní. Sem do laboratoře jsme někdy přinášeli vyprané „restlíky“, a nacházeli tu na stole poházené noty, knihy s vylepenými tisky a firemní „radgebry“. Čas od času se tu také objevil zahraniční zástupce firmy s nějakou novinkou z výroby barev, a jak se říkalo, i textilních, pomocných přípravků. Když odešel, tak tu po něm zůstal další „radgebr“, který byl jakousi učebnicí a vzorníkem, jak a co se s tím dělá. Jenom jména výrobců, Geigy, Ciba, Höchst, Spolek pro chemickou a hutní a dalších, v nás vyvolávala pocit jejich důležitosti. Někdy se nám dostalo té cti a mohli jsme, do obrovské vázané knihy, vlepit vzorek tkaniny, která se právě otiskla. Tehdy jsem si domů takový čtvereček látky s kočičí hlavou přinesl. Dodnes tu kočičí hlavu vidím, s vousky okolo tlamičky, šibalskýma očima. Byla jako živá a líbila se později i dětem. Najmanka nevyráběla jen tuctové zboží, které bylo bližší ostatním závodům, ale také opravdu krásné. Zastarale, ale mistrně.

189

ČERVENEC


K tomuto „fajnovému“ zboží patřil „manžestr“ se širšími, „kord“ s uzšími řezanými proužky a dyftýn s celistvou, hustou vlasovou vrstvičkou. Toto zboží se na přání zákazníků někdy voskovalo a dokonce vonělo. Co však neodmyslitelně k celé fabrice (a nejen Najmanky) patřilo, byli švábi, potkani a krysy. Přítomnost škrobu a dextrinu, spojená s „příjemným“ prostředím mnoha odlehlých míst, jim dala sílu se neuvěřitelně rychle množit. Byli všude, dokonce i v závodní kuchyni i jídelně, a úporně vedený boj vycházel vždy v neprospěch jejich travičů. Stačilo zvednout něco z temného kouta a šváb se tu jistě našel, v noci jejich armáda hodovala. Pravým rájem se jim stalo pražení kukuřičného škrobu, kde se říkalo „u čaroděje“. Tady se dobrák pan Krumhanzl ráno ani nesnažil tu černou havěť vymetat, nasypal do kotle kukuřičný škrob, spustil topení a upražil to všechno dohromady. K zimnímu zboží patřily barchety, česané po jedné a flanely po obou stranách. Dodnes mám v paměti jejich teplou hebkost. „Glanc“ dostaly výrobky převážně v „apretůře“ (úpravně), kde tehdy vévodil mistr Hlaváček a Holeček a také snad padesát metrů dlouhý „krancrám“. Vonělo to tu „aprety“ a dýchalo teplem parou vytápěných rozpínacích „rámů“. Pracoval zde také dosud žijící pamětník Karel Nosián, později tesař, ale tehdy svoji textiláckou práci ovládal dokonale. Před každým převážením k dalšímu zpracování se muselo zboží zpravidla znovu rozpárat na jednotlivé dílce, a při dalším zpracování znovu sešívat. Sloužila k tomu spousta „mašinek“, malých, přenosných šicích strojků. Řekl bych i nejpotřebnějších, nejlehčích a nejméně opravovaných, které svým řetízkovým stehem slouží v některých textilkách dodnes. Najmanka, jako každá dvorská textilka, byla zvenku doslova obložena „demižony“, sudy s louhem, v létě i sladem, prkny, kaštanovými kmeny na obrovité válce „klap“, uhlím, zdivem a dalšími potřebnými surovinami a výrobky. O pořádek se v této oblasti starala „hófparta“, která narukovala všude, kde se objevil nepořádek a nebo bylo třeba něco urovnat a složit. Každá z fabrik našeho města měla tehdy svoji vlastní kotelnu a strojovnu. Teplárny nebylo, ta byla postavena později, kdy už Najmanka dávno nepracovala. Do kotelny s obrovitými, hřejivými kotli nás někdy propašoval elektrikář Jarda Halíř, hlavně v době, kdy si některý z dělníků nahoře sušil „křížaly“. Chutnaly znamenitě, hlavně hrušky a švestičky. Najmanova kotelna byla, se svým komínem, snad nejprokletější ze všech v celém městě. Potvrdil by to každý z těch, co bydleli a nebo chodili po „Tašinberku“ (Jiráskovou ulicí) a setkal se s kouskem uletujícího popílku v oku. Ani bělostný sníh tu záplavu „čmoudu“ dlouho nepřečkal. Opravdovou kastou fabriky byli „graveři“, tedy tvůrci stovek měděných tiskacích válců. Patřili k nim pracovníci na „moletýrce“, ke konci i na „pantografu“. Dodnes je v tom dost „kumštu“, ale technika pokročila k fotogravůře, která byla tehdy v plenkách. My, učňi, ve věku kolem šestnácti let, jsme do tohoto kolektivu starších patřili a oni nás dovedli i ocenit. Nevynechali nás ani v době, kdy se „bral deputát“. Dostalo se nám, právě tak jako ostatním dělníkům, vlněné látky na oblek. Textilana dala svoje vlněné zboží nám, a „Najmanka“ své manžestry a kordy jim. Bylo to v té době jistě milé, zvláště po smutných poválečných letech. Zboží opouštělo fabriku přes skládárnu, která se od pozdějších mnoho nelišila. Jen dělníků tu bylo více. Sklad převzal zboží hned po projetí jednoho ze tří mostů – tunelů, které se klenuly nad ulicí vedoucí na Slovany. Zde se „adjustované“ zboží uložilo do regálů a nebo odešlo přímo do světa. O to se postarala „pakovna“, kde se zboží dostalo do přepásaných beden nebo žoků. Malá část zboží zůstávala „skladem“ a zákazník si chodil vybírat z regálů. Také u toho jsme někdy asistovali, obdivovali obchodníky z ciziny a uctivě snášeli zboží k nahlédnutí. Odbyt ve světě byl, odcházel kus „kumštu“ a poctivé práce českých rukou. K provozu patřily i dílny, které mají textilky dodnes, ale tady byl ještě bednář, který vyráběl a opravoval tu hezkou řádku dřevěných škopků všech velikostí, i dřevěné vany i kádě. Práci tu měl stále i řemenář, vždyť většina strojů neměla vlastní pohon a byla hnána pomocí mnoha transmisí a řemenic. Dnes už se s tím nesetkáme. Také tu byly švadleny, které šily a opravovaly textilácké modráky – laufráky. Na dnešní vrátnici, dřívější „portýrce“ nevidíme nad „píchačkami“ hodiny s kyvadlem, ani usměvavého „portýra“, kterého po ukončení práce střídali ponocní, někdy i se psy. Co zůstalo z bývalého majetku „Najmanky“? Nově hezky opravený „Neumannův dům“ v Husově ulici a také Neumannova vila, která je nyní ředitelstvím Východočeské zoologické zahrady. Z „Najmanky“ odešlo v devadesátých letech i Středisko generálních oprav Tiby, a převážná část budov nyní slouží mnoha drobnějším podnikatelům. 190


ČERVENEC

Na co by se však nemělo také zapomenout, byla krásná vzájemná spolupráce dělníků i vedoucích, která vedla ku prospěchu tohoto technicky zastaralého závodu. Práce nebyla jen otázkou výkonu, výdělku, ale byla prostoupena pochopením ke spolupracovníkům, bez závisti, s trochou toho prostého dělnického humoru. Tak na „Najmanku“ vzpomíná těch několik pamětníků Bývalá Neumannova vila, nyní ředitelství ZOO.

a věřte, jsou to vzpomínky hezké. Odešli v roce 1952, aby se jim, všem bez výjimky, dostalo práce v sousedních textilních závodech. „Najmanka“ byla přesto prvním závodem, který předznamenal konec „Českého Manchesteru“ ve Dvoře Králové nad Labem. Zůstaly a zůstanou jen vzpomínky? (Předáno do Vlastivědného čtení roku 2005)

Pohled z Tašinberka (dnešní Jiráskova ulice) na „Najmanku“ a starou nemocnici (chudobinec) a Strž v roce 1916.

Vlevo hlavní vchod do závodu, vpravo trojí přemostění nad ulicí na Slovany.

191

ČERVENEC


ZŠ Podharť v Chorvatsku Žáci šesté až deváté třídy si užívali moře v turistickém centru Baško – Polje. Vedoucí zájezdu pan Mgr. Petr Novotný spolu s dalšími dospělými vytvořili pro 41 dětí krásné chvilky v chatkách, pěších tůrách, koupání i cestou na lodi. Cestovní kancelář „Atlas“ zhodnotila slovy: „Takhle vzornou partu jsme tu ještě neměli“. MUDr. Josef Moravec – vlastenec „Cizí nech a nehanob, svoje miluj, braň a zdob“. Toto bylo životní heslo vzdělaného vlastence, který se významně zasadil o naše národní zájmy za Rakousko – Uherské monarchie, která přála tehdejšímu němectví a němčení na úkor všeho českého. MUDr. Josef Moravec se narodil 15. srpna 1850 v Českých Petrovicích nedaleko Králík. Tedy také v kraji silně poněmčeném, jakým bylo v minulosti i okolí našeho města. Jako syn nemajetných rodičů neměl svá studia lehká, absolvoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, ale vystudoval německou lékařskou fakultu, ukončenou promocí ve Vídni. Své vlastenectví nikdy nezapřel a byl prvním Čechem, který na půdě vídeňské fakulty, jménem všech promovaných, už tehdy promluvil česky. Do Dvora Králové nad Labem přichází v srpnu 1882 po úmrtí MUDr. Wewerky, městského fysika, bývalého starosty města a zemského poslance jako ženatý. Vším mu byla naše tolik utiskovaná Česká řeč a on, už tehdy, na půdě akademického spolku „Krakonoš“, se zasazuje o Národní jednotu severočeskou. Psal se rok 1885 a o tuto myšlenku se v Praze zasazoval, spolu s dalšími znamenitými lidmi, František Ladislav Rieger. Tak vznikla Národní jednota severočeská (NJS) na území národnostně smíšeném, s převahou Němců, která hmotně pomáhala Čechům a hlavně jejich dětem. Stala se ochráncem Čechů žijících v „menšinách“, tedy v záplavě Němců. Odbory NJS a také Matice školské počaly v našem okolí křísit mateřskou řeč. Jeho snahu podpořila tělocvičná jednota Sokol a ochotnický spolek Hanka. V této době dochází v našem městě k tak zvané „Bartolomějské noci“. Stalo se tak „zásluhou“ Leopolda Mandla, který založil v okolí několik německých spolků (v České Podharti dokonce německou školu) a připadl na myšlenku uspořádat v našem městě jejich sjezd z podkrkonoší. Stalo se tak 23. srpna 1885 v hotelu Kopp a bylo provázeno urážkami českých obyvatel ze strany německých turnerů, pod vlajícími velkoněmeckými prapory. Až potud to bylo mnohokrát zpracováno, ale podstatná je skutečnost, že o ukončení národnostního sporu se neúspěšně snažil okresní hejtman Schneider a podařilo se to teprve, když promluvil MUDr. Moravec. Z tehdejší doby pochází jeho výrok: „Dvůr Králové byl, jest a bude navždy českým městem“. Společně s novinářem Langnerem založil první královédvorský časopis „Český venkov“ a od roku 1882 byl až do své smrti předsedou odboru Ústřední matice školské (ÚMŠ), tedy plných 55 let. 18. června 1887 byl MUDr. Moravec zvolen starostou našeho města a není bez zajímavosti, že za jeho úřadování byla zavedena jen česká úřední řeč a také písemnosti se vyřizovaly česky. V té době nemělo naše město žádnou vyšší školu, hlavně takovou, která by se stala jakousi baštou češství. Kronikář Söllner k tomu ve své kronice uvádí: „K tomu přispěla zvláště neúmorná snaha Dr. Moravce o rozmach českého školství na královédvorsku a zvláště zřízení českého gymnázia ve středu města. Stalo se tak roku 1888 a kronikář dále uvádí: „Aby C.K. vláda a Němci v obecním zastupitelstvu nemohli odepříti souhlasu, bylo úmyslně navrženo pojmenovati gymnázium jménem Františka Josefa I.“. Založením gymnázia se zlepšil kulturní život ve městě, byly konány české přednášky, vlastenecké slavnosti, profesoři a studenti se stali výkvětem města, přičinili se o hudbu, zpěv i divadlo a soustřeďovali se v akademickém spolku Krakonoš. Dále je MUDr. Moravcem, prvním lednem 1888, zřízena Česká průmyslová škola pokračovací, v Podstráni česká dvoutřídka. V této době byly vztahy mezi Čechy a Němci velmi napjaté a nic nepomáhalo posílení četnictva, hrozby ze strany C.K. zeměpanského úřadu, ani stížnost deputace městského zastupitelstva u místodržitele barona Krause. Je však třeba připomenout, že k podobnému výbojnému střetu obou národností nedocházelo, i když spolužití nebylo nikdy nekonfliktní. V takové době se tedy zasazoval MUDr. Moravec o českou řeč a češství. Nikdy se však nesnížil k tomu, aby Němce pomlouval, byl jim důstojným protivníkem a tak byl i jimi respektován.

192


ČERVENEC

Vlastenecká práce Ústřední matice školské (ÚMŠ) však potřebovala finanční podporu své činnosti a o tom podává Söllnerova kronika své svědectví: „Do pokladny ÚMŠ odváděly se peníze ze soudních pří, literárních zábav, nalezené peníze, z valných hromad záložny, dále různé sbírky ze zábav střelců, z Husova večera, z dětských výletů do Údolíčka (pořádal je každoročně pekař Cee), spolku mládenců Čestmír, hasičských zábav, výletů dělnického spolku Polaban, spolku Záboj, dívčího zpěváckého spolku Ludiše, Tyršova večera, koncertů v Hankově zahradě, poutí, zábav vojenských vysloužilců, řezníků, kožešníků, spolku Cvrndorf v České Podharti a jiných. Bylo také zařízeno, že při setkání občanů v hospodě se našel někdo, kdo udělal sbírku. Tak tomu bylo o svatbách, křtech, hraní karet, při kuželkách i kulečníku. Tyto krejcárky ukládala ÚMŠ jeden ke druhému a právě z nich vyrůstaly ve zněmčených obcích české školy, jak se říkalo „matiční“. Ve výboru ÚMŠ jsou kronikářem Söllnerem zachyceny osoby, které se na práci pro národní věc zasazovaly: „Žurnalista Langner, F. J. Janke, Jindřich Lemle (rukavičkář) starosta Šíp, Fr. Klazar, stavitel Thým, Robert Herkner, Heřman Kleander (majitel cihelny), fotograf Rublič, poštovní ředitel Tásler, sklenář Zelinka, mydlář Martínek, pozdější starosta Hynek Šubrt, Kopp Bedřich (hoteliér), sazeč Horák, MUDr. Šíl, MUDr. Bárt, JUDr. Nedbal, učitel Geisler, bývalý starosta Finger, vinárník Halíř, p. Trohoř (knihtiskař), J. Ev. Jirka (profesor a spisovatel), první ředitel gymnázia Otakar Saitz, učitelé Tysovský a Soukup, cejchmistr Kadlec, správce spořitelny Gottvald, páter Knap, který i v kostele pro ÚMŠ vybíral, Karel Kejslar (správce pivovaru), Dr. Jeřábek, bývalý starosta Holub, profesor Zitta, lékárník Prokop, p. Gutfreundová, V. Nievelt (drogista), Lorenz Jindřich (policejní komisař, Alois Zlatník (továrník), Dr. Kropáček (vynikající pracovník v české turistice a jednatel pražského ústředí), Ant. Bauer (továrník), učitelé Dašek, Exner, prof. Kufner, páter Volf, Bernard Hlaváček, J. Matěna, prof. Kolman, Čech Alois (lesmistr), Tins, Jindřich Klazar (továrník), paní Nápravníková (choť okresního hejtmana) Dr. Měšťák (starosta), učitel Janoušek, berní správce Hornych, legionář Loukota, p. Šimáček (tiskařský mistr), prof. Jukl, paní Sochorová (manželka velkoprůmyslníka), Karel Jarolímek a poslední v uvedeném, neúplném výčtu sám kronikář Sölller.“ Neúplný výčet, ale přesto dává tušit, jak obrovskou práci musel zakládající předseda MUDr. Moravec vykonat. A nejen v teple a pohodlí, ale jak dále píše kronikář Söllner: „Když zakládal školu v Prorubech, jel tam s ním žurnalista Langner a p. Ryšavý. Když tam přijeli, tak šli od stavení ke stavení a sháněli české lidi. Když obešli celou vesnici a čeští lidé se sešli, učinili nejprve soupis dětí a potom hledali nějakou vhodnou místnost pro českou školu. Nikde ovšem jim Němci místnost neposkytli a chudí čeští lidé sami neměli dohromady mnoho místa. Konečně přece se našla místnost. Pro účel národní ji nabídnul jakýsi starý dědeček. Do této místnosti se vešla zrovna tak tabule, stolek se židlí a nejvýše pět dětí.“ Podobné to bylo, když chtěl založit českou školu v Debrném, kde měl továrnu Němec Frýd. Když se pokoušel o soupis dětí, tak nepochodil. Čeští občané se báli propuštění z práce. Podobné to bylo i v Hostinném. Jeho práce zasahovala do „úhoru“ v Kuksu, Libotově, Sylvárovu, Starobuckém Debrném, Velké Bukovině, Choustníkově Hradišti, Brusnici a Mostku. Také za trvání I. republiky ulehčovala Matice školská českým rodičům v pohraničí těžký zápas o vzdělání mládeže. Tisíce Čechů očekává od Matice záchranu národní i existenční. Byli to vesměs dělníci, chalupníci a řemeslníci. Kronikář to doplňuje svými slovy: „Praví se, že se stát udržuje těmi silami, z nichž povstal“ a MUDr. Moravec k tomu jednou řekl: „Náš stát se udrží jen neutuchající obětavostí svých českých občanů a jejich vzděláním na školách českých, ať je to pro jakýkoliv obor práce“. Byl vrstevníkem a blízkým přítelem našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka a také jej při jeho návštěvě v našem městě vítal. Zúčastnil se aktivně 9. Všesokolského sletu v Praze, šest let po nastěhování do našeho města se stává starostou města, když předtím pracoval v zastupitelstvu. Byl také dobrým lékařem a také prvním stoupencem léčby revmatických onemocnění pomocí rašeliny z Velichovek. Tolik jen v krátkosti k osobě MUDr. Josefa Moravce, po kterém byla pojmenována „matiční škola“ v Dolním Nemojově, a pozdější měšťanská škola v Dubenci. Až do své smrti dne 3. srpna 1937,

193

ČERVENEC


ve věku 87 let, byl předsedou Matice školské a zakladatelem Národní jednoty severočeské. Nedejme proto zapomenout tohoto vlastence a velikána našeho města. Jsou mnozí, kteří se na dobrém jméně našeho města podíleli. Těžko bychom však hledali tak výraznou osobnost s vlasteneckým cítěním pro naše město a okolí. Jeho práce si musíme vážit především proto, že ke svému postavení nedošel za pomoci změny v politickém životě společnosti, na vlně nějakého jiného politického myšlení. Na rozdíl od mnoha jiných, byl i v dobách těžkých ochoten pracovat bez umdlení pro stále stejnou vlasteneckou myšlenku, nevyhledával prospěch své osoby. Takových občanů je, zvláště v dnešní době, velmi málo. Jeho pohřeb byl doslova manifestací všech občanů města a širokého okolí. Nebylo korporace, která by se nezúčastnila. Na Denisově náměstí se s ním rozloučil starosta města Jaroslav Bilina, poděkoval mu za jeho práci pro město, za všechno obyvatelstvo, za jeho nesmírnou práci národní, kulturní i hospodářskou a zdůraznil jeho nekompromisní češství. Psal se rok 1937, hrozil fašismus, a v pardubickém krematoriu splývala vedle katafalku vlajka československá. Ve špalíru hasičů, sokolů a sester Červeného kříže byly i děti z „matičních škol“ ze Starobuckého Debrné a Nemojova, které mu zazpívaly prostinkou píseň složenou Janem Rejlem, ředitelem školy v Nemojově, který byl jeho následovníkem ve věci národní. Zazněla také jeho slova prosté básně „K památce“: Na bílou školu černý prapor zdvíhám, drobounké pláčou ve vsi světnice ...... žaluji dětem, stýskám milým knihám a svému srdci arci nejvíce ........ (Předáno p. Schwarzovi do Vlastivědného čtení tohoto roku).

Hotel Central před dokončením Stavební firma Jarolímek – Žižka dokončuje přestavbu hotelu Central na náměstí TGM. Hotel tvoří jednu z dominant náměstí a mnoha občanům chyběl. V přízemí je před dokončením jídelna, v prvém patře je to restaurace a dále tu jsou hotelové ubytovací prostory. Hotel změnil po roce 1990 několikrát majitele, naposledy sloužil v přízemí jako prodejna vietnamců.

Takto vypadá nedokončená restaurace s vestavěnými boxy.

Vlevo bude recepce, schody vpravo vedou do restaurace prvého poschodí.

194


ČERVENEC

Pohled z balkónku restaurace Hotelu Central 23.června 2005.

Záboj - přípravné práce Při přípravných pracích, hloubení základů pod kašnu Záboje, byla nalezena stará barokní studna. Dle slov odborníků se jednalo nejspíš o rezervoár vody, do kterého byla tato přiváděla dřevěným potrubím. Studna byla zakonzervována, aby mohla být v budoucnosti zpřístupněna veřejnosti.

Isolovaná jáma bude strojovnou, zídka ukazuje výšku základu vlastní kašny.

Malý kruh je středem sochy Záboje.

195

ČERVENEC


Oprava silnice Kocbeř – Ch. Hradiště Počínaje lomem pod obcí Kocbeře, dolů po křižovatku na Ch. Hradiště se frézovala vozovka a dostane nový potah. Objížďka je vedena od lomu dolů do Zboží a odtud na Choustníkovo Hradiště. Muzeum vystavuje kroniky města Nejstarší kronikářské památky města mohli občané shlédnout v muzeu na počátku prázdnin. Po krátkou dobu zde byla vystavena nejvzácnější kniha pergamenová z roku 1417, dále tzv. papírová z roku 1456 a kniha smolná, počínající rokem 1584. Pergamenová kniha je cenná tím, že začíná dobou předhusitskou a psána je latinsky, německy a česky. Papírová, se zajímavým tvarem, obsahuje 252 listů. Smolná obsahuje 43 soudních rozsudků týkajících se města a okolí. Tím dokresluje běžný život tehdejší doby. Výstava, na které byly tyto kronikářské unikáty krátce vystaveny, se váže k 735. výročí první písemné zmínky o městě. Občané zde mohli shlédnout také privilegia, která byla vystavována postupně ve třech skupinách. V současné době to jsou dokumenty Marie Terezie z roku 1749, Josefa II. z roku 1783 a Františka II. z roku 1793. Není třeba zdůrazňovat, že se jedná o unikáty, které byly krátce k nahlédnutí pouze před několika lety na besedě se zajímavými lidmi města, iniciované kronikářem Pavlem Janouškem a díky ochotě ředitele okresního archivu p. Romana Reila. TIBA se propadá Tento podnik propadl v letošních čtyřech měsících v tržbách o třetinu na 273 milionů korun. Ztráta na konci dubna dosáhla 35 milionů korun, v loňském roce to bylo 12 milionů korun. Tiba chystá nepopulární propouštění zaměstnanců, vyvolané záplavou levného zboží z Číny. Předseda představenstva a obchodní ředitel Ing. Stanislav Sedláček sdělil, že o práci přijde 233 lidí. K tomuto uvedl: „Podle původního plánu měl být stav na konci letošního roku 1032 lidí. Jaké to číslo opravdu bude, nedovedu nyní definovat“. V Tibě nastoupil za této problematické situace nový krizový manažér Pavel Nedvídek, který od prvního června zastává pozici generálního ředitele. Očekává se, že uskuteční zásadní snížení nákladů, provede restruktualizaci sortimentu a optimalizaci výroby. V loňském roce uzavřela společnost Tiba přádelnu v Berouně a tkalcovské stavy přesunula do závodů Smidary a Mostek. Závod v Berouně chce Tiba prodat, prodána byla i čistička odpadních vod za 119,5 milionů korun firmě Evorado Import. Královédvorská Tiba by měla patřit do textilní skupiny Hybler v Semilech, podíl akcií není kronice znám. Parkoviště před Hankovým domem Zastupitelé o záměru nové úpravy jednali již několikrát. Již před léty vznikl projekt Martina Misíka, který počítal se vznikem parkové úpravy a parkovištěm pro padesát automobilů. Tím by se počet parkovacích míst snížil o více jak dvě třetiny. Protože se jedná o prostor mezi gymnáziem, kinem (bývalou sokolovnou) a Hankovým domem, mělo by jít o klidovou zónu. Jen na dopracování projektu by bylo třeba dalších třista tisíc korun, protože nová vyhláška určuje nové standardy. Otázka zní, zda pokračovat v původním projektu a nebo zadat nový. Zastupitelé se přikláněli k variantě s méně auty a doporučili, aby se s pracemi začalo již v letošním roce. Projekt navrhoval až sedmdesáti centimetrové snížení povrchu. Zastupitelé odhlasovali původní projekt. S dalším návrhem přišla místostarostka Mgr. Edita Vaňková, která doporučila stavbu zdi mezi parkovištěm a a sportovním stadionem. Názory se ale lišily a ona sama svůj návrh stáhla z jednání. Je kapesník od firmy Sochor? V novinách se objevil článek „Kapesník je pro něj pokladem“ spolu s obrázkem. Josef Drašnar z Police nad Metují jej objevil asi před dvaceti pěti lety na půdě jedné z chalup Orlických hor. Na kapesníku je datum 5. května 1946, dále vytištěna mapa Československé republiky a text začínající slovy „Národ Československý. Tento šátek byl zřejmě vytištěn v našem městě firmou Sochor – po znárodnění Tiba Zálabí. 196


ČERVENEC

Kronikář města pořádal pana Drašnara o fotografii a nebo pomoc při zjištění pro kroniku města. Dopis zaslán na adresu: Josef Drašnar galerie uměleckého kovářství Police nad Metují PSČ 549 54

Vážený pane, srdečně Vás zdravím a zároveň se na Vás, jako kronikář Města Dvora Králové nad Labem, obracím s prosbou. V novinách jsem si přečetl článek o „kapesníku“, který jste nalezl. Jsem vnitřně přesvědčen, že se tisknul v našem městě bývalou firmou Sochor – později po znárodnění závodem TIBA n.p. Zálabí. Z hlediska mého kronikaření je to velice zajímavé a rád bych dodatečně naší kroniku doplnil. Proto bych Vás prosil, zda nemáte barevnou fotografii, kterou byste mohl zapůjčit k okopírování digitálním způsobem. Byl bych rád, kdyby na té fotografii byly patrné i drobné detaily. Ty by mě pomohly upřesnit moji myšlenku. Zapůjčenou fotografii bych Vám obratem vrátil. Ani nevíte, jak bych Vám byl vděčen, ono těch kapesníčků nebylo mnoho otištěno a je to svým způsobem již historický unikát. Ovšem pokud se můj předpoklad naplní. Předem Vám děkuji a jsem s pozdravem Pavel Janoušek – kronika, Dvůr Králové nad Labem 27. června 2005. Článek o sousoší pionýrů – KN 8. března Jedná se o sousoší, které stálo na místě před školou 5. května a bylo po něžné revoluci odstraněno. Text z novin pana Hynka Šnajdara začíná takto: „Pionýři, pionýři, malované děti. Nasedají do lodiček, jako šipka letí“, kdo z pamětníků bolševického „ráje“ by neznal tuto okřídlenou písničku oslavující rezervoár Socialistického svazu mládeže, případně nechvalně proslulé Komunistické strany Československa. Také dětem z pionýrských organizací se stavěly sochy. Dnes už patrně málokdo zná jejich současný osud, ale ve městě Boženy Němcové se takovou raritou pochlubit mohou. Sousoší pionýrky a pionýra je pravda poněkud zmrzačené, neb chlapci schází část ruky a děvčeti salutující paže. Dokonce je o hlavu kratší. Kdy se ale artefakt doby minulé objevil pod areálem českoskalických muzeí na samém břehu Úpy? Když před lety slavil čtyřicátiny zdejší známý disident a patrně poslední politický vězeň komunistického režimu Stanislav G. Pitaš, rozhodli se jeho dva kamarádi Jiří Rosa a Jaroslav Baše, že mu k jubileu darují sochu pionýrů, která zatím dlela ve Dvoře králové nad Labem. „Koupili jsme ji za 250 korun“, ohlédl se do minulosti Rosa. Socha byla přemístěna do České SkaJedná se o vandalství a nebo jsou někteří z nás jako ONI?

197

ČERVENEC


lice. „Přišli jsme do Standovy hospody Ruchadlo v nedalekém zájezdě na jeho narozeniny. Formálně jsme mu popřáli a k jeho údivu jsme mu nic nedali“, vzpomíná Rosa. Potom na město padl soumrak a pod rouškou tmy oba povedení kamarádi přivezli sousoší na zahradu před okna ložnice rodinného domu, kde tehdy Pitaš bydlel. Ten nic netušíc ráno vykoukl z okna a jako opařený hleděl na dvojici pionýrů. „Uběhl nějaký čas a já se rozhodl, že sochu daruji svému příteli Václavu Havlovi a umístím ji na pozemku jeho chalupy na Hrádečku u Trutnova. Už se k tomu schylovalo, ale umřela jeho žena Olga, tak jsem to vzdal. Mezitím jsem se rozvedl a moje bývalá žena sochu na své zahradě nechtěla“, přiblížil Pitaš peripetie putujících pionýrů. Nakonec se jeho bývalá manželka Alena dohodla s ředitelem Textilního muzea Vlastimilem Havlíkem a socha našla nové útočiště pod muzei. Netrvalo dlouho a mladí vandalové sochu poničili. „Ruce pionýrů patrně skončily na dně řeky, ale hlavu pionýrky jsem zachránil a uložil do muzea“ uvedl Havlík. Článek z novin má název „Zmrzačené malované děti“ salutují na břehu Úpy“. (Kronikář ponechává plný text článku bez jakéhokoliv komentáře, každý, kdo bude tento zápis číst, si jistě svůj názor na danou dobu učiní).

Kniha: Liber memorabilium, anno 1824, Folio (42 – 43?) „Toho roku zdejší varní sousedi, na svůj náklad, z lesa Harty uvedli do města živý pramen vody. Již od roku 1790, po posledním požíravém ohni, myslevše na to, jak by dostatečnou vodou město zaopatřit mohli, poněvadž potokům v čase zimním i letním skrz město tekoucím, buď velkým mrznutím, neb parnem scházívala. V prvním myšlení chtěli po Podharti rybník neb nádržku vody, o způsobě však rozvážíce prudkost pádu vody potoka Kracbach, že by téměř při velkých lijavcích jim všechny břehy potrhat mohl, ohraničený těžkými kameny, co nějakou nepatrnost ničíval, od toho upustili. Nalezli ale v lese Harty, na vyvýšenině nad Kracbachem malý jeden pramen, který bude-li dost výdavný nevěděli. I připojili mu ještě jeden a pod správou p. Jana Koppa, souseda městského varního, který k ruce své povolal p. Josefa Lukeše, mlynáře zvolského, výborného hydraulika, práci tu hned z jara počali. Bylo skoro k pochybování, že by to v stav přivedené býti mohlo, ale uměním a znalostí přec se naděje ukazovala. Skála prachem se roztrhala, aby k pramenu přístup byl a voda hluboce se však snížila. Přec ale neúnavnou prací na vinšovanou výšku se zase vyzdvidla. Tu již jakás naděje kvést počínala, když výdavnost pramene se pozorovala. Ale jiné zas obtížnosti se zjevovaly. Půda, kterou pramen ten měl veden být na město byla ryzá skála a ta musela daleko lesem velmi pracně prolámána být. Bůh ale pomáhal a sílil dělníky a do měsíce Septembru všechny ty těžkosti přemoženy, trouby položeny a s koncem toho měsíce již do jedné kašny voda čistá téct počala. Též toho roku na place města k polední straně zakládala se veliká kašna pro pět set věder vody, která mistrovně v Praze vyhotovena byla. Tři lví hlavy lejou ústama vodu a nad nimi labuť v míse se koupá, jejímiž ústy, když se tomu chce, voda vysoko nahoru stříká. Na ní jest v obruče vytesané chronographicon...

198


ČERVENEC

Výloh celého toho úvodu vody do města i s kašnou obnášelo 16.856 zlatých vídeňského čísla.” Teprve roku 1857, za správcování Františka Kubského, postavena na hlavní kašně uprostřed náměstí, dřívějším správcem P. Stuchlíkem objednaná socha „Záboje“, jež stála 1200 zlatých konvenční mince. Čtenáři je jistě známo, že onen popisovaný pramen nese stále název „Starý“ a dodnes se využívá. Chodívala k němu církevní procesí a byl označen zprvu černou, německou deskou, s nápisem pátera Kulhavého, později českou. Ta však byla někým s vršku pramene stržena a dodnes je v provozovně VaK (vodovody a kanalizace). Přivezena sem byla na upozornění kronikáře a co je hlavní, opravena zásluhou technika VaK pana Antonova. Oprava byla provedena odborně a dá se říci, že lomy na pamětní desce nejsou ani znát. Zbývá rozhodnout kam s ní, najít místo, kde by byla důstojně uložena. (Předáno k využití ve Vlastivědném čtení v roce 2005).

Devátá „Cena Františka Šťastného“ Tato motoristická akce je známa pod názvem „Královédvorský okruh“ a je jednou z mála, která vede přímo ulicemi města. Oblibu v ní nachází nejen závodníci, ale také diváci. Proto zde závodí „naši“, Italové, Rakušané, Němci, kteří „osedlali“ 220 motocyklů, 15 sidecar a 65 automobilů. O závody se tradičně stará Old Racing Club se svými dvěma stovkami dobrovolníků.

Starosta města Ing. Rain zahajuje závod

Diváci viděli historické stroje vyrobené od roku 1930 do roku 1978, které však stále soutěží ve značných rychlostech. Na zdejším okruhu se diváci opět setkali se slavnými jmény minulých závodů. Startuje legenda Václav Parus, Frank Mrázek, Václav Rathouský, Bohumil Staša a Petr Baláž. Stálicí se stává Němec Willy Burzinský se svým „pětilitrem“ Hildegast Indianopolis. Velký zájem je o závod sidecarů, kde nechyběl zdejší závodník Petr Civín. Václav Parus je legendou motocyklových závodů již více jak padesát let.

199

ČERVENEC


Na tomto závodě se nejezdí na rychlost, ale je to jízda pravidelnosti, někteří závodníci na výsledek nedbali a závodili jako za mlada – rychlostně. Došlo také ke dvěma kolisím u čerpací stanice Petra, oba závodníci skončili v nemocnici. Závodily

Jiří Volter, rodák našeho města, zde závodil před padesáti lety a ještě dnes se na své známé rád podívá.

Před závodem se musí vše řádně vyladit

také dvě dámy – Sabina Spychala a Maryna Omská. Balíky slámy a pneumatiky, které chrání závodníky se „vznítily?“ u stěny Mě – muzea. Došlo k poškození okenních rámů této budovy, zásah provedli hasiči.

Kolínský – traťový komisař, Kudrnáč – startér, Pištora – péče o závodníky, Pařík – hlavní pořadatel, fidler – spojení, Civín mladší – prezident ORC, Civín starší – zásobování, Ing. Rain – starosta, Prokop – přejímka jezdců, Blažek - technický komisař, Blažková – přejímka a Mrkvička – čestný host.

Zleva: Mrkvička – bývalý závodník, Blažková, Blažek, Prokop, Rain, Civín sen., Civín jun.

200


ČERVENEC

Zprava: Kolínský, Kudrnáč, Pištora, Pařík.

Jan Hus – vzpomínka Den šestého července je každoročně vzpomínkou na upálení mistra Jana Husa, celostátním svátkem. Program letošní připomínky upálení vyvrcholil „Husineckou výzvou“, která bude desetiletím přípravy na šestisté výročí v roce 2015. Zapojili se zástupci různých církví, předseda ekumenické rady církví a předseda rady církve bratrské Pavel Černý a ve druhé části vystoupil s projevem i prezident Václav Klaus. Připomínka v datech: - asi 1401 byl Jan Hus vysvěcen na kněze, - 1402 - správcem a kazatelem v Betlémské kapli, která je národní kulturní památkou a prvním kazatelským chrámem v Evropě, kde kázal v letech 1402 až 1413 mistr Jan Hus. Kapli založili v roce 1391 pražští měšťané Jan Kříž (kramář) a Hanuš z Mühlsteinu (dvořan). V zakládací listině z 24.5.1391 oba dárci vysloveně ustanovili, že kaple má sloužit pro kázání v českém jazyce. Byla postavena v letech 1391 – 1394. - 1409 díky Husově aktivitě vydává král tak zvaný „Kutnohorský dekret“, kterým získávají Češi na Karlově univerzitě převahu. - 1413 odchází Hus z Prahy a sídlí na Kozím Hádku. - 1414 (11. října) odjezd do Kostnice, kde je zatčen a uvězněn, označen za kacíře. - 1415 (6. července) Hus upálen Po mnoho let byl Jan Hus pro Čechy hrdina. Katolická církev ho však považovala za kacíře. Teprve v šedesátých letech minulého století se objevovaly první náznaky, že by mohlo dojít u katolíků ke změně v postoji. Český kardinál Josef Beran na II. vatikánském koncilu prohlásil, že by se mělo Husovo místo v dějinách církve spravedlivěji vymezit. Dlouho se však nic nedělo a teprve na počátku devadesátých let prohlásil papež Jan Pavel II. při návštěvě tehdejšího Československa: „A co vy Češi, uděláte s Husem“? Dal tak podnět k obsáhlému bádání. Od roku 1993 se scházela odborná komise složená z katolických, protestantských i nevěřících vědců. Jejich snahou bylo nezaujatě popsat, kým Hus skutečně byl. Těsně před koncem tisíciletí se odborníci sešli ve Vatikánu, aby uzavřeli první část svého bádání. Papež se při té příležitosti za Husovu smrt omluvil. O úplné rehabilitaci Husa se ale nedá mluvit. Katolíci stále považují některé Husovy myšlenky za mylné, ale bádání pokračuje. Další velká konference o Husovi se má konat v roce 2015. Nemocnice bez vody Stalo se tak na počátku tohoto měsíce, když asi na tři hodiny z rána vypadla dodávka vody. Potíže byly s ranní hygienou pacientů, musely být posunuty některé operace a také laboratoř nemohla pracovat. Důvod však nebyl znám. Nemocnice, která má vlastní vodojem, který by měl stačit na dobu 24 hodin a je napájen z městské sítě, selhal. Patří nemocnici a ta jej také spravuje v plném rozsahu. Z jednání nemocnice a VaK došlo k návrhu, jak podobnou situaci řešit pomocí dálkové signalizace hladiny vodojemu. K tomu uvedl ředitel VaK Ing. Zdeněk Kouba: 201

ČERVENEC


„Ta s dostatečným předstihem upozorní na hrozící omezení dodávky vody pro nemocnici. Jako optimální se jeví umístění této signalizace v areálu nemocnice“. Zásobování bylo v dané situaci zajištěno pomocí cisteren. Malý autobus – občanům Na snímku je zachycen na své zastávce na náměstí i s nápisem: „Město Dvůr Králové nad Labem občanům“. A občané jsou s ním spokojeni.

Zastávka na náměstí TGM.

Paneláky na ulici 17. listopadu mění tvář Lešením obklopený panelák, který byl postaven v osmdesátých letech minulého století, převážně pro pracovníky zdejších továren, nyní mění svoji tvář. Vedlejší je již před dokončením, zateplen a svítí jasnou žlutí.

Tolikrát haněné „králíkárny“ slouží dodnes a dobře

Údržba je nákladná, ale prodlouží životnost.

202


ČERVENEC

Malíř Miloš Petera Narodil se v roce 1937 v Hradci Králové, vystudoval umělecko průmyslovou školu v Brně u profesora Karla Jílka. Od roku 1964 vystavuje samostatně a nebo se účastní skupinových výstav v České republice. V zahraničí vystavoval ve Frankfurtu nad Mohanem, Curychu, Varšavě, Budapešti, Helsinkách, Hannoveru, Brémách, Halmstatu a Lausanne. Na otázku, jak se mu žije v našem městě odpovídá v KN čtvrtého července takto: Strašlivě. Protože si myslím, že pro autora, který už několik let umění dělá, je provinční prostředí to nejhorší, co ho může potkat. Pokud bych měl mluvit o svém nerodném městě, protože zdůrazňuji, že jsem rodilý Hradečák, tak si myslím, že si tam nejvíce vážím krásné přírody kolem. ...” „... V takhle malém městě nemáte velkou šanci najít spřízněnou duši. Nechci říct, že tam není vůbec nikdo, ale je jich skutečně málo. Dokud je člověk mladší, tak potřebuje víc kontakty, protože dílo teprve zraje. Takže člověk je víc otevřený proudům, které jdou kolem něj, a snaží se vzít si z toho nějaké poučení. Ale jakmile máte ustálený rukopis a vytříbený názor, tak už můžete být na samotě. Ale je pravda, že je potřeba to doplňovat dalšími kulturními zážitky. Třeba si vyjet na koncert klasické hudby, to jezdím do Hradce Králové nebo do Prahy. Ale provinční prostředí skutečně nedoporučuji žádnému umělci.” Na otázku zda se dá v současné době uživit čistou výtvarničinou (když obrazy „nesekáte jako Baťa cvičky“), odpovídá: „Tak to máte pravdu, je to obtížná věc. Ale bylo to obtížné vždycky. Nejhorší bývá pochopitelně doba po absolutoriu, po studiích. Než si člověk vydobude své místo, než se uplatní a než se prosadí. Ale tím nechci říci, že potom je to lehké. My ještě pořád nejsme v situaci, která panuje v kulturní západní části Evropy. Stále nemáme ty naše pány podnikatele na takové úrovni, jako jsou tam. Ještě pořád nejsou dostatečně kulturní, dostatečně kultivovaní. Ještě pořád nemají, jak by řekl pan Werich, ten správný glanc. S tím se setkáte třeba ve Francii, ve Skandinávii, kde jsme nedávno byli, tam si umělce skutečně považují. A nejen to, seženete tam sponzory a granty. Není to tak obtížné jako tady. Takže u nás je stále složité se živit uměním”. Otázka: „A když si takový mecenáš není jistý v „kramflecích“, tak si tam nechá třeba poradit od kunsthistoriků ... Děkuji těm, kteří si nechají poradit. Ale nedávno jsme sháněli nějaké finanční prostředky a když se mě podařilo probušit se přes několikery dveře, tak první otázka zněla: Na co chcete ty peníze? Do kultury? K čemu to je dobrý? Já sponzoruji fotbal a hokej! Pochopitelně, tam je ta firma víc viditelná. My jsme sbírali sponzorské prostředky na obnovu kapličky a docela vážně se mě jeden, tedy nikoliv pouze jeden takový podnikatel zeptal: A kde si tam budu moci pověsit moji firmu? Řekl jsem mu, že lituji, ale asi do kaple ne... A hned zájem ochladl”. Jak pokračuje práce na Vaší knize? Četl jste z ní sám na vernisáži jednu esej. „Knížka už mohla být, ale vždycky něco selhalo, co se týkalo tuzemských sponzorů. Teď to vypadá nadějně, budou na to peníze z dotace pro euroregiony z programu Evropské unie. Dnes taková knížka, to je 250 tisíc jako nic. A to se lehko neshání”. V knize budou takové spíš osobní věci nebo abstrakce? „Knížka se bude jmenovat Putování časem a jsou to fabulované záznamy z mých deníků. Deníky si píšu od 13 let až dodnes, je to už takováhle hromada 28 dílů. Takže bohatý matriál, ze kterého napíšu asi víc knížek než tu jednu. Ale teď udělám takový průřez, vybral jsem stěžejní věci”. PhDr. Karel Jaroš, který uváděl Vaši pardubickou výstavu, řekl: ... v posledních letech roste také skepse, se kterou autor pohlíží na náš svět ...“ „Má svým způsobem pravdu. Protože já opravdu nevidím nějak růžově budoucnost této civilizace, to musím zdůraznit jako člověk, který se často pohybuje v přírodě a vidí, co se v ní děje. Takže si můžete všimnout, že část vystavených obrazů má ekologickou tématiku a ta druhá už je vyhroceně abstraktivní. A v té ekologické tématice je to právě o tom, že narůstá moje skepse ve vizi budoucího světa. My přírodu, planetu devastujeme, neodpustitelným způsobem“. Ale vzdát to nemůžeme ... 203

ČERVENEC


„Vzdát to nemůžeme, musíme něco dělat, člověk se musí nějak bránit“. Malíř Miloš Petera vystavuje v současné době své kresby, obrazy a frotáže v Galerii Univerzity Pardubice – vestibulu univerzitní knihovny. Křest „tygří princezny“ v ZOO Byl proveden v ZOO za kmotrovství zpěvačky Heleny Vondráčkové. Malé tygřici se dostalo jména Nely, a ta se všem odměnila neustálým křikem, který ustal až poté, co ji vzal do náruče moderátor Radiožurnálu Pavel Kudrna. Deštivé počasí se poněkud umoudřilo a tak byla návštěva velmi pěkná. V této době se také konal v ZOO Den Radiožurnálu a křtila se také mláďata servalů. Kmotrem se stal uvedený moderátor Kudrna, který pokřtil prvého jménem Ron. Druhého samečka pokřtil Michal Pláteník ze společnosti 5AV, která je dlouhodobým sponzorem chovu tygrů jménem Nor. Vystoupení zpěvačky Heleny Vondráčkové bylo přijato přítomnými diváky potleskem.

Hostem tohoto vystoupení byl krajský radní MUDr. Vambera (uprostřed), vlevo ing. Špráchal zástupce ředitelky ZOO.

Ředitelka RNDr. Dana Holečková vítá přítomné za asistence p. Myslivečkové. Vzácným hostem z Hradce Králové byl radní MUDr. Vambera, který je svým postem nadřízeným zdejší ZOO.

204


ČERVENEC

Nositelé tradic Tak se nazývají filmy, které jsou z cyklu: Nositelé tradic – žijící a oživené lidské poklady“. Ty vydal Etnologický ústav Akademie věd České republiky. Filmy vznikly za podpory Ministerstva kultury ČR: námět, scénář: PhDr. Luboš Kafka, kamera, střih: Tomáš Petráň, režie: Luboš Kafba a Tomáš Petráň, M.A.I. Vyrobil Etnologický ústav AVČR a CINEPOINT 2001. Obsah videokazety: Mechanické betlémy, Betlémy z Ústí nad Orlicí, Kralické betlémy a Rodinná tradice. V části nazvané Rodinná tradice je také rodina pana Karla Richtery ze Dvora Králové nad Labem. Kronice města byla videokazeta zapůjčena právě jmenovaným Karlem Richterou, který je předsedou „betlémářů“ našeho města. Ubytování návštěvníků města Přesto, že došlo v posledních letech ke zprovoznění hotelu Safari a penzionu Za Vodou, stále chybí ubytovací kapacity. Nejvíce v letních měsících, kdy se návštěvnost města zvyšuje. Projevuje se to na různých akcích (mistrovství na letišti, královédvorský okruh a pod.), a za účelem návštěvy ZOO. Citelně chybí bývalý hotel Grand, který stále vlastní společnost JUTA. Budova je ostudou města a zatím tu není ani náznak po zlepšení dané situace. Fotbalová rezerva Dvora postupuje „Béčko“ Dvora postoupilo z druhé příčky 1.B třídy, když se na podzim vrátil kouč Zbyněk Šturma, který prohlásil: „Zásluhu na postupu mají v prvé řadě hráči „áčka“, a my tvoříme s nimi dobrou partu. Rádi bychom hráli ve středu tabulky a z nadějných hráčů tvořili základ pro divizní celek.“ V tabulce ukončené 1.B třídy byl na vedoucí pozici Žacléř (61 bodů), Dvůr (51), Mostek (44), Miletín (40) a páté Kosičky (39 bodů). Příznivci kopané i kronika, přejí oběma celkům úspěšná vystoupení doma i venku. Řád pohádkového trička Udělovala ho knihovna Slavoj již čtyřikrát a stalo se tak i v letošním roce, kdy se jím stala učitelka ZŠ R. A. Dvorského Ivana Kwiecienová. Tento řád je udělován za mimořádné zásluhy v oblasti dětského čtenářství a první jeho držitelkou se stala šéfredaktorka východočeského knihovnického zpravodaje a předsedkyně Klubu dětských knihoven Bobina Blažková, dalšími byly Zlata Houšková z Národní knihovny, Alena Pospíšilová za přínos festivalu Jičín – město pohádek a knihovnice Mirka a Hanka z Uherského Hradiště, které organizují Noc s Andersenem. K tomuto se vyjádřila pracovnice zdejší knihovny Marta Staníková: „Jeho dosavadní nositelky jsou osobnosti působící v oblasti knihovnictví, letos dostává řád poprvé učitelka“. Opět účinkovala „tetka abecedka a písmenková víla, přítomen byl i starosta města Ing. Jiří Rain. ZOO – slon Mooti Sloní samec, který si před dvěma lety zlomil jeden kel, se podrobil operaci, kdy mu byl onen zlomený a zanícený kel po uspání operován. Ošetřovateli byl část sloního klu odříznut až po zanícení a následně zubařem z Hradce Králové Janem Matuškou ošetřen. Uspání provedl MVDr. Jiří Vahala ze ZOO. Po vyčistění a desinfekci byl pahýl klu zaplněn plombovací hmotou. Lidem stačí několik gramů, Mooti potřeboval na zákrok téměř kilogram. Kůrovec v našich lesích Přesto, že došlo v uplynulém roce ke snížení populace kůrovců, jsou jeho stavy stále vyšší než je obvyklé. Také v okolí našeho města je možné vypozorovat usychající stromy s odlupující se kůrou a chodbičkami v lýku. Jsou dva druhy kůrovců - lýkožrout smrkový (lesníky nazývaný typograf) a menší druh – lesklý (chalkograf). Lesní zákon č. 289/1995 Sb. ustanovuje: „Vlastník lesa je povinen provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les, zejména: a) zajišťovat a evidovat výskyt a rozsah škodlivých činitelů a jimi působených poškození důležitých pro pozdější průkaznost provedených opatření, při zvýšeném výskytu neprodleně informovat příslušný orgán státní správy lesů a provést nezbytná opatření, 205

ČERVENEC


b) preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů, c) při přemnožení škůdců je vlastník lesa povinen činit bezodkladná opatření k jejich odstranění a pro zmírnění jejich následků. d) Vlastník lesa je povinen přednostně provádět nahodilou těžbu tak, aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení škodlivých organismů”. Životní minimum - je zákonem č. 463/1991 Sb. stanovená společensky uznaná hranice minimálních příjmů, pod níž nastává stav hmotné nouze, - vymezuje výši nezbytných finančních prostředků pro domácnost k dočasnému zajištění základních životních potřeb jejich členů na velmi skromné úrovni, - je sociálně-ochrannou veličinou, která má jako kriterium významné místo v sociální záchranné síti. Skládá se ze dvou částí: Prvá má vztah k základním osobním potřebám jednotlivých osob v domácnosti. Mezi tyto potřeby patří zejména výživa, ošacení, obuv a ostatní průmyslové výrobky na krátkodobé užití. Odlišnost základních osobních potřeb nezaopatřených dětí podle věku a pro ostatní osoby je určena pěti různými částkami. Druhá část životního minima vyjadřuje potřebu finančních zdrojů nezbytných k úhradě společných nákladů na domácnost, t.j. především nákladů na bydlení a související služby. Zde jsou stanoveny čtyři úrovně částek životního minima na společné potřeby rozdílné podle počtu osob v domácnosti. Svatoanenské zahradní slavnosti Letošní v Domově svatého Josefa v Žirči jsou již v pořadí čtvrtým ročníkem, který se zde koná. Jsou to v prvé řadě různé hudební žánry, doplněné divadlem, jarmarkem a také dětskými soutěžemi. Vystoupili Eva Henychová (folk), Slávek Janoušek a Miroslav Paleček (písničkáři), folklorní taneční soubor Doubek z Hradce Králové, Martin Brunner a bubeník Jaromír Helešic (jazzové improvizace), Elena Kubičková (indická klasická hudba). Vedoucí Domova Lukáš Holub uvedl: „V kostele zazní mimo jiné i skladby z období baroka a klasicizmu v podání kytaristy Petra Fialy a díky Václavu Uhlířovi se rozezní po roce zvonky naší zvonkohry, která je jediná tohoto typu v republice“. Milovníci divadla mohou shlédnout představení Robinson brněnské Líšně, dětem loutková představení a atrakce Mateřského centra Žirafa. Dále je to jarmark lidových řemesel a také dílka klientů zdravotních zařízení z celé republiky. Tato benefiční akce je určena na zakoupení transportního zařízení pro nejvíce postižené pacienty, kdy cena tohoto zařízení pro jeden pokoj přesahuje částku 150 tisíc korun. Teroristé zaútočili v Londýně Dne 7. července, po deváté hodině ranní, došlo k výbuchům v autobuse a v podzemní dráze Londýna. Stalo se tak první den po zprávě o pořadatelství Olympijských her 2012 v Londýně a pořádaných oslavách. Ohlasy na teroristický čin: Helena Vondáčková - zpěvačka, která křtila tygří samičku v ZOO: „Je to katastrofa, strašné. Svět se zbláznil. Cítím naprostou ztrátu bezpečí na tomhle světě, když lidé lidem dovedou takto ublížit. Doufám, že se něco takového stalo naposledy“. Dominik Duka – hradecký biskup: „Odsuzujeme barbarské projevy násilí, které jsou v rozporu s přesvědčením o posvátné hodnotě lidského života a důstojnosti člověka“. Tomáš Karel – husitský farář z Trutnova útoky odsoudil, ale dále se k tomu vyjádřil slovy: „Nevěřím tomu, že teroristé jsou programově zlí. Pro ně je naše západoevropská společnost hodně imperialistická, vadí jim sobecký způsob využívání světa pro vlastní obohacení. Takže ty činy považují také jako reakci na něco, co Evropa a Amerika zasely už dříve. Vlastně sklízíme ovoce vlastní bezohlednosti“.

206


ČERVENEC

Závod TIBA – Česká Skalice před zánikem? Všichni pracovníci tohoto závodu, který má své ředitelství v našem městě, dostali výpověď, budou tedy do tří měsíců propuštěni. Část výroby bude převedena do závodu Mostek, a jak se vyjádřil generální ředitel Pavel Nevídek: „Budeme se snažit zajistit pronájem českoskalické Tiby. Pokud se to podaří, výroba bude pokračovat. V opačném případě bude v listopadu provoz uzavřen“. Kde jsou ty doby, které byly nazývány „Českým Manchesterem“, kdy se našim občanům dostávalo práce. Také zdejší závody propouští a propustily své zaměstnance. Textiláci byli vždycky na platovém žebříčku na té nejspodnější příčce, ale přece jen jim předchozí doba dávala obživu. Nad textilem v našem městě se stále stmívá a naděje na nová zaměstnání tu není. Názory občanů Kronikář podal občanům otázku, co se jim v současné době líbí a naopak. Otázka jim byla předána napsaná, tedy všem stejná a zněla takto:

„Jsem kronikář města a rád bych znal Vaši odpověď na to, co se Vám v současné době líbí a nelíbí. Pokud chcete pro kroniku odpovědět, učiňte tak s ujištěním, že Váš názor je zcela anonymní. Kroniku nezajímá Vaše jméno, ale názor na dění, a to nejen v našem městě, ale v celé společnosti. Ujišťuji Vás, že Vaše slova do diktafonu budou do kroniky věrně přenesena“. - maminka se školačkou: „Líbí se mě, že se mě vůbec někdo na něco zeptal. Vím, že to nic nezmění, není na to doba. Kdo by dneska chtěl slyšet o drahotě, o tom, co starostí dá rodičům mít děti. V televizi se hází „milionama“, kolikrát stačí jen někam zavolat, ale já jsem ráda když s výdělkem vyjdu. Na tu naději s telefonem nemám tolik peněz. Žádné zázraky s nimi dělat nemůžu“. - občan ve věku padesáti let: „Já jsem z vesnice .........., a byly doby, kdy jsem se dostal do města na nějaký ten biograf a nebo zábavu. Teď se dostanu, o sobotách a nedělích, buď k vám, ale ne zpátky, tak to je udělaný. Co by se mě na tom mělo líbit? Doma kolem sebe vidím neobdělaná pole a zaplevelené louky, koho z vesnice by to nebolelo? Ani ta mizerná prodejna potravin u nás nezůstala, jezdím si nakoupit trabantem. Ještě, že ho mám, jen ten benzin by měl být levnější. Líbí se mě, že nám opravili kapličku, však už byla léta na spadnutí“. - občanka – důchodkyně: „Já už léta nejsem občankou města, ale jsem pořád pyšná na to, že jsem rodačkou. Přestěhovala jsem se za manželem do Prahy a stále se ráda vracím. Jsem tu na setkání spolužáků a už nás moc není. Moc se mě líbí, že se přestěhuje Záboj na náměstí. Vždycky mě a spolužákům chyběl. - A nelíbí? Nepěkně vypadá prostor kolem gymnázia, Valová ulička, která byla jeden čas slušně opravena“. - invalidní důchodce: „Vážím si odborných doktorů, kdybych se jim nedostal do rukou, tak bych už tady nebyl. On je velikánský rozdíl mezi doktorem a doktorem. U mě tedy doktorkou, která by mě snad zahrabala. Dělat nemůžu, a možná bych ani práci na poloviční „invalidku“ nesehnal. Ale těm kapacitám v Hradci děkovat nepřestanu. Jen ty léky by neměly být tak drahé. Řekněte, kam se poděly ty peníze, co jsme odváděli v daních? Platil jsem a moc toho dřív od nemocenský nepotřeboval. Teď, když jsem „lazar“ tak platím a jenom platím – a zase ne málo“. - občanka?: „Líbilo se mě, že si prezident Klaus zachovával vůči sudetoněmeckým požadavkům stále stejné stanovisko, a to i k Benešovým dekretům. Copak by po nás Němci ze sudet pořád chtěli? Kolipak jich už tu dobu pamatuje? A ty mladé Němce asi nikdo neučil, co to byli nacisti. Nelíbí se mě ale, že těm sudeťákům někteří naši politici lezou do zadku, a taky ty jejich kanceláře co mají v Praze. Ty já volit rozhodně nebudu. A teď se mě vůbec nelíbí to, co Klaus vzkázal nacionalistickému národnímu sjednocení, že jim děkuje za jejich podporu v nějakém sporu s europoslanci. Vždyť to je extremistická strana, skoro fašisté, co se schovávají za vlastenectví. S těmi by si zadávat neměl. Ale on se mě jistě ptát nebude – co myslíte?”

207

ČERVENEC


- občan v produktivním věku: „Pořád mám strach, abych nepřišel o práci, s tou, co mám jsem spokojený, ale nějak se proslýchá, že se to s námi houpe. Moc se mě líbí fotbal, ta divize našemu městu sluší. Jen aby také vydržela”. - občanka z kanceláře: „Jsem spokojená s prací i jejím ohodnocením. Když to tak zůstane, tak se mi to opravdu líbí. Nelíbí se mi ty hrubé pořady v televizi a také to, jak nejednotná je ta naše politika. Hádání v parlamentu, senátu, ve vládě a nakonec i v našem městě nikomu neprospěje. Copak je tak těžké pochopit a zasazovat se o to, co je dobré?” student odborné školy: „Nejsem občanem vašeho města, ale líbí se mi tu. Je tu krásné okolí, s městem už je to slabší, nějak za jinými zaostává. Stačí se rozhlédnout po náměstí. Ale na školu, kantory a spolužáky budu mít hezké vzpomínky. Budu se sem jistě rád vracet”. - občan ve věku asi čtyřicíti – padesáti let: „Nemám rád ty, co „převlíkají kabáty“, to mě je milejší ten, co si stojí za svým. Kolik já už takových manekýnů poznal. Naposledy po „cinkání klíči“. Ale nikdy jsem je neviděl u opravdové práce. Vždycky pěkně v teplíčku”. Líbí se mě, že se mohu někam podívat. Myslím jako na západ. To mě chybělo. Byl jsem tam za ty roky dvakrát, chtěl jsem poznat Alpy a tak jsem se tam s ................ cestovkou dostal a chodili jsme po těch kopcích pěšky. Krásné, ale i ty naše kopečky mám rád. Kdyby jste chtěl, tak Vám ukáži fotky”. - občan v důchodovém věku: „Nelíbí se mě, jak církev zavrhuje homosexuály, dokonce jakoby vyhrožovala trestem, jenom proto, že jsou odlišní – jiní. Je to křesťanství, když nenechází pro tuto odchylku kousek tolerence? Vždyť v Kristově učení a „otčenáši“ jsou slova „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Oni však v pravém slova smyslu viníky nejsou, tak proč by se jim to mělo za vinu přičítat a křesťané by proto neměli brát Boží jméno nadarmo. Vítám každou církevní akci, která se zasazuje o ukončení válek, terorizmu a směřující k odstranění bídy na celé planetě. Žel je to málo slyšet a ještě méně vidět”. - občanka před důchodem: „V poslední době sleduji to, jestli bude či nebude Karel Gott vyznamenán. Docela se mi líbí, že se o tom dost hovoří. Nemělo by se však podle mě o umělci „handrkovat“. Kdo umí, ten umí. Gotta jsem si vážila a vážím dodnes – líbí se mi. Politika a politici se mění, ale on zpívá, a zpívá pořád krásně”. (V textu opraven pouze slovosled – smysl a anonymita občanů přísně zachována)

Cirkus Berousek u koupaliště Propagačním „tahákem“ je mluvící kůň, který uvádí představení, dále je tu drezůra čínských kachen, předváděných psem. Dále medvědi, koně, opice, velbloudi, kozy, lamy a psi. Vystupovali akrobaté, artisté a žongléři. Podharťská škola opět vyrostla Slunečné počasí dovolilo stavbařům zvednout nejstarší část školy o jedno patro výše, těsně před příchodem dešťů udělat vazbu, a provizorně střechu zakrýt plachtou. Týden vydatně pršelo. Stavba se přesunula do střední části školy, kde se ještě před čtrnácti dny učilo. Na fotografiích zachyceno provizorní zastřešení.

208


ČERVENEC

„Žirafa“ nezahálí Ani prázdniny nejsou pro toto mateřské centrum dobou nečinnosti. V těchto prázdninových měsících se scházejí maminky vždy v úterý a čtvrtek, pátek je vyhrazen výletům na kole. Jak informovala Dana Bohutínská,: „výlety do blízkého okolí pořádá Lenka Šotolová“. Nyní chystají maminky s dětmi vystoupení v Domově svatého Josefa na Svatoanenských slavnostech. Scénky a písničky malých dětí se občanům líbí a maminkám s dětmi také. Hokejový kemp Ladislava Lubiny V první části nastoupilo sedmdesát hokejistů z Dánska, Slovenska a Německa k prvnímu tréninku. Jednotné oblečení je černé tričko a čepice s emblémem Wing Hockey Camp. Všem přihlášeným aktérům byli představeni trenéři, kteří se budou nadějím věnovat. Mimo ledovou plochu je zde ještě doprovodný program. Na ukončení týdenní hokejové školy se uskutečnil turnaj tří skupin účastníků. Účastníci si odnesli certifikát o absolvování. Osiřelý zimní stadion se za několik málo hodin znovu naplnil druhým turnusem. Opět se bude pokračovat dvoufázovým tréninkem, bude tu strečink, posilovna, speciální příprava brankářů, a to vše za dohledu zkušených trenérů. Druhá část měla také hodnotnou náplň, byla rovněž mezinárodní, ale byla provázena několika zraněními mladých hráčů. Slavnostní ukončení proběhlo v sobotu úderem dvanácté hodiny, kdy se s ledem všichni rozloučili a to před kamerami a fotoaparáty, aby jim byla zachována hezká vzpomínka. Dále tu bylo ukončení v kempu Strž při táboráku a skvělé zábavě všech. Vandalství – krádeže Zapálené pneumatiky u muzea, propíchané pneumatiky desítek automobilů, poškrábání laku na karoseriích, rozbití oken u automobilů, rozbití dveří u ekologického WC a oken u zaparkovaného bagru, to je výčet vandalství v našem městě, které tedy už „nezaostává“ za ostatními. Propagační stánek v ZOO Jak prozradil tisku ředitel Sdružení měst a obcí Východní Čechy Jan Machek: „turisté, kteří využijí stánek, se především zajímají o možnost rodinných výletů, vojenskou turistiku, hrady a zámky našeho regionu“. Informace tu zájemci ze zahraničí najdou v několika řečech, zájem projevil dokonce i jeden turista ze Španělska. Zakoupení bývalé služebny Policie Původně město počítalo s tím, že tuto budovu v Rooseweltově ulici zakoupí za 2,5 milionu korun. Proto nastalou změnu řešilo zastupitelstvo a vedoucí majetkoprávního odboru Ing. Marie Krsková k tomu sdělila: „Jednání se státem nebylo jednoduché. Nejprve byla budova nabídnuta jiným státním organizacím a když nebyl zájem, tak mohl do hry vstoupit jiný zájemce. Bylo slíbeno, že podmínky prodeje budeme znát do konce dubna 2005, ale nakonec jsme se dozvěděli, že uvedený objekt nabídnou formou inzerátu a rozhodující bude nejvyšší cena“. O budovu nabízenou za pět milionů korun neměl nikdo zájem, bude proto vypsáno nové kolo a mělo by dojít ke snížení ceny. Zastupitelé rozhodli, že město služebnu stále chce, ale je ochotno dát nejvýše čtyři miliony. V přízemí by měla být služebna městské policie, v poschodí by potom kanceláře odboru sociálních věcí. Tak bylo rozhodnuto již před dvěma roky, kdy se poprvé o této budově začalo jednat. Termín dalšího konkurzu není dosud znám. Nezaměstnanost v našem městě Míra nezaměstnanosti se v červnu udržela na hranici pod devíti procenty, na hladině 8,7 %. Je však nasnadě, že toto číslo je posledním slušným v tomto roce. Zvýší se přílivem absolventů vysokých a odborných škol a navíc je tu zamýšlené propouštění Tiby. Úřad práce očekává, že odtud dojde k zařazení asi 170 občanů do evidence. Nezaměstnaným není možné najít v našem městě uplatnění. Textiláci by mohli najít zcela omezeně práci v Texlenu Horní Staré Město a Mladých Bukách, malé možnosti jsou v Borovničce. 209

ČERVENEC


Úřad práce však posílil počet svých úředníků ve Dvoře Králové. Ředitel úřadu v Trutnově Ing. Zdeněk Šmíd k tomu uvedl: „Tiba má v trutnovském okrese tři závody – Mostek, Vorlech a Zálabí. Nejmenší snížení bude v Mostku a část zaměstnanců by měla přejít z Vorlecha na Zálabí. Celá akce představuje propuštění 150 dělníků a 45 techniků. To je zřejmé z dat, která jsou dána k dispozici“. „Týden podzvičinska“ v Praze Konal se na Staroměstském náměstí již podruhé. K turistické nabídce se zde přidaly ještě další významné akce, mezi kterými byl festival barokní hudby Theatrum Kuks, rekonstrukce přepadení Kuksu a také naše ZOO. Týden Podzvičinska v Praze otevřela za účasti členských obcí Ivana Hanačíková, ředitelka sekce cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj. Evropa oslavuje řeky Tímto mezinárodním projektem Evropy se podporují snahy o čistotu a zdraví vod v Evropě. Letos dojde k pokřtění vodou už od pramene Labe ve Špindlerově Mlýně, a zapojí se do této akce také zdejší plavci. Ti budou plavat nad splavem „u Pušů“ na několika tratích, počínajících 100 metry. Celou akci pořádá Vodní záchranná služba. Bilance fotbalu našeho města Je bezpochyby velkým úspěchem, že se u nás hraje, po mnoha letech, opět divize. Stalo se tak po třech postupech v řadě za sebou. Hráče chodí na stadion podporovat asi tisícovka příznivců kopané a to vytváří příznivou kulisu hraných zápasů. I když se výkyvům nevyhne žádné mužstvo, naše divizní mužstvo v proběhlém osmnáctém a dvacátém druhém kole nejen nevyhrálo, ale dokonce nestřelilo ani branku. Bylo to pět fotbalových kol útlumu, aby se v závěru tým vzedmul k lepším výkonům. Série zápasů jara s Chrudimí, Českým Dubem a Ústím nad Orlicí zajistila týmu skvělé druhé místo v tabulce, za „béčkem“ ligového Jablonce nad Nisou. Pro kroniku ještě „postupy“ Dvora: rok 2001-2 „A“ tým do 1.A. třídy (trenér Vondráček), 2002-3 „A“ tým do krajského přeboru (trenér Vondráček), 2003-4 „A“ tým postupuje do divize z prvního místa (trenér Skácel). „B“ tým postupoval v roce 2002-3 do 1. „B“ třídy (trenér Spěšný, Karadzos, Pastva), v roce 20045 „B“ tým do 1.A třídy (trenéři podzim Hlava, jaro Šturma). Karel Gott a státní vyznamenání v ohlasech Sněmovna nedoporučila, rozdílem pěti hlasů, udělit Karlu Gottovi medaili za zásluhy. Není však stále ještě jasné, zda se medaile dočká či nedočká 28. října tohoto roku z rukou prezidenta Václava Klause. Gottovi se vyčítá, že přijal vyznamenání (titul) Národního umělce z rukou tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka. V loňském roce ale došlo k ocenění režiséra Otakara Vávry, který si pro vyznamenání chodil za komunistů, ale dokonce i za německé okupace. Jiří Pehe – politolog: „Gott proplouval všemi režimy, což je samo o sobě podezřelé. Politici využívali jeho oblíbenosti. Na jednu stranu bavil lidi, ale na druhou stranu, díky své popularitě přispíval k legitimizaci režimu. Prezident Klaus bude mít v této věci těžké rozhodování, když tu je určitý tlak odpůrců. Ale pokud mohl udělit vyznamenání Otakaru Vávrovi, který byl za komunistů daleko víc činný, proč by ho neměl dostat Gott“. Bohumil Doležal – politolog: „Ti lidé k tomu byli nuceni. Neměli bychom je za to stavět na pranýř, ale ani jim dávat metály. Je pravda, že byl Gott oblíbený za všech režimů. Kromě Husáka zpíval na mítincích ODS i Václavu Klausovi a loni na podzim vystoupil na kampani ČSSD a její šéf Gross mu osobně pokřtil desku“. Nemůžeme například srovnávat osudy Gotta a Marty Kubišové, která na rozdíl od něj nehleděla na svou dráhu zpěvačky a podepsala Chartu 77. Tím bojovala proti nesvobodnému režimu. Považuji to za pádnější důvod k udělení vyznamenání. Doufám, že u pana Klause zvítězí rozum nad populismem“. Ivan Langer – místopředseda ODS: „Já vím, jaký je, ale svá vyznamenání si vždy zasloužil svou profesionalitou, ne poklonkováním režimu. Jeho hudbu neposlouchám, ale kdykoli ho vidím, musím se uklonit“.

210


ČERVENEC

Lída Rakušanová vznesla na K. Gotta tento dotaz: „Jste hrdý také na svůj titul Národního umělce, který jste dostal právě před dvaceti lety? Karel Gott odpovídá: „Pro mne je to pořád vyznamenání, které beru, protože je od národa, a nikoli od vlády nebo od strany. Tehdejší prezident Husák mi to při předávání dokonce takto řekl – „toto je vyznamenání za to, co jste udělal pro lidi u nás i v zahraničí, za to, jak nás reprezentujete“. Tenkrát to bylo vyznamenání nejvyšší, někteří ho odevzdali, někteří se k němu chovají s odstupem nebo se za něj stydí. Ale já jsem byl nedávno zase v Moskvě a viděl jsem tam, jak navzdory nové době, která je v Rusku co do kapitalismu ještě tvrdší než u nás, se tam tento titul zcela normálně používá. Umělci, kteří ho dostali, jsou pořád titulováni „narodnyje artisti“, a vůbec je nenapadne se za to stydět. Takže jak říkám, je to pro mě pořád vyznamenání, kterého si vážím, leštím ho, protože je od národa“. Pro kroniku ještě několik potřebných dat k osobě K. Gotta: Je držitelem třiceti „Slavíků“, ocenění „TýTý“, diamantové desky za 13 milionů desek prodaných jenom v Československu, v Rusku to bylo ocenění za pět milionů desek jednoho elpíčka firmou Melodie, v Německu to byl 82 elpíček, z toho osm zlatých a dvě platinová. Pro kroniku jen tolik, že tato stať vznikla na základě dotazu a odpovědi občanky našeho města a nezůstala také bez odezvy vlivných osobnosti, převzato z tisku. Tábor kynologického kroužku Na louce psího útulku vyrostl stanový tábor pro dvacet dětí. Není určen jen pro děti z našeho města. Na programu byla řada soutěží a her, došlo také k dogtrekkingu (dálkový pochod dětí se psy na vodítku). Trasa na Slučí kameny a Tešnovskou přehradu měřila téměř třicet kilometrů a některé malé psíky bylo nutné část cesty nést. „Kruhák“ na Denisově náměstí Na snímku, který je od bývalé Malé pošty směrem k mostu Jana Opletala, je patrné, že se zase pomalu rozběhla stavba. Občané kritizují vleklou práci, kdy není mnohdy na staveništi nikoho z pracovníků vidět.

Kolik mají brát ti, co nám vládnou? Pod tímto názvem byla na celé stránce KN z 18. července 2005 čísla, ze kterých jen stručně několik dat o příjmech. Klaus Václav – prezident 350.000 měsíčně, celkové výdaje na kancelář, cesty, budovy činí 396 795 000 Kč. Poslanci nás stojí ročně 1 026 153 000 Kč, senát 561 200 000 Kč ročních výdajů, vláda 516 000 000 Kč. Tato čísla se občan dozví v tisku a otevřeně. Jinak tomu bylo za minulého režimu, kdy se toto občanovi tiskem nesdělovalo, ale třeba poslankyně České národní rady Anna Langerová z našeho města, tehdy na dotaz odpověděla, že její odměna činila měsíčně 1.500 korun československých a k tomu ještě její skromný textilácký, dělnický plat na závodě Zálabí. 211

ČERVENEC


Bude zde prodejna LIDL? Petice občanů je zaměřena a upozorňuje na nevhodnost umístění další prodejny na ulici 17. listopadu. Jako důvod se uvádí blízkost dalších dvou prodejen, znehodnocení zeleně. Na fotografiích je stávající prostor, kde by měla prodejna být postavena.

212


ČERVENEC

Okolí našeho města je krásné Ať se podíváme na naše město z kterékoliv strany, je radost se na něj podívat. I na těchto snímcích, pořízených z lokality nad Žirčí, poblíž opravené hřbitovní kaple svatého Odilla, se o tom můžeme přesvědčit.

213

ČERVENEC


Základy pro „Záboje“ téměř dokončeny Na snímku je téměř dokončena základová deska pro kašnu a Záboje, pracuje se na jámě, která bude strojovnou. Snímek z 18.07.2005.

Prezident a ostatní o Evropské unii Dalo by se říci, že „okurková sezóna“ se vyhne i „vysoké“ politice. Nestalo se tak. Vzruch vyvolal návrh prezidenta Václava Klause o předělání Evropské unie. Jeho pozornosti neušel ani název, který by podle něho měl znít: Organizace evropských států. K tomuto se vyjádřil v Lidových novinách takto: „Musíme opustit myšlenku vytvoření státu Evropa, která je nám stále sugerována“. Tím jasně odmítl princip evropského občanství a řada českých politiků je tím zaskočena. Není bez zajímavosti, že nejblíže ke Klausovi mají komunisté, kteří odmítají princip evropského občanství. Sociální demokraté prezidentův návrh odmítají slovy vícepremiéra Škromacha: „V každé zemi mají své extremisty“. Předseda KDU –ČSL (lidovci) Miroslav Kalousek: „Názor pana prezidenta nesdílím“. A na prezidetův výrok, „že soužití různých kultur v Evropě vytváří vhodnou půdu pro terorismus“ odpověděl slovy „Země koruny České vždy ležely na místě střetu západní a východní kultury. Myslím, že nás to obohacuje. Zrovna tak nás mohou obohacovat kultury z jiných kontinentů“. Politolog Oskar Krejčí k tomu dodal: „Terorismus vytváří politika v Iráku, nikoliv multikulturalismus“. Tolik něco málo o „vysoké politice“ současné doby, převzato z tisku. Knihovna Slavoj hledá nejstarší „Babičku“ 150. let výročí od vydání knihy Boženy Němcové „Babička“ vyhlásila knihovna akci, ve které dle Marty Staníkové: „Byli vyzváni lidé, aby se porozhlédli po svých knihovnách a pokusili se objevit netušené poklady v podobě nejstaršího, nejmladšího, nejhezčího či jinak zajímavého vydání této knihy“. Mohou to být i cizojazyčná vydání, knížky budou součástí výstavy zahájené na samém začátku školního roku. Městské lázně po rekonstrukci Po delší době se opět otevřely Městské lázně. Po značné rekonstrukci došlo k otevření. Důchodci, zdravotně postižení a mateřské školky mohou lázně znovu navštěvovat. Kladem je to, že se zlepšila tolik potřebná klimatizace, která byla vyměněna za zcela novou, voda je udržována na 28 stupních Celsia, přestavěna byla sauna a jsou zde i masáže. Dále je tu veřejný internet, malá herna, bude zde i kulečník a také několik herních automatů. Městské lázně nahrazují tolik potřebný krytý bazén, ale město na něj dosud nedostalo státní dotaci. Házenkáři našeho města Kanonýr první házenkářské ligy našeho města Daniel Fiedor bude nastupovat také v dresu Jičína, kde podpoří nově vzniklé extraligové soutěže. Obě mužstva se dohodla na hostování, a on sám k tomu říká: „Záleží na dohodě klubů. Budu hrát tam, kde bude potřeba“. 214


ČERVENEC

Do Dvora přijdou na hostování nadějní dorostenci z Jičína. Změna nastala také v postu trenéra, kdy hrajícího kouče Michala Pichu nahradí zkušený Karel Hracha, který zde již dříve hrál. Tyršovo koupaliště – zábavné odpoledne Vodní záchranná služba ve spolupráci a Hasiči a Červeným křížem upořádala zábavné odpoledne. Na programu je zápas ve vodním pólu, plavecké soutěže a dále „na suchu“ překonávání lanových drah, prohlídka hasičského vozu a další atrakce. Celá akce má představit záchranářskou práci. Akce byla ukončena ohňostrojem. „Záboj“ před vlastním přestěhováním Dokončuje se v „zakonservování“ staré studny (kašny), která byla odkryta při stavbě základů. Ta zůstane ukryta pod dlážděním. Na starém hřbitově byla odmontována kamenná nádrž k dalším potřebným pracím. Vlastní socha se sloupem, na kterém Záboj stojí, tvoří jeden celek. Před slavnostním odhalením, které se má uskutečnit na samém počátku září, řekla Mgr. Lenka Antošová: „Zrekonstruovaná socha bude na náměstí slavnostně odhalena v pátek 9. září odpoledne a je součástí oslav 735 let od první písemné zmínky o městě“. Této slavnosti se mají zúčastnit i zástupci družebních měst z Itálie a Francie. Celkové náklady na přemístění by se měly pohybovat ve výši tří milionů korun. Obsazení Kuksu a akce turistů „Dvoráci“ „Obsazení“ je rekonstrukcí historické události z roku 1729. Návštěvníky nezklamala řada akcí, které vrcholily sobotním příjezdem Hraběte Sporcka (18,00 hod.), dále tu byla prohlídka hraběcích pokojů, zbroje a možnost navštívit rodinnou hrobku s hudebním vystoupením „Tanec smrti“ a uslyšet houslistu Jaroslava Svěceného. Vlastní rekonstrukce „obsazení“ se konala v 21,30 hod. a poté vše završil ohňostroj. V mimořádně otevřených knížecích komnatách byla výstava velkoplošných fotografií Miroslava Podhrázkého „Věčné světlo“. Dále Pohled na protilehlou stráň hospitálu, kde je nad schodištěm kulisa bývalého zámku.

bylo v hospitálu poutavé vyprávění o zbraních a válkách Sporckovy doby. V souvislosti s tím uskutečnili turisté „Dvoráci“ akci „Křížem – krážem pěšky i na kole panstvím hraběte Sporcka“. Pěší trasa 9 km, cykloturisté 30 – 50 km. Jak prozradil člen Dvoráků pan Karel Raich „všichni účastníci, kteří úspěšně Toto je hraběcí družina, v níž jsou zastoupeny osobnosti blízké Sporckovu baroku. Sochař Matyáš Bernard Braun, malíř Petr Brandl, rytec Rentz, hofmistr Seeman, básník Haenke, kteří se chystají na slavnostní vjezd před hospitál.

215

ČERVENEC


splní poznávací test pěšky a nebo z kola, se dostanou do slosování o ceny věnované společností Fons Vivus a ceny budou předány samotným „hrabětem“ Sporckem a jeho družinou”.

Na snímku je nejzanícenější osobnost, pan Leoš Pryšinger, který neúnavně zapojuje do dění kolem Kuksu další spolupracovníky z řad mnoha uměleckých kruhů, spolu s panem Emanuelem Matysemkterý se stal hybnou silou zámeckého divadla v Bílých Poličanech. .

Tito ozbrojenci jsou vojáky CK armády jeho veličenstva (Dajčmajstři).

Urozený pan hrabě přijíždí před hospitál, aby byl uvítán dvořany.

„Císařská garda“ jde zabavit hraběti závadné knihy.

216


ČERVENEC

Hotel CENTRAL dokončen Stalo se tak po rozsáhlé rekonstrukci, která byla sledována kronikou města na snímcích i textem. Návštěvníci (hosté, zákazníci) mohou shlédnout jídelnu s rychlým stravováním v přízemí, restauraci v poscho-

Výdejna jídel rychlého stravování

Zahrádka s obsluhou pro letní pohodové posezení

Nabízí zcela nezvyklý pohled z balkónku pokoje v druhém poschodí na náměstí, „Záboje“ a zalesněný hřbet Zálesí.

Nahlédnutí do kuchyně, odpovídající všem „normám“.

217

ČERVENEC


dí a ubytování v patře budovy. Je zde také venkovní zahrádka s občerstvením. Fotosnímky byly pořízeny díky vstřícnosti majitele, pana Petra Teichmana:

Posezení v restaurační místnosti a kruhový taneční parket

Bar v restaurační místnosti

Vybavení pokoje ve druhém poschodí ......

218


ČERVENEC

Tragické protiklady světa Tiskem prošla tato otřesná zpráva vysokého představitele OSN Jana Egelanda: „Na 150 tisíc dětí může zemřít v africkém státě Nigru hlady, a to dokonce do několika týdnů“. První výzvy k pomoci vyslala OSN do světa už v květnu. Hladomor zavinilo sucho a následná neúroda. „Evropané snědí ročně zmrzlinu za 10 miliard dolarů. Američané utratí dalších 35 miliard za své zvířecí mazlíčky. A na hladovějící děti peníze nejsou“, posteskl si Egeland. A také u nás se mluví a píše o spalování obilí v elektrárnách. V jaké to tedy žijeme době? Proč se svět, křesťané i jiná náboženství za hladovějící nepostaví? Co vládne tedy světu? Peníze? Bezcitnost? Emil Pokorný a Kocbeře Již několik let je kronikářem této obce pan Emil Pokorný, o kterém bylo již předchozími kronikami psáno. Ve svém věku dokáže naplnit ještě funkci knihovníka a obec si jeho práce váží.

V čítárně knihovny Slavoj se stále cítí dobře a na snímku je to zřetelně patrné. V knihovně obce Kocbeře je jako doma, zvlášť, když je obklopen jím vlastnoručně psanými kronikami.

Když rostou houby Po období, kdy bylo sucho, přišlo delší období vydatných a dlouho trvajících dešťů. To dalo houbařům tolik očekávané období. Na snímku je mladý Václav Louda z Kocbeře se svým „úlovkem“ hřibů z jehokrátké návštěvy lesa a plato hub u kronikáře.

219

ČERVENEC


Dětský tábor „Ježkov“ Tak jako každý rok pořádá Sokol svůj tábor v Ježkově. Celotáborovou hrou se staly řecké báje a pověsti, kdy jsou vedoucí v maskách bohů z Olympu a každé z družstev si vyrobilo oblek v jednotné barvě. Jednotlivé (denní) etapy táborové hry jsou motivovány jako příběhy z bájí. Stavby naproti Korsice Z terasy hostince na Korsice je dobře vidět nedávno zastavěná místa a počínající další stavbu. Dnešní stavbaři si pochvalují, jak snadno a rychle se nechá stavět. Majetnější si nechají dům postavit, drobní stavebníci mají široký sortiment stavebního materiálu, o kterém se v minulosti mohlo jenom zdát. Všechno je ale jen otázkou peněz. Převážná většina staveb ve městě i okolí, je tedy uskutečněna občany majetnějšími, nějaká bývalá družstevní výstavba už není.

ZOO pro návštěvníky Rozlehlost zoologické zahrady si vyžádala také výstavbu oddechových koutků, kde si mohou návštěvníci odpočinout. Lavičky a zákoutí pro odpočinek jsou kolem prohlídkových tras a navíc jsou tu ještě květiny, jezírka, vodotrysk. Neúnavným dětem se zase zamlouvá si chvíli pohrát na houpačkách, prolézačkách v podobě hrocha a pojezdit si vláčkem. Líbí se jim také si pohrát s kamerunskými kozičkami, které jsou přítulné a mírné. Něco okolo Romské komunity Na otázky odpovídá koordinátor národnostních menšin – romských - Luboš Panny z Trutnova: Jak myslíte, že je možné zapojit Romské občany do společnosti, aby nežili jen ze sociálních dávek? „Tady je největší problém v nastavení systému. Pokud vím, žádná právní norma je nenutí, aby sociální dávky, které pobírají, spojili například s několika hodinami práce měsíčně. Všichni si zvykli, že pracovat nemusí a peníze stejně dostanou. Je potřeba, alespoň u části této společnosti vytvořit pracovní návyky“. Pomohly by situaci řešit veřejně prospěšné práce? Příjemci sociálních dávek by si mohli přivydělat a získali by potřebné návyky? „Pravděpodobně ano. V jiných městech už tento systém funguje a je přínosem. Ale je to individuální. Opravdu je potřeba je naučit, že nelze žít pouze v dávek“. Jak by se ještě dala řešit zaměstnanost Romů? „Místo „lití“ peněz do sociálních dávek, by se například na úrovni okresů mohla vytvořit agentura, která by pro ně sháněla práci u institucí, které vlastní stát. Tato instituce by spolupracovala s úřady práce i sociálními odbory městských úřadů. Uvedu příklad: Státní lesy by potřebovaly vyčistit les od klestu. Tak by se tam poslali tito lidé, odpracovali by určitý počet hodin a aby jim vznikl nárok na dávku, tak by museli jít pracovat. Řada občanů našeho města má v paměti, že za minulého (socialistického) režimu tu žila (a dosud žije) rodina Hermanových, všichni její členové byli zaměstnáni a nikdy s nimi nebylo vážnějších problémů. Zastávali sice práce odpovídající jejich znalostem, ale pracovali a žili svůj svérázný život. Nikdy se nesnižovali k ponižujícímu dožadování peněz a ctili ve své početné rodině svého otce, který jim byl prvořadou autoritou. Nynější romská (cigánská) komunita se jim zdaleka nepodobá. 220


ČERVENEC

JUNÁK – středisko 510 02 Díky ochotě pana Josefa Šturmy kronika zaznamenává toto: V letošním roce proběhly tábory našich oddílů v měsíci červenci takto: 4. oddíl dívčí, pod vedením své vedoucí sestry Daniely Hoblové, se utábořil na Hrubých lukách a stanoval pod třemi indiánskými stany TEE-PEE, 1. oddíl chlapecký prošel na svém putovním táboře, pod vedením bratra Jana Hrádka, krásným sázavským prostředím, 1. smečka vlčat využila opět našeho tábořiště na Kateřině a pod vedením bratra Jiřího Klikoše užila krásných 14 dnů na tomto tábořišti. Náš první oddíl světlušek se opět utábořil na chatovém tábořišti u Pecky pod vedením sester Huškových. 2. oddíl chlapecký využil své tábořiště u obce Kal nedaleko Pecky. Tento tábor vedl vedoucí oddílu bratr Josef Langfelner.

Všechny naše tábory proběhly v rámci svých skautských programů. Svoji běžnou celoroční činnost zahájí naše oddíly opět v září na svých běžných schůzkách ve Skautském domově. JUNÁK - svaz skautů a skautek ČR, středisko „Zvičina“, D.K.n.L. ev. č. 52602. Ceny benzinu a nafty vzrostly Ceny pohonných hmot se opět zvedly, někde už přesáhly třicetikorunovou hranici za litr.

Ceny u čerpací stanice „u Zpěváčků“ na konci července.

Na řadě jsou drobní akcionáři Prošli jsme obdobím „tunelování“, kdy se ztrácely miliony, ale neříkalo se tomu rozkrádání. Občané to hodnotili tak, že drobná krádež byla odsouzena a potrestána ihned, miliony se u soudů zadrhly a některé jsou nedořešeny dodnes. Tunelování bylo tedy protizákonné, zatím co dnešní vývoj soudobé kapitalistické společnosti se již opírá o platný zákon a začíná období „vytěsňování“ drobných akcionářů z období kuponové privatizace. Tehdy byla o drobného akcionáře pračka, dnes jsou na obtíž. Zatím co v devadesátých letech se lidé domnívali, že jim dividendy přinesou vítané přilepšení rodinného rozpočtu, tak dnes je to zcela jinak. Kdo neprodal akcie (nabyté za levný peníz), za ziskovou cenu, ten dnes zapláče. Změna zákona totiž umožňuje, majitelům více jak 90 % akciových balíků, se vypořádat s drobnými akcionáři formou výkupu za „danou“cenu. Dalo by se to, dle názoru drobných akcionářů, zkráceně napsat takto: „Naval akcie za levný peníz a dej už pokoj nám, velikánům“. Senát proti komunistům Návrh senátorů na výslovný zákaz propagace komunismu a nacismu má v senátu velkou šanci, když na sklonku tohoto měsíce jeho přijetí doporučil i senátní výbor pro lidská práva. Přijetí novely by mohlo vést až k zákazu komunistické strany, nebo alespoň ke změně jejího názvu. Předkladatelé (Mejstřík, Štetina a další) uvádějí, že nejde o likvidaci nebo kriminalizaci komunistů, jde jim jen o změnu názvu a programu. 221

ČERVENEC


O přijetí se zasazuje také petice „Zrušme komunisty“, kterou podepsalo (zveřejněno tiskem) 48.000 lidí. Zrušit komunisty není nic nového, prvně s tím přišel advokát Tomáš Sokol (tehdejší městský prokurátor v Praze). Ale dodnes to nenašlo většinovou podporu, zvlášť, když komunisty volí téměř pětina občanů našeho státu. KSČM se stala politickou silou, bez níž by se neobešlo ani zvolení prezidenta Václava Klause. V obou komorách parlamentu mají komunisté 41 poslanců a dva senátory, šest komunistů zastupuje Česko i v Evropské unii. Tiskem proběhla tato slova Lídy Rakušanové: „Že byl komunistický režim „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ máme uzákoněno už dvanáct let. Zatím to KSČM nezabránilo ani v tom, aby se s ledovým klidem dál veřejně neprohlašovala za legitimního nástupce předlistopadové totalitní partaje. A neubralo jí to ani na přízni voličů, ba právě naopak“. Pro kroniku jsem chtěl na vyvážení stanovisek najít důvod, proč tedy pětina občanů volí komunisty, jistě by to stálo za zveřejnění a zamyšlení. Anketa o ochraně parku – výsledek Když došlo na městském úřadě k vyhodnocení ankety sestávající ze tří možností, tak bylo toto číselné vyjádření: 80 % bylo pro hlídače, 15 % pro oplocení parku a zbytek pro jiné formy. Anketa byla vyhodnocena v 80 % z internetu, dalším v pořadí byl kupon z radničního zpravodaje. Kašna pod Záboje postavena Dne 27.07.2004 došlo k rychlému umístění jednotlivých dílů kašny na připravené podloží. Bylo to provedeno po restauraci jednotlivých dílů kašny a ta je opravdu jako nová. Nyní tedy zbývá přemístit středový sloup se Zábojem a vše připojit na vodovod. To je otázka několika dalších týdnů.

Pohled na kašnu z balkonu MěÚ.

Tento snímek je směrován do ulice Dukelské.

222


ČERVENEC

Poškození hrobu R. A. Dvorského Není nic hanebnějšího než krádeže a vandalství na hřbitově. Stalo se to také na hrobu našeho rodáka R. A. Dvorského, když někdo vylomil mosaznou urnovou schránku s dvěmi urnami (které pohodil stranou), zřejmě v úmyslu schránku zpeněžit.

Pohozené urny si musel pan Mann vzít domů.

Je otázkou času, kdy někdo odcizí i tuto bystu?

Nový diagnostický přístroj nemocnice Jak již bylo kronikou zaznamenáno, nemocnice se vybavila zcela moderním diagnostickým přístrojem. Nahradil starší diagnostický přístroj předchozí, který bude dle sdělení prodán.

Zdravotní laborantka Petra Grosmanová u nového diagnostického zařízení nemocnice.

Drobné zajímavosti měsíce července: • Ve výběhu mohou návštěvníci vidět mládě oslice somálské. Osel somálský patří mezi nejohroženější zvířecí druh vůbec. • Počet zabitých Američanů v Iráku dosáhl čísla 1.700. Buschova vláda čelí rostoucímu odporu tím, že zvýšila odškodné za každého mrtvého z původních 12.420 dolarů na sto tisíc dolarů. Od invaze v březnu 2003 bylo v Iráku zabito 25.000 civilistů, z toho 5.000 žen a dětí v důsledku operací vedených američany a jejich spojenci (zpráva Oxford Resaarch Group). 223

ČERVENEC


• Petice proti stavbě prodejny LIDL je možno podepsat v COOP Jednota, a dalších potravinářských prodejnách. Počet nespokojenců se stavbou roste. • Třetího ročníku „Prázdninového poutníka“ se může, již potřetí zúčastnit každý, kdo z prázdnin pošle do knihovny pohlednici s nejoriginálnějším pozdravem. • Třiadvacetiletý opilý mladík našeho města napadl řidiče zdejší sanitky. • 11. července 1960 schválilo Národní shromáždění socialistickou ústavu a přijalo nový název Československá socialistická republika (ČSSR) a také nový státní znak. Tento název státu platil do 29. března 1990 a znak do 20. dubna 1990. • 16. července 1945 provedly Spojené státy v Novém Mexiku první pokusný jaderný výbuch na světě. • 17. července 1945 byla zahájena postupimská konference, na které šéfové vlád SSSR, USA a Británie jednali o osudu poraženého Německa a bylo také rozhodnuto o odsunu Němců. Ukončena byla 2. srpna 1945 • Zastupitelstvo jednalo o zakoupení bývalé policejní vyšetřovny v Rooseweltově ulici. • Opět se v republice objevila kniha Mein Kampf, která je pirátsky vyráběna, i když je vlastníkem autorských práv bavorská vláda (prodávala se dokonce na tržišti u skanzenu na Veselém kopci). • ZOO - přírůstkem jsou mláďata zeber. • Na Masarykově okruhu v Brně se umístila na dvacátém místě sedmnáctiletá závodnice z Vlčkovic, Markéta Janáková, v závodě ME superstock 600. • Krádež dvanácti pískovcových hlav ze sloupů oplocení hřbitova v Třebihošti byla policií objasněna. Dopustili se jí zloději z Jičína ve věku 58 a 20 let. • Knihovna Slavoj změnila vzhled dětského oddělení. Podlahu kryje koberec, změnil se vzhled hracího koutku a přednáškového sálu. Nově upravené prostory si prohlédla paní tajemnice MěÚ JUDr. Simona Motlová. • Fotbalového turnaje žen se v Chotěvicích zúčastnil i zdejší tým. • Sdružení ochrany spotřebitelů vydalo publikaci, jak nakupovat a reklamovat v zahraničí. Jak sdělil Václav Krejcar, je k dostání zdarma, každý druhý pátek v měsíci na MěÚ. • Dne 26. července 2004 jmenoval prezident Václav Klaus úřadujícího předsedu ČSSD Stanislava Grose do funkce premiéra a pověřil ho sestavením nové vlády. Gross se stal ve svých 34 letech nejmladším premiérem v ČR i v EU. Z funkce odstoupil 25. dubna 2005. • Střední hotelová škola v našem městě má ještě některá místa ke studiu volná (hotelnictví a turismus).

224

Kulturní pořady měsíce července. a Městské muzeum. - výstavní síň Špejcharu Nejstarší památky Dvora Králové

Recommend Documents