KULTURNÍ DĚDICTVÍ MIKULOVSKA

KULTURNÍ DĚDICTVÍ MIKULOVSKA (analýza)

Bc. Antonín Preget

2012

-2-

Velmi děkuji všem spolupracovníkům za jejich vstřícnost, cenné rady a poskytnutí nezbytných podkladů pro vypracování analýzy „Kulturní dědictví Mikulovska“. Také děkuji za spolupráci všem starostkám a starostům oslovených obcí, odborným a kulturním pracovníkům, kteří nejsou jmenováni.

Zpracoval: Bc. Antonín Preget

Spolupráce: Mgr. Jitka Matuszková, Ph.D. Mgr. Josef Šuba Mgr. Bronislava Šimčíková Vladislav Pavlačka Marcela Kurucová, DiS. Ing. Jiří Vrbka Mons. Dr. Karel Janoušek Sylva Chludilová Mgr. Milan Spišák Karel Janík Ing. Jan Kopřiva Milena Křivánková Ludmila Řežábková Petr Bahenský

-3-

OBSAH

1. ÚVOD …………………………………………………………………………………………5 2. ZÁKLADNÍ POPIS REGIONU ..……………………………………………………………6 3. KATEGORIZACE KULTURNÍHO DĚDICTVÍ ………………………………………….9 4. HISTORICKÉ PAMÁTKY…………………………………………………………………10 4.1. Archeologické lokality ...……………………………………………………………………10 4.2. Šlechtická sídla ..……………………………………………………………………………12 4.3. Sakrální památky a hřbitovy ..………………………………………………………………14 4.4. Fortifikační systémy ..………………………………………………………………………20 4.5. Technické stavby …………………………………………………………………………...23 5. TRADIČNÍ KULTURA …………………………………………………………………….27 5.1. Tradiční způsoby hospodaření ……………………………………………………………...27 5.1.1. Vinařství ..…………………………………………………………………………27 5.1.2. Panské a rolnické hospodaření ……………………………………………………31 5.2. Rukodělná výroba a výtvarná projevy ...……………………………………………………36 5.3. Lidová architektura …………………………………………………………………………40 5.3.1. Typ zástavby ...……………………………………………………………………40 5.3.2. Obytný dům ………………………………………………………………………42 5.3.3. Hospodářské stavby ………………………………………………………………44 5.4. Strava ……………………………………………………………………………………….46 5.5. Lidový oděv…………………………………………………………………………………48 5.5.1. Lidový oděv původních obyvatel …...……………………………………………48 5.5.2. Lidový oděv příchozích obyvatel ….……………………………………………..50 5.5.3. Současný stav ….………………………………………………………………….51 5.6. Tradiční zvyky a slavnosti ………………………………………………………………….53 5.6.1. Tradiční zvyky a slavnosti příchozích obyvatel…………………………………..55 5.6.2. Současný stav ….………………………………………………………………….56 5.7. Folklorní projevy ...…………………………………………………………………………61 5.7.1. Slovesný folklor ..…………………………………………………………………61

-4-

5.7.2. Hudební folklor …..……………………………………………………………….64 5.7.3. Taneční folklor….…………………………………………………………………66 5.7.4. Přehled folklórních souborů, muzik a seskupení …………………………………68 5.7.5. Folklórní akce ...…………………………………………………………………..70 5.8. Duchovní život ….…………………………………………………………………………..81 6. VÝZNAM KULTURNÍHO DĚDICTVÍ V SOUČASNOSTI …………………………….83 7. POUŽITÉ ZDROJE ...………………………………………………………………………86 PŘÍLOHY

-5-

1. ÚVOD

V naplňování Karpatské úmluvy vznikla od roku 2008 celá řada aktivit směřující k vytvoření mezinárodního Seznamu karpatského dědictví. Na tvorbě tohoto seznamu by se měli podílet nejen odborníci, ale také zástupci veřejné správy, nevládních neziskových organizací i dobrovolníků. Jednou z těchto aktivit je i projekt Dědictví Mikulovska: Karpatská úmluva v praxi. Jeho součástí je také tvorba studie zaměřené na zhodnocení kulturního dědictví Mikulovska.

Hlavním cílem předkládané studie je na základě rešerše dostupných materiálů a systematického mapování příkladů vytvořit zhodnocení současného stavu kulturního dědictví v zájmovém regionu. V rámci práce není primárně zdůrazňována turistická atraktivnost popisovaných fenoménů. Důraz je kladen spíše na základní mechanismy vedoucí k jejich zachování. Odhalování těchto mechanismů je založeno především na pohledu aktivně zapojených místních lidí – nositelů kulturního odkazu.

Péče o kulturní dědictví není v rámci studie vnímána pouze po stránce kunsthistorické, památkářské či folkloristické, ale reflektuje i vazbu k přírodnímu prostředí a současným společenským procesům. Kromě kulturních prvků, které jsou předmětem péče státních a odborných institucí, práce zahrnuje také jevy, které jsou spíše výrazem individuálních přístupů místních obyvatel.

-6-

2. ZÁKLADNÍ POPIS REGIONU

Mikroregion Mikulovsko se nalézá v nejjižnější části České republiky při úpatí Pavlovských vrchů a při hranici s Rakouskem. Území je převážně nížinného rázu s vystupující pahorkatinou (Pavlovské vrchy a Dunajovské kopce) a převahou lesostepní vegetace. Typickým prvkem krajiny jsou vinohrady a vodní dílo Nové mlýny. Do mikroregionu kromě Mikulova patří obce Bavory, Brod nad Dyjí, Březí, Dobré Pole, Dolní Dunajovice, Dolní Věstonice, Drnholec, Horní Věstonice, Jevišovka, Klentnice, Milovice, Novosedly, Nový Přerov, Pavlov, Perná a Sedlec. Společným prvkem výše jmenovaných obcí je společná historie, dědictví vinařské kultury, osídlení regionu po původních obyvatelích a Pavlovské vrchy. Také společné kulturní dědictví (zvyky, lidový kroj, písňový a taneční repertoár) má své kořeny převážně v národopisných oblastech Slovácka a Podluží. V minulosti byly obce dnešního mikroregionu Mikulovsko součástí drnholeckého a mikulovského panství. Panství Drnholec (Brod nad Dyjí, Březí, Dobré Pole, Dolní Dunajovice, Drnholec, Jevišovka, Novosedly, Nový Přerov). Panství Mikulov (Bavory, Dolní Věstonice, Horní Věstonice, Klentnice, Mikulov židovská obec, Mušov, Pavlov, Sedlec). V rámci pronikavých správních reforem se všechny obce stávají po roce 1854 součástí okresu Mikulov. Po vzniku Československa soudní okresy Mikulov a Pohořelice tvořily politický mikulovský okres. Za německé okupace byl začleněn do správního celku landrát Mikulov. Po válce je obnoven okres Mikulov, ale s novou územní a správní reorganizací k 1. červenci 1960 obce spadají do okresu Břeclav.1)

Od okolních oblastí se Mikulovsko liší: • charakterem architektonických památek, • přerušením kulturně historické tradice, • rázem a koloritem krajiny, • implementovaným folklórem a zvyky,

1)

Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969, s. 137 – 328.

-7-

• absencí tradičních kulturních prvků.

Pavlovské vrchy přitahovaly člověka už od pravěku. Jedno z nejstarších osídlení v regionu se nacházelo na území dnešní obce Dolní Věstonice, která je slavná nálezem „Věstonické Venuše“. Rovněž mladší doba kamenná a bronzová zanechala své stopy pod Pálavou. Přibližně čtyři století před naším letopočtem pronikli na toto území Keltové se svou tzv. „laténskou kulturou“, které vystřídali na začátku našeho letopočtu Římané. Ti si vybudovali blízko dnešní obce Pasohlávky vojenský tábor, aby měli pod kontrolou místní germánské obyvatelstvo. V 7.století přicházejí na toto území první Slované. Pozůstatky kultury z tehdejší doby byly nalezeny v kostrových hrobech v Dolních Dunajovicích. Velkomoravské období dokládají archeologické nálezy z obcí Dolní Věstonice a Pavlov. Období rostoucího vlivu Přemyslovců v této lokalitě dokládá existence hradiště „Vysoká zahrada“ u Dolních Věstonic. Ve 13.století rakouský feudální rod Weissů získává drnholecké panství. Také si nechal postavit „Sirotčí hrádek“ a začal kolonizovat své statky na Mikulovsku rakouskými Němci. Za vlády Přemysla Otakara II. jsou nuceni drnholečtí páni postoupit Mikulov rakouskému rodu Liechtensteinů, který se zde usídlil a pokračoval v německé kolonizaci. V té době nastává rozkvět vinařství, mající výrazný vliv na životní způsob obyvatel. V 16.století prodávají Liechtensteinové svá panství v Drnholci Tiefenbachům a Mikulov získávají Dietrichsteinové. V první polovině 16.století na Mikulovsko přicházejí novokřtěnci, kteří zde zanechali výraznou stopu nejen po stránce řemeslné, ale také v hospodářské činnosti, převážně ve vinařství. Mezi výraznou minoritu patřili Charváti, kteří se okolo roku 1530 usadili ve vesnicích Dobré Pole, Jevišovka a Nový Přerov. Pro Mikulov byla značně významná minorita Židů, jejichž židovská obec byla natolik významná, že zde sídlil moravský zemský rabín do roku 1851. Události druhé světové války zásadně změnili geografický ráz regionu. Židovská komunita byla nucena ještě před začátkem války z Mikulova odejít a zbytek byl deportován do Terezína. Po skončení války byli němečtí a chorvatští obyvatelé odsunuti, což bylo téměř 90% populace. Území bylo dosídleno českými obyvateli a také reemigranty z Bulharska a Rumunska. Rok 1948 přináší změny v hospodaření. Socializace vesnice na Mikulovsku proběhla bez větších problémů a v zemědělství pracovala převážná část příchozích oby-

-8-

vatel. Urbanistický rozvoj obcí v příhraničí s Rakouskem byl značně omezen převážně v těsném hraničním sousedství.2)

V současnosti Mikulovsko opět nabylo důležitého tranzitního významu a s rozvojem turistického ruchu získalo statut důležité rekreační destinace díky vinařství, folklóru a přírodním krásám. S rostoucím ekonomickým přínosem roste také potřeba chránit kulturní a přírodní bohatství, které je hlavní devízou rozvoje tohoto regionu.

Komentář: ● Mikulovsko je dodnes poutním místem pro mnohá etnika, které tu v minulosti zanechala svou stopu. Od novokřtěnců, jejichž potomci navštěvují Mikulovsko až z Ameriky, přes starousedlíky, kteří jezdí na místa svého původního domova či svých předků, až k židovské komunitě, pro kterou je Mikulov posvátným místem.

2)

Více na I. Strategie rozvoje mikroregionu Mikulovsko [online]. Mikulov : region Mikulovsko. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.mikulovskoregion.cz/data/1656.pdf >.

-9-

3. KATEGORIZACE KULTURNÍHO DĚDICTVÍ

V rámci dosavadní tvorby Seznamu karpatského dědictví se rozlišovaly dvě základní kategorie dědictví – přírodní a kulturní. Definování těchto kategorií bylo ale provázeno problémem nejednoznačné zařaditelnosti řady dokumentovaných fenoménů a rozdělení kulturního dědictví na hmotné a nehmotné.

Proto bylo pro potřeby této studie použito aktualizované členění, které jednoznačněji odpovídá kategorizaci jednotlivých fenoménů a které vychází z výsledků mezinárodní spolupráce odborníků v rámci Karpatské úmluvy.

A. Historické památky

• archeologické památky • hrady, tvrze, zámky a jiná šlechtická sídla • sakrální památky a hřbitovy • fortifikační systémy • technické památky

B. Tradiční kultura

• tradiční způsoby hospodaření • řemesla a výtvarná kultura • lidová architektura • strava • lidový oděv • tradiční zvyky a slavnosti • folklorní projevy • duchovní život

- 10 -

4. HISTORICKÉ PAMÁTKY

4.1. Archeologické lokality

Z doby tzv. mladého paleolitu pocházejí první stopy lidského osídlení. Převážně na úpatí Pálavy docházelo k soustředění sídlišť a loveckých táborů. V katastru dnešních obcí Dolní Věstonice a Pavlov byla tehdy vhodná geomorfologická situace, kterou tehdejší lidé plně využívali. Úzký pás táhnoucí se mezi tehdejší řekou a Pavlovskými vrchy, který využívala zvěř při svých migracích, byl odnepaměti silným magnetem pro člověka. Důkazem je výjimečné bohatství archeologických nálezů z různých období, které dokazují světoznámé lokality z doby lovců mamutů, žijících v okolí Dolních Věstonic a Pavlova před více než 20 000 lety. Právě odtud pocházejí nejstarší doklady o znalosti technologie pálení hlíny a výroby textilu. Příkladem z období paleolitu jsou lokality „Nad cihelnou“, „Rajny“ a „Absolonova stanice“ u obce Dolní Věstonice nebo lokalita „Pavlov“ u stejnojmenné obce. Další památná lokalita je z období římského, a to „Hradisko u Mušova“ nacházející se v katastru obce Pasohlávky. Další unikátní nálezy jsou z ranného středověku. Mezi ně se řadí lokality „Na pískách“ a „Vysoká zahrada – Strachotíngrad“ u obce Dolní Věstonice.

Komentář: ● Díky obrovské bohatosti archeologických nálezů by se mikroregion Mikulovsko mohl nazvat „archeologickým smetištěm“. Při provádění záchranného archeologického průzkumu, je velká pravděpodobnost nějakého hodnotného nálezu. ● Lokalita „Nad cihelnou“. Tuto lokalitu proslavil při velkoplošném záchranném archeologickém výzkumu především trojhrob tří mladých lidí, kde poloha koster zřejmě vyjadřuje nějaké sdělení. Je to jeden z nejucelenějších kosterních souborů časných anatomicky moderních lidí (Homo sapiens) v celosvětovém měřítku. Na návrší bývalé cihelny u červené turistické značky, od obce Dolní Věstonice směrem k Dívčímu hradu, je umístěna informační tabule. Díky statutu NKP je zabráněno ohrožení lidskou činností (např. výstavbou rodinných domů). Ovšem část lokality je ohrožena orbou, protože uložení vrstev pod ornou půdou je nepravidelné. Proto se

- 11 -

v dohledné době plánuje záchranný archeologický výzkum. Lokalita je blízko místa těžby pro bývalou místní cihelnu, kde se nachází turisticky atraktivní geologické místo tzv. „Kalendář věků“.3) ● Lokalita „Rajny“. Význam této archeologické lokality spočívá v nálezu nejstarších kamenných nástrojů v tomto regionu (zhruba 35 tisíc let př. n. l.). Lokalita se nachází ve vinohradu v prudkém svahu, je ohrožena sesuvem půdy a orbou. Název je odvozen od německého slova rein (čistý), protože je zde neúrodná čistá spraš. Vstup na místo je omezen, proto je informační tabule umístěna u vrat směrem do vinohradu, přibližně v půli cesty mezi obcemi Dolní Věstonice a Pavlov.4) ● Lokalita „Absolonova stanice“. Lokalita je výjimečná koncentrací loveckého osídlení, rituálními hroby, nejstaršími doklady nových technologií (textil, keramika) a bohatstvím uměleckých předmětů (soubor lidských a zvířecích plastik s nejznámější Věstonickou Venuší). Známé z této lokality jsou také dokonalé řezby v mamutovině. Místo se nachází ve vinohradu a přístup je omezen. Díky statutu NKP je zabráněno ohrožení lidskou činností. Na začátek výzkumu K. Absolóna upozorňuje informační tabule, umístěná u silnice z důvodu omezeného vstupu na soukromý pozemek.5) ●

Lokalita „Pavlov“. Lokalita se proslavila stylizovanými řezbami v mamutovině,

z nichž nejznámější je interpretace nejstarší známé mapy, kde je vyjádřena sídlištní poloha mezi meandrující řekou a hřebeny vrchů. Přístup je přímo u silnice u obce Pavlov a lokalita je ve vlastnictví Archeologického ústavu AVČR Brno. Díky statutu NKP je zabráněno ohrožení lidskou činností a vyřešení pozemkového vlastnictví umožňuje v blízké budoucnosti výstavbu archeoparku Pavlov, který slibuje turisticky atraktivní místo. Prozatím je zde umístěna informační tabule u silnice u jmenované obce.6) ● Lokalita „Hradisko u Mušova“. Na plochém návrší u obce Pasohlávky se nalézá, tzv. „Hradisko u Mušova“, římský vojenský tábor. Archeologické výzkumy zde odkryly antické stavební památky z 2. st. n. l., které jsou jediné na území České republiky a v celoevropském kontex-

3)

Více na Archeostezka - informační panely [online]. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: . 4) Tamtéž 5) Tamtéž 6) Tamtéž

- 12 -

tu nesmírně významné. Mezi cenné nálezy patří například honosný komplex obytného domu a lázní zbudovaný z pálených cihel, dřeva a vybavený barevnými omítkami, vodovody i podpodlažním topením. Od hranic římského impéria to byl nejvzdálenější komplex tohoto charakteru na světě. Prováděl se zde velký záchranný archeologický výzkum, kvůli budoucím termálním lázním. Podobně jako u Pavlova se zde také počítá s vybudováním archeoparku a díky tomu se stane lokalita turisticky atraktivní. Lokalita byla nazvána podle umístění římského hradiska, někdy se jí říká“ římský kopec“ nebo „Burgstall“. Blízko se nalézala bývalá obec Mušov.7) ● Lokalita „Na pískách“. Lokalita se nachází na ostrově tvořeném písčitou dunou ve vodní nádrži. Místo není přístupné, a proto je informační tabule umístěna na hrázi. ● Lokalita „Vysoká zahrada – Strachotíngrad“. Hrad býval opevněn mohutnou hradbou, složenou ze dřeva a hlíny s kamennou plentou. Pozůstatkem jsou až 6 m vysoké valy porušené na několika místech meandrováním řeky a stavebními stroji při budování vodního díla. Stopy církevní organizace z 11. a 12. století dokládá nález základu kamenného kostelíka. Lokalita se nachází v katastru obce Dolní Věstonice a přístup je umožněn z hráze směrem k bývalé řece Dyji. Místo je turisticky atraktivní díky základům kamenného kostelíka a zbytkům vysokých valů. Název Vysoká zahrada je lokálního významu a Strachotingrad je doložen v písemných pramenech názvu hradu. Informační tabule je umístěna na hrázi vodního díla.8) ● Lokalita „Petrova louka“. V 9. století tu stával velkomoravský dvorec opevněný komorovou hradbou a příkopem. Hradisko sloužilo jako útočiště pro obyvatelstvo ze širokého okolí a jeho zánik je datován pravděpodobně do poloviny 10. století, při maďarských vpádech. Lokalita se nachází pod vodní hladinou mezi obcemi Dolní Věstonice a Strachotín. Informační tabule je umístěna na hrázi vodního díla.9)

4.2. Šlechtická sídla

Mikulovsko bylo již od středověku součástí Českého království a šlechta na tomto území zakládala své hrady. Mezi významné šlechtické rody se řadí Weissové, Liechtensteinové, Tief-

7)

Více na Archeostezka - informační panely [online]. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: . 8) Tamtéž. 9) Tamtéž.

- 13 -

fenbachové a Dietrichsteinové. Hrady byly založeny na Pálavě (Dívčí hrad, Sirotčí hrádek a Nový hrad). Hrady v Drnholci a Mikulově byly přestavěny na zámek. Drnholecký zámek se nachází na místě bývalého hradu, uváděného v písemných pramenech roku 1277. V patnáctém století byl hrad zničen vojskem uherského krále Matyáše a pod tureckou hrozbou byl částečně na počátku 16. století obnoven Liechtensteiny. Do renesančních úprav se pustil Kryštof z Tieffenbachu a některé interiéry zámku byly upraveny na reprezentativní úrovni. Zásadní změnu v architektonické úpravě znamenala pozdně klasicistní přestavba z 19. století, kdy bylo zbořeno jedno křídlo zámku.10) Mikulovský zámek. Původně zeměpanský hrad udělil Přemysl Otakar II. v roce 1249 v léno Liechtensteinům a ty na konci 16. století vystřídali Dietrichsteinové. Za jejich vlády získal po požáru v roce 1719 zámek svou dnešní podobu. V roce 1945 při ústupu německé armády do základů vyhořel, ale díky péči „Spolku pro obnovu mikulovského zámku“, byl v padesátých letech náročně opraven. K nejzajímavějším součástem zámku patří zámecká knihovna a sál předků. V současnosti je mikulovský zámek sídlem Regionálního muzea v Mikulově, které nabízí hned několik zajímavých expozic.11) Na bývalém malém ostrově uprostřed Nového rybníka stál letohrádek a obora. Ta byla spojena se zámeckou rezidencí v Mikulově dlouhým cihlovým mostem na obloucích a dva a půl kilometru dlouhou alejí. Součástí ostrovního areálu byly také hospodářské budovy, mlýn, velká rybárna a kaskáda tří malých rybníku na Mušlovském potoce. Ještě do první třetiny 20. století bylo toto místo nazýváno krajinářským skvostem.12)

Komentář: ● Zříceniny hradů se nacházejí u obce Pavlov (Dívčí hrad) a Klentnice (Sirotčí hrádek). Nový hrad u obce Horní Věstonice se nedochoval. K zachovalým zříceninám je přístup po turistické značce a je u nich umístěna informační tabule.

10)

KORDIOVSKÝ, Emil a kol. Drnholec. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 2011, s. 283 - 285. Více na Zámek [online]. Mikulov : město Mikulov. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.mikulov.cz/turistika/pamatky-a-prohlidkove-objekty/zamek/ >. 12) Více na Zámek - zámecká zahrada - město - komponovaná krajina [online]. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.rmm.cz/czech/zahrada_mesto_krajina_text.html >. 11)

- 14 -

● Zámek v Mikulově je dominantou města a jeho exteriérové plochy jsou volně přístupné, včetně nádvoří. Na zámku sídlí Regionální muzeum Mikulov, které využívá interiéru k prezentaci svých expozic a pořádání kulturních akcí. Zámek je místními vnímán jako dominanta města a sídlo muzea, které také vyvíjí snahu o přiblížení regionu s jeho předválečnou minulostí. Bohužel v muzeu nepůsobí etnografický pracovník. ● Zámek v Drnholci je dnes třípodlažní budova obdélníkového půdorysu s valbovou střechou. Je zajímavou památkou zaalpské renesance, manýrismu až do konečné podoby pozdně klasicistního slohu13). Dnes je budova v soukromých rukou. Je postupně opravována a veřejnosti nepřístupná. ●

Na bývalém

ostrově Tichý vedle rybníku Nový se nachází letohrádek, který je

v poškozeném a neudržovaném stavu. Regenerační projekt pro obnovu areálu počítá s částečnou revitalizací. Díky přeshraničnímu přesahu může obnova přispět k přiblížení Mikulovska a sousedního rakouského regionu.

4.3. Sakrální památky a hřbitovy

Sakrální prvky vypovídají o Mikulovsku mnohé a upozorňují na určitou hospodářskou činnost, významné dějinné události, pohromy aj. Také kostely svým zasvěcením prozradí nejen období vzniku, ale i původ kolonizátorů. Kostely zasvěcené sv. Vítu jsou velmi staré a mnohdy navázaly na původní pohanskou tradici místa. Ve vsích založených německou kolonizací ve 13. století byly kostely často zasvěcovány Panně Marii, Janu Křtiteli, sv. Štěpánu, sv. Oldřichovi a sv. Leonardu. Mezi sakrální dominanty každé obce patří kostely, které pochází z nejrůznějších epoch architektury. Nejstarší románskou stavbou na Mikulovsku je kostel sv. Linharta v Mušově, stojící jako němý svědek zaniklé obce uprostřed Novomlýnské nádrže. Mezi původní románské stavby se řadí také novosedelský kostel sv.Oldřicha. Znaky bývalé opevněné tvrze se nalézají na dvojfázové stavbě kostela archanděla Michaela v Dolních Věstonicích, jehož nejstarší část pochází ze 14.století. Převažujícím stavebním prvkem kostelů je jejich přestavba nebo novostavba

13)

KORDIOVSKÝ, Emil a kol. Drnholec. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 2011, s. 285.

- 15 -

v barokním slohu. Mezi největší patří drnholecký barokní kostel Nejsvětější Trojice postavený vedle původního kostela, ze kterého je dnes farní budova. Město Mikulov zaujímá počtem kostelů výjimečné místo v regionu. Nejznámější je kostel sv. Václava se svou čtyřpatrovou renesanční věží a židovskou komunitu připomíná jediná zachovaná mikulovská synagoga. Nejnovější přestavba v regionu je z ½ 20.století, a to kostel sv. Kunhuty v obci Jevišovka.

Začátkem 17. století se začíná uplatňovat mariánský kult. Ten je spojován s dobou kardinála Dietrichsteina a s příchodem kapucínů do Mikulova. Obliba mariánského kultu v celé zemi rychle stoupá a s kultem jsou spojeny stavby zasvěcené jak Panně Marii, tak sv. Anně. Mezi nejvýznamnější stavbu lze zařadit mariánskou Loretu v Mikulově, nad níž byla v 2. pol. 17. století vystavěna kaple sv. Anny. Nelze opomenout místní názvy dvou vršků v okolí Mikulova, a to Anenský a Mariánský kopec. S obdobím morové nákazy jsou spojeni světci: sv. Šebestián (ochránce proti moru), sv. Roch (ochránce nakažených morem) a sv. Rozálie (ochránkyně proti moru). Nejvýznamnější soubor sakrálních staveb spojených s odvrácením morové nákazy se nachází na Svatém kopečku u Mikulova. Hlavní kaple je zasvěcena sv. Šebestiánovi a jedna z menších kaplí sv. Rozálii. Mezi další objekty spojené s morem patří například: kaple sv. Rozálie v Mikulově, boží muka na cestě z Ottenthalu do Mikulova (sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rozálie), kamenný kříž v Dunajovických kopcích (sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rozálie), kamenný kříž na cestě z Březí do Dolních Dunajovic (sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rozálie), socha sv. Marka s reliéfním zdobením podstavce (sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rozálie) na polní cestě z Dunajovických kopců k Bavorům. Ve středověku dřevěná sídla často podléhala požárům. S těmito událostmi souvisí uctívání sv. Floriána (ochránce proti požárům). Sochy sv. Floriána se objevují například v Dobrém Poli, Horních Věstonicích. Častým námětem soch spojených s protireformací je vyobrazení sv. Jana Nepomuckého. Jeho sochy se nacházejí například v Mikulově, Dobrém Poli, u Nového rybníku mezi Mikulovem a Sedlcem.14) Dalším významným architektonickým prvkem v krajině jsou boží muka, nacházející se na místech, ke kterým se vážou životní příběhy konkrétních osob, které se ovšem kvůli okolnos-

14)

KULIŠŤÁKOVÁ, Lenka. Krajinářská studie komponované krajiny Mikulovska-Falkensteinska, s. 68-70.

- 16 -

tem po druhé světové válce nedochovaly, až na jediný u obce Klentnice. Níže jsou popsány zajímavosti, které se vážou k drobným sakrálním stavbám.

Př. 1 – Svatý kopeček a křížová cesta. Soubor křesťanských staveb na Svatém kopečku v Mikulově je kulturně historickou památkou nejen evropského významu, která se stala prvním stavebním celkem tohoto typu na území někdejších zemí Koruny české. Základní kámen ke stavbě kostela svatého Šebestiána i loretánské kaple Panny Marie byl položen na svátek Navštívení Panny Marie. V ten den vystoupil kardinál na Svatý kopeček, doprovázen téměř čtyřmi tisíci věřících. Kostel byl zasvěcen patronům ochraňujícím před morem a šíření myšlenek křesťanství (svatému Šebestiánovi, Rochovi a Karlu Boromejskému). Založení mikulovské křížové cesty bývá všeobecně spojováno v kontextu boje s morovou epidemií, ale to nebyla jediná příčina. Hlavní důvod vyplýval především z duchovního a společenského charakteru té doby, jelikož kardinál Dietrichstein chápal Mikulov jako duchovní a poutní centrum Moravy. Vzorem pro křesťanské stavby nad svatým místem Mikulova se nepochybně stala slavná poutní města Itálie. Kaple na Svatém kopečku, která byla dobře viditelná z dalekého okolí, pomáhala kardinálovi nejen chránit Mikulov před morovou epidemií, ale především šířit rekatolizační myšlenky po vzoru italských svatých hor. Svatý kopeček v Mikulově je navštěvován poutníky již od roku 1623 a poutě se zde udržely až do současnosti. Po zrušení mikulovské lorety za josefínských reforem byla mariánská úcta přenesena do kolegiátního chrámu svatého Václava spolu s černou sochou Madony. Od oslav milénia v roce 1865 byla přímo spojena se Svatým kopečkem. Každoroční podzimní pouť je stanovena na výroční den posvěcení kostela svatého Šebestiána (8. září) a dne svátku narození Panny Marie, která je prostřednicí milosti a ochranitelkou zdejších vinic.15)

Př. 2. – Boží muka na rozcestí Klentnice – Perná – Pavlov. Od roku 1806 připomínají boží muka zdejší tragédii, kdy se selka se dvěma vnoučaty vracela z pole domů a náhle je přepadla bouřka. Ženu zabil blesk a vnoučatům se nic nestalo. Na

15)

RIGASOVÁ, Milada. Krajina našich předků : Mikulovsko-Falkensteinsko, s. 35-36.

- 17 -

plechové tabulce bylo německy napsáno: „Před bleskem a nepohodou ochraňuj nás, ó Pane“. Nyní je pouze vryta datace oné tragédie.16)

Př. 3. – Kaplička sv. Urbana. Za velké podpory obyvatel z Horních Věstonic byla vystavěna kaplička zasvěcená patronovi vinařů, svatému Urbanovi. Na kapličku se lidé složili ve veřejné sbírce v roce 2009. Byla vysvěcena v červenci roku 2010 děkanem Vítem Severou u příležitosti místních krojovaných hodů.17) Výstavba proběhla na místě, kde dříve stála kaplička, která byla v sedmdesátých letech zbořena neopatrnou jízdou vojenského řidiče.

Př. 4. – Boží muka u obce Bavory. V bavorské farní kronice je německý nápis.“Tyto boží muka dal postavit v roce 1832 místní truhlářský mistr Tobias Hartmann“. Kolem těchto nádherných muk vedla stará cesta směrem k nedalekému Mikulovu.18)

Př. 5. – Boží muka u silnice Pavlov – Milovice. V těchto místech se nacházela hranice panství Dietrichsteinů a Liechtensteinů.19)

Př. 6. – Boží muka u silnice D. Dunajovice – Březí. Podle rakouského historika pana Lederera, který byl odsunut z Dolních Dunajovic, byla boží muka postavena jeho pradědečkem v roce 1795.20)

16)

RegioM 96-97 : kulturně-vlastivědná revue okresu Břeclav. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, s. 114. 17) Více na Kaplička svatého Urbana [online]. Horní Věstonice: obec Horní Věstonice [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.horni-vestonice.cz/zajimavosti/kaplicka >. 18) RegioM 96-97 : kulturně-vlastivědná revue okresu Břeclav. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, s. 115. 19) Tamtéž, s. 116. 20) Tamtéž, s. 117.

- 18 -

Př. 7. – Boží muka v Mikulově. Čtyřboká boží muka stojí těsně za kapličkou, na nároží Nádražní ulice. Na čelní straně je německý text: „Boží muka nechal postavit mikulovský měšťan Gregorius Zuderei v roce 1681“.21)

Př. 8. – Sousoší Cyrila a Metoděje. Nachází se na návsi v Dolních Dunajovicích. Na sousoší byla pamětní deska z mramoru a do ní vysekán nápis: „Svatý Cyrile a Metoději apoštolové slovanští orodujte za nás L. P. 1947“. Při rekonstrukci se deska sundala a zjistil se původní německý nápis z 18. století, který byl zrestaurován. Mramorová deska se dnes nachází v místním kostele.

Mezi sakrální památky nepochybně patří také hřbitovy, které souvisí s duchovním životem člověka. Hroby na obecních hřbitovech jsou celoročně udržovány, obzvlášť v období Velikonoc, Památky zesnulých nebo Vánoc, kdy jsou bohatě zdobeny. U Mikulova se také nalézají vojenské hřbitovy, kde jsou pochovaní francouzští a pruští vojáci. Ojedinělé postavení v celém regionu má židovský hřbitov v Mikulově. Jeho založení se datuje do druhé poloviny 15. století a patří k nejstarším a počtem zhruba 4000 náhrobků také k největším na Moravě. Nalézající se zde náhrobky renesanční, barokní i klasicistní. Mikulovský židovský hřbitov se stal svým výtvarným zpracováním a ornamentikou předlohou pro ostatní židovské hřbitovy na jižní Moravě. Mezi zajímavosti patří: • nejčestnějším místem je tzv. rabínský vršek (jsou na něm honosné náhrobky mikulovských, ale i zemských rabínů), • půlkruhový Hřbitov hrdinů (oběti první světové války), • památník 21 židovským vězňům z Maďarska (zavražděným na konci druhé světové války v místní cihelně), • nejstarší dochovaný čitelný kámen se datuje k roku 1605, • bronzová pamětní deska moravského zemského rabína Löwa ben Becalel odhalená v roce 2009 (nachází se na průčelí obřadní síně u hřbitova).22)

21)

RegioM 96-97 : kulturně-vlastivědná revue okresu Břeclav. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, s. 106

- 19 -

Zajímavý je také hřbitov v Pavlově se silně rustikálním vstupním průčelím. Pochází z 1.poloviny 18. století a je obehnán zdí ze čtyřmi válcovitými nárožními věžicemi krytými prejzovými taškami. Vstupní brána hřbitova má volutově tvarovaný štít s křížem.23)

Komentář: ● Mnohé významné sakrální památky jsou registrovány Národním památkovým ústavem a zahrnuty do státní památkové péče. Díky aktivní spolupráci památkářů s orgány veřejné správy a vlastníky objektů, nejsou památky aktuálně ohroženy. ● Kostely jsou pro návštěvníky otevřeny

pouze během bohoslužeb, a to převážně

z bezpečnostních důvodů. Bylo by přínosné vhodnou formou prezentovat interiérové či exteriérové zajímavosti sakrální stavby. ● Přístupnost židovské synagogy a hřbitova je v závislosti na otevírací době a přítomnosti průvodců RMM. Synagoga momentálně prochází rekonstrukcí s cílem odstranit nevhodné stavební prvky posledních let. ● Na obecních hřbitovech si němečtí obyvatelé mnohdy potrpěli na rodinné hrobky. Po příchodu osídlenců bylo běžnou praxí převzetí hrobky. Na některých náhrobcích lze nalézt německý nápis původních i český nápis nových majitelů. V současnosti jsou na obecních hřbitovech německé a chorvatské hroby důstojně udržovány. ● Region je charakteristický architektonickou bohatostí svých kostelů a u drobné sakrální architektury lze objevit zdobené, zlatem obtažené písmo, občasné narušení linie či plastický výstupek oproti čisté rakouské strohosti. Obecně se dá říci, že převažuje barokní architektonický styl sakrálních staveb, který je přirozenou součástí tohoto kraje. ● Drobné sakrální památky nejsou z větší části zahrnuty do systému památkové péče. Velkou pozornost si zaslouží individuální péče několika jedinců, díky kterým je celkový stav celkem uspokojivý. Mezi významné osobnosti, které se zabývají restaurováním drobných sakrálních staveb, patří Karel Janík z Klentnice. V regionu chybí kontinuální vztah místních obyvatel k těmto místům. Proto je velmi důležité lidem, kterým není lhostejný stav těchto staveb, vyjít

22)

VRBKA, Svatopluk. Povídání o Mikulově : aneb O čem městské kroniky hovoří a o čem mlčí. 1. vyd. Mikulov : Muzejní spolek v Mikulově, 2009 s. 338 – 339. 23) Více na Hřbitov [online]. Pavlov : obec Pavlov. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.obecpavlov.cz/?sec=tur&sec2=pam&lang=cz&start= >.

- 20 -

vstříc ohledně finančních prostředků, odborné pomoci a společenského uznání. Z hlediska obce je důležitá nejen lokalizace drobných sakrálních staveb, ale také jednání s památkáři o statut registrace významné památky. Bohužel není prakticky možné dokumentování příběhů, které se váží ke kapličkám, božím mukám či křížům. Veškerou dokumentaci si původní obyvatelé odnesli sebou, nebo byla zničena poválečnými událostmi. ● Také na Mikulovsku jsou palčivým problémem krádeže drobných sakrálních památek. Proto je snaha tyto památky umísťovat na bezpečnější místa nebo originály nahrazovat kopiemi.

4.4. Fortifikační systémy

Pavlovské vrchy a řeka Dyje s jejími přítoky, vždy přitahovala člověka, který si tu stavěl nejedno opevnění. Ať to byly Římané a po nich Slované, kteří si stavěli své pevnosti, vědomi si strategického významu tohoto regionu. Ve středověku, kdy se ustálily hranice Českého království, začínají vznikat hrady na Pálavě a město Mikulov si buduje své opevnění. Také dvacáté století zanechalo své stopy u hranic s Rakouskem. Příklady fortifikačních systémů: • Hradisko u Mušova: nejvýznamnější a unikátní lokalitou v rámci nejen České republiky je římská opevněná báze na Hradisku u Mušova. Obranný systém byl vybudován v období markomanských válek mezi léty 172 – 180 n.l. vojáky císaře Marca Aurelia. Tábor byl vybudován na návrší mírného svahu, na strategickém místě u řeky Dyje. Linie hradeb se táhla v délce 2,6 km a plocha tábora byla větší než 32 ha. Hradby tvořil mohutný val o výšce asi 4 m, který byl obložen nepálenými cihlami. Obranný systém byl vylepšen o 3 m hluboké hrotité příkopy důmyslně rozmístěné. Součástí opevnění byly také dřevěné pozorovací věže, zapuštěné do valového náspu.24) • Slovanské hradisko Vysoká zahrada – Strachotíngrad: hradisko je pozůstatkem hradu Strachotín, jenž byl v 11. a 12. století správním centrem okolí. To dokládají mimo jiné četné

24)

KOMORÓCZY, Balázs a kol. Po stopách římských legií v kraji pod Pálavou. Pasohlávky : obec Pasohlávky, 2010, s.20 – 22.

- 21 -

nálezy ostruh a podkov ozbrojené knížecí družiny nebo šperky osob vyšší společenské vrstvy. Hrad býval opevněn mohutnou hradbou, složenou ze dřeva a hlíny s kamennou plentou.25) • Mikulov: zbytky zachovalých hradeb ze 16. století dokazují opevnění města. Nacházejí se naproti pošty na ulici Česká a také mezi tenisovými kurty a ulicí Kapucínská, kde lze spatřit zbytek válcové bašty. Na zámku se nachází tzv. břitová věž a nad městem se tyčí bývalá předsunutá dělostřelecká bašta zvaná „Kozí hrádek“. • Hradební obranné systémy: Na Pálavě se zachovaly zbytky bývalých hradů Děvičky, Sirotčí hrádek. Pouze Nový hrad se do dnešních dnů nezachoval. Nový hrad dal v letech 1368 – 1376 postavit moravský markrabě Jan Jindřich na obranu zemské hranice. Hrad byl protiváhou k sousednímu liechtensteinskému majetku. Ovšem v době husitských válek se dostal do rukou Liechtensteinů a pravděpodobně byl zničen za husitského tažení jižní Moravou v roce 1426. Dále se v písemných pramenech po roce 1420 zmínka o hradu již neobjevuje.26) Sirotčí hrad postavený na přelomu 13. a 14. století rodem Sirotků a po jejich vymření hrad připadá Liechtensteinům. Hrad byl opuštěn někdy v polovině 16. století. Má zajímavou dvoudílnou dispozici postavenou na dvou skalních útesech a nalézá se nad západním svahem u obce Klentnice.27) Hrad Děvičky byl vybudován na severním výběžku Děvína kolem roku 1222, jako strážní zeměpanský hrad na ochranu zemské cesty směřující z Rakouska do vnitrozemí. Hrad vlastnili Liechtensteinové od roku 1334 až do roku 1560, kdy gotický hrad v době tureckého nebezpečí ve třicátých letech 16. století stavebně upravili a vybudovali mohutnou baštu bránící přímé palbě na hrad. Na krátkou dobu hrad koupil uherský šlechtic Ladislav Kerecsenyi, který jej po roce 1572 prodal mikulovským Dietrichsteinům. Za třicetileté války hrad obsadili Švédové, kteří jej při svém odchodu značně poničili. V době dalšího tureckého nebezpečí roku 1683 ještě stály na

25)

Archeostezka - informační panely [online]. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: . 26) DANIHELKA, Jiří. KORDIOVSKÝ, Emil. Brána do kraje : průvodce obce-i okresu Břeclav. 1. vyd. Mikulov : Regionální muzeum Mikulov, 1999, s. 79. 27) Tamtéž, s. 95.

- 22 -

pustém hradě hlídky. Poté hrad již nebyl opravován a ještě v roce 1784 na hradě pobýval hlídač, který zvonem upozorňoval okolní obyvatele na požár či blížící se bouři.28) • Československý pevnostní systém: významné postavení mají pevnosti, které vznikaly ve 20. století v důsledku ohrožení Československa německou armádou. V mikroregionu Mikulovsko se nachází přibližně více jak 50 objektů lehkého opevnění, a to v katastru obcí Jevišovka, Novosedly, Nový Přerov, Dobré Pole, Dolní Dunajovice, Březí, Mikulov a Sedlec. Mezi lehká opevnění se řadí objekty vzor 36 a vzor 37. Číslo značí rok, kdy byly pevnosti uvedeny do výstavby. Těžká opevnění jsou zastoupena samostatnými pěchotními sruby a dělostřeleckými tvrzemi. U objektu vzor 36“, se jedná se o jednu místnost se střílnami směrem k nepříteli. Dle umístění se jednalo o 1 až 3 střílny. Ve výbavě se nacházel ventilátor na výměnu vzduchu a granátové skluzy. Objekty se uzavíraly posuvnými dvířky na odvrácené straně směrem k nepříteli. Umísťovaly se na strategických místech, jako jsou rokle, mosty nebo křížení železnice s pozemní komunikací. Byly určeny pro vedení daleké palby. Objekty vzor 37 byly určeny pro boční palbu a v základním provedení se jednalo o dvoustřílnové objekty. Vybavení bylo mnohem dokonalejší a patřila do něho ventilace či pevná lafetace ve střílnách, pozorovací periskopy ve stropnici. Pod střílnami se nacházely manipulační střelecké lavice. Na rozdíl od pevnostních objektů vzor 36 se budovaly do linie, aby se kryly vzájemnou boční palbou. Pásmo obrany mohlo být tvořeno až třemi sledy linie.Vzdálenost objektu byla dle rozmístění v terénu, obecně 50 až 500 metrů. Pěchotní sruby byly dokonalejší, zvětšené kopie lehkého opevnění vzoru 37 s kvalitnější výzbrojí.29)

Komentář: ● Prezentace „Hradiska u Mušova“ je plánována v podobě „Archeologického parku Římský vrch“. Projekt spočívá ve vybudování unikátního multifunkčního areálu, který by měl být tvořen těmito objekty: vstupní objekt s muzejní expozicí, promítací sál, obchod se suvenýry, zázemí pro návštěvníky.30)

28)

Více na Hrad Děvičky [online]. Pavlov : obec Pavlov. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.obecpavlov.cz/?sec=tur&sec2=pam&lang=cz&start= >. 29) FOJTOVÁ L., Věra. Vinařská obec Novosedly : články, vzpomínky a vyprávění z časů dávných i nedávných. Novosedly, 2006, s. 139-141. 30) Více na Archeologický park Římský vrch [online]. Pasohlávky : Thermal Pasohlávky a.s.. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.thermalpasohlavky.cz/archeologicky-park.html >.

- 23 -

● Slovanské hradisko Vysoká zahrada – Strachotíngrad je prezentován in situ (základy kostelíka a valy) a pomocí informační tabule. Turistický zájem může přispět k zachování archeologické lokality. ● Břitová věž na mikulovském zámku a Kozí hrádek jsou přístupné převážně po dobu turistické sezóny. Oba pozůstatky fortifikačního systému slouží jako rozhledny a jsou v místním informačním středisku dostatečně prezentovány. Ovšem zbytek hradebního systému je prezentačně opomíjen a přístup u tenisových kurtů, je omezen z důvodu lokace na soukromém pozemku. ● Hrady na Pálavských kopcích jsou prezentovány jako jedny z místních pamětihodností. Obecní úřady v Klentnici a Pavlově mají zájem o jejich údržbu a dostatečně se snaží o turistické propojení hradů s obcí. ● O propagaci pevnostního systému z období ČSR se snaží Muzeum čs. opevnění „U starého lomu" Novosedly. Turistům a školám ukazují místní nadšenci historii regionu nejen z období před 2.světovou válkou, ale také dobu po ní. Občanské sdružení aktivně spolupracuje s obcí Novosedly na provozování objektu. Obec finančně přispívá na chod muzea a díky tomu se daří realizovat různé aktivity pro školy i návštěvníky. Také sdružení „ KVH-Pevnost Mikulov“ zpřístupnilo jediný pěchotní srub na Mikulovsku pod označením MJ-S 29 "SVAH". V současnost je objekt přístupný o víkendech během turistické sezóny. ● Většina pevnůstek z první republiky je ponechána svému osudu a nadále chátrá. Chybí koncepce využití pro záchranu těchto fortifikačních prvků, které jsou nedílnou součástí nejen regionu Mikulovsko.

4.5. Technické stavby

Technické stavby před rokem 1945. Mezi technické stavby se řadí speciální provozy, které byly nepostradatelné pro život vesnice nebo které souvisely s rozvojem průmyslového podnikání v předindustriální době. Pracovaly na základě jednoduchých technologií nebo využívaly přírodní zdroje energií. Technický pokrok, který přišel ve druhé polovině 19. století, začal využívat energii parní a elektrickou. Mezi objekty zajišťující potravinářskou výrobu se řadí mlýny. Na Mikulovsku se jich nalézalo několik, například: Březí, Dolní Věstonice (Skoupilův mlýn), Dolní Dunajovice, Drnholec

- 24 -

(Köllerův mlýn), Mikulov (Mariánský mlýn), Novosedly (mlýn byl v provozu ještě roku 1935), Pasohlávky, Perná, Sedlec (Bártův mlýn, po roce 1948 zanikl). Také pivovary se nalézaly v regionu, a to v obcích Dolní Věstonice i Drnholec. Řada technických staveb souvisí s průmyslovou výrobou. Sem se řadí cihelny, cementárny a kamenolomy aj. Ty se nalézaly například v obcích: Bavory (kamenolom), Dolní Věstonice (cementárna a cihelna), Dolní Dunajovice (cihelna), Drnholec (cementárna a významná cihelna z roku 1884), Klentnice (kamenolom), Mikulov (vápenka a dvě cihelny), Novosedly (cihelna), Pavlov (cihelna na Padělkách z roku 1691 a kamenolom), Perná (cihelna Jana Hemmela s výrobou vápna z roku 1863).31) Stavební ráz vesnice doplňovaly i další technické stavby jako byly kovárny nebo společenské stavby, mezi které se řadí obecní úřady, školy a hasičské zbrojnice. Ze školních budov je významné Piaristické gymnázium v Mikulově ze 17.století a škola v Dolních Dunajovicích postavená v roce 1894. Také hasičská zbrojnice v Březí má více jak stoletou historii. K technickým stavbám se řadí také komunikační díla. Budování železniční tratě mezi Břeclaví a Hrušovany n. J. započalo v roce 1871. Původně měla vést přes obec Drnholec, ale kvůli strachu z jisker parních lokomotiv se místní sedláci postavili proti tomuto záměru. Díky tomu trať vede přes obec Novosedly. Také došlo k propojení Nového Přerova a Novosedel do obce Zellerndorfu. Po slavnostním zprovoznění železniční trati v roce 1872 jezdily v obou směrech dva vlaky denně. A to vlaky, které zajišťovaly osobní i nákladní dopravu. Po skončení první světové války byly koleje k rakouské hranici zrušeny a tím spoj do Zellerndorfu ukončen. Parní trakce zajišťovala dopravu až do 70.let 20. století, kdy ji nahradila motorová lokomotiva. Po roce 1990 nastal útlum nákladní dopravy, ale osobní přeprava je na trati mezi Břeclaví a Znojmem dobře zajištěna.32)

Technické stavby po roce 1945. Mezi nejvýznamnější technickou stavbu, která výrazně změnila charakter kraje pod Pavlovskými vrchy, jsou Novomlýnské nádrže. Po roce 1950 se začaly realizovat záměry k vyřešení problémů, které vyvolávaly záplavy nejen na řece Dyji na jižní Moravě. Realizace

31)

Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969, s. 230 – 244. FOJTOVÁ L., Věra. Vinařská obec Novosedly : články, vzpomínky a vyprávění z časů dávných i nedávných. Novosedly, 2006, s. 115 - 116. 32)

- 25 -

vypracovaného plánu se uskutečnila v letech 1967 – 1990. Byly vybudovány a napuštěny nádrže Mušovská (horní zdrž – v roce 1979), Věstonická (střední zdrž – v roce 1987) a Novomlýnská (dolní zdrž – v roce 1989). Vybudováním vodního díla se mělo vyřešit několik problémů trápících region. Trvalým zatopením území se vyřešil problém častých záplav v okolí, které se objevovaly zejména v jarních měsících. Dále nádrže měly vyřešit snížení organického znečistění přítokových vod Dyje, Svratky a Jihlavy a tím zlepšit kvalitu vody pod vodním dílem. Také akumulace vody měla sloužit pro zemědělské účely. Počítalo se také s velkou produkcí ryb v objemu cca 400 tun ročně. Ovšem se změnou společenských poměrů po roce 1990 došlo k výrazným změnám funkcí, pro které bylo vodní dílo původně budováno. V přítokových vodách bylo vyřešeno znečištění a tím původní záměr pozbyl významu. Také změny v zemědělství vedly k minimalizaci úlohy vodní nádrže jako zdroje závlahové vody. Naopak se významně rozšířilo rekreační využití, zejména pro vodní sporty a sportovní rybolov.33) Také do stavebního rázu některých obcí a okolité krajiny zasáhla výstavba zemědělských družstev a státních statků. A to v Březí, Dolních Dunajovicích, Dolních Věstonicích, Drnholci, Klentnici, Mikulově, Milovicích, Pavlově, Perné a Sedleci. Nepřehlédnutelný je podzemní zásobník plynu v Dolních Dunajovicích. Ložiska zemního plynu se vyskytují od Pavlova až po obec Březí. Na Pálavě je vidět ze širokého okolí vysílač, který se tyčí na vrcholu Děvín.

Komentář: ● Významná industriální technická památka se v regionu nenalézá. Díky vápencovému podloží Pavlovských vrchů je v okolí několik bývalých lomů. Dříve negativně hodnocené zásahy dnes zvyšují diverzitu krajiny Mikulovska a jsou hodnoceny kladně i z turistického hlediska. ● Vodní dílo Novomlýnských nádrží se častěji více začleňuje do okolní krajiny a časem s odchodem pamětníků, kteří pamatují původní lužní krajinu, se stane dílo Nové Mlýny pevnou součástí kraje pod Pálavou. Vodohospodářské i vývojové poměry jsou celkem stabilizované. Určité změny se předpokládají v Mušovské a Věstonické nádrži, a to z důvodu nanášení přítokových zemitých splavenin. Tím se budou vytvářet porosty příbřežních vodních rostlin.34)

33) 34)

KORDIOVSKÝ, Emil a kol. Drnholec. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 2011, s.48. Tamtéž, s. 59.

- 26 -

● Ostnatý zátaras vedoucí podélně po státní hranici vedle signální stezky byl po roce 1989 rozebrán. Bolestnou dobu připomíná třináct informačních panelů pod názvem „Stezka svobody“. ● Výrazným zásahem do krajinného rázu by mohla být chystaná dostavba dálničního propojení Brna přes Mikulovsko na rakouskou stranu do Vídně, která by se dotkla CHKO Pálava. Otázka dostavby je zatím otevřená a většina starostů je proti této variantě. ● V regionu se nalézá několik zemědělských areálů, které jsou většinou v dezolátním stavu a působí nevzhledně. Bylo by vhodné vypracovat koncepci pro jejich využití z hlediska zázemí pro historické či kulturní aktivity, například pro prezentaci regionu.

- 27 -

5. TRADIČNÍ KULTURA

5.1. Tradiční způsoby hospodaření

5.1.1. Vinařství

Počátky pěstování révy u nás podle některých badatelů spadají do období vlády římského císaře Marka Aurelia Proba, kdy římští vojáci přinesli do svých pohraničních stanic znalost pěstování vinné révy. Podle jiných badatelů vinohradnictví zdomácnělo v období Velkomoravské říše v 9. století. A poslední skupina badatelů zastává názor, že rozšíření pěstování vinné révy spadá do období kolonizace z Dolního Rakouska.35) Etnograficky patří oblast ve své historii mezi zajímavé. Kromě německého obyvatelstva, které na přelomu 12. a 13. století region kolonizovalo, přišli do několika zpustlých obcí v 16.století Charváti. Obě etnika stihl po druhé světové válce podobný osud v podobě odsunu a nahradilo je české obyvatelstvo z vnitrozemí. Výraznou stopu zde zanechali novokřtěnci při svém stoletém pobytu v 16. století. Přinesli nové poznatky v pěstování révy a rozvoji sklepního hospodářství.36) Informace o vinařské krajině na Moravě ve středověku lze nalézt v berním rejstříku, nazvaném lánový sestaveném v letech 1669-1674 v markrabství moravském. Vinice se pěstovaly v kraji znojemském, brněnském a hradišťském. Později se vyvinuly oblasti znojemskomikulovská, hustopečsko-hodonínská a bzenecko-strážnická.37) K vinařství se vztahovalo i svébytné odvětví tehdejšího práva, tzv. horenské právo. Byla to propracovaná soustava právních norem, která se týkala vinic a osob spojených s horenským (viničním) právem. Původ moravského horenského práva vychází ze zvyklostí římských či spíše byzantské kultury přinesené Konstantinem a Metodějem v 9. století. V jednotlivých obcích se horenské řády více nebo méně liší. Pojednávaly o zakládání vinic, viničních pracích, o odvádění

35)

MATUSZKOVÁ, Jitka, KOVÁŘŮ, Věra. Tradiční vinařství na Moravě. In Vinohradnické stavby na Moravě. Šlapanice: ERA, 2004. 36) MATUSZKOVÁ, Jitka, KOVÁŘŮ, Věra. Mikulovská vinařská oblast. In Vinohradnické stavby na Moravě. Šlapanice: ERA, 2004. 37) FOJTOVÁ L., Věra. Vinařská obec Novosedly : články, vzpomínky a vyprávění z časů dávných i nedávných. Novosedly, 2006, s. 133.

- 28 -

renty, o pořádku a dozoru na vinicích, o trestech za porušení procesních pravidel atd. Vykonavatelem dozoru nad plněním horenských řádů byla šlechta a později to byl perkmistrovský (horenský úřad), v čele s perkmistrem (horným). První instancí ve věcech sporů mezi vinaři byl horenský soud, kterému předsedal perkmistr. V 18. století začal význam horenských práv slábnout a dozor nad vinicemi postupně převzala vrchnost až do úplného zrušení horenského práva císařem Josefem II. a zavedení jednotného pro Moravu v roce 1784.38) Po druhé světové válce došlo k částečné redukci viniční plochy, dochází k výměně obyvatelstva a ke společenským změnám. Zavedla se mechanizace a středního a vysokého vedení. Výroba vína se soustřeďuje v socialistických podnicích sklepního hospodářství. Mezi největší patřily Vinařské závody v Mikulově. Závod zpracovával surovinu z vlastních vinic, ale také vykupoval sklizeň od soukromých vinařů, kteří hospodařili na menších plochách vinic. Základním rysem socialistického vinařství byly velké viniční celky se širokým sponem, dále zmiňované střední vedení (rýnsko-hessenské) a vedení vysoké (Moserovo). Také dochází k zavádění nových vinných odrůd jako Müller-Thurgau a Saugvignon. A pro vinařskou produkci plní vinařský sektor i nadále důležitou funkci.39) V současné době podle geologického podkladu se region moravský dělí na více oblastí. Mikroregion Mikulovsko spadá do mikulovské oblasti a okolo se na našem území nachází oblasti znojemská, brněnská, velkopavlovická a Podluží. Na jihu sousedí s Rakouskem, kde se nachází dolnorakouský region Weinviertel. Krajinnou dominantou, kolem které se převážně rozkládá mikulovská vinařská oblast, jsou Pavlovské vrchy a také Dunajovské kopce. Mezi převažující geologický podklad patří vápenité půdy, které jsou spolu s velmi teplým a suchým klimatem vhodné pro pěstování kvalitních bílých odrůd, mezi kterými převažuje Ryzlink vlašský. Do mikulovské vinařské oblasti spadají všechny obce mikroregionu Mikulovsko a okolo nich se nacházejí viniční tratě, které nesou svá místní označení. Z každé etikety lze potom při prodeji přečíst, ze které trati byl proveden sběr hroznů a oblast výroby vína. Geologické podloží okolních viničních tratí je svým charakterem a stářím srovnatelné s mnoha významnými evropskými vinařskými oblastmi

38) 39)

POKORNÝ, Pavel. Tradiční vinařství na Moravě. Mikulov : Regionální muzeum Mikulov, 2000, s. 27. – 30. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969, s. 216 – 217.

- 29 -

Vzhled obcí dotvářejí vinohradnické stavby sloužící ke zpracování a uskladnění vína. Jsou to převážně sklepy a lisovny. Někdy jsou postaveny přímo v obci, ale většinou tvoří samostatný komplex na okrajích vinohradů, které se nachází v blízké vzdálenosti od obce. Na Mikulovsku se nachází několik typů sklepů: samostatný sklep, sklep s přístřeškem, sklep se zemní nebo přízemní lisovnou, sklep s patrovou lisovnou, lisovna s nadsklepním bytem, přízemní lisovna bez sklepa, lisovna a sklep při domě. Materiál a konstrukce sklepů jsou závislé převážně na skladbě půdy. Směs vápence a cihel jsou typické pro region a mezi zvláštnosti patří sklepy vybudované ve vápencovém podloží převážně v Mikulově.40) Výjimečné postavení má obec Pavlov, která díky úspěšným úrodným rokům na víno v 18. století bohatla. To se odrazilo na zvýšeném stavebním ruchu vznikem typu nadsklepních bytů, které jsou typické pro tuto obec. Vyskytují se případy, kdy vlastníci bytu a sklepa jsou rozdílní. V ulici Česká a Na Cimbuří se nachází ojediněle zachovaný soubor těchto sklepů. Starší stavby jsou orientovány štítem do ulice a okapově orientované jsou stavby novější (z 19. století). Úzká ulička se schodištěm je odděluje od okolních domů. Do lisovny a sklepa, nacházejícího se v přízemí, je vchod z ulice. Byt se nachází v prvním patře, má samostatný vchod a s lisovnou není propojen. Fasády na stavbách užívají prvky stavebních slohů. Například šambrány kolem oken, bosovaná nároží, rostlinné motivy, volutové štíty, niky se soškami světců, piniové šišky, volská oka větrající a osvětlující půdní prostor. Lisovny byly velmi prostorné a měly valeně zaklenutý nebo trámový strop. Vyzděné sklepy byly též vysoké a široké i několik desítek metrů. Ulice Česká má jedinečnou kulturní hodnotu po stránce architektonické, urbanistické a historické. Proto byla v roce 1995 spolu s historickým jádrem obce Pavlov zapsána jako památková rezervace. V Dolních Věstonicích se nachází pozůstatek přítomnosti novokřtěnců, tzv. „Husí plácek“, obklopený starými sklepy s vinařskými domy, které jsou dnes značně přestavěné. Habánské sklepy se vyznačují prostornými lisovnami s křížovou klenbou. V mnohých sklepech se nachází studánka.41) Významné vinařské areály se nacházejí u většiny obcí, jako například Březí, Brod n. Dyjí, Dobré Pole, Dolní Dunajovice, Dolní a Horní Věstonice, Novosedly, Nový Přerov.

40)

MATUSZKOVÁ, Jitka, KOVÁŘŮ, Věra. Tradiční vinařství na Moravě. In Vinohradnické stavby na Moravě. Šlapanice: ERA, 2004. 41) MATUSZKOVÁ, Jitka, KOVÁŘŮ, Věra. Mikulovská vinařská oblast. In Vinohradnické stavby na Moravě. Šlapanice: ERA, 2004.

- 30 -

Komentář: ● Vinohradnictví zásadním způsobem ovlivnilo krajinný ráz regionu. V dobách jeho rozvoje docházelo k vysazování vinic na většině k tomu vhodných tratí a v dobách úpadku se některé viniční tratě rušily nebo byly zanedbávány. Například na některých místech Dunajovských kopců došlo k postupnému přerodu od pěstování vinné révy k vytvoření sukcesních společenstev rostlin. ● Ještě na začátku minulého století se pomocí vinařského nože prováděl „řez na hlavu“, kdy se na nízkém kmenu ponechávaly obvykle čtyři čípky po pěti pupenech, z nichž vyrůstaly nové výhonky. Když vyrostly, uvázaly se k dřevěným kůlům, které se k révovým hlavám zatloukaly v dubnu, po provedení první okopávky. Začátkem léta se vinohrad mělce okopal. Od druhé poloviny 20. století je v kraji už na většině vinic pěstována vinná réva na vysokém vedení, kdy kmeny dosahují více než 1 m výšky. Jsou vysazovány mezi dráty, natažené mezi sloupky. Dodnes má sklizeň hroznů svou zvláštní slavnostní atmosféru, pokud je dobrá úroda. Sklizeň se zpracovává buď v lisovnách, které jsou přímo ve vinicích, nebo v domech vinařů na vesnici. V minulosti se používaly lisy vřetenové a výjimečně kládové. Ty byly většinou zdobené profilací s vyrytým datem. U drobných vinařů zraje víno ve vinných sklepech vyhloubených v zemi a spojených s lisovnou. Vlastnictví sklepů přechází z pokolení na pokolení a tím se udržuje tradice vinařství v tomto kraji.42) ● Většina rodin vlastní, případně v minulosti vlastnila vinohrad, od malých vinohradů na zahradách za domem až po vinohrady o rozloze několika desítek arů na pozemcích za obcí. V obci tak žije množství drobných vinařů, jejichž víno je určeno zejména pro vlastní spotřebu, případně k prodeji přátelům, známým či pravidelným zákazníkům. Vedle drobných vinařů v regionu funguje také několik v regionálním měřítku velkých soukromých vinařů, kterým se vinařství stalo povoláním. Všechna tato vinařství se prezentují jako malá rodinná vinařství s roční produkcí 15 000 – 50 000 l vína. Všichni se také svorně hlásí k vinařské tradici, což potvrzují také tím, že na svých webových prezentacích kladou velký důraz na fakt, že jejich víno pochází z místních vinařských tratí. Své produkty nabízejí nejen přímo ve svém vinařství, ale všichni tito vinaři nabízejí

42)

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 47.

- 31 -

svá vína i na webových stránkách a účastní se také většiny akcí navštěvovaných turisty, jako např. vinobraní, hody, letní slavnosti vína nebo rozšiřují svou nabídku služeb pro zákazníky o ubytování v rodinných penzionech. ● Významnou roli v lokální podpoře vinařství hrají spolky, ve kterých se místní vinaři sdružují. Mezi nejvýznamnější patří Český zahrádkářský svaz, Vinařský fond, Moravín, svaz moravských vinařů, Národní vinařské centrum. ● Obyvatelé měli u svých příbytků rezistentní víno, které pěstovali na pergolách a nemuselo se stříkat proti škůdcům. Před domem měli jednu hlavu, která mohla mít stáří i sto let. Říkalo se jí „Chorvat“. V současnosti své místo pomalu získává biovinařství, kterému se věnují někteří střední vinaři či větší vinařské podniky. ● Po roce 1989 se někteří vinaři rozhodli seznámit s plody své práce cykloturisty. Proto je mikroregion protkán sítí cyklotras nesoucích vinařské označení. Cílem je turisty nejen seznámit s krásami tohoto kraje, ale také poskytnout informace o historii a současnosti práce zdejších vinařů i přiblížit pěstování vinné révy na zdejších viničních tratích. ● Novou tradicí komornějšího rázu je „košt mladých vín“, konaný v ke konvi roku, na kterém se scházejí vinaři v užším kolektivu, aby si navzájem představili plody své práce a vyměnili své nabyté zkušenosti. ● Mezi nově vyšlechtěné vinné odrůdy patří „Aurelius“ a „Pálava“. Byly vyšlechtěny díky „Šlechtitelské stanici“ v Perné a svým pojmenováním se staly trvalou připomínkou mikroregionu Mikulovsko.

5.1.2. Panské a rolnické hospodaření

Zdejší venkovská zemědělská krajina s rázovitými vinařskými vesničkami a městečky má pozoruhodný, neobyčejně malebný obraz, který není pouze dílem přírody. Jedním z hlavních projektantů a spolutvůrců se stal především cílevědomý a velkorysý feudální přístup k utváření a užívání zemědělské krajiny.43)

43)

RIGASOVÁ, Milada. Krajina našich předků : Mikulovsko-Falkensteinsko. 1. vyd. Mikulov : Město Mikulov, 2007, s. 5.

- 32 -

Nově se rozvíjejícím odvětvím feudálního hospodaření se stal nejen chov ovcí, který se oproti dřívějšímu období značně rozvinul, ale také rybníkářství. Právě tehdy se více než kdy předtím díky podnikatelským aktivitám místní šlechty objevily v krajině Mikulovska velké kaprové rybníky s kamennými hrázemi. Také technicky dokonalé mlýny, ovčí farmy s mnohatisícovými stády ušlechtilých plemen (zejména merinových ovcí), velkoplošné vinice nových odrůd, ovocné sady a zelinářské zahrady. Podstatné rysy zdejší zemědělské krajiny, které přetrvávající až dodnes, byly vytvořeny převážně v období od poloviny 15.století do poloviny 17.století. 44) Mikulovská krajina se za vlády kardinála Dietrichsteina výrazně proměnila, také v důsledku zavádění nových forem hospodářského podnikání, kdy šlechta začala hospodařit ve vlastní režii. Od poloviny 16. století a především v 17. století se zde jako základ nového panského velkostatku objevily velkoplošné vinice, zelinářské a ovocné zahrady, sklepy, velké mlýny, kamenné hráze rybníků, rybárny, sýpky a ovčíny. Většina z nich vznikla za přispění novokřtěnců, kteří byli vynikající stavitelé. V oblasti zemědělství vynikali novokřtěnci především jako zakladatelé a správci vinic a zahrad nebo působili jako hospodáři a správci na dvorech panských velkostatků. Dokázali zacházet s hospodářskými zvířaty a uměli je dokonce i léčit. Jako již zmínění stavebníci budovali kamenné hráze rybníků a technicky dokonalé mlýny. Nově organizovali sklepní hospodářství a zakládali spoustu nových sklepů.45)

Zdejší krajina je svými půdními a klimatickými podmínkami vhodná pro zemědělské hospodaření. Do poloviny 18. století byl trojhonný systém hospodaření prakticky jediný systém polního hospodaření na poddanských usedlostech i na panských velkostatcích. Na Moravě tento systém přežíval ještě do počátku 20. století. Úrodná pole jižní Moravy ovládla na konci 19. století řepa cukrovka. Dalšími častými plodinami byly hrách, fazole, čočka, len, majoránka nebo šafrán. Na polích o malé výměře byly k setí nebo výsadbě používány motyky nebo dřevěné rýče se železným okutím. Větší plochy polí byly orány odedávna pluhem, který patřil k nejcennějším součásti inventáře zemědělských usedlostí a dědil se z generace na generaci. Orbou začal zemědělský rok, kdy se oralo dvakrát. Poprvé se zaoral hnůj a podruhé se zaorávalo na setí, které patřilo mezi významné práce. Setí se často vztahovalo k svátku některého světce a růst byl magicky

44) 45)

Tamtéž, s. 12. Tamtéž, s. 38-39.

- 33 -

podpořen ještě před setím nebo sázením plodin (např. masopustní skákání na konopí). Do jarních měsíců spadají také praktiky k ochraně polí, jako různá procesí či posvěcení na okrajích zasetých polí. Z nutnosti dokonalejší úpravy půdy pro setí cukrovky se objevuje na zemědělských usedlostech „hark“ k rozmělňování půdy a válec k urovnání půdy oseté cukrovkou. Teprve v druhé polovině 19. století se začínají objevovat první secí stroje na obilí. Zaseté pole se vláčilo dřevěnými branami se železnými zuby. Období mezi setím a sklizní bylo vyplněno kultivačními pracemi. Žně začaly na jižní Moravě začátkem července a ještě na konci 19.století chodili celé rodiny na velkostatky se svými srpy. Na počátku 20. století se začaly všeobecně používat kosy a už ve třicátých letech se všeobecně rozšířily sekačky tažené dobytkem. Když bylo obilí sklizeno, tak se mlátilo cepy, na větších usedlostech i přes celou zimu. Řepa se u velkých pěstitelů vyrývala za odřezaný chrást. Jemnou mouku zpracovávaly mlýny a ještě v ½ 20. století se v kraji nalézalo několik mlýnů, které byly většinou stavěny na tzv. devítiměsíční vodu, tj. průtok vody umožňoval mletí 240 – 270 dnů v roce. Vedle vinohradnictví bylo významné také ovocnictví, které mělo význam již ve středověku. O významu ovocnářství svědčí zakládaní ovocnářských spolků. Zemský ovocnický spolek v Brně výrazně přispěl ke vzniku místních a okresních ovocnářských a vinařských spolků. Ty se staly základem ovocnářsko-vinohradnických tradic.46) Již v 18. století je ovocnictví velmi vyspělým odvětvím. V roce 1852 byla v Mikulově okresním ovocnářským spolkem založena ovocná školka, díky které se ovocnictví rozšířilo do širokého okolí. Každoročně se také konaly každoročně (smazat) ovocnické výstavy. Tehdejší ovocné sady se nacházely především na velkostatcích.47) Z ovocných stromů se zde pěstovaly především jabloně, hrušně, třešně, višně, švestky, vlašské ořechy, meruňky, a to v ovocných sadech, zahradách za domy, na polích, ve vinicích.

Velký zásah do hospodaření nastal po skončení 2. světové války s příchodem nových obyvatel. Na přidělení zemědělské půdy byli nejlépe připraveni, co se týče zemědělských znalostí, osídlenci z obcí Slovácka. Měli nejen rolnické povědomí, ale hlavně zkušenosti s vinohradnictvím. To bylo velmi důležité pro vinařský kraj okolo Pálavy. Nejméně připraveni

46)

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 33 – 46. 47) Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969, s. 221.

- 34 -

byli přistěhovalci z Valašska, Kopanic a podobných, méně úrodných oblastí. Osídlenci dostávali většinou v průměru pozemky do 8 ha. To byl základ pro obnovu hospodářského života, který byl založen na malozemědělské výrobě. Začali s pěstováním plodin vhodných pro místní půdní i klimatické podmínky, jako například cukrovka, obilí a vinná réva. Zároveň s tím získávali zkušenosti, které předávali dalším generacím. Stav zemědělských usedlostí, do kterých přišli osídlenci, byl různý. Vedle zachovalých obytných i hospodářských stavení, byly i usedlosti ve špatném a havarijním stavu. Živý inventář důležitý pro chod domácnosti si přesídlenci většinou přivezli sebou a částečně jim byl přidělen po původních obyvatelích. Ještě před válkou bylo v hospodářství původních obyvatel okolo čtyř kusů dobytka a na panských dvorech desítky kusů hovězího a vepřového dobytka. Zlom ve vývoji zemědělské výroby nastává v padesátých letech, kdy se zakládají jednotná zemědělská družstva. Malozemědělská forma práce byla nahrazena zemědělskou velkovýrobou, která se hlavně orientovala na pěstování řepy, obilí a vinné révy. A tak končí éra středního rolníka, kterého nahradil družstevní rolník. Ovšem se vznikem JZD nenastává úplný útlum malozemědělské formy hospodaření. Jako doplněk obživy se nadále udržuje záhumenkové hospodaření. Na záhumenku se pěstují brambory, kukuřice, obilí a důležité je také vinohradnictví. Také se rozšířila praxe zadávat některé práce JZD, například potažní. Pro většinu domácností jsou stále záhumenková pole důležitým zdrojem kvalitních potravin. Vlastnictví vinic se postupně stává prestižní záležitostí a u některých vinařů i finančním přínosem. Sociální původ příchozích obyvatel, hospodářské podmínky v pohraniční oblasti i společenský a politický vývoj zapříčinily rychlé přizpůsobení osídlenců nové sociální skutečnosti. V polovině sedmdesátých let zaniká většinou záhumenkové hospodaření a nastává konec malozemědělského hospodaření.48) Ovocnictví patřilo k důležitému odvětví zemědělské výroby i po válce. Pro pěstování ovocných druhů je teplomilné podnebí mírného pásma obzvlášť vhodné. Pěstování ovoce bylo záležitostí většinou státních statků a zemědělských družstev v podobě ovocných sadů a zahrad, ale také se rozšířilo u záhumenkářů. Hojně se pěstovaly jabloně, hrušně, třešně, višně, švestky,

48)

FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 95 – 113.

- 35 -

meruňky, broskve, ořechy aj. Zemědělská družstva se specializovala převážně na pěstování meruněk a broskví.49) V osmdesátých letech se stát snažil o zlepšování pracovních podmínek v zemědělství a tím o přilákání většího počtu lidí do zemědělských družstev nebo do vedlejších tzv. přidružených výrob. Většina domácností chovala drobné domácí zvířectvo, jako slepice, králíky, husy, kačeny aj. Samozřejmostí bylo mít prase a pořádání domácí zabíjačky. Po roce 1989 nastává předěl v hospodaření na Mikulovsku. Půda se vrací do rukou původních majitelů. Většina potencionálních soukromých zemědělců půdu prodala a ponechala si pouze vinohrad. Velký boom podnikání u soukromých středních zemědělců se nekonal z důvodů nedostatku finančních prostředků a strojového vybavení. Také většině z nich hospodářská stavení chyběla , nebo si z nich za minulého režimu udělali garáže či prostory na bydlení. Řady soukromých subjektů, které se rozhodly podnikat v oblasti zemědělství, měly na počátku úspěch. Ovšem z důvodů špatné dotační politiky a konkurence větších podniků se rozhodli ukončit svoji činnost. V současné době je dominantním oborem v zemědělství neustále se rozvíjející vinohradnické hospodaření. Také lze sledovat pomalý rozvoj nových zemědělských firem a rodinných farem

Komentář: ● V současné době hospodaří na Mikulovsku něco přes desítku větších zemědělských podniků, které se zaměřují na rostlinnou a živočišnou výrobu, dále okolo čtyř soukromých subjektů a dvě větší rodinné farmy věnující se převážně ekologickému hospodaření. Pro potřeby podnikání je potřeba minimálně 200 ha půdy, plná zemědělská mechanizace a hospodařit ve velkém. ● Největší plochu zemědělské půdy zabírají vedle vinné révy pole s obilninami, především pšenice a kukuřice. Ta jsou převážně v soukromém vlastnictví velkých zemědělských podniků. Zelenina a ovoce je většinou pěstována v menším množství, většina občanů plody využívá

49)

Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969, s. 219 – 223.

- 36 -

nejčastěji pro vlastní spotřebu. Avšak několik menších zemědělců, se rozhodlo například pro výsadbu menších ovocných sadů a v některých případech plody své práce také dodávají na trh. ● Zásadním problémem pro zemědělce je vodní eroze, proti které byly vybudovány po vrstevnicích terasy. Také větrná eroze je příčinou vysázení větrolamů, které mají za úkol eliminovat negativní účinky povětrnostních vlivů. Zároveň, a to převážně ve východní části regionu, jsou výrazným krajinotvorným prvkem. ●

Vybudováním Novomlýnských nádrží poklesla hladina spodních vod. I když je

v regionu vybudován systém velkoplošných závlah, v důsledku zanedbané údržby a devastace, nemohou být v plné míře využívány. ● Osvětou se získává opětovný vztah k půdě a začalo se více dbát na její správné obdělávání. Například se používá zatravňování uprostřed řádků vinohradů a také betonové sloupky jsou nahrazovány dřevěnými kůly v podzemní části opalovanými, jako se to dělalo v minulosti. Došlo také k návratu ovcí do regionu. Spásají trávu na Pavlovských nebo Dunajovských kopcích a ekologickým způsobem zabraňují rozšíření náletových dřevin. ● Stranou stojí péče o staré krajové odrůdy původních plodin ovoce nebo jiných plodin. Přínosem pro region by bylo zmapování jejich výskytu a případná rekultivace či nová výsadba. Příležitostí by mohla být například obnova zpustlého a neudržovaného mandloňového sadu mezi Dunajovskými kopci. ● Po roce 1989 nastal prudký pokles chovu drobného domácího zvířectva. Také pořádaní domácí zabíjačky je vzácností a většinou se kupuje prase z výkrmny, ve vzácných případech od domácího chovatele. Ovšem s nástupem zdravé výživy a růstu cen potravin lze předpokládat mírný nárůst chovu domácího zvířectva.

5.2. Rukodělná výroba a výtvarná projevy

Lidová výroba se může rozdělit do čtyř základních okruhů. Práce pro vlastní potřebu (zhotovení základních potřeb pro život rodiny nebo pro provoz hospodářství). Podomácká výroba (kromě uspokojování vlastní rodiny se část výrobků prodávala širokému okruhu spotřebitelů). Řemeslná výroba (rukodělná výroba předmětů pro široký okruh spotřebitelů). Umělecká

- 37 -

výroba a řemeslo (novodobé formy rukodělné výroby, za použití tradičních materiálů a technologií. Za hlavní kriterium je pokládána výtvarná hodnota výrobku).50)

Řemesla Jižní Morava měla řemeslnou tradici ve zručnosti novokřtěnců, kteří ovládali více jak čtyřicet druhů řemesel. Tato tradice byla částečně přetrhána jejich vyhnáním. Díky Liechtensteinům se v jihomoravských obcí uplatnili pro jejich potřebu výstavby honosných staveb tato řemesla – kamenictví, zámečnictví, stolařství, sklenářství a mnohá jiná. Na venkově bylo potřeba pro rolnictví také spousta řemesel. Proto se téměř v každé vesnici nacházel kolář, kovář, zedník, sedlář, obuvník, tesař, krejčí, bednář, stolař, řezník, pekař a ve větších obcích také mlynář. Také velká produkce nápojů, především díky pěstování vína, se podepsala na silném postavení bednářského řemesla. V některých obcích se stávalo, že na jednou místě bylo i několik mistrů tohoto řemesla.51) Po druhé světové válce nastal úpadek řemesel. Původní obyvatelé si sebou odnesli veškerá řemesla, která provozovali několik generací. Příchozí obyvatelstvo, pokud byl někdo řemeslně zručný, si sebou nepřineslo plné vybavení pro provozování svého řemesla. Nebo pokud někdo přišel do stavení po bývalém řemeslníkovi, neuměl plně využít zanechaných nástrojů. Pokud se našel někdo, kdo byl schopný vykonávat řemeslo, tak doba společného hospodaření nebyla nakloněna drobnému podnikání v této oblasti a mohl vykonávat činnost pouze v tzv. opravnách. Ve druhé polovině 20. století se některá z těchto řemesel (např. kovář) v obci udržela. S postupující modernizací spojenou s rozšiřujícími se možnostmi nákupu levného a dostupného zboží však i tato řemesla v obci zanikají. Zůstávají tak už jen firmy nebo jednotlivci, kteří se těmto řemeslům věnují na profesionální úrovni (pokrývačství, stolařství atd.) Řemeslná výroba v obcích není v současnosti výrazněji rozvinutá a ani v minulosti nelze hovořit o tradiční řemeslné výrobě typické pro mikroregion Mikulovsko. Absence řemeslné výroby je zapříčiněna především rozvinutým zemědělstvím, které se brzy stalo dominantním způ-

50)

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 61 – 62. 51) Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969, s. 226.

- 38 -

sobem obživy obyvatelstva. Dalším faktorem pak může být také absence přírodních materiálů vhodných k řemeslnému zpracování v okolí obce.

Výtvarné projevy Projevem lidové kultury je její estetická hodnota, i když byla většinou nechtěná nebo spíš neuvědomělá. Výtvarné projevy před druhou světovou válkou se týkají obyvatel německé a chorvatské národnosti. Nelze ovšem opomenout výtvarnou vyspělost novokřtěnců. Pro region pod Pavlovskými vrchy bylo charakteristické například: • Tradice vyřezávaných domácích betlémů od poloviny 19. století. • Barevné chorvatské výšivky na obřadních plachtách a na součástkách lidového oděvu. • Nástěnné pestrobarevné malby na charvátských domech, nejvíce rozvinuté na žudrech a v meziokní. • Mimořádně hodnotná byla tvorba novokřtěnců v oblasti keramické tvorby. Celkový ráz tzv. fajánsů ovšem neodpovídal domácím tradicím a nevycházel z potřeb lidových vrstev. • Malovaný nábytek především v chorvatských domácnostech. • Reliéfní řezba na vinných sudech a vinařských lisech z 18. a 19. století. Nejčastěji byla zobrazovaná P. Marie Pomocná, sv. Josef s Ježíškem a jiné religiózní náměty, ale také světské motivy doplňované rozvilinami z vinné révy. • Pomocí forem z tvrdého dřeva byly zhotovovány perníkářské výrobky.52) • Lidové řezbářství se plně projevilo v tvorbě rustikálních děl z 18.století téměř v každém kostele. Většinou v podobě Krista na kříži (Jevišovka), sošky Resurexit (Jevišovka, Dolní Věstonice), postavičky Madony s dítětem (Nový Přerov, Perná), sousoší Piet (Jevišovka, Brod nad Dyjí, Perná) a mnoha jiných postav svatých.53) Specifickým výtvarným projevem je malířství. Výraznými osobnostmi, které zachytily atmosféru první poloviny 20. století na malířské plátno, byli malíři Wenz Gröll a Othmar Růžička. V druhé polovině minulého století se nesmazatelně zapsal do povědomí Mikulovska Rudolf Gajdoš.

52)

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 218 – 247. 53) Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969, s. 308.

- 39 -

Vrcholné období tvorby W. Grölla leží ve dvacátých letech, což jsou díla: „Bavory”, „Rodičovský dům v Bavorech”, „Cesty mezi poli k Mikulovu do školy”, „Pálava”, „Období šesti prázdninových dnů v Klentnici”, „V domě rodičů své ženy”.54) O. Růžička se ve své tvorbě věnoval převážně realistickému zobrazení všedního života venkovského lidu z Pavlova, Novosedel a především z Jevišovky. Uchvátila ho nejen krajina, ale také barevnost lidového oděvu moravskochorvatských obyvatel. Většina jeho pláten zachycuje životní styl a prostředí moravských Charvatů z drnholeckého panství. Růžičkovo dílo je nezastupitelným dokumentačním materiálem vysoké umělecké hodnoty a díky tomu si lze vytvořit pravdivou a ucelenou představu o životě moravských Chorvatů.55) R. Gajdoš zachytit nejen okolitou krajinu, ale také člověka při jeho každodenní práci. Stal se výraznou osobností malířství na Mikulovsku. Jeho obrazy jsou ceněné odbornou veřejností nejen kvůli výtvarnému projevu, ale také pro svou výpovědní hodnotu a mnohé z jeho obrazů napomohly novoosídlencům najít vztah k novému prostředí. Po odsunu původního obyvatelstva původní výtvarné projevy mizí. Až s příchodem novoosídlenců nastává nová etapa. V pohraničních obcích postupně starší obyvatelé pozbyli většinu pout ke svému původnímu domovu. Tím více na rozdíl od vnitrozemí zaniká tradiční lidové umění. Ovšem nekončí výtvarná aktivita u některých obyvatel, ale udržuje se estetické vnímání v oblasti amatérské tvorby nebo profesionálního umění. V zásadě pokračuje posun od tradičních lidových forem k novým formám, ve kterých se vyskytuje podobnost městským vzorům.56)

Komentář: ● Přestože nelze hovořit o tradiční řemeslné výrobě v mikroregionu, lze se setkat s několika obyvateli, kteří podomácku vyrábějí určitý sortiment zboží. Místní výrobci mohou představit své výrobky na folklórních slavnostech a jarmarcích, na kterých převládají řemeslně či výtvarně zdatní lidé ze širokého okolí. Pravidelně se zde objevuje široký sortiment zboží, s různou tématikou, např. zdobené perníčky, nejrůzněji naaranžované svícny a dekorace, výrobky z kera-

54)

Více na Expozice : Wenz Gröll [online]. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: . 55) Chorvaté na Mikulovsku. 1. vyd. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově, 2007, s. 21. 56) FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 221.

- 40 -

miky, ručně vyráběné šperky atd. Z okolních oblastí pak přijíždí prezentovat své výrobky např. umělecký kovář či výrobce figurek z kukuřičného šustí, přičemž jejich produkci lze označit za tradiční řemeslo a lze tak konstatovat, že jarmarky či folklórní slavnosti alespoň částečně přispívají k prezentaci tradičních řemesel v regionu, i když výrobci jsou většinou z jiných regionů. ● Na regionální značku není ještě zralá doba, ale do budoucna je na Mikulovsku pro to potenciál. Vše je zpožděné z historických důvodů, ale u mladých řemeslných i výtvarných umělců je patrný patriotismus a to je určitě důvod k optimismu. Byl proveden zevrubný monitoring u jednotlivých obci Mikulovska a bylo zjištěno několik výtvarně či řemeslně zdatných lidí. V blízké budoucnosti by bylo vhodné provést podrobnější mapování, s cílem sestavení katalogu výrobců. ● Občanské sdružení Kichot se snaží obnovit tradice, především v oblasti předvádění zaniklých řemesel a snaží se je přiblížit nejen dospělým, ale také dětem. Podobné aktivity by měly být následováníhodné zejména proto, že řemesla mají určitou šanci na obnovu ve formě ukázek pro turisty. A to možností vyzkoušení si řemesla ze strany návštěvníků nebo koupí řemeslného výrobku jako suvenýru z cest. ● Výtvarné projevy místních lidí lze spatřit v některých mikulovských galerií. Například Galerie Efram dává takovým lidem příležitost, aby se otevřeli a ukázali. Vystavovatelé se vzájemně poznají a nemusí se bát, že je někdo bude hanit či kritizovat. Lidé se mnohdy otevřou a poodhalí své kořeny, ze kterých vyšlo jejich výtvarné pojetí.

5.3. Lidová architektura

Podoba lidové architektury souvisí s přírodními podmínkami, historickým vývojem dané oblasti a také způsobem hospodaření jejich obyvatel. Proto patří mezi nejvýraznější projevy tradiční kultury.

5.3.1. Typ zástavby

Městská zástavba V regionu se městská zástavba nachází v Mikulově, který svou architekturou má výsadní postavení nejen v mikroregionu Mikulovsko. Dnešní centrum města pochází z konce 16. století a

- 41 -

během 17.století zde vyrostla řada renesančních domů. Mnoho z těchto domů má renesanční podobu téměř nezměněnou dodnes. Mikulov je unikátním příkladem pozdně renesančního, až raně barokního urbanismu, který mu dodává vzhled „italského“ města.Také židovská architektura zanechala nesmazatelnou stopu ve městě.

Vesnická zástavba Vesnice v mikroregionu se vyznačují ulicovým půdorysem, kdy domy stojí v sevřených řadách po obou stranách ulice. Orientace domů do ulice je podélnou stranou. U bývalých domkařských stavení se vyskytuje štítová zástavba. Na obytnou část v pravém úhlu navazují směrem do dvora hospodářské prostory uzavírající dvůr ze dvou stran a třetí stranu uzavírala zeď sousedního stavení. Humno bylo většinou ukončeno stodolou. U domkářských stavení nebyl dodržen půdorys písmene L a hospodářské stavby stály samostatně ve dvoře. V bývalém německém prostředí na Mikulovsku převládal dům se složitým půdorysným řešením. Bylo to způsobeno vlivem měšťanského renesančního domu v jihomoravských městech s převahou německého obyvatelstva, ale také vlivu Dolního Rakouska, se kterým jih Moravy udržoval úzké vazby. Příbytky moravských Charvátů se podobaly po výtvarné stránce podlužáckým domům, kdežto německé domy měly renesančně a barokně tvarované štíty. Plocha je členěna pilastry, volutami, římsami a jinou štukovou výzdobou. Lze se setkat i s uvedením letopočtu postavení či rekonstrukce domu. Češi a Charváti používali v zalíčení fasády výraznější barvy než němečtí obyvatelé. Výrazný architektonický prvek u domů na Mikulovsku bylo podloubí s podpěrnými sloupy navazující na obytnou část a postupující kolem hospodářských prostor dále do dvora.57) Osídlenci po příchodu vlastně zdědili základní rysy vnějšího vzhledu obce a během doby ani nemohli, aspoň v počátečních letech, docílit podstatnějších změn. Také jejich původ ani nemohl rozvinout přílišný smysl pro estetiku komunálního prostředí.58)

57)

Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969, s. 262 – 265. FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 241. 58)

- 42 -

5.3.2. Obytný dům

Lidový dům na Mikulovsku Typologicky lze zařadit lidový dům na Mikulovku, kde převládalo německé obyvatelstvo zaměřené na zemědělství a vinohradnictví, do pomoravského typu jako „Podyjský dům“. Typická je štítová zástavba vedle okapové a přechodných tvarů. Vchod se nachází přímo ve štítové straně. Dům má složitý komorový půdorys s klešťovou konstrukcí krovu a ve štítě slohové ohlasy. Mezi vinohradnické stavby se řadí lisovny a sklepy. Chráněné soubory těchto domů se nacházejí v Pavlově.59)

Vývoj obytného domu Po příchodu novoosídlenci nacházeli domy z druhé polovině 19.století a menší část ze začátku století dvacátého nebo z meziválečného období. Řada domů byla postupně zbourána a během šedesátých let dochází postupně k výstavbě nových objektů. Stavebním materiálem obytných domů byly převážně nepálené cihly. Na hospodářská stavení a na vinohradnické stavby bylo použito kamene. U novějších budov je stavebním materiálem cihla. Na Mikulovsku se vyskytovaly nejčastěji vedle domů s jednoduchým půdorysem se vstupní síní, kde po jedné straně je jizba a po druhé komora. Domy se složitým půdorysným řešením měly světnici, na ni navazovaly směrem do dvora v podélné ose kuchyň, komora, výměnek a další hospodářské prostory (chlévy, stáje aj.). Chodba byla průchodná z ulice do dvora. Protilehlá druhá část domu měla světnici na spaní a malou kuchyni nebo jizbu. Vedle obytné části domu byl do dvora uzavřený krytý průjezd.60) Po kolektivizaci dochází k postupným úpravám obytných, ale také hospodářských objektů. Jsou to základní stavební úpravy, jako výměna oken, dveří, také se dává nová omítka a dochází k úpravě podlah. Také obytné místnosti (kuchyň, ložnice, pokoje) se upravují, zřizují se verandy a nová sociální zařízení. Mizí komory a chlévy, které se přestavují na obytné prostory

59)

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 112. 60) FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 157 – 159.

- 43 -

(kuchyň, obývací nebo dětský pokoj) a garáže. Postupně se hlavním domovním prostorem stává kuchyň a obývací pokoj. Na vesnici plní funkci dřívějších jizeb a upravených světnic.61) V obytných prostorech je obývací pokoj v centru estetické pozornosti. Jsou v něm soustředěny nejhodnotnější a nejreprezentativnější předměty estetické povahy. Po stránce tématické ustupují religiózní motivy obrazů a krucifixů a dochází k rozšíření světských námětů. Také projevy tradičního lidového umění mizí v interiérech většiny domácností a jsou nahrazovány výzdobnými předměty po vzoru městských domácností. Výrazná je také obliba loveckých trofejí (různé kusy paroží či vycpaná zvířata.) Snad v žádné domácnosti nechybí připomínka vinařského kraje. Jsou to většinou ozdobné motivy vinných listů a hroznů na rozmanitých předmětech, dekorativní soudky a esteticky upravené koštýře. Sortiment ozdobných předmětů svědčí o určité uniformitě, která svědčí o určitém stereotypu. Kdysi fungující vazby k tradičnímu lidovému umění z oblastí, ze kterých osídlenci přišli, byly v novém prostředí přetrhány. A nový estetický názor na současné výtvarné umění se ještě plně nevytvořil. Iniciativa obyvatel se soustředila na pořizování nového mobiliáře a estetické předměty se považovaly za nepotřebné.62)

Současný stav V současnosti lze na Mikulovsku nalézt pestrou paletu obytných, hospodářských nebo kulturních staveb. Pro přehlednost je níže uveden základní přehled typů stavebních objektů, které se v regionu vyskytují. • Původní objekty s kontinuálně obytnou funkcí: do této kategorie patří domy, které odpovídají jak charakteristice městského domu, tak tradičního pomoravského typu na vesnici. • Upravené objekty s kontinuálně obytnou nebo rekreační funkcí: jedná se o původní objekty, které byly upraveny nárokům současného bydlení a nesou řadu původních architektonických prvků. • Stavby s tradičními prvky: většinou se jedná o úpravu vnějšího vzhledu stavby a vnitřní dispozice odpovídá současným nárokům. • Obytné stavby bez tradičních prvků: patří sem tzv. socialistické vily nejrůznějších tvarů s rovnými nebo sedlovými střechami, jednoduchých linií.

61) 62)

Tamtéž, s. 185 – 190. Tamtéž, s. 247 – 255.

- 44 -

• Kulturní, veřejné a rekreační stavby: většinou postavené v období moderny třicátých let 20. století a v období tzv. socialistického realismu, které vůbec nereflektují tradiční architektonické prvky • Moderní zástavba: stavby, které se od tradiční architektury značně odlišují, reflektují současné standardy bydlení a stírají regionální rozdíly architektury.

5.3.3. Hospodářské stavby

Teprve od 18.století jsou budovány rozměrnější hospodářské stavby v souvislosti se zaváděním intenzivnějších forem zemědělské výroby. Dřevo je nahrazováno tvrdými materiály, a to kamenem nebo pálenou cihlou, které lépe odolávaly přírodním podmínkám. U okapové orientace domu, byly stáje situovány do traktu, přistavěného kolmo k obytnému domu, a to nejdříve maštal pro koně a pak chlév pro dobytek. Významná hospodářská stavba byla stodola, která sloužila převážně k uskladnění obilí. Od 17. století se běžně začínají stavět v bezpečné vzdálenosti od obydlí. V 19.století začínají převažovat zděné stodoly z nepálených cihel a od konce 19. století dominuje pálená cihla. Na jižní Moravě se budovaly podélně průjezdné stodoly s dlouhým mlatem, které rozměry odpovídaly velikosti zemědělské usedlosti. Velké statky měly stodolu propojenou s kůlnou. S rozvojem obilnářství v 18. a 19. století lze spojit rozšíření sýpek. Funkci sýpky na Moravě převážně plnily samostatně stojící stavby nebo prostory včleněné do domové dispozice. Musela být zabezpečena proti vloupání a požáru. Zelenina, okopaniny a jiné potraviny se před znehodnocením ukládaly do sklepa. Sklepní prostory ze středověku se systémem chodeb zvané lochy jsou na jižní Moravě známé jako „habánské lochy“. Nejčastěji byl sklep situován pod komorou nebo stodolou. Rolnické vinné sklepy byly rozměrné a jednoprostorové, na rozdíl od panských a církevních. Sklep byl často spojen s lisovnou, která sloužila k provozním a skladovacím účelům.63) Po kolektivizaci venkova přestaly hospodářské stavby většinou plnit svou prvotní funkci. Buď byly bourány nebo přestavěny na jiné užitné prostory. Nejmenší újmu zanechala doba socialistického hospodaření na sklepním hospodářství.

63)

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 102-105.

- 45 -

Komentář: ● Přestože většina obcí řeší novou výstavbu vhodným územním plánováním, dochází v některých lokalitách Mikulovska k záboru zemědělské půdy. Jedná se nejen o výstavbu průmyslových, ale také obytných staveb. ● Některé novostavby vůbec nerespektují architektonický výraz vhodný do zástavby v obci. Například: • nerespektování tvaru sedlové střechy se sklonem 45° nebo tvaru šikmé střechy s valbou, • nerespektování zachování proporce přízemního domu (při zástavbě proluk zastřešení stavby), • hlavní římsa domů má příliš velký nebo naopak jen minimální přesah, • umísťování vikýřů, balkónů a lodžií do uliční části, • nevhodné oplocování u novostaveb (předzahrádky v uliční frontě, nerespektování funkce oplocení, používání materiálu tvořícího neproniknutelnou masivní bariéru na větší plochy), • vybudování zcela nevhodné výškové či objemové obytné nástavby při rekonstrukci vinných sklepů, • převzaté či kopírované stavby podle městských a satelitních staveb do venkovského prostředí nerespektující tradiční zástavbu v oblasti, • katalogové stavby se klonem střech do 30° mající velké plochy pro stání vozidel a rozsáhlé obytné zahrady s bazénem degradující původní charakter menších zemědělských obcí.64) ● Návrat původní architektury do krajiny nebyl na Mikulovsku zaznamenán. Chybí zde nepřerušená kontinuita osídlení regionu, aby se vytvořil citový vztah k místní architektuře. To je také důvodem absence muzea v přírodě, které by demonstrovalo vztah obytné a hospodářské části typického „Podyjského domu“. S tím se vyrovnali v Muzeu venkova v rakouské obci Niedersulz, kde zachytili pro další generace tradiční způsob života ve vesnici Weinviertlu a přilehlé jižní Moravy v době před nástupem industrializace.

64)

Správa CHKO Pálava. Jak stavět v CHKO Pálava : aneb jak žít a nechat žít krajinu.

- 46 -

● Rozvoj cestovního ruchu má pozitivní vliv na zachování některých staveb původní architektury. Jednak zde vznikla městská a vesnická památková rezervace (Mikulov a Pavlov), jednak se také více či méně snaží někteří lide opravit a nebo zrekonstruovat původní stavby pro využití v cestovním ruchu (například bývalé fary, mlýny, statky či obytné domy). ● Většina ozdobných prvků se vinou poválečných úprav téměř nezachovala a také spousta portálů bran do dvora byla shozena kvůli volnému průjezdu. Přesto lze najít několik domů, u kterých noví majitelé zachovali ozdobný prvek nebo portál brány tzv. podsíňka. Některé objekty by si zasloužily statut chráněné památky, aby v budoucnu nemohlo dojít k degradaci zachovalých prvků původní architektury.

5.4. Strava

Původních obyvatelé si sebou odnesli své stravovací návyky a recepty. Nelze tedy na Mikulovsku mluvit o tradiční stravě. Noví osadníci si sebou přinášeli přirozeně návyky ze svých domovů. V prvních poválečných letech ženy vařily jídla ze svých původních domovů a v jídelníčku se objevuje řada regionálních jídel. Vliv na stravu měly také surovinové možnosti zdejšího kraje. Z krajových jídel se vařilo například: šumajstr (kroupy nebo rýže s fazolí, pomaštěné sádlem s oškvarky), béleše (těstové placky), česneková omáčka se smetanou, šulánky s mákem, kyselica či zelnica (hustá zeleninová polévka s brambory), bélešky s povidlím, šusterka (smažené placky z bramborového těsta), zelňačka ze smetanou, chlupaté knedlíky z bramborového těsta, cmunda (placky ze sýrových brambor, vajec a mouky), boršč, krkonošská houbačka.65)

Tradice venkova se projevila i v pohraničí.Velká pozornost se věnovala přípravě slavnostních jídel při svátečních příležitostech (hody, svatba, narození dítěte a jiné podobné příležitosti). Hlavně na hody se sjeli všichni příslušníci rodiny, příbuzní a přátelé. Připravovaly se husy, kuřata, kachny, smažené řízky. Příloha se skládala se zelí a bramborového salátu. Na hodové tabuli nesmělo chybět pivo, víno a koláčky nebo různé zákusky. Také svatební hostiny byly velmi bohaté hojností jídel. Konaly se převážně doma a část v místním hostinci. Na svícu, která

65)

FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 148.

- 47 -

se konala den před svatbou, se podával guláš, různě upravené maso nebo produkty ze zabíjačky (jitrnice, tlačenka aj.), dále chlebíčky, zákusky, koláče a různé nápoje (pivo, víno, slivovice). Svatební oběd byl složen ze dvou chodů. Hovězí nebo drůbeží polévka s nudlemi, hlavní chod bylo různě upravené drůbeží maso, pečená kachna nebo husa, svíčková, vepřové maso se zelím a knedlíkem či smažený řízek s bramborovým salátem. Podobnou skladbu jídel měla také večeře. Po skončení svatby dostávali svatební hosté s sebou dorty, cukroví a koláče. Obdobný charakter skladby jídel jako při hodech či svatbách byl také při narození dítěte nebo při pohřebních hostinách.66) Většina domácností na venkově v zimních měsících porážela vykrmené prase, které se téměř celé využilo pro výrobu různých pochutin. Krev se používala na smažení na cibulce nebo jako základ černé polívky prdelačky či jelítek. Dále se především z masa a z hlavy dělala tlačenka, která se zprvu plnila do žaludku, později do umělých střev nejrůznějších velikostí. Maso na trojnožce se rozbouralo na jednotlivé části, které se minimálně jeden den nechávaly v chladné místnosti nebo sklepě pomalinku stydnout. Ve velkém kotli, pod kterým se topilo, se škvařily škvarky z podkožního sádla nebo hlava. Některé vnitřnosti se používaly při výrobě zabíjačkových produktů. Někdy se také dělala domácí paštika, maso se zavařovala nebo nakládalo na uzení či se z něho také vyráběly klobásky, uzeniny jako například salámy.

Komentář: ● V důsledku toho, jak se mezi sebou lidé brali, se krajová jídla míchala a stále se více podobala jídlu městskému. Tradiční recepty, které si novoosídlenci sebou přinesli, se pomalu vytrácely a dnes na Mikulovsku nelze mluvit o tradiční stravě. ● K prezentaci tradiční kuchyně na folklorních akcí nedochází.Ovšem v Mikulově vznikla myšlenka prezentace kuchyně národů, které se v současnosti rozhodly žít v tomto kraji a akce nese název „Národy Podyjí“. Přínosné pro region by bylo vytvořit v některé obci podobnou akci, kde by se prezentovala kuchyně novoosídlenců.

66)

FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 149 – 151.

- 48 -

5.5. Lidový oděv

Základní aspekty mající vliv na vznik a vývoj lidového oděvu jsou geografické poměry oblasti, dostupnost materiálů a také způsob obživy či migrace obyvatel. Jednotlivé varianty lidového oděvu odrážely sociální postavení a také věk jeho nositele. Rozdílný byl také pracovní oděv a sváteční kroj. Určení lidového oděvu pro mikroregion Mikulovsko je problematické. Po původních obyvatelích se s odsunem vytrácí typický kroj. Kroje německých obyvatel měly charakter poloměstský či městský, u moravských Charvátů byl v podstatě stejný jako z Podluží a nosil se do odsunu roku 1948. . 5.5.1. Lidový oděv původních obyvatel

Obyvatelé německé národnosti U ženského kroje byla v oblibě dlouhá skládaná sukně tmavé barvy, kostkovaná látka a k tomu krátký kabátek s balónkovými rukávy. Na hlavě ženy nosily barevný šátek svázaný vlasy vzadu do uzlu. V zimním období se nosil velký vlněný šátek přes hlavu a ramena. Pro letní období si ženy vzaly na sebe šatovou sukni a pod ní měly košili s balónkovými rukávy. Barevný šáteček si uvazovaly jako doplněk na krk a do výstřihu. Také bílé punčochy byly nedílnou součástí každého kroje.67) Mužský oděv se v těchto oblastech přizpůsobil měšťanskému už na počátku 19.století. Objevují se světlé i černé koženky, dlouhé vesty, krátké kabátky a dlouhé světlomodré kabáty. Jako módní doplněk se objevuje také třírohý klobouk.68)

Obyvatelé charvátské národnosti Kroje moravských Charvátů se dělily na kroje všední, které se používaly při práci, a sváteční. Všední kroj byl v létě i v zimě pohodlný i praktický a dětský se podobal dospělým. Muži

67)

FOJTOVÁ L., Věra. Vinařská obec Novosedly : články, vzpomínky a vyprávění z časů dávných i nedávných. Novosedly, 2006, s. 68. 68) JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 139.

- 49 -

měli na sobě bílé, plátěné, široké kalhoty (gatě), bílou košili se širokými rukávy u zápěstí. Pod krkem měli uvázaný červený šátek a na hlavě všední klobouk. Ženy nosily sukně světlobarevné kombinace sahající něco málo pod kolena, košile (opletje) s krátkými, baňatými rukávy staženými nad lokty a na hlavě červenobarevný šátek uvázaný pod bradou. V zimě muži měli starší, kůží pošité těsně přiléhající kalhoty (láče) a bílý dlouhý kožich. Ženy na sobě nosily hnědě zbarvený krátký kožíšek do pasu. O svátcích a při různých příležitostech oblékali Charváti kroj slavnostní, který se lišil u svobodných a ženatých. Svobodní mládenci (junaki) nosili pěkné boty (čižmy) s vysokými podpatky a vpředu s dlouhými fialovými třásněmi, s okraji lemovanými červenou nití. Přiléhavé nohavice byly zhotoveny z červeného sukna, ale v dobových zápisech se uvádí také barva fialová. Přední strana stehen byla modře, ale někdy také modrožlutě vyšitá a bílá plátěná košile byla bohatě vyšitá na prsou a také na rukávech. U krku se uvazovala na dvě mašle. Patřil k ní černý hedvábný šátek, který se uvazoval pod krkem. Krátká vesta otevřená se šila z hedvábí či brokátu. Podklad měla černý nebo červený lemovaný žlutými a zelenými stužkami. V zimě se místo vesty oblékal krátký kabátek z bílého sukna mající kovové knoflíky. Přes něj se nosil dlouhý bílý kožich. Klobouk byl kulatý nízký zdobený různobarevnými „housenkami“ a bílými kohoutími péry. Ženatí muži nosili modré kalhoty s červenomodrými výšivkami a místo vesty dlouhý modrý kabát, který měl červené lemování na rukávech (mentije). Ten si poprvé oblékali až na svatbu. Košile nosili bez vyšívaní a čižmy byly zcela bez třásní. Ženy nosily lehké čižmy také bez třásní. Měly krátké, velmi široké sukně barvy bílé, červené, modré nebo pestrobarevné. V letních měsících se nosily svrchní sukně z hedvábí, lehkého sametu nebo květovaného kanafasu. V zimě pak byly zhotoveny z červené vlny protkané květy a listy a spodničky byly bílé nebo pestrobarevné. Zástěra (fěrtoch) byla buď bílá, červeně vyšívaná nebo mohla být černá či modrá, vyšívaná bíle, červeně, žlutě, zeleně a modře. Velmi rozšířené byly květované zástěry. Zámožnější ženy měly hedvábné či sametové zástěry barvy červené nebo modré. Rukávce měly pestře vyšívanou bohatou výšivku na rukávech. U žen se vesta na rozdíl od mužské lišila tím, že měla na prsou po obou okrajích šest žlutých knoflíků, které se sešněrovaly pentlí. Obojek či límec (kuolarin) z bílého plátna oplýval bohatou květovanou výšivkou v barvě červené, černé a žluté. Nezavazoval se u krku, ale sešpendlil se s vyšívanou mašlí.69)

69)

BŘEČKOVÁ, Helena. Národopisný spolek Pálava a kultura moravských Chorvatů, s. 20 – 21.

- 50 -

5.5.2. Lidový oděv příchozích obyvatel

V pohraničních obcí nejvíce rozděloval osídlence kroj. Nositeli krojové tradice byly převážně rolnické rodiny, kde se kroj udržoval ve všech generacích v mírné intenzitě. Po přesídlení do nových oblastí nastal pokles v nošení kroje, který se lišil podle regionálního původu. Nejznatelnější pokles nastal u přesídlenců z chudých regionů. Zřejmě si spojovali nošení kroje s chudobou svého rodného kraje. V prvních letech po novém osídlení se staly nositeli tradičního oděvu výhradně ženy a v některých případech jejich děti. Nejvíce se krojová tradice udržela u přesídlenců z Podluží a Slovácka. Vlastnictví krojů se omezuje na jednotlivé součásti regionálního původu. Kompletní kroj vlastnilo málo lidí, většinou to byli příslušníci folklórních souborů. Nejlépe si z estetického hlediska stál kyjovský a podlužácký kroj.70) Přibližný vývoj kroje na Mikulovsku do dnešní podoby lze uvést na příkladu obce Dolní Dunajovice, i když jsou v jednotlivých obcích určité rozdíly. Původní německé kroje po válce vymizely, společně s jejich německými majiteli, avšak již při prvních poválečných dunajovických hodech v roce 1946 se ustálila nová varianta kroje, která postupem času v obci zdomácněla tak, že ji mnozí již považují za „dunajovický kroj“. Jedná se o kyjovský dívčí a podlužácký chlapecký kroj. Tyto kroje s sebou přinesli osídlenci, přicházející do Dolních Dunajovic nejčastěji právě z regionů, pro které jsou tyto kroje typické a podle nichž se jim dostalo pojmenování. Mužský kroj tvoří červené kalhoty zvané červenice s bohatým vyšíváním. Další krojovou součástkou je bílá košile z jemného plátna, s dlouhými rukávy, které jsou zakončeny krajkou. Kolem krku bývá často červené vyšívání. Přes košili se nosí velmi krátká vesta, tzv. kordule s bohatým, barevným vyšíváním a zdobením. Na korduli jsou připnuty dlouhé, barevné stuhy, které plní ozdobnou funkci. Na nohou muži nosí vysoké zdobené boty, tzv. čižmy, na hlavě malý, nízký klobouk guláč, bohatě zdobený ženylkami, skleněnými střapečky a umělými kvítky. Dominantní ozdobou klobouku je bílé jeřábí nebo volavčí pero, tzv. kosířek nebo kosárek, symbol mládenectví.

70)

FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 207.

- 51 -

Ženský kroj tvoří naskládaná červená sukně s vyšívanými květy. Pod sukní se nosí několik naškrobených spodnic (nejčastěji tři), pod nimi je krátká úzká sukně, tzv. honzík. Součástí kroje jsou tzv. rukávce, což je bílá košile s naškrobenými rukávy zdobenými černou výšivkou. Na rukávcích se nosí bohatě zdobená kordule (nejčastěji flitry a patáčky). Na korduli se kolem krku uvazuje černě vyšívaný šátek, kolem pasu se váže široká, barevná mašle. Na nohou mají dívky vysoké zdobené čižmy a na hlavě nosí jen zdobený věneček. Tím se kroj v Dolních Dunajovicích liší od nejčastější varianty kyjovského kroje, kde dívky nosí šátek. Nelze zapomínat na kroj reemigrantů z Vojvodiny, kteří si udrželi i své slavnostní oblečení, které vycházelo z tradice svého původního domova. Po příchodu na Mikulovsko se kroj neprosadil pro účely folklorních akcí, ale pouze pro slavnostní účely minority.

5.5.3. Současný stav

V současnosti v obcích mikroregionu mají největší zájem o kroje členové místních folklórních skupin, mužské a ženské pěvecké sbory a krojovaná chasa. Možností získání kroje je několik. Velmi časté je osobní vlastnictví kroje, což platí především pro mužský a ženský pěvecký sbor a pro krojovanou chasu. Dlouholetí členové těchto uskupení mají své vlastní kroje, které nevyužívají jen při místních folklórních příležitostech, ale v krojích hojně navštěvují i hody či krojové plesy v širokém okolí. Některá folklórní uskupení mají vlastní tzv. souborové kroje, které si jednotliví členové mohou pro jednotlivá vystoupení vypůjčit. Zájemcům o účinkování v souboru tak odpadá nákladné pořízení krojových součástek, které je financováno ze souborové pokladny, většinou z financí získaných při organizaci vlastních akcí. Převážně u příležitosti krojovaných hodů je pak využívána další možnost získání kroje, výpůjčka z půjčovny. Této možnosti využívají především noví členové chasy nebo obecně ti, kteří nechodí v kroji na hody příliš dlouho. Odpadá jim tak náročná starost o kroj, jeho údržba i finanční výdaje na pořízení kroje. Vzestup užívání kroje ve většině obcí je úzce spojen se vznikem krojované chasy. Dříve byl mužský či ženský kroj v obci vidět nejvíce během hodů, jednotlivci se pak do kroje oblékali na Velikonoce, členové mužského a ženského sboru jej nosili na svá vystoupení. Se vznikem chasy se kroj objevuje stále častěji. Členové chasy se do kroje oblékají nejen během hodů, ale chlapci z chasy jej nosí např. na fašankovou obchůzku. Téměř všichni chlapci z chasy absolvují

- 52 -

v kroji velikonoční obchůzku, v krojích chodí na Boží tělo, na letní hodky, na zářijové vinobraní a samozřejmě na krojový ples. Kroj je tak dnes v obci vidět mnohem více, než v minulosti a krojovanou mládež lze potkat prakticky na každé obecní slavnosti či významnější události .

Komentář: ● Na prvních hodových zábavách kroje stárkům nejprve půjčovali občané, kteří je vlastnili a udržovali. Obvykle po hodech někteří lidé naříkali nad tím, jaké škody kroj při průvodu vesnicí a při večerní zábavě utrpěl. Postupně se kroje staly vzácností a stárci si kroje zajišťovali v půjčovnách. Dnes se poptávka po krojích zvyšuje a roste počet těch, kteří chtějí mít kroj vlastní. Rostoucí poptávku po výrobě krojových součástí je nutné většinou uspokojit z jiných regionů. Výroba kroje či krojových součástek v obci sice tradici nemá, avšak v nedávné době se někteří lidé začali zabývat vyšíváním krojových součástek, např. košil nebo kalhot. Začínalo to vyšíváním pro vlastní potřebu, případně své známé, počet jejich zákazníků však stále narůstá. ● NS Pálava pořádá ve svých folklorních pásmech akce zaměřené na seznámení s krojem moravských Charvátů, ve kterých členové souboru vystupují. Také v Drnholci napomohli k obnově charvátského kroje z drnholeckého panství 19.století, když iniciovali výrobu pro šest párů. ● Zatímco na Podluží a hanáckém Slovácku mají své typické kroje, které reprezentují jejich národopisný region, na Mikulovsku je situace diametrálně odlišná. Lidé se tu naučili hledat ve zvyklostech těch národopisných oblastí, odkud sem přišli noví osídlenci. Dnes nelze jednoznačně říct, který kroj je typický pro mikroregion Mikulovsko, ale spíše který je převažující (podlužácký u chlapců a kyjovský u děvčat). ● Na Mikulovsku se lze setkat s fenoménem odlišnosti krojových součástí od „mateřských krojů“ nebo tvorbou kroje vlastního. Pro názornost lze uvést tyto příklady: •Prvním příkladem může být novosedelská krojovaná chasa, která má téměř černé kyjovské kalhoty a na nich podlužáckou výšivku. Tím se liší od okolních obcí, kde se většinou používají červené podlužácké kalhoty. •Druhým příkladem jsou ženy z pěveckého souboru Studánka z Březí, které si navrhly pro vystupování vlastní kroj (bílé rukávce, černá kordulka, červená sukně a modrá nebo bílá zástěra), doplněný o čižmy z Podluží.

- 53 -

• Třetím příkladem jsou například dětské soubory Dunajek a Jarabáček. Ty si vybraly kroje, ve kterých chodí krojovaná chasa. Kroje se od dospělé verze liší spíš jen některými detaily, které si soubor nemůže z finančních důvodů dovolit. Přesto kroj neustále obměňují a zdokonalují, aby se co nejvíce podobal kroji dospělému. Vedoucí souborů se přiklánějí k myšlence, že u dětských krojů nevadí, že se v některých detailech liší a že nejsou zhotoveny přesně podle předepsaných tradic. ● Podobně jako v okolních regionech, i zde je nošení kroje záležitostí především folklorních akcí. Podpora pro častější užívání kroje zřízením krojových fondů v jednotlivých obcí není zatím možná, protože na rozdíl od regionů ve vnitrozemí je zájem o kroj menší.

5.6. Tradiční zvyky a slavnosti

Širokou škálu tradičních zvyků a obyčejů na Mikulovsku určoval zemědělský ráz regionu a vinařská tradice. Provádění zvyků mělo za cíl zajištění dobré úrody, hojnosti dobytka nebo štěstí pro obyvatele domu či vesnice. Později začíná převažovat sociální hledisko. Dodržování zvyklostí napomáhalo totiž k vytváření dobrých vztahů v rámci celé obce nebo k obdarovávání méně majetných, formou obchůzek v době různých svátků. Venkov původních obyvatel v oblasti tradičních zvyků se moc od nových přistěhovalců nelišil. Na Mikulovsku, tak jako na celém moravsko-dolnorakouském pomezí, se v lidové kultuře dodržovalo mnoho obyčejů v průběhu roku spojených převážně s křesťanským kalendářem. Mezi hlavní obyčeje, které dodržovali Němci na Mikulovsku, patří advent a Vánoce, obchůzková hra o sv. Šebestiánu v Mikulově, masopust, Velikonoce, májové obyčeje, svatojánské ohně, poutě, procesí, Boží tělo, hodová slavnost – posvícení, podzimní zábavy, slavnosti a obyčeje vinařů, svátek sv. Martina, Památka zesnulých.71) Tradice a zvyky moravských Charvátů byly mnohdy totožné se zvyky přilehlých oblastí. Také slavili Vánoce, masopust, Velikonoce, hody. Mezi specifické svátky patřil: Kiritof, pouť ke

71)

VEČERKOVÁ, Eva. Německé obyvatelstvo na Mikulovsku a jeho obyčeje. Jižní Morava 2011 : vlastivědný časopis, 2011, s. 235 – 248.

- 54 -

Třem dubům, Vrabčí svatba. Mezi společenskou událost plnou zvyků a tradic, patřila chorvatská svatba.72) Ke specifickým zvykům patřily vinařské obyčeje. Napomáhaly vinařům v jejich celoročním snažení k dosažení co nejlepší úrody. Vycházely z pověr a přírodních zákonů, na kterých byl člověk závislý. Některé měly praktický význam a jiné se týkaly náboženské víry. Některé příklady obyčejů: • Zarážení hory bylo zabezpečení vinic před vstupem cizích osob a bylo organizačně i právně zakotvené v horenských právech. Hora se zarážela mezi půlí srpna a září. Na znamení, že je hora zaražená, byla na viditelném místě u příjezdové cesty k vinohradu vztyčena tyč (hora). Ta byla ozdobena obilnými klasy posvěcenými v kostele, kyticí devatera kvítí nebo slaměným víchem. Hora mohla být také zakončena křížem, na který se přivazovaly barevné pentle, láhve s vínem a první zralé hrozny. Zarážení hory bylo doprovázeno modlitbami k patronům kvůli ochraně vinice a střelbou na zahnání bouřky. Slavnost obvykle končila obecní veselicí. • Opalování kolků se připisovala očisťující, oplodňující a léčivá moc. Opálené kolky se zatloukaly k jednotlivým hlavám révy a opalovány byly za přítomnosti kněze na Zelený čtvrtek. Věřilo se, že to ochrání vinici a ta bude mít dobrou úrodu. • O Štědrém dni se vinaři modlili za úrodu během večeře nebo se hádalo pomocí vína, nalévaného do ořechové skořápky, jaká bude v příštím roce úroda. • Prosebné průvody se konaly během květnových křížových dnů. Při nich chodila celá obec prosit do vinic a do polí za dobrou úrodu. • Ulévání prvního vína je spojeno s obdobou pohanských obětin a při něm se také zazdívaly láhve s vínem do základů domů. • Na den sv. Jana Evangelisty si nechával každý vinař posvětit víno, aby se mu nekazilo. Doma ho potom ochutnali všichni členové rodiny, aby byli všichni zdraví. Zbytek vína nalil vinař zpět do sudů. • Uctívání kultu světců patronů, kteří chránili výsledky vinařovy práce. Hlavními patrony na Moravě byli sv. Urban a sv. Vincent, kterým na jejich počest byly ve vinicích a sklepích stavěny sošky, kapličky a rozvěšovány obrázky.

72)

JAREŠ, Adam. Zapomenuté etnikum - Moravští Chorvaté, s. 31 – 37.

- 55 -

• K slavnostnímu vinobraní se nedochovali k minulosti žádné prameny. Novodobé slavnosti, které na Moravě organizovaly různé spolky, probíhali od začátku 20. století. Lze předpokládat, že moravští vinaři slavili obdobně jako v Dolním Rakousku a Maďarsku sklizňové slavnosti. Součástí bývala děkovná bohoslužba, dále průvod postav představující jednotlivé vinařské práce nebo různé mytologické výjevy. Slavnost byla často doprovázena různými scénkami jako chytání a trestání zlodějů. Den vyvrcholil všeobecným veselím, kterého se účastnila vrchnost i poddaní. V některých jihomoravských obcích s německým obyvatelstvem byl zvyk při vinobraní dávat obecním představitelům nebo přátelům vinohradnického kozla, v podobě dřevěné masky kozí hlavy. Na původu a významu tohoto zvyku jsou různé názory.73)

5.6.1. Tradiční zvyky a slavnosti příchozích obyvatel

Do nově osídlených oblastí přinášeli lidé kulturní projevy ze své domoviny, ani si mnohdy neuvědomovali, že v některých případech navazují na staré tradice. Přišli do prostředí, kde byl přerušen kulturní a společenský život. A proto lidové obyčeje osídlenců hrály významnou roli pro stabilizaci po stránce společenské a kulturní. Charakter obyčejů, které měly šanci se uchytit, byl určen díky tomu, že skupina osídlenců byla početně nejsilnější a pocházela z jednoho místa. Dále udržovala skupina kontakty s místem původu a důležitou roly hrála spjatost skupiny příbuzenskými vztahy. To bylo typické pro hlavní osídlovací vlnu v letech 1945 až 1946, která byla základním kamenem nového osídlení v pohraničních oblastech. Osídlenci sebou nepřinesli ucelenou škálu výročních obyčejů svého rodného regionu. Přinesli jen některé prvky, ze kterých se ujala jen část, která se v novém prostředí ukázala být životaschopná. A díky různému původu osídlenců se projevila krajová etnografická diferenciace a tedy specializace v udržování některých obyčejů. Vývoj obyčejů lze rozdělit do několika období. V prvním období se společenský život začal teprve rozvíjet a v těžkých začátcích zemědělského hospodaření bylo zavádění obyčejů formou aktivního využívání volného času. Ten připadal jen na dny sváteční, s kterými byly obyčeje úzce spojeny. Druhá etapa spadá do období kolektivizace zemědělství, kdy zanikají nebo se oslabují obyčeje spjaté s magickými a věrskými představami (tříkrálové obchůzky, veli-

73)

POKORNÝ, Pavel. Tradiční vinařství na Moravě. Mikulov : Regionální muzeum Mikulov, 2000, s. 85. – 88.

- 56 -

konoční omývání či hrkání, letnicové zdobení domů lipovými větvemi a mnohé další). Některé obyčeje přecházejí na děti (mikulášské obchůzky, štědrovečerní koledování). Obyčeje spojené s kolektivní zemědělskou prací se nové společenské situaci přizpůsobují (dožínky a vinobraní) a nové prvky se objevují i v dalších obyčejích (stavění máje). Nastává trend, že se počet obyčejů zmenšuje a také klesá intenzita jejich životnosti. Třetí etapa ve vývoji obyčejů v pohraničí začala v šedesátých letech. Typickým znakem byla postupná ztráta povědomí o původu obyčejové tradice. Ovšem objevilo se cílevědomé úsilí o obnovení kolektivních obyčejů a jejich následné udržování. Obyčeje byly brány jako jedna z forem využívání volného času, obohacení kulturního života a hlavně jako reprezentace obce. To vše se dělo díky iniciátorům, kteří kolem sebe sdružovali mladé lidi a pěstovali u nich zájem o tyto tradice. Z prvků obyčejů, které zavedli přesídlenci, vychází charakter současných obyčejů doplněný o další detaily, jež jsou poznamenány silným kulturním vlivem národopisně aktivního Slovácka. V obyčejových tradicích se částečně stírají některé diferenční regionální detaily a tím se vytváří poměrně jednotný charakter obyčejových projevů v pohraničí jižní Moravy.74)

5.6.2. Současný stav

Výroční, hospodářské či rodinné zvyky z období německého osídlení se z pochopitelných důvodů na Mikulovsku nezachovaly, udržování veškerých současných zvyků má tedy v mikroregionu pouze o něco delší než šedesátiletou tradici. Nelze tedy hovořit o starobylých zvycích, ačkoliv je pravděpodobné, že některé ze současných zvyků dodržovalo i německé obyvatelstvo. Kontinuita však byla odsunem Němců zpřetrhána. Nové zvyky a tradice si s sebou přinášeli osídlenci ze svých původních domovů. Ačkoliv se v obcích usadili lidé z různých částí Moravy i ze zahraniční a každý přirozeně znal ze svého domova jiné, vlastní tradice, prosadili se ty, které zavedli početně nejvíce zastoupení osídlenci původem ze Slovácka. Osídlenci z ostatních regionů se těmto zvykům přizpůsobili a většinou se ani své vlastní zvyky nebo jim známé varianty zavedených zvyků nepokoušeli zavádět a ty tak přetrvaly prakticky pouze v rodinném prostředí.

74)

FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 360 – 365.

- 57 -

Nejvíce se prosadily lidové zvyky a tradice ze Slovácka, které se přirozeně nemohly udržet ve své ryzí podobě. Dříve se provozování lidových zvyků dělo pod patronací společenské organizace. Dnes je to záležitost několika nadšenců a zdaleka se nepodílí na těchto lidových slavnostech celá obec. Na rozdíl od vnitrozemí, kde díky hlubším kořenům je zvykem, že se zapojí spontánně více lidí.75)

Pro názornost současného stavu poslouží příklad z obce Dolní Dunajovice: • Masopustní obchůzka (ustálil se na Moravě běžně používaný termín fašank) má v Dolních Dunajovicích bohatou minulost, kdy tradice sahá až do roku 1946. Poté se prakticky až do konce 90. let rok co rok scházela dunajovická mládež v průvodu maškar, který procházel ulicemi. Zastoupeny bývaly tradiční masky jako vojáci s dělem, kobyla, kominík, ženich s nevěstou, babka s dědkem a podobně. Nechyběli ani muži v krojích, nejčastěji členové národopisného souboru Pálava, kteří během obchůzky tančili tradiční šavlový tanec tzv. podšable. Celá obchůzka vrcholila večerní zábavou s pochováváním basy. V současnosti má fašank v Dolních Dunajovicích již zcela jinou pozici než v minulosti. Na konci 90. let kontinuální tradice pořádání fašanku zanikla. Od roku 2008 se sice objevují pokusy o její znovuobnovení, k úrovni, jakou měla fašanková obchůzka v minulosti, je však stále ještě daleko. V letech 2008 a 2009 se za nevalného zájmu občanů o znovuobnovení tradice pokusil DNS Dunajek. V roce 2010 se organizace chopila dunajovická chasa, které se podařilo uspořádat fašank, který dal vzpomenout na oblíbené obchůzky v minulosti. O rok později byl však zájem o fašank organizovaný opět dunajovickou chasou téměř nulový. • Velikonoční obchůzka má v Dolních Dunajovicích své stálé místo. Každoročně vyráží tzv. na šlahačku muži všech věkových kategorií. K vyšlahání děvčat je nejčastěji používána tzv. šlahačka, mrskačka, žíla spletená z vrbového proutí, ale velmi často s sebou šlahači nosí také proutek, vařechu nebo šlahačku spletenou z umělohmotných drátů. Dívky a ženy pak na oplátku za vyšlahání nabízejí menším chlapcům sladkosti, starším pak většinou alkohol. V domácnostech se barví i velikonoční vejce, často však jednobarevná, bez ozdobných prvků, případně s masově prodávanými ozdobami, např. se samolepkami.

75)

FOJTOVÁ L., Věra. Vinařská obec Novosedly : články, vzpomínky a vyprávění z časů dávných i nedávných. Novosedly, 2006, s. 68.

- 58 -

• Specifikem dunajovických velikonočních svátků je místní výstava vín, která má již více než třicetiletou tradici a koná se každoročně o velikonoční neděli a pro mnoho místních je již nedílnou součástí velikonočních svátků. • 30. duben je v Dolních Dunajovicích ve znamení čarodějnického reje. Filipojakubská noc byla již v minulosti považována za magickou a její nedílnou součástí bylo pálení ohňů, souvisejících s vítáním jara. V obci organizuje akci mateřská školka ve spolupráci se SPCCH. Nejprve se navečer scházejí menší děti, dívky i chlapci v kostýmech čarodějnic a čarodějníků, pro které jsou připraveny zábavné soutěže a nakonec i opékání špekáčků. Večer se pak v kinosále koná taneční zábava, která bývá především záležitostí žen, přicházejících v čarodějnických kostýmech. • Slavnost Božího těla je církevním svátkem slaveným již od středověku, přičemž v centru pozornosti je úcta ke Kristovu tělu. V minulosti se v Dolních Dunajovicích slavnost Božího těla každoročně konala, ačkoliv nikdy nešlo o masovou akci. Na přelomu 60. a 70. let však především v souvislosti s politickým zákazem církevního shromažďování oslava Božího těla v obci zanikla. V současné době se objevují pokusy o její znovuobnovení, přičemž je snaha navázat na situaci v minulosti, o čemž svědčí zejména pokusy o rekonstrukci poloh oltářů ze vzpomínek pamětníků. • Jedním ze zaniklých lidových zvyků je letní oslava ukončení sklizně, tzv. dožínky. Podle pamětníků se dožínky slavily především ve čtyřicátých letech. Obcí procházel slavnostní průvod s nazdobenými koňskými povozy, jehož cílem bylo předání dožínkového věnce starostovi obce. • Krojované hody jsou nejvýznamnější událostí v Dolních Dunajovicích. Konají se u příležitosti svátku sv. Jiljí, kterému je zasvěcen místní kostel. Ačkoliv jsou hody ve své podstatě primárně církevním svátkem, jejich funkce v obci je dnes spíše folklórní, společenská a komerční, což lze doložit např. velmi nízkou návštěvností hodových mší v kostele. První krojované hody se v obci konaly v roce 1946 a jejich iniciátory byli osídlenci ze Slovácka. Hody se od sedmdesátých let konají vždy poslední srpnový víkend a pro občany znamenají událost svátečního charakteru, kterou předcházejí velké přípravy v podobě úklidu či pečení cukroví. Samotné hody pak pro většinu rodin představují příležitost k setkání členů široké rodiny, kteří často přijíždějí i ze vzdálenějších regionů. Průběh dunajovických hodů je již několik let ustálený. Po sobotní ho-

- 59 -

dové mši chlapci v krojích obcházejí polovinu obce a zvou občany na odpolední hodovou zábavu, po poledni pak vyrážejí v průvodu s muzikou pro děvčata k jejich obydlím. Před domem stárky zpívá stárek hodovou píseň, v lokální variantě nazvanou „Dunajovská stárko“, následuje verbuňk a poté tanec s dívkou před domem. Jakmile se sejdou všechny páry, odebere se hodový průvod na taneční parket, kde následuje taneční zábava až do pozdních nočních hodin. Sobota představuje vrchol hodů, především co se týče návštěvnosti. V neděli je průběh v podstatě totožný, zábavy na tanečním parketu se však účastní méně lidí a bývá také ukončena dříve než v sobotu. • Přestože jsou Dolní Dunajovice vinařskou obcí, oslava ukončení sběru hroznů, tedy vinobraní zde nemá příliš dlouhou tradici. Po ojedinělých pokusech v osmdesátých letech vzniká tradice oslavy vinobraní až v roce 2008. Ačkoliv je akce výrazně zaměřena na turisty (o čemž svědčí téměř neměnný program), lze zaregistrovat i snahu organizátorů o rekonstrukci tradiční vinohradnické kultury. Tyto snahy reprezentuje zejména ukázka tzv. zarážení hory, tedy symbolického uzamčení vinohradů během dozrávání hroznů nebo ukázka práce hotařů, hlídačů vinohradů nejen před špačky, ale zejména před zloději hroznů. I když se jedná o stále ještě novou událost, zájem o ni je každoročně poměrně velký (jak mezi turisty, tak mezi místními) a lze tak předpokládat její další každoroční pokračování. • 1. a 2. listopad je i v Dolních Dunajovicích ve znamení památky zesnulých tzv. dušiček. Lidé v hojné míře navštěvují obecní hřbitov, kde kladou na hroby květiny, věnce a zapálené svíčky. Pro mnoho rodin jsou dušičky také příležitostí k setkání s příbuznými. • Období adventu bylo v tradiční lidové kultuře vždy spojeno s nejrůznějšími zvyky, obřady či lidovými obyčeji. Snahy o předpovědi rodinné budoucnosti nebo počasí v dalším roce byly oblíbenou součástí dlouhých zimních večerů. Dnes jde především o prožitek vánoční atmosféry, připomenutí vánočních písní a zvyků, radost ze setkávání rodiny a kamarádů, většina starých tradic a obřadů jej již dávno zapomenuta. V Dolních Dunajovicích je v adventním období pořádáno hned několik událostí. Na začátku prosince se koná Adventní jarmark s prodejem zboží vánočního charakteru, 5. prosince to je tradiční mikulášská obchůzka, těsně před Vánocemi se pak lidé scházejí ke zpívání koled pod vánočním stromem na návsi. Samotné vánoční svátky jsou pak v obci prožívány v rodinném kruhu, občané se setkávají především na půlnoční mši, která je nejvíce navštěvovanou mší v roce.

- 60 -

Komentář: ● Na počátku 20. století se změnou životního stylu ubývá dodržování tradičních zvyků a nastává trend pořádání společenských akcí. Především ve druhé polovině minulého století nastává éra prezentace tradičních zvyků v rámci folklorních akcí. ● V některých obcích se snaží obnovit tradiční zvyky a přitom se vyhnout komercionalizaci folkloru. Je tu vidět snaha svou otevřeností více vtáhnout návštěvníka a tím co nejvíce stírat rozdíl mezi účinkujícími a návštěvníky. Je to cesta, jak nejlépe obnovit nebo vytvořit vztah obyvatel obce k tradiční kultuře ve svém regionu. ● Ačkoliv je mikroregion protkán vinařskými obcemi, vinařské zvyky a tradice se dnes dodržují již jen minimálně. Ojediněle, spíše v soukromí, v kruhu přátel někteří vinaři dodržují zvyk zarážení hory, který spojují s posezením u vína. Na kulturních akcí, převážně na vinobraní, jsou některé zvyky připomínány a předváděny návštěvníkům. Jde o již zmíněné zarážení hory, chytání zloděje hroznů (práce hotařů), soud se zlodějem hroznů a otevírání hory. Jedná se o každoročně velmi podobné scénky předváděné místními ochotníky. ● Sice se ještě nedá mluvit o tradici, tradičních zvycích, přesto se vedení obcí snaží všemocně podporovat více či méně kulturní projevy s cílem vypěstovat u svých občanů pocit hrdosti, že pochází z jejich vesnice a je tu také vidět aktivita lidí, kterým nejsou lhostejné kulturní projevy a kteří mají za cíl z nich tradici vybudovat. Jsou patrné projevy hrdosti na svou obec a na svůj region, což je předzvěstí kulturního rozvoje tohoto kousku České republiky. ● Rodinné zvyky se drží především v úzkém kruhu rodiny. Kroj se jako sváteční oblečení postupně vytratil a ryzí zvyky v tradiční podobě se přesunuly do kulturních pásem folklorních souborů (například „Chorvatská svatba“od NS Pálava). ● Kult sv. Urbana se do regionu dostal zřejmě prostřednictvím německých kolonistů. V den světcova svátku mu při vinobraní kladli modrý a bílý hrozen nebo jeho obraz zdobili květinami. Masovější uctívání tohoto patrona bylo v německy mluvících oblastech. Umísťování sošek sv. Urbana do lisoven a sklepů, nebo budování kapliček a soch je dnes módní záležitostí.76)

76)

MATUSZKOVÁ, Jitka, KOVÁŘŮ, Věra. Tradiční vinařství na Moravě. In Vinohradnické stavby na Moravě. Šlapanice: ERA, 2004.

- 61 -

● Zvyky tradiční lidové kultury, se na výše popisovaném příkladu v Dolních Dunajovicích nedodržují spontánně (snad až na výjimku Velikonoc). Jsou organizovány, případně zaštiťovány místními spolky a organizacemi. Hovoříme-li o roce 2012, je v tomto ohledu nejaktivnější dunajovická chasa, která se vedle své primární činnosti, tedy účasti na dunajovických hodech, také pokouší o obnovu fašanku. V hojném počtu se účastní i slavnosti Božího těla, v krojích absolvuje velikonoční obchůzky a její členové aktivně vystupují na většině dunajovických událostí. O zvyky a tradice v obci se stará také DNS Dunájek a mnoho akcí svou účastí podporuje i mužský a ženský pěvecký sbor.

5.7. Folklorní projevy

Folklor lze charakterizovat, jako projev lidové kultury po stránce slovesné, dramatické, hudební a taneční. Pro potřeby analýzy jsou uváděny tyto položky:

1. Slovesný folklor 2. Hudební folklor 3. Taneční folklor

5.7.1. Slovesný folklor

Do slovesného folkloru lze zahrnout pověsti, pohádky, pranostiky, lidové vyprávění atd. Na Mikulovsku se mluvilo převážně německy a v obcích Jevišovka, Dobré Pole a Nový Přerov bylo slyšet charvátštinu. Sousední národopisné podoblasti jako Podluží nebo Znojemsko upoutávaly pozornost badatelů a autorů již od 18. století. O Mikulovsko s jeho spletitými osudy byl zájem pouze okrajový, vyjma charvátských obcí, které lákaly národopisce i jiné vlastivědné badatele. Do nejstarších německých pověstí o Pálavě a životě místních lidí v jeho okolí se promítají starogermánská božstva. Nejčastěji se vyskytuje bohyně Fryja, mocný Donar (bůh hromu a blesku), dále bohyně jara Ostara nebo udatný rytíř Sieghart a mnoho jiných. V jiných pověstech či pohádkách vystupují nadpřirozené bytosti, které se v ústním podání objevují nejen na Moravě, ale i v Rakousku.

- 62 -

Patří mezi ně dobré i zlé víly, hastrmani, čarodějnice, draci, skřítci, lesní duchové, obři nebo trpaslíci a permoníci, kteří chránili pálavské poklady. Mezi démonologické bytosti na Pálavě, známé v Německu i v Rakousku, patří pidimužíci s kožíškem a bílou čepicí, kterým se říkalo Hackauferl. V mikulovských pověstech se často vyskytuje veliký ohnutý muž, který chodí po Mikulově v nočních hodinách. Říkalo se mu Šlak a byl postrachem dětí. Tato postava měla soví oči a podpírala se sukovou palicí. Nebo se řítila mikulovskými ulicemi tzv. funící pošta a ta vše živé usmýkala k smrti. Lidé se jí mohli ubránit pomocí svěcené vody. Z mikulovského kopečku vzlétal drak, nebo okolo Mikulova běhal černý pes s ohnivýma očima. Ve vinných sklepech rejdily čarodějnice, ale také dobré víly žehnaly vínu. Mezi skalami obce Klentnice strašívaly kostry švédských vojáku i s jejich koňmi. Noční chodce, kteří zde zabloudili, strašívali skřítci nebo bezhlavý myslivec. Před každou důležitou událostí se v Mikulově ukazovaly postavy Dietrichsteinů, kteří měli sepjaté ruce. Inspirací lidového vyprávění jsou hrady a přírodní zvláštnosti Pálavy. Lze se dozvědět o drancování cizích vojsk a loupeživých rytířů, o zapalování vesnic a zlých časech roboty. Odráží se v nich cítění prostého venkovského člověka, jeho chápání spravedlnosti a trestu. V pověstech se nachází nejen působení tehdejší německé tradice, ale i vlastní látky. Typické jsou pálavské pověsti svou původností a nevyskytují se nikde jinde. Například o mikulovském obrovském zámeckém sudu nebo o zavraždění tatarské princezny na Děvičkách.77)

Příklady dokumentovaných projevů Po roce 1945 bylo lákadlem pro mnoho autorů zpracovat místní pověsti. Ve většině případů to byly překlady německých pověstí, ale podařilo se zapsat i do té doby pověsti neznámé. Je možné, že novoosídlenci sebou přinesli mnoho prvků, které byly příčinou přetvoření obsahu dosavadních námětů, ale také vzniku nových variant. České obyvatelstvo žije v regionu příliš krátce na to, aby lidé takové příběhy v paměti uchovávali a prameny z dob německého osídlení obce jsou velmi kusé. Příběhy poukazující k dávné historii vesnice nejsou obecně známé. Druhá polovina 20. století však již není obdobím, kdy by běžně tyto příběhy vznikaly. V tomto období bylo autorství pohádek či pověstí spíše záležitostí regionálních autorů. Jediné zdokumentované projevy slovesného folklóru se tak nacházejí v knize „Lidská réva“ od Václava Richtera. Ani

77)

RICHTER, Václav. Lidská réva. Břeclav : Moraviapress, 1992, s. 8 – 10.

- 63 -

tyto pověsti však nejsou specifické, nepoukazují na žádná konkrétní místa v obci a jejich motiv je přenositelný i do jiných míst. Nejnovější kniha je Tajemné pověsti kraje pod Pálavou a Weinviertelu od Ilony Salajkové. Pověsti jsou přepracovány dynamicky, stručně, záznamem vyprávění předků a jsou napsány dvojjazyčně (čeština a němčina). Pověsti byly vyhledávány v archivu, kde byly jen německy zapsané stejné pověsti jako od V. Richtera. Jen jedna pověst Čertovo kopyto byla od místního pamětníka.

Mikulovsko nepatří k žádné nářečně specifické oblasti, respektive patří k oblasti, kterou lze označit jako nářečně různorodou. Vysídlené německé obyvatelstvo bylo po roce 1945 nahrazeno osídlenci z různých regionů tehdejšího Československa, přičemž si tito osídlenci do nového domova přenášeli i svůj jazyk. Mimo přirozený prostor však specifická nářečí jednotlivých rodin postupně zanikala a dnes lze místní mluvu označit jako obecnou češtinu. Mohou se však vyskytnout i ojedinělé výjimky, kdy se rodiny nebo jejich jednotliví členové snaží nářečí svých předků zachovat. Podobný osud mají různé pranostiky, říkadla, koledy či vinše. Ty byly podstatou oblastí, odkud přicházeli novoosídlenci. V novém prostředí, ve kterém se ocitli lidé z různého etnického prostředí se jejich používání vytrácí. I když děti byly pod určitým vlivem jazykových zvláštností svých rodin, byly k nim velmi málo tolerantní díky unifikovanému vlivu v kolektivu mládeže a pod přímým vlivem prestižních jazykových útvarů. Při školní výuce se děti učily intenzivně zvládat spisovný jazyk a prakticky se nemohly věnovat slovesnému folkloru svých rodičů.78) I když projevy slovesného folkloru vymizely z běžného užívání, mohou se s nimi děti setkat díky četbě nebo poslechu audiovizuálních záznamů.

Komentář: ● “Pověsti z Mikulova a okolí“, vydané v roce 1936 Theo R.Seifertem, patří mezi první povídky vydané v německém jazyce. Zde se mohl inspirovat Václav Richter, který se řadí k největším sběratelům pověstí z Mikulovska druhé poloviny 20. století.

78)

FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 440.

- 64 -

● S knížkou „Tajemné pověsti kraje pod Pálavou a Weinviertelu“ od Ilony Salajkové se hodně pracuje ve školách a děti znají většinu postav i dějů zaznačených v této publikaci. Navíc se zde mohou dozvědět, jak se jejich obec či nějaká bytost jmenovala německy. Jazyk a způsob vyprávění je přizpůsoben současné zrychlené době, autorka se vyvarovala přespříliš důkladných popisů místa či postavy a dala tak prostor pro fantazii dětí. Pověsti mají v oblibě také starší lidé, kteří mnohé znají od svých rodičů. ● Nalézt slovesný projev moravských Charvátů lze v odborných publikací badatelů od počátku 19. století. Z těchto historických pramenů vycházela Zdenka Jelínková. Její výzkum má značný význam pro lidovou kulturu moravských Charvátů. Mezi neúnavné zastánce charvátského jazyka, kterým se mluvilo v ½ minulého století na Mikulovsku, je rodák z Jevišovky Josef Lawitschka. Ve své knize vzpomínek „Lipo naše selo“ je vedle jeho rodné řeči paralelně připojen český překlad. ● Při absenci jednotného nářečí na Mikulovsku s ohledem příchodu novoosídlenců převážně z Moravy bylo přirozené užívání říkadel, koled či vinšů z různých národopisných oblastí. Většina projevů slovesného folkloru však postupně společně se zánikem zvyků vymizela. V současnosti díky vedoucím dětských souborů, jsou různé zvyky používány v jejich folklorním repertoáru a prezentovány na kulturních akcí.

5.7.2. Hudební folklor

Součástí hudebního folkloru je také lidová hudba, která do lidového prostředí pronikala působením zámeckých kapel, kde účinkovali také lidoví hudebníci. Smíšené dechovkové kapely byly na Mikulovsku běžné. Němečtí muzikanti znali nazpaměť český repertoár a naopak. S nadsázkou lze tvrdit, že dnešní venkovské dechovkové kapely lze považovat za jednu z mála forem živé lidové hudby.79) U moravských Charvátů lidovou muziku tvořily dvoje housle a gajdy. První houslista (primáš) hrál melodii v oktávě s mnoha variacemi, někdy obohacenou i trylky. Druhý houslista (kontráš) doprovázel primáše a gajdoše v terciích nebo kvintách. Gajdoš hrál při zpěvu písně

79)

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 299.

- 65 -

čistou melodii a k tanci použil melodii jen se střídmým zdobením. Melodii považovali Charváti za něco druhořadého a uchovávali si především texty písní. Přebírání moravských nápěvů nechápali jako prohřešek vůči svému hudebnímu folkloru.80)

O autentickém hudebním folklóru na Mikulovsku hovořit nelze. V repertoáru mužských či ženských pěveckých sborů ani v repertoáru místních lidových zpěváků nejsou žádné písně, které by v mikroregionu vznikly nebo které by zpívaly o obcích. Za výjimku lze označit například píseň „Dunajovská stárko“, která je však jen jednou z variant rozšířené hodové písně, která je převzatá z Hovoran a zpívá se od šedesátých let 20.století. Současný písňový repertoár tak tvoří pouze obecně známé písně, které pocházejí až na ojedinělé výjimky výhradně z Moravy, jen výjimečně se objevují písně od místních autorů. Na vývoji a tvorbě písňového repertoáru, se podepsala převaha obyvatelstva, které přišlo do pohraničí ze Slovácka. Dále byla důležitá příslušnost obcí k okresu Břeclav, tedy k městskému středisku. Výrazně se projevila známá líbivost podlužáckých písní a inklinace větší části místní inteligence k Podluží.81) V současnosti

je dechová hudba více v útlumu, narozdíl od cimbálové muziky.

V Mikulově jsou například čtyři cimbálové soubory, které používají klasické hudební nástroje, jako je viola, basa, klarinet, housle, cimbál a také gajdy (NS Pálava). Na některých pódiových vystoupeních vystupuje hudecká muzika bez cimbálu. Mikulov se nejen od okolních obcí, ale také srovnatelných měst liší svou bohatou kulturní činností. A to nejen počtem pořádaných hudebních akcí či různých počinů, ale také přístupem místních lidí v oblasti folklórní, výtvarné či současných kulturních projevů. Důkazem je také velký zájem dětí navštěvovat ZUŠ Mikulov a s tím také souvisí velký počet pořádaných akcí. Kulturní činnost je v Mikulově zmapována od doby vlády kardinála Dietrichsteina. Tedy je zde návaznost na duchovní hudbu, pěvecké sbory, orchestrální hudbu. Pro hudební kulturu bylo štěstí, že se navázalo na předválečnou tradici českého hudebního školství. Česká menšinová škola na ulici Valtická vyučovala hudebním hrám (klavír, housle aj.). Nejslavnější absolvent byl

80)

BŘEČKOVÁ, Helena. Národopisný spolek Pálava a kultura moravských Chorvatů, s. 13. FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 498. 81)

- 66 -

Karel Krautgartner. Po roce 1945 byla škola jako pobočka Janáčkova hudebního ústavu v Břeclavi a od roku 1949 se zcela osamostatnila. Silná osobnost, která vedla od roku 1954 školu, byl dlouholetý ředitel Josef Košulič. Ten také založil první cimbálovou muziku ve městě. V současnosti se s dechovou hudbou lze setkat převážně u kulturních akcí typu krojované hody a cimbál je pevnou součástí akcí spojených s vínem či zpěvem místních návštěvníků.

Komentář: ● Písňový repertoár stále není plně usazen a převažují písně opěvující víno či vinohrady nebo hodové, které pocházejí z Podluží a Slovácka. Zpívá se to, co se komu líbí. Vzácností jsou písně z Mikulovska, složené místními autory. Například od Josefa Chaloupky: „Co je to nového pod Palavú, trápí tam cérečka moju hlavu, trápí ju velice, že chodím k muzice, do Bavor, do Perné, do Klentnice. A já si k muzice zajtra zajdu, jinú si cérečku sobě najdu, co bude cifrovat, vínečko nalévat, pak sa dom přes pole se mnú túlat.“ ● Výběr písní nejlépe charakterizují slova člena dunajovské krojované chasy Karla Karlíka: „Písně si volíme sami, nejvíce zpíváme verbuňky a vrtěné a ty, které se nám dobře zpívají. Ty, které se nám líbí, se učíme a předáváme si informace mezi sebou, nebo také od jiných chas. Když pochytíme písničku na přespolních hodech a líbí se nám, tak se ji také naučíme“. ● Typický hudební nástroj se na Mikulovsku nenalézá. Používají se běžné dechovkové či cimbálové nástroje. Určitou výjimku tvoří gajdy, používané moravskými Charváty. Ty používá pouze NS Pálava a do povědomí místních obyvatel se vůbec nedostaly.

5.7.3. Taneční folklor

Také tanec doprovázel člověka od dětství až do pozdního stáří, jak u německého, tak u charvatského etnika. K starým tancům u Charvatů patřil točivý tanec typu vrtěné, kterému předcházelo vyskakování chlapců. Až koncem 19. století se v pramenech objevuje točivý tanec pod názvem „skokak“ nebo „moravská“. Vyskakování chlapců je snad obdobou samostatného mužského skoku typu „hošije“. Vrtěná se tančila před druhou světovou válkou pouze jako svatební tanec po čepení nevěsty. Také v souvislosti se svatbou byl v oblibě soutěživý tanec „štanycl-

- 67 -

tanc“. Na přelomu století se také tančil tanec „hupkačka“ a při fašanku tanec s vegetabilní funkcí zvaný „na vločie“. U moravských Němců se formovaly obdobné kulturní zvyklosti jako u Čechů. O tom svědčí pořádání obdobných tanečních zábav s podobnou organizací. A tak se tančily totožné tance, jen měly jiné názvy. Například Bairisch (volná sousedská), Huperisch (polkatřaslák) nebo Hatschoh (hačó), což byl divoký tanec s vyhazováním tanečnic. Samozřejmě u moravských Němců byla v oblibě polka a valčík, jen starší generace dávala přednost lendleru.82) Stejně jako v hudebním, nelze ani v tanečním folklóru hovořit o autentickém repertoáru na Mikulovsku po osídlení příchozím obyvatelstvem, kdy v obcích ani jejím okolí žádné specifické tance nevznikly. Při tanečních příležitostech, kterými jsou v obci zejména krojované hody nebo plesy s dechovou hudbou, se tančí klasické tance jako polka nebo valčík. Na hodových zábavách je oblíbený také slovácký točivý tanec vrtěná. V regionu jsou známé a udržované také mužské tance jako verbuňk, který chlapci tančí především během hodů, nebo šavlový tanec podšable, neodmyslitelně patřící k fašankové obchůzce.

Komentář: ● Tanci původních obyvatel na Mikulovsku, se zabývá NS Pálava a to v tanečních pásmech: „Charvátské vrtěné“ - rekonstrukce párových tanců moravských Charvátů a „Charvátská svatba“ - scénické ztvárnění svatby moravských Charvátů se svatebními vrtěnými, mládeneckým „skokakem“ a čepením nevěsty ve spolupráci se seniorskou složkou souboru. ● Tance, které si sebou přinesli novoosídlenci například z Uherskobrodska a Kopanic, se neuchytily a převážily tance z Podluží a Slovácka. Postupně taneční folklor působením moderních tanců ustupoval do pozadí a stal se součástí folklorních souborů. Tance, které se používají během konání folklorních akcí během roku v obci, určuje krojovaná chasa, která se rozhodla pro používání určitých tanečních prvků. ● Na rozdíl od písňového repertoáru nelze předpokládat u tanečního folkloru vznik tance, který by byl typický pro Mikulovsko. Ovšem určité specifikum lze sledovat při používání tanečních pásem, například u již zmiňovaných krojovaných hodů. Při nich převažují taneční prvky

82)

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 317 – 322.

- 68 -

z určité etnografické oblasti, doplněné jinými tanci. Takže nelze hovořit o ryzí podobě hodů z té či oné oblasti u tanečního folkloru. ● V současné době usiluje o oživení lidové kultury moravských Charvátů NS Pálava, jehož zakladatelkou je Zlatislava Krůzová. O největší vzkříšení tanců se zasloužila nejvíce etnografa Zdeňka Jelínková. Díky těmto ženám a národopisnému souboru, si Mikulovsko zachovalo část svého původního folklorního projevu.

5.7.4. Přehled folklórních souborů, muzik a seskupení

● Bavory • dětský soubor Bavoráček • ochotnické divadlo

● Březí • mužský pěvecký sbor „Mužáci“ a ženský pěvecký sbor „Studánka“ • mužský pěvecký sbor 5-tet

● Dolní Dunajovice • dětský soubor Dunajek • mužský pěvecký sbor „Mužáci“ a ženský pěvecký sbor • ochotnické divadlo • skupina historického šermu Marcomania

● Drnholec • dětský soubor Jarabáček

● Mikulov • NS Pálava (V současné době soubor zastřešuje dětské soubory Palavěnka, Palavánek, taneční skupinu Pálava, ženský sbor, Pálavské seniory)

- 69 -

• pod patronací NS Pálava působí cimbálová muzika Píšťalenka (kolem 25 let), Kolík (kolem 15 let), Malý Kolík (kolem 10 let) • dechová hudba Mikulovanka • dechová hudba Harcovníci • cimbálová muzika Kasanica • cimbálová muzika Karla Martiše • pěvecké těleso Virtuosi di Mikulov

Komentář: ● Většina souborů je podporována obecními úřady, jako reprezentanti obce a nositelé společenského života. ●

Obce mají krojovanou chasu, která spoluorganizuje převážně hody a jiné folklorní

akce. V každé obci je angažovanost tohoto spolku mladých lidí různá, ovšem společným prvkem je snaha o zachování nebo oživení tradic, které vytvořili jejich předchůdci. ● V regionu lze pozorovat také fenomén ochotnického divadla , jako jsou divadelní spolky například v Bavorech nebo Dolních Dunajovicích, které navazují na tradici novoosídlenců z druhé poloviny 20. století a kteří občas zařadí témata ze svého regionu. ● Myslivecká sdružení (Dolní Dunajovice, Horní Věstonice, Jevišovka, Pasohlávky, Pavlov) kromě úsilí o zachování přírody a krajiny také dodržují zvyky a tradice, mezi které patří například používání myslivecké úmluvy, úlomků, zálomků, konání výřadů a výloží, pasování. Také sbory dobrovolných hasičů (Březí, Milovice, Novosedly, Sedlec) jsou zajímavé z hlediska udržování zvykoslovných prvků a tradic. ● Cílem zakladatelů SHŠ Marcomania bylo nejen věnovat se šermířskému umění a veřejnému vystupování, ale také poukázat na odkaz a tradici římských legií, které zanechaly svou stopu na tomto kousku území.

5.7.5. Folklórní akce

Následující přehled je stručným výčtem folklórních a kulturních akcí, které se na Mikulovsku konají. Přináší průřez jednotlivými typy, sleduje míru aktivního zapojení diváků a jejich

- 70 -

význam v péči o tradiční dědictví. V některých případech se snaží poukázat na základní problémy, se kterými se organizace při pořádaní potýkají.

Made in Mikulov Datum: 19. 2. 2012 Místo: Mikulov Organizátor: Občanské sdružení Galerie Efram. Zajištění akce: akce s organizovaným programem financovaná převážně organizátorem. Průběh akce: výstava byla zahájena vernisáží, které se účastnili vystavovatelé, kteří mohli diskutovat nad svými výtvarnými díly s výtvarnými pedagogy. Nebo využili anonymity a zůstali skryti. Výstava trvala pět týdnů, kdy veřejnost měla možnost spatřit vystavovaná díla. Ke konci byla uspořádaná derniéra, kdy vystavovatelé mohli vést debatu s odborníky o názorech prezentovaných při vernisáži. Odhadované počty účastníků: 40 vystavovatelů a přibližně 500 návštěvníků, majících určitý vztah k umělcům, ale také školní mládež. Problémy a ohrožení akce: jelikož je organizátorem nezisková organizace, tak uspořádaní akce závisí na možnostech získání potřebných finančních zdrojů. Poznámky: akce je nekomerčního charakteru a vystavovatelé jsou pouze neprofesionální výtvarníci. Každým rokem přibývá počet těch, kteří chtějí své výtvarné cítění sdělit veřejnosti a je potěšitelné, že akce má přesah i mimo Mikulov.

Mariánká pouť na Svatý kopeček Datum: 4.9.2011 Místo: Mikulov Organizátor: Římskokatolická farnost u sv. Václava v Mikulově. Zajištění akce: spolupráce s městskou policií kvůli bezpečnému zajištění průvodu se sochou Panny Marie ulicemi Mikulova od kostela na Svatý kopeček, při mši svaté sbírka na pokrytí výdajů (muzikanti, občerstvení, poutní obrázky atd.). Průběh akce: přibližně od deváté hodiny ranní se poutníci scházeli před kostelem sv. Václava v Mikulově a v 9.30 vyšel průvod se sochou Černé Madony. Během průvodu hrála dechová hud-

- 71 -

ba sestávající z muzikantů z okolí Mikulova a sochu nesla krojovaná mládež. V čele průvodu šel kněz s ministranty. Průvod přišel na Svatý kopeček a od 10.30 na prostranství před kaplí sv. Šebestiána se slavila poutní mše svatá. V poledne proběhla modlitba „Anděl Páně“ v kapli sv. Šebestiána na Sv. kopečku a po ní následoval spontánní sestup poutníků ze Svatého kopečka. Odpoledne ve 13.30 v kostele sv. Jana Křtitele v Mikulově se konala mariánská pobožnost, kde se nakonec uskutečnil koncert Virtuosi di Mikulov v rámci festivalu Kampanilla. Odhadované počty účastníků: na poutní mši svaté bylo přibližně 300 účastníků. Problémy a ohrožení akce: žádné, nanejvýš snad velmi silně nepříznivé počasí.

Dny židovské kultury Datum: 28. 4. až 1. 5. 2011 Místo: Mikulov Organizátor: Spolek přátel židovské kultury v Mikulově Zajištění akce: akce s organizovaným programem, nutnost financování z vnějších zdrojů (rozpočet města, granty, sponzoři). Průběh akce: program byl třídenní, kdy první den byla beseda s vrchním rabínem Karolem Efraimem Sidonem, dále vystoupení, při němž byl prezentován jazyk „Jidiš“ , a na konec prvního dne proběhla kulinářská soutěž židovských kuchařek. Další dny následovaly ukázky židovských tanců zakončené projekcí filmu a v obřadní síni židovského hřbitova si návštěvníci mohli poslechnout koncert vážné hudby nebo si prohlédnout hřbitov s odborným výkladem. Problémy a ohrožení akce: Akce je závislá na vnějších finančních zdrojích a je organizačně náročná, s velkým počtem návštěvníků, převážně z řad turistů. Akce je místními vnímaná sice jako součást kulturních akcí v Mikulově, ale většina z nich nepovažuje židovskou kulturu za kulturní dědictví svého města. Poznámky: Cílem akce je přiblížit židovskou kulturu, která byla nedílnou a významnou součástí města Mikulov po dlouhá staletí. Připomenout židovský prvek, který díky architektuře a geniu loci je v tomto městě dodnes parný. Proto se různá vystoupení konají nejen v interiérech, ale účinkujících lze také spatřit v ulicích města.

- 72 -

Národy Podyjí Datum: 20. až 22. července 2012 Místo: Mikulov Organizátor: Občanské sdružení Národů Podyjí Zajištění akce: akce s organizovaným programem, nutnost financování z vnějších zdrojů (rozpočet města, Jihomoravský kraj, granty, sponzoři). Průběh akce: program je třídenní. Zahájen byl vernisáží výstavy a hlavní část probíhala v sobotu. Na náměstí byla ve stáncích prezentována kuchyně dvaceti národů. Také probíhala pódiová vystoupení, kdy se prezentovala část národností, které měli své kulinářské zastoupení. V neděli dopoledne proběhla tradiční společná snídaně účastníku tzv. Permanent Breakfast, ke které se mohli přidat i náhodní kolemjdoucí. Odhadované počty účastníků: přibližně tři tisíce návštěvníků. Problémy a ohrožení akce: Závislost na finančním zajištění z vnějších zdrojů.Problémem by mohla být časově náročná účast organizátorů . Poznámky: Akce není prezentovaná pouze kuchyní národů, kteří region během staletí obývaly. Myšlenka je prezentovat komunity i jednotlivce různých národů, kteří se rozhodli usadit v tomto regionu a díky prezentaci národních kuchyní se navzájem lépe poznat i sblížit.

Výstava vín Datum: 28. 4. 2012 Místo: Horní Věstonice (sportovně-kulturní areál). Organizátor: Myslivecké sdružení Horní Věstonice. Zajištění akce: hrazeno organizátorem a sponzorskými dary. Průběh akce: na 10. ročník výstavy bylo vybráno od vinařů 570 vzorků vín, z toho 350 vzorků vín bílých a 220 vzorků vín červených. Poprvé v historii se výstava konala ve sportovněkulturním areálu pod širým nebem s krásným výhledem na Pálavu. Chvíle strávené v tomto prostředí u sklenky vína zpříjemnila cimbálová muzika Jožky Severina. Po celou dobu bylo pro návštěvníky připraveno bohaté občerstvení a výrobky z domácí zabíjačky. Byly rovněž zajištěny ceny pro vítěze, jako džbány, plakety a diplomy. Vlastní průběh akce byl zahájen v sobotu v 13 hodin.

- 73 -

Odhadované počty účastníků a diváků na této části programu: celková návštěvnost byla 600 účastníků, s nichž většina byla s touto akci velice spokojena. Problémy a ohrožení akce: rizikem je nestálost počasí. Poznámky: hlavním motivem této akce je seznámit návštěvníky s odrůdovou skladbou místních vinic a z nich vyrobených vín k ochutnávce. Akce se těší velkému zájmu veřejnosti svou kvalitou i množstvím vystavovaných vín.

Vinobraní Datum: 27. září 2011 Místo: Drnholec Organizátor: Místní kulturní zařízení ve spolupráci s městysem Drnholec. Zajištění akce: akce s organizovaným programem, nutnost financování z vnějších zdrojů (sponzorské dary, příspěvek obce). Průběh akce: Program akce byl rozvržen do jednoho dne, na dvou místech. Hlavní program a zahájení probíhalo na drnholeckém náměstí, pak pokračoval historický průvod s vrchností celým náměstím a posléze sklepními uličkami. Tam svým hospodářům a poddaným vinařům byl přán úspěšný další rok. Průvod doplňovali poddaní v dobových kostýmech, krojích a bůh vína Bakhus a dechová hudba z okolí. Na náměstí mohli návštěvníci zhlédnout vystoupení historických šermířů, folklorních souborů Pálava, Jarabáček a CM Píšťalenka. Nebo si vyzkoušet různé soutěže s vinařskou tématikou. Závěr programu na náměstí byl věnován Zarážení hory a navečer proběhla Hotařova taneční zábava, kde hotaři po celou dobu zábavy hlídali věnce upletené z hroznů a hroznovou výzdobu. V odpoledních hodinách bylo náměstí lemováno prodejci v dobových kostýmech, kteří nabízeli lidové šperky, perníky a cukrářské výrobky, burčák, domácí sýry a uzeniny. Problémy a ohrožení akce: akce je závislá na počasí a vnějších finančních zdrojích. Jedná se o organizačně náročnou akci s velkým množstvím návštěvníků. (2 000 – 3 500). Poznámky: Zatím se organizátorům daří odmítnout ryze komerční prodejce. Divák během dne má několik možností zapojit se přímo do aktivit, které souvisí s tradiční kulturou.

- 74 -

Léto otevřených sklepů Datum: od 22. června do 9. září 2012 Místo: Pavlov Organizátor: Vinitores Palaviensis, o. s. ve spolupráci s obecním úřadem obce Pavlov. Zajištění akce: finanční zajištění se týká propagace akce (hrazeno organizátorem a částečně s přispěním Vinařského fondu). Průběh akce: Již několik let se dodržuje tradice mezi pavlovskými vinaři, že od poloviny června do začátku září bude minimálně jeden z nich držet službu a otevře vinný sklep všem zájemcům. Návštěvník tak má možnost osobně poznat

jednotlivé vinaře, prohlédnout si

historic-

ké vinné sklepy a ochutnat pavlovská vína. Vinaři připravují k ochutnávkám přibližně deset vzorků včetně výkladu vinaře k jednotlivým vínům a zájemce si z předkládaných vzorků může zakoupit víno do svého vinného archivu. Sklepy jsou otevřeny v pátek odpoledne, v sobotu a v neděli. Na internetových stránkách obce může každý zájemce najít rozpis služeb jednotlivých sklepů a mapku Pavlova, kde jsou vyznačeny jednotlivé sklepy. Odhadované počty účastníků a diváků na této části programu: o akci je velký zájem převážně ze strany turistů. Problémy a ohrožení akce: vzhledem k zájmu ze strany vinařů, obce a návštěvníků, nebyly shledány žádné problémy. Poznámky: vinaři z Pavlova se dohodli na vzájemné spolupráci. Jejich společným cílem je pozvednutí úrovně pavlovských vín a rozšíření povědomí o místním vinařství.

Adventní jarmark Datum: 3. ročník se konal 3.12.2011 Místo: taneční parket na náměstí v Dolních Dunajovicích. Organizátor: organizuje vedení Dětského národopisného souboru Dunajek ve spolupráci s obecním úřadem a dalšími příznivci (převážně rodinní příslušníci, rodiče dětských členů DNS Dunajek apod.). Zajištění akce: u této akce nejsou vysoké finanční náklady. Vzhledem k tomu, že se pořizují dárky pro všechny účinkující, nakupuje se s předstihem materiál na výrobu zboží, které děti ze sou-

- 75 -

boru za pomoci dospělých vytváří a následně na jarmarku ve vlastním prodejním stánku prodávají. Průběh akce: program byl doprovodný. Důležité byly prodejní stánky převážně se zbožím ručním, řemeslným a s vánoční tématikou. Domácí, ale také přespolní prodejci měli zajištěny dřevěné obecní stánky a prodejní místo v první řadě po obvodu tanečního parketu na náměstí. Dopolední vystoupení začalo vánočním pásmem DNS Dunajek a odpolední program byl obohacen přespolními dětskými folklorními soubory (písně adventní a vánoční). Vánočním zpívání obohatila jarmark také místní krojová chasa. Program byl uzavřen svěcením a rozsvícením vánočního stromu na náměstí, umístěným uprostřed tanečního parketu. Požehnání místního faráře bylo doplněno zpěvy návštěvníků. Vánoční strom se rozsvítil během závěrečné písně zazpívané dětmi z DNS Dunajek a následně vypuštěny lampióny štěstí jako symbol čtyř neděl adventních. Na lampiony si předem napsaly děti svá přání a poselství. Závěrem přišli čert, anděl a sv. Mikuláš a odměnili sladkostmi děti, které jim řekly básničku nebo zazpívaly písničku. Celý program doprovázela soutěž o nejlepší vánoční pochoutku a doprovodným programem byla Ježíškova pošta, umístěna pod Vánočním stromem. Zde si děti napsaly přání Ježíškovi a vhodily jej do jeho schránky umístěné na vánočním stromu. Pro štěstí si mohly pohladit prasátko a nebo zazvonit zvonem na zvonici. Problémy a ohrožení akce: snad jen nepřízeň počasí by mohla ohrozit prodejní stánky a program. Poznámky: o tom, že je akce oblíbená, svědčí zájem stánkařů, zaplněný taneční parket a usměvavé tváře dětí.

Masopust (fašank) Datum: 11.2.2012 Místo: Klentnice Organizátor: Český svaz žen Zajištění akce: spontánní průběh za podpory obce. Financování z darů občanů. Průběh akce: Po obědě byl sraz čtyřiceti masek na konci vesnice, odkud vyšel průvod všech zúčastněných na obchůzku po vesnici. V čele byl tažen dřevěný vozík. Zúčastnili se hlavně ženy, maminky s dětmi, klienti Ústavu sociální péče a také mládež. Zpěv lidových písní při obchůzce

- 76 -

doprovázela harmonikářka. Průvod se zastavil na předem vytipovaných místech a maškary se rozešly po domech, aby jejich obyvatele pozvaly na večerní taneční zábavu. Do vozíku ukládaly to, co za své koledování dostaly. Dary z vozíku (koláče, klobásy, víno, atd.), skončily jako pohoštění na stolech účastníků taneční zábavy a financemi z obchůzkové pokladny se pokryly náklady na akci. Masopustní maškarní veselí končilo kolem půlnoci pochováváním basy, jejíž model cestoval po celou dobu ve výše uvedeném vozíku po celé vsi. V čele pohřebního průvodu šel obřadník v kněžském oblečení, za ním vozík s „nebožkou“ a truchlící „pozůstalí“. Za zvuků pohřebního pochodu přišli do středu sálu, kde proběhlo smuteční loučení. Jeho text vytvořila jedna z členek ČSŽ a ten se podle potřeby upravuje. Tímto zábava a období radovánek končí a začíná doba postní. Problémy a ohrožení akce: v dohledné době organizátoři nevidí ohrožení akce, nadále do budoucnosti mohou počítat s podporou obce a hojnou účastí místních lidí. Poznámky: maškarní fašankové průvody včetně večerní taneční zábavy začaly v obci v roce 1982. Pochovávání basy se poprvé uskutečnilo v roce 2002 a lidé si tento akt oblíbili a vždy se na něj velmi těší. Letos byl celý maškarní průvod pozván i do ÚSP, kde byli všichni pohoštění a pro méně pohyblivé klienty ústavu to byl nevšední zážitek.

Zpívání pěveckých sborů Datum: 9. 7. 2011 Místo: hřišti v Březí. Organizátor: obecní úřad Březí, mužský pěvecký sbor Mužáci a ženský pěvecký sbor Studánka. Zajištění akce: akce s organizovaným programem, nutnost financování z vnějších zdrojů (obecní rozpočet, sponzorské dary). Vzájemná spolupráce obce a zapojených organizací (pěvecké soubory, spolek zahrádkářů a vinařů). Průběh akce: 5. setkání pěveckých sborů se uskutečnilo na hřišti v Březí, u příležitosti 10. výročí založení mužského pěveckého sboru „Mužáci“. Zúčastnilo se deset pěveckých sborů z celého okolí. Ženský pěvecký sbor z Dolních Bojanovic, Bulhar, Vacenovic, a ze Slovenska přijely ženy z obce Sekule. Mužské pěvecké sbory zastupovali muži z Týnce, Dolních Dunajovic, Bořetic a Dambořic. Program zahájili společně Mužáci a Studánka písní o Březí. Potom proběhly gratu-

- 77 -

lace od organizátorů a účinkujících. Na závěr oficiální části slavnosti si všechny soubory zazpívaly společnou píseň. Problémy a ohrožení akce: nebyly zaznamenány žádné negativní jevy, které by mohly ohrozit další pořádání akce. K potenciálním problémům může patřit závislost akce na finanční podpoře. Poznámky: přestože akce už strukturou svého programu nedává mnoho příležitostí k prezentaci místního folkloru, má své významné místo v kulturním kalendáři regionu. Vystoupení zahraničních souborů dávají možnost ukázat folklor v mezinárodním kontextu. Odhadované počty účastníků a diváků na této části programu: zpívání přišlo shlédnout 350 diváků místních i z okolních vesnic. Ti měli možnost si i zazpívat.

Krojované hody Datum: 11. a 12. srpna 2011 Místo: Novosedly Organizátor: obec Novosedly společně s krojovanou chasou. Zajištění akce: organizace je pod záštitou obecního úřadu a krojovaná chasa pořádá hodové slavnosti. Obecní úřad poskytuje kromě záštity i prostory na uspořádání celé akce a provádění tanečních zkoušek .Navíc od něj dostává chasa i finanční prostředky na přípravu a čerpá přes obecní úřad sponzorské dary od místních firem . Průběh akce: akce je třídenní s pevně daným programem. V pátek v 15.hodin proběhlo zvaní krojovaných stárků na hodové slavnosti a okolo sedmé hodiny bylo stavění hlavní máje. V sobotu ve dvě odpoledne prošel slavnostní průvod obcí a v šest navečer se uskutečnilo požehnání hodů v kostele. Na konec hodového dne se uskutečnila taneční zábava v místní sokolovně . Třetí den se odpoledne od dvou do pěti hodin konaly dětské hodečky, kdy průvodem vyšla krojovaná chasa s dětmi k sokolovně, kde probíhal zbytek programu. Na konec nedělního dne byla opět taneční zábava na sokolovně, aby v jedenáct hodin večer proběhlo prodávání hodů a od půlnoci hody přebrali tzv. ženáči a hodová zábava trvala do ranních hodin. Problémy a ohrožení akce: problémem bývá většinou počasí, jelikož taneční plocha je na otevřeném prostranství. Při nepřízni počasí se hody přesunou na radniční sál, který ale kapacitně nestačí. Dalším problémem je zajistit vedení akce a sehnání chasy, jelikož se každý rok chasa skládá téměř nová.

- 78 -

Poznámky: krojované hody jsou v obci brány jako nejnavštěvovanější a nejsvátečnější kulturní akce během kalendářního roku.

Krojovový ples Datum: 28.1. 2012 Místo: Drnholec Organizátor: Místní kulturní zařízení Drnholec. Zajištění akce: akce s organizovaným programem, nutnost financování z vnějších zdrojů (obecní rozpočet, sponzorské dary). Vzájemná spolupráce MKZ a městyse Drnholec. Průběh akce: samotnému plesu předcházel nácvik „Československé národní besedy“ (každoročně se beseda obměňuje). V podvečerních hodinách před zahájením plesu se nacvičoval nástup a přivítala se kolečka z okolních vesnic. Samotný ples byl zahájen přesně v osm hodin večer „Československou národní besedou“. V průběhu plesu proběhla dvě vystoupení NS Pálava za doprovodu cimbálové muziky Píšťalenka. O půlnoci bylo vyhlášení tomboly, ve které převažovaly ceny vztahující se k lidové kultuře, jako malované mašle, krojové košile, sudy na víno, špuntovačka, kvalitní vína z Drnholce a okolí atd. Odhadované počty účastníků a diváků na této části programu: 350 – 500 návštěvníků. Problémy a ohrožení akce: k potenciálním problémům může patřit závislost akce na finanční podpoře a zajištění tomboly, při její absenci by mohl být ples ohrožen. Problémem může být v budoucnu také nedostatek krojů. Poznámky: 4. krojový ples. Hlavním motivem akce bylo obohacení folklórních tradic v Drnholci.

Kiritov Datum: 4. 9. 2011 Místo: Jevišovka Organizátor: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. Zajištění akce: akce s organizovaným programem, nutnost financování z vnějších zdrojů (obecní rozpočet, příspěvky - Jihomoravský kraj a Ministerstvo kultury ČR, sponzorské dary). Vzájemná

- 79 -

spolupráce obce a zapojených organizací (Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, NS Pálava). Průběh akce: den byl zahájen trojjazyčnou mší svatou v kostele sv. Kunhuty a odpoledne prošel průvod s nazdobeným kozlem. Program akce byl koncipován tak, aby byl atraktivní pro co nejširší spektrum návštěvníků, a to se organizátorům povedlo. Cílem bylo připravit místo pro setkání nejstarších příslušníků komunity, kteří z jižní Moravy pochází, a vyjít jim vstříc tradičním programovým obsahem a to mší svatou (v letošním roce oslava 80. let od vysvěcení nově rekonstruovaného kostela sv. Kunhuty, byla připravena výstava věnující se dějinám kostela), dále průvod obcí k charvatským památníkům a návštěva hřbitova (kde byl odhalen náhrobek Othmara Ruzicky, přemístěný do Jevišovky z Vídně). Při přípravě složek programu určených pro střední a mladší generaci menšiny organizátoři vycházeli z předpokladu, že tato skupina se bude chtít dozvědět něco více o svých předcích. Pro ně byl připraven tzv. rychlokurz chorvatského jazyka a pro nejmladší generaci hry, soutěže s charvátskou tématikou nebo inscenace původní moravskocharvátské pohádky „Čert a sedlák“. Návštěvníci všech věkových kategorií se pak společně sešli na prostranství před kulturním domem, kde na ně čekal program (vystoupení souborů z České republiky, Slovenska a Rakouska), případně v Charvátském domě, kde byla slavnostně zpřístupněna první část postupně budované expozice (výstava „Vzpomínka na Moravské Charváty“). Problémy a ohrožení akce: Vzhledem k tomu, že kulturní den byl pořádán po dvacáté, chtěli organizátoři, aby návštěvníci akce měli co největší komfort. Díky sponzorskému daru se podařilo zakrýt prostranství velkým stanem před nepřízní počasí . Také absence restauračního zařízení v Jevišovce se vlastními silami podařilo vyřešit a jídlo i nápoje byly k zakoupení na místě po celý den. Opět díky sponzorským darům si velká část návštěvníků odnesla z akce jako vzpomínku výhru z tomboly. Poznámky: významným hostem byl pan Frane Krnič (velvyslanec Chorvatska v ČR). O průběhu akce informovala místní a chorvatská média – Chorvatský rozhlas, bulletin Susreti, Hrvatske novine, Mladá fronta Dnes a Moravský jih. Mnoho návštěvníků hodnotilo den jako nejvydařenější ze všech dosud pořádaných a také cíl nalákat na akci co nejvíce nových tváří, příslušníků mladší a nejmladší generace menšiny, byl splněn. Odhadované počty účastníků a diváků na této části programu: v roce 2011 se konal jubilejní dvacátý ročník, který se dočkal mimořádné návštěvnosti. Oslav se zúčastnilo přibližně 700 osob, ať

- 80 -

už příslušníků menšiny a jejich rodinných příslušníků, hostů z maďarských, rakouských a slovenských chorvatských komunit, nebo místních občanů.

8.dětské krojované hodečky Datum: 17.6.2012 Místo: taneční parket na náměstí, Dolní Dunajovice Organizátor: organizuje DNS Dunajek ve spolupráci s rodiči dětských členů DNS, rodinnými příslušníky a přáteli. Obecní úřad zajišťuje prostory, dopravu máje apod. Zajištění akce: financování akce je čistě ze zdrojů DNS. Vstupné pokryje nejdůležitější finanční položku z akce, tj. dechovou hudbu. Oslovení sponzoři nabízí spíše možnost dodat své výrobky či služby než finanční pomoc. Průběh akce: do krojového průvodu, který vyrazil od základní školy ve 14 hodin, se připojily všechny krojované děti. Přijely pozvané dětské folklorní soubory, které se zúčastnily nejen hlavního krojového průvodu, ale také dění na tanečním parketu. Hlavní stáreček se všemi krojovanými přišel před dům hlavní stárečky, kde si ji zpěvem a verbuňkem vyzvedl. Poté průvod dorazil na taneční parket na návsi a hlavní krojový pár se souborem požádal pana starostu o hodečkové právo a všechny krojované děti si společně zazpívaly a zatančily vrtěnou. Potom byly přivítány dětské folklorní soubory, které se představily se svými tanečními pásmy. Nechyběly tradiční hodové zvyky, jako vrtěné, verbuňky, hošije a několik dětských sóleček. Také proběhly taneční soutěže pro všechny krojované děti (např. soutěž o nejvtipnější hošije). Problémy a ohrožení akce: vzhledem k tomu, že se akce koná na venkovním tanečním nekrytém a nezastřešeném prostředí, je nevětším ohrožením nepříznivé počasí. Náhradním programem je tedy kinosál, do kterého se kapacitně nemůže vejít na 130 krojovaných dětí, jejich doprovod, návštěvníci a milovníci folkloru. Poznámky: motivace dětí a touha udržet tradice, které se díky hodečkům děti učí, nestydí se vystupovat s jednotlivými folklorními tradicemi, učení se tanci při dechové a cimbálové muzice. Ze strany vedení souboru je zde příležitost pozvat jiné spřátelené dětské folklorní soubory k možnosti udržení dobrých vztahů. Důležité je udržet kontakt s vedoucími souborů, seznámit soubory mezi sebou a předvést se milovníkům folklorních tradic, rodičům a všem, kteří vyjádřili

- 81 -

podporu, aby všichni dokola viděli, že se děti rozvíjí a učí se mít k vztah k folkloru jako takovému.

Komentář: ● K finančně nejméně náročným akcím patří ty, kde jsou lidé více vtaženi do samotného děje, a tím se také výrazně zvyšuje účinnost působení. ● Ve folklorních a kulturních akcí na Mikulovsku se snoubí genius loci Mikulova, vinařského kraje a historie regionu. Je tu vidět snaha o vytvoření tradice a také rostoucí zájem místních obyvatel o akce ve své obci.

5.8. Duchovní život

Převážná část obyvatel v obcích ležících v těsném příhraničí byla převážně německé národnosti. Vedle Němců zde však žili v menší míře i Chorvati a Češi. Náboženské vyznání bylo převážně katolické, u Chorvatů téměř výhradně. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že většinou jsou zde kostely katolické. Po roce 1945 bylo německé a chorvatské obyvatelstvo vystěhováno a obce byly osídlovány českým obyvatelstvem. Tito přistěhovalci byli většinou katolického vyznání, jak mohou dosvědčit i záznamy ve farních matrikách. Návštěvnost bohoslužeb byla veliká. Změna přišla až po roce 1950, kdy nastal náboženský útlak spojený s přesvědčováním ke vstupu do KSČ a do JZD. Pohrůžky ze strany komunistů byly tak silné, že pomalu začala ustávat i návštěvnost bohoslužeb, přihlášky do vyučování náboženství a ke křtům. Vrcholem tohoto trendu byla první polovina šedesátých let. Zlom nastal až po roce 1968, ovšem v následném období normalizace se vše vrátilo do předchozího stavu. Mezi oblasti nejvíce zasažené zmiňovaným fenoménem patřilo také Mikulovsko. Malé farnosti upadaly už proto, že duchovní zde nesídlil a bohoslužby zde byly jenom párkrát v týdnu a v neděli. Navíc duchovní měl na starosti často tři i více farností a ve své práci byl omezován církevním tajemníkem. Malé skupinky věřících se utvářely ve větších farnostech, kde sídlil kněz a kde se mohli, víceméně tajně na faře a nebo v domácnostech setkávat. Tento trend přetrvával až do roku 1989.

- 82 -

Po roce 1989 nastal určitý „náboženský boom“. Ke svátosti křtu se znovu hlásili i lidé starší, kteří v době předcházející neměli odvahu se k víře přihlásit, aby si nepoškodili své společenské postavení. Tento prudký vzestup náboženskosti však brzy začal zaznamenávat pokles a v současné době se víra nachází na úrovni kolem roku 1968. V současné době, vzhledem k nedostatku duchovních, se společenství z několika okolních obcí schází v sídelní farnosti. Bohoslužby jsou ovšem slouženy ve všech kostelech a farnosti jsou spravovány exkurendo, tedy ze sídelní farnosti.

Komentář: ● Dodnes v pohraničních farnostech místního regionu doznívá náboženský život praktikovaný v minulosti. To znamená účast na bohoslužbách především o Vánocích, o lidových slavnostech a v menší míře o Velikonocích. Přerušená náboženská tradice způsobuje, že je dodnes malý zájem o svátosti a stále ubývá i církevních pohřbů. Vážným problémem dnešního náboženského života je též nedostatek kněžských povolání a to napříč všemi diecézemi v naší zemi. Farností, které jsou dnes bez sídelního faráře, tím pádem neustále přibývá.

- 83 -

6. VÝZNAM KULTURNÍHO DĚDICTVÍ V SOUČASNOSTI

V průběhu staletí prošel region mnoha dějinnými zvraty, které zanechaly stopy na celkové podobě Mikulovska dnešních dnů. Zásadní událost, která přinesla kulturní proměny ve všech obcích, byl konec druhé světové války a události s ní spojené. Po válce bylo původní obyvatelstvo, které zde žilo po staletí, odsunuto. S sebou si odnesli své tradice, zvyky, kroje, písničky a svou řeč znějící v těchto končinách po staletí. Na jejich místo přišla nesourodá směsice lidí většinou z různých koutů Moravy, kteří si ze svého rodiště s sebou přinesli tradované zvyky, nářečí a pozůstatky krojů. Nejvíce se prosadily lidové zvyky a tradice ze Slovácka, které se přirozeně nemohly udržet ve své ryzí podobě.83) V procesu sžívání nově příchozích lidí sehrály důležitou roli děti přistěhovalců. Významný integrační činitel kulturního vyrovnávání byly vznikající spolky nebo sdružení pořádající společenské akce. Ty byly převážně založeny na tradičních obyčejových příležitostech spjatými s církevními a světskými svátky v roce.84) Po příchodu do pohraničních obcí začali osídlenci spolu vzájemně žít. Konsolidace života v jednotlivých obcích záležela na vzájemných vztazích jeho nových obyvatel. Byl to složitý proces, který dodnes není zcela dokončen, a ještě dnes lze najít příklady procesu osídlování.85) Novoosídlenci nemohli Mikulovsko považovat za svůj rodný kraj a povědomí o tom, že pocházejí odjinud, se vědomě či nevědomě přenášelo z generace na generaci. Povědomí o pohraničí stále v lidech žije, přiživováno médii v otázce „Benešových dekretů“. V regionu dnes žije čtvrtá generace a aby se lidé ve vesnicích v okolí Pálavy plně sžili s prostředím, bude to ještě nějaký čas trvat.

V dnešní době stále více obyvatel v regionu pociťuje sounáležitost nejen se svou obcí, ale i okolním prostředím a roste počet těch, kteří kraj považují za své kulturní prostředí. Přispívá k tomu rostoucí počet kulturních akcí během kalendářního roku, vydávání publikací o historii

83)

FOJTOVÁ L., Věra. Vinařská obec Novosedly : články, vzpomínky a vyprávění z časů dávných i nedávných. Novosedly, 2006, s. 68. 84) KORDIOVSKÝ, Emil a kol. Drnholec. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 2011, s. 335 – 336. 85) FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984, s. 312 – 316.

- 84 -

regionu, jejichž vznik byl iniciován nejen Regionálním muzeem v Mikulově, ale převážně místními rodáky a některými obcemi v regionu. Mladí lidé jsou díky osvětě informováni o historii svého regionu a o původu svých předků. Stále více z nich si uvědomuje význam kulturního dědictví, které má své základy v různých regionech Moravy a ze kterého vzniká tradice se svými specifiky pro tento v minulost těžce zkoušený region. O tom svědčí neutuchající zájem lidí o organizování kulturních akcí své obce, ale také velký počet návštěvníků kulturních akcí. Dnešní generace obyvatel obcí se sžila s regionem a kulturní dědictví dodržuje a rozvíjí. Rozdíly mezi vnitrozemím a pohraničím v otázce životní a společenské téměř vymizely, vyjma vztahu k historickým kořenům dané lokality.

Komentář: ● Na Mikulovsku při absenci etnografického pracovníka v Regionálním muzeu chybí informační kulturní centrum, které by pomáhalo folklorním seskupením při organizování kulturních akcí, s rozvojem tradic nebo s nově se rodícími prvky typickými pro Mikulovsko. Také by mohlo přispět k většímu propojení s regiony, ze kterých novoosídlenci dodnes čerpají inspiraci pro svou folklorní činnost.

SWOT ANALÝZA

Silné stránky • výhodná geografická poloha v rámci České republiky a dobrá dopravní dostupnost • atraktivní kulturní a přírodní lokality • kulturně historické bohatství • podmínky pro rozvoj vybrané zemědělské produkce • folklorní povědomí • vinařství • rostoucí tendence k obnovení a zavedení některých zvyků z tradiční kultury • zvyšující se pozitivní vztah k regionu

- 85 -

Slabé stránky • špatný stavebně technický stav některých kulturních památek • nedostatečný stav turistických informačních center • nevyhovující stav technické infrastruktury • chybějící jednotný orientační systém • nedostatečná podpora malého a středního podnikání • přerušení kontinuity původní tradiční kultury • nedostatečná příhraniční spolupráce

Příležitosti • vhodné využívání geografické polohy a přírodního potenciálu pro cestovní ruch • rozvoj ekologické zemědělské výroby • růst malého a středního podnikání • rozvoj cykloturistiky a vinařské turistiky • spolupráce se sousedními regiony včetně příhraniční spolupráce • vznik regionálního označení místních výrobků • obnova některého tradičního dědictví • vznik regionálního etnografického centra • zapojení místních lidí a občanských spolků do kulturních aktivit

Hrozby • narušení urbanistické celistvosti památkových rezervací • ohrožení kulturních památek • pokles zájmu o investice v oblasti • omezení finančních krytí kulturních akcí • nebezpečí komercionalizace místní kultury • rostoucí zástavba zemědělské půdy • nekoordinovaný rozvoj turistické infrastruktury

- 86 -

7. POUŽITÉ ZDROJE

Literatura:

Břeclavsko : Vlastivěda moravská. 1. vyd. Brno : Muzejní spolek Brno, 1969. 740 s.

BŘEČKOVÁ, Helena. Národopisný spolek Pálava a kultura moravských Chorvatů. Brno : Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2010. 39 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce PhDr. Judita Kučerová, Ph.D.

DANIHELKA, Jiří. KORDIOVSKÝ, Emil. Brána do kraje : průvodce obce-i okresu Břeclav. 1. vyd. Mikulov : Regionální muzeum Mikulov, 1999. 255 s. ISBN 80-85088-08-8.

Chorvaté na Mikulovsku. 1. vyd. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově, 2007. 40 s. ISBN 978-80-85088-23-6.

FOJTOVÁ L., Věra. Vinařská obec Novosedly : články, vzpomínky a vyprávění z časů dávných i nedávných. Novosedly, 2006. 164 s.

FROLEC, Václav a kol. Horní Věstonice : společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno : Universita J. E. Purkyně, filosofická univerzita, 1984. 626 s. ISBN 55-999-83.

JANČÁR, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000. 373 s. ISBN 80-86156-31-1. ISBN 80-7275-005-4.

JAREŠ, Adam. Zapomenuté etnikum - Moravští Chorvaté. Pardubice : Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta, 2010. 51 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce PhDr. Mgr. Ilona Moravcová, Ph.D.

- 87 -

KOMORÓCZY, Balázs a kol. Po stopách římských legií v kraji pod Pálavou.. Pasohlávky : obec Pasohlávky, 2010. 38 s.

KORDIOVSKÝ, Emil a kol. Drnholec. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 2011. 391 s. ISBN 80-7275-090-0.

KULIŠŤÁKOVÁ, Lenka. Krajinářská studie komponované krajiny Mikulovska-Falkensteinska. Lednice : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, 2007. 106 s. Diplomová práce. Vedoucí práce Doc. Ing. Petr Kučera, PhD.

MATUSZKOVÁ, Jitka, KOVÁŘŮ, Věra. Vinohradnické stavby na Moravě. Šlapanice: ERA, 2004. 299 s. ISBN 8073660016.

POKORNÝ, Pavel. Tradiční vinařství na Moravě. Mikulov : Regionální muzeum Mikulov, 2000. 94 s.

RegioM 96-97 : kulturně-vlastivědná revue okresu Břeclav. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997. ISSN 1211-5800.

RIGASOVÁ, Milada. Krajina našich předků : Mikulovsko-Falkensteinsko. 1. vyd. Mikulov : Město Mikulov, 2007. 55 s. ISBN 978-80-239-9165-9.

RICHTER, Václav. Lidská réva. Břeclav : Moraviapress, 1992. 84 s.

Správa CHKO Pálava. Jak stavět v CHKO Pálava : aneb jak žít a nechat žít krajinu. Mikulov : Správa CHKO Pálava, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2009. 1 leták. Složený list.

VEČERKOVÁ, Eva. Německé obyvatelstvo na Mikulovsku a jeho obyčeje. Jižní Morava 2011 : vlastivědný časopis, 2011, roč. 47, sv. 50, s. 235 – 248. ISSN 0449-0436.

- 88 -

VRBKA, Svatopluk. Povídání o Mikulově : aneb O čem městské kroniky hovoří a o čem mlčí. 1. vyd. Mikulov : Muzejní spolek v Mikulově, 2009. 390 s. ISBN 978-80-254-6108-2.

Internet:

Archeologický park Římský vrch [online]. Pasohlávky : Thermal Pasohlávky a.s.. [cit. 2012-0612]. Dostupný z WWW: < http://www.thermalpasohlavky.cz/archeologicky-park.html >.

Archeostezka - informační panely [online]. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: .

Expozice : Wenz Gröll [online]. Mikulov : Regionální muzeum v Mikulově. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: .

Hrad Děvičky [online]. Pavlov : obec Pavlov. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.obec-pavlov.cz/?sec=tur&sec2=pam&lang=cz&start= >.

Hřbitov [online]. Pavlov : obec Pavlov. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.obec-pavlov.cz/?sec=tur&sec2=pam&lang=cz&start= >.

Kaplička svatého Urbana [online]. Horní Věstonice: obec Horní Věstonice [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.horni-vestonice.cz/zajimavosti/kaplicka >.

Strategie rozvoje mikroregionu Mikulovsko [online]. Mikulov : region Mikulovsko. [cit. 201206-12]. Dostupný z WWW: < http://www.mikulovskoregion.cz/data/1656.pdf >.

Zámek [online]. Mikulov : město Mikulov. [cit. 2012-06-12]. Dostupný z WWW: < http://www.mikulov.cz/turistika/pamatky-a-prohlidkove-objekty/zamek/ >.

- 89 -

Zámek - zámecká zahrada - město - komponovaná krajina [online]. Mikulov : Regionální muzeum

v Mikulově.

[cit.

2012-06-12].

Dostupný

http://www.rmm.cz/czech/zahrada_mesto_krajina_text.html >.

z WWW:

<