ŠKRTAJ, LŽOU A KRADOU

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE  číslo 9 – KVĚTEN 2011

NOVÁ LEVICE

ŠKRTAJ, LŽOU A KRADOU VYJDĚME DO ULIC!

AK T U Á L N Ě

2

ŠKRTAJ, LŽOU A KRADOU

Českou politika v dubnu 2011 nelze nazvat jinak než bizarní. Plejáda vládních ministrů, poslanců a dalších funkcionářů se navzájem obviňuje z lhaní a nekalých úmyslů v politice, navzájem se nahrává a provádí si další libůstky. Pak se dozvíme, že to, co říkali, vlastně není pravda, protože lhali. Nebo že lhali, když říkali, že lhali.

Z celého déle než 2 týdny trvajícího kolotoče tak většině z nás došlo, že nemá cenu se pitvat v tom, co konkrétně který z politiků říká, protože s největší pravděpodobností stejně lže. A kdyby náhodou mluvil pravdu, tak z toho pro nás stejně nic dobrého nekouká (a stejně by nejspíš řekl, že lhal). Pokud jsme snad mohli mít ještě pochyby, tak posledních pár týdnů ukázalo, že všechny ty řeči vládních kněží o morálce, pravdě, lásce, kázni, práci a odříkání platí tak pro ten „plebs dole“, ale do vlastních řad rozhodně nemíří. Už volební kampaně vládních stran byly založeny na lži. Pokud vyhraje sociální demokracie, tak prý Česku hrozí „řecký scénář“. Země zbankrotuje a v ulicích propuknou sociální nepokoje. To, že Řecko dovedla ke krachu pravicová vláda a že sociální demokracie byla v ČR u moci dlouhá léta a nic podobného se nedělo, se mediální masáži podařilo zastřít. Potřeba pravicových „reforem“ a tvrzení, že jinak to nejde, jsou vylhané jakbysmet. Jistě, světová hospodářská krize ukázala, jak velké problémy dokáže chaotická neviditelná ruka trhu zařídit. Na druhou stranu pravice nabízí „léčbu“ trhem, tedy přesně to, co v prvé řadě dostalo kapitalistický systém do kolen – ještě více trhu kdekoli je to jen možné, ve zdravotnictví, ve školství, v penzích a celé sociální oblasti. Marketingově šikovně udělaný projekt Věci veřejné postavily volební kampaň na neoblíbenosti zavedených politických stran. Celé skoncování s dinosaury v politice samozřejmě skončilo tím, že se s nimi okamžitě spojily ve vládě. Boj proti korupci chtěla vést strana, která je podle svého faktického šéfa Bárty nástrojem k získání vlivu v politice ve prospěch jeho firmy. Nečasova vláda vstoupila do Strakovky s velkou pompou. Prý bude nyní politiku dělat jinak, ohlížet se na občany, kteří ve volbách kroužkováním a volbou nových stran ukázali touhu po změně. Kromě „nezbytných reforem“ bude hlavně vládou

boje proti korupci.

Takže krátká rekapitulace – pokud jde o korupci, nejdříve přišla kauza Drobil na ministerstvu životního prostředí, následovaná odhalením Vondrovy podivné zakázky firmě Promopro, nyní podivnosti kolem sponzorování Věcí veřejných a jejich napojení na ABL. V případě reforem sice Nečas mluví o tom, že ještě žádné neproběhly, že miliony občanů byly postiženy „jen“ hrubými účetními škrty, nicméně i tak s vládou bylo ještě před vypuknutím posledního skandálu podle agentury CVVM nespokojeno historických 71% obyvatel. O měsíc později SC&C přináší zprávu, že přes dvě třetiny lidí nechce pokračování vlády. Nečas, Kalousek a John s pár kosmetickými změnami pokračují dál jako by se nechumelilo a jako kolovrátek dál mluví o potřebě reforem. Tolik k ohledu na občany. Aneb dostali jsme další lekci o tom, jak funguje demokracie za kapitalismu – jednou za čtyři roky hodíme obálku do volební urny a pak máme držet hubu a krok.

SOUBOJ O VLÁDCE ČESKÉ PRAVICE Zajímavá na celém dubnovém rozruchu je otázka, proč vlastně vznikl a kdo na něm mohl mít zájem. Neprobíhala žádná důležitá debata o dalším fungování vlády či spory o konkrétní podobu důležitých vládních návrhů. Dá se tak předpokládat, že šlo čistě o mocenskou hru mezi vládními stranami a uvnitř nich. ODS už delší dobu není zdaleka jednotnou stranou – ve straně probíhá boj jednotlivých zájmových skupin. V médiích poslední dobou byla řeč především o středočeském a severomoravském regionu. Střetávají se jak zájmy v jednotlivých oblastech jako je zdravotnictví, tak lokálních a regionálních politiků s centrálou. Řečí poslankyně VV Kočí: jedni „ódéesácký kmotři“ proti druhým. Ale hlavně ODS jako posledních 20 let nejsilnější pravicová strana má po dlouhé době na pravici soupeře, který ohrožuje její dominantní postavení. TOP09 si na rozdíl od Unie svobody dokázala vytvořit zázemí i na místní úrovni a členskou základnu spojením se Starosty. Její agresivní „reformní“ rétorika jí získala finanční a politickou podporu velkopodnikatelských kruhů. ODS nebyla ve velké většině případů

během svých vlád schopná zhostit se svého úkolu a slibované reformy prosadit. Většinou právě kvůli konfliktním zájmům svých podporovatelů a funkcionářů. Restrukturalizace českého kapitalismu tak byla provedena zemanovskou sociální demokracií, o penzijní reformě ODS řadu let pouze mluví, reforma zdravotnictví za Topolánkovy se smrskla na zavedení několika poplatků. Nyní tak musí bojovat s TOP09 o přízeň těch, kdo mají na dění v zemi rozhodující vliv – velkých podnikatelů, korporací a bank. ODS má sice blízké vazby na řadu českých firem a podnikatelů, nyní familiérně přezdívaných kmotři, kteří často ovládají celá města (což je příklad třeba Liberce a Syneru), ti však nejsou těmi, kdo by měl v ekonomice rozhodující váhu. Navíc jejich zájmy jsou často velmi partikulární, jde jim daleko spíše o vlastní zakázky. Devizou TOP09 je i to, že jak v očích veřejnosti, tak u těch podnikatelů, kteří buď nemají na korupci přímý zájem, nebo jim dokonce v konkrétních případech škodí, není spojována s žádnými aférami posledních let. A to i přes Kalouskovu minulost na ministerstvu obrany a jeho neustávající vliv v tomto resortu. I proto vyšla z poslední vládní krize posílená a byla to právě ona, kdo z vládních stran byla nejvíce přístupná předčasným volbám. Šance na dohnání a předehnání ODS byla vzhledem k asociaci kmotrů, ODS a korupce, reálná. Ale pravděpodobně i proto, že VV se ocitly na hranici volitelnosti a průzkumy ukazovaly možnost vítězství levice, shodly se pravicové strany na pokračování vládní koalice.

KROTKÁ PARLAMENTNÍ LEVICE I přes naprosto zjevnou morální prohnilost vládních stran, i přes neoblíbenost vlády a nespokojenost s reformami a jejich dopady nedokázala parlamentní levice situace využít k ničemu jinému, než ke zvýšení svých preferencí. To je ale tři roky před parlamentními volbami celkem k ničemu. ČSSD plamenně a naprosto bez efektu vyzývala ke zrušení Věcí veřejných kvůli tomu, že jsou podnikatelským plánem a nikoli demokratickou politickou stranou. Na to konto loutkový předseda TOP09 Schwarzenberg reagoval, že Bárta je pitomec, protože svůj plán na získání vlivu

AK T U Á L N Ě

3 vládu k odstoupení.

její začátek.

Parlamentní hrátky s vyslovením nedůvěry vládě jsou za současné konstelace jen divadlem bez naděje na úspěch. Jenže ČSSD bohužel nemá ve svém repertoáru jiné zbraně než vášnivé projevy z parlamentní tribuny.

Totéž se dá říci o KSČM. Ta má však ještě jeden problém, na rozdíl od ČSSD je minimálně vidět a slyšet. Není schopná prolomit bojkot médií, kdy i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání musela napomenout televizi Prima, že zvýhodňuje ostatní parlamentní strany a nedodržuje zásady objektivity.

Důležitým milníkem se může stát demonstrace odborů 21. května. Právě odborářská demonstrace stála v roce 1997 u pádu Klausovy vlády a jejích úsporných balíčků.

Její předseda Sobotka se sice společně s dalšími funkcionáři zúčastní protivládních demonstrací, ale jejich strana k nim nemobilizuje své členy a příznivce, nesnaží se o to, aby vládě „vyjádřila nedůvěru“ ulice. A už jsme mnohokrát v historii viděli, že takovýto tlak je účinný a může přinutit

Naštěstí parlamentní opozice není vše. Proti vládě proběhla již na jaře řada demonstracích v různých městech ČR, od Prahy přes Ústí nad Labem po Brno. Na květen se chystají další, například 7. května pořádá ProAlt demonstraci v Praze. To je cesta, kterou musíme jít, respektive

Otevřete oči, tak se nazývá kampaň, kterou Českomoravská konfederace odborových svazů zahájila 19. února na protestním shromáždění zástupců odborů v Praze.

i pomocí letáků a plakátů odbory vyvracejí vládní lži jednu po druhé.

pro ABL v politice sepsal, zatímco ostatní si to jen myslí. To jen abychom měli jasno, jak to vlastně v té politice chodí.

Odbory lidem ‘otevírají oči’... Není to první akce odborů od nástupu současné pravicové vlády. A není divu. Její útoky na životní podmínky pracujících a sociálně slabých nemají v novodobé historii ČR obdoby. Navíc má vláda v poslanecké sněmovně pohodlnou většinu a přes veškeré skandály se hned tak nerozpadne (i když k tomu je někdy potřeba vydatné pomoci „nestranického“ prezidenta Klause). Proto jen pár měsíců po jejím nástupu k moci a ohlášení prvních škrtů zažila Praha velkou demonstraci odborů veřejného sektoru. Následovala ji prosincová stávka, po které se ale rozhostilo ticho. Média využila rozdrobení protestních shromáždění během stávky a sepsula co do počtu účastníků poměrně úspěšnou akci jako propadák, a tak vzala odborům vítr z plachet. V roce 2011 ale přišly na řadu další vládní útoky – tentokrát ve formě reforem s cílem zprivatizovat veřejné služby a zrušit velkou část sociálního systému. Bylo jasné, že je potřeba začít něco dělat. A že vládu můžeme donutit ustoupit z jejích plánů, pokud budeme postupovat rozhodně a organizovaně, zase ukázali nemocniční lékaři.

Otevřme oči... a postavme se asociální vládě Kampaň „Otevřete oči“ začala jako informační kampaň s cílem ukázat skutečné dopady vládních reforem na životy obyčejných lidí. Pomocí analýz a článků, ale

Pokud vláda neustoupí, tak odbory mají tu moc, aby zorganizovaly stávky, které zastaví zemi a přinutí odstoupit vládu. Nelegitimní vládu, zvolenou na základě lží, která nadále lže, jejíž reformy, zbídačují většinu obyvatelstva a dovedly ji k tomu, že je s ní nespokojeno rekordních 7 z 10 občanů ČR. Martin Mikula

Materiály odborů odhalují „velkou důchodovou loupež“ i „reformu“ zdravotnictví prostřednictvím zvyšování spoluúčasti pacientů. Dozvíme se z nich o daňové reformě, pokračující v Topolánkem načatém směru úlev podnikatelům a zvyšování daňové zátěže zaměstnanců. Oprávněné kritiky se dostalo novele zákoníku práce rušící některé dosud samozřejmé jistoty zaměstnanců ale i novému občanskému zákoníku, který přinese „méně jistoty, více práce pro advokáty“. Jak se dalo čekat, v prohlášeních představitelů odborů kromě odsouzení vládních kroků zároveň najdeme ujišťování, jak si „cení sociálního smíru“ a jak „nechápou směřování vlády, která jde proti němu“. V současné době je ale v ČR skutečně vláda tím, kdo nejzuřivěji vede „třídní boj“. Veškeré její kroky jsou ve prospěch zaměstnavatelů (zákoník práce, daňové úlevy, občanský zákoník) či finančnímu kapitálu (důchodová reforma). Pokud pracující a sociálně slabí nechtějí, aby se jejich postavení ve společnosti vrátilo na úroveň 19. století, musejí se bránit. S informační kampaní je spojená anketa, která má zjistit, do jakých forem akce proti vládě by lidé byli ochotní jít, a to od demonstrací po generální stávku. Po dlouhém období přinejlepším symbolických akcí jsou to nutné kroky k tomu, aby se mohlo postupně přejít k akcím schopným vládu zastavit. Vždyť se protivládní materiály nyní začaly objevovat i na nástěnkách, na kterých dlouhou dobu visely jen reklamy na levné dovolené.

Odbory v ulicích Již teď se dá říct, že nezůstalo jen u informační kampaně. Od začátku roku se představitelé odborů začali objevovat i na protestech organizovaných jinými iniciativami. Pravidelně se účastní demonstrací veřejnosti proti škrtům a reformám. Předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil na nich promluvil k lidem v 5. března Praze a 7. dubna v Brně. Podporu odbory daly ale i menším akcím, jako byla 26. dubna akce na podporu vyslovení nedůvěry vládě. Odborové činnosti v ulicích ale ještě chybí větší zapojení řadových odborářů do mimoodborových akcí. Z nich se zúčastňují pouze jednotlivci. Přitom mobilizace na tyto akce pomocí odborových organizací v daném místě a okolí a jejich zapojení do organizace protestů by měla hned několik pozitiv.

AK T U Á L N Ě Nejenže by zvětšila počet účastníků a tím i dopad akce. Oživila by činnost základních organizací a tak by zásadně přispěla ke zlepšení akceschopnosti odborů, nutnému k úspěšným samostatným akcím a k zastavení škrtů a reforem. A samostatná odborářská demonstrace už se blíží. Dne 21. dubna došlo roztržce na jednání tripartity poté, co vláda opět přišla s reformami jako hotovou věcí a odmítala připustit odboráři navrhované změny. Proto zástupci ČMKOS i ASO toto jednání opustili a ČMKOS oznámila, že v sobotu 21. května zorganizuje v Praze protivládní demonstraci. Tento postup byl naprosto oprávněný. Nečas, Kalousek, Drábek a spol. už mnohokrát dokázali, že ze své neoliberální ofenzívy proti pracujícím a sociálně slabým neustoupí po pouhé domluvě. Na to budou potřeba demonstrace a stávky. Zástupci zaměstnanců by do jednání s nimi neměli vstupovat s cílem dohodnout se na nějakém kompromisu, ale veřejně odhalit jejich plány a zmobilizovat lidi proti nim. To si nyní začali uvědomovat i odborářští vůdci. Loni v září odbory dokázaly přivést na demonstraci proti škrtům ve veřejném sektoru 40 tisíc lidí. Doufejme, že květnová demonstrace bude přinejmenším tak úspěšná.

Odbory – iniciátor boje proti škrtům a reformám Informační kampaň a účast na protivládních akcích jsou slibné a nezbytné první kroky a květnová demonstrace je jejich správným vyústěním. V současné době je totiž skutečně hlavní snažit se „dostat lidi do ulic“ a odbory by v tom měly sehrát klíčovou roli. Mají již zavedenou celostátní organizační strukturu na pracovištích a jejich členové jsou si vědomi nutnosti kolektivní obrany zájmů zaměstnanců, kteří jsou hlavním cílem vládních útoků. Proto by se měli stát iniciátorem boje proti škrtům a reformám na pracovištích. Základní odborové organizace by se měly zapojit do organizace protestů proti vládě v místě jejich působení ve spolupráci s různými iniciativami, organizacemi sociálně slabých a levicovými politickými organizacemi. Do této činnosti by se měli odboráři snažit zapojit i své odborově neorganizované kolegy, kteří jsou vládními útoky zasaženi stejně. Tímto způsobem se bude možné připravit na organizaci vážnějších akcí, schopných vládu zastavit. Jak ukázali nemocniční lékaři začátkem tohoto roku, je možné donutit vládu ustoupit. Musíme ale počítat s tvrdým střetem, který vyžaduje dobrou a odhodlanou organizaci. Lenka Světlá

AKCE

4

Z PROTIVLÁDNÍCH PROTESTŮ Praha, 5.3. ... očima člena NAL

Jedu autobusem do Prahy na demonstraci. Bohužel sám, další tři lidé, které jsem zval, nemohou kvůli práci či jiným povinnostem. Přijíždím tramvají na náměstí Republiky a už z tramvaje vidím pódium, transparent iniciativy ProAlt a menší hlouček lidí. Ještě není ani půl druhé a blížím se k hloučku zhruba 50 lidí. Pozdravím se s několika známými tvářemi a na všem i na mně je vidět trochu nervozita, jestli přijde dost lidí. „300 lidí by byl neúspěch, chtělo by to aspoň 500,“ říká jeden aktivista ProAltu. Je to první demonstrace pořádaná ProAltem v době, kdy na ní mohu přijít. Dosud ProAlt dělal spíše akce v dopoledních hodinách, nebo prostě v časech, kdy je většina lidí v práci. Ve 14:45 se už stavy demonstrantů dají odhadnout na 200, přicházejí i členové pražské NAL. Policie zřejmě právě provádí odhad počtu demonstrantů, který hodlá uvolnit do médií. Než NAL rozbalí stánek se svými časopisy, peticí, samolepkami a tričky proti Kalouskově „škrtománii“, stojí na náměstí už o další sto lidí více. Kolem stánku NAL se okamžitě vytvoří velký hlouček zájemců o naše materiály, nestíháme ani prodávat časopisy. Beru si časopisy a vyrážím do davu. Prvních několik lidí si časopis nekoupí, ale jakmile udám první výtisk, vznikne malá fronta na naši tiskovinu i kolem mě. Jsou dvě hodiny, oficiální začátek demonstrace. Na náměstí Republiky už stojí určitě přes 500 lidí a počty rostou. Čekám lehce opožděný začátek. Zjevně

Demonstrace proti vládním reformám 5. března v Praze

s tím počítají i organizátoři. Uvítání demonstrantů proběhne nadvakrát, protože dav se zvětšuje. Na tvářích aktivistů, stejně jako řady protestujících, je vidět zjevná úleva, že demonstrace nebude propadák. Střídavě prodávám časopisy, poslouchám projevy a diskutuji s lidmi. Jsem velmi potěšen dobrou náladou demonstrantů, stejně jako jejich odhodláním bojovat proti Nečasově vládě a samozřejmě také pozitivními reakcemi na Novou antikapitalistickou levici. I lidé z jiných skupin, mezi kterými je tak trochu rivalita, jsou povětšinou velmi vlídní. Společný cíl svržení vlády, která opovrhuje obyčejnými lidmi, nás spojuje. „Ty máš odhad na počty demonstrantů, kolik je tu lidí?“ říká mi jeden ze známých. „Aspoň pět set,“ odpovídám. „Počkej,“ stoupnu si na špičky, rozhlédnu se pořádně a musím se opravit: „tohle vypadá klidně na tisícovku.“ Vyráží se na pochod, než obsloužíme další lidi kolem stánku a sbalíme ho, dav nám utekl. Doháníme ho, vypadá dosti impozantně – hlavně v porovnání s očekáváním – průvod zabírá téměř půlku Revoluční třídy a zatáčí do Dlouhé. Doháníme dav a skandujeme spolu s ostatními: „Demisi! Demisi!“ V průvodu je velký počet mladých lidí, ale také lidí mé generace tzv. husákových dětí. Na staroměstském náměstí se zahne do Pařížské a kolem Právnické fakulty směřujeme na Palachovo náměstí a Mánesův most. Kouknu přes řeku na Karlův most. Je prázdnější než Mánesův. Dav tak trochu řídne, starším účastníkům a silným kuřákům asi už došel dech. Ani se nedivím, mám toho už taky dost. K Úřadu vlády dorazí asi 600 lidí. Pískot a

AKC E skandování nabírá na síle. Ještě jeden emotivní projev ProAltu a výzvy lidem, aby se přidali, aby byli aktivní.

5 Demonstrace proti vládním reformám 7. dubna v Brně

Ústí n/L, 26.3.

26. března se konala vůbec první demonstrace proti vládním neoliberálním reformám také v severočeském krajském městě Ústí nad Labem. Svolavatelem akce pod jménem „Kritika osvobozuje“ bylo Hnutí za svobodné vzdělávání, které organizuje především mladé studenty, ale i pedagogy na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Akce se účastnili také členové Mladých sociálních demokratů, Pirátské strany, ProAltu, Budoucnosti, iniciativy Ne základnám a dalších skupin. Nová antikapitalistická levice byla poměrně hojně zastoupena členy a sympatizanty z Prahy, Liberce, Mělnicka i samotného Ústí. Akce se konala za pochmurného a studeného počasí, místy za deště, což se bohužel nepříznivě promítlo do nižší návštěvy, která se nepřiblížila počtům účastníků v Praze a Brně. I přesto však rozhodně nebylo na Lidickém náměstí před budovou magistrátu mrtvo, na čemž má vedle projevů řečníků zásluhu také moderování ústeckého herce Jaroslava „Achaba“ Haidlera. Haidler, spolupracující s Pirátskou stranou, patří ke kritikům korupčnického modro-oranžového bratrstva ve městě i v kraji a dával to svými štiplavými komentáři patřičně najevo. U megafonu na provizorním pódiu se vystřídala početná fronta řečníků včetně recitátora kritické poezie. Projev řečníka NAL a člena jejího vedení, Pavla Mladého, patřil k těm, které u posluchačů došly největšího ohlasu. Ve svém projevu Mladý nejen radikálně odmítl vládní reformy, ale podrobil kritice také programovou a praktickou nedostatečnost politiky opozičních levicových stran, která je fundamentálně pokřivená jejich prosystémový přístupem. To je něco, co Nová antikapitalistická levice nejen kritizuje, ale snaží se prakticky překonat mimo jiné i svým vlastním ustavením coby politické strany. Mladý zmínil také snahu vládní pravice i pseudo-opoziční ultrapravice rozbít a oslabit odpor lidí k reformě jejich rozeštváváním mezi sebou: domácí proti zahraničním pracovníkům, zaměstnanci veřejného sektoru proti zaměstnancům soukromých firem, Češi proti Romům, mladí proti penzistům, ženy proti mužům. Jeho vývody vzbudily u drtivé většiny přítomných souhlasné reakce. Po skončení demonstrace se řada účastníků odebrala do blízkého klubu a restaurace Maha4all. Zde se kromě občerstvení a neformálních diskuzí sešli také zástupci několika ze zúčastněných organizací, aby vypracovali krátké společné

prohlášení k této akci. Text prohlášení zní: „Kroky současné vládní koalice jsou asociální a namířené především proti středně- a nízko- příjmovým skupinám. S těmito kroky současné vlády (zdravotnictví, důchodová reforma, zvyšování DPH, zdražování potravin a další znevýhodňování zdravotně handicapovaných a sociálně slabých skupin a také současné kroky vlády proti malým podnikatelům a drobným zemědělcům ČR) zásadně nesouhlasíme. Bezplatného vzdělání je základní právo každého občana bez ohledu na sociální status. Odmítáme jakékoli snahy o zavedení školného. Zástupci níže uvedených organizací vyzývají občany k aktivní účasti na celospolečenské diskusi o uvedených bodech a současně se zavazují, že budou usilovat o spolupráci na dalších akcích proti těmto vládním krokům. Vyzýváme vládu České republiky, aby neprodleně podala demisi!“ Hnutí za svobodné vzdělání, Nová antikapitalistická levice, Česká pirátská strana, Klub Mladých sociálních demokratů při FF UK Praha, SOS Student, ACORN –Asociace za Komunitní Organizace a sociální Reformy Nyní

Brno, 7.4.

Po Praze a Ústí nad Labem proběhla 7. dubna demonstrace proti vládním reformám i v druhém největším městě ČR, v Brně. Prvotní popud k organizaci této akce vzešel od iniciativy Svět bez válek a násilí a při jejím pořádání se spojili aktivisté z mnoha organizací, včetně Nové antikapitalistické levice. Dalšími pořádajícími organizacemi byly ProAlt, Občanské sdružení Masarykova čtvrť, Masarykova demokratická akademie, Food not Bombs Brno a Akční spolek nezaměstnaných. Na přípravách se navíc podíleli i jednotlivci z jiných organizací a občanských sdružení (ČMKOS, Hnutí DUHA, Klub společenských věd, Sdružení důchodců ČR...). Ve čtvrtek 7. dubna odpoledne se tak

na Moravském náměstí v Brně sešlo na pět set lidí, aby vyjádřili svůj nesouhlas s Nečasem, Kalouskem a spol. a jejich plány. Kromě poslechu projevů řady řečníků měli účastníci demonstrace možnost prohlédnout si materiály pořadatelských i jiných organizací a podepsat několik petic. K dispozici byla například petice ProAltu proti důchodové reformě, petice za registraci Nové antikapitalistické levice jako politického hnutí, ale i čistě brněnská petice za zachování vlakového nádraží v centru města. V průběhu demonstrace k lidem promluvili zástupci snad všech organizací, stran a odborů, které měli s její organizací alespoň něco společného (včetně předsedy ČMKOS Zavadila a předsedy ČSSD Sobotky). Prostor dostal i spontánní projev mladého účastníka demonstrace o krutých dopadech reforem na mladé lidi i na celou společnost. Celkem se na pódiu vystřídalo 15 řečníků, kteří zkritizovali vládní reformy ze všech možných hledisek. Za Novou antikapitalistickou levici vystoupila Lenka Světlá. Ta poukázala na to, že vládní škrty a reformy představují řešení zadlužení státu pro hrstku nejbohatších a na úkor většiny obyvatel, a že je lze zastavit organizovanou a rozhodnou akcí, jako byla kampaň nemocničních lékařů. Demonstrace proti reformám jsou dobrým začátkem hnutí. Abychom dokázali vládní plány skutečně zastavit, budou nás muset v ulicích být ne stovky a tisíce, ale desetitisíce a pravděpodobně . Proto bude ale také potřeba, aby se se do širšího hnutí proti škrtům zapojili i odbory a parlamentní levice, a to nejen snahou zviditelnit se na větších akcích, ale i mobilizací svých příznivců na ně a pomocí při jejich organizaci. I brněnská demonstrace opět ukázala, že se lidé pomalu probouzejí a začínají být ochotni vyjít za své zájmy do ulic. Další podobná demonstrace se bude konat již 7. května v Praze a doufejme, že se jí podaří alespoň zopakovat úspěch první pražské demonstrace proti škrtům a reformám. Máme na čem stavět.

DŮC H O DOV Á R EFOR M A

6

Velká penzijní loupež

Ponecháme-li stranou nepřetržitou personální krizi vládnoucí koalice, za níž se skrývá především boj o dominanci na pravici, a zaměříme-li se na samotnou politiku Nečasovy vlády, málo co musí vzbudit odpor pracujících více než je připravovaná penzijní reforma.

Tato reforma v plně neoliberálním duchu sebou nese nejen vytunelování veřejného systému a přihrání mnoha miliard soukromým penzijním fondům bankovních společností, ale také návazné monumentální změny daňového systému se zrušením snížené sazby DPH na potraviny, léky, kulturu, dopravu a další základní životní potřeby pracujících. Ne nadarmo označil tuto reformu předák českých odborů Jaroslav Zavadil za loupež tisíciletí. V čem ale tato loupež konkrétně spočívá?

VZNIK DŮCHODOVÉHO PROBLÉMU A JEHO POSTUPNÉ ROZVÍJENÍ Nejprve se podívejme, jak celá záležitost vlastně vznikla. Na počátku problému byl „kupodivu“ neoliberální politik. To je politik, který jednak za svoji politickou existenci vděčí a přímo se zodpovídá vládnoucí třídě podnikatelů (která sponzoruje jeho stranu, platí mu mediální PR apod.) a zadruhé skutečně z upřímných ideologických pohnutek nenávidí vše veřejné a zejména státní a touží je buď zprivatizovat nebo zničit. V případě geneze problému s důchody byl tímto politikem bývalý předseda vlády, Miroslav Topolánek. V roce 2007, kdy se Topolánkova vláda za pomoci dvou korupčníků konečně chytla, měl účet důchodového fondu přebytek 13 miliard korun. Systém rozhodně nebyl v ideálním stavu – průměrný důchod dosahoval pouze cca 40% průměrné hrubé mzdy, zatímco v roce 1989 to bylo 50% - nicméně rozhodně také nebyl v nějaké agónii. Pak, po skončení období Topolánkovy a Fisherovy vlády v roce 2010, se ovšem na důchodovém účtu červenalo 30 miliardové manko. Čáry , máry, fuk – peníze byly pryč! Co se stalo? Kam zmizely ony peníze našich důchodců? Odpověď je jednoduchá: Topolánkova vláda úmyslně vytvořila krizi veřejného systému důchodového zabezpečení (právě tak úmyslně vytvořila krizi veřejného zdravotnictví) s cílem systém následně likvidovat resp. zprivatizovat při obrovských úlevách a ziscích pro různé segmenty podnikatelské třídy. Mechanismus, jakým Topolánek na zničení fungujícího sytému starobních důchodů pracoval, byl v zásadě trojí: zavedl stropy pro odvod sociálního pojištění z příjmů nejbohatších fyzických osob, zvýšil sníženou sazbu DPH z 5 na 9%, čímž rozjel inflaci, podle níž se musí valorizovat i důchody,a zatřetí pro rok 2009 odpustil firmám platbu pojistného. Ze

Motto: „Výnos fondu je nižší než inflace. Reálně tedy penzijní fondy peníze znehodnocují. navíc se ukazuje, že jejich provoz je nehorázně drahý. Lidé tedy zjišťují, že po reformě jsou na tom hůře než před ní. V průběžném systému se totiž důchody valorizují.“ (Markéta Šichatřová, ekonomka NEXT Finance) 13 miliard v plusu byla rázem 30 miliardová ztráta. To byl ovšem jenom začátek. Pokračováním neoliberálního experimentování s penzijním systémem byla již po volbách 2010 tzv. malá penzijní reforma, kterou spustilo rozhodnutí ústavního soudu, podle něhož současný systém vyplácení starobních důchodů nedostatečně odráží výši odvodů nejvíce vydělávající skupiny obyvatel. V reakci na tohoto rozhodnutí se vláda rozhodla trvale zastropovat odvody na sociální pojištění na čtyřnásobku průměrné měsíční mzdy a zároveň již tyto příjmy nezapočítávat do důchodů. V praktické rovině došlo u lidí s příjmy mezi 12,5 a 36 tisíci korun hrubého k snížení budoucích důchodů o 100-600 Kč, které byly přerozděleny na důchody k lidem s nejvyššími příjmy. Nízkopřijmovým skupinám se prozatím nic nezměnilo. Nicméně hlavní útok neoliberálů měl teprve přijít.

FRONTÁLNÍ ÚTOK NA VEŘEJNÝ PENZIJNÍ SYSTÉM Systémová solidarita penzijního systému byla v roce 2010 již nahlodána a celý systém se ocitl v minusu, avšak stále nebyl přetvořen k obrazu neoliberálů. Esenci neoliberálního přístupu vygenerovala Bezděkova komise „expertů“ čili teoretizující, zejména finanční buržoasie. Předseda této komise, Vladimír Bezděk, je mimochodem zároveň ředitelem penzijního fondu AEGON. Závěry a doporučení komise lze pro přehled rozdělit na parametrická a sytémová. V rámci úprav parametrů komise především navrhla zvýšení věku odchodu do důchodů a jeho sjednocení pro muže a ženy (bez ohledu na počet dětí) v roce 2035 na úrovni 67 let. Dále rozhodla snížit pojistnou sazbu odvodů na důchody ze současných 28 na 23%. To je právě úžasná logika neoliberální destrukce, že finanční ztráty (zde uměle vytvořené) řeší zásadně dalším snížením příjmů, čili vedle jedné díry, kterou jde do lodi voda, vyvrtá ještě jednu, aby šel systém co nejrychleji ke dnu. Ovšem náhradou za toto snížení odvodů mělo být zvýšení nižší sazby DPH na 19% (což by znamenalo zároveň sjednocení obou sazeb

do jedné), které by jako forma nepřímého zdanění zasáhlo v prvé řadě nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, a velmi silně právě i důchodce. Bezděkova komise rovněž navrhla dále snížit (zase ta logika!) stropy na odvod pojistného na pouhý trojnásobek průměrné mzdy a rovněž postupně prodloužit období, během něhož se vypočítává výše důchodů, z posledních let ekonomické aktivity (kdy člověk obvykle pobírá nejvyšší příjmy) na celý ekonomicky aktivní život pojištěnce. Podívejme se nyní na změny, které Bezděkova komise navrhla v samotném principu důchodovém systému. V tomto smyslu menšími změnami je plán na úplné zrušení vdovských, vdoveckých a sirotčích důchodů v roce 2015 a požadavek na zpřísnění přiznání invalidního důchodu. Zásadní změnu – a zde je ovšem jádro celé loupeže tisíciletí – ovšem představuje zřízení tzv. druhého pilíře důchodového systému, což neznamená nic jiného než že vedle odvodů na průběžné státní financování důchodů – čili 1. pilíře – bude každý (komise navrhovala povinně) odvádět 3 procentní body (ze snížené pojistné sazby 23%) do soukromých penzijních fondů. Fondy by s penězi hospodařily, investovaly je do akcií, dluhopisů či nemovitostí, platily by si z nich režii a k věku odchodu do důchodu by z nich pojištěncům vyplácely doživotní rentu (tzv. anuitu), která by ale v případě předčasné smrti pojištěnce nespadala do dědictví a fakticky by připadla soukromé společnosti. Z výše uvedených faktů není těžké pochopit, proč se Bezděkův návrh neoliberální reformy penzijního systému dočkal nadšené podpory bank a penzijních fondů, ale i dalších podnikatelů a nejbohatších skupin obyvatelstva, kterým se mají snížit odvody, což má pak kompenzovat pracující placením zvýšené DPH. Nutno dodat, že současný návrh reformy z dílny ministra financí Kalouska v podstatě vychází ve všech hlavních rysech z návrhů Bezděkovy komise. V rámci změn došlo například ke snížení cílové sjednocené úrovně DPH z 19 na 17,5% a také k rozhodnutí o dobrovolnosti využití druhého pilíře, kde by stát zachoval odvody sociálního pojištění do průběžného důchodového systému a navíc podpořil odvody do penzijních fondů ve výši 3% každého, kdo do soukromých fondů bude sám pravidelně ukládat své 2% ze mzdy. Počáteční rozhodnutí o vstupu do druhého pilíře soukromého spoření bude dobrovolné, avšak následně již nevratné, což platí i pro opačný případ (ten, kdo 2. pilíř na začátku – v 35. roku věku – odmítne, do něj již nebude moci vstoupit). Na rozhodnutí pojištěnce bude také – po obrovské nevoli veřejnosti – ponechána

DŮC H O DOV Á R EFOR M A

v přímém přenosu

forma výplat důchodů ze strany fondů. Ovšem půjde o výběr ze dvou rizik – buď si necháte platit doživotní rentu (anuitu), kde ovšem v případě vaší smrti nebude moci nikdo zdědit a její nevyčerpaná výše připadne fondu, nebo si můžete nechat vyplácet pravidelnou sumu po dobu časově omezenou. Pak by v případě vaší smrti nedočerpaný zůstatek mohl někdo z příbuzných zdědit, avšak naopak pokud „přežijete“ dobu vyplácení penze, nebudete z fondu již nadále dostávat nic a budete odkázáni na příjem z průběžného státního systému, který má z dnešních 40% výhledově klesnout na 32% průměrné hrubé mzdy. Jinými slovy charita umožňující maximálně tak živoření ve věku, kdy člověka sužuje nejvíce nemocí.

DRUHÝ PILÍŘ POD LUPOU Soukromé penzijní spoření bývá často napadáno především kvůli svému údajnému riziku pro pojištěnce. Fondy mohou zkrachovat, někdo je vytuneluje – a s našimi celoživotními úsporami je konec. Tato argumentace je samozřejmě v zásadě pravdivá, nicméně přesto nepostihuje úplně jádro věci. Konec konců, státem garantované důchody se mohou také rozplynout, pokud se mezinárodní bankéřské, burzovní a ratingové mafii podaří poslat ke dnu celé státy jako Řecko, Irsko či Portugalsko. Bezpečnost vkladů v soukromých penzijních fondech nemusí být nutně nízká (při dostatečně konzervativní investiční strategii fondu) a naopak bezpečnost průběžného systému nemusí být 100%. Jaká je potom tedy ale hlavní výhoda průběžného (státního) sytému oproti systémům vkladů peněz do (soukromých) fondů? Právě samotná jeho průběžnost! Jejím principem je, že Vy platíte v současnosti na důchod někomu, kdo byl ekonomicky aktivní v minulosti. Důchodce tedy čerpá prostředky, které z jeho pohledu vytváří budoucí ekonomicky aktivní generace. A v tom je ten vtip. S růstem produktivity práce dochází během delších dějinných období až na určité vzácné anomálie k růstu společenského bohatství, které můžeme měřit například jako HDP na hlavu. Zjednodušeně řečeno, hodnota resp. samozřejmě pouze její část, kterou Vy vyprodukujete pomocí poloautomatických soustruhů a traktorů uspokojuje nároky někoho, kdo ve své době pracoval ještě s mechanickou frézou a pluhem, ale vaše nároky zase bude uspokojovat někdo, kdo bude pracovat třeba s roboty a počítačem programovaným umělým zemědělstvím. Z tohoto důvodu vůbec není pravda tvrzení neoliberálních politiků a „odborníků“, že průběžný systém musí nutně selhat, jakmile bude v budoucnu narůstat počet lidí v důchodu ve srovnání s ekonomicky aktivním

7

Dejte mi důchod obyvatelstvem. Nemusí! Jde o reprízu iracionálního nebo střelim! předvolebního řeckého strašení pravičáků! Stačí, pokud bude v budoucnu rychle růst produktivita práce a společenské bohatství a jeden ekonomicky aktivní člověk může bez problému „živit“ daleko více občanů v post-produktivním věku, než dnes. Tvrzení o brzkém zhroucení penzijního systému kvůli demografickému vývoji (stárnutí populace) je asi tak platné jako tvrzení umístěné například do roku 1900 o pravicová) ekonomka Markéta Šichtařová. brzkém zhroucení trhu s potravinami v důsledku přibývajícího počtu lidí Při příspěvku státu na individuální penzijní a klesajícího počtu zemědělců mezi českou připojištění (3. pilíř) ve výši až 30% šlo populací. nicméně i tak o dobrou investici, avšak takový Oproti tomu systém vkladu peněz do příspěvek ve druhém pilíři zachován nebude. soukromých fondů počítá s tím, že co si Vezmeme-li v potaz celé desetiletí 2000Vy za život naspoříte, to také budete (při 2009, generovaly soukromé penzijní fondy negarantovaném zhodnocení) mít. Přitom v průměru 0,3% nárůst reálných příjmů. pouhé zrušení průběžnosti tj. přerušení toku Ekonomika v daném období ale přitom v vašich odvodů k dnešním penzistům, vytváří průměru rostla o 3,3% ročně. Dané údaje každoročně díru několika desítek miliard ukazují, že penzijní fondy nejsou pro (právě na důchody dnešních seniorů, které pojištěnce zrovna výnosnými podniky. Přitom samozřejmě nelze přestat vyplácet), kterou zároveň vykazují ve srovnání se Státní správou bude třeba vyplnit již zmíněným zvýšením důchodového zabezpečení mnohem, ba až DPH. Přitom tento krok bude mít za následek okamžité zvýšení inflace o 3-4% a nárůst několikanásobně vyšší režijní náklady. Podle některých ekonomů jsou za těmito životních nákladů penzistů o 5%, což vytvoří výsledky soukromých okamžitý tlak na valorizaci důchodů. Náklady nepřesvědčivými na důchodový systém se ze současných 8% fondů příliš striktní regulace, které nutí zvýší na 12,5% HDP. fondy vytvářet rezervy a investovat velice Zavedení druhého pilíře má tedy zničující konzervativně (fondy nesmí ani krátkodobě efekt jak na systém sociálního zabezpečení nominálně znehodnocovat úspory klientů, tak na veřejné finance. Jeho zavedení neřeší takže raději než do akcií, podílových listina a ale prohlubuje problém veřejného dluhu, který nemovitostí investují do bezpečných českých byl ostatně také vytvořen uměle z rozhodnutí nebo evropských dluhopisů). neoliberálů. Je to systém výhodný pouze pro Fondy působící v druhém pilíři by tak měly soukromé klienty vlády – privátní penzijní mít možnost volit různé strategie investování a fondy a bankovní sektor – a jeho přijetí je jim odpovídající úroveň rizika. Je ale příznačné, nutno chápat výhradně jako součást totální že další „experti“ Národní ekonomické rady války, kterou neoliberálové vyhlásili všemu vlády (NERV), navrhují možnost fondu zvolit veřejnému. konzervativní investiční strategii výhradně do českých dlouhodobých dluhopisů přímo VYDĚLÁME NA SOUKROMÉM zakázat. Kupodivu tedy k léčbě stavu údajně SPOŘENÍ? zapříčiněného regulací má podle neoliberálů Druhý pilíř, jak nám slibují nám již známí polsoužit zavedení – regulace zakazující „experti“, prý umožní pojištěncům zvýšit své opatrnost. úspory díky investiční politice renomovaných Ovšem, když NERV přišel i s návrhem, penzijních fondů. Prozkoumejme toto tvrzení aby byl zrušen státní fond pojištění vkladů, ve světle statistik: bylo zřejmé, odkud vítr fouká. Velká penzijní V letech 2003-9 byly reálné výnosy loupež se již realizuje – je čas připravit další současných českých penzijních fondů v průměru nulové! Některé penzijní fondy (AXA, bitvu proti veřejnému – „omezující“ záruky ING nebo Komerční banky) se při zohlednění státu musí skončit, polnice neoliberalismu vlivu inflace dokonce dostaly do mínusu. volá do zbraně! Peníze klientů se tedy reálně znehodnotily, přesně jak konstatovala úvodem článku (jinak

Ale to už by bylo na jiný horor...

Nikola Čech

ŽE N Y A G EN DER

8

Film Servírky na Jednom světě Součástí letošního ročníku filmového festivalu dokumentárních filmů s lidskoprávní a sociální tématikou, Jeden svět, je rovněž sekce „Ženským hlasem“ věnovaná snímkům s problematikou sociálního postavení žen v různých společnostech a kulturách a genderové nerovnosti. Ve svém druhém recenzním příspěvku z Jednoho světa se budu věnovat právě jednomu snímku z této sekce, a sice kanadskému dokumentu Servírky. Tento 68-minutový snímek, v originále nazvaný „Dish: Women, Waitressing and The Art of Service“, byl natočen režisérkou Mayou Gallus a k jeho uvedení na plátna kin došlo v roce 2010. Celý film je postaven především na autentických výpovědích číšnic, servírek a majitelek restaurací ohledně jejich práce, jejich profesního vnímání sebe sama a určitého zhodnocení své pozice coby ženy vůči mužům – kolegům i zákazníkům. Zatímco ženskost aktérek vytváří společný prvek promítající se do všech výpovědí a umožňující divákovi vytušit význam a sílu genderového prvku jako takového, veškerý ostatní kontext výpovědí se různí. Autorka snímku záměrně zasadila jednotlivé, průběžně se střídající kamínky dějové mozaiky do co možná vzájemně nejodlišnějších sociálních a kulturních realit, které si lze ve světě pohostinství představit. Tak se divákovi postupně představí mimo jiné majitelka ontarijského dálničního motorestu, mladá žena z restaurace rychlého občerstvení v Torontu, servírka v podniku stojícím na vnadných dívkách v tílcích a minisukních, vedoucí pracovnice společně s jedinou číšnicí pracující v mužském kolektivu luxusní francouzské restauraci v Paříži, nebo japonské servírky z Tokia oblečené v uniformách služebných, oslovující zákazníky restaurace jako své „pány“. Takováto škála sond do různých, paralelně existujících kultur pohostinství a restaurační obsluhy není samoúčelnou hříčkou, ale představuje vědomě vybraný nástroj resp. metodu k prozkoumání celé řady sociálních, lidských interakcí, v nichž servírky vystupují jako plně uvědomělé aktérky. Tak obrázky z Kanady odhalují důležitost samotné ženskosti a naplňování očekávaných ženských rolí a vzorců chování pro úspěšný výkon profese servírky. Ženy zde tvoří velkou většinu obsluhujícího personálu restaurací, což vyhovuje převážně mužské klientele barů a motorestů. Od servírek se očekává, že budou „žensky“ chápavé, naslouchavé, koketní, přístupné flirtování. V některých podnicích se nadto do

popředí staví vyžadovaná fyzická atraktivita (v krajním případě přímo nahota), která se fakticky zákazníkům prodává jako hlavní chod, zatímco samotné jídlo je restaurační terminologií spíš jen takový „dezert“. Ženy samy jsou si těchto skutečností vědomy, přičemž jejich pozice není úplně snadná. Jejich základní mzda je tak ubohá, že vůbec nestačí na obživu jim, natož jejich rodinám. Slušné živobytí pro ně tak zajišťuje pouze příjem ze spropitného, a jeho výši ovlivňuje ve velké míře právě přijetí a ztotožnění se s výše uvedenými nároky, které na ně většina mužských zákazníků vědomě či nevědomky klade. Tato nutnost vpravit se do standardní genderové role nicméně nečiní z žen pasivní hračku přizpůsobující se proti své vůli všem mužským přáním, nezbavuje ji osobnosti, aktivity v rozvíjení kontaktu se zákazníkem, schopnosti stanovit hranice takového kontaktu a práva veta jakýkoliv nechtěný kontakt ukončit - a to i radikálními prostředky. Servírky se jednoduše nenechají beztrestně plácat po zadku bujarými oslintanými strejci nebo nadrženými puberťáky, s úsměvem ale nekompromisně ignorují většinou ostatně také spíše „ritualizované“ žádosti zákazníků o telefonický kontakt a vždy jsou připraveny dát jasně najevo, že dělají svoji práci, která je živí, ale není jejich životem – že poskytují službu, ale proto ještě nejsou ničí služebné. V takto vytvořených mantinelech pak servírkám, odhlédneme-li ovšem od hrozné a neustálé pracovní a existenční nejistoty, nemusí samotné naplňování očekávaných rolí činit žádný problém. Vypovídající ženy mají fakticky většinu svých mužských zákazníků rády, rády si s muži – jednou za čas se vracejícími řidiči či stálými štamgasty povídají, většinou dokonce přiznávají, že

raději obsluhují muže než ženy, a dávají k dobru zásadu, jak je při obsluze páru klíčové nepopudit si proti sobě ženu. „Dokud je spokojena žena, je spokojený i její partner“. Luxusní francouzská restaurace nabízí jiná zamyšlení. Zde se obsluha zákazníka bere nikoliv jako obyčejná práce, ale jako prestižní povolání. Mzda je tu vysoká. A v kontrastu se situací v Kanadě je profese číšníků najednou převážně mužskou záležitostí. Čím výše v hierarchii obslužného personálu, tím méně žen. Divák samozřejmě již tuší, že nejde o náhodu. Zde proti sobě vystupují výpovědi kariérního vrchního číšníka – muže, a dvou žen – číšnice a vedoucí celého podniku (vysoce prestižní práce, kde se žen objevuje již jen minimum). Obě ženy si stěžují na předsudky, proti nimž musí bojovat, na občasné hloupé poznámky svých mužských kolegů, na to, jak jim taková atmosféra snižuje sebevědomí a jak se tedy musí snažit být „zvlášť“ dobré. Oprávněnost těchto stížností se potvrdí při upřímné výpovědi vrchního číšníka, který začal od píky a nyní se domohl postavení, které si brání pro sebe jako osobu i jako příslušníka mužského pohlaví. V jeho názorech na „ne úplnou vhodnost“ jeho profese pro ženy, můžeme najít důvody, v nichž se ještě alespoň z části nachází jakási objektivní informace – např. že ženám je obtížné nosit těžké tácy s pokrmy (byť vidíme, že to jsou schopné zvládnout a v šikovnosti jsou s muži obecně na stejné rovině) – tak skutečně čistě elitářské předsudky např. ohledně neschopnosti žen zvládat stres. Navíc v jeho pojetí jde u číšnictví o celoživotní a všechen čas vyplňující povolání, zatímco žena přece podle něj musí být občas v domácnosti a u dětí. Takovéto postoje mohou vysvětlit, proč

ŽE N Y A G EN DER ženy při kariérním postupu narážejí a jsou diskriminovány. Ale vrchní číšník také není jen vypočítavý sexistický macho. Je rovněž obětí svých vlastních předsudků a sociální reality, kterou tyto předsudky vytváří. Na konci své výpovědi sděluje, že ona tolik náročná práce, jejíž prestiž se subjektivně zcela upřímně snaží co nejlépe hájit, jej připravila o možnost být více se svými dětmi a být jim dobrým otcem, jak by chtěl. Pro mě coby obyvatele České republiky bylo opravdu zvláštní závěrečné seznámení se servírkami v tokijské restauraci, kde vystupují v kostýmech i skutečných rolích služebných pána, který se vrátil domů. Pokud mezi servírkami z Kanady i Francie panoval při všech nemalých rozdílech konsensus, že poskytují zákazníkům službu,

9 ale nejsou jejich služebné, zde to neplatí. U těchto dívek není být služebnou volky či nevolky vědomě přijímanou rolí, ale vnitřní životní náplní, které jsou oddány.

Ze zřetele ovšem samozřejmě nelze brát fakt, že tyto rozdíly nejsou jen mezikulturní, ale procházejí vertikálně napříč kulturami podle tříd a jiných dělítek.

Je-li pro kanadskou servírku to, co dělá, slušný job, a pro francouzskou pak hrdé povolání, pro tyto Japonky jde podle všeho v pravém slova smyslu o umění. Skutečné umění sloužit svému zákazníkovi, nezklamat jej a neudělat si tak jako umělkyně ostudu. Scéna, kdy číšnice po rozloučení se zákazníkem zůstává v hlubokém úklonu, dokud se (nikam se neotáčející) zákazník neztratí za rohem na konci dlouhé ulice, ukazuje, jak rozdílná může být nejen kultura pohostinství, ale i obecně sociálních interakcí mužů a žen v různých lidských společnostech.

Dokument Servírky bych označil jako velmi zdařilý a zajímavý a určitě bych jej doporučil ke zhlédnutí. Vedle dobře vystižené a dominující genderové roviny se autorce podařilo přiblížit také neméně důležité prvky sociální, ekonomické a kulturní, které dohromady utvářejí celek popisované profese.

Ženy jsou křehké … ?

Témata týkající se vztahů žen a mužů či ženských a mužských rolí jsou vždy mediálně vděčná, a to i přesto, že se opakují neustále dokolečka. Skoro až by se dalo říct, že stereotypy jsou v podstatě nerozbitné. Tak jsme se mohli v poslední době z několika internetových serverů či rádií opět dozvědět, že vymírají gentlemani a ubohým dámám už nikdo nepodrží dveře, nepomůže jim do kabátu a neuvolní jim sedadlo v MHD. A na vině je samozřejmě feminismus. Kontrastně můžou vyznít zprávy o tom, jak to jde se zdravím žen z kopce, protože správná hospodyňka v 50. letech vykonávala mnohem více domácích prací a neměla k dispozici tolik moderních spotřebičů. „Ženy sice neměly kariéru, zato měly figuru“, zní glosa z rádia. Je na tom pozoruhodné i to, jak se v různých situacích mění asociace výrazu „50. léta“. Tady se jednoznačně jedná o nostalgické vzpomínání na západní model dokonalé ženy v domácnosti, který Betty Friedan nazvala ženskou mystikou. Na jednu stranu je tedy žena stvoření tak křehké, že nemůže postát pár zastávek v tramvaji, ale na druhou stranu je líná a ochablá, což se jí vymstí, pokud se opět nezhostí svých ženských povinností. Pokud to dáme dohromady, mohl by z toho být následující zajímavý výjev: uctivě se uklánějící muž otevírá dveře ženě vláčející smeták a kýbl s vodou. Na takových příkladech je dobře vidět, jak jsou naše představy genderových rolí nekonzistentní, což je velice důležité pro bourání různých „samozřejmých pravd“, které vyprodukoval „zdravý rozum“. Optimisté by asi řekli, že se přeci jen začíná blýskat na lepší časy. Vedle výše

zmíněných mediálních obrazů se dají nalézt i nějaké alternativní, a to dokonce v oblasti reklamy, která je pověstná svým sexismem. Na bourání předsudků vsadila nová reklama Hyundai, ve které jsou vyvracena nejrůznější tvrzení, z nichž některá mají důležitý společenský význam (např. ženy jsou křehké, zvířata necítí lásku, učení je mučení). Ke všem těmto výrokům je tu prezentován kontrastní obraz. V případě genderových stereotypů se jedná o záběr na boxující ženy. Pointou celé reklamy je vyvrácení tvrzení „luxus a pohodlí jsou jen pro vyvolené“, které je následováno ujištěním „pro nás předsudky neplatí“ a zakončeno sloganem „ Hyundai – new thinking, new possibilities“. Co je ale poselstvím této reklamy? Tedy samozřejmě kromě jejího explicitního účelu – prodat auto. Dozvídáme se, že vlastně žijeme v báječném světě neomezených možností, kde se vždy najde skvělé zboží dostupné pro každého, kde jsme všichni střední třída, nejsou tu žádní vyvolení, a pokud ano, tak nás to nemusí trápit, protože sami si můžeme žít spokojeně s kvalitními produkty za rozumnou cenu. Nejsou tu lidi, co si ani nemůžou dovolit pračku, pokud se jim stará rozbije nebo se každý měsíc bojí, jestli budou mít na zaplacení nájmu. A to samé se dá vztáhnout i konkrétně na situaci žen. Jakoby stačilo otevřít oči a vidět to, vůči čemu jsme byli předtím slepí – že svět není černobílý, že lidi nejsou šablonovití, že máme všichni spoustu možností, jak prožít svůj život – stačí si jen vybrat. Současný

kapitalismus

má

bohužel

Vlastní výpovědi žen podané s ironií, vtipem a nadhledem, možná změní váš pohled na číšnici, kterou znáte z hospody či baru, kam chodíte, a každopádně vás zasvětí do těžkého i zábavného života všech servírek. Nikola Čech tendenci nasát do sebe původně kritické tendence a dokonale jejich kritický potenciál zneutralizovat tím, že nám namluví, že už je vlastně hotovo a všechno záleží jen na nás a na naší individuální vůli. Že je ve společnosti spousta bariér, které to znemožňují, se nepřipouští. A když ztroskotáme, tak je to jen naše vina. Ženám ale nestačí si jen uvědomit, že nemusí žít podle staletí zaběhaných pravidel, i když toto uvědomění je samozřejmě nesmírně důležité. Stále jsou to ženy, které jsou celosvětově nejvíce ohrožené chudobou, berou nižší mzdy než muži a jsou diskriminované z důvodu mateřství. Nemůžou si vybrat nebýt křehké a ženské, když k životopisům je stále častěji nutné přikládat fotografii a obrat „reprezentativní vystupování“ je celkem výmluvný. Naopak jiné ženy být křehké nesmí – za kasou v supermarketu nebo v továrně je to vlastnost silně nežádoucí. Pocit svobodné volby pak můžou zažívat snad jen ony pověstné manažerky z Cosmopolitanu, které tuto výsadu mají na úkor mnoha jim podřízených žen i mužů. Taková situace samozřejmě vede k frustracím, které nemusí být dobře pochopeny. Pro neúspěšné vyznavače a vyznavačky neoliberalismu to vede k sebeobviňování – že nejsou dost flexibilní, dynamičtí, výkonní a s tahem na branku. Další variantou je obviňování ještě slabších (např. vzrůstající rasistické tendence). No a konečně může zafungovat idealizace minulosti – konzervativci nám vylíčí v růžových barvách idylické časy, kdy byly ženy ženami a domov dýchal harmonií. Co na tom, že to není pravda? Tenhle patetický obrázek přeci dodnes médii koluje důkladně, možná stačí pár dalších Jochů a minulost vstane z mělkého hrobu. Markéta Škodová

Z E SV Ě TA

10

Odliv revoluční vlny v arabském světě? Začátek roku 2011 proběhl ve znamení protestů a revolučních hnutí v arabských zemích. Co bylo jejich prvotní příčinou? Neúnosná chudoba většiny lidí v těchto zemích ještě zhoršená dopady hospodářské krize (především růstem cen potravin), která ostře kontrastovala s přepychem, ve kterém žila vládnoucí elita. Mladí lidé, tvořící velkou část obyvatelstva zemí severní Afriky a Blízkého východu, před sebou neviděli žádnou perspektivu, a tak vyšli do ulic. Protestní hnutí se brzy střetla se státní mocí a do popředí se začaly dostávat demokratické požadavky. Není divu, když valná většina vládnoucích režimů v této oblasti spadá mezi autoritativní, a to, jestli se o jejich zločinech dozvídáme nebo ne, záleží spíše na tom, jestli jsou podle západních velmocí dostatečně poslušné. Výjimky, jako Libanon nebo

palestinská území, jsou na indexu demokracie označovány za smíšené. V tuto chvíli nezáleželo na tom, jestli se dané režimy chovaly čistě jako loutky USA nebo jiných západních velmocí (Egypt) nebo jestli za sebou měly „protiimperialistickou“ historii (Libye, Sýrie). Protestům čelily oba typy, a oprávněně. Zkorumpovaná vládnoucí klika utlačovala obyčejné lidi a žila na úkor své země všude stejně. Jeden z mnoha důkazů toho, že žádný samozvaný spasitel ve vojenské uniformě nebo bez ní nemůže přinést trvalé řešení problémů kapitalistického světa. Po poměrně rychlém pádu režimů v zemích, kde hnutí začalo – v Tunisku a v Egyptě – se protesty rozšířily i do dalších zemí. Tam se však postup hnutí pomalu, ale jistě zastavil.

Libyjská revoluce měla nesrovnatelně krvavější průběh. Plukovník Kaddáfí použil všechny své síly, aby se udržel u moci, a uvrhl tak zemi do občanské války. Nastalé situace navíc využily k intervenci vojska Francie, Británie, USA a dalších spojenců s cílem zajistit si své zájmy v oblasti a stabilizovat ji. V dalších zemích se protestní hnutí setkala s tvrdou represí, nebyla schopná tamější režimy svrhnout a v porovnání s Egyptem a Tuniskem se jim podařilo prosadit jen menší změny. V Bahrajnu dokonce došlo i k intervenci bezpečnostních složek ostatních zemí Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií na záchranu tamní monarchie. Jak to, že v Egyptě a v Tunisku trvalo svržení režimu řádově týdny a v jiných arabských zemích je k dosažení menších změn potřeba mnohem více času i lidských obětí? Demonstranti v

Libye: Intervence Západu “zachraňuje” povstání Když povstání v Libyi koncem února začínalo, vypadalo to, že se téměř celá země sjednotila proti dlouholetému diktátorovi Kaddáfímu. Tomu se ale za pomoci zahraničních žoldáků podařilo potlačit povstání v hlavním městě Tripolisu a uplacením získat některé kmenové vůdce na svou stranu. Tím starý režim stabilizoval své postavení na západě Libye. Země se rozdělila na dvě půlky a začala krvavá občanská válka. Po počátečních úspěších povstalců získaly lépe vycvičené a vyzbrojené Kaddáfího jednotky postupně navrch a začaly postupovat směrem na východ. Povstání hrozila porážka. Když už byly vládní síly na dohled od hlavního města povstalců, Benghází, do konfliktu zasáhla intervence spojeneckých vojsk posvěcená Radou bezpečnosti OSN. Jejím cílem byla údajně ochrana civilního obyvatelstva. Můžeme tomu ale věřit? Vždyť západní velmoci dlouhá desetiletí tolerovaly diktátorské režimy, včetně jedné z nejtvrdších diktatur světa – Saúdské Arábie – a nyní se nečinně dívají na masakry v Bahrajnu, Jemenu a Sýrii. V čele intervenční koalice stojí evropské země, jejichž společnosti mají v Libyi lukrativní kontrakty a které chtějí zvětšit svůj vliv ve Středomoří. Pro ostatní, jako jsou Spojené státy, má akce za cíl spíše stabilizovat region a ochránit tak své spojenecké režimy. Vidina vměšování zahraničních velmocí dovede revoluční nadšení zchladit. Kaddáfí byl v tomto ohledu nejsnazším cílem. Sice se v posledních letech stavěl do role polepšeného hříšníka, ale nikdy nebyl pouze loutkou Západu. Proto není problém ho v případě potřeby odstavit a dosadit do čela Libye někoho poddajnějšího.

Prozatím se intervenci nedaří plnit její vyřčené ani nevyřčené cíle. Boje mezi Kaddáfího jednotkami a povstalci pokračují. Navíc dala Kaddáfímu možnost stavět se do role obránce národa a zvětšila jeho podporu, alespoň na západě země. Tak se v současné době dostala situace v Libyi do slepé uličky, která je pro některé „jestřáby“ záminkou pro větší nasazení vojsk. Ti opatrnější se však bojí, že by Libye mohla následovat osud Afghánistánu a Iráku a přidat se tak do řady západních neúspěchů. I kdyby ale intervence způsobila pád Kaddáfího režimu, nepřineslo by to libyjské revoluci nic dobrého. Zničilo by to podstatu revoluce – snahu lidí o kontrolu nad svými životy a nad osudem své země. Vláda dosazená k moci silou spojeneckých náletů by byla slabá a její další existence by závisela na pokračující podpoře velmocí (samozřejmě výměnou za protislužby). Taková vláda by neměla podporu Libyjců nespokojených se zahraničním vměšováním do záležitostí jejich státu. Země by se pravděpodobně rozpadla podle kmenových linií. Měla by tedy zahraniční intervence změnit naši podporu libyjské revoluci? To si nemyslím. Věc povstalců, věc naštvané nezaměstnané mládeže nucené předstírat svou lásku k vůdci, zůstává spravedlivá. Na tom nic nemění ani intervence, ani spolupráce vedení revoluce v Benghází se Západem. Povstalci mají právo využít situace a donutit lépe vyzbrojené vládní síly k ústupu. Jejich postavení je však nyní do budoucna ztíženo tím, že se budou muset vypořádat ještě s koaličními silami, pro které by svobodná Libye samostatně rozhodující o svém ropném bohatství tak, aby z toho měli prospěch obyčejní lidé, byla tou nejhorší noční můrou.

ZE SV ĚTA Damašku, San´á a Manamě neměli o nic méně odvahy a odhodlání než ti v Káhiře a Tunisu. V čem tedy spočíval ten rozdíl? V Egyptě či v Tunisku tvořily významnou součást protestů akce pracujících – stávky a okupace pracovišť. Byla to hrozba generální stávky, co nakonec odstavilo Ben Alího i Mubaraka. V Tunisku jsou ještě nyní na denním pořádku stávky za zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek. Ve státech Perského zálivu, ale do značné míry i v Libyi ale velkou část skutečně produktivně pracujících tvoří zahraniční dělníci, zatímco domácí obyvatelstvo živeno a udržováno v klidu pomocí příjmů z ropy. Proto byla libyjská revoluce doprovázena hromadným úprkem, který vytvořil na hranicích malou humanitární katastrofu. Pokud ale revoluční hnutí není podepřeno pracujícími, kteří mají sílu zastavit hospodářství, závisí jeho osud čistě na vojenském poměru sil,

11 který bývá silně nakloněn na stranu státu. Ani další vývoj v Tunisku a především v Egyptě ale není nijak povzbudivý. V Egyptě po odstoupení prezidenta Mubaraka převzala moc armáda, která připravuje pomalý přechod k režimu, který bude možná o něco demokratičtější, ale ponechá nedotčeny základní ekonomické vztahy i politické struktury. V Tunisku je podobným úkolem pověřena Rada vyšší instance složená ze 160 osobností veřejného života. Lidem, kteří během revoluce začali brát rozhodování o svém životě a do svých rukou, byla nově nabytá moc opět odebrána. Na západní velmoci napojené přechodné vlády brání lidem v rozhodování o ekonomickém a politickém uspořádání svého státu. Místo toho se snaží omezit revoluční změny na zavedení formální parlamentní demokracie. Nové vlády v Tunisku a v Egyptě

nebudou schopné vyřešit palčivé sociální problémy, které lidi vyhnaly do ulic. Pokud nechají ekonomickou moc v rukou hrstky nejbohatších a zachovají podřízení svých zemí nadnárodnímu kapitálu, nebudou schopné se vypořádat s nezaměstnaností, dosahující desítky procent, ani s drahotou základních potravin. V případě egyptské vojenské vlády navíc v čele země stále stojí osoby spojené s minulým režimem a ani potrestání bývalých prominentů tedy neprobíhá tak rychle, jak by si lidé přáli. Menší protesty se proto v Egyptě i v Tunisku objevují i nadále. To, že se referenda o změnách ústavy navržených nejvyšší radou ozbrojených sil v Egyptě zúčastnilo jen 41% voličů, vypovídá o nespokojenosti lidí se současným vývojem. Pokud se tedy novým i starým režimům v oblasti nepodaří revoluční hnutí zcela rozdrtit, je jen otázkou času, kdy zažijeme „druhé kolo“ arabských revolucí. Lenka Světlá

V Sýrii pokračují protesty... Ve druhé polovině dubna opět zesílilo protestní hnutí v Sýrii i represe ze strany státu proti němu. V pátek 22. dubna si zásahy bezpečnostních sil proti demonstrantů vyžádaly až 112 obětí. Dne 26. dubna byly na potlačení demonstrací v jednom z ohnisek protestů, Dará, použity i tanky a lidé umírali i na předměstí hlavního města, Damašku. Celkem byly od začátku protestů zabity stovky lidí. Protesty v Sýrii začaly ve srovnání s ostatními arabskými zeměmi později – až v polovině března. Vyvinuly se z malých demonstrací na podporu revolucí v Egyptě a v Libyi. Brutální zásah bezpečnostních složek v chudé jižní provincii Dará však hnutí rozšířil a přiměl ho se zaměřit na změnu domácího režimu – téměř padesátileté diktatury arabské nacionalistické strany BAAS, kde prezidentský post zastává již druhá generace rodiny Asadů. Syrské hnutí bývá prezentováno jako boj mezi náboženskými sektami – menšinovými alávity, kteří tvoří velkou část vládnoucí kliky, a většinovými sunnity. Tuto nálepku používají jak některá média, tak i vládnoucí režim. Ten povstalce střídavě obviňuje ze sektářství - snah rozdělit zemi podle náboženských linií – a z islamismu. Tuto taktiku používá strana BAAS, která se staví do role garanta jednoty národa, dlouhodobě. Byla to však ona, kdo svým klientelistickým vládnutím, způsobil velkou koncentraci alávitů, před jejím nástupem k moci utlačované menšiny, která se přirozeně více přidávala k radikální opoziční straně, ve státním aparátu a v armádě. Prodemokratické hnutí však zahrnuje všechny syrské komunity, včetně alávitů. A i když kvůli složení vládnoucí kliky mají někteří lidé vůči alávitům odpor, zatím se nepodařilo protestující rozdělit podle jejich vyznání. Opoziční aktivisté sami poukazují na to, že s protestů účastní

všechny náboženské skupiny a v oficiálních prohlášeních opozice najdeme odsouzení sektářství a požadavek svobody pro všechny komunity. Není divu, v zemi, kde třetina obyvatel přísluší k nějaké etnické nebo náboženské menšině, by sektářství bylo cestou do pekel. Syrská revoluce již získala svá první vítězství. Po téměř 50 letech byl 19. dubna zrušen výjimečný stav. Kurdům, kteří tvoří 10% obyvatel Sýrie, bylo přiznáno občanství, které jim bylo na začátku vlády strany BAAS podvodem odebráno. Je ale jasné, že ze strany vlády prezidenta Asada měly tyto ústupky pouze zklidnit protesty a když se jim to nepodařilo, neváhal použít další, ještě ostřejší represe. Syrské hnutí tedy ještě čeká dlouhá cesta ke svržení nenáviděného režimu.

Z HI S TO R I E

12

Tradice prvního máje patří pracujícím ... nikoliv fašistům! I letošní svátek 1. máje se bude v Česku konat ve znamení politických manifestací. Vedle tradičních levicových stran - sociální demokracie a KSČM, se ale chystá demonstrovat také fašistická Dělnická strana – SS. Mottem jejího brněnského setkání je protest proti „invazi zahraničních pracovníků“, avšak nevysloveným cílem je provokační pochod ulicí Cejl kolem domů, kde žijí sociálně slabší, převážně romští obyvatelé. V tomto plánu jim má asistovat početná sešlost neonacistů z Česka i celé Evropy. DSSS resp. její předchůdkyně využívá prvního máje k veřejným výstupům pravidelně již od roku 2008. Přitom však tradice 1. máje nemá absolutně nic společného ani s nacionalismem ani s fašistickým programem, který tato strana reprezentuje. V původním a autentickém pojetí totiž první máj naopak představuje manifestaci solidarity a jednoty pracujících všech národností v boji za své oprávněné sociální a politické požadavky a za lepší svět.

Jak vznikla prvomájová tradice? Bylo to ve Spojených státech amerických, kde se v 70. letech 19. století rozvinulo hnutí dělníků v boji za uzákonění osmihodinové pracovní doby. Hnutí postupně sílilo a dařilo se mu prosadit svůj požadavek do zákonů, avšak v praxi se osmihodinová doba pro odpor zaměstnavatelů včetně státu stále nemohla prosadit. V roce 1884 rozhodlo zasedání Federace organizovaných obchodních a pracovních svazů, že 1. květen 1886 bude dnem, kdy osmihodinová pracovní doba musí vstoupit v platnost. 1. května 1886 pak za tento požadavek skutečně demonstrovalo v USA téměř půl milionu dělníků, přičemž hlavním centrem hnutí bylo město Chicago. Tam se také 3. května konala demonstrace u McCormickovy továrny na zemědělské stroje, z níž nechal ředitel závodu během února vyhodit z práce 1200 dělníků. Demonstrace byla brutálně rozehnána policií a soukromou podnikatelskou milicí tzv. pinkertonci. Dva dělníci byli zabiti. Na protest proti této brutalitě byla na další den svolána protestní manifestace na Haymarketské náměstí v Chicagu. Ke konci manifestace vybuchla v řadách policie, která se shromáždění chystala rozehnat, bomba. Pravý původce tohoto útoku nebyl nikdy vypátrán, avšak policie v reakci na něj nejen začala střílet do zbytku přítomných občanů, ale podnikla také razii na význačné chicagské dělnické aktivisty a novináře, z nichž někteří

se přitom akce toho dne vůbec nezúčastnili. Leč státní moc hájící zájmy dravých podnikatelů usilovala o rozbití celého hnutí, k čemuž ji měl posloužit politický soudní monstrproces s předáky pracujících. Z osmi předáků odsoudila předem vybraná podjatá porota sedm odsouzených k trestu smrti a jednoho k 15 letům vězení. Nakonec byli po sebevraždě jednoho odsouzeného a změně trestu na doživotí u dvou dalších oběšeni 11. listopadu 1887 čtyři muži: Augustin Spies, Albert Parsons, Adolph Fischer a George Engel. Augustin Spies těsně před popravou vykřikl: „Přijde doba, když naše mlčení v hrobě bude mocnější než naše projevy!“ Mimochodem, guvernér John Altgeld propustil v roce 1893 zbývající tři odsouzené z vězení a konstatoval, že celý proces s dělnickými vůdci byl výsměchem spravedlnosti. Spies se nemýlil. Bezprostřední reakcí pracujících byla obrovská účast na pohřbu obětí soudní vraždy, kdy se na hřbitov vydal průvod 150 tisíc dělníků. V roce 1888 se Americká federace práce (odbory) usnesla na konání stávky za prosazení osmihodinové pracovní doby opět na 1. máje 1890. Toto rozhodnutí vzal v potaz i Mezinárodní dělnický sjezd, který se konal v červenci 1889 v Paříži. Zúčastnili se jej zástupci Německa, Británie, Argentiny, Rakouska (včetně tří Čechů), Bulharska, Rumunska, Dánska, Španělska, USA, Holandska, Belgie, Uherska, Itálie, Norska, Švédska, Ruska (včetně Finů a Poláků), Francie a Švýcarska. 20. července rozhodl sjezd o konání velké mezinárodní manifestace pracujících všech zemí v den 1. května na podporu požadavku osmihodinové pracovní doby. Tak vznikla mezinárodní a internacionalistická tradice prvních májů.

První máje v českých zemích V českých zemích se 1. květen slavil prvně v roce 1890. V severočeských dolech společně stávkovali němečtí a čeští horníci, zatímco v Praze se na Střeleckém ostrově sešlo na 15 tisíc dělníků. Střelecký ostrov se následně stal místem pravidelného konání prvomájových manifestací v Praze, i když později se projevy a demonstrace konaly i jinde (Štvanice, Lidový dům, Václavské náměstí aj.) Přes vládní perzekuci a výhružky zaměstnavatelů, včetně propouštění z práce, se zaměstnanci 1. května vždy scházeli k manifestaci za své požadavky – po osmihodinové pracovní době to bylo například všeobecné volební právo, světový

mír a sbratření národů, stíhání korupce, nebo vyvlastnění velkých průmyslových podniků, dolů a bank. V Československé republice byl 1. máj uznán za státní svátek a den pracovního klidu. Ve 20. letech si zaměstnanci prosadili dokonce i zastavení práce na železnici, v tramvajové dopravě apod. Oslavy a manifestace se většinou odehrávaly separátně v režii každé politické strany. V roce 1938 se však na většině míst republiky konaly společné projevy KSČ a sociálních demokratů (nezřídka i německých), na kterých se demonstrovala připravenost pracujících bránit republiku před hitlerovských fašismem. Po 2. světové válce resp. po roce 1948 se z 1. máje brzy stala státem resp. vládnoucí stranou zaranžovaná událost oslavování režimu, z níž se vytratil jakýkoliv spontánní zájem i tradiční pojetí boje pracujících za svá práva. Manifestace byly navštěvovány více méně jenom z povinnosti, i když i zde byly některé výjimky, zejména 1. máj 1968, kdy šel téměř veškerý lid s nadšením sjednocený za reformními předáky KSČ, která ve své většině usilovala o demokratický socialismus. Po roce 1990 se pak tradice 1. máje začala otevřeně zpochybňovat, pravice ji začala vykládat jako svátek práce, nebo dokonce svátek práce a jara, levicové strany se drží spíše pojetí 1. májů jako společenského setkání své členské základny, než aby cílevědomě pracovaly na obnovení jeho bojovného významu.

Nacistické zneužití 1. máje Fašismus a konkrétně nacistický režim se na rozdíl od mnoha konzervativců nepokoušel tradici 1. máje násilím potlačit, ale spíše zneužít v novém pojetí pro cíle své vlády. Ještě v roce 1922 se Hitler účastnil kampaně za zákaz 1. máje jako „marxistickoanarchistického nesmyslu“. Když se však v roce 1933 dostal k moci, udělal z 1. máje oficiální Den národní práce. V Berlíně se toho dne sešlo na pláni v Tempelhofu přes milion lidí. Mnoho z nich, zejména pracující ze státních a obecních závodů, bylo na manifestaci přinuceno jít pod pohrůžkou perzekuce, na druhou stranu mnoho odborových předáků i řadových členů již v té době před Hitlerem kapitulovalo. Avšak nacisté se organizovaného dělnického hnutí obávali a chtěli jej zničit. Není divu, u dělníků se stále těšili velmi malé oblibě, jak ukázaly volby do zaměstnaneckých rad

G LOSA v prvních měsících roku 1933, kde NSDAP propadla. Proto hned 2. května 1933 přepadly nacistické úderné oddíly sídla sociálně-demokratických odborů, redakce odborářských novin a všechny pobočky odborářské banky. Mnoho odborových funkcionářů bylo zatčeno. V Duisburgu SA-mani ubili čtyři odborové předáky k smrti. 10. května následovalo zabavení veškerého jmění německé sociální demokracie a 11. května převzetí sociálně-demokratických dělnických konzumních družstev, tělovýchovných jednot, svépomocných organizací apod. Komunistická strana a její přidružené organizace byly v té době již rozbité nebo v ilegalitě. Tisíce pracujících a odborových i stranických funkcionářů skončilo v „ochranné vazbě“, koncentračních táborech, nebo bylo zavražděno příslušníky SA. Tak nacisté „slavili“ 1. máj, když byli u moci. Po roce 1989 se fašisté v Česku prvně sešli na 1. máje 1992 v Praze na Letné. Vedle nenávistných a výhružných hesel proti národnostním menšinám provolávali také hesla proti anarchistům, levicovým politickým stranám a odborům. Jejich demonstrace byla ale na hlavu rozbita antifašisty. V roce 1999 se fašistům podařilo provokačně se sejít na Střeleckém ostrově, místě zrodu tradice 1. májů českých pracujících. Na stejném místě se sešli (v nepatrném počtu) také v roce 2007, kdy na své manifestaci otevřeně oslavovali policisty perzekvující v roce 1886 dělníky v Chicagu. Tradici 1. máje označili za zločinnou oslavu bombového terorismu. Od roku 2008 se ale fašistická Dělnická strana a s ní spojené neonacistické hnutí snaží 1. máj kooptovat jako den, kdy demagogicky demonstruje za práva obyčejných lidí a proti korupčnickému vládnoucímu režimu. Není to jediný případ, kdy se dnešní čeští fašisté a nacisté snaží provokačně vystupovat ve dnech, kdy se jejich předchůdci a vzory dopustili otřesných zločinů - příkladem mohou být jejich pouliční aktivity 10. listopadu 2007 (výročí pogromů křišťálové noci 1938) a 17. listopadu 2009 (výročí nacistického zákroku proti českým vysokým školám).

Vraťme se ke kořenům prvomájové tradice! To, že celá tradice 1. máje se nese proti fašistickému programu, proti nacionalismu, šíření národnostní nenávisti a naopak v sobě nese obrovské poselství jednoty a solidarity pracujících všech národů, vandasovcům vůbec nevadí. Využívají dlouholetého, státními sebeoslavami zapříčiněného odcizení většiny zaměstnanců od původního významu 1. máje i pasivní selankovitosti prvomájových oslav levicových stran po roce

13

DS-SS a české anticikánství

V poslední době jsme byli svědky několika pochodů romskými čtvrtěmi, pořádaných fašisty z takzvané Dělnické strany. Začalo to Janovem, v podlední době pokračovalo Bydžovem a Krupkou, nyní je na řadě Brno. Blokády fašistických pochodů byly bez výjimky rozprášeny policií, a to i tehdy, kdy byla blokáda přinejmenším stejně „legální“ jako ohlášený pochod fašistů (tak jako v Krupce). Dělnická strana-SS se staví do role opoziční síly proti současným mocipánům. Ve skutečnosti ale v době škrtů, asociálních opatření, snah přelít peníze na důchody do soukromých fondů, zvyšování DPH vadí Dělnické straně hlavně Romové. Kdepak, DS-SS není žádná protisystémová síla. Je to naopak strana, která fakticky odvádí pozornost od svinstev mocipánů a snaží se oprávněný vztek lidí obrátit na Romy. Vybírá si proto pro svá veřejná vystoupení místa, kde je soužití Romů s ostatními obyvateli považováno za problematické – buď místa, kde třeba dlouhodobá nezaměstnanost vede k sociálním problémům, k vyšší kriminalitě a frustraci (Janov, Bydžov) nebo konkrétní zločin spáchaný Romem (Krupka), kde a snaží se těmto problémům a činům dát rasový nátěr. Blokády pogromistických fašistických pochodů přitom nepřitáhly žádné masy. Jak je to možné, vždyť tam hlásají myšlenky, které vedly nesmírnému utrpení lidí, až k nacistickým „továrnám na smrt“? Především je to tím, že protiromské postoje jsou v české společnosti velmi rozšířené. Když si člověk přečte internetové diskuse, má pocit, že nenávist, jaká je v Česku vůči Romům, snad nebyla ani vůči Židům v Německu krátce před nástupem Hitlera. To, že internetové diskuse bývají vždy extrémnější než realita, není zas taková útěcha. Ohrazení se proti rasismu je v Česku skoro společenské faux pas. Člověk, 1989.

Proto by se radikální levice měla snažit chopit 1. máje v původním pojetí jako dne boje nejen za zájmy zaměstnanců, ale také všech, kdož jsou ve společnosti nějakým způsobem utlačováni nebo vyloučeni. Měla by odmítnout pojetí reformistických stran dávat 1. máji převážně charakter společenského, kulturního setkání, kterou pak dovádějí k dokonalosti dnešní anti-autoritáři se svými hudebními Mayday festivaly. Právě prvního máje by levice neměla stranou ostatních vytvářet nějaké své autonomní oázy, kde se pracující a zejména mladí lidé mají vykašlat na společenské problémy a

kterého jste donedávna považovali za úplně normálního, říká: „No tak já jsem rasista. Nestydím se za to.“ Běžná scéna ze života v Česku, asi jako sněžení v zimě. Můžete přicházet se seberacionálnějšími argumenty proti rasismu, budete utlučeni iracionálními výbuchy zlosti. Jak jsme do tohoto bodu vůbec mohli dospět? Ztratila tak velká část lidí soudnost či elementární lidskost? Kdepak, to není náhoda. Selhaly zde především odbory a levicové strany. Pokud 20 let proti rasismu prakticky nic neudělaly tyto masové organizace, je antirasismus ztotožňován spíše s kocábovsko-havlovskou moralizující bezzubostí a přetvářkou místo toho, aby byl ztotožňován se zájmy pracujících. Spousta lidí nedokáže spočítat, že po té, co se fašisté vyřádí na Romech, jsou na řadě oni. Vzhledem k celkově nízké politické angažovanosti a nízkém politickém vzdělání v Česku se to dá pochopit. Ale že si to nedovedou uvědomit ani předáci odborů či levicových stran, je nepochopitelné či spíše neomluvitelné. Je skutečně potřeba, aby vandasovské úderky začaly napadat stávkující či demonstrující odboráře, přepadat mítinky ČSSD nebo KSČM či házet zápalné láhve do jejich kanceláří, aby se tyto masové organizace rozhýbaly k akci? Není snad už dnes vidět, že rasismus – zejména ten proti Romům – má v Česku jednoznačnou funkci, kdy rasistické dělení na hnědočechy a běločechy, které se v posledních letech tak ujalo, rozděluje ty dole v odporu proti těm nahoře? Dokud budou „hnědočeši” pro „běločechy” jen vhodný hromosvod vlastní frustrace ze zhoršujících se životních podmínek, bude těžké porazit jakoukoliv vládu ve snahách znovu a znovu přerozdělovat bohatství od chudých směrem k bohatým. Pavel Mladý

bavit se. Tím se jen vychází vstříc všeobecné demoralizaci z dění na politické scéně, která vyhovuje právě těm nahoře. Naopak právě 1. máje je třeba zaměstnance a mladé lidi přivést k politice – když už ne nutně k veřejným akcím na ulici tak alespoň k zájmu o volby, členství v odborech apod. A pokud se 1. máje jako jediní šikují na ulicích fašisté z DSSS, aby se k společenským problémům vyjádřili svoji obvyklou cestou hledání nepřátel v utlačovaných menšinách a štvali jednu část pracujících proti druhé, neměla by radikální levice váhat se jim postavit. Nikola Čech

DI S K U S E

Jaderná energetika a (anti-)kapitalismus Havárie v jaderné elektrárně Fukušima po ničivém zemětřesení a následné vlně tsunami znovu rozproudila debatu o jaderné energii. Německá vláda dokonce rozhodla pod tlakem veřejnosti o poměrně rychlém odklonu od jaderné energie úplně a německá Strana zelených slavila obrovské volební úspěchy v zemských volbách.

“Jaderná elektrárna nesmí být komerční podnik, ale veřejná služba.”

Ani řady levice nejsou v otázce jaderné energie sjednocené. Pro část radikální levice je charakteristický příkrý odpor k jaderné energetice jako takové, stanoviska reformistické levice se pak v každé zemi značně liší.

oprávněnou důvěru veřejnosti, dokud nebude vyjmuta z kapitalistického kolotoče honby za ziskem.

V České republice je levice spíše projaderná a také v NAL převažuje spíše stanovisko, že jaderná energetika má své místo v tzv. energetickém mixu. Podpora jaderným technologiím ale neznamená podporu ekonomickému systému, ve kterém jsou využívány. Naopak potenciální nebezpečí a rizika jaderné energetiky právě současný kapitalismus spíše zvyšuje. A mají-li dnes ve své většině jaderná zařízení vysokou úroveň bezpečnosti, je to do značné míry pod tlakem protijaderných hnutí a veřejného mínění. Jaderná elektrárna je totiž typickým systémem s vysokou mírou komplexity. Řízení jejího provozu není konzistentní s principy podnikání, zejména pak v jeho dnes prosazované neoliberální podobě. Vytváření „štíhlých“ firemních kolektivů a outsourcování většiny podpůrných prací a další „vynálezy“ neoliberalismu v jaderných zařízeních prostě nemohou fungovat. Všechny prvky jaderné elektrárny vyžadují specifickou péči se znalostí jejích ostatních prvků. Sotva mohou být správně vykonávány dodavateli z nejaderné oblasti. Snaha o tržní flexibilitu, generování okamžitého zisku naráží na samy základy reaktorové fyziky, které si vynucují dlouhodobější plánování nakládání s jaderným palivem. Manažerský tlak na podřízené by vedl k riziku chyb vedoucích většinou sice nikoliv k haváriím, ale zaručeně zvyšující riziko výpadků výkonu reaktoru a snížení jeho životnosti. Prostředí neregulovaného kapitalismu také neumožňuje dodržování bezpečnostních standardů ve všech ohledech efektivně vynucovat. Diktát trhu volá po snižování nákladů. Přitom v jaderné elektrárně tvoří náklady na bezpečnost konstrukce i samotný bezpečný provoz velkou část nákladů. Stejně tak snižování nákladů na personál představuje nebezpečí, ať už podobě snížené kvalifikace či přepracování. To, co se běžně děje v řadě jiných odvětví, může mít v případě jaderných provozů nedozírné následky. Jaderná energetika nemůže získat

Černobylská havárie ukazuje, že ani netržní vztahy a státní vlastnictví nemusí znamenat zažehnání nebezpečí spojených s provozem jaderné elektrárny. V tomto případě to byla neuvěřitelná byrokratická bezohlednost a neschopnost, a také přehnané ambice nedostatečně vzdělaného manažera elektrárny, co vedlo k nejhorší havárii v dějinách mírového využití jaderné energie.

14

jaderná energetika dobře. Zajímavým faktem, že jaderná elektrárna produkuje ve svém okolí násobně méně radioaktivity než elektrárny tepelné, které jsou zodpovědné za uvolňování radioaktivních izotopů radia, polonia či uranu do životního prostředí. Zpracováním jaderného odpadu navíc můžeme získat celou řadu v medicíně i v průmyslu využitelných radionuklidů (např. technecium99m). Jaderné reaktory produkují unikátní neutronové toky využitelné v lékařství, průmyslu a vědeckém výzkumu.

Proto je nutná veřejná kontrola provozu jaderných elektráren. Důležitá je i kontrola vedení jaderných zařízení ze strany řadových zaměstnanců, například skrz jejich demokratické odborové organizace, ale také místních komunit, samozřejmě za pomoci specialistů v této oblasti.

Jaderná energetika ještě neřekla své poslední slovo. Její budoucností by měly být rychlé reaktory nové generace umožňující významné využití nejen izotopu 235U (cca 0,7% v přírodním uranu), ale také 238U (cca 99,3% v přírodním uranu). Dále pak jejich v spojení s postupným zapojováním mechanismu jaderné fúze.

Zkušenosti s jadernou elektrárnou Fukušima I provozovanou za opomíjení bezpečnostních standardů soukromou společností TEPCO nám ukazují, že soukromé vlastnictví prvků jaderného průmyslu je nepochybně hazardem. Tím byl ovšem i samotný koncept postavení jaderné elektrárny v tektonicky aktivní oblasti a nezabezpečení komponent chlazení proti poškození vlnou tsunami. Tedy posedlost úsporami na nákladech „za každou cenu“ – motiv zisku zase jednou převážil nad bezpečností lidí.

Fúzně-štěpné reaktory by pak mohly a měly sloužit jako můstek k „energetice snů“, tedy mírovému využití jaderné fůze samotné. To by znamenalo ekologický, bezpečný a přitom skutečně masivní zdroj energie.

Obavy veřejnosti z jaderné energie plynou často spíše na neznalosti. Často jsou také podněcovány konkurenčními energetickými projekty. Nicméně jsou tu i obavy opodstatněné. Alternativou by bylo vzdát se jaderné energie zcela, tak jak to plánuje Německo. Tato alternativa by ale i při masivním rozšíření využití alternativních zdrojů energie vedla k nedostatku elektřiny, častým výpadkům (které ohrožují Evropu už nyní, zatímco například v Kalifornii již několikrát udeřily). Jaderná energie si zachovává své bezesporné výhody. Vysoký podíl získané energie na jednotku hmotnosti paliva ji výrazně favorizuje nad spalováním fosilních paliv, a to s rozdílem zhruba sedmi řádů – tj. cca desetimiliardkrát. Zatímco velká hustota vyráběné energie ji o několik řádů favorizuje nad obnovitelnými zdroji. Také z hlediska ekologických dopadů vychází

Ve hře je také vývoj technologie transmutace, tj. přepracování vyhořelého jaderného paliva tak, aby se dalo znova použít (a tento postup případně několikrát opakovat). Přes tyto potenciálně světlé vyhlídky jaderné energetiky a jejího přínosu pro lidstvo má také řadu negativních specifik. Kromě možnosti havárie jsou to specifická rizika spojená s těžbou uranové rudy a ukládáním vyhořelého paliva a nepochybně také riziko zneužití obohacovacího průmyslu a/nebo jaderného reaktoru k produkci štěpitelného materiálu využitelného vojensky. I tyto aspekty jaderné energetiky vyžadují dostatečné investice státu do vědy a výzkumu, veřejnou kontrolu dodržování bezpečnostních a hygienických standardů či standardů zacházení s radionuklidy, zejména pak s produkty jako je plutonium. Jak pro minimalizaci rizik spojených s haváriemi, tak těžbou uranu nebo ukládáním vyhořelého paliva je třeba požadovat, aby jaderný průmysl a obecně jakýkoliv průmysl nakládající s významnějšími zdroji ionizujícího záření fungoval nikoliv jako komerční podnik, ale jako státem vlastněná veřejná služba pod veřejnou kontrolou. Tomáš Starý

NAL

15

Uprostřed léta bude NAL v krásném prostředí Vysočiny již podruhé pořádat letní kemp. Pět dní plných diskusí, seminářů a workshopů se bude točit kolem několika základních os, například boj proti neoliberalismu a vládním reformám, antikapitalistické alternativy, organizace pracujících, situace ve vzdělávání, útlak žen, rasismus, životní prostředí či situace ve vědě a kultuře. Věříme, že společně se Socialistickým kruhem, Hnutím za svobodné vzdělání, Stranou demokratického socialismu a případnými dalšími spolupořadateli vám nabídneme celou škálu debat se zajímavými hosty. Mezi nimi nebudou chybět ekonomka Ilona Švihlíková, filozofové Milan

Valach a Michal Hauser, socioložka se specializací na gender Marta Kolářová, sociolog Stanislav Holubec a další. Svou účast přišlíbili i zástupci spřátelených zahraničních organizací. Ale ke slovu se dostane na každý účastník kempu. Vše bude doplněno kulturním programem, například promítáním filmů. Srdečně zveme všechny, kdo mají zájem o radikálně levicovou politiku a chtějí strávit podnětných pět letních dní s námi a dalšími lidmi podobných postojů. KEMP stále ještě připravujeme a program se postupně obohacuje. Pro aktuální informace proto sledujte speciální web Antikapitalistického KEMPu.

http://kemp.antikapitalista.cz

Buďte informováni o dění přihlašte se k odběru INFOMAILU NAL

a budete pravidelně dostávat v jednom e-mailu  VÝBĚR ČLÁNKŮ Z WEBU NAL  POZVÁNKY NA AKCE, KTERÉ NAL PODPORUJE  POZVÁNKY NA VEŘEJNÉ MÍTINKY NAL  POZVÁNKY NA AKCE NAL

http://www.antikapitalista.cz/infomail

ZA ČÍM STOJÍME

 Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme nacionalizaci strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejně-byrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

NOVÁ LEVICE

www.antikapitalista.cz [email protected]

Hendikepovaní protestovali proti vládnímu hyenismu Tak takovouhle demonstraci Praha a vlastně celá republika jen tak nezažila. 22. března se sjeli zdravotně postižení ze všech koutů země – vozíčkáři, lidé o berlích, nevidomí, neslyšící, hluchoněmí, lidé postižení Parkinsonovou nemocí, cukrovkou i bezlepkovou dietou – aby společně s řadou zdravých spoluobčanů demonstrovali proti vládou navrhovaným změnám v oblasti zdravotní péče a podpory této společensky znevýhodněné skupiny. Ostrý nesouhlas zdravotně postižených s Drábkovými návrhy bylo možné číst nejen z každé tváře, ale už ze samotného faktu, kolik se těch tváří před budovou ministerstva sociálních věcí sešlo: Do ulic vyšlo minimálně 4000 lidí. Již čtvrt hodiny před začátkem celé akce svolané Národní radou osob se zdravotním postižením, bylo celé prostranství před ministerstvem zaplněné a další proudy lidí se valily od zastávek MHD. Když se tak člověk prodíral tím davem, nemohl si nevšimnout cedulí v rukou účastníků akce, kterými se hlásili k místům, odkud na demonstraci přijeli: Šumava, Most, Chomutov, Příbram, Brno, Zlín, Semily, Vysočina. Jak vidno, demonstrace se stala skutečně celostátní záležitostí. A stejně tak se dala vytušit také podpora a účast napříč společností – od různých skupin, hnutí a iniciativ. Vedle občanského sdružení Matilda, provozujícího digitální knihovnu pro zrakově postižené, stáli členové Odborového svazu dopravy a odboráři z České pošty. Vedle aktivistů Alternativy zdola vyjádřili svůj protest členové a členky Českobratrské církve evangelické. NAL samozřejmě nemohla chybět. Demonstraci, simultánně tlumočenou do znakové řeči, přivítal předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása. Vyjádřil nespokojenost s celou řadou navrhovaných úprav dotýkajících se hendikepovaných a jejich integrace do společnosti. Vyzdvihl takové změny, jako je nový způsob posuzování nároků na stupeň potřebné péče, který od poměrně přesně definovaných kategorií 36 úkonů přechází k vágně definovaným deseti oblastem, čímž vkládá osud zdravotně postižených plně do rukou subjektivních názorů posudkových lékařů. Dále odmítl zrušení karet TP/ZTP/P a zavedení jakési sociální karty bez definovaných

výhod, ztížení přístupu ke kompenzačním pomůckám, změnu vyplácení podpor zvýhodňující profesionální poskytovatele sociálních služeb na úkor péče v rodině i celkové snížení vyplácených příspěvků (např. příspěvku na motorové vozidlo). Ve svém součtu chce hyenistická vláda snížit podporu zdravotně postižených o jednu miliardu korun ročně a připravit je o celou řadu výdobytků, které získali po roce 1989, resp. již od 70. let. Krása správně konstatoval, že celá připravovaná reforma musí být odvolána, že je neopravitelná, protože vychází ze špatného, odporného východiska nadřazování jakýchsi neoliberálních finančních a rozpočtových plánů nad solidaritu a úsilí integrovat lidi se závažným sociálním znevýhodněním a zdravotním poškozením jako plnohodnotné členy společnosti. Po Krásovi dostal slovo ministr sociálních věcí Drábek a po něm ještě ministr zdravotnictví Heger. Oba ministři vystoupili s předem připravenou PR své reformy, zejména Drábek pak všechny okolo ubezpečoval, že se mýlí, a že žádné drastické změny se vlastně ani nechystají. Jak se tedy v oblasti péče o zdravotně postižené vlastně ušetří ona miliarda, ale vysvětlit nedokázal a na jeho vystoupení bylo proto zákonitě reagováno projevy nesouhlasu. To naopak další řečníci, zejména předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil, a předsedkyně Odborového svazu zaměstnanců zdravotní a sociální péče Dagmar Žitníková, sklidili od obecenstva bouřlivý potlesk a třepání rukama v bílých rukavicích (v nichž přišli všichni neslyšící a hluchoněmí). Zavadil vládu ostře odsoudil slovy, že na náměstí jsou lidé se zdravotním postižením, ale ministři pravicové koalice jsou zjevně postiženi na své schopnosti myslet a sociálně cítit. Upozornil na taktiku vlády postupovat proti všem středně a nízkopříjmovým skupinám, zaměstnancům, penzistům, studentům a dalším skupinám salámovou metodou a zdůraznil potřebu jednoty v odporu proti škrtům a pseudoreformám podporujícím podnikatele, banky a soukromé penzijní fondy. Žitníková dodala, že za zrušením osvědčených průkazů a vznikem elektronických sociálních karet je megazakázka pro bankovního správce těchto účtů. Vláda se zjevně inspirovala tunelkartou pana Béma.

Demonstraci dále podpořil Svaz měst a obcí ČR, Asociace krajů a další organizace. Pohnutí pak přišlo při čtení dopisů, které přichází od zdravotně postižených do ústředí Národní rady. Zde se hyenismus vlády vyjevil zcela zřetelně na osudech konkrétních lidí. Lidé mají jediným škrtem pera přijít o asistenci, speciální počítače, příspěvky na úpravu bytu či dopravu na nákupy a kulturu, tisíce korun měsíčně na péči o postižené děti, a to všechno jen kvůli úlevám pro pány Bakaly, Babiše a Kellnery, subvencím pro nadnárodní korporace, důchodům milionářů a kvůli krmení zrůdného tunelářského molochu prorůstajícího všemi póry státní správy. Na závěr demonstrace aktivista Miroslav Grund tvrdě zkritizoval bojkot celé demonstrace médii, zejména pak Českou televizí, která místo plnění služby informovat občany raději z našich peněz financuje umělecky bezcenné sebe-pomníčky milionáře a falešného restituenta Havla. Hořký smích a rozčarování pak vyvolalo oznámení, že podle zprávy na iDnes se na akci sešlo „několik stovek“ lidí. Každý, kdo na demonstraci byl, nyní jasně chápe, že jsme ve válce, kde média stojí na druhé straně barikády. Ale bez ohledu na lži podnikatelských médií, bez ohledu na to, že se do Prahy sjeli neslyšící i nevidomí spoluobčané, úterní protest slyšet i vidět rozhodně bylo. Šlo bezpochyby o největší veřejnou akci hendikepovaných od roku 1989 a dost možná i jednu z největších akcí tohoto druhu v celé Evropě. Snad tak zdravotně postižení dali nejen zřetelně najevo vládě, že jsou zhnuseni jejich rádobyreformními tunelářskými hokus pokusy, které rozbijí v zásadě fungující systém, ale také dali příklad všem ostatním, že není čas na otálení a že bojovat za svá práva a lidskou důstojnost je povinností každého z nás.