Tin
Pang
Kronika světa našeho a převážně země Lakriské
Slovo úvodem Mnozí sbírají staré příběhy a to je čin moudrý a pěkný, že ale přitom opomínají svojí zemi, odsuzují svůj rod k hlouposti a kulturnímu úpadku. Neboť kdyby věřili, že jim dává čest, měli by o své zemi knihy, z kterých by poznali celý svůj národ a dověděli by se odkud pocházejí. Já takové knihy hledám dávno a stále volám po tom, aby někdo moudrý vzal ten úkol na sebe a všechny děje Lakrisanů sebral. A žádal jsem to dotud a doufal, dokud jsem nezjistil, že se nikdo nechce té věci věnovati proto to musím sám na sebe vzíti. Tuto kroniku píši s nejčistšími úmysly, ale především proto, že věřím v to, že znalost historie národa našeho dokáže spojit náš lid tak, že již nikdy nenastanou rozpory takové, jaké v posledních letech prožívali lidé Lakriští. Neb sjednocený národ přestojí mnoho. Ale věř, že dá mnoho práce takovou kroniku napsat, neboť mnoho krajů musel jsem procestovat a s mnoha tvory mluvit, bych co nejvíce a pokud možno co nejpravdivější události mohl zapsat. Však věz že nejtěžší pro mne bylo oddělit pravdu od výmyslů, které s časem příběh zhyzdí, přes veškerou svou snahu nejsem s to říci přesně, že žádná nepravda již v mých spisech nezůstala. Kniha se skládá ze tří částí. 1. Kniha Zeměpisná 2. Kniha Historická 3. Kniha Obrazná Kniha Zeměpisná popisuje slovy oblasti světa, jež jsem měl tu čest navštívit. Ty jsou popsány slovem mým, tak jak oči mé to viděli, uši slyšeli a čich můj cítil. Kniha Historická popisuje události oblastí, které procestoval jsem. Využito bylo vyprávění očitých svědků, pamětníků, legend i pověstí těch krajů, či záznamů knihoven různých. Kniha obrazná obsahuje obrazné mapy, které jsem sám zhotovil a připravil.
Tin Pang Obyčejný, kněz bohyně Ay a cestovatel 13. rudna 1268
Kniha zeměpisná Duinn Jedna stará Duinnská báseň hlásá, že „Duinn zemí vína libého, a vysokých štíhlých žen, mužů ramenatých a silných, střez se okem o ně zavadit jen.“ Není to nikterak povedená skladba a i obsah je silně zavádějící. Když jsem tu báseň prvně slyšel, v prvním okamžiku jsem se musel zamyslet nad tím, o koho není radno okem zavadit. Zda o ženy, co mají silné muže, či o muže s ... Ale co je nejhorší lží, jež básníci Duinnu drze skrze báseň tvrdí je právě ta krása jejich žen. Ne že by byly nějak ošklivé, ale na můj vkus jsou tak nějak baculaté. A já jako štíhlí elf jsem pramálo našel zalíbení v jejich křivkách. Takže, Duinn je rozsáhlou východní přímořskou zemí s dokonalou přírodní obranou. Hranice Duinnu jsou z východu tvořeny Rozlehlým oceánem a ze severu Lathénií a ze západu vysokými Dartenskými horami. Vnitrozemí je naopak od pohraničí výhradně nízko položené, je tvořeno nížinami a úrodnou zemí. Jen pramálo země je určeno pro pastvu dobytka, několik takových statků jsem potkal akorát v jihovýchodní části, téměř u moře. Kromě desítek malých říček a vodních zdrojů, jsou v Duinnu tři větší řeky. Reila na jihu a Ide a Nerún ve středu. Nerún je zároveň nejdelší řekou světa, dle mých odhadů. Podél jejího toku jsem pochodoval dva týdny. A po Alenútě, Doriathské řece, i největší. V nejširší části byla široká až 332 stop. Nerún pramení v Dartenských horách a ani po 300 mílích, kdy protéká slunečnými nížinami její voda není nikterak teplá, natož pak čistá. Tedy hlavně tok za Danderonem. Jelikož průtok městem ubere značně její čistotě. A poslední řekou je Ide, která se vlévá do Nerúnu těsně před Danderonem, mimochodem Danderon je hlavní město Duinnu. Dartenské hory jsou poměrně vysoké a i nebezpečné pohoří. Kromě nepříznivého počasí je v horách nebezpečno i kvůli početným skupinkám banditů, žijících na okraji společnosti. Různí vyvrhelové ze Serijské společnosti obydlují tuto oblast a často, pokud udeří hlad napadají pokojná Duinnská obydlí. Sic jsou Duinňané na ně často připraveni, banditi slaví často úspěchy, díky vynikající taktice. Soudím, že to může být zapříčiněno tím, že jedním z vůdců některé z band, by mohl být nějaký bývalý voják, zřejmě dezertující důstojník, některé z civilizovaných armád západního světa. Oproti tomu Lathénie je místo velice poklidné a životu příznivé. Nevysoké pahorky jsou domovem mnoha usedlíkům, kteří pracují v těžařských dolech, kterých je tu nespočet. Je zde mnoho dobře hlídaných stříbrných a měděných dolů a solných nalezišť. Lidé zde žijí v malých dřevěných domcích jež jsou zdobeny malovanými výjevy a obrazy. Vnitrozemí je nejvíce zalidněnou částí země, která se soustředí na zemědělství. Zdánlivě nekonečná pole a luka jsou většinou povrchu. V těchto místech je možno pěstovat mnoho rozličných druhů plodin, a také se pěstuje. Obilí, olivy, čaj, káva, vynikající tabák, víno, a na nižších kopcích Lathénie i chmel. Země je rozdělena do 36 provincií, viz Kniha obrazová.
Na pobřeží Duinnu je nespočet rybářských vesniček a několik přístavů. Moře, které omývá břehy země se jmenuje Neklidné a je domovem velkým hejnům tuňáků, které chytají místní a jejich kuchařské umění v tomto směru je neocenitelné. Jednou jsem zavítal do malého hostince na pobřeží, který se jmenuje U cínového poháru, kde uměl místní kuchař, jek se vychloubal, tuňáka na 127 způsobů. Doporučuji na víně, s plátky citrony a ananasu. Hlavním městem jest Danderon. Troufám si říci, že po Minas Tirith, je nejkrásnějším městem, které jsem poznal. 3iroké čisté ulice, plné menších kulatých lidí v barevných hábitech, kteří postávají na rohu, nebo spěchají za zaměstnáním či do hostinců. Mnoho domů je také pokresleno barevnými vzory. Oni vůbec Duinňané mají zálibu v rozmanitosti a barevnosti. Nejtypičtější však je pro Danderon je vůně. Celé město je prosyceno stejnou vůní, která se mísí ze „zápachu“ barvíren a z aromat, které vycházejí z kouříren, které jsou po městě rozsety velice hojně. Danderon je čisté město plné vysokých mostů a nižších budov z pálených cihel, které jsou vyráběny v cihelnách na západě země. Domy mají většinou kruhovité půdorysy. Město leží na soutoku řek Ide a Nerún. Vysoké mosty jsou tu kvůli lodím, proplouvajícím z vnitrozemí s náklady stříbra, soli, mědi i potravin. Před městem je ze severní strany mohutná stavba, kterou postavili Duinnští nedávno. Jsou to obrovské vlnolamy, které mají za úkol odrazit částečně případnou povodeň mimo město. Mnoho obyvatel nemá přílišnou důvěru v tuto stavbu a tak mají všechny domy vlastní opatření, proti vodě. Pytle s pískem ve sklepeních, vědra v komorách a rezervní zásoby potravin pro případ nouze. Několik největších pesimistů, jak jsem sám spatřil, má i na svých plochých střechách připraveno několik člunů. Možná je to přehnané, ale kdo ví lépe co umí povodně než právě Duinňané? Již mnohokráte je Bohové zkusili a v historii již mnohokrát bylo město zaplaveno. Na toto téma letí zemí i několik vtipů, o tom, že právě proto jsou ulice Danderonu tak čisté. V hlavním městě je i Palác Moci, to je budova shromáždění Lordů, jež by se mohlo srovnávat s prehistorickým zřízením senátem. Ač je to starý a nevýkonný, tedy zdánlivě nevýkonný orgán, v této zemi funguje výtečně, oproti jiným státům, kde pokud byla moc rozdělena do více „rukou“ byla neúčinná. Viz třeba Lakris. Tak a tímto se dostávám k vládnoucímu prvku. Lordi, jsou šlechtici, kteří však častěji než za své skutky na poli válečném, byly vyznamenáni svými činy v obchodě. Lordi jsou tedy nejbohatšími lidmi země. A kdysi si své tituly kupovali, dnes se již dědí. A právě lordi se každým dnem scházejí v Paláci moci a rozhodují o osudu země. Předsedou Shromáždění je nejmocnější ( nejbohatší ) lord, jímž je tradičně potomek rodu Tantemů. V dnešní době je jím Alrod al Tantem. Shromáždění utváří politiku země, a nutno říci, že vytváří politiku účinnou. Neb neviděl jsem žebráků, ani strádajících. Zbroje stráží jsou kvalitní a stráží je dosti. Na trzích ve městě, jež jsou největšími co jsem spatřil, je k mání co srdce žádá. Duinn má ve světě „pronajato“ několik přístavů, kde rozvíjí obchod. Jeden má v Gondoru, jeden v Serii a jeden v Doriathu. Duinn má obrovské obchodní loďstvo, které bývá chráněno najímanými loděmi buď z Doriathu nebo z Lairu. Jednou se již i stalo, že si najali barbary ze Sauru. Tyto lodě pak obchodují s kožešinami a mramorem Laiřanů, koňmi Seiřanů, elfím plátnem či Gondorským porcelánem. Duinn nemá ve světe nepřátel, je to mírumilovná země, která nikdy nebyla dobyta díky své dokonalé poloze. Nejlepší styky má však s Gondorskými, s kterými směňuje drahé kameny a šperky. Co snad ještě stojí za zmínku, je Duinnská tajná služba. Která se stará o pořádek v zemi. Má mnoho členů, kteří pracují v utajení a odhalují nepravosti a zločiny. Říká se, že
jedna z části tajné služby je i špionáž v cizích zemích. To však není prokázáno a kolují o tom jen povídačky mezi prostým lidem. Jeden žebrák mi za zlatou minci prozradil i údajné místo sídlu této organizace, však nepátral jsem se dále po vnitřku té budovy a tak sám dodnes nevím co bylo vevnitř. Závěrem bych snad jen popsal lid Duinnský. Jsou to převážně lidé, menšího vzrůstu a kulatějších tvarů, neb mají rádi dobré jídlo a pití. Muži často v ranném věku přicházejí o vlasy. A povahou jsou dobří, jen jsou zvyklí na pohodlí a tak jsou poněkud lenivý a možná i skrblivý. Však každému doporučuji alespoň jednou v životě navštívit kraje tyto, popít dobrého vína jejich či tabáku pokouřit.
Císařství Doriath ... zemí jest tvorů šlechetných, jež nepoznali zlo, neb zlo jim jest odepřeno ze samé jejich podstatnosti. Stvořeními dobra a čistoty jsou, krásy a umu převelikého. Tak je popsán Doriath, kolébka elfů v Knize Slunce, Aunuturamu. A samotní elfové jsou zobrazeni jako tvorové dobra, nevinní, což bohužel není zcela pravdivé. Neb nejsou žádní nevinní. Snad na prvopočátku, v době stvoření, v době kdy nepoznamenáni byli světem, snad v těch dobách mohli existovat tak dobré bytosti, jak Kniha popisuje. Doriath je zemí, jak již výše stojí, odkud pochází rasa elfů. Ať již máme na mysli lesní, městské či temné elfy, předci všech těchto se narodili pod stromy Doriathu a pouze jejich cesta a skutky z nich vytvořili to čím byli a jsou nyní. Doriath tvoří zhruba polovinu starého kontinentu. Ačkoliv před mnoha věky žili v zemi pouze elfové, rasa lidí je jak známo velice přizpůsobivá, a tak v dnešních dobách je velká část populace složena i z lidí, nemluvě o ostatních rasách. Čili přibližně každý třetí koho potkáte by měl být člověk. Většina národa žije ve Velkém hvozdě, jež je tak rozlehlý, že mu nestačí jeden název, ba i jeho části jsou pojmenovány různě, většinou podle druhu stromů, trávy nebo keřů, které jsou typické té části. Jihovýchod země je Erra Grasi (: Země trávy:). Ta je obklopena Horami vycházejícího slunce Grindum operini Aurion (dobrá budu tedy psáti Lakrisky). V zemi trávy jsou dvě města, Maya, lidské příhorské město a Eyila, jež leží na toku Vanieny, která se vlévá do Vnitřního moře. Země trávy je tvořena rozlehlými lukami, které jsou domovem mnoha pasteveckým osadám. Na jejich prostorech se nechovají jen krávy a skot vůbec, ale je možno zahlédnout, však jen z dáli, neb jsou dobře hlídána, i stáda plnokrevných hřebců, jež jsou chování jako základ Doriathské jízdy. Jednoho večera jsem měl tu příležitost nepozorovaně proklouznout skrze hlídky a ukryt temnotou jsem se projel na jednom z výstavních koní. Byl překrásný a dobře stavěný. V kohoutku pře dvaadvacet dlaní. Rychlost jeho byla nevídaná, neb se mnou, ubohým štíhlým elfem na zádech si jistě připadal, jako by nenesl nic, neb vážím jistě třetinu toho, na co byl vycvičen. Ani se neunavil tak rychle jako jiné koně, při této rychlosti. Na severovýchodě je několik oblastí. Lavie je nejsevernější částí. Opět je to rozsáhlý kus země s mnohým prostorem, využívaným od nedávné doby pro zemědělské účely. Mnoho vsí a osad rolnického lidu pěstuje v této oblasti obilí, řepu a Lavijské rudé brambory. Které jsou nejčastěji podávány zapečené se skopovým masem, zabaleným v listu Jadečného stromu. Tento pokrm jest typickým pro tyto oblasti a jeho vůně se za večerů nese od dřevěných chýší se slaměnými střechami, které obývá lid prostý. Na severním pobřeží leží nejsevernější lidská výspa vůbec. Přístav Mania je domovem mnoha rodinám rybářů, kteří se po několik generací živí lovem velryb a tuleňů a samozřejmě i klasických mořských ryb. Mania je spíše velikou vesnicí, kterou kdysi byla, ale množství lidí, zde žijících překročilo normy obvyklé vsi a nyní, když již je ve Manii i vojenská posádka i galéra, je Mania považována za město. Jih Lavie je ohraničen tokem řeky Satiny, na které leží město Elistel. Které je Důležitým opěrným bodem zásobování a obchodu pro celý severovýchod. Jižně od Elistel se rozkládá Země klidu.
Velké pláně, které jsou prosty jakékoliv civilizace. V této oblasti nežije vyjma několika poustevníků nikdo. Proto jsou tyto pláně domovem mnoha druhům divoké zvěře. Koním, divokému dobytku i šelmám. Jižně od této oblasti jest Země padlých hvězd. Kopcovité místy zalesněné území dle povídání místních vzniklo z napadaných pohaslých hvězd. A jezero hvězd, vzniklo, ze zmrzlé hvězdy, která po dopadu na zem vytvořila kráter, který byl zaplněn vodou, která roztála z hvězdy. Mnohokrát byly v této oblasti nalezeny kousky kovů, které nebyl schopen určit nikterý kovář, sebevíc proslulý a znalý. Na východě této části jest přístav Shavu, který je zásobitelem pro ostrov Ostii. Ostie je námořní základna Doriathu, kde je ukotveno okolo padesátky válečných lodí, z nichž je polovina kdykoliv připravena k vyplutí. Ostie vznikla spolu s námořní flotilou jako reakce na neustálé útoky ze strany Saurských. Bohužel ohledně zpráv, které mám o Ostii, nemám úplně jasno, jelikož je cestovatelům nepřístupná, z bezpečnostních důvodů tam není vpuštěn nikdo kdo nepatří k Doriathské armádě. Středovýchodem jest Země slunečnic, která je největším slunečnicovým polem na Ertě ( rozuměj Zemi ). Desítky mil čtverečních prostorné území je obydleno mnoho rodinami, které mají na starosti úrodu slunečnic, jimž se nevyrovnají žádné na světě. Východní pobřeží je nazýváno Pobřeží vycházejícího slunce. Západní, Pobřeží zacházejícího slunce. V oblasti, jež nese název Ve stínu vrcholků, která je pod Horami vycházejícího slunce, se vyskytuje druhé největší jezero Doriathu ( hned po Jezeru hvězd). Jezero králů je takto nazýváno, jelikož dle legendy v něm bylo utopeno přes padesátku králů a šlechticů, kteří vládli provinciím a oblastem, jež byli nahrazeny a sjednoceny pod společným Doriathským císařstvím. Nejjižnějším městem jest Eletnis, nyní v obnově, jelikož po poslední válce utrpěl zničující poškození. Eletnis je asi sto padesát let staré město, které vzniklo okolí chrámu boha Eletnise. Jehož vyznání je asi stejně staré. Chrám samotný je postaven z bílého mramoru a jeho věžička má zlacenou střechu. Nebylo tomu tak vždy, a vlastně již ani není. Zpočátku byl chrám stejně prostý jako jiné, však štědré dary ze strany věřících umožnili předělat chrám tak, aby reprezentoval svého boha slunce. A bohužel i o zlatou střechu již přišel, při válce, jelikož srdce trpaslíka je dychtivé po zlatu a nezalekne se ani hněvu bohů. Alenúth, je největší řekou světa. Její tok se plazí po téměř 600 mílové cestě. V korytu má okolo 450 stop. Pramení kdesi ve vrcholcích obřích hor. Obří hory jsou obrovské a rozsáhlé hory, v jejichž středu, jak praví mnoho legend má být ukryta cesta do vnitra země. Říká se, že uvnitř nich by mělo stát i prastaré město, jež vystavěli samotní Titáni. Dun Aliar, Hluboký les, tvoří polovinu rozlohy Doriathu. V jeho útrobách má domovy mnoho elfů, lesních žen a skřítků a v odlehlých částech i síly tak prastaré, že hory blednou před jejich věkem. V Lese je mnoho stromových měst elfů, jež jsou jim domovem. I já jsem se v jednom takovém narodil před mnoha lety. A ač jsem v nich žil značnou část svého života, nikdy jsem neuvykl rozsáhlým krásám těchto měst. Větve spletené tou nejzákladnější magií tvoří patra domů a zdí jsou jen listy. Přec nikdy nepoznal jsem v těchto domech zimu ani vítr nepronikl zdánlivě chatrnou konstrukcí. Bohužel tak, jak jsem neuvykl krásám, přesně tak jsem si nikdy nezvykl na ty výšky. Při pouhé představě toho jak opět kráčím po křehké větývce, která je podpěrou mého domu, posazeného v šedesáti metrech nad zemí, mne jímá hrůza.
Samotný les, ačkoliv je jedním, se skládá z několika oblastí. Země vládců, je částí lesa, kde mají obydlí šlechtici a královská rodina, jejíž počet je vskutku obrovský. Spolu s nimi bydlí samozřejmě i jejich sluhové, stráže a několik poddaných a úředníků. Na okraji země vládců je Silvanest, stříbrný les, tvořený Stříbrany, stromy se stříbrným podlouhlým listím. Listí samozřejmě není ze stříbra jen jeho povrch je jaksi neustále zvláštně vlhký a světlo dne ho činí napohled stříbrným. Qualinest, měděný les je tvořen Měďany, zvláštním druhem listnatých stromů měděné barvy. V těchto třech lesích je soustředěna největší část populace elfů. Kde se živí řemeslnou výrobou, zpracováním elfího plátna, výrobou uměleckých předmětů, vytvářením kouzel a skládáním písní. Na středozápadě lesa, tedy spíš za ním se rozkládají Bílé pláže s pískem jemným jako hedvábím, kde je moře tak průzračné, že jest největší krásou té oblasti. Na severu lesa, tam kde je hvozd nejhustší se rozkládá, tak jak praví legendy nejstarší, Nuru, jezírko věčnosti. Kdo z něho se napije, získá nesmrtelnost a právě toto jezírko propůjčuje dlouhověkost elfímu rodu. Kdo prý jeho vodu otráví, zapříčiní konec elfí rasy. Strážci lesa, druidové jsou početní a ochraňují potřebné a slabé a jejich organizace je rozdělena do kruhů. Starají se kromě o poutníky a obyvatele hlavně o les a střez se ty, jenž nečestné máš úmysly, neb věz, že třeba i pouhý ohýnek v nesprávnou dobu na nesprávném místě může znamenat katastrofu pro tebe. Jsou nemilosrdní v dodržování zákonů a úplatků nepřijímají. Na jihu země kde dříve rozprostírala se krásná Andalusie, je nyní lán jenž nové jméno nese, Pláně smrti. Možná poněkud otřepaný a nevkusný název, však napoví mnoho o této oblasti. Jelikož od poslední války mezi Doriathem a Gondorem jest pouhou pouští. Poutník , cestující skrze Pláně potká jen tisíce křížů a kamenných mohyl, co hroby jsou vojáků bitvami pozřených. A Orcanum, prastaré a překrásné město to bylo, než zrůdná ruka uchvatitele zbořila jeho zdi a jeho ulice zrudly krví. 1 V Doriathu vládne rod Fiorů, nyní již pětatřicátým rokem Excelsus del Fiore, císař Doriathský. Spravedlivý a mocný, však poněkud vznětlivý a nerozvážný. Je to zapříčiněno trochu jeho mládím, neb na trůn byl nucen usednout v ranném věku, kdy mu bylo pouhých sto pětaosmdesát. Má mnoho bratrů, sester, synů i dcer a tak rodu nehrozí vyhynutí. A o jeho bezpečí navíc usiluje Bílá Legie, elitní pluk, který ochraňuje královskou rodinu. Významným prvkem je i Bílá univerzita magických a okultních umění. Mágové a kouzelníci spolu s alchymisty vyučují a studují praktiky magie. Součástí univerzity je i nejrozsáhlejší knihovna světa. Mezi nejvýznamnější Doriathské produkty, které je možné na trzích sehnat patří elfí plátno, výrobky z červeného dřeva stromů Kaui, víno, které se rodí hluboko v lesích. Ano je tomu skutečně tak, zvláštní druh vína, který roste v nejtemnějších koutech hvozdu, netřeba mu světla ni vody. A pokud je tento druh napaden zvláštní plísní zvanou Doureiuna leisketi, po zpracování vznikne víno, jež položí na záda každého znalce. Avšak cena lahve tohoto moku je nedozírná a tak i samotný král Doriathu, toto víno pije jen o zvláštních příležitostech. Sám jsem neměl možnost k němu ani přičuchnout. Tyto plantáže jsou spolu s královskou rodinou a jezírkem Nuru, nejhlídanější věcí Říše. Náboženství, která v Doriathu prosperují jsou veškeré víry přírodního charakteru. 1
Omlouvám se za city své, vím že kronika k povzbuzení lidu Lakriského by toto býti měla, však cítím se stále dosti Doriathským a žal z krveprolití v mém srdci stále je.
Tudíž nejuznávanější mocností je bohyně Iris, v jazyce místních Eneria, patronka přírody. Skrze modlitby k ní získávají moc druidové. Ale stejně, jako je proměnlivá tvář přírody, tak roztodivné jsou hrátky a pohnutky, zda-li se to takto dá vyjádřit, této paní. Eneria jest bohyní života, pohybu a přírody. Stejného rozpoložení a stejně nevyzpytatelný je i bůh moře, Neptun, který jest mocnou silou, vody. Vody, bez níž by nebyl život, která je však nejsmrtonosnějším živlem. Novým a mladým náboženstvím je znovu obnovený řád světla, náboženství jež uctívá Eletnise. V dnešních dobách však i přes ztrátu hlavního města tohoto náboženství, sílí víra v něho a nachází následovníky po celé zemi. Hlavním městem Říše jest Minas Tirith. Město tak krásné a staré, že nikdo, ani samotní elfové, a to už je co říci, neví, ba ani netuší, kdy vzniklo. Říká se, že stálo dříve než byly vytvořeni elfové, dříve než padla i vznikla starobylá říše Ištar, to město je prý pozůstatkem po civilizacích, jež před desetitisíciletími stály v těchto místech. A po těch říších, zbyly jen holé, téměř nedotčené zdi města. Někteří tvrdí, že město je postaveno z kamenů, které jsou samotným tělem země, jinak by nebylo schopno překonat celé eóny takto neporušené. Však od dob, kdy se v něm usadili elfové uplynulo mnoho doby, více než by byl schopen člověk usoudit. Rozlehlé paláce a doby jsou domovem mnoha elfů, a jejich rodin. Bílé zdi města, vysoké věže, překrásné mosty na kterých stojí zdobné sochy starých i nových autorů. Ve městě je plno obchodů a obchodníky všech zemí se to tu jen hemží. Na tržištích je možné obstarat téměř cokoliv. Koření východy, zbraně jihu, kožešiny severu, látky západu. Město je obehnáno vysokými pevnými hradbami pod kterými se klikatí Alenúth. Střeží jej početná městská stráž, přesto že lidé, elfové.. jsou poklidní a nenarušují krásu a klid města. Staroba budov je to co dodává městu nejvíce na kráse. Všude kam vkročíte můžete cítit ty věky, ty tisíce lidí kteří prošli těmi místy před vámi ve všech možných dobách. Město je současně kolébkou světové kultury. Desítky knihoven a divadel, které stojí za návštěvu jsou po celém městě náhodně rozmístěny. Kdo zatouží po poslechu dobré poezie, může navštívit posluchárny, kde se nepřetržitě pějí klasiky i písně nových umělců. Ačkoliv se může zdát, že země je mírumilovná a klidná, bez lsti a nenávisti, vězte, že nikde není klidu, zlo si všude najde cestu. Však kdo nepoznal Doriathu, jako by nežil a tak vřele doporučuji navštívit Císařství Doriathské.
Gondor „ Vězte, já pravím vám, střežte srdce země, ať tma je vám domovem, neb až slunce pohasne a jeho svitu nebude, vy jediní ustojíte dobu temnoty. Proto se připravujte na ten den, vždyť nebude jiných, kdo by moudrost a dobrotu uchovali národům a rasám budoucím.“ Proroctví Guhn Der Malka, věštce Gondor, říše kamene a horských štítů, které se táhnou kam oko dohlédne do výšin nebeských. Říše lidu jehož tělo i srdce kamenné jest, zarputilého národa trpaslíků, kteří obývají hlubiny země a opracovávají její tělo, ku podobě, jim libé. V Gondoru, jsem byl již před drahnými lety, v dobách, kdy zem byla místem míru a poutníkům byl povolen průchod zemí. Tou dobou se v Gondoru vyskytovalo mnoho ras a v těch několika městech, jež jsou vystavěna na povrchu, bylo možno obchodovat s trpasličími řemeslníky a poznávat lid Gondorský. Však nedávnou válkou se vše změnilo. Cizí nemají přístup do země, krom obchodníků zemí z východu, kteří mají písemné povolení, a vyslanců cizích zemí, taktéž s povolením, nikdo neproklouzne. Hranice jsou velmi dobře střeženy a tvrdé tresty čekají případné utečence. Jak pravím, je tomu dvacet let, co jsem poprvé překročil hranice Gondoru.... Malá kamenná strážnice, která byla hraniční výspou a domovem dvěma trpaslíkům, kteří se zavázali střežit hranice, byla prvním místem, které jsem spatřil. Tito pohraničníci se nazývají navzájem „hrany“, ale střez se někdo cizí, takto je oslovit ( natož dnes), a strážnicím se říká Budy. Po krátké pečlivé prohlídce, při které zkoumali zda nenesu do země něco, co je potřeba proclít, nebo co by mohlo ohrozit její trvání, jsem byl propuštěn. Nevím co čekali že bych mohl skrývat ve své mošně ? Aladinovu lampu, klíč k bráně pekel ? No, ale po malém zdržení jsem byl vpuštěn. A mohl jsem si konečně vychutnat krásy krajiny... Tady se pokusím slovem vylíčit, co jsem viděl: .. Kámen, ... počkat ... kámen, .... malý kámen,....velký kámen, ...hromada kamení, ...červený kámen.... Takto bych mohl líčit nadále, ale myslím, že jako názorná ukázka by to mohlo stačit. Gondor je v podstatě na první pohled velkou kamenitou plochou, kde až na několik uměle vytvořených zalesněných lučin a kopců, nemá možnost vyrůst nic než plevel. Pravda, v několika výše položených oblastech a odlehlých pobřeží je několik hlubokých lesů, jehličnanů. A nesmím opomenout Šeroles. V každém případě každému, kterému se podaří překonat nepřekonatelné hraniční hlídky, a kterému se podaří dostat do země, doporučuji ať si nezapomene do batohu přibalit něco více zásob. Tak a nyní se pokusím stručně a věcně popsat zemi Gondorskou. Jak již jsem podotknul, většinu plochy zaujímají vysoké a nehostinné hory. Okolo šesti desetin povrchu je tvořeno kopci, skalami a pahorky. Dosti z těchto vrcholků jsou vysoké, a jejich špice jsou pokryté celoročně sněhem. Na úpatí těchto kopců, se často rozkládají vsi trpasličích příbuzných, kudůků a hobitů. Ti se starají o velká stáda odolného
dobytka, který je uvyklý vysokohorské trávě, nebo jehličí stromů. Tento dobytek je spolu s hlubinnými houbami základem potravy trpaslíků. Neb ani trpaslík není živ jen z kamene. Na stejných vrcholcích se rozkládá i několik zvláštních chmelnic, kde se pěstuje odrůda zimního chmelu, ze kterého vzniká proslulé hořké trpasličí pivo. Gondorský horský pás je nejrozlehlejším pohořím světa. Táhne se od západu k východu a není znám tvor, který by ho překonal v tomto směru. Ani samotný postup od severu k jihu není snadný, jelikož kromě toho, že jsou rozlehlé, jsou hory Gondorského pasu i vysoké. Staré hory na jihu, jsou podle legend nejstarší hory světa, místo, odkud přišli první trpaslíci. Říká se, že kdesi uvnitř je i „Město tisíce“ , zvláštní město, opuštěné bohy, ve kterém jsou průchody do jiných světů. Ten kdo vstoupí do nějakého a vrátí se, se stane bohem, nebo někým, kdo se mocí bohu přibližuje. Ale to jsou jen pověry. Měsíční vrcholky, jsou bezesporu nejvyššími horami světa. Jejich vrcholky jsou po věčnost pokryty ledem. Říká se že sahají až na měsíc, proto zřejmě měsíční vrcholky. Nebo možná také proto, že za bezmračných nocí se od sněhem pokrytých ploch odrážejí paprsky měsíce a vytváří tak pohled hodný shlédnutí. Větrné hory, vítr v nich neustále vane a vytváří zvuky, že neseznámený by mohl mít pocit, že slyší řev pekel. Pravdou však zůstává, že Větrné hory jsou domovem Gryfů, vzácných stvoření, kteří si staví hnízda na nejnepřístupnějších místech. Z jara jsou hory plné lovců, kteří doufají, že se jim podaří ukořistit vejce těchto tvorů, která jsou velice ceněna ve všech místech světa. Snad kromě Doriathu, kde se dají sehnat snad jen na černém trhu. Zda-li vůbec nějaký v Doriathu existuje ?! Dalším významným, ba asi nejvíc, jsou Královské hory. Hory, které jsou jedním obrovským podzemním městem. Celé jsou podkopány množstvím tunelů a štol, které dohromady vytvářejí neuvěřitelně spletitou síť podzemních chodeb, ve kterých se vyzná jen několik nejzkušenějších a nejstarších trpaslíků. Celé hloubní trvalo přes dva tisíce let a neustále pokračuje. Jen sami trpaslíci ví, kam až zatím se svými nástroji dosáhli. Někteří tvrdí, že již byli nuceni uhnout před středem země a nyní již kopají oklikou skrz a blíží se k opačné straně světa. Říkají, že to co nedokázali ostatní země se svými mořeplavnými cestami a loděmi, oni dokážou krumpáči a rýči. Světlem na jejich průzkumech země jsou jim jejich magické svítilny, naplněné tekutou žhavou zeminou. Některé tunely, které vykopali předkové dnešních Gondorských, prý jsou domovem strašných hlubinných nestvůr, a tak musejí být neustále hlídány a střeženy. Stepy Baklandu, velké pláně na severozápadě země, rozsáhlé stepi, místy se měnící v poušť. Jsou domovem exotických zvířat jako jsou lvi, gazely a šakali. Ukrývají se v nich i poslední zbytky nomádů starého kontinentu. Žijí jako psanci na útěku pře trpaslíky, které chovají v hluboké nenávisti. K ostatním jsou docela přívětiví. Měl jsem tu čest několik dní pobýt v jejich táboře a užít si jejich pohostinnosti. Je smutné, že jsou vyvrhelové a jsou nuceni žít na okraji společnosti, neb jejich kultura je velmi pokročilá a mají mnoho spisů psaných na zvířecích kožích (pergamenech, tolik typických pro dřívější doby), které svým historickým zařazením spadají do dob dávno minulých. I mnoho elfích mudrců by bylo potěšeno, mít možnost nahlédnout do některých z nich. Horní Xamen je jednou z nejneobvyklejších částí země, a to hlavně proto, že je pronajímán Duinnu. Před padesáti lety byl dojednán obchod mezi vůdci těchto dvou zemí, a Duinn ročně zaplatí cenu za to, že má volný přístup do této části země. Tato cena je historická a známá. Duinn ročně odvede platbu 600 krav, 400 volů, 1600 vepřů a 120 fůr vajec, za to, že může obývat a využívat Xamenu. Duinn vybudoval Přístav dobrého dne a
vytvořil v okolí podmínky vhodné pro pěstování řepy a brambor. Tato oblast je obchodně nejvyspělejší částí království. Jižně od Xamenu je Hvozd smutku. Rozlehlé starodávné a tajemné místo. Kdo vstoupí na jeho okraj a zaposlouchá se do větru, který si pohrává s větvemi, má pocit jakoby slyšel nářek a pláč. Hlavním městem Gondoru je Hrad Dor, který se rozkládá pod Královskými horami. V jeho síních žije mnoho zručných trpasličích řemeslníků a kopáčů. V těchto místech vzniká většina šperků, zbraní a zbrojí, které jsou nejváženějším obchodním artiklem země. V ulicích je i mnoho domů, kde se zabývají výrobou a zpracování Gondorského porcelánu. Vládcem země je Alric Sarok Vulkán. Z královského rodu Vulkánů, kteří vládnou Gondoru po tisíciletí. Alric, je současně nejmocnějším králem, který kdy seděl na Gondorském trůnu. Jeho veliká válečná vítězství, zaplacená krví elfů, mu vynesla mezi jeho lidem slávu, kterou nepoznal dosud žádný trpasličí král. Je vynikajícím stratégem a bojovníkem. A za své skutky mu bylo přiděleno oslovení Velekrál, které nevlastnil žádný panovník již přes sedm století. V Hrad Doru je také místo, které nemá na světě obdoby. Zeď věků. Je rozsáhlá stěna, na které jsou zaznamenány dny Gondorského lidu a já jsem připravil stručný a zkrácený překlad v knize Historické. V Gondoru je nejuctívanějším bohem Deron, trpasličí kovář a válečník. Sice je v zemi svoboda vyznání,ale na jiná jsem na své pouti nenarazil. Lid Gondorský popsati lze několika slovy. Vlastnosti, které se nejčastěji vyskytují mezi jeho členy jsou zarputilost, tvrdohlavost, namyšlenost,pýcha, ale i cílevědomost, víra, pracovitost a čest. Vojska Gondoru jsou veliká a mocná. Pěchota zakutá v pevných pancířích nemá na světě soupeře. Vytrvalost spolu se silou trpasličích paží je neskutečně silná zbraň. Pokud navíc jsou nuceni bojovat za obranu své vlasti, jsou hrůzostrašným nepřítelem, neb trpaslíka porazíš, ale spojenou sílu hor nikdy. Proto doufám a modlím se, že nikdy již nebude války mezi národy našimi a co víc, prosím bohy aby nebylo žádných válek,přec jen zlo z nich je. I válka za svobodu není omluvitelná. Žádná smrt nemá smysl, ať už je její důvod jakýkoliv. Však nikdo nechť se nenechá odradit slovy zápornými mojemi. Přes veškerá má slova žertovná o holé a kamenité zemi Gondorské, a o lidech bez smyslu pro humor, vězte že mnoho krás v zemi této jest. Síně hlubinné mnoho skrývají a třpytivé sály a sochy, které zhotovili schopní stavitelé jsou pokladem nesmírným, ač málo uměleckých a filozofických motivů mají, jen samé bitevní výjevy a scény, přec stojí za shlédnutí. Sic dnes jen málokdo se do země dostane, ale myslím že tento stav nemůže trvat věčně a potom, kdo vyrazí po toulkách Gondorem, ať radši pevné sandály si opatří, ať na skaliscích neuklouzne.
Lakris Úvod „ Věřím i já Bohům, že po přejití vichřic hněvu, vláda věcí tvých se k tobě, zas navrátí, Lakriský lide.“ , úryvek ze třetí sbírky Poezie pro každý den. Vím, že popsat bych měl nyní zemi Lakriskou, ze zeměpisného hlediska, dovolím si však úvodem něco o tom jak jsem se stal Lakrisanem, a jak tato země se stala mým domovem. Když poprvé jsem vkročil na půdu země Lakriské, nebyl jsem nijak uchvácen. Kraj to byl divoký a nehostinný. Lidé nepřátelští a povětšinou nevzdělaní. Mé první setkání s Lakriskými nebylo zrovna šťastné. Když po cestě jsem kráčil, hledíc si cíle svého, překvapila mě skupinka šesti podivných mužů, zarostlé tváře, pach nemytých těl a křivé nečisté pohledy, zabodávaly se do mých zad. Bohužel pohledy nebylo to jediné co do mne chtěli zabodávat. Po tom co tasily nebroušené zubaté meče mne popadla panika. Co s nimi. Koneckonců šest očazených mrtvol na cestě nevypadá nijak přitažlivě. A co když si hostinský vzpomene, že jsem jediný,kdo touhle cestou šel ? Mohl bych mít problémy se zákony..... ... Neděste se nejsem, takový, že bych zabíjel všechny lidi co mě kdy napadli a navíc bych o tom psal do kroniky, kterou může číst kdokoliv. Jen jsem je magií omráčil a polámal jim meče. Ale právě tato zkušenost ve mne vzbudila zaujetí. Vzdal jsem se tedy své cesty a vydal se rovnou do Lakrisu, rozuměj města. Tehdy to byl ještě Lakris, dnes Nový Lakris. Když jsem šel zemí viděl jsem spoustu úrodné půdy ležet ladem a nikoho, kdo by se o ni staral. Na kdysi oraných polích nyní rostla vysoká tráva a plevel. Zvěř se divoce proháněla zemí a nebylo vidět žádných lovců. Po cestě jsem nepotkal ani žádných poutníků, nebo obchodních karavan. Když jsem se blížil k městu, poprvé jsem spatřil známky civilizace. Okolo hrubě vytvořené palisády, která chránila město, bylo narychlo vystavěno mnoho dřevěných chatrčí, které zdánlivě měly překonat jen několik týdnů. Střechy byly vyrobeny z vysoké trávy, které bylo všude dosti. A mezi chatrčemi bylo mnoho vojenských stanů. Na první pohled bylo jasné, že město očekává útok každou chvílí. Váhal jsem zda se připojit k takto nachystané společnosti, ale rozhodl jsem se vstoupit. Z mého krátkého pobytu, ve městě, jsem brzy pochopil, že v zemi panuje bezvládí. Král zemřel před několika měsíci a na jeho místo zatím nikdo neusedl. Jelikož byl král bezdětný, čekalo se kdo přednese nárok na trůn. Jediný kdy takto učinil byl Baron Marcus Zager Nasavrcký, vládce Drogadu. Státní kancléř však čekal na depeši z Doriathu, která stále nepřicházela. Čekalo se, zda paní Talia, která byla starší jak Marcus, uplatní nárok na
trůn pro své děti, zda li nějaké má. Provdala se totiž před nějakou dobou do Doriathu a nikdo o ní neslyšel. Ale jak depeše nepřicházela, v zemi byl patrný a stupňovaný neklid. Zem potřebovala pevnou ruku vůdce. Ta však nepřicházela. Jak jsem se procházel po ulicích Lakrisu, setkával jsem se jen se zatvrzelými a nepřátelskými pohledy lidí. Ale já v tom viděl víc. Za maskou nenávisti se ukrýval strach. Strach z nevědoucnosti z toho co bude. Ti lidé žádali jistoty. Nechtěli se více strachovat o své životy. Nepobyl jsem dlouho. Měl jsem své úkoly, které jsem nadále nemohl odkládat a tak jsem se uchýlil k odchodu. Nevím co přesně se dělo v dobách, kdy jsem byl mimo starý kontinent, ale když jsem se po šesti měsících vracel z draka, potkalo mně něco neočekávaného. To, že nastala válka mezi Gondorem a Doriathem, jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale něco podobného se dalo tušit. Nový a mladý král Gondoru byl ctižádostiví a mezi národy to vřelo již mnoho let. Válka byla neodvratná. Avšak co jsem nečekal, když jsem se vracel na lodi dobrého Duinnského do Lakrisu, bylo to, že Lakris padl. Sahara, přístav, do kterého jsme měli namířeno nebyl. Již zdálky bylo vidět místo rozlehlého přístaviště s dlouhými dřevěnými moly, jen trosky, a zříceniny. Kapitán nechtěl riskovat zakotvení v poničeném kotvišti a proto přistál kus jižně od města. Vylodil jsem se já, obchodník a jeho doprovod. Kapitán a posádka zůstali na palubě, popřípadně sháněli v okolí něco zásob, neb i oni tušily, že patrně budou muset v kvapu odcestovat. A jak bylo, tak bylo. Po prvních pár krocích k vnitrozemí se od skupinky stromů v povzdálí oddělilo několik tmavých bodů, které se k nám hbitě přibližovali. Až neskutečně hbitě. Jak se tvorové přibližovali poznal jsem je. Podle pohybů, podle zvuků, které vydávali, podle odhalených tesáků. Byli to Saghuini. Démoni, kteří se vyskytují v nejtemnějších hlubinách oceánů. Ale co pohledávali v těchto místech ? A jak to, že se mohli pohybovat na vzduchu ? Věděl jsem, že nemá cenu s nimi vyjednávat, ani je zajmout, jelikož tak, jak jim velí jejich vrozená démoničnost, jsou vtělením zla a nemají v sobě nic dobrého. Nemám rád nijak brutální způsoby zabíjení a tak jsem je jen teleportoval do výšky několika mil nad oceán. Přesto ve mne začala hlodat nejistota. Rozloučil jsem se s obchodníkem a pobral od něj něco málo zásob. A pod rouškou nezjistitelnosti se vydal do nitra země. Tak jak jsem procházel lesy, to co jsem spatřil, mne uvedlo do paniky. Les byl plný roztodivných příšer, démonů a stvořeních temnoty. Mnoho nemrtvých se procházelo po lese, impové, ghůlové či minotauři. A oproti tomu v místech, kde by podle všech map měl být Droghad, bylo jen několik hromad kamenní a trosky zdí. A právě v těch místech, byl výskyt příšer největší. Nečekal jsem na nic a vyrazil jsem ven z lesa. Směrem po cestě jsem se rozhodl vydat po vsích, které tam měli být. Ale nic. Bezejmenná, Osada, Hájná, všechny byly vymazány z povrchu země. Ale přece něco bylo. V místech, kde stával Lakris, bylo na troskách jeho budov několik zbudovaných tábořišť. Byly to poslední zbytky Lakriských. Většina národy, odcestovala hned po Katastrofě. Od těchto lidí jsem vyzvěděl co se stalo. V době, krátce poté co já zemi opustil, se v blízkosti Droghadu začali objevovat stvůry, které svět dosud neviděl. Baron Zager, Droghadský místodržící se ujal úkolu vymítit toto zlo, ale po katastrofickém útoku na město, při kterém byla zmasakrována velká část obyvatelstva, rozkázal poddaným aby opustili své domovy a spolu s celým dvorem a velkou částí Droghadského lidu odešel do Doriathského vyhnanství. A monstra postupovala a bylo jich čím dál víc. Ves za vsí podléhala a kdo neutekl, padl za oběť stvůrám. Pak přišel na
řadu Lakris, monstra si údajně našla vůdce. Velká postava zahalená v temném plášti bezchybně šikovala skupiny monster a brzy podlehla obrana Lakrisu. Po tom, co byl zničen, však monstra odtáhla. Vzala sebou všechny mrtvé, své i těla lidí. A Lakris se stal zemí monster. I tito dobří lidé, kteří přežili Lakriský masakr, se rozhodli opustit rodnou zem. A tak, když jsem kráčel potemnělým lesem, jenž nese název Strastiles, a nachází se ve středu země, byl jsem opět překvapen, tentokrát však mile. Uprostřed temného hvozdu, tam kam noha člověka jen málokdy vkročí stál malý dřevěný srub. V jeho okně bylo světlo a z komína se kouřilo. Dolehla ke mně vůně pečeného masa. A tak jsem zaklepal na dveře. Obyčejné zaklepání však v těchto místech působilo poněkud nepatřičně. Však ti lidé, které jsem pak potkal, považuji za jedny z nejlepších přátel, které mám. Byli to Cartmen, barbarský muž, obrovské postavy a neuvěřitelné síly. Nebyl mnoho vzdělaný, ale byl to dobrý muž. Adolf, drsný a zkušenostmi ověřený hraničář s mečem rychlým jako blesk. Ryan, mladičký hraničář, však stejně nebezpečný a v boji zkušený, jako kterýkoliv jiný. Ferri, elf, moudrý a od pohledu inteligentní a, jak jsem později zjistil, mág. A tak, ač člověk jim neznámý ( elf ), pozvali mě k sobě a pohostili. A jak večer pokračoval seznámili jsme se blíže. I oni byli znechuceni stavem země a chtěli proto něco vykonat. A tak se v našich hlavách zrodil plán. Rozhodli jsme se, že se vydáme do slavné věštírny v Doriathu, v Minas Sool. A tak stalo se. Po dlouhé cestě, kdy jsme se museli vyhýbat bojům, neb stále panovala válka, jsme dorazili na místo. Po tom co jsme předstoupili pře věštkyni, jsme předložili svou otázku. Co může vyléčit rány země, co máme učiniti, aby opět byl Lakris místem míru. A věštkyně nám zvěstovala proroctví. Jděte, postavte tvrz, O jejíž zdi se hordy nepřátel rozbijí, To místo, bude kolébkou bezpečí vaší země, Teď jděte a konejte. Inu tak jak pravila jsme učinili. Využil jsem známostí svých a společně s přáteli se nám podařilo i v těchto těžkých dobách získat kus země, v místě starého srubu. Tak společně, s několika lidmi, kteří taktéž neměli domov, jsme po několik měsíců, společně pracovali, skryti před monstry i válkou, uvnitř hlubokého lesa. Však když tvrz byla skoro hotova, neštěstí se přehnalo, přes naše řady. Byli jsme nuceni se rozdělit, jelikož každý, měl osobní problémy, jež nesnesli odkladu. A vydali jsme se je vyřešit. A tak zemřel Ferri. A tak jsem zemřel já. A já byl probuzen až dobrou magií. Vzbudili mě jacísi dobří tvorové, členové Lakrsikých rytířů. Po době, kdy jsem byl mimo svět se událo mnoho. Krátce po té co jsem odešel na onen svět, byl Ferri spolu se čtyřmi jinými mrtvými mistry vrácen zpět na svět bohem Boronem. Bůh jim zadal úkol. A vykonali mnoho pro Lakris. Učili jiné, kteří bojovali, a bojovali statečně. A po příchodů čtyř armád, které přišli na pomoc zemi, jedni z nezištných, jiní z důvodů známých jen jim, byla země očištěna a zlo poraženo. Nebylo to však jednoduché. Mnoho jich padlo za svobodu a dobro. Ale spojené síly místních spolu se čtyřmi armádami vypátrali zdroj a bránu pekel, a po velkém boji zvítězili. Jejich činy budou navždy vepsány do dějin a díky patří jim všem. Po té co jsem se setkal s Ferrim, jsem byl
potěšen. Pověděl mi vše o tom, jak odboj dobra měl svůj původ a základnu právě za zdmi Craftu, osady, která byla námi postavena, právě pro úkol, který splnila. A tak se začal psát nový věk. Věk míru a klidu. Alespoň toho jsme se domnívali. Z nejmocnějších členů armád, které osvobodili zemi, se ustanovila Rada. Sdružení lordů, které mělo vládnout zemi. A vládli. Ale jak ! Nejsem s to soudit jejich vládu, neb já jsem na svých bedrech tuto tíži necítil a vždy jsem rozhodoval jen za své činy a kroky. Ale porovnám-li stav, který v zemi byl, myslím, že jen o kousek se věci obrátili k lepšímu. Blahobyt nenastal, míru také nebylo. Členové armád se usadili v zemi a stali se tak prvními obyvateli. Vrátila se i většina původních, co kdysi utekli. Města a vsi se začala znovu stavět. A já věděl, že poslední bitva ještě nebyla vybojována. Že cesta ke stabilnímu Lakrisu bude ještě dlouhá a trnitá. A tou cestou jsem se rozhodl vydat. Myslím, že láska k národu a úcta v sousedy a ostatní členy země, by mohla ustanovit lepší Lakris. My by jsme mohli býti lepší. A právě tuto úctu by mohla vytvořit národní hrdost, a co víc by nás mohlo udělat více hrdé než vědomost skutků našich předků. A touto cestou by jsme se měli dát.
Lakris je zemí, kde jsou lesy, pláně, řeky jezera i úrodná pole. Nejseverněji položeným přírodním útvarem je Severní hvozd, který je zároveň hranicí Lakrisu s Doriathem. Severní hvozd je středně rozlehlý nepříliš starý les. Totiž věk stromů ve středu lesa, v Údolí soumraku, je počítán na nějakého půl tisíciletí, což je ovšem oproti Doriathským lesům, pouhý mladíček. V lese je hojnost zvěře, zvláště vysoká se zde vyskytuje v hojném počtu. Severní hvozd je zvětší části tvořen jehličnany, ale v některých místech jsou i rozlehlé úseky statných buků nebo dubů. Strastiles, se rozkládá zhruba ve středu země. Není to příliš pohostinné místo. V lese je několik smeček vlků, jejichž vytí se rozléhá po nocích krajem. Stastiles není místo, kam by se měl obyčejný člověk vydávat na romantickou procházku nebo na výlet s dětmi. To by mohlo býti osudné. V Strastilese je malá osada, nebo spíše tvrz. Craft je územím Lakriských rytířů. Řádu, který si dal za úkol starat se o dobro Lakrisu. Osada se skládá z několika domů, Boronova chrámu a bílé věže. Ve vsi žije okolo tří tuctů obyvatel, počítáme-li i Lakriské rytíře. Z toho je možno poznat, že se skutečně spíše, než o vesnici, jedná o pevnost, která je však maximálně soběstačná a nezávislá na dodávkách potravin. Velký Lakriský les je největším lesem v zemi. Les je převážně smíšený. Rozkládá se od východu k západu. Je domovem veškerým druhům lesní zvěře. Východní část je nazývána původními obyvateli jako ocásek. Velký Lakriský les před lety pokrýval mnohem větší prostor, avšak požár, který provázel dobytí Droghadu monstry, léta nového světa ( příště jen l.n.s ) 1263, spálil velkou část lesa. A v posledních, jakžtakž prosperujících letech vzali dosti za své i sekery dřevorubců. Však nedoporučuji se pro dřevo vydávat hlouběji do lesa. Arcidruid Vraní oko nemá pro dřevorubce, kteří těží mimo vymezenou oblast přílišné
pochopení. Jak již bylo zmíněno, v lese bylo město Droghad. Zatím pouhá osada ve středu Velkého Lakriského lesa, je ve výstavbě. Na zbořeništích vyrůstá nové město, které má obnovit zašlou slávu Droghadu. Zatím nikdo nezačal prozkoumávat staré ruiny. Kdesi pod městem ve starých stokách by měl být ukryt roh jednorožce. Počet obyvatel Droghadu narůstá každým měsícem a již brzy dosáhne počtu 500 lidí. Dubák je menším lesem na západě země. Tvoří západní hranici s Gondorem. Je to poklidné místo se starými mohutnými duby. Poblíž není nijaká ves a ruka člověka se doposud téměř nedotkla. Lakris má převážně rovinatý, občas mírně kopcovitý terén. Jedinou vyjímkou jsou Krajohory, opět pouze krajinný název tamějších lidí.2 Nejsou nikterak vysoké, od pohledu. Bohužel jsem zatím neměl čas je prozkoumat blíže než pouhým zrakem z povzdálí, když jsem měl několikrát cestu kolem. Ale mám v plánu je ještě tento rok navštívit a blížeji zmapovat a slibuji, že v některém z dodatků, které plánuji pro Lakriskou kroniku vyjde pojednání o mé cestě. Kdesi v skrytu těchto hor má pramen řeka Meirean, která jest největším tokem Lakrisu. Zároveň je jedinou řekou, kterou jsem zakreslil do mapy země. Jelikož Lakris má velice málo vodních toků, a ty, které má jsou, kromě výše zmíněné řeky, jen pouhými potůčky, ne delšími, než několik mil, nezakresloval jsem žádné do map. Neznamená to, že by byl Lakris nějakou pouští, naopak, pod celým Lakrisem je mnoho podzemní vody a je možno ji čerpat ze studen, které je možno vystavět téměř kdekoliv. Vyjmenoval jsem všechny lesy a hory. Nyní v krátkosti popíši luka a planiny, které jsou většinou povrchu Lakrisu. Berninghenské pohraničí. Tento název pochází z elfských map, které obsahují tuto oblast, jelikož, kdysi patřila pod správu Doriathu, ale ten se této části vzdal ve prospěch Lakrisu. Tyto lučiny od severu k jihu mění v orná pole, zejména okolo Klidné, která je zemědělskou výspou, pěstující obilí. V klidné se obilí zároveň zpracovává a ves má dva mlýny a momentálně místní starosta Hagen plánuje zbudovat třetí, jelikož úroda je rok od roku větší. Proto starosta vítá nové kolonisty, jelikož práce jest zde dost. Ves čítá 415 obyvatel. Na severozápadě, na obchodní stezce je hraniční město Lakrisu. Sice toto město nebylo zasaženo ani rukou monster, ani válkou mezi velmocemi, přesto tak vypadá. Protože Khell, jak se nazývá, je přesně na hranicích, nikdy se o něj Lakris nijak zvláště nezajímal. Tím myslím, že jeho správa byla vždy v rukou místodržících a z Lakrisu dostávali jen rámcové pokyny. Khell je na první pohled nebezpečné pohraniční město. Špinavé ulice jsou domovem mnoha žebrákům, toulavým psům a špinavým sirotkům. Neradno se v noci procházet po temných uličkách, jsou domovem mnoha podivným existencím. Lehké ženy zde na nárožích provozují své řemeslo a překupníci nabízejí své zboží. V Khellu je mnoho hostinců, opět doporučuji jen ty na hlavní třídě, protože v těch zapadlých se častokráte, jak jsem byl svědkem, dohadují pochybné obchody. Říká se, že místní pašeráci znají několik stezek, kterými vodí obchodníky, tak aby se vyhnuli celníkům. Většina města je tvořena nízkými dřevěnými nebo hliněnými domy a požáry zde jsou na denním pořádku.
2
Zde bych rád připomněl, že vycházím z názvů krajin takových, jak je nazývají lidé žijící poblíž.
Místodržícím je Diego D´ La Rouge. Obyvatelstvo, čítá přibližně ( Khell nemá proveden součet obyvatel) 550 hlav. Na východě od Khellu je malé území Mezihvozdí. Tato země jest neobdělávána a v její blízkosti není žádná výspa civilizace. Vhodné místo pro nové usedlíky. Dále na západ je oblast zvaná Přímoří. V Přímoří je jižně několik plantáží, kde se pěstuje veškeré možné plodstvo, jelikož tato země, je velice úrodná. Jihovýchodně leží Pravda. Starolakrisky Ševely. Lituji, že v mapě jsem zakreslil jako Ševely, jelikož v poslední době se velice uchytil název Pravda. Ale, Pravda je v podstatě nevelký kraj, spravovaný po několik generací jedním rodem. Pravda je spíše tvrz s několika obyvateli, a malým přístavištěm, kam ovšem mnoho lodí nepřiplouvá, nyní, když je Nová Sahara opět vystavěna. Přístaviště v Pravdě sloužilo jako nouzový přístav v době, kdy byla Sahara zničena. Obyvatelstvo je nevelké, počítám-li hradní a lidi, žijící v těsné blízkosti hradu, čítá 93 obyvatel. Po převratu, která proběhla loni, možná i méně. Momentálně jest hradním pánem, Paní Broskvička. Zábučí, Rovniny a Mezicestí je v podstatě jen několik mezí, ke kterým se váže několik pověstí a proto si vysloužily zvláštní názvy v podvědomí lidí. Nejsou zemědělsky využity ani v jejich blízkosti není nijaké lidské sídlo, akorát na okraji Zábučí, má sídlo starý poustevník Miren. Lakriské mokřiny jsou blata, a bažinaté oblasti okolo Louže, která je větším a hlubokým jezerem. Lučiny, a její horní a spodní část, jsou zemědělsky využívané oblasti. Osada a Tejsíngbab, jsou domovem rolníkům, které se o ta pole starají. Na Podlučinách se pěstuje především chmel, a chmelnice jsou domovem mnoha Vrabcům žíhaným, ojedinělému druhu, který se vyskytuje jen v této oblasti( počítám-li země, které jsem procestoval) . Na Lučinách a Nadlučinách se pěstuje mnoho druhů plodin, hlavně luštěniny a kořenová zelenina. Starosty Tejsíngbabu a Osady jsou Gorm a Denkmal. Obyvatel je, v Tejsíngbabu 283 a v Osadě 315. Nová Sahara je dalším, asi druhým nejvýznamnějším městem Lakrisu. Velké přístaviště, kam každý týden připlouvá nová obchodní loď, je součástí vzkvétajícího města. Na rozkvět města má příznivý dopad klid a mír. Oproti Novému Lakrisu ho má dostatek. Připomeneme si loňský požár a přepadení Nového Lakrisu skřety, nebo lidová povstání, nebo převzetí moci o které se pokouší snad už každý. Sahara má za vůdce Garricka Maerrina a počet obyvatel je, dle součtu lidu 797. Hostovrz, nejodlehlejší ves. Dřevorubecká osada, která je hlavním těžitelem dřeva Lakrisu. Čítá 185 obyvatel. Nový Lakris, hlavní město země a v posledních letech střed veškerého dění. Město je nově vystavěno a neustále probíhají další výstavby. Stavitelé měli ve svých plánech místo i pro parky, knihovnu, školu i chrámy, čili až bude město úplně vystavěno, je možné že bude stavitelským klenotem tohoto světa. Kamenné budovy, bíle omítnuté a poměrně čisté ulice jsou již od pohledu příjemné. Scenérii kazí jen několik vyhořelých budov, které byly zničeny loni a zatím nebylo nikoho, kdo by je opravil. Ve městě je několik hostinců, ubytoven nebo domů, v jejichž oknech svítí červené lucerny. Ačkoliv je město mladé a nové, už i zde je možno vidět na ulicích žebráky nebo válečné invalidy. Obyvatelstvo se skládá z velké části z příslušníků armád, které zde l.n.s 1266 zakotvili a našli si zde domovy. Hlavou města a
země byla předloni Rada lordů, loni také, ale jiná. V době, kdy toto píšu panuje v zemi anarchie, zapricinena prevratem, ktery ucinil cilevedomi (mocichtivy) general Lakriske armady. Uvedl zemi do stavu blizkeho naprostemu chaosu. Bohuzel pro nej, (bohudik pro nas) se nesetkal s prilisnou podporou lidu a nemohl se ujmout vlady. Respektive, mohl se pokusit, ale vojaci nejsou vrazi a nebojovali by se svymi sousedy. Proto pristoupil na moznost voleb (bohudik, ze ukazal alespon spetku soudnosti) a lid si vola krale. Netradiční záležitost. Jakteziv jsem neslysel o volbe krale. Kralem se stavali lide dedicne, po rodu. A kdysi v pocatcich byli kralove ti, kteri byli schopni ubranit svoji zem. Ale netradiční situace přinášejí netradiční řešení. A podle mě je jakékoliv řešení, kdy nepoteče krev, lepší než to kdy poteče. Mozna by bylo na miste, kdybych uvedl jmeno toho generala, ktery se zapricinil o momentalni situaci, ale to neucinim. Myslim si, ze jeho ciny nejsou hodny toho, aby byli zapsany do me kroniky, a proto tak neucinim. Myslim si, ze si nezaslouzi, aby jeho jméno bylo zapsano v histori. Bohužel nevím, kdo vyhraje volby na krále, a proto, že mám rád svůj život musím se podřídit cenzuře a tak jsem několik horních řádků napsal staroelfštinou. Kdo si dá tu práci, dokáže je přeložit. Ve městě žije, dle posledního sčítání lidu výběrčím daní, 2253 obyvatel. Poslední odstavec připadne moři. Vnitřní moře je poměrně klidné, ale občasné bouře dokáží dosáhnout velikých rozměrů. Žraloci, nebi jiné dravé ryby jsou vyjímkou a tak nic nebrání nikomu v tom aby si zaplaval v čistém moři. Vyjímku ohledně té čistoty tvoří moře v blízkosti Sahary, kde je poměrně nečisté vlivem odpadků, vyhazovaných z lodí, kotvících v přístavišti. Doufám, že jsem mohl poučit neznalé zdejších krajů. Doufám, že jsem pomohl lidem, kteří by se rádi do Lakrisu přistěhovali, vybrat místo vhodné k jejich pobytu. Doufám, že jsem nikoho nepoškodil a že mé informace poslouží mnoha lidem k dobru. Nakonec bych jen chtěl vyřknout prosbu, aby jste pokud možno přečetli nebo pověděli informace z těchto listů vašim známým, dětem a přátelům, neb přeji si aby lid Lakriský byl vzdělaný převelice. A naposled, těm kteří nepovažují dobu, kdy toto četli, za promarněnou, můžu slíbit, že již dokončuji druhou část trilogie a i třetí část, kniha obrazná je již téměř dokončena. Vězte, že tato je pouze malým úvodem do Knihy historické, která bude vrcholem dějepisné tvorby Lakriské kultury. Napočtenou autor
