Alois Beer kronikář, písmák a malíř 27. února 1833 v Dobrušce – 10. října 1897 v Dobrušce Alois Beer patří k nejvýraznějším osobnostem v dějinách Dobrušky. Zároveň je osobností složitou a mnohotvárnou, kterou lze jen těžko uložit do tradičních schémat společnosti malého města v 19. století. Jeho bezesporu velkému uměleckému výtvarnému talentu nebyla dána možnost rozvíjet se profesionálně. Místo absolvování uměleckých škol se vyučil prozaickému, leč v té době „počestnému a existenčně jistému“ řemeslu soustružnickému. Jak bývalo zvykem, odešel po vyučení na vandr, který se mu stal velkou životní školou. Navštívil Brno, Prahu, Vídeň, Lublaň a řadu dalších míst. Bouřlivý rozvoj průmyslu v tehdejší habsburské monarchii ovlivnil a formoval i myšlení a názory mladého Beera. Mnohé z toho, co poznal na svých cestách, se snažil přenést do dobrušského maloměstského prostředí, většinou však bezúspěšně. V roce 1856 se Beer definitivně vrací do Dobrušky, kde si zařizuje samostatnou živnost. V řemesle uplatňuje nové technologie, zkušenosti a poznatky, které načerpal ve světě. Roku 1862 se oženil a o rok později zakoupil dům (nynější čp. 100) v Opočenské ulici, kde bydlel po celý zbytek svého života. Beerovo šťastné manželství skončilo smrtí ženy v roce 1869. Záhy se oženil znovu, ale tentokrát již ne tak dobře. Nespokojenost v rodinném životě, neúspěch v podnikání, nevděk vlastních dětí a nepochopení okolí – to vše postupně vedlo Beera k zatrpklosti až podivínství. Útěchu nachází ve své činnosti písmácké, ve svém malování. To jediné mu zpříjemňovalo poslední léta života. Beerova pozůstalost, uložená ve Vlastivědném muzeu v Dobrušce, obsahuje 65 tematicky zaměřených sešitů a řadu jednotlivých záznamů a kreseb. V nich autor zachytil jednak své cesty, jednak všední i sváteční život Dobrušky a jejího okolí ve druhé polovině 19. století. Beerův vztah k rodnému městu byl rozporný. Na jedné straně ho nepochopení a posměch 1
rodáků vyprovokovával až k výrokům o „pitomých Dobrušťácích“, na straně druhé si Dobrušky vážil a miloval toto město i jeho historii. Nemalé úsilí věnoval ve svém životě také podpoře rozvoje průmyslového podnikání ve městě, ať již svou vysokou osobní angažovaností při organizování hospodářských a průmyslových výstav v letech 1889 a 1892, či osobní podporou podnikatelských záměrů starosty Josefa Archleba. Díky Beerově píli a systematičnosti má dnes Dobruška dokumentaci, jakou se jen málokteré město může pochlubit. Na Beerových kresbách jsou zachyceny všechny domy ve městě, u mnoha jsou připojeny i schematické náčrtky vnitřních dispozic, nalezneme i obrázky vnitřního vybavení. U značného množství domů je obrazově zachycen jejich vývoj v průběhu 19. století, které bylo poznamenáno dvěma ničivými požáry, jež radikálně změnily vzhled města a téměř beze stopy zničily jeho středověkou tvář. To vše máme díky Beerovi zachyceno a zachováno. Jeho dílo je také téměř nevyčerpatelným zdrojem poučení etnografického a folkloristického. Slovem i obrázky jsou popsány dobové lidové zvyky a tradice, různé světské i náboženské slavnosti. Poznáváme také, jak se lidé oblékali, co jedli, jaké předměty používali v běžném každodenním životě. Zvláště cenné jsou popisy a vyobrazení řemeslnického nářadí a různých výrob. Beer byl mimořádně talentovaným a citlivým pozorovatelem, schopným vnímat své okolí zvnějšku a zároveň rozumět jeho vnitřním problémům. Ačkoli jazyk jeho díla je od nás již celé století vzdálen, stále znovu si nás podmaňuje svým nezaměnitelným osobním kouzlem, tolik připomínajícím hrabalovské pábení. Jako by bylo něco, co všechny ty významné osobnosti spojuje. Jakási nadčasová harmonie, rozeznívající v jejich díle společnou strunu lásky k člověku a člověčenství. A tak pojďte a ponořte se alespoň do několika ukázek beerovského vyprávění. A potěšte se jeho obrázky ...
2
O založení Dobrušky
Tehdy, když se sedlák Drslavec se svojí čeledí osedlal (usídlil, osadil, osadníci die Colonisten) polohu Dobrušky nynější, bylať osada sroubená bezejmenná, poněvadž tito osadníci zvykli jsouce na hrad Leštno již stávající v jižních Čechách zalíbili se jim říkati nově zbudované obci též Leštno říkati, kde v středu svém rybník měli a hrušně vysazené, které dobrých hrušek vydávajíce a stínu poskytovaly. Jelikož osada tato mezi jiným lidem stávala se oblíbenější a známa toliko, že mohli na svých průchodech v stínu dobrých hrušek odpočívati, jich užíti a svůj dobytek napájeti, tehdy stanuli u „dobré hrušky“ Dobrušky, v miestě (místo) dobrých hrušek se sešli atd. Ve známost přišla tato obec až se také řemesla začaly provozovati, tak jejich přednosta = pán hradu na Výšině vnuk prvního Mutiny, který panoval v r. 1497, dal „dobrou hrušku“ zdí obehnati aby jeho občané jistí byli a nazývá je ve svém úpisu z r. 1320 Spoluobčané a sám jmenován Mu3
tina z Dobrušky od r. 1317 do r. 1361 kde 20. listopadu zemřel a pochován v Dobrušce. Předchůdce jeho byl Jan Mutina znám mezi nejpřednější páni a + r. 1332 jeho sestra Alžběta provdaná za Jindřicha Rožmberka porodila Petra a r. 1307, 22. 1. zemřela ve Vysokém Brodě. (Sešit 64, str. 2)
O dobrušském hradu Předchůdcové znajíce lest válečnou, usadili se na vrchu. Kde nynější mlýn „Hradčany“, bylo jen podhradí strážnice odkud bylo jíti do vrchu na hrad vícerým ohražením po mělké cestě, která během času od lijáků vyplachovaná, mrazy, větrem a vozením stavši se hlubokou cestou „ouvoz“. Asi místy, kde sloup sv. František (v „druhých Dolcích“) se pne, tam byla opět strážnice k východu na pohřebiště jehož okrajem byla dubina z níž pozůstaly 4 duby jednoho pně v lese Halíně kam před r. 1848 často lidé docházeli. Z hradu (nad Dobruškou nyní strmící holý vrch zoraný) vedla přímá cesta do Beaty = Běstviny kde velké okrouhlé ohražené místo ještě před r. 1866 viděti bylo, snad místo pohanských kněží, tvrz v Běstvinách k ochraně žároviště a hrobů jichž jsem přes 30 čítal, mezi nimi jeden hrob obrovský. Kopec as takto vyhlížející příchodem Drslavců? a) Cesta od potoka stálé vody majícího Dědina do hradu skrze záseky g) a dále záseky (nedobytný plot = koliště, die Palissaden) h). Cesta tato šla skrze rozsáhlé hradiště a prostraným pevným hradem do tvrze Běsta nyní Běstviny do Krče (Krčín). Z hradu na kopci, jakož i z Běsty měli pohani pohřebiště v Halíně. Že hrad musel býti výstavný a nádherný zaujímal velké prostory, jde najevo na balváně pískovém od nepaměti ležícím v Dědině u zahrady čís. 175 an se byl při rozkotání hradů sem dovalil a jej postavši pozdější občani, aby volný tok nebránil jej (pískovec) podložiti. Druhá památky jest mísa kamenná pod okapem žlabu roubené chalupy č. 175 (Nro 65/b) ana strmí na úpatí řečeného kopce s hradem, totiž na pravém břehu Dědiny. Mísa tato vězí v štěrku a když se Dědina rozvodní, teče vysoko přes mísu. Dle podoby as 4staleté chalupy nepanoval tam přepych, aby 4
sobě nádhernou z pískovcu mísu vložili a bez účelu. Balvan jest 1 metr vysoký, spodek as 95 ctm v průřízu, povrch as 60 ctm průřízu. Kde stojí nynější mlýn „hradčanský“ jest jen domněnka, že tu hrad stával, ani tvrz, leč blíže odtud k městu, mohla strměti strážnice k vůli vodě nabývání aneb oznámiti nepřítele. Od strážnice zajisté přímo vedla cesta na kopec do hradu. Stálo-li co podobného, tehdy mezi domky čísla 133 a 134 snad na protějším břehu = t. j. pravý; břeh Dědiny, kde trčí z nesmírného pařeze jesen ze břehu, co okraj strážnice. Toto buď pobořeno když Táborité rozloženi proti Opočnu, pak Náchodu r. 1421, 1451. Roku 1589 stál již tu více roků mlýn Žampachu a za ním farská louka. Ku mlýnu musili vykopati náhon a nikde zmínky o nějakém ohražení.
To se ví, že hrady zakládali na nepřístupných místech: na výšinách, kopcích a skalách, také v meziříčí. Proč-by, v Dobrušce toho času ani Leštno nebylo – budovali by hrad při úpatí kopce? Na ploše, u potoka jen k své záhubě? Zůstaly-li trosky hradu „na kopci“ zajisté Švédové slídící po pokladech a bez péče, přehrabali toto hradiště a zde i bezpečného rozhledu a rozcestí nabyli. (Sešit 19, str. 20 – 23) 5
Čtverdub v Halíně
Čtverdub staletí přečkal. Býval útočištěm v doubravě, kudy cesta vedla z Dobrušky skrze ves Vršovku do hradu Černčice a ves, neb od Vršovky skze Bohuslavice do památných Rohenic. Halín s lesem Starčem byl též jihozápadně spojen s mostem jej jsem k nepoznání zarostlý našel před r. 1886. Švédové i jiní nacházeli v čtyrdubě studynku, která nemálo přispěla jak raněným, ušlým, tak i zdravým lidem posilnění, a útulek zbožným, tak, když dubinu vymýtili, nechali památného velikána růsti, an nyní as 100letým lesem jehličnatým obklopen. Čtyrdub navštívil také císař Josef II. 6
když byl na prohlídce nové a ohromné i nejdůležitější pevnosti Ples nyní Josefov. Čtyrdubu nejvyšší vrch byl v letech šedesátých (po r. 1865) bleskem vypálen a sražen přičem i vedlejší vrch krásy ztratil. Svítilna z vděčnosti přidělaná as r. 1850 od Dobrušanky, že se vodou čtyrdubu uzdravila, zvláště oči r. 1848. Všechny obrázky jsou z slibů neb vděčnosti zavěšené.
Čtyrdub býval do r. 1848 navštěvován v něm voda nabírána, oči si umývali, na rány dávali, též ústa si vyplachovali. As 2 obrázky tu vězely, nyní hojnost obrázků, věnců, kytic, kde svítilna občas ozařuje památky. Ale místo vody jest bláto, listy a zapadlý obraz v samorostlé studynce, ana jest jak vysoustruhovaná. K víře podobno že vzácný dub jest z dob Husitských válek svědkem. (Sešit 19, str. 34 – 38) 7
Ve staré světnici
Světnice, jizba (das Zimmer) čísla 25 (v Kamenici – pozn. J. M.) „na obci“ roubená, strop černý a stěny tmavohnědé s bílými lištami, jen z dvouch stran u pece bílé zeď bílá, podlaha od pece k oknům prkenná, ostatní dlažbáky, kolem stěn byly lavice (lajce, die Bänke) na nich sedávaly přástevnice a jim večer svítila louč (dračka, der Spann), ve svícnu, louče „drali“ (štípali, spalten) a někdo míval na starosti dohořející louč s novou nahraditi ve svícnu prostřed stojícím. Bylo jasno i bez zápachu, veselý něžný večer, jehož nyní zřídka uhlídáš. Dveře bez kliky a závorky, které se jen 8
přitáhly, jen u domovních dveří byla uvnitř závora. U komor bývaly zámky dřevěné „západlo“.
Z kuchyně („zvenči“) topilo se v kamnech, kde stále „koza“ železná stála k položení draček a drobného dříví narovnaného jež se loučí podpálilo a když rozohněné přiložili s vidlemi hrubší dříví: polena a posléz téhož vyhoření přivalil se pařez, an zvolna od snídaně až do večeře hořel. Ráno se popel hreblem rozhrnul bývaje často horký. V zimě se teple neobědovalo, nýbrž ráno a večer, tak bylo stále teplo v „ratajnách“. Ve světnici u dveří byl nádobník, hořejší pro talíře, konvičky, hrnečky, dolejší s dvířkami byl pro větší nádoby, velké mísy hliněné kolikerých velikostí, smažáky, pekáče, rendlíky. Vedle toho náčiní kuchyňského 9
byl lžičník, b) jest javorový čtyrhranný stůl s trnoži u něho 2 – 4 židle neb lajc s lenochem. U stolu drávali večer peří. V hospodách taký stůl byl užíván pro starší sousedi, představenost neb hosté. V rohu nad stolem trčel kříž s Kristem a vedle s obrázky na skle malované, sv. Josef, panna Maria, Jan Křtitel a Ježíšek. Pod křížem růženec, někde i lampička, zrcadélko v obalu papírovém k složení viselo z okna. Kropenka cínová u nádobníka a k oknu „rohatina“ (věšák) pro šacstvo povšechné a za ni všelicos zastrčené. Trámy stropu bývaly příčním podvlíknuté, za nimi spisy, knihy neb věci důležité uschovány, totiž Bible = starý a nový zákon, postila, Nebe klíč, zápis majetku, křestní, úmrtní listy, někde spory („processi“ = soudní jednání) neb škrabání z „Netálie“ po otci, synu, an „tam důle“ 14 roků vysloužil ve Veruně, Mandě, Mailandě, neb ve Fenedyku, předměty posvátné i škeble mořská a p. obrázky „řikání“ z Maria Cel, Czastochov, Vambeřice, Boleslav a p., hromničná svíčka, „kočičky“, oharek z „upáleného Jidáše“ (olej na Bílou sobotu na hraničce dříví spálený, aby hrom neudeřil a. t. d.), 3 proutky od prvního května, aby zlý duch neučaroval, které se do rolí, hnoje zastrkávaly. Mariacelské kapky a kouřidlo, cizí Amulet a.t.d., také si peníze zastrkovali. Za tento trám nikdo si nedovolil kromě hospodáře, tehdy vše v pokoji též před „poklizením k poutu“, tu se strop, stěny, koštětem a hadrem vytřely až leskly se, obílily lišty (prouhy, mazané s hlínou a sekanka mezi trámy). Cizinci nečasto bývaly osoby při vstoupení „sednice“ zdravili: Pochválen buď pán Ježíš Kristus! nato odpovídali: Až na věky! Známí se vítali. Podobně se zdravili při setkání: mladší staršího, nižší – vyššího. V poli a jinde pracující byli od kolem jdoucích pozdravováni: Pomohej pan Buh! Na to odpověď: Dejž to pan Buh! Dobré jitro a dobrý večer! bylo obyčejně. Pec co útulna starých neb chorých lidí, která bývala krytá, často s rozvěseným prádlem, peřiny, aby na bidlách kolem pece, kamen vyschly. Na kamna se kladl pekáč neb smažák rendlík neb „kutchan“ se zbytky pokrmů. „Zakamny“ kladly se dračky, louč, sirky, troudník s pazourkem. Sirky: byly 14 – 16 ctm dlouhé teninké štípánky, které se v síře na lžíci roztavené konce namáčely a uschovaly, troudník dřevěná krabice do ní se 10
kus starého plátna zapálil a jsa v plamenu tak se sklopcem udusil, do něho pak „křesali“ s pomocí ocílky a pazourka, z čehož jiskry lítaly, až některá uvázla v troudníku a troud doutnal, do něhož sirka přistrčená chytla a troudník se opět ucpal, se sirkou se louč, lucerna a.t.d. rozsvítily („rozžali“ světlo). Kuchyň: ohniště sklenuté kde otvory do kamen a pece. Vymetání kamen muselo se vlézti do nich, proto byli chlapci „výmetalek“, kteří chodíce do bytu hlásali: nedáte vymetat! Tito hoši „malí kominici“ spávali v pecích neb v kamnech, tyto také vymazujíce, bývali žertovní. Kamna zelených kachlů, mezi nimi červené listy. Také hnědé kachle a někde s vypouklými panáčky neb květy, také vykloňky, do nich se mohly hrnečky po jednom klásti. (Sešit 15, str. 25 – 27)
Sousedské trápení Já se Francovým vyhýbám již od r. 1877 ač mají trávu zahradní najatou a ke mně úlisně se chovají. Když byli as 1. rok v Dobrušce, pokoušeli se o studnu, která na jejich dvorečku trčí a já k ní mám práva, k čemu dvířka nasvědčovala, a tak as 1. rok byly nepříjemnosti. Pak když mne o studnu neoloupili, tehdy, předal dvířka naproti studni ale ze zahrady moje, že by s tím získal na jeho „sádku“ jednou tolik trávy, moje druhá žena s ním souhlasila i ostatní lidé. Rozhodně opřel jsem se tomuto jednání: „že já svých práv a nerušení pozemku podržím“, posléz přišel sám ke mně, vymlouvaje se mne oslovil: pane sousede, když jsem ta dvirka tak pevně zhotovil tak už je nechte a tak dále. Mne zlost popudila, že jsem naň zařval jen s málo slovy a Franc odešel. Dlouho nebyl mír, počal mne stuchati se starou „brankou“ (dvířka z mého dvora přímo ke studni vedoucí), a konečně rozbil dvířka a já podal k c. k. soudu žalobu. U stání byv od příručího soudu (Muller výtečný úředník a ztržník) potupen: Vy mudrlante! To si napíšete žalobu sám, kterou má jen advokát provésti – a pak ještě tomuto sousedu odpustí. Já bych jej s-k-ř-í-p-l ! řekl p. Miler, při čem rukou zakroutil pokročeje k Francovi zkroušenému, jak svatý! An mi měl útraty nahraditi. 11
Stalo se. Příští den zabil vepře a tak poslal po svém chlapci mi výslužku: na talíři jitrnici a jelito, kůsek pečeného masa s zelím hlávek ještě vzácnosti. Podobně poctil moje nájemníci, zvlášť ty, kteří mi svědčili: Václav Hroch řezník a souložnice Štanderová u Valáška obuvníka. Toto byla náhrada, kterouž jsem dále nepohledával.
As po roce někdo nemotorností pustil náhle okov do studně – při pádu se okov od válce s provazem i řetězem na dno zřítil, a ze dna na povrch dosáhnouti bylo velmi namáhavé. Pád okova dokazovali na mého smělého a neposlušného chlapce. Já jsem se k činu nedoznával, ani 12
k společné náhradě, poněvadž maje k tomu důvody. Tehdy mne žaloval na radnici, zakazujíc mi, jestli ve 24 hodinách se s Francem nevyrovnám, tehdy, že mi více nedovoluje vodu vážiti. Jelikož jsem měl krk opuchlý a poněvadž zima byla, tak jsem sotva starostovi (Frt. Laichter) poslušnost dokázal, tím méně té štěnici, kterou jsem měl sousedem a když jeho výrok u mne propadal, šla si moje manželka Julie konev vody navážiti, načež se Francka vyřítila a Julii vodu z konve do studny vlila. Julie k smrti rozčilená vypravujíce příhodu, tehdy jsem kázal, ať hned zas pro vodu jde, že si krk obváži a přijdu za ní. Sotva vodu vyvážila, vyběhli Francovi jak dravci, chtějící vodu zpět vylíti, čeho jsem zakázal, tehdy počala hádka, do níž jsem se nevmísil, jen odcházeje řekl jsem „kušte neřádi“ a to špatného hlasu, neb mi krk vadil. V týdnu jsem byl volán k stání na Opočen k Milerovi přesnému úředníku, ač byl Němec, ale vzorný Čech, a na jeho smírný výrok, že jsem té nestvůře (Franc) ruku okamžitě nepodal odsoudil mne příručí k trestu 5 zl. k nadaci chudých v Dobrušce. Na tento rozsudek ve prospěch nepravého France a jeho dvouch nepravých svědků, totiž bídný stařec Chudý z Mělčan s jeho dcerou nemohli má slova: „kušte neřádi“ nemohli nikterak slyšeti, poněvadž v jizbici (u Francu jsoucí bytem) dřevěné a as na metr šíře roštím upěchované zdi sotva okénkem koukali. Byli jen z bázně k svědectví vybídnuti a dílem na mne se mstili, že jsem jeho dceru za Ryšavého ševce provdanou u mne bytovati a nájem neplativši a prali se je vypovídal a nikdo tyto nechtěl s třemi rozervanými dětmi. Tehdy podav v 3 dnech proti žalobu a krásným přípisem od starosty z radnice a případně odvolání ke krajskému soudu a tak se stalo. Moji protižalobu s přílohou soud za pravou uznal, ale měla býti současně se žalobou France mamlase podaná a v soudě právě zasedal v Hradci Králové života přesycený krajský rada a ten dle výroku Milera na Opočně krátce stvrdil. Další kroky o pravdy uznání jsem nečinil nemaje času ni peněz. Tehdy zaplativ 5 zl., které byly ve dvouch knihách okresního soudu zaznamenané.
13
Nyní přeji Francovým, že lékárník Žižka postaví vysokou budovu a v šíři zasáhne pozemek „štěnice“ – a při mně oplotí bezpečně do výšky celou délku zahrady a ujme část as ½ metru zahrady Francovým, pak studni si osvojí, k ní jsem lékárníku dal zápis z r. 1852. Tito lakomci závistiví prodali obci, kdyby sem okres měl se přeložiti, za 3500 zl. dřevěnou chalupku as 400 roků starou s malou zahradou a že si některé štěpy vykope, já zas prodal pro obec za 3000 zl. jednou tak velkou chalupu, druhdy domem zvanou a zděnou a též ostatní pozemek jednou více hodnoty má a jest 131 roků stará budova č. 100 po Václavu Cejplovi, jehož jméno i rod vymřel. (Sešit 14, str. 31 – 33)
14
Spory o zásluhy Větroznam (větrná korouhvička na dobrušské radnici – pozn. J.M.) jest lev z bílého plechu znak Dobrušky držící zhotoven Janem Michálkem jsa klempíř a II. radní (= starší místní), výška lva jest asi 1 mtr. kterého zdobil Jos. Dvořáček klempíř. Týč na něm se otáčí šelma jest as 2 mt. vysoká zapevněna skrze báňku do střechy věže dne ... 186...
Poněvadž Laichter pekař jsa starosta, Ant. Krauser kupec I. starší aj. srozumivše Jana Michálka an spis pamětný bez ohlášení se výboru vložili a Michálek tento zapájel, načež vyšla píseň snad od Ant. Hendrycha, býv. koželuh, co výbor: „Památní spis báně věžní v Dobrušce. 1. Časně z rána za klekání/ ostatně když ještě výbor spal/ vlez jest rádni na věž báni/ aby ji než vstanou přikoval. 2. Větší vece pro potomky:/ Vystavím pomník 15
nežli vaše domky/ neboť v báň tu spisek dám/ o nemž ač jest znamenitý/ od mudrce uzeninky/ nikdo neví než já sám. 3. Tak jen získám slávy nehynoucí/ činnosti své paměť pro budoucí/ neb jsem v psaní v listu níže zlatého kříže./ Na to klempířskou jest přiletoval rukou/ báň by nemudroval/ leckterý snad z města trouba/ chtěje chyby opraviti/ mohl by to pokaziti./ Výborem sic hrozí zhouba/ zradej báni každý den/ než to prázdná slova jen. 4. Došel-li Kocourkov slávy/ nyní že vola pro kus trávy/ na věž vytáh to jsou děje/ proto se jim každý směje./ Naše kůzle však na nové věži/ dvojí službu vykonává/ jednak směr větru udává/ jednak poklad v báni střeží./ Sláva rozškrabanému/ a spoluúdu křížem obdařenému.“ Michálek byl dolíčkovatý = rozškrabaný, Laichter byl po válce zlatým křížkem vyznamenán bez zásluhy, lev se kůzleti podobá. (Sešit 1, str. 19)
Válka s Pruskem r. 1866 V dubnu mluvilo se o válce s Pruskem, leckde vyzvali se mužští, skoro vysloužíno měli, v opětovné vřadění! Dříví dlouhé se do pevnosti vozilo, při čemž i občani pracovali. Sem tam povozy nápadně leckde jezdily, což i já zpozoroval. Pověsti válečné všech druhů kolovaly, nejvíce pruské zajímaly, jenž vždy s posměchem! Ale vzdor všemu se ke skutku nepodobalo. V pevnosti se všemu jen smáli, neb odpovídali: že to „vojenský cvik“. Ztrácely se „drobné“ měděné peníze, dne 7. 5. jsem v Týništi mohl velmi dobře na trhu dopadnouti, kdybych každému mohl na papírovou zlatku atd. dodati. Neviděv prve v Dobrušce nikdy důstojníka, as 4. 5. jeli dva důstojníci z Dobrušky kolem mých oken v Opočenské ulici číslo 27/b, jejichž průjezd jsem co válečný zjev udával ač jsem vysmán byl, ale šklíbové žasli, když 9. 5. na radnici „Manifest“ (Vyhláška) německá i česká vyvěsila se: My Frt. Josef 1ní císař rak... atd. vyhlašujem že... atd., dříve meč do pochvy nezastrčíme dokud nepřítele nepokoříme! ... Dáno d... v... 1866. Lid mlčky čítaje odešel. Poutníci do Vambeřic nechodili. V pohraničních obcích byly třenice, hádky i bitky! Lidé leckde počali své 16
věci důležité zazdívati v tajnosti. Dne 10. 5. (Boží stoupení) odpůldne chodil občan rozkazovat do domu kamž vojsko přibude. Ke mně přišel po požehnání, že mám nazítří (11. 5.) uchystati libru masa, polivku pro Dragouna k obědu. Maso atd. připravené již o 11. hod., šel jsem se dívati na příchod jejich od Opočna, ale když i zástupy zvědavých vojsko netušíce, tak jsme šli očekávati, že snad dragouni od Chábor přiklušou, ale marné bylo zevlování! Vracejíce se domů mysleli jsme, „že zítra přicválají“, jež i to se nestalo.
Byl obecný výsměch „s čepicema je vytlučem“, „s punčochami je (prušáci) zaženem“ a na můj nesouhlas byl jsem tupen. V Prusku byly přípravy k válce patrné a obávali se zuřivých Rakušanů. (Sešit 33, str. 1) 17
Výstava v Dobrušce r. 1889
Výstava i Libosad jsou mysli Jos. Archleba (jest jediný a poslední svého rodu nejstaršího v Dobrušce), ten stav se lučebníkem, zavedl si v Dobrušce dílnu světlojemnou (Atelier du Photographie), byl to první závod v Čechách mimo Prahy a když Dobruška vyhořela r. 1866 dne 7. 10. tak ji vyblejsknul a jeden obrazec dostal císař pan Frt. Josef I. když přijel do Josefova prohlédnouti pevnost (byvši v stavu obležení z třech stran vo18
dou zatopená od 24. června do as 24. července 1866) a bojišťata: „Na bránce“ (Dobenín vrch), u České Skalice a u Svišťan na den Petra a Pavla dne 29. června. Doručil Jeho Veličenství pekař Frt. Laichter jako měšťanosta jsa zvolen náhodou když zpupní nákladníci svrhli pokročilého starostu Frt. Beer (ženský krejčí pracující jen pro vznešený lidé až na 18 mil vzdáli).
J. Ar. byl vzorný Čech, jak v obleku, též činu, ale stav se ředitelem nového lihovaru „la ferme“ v Kvasinách r. 1870 ochabnul a sotva v početí byl ve Spolku hedvábnickém k čemu i já zván byl, zanikl. Když panstvo opustilo Lihovar předvedl jen pan Archleb do svého rodného domu r. 1879 přišel ke mně a mezi jiným pravil: Mohli bychom udělati v Dobrušce „Výstavu“, jest zde poloha i průmysl. Já odvětil: Z toho nebude nic! Většina lidí neví co výstava jest, pak jsou skoro všichni odpůrcové „novoty“ a vše se jen vysmívá. J. Ar. stav se v představenosti města r. 1885 když po Laichterovi byl zvolen Karel Šafr (ve výslužbě poručík dělostřelectva od r. 1864) za starostu, tehdy zavedeným spolkem „beseda umění“, pak Okrašlovací 19
spolek, žádali Ministra atd. o povolení. Libosad nejdříve proveden, jej r. 1886 dne 18. října počali, a sice: káceli stromy, slívy, hrušně a jabloně, přeměřila se role děkanství náležející. Meze a pěšiny rozkopali a kde bývaly záhony orné, tam vytyčkována široká cesta, která se štorcovala, pak pískovala, ploty živé zakládali a drátem obtáhli. Vedl jakož i plán zhotovil za 100 zl. knížecí zahradník J. Liehm na Opočně. Sousedící role „děkanská“ koupena za 1000 zl. již v červenci. As 5/6 obyvatelstva zlořečilo. V jedné společnosti starších sousedů vyjádřil se: tomu Archlebovi patří 50 ran, ještě k obecnímu pozemku u kapličky přikoupiti roli dobrou za 1000 zl. a z toho udělati procházky pro darmožrači, podporovati toulky atd. a ještě platit za plán a kupovati stromky a keře jen pro krásu a as za 400 pak vyžebrávat od cizích příspěvky, které 1ní rok as 1000 zl. vynesly. Na to r. 1887 zvýšena ulice silnice z náměstí až skoro do polovice „sadu“. R. 1889 sotva jaro bujelo, již kolovala návěští, že se vyzývají průmyslníci, řemesla, rolníci atd., aby chystali svých výrobků, plodin, zvěře atd. do Výstavy v Dobrušce, ana se bude odbývati ku konci srpna. V Libosadu stavěli „výstaviště“, jehož stěny ze skla byly, též najali pole a na něm prkennou boudu postavěli. Tak bylo ustavičně živo a veselo, zedníci, tesaři nejvíce, truhláři, při nich bylo dosti koukačů i poručníků a po prácích davy procházejících. Veškerá Dobruška byla v činnosti. Spolek okrašlovací r. 1889 čítal přes 100 členů, jejichž zástupce (ochránce) kníže Colloredo z Mannsfeldu na Opočně, v Dobříši a Sirndorf u Vídně sám jest v Říšské radě. Téhož roku stav se pan J. Archleb měšťanstou hojně působil k Výstavě. (Sešit 20, str. 1 – 2)
Výstava roku 1892 Rok 1892 byl myšlenkou opět Výstavu v Dobrušce uspořádati, ať byla 1ní teprve 3 roky odbyta a ať byla velkolepá zemská Výstava co jubilejní v Praze slavně s prospěchem ukončena, kterou navštívily skoro 2 miliony diváků kromě pozvaných spolků slovanských téměř z celé Evropy a z Ameriky, též gymnasté francouzští a Švédové. Tehdy se dosti nakoukali na předměty, které podobné býti nemohou v Dobrušce sotva 1/20 jak 20
v kráse, tak v objemu a umělosti. Vzdor všemu pan Archleb sestavil výbor, an řídil vše, maje za shromaždiště a pisárnu v domě u Burjanů č. 4 již v květnu, kde dvakrát v týdni schůze mívali, majíce stálého písaře, býv. kupec v Praze, rozen v Dobrušce = Hotyš, jehož otec přes 80 r. a nejstarší
kostelník, někdy ženský krejčí. V této pisárně čili úřadovně přibývalo čím blíže k Výstavě, tím více na lidech, listech, předmětů, zvláště když nastaly prázdniny, tak študenti a páni učitelové stále se zaměstnávali s Výstavou až do ukončení té. Několikráte jsem musel navštíviti jak pisárnu starosty města, též v jeho domě úřadovnu, která jest ozdobená byla, plná po stěnách vyznamenání všech světových Výstav, též zemských všech, po létech 1860 nastavších.
21
Moje sešity ve Výstavě byly zevnějškem nejsprostší a bez vkusu, a poněvadž ležely mezi předměty krásných objemů, obálek, proto většina koukačů neváhala a přehlédla. Také ty vábivé obálky atd. nebyly obsahu důležitého alespoň pro 5/6 navštěvovatelů, tak se přihodilo, že mnozí tuto řadu minuli. Jen vážnější hosté nahlédli do mých sešitů, když návalu nebylo, a tu jsem zpozoroval jak na pánech, též na paních, že jich poutá dílo toto, ač titěrné, ale posud nikde nevídané, které jsem s houževnatou pílí věrně provedl. Ptávali se po zhotoviteli, já se nedal znáti, leč když někdo jiný na mne ukázal. Mnohá osoba mne poctila = velebíce mne, neb mi děkovali za tu mou snahu, neb mi ruky podávali. (Sešit 7, str. 1 a 6)
22
Posvícení v Pohoří Pohoř byla v náladě sváteční. Sem a tam se procházeli buď hosté neb občané zdejší, jenž chutného oběda spokojeně zažili. Krásně se vyjímalo, když rozličné postavy veselého neb bodrého vzezření, jak mužští, tak ženské, které svou pestrostí (vždy bývají zajímavé) jich nejvíce bylo. V hospodě, v ní jest kovárna, říkají Škvárovna, popíjeli mužští a venku na zahradě u stolků několika zasedalo krásné pohlaví a u plotu podél silnice poráželi kuželky jonáci. Mladší poskakovali vesele, kdež se mládež nadějná všude jevila, toužíce ve všem podílu bráti. Zahrada škvárovny má dvoranu „prkenou“ vkusnou po r. 1875 sroubenou, v ní se plesy odbývaly, poněvadž „stará hospoda“ nebyla přiměřená, vzdor své velké nálivny za plesárnu sloužící, k ní jsem brzo se dostavil a jest v středu délky Pohoře číslo 1ní po vyhoření vloni nádherně postavená duchem času, k čemuž zahrádky s dvěma kuželníky přibrali, k nim jsem zhotovoval k „posceni“ těžké kule z lignum sanctum a také šach, dámu zpracoval. Sotva jsem se přiblížil k té nové budově, okrasa Pohoře as za 12000 zl., již viděl, slyšel a cítil, že se zde soustřeďuje jádro obce, předáci. Tímto váben do vnitra vstoupil s tlačením. V nálivně bylo bez místa jak ke stání, tak k sedění, kde hovor, šumot, cinkání sklenic a pumpování piva a dojímavá hudba, to vše mi k pocitum vzbudilo. Vedlejší jizba s třemi okny (z nich jedno pojímá tolik světla, jako dříve celá nálivna = „šenkovna“ jak se někdy češtilo!) byla přeplněná s předními jak místní, též cizí. Já se též do té směsice vmačkal, abych mohl od starosty zvěděti původ jeho statku, poněvadž jsem v něm poznal důležitost, abych jej znázornil. Starostou jest Dvořák, první sedlák ve vůkolí, milený pán a jest předsedou okresního zastupitelstva, jeho otčím byl Mervart, ctěný muž a národovec, odbíral kolikeré noviny a povznášel obec. Jelikož jsem nebyl přistrojen do tak slušné společnosti, tehdy si vyhledav místo v nálivně, vyměniv sobě místa s učiteli: Matěj Šramar, řídící a zeť (jeho dceru Marii mající první rok) Rejman Vác. Obě místnosti jsou spojeny s dvoranou časovou, do níž se vtírá světlo velkými okny, 5 do silnice shora okrouhlá. Dvorana as třemi řady stáli kolem jinoši s děvami, oboje sličnosti neporušenými. Někde stálo kaž23
dé pohlaví zvlášť a také se mnozí v „kole“ procházeli, blažené zraky se křižovaly a někde horovala láska neb touha se sblížiti a snad nadále – pospolu žíti. Veškeří byli oblečeni dle vkusu časového s přiměřeným chováním. Kéž by docílili svých snah a stali se spokojení manželé a případně pozůstavili řádné potomstvo k své zálibě a s chloubou obce i národa!
Tu počala hudba umělých zvuků v celek sestavovati, z čehož valčík libý vyvodila, v brzku nadšeně nastal křepot. Vše napínali zraky pohlížejíce na sebe, neb stojící a točící v slastné náruči. Občas proměnou buben zadu24
něl s průvodem činel a pod. Byla to hudba zvuky vykouzlující, které žádné ucho by uražené nebylo. Byli to hudci „Hudba dobrušská“, která byla druhdy známa „valská“, an ji řídil pan Jarkovský Věnceslav (tak se podepisoval jsa čas učitelem) a pod názvem „Valská hudba z Dobrušky“ pod vedením Jana Šenkýře z Dobrušky v národním kroji Poděbradů hrála 6 týdnů v Paříži ve Výstavě r. 1876. Připomínav si kterak člověčenství a Češi pokročili od r. 1848! Před tímto byli Vesničané za jejich hmoždění jen otroci, sedlák byl méně než nyní chalupník a chalupníci bývali co psi. Jen vesnice udržely památnosti zvyky, mluvu a kroj a jen z vesnic vyrostli muži, kteří počali národ český křísiti. Zpupní měšťané pocházeli z cizáků z Němec, Vlach, Francie a Anglie (i Švédů pozůstalých) přistěhovalých, neboť v Čechách 3/5 lidu ubylo, když se urovnaly mocnosti po třicetileté válce, tím se cizí vtírali a také vládou byvši vyzváni zpustošenou Čechii obživiti. Mezi těmito patří můj rod, an z Anglie z Irska našli útulek John van Beer u Prahy. Cizáci usadivší se v městech neznajíce poměry vesnic, pak bylo vůbec způsob z přírody „opovrhati s menším“, tehdy není divu, že Vesničané bývali za jejich věrnost a lopotu vysmáni. Tak se dělo mezi národy, kraji a obcemi, též mezi vojskem jednoho zeměpána. Nyní jest v Čechách stejná učenost všude, jedna mluva atd. Samým obdivováním byv opojen a hlava mi šla kolem ne z mého piva ¾ litru vypitého, nýbrž lidskosti a umnou musel hostinec opustiti, abych z jarého dumání nepřešel do trudu. Vyšed ven a k zavírce libých dojmů zhotoviv si obrys hospody obecní, v ní se kochali v slasti a mnozí mne přicházeli pomoct koukati a někteří v zástupech stojící povídali o mně ostatním, chtíc věděti, co neb kdo já jsem. Jeden v tlupě nalevo řekl: Já jej znám již dávno, on nosíval první čamaru v Dobrušce. Jiný pravil v tlupě napravo: Já jej vidívám v Dobrušce atd. Opět jsem zaslechl ze řady protější: Ten krásně kreslí ... a všechno namaluje ..., to je Národovec ..., tak starý a s tím se trápí. Také všechno spisuje. Tento hovor, jako i mnohou otázku musel odpovídati, s čímž jsem nedokončil obrysu a současně se nebes svit loučil, tak jsem vyvázl dav s Bohem a dobrou noc! Mnozí za mnou křičeli: 25
Nechoďte, zůstaňte s námi, pojďte pít! My vám dáme nocleh. Jiní řekli: Na shledanou, přijdete brzo zas! Dospěl konec Pohoře, zvonili klekání, potkávaje lidi (nejvíce ženských) z posvícení choditi, neb zase do plesu. Tak jsem vrávoral, často klopýtnul, maje hlavu i srdce plné dnešních událostí, až jsem se v Dobrušce octnul vysílen, pak s kávou se zavlažil, kterou mi Ludmila nechala. (Sešit 26, str. 4 – 7)
Slavnost Božího Těla v Podbřezí Pouť k Božímu tělu 16. června v neděli r. 1895. Mnohá léta jsem se snažil tuto výroční překrásnou slavnost kromě Dobrušky viděti a letos se mi tento záměr zdařil, ovšem s utrpením, poněvadž jsem s velkým dýcháním a jen volně jíti a často oddychovati musel, došed as o 11 hodin na sad ohromný, přes jeho obrubu trčel „kanon“ k zámku, do jehož otvoru hojně pušky vícerý druh vypalovali. Objevil jsem se na nádvoří kdy průvod slavnostní dorazil k prvnímu oltáři. Napřed kráčeli chlapci, pak dívky školské, které vedli páni učitelové, pak šli hasiči ve výzbroji v helmicích, za nimi družičky bíle oděné rozhazující z košíčku kvítí, za těmi zpěvači a pěvkyně, které vedl p. Chládek, učitel řídící v Bílém Újezdě (roz. v Hořičkách, stav se učitelem v České Skalici, v ní povýšil kůr), maje zvučný krásný hluboký hlas. Načež kráčeli důstojní knězi pod baldachýnem: p. farář s p. kaplanem z B. Újezda a pan Rozinek, pak následovali představenost z Podbřezí a ze zámku, hasiči nového obleku bez helmic jen v čapkách, byli to cháborští. Tento oblek nastává býti obecným v Čechách k slavnosti, ten starý způsob ponechává se k ohni. Sotva se sláva u oltářů skončila, musel jsem směle oltáře kresliti, poněvadž deštivé povětří, vůbec povětrnost nepříznivá, nutila oltáře rozdělávati a do zámku uschovati, s čímž jsem oběd postrádal, až když jsem šel dodělati střelbiště snědl buchtičku v kapse z domu nešenou, místo polévky zahřívalo moje scvrklé tělo právě z mraku vyšlé slunce. Jsa zahřát, odešel do kaple k požehnání, k čemu dva zvonky cinkající oznamovaly ukončiti Boží tělo s požehnáním, na němž jsem ještě podí26
lu nikdy nebral, jen 11. 4. první neděli, když jsem přišel k nevěstě (slečna Julie Špalková u tety paní proslulé a bohaté Hurdálkové r. 1869 v dubnu). Tenkrát byla kaple zašlá i varhany rozvrzané, které řídil p. Jedlička z Javornice, roz. i vychován v Pardubicích. As po r. 1874 byla kaple vymalována (Šrůtek z Náchoda) a r. 1886 nový obraz = oltář sv. Jan Nep. v Jablonné u Králiku pracován. Potom malíř Honěk z Nov. Hrádku obnovil spodek kaple.
Vstoupením do kaple byl jsem uchvácen jak soustavou tak upomínkou na můj sňatek dne 20. května ve čtvrtek po jedenácté hod. před sv. Trojicí. V tomto století až posud neodbývají se sňatky na Skalce, proto byl nával lidu veliký, kaple plná, chodby, a v nádvoří ještě stáli, očekávajíce 27
svatebčané, kteří byli vesměs vznešení hosté odjinud a stkvělý průvod, v jehož čele byl p. Vil. Tomáš co mládek se slečnou Anežka Bémova, řiditel přádelny v České Skalici co vzorný občan, jenž ve válce obezřetností vynikal a známý lidumil p. Jindřich Bém. Nápadným byl i já co vdovec s dvěma dětmi v Dobrušce, že jsem v šesti týdnech slavil sedmou svátost s vychovankou z Kostelce n. Orl., o ni se ucházeli svobodní, též vdovci celého vůkolí Podbřezí. Byloť to téměř neslýchané vítězství, začež jsem počal v brzku pykati a posud jsou známky mého utrpení, které jedině mému bratru a jeho svůdné ženě jsem vinu kladl a přičítám, kteří r. 1891 + a choť moje Julie již 16 roků hnije zbytečně. Netušiv, že naplněná kaple, v níž jsem u kropenky seděl, odbývati bude „hodinky“, které přes hodinu trvaly, okázale vedením starce 71 roků, an hlasem atd. vynikal Grim z Přímu, jehož syn jest kolik roků u sv. Víta na Hradčanech pokročilým knězem, pak nastalo „požehnání“ panem Rozinkem. Na kruchtě zpíval p. Chládek litanyi: Ježíši, atd. dojímavým hlasem a zřetelně a jen zpěvačky odpovídaly: vyslyš nás! Tento výkon zajisté by se zalíbil každému jinověrci neb světáku. Když slavnost skončená po krátkém ještě pění a modlitby, rozcházel se lid a já byl poslední a když jsem kapli opouštěl, přišel mi vstříc veleb. pan P. Pavel Rozinek, jehož jsem zdravil a on mi nabízeje vchod jeho komnat a sotva jsem se u stolu postavil, podal mi sklenici piva, které moje vnitřní prázdnota ochotně přijala, vzdor, že nejsem piják. Jakmile jsem vyprázdnil mok ječný, dostavil se obvyklý host Grim, vzorný předříkávatel, an až do 20 žil v Ohnišově, tehdy piva nalito (já vypil as 4 sklenice) a koláče z hostiny zbylé nám přednešené, já jeden snědl, neb jsem byl s žaludkem chatrným přemožen, tehdy zkrátiv poctu a s díky jsem opustil zámek nastoupiv loudavou cestu k Dobrušce. Na Cháborech byla návštěva lepších Dobrušťanů, tehdy minul „doškovinu“, kde nahoře omladina plesala, a rodina herců v úzkostech po Cháborách se procházela, „komediantka“ vybrala as 4 zl. od Dobrušských, poněvadž nehráli, an muž k smrti zápasil a koně rozbili jim flašinet, který na cestě rozházen.
28
Projda les, slunce se zachmuřilo a pršelo studeně, moc mne výletníků došli a předešli. Já chladnem a dýcháním bídně můj byt dosáhl, kde jsem si v kamínkách zatopil, kávu ohřál a s buchtou snědl. Bylo již po osmé hodině a já můj dnešní výkon spokojeně skončil, k tělu ale nezdar, ulehl jsem, spal celou noc po prvé letos. (Sešit 17, str. 36 – 38)
Svěcení kapličky na Zastavilce
Neděle d. 16. září 1894 u kapličky jejím posvěcením po třetí hod. odpůldne. Již příznivý čas přál, aby se hojně účastnilo obecenstva. Bylo zde přes 300 duší, nejvíce z Dobrušky, které seřaděné zpívajíce, doprovázeni 29
velkými zvony, vyšli od chrámu po 2 ¾ hod. Před průvodu byli chlapci, nesouce 2 korouhve červené, za nimi kráčely družičky od 5 – 12 roků, po dvou, bíle neb žlutavě oděných krásně vystrojených 44 dušiček, pak mužští a za nimi zpěváci s panem děkanem (Ant. Flesar), tu vlály opět korouhve modré, nešené pány, kluky, a za nimi se vlekl dlouhý zástup pestrý a vnadný (ženské). Závěrkem byly opozděné neb starci a stařenky, nemohoucí kráse a novotám odolati. Zástup Mariansků píseň pějící dospěl k domku Moravcových, řádných lidí, „na Zastavilce“, kteří vroucně očekávali a radostí i lítostí slzeli. Kapličku posvětil pan děkan a odříkal Litanii k P. M., pak zapěli zpěváci a zpěvačky pod p. Novotným, sbormistrem chrámu (též světských projevů) „Zdrávas královno“, při čemž rozmanitými hlasy krásně provedli a hlášen Amen. Dav lidu se rozstoupil a průvod se opět vážně do chrámu při stálém zpěvu navrátil. Moc zůstalo u kapličky, která se zvláštní památkou honosí: Jim 4 synové v plnoletí a dvě dcery zemřely. R. 1892 dohotovil Jos. Moravec tkadlec (nyní mnohá léta jen „hospodářství“) P. Marii Lurdskou v životní velikosti ze dřeva a obarvil a ozlatil, pak r. 1893 stavěl sám kapličku, dveře atd. zhotovil, vydláždil tento stařec 80 r. (1814 rozen v domě číslo 91 a v něm bydlí). (Sešit 8, str. 57 – 58)
30
Vydané publikace Zásluhou spisovatele Karla Michla vyšly čtyři knihy, vybrané z Beerových rukopisů: 1. Nevděk (1936) 2. Lituji, že nejsem básník (1970) 3. Na vandru (1973) 4. Památnosti mého podomování (1978)
Ediční poznámka Beerův text byl ponechán v původní podobě. Byly provedeny pouze dílčí gramatické úpravy, nenarušující výrazový styl originálu.
31
32
