1
Kronika jako zdroj regionální identity PhDr. Irena Bukačová, Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice u Kralovic
S historií se můžeme setkat prostřednictvím hmotných památek, písemné a tradované informace o minulém životě. Uplynulé děje jsou však především vnitřní krajinou „naší osobní i národní společné - duše“. Potřeba identifikace s vlastní minulostí a současně i snaha se této zbavit - pokud je negativně chápana - jsou dvěma póly zájmu veřejnosti o dějiny místa, kde žijeme. V této situaci jsou kronikáři ti první, kteří vytvářejí obraz o dějinách svého nejbližšího okolí, většinou na základě vlastních zkušeností a znalostí, svého osobního výběru informací ze současnosti a z nedávné minulosti. Jejich role je nelehká – do snahy o objektivitu zápisu se často mísí podvědomá snaha o vytvoření pozitivního (negativního) obrazu života obce, někdy však i tlak jejích představitelů na určité formulace. Vnitřní i vnější „cenzura“ vytváří napětí, s nímž se musí poctivý pisatel dějin obce vyrovnat. Profesionální instituce tento osobní vztah nivelizují do objektivních úředních sdělení a stávají se neutrálními prvky ve vytváření historického vlastivědného obrazu. Mikrodějiny – vlastivěda v nejužším slova smyslu, určená místním publiku - se stávají protiváhou globalizace a globálních informací, jsou jakousi obranou zdí proti agresivitě médií, jsou pozorností obrácenou do nitra, k věcem domova. V kronice se její pisatel „vrací domů“, do dějin vlastní komunity či místa. Motivem oživení zájmu o dějiny jsou především výročí obcí, významných rodáků, které místní společenství chápe jako jakési společné narozeniny, jako něco, co jejich osudy spojuje s místem, v němž žijí a co jim dává pocítit kontinuitu lidského společenství v dlouhém časovém horizontu, co jim nabízí v prchavém toku ostatních informací jakousi stálou hodnotu. Prvkem hrdosti místních společenství jsou významní rodáci, s jejichž osobnostmi přichází světlo zájmu i na zcela nepatrnou vísku či popularizují svojí prací určitý region, významné památky či pozoruhodné tradice. V souvislosti
tématem identity se musíme zeptat také, jak naložit s pojmem "vlast" v
moderní společnosti a v soudobém světě? A jak tento velký horizont jsou schopny uchopit místní komunity, když se stává na jednu stranu vlast pojmovou veteší staromilců a na druhou stranu zbraní nacionalistů? Všichni samozřejmě zdravě tušíme, že velký svět a malá vlast se nevylučují - první je součtem těch druhých. Obránci identity by mohli namítnout, že to bude
1
2
platit pouze do té doby, než se malé "vlasti" či domoviny rozpustí ve "velkém světě" jako se venkovan ztratí ve velkoměstě. Tento složitý proces řeší, jak dospět z roviny národů a "vlastí" do jednotného světa, jak proměnit svět na domov. Znamená to novou definici pojmu vlastivědy a péče o kulturní hodnoty. Prostor dosavadního "rozmístění a situování" vlasti se dostává do globální sítě, která vzniká mobilitou, médii a informační technikou, jež neznají žádné zeměpisné nebo politické hranice. Proměna hodnot a informací se velmi zrychlila a jejich množství znemožňuje orientaci. Zamyslíme-li se nad tím, jak mobilita mění pojem místních komunit, objevuje se v smutné nahotě svět nezakotvených lidí, u nichž životní trend změny místa života relativizuje vazby k určitému prostoru natolik, že se jim život jeví jako trvalé provizorium. V tu chvíli začneme závidět těm, kteří nemuseli překročit obrazný práh svého domu a s pocitem existenciální rozkolísanosti se nemuseli vydat do světa a kteří ve stabilitě svého života mohou vstupovat do krajiny svých předků jako do náruče šťastného domova. Nabídnout právě tuto schopnost orientace se jeví jako nejdůležitější "vlastivědy"
úkol moderní
v době "přenosných vlastí" a rychlé proměny kulturních hodnot. V momentu
imaginárního či skutečného ohrožení dochází k odmítání globalizačních tendencí a k obraně zvláštních a tradičních fenoménů. Jak se odráží globální pole (horizont) v současné péči o vlast? Je to cesta mezi dvěma extrémy mezi pohlcením regionálních zvláštností okolním světem
a jejich "turistickou"
komercializací. Zde má místní společenství významnou a nedoceněnou úlohu v ochraně a zachování a rozvoji regionálních kulturních hodnot v míře, odpovídající živému požadavku místa a jeho obyvatel, kteří nechtějí ze svého životního stylu udělat skanzen pro turisty, ale žít ve shodě se svými přirozenými nároky. Potřeba místního společenství (chápaného jako obyvatele ztotožňující se s místem svého života) identifikovat se s lokalitou, v níž žije, má několik podob a rovin. Pro "strážce" historické paměti, jímž muzea, archivy i institut kronikáře jsou, je samozřejmě potěšující, že nové procesy ve společnosti se obracejí ke kořenům, že pro svoji identifikaci sahají k tradici a k historii. Jak se vymezuje pole působnosti obce nebo komunity lokálně? Především jako "štastný prostor" - tedy jako prostor, jehož znakem je uzavřenost, místo, kde je domov, bezpečí, kde obyvatelé mají pocit intimity a alespoň iluzi bezpečí. Přístup k celku k okolí - je přes jeho blízkou, důvěrně známou část,1 která jaksi zastupuje celek. "Štastný prostor" (atˇjiž je skutečně či je do něj tento pocit vkládán jako desideratum) má hranice, které 1
Patočka, Přirozený svět jako filosofický problém, 1933
2
3
jej oddělují od okolí, které už atributem šťastnosti není bezpodmínečně vybaveno - je to odlišný významový prostor, jehož polaritu vyjadřují pojmy domov-cizota. Z jednoho sématického pole přecházíme do druhého fakticky či pouze pojmově, je i za hranicí "komunity" a jejího zájmu. Tím se dostává prostoru též hierarchie, kde se vedle sebe nenacházejí (lho)stejná místa, ale taková, která pro komunitu mají větší či menší význam. Svůj domov
a dom-ovinu si
vytínáme z celku jako prostor pro život komunity a k ní patří i její bývalí členové, dokonce zemřelí naši předkové. Dějiny se pak staly účinným prostředkem, s jehož pomocí skupiny i jednotlivci definují svou vlastní identitu. Na místo jednoho smysluplného procesu dnes máme pluralitu příběhů, dotýkajících se životních zkušenosti různých společenských skupin.2 Na druhé straně však je zkušenost " zbožných potomků času"3 konfrontována se zkušeností "náruživých obyvatel prostoru". Ti první ještě chápou zkušenost dlouhého života (komunity) vyvíjející se v čase, ti druzí vidí svět jako síť vztahů mezi body či prvky, jejich umístění. Kde jsou však dějiny k mání? Jako statek nejsou ani nemovité ani movité, jejich hodnota pro společenství, komunitu či obec je však velká. Mají takový ambivalentní ráz- jsou (byly) a mohly by být. Jsou interpretací minulé zkušenosti a skutečnosti, která by měla být spíše vědou než propagandou, měla by být vyprávěním jedinečného příběhu, který není ilustrací obecných vývojových zákonitostí, ale který je jeho svébytnou součástí a nepostradatelnou stavební jednotkou, tak jako je " obec" základní oporou všech další mikro-či makroregionů. V stabilitě místa, v krajině a společenství lidí ji obývajících, s vědomím odpovědnosti vůči předkům i potomkům, je pevný bod, na kterém může svět vybudovat svoji rovnováhu. Než však tento vážný a přirozený požadavek bude všeobecně akceptován, bude probíhat bolestivý proces poznání, v němž významnou roli sehrají místní společenství, která procesu globalizace budou nastavovat zrcadlo s pestrým obrazem své identity. Proto lidé za kronikáři budou chodit a hledat zde onen neviditelný souhlas dějin, jež udělují legitimitu jen těm, kteří je respektují. Každá doba má své hrdiny, jež další režim často kácí z piedestalu slávy do prachu ponížení a zapomenutí, aby je nahradila svými vlastními idoly. Nejen pomníky, pamětní síně, rodné 2 3
Georg G. Iggers, Praha 2002, Dějepisectví ve 20. století, s. 133. Michel Foucault, Myšlení vnějška, Praha 1996, s. 71.
3
4
chaloupky či jiné „dotýkané prostory“, spojené s významnými osobnostmi, ale také kroniky jsou svědky historie, kterou tu a tam - ve vypjatých dobách historických zlomů, úzkostí či nadějí potřebujeme. Starosta a představitelé obce jsou v případě historického zájmu o obnovené tradice bez ohledu na politickou příslušnost pro kronikáře velkou oporou. Na základním z nich, či na „nejnižší“ úrovni se charakteristiky tohoto hledání identity vyjevují přirozeně v podobě nejvíce čitelné. Někde na pomezí překračovaných a respektovaných dosavadních struktur zůstává jako základní a nezpochybnitelná jednotka obec ,která vyslovuje požadavky k interpretaci historického dědictví jako možného zdroje své identity. Vedle obcí s kontinuitou osídlení po mnoho generací, kde v kronikách najdeme jména prapradědů dnešních obyvatel, kde jsou lidé rodově spřízněni do několikátého kolena, kde vládne všeobecný pocit sounáležitosti s místem, jsou obce, kde lidé přijímají minulost kraje, který si zvolili za trvalé místo života, aniž zde má život nynějšího společenství hluboké kořeny. Zde přijímají minulost místa bez oné spjatosti s půdou a posvátným odkazem předků. Místo svého domova či spíše jeho minulost se učí poznávat, hledají jeho zapomenuté příběhy. Zde má historicky zakotvená identita jinou rovinu, která znamená nesamozřejmé objevování začátků, bez něhož by byl letopočet vzniku obce daleko mladší. Přijmout minulost i s jejími pomníčky a památkami se lidé vesměs velmi dobře naučili, protože vztah k místu života je jednou z nejpřirozenějších potřeb člověka. A tak historik či místní kronikář vytváří jemným předivem pokračování příběhu místa, který je často jediným společným prvkem pro všechny členy různorodého společenství. Je jejich společnou identitou, na jejíchž kvalitách se stejně jako třeba na zábavě či hasičském cvičení či stavění májky podílejí. Při své práci jsem přečetla mnoho obecních, farních, školních a spolkových kronik. Každá z nich je jedinečná, protože vypráví originální příběh, který se jinde neopakuje, i když má stejný dobový rámec. Bez kronik bychom nevěděli, jak se žilo před sto, padesáti či dvaceti lety. Lidská paměť se dnes opírá nejen o tradici, o vyprávění příběhu. Má různá jiná média, která tento příběh nabízejí, exploatují či interpretují. Kronikář je v tomto případě bojovníkem v první linii. Je mu dána velká zodpovědnost před budoucností. Co zachytí, zůstane, co opomine, zapadne navždy do zapomenutí. Drží ono pomyslné síto času, jímž propadne vše, co uzná sám za vhodné. Důvody výběru jsou vždycky podmíněné okolnostmi, něco chceme radši zapomenout, něco naopak zdůraznit, abychom o sobě vytvořili pozitivní obraz pro své potomky. I to, jak tento obraz vytváříme, je svědectvím o nás i naší době.
4
5
Postřehy z hodnocení kronik v roce 2011 Komise, která posuzovala a hodnotila kroniky, neměla lehký úkol. Zápisy i přílohy, kroniky i dg materiály byly velmi pestré, různorodé. Přesto bylo možné najít společná pozitiva i věci, které by komise doporučila řešit jiným způsobem. Vycházíme především z toho, že kronika je úřední historický dokument, který by měl mít trvalou hodnotu, a tomu musí odpovídat také formální stránka.
1. Dbát na trvanlivost kroniky i příloh, počítat s tím, že se nashromážděné materiály budou ukládat (do trvanlivých obalů) po mnoho desetiletí. Z toho plyne především požadavek v ý b ě r u – tedy nezaložit vše, co najdeme, úkol kronikáře není jen shromažďovat, ale vybírat, hodnotit, co je důležité, co je zbytečné, co má či nemá objektivní vypovídající hodnotu. 2. kronika se má zaměřit na věci především místní, nepsat proto obšírně zahraniční, celostátní mediálně zprostředkované, často manipulativní informace. 3. osobnost kronikáře – významný vklad pro hodnocení událostí, způsob psaní 4. nepoužívat zkratky bez vysvětlení, slovníčku – brzy nikdo nebude vědět, co znamenají, nelepit fotky do kroniky, používat dokumentní inkoust, centropen 5. roční zápisy, el. za každý rok uzavřít a vytisknout a svázat 6. doplnit roční zápisy nějakou zajímavou studií z historie, národopisu, 7. dokumentaci propojit se zápisem, fotky popisovat s info, kdo, kdy, kde, autor snímku 8. píšeme pro budoucnost, poučit se ze starých zápisů
5
