Kroměřížská architektura 19. století *

HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/1

1

ČLÁNKY A STUDIE

Kroměřížská architektura 19. století * I. část

PAVEL ZATLOUKAL

Zatloukal, Pavel: Kroměříž architecture in the 19th century. Part I Change of the Chateau Garden and the renovation of the Church of St Maurice became the essential events for Kroměříž architecture of the late 18th century and the first half of the 19th century. Between the years 1790 and 1800 the original baroque look of the garden was changed into a late Enlightenment park in the jardin pittoresque style, covering twice as large area as the original garden. During the 30s and 40s of the 19th century, architect Anton Arche has carried out a manifold enlargement of the park and changed it into a natural landscape. He also influenced the character of the manneristic Flower Garden. After the fire of the Church of St Maurice in 1836 he supervised its neo-Gothic renovation conducted in cooperation with an array of architects from Vienna. Key words Gardening * the Enlightenment * Romanticism * Architecture * neo-Gothic Revival Contact Muzeum umění Olomouc, Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]

Pro kroměřížskou architekturu konce 18. a první poloviny 19. století se staly zásadními tři velké stavební akce – radikální zvětšení a dvojí proměna Podzámecké zahrady, úprava Květné zahrady a restaurace kostela sv. Mořice. Byly zároveň posledními rozhodujícími zásahy olomouckého arcibiskupství do městského organismu. Podzámecká zahrada představovala až téměř do konce 18. století nepříliš rozsáhlý parter před zadní zámeckou frontou, stylově orientovaný k pouze mírně obměněnému francouzskému Le Nôtreovu typu. Zřejmě neuskutečněn zůstal návrh jednoho z arcibiskupských úředníků Johanna Antona Křoupala (Křzaupala von Grünenberg), který někdy po roce 1777 připravil rozšíření zahrady o novou, stereotypně řešenou pravou část sahající až k předměstským Bělidlům.1 První z olomouckých arcibiskupů Anton Theodor Colloredo Waldsee (1729/1777–1811) totiž následoval příkladu svých předchůdců, z nichž každý něčím přispěl buď k blahu či výzdobě města Kroměříže a směnil s obcí část přilehlých

* Poděkování za laskavou pomoc: Hana Bartošová, Bohdan Bloudek, Květoslava Conková, Dragutin Čolić, Mirko Čolić, Janusz Fronczak, René Grumlík, Klára Hodaňová, Lenka Cherynová, Pavla Koupilová, Markéta Mercová, Martina Mertová, Martina Miláčková, Ilona Musichina, Miroslav Olšina, Karel Pechal, Marek Perůtka, Marta Perůtková, Karel Toman, Ondřej Zatloukal, Jitka Zezulová, Natalia Żak. 1

ZATLOUKAL, O.: Et in arcadia ego : Historické zahrady Kroměříže / The Historical Gardens at Kroměříž. Olomouc 2004, s. 61, obr. 49.

2


městských pastvin, aby je nechal parkově upravit a zpřístupnit také měšťanstvu.2 Osvícenská myšlenka obecného blaha také zde souvisela s josefinským otevíráním velkých jezuitských zahrad ve Vídni nebo v Brně pro veřejnost. Nový obvod Podzámecké zahrady tak vymezil oblouk Mlýnské strouhy, v jehož rámci starou část ze tří stran obklopily nové plochy. Zahrada o zhruba dvojnásobné velikosti vznikala celé desetiletí (1790–1800). Formální obdélný pozdně barokní parter před zámkem s broderiovými záhony, vodními nádržemi a sochařskou výzdobou byl sice zachován, ale výrazně zjednodušen. Základní podélnou osu i nadále protínalo několik kratších příčných os; společně vytvořily základní rámec, v němž se uplatnily drobnější partie. V nejexponovanější části u zámku bylo ponecháno pravoúhlé řešení doplněné bočními kruhovými výsečemi.3 Starý parter od nových částí oddělil částečně vodní kanál. Na původní pravoúhlou kostru navázalo nové řešení pouze v zadní části, u bočních partií vytvořily komunikační síť serpentinově vedené cesty. Nové plochy byly členěny na řadu drobnějších prostorů se specifickou náplní – Johann Wolfgang Goethe podobná řešení nazýval přírodičkami. Cesty jakoby prosekané divočinou směřovaly ke dvěma desítkám různorodých zahradních staveb. Po dokončení zahrady se arcibiskup Colloredo – podobně jako řada těch, kteří se po celé Evropě věnovali budování zahrad, a také podobně jako jeho předchůdce Lichtenstein-Castelkorno – rozhodl svoji zahradu publikovat. Práci svěřil malíři a grafikovi Josephu Fischerovi (1769–1822), umělci, který byl podobnými úkoly pověřován již dříve.4 Reprezentační album vyšlo v roce 1802.5 Fischer nevytvořil pouze obrazovou část, ale pravděpodobně byl také oním nejmenovaným přítelem zkrášlené přírody, tedy autorem obsáhlého a současně poetického průvodce zahradou, proloženého spoustou cizojazyčných citátů a odkazů (kromě několika dalších identifikačních narážek jej zaujala grafická sbírka zámecké knihovny se spoustou mědirytin). Novou podobu dnešního Elysia či Arkádie srovnává se stavem před rokem 1790; s despektem hovoří o tehdejší jednotvárnosti, neumělých kudrlinkách, skleněných koulích a letohrádku uprostřed bažinatého chaosu, kterému se říkalo komáří palác. A skládá hold ar2 [FISCHER, J.]: Die fürstlichen Gärten zu Kremsier, beschrieben von einem Freunde der verschönerten Natur. Olmütz 1802, s. 6. 3

ZATLOUKAL, O.: Et in arcadia, s. 59, obr. 45–46.

4

Joseph Fischer (1769 Vídeň – 1822 Vídeň) vystudoval Akademii výtvarných umění ve Vídni v mědirytecké škole Jakoba Martina Schmutzera (1784–1789). Věnoval se malířství, grafice, ilustrační tvorbě a záhy se stal vyhledávaným vedutistou a vůbec všestranným tvůrcem s širokým rozhledem po soudobém kulturním dění v celé Evropě. Zobrazil např. aktuální úpravy černínského Krásného Dvora – prvního přírodně krajinářského parku anglického typu v Čechách – nebo colloredovskou Dobříš. V roce 1802 vytvořil pro arcibiskupa Antona Theodora Colloredo-Waldsee dvě desítky kvašů a na ně navazující cyklus mědirytin, jimiž dokumentoval proměnu kroměřížské Podzámecké zahrady v osvícensky orientovaný sentimentální park. Album doprovodil podrobným, zasvěceným a poutavým popisem. Pobyty v Paříži, Londýně a ve Vídni, kde pracoval, vystavoval a byl také pověřován dvorními zakázkami, využíval i jako umělecký agent předního uherského osvícence, knížete Mikuláše II. Esterházyho. V době, kdy pobýval na jeho zámku v Eisenstadtu nebo v knížecím paláci ve Vídni, věnoval se rovněž roli inspektora malířské a grafické galerie a příležitostně také scénografa dvorního knížecího divadla. Stal se zde členem pozoruhodné dvorní družiny umělců, k níž patřili architekti Charles Moreau a Josef Franz Engel, sochař Josef Klieber, divadelní dekoratér Lorenzo Sacchetti, dvorní kapelník Joseph Haydn a Mozartův žák Johann Nepomuk Hummel. Pro knížete dále příležitostně pracovali francouzský portrétista François Gérard, sochař Antonio Canova ad. Roku 1813 se Fischer stal profesorem litografické školy vídeňské akademie, ale místa ředitele esterházyovské galerie se nevzdal. Srov.: VACKOVÁ, J.: Pohledy Josefa Fischera z kroměřížské Podzámecké zahrady. Zprávy památkové péče 17, 1957, s. 32–38; ZATLOUKAL, P.: Příběhy z dlouhého století : Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002, s. 46; Saur 40, 2004, s. 374–375; ZATLOUKAL, O. – ZATLOUKAL, P. (eds.): Luk & lyra : Ze sbírek Arcidiecézního muzea Kroměříž. Olomouc 2008, s. 242. 5

Viz pozn. 3. Kvašové předlohy k 19 grafickým listům a 2 plánům vznikly o rok dříve.

ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ I

3

Joseph Fischer, Chrámek Přátelství v Podzámecké zahradě, 1802, kolorovaný lept, papír. Muzeum Kroměřížska DR 330. Foto autor

cibiskupovi, který se rozhodl podat pomocnou ruku přírodě, aby zde zvítězila krása, zdraví a užitečnost. Do zahrady nyní vedou tři vstupy: z města, přes salu terrenu nebo nově lodžií Colloredovy kolonády upravené v římském stylu. Jako „skutečný triumf uzdravující Flory“ působí jak giardino secreto pod kolonádou, tak holandská zahrada. Umělé zříceniny zase nabádají k zamyšlení: Ten neodolatelný čas! On nepotřebuje k tichému pozvolnému rozkladu novověkých pozůstatků starověku ani nepřátelskou zběsilost, ani zlomyslný hněv; ani barbarskou zaslepenost, ani fanaticky spalující horlivost; ani vražedné gotické žhářství, ani anarchistickou ničivost.6 Jeskyně pod zříceninami mohou evokovat vzpomínku na mexického Montezumu. Topolová alej vede ke kanálu, kam byla v roce 1797 svedena voda z vysušených močálů; na břeh byla instalována socha boha Morava (někdejšího Neptuna z Květné zahrady) chrlící vodu. Oktogonální Čínský pavilon na pahorku slouží také jako belveder: Řeky a potoky zúrodňují toto závist vzbuzující údolí, tuto nevyčerpatelnou stodolu všeho lidu, kde se střídají obilná pole, bujné pastviny a pestře květnaté nivy. Tu rozlehlá spleť líbezných ovocných zahrad, tu nekonečná prosluněná luka, napravo pastviny plné stád, nalevo půvabné lesíky a návrší, která jsou zčásti obdělávána až k vrcholkům, dílem jsou 6

[FISCHER, J.]: c. d., s. 8.

4


zalesněná a slouží hojným oborám. A toto vše oživují mnohé a mnohé lidnaté a zámožné vesnice, jejichž kostelní věže se romanticky třpytí na pozadí tmavě zelených ovocných hájů.7 Autor textu jako by hodlal oslavou středomoravské krajiny vytvořit pendant k slavnému Poutníkovu ráji, součásti Palatinské sbírky, kterou ze starších antologií sestavil v 10. století Konstantinos Kefalás: Tady si, poutníku, lehni, zde na tento zelený trávník, / popřej znaveným údům po cestě svízelné klid. / Pinie tady šumí, dech vánku tě ovívat bude, / radostná píseň cvrčků kouzlem ti naplní sluch, / v poledne na šalmaj hraje blíž horského pramene pastýř, / ve stínu pod hustou klenbou mocného platanu skryt.8 Z pochmurného lesíku se noří zahrádka s Poustevnou. Les za kanálem protíná Chropyňská promenádní alej; poblíž stojí jeden z kabinetů ukrytý ve stohu, v němž je možné občerstvit se za zvuků píšťaly lesního boha Sylvana a zpěvu Dryád. Na skalnatém ostrůvku se tyčí Chrámek přátelství zbudovaný dle pravého řeckého vkusu a nejlepších proporcí s francouzským zasvěcením přátelství (a Jean-Jacquesovi Rousseauovi): Jedním slovem, dokonalé druhé Elysium u Ermenonville, kde tvému popelu, ó nezapomenutelný Hansi Jakobe, holdovalo dojaté srdce se slzami vděku.9 V přístavišti jsou připraveny benátské gondoly s hudebním doprovodem. Jiný kabinet, tentokrát v tureckém stylu, se skrývá opodál v hranici dříví, kde je vše přenecháno milé matce Přírodě; nedaleko je v dutině staletého dubu kavárnička. Tahitský chrámek s doškovou střechou upomíná na slavnosti, jimiž s ochotnou srdečností přijaly a okouzlily vznětlivé, ale také pohostinné Tahiťanky neohroženého Jamese Cooka s jeho smělou družinou.10 Na opačném konci zahrady za mostem u náhonu a poblíž ovocného sadu stojí Selský dvůr (s chlévem pro skot): Aby […] netrpěl nedostatkem venkovského pohodlí, byla k němu připojena ovocná zahrada osázená nejvybranějšími stromy, v níž Pomona korunovaná plody neodolatelně vábí kolemjdoucí, aby si pochutnali na čerstvém ovoci, pod jehož šťavnatou vahou se sklánějí ohnuté větve.11 Průhled přes geometricky zformovaný Dlouhý rybník uzavírá Rybářský dům s kuchyňskou zahradou. Nedaleko dalšího, tentokrát obloukového mostu je labyrint. Jiný dlouhý most přes řeku Moravu leží již vně zahrady a jeho okolí upomíná na pobřeží starého Řecka.12 Nová podoba Podzámecké zahrady tedy obsáhla to, co vzrušovalo evropské intelektuály po celou druhou polovinu 18. století: arkadská minulost, otevřenost světu a dosud neznámá tolerance, svoboda, přátelství, oslava přírody a především základního osvícenského ideálu přirozenosti. Tento labyrint světa v kostce měl rozněcovat city a současně dávat na každém kroku podněty k různorodým hlubokomyslným úvahám. Jeho tvůrci však především reagovali na jeden z epochálních převratů v dějinách kultury, na zásadně nový vztah člověka k přírodě, k minulosti a k mimoevropským civilizacím, jak jej otevřelo 18. století. Také tuto zahradu je možné interpretovat jako pouť do Elysia; podobně, jak to kdysi v VI. knize Aeneis líčí Vergilius: Žádných vlastních sídel tu nemáme – naším je sídlem háj neb kyprý břeh neb vláhou živená louka.13 7

[FISCHER, J.]: c. d., s. 10.

8

MATOUŠKOVÁ, S. (ed.): Písně pastvin a lesů. Praha 1977, s. 181.

9

[FISCHER, J.]: c. d., s. 12.

10

[FISCHER, J.]: c. d., s. 13.

11

[FISCHER, J.]: c. d., s. 14.

12 ZATLOUKAL,

O.: Et in arcadia ego, s. 63–87 (kapitola Osvícenské Elysium); KŘESADLOVÁ, L. – ZATLOUKAL, O.: Podzámecká zahrada. In: Daniel, L. – Perůtka, M. – Togner, M. (eds.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 99–120.

13

MARO, P. V.: Aeneis. Praha 1970, s. 194.


5

Pokusme se nyní alespoň ve stručnosti připomenout některé ze základních impulsů, jimiž byla Colloredova zahrada nepochybně ovlivněna a na něž reagovala. Tím základním a současně teritoriálně i časově nejvzdálenějším byl zásadní ideový a stylový obrat, k němuž docházelo od počátku 18. století v anglické zahradní architektuře – obrat od člověka triumfujícího nad přírodou k člověku, který se cítí být její pokornou součástí. V tomto rámci však máme na mysli zejména důsledky revolty dvorního architekta krále Jiřího III. Williama Chamberse (1723–1796) proti klasickému přírodně krajinářskému parku Lancelota (Capability) Browna (1716–1783). Chambers totiž začal prosazovat stylový pluralismus a v jeho rámci také čínský vkus; v čínské zahradě mají přírodu imitovat nádherné nepravidelnosti. Především v teoretické rovině, zato však naprosto zásadně, můžeme předpokládat vliv Jeana-Jacquese Rousseaua (1712–1778), myslitele, který se pokusil dosavadní vztah člověka, kultury a přírody obrátit vzhůru nohama také ve Francii. Svoji představu zahrady popsal v románu Julie aneb Nová Heloisa (1761); měla se co nejvíc přiblížit volné krajině: A zdálo se mi, že jsem první smrtelník, který pronikl do této pustiny.14 První věta první knihy o rok mladšího Emila čili o vychování se pak stala mottem celého následujícího půlstoletí: Všechno je dobré tak, jak to vyšlo z rukou Původce věcí; všechno hyne v rukou člověka.15 Rousseau po sobě nezanechal jen písemnou představu přirozeně utvářené krajiny, ale ještě za života dokázal vyvolat doslovnou parkománii. Okruh jeho přátel, známých a obdivovatelů se ve Francii posledního předrevolučního dvacetiletí vrhl do budování zahrad a publikování jejich popisů. Jeden z Rousseauových mecenášů René-Louis de Girardin (1735–1808) např. ve spisu z roku 1777 popsal svoji zahradu v Ermenonville, k níž ho inspirovala právě Mistrova snová zahrada z Nové Heloisy.16 Vedle části désert (divočina) zde mohl návštěvník spatřit holanderii, kanál s mosty a rybník s topolovým ostrovem a náhrobkem filozofa. Claude-Henri Watelet (1718–1786) zase v traktátu z roku 1774 zprostředkoval pro kontinentální Evropu anglickou krajinářskou školu, kterou navíc opatřil i terminologií: jardin pittoresque (u něhož měly být scenérie vytvářeny malířskými postupy), jardin poètique (kde měly hrát rozhodující roli arkadský mýtus a bukoličnost), a konečně jardin romantique (s exotickými a tajemnými motivy zasazovanými do divoké scenérie).17 Venkovské sídlo v Moulin Joli u Paříže, které v rustikálním duchu obklopil stafážovými stavbami (fabriques – tj. chlévy, hospodářskými budovami a mlýnem) zase nazval jardin chinois. Zatímco v Anglii představoval garden picturesque malebný park, ve Francii a dále v kontinentální Evropě se pod pojmem jardin pittoresque začínalo rozumět spojení konvenční osovosti s kuriózními prvky. Watelet navíc oponoval představě jardin anglo-chinois, kterou zase v týchž letech publikoval ve sbornících mědirytin jako přehled současných anglických, francouzských i německých zahrad a spojení anglické krajinářské školy s čínskými prvky George-Louis Le Rouge (činný 1740–1790).18 Z příkladů, které reprodukoval, fascinoval park Désert de Retz s hlavní atrakcí – obrovitým sloupem-ruinou (1781–1786), který vybudoval další z Rousseauových přátel François-Nicolas-Henri 14

ROUSSEAU, J.-J.: Júlia alebo Nová Heloisa. Bratislava 1982, s. 399.

15 TÝŽ: Emil alebo o výchove. Bratislava 1956, s. 34. 16

DE GIRARDIN, R.-L.: De la Composition des paysages, ou, des moyens d’embellir la nature autour des habitions, en y jaignaut l’agréable a l’utile. Paris 1777.

17

WATELET, C.-H.: Essai sur les jardins. Paris 1774, s. 43.

18

LE ROUE, G.-L.: Détails des nouveaux Jardins à la mode : Jardins anglo-chinois à la mode. Paris 1776–1787.

6


Racine de Monville (1733–1797). Je víc než pravděpodobné, že se předlohou pro umělou jeskyni v kroměřížské zahradě mohla stát právě grotta v Désert de Retz publikovaná Le Rougem v roce 1785. S dalším z řady pokusů o vlastní terminologii přišel malíř a diletující zahradní architekt Louis Carrogis Carmontelle (1717–1806). Roku 1779 vydal popis parku Monceau, který budoval s řadou atrakcí na okraji Paříže pro vévodu z Chartres; užíval při tom pojmů jardin naturel a jardin irrégulier.19 Jeho popularita pronikla až na Moravu – grafické listy z Monceau se staly předlohou nástěnné výzdoby zámku ve Vranově nad Dyjí.20 Vlna parkománie v Rousseauově duchu kulminovala, když pronikla do nejvyššího dvorského prostředí. Pod vlivem Ermenonville, hameau v Chantilly či Désert de Retz nechali Ludvík XVI. s Marií Antoinettou do areálu sentimentální jardin anglo-chinois v Malém Trianonu – kde dosud hlavní z fabriques představoval Temple de l’Amour (1777–1778) – zasadit umělou vesničku Hameau de la reine (1783–1787). Temnými tóny to vše v roce 1791 uzavřel Constantin-François de Volney (1757–1820) knihou Rozvaliny aneb Úvahy o zvratech říší: zříceniny na jedné straně odpuzují, neboť budí posvátnou hrůzu, na druhé straně je při pohledu na ně duch lidský ovládán […] jen vznešenými, hlubokými pocity a pomýšlí jen na vznešené činy ctnosti a slávy […]. Vy, když celá zotročená země se odmlčela před mocí tyranů, prohlašovaly jste věčné pravdy, které oni nenáviděli, vy jste to byly, které pohřbivše ve své náruči stejně mocné krále jako poslední otroky, prohlásily jste poprvé svaté dogma o rovnosti.21 Kouzlo ruin ovšem také spočívá v tom, že zde lidské dílo je nahlíženo především jako přírodní produkt.22 Vedle tohoto nepochybného, zřejmě však především teoretického zdroje, je nutné – tak, jako v minulých staletích – pátrat po konkrétních inspiračních zdrojích kroměřížské zahrady zejména v zaalpských končinách. A opět především tam, kde byl tento přechodový zahradní typ doprovázen publicitou. Uveďme alespoň dva příklady. Anonymní plán Podzámecké zahrady z doby kolem poloviny 18. století dokládá nápadnou podobnost s první fází založení proslulé zahrady ve Schwetzingen – svědčí o tom základní pravoúhlá síť kombinovaná s opsaným kruhem. Park falckých kurfiřtů (1748–1778) vybudoval společně s letní rezidencí kurfiřt Carl Theodor (1724–1799). Anglo-čínské detaily začalo v dalších fázích doplňovat přírodně krajinářské pojetí prostoupené řadou fabriques. Zahradu založenou na principech svobodného zednářství, která měla představovat návrat zlatého věku Apollónova do říše poezie, hudby a přírody a zároveň měla umožnit procházku světovou architekturou, obdivoval i Voltaire.23 Přední kontinentální anglofil Leopold III. Friedrich Franz von Anhalt-Dessau (1740–1817) se od roku 1765 intenzivně věnoval budování parku ve Wörlitz. Okružní prohlídková cesta kolem soustavy kanálů a jezer (včetně Rousseauova ostrova v duchu Ermenonville) propojila pět různých částí. Nakonec byl tento Gartenreich, nazývaný také branou anglické zahradní kultury do střední Evropy, zapojen do rozsáhlého celku krajiny postupně kultivované podél dlouhého břehu Labe. Teoretická diskuse se pod heslem zpět k přírodě! začala v Německu odvíjet v sedmdesátých letech. Vůbec nejrozsáhlejší a nejpropracovanější zahradní pojetí 18. století shrnul 19

[CARROGIS DE CARMONTELLE, L.]: Jardins de Monceau, prés de Paris, appartenant a son altesse sére nissime monseigneur le duc de Chartres. Paris 1779. 20

ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 40–41 a 45.

21

VOLNEY, C.-F.: Zříceniny. Praha 1909, s. 14–16.

22 KROUPA, J.: Barokní melancholie : Meditace o světle a velkoleposti dějin. In: Martyčáková, A. (ed.): Melancholie. Brno 2000, s. 58. 23

MARTIN, K.: Schloss und Garten Schwetzingen. Karlsruhe 1974, s. 1.


7

v pětisvazkové Theorie der Gartenkunst (1779–1785) Christian Cay Lorenz Hirschfeld (1742–1792). Značně negativně se vyjadřoval o francouzské formální zahradě; jedním z jeho cílů bylo zprostředkovat střední Evropě principy anglického parku. Rozlišuje přitom pět typů zahrad; romantická je například takřka celá dílem přírody, umělé ruiny jsou bohatým zdrojem potěšení a nejsladší melancholie: Zahradní umělec pracuje nejlépe tehdy, když takřka všude dělá pravý opak toho, nač se soustřeďuje stavitel.24 Z Anglie také převzal rozdělení zahrady na veselou, strašlivou (místo níž navrhoval melancholickou) a romantickou. Velký vliv získal také mědirytec, umělecký historik a publicista Johann Gottfried Grohmann (1763–1805), který mezi lety 1796–1806 vydal 60 sešitů svého vzorníkového Ideenmagazinu25 či Neue Theorie der schönen Gartenkunst (1–2, 1797). Ilustrace Ideen magazinů také posloužily jako přímé předlohy pro fabriques některých osvícenských parků v českých zemích (Lednice, Krásný Dvůr, brněnský Františkov) včetně Podzámecké zahrady. A tak bychom mohli pokračovat dál. Je pravděpodobné, že v Kroměříži znali i některé ranější příklady nových parkových založení v rakouské říši. V době výstavby Podzámecké zahrady vyšlo například několik popisů černínského parku typu jardin pittoresque v Krásném Dvoře (1781–1793).26 Hirschfeld také v posledním svazku svého teoretického díla (1785) popsal aktuální vývojovou fázi císařského parku v Laxenburgu, inspirovanou Ermenonville. Zahradní kulturu habsburské říše koncem 18. století spojoval se západoevropskými centry manžel kněžny z Liechtensteina a přítel Rousseaua, ale i Josefa II. Charles-Joseph de Ligne (1735–1814). Platil za předního znalce v oboru (byl nazýván arbiter hortorum), propagoval jardin anglo-chinois, pro který razil název jardin de lárt. Svoji proslulou belgickou zahradu Beloeil zveřejnil neméně populárním popisem a publikoval také přehled evropských parků včetně českých a moravských příkladů.27 Také Alois Joseph I. von Liechtenstein (1759/1781–1805) se od roku 1785 pustil do zásadní proměny formální lednické zámecké zahrady v radikálně zvětšený park typu pittoresque, prostoupený zednářskou symbolikou s ústředním kultem světla. Když se Josef Albert hrabě Hoditz (1706–1778), kterého jeho synovec pruský král Bedřich II. nazýval moravským Epikurejcem, v roce 1741 ujal rodového panství ve Slezských Rudolticích, vybudoval zde vůbec široko daleko první park s arkadským údolím a kuriózní náplní s inscenovanými výjevy. Hoditze navštěvovala řada osobností a popis parku byl několikrát publikován. Když hrabě zemřel, statky získalo olomoucké arcibiskupství a na počátku episkopátu arcibiskupa Colloreda byla zahrada rozorána a její vybavení zničeno.28 To nás vrací nazpět ke kroměřížské Podzámecké zahradě a k několika navzájem propojeným otázkám. Na první z nich – čím mohla být zahrada ovlivněna – jsme se již 24

KRUFT, H.-W.: Dejiny teórie architektúry. Bratislava 1993, s. 293.

25

Ideenmagazin für Liebhaber von Gärten, Englischen Anlagen und für Besitzer von Landsgütern, Gärten und ländliche Gegenden sowohl mit geringem als auch grossem Geldaufwand nach dem originellsten Englischen, Gothischen, Sinesischen Geschmackmanieren zu verschönern und zu veredeln. BUTTLAR, A. von: Der Landschaftsgarten : Gartenkunst des Klassizismus und der Romantik. Köln 1989. 26 ZATLOUKAL, O.: Západočeské Elysium aneb pozapomenutá zpráva o pozoruhodném parku hraběte Černína při zámku v Krásném Dvoře. In: Historické zahrady Kroměříž 2006 : Umění a společenská činnost v historických zahradách. Kroměříž 2006, s. 26–29. 27 28

LIGNE, Ch.-J. de: Coup d’Oeil sur Beloeil et sur une grande partie des jardins de l’Europe. Bruxelles 1781.

MYŠKA, M.: Hrabě Hodic a jeho svět : Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícenstvím. Ostrava 2011, s. 109ff.

8


pokusili odpovědět. Druhá otázka po autorství zůstává stále bez jednoznačné odpovědi. Mohl to být někdo z místních arcibiskupských zaměstnanců? Je to málo pravděpodobné: Křoupala například vylučuje jeho zmíněný příliš utilitární projekt ze sedmdesátých let. Colloredova kolonáda (1795) i giardino secreto, jejichž autorem byl podle dobového historiografa umění Jana Petra Cerroniho arcibiskupský stavební rada Johann Nepomucenus von Mohrweiser (1765–1840), jsou zase koncipovány v pozdně barokním duchu, značně vzdáleném ostatním partiím. Je jisté, že autorem (či autory) byl někdo velmi dobře orientovaný jak prakticky, tak v dobové teoretické literatuře, že to byl poučený, ale také tvůrčí kompilátor (poučení mohla doplnit i dobře vybavená zámecká knihovna, kde například neschází ani Hirschfeldovo dílo, ani mnohé z Grohmannových Ideenmagazinů), který dokázal sestavit ze široké škály různorodých příkladů logický a poetický celek typu jardin anglo-chinois případně jardin pittoresque. Z několika jmen, která zatím v této souvislosti známe, se tedy jako nejpravděpodobnější jeví Fischer. Mohl být někdy na počátku devadesátých let přizván ke spolupráci? Jeho popis svědčí jak o nejlepších teoretických předpokladech, tak o znalostech z autopsie – byl seznámen s francouzskými příklady, ve Winckelmannově duchu vyznával v rámci kulminující antikománie řecký kult, osobitě rozvinul Hirschfeldovo členění zahrady, stejně jako princip okrasného statku. Emotivnost jeho textu je víc než zřejmá. Proč by však autorství nepřiznal? Vysoká úroveň zahrady ale také vypovídá o jejím objednavateli. Arcibiskup Colloredo, v době jejího budování sedmdesátiletý stařec, se z této perspektivy nevynořuje jako člověk, který stál na pomezí věku starého a nového – mezi barokem a osvícenstvím,29 spíše jako ambiciózní, vysoce poučený diletant, který usiloval o nejvyšší možnou kvalitu, ale navíc i jako přesvědčený osvícenec, konkrétně josefinista (byl oblíbencem Josefova nástupce Leopolda II.) a v neposlední řadě jako vysoce tolerantní muž. Vždyť Fischerův text je prostoupen odkazy na donedávna tak problematické postavy, jakými byli někdejší úhlavní nepřítel Rakouska protestantský král Bedřich II., hugenot Maximilien de Sully či arcikacíř Rousseau, jehož knihy bývaly na indexu. Zahrada a její popis, orientované natolik zřetelně osvícensky, byly navíc dokončeny v době, kdy začaly být osvícenské ideje pod vlivem šoku z revoluční Francie v celé Evropě – a tím spíše v Rakousku – valem opouštěny. Hlavní představitelé francouzské zahradní kultury byli totiž za revoluce perzekvováni, případně skončili pod gilotinou. Kroměřížské dílo jakoby se nostalgicky ohlédlo po časech před rokem 1789. Colloredova zahrada vydržela v této podobě třicet let. Respektovaly ji také dílčí úpravy prováděné od roku 1803 architektem Johannem Sarkanderem Thalherrem (1747–1835). V Kroměříži začal spolupracovat se svým synem Karlem (1793–1863).30 Ten navrhl v roce 29 HRADIL, F.: Olomouc ve druhé polovině 18. století. In: Elbel, M. – Jakubec, O. (eds.): Olomoucké baroko : Proměny ambicí jednoho města, 1: Úvodní svazek. Olomouc 2010, s. 321. 30 Stavební úřad olomouckého arcibiskupství byl zřízen v rámci josefinských reforem. Zpočátku byl orientován pouze administrativně a technicky a příliš tak nenavazoval na dlouhou tradici umělců, kteří pro olomoucké biskupství pracovali v předchozích staletích (Baldassare Fontana, Giovanni Pietro Tencalla, Ignaz Cyrani von Bolleshaus ad.). Prvním stavebním ředitelem byl v roce 1793 jmenován Johann Nepomuk von Mohrweiser (1765–1840), ale zaměstnanci s tvůrčími schopnostmi sem začali přicházet až z rozvětvené fulnecké rodiny Thalherrů. Jako stavitel a inženýr zde v letech 1803–1835 působil Johann Sarkander Thalherr (1747–1835), který se věnoval jak sakrální architektuře, tak úpravám Podzámecké zahrady. Barokizující rezidua překročil jeho syn a žák Karl Thalherr (1792–1863), v Kroměříži zaměstnaný v letech 1815–1846. Zásadní kvalitativní změnu však představoval až příchod Antona Archeho (1793–1851) v roce 1832, kterého arcibiskup Ferdinand Maria Chotek přivedl z rodových panství v Čechách. Arche pak až do své smrti vedl personálně dobře vybavenou kancelář, která uskutečnila množství náročných projektů jak v celé arcidiecézi, tak zejména v Kroměříži.


9

1826, již za hranicí parku, další pozoruhodnost – řetězový most na hlavní silnici přes Mlýnskou strouhu.31 K zásadnímu obratu došlo až za arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka (1781/1832– 1836), mladšího bratra majitele tří chotkovských panství (Veltrusy, Nový Dvůr a Bělušice) Jindřicha a staršího bratra nejvyššího purkrabí českého království Karla. Tedy člena rodiny, která se již desítky let věnovala budování zahrad a v souvislosti s nimi také stylově vrcholných zámeckých či doprovodných staveb. Ale také rodiny s přímými vazbami na středoevropské kapacity Hirschfelda, Christiana Franze Schurichta či Hermanna von Pückler-Muskau, tedy na saský a pruský umělecký okruh.32 Nový arcibiskup do Kroměříže přivedl rodinného architekta. Anton Arche (1793–1851) již léta pracoval jak na dokončování chotkovského zámku a přírodně krajinářského parku na Kačině, tak parku spojeného s okrasným statkem ve Veltrusích.33 Do Kroměříže byl přeložen s cílem změnit podobu Podzámecké zahrady. Úkolu se ujal hned v roce 1832, ale nezačal na něm pracovat sám. V kačinském zámku se dochovaly tři plány Podzámecké zahrady z této počáteční fáze: vedle zaměření Colloredovy zahrady představují další dva variantní návrhy na celkovou proměnu v přírodně krajinářském pojetí. Mohly vzniknout K pronikavým změnám došlo s nástupem arcibiskupa Bedřicha z Fürstenbergu v roce 1853. Konkurs na místo architekta vyhrál brněnský inženýr František Drbal (1819–1893), který pak úřad vedl do roku 1882. Sloužili pod ním čtyři architekti: Arnošt Králíček (Ernst Kraliczek, 1824–?) jako inženýr a stavbyvedoucí již v roce 1846 vystřídal Karla Thalherra; Karl Biefel (1819–1899), který původně působil jako arcibiskupský stavitel na Hukvaldech, zde pracoval v letech 1846–1893; od roku 1858 až do konce života tady byl zaměstnán nejambicióznější z nich Gustav Meretta (1832–1888); funkci vrchního inženýra od roku 1880 zastával Anton Kybast (1837–1903), který v letech 1889–1903 stavební kancelář také řídil. Pro léta 1904–1919 převzal po Kybastovi vedení František Kosatík (1862–?) a nakonec v letech 1920–1932 Richard Sprindrich. Tvůrčí období kroměřížské stavební kanceláře se však uzavřelo již s Merettovou a Fürstenbergovou smrtí. Srov. INDRA, B.: Fulnecká rodina stavitelů – architektů Thalherrů. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín 14, 1974, s. 35–50; TÝŽ: Karel Thalherr, architekt olomouckého arcibiskupství v Kroměříži. Tamtéž 16, 1975, s. 74; ZATLOUKAL, P.: Gustav Meretta. Okresní archiv v Olomouci 1986. Olomouc 1987, s. 83–97; ZATLOUKAL, O. – ZATLOUKAL, P. (eds.): c. d., s. 266–267. 31 Kroměřížský řetězový most byl druhou stavbou svého druhu na Moravě po mostě v zámeckém parku ve Strážnici. Brünner Zeitung, 1826, s. 1397. 32 Umělecké ideály arcibiskupa Chotka mohou naznačit dary, jimiž doplňoval knihovnu kroměřížského zámku, např. dvě souborná vydání Palladiova díla od Ottavia Bertotti Scamozziho z let 1778 a 1785. ZATLOUKAL, O. – ZATLOUKAL, P. (eds.): c. d., s. 115–116. 33 Anton Arche (1793 Lovosice – 1851 Kroměříž) po absolutoriu studia architektury na Královském stavovském polytechnickém ústavu v Praze (1815 předložil závěrečnou práci – projekt letohrádku v Praze-Bubenči) byl Arche svým učitelem Georgem Fischerem přizván ke spolupráci na dvou velkých stavebních podnicích pro chotkovská panství. Mohl se tak podílet na poslední fázi výstavby klasicistního, palladiánsky orientovaného zámku Kačina a dokončování přírodně krajinářského zámeckého parku ve Veltrusích. Roku 1832 olomoucký arcibiskup Ferdinand Maria Chotek architektovi nabídl místo ve svém stavebním úřadě v Kroměříži; o rok později se Arche stal jeho ředitelem a 1838 byl arcibiskupem Josefem Somerau-Beeckhem jmenován stavebním radou. Úřad pak vedl až do své smrti. Vzápětí po příchodu do Kroměříže se začal věnovat úpravám a rozšiřování Podzámecké zahrady, kterou přetvořil do přírodně krajinářské podoby a až do konce života doplňoval různorodými stavbami (Rybářský pavilon, 1839; Maxův dvůr, 1841–1845; Pompejánská kolonáda, 1845–1846; skupina mostů). Výrazně také zasáhl do podoby Květné zahrady (čestný dvůr, 1840–1845). V klasicismu navrhl i přestavbu kněžského semináře v Olomouci (1835-1841), stejně jako trůnní (mramorový) sál olomoucké arcibiskupské rezidence (1836) a palladiánsky orientovanou měšťanskou střelnici (1838). V podobném duchu se věnoval také zámecké a sakrální architektuře na střední a severní Moravě. V pozdním neoklasicismu např. navrhl kostel sv. Petra a Pavla v Újezdě u Brna (1843–1847) a zámek v Jindřichově (1844), v romantickém historismu pak několik různě stylově orientovaných variant přestavby zámků v Třemešku a v Chudobíně. Souběžně uplatňoval rovněž novogotiku; upravil v ní kroměřížskou Mlýnskou bránu (1833) a po dlouhá léta organizoval rekonstrukci kostela sv. Mořice (1836–1851), k níž shromáždil kolektiv předních zejména vídeňských umělců. Srov.: ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 140; ZATLOUKAL, O. – ZATLOUKAL, P. (eds.): c. d., s. 279.

10


přímo na Kačině (jeden je signován nečitelným podpisem jednoho z hraběcích zaměstnanců) nebo tam byly přinejmenším konzultovány. Do dalšího jsou tužkou (pravděpodobně Archeho rukou) vkresleny návrhy na proměnu ústřední formální partie.

Karl Thalherr, Plán Podzámecké zahrady, 1832, kolorovaná kresba tuší, papír. Zemský archiv Opava, fond ÚŘAS Kroměříž i. č. 11900. Foto Muzeum umění Olomouc


11

Podle Archeho plánů z let 1834–1836 byla tato část nahrazena travnatou plochou ukončenou Chotkovým rybníkem na místě vodního kanálu. Architekt také rezolutně zasáhl do osvícenských partií, i když některé prvky z jejich programu prozatím zachoval (Poustevna, Paraplíčko, dům zahradníka, ruiny). Zrušena však byla Holandská zahrada a Čínský pavilon, Chrámek přátelství se ocitl na souši. Část sochařské výzdoby formální zahrady byla osekána a jejich torza instalována poblíž ruin. Přibyly Fontána amorků a Římská kašna. Byl postaven elegantní, segmentově prohnutý skleník pro 5–6 tisíc středně velkých květin; Arche také plány a popis své stavby na výslovné přání mnohých přátel zahrad a květin publikoval v čerstvě založeném časopise Allgemeine Bauzeitung.34 Z hlediska své kroměřížské zahradní tvorby bohužel naposledy. Změna trasy Mlýnské strouhy umožnila rozšíření zahrady až k Moravě a k předměstí Bělidla, kde byl upraven nový vstup. Doprostřed jednoho z palouků architekt umístil květinový roh hojnosti v pozadí doplněný paprsčitě uspořádaným květinovým parterem – tedy motiv, který přímo převzal z vyobrazení v knize Hermanna von Pückler-Muskau (1785–1871) vydané v roce 1834.35 To však bylo výjimečné. Základní pojetí Podzámecké zahrady vycházelo z přírodně krajinářské koncepce, jak o ní snil Rousseau: Pozorujte přírodu a sledujte cestu, kterou vám naznačuje.36 Po náhlém úmrtí arcibiskupa Chotka na jeho kroměřížské zahradní dílo bez přerušení navázal jeho nástupce arcibiskup Maximilian Joseph Gottfried von Somerau-Beeckh (1769/1836–1853). Také on byl cílevědomým a kultivovaným mecenášem. Od štěchovické obce získal rozsáhlou pastvinu Hořenuši, která se měla proměnit v novou část parku. V letech 1837–1841 byl vybudován odvodňovací systém. Základní kostrou parku se staly cesty vinoucí se palouky obklopenými skupinami stromů. Starší část byla zbavována reziduí 18. století. Pouze na louce za Divokým rybníkem byly – pravděpodobně pro oblibu u publika – rozmístěny další drobné kuriózní stavby (sluneční hodiny, vlajkový stožár, mechanické loutky Číňanů, turecký stan). Ústředním bodem nové části se stal nevysoký umělý pahorek; od sochy na jeho vršku směřovaly tři pohledové osy k Chropyňské aleji s novým Stříbrným mostem, k Fontáně amorků a k rozhledně Bellevue na břehu Moravy. Dlouhý rybník byl zvětšen a podle jedné z Archeho variant byl v roce 1839 přestavěn Rybářský pavilon.37 Přestavěn byl také Selský dvůr a zahradní průčelí zámku Arche opatřil klasicistním portikem (1838). Vrcholnou dobou budování Podzámecké zahrady se stala čtyřicátá léta. Park byl tehdy doplněn několika mimořádnými stavbami. V sousedství jeho zadní části byl situován areál Maxmiliánova (Maxova) dvora (1841–1845). Trojice budov symetricky seskupených kolem nádvoří evokovala zámecké řešení. To jen umocnil hlavní objekt s chlévy pro skot obrácený k městu a k rozlehlé louce vznosnou kolonádou s tympanonem. Osvícenská myšlenka vzorného statku, v Kroměříži uplatněná již koncem 18. století, zde došla vrcholného naplnění. Ale nejen osvícenská, jak o tom vypovídají veršované pokyny 34 A [ARCHE]: Glashaus im Schlossgarten zu Kremsier. Allgemeine Bauzeitung mit Abbildungen 2, 1837, s. 213–215. 35 PÜCKLER-MUSKAU, H. von: Andeutungen über Landschaftsgärtnerei. Stuttgart 1834, tab. XII. 36 37

ROUSSEAU, J. J.: Emil, s. 45.

Pavilon byl v roce 1865 výrazně přestavěn podle návrhu Archeho nástupce Ernsta Králíčka; stal se místním příkladem stylového posunu od pozdního neoklasicismu k romantickému historismu; nejzřetelněji o tom svědčí dekor okenních ostění a litinového balkonu.

12


Anton Arche, Maxův dvůr – zahradní průčelí, 1841–1845. Foto autor

ve Vergiliově Georgice: Od větru chraň své stáje a stavěj je k severu zády, / čelem však v polední směr, když na konci každého roku / zapadá studený Vodnář a hojné vylévá deště.38 Také tato idea se začala prosazovat v první třetině 18. století v Anglii. V pojetí Williama Shenstonea (1714–1763) měl mít statek tři části: kuchyňskou zahradu, zahradní parter a okolní park typu picturesque. Myšlenka okrasného statku se pak rodila ze tří postupně se doplňujících zdrojů: první čerpal z tradice anglických venkovských sídel. Druhý byl inspirován kavalírskými cestami umělců a aristokratů do Itálie. Nacházeli tam od antiky nepřerušenou tradici venkovských vil s hospodářským zázemím, jež navíc mohli konfrontovat se studiem traktátů Vitruvia, Albertiho, Palladia a dalších teoretiků. Třetím impulsem se stal objev francouzského venkovského statku, z něhož – jak v roce 1775 dovodil Antoine-Nicolas Duchesne (1747–1827) – se rodilo seskupení aranžovaných objektů hameau. Odtud se obliba rychle rozšířila do zbytku Evropy a velmi úrodnou půdu našla především u středoevropských osvícenských reformátorů. Kompozičním centrem parku se stala podkovovitá stavba Maxmiliánovy (Pompejské) kolonády (1845–1846) vystavěná na pahorku vyhlídkové terasy. Doplňoval ji bazén a Lví fontána přenesená sem z Květné zahrady. Pohledově ukončila Chropyňskou alej ústící na rozlehlý palouk. Kolonádu je možné chápat jako jistý pendant k lednickému chrámku Tří grácií (1824–1825), proti jeho oslavě krásy ovšem posunutý do melancholické polohy. Stejně jako Josepha Franze Engela v Lednici mohly také Archeho oslovit tři návrhy Fontaines et lavoirs publics, reprodukované v letech 1804 a 1805.39 Jejich autor Jean-Nicolas-Louis Durand (1760–1834) představoval pro Evropu první poloviny 19. věku přímou spojnici k francouzské revoluční architektuře druhé poloviny 18. století. Od roku 1802 začal v rámci výuky na pařížské École Polytechnique vydávat pod názvem Précis des le38

MATOUŠKOVÁ, S. (ed.): c. d., s. 285.

39 V Annales du Musée, 6. Paris 1804, pl. 40; 8. Paris 1805, pl. 68.


13

Anton Arche, Maxmiliánova kolonáda, 1845–1846. Arcidiecézní muzeum Kroměříž, bez inv. č. Foto Muzeum umění Olomouc

çons dárchitecture svoje přednášky; staly se nejpopulárnějším architektonickým traktátem 19. století. Jako mnohým jiným, také Archemu učarovaly Durandovy proporční sítě, z nichž například vycházel při projektování olomoucké měšťanské střelnice v roce 1838. Z dalších staveb zmiňme Americký strážní domek, Turecký stan, Cikánský stan, Labutí pavilon, Fantaskní pavilon nebo Mandarínský domek. Chrámek přátelství byl přezván na Apollónův chrám. V porostech bylo rozmístěno několik soch antických božstev, ale také loutek Číňanů. Jedna ze zásadních rolí v koncepci parku připadla vodě. Starý a nový park, sady a Max miliánův dvůr oddělila Mlýnská strouha. Arche věnoval mimořádnou pozornost i této složce, když ji vybavil několika pozoruhodnými mosty (Obloukovým, Rybářským, Stříbrným, Vázovým, Lucernovým) s romantizujícím dekorem litinových zábradlí odlévaných v arcibiskupských železárnách ve Frýdlantu nad Ostravicí, které založil právě Maximilian-Joseph. Druhý vodní kanál představuje iluzi potoka meandrujícího Maxmiliánovým parkem podél Dlouhého rybníka a vybaveného elegantními drobnými můstky. Vodní scenérii spoluutvářelo několik rybníků – Dlouhý, Chotkův, Divoký, Maxův a Leknínový. Úpravy Maxmiliánova parku se uzavřely rokem 1850. Pokus o rekonstrukci jeho základní ideové a kompoziční osnovy od Petra Všetečky a Roberta Václavíka z roku 2008 přinesl překvapivá a zásadní zjištění: od návrší, z něhož olomoucká silnice klesá k městu, se ústředním bodem konceptu stal Maxův dvůr otevřený vůči silnici jako cour d‘honneur. Z jeho hlavní budovy pak bylo možné vytyčit klasický trojzubec (husí nožku jako ve Versailles či u římského Piazza di Popolo) s dlouhými pohledovými osami. Pravé rameno prochází jednou ze základních kompozičních os Květné zahrady s rotundou, levé Dlouhým rybníkem Podzámecké zahrady. Na střední osu, směřující k věžím piaristického kostela, je kolmá osa příčná, procházející kolonádou Květné zahrady a končící v kolonádě Maxmiliánově. Přímka Castelkornovy stavby tak nachází geometrický ekvivalent v polokruhu stavby Maxmiliánovy. Na tuto základní osnovu navazují podružné kompoziční prvky:

14


Anton Arche, Návrh mostu pro Podzámeckou zahradu, 1. polovina 40. let 19. stol., kresba perem tuší, papír. Zemský archiv Opava, fond ÚŘAS Kroměříž i. č. 11942. Foto Muzeum umění Olomouc

rovněž od Maxmiliánovy kolonády se rozbíhá trojzubec; jedno z jeho ramen směřuje k zahradnímu zámeckému portiku, zatímco střední osa je současně osou Stříbrného mostu a navazující Chropyňské aleje. Opačný trojzubec se zase rozevřel z terasy Archeho zahradního zámeckého portiku: pravá osa mířila k Chrámku Přátelství a levá k Maxmiliánově kolonádě. Vše je vepsáno do obdélníka. Obdélný je i areál Maxova dvora, s půlkruhem Maxmiliánovy kolonády korespondují půlkruhová zábradlí můstků atd. Kolem poloviny 19. století to všechno bylo ještě čitelné nejen z ptačí perspektivy: Cílem Archeho úprav nebylo jen rozšíření a dotvoření dvou samostatných a relativně od sebe vzdálených zahrad, ale zároveň jejich kompoziční propojení v jeden krajinný celek.40 Principy klasicizujícího urbanismu byly nepochybně inspirovány jak předlohami v arcibiskupské knihovně v Kroměříži, tak výtečně vybavenou Chotkovskou knihovnou na Kačině. Zatímco u staveb v Podzámecké zahradě se stal Archemu základním tvarem polokruh, v případě Květné zahrady to byl obdélník se stranami v ideálním poměru zlatého řezu. Pěstebním zázemím pro zámek a Podzámeckou zahradu byla Castelkornova zahrada doplňovaná již od druhé poloviny 18. století. Oranžérie i ananasový skleník projektoval Křoupal a později i Jan Sarkander Thalherr. Nejpozději za Archeho byly v duchu celkové nové koncepce odstraněny špalíry mezi kolonádou a rotundou a nahrazeny parterem s květinovými záhony. Některé tvarované stěny nahradila stromová loubí, vnitřní plochy byly osázeny ovocnými stromy a z jižní části sadů se stalo klasické zahradnictví. Základní ideový koncept však zatím zůstával zachován. Po celá čtyřicátá léta však Arche pracoval na novém vstupu do zahrady (1840–1848). Jako hlavní vchod přestala být používána kolonáda a nový vstup byl umístěn na příčné ose v místech původního Tencallova hospodářského dvora. Zatímco však vnější fasáda domu zahradníků představuje střídmý, pouze 40 VŠETEČKA, P. – Transat architekti: Generel Národního centra zahradní kultury v areálu arcibiskupského zámku a zahrad v Kroměříži : Výkresová část. [Brno] 2008; VŠETEČKA, P. – VÁCLAVÍK, R.: Generel a zadání projektu Národního centra zahradní kultury. Zahrada – Park – Krajina 20, 2010, č. 1, s. 22–25.


15

v detailu romantizujících motivů modelovaný plášť, vnitřní průčelí jsou bohatě členitá. Vytvořily je dvě postranní budovy skleníků, které s obydlím zahradníka svírají čestný dvůr vrcholící klasicistní kolonádou. Barokní interpretace antiky u kolonády Castelkornovy je tak konfrontována s klasicistní (moderní) kolonádou Maxmiliánovou. Tento systematický dialog přes řadu staletí se tak stává další vrstvou, kterou sem Arche vnesl s neobyčejnou invencí a vehemencí. Velkou oranžérii nahradila Zimní zahrada s reprezentativním interiérem a na protější straně Menší skleník. V roce 1847 byl také pozměněn tvar střechy rotundy na klasicizující kupoli s odkazy k Pantheonu, stejně jako k Palladiovi.41 Obraťme ještě jednou pozornost k pokusu vysledovat arcibiskupův a Archeho svět. Zmínili jsme již ovlivnění Durandovými teoretickými spisy a tedy i vazbu k nejradikálnější linii francouzské architektury. Durand reprezentoval její racionální a mohli bychom říci funkcionalistickou polohu související s pokusem podřídit architekturu standardizaci. V rozhodující míře ovlivnil zejména německou architekturu první poloviny 19. století, především dílo dvou jejích předních reprezentantů. V kroměřížské zámecké knihovně je jejich tvorba bohatě zastoupena. Nejvyšší pruský architekt Karl Friedrich Schinkel (1781–1841) ji publikoval v letech 1819–1840 v 28 sešitech nazvaných Sammlung architektonischer Ent würfe. Leo von Klenze (1784–1864), jehož mnichovská kariéra je obdobou Schinkelova postavení v Berlíně, rovněž od roku 1830 vydával svoje Sbírky architektonických návrhů. Sešity byly v Kroměříži objednávány jako jednotliviny i v celých souborech nepochybně na Archeho popud.42 Kroměřížský architekt pod tímto vlivem pravděpodobně rovněž pomýšlel na souborné vydání svých prací, zejména kroměřížských; svědčí o tom desítky vzorně připravených publikačních výkresů dochovaných v archivním fondu Ústředního ředitelství arcibiskupských statků. Publikovat však stačil pouze stavby zmíněného skleníku v Podzámecké zahradě a olomouckého semináře, další přípravy zhatila jeho i arcibiskupova smrt. Kdybychom měli na základě našeho nástinu tuto část Archeho tvorby zařadit do dobového evropského kontextu, pak bude zřejmé, že jeho zahradní a v souvislosti s ní i vlastní architektonická tvorba úzce souvisela s pojetím, které reprezentovalo monumentální a současně melancholické uzavírání feudální epochy v Pücklerově díle: Z celku přírodní krajiny vytvořit koncentrovaný obraz, přírodu v malém jako poetický ideál. Zahrada měla sestávat ze série obrazů, protože zahrada ve velkém stylu není ničím jiným než obrazárnou. A konečně, v období sestupu aristokracie na společenském žebříčku, se měla stát svéráznou kompenzací těchto změn – park se mění v enklávu zasněné minulosti: Vaše jsou nyní peníze i moc, nechejte vysloužilé šlechtě poezii, vždyť je tím jediným, co jí zůstává.43 V rozporu s tím nebyl ani Archeho druhý základní inspirační okruh, který souvisel s obdivem k Schinkelovi a skupině jeho žáků a spolupracovníků. Ve službách dvou uměnímilovných pruských králů Friedricha Wilhelma III. (1770/1797–1840) a Friedricha Wilhelma IV. (1795/1840–1858/1861) naplňovali představy o grandiózních zahradních a stavebních úpravách rozvíjených jak v centrálním postupimském parku, tak v okolí sídelního města.44 41 dÉLVERT, Ch.: Der Lustgarten in Kremsier. Notizenblatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, 1863, č. 8, s. 57–58. 42

ZATLOUKAL, O. – ZATLOUKAL, P. (eds.): c. d., s. 268, 272–276.

43

KRUFT, H.-W.: c. d., s. 297.

44

Patřili k nim především architekti Ludwig Ferdinand Hesse (1795–1876), Friedrich August Stüler (1800– 1865), Ludwig Persius (1803–1845) a generální ředitel postupimských zahrad Peter Joseph Lenné (1789–1866). BUTTLAR, A. von: Der Landschaftsgarten, 4. kap.: Romantisch-konservative Visionen.

16


Romantické vize vladařů i umělců již přitom nebyly odívány pouze do antikizujících forem, ale do mnohem obecnějších poloh nostalgického jižního snu. V obou kroměřížských parcích jakoby doznívaly pozdní Schinkelovy devizy o spojení „krásného, čistého s melancholickým“: Pro umělce existuje jen jedna epocha, která mu přináší objev – epocha Řeků. Stavět jako Řekové znamená stavět správně.45. Archeho vztah k soudobé pruské architektuře byl letitý a podmíněný řadou okolností. Studoval na pražské polytechnice u Georga Fischera (1768–1828), který byl právě touto orientací proslulý. Fischer pak svého absolventa současně se svým dalším žákem Josephem Philippem Joendlem (1782–1866) doporučil v roce 1808 Janu Rudolfu Chotkovi (1748–1824), který v té době dokončoval výstavbu zámku Kačina. Velkorysost zámecké dispozice, promyšlenost symboliky výzdoby od sloupových řádů až po číselné soustavy a vytříbenost proporcí nejvýrazněji v české klasicistní architektuře ztělesnily Winckelmannův ideál ušlechtilé prostoty a tiché velikosti.46 V dalším chotkovském areálu zámeckého parku ve Veltrusích pak Archeho čekal odlišný úkol spočívající v doplňování stavební náplně parku ve spojení s okrasným statkem. Zatímco liechtensteinské aktivity na lednicko-valticko-břeclavském panství měly zásadní význam pro vrcholnou klasicistní fázi na Moravě, výsledky arcibiskupské činnosti v Kroměříži souvisely především s pozdní etapou slohového vyznívání. A zatímco tvůrci z lednického stavebního úřadu v tamní krajině chrámů reflektovali výchozí antickou inspiraci jednou v magické, jindy v triumfální podobě, Arche se promítal do mnohem nostalgičtějších a přitom i obecnějších tužeb po ztraceném ráji na jihu. Kroměřížský závěr klasicismu navíc pomáhá ilustrovat místní komorní, ale přesto zřetelný výraz invenční emancipace střední Evropy. Uvedl ji schinkelovský okruh z Berlína a Postupimi a Klenzeho kroužek z Mnichova jako pokus aspirovat vedle tradičních západoevropských kulturních mocností na podíl z dědictví antického odkazu. Byť zdejší nostalgická a melancholická forma dialogu s minulostí většinou postrádala hloubku staletého teoretického zázemí Západu. Další pozoruhodnou součástí kroměřížského světa bylo zdejší pojetí kontinuity. Tak jako Colloredo zachoval – i když ve zjednodušené podobě – starší formální část Podzámecké zahrady, rovněž Arche udržoval kontinuitu v Květné zahradě. Nepochybně nepramenila pouze z utilitárního hlediska. Vraťme se ještě jednou, tentokrát již bez komentáře, k anglickému 18. století s jeho obdivem k přírodě. Anthony of Shaftesbury (1671–1713) uveřejnil již v roce 1704 Hymnus na přírodu: Ó, nádherná přírodo! Nadevše krásná a svrchovaně dobrá! Bezmezně láskyplná i láskyhodná, božská! Ty, tak oku lahodící a nekonečně líbezná, ty, která přinášíš tomu, kdo tě studuje, tolik moudrosti a přemýšlivému pozorovateli tolik rozkoše […]. Ó, mocná přírodo! Moudrá zástupkyně prozřetelnosti! Zplnomocněná tvůrkyně! Ty božstvo, jež propůjčuješ sílu a moc, nejvyšší tvořitelko!47 A jiný z velkých básníků Alexander Pope (1688– 1744) nám tuto kapitolu může pomoci lapidárně uzavřít: Veškeré zahradničení je krajinomalbou.48 Vedle dialogu s antickým odkazem patřil Klenze a jeho bavorský okruh k předním dobovým představitelům pokusu o obrodu křesťanské architektury. Roku 1822 publikoval 45

KRUFT, H.-W.: c. d., s. 327–332.

46

WINCKELMANN, J. J.: Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství. In: Dějiny umění starověku : Stati. Praha 1986, zvl. s. 273. 47

STIBRAL, K.: Proč je příroda krásná? : Estetické vnímání přírody v novověku. Praha 2005, s. 62–73, kap. Lord Shaftesbury a anglická estetika 18. století.

48

STIBRAL, K.: Proč, s. 62–73.


17

Pokyny k architektuře křesťanského kultu s cílem, aby se posílily otřesené pilíře křesťanské církve, a aby se při veškeré svobodě svědomí tento kult znovu dostal na pevný základ.49 Také tyto tendence nalezly v Kroměříži odezvu. Ještě za Chotkova episkopátu byl arcibiskupský zámek oddělen pevnostním příkopem nejen od zahrady, ale také od města. Podle Archeho návrhu byl v letech 1832–1834 zbytek hradebního příkopu kolem zámku zasypán, odstraněn most k městu a prostranství upraveno jako náměstí. Zároveň byly přestavěny i přilehlé budovy strážnice a Mlýnské brány, která přitom musela být „přímo vykopána ze země.“50 Zatímco průčelí strážnice architekt navrhl v klasicismu, bránu, vedoucí k předměstskému souboru vrchnostenských hospodářských budov, opatřil vysokými gotickými okny a štukovým dekorem.51 2. září 1836, tři dny před úmrtím arcibiskupa Chotka, vyhořel nedaleký chrám sv. Mořice. Vznosná trojlodní gotická stavba byla založena v roce 1260 biskupem Brunem ze Schauenburgu. Obnova byla pojata velkoryse a především aktuálně. Pod koordinačním vedením arcibiskupského stavebního úřadu byla svěřena kolektivu neogoticky a nazarénsky orientovaných umělců převážně z okruhu vídeňské akademie. Ústřední architektonické role se měl v exteriéru ujmout Karl Roesner (1804–1869), avšak jeho návrh na dostavbu věží z roku 1842 zůstal pouze na papíře.52 Interiéru se měl věnovat další Vídeňan Franz Jäger II. (1780–1839).53 Dvornímu architektovi ovládajícímu staroněmecký styl byla svěřena nová podoba vnitřní architektury – hlavní oltář, kazatelna, oratoře, kůr a náhrobek biskupa Bruna. Tři oltářní obrazy byly rovněž dílem Vídeňanů. Obraz mučednické smrti sv. Mořice na hlavním oltáři namaloval ředitel malířské školy vídeňské akademie Anton Petter (1781–1858).54 V roce 1839 dodal také obraz Odsouzení sv. Jana Nepomuckého pro levý boční oltář, zatímco na pravém oltáři byl instalován obraz s námětem Snímání z kříže (1842) od Leopolda Kupelwiesera (1796–1862).55 Všechny oltáře byly vysvěceny 8. prosince 1844. Obraz Pokřtění Krista v Jordánu ve křtící kapli byl zase dílem člena fügerovské školy Josepha Redla (1774–1836). Další práce byly svěřeny domácím tvůrcům: autorem sochařské výzdoby (např. plastik sv. Cyrila a Metoděje u hlavního oltáře) byl brněnský Karl Reiter, architekturu oltářů i další vybavení interiéru v čistě gotickém, typu chrámové stavby přiměřeném stylu provedl šternberský stolař Gottfried Koblischke (jindy uváděn jako Franz Koblissek), zlacení, mramorování, alabastr zase dodal

49

KRUFT, H.-W.: c. d., s. 336.

50

PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, 3. Kroměříž 1940, s. 19.

51

Moravia 3, 1840, s. 208, 393–395, 397–398.

52

Roesner od r. 1835 působil jako profesor na vídeňské akademii, od r. 1848 jako její prezident.

53

Jäger platil v předbřeznovém Rakousku za přední autoritu pro gotické památky.

54

Arcibiskup Somerau-Beeckh u Pettera objednal ještě další, zdaleka nejrozměrnější plátno. Obraz Zavraždění sv. Václava (8,5 x 5,1 m) byl tentokrát určen pro hlavní oltář stejnojmenného olomouckého dómu. Korespondoval s ním o tom již v roce 1838, tedy současně s objednávkami kroměřížských zakázek. Arcibiskup přesně předepsal kompozici. Obraz, dokončený v roce 1844, byl nejprve vystaven ve Vídni, kde však sklidil nečekanou kritiku. Somerau-Beeckh pak u pokořeného Pettera požadoval změny. Nakonec se dohodli na kompromisu, ale když malíř obraz dopravil do Kroměříže, aby ho představil, stále nespokojený arcibiskup se vzdal myšlenky na instalaci v dómu a obraz nadlouho skončil stočený na zámecké půdě. WOLNY, G.: Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften, 1: Olmützer Erzdiöcese, 2. Brünn 1857, s. 154, pozn. 3; BREITENBACHER, A.: Antonína Pettera obraz sv. Václava. Památky archeologické a místopisné 36, 1929, s. 78–88. 55 Kupelwieser společně s Friedrichem von Amerlingem také portrétoval arcibiskupa Chotka (1835) a samostatně arcibiskupa Maximiliana Josepha (1839).

18


brněnský zlatník Stoklassa.56 8. března 1842 byl vysvěcen zvon, který zhotovil Wolfgang Straus z Olomouce. Úpravy chrámového pláště, zejména nadstavba věží, prolomení rozety v západním průčelí, přístavba předsíně bočního vchodu a přestavba sakristie nakonec proběhly podle jedné z Archeho variant, na nichž pracoval v letech 1845–1851. Věže měly býti dle plánu ještě o jedno patro vyšší […]. Nepokoje r. 1848 zamezily takové dostavění. Střecha byla po té opravě ploská, červená, plechová, a měla kolem dokola kamenné zábradlí s několika věžkami a gotickými jehlanci.57 Na věžích, které byly dokončeny roku 1850, se podílel i ženijní ředitel olomoucké pevnosti Emanuel von Zitta. Restaurace kostela ukončená až v roce 1851 byla dobově obsáhle komentovaná.58 Především v moravském prostředí představovala zásadní čin. Pro předbřeznovou dobu zde bylo totiž jiné než střídmé josefinské stylové pojetí sakrální tvorby naprosto výjimečné a okrajové. V rámci arcibiskupského stavebního úřadu koketoval s neogotikou u nakonec neuskutečněného návrhu na přestavbu kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Vsi (1835) pouze Karl Thalherr, zatímco Arche dlouho vycházel z osvícenské představy o skromné podobě sakrální architektury na základě vzorníkové příručky zemského stavebního ředitele Johanna Konrada Gernratha (1755–1833) z roku 1825.59 Restaurace hlavního kroměřížského chrámu tedy po dlouhém období nadvlády osvícenské představy o zbožnosti, stejně jako dominantní role antikizujícího klasicismu ztělesnila stylové novum. Neogotika však nezačínala reprezentovat pouze rozšiřující se stylovou škálu, ale také zásadní ideový zvrat, který souvisel jak s počínající vlnou katolického triumfalismu, tak s pátráním po co nejautentičtější formě obrozujícího se křesťanství. I když v tomto případě – bezpochyby z praktických důvodů – umělci v sousedství gotiky stále respektovali i jiné stylové vrstvy.60 V Kroměříži šlo navíc o pokus shromáždit zde jakousi obdobu středověké katedrální hutě. Inspirace kulturou Mnichova éry krále Ludvíka I. (1786/1825–1848/1868) byla nepochybná: král na jedné straně inicioval velkorysou recepci antiky, na druhé straně se neméně intenzivně oddával představám o možnosti obrodit křesťanské umění. Ale i v tehdejším Rakousku se situace – byť opožděně, pozvolna a zdaleka ne tak programově – začínala měnit. Místo normalizovaných 56

[STURM, M. E.]: Die Kollegiatskirche in Kremsier. Moravia 2, 1839, s. 713–714.

57

CHODNÍČEK, J.: Vzpomínky na starou Kroměříž. Věrovany 2003 (rukopis z konce osmdesátých let 19. stol., původní vydání Kroměříž v hradbách z r. 1938), s. 47. 58 HAWLIK, E.: Zusätze und Verbesserungen zu dem Werkchen : Zur Geschichte der bildenden und zeichnenden Künste im Markgrafthume Mähren. Brünn 1841, s. 21, 25; Moravia 2, 1839, s. 713–714, 742–743, 5, 1842, s. 105, 7, 1844, s. 557; Zeitschrift für praktische Baukunst 8, 1848, s. 23–24, 171–174, tab. 8–10; WOLNY, G.: c. d., s. 97. Z hlediska pozadí celé akce se nabízí hypotetické vysvětlení. Všechno mohlo být složitější, ale k objasnění by bylo třeba důkladných biogramů jak Somerau-Beeckha, tak především Archeho: úzce s Vídní spjatý arcibiskup chtěl dát prostor vídeňským progresivně orientovaným tvůrcům. Arche, který byl naopak od studentských let přes působení na chotkovských panstvích v Čechách vázán na pruský a saský okruh, se tím mohl cítit odstrčen. Nakonec na úkor Roessnera prosadil svoje řešení. Možná také proto byla restaurace publikovaná v německém shora citovaném periodiku, nikoliv – jak to bylo obvyklé – ve vídeňském časopise Allgemeine Bauzeitung mit Abbildungen. 59 GERNRATH, J. K.: Abhandlung der Bauwissenschaft oder theoretisch-praktischer Unterricht, I–III. Brünn 1825, 3. sv., tab. 28, 32. Svědčí o tom např. také Archeho novostavba kostela sv. Petra a Pavla v Újezdě u Brna (1843–1847). 60 Nepochybně pod vlivem dojmu, kterým působil obnovený kroměřížský chrám, se odhodlal k dílčí restauraci svého farního kostela i někdejší vídeňský žák sv. Klimenta M. Hofbauera Eduard rytíř Unckhrechtsberg (farářem 1843–1861). Jeho neogotizace interiéru kostela sv. Mořice v Olomouci vyvrcholila vedle stavby nové kazatelny zejména instalací neogotických oltářů: autorem hlavního, Mariánského, s jemnou řezbou uplatňující se na pozadí vysokých oken presbytáře, byl opět Roesner.


19

Bernard Lipavský – Johann Homme, Celkový plán Podzámecké zahrady, 1850, kolorovaná kresba tuší, papír. Arcidiecézní muzeum Kroměříž, bez inv. č. Foto Muzeum umění Olomouc

josefinských svatyní se začíná prosazovat mnohem diferencovanější pojetí. Uveďme alespoň dva příklady z Vídně. Pro novostavbu kostela sv. Jana Nepomuckého (1841–1846) připravil Karl Roesner tři návrhy – románský, gotický a renesanční. Dokončená stavba pak byla oslavována nejen jako památník svátku obrození současné architektury, ale také jako triumf nad ignorancí.61 Za ještě výraznější triumf byl považován altlerchenfelderský kostel, u jehož stavby došlo ke střetnutí mezi pojetím opovrhovaného kasárenského klasicismu a návrhem mladého architekta Johanna Georga Müllera (1822–1849) inspirovaného architekturou severoitalského trecenta. Podobně jako u Roesnerova chrámu se také zde k rozsáhlé vnitřní výzdobě shromáždila početná skupina umělců, kteří podle návrhů Josefa Führicha provedli freskařskou výmalbu, a z nichž někteří (například Führich, Kupelwieser, Franz Dobyaschowsky ad.) současně pracovali i na Moravě.62 V okolí Mlýnské brány a mořického kostela vyrostly ještě dvě další Archeho stavby. Drobný objekt Maxova vodovodu (1838), zásobujícího město pitnou vodou z Barbořiny, svým proporčně dokonalým průčelím evokujícím charakteristické římské cisterny pointuje část předměstí za Mlýnskou branou. Pro uskutečnění novostavby kláštera Milosrdných sester sv. Vincence de Paula věnovala řádu pečujícímu o nemocné své pačlavické panství 61

WAGNER-RIEGER, R.: Wiens Architektur des 19. Jahrhunderts. Wien 1970, s. 106.

62

Josef Führich (1800–1876) byl autorem oltářního obrazu Matky Boží v kroměřížském kostele Bl. P. Marie.

20


vévodkyně Ernestina von Arenberg, zatímco arcibiskup Maximilian Joseph poskytl staveniště na Malém valu.63 Dvoupatrová novostavba v ušlechtilém, prostém, moderním, charakteru místa přiměřeném stylu vyrostla v letech 1843–1845.64 Symetrická průčelní fronta (4+5+4 osy) měla centrální rizalit završený trojúhelníkovým tympanonem. Zatímco pro sakrální stavby začíná být stylově přiměřená gotika, pro ostatní funkce tak stále vyhovuje antikizující klasicismus. Oltářní obraz sv. Vincence de Paula z roku 1846 v domácí kapli namaloval na arcibiskupském dvoře preferovaný Kupelwieser.65 Zasedání ústavodárného říšského sněmu přenesené 22. listopadu z neklidné Vídně do kroměřížského arcibiskupského zámku se také – byť okrajově – dotklo kroměřížské architektury. Zástupcům celé říše byla představena především Podzámecká zahrada. Nyní však nemáme ani tak na mysli procházky některých poslanců parkem, při nichž se během úvah o politice stačili obdivovat i čerstvě dokončenému Archeho areálu a zejména vzornému hospodářskému statku v Maxově dvoře.66 Arcibiskup Maximilian Joseph totiž na sněmovním jednání předložil tři memoranda apelující v rámci všeobecného toužení po svobodě také za osvobození církve. Stala se pak základem konkordátu, tj. nového vztahu mezi státem a církví z roku 1855, který fakticky ukončil josefínské období. Uzavření umělecky tak plodné, z hlediska duševního souznění převážně idylické první poloviny 19. století ztělesnila víc než symbolicky smrt dvou z jeho hlavních protagonistů. V roce 1851 náhle umírá Arche a roku 1853 také jeho zaměstnavatel Maximilian Joseph. Uzavírá se tak v podstatě ještě feudální epocha mecenátu, reprezentace vysokou kulturou a také doba, kdy většina stavebníků měla nejen kulturní rozhled, ale především vyhraněný vkus. Zusammenfassung Die Architektur in Kremsier im 19. Jahrhunderts. I. Teil Pavel Zatloukal Beide Parkanlagen in Kremsier, die im 17. Jahrhundert gegründet wurden änderten im 19. Jahrhundert wesentlich ihre Gestalt. Für den Schloss-Garten war vor allem der Eingriff von 1791–1800 von Belang, wo auf dem verdoppelten Gelände eine spät aufklärerische Parkanlage des Typus jardin pittoresque entstand. Ihre detaillierte Beschreibung und Interpretation ist das Werk des Wieners Joseph Fischer. In den 30er und 40er Jahren des neunzehnten Jahrhunderts wurde die Parkanlage wesentlich von Anton Arche vergrößert, der vor seiner Ankunft in Kremsier an dem Ausbau von prominenten klassizistischen Parkanlagen in Kačina und Veltrusy mitarbeitete. Dem Schloss-Garten verlieh er das Gepräge eines späten Natur- und Landschaftsparks, wobei er sich sowohl durch das Werk des Hermann von Pückler-Muskau, wie auch von Karl Friedrich Schinkel in Potsdam inspirieren ließ. Ausdrucksvoll sind seine Angriffe auch an der Gestalt der zweiten Parkanlage von Kremsier zu sehen, dem sogenannten Lust-Garten. Nach dem Brand der St. Mauritz-Kirche zu 1836 leitete er gemeinsam mit einer Gruppe von Wiener Nazarener ihre Renovierung im neugotischen Geiste.

63 Malý val 2/1553. Moravia 6, 1843, s. 245–246, 9, 1846, s. 142–143, 145–147; D’ELVERT, Ch.: Geschichte der Heil- und Humanitäts-Anstalten in Mähren und Oesterr. Schlesien. Brünn 1858, s. 233, 353. 64

LEITNER, V. R.: Das Ordenshaus der barmherzigen Schwestern. Moravia 6, 1843, s. 245–246.

65

PÁLENÍČEK, L.: Výtvarné umění na Kroměřížsku a Zdounecku. Kroměříž 1940, s. 49–50.

66 Státní tiskárna vydala k této příležitosti průvodce městem a zahradami: NEUMANN, W. A. – MAYER, E. von: Erinnerung an Kremsier. Kremsier 1849.


21

ČLÁNKY A STUDIE

Ve službách církve a vlasti Sušilovec P. Vincenc Janalík (1804–1855) VÁCLAV LUNGA

Lunga, Václav: In service of the church and homeland. A sušilist, Father Vincenc Janalík (1804–1855) The study characterizes some concrete manifestations of sušilism – one of the forms of the national movement in Moravia – in the high phase of its development in the 40th and 50th of the 19th century. This micro-historical probe will present and particularize the personality of a Catholic priest, Vincenc Janalík (1804–1855), whose activities are particularly adherent to the Milotice parish in Kyjov deanery in the archdiocese of Olomouc, as one of the members of the so-called Sušil’s company. The study will observe the pursuance of the sušilist motto „church and homeland“ and point out the role of the chief representative of the Moravian national movement, František Sušil, in the life of this priest. The second part of the study will take a look at the Revolution 1848/49 and the subsequent years through Janalík’s eyes – it will explore the issue of the tithe redemption, financial situation of a rural priest after 1848 and related manifestations of secularism in Janalík’s parish. Key words Vincenc Janalík (1804–1855) * František Sušil (1804–1868) * Milotice * Moravia * the Revolution of 1848/1849 * sušilism *secularisation Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]

Národní vědomí na Moravě, jehož počátky sahají do dvacátých let 19. století, ožilo až působením buditelské generace v čele s F. C. Kampelíkem, F. M. Klácelem, A. V. Šemberou a Františkem Sušilem. Právě Sušilova syntéza vlastenectví a katolictví – cyrilometodějství – se v následujících letech stala dominujícím směrem národního hnutí na Moravě. M. Řepa tuto generaci označuje pojmem „buditelé“. Léta 1848/49 byla pak dalším mezníkem ve vývoji českého národního vědomí, neboť posílila – především vlivem česko-německého antagonismu – pocit sounáležitosti Moravanů a Čechů. Po útlumu národního hnutí v tzv. bachovském absolutismu následuje začátkem 60. let fáze „slovanská“. Počátek politického života po roce 1861 a následné sbližování obou táborů zapříčinil přechod této fáze k fázi „čechoslovanské“ na přelomu 60. a 70. let, v níž Morava začala svůj osud spojovat s Čechami. Již v této době se postupně oslabovalo výsadní postavení kněží v českém národním táboře na Moravě, vlivem pronikání svobodomyslnějšího a protiklerikálního ducha z Čech. Během 70. let pak idea cyrilometodějství čím dál více zastarávala, kněží věnovali pozornost ryze církevním otázkám a začínala tak jejich postupná distance od českého národního hnutí, která eskalovala v poslední třetině 19. století.1 1

Takto periodizuje české národní hnutí na Moravě ŘEPA, M.: Moravané nebo Češi? Brno 2001.

22


V této studii2 se pokusím formou mikrohistorie zachytit projevy sušilovectví v etapě vrcholného rozvoje na příkladu P. Vincence Janalíka (1804–1855), jehož působení je spjato především s farností Milotice, nacházející se v okrese Hodonín. Na Janalíka bude aplikován pojem „sušilovec“ a definováno jeho místo v tzv. Sušilově družině. Pokusím se tak doplnit, alespoň z části, drobné mezery v charakteristice katolického kněze v 19. století v článku Jiřího Hanuše,3 na něž upozorňuje Pavel Kladiwa.4 Článek může být rovněž jednou z dílčích odpovědí na otázku Milana Řepy, v jakém duchu působili jednotliví kněží na různých místech moravského venkova.5 V závěrečné části příspěvku představím Janalíkův profil a náladu milotické farnosti v okamžiku mizení „starého světa“ v letech 1848/1849 a následujících – zaměřím se na problematiku vykupování z desátku, finanční postavení venkovského kněze po roce 1848/1849 a s nimi spojenými projevy sekularizace.6 Morava a sušilovectví Pokud se obecně podíváme na vývoj národního hnutí v 1. polovině 19. století v našich zemích, zjistíme na první pohled velmi nápadnou skutečnost. A sice, že vlastenecký ruch v Čechách, přičiněním takových osobností jako J. Dobrovský, J. Jungmann a F. Palacký – dle nichž jsou pojmenovány i jednotlivé fáze obrození,7 měl značný předstih před Moravou. Procitání českého života na Moravě ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století začínalo zhruba s šedesátiletým zpožděním oproti Čechám.8 Počáteční „jiskřičky“ moravského obrození, k nimž patřil např. J. H. A. Gallaš (jeden z prvních vlastenců, pro které 2 Tato studie je upravenou verzí práce, kterou jsem prezentoval na Celostátní studentské vědecké konferenci Historie 2010, pořádané Katedrou historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého ve dnech 31. 3. – 1. 4. 2011. Studie vychází především z mé bakalářské práce LUNGA, V.: P. Vincenc Janalík, administrátor farnosti Milotice v letech 1827–1855. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2010, bakalářská práce; z části i z mého nejnovějšího výzkumu o osobnosti P. Vincence Janalíka, jež se opírá o nově nalezené prameny v Římskokatolickém farním úřadu Milotice. Článek využívá zejména této odborné literatury: KADLEC, J.: Přehled českých církevních dějin, 2. Praha 1991; MASÁK, E.: Dějiny Dědictví sv. Cyrila a Metoděje v Brně. Brno 1932; ROUBÍK, F.: K vyvazení gruntů v Čechách v letech 1848–1853. Sborník archivních prací, 9, 1959, č. 2, s. 160–219; již výše uvedené ŘEPA, M.: Moravané; ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, 6. Olomouc 2009; ZUBER, R.: Osudy moravské církve v 18. století, 2. Olomouc 2003. Nejcennější pramennou základnu pro Janalíkovu osobnost a působení poskytly materiály uložené v neinventarizovaném archivu farního úřadu Milotice (= FÚMA), které nebyly dosud publikovány. Stěžejní informace poskytl také fond Arcibiskupská konsistoř Olomouc (= ACO) v Zemském archivu Opava, pob. Olomouc (= ZAOpO) a fond Farní úřad Milotice ve Státním okresním archivu Hodonín (= SOkA Hodonín). 3 HANUŠ, J.: Katolický kněz : Příklad Františka Sušila. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Člověk na Moravě 19. století. Brno 2008. 4

Pavel Kladiwa upozorňuje zejména na esejistický charakter Hanušova článku, při jehož četbě nezíská čtenář ucelený přehled a vstup do dané problematiky. KLADIWA, P.: Recenze knihy FASORA, L. – HANUŠ, J. –MALÍŘ, J. (eds.): Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004. Slezský sborník 103, 2005, č. 2, s. 134–140. 5

ŘEPA, M.: Moravané, s. 108.

6

Článek tak načrtne možný výchozí bod studia sekularizace na venkově v 19. století. Fenoménem sekularizace se nejnověji zabývají knihy HANUŠ, J. (ed.): Vznik státu jako proces sekularizace. Brno 2006; FASORA, L. – HANUŠ, J. – MALÍŘ, J. (eds.): Sekularizace českých zemí v letech 1848–1914. Brno 2007; MCLEOD, H.: Sekularizace v západní Evropě (1848–1914). Brno 2008; FASORA, L. – HANUŠ, J. – MALÍŘ, J. (eds.): Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009. 7

KADLEC, J.: Přehled, 2, s. 183–185.

8


ČLÁNKY A STUDIE VÁCLAV LUNGA VE SLUŽBÁCH CÍRKVE A VLASTI. SUŠILOVEC P. VINCENC JANALÍK

23

se vžilo označení „buditel“), T. Fryčaj, D. Kynský a další, nedokázaly výrazně proniknout k uším chudých a nevzdělaných obyvatel venkova a malých měst.9 Venkov obecně vzato představoval nejkonzervativnější prvek, charakteristický nízkou mobilitou a nečetnými kontakty s okolím, lpěním na svých tradicích a zvyklostech kolektivu a zejména nízkým historickým vědomím, jež bylo nutné pro rozvoj vědomí národního. Tento posledně uvedený prvek absentoval na Moravě více než v Čechách. Moravští venkované, daleko více než čeští, se navíc mezi sebou odlišovali nářečím a oděvem (krojem), což přispívalo k jakési větší izolovanosti jednotlivých krajů a způsobovalo také velmi silné vnímání sociálních rozdílů mezi sedlákem a měšťanem. Poněvadž také kontakt Moravana s Němcem v 1. polovině 19. století nebyl nic neobvyklého, narozdíl od setkání s Čechem, byli Češi dlouho považováni za „cizince“. Hlavním integrujícím prvkem moravského venkova byla katolická církev.10 Ve 30. a 40. letech navázala na činnost Fryčajovu, Gallašovu a dalších buditelská generace, k níž patřil zejména F. C. Kampelík, F. M. Klácel, A. V. Šembera a František Sušil. Jejich vlastenecké působení bylo spjato především s Brnem (výjimkou je Šembera – ten působil v Olomouci), které i v tomto ohledu zastínilo Olomouc. První tři jmenovaní přišli na Moravu z Čech. Nebudeme-li zabíhat do podrobností, což není ani cílem této studie, lze jejich působení shrnout jako „šíření idejí národa a vlasti“ po českém způsobu. Tito tři „otcové“ vlastenectví byli jedním ze dvou zdrojů národního vědomí na Moravě. Na to, aby se národní vědomí rozvinulo naplno a byly získány široké lidové vrstvy, bylo třeba buditelů pocházejících přímo z Moravy, kteří by tuto ideu šířili na moravském venkově. Takovýmito apoštoly se stali katoličtí kněží soustředění kolem Františka Sušila (1804– 1868). Nutno podotknout, že oba výše zmíněné proudy nebyly v protikladu, spíše naopak se prolínaly a doplňovaly.11 Nyní je třeba se podívat ještě jednou na rozdíly mezi Moravou a Čechami, tentokrát však již mezi námi sledovanou kategorií – katolickými vlasteneckými kněžími jednotlivých zemí, a charakterizovat je po stránce „ideologické“. V Čechách, kde josefínské osvícenství zapustilo hlubší kořeny,12 byl vývoj specifický časnějším probuzením národního vědomí, jak již bylo uvedeno výše, a postavou katolického osvícence Bernarda Bolzana (1781–1848).13 U takových autorů jako J. Kadlec,14 J. Hanzal15 či R. Zuber16 převažuje mínění „černo-bílé“, tedy že běžným jevem „vlasteneckého kněze“ v Čechách bylo jakési rozpolcení mezi národem a církví. Takovýto jev charakterizuje nejlépe Hanzal: Čeští vlastenečtí kněží, kteří příslušeli zároveň k Bolzanovu okruhu i Jungmannově škole, se většinou přimkli k českému obrozenskému programu drobné vlastenecké kulturní a osvětové práce. […] Pro generaci vlasteneckého duchovenstva je charakteristická náboženská tolerance a poměrně malá horlivost v prosazování víry; řada z nich spíše než práci náboženské dávala přednost práci národní, hospodářské, sociální a charitativní. Tito kněží vykonávali vlastně 9

Tamtéž, s. 25–31.

10


11

Tamtéž, s. 39, 47–60.

12

KADLEC, J.: Dějiny katolické církve, 3. Olomouc 1993, s. 445.

13

ZLÁMAL, B.: Příručka, 6, s. 13.

14

KADLEC, J.: Přehled, 2, s. 223.

15

HANZAL, J.: Od baroka k romantismu. Praha 1987, s. 131.

16

ZUBER, R.: c. d., 2, s. 136–137.

24


jen to, co bylo nezbytné – povinné bohoslužby, výuku náboženství ve školách, křty, svatby a pohřby. Jejich rezervovaný teologický postoj byl do jisté míry výrazem jejich vnitřního nesouhlasu s programem a metodami katolické restaurace v Rakousku.17 Naproti tomu moravští kněží-buditelé jsou u těchto autorů líčeni jako ti, u kterých k tomuto procesu nedošlo. B. Zlámal, ač sice připouští českým kněžím větší vliv Bolzanova katolického osvícenství a u některých i převážení lásky k vlasti nad náboženstvím, zdůrazňuje i úlohu kněží-buditelů, kterým se podařilo totéž, co jejich kolegům ze Sušilova okruhu na Moravě – tedy skloubit složku vlasteneckou a náboženskou (církevní).18 Jak vypadala a čím se vyznačovala ona Sušilova moravská cesta národního obrození? Nejlépe ji poměřuje sama její vůdčí osobnost – František Sušil: Církev a vlast, ty v mojich sestersky milují se ňadrech; každá má půl, každá má moje srdce celé. Myšlenkovou základnou, ideou, z které sušilovci čerpali, bylo cyrilometodějství.19 Byla to v podstatě syntéza českého národního vědomí, starého moravského zemského vlastenectví a katolictví.20 Solunští bratři se stali patrony Sušilova programu, který byl chápán jako jejich následování v obrodném díle církve a národa.21 Sušil a ani jeho následovníci však svůj „program“ – „církev a vlast“ – nikdy přesně nevymezili. Toto heslo, jak píše Zlámal, mělo být spíše principem, zásadou, živou poučkou, jasnou ve svém základu a cíli, která nechtěla omezovat předem vymezeným obsahem. V praxi se projevovalo několika znaky. I. Znamenalo nejen přípustnost národně-buditelské složky v životě a práci katolického kněze i laika, nýbrž její zrovnoprávnění se složkou náboženskou, ovšem tak, že církev – jako božská instituce – stála vždy nad pozemskou hodnotou vlasti. II. Bylo namířeno proti státnímu „církevnictví jesefínskému“, které dusilo svobodný náboženský projev a nepřálo jeho prohloubenosti. Po roce 1848 vypověděli sušilovci boj i liberalismu, který byl pro ně pokračovatelem josefinismu. III. Spojením dvou předcházejících bodů vznikl u sušilovců nový pojem „národnosti posvěcené vírou“. IV. Prostředkem k záchraně víry a národnosti byl dle sušilovců návrat k víře a mravům předků. Právě prostý, nezkažený venkovský lid si zachoval „pravý životní charakter“, jež byl schopný obrodit církev a národ. Odtud tedy obrodný prvek zbožného venkovanství. V. V neposlední řadě sem patřilo i usilování o jeden „cyrilometodějský duchovní celek“ Čech, Moravy a Slovenska a myšlenka sjednocení všech Slovanů v katolické církvi.22 Působištěm F. Sušila se stal brněnský kněžský seminář, čímž navázal na Kampelíka.23 Sušil tam roku 1837 přišel jako profesor Nového zákona. Již před tímto datem byl vlastenecky činný, mimo jiné již psal své první básně v „mateřském“ jazyce a sbíral lidové písně.24 I využitím svého pedagogického úkolu vedl své žáky k vlastenectví a půjčováním českých knih a časopisů lásce k české kultuře. Organizoval též tzv. slovanské akademie, tedy jakési studentské (bohoslovecké) schůzky, jejichž náplní bylo zpočátku mluvnické 17

HANZAL, J.: c. d., s. 131.

18

ZLÁMAL, B.: Příručka, 6, s. 13–17. Jednalo se zejména o kněze sdružené kolem Časopisu pro katolické duchovenstvo, jež byl založen roku 1828. 19


20


21


22


23

Kampelík zde jako student bohosloví od roku 1830 dával svým spolužákům lekce z českého jazyka, půjčoval české knihy a v samotném semináři zřídil českou knihovnu. ŘEPA, M.: Moravané, s. 48–49. 24

Více informací k Sušilovi viz VYCHODIL, P.: František Sušil : Životopisný nástin. Brno 1898.


25

cvičení a přednes básní, avšak postupem času se staly veřejnými a přibyla k nim pěvecká a hudební vystoupení. Mimo Sušila se hlavním organizátorem těchto schůzek stal kněz hrabě Bedřich Sylva-Taroucca. Sušil takto Moravě vychoval řadu kněží, kteří v místech svého působiště šířili vlastenecké myšlenky, k nimž dospěli v kněžském semináři. Navíc i po vysvěcení udržovali vzájemnou soudržnost. Mezi jeho žáky nalezneme takové postavy, které později stanuly v popředí národního života na Moravě, jako např. J. E. Bílý, B. M. Kulda, I. Wurm, T. J. Zrzavý a mnoho dalších.25 Zatímco čeští vlastenci se mohli chlubit již ve 30. letech 19. století svou Maticí českou (od roku 1831) a katolickým Dědictvím sv. Jana Nepomuckého (od roku1835), Morava žádný ústřední orgán svých vlastenců dosud neměla.26 Ústřední instituce moravských vlastenců vznikla až v červnu 1848 v Brně, v bytě B. Sylvy-Tarouccy – byla nazvána Jednotou moravskou. Ta byla již o rok později v dubnu 1849 rozšířena a přeměněna na Národní jednotu sv. Cyrila a Metoděje. Měla se stát střediskem české literární tvorby na Moravě. Již v prvním roce své existence měla hned 303 členů, z nichž značnou část tvořili kněží.27 Ale neshody mezi kněžími a ostatními vlastenci, stupňované snad také tlakem brněnského biskupství, způsobily odchod většiny kněží. Ti pak založili svou vlastní organizaci Dědictví sv. Cyrila a Metoděje dne 18. dubna 1850,28 po vzoru pražského Dědictví svatojánského.29 Jak v samotných stanovách cyrilometodějského Dědictví stálo, Dědictví zamýšlelo vést péči o zvedení30 lidu moravského, jakého náš čas požaduje; o zvedení všestranné, avšak na základu víry katolické, s vyloučením všeliké politiky.31 Prostředkem k dosažení tohoto účelu bylo především spisování a vydávání knih, a sice nejen výhradně náboženských, nébrž vůbec vzdělatelných, a k duchovním potřebám věku našeho prohlédajících.32 Do čela Dědictví byl zvolen F. Sušil. Tribunou této organizace se stal časopis Hlas jednoty katolické. Byl to poměrně významný počin, který byl veden sušilovskou ideou spojení vlastenectví a katolického náboženství. V 50. a 60. letech se zde kromě F. Sušila angažovali i jeho žáci např. B. Sylva-Taroucca, J. Bílý, G. Kalivoda, Tomáš, Jakub a Matěj Procházkové, I. Wurm, F. Poimon, J. Fáborský, K. Šmídek, L. Tidl, B. M. Kulda a mnoho dalších.33 Druhou nejvlivnější organizací sdružující vlastence na Moravě byla nadnárodní Jednota katolická, založená roku1848 po vzoru německých katolických jednot. Jednota katolická byla s Dědictvím sv. Cyrila a Metoděje spojena jakousi „personální unií“, neboť zde působili ti, kdo stáli v čele cyrilometodějského Dědictví. Tyto dvě katolické organizace odsunuly „světskou“ Národní jednotu z roku1848, v roce 1853 přejmenovanou na Matici moravskou, do pozadí.34

25

ŘEPA, M.: Moravané, s. 60–65.

26

Určitým pokusem byla Šemberova „Matička moravská“, která však zůstala pouze malou a soukromou organizací. MASÁK, E.: Dějiny, s. 12–13. 27


28

ŘEPA, M.: Moravané, s. 100–101.

29


30

Tj. pozvednutí, probuzení ve smyslu probuzení národního vědomí.

31

MASÁK, E.: Dějiny, s. 42.

32 Tamtéž. 33

HANUŠ, J.: Katolický kněz, s. 400–401.

34


26


Vidíme tedy, že na Moravě se prosadila syntéza vlastenectví a katolictví F. Sušila a jeho žáků, jež byla vedená ideou cyrilometodějství. Sušil však nepůsobil jenom na ty kněze, kteří procházeli brněnským seminářem, tedy na své žáky. Usiloval o zvýšení kulturní úrovně česky mluvících Moravanů a vzbuzení lásky k vlasti, českému jazyku35 i mezi svými vrstevníky, jež přímo neprošli jeho „pedagogickýma“ rukama, čehož je dokladem i tato studie. Farnost Milotice a Janalíkovy personálie Kolatura Milotice se nachází v děkanátu Kyjov na jižní hranici Olomoucké arcidiecéze. Novověké dějiny Milotic jsou spjaty zejména se šlechtickým rodem Serenyiů, který koupil místní panské sídlo i s panstvím v roce 1648. Rod Serenyiů se přičinil o obnovu patrimonia zpustošeného třicetiletou válkou novým dosídlením obyvatelstva a následným budováním Milotic jako svého reprezentačního sídla v 1. polovině 18. století.36 Právě pod patronací této rodiny byl v Miloticích v letech 1697–1703 vystavěn nový barokní kostel Všech svatých,37 namísto starého zchátralého, a Milotice získaly na prestiži i zřízením děkanství ve 2. čtvrtině 18. století.38 K milotické farnosti v této době náležely také přilehlé obce Mistřín, Skoronice, Svatobořice, Vacenovice a Vlkoš.39 Racionalizační snahy císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. v duchovní správě zapříčinily, že se již v roce 1759 z farnosti vydělil Vlkoš, kde byla zřízena lokálie,40 a v 80. letech bylo zřízeno lokální kaplanství i v Mistříně s působností také pro Svatobořice.41 Navíc bylo roku 1784 přeneseno děkanství z Milotic do Kyjova,42 avšak milotický farář měl ještě v 1. polovině 19. století titul viceděkana či titulárního děkana.43 Milotickou farnost tedy ve 2. čtvrtině 19. století, právě v době působení P. Vincence Janalíka, tvořily obce Milotice s farním kostelem, Skoronice a Vacenovice, o přibližném počtu 2 000 věřících.44 Nutno ještě podotknout, že území kyjovského děkanátu bylo z náboženského hlediska jednoznačně katolické, až na menší komunitu židů. Nekatolíci se zde nevyskytovali. Alespoň pro představu: k roku 1839 měl děkanát 16 900 katolíků a 694 židů.45 V samotných Miloticích pak existovala jen malá židovská komunita, jejíž velikost se pohybovala okolo 35

Tamtéž, s. 75.

36

BOČKOVÁ, M. – SELUCKÁ, V.: Milotice 1341–1945. Milotice 2003, s. 11–22.

37

JEŘÁBEK, T.: Milotice – nová archivní zjištění. Nepublikováno, ve vlastnictví autora.

38

BOČKOVÁ, M. – SELUCKÁ, V.: c. d., s. 98 a JEŘÁBEK, T.: c. d.

39

Zprávy z farnosti v Miloticích u Kyjova. Milotice, leden 1931. Jedná se o periodikum, jež vydával farní úřad Milotice na počátku 30. let 20. století. Dnes upadlo téměř v zapomnění. Redaktorem tohoto „zpravodaje“ byl milotický farář P. Josef Dorazil (1926–1933), který při sepisování oddílů o historii farnosti čerpal z milotických farních kronik. Jednotlivá čísla tohoto periodika se nachází ve vlastnictví autora. 40 WOLNY, G.: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert, 4: Hradischer Kreis. Brünn 1846, s. 304. 41

Tamtéž, s. 302.

42

BOČKOVÁ, M. – SELUCKÁ, V.: c. d., s. 225.

43

Zjištěno při analýze milotických matrik. Moravský zemský archiv (= MZA), fond Sbírka matrik, sign. 5631, 5632, 5638 a 5642. 44

Srov. LUNGA, V.: c. d., s. 13. Pojem „milotická farnost“ v této studii bude tedy označovat nejenom samotné Milotice, ale též obce Skoronice a Vacenovice.

45

Personalstand der Secular- und Regulargeistlichkeit für das Jahr 1839. Olmütz 1839.


27

Pohled na část Milotic před rokem 1911. Vyšší budovy z leva: zámek, škola, fara a kostel. Zdroj: sbírka autora

Milotická náves s kostelem Všech svatých před rokem 1911. Zdroj: sbírka autora

15 osob.46 Milotice můžeme označit za jednu z „bašt katolicismu“. Zcela katolický charakter si farnost podržela přes celé 19. století, prakticky až do poloviny století dvacátého – vždyť ještě v roce 1947 se z 1496 obyvatel hlásilo ke katolickému vyznání 98,93 %.47 Podobně na tom byly i zbývající dvě obce, které k farnosti také náležely.48 46

Srov. LUNGA, V.: c. d., s. 13.

47

Z 1496 obyvatel byly jen dvě osoby československého a 10 evangelického vyznání; čtyři osoby byly bez vyznání. KLVAŇA, J. – FINTAJSL, F. – ZLÁMAL, S.: Kyjovsko. Kyjov 1948, s. 89.

48

Tamtéž, s. 96 a 110.

28


Dobová podobizna P. Vincence Janalíka (1804–1855). Zdroj: Římskokatolický farní úřad Milotice. Foto autor

Vincenc Janalík se narodil 21. ledna 1804 v Rymicích u Holešova v rodině sedláka Josefa Janalíka49 jako sedmé dítě z deseti. Jako devítiletý nastoupil na tzv. normální školu k piaristům do Kroměříže50 a o čtyři roky později, tedy v roce 1817, začal studovat na zdejším piaristickém gymnáziu.51 V posledním ročníku gymnázia, roku 1821, zemřeli Vincenci oba rodiče.52 Následující dvě léta strávil v Mikulově, kde opět u piaristů studoval tzv. filozofii.53 Jak sám ve svých poznámkách píše, tyto dva roky byly pro něj dobou velké finanční nouze. Studia na bohovědném lyceu v Olomouci v letech 1824–1827 prožil již za lepších podmínek.54 Soudobá praxe teologických seminářů byla taková, že vydržování alumnů si mohly ústavy dovolit jen jeden nebo dva roky (z celkových 4 let studia) a zbývající léta se musel student živit sám.55 Janalík se tak první tři roky studia živil vyučováním dětí po domech (stejně jako v Mikulově) a až čtvrtý rok bydlel v semináři.56 49

MZA, fond Sbírka matrik, sign. 8368.

50

FÚMA, Matrica, Rerum, Fructuum…, fol. 107.

51

SOkA Kroměříž, fond Piaristické gymnázium Kroměříž, inv. č. 6 (kniha žáků).

52


53

SOkA Břeclav, fond Filosofické lyceum Mikulov, kn. 1, inv. č. 1.

54


55

ZLÁMAL, B.: Příručka, 5 (Olomouc 2008), s. 385.

56



29

Na kněze byl Janalík vysvěcen 22. září 182757 a tím se stal prvním knězem pocházejícím z Rymic.58 Poté byl hned poslán na místo kooperátora do Milotic k faráři Filipu Pokornému. V této funkci setrval celých 19 let. Kooperátorem zůstal tak dlouho z toho důvodu, že minimálně od poloviny 30. let jeho farář trpěl dnou a chorobou očí a na Janalíka tím pádem spadala prakticky většina duchovní péče ve farnosti.59 Po oněch 19 letech „kooperátorování“ se stal roku 1846 lokalistou ve Skřipově u Opavy. Avšak po roce byl povolán zpět do Milotic, kde farář Pokorný právě odešel na odpočinek do Bzence (ovšem až do jeho smrti v roce 1856 mu zůstal titul milotického faráře) a Janalík byl v listopadu 1847 ustanoven administrátorem farnosti „in spiritualibus et temporalibus“. Na postu administrátora setrval až do své smrti v roce 1855. Kontakt s Františkem Sušilem Aby bylo možné Janalíka označit pojmem „sušilovec“ a vřadit jej do Sušilovy družiny, je nezbytné prokázat jeho kontakt s F. Sušilem a přijetí a uskutečňování Sušilova hesla „církev a vlast“ Janalíkem. Františka Sušila (1804–1868) znal Janalík již od dob svého studia na piaristickém gymnáziu v Kroměříži v letech 1817–1821, kde byl Sušil jeho spolužákem.60 Pak nastává období, v němž se nedochovaly žádné doklady jejich vzájemného styku, ať již osobního nebo písemného. Tato doba mlčení je prolomena až Janalíkovými dopisy z let 1845–1854, které se dochovaly ve sbírce listů Pavla Vychodila.61 Avšak charakter první korespondence nasvědčuje tomu, že pisatelé byli ve vzájemném kontaktu již delší období. S největší pravděpodobností tak mohl Janalík pomáhat Sušilovi se sbíráním lidových písní z Milotic a okolí, jež se v Sušilově sbírce nacházejí.62 Sám Janalík zřejmě hrál na akordeon, v jeho pozůstalosti se dva takovéto nástroje nacházely.63 Z Janalíkových dopisů je také možno vyčíst, že se snažil navštěvovat Sušila každoročně.64 Naopak Sušil na počátku 50. let Janalíka dvakrát vybízel, aby přijel na sjezd Jednoty katolické do Brna, které však Janalík nebyl 57 Tamtéž. 58 To uvádí inventář k fondu Archiv obce Rymice v SOkA Kroměříž. OLŠINA, M.: Archiv obce Rymice 1622– 1945 (1952). Kroměříž 2003. 59 Proč Janalík zůstal tak dlouho kooperátorem, nebylo až doposud známo. Jisté vysvětlení ale podává dopis arcibiskupa Chotka, v němž se dozvídáme, že Janalík se měl roku 1836 stát administrátorem lokálie v Mistříně a na jeho místo měl nastoupit čerstvě vysvěcený kněz Anton Jurčzik. Ale poněvadž dnou a chorobou očí postižený farář Pokorný musel přenechat veškerou duchovní péči kooperátorovi, připadalo arcibiskupovi nesmyslné vyměnit zkušeného a spolehlivého Janalíka za nezkušeného Jurčzika. ZAOpO, fond ACO, kart. 3148, farnost Milotice. 60 Fratišek Sušil byl v letech 1817–1818 na piaristickém gymnáziu v Kroměříži nejprve zapsán jako soukromý student a od roku 1819 navštěvoval gymnázium prezenčně. SOkA Kroměříž, fond Piaristické gymnázium Kroměříž, inv. č. 4. 61 VYCHODIL, P.: Z doby Sušilovy : Sbírka dopisů. Brno 1917. Je zde celkem deset Janalíkových dopisů adresovaných Sušilovi. Jedná se o dopisy ze 7. ledna 1845, 1. června 1845, 5. listopadu 1845, 5. ledna 1846, 27. února 1847, 6. ledna 1850, 3. března 1850, 4. prosince 1851, 20. ledna 1853 a z 26. ledna 1854. 62

První Sušilova sbírka vyšla roku 1835 a druhá roku 1840. VYCHODIL, P.: František Sušil, s. 62 a dále.

63

FÚMA, Testament-Abschrift, 14. Julii 1855. Že se jednalo o dva kusy, potvrzuje i inventář, pořízený po Janalíkově smrti. FÚMA, Inventar, 3. August 1855, položka č. 55. Janalík byl osobou nadanou po všech stránkách – kromě literárního talentu, o němž bude řeč níže, a pravděpodobného talentu hudebního, dále ve svém volném čase maloval obrazy, dovedl zlatit sochy a ovládal přinejmenším základy řečtiny a italštiny (češtinu, němčinu a latinu neuvádím, neboť ty byly každodenní nutností v duchovní správě této doby. 64

Zejména je to patrné z dopisů z 6. ledna 1850, 20. ledna 1853 a 26. ledna 1854.

30


členem. Janalík omluvil svou neúčast v prvním případě pastoračním vytížením65 a v případě druhém „chůravostí“.66 Vlast – vlastenectví Výkaz z olomouckého semináře z roku 1824 nás informuje o tom, že Janalík ovládal jak němčinu, tak češtinu.67 V pozdější kněžské službě však převažovala němčina jako úřední jazyk a to především ve psané formě, zatímco češtinu používal zejména při styku s farníky. Jiskrou, která v Janalíkovi vznítila touhu po zlepšování svých znalostí české gramatiky a především po vlastním sepisování knih v češtině, byl samotný Sušil. Příkladem budiž část Janalíkova dopisu z 1. června 1845 Sušilovi: Nemohu se též dosti nadiviti Vašim starostlivým slovům, mého vzdělání v mateřské řeči se teykající […]. Poznávám k mému nemalému zármutku, že pozdě, ach až příliš pozdě k cvičení tomuto se schyluji […].68 Janalíkovu vlasteneckou činnost můžeme pozorovat zejména v jeho literární tvorbě, jež je orientována výrazně antiprotestantsky.69 Podle B. Zlámala lze toto „zaměření“ interpretovat jako reakci na německo-katolické reformní hnutí z počátku 40. let 19. století, vedené bývalými katolickými kněžími Janem Rongem a Janem Czerskim. Ronge, odpadlík od katolictví, a Czerski, známý svými útoky na papežství, úctu svatých, latinskou bohoslužbu a celibát, založili roku 1845 „Deutsch-katholische Kirche“,70 která ovlivnila pozdně-josefinsko-osvícenské postoje u nás a v Rakousku.71 Janalíkovy knihy, jak uvádí Literární Morava, vykazují „typické znaky kněžské tvorby, v níž snaha o propagaci katolicismu zcela podrývá umělecké schopnosti spisovatele“.72 Janalíkovou knižní prvotinou byla roku 1844 novela Katolické náboženství pravé utěšení (později pod stručnějším názvem Rodina Důvěrova).73 Pak následoval v roce 1845 překlad německého katechismu s názvem Která Církev jest Církev Kristova?.74 Tato kniha byla především určena místům, kde docházelo ke střetu mezi konfesemi75 nebo kde hrozily masovější přestupy k protestantismu.76 U druhé Janalíkovy povídky Dvanáctero přátel, 65

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 120–123, dopis Sušilovi z 20. ledna 1853.

66

Tamtéž, s. 123–124, dopis Sušilovi z 26. ledna 1854.

67

ZAOpO, fond Arcibiskupský kněžský seminář Olomouc, kart. 21, rok 1824.

68

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 109–111.

69


70


71

WINTER, E.: Josefinismus a jeho dějiny. Praha 1945, s. 321.

72

KUBÍČEK, T. a kol.: Literární Morava. Vlastivěda moravská : Země a lid. Nová řada, 11. Brno 2002, s. 106.

73

Tamtéž. Bohumil Zlámal uvádí nesprávný rok edice díla, a sice 1847. ZLÁMAL, B.: P. Vincenc Janalík. S. l., s. d., s. 14 (jedná se o Zlámalův nepublikovaný strojopis o počtu 26 stran, který sepsal o Janalíkovi při svém pobytu v Kyjově na základě dostupných a obecně známých pramenů; ve vlastnictví autora; k větší charakteristice Zlámalovy studie viz LUNGA, V.: c. d., s. 7). Do roku 1883 vyšla novela ještě šestkrát. HALOUZKA, J.: Pohledy do života církevního a vlasteneckého na Moravě, 2. Praha 1913, s. 154. 74

Časopis pro katolické duchovenstvo, 1845, č. 3, s. 601. Dílo pak vyšlo ještě v Praze roku 1849 jako Jediná katolická pravda. Katechismus z ohledu rozporných otázek pro katolíky a roku 1857 v Olomouci pod názvem Pravda jediná katolická, aneb potřebné a spasitelné otázky o hlavních částkách pravého křesťanského náboženství, a krátké odpovídání a vysvětlení písem sv. ZLÁMAL, B.: Příručka, 6, s. 194. 75

Časopis pro katolické duchovenstvo, 1845, č. 3, s. 601.

76

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 108–109, dopis Sušilovi ze 7. ledna 1845.


31

posléze nazvané jenom Přátelé,77 není znám rok vydání. Na základě Janalíkových dopisů je možno ji klást nejpozději na přelom let 1846/1847. Nejedná se však až o rok 1878, jak uvádí B. Zlámal.78 Posledním, zároveň však nejúspěšnějším Janalíkovým dílem, které vyšlo,79 je novela Věrná Róza z roku 1849, v níž varuje před smíšeným manželstvím katoličky a protestanta.80 Kniha byla o dva roky později přeložena také do slovenštiny, a to Michalem Chlebákem.81 Z řad odborné veřejnosti byly Janalíkovy knihy často kritizovány, ať již se jednalo o Časopis pro katolické duchovenstvo82 nebo o jednoho z dalších sušilovců Tomáše Procházku.83 Nicméně Janalík v dopisech Sušilovi mnohokrát zdůrazňuje, že jeho díla jsou určená především prostému lidu. Jak nasvědčují poznámky v dopisech nebo Halouzkovo pojednání o sušilovcích,84 Janalíkovy knihy se u venkovského obyvatelstva těšily velké oblibě. Zlámal Janalíka označuje titulem první realistický povídkář moravský, od kterého se učili pozdější povídkáři z řad kněží jako Kulda, Ehrenberger či Václav Kosmák.85 Kromě toho byl Janalík i pisatelem článků do olomouckého časopisu Cyrill a Method86 a brněnského Hlasu jednoty katolické.87 František Sušil pomáhal Janalíkovi i s korekcí jeho překladu německého katechismu a snad i při druhém vydání Rodiny Důvěrovy (na základě dopisů je možno se také domnívat, že to byl právě Sušil, kdo přiměl Janalíka k tomuto prostšímu názvu).88 Na oplátku zaslal Janalík Sušilovi roku 1847 povídku o Ondrášovi a několik lidových písní ze Skřipova.89 Kromě kontaktu se Sušilem a kritikem svých děl Tomášem Procházkou navázal P. Janalík kontakty i s dalšími sušilovci. Prokazatelně se jedná o hraběte Sylvu-Tarouccu, který

77

KUBÍČEK, T. a kol.: c. d., s. 106–107.

78

ZLÁMAL, B.: P. Vincenc Janalík, s. 14. Rovněž Literární Morava klade její vznik do roku 1847. KUBÍČEK, T. a kol.: c. d., s. 106–107. 79

Janalík sepsal ještě před rokem 1853 další dílo s názvem Deodat. Zmiňuje se o něm například v dopisech Sušilovi z 20. ledna 1853 a 26. ledna 1854. Za Janalíkova života však nebylo vydáno, a pokud je mi známo, nevyšlo ani po jeho smrti dílo. 80 KUBÍČEK, T. a kol.: c. d., s. 107. Kniha vyšla do roku 1872 ještě třikrát. Časopis pro katolické duchovenstvo, 1850, č. 1, s. 147. 81 Tato slovenská verze vyšla v roce 1851 v Pešti. Cyrill a Method, 1852, č. 1, s. 8. Cyrill a Method byl slovenský časopis vydávaný v Banské Štiavnici. Časopis se stejným název vycházel i v Olomouci – viz poznámka č. 86. 82

Např. recenze novely Věrná Róza v Časopis pro katolické duchovenstvo, 1850, č. 1, s. 147–152.

83 Na

Procházkovu nepříznivou reakci si stěžuje Janalík např. v dopise Sušilovi z 27. února 1847. VYCHODIL, P.: Z doby, s. 114–115. 84

HALOUZKA, J.: c. d., s. 151–157.

85

ZLÁMAL, B.: P. Vincenc Janalík, s. 14–15.

86 Cyrill a Method byl časopis založený roku 1849 T. Bečákem, J. Lyskou a baronem Königsbrunnem. Zanikl však již v roce 1850. Janalík do něj zaslal celkem čtyři povídky: Kněz a nemocný na koleru, Kapla swatého Rocha u Kygowa, Hody a Pobožný hrabě. Aby nedošlo k záměně se stejnojmenným časopisem uvedeným v poznámce č. 81, bude vždy při citaci tohoto periodika v závorce zkráceně uvedeno místo vydávání (Ol.). 87 Tento časopis se roku 1850 stal oficiálním orgánem Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Janalík v něm publikoval od dubna 1850 do listopadu 1852. Jednalo se zejména o krátké povídky či eseje: Hluboká studně, Dalekowěst (telegraf), Co jest život nynější?, Zpowěd welikonoční a Wýtečný obraz. Rovněž v něm informoval o dění ve své farnosti v oddíle Zprávy Církevní. 88

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 108–109 a 111–112, dopisy Sušilovi ze 7. ledna 1845 a 5. listopadu 1845.

89

Tamtéž, s. 114–115, dopis Sušilovi z 27. února 1847.

32


měl roku 1847 darovat ornát pro „Janalíkův“ kostel ve Skřipově.90 Ve stejné době také Janalík zaslal kooperátorovi Ondřeji Brázdilovi91 v Nákle svůj spis Láska ke kontrole (snad první verze Věrné Rózy), nechtěje Sušila ustavičně obtěžovat.92 Dalším byl Ludvík Tidl, děkan v Újezdě a jeden ze zakladatelů Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Tidl byl Janalíkovým spolužákem na bohovědném lyceu v Olomouci a právě on byl v září 1852 organizátorem setkání těchto spolužáků při příležitosti jejich 25. výročí vysvěcení na kněze, na němž byl přítomný i Janalík. Ten tento den označil za jeden z nejkrásnějších ve svém životě.93 A v neposlední řadě Janalík působil i na člena mladší generace sušilovců P. Františka Webera,94 který byl v Miloticích v letech 1854–1855 nejprve kooperátorem právě u Janalíka a pak v letech 1856–1906 milotickým farářem. Dokladem opožděného katolicko-vlasteneckého probuzení, potažmo neexistence žádného ústředního katolicko-vlasteneckého orgánu na Moravě, ke kterému by se moravští kněží-buditelé mohli hlásit, je fakt, že se Janalík ve své touze podporovat katolické vlastenectví obrátil na Dědictví sv. Jana Nepomuckého do Prahy. Dne 24. září 1845 se stal členem třetí třídy tohoto spolku.95 I Janalíkova Věrná Róza byla vydána v Dědictví svatojánském.96 Janalík byl také knězem, který cítil sepětí i s vlasteneckým hnutím ve své (arci)diecézi. Jakmile vznikl v Olomouci roku 1849 časopis Cyrill a Method, zaslal do něj své čtyři poměrně obsáhlé povídky. Když pak ale vzápětí tento „domácí“ časopis zanikl,97 zaměřil Janalík svůj pohled na Brno, odkud sálala větší stabilita. Již 20. dubna 1850 vyšla v brněnském Hlasu jednoty katolické první Janalíkova povídka a v listopadu téhož roku se zasláním 10 zl. stal členem Dědictví sv. Cyrila a Metoděje v Brně.98 Zasláním dalších příspěvků v první polovině roku 1852 se stal dokonce členem první třídy tohoto spolku.99 Právě Janalíkovým přičiněním se milotická fara stala ve 40. letech na Kyjovsku oním „ohniskem vlasteneckého ruchu“, jak tuto skutečnost označuje J. Kadlec. 100 Z dopisu 1. června 1845 se totiž dozvídáme, že Janalík v celém okolí nemá bratra, s kterým by v těchto věcech v […] společnost vkročiti mohl, což mu bylo překážkou i v odebírání (pražského) Časopisu pro katolické duchovenstvo.101 Janalík se ale nevzdal a na počátku roku 1846 poprosil Sušila o zaslání jeho Hymnů církevních, aby je bratřím ukázati, a snad i udati mohl. Předce se kdosi najde i v našem [kyjovském – pozn. aut.] děkanátu, že, ač jest tak málo mi90

Tuto skutečnost zmiňuje v dopise Sušilovi z 27. února 1847.

91

Ondřej Brázdil (1814–1872), kněz a vlastenec. Dostupné on-line na http://www.dolni-poolsavi.cz/hradcovice [cit. 1. 2. 2011]. 92

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 114–115, dopis Sušilovi z 27. února 1847.

93


94 František Weber (1826–1908), kněz, povídkář, zemský a říšský poslanec. HURT, R. a kol.: Vlastivěda moravská : Kyjovsko. Brno 1970, s. 244. 95

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 111–112, dopis Sušilovi z 5. listopadu 1845.

96

Časopis pro katolické duchovenstvo, 1850, č. 1, s. 147. Janalíkovy knihy vycházely také u Škarnicla ve Skalici a u Eduarda Hölzla v Olomouci. 97 Časopis zanikl již roku 1850, tedy rok po svém vzniku. I tak může být tento časopis, jak napovídá jeho samotný název, dokladem šíření ideje cyrilometodějství. 98

Hlas jednoty katolické, 1850, č. 46.

99

Tamtéž, 1852, č. 10.

100

KADLEC, J.: Přehled, 2, s. 190.

101



33

lovníku materské řeči mezi nimi, je sobě zamiluje.102 K podpoře vlastenectví Janalík vybudil i své farníky. Nejprve za neexistence ústředního moravského vlasteneckého orgánu získal některé své ovečky pro Dědictví sv. Jana Nepomuckého v Praze – tomuto spolku odeslal roku 1848 (vybranou) částku 80 zl.103 a roku 1851 a dvakrát roku 1853 zaslal do Prahy soupis členů svatojánského Dědictví.104 Po vzniku brněnského Hlasu jednoty katolické rozšířil nejpozději ke konci roku 1849 mezi farníky dva exempláře tohoto časopisu.105 Píše k tomu: Mne to těší, že lidé takové zprávy rádi čtou, a až budou celý ročník pospolu míti, dají si jej svázat, pro budoucí potřebu.106 Sám Janalík odebíral jeden exemplář Hlasu, „národní noviny“ (není ovšem jasné, jestli se jedná o Národní noviny Karla Havlíčka Borovského) a spolu s kyjovským piaristickým superiorem odebíral německé noviny Lloyd. 107 Určitě i Janalíkovým přičiněním milotičtí farníci podpořili Dědictví sv. Cyrila a Metoděje v období od roku 1850 do Janalíkovy smrti v červenci 1855 sumou 350 zl.108 Svým příkladem rovněž povzbudil svého kooperátora Josefa Vychodila, který se v prosinci 1851 stal členem cyrilometodějského Dědictví. O Janalíkově vlastenecké jedinečnosti a významu v regionu svědčí také to, že v prosinci 1851 přistoupila k Dědictví i rodina z Ratíškovic (vzdálena od Milotic asi 3 km) z dubňanské farnosti (brněnská diecéze) – 4. prosince 1851 totiž tato rodina přišla na milotickou faru s prosbou, aby Janalík odeslal jejích 10 zl. na účely Dědictví.109 Církev – náboženská činnost Etapa na poli zbožnosti a církevního života vůbec, a to nejen na Moravě, kde pomalu na scénu přicházela první sušilovská generace, může být charakterizována jako postupné vymaňování se z „pout“ josefinství. Císař František I. (1792–1835) lavíroval v církevní politice – na jedné straně hledal v církvi oporu proti pronikajícímu liberalismu a revolučním myšlenkám, na straně druhé odmítal přílišný vliv papežského stolce. Církev si získával určitými ústupky od josefinských opatření a tím bylo umožněno pronikání katolické restaurace.110 S císařem Ferdinandem I. (1835–1848) přišlo ještě těsnější sepětí s katolickou církví. Navíc na Moravě, podle R. Zubera, josefinsko-osvícenské ideje nezapustily hluboké kořeny.111 Kroky ve smyslu katolické restaurace podnikli již olomoučtí arcibiskupové Rudolf Jan (1819–1831), Ferdinand M. Chotek (1831–1836) a zvláště pak 102


103

Tato skutečnost byla zjištěna údaji ve správním protokolu za rok 1848. FÚMA, Gestions-Protocoll bei der Pfarre zu Milotitz im Jahre 1848. Případné odeslané částky z předchozích, nebo následujících let se mi nepodařilo nalézt.

104

Zmínka o soupisu pro rok 1851 je uvedena ve správním protokolu. FÚMA, Gestions-Protocoll im Jahre des Herrn 1851, 1852. O prvním soupisu z roku 1853 se dozvídáme z dopisu Sušilovi z 20. ledna 1853 a o druhém opět ze správního protokolu. FÚMA, Gestions Protokoll für das Jahr 1853.

105

Srov. dopis Sušilovi z 6. ledna 1850. VYCHODIL, P.: Z doby, s. 116–117.

106 Tamtéž. 107 Tamtéž. 108

Jedná se o příspěvky až od prosince 1854 do července 1855 – viz Hlas jednoty katolické, 1854, č. 49–1855, č. 39. Dle předchozích čísel milotičtí farníci nezaslali nic.

109

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 119–120, dopis Sušilovi ze 4. prosince 1851.

110

WINTER, E.: c. d., s. 368–369.

111

ZUBER, R.: c. d., 2, s. 152–153.

34


Maxmilián J. Sommerau-Beckh (1836–1853). Podobně tak činili i brněnští biskupové František A. Gindl (1832–1841) a Antonín A. Schaffgotsch (1842–1870).112 U venkovského lidu na Moravě, lépe řečeno v jeho mentalitě, přetrvávala v téměř nezměněné podobě předjosefinská forma zbožnosti, tedy tereziánské baroko. Jednoduše řečeno, josefínské myšlenky byly záležitostí vzdělaných vrstev a šířily se německým jazykem, kterému prostý lid nerozuměl, a díky svému konzervatizmu ani rozumět nechtěl. Lid tedy žil dále a nerušeně zvyklostmi tereziánského baroka, 113 jež stavělo na čtyřech hlavních pilířích: na úctě k eucharistii, důvěře v Kristův kříž, mariánské úctě a úctě ke svatým.114 Také sušilovští kněží pocházeli povětšinou z těchto venkovských vrstev, kterou B. Zlámal označuje pojmem nová sociálně-obrodná základna církve. Zlámal tuto novou „základnu církve“ charakterizuje takto: Kněžstvo vycházející ze selského lidu bylo církvi zdravým živlem. Neodcizovalo se svému původu, netoužilo po vysokých úřadech, ale žilo s venkovem a toužilo jej pozvednout […] především nábožensky a mravně. K tomu se brzy připojila tužba v duchu nového romantického pojetí vlasti, národa a lidu probudit tento lid národně.115 Samotný Janalík, jak bylo uvedeno výše, pocházel z této venkovské vrstvy.116 Sušilovci v rámci cyrilometodějské ideje a ve svém zaměření se na „venkov“, jenž byl pro ně „silou a nezkaženým jádrem národa“, usilovali o obnovení hostýnských a velehradských poutí, neboť právě Hostýn a Velehrad pro ně představovaly místa, kde se shromaždovali zbožní venkované, v oddané lásce k Bohu a ke své vlasti.117 A tak došlo roku 1845 ke „znovuvysvěcení“ hostýnského chrámu, který byl v roce 1787 zrušen Josefem II.118 Této slavnosti byly přítomny takové postavy jako F. Sušil, G. Wolný, B. Dudík, L. Tidl, T. Procházka, T. Bečák a další a rovněž i P. Janalík přišel se svými farníky z Milotic.119 Putování milotických v čele s Janalíkem můžeme předpokládat i vícekrát, jelikož jedním z jeho tří nejkrásnějších dní v životě byl ten, když […] kázal na Hostýně.120 Projevem určitého „misijního ducha“ a „mravně-buditelských snah“ nejen katolických kněží121 bylo brojení proti rozšířenému alkoholismu, zvláště pak proti požívání kořalky. Duchovenstvo kolem poloviny 19. století bojovalo proti tomuto nešvaru především zaklá-

112

ZLÁMAL, B.: Příručka, 6, s. 17–18.

113

Tuto skutečnost uvádí hned několik autorů. KADLEC, J.: Přehled, 2, s. 182; MEDEK, V.: Cesta české a moravské církve staletími. Praha 1982, s. 286; ZLÁMAL, B.: Příručka, 5, s. 402, 6, s. 17.

114

ZUBER, R.: c. d., 2, s. 208ff.

115


116

Prvkům zbožnosti v 1. polovině 19. století, právě na příkladu P. Vincence Janalíka a milotické farnosti, jsem se věnoval ve své bakalářské práci. V následujících odstavcích budu popisovat jen ty skutečnosti, které demonstrují Janalíkovo sušilovectví. Srov. LUNGA, V.: c. d., s. 34–48. Zde jsem poukázal na možnou kontinuitu čtyř prvků barokní rakouské zbožnosti (pietas austriaca), jež byly vyjmenovány výše.

117


118

ZUBER, R.: c. d., 2, s. 290.

119

Cyrill a Method (Ol.), 1849, s. 329–330.

120

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 120–123, dopis Sušilovi z 20. ledna 1853. A rozhodně se tak nestalo v den „znovuvysvěcení“ hostýnského chrámu. I když byla mimo chrám pronesena ještě tři kázání „v moravské“ řeči a jedno v němčině, Janalík mezi kazateli uveden není – viz Cyrill a Method (Ol.), 1849, s. 329–330.

121

Proti alkoholismu bojovali také duchovní z jiných konfesí. Příkladem může být evangelický pastor Daniel Sloboda. FIŠER, Z.: Evangelický duchovní : Příklad Daniela Slobody. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Člověk, s. 407–418.


35

dáním tzv. spolků střídmosti. Jejich členové se zavazovali k umírněnosti v pití piva a vína a k úplné zdrženlivosti od destilátů, skládali v kostele před oltářem slavnostní slib, přitom se zpívala píseň o kořalce122 a poté byli slibující knězem zapsáni do zvláštního seznamu.123 V Miloticích byl takovýto spolek založen roku 1845 (v Čechách první spolek založil královehradecký biskup Hanl roku 1853).124 Dochoval se i seznam členů tohoto spolku.125 Slib v milotické farnosti složilo 3. července 1848 1136 mužů a žen. Rovněž v době působení ve Skřipově (1846–1847) bojoval Janalík proti nadměrné konzumaci alkoholu a to přinejmenším formou kázání.126 Janalík byl za tuto iniciativu pochválen v 10. čísle časopisu Hlas jednoty katolické roku 1850.127 Avšak v této době začala již menší část osob od slibu odpadat. Janalík o tom píše Sušilovi: že prý panáček (já) dovolil, což sem musel z kazatelně prohlásiti, a sebe zahájiti. S 1 000 duší doufám, že věrně slib drží […].128 I přesto milotickou farnost nepostihla větší pohroma opilství.129 Fenomén svatých Cyrila a Metoděje se nevyznačoval jen uctíváním těchto dvou světců jako „otců národa“, ale stal se také ideou „šíření křesťanské víry“, tedy misií. To se promítlo do snah sušilovských kněží zřizovat, a pokud již existovaly, tak ještě více podporovat, spolky na podporu zámořských misií či misií mezi „oddělenými“ (myšleno konfesijně) Slovany.130 V Miloticích byla prvním spolkem toho druhu tzv. Leopoldinská nadace (Leopoldinen-Stiftung),131 založená zde již roku 1830. Nadace podporovala katolické misie v severní Americe. O Leopoldinském spolku v Miloticích referoval Janalík v Hlasu jednoty katolické.132 Od založení nadace v Miloticích do března 1850 odeslala milotická farnost na tyto účely částku 908 zl. k. m.,133 avšak ke konci roku 1850 vzrostla tato částka (nepochybně Janalíkovým přičiněním) již na 1 014 zl. 53 kr. k. m.134 V následujících letech pak farnost každoročně odesílala částku asi 60 zl. k. m. na tyto účely.135 Kolem roku1850 122

ZLÁMAL, B.: P. Vincenc Janalík, s. 4. Janalík vlastnil přinejmenším dva různé exempláře této písně. VYCHODIL, P.: Z doby, s. 111.

123


124

Tamtéž, s. 196.

125

FÚMA, Poznamenáni slibu zdrženstwosti a střidmosti we farnosti Milotické 1845. Seznam je psán česky a z velké části do něj zapisoval Janalík. V tomto „registru“ jsou vždy uvedeny údaje: jméno a stav slibujícího, den slibu a kněz, který slib přijímal.

126

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 114–115, dopis Sušilovi z 27. února 1847.

127


128

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 117–119, dopis Sušilovi z 3. března 1850.

129

Toto uvádí Václav Šťastný. Díky tomu i milotické děvčata byly prý proto oblíbené a vyhledávané jako dobré hospodyně. Z Janalíkovy doby údajně pochází toto rčení: Ať má neco lebo nic, enom dyš je z Milotic. ŠŤASTNÝ, V.: P. Vincenc Janalík, povídkář a spisovatel. Malovaný kraj 23, 1997, č. 3, s. 20.

130


131

Rakouská Leopoldinská nadace (či spolek) na podporu misií v Americe byla založena ve Vídni po roce 1828 z popudu generálního vikáře a pozdějšího biskupa v Detroitu Jana Bedřicha Reseho. Byl pojmenován podle brazilské královny Leopoldiny, rozené rakouské arcikněžny. Každoročně vydávala nadace brožuru se zprávami a s přehledem příjmů a výdajů těchto misií. ZLÁMAL, B.: Příručka, 6, s. 217. I na milotické faře se dochovalo asi 15 takovýchto sešitů.

132


133


134


135

Zjištěno díky údajům ve správních protokolech farnosti uložených ve farním úřadu v Miloticích. Více informací o fungování Leopoldinského spolku nejen v Miloticích viz LUNGA, V.: c. d., s. 39–40.

36


měla Leopoldinská nadace v Miloticích asi 100 členů.136 Dalším spolkem na podporu misií, tentokrát v Africe, byl v Miloticích Spolek Panny Marie pro misionáře ve střední Africe (Marien-Verein zur Beförderung der katolischen Mission in Zentral-Afrika),137 který byl ve farnosti založen po roce 1851. Zdá se však, že se ve farnosti nijak zvláště neuchytil.138 Z dalších spolků fungovaly s Janalíkovým přičiněním ještě dva, u kterých ale nebylo možné přesně definovat jejich funkci: Svatojánský a Cyrillovský.139 Spolkem „cyrilovským“ mohlo být Bratrstvo sv. Cyrila a Metoděje vytvořené za účelem sjednocení katolíků a pravoslavných, fungující jen na bázi modlitební,140 a spolkem „svatojánským“ snad jakési uskupení farníků, kteří podporovali Dědictví sv. Jana Nepomuckého (že zde takováto podpora byla, jsem uvedl již výše).141 Určitým dokladem kontinuity barokní zbožnosti v době prvních sušilovců – navazující na ony 4 pilíře – bylo mimo jiné i zavádění nových pobožností. Jako příklad zde můžeme uvést pobožnost křížové cesty (v Miloticích rovněž pěstovaná),142 zavádění májových pobožností či pobožnosti sv. růžence. Poslední jmenovaný růženec se dříve modlil soukromě i společně v kostele, obzvláště v adventu a postu. Na popud biskupských konzistoří však byla od 40. let 19. století zakládána Bratrstva živého růžence, jejichž členové byli rozděleni do „růží“ asi po 15 osobách a společně odříkávali tuto modlitbu.143 V milotické farnosti bylo toto Bratrstvo také založeno. Janalík v březnu 1850 hodnotí jeho stav následovně: Růženec se víc a více zmáhá, počet nábožně smeyšlících roste […] žádný je nezapisuje, jen každá růže 15 osob má svůj rejstříček. Co mi známo, bude osob v Růženci okolo 500. Poslední neděli v měsíci se s nimi v kostele modlívám, a lístky se střídají.144 V návaznosti na předchozí odstavec o kontinuitě barokní mentality můžeme u samotného Janalíka spatřit jisté „barokní gesto“, v němž chce osoba zdůraznit hněv, rozhodnost, majestát, svou autoritu.145 Stalo se tak v souvislosti s asi nejvýznamnějším Janalíkovým počinem pro farnost, a to stavbou kaple sv. Rocha, Šebestiána a sv. Rozálie na milotickém hřbitově, která měla být vyjádřením díků za odvrácení cholery, jež ve farnosti řádila roku 1849. Toto „barokní gesto“ se událo při krátké zastávce ve Skoronicích, když se Janalík s prosebným procesím za odvrácení této epidemie vracel od kaple sv. Rocha u Kyjova. Janalík považoval tuto epidemii za trest Boží, který na lid dopadl za nepřístojnosti, jež konal v roce 1848 – po kraji se šířila zvěst, že kněží za zrušený desátek doslova tráví lid a přivolávají na něj zkázu (viz dále). Janalík, jak sebe alespoň prezentuje v povídce, která popi136


137

Tento, opět rakouský spolek byl založen roku1851. ZLÁMAL, B.: Příručka, 6, s. 218. Nadace rovněž vydávala brožuru se zprávami z misií. Ve farním úřadu se dochoval pouze jeden výtisk.

138

Dle zápisů ve správních protokolech odeslal Janalík za farnost na tuto nadaci v období od roku 1851 do své smrti (1855) částku pouhých 2 zl. k. m. Avšak správní protokoly let 1854–1855 nevynikají takovou podrobností jako protokoly let předchozích.

139

O těchto spolcích se Janalík zmiňuje v dopise Sušilovi z 20. ledna 1853. VYCHODIL, P.: Z doby, s. 120–123.

140

Účelem tohoto typu spolků bylo pouze modlitbou podporovat daný úmysl. Členové tedy nemuseli přispívat žádnou finanční částkou.

141

Vysvětlení, proč jsem interpretoval tyto spolky právě takto, viz LUNGA, V.: c. d., s. 41–42.

142

Janalík nechal roku 1853 vyhotovit pro milotický kostel nové obrazy křížové cesty, které byly dle něj, „slušnější“ než ty dřívější. FÚMA, Kronika farnosti Milotické, rok 1853.

143


144

VYCHODIL, P.: Z doby, s. 117–119, dopis Sušilovi ze 3. března 1850.

145

KALISTA, Z.: Tvář baroka. Praha 1992, s. 32.


37

suje tuto událost, totiž sám sebe zapřísahává – vycházeje z kapličky, kde se krátce modlil – tímto způsobem: Tu vzal panáček do pravé ruky křížíček, a do levé kvadrátek, a zdvihna obě ruce k nebesům takto zvolal: […] Žádám, aby kříž Ježíše Krista, jejž nyní často líbávám (panáček políbil křížíček) mé duši nic neprospěl […]. Žádám, aby se zem podemnou otevřela, a mne […] za živa pohltila.146 Po tomto zapřísahávání navrhuje postavit onu kapli (o dalším osudu stavby viz dále). Výjev kněze stojícího před kapličkou, mající v jedné ruce kříž a v druhé kvadrátek (biret), s očima vzhůru k nebi, nás v tomto expresivním momentu, jež je dle Kalisty pro barok tak příznačný,147 evokuje k představě znázornění typického barokního světce Jana Nepomuckého. Mizení „starého světa“ – situace za revoluce a po letech 1848/49 Následující část mého příspěvku popisuje situaci v milotické farnosti ve změněných poměrech let 1848/49 a s ní spojeným finančním postavením kněze Janalíka. Jedinečným zdrojem informací v tomto směru představují Janalíkovy zápisy ve farní kronice.148 Samotnou revoluci Janalík zvláště detailně nepopisuje. V několika větách se vyjadřuje k dění ve Vídni a k průniku Kossuthovců ke Skalici – o Čechách se zmiňuje pouze v tom smyslu, že tam také v letech 1848/1849 zuřila válka (na mysli měl patrně červnové svatodušní bouře v Praze).149 Janalík komentuje spíše změněné poměry – zejména své finanční zabezpečení a změnu chování vůči duchovní autoritě, projevující se hlavně neposlušností vůči ní. Nutno dodat, že ke změnám poměrů, které byly pro venkovské obyvatelstvo pozitivní (zrušení poddanství a roboty), se Janalík nestavěl odmítavě, ale byl spíše překvapen negativním chováním svých farníků po těchto změnách. Neposlušnost a neochotu farníků můžeme vypozorovat zejména roku 1850 při stavbě hřbitovní kaple, realizované jako vyjádření díků za odvrácení cholery. Janalík k tomu píše: Mezitím ale pochmurné mračno cholery zmizelo, […] ženilo se, vdávalo se a zapomnělo se, že se bylo slíbilo kaplu stavěti […]. Jen díky mnoha prosbám a pokárání z kazatelny přivezli na kapli dobře smýšlející 12,5 sáhu kamene […]. To bylo ale málo. Proto jsem stavbu zastavil.150 Jasná narážka na změněné poměry je zřejmá hlavně při druhé urgenci dovozu kamene na kapli: Mnoho farníků nechtělo slyšet na výzvu přivezení kamení […] díky konstituci se odnaučili i poslušnosti. Tak dlouho, jak jim obušek drába přikazoval, byli poslušní; ale nyní, když jim byla Božím dovolením dána svoboda, mnoho, mnoho z nich nechce poslouchat duchovní představené – znamení toho, že leckde […] náboženství […] začíná upadat. Bůh ví, co budeš muset ty můj milý nástupče zakusit po uplynutí jednoho století […].151 I přes tyto nesnáze byla kaple dostavěna v květnu 1851. Také v samotné žádosti o vysvěcení kaple, vyhotovené milotickým představenstvem spolu s Janalíkem a zaslané konzistoři, je zřejmá narážka na celkovou situaci po roce 1848: Nyní, když na nás potřetí spočinul zasloužený 146

Cyrill a Method (Ol.), 1849, s. 321–325.

147

KALISTA, Z.: c. d., s. 32.

148

FÚMA, Matrica, Rerum, Fructuum… Jedná se o „starší“ kroniku farnosti Milotice, která končí rokem 1852. Janalíkovi patří závěrečných 13 stran z rozmezí let 1847–1852, na nichž popisuje ve zkratce svůj životopis a revoluci 1848/49, velkou pozornost věnuje problematice vykupování z desátku ve farnosti Milotice, rozšiřování hřbitova a výstavbě hřbitovní kaple. FÚMA, Matrica, Rerum, Fructuum…, fol. 107–113.

149


150

Tamtéž, fol. 109.

151 Tamtéž.

38


bič Boží, […] a ještě zřejměji: […] máme nutkání dvakrát ročně (sloužení mší v kapli na sv. Rocha a na Dušičky – pozn. aut.) více oblažit naše srdce v Ježíši a tak my i budoucí generace chceme předejít strašlivým následkům nepochopené svobody […]. 152 Slavnostní vysvěcení kaple proběhlo v srpnu 1851, za velké účasti nejen milotických farníků, ale i lidu z okolních obcí.153 Nejvíce komentářů P. Janalík věnuje své finanční situaci, která nastala po březnu 1848. Po vyhlášení císařského patentu dne 15. března 1848 slibující přechod ke konstituci, kterou si jednoduše vykládalo jako svobodu, přestalo venkovské obyvatelstvo robotovat a odvádět dávky, tedy i desátky. Tento sociální neklid se také projevoval různými excesy jako např. pořádáním „konstitučních“ honů, kácením dříví v panských lesích, výlovy panských rybníků a podobně.154 Uklidnění nepřinesl ani patent z 28. března 1848, slibující zrušení roboty za náhradu po uplynutí jednoho roku.155 Takovýto stav nastal i v Miloticích. Janalík jej komentuje v glose na okraji jedné listiny: Administrátor, že by mu snad lépe bylo kdyžby švecem byl […] ale nehřeším. […] Prve stodola plná a nyní prázdná. Co z nás bude? Za sto let bude ještě víra na Moravě? Mnozí farníci zdejší, i v neděli včas služeb Božích střílivají zajíce. To jest konstituce! Ach Bože.156 Moravský zemský sněm odhlasoval zrušení roboty a naturálních a peněžních dávek již 1. července 1848, zatím však bez řešení otázky náhrady – ta měla být vyhrazena říšskému sněmu. Ten se otázkou zrušení poddanství a roboty začal zabývat koncem července 1848. Výsledkem tohoto jednání byl zákon ze 7. září 1848, jenž rušil poddanství a všechny závazky s ním spojené a stanovoval podmínky výkupu z robot a dávek. Desátky měly být vyvázány za „slušnou“ náhradu. Tento zákon již určité uklidnění venkova přinesl.157 Zrušení desátku přivedlo Janalíka do nezáviděníhodné situace. Stav jeho financí je nám znám z daňového přiznání z 19. září 1848, zaslaného konzistoři, v němž výdaje převýšily příjmy o 200 zl. konvenční měny.158 Navíc při svém nástupu v roce 1847 na post administrátora koupil Janalík od svého faráře veškeré vybavení farní budovy a rovněž se mu zavázal každoročně odvádět důchod ve výši 400 zl. a určité množství naturálií.159 Ke konci roku 1848, 30. prosince, píše milotické hraběnce Františce Pavlíně Hardeggové do Vídně, že požádal náboženský fond o 280 zl. k. m., jelikož důchody klesají a farní beneficium se 152

ZAOpO, fond ACO, kart. 4830, farnost Milotice.

153

Kaple celkově přišla na 703 zl. 37 kr. k. m. Svěcení kaple provedl dne 10. srpna 1851 kyjovský děkan P. Tomáš Eichler a této slavnosti byla osobně přítomna i sama milotická hraběnka Františka Pavlína z Hardeggu, která kapli věnovala obrazy sv. Rocha, Šebestiána a sv. Rozálie. Hlas jednoty katolické, 1851, č. 36.

154

ROUBÍK, F.: c. d., s. 160.

155

Tamtéž, s. 165.

156

FÚMA, listina Fundatis Capellani Localis Wlkosch, 30. Augusti 1848.

157

ROUBÍK, F.: c. d., s. 168–169.

158

FÚMA, Fassion, 19. September 1848. Své příjmy zde odhaduje na 596 zl. 47 kr. k. m. z polností dle odhadu z roku1847, ze štolových poplatků 63 zl. 56 kr. k. m. (tříroční průměr), z nadací a fondů 65 zl. 36 kr. k. m. a z odkazů na sloužení mší osob ještě žijících 10 zl. k. m. na rok. Celkem tedy 736 zl. a 19 kr. k. m. bez desátku. Naproti tomu náklady činí: na pozemkovou daň 86 zl. 18 kr. k. m., příspěvek na výstavbu komunikací 17 zl. k. m., na živobytí a bydlení kooperátora minimálně 200 zl. k. m., na každoroční poplatek vlkošskému lokalistovi 61 zl. k. m., na poplatek protipožárnímu ústavu 4 zl. 18 kr. k. m., každoroční dávku faráři Pokornému o velikosti 442 zl. k. m., na údržbu farních budov nejméně 44 zl. a mzdu čeledi 84 zl. k. m. Výdaje tedy činí celkem 938 zl. a 36 kr. k. m., čímž převyšují výnosy o 202 zl. 16 kr. k. m.

159 Jednalo se o částku 400 zl. k. m. jako příspěvek na „přístřeší“ a naturálie – 16 měřic zrní, 6 měřic pšenice, 4 měřice ječmene a 20 měřic brambor v celkové hodnotě 42 zl. k. m. SOkA Hodonín, fond Farní úřad Milotice, ev. č. 13141, fol. 143.


39

nachází ve velmi nepříjemné finanční situaci.160 Finanční nouze ho v této době donutila prodat i farní koně.161 Navíc se ve spojitosti s vypuknutím epidemie cholery roku 1849 šířila fáma, že kněží a šlechta tráví lid a tím se mstí za zrušení roboty a dávek. K tomu ale Janalík dodává: Takto mnozí žvanili, ale pravděpodobně tomu nevěřili, jelikož se každý nemocný dožadoval kněze na zaopatření.162 Ve věci vyvazování z desátku a jeho náhrady přinesl upřesnění patent ze 4. března 1849. Při zjišťování náhrady se mělo podle tohoto zákona postupovat tak, že základem měla být cena dluhu podle právně příslušné výměry – u úkonů z naturálních dávek měly být vypočteny v penězích podle cen stanovených pro stabilní katastr. Z takto vypočtené částky se odečetla jedna třetina jako náhrada za daně a náklady spojené s vykupováním. Zbylé dvě třetiny pak byly mírou náhrady. Tato vypočtená roční částka za výkup byla chápána jako dvacetiletý hypoteční dluh, tedy vynásobena dvaceti a posílena 5% úrokem za každý rok splácení. Tímto dluhem nebyla postižena venkovská chudina, bezzemci, domkaři a podruzi – těm byla naturální renta (a robotní povinnosti) zrušeny bezplatně. K provedení těchto ustanovení měla být v každé zemi zřízena zvláštní zemská komise, jako garant spravedlivého hájení zájmů obou stran, a rovněž i komise na úrovni okresů. U pojmu „desátek“ musíme rozlišovat dva typy: vlastní (pravý) a nevlastní (nepravý) desátek. Vlastní desátky se odváděly v desetině či alikvotní části odváděných plodin, zatímco nevlastní byly odváděny fixní, nezměnitelnou dávkou.163 Desátky pro milotickou faru náležely pod fixní, nevlastní desátek.164 I když se měl desátek (podle patentu z 28. března 1848 odvádět až do března 1849 a pak dle patentu ze 4. března 1849, v němž nevlastní, fixní desátek nebyl zrušen, ale podléhal výkupu) odvádět až do ustavení vyvazovací komise, obdržel Janalík do roku 1850 od svých farníků pouhých asi 50 měřic obilí. Janalíkovu finanční nouzi odráží i fakt, že na počátku roku 1850 dlužil faráři Pokornému částku 2 000 zl. – a to byl jen jeden z dluhů. Janalík, jak píše, měl pocit, že se mu vracejí studentská léta v Mikulově.165 Ani samotné vykupování z desátku nešlo hladce. Vyvazovací komise začala na Kyjovsku úřadovat až počátkem roku 1851. Desátek milotickému duchovnímu správci platilo 6 obcí, i když tři z nich (Mistřín, Svatobořice a Vlkoš) měly již vlastní lokální kaplanství. P. Janalík, aby měl klid, jak napsal, odpustil všem nedoplatky desátku za tři předcházející roky, ale i tak bylo mnoho křiku: Dávali mně různá hanlivá jména, ale všecko krom očí, do očí žádný nic nepravil. Mne duše velice bolela, neb jsem je miloval a také i nyní miluji […] i na onoho se nehněvám, který se vyjádřil: „Kdyby tu ten sakramentská duša byl, hned bych jej zabil“.166 Zajímavý je také Janalíkův popis „zkažených mravů“ okolních obcí v důsledku konstituce: faráře v Osvětimanech, který tam sloužil již 30 let, ve fáře pošťuchovali a muselo se všemi 160

FÚMA, dopis patronovi, 30. 12. 1848.

161

FÚMA, koncept dopisu patronovi, 9. 12. 1851.

162

FÚMA, Matrica, Rerum, Fructuum…, fol. 109. Blíže tuto situaci Janalík popisuje v krátké povídce Kněz a nemocný na koleru, kterou zaslal roku 1849 do olomouckého časopisu Cyrill a Method.

163

ROUBÍK, F.: c. d., s. 171–174, 180, 185–187.

164

Tuto skutečnost potvrzuje Janalíkův zápis v kronice FÚMA, Matrica, Rerum, Fructuum…, fol. 110 a Janalíkův dopis milotickému představenstvu z 18. března 1851 – FÚMA, Concept – Od duchownjho auřadu Milotickýho, 18. března 1851.

165


166

Tamtéž, fol. 110.

40


Titulní strana třetího vydání Janalíkovy novely Věrná Roza z roku 1861. Zdroj: sbírka autora

zvony zvonit, aby na pomoc dobromyslní do fáry přiběhli […]. S bzeneckým farářem, dobrý to člověk, hanebně nakládali. […] V Nákle […] faráři […] pravili: „Vám dáme“.167 Jednání o výkupu probíhalo od února do dubna 1851. Na první jednání byl Janalík předvolán 26. února. S většinou obcí byly dohody uzavřeny téměř bezproblémově.168 Největší problémy však dělala právě ta obec, kterou Janalík zahrnoval zvláštními duchovními dobrodiními. Byla to obec Vacenovice. Jednání s ní popisuje takto: Celý utrápený, mrzutý, seděl sem u komisí a poněvadž plnomocníci Vacenovské obce ustavičně vdákali [tj. kdákali – pozn. aut.], zdálo se mi, že mně srdce pukne, pravil sem: „Vaše utiskování mne až do duše bolí a tento zármutek půjde se mnou až do hrobu! To sem si o vás nemyslel! Já nemám práva všeho odpustit, to není mé, to přináleží fáře […].“169 Nakonec byla v dubnu 1851 milotickému farnímu úřadu vypočtena roční taxa o velikosti 962 zl. 37 kr., jež byla náhradou za zrušený desátek.170 Tímto však celá věc neskončila. 167

Tamtéž, fol. 111.

168

V kronice Janalík popisuje jednání s každou z uvedených obcí – fol. 110–112.

169


170

Tuto částku uvádí jak Janalík v kronice – FÚMA, Matrica, Rerum, Fructuum…, fol. 113, tak také výkazy vyva zovací komise. FÚMA, Hlavní výkaz náhrady, vyšetřené za vyproštění gruntů z břemen, 14. duben 1851. V dubnu 1851 tedy Janalíkovy příjmy a výdaje vypadaly následovně: příjmy tvořila náhrada desátku 962 zl. 37 kr. k. m.


41

Od Janalíka se dovídáme, že v procesu výkupu z desátků došlo tu a tam i k exekucím,171 což se neobešlo bez mnoha svárů, takže nebylo s některými jednotlivci ještě v srpnu 1852 vše vypořádáno.172 To se zřejmě táhlo dále. Za rok a půl, 26. ledna 1854, si znovu stěžoval, a to přímo Sušilovi: Divil ste se mému lamentování, an celé skoro psaní mé o nemoci, chůravosti a platech zní, a předce tomu tak. Vám v městě je jako onomu, který v tuhé zimě aspoň někde za větrem na odsluní sedí, nám ale na venkovu třeba ustavičně jen trpěti a se starati, ne však o spasení své, nýbrž o zachování sebe, a ustavičně (skoro) přemejšleti, jak a kterak by drancování všelikerému nejlépe vyhověti mohl.173 Tyto problémy se podepsaly i na Janalíkově zdraví, neboť na přelomu let 1853/1854 přestává vidět na jedno oko a stále častěji trpí bolestmi, které mu způsobovala tříslová kýla.174 Tu si přivodil již ve Skřipově roku 1847.175 Zdravotní stav se u něho neustále zhoršuje, což vedlo k tomu, že jej 14. května 1854 ranila mrtvice.176 P. Vincenc Janalík umírá o rok později na sněť střev ve věku 51 let dne 23. července 1855.177 Závěr Na příkladu P. Vincence Janalíka lze vhodně ilustrovat projevy sušilovectví v konkrétních činnostech kněží. Janalíkova osoba navíc umožňuje nahlédnout do každodennosti moravského venkovského kněze sušilovského typu ve 2. čtvrtině 19. století, zvláště ve zlomových letech 1848/1849. Provedená sonda dále ukazuje syntézu složky vlastenectví a pastorace u sušilovského kněze i dokládá kontinuitu barokní zbožnosti u venkovského obyvatelstva v polovině 19. století, ostatně barokního ducha lze vidět přímo v projevech samotného Janalíka. Zjištěná fakta plně dovolují, aby byl pro osobu kněze P. Vincence Janalíka použit přívlastek „sušilovec“, tedy ten, kdo je nejen v kontaktu s Františkem Sušilem a je jeho příznivcem, ale také ten, kdo vědomě uskutečňuje ono heslo „církev a vlast“, se vším, co k tomu náleží. Janalík může být také označen jako člen tzv. Sušilovy družiny, ne však „užší“ – tedy nestojí v centru „dění“ a není přímo Sušilovým žákem. Spíše se pro něj hodí označení „zapadlý vlastenec“, jehož působiště (fara) bylo „ohniskem vlasteneckého ruchu“, zpravidla jediným ve vymezeném regionu. Ať již hodnotíme Janalíkovu činnost jakkoliv, je nesporné, že jeho působení v polovině 19. století mělo vliv i na další vývoj milotické farnosti. Důkazem budiž fakt, že povědomí o této osobnosti je nejen v Miloticích ale i v blízkém okolí doposud živé.178 Janalík jako typický příklad kněze uskutečňujícího heslo a pachtovné z vlkošského a milotického půllánu, které k milotické faře náležely, o velikosti 543 zl. 54 kr. k. m. a 575 zl. 48 kr. k. m. Z toho roční výdaje (mimo placení tzv. Alumnatika a „ekvivalentní“ daně, které ještě nebyly stanoveny) tvořily částku 889 zl. 46 kr. k. m. FÚMA, Matrica, Rerum, Fructuum…, fol. 113. 171

Placení náhrad bylo povinné pod hrozbou donucovacích prostředků. Pokud dotyčný nebyl schopen platit, přišla na řadu exekuce. ROUBÍK, F.: c. d., s. 187–188.

172


173


174


175

Tamtéž, s. 114–115, dopis Sušilovi z 27. února 1847.

176

FÚMA, Kronika farnosti Milotické, rok 1854.

177

Zápis v milotické matrice zemřelých. MZA, fond Sbírka matrik, sign. 5642.

178

Dokladem toho mohou být výpovědi respondentů z Milotic a okolí, jakož i udržování a další předávání povědomí o Janalíkově osobnosti – k 150. výročí posvěcení kaple na milotickém hřbitově byla v roce 2001 vydána brožura o Janalíkově životě a v roce 2004 se k 200. výročí Janalíkova narození konal v milotickém kulturním domě vzpomínkový večer, kde bylo vzpomenuto i na jeho přátelství s Františkem Sušilem. LUNGA, V.: c. d., s. 67–68. Nejnověji bylo na Janalíkovu osobnost vzpomenuto při Besedě nad kronikou ve Vacenovicích 4. 12. 2011.

42


Františka Sušila „církev a vlast“, může být označen za prvního významného sušilovce na Kyjovsku či dokonce na Slovácku.179 Na příkladu P. Janalíka lze vhodně charakterizovat syntézu náboženství (katolictví) a vlastenectví u moravského sušilovského kněze jako jednu z forem národního hnutí. Složka „vlastenecká“ u P. Vincence Janalíka nepřevládla nad složkou „náboženskou“, jako tomu bylo v případě řady katolických kněží z Čech. Spíše se naopak zdá, že Janalík stavěl do popředí více své pastorační povinnosti na úkor vlasteneckých aktivit. Jako důkaz nám mohou posloužit jeho slova v dopise Sušilovi z března 1850, kdy Janalík uvádí důvod, proč se nemůže stát členem Jednoty katolické: „Kdybych pomocníka duchovního měl, který by mně rád pomáhal, ještě bych i o tuto chvalitebnou věc se pokusil (přistoupit k Jednotě – pozn. aut.); ale Bůh mne takým nenadělil,180 a já chatrný člověk nesu břemeno duchovní větším dílem sám […]. Mám také přespolní školu (ve Vacenovicích – pozn. aut.), kterou navštěvuji. Nuže milý Bratříčku! suďtež, zdaž dle navrhu mi možno ještě více něco počíti, a zdaliž by to má plíca vytrvala? V neděli kázat, cvičit ve škole, cvičit na křesťanském naučení,181 pořád s násilím mluvit, pořád kázat?“182 Provedená sonda ukázala celkovou rozjitřenost situace na moravském venkově v revoluci 1848 a po ní a finanční problémy venkovského kněze po zrušení desátku. Má sonda rovněž zdůraznila význam materiálů osobní povahy při sledování této problematiky, jež jsou sice čistě individuální, avšak charakteristické pro určitou generaci. Toto období bylo další etapou sekularizace na venkově. Počátky tohoto procesu můžeme vidět jednak již v josefínských reformách, jež podřídily církev státu a z kněze udělaly státního úředníka, a jednak v tolerančním patentu, který, byť nesměle, připustil multikonfesijnost státu. Důležitou úlohu sehrávalo i rakouské „sepětí trůnu a oltáře“ na straně jedné a snahy o parlamentarizaci na straně druhé.183 Sekularizaci v námi sledované době můžeme pozorovat rovněž u českého národního hnutí na Moravě. Zatímco se ve 2. čtvrtině 19. století stalo kněžstvo v čele se Sušilem hlavním šiřitelem českého národního vědomí, ve druhé polovině 19. století kněžský vliv na národní vědomí slábl. Velký předěl bezpochyby znamenala léta 1848/1849, jelikož sekularizace veřejného života byla jedním z požadavků revoluce. Ve vlasteneckém táboře na Moravě se disharmonie laiků a kléru projevila rokem 1850, kdy se z Národní jednoty vydělili kněží a založili vlastní organizaci – Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Jedním z hlavních činitelů tohoto rozkolu byla radikalizace národního hnutí.184 Farnost Milotice se nachází v regionu Slovácka. Tento kraj podle M. Řepy patřil v 19. století k nejkonzervativnějším krajům, které dlouho odolávaly změnám 19. století a jež si zachovávaly svůj zemědělský charakter (M. Řepa Slovácko označuje jako nejzaostalejší 179

Takto jej hodnotí Zlámalova studie. ZLÁMAL, B.: P. Vincenc Janalík, s. 10.

180

Janalík měl sice k ruce kooperátora Josefa Vychodila, ale ten pravděpodobně velkým úsilím o pastoraci nevynikal. Do Milotic přišel v srpnu 1848. Již ve vizitačním protokolu z roku 1850 si Janalík stěžuje na jeho nedostatečnou poslušnost a pilnost. Za to byl Vychodil napomenut kyjovským děkanem. Podobné stížnosti následovaly i v dalších letech. Ve vizitačním protokolu z dubna 1853 se dozvídáme, že pro neposlušnost kooperátora Vychodila byla podána konzistoři žádost o jeho přeložení. ZAOpO, fond ACO, kart. 5549–5550, farnost Milotice.

181

Jedná se o formu katecheze farníků. Více viz LUNGA, V.: c. d., s. 36–38.

182


183

MALÍŘ, J.: Sekularizace a politika v „dlouhém“ 19. století. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Sekularizace, s. 16–17.

184 ŘEPA, M.: Sekularizace českého národního hnutí na Moravě. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Sekularizace, s. 67–68.


43

z nich).185 Na příkladu Milotic a jejich duchovního pastýře – P. Vincence Janalíka – můžeme vidět spíše problémy materiálního rázu, v jejichž důsledku docházelo k negativním postojům vůči autoritě. Můžeme rovněž hovořit o „odcírkevňování“ – tedy o mizení církevního vlivu v mimonáboženských oblastech,186 nikoliv však o „odnáboženštění“ – mizení náboženství a jeho projevů z veřejného sektoru. Masová účast na farních aktivitách v porevolučních letech, ať již se jednalo o procesí, náboženské spolky apod., ukazuje spíše opak. Zusammenfassung In den Diensten der Kirche und der Heimat. Sušils Anhänger P. Vincenc Janalík (1804–1855) Václav Lunga Die Anfänge des tschechischen Nationalerwachen in Mähren in den 30er und 40er Jahren des 19. Jahrhunderts sind fest verbunden mit der Erweckergeneration mit F. C. Kampelík, F. M. Klácel, A. V. Šembera und František Sušil an der Spitze. Gerade der letztgenannte Sušil schuf mit seinen Anhängern eine Synthese der Vaterlandsliebe und des Katholizismus, die sich zum Vermächtnis der cyrillo-methodischen Idee bekannte, die sich in den nachfolgenden Jahren als dominierende Strömung der Nationalbewegung in Mähren durchgesetzt hat. Einer der Repräsentanten des Personenmilieus um Sušil war der Geistliche P. Vincenc Janalík (1804–1855), der in der Pfarrei Milotitz bei Gaya tätig war. Auch er wurde von Sušil, den er bereits aus seiner Studienzeit kannte, zur patriotischen Tätigkeit inspiriert, die er zu Anfang der 40er Jahre in Angriff nahm. Er schuf Novellen, übersetzte den deutschen Katechismus ins Tschechische, wurde zum Mitglied des Johannis- und cyrillo-methodischen Dědictví (tsch. Erbe), für das er auch manche seine Pfarrkinder gewinnen konnte. Er publizierte auch Artikel in der Olmützer Zeitschrift Cyrill a Method wie auch in der Brünner Hlas jednoty katolické (Stimme der katholischen Einheit), er propagierte in seiner Umwelt die Gedanken des Sušilschen Nationalbewusstseins und die Milotitzer Pfarrei wurde daher allmählich zum Brennpunkt der patriotischen Bewegung in der Landschaft um Gaya. Ähnlich wie im Patriotismus war Janalík auch in dem religiös-priesterlichen Bereich tätig, er war bemüht darin den cyrillo-methodischen Ideen zum Durchbruch zu verhelfen. Die veränderten Verhältnisse der Jahre 1848/49 fanden ihren Widerhall in der Verarmung wie auch in der allgemeinen Stimmung der Pfarrei von Milotitz. P. Vincenc Janalík stellt das Vorbild eines Priesters der das Sprichwort von Sušil „Kirche und Heimat“ zu verwirklichen sucht. Deswegen verdient er durchaus das Attribut „Sušils-Anhänger“ und es ist wohl möglich Ihn zur sogenannten Gefolgschaft Sušils zu zählen. Zugleich gilt er als erster bedeutender Anhänger Sušils in der Region um Gaya oder sogar in der Mährischen Slowakei. Die Situation der Revolutionsjahre und der Zeit nach der Revolution führte in der Milotitzer Region zum allmählichen Rückgang des kirchlichen Einflusses in außerkirchlichen Bereichen (die sogenannte Entkirchlichung). Von einer Verschiebung der Religion und ihrer Äußerungen aus dem öffentlichen Sektor kann aber eher nicht die Rede sein.

185 186


HAVELKA, M.: Sekularizace a odkouzlení, kompenzace a integrace. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Sekularizace, s. 35.

44


ČLÁNKY A STUDIE

Směr Nisko nad Sanem: první organizované deportace Židů z Vídně* JAN DVOŘÁK

Dvořák, Jan: Heading to Nisko nad Sanem: First organized deportations of the Jews from Vienna This article deals with first organized deportation of Viennese Jews during the Second Word War. Two of Jewish transports which in October 1939 left for Nisko upon San, became a part of first deportation action of European Jews in the history of Holocaust. In the beginning the article mentions an outline of the most important extant archive documents and literature related to this theme. Another parts deal with details of departure of these transports. The reasons of the Vienna Jews’ deportation, the preparation and the course of these transports are described here. A description of events after the arrival of these Jews to Nisko upon San follows. Only a small part of these men was taken for a work in a concentration camp in Zarzecze, whilst the others were expelled to the places nearby the new German-Soviet border. Throughout the following years most of these men ended up in the German or Russian concentration camps, where most of them died. The article also contains some interesting memories of Jews who survived all hardships during the Second World War. Key words Vienna * Jews * deportation transports * reservation * Jewish camp in Nisko Contact Ústav pro studium totalitních režimů (Praha); [email protected]

Úvod Necelý měsíc po rozpoutání druhé světové války bylo nejvyšším nacistickým vedením rozhodnuto o zřízení židovského rezervátu ve východní části obsazeného Polska, kde mělo být postupně soustředěno „celé židovstvo“. Proto již během října 1939 začaly být připravovány první deportace evropských Židů1 v historii holocaustu. Konečnou stanicí transportů bylo Nisko nad Sanem, kde měl být zřízen židovský tábor. Zpočátku se s vídeňskými Židy pro první transporty nepočítalo, ale nakonec byli i oni na zvláštní přání Adolfa Hitlera do deportací zahrnuti. I když bylo ještě před samotným zahájením „Akce Nisko“ rozhodnuto o jejím zastavení, odjely nakonec z Vídně směrem do Niska dva židovské transporty a třetí byl již připravován. Předložený příspěvek si proto klade za cíl seznámit čtenáře se známými okolnostmi odjezdu oněch transportů. Ještě než přejdeme k samotnému popisu historických událostí, uveďme si některé zásadní archivní prameny a literaturu k této tématice. *

Tato studie vznikla v rámci spolupráce na projektu Grantové agentury České republiky č. 409/09/0555.

1

V souladu se současným pravopisem a podle běžného trendu v dnešní literatuře používám při psaní slova „Žid“ velké písmeno, jelikož jím označuji příslušníka národa.

ČLÁNKY A STUDIE JAN DVOŘÁK SMĚR NISKO NAD SANEM

45

Prameny a literatura Spektrum dochovaných archivních pramenů k problematice vídeňských transportů bohužel není obzvlášť široké. Za stěžejní lze považovat především archivní materiály uložené ve dvou vídeňských archivech, a to v archivu Židovské náboženské obce ve Vídni (Archiv der Israelitische Kultusgemeinde in Wien) a v Dokumentačním archivu rakouského odboje (Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes). Mezi archiváliemi vídeňské židovské obce, které jsou povětšinou zpřístupněny na mikrofilmu, najdeme například dotazníky (abecedně řazené od A až po S) z října 1939, vyplněné muži vybranými pro první vídeňský transport. Mezi nimi lze objevit i různé instrukce pro účastníky transportu či důrazné výzvy k jednotlivcům, aby se dostavili v předem stanovený termín k povinné registraci.2 Na témže mikrofilmu, ale pod jinou signaturou, se skrývá rovněž zajímavý materiál – jde o nedatovaný, avšak jistě po únoru 1940 sestavený jmenný soupis vídeňských Židů, kteří se nacházeli počátkem roku 1940 v táboře Zarzecze poblíž Niska a jeho okolí.3 Dochovaly se i jiné seznamy4 nebo různé statistiky podchycující početní stav či další fakta o Židech vybraných pro připravované transporty do Polska.5 Jedním z nejvýznamnějších zdrojů informací je dochovaná korespondence zdejší židovské obce z října 1939 až z března 1940. Jedná se zejména o řadu dopisů deportovaných vídeňských Židů, v nichž žádají o pomoc, dopisů jejich příbuzných či dalších židovských obcí a organizací.6 K průběhu obou vídeňských transportů se vrací obsáhlá třístránková zpráva pro Joint7 ve Varšavě, sepsaná jejich účastníky počátkem ledna 1940 v Ulanówě (taktéž poblíž Niska).8 Mikrofilm rovněž obsahuje i další abecedně řazené dotazníky, zodpovězené v říjnu 1940 účastníky všech polských transportů, kterým se podařilo vrátit zpět do Vídně.9 Kromě archivu vídeňské židovské obce zachycují další důležité informace k vídeňské větvi židovských transportů do Niska archivní prameny uložené v Dokumentačním archivu rakouského odboje. Ten spravuje i archiválie, které dříve vlastnilo Dokumentační středisko Simona Wiesenthala. Za jedny z nejcennějších dokumentů lze označit dochované jmenné soupisy osob zařazených do prvního i druhého transportu. U některých jmen byly po válce dodatečně ručně doplněny i stručné poznámky o dalších osudech registrovaných lidí.10 Ani tady nechybí tentokrát šestistránková zpráva vypovídající o událostech, jež bezprostředně souvisely s průběhem obou transportů. Zprávu sepsal vedoucí prvního vídeňského transportu Ernst Kohn v roce 1946.11 Mezi seznamy osvobozených Židů z koncentračních táborů se nachází také soupis osob, jimž se podařilo vrátit z Niska a přežít všechny válečné či poválečné útrapy. Pravděpodobně jej v 60. letech sestavili příslušníci 2

Archiv der Israelitische Kultus Gemeinde in Wien (= IKG Wien), fond Abwanderung (Deportationen), B. Polentransporte, poř. č. 2483, sign. A/W 2739, kart. 738.

3

Tamtéž, poř. č. 2486, sign. A/W 2745-1, kart. 738.

4


5

Tamtéž, poř. č. 2488, sign. A/W 2746, kart. 738.

6


7

Jde o podpůrnou židovskou organizaci, jejíž celý název zní American Jewish Joint Distribution Committe.

8


9


10 11

Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (= DÖW), poř. č. 21 629, sign. 22 142.

Tamtéž, poř. č. E 1553, sign. 02528; Dokument zveřejnil též MOSER, J.: Die Verfolgung. In: DÖW (Hg.): Widerstand und Verfolgung in Wien 1934–1945 : Eine Dokumentation, 3. Wien 1975, s. 286–288.

46


vídeňské židovské obce.12 Jiný jmenný soupis zahrnuje osoby vybrané pro třetí, nikdy neuskutečněný transport.13 Další archivní složky se bezprostředně váží k jednotlivcům, kteří byli deportováni do Niska. Obsahují množství různorodého materiálu jako např. vzpomínky, kopie osobních dokladů, transportní a úmrtní listy, různá potvrzení o zatčení, návratu do Vídně či osobní korespondenci s nejbližšími.14 V Dokumentačním archivu rakouského odboje se rovněž dochovala korespondence z přelomu září a října 1939 mezi říšským místodržícím Bürckelem a vídeňským gestapem o návrzích na vysídlení zbývajících vídeňských Židů.15 Je tu i jeden protokol vydaný Ústřednou pro židovské vystěhovalectví ve Vídni, který zahrnuje instrukce k připravovaným židovským transportům z Rakouska do Polska.16 S transporty do Niska souvisí i zpráva z počátku listopadu 1939 o nutnosti co nejrychlejší arizace židovského domovního majetku deportovaných Židů. 17 Nechybí zde ani materiály moravsko-ostravského gestapa, přímo související s „Akcí Nisko“: záznamy porad a zprávy popisující počátky celé akce, které kdysi získalo Dokumentační centrum Simona Wiesenthala ve Vídni (často se však jedná o nepříliš kvalitní kopie).18 Zdrojem informací o Nisku mohou být i internetové stránky Dokumentačního archivu, na kterých jsou zveřejněny i některé kopie významných dokumentů.19 Bohužel jen zprostředkovaně zde uvádím archivní materiál, který se nachází v Izraeli, zejména pak v Archivu Yad Vashem v Jeruzalémě.20 Mezi dochovanými archiváliemi k „Akci Nisko“ zde znovu nalezneme korespondenci vídeňské židovské obce, různé doklady o transportech z Vídně21 či vzpomínky některých Vídeňanů, kteří prošli Niskem.22 Některé dokumenty vídeňské židovské obce jsou rovněž uloženy v archivu Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Co se týče českých archivů, zde je záhodno připomenout snad jen výpověď funkcionáře vídeňské židovské obce Benjamina Murmelsteina o jeho pobytu v Nisku. Najdeme ji v Archivu bezpečnostních složek. Murmelsteinovy vzpomínky uložené v Židovském muzeu v Praze nám také mohou sloužit jako zdroj některých poznatků k vídeňským transportům.23

12

Tamtéž, poř. č. 22207, sign. 22672.

13

Tamtéž, poř. č. 18 823, sign. 20 300.

14

Např. Tamtéž, sign. 08281 (Ernst Schwimmer); poř. č. 18 601, sign. 19735 (Oskar Jaul); poř. č. 22725/4, sign. 23 261/38 (Rudolf Weisz); poř. č. 21 901, sign. 22 383 (Josef Berger); poř. č. 19 760, sign. 20890 (Reich Kalman); poř. č. 18 896, sign. 20307 (Samuel Waringer).

15

Tamtéž, sign. 0932.

16

Tamtéž, poř. č. 1551, sign. 02527.

17

Tamtéž, poř. č. 21 759, sign. 21 488/34 B.

18

Tamtéž, sign. 17 072 a-b.

19

Dostupné on-line na http://www.doew.at/projekte/holocaust/shoah/nisko.html a http://de.doew.braintrust.at/ m17sm145.html [cit. 13. 3. 2012]. 20 Uvedené prameny z izraelských archivů přejímám ze studie Mečislava Boráka o pramenné základně a dostupné literatuře k niským transportům. Blíže viz BORÁK, M.: Transporty do Niska nad Sanem ve světle literatury a pramenů. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 22, Ostrava 2005, s. 286. 21 Yad Vashem Document Archive (dále YVA), Jerusalem. Vídeňských transportů se týkají např. signatury M 38/84, M 38-DÖW/307, 030/52, 030/74, 030/81 (zde jsou jmenné soupisy deportovaných). 22 23

Tamtéž, např. sign. M 38/570 (Dr. Ebner).

Archiv bezpečnostních složek (= ABS), fond Ústředna StB po roce 1945, sign. 305-633-1, s. 156-157, Niskotransporte 1939; Archiv Židovského muzea – oddělení pro dějiny šoa, fond Sbírka vzpomínek pamětníků holocaustu, inv. č. T-343 (Benjamin Murmelstein).


47

A jakou pozornost doposud věnovali vídeňským transportům historici ve svých odborných článcích, studiích či monografiích? Zde by samozřejmě měla hrát prim rakouská historická obec. Avšak podobně jako donedávna tuzemští historici, ani jejich rakouští kolegové si niských transportů příliš nevšímali. Pokud někdo z nich transporty do Niska přeci jenom připomenul, dělo se tak většinou v rámci odborných historických monografií, jejichž cílem bylo zobrazit postavení rakouských Židů v letech 1938–1945. Ze starší generace můžeme uvést především díla Herberta Steinera či Herberta Rosenkranze. 24 Zajímavá je rovněž společná studie rakouských historiků Floriana Freunda a Hanse Safriana.25 V prvé řadě je však nutné zmínit práce vídeňského historika prof. Jonnyho Mosera, předního rakouského odborníka na nacistické pronásledování zdejší židovské menšiny. Z jeho pera pocházejí dvě zásadní studie o průběhu vídeňských transportů a podílu tamní židovské obce na jejich přípravách.26 Ani v rámci své další bohaté publikační činnosti, tematicky většinou zaměřené právě na perzekuci rakouských Židů, neopomenul zdokumentovat „Akci Nisko“. Svými pracemi tak výrazně přispěl k objasnění role Niska v systému nacistických deportací Židů.27 Osudy niských transportů včetně jejich rakouské větve jsou samozřejmě předmětem výzkumu také odborníků z jiných států. Zmínky o vídeňských transportech tak najdeme i v pracích izraelského historika Seeva Goshena28 nebo v dílech a studiích českých historiků Mečislava Boráka29 a Miroslava Kárného.30 Nelze zapomínat 24 STEINER, H.: Gestorben für Österreich. Wien 1968, s. 23; ROSENKRANZ, H.: Verfolgung und Selbstbehandlung : Die Juden in Österreich 1938–1945. Wien 1979, s. 216–219. 25 FREUND, FOND – SAFRIAN, H.: Die Verfolgung der österreichischen Juden 1938–1945. Vertreibung und Deportation. In: Tálos, E. – Hanisch, E. – Neugebauer, E. (Hg.): NS-Herrschaft in Österreich : Ein Handbuch. Wien 2000, s. 767–794. 26 MOSER, J.: Nisko : The first Experiment in Deportation. Simon Wiesenthal Center Annual 2, 1985, s. 1–30; TÝŽ: Nisko : Ein geplantes Judenreservat in Polen. Das jüdische Echo 38, 1989, č. 1, s. 118–122. 27 Např. MOSER, J.: Die Judenverfolgung in Österreich 1938–1945. Wien 1966, s. 15–25; TÝŽ: Die Verfolgung der Juden, s. 194–326; TÝŽ: Die Katastrophe der osterreichischen Juden 1938–1945 – ihre Voraussetzungen und ihre Überwindung. Studia Judaica Austriaca 5, 1977, s. 67–134; TÝŽ: Die Katastrophe der Juden in Öster reich (1938–1945). In: Plat, W. (Hg.): Voll Leben und voll Tod ist diese Erde : Bilder aus der Geschichte der Jüdischen Österreicher (1190–1945). Wien 1988, s. 225–260; TÝŽ: Österreich. In: Benz, W. (Hg.): Dimension des Völkermords 33. München 1991, s. 67–93; TÝŽ: Die Anhalte- und Sammellager für österreichische Juden. Jahrbuch Döw 7, 1992, s. 71–75; TÝŽ: Dr. Benjamin Murmelstein – navždy obviněným? In: Kárný M. – Blodig, V. (eds.): Terezín v konečném řešení židovské otázky. Praha 1992, s. 87−92; TÝŽ: Deportation – der Weg in den Tod. In: DÖW (Hg.): Jüdische Schicksale : Berichte von Widerstandskämpfern und Verfolgten, 3. Wien 1992, s. 495–500; TÝŽ: Die Juden Österreichs und der Widerstand gegen des NS-Regime. Jahrbuch Döw 8, 1993, s. 101−113; TÝŽ: Die Zentralstelle für Jüdische Auswanderung in Wien. In: Forum Politische Bildung (Hg.): Wider gut machen? : Enteignung zwangsarbeit Österreich 1938–1945/1945–1999. Wien 1999, s. 21–26; TÝŽ: Die Apokalypse der wiener Juden. In: Wien 1938 : 110. Sonderausstellung, Historisches Museum der Stadt Wien. Wien 1988, s. 287–297. 28

GOSHEN, S.: Eichmann und die Nisko-Aktion im Oktober 1939 : Eine Fallstudie zur NS-Judenpolitik in der letzten Etappe vor der „Endlösung“. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte 29, 1981, č. 1, s. 74–96; TÝŽ: Nisko – Ein Ausnahmefall unter den Judenlagern der SS. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte 40, 1992, č. 1, s. 95–106. 29

BORÁK, M.: Transporty do tmy : První deportace evropských Židů. Ostrava 1994, s. 61–68 („Vídeňská trasa“). K 70. výročí prvního židovského transportu z Moravské Ostravy vyšlo druhé přepracované vydání. Viz TÝŽ: První deportace evropských Židů : Transporty do Niska nad Sanem (1939–1940). Ostrava 2009; TÝŽ: Transporty do Niska, s. 272–294; TÝŽ: The First Deportation of the European Jews : The Transports to Nisko nad Sanem (1939–1940). Opava 2010. 30 KÁRNÝ, M.: Nisko in der Geschichte der „Endlösung“. Judaica Bohemiae 23, 1987, č. 2, s. 69–84; TÝŽ: Akce Nisko : Konec před začátkem. Židovská ročenka 5749–1988/1989, Praha 1988, s. 104–114; TÝŽ: „Konečné řešení“ : Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 39–47 („První deportace: Akce Nisko“).

48


ani na některé příspěvky ze sborníku, který byl sestaven z referátů pronesených na mezinárodní vědecké konferenci Akce Nisko v historii „konečného řešení židovské otázky“, jež si připomněla 55. výročí této události.31 Do literatury je možné zahrnout i některé obecněji zaměřené práce o holocaustu, v nichž se objevila zmínka o Nisku, popř. o vídeňských transportech.32 Určitou zajímavostí je, že se vídeňské transporty do Niska staly součástí příběhů v románech Arnolda Zweiga a Simona Wiesenthala.33 Před deportacemi S „anšlusem“ Rakouska v březnu 1938 se před nacisty objevila zcela volná cesta k vyřešení místní židovské otázky. Na „vyčištění“ Rakouska a především hlavního města Vídně od Židů měly eminentní zájem samotné špičky nacistického Německa v čele s Hitlerem. Již 26. března 1938 Göring na veřejném shromáždění prohlásil, že se Vídeň již nebude nazývat židovským městem a do čtyř let bude zcela bez Židů. Činy na sebe nenechaly dlouho čekat. Od prvních dnů tak byli rakouští Židé vystaveni šikaně a teroru ze strany nacistů a zfanatizovaných spoluobčanů. Podle odhadů jen během následujícího roku uprchla až polovina z téměř 200 tisíc Židů žijících v Rakousku (z toho více jak 90 % ve Vídni) před „anšlusem“.34 Významně se mezi místními Židy zvýšilo i procento sebevražd. Vrchol protižidovského teroru v prvním roce po připojení Rakouska k Říši pak představovala Křišťálová noc. Po listopadovém pogromu následovala nová vlna emigrace. Řadě osob se tak podařilo s pomocí vídeňské židovské obce či skrze jiné dobročinné organizace vystěhovat. Odchod velkého množství rakouských Židů chtěli ve svůj prospěch využít samozřejmě i nacisté, a proto byla za účelem řízené emigrace v srpnu 1938 založena Ústředna pro židovské vystěhovalectví.35 Její úředníci za vystěhovalecký poplatek ve výši 5 % majetku vystavovali Židům potřebné doklady. Vystěhovalectví však bylo v průběhu

31 BORÁK, M.: Příprava a průběh niských transportů. In: Nesládková, L. (ed): Nisko 1939/1994 : Akce Nisko v historii „konečného řešení židovské otázky“. Ostrava 1995, s. 100−105; KÁRNÝ, M.: Tábor Nisko a plán „říšského ghetta”. In: Nesládková, L. (ed): c. d., s. 106−117; GOSHEN, S.: Die Nisko-Aktion, Mythos und Wirklichkeit. In: Tamtéž, s. 118–124. 32 Z novějších prací např. BONDYOVÁ, R.: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 157–166; BURLEIGH, M.: Die Zeit des Nationalsozialismus : Eine Gesamtdarstellung. Frankfurt am Main 2000, s. 669–671; KERSHAW, I.: Hitler : 1936–1945. Praha 2004, s. 301–302; KNOPP, G.: Hitlers Helfer. München 1998, 38–39; LOZOWICK, Y.: Hitlers Bürokraten : Eichmann, seine willigen Vollstrecker und die Banalität des B ösen. Zürich 2000, s. 87–88; SAFRIAN, H.: Die Eichmann-Männer. Wien 1993, s. 68–86; TÝŽ: Eichmann und seine Gehilfen. Frankfurt am Main 1995, s. 68–86. 33

ZWEIG, A.: Soutěskou do osvobození. Praha 1946; WIESENTHAL, S.: Ucieczka przed losem. Gdynia 1992.

34

Podle sčítání lidu z roku 1934 žilo v Rakousku 191 458 osob židovského vyznání, z toho 176 034 žilo ve Vídni. Těsně před anšlusem zde v březnu 1938 žilo podle odhadů 181 000 Židů a ještě asi 25 000 Rakušanů, kteří se nehlásili k židovskému náboženství, ale podle norimberských zákonů byli za Židy považováni. Na základě sčítání z května 1939 žilo v Rakousku také 94 530 Židů podle rasových zákonů, z nichž se jich více než 82 000 hlásilo k židovské víře. Do začátku války se tento počet snížil na 66 000 osob (z toho 65 000 osob ve Vídni). Srov. FREUND, FOND – SAFRIAN, H.: c. d., s. 767, 770. 35 Ústředna měla za úkol provádět účelné vyvlastnění majetku emigrujících Židů a zkrátit dobu vypravení jejich odjezdu. Nezajišťovala žádné výjezdní povolení do jiných zemí ani neprodávala žádné lodní lístky. Byla opravdovým pasovým úřadem financovaným prostřednictvím poplatků vybraných od Židů. Ve Vídni tento úřad sídlil v Rothschildově paláci na Prinz Eugen Strasse. Podrobněji viz MOSER, J.: Die Zentralstelle, s. 21.


49

dalších válečných let neustále omezováno a vůbec posledním šťastlivcům se podařilo z Vídně odjet v listopadu 1941.36 Přípravy k vysídlení Židé prchali z Vídně i v říjnu 1939, tedy v době, kdy už nacisté začali připravovat židovské transporty do Niska nad Sanem. Zamýšlené masové deportace měly být podle nich mnohem efektivnější než legální vystěhování Židů, které podporovala vídeňská židovská obec. Již v půlce září 1939 byla na rozkaz Ústředny pro židovské vystěhovalectví ve Vídni provedena registrace všech tam žijících Židů. Prvotním účelem vytvořené databáze bylo zachycení změn v bydlištích židovských obyvatel. Seznamy přesných a současných adres všech židovských obyvatel Vídně nicméně nacistům zanedlouho posloužily k sestavení deportačních transportů.37 Koncem září 1939 byl Hitlerem schválen plán na vysídlení „celého židovstva“ na území mezi Vislou a Bugem, kde mělo být vytvořeno „říšské ghetto“ či rezervace. Zanedlouho poté, konkrétně 6. října 1939, vydal šéf gestapa Müller nařízení o „prozatímním“ odsunu 70–80 tisíc Židů z katovického obvodu na východ, k nimž mohli být rovnou přibráni i Židé z okolí Moravské Ostravy. Ovšem už 7. října přijel Eichmann do Vídně, kde představil říšskému komisaři Bürckelovi plán na deportaci všech Židů také z Vídně. Zapojení vídeňských Židů do deportací bylo pravděpodobně dohodnuto téhož dne na poradě Hitlera s Heydrichem, a Eichmann tak vycházel z Heydrichových ústních pokynů.38 Již 10. října byl dr. Josef Löwenherz, předseda židovské obce ve Vídni, informován Eichmannovým zástupcem Hansem Güntherem o vyslání vídeňských Židů do židovské osídlovací oblasti. Zároveň obdržel rozkaz sestavit do 13. října transport 1 000 až 1 200 židovských mužů pro výstavbu tábora. Mělo se prozatím jednat hlavně o chudé Židy – zejména řemeslníky.39 Představitelé židovské obce však především z morálních důvodů nemohli ospravedlnit libovolný výběr lidí a pokusili se proto o úhybný manévr. Pozvali všechny muže, kteří přicházeli pro transport v úvahu, do zničené obřadní síně hlavní městské synagogy v Seitenstettengasse. Na místě je vyzvali, aby se dobrovolně přihlásili do transportu. Nepočítalo se pouze s nemocnými, postiženými a těmi, co měli v nejbližší době vycestovat. Z transportů měli být vyjmuti i zaměstnanci židovské obce a osoby z přeškolovacích středisek Hascharah.40 Někteří muži se skutečně na kolonizační práce do Polska přihlásili dobrovolně, protože se domnívali, že zde přežijí válku v relativním klidu. Nejvíce dobrovolníků pak pocházelo z řad válečných veteránů. 36 K postavení rakouských (vídeňských) Židů v období od „anšlusu“ až po odjezdy transportů do Niska podrob něji např. MOSER, J.: Die Katastrophe der österreichischen Juden, s. 105–124; TÝŽ: Die Katastrophe der Juden in Österreich, s. 225–250; TÝŽ: Die Verfolgung, s. 194–200; TÝŽ: Die Apokalypse der Wiener Juden, s. 287–296. 37

MOSER, J.: Nisko : Ein geplantes Judenreservat, s. 119; TÝŽ: Nisko : The first Experiment, s. 5.

38

GOSHEN, S.: Eichmann, s. 85–86; BORÁK, M.: Příprava, s. 100.

39

Yad Vashem Document Archive, Jerusalem, sign. 030/52, vídeňská židovská obec 1938–1945; MOSER, J.: Nisko : The first Experiment, s. 9. 40

Přeškolovací střediska Hascharah sloužila jako příprava pro pozdější zemědělské práce v kibucu – družstevních zemědělských a průmyslových osadách v Palestině. V říjnu 1939 šlo o 17 přeškolovacích středisek po celém Rakousku, kde se nacházelo 996 osob.

50


Předepsaný počet jednoho tisíce osob však nebyl dobrovolníky zdaleka naplněn, a proto byla Ústředna pro židovské vystěhovalectví nucena sestavit seznam deportovaných sama na základě již zmíněných registračních karet. K přesídlovací akci měli být přiřazeni zejména bývalí vězni z koncentračních táborů, kteří neměli žádnou možnost vystěhovalectví, a Židé vyhnaní z Burgenlandu. Mnozí z nich se však vyhnuli deportacím včasným útěkem přes blízké hranice do Maďarska.41 Původně měl transport odjet již ve středu 18. 10. 1939, ale právě kvůli nedostatku osob byl jeho odjezd později o dva dny posunut.42 Detaily odjezdu prvního transportu dojednal Eichmann osobně na schůzce s dr. Ebnerem z vídeňské ústředny gestapa a dr. Beckerem ze štábu říšského komisaře Bürckela. Ta proběhla v budově Ústředny pro židovské vystěhovalectví ve Vídni 16. října 1939. Diskutovalo se zejména o rozdělení kompetencí souvisejících s organizací transportů (sestavování vlaků, zajišťování potravin, evidence Židů, zajištění doprovodu transportů atd.) Přítomní se bez problémů shodli na vzájemné podpoře. Všem účastníkům schůze šlo vedle samotné organizace transportů i o vyřešení majetkových otázek a o co nejefektivnější provedení arizace zanechaného židovského majetku. Nakonec bylo stanoveno, že první transport odjede v pátek 20. 10. 1939 ve 22 hodin.43 Podle doplňku k úřednímu rozhovoru z 18. října byl původně na každé úterý a pátek plánován transport s 1000 osobami. Do druhého a třetího měli být zahrnuti i Židé, kteří se nacházeli ve vídeňských vězeních. Do předpokládaného čtvrtého transportu měly být zařazovány již celé rodiny. Manželky a děti již deportovaných mužů měly dostat přednost.44 Po příjezdu do Niska se měli vídeňští Židé podílet na výstavbě barákové vesnice a po jejím dokončení se postupně rozejít do bývalých židovských vesnic ve vnitrozemí.45 Určitou dobu uvažoval Eichmann také o možnosti vysídlení vídeňských Cikánů. Od jeho návrhu, aby se ke každému židovskému transportu připojily vždy tři až čtyři vagony s Cikány, však bylo nakonec upuštěno.46 Jelikož se iniciativy při sestavování transportů chopila vídeňská Ústředna pro židovské vystěhovalectví, byla zdejší židovská obec nucena vyzvat pod hrozbou trestu vybrané muže, aby se ve stanovený termín dostavili před židovskou obec. Výběr „pasažérů“ transportu se nakonec neřídil podle žádných zvláštních pravidel. Mezi deportovanými se tak objevili nejen Židé ze smíšených manželství, ale i ti, kteří již vlastnili tzv. affidavit, tj. doklad o přijetí emigranta příslušnou zemí, což byla podmínka pro udělení souhlasu k legálnímu výjezdu do ciziny. Ještě před odjezdem museli muži vybraní k přesídlení vyplnit povinný dotazník a projít lékařskou prohlídkou. I přesto, že mnozí z vybraných mužů uvedli v dotazníku nějakou nemoc či úraz, nebyl jejich zdravotní stav brán v potaz. Vyškrtnuty byly jen opravdu těžce nemocné či postižené osoby. Maximální hmotnost zavazadla byla omezena na 50 kg a peněžní hotovost na 300 RM na osobu. Pro celý transport byl ustanoven židovský ve41

MOSER, J.: Nisko : Ein geplantes Judenreservat, s. 120; TÝŽ: Nisko : The first Experiment, s. 14.

42

IKG Wien, sign. A/W 2739, poř. č. 2483, kart. 738; ROSENKRANZ, H.: c. d., s. 216.

43

SAFRIAN, H.: Die Eichmann-Männer, s. 76.

44

O den později byla vídeňská židovská obec pověřena sestavit přesnou evidenci židovských žen včetně jejich dětí. 45

DÖW, poř. č. 1551, sign. 2527, záznam o přesídlovací akci rakouských Židů do Polska z 18. 10. 1939; ROSENKRANZ, H.: c. d., s. 217. Příslušné dokumenty k přípravě vídeňských transportů zveřejnil Jonny Moser ve své studii o pronásledování vídeňských Židů. Srov. MOSER, J.: Die Verfolgung, s. 284–285.

46

BORÁK, M.: Transporty do tmy, s. 63; SAFRIAN, H.: Die Eichmann-Männer, s. 77; NEČAS, C.: Akce Nisko a příprava „konečného řešení romské otázky“. In: Nesládková, L. (ed.): c. d., s. 125–126.


51

doucí a pro každý jednotlivý vagon zvláštní vedoucí. Nad pořádkem ve vagonu dohlížel vždy ještě jeden ozbrojený policista z rakouské ochranné policie. V transportu nechybělo ani 10 lékařů. Z důvodu co největšího utajení bylo pro odjezd vlaků záměrně vybráno ve své době poněkud odlehlé vídeňské nádraží Aspangbahnhof.47 Odjezdy První z vídeňských transportů, označený jako WN 2 105, nakonec vyjel přesně podle dohodnutého plánu, tj. v pátek 20. října 1939 z vídeňského nádraží Aspangbahnhof ve 22:22 hodin. Ještě před odjezdem se na nádraží dostavili Eichmannovi pomocníci Hans Günther a Alois Brunner, aby dohlédli na bezproblémový průběh celé akce. Günther dokonce prohlásil: Lidé, kteří jedou pryč, nám můžou být vděční. Přijedou do připravených pracovních poměrů, bude o ně dostatečně a dobře postaráno a dr. Löwenherz může o jejich osudu ostatní zcela uklidnit.48 Na odbavení Židů dohlíželi na nádraží příslušníci vídeňské ochranné policie a SS. Většina objemných zavazadel byla umístěna do zvláštního dobytčího vagonu. Dva vagony byly naloženy také stavebním nářadím, které poskytli příslušníci vídeňské obce. Židovským vedoucím transportu byl ustanoven Ernst Kohn. V 16 vagonech nakonec odjelo po trase Vídeň – Břeclav – Přerov – Moravská Ostrava – Krakov – Nisko nad Sanem celkem 912 Židů,49 dozor nad nimi drželo 34 mužů z vídeňské ochranné policie pod velením kapitána Laudy. Na hlavní nádraží v Moravské Ostravě dorazil vídeňský transport následujícího dne v 9.45 hodin. Zde byly k vlaku připojeny ještě tři vagony dřeva a jeden uzavřený vagon s potravinami a výstrojí pro mužstvo ostrahy. O 10 minut později vlak mohl bez komplikací vyrazit směrem na Katovice. Cestou byl vedoucím transportu vydán rozkaz, vybrat od všech účastníků peníze a osobní dokumenty. Vybraná částka (100 655,81 RM) byla určena k výměně na zloté.50 Během cesty bylo chování příslušníků ostrahy vůči deportovaným relativně neutrální, jednotliví esesmani byli prý dokonce „výjimečně hodní“. Okna vagonů však musela zůstat hermeticky uzavřená, pasažéři nemohli po celou dobu cesty vystoupit a trpěli zejména nedostatkem pitné vody. Do svého cíle, tedy do stanice Nisko nad Sanem, dojel první vídeňský transport až téměř za tři dny, tj. 23. října.51 Na niském nádraží jej očekávali nejen funkcionáři vídeňské židovské obce (dr. Murm melstein, dr. Grün, Boschan, Storfer a Friedmann), kteří sem dorazili o tři dny dříve s transportem z Moravské Ostravy, ale i stráže SS pod velením vrchního velitele Danneg gera. Tomu také byla odevzdána vybraná suma peněz. V případě prvního transportu však ke zmiňované směně na zloté vůbec nedošlo. Podle vysvětlení Daneggera měly být tyto 47

DÖW, poř. č. E 1553, sign. 2528; IKG Wien, poř. č. 2483, sign. A/W 2739, kart. 738; Směrnice k odjezdu transportů do Polska dostupné rovněž on-line na http://www.doew.at/projekte/holocaust/shoah/nisko.html [cit. 15. 1. 2012].

48

Yad Vashem Document Archive, Jerusalem, sign. 030/52, vídeňská židovská obec 1939–1945.

49

Denní zpráva vídeňského gestapa, sestavená s odstupem několika dnů 25. října 1939 tvrdí, že z Vídně odjelo 914 Židů. Srov. MOSER, J.: Die Verfolgung, s. 286. 50 BORÁK, M.: Transporty do tmy, s. 64; MOSER, J.: Die Verfolgung, s. 286; SAFRIAN, H.: Die Eichmann Männer, s. 77. Podle instrukcí z Vídně měla být vybraná hotovost v markách vyměněna na zloté v kurzu 1:2. Každé osobě byla určena částka 150 zlotých bez ohledu na výši odevzdané částky. DÖW, poř. č. E 1553, sign. 2528, zpráva od účastníků vídeňských transportů. 51 IKG Wien, poř. č. 2490, sign. A/W 2749, zpráva účastníků vídeňských transportů z Ulanówa pro představitele Jointu ve Varšavě z 10. 2. 1940; SAFRIAN, H.: Die Eichmann Männer, s. 77.

52


peníze použity k úhradě transportních nákladů. Vykládání vagonů probíhalo takovým způsobem, že jednotlivé skupiny pokaždé vyložily zavazadla ze tří vagonů na předem připravené povozy, načež tyto skupiny odpochodovaly. Jejich další téměř tříhodinová cesta pak vedla za silného deště přes vysoce rozvodněnou řeku San do Zarzecze až na bažinaté návrší. Zde mohli tito lidé spatřit rozestavěné budovy, na kterých již tři dny pracovali účastníci prvního ostravského transportu. Již tehdy se prý mnozí pozastavili nad malým počtem osob v táboře.52 Následně byli Židé odvedeni podél tábora na polní cestu, kde si esesmani v čele s velitelem tábora Postem vybrali několik mužů, především řemeslníků (zedníky, truhláře apod.). Podle Seeva Goshena bylo z prvního transportu vybráno do tábora zhruba 80 lidí.53 Ostatní pak byli hnáni esesmany a vídeňskými policisty za doprovodu výstřelů směrem k novým německo-sovětským hranicím, které měli překročit. Kdo by se potom vyskytoval v okolí 5 kilometrů během 3 hodin, měl být okamžitě zastřelen, k čemuž také nejméně v jednom případě údajně došlo. Opuštěná zavazadla byla přivezena zpět do tábora.54 V malých či velkých skupinách pak vídeňští Židé pokračovali až k řece Bug, která tvořila demarkační čáru. Během cesty byli mnozí přepadeni a oloupeni bandity či místním obyvatelstvem. Z příhraničního území se pak pokoušeli přejít hranici do Sovětského svazu. Jejich úspěšnost však byla různorodá a mnoho jich při přechodu zahynulo nebo bylo vráceno zpět na německé území.55 Jak vypadaly hodiny a dny vídeňských Židů bezprostředně po jejich vyhnání k sovětským hranicím, přibližuje nejlépe svědectví Leopolda Sonennfelda z Vídně. Ten se ocitl ve skupině s některými židovskými důstojníky z první světové války. Mezi nimi byl i jistý Jellinek, který Halič trochu znal, a proto skupinu zhruba 250 mužů vedl. Polští vozkové, kteří vezli některá zavazadla zhruba jeden kilometr, se zničehonic otočili a odjeli pryč i s nákladem. Sonnenfeldova skupina poté putovala téměř šest dní, než došla k ruským hranicím. Nedaleko řeky Bug se skrývali v opuštěných selských domech. Tam se setkali s pašeráky, kteří zájemce za poplatek převáděli do Ruska. Velká skupina se proto rozdělila na menší skupinky po 10 lidech, aby lidé mohli snadněji projít přes lesy. I když se Sonnen feldova skupina vydala přes mlhou zahalený Bug až ráno, dopadli je na druhém břehu znovu Němci. Jednoho z nich se jim však podařilo podplatit a nakonec se jim opravdu povedlo dostat se na ruské území. Rusové je zpočátku nechtěli pustit, ale nakonec jim byl přechod povolen. Židé byli umístěni v tamní škole, kde se do druhého rána nashromáždilo až 300 lidí. Rusové pak jednoho po druhém prohledali a odebrali jim všechny osobní věci a cennosti. Po propuštění se muži trmáceli dalších šest dní do Lvova, kam dorazili v noci z 30. na 31 října 1939.56 Přestože bylo již 17. října 1939 na poradě v Berlíně rozhodnuto zakázat další transporty do okolí Niska – přednostně měly být totiž „odžidovštěny“ vartská a západoruská župa –

52

DÖW, poř. č. E 1553, sign. 2528, zpráva o průběhu niských transportů.

53

Viz GOSHEN S.: Nisko, s. 98.

54

MOSER, J.: Deportation, s. 501 (vzpomínka Leopolda Sonnenfelda).

55

TÝŽ: Nisko : Ein geplantes Judenreservat, s. 121.

56

TÝŽ: Deportation, s. 502–503 (vzpomínka Leopolda Sonnenfelda). Zbytek války strávil Leopold Sonnenfeld jako zajatec v různých ruských pracovních táborech. Po roce 1945 se vrátil zpět do Vídně.


53

nakonec byly odjezdy již připravených druhých transportů povoleny. Především tím měla být zachráněna prestiž státní policie.57 Vídeň nebyla zpočátku informována o zastavení transportů, a proto vídeňští úředníci neustále urgovali představitele vídeňské židovské obce, aby další transport sestavili co nejdříve. Přípravy transportu však neprobíhaly dostatečně rychle a navíc se předseda židovské obce Löwenherz snažil další deportace co možná nejdéle pozdržet. Jeho vzdor vůči deportacím se ještě více upevnil poté, co byla 24. října 1939 vídeňská Ústředna pro židovské vystěhovalectví informována o zastavení deportací. Na seznamu deportovaných v té době chybělo ještě téměř 300 lidí. Transport byl následně doplněn lidmi z ústavů či sanatorií.58 Druhý vídeňský transport s 669 osobami (J. Moser uvádí počet 672 osob) odjel z nádraží Aspangbahnhof 26. října 1939 a do Niska nad Sanem dorazil znovu až o tři dny později, tj. 29. října.59 Průběh jeho cesty se až na některé detaily nelišil od prvního transportu. Vězni však byli vystaveni ostřejšímu zacházení ze strany ozbrojeného doprovodu.60 Na rozdíl od prvního transportu byla tentokrát vybraná suma od deportovaných skutečně určena k výměně na zloté. Všechna zavazadla byla po příjezdu do Niska naložena do dobytčích vagonů, ty zůstaly v Nisku.61 Podle zprávy vídeňských Židů představitelům Jointu ve Varšavě z ledna 1940 mělo z druhého transportu zůstat v táboře přibližně 100 lidí. Ostatní, tentokrát téměř všichni bez zavazadel, byli vyhnáni na louku vzdálenou 5 až 6 kilometrů severně od tábora, mezi Klyzowem a Pysznicou, a tam přenocovali. Už příští ráno jim bylo nařízeno pochodovat dále, ačkoliv byla velká část z nich po vysilující cestě značně oslabena. Na náročné a nebezpečné cestě, na níž je neustále ohrožovaly a okrádaly loupežné tlupy, museli procházet velmi obtížným bažinatým terénem. Ten se stal pro mnohé osudným a ve vesnici Kwizdów se následujícího rána shromáždilo už jen 400 mužů. Odsud se někteří rozhodli pokračovat ve směru na Lublin, zbytek čítající asi 170 lidí zamířil k Ulanówu. Mnozí z nich pak byli během cesty znovu okradeni, takže se ocitli zcela bez prostředků. Většina mužů se proto pokusila přejít do Sovětského svazu. 62 Třetí transport Ve Vídni byl připravován také třetí, tentokrát již smíšený transport. Ten však do Niska nikdy neodjel. Jeho jádro měli tvořit především vybraní muži z přeškolovacích center Hach scharah, kteří byli dříve z deportací vyjmuti. Dalšími pasažéry polských transportů měly být stovky žen a dětí, jejichž manželé a otcové byli do Niska již deportováni, a dále přibližně 200 vězňů z vídeňské policejní věznice. Tímto způsobem nashromáždila vídeňská 57

BORÁK, M.: Příprava, s. 103.

58

MOSER, J.: Nisko : The first Experiment, s. 13–14.

59

Podle poválečné zprávy sestavené Ernstem Kohnem odjel druhý transport již 23. 10. 1939 a do Niska přijel 26. 10. 1939. Srov. DÖW, poř. č. 1553, sign. 2528, zpráva o průběhu niských transportů. 60

BORÁK, M.: Příprava, s. 104.

61

IKG Wien, poř. č. 2490, sign. A/W 274, zpráva účastníků vídeňských transportu z Ulanówa pro představitele Jointu ve Varšavě z 10. 2. 1940; DÖW, poř. č. 1553, sign. 2528, zpráva o průběhu niských transportů; Tamtéž, poř. č. 21629, sign. 22142, seznam osob deportovaných do Niska. 62 IKG Wien, poř. č. 2490, sign. A/W 2749, kart. 738, zpráva účastníků vídeňských transportů z Ulanówa pro představitele Jointu ve Varšavě z 10. 2. 1940.

54


Ústředna pro židovské vystěhovalectví počátkem listopadu 1939 okolo 800 osob (mezi nimi asi 50 dětí) určených pro třetí transport. Vybraní Židé byli ihned dopraveni do bývalého útulku pro bezdomovce v Gänsbachergasse, kde byl vybudován provizorní sběrný tábor.63 Jelikož byly z rozkazu nejvyšších míst všechny další deportace do Polska prozatím zastaveny, museli vybraní Židé zůstat ve sběrném táboře několik měsíců. Nepomohly ani promyšlené intriky a snahy A. Eichmanna či vídeňského gestapa, do poslední chvíle odjezd transportu prosadit.64 Veškeré financování tábora měla na starosti židovská obec ve Vídni. Ostrahu tábora zajišťovalo zhruba 20 placených strážců. Jejich chování vůči Židům nebylo na rozdíl od běžného personálu zrovna vlídné. Lidé se zde tísnili po skupinách v jednotlivých sálech a ani strava a hygiena nebyla dostatečná. Ke 12. listopadu 1939 se zde nacházelo celkem 815 osob, z toho 47 dětí.65 Za celé období provozu tábora bylo zhruba 200 osobám povoleno vycestovat do Palestiny. K 17. lednu 1940 se v táboře stále nacházelo celkem 679 osob (316 žen a 363 mužů).66 Sběrný tábor v Gänsbachergasse byl nakonec rozpuštěn počátkem února 1940, tedy v době, kdy byla niská operace již definitivně zrušena. Většina lidí se však ocitla bez přístřeší, neboť jejich byty a domy byly mezitím zabrány.67 Osudy deportovaných Vraťme se ale zpět k osudům těch, kteří se deportacím do Niska nevyhnuli. Podle poválečné Kohnovy zprávy mělo být z obou vídeňských transportů, které dohromady čítaly 1 581 mužů, vybráno na práci v táboře pouhých 198 osob.68 Zbývajících 1 383 mužů bylo vyhnáno k novým německo-sovětským hranicím. Mnohým z nich se je podařilo více či méně obtížným způsobem překonat a dostat se na území nedávno obsazené Rusy. Jejich cesty následně směřovaly většinou do měst bývalé Haliče (zejména do Lvova), kde mohli žít v relativním klidu několik měsíců. Od května 1940 však ruské úřady začaly provádět registraci všech cizinců. Kdo neměl náležitě vystavené doklady, byl policejní hlídkou odveden k výslechu. Židé z Niska si mohli vybrat mezi třemi možnostmi: přihlásit se k ruské státní příslušnosti, vrátit se domů nebo vycestovat do zahraničí. Jen nepatrná část přijala opci. Většina se přihlásila 63 MOSER, J.: Nisko : The First Experiment, s. 16; DÖW, poř. č. 18 823, sign. 20300, seznam osob vybraných pro transport do Polska. 64

GOSHEN, S.: Eichmann, s. 93.

65

IKG Wien, poř. č. 2488, sign. A/W 2746, kart. 738, zpráva velitelů světnic ze sběrného tábora z 12. 11. 1939. Z jiného nedatovaného seznamu vyplývá, že se v něm nacházelo 759 osob, z toho 343 mužů a 368 žen, 11 chlapců a 7 děvčat do 6-ti let a 15 chlapců a 15 děvčat nad 6 let, kteří přebývali v devíti sálech (v jednom z nich bylo až 272 osob). Tamtéž, sčítání osob ve sběrném táboře. 66

Z přeškolovacího tábora v Sadlau bylo 104 osob, z Hachscharah 64 osob a 133 osob z ochranné vazby.

67

DÖW, poř. č. 18 823, sign. 20 300, zde výtah z rukopisu MOSER, J.: Nisko : The First Experiment, s. 114–115; TÝŽ: Die Anhalte- und Sammellager, s. 73–74; ROSENKRANZ, H.: c. d., s. 218. 68 V nedatovaném (zřejmě z února 1940) seznamu vídeňských Židů žijících v táboře či jeho okolí je však uvedeno pouze 54 jmen. Srov. IKG Wien, poř. č. 2486, sign. A/W 2745-1, kart. 738, nedatovaný seznam vídeňských Židů v táboře Zarzecze a jeho okolí. Okolnosti vzniku tábora v Zarzecze a život jeho vězňů popisuje nejpodrobněji M. Borák. Viz např. BORÁK, M.: Transporty do tmy, s. 91–106; TÝŽ: První deportace, s. 130-167. O životě v táboře rovněž GOSHEN, S.: Nisko, s. 95–106; TÝŽ: Die Nisko-Aktion, Mythos und Wirklichkeit. In: Nesládková, L. (ed.): c. d., s. 123–124.


55

k návratu. K vycestování do zahraničí se přihlásili jen ti, kteří měli možnost vystěhování (vlastnili affidavit atd.). Optantům byla většinou přidělena práce v Haliči. Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 se však dostali do rukou nacistů a téměř všichni zahynuli ve vyhlazovacím táboře v Bełzecu. Všichni ostatní, kteří se přihlásili ke zbývajícím dvěma možnostem, byli zadrženi a označeni za „sociálně nebezpečné elementy“, za což jim hrozilo od tří do osmi let v pracovním táboře. Značná část byla ještě v průběhu jara 1940 odvezena do pracovních lágrů na Sibiři, kde většina z nich zemřela.69 Jen hrstce „nejšťastnějších“ se podařilo ještě v průběhu války dostat z gulagů do některé z vojenských jednotek formujících se v Sovětském svazu, především do Československé vojenské jednotky, která se postupně formovala od začátku roku 1942 v Buzuluku. Rakouští občané včetně vídeňských Židů z niských transportů se ovšem nacházeli v daleko horší pozici než Češi či Poláci, protože neměli v Sovětském svazu své zahraniční vojsko. Situaci jim značně stěžovaly skutečnosti, že většinou mluvili pouze německy a že jejich domovina byla přímou součástí Říše příslušníky. Většina z nich proto musela zůstat v lágrech.70 Některým mužům z vídeňských transportů se ovšem nepodařilo dostat přes hranici na sovětské území. Překročit demarkační linii bylo totiž možné pouze do Vánoc roku 1939, poté již byla hranice hermeticky uzavřena. Každý, kdo se pokusil hranici překročit, byl Rusy poslán zpět a musel se vrátit do vesnic či měst v okolí tábora. Následující měsíce tak mnozí Vídeňané doslova přežívali, a to např. v Ulanówě, Przemyśli, Tomaszówě, Zamości, Bełżeci či Lublinu.71 Hlavní tíha obhajoby zájmů deportovaných, ať již byli v táboře nebo v jeho okolí, ležela na bedrech táborové samosprávy. Její nejvyšší představený prof. Eisler proto již od prosince 1939 v mnoha dopisech urgoval vídeňskou židovskou obec, aby se okamžitě zapojila a pomohla těmto osobám, jejichž životní podmínky byly mnohdy horší než v samotném táboře. Pomoc protektorátních židovských obcí v Ostravě a Praze nemohla zdaleka vystačit pro všechny dotčené. Podpora, kterou přislíbila vídeňská židovská obec hned několikrát, stále nepřicházela. Malé skupiny vídeňských Židů (většinou po 20 až 30 osobách) zde proto byly nuceny přežívat v extrémních podmínkách: nemocní, bez peněžních prostředků a bez teplého oblečení museli přestát krutou zimu. K tomu se navíc mnohdy přidalo i nepřátelsky naladěné místní obyvatelstvo.72 Podobně nečinně si vídeňská židovská obec počínala při snaze táborových vězňů a ostravské židovské obce zorganizovat odchod vězňů

69 DÖW, poř. č. E 1553, sign. 2528, zpráva o průběhu niských transportů; MOSER, J.: Nisko : Ein geplantes Judenreservat, s. 121–122. 70

BORÁK, M.: Transporty do tmy, s. 135.

71

MOSER, J.: Nisko : Ein geplantes Judenreservat, s. 121. Podle výše zmíněného seznamu vídeňských Židů se nacházelo v táboře Zarzecze 54, v Pysznyci 28, v Ulanówě 38, v Przemyśli 21, v Bełżeci 36 (jeden byl již v Krakově a jeden zemřel v Zamości) a v Zamości 8 mužů (z toho jeden přeškrtnut); celkem tedy 185 osob. Na seznamu je uvedeno i několik lidí deportovaných z Katovic a Těšínska – konkrétně v Ulanówě se nacházeli dva muži původem z Katovic a v Jarocinu 18 mužů, 16 původem z Těšína, jeden z Orlové a jeden z Królewské Huti (dnes Chorzów). IKG Wien, poř. č. 2486, sign. A/W 2745-1, kart. 738, nedatovaný seznam vídeňských Židů v táboře Zarzecze a jeho okolí. 72

IKG Wien, fond Abwanderung, poř. č. 2489, sign. A/W 2747, kart. 738, korespondence k polským transportům z listopadu 1939 až března 1940; GOSHEN, S.: Nisko – Ein Ausnahmefall, s. 102–103.

56


na Slovensko. Inspirovaly je zejména zprávy o úspěšných jednáních vedených na pomoc mužům z třetího ostravského transportu, kteří byli internováni v táboře v Sosnowci.73 Přesun vězňů na Slovensko se nakonec neuskutečnil, neboť v březnu 1940 došla z velitelství SS a policie v Krakově zpráva o zastavení výstavby tábora. Vězni se tudíž mohli vrátit zpět do svých domovů. Zejména schválení návratu Židů do Vídně způsobilo značné překvapení. Jak již bylo zmíněno, nacisté si v případě Vídně dávali obzvláště záležet na jejím co nejrychlejším „odžidovštění“. Údaje o počtu vídeňských Židů, jimž byl umožněn na jaře 1940 návrat z Niska do Vídně, se od sebe nepatrně liší. Podle situační zprávy policejního ředitelství v Moravské Ostravě za duben 1940 sem transportem z Niska nad Sanem přijelo 13. dubna 1940 celkem 516 osob, z nichž 197 pokračovalo dále do Vídně. Jiné prameny uvádějí celkový počet 501 osob, z toho 198 Vídeňanů. Předseda Löwenherz zase předpokládal návrat 152 Židů. Rozdíl v počtu osob je pravděpodobně způsoben skutečností, že se někteří vrátili z tábora nebo z jeho okolí na vlastní pěst. To se jim povedlo před nebo po příjezdu samotného transportu.74 Navrátilců však mohlo být ve skutečnosti i mnohem více, což dokazují dotazníky vyplněné v říjnu 1940 účastníky polských transportů, kterým se do té doby podařilo vrátit zpět do Vídně. Dotazníky zodpovědělo celkem 270 osob a většinu z dotazovaných tvořili právě účastníci transportů do Niska nad Sanem.75 Nicméně téměř všichni navrátilci byli zanedlouho znovu deportováni do jiného koncentračního či vyhlazovacího tábora, odkud se vrátil již málokdo. A jak vypadají poválečné statistiky přeživších rakouských Židů deportovaných do Niska nad Sanem? Z Vídně bylo do Niska deportováno celkem 1 581 (či 1 584) Židů. Podle zprávy Ernsta Kohna z roku 1946 se z 1 383 mužů, kteří byli po svém příjezdu vyhnáni k ruským hranicím, vrátilo zpět do Vídně pouze 22 osob.76 Novější statistiky jsou v tomto směru o něco příznivější. Podle jmenného soupisu z 60. let přežilo válku a sovětské gulagy celkem 73 mužů deportovaných do Niska. Většina z nich žila po válce ve Vídni, někteří se později vystěhovali do USA či Izraele.77 Přesto ani tento údaj není zcela přesný, protože zmíněný seznam pravděpodobně zachycuje jen ty osoby, které se po válce vrátily přímo do Vídně. Podle údajů Jonnyho Mosera přežilo celkem 67 osob78 z prvního a 17 osob79 z dru hého transportu, dohromady tedy 84 osob.80 73

S podporou sosnowecké židovské obce a hlavně jejího předsedy Merina se totiž podařilo zajistit pro 200 zdejších vězňů tříměsíční tranzitní víza na Slovensko, kam také v lednu a počátkem února 1940 odjeli. Zbývající stovka vězňů pak našla útočiště u svých příbuzných v Generálním gouvernementu. K osudům třetího ostravského transportu blíže viz PŘIBYL, L.: Osud třetího protektorátního transportu do Niska. Terezínské studie a do kumenty 7, 2000, s. 309–346. 74

BORÁK, M.: Transporty do tmy, s. 109–110.

75

Srov. IKG Wien, poř. č. 2491, sign. A/W 2748-1, kart. 738. Navrátilci museli v dotazníku mimo jiné odpovídat na otázky typu: Jak dlouho jste pobývali v SSSR? nebo Žije v SSSR v současné době někdo z vašich příbuzných? 76

DÖW, poř. č. 1553, sign. 2528, zpráva o průběhu niských transportů.

77

Tamtéž, poř. č. 22 207, sign. 22 672, seznam osob přeživších deportace do Niska.

78

Z celkového počtu přeživších z prvního transportu se jich vrátilo z mnohaletého pobytu v sovětských lágrech 46, jeden utekl ještě v roce 1939 do Maďarska, sedm se vrátilo z tábora v dubnu 1940 do Vídně, kde přežili zbytek války díky svým árijským partnerům, u 13-ti chybějí bližší údaje. 79 Z celkového počtu přeživších z druhého transportu se devět vrátilo z mnohaletého pobytu v sovětských lágrech, jeden uprchl v roce 1939 do Maďarska a odtamtud dále, tři přežili po svém návratu v dubnu 1940 ve Vídni, u čtyř chybějí bližší údaje. 80

MOSER, J.: Österreich, s. 76–77.


57

Závěr Osudy většiny deportovaných (ať už šlo o „pasažéry“ transportů z Ostravy, Vídně či Katovic) byly velmi podobné. Po příjezdu vlaků do Niska se všichni ocitli na stejné „lodi“, a jak je téměř ze všech vzpomínek přeživších patrné, pak už záleželo především na štěstí a náhodě, jestli se konkrétní osobě podařilo přežít všechny následující strasti. Jednotlivé životní příběhy zároveň znovu jasně dokazují skutečnost, že se oba totalitní režimy ve způsobu pronásledování svých „domnělých nepřátel“ zásadně nelišily. Jejich cílem bylo naprosté ponížení člověka a lidský život pro ně neměl žádnou hodnotu. Zusammenfassung Erste organisierte Deportationen von Juden aus Wien – Richtung Nisko über dem San Jan Dvořák Weniger als einen Monat nach dem Aufbruch des Zweiten Weltkrieges wurde durch die höchste Nazi Führung von der Errichtung des „jüdischen Reservats – eines Reichsghettos“ im östlichen Teil von besetztem Polen entschieden, wo allmählich die Juden aus den okkupierten Gebieten zusammengezogen werden sollten. Bereits im Oktober 1939 begannen die Nationalsozialisten erste Deportation der europäischen Juden in der Geschichte des Holocausts vorzubereiten. Zur Endstation der Juden sollte Nisko über dem San werden. Mit den Wiener Juden rechnete man für die erste Deportation zunächst nicht, schließlich wurden sie aber auch sie in die Deportation einbezogen. Denn auf der „Bereinigung“ von Österreich, vor allem dann der Hauptstadt Wien von den Juden waren doch die führenden Persönlichkeit des Nazi-Deutschlands interessiert, mit Hitler auf der Spitze. Auch wenn noch vor dem eigentlichen Beginn der „Aktion Nisko“ von ihrer Einstellung entschieden worden war, fuhren nach Nisko Ende Oktober 1939 aus Wien zwei Judentransporte ab und ein drittes wurde vorbereitet. Die Schicksäle der deportierten Wiener Juden unterschieden sich nicht wesentlich von den Schicksälen der Juden, die mit den Transporten aus Ostrau oder Kattowitz kamen. Nach der Ankunft der Züge auf den Bahnhof von Nisko wurden nur wenige Wiener Juden in den im Bau befindlichen Lager in nahem Zarzecz geführt, die meisten wurden zu der neu entstandenen deutsch-sowjetischen Grenze gejagt. Vielen gelang es zwar, und nicht selten unter abenteuerlichen Umständen, die Grenze in die Sowjetunion zu überqueren doch nach einiger Zeit wurden fast alle durch die sowjetischen Sicherheitsbehörden verhaftet und in die sowjetischen Gulags deportiert. Nur einigen Wenigen gelang es aus den sowjetischen Lagern zu entkommen und später einer der ausländischen Militäreinheiten beizutreten, die sich in der UdSSR geformt haben, vor allem der tschechoslowakischen Truppeneinheit. Von wenigen Ausnahmen abgesehen starben alle diejenigen, die aus den Lagern nicht vorzeitig entlassen wurden. Auch die Schicksäle der Wiener Juden liefen nicht glücklicher ab, manche dieser Juden wurden nach der Ankunft des Zuges in den Lager in Zarzecz fortgeführt oder versuchten in der nahen Gegend zu überleben. Nach dem Aufheben des Lagers im März 1940 konnten die Juden zwar nach Wien zurückkehren, viele aber wurden später in KZ und Vernichtungslager deportiert. Die Tragik des Schicksals der Wiener Transporte nach Nisko ergibt sich klar aus der Statistik: von den mehr als 1500 deportierten Wiener Juden nach Nisko über dem San erlebten das Ende des Krieges weniger als ein hundert Personen.

58


MATERIÁLY

Vzpomínky prof. Jaroslava Mezníka na historický samizdat Edice nepublikovaného textu prof. PhDr. Jaroslava Mezníka, CSc.

MILAN MYŠKA (ED.)

Myška, Milan (ed.): Prof. Jaroslav Mezník’s reminiscences about the historical samizdat (an edition of the unpublished text of Prof. Jaroslav Mezník, CSc.). An edition of the reminiscential text of the Brno professor Dr. Jaroslav Mezník about his participation in the production of the samizdat Historical anthologies in the era of the socalled normalization, about other persons involved in these activities and the conditions in which they worked. Key words normalization * samizdat * Historical anthology * Prof. Dr. Jaroslav Mezník, CSc. Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]

Na jednom z prvních setkání s prof. J. Mezníkem po listopadu 1989 jsem jej požádal, zda by byl ochoten pořídit pro seminární knihovnu katedry historie tehdejší Pedagogické fakulty v Ostravě kopie několika svazků samizdatových Historických sborníků z doby normalizace. Prof. Mezník mé přání ochotně a rychle splnil. K průvodnímu dopisu a balíku xerokopií přiložil desetistránkový strojopis pojednání Vzpomínky na historický samizdat – prý abych si udělal představu, jak taková práce probíhala. Když jsem před časem pořádal svůj osobní archiv, dopis i přílohu k němu jsem znovu nalezl a dospěl jsem k závěru, že by bylo vhodné – pro jeho autentickou svědeckou hodnotu – text formou edice zpřístupnit odborné veřejnosti. Vzápětí mě ale samozřejmě napadla otázka, zda text již nebyl někde dříve publikován. Podařilo se mi zjistit, že prof. Mezník jej využil jako podklad pro přednášku, proslovenou 15. března 2000 na katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a při přípravě studie Československý historický samizdat, publikované ve sborníku k osmdesátinám doc. dr. Jiřiny Holinkové (zde je několik odstavců z editovaného textu citováno).1 K pochopení širšího kontextu nyní editovaného celkového znění textu prof. Mezníka poslouží jeho vzpomínky, které byly publikovány roku 2005.2 S editováním textu souhlasila paní PhDr. Irena Hrabětová, CSc.

1

Sborník prací historických 18. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis – Facultas Philosophica – Historica 30, 2001, s. 13–33. 2

MEZNÍK, J.: Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Prameny dějin moravských, 10. Brno 2005.

MATERIÁLY MILAN MYŠKA VZPOMÍNKY PROF. JAROSLAVA MEZNÍKA NA HISTORICKÝ SAMIZDAT

59

Jaroslav Mezník: Vzpomínky na historický samizdat Mé vzpomínky na spolupráci při sestavování a vydávání ineditních historických sborníků budou asi dost mezerovité; léta tak ubíhala, že se mi všechno trochu stírá, nepamatuji si přesně, kdy se to stalo. Jisté je to, že jsem se nepodílel na vzniku prvních sborníků, což souvisí s tím, že je vydávala skupina pražských historiků, kteří se zabývali především novými a nejnovějšími dějinami a s nimiž jsem se nikdy dříve nestýkal. Vyhledal mne Milan Otáhal.3 Bylo to asi roku 1979 – ve sborníku Studie historické z června 1980 byla uveřejněna má studie o financích markraběte Jošta.4 S Milanem jsem se setkával po nějakou dobu v Brně, protože sem Milan jezdil za svou maminkou, která ležela v brněnské nemocnici. Na vlastní práci při sestavování sborníků jsem se ještě nepodílel, začal jsem však postupně vykonávat funkci jakéhosi distributora sborníků v Brně – odebíral jsem nakonec pro Brno kolem 10 kusů. K této mé činnosti drobnou epizodu. Můj strážce při jedné z návštěv (chodil za mnou do továrny a mluvili jsme spolu na chodbě u vrátnice) jen tak mimochodem prohodil, že nevěděl, že se stýkám s vojáky. Já netušil, o jaké vojáky by mohlo jít, s žádnými jsem se nestýkal, a zatvářil se tak nechápavě, že mi nakonec prozradil, že jde o Josefa Domaňského, někdejšího šéfa katedry historie na brněnské Vojenské akademii. Tento styk jsem samozřejmě popřel, a to zcela právem – s Josefem Domaňským jsem se seznámil až mnohem později. Jak došlo k tomuto omylu, který je jedním z mnoha svědectví o tom, že StB mnohé věci nevěděla nebo je věděla jen velmi nepřesně? Jeden exemplář každého sborníku ode mne dostával Zdeněk Přikryl a ten jej pak předával Josefu Domaňskému a celé skupině historiků, kteří byli vyhozeni z Vojenské akademie. Někdo z nich musel vyšplechtnout estébákům, že ty sborníky dostávají ode mne, aniž by prozradil prostředníka (o němž možná nevěděl). V době, kdy jsem se začal častěji stýkat s Milanem Otáhalem, existovaly dvě redakce samizdatových historických sborníků. Důvod, proč tomu tak bylo, jsem dost dobře nechápal; přesněji jsem si to nechal vyložit až nedávno. Ale ani v této věci nejsem pamětníkem. Shodou okolnosti jsem byl v nepřímém styku i s druhou redakcí, a to přes osobu Milana Hübla, který se u mne stavoval při svých cestách do Brna. Proto mi vyšel drobný (a nezáživný) příspěvek i ve sborníku Z českých a slovenských dějin z roku 1982 (Praha), který připravila druhá redakce. Víc jsem byl ovšem vázán na Milana Otáhala, který mne nakonec přemluvil, abych se přímo zúčastnil redakční práce. A tak jsem začal kvůli historickým sborníkům jezdit do Prahy. Bylo to nutné i proto, že Milanova maminka už v Brně nebyla a tak Milan do Brna necestoval tak často. Kdy jsem se stal členem redakce, to už přesně nevím, v každém případě to bylo někdy v první polovině osmdesátých let. Scházeli jsme se většinou u Milana, na schůzky chodili ještě Bohouš Černý a Jirka Doležal. Na těchto schůzkách se nemluvilo jen o sbornících. Probíraly se různé aspekty činnosti „neoficiálních“ historiků, včetně spojení se zahraničím (v této záležitosti vykonal vedle Milana Otáhala obrovský kus práce Bohouš Černý) a financí. Milan přímo kypěl spoustou 3 Základní životopisné informace a charakteristiky vědeckého zaměření v textu uváděných osobností lze nalézt v již citovaném Lexikonu současných českých historiků, passim. 4 MEZNÍK,

J.: Finance moravského markraběte Jošta (1375–1411). In: Studie historické. Praha 1980, s. 68–97; německá verze Die Finanzen des mährischen Markgrafen Jost (1375–1411) byla publikována v PREČAN, V. (Hg.): Acta creationis. S. l. 1980, s. 69–91.

60


podnětů, z nichž se mnohé také uskutečnily. Já byl poněkud skeptičtější a přízemnější. Nepředpokládal jsem, že bychom mohli konkurovat oficiální historiografii v tom smyslu, že bychom vedle oficiální historiografie vytvořili rovnocennou obec neoficiální. Na to nás bylo málo a naše možnosti – včetně možností časových – byly omezené. Podle mého mínění jsme měli dva hlavní úkoly. Tím jedním bylo umožnit historikům, kteří nemohli publikovat v oficiálních časopisech, aby uveřejňovali své práce alespoň v omezeném nákladu samizdatových sborníků. Tím druhým bylo zabývat se problémy, kterými se oficiální historiografie nemohla zabývat vůbec nebo se jimi zabývala jen omezeně a zkresleně. Plnit druhý úkol pomáhaly vedle našich sborníků také zvláštní tématické sborníky, připravované většinou ve spolupráci s nehistoriky (diskuse o odsunu Němců, o Masarykovi a Pekařovi, o toleranci a o pojetí či smyslu dějin). Můj podíl na vydávání historických sborníků se zvýšil roku 1985. Počátkem tohoto roku byli zadrženi Milan Otáhal a Bohouš Černý ve chvíli, kdy převzali hotové výtisky dvou čísel našich sborníků. Následovalo vyšetřování. Byl jsem také v Brně předvolán k výslechu, kterého se kromě mého estébáka zúčastnil také nějaký mladý estébák z Prahy. Vypovídal jsem víc, než bylo mým zvykem (aniž bych samozřejmě někoho jmenoval – na to byl na štěstí můj estébák už zvyklý), protože jsem si myslel, že by z politického hlediska nebylo špatné, kdyby byl režim tak hloupý a postavil nás před soud za rozmnožování odborných historických prací. Z rozmluvy s oběma estébáky jsem vyrozuměl, že účelem jejich akce nebylo zničit historický samizdat, ale zamezit zahraniční vydání sborníku našich prací při příležitosti stuttgartského světového historického kongresu. Nu a já se v duchu smál, když jsem si uvědomil, že StB jde po falešné stopě. Předpokládalo, že sborník bude vydávat Vilém Prečan, s nímž byl Milan Otáhal ve spojení (proto udeřili na Milana Otáhala a Bohouše Černého), ve skutečnosti však se o vydání sborníku tentokrát staral Michal

Vojenská těžební parta. Jaroslav Mezník mezi stojícími první zprava (1955)


61

Reiman a texty byly již v zahraničí. Zatím na tuto akci StB dopláceli Bohouš Černý a Milan Otáhal: tahali je na výslechy a hrozili soudem, stíhání bylo zastaveno teprve v druhé polovině roku. Za těchto okolností ovšem nemohli pokračovat ve vydávání dalších sborníků. A tak jsem musel za ně zaskočit. Odvezl jsem si z Prahy jeden exemplář Historických studií ze srpna 1984 (č. 17), sehnal písařku a nechal jej opsat a svázat. A pak jsem sám redigoval Historický sborník z října 1985 (č. 19) a nechal jej také v Brně opsat a svázat; je to jeden z mála sborníků, u nichž není uvedeno místo vydání. Několik příspěvků jsem tehdy dostal z Prahy, paní Šimsová z Brna mi dodala článek o organizaci YMCA a něco jsem přidal ze svého. Poněkud kuriózní bylo, že se jeden ze starších sborníků (buď č. 16, nebo 18) zachoval jen v Brně, protože v Praze byl celý náklad zabaven před distribucí (já jsem shodou okolností odvezl první opsanou várku tohoto čísla do Brna dříve, než byli Bohouš a Milan zadrženi), takže jsem pak jeden exemplář musel dodat do Prahy, aby se tam mohl znovu opsat. Na víc jsem nestačil, další opisování v Brně jsem nezajistil. Nejsem typ na organizování takových věcí a zavedené samizdatové brněnské firmy (Milan Jelínek a Jiří Müller) byly zavaleny vlastní ediční prací. Malér, do něhož se dostali Milan Otáhal a Bohouš Černý, přispěl k tomu, že se zas spojily obě redakce. Má účast ve sjednocené redakci mi umožnila seznámit se a sblížit se s Milošem Hájkem, Janem Křenem a Pavlem Seifterem, kteří byli členy redakce, a s řadou dalších historiků, kteří chodili na diskuse týkající se samizdatové práce. Kdy se nová redakce začala scházet, to přesně nevím, muselo to být někdy v druhé polovině roku 1985 nebo spíš až roku 1986. Za předsedu jsme zvolili Miloše Hájka. Ediční činnost – a zvláště vydávání historických sborníků – tím však okamžitě výrazně nezbohatla. Souviselo to se dvěma skutečnostmi. Poněkud docházel dech „samizdatovým“ historikům. Ubývalo jich, noví přibývali jen výjimečně, dávno se vyčerpaly zásoby článků, které v sedmdesátých letech psali historikové „do šuplíků“ (než začaly být vydávány samizdatové sborníky). Kromě toho někteří historikové (Václav Kural, Jan Křen, Jaroslav Opat, Václav Vrabec a další) dokázali v osmdesátých letech dokončit práce, které mohly být vydány jen v knižní podobě, a existovaly i plány kolektivních prací, u nichž rovněž publikování ve sbornících nepřipadalo v úvahu. A za druhé: končil čas strojopisných sborníků, i historický samizdat přecházel k vyšší technice, k cyklostylu a především ke xeroxu. O technickou stránku vydavatelské činnosti se staral Pavel Seifter. Technika byla striktně oddělena od redakce, takže jsem nikdy nepoznal obětavce, kteří pod Pavlovým vedením naše zdokonalené historické samizdaty vyráběli. Pokud jsem se dostal k činnosti, která nějak se zdokonalenou výrobou souvisela, nikdy z toho nic nebylo. Několikrát jsem vyjednával v Brně s Jiřím Müllerem, zda by jeho dílna nemohla převzít výrobu historických samizdatů v případě, že by v Praze technika zklamala; na štěstí vše nakonec Pavel se svými přáteli zvládl. A pak jsem se zamíchal do dopravy xeroxu z Brna do Prahy a z Prahy do Brna. Bylo to ovšem již později (asi roku 1988) a efekt této akce byl nulový. Přesto snad zmínka o ní nebude zbytečná. V Praze se porouchal xerox. Pavel Seifter se mne zeptal, zda bych nějaký nemohl vypůjčit v Brně. Jirka Müller volný xerox měl, ale chyběla mu k němu barva. Pavel doufal, že nějakou sežene, a tak jsme se dohodli, že se xerox dopraví do Prahy. Pavel byl však zásadně proti tomu, abych jej sám do Prahy dovezl a přímo mu jej předal. Tuto práci měli vykonat lidé, u nichž neexistovalo nebezpečí, že by byli sledováni. Znamenalo to ovšem provést poněkud složitou operaci. Nebyl velký problém domluvit se s Františkem Korbelou, signatářem Charty 77, u něhož byl xerox uložen, i když to znamenalo několikrát za ním zajet.

62


Na krátkou dobu u sebe ve svém bytě uložit a pak předat xerox slíbila paní Marie Horáková, dělnice z továrny, v níž jsem pracoval. Jenže jak dohodnout přesný termín předání? Telefon jsem měl odposlouchávaný, paní Horáková telefon neměla a zapojovat ještě víc lidí do akce nemělo smysl. Nakonec mne napadlo přece jen užít mého telefonu. Pavlovi jsem dal adresu paní Horákové i s náčrtem, jak se k ní z dálnice jede (bydlí v Bohunicích, takže nebylo nutno zajíždět do středu města), dohodli jsme i hodinu. Den měl být z Prahy oznámen tím způsobem, že volající měl uvést vymyšlené jméno, já jsem měl ohlásit své telefonní číslo a dodat, že jde o omyl, a volající se měl omluvit. Rozhodující bylo křestní jméno: odpovídalo svátku, uvedenému v kalendáři den před tím, než Pražáci přijedou do Brna. Vzhledem k tomu, že jsem xerox odtáhl k paní Horákové dávno před termínem, bylo riziko minimální. Jisté nebezpečí představovalo stěhování xeroxu z Husovic do Bohunic, ale počítal jsem s tím, že tak moc zase střežen nejsem. Všechno vyšlo, ale nakonec v Praze barvu nesehnali, takže xerox putoval za pár měsíců stejným způsobem z Prahy do Brna. Vrátím se zpět do roku 1986. V tom roce nevyšel žádný samizdatový Historický sborník, ale to neznamená, že se nic nedělo. Byla vydána Křenova kniha Konfliktní společenství. Skupina historiků (V. Mencl, M. Otáhal, M. Hájek a další) zpracovávala Křižovatky 20. století;5 proti pojetí této knihy však při diskusi v Praze, která se konala roku 1987 nebo 1988, vznesla řada „samizdatových“ historiků řadu výhrad. V Brně jsme pak vydali dva sborníčky Pojetí českých dějin.6 Tyto sborníčky nevznikly na popud naší historické redakce. Souvisely s diskusí o dokumentu Charty Právo na dějiny7 (většinu příspěvků z této diskuse vydal Milan Hübl v dvousvazkových Hlasech o českých dějinách8). Na nějakém setkání tehdy Václav Havel nadhodil, že by se mohl vydat sborník úvah o českých dějinách a Jan Šimsa slíbil, že to udělá Brno. Tak jsme se spojili ještě s Radkem Malým a za pomoci Milana Otáhala, který sháněl příspěvky z Prahy a později i ze zahraničí, vyšel roku 1986 první svazeček a roku 1987 svazeček druhý. V příštím roce (1987) vyšly zase dva Historické sborníky, kromě toho se dávaly dohromady další a zaměřili jsme se na akce jiného druhu. Tou jednou měl být pokus o jakousi bilanci současného stavu naší historiografie – mluvili jsme o Bílé knize. Pracovalo se na tom dlouho (já jsem se podílel na partii o archivech a edicích, text o knihovnách jsem předal v Brně Jaroslavu Markovi a ten jej také přepracovával), ale nakonec se nám nepodařilo tuto záležitost do listopadu 1989 dokončit. Úspěšnější byla diskuse o českých dějinách. Jan Křen napsal Proměny češství 9 a náš historický kruh o této knize diskutoval dvakrát již na podzim 1987; shodou okolností jsem se těchto diskusí neúčastnil, na druhé byli z Brna Dušan Slávik a Jan Šimsa. Rozhodli jsme se uspořádat počátkem roku 1988 jakousi konferenci, na které by o této problematice jednal širší okruh lidí, tedy vedle historiků i filozofové, spisovatelé, literární teoretikové aj. Vyžadovalo to značnou přípravu a mně byla přidělena úloha předsedajícího, což souviselo s tím, že jsem byl koncem roku zvolen předsedou redakční rady Historických studií. 5

MENCL, V. a kol.: Křižovatky 20. století : Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách. Praha 1990.

6

Pojetí českých dějin, 1. Brno 1986, zde Mezníkova studie O české malosti (a také velikosti), s. p.; Pojetí českých dějin, II. Brno 1987, zde Mezníkova úvaha Můžeme být na ně hrdí (proti hyperkritickému přístupu k hodnocení vzniku Československé republiky), s. 56–67. 7

Dokument Charty 77 č. 11/84, publikováno v Informace o Chartě 77, duben–květen 1984, dostupné on-line na http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/c77_pnd.htm [ cit. 9. 1. 2012].

8

KOHOUT, L.: (ed.): Hlasy k českým dějinám, 1–2. Praha 1984–1985.

9

KŘEN, J.: Historické proměny češství. Praha 1992.


63

Jak jsem se stal tímto předsedou? Hlavní důvod spočíval v tom, že Miloš Hájek měl být pro rok 1988 mluvčím Charty 77 a bylo jasné, že sotva může současně dělat ještě něco jiného. A že padl los na mne, to souviselo s dvěma okolnostmi. Jednak s tím, že jsem se nezúčastnil schůzky, na které Miloš abdikoval a byl volen jeho nástupce; nepřítomného se nejlépe volí. Nu a pak – já jsem byl v prostředí disidentských historiků trošku zvláštní typ, jakási bílá vrána. Skoro všichni byli z Prahy, já jsem z Brna, skoro všichni se zabývali novými či nejnovějšími dějinami, já dělal středověk, skoro všichni byli do let 1969–1970 členy KSČ, já jím nikdy nebyl. Když se mezi černými vránami objeví vrána bílá, tak ji uklovou a vyženou ze svého středu. Historici si naproti tomu řeknou: to je takový chudáček, který je jinačí než my, tak ho uděláme předsedou. Z čehož vyplývá, Jaroslav Mezník – 90. léta že historici mají humanističtější náturu než vrány. Setkání v pražském hotelu Tichý se pak konalo 6. února 1988. Jeho průběh zde popisovat nebudu – píše se o něm ve 24. čísle Historických studií. Připomenu jen, že dík Pavlovi Seifterovi bylo vše velmi dobře připraveno, účastníci dostali předem nejen Křenovu úvahu, ale také oba sborníčky Pojetí českých dějin a Pavlem sestavený sborník Úvahy o českých dějinách;10 Pavel mi vypracoval i náčrt toho, co mám říci úvodem. Diskuse byla dost roztříštěná – šíře tématu ostatně soustředěnou diskusi neumožnila. Ale prostředí bylo vynikající. Nikdy předtím se ve veřejné místnosti nesešla tak široká skupina předních představitelů české disidentské kultury. Byli tam Ludvík Vaculík i Václav Havel, Ladislav Hejdánek i Václav Benda, Miloš Hájek i Jiří Hájek, Rudolf Battěk i Zdeněk Urbánek, Milan Jungmann i Jan Kopecký, abych uvedl alespoň několik jmen. Stále jsme čekali, kdy se objeví příslušníci bezpečnosti a rozeženou nás. Takové čekání vytváří zvláštní atmosféru, atmosféru jakéhosi střehu spojeného s euforií. Jenže nikdo nás nerozehnal, v klidu jsme si popovídali i poobědvali, v klidu jsme se rozešli. Dosud nevím: nevěděli o nás nebo toto setkání tolerovali? Počátkem roku 1988 vyšlo také 22. číslo Historických studií, už s tímto názvem, vytištěné xeroxem, v dost velkém nákladu (přes 100 kusů), s hezkou obálkou a s bibliografií všech dosavadních historických sborníků, které vydala naše skupina historiků. Během téhož roku se objevilo ještě číslo 23. Pořád jsem přemýšlel, jak pomoci Pavlovi Seifterovi, který dělal v posledním období Historických studií sborníky v podstatě sám, my ostatní jsme mu do toho pouze mluvili. Nakonec jsme se dohodli, že jedno číslo sborníku připravíme v Brně. Mohl jsem si něco takového dovolit, v té době spolupracoval na vydávání sborníku také Jaroslav Marek. Roku 1989 vyšla nakonec čísla tři, z nich však dvě (mezi nimi i to brněnské) až po listopadové revoluci, a to zásluhou Viléma Prečana v Německu – my jsme v té době na vydávání historických sborníků neměli čas ani pomyšlení. 10

Srov. Annotierte Bibliographie der 10 Jahrgänge der Prager unabhängigen historischen Zeitschrift „Historický sborník“. In: Bohemia : Zeitschrift für Geschichte und Kultur der Böhmischen Länder 29/2, 1988. Aspekte der modernen tchechoslowakischen Geschichte.

64


Redakční rada se nezabývala jen Historickými studiemi. Scházela se dost často (mám dojem, že jsem do Prahy jezdil tak jednou za dva měsíce, ovšem nejen kvůli Historickým studiím). Kromě diskusí týkajících se zmíněné Bílé knihy se od druhé poloviny roku 1988 hodně mluvilo také o chystaném sjezdu Historické společnosti, který se pak konal v únoru 1989. Dumali jsme o tom, jak průběh tohoto sjezdu ovlivnit. Nakonec napsal Jan Křen prohlášení, které jsme mu poněkud zkrátili, a upravený text jsme před sjezdem předložili k podpisu řadě historiků. Podepsali vedle disidentů nejen historikové, kteří s námi už delší dobu spolupracovali (dosud samozřejmě anonymně), jako Josef Hanzal a Karel Kučera, ale i další, kteří s námi dříve spolupráci nenavazovali. Celkem přes padesát osob. Bylo zřejmé, že se poměry začínají měnit. To se ukázalo i na sjezdu, kde bylo v některých sekcích naše prohlášení čteno a vzbudilo jistý ohlas. I noviny o něm psaly, i když samozřejmě odmítavě. Roku 1989 jsme se dostali do jisté krize, a to přesto, že zvláště Pavel Seifter a Jan Křen přicházeli stále s novými a novými náměty. Ale někteří z nás byli příliš zatíženi jinými aktivitami, někteří byli už dost unavení. Práce na Bílé knize se vlekla a její ukončení bylo v nedohlednu. Především však šlo o skutečnost, že Obroda vytvořila historickou sekci a ta začala vyvíjet dost čilou aktivitu. Vzniklo nebezpečí roztržky uvnitř naší skupiny historiků. Zvláště Jan Křen se o našich perspektivách vyslovoval dost skepticky. Usilovali jsme o to, aby předseda Obrody Miloš Hájek zůstal členem redakční rady. Miloš měl toho však už příliš mnoho. Přemýšleli jsme o tom, který historik spolupracující s námi a přitom člen Obrody by mohl nastoupit na Milošovo místo. Problém se vyřešil sám od sebe. Přišel listopad 1989 a s ním skončil historický samizdat v Československu. To, co jsem zde napsal, jsou jen mé osobní vzpomínky. Historii neoficiální české historiografie osvětlují jen částečně. Nebyl jsem při sestavování prvních sborníků a ani jsem o nich nevěděl. A také později byl můj podíl na práci, související s vydáváním historické samizdatové literatury, malý ve srovnání s tím, co udělili Milan Otáhal, Pavel Seifter, Miloš Hájek, Bohouš Černý, Jan Křen a další. Mohu jen říci, že jsem s nimi rád spolupracoval a pomáhal tak dobré věci. Nemluvě o přátelských vztazích, které v tomto prostředí vznikly a na které se nezapomíná.


65

OBZORY

Profesor Jan Burian, historik antického starověku, pedagog a překladatel (Poznámky k portrétu učence)

IGOR LISOVÝ

Lisový, Igor: Professor Jan Burian, classical antiquity historian, teacher and translator (Notes to the scholar’s portrait) This contribution presents an overview of the life and work of the influential Czech and European scholar engaging in the history and culture of the classical antiquity, professor Jan Burian, CSc. (1929–2011), who in the last decade cooperated with the Latin language and culture course at the Faculty of Arts, Ostrava University. Prof. J. Burian occupied himself with the study of the late-Roman historiography with focus on the genesis and development of the Christian historiography and the formation of the Christian philosophy of history in the intellectual confrontation with the pagan world. J. Burian was the author of an array of crucial scientific works and influential teacher lecturing at several universities both in the former Czechoslovakia and Czech Republic. Key words Jan Burian * history of Antiquity * historiography * Czechoslovakia * Czech Republic Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]

V květnu roku 2011 odešel významný evropský učenec zabývající se dějinami a kulturou antického starověku profesor Jan Burian (19. 3. 1929 – 6. 5. 2011).1 Jeho životní cesta byla docela jednoduchá, avšak naplněna každodenním působení ve studiu a zkoumání pramenů a tvorbou vědeckých práci a historiografických publikací. Se stejnou horlivostí studoval epigrafické prameny a památky antické kultury, a to jak v muzeích, tak in situ. 1

Z literatury o prof. J. Burianovi: OLIVA, P.: Jan Burian šedesátiletý. Listy filologické 112, 1989, s. 178–180; TÝŽ: Jan Burian sexagenarius. In: Speculum Antiquitatis Graeco-Romanae : Studia Ioanni Burian Sexagenario Oblata. Praha 1991, s. 4–9; LISOVÝ, I.: Za světlem a stínem věčné civilizace (K životnímu jubileu univ. profesora PhDr. Jana Buriana, CSc.). Echo Latina, 1998, č. 3–4, s. 18–20; TÝŽ: 70 let profesora Jana Buriana. Zpravodaj Historického klubu 9, 1998, č. 2, s. 39–41; ŠKOVIERA, D. – JURIKOVÁ, E.: Jubilujúci historik starověku prof. PhDr. Jan Burian, CSc. Forum scientiae et sapientiae, 1999, č. 1–2, 25–26; LISOVÝ, I.: Jan Burian. In: Z dějin vědy o antickém starověku : Portréty badatelů a popularizátorů v oboru dějin a kultury starověkého Řecka a Říma, 1. Praha 2004, s. 101–114; TÝŽ: Il professore Jan Burian e la storia romana. Parallelo 38. Rivista per tutti gli altri 35 – NS 2004, s. 10; TÝŽ: 75. narozeniny profesora PhDr. Jana Buriana, CSc. Zpravodaj Histo rického klubu 15, 2004, 1, s. 125–130; TÝŽ: Jan Burian – učenyj, pedagog i propagandist antičnoj istoričeskoj prozy. In: Vydajuščijesja češskije issledovatěli antičnosti : Štrichi k pjati biografijam [Významní čeští badatelé antiky : Poznámky k pěti biografiím]. Afiny 2010, s. 119–147; ŠKOVIERA, D. – JURIKOVÁ, E.: Životné jubileum prof. PhDr. Jana Buriana, CSc. Sambucus V. Trnava 2010, s. 231–232; SIPEKIOVÁ, N.: Správa z konferncie k životnému jubileu prof. Jana Buriana. Tamtéž, s. 234–236; LISOVÝ, I.: Amicus certus in re incerta cernitur : Vzpomínka na profesora Jana Buriana (1929–2011). Kultúrne dejiny 2, 2011, č. 2, s. 260–271; TÝŽ (ed.): Profesor PhDr. Jan Burian, CSc. : Bibliografie. Praha 2011.

66


Díky tomu se jeho tvorba dávno stala pojmem a zaplnila obrovský úsek české a slovenské vědy o antice. J. Burian se osvědčil jako vynikající vysokoškolský učitel a překladatel antických historických textů. Na začátku byl slovenský Hlohovec, kde byl Burianův český otec od roku 1920 zaměstnán jako státní úředník, matka (také Češka) byla ženou v domácnosti. V únoru roku 1939 se Burianova rodina rozhodla k návratu do Čech, do Písku. Otec zde začal pracovat na okresním úřadě, syn chodil do reálného gymnázia (v letech 1940–1948). J. Burian z vlastní iniciativy složil v září roku 1948 dodatečnou maturitu ze starořečtiny a přihlásil se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v letech 1948–1952 studoval latinu a francouzštinu. Jeho učiteli byli profesoři A. Salač, K. Svoboda, B. Ryba, J. Dobiáš, J. Kopal a V. Buben a docenti Z. K. Vysoký a L. Varcl. Již v době studia na filozofické fakultě v Praze se Burianovy vědecké zájmy orientovaly na problematiku starověkých dějin, z níž čerpala jeho diplomová a disertační práce (ta se stala v upravené variantě jeho první publikovanou monografií). Promoce na doktora filosofie (PhDr.) na podzim roku 1952 se stala logickým závěrem jeho předchozích studií klasické filologie, starověkých dějin a filozofie. Po krátké době učitelství na střední škole v Habartově v sokolovském okrese nastoupil J. Burian v březnu 1953 na FF UK jako asistent při Katedře věd o antickém starověku; roku 1956 se stal odborným asistentem a roku 1960 získal vědeckou hodnost kandidáta historických věd (CSc.). Roku 1967 se habilitoval a 1969 byl jmenován docentem starověkých dějin. Osud si však přál, aby J. Burian dal přednost výzkumné činnosti před učitelskou. V letech 1964–1970 byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu ČSAV v Praze, pak přešel do Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV (1970–1991). V této době byl již znám jako autor monografické práce Evropské rudné doly za římského císařství, jejich správa a pracovníci v nich (Acta Universitatis Carolinae, 1. Praha 1954).2 Tato úspěšná práce měla pro mladého autora podstatný význam, jelikož nechtěně ovlivnila jeho další postup jak při studiu antické pramenné základny, tak i nastartovala veškerou jeho publikační tvorbu. Podmínky pro tuto tvorbu mu poskytla beze sporu doba zaměstnání v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV. Jako vedoucí oddělení antiky a po několik let i jako zástupce ředitele zabýval různou vědeckou a organizační činností; usiloval zejména o rozvoj vztahů mezi vysokoškolskými pracovišti a zahraničními institucemi, např. s Německou akademii věd v Berlíně a Německým archeologickým ústavem, především pak s jeho odbornými komisemi v Mnichově a Frankfurtu n. M. V letech 1983–1996 byl J. Burian editorem (hlavním redaktorem) Zpráv Jednoty klasických filologů a několik let byl členem výkonné redakční rady sborníku Eirene. Podílel se i na přípravě dvou významných mezinárodních vědeckých projektů Tabula Imperii Romani (M 33 Praha) a Prosopographia Imperii Romani (zkr. PIR). V roce 1957 a 1958 J. Burian spolu s dr. J. Pečírkou navštívil tehdejší NDR. Cílem této návštěvy bylo navázat pracovní kontakty mezi seminářem pro starověké dějiny na praž2 Šlo o první svazek poválečné řady obnovených pražských, tehdy celouniverzitních publikací. Autor se snažil v této publikaci nastínit zvláštnosti podmínek vývoje výrobního systému za císařství a prozkoumat příčiny jeho krize. Podrobněji se zabývá římskými doly v Hispánii, Galii, Británii, Noriku, Panonii a Dákii a jejich správou v době principátu a upozorňuje na charakter pracovních sil a pracovních podmínek v nich. Závěrem věnuje pozornost charakteristice římských dolů za dominátu, přičemž právem vychází z předpokladu, že vývoj otrokářského řádu v římské říši byl složitý a v jednotlivých oblastech, které Římané podrobili své nadvládě, probíhal často různým způsobem. Ekonomický základ však měla celá říše stejný.

OBZORY IGOR LISOVÝ PROFESOR JAN BURIAN, HISTORIK ANTICKÉHO STAROVĚKU, PEDAGOG A PŘEKLADATEL

67

ské filozofické fakultě a odpovídajícími pracovišti v Lipsku a v Berlíně. Českých dlouhodobým partnerem stal tak Ústav věd o řeckém a římském starověku Německé akademie věd vedený profesorem Dr. J. Irmscherem, který praktickými činy dokazoval svůj zájem o rozvoj mezinárodních vědeckých styků. Díky němu jsme se v jeho ústavu vždy setkávali s porozuměním i účinnou pomocí. Stejně tomu bylo prakticky u všech pracovníků ústavu, zejména u členů pracovní skupiny vedené prof. dr. K. Schubringem a zaměřené na Prof. PhDr. Jan Burian, CSc. (1929–2011) přípravu edice Corpus Inscriptionum Latinarum (Dr. H. Krummrey) a PIR (Dr. L. Petersenová, Dr. Kl. Wachtel, Dr. Kl.-P. Johne). Není třeba zdůrazňovat, že kontakt s těmito pracovními skupinami měl pro oba badatele mimořádný význam. Dle vzpomínek samého J. Buriana ve druhé polovině padesátých let minulého století připravoval kandidátskou disertaci, věnovanou dějinám místního (původního) obyvatel stva severní Afriky v době principátu, a v Berlíně byl tehdy k tomuto tématu k dispozici prakticky úplný soubor pramenů i literatury. Díky tomu mohl svou práci roku 1959 dokončit a v roce 1960 úspěšně obhájit. Jak se ukázalo, sledoval jeho práci a její postup se zájmem i prof. K. Schubring, s nímž jsem se v roce 1959 setkal na konferenci komitétu Eirene v rumunské Konstanze. Doslovně ve stínu monumentálního – tehdy ještě ne restaurovaného – Tropaeum Traiani dostal nabídku stát se spolupracovníkem skupiny PIR a podílet se aktivně na její práci. Šlo o prestižní práci, neboť PIR představovala a představuje mezinárodně uznávanou a citovanou publikaci špičkové vědecké úrovně. Jde o systematický abecední soupis příslušníků senátorské a jezdecké úřednické elity v době principátu, shrnující jejich hlavní životopisná data a prvořadě průběh jejich úřední dráhy (cursus honorum).3 V roce 1963 publikoval J. Burian v edici Portréty monografii o římském politikovi a diktátorovi, vojevůdci a spisovateli Juliu Caesarovi a čtyři roky poté knihu o kartaginském vojevůdci Hannibalovi.4 Otázka boje Říma s Kartágem o hegemonii v západním Středomoří byla a dodnes zůstává jednou z nejvíce diskutovaných v moderní literatuře. Předmětem zvýšené pozornosti zůstávají římští a kartáginští vojevůdci. J. Burian si vybral za předmět 3 Dodejme k tomu, že do tohoto seznamu jsou samozřejmě zahrnuti i císaři a představitelé kulturního života, ačkoliv nestáli přímo v senátních nebo císařských službách. Toto latinsky psané dílo vyšlo v prvním vydání v letech 1897/9 péčí německých badatelů H. Dessaua a E. Klebse. Roku 1933 započal profesor Německé univerzity v Praze A. Stein a vídeňský E. Groag s publikací nového vydání Prosopographia Imperii Romani (= PIR), které je ve srovnání s vydáním prvým pochopitelně mnohem rozsáhlejší a při využití nových pramenů daleko přesnější a detailnější. Po druhé světové válce a po smrti obou jmenovaných badatelů přešla další práce na přípravě druhého vydání PIR na Německou Akademii věd v Berlíně. Zatímco ta spolupráce na PIR byla z německé strany podporována intenzívně prof. Irmscherem, který pro ni vytvářel optimální podmínky, setkala se na jeho tehdejším pracovišti s rozpačitým a vcelku chladným přijetím, vysvětlovaným „úředně“ obavami, že mu bude bránit v plnění prvořadých pedagogických povinností. Přesto se v dalších letech podílel na vydání několika sešitů PIR: Prosopographia Imperii Romani saec., 1–3: Pars IV, fasc. 3 (I). Berolini 1967; Pars V, fasc. 1 (L), 1970; Pars V, fasc. 2 (M), 1983; Pars V, fasc. 3 (N), 1987; Pars VI (Q), 1998. 4

BURIAN, J.: G. J. Caesar. Praha 1963; TÝŽ: Hannibal. Praha 1967.

68


pozornosti své studie osobu Hannibala (247–183 n. l.). Autor zdůrazňuje, že celý Hannibalův život je výrazně poznamenán hlubokým rysem hrdinství a tragiky a že všechny jeho nečekané počáteční úspěchy byly v povědomí Římanů do značné míry zastíněny jeho příchodem k samotnému Římu (Hannibal ad portas!). V analogické publikaci věnované Caesarovi prof. Burian řadí hrdinu své knihy mezi „věčné“ osobnosti, které antika lidstvu dala a stejně se snaží vyvolat na svět portrét muže z protichůdných hodnocení jeho doby. Právem zdůrazňuje, že poměr současníků k němu byl přirozeně určen jejich politickým smýšlením: ti, kteří se snažili o záchranu republiky, spatřovali v jeho osobě člověka s řadou negativních rysů, jenž se zrodil jen proto, aby tuto republiku zničil a s ní potlačil i její svobodu. Naopak, ti, kteří byli Caesarovými přívrženci, jeho změny ústavní reformy sledovali s nadšením a viděli v nich cestu vedoucí k obrodě římské společnosti a k posílení říše. Jednou z příčin Caesarových úspěchů označuje J. Burian to, že přihlížel ke smýšlení i potřebám širších vrstev římského obyvatelstva a do jisté míry i provinciálních příslušníků říše, což mu pomáhalo dosáhnout větších úspěchů a širší obliby, než mohli získat jeho protivníci.5 Další vědecká práce J. Buriana byla orientovaná na sociologické a kulturně historické problémy rozvoje antické civilizace. Jeho vědecký zájem byl ovlivňován osobními kontakty s vynikajícími historiky starověku, se kterými se seznámil zvláště jako stipendista Nadace Alexandra von Humboldta v letech 1968 a 1969, a to s prof. Dr. J. Vogtem (Tübingen), prezidentem Akademie v Mohuči, prof. Dr. Dr. h. c. J. Straubem (Bonn), s profesory H. Braunertem (Kiel), S. Laufferem (Mnichov) a v neposlední řadě F. Altheimem (Západní Berlín, Münster). Díky svým vědeckým cestám do zahraničí se Burian mohl seznámit i s hlavními oblastmi, kde vznikla a rozvíjela se antická civilizace. Kromě Itálie a Řecka navštívil četná místa v Porýní a v Podunají, Egypt, Alžírsko, Španělsko a také Arménii. Zúčastnil se aktivně mnoha vědeckých konferencí u nás a v zahraničí a přednášel na různých univerzitách a v akademických institucích (např. v Římě, Padově, Pise, Berlíně, Lipsku, Halle/Saalle, Rostocku, Bonnu, Hamburku, Mnichově a Stuttgartu). Jedním z důsledků studia v Německu bylo, že J. Burian se začal věnovat bádání o domorodém obyvatelstvu severní Afriky v době punských válek a začátkem principátu.6 Kniha, která přinesla J. Burianovi zasloužené uznání jak u kolegů, tak i u širokého kruhu milovníků antiky, je Řím : Světla a stíny antického velkoměsta (Praha 1970). Autor v ní sleduje otázky sociálního, politického, hospodářského a kulturního vývoje Říma se zřetelem k výsledkům dosavadního výzkumu antiky a na základě hluboké znalosti antic-

5 Uznávajíce historickou velikost Caesarovy osobnosti, píše autor závěrem (s. 106), musíme mít tedy stále na zřeteli společenské podmínky, z nichž se tato velikost zrodila. Nesmíme zapomínat ani na negativní rysy, jež se u Caesara projevují a jež jsou vlastní celé epoše, v níž žil. Caesar byl Říman a jako Říman měl zájem na výbojích, na rozšíření území světovládného římského impéria. […] Ti, kteří se odvážili postavit se mu na odpor, pocítili dříve nebo později jeho tvrdost. Avšak na druhé straně budiž řečeno v prospěch Caesarův, že v provinciích, v nichž se po jejich dobytí Římem poměry svým způsobem konsolidovaly, hleděl zamezit krajní exploataci provinciálů, kterou prováděli někteří Římané, a snažil se nejen o to, aby mezi obyvateli provincií získal nové přívržence, ale i to, aby přeměnil provincie v pevnou součást římského impéria tím, že zmenšil dřívější rozdíly mezi provinciemi a Itálií. Obě knihy mají cennou přílohu – úryvky z antických autorů, moderních spisovatelů a badatelů o Hannibalovi a Caesarovi, což zvyšuje jejich didaktickou kvalitu. 6 BURIAN, J.: Die einheimische Bevölkerung Nordafrikas von den Punischen Kriegen bis zum Ausgang des Prinzipats. In: Altheim, F. – Stiehl, R. (Hg.): Die Araber in der Alten Welt, 1: Bis zum Beginn der Kaiserzeit. Berlin 1963, s. 420–549; TÝŽ: Die einheimische Bevölkerung Nordafrikas in der Spätantike bis zur Einwanderung der Wandalen. In: tamtéž, 2. Berlin 1968, s. 170–304.

OBZORY IGOR LISOVÝ PROFESOR JAN BURIAN, HISTORIK ANTICKÉHO STAROVĚKU, PEDAGOG A PŘEKLADATEL

69

kých pramenů. Poskytuje živý výklad dějin římské civilizace od samých počátků, věnuje zvýšenou pozornost problému formování a rozkvětu římského městského státu (civitas). Výklad o Římu na sklonku republiky se soustřeďuje na otázku krize městského státu, charakteristiky města Říma, rozdělení obyvatelstva, hospodářských poměrů, práva, vojenství, náboženství, soukromého a kulturního života.7 Burianová příručka Cesty starověkých civilizací (Praha 1973) upoutala čtenáře svým obsahem, způsobem výkladu materiálu, a také svěžestí stavěných a řešených problémů. Skládá se z pěti základních kapitol: 1) Úsvit dějin (4.–3. tis. př. n. l.); 2) Svět v pohybu (2. tis. n. l.) – o dějinách babylónské říše, Egypta, chetitské říše a egejského světa; 3) Boj o hegemonii: perská a makedonská utopie; 4) Jednota Středomoří: římská skutečnost (3.–1. stol. n. l.); 5) Římské císařství a tehdejší svět. Zdůraznil bych zde pouze jednu, ale velice důležitou zvláštnost, úvodní stať o metodách a problémech výzkumu raných civilizací (s. 7–15).8 Jednou z posledních rozsáhlých publikací J. Buriana je monografie Římské impérium : Vrchol a proměny antické civilizace (Praha 1994; 2. doplněné vydání 1997). Monografie vychází z koncepce, že dějiny římského impéria patří k těm epochám starověku, jimiž římská civilizace vrůstala do dějin celého tehdejšího světa, že vznik a rozmach světové římské říše je vyvrcholením antické historie a současně i souhrnem působení všech závažných politických, kulturně historických a ekonomických činitelů, jež mohl starý Řím předat státním útvarům, vznikajícím na sklonku antické epochy a na počátku středověku na ev ropské půdě. Kniha se skládá ze dvou částí: rané císařství – principát (s. 17–130), pozd ní císařství – dominát (s. 131–198). Závěr monografie je věnován proměnám antického světa (s. 197–213). Prof. J. Burian byl vzácným propagátorem antického písemnictví. Právě díky jeho překladům se čtenář může seznámit s dílem Hérodiana,9 pozdními římskými řečníky,10 s nápisy z Pompejí,11 s autory sborníku Scriptores historiae Augustae12 a s dílem Appiána.13 7

Materiál knihy posloužil inspiračním základem našeho úvodu k příručce pro studenty Ostravské univerzity Řím věčný a okouzlující : Průvodce dějinami a kulturou starověkého města, 1–2. Ostrava 2006.

8 Autor upozorňuje i na krajnosti, do nichž upadají dost často obdivovatelé starověku. Zdůrazňuje, že by nebylo nic mylnějšího než hledět na starověk jako na idylickou dobu lidského vývoje pouze proto, že si idealizujeme některé stránky života předních starověkých států. Jiná iluze, která neméně často zatemňuje obecný pohled na starověké civilizace, je heroizace starověkého lidstva jako objevitele a tvůrce základních složek kulturního života. Přehnaný obdiv k ranému období minulosti vyvolával nutně i opačnou reakci: jeho význam byl popírán. Chceme-li postihnout objektivně specifika starověké civilizace, musíme podle názoru badatele brát v úvahu tři hlavní činitele, které ovlivňovaly její vznik, umožňovaly její rozvoj a zároveň jí v určitém bodu stanovily konečnou a nepřekročitelnou hranici. Je to příroda vytvářející geografický rámec tehdejšího civilizačního vývoje, čas, jenž poskytuje důležité a často nedoceňované měřítko pro posouzení intenzity vývoje a jeho souběžnosti v různých či analogických rovinách v rozmanitých oblastech tehdejšího světa, a konečně sama společnost, která byla v dávných podmínkách vlastním tvůrcem té které civilizace. Tato hlediska J. Burian dále rozvíjel a uplatňoval i v příručce napsané spolu s P. Olivou Civilizace starověkého Středomoří (Praha 1984; její druhé vydání je v tisku). 9 BURIAN, J. – MOUCHOVÁ, B.: Řím po Marku Aureliovi : Sextus Aurelius Viktor : Kniha o císařích. Praha 1975. 10 TITÍŽ: Synové slávy – oběti iluzí : Z pozdních římských panegyriků. Praha 1977. 11 BURIAN, J.: Pompejané o sobě současníkům i dnešku : Výbor z pompejských nápisů. Čtení o antice 1980/ 1981. Praha 1981, s. 31–57. 12 TITÍŽ Portréty světovládců, 1–2: Od Hadriana po Alexandra Severa; Od Maximinů po Carina. Praha 1982. 13 TITÍŽ: Zrod římského impéria : Římské dějiny, 1. Praha 1986; Krize římské republiky : Římské dějiny, 2. Praha 1989.

70


Zdůrazním, že J. Burian je také autorem originálního vydání překladů antických pramenů o pozdní římské říši a jejím zániku a také zajímavé knihy o Ovidiovi.14 Publikaci o zániku antiky tvoří dvě základní složky: úvodní stať o problémech a možnosti řešení otázky zániku antického světa15 a výběr překladů z antických dějepisných a právních textů týkajících se vnitřních těžkostí pozdního impéria, vztahů říše a barbarského světa, konfrontace křesťanství s pohanstvím a také charakteristiky stavu Itálie v době Theode richově. Kniha o římském básníkovi P. Ovidiovi Nasonovi (43 př. n. l. – asi 18 n. l.) na stiňuje další rys Burianova talentu, jenž se projevuje při popularizaci moderních poznatků vědy o antickém starověku.16 Určitou dobu J. Burian působil na FF Univerzity Komenského v Bratislavě (1991– 1995), kde byl v září 1994 jmenován profesorem všeobecných dějin, a také na Fakultě humanistiky Trnavské univerzity (Katedra klasických jazyků; 1995–2006). Paralelně spolupracoval řadu let i s PF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Podílel se na přípravě vědeckého sborníku Relationes Budvicenses (1–3, 2001–2002) jako recenzent a spolueditor. Díky jeho odborné podpoře spatřil světlo světa překlad knihy O. Veha Lexikon římských císařů (České Budějovice 2002) a monografie G. Dobesche Evropské „barbaricum“ a zóna středomořské kultury : Jejich vzájemné historické působení a Poseidóniův obraz dějin (České Budějovice 2004). Poslední z pojmenovaných publikací spatřila světlo světa v sérii Relationes Budvicenses Supplementa, která zanikla stejně jako i periodikum díky lhostejnosti nadřízených. Velmi podstatnou byla participace J. Buriana na vysokoškolské příručce za red. J. Pečírky Dějiny pravěku a starověku (1–2. Praha 1989) a příručce za redakce M. Novotné Dejiny a kultúra antického Grécka a Ríma (Bratislava 2006, s. 255–362). Prof. J. Burian se odborně zabýval problematikou pozdně římské historiografie se za měřením na vznik a rozvoj křesťanského dějepisectví a na formování křesťanské filozofie dějin v myšlenkové konfrontaci s pohanským světem. Roku 2010 odevzdal k tisku monografii Pozdně římská biografie. Literární a politická reflexe rozpadu římského impéria. Byl aktivně činný jako profesor-konzultant Katedry historie FF Ostravské univerzity (Seminář latinského jazyka a kultury). Byl spoluautorem skript Úvod do dějepisectví antického starověku (Ostrava 2007) a Přehled dějin starověku a každodenní kultury antického Řecka a Říma (Ostrava 2010). K významnému životnímu jubileu prof. J. Buriana Filozofická fakulta Ostravské univerzity vydala odborný sborník Z dějin vědy o antickém starověku (Ostrava 2008).

14

BURIAN, J.: Zánik antiky. Praha 1972; TÝŽ: Publius Ovidius Naso. Praha 1975.

15

Viz její opravenou verzi v Menerva 4, 2001, s. 29–35 (část 1.); Relationes Budvicenses 3, 2002, s. 147–154 (část 2); reedice v knize LISOVÝ, I. (ed.): Přehled dějin starověku a každodenní kultury antického Řecka a Říma (soukromé reálie). Ostravský univerzita 2010, s. 236–249 (J. Burian – doslov k dějinám Říma). 16 Svou kompozicí kniha naznačuje dvě životní cesty pěvce lásky: první, působení v Římě (Proměny v životě a díle Ovidia Nasona), a druhá, život ve vyhnanství (Básníkovo tajemství). Jak je známo, roku 8. po Kr. byl sul monský rodák deportován na rozkaz císaře Augusta do černomořské Tomidy (dn. Constanţa v Rumunsku), kde i zemřel. Přestože příčinu vyhnanství uvádí sám Ovidius – báseň a omyl (carmen et error) – můžeme o ní jenom spekulovat. Jisté však je, že básník se ocitl v nemilosti císaře, musel se navždy rozejít s rodinou a zbytek svého života strávit v zemi divokých Getů. Přistup k pochopení tohoto pohnutého osudu je u Buriana velice vyvážený. Výklad událostí je mnohdy podporován citací úryvků z díla samého Ovidia, čímž napomáhá čtenáři vniknout do intimního života básníka s nevšedním talentem. Stejně tak odhaluje i pestré kulturně historické pozadí doby římského principátu.


71

OBZORY

Niekoľko slov k medievistickému výskumu cirkevných dejín v slovenskej historiografii MICHAL ŠEBEŇA

Šebeňa, Michal: Some words to medieval research of church history in Slovak historiography This contribution is a short review of movements in Slovak church historiography. It started to free itself from the bonds of confesionalism and other problems in stages. In spite of many significant problems in research on medieval church history, number of scientific institutions is still growing up. However, this field of research is a domain of uncountable group of historians. Editing of monographs is still behind in comparison with neighbouring countries. A new sources books dealing with medieval church which were published in last four years prove to the intensity of scientific work in this area. The article is completed by a list of chosen scientific projects, which were done in Academia and chosen scientific institutions. Key words Ecclesiastical History * Medievalistics * Slovak Historiography Contact Univerzita Komenského v Bratislave, [email protected]

Bilancovaniu doterajšieho výskumu cirkevných dejín sa v slovenskej historiografii venovala len okrajová pozornosť. Táto skutočnosť predstavuje značnú disproporciu v súvislosti s nárastom počtu bádateľov cirkevných dejín v posledných dvoch desaťročiach. Ucelená bilancia výsledkov bádania, ktorá by poskytla kvalifikovaný pohľad na predmet danej špecializácie je tak aj naďalej deziderátom slovenskej historickej vedy. Túto absenciu síce čiastočne zmierňujú prehľady a náčrty perspektív výskumov, reflektujúcich najmä domácu „ponovembrovú“ tvorbu,1 no oba typy spracovaní majú iba obmedzenú výpovednú hodnotu a predstavujú skôr kalendárium, než čiastkovú analýzu. Po roku 1989 došlo k značnému rozvoju slovenskej historiografie a tiež k výraznému posunu v štúdiu cirkevných dejín. Pred tým, ako sa budeme venovať prezentovaniu cirkevno-historiografickej tvorby posledných dvoch decénií, však načrtnem okolnosti, ktoré vplývali na utváranie a formovaní vedeckého výskumu cirkevných dejín na Slovensku. 1

SLIVKA, M.: Doterajšie poznatky z dejín a kultúry kresťanstva na Slovensku (4.–15. stor.). In: Korene európskej civilizácie. Studia Archaeologica Slovaca Medievalia 3–4, 2000–2001. Bratislava 2001, s. 23–24; CHALUPECKÝ, I.: Problematika cirkevných dejín Slovenska. In: Potemra, M. (ed.): P. Michal Lacko, S. J. : Život a dielo : Zborník referátov na vedeckej konferencii v Košiciach 19. a 20. marca 1992. Košice 1992, s. 151–156; CHALUPECKÝ, I.: Stav a potreby výskumu cirkevných dejín na Slovensku. In: Fano, Š. (ed.): Slovenské dejiny v dejinách Európy : Vedecké kolokvium Bratislava 26.–27. novembra 1996. Bratislava 1997, s. 113–118; LOPATKOVÁ, Z.: Výskum slovenských cirkevných dejín : Stav a perspektívy. Studia Historica Tyrnaviensia 2, 2002, s. 140–141; MÚCSKA, V.: Niekoľko poznámok k súčasnosti slovenskej medievistiky. In: Doležalová, E. – Novotný, R. – Soukup, P. (eds.): Evropa a Čechy na konci středověku : Sborník příspěvků venovaných Františku Šmahelovi. Praha 2004, s. 449–458.

72


Keďže Slovensko bolo až do roku 1918 súčasťou Uhorska, prvé práce z cirkevných dejín z pera autorov slovenského pôvodu sú zároveň súčasťou uhorskej historiografie. Až do druhej polovice 19. storočia bola slovenská vzdelanostná – a do značnej miery aj politická – elita tvorená predovšetkým katolíckym a evanjelickým klérom. Ich erudícia, jazyková príprava a schopnosť pracovať s pramenným materiálom bola tak úzko spätá s cirkevným prostredím, jej archívnymi zbierkami a knižnicami. Aktivity kléru na tomto poli preto suplovali slovenskú profesionálnu historiografiu, ktorá sa zrodila v podstate až po založení Univerzity Komenského v Bratislave, z ktorej vzišla prvá generácia profesionálnych historikov.2 Inštitucionalizácia a profesionalizácia historickej vedy na Slovensku niesla so sebou rozšírenie publikačnej činnosti a lepšiu organizáciu výskumu. Okrem periodík a publikácií vydávaných Univerzitou Komenského uverejňovanie prác z oblasti cirkevných dejín zabezpečovali aj náboženské spolky – katolícky Spolok sv. Vojtecha a evanjelický Tranoscius, pričom miera odbornosti jednotlivých príspevkov bola pomerne rôznorodá. K uvedeným inštitúciám sa po roku 1919 pripojila aj Matica slovenská, ktorej Historický odbor začal postupne zohrávať čoraz významnejšiu rolu vo výskume cirkevných dejín a podieľal sa na zvyšovaní vedeckých štandardov v publikačnej činnosti.3 Odklon od tradičných postupov 19. storočia a aplikovanie vedeckej kritiky spôsobili upúšťanie od konfesionalizmu a apologetickej úlohy prác. Vzhľadom na politické a spoločenské pomery v novej republike ostal výskum cirkevných dejín obmedzený iba na malú skupinu bádateľov. Napriek tomu slovenskí historici práve v tomto období publikujú prvé zásadné výsledky vedeckého výskumu, v ktorých sa ukazuje aj potenciál pre ďalšie bádanie. Nástup totality v roku 1948 však na dlhé obdobie prerušil slobodný výskum v oblasti cirkevných dejín. Vzťah nového režimu k jednotlivým konfesiám, najmä ku katolíkom, bol odmietavý, rovnako ako postoj ku spracovaniu väčšiny cirkevno-historických tém. Výnimkou bola téma husitstva. Spracúvali ju predovšetkým českí autori, no venovali sa jej aj viacerí slovenskí historici (B. Varsík, P. Ratkoš, O. Šimek a iní).4 Okrem zdôrazňovania revolučnej a sociálnej stránky husitského hnutia bol výber témy úzko prepojený aj s preferovaním spoločných momentov a väzieb v dejinách Čechov a Slovákov. Preto treba vtedajšie tézy o významnom vplyve husitského hnutia na rozvoj národného hnutia na území Slovenska (ktoré sa nepotvrdili) vnímať v rámci kontextu doby, v ktorej diela vznikali. Špecifické postavenie v cirkevno-historickej spisbe mala už od konca 19. storočia cyrilometodská tradícia a udržuje si ho až po súčasnosť. Možno tu hovoriť o istých vlnách, ktoré so sebou prinášali zvýšenú popularitu cyrilo-metodskej či veľkomoravskej témy. Výber konkrétnej témy zvyčajne závisel od požiadavky z politických kruhov. Napriek odlišným módnym trendom politického života, zámer „objednávateľov“ zostal vždy rovnaký – a to vyzdvihnutie národnej svojbytnosti. Aj preto je cyrilometodská tradícia veľmi úzko spätá s procesom etablovania slovenského etnika v štátotvornom a integračnom procese. Tento stav nezmenili ani totalitné režimy. V období 1939–1945 bola táto idea aj súčasťou oficiálnej štátnej ideológie a tradície a čiastočne sa jej zmocnil aj komunistický režim, i keď namiesto duchovnej zložky dával do popredia svetskú. Možno hovoriť o zvýraznení „vše2 Viac: CSÁDER, V.: História a súčasnosť Univerzita Komenského v Bratislave 1919–2000. Bratislava 2000, s. 67–75. 3

Podrobnejšie: HUDEK, A.: Cirkevné dejiny v slovenskej historiografii v rokoch 1918–1938. In: Mačala, P. – Marek, P. – Hanuš, J. (eds.): Církve 19. a 20. století ve slovenské a české historiografii. Brno 2010, s. 126–136.

4 LYSÝ, M.: Slovenská a maďarská historiografia k husitským dejinám. Medea : Studia Medievalia et Antiqua 10, 2006, s. 158–161.

OBZORY MICHAL ŠEBEŇA Niekoľko slov k medievistickému výskumu cirkevných dejín

73

slovanskej i československej tradície“ spätej so spoločnou štátnosťou, predobrazom ktorej bola Veľká Morava. Ani bývalý režim tak nemohol označiť cyrilometodskú tradíciu ako neoprávnenú.5 Oživená bola najmä pri výročiach v roku 1963 a následne aj v roku 1985.6 Spracovanie veľkomoravskej tematiky bolo v neposlednom rade výsledkom sústredených výskumov v histórii, lingvistike, právnej vede i archeológii, ktoré svoje výsledky prezentovali v približne rovnakom čase. Bibliografický prehľad prác by bol obšírny, preto sa obmedzím na vymenovanie najvýznamnejších historikov (P. Ratkoš, R. Marsina, M. Kučera, J. Kútnik, M. Lacko, A. Bagin), archeológov (B. Chropovský, A. Ruttkay, T. Štefanovičová) a jazykovedcov (J. Stanislav, R. Krajčovič, J. Doruľa). Veľkomoravsko-cyrilometodská tematika bola kontinuálne spracovaná aj naďalej, prevažne formou čiastkových štúdií. Okrem domácej produkcie sa aktívne na spracovaní témy podieľal aj zahraničný exil. Napriek tomu, že práca viacerých predstaviteľov exilu, najmä z cirkevných kruhov, bola zameraná najmä na informovanie domáceho obyvateľstva o dianí vo svete, exhortáciu do aktívneho života veriacich skrze motívy svätcov, ani výskum historických tém neostal v úzadí.7 S nástupom 80. rokov došlo k postupnému odklonu od spracovania tematiky. Monografie vydané v osemdesiatych rokoch predstavujú skôr zavŕšenie dlhodobejšieho výskumu jednotlivých autorov.8 Okrem vyššie zmienených tematických okruhov, ktoré spájali vo výskume viacero bádateľov cirkevno-historickej problematiky, nemožno nájsť inú spoločnú tému, ktorá by výraznejšie pútala pozornosť. Výskum cirkevných dejín bol u jednotlivcov skôr podružným, nakoľko priority v bádaní určovali vedecké inštitúcie riadiace sa, samozrejme, vládnucou ateistickou ideológiou. Výskum bol preto prioritne zameraný na hospodárske a sociálne dejiny. Preto napríklad publikované poznatky o dejinách cirkevnej správy, jej fungovaní a vplyve na spoločenský život, sú roztrúsené po jednotlivých monografických spracovaniach. A mnohé cenné rukopisy ostali zamknuté v písacích stoloch, alebo sa z nich stali interné materiály vedeckých inštitúcií.9 Viaceré z nich, no zďaleka nie všetky, boli vydané po roku1989. Pokiaľ ide o editovanie prameňov k dejinám Slovenska, tak vzhľadom na krátku tradíciu vedeckého slovenského dejepisectva a absenciu štátno-politickej podpory, v porovnaní s okolitými krajinami značne zaostávalo. Drobné pramenné príspevky boli síce vydávané už koncom 19. storočia, no pramene sa publikovali najmä vo forme príloh iných prác (D. Rapant, V. Chaloupecký). V tridsiatych rokoch 20. storočia sformulovaný projekt diplomatára Márie Opočenskej-Jeršovej stroskotal. Potreba vytvoriť vlastnú modernú edíciu prameňov sa napĺňala len veľmi pomaly. Okrem náročného výskumu prispela k jej 5

MARSINA, R.: Cyrilometodská tradícia na Slovensku. Studia Historica Tyrnaviensia 5, 2004, s. 34–35.

6

Pri oboch výročiach boli vydané zborníky zostavené z príspevkov českých a slovenských autorov. Pozri: PITOŇÁK, J. – SLOBODA, J. (eds.): Veľká Morava a naša doba. Bratislava 1963; CHROPOVSKÝ, B. – POULÍK, J. a kol. (eds.): Velká Morava a počátky Československé státnosti. Praha – Bratislava 1985. K exilovým prácam patrí ročenka Slovak Studies 3 : Cyrillo-Methodiana, 1963. 7 Značná

pozornosť cyrilometodskému výskumu a tiež stredovekým cirkevným na území Slovenska, medzi inými, bola venovaná v časopise Slovak Studies, ktorý vydával Slovenský ústav Cleveland – Rím. Prispievateľmi boli slovenskí intelektuáli žijúci v exile. 8

9

MARSINA, R.: Metodov boj. Bratislava 1985.

TROCHTA, J.: Zoznam cirkevných miest Slovenska, zostavený podľa pápežských účtovných registrov o desiatkoch zaplatený užívateľmi cirkevných benefícií v 14. storočí (19 rukopisov vyhotovených v rokoch 1964–1976; rukopis je uložený v Historickom ústave Slovenskej akadémie vied). Ako interná pomôcka a nepredajná tlač ostala práca HUDÁK, J.: Patrocíniá na Slovensku. Bratislava 1984.

74


oneskoreniu aj komunistická moc, vďaka ktorej práce Richarda Marsinu niekoľko rokov ležali na stole vydavateľa.10 Podobné ťažkosti boli spojené aj s vydaním regestára z pera Vincenta Sedláka, konkrétne jeho druhej časti.11 Priaznivejšia situácia bola v Čechách, kde jednotlivci v straníckom aparáte, ktorí mali dosah na vydávanie publikácií, neboli až tak primitívne fundamentalistickí.12 Vytvorenie katalógov, ako aj edícií dokumentov pochádzajúcich z archívov cirkevných inštitúcií, bolo v slovenských pomeroch vytesnené výskumom osídlenia a mestskou problematikou. K zásadným prácam v tomto smere patrí spracovanie výsadných listín miest a mestečiek na území Slovenska, obsahujúce, samozrejme, aj údaje k cirkevným dejinám.13 V prípade katalógu písomností mesta Banskej Bystrice sú vzťahy mesta a cirkvi v zastúpené len okrajovo.14 Kdesi tu možno ukončiť stručný prehľad vydaných prác o prameňoch k stredovekým cirkevným dejinám Slovenska. Prezentácia jednotlivín z cirkevnej proveniencie v rámci štúdií, či už „in extenso“ alebo vo forme regest predstavovala v danej dobe „priechodnejšiu cestu“ ako prezentovať nové objavy. Opomenúť však nemožno ani tvorbu archívnych pomôcok a tiež spracovania k archívom cirkevných organizácií a koncepčný návrh správy a organizácie cirkevných archívov. Jedným dychom však musíme dodať, že mali dosah len na úzky okruh bádateľov.15 Aj v tomto prípade možno pozorovať odlišnosť produkcie českej a slovenskej historiografie v rámci spoločného štátu. V nemalej miere pritom zohrala zásadnú úlohu odlišná tradícia historického výskumu v oboch krajinách, keď tá česká je podstatne dlhšia a bohatšia, no rozhodujúci vplyv na to mala predsa len aktivita straníckych a štátnych orgánov, ktoré skrze svoje nástroje určovali smer výskumu a stanovili jeho mantinely. Záujem o monasteriologický výskum, hoci nie v pravom zmysle slova, sa začal objavovať s lokálnym archeologickým výskumom cirkevných architektúr. Práce z daného obdobia prezentujú predovšetkým archeologicko-umenovedný výskum umiestený do historických súvislostí konkrétnej lokality. Historická časť prác vychádza predovšetkým zo starších maďarských diel a slovenských prác z 30. rokov 20. storočia. Ich prínos spočíval predovšetkým v podstatnom rozšírení základných poznatkov a vo verifikácii údajov. Z hľadiska syntetických diel zostali neprekonané Špirkove Cirkevné dejiny z roku 1943.16 Nepočetné tituly z tejto oblasti doplnili skriptá Cirkevné dejiny 1., 2. (1969) ako aj Vybrané

10 MARSINA, R. (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae, 1. Bratislava 1971; TENŽE (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae, 2. Bratislava 1987. 11

SEDLÁK, V. (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae, 1–2. Bratislava 1980–1987; TENŽE: Slovenská historiografia k dejinám Slovenska v stredoveku. Historický časopis 39, 1991, č. 4–5, s. 388–398.

12

HLEDÍKOVÁ, Z.: České církevní dějiny středověku od r. 1945. In: Jan, L. (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století : Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10.–12. září 1999. Brno 2000, s. 23–25.

13

JUCK, Ľ. (ed.): Výsady miest a mestečiek na Slovensku (1238–1350). Bratislava 1984.

14

MATULAY, C. (ed.): Mesto Banská Bystrica : Katalóg administratívnych a súdnych písomností, 1–2 : (1020) 1255–1536. Bratislava 1980. 15

BOKESOVÁ, M.: Vieryhodné miesta, vznik, vývoj a pôsobnosť. Archivní časopis 3, 1953, č. 1–4, s. 163–167; ŽUDEL, J.: Archívy hodnoverných miesta na Slovensku. Tamtiež 11, 1961, č. 2, s. 70–78; referát Ivana Chalupeckého prednesenom na odbornom seminári archivárov Slovenska 8. 12. 1972: CHALUPECKÝ, I.: Archívy katolíckej cirkevnej správy na Slovensku. Slovenská archivistika 27, 1992, č. 1, s. 14–29.

16

ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny, 1. Turčiansky sv. Martin 1943. Viac o dobovom kontexte: HUDEK, A.: c. d., s. 134–135. Pozri tiež: HUDAČEK, M.: Teologické pluralitné smery a ich premietanie do interpretácií slovenskej histórie po roku 1945. In: Mačala, P. – Marek, P. – Hanuš, J. (eds.): c. d., s. 315–326.


75

kapitoly z cirkevných dejín (1973) od Antona Bagina. V hojnej miere sa využívali aj práce českých autorov J. Kadleca, R. Říčana a tiež A. Molnára.17 Matéria od ktorej sa mohol odraziť výskum po roku 1989 teda ani zďaleka nepredstavovala ideálnu základňu pre oživenie bádania v oblasti stredovekých cirkevných dejín. Zároveň nemožno tvrdiť, že ponovembrová slovenská historiografia začala so štúdiom cirkevných dejín na „zelenej lúke“. Od svojich počiatkov až do súčasnosti nesie na svojich pleciach niekoľko javov, ku ktorým patrí snaha vyrovnať sa starším a rozvinutejším okolitým historiografiám, disponujúcim početnými základnými prácami, rozrastajúcimi sa edíciami prameňov a v neposlednej miere aj výrazne lepším personálnym a finančným zabezpečením. Rozdiely sa prejavujú markantnejšie pri rozvoji špecializácie a nasadení informačných technológií. K efektívnejšiemu napredovaniu v rozvoji slovenskej historiografie bráni nízky stupeň spolupráce a vzájomného kontaktu medzi jednotlivcami a vedeckými kolektívmi. Pozitívnym impulzom v rozvoji medzinárodnej spolupráce sú najmä početné vedecké konferencie. Zvýšiť počet medzinárodných vedeckých projektov je jedna z ciest akou možno kvalitatívne ovplyvniť smerovanie bádania. Otázky uchopenia predmetu cirkevných dejín, metodológie a plánovaného koncentrovaného výskumu sú vo všeobecnosti na pokraji záujmu historikov. Isté náznaky snáh o prekonanie toho stavu možno pozorovať v málopočetných prácach.18 Posledné desaťročie 20. storočia charakterizoval aj proces hľadania vhodnej metodológie pri výskume a prezentácii cirkevných dejín. Neujasnenosť metodológie u bádateľov často nahrádzala zvýšená miera entuziazmu. Preto niektoré diela z tohto obdobia môžu dnes pôsobiť kontroverzne. Príznačná „explózia“ krátkodychých prác, vydávaných často s dobrým, no často aj so zjavným komerčným úmyslom, sa pokúšala nasýtiť záujem o dlho potierané a nanovo objavované témy. Nové impulzy pre ďalší výskum vzišli z konferencií Dejiny a kultúra rehoľných komunít (Trnava 1993), Korene Európskej civilizácie (Bratislava 2000) a Kresťanstvo v dejinách Slovenska (Bratislava 2000).19 Napredovanie v bádaní posilnil formujúci sa multidisciplinárny výskum. Najvýraznejšie sa tento vplyv prejavil v spolupráci histórie s archeológiou a dejinami umenia, doplnenými o literárnu vedu, knihovedu, či teológiu. Medievistické bádanie sa okrem tradičných tém o dejinách cirkevných inštitúcií rozrástlo o výskum každodennosti, rôznych foriem zbožnosti. Jedným dychom však možno dodať, že prevažná časť výskumu je sústredená na základné spracovania prameňov, vývoj a fungovanie cirkevnej organizácie a monasteriológiu. Nové trendy sa objavujú pozvoľne, prevažne u mladšej a strednej generácie historikov. Tento stav je spôsobený zmenami v organizácii historického výskumu v rámci vysokých škôl a vedeckých pracovísk.20 Akokoľvek pozitívne pôsobí štatistický údaj o pôsobení 9 univerzít na Slovensku, kde prebieha výučba historických disciplín, intenzívny 17

HLEDÍKOVÁ, Z.: c. d., s. 26–36.

18

Pozri poznámku č. 1.

19

Podrobnejšie: LOPATKOVÁ, Z.: c. d., s. 137–148; ŠEBEŇA, M.: Miesto stredovekých cirkevných dejín v slovenskej historiografii po roku 1989. In: Pontes ad Fontes : Církevní dějiny ve světle pomocných věd historických (sborník v tlači). Srov. tiež ŠIMONČIČ, J. (ed.): Dejiny a kultúra rehoľných komunít na Slovensku : príspevky na II. sympóziu o cirkevných dejinách Slovenska na Trnavskej univerzite 15.–16. októbra 1993. Trnava 1994; UNGER, J.: Konference „Korene európskej civilizácie“ v Bratislavě. Vlastivědný věstník moravský 52, 2000, č. 2, s. 195–196; KAMENICKÝ, M.: Konferencia o kresťanstve v dejinách Slovenska v Bratislave. Historický časopis 49, 2001, č. 1, s. 176. 20

Do výskumu sa aktívne zapájajú aj neziskové organizácie a novovzniknuté centrá. Viac k organizácii vedeckého výskumu Pontes ad Fontes (v tlači).

76


a organizovaný výskum cirkevných dejín stredoveku prebieha len na Trnavskej univerzite. Rozvoju výskumu napomáha vzájomné prepojenie činnosti univerzity a Slovenského historického ústavu v Ríme pri Trnavskej univerzite, vďaka ktorému sa oživila tradícia kritického vydávania prameňov. Úzka skupina medievistov, menovite Vincent Sedlák (†20. január 2009)21, Richard Marsina a Vladimír Rábik sa zaslúžili o založenie edičného projektu orientovaného na výskum prameňov vatikánskeho archívu s názvom Monumenta Vaticana Slovaciae (MVS).22 K výberovej edícii prameňov k cirkevným dejinám mal prispieť projekt Miscellanea Ecclesiatica Nitriensia, ktorý mal postupne sprístupniť najvýznamnejšie pramene z Nitrianskeho diecézneho archívu.23 Pre úplnosť uvádzame tiež pramennú edíciu Pramene k dejinám Slovenska a Slovákov, ktorú možno využiť ako pomôcku i keď nie je primárne orientovaná na cirkevné dejiny.24 Početnosťou dominujú najmä zborníkové práce vyhotovené pri rozličných životných a dejinných jubileách jednotlivcov a cirkevných inštitúcií. Tematické zborníky odrážajú rýchlosť doby v ktorej žijeme a majú hodnotu ako celok. Jednotlivé príspevky obvykle prinášajú súhrn a prehĺbenie dovtedajších znalostí doplnené o nový pohľad. Niektoré obsiahlejšie príspevky predstavujú istý predstupeň k málopočetným monografickým spracovaniam, vo väčšine prípadov sa však strácajú v bezpočte tematickej pestrosti príspevkov. Mnoho cenných štúdií, materiálov a jedinečných poznatkov sa stráca v množstve príležitostných zborníkov s malým nákladom, ktoré tvoria takmer vždy výstup vedeckých grantov, čím sa okruh recipientov značne znižuje. Obmedzeným prienikom poznatkov na domácej scéne a v zahraničí môže zamedziť paralelné vyhotovene zborníkov digitálnej a tlačenej podobe. Najväčšej pozornosti sa dostalo spracovaniu dejín rádov a rehoľných spoločenstiev.25 Pôsobenie komunít zachytávajú početné štúdie, ale monografie a zborníky sa objavujú len ojedinele.26 K významným prácam o cirkevných inštitúciách – konkrétne o Bratislavskej kapitule patria monografické spracovania a štúdie Miriam Hlavačkovej a Juraja Šedivé21

Po smrti Vincenta Sedláka sa k projektu pripojil Miloš Marek.

22

MVS predstavuje prvú slovenskú kritickú edíciu prameňov k cirkevným dejinám vôbec! Doteraz vyšli už: SEDLÁK, V. (ed.): Monumenta Vaticana Slovaciae, 1: Rationes collectorum pontificiorum in annis 1332–1337. Trnava – Rím 2008; RÁBIK, V. (ed.): Monumenta Vaticana Slovaciae, 2: Registra supplicationum ex actis pontificum Romanorum res gestas Slovaca illustrantia 1: 1342–1415. Trnava – Rím 2009; MAREK, M. (ed.): Monumenta Vaticana Slovaciae, 3: Registra Vaticana ex actis Clemetis papae VI. res gestas Slovaca illustrantia, 2: 1342–1415. Trnava – Rím 2010. 23

S poľutovaním možno zhodnotiť zastavenie projektu a ukončenie spolupráce medzi autormi a biskupským úradom. Aj preto v edícií vyšiel len jeden zväzok: ĎURČO, M. – NEMEŠ, J. (ed.): Miscellanea Ecclesiatica Nitriensia, 1 : Quellen zur Geschichte des Bistums Neutra. Krakov 2007. Napriek určitej ambivalencii vzhľadom na koncepciu a výslednú prezentáciu publikácie v kruhoch odborníkov, predstavuje počin zostavovateľov posun v sprístupnení dôležitých dokumentov jednej z najstarších cirkevných ustanovizní. 24 Edícia ponúka vybrané preklady originálnych prameňov z celého obdobia stredoveku, často publikované prvýkrát. Publikácie sú doplnené poznámkovým aparátom, sprievodným komentárom, prehľadným kalendárom a v neposlednom rade pre čitateľa príťažlivou obrazovou prílohou nakoľko hlavným cieľom bolo sprístupnenie najvýznamnejších prameňov odbornej a širšej verejnosti a tak pokryť biele miesta v historiografii. 25 ŠIMONČIČ, J. (ed.): Dejiny a kultúra rehoľných komunít na Slovensku : Príspevky na II. sympóziu o cirkevných dejinách Slovenska na Trnavskej univerzite 15.–16. okt. 1993. Trnava 1994; KOŽIAK, R. – MÚCSKA, V. (eds.): Rehole a kláštory v stredoveku. Banská Bystrica – Bratislava 2002; prehľadové práce: BABJAK, J.: Rehole a kongregácie na Slovensku. Trnava 19981; KVASNIČKOVÁ, J.: Rehole včera a dnes vo svete i u nás. Bratislava 1995. 26 HOMZA, M. a kol.. (ed.): Stredoeurópske kartúzy v rodine kartuziánskej rehole. Levoča – Salzburg 2008; HUDEC, R.: Františkáni v Bratislave v rokoch 1238–1950. Bratislava 2009; HUNČAGA, P. G.: Historické štúdie k dejinám dominikánov. Bratislava 2008.


77

ho.27 Výberovo boli spracované aj dejiny Spišského prepošstva.28 Syntetické medievistické diela predstavujú v slovenskej historiografii skôr výnimku, podobne ako prínosná práca Vincenta Múcsku o cirkevných reformách.29 K tradičným spracovaniam svätcov, o ich vplyve na náboženský život či vlastnom kulte, pribudli spracovania o fenoméne svätosti.30 Zárodok budúceho syntetického spracovania témy náboženských bratstiev by mohli naznačovať mnohé čiastkové štúdie, ktoré nadviazali na novšie trendy zo zahraničia. Výskum cirkevnej správy je doposiaľ značne torzovitý, napriek prvému ucelenejšiemu spracovaniu, ktoré vzišlo z Trnavskej univerzity.31 Vzhľadom na stupeň rozpracovanosti tejto problematiky výskumu, by v nasledujúcich rokoch azda mohla už byť spracovaná systematická syntéza cirkevnej správy Slovenska, ktorá predstavuje značné deziderátum. Cirkevné dejiny obohacuje tiež muzikologický a jazykovedný výskum liturgických rukopisov.32 Epigrafický výskum má v posledných rokoch tiež predpoklad poodhaliť nové skutočnosti. Nepochybne k najzávažnejším poznatkom dospel archeologický výskum, ktorý predstavuje značnú hybnú silu v tomto smere.33 Široko koncipovaný multidisciplinárny výskum však nemožno dopredu preceňovať, len trpezlivo počkať na (ne)využitie značného potenciálu ktorým disponuje. V budúcnosti by sa mal rozvinúť predovšetkým dlhodobejší intenzívny a systematický výskum v rámci vedeckých kolektívov. V súčasnosti možno hovoriť predovšetkým o výskume jednotlivcov, ktorý vo forme osobnej sondy prezentujú podnetné výsledky. Vzťahy a súvislosti slovenských stredovekých cirkevných dejín bude treba reflektovať minimálne v uhorskom kontexte. Nevyhnutným sa ukazuje prehĺbenie širšej spolupráce a tiež rešpektovanie špecifickej interpretácie medzi rôznymi vednými odbormi participujúcimi na výskume. Prelomiť mlčanie, prípadne pretvoriť kuloárne reči na tvorivú vedeckú diskusiu však bude iste náročné.

27 HLAVAČKOVÁ, M.: Kapitula pri Dóme sv. Martina : Intelektuálne centrum Bratislavy v 15. storočí. Bratislava 2008; ŠEDIVÝ, J.: Mittelalterliche Schriftkultur im Pressburger Kollegiatkapitel. Bratislava 2007. 28 HROMJÁK, Ľ. (ed.): Z dejín Spišského prepošstva : Zborník z medzinárodnej konferencie pri príležitosti 800. výročia prvej známej písomnej zmienky o Spišskom prepošstve. Spišské Podhradie 2010. 29

MÚCSKA, V.: Uhorsko a cirkevné reformy 10. a 11. storočia. Bratislava 2004.

30

KOŽIAK, R. (ed.): Svätec aj jeho funkcie v spoločnosti, 1. Bratislava 2006; KOŽIAK, R. (ed.): Svätec aj jeho funkcie v spoločnosti, 2. Bratislava 2006; ŠKOVIERA, A.: Svätí slovanskí sedempočetníci. Bratislava 2010; HOMZA, M.: Mulieres suadentes : Presviedčajúce ženy : Štúdie z dejín panovníckej svätosti v strednej a východnej Európe v 10.–13. storočí. Bratislava 2002; KOŽIAK, R. – NEMEŠ, J. (eds.): Kresťanstvo v časoch sv. Vojtecha. Krakov 2009; BUGAN, B.: Svätý Bystrík. Bratislava 2007. 31

RÁBIK, V. a kol. (eds.): Vývoj cirkevnej správy na Slovensku. Krakov – Trnava 2010.

32

NEMEŠ, J.: Nitriansky kódex a jeho posolstvo : Aachen – Óbuda – Nitra : Kodex von Neutra und seine Botschaft. Aachen – Alt-Ofen – Neutra. Prešov 2006; ADAMKO, R. – VESELOVSKÁ, E. – ŠEDIVÝ, J.: Spišský antifonár. Ružomberok 2008. 33

PIETA, K. a kol. (eds.): Bojná Hospodárske a politické centrum nitrianskeho kniežatstva. Nitra 2006.

78


OBZORY

Prawno-organizacyjne aspekty polsko-czechosłowackiej współpracy naukowo-technicznej w latach 1947–1971 BOGUSŁAW PIOTR MARKS

Marks, Bogusław Piotr: Legal organisational aspects of the Polish-Czechoslovak scientifictechnical cooperation in the years 1947–1971 The article deals with the history of the Polish-Czechoslovak scientific-technical cooperation after the 2nd World War in the years 1947–1971 in the frame of the so-called Sofia arrangements of The Council for Mutual Economic Assistance (COMECON). It describes the activities of the bilateral committee and subsequent committees in the 50s and 60s of the 20th century. The study presents especially the changes in the regulational sphere of the Polish-Czechoslovak scientific-technical relations. Key words Czechoslovakia * Poland * scientific-technical cooperation * organizations * 2nd half of the 20th century Contact Uniwersytet Kardynała Stefana Wyszyńskiego w Warszawie (Poland), b.marks@ onet.eu

W moim artykule przedstawiona zostanie regulacyjna sfera polsko-czechosłowackich stosunków naukowo-technicznych w okresie od podpisania 4 lipca 1947 r. przez Polskę i Czechosłowację – pierwszej po II wojnie światowej – Konwencji o zapewnieniu współpracy gospodarczej między Rzeczpospolitą Polską a Republiką Czechosłowacką [dalej Konwencji] do przyjęcia w 1971 r. Kompleksowego programu dalszego pogłębiania i doskonalenia współpracy i rozwoju socjalistycznej integracji gospodarczej krajów członkowskich RWPG. Jeszcze przed utworzeniem RWPG – Rady Wzajemnej Pomocy Gospodarczej, tzw. wówczas kraje demokracji ludowej (KDL) stworzyły własne, oryginalne koncepcje współpracy gospodarczej. Do podstawowych należały idee współpracy: słowiańskiej, krajów naddunajskich oraz państw Europy Środkowej i Południowej (w różnych jej wariantach)1. Realizacji, w postaci współpracy polsko-czechosłowackiej, doczekał się jedynie fragment tej ostatniej. Wraz z Konwencją partnerzy podpisali 14 porozumień, w tym układ o współpracy naukowo-technicznej2. Po utworzeniu RWPG, już na II Sesji organizacji (w sierpniu 1 Świat i Polska, 1947, Nr 18, 23, 26, 28, 1948, Nr 1; Życie Słowiańskie, 1946, Nr 9, 10, 11, 1947, Nr 206, 1948, Nr 2/4; Gospodarka Planowa, 1946, Nr 1, 1947, Nr 1–2; Życie Gospodarcze, 1946, Nr 2, 1948, Nr 6; BE NES, E.: The Organization of Postwar Europe. New York 1941, s. 227. 2 Dziennik Ustaw Rzeczypospolitej Polskiej, 1950, nr 8, poz. 85. Na mocy Konwencji utworzono – we wszystkich ważnych dziedzinach gospodarki – ca 200 bilateralnych organów, w tym: 11 komisji, 62 komitety, 108 podkomitetów i 8 komisji specjalnych.

OBZORY BOGUSŁAW PIOTR MARKS ASPEKTY POLSKO-CZECHOSŁOWACKIEJ WSPÓŁPRACY

79

1949 r. w Sofii), przyjęte zostały zasady prowadzenia współpracy naukowo-technicznej. W literaturze przedmiotu określa się je jako zasady sofijskie. Kraje członkowskie RWPG ustaliły wówczas, że świadczenia naukowo-technicznej będą wzajemnie przekazywane w sposób bezpłatny, za zwrotem jedynie kosztów sporządzenia kopii dokumentacji, czy też kosztów delegowania specjalistów. W programie współpracy naukowo-technicznej krajów RWPG, sformułowanym na wspomnianej II Sesji Rady, postanowiono3: 1) wymieniać dokumentację projektowo-techniczną, typowe projekty, rysunki i obliczenia, schematy technologiczne procesów produkcyjnych, informacje techniczne, licencje na wynalazki i udoskonalenia, materiały w dziedzinie organizacji produkcji; 2) dokonywać wymiany uczonych, specjalistów i kwalifikowanych robotników; 3) wspólnie opracowywać niektóre problemy techniczne w instytutach naukowo-badawczych, laboratoriach, biurach konstrukcyjnych; 4) pomagać sobie w prowadzeniu prac projektowych, geologicznych, badawczych, itd.; 5) wzajemnie kształcić kadry naukowe i techniczne w szkołach średnich i wyższych, wymieniać programy szkolenia i podręczniki; 6) organizować wspólnie konferencje naukowe i techniczne, wymieniać literaturę techniczną. Terminologia dotycząca współpracy naukowo-technicznej była uzgadniana przez partnerów w tzw. nomenklaturze świadczeń, którą rozumiano jako określenie treści i rozmiarów poszczególnych świadczeń, przewidzianych w tej współpracy4. Czechosłowacja od samego początku sprzeciwiała się oparciu współpracy naukowo-technicznej pomiędzy krajami RWPG na zasadach sofijskich, gdyż – jak tłumaczono – dla kraju tego jego osiągnięcia techniczne stanowiły „duchowy majątek”, w pewnej mierze rekompensujący brak znacznych bogactw naturalnych. Jak pisze H. Różański zanosiło się na to, że w tej sprawie nie uda się nam uzyskać niezbędnego consensusu, co uniemożliwi przyjęcie przez RWPG odpowiedniej uchwały5. Interesujące zatem muszą być powody – o których H. Różański już nie wspomina, a i autorowi nie udało się dotrzeć do jakichkolwiek materiałów na ten temat – nagłego wycofania w przeddzień II Sesji RWPG sprzeciwu przez stronę czechosłowacką. Traktatowe podstawy polsko-czechosłowackiej współpracy naukowo-technicznej Współpraca naukowo-techniczna odbywała się na podstawie układów (konwencji) o przyjaźni, pomocy wzajemnej i współpracy, zawieranych pomiędzy rządami państw na okres zazwyczaj 20 lat. Zgodnie z ich postanowieniami podpisywano porozumienia o współpracy naukowo-technicznej. Utworzone na ich podstawie – w końcu lat 40. i na początku 50. XX w. – dwustronne komisje, a później i komitety, działały do końca lat 50. i początku 60. XX w., kiedy to zreorganizowano aparat dwustronnej współpracy, przekształcając je i tworząc nowe organy. 3 Komisja Planowania przy Radzie Ministrów (= KP), sygn. 317/1, Notatka dotycząca uchwał II Sesji RWPG (Sofia 1949) w zakresie współpracy naukowo-technicznej. Materiały KP znajdują się obecnie w Archiwum Akt Nowych w Warszawie (= AAN); wcześniej znajdowały się w Archiwum Centralnego Urzędu Planowania w Warszawie. 4

AAN, Państwowa Komisja Planowania Gospodarczego (= PKPG) 1611, Nomenklatura świadczeń, k. 37–62. Zalecano ją stosować od chwili ustalenia życzeń aż do parafowania umowy o przekazaniu świadczeń, a jeśli z przyczyn specjalnych nie można jej było zastosować, jako świadczenie przyjmowano tekst umowy. 5 RÓŻAŃSKI, H.: Spojrzenie na RWPG : Wspomnienia, dokumenty, refleksje 1949–1988. Warszawa 1990, s. 26–27. H. Różański był długoletnim (do grudnia 1968 r.) przedstawicielem Polski w różnych organach RWPG.

80


Pierwszą, zawartą w ramach obozu socjalistycznego, tego typu umową była podpisana 5 marca 1947 r. w Moskwie pomiędzy Polską a Związkiem Radzieckim6. Wyjątkowym, w ówczesnym okresie, zjawiskiem była – zapoczątkowana na mocy Konwencji z 4 lipca 1947 r. – polsko-czechosłowacka współpraca naukowo-techniczna7. Szeroki jej zakres, bogactwo stosowanych form oraz wymierne rezultaty w poszczególnych dziedzinach gospodarki, świadczą o tym, iż była ona odważnym eksperymentem zainicjowanym przez oba kraje. Można nawet zaryzykować tezę, że miała charakter integracyjny, choć trudno na jej podstawie formułować jakieś generalne sądy, gdyż współpraca ta trwała zbyt krótko8. Trzeba tu nadmienić, że wymiana świadczeń naukowo-technicznej odbywała się wówczas przeważnie na zasadach komercyjnych, choć dochodziło również do wymiany bezpłatnej. Na mocy wspomnianej Konwencji utworzono Polsko-Czechosłowacką Komisję Naukowo-Techniczną, którą w 1949 r. połączono z Komisją Przemysłową. Od 1953 r. jej nazwa brzmiała: Polsko-Czechosłowacka Komisja Współpracy Naukowo-Technicznej (KWNT). Komisje zajmujące się współpracą naukowo-techniczna składały się z dwóch sekcji, reprezentujących poszczególne kraje, na czele których stali ich przewodniczący w randze wicepremierów, ministrów lub wiceministrów. Bieżącymi sprawami kierowały sekretariaty komisji. Decyzje dotyczące udzielania wzajemnej pomocy naukowo-technicznej zapadały na sesjach komisji, które – według ustaleń – powinny odbywać się na przemian 1–2 razy w roku w każdym z krajów9. W sesjach, obok stałych członków komisji, brali udział także eksperci poszczególnych krajów. Odnośnie do zgłaszanych wniosków zapadały uchwały. W dokumentach traktowano zazwyczaj ilość podejmowanych uchwał jako sumę okazanej pomocy naukowo-technicznej. Komisje i komitety współpracy naukowo-technicznej miały charakter organów kolegialnych. W ich skład – obok wyżej wymienionych – z reguły wchodzili: przewodniczący centralnych organów planowania, przewodniczący komitetów do spraw nauki i techniki oraz ministrowie niektórych resortów. W dokumentach podkreśla się, że aparat współpracy w innych krajach RWPG był liczniejszy, aniżeli w Polsce i nieco inna była jego organizacja10. Od II połowy lat 50. następowała reorganizacja aparatu współpracy naukowo-technicznej. Powołując się na zalecenia RWPG oraz postanowienia protokołu podpisanego przez premierów obu rządów dnia 11 lipca 1956 r. w Warszawie, 7 maja 1957 r. partnerzy podpisali Układ między Rządem PRL a Rządem Republiki Czechosłowackiej w sprawie utworzenia Polsko-Czechosłowackiego Komitetu Współpracy Gospodarczej (KWG). Dwa lata później oba kraje postanowiły połączyć zagadnienia współpracy naukowo-technicznej i współpracy gospodarczej w ramach jednego organu. Na mocy podpisanej 10 września 1960 r. w Warszawie Umowy między rządem PRL a rządem CSRS o współpracy gospodarczej i naukowo-technicznej utworzono Polsko-Czechosłowacki Komitet Współpracy 6 AAN,

KP, sygn. 317/1, Porozumienie o współpracy naukowo-technicznej między Rzeczpospolitą Polską i Związkiem Socjalistycznych Republik Radzieckich; zob. też Polsko-radziecka współpraca naukowo-techniczna (materiały i dokumenty), Komitet Nauki i Techniki, WZ 25, 1972, s. 18–19. 7

Dziennik Ustaw Rzeczypospolitej Polskiej, 1950, Nr 8, poz. 85.

8

BOROWY, M.: Było to nowum. Polityka, 1964, Nr 32; SKODLARSKI, J.: Procesy integracyjne w polsko-czechosłowackich stosunkach gospodarczych (1947–1949). Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Łódzkiego. Nauki Ekonomiczne i Socjologiczne, Seria III, Nr 39, s. 133 i n. 9 10

KASER, M.: Comecon : Integration problems of the planned economies. London 1965, s. 106. AAN, KP, sygn. 350/1, Notatka dla Wiceprezesa…, s. 2–3.


81

Gospodarczej i Naukowo-Technicznej (KWGiNT). Umowa ta anulowała poprzednie porozumienia z lat: 1947 i 1957, a z dniem jej zatwierdzenia ustawała działalność Polsko-Czechosłowackiej KWNT11. Instytucjonalny system współpracy naukowo-technicznej Instytucjonalny system współpracy naukowo-technicznej obejmował organa: krajowe, działające na szczeblu organizacji oraz międzypaństwowe – utworzone na mocy porozumień pomiędzy krajami RWPG. 1. Organa krajowe i ich zadania W Polsce od końca lat 40. do 1956 r. problematyką współpracy z KDL zajmowała się Państwowa Komisja Planowania Gospodarczego (PKPG), a zagadnieniami stosunków naukowo-technicznej – funkcjonujący w jej ramach Departament Współpracy Gospodarczej (DWG), do którego zadań należało m.in.12: 1) opracowywanie projektów uchwał komisji współpracy naukowo-technicznych; 2) przedstawianie prezydium rządu analiz i sprawozdań z wykorzystania pomocy naukowo-technicznej; 3) uzgadnianie z zagranicznymi partnerami możliwości wzajemnego udzielania świadczeń; 4) opracowywanie informacji w sprawie osiągnięć technicznych i organizacyjnych partnerów; 5) bieżące śledzenie właściwego przebiegu realizacji uchwał komisji współpracy naukowo-technicznej; 6) przedstawianie Przewodniczącemu PKPG wniosków w sprawie zatwierdzania planów współpracy naukowo-technicznej oraz wniosków odnośnie do tematów pozaplanowych przedkładanych przez poszczególne resorty; 7) organizowanie stałych sesji (1–2 w roku) komisji współpracy naukowo-technicznej; 8) prowadzenie bieżącej kontroli wykorzystania otrzymywanej pomocy naukowo-technicznej oraz sporządzanie zbiorczych sprawozdań z jej wykorzystania. Sporo funkcji, głównie o charakterze wykonawczym, spełniała też Centrala Handlu Zagranicznego „CEKOP” (wcześniej Biuro Dokumentacji Technicznej), która m.in.: udzielała zleceń na wykonywanie dokumentacji technicznej dla zagranicznych partnerów, zajmowała się wysyłką i sprowadzaniem dokumentacji, organizowała wyjazdy specjalistów za granicę oraz przyjmowała zagranicznych praktykantów, dokonywała rozliczeń finansowych za otrzymywaną i przekazywaną pomoc naukowo-techniczną. Uchwałą Prezydium Rządu z dnia 18 października 1956 r. sprawy współpracy nau kowo-technicznej przeszły w zakres działania Ministerstwa Handlu Zagranicznego (MHZ). Stało się to po przekształceniu PKPG w Komisję Planowania przy Radzie Ministrów i przekazaniu przez jej przewodniczącego sfery współpracy naukowo-technicznej w gestię MHZ. I tu również powołano DWG, który spełniał podobne zadania, co i funkcjonujący w ramach PKPG, z tym, że większą uwagę próbowano zwrócić na powiązanie zagadnień współpracy naukowo-technicznej z zagadnieniami handlu zagranicznego. W wykazie zadań znalazły się więc takie, jak: analiza świadczonej pomocy naukowo-technicznej z punktu widzenia handlu zagranicznego, czy współdziałanie z komórkami

11 12

Tamże, sygn. 234/73, Protokół z V Sesji Polsko Czechosłowackiego KWG, s. 3–4 i 17.

AAN, Komitet Współpracy Gospodarczej z Zagranicą (= KWGZ), sygn. 6/8, p. 27. Od 1954 r. DWG zajmował się również zagadnieniami współpracy gospodarczej.

82


współpracy lub techniki w biurach radców i attache handlowych13. Natomiast podstawowym zadaniem komórek technicznych w polskich placówkach handlowych za granicą były: obserwacja rozwoju technicznego partnerów, przekazywanie uzyskanych materiałów do kraju, działanie w kierunku wymiany doświadczeń oraz współdziałanie w dziedzinie postępu technicznego i rozwoju nauk technicznych14. Tryb realizacji świadczeń naukowo-technicznych miał charakter scentralizowany. Za czasów PKPG poszczególne resorty przesyłały jej projekty zapotrzebowania na pomoc naukowo-techniczną z zagranicy15. W centrali – na ich podstawie – opracowywano zbiorcze plany, które przesyłano (od 1951 r.) partnerom w celu ułatwienia im wczesnego zbadania możliwości zaspokojenia potrzeb PRL16. Plany te cechowało ogromne sformalizowanie i szczegółowość17. Były one następnie omawiane w formie indywidualnych wniosków o pomoc na sesjach KWNT, gdzie – po ich rozpatrzeniu – zapadały określone uchwały. Po przejęciu spraw współpracy naukowo-technicznej przez MHZ, zmodyfikowano nieco tryb jej realizacji. W terminach wskazanych przez DWG MHZ, resorty składały (uzgodnione z Ministerstwem Finansów i szeregiem departamentów MHZ) zamówienia na uzyskanie pomocy naukowo-technicznej w formie bezpośrednio nadającej się do przesłania partnerom. Wnioski te – podpisane w imieniu resortów przez upoważnione osoby – kierowane były do poszczególnych krajów, w celu zajęcia przez nie stanowiska, odnośnie do możliwości ich realizacji. Dopuszczano również zgłaszanie zapotrzebowania na pomoc nie objętą planem. Zamówienia takie musiały mieć jednak zapewnione pokrycie finansowe i być akceptowane przez kierownictwa resortów. W przypadku nawiązania bezpośredniej współpracy, ministerstwa mogły samodzielnie wymieniać z partnerami swoje zapotrzebowania. Jeśli zaś chodzi o zamówienia partnerów na pomoc ze strony polskiej, to były one przesyłane przez DWG MHZ do odpowiednich ministerstw, które miały obowiązek udzielić szczegółowej odpowiedzi co do możliwości jej okazania, a przy przekazywaniu dokumentacji – określić jej cenę. Stanowiska resortów uważano za obowiązujące i jako takie – po uprzedniej ocenie przez DWG ich zbieżności z interesami handlu zagranicznego – stanowiły podstawę do podejmowania uchwał przez komisje współpracy naukowo-technicznej. W przypadku zaś prowadzenia przez ministerstwa bezpośredniej współpracy z resortami partnerów, zobowiązane one były przed udzieleniem odpowiedzi do uzyskania opinii DWG. Realizację uchwał dotyczących wysyłania specjalistów na praktyki i konsultacje, resorty prowadziły we własnym zakresie. Polegało to m.in. na: przedstawianiu partnerom zagranicznym programu praktyk, uzgodnieniu ich terminu oraz przeprowadzeniu instruktażu z delegowanymi. Natomiast w przypadku wyjazdów z kilku resortów dla realizacji tych samych zagadnień, wykonanie ich koordynował DWG. Również sprawy związane z przyjazdem do Polski zagranicznych specjalistów znajdowały się w gestii resortów. Jak już wspomniano, techniczną stroną realizacji uchwał zajmowała się CHZ „CEKOP”. 13

Tamże, Zarządzenie Ministra Handlu Zagranicznego z 1956 r. w sprawie struktury organizacyjnej i zakresu działania DWG (kopia).

14

Tamże, Wytyczne pracy komórek technicznych w polskich placówkach handlowych za granicą (projekt).

15

AAN, PKPG, sygn. 1458, 1464, 1465 i 1466.

16

Tamże, sygn.1463, k. 53–54 i zał. 2.

17

Tamże, Zał. 1 (Aneks).


83

Resorty miały obowiązek przedstawiania DWG sprawozdań kwartalnych z realizacji uchwał oraz półrocznych – z wykorzystania otrzymanej pomocy. Zalecano im także przekazywanie do Departamentu – w formie ofert – własnych osiągnięć naukowo-technicznych z ewentualnym zaznaczeniem kraju, który oferta ta mogłaby szczególnie zainteresować. Z kolei DWG zajmował się zbieraniem podobnych materiałów od partnerów, przede wszystkim z ZSRR, Czechosłowacji i z NRD18. Po niespełna dwóch latach, sprawy współpracy naukowo-technicznej przeszły w gestię nowo utworzonego organu rządowego: Komitetu Współpracy Gospodarczej i Naukowo-Technicznej z Zagranicą przy Radzie Ministrów. Został on powołany na mocy Uchwały Nr 58/58 Rady Ministrów z dnia 15 marca 1958 r. do koordynacji i nadzorowania działalności resortów i organów PRL w dziedzinie współpracy gospodarczej i naukowo-technicznej realizowanej w ramach działalności RWPG, międzypaństwowych Komitetów Bezpośredniej Współpracy Gospodarczej […] i innych organizacji międzynarodowych, a także w ramach umów i porozumień międzypaństwowych w tej dziedzinie19. Na jego czele stał wiceprezes Rady Ministrów, powoływany przez jej prezesa, a organem wykonawczym było stałe biuro, działające w ramach Urzędu Rady Ministrów. Przewodniczącym Komitetu został Piotr Jaroszewicz, a jego zastępcą Roman Fidelski, a następnie – Henryk Różański (od 27 czerwca 1959 r. do końca 1962 r.)20. Do szczegółowo określonych zadań Komitetu należało m.in.:21 1) opracowywanie w porozumieniu z ministerstwami i Komisją Planowania oraz Radą do Spraw Techniki przy Prezesie Rady Ministrów ramowych projektów wieloletnich i rocznych planów współpracy naukowo-technicznej oraz przedkładanie ich do akceptacji Radzie Ministrów; 2) koordynacja prac ministerstw w zakresie realizacji planów współpracy naukowo-technicznej z zagranicą; 3) koordynacja i nadzór nad działalnością polskich sekcji w RWPG; 4) badanie efektywności współpracy naukowo-technicznej dla polskiej gospodarki i opracowywanie dla Rady Ministrów systematycznej informacji i oceny rezultatów pracy polskich organów i komórek współpracy naukowo-technicznej oraz przedstawianie wniosków zmierzających do podniesienia efektywności i poszerzenia tej współpracy; 5) występowanie z inicjatywą rozpatrzenia przez RWPG i międzypaństwowe Komitety Bezpośredniej Współpracy Gospodarczej zagadnień o poważnym znaczeniu dla rozwoju gospodarki PRL; 6) przygotowywanie do akceptacji Rady Ministrów stanowiska delegacji polskiego rządu na sesjach RWPG i międzypaństwowych Komitetów Bezpośredniej Współpracy Gospodarczej oraz wniosków dotyczących zatwierdzenia powziętych na tych sesjach postanowień; 7) zatwierdzanie instrukcji dla polskich delegacji resortowych na obrady międzynarodowych organizacji naukowo-technicznych; 8) przedstawianie wniosków w sprawach dalszego rozwoju współpracy. Komitet zobowiązał ministrów do składania mu okresowych informacji i sprawozdań w zakresie prowadzonych przez nich prac

18

AAN, KWGZ, sygn. 6/8, p. 27.

19

AAN, sygn. KP 350/1, Uchwała nr 58/58 Rady Ministrów w sprawie powołania Komitetu Współpracy Gospodarczej i Naukowo-Technicznej z Zagranicą przy Radzie Ministrów. Szerzej zob. MARKS, B. P.: Polsko-czechosłowacka współpraca naukowo-techniczna w ramach Rady Wzajemnej Pomocy Gospodarczej w latach 1949–1960. In: STOLARCZYK, M. – KUZICKI, J. – GRATA, P. (eds.): Z dziejów regionów Europy Środkowo-Wschodniej w XIX i XX w. Rzeszów 2008, s. 180–181. 20

RÓŻAŃSKI, H.: c. d., s. 105–107, 132–133.

21

Tamże, s. 107–109.

84


dotyczących współpracy naukowo-technicznej z zagranicą. Rada Ministrów poleciła likwidację DWG w MHZ. W 1962 r., Uchwałą nr 305/62 RM z 4 października tegoż roku, powyższy Komitet przekształcono w Komitet Współpracy Gospodarczej z Zagranicą (KWGZ) przy Radzie Ministrów. W uchwale tej stwierdzono, że Komitet jest organem Rady Ministrów powołanym do koordynowania realizacji polityki Rządu oraz inicjowania prac w dziedzinie rozwoju współpracy gospodarczej i naukowo-technicznej z zagranicą22. Jego przewodniczącym był również wiceprezes Rady Ministrów. Do zakresu działania KWGZ należało opracowywanie projektów wytycznych i przepisów dotyczących współpracy gospodarczej i naukowo-technicznej, przedstawianie ich Radzie Ministrów, ustalanie wytycznych dla resortów oraz koordynacja i kontrola działalności w zakresie: 1) ogólnych zagadnień współpracy gospodarczej i naukowo-technicznej z zagranicą, zwłaszcza w obszarze międzynarodowego podziału pracy, specjalizacji produkcji oraz kooperacji gospodarczej i naukowo-technicznej; 2) spraw wynikających z uczestnictwa Polski w RWPG; 3) współpracy gospodarczej i naukowo-technicznej z krajami socjalistycznymi, prowadzonej w trybie dwu- lub wielostronnym, lecz poza ramami organizacyjnymi RWPG. W Uchwale nr 305/62 szerzej i bardziej szczegółowo – niż w poprzedniej – określono zadania i uprawnienia KWGZ w dziedzinie współpracy naukowo-technicznej dotyczące m.in.: prowadzenia sekretariatów dwustronnych komisji i komitetów współpracy naukowo-technicznej, zatwierdzania protokołów z ich posiedzeń, przygotowywania i zawierania umów o współpracy naukowo-technicznej, a także innych umów i porozumień międzypaństwowych, gdy zawierały one postanowienia dotyczące tej współpracy. Podkreślono też wyraźniej rolę Komitetu, jako inicjatora i koordynatora współpracy naukowo-technicznej, poprzez mocniejsze zaakcentowanie jego funkcji nadzoru i kontroli nad resortami. Wzmocniono kolegialny skład Komitetu, w którym znaleźli się ministrowie, zamiast – jak to określono w poprzedniej uchwale – przedstawicieli ministerstw. 12 października 1962 r. Komitetowi został nadany statut23. W początkowym okresie swego działania, KWGZ zatrudniał 53 pracowników (na posiadanych 68 etatów), przy czym: w Zespole do spraw RWPG – 12, w Zespole ds. Współpracy Dwustronnej z Krajami Socjalistycznymi – również 12, a np. w Zespole ds. Współpracy z Rozwiniętymi Krajami Kapitalistycznymi tylko 4 osoby, zaś w Zespole Studiów i Analiz jedynie jedną. Niezależnie od Biura KWGZ w Komisji Planowania przy RM, istniał 17-osobowy aparat, który zajmował się problematyką planowania współpracy oraz prowadził konsultacje z krajami socjalistycznymi24. Decyzją prezesa Rady Ministrów również w poszczególnych resortach gospodarczych i w zjednoczeniach wyodrębniono wyspecjalizowany aparat zajmujący się problematyką współpracy w ramach określonej branży, opracowywaniem powiązań międzybranżowych z partnerami oraz kontrolą realizacji podejmowanych ustaleń. Obok wymienionych powyżej organów, niektórymi zagad22

AAN, KP, sygn. 350/1, Uchwała nr 305/62 Rady Ministrów z dnia 4. 10. 1962 r. w sprawie przekształcenia Komitetu Współpracy Gospodarczej i Naukowo-Technicznej z Zagranicą przy Radzie Ministrów w Komitet Współpracy Gospodarczej z Zagranicą przy Radzie Ministrów. 23 Tamże, Zarządzenie nr 97 Prezesa Rady Ministrów w sprawie nadania statutu Komitetowi Współpracy Gospodarczej z Zagranicą. 24

AAN, KP, sygn. 350/3, Dotychczasowa organizacja kierowania współpracą gospodarczą w PRL i innych krajach socjalistycznych, s. 2.


85

nieniami współpracy zajmowały się także: Komisja Planowania przy Radzie Ministrów, Komitet Nauki i Techniki, Polska Akademia Nauk, Ministerstwo Spraw Zagranicznych oraz Ministerstwo Handlu Zagranicznego25. Trzeba tu podkreślić, że – w świetle materiałów źródłowych – pomiędzy organami realizującymi zadania z zakresu współpracy naukowo-technicznej często dochodziło do sporów kompetencyjnych odnośnie do zakresu i funkcji przez nie pełnionych. Likwidacja KWGZ nastąpiła w dniu 1 lipca 1970 r. Jego kompetencje i zadania zostały przejęte przez: Komisję Planowania przy Radzie Ministrów, Komitet Nauki i Techniki, Ministerstwo Spraw Zagranicznych oraz Biuro Przedstawiciela PRL w RWPG (zlokalizowane w Urzędzie Rady Ministrów)26. W przypadku nawiązania bezpośredniej współpracy, ministerstwa mogły samodzielnie wymieniać z partnerami swoje zapotrzebowania. Również realizację uchwał dotyczących wysyłania specjalistów na praktyki i konsultacje, jak i sprawy związane z przyjazdem do Polski zagranicznych specjalistów, resorty prowadziły we własnym zakresie. Podobne organa do funkcjonującego w Polsce powstały również w innych krajach RWPG. W Czechosłowacji współpracą naukowo-techniczną zajmowała się Państwowa Komisja do spraw Współpracy Gospodarczej i Naukowo-Technicznej z Zagranicą (została zlikwidowana w 1967 r.). 2. Organa międzypaństwowe Jak wspomniałem, Polsko-Czechosłowacka Komisja Naukowo-Techniczna została utworzona 4 lipca 1947 r. Działała ona w oparciu statut i Ogólne warunki realizacji współpracy naukowo-technicznej, zaktualizowane m.in. w 1955 roku27. Komisja posiadała dość szeroki, jak na ówczesne czasy, zakres działania. Świadczy o tym m.in. jej struktura organizacyjna – w jej ramach funkcjonowało 6 podkomisji28: 1) Instytutów Naukowo-Badawczych, 2) Normalizacji, 3) Szkolenia Zawodowego, 4) Naukowej Organizacji Pracy, 5) Patentów, Licencji i Biur Konstrukcyjnych, 6) Budownictwa. Po utworzeniu RWPG partnerzy zgodzili się na uproszczenie organizacji współpracy. Zgodnie z postanowieniem przedstawicieli Polsko-Czechosłowackiej Rady Współpracy Gospodarczej z 12 czerwca 1949 r., połączono Komisję Naukowo-Techniczną z Komisją Przemysłową, ustalając jednocześnie zasady działania nowo utworzonej komisji29. W 1953 r. zmieniono jej nazwę na: Komisja Współpracy Naukowo-Technicznej i przyjęto nowe zasady działania, zmierzające do usprawnienia realizacji uchwał30. Ustanowiono wówczas także formę szerokich kontaktów między przedstawicielami poszczególnych przemysłów. W jej ramach powołano szereg dwustronnych komisji do spraw współpracy gospodarczej, zespołów ekspertów i grup specjalistów, głównie w zakresie przemysłów: hutniczego, chemicznego, maszynowego i lekkiego. Z organami tymi, które przede wszystkim miały ściśle współpracować z jednostkami handlu zagranicznego, wiązano duże nadzieje na szybki rozwój współpracy. W wymienionym powyżej roku odbyły 25

AAN, KP, sygn. 350/1, Notatka dla Wiceprezesa Rady Ministrów towarzysza P. Jaroszewicza, s. 5–9.

26

AAN, KWGZ, Notatka dla AAN w sprawie KWGZ zlikwidowanego z dniem 1. 7. 1970, Warszawa 25. 3. 1971.

27 AAN, KWGZ, sygn. 6/8, p. 26, Departament Prawny komunikuje…, k. 564–567; tamże, sygn. 6/6, Notatka o przebiegu współpracy gospodarczej między PRL i CSR z 17 IV 1957. 28

AAN, PKPG, sygn. 266, Protokół z (I) posiedzenia Komisji Naukowo-Technicznej…, s. 1.

29

AAN, KWGZ, sygn. 6/2, Protokół z I wspólnej sesji Polsko-Czechosłowackiej Komisji Naukowo-Technicznej i Polsko-Czechosłowackiej Komisji Przemysłowej.

30

Tamże, Protokół V sesji KWNT między PRL a Republiką Czechosłowacką.

86


się jedynie spotkania komisji w dziedzinie hutnictwa i energetyki. Ich rezultaty były jednak mało znaczące. Przyczyn tego stanu rzeczy upatrywano w „nierównym zainteresowaniu partnerów” omawianą problematyką oraz w braku właściwego rozgraniczenia kompetencji poszczególnych organów. Uważano, że próbowały one „wyręczać” aparat zajmujący się sprawami handlu zagranicznego31. Wytyczne dotyczące działalności Komisji sformułowano dopiero na jej VIII sesji w październiku 1955 r. Zgodnie z nimi do zakresu pracy KWNT należało m.in.: rozpatrywanie wszelkich projektów obu krajów zmierzających do pogłębienia i rozszerzenia współpracy naukowo-technicznej pomiędzy partnerami oraz podejmowanie i zapewnienie realizacji uchwał zatwierdzonych przez rządy obu krajów. Ustalono również: 1) przedmiot i formy współpracy naukowo-technicznej: w oparciu o zasady sofijskie; 2) skład Komisji – m.in. dwie sekcje, z których każda posiadała 6 członków; 3) tryb działania: sesje zwyczajne (dwa razy w roku) i nadzwyczajne – zwoływane z inicjatywy którejkolwiek ze stron w przypadku zgody obu przewodniczących, na których m.in. rozpatrywano wnioski w trybie między-sesyjnym; 4) kwestie protokołów: nabierały mocy prawnej po ich zatwierdzeniu przez rządy obu krajów; 5) sprawy wydatków Komisji; 6) problematykę realizacji uchwał KWNT i ich kontroli – m.in. zakazano przekazywania stronie trzeciej wyrobów wykonanych na podstawie udzielonej pomocy naukowo-technicznej (i jej wyników) bez uprzedniej zgody kraju ją przekazującego32. Do rozwoju współpracy dokumentacyjnej miało się przyczynić podjęcie już w początkach lat 50. współdziałania przez Główny Instytut Dokumentacji Naukowo-Technicznej z jego czechosłowackim odpowiednikiem: Technické dokumentační středisko33. Również w latach 1954–1955 podjęto próby zintensyfikowania wymiany dokumentacji przez powstałe w tym czasie branżowe komisje, podkomisje i zespoły ekspertów34. Ich spotkania miały jednak przede wszystkim charakter informacyjny35. Nawiązana została także współpraca instytutów naukowo-badawczych i biur projektowo-konstrukcyjnych. Koncentrowała się głównie na: ustalaniu kierunków wzajemnego współdziałania, wymianie spisów zakończonych prac (w tym dokumentacji projektowych) oraz różnego rodzaju informacji i publikacji. W Polsce instytuty i biura znajdowały się dopiero w stadium organizacji. Posiadając z reguły niewielki dorobek, nie były w stanie efektywnie współpracować z odpowiednimi jednostkami bardziej rozwiniętych państw RWPG. Od kwietnia 1952 r. do końca czerwca 1955 r. liczba polskich instytutów n-b wzrosła z 53 do 70, przy czym 12 z nich utworzono w resortach, które wcześniej ich nie posiadały36. Do kolejnego rozszerzenia funkcji KWNT „w celu dalszej operatywniejszej realizacji współpracy” doszło na jej XII sesji w kwietniu 1959 r.37, natomiast na kolejnej – w czerwcu 1960 r. – ustalono, 31

AAN, PKPG, sygn. 1463, Sprawozdanie…, k. 38–40.

32

AAN, KWGZ, sygn. 6/2, Protokół VIII sesji KWNT między PRL i Republiką Czechosłowacką…, Zał. nr 1.

33

Tamże, Protokół z II posiedzenia Polsko-Czechosłowackiej Komisji naukowo-technicznej, k. 149–150.

34

Materiały na ten temat znajdują się m.in. w teczkach AAN, PKPG, sygn. 1521, 1561, 1563, 1581, 1582, 3860; AAN, KWGZ, sygn. 6/8; KP, sygn. 234/82. 35 Wymieniano głównie informacje o normach, wskaźnikach techniczno-ekonomicznych oraz wzorach i modelach produkcji. Zob. np.: KORALKOWA, K.: Piętnaście lat polsko-czechosłowackiej umowy o przyjaźni i pomocy wzajemnej. Sprawy Międzynarodowe, 1962, Z. 9, s. 98. 36

Obliczenia własne na podstawie: AAN, PKPG, sygn. 1714, 1715.

37

AAN, KWGZ, sygn. 6/2, Protokół XII sesji Polsko-Czechosłowackiej KWNT, nlb.


87

na podstawie decyzji Polsko-Czechosłowackiego KWG i NT podjętych na jego pierwszym posiedzeniu, zasady bezpośredniej współpracy naukowo-technicznej38. Jak już wspomniano, na mocy polsko-czechosłowackiego Układu z 7 maja 1957 r. został utworzony Polsko-Czechosłowacki Komitet Współpracy Gospodarczej. Powołano go w celu realizacji współpracy gospodarczej i naukowo-technicznej między obu krajami oraz operatywnego rozwiązywania zagadnień wynikających z tej współpracy. Zadania odnośnie do współpracy sformułowano w nim w sposób ogólny. Zalecono m.in. stałe jej rozszerzanie i pogłębianie oraz koordynowanie planów prac badawczych i naukowych. Dla ich realizacji KWG miał utworzyć stałe i niestałe organy. Zakres działalności i organizacji Komitetu określał jego statut, stanowiący załącznik do Układu39. Podczas I posiedzenia KWG w październiku 1957 r. w Warszawie postanowiono rozwinąć bezpośrednią współpracę pomiędzy polskimi a czechosłowackimi ministerstwami40. Na II posiedzeniu KWG w sierpniu 1958 r. przyjęto szereg postanowień zmierzających do usprawnienia trybu realizacji współpracy naukowo-technicznej41. Po utworzeniu Polsko-Czechosłowackiego Komitetu Współpracy Gospodarczej i Naukowo-Technicznej, podczas VI sesji (w styczniu 1961 r.), zatwierdził on nowe „Ogólne zasady i warunki prowadzenia współpracy naukowo technicznej między PRL a CRS”. Ustalono w nich m.in., że współdziałanie będzie odbywać się w trybie bezpośredniej współpracy – upoważnionych do tego przez Komitet – ministerstw i urzędów centralnych obu krajów42. W październiku następnego roku partnerzy podpisali Porozumienie o współpracy w dziedzinie wymiany informacji naukowej, technicznej i ekonomicznej43. Na VIII sesji Komitetu (maj/ czerwiec 1963 r.) przyjęto – w oparciu o propozycje będące przedmiotem wcześniejszych rozmów sekretarzy generalnych partii obu krajów: Władysława Gomułki (PZPR) z Antoninem Novotnym (KPCz) – szereg zaleceń dotyczących „pogłębienia i nowych form” w dziedzinie nauki i techniki, m.in.: nowych porozumień o bezpośredniej współpracy naukowo-technicznej, opracowania tematycznego planu współpracy na przyszłe lata, rozwiązania kwestii normalizacyjnych i unifikacyjnych44. Nowe ustalenia dotyczące rozwoju współpracy naukowo-technicznej zostały przyjęte podczas XI Sesji KWGiNT w maju 1967 r., gdzie m.in. partnerzy zatwierdzili „Tymczasowe zasady współpracy między placówkami naukowo-badawczymi i organizacjami projektowo-konstrukcyjnymi PRL i CSRS w dziedzinie badań naukowych i technicznych”. Komitet polecił również opracowanie – do końca w.w. roku – propozycji dotyczących warunków odpłatności za wzajemnie przekazywaną dokumentację techniczną 38

Tamże, Protokół z XIII sesji Polsko-Czechosłowackiej KWNT.

39 AAN,

KWGZ, sygn. 6/6, Układ między Rządem PRL a Rządem Republiki Czechosłowackiej w sprawie utworzenia Polsko-Czechosłowackiego Komitetu Współpracy Gospodarczej (wraz z załącznikiem).

40 AAN, KP, sygn. 234/70, Protokół z II posiedzenia Polsko-Czechosłowackiego Komitetu Współpracy Gospodarczej, Zał.: 1, 2, 3. Napotykała ona na poważne trudności, gdyż strona czechosłowacka nie wyrażała zgody na współpracę z pominięciem konieczności uzgodnienia jej problematyki z Polsko-Czechosłowacką KWNT. AAN, KWGZ, sygn. 20/31, Pismo Attache Handlowego S. Kubiczka… 41 AAN, KP, sygn. 234/70, Protokół z II posiedzenia Polsko-Czechosłowackiego Komitetu Współpracy Gospodarczej, s. 18. 42

AAN, KP, sygn. 234/74, Protokół z VI Sesji Polsko-Czechosłowackiego KWGiNT, zał. 2.

43

AAN, KWGZ, sygn. 20/31, Notatka o polsko-czechosłowackiej współpracy gospodarczej i naukowo-technicznej.

44

AAN, KP, sygn. 234/78, Protokół z VIII Sesji Polsko-Czechosłowackiego KWGiNT, s. 29–31.

88


i technologiczną, a także umowy o prawnej ochronie patentów i wynalazków45. Zasady i warunki współpracy między placówkami naukowo-badawczymi (n-b) i organizacjami projektowo-konstrukcyjnymi (p-k) miały charakter tymczasowy i zostały określone jedynie w sposób ramowy. Do tego czasu współpraca odbywała się za pośrednictwem dwustronnych komitetów i komisji współpracy naukowo-technicznej, które ustalały jej warunki i wyznaczały jednostki współpracujące. Po wprowadzeniu – od II połowy lat 50. – zasad tzw. współpracy bezpośredniej, wspomniane komitety i komisje zatwierdzały, opracowaną przez instytuty n-b i biura p-k, tematykę współdziałania. W trakcie kolejnej sesji – w marcu 1970 r. – KWGiNT postanowił zaktualizować obowiązujące wcześniej przepisy i warunki prowadzenia dwustronnej współpracy naukowo-technicznej, zalecając powołanie mieszanej grupy roboczej do opracowania tego zagadnienia (w terminie do końca tegoż roku). Zatwierdził także kolejne dokumenty: Ogólne zasady odpłatnego przekazywania między PRL i CSRS dokumentacji technicznych o szczególnym znaczeniu, opracowanych w jednym kraju oraz Zasady wymiany stażystów46. W sumie, w latach 1957–1970 odbyło się 12 posiedzeń KWG oraz KWGiNT. Posiedzeniom tym przewodniczyli : ze strony polskiej – Piotr Jaroszewicz (oprócz sesji VII, której przewodniczył Zenon Nowak i sesji IX, której przewodniczył Franciszek Waniołka)47, a ze strony czechosłowackiej: Ludmila Jankovcová (sesjom I–VIII), Otakar Šimůnek (sesjom IX–XI) i Václav Hůla (sesji XII). Uwagi końcowe Niemal w całym omawianym tu okresie, współpraca w sferze naukowo-technicznej miała charakter ściśle scentralizowany. Niemożliwe było jej prowadzenie bez pominięcia odpowiednich organów. Na podstawie analizy materiałów archiwalnych i dostępnej literatury przedmiotu można z dużą dozą prawdopodobieństwa stwierdzić, że rozbudowany instytucjonalny system współdziałania był poważnym czynnikiem ograniczającym polsko-czechosłowackie stosunki naukowo-techniczne. Częste zmiany i modyfikacje – zarówno międzyrządowych, jak i krajowych – organów, świadczą o braku jednolitej, kompleksowej koncepcji współpracy i o podporządkowaniu struktury aparatu realizacji doraźnych, krótkoterminowych zadań. Potwierdza to również brak wyraźnego rozgraniczenia kompetencji organów zajmujących się współdziałaniem. Rozwój polsko-czechosłowackiej współpracy naukowo-technicznej hamowało także wiele innych barier, będących rezultatem: istniejącego wówczas systemu ekonomicznego krajów socjalistycznych, narzuconych przez RWPG zasad współdziałania, czy też specyfiki stosunków w sferze nauki i techniki. Częściowo zostały one zdefiniowane w artykule, można je również znaleźć w literaturze przedmiotu48.

45

AAN, KP, sygn. 234/81, Protokół z XI Sesji Polsko-Czechosłowackiego KWGiNT, s. 16–17 i Zał. nr 6.

46

AAN, KP, sygn. 324/5, Protokół z XII Sesji Polsko-Czechosłowackiego KWGiNT, s. 18 i Zał. nr 4 i 5.

47

Na temat funkcji państwowych pełnionych przez wymienione osoby zob. MOŁDAWA, T. (ed.): Ludzie władzy 1944–1991. Warszawa 1991; strony podane są w indeksie osób (s. 464 – P. Jaroszewicz; s. 472 – Z. Nowak; s. 479 – F. Waniołka). 48

Zob. np.: MARKS, B.: Współpraca naukowo-techniczna Polski z europejskimi krajami RWPG (1949–1970) : Przyczynek do oceny. In: Celem nauki jest człowiek… : Studia z historii społecznej i gospodarczej ofiarowane Helenie Madurowicz-Urbańskiej. Kraków 2000, s. [241]–249.


89

LITERATURA

Recenze ství), orientalizující období (pro výtvarné umění, náAdkins, Lesley – ADKINS, Roy A.: Starověké Řecko : encyklopedická příručka. Překlad Dana boženství, mytologii a písemnictví), dále archaické obAdámková. Praha : Slovart, 2011, 506 s. ISBN 978- dobí a konečně řecko-perské války. Časové vymezení pro další, klasické období v dějinách Řecka je vloženo 80-7391-580-3. Mezeru na českém knižním trhu konečně zaplnila do časové osy, jež začíná rokem 478 př. n. l. a končí vynikající didaktická příručka o dějinách a kultuře „oportunismem“ Filipa II. Makedonského. Aby si starověkého Řecka. Přestože disponujeme kolektiv- čtenář uvědomil podstatu této koncepce poněkud ními publikacemi Encyklopedie antiky (Praha 1974), přitažené za vlasy, musí být již zkušený. Stejně tak je Lexikon gréckej civilizácie (Bratislava 1977), Encyklo- obtížné na první pohled pochopit, proč se v kontextu pedie dějin starověku (Praha 2008) a překladem popu- vyzdvihuje pouze 2. peloponéská válka (s. 9) a proč je lární knihy A.-M. Buttinové Řecko 776 až 338 př. n. l. v dalším kontextu ignorován termín „epigoni“ (s. 12); (Praha 2002), řada kompendií populárně vědeckého není rovněž jasné, co si autoři představují pod pojmem „helénismus“. charakteru u nás zatím schází. Mluvíme-li o sociální struktuře společnosti, je žáRecenzovaná kniha nabízí čtenářům následující informační bloky: stručný přehled kulturně-histo- doucí alespoň letmo naznačit, jak se tato struktura rického vývoje starověkých států, včetně chronolo- vyvíjela, ještě více konkrétnosti vyžaduje její charakgie (kap. 1), slovníček státníků a politiků (kap. 2), teristika (s. 27–29). Mluvíme-li o „občanech“ (s. 27), eseje o vojenství (kap. 3), zeměpisný slovník (kap. 4), je nutné přesně naznačit, jaká se zde rozumí sociálně přehled hospodářské činnosti, obchodu, cestování právní skupina a jakým souhrnem práv a povinností a dopravy (kap. 5), město a venkov z hlediska jejich disponuje, jinak tato pasáž zůstává formální. Stejnou architektonického uspořádání (kap. 6), eseje o pí- důslednost vyžaduje informace o podstatě otroctví semnictví, jménu, vzdělávání a literárně-umělecké (s. 29). Je nutná také jasná definice perioiků a metoiků. činnosti (kap. 7), náboženství a mytologie (kap. 8), Přál bych si také jasnější a důslednější analytický popřehled vývoje výtvarného umění, filozofie a vědy pis politického zřízení starověkých obcí (s. 30–32) (kap. 9). Závěrečná kapitola je věnována otázkám z hlediska jeho evoluce a užití antických pramenů. každodenního života. Autoři nabízí čtenářům tyto V pasážích o zákonodárství (s. 37–38) by mělo být otázky: kalendář, rodina a manželství, otroci, jídlo upozorněno i na text Gortynských zákonů. Slovníček státníků a politiků (druhá kapitola) a pití, oblékání, zábava včetně atletiky (tematicky zde vybočují pasáže o sympoziích a prostituci), dále smrt zvláštních korekcí nevyžaduje, je svědectvím autora pohřeb. Ke každé kapitole je uvedena doporučená ské erudice a snahy nabídnout studentům co největší literatura, včetně literatury v češtině. Užitečným paletu významných osobností Řecka. Svým záběrem doplněním k textům jsou černo-bílé obrázky. V pří- částečně doplňuje Encyklopedii antiky (ed. Ludvík loze je poměrně bohatá bibliografie a rejstřík. Chtěl Svoboda, Praha 1973) a Významné osobnosti anbych zdůraznit i to nejdůležitější: překlad, na rozdíl tického starověku (Igor Lisový, Ostrava 2007), a to od mnoha jiných knih o starověku vydávaných u nás, především tím, že podání materiálu je poněkud odje redigován naším předním odborníkem na dějiny lišné. Literaturu k heslům postrádá (je však uvedená a kulturu starověku, dr. J. Součkem (Univerzita Kar- na konci kapitoly) a názornost má spíše sporadický lova v Praze), což kvalitu tohoto překladu podstatně charakter. Kladně bych hodnotil další, třetí kapitolu ovlivnilo. Jelikož i nejdokonalejší redaktor může pů- o vojenství ve starém Řecku (s. 91–129). Její využití vodní text pouze opravit, nikoliv do něj razantně za- jako rozšiřující četby pro studenty humanitních oborů sahovat, dovolím si vyjádřit své poznámky k místům, podstatně rozšíří jejich znalosti v oblasti antické kažkteré mohou vyvolat některé rozpaky či naopak si dodenní kultury. Čtvrtá kapitola věnovaná řeckému zeměpisu zaslouží vřelou pochvalu. V otázce periodizace (první kapitola) autoři sledují (s. 131–177) by mohla být zařazena jako úvodní. Jeliexistující tradici anglických publikací (srov. řadu The kož je to slovník, její zařazení celkovou strukturu knihy Fontana History of the Ancient World, v jejím rámci nenarušuje. Za důležitý prvek bych zde jmenoval pak díly O. Murrayho Early Greece, J. K. Daviese De- množství map, což postrádá mnoho didaktických přímocracy and Classical Greece a F. W. Walbanka The ruček. Za kladný bych považoval stručný úvod, v němž Hellenistic World [Cambridge, Massachussets 1993]), autoři nabízejí zeměpisný přehled řecké krajiny. Avšak i když to přímo nedeklarují. Řecko tak zahrnuje my- definice pojmu polis (mn. č. poleis), federací a spolků kénské období, „temná staletí“ a geometrické období by mohla být podstatně doplněna konkrétními pří(pro hospodářství, politický vývoj, práva a nábožen- klady z antické historické reality a koncepce antických

90


autorů (není jasné, zdá poleis v helénistické době decká, shledávám její největší přinos. V době, kdy si existovaly anebo se transformovaly v jakousi jinou každý snadno vyhledá materiál na internetu, publiurbanistickou formu). Naproti tomu otázka kolonií, kace nabývá další hodnotu: slouží jako jakési základní faktorií (emporií) a klérúchií je zpracována docela vy- měřítko a poskytuje vyhledávačům možnost srovnání čerpávajícím způsobem. Ve slovníku autoři dali před- a poté zjištění nepřesností, kterými se internetové nost popisu krajin, oblastí a regionů. Proto například články stále hemží. Kniha jistě poslouží začínajícím pod písmem „D“ nacházíme pouze dvě hesla – Dóris adeptům historie antiky jako bohatý zdroj inspirace. a Drangiana. Studujícím dějin antického starověku by Igor Lisový neměly uniknout i tyto lokality: Danaster, Danubius, Danuvius (Dunaj), Daulis, Dekeleia, Delfy, Délos, Diana Veteranorum, Didyma, Didymy, Dimini, Dó- BERNÁT, Libor: Obyvateľstvo dubnickej farnosti dóna, Drepanon, Drobeta (Drubeta), Dulichion, Dura v 17.–19. storočí vo svetle matrík. Kežmarok : ViViT s. r. o., 2009, 124 s. ISBN 978-80-89264-27-8. Europos, Durostorum, Dyrrachion. Povědomí o slovenské historické demografii bylo Logické je zařazení také otázky o dopravě do páté kapitoly o přehledu hospodářství a obchodu donedávna v českém prostředí velice slabé, což do (s. 179–213), i když touto látkou by spíše patřila ke značné míry korespondovalo se skutečným stavem sféře každodenního života (reálií). Čtenářům se zde bádání na Slovensku. V druhé polovině 20. století nabízejí pozoruhodné informace o daňovém systému rozvíjelo tento obor jen několik jedinců, kteří se a celních poplatcích, organizaci trhu, o váhách, mí- k němu dostávali nejčastěji přes sociální dějiny, resp. rách a mincích. Následující kapitola kompendia je hospodářské a sociální dějiny, např. Július Alberty, věnována městům a venkovu, jejich stavbám, archi- Mária Kohútová, Anton Špiesz. Po určité odmlce tektonickým slohům a stavitelské technice, částečně začíná slovenská historická demografie opět „vystri vybavení obydlí. Popis venkova v přímém slova kovat růžky“ a z více stran se objevují náznaky, že se smyslu zde chybí, i když v dnešní době archeologie na Slovensku na poli tohoto vědního oboru něco děje. dokáže poskytnout bohatý materiál a to jak na „kla- Zcela nedávno představil vývoj historickodemograsickém“ území Řecka, tak i na jeho periferii, řekneme fického výzkumu u našich východních sousedů na Černomoří. Promyšlenou je struktura sedmé kapi- stránkách Historické demografie Pavol Tišliar1, který toly o písemných dokladech. Máme zde stručnou, sám reprezentuje tento obor zejména pro období avšak docela konkrétní informaci o řeckém jazyku mezi světovými válkami. Zmínil řadu graduačních a jeho dialektech, o vývoji písma, o psacích materiá- prací s historickodemografickou tematikou, které lech, o knihách a knihovnách, o nápisech, o osobních povstaly v posledních letech na slovenských univerjménech a také o vzdělávání a krásné literatuře. Tento zitách, což vzbuzuje naději na další rozvoj výzkumu, přehled doplňuje chronologický přehled literárních který byl dlouhá léta v pozadí, ačkoliv o jeho potřebudálostí a slovníček autorů. Poslední je však poně- nosti nelze vůbec pochybovat. kud stručný a subjektivní a pro studenty nevyhovuTrochu symptomaticky se na Slovensku v posledjící. Přestože seznam filozofů a vědců autoři nabízí ních letech objevila jednak skripta „nestorky“ histona jiném místě (s. 412), nejsou zde zahrnuti všichni rické demografie Márie Kohútové s určitým metodoliteráti a dějepisci. Z tohoto hlediska bych zájemcům logickým základem,2 jednak pokus Libora Bernáta vřele doporučil slovníky českých odborníku – Slovník o historickodemografický výzkum bez striktního řeckých spisovatelů (red. B. Borecký a R. Dostálová. metodologického základu. Slovenská historická dePraha 2006) a Slovník latinských spisovatelů (red. mografie v podstatě začíná a teprve buduje svou platE. Kuťaková a A. Vidmanová. Praha 2004). formu, což se odráží na značných metodologických Čtenáře beze sporu nenechají lhostejnými kapitoly nedostatcích v některých oblastech výzkumu. Kniha o náboženství a mytologii (s. 301–375) a o řeckém Libora Bernáta je toho dokladem. Nemám v úmyslu umění, vědě a filozofii (s. 377–421). Kapitolu o umění, „strhat“ Liboru Bernátovi v této recenzi jeho snahu vědě a filozofii bych klidně rozdělil na dvě: bohatství opřenou nepochybně o náročnou heuristiku. Spíše výtvarně uměleckého odkazu Řecka je obrovské a po- bych chtěl poukázat na nezbytnost správného metoskytuje ohromnou paletu forem, typů, stylů, barev dologického a terminologického přístupu v historici techniky. O tom nás přesvědčuje bohatství muzejních kém výzkumu, což pro tak složitý obor, jakým histoexponátů celého světa a také památky in situ, jejich rická demografie bezpochyby je, platí dvojnásob. informativní náplň je doslova nevyčerpávající. KladLibor Bernát věnoval ve své práci o populačním ného hodnocení si zaslouží zařazení pozoruhodných vývoji farnosti Dubnica nad Váhom (Trenčínský slovníčků – o keramických tvarech, abecední přehled umělců a také filozofů (každý zvlášť). Konečně se 1 TIŠLIAR, P.: K historickej demografii a demogradostáváme ke kapitole o každodenním životě Řecka (s. 421–449). Jako negativum zde bych podotkl pouze fickej histórii na Slovensku. Historická demografie 35, 2011, č. 2, s. 179–185. jedno, její stručnost. Kniha L. a R. Adkinsů je souhrnem bohaté infor- 2 KOHÚTOVÁ, M.: Vývoj obyvateľstva na Slovensku mace určené pro studenty a milovníky antiky. V tom, v 16. a 17. storočí. Trnava 2010. Vysokoškolské učebné že to není ryze odborná práce, nýbrž populárně vě- texty.

91

LITERATURA RECENZE

kraj, okr. Ilava) většinu místa historickodemografickým analýzám, které založil na agregativní metodě. Zkoumané období 1667–1900 rozdělil na pět časových celků (1667–1700, 1701–1750, 1751–1800, 1801–1850, 1851–1900) a každým se zabýval zvlášť. Teprve v závěru své poznatky shrnul v omezený popis celkového vývoje. Agregativní metoda je sice založena na sledování dlouhých časových řad, avšak autorovo rozdělení nemusí být na překážku tomuto předpokladu, pokud by mu tím neunikaly určité tendence. Autorovým základním problémem je nepochopení podstaty historickodemografického výzkumu, který nesleduje přesné hodnoty a míry, ale pouze jejich tendence. Nejlépe svou výtku ukáži na příkladu sezonnosti. Autor popsal absolutní počty narozených (křtů), sňatků a úmrtí (pohřbů) v jednotlivých měsících roku pro každou etapu zvlášť. Vždy vyjmenoval tři měsíce s největším a tři s nejmenším výskytem, ale již tyto hodnoty nesrovnal. Na závěr pouze shrnul všechny absolutní počty do téže analýzy a třeba hodnocení sezonního průběhu narození omezil na popření teze Elišky Čáňové o reprodukčním rytmu, podle níž se nejvíce dětí rodilo v březnu a dubnu.3 Libor Bernát zjistil, že za celé období se v dubnické farnosti nejvíce dětí narodilo v lednu, březnu a prosinci, přičemž v nejstarším období to bylo v lednu, březnu a říjnu, v letech 1701–1750 v lednu, březnu a září atd. Již si nevšimnul, že téměř po každé mu vystoupily měsíce leden a březen, a ani únor nezůstával pozadu. Co vlastně vytýkám Liboru Bernátovi v uvedeném příkladu? 1) Neznalost metody. Měsíce nejsou stejně dlouhé, a proto absolutní počty narozených (křtů) by se měly přepočítat na počty dnů v měsíci. V případě února se obvykle dělí číslem 28,25.4 Autor by tak zjistil, že nejvíce dětí se rodilo v zimních měsících od prosince do března, což by odpovídalo koncepcím březen až červen. Z mého pohledu tedy existoval jistý reprodukční rytmus, který vycházel z živočišné podstaty člověka, na něhož tak zvaně „lezlo jaro“. 2) Omezenou znalost literatury a dosavadních výzkumů. Je dobré, že se autor seznámil s článkem Elišky Čáňové, ale v českém prostředí lze nepochybně doporučit přinejmenším ještě studii Ludmily Fialové, která na základě většího množství výzkumů stanovila období nejčastějších koncepcí na duben až červenec s podružným maximem v prosinci,5 Václava Hofmana6 3 ČÁŇOVÁ, E.: Rekonstrukce rodin : Příspěvek k metodice historickodemografického výzkumu. Archivní časopis 37, 1987, s. 217. 4

KOHÚTOVÁ, M.: Vývoj obyvateľstva na Slovensku, s. 27.

5 FIALOVÁ, L.: Sezónnost demografických událostí v českých zemích v 17. až 20. století. Demografie 37, 1995, č. 1, s. 11. 6 HOFMAN,

V.: Sezónní průběh sňatečnosti v Čechách během 17. a 18. století. Historická demografie 26, 2002, s. 81–100.

a samozřejmě monografii Lumíra Dokoupila, Lenky Fialové, Eduarda Maura a Ludmily Nesládkové o demografické situaci v českých zemí v 17. a 18. století.7 3) Faktografické chyby a nedůslednost. Podle autora se v letech 1851–1900 narodilo nejvíce dětí v lednu, květnu a dubnu (s. 52), přičemž z jeho vlastního grafu vyplývají maxima v lednu, březnu, únoru, říjnu a prosinci (to je ale těžko rozlišitelné, neboť autor nepřiložil tabulku). Bohužel se v práci vyskytlo více podobných chyb. Na s. 29 autor vypočítal index maskulinity 1001 z počtu 2 933 novorozených chlapců a 2 613 dívek (ve skutečnosti 1122). Na s. 112 uvedl v souhrnném přehledu sňatků 68 palingamních svateb za léta 1751–1800, přičemž v dílčí analýze na s. 34 jich zmínil 436. V onom souhrnném přehledu pak spočítal podíl palingamních sňatků pro toto období 5,2 % a vůbec mu nepřipadalo zvláštní, že v ostatních obdobích byly podíly přes 20 %, ba v letech 1801–1850 dokonce více než 35 %. Historického demografa „dělá“ také schopnost kritizovat své výpočty. Určitá nedůslednost se projevila i v hodnocení některých jevů. Autor si dobře všiml, že v některých sňatcích byli snoubenci ( jeden nebo oba) označováni místo obvyklého „honestus/a“ (ctný/ctihodná) nelichotivým „inhonestus/a“. Prý tito lidé mívali svatbu mimo hlavní období, v adventu nebo v předvelikonočním půstu. Měli tzv. tichou svatbu (s. 23). Problém je v tom, že z následujících příkladů ani jeden nevypovídá o této tezi (sňatky 1. září, 12. listopadu, 24. srpna a 26. listopadu). Autor se tím snažil vysvětlit výskyt několika sňatků v prosinci a březnu, ale k tomu je potřeba zjistit data těchto prosincových a březnových svateb. Pravděpodobně byly uzavřeny po nebo před půstem, tzn. po 26. 12. nebo v prvních dnech března. 4) Neschopnost propojit určité jevy. Tento problém podle mého soudu vyplývá z nezkušenosti ještě více než faktografické chyby. Opřu se v daném případě o skripta M. Kohútové: Výsledky historickodemografického bádania nesmú byť samoúčelné. Nie sú dôležité samostatné čísla, ale ide o zaradenie výsledkov štatistického spracovania demografických ukazateľov do historických súvislostí, skúmanie ich príčin a následkov.8 Přesně tato premisa výrazně chybí v práci Libora Bernáta. Autor se sice snaží najít určité souvislosti např. s válečnými událostmi, ale často hodně komplikovaně. Na příklad velmi malé množství sňatků v roce 1683 mohlo být do jisté míry svázáno s povstáním I. Tökölyho (s. 13), ale hlavním důvodem byly s větší pravděpodobností epidemie, které šířila vojska, a to nejen v souvislosti s povstáním, ale také s obléháním Vídně Turky a tažením vojsk Jana III. Sobieského. Mária Kohútová zmínila tuto skutečnost ve svém výzkumu 7

DOKOUPIL, L. – FIALOVÁ, L. – MAUR, E. – NESLÁDKOVÁ, L.: Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v 17. a 18. století. Praha 1999. 8 KOHÚTOVÁ, M.: Vývoj obyvateľstva na Slovensku, s. 10.

92 farnosti Radošovce.9 Pravděpodobně došlo k odkladu sňatků v důsledku demografické a společenské krize, a proto v následujících letech 1684 a 1685 se naopak konalo nejvíce sňatků (s. 13). Jednalo se zřejmě o sňatky odložené a palingamní. Zde narážím na asi největší problém analýz Libora Bernáta. Autor nedokázal propojit vývoj všech sledovaných jevů. Zmínil se třeba o tažení Jana III. Sobieského, ale pouze v kapitole Natalita, a to jako o záležitosti, která se neprejavila na zvýšení natality (s. 10). Nenapadlo ho uvažovat, že by se zvýšená mortalita a snížená nuptialita mohly projevit na snížení natality (vyjádřeno autorovou terminologií). Vrátím-li se k původnímu příkladu sezonnosti narození (křtů), zcela pominul možnost vlivu sezonnosti sňatků. Nezaujalo ho, že obrovská většina sňatků se odehrála v listopadu, a přesto platil princip nejčastějších koncepcí na jaře, což jen posiluje tezi o reprodukčním rytmu. 5) Chybná terminologie. V uvedeném příkladu sezonnosti narození stačí uvést titul grafu: Pôrodnosť v dubnickej farnosti v jednotlivých mesiacoch rokov 1667–1700 (s. 11). Termíny porodnost, sňatečnost a úmrtnost, či jejich latinské varianty, autor naprosto běžně zaměňuje s počty narozených (křtů), sňatků a úmrtí (pohřbů). V záležitostech hrubých měr porodnosti, sňatečnosti a úmrtnosti vykazuje velké nedostatky. Znovu se opřu o skripta M. Kohútové: Keď použijeme odhad počtu obyvateľov, výsledok býva veľmi nepresný.10 Libor Bernát vyšel z odhadu počtu obyvatel v práci Juraja Fojtíka Dubnica nad Váhom (Bratislava 1993): V roku 1681 žilo v dubnickej farnosti asi 742 obyvateľov. Narodilo sa 47 detí, čo je približne 6,33 % (s. 11). Takto by se hrubá míra porodnosti stanovovat neměla, nehledě k přepočtu na procenta. Hrubé míry se vyjadřují k 1 000 obyvatel středního stavu, tzn. v promile. Autor nikde nezhodnotil kvalitu dochovaných dat o počtu obyvatel, a proto nelze brát za hodnověrné ani hrubé míry, které vypočítal pro druhou polovinu 19. století (např. za rok 1869 – 6,41 %, 1881 – 6,46 %, 1900 – 6,67 %, viz s. 51). I za předpokladu přetrvávající vysoké úmrtnosti kojenců jsou tak vysoké hrubé míry natality nepředstavitelné. Doporučil bych autorovi, aby se co možná nejlépe seznámil s teritoriálním vývojem sledované farnosti a zvážil možný dopad existence poutního kostela v Dubnici, o němž se zmínil až v kapitole o biřmovancích (s. 70). Z terminologických neznalostí vyplynuly další problémy. Autor se snaží hodnotit celkový vývoj jevů a hovoří třeba o růstu porodnosti, má ale na mysli počty narozených, které se mohly zvyšovat s růstem počtu obyvatel. Dokonce srovnává pokles indexů plodnosti od 80. let v Trenčínské stolici a v celých Uhrách ve studii P. Vereše s vlastními absolutními hodnotami na9 KOHÚTOVÁ, M.: Vývoj obyvateľstva vo farnosti Radošovce na Západnom Slovensku v 2. polovici 17. storočia. Demografie 22, 1980, č. 2, s. 102. 10

KOHÚTOVÁ, M.: Vývoj obyvateľstva na Slovensku, s. 32.


rozených a tvrdí, že o dubnické farnosti nelze něco podobného říci (s. 50). Podobně nemůžeme brát v potaz jeho tvrzení, že: Vo veku od niekoľkých hodín do 14 roku zomrelo 1567 mužov a 1553 žien, teda mužská populácia zaznamenala vyššiu mortalitu (s. 64). Dalo by se to konstatovat pouze na základě výpočtů specifických měr dětské úmrtnosti, tedy přepočtu na 1 000 nově narozených chlapců a dívek. Libor Bernát nepřistoupil k analýze specifických úmrtností podle věku, což je další nedostatek jeho práce, protože charakterizovat některé demografické krize jen na základě znalosti celkových počtů zemřelých je pochybné. 6) Analýzy bez dalšího vysvětlení. Posledně citovaná ukázka naznačuje, že Libor Bernát se pokusil o určitá srovnání a zhodnocení svých zjištění. V mnoha případech se však jednalo o poněkud překvapivé záležitosti. Na příklad rozlišoval sezonní průběh narození podle pohlaví: vyjmenoval tři měsíce s největším počtem narozených chlapců a tři s největším počtem narozených dívek. Spočítal, v kolika měsících daného období se nikdo nenarodil, nikdo nezemřel, nebo se narodili pouze chlapci a pouze dívky. Zjistil třeba, že: Počet mesiacov, kedy boli pokrstené deti len jedného pohlavia, mal klesajúcu tendenciu – od 88 (1667–1700), cez 78 (1701–1750), 22 (1751–1800) až po osem v posledných dvoch etapách (s. 110). Podle mého názoru nevypovídá toto zjištění o ničem jiném, než o zvětšující se populaci a tím pádem snižující se pravděpodobnosti tohoto úkazu. Mohl bych též připustit nižší kvalitu matrik ve starších obdobích, ale jiné vysvětlení mě nenapadá. V předchozím příkladu srovnávání sezonního průběhu narození chlapců a dívek nechápu, kam autor míří. Předpokládá, že určité měsíce jsou vhodnější ke zplození chlapce a jiné zase ke zplození dívky? Myslím, že ani dnešní lékařská věda zatím nemá vysvětlení pro vývoj pohlaví u plodu. Netvrdím, že podobný výzkum nemá vůbec žádný smysl, ale autor nikde nevysvětlil, proč k takovým analýzám přistoupil. Co by podle něho měla podobná srovnání ukázat? Za jistých okolností může být výzkum „na zeleném drnu“ nutným, jelikož schází metodologický návod, a někdy i přínosným, protože badatel nezasažený striktní metodikou hledá zákonitosti v problémech, v nichž by je odborníka ani nenapadlo hledat. Když John Graunt v 17. století zkoumal seznamy zemřelých, musel svým současníkům připadat jako podivín, protože se snažil najít neznámé kvantitativní vztahy v procesu rození a umírání,11 což přece řídil sám Bůh. Mohl v tom být řád, ale jen Boží, lidskému tvoru nedostupný. Ostatní možnosti nepřicházely v úvahu. Možná existují neznámé kvantitativní vztahy v sezonním rozložení porodů chlapců a dívek, ale zatím je nikdo nedokázal určit a Libor Bernát se ani nepokusil své výsledky srovnat a zhodnotit. 7) Tabulkové a grafické zpracování. Z výše zmíněných výtek již částečně vyplynulo, že k některým hodnotám jsem se musel vyjádřit ve smyslu pravděpodobnosti, protože svá tvrzení jsem nemohl opřít o přesná 11 PAVLÍK, Z. – RYCHTAŘÍKOVÁ, J. – ŠUBRTOVÁ, A.: Základy demografie. Praha 1986, s. 31.

93

LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE

data. Práci schází základní demografické vyjádření dat – tabulky. Nelze v ní nalézt zejména souhrnné tabulky pro jednotlivé roky. U řady grafů schází doplňující tabulky nebo alespoň hodnoty. Často byly tabulky a grafy voleny nahodile. Na příklad všude byly použity pro sezonnost grafy, jen na s. 32 byla vložena pouze tabulka a v některých případech byl zase použit graf s tabulkou. Posledně jmenovaný případ je nejvhodnější, ale bohužel se vyskytoval zřídkakdy. Data jsou tedy často neznámá, a tudíž je nelze použít ke komparaci. Libor Bernát neměl lehkou úlohu. Dosavadní stav historickodemografického výzkumu na Slovensku je zatím na poměrně nízké úrovni a zcela schází metodologický podklad. Skripta Márie Kohútové vyšly o rok později než Bernátova kniha a stejně nepřinášejí příliš podrobný návod, jak postupovat při historickodemografickém výzkumu. Do svědomí by si možná mohli sáhnout oba recenzenti této knihy, dr. Milan Majtán a dr. Karol Janas. V práci je totiž i řada nepřesností formálního typu, např. dvakrát zopakovaný text, chybná data atd. Asi je to tím, že třeba dr. Majtán se zřejmě specializuje na výzkum osobních jmen a Libor Bernát vyšel z podobného „podhoubí“. Právě v kapitole Priezviská v Dubnici nad Váhom v 19. storočí se Libor Bernát asi nejvíce našel a odtud zřejmě pramení jeho původní zájem o matriky jako pramen. Udělal rozbor příjmení a jmen nalezených v dubnických matrikách a všechna příjmení pak sestavil do tabulky podle abecedy. Nevěnoval jsem zatím pozornost jediné kapitole, a to záznamům o biřmovancích v matrikách z let 1730

a 1797. Autor v této kapitole tabulkově vypsal biřmovance z Moravy. Rád bych upozornil na poměrně častou přítomnost zápisů křtů, sňatků nebo i pohřbů osob z Moravy v místních matrikách (někdy i z Čech). Zmínila to již Mária Kohútová, která psala hlavně o sňatcích obyvatel Moravy v západoslovenských farnostech. Zdůvodňovala je nemožností zaplatit vrchnosti za povolení sňatku.12 Většina záznamů v dubnických matrikách se týkala obyvatel sousedního Valašska (Valašské Klobouky, Brumov, Lideč atd.). Přes velmi kritické zhodnocení knihy Libora Bernáta bych rád vyzvedl, že jeho práce může mít i pro české demografy svůj přínos. Farnost Dubnica nad Váhom se nacházela poblíž hranic s Moravou a její demografický vývoj se dosti podobal situaci v českých zemích. Bohužel si český badatel musí určité ukazatele buď sám vypočítat, je-li to vůbec možné, nebo alespoň odhadnout tendence, což se v řadě případů dá. Tato studie je v zásadě průkopnická a můžeme být vděční i za snahu přinést určité analytické informace o populačním vývoji na Slovensku. Musím ocenit odvahu Libora Bernáta, že se do takové práce pustil. Věčná škoda, že nebyla zpracována s užitím lepší metodiky, a rozhodně autorovi doporučuji, aby nikdy nezapomínal připojit tabulky základních hodnot. Tabulka je pro demografa nepostradatelným zdrojem informací. Radek Lipovski 12 KOHÚTOVÁ,

M.: Vývoj obyvateľstva ve farnosti,

s. 102.

Zprávy o literatuře JUROK, Jiří a kol.: Nový Jičín. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011, 396 s. Dějiny českých, moravských a slezských měst. ISBN 978-80-7422-078-4. Přestože moravské Kravařsko patřilo k regionům s velmi dlouhou tradicí vlastivědné práce, Nový Jičín, městské centrum s bohatou historií, dosud postrádal moderní syntetický obraz svého vývoje. Starší zpracování dějin města z nejrůznějších příčin – ať jazykem, koncepcí, či poplatností době vzniku – již zastarala, novější práce s důrazem na obrazovou část naplňuje pak spíše reprezentační úlohu. Nově vydaná kniha, připravená šestičlenným autorským kolektivem (vedoucí Jiří Jurok, Tomáš Baletka, Renata Kafková, Nina Pavelčíková, Jaromír Pavlíček, Jiří Urbanec), tak vyplňuje citelnou mezeru. Výhodou při přípravě díla bylo, že se autoři mohli opřít o výsledky dlouholeté badatelské práce generace českých i německých badatelů (Úvodní slovo, s. 9), ale zároveň využít i vlastního výzkumu, vyplývajícího ze zaměření své vědecké práce a působení na regionálních historických pracovištích, případně při přípravě kvalifikačních prací. To umožnilo autorům vytvořit materiálově dobře založený a většinou proporcionálně vyvážený nástin, představující zatím nejpodrobnější

vypsání dějin města (tamtéž). Čtenář má možnost ve 13 chronologicky řazených kapitolách sledovat vývoj od přehledu nejstaršího osídlení a založení města až na práh 21. století, poznávat období rozkvětu, např. v 16. století, kdy se Nový Jičín stává svobodným komorním a poté královským městem, či v etapě průmyslového vzestupu a konstituování občanské společnosti v desetiletích před první světovou válkou, ale i hlubokého úpadku, např. v průběhu třicetileté války. Sympatická je snaha sledovat dění až do současnosti, byť je limitována přístupností archivních materiálů i nedostatkem podkladových studií. Samostatnou část – v podstatě závěrečný exkurz – představuje text literárního historika Jiřího Urbance Literární Nový Jičín a jeho osobnosti, sledující místní tradici českého písemnictví s vyzvednutím předních protagonistů, zejména Otakara Bystřiny, Karla Dostála Lutinova a v poslední etapě Oldřicha Šuleře. Pro odborného historika těžko přijatelnou absenci vědeckého aparátu, umožňující konkrétní konfrontaci textu s pramenným materiálem a literaturou, vyplývající nejspíše z koncepce ediční řady, supluje Komentovaný přehled pramenů a literatury (s. 343–352). Komentář připravený jednotlivými autory pro příslušné kapitoly je

94 však velmi nejednotný, prameny uvádí jen v některých částech, literatura je někde uváděna bez přesných bibliografických údajů. V navazující části Prameny a literatura (s. 353–359) jsou záznamy o pramenech zcela sporadické. Kniha je vybavena jmenným i místním a věcným rejstříkem. Velmi nepříjemným překvapením pro čtenáře je zejména v první polovině díla velké množství pravopisných prohřešků a překlepů, které měly být při korektuře práce odstraněny. V některých případech jde též o různé podoby jmen a nejednotnost pravopisné normy (např. s. 97 – Púchov, s. 100 – Půchov; s. 136 – P. Georg Molitor, s. 137 – P. Georg Molitoris; s. 165 – národní gardy i Národní gardy; s. 172 – Židy, s. 173 – židy aj.). V některých případech chyby a nepřesné formulace vedou k naprosté změně významu a zavádějícímu porozumění (např. s. 265: Když v červnu 1941 přepadl nacistické Německo tehdejší Sovětský svaz […]; s. 347: K poněmčování města v tomto období nejvíce přispěl A. Turek […]). Upozornit je třeba i na drobné nepřesnosti, např. Pestalozzi nebyl maďarským, ale správně švýcarským pedagogem (s. 277), jméno opavského muzejního pracovníka mělo podobu E. Šefčík (s. 347). Redakce měla také odstranit rozdílné údaje a překrývání textu hlavně na švu částí dvou autorů (např. s. 96 a 99; s. 272 a 273; s. 162 – volský pohon žentouru, s. 173 – pohon oslí silou aj.). Je též třeba upozornit, že u většiny tabulek (od s. 171) schází uvedení pramene, z něhož byla data získána. Přes tyto prohřešky, jimž měla pečlivější redakce zabránit, rozšiřuje kniha možnosti poznání minulosti regionu a především města a snad naplní očekávání autorů, že si najde své čtenáře zejména mezi občany Nového Jičína a jeho okolí. Lumír Dokoupil Lisový, Igor – Vellas, Georgis: Αρχαιοτητα : Επανασταση : Τυχη [Starověk : Revoluce : Osud :

O třech světových badatelích o dějinách a kultuře antického starověku, které ovlivnila ruská říjnová revoluce (M. I. Rostovcev, J. Kordatos a A. F. Losev)]. Ostrava – Athény : vl. nákl., 2012, 158 s. ISBN 97880-260-1415-7. Třebaže Řecko je nezpochybnitelnou kolébkou nejen antické, ale celé evropské civilizace, současná spo lupráce mezi řeckými a českými badateli v oboru věd o antickém starověku je minimální. O to větší uznání si potom zaslouží dílo, díky němuž nemůžeme toto neradostné konstatování absolutizovat zcela. Tím dílem je publikace autorů Georgise Vellase a Igora Lisového Starověk : Revoluce : Osud. Oba autoři jsou známí tím, že se krom vlastní badatelské práce v oboru systematicky věnují nevděčnému sice, leč nanejvýš potřebnému a záslužnému dokumentování historie a vývoje vědy o dějinách antického starověku – a to jak v řeckém a českém, tak i celoevropském kontextu. Publikace je věnována tvůrčím osudům tří světových badatelů věnujících se dějinám a kultuře antiky, rusko-amerického historika a archeologa Michaila Ivanoviče Rostovceva (1870–1952), řeckého politika


a historika Janise Kordatose (1891–1961) a ruského klasického filologa a filozofa Alexeje F. Loseva (1893– 1988). Název knihy zní poněkud provokativně. Každý z uvedených badatelů přijal ruskou říjnovou revoluci v souladu se svými vlastními a podstatně odlišnými světovými názory, což zanechalo podstatný vliv na kritické hodnocení jejich vědecké činnosti. První z uvedených badatelů ihned po revoluci emigroval z Ruska do USA, a tím se razantně distancoval od marxismu. J. Kordatos kromě toho, že se jako historik zabýval odbornou badatelskou činností, byl také jedním ze zakladatelů Komunistické strany Řecka, čímž otevřeně vyjádřil svou přízeň komunistické ideologii. Třetí badatel, A. F. Losev, prožil osud vězně proslulého Bělomor-kanálu, svou zálibu v antice však neopustil ani poté, co přišel o zrak (mnohé ze svých posledních publikací doslova nadiktoval). Esej o M. I. Rostovcevovi pochází z pera I. Lisového, o J. Kordatosovi píše G. Vellas a esej o estetických bádáních A. F. Loseva napsali oba autoři monografie spolu. Za základ eseje o M. I. Rostovcevovi si autor zvolil své dvě dřívější publikace v češtině, na které bych čtenáře odkázal (viz Z dějin vědy o antickém starověku, 1: Antická civilizace v obraze vědeckého a uměleckého zpracování. Praha 2004, s. 17–30; Fata volentem ducunt : Poznámky k portrétům významných východoevropských badatelů o dějinách antiky. Ostrava 2010, s. 28–46). Základem druhého eseje o J. Kordatosovi je část monografie, již publikované G. Vella sem, na niž již reagovaly Kultúrne dejiny (1, 2010, č. 2, s. 298). Esej o A. F. Losevovi strukturálně poněkud vybočuje z linie prvních dvou portrétů. Autoři knihy si zvolili pouze jednu rovinu bádání – výklad jeho názorů na antickou estetiku v jejím chronologickém vývoji, což je velmi poučné. Nutno však poznamenat, že jestliže esej o M. I. Rostovcevovi nabízí konkrétní přehled základních bodů jeho života a díla a jsou v něm velmi bohaté odkazy na současnu světovou literaturu, esej o J. Kordatosovi by si žádal poněkud konkrétnější analýzy názorů badatele v kontextu celoevropské historiografie. Není naznačeno, co z Kordatosových idejí bylo dále přejato a dosud se projevuje v současné jak řecké, tak evropské vědě. Závěrem můžeme s potěšením konstatovat, že monografie I. Lisového a G. Vellase je zdařilým experimentem a důkazem možnosti kvalitní spolupráce řeckého a českého badatele i v době nejednoduchého vývoje současného Řecka. Český čtenář však o základní informaci přišel, přestože kniha je etablována jako publikace vydaná vlastním nákladem v Ostravě i Athénách. Nezbývá tedy než doufat, že v dohledné době se zaslouženě dočká i své české verze. Zasloužila by si to jak publikace samotná, tak osobnosti, o nichž pojednává. Osobnosti v kontextu vývoje věd o antickém starověku nanejvýš významné, v českém prostředí však namnoze z důvodů ideologické předpojatosti minulé i současné doby (anebo jen obvyklého nezdvořilého nezájmu?) opomíjené. Lubor Kysučan


VAŇKOVÁ, Jarmila: Rímske reálie pre právnikov. Druhé prepracované a doplnené vydanie. Bratislava : Iura Edition, 2010, 420 s. ISBN 978-80-8078-302-0. Vydavateľstvo Iura Edition pôsobí na slovenskom knižnom trhu už od roku 1993 a zameriava sa najmä na vydávanie právnickej a ekonomickej odbornej literatúry. V roku 2003 sa v rámci svojej činnosti rozhodlo obohatiť knižný trh o učebnicu s témou rímskych reálií, ktorá vzišla z pera Jarmily Vaňkovej. Učebný text sa stretol s obrovským záujmom v radoch študentov vysokých škôl, pretože posledné slovenské vydanie rímskych reálií ako celku od autorskej dvojice Ján Janovjak – Július Špaňár (Život a literatúra v antickom Ríme. Bratislava 1969) boli prakticky v tom čase už nedostupné. Reálie od Vaňkovej sa tak krátko po ich uvedení začali využívať vo vyučovacom procese nielen na právnických fakultách slovenských univerzít. Bolo teda len otázkou času, kedy pristúpi vydavateľstvo k ich novému vydaniu. Hneď na úvod chceme upozorniť, že ide o prepracované a doplnené vydanie, ktoré reaguje na podnety a poznámky študentov k prvému vydaniu. Text je tak doplnený o ďalšie poznatky zo života rímskej spoločnosti, mytologickými príbehmi o bohoch a podobne. Príručka sa skladá z úvodu, 8 kapitol, krátkych životopisov rímskych osobností, úryvkov o rímskom práve a malého slovníka rímskych reálií. Prvá kapitola sa venuje Rimanom a ich bohom (s. 7–67), ďalej nasleduje výklad o počiatkoch Ríma (s. 69–110), kde sa dočítame o základných politických udalostiach rímskej histórie v čase kráľovstva, republiky a cisárstva. Život Rimanov po podrobenie Grékov je predmetom tretej kapitoly (s. 111–134). V rámci nej sa skúma dom a domácnosť, odev, manželstvo a rodina, zmeny v postavení žien, oslabovanie moci hlavy rodiny, rímske mená a meranie času. Obsah štvrtej kapitoly nazvanej Duchovný a kultúrny rozmach v 2. storočí pred Kristom (s. 135–163) tvorí život v meste, hlavné jedlo dňa – cena, zariadenie bytu, umenie a právo, bohatstvo a peniaze, hry, premeny architektúry a myslenia. Život a zmeny v Augustovom storočí sa autorka pokúsila postihnúť v nasledujúcej kapitole (s. 165–183), v ktorej sa pojednáva o interiéri domu, móde, cestách, kuchyni, výchove a vzdelaní. Ďalšími skúmanými reáliami v období rímskeho cisárstva sú škola a náboženstvo, oheň a voda v Ríme, ráno v cisárskom Ríme, prestavby Večného mesta, trávenie voľného času, kúpele, jedlo a víno, remeslá, nápisy a hry, šperky účesy a voňavky, vidiecke domy rímskej nobility (kap. VI: Rímska ríša na začiatku konca, s. 185–245). Posledné dve kapitoly (s. 247–252) prinášajú informácie o úpadku náboženských zvykov za cisárstva a o zániku Ríma. Takmer tretinu publikácie tvoria jej ďalšie tri súčasti. Životopisy rímskych osobností (s. 253–271), ktoré charakterizujú jednotlivé epochy vo vývoji Rímskej ríši, zahrňujú jedenásť kratších i rozsiahlejších portrétov (Cato Starší, Cicero, Cato Mladší, Augustus, Plinius Starší, Plinius Mladší, Petronius, Quintilianus, Iuvenalis, Martialis, Marcus Aurelius). Autorka

95 do príručky zaradila i úryvky o rímskom práve, ktoré uverejnila v latinskom origináli s paralelným slovenským prekladom (s. 274–399). Rozdelené sú do štyroch kategórií: k pôvodu rímskeho práva, k jeho výučbe, k manželskému právu a k rímskym otrokom. Prvé tri kategórie ilustrovala na základe pasáží z Justiniánskych Digest, pri poslednej využila spis De agricultura od Catona Staršieho. Knihu uzatvára malý slovník rímskych reálií (s. 401–416) a zoznam literatúry (s. 417–418). Publikáciu odporúčame nielen študentom práva a historických vied, ale sme presvedčení, že by nemala chýbať ani v knižnici žiadneho právnika a záujemcu o staroveké dejiny. Tomáš Klokner

DUNKLE, Roger: Gladiátoři : Krutá podívaná ve starověkém Římě. Překlad Kateřina Novotná. Praha: Vyšehrad, 2011, 358 s. ISBN 978-80-7429-031-2. Na rozhraní minulého a nastávajícího století se v Čechách objevilo několik pozoruhodných knížek pro mládež o gladiátorech (Tarnowski, W.: Gladiátoři. Praha 1993; Junkelmann, M.: Gladiátoři. Plzeň 2007; Wisdom, S.: Gladiátoři. Brno 2008), které posléze doplnily dvě skvělé populárně vědecké monografie P. Connolyho (Koloseum : Římská aréna smrti. Praha 2004) a F. Meijera (Gladiátoři. Praha 2006). Tuto vynikající řadu publikací doplnila odborná monografie emeritního profesora klasických studií na Brooklyn College v New Yorku R. Dunkleho. Jeho originální titul Násilí a podívaná vymezuje docela jasně koncepci knihy: gladiátorství ve svých začátcích jako náboženský rituál spojený s násilím a uzavírající se smrtí, pak předmět zábavy (panem et circenses) i prostor pro intriky politického charakteru (o tom srozumitelně pojednal F. Meijer). Struktura anotované knihy je vyvážená a skládá se ze dvou logicky vymezených bloků. Autor se nejdříve zabývá kulturními souvislostmi, přesněji řečeno kulturně náboženským aspektem gladiátorských her a zdůrazňuje i jejich význam jako sportovního klání (s. 15–40). Dále se věnuje otázce získávání gladiátorů, jejich výcviku a průběhu her (s. 41–150). V těchto dvou kapitolách se dozvíme o tom, kdo byli dobrovolní gladiátoři (auctorati) a císařští gladiátoři, jak a kde se konal jejich výcvik ve školách (ludus). Autor nepřešel mlčením ani tak důležitou otázku, jako je cena gladiátorů, s. 67–72 (tuto otázku v české literatuře zkoumal mezi jinými J. Češka v knize Diferenciace otroků v Itálii v prvních dvou stoletích principátu. Praha – Brno 1959). V dalších svých rozpravách se R. Dunkle věnuje průběhu gladiátorských her (munus) tradiční předehrou počínaje a odpoledními zápasy konče. Při této rekonstrukci atmosféry, vzdálené větší části evropské mentality čtenáře nenechá lhostejným informace o typech gladiátorů, většinou známými ze školních příruček a populárních knih. Zvláštní pozornost si zde zaslouží pasáže o gladiátorkách (s. 120–124) a chování davu, moderním slovem řečeno fanoušků.

96


Další blok knihy zahrnují otázky věnované dějinám gladiátorských zápasů v době republiky a císařství, zejména za Caesara, poté Nerona, Tita, Domitiana, Traiana a Commoda, a také jejich konci v 5. století n. l. (s. 151–197). Dále se autor zabývá dějinami štvanic v aréně (venatio) a také upoutává naší pozornost k proslulému Koloseu, amfiteátru Flaviů (s. 198–266). Konečně nabízí přehled současných filmů inspirovaných historii gladiátorství, včetně posledního dojemného filmu Ridleyho Scotta Gladiátor z roku 2000 (s. 267–281). Tento přehled má ve srovnání s knihou F. Meijera podstatně větší záběr a tím značně rozšiřuje naše znalosti, málo známé většině současníků. Výše zmíněný a podle mého soudu velmi zdařilý přehled doplňují poznámky s odkazy na prameny a literaturu, bibliografie, rejstřík a černobílé ilustrace, ve srovnání s jinými publikacemi nepříliš vysoké kvality srov. (Weeber, K.-W.: Panem et circenses : Massenunterhaltung als Politik im antiken Rom. Mainz am Rhein 1999). V bibliografii chybí česká vydání, především kniha P. Olivy a V. Olivové Spartakus (Praha 1960) a již uvedená monografie J. Češky. Přesto si kniha R. Dunkleho zaslouží velmi kladné hodnocení a přečíst by si ji měl každý začínající historik. Igor Lisový MALANIMA, Paolo: Europäische Wirtschaftsge schichte 10.–19. Jahrhunderts. UTB Reihe, 3377. Wien : Böhlau, 2010, 493 s. ISBN 978-3-205-78365-7 (Böhlau), 978-3-8252-3377-8 (UTB). V užitečné řadě vysokoškolských příruček UTB vyšel s jednoletým odstupem od anglického originálu (Leiden 2009) také německý překlad přehledné práce o ekonomickém vývoji Evropy od 10. do počátku 20. stol. Kniha je pozoruhodná tím, že nezávisle na chronologii a geografickém prostoru pojednává o evropském hospodářství z makroekonomického hlediska, sleduje tak především ekonomická hlediska a logiku. První dvě kapitoly se zabývají předpoklady ekonomického vývoje – rozvojem populace a energetických zdrojů předmoderní ekonomiky. V první kapitole autor konstatuje, že obyvatelstvo Evropy v období 1000–1800 rostlo z cca 30 na 150 milionů, avšak se značnými výkyvy. Už kolem roku 1300 dosáhlo 80 mil., ale epidemie moru v polovině 14. stol. srazila lidnatost na pouhých 50 mil. Pomalým nárůstem populace dosáhlo obyvatelstvo Evropy kolem roku 1600 asi 80 mil., následovaly další úbytky v důsledku třicetileté války a teprve od poloviny 17. století nastoupil soustavný růst, vrcholící kolem roku 1800 na 150 mil. Pokud jde o vývoj energetických zdrojů, má autor za to, že zdaleka nestačil tempu růstu populace. Takže důsledkem byl jejich úbytek, přepočteno na hodnoty per capita. Objevují se sice vedle tradičních zdrojů některé nové, ale jejich význam pro celkovou energetickou bilanci byl mizivý. Teprve přechod k využívání fosilních, minerálních paliv, které se začaly od 16. stol. používat zejm. v severních zemích (Anglie), umožnil radikální vylepšení energetické bi-

lance. Plného rozvoje však nabyl teprve na počátku 19. století, kdy se aplikace fosilních zdrojů energie stala základem dynamického hospodářského růstu. Další tři kapitoly jsou věnovány rozvoji zemědělského sektoru, řemesel a obchodu. V šesté kapitole autor systematizuje a shrnuje výsledky celkového ekonomického rozvoje. Využití produkce pro konzum, veřejnou spotřebu a investice je námětem kapitoly sedmé. Pozoruhodná je jak svým obsahem, tak metodou zpracování poslední závěrečná kapitola, v níž autor sumarizuje poznatky o předmoderní ekonomice a pokouší se o komparaci s ekonomikou moderní éry. Pozornost si zaslouží Malanimovy úvahy o urbanizaci. Má za to, že na rostlinných zdrojích energie a na biologických změnách spočívající předmoderní hospodářství v úhrnu nebylo s to dlouho navodit takový stupeň procesu urbanizace, který by umožnil soustředit v urbánních sídlech koncentraci více než desetinu populace. Pokouší se také o periodizaci evropského procesu urbanizace: 1. pomalá urbanizace středověkých měst, přerušená „černou smrtí“ (kolem roku 1300 cca 7,6 %, kolem roku 1400 pokles na 6,7 % populace ve městech); 2. vzestup v 15. a 16. století, čímž bylo dosaženo 11,2 % městské populace; 3. ještě pomalejší vzestup do roku 1800, kdy v Evropě žilo ve městech cca 12,4 % populace. Autor poukazuje na zajímavý jev: zatímco v Británii, Německu, Francii a ve Skandinávii probíhal proces urbanizace intenzívněji, v Nizozemí, v severní Itálii, v Polsku a na Balkáně nastoupil patrný regres. Pokud jde o globální hospodářský růst v přepočtu na hlavu obyvatel, rozlišuje autor v evropských dějinách několik fází: od 10. do 14. století shledává patrný vzestup, dalších pět staletí znamenalo období stagnace a teprve po roce 1820 to, co bychom mohli nazvat moderním hospodářským růstem. Bez povšimnutí nezůstává u Malanimy ani problém sektorové diskrepance. Předmoderní evropské hospodářství nazývá „dualistickým“ v tom smyslu, že přiměřené pokroky produkce per capita v „malých“ sektorech jako bylo řemeslo/Gewerbe (domácká výroba, manufaktura a továrna) a služby, byly provázeny poklesem produkce per capita v dominantním sektoru – tedy v zemědělství. Vedle ní poukazuje na nemalý význam diskrepance regionální, kdy se v Evropě vytvořila oblast s relativně vyšším (Anglie, Nizozemí) a na druhé straně s velmi nízkým (Francie, Německo a zejm. Španělsko a Itálie) outputem per capita. Autor se také ptá po příčinách nízkého důchodu per capita, který sotva dosahoval existenčního minima. Shledává je mj. v tom, že 85 % úhrnných výdajů šlo na privátní spotřebu (zejm. uspokojování základních životních potřeb), zatímco veřejné konzumní výdaje pokrývaly sotva 5–8 %. Stejně tak nízké, asi 5–10 %, činil podíl výdajů na investice. Všímá si i struktury výdajů na privátní spotřebu – shledává, že cca 70 % mířilo do oblasti výživy, pouhých 30 % muselo stačit na to ostatní: asi 10 % na otop, pachtovné a daně, 10 % znamenaly výdaje na nákupy u místních řemeslníků a u vyšších vrstev pak 5 % na nákup luxusního zboží, které se


vyznačovalo značnou inkarnací vysoce kvalifikované práce, drahými výchozími surovinami, ale rozhodně ne technickými inovacemi. Autor má za to, že jednou z příčin celkové stagnace byla skutečnost, že pouhých 5 % výdajů šlo na nákup investičních statků resp. zboží masově vyráběného manufakturami nebo továrnami. Práce Paolo Malanimy, odborníka na studium dějin italských měst a nyní ředitele Institutu pro výzkum společnosti středomořského prostoru v Neapoli, je nesporně jedinečným pokusem o globální a syntetizující pohled na evropský hospodářský rozvoj v rozpětí druhého tisíciletí našeho letopočtu. Podobná příručka našim studentům historie citelně chybí. Ne pro faktografii, kterou obsahuje, ale především pro metodicky konzistentní syntézu své koncepce. Milan Myška BRUCKMÜLLER, Ernst (ed.): Armut und Reich tum in der Geschichte Österreichs. Wien – München : Verlag für Geschichte und Politik im Böhlau Verlag, Oldenbourg Wissenschaftsverlag, 2010, 238 s. Öster reich Archiv. Schriftenreihe des Instituts für Öster reichkunde. ISBN 978-3-205-78304-6 (Böhlau), 9783-486-58942-9 (Oldenbourg). Úvahám Marca Blocha o tom, jak historik volí témata svých prací pod vlivem situace a událostí doby, ve které žije, se dostává v posledních desetiletích stále častěji a častěji potvrzení. Neuvěřitelně rychlý nárůst propasti mezi stále se zmenšující „bohatou“ společenskou minoritou a hrozivě narůstající majoritou „chudých“ oprávněně vyvolává obavu z možné společenské krize. Tento společenský fenomén nachází své místo také v badatelských plánech historiků. Problém „chudoby a bohatství“ je zkoumán v různých časových pásmech, zkoumají se jeho obecné a specifické rysy v globálním, národním i regionálním měřítku. S pozoruhodnými myšlenkami, s inspirujícími podněty pro historiky, přišel již v roce 1998 Jared Diamond (Arm und Reich. Die Schicksale menschlicher Gesellschaften. Frankfurt/Main). Jedním z prvních výsledků zkoumání tohoto problému v sousedním Rakousku je sborník studií, který v redakci vídeňského Ernsta Bruckmüllera vyšel před dvěma roky ve Vídni a v Mnichově. Časový rozsah v něm uveřejněných studií sahá od pozdního středověku do počátku 21. století. Kromě „obálkové“ studie o chudobě a bohatství v rakouských dějinách z pera redaktora, obsahuje sborník devět původních prací. Gerhard Jaritz píše o chudobě ve středověku. Vedle písemných dokladů využívá hojně i středověkých obrazových pramenů a všímá si různých druhů chudoby: jak té nechtěné, určené místem na žebříčku společenské hierarchie, tak té dobrovolné (následníci Krista). Do raného novověku umístil své úvahy Helmut Bräuer, který zkoumá příčiny a projevy chudoby v komparaci Saska a Rakouska. Poukazuje na to, že i mezi chudými bylo rozlišováno, a podle toho k nim přistupováno (důstojní vs. nedůstojní, domácí vs. cizí). Postoje vůči chudým a chudobě byly odlišné v populaci na jedné straně luterského, na druhé straně katolického vyznání. Na

97 příkladu weitersfeldského špitálu na panství Hardegg v 17. a 18. stol., pro který se dochovala vzácně úplná kolekce pramenů, se pokouší Alfred Damm charakterizovat specifika vrchnostenské chudinské péče v komparaci s městskými špitály. Problematiku chudoby a pauperismu a jejich příčin analyzuje na příkladu Salzburska v pozdním 18. a na počátku 19. stol. Sabina Veits-Falková. Má za to, že na růstu chudoby se podílel pokles pracovních schopností populace ve stáří, četnost dětí v rodinách, tělesný nebo duševní handicap člověka. Nelze pomíjet ani takové události jako neúrody, hladomory, požáry, záplavy apod. Oceňuje rozhodnutí Josefa II. zřizovat při farách farní chudinské nadace. Základní parametry chudoby se měnily s nástupem industrializace. Enormní nárůst chudých byl způsoben redukcí pracovních příležitostí, které poskytovala protoindustriální produkční zařízení. Jen v Dolních Rakousích, poté, co byla v roce 1801 uvedena do provozu strojní přádelna v Pottendorfu, ztratilo obživu 90 000 domáckých přadláků bavlny. Trvalo poměrně dlouho, než se začaly prosazovat pozitivní vlivy industrializace ve směru snižování chudoby, ale také omezování prostředků na její zmírňování. Na intenzitu chudoby vykonávalo vliv nejen rozložení bohatství na jednotlivé vrstvy populace, ale také faktory geografické. Platilo, že čím je region chudší, tím má menší možnosti chudobu mírnit. Do tohoto druhého segmentu sborníku se hlásí zejména studie Hanse Stekla o bohatství a chudobě v pozdní fázi vývoje habsburské monarchie. Vychází především ze statistických údajů o přímých daních, odváděných občany státu. Dospívá k závěru, že šanci k tomu, stát se boháči, skýtalo podnikání zejm. v báňském sektoru, v peněžnictví a pojišťovnictví, dále v dopravě a s větším odstupem pak ve svobodných povoláních. Zjišťuje také nerovnost podmínek v jednotlivých regionech a lokalitách: za nejoptimálnější země pro vznik bohatství pokládá vedle Dolního Rakouska Čechy a Vorarlbersko, z měst vedle Vídně Prahu, Terst a lázeňská města Karlovy Vary a Baden. Poukazuje také na možnost získat cenné doklady o tvorbě bohatství v pozůstalostních spisech a dokládá to sondou do pozůstalostí vídeňských „Ringstraßenbaronen“. Meziválečnou epochou se zabýval Peter Melichar. Registruje zejm. v letech 1912 až 1925 značný úbytek bohatých, což vysvětluje důsledky prohrané války a po ní nastoupivší inflace. Jak se meziválečné proměny jako důsledek rozpadu monarchie projevily v bohatství šlechty, zejm. v tzv. nástupnických státech, zkoumá Gudula Walterskirchen (zrušení šlechtických titulů, pozemkové reformy apod.). Gerhard Melinz učinil předmětem své pozornosti vývoj sociálně-politických strategií rakouských vlád v letech 1920–1938, zejm. pokud šlo o pokusy nových opatření v zabezpečení proti rostoucí nezaměstnanosti v pozdních dvacátých letech. Historika současných dějin jistě zaujme a snad i mu dá podněty k novým pohledům na soudobou epochu stať Martina Schenka s názvem Chudoba v Rakousku – rozpůlená svoboda. Vychází z konstatování, že v roce

98


2007 žilo v Rakousku 420 000 (tj. 5 % populace) akutně chudých obyvatel, tedy asi nejméně v dějinách země vůbec. Chudoba ovlivňuje jejich špatné bydlení, horší zdraví, redukuje sociální kontakty, zmenšuje šanci jejich dětí na vzdělání atd. Jen polovině z nich se dostává sociální podpory, jsou vystaveni byrokratickým šikanám. Chudoba tak dostává podobu nejen nedostatku statků, ale i nedostatku svobody. Anotovaná práce představuje velmi inspirativní knihu, zejména pro českou historickou obec, která pro přemíru zájmu o dějiny elit zdatně pracuje na vytváření zkreslené optiky našeho národního vývoje. Milan Myška KOHÚTOVÁ, Mária: Vývoj obyvateľstva na Sloven sku v 16. a 17. storočí. Trnava : Trnavská univerzita 2010, 68 s. Vysokoškolské učebné texty. ISBN 978-808082-349-8. KOHÚTOVÁ, Mária: Hospodárske dejiny Slovenska v novoveku. Trnava : Trnavská univerzita 2010, 73 s. Vysokoškolské učebné texty. ISBN 978-80-8082-350-4. V roce 2010 vydala Filozofická fakulta Trnavské univerzity v Trnavě dvě vysokoškolská skripta Márie Kohútové. Autorka je dobře známa i českému vědeckému prostředí jako odbornice na hospodářské a sociální dějiny se specializací na historickou demografii. První text s názvem Vývoj obyvateľstva na Slovensku v 16. a 17. storočí má poněkud zvláštní skladbu, což bylo patrně přizpůsobeno přednáškové činnosti autorky. Polovina učebního materiálu má všeobecný charakter a slouží k základnímu vstupu do problematiky historické demografie. Přináší historický vývoj zájmu o populační otázky, popis hlavních pramenů předstatistického a protostatistického období a vysvětlení základních pojmů včetně stručného metodologického vstupu. Druhá polovina se více vztahuje k názvu učebního textu, protože přináší stručný nástin přirozené a mechanické měny obyvatelstva v daném období, ne však celého Slovenska, nýbrž především západní části. Autorka založila tuto část na svých výzkumech obyvatelstva farnosti Radošovce a na jednotlivých výpočtech částečně představila práci historického demografa. Úvodní vstup do studované problematiky je sice možná až příliš postaven na příručce Eduarda Maura Základy historické demografie (Praha 1978), zejména kapitola věnovaná základním pojmům historické demografie, a analytická část nepostihuje celé Slovensko, přesto jako učební text nepochybně publikace M. Kohútové splňuje svůj účel a vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku teoretických a metodologických návodů k oboru historické demografie na Slovensku představuje i jakýsi postupný krůček ke zlepšení této nepříznivé situace. Pro českého badatele by mohla být zajímavá především kapitola o pramenech, které se v Uhersku vyvíjely přece jen trochu jinak než v českých zemích. Druhá příručka s titulem Hospodárske dejiny Slovenska v novoveku je stručným přehledem vývoje nejvýznamnějších hospodářských odvětví na Slovensku od

16. do první poloviny 19. století. I v otázce hospodářských dějin má autorka co říci, neboť se této problematice věnovala a společně s Jozefem Vozárem († 2010) vydala poměrně nedávno publikaci kolektivu autorů s názvem Hospodárske dejiny Slovenska 1526–1848 (Bratislava 2006). V úvodní kapitole autorka načrtla význam hospodářské činnosti člověka, faktory geografického prostředí a populačních zdrojů. Následně stručně nastínila vývoj názorů na hospodářské dějiny, který do značné míry postavila na českých příručkách.1 Slovenské historiografii věnovala bohužel jen dva odstavce, v nichž paradoxně uvedla jediné jméno – Witold Kula, jenž měl nepochybně vliv na vývoj marxistických hospodářských dějin na Slovensku. Mária Kohútová rozdělila hospodářské dějiny příznačně pouze do tří kapitol – zemědělství, řemesla a obchod, hornictví. Žádné další odvětví do svého výčtu nezařadila. Největší prostor věnovala zemědělství, při jehož popisu nejdříve zhodnotila zemědělskou literaturu 16.–19. století, a pak se zabývala hlavními aspekty tohoto odvětví pro období 16.–17. století a 18.–19. století. Na závěr autorka připojila sice nevelký, ale zajímavý soupis měr a vah, v němž se objevily např. plošné míry „lúka na voz sena“ nebo „vinohrad na 1 kopáča“. Jen pro zajímavost, „voz sena“ představoval asi 650 kg sena. Obě práce jsou sice jednoduchými a stručnými učební texty a Mária Kohútová je ani jinak neprezentuje, ale česká historická obec o nich může mít alespoň povědomí, protože přináší základní informace o slovenské literatuře v daných oborech, resp. o pramenech. Radek Lipovski JAGNEŠÁKOVÁ, Mária – ONDŘEKA, Zbyšek (ed.): Kurucké vojny a ich odkaz v histórii, kultúre a umení / Kurucké války a jejich odkaz v historii, kul tuře a umění. Dolný Kubín – Český Těšín : Oravské múzeum P. O. Hviezdoslava v Dolnom Kubíne Muzeum Těšínska, 2012, 176 s.; ISBN 978-80-8956400-2 (Oravské múzeum P. O. H. v Dolnom Kubíne), 978-80-86696-22-5 (Muzeum Těšínska). Začátkem září minulého roku se na Oravském hradě uskutečnilo odborné sympózium na téma kuruckých válek a ve skoro neuvěřitelně krátké době, o několik měsíců později, již spatřil světlo světa i příslušný slovensko-český sborník. Jedenáct autorů, ponejvíce spjatých s pořádajícími a posléze publikaci vydávajícími institucemi (Oravské muzeum v Dolnom Kubíne a Muzeum Těšínska v Českém Těšíně), se v něm zaměřilo v různých úhlech pohledu na události spojené s těmito zatím v české historiografii nepříliš reflektovanými vojenskými konflikty druhé poloviny 1

HAVRÁNEK, J. – MYŠKA, M. – PACLÍK, J.: Úvod do studia dějepisu. Praha 1967; JINDRA, Z. – SVÁ TEK, F. – ŠTAIF, J.: Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin, 1: O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru. Praha 1997.


17. a počátku 18. století, jimiž byla vedle současného Slovenska zatížena zvláště východní Morava. Jen zdánlivě se tématu vymykal příspěvek Jiřího Hofmana o pozapomínaném vojenském teoretikovi přelomu 16. a 17. století Janu Jakubu Wallhausenovi, jelikož nastínění tehdejších uherských bojišť v jeho díle je jistě vhodným úvodem pro jinak úžeji zaměřený sborník. Obecná charakteristika, tentokrát habsburských armád v pojednávaném období, se stala předmětem zájmu i Tomáše Kluberta, který ji doprovodil velice názorným obrazovým materiálem a tabulkami. Dopadem kuruckého povstání roku 1672 na hornouherská královská města, primárně Bardejov, Sabinov a „svůj“ Prešov, se zabýval Peter Kónya; podobnou tematiku, ale z druhé strany hranice a s vpádem roku 1680, si zvolila Lenka Vašutová, barvitě vykreslující situaci ve městech hukvaldského panství, z nichž nejcitelněji byl postižen Frenštát pod Radhoštěm. Zcela konkrétní je i David Pindur, líčící obsáhle a velmi přínosně průběh, důsledky a ohlasy kuruckého vpádu do Bílska (dnes polská Bielsko-Biala) v roce 1682. Zuzana Lopatková ve svém příspěvku pojednala závěrečnou fázi kuruckých válek, probíhající pod taktovkou Františka II. Rákocziho souběžně s válkami o španělské dědictví, teritoriálně se přitom omezila na širší okolí Bratislavy. Jakým způsobem se snažila kuruckým vpádům do dědičných zemí zabránit habsburská strana, osvětlil na příkladu moravských a slezských hranic Jan Al Saheb. Na jeho studii pak vhodně navázal Martin Krůl s příspěvkem o opevnění uhersko-slezské hranice, vyzdvihujícím význam dodnes dobře dochované jablunkovské Velké šance. Sumarizující charakter (jenž je ovšem pro nezasvěcené přehledným nástinem celých válek) má bohatě ikonograficky doprovázený text Martina Chmelíka o kuruckých vpádech na Oravu napříč jednotlivými povstáními. Recepci válek prostými oravskými poddanými se pak ve své sondě pokusila zachytit Iveta Floreková. Na závěr nechybí ani reflexe kuruckého hnutí v lidových písních z pera Eleny Beňušové. Vázaná kniha s kvalitními studiemi i atraktivní obálkou má rozhodně předpoklady stát se platformou pro další výzkum kuruckých válek, ať již ve slovenském či českém prostředí. Uškodila jí trochu snad jen jediná věc (kvůli spěchu s vydáním?) – absence důslednější jazykové redakce, která by, přinejmenším u českých příspěvků, eliminovala větší množství překlepů, gramatických chyb a stylistických přešlapů. A možná i tiskařských šotků, kteří způsobili, že některá slova, ba celé věty, splývají v jeden celek. Jan Kilián SIEMASZKO, Nikolaus Olaf: Das oberschlesische Eisenhüttenwesen 1741–1860 : Ein regionaler Wach stumssektor. Stuttgart: Franz Steiner Verlag 2011, 412 s. + CD. Regionale Industrialisierung, 6. ISBN 978-3-315-09880-9 Dizertace N. O. Siemaszka je jedním z nejnovějších výstupů dlouhodobého projektu Institutu pro hospodářské a sociální dějiny univerzity v Kolíně n. R. (ved.

99 projektu prof. dr. Toni Pierenkemper).2 Předmětem zájmu autora je Horní Slezsko a v něm v raných fázích industrializace dominantní sektor hutnictví železa. Sleduje komplexně jeho rozvoj od poloviny 18. století, kdy se původně roztříštěné, na bázi dřevouhelných manufakturních technologií založené hutnictví železa, převážně provozované šlechtickými podnikateli, začíná měnit v moderní průmyslový sektor. Hutnické technologie průmyslové revoluce v Horním Slezsku sice zakotvily v porovnání s okolními montánními revíry relativně brzy, ale jejich akvizice zejm. v podnicích, provozovaných privátním kapitálem, postupovala pomalu a jejich převaha nastoupila teprve kolem poloviny 19. století. Autor má za to, že tento zdlouhavý postup byl způsoben m. j. nedostatkem kapitálu, potřebného k celkové modernizaci odvětví, a že podnikatelé se spokojovali s dílčími technologickými melioracemi, které stále ještě představovaly určitou potenciální produkční rezervu (slabé parní stroje, dmýchání ohřátého větru do vysokých pecí apod.). Obtížné bylo také přizpůsobování technologie výroby surového železa v koksových vysokých pecích specifické kvalitě hornoslezského uhlí, takže levnější a snadnější bylo nadále užívání dřevouhelného paliva, protože zásoby dříví na dominiích hornoslezských magnátů byly dosud bohaté. Jako příčinu spuštění první koksové vysoké pece v Antonínově huti hraběte Henckela von Donnersmarck shledává v potřebě kapitalizovat přebytek uhelné těžby v jeho uhelných dolech, podobně jak tomu bylo u ostatních šlechtických podnikatelů, kteří v hutnictví železa, založeném na dřevouhelných technologiích, shledávali možnost kapitalizovat nevyužité lesní bohatství. Takto nastavená moderní technologie ovšem měla šanci prosperovat pouze v tom případě, že se mohla integrovat do předmoderního výrobního způsobu. Pokud šlo o následné fáze železářské produkce, má autor za to, že i zde se projevovalo značné zpoždění za jinými železářskými oblastmi Evropy, a že daleko lépe se vedlo introdukci nových technologií v privátním než ve státním železářském sektoru. Zejména ve srovnání s nároky, jaké kladla na hutnictví železa intenzívní výstavba železnic, jevil se vývoj tohoto sektoru jako zcela nepostačující a nevyhovující po stránce ekonomické efektivity i kvality polotovarů i finálních výrobků. Ve státním podnikatelském sektoru rozpětí mezi introdukcí koksové vysokopecní technologie a pudlováním představovalo téměř půl století: první státní pudlovna byla totiž založena a zprovozněna ve čtyřicátých letech 19. století (Alvenslebenhütte). Charakteristickým rysem státem provozovaného hutnictví železa v Horním Slezsku bylo tedy dlouhodobé soužití moderních a tradičních technologií. Siemaszko 2 Srov. PIERENKEMPER, T.: Zur wirtschaftlichen Entwicklung ostmitteleuropäischer Regione nim 19. Jahrhundert. In: Týž (Hg.): Regionen und Regionale Industrialisierung : Zur wirtschaftlichen Entwicklung ostmitteleuropäischer Regionen im 19. Jahrhundert. Aachen 2009, s. 7–13.

100 shledává příčiny ve státní hospodářské politice, která se spokojovala s tím, že v koksových pecích bylo možné vyrábět levné surové železo jako surovinu pro zastaralé zpracovatelské provozy (zkujňovací výhně apod.). Teprve možnost vstoupit na trh s výrobky, potřebnými pro stavbu železnic, se toto zaměření státní hospodářské politiky měnilo. Stát ovšem zasahoval do železářské produkce také jinými cestami: ochrannými cly (např. litinové zboží z hlivické hutě), levným uhlím ze státních dolů apod. Tak se vytvořila situace, kdy státní hospodářská politika preferovala státní podniky a znemožňovala nebo ztěžovala konkurenci podnikům soukromého kapitálu. Státní hutní podniky se načas staly „vzorovými“ podniky a jejich vzor byl následován hutěmi soukromých podnikatelů. Okolnosti, které autor analyzoval a závěry, ke kterým dospěl, stavějí otazník nad rozšířenou a obecně akceptovanou tézí o významu státních hutních podniků pro ekonomický růst. Zdá se, že byl daleko menší, než se zatím mělo za to, a že podceňování modernizačních politiky soukromých investorů nebylo jen okrajovou záležitostí. Práce se opírá o poměrně bohatou starší literaturu tématu. Autor měl k dispozici i mimořádně soustavně dochovanou technickou a ekonomickou dokumentaci vývoje montánního průmyslu v Horním Slezsku, díky neuvěřitelně bohatému fondu Oberbergamt Breslau (Vysoký báňský úřad ve Vratislavi) i několika fondům šlechtických podnikatelů (např. fond knížat Hohenlohe-Ingelfingen). Vzácně obsáhlé jsou i tištěné statistiky, ať už státní nebo privátní provenience. Protože jsem se před lety zabýval obdobnou problematikou pro hutnictví železa na Moravě a ve Slezsku ve fázi jeho vývoje od předmoderního stadia k technologii a ekonomice průmyslové revoluce,3 zdá se mi, že autor přecenil vliv politiky pruského státu na rozvoj tohoto výrobního odvětví. Na Moravě a ve Slezsku absentovalo v tomto období státní podnikání v hutním sektoru. Přesto se zde objevují obdobné vývojové trendy, jako v Horním Slezsku. Také zde fungovalo po několik desítiletí soužití moderních technologií s tradiční technikou manufakturní vývojové fáze, které nemělo příčiny institucionální povahy, ale bylo především charakteru ekonomického: provoz dřevouhelných vysokých pecí a tradičních rafinačních technologií byl v podmínkách spojení s ekonomikou šlechtického (na Moravě a ve Slezsku i církevního) velkostatku ekonomicky výhodnější než introdukce nových technik, což vyplývalo zejm. ze specifického kalkulu výrobních nákladů (výdaje na dřevo a dřevěné uhlí, místní železné rudy, dopravu apod.).4 Nebylo 3

MYŠKA, M.: K otázkám datování průmyslové revoluce ve slezském železářství. Slezský sborník 56, 1958, s. 215–230; TÝŽ: Die Haupttendenzen der Entwick lung des mährischen und schlesischen Eisenhütten wesens (17.–19. Jahrhundert). In: Pierenkemper, T. (Hg.): c. d., s. 133–145. 4 TÝŽ:

Die mährisch-schlesische Eisenindustrie in der Industriellen Revolution. Sammelschriften der


by jistě bez významu, pokusit se o komparaci vývoje hutního sektoru v Horním Slezsku a v moravsko-slezském prostoru, k čemuž právě nově vydaná monografie Siemaszkova dává určitý předpoklad. Milan Myška HOFINGER, Veronika: Die Entwicklung der Kul turlandschaft im Gebiet Osoblaha / Hotzenplotz (Mährisch-Schlesien) seit dem ausgehenden 18. Jahr hundert : Sozioökonomische Ausgangsbedingungen, seither eingetretene Veränderungsprozessee und Vor schläge für eine nachhaltige Entwicklungsperspek tive. Kallmünz – Regensburg : Verlag M. Laßleben, 2010, 290 s. + CD-ROM. Regensburger Beiträge zur Regionalgeographie und Raumplanung, 13/2010. ISBN 978-3-7847-6313-2. Osoblažsko, moravská enkláva v Opavském Slezsku, obklopená od poloviny 18. století ze tří stran Pruskem a od roku 1945 Polskem, patří k dnes ekonomicky, sociálně i kulturně nejproblematičtějším regionům České republiky. Novověká historie Evropy několikrát zasáhla nepříznivě do dějin tohoto mikroregionu. V polovině 18. stol. to byly spory mezi habsburskou říší a pruským královstvím o vedení nové státní hranice, v závěru druhé světové války devastace obcí a města válečnými událostmi, po ní odsun německy mluvící populace a problematické osidlování krajiny novými osadníky nejrozmanitější provenience, kteří jen velmi obtížně hledali nové zakotvení, po „sametové“ revoluci strukturální změny ekonomické, které kraj převážně zemědělský s minimem zdrojů obživy v průmyslu a službách přeměnily v region s vysokou mírou nezaměstnanosti a vysokým stupněm chudoby. Chybí nejen prostředky, ale i politická vůle tuto situaci napravit. O to více je třeba přivítat iniciativu Geografického institutu Řezenské univerzity, který do svých výzkumných plánů zařadil projekt Evropský park kulturní krajiny Osoblažsko. Cílem projektu bylo propojení historických, geografických, ekologických, sociálních, kulturních a ekonomických aspektů jakožto předpokladů trvale udržitelného rozvoje. Přitom kulturní krajina je vnímána jako dynamický systém, podléhající permanentním proměnám. Důraz je kladen na multifunkčnost kulturní krajiny. Tato mezioborová analýza ovšem není sledována jako účel projektu, ale pouze jako východisko normativních doporučení pro praxi rozvoje regionu. Práce má logickou a funkční strukturu, jejíž předností je soustavné propojování teorie s realitou zkoumaného objektu, což, jak zasvěcení vědí, není právě úkolem jednoduchým a snadným. Vytváří se tak jakási teoreticko-metodická matrice, která má šanci stát se, samozřejmě při přihlédnutí ke specifikům zkoumaného objektu, hodnou následování. Autorka na prvním místě vymezuje problematiku a zkoumaný region. V další kapitole se věnuje objasňování klíčových pojmů své rozpravy a navazuje na to prezentací teoretických Pädagogischen Fakultät in Ostrava, 19. Praha 1970, passim.

101


konceptů a metodických úvah na téma cest k trvalému a nosnému rozvoji na bázi kulturní krajiny. K jádru problematiky se dostává v kapitolách o konkrétech rozvoje kulturní krajiny Osoblažsko a faktorů, které jej determinovaly. Nesporně cenným, byť v řadě detailů diskutovatelným oddílem je pojednání, shrnující návrhy prostředků a opatření k trvalému, nosnému a integrovanému rozvoji s přihlédnutím k vybraným historicko-geografickým aspektům. Práci uzavírá v němčině i češtině napsaná kapitolka Fazit und Ausblick / Resumé a perspektivy. Dílo doplňuje pečlivě připravený soupis literatury, v němž jsou na německý úzus poměrně slušně zastoupeny i publikace v českém jazyce, dále soupis edicí a nevydaných archívních ad. pramenů. Z autorčiných postřehů bych chtěl upozornit alespoň na některé, jež jsou podle mého názoru inspirativní. V první řadě je to konstatování, že nikdy v dějinách Osoblažska nehrály regionální hospodářské koloběhy a regionální vytváření hospodářských hodnot menší roli než v uplynulých šesti desetiletích, jinými slovy tedy pokles vytváření ekonomických hodnot v rámci regionu. Nepovažuje to za problém pouze ekonomický, ale i za omezující faktor trvale udržitelného rozvoje, což mělo za následek narušení vnitřních funkčních vztahů. Za prostředek rozvoje ekonomické základny s vyšší potřebou kvalifikované práce považuje rozvoj vzdělávacích nabídek a zpřístupnění zejm. sekundárního vzdělání. Vzhledem k tomu, že jde o periferní příhraniční oblast, doporučuje propojit potenciál endogenního vývoje s kapacitami exogenních vývojových faktorů, tj. s kapacitami sousedních krajů a zapojení do velkoplošných souvislostí, i zahraničních. To ovšem bude realizovatelné pouze za podmínky dobudování dopravní infrastruktury a sladění aktivit v hlavních oblastech, jako jsou marketing, vzdělání, cestovní ruch apod., a to mezi partnery českými a polskými na komunální a regionální úrovni. Nelze nepřipomenout, že práce vznikla s podporou bavorského ministerstva pro vědu, výzkum a umění a za přispění Česko-německého fondu budoucnosti a Nadace Ernsta Pietsche. Práce je inspirativní nejen meritem, kterým se zabývá, ale i metodickými postupy a pokusem aplikovat závěry na řešení současné praxe. Je nám líto, že z české strany se Osoblažsku dosud nedostalo takové pozornosti. Jistě by si to tento krásný, přívětivý, ale chudobný region naší vlasti zasloužil. Milan Myška BROGAN, Hugh: Alexis de Tocqueville : Prorok de mokracie ve věku revoluce. Překlad Jiří Ogrocký. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011, 555 s. ISBN 978-80-7325-251-9. Pokud se vysloví mezi historiky jméno Alexis de Tocqueville, většina si vzpomene na jeho brilantní práci o Ancien Régime a neméně působivou Demokracii v Americe. O životě tohoto bystrého pozorovatele, který popisoval mnohdy velice trefně svou nedávnou minulost a současnost, však toho mnoho známo

není. Konečně se dostává do rukou českému čtenáři zajímavá práce, kterou britský historik s přestávkami promýšlel v podstatě téměř půl století. Kniha je určena především vědecké obci. Informace o stycích Tocquevilla s významnými postavami devatenáctého století jsou velice důležité pro pochopení tehdejšího myšlení šlechty, která však nebyla zcela homogenní skupinou, buržoazie i jiných vrstev společnosti. Setkávání Tocquevilla s historiky Guizotem, Thiersem s George Sandovou či úzké vazby s Chateaubriandem jsou pouze malým zpestřením v jeho krátkém, ale velice bohatém životě. Snad jediným nedostatkem pro úplnost obrazu tehdejšího myšlení je absence kontaktů Tocquevilla s nejnižšími vrstvami. Přesto, že tento nadaný šlechtic psal práci o vězeňství, jeho styky s vězni a dotazy, které jim kladl, byly značně stereotypní, což velice snižovalo jejich vypovídající hodnotu. Práce může i vhodně posloužit ke studiu politických dějin první poloviny devatenáctého století, jelikož autor často zmiňuje nejdůležitější historické události i vztahy tehdejších mocností, přičemž přirozeně klade největší důraz na časté změny ve Francii. Práce je koncipována tak, že může oslovit i laickou veřejnost některými peprnými údaji ze soukromého života mladého Tocquevilla. Velice zajímavé jsou také kapitoly o jeho cestách po USA, Anglii či např. Německu. Kniha vypráví především o životě, a jakožto detailní biografie nemá jistě na našem knižním trhu mnoho obdobných ekvivalentů. Autor začíná krátkým geografickým popisem oblasti, z které Tocqueville pocházel, podrobně pokračuje v líčení minulosti jeho hlubokých aristokratických kořenů. Poté se může čtenář seznámit se studijními roky, v několika kapitolách s prvními cestovatelskými zážitky mladého šlechtice, dále s jeho politickou kariérou i problémy, se kterými se Tocqueville potýkal jako politik, literát či jako badatel navštěvující archivy a muzea ve Francii a Anglii. Pro český překlad mám však dvě poznámky. Domnívám se, že originální skromnější název knihy Alexis de Tocqueville by českému překladu vyhovoval více. Druhá připomínka se týká jazyka. Pokud čtenář není zběhlý ve francouzském jazyce, může se občas stát, že bude muset sáhnout po francouzsko-českém slovníku. I přes odbornou historickou terminologii, která se mnohdy jednoduše přeložit nedá a často ani nesmí, a přes některé nepřeložitelné výrazy či spojení, je francouzštiny v textu občas nadmíru. To však v žádném případě neubírá na kvalitě díla a jedná se v podstatě o detail. Adam Židek FASORA, Lukáš – HANUŠ, Jiří – MALÍŘ, Jiří (eds.): Secularization and the Working Class : The Czech Lands and Central Europe in the 19th Century. Eugene (Oregon) : Wipf and Stock Publishers, Pick wick Publications, 2011. 256 s. ISBN 978-1-61097014-32011. Zaběhnutá editorská trojka v úvodu knihy poznamenává, že předkládaná publikace si neklade za

102 cíl vyčerpávající rozbor problematiky sekularizace dělnictva, nýbrž poukazuje jen na některé aspekty problému. Jinak tomu ani nemůže být vzhledem k absenci či nedostatečnosti základního výzkumu. Kniha problémově navazuje na dva předchozí výstupy, jež vyšly v češtině a věnovaly se sekularizaci obecně a sekularizaci venkovského prostoru. Je rozdělena do tří základních částí: metody a mezinárodní inspirace (4 příspěvky), politika a stranická linie (4), respektive případové studie (5). Miloš Havelka (Two Trends in the Process of Secularization in the 19. and 20. Centuries) zaměřuje pozornost na určité souvislosti v přístupech historické sociologie k problému sekularizace. Zdůrazňuje, že koncept sekularizace změnil svůj obsah zhruba v polovině 19. století – do té doby znamenal sekularizaci církevního majetku, pak i sekularizaci myšlení, tedy duchovního majetku (tj. slábnoucí vliv náboženství na způsob myšlení, organizaci společnosti a politiku státu; rovněž proces ekonomické aktivity je zbaven svého dřívějšího náboženského charakteru). Rozlišuje mezi: a) „odcírkevněním“ (de-churching; politické, a institucionální oslabování a sociální izolování církve); b) sekularizací majetku; c) sekularizací v běžném smyslu slova (veřejný život nabývá striktně sekulární charakter a stává se nábožensky neutrálním) a d) „odnáboženštěním“ ve smyslu Weberova Entzauberung der Welt (nevyhnutelné podřízení individuálního a sociálního života všeobecnému a dlouhodobému tlaku ekonomické racionality). Havelka dále poukazuje na nejednoznačnost celého konceptu náboženství, tj. na rozdíl mezi kompenzačním konceptem (považuje náboženství za důsledek lidské bezmoci tváří v tvář přírodě a v interpretaci života smrti, vztahuje se ke schopnosti víry usmířit lidskou frustraci světem) a integračním konceptem (vidí ve víře důležitého garanta morálních hodnot a mezilidských vztahů). Havelkova studie dobře plní roli sociologicko-filozofického vstupu do problematiky sekularizace. Jiří Matějček (Secularization of the Working Class – The Czech Model) konstatuje základní problém výzkumu sekularizace dělnictva – nedostatku pramenů. Většina dělnické populace se podle něj stávala nominálními (formálními) katolíky. Využívá pamětí Václava Holka a Františka Halase st., na kterých demonstruje vliv socialistické literatury a novin. Konstatuje velké regionální rozdíly mezi severočeským a západočeským uhelným revírem, kde sekularizace velmi pokročila, a Ostravskem, kde socialisté měli z taktických důvodů větší ohled na náboženské cítění lidí přicházejících z Pobeskydí a Haliče, i sektorové rozdíly mezi prostředím velkoprůmyslu (podnikatele náboženství jeho zaměstnanců nezajímalo) a katolickým maloměstským prostředím (tovaryš musel respektovat zvyky v rodině zaměstnavatele). Vidí přímou úměru mezi sekularizací a industrializací, a sice v tom smyslu, že industrializace změnila vzory chování dělnictva zlepšováním materiálních podmínek a působením urbanizace (anonymního prostředí), vzdělání, nových forem zábavy a sociálního zajištění. Předindustriální


společnost potýkající se s nedostatkem zdrojů se mnohem lépe hodila pro ideologii podrobení se vůli Boží. Jürgen Schmidt (The Secularization of the Workforce in Germany in the Nineteenth Century) napsal přehlednou analýzu vývoje a limitů procesu sekularizace dělnictva v Německu od 40. let 19. století do I. světové války. Konstatuje opatrný přístup německé sociální demokracie, jež s ohledem na volební preference zdůrazňovala spíše fakt, že náboženství je soukromou věcí každého člověka, než jeho roli „opia lidstva“. Uvádí údaje o procentuální účasti na přijímání a bohoslužbách a shledává rozdíly generové, sociální i prostředí (město x venkov). Církev stále hrála významnou roli při oslavách individuálních i rodinných událostí. Zajímavý je jeho postřeh o socialismu jako novém náboženství (marxismus jako dogma, strana jako nová církev, shromáždění jako mše). Cenné je autorovo představení německé historiografie k tématu. Roman Holec (The Slovak Worker between God and Marx) na úvod konstatuje religiozitu slovenského prostředí, z čehož vyplývá fakt, že sekularizace se týkala jen omezeného industriálního a městského mikrokosmu. Slovenská sociální demokracie proto zdůrazňovala tradiční křesťanské principy, hlavně skromnost. Až v posledních předválečných letech zostřila své stanovisko v tom směru, že církev prostřednictvím svých nástrojů (klerikalismus a křesťanský socialismus) šíří tmářství a intelektuální zpátečnictví a vždy kolaboruje s vládnoucím systémem. Velmi hodnotný je autorův rozbor mediální polemiky kněze Františka Jehličky s hlasisty a sociální demokracií. Jen křesťanství může podle Jehličky řešit problémy společnosti. Víra musí být základní součástí národního hnutí – pokud Slováci ztratí víru, ztratí jedinou zbraň proti maďarizaci. Jiří Malíř (The Anti-Clericalism of Social Demokracy and the Secularization of the Working Class in the Czech Lands) si položil základní otázku: zda a do jaké míry se odlišoval postoj sociální demokracie směrem k náboženství a k církvi od ostatních vrstev a politických táborů ve společnosti. Antiklerikalismus českých liberálů byl podle něj motivován nacionálními pohnutkami, byl povrchní a málokdy se rozvinul do podoby ateismu. V tomto směru se značně odlišoval od antiklerikalismu v sociální demokracii, jež zastávala systematicky kritický a negativní přístup k církvi a náboženství z jiných než národních důvodů – jejím cílem byla celková změna společnosti. Hlavně v severních Čechách se tu a tam rozvinul až do podoby ateismu, byť výstupy z katolické církve se staly masovým jevem až za I. republiky. Malíř analyzuje politický program sociální demokracie ve vztahu k církvi a náboženství, jakož i antiklerikální výpady v sociálně-demokratickém tisku. Podle Pavla Marka (Catholics and the Issue of Working-Class Secularization) se katolický tábor soustředil ve své politice spíše na defenzivní, apologetický program izolace a neodpovídal dostatečně na nové výzvy. Marek vidí propast mezi církevními elitami a veřejnými aktivitami farního duchovenstva, jež mělo mnohem blíže k běžnému životu. Konzervativnější


proud v církvi reprezentoval třeba vyšehradský děkan Antonín Lenz, autor protisocialistického spisu. Jeho názory podrobně rozebírané ve studii byly později překonány křesťanskosociálním hnutím. V té době už bylo jasné, že základem aktivit v sociální sféře nemůže být charita. Rovněž Jiří Hanuš (The Crisis of Identity in the Priesthood at the Turn of the Twentieth Century) se na proces sekularizace dívá z pohledu katolické církve, byť v tomto případě z těch nejnižších pater. Poodhaluje, jakým problémům čelilo farní kněžstvo, jaké byly jeho dojmy a starosti, jeho názory na církev a stát, sociální a dělnické záležitosti, jak bylo ovlivněno domácími a zahraničními vzory, s jakými problémy se setkávalo ve vztahu ke kněžské identitě. Na příkladu Ladislava Kunteho představuje „kompromisního kněze“, jehož kněžství je určitou maskou, v níž vykonává církevní obřady, zatímco uvnitř má smysl pro kompromis. Kněžstvo před I. světovou válkou rozděluje typologicky do tří skupin, a to na: a) zastánce klerikálního tábora posilující bojem své přesvědčení; b) sympatizanty katolické moderny, kteří však zůstali v řadách církve; c) jedince typu Kunteho cítící neslučitelnost světa se stavem církve, kteří opustili církev, byť tím ztratili zdroj obživy. Lukáš Fasora (Secularization and the Working Class´s Response to Marxism) se snaží odpovědět na otázku, nakolik u nás bylo dělnické hnutí marxistické. Srovnávání marxismu s náboženstvím shledává do jisté míry za oprávněné, neboť celé socialistické hnutí bylo budováno spíše na víře v pravdu marxismu než na jeho komplexním chápání (v tomto ohledu je zcela ve shodě s Jürgenem Schmidtem). Naprostá většina členů a sympatizantů sociální demokracie se starala o mzdové záležitosti a permanentní zaměstnání, nezajímaly je otázky sociální emancipace či volebního práva. Na základě analýzy spolkových zápisů, tisku a policejních zpráv ze socialistických schůzí dospívá Fasora k závěru, že ani mezi stranickými funkcionáři nebylo mnoho lidí, kteří by důkladně znali Marxovu interpretaci světa. Kvazimarxistická interpretace funkce církve a náboženství byla vzhledem k mentální a vzdělanostní úrovni dělnictva vhodnější než těžké ekonomické kategorie, jež byly centrálním pilířem Marxovy interpretace světa. Možnost obrany církve v prostředí větších měst navíc ztížena. Jiří Kořalka (The Move away from the Catholic Church by Journeyman Cloth Makers in Liberec around the Middle of the Nineteenth century) se zabývá krejčovskými tovaryši z Liberecka a jejich angažovaností v ateistickém hnutí. Sleduje jejich dvacetiletý boj o povolení bezvěrecké asociace korunovaný úspěchem v roce 1892. Centrálním tématem studie Martina Jemelky (The Social Democratic Atheist Movement in Interwar Ostravsko) je činnost prvorepublikové organizace Sdružení sociálnědemokratických bezvěrců. Hlavním zdrojem informací je mu časopis Volné slovo. Marie Macková (The Question of Piety in State Tobacco Factories) konstatuje, že stát se nezajímal o národnost (obcovací řeč) zaměstnanců tabákových továren a rovněž náboženské vyznání považoval za je-

103 jich soukromou věc, nicméně garantoval i pro provozy pracující v neděli, že zaměstnanec bude mít jednou za 14 dní čas navštěvovat obřady související s jeho vyznáním. Většinu pracovních sil ve státních tabákových továrnách tvořily ženy, přesněji řečeno mladé dívky. U dělnic lze obecně předpokládat vyšší míru religiozity než u mužského dělnictva, druhá věc je najít důkaz v pramenech. Kristina Kaiserová (The Influence of Secularization on German Workers’ Parties in Northwest and North Bohemia within the Intellectual Milieu of Imperial Germany) konstatuje sekularizační vlivy vyspělejšího německého prostředí na příhraniční oblasti severozápadních a západních Čech, jež se uplatňovaly prostřednictvím importu publikací a tisku referujícího o sousední zemi. Vlivy zasáhly nejen sociální demokracii, ale i Deutsche Arbeiterpartei založenou v Trutnově v roce 1904. Josef Šebesta (The Worker’s Song) vnímá píseň jako sociální kategorii schopnou zachytit široké spektrum dobových sociálních znaků, jež se ztrácejí v pramenech jiné povahy – v tom vidí její význam pro historika. Už v Nové písni z roku 1848 se projevují základní směry, které později definovaly boje dělnického hnutí – odpor proti šlechtě, církvi, byrokracii a Němcům. Církev je portrétována jako jeden z hlavních nepřátel z důvodu napomáhání systému, ne kvůli negativnímu vnímání individuální zbožnosti. Před I. světovou válkou již sekularizační podtóny z dělnických písní mizí, neboť bitva v tomto směru byla již vyhrána. Zbývá jeden nepřítel – vykořisťovatel. Třetí „sekularizační výstup“ je v anglickém jazyce a je tedy primárně určen pro zahraniční čtenáře – z tohoto ohledu považuji za trochu nelogické, že v úvodu knihy není ve stručnosti provedena sumarizace předchozích dvou výstupů. S ohledem na to, kolik cenných informací již editoři k tématu sekularizace shromáždili, se mi úvod knihy celkově jeví jako snad až příliš stručný a skromný. Jako základní představení problému sekularizace v českých zemích z pohledu historika by podle mého názoru výborně posloužil překlad Malířovy starší studie Sekularizace a politika v „dlouhém“ 19. století.5 Takto se zahraniční čtenář neznalý našich reálií bude bez nastínění podrobnějších časoprostorových souvislostí hůře orientovat, hlavně u „regionálních“ studií (Kořalka, Jemelka, Kaiserová). Autorskému kolektivu se podařilo nashromáždit množství cenných informací doplněných i nadstandardním seznamem literatury a představením německé historiografie k tématu (J. Schmidt). Za základní postřehy považuji ty o problému nedostatku pramenů mapujících sekularizaci hlavně dolních vrstev, o různých nuancích sekularizace, o vlivu industrializace na změnu vzorů chování dělnictva (společnost se už nepotýkala s takovým nedostatkem zdrojů), o sepětí sekularizace a sociálního vzestupu respektive vzdělání, o regionálních rozdílech (pomalejší 5 Publikována v FASORA, L. – HANUŠ, J. – MA LÍŘ, J. [eds.]: Sekularizace v českých zemích 1848– 1914. Brno 2007, s. 11–24.

104 sekularizace např. na kulturně zaostalém Ostravsku), o specificích sociálně demokratického přístupu k sekularizaci, a o typologizaci katolického kléru podle postojů k modernizaci. Pavel Kladiwa OLTMER, Jochen: Migration im 19. und 20. Jahr hundert.. München : Oldenbourg-Verlag, 2010, 170 s. Enzyklopädie deutscher Geschichte, 86. ISBN 978-357762-5. V rámci osvědčené edice Encyklopedie německých dějin vyšel pod č. 86 svazek o moderních německých migracích v uplynulých posledních dvou staletích. Jde o užitečný přehled, jehož posláním je poskytnout v první části knihy obecný přehled i problematice moderních migrací na základě starší i nejnovější historické, sociologické a demografické literatury, ve druhé části pak soubor základních faktografických údajů, umožňujících základní orientaci v dané problematice. Teritoriálně je kniha vymezena Německem, zejm. územím Německé říše z roku 1871 a po roce 1945 oběma německými státy. Předností jsou autorovy vhledy také do problematiky dalších germanofonních zemí – Rakouska a Švýcarska. Druhá část knihy je rozdělena do několika kapitol, odpovídajících typu migrací. Pojednány jsou migrace zámořské, vnitrostátní, příhraniční, nucené a konečně i migrace za prací. Není opomenuta ani problematika státní migrační politiky. Zvl. pozornost je věnována migracím v druhé polovině 20. století, tzv. Gastarbeiterwanderungen. Milan Myška SCHULAK, Eugen Maria – UNTERKÖFLER, Herbert: Die Wiener Schule der Nationalökonomie : Eine Geschichte Ihrer Ideen, Vertreter und Institutionen. Weitra : Verl. Bibliothek der Provinz – Ed. Seidengasse, 2009, 252 s. Enzyklopädie des Wiener Wissens, 7. ISBN 978-3-902416-17-9. Nakladatelství Bibliothek der Provinz se v edici Enzyklopädie des Wiener Wissens (sedmý díl, ed. Hubert Christian Ehalt) zřejmě úspěšně pokusilo shrnout více než stoletou historii vývoje ekonomického myšlení ve Vídni. Text je přehledně rozčleněn do 24 kapitol a výklad je doveden až do nedávné současnosti (Modern Austrian School of Economics). Myšlenkový vývoj je zasazen do širšího vývoje ekonomických teorií, takže kniha sleduje vzestup, pád a nové oživnutí vídeňské školy. Text má místy až příliš populární charakter. Velká pozornost je věnována životopisům jednotlivých představitelů, jejich vzájemným vztahům profesním nebo soukromým. Chronologicky je v knize představeno 40 osobností a nechybějí ani odstavce věnované okrajovým představitelům oboru. Odkazy na historicko-společenské poměry, v nichž se životy a kariéry jednotlivých představitelů odehrávaly, přispívá k celkové plastičnosti výkladu. Nechybí samozřejmě stručný poznámkový aparát a připojený seznam literatury přináší dostatek podnětů pro další studium.


Není sporu o tom, že vídeňská škola významně přispěla k teoretickému vymezení základních ekonomických kategorií a pojmů (hodnota, směna, cena, úrok atd.). Kniha také zachycuje diskuse představitelů vídeňské školy s marxisty, představiteli tzv. německé historické školy nebo zastánci plánovitého hospodářství. Tyto otázky, které byly ve Vídni sledovány, se stávají opět velmi aktuální dnes, kdy dochází k přehodnocení významu ekonomického neoliberalismu, jehož selhání je nepřesně chápáno jako selhání kapitalismu. Českého čtenáře znovu zaujme početnost osobností vídeňské ekonomické školy, které pocházely z českých zemí. Při četbě těchto údajů je nutno připomenout, že postrádáme i z naší strany hlubší analýzu, jak tyto osobnosti působily na prostředí, z kterého vyšly, a vlastně nic nevíme o tom, kolik studentů z českých zemí (ovšem užívajících německou obcovací řeč) ve Vídni studovalo a jaké byly jejich další osudy. Studenti ekonomie z řad českých Němců nebo Židů dávali často přednost studiu na německých univerzitách (včetně té pražské), ale opět o tom bylo málo publikováno. Je obtížné srovnávat anotovanou knihu s podobnou prací Františka Vencovského,6 která je odborněji zaměřena. Přesto je patrné, že obě knihy (a vlastně studium ekonomických teorií) jsou úzce národnostně zaměřené. Kniha není tedy analytickým pohledem, spíše souhrnem, který bude užitečný pro každého, kdo se problematikou vídeňské školy dotkne spíše okrajově. Rozhodně po knize sáhne každý, kdo potřebuje základní informace o institucích, oficiálních i privátních, které se problematikou vývoje ekonomických studií ve Vídni zabývaly. Tomáš Krejčík KŘENEK, Libor (ed.): Jaromír Kalus : U nás doma (Vzpomínky na Čeladnou a na Frenštát). Frenštát pod Radhoštěm – Čeladná : Město Frenštát pod Radhoštěm, Obec Čeladná, Veronika, 2011, 132 s. Zlatobýl, 4. ISBN 978-80-903755-6-7. Zásluhou literárního historika dr. Libora Křenka, CSc., emeritního vědeckého pracovníka Slovenské akademie věd, žijícího na penzi v rodném Frenštátě pod Radhoštěm a záslužně se zabývajícího mapováním kulturní historie tohoto pozoruhodného koutu moravského Valašska, byla utěšeně se rozrůstající knihovna memoárové literatury obohacena o novou položku. Jsou jí paměti Dr. Ing. Jaromíra Kaluse (1898–1987), předního českého zemědělského odborníka a pedagoga, na životní osudy a kulturní aktivity jeho otce – původně tkalcovského tovaryše, později učitele na beskydských málotřídkách v Čeladné Josefa Kaluse (1855–1934). Josef Kalus byl nejenom vesnickým učitelem, ale také významným regionálním kulturním činitelem, spisovatelem a básníkem. Kouzlo memoárů, o kterých zde referujeme, spočívá zejména v mistrném propojení popisu každodenního života vesnického učitele s životem podhorské ves6

VENCOVSKÝ, František: Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948. Brno 1997.


nické společnosti, v níž si svým jednáním a humanitárními počiny dobýval neformální autoritu, ale také úctu. Velká pozornost je věnována Kalusovu kulturnímu a uměleckému působení, kterým výrazně přerůstal regionální rozměr. Udržoval korespondenční i osobní kontakty s celou řadou osobností, které v té době reprezentovaly české kulturní elity: J. V. Sládkem, Z. Wintrem, A. Novákem, R. Svobodovou, B. Benešovou, F. X. Šaldou, P. Bezručem, J. Dostálem-Lutinovem, O. Bystřinou, M. Jahnem, V. Martínkem, s výtvarníky F. Dušou, B. Bartošem, A. Poláškem, J. Kneblem, B. Jaroňkem ad. Na adresu vesnické školy na Prostřední a posléze na Dolní Čeladné doručovala pošta pravidelně literární a umělecká periodika pražských a brněnských vydavatelů, balíky knih prózy i beletrie. Zejm. v prázdninových měsících domácnost učitele Josefa Kaluse a jeho taktéž literárně činné manželky, hostila významné osobnosti jak regionálního, tak celonárodního významu, lze-li na trochu povýšenecké třídění již tehdy zavánějící lichým pragocentrismem, vůbec přistoupit. Beskydská příroda a tvrdý život horalů – zemědělců, dřevorubců, hameráků, formanů mu byly inspirací k několika literárním dílům, ať už v próze nebo v drobných žánrech beletristických, často směřujících i k dětskému čtenáři. Objevovala se v pražských časopisech Malý čtenář, Máj, Besedy, ve Vlčkově Osvětě, v Našem Valašsku a v řadě dalších. Drobná básnická a beletristická díla vycházela nákladem Josefa Hokra, Moravského kola spisovatelů, Ústředí jednot učitelských apod. Autor vzpomínek na několika místech zamontoval do svého vyprávění úryvky otcovy korespondence, které živě a autenticky podpírají svědeckou výpověď. Dokládají, že kromě příznivého ohlasu a podpory ze strany pražské kulturní obce nechyběly ani hlasy, problematizující povýšenecky uměleckou hodnotu díla venkovského autora, který ušel vlastní pílí a vrozeným talentem cestu od tkalcovského tovaryše k umělci, překračujícímu hranice regionu, ve kterém žil a tvořil. Kniha Jaroslava Kaluse tak podstatně doplňuje obraz života a díla básníka Josefa Kaluse, konkrétně jeho dvoudílné Vzpomínky (Přerov 1936, 1937), i monografii Libora Knězka (Z hor mne nikdo nevyláká : Čtení o životě a tvorbě Josefa Kaluse. Frenštát p. R. 2005). Kniha je doplněna obrazovou přílohou a zdařilými grafikami Leopolda Parmy, výtvarníka a člena uměleckého spolku Koliba. Milan Myška REIDOVÁ, Anna: Leningrad : Tragédie obleženého města : 1941–1944. Překlad Jan Krist. Brno : Jota, 2011, 468 s. ISBN 978-80-7217-947-3. Napsat vědeckou práci a zároveň čtivé dílo je v historické obci spíše výjimkou. Anně Reidové se to při jejím výkladu o obleženém Leningradu zcela jistě podařilo. Autorka, kromě toho že vystudovala práva a ruskou historii, žila dva roky v Kyjevě, kde pracovala jako korespondentka a ekonomická novinářka pro Economist a Daily Telegraph. Reidová píše v úvodu

105 knihy, že jí práce na tématu trvala o něco déle než 872 dní, tedy déle než samotné obležení města. Svůj čas využila, dle mého názoru, maximálním možným způsobem. Navštívila řadu archivů (mimo jiné i archivy v Moskvě a Petrohradu), prostudovala mnoho literatury a nezapomněla při svém výzkumu ani na deníky a zápisky lidí, kteří byli po dobu obležení uzavřeni v Leningradě. S některými měla to štěstí ještě rozmlouvat. Autorka tak nechává promlouvat očité svědky ze strany ruské i aktéry ze strany německých okupantů. Kniha popisuje všechny důležité momenty před okupací i po ní. Jádrem jsou však osudy lidí, kteří se snažili přežít v uzavřeném prostředí více než dva roky při nelidských a nedůstojných podmínkách. Celá práce je prolnuta jakoby paralelním výkladem osudů jednotlivců a zároveň je nemalá pozornost věnována vztahům sovětské moci k běžným občanům SSSR. Bez povšimnutí nezůstaly ani vzájemné vztahy vedoucích funkcionářů Sovětského svazu. Čtenář se tak může dozvědět cenné informace o osobnostech Stalina, Ždanova, Molotova, Žukova atp. Velkou předností je také to, že autorka předkládá knihu, ve které popisuje každodenní život obyvatelstva v Leningradě. Nezapomíná snad na žádnou okolnost, která by pomohla čtenáři vžít se do této strastiplné části ruských dějin. V jedné kapitole je popsáno stravování obyvatel, v další kanibalismus, o kterém se také díky sovětské cenzuře dlouho mlčelo, další kapitola je věnována evakuaci přes Ladožské jezero a v jiné části knihy je líčeno stěhování cenností z Ermitáže. Nesmírně zajímavé jsou také kapitoly týkající se kulturního dění. Autorka vypráví životní cesty Anny Achmatovové, Michaila Zoščenka či Dmitrije Šostakoviče (především ve spojitosti s tzv. Leningradskou symfonií). Závěrečné kapitoly jsou věnovány poválečným osudům některých přeživších Leningraďanů a výpočtu obětí. Práce je samozřejmě vybavena poznámkovým aparátem a rozsáhlou bibliografií. Obdivuji píli a literární um autorky a také fakt, že jde zcela odlišnou cestou než mnoho tzv. vědců na západě, kteří pouze vytvářejí z deseti knih jedenáctou, bez toho aniž by se dotkli primárních pramenů, tj. navštívili archiv nebo vyslechli dobová svědectví. Adam Židek FELTLOVÁ, Marina – LIPUS, Radovan (eds.): Ostravské příchody : Příběhy, osudy, cesty. Ostrava : Repronis, 2011, 281 s. + CD-ROM. ISBN 978-807329-265-2. Kniha Ostravské příchody vznikla v rámci ostravské kandidatury na evropské město kultury. Nápad vytvořit sbírku vzpomínek o příchodech do Ostravy se zrodil v hlavě ostravského divadelního a televizního režiséra Radovana Lipuse. Koordinátorkou celého projektu se stala Marina Feltlová a zapojila se do něj nejen široká veřejnost, ale i žáci základních a středních škol. Díky nim a jejich zájmu se podařilo sestavit publikaci, která prostřednictvím vzpomínek umožní

106


čtenáři nahlédnout na Ostravu před 100 lety, ale i na krásnou vizi, kterou nedotáhla do konce a tak je tomu město, jak jej známe dnes. Z cca. 300 memoárů, které podle ní bohužel i dnes. Chybí dialog mezi architekty, se autorům podařilo sesbírat, bylo do knihy vybráno investory a městem a jasná představa o budoucí pojen něco málo přes 80. Hlavním pojítkem všech pří- době města. Čím však Ostrava vynikala a co mnoha liběhů je to, že jejich představitelé našli nový domov dem utkvělo v paměti, byly všudypřítomné doly, haldy, právě v Ostravě. Historického úvodu se s bravurou těžební věže nebo kouřící komíny. Někteří pamětníci však nevídali doly jen shora, ale pracovali přímo v nich. sobě vlastní ujal Martin Jemelka. Čtenář nedostává do rukou klasickou historickou Každý den sfárali dolů a těžili uhlí. Práce v těchto míspráci. Autoři projektu mu předkládají něco, co sou- tech však nebyla a není jednoduchá a horníci se každý časná historie zatím neumí dobře uchopit. Emoce. den báli o svůj život. Strach ze smrti je provázel na Není to tradiční faktografický popis ostravské histo- každém kroku a dodnes v nich tyto vzpomínky zůstárie. Jsou to vzpomínky plné pocitů na to, jak Ostrava vají. Myšlenky na Ostravu nejsou vždy černé a většina dýchala, jak žila, jak se žilo v ní nebo jací lidé zde žili. mladších migrantů ji vnímá již zcela jinak. Mnohem Důležitý je také kulturní a edukační aspekt celého více v ní vidí moderní multikulturní město, které se díla. Nemalý podíl na vydané knize totiž mají žáci ZŠ mění každým okamžikem. Publikace není jen vyprávěním jednotlivých paměta studenti SŠ. Právě u nich se podařilo probudit zájem o nedávno zaniklou historii. Mladí ,,badatelé“ se učili níků, ale podává komplexní obraz o Ostravě dávno mluvit se svými příbuznými, zpovídat je. Prolamovali minulé i dnešní. Je to město, které už dříve bylo plné bariéry v komunikaci. Zajímali se o svou vlastní minu- přistěhovalců a není tomu jinak ani dnes. Stále zde lost, o dějiny svých rodin. Prakticky je zde ukázáno, jak žije spousta zajímavých lidí, které do Ostravy zavály významná je v našich životech sounáležitost se svým nejrůznější okolnosti. Jejich příběhy předkládají čteokolím či s historií místa, kde žijeme. Jediné, co může náři obraz Ostravy, zprvu města velmi špinavého, plčtenáře mrzet, je minimální zapojení vysokoškolských ného dolů a s ,,viditelným vzduchem“. Tento obraz se studentů, ať už jako zpovídaných subjektů nebo jako postupně mění. Ostrava se stává kulturním centrem a její obyvatelé už se nestydí za to, že žijí v Ostravě, zapisovatelů pamětí. Všechny memoáry byly autory velmi precizně se- ale jsou na své město hrdí a chlubí se jeho počiny. skládány a rozčleněny do 12 tematických kapitol: Ostrava žije, křičí do světa (symbolem Ostravy jsou Ostraváci o Ostravě, Ostrava přišla k nám, Příchody tři vykřičníky – pozn. aut) a svět si jí všímá. Kniha je odborníků, Příchody umělců, Příchody za prací a lep- plná emocí a citových vazeb na moravskoslezskou meším životem, Příchody horníků, Příchody za láskou tropoli a na čtenáře dýchá duch města, Ostravy dávno a rodinou, Příchody za studiem, Příchody z politických minulé i Ostravy dnešní a moderní. Zároveň ukazuje, důvodů, Příchody na umístěnku, Příchody z Evropy i ze že Ostrava je místem, kde stojí za to žít. Jana Lipovská světa a Dětskýma očima. Na svého otce si např. zavzpomínal Artur Rozhon. Artur Rozhon starší byl významným ostravským stavitelem, který mimo jiné řídil stavbu nové ostrav- SCHWEICKART, David: Po kapitalizme : Ekono ské radniční budovy. Staveb, které na území města mická demokracia. Překlad Pavol Dinka. Bratislava : Ostravy tento podnikatel realizoval, bylo mnoho. Vydavateľstvo spolku slovenských spisovateľov, 2010, I proto jej můžeme zařadit mezi velké postavy ost- 208 s. Pohľady za horizont, 9. ISBN 978-80-8061ravské meziválečné éry. Další životní příběh spojený 428-7. Snahou autora je předložit alternativní variantu s Ostravou zaznamenal Jan Folprecht. Jeho dědeček, Jan Folprecht, získal práci u Vítkovických kameno- k dnešnímu kapitalistickému systému. Podle Schweic uhelných dolů a pracoval zde jako vrchní báňský in- kartovy představy by měl být kapitalismus v budoucnu spektor. Jeho práce pro něj byla zároveň hobby. Sbíral nahrazen tzv. ekonomickou demokracií, jejíž hlavní poznatky o geologické struktuře hornoslezské pánve, charakteristiku přináší ve své nové knize. Ekonomická které v roce 1928 vydal, a dodnes jsou ojedinělým dí- demokracie je v podstatě tržním socialismem, jalem v této oblasti. Přímých vzpomínek má jeho vnuk kýmsi mixem svobodného tržního prostředí se silnými málo, přesto je vidět, že pro něj jeho dědeček mnoho prvky socialismu – omezení soukromého vlastnictví znamenal a jeho osud vykreslil do mnoha detailů. Ne výrobních prostředků, zaměstnanecká samospráva vždy byly vzpomínky zprostředkované. S dnes již nebo společenská kontrola investicí. Schweickart při zesnulou herečkou a držitelkou Thálie Zorou Rozsy- výkladu nezapomíná ani na tíživé otázky životního palovou mluvila Marina Feltlová. Povídaly si spolu prostředí či administrativy, které bude ekonomická nejen o příchodu do Ostravy, ale především o zážitcích demokracie řešit účinněji, než to dělá stávající systém. Výklad začíná kritikou kapitalismu i všech forem s Ostravou a ostravským divadlem spojených. Pro Zoru Rozsypalovou bylo město něčím zcela novým, co „socialismu“, které se objevily v různých částech světa nikde jinde neviděla a nezažila. Prožila zde polovinu ve dvacátém století. Velkou předností knihy je široká svého života a považovala toto místo za svůj domov. komparace různých systémů na základě odborné liHned několik důvodů zaválo do Ostravy architektu teratury. Čtenář se tak může ve zkrácené podobě seMilenu Vitoulovou. Byla to láska i práce. A jak se jí líbí známit s některými ekonomickými a společenskými architektonická podoba města? Ostrava měla často faktory, které určovaly dějiny USA, Ruska, Číny,


Japonska, Brazílie, Kuby, Argentiny atd. Přesto, že Schweickart má doktorát z filozofie a matematiky, orientuje se také v ekonomické a sociologické literatuře. Proto jsou v knize uvedeny myšlenky Karla Marxe, Johna Maynarda Keynese, Miltona Friedmana, Paula Krugmana či v dnešní době méně známého Jamese Tobina. Autor dokonce cituje studii Jana Švejnara. Schweickart se zaobírá mnoha značně problematickými ekonomickými faktory. Za nejvíce diskutabilní z hlediska možné uskutečnitelnosti nevidím např. znárodnění bankovního sektoru, ale především tzv. zaměstnaneckou samosprávu. Nejsem si jist, zda předkládaná demokratická vize je v reálném ekonomickém prostředí uskutečnitelná. Volba užšího vedení podniku zaměstnanci či podílové vlastnictví podniku zaměstnanci jsou stále otázkami do diskuse. Souhlasím však s autorovou argumentací, že pokud v dnešní zastupitelské demokracii jsou volby ponechávány na občanech, kteří si tak mohou vybrat své zástupce, proč by tomu tak nemohlo být při volbě jejich nadřízených v podnicích. Autor naznačuje také možnou ekonomickou decentralizaci a přerozdělování zdrojů do regionů. O decentralizaci na bázi užších ekonomik jsem četl i v jiných publikacích. Problémem však zůstává její možná uskutečnitelnost. Nadnárodní kapitál nikdy nepopustí své okovy, pokud k tomu nebude vhodné celospolečenské klima a nezmění se chování dnešních konzumentů. Za velice přínosný považuji výklad hospodářských dopadů na Rusko při rychlém a divokém přechodu z tzv. komunismu do éry liberálního kapitalismu. Stejně přínosný je autorův relativně vyvážený výklad vzestupu Číny. Adam Židek

KUROWSKA, Hanna (ed.): Przemiany demogra ficzne Europy środkowej w czasach nowożytnych. Zie lona Góra : Uniwersytet Zielonogórski, 2011, 405 s. Zielonogórskie spotkania z demografią, 1. ISBN 97883-7481-387-7. Anotovaný sborník představuje doplněný protokol z mezinárodní konference, která se uskutečnila ve slezské Zieloné Górze 23. a 24. 10. 2008. Jejím hlavním pořadatelem se stal Instytut Historii Uniwersytetu Zielonogórskiego (UZ). Konference byla uspořádána k 10. výročí úmrtí významného polského statistika, historika a demografa prof. Mieczysława Jerzyho Kędelského a na počest 90leté existence Hlavního statistického úřadu v Polsku (Główny urząd statystyczny – GUS), který úzce spolupracuje se zelenohorskou univerzitou. Sborník obsahuje úvod a 26 příspěvků. Tematicky je zaměřen na oblast statistiky, demografie a historické demografie z různých badatelských středisek Polska, Česka a Německa. V úvodu stručně nastínil pracovní zaměření prof. M. J. Kędelského Tomasz Jaworski. Zejména upozornil na jeho dlouhodobý pobyt v pařížském „Institut national d‘études démographiques“ a rozvíjení francouzské demografické metodologie v Polsku.

107 Instytut Historii UZ začal od 80. let navazovat na jeho odkaz a zvláště rozvinul výzkumy v oblasti demografických proměn polsko-německého pohraničí v novověku. Sympatickým rysem akademických bádání bylo navázání úzké spolupráce se Statistickým úřadem, což mimo jiné přineslo užitek také regionální státní správě, neboť statistici z praxe zaměření na demografii se věnují, jak ve svém druhém úvodu naznačil Janusz Witkowski, vnitřním i zahraničním migracím, stárnutí obyvatelstva, atd. Piotr Kowalski představuje vědeckou dráhou prof. Kędelského a sleduje jeho cestu od ekonomické problematiky, demograficky uchopené, k demografii a odtud k historické demografii. Upozorňuje také na Kędelského specializaci na demometrii. Jan Berger přibližuje okolnosti vzniku a činnosti „Polskiego Instytutu Badania Zagadnień Ludnościowych“ v letech 1931–1939, založeného po vzoru pařížského „Union internationale pour l‘étude scientifique des problèmes de la population“. Tomasz Jaworski se zabývá nejprve různými historickými definicemi pojmu kapitalismus od jeho prvního užití, přičemž dokládá, že obsahovaly vždy nejen statky materiální a nemateriální, ale především lidské zdroje. Rozsah a úroveň percepce francouzské demografie mezi badateli v Poznani uvedl Jan Paradysz. Rozdíl mezi Francouzi a Poláky podle autora spočívá v míře ovládání matematiky. Metodické přístupy v českém historicko-demografickém výzkumu za posledních 20. let představuje Alice Velková. V hutném přehledu uvádí jednotlivé etapy, včetně založení časopisu Historická demografie a vzniku Komise pro historickou a sociální demografii. Závažným současným problémem stárnutí obyvatelstva a analýzou pracovního trhu v Polsku se zabývá Elżbieta Gołata z Poznaně. Otázku řeší na několika úrovních (např. podíl obyvatel starších 60 let, medián věku, rekonstrukce pyramid věku k různým časovým bodům). Autorka došla k závěru, že podíl starých osob v populaci se nejen zvyšuje, ale i zrychluje, takže pyramida věku k roku 2035 by měla být již regresivní. Kulturním a společenským charakteristikám Horní Lužice v 17. a 18. století věnuje pozornost Agnieszka Lipińska-Bodnar. Naznačuje důsledky třicetileté války pro lidnatostní úbytek a kulturní rozvrat Lužických Srbů a upozorňuje na složité soužití německé a lužickosrbské kultury či na germanizaci. Autorka postřehla pozitivní vliv pietismu ve vztahu k rozvoji srbského jazyka i národního vědomí a význam univerzit v Halle a Lipsku k témuž. Polovinu 18. století pak považuje za počátek srbské asimilace. Zbigniew Chodyła se zabývá novými odhady lidnatosti Velkopolska a jeho struktur na konci 18. století. Na rozdíl od svých předchůdců tak činí s výrazně širší pramennou základnou. Jeho studie je založena na bohaté tabelaci. Pokouší se rovněž o vysledování náboženské (a tím i etnické) a sociální skladby. Současně koriguje řadu starších výpočtů. Hanna Kurowska přináší podnětný přehled vývoje pruské statistiky věnující se obyvatelstvu od třicetileté války do počátku 19. století. Ukázala systematický zájem pruských panovníků o informace tohoto druhu,

108 které umožnily státu racionálně rozvíjet hospodářství a zvyšovat počty obyvatel. Rovněž doložila rozsáhlou státem organizovanou imigraci. Autorská dvojice – Cecylia Leszczyńska a Łucja Lisiecka – upřela pozornost ke známému problému: zemědělskému přelidnění a v důsledku toho zahraniční emigraci Poláků v 19. století a meziválečném období. Polsko patřilo k evropským státům s největším podílem zemědělců v populaci a jejich majetkovou strukturou o nejnižších výměrách. Jaroslav Vaculík podává komplexní informaci o české ekonomické emigraci, zejména zahraniční, v 2. polovině 19. století. Zabývá se etapami emigrace, vývojem její regulace ze strany rakousko-uherského státu, směry vystěhovalectví zejména do USA, rozmístěním a postupem vystěhovalců v Americe od východu na západ, institucemi, které si emigranti v cizině vytvářeli (školy, církev, Sokol) apod. Referuje rovněž o vnější emigraci do evropských států a vnitřní do Vídně a Dolních Rakous. Problematiku migrací do Frýdku a Místku v 19. století řeší Radek Lipovski. Pokouší se o využití všech dostupných pramenů – nejen statistického materiálu, ale také oddacích matrik a žádostí o propuštění ze státního svazku. Zaměřil se zvláště na imigraci, rovněž v mezích daných zdroji na emigraci. Obraz náboženské luteránské emigrace ze Slezska (střední Nadodří) do jižní Austrálie v polovině 19. století podává Anitta Maksymowicz. Vykresluje okolnosti vzniku tohoto pozdně náboženského vystěhovalectví díky snaze Friedricha Viléma III. o spojení luteránů a kalvinistů v Prusku ve společné náboženské unii. Právě luteráni, kteří nesouhlasili, raději zvolili cestu emigrace. Rolf Gehgrmann řeší problém zařazení severního Německa (na východ od Odry a Nisy) do reprodukčního modelu. V tomto regionu došlo již na přelomu druhé poloviny 18. a na počátku 19. století ke zlomu. Po zpracování řady tabulek a grafů dospívá k závěru, že se zde uplatňovalo současně více reprodukčních režimů. Např. vysoká fertilita a nízká, zejména dětská, mortalita byla typická pro Pomoří, naopak vysokou mortalitu rekonstruoval pro Velkopolsko či velkou část Slezska. Proměnami ekonomickými a demografickými v souvislosti se vznikem a rozvojem středisek těžkého průmyslu na Horním Slezsku od konce 18. století do poloviny 19. století se zabývá Jan Kwak. Naznačuje, jak se řídce osídlená zemědělská krajina měnila v průmyslovou s růstem hutí, dolů, koksoven a také jak tyto průmyslové investice vyvolaly prudkou imigraci obyvatelstva, růst dělnických kolonií, měst, městeček a vesnic a jejich statutární proměny (Gliwice, Bytom, Tarnowskie Góry, atd.). Na příkladu městečka Pabianice, které náleželo k tvořícímu se textilnímu centru v Łodzi v letech 1793–1865, ukazuje Arkadiusz Rzepkowski změnu od původní homogenity k heterogenitě. Tuto skutečnost demonstruje na vývoji náboženské a národnostní skladby obyvatel lidnatostně rychleji rostoucího sídla (v důsledku industrializace). Rekonstrukcí reprodukce římských katolíků v Toruni 19. století na základě matrik se zabývá Agnieszka Zielińska. Kato-


líci představovali 40–50 % populace Toruně. Jednalo se o velké soubory 3 městských farností, které se lišily svou sociální skladbou obyvatel, což jí umožnilo blíže specifikovat sociální zařazení rodičů při narození prvního dítěte v jednotlivých farnostech. Profesní skladbě obyvatel města Zielonej Góry v letech 1701–1750 věnuje pozornost Jolanta Skierska. Při své metodicky neadekvátní rekonstrukci vychází z církevních matrik. Zjistila, že pro město bylo typické řemeslo, zejména soukeníci, kteří využívali nákladnického systému. Hospodářský profil sídla doplňovali pěstitelé vinné révy a producenti vín. Jiří Mihola se zabývá jedinečnou problematikou – totiž zemským (národním) původem mnichů pavlánského řádu z německo-českých provincií v letech 1625–1787. Jacek Kurek nastínil zrod největšího města Horního Slezska – Królewskiej Huty – nejen jako mohutného centra těžkého průmyslu, ale naskicoval také konotace kulturní. Podle něj může být průmysl také kulturním činitelem: fascinace hutními provozy se např. promítla do malířské tvorby, město dalo světu vynikající světově proslulé vědce a umělce. Zaměstnanost polských žen a jejich diskriminaci na trhu práce zkoumá Marzena Książkiewicz. Vychází ze zpracování M. Kędelského ze 70. let, který zkoumal vztah mezi fertilitou žen a jejich zaměstnaností, a komparuje jeho závěry s modelem z roku 2006, který rekonstruovala sama rovněž pomocí demometrie. Polské a zčásti západoevropské historiografii zabývající se zaměstnaneckou kategorií domácího služebnictva věnuje pozornost Radoslaw Poniat. Charakterizuje polskou produkci, doposud spíše minimální, z velké části napsanou v éře marxismu. Upozorňuje, že západní historiografie je koncipována interdisciplinárně (sociologie, antropologie atd.), sloužící již nepředstavují jen marginální skupinu. Rekonstrukci počtu akušérek v haličské královské vesnici Zarzece nedaleko Niska nad Sanem provádí pomocí matrik křtů z let 1828–1864 Arkadiusz Maślach. Vzhledem k nedostatečným zápisům se autorovi nepodařilo zjistit podrobnější údaje o této skupině žen. Teritoriálním původem snoubenců římsko-katolického vyznání ukrajinské farnosti Monasterzyska na přelomu 18. a 19. století se zabývá Konrad Rzemieniecki. Uvádí, že zatímco zemědělci, jichž byla v lokální populaci převaha, využívali velmi úzký trh nevěst a uzavírali manželství v rámci své rodné vsi nebo farnosti, početná drobná šlechta musela své partnery hledat převážně mimo místo svého pobytu. Analýzu konkubinátů ve slezské ząbkowickej farnosti pro léta 1801–1870 představuje Anna Miesiąc-Stępińska. Za konkubináty považuje jen ty, které skončily legalizací dítěte či dětí a manželstvím. Daný model nalézá nejčastěji u řemeslníků. Specifický okruh otázek řeší Tomasz Przerwa prostřednictvím rekonstrukce reprodukce civilistů a pruského vojska z garnizonu v slezském městečku Srebrna Góra (Silberberg) v letech 1775–1807. Jedním ze závěrů o přirozeném vývoji je zjištění o větší fertilitě vojenských rodin. Ludmila Nesládková


Ostrava Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 25. Šenov u Ostravy : Statutární město Ostrava / Archiv města Ostravy, Tilia, 2011, 559 s. ISBN 978-80-86904-44-3; ISSN 0232-0967. V dosavadním pravidelném intervalu dvou let vydal Archiv města Ostravy v roce 2011 další díl svého obsáhlého sborníku, věnovaného dějinám města Ostravy a jeho blízkého okolí. Struktura publikace vychází z již dlouhodobě zavedeného schématu, které zahrnuje kromě odborných studií a materiálů osobní vzpomínky, ale také medailony významných osobností Ostravska. Nechybí také část věnovaná edičním počinům – prezentaci jednotlivých fondů archivu, opatřené bohatým poznámkovým aparátem. Studie a materiály tentokrát věnují nejvíce pozornosti problematice hospodářského a sociálního vývoje Ostravska v průběhu novověkých a nejnovějších dějin (16.–20. století). Miroslav Kroček otevírá ve svém příspěvku zajímavý pohled do života ostravských měšťanů v 16.–18. století, jenž čerpá údaje především z nejstarší dochované úřední tzv. Památné knihy a z dalších městských knih, pro ostatní části dnešní Ostravy pak zejména z gruntovnic, které autor výstižně charakterizuje jako jakousi nejstarší „kroniku domů“, i díky ostatním pramenům se dozvídá čtenář řadu zajímavých údajů z každodenního života měšťanů. Časově a do určité míry i tematicky navazuje Jaroslava Novotná svou studií věnovanou obsahu testamentů a majetkových inventářů moravskoslezských občanů z 2. poloviny 18. století. Použité prameny umožňují např. i vhled do vybavení domácností měšťanů, z něhož lze pak prostřednictvím analýz vydedukovat i základní sociální strukturu měšťanstva v dané historické etapě. Několik autorů sborníku se zabývá již tradičně historií ostravského podnikání v 19. století. Radoslav Daněk nás tentokrát zavádí do výčepen piva a hostinských živností na Ostravsku, jejichž nebývalý rozvoj umožnila samozřejmě počáteční éra svobodného živnostenského podnikání, podle autora v podstatě datovaná léty 1875–1910. O tom, že to i přes značný zájem veřejnosti o jejich nabídku neměli jednoduché, svědčí zejména stálý konkurenční boj mezi nimi a majiteli místních pivovarů o výčepní práva a zákaznictvo. Jana Prchalová ve svém příspěvku popisuje historii lékárny U Madony v Přívoze, jejíž provoz slavnostně otevřel Emil Kinský v roce 1895. Autorka sleduje osobní a profesní život jejího zakladatele i jeho potomků. Období prosperity ukončil tragický osud bývalého ruského legionáře Jaroslava Kinského, zatčeného v roce 1941 gestapem a o rok později utýraného v Mauthausenu. Lékárna sama přežila totalitární režimy a v roce 1993 byla privatizována, lidem z okolí slouží dodnes. Do osudů soukromého podnikání ve dvacátém století čtenáře přenáší svědectví Romany Rosové eufemisticky nazvané Chrám luxusu. Cesta obchodního domu Textilia od zrození ke zkáze. Autorka sleduje historii obou domů, na jejichž katastru byla otevřena tato perla mezi ostravskými obchodními domy v roce 1930, ale také životopisy stavitelů a architektů, kteří se podí-

109 leli na výstavbě a rozšíření obchodního paláce v roce 1934. Ten byl v době okupace arizován, po válce samozřejmě znárodněn a posléze zčásti přestavěn v tzv. bruselském stylu. Jeho neslavný osud po roce 1989 sleduje dodnes ostravská veřejnost s velkým znepokojením, zatím se podařilo zabránit alespoň pokusům o demolici. Do sociální sféry ostravského 19. století nás uvádí Karel Jiřík, autor studie o historii nejstarší a největší závodní nemocnice na území Habsburské monarchie. Byla jí v roce 1840 založená Závodní nemocnice Vítkovických železáren, která po svých skrovných počátcích zažila velký rozvoj zejména pod vedením ředitele MUDr. Maxmiliána Munka (1878–1919), jenž se zasloužil nejen o rozvoj péče o pacienty, ale také o stavbu nových, vnitřním vybavením i architektonicky moderně řešených budov. Autor sleduje její vývoj do roku 1920, kdy vedení převzal MUDr. Pressburger. Studie o veřejném osvětlení města Ostravy Jozefa Šerky sleduje období 1836–1918, kdy se městu postupně dostalo nejdříve vybavení olejovými, od roku 1869 pak petrolejovými lampami, umístěnými nejdříve na hlavním náměstí a v jeho nejbližším okolí, postupně však i na periferii. Na přelomu 19. a 20. století pak začalo město budovat elektrické osvětlení, vybavené nejdříve obloukovými lampami, od roku 1913 pak žárovkami. Do druhé poloviny dvacátého století zavádí čtenáře další z autorů tohoto tematického okruhu Martin Juřica. Specialista na období tzv. normalizace – tedy poslední fázi vývoje komunistického hospodaření v naší zemi informuje o vývoji vnitřního obchodu a zásobování obyvatelstva v letech 1971–1988. Na rozdíl od předcházejících studií si velká část čtenářů tuto dobu pamatuje a ví o ní své. Autor spojuje své téma s vývojem postojů obyvatel vůči režimu i s příčinami jeho konečného pádu. S Igorem Ivanem a Jakubem Calábkem se dostaneme chronologicky ještě dále – do období od osmdesátých let 20. století až do přelomu tisíciletí. Jejich studie o pracovní atraktivnosti Ostravy a jejích proměnách má ovšem charakter spíše geografický, resp. demografický. Navazuje na původní práci R. Prokopa a J. Kováře z roku 1987, sleduje pak proměny pracovního zázemí ostravského průmyslu do roku 2001. Další dvě pozoruhodné studie se věnují v naší historiografii po dlouhá léta opomíjené tématice historie židovského obyvatelstva. Blažena Przybylová podrobně rozebírá dosud historicky nezpracované osudy židovské komunity Michálkovic na příkladu příslušníků rodin, které tu žily od konce 19. století až do svého tragického konce v letech nacistického holocaustu. Stali se významnými daňovými poplatníky. Zdejší židé sice netvořili nikdy příliš početnou skupinu, nicméně patřili k váženým a postupně i zámožným obyvatelům obce, někteří z nich se stali už koncem 19. století i členy městského zastupitelstva. Na „židovské“ téma pak navazuje Mečislav Borák, autor řady studií o osudech obyvatel Ostravska a Těšínska v letech 2. světové války. Tentokrát se znovu vrací k problematice, kterou otevřel po „sametové revoluci“ svou monografií

110 věnovanou tzv. akci Nisko. Záhy po okupaci Ostravy nacisty a přepadení Polska došlo v průběhu října 1939 k prvnímu pokusu o rozsáhlý transfer Židů na okupované polské území. V předmětné studii líčí Borák tragické osudy ostravských obětí těchto transportů, které byly po příjezdu hnány přes rozvodněnou řeku Bug na nově utvořenou hranici se SSSR a skončily vesměs v táborech sovětského gulagu. Zbývá nám ještě několik po výtce materiálových studií, navíc metodicky i obsahově odlišných součástí této části anotovaného sborníku. Jednu z nich napsali společně Marek Kiecoň a Zbyněk Moravec, věnují se v nich pozůstatkům ostravských městských hradeb, odkrytým archeologickými výzkumy v letech 1998 před započetím stavby Divadla loutek a následně pak v letech 2006–2008 v několika ulicích centra města. Jejich příspěvek je v podstatě obsáhlou nálezovou zprávou, která si kromě fortifikací všímá také dalších nálezů památek hmotné povahy. Velmi zajímavá je studie doktorandky katedry historie FF Ostravské univerzity Evy Bánské, věnovaná zločinům smilstva, vraždám a dalším závažným trestným činům, které byly sledovány kriminalisty na Ostravsku v letech 1922–1938. Studie je doplněna tabulkami zachycujícími statistické přehledy vývoje kriminality (i ve srovnání s počtem obyvatel inkriminovaných obcí Ostrav ska). Antonín Barcuch a Eva Rohlová pokračují v tomto čísle sborníku v místopisném popisu starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák, jehož první část publikovali v č. 24. Popis doplňují o mapku, výborně reprodukované dobové snímky a přehledy průmyslových podniků, služeb, místních drah, také kolonií v obou částech dnešního města, neopomíjejí ani kulturní a sportovní areály. K této části sborníku mám jednu metodickou připomínku: není vůbec jasné, podle jakého klíče redakce jednotlivé studie a materiály řadí za sebou. Způsob jejich popisu, který jsem zvolila ve své zprávě, totiž nevychází z obsahového řazení příspěvků. Vytvořila jsem si jej sama na základě kombinace věcných a chronologických hledisek, abych čtenáře přehledně informovala o tom, co lze ve sborníku najít. Možná, že redakce nějaký „utajený“ rozvrh či princip zachovává, pro čtenáře však je dle mého názoru zcela nejasný, není ani nikde v úvodu či v dalším textu vysvětlen. Myslím, že by stálo za úvahu v dalším plánovaném čísle sborníku čtenářům toto „tajemství“ odhalit, resp. se pokusit a logičtější řazení příspěvků. Další část sborníku je věnována vzpomínkám významných osobností z ostravského prostředí. Tentokrát vzpomíná Jan Král na své zážitky s osmdesátých let dvacátého století pod titulem Podzemní Ostrava. Předkládá čtenářům řadu dobových dokumentů, jimiž „oblažovali“ představitelé režimu všechny, kdo se odvážili proti němu postavit. Pavla Skýbová vzpomíná na závěrečnou etapu tohoto období – zejména na problémy signatářů Charty 77 z roku 1989. Ona i její manžel Petr Šulák patřili k nejmladším disidentům posledního roku nesvobody. Její vzpomínka nese také příznačný nadpis „Stačilo vyjít ven, a už nás brali.“


V podkapitole věnované významným osobnostem Ostravy se věnuje Oldřich Klepek prvnímu řediteli Hornického muzea v Ostravě Stanislavu Vopaskovi. A konečně je samozřejmě třeba zmínit edice, tentokrát věnované materiálům spojeným životem a smrtí ostravského děkana Oschevia (editor Vladimír Maňas), dále potížím M. Ostravy s městskými hradbami na počátku 18. století (Eva Rohlová, edice dvou listů městské rady olomouckým biskupům). Jaroslava Novotná analyzuje dokument (kupní smlouva) spojený s prodejem tzv. Faldynovského mlýna Pavlu Masařovi v roce 1757. V závěru sborníku se setkáme s příspěvkem Antonína Barcucha a Jitky Janečkové, kteří věnovali svůj ediční počin dosud nepublikovaným archivním dokumentům a založení Archivu města Ostravy (korespondence archivářů V. Vojtíška a F. Macháčka s institucemi i kolegy z let 1922–1924. Všechny zmíněné studie, materiály a další části sborníku jsou opatřeny cizojazyčným resumé, jako vždy je sborník velmi pečlivě připraven nejen po stránce tématické, obsahové a odborné, ale i formální a stylistické. Nezbývá než popřát redakci úspěch při plánovaném každoročním vydávání publikace, bez níž již není možno si historii Ostravy a jejího okolí vůbec představit. Nina Pavelčíková

DIESTLER, Radek: Příběh zapomenutého průmysl níka : Život a doba Karla Loevensteina, generálního ředitele Škodových závodů. Praha : Grada Publishing, 2010, 128 s. ISBN 978-80-247-2800-1. Monografie Radka Diestlera je věnována Karlu Loevensteinovi (1885–1938), jednomu z kapitánů meziválečného československého průmyslu, kteří svými schopnostmi, znalostmi i osobními konexemi utvářeli koncepci československého průmyslu a výraznou měrou se zasloužili o její naplnění. S trochou nadsázky můžeme říci, že čím je osoba Jaroslava Preisse pro Živnobanku, tím je Karel Loevenstein pro Škodovy závody v Plzni. Dlouhodobý zájem autora o osud tohoto průmyslníka završila diplomová práce obhájená v roce 1997 na Univerzitě Karlově v Praze, z níž vychází i představovaná monografie. Při zpracovávání tématu se autor nespokojil s „první dobrou“, nýbrž vedle literatury dlouhodobě a systematicky shromažďoval a kriticky zpracovával rozptýlené a často torzovitě dochované informace o soukromí Karla Loevensteina, jakož i obsáhlé archivní prameny profesního charakteru. Kapitoly jsou seřazeny chronologicky a uspořádány do krátkých časových úseků, které umožňují stručně postihnout Loevensteinovo rodinné zázemí, jeho dětství, studium i první zaměstnání v pražské pobočce Wiener Bankverein. Po tomto prologu následuje zachycení Loevensteinových životních osudů coby generálního tajemníka a posléze generálního ředitele Škodových závodů v Plzni (1919–1938), jež je hlavním tématem monografie. Loevensteinův kariérní postup donutil autora věnovat pozornost také řadě dalších problémových

111


okruhů, spjatých se Škodovými závody. Na úrovni vnitropodnikové postihl změny ve složení správní rady a managementu, vyjednávání o finanční konsolidaci podniku, fúzi, přijetí a rozvoj investičních programů. V oblasti širších politických a ekonomických souvislostí nastínil autor především pozice podniku v meziválečné československé ekonomice, konkurenční boj s Českomoravskou a Zbrojovkou Brno, expanzi firmy do zahraničí a její kontakty ve světě financí. Důležitým leitmotivem monografie se stal také vztah K. Loeven steina a Jaroslava Preisse, který umožnil čtenáři odhalit Loevensteinovu osobnost více než drobná črta věnovaná jeho soukromí a rodinnému životu. V závěru práce se autor zamyslel nad přínosem K. Loevensteina. V průběhu 20. let 20. století se Loevenstein soustředil především na konsolidaci a ozdravění Škodových závodů. Vstoupil tak do světa velkého byznysu. Nabyté zkušenosti Loevenstein následně uplatnil v bankovním a finančním sektoru v letech 1930–1932, kdy se angažoval při fúzi významných československých bank a v průmyslovém sektoru v letech 1932–1934. Kniha je vybavena obsáhlým a hodnotným poznámkovým rejstříkem, přehledem nejvýznamnějších dat z života K. Loevensteina a historie Škodových závodů i krátkým seznámením s nejvýznamnějšími osobnostmi meziválečného Československa, o nichž se v textu hovoří. Nechybí fotografie, jmenný rejstřík, ani obsáhlý a podrobný seznam literatury a především archivních pramenů. Autorovi se tak podařilo zpracovat nejen čtivou a podnětnou práci, ale především ukázat jednu z možností, jak napsat zdařilou biografii významné osobnosti. Michaela Závodná

ŠUCH, Juraj: Problém zmyslu dejín a histórie v dru hej polovici 20. storočí. Banská Bystrica : Fakulta humanitných vied, Univerzita Mateja Bela, 2011, 70 s. ISBN 978-80-557-0297-1. Užitečná, na potřeby studentů historie a humanitních věd orientovaná knížka, se obírá analýzou hlavních směrů a tendencí v bádání o dějinách německých a anglosaských historiků a filozofů. Klade si otázku po smyslu dějin v moderní době, zabývá se problematikou významu všeobecného zákona v historii, německou koncepcí historie jako sociální vědy, novými směry a metodickými výboji v historiografii (dějiny každodennosti, historická antropologie), otázkami historické syntézy a přístupů k ní, historickou narací atp. Za výrazný klad knihy považuji, že autor nechává na řadě míst hovořit autory, o jejichž dílech pojednává, což je nejen přesnější, ale navozuje také dojem autenticity. Autor snesl dost důkazů o tom, že moderní historiografie se zdaleka tak intenzívně neutápí v metodické krizi a kognitivní bezmocnosti, jak se obecně má za to. Kniha je vybavena s přehledem sestaveným seznamem základní literatury, který umožňuje vážnému zájemci rozšířit poznání dalším studiem. Je si jen přát,

aby podobně přehledná práce vznikla také o nových tendencích historiografie francouzské. Bez významu by nebylo z podobného hlediska podrobit analýze dějepisectví polské, které i v době převahy historicko-materialistického nazírání na dějiny si uchovalo značnou dávku nezávislosti na dominantní ideologii a přineslo řadu pozitivních výbojů (W. Kula, J. Topolski, M. Kula ad.)7. Milan Myška

BARTOŠ, Josef – SCHULZ, Jindřich – TRAPL, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Sv. 16: Okresy Ostrava, Fryštát, Hlučín. Olomouc : Univerzita Palackého, 2011, 192 s. ISBN 978-80-244-2874-1. Šestnáctým svazkem, zahrnujícím okresy Ostrava, Hlučín a Fryštát (podle stavu k r. 1948), bylo po více než čtyřech desítkách let od svého zrodu ukončeno rozsáhlé sériálové dílo Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Byl tak dovršen velký badatelský projekt, jehož výsledkem je dílo, které se stalo významnou součástí informační infrastruktury historické vědy, vlastivědy, ale také oborů, přesahujících předmět vyjmenovaných věd. Projekt se zrodil v polovině 60. let minulého století na katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého zásluhou tam působícího profesora historické vlastivědy Ladislava Hosáka a jeho mladších kolegů, zejm. docenta Josefa Bieberla. Projekt navazoval na dílo Ladislava Hosáka Historický místopis země Moravskoslezské,8 vydané na konci 30. let 20. stol. a shrnující základní historické a vlastivědné informace o jednotlivých v té době existujících, ale i zaniklých moravských a slezských obcích a městech. Hosákův místopis respektoval administrativně-správní rozdělení obou korunních zemí na sklonku éry tradiční společnosti (rok 1848), tj. podle jednotlivých krajů a v jejich rámci podle jednotlivých dominií. Povaha Hosákem shromážděných informací pochopitelně odpovídala kritériím, kladeným na českou předválečnou vlastivědu a těžiště spočívalo ve sledování politicko-právních a majetko-právních vztahů, sledování proměn církevní organizace (farní, patrocinia, patronáty) apod. Původní záměr nového místopisu se měl soustředit především na proměny, ke kterým došlo ve vývoji jednotlivých obcí Moravy a Slezska od revolučních let 1848/49 do politického převratu v r. 1948. Vlivem vnějších tlaků přistoupili organizátoři projektu na časovou hranici 1960, takže do zorného pole se dostaly také převratné události politického, hospodářského, společenského i kulturního vývoje, iniciované únorovým pučem roku 1948, byť teprve v zárodečné 7

K tomu srov. např. PIASEK, Wojciech: Antropologizowanie historii : Studium metodologiczne twórczości Witolda Kuli. Warszawa 2004. 8

HOSÁK, Ladislav: Historický místopis Země Moravskoslezské. Praha 1938.

112 podobě. Byla to svým způsobem také odpověď na v té době probíhající útoky několika mladých marxistických historiků, kteří obviňovali tradiční vlastivědné bádání ze staromilství, zanedbávání aktuálních společenských a politických témat (dělnické hnutí, třídní boje atp.) a své útoky vedli zejména proti Časopisu Společnosti starožitností, periodiku s desítky let trvající tradicí a všeobecně uznávanou prestiží. Tato skutečnost samozřejmě ovlivnila i informační strukturu díla. Historický místopis Moravy a Slezska 1848–1960 respektuje administrativně správní rozdělení obou zemí podle do r. 1948 existujících politických a v jejich rámci pak soudních okresů. Po všeobecné charakteristice těchto administrativně-správních jednotek (1. Základní geografické, demografické a správní údaje, 2. Hospodářský a sociální vývoj, 3. Politický a spolkový vývoj, 4. Školství a kultura, 5. Významné památky, osobnosti, bibliografie) následuje vlastivědný popis jednotlivých je tvořících obcí. Pozornost tvůrců díla se zaměřila na vývoj populace (dynamika, ekonomické a sociální struktury, národnost), dále na faktory a nositele ekonomického rozvoje (stav průmyslu, zemědělství, dopravy, peněžnictví), sféru společenských a politických aktivit (spolkový život, politické strany, výsledky voleb), problémy kulturního rozvoje (školství, kulturní organizace a instituce) a základní informace o kulturních památkách, osobnostech a pro obec specifických událostech. Je logické, že jednou zvolená struktura díla pak byla dodržena, byť ne zcela důsledně, v celém díle. Vstupem k realizaci nového projektu se stalo znovuvydání zkrácené, avšak korigované (F. Spurný) verze původního Hosákova místopisu, který vyšel jako tzv. „úvodní svazek“ v r. 1967.9 První dva svazky nového Historického místopisu byly věnovány základním informacím o správním a politickém vývoji Moravy a Slezska v letech 1848 až 1960 (kolektiv autorů)10 a výběrové bibliografii vlastivědné literatury (J. Kubíček).11 V dalších svazcích pak následovaly vlastivědné popisy jednotlivých okresů. V rámci realizace projektu vznikla v kabinetu pro historický místopis Univerzity Palackého v Olomouci úctyhodná databáze informací, excerpovaných z bohaté škály informačních zdrojů jako byly seznamy obcí, adresáře, almanachy, schematizmy, vlastivědné monografie obcí a měst atp. Tato databáze se stala nejen východiskem referovaného 9 HOSÁK, Ladislav: Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1848. Ostrava 1967. 10

BARTOŠ, Josef a kol.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, 1: Územně správní vývoj státních a společenských institucí a organizací na Moravě a ve Slezsku v letech 1848–1960. Ostrava 1966. 11

KUBÍČEK, Jaromír – VLACH, Jaroslav: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, 2: Bibliografie historicko-vlastivědné literatury k období let 1848–1960 na Moravě a ve Slezsku. Ostrava 1968.


díla, ale také zdrojem informací pro tvůrce dalších vlastivědných prací (zejm. dnes tak oblíbených monografií obcí) a nelze pochybovat, že bude tuto roli plnit i v dalších desítiletích. Počáteční svižné tempo vydávání jednotlivých svazků místopisu zejm. v posledních dvou decen niích značně zvolnilo a přestávky mezi vydáním jednotlivých svazků se prodlužovaly. Např. svazek 14. vyšel v r. 1995, ale 15. až v r. 2000. Mezi tímto a nyní recenzovaným 16. svazkem bylo rozpětí dvanácti let. Vliv na to měly jednak problémy personálního vybavení Kabinetu pro historický místopis (úmrtí doc. J. Bartoše a také hlavního spolupracovníka na 16. svazku doc. Jiřího Paclíka z Ostravské univerzity), změny ve vydavatelské politice zejm. regionálních nakladatelství (zejm. zánik nakl. Profil v Ostravě), ale také problémy finanční. Neboť zdroje prostředků na vydávání zejm. posledních svazků byly nedostatečné a sponzorské dary velmi střídmé. Mezi těmi, kteří sledovali postup prací na díle, se vyskytly obavy, že závěrečný svazek, ve kterém měly být publikovány přehledy okresů Mor. Ostrava, Hlučín a Karviná, nakonec nebude realizován. Nebylo by to poprvé: již ve staré Moravské vlastivědě, vydávané v Brně od konce 19. stol. vlastně dodnes, se na okres Moravská Ostrava nedostalo, byť okolní moravské okresy se vlastivědných monografií dočkaly (Místek – F. Linhart, Nový Jičín – J. Severa, Frenštát p. R. – J. Felix, Příbor – F. Pokorný, Fulnek – A. Turek). Také 16. svazek místopisu zachovává striktně zásady a strukturu celého díla. Nicméně poněkud komplikovaný správní vývoj průmyslové aglomerace a bezprostředně sousedících okresů vedl k tomu, že oddíl o okresu Ostrava je členěn do subkapitol Statutární město Ostrava, dále Soudní okres Ostrava – západ (část), Soudní okres Ostrava – západ (část) a Soudní okres Ostrava-východ. Obdobně je tomu v případě okresu Hlučín, kde autoři považovali za potřebné vyčlenit opavskou část soudního okresu Hlučín a část soudního okresu Klimkovice jako specifické celky. Toto členění není zcela bez meritorních problémů. Vydáním posledního, tj. 16. svazku Historického místopisu Moravy a Slezska 1848–1960 bylo dokončeno záslužné dílo, jaké v jiných evropských zemích má sotva obdoby. Je to výsledek dlouhodobého a soustředěného usilování velkého kolektivu badatelů nejen z olomoucké univerzity, ale i řady externích spolupracovníků, kteří se podíleli na shromažďování podkladů, odborném posuzování celkové koncepce i jednotlivých svazků apod. Je také projevem velké sebekázně svých tvůrců, kteří vytrvali a dokončili dílo v době, která – nesena zmatenou ideou chorobného individualismu – podobným kolektivním počinům nesvědčí. Soudím, že důstojně reprezentuje soudobou úroveň moravské a slezské vlastivědy. Vydáním posledního svazku bylo také důstojně připomenuto životní jubileum tvorce koncepce a „hybatele“, již nežijíc ího prof. PhDr. Ladislava Hosáka, DrSc. Milan Myška


113

KRONIKA

„Erobern – Entdecken – Erleben im Römerland Car nuntum“. Niederösterreichische Landesausstellung 2011. 16. apríl – 15. november 2011. Petronell-Carnuntum, Bad Deutsch-Altenburg, Hainburg an der Donau, Rakousko. Tradícia organizovať dolnorakúske krajinské výstavy (Niederösterreichische Landesausstellungen) siaha až do 60-tych rokov 20. storočia. V posledných desaťročiach sa ustálil zvyk, že výstavy sa pravidelne usporiadavajú každé dva roky (naposledy sa tak stalo v roku 2009 a akcia nazvaná Österreich –Tschechien. Geteilt – Getrennt – Vereint sa konala v rakúskych mestách Horn a Raabs a českom Telči). Za dôvod takýchto podujatí môžeme označiť snahu oživiť cestovný ruch vo vybranom regióne, prezentovať tunajšie kultúrne dedičstvo, zvýšiť záujem o stavebné pamiatky a rovnako tak konkurovať Viedni ako hlavnému mestu, kde sa koncentruje najviac kultúrneho dedičstva krajiny. Na rok 2011 pripravila Dolnorakúska vláda výstavu s názvom Erobern – Entdecken – Erleben im Römerland Carnuntum, ktorá sa konala od 16. apríla do 15. novembra. V centre pozornosti stála antika, rímska prítomnosť na strednom Dunaji a antické mesto Carnuntum, ktoré ako súčasť rímskej hraničnej provincie Panónia patrilo k najvýznamnejším oporným bodom Rimanov v tejto oblasti. O tom, že Carnuntum nepatrilo k obyčajným mestám rozľahlej Rímskej ríše, svedčia udalosti, ktorých bolo počas prvých štyroch storočí n. l. svedkom, ako aj častá prítomnosť viacerých rímskych cisárov (Hadrianus, Marcus Aurelius, Septimius Severus, stretnutie cisárov v roku 308 n. l. a pod.). Výstava prebiehala paralelne v troch dolnorakúskych obciach: Petronell-Carnuntum, Bad Deutsch-Altenburg a Hainburg an der Donau. Prvou lokalitou sprístupnenou v rámci výstavy bolo Múzeum v prírode Petronell-Carnuntum rozprestierajúce sa na pôde bývalého civilného mesta, ktoré spolu s legionárskym táborom (castra) a vojenským mestom (canabae legionis) tvorilo sídliskový areál antického Carnunta. Už pri vstupe do samotného objektu múzea mal návštevník dojem akoby sa vrátil 2000 rokov v čase a vstupoval do skutočného antického mesta. Tento pocit vyvolávala najmä umelo vytvorená ulička lemovaná rímskymi náhrobkami, ktoré Rimania budovali na pamiatku svojich zosnulých a umiestňovali ich pozdĺž ciest vedúcich do miest. Po zhliadnutí vynikajúco spracovaného krátkeho filmu, ktorý priblížil život legionárov, gladiátorov i obyčajných obyvateľov v Carnunte sa návštevník presunul priamo do „open air“ múzea. Prvou zastávkou sa stal model antického Carnunta, na ktorom boli znázornené všetky stavby v jeho areáli vrátane tých, ktoré sa až do dnešných dní

stále nachádzajú pod zemou. V tomto smere si tvorcovia projektu pomohli výsledkami nedeštruktívnych archeologických postupov (napr. letecké snímkovanie). Organizátori sa síce pýšili konštatovaním, že ide o najväčší model starovekého mesta v Európe, ale každý, kto navštívil Museo della Civiltà Romana v Ríme (štvrť EUR) a prehliadol si maketu Ríma z obdobia cisára Konštantína I., sa nad takýmto tvrdením len pousmial. Ďalšími zastávkami na našich potulkách po archeologickom parku v rímskom Carnunte sa stala zrekonštruovaná obytná štvrť, v rámci ktorej sme si okrem prechádzky po zachovanej rímskej ceste mohli prehliadnuť dom obchodníka s látkami (tzv. Luciov dom alebo dom č. II), mestskú vilu neznámeho rímskeho boháča (villa urbana) a na záver absolútny unikát na celom svete – rímske kúpele (thermae) s plne funkčným podlahovým vykurovaním (hypocaustum). Druhou lokalitou, ktorá sa počas výstavy dala navštíviť, bolo múzeum Carnuntinum v susednej obci Bad Deutsch-Altenburg. Najväčšie múzeum o rímskych dejinách na území dnešného Rakúska prezentuje verejnosti výsledky archeologických výskumov na pôde antického Carnunta, ktoré sa tu začali už okolo roku 1850. Slávnostne ho otvorili 27. mája roku 1904 za prítomnosti vtedajšieho cisára Františka Jozefa I. Socha cisára umiestnená v krásnom parčíku tunajších moderných kúpeľov (oproti vstupu do múzea) pripomína túto významnú udalosť. Počas konania Dolnorakúskej výstavy 2011 sem organizátori inštalovali expozíciu s názvom Obrazy bohov – Obrazy ľudí (Götterbilder – Menchenbilder). Jej poslaním malo byť uvedenie návštevníkov do náboženského života Rimanov, ktorý treba vnímať ako neoddeliteľnú súčasť ich každodenného verejného alebo súkromného života. Prostredníctvom početných nálezov (napr. oltáre, sošky a pod.), krátkych dokumentov a vitruálnych rekonštukcií ponúkla expozícia pohľad na rímske náboženstvo z rôznych aspektov, napr. rímsky polyteizmus a antropomorfizmus, kultové miesta alebo spôsoby obetovania a posväcovania. Ako tretia lokalita v rámci Dolnorakúskej výstavy 2011 sa zvolila „fabrika na kultúru“ (Kulturfabrik) v Hainburgu an der Donau, v ktorej priestoroch sa v minulosti nachádzala tabaková továreň. Tunajšia expozícia, čiastočne sa vymykajúca tematickému zameraniu predchádzajúcich dvoch lokalít, sa rozdeľovala do dvoch blokov. Prvý sa niesol v znamení dobýjania (Erobern) a zameral sa na dejiny regiónu od najstarších čias až do osmanských výbojov v 16. a 17 storočí. V tejto časti expozície mal návštevník možnosť zoznámiť sa s predrímskou i rímskou etapou v tunajšej oblasti so špeciálnym zameraním na jantárovú cestu, ďalej s prítomnosťou rôznych etník počas tzv. sťahovania národov, s mimoriadne

114 bohatými stredovekými dejinami samotného mestečka Hainburg, s osmanskou prítomnosťou v Uhorsku a v habsburskej monarchii (po roku 1526) až do roku 1699 a s dobýjaním striebra, prípadne iných surovín potrebných najmä na vedenie vojen. Za základnú myšlienku celého bloku sa dá označiť skutočnosť, že celý tento priestor zaujímal vždy hraničnú pozíciu a možno ho chápať ako miesto, kde prichádzalo k prelínaniu a častým stretom rôznych etník, kultúr a záujmov od najstarších čias až do súčasnosti. Druhá časť expozície sa tematicky venovala objavom (Entdecken) a s tým súvisiacimi misionármi, cestovateľmi a objaviteľmi. Väčšinou sa prezentovali iba úspechy domácich (rakúskych) expedícií. Výnimku v tomto smere predstavovali objavné plavby anglického moreplavca Jamesa Cooka. Ako sme sa však neskôr dozvedeli, aj James Cook zapadal do koncepcie organizátorov, pretože Viedeň odkúpila viaceré predmety, ktoré tento moreplavec zhromaždil počas svojich ciest. Ďalšie exponáty sprostredkovávali poznatky o cestách svetoznámeho rakúskeho prírodovedca Johanna Natterera, ktorý využil pripravovaný sobáš princeznej Márie Leopoldiny, dcéry rakúskeho cisára Františka I. (II.), s portugalským princom Domom Pedrom a ako člen sprievodu princeznej podnikol významnú cestu do Brazílie, kde zotrval celých 18 rokov. Ako pozoruhodný sa javil príbeh o živote rakúskej cestovateľky a výskumníčky Idy Pfeiffer, ktorá je v našom prostredí absolútne neznáma. Značný priestor sa vyčlenil aj pre dve významné expedície z druhej polovice 19. storočia. V prvom prípade išlo o najvýznamnejšiu cestu okolo sveta (1857–1859) zrealizovanú nemecky hovoriacou krajinou, v druhom o expedíciu Carla Weyprechta a Juliusa Payera na severný pól (1872–1874), počas ktorej objavili Zem Františka Jozefa. Medzi vystavovanými exponátmi sme mohli, okrem iného, nájsť model lodí, použitých pri týchto plavbách (v prvom prípade to bola „Novara“, v druhom „Admiral Tegetthoff“), prípadne sane výpravy na severný pól. Na záver sa verejnosť dozvedela o novším dejinám regiónu, ktoré reprezentovali udalosti z 80. rokov 20. storočia. Rakúska vláda plánovala v tomto období na území dunajských lužných lesov postaviť vodnú elektráreň, čo by prakticky znamenalo zánik tamojšej fauny a flóry. Proti tomuto návrhu sa v radoch verejnosti postupne začali ozývať negatívne hlasy a napokon nezostalo len pri slovách. Prišlo k ostrých protestom, ktoré vyvrcholili obsadením časti územia lesov v zime na prelome rokov 1984/1985. Ich výsledkom bolo upustenie od pripravovaného zámeru, a naopak začal sa proces, ktorý kompetentní zavŕšili v roku 1996, keď bolo celé územie dunajských lužných lesov vyhlásené za národný prírodný park Donau-Auen. Kulturfabrik poskytla v rámci prehliadky ešte jeden nezabudnuteľný zážitok, ktorý ponúkla terasa tejto budovy. Bol ním nádherný výhľad do dunajských lužných lesov s panorámou na Dunaj. Okrem uvedených lokalít si mohol návštevník prezrieť ďalšie zachované antické pamiatky z rímskych


čias na území antického Carnunta. Na pôde dnešného Petronellu sa dala podniknúť krátka vychádzka do neoficiálnych miest výstavy, medzi ktoré patrili amfiteáter civilného mesta, slávna Pohanská brána (Heidentor) a komplex veľkých kúpeľov (kedysi interpretované ako Palastruine). V Bad Deutsch-Altenburgu sa pre zmenu naskytla možnosť vstúpiť do amfiteátra vojenského mesta, kde sa cez letné mesiace vždy počas jedného víkendu konali gladiátorské zápasy pre verejnosť. Výstava bola po organizačnej i obsahovej stránke vynikajúco pripravená, čo nemôže prekvapiť, keďže krajinské výstavy sa pripravujú už niekoľko rokov vopred a inak to nebolo ani v tomto prípade. Jej kvalite a atraktivite zodpovedal aj záujem v radoch verejnosti, ktorý môžeme charakterizovať ako neutíchajúci od prvého až po posledný deň. Návštevníci prichádzali nielen zo samotného Rakúska a okolitých krajín, ale stretnúť tu bolo možné zástupcov z celého sveta. Konečné čísla o návštevnosti tejto kultúrnej akcie sú obdivuhodné. Za sedem mesiacov sa na výstavu prišlo pozrieť 554 438 návštevníkov, čím sa zaradila na druhé miesto v 51-ročnej histórii krajinských výstav (prvé miesto už dlhodobo „okupuje“ výstava z roku 1980 Österreich zur Zeit Kaiser Josephs II., konaná v kláštore v Melku). Výrazný podiel na tomto čísle patrí cudzincom, s ktorými organizátori počítali už od prvého dňa slávnostného otvorenia. Svedčí o tom skutočnosť, že väčšina textov v sprístupnených lokalitách bola trojjazyčná – nemčina, angličtina a slovenčina. V tomto smere malo takéto pozitívum jeden nedostatok. Ním bola kvalita slovenských prekladov, ktoré často terminologicky nekorešpondovali s historickým hľadiskom. Návštevník sa tak mohol napríklad dočítať, že cisár Marcus Aure lius (161–180 n. l.) zanechal spis Sebapoznávania, Heidentor bola brána Vandalov! alebo že dvanásťtabuľový zákon! vznikol v polovici 5. storočia n. l.! Tým by sme však negatíva výstavy vyčerpali. Už v devätnástom storočí sa oblasť antického Carnunta zvykla označovať na tie časy trošku prehnaným pomenovaním Pompeje pred bránami Viedne. Z geografického hľadiska Slovenska sa potom takéto označenie dá mierne modifikovať na Pompeje pri Bratislave. Dnes, po skončení Dolnorakúskej výstavy 2011 a vybudovaní rímskej obytnej štvrti v Carnunte, sa už prívlastky v prvom i druhom prípade dajú, podľa nášho názoru, považovať za úplne oprávnené. Dokonca si dovolíme tvrdiť, že mnohé aspekty každodenného rímskeho života a spoločnosti dokáže návštevník odhaliť a pochopiť lepšie v Carnunte ako v samotných Pompejach. Dolnorakúska krajinská výstava 2011 zatvorila svoje brány 15. novembra 2011. Tí, ktorí si ju nestihli alebo z iného dôvodu nemohli prezrieť, prišli o krásny zážitok. Nič však nie je stratené. Predmety z expozície inštalovanej v Kulturfabrik v Hainburgu sa síce vrátia späť do depozitárov mnohých rakúskych múzeí, ale rímske Carnuntum tu zostáva a verejnosti bude k dispozícii aj v budúcich rokoch. Nová sezóna začne na jar 2012. Tomáš Klokner

115

KRONIKA

Gesichter der Renaissance. Meisterwerke italieni scher Portrait-Kunst. 25. 8. – 20. 11. 2011. Staatliche Museen zu Berlin a Metropolitan Museum of Art, New York, Bode-Museum, Berlín, Německo. Výstava s názvem Tváře renesance nabízí návštěvníkům berlínského Bode-Museum unikátní návrat v čase do doby, kdy tvořili italští mistři nádherné obrazy významných, ale i zcela anonymních aktérů dějin. Výstava představila na 150 obrazů ze sbírek více než 50 muzeí z celého světa. Obrazy byly zapůjčeny z pařížského Louvru, z florentské Uffizi, z Metropolitního muzea umění v New Yorku a mnoha dalších. Sály s obrazy byly tematicky rozděleny, přičemž samostatné místnosti tvořily slavné obrazy rodu Medici, benátských dóžat či církevních hodnostářů. Některé sály svou temnou atmosférou zvýrazňovaly detaily a velkolepost vystavovaných děl. Z velkých mistrů byli zastoupeni např. Masaccio, Sandro Botticelli, Ghirlandaio nebo Leonardo da Vinci, jehož Dámu s hranostajem mohli diváci zhlédnout do 31. října (poté se obraz vrátil nazpět do Národního muzea v Krakově). Výstava rovněž nabídla přehlídku sochařských děl a medailérského umění renesančních mistrů, jako např. Donatella nebo Pisanella. Po zhlédnutí výstavy bylo možné navštívit stálou expozici Bode-Musea. O výstavu byl od jejího zahájení velký zájem a návštěvníci se proto museli potýkat až s několikahodinovou frontou před pokladnou. Elektronický systém ovšem se zakoupením vstupenky udělil jejímu majiteli číslo, které se na digitální tabuli mohlo objevit až po několika hodinách – teprve tehdy mohl návštěvník vstoupit do muzea a obdivovat krásu renesančního umění. Pořadatelé rovněž nabízeli k zakoupení VIP vstupenek v ceně 30 euro, které umožnily okamžitý vstup. Pro snazší orientaci při prohlídce vystavovaných děl bylo možné si zapůjčit multimediálního průvodce. K výstavě je vydán i katalog v německém nebo anglickém jazyce za mimořádně výhodnou cenu 29 eur. David Mandát, Adam Židek X. sjezd českých historiků. 14.–16. září 2011, Kulturní dům města Ostravy, Ostrava. X. sjezd historiků Čech, Moravy a Slezska, který se v polovině září minulého roku konal v Ostravě, se snažil obsahem svého jednání navázat nejen na předchozí sjezdovou tradici, ale především poskytnout prostor k prezentování a prodiskutování všech významných změn, kterými české dějepisectví v posledních letech prochází, a které nepochybně budou dění v historické obci i její produkci výrazně ovlivňovat i v letech následujících. Ostatně, na tuto problematiku již upozorňoval předchozí, IX. sjezd historiků v Pardubicích (2006).1 Tíhu pořadatelského břemena 1

Srov. BENEŠ, Z. – PEŠEK, J. – VOREL, P. (eds.): IX. sjezd českých historiků : Pardubice 6.–8. září 2006, 1. Pardubice 2007; ŠMAHEL, F.: Závěrečný projev na IX. sjezdu českých historiků v Pardubicích 8. září 2006. Český časopis historický 105, 2007, č. 1, s. 113–121.

na sebe vzali zejména historici Centra pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity Aleš Zářický, Tomáš Krejčík a Radek Lipovski ve spolupráci se Sdružením historiků České republiky reprezentovaného Petrem Vorlem a Jiřím Kociánem. Záštitu nad celou akcí převzali primátor statutárního města Ostravy Petr Kajnar a rektor Ostravské univerzity Jiří Močkoř. Představitelé obou institucí poskytli organizátorům sjezdu rovněž další logistickou podporu. Hlavním sponzorem setkání se stal městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz. Celý sjezd se tak mohl odehrávat v příjemných prostorách Domu kultury Moravská Ostrava, jehož vedení nabídlo organizátorům nadstandardně výhodné podmínky spolupráce. Celkem třídenní setkání historiků z českých zemí i pozvaných hostů z blízkého zahraničí (zejména Slovenska a Polska) bylo odstartováno 14. 9. prezencí účastníků a slavnostním zahájením sjezdu. V jeho rámci přednesli své zdravice významní hosté, kteří zde zastupovali instituce, které nad pořádáním sjezdu převzaly formální i reálnou záštitu. Za řečnickým pultem se proto objevili náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje Marian Lebiedzik, místostarosta městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz Tomáš Kuřec, prorektor Ostravské univerzity Jan Lata a předseda Sdružení historiků České republiky Petr Vorel. Slavnostně pojatý zahajovací program byl zakončen hudebním vystoupením Tomáše Novotného a vokalistky Barbary Baranové s pásmem písní východoevropských Židů v jazyce jidiš z přelomu 19. a 20. století, tedy z období velkých migrací na Ostravsko. Odpolední plenární zasedání, které mělo na programu šest hlavních referátů na téma Česká historiografie na počátku 21. století, otevřel předseda Českého národního komitétu historiků Jaroslav Pánek (Akademie věd ČR), který se v hodnotícím referátu zamýšlel nad postavením české historické vědy v Evropě a ve světě. Následující řečník, Milan Myška (Ostravská univerzita v Ostravě), se zabýval kontinuitou a diskontinuitou českého historického bádání v uplynulých dvaceti letech. Bohumil Jiroušek (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích) hovořil o stavu českého dějepisectví na počátku tohoto století, Jan Horský (Univerzita Karlova v Praze) se zamýšlel nad pojmem „teorie“ a jejím významu pro konstituování vědeckosti českého dějepisectví. Václav Bůžek (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích) opustil půdu teorie a pokusil se zhodnotit proměnu historických věd v posledním dvacetiletí na pracovištích nově vzniklých univerzit. Problematice výuky historie se věnoval Zdeněk Beneš (Univerzita Karlova v Praze). Přednesené úvodní referáty přirozeně vzbudily velkou a místy až vášnivou diskuzi. Ta se v podstatě rozvíjela ve dvou zásadních blocích. V prvním se diskutující zamysleli nad postavením historie jako regulérní vědecké disciplíny v rámci vědních oborů (a to nejen humanitních) zkoumaných v České republice, v druhém, který byl snad ještě bouřlivější, se věnovali otázce výuky dějepisu na středních, potažmo základních školách či nad

116 připraveností maturantů studovat na univerzitách nejen historii a disciplíny s ní bezprostředně související, ale i jiné vědní obory (často přírodní či technické). Pro jejich zvládnutí je totiž nezbytná potřeba komplexního syntetického myšlení, kterého se často absolventům středních škol, mj. také v důsledku poklesu obecné vzdělanosti, často nedostává. Druhý, hlavní den jednání (15. 9. 2011) byl rozčleněn do sedmi hlavních a šesti volných sekcí. Z hlavních sekcí se jednalo o tyto: A) Využití moderních technologií v historickém výzkumu a dokumentaci (garanti Petr Sommer, Akademie věd ČR – Václav Ledvinka, Archiv hl. m. Prahy); B) Moderní a soudobé dějiny v odborné a mediální interpretaci (garanti Jiří Kocián, Akademie věd ČR – Jaroslav Šebek, Akademie věd ČR); C) Dnešní a budoucí cesty sociálních a hospodářských dějin – Kam zmizely dějiny práce? (garanti Milan Hlavačka, Akademie věd ČR – Aleš Zářický, Ostravská univerzita v Ostravě); D) Nové trendy v přístupu k českým středověkým dějinám (garanti Lenka Bobková, Univerzita Karlova v Praze – Libor Jan, Masarykova Univerzita, Brno – Jan Stejskal, Univerzita Palackého v Olomouci); E) Historická kultura a dějepisné vzdělávání v současné české společnosti (garanti Blažena Gracová, Ostravská univerzita v Ostravě – Pavel Martinovský, Asociace učitelů dějepisu ČR). Značnou pozornost bezpochyby zbudila sekce věnovaná výuce dějepisu a sekce B o odborné a mediální interpretaci moderních a soudobých dějin. Popularitu moderních dějin podtrhly i ohlasy právě na tuto část sjezdu, které se objevily na stránkách Lidových novin a Mladé fronty. Příležitost zorganizovat svou sekci získali také mladí začínající historikové – jejich sekci F s názvem Vybrané otázky hospodářských a sociálních dějin z dílny mladých historiků uspořádali doktorandi katedry historie Ostravské univerzity Stanislav Knob a Michaela Závodná. Progresem ostravského sjezdu historiků bylo také představení posterové sekce G Historická krajina – historický prostor (garant Eva Semotamová, Akademie věd ČR). Do kategorie tzv. volných sekcí byly zařazeny tyto: Sociální aspekty demografického vývoje (garanti Lumír Dokoupil, Ostravská univerzita v Ostravě – Eduard Maur, Univerzita Karlova v Praze); Meze a obory mezioborové spolupráce – bohemistika a historie (garant Jaroslav David, Ostravská univerzita v Ostravě); Současný studentský život a aktivismus (garant Vít Strobach, Spolek studentů historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze); Hranice a identita (garanti Miloš Řezník, Technische Universität Chemnitz – Lenka Řezníková, Akademie věd ČR); Dějiny těla: prameny, koncepty, historiografie (garant Milena Lenderová, Univerzita Pardubice) a Pomocné vědy historické v současné historiografii (garanti Marie Bláhová, Univerzita Karlova v Praze – Tomáš Krejčík, Ostravská univerzita v Ostravě). Pro rychlou orientaci měli účastníci k dispozici detailní tištěný program, který obsahoval k většině přihlášených příspěvků rovněž stručnou anotaci. Hlavní den jednání sjezdu byl ukončen společenským večerem, naplněným nejen pochutinami, ale také bohatou diskuzí


a společenskou konverzací, která se mnohdy protáhla až do ranních hodin následujícího dne. Třetí den sjezdu (16. 9. 2011) uzavřeli garanti sekcí shrnujícími referáty v rámci tradičního plenárního bilančního zasedání. I přesto, že někteří z účastníku vzhledem k postupujícímu času jednací sál již opustili, byla diskuze znovu bouřlivá, přičemž z pléna zazněl jasný apel na vedoucí představitele zájmových organizací historiků, aby se v celospolečenské diskuzi snažili maximálně posilovat postavení historie jako vědy, studijního oboru i výukového předmětu na všech stupních škol. Vše pak s nadhledem a elegancí sobě vlastní ukončil závěrečným slovem nestor českých pomocných vědců historických, Ivan Hlaváček (Univerzita Karlova v Praze). Celkem se X. sjezdu českých historiků v Ostravě zúčastnilo 163 aktivně přednášejících, počet všech zúčastněných dosáhnul přibližně čtyř set. V této zprávě jsme se omezili pouze na stručné seznámení s obsahem a průběhem X. sjezdu českých historiků. Jejím smyslem není podání zevrubné informace o veškerém sjezdovém dění, což by ani nebylo v našich silách, a navíc by suplovalo publikování sjezdových protokolů a dokumentů, jejichž knižní vydání organizátoři sjezdu plánují přibližně do konce tohoto kalendářního roku. Detailnější informace zájemci rovněž získají na webových stránkách Ostravské univerzity v Ostravě (http://konference.osu.cz/sjezd2011ostrava/6_ program-kongresu.html), kde jsou kromě programu uveřejněny také abstrakty některých referátů. Již nyní ale můžeme na následujících stránkách Historicy prezentovat dílčí zprávy o čtyřech sekcích, které jejich autoři dali redakci k dispozici. Zde bychom rádi upozornili zejména na zprávu o doktorandské sekci (F) a závěrečnou reflexi kontextu jejího obsahu a jednání ze strany jejích pořadatelů, začínajících historiků. Jiří Brňovják, Aleš Zářický Sekce A: Využití moderních technologií v historickém výzkumu a dokumentaci. Tato sekce byla garantována Petrem Sommerem z Centra medievistických studií Filozofického ústavu AV ČR a Václavem Ledvinkou z Archivu hlavního města Prahy. Jak již napovídá název její, hovořilo se o změnách v historickém výzkumu, především v archeologii a v archivnictví v souvislosti s rozvojem moderních technologií. Sekce byla zaměřena na dva okruhy: první byl zasvěcen otázkám využití moderních technologií při terénním archeologickém výzkumu a vyhodnocování a uchovávání nálezového materiálu, druhý podobě archivních pramenů moderní doby a využití nejnovějších technologií při ochraně historických pramenů. Sekci zahájil V. Ledvinka úvahou nad problémy, které přináší novinky v oblasti informačních technologií. Vznesl zde celou řadu otázek, např. zda technologický pokrok nepřináší pouze usnadnění badatelské práce a větší pohodlí pro historiky. P. Sommer zmínil úskalí rozmachu moderních technologií v souvislosti

KRONIKA

117

s chápáním metodologie společenských věd. Jan Kláp- související s novými technologiemi. Jako druhý byl ště (Akademie věd ČR) v referátu s názvem Archeo- představen projekt zaměřený na realizaci ediční řady logie v dialogu s historickými metodami zdůrazňoval LIBRI CIVITAS, který zpřístupňuje významné nejjejich vzájemnou spolupráci. Současně si ale posteskl starší městské knihy českých a moravských měst. Nejbohatší diskuze nastala po přednesení referátu nad kritickým stavem medievistiky, způsobeným snižující se znalostí latiny. Martin Kuna (Akademie věd od Vladimíra Brůny a Zdeňka Marka (oba z UniverČR) připomenul fakt, že archeologie víceméně vyčer- zity Jana Evangelisty Purkyně) o novince mezi dopala možnost poznání, kterého bylo možno dosáhnout kumentačními a digitalizačními metodami – prostorelativně jednoduchými metodami a kritikou pramenů rovém bezkontaktním laserovém skenování. Touto převzatou z jiných historických oborů. Pokrok v ar- metodou je v jednom okamžiku zaznamenáno obrovcheologii je podmíněn nejen aplikací nových postupů, ské množství prostorových dat, která je možné on-line ale i rozpracováním vlastních teorií a metod, což je vizualizovat a následně vytvořit 3D prostorový model např. teorie formačních procesů, teorie artefaktů jako dokumentovaného objektu. K větší působivost refesymbolického systému apod. Část metod, kterými rátu přispěla jistě powerpointová projekce a ukázka současná archeologie může pracovat, P. Kuna demon- samotného přístroje při skenování. Táňa Nejezchlestroval na příkladu konkrétních archeologických vý- bová a Barbora Větrovská (Univerzita Jana Evangezkumů, např. na výzkumu raně středověkého sídliště listy Purkyně) předvedly použití laserového skeneru v praxi – na konkrétním příkladu kostelu sv. Floriána v obci Roztoky u Prahy. Obsáhlá diskuze nastala po příspěvku Archivy v di- v Krásném Březně (část Ústí nad Labem). Všichni gitálním světě Tomáše Dvořáka (Archiv hl. m. Prahy). tři vystupující názorně předvedli, že s prostorovým Referující totiž vznesl otázku, jak se vypořádat s no- skenerem, který má k dispozici ústecká univerzita, vými technologickými možnostmi v českých archi- lze skenovat vše od malých předmětů až po rozsáhlé vech. Uvedl, že současným zaměstnancům chybí zna- objekty. Použití skeneru může být víceúčelové: umožlosti moderních technických vymožeností, které dříve ňuje vedle vizualizace také archivaci, duplikaci a stunebyly pro tuto profesi nutné. Logicky tedy vzniká dium skenovaných předmětů. Naskenované předměty poptávka po zaměstnancích, kteří by měli humanitní lze dále porovnávat mezi sebou nebo zkoumat jejich i technické vzdělání. Na požadavek nového typu vzdě- změny po nějakém časovém úseku. Demonstrovaná lávání navázali Petr Grulich a Věra Němečková (oba metoda dokáže odhalit např. narušenost statiky buz Univerzity Hradec Králové) a odkazovali na svou dovy, mokrost zdí a mnoho jiných závad, a zavčas vlastní pedagogickou praxi s přípravou studentů na upozornit na potřebu oprav objektů a navrhnout jejich postup. V diskuzi ale zazněly rovněž kritické popůsobení v moderních archivech. Bohdan Kaňák (Státní okresní archiv Olomouc) známky, které upozornily např. na možnost poškození dále hovořil na téma využití archivního systému Vade- objektu v důsledku špatně provedeného skenování. MeCum v síti veřejných archivů v ČR, který umožňuje Jen doplním, že poslední příspěvky byly ilustrovány lepší přístup informací v různých verzích archivních rovněž postery s fotografiemi postupů skenování, databází. Neopomněl vizuálně demonstrovat práci se umístěnými na chodbě před učebnou, kde sekce A systémem VadeMeCum a upozornil na možné chybné probíhala. Ivo Marušák postupy při vyhledávání v adresářích. Hedvika Kuchařová (Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Sekce B: Praha) a Kateřina Valentová (Akademie věd ČR) se za- Moderní a soudobé dějiny v odborné a mediální inter měřily na možnosti a meze databázového zpracování pretaci. biografických pramenů z řádového prostředí pro obZáměrem sekce bylo nabídnout diskusi nad aktudobí raného novověku a zamýšlely se nad přednostmi álními otázkami výzkumu moderních a soudobých i nedostatky takového zpracování. Ludmila Sulitková dějin. Ve většině vystoupení převládal kritický pohled (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n. L.) na výsledky současné moderní historiografie, snaha a Tomáš Černušák (Moravský zemský archiv, Brno) poodhalit dosud nedostatečně reflektovaná témata informovali o možnostech zapojení se do projektu a obohatit bádání o nové metodické přístupy, které ENArC (European Network on Archival Coopera- českým historikům umožní vyrovnat krok s výsledky tion), který je zaměřen na širokou spolupráci evrop- předních světových historických škol. ských archivů, digitalizaci badatelsky významných Úvodní panel dopoledního jednání se zabýval profondů a jejich následné možné sdílení on-line. V tomto blematikou českých a československých moderních projektu je již zapojeno 60 archivů z 11 zemí včetně dějin v mezinárodním diskurzu. Jiří Pešek (UniverČeské republiky. zita Karlova v Praze) konstatoval, že recepce výsledků Ivana Ebelová (Univerzita Karlova v Praze) a Mi- badatelských týmů nejen českých, ale i ostatních chaela Hrubá (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) zemí střední a východní Evropy v německé historiopředstavily v referátu dva významné projekty z ob- grafii je minimální. S výjimkou nepočetného okruhu lasti dokumentace a zpřístupňování městských knih bohemistů (soustředěných např. zejména kolem v České republice. První projekt je zaměřen na dosa- mnichovského Collegia Carolina) je pro německé bavadní přístupy k editování městských písemností pro datele historie zemí bývalého sovětského bloku stále období středověku a raného novověku a také na rizika, „terra inkognita“. V poslední době se sice sporadicky

118 objevují v německých časopisech i články českých historiků, stále však platí pravidlo, že výsledky bádání neumíme adekvátně prodat. Totéž v podstatě konstatoval i další referent – Vít Smetana (Akademie věd ČR), který sledoval ohlas z téhož úhlu pohledu v anglofonním prostředí. Uvedl, že čeští historikové se zatím nedokázali dostatečně zapojit do živých diskusí poměrně početné skupiny angloamerických bohemistů, kteří přinášejí nové pohledy na klíčová období československých dějin 20. století. Zájem o tato témata je z jejich strany značný, v posledních šesti letech vyšly v angličtině přehledné dějiny Československa i řada pozoruhodných studií v prestižních časopisech. Převládá v nich kritická reflexe řady českých historických mýtů, ale také britské politiky vůči ČSR. Panel uzavřel Radomír Vlček (Akademie věd ČR). Vytkl moderní české historiografii současný despekt vůči ruské a sovětské historii, nezájem o klíčová témata sovětsko-českých vztahů, který se po roce 1989 prohlubuje i vinou likvidace speciálních pracovišť a periodik. Z opačného úhlu pohledu – tedy z hlediska převládajících interpretačních modelů moderních dějin ČSR a střední Evropy – zhodnotil současnou českou historiografii Michal Kopeček (Akademie věd ČR). Navázal v podstatě na úvahy o tom, že transnacionální debata o problematice soudobé historie je u nás stále ještě téměř zcela ignorována. Přední pozici si stále udržují politické dějiny a národní paradigma, dále zde existuje napětí mezi tzv. politickovýchovnou rovinou moderních dějin (vznik ÚSTR) a pokusy o vědecko-kritický, nadnárodní pohled. Vyslovil naději, že nastupující generace mladých historiků (např. nynější čeští doktorandi na zahraničních univerzitách) prosadí nové pojetí tzv. „kvantového provázání“ národních dějin s transnacionálními fenomény, bez nichž jsou národní státy nemyslitelné. Podle Daniela Ferance (Univerzita Karlova v Praze) se i současné české církevní dějepisectví jen obtížně vymaňuje z řady klišé, kterými poznamenalo církevní dějiny období totalitárního režimu. Problémem je také mediální interpretace výsledků tohoto bádání, která často zkresluje i jejich vnímání odbornou veřejností. Na tato obecněji zaměřená témata navázal v dalším jednání Jaroslav Šebek (Akademie věd ČR), který poukázal na proměny domácího i mezinárodního diskurzu nad problematikou mnichovské dohody v letech komunistického režimu. Jeho kolegyně Svatava Raková oživila následující diskusi svým nejen zajímavým, ale i zábavným pojetím politizace popkultury v šedesátých letech dvacátého století. Jednání sekce pokračovalo po poledni panelem věnovaným dosud málo známým, často zamlčovaným tématům. Mezi ně bezesporu patří výsledky výzkumu badatelského týmu Slezské univerzity v Opavě (Mečislav Borák a Dušan Janák), jenž mapuje perzekuci československých občanů v SSSR v meziválečném období. Přítomné s nimi seznámil druhý ze členů týmu. Lenka Kryčerová (Akademie věd ČR) se věnovala zamlčovaným tématům ruských a sovětských dějin, která zůstávají dosud pro čs. historiografii pro-


blematická. Další referáty odpoledního jednání byly věnovány převážně otázkám metodického přístupu a „nástrojů“, které obohacují zkoumání i výklad moderních dějin. Nina Pavelčíková (Ostravská univerzita v Ostravě) věnovala pozornost metodice regionálních výzkumů etnických minorit, v nichž hraje významnou roli dnes již všeobecně přijímaná a teoreticky důkladně propracovaná metoda oral history. Její postupy a bohaté výsledky představili přítomným zástupci COHA (Česká asociace orální historie) Pavel Mücke a Hana Bortlová (oba z Akademie věd). Martin Štefek (Univerzita Karlova v Praze) pak podtrhl význam použití pluralistických výkladových modelů ve výzkumu nedemokratických režimů. Nina Pavelčíková Sekce E: Historická kultura a dějepisné vyučování v současné české společnosti. Vysokoškolští odborníci, zástupci Asociace učitelů dějepisu všeobecně vzdělávacích škol České republiky, Národního ústavu pro vzdělávání v Praze i učitelé z praxe se na X. sjezdu českých historiků již podruhé sešli v samostatné didaktické sekci nazvané Historická kultura a dějepisné vyučování v současné české společnosti. Program jednání byl rozčleněn do čtyř tematických bloků vztahujících se k aktuálním otázkám oborové didaktiky dějepisu. Úvodní slovo pronesla Blažena Gracová (Ostravská univerzita v Ostravě), která odkázala na plenární vystoupení Zdeňka Beneše a zdůraznila potřebu emancipace oborové didaktiky jakožto institucionálně zakotvené, plnohodnotné vědecké disciplíny realizované v doktorských studijních programech s možností habilitačního a profesorského řízení. Nezbytným předpokladem rekonstrukce oboru je kvalitní empirický výzkum s odpovídajícími publikačními výstupy, neuskutečnitelný bez odpovídajícího grantového zázemí. S ohledem na význam empirických šetření i na výzkumnou tradici pořadatelského pracoviště otevřel jednání příspěvek Denisy Labischové (Ostravská univerzita v Ostravě) a B. Gracové, prezentující dílčí výsledky rozsáhlého kvantitativního i kvalitativního výzkumu historického vědomí české studující mládeže a aktuální podoby výuky dějepisu na základních a středních školách. Výzkum mimo jiné poukázal na témata z historie dětství, sportu, církevních dějin a z historie etnických menšin, jež jsou ve školním dějepise často neprávem opomíjena. Jejich atraktivitu, ale i didaktickou hodnotu přiblížila vystoupení z druhého bloku sekce. Michal Schuster (Muzeum romské kultury, Brno) naznačil možnosti alternativních forem zpřístupnění dějin Romů, které mohou být pro rozvíjení interkulturní senzitivity mnohem přínosnější než například rozšiřování základního textu v učebnicích o samostatné kapitoly věnované romské historii. Marek Waic (Univerzita Karlova v Praze) zdůraznil a s využitím audiovizuálních ukázek objasnil způsoby, jakými lze na úzké tematice sportu demonstrovat širší politické, sociální a kulturní souvislosti.

KRONIKA

Otázky tzv. malých dějin, rodinná, místní a regionální historie jsou neoddělitelnou, motivačně významnou a metodicky vhodnou součástí výuky dějepisu na základních a středních školách, ale rovněž na univerzitách, jak svým vystoupením potvrdil Milan Svoboda (Technická univerzita v Liberci). Zatímco v sekundárním vzdělávání umožňují tato témata využít především zkušenostního pole žáků, které je jim emočně blízké, v pregraduální přípravě nabízejí možnosti pro kvalitní výzkumné projekty studentů. Jaroslav Hrdlička (Univerzita Karlova v Praze) se rovněž věnoval univerzitnímu prostředí a upozornil na některá málo zastoupená témata ve výuce církevních dějin ve vysokoškolských studijních programech Husitské teologické fakulty UK. Zahraniční inspirace mohli účastníci načerpat díky vystoupením kolegů z Polska a Slovenska. Bogdan Araszkiewicz (Uniwersytet im. Adama Mickiewicza, Poznań) přiblížil několikaleté zkušenosti našich severních sousedů s koncepcí a organizací státní maturitní zkoušky z dějepisu s množstvím ukázek konkrétních úloh. Posluchače velmi zaujala vysoká úroveň centrálních testů, které nejsou zaměřeny pouze na faktografické znalosti maturantů, nýbrž testují i formou tzv. esej testů jejich dovednosti (např. ikonografickou analýzou karikatur a fotografií či práci se statistickými údaji) a jejichž náročnost vedla v polském prostředí ke zkvalitnění výuky dějepisu a zvýšení zodpovědnosti vyučujících za dosaženou úroveň znalostí a interpretačních kompetencí žáků. Následná diskuse se pak vracela k otázkám kurikulárních dokumentů řídících výuku dějepisu, tedy k Rámcovému vzdělávacímu programu, Školních vzdělávacích programů a standardům a k problémům spojeným s pojetím státní maturitní zkoušky v České republice. Viliam Kratochvíl (Univerzita Komenského v Bratislavě) představil možný teoretický koncept výuky didaktiky a metodiky dějepisu, tzv. metaforu stromu, který už řadu let úspěšně využívá a který nalezl pozitivní ohlas i mezi ostravskými učiteli, účastníky letošní letní školy historie. Kratochvíl akcentoval zejména promyšlenou strukturaci edukačních cílů dle známé Bloomovy taxonomie, nezbytnou pro rozvíjení historického myšlení žáků. V nejpočetněji zastoupeném bloku příspěvků vztahujících se k aktuálním otázkám školního dějepisu nechyběla ani informace o pilotně ověřované alternativní verzi Rámcového vzdělávacího programu pro gymnaziální vzdělávání. Ta porušuje tradiční model cyklického osnování zařazením několika historicky pojatých témat v návaznosti na kurz upřednostňující novější a nejnovější dějiny s cílem eliminovat skutečnost, že se v dějepise na gymnáziu v podstatě opakuje učivo již jednou probrané na základních školách, že dějinám pro roce 1945 je vymezen mnohdy nedostatečný prostor a že je obsah vzdělávání málo vztažen k současnosti. Realizace tohoto modelu není možná bez upřednostnění aktivizujících metod výuky, ani bez adekvátní technické vybavenosti, jak ve svém vystoupení zdůraznil Martin Vonášek (Gymnázium Hladnov, Ostrava).

119 Aktivizační výukové strategie preferovala rovněž Anna Šerberová (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí n. L.), která popsala, jak lze přípravu učitelů obohatit specializačními didaktickými bloky, reagujícími na globální problémy současného světa a zaměřenými na interdisciplinární výukové projekty s uplatněním metody oral history. Josef Märc (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) upozornil na potřebu užšího propojení pregraduální didaktické průpravy budoucích učitelů s reálnou praxí na školách a uvedl několik příkladů ze svého působení na gymnáziu i na univerzitním pracovišti. S důrazem na interkulturní dimenzi dějepisného vzdělávání v současném multikulturním prostředí vznesla několik otázek k zamyšlení Naděžda Morávková (Západočeská univerzita, Plzeň). I při respektování všech didaktických zásad a důkladně promyšleném metodickém postupu však do výuky dějepisu vždy vstupuje náhodný prvek. Realita školy je a bude jedinečná, jak s určitou dávkou nadsázky ukázal ve svém popisu všedního dne pedagoga kolega Pavel Martinovský (Asociace učitelů dějepisu ČR). Denisa Labischová Sekce F: Vybrané otázky hospodářských a sociálních dějin z dílny mladých historiků. Program této sekce, jíž se zúčastnilo celkem 19 referujících, byl rozdělen do čtyř bloků, pokrývajících chronologicky období od středověku až po soudobé dějiny. První blok byl věnován především problematice cechovnictví. S vývojem terminologie a její recepcí v české a německé historiografii seznámila posluchače Eva Němečková (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí n. L.). Jakub Huška (Univerzita Palackého v Olomouci) představil plénu výsledky svého výzkumu olomouckých řemeslnických cechů (pekaři, ševci, zámečníci) v letech 1700–1850. Referující zdůraznil především jejich aktivní vliv na hospodářský a sociální život města. Fenomén malých textilních tkalcoven v Orlických horách, jež fungovaly na vodní pohon a jejichž existenci lze doložit ještě na konci 20. století, sledoval referát Terezy Pavlíčkové (Muzeum a galerie Orlických hor, Rychnov nad Kněžnou / Masarykova univerzita, Brno). Autorka ve svém vystoupení zdůraznila především fakt, že tyto malé továrny stály na pomezí několika výrobních forem a tvořily kategorii, již historické bádání doposud příliš nereflektovalo. Vilém Zábranský (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) sledoval možnosti a meze studia migrace měšťanů v raném novověku na příkladu pražských měst. Referující představil moderně pojatý výzkum, zdůrazňující dynamiku migrací. Seznámil auditorium se širokou škálou pramenů a možnostmi jejich heuristiky tak, aby byl při sledování migrace překročen časově statický bod bádání a aby byl postižen celý migrační proces jednotlivce či skupiny obyvatel. Druhý blok se soustředil na racionalizační a modernizační projevy ve společnosti v 19. a 20. století a jeho tematický záběr byl velmi pestrý. Petr Kadlec

120 (Ostravská univerzita v Ostravě) referoval o moderně pojatých dějinách vzdělanosti jako významného prvku obecného sociokulturního a hospodářského vývoje společnosti a poté prezentoval možnosti takto pojatého výzkumu na příkladu českých zemí. Poukázal na to, že střední školství bylo významným faktorem modernizačního procesu a formování české inteligence. Obecní samosprávou se zabýval Jan Růžička (Univerzita Palackého), jenž si pro analýzu vybral doposud opomíjenou skupinu sídel – městečka. Na příkladu Nového Rousínova a Bučovic sledoval komunální politiku a její význam v modernizaci sídla, završenou udělením městského statutu. Tomáš Okurka (Univerzita Palackého / Univerzita Karlova v Praze) představil průmyslové a všeobecné výstavy v Čechách v letech 1891–1914 jako fenomén, na němž se představovala hospodářská vyspělost českých zemí. Referující na příkladu výstavy v Praze a v Liberci ukázal tyto podniky jako prostor pro demonstraci národnostního vědomí jednotlivých skupin obyvatelstva v multietnickém prostoru českých zemí. Michaela Závodná (Ostravská univerzita v Ostravě) se zabývala legislativou a terminologií městské kolejové dopravy v kontextu rakouského železničního zákonodárství a posluchače seznámila s výsledky výzkumu této problematiky v Ostravě, Brně a Olomouci. Další referující Alexandra Řeháková (Masarykova univerzita) sledovala reflexi Stolypinovy agrární reformy na stránkách postkomunistické ruské historiografie. Poukázala na stále živé povědomí o této hospodářské stránce ruských dějin a současně tento zájem zasadila do kontextu jejich kontinuity. Sociální dějiny naplnily třetí blok programu. S genderovou problematikou – prostitucí žen na příkladu Čáslavi – vystoupila Stanislava Klečáková (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně). Zajímala se především o legislativní úpravu těchto aktivit a jejich aplikaci v ulicích menšího města prostřednictvím obecních samospráv a policejních orgánů. Hana Šústková (Archiv Vítkovice Ostrava, a. s. / Ostravská univerzita v Ostravě) ve svém metodologicky pojatém příspěvku seznámila posluchače s problematikou historické sémantiky jako možnosti, jak porozumět jazykovým kódům minulosti a poté své teze demonstrovala rozborem dělnického tisku. Referentka zdůraznila historickou sémantiku jako důležitou metodu interdisciplinárního výzkumu, umožňující hlubší studium dobových mentálních map vybrané sociální skupiny. Daniela Bartáková (Univerzita Palackého) věnovala svoji pozornost židovským mládežnickým organizacím, především jejich inklinací k sionismu nebo komunismu jako ideovým proudům meziválečného Československa. Ondřej Kolář (Univerzita Palackého) seznámil posluchače s československým četnictvem a jeho rolí na Chebsku, především v souvislosti s dělnickým a komunistickým hnutím a stávkami. Blok zakončila Eva Bánská (Ostravská univerzita v Ostravě), srovnávající závažnou trestnou činnost v Moravské Ostravě a v Opavě v letech 1934–1938.


Poslední oddíl programu vyplnila problematika druhé poloviny 20. století. Jiří Pokorný (Masarykova univerzita) sledoval proces vzniku a rozvoje hospodářské spolupráce severských zemí v poválečném období a Jana Musilová (Masarykova univerzita) soustředila svou pozornost na hospodářský vývoj Turecka v 60. letech 20. století v souvislosti s tzv. tureckou pětiletkou. Otázkou přihraniční spolupráce a dojížďky za prací z Polska na Ostravsko se zabýval Petr Gába (Ostravská univerzita v Ostravě), jenž poukázal především na to, jak nedostatečně flexibilní státní politika brzdila nutný pohyb pracujících, potřebných pro obnovu a další výstavbu ostravského průmyslu. Petra Ponzerová (Ostravská univerzita v Ostravě) sledovala život žen v socialismu. Prostřednictvím metody oral history a analýzou ostravského regionálního tisku z let 1948– 1958 doložila, že ideální obraz ženy stachanovky a současně ženy matky, prezentovaný levicovými periodiky, zdaleka neodpovídal realitě. Závěrečný referát této sekce přednesla Kateřina Hlouchová (Masarykova univerzita), která se věnovala československé reklamě a jejím proměnám ve 20. století. Všichni referující představili plénu výsledky vlastních výzkumů, vycházející ze zpracovávaných disertačních nebo postdoktorandských grantů, seznámili auditorium s dosavadním stavem výzkumu a sledovanou problematiku poté představili formou mikrosond a za použití zajímavých metod. Zejména představení práce s metodou historické sémantiky (H. Šústková) nepochybně značně přispívá k pečlivější a odbornější kritice periodického tisku jako zdroje informací k dějinám každodennosti. V řadě příspěvků navíc podle našeho soudu chyběla právě kritická reflexe tohoto typu pramene jako celku i ideologie a subjektivity tiskových zpráv. Ačkoliv po každém bloku následovala debata, limitující se objevila především úzká odborná profilace mladých historiků, jež se orientují perfektně především v oblasti svého vlastního výzkumu. Mimořádně citelně chyběl historický matador z řad zkušených historiků, jenž by diskuzi usměrňoval a posouval do hlubších a podnětnějších sfér. I přes tyto drobné výhrady však lze říci, že v mladých historicích vyrůstá perspektivní generace, jež se nebojí nových témat, je schopná pracovat s širokým spektrem historických pramenů i zahraniční literatury, promýšlet a formulovat nové způsoby výzkumu a přistupovat k nim tvůrčím a kreativním způsobem. Je jen zásluhou referujících, že se podařilo naplnit proponované cíle sekce, tedy vytvořit prostor pro odborné setkání mladé generace historiků. Stanislav Knob, Michaela Závodná

Ostravská část 6. mezinárodního bienále Industriální stopy 2011: Průmyslové dědictví na hraně…, 14. – 15. a 17. – 18. 10. 2011, Národní technické muzeum, Praha, Vítkovický zámek, Ostrava. Ve dnech 14. – 15. 10. 2011 se v Národním technickém muzeu v Praze uskutečnilo šesté setkání odborníků zabývajících se obnovou, údržbou a využitím

KRONIKA

industriálních památek. Na organizaci bienále se podíleli Katedra architektury Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT, Národní technické muzeum v Praze, Národní památkový ústav, Kolegium pro technické památky České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě a Český svaz stavebních inženýrů. Dvoudenní rokování za účastí referentů z českých zemí, Německa, Polska, Itálie, Velké Británie, Maďarska a Španělska se konalo v prostorách rekonstruovaného Národního technického muzea. Program dvoudenní konference byl rozdělen do pěti sekcí s hlavními diskutovanými tématy: možností konverzí významného a bohatého dědictví českých průmyslových památek – jednotlivých staveb či celých průmyslových oblastí (tzv. brownfieldů), jejich potenciálního využití pro soukromé i veřejné účely či zařazení do programu památkové ochrany. V sobotu 15. 10. se přítomní zúčastnili exkurze do Kladna, kde navštívili Továrnu na piána Dalibor v Zákolanech, kladenskou Vojtěšskou huť, výstavu Vojtěšská huť ve studentských projektech v Zámecké galerii města Kladno a Hornický skanzen Mayrau ve Vinařicích. Akce však pokračovala i ve dnech následujících – 17. – 18. 10. 2011, kdy se účastníci bienále přesunuli do Ostravy, kde byli nejprve slavnostně uvítání na vítkovickém „Rotschildově“ zámku Ing. Janem Světlíkem, generálním ředitelem Vítkovice Machinery Group. Po úvodních projevech Svatopluka Zídka (CCCET & CUCE) a Benjamína Fragnera z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT následovala prohlídka národní kulturní památky Důl Hlubina a Dolní oblast Vítkovice, což zahrnovalo prohlídku rekonstruující se vysoké pece č. 1, plynojemu a VI. energetické ústředny a dále tzv. Trojhalí v blízkém areálu dolu a koksovny Karolina. Odtud se výprava přesunula do Landek Parku v Ostravě-Petřkovicích, kde byli hosté provedeni důlní expozicí jámy Anselm, a následně do Michálkovic k prohlídce unikátního areálu Dolu Michal. Následující den byl opět ve znamení rokování. Dopolední program byl pojmenován Vize proměny Ostravy: Vítkovice a Trojhalí. Vystoupili na něm Ing. J. Světlík za společnost VÍTKOVICE, a. s. s referátem Idea Nových Vítkovic a vize revitalizace, dále Ing. arch. Josef Pleskot z AP ateliéru s příspěvkem pojmenovaném Budoucnost Vítkovic a Ostravy a ředitelka ostravského územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu Ing. arch. Naděžda Gorycz ková, která přednesla referát Budoucnost opřená o minulost. Poté následoval první panel věnovaný udržitelnému rozvoji a realizaci projektů nového využití průmyslového dědictví, ve kterém vystoupili Peter Backes (Zentrum für Kunst und Industriekultur GmBH) s příspěvkem týkajícím se železáren ve Völcklingenu a Miles Oglethorpe, který se zabýval otázkou konverzí industriálních památek ve Skotsku. Panel uzavřel Rasmus Radach, architekt města Hamburg, který se zamýšlel nad udržitelností hodnot

121 industriálních památek. Druhý panel se zabýval problematikou industriální turistiky, přičemž zpřístupnění památek zde bylo chápáno jako jeden z kroků k jejich záchraně. Tento panel zahájil Jakub Hlavaček, vedouci odděleni inovaci a trendů z Czech Tourismu, příspěvkem Inovace a trendy v prezentaci technického a industriálního dědictví. Následující referát o industriální topografii České republiky přednesl Benjamin Fragner. Závěrečný příspěvek Stezka technických památek v Moravskoslezském kraji zazněl z úst Richarda Žabky z Agentury pro regionální rozvoj. Po krátké diskusi se účastníci 6. bienále Industriální stopy vydali ke svým domovům. Hana Šústková

Medzinárodná vedecká konferencia Z dejín sloven sko-srbských vzťahov. Filozofická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, 4. 11. 2011, Bratislava, Slovensko. Dňa 4. novembra 2011 sa v priestoroch Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave konala jednodenná medzinárodná vedecká konferencia Z dejín slovensko-srbských vzťahov. Na akcii sa organizačne podieľali Katedra všeobecných dejín uvedenej fakulty, Spolok Srbov na Slovensku, Collegium historicum – Spoločnosť priateľov histórie a humanitných vied a Veľvyslanectvo Srbskej republiky na Slovensku. Záštitu nad podujatím, ktoré bolo súčasťou sprievodného programu pripraveného pri príležitosti osláv 90. výročia založenia Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, prebrali dekan usporiadateľskej fakulty prof. Jaroslav Šušol a veľvyslankyňa Srbskej republiky na Slovensku Radmila Hrustanović. Konferencia bola rozdelená na doobedňajšiu a poobednajšiu časť, pričom celkovo odznelo 15 príspevkov v srbskom (8) a slovenskom jazyku (7). Referátmi sa prezentovali predovšetkým členovia troch pracovísk: Katedra histórie Filozofickej fakulty Univerzity v Novom Sade (odsek za istoriju, Filozofski fakultet, Univerzitet u Novom Sadu) a Katedry slovanských filológií a všeobecných dejín na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Ako prvý vystúpil Petar Rokai (Univerzitet u Novom Sadu) a v príspevku Spiška hronika kao izvor o Srbima despota Stefana Lazarevića na tlu Slovačke u srednjem veku pojednal o významnom stredovekom prameni z územia Slovenska prinášajúcom poznatky o srbskom kniežati a neskôr despotovi Stefanovi Lazarevićovi. Po ňom nasledoval Miroslav Dudok (Univerzita Komenského v Bratislave) s prezentáciou výskumu o Slovákoch na srbskom gymnáziu v Sriemskych Karlovciach, pričom v poskytnutom časovom priestore sa zameral najmä na tunajšie pôsobenie slovenských učiteľov. V centre pozornosti ďalšieho prednášajúceho Đorđe Đurića (Univerzitet u Novom Sadu) stál reprezentant geografickej vedy 18. storočia v Uhorsku Ján Tomka-Sásky, ktorého predstavil v kontexte európskeho vplyvu na srbskú historiografiu v 18. storočí. V nadväzujúcej diskusii

122 správne zaznelo, že Tomka-Sásky býva napriek jeho úspechom na poli geografického bádania často nedoceneným bádateľom. Diskutujúci sa zhodli, že príčinu takéhoto stavu treba hľadať v jeho spolupracovníkovi Matejovi Belovi, ktorý bol natoľko silnou osobnosťou, že všetci v jeho pracovnom kolektíve zostali v tieni tejto „veľkej ozdoby Uhorska“. Referát Vladana Gavrilovića (Univerzitet u Novom Sadu) sa týkal rovnako 18. storočia a priblížil vzdelávanie srbských študentov na slovenských lýceách v uvedenom období. Následne si všetci prítomní mohli z úst Bojana Radovanovića vypočuť príspevok zaoberajúci sa srbským historikom Jovanom Rajićom a srbskou komunitou v Komárne v 18. a 19. storočí. Potom sa k slovu dostal Đura Hardi (Univerzitet u Novom Sadu) a účastníkov oboznámil so šľachtickým rodom Drugetovcov, ktorých sa pokúsil interpretovať v zaujímavej rovine – ako isté spojivo medzi Slovenskom a Srbskom. Ďalšia v poradí Michala Mračka (Univerzita Komenského v Bratislave) sa venovala osobnostiam srbského spoločensko-politického života v názvoch bratislavských ulíc. Doobedňajšie zasadnutie konferencie uzavrela Alica Kulihová (Univerzita Komenského v Bratislave) s filologicky orientovaným príspevkom Vuk Stefanović Karadzić v slovenských prekladoch. Poobednajšiu časť zahájil Ljubivoje Cerović (Univerzitet u Novom Sadu), ktorý hovoril o prítomnosti Srbov v Komárne od stredoveku až do modernej doby. Jeho kolega Dejan Mikavica (Univerzitet u Novom Sadu) sa zameral na ideológiu významného srbského právnika, novinára a bojovníka za práva Srbov i ostatných nemaďarských národov v Uhorsku Svetozára Miletića (1826–1901), z ktorej vybral aspekt právno-politického postavenia slovenského národa. Cirkevné dejiny na konferencii reprezentoval referát od Borisa Stojkovského (Univerzitet u Novom Sadu) o vzťahu dnešného Slovenska a Srbska k Metodovmu panónskemu arcibiskupstvu. O prvý slovenský príspevok v tejto časti konferencie sa postarala dvojica Eva Škorvánková – Gabriela Guba (Univerzita Komenského v Bratislave), ktorá predstavila Igora Branislava Štefánika v kontexte slovensko-srbskej spolupráce. O slovenskom nadšení v diele významnej osobnosti slovenskej, srbskej i čiernohorskej kultúry Rista Kovijanića (1895–1990) porozprával Nebojša Kuzmanović (Okres Bačka Palanka, Srbsko), autor monografie približujúcej srbsko-slovenské literárne styky tejto osobnosti. Posledné dva referáty zapadali z chronologického hľadiska do obdobia druhej svetovej vojny. Miroslav Daniš (Univerzita Komenského v Bratislave) priblížil osobnosť Jozefa Belaja a jeho pôsobenie v slovenských diplomatických službách v Belehrade počas rokov 1942–1943. Konferenciu uzatvoril príspevok Zo slovensko-srbských vzťahov v rokoch 1939–1941 od Rastislava Popoviča (Univerzita Komenského v Bratislave). Po každom príspevku poskytli organizátori priestor na diskusiu, ktorú môžeme charakterizovať vo väčšine prípadov ako intenzívnu. Po oficiálnom skončení podujatia sa jeho účastníci presunuli na veľvyslanectvo Srbskej repub-


liky na Slovensku, kde sa konala recepcia. Naskytla sa tak možnosť pokračovať vo vzájomných rozhovoroch v uvoľnenejšej atmosfére. Všetky prednesené príspevky budú publikované v pripravovanom recenzovanom zborníku. Na záver konštatujeme, že prednášajúci svojimi príspevkami demonštrovali živé slovensko-srbské vzťahy v minulosti vo viacerých rovinách napr. na poli kultúry, politiky, školstva a vzdelávania. Tým sa podarilo vyslať jasný impulz, že vzájomná spolupráca medzi Srbmi a Slovákmi, ktorá dosiahla svojho vrcholu v prvej polovici 19. storočia (Šafárik, Karadžić, Kollár), má bohatú tradíciu a je nielen vzorom do budúcnosti, ale aj správnym smerom a cestou ako rozvíjať kultúru oboch národov a pozdvihnúť ich na vyššiu civilizačnú úroveň. Zostáva dúfať, že stretnutia so srbskými partnermi sa budú organizovať v pravidelných intervaloch. Tomáš Klokner

Carský dvůr pod žezlem Romanovců. Poklady mos kevského Kremlu. 9. 12. 2011 – 4. 3. 2012, Císařská konírna, Pražský hrad, Praha. V poslední době představil Pražský hrad pro své návštěvníky hned několik novinek. Zpoplatněný vstup do Zlaté uličky či legální okrádání turistů nekřesťanskými cenami v blízkosti katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, už v naší zemi asi nikoho nepřekvapí. Ocenit naopak musíme jeho snahu představit nádherné poklady ze Státního historicko-kulturního muzea moskevského Kremlu, které se do jiných zemí nemají šanci dostat. Pro občana České republiky se tak nabídla ojedinělá příležitost zhlédnout alespoň část skvostů z ruských uměleckých sbírek, za kterými by jinak musel vycestovat tisíce kilometrů mimo českou kotlinu. Výstava probíhající na Pražském hradě v Císařské konírně od 12. prosince do 4. března 2012 nabídla výběr zřejmě toho nejlepšího z předmětů, které jsou spojovány s carskou rodinou. Mezi sto padesáti exponáty mohl návštěvník obdivovat portréty vládnoucích Romanovců, symboly carské moci, řadu šperků, nádobí, zbraně, oblečení. Doprovodné texty nabízely základní informace o dvorních slavnostech carského dvora, soukromém životě carské rodiny nebo postavení pravoslavné církve v Rusku. Speciální pozornost byla také věnována patriarchovi Filaretovi, který se stal na krátké období duchovním spoluvládcem Romanovců. Negativum výstavy spatřuji v mírné chaotičnosti. Nikde nebylo napsáno, kde si může návštěvník koupit lístky, chyběly zde v zahraničí naprosto standardní šipky či informátoři s letáčky, kterých je na zahraničních výstavách podobného charakteru mnoho. Jistý šok mohla vážnému zájemci připravit také cena katalogu, který byl k nahlédnutí při vstupu do Císařské konírny. Požadovat 490 Kč za nevelký česko-anglický katalog, ve kterém je popsáno cca 150 předmětů, je snad příliš! Adam Židek

KRONIKA

116. Gellnerovský seminář. 24. 11. 2011, Praha. Koncem listopadu minulého roku se v Praze v prostorách New York University uskutečnilo pod patronací Masarykovy české sociologické společnosti a České asociace pro sociální antropologii již 116. pokračování cyklu seminářů nazvaného podle význačné vědecké osobnosti širokého rozhledu Arnošta Gellnera. Tzv. Gellnerovský seminář má tedy již svou delší tradici. Tentokrát byl hlavním ohlášeným vystupujícím přední český sociolog Jiří Musil, dobře známý svými pracemi a aktivitami nejen v rámci domácí sociologické obce, ale i v zahraničí. Připomeňme například jeho působení na Středoevropské univerzitě v Budapešti nebo předsednický post Evropské sociologické asociace. Profesor Musil ohlásil téma Vztah mezi poznáním a jednáním – problém nejen sociologie. Předsevzal si posluchače seznámit se svými úvahami na dané téma, které promítl do tří zformulovaných otázek: 1) Co je to objektivní poznání sociální skutečnosti? Je takové objektivní poznání sociální reality možné?; 2) Mohou být pro dosažení spolehlivých poznatků o sociální skutečnosti vzorem postupy používané v přírodních vědách? Nebo je nutno použít postupů jiných, odlišných, a jestliže ano, jakých? a 3) Jaký je vztah mezi přáním porozumět společnosti a přáním měnit ji? Potřebuje jedno druhé? A konkrétněji: může a má být „rozumění“ společnosti ostře odděleno od úsilí změnit společnost, nebo některou z jejich stránek, anebo nemáme o takové oddělování vůbec usilovat? Profesor Musil vymezenou problematiku nejprve charakterizoval jako průřezovou v rámci své životní a vědecké dráhy. Sociologie je podle něj v obecném povědomí považována za vědu o společnosti, nikoliv však jedinou. Proto považuje za přínosné zabývat se její pozicí mezi ostatními sociálními vědami, přičemž stranou badatelské reflexe sociologů by neměly zůstat ani vědy přírodní. Jak velká je vlastně potence sociologie přispět k lepšímu poznání reality? I to představuje důležitý aspekt Musilových úvah. Sociolog dokáže podle něj do jisté míry přispět k určitému „osvětlení“ (ve weberovském smyslu), v tom je jeho síla i slabost. Vytvoření velké ucelené koncepce většinou není jeho cílem. Jedním z posledních pokusů tohoto ražení je dílo Jaroslava Krejčího. Sociologie a její reprezentanti si zároveň mají uvědomovat roli oboru v životě společnosti a vlastní odpovědnost. Vždyť přispívají k lepšímu porozumění soudobé společnosti, což je ostatně také důvod nepohodlnosti sociologie pro totalitární režimy, které ji většinou okamžitě perzekuovaly. Sociologové se proto pídí (nebo by měli pídit) i po tom, co jejich práce a výsledky přinášejí společnosti. Jaké výstupy od nich společnost očekává? Žádány jsou dnes často bohužel pouze jednoduché recepty a návody k řešení vyvstalých problémů či krizí. Tak jednoduché to zajisté není. Pluralita očekávání ovšem neumožňuje všeobecnou akceptaci sociálních věd a v tom i sociologie a jejich výsledků. Přitom je zapotřebí uvědomovat si možnosti a meze interpretace, užívané sociologií. Kupříkladu experiment je zde nahrazen komparací.

123 Opětovné promýšlení, schopnost pokládat si znovu elementární otázky, prověřovat i poměřovat výsledky vlastního úsilí a věnovat se alespoň občas metodologické sebereflexi není projevem slabosti v průběhu vědecké dráhy jedince. Tím méně pak v případě Jiřího Musila. Právě naopak. Vždyť poznávání vlastních pochyb, limitů, ba i omylů přispívá k osobnímu i osobnostnímu růstu badatele. Tím následně i ke kultivaci disciplíny. V této souvislosti lze jen litovat, že se v případě tohoto semináře jednalo o setkání několika zájemců a přátel profesora Musila. Přitom studentům různých sociálních věd by účast jen prospěla. Petr Gába XX Ogólnopolski Zjazd Historyków Studentów 11. 4.–14. 4. 2012, Uniwersytet Śląski w Katowicach, Katovice, Polsko). Ve dnech 11. – 14. dubna 2012 proběhl dvacátý celostátní sjezd polských studentů historických oborů. Jubilejní ročník hostil Instytut Historii Wydziału Nauk Społecznych katovického Uniwersytetu Śląskiego. Akce primárně určená polskému historickému dorostu všech studijních stupňů (od bakalářů přes magistry po doktorandy) však byla s velkou vstřícností otevřená také zahraničním studentům historie a širší veřejnosti – svědčí o tom mj. silná mediální a sponzorská podpora sjezdu, která např. umožnila udržet v akceptovatelné míře konferenční poplatek. Šanci prezentovat alespoň částečně svou tématiku na širším fóru, případně se zúčastnit diskusí s kolegy či si jen vyslechnout zajímavý referát, letos využilo asi tři sta padesát přihlášených. Všichni zájemci prošli několikastupňovým procesem elektronické registrace, která představovala oproti dřívějším ročníkům vítané novum a přispěla ke komfortnější komunikaci. Každý musel doložit rovněž doporučení některého ze svých učitelů a navíc jeho námět prošel přes poradní výbor složený z vědecko-pedagogických pracovníků pořádající univerzity, který se k němu vyjadřoval po odborné stránce. Ke kritériím patřilo mimo jiné vlastní zformulování tématu a jeho originální pojetí, odpovídající pramenná báze či soubor užité odborné literatury. Sítem registračního procesu prošlo 343 přihlášek, z toho 314 z Polska a 29 ze zahraničí (11 pracovišť z Německa, České republiky, Slovenska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska). Zahajovací ceremoniál se odehrál v podvečer prvního dne sjezdu (středa 11. 4.) v důstojném prostředí velkého sněmovního sálu Slezského sejmu. Shromáždění delegáti zhlédli úvodní program a vyslechli zdravice reprezentantů hostitelské univerzity i řady dalších osobností, které převzaly nad celou akcí záštitu. Za všechny se sluší zmínit alespoň ministryni vědy a vysokého školství prof. dr hab. Barbaru Kudryckou, rektora pořádající univerzity prof. zw. dr hab. Wiesława Banyśe, děkana Wydziału Nauk Społecznych tamtéž prof. zw. dr hab. Wiesława Kaczanowicze nebo ředitele Instytutu Historii na zmíněné fakultě prof. zw. dr hab. Ryszarda Kaczmarka, z dalších čestných hostů např. slezského vojvodu, maršálka slezského

124


vojvodství či prezidenta Katovic. Součástí slavnosti vodek a likérů, pokusem o postižení průběhu socialibyl i výklad Prof. UŚ dr hab. Jerzyho Sperky z pořá- stické industrializace na příkladu Ostravsko-karvindajícího pracoviště věnovaný osobě piastovského kní- ského regionu či nastíněním problematiky polských žete Vladislava Opolského a jeho roli v politice střední šlechtických rodů v 19. století. Potěšující byla také Evropy v polovině 14. století. Následný banket v pro- účast řady studentů v roli diváků a posluchačů, kteří storách sejmu byl jednou z četných příležitostí ke ku- „pendlovali“ mezi jednotlivými sekcemi podle svých loárovým debatám, navazování nových kontaktů apod. zájmů. Některé diskusní bloky se tak odehrály takřka Mnozí také využili možnost večerní komentované pro- v komorním prostředí několika jedinců, jiné byly naopak hojně sledovány. hlídky budovy sejmu. Páteční jednání uzavřelo shromáždění polských Samotnému zasedání byly vyhrazeny další dva dny (čtvrtek 12. dubna a pátek 13. dubna), kdy proběhlo studentů historiků a výběr organizátora XXI. sjezdu všech šestadvacet připravených sekcí, do nichž byl pro rok 2013. V tajném hlasování byl nakonec z fináprogram strukturován (Pradzieje i archeologia; His- lové dvojice Uniwersytet Marii Curie-Skłodowskiej toria starożytna; Historia średniowiecznej Polski; His- v Lublinu kontra Uniwersytet Wrocławski úspěšnější toria średniowieczna powszechna; Kościół i duchowość první z kandidátů. Sjezd však nebyl jen pracovní, ale znamenal také w średniowieczu; Kultura i życie codzienne w średniowieczu; Historia kuchni i wyżywienia; Metodolo- mimořádnou příležitost ke společnému setkání, ožigia i nauki pomocnicze historii; Historia nowożytna vení starších kontaktů a navázání nových, k čemuž (XVI–XVIII wiek); Historia państwa i prawa w epoce přispělo i bohaté společenské vyžití. Organizátoři rovnowożytnej (XVI–XVIII wiek); Kultura, religia i oby- něž využili celou akci k seznámení účastníků s historií czaje w epoce nowożytnej (XVI–XVIII wiek); Historia i kulturou svého regionu, Horního Slezska. Program ziem polskich i Polaków w XIX wieku; Europa i świat proto mimo jiné zahrnoval integrační párty, výstavy, w XIX wieku; Historia kultury, społeczeństwa i idei w koncerty, otevřený diskusní blok expertů (SeparaXIX wieku; Historia 20-lecia międzywojennego; Histo- tyzm, Autonomia, Regionalizm) apod. Jednou z možria II wojny światowej; Historia Polski Ludowej; Kościół ností bylo i zahrát si roli ve hře, která hráče přenesla w Polsce po 1944 roku; Historia najnowsza świata po do prostředí meziválečných Katovic či si prohlédnout 1945 roku; Historia wojskowości; Pamięć i świadomość „historické městečko“ s četnými atrakcemi a ukázhistoryczna; Historia Śląska; Mikrohistoria i badania kami historických rekonstrukcí. Poslední den sjezdu regionalne; Archiwistika i edytorstwo historyczne; Ko- (sobota 14. 4.) nabídl poznávací výlet v rámci katovicbieta w historii; Międzynarodowy panel: Dziedzictwo kého regionu. Kdo nabídku využil, mohl si například Europy Środkowej). Samostatnou sekcí byl meziná- prohlédnout zámek v Pštině, historické doly v Zabrze rodní anglicko-jazyčný panel nazvaný The Heritage a v Tarnowskich Górach, nebo se seznámit s dělnicof Central Europe, který byl určen primárně jako plat- kými sídlišti (Giszowiec, Nikiszowiec). Veškerá jednání probíhala v budovách fakulty forma pro setkání polských studentů se zahraničními kolegy. Ti se ale neúčastnili pouze této sekce, ale své společenských věd katovické univerzity a nově popříspěvky zúročili i v mnoha ostatních, v nichž byla staveném centru vědeckých informací a akademické jednacím jazykem polština. Početněji zastoupené knihovně (Centrum Informacji Naukowej i Biblioteka sekce využily pro rokování oba dny, některým stačil Akademicka Uniwersytetu Śląskiego). Poblíž byly sijen jeden. Každý vystupující měl k dispozici časový li- tuovány i ubytovací kapacity se snadnou vzájemnou mit v délce dvaceti minut, v jejichž rámci prezentoval pěší dostupností, což jen umocnilo pozitivní dojem svůj příspěvek. Moderátoři jednotlivých sekcí stano- z hladce fungující organizace sjezdu. Velkou zásluhu vený čas většinou důsledně hlídali, ale zároveň je třeba na ní mají zejména studenti pořádajícího historického říci, že jej valná část vystupujících také skutečně dodr- pracoviště, kteří se úspěšně zhostili rolí průvodců, techniků nebo patronů zahraničních delegátů. Vešžela a respektovala. Tematická pestrost, charakter sjezdu i velký počet keré informace, včetně podrobného programu, jsou diskusních příspěvků pochopitelně neumožňuje podat dostupné a k nahlédnutí na webových stránkách plastickou a vyčerpávající zprávu o všech přednese- sjezdu (http://www.xxozhs.us.edu.pl). Závěrem nezbývá než poděkovat organizátorům za ných referátech a následných diskusích. Obsáhlejší materiál ze sjezdu spolu s výběrem nejlepších pří- přínosný a příjemně strávený čas v Katovicích. Snad spěvků ostatně plánují organizátoři vydat již ve druhé se v příštím roce sejde v Lublinu ještě početnější skupolovině tohoto roku. Omezím se proto jen na stručné pina z České republiky, protože každá takováto zkušezaznamenání průběhu sekce Mikrohistoria i badania nost přispívá k sebekultivaci začínajícího historika. regionalne, k jejímuž jednání jsem také přispěl. PrePetr Gába zentovalo se v ní sedmnáct referujících s rozličným zaměřením. Náplní se stalo například studium religiozity v určitých lokalitách a časových obdobích, Bernd &Hilla Becher: Doly. Hutě. 22. 3. – 3. 6. 2012, role některých pozoruhodných osobností, sledování Galerie Rudolfinum, Praha. Unikátní výstava 97 černobílých fotografií průmylidové medicíny v tarnovském regionu na přelomu 19. a 20. století. Hospodářské a sociální dějiny zde byly slových staveb, kterou uspořádala pražská Galerie zastoupeny mj. referátem o lvovské továrně na výrobu Rudolfinum ve spolupráci s Josef Albers Museum,

125

KRONIKA

Quadrat Bottrop, nabídla návštěvníkům veliký umělecký a kulturní zážitek. Bernd a Hilla Becherovi začali systematicky zachycovat technické památky od 60. let 20. století. Jejich úsilí dovršují fotografie z počátků 21. století. V expozici byly vystaveny fotografie hutí a dolů z Francie, Belgie, Velké Británie, Německa a USA. Domnívám se, že se autorům fotografií podařilo mistrným způsobem zachytit část dnes již kulturního dědictví, kterému se bohužel v současnosti stále nedostává náležité úcty a odpovídajícího pochopení. Manželé Becherovi jsou navíc považováni za průkopníky tzv. konceptuální fotografie, jejichž životní dílo ovlivnilo celou generaci německých fotografů. V rámci expozice mohli návštěvníci také zhlédnout dokumentární film, který představoval základní informace o životě manželů Becherových, o jejich tvůrčí činnosti a překážkách, které museli překonávat. Snímek rovněž předkládal zajímavé informace o historii některých fotografovaných objektů. Dokumentární film byl promítán v německém jazyce s anglickými titulky vždy od 10.00, 12.00, 14.00 a 16.00 hodin. Historii hutí a dolů bych jako návštěvník očekával také u jednotlivých popisů fotografií – zde byl bohužel uveden pouze název stavby a datum, kdy byla konkrétní stavba vyfotografována. Koncepce výstavy byla tedy v tomto ohledu pojata spíše umělecky. Prodejna knih a upomínkových předmětů nabízela zájemcům dvě publikace o fotografickém díle manželů Becherových. První z nich je koncipována jako soubor fotografií, druhá představuje typologický obrazový katalog různých technických staveb od vodojemů a plynojemů po jednotlivé typy těžních věží a vysokých pecí. Adam Židek Architektura v perspektivě. Architektura a urbanis mus 2. poloviny 20. století. Konference katedry architektury Fakulty stavební VŠB-TUO v Ostravě, 19. – 20. dubna 2012. Ve dnech 19.–20. dubna 2012 uspořádala katedra architektury Fakulty stavení VŠB-TUO v Ostravě již čtvrtý ročník mezinárodní interdisciplinární konference věnované architektuře a urbanismu. Předešlé tři ročníky proběhly na stejném pracovišti: Architektura – představy a skutečnost (6. května 2009), Lidé a prostor v perspektivě (14. – 16. dubna 2010) a Architektura v perspektivě (6. – 7. dubna 2011). Informace o programu a účastnících jsou dostupné na webových stránkách organizátora včetně sborníků z předešlých ročníků v elektronické formě (http://www.fast.vsb. cz/226/cs/okruhy/konference-a-seminare/). Letošní ročník byl zaměřen na problematiku architektury a urbanismu druhé poloviny dvacátého století. Záměrem organizátorů bylo umožnit produktivní setkání odborníků z řady oblastí, kteří mají k těmto otázkám co říci. Snahou bylo přizvat k účasti nejen fundované znalce, kteří mohou přispět k poznání díky ohlédnutí se za svým celoživotním dílem, ale také začínající architekty či badatele, kteří se s dědictvím minulosti potkávají a potýkají například během své každodenní práce. Ví-

tány proto byly příspěvky retrospektivního charakteru i vystoupení zabývající se aktuálními problémy staveb z daného období, především možností jejich další udržitelnosti a ochrany či konverze. Zahraniční účastníci tentokrát zavítali převážně z Polska a Slovenska a v jednom případě i z Německa. Jedním z podstatných impulsů představovala úvaha nad socialistickou érou jako stavební epochou a posouzení jejich případných architektonických a urbanistických kvalit. To však není výsostnou doménou pouze jedné skupiny zasvěcených, z tohoto důvodu byly očekávány i jiné příspěvky, zejména pak z oborů sociálních věd, ekonomie, geografie aj. Organizátoři vyčlenili osm tématických okruhů, k nimž bylo možné připojit referát. Konkrétně připravili okruhy s názvy Urbanismus, Architektura, Sanace, Konverze, Teorie, Sociologie, Demografie, Politologie, s tím, že se přihlášená témata s nimi mohla (avšak nutně nemusela) prolnout. Jednání po oba dva dny probíhalo v prostorách Nové auly VŠB-TUO v Ostravě-Porubě. První z nich byl věnován spíše retrospektivnímu ohlédnutí. Vystoupili například prof. Ing. arch. Ivan Ruller, který zavzpomínal na 60. a 70. léta, nebo prof. dr. phil. Simone Hain z fakulty architektury Technische Universität Graz, která v příspěvku Dvě německé architektury přiblížila některé zajímavé fenomény v architektonické tvorbě dvou bývalých německých států. Nad urbanismem měst v České republice ve druhé polovině 20. století ve vztahu k historickému a přírodnímu prostředí se zamýšlel Ing. arch. Dušan Riedl, CSc. Publikum si se zájmem vyslechlo rovněž i přednášku o budově původně navržené pro Národní shromáždění, prezentaci zasvěcenou postsovětské Moskvě či podílu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) na urbanistické koncepci a rekonstrukci historických jader. První den konference následně uzavřel společenský večer. V rámci druhého dne byl dopolední program strukturován do tří sekcí – Proměny měst a vesnic, Občanské stavby a Bydlení. Odpolední rokování se již odehrálo na společné platformě první sekce. Z přednesených příspěvků zmiňme výběrově alespoň referát Martina Strakoše (Národní památkový ústav, Územní pracoviště v Ostravě) s názvem Mezi nádražími, divadly, hotely, kulturními domy a sportovními halami. Architektura pozdního modernismu a památková péče na příkladu staveb severní Moravy a Slezska; prezentaci Kladno v 70. a 80. letech 20. století – Kladno žijící a umírající aneb ke „světlým“ zítřkům? přednesenou Mgr. et Mgr. Vlastimilem Rudolfem či referát připravený dvojicí Anna Korsak-Jagodzińska a Joanna Serdyńska (Politechnika Śląska, Gliwice) s názvem Modern housing architecture of the center of Katowice in the second half of the XXth century. Mnohé z představených prací, podnětů či realizací byly velmi zajímavé, jasně však dominovalo zaměření na architekturu. Bohužel také nebyl dán prostor k diskusi po jednotlivých blocích, případně na závěr jednání. K tomu jistě přispěla skutečnost, že někteří

126


z vystupujících přistoupili k vyhrazenému časovému limitu poněkud volněji, k čemuž byli moderátoři konference dosti benevolentní. Diskuse proto nakonec nabyla spíše kuloárového charakteru. Bohužel se rovněž nedostavili všichni původně avizovaní referenti. Tato drobná negativa ale nijak nesnižují kvalitu řady příspěvků, které zájemce nalezne v připravované monografii, případně i na CD nosiči v digitální podobě. Organizátoři se totiž vhledem k velkému zájmu jak mezi referujícími, tak i mezi mnoha dalšími, kteří se nezúčastnili osobně, rozhodli publikační prostor rozšířit tímto způsobem. Oba druhy publikací budou dostupné již počátkem druhé poloviny tohoto roku. Petr Gába Hlučínský Albertovec a polský Cieszyn – dvě slavností prezentace nových vydavatelských počinů Centra pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě. Ve středu 2. května 2012 byla v prostorách hřebčína Albertovec v obci Štěpánkovice na Hlučínsku „pokřtěna“ monografie Jiřího Junga Julius Bühler : Architekt knížete Karla Maxe Lichnowského (Ostrava : Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2011, 239 s., ISBN 978-80-7368-994-0), mapující profesní aktivitu Julia Bühlera (1887–1947), architekta někdejšího knížecího rodu Lichnowských. Tento významný rakousko-pruský aristokratický rod vlastnil právě na Hlučínsku a přilehlém polském Ratibořsku několik významných rezidencí (Hradec nad Moravicí, Chuchelná, polské Krzyżanowice). V slunečném májovém odpoledni před klasicistním antikizujícím pavilonem tak došlo, jak podotkl děkan Filozofické fakulty Ostravské univerzity prof. Aleš Zářický ve svém laudaciu, k symbolickému setkání mladého vědeckého pracovníka z katedry dějin umění a kulturního dědictví Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě, odkazu již nežijícího architekta a potomka rodu Lichnowských – Eduarda von Lichnowski, jenž se stal kmotrem knihy a slavnostně ji za hudebního doprovodu žesťového kvintetu uvedl do světa. Následně čekalo hosty malé pohoštění a neformální posezení spojené s prodejem prezentované knihy, kterou si zájemci mohli nechat podepsat nejen autorem, ale také přítomným E. Lichnowským. Jungova monografie, která byla vydána letošního roku s finanční i institucionální podporou Centra pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě, se věnuje architektuře Hlučínska a jejím proměnám v období před první světovou válkou a během ní. Sleduje především stavební aktivity na panství knížete Karla Maxe Lichnowského (1860–1928), významného pruského politika, které v jeho službách realizoval právě Julius Bühler . Touto problematikou se autor částečně zabýval již ve své obhájené a dosud nepublikované disertační práci o životě a životním stylu K. M. Lichnowského (Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava 2010). Jungova reprezentativní publikace, vybavená velkým množstvím

„Křest” publikace Julius Bühler : Architekt knížete Karla Maxe Lichnowského v prostorách hřebčína Albertovec, Štěpánkovice, 2. 5. 2012. Zleva: autor dr. Jiří Jung, laudátoři Eduard von Lichnowski a prof. Aleš Zářický, děkan Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě. Foto Magdalena Smolková obrazové dokumentace, představuje další významný kulturně-historický příspěvek k poznání rozmanitých dějin Hlučínska. Druhým prezentovaným titulem, na jehož vydání se ostravské Centrum pro hospodářské a sociální dějiny spolupodílelo, byl pátý svazek ediční řady Nobilitas in historia moderna s názvem Šlechtic v Horním Slezsku : Vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.–20. století) (Brňov ják, Jiří – Gojniczek, Wacław – Zářický, Aleš /eds./, Ostrava – Katovice : Ostravská univerzita v Ostravě, Uniwersytet Śląski w Katowicach, 2011, 296 s., ISBN 978-80-7368-936-0, 978-83-932082-0-3). Tato publikace vznikla za redakční i finanční spolupráce Institutu Historii Wydziału Nauk Społecznych Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach. Slavnostní prezentace, na jejímž uspořádání se vedle úřadu města Cieszyn podílelo rovněž Muzeum Těšínska z Českého Těšína, se odehrála 10. května 2012 v dopoledních hodinách v reprezentativních prostorách zasedacího sálu radnice města Cieszyn. Editoři, zástupci vydavatelských institucí a města Cieszyn i někteří z autorů se tak příhodně setkali v místě, kde se na počátku listopadu roku 2009 konala stejnojmenná mezinárodní

KRONIKA

konference. Heraldická výzdoba zasedacího sálu, odkazující na šlechtické rody Těšínského knížectví, přítomným opět připomněla hlavní téma „křtěné“ publikace: vztah hornoslezské šlechty (žijící zde či pouze krátkodobě působící) k relevantním regionálním či nadregionálním centrům (a to ve smyslu politickém, společenském, hospodářském i kulturním) a jeho odraz v možnostech utváření kariér konkrétních šlechticů nebo osudů celého rodu. Moderování programu se ujal jeden z editorů publikace, dr Wacław Gojniczek. Všechny přítomné uvítal zástupce cieszynské radice, místostarosta Adam Swakoń. Následná laudatia ve spojení se zhodnocením a současně i načrtnutím dalšího pokračování velmi zdařile započaté vědecké i pedagogické spolupráce mezi ostravskými a katovickými historiky přednesli prof. Aleš Zářický, děkan Filozofické fakulty Ostravské univerzity a současně vědecký ředitel ostravského Centra pro hospodářské a sociální dějiny, a prof. Ry szard Kaczmarek, ředitel Institutu Historii katovické univerzity. Následující řečníci dr hab. Jerzy Sperka, dr Bożena Czwojdrak (oba z Uniwersytetu Śląskiego) a PhDr. Radim Jež (Muzeum Těšínska v Českém Těšíně) přítomné provedli obsahem představované knihy. Zatímco dr. Sperka nastínil její celý obsah, poslední dva zmiňovaní historikové a současně spoluautoři si vybrali k prezentaci stručné výňatky z vybraných kapitol o slezsko-polských vztazích v pozdním středověku a o těšínském knížeti Adamu Václavovi. Moderátor

Místostarosta města Cieszyn Adam Swakoń (vlevo) a ředitel Institutu Historii Uniwersytetu Śląskiego prof. Ryszard Kaczmarek (vpravo) při slavnostní prezentaci publikace Šlechtic v Horním Slezsku : Vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.–20. století) v zasedacím sále Městského úřadu v Cieszyně, 10. 5. 2012. Foto Petr Doležel

127 dr Gojniczek nezapomněl připomenout podíl grafika Kazimierze Gajdzici na finální podobě prezentované publikace, která plně zapadá do polygrafického stylu ediční řady Nobilitas in historia moderna. Všechny tři vědecké, resp. vlastivědné instituce využili příležitosti představení knihy o hornoslezské nobilitě k prezentaci své další knižní produkce, týkající se zejména historie hornoslezského regionu. Tyto knihy si mohli přítomní zakoupit přímo v zasedacím sále či u stánku před budovou cieszynské radnice. Michaela Závodná a Jiří Brňovják 16th International Student Conference on Electrical Engineering „Poster 2012”, sekce History of Science and Technology. 17. 5. 2012, Elektrotechnická fakulta ČVUT, Praha. Dne 17. 5. 2012 se konal v prostorách Elektrotechnické fakulty ČVUT již 16. ročník mezinárodní studentské soutěžní konference Poster 2012, určené především studentům doktorských studijních programů. Díky spolupráci fakult elektrotechnické, informačních technologií a biomedicínského inženýrství ČVUT mohli formou posterů prezentovat své výsledky doktorandi českých i zahraničních univerzit. Celkem 147 posterů bylo rozděleno do osmi sekcí (např. Communications, Natural Science, Electronics and Instrumentation apod.). Také studenti netechnických studijních oborů mohli prezentovat svůj výzkum v sekci History of Science and Technology, v níž se sešlo devět posterů. Program konference zahájil zástupce děkana EF ČVUT prof. Ing. Zbyněk Škvor, CSc. Ve svém úvodním slovu pobídl přítomné studenty především k tomu, aby diskuzi nad postery jednotlivých sekcí chápali jako možnost rozšířit své obzory, navázat kontakty a rozvinout tak tolik potřebný mezioborový dialog. Poté následovalo soutěžní hodnocení posterů, jehož se v sekci History of Science and Technology ujala odborná porota tvořená prof. PhDr. Ivanem Jakubcem, CSc., prof. PhDr. Marcelou Efmertovou, CSc. a PhDr. Michalem Pullmannem, Ph.D. V rámci krátké prezentace jim představili Ing. Ondřej Vachůn z katedry ekonomiky, manažerství a humanitních věd EF ČVUT historii firmy Apple a Ing. Iva Veselá z téže katedry historii firmy Microsoft. Mgr. Jan Holovský z katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy prezentoval dějiny elektrifikace středního Polabí v letech 1916–1950, v níž se výrazně angažoval především Elektrárenský svaz středolabských okresů (ESSO) navazující na aktivity Františka Křižíka. PhDr. Kryštof Drnek z téže katedry zaujal porotu problematikou čištění vod na území tzv. Velké Prahy a v širších společensko-technických souvislostech jí představil historii inovativního, avšak nerealizovaného projektu elektrolytického čištění vody označeného jako „Hygiena 3“, který vypracovali Ing. J. Roth, Ing. F. Ballasko a Ing. Dr. J. Bulíček v 30. letech 20. století. Mgr. Lucie Kempná, opět z katedry hospodářských a sociálních dějin FF UK,

128 prezentovala formou posteru pestré i pohnuté dějiny kolejového vozidla firmy Tatra známého pod označením Slovenská Strela, které i dnes udivuje svoji jedinečnou technickou specifikací a od roku 2010 je zapsáno na seznam národních kulturních památek. Martin Chlumecký z katedry počítačů EF ČVUT představil historii výstavby jaderné elektrárny Temelín spolu s jejími ambivalentními ekonomickými, společenskými a prostorovými důsledky. Další soutěžící Ing. Pavel Žák a Ing. Elena Kizimovová z katedry elektrotechnologie EF ČVUT se zaměřili na historii rádiového vysílání a proměny technické specifikace radiopřijímačů, především firmy TESLA, na území České republiky od 30. do 90. let 20. století. Mgr. Michaela Závodná z Centra pro hospodářské a sociální dějiny a katedry historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity představila problematiku elektrifikace tramvají v Ostravě v letech 1900–1901 jako dynamický proces vyjednávání dvou akciových společností – dopravní a elektrárenské s minimální účastí zdejší obecní samosprávy, v němž sehrávaly podstatnou roli legislativní bariéry. Elektrifikace tramvají tak byla především výsledkem racionální ekonomické kalkulace dopravní společnosti. Ing. Emília Pietriková a Ing. Sergej Chodarev z katedry počítačů a elektrotechniky na Fakultě


elektrotechniky a informatiky Technické univerzity v Košicích poskytli porotě i čtenářům svého posteru pohled do evoluce funkčního paradigmatu programovacího jazyka a jeho aspektů, z nichž nejdůležitější byl a stále je vzájemný poměr komplexnosti a abstrakce programovacího jazyka. Konference vyvrcholila slavnostním vyhodnocením oceněných posterů jednotlivých sekcí. V jeho úvodu děkan EF ČVUT prof. Ing. Pavel Ripka, CSc. ocenil především komplexnost všech vystavených posterů, které v sobě spojovaly skvělý design s vysokou odbornou úrovní. V rámci sekce History of Science and Technology obsadil první místo Kryštof Drnek, druhé místo Ondřej Vachůn a o třetí místo se podělili Jan Holovský a Michaela Závodná. V dalších posterových sekcích dominovali především studenti postgraduálních studijních oborů na Reinisch-Westfälische Technische Hochschule Aachen. Lze jednoznačně konstatovat, že se organizátorům konference podařilo vytvořit vynikající prostředí pro prezentaci výsledků doktorandů, ve kterém panovala neformální a přátelská atmosféra, v níž se mladí vědci neostýchali diskutovat s autoritami svého oboru i mezi sebou navzájem. Michaela Závodná

Kroměřížská architektura 19. století *

Recommend Documents