Resumé | Rozhovory | Rozhovor se spisovatelem Kalinem Terzijským
Rozhovor se spisovatelem Kalinem Terzijským Bulharský spisovatel Kalin Terzijski se čtenářům Plavu představil v rozhovoru, který s ním vedl Ondřej Zajac. Můžete se v něm dočíst o jeho postoji k serióznímu umění a co si pod tímto pojmem představuje, nebo jak se mu daří nacházet rovnováhu mezi rolí básníka a rolí prozaika.
V Česku, konkrétně v časopise Plav, ses představil povídkou Žebrák ze sbírky Máte někoho, kdo vás miluje? Získal jsi za ni Evropskou cenu za literaturu. Co ti tohle ocenění přineslo? Peníze, štěstí, slávu?
Evropská cena za literaturu mi především dodala sebevědomí. Bulharsko je malá země a lidé tady mají silnou potřebu získat uznání od někoho zvenčí. Chtějí, aby je takříkajíc známkoval na výbornou. Zvláště respektované a důležité je uznání v nějaké velké zemi. Zejména v západní Evropě – v Německu, Francii nebo Anglii –, a především v Americe. Jestliže bulharského spisovatele vydávají, čtou nebo oceňují v Americe či v západní Evropě, zkrátka to znamená, že je velmi dobrý. Je to samozřejmě trochu směšné, ale myslím, že to je syndrom, kterým trpí kultury všech malých východoevropských zemí. Zkrátka jsem se najednou z „obyčejného spisovatele“ stal „spisovatelem oblíbeným v Evropě“, což výrazně zapůsobilo na mínění Bulharů o mojí osobě. A když je mínění mnoha tvých krajanů o tobě dobré, tak to výrazně působí i na tvoje vlastní sebevědomí. Aniž si toho všimneš, sebevědomí ti roste. Směšné, viď? Důležité je, abych nezpychl. Myslím, že zatím se mi daří, abych nepůsobil jako přehnaně spokojený sám se sebou. Je to proto, že úspěch se u mě dostavil po strašném množství smutku a životních problémů, mnoha zklamáních a bojích. Přece jenom – ještě před sedmi lety jsem byl polomrtvým alkoholikem. Ale dnes už je tomu jinak. Moje hlava je tak výrazně střízlivá, že s ní nějaká sláva rozhodně nezamává.
Různých ocenění máš už pěknou sbírku. Které ceny si nejvíc vážíš?
Nejdůležitějším oceněním je to, kterého se mi ještě nedostalo. A to je cena nazvaná „uznání sebou samým“. Nejsem se sebou spokojený. Přirozeně, nejde o to, aby byl člověk spokojený jako hlupáček, ale aby pocítil vnitřní klid, aby byl sám se sebou v harmonii. Ale abych toho dosáhl, musím ještě dlouho a tvrdě pracovat. Sám na sobě.
Kromě prózy píšeš i poezii – a právě jako básníka tě představíme v tomto čísle Plavu. Jaký je rozdíl mezi Kalinem prozaikem a Kalinem básníkem?
Kalin-básník má delší vlasy, je trošku hubenější a tak nějak křehčí. Podobá se bohu Dionýsovi. Je velmi citlivý a má sklony propadat extázi. Moc rád zpívá. Když se na něj podíváš zezadu nebo zdaleka, mohl by
sis ho splést s Jimem Morrisonem. S třiačtyřicetiletým Jimem, pochopitelně. Je v něm cosi temného, ale spíš hravě. Díky tomu se podobá i hravému lesnímu bůžku Panovi, který občas vyvolává paniku mezi lidmi kolem. Ale Kalin-prozaik je vážný muž, neustále sedící s laptopem před sebou. Přece jenom je to bývalý lékař a psychiatr. Dobře zná Kalina-básníka. A má ho rád. Kalin-básník je něco jako milovaný, neposlušný syn Kalina-prozaika. Přestože je tedy Kalin-básník starší než Kalin-prozaik. A to proto, že jsem nejdřív začal s psaním poezie. Velmi, velmi dávno.
Jsi básník, povídkář, romanopisec, novinář, malíř, sochař… Rozkošatělá renesanční osobnost. Kterou z těchto tendencí v sobě cítíš nejvíc?
Nejdřív bych ti chtěl poděkovat za výraz „renesanční“. Možná jsem vždycky chtěl být právě „renesanční“ osobností. A vidíš – pomaloučku polehoučku se mi to povedlo. Zároveň si uvědomuju, že jsem si vlastně nikdy neuměl představit, že bych se zcela oddal jen jednomu ze zmíněného. Jedné profesi, jedné práci. I kdyby to byla ta nejkrásnější práce na světě – jakmile se do ní ponořím, začne mi připadat jako vězení. Dokonce si přestávám připadat jako člověk. Například lékař není člověk. On samozřejmě je člověkem, ale je člověkem specifickým, ne prostě pouze člověkem. Je zavřený do úzce ohraničené představy o lékaři. Stejně tak umělec není prostě člověk. Je to umělec. Pevně spoután s představou o umělci. Musí odpovídat poměrně přísně stanoveným standardům. A to je určitý druh vězení. Musí myslet a cítit jako ostatní ze skupiny. Dokonce musí používat slang – ať už lékařský, nebo umělecký. Já bych přitom nechtěl být ničím víc než člověkem. Aniž bych byl uzavřen v nějakém omezeném prostoru nebo byl nastrojen do stejně omezujícího převleku. Řečeno úplně jednoduše – mezi lékaři se cítím umělcem, mezi básníky – lékařem, mezi umělci – básníkem.
V Čechách nevídaná věc: Živíš se jako spisovatel! Opravdu žiješ jen z těchto příjmů? Stačí ti autorské honoráře?
Ano, je to reálné. Už tři roky mě živí jen a pouze psaní! A co víc – psaní umělecké literatury. Nedělám novinařinu. Píšu sice do novin a do časopisů, ale i tam jenom beletristické texty. A přiznávám, že jsem opravdu pyšný na to, že můžu říct: Ano, jsem profesionální spisovatel a živí mě pouze psaní. Ale! Je také potřeba říct, že v Bulharsku jsem jediný. A jsem blázen. Úplný blázen. Jinými slovy – živit se psaním nedoporučuju vážně nikomu. Jen já můžu vstávat ve čtyři hodiny ráno a psát tři knihy ročně. Seriózní a propracované knihy, pochopitelně. Dřu jako Bulhar, dá se říct. Jako šílený Bulhar. Tím chci říct – já jsem téhle práci tak oddaný, že prostě neexistuje možnost, že by se mi to nedařilo. Ale stojí mě to proklatě moc. Je to příjemné… A těžké…
Daří se ti nacházet rovnováhu mezi psaním pro peníze a nekomerčním psaním?
Na tuhle otázku, kterou dostávám opravdu často, odpovídám takhle: Dostojevskij je sto třicet let bez ustání vydáván a překládán do více než sto padesáti jazyků. Je snad komerčním spisovatelem? Myslím, že spisovatel prostě musí psát zatraceně dobře. A to bez kompromisů. Je jedno, jestli je už mrtvý, nebo ještě žije. A propos – Bible je nejprodávanější knihou na světě.
Tady musím trochu nesouhlasit. Vynechám Bibli, která je kapitolou sama pro sebe, ale Dostojevského nemůžeme jen tak přejít. Ono „komerční psaní“ má zkrátka jiná pravidla, jiné požadavky. Klade se důraz na kvantitu, na rychlost, výkon… Dostojevskij napsal, řekněme, pět nebo šest velkých románů za celý život. To by dnes spisovateli těžko stačilo k tomu, aby se uživil, nemám pravdu? Nikdo už dnes zřejmě nenapíše – se stejným úspěchem – Na cestě, respektive jiný román, kde by si vystačil s vlastními zkušenostmi. Spisovatelé dnes musí číst,
vyhledávat informace, ověřovat a tak podobně. Příprava románu může trvat klidně celé roky. A za takovou přípravu autorovi nikdo nezaplatí…
Velký román není otázkou času, ale velké a mocné inspirace. Může vzniknout veliký, ohromný, opravdový román, když ho píšeš takhle, můžeš klidně umřít, zatímco ho píšeš. Já píšu pod velkým tlakem, na hraně ztráty rozumu, do úplného vyčerpání. Nejde tedy o časovou náročnost a tvrdohlavost. Je to jako válka. Píšu možná tak, jako Muhammad Ali pokaždé vcházel do ringu – na život a na smrt. S takovým nepokojem, jako by na tom závisel můj život. Ale já takhle dělám většinu věcí. Vypadám jako klidný, možná až flegmatický člověk, ale uvnitř jsem jako sopka. Takže – nejde vůbec o čas. Otázkou je, dokdy mi vydrží síly. Ale i kdyby mi došly síly, budu žít dál – tehdy se vzdám psaní a stane se ze mě zemědělec nebo kuchař. Ale komerční psaní – psát to, co požaduje trh a co očekávají hloupí masoví čtenáři – to mě nezajímá ani za mák. Píšu jako člověk, který leze na Everest. A nepřemýšlím o ničem jiném.
Které z tvých literárních děl ti je nejbližší? Je toAlkohol? Jde o nejosobnější knihu? Nebo se nejvíc odhaluješ v poezii?
Nejbližší jsem si já sám. Jsem sám o sobě Kniha. A moje vydané knihy jsou zkrátka otevřené části knihy, kterou jsem já sám. Existuje ještě spousta neotevřených. Ohromná spousta. Prostě prožívám nadšení ze svého života. A z toho, že v něm je takové množství fantastických a neuvěřitelných příhod. Které jsou ovšem neuvěřitelné, pouze pokud se na ně díváš prizmatem umění. Jinak jsou to úplně obyčejné šedivé příhody. Jenom umění dělá ze života něco výjimečného. Jenom umění dělá ze života něco, co si zasluhuje, aby bylo žito.
Kdybys mohl sám rozhodnout, kterou svou knihu nechat přeložit do češtiny, která by to byla? Ta nejprodávanější? Tobě nejmilejší? Nejoceňovanější? Nebo jde snad o jednu a tu samou knihu?
Jednoznačně Alkohol. Protože tahle kniha, kromě toho, že je velmi poetická, má i léčebný, terapeutický efekt. Pomohla mnoha lidem k záchraně, ke spáse, pomohla jim překonat jejich psychické problémy. Ať už jde o závislost na alkoholu, drogách, nebo na něčem jiném. Ale také mnoho jiných problémů. Všichni jsme na něčem závislí. A román Alkohol je hymnou nezávislosti.
Do češtiny se právě překládá v úvodu zmíněná sbírka povídek oceněná Evropskou cenou. Jak bys ji sám charakterizoval? Na co se český čtenář může těšit?
Je to taková humanistická kniha. Něco jako dlouhá, mnoha hlasy zazpívaná píseň. Místy zní jako Beatles, místy jako Nirvana, místy – jako Jimmy Hendrix, místy zase jako Doors. Kniha pro lidi, kteří vzdychají, šmátrají hluboko ve svých prázdných kapsách a… vyrážejí znovu kupředu. Navzdory znepokojujícímu pološeru, které panuje před námi. Vyrážejí kupředu, aniž by očekávali ocenění a aniž by požadovali odpověď. Prostě jdou dopředu. A usmívají se občas ďábelsky, občas smutně.
Tradiční otázka pro zahraničního autora. Co ty a česká kultura, respektive literatura?
Považuju české umění za jedno z nejkrásnějších a mně nejmilejších na světě! Doopravdy. Už jako malý
kluk jsem si strašně oblíbil Jaroslava Haška – ještě dřív než jsem odešel na vojnu. A potom jsem ho měl ještě radši. Nemám rád jenom jeho velký román, ale zamiloval jsem si i jeho fejetony a cestopisy. Hašek byl v Bulharsku, což mě nutí, abych ho považoval za autora, který je mi ještě bližší. Když mi bylo zhruba dvacet, objevil jsem Čapka. A po dlouhá léta zůstal (společně Vonnegutem, Vianem a Gogolem) mým nejoblíbenějším autorem. Humanista a mudrc. Později jsem se seznámil s Kunderovými díly, které mi připravily nejedno pohnutí. I Kafku považuju za produkt neopakovatelné kulturní atmosféry Prahy. A Kafka je velikán. Velký a strašný, člověk tajemný jako Mariánské údolí. Kromě zmíněného jsem velmi vděčný českým umělcům, především Mrkvičkovi, že během obrození poskytli pomoc bulharskému výtvarnému umění. Aby se poevropštilo. A tak vůbec – miluju Českou republiku.
Zdá se, že v Česku dozrála nová generace bulharistů, a tak se znovu do češtiny překládá bulharská krásná literatura. Jak se cítíš ve společnosti Georgiho Gospodinova, Aleka Popova, Dimitra Kenarova nebo Kristin Dimitrovové?
Je mi ctí, že jsem ve společnosti těchto výjimečně inteligentních lidí. Máme si v této společnosti rozhodně o čem povídat, obrazně řečeno. Oni, na rozdíl ode mne, vystudovali filologii, mají kvalitní literární vzdělání. A já jsem prostě lékař. Bývalý psychiatr. A pociťuju respekt, především k jejich profesím.
O Vánocích vyšel v Čechách román Adriana Teodory Dimovové, brzy snad bude následovat tvoje sbírka povídek. Moderní bulharská literatura tak bude mít u nás poměrně reprezentativní zastoupení. Existuje jméno, které ti u nás jednoznačně chybí? Kdo by měl být do češtiny přeložen, a není?
Jak jsem řekl – je to společnost skutečně akademických spisovatelů. Jsou to, jak se říká, spisovatelé oficiálního, seriózního umění. A v Bulharsku přitom existuje ještě znepokojivější a zajímavější underground. Radoslav Parušev, Ljudmil Stanev, Ivan Dimitrov, básník Stefan Ivanov. Ti stojí za to. Já, upřímně řečeno, se do určité míry bojím oficiálního, které si uzurpovalo pozici seriózního umění. Nevidím v něm ani stopu po humoru a to mě děsí.
Znovu nemůžu souhlasit. V současné bulharské próze že není dost humoru? Přirozený román Georgiho Gospodinova, povídky Aleka Popova – tam je humor přítomný v mnoha svých variantách, od úsměvných žertů přes sarkasmus až k ironii a sebeironii. A já z toho mám upřímnou radost.
Vlastně – mám na mysli oficiální bulharskou literaturu. V ní není humor, protože ti, kdo ji vydávají, ustrnuli v pozici seriózních spisovatelů. Úplně jako by byli jakýmisi památníky na náměstí – a jako by měli zakázáno experimentovat. A přitom alternativní literatura nabízí spoustu dobrých a humorných věcí – texty Ljudmila Staneva, Emila Jotovského, Radoslava Paruševa, Iva Siromachova, Ljubena Dilova. Vždyť i já jsem napsal dost absurdních a humoristických textů.
Vraťme se k tobě a ke tvému způsobu psaní. Jak se ti daří časově a psychicky zvládat život spisovatele – večírky, autorská čtení, křty knih, konference…? Chodíš i na křty kolegů? Jak propaguješ své knihy?
Skutečně to je obtížné. Normálně vstávám v pět ráno. Chodím do posilovny, abych se udržel ve formě. Všechno je pouze otázkou rozhodnutí. Já jsem se rozhodl, že se sebou nebudu mít slitování, že nebudu
šetřit vlastní síly. A proto mě často můžete vidět, jak běhám po ulicích. Nechodím, ale běhám. Neodkládám svou práci. Přijímám všemožné nabídky a možnosti. Téměř s jistotou lze říct, že jsem více než pětsetkrát během posledních čtyř let odpovídal na otázky v nějakém interview pro televizi nebo rádio. Prostě se snažím a bojuju. Bulharsko vždycky bylo zemí, ve které vítězí lidé, kteří mají konexe s mocnými. Já jsem nikdy takové konexe neměl. A cítím potřebu dokázat, že i takový člověk – jako jsem já – může dosáhnout úspěchu. Dá se říct, že jsem ambiciózní. Když jsem býval bohémem a opilcem, dělával jsem to tak, aby nikdo nemohl říct, že existuje ještě větší bohém a větší opilec, než jsem já. A skutečně jsem býval slavný díky svému sebedestruktivnímu způsobu života. Všichni očekávali, že velmi brzo umřu. A teď prostě běhám. Je to syndrom tvůrce, který přestal pít. Nemá ani minutu klid. Nemá odpočinek, nezastaví se. Ale líbí se mi to. Když nemůžeš být Bakchem, buď alespoň Sisyfem. A stejně tak je to s Atlasem a Prométheem.
Na závěr, prozraď mi, na čem právě pracuješ? Na jakou novinku se můžeme těšit?
Právě jsem vydal román Láska pětačtyřicátníka. Román, u kterého bych rád docílil podobného efektu, jaký měl románLolita. A teď, jakmile ho všude pokřtím a představím po celé zemi, začínám psát biografii velkého bulharského básníka Dimča Debeljanova. Zemřel v devětadvaceti letech na frontě během první světové války.
* * *
V novém čísle časopisu Plav (1/2014) se nám představuje pečlivě vybraný a přeložený průřez současnou bulharskou literaturou. Těšit se můžeme na dávku humoru, ironie, grotesky, ale také na vážné reflexe univerza v podání předních bulharských autorů, kteří v poslední době i díky zásluze mladé překladatelské generace stále častěji nachází cestu k českým čtenářům.
Časopis Plav s podtitulem Měsíčník pro světovou literaturu vychází již devátým rokem. Každé číslo je zaměřeno na určitou geografickou či jazykovou oblast, nebo na jednotící téma a pravidelně seznamuje čtenáře s literárním děním ve světě. Naleznete zde také recenze, rozhovory, kritiky nebo články věnující se teorii překladu.
