Krizové linky: tel: ,

Drby: 05.01.11 12.01.11 19.01.11 26.01.11 02.02.11 09.02.11 16.02.11 23.02.11 02.03.11 09.03.11 16.03.11 23.03.11

Výstava s Vánoční tématikou-Žďár. Výstava obrazů, staroegyptská hrobka Havlíčkův Brod. Návštěva Zahrady Vysočina, Bazén. Návštěva Horácké galerie v Novém Městě na Moravě. Výstava obrazů na tvrzi, bowling. Kuželky ve Velké Losenici Návštěva solné jeskyně Návštěva Hliníkárna a muzea v Humpolci. Procházka- Vápenice, Pilák. Procházka Tři Studně, Nové Město na Moravě. Exkurze na Správě CHKO. Exkurze do hřebčína ve Slatiňanech.

Krizové linky: tel: 568 44 33 11, 775 22 33 11 e-mail: [email protected]

Šéfredaktor: John Henry Holliday Zástupce šéfredaktora : František Dobrota Editor: Martin., Gramatika: Petr Alexander Spolupracovali: Martin D., David., Kontakt: Oblastní charita Žďár nad Sázavou Klub v 9 – Centrum služeb pro podporu duševního zdraví Okružní 1, 591 01 ZR www.zdar.caritas.cz e- mail: [email protected]

Časopis Klubu v 9 Centrum služeb pro podporu duševního zdraví leden – únor – březen 2011

Ahoj lidičky všeho druhu…. Ospalé slunko se probudilo a vychumlalo se zpod sněhových peřin a na chvíli zahnalo mrazy za ledové kopce. Právě začalo jaro, které jsme s klepajícíma zubama očekávali, avšak mnohdy se paní zima ještě probudí a sem tam z jejich úst zavane pořádná kosa. A právě na jaře nás právě vítá ptačí zpěv, který vás v pět ráno probudí, aby jste náhodou nezaspali do práce, i když do žádné nechodíte, ale sichr je sichr. A právě trylkující ptáček mě probudil do brzkého rána, a samozřejmě má ospalá nálada nemohla, tak nějak pochopit jeho ranní namlouvací rituál, ale nejspíš má paušál právě v tu to dobu nejlevnější. Když jsem pohlédl z okna, tak mě oslnilo ještě stále svítící noční světlo a já si vzpomněl, že musím oholit své latoliště, které se hojně rozrostlo a můžu být rád, že ještě nevypadám jako Krakonoš. Ale nejdříve jsem zašel na procházku s pejsky, kteří se zaradovali hned, jakmile jsem vzal vodítka do ruky. Venku ještě byla tma, ale pomalu se rozednívalo, první známky jara jsem spatřil růst u plotu, kde kvetly sněženky. Jak jste jsi jistě všimli, náš klubák se zúžil ze dvou měsíců na tři, ale nebojte se o nic důležitého nepřijdete! Jsme seriozní časopis, který si na nic nehraje, a vždy dodáváme horké novinky z dění našeho zařízení. Poslední dobou jich není tolik, ale stále se u nás něco děje, avšak mnohé věci je těžké popsat v rytmu příběhu a já jen doporučuji obout si boty a sednout na dopravu a vše vidět na vlastní oči. Právě zde si můžete vyzkoušet spoustu věcí od keramiky po pletení košíku a rozhodně sem můžete dobrovolně přijít a kdykoliv odejít, i kdyby jste zrovna seděli u rozpleteného košíku. Neváhejte a navštivte nás! Hledáme šikovné čmeláky a včelky do našeho úlu, kde vás čeká příjemné prostředí a dobrá nálada a mnoho zajímavých odpoledních besed, kde můžete ukázat svou vlastní kreativitu a um. V každém z nás se skrývá skrytá síla, kterou právě zde můžete probudit. A problémy, které vás trápí s vámi proberou iniciativní terapeuti, kteří tu jsou právě pro vás. Tak přileťte do našeho úlu! Budu se těšit i já…Váš John Henry Holliday

nás totiž romantické stavení na křemencové skalce,nazvaného Kočičí hrádek. A opravdu to byla zmenšenina jakéhosi hradu, ale pro děti. Hrádek byl nedávno opravený, a tak jeho věžičky byly pěkně barevné. Udělali jsme nezbytné fotky, poseděli a posvačili a rozhodli se nepokračovat, asi k naší škodě, ke 2 km vzdálené zajímavé rozhledně Bára. Pomalu, občas se zastavujíce u tabulí naučné stezky, jsme scházeli směrem k zámku. Vešli jsme zajímavou brankou do zámeckého parku, kde jsme obdivovali krásné staré stromy, keře rododendronů a jezírko. Chvíli jsme poseděli na lavičce pod starým bukem a kolem pomníku s koněm prošli ven kolem kostela , který svojí architekturou připomínal hrad. A už nás čekal oběd v zámecké restauraci.Když jsme uspokojili hlad, tak jsme zašli do infocentra v knihovně ukojit sběratelské vášně. Mnozí si tam zakoupili na památku různé suvenýry, mapky a letáčky s informacemi pro turisty o zdejším regionu. Jelikož zbylo dosti času do odjezdu, tak jsme ještě zašli na zákusky a výbornou zmrzlinu já jsem si koupil modrou,šmoulí..Slávek nás fotil… No a pak už nastala chvíle odjezdu. Autobus přijel včas a s přestupem ve Ždírci jsme v pohodě dojeli do Žďáru. Sláva nazdar výletu ! F. D.

Výlet za hříbátky a k mlsné kočce.

Výprava za mumiemi… mumiemi…

Vyjeli jsme opět jednou do Polabí do městečka Slatiňany, ležícím v údolí řeky Chrudimky. Po vystoupení z autobusu jsme zamířili po mostě přes řeku k zámku, který je vystavěný převážně v renesančním slohu a jeho fasády svítí novou opravenou omítkou. Zámek je spojený i s kostelem zajímavou krytou chodbou. Vešli jsme brankou do zámeckého parku a bylo stále na co se dívat. Přes ohradu jsme se vzájemně okukovali s Koňmi Převalského a o kus dál nás očekávala paní průvodkyně. Vešli jsme do hřebčína a nevěděli pomalu, kam máme koukat. Byli zde ustájení koně a každý z nich měl napsáno na vratech svůj rodokmen. Jeden z nich se postavil na zadní, vystrčil hlavu ven a okukoval nás. Navštívili jsme i koňskou porodnici, kde byla hříbátka, která přišla na svět před několika dny a snažila se postavit na nohy. Bylo to roztomilé. Potom jsme zašli do další stáje a také ven k výběhu, kde se už proháněla starší hříbata se svými maminkami-klisnami. A o kus dále byli koně ještě starší, kteří už prodělávali delší výcvik například pro různé práce… Posléze jsme se rozloučili s paní průvodkyní a vyšlápli po silničce kolem ohrad se spoustou koní-Kladrubských vraníků. Tolik koní pohromadě jsme ještě nikdy neviděli. Opustili jsme silničku a stoupali lesní cestou na zalesněné návrší zvané Podhůra. Asi po kilometru chůze, kolem stavení postaveného podobně jako hřebčíny dole , v alpském stylu a nazvaného Švýcárna , jsme vystoupali na vrchol kopce. Zde byl cíl našeho výstupu a stál za to,vítalo

Za krásného zimního dne jsme ze Žďáru vyjeli na první výlet vlakem do Havlíčkova Brodu, kam jsme dojeli po půlhodince. Hned jsme vykročili směrem k muzeu, právě se tam chystala výstava obrazů pana malíře Neuvirtha. Obrazy byly skoro všude. Na podlaze, některé už vysely na skobičkách a tak jsme se kochali různými výtvory s krajinkami převážně od nás i ze zahraničí, například od Jadranu. Abych nezapomněl, už tradičně jsme nahlédli i do expozicebytu rodiny Karla Havlíčka Borovského. V přízemí byla k vidění výstavka ilustrací do pohádkových knih. Ale vyvrcholením všeho byla výstava ve sklepeních!! To se jen tak nevidí- Egyptské mumie, různé vykopávky, keramika, malby na stěnách, výjevy jako ze skutečné pyramidy. Chodby tam byly nízké, a tak mnozí z nás museli chodit sehnutí, ale i tak jsme se párkrát srazili se stropem, boule s toho však naštěstí nebyla. Když jsme vyšli na světlo denní, tak jsme si museli chvíli zvykat, ale brzy jsme se rozkoukali. Čekal nás chutný oběd v restauraci na krásném náměstí a po obědě někteří z nás smlsli v cukrárně i pár zákusků. Posléze jsme se vydali na místní nádraží a ještě jsme stihli nakrmit z mostu několik hladových labutí a kachen…Potom už jen cesta přes město na vlakové nádraží, které vyhlíželo poněkud nudně. Na rozdíl od krásně modře nově natřených vagonů a lokomotivy rychlíku, jenž nás dovezl zpět do Žďáru. F:D:

Jak jsme kreslily pohádky…

Cesta na „Yukon“

Tento výlet jsme absolvovali autobusem. Město nás přijalo ve sněhovém hávu. Ale my jsme urychleně vystoupali po schodišti na náměstí a vešli do tepla zámku. Po nezbytné návštěvě šatny se nás ujala už z dřívějších návštěv známá a moc příjemná paní průvodkyně. Vyšli jsme tentokrát až do podkroví, které nás vždy ohromí mohutnou trámovou konstrukcí. Ale nás zajímaly obrázky-ilustrace s názvem: Pohádkové ilustrace dětem světa od malíře Jaroslava Šerých Když jsme si vše prohlédli, tak nás čekalo překvapení. Vystoupali jsme do nejvyššího místa podkroví a tam se pokud možno pohodlně usadili. Paní průvodkyně poprosila našeho vedoucího, aby nám předčítal pohádku s názvem:Bílý jeřáb, ke které se vztahovaly i kresby, které jsme mohli podle děje nakreslit. Pohádka o Čutárovi byla dost dlouhá, a tak jsme měli dost času. Potom nás ještě paní naučila skládat z papíru Jeřába, ptáka, který v příběhu také vystupoval. Postup skládání byl dosti složitý, ale většině z nás, až na mě, se to docela povedlo… Čas se nachýlil a někteří museli v předstihu odejít na oběd. Potom jsme je následovali i my ostatní, a za zvuku poledního zvonění kostelních a radničních zvonů jsme vstoupili do restaurace, kde jsme se po té výtvarné činnosti, pořádně vyhládlí, do sytosti najedli a napili. Po jídle nastal opět neúprosný čas odchodu na autobusové nádraží, kde jsme v nadbytku času postavili sněhové věžičky, které jsme zde odjíždějíc zanechali svému osudu…

Bylo to 19. března a téměř předjarní den. Vanul příjemný jižní vítr a my klubáci jsme vyjeli autobusem do kopců nad hladinu inverze a vystoupili u osady se zvláštním názvem Tři studně. Místy zde byl v lesích ještě sníh, který v nižších polohách dávno roztál. Ještě než jsme vyšli na zeleně značenou trasu, tak jsme si zašli na oběd do předvelikonočně vyzdobené restaurace. Po vydatném obědě jsme konečně vyrazili na cestu. Čekala nás pěší túra asi šest kilometrů dlouhá. Přes osadu Tři studně jsme si to posléze vykračovali přes hráz rybníka s názvem Sykovec, jehož hladina byla pokrytá ještě ledovým příkrovem. Slunce svítilo a ve vzduchu poletovalo pohodové klima…a někde zdáli se ozýval xylofon na který hrál Azorek. Vystoupali jsme k rozcestí s chatovou osadou a rázem jsme si připadali jako někde na Aljašce. Osada se totiž jmenovala Yukon . Sruby vypadaly jako z doby zlaté horečky a na volném prostranství jim dominovala obrovská socha sovy v nadživotní velikosti. Takže jsme se s ní na památku zvěčnili. Někteří posvačili z vlastních zásob. Od rozcestníku zvaném Sedlo jsme pokračovali už jen s kopce. Místy, zvláště v lesních usecích byl ještě sníh a hlavně led, který jsme museli opatrně překonávat, abychom neuklouzli. Kráčeli jsme místy přes pastviny a louky a představovali si, jak to tam hezky pokvete za pár týdnů. U bývalého koupaliště , které je spíše rybníkem, jsme na několik minut poseděli a potom se vydali směrem k Novému Městu. Autobus do Žďáru jsme stihli akorát včas a domů jsme dojeli v pořádku. Byl to nad očekávání docela hezký výlet. F.D.

F:D:

prohlídce delších expozic, jako byly např. výtvarné práce žáků místní ZUŠ., nebo expozice věnovaná osobnosti hudebního skladatele Gustava Mahlera , jsme shlédli expozice loutek, mineralogickou výstavku, jejíž část jsme mohli vidět osvětlenou v ultrafialovém světle. Zajímavá byla i národopisná expozice a řemeslná expozice. Zapůsobil na nás i model blízkého hradu Orlík v původní podobě a také dva modely humpoleckého kostela sv. Mikuláše. No bylo toho k vidění až moc, ale expozice o vývoji člověka nás zaujala asi nejvíc. Potom se blížil náš výlet už pomalu ke konci. Po úspěšném doběhnutí na vlakové nádraží, kde jsme asi půl hodiny čekali na příjezd Trans Europe Expresu. Vlak přijel včas a my rádi do něj nastoupili. Bylo v něm totiž, na rozdíl od venku, krásně teplo, skoro jako v pojízdné sauně. Malebnou zasněženou krajinou nás kolejový autobus dovezl do Havlíčkova brodu, který byl tentokrát pro nás jen přestupní stanicí. Nastoupili jsme na rychlík,kterým jsme dojeli až do Žďáru. A skoro se nám nechtělo vystupovat a jezdili bychom vlakem po světě celý zbytek života, alespoň já bych si to přál.. Břeťa a F.D.

Jak přežít zimní splín, splín, aneb něco o plastikovém modelaření modelaření. Zimní večery jsou tmavé a dlouhé. Jelikož nás baví mimo jiné jiné stroje a letadla zvlášť, tak si je slepujeme a natíráme různými barvičkami a přináší nám to radost, poučení a zklidnění duše. Páju baví nejvíce sestavovat modely z období 1. a 2. světové války a já prozměnu nejraději sestavuji letadla dopravní a je mi jedno, z kterého období.Tomuto koníčku se věnujeme už od klukovských let a s přibývajícím věkem jsme se k němu vrátili. Je to zajímavá činnost a člověk se při ní učí přesnosti a pečlivosti a také technickému i logickému myšlení. Modely se natírají barvičkami různých odstínů a musí se postupovat podle plánu, což nás baví. Je to takové dobrodružství poznávání. Člověka to zaměstná všemi smysly a hrozně rychle ubíhá čas…Dokonale se touto činností tříbí estetické myšlení a smysl pro krásu. V dnešní době je velký výběr těchto stavebnic od různých výrobců. Například z Německa, Itálie, či od nás. Stavebnice se vyrábí v různém měřítku v poměru ke skutečnému, např. 1/144, 1/72, nebo i 1/720. Ještě existují různá měřítka stavebnic. Také cenově se liší. Ale všechno vyváží velká radost, když se nám model povede přesně nabarvit a sestavit. Někteří nadšenci model ještě upraví tak, aby vypadal jako trochu opotřebovaný a potom je celkový dojem dokonalý a model je k nerozeznání od skutečného letadla nebo vrtulníku. Takže Vám tuto bohulibou činnost vřele doporučujeme. F:D: ve spol. Pája

Jak jsme plesali v Klubu V 9 24.2. tohoto roku jsme už tradičně, jako každý rok v tento čas, uspořádali plesání tentokráte i v trochu maškarním duchu. Nejhezčí byle maska indiánky… Vedoucí nám vybíral hudbu k tanci i poslechu dle našich přání. A mohu říci, že taneční parket byl stále plný tanečníků a tanečnic. I já jsem se dost pohybově vyřádil. Abych nezapomněl, z vybraných peněz jsme zakoupili občerstvení v podobě ovocných šťáv a různých slaných pochoutek. Vyvrcholením bálu byla klusácká tombola. Probíhalo to tak, že náš dobrý pan vedoucí rozdal každému lístek s číslem a posléze proběhlo losování.Ceny z tomboly byly dosti rozličné a každému udělaly určitě radost. Mně dělá radost každý večer doma, vyhrál jsem totiž malé rádiečko se sluchátky, a tak už poslouchám jenom hudební tony a nemusím vnímat negativní zprávy chrlící se z televizní obrazovky. Z televizního programu mě zajímá většinou jen večerníček pana Chaloupky o zvířátkách… Mohu prohlásit, že ty hudební tóny vyženou člověku z hlavy i starosti a naladí mysl na pohodu. Ale ještě zpět k našemu plesu.Téměř dvě hodiny trvalo naše taneční křepčení a byli jsme tak rozparádění, že nám to dodalo energii i do dalších všedních chvil. Jen mě druhý den nějak bolely nohy.

F:D:

V království hliníku, hliníku, aneb „Hliník“ „Hliník“ se odstěhoval do Humpolce… Humpolce… Za mrazivého dne se naše výprava vydala vlakem ze Žďárského improvizovaného nádraží přes Havlíčkův Brod kodrcálkem směr Humpolec. V tomto centru Humpolecké krabatiny se nachází muzeum věhlasného občana Aluminia Hliníka. Na místo činu jsme dorazili asi v půl dvanácté. Za lidový poplatek jsme byli vpuštěni do kýženého Hliníkária. Některé exponáty byly vskutku neuvěřitelné. Např.: ošetřené pecičky z Hujerových švestiček sklízely zasloužený obdiv ( ha, ha, ha )! Vůbec vše, co se týkalo této význačné osobnosti a bylo pokud možno z hliníku, vzbuzovalo zasloužený obdiv a smích. Po několikerém shlédnutí, několika dnes již zlidovělých sekvencí z filmu „Marečku, podejte mi pero“, včetně klasického: Hliník se odstěhoval do Humpolce…, jsme se odebrali do blízké restaurace na oběd. Zde slavila největší obdiv „Cmunda po Kaplicku“, kterou si dala víc jak polovina z nás. Po obědě jsme si to namířili do místního muzea. Zde nás nejvíc zaujala antropologická expozice z figurínami indiánů (indián fakt jak živej ) . Asi po hodinové