lečnosti se stane realitou) bychom rádi učinili dostatečně atraktivní a otevřené každému, kdo se bude z různých pozic o řešení problémů znevýhodněných skupin zajímat. Literatura: 1. Palouš, R.: Projev k 45. výročí založení pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, záfí 1991. 2. Shearer.A.: Think Positive ! Advice on Presenting People with Mental Handicap. Brussels, ILSMH 1984. 3. Kotásek, J.: Učitelské vzdělávání v zemích střední a východní Evropy. Referát na VIII. světovém kongresu srovnávací pedagog'iky. Praha, červenec 1992. 4. Solarová, S.: Vyjádření k návrhům nové koncepce studia speciální pedagogiky pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Oponentní posudek. Dortmund, 1992. 5. Sovák, M.: Perspektivy speciálního Školství. Otázky defektologie, 16, 1973/74, s. 365 - 371.
KRITÉRIA A P O D M Í N K Y SOCIALIZACE TĚLESNĚ, Z D R A V O T N Ě , S M Y S L O V Ě A M E N T Á L N Ě POSTIŽENÉ M L Á D E Ž E František Kábele Tematika socializace, společenského začleňování tělesně, zdravotně, smyslově a mentálně postižené sociálně narušené mládeže a dospělých osob je v současné době jedním z hlavních a nejčastěji diskutovaných témat přestavby struktury společenského života a vztahu společnosti k postižené mládeži i dospělým občanům. Řešení této problematiky se v historickém vývoji péče o postiženého jedince stále pohybuje mezi dvěma póly - na jedné straně segregace, na druhé společenská integrace. Není to však zdaleka záležitost tak jednoznačná a jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Všichni dobře víme z každodenní životní zkušenosti, že lidi není možno jednoznačně rozdělit na zdravé a nemocné, na postižené a nepostižené, černé a bílé, dobré a zlé. (V. Havel to charakterizoval velmi výstižně rčením, že všichni jsme více nebo méně kropenatí). Vztah populace vcelku zdravé a nepostižené k populaci nemocných a postižených má řadu biologických, psychologických, pedagogických a sociálních aspektů, které se často střetávají. Je to především vztah postiženého a jeho okolí k realitě postižení. Rodiče postiženého dítěte a i sami dospělí postižení se někdy velmi těžko smiřují a mnohdy nemohou nebo nechtějí smířit s realitou postižení, zvláště při těžkém stupni. Již samotné označení určitého druhu nebo stupně postižení považují za hanlivé a urážející. Tak se stává během doby každé označení pejorativním a hledá se nové, jehož pejorativní charakter není dosud obecně známý. Místo rozumové omezený (pak zaostalý nebo postilený) nyní mentálně retardovaný; místo hluchoněmý (později sluchově vadný) nyní sluchově postižený; místo slepý (pak zrakově vadný) nyní zrakově 5
postižený, místo (oficiálního označení) mrzák nebo mrzáček (dítě) pozdčji tělesně vadný, nyní tělesně postižený. Stejné citliví jsou rodiče mentálné postižených dětí nejen na označení samotného postižení (debilní, imbecilní, idiotické dítě), ale i na označení školy, do které je jejich dítě zařazeno. Tak se původní pomocné školy přejmenovaly na zvláštní a v současné době i na speciální školy pro mentálně postižené a zcela se zamítá označení "nevzdělavatelné dítě". Tento psychologický aspekt postižených osob a rodičů postižených dětí je třeba chápat a plně respektovat, i když je zřejmé, že změnou názvu školy nebo označení dítěte se vůbec nic nezmění na podstatě postižení a důsledků, které z určitého druhu a stupně postižení vyplývají pro léčebnou, výchovně vzdělávací, pracovní i sociální rehabilitační péči. Z hlediska odborné péče je proto nezbytná přesná a reálná charakteristika jednotlivých druhů a stupňů postižení a stanovení přesného obsahu jednotlivých pojmů. Jestliže se pod pojmem vzdělávání a vzdělavatelnost rozumí schopnost osvojovat si čtení, psaní, počítání - a jejich prostřednictvím další teoretické vědomosti a poznatky - pak nemůže odborník tvrdit o dítěti s těžkým nebo hlubokým mentálním postižením na stupni idiocie, že je vzdělavatelné. (To bychom pak neměli analfabety.) Stejně tak nemůže tvrdit o nevidomém, neslyšícím nebo těžce tělesně postiženém, imobilním dítěti, že se stane plnohodnotným členem společnosti. (Zde se totiž zaměňují pojmy "plnohodnotný" a plnoprávný".) Při těžkém stupni některých postižení nelze však užít ani pojmu "plnoprávný" (například idiotický jedinec nemá volební právo). Na těchto skutečnostech není možno nic změnit ani sebelepším přáním a sebelepší péčí. Je však možno mnoho změnit na myšlení široké společnosti a na přístupu odborné i laické veřejnosti k postiženým jedincům, a to již v samotném hodnocení a klasifikaci. Až dosud byly totiž postižené děti i dospělé osoby hodnoceny a klasifikovány z negativního hlediska, to je podle toho, co nedovedou nebo nestačí vykonat. V současných tendencích socializace postižených osob do běžného společenského prostředí je však nezbytný zcela opačný přístup, t.j. hodnocení podle toho, co postižený jedinec dokáže, resp. čemu se může naučit. Z tohoto hlediska nelze pak třídil například mentálně postižené na vzdělavatelné a nevzdělavatelné, nýbrž v souhlase s jednotlivými stupni mentální retardace (MR) takto: 1. mírná MR (slaboduchost) - dítě je schopno výchovy a teoretického vzdělávání ve škole a třídě běžného typu - při zvýšené individuální výchovné vzdělávací péči, 2. lehká MR (debilita) - dítč je schopno výchovy a základního teoretického vzdělávání (základů čtení, psaní, gramatiky a počítání) ve zvláštní nebo pomocné škole pomocí speciálních didaktických, reedukačních a kompenzačních metod a speciálních pomůcek (učebnic), 3. srřední MR (imbecilita) - dítě je schopno výchovy k pohybovým a pracovním dovednostem, k pochopení jejich podstaty a pravidel! výchovy k sebeobsluze a k návykům společenského chování, 4. těžká MR (idiotie) - dítč je schopno výchovy k pomoci při základní sebeobsluze (při jídle a oblékání) a při základní hygieně, 5. hluboká MR (hluboká idiotie) - dítě není schopno reagovat ani na podněty k základním činnostem a ke spolupráci, a vyžaduje stálou ošetřovatelskou péči. 6
Obdobní je třeba třídit zcela zřetelné i tělesné a smyslově postiženou mládež: 1. mírné postižení - dítě je schopno výchovy a teoretického vzdělávání ve škole a třídě běžného typu - při individuální výchovně vzdělávací péči, 2. lehké postižení - dítč je schopno výchovy a teoretického vzdělávání ve speciální třídě nebo škole - pomocí speciálních didaktických, reedukačních a kompenzačních metod a pomůcek, 3. střední postižení - dítč je schopno výchovy a základního vzdělávání, výchovy k sebeobsluze, k určitým pohybovým a pracovním dovednostem, a k návykům společenského chování, 4. těžké postižení - dítě je schopno výchovy k dorozumívání, k pomoci při základní sebeobsluze (při jídle, oblékání) a při základní hygieně, 5. hluboké postižení - dítě není schopno reagovat na podněty k aktivní činnosti, k základní sebeobsluze a hygieně, vyžaduje stálou ošetřovatelskou péči. Stejné tak je třeba třídit i dospělé postižené osoby, podle jednotlivých stupňů dosažené socializace (jak je uvádí Hanselmann a Sovák): 1. integrace - postižený je schopen samostatného pohybu, dorozumívání a života v běžném společenském prostředí - bez pomoci druhých osob, 2. adaptace - postižený je schopen pohybu, dorozumívání a života v běžném společenském prostředí - při určitých adaptačních úpravách, s použitím určitých pomůcek a s určitou pomocí druhých osob, 3. utilita - postižený je schopen určitých činností - za předpokladu stálé pomoci a společenské péče - zpravidla v ústavním zařízení, 4. inferiorita - postižený není schopen samostatné činnosti ani sebcobsluhy a vyžaduje stálou - zpravidla ústavní - péči. Z tohoto hlediska je tedy nepřesné a nesprávné mluvit pouze o integraci postižených osob, neboť ve většině případů jde o adaptaci postiženého člověka, současně však i o adaptaci pracovního a společenského prostředí pro jeho speciální potřeby (například odstranění architektonických bariér). Tam kde není socializace postiženého člověka možná ani za těchto opatření, je mluvení o integraci nereálné a nepravdivé. Z uvedeného vyplývá, že pro socializaci postižených osob je třeba především vytvořit potřebné podmínky. Pokud se tedy snažíme o zařazování tělesně, zdravotně, smyslově a mentálné postižené mládeže do škol běžného typu, musí být předem nezbytně splněny určité podmínky ze strany postiženého dítěte, školy i rodiny dítěte. Postižené dítě může a má být zařazeno do školy a do třídy běžného typu a vzděláváno společně se zdravými spolužáky za těchto podmínek: 1. je schopno plnit vcelku požadavky učebního plánu a učebních osnov této školy; 2. nenarušuje svým stavem, chováním a projevy průběh výchovně vzdělávacího působení učitele ani pozornost ostatních žáků; 3. nevyžaduje nadměrnou individuální pomoc a péči učitele a ostatních pracovníků školy na úkor ostatních žáků; 7
Škola nebo výchovné vzdělávací zařízení, do kterého má být postižené díté zařazeno, musí splňovat tyto podmínky: 1/ zajistit materiální podmínky, zejména vhodné umístění dítěte, bezbariérový přístup do učeben i do všech dalších prostor (do šatny, umývárny, na kloset), speciální technické zařízení a pomůcky pro jeho pobyl (pracovní stolek a sedadlo, ortopedické, ortoptické nebo akustické pomůcky apod.); 2/ zajistit učitele se speciálně pedagogickou kvalifikací v příslušném oboru, aby ovládal speciálně pedagogické metody reedukační, kompenzační i didaktické, potřebné k tomu, aby naučil žáka osvojit si potřebné vědomosti, dovednosti a návyky a plnit tak výchovné a vzdělávací požadavky školy; 3/ vytvořit vhodné sociální prostředí, především žákovský kolektiv, který postiženého žáka mezi sebe přijme a podle potřeby mu zcela samozřejmě pomáhá. Rodina postiženého dítěte musí pak nezbytně: 1/ zajistit dopravu postiženého dítěte do školy a zpět domů; 2/ vytvořit doma vhodné materiální podmínky, dobré a klidné prostředí a pomoc postiženému dítěti v přípravě do školy i ve vhodné zájmové činnosti ve volném čase; 3/ zajistit společnost spurozcnců nebo jiných členů rodiny a kamarádů, kteří by s dítětem trávili určitou část volného času, což je důležité zvláště u dětí imobilních, ležících na lůžku nebo sedících v křesle. Jsou-li splněny tyto podmínky, nemůže být pochyby o vhodnosti a prospěšnosti zařazení postiženého dítěte do kolektivu zdravých žáků. Není-li splněna třebas jen jediná z nich, může dojít při takovém zařazení k chybám ve výchovné vzdělávacím působení a k poškození postiženého dítěte, někdy se závažnými důsledky pro celý jeho další život. Není-li postižený žák schopen plnit vcelku požadavky učebního plánu a osnov školy a třídy, do které byl zařazen, řeší se to pak zpravidla osvobozením od výuky v určitém předmětu, nejčastěji ve výtvarné výchově, tělesné výchově a pracovním vyučování. To znamená ve skutečnosti úplné zanedbávání dítéte v určité složce výchovy a vzdělávání. Kdyby byl takovýto žák zařazen do speciální školy, podle druhu svého postižení, dostalo by se mu výchovy a vzdělání i po této stránce, při použití speciálních metod a pomůcek. Ani postižený žák, který svým chováním a byť neúmyslnými nebo nezvladatelnými projevy narušuje průběh vyučování, nemůže být v kolektivu velké třídy, neboť tím rozptyluje pozornost ostatních žáků a maří práci učitele. Stejně tak ani žák, který vyžaduje nadměrnou péči a stálou individuální pomoc učitele, nepatří do bčžné školy a třídy pro zdravé žáky, neboť při stálé péči o něho by se učitel nemohl věnovat ostatním žákům. Naproti lomu je postižený žák poškozován, jestliže mu škola nemůže nebo nedokáže opatřit speciální zařízení a pomůcky, a vytvořit mu materiální prostředí pro jeho úspěšnou práci. Tím může docházet i ke zhoršování jeho tělesného vývoje a zdravotního stavu, například vadného držení těla, zhoršování zraku atd. Stejně je však poško8
zován, když učitel nezná a neovládá potřebné speciálně pedagogické a didaktické metody a nemůže tedy plně rozvíjet schopnosti a naučit ho kompenzovat orgánové a funkční nedostatky náhradními orgány a činnostmi. Neméně důležité, ba někdy rozhodující, je vytvoření dobrého sociálního prostředí ve třídě a ve škole, žákovského kolektivu, který postiženého žáka mezi sebe přijme a podle potřeby mu účinně a samozřejmě pomáhá. Je-li postižený žák spolužáky přehlížen nebo odmítán, nebo dokonce ponižován a poškozován, je jeho život v takovém prostředí zoufalý a nesnesitelný, a vede buď k otupění a rezignaci nebo k patologickým reakcím a projevům. I rodina postiženého dítěte musí dobře zvážit, zda bude schopna zajistit dítěti, které se bude denně vracet domů, všechny potřebné podmínky a péči. Je nezbytné zvažovat vždy předem výhody i nevýhody zamýšleného umísténí postiženého dítčte v prostředí a ve společnosti zdravých spolužáků. Nespornou výhodou pro postižené dítč i jeho rodinu je, že může chodit do školy v místě nebo v blízkosti svého domova a nadále žít se svými rodiči a sourozenci. Ncodvyká si žít ve společnosti zdravých lidí a musí se stále přizpůsobovat podmínkám jejich prostředí a způsobu jejich života. Na druhé straně i jeho zdraví sourozenci a spolužáci získávají nové poznatky, dovednosti i zkušenosti ze styku s ním a vytvářejí si nové sociální vztahy tím, že poskytují postiženému pomoc v průběhu vyučování, v přípravě na učení nebo při cestě do školy i zpět a doma. To všechno mluví pro zřizování smíšených škol a tříd, do kterých chodí společně zdraví i postižení žáci. Výhodou těchto škol a tříd je zvýšená individuální výchovně vzdělávací péče, kterou může při menším počtu žáků učitel věnovat všem, zdravým i postiženým. Nevýhodou je do jisté míry to, že tyto školy a třídy nejsou zpravidla vybaveny speciálním zařízením a pomůckami tak jako speciální školy, zařízené pro potřeby žáků s určitým postižením. Ve speciálních školách jsou kromě toho i kolektivy odborných pracovníků, pedagogů, zdravotníků a psychologů, kteří mohou vzájemně spolupracovat a konsultovat potřebná opatření. Je tedy potřeba vždy. dobře zvážit před rozhodnutím o umístění postiženého dítěte všechny okolnosti, zejména zda budou předem vytvořeny všechny podmínky potřebné pro jeho úspěšnou výchovu a vzdělávání i pro další rehabilitační péči. Nesplnění třeba jen jedné z těchto podmínek může znamenat neúspěch veškerého snažení o socializaci postiženého dítěte a může mít nedobré následky pro jeho celý další život.
9
