Kristýna Ševčíková: Nesedím doma v depresích, že nemám partnera

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí

●

12 / 2013

●

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Kristýna Ševčíková: Nesedím doma v depresích, že nemám partnera strana 10

EDITORIAL

obsah Dobré zprávy

Třetí varianta

Kreativita-Hobby Mikulášský bazar Pracuji, tedy jsem Erasmus pro ZTP Koloběh otevřen

4–5

Anketa Kdy je samota dobrá?

6

Karel Satoria: Život za nás nikdo neodpracuje str. 8

Téma: Osamělost lidí s postižením Možná jste se nad tím také pohoršovali. V řadě hyper- a supermarketů se už začátkem listopadu objevila vánoční výzdoba a člověk si připadal jako turista, o kterém majitelé penzionů na Jadranu tvrdí, že nosí v kapse jejich peníze, a ještě o tom neví. Jiní se právě teď zase možná pohoršují nad řečmi o klidu a rozjímání v čase vánočním; pro ně bývá tenhle čas nejhektičtějším v roce. V redakci nás ale spíš pohoršuje to, že spousta lidí zůstává o svátcích sama jenom proto, že nejsou „takoví jako ostatní“, protože třeba sedí na vozíku. V hlavním tématu jsme proto dali prostor těm, kteří o samotě vědí své. Socioložka Jiřina Šiklová kupříkladu tvrdí, že samotářství a osamělost způsobujeme lidem s postižením hlavně tím, jak se k nim chováme. Opakované ujišťování „nikomu nepřekážíš“ totiž často vede k tomu, že odmítnou naše pozvání… Dobříšský farář a trapistický mnich Karel Satoria spolu se spisovatelem Vladimírem Binarem zase svorně tvrdí, že samota může být velkým inspirátorem života. Ovšem za podmínky, že je dobrovolná. Recept na to, jak zvládnout samotu v čase vánočním, kdy kolem všichni hovoří o rodinných poutech, krásách pospolitosti a pomoci druhým, neexistuje. Každý si ho vytváří sám, a přestože v bibli stojí, že práce je trestem, stává se právě ona často lékem. Jenomže právě při jejím dávkování nastává v české kotlině problém. Šance na zaměstnání zdravých i postižených tu ubývají s věkem, a tak zatímco v USA nebo Japonsku je zaměstnanost věkové skupiny mezi 55 a 64 lety přes 60 procent, průměr v Evropské unii činí stejně jako u nás 45 procent a u žen pak pouhých 34 procent. Lidé s postižením jsou na tom pochopitelně ještě hůř. Kombinace žití bez práce, s postižením a bez přátel či rodiny je zlá. Ale na druhé straně čím dál víc motivuje ty, kteří to mohou změnit. A tak existují projekty vracející lidi s handicapem do práce. Namátkou jmenujme počítačové kurzy nebo burzu práce Konta BARIÉRY. Projektů je samozřejmě mnohem víc – například jen sociálně terapeutickými dílnami v Českých Budějovicích prošlo letos 520 osob se zdravotním postižením. Samota někoho trápí, jiného pohoršuje, mnohým však pomáhá. Není od věci si třetí variantu občas připomenout.  Přeji vám inspirativní čtení.

Jindřich Štěpánek

Karel Satoria: Život za nás nikdo neodpracuje Single Kristýna Seznamte se, prosím!

8–10 10–11 12–13

Zamyšlení O samotách dobrých i zlých

14–15

Demografický vývoj Jitka Rychtaříková: Stárneme už 150 let

16–17

Nové zahraniční technologie Dravec v městském provozu

Nové zahraniční technologie: Dravec v městském provozu / str. 18

18–19

Umělci Konta BARIÉRY Ostravský umělec je ohrožený druh

20–21

20 let Konta BARIÉR Jára Cimrman z Nové Paky

22–23

Poradna Valorizace důchodů od ledna 2014

24–25

Vaše fotografie Děti před objektivem

27

Na cestách Reunion: Špetka Evropy, teplo z Afriky a závan Asie

28–29

AUTO-MOTO Parkování s dálkovým ovladačem

30–31

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5 Prosincové slovo

33

Tip na výlet Trhy, výstavy betlémů, vánoční mše... Advent je tu!

34–35

SENSEN Radostná bilance roku

36

Křížovka o ceny38

Umělci Konta BARIÉRY: Ostravský umělec je ohrožený druh / str. 22 Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Char ty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail:[email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Pavel Hrabica (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, PhDr. Jan Pičman, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v prosinci 2013. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

AUTO-MOTO: Parkování s dálkovým ovladačem str. 30

můžeš / číslo 12 - 2013

Partneři redakce:

3

DOBRÉ ZPRÁVY

Kreativita-Hobby

časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři,

Veletrh může být vítanou inspirací pro chráněné dílny. Foto: Ladislav Polnický

Na Výstavišti Praha Holešovice se od 6. do 8. prosince uskuteční veletrh pro všechny, kteří rádi tvoří pro radost sobě i druhým. K vidění budou materiály, pomůcky a nápady pro vaši tvorbu stejně jako workshopy pro děti i dospělé. Půjde o dny plné kreativity a rukodělných výrobků. Souběžně budou probíhat hrnčířské trhy a vánoční trhy. Do akce se zapojí řada chráněných dílen z různých míst České republiky. Další informace hledejte na http://www.kreativita-hobby.cz. 

Mikulášský bazar

4

své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. Moderovat bude Kateřina Herčíková. Představí jednotlivé neziskové organizace, jejich činnost a výrobky, které nabízejí. Spolumoderovat bude také Dagmar Havlová, předsedkyně Správní rady Nadace VIZE 97. Po 16. hodině zakončí celou akci Mikulášská nadílka a společný zpěv koled. Vstup je volný a přístup bezbariérový. Cílem Mikulášského charitativního bazaru je sdružit neziskové organizace a umožnit jim prezentovat jejich činnost. Hlavním organizátorem je Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Mezi organizacemi podílejícími se na Mikulášském charitativním bazaru je i Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. V případě zájmu o další informace prosím kontaktujte Kristinu Jakubcovou, Nadace Charty 77/Konto BARIÉRY, tel.: 224 214 452, mobil: 604 897 249, e-mail: [email protected]. 

Z Mikulášského charitativního bazaru se stala hezká tradice. Foto: archiv Konta BARIÉRY

Pracuji, tedy jsem

Již devátý ročník Mikulášského charita tivního bazaru se uskuteční ve čtvrtek 5. prosince od 14.00 do 18.00 hodin v prostorách Pražské křižovatky – odsvěcený kostel sv. Anny (vstup z Liliové ulice nebo z Anenského náměstí, Praha 1). I letos bazar nabídne kromě možnosti nakoupit si drobné vánoční dárky a tím přispět na dobrou věc také setkání se vzácnými hosty, doprovodný hudební program či mikulášskou nadílku.

Pro lidi s tělesným postižením, kteří se chtějí prosadit na trhu práce, je zde tréninkový program nazvaný Pracuji, tedy jsem. Odehrává se v klubové TA KAVÁRNĚ Jedličkova ústavu a nedalekém obchůdku. Jde o desetiměsíční ucelený program financovaný z druhé výzvy OPPA Praha Adaptabilita, kterého se může účastnit kdokoliv s tělesným postižením, kdo je nezaměstnaný, nestuduje, bydlí nebo se dlouhodobě

Lidé s postižením se učí pracovním návykům v TA KAVÁRNĚ. Foto: Tomáš Nosil

pohybuje na území Prahy, a hlavně má chuť najít si práci. Kromě samotné práce v kavárně či v obchůdku je trénink tvořen individuálními i skupinovými schůzkami se sociálně-pracovní terapeutkou, se kterou klienti programu také hledají praxi u dalších zaměstnavatelů. Společně také sestavují individuální plány rozvoje, které jsou pro každého člověka jedinečné. Slouží k tomu, aby si každý už během své účasti na tréninku byl schopen vytyčit vlastní cíl a ten pak následovat. Od prosince probíhají přijímací pohovory. Pro účast na tréninku je potřeba, abyste byli schopni pracovat s penězi a s kávovarem (to si vyzkoušíte při přijímacím pohovoru) a abyste zvládli pracovat čtyři dny v týdnu čtyři a půl hodiny. Odměnou není jen mzda ve výši 51 korun za hodinu, ale hlavně možnost využít ucelený komplex služeb, které vám výrazně pomohou ve vaší snaze najít si a úspěšně udržet novou práci v oblasti, pro kterou se sami rozhodnete. Více informací na www.takavarna.cz. 

Erasmus pro ZTP

Studium v zahraničí není nedosažitelné ani pro lidi s postižením. Foto: Radek Musílek

Rádi byste se zúčastnili zahraničního studijního nebo pracovního pobytu v rámci programu Erasmus? Máte však zvýšené


Z REDAKČNÍ POŠTY náklady kvůli svému postižení? Můžete požádat o speciální stipendium pro handicapované studenty nad rámec běžného stipendia programu. Pomůže vám Národní agentura pro evropské vzdělávací programy (NAEP) prostřednictvím svého institucionálního koordinátora programu. Termín podávání žádostí pro pobyty v letním semestru je do 15. prosince 2013. Předpokladem přidělení speciálního stipendia je splnění základních podmínek pro mobilitu studentů. Speciální stipendium je určeno pouze na pokrytí zvýšených výdajů v zahraničí, které vyplývají ze zdravotních potřeb. Při vyplňování předběžné kalkulace do žádosti u položky doprava, stravování a ubytování je třeba věnovat pozornost stanovení rozdílu mezi cenou za běžné náklady a cenou za zvýšené náklady z důvodu příslušného handicapu. Pouze tento cenový rozdíl (ne celá částka za nadstandardní službu) pak tvoří oprávněný požadavek studenta v rámci žádosti o speciální stipendium Erasmus. Kromě oficiálního formuláře je nutné připojit i lékařskou zprávu, kopii průkazu ZTP (pokud ho žadatel vlastní), dokumenty programu Erasmus a akceptační dopis, ve kterém přijímající instituce potvrzuje přijetí ke studijnímu pobytu / pracovní stáži a kde je uvedeno, že je srozuměna s vaším zdravotním stavem. Se žádostí o další informace se prosím obraťte buď na Národní agenturu, nebo na institucionálního koordinátora programu Erasmus na vaší škole. www.naep.cz 

Koloběh otevřen

Obchůdek Koloběh podporuje zaměstnávání lidí s postižením. Foto: archiv o. s. Borůvka

Občanské sdružení Borůvka otevřelo nový charitativní obchůdek Koloběh v pražské Dittrichově ulici číslo 9. Patronkou je herečka Nela Boudová. Krámek ve stylu „secondhandu“ nabízí dámský, pánský i dětský textil, obuv a módní doplňky jako šály, bižuterii apod. Otevírací doba je od 10 do 17 h každý všední den. Přijďte i vy podpořit zaměstnávání lidí s handicapem tím, že si koupíte něco hezkého na sebe. Více informací o organizaci najdete na webových stránkách www.osboruvka.cz nebo na facebooku. Všichni v Koloběhu se už těší na vaši návštěvu! 


Komedie v galerii Dobrý den, musím se s Vámi, ale hlavně se čtenáři podělit Zrušíme ústavy? o neuvěřitelný zážitek z návštěvy Národní galerie v pražském Veletržním paláci. Udělali jsme si s manželkou a malou dcerkou výlet na Slovanskou epopej. Nejprve vedle nás na parkovacím místě pro vozíčkáře zaparkovalo auto plné úplně zdravých lidí. Znak sice měli, ale evidentně se to nezdálo i jednomu z dětí. Jeho námitku otec uťal slovy, že jestli má zájem kroužit s autem kolem a hledat volné místo, tak on rozhodně ne. Konec debaty. Ještě musím říct, že já jsem vozíčkář, manželka nikoliv. U vstupu jsou schody opatřené plošinou. Obsluha se přivolává zvonkem, který je na vrcholu schodiště. Kromě piktogramu vozíčkáře je u něj i symbol dětského kočárku. Oboje splňujeme, ale ani po zazvonění se poměrně dlouho nic neděje. Až po chvíli prochází kolem hlídač, jemuž končí služba. Všimne si nás a zahuláká na kolegu, který nás dosud úspěšně ignoroval. Ten se s úsměvem přihrne jako velká voda a plošinu rozpohybuje. Když úspěšně vystupuji, očekávám, že sjede ještě jednou dolů pro moji ženu s kočárkem. Místo toho plošinu uzavírá. Nechápavě na něj se ženou hledíme. „Aha, takže mi raději pomůžete vynést kočárek ručně?“ reagovala pohotově moje manželka. Pána to dost překvapilo, ale bez námitek přiložil ruku k dílu, ačkoliv to neměl v plánu. Na vysvětlenou brebentil něco o tom, že lidé si většinou ty kočárky nosí sami. Na to už jsme nijak nereagovali. U pokladny stojíme a tiše čekáme, až si nás všimne postarší dáma, která právě bojuje s nefunkčním displejem. Dokud po několika minutách bitvu nevyhraje, nereaguje ani na pozdrav. Pak už vcelku mile vystaví volnou vstupenku pro ZTP/P. Vrcholný zážitek nás však teprve čekal – a nemyslím tím Muchovo dílo. Jakmile jsem projel dveřmi do výstavního sálu, přihrnul se ke mně bodrý kustod se slovy: „Nazdar! Kolik vás je?“ Skoro lapám po dechu, ale poslušně odpovídám, že jenom já a manželka s kočárkem. Přitom podávám vstupenku. „Tak to je dobrý,“ odvětil spokojeně chlapík a utrženou vstupenku podal mojí manželce, přestože jsem mu ji dal já. Během procházky mezi plátny nás pak ještě průběžně několikrát obšťastnil nevyžádanými komentáři k dílu. Většinou se zjevil zpoza rohu a skoro své sdělení vybafl, aby následně zase zmizel. Ačkoliv to s obrazy ani pánem nijak nesouviselo, dcerka po chvíli začala plakat. A já bych měl chuť taky. Nebo se spíš smát? Smíšené pocity měly blízko k obojímu. Tomáš Zavadil, Praha (dopis byl redakčně upraven) Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


nu, vše se snáz překonává s úsměvem. Takže doporučujeme spíš ten smích. (red)

●

11/ 20 13

●

Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč

strana 12

M11_2013.indd 1

10/17/2013 10:06:06 AM

Vážený pane Zavadile, líčení vašeho zážitku vskutku připomíná černou komedii. Bohužel jde o smutnou realitu. Jak často připomínáme, bariéry jsou hlavně v hlavách lidí. Vy jste se pohyboval v bezbariérovém prostředí, ale přesto jste stále narážel. Jak říká klasik, nejhorší je srážka s blbcem. Na druhou stra-

Nejen totalita Vážení přátelé, nedá mi to, abych Vám nenapsala o zajímavém Banky přejí postiženým rozhovoru, který jsem nedávno vedla s jednou dámou z Dánska, která přijela do Prahy. Při procházce po Vyšehradě jsme potkaly Jedličkův ústav. Začala jsem o něm vyprávět a dostaly jsme se až k otázce diskriminace postižených za komunistické totality. Líčila jsem různé formy diskriminace. Moje známá pozorně poslouchala, a pak mě šokovala, když řekla, že si nemyslí, že je to jen otázka totality. Podle ní jsem vcelku dobře popsala situaci postižených ve stejné době v Dánsku. I oni se cítili nepodporovaní, uzavření, odstrčení atd. Uznala, že to tu asi bylo horší a bez možnosti svobodného protestu, ale projevy diskriminace považovala za hodně podobné a vůbec by to prý tak vehementně nesvalovala na ty komunisty. I když prý chápe, proč to děláme, upozornila, že ve stejné době se odehrávala výrazná diskriminace menšin i v západním světě. Jako příklad uvedla útlak Afroameričanů. A já si vzpomněla na film Přelet nad kukaččím hnízdem, který se týká diskriminace psychicky nemocných v USA. Někdy je hodně zajímavé slyšet pohled zvenčí. Člověku to otevře nové interpretace pravd, které považoval za samozřejmé. Neberte to prosím jako obhajobu minulého režimu. Spíš se zamýšlím nad tím, jestli nemáme tendenci na něj házet věci, které jsou chybou spíš našeho lidského přístupu. S pozdravem Anežka Sedláčková, Kladno Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


●

10/ 2013

●


strana 8

M10_2013.indd 1

9/17/2013 3:44:34 PM

Vážená paní Sedláčková, vaše závěrečná úvaha velmi dobře navazuje na dopis, který uvádíme výše. Změna nebo odlišnost politického systému může ovlivnit hodně. Ale zdá se, že některé negativní jevy ve společnosti neznají hranice. Bohužel v poslední době ekonomických nesnází se stále častěji setkáváme s projevy netolerance, především k menšinám etnickým. Což vlastně do určité míry potvrzuje přímou úměru mezi bohatstvím společnosti a její tolerantností. Takže aniž bychom i my obhajovali minulý režim, Karel Marx měl v něčem možná také pravdu, když viděl souvislost mezi úrovní společnosti a rozvinutostí jejích výrobních prostředků. (red)

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5 110 00 Praha 1. 

5

ANKETA

Tomáš Cikrt publicista

Nikdy. Ne náhodou je pro vězně nejhorším trestem samotka. Když se setkávám se seniory na besedách, dozvídám se stále totéž: nízké důchody a drahé léky je zdaleka netrápí tolik jako osamění. Namítnete, že občas chce být člověk sám. Ano, jenom na chvilku, chce-li si odpočinout, přemýšlet. Stejně je ale přitom pořád s někým, právě v těch myšlenkách. Člověk je tvor sdílející a komunikující.


Táňa Fischerová

Jan Kačer

Ljuba Krbová

herečka

herec

herečka

Samota je dobrá, když si ji člověk vybere sám. Je to jeho vzácný čas k rozjímání nebo četbě. Je však těžká, když je nedobrovolná.

Samota je dobrá tehdy, když člověku nic neschází. Když má někoho rád a někdo má rád jeho. Když nikomu nic nedluží a má pocit, že nenapáchal v životě žádné velké nepravosti. Tak tady může být samota vlídná i užitečná.

Samota je dobrá, jen když je dobrovolná! Tehdy má smysl, tehdy může pomoci v utřídění myšlenek, k vnitřnímu uklidnění. A je dobré, když si můžeme určit její délku.

Člověk je tvor společenský, a pokud zůstane opuštěný a sám, je připravený o základní životní potřebu – sdílení věcí a života s druhými. Pak je to moc těžký úděl. 

Narodili jsme se asi jako polovina do páru. Celý život hledáme svůj doplněk, svou druhou půlku. Nalézáme ji v různých podobách – lásky, přátelství, společenství. Vždycky si někoho musíme najít, abychom žili a přežili. Je to naše základní potřeba. A když ne člověka, tak alespoň psa. 

Může se posadit, zhodnotit svůj život a práci, má za sebou věci, kterých si jiní váží, může se tak soustředit na jejich pokračování. Samota, když je člověk v neštěstí, je zhoubná. 

Každý z nás je jiný, někomu stačí pár hodin v lese, kdežto svatí mužové různých náboženství se do samoty uchylovali na celé roky. Ano, dobrovolná samota může posílit a má smysl. Nedobrovolná ne. 

Kdy je samota dobrá?

DOBRÉ ZPRÁVY První přednáška cestovatelek. Marie Harcubová, jedna z klientek Konta BARIÉRY, se s maminkou Lídou dočkala svého snu. Nedávno uspořádaly svou první veřejnou přednášku v Hrádku nad Nisou pod názvem Letem světem na vozíku. O cestovatelských zážitcích z více než 20 zemí světa se podělily jak povídáním, tak promítáním bohatého archivu fotografií. Představili sociální služby. Již 5. týden sociálních služeb proběhl na začátku října. Zkušenosti představila řada subjektů z přibližně 2000 poskytovatelů těchto služeb v České republice. Součástí byla např. odborná konference na téma mezigeneračních vztahů a soužití, kombinace rodinné péče a zaměstnání, koncepty bydlení a veřejného prostoru pro všechny generace na základě zkušeností od nás i z Evropy.

6

Bratr Ondřej farářem. Redakci Můžeš potěšila zpráva nevidomého faráře romského původu Ondřeje Kováče. Po letech problémů a zápasů (jak jsme psali v čísle 5/2013) opět získal farnost a je evangelickým farářem ve Farním sboru Českobratrské církve evangelické v Táboře. Do funkce byl uveden 29. září, kdy se při slavnostní bohoslužbě představil svým sestrám a bratrům. Integrační centrum pro autisty. Díky zdrojům ESF v rámci Operačního programu Praha – Adaptabilita a s přispěním firemních dárců se podařilo společnosti APLA Praha, střední Čechy, o. s., otevřít zájmové integrační centrum ZAJÍC v Pra ze 8. Navštěvovat je mohou děti s poruchou autistického spektra i děti bez jakéhokoliv handicapu od dvou let až do nástupu povinné školní docházky. Dětská

skupina pracuje na stejném principu jako mateřské školy. Její výhodou ale je nízká kapacita – 12 dětí, což umožňuje pracovat s každým dítětem individuálně podle jeho potřeb. Děti s autismem jsou do kolektivu dětí začleněny za podpory asistentů. Integrační centrum APLA Praha ZAJÍC zahájilo provoz 1. 9. 2013 na adrese Zenklova 37, Praha 8. Dárci byli štědřejší. Druhým rokem po sobě překonalo soukromé dárcovství v Česku hranici čtyř miliard korun, což je více než v předkrizovém roce 2007. Firemní dárcovství sice vykázalo mírný pokles, jednotlivci ale darovali v roce 2012 částku přes 1,5 mld. Kč a jejich dárcovství narostlo nominálně o 3,5 %. Nadace VIA společně s Nadací THE KELLNER FAMILY FOUNDATION ve spolupráci s Velvyslanectvím USA a dalšími partnery vyhlásila 3. října vítěze

16. ročníku Cen VIA BONA za individuální a firemní filantropii. Co prozradila čísla. Česká správa sociálního zabezpečení vydala statistickou ročenku s údaji za rok 2012. Její obsah tvoří informace o vyplácených důchodech a informace o přiznaných důchodech. Uvádějí počty a strukturu důchodů v roce 2012 v členění podle krajů, podle výše důchodu, druhu důchodu, průměrného věku důchodců a podle zastoupení žen a mužů. Údaje o přiznaných invalidních důchodech v roce 2012 jsou rozšířeny o informace o příčinách invalidity podle Mezinárodní klasifikace nemocí. Statistiky doplňují vysvětlující texty, grafy a demografické údaje publikované Českým statistickým úřadem. Ročenka je k dispozici na webových stránkách ČSSZ.  (ph)


Soutěž o kartu Handy Card! Jak se jmenuje projekt Konta BARIÉRY, který lidem s postižením radí, jaká a kde si mají koupit auta? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. prosince 2013 na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděla Jaroslava Kratochvílová z Frýdlantu v Čechách. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

í kč up 20 K o h o to is u lé ite at to so p ří te pl ed Př ča d p o č / p o n to r y k 3 0 k K o r ié ý v ý t i s Ba t l i v Je

ww

w.m

uz

es.c

Ča

z

so

dn


11/2013

●

●

ww

Ča

Zrušíme ústavy?

Ba

so

pi

s

pr

nk

strana 12

o

h,

●

w.m

o

ty

pi

s

pr

o

ty

,

ří

e kt

na

se

zd

áv

aj

í

●

12

/2

01

3

es.c

, k t

yp

z

eř

í s e

řej

íc á: es ov epr čík d ev ma v era Š n a ýn do art ist ím p Kr esed mám N ne že v ne

uz


ne

vz

dá

íp

va

jí

●

10

os

/2

01

3

tiž

●

en

Je

Ko to u p í ča h o to p o so p K o d p o is u B a n to ří te r ié ry ot liv ý

dn

ým

vý

tis

k

30

kč

/ P ř

ed

stra

na

pl

at

ite

lé

20

kč

8

10

stra

M1

0_2

013

:05

.ind

d

1

13

AM

9:21

2/20

11/1

M11_2013.indd 1

Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

10/17/2013 10:06:06 AM

ulice: d

číslo popisné: 9/17

/201

1

3

.ind

název organizace:

3:44

:34

013

2_2

M1

PSČ:

PM

město:

dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady:

složenkou

převodem

fakturou

telefon:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto BARIÉRY. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát mobilní telefon a kartu Handy Card.

Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o 800 300 šty 302

Téma: Osamělost lidí s postižením ■ Dobříšský farář a trapistický mnich o lidské samotě. ■ Jak hledat své místo mezi lidmi. ■ Máme vždycky šanci?

Karel Satoria:

Život za nás nikdo neodpracuje Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Když dnes řekneme farář, ještě stále máme představu člověka vážného, zahleděného do světa mimo nás a v neposlední řadě vlastně také osamělého. Vidíte svůj život také tak? Tato představa je jistě podložena nějakými osobními zkušenostmi. Ale spíš minulými, dnešní faráři jsou především „terénní lidi“, stále v nějaké aktivitě, vždy připravení naslouchat a – když jsou požádáni – třeba i poradit a pomoci. Takže vím, jak té

8

skutečné samoty je málo. Žil jsem dlouhou dobu v klášteře. A to je opravdu místo velké samoty. Roky u trapistů, kteří jsou všeobecně chápáni jako zastánci opravdu přísného vnitřního řádu, mě naučily samotě rozumět. Ovšem pozor, tato samota je dobrovolná, svobodně zvolená, i když přinejmenším v prvních týdnech a měsících nemusí být každému příjemná. Má taková samota nějaké kouzlo? Jde o návrat k přirozenosti. Abyste rozuměl, křesťanské kláštery vznikly z poustevníků. Nemám na mysli pohádkové postavičky, ale kdysi v Sýrii nebo Palestině se to

A jsme u pozitiva samoty. Uklidit si v sobě není možné jinak, i když jsme tvorové společenští. můžeš / číslo 12 - 2013

č a s o p i s p r o t y , kte ř í s e n e v z d á v a j í

Když se podíváte blíž na lidi, kteří by chtěli zemřít, nejednou objevíte nikoli těžkou bolest, fyzické utrpení, ale obyčejnou samotu. Ale v čem je taková starověká zkušenost přenosná do našich časů? My jsme v naší farnosti nedávno, v rámci Roku víry, zvolili cyklus zamyšlení, který jsme nazvali: Starej se o sebe. To nezní moc sympaticky. V předvánočním rozhovoru bychom čekali jiný podnět. Jen počkejte. Zní to trochu poustevnicky a třeba egoisticky, ale ve skutečnosti nám šlo a jde dál o tuto důležitou pravdu – chci-li pro druhé něco znamenat, něco udělat, chci-li sloužit, tak je třeba, abych se zajímal o subjekt této služby, o sebe. Zabývat se sebou neznamená „dejte mi pokoj“, ale naopak „abych mohl pomáhat, musím být v pořádku“, musím být vnitřně srovnaný, nezatížený vlastními problémy, musím být pro své okolí přínosem a ne břemenem. A tady jsme u pozitiva samoty. Uklidit si v sobě není možné jinak, i když jsme tvorové společenští.

kého bazénu. Skákání bylo pochopitelně zakázáno, takže jsme skákali. Jednou vidím jakéhosi pána, po krk ponořeného, jen s dítětem v rukou nad hladinou. Takže tam je hluboko, říkám si a šup, skočil jsem. Jenomže on v tom bazénu seděl! Takže jsem měl dlouho na čele vyraženou kachličku ze dna. Chvilička bezvědomí, ale jinak to dopadlo dobře. Od té doby vím, že jen vteřina vás může dostat do strašné situace a obráceně – jen vteřina času věnovaného osamělému člověku ho může zachránit. Tahle zkušenost mě také postrčila v dalším úporném hledání mé nejdůležitější, celoživotní povinnosti. Ale soubor těchto povinností je přece v církvi docela dobře popsán a dán. Co dál hledat? To se tak může i zdát. Ale absolutně nejdůležitějším úkolem faráře není dbát o hodné lidi a klid při kázání. Nejdůležitěj-

Práce katolického faráře je dnes mnohem barvitější, než si nezasvěcení myslí. A těžší. Nevěřit je celkem pohodlné a je jedno, zda si ulevujeme od náboženství nebo od pevných pravidel rodiny.

opravdu hemžilo poustevníky, tedy lidmi, kteří vůbec neprchali před světem, nebyli to vyvrhelové, ale oni jen od světa poodstoupili. A víme, že člověk, aby něco dobře viděl, dokonce aby si něco mohl zamilovat, nesmí se dívat na milimetrovou vzdálenost. Takže oni žili o samotě, jen jednou za týden se setkávali. A tím se postupně stali zajímavými pro ostatní, kteří neměli čas poodstoupit, promyslet život, uspořádat se. Takže jejich samota je učinila užitečnými rádci, důležitými služebníky, dnes bychom řekli pomocníky pro každý den, pro tehdejší život, který byl jistě mnohem těžší než náš dnešní.


Mezi našimi čtenáři se ale najde nemálo lidí, kteří mají strach, bojí se samoty… Klidně byste mohl říci, že je někdy napadá i myšlenka na smrt. Ano, smrt je v naší mysli zástupcem, reprezentantem ohrožení. Kolik se nyní diskutuje o eutanazii. Když se podíváte blíž na lidi, kteří by chtěli zemřít, nejednou objevíte nikoli těžkou bolest, fyzické utrpení, ale obyčejnou samotu. Nedobrovolné vyloučení ze společenství. A tam jasně vidíme, že cosi, nebo spíš kdosi chybí. Kdosi vnímavý, nespěchající, neotrlý. Prožil jsem situaci, v které jsem byl od vozíku jen snad milimetr. Jako studenti teologie jsme chodívali plavat do ústec-

ší je znovu a znovu ukazovat: Nejsi na světě sám. V tom je jádro naší víry, v tom je ta radostná zvěst. Člověče, patříš někomu, i v nejtěžší situaci je s tebou On. To neznamená, že poselství Ježíše Nazaretského tě zbavuje povinnosti pomáhat druhým, bojovat o jejich život, naopak. Tato „nesamota“ je jistotou a zároveň velkou výzvou k činům, k aktivitě, k neokázalé solidaritě. A mým úkolem je znovu a znovu připomínat, že jinak naše dny vlastně smysl nemají. Vy nikdy nepodlehnete pocitu, že jde o marnou, dnes už skoro směšnou snahu?

� 9

Téma: Osamělost lidí s postižením ■ Přibývá lidí, které netrápí, že nemají vážný vztah. ■ Kristýna si umí i bez trvalého vztahu život užívat. ■ Handicap není důvodem k partnerství za každou cenu.

info Kdo je Karel Satoria Římskokatolický farář v Dobříši. Absolvent studia teologie 1978. V letech 1990–1992 generální vikář brněnské diecéze. Od r. 1992 do r. 2003 mnichem s řeholním jménem Martin v klášteře trapistů v Sept-Fons ve střední Francii.

to bych musel okamžitě odevzdat klíče � Tak od fary i od kostela. To nejde, to prostě

křesťan neumí. Nebo není křesťan. Na naší víře je krásné, že dává šanci začít vždycky. To neznamená, že všechny hlouposti a třeba špatné kroky nejsou součástí naší zkušenosti. Když si ji sami sobě dokážeme přiznat, máme šanci být lepší, stát se užitečnějšími. I pro mě platí: Cos pouštěl do světa, jaké signály poznamenaly tvou cestu, jak sis dokázal přiznat své viny? To nejsou prázdné řeči z knih, to je důvod, proč svou práci nevidím ani marnou, ani směšnou. Takže jste připraven pomoci radou každému, komu se zdá jeho život nešťastný, prázdný nebo už uzavřený? Opravdu každému? Copak o to, připraven jsem. Ale budu to umět? Mám jen jeden recept – Nazaretského základní poučení: Rozdávej lásku. Stále a všude. Takže se mohu toho vašeho návštěvníka jen zeptat: Opravdu už není nikdo potřebný tvé lásky? I když ho třeba zatím neznáš? Nezkusíš to ještě? Uznávám, že záporná odpověď je obtížná. A už vidíte střípek naděje... 

10

Single Kristýna Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

D

o našeho slovníku se nenápadně vkradlo nové slovo – single. Přišlo se současným fenoménem především mladých lidí, kteří nežijí v dlouhodobém partnerském svazku. V některých případech nejde o cílené rozhodnutí, spíše můžeme mluvit o souhře okolností. Každopádně nemálo lidí mezi 25 a 40 lety dává přednost životnímu stylu bez závazků. Svůj čas tráví prací, koníčky, s přáteli nebo i krátkodobými milostnými dobrodružstvími. Zakládání rodiny a pořizování dětí jsou u nich velmi vzdálená témata. Když už dlouhodobější vztah, tak s nějakým čtyřnohým domácím mazlíčkem. Český ekvivalent tohoto slova zatím nemáme. Archaické označení starý mládenec, nebo dokonce stará panna v tomto případě určitě nelze použít. Označení single totiž nemá přídech neúspěchu. Naopak. Být single dnes mezi některými lidmi frčí. I když do značné míry záleží na tom, jak široce tento pojem aplikujeme. Nejvýstižnější je asi pojetí, kdy mluvíme o lidech, kteří si prostě nervou vlasy z toho, že momentálně nikoho nemají. V zásadě jim to nevadí a umějí svůj život bohatě zaplnit i jinými věcmi. Taková definice by přesně seděla na čtyřiatřicetiletou vozíčkářku Kristýnu Ševčíkovou ze Zlínska. Je to dívka, která si umí užívat života, i když jí kvůli spinální atrofii postupně ochabují svaly. Naštěstí poměrně pomalu. Vlastně je ztělesněním temperamentní moravské děvčice, která má bystrou mysl a proříznutá ústa se smyslem pro ironii a černý humor. Jen přitom sedí na vozíku. Těžko říct, jestli právě tenhle doplněk způsobuje, že všechny její vztahy nemají dlouhé trvání. Ona si totiž pohledná, chytrá, vzdělaná a přitom emancipovaná holka od rány nehledá lehce důstojného partnera, i když žádné postižení sama nemá. Navíc na malé dědině.

Drsňáci a pomocníci „Co si budeme povídat, ten výběr je tu dost omezený, přestože pracuji ve městě,“ vypráví Kristýna. „Potkávám buď drsňáky, kterým příroda nadělila spíš svaly než IQ, nebo ztracence-pomahače, kteří si myslí, že jsem snadný cíl a jakožto postižená chudinka s nimi udělám terno. A budu vděčná za dobrodiní, které mi

Kristýna se nebojí říkat věci otevřeně, což ne každý dobře snáší. Pod drsnou slupkou je ale citlivá duše, která se také někdy trápí.



Na zlínsku je Kristýna doma. Život na dědině ale nabízí jen úzký okruh lidí k seznámení pro sebevědomou a chytrou vozíčkářku.

svým zájmem prokazují. Já nejsem single proto, že bych chtěla. Ale taky nesedím doma v depresích, že nemám chlapa. Nemusím kvůli tomu dělat kompromisy a brát, co je na krámě. Umím svůj život zaplnit i jinak,“ tvrdí milovnice hudebních festivalů a kultury. Možná se situace s nabídkou potenciálních partnerů změní po plánovaném přestěhování do Brna. Naštěstí však necítí tlak na „spárování“ ani z rodiny, ani od přátel. Kristýna určitě nepatří mezi ty, kteří by na vozík svalovali všechny zádrhele svého života. Jeho vliv si však uvědomuje. „Spousta mužů si život s vozíčkářkou neumí představit. Navíc bývají povrchnější, takže žena na vozíku si partnera hledá hůř než třeba postižený muž. Pro některé lidi jsme exoti a ve vzduchu visí různé předsudky. To mi došlo, když mi spolužačka na běžné základce v osmé třídě povídala o tom, jak jí máma říkala, že nikdy nebudu mít menstruaci ani děti. Co to má sakra znamenat, takové řeči,“ rozhořčuje se ještě dnes Kristýna. Ale vzápětí se směje: „Chlapi u nás v hospodě prý rozebírají, jestli můžu mít sex. To by se asi někdy divili.“

považuji za dost komplikovanou. Vždycky jsem chodila se zdravými kluky, když nepočítám lázeňské románky. I když přátel s handicapem mám hodně.“ Dřív se nechtěla vázat. Teď by se vázala, přesto je paradoxně spíš ona tím, kdo vztahy ukončuje, protože je shledává neperspektivními. „Prý jsem moc vybíravá. Ale přece na sobě nebudu páchat násilí, když mi někdo nesedí,“ věcně uzavírá mladá žena, která nemá zapotřebí slevovat ze svých nároků, protože ji její situace netrápí. „Děti bych chtěla, ale není to priorita, kterou bych momentálně řešila. Nad budoucností se sice občas zamýšlím, ale jsem člověk, který žije spíš přítomností. Oporou je mi přitom rodina.“ V té nachází zázemí, když je to potřeba. Má přitom hned tři sourozence, dvě sestry a bratra. Jinak ale žije hodně soběstačně.

Jeden příklad za všechny Jako příklad svých dosavadních vztahů uvádí ten zatím poslední. „Byli jsme začátkem

Vozíčkáře raději ne Podle Kristýny spousta holek prostě neumí být sama. „Neříkám, že mě to taky někdy netrápí. A je mi jasné, že si teď spousta lidí říká, že je to jen taková moje póza, kterou maskuji vnitřní smutek. Ale to je mi jedno. Já chci mít život hezký teď a tady! Nebudu se trápit tím, že něco nějak není,“ vysvětluje a přitom energicky gestikuluje rukama. Cíleně nehledá, ale určitě vnitřně doufá, že toho správného chlapa potká. A co kdyby to byl třeba také vozíčkář? „Před patnácti lety jsem si to neuměla vůbec představit,“ vzpomíná. „Chtěla jsem siláka, pomocníka, který se postará. Teď už to tak kategoricky nevnímám, ale technickou stránku soužití dvou vozíčkářů stejně


Rodina pro Kristýnu představuje velkou oporu a zázemíí.

Být single dnes mezi některými lidmi frčí. I když do značné míry záleží na tom, jak široce tento pojem aplikujeme. tohoto roku spolu tři měsíce. To je taková moje norma,“ směje se, jako tolikrát během svého vyprávění. „Byl to vztah o filmech, jídle, hulení, sexu a venčení psa… Byla s ním nuda! Dokud jsme byli během zimy zalezlí v bytě, tak OK. Ale potom byl neuvěřitelně líný podniknout třeba něco kulturního. Po čase to bylo o ničem,“ shrnuje Kristýna lakonicky. Ačkoliv to tak možná na první pohled nevypadá, Kristýna je citlivá a všechny vztahy prožívá, neúspěchy se trápí. „Nikdo nezačíná vztah s tím, že je to k ničemu. Každý do toho jde kvůli tomu dobrému. Já ale na rozdíl od řady jiných lidí nacházím odvahu utnout neperspektivní partnerství. Jsem až překvapená, kolik lidí se smíří s tím, že jim to moc neklape, ale volí jistotu, kterou nechtějí měnit.“ Ano, ani s Kristýnou to asi nemají partneři úplně jednoduché. Pro ostřejší projev nesouhlasu nejde daleko. Je to však její přirozenost, která jí zároveň dodává jedinečnou osobitost. Stejně jako tetování na zádech. Trochu jejího suverénního vystupování by leckterá dívka na vozíku potřebovala. Pokud je pravda, co říká, tak je sice nedobrovolně single, ale spokojená. A to je nejdůležitější. 

11

Téma: Osamělost lidí s postižením ■ Internet skýtá řadu nástrojů k seznamování s lidmi. ■ Anonymita představuje riziko, ale má i své klady. ■ Internetová seznámení vedou i ke vztahům a manželstvím.

Psycholožka Olga Sozanská má díky své praxi bohaté zkušenosti s mezilidskými vztahy a jejich navazováním.

Seznamte se, prosím! Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

T

ouha mít spřízněnou osobu patří k našim bytostným potřebám. Být s někým blízkým, kdo nám naslouchá, chceme snad všichni. Nezáleží přitom na věku, pohlaví, zdravotním stavu ani na majetku či vzdělání. Je však pravda, že někteří z nás si z různých důvodů hledají přátele a partnery obtížněji. Platí to i pro řadu lidí s postižením. Když kolem sebe nenacházíte „vhodné objekty“, může přijít na řadu seznamka. Ta má své klady i zápory. Podle psycholožky Olgy Sozanské lidé často nehledají přímo vážný vztah, ale jde jim především o seznámení s někým, s kým by si mohli povídat. „Důležitý je i fyzický kontakt a nemusí jít přitom jen o sex. Řadě

12

lidí mnohem víc schází pouhé pohlazení, dotek,“ říká dlouholetá pracovnice rodinné poradny. Přestože se díky internetu mění možnosti seznámení na dálku, podstata zůstává stejná. Kdo ve svém okolí nepotkává „ty pravé“, zkusí štěstí za humny. Technologie nám to ulehčují. Už nemusíme podávat placené tištěné inzeráty ani chodit do seznamovacích kanceláří. Vše je rychlejší. V bezpečí domova můžeme vybírat z množství seznamek a zadávat různá kritéria vyhledávání. Odpovědi mohou dorazit obratem. Někdy se dá seznamovat přímo v reálném čase. Mezilidské vztahy (byť přinejmenším z počátku virtuální) se dají totiž navazovat i na různých diskusních fórech nebo chatech (čti „četech“), kde si dotyční rovnou píší. V tom vidí Olga Sozanská velké pozitivum seznamování přes internet. „Není to vůbec zátěžové. V klidu si

vše promyslíte, než odpovíte, necítíte tlak osobního setkání, můžete se trochu vylepšit, a především z toho můžete kdykoliv vycouvat. Třeba okamžitě. Proces seznamování a komunikace na internetu přitom u někoho dokáže sám o sobě uspokojit potřebu být v kontaktu s druhými.“

Chce to trpělivost Člověk s postižením má možnost zaujmout nejprve svými silnými stránkami (třeba hezkým písemným projevem) a protějšek na druhé straně tak upoutá svými klady, nikoliv primárně např. svou vizuální odlišností. To může při pozdějším osobním setkání pomoci. Potvrzují to pozitivní zkušenosti několika lidí s postižením. „Když jsem byl na vysoké škole, internet se začínal rozmáhat a s ním i možnosti



SLOUPEK Lii Vašíčkové

První schůzka je rozhodně lepší na veřejném neutrálním místě typu kina či restaurace, než hned pozvání k sobě. seznamování,“ vypráví dnes pětatřicetiletý paraplegik Karel, který o sobě prozrazuje jen křestní jméno. „Někdy to skončilo po pár mailech, jindy po prvním setkání, ale párkrát i v posteli,“ přiznává otevřeně. „Jednou z toho byla dokonce velká láska, ale nakonec to nevyšlo,“ uzavírá vzpomínky. Výjimkou nejsou ani dlouholeté vztahy a manželství vzešlá ze seznámení přes internet. Platí pro lidi s postižením i bez něj. Vozíčkářka Jana Stárková z Prahy k tomu dodává: „Se seznamováním přes net mám léta zkušeností… Dá se tak najít partner, ale vyžaduje to trpělivost, hodně vybírání a hodně schůzek, ze kterých nic není. Žádný vyloženě špatný zážitek nemám. Přes internet jsem se naopak seznámila dvakrát úspěšně – půlroční a čtyřletý vztah. Dvě kamarádky mají již dlouholeté vztahy, které začaly na seznamce. Jedna už je dokonce vdaná. A vím o dalších. Záleží na tom, co od toho kdo čeká. Seznamka je jen start, příležitost, jak se seznámit, ale pak už vše běží ,tam venku‘ podle zákonitostí společných pro všechny vztahy. Na lásku po internetu nevěřím. I když to po síti třeba ,jiskří‘, ve skutečnosti to pak vůbec ,jiskřit‘ nemusí. Síť je jen nástroj a začátek.“ Happy end samozřejmě není zaručen nikdy. To dotvrzují slova vozíčkářky Paulin Schilde z Prahy: „Lidi soudí převážně podle fotek. U jednoho to vypadalo slibně, že bychom se mohli sejít, ale mé tělesné znevýhodnění ho odradilo… A tak je to pořád dokola. Jsem zaregistrovaná na křesťanské seznamce, ale i tam se hledá partner dost těžko a od běžných seznamek se to neliší.“

je jediné pravidlo – musí to být příjemné oběma (nebo prostě všem) účastníkům.“ Jak se tedy seznamovat? Nutná je obezřetnost při vyzrazování osobních údajů, adresy, telefonního čísla atd. První schůzka je rozhodně lepší na veřejném neutrálním místě typu kina či restaurace než hned pozvání k sobě do bytu mezi čtyřma očima. Seznamek je obrovské množství. Některé nabízejí přímo sekce pro lidi s postižením. Někdo třeba zabrousí do vod, kde bude očekávat větší pochopení, jako na už zmínění křesťanské seznamce. Seznamovací inzeráty obvykle najdete také na stránkách sdružení poskytujících služby určité skupině lidí s postižením. Výjimkou není ani náš časopis, v tištěné i elektronické formě. Ne každý ale trvá na specializované seznamce pro lidi s handicapem. Ba naopak. Řada lidí s postižením se partnerským vztahům s ostatními handicapovanými z různých důvodů vyhýbá. Jiní zase očekávají, že u člověka s podobným osudem naleznou snáz pochopení pro svá omezení. Ať tak či onak, nebojte se a seznamujte se! 

Internet přináší i rizika Nejen internetová seznamka má i svá úskalí, ba přímo rizika. Jedním z nich je samotné odmítnutí. S tím sice člověk musí počítat, je ovšem otázka, jak bude nakonec reagovat. Zejména je-li často opakované. „Rizikem seznamek jsou neúměrná očekávání, neschopnost zpracovat neúspěch a následná traumata. Dvakrát třikrát to nevyjde a dostaví se úzkost z dalšího odmítnutí,“ připomíná psycholožka Olga Sozanská. „Lidé s postižením jsou přitom často bezbrannější a psychicky zranitelnější, někdy třeba i důvěřivější. Mohou dát příliš všanc svoje soukromí. Nelze vyloučit ani podlehnutí manipulaci.“ Není výjimečné, když handicapovaný člověk v touze po kontaktu neprohlédne snahu o zneužívání jeho osoby. Navíc lidé, kteří mají i psychické problémy nebo nevyrůstali v běžném sociálním prostředí, mohou hůř rozpoznávat rizika a varovné signály. Jindy jsou prostě naivní a nezkušení. „Vyloučit se nedá ani setkání s kriminálníkem či deviantem,“ upozorňuje Olga Sozanská. „Preference lidí jsou všelijaké. Někoho třeba přitahují amputované končetiny. Ale dá se to označit za deviaci? To jsou relativní pojmy, které se mění s dobou. Před čtyřiceti lety byly za deviaci považovány praktiky, které dnes lifestylové časopisy otevřeně popisují s podrobným návodem. Důležité


Po kontaktu s někým blízkým toužíme snad všichni bez rozdílu.

Jste naprosto spokojeni? Tak jste divní! Stalo se tak trochu národním sportem nadávat na poměry a být nespokojen. Také se vám stalo, že když se vás někdo zeptá, jak se máte, a vy odpovíte, že dobře, jste podezřelí nebo alespoň divní? Nějak se nenosí, abychom byli spokojeni. Buď máme práce hodně, nebo málo, jsme unavení, nejsme spokojeni s politikou, ať je jakákoliv, počasí také nic moc, o penězích ani nemluvě… O to více mě zaujal článek o World Happiness Database, volně přeloženo Světová databáze štěstí. Tato instituce sleduje a hodnotí země po celém světě podle kritéria štěstí jejich obyvatel, lépe řečeno podle toho, jak jsou lidé spokojeni se svým životem. Na prvním místě na světě se opakovaně umístila Kostarika a v první desítce se dlouhodobě setkáváte s Panamou. Obě země velmi chudé s velikými ekonomickými a sociálními problémy. Pak logicky následuje otázka: Proč tomu tak je? Z výzkumů vyplynulo, že jsou faktory, které je možno považovat při hodnocení vlastního života za zásadní. Jedním z nich jsou vztahy a vazby – v rodině, s přáteli, se spolupracovníky, s lidmi v bydlišti. Člověk, který se osobně setkává s ostatními lidmi s radostí ze setkání a pro čas strávený společně, prožívá spokojenost. Lidé, kteří se navštěvují proto, aby byli spolu, bez složitého chystání občerstvení, uklízení předem a kontrolování, co je u koho nového, jsou spokojení. Lidé mající nějaký cíl jsou šťastní. Cíl nemusí být vždy něco velikého. Je to o dobrém pocitu v nás, že se nám cosi povedlo, že jsme viděli něco hezkého, o prožití každé chvíle. Hledat pozitiva, která jsou, byť i někdy velmi maskovaná, ve všem. Někdy to chce se podívat s odstupem nebo z druhé strany. Lidé mající dlouhodobé vztahy jsou šťastnější. A smutek do našeho života také patří, podle studie by ale neměl být více než desetiprocentní. To abychom si potom lépe vychutnali radost a spokojenost. Přeji vám, aby se vám dařilo hledat, radovat se a těšit se i z maličkostí.  Autorka je lékařka, členka rady Konta BARIÉRY.

13

Zamyšlení ■ Samota může být velkým inspirátorem života. ■ Potřebujeme chvíle pro sebe, ale i jistotu kontaktu. ■ Kam se podělo angažované studenstvo?

O samotách dobrých i zlých Text: Vladimír Binar Foto: Jan Šilpoch

Stupně samoty a zkušenost z těžkých let

L

Samota má velké množství podob i stupňů. Jiná je opuštěnost dítěte, které nemá rodiče ani alespoň poněkud dobré rodiče – je nepochybně nešťastné. Můžeme mu pomoci? Snad ano, ale jen nezištným a opravdovým novým vztahem. A co opuštěnost adolescenta? Je jí možná víc, než se na první pohled zdá… Ve škole, v partě, ve zdánlivě silném kolektivu se mladí lidé často cítí opuštění, osamělí, dokonce bývají šikanovaní, ve své samotě nešťastní nakonec tak, že to vede k tragickým důsledkům. Ani dospělí, zdánlivě silní a úspěšní, se nemusí ubránit těžkým pocitům samoty. Nedocenění, neustále odstrkovaní a třeba i neoprávněně trestaní pracovníci zdánlivě dobrých firem jsou největšími kandidáty osamělosti a někdy i dramatických vyústění života. Vždyť jen ztráta zaměstnání je tvrdým šokem a někdy cestou do pekelných situací, takže se jí snaží vyhnout často i za cenu vlastního ponížení a nekonečných ústupků. Co jsem si jen vyslechl takových případů za dobu naší svobody a demokracie! Prožil jsem v mládí dlouhé měsíce v rehabilitačním ústavu, kdy to vypadalo, že svou těžce pochroumanou nohu už nikdy nerozchodím. Tam jsem poznal, jaké jsou samoty a kolik druhů jich napočítáte. A jak to člověka promění. Po opravdu nekonečném, téměř ročním ležení na posteli jsem konečně mohl vstát a podívat se z okna. Po ulici šel obyčejný kluk, jen tak si poskočil, a já náhle pochopil: toužím přece jen a jen po této úplně obyčejné situaci, jít takhle po ulici, jít někam, jít k někomu. Měl jsem v ústavu přítele Mirka, který tam strávil také rok. Několikrát mu operovali ruku, než mu konečně srostla a mohl jí vládnout. Jeho propuštění jsme heroicky oslavili v místní kantýně! Odešel usměvavě na svobodu – a jaký to byl pro nás šok! Za měsíc byl zpátky a žadonil, aby mu v ústavu dali jakoukoli práci, že „venku“ mezi lidmi nemůže žít! Cítil se mezi nimi naprosto sám, opuštěný! A stal se tam v ústavu topičem! Trpěl naprostou ztrátou pospolitosti té léčebny, té nenahraditelné „mrzácké“ pospolitosti, která se mu stala domovem. (…)

idí, kteří koncem roku, v té už blížící se vánoční době dnes tak zkomercionalizované radosti, více než kdy jindy přemýšlejí o samotě, je jistě dost. (…)Ale vezměme to po pořádku. Samota není a nemusí být jen bolestná nebo nesnesitelná, či dokonce tragická. Každý pojem může mít různé obsahy. Velký francouzský myslitel J.-J. Rousseau napsal pozoruhodnou knihu Dumy samotářského chodce, znamenitá zamyšlení i odpovědi nad věčnými otázkami sužujícími každého člověka, k nimž však může podle něho dospět jen na „osamělých procházkách“. Obr moderní prózy Francouz Marcel Proust se zas zmiňuje o zázračných obrazech, myšlenkách, jež můžeme „potkat“ za zatáčkou cesty – ale pouze když jdeme sami! A co Holan? Největší český básník, který se uzavřel do samoty, kterou nazval Ostrov Isola, uprostřed tak frekventované pražské Kampy. (…)

Nedocenění, neustále odstrkovaní a třeba i neoprávněně trestaní pracovníci zdánlivě dobrých firem jsou největšími kandidáty osamělosti a někdy i dramatických vyústění života. 14

Samota neměla v hospodě místo Dnes vidíme hodně opuštěných starších lidí. Neříkám „seniorů“, to slovo se mi příčí, zní úředně, pokrytecky, jsou to přece povětšině důchodci. Přejmenováním se realita nezmění! Na to si dnes hrajeme. Mají své byty, při troše štěstí třeba slušnější důchod, mají schránky plné letáků na úžasné slevy a předváděcí akce, ale ve skutečnosti jsou z nich psychičtí bezdomovci, navíc ještě často okrádaní! Nikdo je nepotřebuje, nikdo jim nepomůže, nikoho nezajímají. Ostatní zajímají



SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Vladimír Binar po téměř roce ležení v rehabilitačním ústavu ví o samotě své. A dokáže to vyjádřit psaným slovem.

Samota není a nemusí být jen bolestná nebo nesnesitelná.

info Kdo je PhDr. Vladimír Binar Český spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel. Nositel Ceny Jaroslava Seiferta. Absolvent a po letech v disentu opět pedagog na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Autor ceněných knih Playback, Číňanova pěna atd.


jen jejich peníze! A oni si tak sami kladou otázku – proč tu jsem, jaký smysl má můj den, měsíc, rok. Všimněte si, jak často mluvíme o důstojném stáří, ale máme především na mysli výši důchodů, lékařskou péči, nejrůznější ústavy, prostě zase peníze, a když je nemáte, končíte kde…? Nikdo nemá v programu likvidaci samoty, nestálo by to skoro nic, jen trochu energie ostatních, trochu vcítění do světa starších. Mám dokonce svou představu, jak bychom mohli tento stav změnit. Třeba renesanci české a moravské hospody. V naší literatuře najdete bůhvíkolik příběhů, jak obyčejná hospoda pomohla, jakou oázou pospolitosti bývala. Mnozí si pamatujeme časy, kdy právě v hospodě jste našel pomoc, ať finanční, řemeslnickou i jinou, kdy sliby od piva platily víc než psané smlouvy, kdy vaše nepřítomnost na pravidelném posezení okamžitě vzbudila pozornost – kde je, proč nepřišel, nestalo se něco? A když kamarád chyběl déle než pár dní, šlo se za ním. Měli jsme starost, co s ním je. Věděli jsme o sobě skoro všechno, o svých zdravotních, pracovních a dalších potížích atd. A tak jsme vlastně všichni měli jistotu, že až bude potřeba, opuštěni nezůstaneme. Raději snad ani nevzpomínat. Česká hospoda zemřela! O čem by tak dnes psal pan Hrabal? Už těžko zažijeme atmosféru, kdy se sešli dělníci, zahrádkáři, lidé vyhození z fakult, práce, holubáři, spisovatelé, docenti, fotbalisté aj. u jednoho stolu – a bez rozdílu! Bylo o čem mluvit, bylo komu si postěžovat, bylo spousty radostí z radosti druhých, stejně tak smutku. (…) Nakonec trochu úvahy o prostředí, které znám přece jenom nejlépe. Jako studenti jsme se v šedesátých a ještě na počátku sedmdesátých let bavili, hádali a doslova neúprosně přeli o politice. Samozřejmě také o kultuře, knihách, představeních, prostě o všem. (…) Dnes sedávám v témže bufetu – dnes ovšem v bistru U Platona – a co slyším? Řeči o kariérách, grantech, šikovných místech, úspěchu, penězích, o módních trendech atd. Na filozofické fakultě! Tak začíná nejhorší samota, tak se dělí společnost na opuštěné atomy jedinců, tak si dnešní studenti dobrovolně připravují situace, ve kterých mohou zůstat opuštění, až to budou nejméně potřebovat. Protože nedobrovolná samota není nic jiného než člověk bez ceny pro ostatní! 

Záznam a mezititulky zj Více na www.muzes.cz

Odmítnutí a úleva „Já pozvu na výlet taky Ivetu, tu s tou berličkou. Nebude ti to vadit?“ „Samozřejmě, že nebude, příjemná ženská, ale je ti jasné, že pak tam nemůžeš být do konce? Na vlak až do Dobřichovic by určitě s tou berlí nedošla.“ „Máš pravdu, tak jí o tom setkání raději ani nebudeme říkat.“ Většina lidí v této republice nemá předsudky vůči lidem s nějakým tělesným nedostatkem, s určitou odlišností. Přijímáme je dobře, jsme přece Středoevropané, jsme pro jejich zařazení do celku. Hlasujeme pro to, aby děti s handicapem chodily do školy s ostatními. Jsme a chceme být ohleduplní. Navíc si uvědomujeme, že i my sami a naši blízcí se můžeme dostat do podobné situace. Nejsme přece barbaři, nežijeme ve středověku! Nemáme předsudky, ale oni ti lidé s handicapem ty ostatní přece jen trochu „zdržují“. Na školním výletě se kvůli nim všichni musí dříve vracet na nádraží, při nastupování a vystupování jim musíme pomoci a oni to někdy pochopitelně vycítí. Poznají, že ta zdravá většina se kvůli nim „krotí“, a sami občas řeknou, že mají jiný program a že večer s ostatními do hospody již nepůjdou. Většinou to přijmeme s nevyslovenou úlevou a jedeme bez nich. Vždyť oni sami nechtěli jet na výlet. Jindy to nepřímé odmítnutí i vyslovíme. Dítě již od školních let cítí, že ti ostatní – pokud jsou hodní a dobře vychovaní – na ně „berou ohledy“. V rodině s ním soucítí jeho rodiče i sourozenci a někdy na „výhody“ nemocného ostatní i žárlí. Rodiče mu častěji pomáhají, oceňují každý jeho úspěch a snaží se ho povzbudit. I to nevyslovené člověk cítí. A protože soucit ostatních mu není příjemný, tak si raději sám řekne, že zůstane doma, že ho více baví sedět u počítače než jet na chatu. Stahuje se do ústraní, stává se osamělým. Ostatní to berou s úlevou. „Sám to přece chce“ – a tak ho svými ohledy k jeho přání ještě více izolují. Osamělost se prohlubuje, mění v samotářství, aniž si uvědomujeme opravdové kořeny. Na počátku trochu handicapovaný jedinec chtěl být druhými opakovaně zván, ujišťován, že nikomu nepřekáží. Pozvání proto odmítl, ostatní to přijali s úlevou. Z jeho ohledů se stal až základní rys chování, „nepřekážet“ se změnilo v samotářství a osamělost. Kořeny si většinou neuvědomujeme. Třeba ta izolace nepramenila z vlastního rozhodnutí, ale z náznaků, gest, které jsme ani původně nechtěli udělat či vyslovit.  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

15

Demografický vývoj ■ Počet narozených dětí klesá v českých zemích už od počátku 20. století. ■ V současnosti patříme v Evropské unii k mladším populacím, ale ne nadlouho. ■ Vztah k seniorům je v české společnosti dosti negativní.

Jitka Rychtaříková:

Stárneme už 150 let Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

Média nás straší, že česká populace zestárne, kdo nevstoupí do druhého pilíře, nebude mít v penzi na jídlo a podobně. Mají katastrofické scénáře opodstatnění? Stárnutím se straší, komu se to právě hodí. Podle mého názoru, podloženého neúprosnými čísly od nás i z Evropy, se nejedná o nic překvapivého, protože v ekonomicky vyspělých zemích podíl lidí starších 65 let roste již od konce 19. století. Rychlost demografického stárnutí ovlivňuje klesající počet živě narozených a prodlužující se délka života. Na současném území České republiky bylo maximum počtu živě narozených dětí (333 619) v roce 1902, naopak minimum (89 471) v roce 1999. Poslední známá čísla z roku 2012 udávají 108 576. Mužům ve věku 65 let dnes zbývá v průměru téměř 16 let života a stejně starým ženám necelých 19 let. Tyto hodnoty jsou stále nižší, než je obvyklé v severní, západní i jižní Evropě. V rámci EU nic zvláštního.

Člověk se stává závislým až na úplném sklonku života. Přesto se zeptáme: stárne české obyvatelstvo rychleji? Stárne, ale v rámci Evropy patříme zatím mezi mladší populace. Lidé nad 65 let tvoří necelých 17 procent obyvatelstva. Výhledově nás ale stárnutí čeká. Podle předpokladů ČSÚ se mezi lety 2060 až 2100 dostaneme na dvojnásobek. Až k 33 procentům. Jak je na tom západní část Evropy? Lépe jsou na tom s úbytkem narozených dětí Francie, severní Evropa nebo Velká Británie. Podobně jako my je na tom jižní Evropa, kde se rodí stále méně, ale lidé se tam dožívají delšího věku. Již zmiňovaná západní a severní Evropa bude statisticky stárnout pomaleji.

16

Doc. Jitka Rychtaříková nepovažuje současný "baby boom" za nic výjimečného, i přes něj čeká českou populaci postupné stárnutí.



Seniorská populace je sama o sobě velmi různorodá a může být celospolečenským přínosem. Kolik mají české ženy v průměru dětí? Už méně než 1,5. Trvale se drží tento ukazatel kolem 1,4. Nejníže byl v roce 1999, poklesl na 1,13. Poslední prognózy ČSÚ počítají s hodnotou kolem 1,6. Jenže teď všude lamentují, že přišly silné ročníky, nestačí školky a třídy v základních školách… To jsou jen výmluvy. Nikde na světě nenajdete populaci, kde se každý rok narodí stejný počet dětí. U nás lze poměrně přesně odhadovat, že se počet živě narozených dětí bude pohybovat mezi 95 až 110 tisíci ročně. Stát musí být flexibilní a připravený, že ne každý rok bude mít v první třídě 30 dětí. Musí reagovat na vyšší či nižší počty. Nejde o tragédii. Já patřím do poválečného baby boomu, nás bylo ve třídě čtyřicet – a přežili jsme to. V 70. letech se jen v české části Československa narodilo v roce 1974 skoro 200 tisíc dětí. Dnešní výkyvy jsou z pohledu demografa zanedbatelné. Pokud někdo mluví o problému, tak je to nepřipravenost, počty živě narozených dětí jsou známy pouze s ročním zpožděním. Komunální politici nemusejí spolupracovat s demografy. I na internetu si najdou, kolik se kde narodilo dětí. Byl poměr mezi počtem mladších generací a seniory problémem už někdy v minulosti? U nás byla nejnižší porodnost v roce 1936. Na jednu ženu připadalo 1,6 živě narozeného dítěte. Důvod? Dozvuky silné hospodářské krize. Počty začaly stoupat za války, nejvyšší čísla jsou z roku 1944. Platilo, že čeští muži nebyli povoláváni do armády a jedna z možností, jak se vyhnout totálnímu nasazení, byl sňatek a dítě. Strach ze stárnutí populace měla před válkou například Francie. Tam se obávali, že jich bude málo a oslabí se pozice země jako světové velmoci. Po druhé světové válce se to ale zlepšilo, že? Ano, ale například v porovnání s USA nebo Austrálií nebyl baby boom na území České republiky tak výrazný. Další pokles úhrnné plodnosti – což je demografický výraz pro průměrný počet živě narozených dětí na jednu ženu – přišel na konci 50. let. Byl nedostatek bytů, zhoršila se ekonomická situace, a navíc bylo v roce 1958 uzákoněno umělé přerušení těhotenství i z jiných než zdravotních důvodů. Což vliv mít mohlo. Hodně se mluví o baby boomu na začátku 70. let v souvislosti s normalizací. Jaký je váš názor? Zdůrazňované politické hledisko se přeceňuje, je to klišé. Opatření ke zvýšení porodnosti se připravovala už od poloviny 60. let. Státu totiž chyběly pracovní síly. Rok1968 opatření jen zbrzdil. Husák těžil z něčeho, co už bylo na stolech ministerských úředníků dlouho předtím. Mimochodem, naše tehdejší opatření a zejména systém předškolních zařízení byly vzorem pro řadu západoevropských zemí.


Senioři dnes tvoří asi 17 procent obyvatelstva. Důchodového věku se ale zásluhou lepší zdravotní péče dožívají ilidé s handicapem.

A současný „baby boom“? Kde vidíte jeho příčiny? V porovnání s předchozími baby boomy je to jen „mírné oživení porodnosti“, to si přiznejme. Vliv mají prorodinná opatření vlád z doby těsně před rokem 2008. Podívejte, po roce 1989 se řada dobrých opatření zlikvidovala jako pozůstatky socialismu, i když v západní Evropě podobná byla nebo zde byla dále rozvíjena. Pak jsme přišli na to, že rodinná politika potřebuje podporu státu, tak jsme se k nim částečně vrátili – a to je ten dnešní tzv. baby boom. Ale později došlo zase k omezení, takže lze čekat opět pokles. Rození či nerození dětí je totiž velmi citlivé na nestabilní prostředí. Co mezigenerační averze? Je to problém? Mladí versus staří? U nás je to zneužívané. Že nebudeme mít na nic, což může i budit dojem, že nejlepší by bylo, kdyby v 65 letech lidé umřeli a nezatěžovali důchodový a zdravotní systém. To je samozřejmě extrém. Dnes například

info Kdo je Prof. RNDr. Jitka Rychtaříková, CSc. Pochází ze Zruče nad Sázavou. Vystudovala zeměpis a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze a demografii v Paříži. V 90. letech demografii vyučovala v USA. Je vedoucí katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK Praha. Od roku 2000 je vedoucí výzkumného týmu Demografické chování obyvatelstva Sociologického ústavu AV ČR. Je předsedkyní České demografické společnosti.

v Japonsku je 25 % obyvatel starších 65 let, v Německu a v Itálii 21 %. Umějí s tím pracovat, jsou na to dlouhodobě připraveni, nehlásají katastrofické scénáře. Bohužel u nás jsou negativní vize neúměrně často prezentovány a buduje se mezigenerační konflikt. Šetření Evropské unie ukázalo, že byť je česká populace podstatně mladší, máme u nás a v bývalé východní Evropě velmi negativní postoje k seniorům. My strašíme lidi místo toho, abychom ukázali problém komplexně. Vše se redukuje čistě na peníze. Seniorská populace je sama o sobě velmi různorodá a může být při vhodných podmínkách celospolečenským přínosem. Velkým, především psychickým problémem, je osamělost seniorů. Existují na toto téma nějaké demografické údaje? Jsou výběrová šetření, která zjišťují, s kým se senioři stýkají a jak se cítí. Na celostátní úrovni lze z posledního sčítání lidu domů a bytů z roku 2011 vyčíst, že ve věku 65 let a více bylo hospodařících domácností důchodců jednotlivců 497 193, z toho 114 444 mužů a 382 749 žen. Naopak hospodařících domácností důchodců, z nichž alespoň jeden byl starší 65 let a tvořících úplnou rodinu, bylo 431 288. Zachycují statistiky skutečnost, že seniorského věku se dožívají díky lepší zdravotní péči také lidé s handicapem? O statistikách lidí s handicapem nevím, ale počítají se délky života v dobrém zdraví, bez chronické nemocnosti nebo bez omezení denních činností. Určité údaje, z nichž lze vyčíst částečně odpověď na vaši otázku, lze například najít v letošní Národní zprávě European Health and Life Expectanties pro Českou republiku z dubna 2013. Ta některé aspekty zohledňující zdravotní stav seniorů s ohledem na dožití zachycuje. 

17

Nové zahraniční technologie ■ Koncept od americké firmy Segway chce řešit budoucnost městské mobility. ■ Vozítko jezdí rychle i na normální silnici a provoz skoro nic nestojí. ■ Použít by jej mohli i vozíčkáři a jinak handicapovaní lidé.

Dravec v městském Text: Štěpán Beneš Foto: archiv autora

U

ž žádná chůze, unavené nohy a bolavá záda. Osobní transport čekají světlé zítřky. Nebo to tak alespoň vypadá podle konceptů, které se v posledních letech množí z per jednotlivých designérů nebo vývojových center velkých firem. V minulosti už byla na těchto stránkách řeč o konceptech mobility japonského strojírenského gigantu Honda a i většina dalších nových nápadů, jak zajistit osobní mobilitu ve městě bez použití neekologických vozidel a zároveň ji ulehčit starším a nemohoucím, obvykle pocházela taktéž ze země vycházejícího slunce. Tentokrát ale pootočíme zeměkouli zase o trochu dál, dnešní vozítko je od amerických inženýrů z firmy Segway. Segway pravděpodobně všichni známe. Gyroskopické vozítko se dvěma bočními koly, které se umí samo vyvažovat. Nahnutím se do příslušného směru se udává směr i rychlost, jezdit umí poměrně svižně a tu a tam na nich vídáme i příslušníky policie. Vyrábí se už 12 let. Není to ani tak dávno, co jste si právě u nás mohli přečíst recenzi segwaye se sedačkou, který nebyl sice vyroben přímo pro vozíčkáře, i přesto jej ale lze tímto způsobem využít. Společnost má ale teď v rukávu další koncept. Jmenuje se P.U.M.A. (Personal Urban Mobility & Accessibility), v překladu osobní městský transportér.

Vypadat by vozítko do budoucna mohlo různě, černý je jen základní koncept.

18

Segway P.U.M.A. má nemalou ambici měnit způsob, jakým se po městě dopravujeme. Pomoci by mohl i handicapovaným.

Podobá se dravé šelmě Přestože je název konceptu zkratkou, někteří budou možná přece jen kvůli černé barvě a vizuální dravosti upřednostňovat podobnost s dravou šelmou. Na klasický podvozek Segway s dvěma většími koly s městským vzorkem po stranách jsou upevněna dvě těsně sousedící sedadla a podlaha pro nohy. V přední části je také řídicí tyč, která klasickému segwayi udává směr do stran. Zde je tomu však naopak, tyč je ve vozíku v bočním pohybu pevná a směr se volí otáčením volantu. Ten více než co jiného připomíná knipl starších letadel. K volantu se připojuje i moderní mobilní telefon, který slouží jednak jako klíč s ojedinělým kódem, jednak jako přístrojová deska zobrazující důležité informace k jízdě. Celé řízení je vedeno moderní elektronikou napojenou na počítač, manuálně neprobíhá nic. Celá konstrukce je doplněna stabilizačními kolečky vzadu i vpředu, zadní jsou pro jistotu, z těch předních se vozítko zvedá z odpočinkové do provozní polohy. Podvozek s prostorem na nohy doplňuje bezpečnostní trubkový rám i s kapotou, řidič by tedy neměl ani při extrémní situaci dojít jakékoli újmě. Podvozek se pomocí moderní elektroniky a soustavy senzorů sám vyvažuje do rovnovážné polohy, otočit se je možné na pětníku, tedy s nulovým poloměrem otáčení. Samotná jízda samozřejmě probíhá jen a pouze po dvou kolech jako u klasického segwaye. Vypadá to přitom snadno. Pasažér nastoupí a aktivuje vozítko. To se elegantně zvedne z předních koleček a začne stabilně balancovat jen na středních dvou. Tak je připraveno k jízdě. K jízdě vpřed dá řidič pokyn posunem řídicí tyče vpřed. Ta je, podobně jako u klasického segwaye, upevněná k rámu napevno.

Segway dostává pokyn k jízdě vpřed změnou těžiště, tedy nahnutím řidiče mírně vpřed. To však v sedu samozřejmě nejde, a tak je řízení u konceptu P.U.M.A. vyřešeno jinak. Nahnutím tyče vpřed se po vodorovné ose posune dopředu oproti podvozku celý kus se sedačkou, prostorem pro nohy i bezpečnostním rámem. Podobně, jako se po kolejnicích pohybuje šuplík. Celý pohyb není sice nijak extrémně výrazný, stačí ale na to, aby změnil těžiště, a přestože člověk stabilně sedí v sedačce, podvozek se nahne mírně dopředu a v tomto směru také jede. Brzdění či pohyb vzad probíhá stejným principem, pouze se celá konstrukce pomocí přitažení řídící tyče posune po kolejnici vzad tak, aby podvozek zastavil nebo naopak couval. Zní to trochu kostrbatě, princip je ale možné si prohlédnout na videu přímo na stránkách konceptu: www.segway.com/ puma.

Budoucnost patří více osobám V samotném pohybu už ale P.U.M.A. působí stejně agilně jako klasický segway, uveze navíc dva lidi a podle výrobce by jich mohlo být v budoucnu i víc. Není nikterak dlouhá, staví spíše do výšky, se kterou si stabilizace hravě poradí. Na klasické parkovací místo by se prostým pohledem takových vozítek vešlo pět. A ujede toho také dost. Zatímco klasický segway pro jednoho člověka má rádius přibližně 10 kilometrů, P.U.M.A. zvládne díky lepším bateriím i technice rádius 20 kilometrů, reálný dojezd se pohybuje podle okolních podmínek mezi 40 až 56 kilometry. Nijak se přitom neloudá, umí uhánět bezmála šedesátkou za hodinu. Váží 136 kilogramů a do plného stavu se baterie nabije za osm až deset hodin. Celkové parametry perfektně odpovídají konceptu řešení městské mobility, která by


č a s o p i s p r o t y , kte ř í s e n e v z d á v a j í K pohybu P.U.M.A. využívá vylepšenou podvozkovou platformu. Uveze dva lidi a ujede s nimi bezmála 50 kilometrů.

provozu dokázala částečně nahradit automobilovou dopravu. Náklady na provoz P.U.M.A. jsou nesrovnatelně menší než u motorových vozidel. Její celkovou cenu firma Segway nezveřejnila, informovala ale, že je to méně než u dnešních levných miniaturních vozů. Že to společnost se svým návrhem myslí vážně, dokazuje především fakt, že firma spolupracuje na vývoji zmíněného vozítka i jiných řešení s koncernem General Motors, jednou z největších firem zaměřujících se na výrobu nejen osobních automobilů. Na stránkách projektu je na přiložených videích kromě pohybu samotného vidět i to, jak by si firma takovou budoucnost

Na klasický podvozek Segway s dvěma většími koly s městským vzorkem po stranách jsou upevněna dvě těsně sousedící sedadla a podlaha pro nohy.

Vozítko je ekologické a funguje za zlomek nákladů běžného vozu. Nemá ani problém s parkováním.


pohybu ve městě představovala. Vozítka typu P.U.M.A. by se pohybovala jednak po klasických komunikacích, jednak po speciálně vytyčených trasách. Tam by se mohla pohybovat i autonomně, bez lidského zásahu, řízená centrálně. Několik takových vozítek by se pohybovalo za sebou a před jednotlivými budovami by vždy stálo jedno nebo dvě k okamžitému použití. Vozítko by se pravděpodobně i autonomně dobíjelo buď na centrále, nebo na speciálních dobíjecích stanicích v samotném městě. Mohlo by dokonce fungovat jako rychlé taxi. Pro vozíčkáře i jinak handicapované by pak šel koncept upravit pro snadnější nasedání i vysedání, možná pro zajetí s celým mechanickým vozíkem. To je ale všechno ještě hudba budoucnosti, a tak si podobné řešení městské dopravy můžeme zatím jen přát. Anebo se inspirovat k činům? 

19

Umělci Konta BARIÉRY ■ Jiří Surůvka se počítá mezi „umělce-baťůžkáře“. ■ V 90. letech 20. století importoval západoevropské vztahy společnosti k umělcům. ■ Charita je něco jiného než představa lidí, že umělec by jim měl své obrazy dávat zadarmo.

Docent Ostravské univerzity Jiří Surůvka patří ke skupině slezských umělců, kteří hledají netradiční cesty umění k veřejnosti.

Jiří Surůvka:

Ostravský umělec je ohrožený druh Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

Právě jste se vrátil ze Švédska. Co jste tam podnikal? Bylo to šestitýdenní stipendium pro performery z celé Evropy. Bydleli jsme na zvláštním místě, kousek za Göteborgem, na kopci, kde před lety byla izolovaná nemocnice pro lidi postižené nejrůznějšími epidemiemi. A teď tam nastěhovali umělce, takže izolace tam svým způsobem pořád funguje. Co dělají performeři na podobném „soustředění“? Co si mezi sebou sdělují? Totéž, co třeba my v Ostravě na festivalu Malamut. Například to, jak setkání uskutečnit, jak na ně sehnat stipendium, jak hledat

20

místo pro festivaly. Hlavně jde o vytváření kontaktů. Výtvarné umění funguje na kontaktech. Nám se daří schrastit peníze na festival jednou za dva roky, oni už mají vybudovanou síť nadací a podpor. Sice se to nezdá, ale podobné festivaly popularizují danou zem navenek. Je to svým způsobem export demokracie. Export demokracie? V počátku devadesátých let jsem začal jezdit na taková setkání performerů a vracel jsem se naštvaný domů do Ostravy, co jde tam a co nejde u nás. Demokracie je možná nepřesné vyjádření, řekl bych spíše požadavky pro výtvarníky, podmínky pro jejich práci. Naučil jsem se, že musíme s ostatními umělci kontaktovat a atakovat politiky, tlačit je, aby přístup ke kultuře, jaký funguje venku, byl se zahraničím kompatibilní.

info Doc. Mgr. Jiří Surůvka Svérázný umělec se narodil 24. 10. 1961 v Ostravě. Malíř, performer, fotograf, kurátor i vysokoškolský pedagog je spoluzakladatelem performance skupiny Předkapela Lozinski, výtvarné skupiny Přirození (1988–1992) a kabaretu Návrat mistrů zábavy. Vystudoval obor čeština-výtvarná výchova na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Dnes působí jako vyučující a vedoucí ateliéru nových médií na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě.


č a s o p i s p r o t y , kte ř í s e n e v z d á v a j í Starý Warhol, digitální tisk, 2003

Ostrava byla a vždy asi bude, nejen ve sféře umělecké, hodně specifická a odlišná od zbytku republiky. Provozovat jinou než schválenou kulturu bylo před rokem 1989 za vyhlášeného krajského tajemníka Mamuly těžké, ne-li nemožné, ne? To byla v mém případě mladická éra undergroundu. Věděl jsem, že budu topit v kotelně a tam si v klidu dělat své. Ale nic víc. Nenapadlo mě ani na chvíli, že bych se stal součástí tehdejšího establishmentu. Spíš jsem počítal, že nás zavřou. Na rozdíl od těch umělců, kteří na tom byli existenčně dobře. Stavěli Leniny, na každém větším dvoře sídliště byla socha Gagarina nebo ženy s děckem. To vše dostávali místní konformní umělci. Kde se soustřeďovali ti, kteří byli mimo skupinu vyvolených? Něco se učilo na pedagogické fakultě, tam byli učitelé výtvarné výchovy. Byla tu jedna střední výtvarná škola, ne čisté umění, ale propagační výtvarnictví. Tam se formovala skupina lidí souběžně s tou oficiální. Ale o performerství, možnostech i netradičními postupy a vyjádřením reflektovat na dění ve společnosti, se v těch časech určitě uvažovat nedalo. Za dobové performerství lze považovat prvomájové oslavy,růvody a dny horníků a jiná výročí…

Já osobně neznám nikoho, kdo by znal někoho, kdo by si koupil nějaký obraz. To byly akce jako bejk. Tam jsem je chodil pozorovat s radostí, neskutečné výjevy. Známý ostravský fotograf Viktor Kolář v průvodech pravidelně lovit své krásné snímky. Kupodivu ale i v rámci oficiálních akcí docházelo k nechtěným zjevům. Možná ani sami autoři o vyznění toho, co vytvořili, vůbec vědomě neuvažovali. Byl jsem na výstavě k 65 letům Velké říjnové socialistické revoluce. Eduard Halberštát namaloval dětské letadýlko s výsostnými znaky. Vycházel možná ze stylu art brut, z Jeanna Dubuffeta. Bylo to jediné dílko na výstavě mimo ideologickou linku Leninů a dalšího balastu, který oficiální umělci klonovali až do úplného vyšisování. Tohle vybočení jediného obrázku se mi líbilo. Vybočoval někdo z oficiální řady, a nemusel sdílet osud undergroundu?


Strůjce války, digitální tisk, nedatováno

Dan Balabán, to byl jediný absolvent AVU, který navíc s námi v té době komunikoval. Maloval si zátiší, která visela v Díle, ale v soukromí dělal něco, s čím by na veřejnost vůbec vylézt nemohl, třeba náboženské motivy. Jaké kultuře Ostrava přeje dnes? Pokud se ptáte oficiálně, tak to se dá lehce odvodit z rozpočtu města. Což může být asi jedna miliarda podle mého odhadu. Takových 700 milionů spolkne divadlo, potom něco filharmonie, nějaké festivaly jako Colours of Ostrava. Ptám se spíš na to, co si tady lidé sami od sebe pověsí na zeď. Osobně neznám nikoho, kdo by znal někoho, kdo by si koupil obraz. Lidé mají doma jeden dva obrazy, ale ty dostali jako svatební dar od rodičů. Nebo mají trofejní obrazy z počátku 20. století, beskydské krajinky, to se tehdy malovalo, jak se říká, na váhu. Nebo zátiší s kytičkami. Pár sběratelů byste na Ostravsku našli, ale to je vše. Pověsil by si v Ostravě doma nebo ve firmě někdo například váš obraz Hitlera s telefonem pod názvem Volá vedoucí? Kupodivu jeden podnikatel si to ode mě koupil, považuje si to, že obraz má. Tehdy mi to pomohlo, protože jsem si za to na začátku 90. let koupil letenku do San Franciska, kde jsem dostal nějaké stipendium. Rozpočty na výtvarné umění jsou v muzeích a galeriích asi stokrát menší než na to zmiňované divadlo. Muzeum jeden obraz koupí a chce dva zadarmo. To je dnešní uvažování, lidé si nepřiznají, že i umělec by chtěl být ze své práce živ. Jako by měla být umělcova čestná povinnost rozdávat obrazy zadarmo. Vy ale přece dáváte obrazy, a zadarmo, pravidelně do aukce výtvarníků, kterou pořádá Konto BARIÉRY. To se netříští s tímto vaším názorem? Umělci na tom, zvláště v Ostravě, nejsou nejlépe. Je to svým způsobem komuni-

ta v ohrožení. Někdy říkám majitelům a provozovatelům nejrůznějších nadací sloužících spíše jejich zakladatelům, jestli by kousek výtěžku nedali na podporu umění v regionu. To, že dávám své obrazy i Kontu BARIÉRY, je pocit, že jsou přece jen na tom lidé i hůř než umělci. Ti, kteří si je kupují, je kupují jak z důvodu, že získají něco zajímavého, tak proto, že by ty peníze dali i bez toho, ale obraz je pro ně bonus, připomínka, že někomu pomohli. A vím, že na takových aukcích nakupují i sběratelé, kteří by jindy koupili dílko rovnou od umělce. Umělec, tedy i já, vyjde zkrátka. Já se svým malováním a performerstvím uživím omezeně, takže jsem nakonec taky vzal práci, učím v Ostravě na škole. Proto si nestěžuji. Konto BARIÉRY není jediné, kam občas nějaký obraz věnuji. Není vám líto, že třeba peníze na záchranu fotbalového Baníku Ostrava se ale našly? Když jsem se pak dočetl, za kolik bývalý majitel Baníku prodával v éře úspěchů hráče, vyšla mi asi miliarda – a najednou chce od města sto milionů. Posledních dvacet let usilujeme, myslím my umělci, kterým tu říkají „baťůžkáři“, o zřízení městské galerie. Zatím neúspěšně. Peníze se našly, ale dostal je někdo úplně jiný, jeden z nejbohatších lidí v regionu, na svůj projekt. 

Více na www.muzes.cz

Konto BARIÉRY zorganizovalo 11. aukční salon výtvarníků. Aukce proběhla 9. prosince 2012 v pražském Karolinu a výtěžek jde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením. Katalog uměleckých děl, která lze ještě koupit, na www.kontobariery.cz

21

20 let Konta BARIÉRY ■ Osobní neštěstí přeměnil Josef Fučík v pomoc postiženým. ■ Centrum bez bariér pomáhá lidem překonávat fyzickou bezmoc. ■ Co nemá, to si nápaditý muž na vozíku vymyslí a postaví.

Malý bagr je nejen pracovní nástroj Josefa Fučíka, ale i nenahraditelný rehabilitační „přístroj“ na ochablé svaly.

Jára Cimrman z Nové Paky Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

B

lázen. Nadšenec. Poděs. Nezmar. Střelec. Edison. Cimrman. Cokoli k Josefu Fučíkovi přidáte, všechno na něho sedí. Před patnácti lety, když mu bylo pětatřicet a nic na světě se mu nezdálo nepřekonatelného, skočil u kamaráda při oslavě do bazénu. Jen netušil, že kamarád bazén upustil. Že se mu svět zhroutil, si uvědomil už týž den v nemocnici. Nehybný, bezmocný.

Místo sebelítosti stavěl počítače „Víte, co je zajímavé?“ říká Josef Fučík, který měl v té době poměrně zavedenou stavební firmu. „Jak rychle se na malém městě rozkřikne špatná zpráva. Mně se to přihodilo v pátek večer, v sobotu a v neděli, kdy obvykle lidé volali, že něco potřebují, telefon ani nepípl. Najednou jsem byl ,mrtvý muž‘,“ vzpomíná po letech. Diagnóza – poranění páteře – nevěstila nic dobrého. Tělo bylo od krku dolů

22

nehybné. Místo muže plného síly a života, který ještě před časem nevylezl ze svého kráčejícího bagru, najednou nehybný mrzák na nemocničním lůžku. První diagnóza, kterou manželce řekli: „Nadosmrti nehybný!“ Objekt slitování a soucitu. Ale taky bezmocný otec, manžel, hlava rodiny a živitel. Jenže skepse a užírání mu dlouho nevydržely. Nechal si nad postel namontovat konstrukci, na kterou mu sestřičky dávaly časopisy a knihy, aby mohl alespoň číst. Časem leželo na síťce nejvíc časopisů o počítačích. Když se po dvou letech dostal z postele na vozík, jedna z jeho prvních cest vedla na školení o počítačích pořádané Kontem BARIÉRY. Tam také dostal svůj první computer. Doma ho pak rozebral, a když ho kamarád poprosil, jestli by mu nějaký počítač nesestavil, pustil se do toho. Objednal součástky a jeho první výtvor, zcela funkční, byl na světě. Ležel doma na posteli na břiše a sestavoval kouzelné bedýnky. „Co den, to počítač. Za rok jsem jich postavil sto padesát,“ chlubí se. Některé z nich možná ještě dnes fungují. Je na tenhle svůj zápis v životopise patřičně

hrdý. Vydělal si na vlastního asistenta, manželka mohla na částečný úvazek pracovat a přinést domů také nějaké peníze. Po Josefově úrazu museli zrušit živnost, pomáhali rodiče, sem tam prodali něco z rodinného majetku nebo vybavení firmy.

Nemocnice mně, já nemocnici Když v Nové Pace zavřeli nemocnici, ve které se Josef Fučík vracel z nejhoršího k životu, napadlo manžele, že tak smutný konec si zařízení nezasluhuje. „Říkal jsem si, že si zaslouží, abych mu vrátil kus toho, co ono dalo mně,“ komentuje agilní muž na vozíku své a manželčino rozhodnutí z roku 2005. To už založili občanské sdružení Život bez bariér, které začalo dávat dohromady podobně postižené lidi z okolí. Scházeli se na všemožných místech, jako centrála fungoval Fučíkovic rodinný domek (později zastavený jako protiváha půjčky na rekonstrukci nemocnice). Ale věděli, že věčně to takhle nepůjde. Podařilo se jim ve výběrovém řízení areál nemocnice koupit s tím, že ho budou postupně rekonstruovat, najdou-li se peníze. Dnes jsou tu dvě fungující budovy – v menší je denní stacionář, kam se sjíždějí lidé s nejrůznějším postižením z města i okolí. Před dvěma lety se podařilo opravit a zrenovovat sousedící větší objekt na Centrum bez bariér s chráněnou dílnou a chráněným bydlením, neschází rehabilitace a osobní asistence.

Centrum jako cesta vzhůru „Je úžasné pozorovat na lidech, kteří sem přišli jako zcela závislí na pomoci druhých, jak po delší době začínají zvládat základní úkony, jsou schopni se o sebe postarat lépe


č a s o p i s p r o t y , kte ř í s e n e v z d á v a j í Zatím nezrekonstruovaná část bývalého kláštera a nemocnice, kde Josef Fučík po úrazu páteře dlouho ležel.

„Přiznávám, že nejraději jsem, když ráno do bagru vlezu a večer vylezu,“ říká Josef Fučík. Ale to se tak často nestává. Záleží na tom, jestli je zakázka, jestli jsou finance na další rekonstrukci areálu. Každopádně bagr je nejen pracovní pomůcka a zdroj obživy, ale i vynikající rehabilitační zařízení. I díky němu si udržuje Josef Fučík svou tělesnou schránku v kondici. Po letech ležení, kdy mu zmizelo svalstvo, bylo vzpírání se na pákách v bagru nejlepší metodou na posílení svalstva. Žádná jiná metoda rehabilitace by prý nedokázala to, co bagr. „A víte, jak jsem k bagru přišel? Když jsem přijel do firmy, kde ho měli, věděl jsem, že tolik peněz, kolik stál, nemáme. Bavil jsem se s majitelem panem Novotným a on najednou povídá: Víte co, odvezte si ho, my ho teď nepotřebujeme. Vždycky, když dáte do kupy peníze, tak je pošlete. A tak mám bagr. Ještě mi zbývá něco doplatit.“

Nadšený zlepšovatel

Zlepšovatel. „Podařilo se mi vymyslet a vlastnoručně vyrobit uchycení vozíku i zvedací plošinu do auta.“

než před příchodem sem,“ svěřuje se Jitka Fučíková se zkušenostmi s těmi, kteří zde našli pomoc nebo domov. Někteří se částečně postaví na vlastní nohy, jiní najdou cestu k vlastnímu samostatnému životu i práci. „Daří se nám u některých klientů zvýšit jejich maximální mentální úroveň. Ti, kteří se dosud nedovedli obejít bez pomoci rodičů, najednou jejich pomoc odmítají. Máme tu kluka v chráněném bydlení, všechno za něho dělala maminka. Když zemřela, byl na takové úrovni, že je dnes ve velké míře samostatný. A dokonce se tu lidé seznamují, máme tu už i manželské páry.“ Každý metr krásné budovy má Josef Fučík – do výšky, kam z vozíku dosáhne – osahaný. Když ho tělo v mezích možností zase začalo poslouchat, znovu oblékl montérky a začal pracovat z vozíku. S vrtačkou,


Když se po dvou letech dostal z postele konečně na vozík, jedna z jeho prvních cest vedla na školení o počítačích pořádané Kontem BARIÉRY. se sbíječkou, se štětcem, v dílně, kde se dalo. Kamarádi a kolegové ze sdružení a bývalí spolupracovníci z firmy ho také nenechali ve štychu. „Některým jsem mohl jen slíbit, že až vydělám nebo až seženeme peníze, tak jim zaplatím – a oni dělali na čestné slovo. Takhle fungujeme a budujeme. Dobří lidé postaví, opraví, vymyslí, a když dáme dohromady finance, postupně dluhy splácíme.“

Bagr jako rehabilitace Doslova koncert Josef Fučík předvádí na dvoře, kdy mu kolega pomůže nasoukat se do malého bagru. Kdo nevidí, jak pracně vozíčkář pomocí vypolstrovaného prkna do kabinky zalézá, neuvěří, že uvnitř sedí člověk, který před patnácti lety ležel bez hnutí v patře budovy pár metrů odsud.

Plány na dovršení revitalizace nemocnice i bývalého kláštera v moderní společenské centrum nejen pro lidi s handicapem existují zatím na papíře. Peníze se scházejí pomalu, každou pomoc občanské sdružení vítá. Jedním z těch, kteří pomohli k dokončení druhé etapy a otevření chráněné dílny a bydlení, bylo i Konto BARIÉRY. Pomohlo už v počátcích, kdy sehnalo například novou dodávku. Fučíkovi si cení i relativních drobností, jako jsou počítače a další věci. „Samozřejmě se snažíme, aby si centrum pomáhalo i samo, velmi dobře se nám rozjela půjčovna kompenzačních pomůcek,“ vysvětluje Josefova paní. Když začali pomůcky, například mechanické i elektrické vozíky a další věci, za mírný peníz půjčovat, ani netušili, jaký ohlas a zájem to mezi klienty vyvolá. Od roku 2012 se zájem o zápůjčky zvýšil o 200 procent. Nemůžeme nezmínit doslova neutuchající zdroj nápadů, které má Josef Fučík při vylepšování věcí, které lidé s postižením denně používají a které jim leckdy ztrpčují život. Může připomínat Járu Cimrmana, průkopníka slepých uliček. Ale Josefovy uličky jsou slepé jen zdánlivě. Že nikam nevedou, to vidí jen ti, kteří hledají důvody, proč něco nejde. Třeba jen vozík, na kterém se pohybuje. Ten si v dílně složil částečně z dílů elektrického vozíku a částečně svařil z trubek. Kdyby se do toho pustila velká firma, stál by majlant a měli by na něj jen ropní šejkové. Vozík mění světlou výšku, náklon do stran, zvedá sedadlo, je vybaven osvětlením i „disko“ osvětlením v několika barvách. Zdolá vysoké obrubníky i prudké klesání. Další vylepšení k téměř absolutní dokonalosti má Josef vymyšlené. „Když to viděli Japonci na veletrhu v Německu, fotili si to ze všech stran,“ popisuje se zářícím obličejem svérázný a neúnavný Josef Fučík. 

Více na www.muzes.cz

23

Poradna ■ Základní výměra penze vzroste o deset korun. ■ Připravuje se mimořádná valorizace důchodů. ■ Webová kalkulačka pro osoby s postižením.

Valorizace důchodů od ledna 2014

V

lednu 2014 čeká poživatele všech typů důchodu valorizace dávek. Základní výměra penze od příštího roku vzroste o deset korun, tedy na částku 2340 Kč. Procentní výměra důchodu se pak zvýší o 0,4 %, což je v průměru o 35 korun. Průměrný starobní důchod tak bude po navýšení činit 11 015 Kč. Avizované zvýšení bude nižší, než se původně očekávalo. Vychází však z dat, která poskytl Český statistický úřad. Od letošního roku se důchody zvyšují jen o třetinu růstu reálných mezd a třetinu růstu cen. Podle statistického úřadu spotřebitelské ceny od září 2012 do srpna 2013 vzrostly o 1,3 % a reálné mzdy se loni nezvýšily. Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí ČR se ale již teď připravuje mimořádná valorizace důchodů v roce 2014, která by měla eliminovat vliv zohlednění pouze třetiny růstu cen při valorizacích od ledna 2013 a ledna 2014.

24

Ke konci června evidovala Česká správa sociálního zabezpečení 2 861 513 lidí pobírajících starobní, invalidní a pozůstalostní důchod. Vyplácela jim celkem 3 485 606 penzí. Z tohoto počtu bylo důchodů starobních 2 340 234, invalidních 434 895 a pozůstalostních (tj. vdovských, vdoveckých a sirotčích) 710 477. Oproti stejnému období loňského roku se počet starobních penzí zvýšil o 2780.

Nová kalkulačka pomůže spočítat přínos zaměstnávání OZP V rámci projektu OP LZZ Sociální pilíř konceptu společenské odpovědnosti firem (CSR) ve vztahu k zaměstnanosti OZP na volném trhu práce byla vyvinuta a následně otestována zástupci největších zaměstnavatelů na volném trhu práce webová kalkulačka pro orientační výpočet finančního přínosu zaměstnávání osob s postižením.

Od letošního roku se důchody zvyšují jen o třetinu růstu reálných mezd a třetinu růstu cen. V části zahrnující zákonně nenárokové složky příspěvků a úlev při zaměstnávání OZP pracuje kalkulačka s obvyklými hodnotami, takže pro rychlou orientaci při základním manažerském rozhodnutí je plně použitelná a dostačující. Kalkulačka neřeší problematiku firem nebo organizací, které zaměstnávají více než 50 % OZP. Uživatel kalkulačky na začátku výpočtu zadá požadované vstupní údaje (počet zaměstnanců, počet zaměstnanců se ZP, předpokládaná výše daně z příjmu pro



■ Žádost o průkaz ZTP je posuzována v roce, kdy byla podána. ■ Příspěvku na auto může předcházet šetření. ■ Příspěvek na pomůcku není třeba danit. uvažované období). Kalkulačka mu automaticky vyčíslí povinnosti vyplývající pro uvažovanou firmu/organizaci ze zákona o zaměstnanosti a sankce za neplnění. Následně nabídne možná řešení formou zaměstnání nových OZP nebo možnost využití náhradního plnění. Po vložení hodnot počtu nových zaměstnanců OZP, o kterých firma uvažuje, kalkulačka vyčíslí celkový finanční přínos pro firmu nebo organizaci ve struktuře: zákonem stanovené nárokové částky, nenárokové částky, jejichž přesnou výši určuje místně příslušné pracoviště Úřadu práce ČR (v této části kalkulačka používá částky průměrné a obvyklé) a předpokládaný finanční přínos včetně úspory na dani z příjmu. Doporučujeme kalkulačku vyzkoušet i v podmínkách vaší firmy nebo organizace. Webovou verzi je možno on-line používat: http://www.spcsr.cz/kalkulacka2.  Lucie Marková Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250


Čtěte Můžeš na www.muzes.cz ❛ Aktuální informace pro osoby s postižením.

❛ ❛ Inzerce zaměstnání, seznámení a prodej či nákup pomůcek pro lidi s handicapem. ❛ ❛ Archiv článků.

❛ Fotografická soutěž v rubrice Vaše fotografie.

❛ Videa a fotografie ze zajímavých akcí.

❛ www.muzes.cz mohou číst i nevidomí a slabozrací!


Odpovědi na otázky čtenářů:

?

Vloni v prosinci mi skončil průkaz ZTP, letos jsem o nový nežádala. V roce 2014 bych ale chtěla zažádat o nový, protože se změní kritéria, jak jsem zde dočetla. Když si podám žádost v prosinci 2013, budu posuzována podle nových pravidel? V lednu bude na pracovištích, kde se průkazy vydávají, asi nával, tak bych chtěla žádost podat s předstihem. Rozhodovat se bude stejně v roce 2014. Dotaz zní: Jde to? Děkuji.

Odpověď: Mrzí mě, že pro vás nebudu mít pozitivní informace, nicméně pokud podáte žádost o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením ještě v tomto roce, bude váš nárok na průkaz posuzován podle nyní platných kritérií, a to i v případě, že řízení bude dokončeno až v roce 2014. Pokud byste chtěla, aby váš nárok na průkaz byl posuzován podle kritérií platných od 1. 1. 2014, je třeba žádost podat skutečně až po tomto datu.

?

Prosím o radu. Pečuji o svou babičku, která má přiznaný IV. stupeň příspěvku na péči, tedy 12 000 Kč měsíčně. Jsem předvolaná k soudu ohledně snížení výživného na mé děti. Bývalý manžel mi dluží na výživném skoro 60 000 Kč a požádal o snížení výživného. K soudu mám doložit příjem, proto se obracím na vás, zda mám donést potvrzení, že pečuji o babičku, a zda mi částku 12 000 Kč bude soudce počítat jako příjem. Předem vám velice děkuji za odpověď.

Odpověď: Ve svém dotazu neuvádíte, zda se svou babičkou sdílíte společnou domácnost a uhrazujete společně náklady na živobytí nebo ne. V případě, že byste společnou domácnost s babičkou sdílela a částka příspěvku na péči se tak využívala v rámci společně posuzovaných osob, příspěvek na péči by se za příjem považovat neměl (pro účely zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu). Pokud byste s babičkou společnou domácnost nesdílela (např. byste za ní pouze docházela) a finanční částka, kterou za péči dostáváte, by měla znaky opakujícího se nebo pravidelného příjmu, příspěvek na péči by se za příjem považoval. Vycházím zde z tiskové zprávy MPSV z roku 2007. V rámci naší Poradny pro život s postižením se však výživnému a jeho stanovování bohužel podrobně nevěnujeme, proto vám tedy nemohu zaručit, že se soud nebude na věc dívat z jiného úhlu pohledu. Doporučuji vám obrátit se s dotazem ještě na některou z občanských poraden, případně přímo na soud, který vás vyzval k doložení vašich příjmů.

?

Žádám o příspěvek na auto. Přes všechny papíry a posudky, kdy mi bylo sděleno, že jsem osoba s těžkou vadou nosného a pohybového aparátu, jsem nyní byla kontaktována sociální pracovnicí, že u mě bude probíhat sociální šetření. Chtěla bych se zeptat, zda se bude jednat o další posuzování zdravotního stavu v domácím prostředí, majetkových poměrů prohlídkou vybavení bytu nebo obojího. Nemám co skrývat, jen bych chtěla vědět, co mě čeká. Děkuji za odpověď.

Odpověď: V rámci sociálního šetření ve věci příspěvku na zvláštní pomůcku poskytovaného na pořízení motorového vozidla probíhá posouzení majetkových a celkových sociálních poměrů vaší domácnosti, nikoli posouzení vašeho zdravotního stavu. Posouzení příjmů a majetkových a celkových sociálních poměrů všech osob ve vaší domácnosti se provádí pro účely určení výše příspěvku (na výši příspěvku mají dále vliv i četnost dopravy vozidlem a její důvody). Zdravotní stav pro účely nároku na výše uvedený příspěvek posuzují pouze posudkoví lékaři OSSZ podle místa vašeho trvalého bydliště na žádost pobočky úřadu práce.

?

Pokud mi na pomůcku (nebo potřebu, např. asistenci) poskytne nadace dotaci ve větší výši než 20 000 Kč, je mou povinností příspěvek zdanit? Děkuji za odpověď.

Odpověď: V zákoně č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, v § 20 odst. 12, je uvedeno, že od daně darovací je osvobozeno nabytí peněžních prostředků poskytnutých fyzické osobě, která je prokazatelně použije na zvýšení nebo změnu kvalifikace, studium, léčení, úhradu sociálních služeb nebo na zakoupení pomůcky pro zdravotně postižené, jakož i přímé poskytnutí takové pomůcky. Podle mého názoru tedy příspěvek či dar od nadace danit nemusíte, nicméně doporučuji si tuto informaci ověřit na finančním úřadě, který daně spravuje. 

Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny Ligy vozíčkářů Bezplatná linka 800 100 250 www.ligavozic.cz/poradna

25

vaše fotografie

SLOUPEK Ondřeje NEFFA

Děti před objektivem

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně předvánoční a vánoční čas dokáže být pro fotografy zajímavý, a tak se pokuste zaměřit především na něj.

Kdo z nás nefotí své děti anebo vnoučata anebo děti příbuzných a kamarádů! Troufnu si tvrdit, že je to snad nejvděčnější objekt k fotografování. Na mrňouse zaměřil svůj objektiv i Jakub Loula. Děťátko, podle modré barvy soudím, že chlapeček, se náramně zajímalo o obrovitou houbu na stole. Ano, velmi často fotíme děti v místnosti, a protože jsou neposedné, je dobře použít blesk. Tak vznikla i tato fotka. Zde bych měl jednu radu: pokud to jde, používejte blesk v nastavení SLOW, někdy to bývá označeno písmenem S, někdy tam je napsáno REAR. Když totiž fotíme v automatickém režimu, automatika i v temné místnosti nastaví expoziční dobu na 1/60 (nejčastěji) a pak je dítě přezářené a zbytek místnosti temný. Kdežto v tom SLOW režimu foťák fotí i delším časem a blesk to jen doblýskne. Věřte, je to pak mnohem lepší… Zdena Hegenbartová zachytila rodinný výjev s holčičkou už trochu starší. Podívejte se na celou její sérii na www. muzes.cz. Fotka zde zveřejněná je zachycena spontánně, jak život šel… a jel. V sérii je i pěkná ukázka použití blesku na sluníčku, ano, i to je velmi užitečné, zvlášť když je slunce v protisvětle a blesk prozáří stíny! Ale tahle fotka je bez blesku, je pohodová, bezprostřední, prostě příjemná. Nicméně je to fotka z prosluněného dne a my jsme až po uši v podzimu. Krajinu u Zlína fotil Jiří Kaláb. Vystihl tu krásnou dobu, kdy listí zezlátlo, ale ještě neopadalo. Fotka je pěkný příklad správné kompozice. Dva velké stromy po stranách, vodní tok dělá výraznou diagonální linii a co je důležité – most v pozadí, ten výrazný prvek, je posazen pod vodorovnou osu obrázku. Tak to má být, jako z učebnice! Poslední fotka, u které se zastavíme, zachytila podzim v detailu. Ano, jablko, vodní kapky, to vše symbolizuje vůni podzimu. Na fotce si všimněte dobrého využití hloubky ostrosti. Kapky jsou ostré, ale druhé jablko je už jaksi mimo rovinu ostrosti. Dává to fotce hloubku a tajemnost – a dosáhne se toho mimo jiné i tím, že málo cloníme. Čím menší je clonové číslo, tím menší je hloubka ostrosti… a také tím kratší je expoziční čas. I to je výhoda! Vstupujeme do fotograficky asi nejméně atraktivního období. Venku prší, stromy jsou holé, všude bláto. O důvod víc, proč zůstat doma a fotit dětičky. S bleskem ve SLOW režimu! 

Snímky prosím posílejte co největší. Přeji vám dobré světlo.  (jš)

Autor je novinář a spisovatel.

jakub loula

Jiří kaláb

Zdena Hegenbartová

marie harcubová

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,


27

na cestách ■ Na vozíčkáře zde myslí: na pláži vede k vodě speciální koberec. ■ Místní rum lze ochutnat v bezbariérové destilerii. ■ Air Mauritius samozřejmě nabízí lidem s postižením asistenci.

Reunion: Špetka Evropy, teplo z Afriky a závan Asie

Text: Michaela Bučková Foto: archiv autorky

V

íte, kde hledat na mapě ostrov Reunion? Já si dlouho nebyla jistá. Tento francouzský departement leží v Indickém oceánu, jen kousek od ostrova Mauricius. Jezdí se sem za korálovými útesy, krásnou přírodou i vysokými sopkami. Auto se kroutí v nekonečných zatáčkách a krajina za okénkem se dramaticky mění. Nejdříve bylo dusno a silnici mezi rodinnými domky lemovaly palmy. Postupně je nahradily stromy a lesy. A taky pastviny s kravami, skoro jako někde na Vysočině. Jenže to netrvalo dlouho. Stále víc jich ubývalo, až za oknem zbyl jen nízký porost. Jenže pak už zbyla jen červená láva, popílek a těžké kameny. Jako někde na Marsu nebo na Měsíci. Já jsem ale na francouzském ostrově Reunion v Indickém oceánu – z vyhlídkové terasy ve 2632 metrech nad mořem se dívám sopce Piton de la Fournaise do chřtánu. Tedy do jednoho z jejích čtyř kráterů. Je to jedna z největších atrakcí Reunionu, ostrova, kam se jezdí za krásným koupáním,

28

korálovými útesy, ale hlavně za nádhernou přírodou. Centrum ostrova je hornaté s bujnou vegetací a krásnými scenériemi. Jste v Indickém oceánu, a přitom se tu žije spíše evropsky. „Reunion, to je super kompromis. Tady můžete vyjet na hory a chodit po nich. Můžete šnorchlovat v laguně, koupat se ve vodopádech, ale pak si zajet do supermarketu na nákup nebo do kina. Letí se sem přes noc z Paříže a časový rozdíl je jen dvě nebo tři hodiny,“ říká Libuše Cyprien, za svobodna Andrtová. Češka pocházející z Chomutova, která zde žije a po ostrově provází turisty. Jsou to prostě tropy s vyspělým školstvím, zdravotnictvím, dobrým rumem, tendencí nešidit jídlo a pořádně si ho vychutnat (jen to víno tady zatím moc neumějí, ale snaží se). Je to prostě Francie vzdálená 9500 kilometrů od Paříže. I to je důvod, proč je ostrov dobrým tipem i pro handicapované.

Šnorchlování ke korálům Sousední Mauricius proslavily dlouhé písčité pláže a korálové útesy. Ty najdete i ve zdejších lagunách. St. Gilles les Ba-

Západy slunce jsou na ostrově Reunion nezapomenutelné. Na obrázku je osamělý plavec na paddleboat, která dobývá přímořské resorty.



Takhle se v tropech pěstuje vanilka.

Tyto vanilkové lusky jsou připravené na export. Pohled na vysoké hory Reunionu z jedné z mnoha vyhlídek

ins, Etang Salé les Bains, Saline les Bains na západním pobřeží – to jsou místa, kam se můžete vypravit za krásným koupáním. Například v městečku Le Leu mají na pláži dokonce speciální koberec pro vozíčkáře. Je položený na pláži tak, aby vozíčkáři mohli zajet na speciálním vozíčku až do vody. A stojí to za to. Ponořte se pod mořskou hladinu a podívejte se na svět rybiček se žlutými pruhy… Kolem ostrova pravidelně proplouvají velryby, delfíni a občas sem zabloudí i nějaký ten žralok.

Od moře až ke dvoutisícovým sopkám Sopka Piton de la Fournaise není největší na ostrově, ale rozhodně je nejzajímavější. Je to totiž jedna z nejaktivnějších sopek na světě. Ozývá se i dvakrát do roka. Prý není nebezpečná, ujišťuje nás průvodce, když náš vůz stoupá nahoru. Patří do skupiny červených sopek, jejichž erupce s prýštící lávou jsou spíše lidmi obdivované. Až na vyhlídku, odkud budete mít jeden z jejích kráterů jako na dlani, se pohodlně dostanete i s vozíkem.


Z Piton de la Fournaise se dá vnitrozemím přejet do jednoho z místních cirque, obrovských přírodních amfiteátrů obklopených horami, které vznikly po sopečné činnosti. Nejslavnější je Cirque Mafate. Byť zde žijí lidé, je dostupný pouze pěšky či helikoptérou. Autem se ovšem dostanete do Cirque Cilaos, jehož centrem je stejnojmenné městečko se zachovalou koloniální architekturou. Cirque Cilaos objevil v roce 1815 pasák koz, který sem zabloudil. Nadšeně o místě vyprávěl, a tak sem zamířili další návštěvníci. Narazili zde na termální prameny, které se staly základem lázeňského městečka, kam se za horkých letních dnů jezdila zchladit reunionská smetánka. Jezdila? Pěkně na nosítkách, které neslo čtyři až šest nosičů (za kilo váhy se jim platilo 1,50 franku). Od moře sem musíte „vytočit“ přes 400 zatáček. Silnice je tak úzká, že se každé auto před zatáčkou hlásí klaksonem a v tunelech couvá ten, který tam vjel později.

Rumová sága Kdo ovšem chce Reunionu dokonale porozumět, musí se seznámit s místním rumem.

Orosené láhve rumových specialit v destilérce Saga du Rum

Ty obrovské neprostupné pralesy podél cest jsou totiž cukrová třtina – bílé zlato, které bývalo hlavním vývozním artiklem Reunio nu i sousedního Mauriciu. Dodnes se z ní dělá cukr i rum. Vše, co potřebujete o rumu vědět, se dozvíte uprostřed nekonečného pole s cukrovou třtinou – v destilérce Saga du Rum nedaleko městečka St. Pierre. Projděte si destilérku (je celá bezbariérová – s toaletami i výtahem). Přečtěte si, jak se rum vyrábí a co všechno tady z něj dokáží vykouzlit. Třtina tu dříve rostla na každém volném místě a tohle zlato bylo největším vývozním artiklem. Všechny rumy můžete vyzkoušet na ochutnávce, kterou prohlídka končí. Nesmíte vynechat Rhum arrangé – do rumu se nejméně na tři měsíce „nakládá“, co komu přijde pod ruku. Mango, liči, baby banány… Lidé i majitelé restaurací si ho připravují doma sami. Podle sezony, podle chuti… „Rum arrangé se servíruje po obědě či večeři a v restauraci vám ho většinou nabídnou jako pozornost podniku,“ vysvětluje později na baru náš průvodce Yanick, když z lednice vytahuje orosené láhve. „Tenhle je s vanilkou a kávou, tenhle s vanilkou a pomerančem,“ říká, ale nám do skleniček lije cosi speciálního z pětilitrové sklenice. Pálí to, až mi slzí oči. Rum s chilli papričkami. Azot – na zdraví!  Více na www.muzes.cz

info Praktické informace N a Reunion létá každý den z Prahy nebo Vídně společnost Air Mauritius. Jeden přestup je v Evropě nebo Dubaji, druhý na ostrově Mauricius. C ena letenky začíná od 24 500 Kč. A ir Mauritius nabízí handicapovaným asistenci, která se vkládá už přímo do rezervace. Je třeba přesně definovat, jaký typ asistence cestující potřebuje. www.airmauritius.com P ůjčení auta stojí od 20 eur na den. w ww.reunion.fr

29

AUTO-MOTO ■ Automatické parkovací systémy zlevnily a stojí okolo 10 tisíc korun. ■ Novinkou bude dálkové ovládání parkovacího automatu. ■ Řidič může vystoupit a auto zajede samo na vybrané místo.

Auto zajíždí na parkovací místo, řidič je však venku a ovládá auto pomocí tlačítek. Za několik let bude takové parkování běžné.

Parkování s dálkovým Text: Petr Buček Foto: archiv autora

Ř

idiči na vozíku se mohou těšit, že za pár let bude parkování auta mnohem snazší než nyní – díky dálkově ovládanému parkování. Dříve, než se v autech stačily prosadit automatické parkovací systémy, hlásí se o slovo jejich ještě chytřejší varianta s dálkovým ovládáním. Jak bude vypadat parkování na dálku? Když auto zastaví u úzké mezery mezi auty, v níž by se například vozíčkářům složitě opouštělo vozidlo, řidič vystoupí a auto zajede na své místo zcela automaticky bez přítomnosti šoféra. Vozíčkáři, kteří k vystoupení a nastoupení potřebují vedle auta velkou mezeru, se tak dočkají ještě před pár lety neuvěřitelného pomocníka. Opustí své vozidlo ještě před zajetím do parkovací mezery a poté uchopí dálkový ovladač. Na něm budou dvě tlačítka. Jedno pro jízdu dopředu a druhé určené k couvání. Jejich střídavým mačkáním auto zajede do zvolené mezery. Ovladačem lze také auto nastartovat motor i vypnout. Přední, zadní a boční senzory při takovém

30

manévru přeměřují vzdálenost od okolních aut a podle toho se automaticky otáčí volantem. Například Volkswagen slibuje také ovládání pomocí telefonu. Druhou možností bude speciální ovladač.

Automatické parkování zlevňuje Auto s dálkovým ovládáním parkování však musí mít automatickou převodovku a parko-

vací systém známý už u dnešních aut. I ten ještě před pár lety vypadal jako z říše snů, ale dnes se už prodírá do výbavy stále více aut, a to díky jeho klesající ceně. Parkovací asistent je obvykle za příplatek a sám řidiči vybere dostatečně velkou mezeru mezi auty, která parkují za sebou nebo i vedle sebe. Poté řidiče na displeji před jeho očima vyzve k tomu, aby dal ruce z volantu S pomocí dálkových ovladačů bude možné zaparkovat auta těsněji vedle sebe. Parkoviště díky tomu pojmou více aut.



Dopředu a dozadu. S pomocí tlačítek auto najede na vybrané místo. Automatická převodovka však bude nutností.

a pouze mačkal pedály. Auto samo zajede na své místo. Systém dělá radost všem, pro které je parkování komplikovaným manévrem. Kromě komfortu majitel takového auta navíc ušetří za opravy oděrek kol o obrubníky a za šťouchance do ostatních vozidel. Automatický parkovací systém je dnes mnohem levnější, než býval. Například do Škody Octavia stojí od 22 do 31 tisíc korun podle zvolené výbavy. K nové Toyotě Auris kombi je však k mání jen za 11 500 korun, k Peugeotu 2008 stojí rovných 11 tisíc.

Přidávají se další a další automobilky Práci na zcela automatickém parkovacím systému ohlašuje stále více automobilek. Řidiči už nebudou muset šlapat na pedály ani sedět uvnitř auta. Volkswagen takového pomocníka prezentoval letos v září návštěvníkům autosalonu ve Frankfurtu, v říjnu oznámil přípravu automatického parkování s dálkovým ovládáním Ford. „Už dnes máme technologie, které nám umožňují proměnit vizi plně automatického

ovladačem Systém dělá radost všem, pro které je parkování komplikovaným manévrem. Kromě komfortu majitel takového auta navíc ušetří za opravy oděrek kol o obrubníky a za šťouchance do ostatních vozidel. můžeš / číslo 12 - 2013

parkování v realitu,“ řekl Paul Mascarenas, vrchní technický ředitel a viceprezident Fordu pro výzkum a inovace. „Tento systém by jistě ocenily zejména osoby se sníženou pohyblivostí, ale také zákazníci, kteří musí denně parkovat v rušných a úzkých ulicích,“ dodává. K vyhledání dostatečně velkého parkovacího místa slouží také u Fordu ultrazvukové senzory v předním i zadním nárazníku a také po jejich bocích. Řidič aktivuje systém stiskem tlačítka uvnitř vozu nebo na dálkovém ovladači. Vůz pak zcela sám zajede na parkovací místo. Tlačítko je nutné držet stisknuté po celou dobu manévru, aby ho řidič mohl kdykoliv přerušit. „A protože parkovací systémy Fordu dokážou navést auto do prostoru jen o 20 procent delšího než samotný vůz, mohlo by plně samočinné parkování při větším rozšíření přispět k efektivnějšímu využívání dostupných parkovacích míst,“ tvrdí Ford ve své tiskové zprávě. Kdy se automatické parkovací systémy s dálkovým ovládáním objeví v sériově vyráběných autech, zatím automobilky neuvádějí. Více o parkovacích systémech na AutemBezpečně.cz

SLOUPEK SLOUPEK Martina MartinaKOVÁŘE KOVÁŘE

Parkování není sranda Nová auta jsou prošpikována technologiemi: za řidiče zrychlují, brzdí, koukají po zvířatech nebo i zaparkují. Ale kde? Třeba jako v reklamě, kde parkuje auto s paní – bez řidiče – samo na střeše mrakodrapu. Co bych za to někdy dal! Místa je bohužel čím dál méně a tomu nepomohou ani senzory v náraznících, parkovací automatické systémy, ani kamery vpředu a vzadu. Místo hledáme s ohledem na to, že potřebujeme nějak z auta vylézt a pak zase nastoupit, což je v případě natěsno zaparkovaného souseda problém. Jednou jsem si nevěděl rady, majitel zaparkovaného auta těsně vedle mne furt nikde, už mi byla zima. Komu já řeknu, aby mi vyjel mým vlastním autem? Nejlépe někomu, kdo nevypadá jako zloděj. Vybral jsem si slečnu, vypadala výborně a na první pohled se zdálo, že by auto neukradla. Problém byl v tom, že sice byla poctivá, ale neuměla moc couvat… Ale to je problém i nás, lepších řidičů. Jednou jsem ve starém stylovém hotelu v Marseille na pokyn portýra zajel na popáté i s autem do výtahu. Vystoupit nešlo, na každé straně pět centimetrů, poslal mě někam o tři patra níže. A tam jsem v pohodě vyjel, zaparkoval a vystoupil. Horší to bylo v jedné moderní nemocnici, kde jsem na pokyn obsluhy vyjel na takové rošty, rychle vystoupil a divil se, jak najednou auto bylo tím roštem někam založeno do regálu. Při odjezdu jsem něco zmáčknul a auto se zase objevilo, já se opět podivil, nastoupil a odjel. Ale nejvíc jsem se divil v Praze ve Vodičkově ulici. Tam jsem jednou konečně „ukázkově“ zaparkoval. Když jsem se vrátil, auto bylo pryč – ukázkově jej převezli a přeparkovali na odstavné, poměrně drahé parkoviště u Vltavy. Ale místa tam bylo dost...  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY.

31

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

č a s o p i s p r o t y , kte kteří se nevzdávají

■ Zákulisí charity: je to těžká a ubíjející práce? ■ S dárci se musí pracovat, a kdo to umí, tomu se i v těžších dobách daří dobře. ■ S oblibou říkám, že Vánoce, to jsou pro nadaci žně.

Prosincové slovo V Foto: jan šilpoch

poslední době se roztrhl pytel se zájmem novinářů o rozhovory, které médiím poskytuji. Málokdy mě mine otázka: „Neubíjí vás tato práce, stále se zabývat těžkými osudy jiných lidí?“ Odpovídám ne. Práce v nadaci je úžasná, všechny nás baví a dobíjí. Pomáhat lidem? Hledat stále nové cesty pro získání finančních prostředků? Dobrodružství. A často s dobrým koncem. Naše nadace je v této zemi nejsilnější a to nám dává mnoho možností. Konto BARIÉRY je náš stěžejní projekt, a když někomu řeknu, že už dvacet let nám zůstalo věrných 40 tisíc pravidelných dárců, vždycky mu to vyrazí dech. Tato síla mi dává i příležitost reflektovat situaci, všímat si dnes a denně toho, co lidem se zdravotním postižením chybí, co by ještě potřebovali, co ztěžuje jejich život. Jsem nejen sběratel potřeb, dobrých nápadů, ale vedu také nadaci a naše partnery k tomu, abychom na bariéry společně upozorňovali a odstraňovali je.

Můžeme mít banku opravdu rádi? Už potřetí jsme v minulých dnech udělovali titul Banka bez bariér. Těší mě, že soutěž je každý rok vyrovnanější. Klient s handicapem se dnes ve většině bank může cítit rovnoprávně. Loňské prvenství obhájila ČSOB a já jsem měla při předávání ceny radost. Není to ale jenom banka vlídná ke klientům. Jde o finanční instituci, která dává najevo i svým zaměstnancům, že není možné žít separovaně za sklem a chromem v nádherném architektonickém prostoru centrály, který pro ně stvořil věhlasný architekt Josef Pleskot. Banka a nadace jim nabídla, aby se dívali přes bankovní přepážky na život kolem sebe. Úspěšný zaměstnanecký charitativní fond, který společně s bankou spravujeme, nejenže pomohl desítkám rodin, stovkám lidí s handicapem, ale zadřel do stěn překrásného sídla banky v pražských Radlicích vnímavost, cit a někdy

Nadchnout studenty pro charitu? To vůbec není těžké. Za jednu skupinu studentů Gymnázia Jana Keplera v Praze mluví šek. Celková částka speciální akce pro Konto BARIÉRY byla více než trojnásobná.

i soucit. I když právě ten lidé s postižením zrovna rádi nemají. A poslední argument – ombudsmanem banky je Martin Kovář. Můj dlouholetý nadační kolega, skoro dvacet let člen Rady Konta BARIÉRY a čerstvý člen správní rady naší nadace. Táta od rodiny , vynikající plavec, sportovní rybář. Medaile má ze Sydney, z Atén a jsou z paralympiád. Martin totiž sedí na vozíku.

I my v nadaci čekáme na dárky A vánoční čas v nadaci? Už několik posledních let je to období velké štědrosti a já se

na ně opravdu těším. Posledních pět šest let u nás totiž množství darů v prosinci stoupá proti jiným měsícům na trojnásobek. Vyjde to tak i letos? Překonáme předchozí roky? Vůbec nejde o rekordy, jde opravdu jenom o to, že můžeme neprodleně poslat radost dál, těsně před svátečními dny alespoň trochu zlepšit život, který je často plný bolesti a smutku. Jsme taková Ježíškova pošta, spojnice mezi velkorysostí a potřebou. Těším se, že v nadcházejících dnech nám dárci prostě přidělají práci. Přeji vám všem klidné a spokojené svátky v kruhu vašich blízkých, hodně štěstí, zdraví a nějaký pěkný dáreček, který vám rozsvítí oči. Když bude od Konta BARIÉRY, budu moc, moc ráda. V novém roce 2014 se na této stránce zase sejdeme. Moc se na vás těším. 

Práce v nadaci je úžasná, všechny nás baví a dobíjí. Pomáhat lidem? Hledat stále nové cesty pro získání finančních prostředků? Dobrodružství. A často s dobrým koncem. můžeš / číslo 12 - 2013

Vaše Božena Jirků [email protected]

33

Tip na výlet ■ Sedm tipů na bezbariérové adventní výlety. ■ Do Prahy na trhy, do Ostravy na výstavu betlémů. ■ Program připravují i na některých českých hradech.

Trhy, výstavy betlémů, Advent je tu! Text: Michaela Bučková Foto: archiv autorky

K

am se podívat v Česku na zajímavé výstavy, vánoční trhy či dokonce živý betlém? Přinášíme několik tipů. Klasikou jsou trhy na Václavském náměstí v Praze, bohatý program nabízejí v Brně i Českém Krumlově, ožijí i hrady a zámky.

Pražská klasika: na svařák na Staroměstské náměstí Tohle je vánoční klasika. Pražské trhy v malebné kulise historického centra jsou nejkrásnější v Česku a každý rok přitahují tisíce návštěvníků. A je tu i další výhoda – jsou bezbariérové. Trhy se budou konat na dvou místech v centru Prahy: na Staroměstském a Václavském náměstí. Začaly už 30. listopadu, přitom vánoční stromek se na Staroměstském náměstí rozsvítí 1. prosince v 18 hodin. Svařené víno, punč, pečené kaštany, klobásky, trdelníky – to jsou dobroty, které na stáncích nebudou chybět ani letos. Bude také možné pořídit tu ozdoby, jmelí, svícny, věnce, dekorace, ale i třeba štědrovečerního kapra. A poslechnout si budete moci koledy v podání dětských souborů. Trhy budou otevřené denně od 9.00 do 19.00, o víkendu pak od 9.00 do 20.00, stánky s občerstvením až do půlnoci. Vypravit se sem můžete do 12. ledna a bude to stát za to. Zahraniční průvodce totiž srovnávají ozdobené centrum Prahy s Berlínem, Bruselem, Mnichovem či Stockholmem. Další vánoční trhy se budou v Praze konat na Výstavišti Holešovice, Havelském náměstí, náměstí Míru, Jiřího z Poděbrad a na náměstí Republiky.

na elektrickém vozíku, chlapi ho vynesou nahoru,“ říká Alena Špetíková z hradu. Letošní výstavu bude prezentovat velké množství unikátních historických i současných betlémů od profesionálních a amatérských autorů. Polovinu z nich tvoří betlémy Romana Gálka z Jindřichova Hradce. Další byly zapůjčeny z muzea ve Vysokém Mýtě. „Unikátem bude pohyblivý betlém z 18. století, ten však zprovozníme pouze na vernisáži,“ dodává Špetíková. Ta by ráda návštěvníky pozvala i na hradní nádvoří, kde bude betlém v životní velikosti. „Ale pouze do 18. prosince,“ uvádí. Na Stříbrnou sobotu a neděli (14.–15. 12. 2013) se tu koná tradiční jarmark s ukázkami vánočních zvyků, řemesel, koledami a představením pro děti. V stupné: dospělí 80 Kč; děti, důchodci, studenti, ZTP 40 Kč w ww.cerna-louka.cz

Advent na Karlštejně Nasát vánoční atmosféru můžete také v okolí středočeského hradu Karlštejn. Vyrazit sem v prosinci můžete na dvě bezbariérové akce. První se koná už 1. prosince na náměstí v Karlštejně, kde vystoupí taneční, pěvecké a hudební soubory. Akce začíná v 10 hodin dopoledne. Poté si vyjděte na hrad, kde

Bohatý program mají v rožnovském skanzenu, vypravit se můžete i k soše Radegasta.

Tady zvou na trhy, koncerty, čerty i anděly. Den před Štědrým dnem bude v Českém Krumlově i živý betlém.

w ww.vasevanoce.cz/vanocni-trhy/praha

Ostrava: výstava betlémů na hradě Slezskoostravský hrad v Ostravě zve v době adventu na 13. ročník výstavy betlémů. Ta se bude konat v hradní galerii. Je umístěna v prvním patře a vozíčkář se na místo dostane s pomocí schodolezu (ten je však pouze pro mechanický vozík). „Výstavu hlídá čtyřčlenná ochranka, když někdo přijede

34



Rožnovský skanzen každý rok před Vánocemi ožívá. Vyrazit sem můžete už na mikulášskou nadílku

vánoční mše… při prvních tónech proslulé České mše vánoční Jakuba Jana Ryby,“ zve na zámek kastelán Jiří Senohrábek. Zážitek z padesátiminutového koncertu si pak od 16 hodin můžete okořenit pohledem na tradiční Živý betlém na nádvoří zámku. V zámecké zahradě lze také vyzkoušet některý z labyrintů. w ww.zamekloucen.cz

Rožnovský skanzen Náměstí pod hradem karlštejn ožije trhy a hudbou. Otevřou i 1. návštěvnický okruh hradu.

Na Slezskoostravském hradě se bude konat výstava betlémů, k vidění bude i unikát z 18. století.

Jeden z nejkrásnějších a největších trhů se koná tradičně na Staroměstském náměstí v Praze.

bude otevřené nádvoří i 1. okruh po hradu (od 10 do 15 hodin). Stejnou akci si karlštejnské náměstí zopakuje také 22. prosince. I tehdy bude otevřený 1. okruh hradu. V stupné: na adventní představení zdarma, hrad: dospělí 170 Kč; děti, důchodci, invalidé 110 Kč; rodina 540 Kč w ww.hradkarlstejn.cz

Český Krumlov a jeho trhy s bohatým programem Adventem ožije i středověké městečko Český Krumlov v jižních Čechách. Na náměstí Svornosti 29. listopadu začaly trhy, které potrvají až do 6. ledna. Kromě tradičních vánočních dobrot se sem můžete vypravit i za kulturou. Stromeček se rozsvítí 1. prosince po 16.30. Čtvrtého prosince zde vystoupí Komorní smíšený sbor Dr. Vladimíra Vepřeka s pásmem hornických písní. V 18.20 projde městem průvod hornických spolků a cechů v hornických uniformách a historických krojích s Barbořiným světlem. O den později se náměstí stane rejdištěm čertů a andělů. Poté


7. prosince v 15 hodin zahraje folková kapela Lakomá Barka, o den později v 16.30 dorazí Ježíškova pošta a přijede Bílá paní. Jedenáctého prosince je na programu zpěv koled s pěveckým sborem Musica Divina a 14. prosince vystoupí v 15.30 kapela Chlapi v sobě, o den později se budou od 16.30 s dětmi z českokrumlovských mateřských a základních škol a sborem Perchta zpívat koledy. Den před Štědrým dnem bude na náměstí k vidění živý Betlém. www.ckrumlov.info

Živý betlém a Česká mše vánoční na zámku Loučeň Dne 22. prosince se na zámku Loučeň nedaleko Mladé Boleslavi uskuteční dvě zajímavé akce: na zámeckém nádvoří bude možné obdivovat „zaručeně živého Ježíška v kolíbce“ a koncert České mše vánoční v kostele. „Je nejvyšší čas se v očekávání nadílky spojené se dnem narození malého Ježíška zklidnit. K tomu vám může napomoci 15. hodina v zámeckém barokním kostele Nanebevzetí P. Marie, kdy usednete do kostelních lavic

Rožnovský skanzen každý rok před Vánocemi ožívá. Vyrazit sem můžete už na mikulášskou nadílku ve čtvrtek 5. prosince. Ve Valašské dědině se konají podvečerní prohlídky s mikulášskou nadílkou. První vánoční program se pak koná 14. prosince, kdy v částech Dřevěné městečko a Valašská dědina začne Vánoční jarmark, kde bude možné si nakoupit dárky z dílen lidových výrobců. Na programu pak bude koledování, areály obejdou Lucky a čerti, bude se drát peří a ochutnávat vánoční dobroty. O víkendu 21. a 22. prosince můžete do Rožnovského skanzenu vyrazit obdivovat živý Betlém, a to vždy po 17. hodině v Dřevěném městečku. w ww.vmp.cz

Brno: vánoční trhy i zajímavá vyhlídka Svařák, punč i trdelník budou vonět i na brněnském náměstí Svobody. Trhy zde potrvají až do 23. prosince, otevřeno bude denně od 9 do 21.45, kdy trubač jarmark uzavře. Na každý den je pak na náměstí Svobody připraven bohatý kulturní program. Chystá se vystoupení různých kapel, děti ze základních škol zazpívají vánoční koledy a 8. prosince předvedou svůj talent mladí umělci při galapředstavení Brněnský šikula. Nebude chybět betlém z dílny řezbáře Jiřího Halouzky, vánoční expres nebo zvonička. Děti mohou v zookoutku nakrmit zvířátka a v Ježíškově poště sepsat tajná přání. Další část brněnského vánočního programu už bezbariérová není. Otevřou se například brány všech tří částí brněnského podzemí. Návštěvníky přivítá Kostnice u svatého Jakuba i běžně nepřístupná společenská část Labyrintu pod Zelným trhem. V Mincmistrovském sklepě na Dominikánském náměstí 5. prosince proběhne mikulášská nadílka, kde na všechny děti bude čekat Mikuláš s anděly i zlobivý čert. O adventu bude možné po rekonstrukci opět navštívit Starou radnici a vystoupit po 173 schodech na radniční věž. w ww.brnenskevanoce.cz 

35

SENSEN ■ Ke značce SENSEN už se hlásí 60 klubů. ■ Vyhlašujeme Seniora/Seniorku roku 2013. ■ Připravujeme nové webové stránky.

Radostná bilance roku Text: Iveta Königsmarková Ilustrační foto: Jan Šilpoch

P

řestože projekt SENzační SENioři odstartoval v květnu 2012, už v prvním roce se do něj přihlásilo necelých 30 klubů a do konce letošního roku to bude již více než 60. Nejvíce klubů dnes najdete v Ústeckém a Moravskoslezském kraji, v Praze a na jihu Čech. Tím úplně prvním byl Klub SENSEN Prachatice, který stále patří mezi ty nejaktivnější. Jeho členové byli například hosty letošního červnového Fresh senior festu v Praze. Vystoupení Senior country klubu SENSEN Prachatice patřilo k vrcholům festivalu. Kluby svou činností podporují hlavní pilíře projektu SENSEN – Národní kroniku a Druhý život dětské knihy, ale vyvíjejí i nespočet vlastních aktivit. Pořádají festival Seniorská píseň, sjíždějí společně řeky, plavou, podlehly kouzlu nordic walkingu, připravují výstavy nebo výtvarná setkání. Těší nás, že senioři mají vlastní nápady, nebojí se vyzkoušet i nové věci, a hlavně nezůstávají doma! A to nás těší dvojnásob, neboť podle posledního průzkumu Českého červeného kříže se až třetina českých seniorů cítí osamělá. Jsme moc rádi, že naše pomoc seniorům je vidět a že v boji s osaměním seniorů hrajeme významnou roli.

V prosinci budeme znát nej seniora V listopadu skončilo nominační období ceny Senior/Seniorka roku 2013 a Nejlepší klub senzačních seniorů 2013. Porota pročítá desítky nominací, ale jak dopadlo její hlasování, se dozvíme 7. prosince 2013 na slavnostním vyhlášení v Pražské křižovatce. Večer ozdobí Český národní symfonický orchestr se sólisty Ivanem Moravcem a Dagmar Peckovou pod

Pražští senioři oslavili Den seniorů pohybem: za krásného podzimního počasí se vydali z pražského Strahova přes Ladronku do obory Hvězda.

taktovkou Libora Peška. Patronkami ceny jsou herečky Jiřina Bohdalová a její dcera Simona Stašová. Už teď ale víme, že jsme díky vyhlášení ceny poznali desítky senzačních seniorů, kteří stále pracují pro ostatní a jsou pro své okolí inspirací i vzorem. Těšíme se, až vám oceněné představíme, ale již nyní můžete nominované poznat v medailoncích na našem webu www.sensen.cz. Poznáte např. kronikářku obce, aktivní sportovce, stále aktivní ošetřovatelku, dobrovolníka, seniorku, která vyrábí panenky pro UNICEF, nebo zasloužilého a stále aktivního hasiče. Cena pro kluby byla také otevřená, hlásit se mohly nejen Kluby SENSEN, ale i ty, které jsou aktivní pod hlavičku SENSEN.

V novém roce se můžete těšit na úpravy našich webových stránek, které by měly přinášet více tipů, kam za zábavou, poznáním či sportem. 36

Co čeká SENSEN v příštím roce? Po úspěšném rozjezdu bude projekt SENSEN plnou parou pokračovat dál. A co se chystá? Pokračovat budou určitě zahájené projekty Národní kroniky a Druhý život dětské knihy. Již v listopadu jsme vyhlásili nové téma Národní kroniky – Jak jsme prožívali sametovou revoluci. Národní muzeum, které je garantem Národní kroniky, připravuje na 25. výročí sametové revoluce výstavu, a tak se vaše příspěvky k tématu možná stanou její součástí. V novém roce se můžete těšit na úpravy našich webových stránek, které by měly přinášet více tipů, kam za zábavou, poznáním či sportem. Připravujeme pro vás i nové zajímavé projekty jako Škola digitální fotografie nebo sérii přednášek s bezpečnostní tematikou Bezpečné stáří. Poznáte, že kurz první pomoci nemusí být jen přednáška, ale také pěkně adrenalinový zážitek. Pokračovat budeme i ve sportovních aktivitách a těšit se můžete na 2. ročník Fresh senior festu. Pokud máte tip na senzační seniory, kteří by na festivalu předvedli své umění, dejte nám vědět! 


řádková inzerce Koupím, prodám Prodám starší chodící – běžecký pás zn. Spartan, plně funkční, nastavení 4 druhů programů, skladný, pův. cena 12 000 Kč, nyní 2000 Kč. Zlín [email protected] Zn.: 17092013 Prodám elektricky polohovatelnou postel, jak výška, tak hlava a nohy. Mechanicky vysouvací postranice proti spadnutí, hrazda, pěkná antidekubitní matrace. Koupeno v ČR. Doklady o koupi doložím. Používaná 3 roky. Velmi dobrý stav. Případné foto na požádání zašlu. Původní cena 32 395 Kč. Cena při rychlém jednání 14 tis. Kč. V případně zájmu o pronájem možná dohoda za poplatek 350 Kč/měsíc. kovoobrabecstvi.rokos@ seznam.cz Zn.: 23092013

zaměstnání Nabízím zaměstnání Hledáme vhodné kandidáty pro projekt Webmium (www.WEBMIUM. com je nástroj na tvorbu interaktivních webových prezentací pro malé a střední firmy, jednotlivce nebo neziskové organizace) na pozici ADMINISTRÁTOR WEBOVÝCH STRÁNEK PRO KLÍČOVÉ ZÁKAZNÍKY. PRÁCE PRO OZP – PRÁCE Z DOMU. Práce je pro osobu se zdravot-


ním postižením OZP – invalidita 1.–3. stupně, nezahrnuje osoby se zdravotním znevýhodněním. Práce je nabízena z domu pro osoby OZP bez docházení do firmy (kancelář firmy je v Praze 6), připojení na internet a PC podmínkou. Zaměstnavatel Tapiko, s. r. o. Pokud vás pozice oslovila, prosíme o zaslání životopisu VČETNĚ MOTIVAČNÍHO DOPISU na [email protected]. Vhodní uchazeči absolvují vstupní telefonický pohovor. Zn.: 08102013 Přijmu k sobě švadlenu na ŽL, práce zajištěna. Dílna v České Lípě. [email protected] Zn.: 12092013 Hledáme pracovníka k obsluze pletacího stroje. Náplň práce: obsluha pletacího stroje ve výrobě kabelových svazků; 2směnný provoz. Pracoviště: Ostrov u Tachova. Požadujeme: manuální zručnost, dobrý zrak, základy práce na PC, NJ výhodou, spolehlivost, loajalitu, zodpovědnost. Nabízíme: velmi dobré platové ohodnocení, práce na HPP, dlouhodobé pracovní uplatnění, prémie, příspěvek na dopravu, nástup možný ihned. Pokud vás tato nabídka zaujala, zašlete své CV na e-mail: kocourkova. [email protected] Zn.: 16092013-1 Zavedená společnost se sídlem v Ostrově u Tachova hledá do svého týmu kandidáta na pozici obsluhy řezacího stroje. Náplň práce: seřízení a nastavení

nabízím, hledám

Inzeráty můžete posílat na internetovou adresu [email protected] nebo písemně na adresu Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 řezacího stroje ve výrobě kabelových svazků, 2směnný provoz. Pracoviště: Ostrov u Tachova. Požadujeme: manuální zručnost, dobrý zrak, základy práce na PC, NJ výhodou, spolehlivost, loajalitu, zodpovědnost. Nabízíme: velmi dobré platové ohodnocení, práce na HPP, dlouhodobé pracovní uplatnění, prémie, příspěvek na dopravu, nástup možný ihned. Kontakt: Mgr. Šárka Kocourková, tel.: +420 778 404 179, e-mail: [email protected] Zn.: 16092013-2 S okamžitým nástupem přijmeme německy mluvící elektrikáře a svářeče. Životopis v němčině: [email protected] Zn.: 01102013-1

Dobrý den, jsem nedoslýchavá IT technička. Máte problém s PC? Potřebujete opravit počítač či obnovit data nebo pomoct s digitalizací fotek či převodem dokumentů? Budu ráda, když se na mě obrátíte. Můžete navštívit i moje webové stránky: www.silben.cz Zn.: 11102013-1 Přenechám hrobové místo (pomník + obložení hrobu) na Olšanských hřbitovech Praha 2. Cena za převod užívacího práva 15 000 Kč. [email protected] Zn.: 11102013-2 Nabízíme bezbariérové bydlení v Praze. Ubytování v bezbariérovém bytě na Praze 11 (byt koncipován pro pobyt dvou tetraplegiků). Smlouva na byt prozatím do konce března 2014, která bude pravděpodobně prodloužena až na dva roky. Pomoc při zajišťování a nastavení vhodné asistence (není součástí poskytovaných služeb), odborný nácvik soběstačnosti. Nástup od 1. 12. 2013. Nájemné: 4866 Kč/měs. + možnost garážového stání (v podzemních garážích) ve výši 625 Kč/měs. hana.kadasova@ seznam.cz Zn.: 23102013

Více inzerce na www.muzes.cz

37

Křížovka O CENY



Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Na co se můžete těšit v lednovém čísle?

❛ Rozhovor s Michaelou Hendrychovou z Právnické fakulty Karlovy univerzity o novém občanském zákoníku.

❛ Rady advokátky Lenky Deverové, jak se nový občanský zákoník dotkne neziskových organizací.

❛ Reportáž z Obchodní akademie Olgy Havlové v Janských Lázních.

❛ Reportáž vozíčkáře z cesty po Španělsku.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: Chcete chytrý vysavač? Čtěte Můžeš Luštitelé – výherci: Mobilní telefon: Olga Nováková Dobřanská 192 334 42 Chlumčany

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva DVD s českým filmem. 38

DVD 2x Jindřich Plachta: U nás v Kocourkově, Před maturitou Bohuslav Večeřa Lenka Beránková Březinova 136 Vitonín 1 586 01 Jihlava 582 91 Světlá nad Sázavou

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zašlete prosím nejpozději do 15. prosince na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na e-mail: [email protected].


Kristýna Ševčíková: Nesedím doma v depresích, že nemám partnera

Recommend Documents