Kriminalistická taktika 3

Kriminalistická taktika 3. • Rekognice • Kriminalistický experiment • Kriminalistická rekonstrukce • Kriminalistická dokumentace

Doc. Ing. Roman Rak, PhD.

Organizace studia

Organizace studia

Přístup k přednáškám

Opakování – matka moudrosti Vysvětli pojmy „forenzní“, „forenzní vědy“; uveď příklady forenzních věd? Expertní činnost, konzultativní činnost, kriminalistickotechnická činnost: obsah, objekty, subjekty zkoumání; v čem spočívá rozdíl mezi výše uvedenými činnostmi ? Co to je expertiza ? Její objekty a subjekty? Jak mají být formulovány otázky expertizy a proč ? Co to je „ohledání“ ? Vysvětli zásady ohledání (řízení jediným vedoucím, neodkladnost, neopakovatelnost) ?

Opakování – matka moudrosti

Jaké jsou druhy ohledání (podle charakteru ohledávaného objektu, podle posloupnosti)? V čem spočívá úskalí ohledání výpočetní techniky? Co se píše do protokolu o hledání? Vysvětli pojmy výslech, výpověď, vysvětlení, konfrontace. Kdo může být všechno vyslýchán? Co všechno patří do přípravy výslechu? Jak by měl probíhat výslech?

Opakování – matka moudrosti

Jak vyslýchat osobu, která podává lživou výpověď? Co to je konfrontace a jak probíhá, kdy se uplatňuje? Co znamená pojem „ostražitost vyšetřujícího“ při konfrontaci, prověrky výpovědi na místě? Na co by vyšetřovatel měl zaměřit svou povinnost? Ohledání mrtvoly – jaké informace kriminalisty zajímají nejvíce?

Rekognice

Lidská paměť Uchování (podržení) Pro uchování informací je efektivní, když jsou informace v nějakém smysluplném celku. Snadněji vybavitelné a reprodukovatelné jsou informace, které pro nás mají význam a ten je dán motivací, osobními potřebami či spojením se silnějším citovým zážitkem. Dále si lze lépe zapamatovat to, co se člověk učí záměrně systematicky, promýšlením učiva a spojováním s příklady a s praxí. Naopak mechanicky vštípené informace z paměti rychleji mizí, nelze je vybavit, tj. dekódovat.

Zapomínání Zapomínání samotné je vlastně vyhasínáním nervového spoje. U nedostatečně zařazené informace probíhá vytěsnění do nevědomí. Výzkumem zapomínání se zabýval německý psycholog Ebbinghaus. Jeho bádání v oblasti bezesmyslových slabik vedlo k objevu tzv. Ebbinghausovy křivky zapomínání. Podle ní nejvíce zapomínáme v prvních hodinách po naučení se něčemu, zatímco množství zapomenutého po 5 dnech a po měsíci se už liší jen málo. Většina lidí si pamatuje: 10 % z toho co čtou, 20 % z toho co slyší, 30 % z toho co vidí, 50 % z toho co slyší a vidí, 70 % z toho co řeknou, 90 % z toho co dělají.

Vybavení (reprodukce) K vybavení používáme asociace. Rozlišujeme dva typy vybavení: • •

znovupoznání (rekognice): rozpoznání podnětů a jejich odlišení od nových a neznámých reprodukce: proces rekonstrukce zapamatovaného

Reprodukce může být nepřesná, lidé mají tendence svoje vzpomínky doplňovat.

Recognition Recognition is identification of something already known or acknowledgement of something as valid. „rozpoznání“: re- znovu; cognition – poznání, poznávání. „znovupoznání“ -

Letadel SPZ Lidských tváří Gest Ručně psaného písma Jazyka, řeči Písma (OCR) Vzorů ….

Rekognice

Rekognice Podstatou identifikace znovupoznáním jsou psychofyzilogické procesy probíhající v mozku člověka, umožňující zapamatování vnímaného, vybavení dříve vnímaného objektu a srovnání tohoto „obrazu“ (představy) s momentálním vjemem předváděného objektu. Při tom dochází k vylučování nebo ztotožňování předváděných objektů. Za zvláštní formy identifikace znovupoznáním lze považovat: • nezastupitelnost subjektu identifikace (subjektem může být jen osoba, která předváděný objekt v minulosti vnímala); • ztotožňujícími subjekty jsou paměťová stopa dříve vnímaného a momentální vjem předváděných subjektů (pokud ztotožňovaný objekt změnil své identifikační znaky např. tím, že se oholil a ostříhal, nedoporučuje se provádět rekognici in natura, ale podle objektu, kde jsou identifikační znaky zachyceny, např. podle fotografie); • Neopakovatelnost úkonu (rekognice se provádí jen jednou, jinak hrozí, že předváděná osoba změní původní představy identifikující osoby).

Rekognice - pojem Trestním řádem je rekognice upravena v jeho § 93 odst. 2, z čehož vyplývá, že zákonodárce považuje rekognici za zvláštní formu výslechu obviněného. Takovéto pojetí kriminalistická věda nemůže akceptovat zejména z těchto důvodů: • Psychologická podstata výslechu obviněného a rekognice je rozdílná ( výslech – získání reprodukce vnímaného, rekognice – znovupoznání); • Rekognici nelze na rozdíl od výslechu uskutečnit bez nového vnímání objektu (oslepne-li svědek, přestože v jeho vědomí existuje stopa pachatele, nemožnost přijetí nového vjemu znemožní provést rekognici podle zraku); • Rekognice je na rozdíl od výslechu úkonem neopakovatelným (pokud již jednou došlo ke ztotožnění identifikovaného objektu, nelze úkon opakovat, pokud nechceme vyvolat námitky, že subjekt rekognice znovupoznává osobu, kterou již jednou označil, a ne osobu, kterou viděl např. v době činu); • Rekognice na rozdíl od výslechu sleduje úzce vymezený cíl – identifikaci objektu.

Rekognice je samostatnou metodou kriminalistické praktické činnosti, spočívající v opětovném poznání dříve vnímaného objektu poznávající osobou s cílem ztotožnění objektu.

Rekognice – ztotožnění objektu

Druhy rekognice Rozlišujeme podle: • Naturelu předváděného objektu; • Charakteru předváděného objektu; • Charakteru identifikačních znaků; • Způsobu předváděného objektu. • Rekognice objektů in natura (předvádí se skutečné objekty rekognice, nikoliv jejich substituty); • Rekognice podle modelů (substitutů) (předváděny jsou modely, nejčastěji fotografie);

Druhy rekognice

Rozlišujeme podle: • Naturelu předváděného objektu; • Charakteru předváděného objektu; • Charakteru identifikačních znaků; • Způsobu předváděného objektu. • Rekognice osob • živých osob • mrtvol a jejich částí • Rekognice věcí • movitých • nemovitých • Rekognice zvířat • živých • mrtvých

Druhy rekognice Rozlišujeme podle: • Naturelu předváděného objektu; • Charakteru předváděného objektu; • Charakteru identifikačních znaků; • Způsobu předváděného objektu.

• Rekognice podle anatomicko-morfologických (statických) znaků osob a zvířat; • Podle vnějších znaků věcí movitých i nemovitých, míst a jejich částí; • Rekognice podle funkčních znaků osob (chůze, držení těla, hlasu, …);

Druhy rekognice Rozlišujeme podle: • Naturelu předváděného objektu; • Charakteru předváděného objektu; • Charakteru identifikačních znaků; • Způsobu předváděného objektu.

• Rekognice s předvedením identifikovaného objektu ve skupině převzatých objektů (najednou); • Rekognice s předvedením jen jednoho identifikovaného objektu (typické u identifikace neznámých mrtvol); • Rekognice s předvedením identifikovaného objektu a přivzatých objektů jednotlivě (po sobě), což je typické u rekognicí nemovitostí, nebo osob podle funkčních znaků);

Perspektivní příprava rekognice Perspektivní příprava rekognice spočívá zejména v důkladné analýze dosud shromážděných materiálů, zejména výpovědi poznávající osoby za účelem: •

Opodstatnění nutnosti provedení znovu rozpoznání určitého objektu;

•

Zjištění podmínek vnímání (osvětlení, vzdálenost, použití brýlí, doba vnímání atd.);

•

Vyvození opodstatněného záznamu o tom, že poznávající osoba je schopna poznat ztotožňovaný objekt (prověřit, zda ztotožňovaná osoba nezměnila své podstatné identifikační znaky;

•

Posouzení možnosti nepříznivého psychologického dopadu provedení rekognice na poznávající osobu (zejména v případě, kdy subjektem rekognice je nezletilec, který byl obětí násilného činu);

•

Posouzení možnosti opatření přivzatých objektů;

•

Posouzení aktuálnosti nebezpečí hrozícího poznávající osobě (nebo osobám blízkým) ve smyslu § 55 odst. 2 tr. řádu.

Bezprostřední příprava rekognice Bezprostřední etapa přípravy spočívá v přípravných činnostech přímo směřujících k provedení rekognice. Jedná se zejména o tyto činnosti: •

Příprava subjektů a objektů rekognice. • Instruktáž v souladu s cílem rekognice • Metodika a technika provedení rekognice • Proškolení poznávající osoby, jak se má chovat • Zajištění, aby poznávané objekty vykazovaly shodné druhové identifikační znaky • Proškolení objektů, jak se mají chovat

•

Zajištění podmínek shodných s podmínkami, za nichž byl poznávaný objekt vnímán v souvislosti s vyšetřovanou událostí. Dodržení vzdálenosti, intenzity osvětlení, doby vnímání apod. Dodržení shodných podmínek není vždy nutné, záleží na rozhodnutí vyšetřovatele.

•

Opatření k zabránění ukázání ztotožňovaného objektu nebo jeho modelu poznávající osobě před rekognicí. Základní pravidlo, aby výsledek rekognice byl objektivní a nezpochybnitelný, jinak hrozí ztáta důkazní síly.

•

Příprava dokumentačních prostředků. Vyzkoušení techniky, aby byla zajištěna zodpovídající kvalita dokumentace.

Druhová a individuální identifikace

Markant

Taktika provedení rekognice Pro taktiku provedení rekognice se doporučuje dodržovat 3 základní pravidla: 1. 2. 3.

Předvést objekty zpravidla současně ve skupině; Přibrané objekty musí být druhově shodné se ztotožňovaným objektem; Mezi přibranými objekty předvádět zpravidla jen jeden ztotožňovaný objekt;

Rekognice živých osob in natura podle anatomicko-morfologických znaků -

Nejprve přivést předváděné objekty Pak se vyzve ztotožňovaná osoba, aby se mezi ně sama zařadila; Po zaujmutí pozice je přivedena poznávající osoba; Je vyvána, zda poznává ztotožňovanou osobu a aby jí označila; Nechat dostatek času na prohlédnutí, případně požádat ztotožňované osoby o pohyb, projev atd.; Doporučuje se (zejména pro labilní osoby), aby ztotožněnou osobu označila v nepřítomnosti ztotožňovaných osob. Přítomnost obhájce nebo nezúčastněné osoby; Pak se poznávající osoba vyslechne ke znakům, podle kterých poznala osobu

Taktika provedení rekognice Rekognice mrtvoly in natura -

Provádí se s osobami, které zemřelou osobu znaly; Vnímání objektu je jiné, než při životě – ztížení identifikace; Po identifikaci vyslechnutí, podle jakých znaků bylo ztotožnění provedeno (zvláštní, indivuduální znaky, znamení, markanty …);

Rekognice živé osoby podle funkčních (dynamických) znaků -

Obtížnější – funkční znaky se mohou měnit, proto se doporučuje skrytá rekognice (objekt neví, že je rozpoznáván); Jiní kriminalisté jsou názoru, že ne všechny individuální znaky je možné změnit a proto je možná i přímá identifikace; Identifikace podle hlasu, řeči – ztotožňovaný objekt hovoří s pomocnou osobou (identifikující osoba je skryta).

Taktika provedení rekognice Rekognice movitých věcí in natura -

-

Věci, které poznávající dobře zná. jednodušší; podle znaků opotřebení, činností, vlastností znaky lze přímo ukázat vyšetřovateli Věci, které byly vnímány v souvislosti s vyšetřovanou událostí Obvykle nejsou známy detaily Spíše skupinová, druhová identifikace

Nemovité věci – terén, konkrétní místnost, budova … Nejprve popis detailů poznávající osobou Pak předvedení objektu, ne ve skupině, ale jednotlivě, postupně Prohlédnutí poznávající osobou, doplnění dalších detailů Rekognice podle modelů -

Ne vždy je možné předvést poznávané objekty (vzdálenost, nepřítomnost, …) Fotografie, nejméně tři; Stejné rozměry; Lze využít i u mrtvol; U věcí se doporučují barevné fotografie

Identikit

Identikit

Identikit

Identikit

Dokumentace a hodnocení průběhu a výsledků rekognice Protokol dle paragrafu § 55 ost. 1 trestního řádu. Čtyři části protokolu: Část první:

Část třetí:

-

-

místo a čas úkonu; označení trestní věci; cíl úkonu; Identifikace poznávající osoby; Poučení podle procesního postavení;

-

popis podmínek provedené rekognice; popis předvedených objektů a jejich číselné označení; údaje o tom, ž ztotožňovaná osoba měla možnost si vybrat místo mezi ztotožňovanými objekty; popis samotné rekognice;

Část druhá:

-

-

Část čtvrtá:

počet ukázaných objektů; identifikace poznávaných osob; popis předložených věcí atd.

-

výsledek rekognice; i že nedošlo k rozpoznání; doba ukončení úkonu; podpisová doložka

Grafická identifikační analýza (GIA)

Počítačové vidění 1. etapa: Detekce a lokalizace tváře 2. etapa: Rozpoznávání tváře Tvář Identifikační údaje:

Scéna

Jméno Příjmení ......

2R

Nedaleká budoucnost

Kriminalistický experiment

Pozorování, pokus, experiment Pokus (též experiment) je soubor jednání a pozorování, jehož účelem je ověřit (verifikovat) nebo vyvrátit (falzifikovat) hypotézu nebo poznatek, které něco tvrdí o příčinných vztazích určitých fenoménů. Pokus je základem empirického rozšiřování vědeckého poznání. Může se jednat i o umělecké dílo, které je ve stádiu prvotní tvorby, o pokusech obvykle v této souvislosti hovoříme na počátku autorovy tvorby. S pojmem se můžeme setkat i ve sportovní terminologii, slovo má i další přenesené významy. Pokus se liší od prostého pozorování tím, že při pokusu vědec aktivně ovlivňuje podmínky, místo aby svůj vliv minimalizoval. Příkladem pozorování může být terénní biolog, který je schovaný v maskovaném přístřešku a pozoruje dalekohledem hnízdící poštolky a doufá (někdy naivně), že o něm vůbec nevědí a že jeho existence a existence přístřešku nijak nemění jejich chování. Příkladem pokusu je biolog, který chce zjistit, zda krmení bažanta rulíkem zlomocným vede k jeho úhynu, nebo alespoň zhoršení zdravotního stavu. Proto pěstuje v laboratoři za naprosto shodných podmínek (v rámci možností samozřejmě) dvě skupinky bažantů: jedny krmí rulíkem zlomocným, druhé běžnou bažantí stravou (tato skupina je tzv. slepý vzorek, viz dále). Ze srovnání počtu zbylých bažantů v obou skupinách pak lze učinit závěr o vlivu rulíku.

Od vědecky relevantního experimentu se očekává dostatečně přesný popis všech relevantních podmínek, v nichž probíhal, a přesný záznam všech postupů, které badatel v pokusu použil. Pokus musí být (je-li to objektivně možné) opakovatelný. Z podstaty věci je nezbytné, aby byl pokus ověřující nějakou hypotézu koncipován tak, aby v co největší míře znemožnil náhodný (či na jiném jevu založený) chybný výsledek. To znamená, že pokus by měl být vymezen tak, aby připouštěl minimum všech vedlejších vlivů a zohledňoval všechny alternativní hypotézy (tam, kde to není v jednom pokusu možné, je tohoto výsledku možno dosáhnout sadou pokusů odlišně koncipovaných). U každého pokusu je důležitý tzv. slepý pokus (resp. slepý vzorek nebo kontrolní skupina) – zkoumáme-li tedy dopad působení něčeho na něco, musíme mít pro srovnání další skupinu, s níž se zachází stejně jako se vzorkem hlavní linie postupu, pouze se u něj zkoumaný vliv vypouští. Důvodem je vyloučení chybných výsledků na základě špatně stanovených podmínek nebo lidské chyby (pokud např. v tomto příkladu pojdou obě zkoumané skupiny bažantů, na vině pravděpodobně nebude rulík zlomocný, ale fakt, že někdo špatně nastavil termostat, nebo zatáhl do ústavu bažantí mor).

Kriminalistický experiment Kriminalistický experiment je metoda kriminalistické praktické činnosti, spočívající v pokusném vyvolání a zkoumání kriminalisticky relevantních jevů, činností a fragmentů události v uměle vytvořených a cílevědomě měněných podmínkách za účelem poznání a dokázání skutkového stavu věcí. Jako speciální metoda kriminalistické praxe je obvykle kriminalistický experiment využíván: • ve formě expertizního experimentu (např. zajišťování srovnávacího materiálu pro identifikační zkoumání); • ve formě taktického experimentu (jako jedné ze součástí jiných kriminalistických metod integrovaných v některém vyšetřovacím úkonu, např. v ohledání či rekognici, nebo jako úkonu prováděného před zahájením trestního řízení, kdy závěry učiněné na základě jeho výsledků sice nemají důkazní status, ale mohou mít významné právní důsledky pro další postup trestního řízení, neboť mohou být např. podkladem pro sdělení, pro odložení věci apod.) Jako specifická metoda kriminalistické praxe se kriminalistický experiment v procesu poznání trestného činu uplatňuje ve formě vyšetřovacího úkonu pod názvem vyšetřovací pokus.

Význam kriminalistického experimentu Význam kriminalistického experimentu spočívá zejména v té skutečnosti, že oproti jiným metodám kriminalistické praxe kriminalista může aplikací kriminalistického experimentu: • Sám vyvolat jevy analogické jevu zkoumanému; • Cílevědomě variovat podmínky, izolovat je a měnit některé z nich při zachování nezměněného stavu ostatních podmínek, za kterých jev probíhá, což dovoluje určit ty významné podmínky, bez nichž by nemohlo dojít k určitému jevu nebo události; • Opakovat experiment a tím snižovat riziko mylného výsledku na minimální míru, jakož i minimalizovat možnosti vznášení důvodných pochybností. Opakování experimentu umožňuje i zkoumání izolovaných částí probíhajících dějů; • Bezprostředně zkoumat vyvolané jevy a podmínky, za nichž vznikly nebo probíhaly, a tím získat kriminalisticky relevantní informace o originálu;

Pojem a cíl experimentu Vyšetřovací pokus je specifická metoda kriminalistické praxe, spočívající v provádění pokusů v uměle vytvořených a cílevědomě měněných podmínkách za účelem prověření, upřesnění zjištěných skutečností nebo zjištění nových skutečností důležitých pro trestní řízení. Za základní cíle vyšetřovacího pokusu lze uvažovat zejména získání: • podkladů pro vytyčení kriminalistických (vyšetřovacích) verzí; • prostředků prověrky vytyčených kriminalistických (vyšetřovacích) verzí; • nových důkazů; • prostředků prověrky již získaných důkazů; • prostředků zjištění okolností napomáhajících spáchání určitého trestního činu.

Druhy vyšetřovacího pokusu

Senzorické pokusy. Zjišťují se možnosti vnímání určitých skutečností lidskými smysly. Zda bylo např. možno slyšet nebo poznat osobu atd.

Situační pokusy. Zjišťují zejména možnosti: • Provedení nějaké činnosti v určitých podmínkách nebo určitou osobou (např. překonání překážky, přepravení břemene na určitou vzdálenost); • Vzniku a existence nějakého jevu (např. oslnění řidiče protijedoucím vozidlem za určitého stavu vozidla atd.); • Průběhu vyšetřované události, jejich jednotlivých epizod, detailů a mechanismu vytvoření stop (např. zda úderem nabitou zbraní mohlo dojít k samovolnému výstřelu, zda nárazník konkrétního vozidla mohl při couvání způsobit poškození nějakého objektu atd.);

Účastníci vyšetřovacího pokusu Přímí účastníci • Orgány činné v trestním řízení • Osoby přímo provádějící jednotlivé pokusy nebo osoby, na základě jejichž výpovědi a podle jejichž pokynů jsou pokusy prováděny. Též osoby, které podaly ve věci potřebná vysvětlení, svědci, poškození a obvinění, pokud v souladu s trestním řádem neodmítnou aktivní účast na experimentu. • Pokud tyto osoby odmítnou, jsou účastníky experimentu pokusné osoby a figuranti. Musí být vybíráni tak, aby měli co nejvíce shodných, důležitých vlastností jako osoby, které zastupují.

Nepřímí účastníci • Osoby – odborní konzultanti (znalci, experti), … verifikující objektivnost a zákonnost při provádění experimentálních pokusů;

Pomocné osoby • Zabezpečení ochrany místa; • Ostraha obviněného; • Technická dokumentace;

Příprava vyšetřovacího pokusu Před výjezdem na místo vyšetřovacího pokusu se doporučuje řešit zejména následující otázky: • co se bude řešit vyšetřovacím pokusem; • stanovení hypotéz, které se budou vyšetřovacím pokusem řešit; • stanovení pořadí, obsahu a způsobu provedení plánovaných pokusů, jejich etap a variant podmínek, za nichž budou pokusy prováděny; • určení okruhu účastníků vyšetřovacího pokusu a řešení otázek spojených se zajištěním jejich účasti; • zajištění materiálně-technického zabezpečení. Po příjezdu na místo vyšetřovacího pokusu se doporučuje provést zejména následující přípravná opatření: • uzavření místa konání vyšetřovacího pokusu; • rekonstrukce místa, pokud na tomto místě došlo k podstatným změnám; • fotodokumentace místa provedení vyšetřovacího pokusu v původním stavu a po rekonstrukci; • předběžné konzultace s odborníky, znalci, pokud byli k provedení vyšetřovacího pokusu přizváni; • instruktáž účastníků vyšetřovacího pokusu s ohledem na úkoly, které budou plnit;

Základní taktické postupy a doporučení Taktikou provedení vyšetřovacího pokusu rozumíme souhrn taktických postupů a doporučení zaměřených k vytvoření a plnému uplatnění všech podmínek nutných k objektivnímu průběhu vyšetřovacího pokusu a získání hodnověrných výsledků. Těmito podmínkami rozumíme: • Omezený počet účastníků; • Shodnost uměle vytvořených podmínek s podmínkami, za nichž došlo ke zkoumanému faktu, jevu nebo události; • Provádění pokusů v cílevědomě měněných podmínkách; • Provádění pokusů v několika etapách.

Relativní shodnost uměle vytvořených podmínek s podmínkami zkoumané události se doporučuje zajistit zejména: • Eliminací negativního působení informace na pokusné osoby; • Výběrem odpovídající denní doby; • Provedením experimentální činnosti na místě, kde došlo ke zkoumané události; • Provedením rekonstrukce místa a podmínek místa v době události (např. vytvoření zvukové kulisy); • Výběrem shodných klimatických podmínek; • Využitím shodných nebo jim podobných předmětů; • Zajištěním shodnosti tempa prováděných pokusů s tempem původní události.

Hodnocení výsledků vyšetřovacího pokusu Výsledky mohou být: • Negativní • Pozitivní

Samotné závěry vyplývající z objektivně zjištěných výsledků mohou být: • Kategorické, spojené s negativním výsledkem vyšetřovacího pokusu. Příklad: Pokud bylo prokázáno, že z určitého místa nelze pozorovat určitý děj, lze učinit jednoznačný, (kategorický) závěr, že svědek z tohoto místa neviděl událost, kterou vypovídá. • Možné, spojené s pozitivním výsledkem vyšetřovacího pokusu. Pokud bylo prokázáno, že z určitého místa lze pozorovat nějakou událost, lze učinit závěr, že svědek pouze mohl pozorovat událost, o níž vypovídá, což nevylučuje, že událost nepozoroval.

Dokumentace vyšetřovacího pokusu - protokol Úvodní část • Důvody provedení vyšetřovacího pokusu a jeho cíle; • Osobní údaje přímých a nepřímých účastníků; • Poučení účastníků podle jejich procesního postavení; • Odkaz na dobrovolnost účasti. Popisná část • Určení bezprostředního místa provedení pokusu, popis situace a podmínek místa, údaje o provedené rekonstrukci místa; • Popis podmínek, za nichž byla provedena experimentální činnost; • Uvedení předmětů použitých v průběhu pokusu (původní, figuríny, makety …); • Podrobný popis každého pokusu s uvedením jeho účastníků, obsah činností, průběhu pokusu a získaných výsledků v časové posloupnosti. Závěrečná část • Odkaz Údaje o využití dalších dokumentačních prostředků (videozáznam, fotodokumentace, plánek); • Případné námitky; • návrhy, připomínky a vyjádření účastníků k průběhu a výsledkům vyšetřovacího pokusu a k obsahu protokolu; • čas ukončení pokusu, podpisy všech účastníků.

Kriminalistická rekonstrukce

Podstata, pojem a význam kriminalistické rekonstrukce Kriminalistická rekonstrukce je metoda kriminalistické praxe spočívající v obnovení kriminalisticky relevantmích hmotných objektů, situací a skutkových okolností nebo jejich podstatných vlastností na základě údajů a faktů shromážděných v procesu vyšetřování s cílem jejich bezprostředního zkoumání. Kriminalistická rekonstrukce jako speciální metoda kriminalistické praxe je využívána zejména jako předpoklad objektivní aplikace nebo součást specifických metod kriminalistické praxe (např. expertizy, vyšetřovacího pokusu, rekognice apod.). Jako specifická metoda kriminalistické praxe se kriminalistická rekonstrukce využívá ve formě samostatného vyšetřovacího úkonu – rekonstrukce trestného činu, který zákonodárce v trestním řádu nepřesně nazývá pouze rekonstrukcí. Výsledky kriminalistické rekonstrukce lze ve vyšetřování využít zejména jako: • odkazu; • prostředku prověrky dosud shromážděných důkazů; • prostředku ilustrace; • předpokladu aplikace některých vyšetřovacích úkonů; • pátrací pomůcky; • taktického prostředku v procesu zjišťování totožnosti; • předpokladu některých expertizních činností;

Druhy kriminalistické rekonstrukce Druhy kriminalistické rekonstrukce rozlišujeme podle:

Charakteru účasti osob • Kriminalistické rekonstrukce prováděné s aktivní účastí osob, jimž jsou známy kriminalisticky významné znaky rekonstruovaného originálu (např. obviněných, svědků, poškozených), a to na základě jejich přímé účasti, jejich výpovědí a ostatních shromážděných materiálů; • Kriminalistické rekonstrukce prováděné na základě komplexu všech dosavadních zjištění, bez aktivní účasti a pomoci osob, jímž jsou známy kriminalisticky významné znaky rekonstruovaného originálu.

Charakteru rekonstruovaných objektů • Rekonstrukce kriminalisticky významných míst; • Rekonstrukce kriminalisticky významných předmětů; • Rekonstrukce kriminalisticky významných znaků člověka; • Rekonstrukce kriminalisticky významných míst jednání a událostí;

Rekonstrukce kriminalisticky významných míst Typickým představitelem této skupiny je rekonstrukce místa činu. Rekonstrukce místa činu se Provádí převážně jako součást jiných metod kriminalistické praxe (např. vyšetřovací experiment, rekognice, rekonstrukce činu) a obvykle bývá předpokladem k jejich úspěšné aplikaci, pokud původní místo zaniklo nebo doznalo podstatných změn. Rekonstruované místo umožňuje nejenom studovat situaci místa, v níž pachatel měl započít své jednání, nebo situaci po skončení jednání pachatele, ale modelovat na tomto místě kriminalisticky Významné děje a studovat konečnou strukturu místa činu.

Rekonstrukce kriminalisticky významných předmětů Objektem zkoumání se v kriminalistické praxi stávají různé předměty (věci, listiny, dokumenty), které byly z různých důvodů poškozeny, devastovány nebo zdánlivě zcela zničeny (např. výbuchem). Další využití těchto předmětů v procesu zjišťování skutkového stavu věci je podmíněno jejich rekonstrukcí. Při rekonstrukci věcí jde zejména o rekonstrukci vnějších vlastností originálu nebo jejich vlastností funkčních (např. rekonstrukce mechanismu nástražného výbušného systému).

Rekonstrukce kriminalisticky významných znaků člověka Rekonstrukce: Vnější podoby člověka Jiných znaků člověka (výška, hmotnost, …) Výsledky rekonstrukce vnější podoby člověka nemohou nahradit identifikovaný objekt při rekognici. Jde pouze o pomocný prostředek při zjišťování totožnosti neznámých mrtvol a kosterních nálezů.

Rekonstrukce kriminalisticky významných znaků člověka

Rekonstrukce kriminalisticky významných jednání a událostí Do této skupiny kriminalistických rekonstrukcí se obecně řadí všechny rekonstrukce dynamických dějů, zejména prostřednictvím demonstrací pachatele nebo jiných osob, které rekonstruovaný děj vnímaly. Přestože se rekonstrukce jednání a událostí provádějí nejčastěji za přímé účasti zúčastněných osob, lze provádět rekonstrukce i na základě komplexu dosud shromážděných materiálů (bez účasti zainteresovaných osob) na reálném místě události nebo i ve virtuální realitě pomocí metody počítačové animace. Typickým představitelem této skupiny je rekonstrukce trestného činu jakožto specifická metoda kriminalistické praxe.

Rekonstrukce trestného činu

Rekonstrukce trestného činu je specifická metoda kriminalistické praxe, spočívající v souhrnném obnovení materiální situace místa činu a demonstrace činností zúčastněných osob podle její výpovědi a s jejich aktivní účastí, případně na základě jiných důkazů, prověřených verzí a závěrů znalců.

Před výjezdem na místo provedení rekonstrukce se v rámci přípravy řeší zejména otázky spojené: • • • • • • •

s vymezením cíle rekonstrukce; s časovým zařazením trestného činu do procesu vyšetřování; s určením místa provedení rekonstrukce; s určením a zajištěním předmětů potřebných k rekonstrukci; se zabezpečením dokumentačních a jiných technických prostředků; s výběrem a určením účastníků rekonstrukce; se zpracováním plánu rekonstrukce trestného činu a jeho vyhotovení;

Rekonstrukce trestného činu Po příjezdu na místo konání rekonstrukce je třeba v rámci přípravy provést následující opatření: • • • • • • • • •

Uzavření okolí místa rekonstrukce pro vstup nepovolaných osob; Orientační obhlídku místa; Rozhodnout o nutnosti provedení rekonstrukce počáteční struktury místa činu; Dokumentaci počáteční struktury místa činu; Konzultace s odborníky zejména k podmínkám rekonstrukce a jejich případnému vlivu na objektivnost průběhu a výsledků rekonstrukce; Zajištění přítomnosti nezúčastněné osoby, tzv. svědka úkonu; Instruktáž účastníků rekonstrukce trestného činu; Zabezpečení ostrahy obviněného; Výčet uváděných opatření konaných v rámci přípravy rekonstrukce trestného činu je pouze demonstrativní, podle konkrétní situace bude často zapotřebí přijmout i další technická, organizační a taktická opatření.

Stadia rekonstrukce trestného činu Úvodní stádium: • • • •

Seznámení všech účastníků rekonstrukce trestného činu s cílem rekonstrukce a podmínkami; Poučení osoby podle jejího procesního postavení; Osoba se musí vyjádřit ke shodnosti podmínek místa rekonstrukce (původní, současné); Osoba vysvětlí proč, jak, s kým a za jakým účelem se na místo v kritické době dostala, případně kdo další se zde nacházel.

Stádium demonstrace a objasňování: Začíná okamžikem, kdy je osoba vyzvána, aby na základě svých vzpomínek demonstrovala svůj pohyb v prostoru a přitom postupně v logické návaznosti předvedla jednotlivé činnosti související se spácháním trestného činu, objasnila motivy svých jednání a popsala pohyb a činnost i dalších zúčastněných osob (spolupachatelů, obětí, svědků). Takové osoby jsou zastoupeny figuranty, kteří pohyb a činnost zúčastněných osob napodobují. Demonstrace činností jsou doprovázeny výkladem. V tomto stádiu rekonstrukce se znovuobnovují všechny podstatné situace a činnosti, které proběhly při Spáchání trestného činu. Subjekt rekonstrukce má přitom možnost upřesnit svoji minulou výpověď. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže se mu na základě navázání asociací vybaví zdánlivě zapomenuté detaily události, které ve své předchozí výpovědi neuvedl. V tomto stádiu mohou přizvaní znalci nebo obhájci požadovat objasnění některých demonstrovaných skutečností nebo otázek s nimi spojenými.

Stadia rekonstrukce trestného činu Závěrečné stádium: Vyšetřující vyzve přítomné znalce, obhájce atd., aby se k průběhu a výsledkům rekonstrukce vyjádřili nebo sdělili, zda nemají další dotazy a připomínky k podmínkám rekonstrukce, jejímu průběhu či výsledkům. Pokud jsou položeny doplňující otázky či připomínky, vyzve se osoba, která na základě svých znalostí demonstrovala a objasňovala mechanismus trestného činu, aby se k otázkám a připomínkám vyjádřila. Pokud připomínky nejsou, přistoupí se k verifikaci dokumentace prováděné v průběhu rekonstrukce.

Základní taktické zásady rekonstrukce trestného činu • • • •

Zásada jediného vedoucího Zásada dobrovolnosti Zásada ostražitosti Zásada oddělenosti

Základní taktické postupy rekonstrukce trestného činu •

• • •

Výběr omezeného počtu účastníků • Osoby, které se mají aktivně podílet na rekonstrukci svým jednáním • Osoby nezúčastněné, tzv. svědci úkonu • Figuranti • Osoby pomocné • Znalci a jiní odborníci • Obhájci, státní zástupce, orgán péče o mládež … Ponechání potřebné iniciativy účastníků Provedení rekonstrukce trestného činu na původním místě Zajištění shodnosti podmínek

Dokumentace a hodnocení výsledků rekonstrukce trestného činu Úvodní část protokolu • • • • •

Na základě jakých informací je rekonstrukce prováděna, její cíl; Seznam použitých maket, věcných důkazů a jiných předmětů použitých při rekonstrukci; Prohlášení o dobrovolnosti účasti obviněného na úkonu; Přesné vymezení místa provedení rekonstrukce trestného činu, času započetí úkonu; Vyjádření ke shodnosti podmínek místa rekonstrukce (poku dbyla provedena rekonstrukce místa činu);

Popisná část protokolu Popis jednotlivých významných epizod demonstrovaného děje, průběh rekonstrukce jako celku tak, aby bylo zřejmé logické propojení jednotlivých epizod. Protokoluje se i spontánní slovní doprovod, případně slovní objasnění podávaná osobou rekonstruující trestný čin na základě otázek vyšetřujícího (obhájce, znalců) a popis nových důkazů zjištěných při rekonstrukci. Závěrečná část protokolu Návrhy, námitky či žádosti účastníků rekonstrukce, čas ukončení úkonu, čas a místo sepsání protokolu, Odkaz na další dokumentaci (video, foto, topografie). Hodnocení výsledků a průběhu rekonstrukce Hodnocení průběhu a dosažených výsledků rekonstrukce vzhledem k hodnověrnosti a objektivitě jejího průběhu a dosažených výsledků. Ve druhé fázi se doporučuje hodnotit průběh a výsledky rekonstrukce v kontextu s ostatními důkazy shromáždě v trestní věci.

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistickou dokumentací se rozumí vhodným způsobem a stanovenou formou pořízený, srozumitelný, úplný a verifikovaný obraz získané kriminalisticky nebo právně relevantní informace, všech podmínek a okolností jejího získání, časově a prostorově vymezených činností provedených za účelem získání těchto informací, jakož i obraz o přítomnosti účastníků, kteří se na úkonech podíleli nebo jim byli přítomnosti.

Základní zásady kriminalistické dokumentace • • • • •

Včasnost a nenahraditelnost dokumentace Objektivnost dokumentace Účinnost dokumentačních metod Úplnost dokumentace Komplexnost dokumentace

Druhy kriminalistické dokumentace • •

Protokol Obrazová dokumentace •

•

•

Fotodokumentace • Orientační • Celková situační • Polodetailní • Detailní Videodokumentace

Topografická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická dokumentace

Kriminalistická taktika

Děkuji za pozornost.