FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA SLAVISTIKY
Komentovaný překlad odborného textu ze sociální oblasti
Magisterská diplomová práce v českém jazyce
VYPRACOVALA: Bc. Olga Zavřelová
VEDOUCÍ PRÁCE: Doc. PhDr. Zděňka Vychodilová, CSc.
2013
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny použité prameny.
V Olomouci, 19. 4. 2013
______________________ podpis
Na tomto místě bych ráda poděkovala Doc. PhDr. Zdeňce Vychodilové, CSc., za konzultace, cenné rady a připomínky, které mi během psaní této diplomové práce poskytla. Upřímné díky patří také paní Mgr. Evě Zakouřilové z Oddělení péče o rodinu a děti Odboru sociálních věcí Magistrátu města Olomouce za její vstřícnost i ochotu a především za odbornou pomoc v oblasti sociálně-právní ochrany dětí.
OBSAH
ÚVOD................................................................................................................................. 6 1
PROBLEMATIKA PŘEKLADU OBECNĚ .......................................................... 8
1.1
Vymezení překladu, jeho cíl a funkce ............................................................................................... 8
1.2
Ekvivalence v překladu .................................................................................................................... 10
1.2.1
Typy ekvivalence ...................................................................................................................... 12
1.3
Přeložitelnost versus nepřeložitelnost ............................................................................................. 13
1.4
Překladatelský proces ...................................................................................................................... 14
1.5
Překladatelské postupy .................................................................................................................... 16
1.6
Typologické a systémové rozdíly mezi jazyky (se zaměřením na ruský a český jazyk) .............. 17
2
FUNKČNÍ STYL ODBORNÝ ............................................................................... 20
2.1
Vymezení pojmu funkční styl odborný, jeho cíl a funkce ............................................................. 20
2.2
Znaky odborného stylu .................................................................................................................... 21
2.3
Klasifikace odborného stylu ............................................................................................................ 22
2.4
Kompozice odborného textu ............................................................................................................ 24
2.5
Syntaktická rovina odborného textu ............................................................................................... 25
2.6
Morfologická rovina odborného textu ............................................................................................ 26
2.7
Lexikální rovina odborného textu ................................................................................................... 28
2.7.1
Termíny ..................................................................................................................................... 29
2.7.1.1
Charakteristické znaky termínů ....................................................................................... 31
2.7.1.2
Tvoření termínů ............................................................................................................... 33
3
PŘEKLAD ODBORNÉHO TEXTU..................................................................... 40
3.1
Specifika překladu odborného textu ............................................................................................... 40
4
3.2
Problematika překladu termínů ...................................................................................................... 41
4
PŘEKLAD RUSKÉHO TEXTU «СИРОТСТВО В РОССИИ: ПРОБЛЕМЫ И
ПУТИ ИХ РЕШЕНИЯ» ................................................................................................ 44 5
ANALÝZA PŘEKLÁDANÉHO TEXTU............................................................. 80
5.1
Charakteristika překládaného textu ............................................................................................... 80
5.1.1
Kompozice textu ....................................................................................................................... 81
5.1.2
Syntaktická rovina textu............................................................................................................ 81
5.1.3
Morfologická rovina textu ........................................................................................................ 83
5.1.4
Lexikální rovina textu ............................................................................................................... 84
5.2
Krátká charakteristika sociální politiky v České republice a Ruské federaci............................. 85
5.2.1
Sociální politika v České republice ........................................................................................... 86
5.2.2
Sociální politika v Ruské federaci............................................................................................. 88
5.2.3
Základní shody a rozdíly sociální politiky ČR a RF ................................................................. 91
5.3
Problematika překladu termínů a názvů z originálního textu ..................................................... 92
5.3.1
Problematika překladu termínů ................................................................................................. 93
5.3.2
Problematika překladu názvů institucí ...................................................................................... 97
5.3.3
Problematika překladu názvů úředních funkcí ........................................................................ 102
ZÁVĚR .......................................................................................................................... 106 РЕЗЮМЕ ...................................................................................................................... 110 BIBLIOGRAFIE........................................................................................................... 120 SEZNAM PŘÍLOH ...................................................................................................... 125
5
ÚVOD Předmětem diplomové práce je komentovaný překlad odborného textu ze sociální oblasti s názvem «Сиротство в России: проблемы и пути их решения». Výběr tématu byl motivovaný jednak tím, že jsme obor sociální práce vystudovali, jednak skutečností, že se nás tato problematika osobně velmi dotýká a setkáváme se s ní každý den. Za cíl práce jsme si stanovili vytvořit kvalitní a adekvátní překlad ruského textu do českého jazyka a vytvoření rusko-českého slovníku vybrané lexiky ze sociální oblasti. Jako další cíl naší práce jsme si vytýčila shrnutí problematiky překladu odborného stylu s důrazem na jeho specifika. Tyto teoretické poznatky budeme aplikovat v praktické části práce, kde se snažíme prokázat, popřípadě vyvrátit fakt, že ruský originální text je zároveň textem odborným. Při zpracování diplomové práce jsme využili různé metody. Nejprve jsme začali sběrem podkladů k práci. Informace jsme čerpali z českých a ruských odborných publikací, zákonů a internetových zdrojů. Poté jsme materiály roztřídili, analyzovali a interpretovali. Na základě získaných poznatků jsme vybrali ruský text, o kterém jsme se domnívali, že je z odborné oblasti. Text jsme přeložili, analyzovali, přeložené jevy porovnali s českými a shrnuli je v praktické části práce. V naší práci využíváme ruskou a českou odbornou literaturu. Z ruských zdrojů čerpáme především z publikací teoretiků překladu V. N. Komissarova, L. S. Barchudarova, A. V. Fjodorova, L. L. Něljubina či I. S. Alexejevy. Z českých teoretiků vycházíme z autorů jako je D. Žváček, J. Levý, B. Ilek, O. Man, D. Knittlová či M. Čechová. Obsahová struktura práce je tvořena pěti kapitolami. První kapitola se zabývá problematikou překladu obecně. Nejprve vymezíme základní pojmy jako překlad, invariant, funkčně adekvátní překlad a věrnost a volnost překladu. Dále přecházíme k problematice ekvivalence v překladu, jejím typům a stupňům. Neopomínáme ani otázku přeložitelnosti a nepřeložitelnosti s uvedením různých rovin ekvivalence dle V. N. Komissarova. Při překladu využívají překladatelé určité postupy a transformují text pomocí určitých procesů, jichž se také dotkneme. Ke konci první kapitoly se zaměříme na typologické a systémové rozdíly mezi ruským a českým jazykem, které by měl překladatel při své práci respektovat.
6
Druhá kapitola je věnována funkčnímu stylu odbornému. Zabýváme se jeho vymezením, cílem, funkcí, znaky a klasifikací podle ruských a českých teoretiků. Následně specifikujeme odborný text v rovině kompoziční, syntaktické, morfologické a lexikální. Protože jedním ze znaků odborného stylu je užívání odborných názvů, zařazujeme do naší práce rovněž poměrně rozsáhlou kapitolu o specificích termínů a jejich tvorbě. Ve třetí kapitole se zaměřujeme na cílovou problematiku této práce, tj. na problematiku překladu odborného textu. Uvádíme zde zásadní specifika překladu odborného textu, kterými se odlišuje od překladu textu uměleckého, a s tím i neodlučitelně související problematiku překládání termínů. Čtvrtá kapitola představuje samotný překlad ruského originálního textu s názvem «Сиротство в России: проблемы и пути их решения». Poslední, velmi obsáhlá kapitola je již zaměřena prakticky, tedy na analýzu překládaného textu. Nejprve uvedený text krátce charakterizujeme a poté se v porovnávacím teoreticko-praktickém plánu z pohledu kompozice, syntaxe, morfologie a lexikologie snažíme dokázat, že se skutečně jedná o odborný text. Následně stručně charakterizujeme systém sociální politiky v Ruské federaci a v České republice a zaměřujeme se přitom na shodné a odlišné momenty, což čtenáři lépe umožní pochopit a zařadit jevy z ruského odborného textu, s nimiž se setká v dalším výkladu. Nejdůležitější částí této kapitoly je problematika překladu termínů, názvů institucí a úředních funkcí, na které jsme narazili v originálním textu. Přeložené termíny a názvy jsou opatřeny komentářem, v němž odůvodňujeme náš překlad, stručně popisujeme činnost instituce či úřadu a uvádíme, zda existují i v naší zemi. Originál ruského textu a vypracovaný slovník jsou součástí příloh na konci diplomové práce.
7
1 PROBLEMATIKA PŘEKLADU OBECNĚ
Stěžejním tématem naší práce je překlad, proto se mu budeme věnovat hned v první kapitole. Problematiky překladu se dotkneme z obecného hlediska, tj. výklad se bude týkat jak odborného, tak i uměleckého textu. Nejprve si přesně vymezíme, co je považováno za překlad, poté přejdeme k tématu ekvivalentnosti a krátce si nastíníme problém přeložitelnosti či nepřeložitelnosti. Při své práci využívá překladatel různé postupy a transformuje text prostřednictvím určitých procesů, jež také zmíníme. Nakonec se zaměříme na typologické a systémové rozdíly mezi ruštinou a češtinou. Specifiky překladu odborného textu se budeme zabývat ve třetí kapitole.
1.1 Vymezení překladu, jeho cíl a funkce Definic překladu existuje nespočet. Liší se nejen podle aktuálního stavu zkoumání dané oblasti, ale i podle zaměření autorů. Zcela obecně je překlad chápán jako „druh komunikační činnosti, při kterém dochází k převodu textu z jednoho jazyka do druhého, tj. z jazyka výchozího do jazyka cílového, přičemž jde o náhradu znaků jednoho jazyka znaky druhého jazyka“. (Žváček, 1995, s. 22) Uvedené vymezení je však velmi zjednodušené a nepostihuje všechny stránky problematiky. Ruský teoretik překladu L. S. Barchudarov definuje překlad jako „proces přeměny jazykového sdělení jednoho jazyka na jazykové sdělení druhého jazyka při zachování neměnné struktury obsahu, tj. významu“. Zároveň L. S. Barchudarov dodává, že o neměnnosti můžeme mluvit jen v relativním významu, neboť při překladu dochází k nevyhnutelným ztrátám, tj. význam některých jednotek výchozího jazyka není možné plně přeložit do cílového jazyka. (Barchudarov, 1975, s. 11, překlad O. Zavřelová) Další významný ruský teoretik překladu V. N. Komissarov ve své publikaci Теория перевода podává vymezení překladu z komunikačního hlediska jako „druh jazykového prostředku, při kterém se v cílovém jazyce vytváří text, který je z komunikačního hlediska plně rovnocenný originálu, přičemž se jeho komunikační rovnocennost projevuje ve funkčním, obsahovém a strukturním ztotožnění se příjemců překladu s originálem. Pro
8
příjemce překladu zcela nahrazuje originál, je jeho plnoprávným zástupcem“. (Komissarov, 1990, s. 44 – 45, překlad O. Zavřelová) Novější pojetí překladu podává I. S. Alexejeva ve své publikaci Введение в перевод, kde jej chápe jako „činnost, která spočívá v jednom z možných nových vyjádření, překódování textu jednoho jazyka na text ve druhém jazyce. Tuto činnost vykonává překladatel, který tvořivě vybírá ekvivalent v závislosti na možnostech jazyka, druhu a cíle překladu, typu textu a pod vlivem vlastní individuality. Překlad je také výsledek výše popsané činnosti.“ (Alexejeva, 2004, s. 7, překlad O. Zavřelová) Český teoretik překladu D. Žváček překladem rozumí „specifickou transformaci slovesného díla z jednoho jazyka ve slovesné dílo v druhém jazyce, vyjádřenou příslušnými jazykovými prostředky tak, aby byla zachována obsahová, estetická, stylistická aj. hodnota originálu, tzn. jeho funkčnost“. (Žváček, 1995, s. 22) Explicitnější vymezení překladu, ze sémiotického pohledu, uvádí J. Vilikovský, který definuje překlad jako „funkčně korespondující reprodukci invariantní informace obsažené v textu jednoho jazyka prostředky jiného jazyka“, přičemž zdůrazňuje, že jde o plnou ekvivalentní reprodukci informace. (Vilikovský, 2002, s. 27) Na základě prostudovaných odborných materiálů, uvedených definic překladu a také vlastní zkušenosti bychom charakterizovali překlad jako proces, při kterém dochází pomocí jazykových prostředků cílového jazyka k převodu informace, stylistických, estetických a jiných hodnot originálu a tím v cílovém jazyce vzniká nový text či dílo. Společné všem charakteristikám je, že překlad musí zachovat obecný obsah informace, který je obsažen v originálu, tzv. invariant. Překladatel tedy musí nejdříve pochopit obecný smysl původního textu a až poté jej může převést do druhého jazyka. Mezi další významné aspekty překladu (kromě obsahu) patří zachování formy, funkce, situačního rámce a zejména v uměleckém překladu také estetické hodnoty. Splňuje-li překlad tyto podmínky, pak jej nazýváme funkčně adekvátním, tzn., že překlad vystihuje komunikační zacílení originálu a je stejně srozumitelný příjemci překladu, jako byl srozumitelný příjemci originálu. (Žváček, 1995, s. 22 - 23) V. N. Komissarov považuje za ekvivalentní takový překlad, kdy dochází k převodu obsahu originálu (tj. denotativní a konotativní význam a pragmatický potenciál textu) pomocí jednoho z typů ekvivalence. Adekvátní překlad pak charakterizuje jako překlad, který splňuje pragmatický cíl překladu při dosažení maximální ekvivalence, kdy nejsou 9
porušeny normy nebo úzus cílového jazyka. Současně tento překlad splňuje stylistické normy daného žánru textu a také odpovídá obecně přijatým normám překladu. (Komissarov, 1990, s. 233 – 234) Z uvedeného vyplývá, že cílem překladu není reprodukovat jazykové prostředky, ale informaci, kterou překlad vyjadřuje, a ozřejmit vztah této informace k objektivní realitě, a to předkladateli i příjemci. Překlad spočívá ve vystižení funkcí jazykových prostředků v textu a převedení informací, které obsahují, takovými prostředky, jež plní stejné funkce i v druhém jazyce, a nesou tudíž i stejnou informaci. Překlad tím bude mít totožný význam jako původní text. Je tedy jasné, že objektem překladu je text jako celek (a nikoliv prvky, z nichž se skládá). (Vilikovský, 2002, s. 21 – 22) Jiří Levý se ve své stěžejní publikaci Umění překladu zmiňuje o dvojí normě překladu, tzv. překladatelské věrnosti a volnosti. Věrný překlad má za svůj hlavní cíl přesnou reprodukci předlohy (např. církevní texty ve středověku), zatímco ve volném překladu jde především o estetickou a myšlenkovou blízkost čtenáři, aby překladem vzniklo původní umělecké dílo v druhém jazyce (klasicistní díla). (Levý, 1998, s. 88 – 89) J. Vilikovský k uvedenému dodává, že věrný, doslovný překlad odtrhává formu od obsahu a ignoruje její funkci, takže je v jistém smyslu volný. Volné překlady naopak i za cenu jistých odchylek ve formě dokáží věrně reprodukovat působení díla na příjemce. J. Vilikovský tedy dochází k závěru, že ideální věrnost a volnost neexistuje. Věrnost a volnost nemají být chápány jako protiklady, ale jako rovnocenné prostředky, které slouží k reprodukci originálu. Moderní teorie překladu nahradila pojmy věrnost a volnost termínem adekvátnost, což znamená, že text je pojímán jako celek a je vyžadována reprodukce jeho totality a nikoli jeho jednotlivých složek. (Vilikovský, 2002, s. 80 – 85)
1.2 Ekvivalence v překladu Základem každého překladu je ekvivalent, přesněji řečeno funkčně adekvátní ekvivalent. Je to výraz, který vyjadřuje obecný smysl (invariant) originálu, situaci, za níž informace probíhá, a funkce, jež originál splňuje. (Man, 2007, s. 131) V praxi se však můžeme setkat s tím, že určit ekvivalent v textu není jednoduché, v minulosti se 10
vymezení ekvivalentu měnilo. Ve středověku bylo ekvivalentem slovo, později fráze či věta, v současnosti se za ekvivalent někdy chápe dokonce celé dílo. (Vilikovský, 2002, s. 35) Při výběru vhodného ekvivalentu si překladatel musí být vědom rozdílů mezi gramatickými a sémantickými strukturami obou jazyků. Tyto rozdíly může překonat prostřednictvím překladových transformací neboli mezijazykové přeměny. O. Man tento pojem vymezuje jako „operaci, při níž se překládaná jednotka výchozího jazyka změní v cílovém jazyce ve formálně jinou (ve svůj transform), při zachování obecného invariantu informace“. Dodává, že při překladu může dojít k určitým ztrátám informace, tyto ztráty však nenarušují jeho funkční a obsahovou totožnost. Nejde tedy o přesnost v rámci jednotky překladu, ale o přesnost v rámci celku. (Man, 2007, s. 131) Ruští autoři se dívají na ekvivalenci ze sémantického hlediska. A. V. Fjodorov chápe ekvivalent jako „ustálenou významově jednoznačně shodnou jednotku mezi dvěma jazyky“ čili jako „konstantní shodnou jednotku“. (Fjodorov, 2002, s. 115, překlad O. Zavřelová) V. N. Komissarov pak definoval významový ekvivalent jako „jednotku cílového jazyka, která je opakovaně užívána při překladu určité jednotky výchozího jazyka“. V každé dvojici jazyků existují ekvivalenty úplné a částečné. Úplné ekvivalenty (единичные соответствия) se užívají ve všech případech jejich výskytu v textu a v tomto smyslu jsou relativně nezávislé na kontextu. Jedná se především o termíny (například oxygen - кислород, capitalism - капитализм). Překlad částečných ekvivalentů (множественные соответствия) je závislý na kontextu, protože mají několik možných významů (například attitude – отношение, позиция, политика). Pokud při překladu nemůžeme užít ani jeden z výše uvedených typů ekvivalnetů, pak V. N.
Komissarov
vymezuje
tzv.
příležitostné
ekvivalenty
(окказиональные
соответствия) neboli kontextovou záměnu, kdy se jedná o výjimečný způsob překladu dané jednotky originálu, který je vhodný jen pro určitý kontext. (Komissarov, 1990, s. 135 – 140, překlad O. Zavřelová) Ekvivalence není jednoduchý jev. Málokdy má překladatel v cílovém jazyce k dispozici přímé, tzv. slovníkové ekvivalenty. V následující podkapitole si ukážeme, s jakými typy ekvivalence se překladatel při své práci setkává a jak se s nimi vyrovnává.
11
1.2.1 Typy ekvivalence D. Žváček (1995, s. 23 – 24) rozlišuje tři typy ekvivalence – přímou, kontextovou a funkční. O přímé ekvivalenci hovoříme, jestliže mezi jednotkami výchozího a cílového jazyka existuje výrazová a významová shoda a jednotku lze přeložit rovnocennou jednotkou.
Jde o užití slovníkového ekvivalentu. Kontextová ekvivalence spočívá
v tom, že překladatel má ve slovníku k dispozici pro jedno slovo řadu ekvivalentů a nejvhodnější vybírá s ohledem na kontext (např. острый – ostrý, špičatý, břitký, akutní aj.) Funkční ekvivalence v překladu nastupuje, pokud je fungování jazykových prostředků v cílovém jazyce odlišné nebo zcela chybí. V tomto případě překladatel nahradí jednotku výchozího jazyka jednotkou cílového jazyka, která i při různosti výrazu a významu adekvátně předává informaci originálu jako celku (např. překlad ruského přechodníku vedlejší větou). D. Knittlová (2000, s. 11 – 12, 33, 92, 96) se dívá na ekvivalenci z poněkud odlišného hlediska a uvádí čtyři typy ekvivalence, tj. ekvivalenci lexikální, gramatickou, textovou a pragmatickou. V rámci lexikální ekvivalence musí překladatel při analýze lexikálních jednotek rozlišovat spisovné od nespisovného, běžnou slovní zásobu od odborné a přihlížet ke stylovému zaměření textu. D. Knittlová tradičně rozlišuje tři typy lexikálních ekvivalentů – úplné, částečné a nulové. Posledním typem rozumíme tzv. bezekvivalentní lexiku, což jsou názvy institucí, školského systému, politických a společenských organizací, ale také jídel, tanců atd., která nemají v cílovém jazyce svůj ekvivalent. Při překladu podáváme do textu o těchto jevech nezbytné informace, ve kterých se snažíme neznalému adresátu jev přiblížit, nebo můžeme využít analogie, pokud úplná přesnost nehraje důležitou roli. Při změně objemu informace však musíme přihlédnout k tomu, o jaký funkční styl se jedná (například u uměleckého textu by mohlo dojít k nežádoucí explikativnosti nebo přílišnému nárůstu nominálního charakteru textu). Zároveň D. Knittlová dodává, že pokud v jedné části textu informaci přidáme, měli bychom ji v jiné části textu vykompenzovat tzv. kompresí, tj. vynecháním prvků, které je možné doplnit z kontextu. Na rovině gramatické ekvivalence se překladatel musí vypořádat se systémovými rozdíly mezi jazyky v morfologickém a syntaktickém plánu. Problémy mohou vzniknout s kategoriemi čísla, gramatického rodu, osoby, času, vidu nebo slovesného rodu. Tento problém si můžeme vysvětlit na ruském slově врач, kdy v češtině jsme povinni vyjádřit gramatický rod, tj. lékař či lékařka, což v ruštině zjistíme až z kontextu (prostřednictvím 12
adjektiva či slovesa). O něco složitější je oblast syntaxe, která zohledňuje slovosled či postoj ke sdělované skutečnosti. Ekvivalence textová se týká organizace textu, jeho informační struktury, koherence a koheze. Překladatel volí metodu své práce podle toho, zda chce přizpůsobit text principům cílového nebo výchozího jazyka, důležitou roli hraje také účel textu. V odborném textu například záleží na jasnosti a srozumitelnosti sdělení. Pro zvýraznění nové informace musí překladatel využít příslušné lexikální či gramatické prostředky.
Pragmatická ekvivalence přihlíží ke specifickému
situačnímu a
zkušenostnímu kontextu daného jazykového prostředí. Při nerespektování této ekvivalence by mohlo dojít k mylnému pochopení textu. Rozdíly se týkají například uspořádání informací v adrese, používání titulů, oslovení, počítání pater budov či pokojů bytu.
1.3 Přeložitelnost versus nepřeložitelnost Jak bylo patrno z předchozí kapitoly, překladatel při své práci naráží na určité části textu, které lze přeložit obtížně nebo je nelze přeložit vůbec. Otázka přeložitelnosti či nepřeložitelnosti je tématem překladatelů a jazykovědců již po několik staletí. D. Žváček (1995, s. 18) k této problematice uvádí, že „dílčí složky textu mohou být někdy opravdu těžko přeložitelné (pak mohou být kompenzovány), výpovědní celek (často velmi rozsáhlý) je však právě jako celek přeložitelný vždy“. Za velmi přínosné v této oblasti považují D. Žváček a D. Knittlová Komissarovo pojetí ekvivalence. V. N. Komissarov rozlišuje pět typů ekvivalence. První typ je dán pouze stejným cílem komunikace (уровень цели коммуникации), kdy v textu nenacházíme žádnou lexikální ani syntaktickou shodu. Jazykové jednotky nesou nepřímý, přenesený význam (například Maybe there is some chemistry between us that doesn´t mix. – Бывает, что люди не сходятся характерами.) Druhý typ obsahuje kromě stejného cíle i stejnou reálnou situaci, při jejímž popisu jsou použity jiné znaky (různá slova a gramatické prostředky vyjadřují tentýž obsah), jedná se o rovinu situace (уровень внеязыковой ситуации) (například He answered the telephone. – Он снял трубку.). Další typ je dán shodou situace i jejího popisu, což je rovina oznámení (уровнь способа описания ситуации) (například London saw a cold winter last year. – В прошлом году зима в Лондоне была холодной.). Ve čtvrtém typu se jedná o stejný cíl 13
komunikace, situaci, o její stejný popis i syntaktickou strukturu, hovoříme o rovině výpovědi (уровень воспроизведения синтаксических структур) (například One thing troubled me along at first – the immense interest which people took in me. – Одно тревожило меня в начале – то необыкновенное любопытство, с которым относились ко мне все.). Poslední typ zahrnuje případy maximální shody originálu a překladu, tj. doslovný překlad. Tento typ ekvivalence koresponduje s rovinou znaku (уровень максимальной близости содержания) (například The house was sold for 10 thousand dollars. – Дом был продан за 10 тысяч долларов.). Za nejvyšší stupeň ekvivalence považuje V. N. Komissarov případ, kdy slovo má kromě stejného významu i stejný stylistický charakter. Nejčastěji se jedná o termíny (radiation - радиация, ionizing event. – акт ионизации) (Komissarov, 1990, s. 51 – 84, Knittlová, 2000, s. 21) S ohledem na výše uvedené můžeme konstatovat, že text jako celek je přeložitelný vždy, ať již v rovině základní nebo vyšší. Záleží tedy na znalostech a zkušenostech samotného překladatele, kterou cestu zvolí, aby byl zachován invariant textu a přesto byl text čtivý. (Žváček, 1995, s. 18)
1.4 Překladatelský proces Ruští a čeští, popř. slovenští teoretikové vydělují dvě až tři fáze překladu. Například V. N. Komissarov, rozlišuje dva základní procesy překladu, kterým je zjištění obsahu originálu a výběr vhodného jazykového prostředku. V první fázi, vnímá překladatel originál jak z lingvistického, tak ze situačního hlediska. Překladatel, na rozdíl od běžného čtenáře, musí porozumět významu každé jednotky textu a také získat představu o syntaktické struktuře textu. Na základě výše uvedeného si překladatel vyvodí obsah textu originálu, pochopí jej a v další fázi toto své pojetí textu přeloží. Ve druhé fázi, tj. výběru vhodného ekvivalentu překladu, si musí překladatel určit obsahové dominanty textu originálu. Tzn., že musí rozeznat, které části textu jsou pro předání obsahu významnější než ostatní části, které může v případě nutnosti obětovat. Ve druhé fázi může překladatel využít situační či transformační model překladu. Situační (denotační) model překladu vychází z předpokladu, že jazykové jednotky (denotáty) odráží předměty, jevy, vztah člověka k realitě, tedy nesou informaci o určité situaci. 14
Překladatel tyto jednotky v textu identifikuje, interpretuje jejich význam v kontextu a zjišťuje tak, jakou situaci originál popisuje. Transformační (sémantický) model je založen na skutečnosti, že při překladu dochází k přenosu významu jazykových jednotek, chápe proces překladu jako přeměnu jednotek výchozího jazyka na jednotky cílového jazyka při zachování ekvivalence. (Komissarov, 1990, s. 158 – 168, 189 – 199) Také ruská autorka I. S. Alexejeva se zabývá překladatelským procesem a vyděluje tři jeho fáze – analýza textu před překladem, analytické hledání ekvivalentu a analýza výsledku překladu. Cílem první fáze, tj. analýzy textu před překladem, je seznámit se s daným textem jako celkem. Překladatel by měl zjistit, o jaký typ textu se jedná, jakou nese informaci, jaký je komunikační cíl textu (například předání nové informaci nebo snaha přesvědčit), žánr textu a jaké požadavky na překlad klade jeho příjemce. Ve druhé fázi převádí překladatel text z výchozího jazyka do cílového a přitom si stanoví jednotku překladu a hledá a vybírá vhodné ekvivalenty překladu podle typu textu. V poslední fázi překladatel analyzuje výsledek svého překladu, tj. kontroluje, zda je text stylisticky jednotný, zda se často neopakují některá slova, zda ve větných konstrukcích užil správné pády, zda v textu užívá jednotně čas apod. (Alexejeva, 2004, s. 321 – 334) Významný český teoretik překladu Jiří Levý (1998, s. 44) považuje překládání za sdělování. Podle něj „překladatel dešifruje sdělení, které je obsaženo v textu původního autora a přeformulovává (zašifrovává) je do svého jazyka. Sdělení v překladovém textu obsaženém pak dešifruje čtenář překladu. Tím vzniká dvojčlenný komunikační řetěz.“ J. Levý dále hovoří o subjektivním přetváření objektivního díla, kdy autor, překladatel a čtenář vytváří svou koncepci díla. Nejdříve autor ve svém díle zobrazuje jeho pojetí skutečnosti, poté překladatel podává své pojetí originálu v překladu a nakonec vytváří svou koncepci čtenář tohoto překladu. Cílem překladatele má být předat čtenáři určité estetické hodnoty a obsah díla. (1998, s. 50 – 52) Z výše cíle uvedeného vyplývají na práci překladatele určité požadavky. J. Levý (1998, s. 53 – 83) je shrnuje do tří fází. První z nich je překladatelovo pochopení předlohy. Překladatel musí pochopit text na rovině filologické (což je věcí odborné přípravy a praxe), dále musí umět rozpoznat (na rozdíl od normálního čtenáře), jakými prostředky autor dosahuje ideově estetických hodnot v díle a nakonec musí pochopit text jako celek, pochopit skutečnosti, které text obsahuje. Ve druhé fázi dochází 15
k interpretaci předlohy. Překladatel si na základě první fáze dané dílo určitým způsobem vyloží, činí tak vědomě a chce svým překladem čtenáři něco říci. V této fázi musí překladatel svou subjektivitu co nejvíce potlačit, aby zobrazil skutečnosti vyjádřené v originálu objektivně. I přesto výběrem stylistických prostředků každý překladatel vnucuje originálu ve větší či menší míře svůj styl a své pojetí díla (v odborném textu jen v omezeném rozsahu). Poslední fázi J. Levý nazval přestylizování předlohy. Na jedné straně vyžaduje od překladatele stylistické nadání, živou představivost skutečností obsažených v díle a vynalézavost, na druhé straně však také určitou kázeň a přiměřenost, schopnost objektivizace. J. Levý nakonec vystihuje uvedenou problematiku slovy: „Čím dokonalejší je překladatelovo pochopení díla, tím důsledněji je jím předurčován výběr překladatelských řešení. Čím větší je jeho umělecký a jazykový talent, tím dokonalejší prostředky k vystižení své interpretace má k dispozici.“ Také slovenský překladatel a teoretik J. Vilikovský (2002, s. 90 – 137) rozlišuje tři fáze překladatelského procesu – recepce a interpretace, formování koncepce a reprodukce. Toto rozdělení je poněkud odlišné od členění J. Levého, hlavní rozdíl spočívá v odlišném chápání intepretace. J. Vilikovský neodděluje pochopení předlohy od interpretace, naopak je společně pojímá jako první fázi překladatelského procesu. Na rozdíl od J. Levého samostatně vydělil koncepci, která směřuje k formování překladu (oproti interpretaci, jež směřuje více k původnímu textu). Poslední fáze, reprodukce, odpovídá J. Levého fázi přestylizování předlohy do nové podoby cílového jazyka.
1.5 Překladatelské postupy K základním složkám textu D. Knittlová (2000, s. 6) řadí informaci denotační (významovou, zaměřenou na věcnou situaci), konotační (expresívní, je dána funkčně stylistickým citovým zabarvením) a aspekt pragmatický (zkušenostní, je dán vztahem mezi jazykovým výrazem a účastníky komunikace). Všechny tři složky jsou těsně spjaty a překladatel musí využít různé překladatelské operace a posuny, aby je dokázal zachovat. Dále D. Knittlová (2000, s. 14) k této problematice uvádí, že dřívější teoretikové překladu jako A. V. Fjodorov či J. Levý nepoužívali pro překladatelské operace konkrétní termíny a nazývali je změnami nebo postupy. V současnosti používají 16
překladatelé sedm základních postupů pro řešení překladatelských operací a změn. Prvním postupem je transkripce, tj. přepis slova podle zvukové podoby jazyka (office – офис, speaker - спикер) a transliterace, tj. přepis slova do jiné abecedy (Lincoln Линкольн, Heine - Гейне). Druhým je kalk, tj. doslovný překlad, (superpower сверхдержава, first strike weapon - оружие первого удара). Dalším substituce, tj. nahrazení
jednoho
jazykového
prostředku
jiným,
ekvivalentním
(motivity
-
двигательная сила). Následuje transpozice, tj. nutná gramatická změna v důsledku odlišného jazykového systému (výrobní proces - процесс производства). Pátým postupem je modulace, tj. změna hlediska (He id dead. - Он умер.). Ekvivalencí rozumíme použití stylistických a strukturních prostředků odlišných od originálu, např. v oblasti expresivity (sweet girl - девочка). Posledním postupem je adaptace, tj. substituce situace popsané v původním textu, jinou, adekvátní situací, např. při překladu přísloví, slovních hříček (Rome wasn´t bulit in a day. - Не сразу Москва строилась).
1.6 Typologické a systémové rozdíly mezi jazyky (se zaměřením na ruský a český jazyk) Typologicky se jazyky světa dělí z hlediska morfologického, syntaktického a fonologického (toto hledisko není pro naše téma významné, proto se jím nebudeme zabývat). Morfologická typologie, kterou rozpracoval člen tzv. Pražské školy Vladimír Skalička, dělí jazyky na dva základní typy – na typ afigující a typ amorfní. Afigující jazyky jsou charakteristické využíváním afixů a rozvinutou flexí (skloňováním a časováním). Amorfní jazyky (neboli také izolační) vyjadřují gramatické funkce především dodávanými pomocnými slovy. V těchto jazycích existují jen kořenové morfémy, afixy nenajdeme. Gramatické vztahy jsou proto určeny jen slovosledem anebo využitím jiných prostředků (rozdílných tónů, intonace aj.). Nová slova lze tvořit pouze skládáním. Afigující jazyky se dále rozdělují na aglutinační a flexivní. V tomto rozdělení se budeme soustředit na flexivní jazyky, které využívají afixy (předpony, přípony, ale především koncovky) pro vyjádření většího počtu gramatických funkcí zároveň. Afixy v nich často splývají s kořenovým morfémem a vnitřní stavba slova je tak pro cizince neprůhledná. Přípona může vyjadřovat hned několik kategorií (u podstatných jmen např. 17
číslo, pád; u sloves osobu, číslo, čas či vid). Nebo naopak stejná kategorie může být vyjádřena různými afixy (např. v češtině se množné číslo vyjadřuje celkem sedmi příponami). Ve flexivních jazycích dochází ke změnám v kořenovém systému (např. v češtině přinesu – přínos). Tyto jazyky se člení ještě na jazyky syntetické (latina, slovanské jazyky – tedy i čeština a ruština), analytické (angličtina, švédština či francouzština) a polysyntetické (indiánské, kavkazské jazyky). Jazyky však nejsou čistými typy, zařazení do výše uvedených kategorií je dáno rysy, které v nich převládají. Tak například v ruštině jako syntetickém jazyce najdeme i rysy analytického typu. Dle syntaktické typologie se dělí jazyky podle slovosledu, který může být volný nebo pevný. Slovosled obvykle souvisí s morfologickým typem jazyka. Volný slovosled je vlastní jazykům s bohatou flexí (flexivní a aglutinační). Pevný slovosled pak mají především izolační jazyky. (Černý, 2008, s. 59 – 61) Podle výše uvedeného můžeme říci, že čeština a ruština jsou sice jazyky velmi blízké, ale ze srovnání typologie obou jazyků jasně vyplývá, že zde existuje mnoho rozdílů. Mezi těmi základními můžeme zmínit pro ruštinu typickou časté užití kondenzačních konstrukcí (přechodníků, přídavných jmen slovesných), obmykání, odlišné umístění jádra výpovědi ve větě, rozdíly v rodech, skloňování a čísle substantiv, ve slovesných vazbách, rozdíly v tvoření a uplatňování vidových dvojic, rozdíly v kategorii životnosti, častější jednočlenné věty v ruštině a mnoho dalších. Překladatel se proto musí při své práci vyrovnat s mnoha problémy. Jednak nemůže mechanicky přenášet některé konstrukce z ruštiny do češtiny či naopak (hrozí nebezpečí interference), jednak si musí poradit s kategoriemi a jevy, které v druhém jazyce mají jiný význam nebo se nevyskytují vůbec. Pozor by si měl také dát na tzv. falešné přátele. Shrnutí: Překlad se rozumí specifická transformace textu z jednoho jazyka do druhého, vyjádřená příslušnými jazykovými prostředky tak, aby byla zachována obsahová (invariant), estetická, stylistická aj. hodnota originálu, tzn. jeho funkčnost. Text jako celek musí být funkčně adekvátní, i když si ekvivalenty v jazycích plně neodpovídají, nebo při překladu dojde ke ztrátám. Dílčí složky textu mohou být těžko přeložitelné či dokonce nepřeložitelné (pak využíváme kompenzaci), avšak podle názoru D. Žváčka je dílo jako celek přeložitelné vždy. Překladatelé využívají při překladu sedm základních postupů jako je transliterace, transkripce, kalkování, substituce, transpozice, modulace, ekvivalence a adaptace. Teoretici překladu vydělují dvě až tři fáze 18
překladatelského procesu. Nejvýznamnější český teoretik J. Levý rozlišuje tři fázích překladatelského procesu, tj. pochopení předlohy, interpretace a přestylizování předlohy. Naopak podle významného ruského teoretika překladu N. V. Komissarova probíhá překladatelský proces jen ve dvou fázích, a to zjištění obsahu originálu a nalezení vhodného jazykového prostředku. Z pohledu morfologické a syntaktické typologie jazyků jsou si čeština a ruština blízké (oba jazyky patří mezi typy flexivní, syntetické s volným slovosledem), přesto však ve světle poznatků srovnávací lingvistiky existují mezi oběma jazyky markantní rozdíly. Pro překladatele z výše uvedeného vyplývá riziko interference, tzv. falešných přátel a vyrovnání se s neexistujícími kategoriemi a jevy v jednom z jazyků.
19
2 FUNKČNÍ STYL ODBORNÝ
Tato poměrně rozsáhlá kapitola je pro nás významná hned ze dvou důvodů. Za prvé nám podává charakteristiku odborného stylu a jeho klasifikaci v české a ruské stylistice. Dále specifikuje odborný styl na rovině kompozice, syntaxe, morfologie a lexikologie, a v neposlední řadě se také zabývá termíny, které jsou jedním z typických znaků odborného stylu. Uvedená specifika odborného stylu jsou pro nás důležitá, abychom při výběru vhodného textu ke komentovanému překladu rozpoznali, zda se skutečně jedná o odborný text. Za druhé nám tato charakteristika napoví, s jakými problémy se můžeme při překladu odborného textu setkat.
2.1 Vymezení pojmu funkční styl odborný, jeho cíl a funkce Odborný styl představuje systém výrazových prostředků, které se užívají ve sféře vědy, techniky a výuky. (Svincova, 2004, s. 50) Jak vyplývá z názvu, odborný styl zahrnuje projevy odborného zaměření (jak teoretického, tak praktického), tj. realizuje se ve vědeckých článcích, monografiích, odborných textech týkajících se vědy, techniky, obchodní či administrativní oblasti apod. (Jedlička a kol., 1970, s. 37) V ruském prostředí se počátky překladu odborného textu (z oblasti medicíny, geometrie, ekonomie, astrologie atd.) datují do 17. století. Překládalo se především z francouzštiny, ne však do ruštiny, ale stále ještě do církevní slovanštiny s příměsí ruských slov. V době vlády Petra I. se prudce rozšířilo spektrum překladu textů z různých odborných oblastí (architektura, právo, inženýrská oblast apod.). Nyní se již překládalo do ruštiny. Překládání se věnoval i sám car, přičemž kladl důraz na vysokou kvalitu překladů, doporučoval vynechávat v textu zbytečná přikrášlení a předávat pouze důležité informace. Pokud překladatel neměl v daném oboru vzdělání, nesměl jej ani překládat. Na počátku vlády Kateřiny II. se stále ještě překládá mnoho textů z odborné oblasti, postupně však jejich počet klesá ve prospěch umělecké literatury. Tato tendence pokračuje i v 19. století, ale v následujícím století již opět dochází k prudkému nárůstu překladu odborných textů, což souvisí s rychlým rozvojem vědy a techniky. (Alexejeva, 2004, s. 84-101) 20
Jak uvádí D. E. Rozental´, ruský odborný styl se začal formovat v prvních desetiletích 18. století, kdy autoři vědeckých publikací a překladatelé začali vytvářet ruskou odbornou terminologii. Ve druhé polovině tohoto století díky pracím M. V. Lomonosova a jeho pokračovatelů formování ruského odborného stylu významně pokročilo, ale jeho utváření bylo završeno až ve druhé polovině 19. století. (Rozental´, 1987, s. 33) Odborný funkční styl se v naší zemi začal formovat ve středověku společně s rozvojem věd. V době pobělohorské však byl rozvoj odborného textu a terminologie přerušen, odborná pojednání byla psána jen německy či latinsky. K obnovení a dalšímu formování odborného stylu u nás dochází v době národního obrození, které je charakteristické vytvářením terminologie v českém jazyce pro všechny tehdejší obory. V průběhu 19. století nadále pokračuje rychlý rozvoj vědy a techniky, což vede k propracovávání jazyka a stylu odborných textů a také začínají krystalizovat jednotlivé úrovně odborného textu. Tento proces pokračuje i v dalším století, v němž došlo k prudkému rozvoji vědních oborů a vzniku mnoha dalších a tím i k vytváření stále nové a nové terminologie. Oblast odborného funkčního stylu je v současné době velmi rozsáhlá. (Čechová a kol., 2003, s. 175 – 176) Cílem odborného stylu je podat přesnou, jasnou a úplnou informaci, předat získané poznatky nejen odborníkům z daných vědních oborů, ale i širšímu okruhu adresátů. (Knittlová, 2010, s. 206) Jak dodává M. Čechová, cílem má být i vytvoření jednoznačné a úplné představy o předmětu sdělení, adresát má poznatky přijmout, zařadit je mezi své vědomosti, zaujmout k nim stanovisko a dále je rozvíjet a aplikovat. Funkci odborného textu je možné vymezit jako odborně sdělnou, neboť jde o sdělování odborných poznatků. Jedná se tedy o sdělování s jinou funkcí než v běžné komunikaci. (Čechová a kol., 2003, s. 175)
2.2 Znaky odborného stylu Odborný styl je typickým stylem veřejné komunikace, adresátem je tedy veřejnost. Ve většině případů se jedná o projevy psané, méně často mluvené, jako přednáška či referát, ale i ty jsou předem písemně připraveny a autor je předčítá. 21
Základní forma projevu je monologická, dialog je uplatňován jen výjimečně. Projevy odborného stylu jsou zpravidla situačně nezakotvené, odráží stav poznání i jazyka doby vzniku, ve skutečnosti však směřují k nadčasovosti. Autor předkládá poznatky tak, aby byly jednoznačné a pochopitelné i po několika letech. Odborný styl je charakterizován nocionální (pojmovou) povahou. Je v něm přesně vymezen cíl sdělení, dominují fakta, logická posloupnost a argumentace. Ve starších pracích byly v odborném projevu stopy osobního zaujetí autora tématem tlumeny nebo anonymizovány autorským plurálem nebo prostřednictvím neosobních konstrukcí. Sdělení se soustředilo na popisovaná fakta a jevy. V současnosti se však v odborném stylu západních autorů prosazuje vyjadřování se zvýšenou interakcí s adresátem, subjektivně hodnotícími složkami, originalitou jazyka a stylu. Český adresát není na tento způsob prezentace textů zvyklý. Dalším významným znakem odborného stylu je intertextovost, kdy daný odborný text odkazuje prostřednictvím citací, odkazů, poznámkového aparátu a jiným způsobem na další literaturu. (Čechová a kol., 2003, s. 175, 178 - 179) Odborný projev musí být obsahově i formálně úplný, přesný a jednoznačně srozumitelný (jediná možná interpretace), ucelený a odborný, jazykově neutrální, expresivita a obraznost v něm nemají místo (kromě např. polemiky, argumentace). Odborné texty jsou zaměřeny na široký okruh adresátů, s čímž souvisí i úroveň odbornosti takového textu. Pro maximální srozumitelnost odborného projevu se počítá se s rozdílným vědomostním základem posluchačů, a proto by v úvodu textu měly být vysvětleny pojmy, vyložena stanoviska různých autorů, text by měl obsahovat bohatý poznámkový aparát a odkazy na další odbornou literaturu. Základním slohovým postupem je výklad, při němž se problematika vysvětluje, uvádí se argumenty, příklady, postupuje se logicky. (Knittlová, 2010, s. 206, 210)
2.3 Klasifikace odborného stylu Základem současného členění odborného stylu v českém jazyce je Havránkovo rozdělení na jazyk pracovní (věcný) a vědecký funkční jazyk. Pro pracovní jazyk je typický jednotný sémantický plán, poměr lexikálních jednotek k vyjadřovanému obsahu je určitý, projev je relativně úplný, najdeme v něm odborně konvenční automatizace, 22
termíny formulace. Vědecký jazyk má také jednotný sémantický plán, poměr lexikálních jednotek k vyjadřovanému pojmu je zde přesný (slovo označuje pojem), projev je úplný a jeho přesnost je dána definovanými či kodifikovanými automatizacemi. Vědecký jazyk usiluje o maximální paralelnost mezi jazykovou formou a sémantikou sdělení, k čemuž si vytváří zvláštní jazykové prostředky, které nejsou v jiných textech potřebné. (Čechová a kol., 2003, s. 177) Později autoři publikace Základy české stylistiky rozlišili v odborném stylu oblast teoretickou (vědeckou) a praktickou (pracovní). Texty vědecké oblasti se týkaly teoretické činnosti v jednotlivých vědních oborech (matematice, kybernetice, filozofii, psychologii apod.). Projevy v oblasti praktické sloužily k odbornému sdělování skutečností na základě praxe. V rámci praktické oblasti autoři dále vydělili úsek administrativně-právní (úřední) a obchodní (hospodářský). Z jiného hlediska autoři vyčleňují ještě oblast populárně odbornou, jež šíří vědecké poznání široké veřejnosti. (Jedlička a kol., 1970, s. 37 – 38) Dále se klasifikací odborného stylu zabýval slovenský autor J. Mistrík, který používá označení styl naučný (pro vědecký a populární styl) a administrativní. Naučný styl dále rozlišoval na vědecký, kterému je vlastní písemnost, monologičnost, pojmovost, ale i deduktivnost, formalizace či uzavřenost apod., a populární, jež má některé vlastnosti společné s hovorovým stylem (zážitkovost, subjektivnost). (Mlacek, 2007, s. 147 – 148) V současné době se odlišuje styl vědecký (teoretický) a praktický odborný, tj. odborný v užším smyslu – má své podoby ve stylu právním, vojenském apod. Dále se vyděluje styl populárně naučný, zaměřený především na laickou veřejnost. Uvažuje se i o stylu učebním, který je didakticky zaměřen na zprostředkování informace, a esejistickém, v němž se prolínají prvky odborného a uměleckého stylu, což se odráží ve větší uvolněnosti kompozice a obraznosti textu. (Čechová a kol., 2003, s. 177) Podobné rozdělení platí také pro ruský odborný styl. J. Píša pracuje s následujícími podstyly - научно-технический (собственно научный), který je charakterizován přísným akademickým stylem bez expresivních výrazů; научно-деловой, jemuž jsou vlastní klišé, ustálené obraty, standardizované výrazy, stereotypní kompozice; научнопопулярный, v němž se již mohou nacházet expresivní výrazy a který je určen pro laiky. (Žváček, 1995, s. 17)
23
Podle klasika ruské stylistiky D. E. Rozentala má odborný styl následující podstyly – научно-популярный,
научно-деловой,
научно-технический,
научно-
публицистический a учебно-научный. (Rozental´, 1987, s. 33)
2.4 Kompozice odborného textu Na počátku této podkapitoly bych ráda upozornila, že si uvědomuji, že některé jevy v této a následujících podkapitolách přesahují danou problematiku (nebo že se prolínají). Pro zjednodušení a lepší přehlednost jsem se je však rozhodla zařadit do dané podkapitoly, i když jí vždy neodpovídají (například verbonominální konstrukce do morfologie, přestože stojí na pomezí syntaxe a morfologie). Pro textovou výstavbu odborného stylu je charakteristická jasnost, zřetelnost a jednoznačnost. Typickým znakem je promyšlená kompozice. Text je rozpracován v horizontální a vertikální linii. Horizontální linie člení text na úvod, který má vzbudit zájem čtenáře, je obecnějšího charakteru. Dále následuje vlastní stať, která se zabývá danou problematikou a je dále vnitřně členěna na kapitoly. Na konci textu je závěr, který shrnuje výsledky práce a poznatky. Ve stavbě kapitol se horizontální linie projevuje přísnou monotematičností a rozdělením na odstavce. Začátky kapitol a odstavců na sebe navazují myšlenkově, pomocí textových orientátorů je dosaženo celkové koheze textu. Součástí vědeckých textů je abstrakt a cizojazyčné resumé, které shrnují hlavní myšlenky práce. Vertikální linii textu tvoří poznámkový aparát, odkazy na odbornou literaturu, jež spojují daný text s jinými texty v oboru, citace, aluze a parafráze. Sám text je členěn typem a velikostí písma na sdělení podstatná a vedlejší. Další pomůckou pro orientaci v textu mohou být mezititulky, desetinné třídění, vzájemné odkazy uvnitř textu a především pro kohezi textu jsou významné konektory (spojky, lexikální prostředky, deiktická zájmena apod.) (Čechová a kol., 2003, s. 179 180) K provázanosti textu přispívají také adjektiva jako výše zmíněné, následující, v ruštině pak указанный, следующий apod., dále odkazovací a ukazovací výrazy či podřadné spojky. (Knittlová, 2000, s. 137)
24
Součástí kompozice textu mohou být i prostředky jiných kódů (například schémata, náčrty, tabulky), které nejsou doplňkem, ale důležitou součástí sdělení. (Čechová a kol., 2003, s. 181)
2.5 Syntaktická rovina odborného textu Syntax odborného textu odpovídá spisovnému jazyku. Odborným projevům je vlastní složitá větná stavba, která by však s využitím explicitního vyjadřování, spojovacích prostředků, interpunkčních znamének či systému závorek apod., měla být přehledná a umožnit čtenáři zorientovat se ve sdělení. Důležitou složkou syntaktické roviny je také aktuální členění textu. Základním je v češtině tzv. objektivní pořádek slov, v němž se réma (jádro výpovědi) staví na konec výpovědi a stává se tak výchozím bodem pro následující výpověď. V ruštině však tento princip neplatí, réma se může nacházet i na počátku věty. Celkově jazyk odborného textu směřuje k ekonomičnosti, sevřenosti vyjádření, k oproštění se od redundantních informací, přísné objektivitě. (Čechová a kol., 2003, s. 182 - 184) Jak jsme již uvedli výše, autor odborného textu svůj individuální styl nevytváří, a proto autor vyjadřuje původce děje neurčitě, všeobecně nebo jej nevyjadřuje vůbec. Jedním z typických rysů odborného textu je využití syntaktické komprese či kondenzace, kdy namísto vedlejších vět používáme polovětné vazby, místo celých vět slovní spojení či místo detailního vyjádření stručné a výstižné pojmenování. Komprese a kondenzace tak napomáhá věcnosti vyjádření, logičnosti vztahů mezi větami a větnými členy. (Hrdlička, 2007, s. 70 – 71) Součástí odborného textu jsou tedy polovětné konstrukce s příčestím, tj. přídavným jménem slovesným (Выявление детей, находящихся в сложной жизненной ситуации.), přechodníkem (Являясь работниками двух ведомств, специлисты решают узкие профессиональные задачи.), infinitivní konstrukce (Можно выделить три федеральных ведомства.), některé typy přístavku, jimiž se specificky vyjadřuje vysvětlení, shrnutí, zařazení či výčet. (Jedlička a kol., 1970, s. 39 – 40) Jak jsme již uvedli, odborný styl má stanovený pořádek slov. V ruském textu se však můžeme setkat s inverzním slovosledem, kdy v ruštině je na prvním místě příslovečné 25
určení a na druhém podmět. V češtině je nutné nejdříve uvést přísudek a poté až podmět (Пока ребёнку не присвоили статус сироты, его защитниками и представителями интересов являются родители. – Dokud nebyl dítěti udělen status sirotka, ochránci a zástupci jeho zájmů jsou rodiče). (Žváček, 1995, s. 28) Další rozdíl v českém a ruském slovosledu představuje obmykání neboli interpoziční slovosled, což je situace, kdy mezi shodným přívlastkem a substantivem stojí v ruštině výrazy, které tento přívlastek dále rozvíjejí. V češtině toto možné není, výrazy se nacházejí až za substantivem (они могут быть
приписанными
к
различным
по
ведомственной
принадлежности
организациям ... –tyto orgány mohou patřit pod různé úřady). (Hrdlička, 1992, s. 74) Zejména v ruském stylu dochází k většímu výskytu vět jednočlenných. Jedná se konkrétně o jednočlenné věty bezpodmětné, s neurčitým podmětem, popřípadě s podmětem všeobecným (Мы знаем, что... – Известно, что...; Мы можем сформулировать... – Можно сформулировать...). V ruštině se také často setkáme s použitím pasivních konstrukcí se slovesy zakončenými na –ся (считается, отмечается). (Žváček, 1998, s. 25) Celkově můžeme říci, že v ruské odborné literatuře se v průměru vyskytuje 74 % souvětí z celkového počtu vět, kdežto v umělecké literatuře je to pouhých 51 %. Průměrná délka souvětí je v ruském odborném textu 33 slov, kdežto v uměleckém textu 24 slov. (Rozental, 1987, s. 38) V české odborné literatuře čítá průměrná délka souvětí 20 slov, v umělecké pak 9 slov. Z významového hlediska jsou nejvíce zastoupeny vedlejší věty podmínkové, účelové a důvodové. (Čechová, 2003, s. 183)
2.6 Morfologická rovina odborného textu Hlavním znakem odborného textu na morfologické úrovni je jeho jmenný charakter. Nejčastějším slovním druhem jsou substantiva (44 %), neboť jsou nositelem informace. S větším odstupem následují adjektiva (16 %), poté předložky (11 %), výskyt sloves je oproti jiným stylům poměrně menší (14 %). Vysoké zastoupení mají v odborném textu i deiktická zájmena, která posilují kohezi textu. (Čechová, 2003, s. 184) Ze substantiv se užívají především ta, která označují příznak předmětu, pohyb nebo stav (slova na –ние, -ость, -ство, -ие, -ка), dále podstatná jména slovesná. Substantiva 26
a participia často nahrazují osobní formy slovesa a infinitiv (интересующийся – интерес, утверждённый – утверждение, решить – решение, формулировать – формулировка), dochází ke zpodstatňování příčestí a adjektiv (свистящий, согласный). K přesnosti výkladu slouží formy množného čísla látkových substantiv (легированные стали, смолы). Substantiva v jednotném čísle mají obecný význam (Липа цветет в июне.). Obecnost a abstraktnost výkladu navozují substantiva středního rodu s abstraktním významem (движение, явление, отношение apod.). U podstatných jmen se nejčastěji setkáme s genitivem, obzvláště v substantivních řetězcích (количество рядов словосочетений). Pro vyjádření abstraktnosti a obecnosti slouží krátká přídavná jména, která v odborném stylu vyjadřují (na rozdíl od obecné zákonitosti ruštiny) stálý příznak předmětu či jevu (Клетки бедны протоплазмой.). V odborném textu najdeme ve většině případů zájmena on, ona, ono a 3. osobu jednotného čísla. 1. osoba plurálu se vyskytuje především ve spojení s autorským plurálem, jež se využívá jednak jako výraz „skromnosti“ nebo z důvodu objektivnosti výkladu (как мы показали). Jak jsme uvedli výše, slovesa jsou užívána v přítomném čase. Často se v odborném stylu vyskytují také slovesa s oslabeným lexikálně-gramatickým významem času, osoby a čísla (мы можем вывести заключение – можно вывести заключение – выводят заключение). Hojně je u sloves užíván nedokonavý vid. (Golub, 2004, s. 39 – 42) Dalším specifikem odborného textu (spíše z morfologicko-syntaktického hlediska) jsou verbonominální konstrukce neboli spojení neplnovýznamového slovesa s podstatným jménem (provést měření – změřit, осуществлять контроль - контролировать). Jmenný složený přísudek se sponou převládá nad slovesným přísudkem. Mezi nejfrekventovanější spony, sponová a polosponová slovesa v odborném textu patří быть, являться, становиться, пpедставлять собой atd. Ze způsobu je samozřejmě základem indikativ. (Žváček, 1998, s. 24) Z předložek se setkáme s druhotnými předložkami nebo předložkovými výrazy (включая, с помощью, в рамках apod.). V odborných textech vyjadřují nevlastní předložky daný význam přesněji, explicitněji a konkrétněji než předložky původní (в условиях, с целью atd.) (Žváček, 1995, s. 38 - 39) Tyto předložky vyjadřují především vztah příčiny, účelu, přípustky, podmínky, zřetele, shody či rozdílu (z důvodu, se zřetelem k, na rozdíl od apod.) (Jedlička a kol., 1970, s. 39)
27
Odborný styl má ve vyjadřování k dispozici řadu souřadných a podřadných spojek (вместо того чтобы, ввиду того что, благодаря тому что aj.) Dále jsou velmi rozšířené vsuvky (действительно, разумеется, вероятно aj.) a vysvětlivky (иными словами, т.е. atd.). Také se setkáme slovy, která odkazují na zdroj sdělení (по сообщению, согласно гипотезе, по мнению автора). (Žváček, 1998, s. 25) K neterminologickým prvkům můžeme zařadit i ustálená pojmenování nebo šablony. Jedná se o spojení slovesa obecného významu se jmenným prvkem, který je nositelem významu příslušné šablony. Tyto šablony posilují jmenný charakter odborného vyjadřování (mít platnost, být projevem, podat důkaz aj.) (Jedlička a kol., 1970, s. 38 – 39)
2.7 Lexikální rovina odborného textu Slovní zásoba odborného stylu různých vědních oborů je typická poměrně malým výsekem lexikálního repertoáru, takže index opakování slov je velmi vysoký (při porovnání s ostatními funkčními styly největší). Slovník je tedy stereotypní. (Knittlová, 2010, s. 149) Dalším
výrazným
rysem
odborných
textů
je
abstraktnost.
V souvislosti
s nominativním charakterem lexiky se pak často setkáváme s abstraktními substantivy jako фактор, развитие, движение nebo v češtině vztah, jev aj.
Slova se užívají
v přímém významu. Odborný styl má také svou frazeologii, kam řadíme složené termíny (грудная жаба, прямой угол aj.) a klišé (состоит из, заключается в atd.). (Rozental´, 1987, s. 35) Slovní zásobu odborného textu lze členit na několik složek. B. Poštolková a kol. vyděluje dvě hlavní složky odborného vyjadřování. První složkou je všeobecný jazykový základ, který je společný pro celý spisovný jazyk, druhou složkou je potom odborné názvosloví (termíny), které je zvláštní složkou spisovné slovní zásoby. K porozumění termínům je nezbytný určitý stupeň odborného vzdělání nebo alespoň obecný přehled v daném oboru či přinejmenším praktická průprava. (Poštolková a kol., 1983, s. 10 – 11) O. Man diferencuje slovní zásobu odborného textu podrobněji na čtyři složky – terminologickou, polospeciální, obecně vědeckou a běžně mluvenou. Za nejzajímavější z pohledu překladatele považuje O. Man složku obecně vědeckou, jež je na rozdíl od 28
termínu závislá na kontextu sdělení, což ovlivňuje i výběr ekvivalentu. Jako příklad uvádí slovo допущение a jeho možné ekvivalenty – předpoklad, domněnka, hypotéza. (Man, 2007, s. 132) Z ruských teorií si uvedeme členění I. B. Goluby, která dělí lexiku odborného stylu na tři základní složky – общеупотребительные слова (знание, работа, изучать), общенаучные
(исследование,
анализировать,
формулировать)
а
термины
(синтаксис, молекула, метастазы). (Golub, 2004, s. 37) M. Hrdlička staví na pomezí morfologické a lexikální roviny odborného textu tzv. jazykové šablony. „Jsou to složité komplexní struktury, které zaujímají v textu zvláštní místo a často se opakují, čímž se stávají konvenčními. Šablony vznikly kombinací jednotek odborné slovní zásoby (termínů, obecněvědných slov) a běžně užívaných slov. V odborném textu přispívají svou zkratkovitostí a sevřeností výrazu k přesnosti a hutnosti projevu.“ (Hrdlička, 2007, s. 70) Z výše uvedeného vyplývá, že v odborných textech se nachází slova, která jsou společná pro všechny styly a slova, která jsou charakteristická pouze pro styly odborné. Termíny chápeme jako čistě odborné pojmy. Rozpoznání slovní zásoby oborové od úzce specializované může být pro laika obtížné, protože rozdíl spočívá především v použití slova v kontextu. Úzce specializované termíny nalezneme jen v určitém oboru (syntax pouze v lingvistice), kdežto s pojmy všeobecnými se setkáme jak v daném oboru, tak kdekoliv jinde (kost v medicíně i jinde).
2.7.1 Termíny Jak jsme již zmínili výše, termíny jsou charakteristickým znakem odborného textu a tvoří významný podíl slovní zásoby vědních oborů. D. E. Rozental´ uvádí, že termíny činí v odborném textu průměrně 15 – 25 % celkové slovní zásoby odborného stylu. (Rozental´, 1987, s. 35) V následující podkapitole se proto budeme problematice termínů věnovat podrobněji. V současné době existuje několik vymezení slova termín. Každý autor chápe tento pojem poněkud odlišně. Například L. L. Něljubin (2009, s. 108) ve své publikaci Введение в технику перевода definuje termín jako „slovo nebo slovní spojení používané po přesné vyjádření odborného pojmu nebo významu odborného předmětu v té či jiné
29
oblasti. Termíny se liší od slov běžného jazyka přesným sémantickým vymezením a specifičností vyjadřovaných pojmů.“ Jednu z nejstarších definic termínu v české rusistice podává L. V. Kopeckij, který jej vymezuje jako „slovo, které má v odborném jazyce přesný a jednoznačný význam a které, i když se vyskytne v běžném jazyce, je pociťováno jako slovo některé odborné oblasti.“ (Hrdlička, 1992, s. 71) O něco později vykládá A. Jedlička termín jako „lexikálně sémantickou jednotku odborné funkce spisovného jazyka, která má přesný význam, daný v odborné oblasti definicí, konvencí nebo kodifikací.“ (Hrdlička, 1992, s. 71) M. Hrdlička definuje termín jako „slova nebo sousloví, která přesně označují předměty nebo jevy v určité odborné oblasti.“ (Hrdlička, 1992, s. 71) Podle B. Poštolkové se většina vymezení slova termín shoduje na tom, že jde o „pojmenování pojmu v systému pojmů některého vědního nebo technického oboru.“ (Poštolková a kol. 1983, s. 24) Výše zmíněná autorka uvádí, že se v odborné literatuře vyskytují taktéž tzv. polotermíny, kterými se míní „pojmenování, která mají odborné zabarvení, kterých se běžně užívá v odborných projevech, ale ne ve zcela striktně vymezeném významu“ (systém, operace, struktura aj.).
Tato slova pokládají někteří autoři za termíny
mezioborové. Hlavní rozdíl mezi termínem a netermínem je tedy v tom, že význam termínu je mnohem ostřeji ohraničený než význam pojmu z jiných jazykových stylů. (Poštolková a kol. 1983, s. 29, 30) Také v rozdělení termínů najdeme mezi autory odlišná pojetí. L. L. Něljubin dělí termíny do třech skupin podle obtížnosti jejich pochopení a překladu. První skupinu tvoří termíny, které sice označují cizí reálie, ale stejné reálie se nachází i v Rusku (například sociální pracovník – социальный работник, dětský domov – детский дом). Ve druhé skupině jsou termíny, které označují cizí reálie, jež se v Rusku nevyskytují, ale existují pro ně obecně přijaté ruské terminologické ekvivalenty (například ústav sociální péče – учреждение социальной защиты). Do třetí skupiny spadají termíny, které označují cizí reálie, jež se v Rusku nevyskytují, a neexistují pro ně ani obecně přijaté ruské terminologické ekvivalenty (například nízkoprahové zařízení, komunitní práce). (Něljubin, 2009, s. 110 – 112) V Encyklopedickém slovníku češtiny jsou termíny rozděleny do dvou skupin podle oblastí, ke kterým se vztahují, na termíny týkající se vědních oborů a termíny týkající se výrobních a technických oborů. (Encyklopedický slovník češtiny, 2002, s. 488) A. Jedlička rozlišuje termíny vědecké, které jsou výlučné, srozumitelné jen úzkému okruhu odborníků, a termíny popularizační (školské), jež najdeme v pracích širšího zaměření, 30
zvláště ve školních učebnicích a příručkách, takže jsou srozumitelné širší veřejnosti. (Jedlička a kol., 1970. s. 64) V. Straková (1994. s. 90) v publikaci Překládání a čeština rozeznává termíny, které se vyskytují v ryze technickém textu, termíny v textech společenskovědních, termíny v textech publicistických a termíny v beletrii. S rychlým rozvojem vědy a techniky a vznikem nových společenských jevů je spojen vznik i stále nových termínů. Vědci se snaží o jejich unifikaci (sjednocování v rámci formy nebo systému), kodifikaci (zanesení termínu do slovníků) a standardizaci (jednotná úprava). (Svincova, 2004, s. 37)
2.7.1.1 Charakteristické znaky termínů Termíny patří do spisovné vrstvy jazyka, z čehož vyplývá jeden ze znaků termínů – spisovnost. Termíny nejsou závislé na kontextu a mohou se používat izolovaně. Nejčastěji se termíny užívají v rámci jednoho oboru. Výjimečně se však může stát, že několik vědních oborů či praktických odvětví užívá tentýž termín. Jedná se o tzv. terminologická homonyma, například termín operace má různé významy v lékařství, vojenství, bankovnictví aj. Daný význam termínu poznáme z kontextu. Jiným významným znakem je ustálenost a systémovost. Ustálenost znamená, že termín je v daném oboru všeobecně přijímaný, je stabilní součástí terminologie (po mnoho let) a zajišťuje bezporuchovost komunikace. Pokud by byl termín zavádějící, muselo by dojít k jeho změně (například mylně orientující lingvistický termín neurčitý způsob byl nahrazen neurčitkem). Systémovost značí míru, do jaké termín zapadá do systému terminologie daného oboru. Dalšími důležitými znaky jsou přesnost a nosnost. Přesnost znamená, že termín má pojmový význam, který byl definován. Termín má odrážet obsah pojmenovávaného pojmu, aby mohl kromě pojmenovací funkce plnit i funkci vymezovací. B. Havránek označil nosností schopnost jednoslovných pojmenování vytvářet terminologické odvozeniny od základního názvu (například od pojmu fotbal můžeme tvořit pojmy jako fotbalista, fotbalový, fotbalově apod.). Od terminologických sousloví tvořit odvozeniny nelze, což má za následek upřednostňování jednoslovného (i přejatého) názvu (například terénní sociální práce – streetwork a od něj odvozený streetworker, streetworkový). Takto můžeme vytvořit celou řadu, celé „hnízdo“ významově souvisejících slov od jediného základu. 31
K dalším znakům řadíme nocionálnost (pojmovost), intelektuálnost, absenci jakékoli expresivity, subjektivního hodnocení a citového zabarvení. Mezi významné znaky termínů patří rovněž jednojmennost. Pro jeden pojem by měl existovat jen jeden název, což však všechny termíny nesplňují. V terminologii nalezneme mnoho terminologických synonym či dubletů, které mohou vzbuzovat dojem, jde o jiné pojmy. Ze synonym se tolerují jen dvojice názvu mezinárodního a domácího, protože mají stylisticky odlišné vlastnosti, které je možno využít při stylistické diferenciaci úzce odborných projevů od populárně naučných. Ideální by bylo, kdyby každý termín pojmenovával jen jeden pojem, byl jednoznačný. Některé termíny se však vyznačují víceznačností (polysémií). Pro přesnost odborné komunikace stačí, pokud jsou termíny jednoznačné alespoň uvnitř příslušného oboru a oborů s ním souvisejících. Jestliže má tentýž termín v jiných oborech odlišný význam (například pojem expozice v literatuře, ve fotografování či ve výstavnictví) není to na závadu. Jako další znaky můžeme uvést ústrojnost a úkonnost. Ústrojnost vyjadřuje, že struktura termínu má být v souladu se zákonitostmi a pravidly jazykového systému. Úkonnost (funkčnost) dokládá, že termín už delší dobu dobře vyhovuje potřebám v dané odborné oblasti. Stále se zvyšující spolupráce ve všech vědních a technických oborech vede k úsilí o internacionalizaci terminologie, o vytváření mezinárodních termínů. Mezinárodní termíny bývají stálejší než domácí, protože mají značkový charakter. Mezinárodní termíny by se měly vyznačovat přibližně stejnou grafickou podobou a stejným významem. Jejich výhodou je významová přesnost (mezinárodní pojem gravitace oproti českému přitažlivost). (Encyklopedický slovník češtiny, 2002, s. 488; Poštolková, 1983, s. 62 – 83) V. N. Komissarov ve své publikaci Теория перевода uvádí stejné vlastnosti termínů, jež jsme zmínili výše. I. J. Svincova k nim přiřazuje ještě aktuálnost (современность), kdy zastaralý termín má být nahrazen novým (бетономешалька byla nahrazena бетоносмеситель), a libozvučnost (благозвучность), což znamená, že termín má mít jednoduchou výslovnost a zároveň dobře znít. Navíc by neměl vyvolávat negativní asociace při jeho použití mimo daný obor. (Svinova, 2004, s. 36)
32
2.7.1.2 Tvoření termínů Díky velkým společenským změnám a vědeckému pokroku je 20. a 21. století velmi bohaté na vznik a šíření nových termínů. „Při vytváření nových termínů se autoři snaží jazykově vyjádřit podstatné znaky pojmu.“ (Poštolková, 1983, s. 62) Termíny lze tvořit mnoha způsoby. V publikaci O české terminologii (Poštolková, 1983, s. 34 – 61) uvádí autorka několik způsobů tvoření odborných termínů. Uvedené postupy platí v podstatě i pro ruštinu. 1. morfologický způsob a) derivace (odvozování pomocí předpon, přípon, koncovek) b) kompozice (skládání slov) c) abreviace (zkracování) 2. syntaktický způsob (vytváření terminologických sousloví) 3. sémantický způsob a) zpřesňování významu slov z běžného jazyka b) metaforické a metonymické přenášení slov (významů) 4. přejímání slov z cizích jazyků Uvedené postupy jsou různě produktivní a v jednotlivých vědních oborech se jich proto využívá v různé míře. Podle statistického průzkumu, který s kolegy provedla autorka výše zmíněné publikace, tvoří v odborných textech jednoslovná pojmenování necelou čtvrtinu (23 %) a zbytek připadá na pojmenování víceslovná (77 %). Naprostou převahu mají v odborném stylu mezi termíny substantiva (92 %), s velkým odstupem následují verba (7 %), poté adjektiva (0, 4 %) a zcela ojediněle se vyskytují adverbia (0,1 %). Převahu substantiv zdůvodňuje autorka tím, že jsou vhodná pro fixování pojmů a vytváření definic. Téměř polovina zkoumaných slov byla odvozena nebo složena z domácích základů a další třetina byla přejata z cizích jazyků. Terminologické metafory a metonymie tvořily jen malou část vzorku, slova z běžné slovní zásoby a zkratky se objevovaly jen výjimečně. Naopak v ruském odborném textu se se zkratkami setkáme velmi často. 1. Morfologické tvoření termínů Nejčastějším způsobem tvoření slov je derivace, tj. tvoření slov pomocí předpon (prefixů) a přípon (sufixů), popř. koncovek nebo jejich kombinací. Při tvoření nových 33
názvů se využívají neproduktivnější prostředky, jako jsou přípony –č, -ka, -ost nebo předpona ne-. Dříve se využívaly i neproduktivní přípony –oun (letoun), -oň (větroň), -mo (únožmo), -istý (oxid manganistý). Z cizích přípon byly utvořeny např. názvy minerálů –it (kaolit), stoupenců různých směrů, hnutí a škol -ista (impresionista), v jazykovědné terminologii –ém (foném), v medicíně –itida (bronchitida) nebo –óza (neuróza), v chemii –ík (dusík). Pro názvy vlastností odvozené od adjektiv se užívá produktivních přípon –ost (tažnost), -ota (teplota). Pro pojmenování procesů se užívá slovesných substantiv (vybití) nebo substantiv dějových s nulovou příponou (výboj) nebo s příponami –a (obsluha), -ba (údržba) –ka (zálivka). Z cizích přípon se nejčastěji vyskytují –ce (frakce), -ace (fragmentace), -izace (nacionalizace), -ence (interference), -ze (disperze) či –áž (kyretáž). Odvozená adjektiva, nejčastěji vztahová, se tvoří pomocí přípon –ový (proudový), -ný (světelný), -ní (telegrafní), -ský (ovocnářský) nebo její obdobou –cký (hutnický). Terminologická slovesa se často odvozují od jmenných základů, často s využitím přípon –ovat (nulovat), -it (soustružit). Při afixálním způsobu tvoření termínů je patrná snaha o významovou specifikaci odvozovacích prostředků, zaznamenáváme jasnou převahu produktivních slovotvorných prostředků a častý výskyt hybridních odvozenin, což je způsobeno internacionalizací termínů. V ruském jazyce se taktéž tvoří slova pomocí předpon с- (спутник), со(сотоварищ), не- (неприятель), сверх- (сверхранний), при- (придавать), раз(раздавать), přípon –як (земляк), –к (землячка), -еств- (землячество) či jejich kombinací prostřednictvím předpon вз-, по-, про-, пере- a přípon -j-, -ник-, -ок-, -ок(взморье, подорожник, простенок, перелесок). Předponami a kombinací předpon a přípon se tedy v ruštině tvoří nejčastěji slovesa, příponami pak substantiva a adjektiva. Také v ruštině se termíny tvoří pomocí afixací přejatých z cizích jazyků, například předponami а- (аморальный), ре- (репродукция), про- (проректор), анти(антисоциальный) nebo příponami -ит (плеврит), -ент (ассистент), -ант (музыкант),
-аж
(персонаж).
(http://www.hi-edu.ru/e-books/xbook107/01/part-
048.htm)
34
Druhým morfologickým způsobem tvoření slov je kompozice neboli skládání slov. Kompozita se nejčastěji skládají ze dvou částí. Rozlišujeme tři typy složenin – určovací (jemnořez), vazební (pískomet) a slučovací (štěrkopísek). Dále vznikají tzv. hybridní složeniny, vytvořené spojením složky přejaté a domácí. Mezi nejčastější patří auto(autoolej), elektro- (elektropřístroj), foto- (fotopapír), hydro- (hydrovosk), maxi(maxiplášť), mini- (minisukně), makro- (makrosvět), mikro- (mikrovlny) a mnoho dalších. Složeniny jsou stručnější než víceslovná pojmenování, a proto mnohé z nich pronikají přes sféru profesionálního vyjadřování do spisovné vrstvy jazyka. Oproti derivacím a víceslovným názvům umožňují složeniny explicitnější vyjádření znaků pojmu a jsou nosnější. Proto je jich také v odborné terminologii zhruba dvakrát více než v běžném jazyce. Kompozita mají samozřejmě také své místo v ruském jazyce. V ruštině se mohou skládat produktivní slova (například школа-интернат, каменотёс), produktivní slova, která nejsou spojena hláskou (například царь-колокол, Ленинград), základy slov s celým slovem a vznikají tak složené zkratky (například комроты ← командир роты, медсестра ← медицинская сестра) nebo se mohou skládat zkrácené základy slov (do slabik, písmen, zvuků) a vznikají tak složené zkratky (Минфин ← Министерство финансов; ОНН ← Организация Объединённых Наций; вуз ← высшее учебное заведение). (http://www.licey.net/russian/phonetics/2_13) Významnou úlohu v odborném stylu hrají i zkratková slova a zkratky. Jedná se o tzv. abreviaci, zkracování názvů, které je v podstatě neomezené. Rozlišujeme zkratky hláskové (velmi krátké vlny – VKV), slabičné (ze slov textil a silikon vzniklo slovo tesil), smíšené (z názvu výrobního podniku Koberce ve Vratislavicích u Liberce – kovral), mezinárodní (radar). V terminologii jsou důležité především značky různých jednotek a veličin (m – metr, kg – kilogram, značky využívající grafému cizích grafických soustav - µ - mikron či Ώ – ohm, = ~ podobnost aj.). Výhoda zkratkových slov v porovnání s iniciálovými zkratkami spočívá v jejich jednodušší výslovnosti, ve snazším zařazování do kontextu a ve větší zřetelnosti při vnímání. Úloha zkratek a značek neustále vzrůstá, a to nejen v komunikaci mezi člověkem a strojem, ale i na mezinárodním poli. Předpokládá se, že dojde k jejich mezinárodní unifikaci. 35
V ruském jazyce existuje nepřeberné množství zkratkových slov, například колхоз, политрук, ВОВ – Великая Отечественная война, ВВП – валовой внутренний продукт. Tvoření zkratek jsme popsali výše v rámci kompozit. 2. Syntaktické tvoření termínů Podle výše uvedené statistiky tvořily víceslovné termíny téměř tři čtvrtiny vzorku (nejčetnější dvouslovné, dále jejich počet rychle klesá). Pod terminologickými souslovími máme na mysli syntakticky usouvztažněné spojení slov, která tvoří gramatický a lexikální celek. Sousloví mohou být nahrazena jednoslovným pojmenováním (tabletovací lis – tabletovačka). Pořádek slov v těchto souslovích je pevně stanoven (skok daleký). Členy v terminologickém sousloví není možné nahrazovat synonymy. Z hlediska významové struktury nacházíme v terminologických souslovích tři typy slovních spojení. Jde o spojení termínů (resekce tlustého střeva), spojení slov, která sama o sobě nejsou termíny, ale jako sousloví jsou termínem (hlubinný vrt) a tzv. terminologické frazeologismy, tj. spojení slov, která jako celek vyjadřují zcela jiný pojem než jeho jednotlivé složky (černá skříňka). V odborném textu se často užívá zkrácených variant termínů, kdy je možné určující složky termínů vypustit nebo je nahradit odkazovacími zájmeny (tento, uvedený apod.). Je také patrná tendence nahrazovat volná slovní spojení těsnějšími (skok do výšky – skok vysoký, počítací stroj – počítač). Celkový počet terminologických sousloví však stále vzrůstá, což je dáno snahou o větší přesnost termínů. V ruském odborném textu se také setkáme s mnoha terminologickými souslovími. Jako příklad můžeme zmínit pojmy ze sociální oblasti typu лишение родительских прав, детская комната милиции, статус сироты aj. 3. Sémantické tvoření termínů Sémantické tvoření termínů může probíhat dvěma způsoby, buď zpřesňováním významu slov z běžného jazyka, nebo metaforickým a metonymickým přenášením slov (významů). Při zpřesňování významu slov z běžného jazyka dochází při jejich terminologizaci k významovému zúžení, zpřesnění (slovo prach přešlo z běžné mluvy do
36
terminologie metrologického systému, kde označuje tělíska o rozměrech od 0,1 do 1 mm). Takto se může stát termínem kterýkoli pojem, jakmile se začne užívat v odborné oblasti. Metafora využívá existující slova pro pojmenování jiných pojmů na základě významové shodnosti některých znaků. V terminologii jsou metafory již zcela zautomatizované, kdy se vztah k původnímu předmětu uživateli již nevybavuje a nepůsobí ani jako nežádoucí asociace (například pojem kanál původně označoval podzemní odpadovou stoku, nyní se užívá v televizní technice, letectví, v optice a dalších oborech). V terminologii technických oborů často narazíme na metaforicky užité názvy částí lidského těla (hlava, pata, čelo aj.), názvy částí oblečení (plášť, límec, kapsa atd.), názvy původně označující předměty z blízkého okolí člověka (talíř, klíč, koš apod.) nebo na názvy označující původně různá zvířata (kočka, jeřáb, koník). Velmi často také dochází k přenášení termínů z jiných vědních oborů (například termín buňka z biologie převzal obor elektrotechnický, výpočetní techniky či stavebnictví). Mnoho termínů má v odborném stylu charakter lexikální metonymie, která využívá při odborném pojmenování jiných slov na základě věcné souvislosti (například mezi původcem a jeho dílem, mezi místem výroby a výrobkem apod.). Metonymické pojmenování je nejčastěji tvořeno pomocí dějového substantiva a slouží k pojmenování pojmu, který s daným dějem nějak souvisí (sběr jako činnost a výsledek sbírání). Jiné pojmy vznikají využitím vlastního jména místa, kde se pojmenované předměty vyrábějí (damašek, pergamen, ementál aj.). Lexikální metonymie je také často výsledkem zestručnění víceslovných pojmenování, kdy se první část nejprve zobecní a v dalším vývoji je nahrazena apelativizovaným příjmením (Roentgenův přístroj – rentgenový přístroj – rentgen atd.). Také v ruské terminologii mají některé termíny charakter metafory a metonymie. Za příklad metafory nám může posloužit termín лицевая пластинка, лицевая панель, передающая информацию дорожка, рыхлительная звёздочка. Příkladem metonymie může být хохлома. (http://www.hi-edu.ru/e-books/xbook107/01/part-048.htm)
37
4. Přejímání slov a názvů z cizích jazyků Cizí jazyky jsou nejčastějším zdrojem při vytváření nových odborných názvů. V současnosti, kdy se stále rozšiřuje význam mezinárodní spolupráce a zvyšuje se počet mezinárodně užívaných informačních zdrojů, se snaha o internacionalizaci terminologie zintenzivnila. Při pohledu do historie zjistíme, že například terminologie uměleckých oborů (plenér), diplomacie (atašé), módy (volán) či kosmetiky (pudr) přejala nejvíce slov z francouzštiny, hudební názvosloví ovlivnila italština (violoncello), z angličtiny k nám proniklo názvosloví z oboru textilního (tvíd), sportovního (hokej), leteckého (start), výpočetní techniky (drift), ale i filmu (dabing) či moderní hudby (džez). Také názvy z ruštiny (řešit, soustava) a polštiny (obřad, úvaha) ovlivnily českou terminologii. V poslední době rapidně roste počet názvů přejatých z angličtiny, zejména v ekonomii,
informatice,
ale
také
v oblasti
sociální
práce
(стритворкинг,
консультация, волонтёр). Jde o odraz reálné situace ve vědě a technice na celém světě, kdy angličtina je nejpoužívanější jazyk na mezinárodních sympoziích a konferencích a anglicky psaná odborná literatura i technická dokumentace patří k nejdostupnějším. Tyto termíny však svou významovou neprůzračností a značkových charakterem mohou snižovat srozumitelnost odborných textů. U slov přejatých z angličtiny se také setkáváme s problémem pravopisné a zvukové podoby termínů. Zpravidla u úzce odborných názvů je tendence rozdíl mezi grafickou a zvukovou podobou ponechávat (laser /lejzr/, clearing /klíring/), kdežto termíny překračující odbornou sdělovací oblast počešťujeme (džem, kečup, pudink). Tyto problémy není možné vyřešit obecným pravopisným předpisem, musíme vždy přihlédnout k dané situaci. Do ruštiny bylo v minulosti přejato mnoho cizích slov především z francouzštiny (бюро,
афиша, батальон, буржуа,
департамент) a němčiny (лагерь, лозунг,
курорт, шницель, туфля, ярмарка). Jak uvádí I. J. Svincova, také v ruštině je nyní na prvním místě přejímání slov z angličtiny (компьютер, брокер, виндсерфинг, спонсор). Na jedné straně, podle autorky, tento trend usnadňuje harmonizaci pojmů a napomáhá mezinárodní spolupráci, na druhé straně je však důležité, aby termín označoval ve všech jazycích to samé. (Svincova, 2004, s. 29)
38
Shrnutí: Závěrem můžeme říci, že odborný styl je především jazykem vědních a technických oborů. Jeho cílem je předat jasnou, ucelenou informaci. Odborný text se vyznačuje především spisovností, nocionálností, situační nezakotveností, jednoznačností. Rozlišuje se odborný styl na vědecký, praktický odborný, dále na populárně naučný, učební a esejistický. Z hlediska kompozice je důležité členění textu na úvod, samotnou stať a závěr, významné jsou také odkazy na odbornou literaturu. Syntax odborného textu je charakteristická složitými souvětími, objektivním slovosledem, využíváním především v ruštině komprese, příčestí, přechodníků, pasivních konstrukcí. Z morfologie je třeba zmínit jmenný charakter textu (velký počet substantiv a adjektiv, zatím co sloves je podstatně méně). Konečně lexikální rovina je typická abstraktností, nominativností slovní zásoby a častým výskytem termínů, které označují pojmy vědních oborů. Mezi základní znaky termínů patří přesnost, nosnost, ustálenost, ústrojnost, v současnosti dochází
k internacionalizaci
termínů.
K
vytváření
nových
termínů
dochází
prostřednictvím derivace, kompozice, abreviace, zpřesňováním významu slov z běžného jazyka, s využitím metafory a metonymie, syntakticky či přejímáním z cizích jazyků.
39
3 PŘEKLAD ODBORNÉHO TEXTU
Tato kapitola je jistým způsobem syntézou předchozích kapitol. Uvedeme zde zásadní specifika překladu odborného textu, kterými se odlišuje od překladu textu uměleckého, resp. neodborného. Zaměříme se také na problematiku překládání termínů, které jsou nedílnou součástí překladu odborného textu.
3.1 Specifika překladu odborného textu Přesně vymezit hranice mezi odborným a uměleckým textem není vždy možné. V mnoha případech zde existují plynulé přechody. Například realistický historický román může být velmi blízký vědecké historii či vědeckofantastický román naznačuje své dvojnictví již v názvu. O zařazení textu do odborné nebo umělecké literatury rozhoduje jeho obsah. B. Ilek (2007, s. 76) překladem odborných textů rozumí „hlavně překlad textů z oblasti přírodovědy, techniky a textů z některých oblastí společenských věd jako je ekonomie, sociologie, psychologie, pedagogika apod.“ Oproti uměleckému překladu je problematika odborného překladu užší a soustředěnější. V odborném překladu pracujeme s přímými významy, subjektivní prvky jsou téměř vyloučeny. Proto dochází v odborném překladu k převodu komunikace v její čisté, základní podobě. Významový invariant vystupuje v tomto textu v čiré podstatě, přesnost překladu je do velké míry průkazná. Možnosti i meze překladatelovy práce jsou jasně vytýčeny. (Ilek, 2007, s. 76 – 85) Při odborném překladu je hlavní pozornost zaměřena na obsah, tj. důraz je kladen na lexikální rovinu a syntakticko-sémantickou strukturu věty. Překladatel má za úkol tlumočit především věcnou stránku sdělení. K tomu je zapotřebí řešit překlad nejen v rovině jazykové, ale i s ohledem na vyjadřovací úzus v cílovém jazyce. Překladatel tedy musí rozlišit prvky, které jsou primárně nositelem obsahu a jejichž výběr ekvivalentu je přísně limitován, a prvky, jejichž významové zatížení je menší a překladatel s nimi může zacházet v textu volněji. Vzhledem k výše uvedenému rozlišuje Žváček při překladu odborného textu aspekt stylistický a pragmatický. Ze stylistického pohledu není pouhá záměna slov či termínů dostatečná, výsledný text by nebyl stylisticky 40
plně ekvivalentní. Překladatel musí v cílovém textu dodržet přijatý výrazový standard (například míru redundantnosti nebo tendenci ke kondenzaci). Pragmatický aspekt se týká tvůrčího charakteru překladatelovy práce, tj. různých úprav textu (například z důvodu zdůraznění či zlogičtění sdělované informace). (Žváček, 1995, s. 19) Podle A. Popoviče je odborný překlad v podstatě stylistickou operací, i když se nepřenáší estetické, ale věcné informace. Právě díky menšímu významu stylistické složky v odborném překladu, nepodléhá odborný překlad zastarávání na úrovni informace, zastarává jen na úrovni jazykové normy. Dále uvádí, že interpretační aspekt není při překladu odborného textu natolik významný jako v krásné literatuře, má jen pomocný charakter. (Popovič, 2007, s. 170) Odborný text je určen vymezenému okruhu čtenářů, především odborníkům v určité oblasti. Příslušný specialista očekává věcnou správnost překladu, pojmenování věcí pravými jmény. Překladatel filolog však klade důraz spíše na jazykovou stránku překladu, tj. na stylistické a lexikální problémy. Jak uvádí M. Hanáková, z důvodu těchto dvou odlišných pohledů na překlad odborného textu často dochází k nedorozuměním a chybám. M. Hanáková zdůrazňuje, že překladateli odborného textu nestačí jen jazyková průprava v cizím a mateřském jazyce, ale za nezbytnou považuje rovněž oborovou kompetenci, tj. odbornou přípravu v oblasti, kterou překladatel překládá. (Hanáková, 1990, s. 97; 1991, s. 16 – 17) Touto problematikou se zabývá také D. Žváček, který vymezil překladatele nespecialistu (v problematice se orientuje jen částečně, původní text upravuje minimálně, aby předal věcnou podstatu sdělení) a specialistu (je odborníkem pro danou oblast, pracuje s textem, aby některé informace zvýraznil) v daném oboru. (Žváček, 1995, s. 20) Odborný překlad je považován za společensky velmi závažný typ překladatelské činnosti, protože zprostředkovává nepřetržitý tok informací ze všech vědních oborů, a proto by měl být co nejpřesnější a nejkvalitnější.
3.2 Problematika překladu termínů Při překládání odborného textu není odklon od originálu možný, míra volnosti pro tvůrčí práci překladatele je menší. Dominantní postavení zaujímají termíny, jejichž významový obsah je úzký a konkrétní. (Žváček, 1995, s. 15) Otázkou tedy je, jak dané termíny překládat. 41
Podle J. Horeckého (2007, s. 55 - 57) se termíny nemají překládat, ale prostě substituovat. Tato možnost připadá v úvahu pouze tehdy, pokud v daném jazyce existuje vypracovaný systém termínů. Jestliže v daném jazyce terminologie není nebo se teprve vytváří, pak je nutno překládat podle slovotvorných zákonitostí daného jazyka. Často jsou slova také jednoduše přejata z původního jazyka. V případě překládání víceslovných termínů je vhodné zachovat alespoň jejich onomasiologickou strukturu. M. Hrdlička (2007, s. 69 - 70) dodává, že překladatel odborného textu musí znát strukturu termínů a jejich komponentů. Dále zdůrazňuje, že způsob členění a výstavbu termínů je nutné zkoumat ne izolovaně, ale v rámci soustavy pojmů a termínů, protože v odborném textu dochází k zúžení jejich slovního významu. Autor originálu i překladatel vybírají v odborném textu slova s ohledem na jejich speciální sdělné kvality. Nejjednodušší je překlad termínů v oborech, jako je chemie, lékařství či v některých technických oborech, kde bylo dosaženo konvence a kde byla provedena normalizace. Zde je podíl přesných ekvivalentů vysoký. Ve společenských vědách je situace složitější, neboť v důsledku rozdílnosti společenských zřízení (například v pojmenování jevů, institucí, procedur nebo v nomenklaturách služeb a funkcí) je úplná stejnoznačnost ekvivalentů obtížněji dosažitelná. (Ilek, 2007, s. 80) Potíže při překladu pramení kromě existence tzv. dubletů nebo územních variant termínů také z nedokonalosti samotných terminologických soustav. Ani slovníky často nebývají na potřebné profesionální úrovni (chybějí, jsou zastaralé či nezachycují nejnovější termíny). Zvláštní potíže s sebou přinášejí nové vědecké objevy a tím i překlad jejich pojmenování, které není zpočátku jednoznačné a kolísá mezi několika variantami. Tímto dochází v terminologických systémech ke změnám. (Hrdlička 2007, s. 71) V. Straková (1994, s. 91 – 92) při překladu odborných textů upozorňuje také na problém pojmového vymezení termínů, kdy vznikají rozpory v samotném chápání termínu (hledisku, rozsahu apod.). Správné přeložení pojmu je velmi důležité pro mimojazykový dosah překladu (například v právu či obchodě). Jako příklad autorka uvádí pojmy agrese, národ, kultura či svoboda. K oblasti společenských věd V. Straková dále podotýká, že existují i termíny vlastní jen určitému jazyku (například v ruské literární teorii pojmy повесть, роман-река, очерк; v češtině pak například pojmy přechylování, doplněk). Při odborném překladu využívá překladatel minimálně dva typy slovníků. Prvním z nich je terminologický slovník, který obsahuje jen termíny. Druhým typem je slovník 42
odborných textů, který má zachycovat odborné názvy, standardní výrazy, jazykové šablony aj. Problematika termínů je však stále otevřená, protože v jednotlivých jazycích nejsou vypracovány dostatečné konfrontační systémy. (Man, 2007, s. 131, s. 133) Shrnutí: Překladem odborných textů se rozumí zejména překlad textů z oblasti přírodovědy, techniky a také společenských věd jako je ekonomie, sociologie, psychologie, pedagogika apod. Při překladu odborných textů pracujeme s přímými významy slov, invariant vystupuje v čiré podstatě, informace je převáděna v čisté podobě. Překladatel se zaměřuje na obsah a věcnou stránku sdělení. Překlad odborného textu nepodléhá na úrovni věcné informace zastarávání. Na překladatele odborného textu jsou kladeny požadavky jazykových znalostí výchozího a cílového jazyka a také znalost oborové kompetence. Problematika překladu termínů je poměrně složitá. J. Horecký doporučuje termíny nepřekládat, ale jednoduše je substituovat. Dále je nezbytné, aby se překladatel odborného textu orientoval v terminologických soustavách obou jazyků. Překlad v oborech, kde bylo dosaženo konvence (jako například chemie či lékařství) je jednodušší, oproti tomu překlad v oblasti společenských věd (psychologie, pedagogika aj.) je obtížnější z důvodu odlišných společenských tradic. Překladatel se také často setkává s problematikou nových pojmenování, která zpočátku nemají jednotnou podobu, a také se musí vyrovnat se změnami v terminologických soustavách.
43
4 PŘEKLAD RUSKÉHO TEXTU «Сиротство в России: проблемы и пути их решения»
II. Hlavní orgány, které jsou součástí systému ochrany práv dítěte Vyhledávání dětí, které se nacházejí v obtížné životní situaci Systém orgánů v oblasti ochrany práv dítěte je stejně komplikovaný jako statistika počtu osiřelých dětí. Navíc se v této oblasti významně projevují regionální rozdíly a odchylky. Jednotný federální systém prevence a řešení situace osiřelých dětí neexistuje, stejně jako neexistuje federální struktura, která by se těmito otázkami zabývala. Můžeme uvést tři federální ministerstva, která jsou hlavními aktéry prevence a řešení situace sirotků na úrovni státu: Ministerstvo školství, Ministerstvo zdravotnictví a sociálního rozvoje, Ministerstvo vnitra. Společně s nimi v této sféře fungují výkonné orgány vlády a jí zřizované: poručenské a opatrovnické orgány komise pro ochranu práv nezletilých.
44
Obr. 12. Schéma spolupráce různých orgánů v oblasti ochrany práv dětí Ministerstvo zdravotnictví a sociálního rozvoje
Poručen ské a opatrov nické orgány
Zdravot nická zažízení
Odborník na ochranu práv dětí
Ministerstvo školství
Ministerstvo vnitra
Výbor pro mládež
Školní inspektor na ochranu dětí
Inspektor Odboru pro nezletilé
Představitelé scházející se dle potřeby
Zástupci lékařských zařízení
Federální úřad práce
Představitelé scházející se dle potřeby
Komise pro nezletilé a na ochranu jejich práv
Městské, obvodní správy, obecní orgány moci
Ministerstva
Odborníci
Výkonná moc
Tedy popořadě: Právní základnou pro zahájení preventivní práce s nezletilými a rodinami, jež se nacházejí v sociálně obtížné situaci, je usnesení komise pro ochranu práv nezletilých městského obvodu. Komise pro ochranu práv nezletilých jsou definovány v Rozhodnutí vlády RF o jejich založení jako zvláštní státní orgány pověřené koordinováním činnosti všech státních orgánů a nevládních organizací, které se zabývají ochranou práv
45
nezletilých. Funkce komise jsou však téměř totožné s funkcemi poručenských orgánů, jež také plní koordinační a komunikační roli. Systém státních inspektorů Dokud nebyl dítěti udělen status sirotka, jsou ochránci a zástupci jeho zájmů rodiče. Jestliže však práva dítěte nedodržují nebo porušují, zejména proto, že ho nechrání, může se dítě stát sirotkem. Pokud taková situace nastane, stát jmenuje státního ochránce, kterým je inspektor na ochranu práv dětí. Existuje několik různých typů inspektorů na ochranu práv dětí, kteří pracují pro různá ministerstva, instituce či organizace: 1.
Instance Školního inspektora na ochranu dětí existovala již v době
Sovětského svazu1. Tito inspektoři jsou stálými zaměstnanci obvodního nebo městského odboru školství a musí při své práci „včasně vyhledávat, umísťovat děti bez rodičovské péče do zařízení, dále pak kontrolovat jejich životní podmínky a výchovu. Také hájí práva a zájmy nezletilých dětí, které sice rodiče mají, ale potřebují pomoc státu“. Školní inspektor na ochranu dětí je vybírán z kandidátů, kteří mají vysokoškolské pedagogické anebo právní vzdělání a praxi v oboru (pedagogickém nebo právním) nejméně pět let. Inspektor je přímo podřízen vedoucímu odboru školství. V mnoha krajích fungují tito inspektoři dodnes. Uvádíme příklad struktury Školského výboru městské správy vzdělávání Roslavlského obvodu. Tabulka 4. Struktura Školského výboru městské správy vzdělávání Roslavlského obvodu. Vedoucí odboru poručnictví a
Vrchní školní inspektor na ochranu dětí,
Školní inspektor na ochranu
opatrovnictví
vedoucí odborník
dětí, odborník první kategorie
Vede databázi dětí bez rodičovské
Dohlíží na poručnictví/opatrovnictví nad
Chrání osobní a majetková práva
péče, a jsou odkázány na plné
nezletilými.
nezletilých
zaopatření státu.
(bydlení,
majetek,
úspory). Dohlíží na průběh adopce.
Zajišťuje dětem bez rodičovské
Vypracovává statistické zprávy o
1
Ustanovení o školním inspektoru na ochranu dětí obvodního nebo městského (bez rozdělení na obvody) odboru (správy) národního školství bylo schváleno 16. února 1988 nařízením Ministerstva školství SSSR, č. 21.
46
péče, plné zaopatření státu.
Dohlíží na změnu příjmení.
své činnosti.
Kontroluje
Vede databázi dětí bez rodičovské péče.
Účastní se soudních řízení, která
lékařské,
psychologické
a
pedagogické
se týkají ochrany práv nezletilých. Vypracovává statistické zprávy o své
komise.
činnosti.
Vykonává kontrolu ochrany dětí
Vypracovává statistické zprávy o své činnosti.
v institucích Vykonává v institucích
kontrolu
ochrany
poskytujících
dětí
všeobecné
Vykonává kontrolu ochrany dětí
vzdělání a na základních, středních a
v institucích
vysokých školách v obvodu.
poskytujících
všeobecné
vzdělání
na základních,
středních
všeobecné na základních,
poskytujících vzdělání středních
a a
vysokých školách v obvodu.
a a
vysokých školách v obvodu. Dohlíží
na
absolventů
cílové škol
uplatnění
poskytujících
všeobecné vzdělání. Organizuje
práci
sociálních
pedagogů, psychologů a logopedů ve
školách
poskytujících
všeobecné vzdělání a dohlíží na ně.
2.
Druhý typ inspektora je Obecní inspektor na ochranu práv dětí, někdy
nazývaný odborníkem na ochranu práv dětí - jde o novější funkci. Například v Moskvě se jeho činnost řídí nařízením O způsobu stanovení opatrovnictví formou dohledu nad svéprávnými zletilými občany Moskvy a usnesením vlády O odborníkovi na ochranu práv dětí územní správy města Moskvy, č. 692. Inspektor je stálým zaměstnancem územní správy a jeho činnost je „zaměřena na ochranu práv a zájmů nezletilých, kteří žijí na území města Moskvy. Inspektora jmenuje do funkce vedoucí obvodní správy se souhlasem prefekta administrativního okruhu a může vykonávat funkci hlavního nebo vedoucího odborníka, anebo vedoucího odboru ochrany práv dětí (v závislosti na praxi a atestaci)“. Odborníka na ochranu práv dětí je do funkce obvykle volen z kandidátů, kteří mají vysokoškolské pedagogické nebo právnické vzdělání. Odborník je zodpovědný za plnění svých pracovních povinností vedoucímu obvodní správy. Všechny složité a sporné
47
otázky, které se týkají ochrany práv a zákonných zájmů nezletilých, se projednávají kolektivně obvodní Komisí na ochranu práv dětí při vedoucím obvodní správy.
3.
Třetím
typem
inspektora
je
Odborník
odboru
poručnictví
a
opatrovnictví, jehož činnost je velmi podobná obecnímu odborníkovi na ochranu práv dětí. Tohoto interního pracovníka můžeme najít v obvodních správách města Moskvy. Odborníci odboru poručnictví a opatrovnictví jsou sice podřízeni vedení správy, ale patří pod Ministerstvo zdravotnictví a sociálního rozvoje.
4.
Novinkou je také Veřejný ochránce práv dětí. „Veřejným“ se pouze
nazývá, neboť je do funkce jmenován a disponuje některými specifickými právy a povinnostmi. Tito inspektoři obvykle působí při školách.2 Není příliš jasné, jak ředitel školy nebo dokonce obvodní správa mohou delegovat „veřejnému inspektorovi“ takové právo jako „vystupovat u soudu při projednávání případů týkajících se výchovy nezletilých dětí, ochrany jejich práv a zájmů“, nicméně je takové právo zakotveno v nařízení o „veřejném inspektorovi“. Po schválení inspektora obvodní nebo městskou správou je posledním, kdo jeho schválení podepisuje, právě ředitel školy.3
5.
Mimo to je i funkce, která dříve existovala pod názvem Inspektor
dětského oddělení policejní stanice, a nyní se nazývá Inspektor odboru pro nezletilé. Hlavním úkolem odborů pro nezletilé, tedy bývalých dětských oddělení policejních stanic, je prevence bezprizornosti mládeže a páchání přestupků mladistvými a nezbytné výchovné působení na děti a mládež. Odbory však mají také povinnost dětská práva chránit. 2
Uvádíme příklad služební instrukce veřejného inspektora na ochranu práv dětí: 1.1. Ředitel školy jmenuje veřejným inspektorem na ochranu práv dětí jednoho z učitelů školy a to za účelem poskytování pomoci poručenským a opatrovnickým orgánům při výkonu jejich povinností v oblasti ochrany práv a zákonných zájmů nezletilých ve školách. Ředitel školy je osobně zodpovědný za činnost veřejného inspektora na ochranu práv dětí. 1.2. Veřejný inspektor na ochranu práv dětí vykonává svou činnost pod vedením Správy školství, která zajišťuje vzdělávání a zvyšování kvalifikace veřejných inspektorů a poskytuje jim stálou metodickou pomoc. 1.3. Veřejný inspektor spolupracuje v oblasti ochrany práv nezletilých s územní správou, inspektorem dětské policejní stanice, se zástupci výboru rodičů a organizacemi, které se nachází na území uvedené správy. 3 V Oleněgorsku bylo například toto ustanovení schváleno 7. července 2011 Usnesením Správy města Oleněgorska Murmanské oblasti č. 337 pod názvem O schválení ustanovení o veřejném inspektoru na ochranu práv dětí, na území Kolského obvodu Murmanské oblasti bylo ustanovení schváleno Správou Kolského obvodu Murmanské oblasti dokonce o dva roky dříve, tj. 6. října 2009.
48
Rozhodnutí o umístění mladistvého pod dohled Odboru pro nezletilé přijímá Komise pro ochranu práv nezletilých. Ukončení dohledu je poměrně obtížné a vyžaduje předložení řady potvrzení a kladných hodnocení. Podle statistiky se za poslední dobu průměrný věk dětských pachatelů snížil na devět let a dokonce tuto hranici přesáhl. Nyní má policie co do činění i s šestiletými dětmi, které spáchaly přestupky. Vidíme tedy, že existuje čtyři až pět různých typů státních inspektorů, kteří hájí práva dětí: Školní inspektor na ochranu dětí (Ministerstvo školství), Obecní inspektor na ochranu práv dětí, někdy nazývaný odborník na ochranu práv dětí (místní správy, magistráty, jež poskytují sociální zabezpečení), Odborník odboru poručnictví a opatrovnictví, jehož činnost je velmi podobná činnosti obecního odborníka na ochranu práv dětí (místní správy, Ministerstvo zdravotnictví a sociálního rozvoje), Veřejný ochránce práv dětí při školách (Ministerstvo školství) Inspektor Odboru pro nezletilé (Ministerstvo vnitra). Všichni tito inspektoři a odborníci vykonávají svou činnost buď paralelně, nebo s „minimální provázaností“: inspektor Ministerstva školství/ inspektor Ministerstva zdravotnictví a sociálního rozvoje/ inspektor Ministerstva vnitra. Komise pro ochranu práv nezletilých Dále se zaměříme na Komisi pro ochranu práv nezletilých, ruským občanům dobře známou z předrevoluční doby. Komise pro ochranu práv nezletilých byla za SSSR orgánem, který chránil práva nezletilých, zabýval se dětskou bezprizorností, koordinoval činnost všech státních orgánů a neziskových organizací, jež se týkala těchto záležitostí. Komise také projednávala případy přestupků spáchaných nezletilými. Komise byly založeny v roce 1961 -1962 při Výkonných výborech (oblastních a obvodních) a při radách ministrů různých republik. Současná komise fungují podle usnesení vlády Ruské federace z 6. května 2006, č. 272 O vládní komisi pro nezletilé a na ochranu jejich práv, působí také při orgánech
49
výkonné moci. Tato instituce byla vytvořena při vládě RF a poté v některých regionech zřízena v podobě komise při správě regionů s různými odchylkami. Výše uvedení inspektoři spadají především do kompetence této komise. Na úrovni regionů a obcí někdy působí podobné komise, které se nazývají jen nepatrně odlišně – Komise na ochranu práv dětí, zatímco v některých regionech a obvodech fungují „staré“ Komise pro nezletilé a na ochranu jejich práv. Jak se tyto komise, jež jsou poradním orgánem, mohou zabývat svými úkoly, není jasné. Mezi jejich úkoly patří například: stanovení poručnictví a opatrovnictví pro sirotky a děti bez rodičovské péče, umístění sirotků a dětí bez rodičovské péče, do adoptivní rodiny, umístění nezletilých v plném zaopatření státu do zařízení pro sirotky a děti bez rodičovské péče, zařazení do evidence občanů, kteří chtějí adoptovat nezletilé dítě bez rodičovské péče, snížení věkové hranice pro uzavření manželství osobám, které nejsou plnoleté, aj.
Poručenské a opatrovnické orgány Co se stalo s odborem sociálního zabezpečení? V období SSSR a v devadesátých letech se záležitostmi sirotků a prakticky všemi otázkami, které se jich týkaly, zabýval odbor sociálního zabezpečení orgánů výkonné moci. Po několika reformách se odbory sociálního zabezpečení rozdělily do několika institucí, konkrétně na: Správu sociálního zabezpečení, která je „přímým nástupcem“ odborů sociálního zabezpečení, ale jen podle názvu, poručenské a opatrovnické orgány fungující na základě federálního zákona z 24. dubna 2008, č. 48 O poručenství a opatrovnictví, a také na základě rodinného práva. Jak stanoví rodinné právo RF čl. 121 §2 „poručenské a opatrovnické orgány jsou tvořeny orgány místní samosprávy. Otázky organizace a činnosti poručnictví a opatrovnictví dětí bez rodičovské péče, jsou vymezeny uvedenými orgány na základě 50
stanov obecního školství v souladu se zákony subjektů RF, tímto právem a občanským zákoníkem RF“. Poručenské a opatrovnické orgány mohou patřit pod různé úřady Ministerstva školství nebo Ministerstva sociálního zabezpečení, anebo mohou být samostatnou institucí, neboť název a sídlo těchto orgánů si určují v každém regionu podle svého. Poručenské a opatrovnické orgány se mohou nacházet zvlášť nebo sídlit pod správou školství, obvodu nebo obce. Funkce a úkoly Správy sociálního zabezpečení a poručenských orgánů jsou v různých regionech vymezeny odlišně, ale často se prolínají. Nejnižší úroveň poručenských a opatrovnických orgánů v Moskvě tvoří obvodní odbory na ochranu práv dětí při magistrátech. Pokud jsou v Moskvě poručenské a opatrovnické orgány institucemi při magistrátech, pak v jiných regionech je situace velmi rozmanitá. V Petrohradě patří poručenské orgány pod Ministerstvo školství a nachází se v prostorách Správy sociálního zabezpečení. Navíc ve městě působí Adopční centrum. Po reformě poručenských orgánů jsou funkce týkající se poručnictví, adopce a vedení regionální databáze dětí rozděleny mezi různá ministerstva, což způsobuje velké problémy. Co se týče sirotků, Petrohrad nepatří k nejúspěšnějším městům, jak podle absolutních ukazatelů, tak podle počtu dětí, které se vrátily do státních zařízení. V Samaře patří poručenské orgány do kompetence Výboru pro rodinu, mateřství a dítě při Oddělení zdravotnictví Správy města. V Krasnojarsku se prací „s dětmi, rodinami a dětmi, které se nachází v tíživé životní situaci“ zabývá Správa sociálního zabezpečení. V Kemerovské oblasti v Krapivinském obvodu se záležitostmi sirotků a adopcí zabývá Komplexní centrum sociální péče, jehož zřizovatelem je Správa sociálního zabezpečení Správy obecního školství Krapivinského obvodu. V jiných městech spadají poručenské a opatrovnické orgány nejčastěji do kompetence: obvodní správy (města, oblasti) nebo správy (oddělení, výboru, republikového ministerstva) školství.
51
Základními okruhy činnosti poručenského a opatrovnického orgánu jsou: 1. Vyhledávání, evidence a umístění do zařízení sirotků a dětí bez rodičovské péče; zajištění nejvhodnější formy náhradní rodinné péče. Za účelem včasného nalezení sirotků a dětí bez rodičovské péče, spolupracuje poručenský a opatrovnický orgán s různými organizacemi a službami úřadů Ministerstva vnitra, dětskými poliklinikami, všeobecně vzdělávacími institucemi a kluby. 2. Vykonává dohled nad podmínkami bydlení a výchovy sirotků a dětí, které zůstaly bez péče rodičů, umístěných do poručnictví (opatrovnictví) a těch, které se nachází ve státních zařízeních v plném zaopatření státu. Poručenský a opatrovnický orgán neustále spolupracuje s poručníky (opatrovníky) a se svěřenými dětmi, poskytuje poručníkům (opatrovníkům) nezbytnou pomoc s ustanovením právního statusu dětí a využívání výhod, uvedených v současné legislativě. Odborníci poručenských a opatrovnických orgánů pravidelně provádí šetření podmínek bydlení nezletilých, kontrolují jejich výchovu, vzdělávání, zdravotní stav, přijímají opatření na ochranu jejich bytových, majetkových a občanských práv. Vedou také besedy, poskytují potřebnou pedagogickou pomoc, právní poradenství, pořádají letní a zimní pobyty a kontrolují zaměstnávání mladistvých. 3. Vykonávají dohled nad podmínkami bydlení a výchovy adoptovaných dětí. Náplní práce poručenských a opatrovnických orgánů je umísťování nezletilých bez rodičovské péče, do nejvhodnější formy výchovy dětí, tj. do rodiny, podporují adopce dětí. Orgány vedou složku s evidencí občanů, kteří chtějí adoptovat dítě. S uchazeči o adopce vedou orgány informační besedy, během nichž sdělují uchazečům jejich práva a povinnosti. V souladu s federálním zákonem O státní databázi dětí bez rodičovské péče je uchazečům vydáno doporučení do regionální databáze, kde si mohou děti vybrat. 4. Účastní se soudních řízení v případech, které se týkají výchovy dětí a ochrany jejich práv a zájmů. Poručenské a opatrovnické orgány velmi aktivně vystupují v různých soudních sporech. Jednou z nejtěžších částí jejich práce je proces zbavení rodičovské zodpovědnosti. Značnou část jejich práce tvoří také ochrana bytových a majetkových práv dítěte. 5. Připravují právní listiny pro záležitosti, které jsou v kompetenci poručenského a opatrovnického orgánu a v souladu se současnou legislativou.
52
Pole odpovědnosti poručenských a opatrovnických orgánů: adopce dětí bez rodičovské péče, stanovení poručnictví a opatrovnictví dětem bez rodičovské péče, záležitosti výchovy týkající se opatrovnictví, umístění dětí do zařízení pro děti na plné zaopatření státu, umístění dětí na dočasný pobyt do sociálních útulků pro děti a mládež, změna příjmení a jména nezletilých dětí (do čtrnácti let) povolení k uzavření sňatku nezletilými ve věku mezi šestnácti a osmnácti lety, sporné otázky podílení se na výchově dětí odděleně žijících rodičů, povolení k vyvlastnění majetku, jehož je nezletilý majitelem (výměna, prodej, koupě, dar). Uvedeme příklad, které orgány jsou na regionální úrovni zodpovědné za řešení problematiky osiřelých dětí (v Saratovské oblasti). Hlavními orgány, jež mají pravomoc vykonávat preventivní práci s nezletilými a rodinami, které se nachází v sociálně obtížné situaci, jsou na úrovni oblasti: Mezirezortní ministerská komise pro ochranu práv nezletilých Saratovské oblasti a orgán výkonné moci oblasti, jenž zabezpečuje činnost komise – vláda Samarské oblasti (Komise pro ochranu práv nezletilých při vládě oblasti), Ministerstvo zdravotnictví a sociální podpory oblasti, Ministerstvo školství oblasti, Policejní ředitelství oblasti, Federální služba zaměstnanosti Saratovské oblasti. Hlavními orgány, které mají pravomoc vykonávat preventivní práci s nezletilými a rodinami, které se nacházejí v sociálně obtížné situaci, na úrovni městského obvodu (města Saratova) jsou: Komise pro ochranu práv nezletilých, orgány Správy sociálního zabezpečení a zařízení sociálních služeb, specializovaná zařízení pro nezletilé, kteří vyžadují sociální adaptaci, orgány správy školství a školská zařízení, zvláštní veřejné a soukromé výchovně-vzdělávací zařízení správy školství, 53
poručenské a opatrovnické orgány, orgány správy zdravotnictví a zdravotnická zařízení, orgány služby zaměstnanosti, orgány pro mládež a zařízení orgánů pro mládež, orgány Ministerstva vnitra, orgány a instituce kultury, volného času, sportu a turistického ruchu. Hlavními orgány, které mají pravomoc vykonávat individuální preventivní práci s nezletilými a rodinami, které se nacházejí v sociálně obtížné situaci, na úrovni malých měst a okresu jsou: veřejné komise pro ochranu práv nezletilých, odborníci ze školských zařízení, zařízení sociálního zabezpečení, policisté.
Proces zbavení rodičovské zodpovědnosti Na základě zprávy výše uvedených inspektorů (a také rodičů nebo opatrovníků) může Komise pro ochranu práv nezletilých projednat otázku zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo omezení této zodpovědnosti prostřednictvím soudního rozhodnutí. Zbavení rodičovské zodpovědnosti je výjimečným opatřením, které má vážné právní důsledky jak pro rodiče, tak pro děti. Zbavení rodičovské zodpovědnosti je nutné odlišovat od případů omezení této odpovědnosti (čl. 73), kdy jde o odebrání dítěte rodičům (či jednomu z nich) soudním rozhodnutím bez zbavení rodičovské zodpovědnosti. Doba platnosti tohoto opatření je vymezena zákonem a trvá šest měsíců. Pokud se situace za tuto dobu nezlepší, má soud právo obnovit řízení tohoto případu a vynést rozsudek o zbavení rodičovské zodpovědnosti. Poručenské a opatrovnické orgány však mají právo podat u soudu návrh na zbavení rodičovské zodpovědnosti i před vypršením této šestiměsíční lhůty. Zvláštností daného institutu je, že dítě, k němuž má rodič omezenou zodpovědnost, nelze adoptovat. Podle čl. 69 rodinného práva RF mohou být rodiče (nebo jeden z nich) zbaveni rodičovské zodpovědnosti pouze soudem, přičemž průběh daného procesu je popsán
54
v rodinném právu RF, stejně jako výčet skutečností vedoucích ke zbavení rodičovské zodpovědnosti. Ke zbavení rodičovské zodpovědnosti dochází pouze na základě šesti důvodů, které musí být prokázány nevyvratitelnými důkazy: 1. Vyhýbání se plnění rodičovských povinností, včetně úmyslného vyhýbání se placení
alimentů
(vyhýbání
se
plnění
rodičovských
povinností
předpokládá
systematičnost, tj. nejedná se o nesplnění pouze jedné rodičovské povinnosti, dále předpokládá zanedbávání dětí, ať se projevuje jakýmkoli způsobem). 2. Odmítnutí převzít dítě z porodnice nebo jiného zdravotnického či výchovného zařízení, zařízení sociálního zabezpečení nebo z jiných podobných zařízení, a to bez závažných příčin. 3. Zneužívání rodičovské zodpovědnosti (vytváření podmínek, které ztěžují nebo brání plnohodnotnému vývoji dítěte a jeho vzdělávání; přivykání dítěte k užívání alkoholických nápojů a drog; využití dítěte ke spáchání trestného činu). 4. Týrání dětí. (Týrání dětí nespočívá jen ve fyzickém, ale i psychickém násilí vůči dětem. Fyzické násilí představuje bití nebo působení jakéhokoli fyzického utrpení. Psychické násilí se projevuje formou výhrůžek, vyvolávání pocitu strachu či potlačováním jakékoli vůle dítěte) 5. Alkoholismus nebo drogová závislost rodičů (alkoholismus nebo závislost rodičů na drogách musí být doloženy příslušným lékařským posudkem. Zbavení rodičovské zodpovědnosti z těchto důvodů může proběhnout nezávisle na uznání omezené svéprávnosti rodiče). 6. Spáchání úmyslného trestného činu proti životu nebo zdraví dítěte nebo životu a zdraví manžela (v tom případě je pro podání návrhu nezbytný rozsudek soudu, který dokazuje spáchání trestného činu). Zbavení rodičovské zodpovědnosti probíhá soudní cestou. Případ o zbavení rodičovské zodpovědnosti se projednává na základě žádosti jednoho z rodičů nebo osob, které je zastupují, státního zástupce, a rovněž na žádost orgánů nebo institucí, jež jsou pověřeny ochranou práv nezletilých dětí (poručenské a opatrovnické orgány, komise pro ochranu práv nezletilých, zařízení pro sirotky a děti bez rodičovské péče). Během soudního řízení musí být prokázány skutečnosti, které nesporně dokazují vinu rodiče a skutečnost, že nelze očekávat změnu chování rodiče k lepšímu.
55
Zbavení rodičovské zodpovědnosti nezbavuje rodiče povinnosti vyživovat své dítě. Zůstává mu také povinnost podílet se na dodatečných výdajích na dítě (léčení, vzdělávání atp.).
Vznik statusu sirotka Ihned po zbavení rodičovské zodpovědnosti obou rodičů se dítě ocitne v kategorii dětí bez rodičovské péče. K témuž dochází i v případech, když se druhý rodič nemůže nebo nechce o dítě postarat, a také v případech, kdy je zbavena rodičovské zodpovědnosti svobodná matka nebo otec vychovávající dítě bez matky. Dítě je předáno do péče poručenského a opatrovnického orgánu. Přitom adopce dítěte není v případě zbavení rodičů (nebo jednoho z nich) rodičovské zodpovědnosti povolena dříve než po uplynutí šesti měsíců ode dne vynesení rozsudku soudu o zbavení rodičů rodičovské zodpovědnosti. Tato lhůta není stanovena náhodně, rodinné právo RF stanovuje možnost obnovení rodičovské zodpovědnosti. Současně s rozhodováním záležitosti o zbavení rodičovské zodpovědnosti rozhoduje soud i ve věci dalšího společného bydlení. Bytový zákoník RF v čl. 91 stanoví možnost vystěhování z bytu poskytnutého na základě smlouvy o sociálním pronájmu bez náhrady bydlení občanům, kteří byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Důsledky Podle čl. 71 rodinného práva RF rodiče zbavení rodičovské zodpovědnosti ztrácejí všechna práva, která vyplývají z příbuzenského vztahu k dítěti – na vlastní výchovu dětí, na styk s dítětem, na ochranu práv a zájmů dítěte, na výživu od zletilých dětí v budoucnosti, na dědění podle zákona v případě smrti dítěte. I když jsou rodiče zbaveni rodičovské zodpovědnosti k dítěti, dítěti naopak zůstávají všechna jeho práva zachována. Tak například zákon stanoví, že dítě má vlastnické právo na byt (nebo jeho užívání, pokud byt není v soukromém vlastnictví), na majetková práva, včetně dědění majetku rodičů a jiných příbuzných. Je však nutné poznamenat, že tato práva nejsou vždy v ruské realitě zdaleka naplněna. Obnovení rodičovské zodpovědnosti probíhá stejnou cestou jako zbavení, tj. soudně. S přihlédnutím k názoru dítěte má soud právo zamítnout návrh rodičů na obnovení rodičovské zodpovědnosti, pokud to odporuje zájmům dítěte. Obnovení rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které dosáhlo věku deseti let, je možné pouze s jeho souhlasem. 56
Obnovení rodičovské zodpovědnosti, pokud je dítě adoptováno a adopce nebyla zrušena, není možné.
Institut dětského ombudsmana Institut zmocněnce pro dětská práva byl zřízen výnosem prezidenta Ruské federace z 1. září 2009, č. 986 O zmocněnci při prezidentovi Ruské federace pro dětská práva. V tomto výnosu bylo doporučeno „orgánům státní moci subjektů Ruské federace vytvořit úřad zmocněnce pro dětská práva“. Poté se dětští ombudsmani objevili nejen v subjektech RF, ale i v mnoha velkých městech a oblastech, například v Petrohradě a Vologodské oblasti. Zmocněnci pro dětská práva jsou pro plnění jeho povinností poskytována následující práva: … zasílat federálním orgánům výkonné moci, orgánům státní moci subjektů Ruské federace, orgánům místní samosprávy a úředním osobám zprávu o rozhodnutí nebo činnosti (nečinnosti)orgánů, které považuje za narušení práv a zájmů dítěte. Tato zpráva obsahuje doporučení týkající se vhodných a nutných opatření k obnovení práv a zájmů dítěte, přizvat ke spolupráci na vypracování znaleckých a vědeckých posudků a jiných rozborů týkajících se ochrany práv dítěte vědecké a jiné instituce, a také jednotlivé vědce a odborníky, i na smluvním základě. Institut dětských ombudsmanů je ve skutečnosti nouzovým orgánem, který napravuje pochybení systému ochrany práv dětí v Rusku. Na základě analýzy většiny zveřejněných žádostí ke zmocněnci pro dětská práva je možné odhadnout, že se dětští ombudsmani prakticky zabývají více zajišťováním práv rodin a rodičů, než práv dětí vůbec. Značnou část žádostí tvoří stížnosti na nespravedlivé nebo sociálně poškozující zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo poškození práv dětí v různých mimorodinných situacích. Systém, který jsme nyní analyzovali, se nazývá systémem ochrany práv dětí nebo systémem prevence osiření. V podstatě ho můžeme nazvat systémem udělování, ustanovení statusu sirotka. Dítě s oficiálním statusem sirotka, které nepřevezme do péče 57
někdo z příbuzných nebo tzv. přechodná pěstounská rodina, je umístěno do útulku na přechodnou dobu nebo do dětského domova. Systém státních zařízení pro děti, které zůstaly bez péče rodičů Poté, co je dítěti udělen status sirotka, je, v závislosti na úspěšnosti a kvalitě práce poručenských orgánů, umístěno buď do rodiny, nebo do státního zařízení. Existuje obsáhlý seznam různých zařízení pro sirotky, ve kterém se pokusíme zorientovat. Obr. 13. Schéma umístění opuštěných a odebraných dětí
Biologická rodina
Děti odebrané z rodiny, sirotci
Porodnice a nemocnice
Opuštěné děti
Poručenské orgány, komise pro ochranu práv nezletilých
Děti navrácené do rodiny Útulek na přechodnou dobu pro děti starší tří let
Kojenecký ústav do tří let
Zde se dítě nachází šest měsíců, kdy se určuje jeho status
Dětské domovy pro „normální děti“, dětské domovy pro děti s postižením
58
Útulky, dětské domovy a internátní školy jsou sférou sirotků a poručenských orgánů. Ředitelé státních zařízení se oficiálně stávají státními poručníky dětí a plní všechny funkce poručníků. Kojenecké ústavy Existují „normální“ a „specializované“ kojenecké ústavy, například pro děti trpící skoliózou, s vadami srdce, s neurologickými onemocněními, s HIV infekcí atd. Kojenecký ústav je nezisková organizace, která má vlastní rozpočet, je financována z prostředků státního rozpočtu a také z účelových charitativních prostředků získaných od organizací a fyzických osob. Spadá do kompetence institucí Ministerstva zdravotnictví a sociálního rozvoje. Dostávají se sem především opuštěné děti, které rodiče zanechali v porodnici a nemocnicích, a pobývají zde do tří let. V některých případech jsou zde děti i do čtyř let. Pokud nebyly děti adoptovány nebo převzaty do jiné formy náhradní rodinné péče, jsou přemístěny do dětského domova. Procento dětí mladších tří let umístěných do rodinné péče je v Rusku nejvyšší v porovnání s dětmi staršími tří let (viz obr. 5 v kapitole Statistika), v tomto směru dosahují kojenecké ústavy poměrně velkého úspěchu. V Rusku existují dvě stě padesát dva kojenecké ústavy. Děti, jejichž rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, tvoří velké procento z celkového počtu dětí v kojeneckých ústavech - je jich více než polovina. Další velkou skupinou jsou opuštěné děti, nejčastěji novorozenci matek samoživitelek. Část dětí se dostane do kojeneckého ústavu se souhlasem rodičů, avšak ze zdravotních důvodů. Jsou to děti s těžkými vrozenými vadami, které vyžadují stálou celoživotní péči. Mimo to se sem dostávají i odložené děti, jejichž rodiče jsou neznámí. Také se zde nacházejí děti, které sem byly umístěny poručenskými a opatrovnickými orgány na dočasnou léčbu. Zdraví dětí, které jsou umisťovány do kojeneckých ústavů, se podle odborníků rok od roku zhoršuje. Děti obvykle trpí řadou nemocí. Na seznamu nemocí dětí vychovávaných v kojeneckých ústavech zaujímají první místo onemocnění dýchacích orgánů, dále onemocnění nervové soustavy a krevního systému, poruchy příjmu potravy. Zvyšuje se počet dětí s postižením. Velkou část dětí, které se dostávají do kojeneckých ústavů, tvoří děti ze sociálně slabých rodin.
59
Dětské útulky (dětské sociální útulky) Je zajímavé, že po zadání hesla „útulky na přechodnou dobu“ vyhledá Yandex.ru dva milióny odkazů. Ale z prvních šedesáti se pouze pět týká dětí, zatím co ostatní se týkají domácích zvířat, pro které je útulků na přechodnou dobu skutečně mnohem více. Kromě toho se „dětské útulky“ nachází v jedné rubrice s „dětskými pěstouny“, i když se tyto instituty zcela odlišují jak funkcemi, tak přijímanými dětmi. O dětských útulcích, kam by se logicky měly umísťovat děti, které právě získaly status sirotka, se mnoho neví. Dětské útulky na přechodnou dobu byly p ůvodnězamýšleny pro děti starší tří let buď pro nové sirotky, nebo pro děti, které si potřebují na chvíli „odpočinout“ od své obvyklé rodinné situace. Nachází se zde děti a mládež, jež se ocitli v nepříznivé životní situaci, bez bydlení a prostředků k obživě, často žijící na ulici. Do té doby, než je určen jejich sociální status, poskytuje jim útulek místo dočasného útočiště, zajišťuje stravu, oblečení a psychologickou pomoc, ochraňuje je před asociálním prostředím a zaručuje ochranu jejich práv. Často však děti žijí v těchto útulcích celé roky, přičemž s dosud neurčeným statusem. Tyto útulky obvykle spadají pod Ministerstvo zdravotnictví a sociálního rozvoje. Existují i soukromé útulky a rovněž útulky ruské pravoslavné církve. Útulek je tedy dočasnou přechodnou stanicí mezi ulicí a různými typy výchovněvzdělávacích zařízení. V Rusku je šest set patnáct sociálních útulků pro děti a mládež. Dětské domovy O existenci dětských domovů vědí zdá se všichni, i když někdo toho ví více a někdo méně. Například účastníci fóra adoptivních rodičů ironicky píší: „Uvítáme mezi sebou opravdového detektiva nebo budeme rádi, když nám pomůžete najít policistu z oddělení pátrání po pohřešovaných, který nám bude ochoten pomoci. Skutečně vznášíme oficiální dotaz k jakémukoliv ministerstvu – do čí kompetence dětské domovy spadají?“ Dětské domovy se dělí do několika typů – dětské domovy pro předškolní děti, pro děti ve školním věku, smíšené, léčebné pro sirotky, kteří vyžadují dlouhodobou léčbu, speciální dětské domovy pro děti s postižením, dětské domovy se školou, dětské domovy rodinného typu. V Rusku se nachází více než 1850 dětských domovů. Příslušnost dětských domovů k různým ministerstvům je problematika opředená mlhou. I když se fungování internátů a dětských domovů řídí Ustanovením o zařízeních 60
pro sirotky a děti bez rodičovské péče, jež schválila vláda RF v roce 1995, existuje několik typů zcela odlišných dětských domovů a internátů. Dětské domovy, které patří pod Ministerstvo školství a Odbory školství. Mezi nimi tvoří většinu tzv. dětské domovy „na celé dětství“ a všeobecně vzdělávací internátní školy pro sirotky, které poskytují těmto dětem úplné střední vzdělání, někdy dokonce natolik kvalitní, že děti mohou pokračovat ve studiu na vysoké škole. Dětské domovy, jež spadají do kompetence Ministerstva zdravotnictví a sociálního rozvoje. Jedná se především o dětské domovy a internátní školy pro děti s postižením a také o kojenecké ústavy. Dětské domovy pro děti se zdravotním postižením nebo speciální internátní školy (jediný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že z internátních škol si rodiče mohou děti brát domů, neučí se tam jen osiřelé děti) jsou zvláštní rozpočtové vzdělávací instituce pro děti se zdravotním postižením. Status a činnost těchto domovů určují zákony RF O vzdělávání a Standardizované ustanovení o speciálních vzdělávacích institucích pro žáky a děti s vývojovými vadami. Existuje 8 různých typů dětských domovů: I. a II. typ pro děti nedoslýchavé a děti s vadami řeči, III. a IV. typ pro slabozraké děti, V. typ pro děti s vážnými vadami řeči, VI. typ pro děti s dětskou mozkovou obrnou, VII. typ pro děti s opožděným psychickým vývojem, VIII. typ pro děti s mentálním postižením. Dětské domovy, které spadají pod Odbor rodinné a dětské politiky města Moskvy. Jde o poměrně nový jev, přičemž už v roce 2008 se předpokládalo, že většina nebo dokonce všechny moskevské dětské domovy a internátní školy přejdou z kompetence odboru školství k novému odboru rodinné a dětské politiky. Ale tehdy zůstala zařízení pro sirotky pod vedením odboru školství, protože jejich hlavní činností je poskytování základního nebo speciálního vzdělání. Přesto však bylo mnoho dětských domovů později 61
předáno do kompetence nového odboru, a to zcela nedávno – od 1. října 2011. Není jasné, bude–li tento proces pokračovat i nadále. Dětské domovy rodinného typu. Děti, kterým byl udělen status sirotka, se sem bohužel prakticky nedostanou. Tyto dětské domovy by však mohly společně s patronátní výchovou představovat poměrně úspěšnou formu dočasného rodinného zařízení pro děti (do té doby, než bude nalezeno trvalé řešení), které získaly status sirotka. V současné době existují následující typy dětských domovů rodinného typu: 1.
Dětská vesnička, která sestává z 8 – 12 rodinných domů. Každý dům je určen pro
jednu až dvě rodiny. Rodinu tvoří několik dětí v náhradní rodinné péči a vlastní děti vychovatelů. Ve vesničce se obvykle nachází administrativní, kulturní, ekonomické, sportovní, lékařské a jiné centrum, škola a mateřská škola. Pro každou rodinu je vyčleněn pozemek. 2. Rodinný dětský domov, který je součástí nějaké obce. Rodiny bydlí ve zvlášť postaveném domě se čtyřmi byty nebo v domovním bloku. 3. K dětským domovům rodinného typu patří i rodina, která má v náhradní rodinné péči nejméně šest dětí. Této rodině je poskytnut zvláštní byt v městské zástavbě s odpovídajícím počtem pokojů. Internáty V internátní škole děti obvykle sirotky nejsou, tráví zde pouze pět dní v týdnu. Děti tu mohou pobývat ze zdravotních důvodů nebo z důvodu poskytování speciálního vzdělání (v Sovětském svazu existovaly dokonce internátní školy pro velmi nadané děti – matematicko-fyzikální, hudební, sportovní apod.). Mnohé děti jsou zde proto, že rodiče sami nezvládají jejich vzdělávání, nebo proto, že v Rusku je zatím celkově málo rozvinuto integrované vzdělávání a denní vzdělávání dětí se zvláštními pedagogickými potřebami. Mimo to je v krajích Dálného Severu a Dálného Východu vysoké procento dětí, které žijí a vzdělávají se v internátních školách. V době Sovětského svazu zde totiž probíhalo intenzivní umísťování dětí původních národů, které žily kočovným způsobem života, do internátních škol. Existují však také dětské internátní domovy, školní internáty pro osiřelé děti apod., ve kterých se učí a žijí sirotci.
62
Podle typu internátní školy pro osiřelé děti rozlišujeme internátní školy všeobecně vzdělávací (pro děti s normálním psychickým vývojem), praktické (pro děti s lehčími vývojovými vadami) a pro děti s těžkým mentálním postižením. V Rusku funguje více než 330 internátních škol pro osiřelé děti. Samostatný a zvláštní typ internátní školy představuje internátní škola pro kadety. Zdaleka ne všichni kadeti jsou sirotky, ale určitý podíl (někdy významný) osiřelých dětí v těchto školách studuje. Školy pro kadety jsou pokusem obnovit ducha ruské armády a tradici vzdělaných důstojníků. Můžeme jen doufat, že tento pokus bude úspěšný. Tyto internátní školy spadají do kompetence Ministerstva školství RF. Sociálně adaptační centra (centra pomoci osiřelým dětem) Těchto center existuje několik typů. Nejznámější jsou Centra sociální adaptace odchovanců dětských domovů a dětí bez rodičovské péče. Tato centra fungují při internátních školách a v dětských domovech a někdy to jsou i bývalé dětské domovy, které se v poslední době v krajích aktivně transformují. Centrum sociální adaptace má poskytovat sociální, psychologickou a právní pomoc osiřelým dětem, které se ocitly v těžké životní situaci. Také pomáhá hledat práci odchovancům internátních škol, hájí jejich práva a zájmy a poskytuje dočasné útočiště. Kromě toho pracovníci centra pomáhají znovu vyřídit ztracené doklady, napomáhají s opatřováním dokumentů potřebných k získání bytu nebo k vyřízení sociálních podpor a důchodů a v dalších podobných případech. Obvykle taková centra spadají pod poručenské a opatrovnické orgány a pod ministerstvo, které na centra v daném regionu dohlíží. V Rusku je 705 sociálněadaptačních center pro nezletilé. Komise pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti Není možné nezmínit se o takovém orgánu v systému zařízení pro osiřelé děti, jako je komise pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti. Jedná se o orgán, který rozhoduje o osudu dítěte, jehož chování hodnotí okolí dítěte jako nepřizpůsobivé. Jinými slovy do centra pozornosti komise se může dostat jakékoliv dítě, jehož chování považuje jakýkoliv dospělý představitel sociálního okolí dítěte za nepřizpůsobivé. Osiřelé dítě se na své cestě setkává s komisí v několika momentech:
63
V případě zbavení rodičů rodičovské zodpovědnosti při přijímání rozhodnutí o dalším osudu dítěte (umístění do dětského domova nebo do zvláštního internátu). V okamžiku, kdy je dítě přemísťováno z kojeneckého ústavu nebo z útulku na přechodnou dobu do dětského domova. V případech, kdy v místě pobytu dítěte (v dětském domově, vzdělávacím zařízení apod.) shledávají jeho chování nevhodným. Při pohledu do historie se komise zaměřovala na děti a mládež s vývojovými vadami, ale, jak poznamenávají psychologové, v posledním desetiletí se do středu zájmu odborníků komise dostávají nejrůznější problémy školní a všeobecné sociální nepřizpůsobivosti dětí. Fakticky komise pracuje s dětmi a mládeží ve věku od 0 – 18 let, jež trpí nerovnováhou v „procesu sociálního vývoje“ (podle L. S. Vygotského). Dříve se odborníci domnívali, že vývojové vady brání dítěti, aby se přizpůsobilo sociálnímu prostředí a začlenilo se do něj. Současný důraz (na přizpůsobení sociálního prostředí specifické vadě dítěte) nutí odborníky komise nevěnovat tolik pozornosti diagnostice vývoje (jako samostatnému cíli), ale spíše vypracování doporučení podle stanovené diagnostiky. Většina komisí však stejně jako dříve zůstává orgány, které umísťují děti do nejrůznějších institucí, a neřeší problémy zlepšení individuálního vývoje (máme na mysli doporučení a sledování vývoje). Z právního hlediska se právní status komise od poválečné doby v podstatě nezměnil. Její oficiální status byl ustanoven v roce 1949, kdy bylo schváleno standardní ustanovení o (republikové, oblastní) Komisi pro zdravotní a pedagogické záležitosti a instrukce pro zařazení dětí do praktických škol. Poslední standardní ustanovení o této komisi z roku 1976 zůstává jediným právním dokumentem na federální (přesněji celosvazové) úrovni, na níž se zakládá činnost této i současné komise. Předchůdkyně současné Komise pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti měla status odpovídající jejímu názvu. Komise byla podle skutečného smyslu slova orgánem, který byl založen pro plnění vymezených funkcí. Po splnění vytýčených
64
funkcí přestávají komise buď existovat, nebo plní vymezené funkce s tím, že se schází v případě potřeby. Komise mají stálé nomenklaturní složení (podle standardního ustanovení o Komisi pro lékařské a pedagogické záležitosti z roku 1976) a poměrně stálé zastoupení konkrétních odborníků (fyzických osob). Obvykle v komisi pracují nejlepší odborníci z různých oborů, složení komise schvalují orgány správy školství a zdravotnictví příslušné úrovně (federální, oblastní). Avšak nehledě na poměrně stálé zastoupení odborníků s vysokou kvalifikací, mnohé komise dosud nepřistupují k dítěti z holistického pohledu. Tento nedostatek souvisí především s tím, že komise fungovaly a některé stále ještě fungují jen v případě potřeby. Odborníci, kteří jsou zaměstnanci dvou ministerstev současně (školství a zdravotnictví), obvykle řeší v rámci formálně jednotné komise úzce vymezené profesionální problémy, kvůli čemuž nepronikají do podstaty problému dítěte, který předložilo jedno z ministerstev. Prakticky komise plnily a některé dodnes plní dispečerské funkce – umísťují dítě do některého ze zařízení v systému školství, zdravotnictví, sociální nebo právní ochrany. Existuje ještě jeden závažný důvod, který brání komisím v holistickém přístupu k dítěti, a tím je zaměření komise na zařazování dětí s vývojovými vadami do speciálních škol v souladu s instrukcemi. Plnění tohoto úkolu nevyžaduje žádné hluboké a vytříbené znalosti stádií a dynamiky vývoje osobnosti dítěte, a tedy ani odlišný citlivý přístup k vypracování doporučení. Zpočátku byly komise v SSSR zakládány zejména z důvodu zařazování dětí do speciálních vzdělávacích zařízení pro děti s postižením (jak se tato zařízení dnes nazývají), především do praktických škol. Tehdejší komise rozhodla mnohem častěji než komise současná v některých případech neadekvátně o umístění dítěte do vzdělávacího zařízení, které vždy neodpovídalo skutečné diagnóze nebo instrukci pro zařazení dítěte do dané školy. Tento přístup komise zdůvodňují tím, že v opačném případě by se dítěti nedostalo žádné speciální péče. Během posledních třiceti let se téměř po celém Rusku staly z Komisí pro zdravotní a pedagogické záležitosti Komise pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti. Dodatečné psychologické a ne pouze zdravotní a pedagogické zaměření je vysvětlováno evidentním posílením praktické role psychologů. Skutečné masové vzdělávání v oboru psychologie však v SSSR začalo až v šedesátých letech 20. století a důraz na vzdělávání 65
pedagogických psychologů pro školský systém začal být kladen až v letech devadesátých. Ve druhé polovině sedmdesátých let se stále častěji začínalo mluvit o nutnosti vytvořit síť poraden pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti. Základem myšlenky vytvoření sítě Komisí pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti byla nutnost humanizovat přístup k dětem s vývojovými vadami. Tehdy se hovořilo zejména o poradenství pro rodiče dětí s vývojovými vadami, kteří hledali pomoc. O osiřelých dětech se vůbec nemluvilo. V té době byl zdůrazňován poradní charakter všech závěrů a úsudků odborníků komise. Tento přístup však byl v protikladu s „komisionálním“ vyšetřením dítěte a tím i nevyhnutelnou hlavní rolí diagnózy jako nálepky, často bez možnosti včasné péče nebo odvolání takové diagnózy. Vyšetřovalo se mnoho případů neopodstatněného umístění dětí
s poruchami
chování
do psychiatrických léčeben, léčby neuroleptiky a
nedostatečného využívání metod psychologicko-pedagogické péče. Avšak znovu opakujeme, že o osiřelých dětech se v této záležitosti prakticky nejednalo. Pouze v posledních letech se zvedla vlna hnutí na ochranu práv osiřelých dětí, kterým se jednoduše udílí „diagnózy“ a vůči kterým jsou přijímána bezdůvodná represivní opatření, včetně psychiatrických.
Umísťování dětí do rodin V několika posledních letech stát preferuje umísťování osiřelých dětí do rodin. Konkrétně v adopci a jiných formách náhradní rodinné péče figuruje pěstoun, dětský domov, často také krajská databáze dětí a soud (v případě adopce), prakticky se tohoto procesu rovněž účastní nebo může figurovat i správa kraje. Typy umístění osiřelých dětí do rodin a jejich rozdíly: adopce, poručnictví a opatrovnictví, pěstounská rodina, patronátní výchova. Adopce spočívá v přijetí dítěte na základě pokrevního příbuzenství. Dítě se stává příbuzným (synem nebo dcerou) se všemi právy a povinnostmi, které z této skutečnosti
66
vyplývají. Adopce je nejvhodnější formou umístění dítěte do rodiny. Pro rodiče to však znamená velkou odpovědnost za osud dítěte a jeho plnohodnotnou výchovu. Specifika: Umožňuje dítěti, aby se cítilo jako rovnocenný člen rodiny. Jsou zachovány všechny vztahy a práva dědění, které trvají i po dosažení plnoletosti dítěte. Umožňuje změnit dítěti příjmení na osvojitelovo, změnit jméno, jméno po otci, místo narození a v některých případech i datum narození. Adoptovat dítě může jeden člověk nebo manželský pár. Vyřízení adopce trvá déle než poručnictví, protože vyžaduje schválení civilním soudem. Po adoptování dítěte neposkytuje stát rodině žádnou pomoc s výjimkou mateřské dovolené a porodného, pokud se jedná o adopci kojence. Na žadatele o adopci, na jejich materiální zabezpečení a bydlení jsou kladeny nejpřísnější požadavky v porovnání s jinými formami náhradní rodinné péče. Každý sirotek nemůže být adoptován. V případě poručnictví a opatrovnictví se jedná o přijetí dítěte na výchovu, výživu a vzdělávání, poručníci také chrání práva a zájmy dítěte. Poručnictví se ustanovuje nad dětmi do 14 let a opatrovnictví nad mladistvými od 14 do 18 let. Dítěti zůstává příjmení, jméno, jméno po otci a biologičtí rodiče nejsou zbaveni povinnosti podílet se na výživě svého dítěte. Poručník má prakticky stejná práva jako biologický rodič co se týče výchovy, vzdělávání a výživy dítěte a rovněž nese za dítě odpovědnost. Stát vyplácí měsíčně poručníkovi na výživu dítěte prostředky podle vyhlášky stanovené v daném kraji. Poručenské a opatrovnické orgány jsou povinny pravidelně dohlížet na podmínky výchovy, výživy a vzdělávání dítěte. Poručnictví se často využívá jako dočasná forma před uskutečněním adopce. Poručníci a opatrovníci nesou velkou, nikoliv však úplnou odpovědnost za dítě. Specifika: O poručnictví rozhoduje vedoucí místní správy, a proto je proces vyřízení poručnictví rychlejší než adopce, neboť nevyžaduje rozhodnutí soudu. Poručníkem může být jen jedna osoba. 67
Poručník dostává měsíčně na svěřené dítě sociální příspěvky, je mu poskytována podpora při vzdělávání, organizaci volného času a léčení svěřeného dítěte. Po dosažení 18 let je svěřenému dítěti zajištěno bydlení, pokud jej nemá. Na žadatele o poručnictví jsou kladeny mírnější požadavky v oblasti příjmů, bytových podmínek, nevyžaduje se čistý výpis z rejstříku trestů. Dítě má status svěřeného do výchovy a ve vyšším věku může pociťovat, že není plnoprávným členem rodiny. Během poručnické péče nejsou vyloučeny zásahy poručenských a opatrovnických orgánů nebo to, že se objeví žadatel o adopci dítěte. Předání dítěte do výchovy není žádným tajemstvím, dítě může být v kontaktu s biologickými příbuznými. Změna příjmení je u takového dítěte velmi obtížná, změna data narození a zapsání poručníka do rodného listu dítěte nejsou možné. Pěstounská rodina je forma výchovy dítěte (dětí) v rodině „pěstouna“ neboli také vychovatele. Tento typ rodinné péče nahrazuje pobyt dítěte v dětském domově nebo útulku domácí výchovou a je založen na smlouvě mezi pěstounem (pěstouny) a poručenskými a opatrovnickými orgány. Pěstouni plní roli poručníka dítěte. Obvykle jsou do pěstounské rodiny přijímány děti, které nemohou být adoptovány nebo předány do poručnické péče, jedná se například o umístění do péče dvou až tří nebo více sourozenců. Doba pobytu dítěte v takové rodině je vymezena ve smlouvě a může být různá. V pěstounské rodině může být vychováváno jedno až osm dětí. Pěstouni pravidelně dostávají na výživu dítěte prostředky podle vyhlášky stanovené v kraji. Mimo to je pěstounovi vyplácena mzda a doba péče o dítě (děti) se započítává jako odpracovaná. Pěstouni mají velkou, nikoliv však úplnou zodpovědnost za osud dítěte. Specifika: Umožňuje pobyt v rodině dětem, které nemohou být adoptovány, které byly odebrány z početných rodin nebo odsouzeným rodičům, a které by jinak byly nuceny žít v dětském domově. Na žadatele jsou kladeny mírnější nároky – podobné jako u poručnictví.
68
Pěstoun dostává na dítě měsíčně sociální příspěvek, slevy na dopravu a na bydlení, je mu poskytována pomoc při vzdělávání, organizaci volného času a léčení dítěte. Pěstounovi jsou také vypláceny účelově vázané prostředky na opravy bytu, nákup nábytku a jiné výhody, které stanoví krajské zákony. Po dosažení 18 let je svěřenému dítěti zajištěno bydlení, pokud jej nemá. Poručenské a opatrovnické orgány na výchovu dítěte stále dohlížejí a vyžadují od pěstounů předkládání zpráv o výchově dítěte a o způsobu nakládání s příspěvky. Vyřízení pěstounské péče je složitější, neboť nejdříve je třeba sepsat smlouvu o předání dítěte do péče a pracovní smlouvu (buď smlouvu o poskytování placených služeb, nebo kontrakt). Někdy mohou při předávání dítěte do péče, které pochází z jiného kraje nebo města nastat problémy s administrativními záležitostmi, protože příspěvky na dítě se vyplácejí z místního rozpočtu. Dítě má možnost kontaktu s biologickými rodiči a příbuznými. Patronátní výchovu je možné charakterizovat jako formu výchovy dítěte (dětí) v profesionální náhradní rodině na základě trojstranné smlouvy mezi poručenským a opatrovnickým orgánem, zařízením pro osiřelé děti a patronem. Do patronátní výchovy jsou umísťovány děti, které potřebují náhradní rodinu na přechodnou dobu nebo vyžadují zvláštní podmínky podpory a vedení v rodině. Hlavním cílem dané formy péče je, aby se dítě v rodině socializovalo, aby zažilo život v rodině. Je to náhradní varianta namísto pobytu dítěte v útulku. Patronátní výchova je často využívána jako přechodná forma péče poté, co dítě získalo příslušný status a než je předáno do poručnické péče a/nebo adopce. Doba pobytu dítěte v patronátní výchově je různá, závisí na situaci. O odpovědnost za dítě se dělí patron se zařízením pro osiřelé děti, biologickými rodiči dítěte a místními poručenskými a opatrovnickými orgány. Patronovi jsou na výživu dítěte vypláceny prostředky podle vyhlášky stanovené v kraji. Patron také dostává mzdu a doba péče o dítě (děti) se započítává jako odpracovaná. Specifika: Umožňuje umístit do rodiny dítě, které dočasně potřebuje náhradní rodinu, nebo které nemá status, jenž by umožnil předat dítě do stálé poručnické péče 69
nebo do i do adopce. Dítě by jinak bylo odsouzené k pobytu v útulku nebo umístěno dětského domova. Na žadatele jsou kladeny mírnější požadavky než na žadatele o adopci, ale na druhé straně jsou přísnější než pro žadatele o poručnictví. Patron dostává na výživu dítěte prostředky, jsou mu poskytovány slevy na dopravu dítěte, na bydlení. Po dosažení 18 let je svěřenému dítěti zajištěno bydlení, pokud jej nemá. Strana, která ve smlouvě zastupuje stát, pomáhá patronovi se vzděláváním, organizací volného času a léčením dítěte a také s jeho výchovou a řešením složitých problémů. Patronovi jsou vypláceny účelově vázané prostředky na opravy bytu, zakoupení nábytku atd. Patron je povinen absolvovat speciální přípravu (vzdělání). Patron musí dodržovat plán, který stanovil poručenský a opatrovnický orgán společně se zařízením pro osiřelé děti. Uvedené orgány na výchovu dítěte stále dohlížejí a vyžadují od patrona zprávy o výchově a o způsobu nakládání s příspěvky. Dítě může být po dohodě smluvních stran z patronátní výchovy odebráno. Kontakt dítěte s biologickými rodiči a příbuznými je obvykle povinný a jeho pravidla jsou stanovena se souhlasem účastníků smlouvy. Patronátní výchova dosud nefunguje ve všech regionech. Níže uvádíme některé opodstatněné námitky proti nadměrnému prosazování institutu patronátní výchovy. Dětská psychiatrička E. O. Lebeděvova, která spolupracuje s několika zařízeními pro osiřelé děti, uvádí: „Pro dítě je bezesporu nejlepší vyrůstat v harmonické milující rodině. Avšak snaha umístit všechny osiřelé děti do rodin po celé zemi, kde sama instituce rodiny prožívá krizi (na každých tisíc sňatků připadá osm set rozvodů) a výzva zrušit (deinstitucionalizovat) dětské domovy a internáty v době, kdy Rusko zažívá třetí vlnu osiřelých dětí, je holé „šílenství“. Logičtější by bylo vynaložit všechny síly na obnovení instituce rodiny, na znovunastolení morálních rodinných hodnot. Potom by již bylo možné propagovat umístění dítěte do rodiny jako nejlepší variantu. Vyhraněné zastánce náhradní rodinné péče je třeba upozornit, že hlavním a zřejmým nedostatkem patronátní 70
výchovy – „předání dítěte z útulku do rodiny na výživu a výchovu“ - se stalo na vesnici již za Kateřiny II., dále za Marie Fjodorovny a ještě na konci 19. století snadnou živností, kterou však společnost označila za „ostudnou živnost“.“ Takže nejčastěji si chtěli za odměnu vzít do výchovy dítě ti nejchudší občané, pro které byla pětirublová podpora citelnou pomocí. Ale ani majetní občané sirotky neodmítali, dávali však přednost adopci. Proto děti v patronátní výchově vyrůstaly ve velmi chudých podmínkách a často byly využívány. Zajímavý pohled na patronátní výchovu mají odborníci z občanského sdružení Prikosnověnije: „Patronátní výchova jako dočasná náhradní rodina není cílem, ale pouze prostředkem, neboť cílem je návrat dítěte do jeho biologické rodiny. Proto je patronátní výchova formou dočasného krizového umístění dítěte a ne všelékem na řešení problému osiřelých dětí v Rusku. Přebývání dítěte v patronátní rodině do 18 let je naprosto neetické (zvláště pokud se sem dostalo v mladším věku). Jaký vzor vztahů ve své budoucí rodině si osvojí dítě, které vyrostlo v podmínkách rozdělení práv na jeho výchovu mezi patronem a zařízením? S kterým zařízením se dítě, až se stane rodičem, rozdělí o práva na výchovu svých dětí?“ Podobný názor zastává i odbornice z programu ARO (Assistance to Russian Orphans Program, pozn. překl.) Galina Trostaneckaja. Také Trostaneckaja spatřuje hlavní úkol v obnovení a posílení instituce rodiny, která se nyní v Rusku nachází v žalostném stavu. Poznámka: Při různých formách náhradní rodinné péče jsou kladeny stejné požadavky na zdravotní stav všech osob, které přijímají dítě do péče. Zákon rovněž požaduje, aby tyto osoby nebyly v minulosti především zbaveny nebo omezeny v rodičovské zodpovědnosti, aby řádně plnily povinnosti poručníka nebo aby jako osvojitelé nenesli vinu za zrušení adopce. Hostitelská rodina (hostitelský systém, prázdninová rodina) – jde o formu pomoci dítěti bez schválení jeho stálého umístění do rodiny. O víkendech, svátcích nebo prázdninách dítě navštěvuje rodinu nebo zde krátkodobě pobývá. Tato forma náhradní rodinné péče pomáhá dítěti, aby zažilo i jiný systém výchovy, než který zná ze zařízení pro osiřelé děti, umožňuje mu poznat, jak funguje rodina – pochopit funkce členů rodiny, získat návyky péče o domácnost a naučit se jednat s dospělými a dalšími dětmi v rodině.
71
Hostitelská rodina umožňuje dítěti získat morální podporu a pomoc nejen, když je v rodině na návštěvě, ale i v době, kdy se nachází v zařízení, a v dalším životě – obvykle si spolu dopisují nebo telefonují. Takto dítě získá „příbuzného“ a kamaráda, díky nimž se necítí tolik osamoceno. Tento vztah zvyšuje sebevědomí dítěte a jeho pozici v hierarchii dětí v zařízení. Rodiče z hostitelské rodiny často poskytují dětem podporu při léčbě, napomáhají jim s výběrem a koupí oblečení, s výběrem povolání, udílí dětem užitečné rady, jak se zachovat v různých situacích. Specifika: Schválení této formy náhradní péče je obvykle nejjednodušší, nevyžaduje podstoupení náročné lékařské prohlídky a vyřizování řady potvrzení. Umožňují vzít si dítě (děti) odebrané z početné rodiny nebo odsouzeným rodičům, pro které je velmi těžké najít stálou rodinu, a jinak by byly nuceny žít v dětském domově. Pokud je institut náhradní rodiny chápán jako přechodná etapa před poručnickou péčí nebo adopcí, pak je to skvělý způsob, jak se mohou dítě a rodina seznámit, umožňuje zjistit, zda se rodina rozhodla správně. Po umístění dítěte do stálé náhradní rodinné péče bude pro dítě jednodušší se adaptovat, neboť již bude mít znát život rodiny. Institut náhradní rodiny není zákonem zakotven. Nejsou schváleny normy, pravidla, seznam požadovaných dokumentů – všechny tyto požadavky si určuje státní opatrovník dítěte, tj. ředitel dětského domova. Ředitel není povinen povolit návštěvy dítěte v rodině. Není příliš vhodné a často je i zakázáno zvát na návštěvu děti mladší sedmi osmi let, protože tak malé děti nechápou, proč si je rodina bere a pak je zase vrací zpět. Neví ještě, že mohou mít nejen rodiče, ale i „příbuzné“. Tuto formu náhradní rodinné péče úřady jen zřídka podporují finančně. Jsou známé jen ojedinělé případy a kraje, konkrétně například ve Smolenské, Uljanovské a Kemerovské oblasti. Výše popsané schéma funguje jen, pokud lidé, kteří si přejí adoptovat děti, vědí přesně, které děti chtějí. Jak se mohou se svými budoucími dětmi seznámit? Osvojitelé (poručníci, patroni aj.) mohou získat informace o dítěti z Federální nebo krajské databáze dětí nebo z internetových stránek zařízení pro osiřelé děti. Avšak je zde řada problémů. 72
Prezidentka charitativní organizace Volontěry v pomoš děťam sirotam, E. Alšanskaja, která se zúčastnila ankety odborníků, uvedla: „Federální databáze dětí Ministerstva školství je „špičkou ledovce“. A i kdyby pracovníci ministerstva byli lidmi na svém místě (jako například paní Levistkaja na Odboru výchovy a socializace dětí na Ministerstvu školství), situace v krajích je úplně jiná. V některých krajích databáze dětí „pohřbily“ možnost dětí dostat se do náhradní rodiny. Nejdříve je jakékoli dítě, opuštěné nebo odebrané z rodiny, umístěno do nemocnice. Tam ho mohou poručenské a opatrovnické orgány držet až měsíc bez zdravotních důvodů. A uběhne až půl roku (vyšetřování, léčba). Ve skutečnosti často drží děti v nemocnici celé roky, schovávají je tu pro zahraniční osvojitele a vydělávají na tom peníze. Jde o přímé spojení mezi zahraničním osvojitelem a korupcí. Současně s touto situací mají potenciální osvojitelé omezený přístup k informacím. Databáze dětí jsou jedinými vlastníky informací. A prakticky s mini obchodují.“ Jiný odborník, výkonná ředitelka charitativní organizace sociální pomoci dětem Rasprav krylja, O. Jeroma, sdělila: „Pokud si přejete vidět dítě a vůbec se nějak dostat do zařízení, vedení má celou řadu zcela legálních důvodů vás odmítnout. Začíná slovy „bojíme se o stav dítěte“… a pokračuje mnoha dalšími argumenty.“ Jak probíhá hledání dítěte? Někdo najde dítě, když listuje ve složkách v krajské databázi dětí, jiný na internetu, například na serveru usynovite.ru. Někdy dítě aktivně „propagují“ dobrovolníci, kteří o něm píší na svých internetových stránkách. Kromě toho si internetové stránky zřizují i mnohé poručenské a opatrovnické orgány a zařízení pro děti. Celkově se dá říci, že vyhledání dítěte není problémem. Dětí je bohužel v dětských domovech mnoho, dostane se na každého. „Za „umístění“ dítěte se podle zákona považuje přidělení stálého poručníka, tj. například ředitele dětského domova. Samozřejmě, že umístění dítěte do rodiny je hlavním cílem, ale žádné mechanismy k realizaci tohoto cíle nyní neexistují.“, říká L. Petranovskaja. „Poručenské a opatrovnické orgány nemají o spolupráci s potenciálními osvojiteli velký zájem. Představte si, že jste pracovníkem poručenského a opatrovnického orgánu. V současné době je systém nastaven tak, že jednání s potenciálními osvojiteli je pro vás prací navíc, obtěžováním a nadbytečnou starostí. Dokud je dítě v zařízení, odpovídá za něj ředitel tohoto ústavu. Jakmile si jej vezme rodina, odpovědnost se 73
přenese na vás, pracovníky poručenského a opatrovnického orgánu. Přitom vás nikdo nikdy neučil jednat s pěstouny, o dětech toho moc nevíte. Proto reagují tak podrážděně. Z výše uvedených důvodů je možnost, jak se případní osvojitelé mohou seznámit se svými budoucími dětmi, širokým polem pro činnost neziskových organizací a je nutné dodat, že mnohé organizace se již touto problematikou zabývají. Například charitativní organizace sociální pomoci dětem Rasprav krylja vozí bezplatně budoucí rodiče do vzdálených regionů, kde organizace navázala dobré kontakty s místním vedením, což umožňuje snadnější přístup potenciálních rodičů do dětských domovů a operativní řešení problémů adopce u soudu.
Proces jednání o adopci První krok, jenž musí učinit osoba, která se rozhodla stát osvojitelem, je kontaktovat pracovníky poručenského a opatrovnického orgánu v místě svého bydliště a podat žádost o vydání Rozhodnutí o vhodnosti stát se osvojitelem a o zařazení do evidence žadatelů. Dále proces probíhá následovně: 1. Aby žadatel získal Rozhodnutí o vhodnosti stát se osvojitelem, musí podstoupit nejrůznější lékařské prohlídky, získat různá potvrzení a vyplnit mnoho dokumentů. 2. Žadatel
předloží
všechny
potřebné
dokumenty
poručenskému
a
opatrovnickému orgánu, kde je prozkoumá odborník, a komise poručenského a opatrovnického orgánu provede šetření v místě bydliště žadatele. 3. Žadatel obdrží Rozhodnutí o vhodnosti stát se osvojitelem a začne hledat dítě. 4. Žadatel se s dítětem po jeho nalezení seznámí, dítě podstoupí lékařské vyšetření a je zváženo rozhodnutí o přijetí tohoto dítěte. 5. Žadatel se spojí s poručenskými a opatrovnickými orgány v místě bydliště dítěte, tyto orgány vydají Rozhodnutí o vhodnosti osvojení konkrétního dítěte a žadatel obdrží ze zařízení, kde se dítě nachází, příslušnou dokumentaci pro soud. 6. Žadatel podá u soudu žádost a čeká na projednání záležitosti.
74
7. Soud projedná žádost a žadatel obdrží kopii rozhodnutí soudu do vlastních rukou. 8. Žadatel získá na matričním úřadu potvrzení o adopci, nový rodný list dítěte a dítě je mu zapsáno do občanského průkazu. Nakonec žadatel přihlásí dítě k pobytu v místě svého bydliště. V některých městech, například v Petrohradě, Jaroslavli či Krasnojarsku, fungují speciální Adopční centra, která pomáhají s vyřizováním dokumentů, vyhledáním dítěte, s jednáním s lékařskými komisemi. Celý proces podstatně zjednodušuje a urychluje centralizace a spolupráce všech úřadů. Obr. 14 (a) Schéma spolupráce orgánů v procesu umístění dítěte do náhradní rodinné péče.
Krajské databáze dětí
Krajské dětské domovy
Správy kraje
Soud (v případě adopce)
Potenciální osvojitelé
Poručenské a opatrovnické orgány
Neziskové organizace
75
III. Stát a neziskové organizace - úrovně jejich odpovědnosti Zcela jasně se rýsují dva rozhodující subjekty, které se zabývají problematikou osiřelých dětí. Jde především o stát a občanské organizace (tak zvané neziskové organizace). Stát hraje v řešení otázky osiřelých dětí bezesporu klíčovou roli, jak v oblasti organizace (instituty, orgány), zaměstnávání odborníků, financí, tak i v oblasti ideové. Federální úroveň (stát) Ministerstva, federální databáze dětí, institut zmocněnce pro dětská práva. Tři klíčová ministerstva – ministerstvo školství, zdravotnictví a sociálního rozvoje a ministerstvo vnitra – určují hlavní zaměření státní politiky týkající se osiřelých dětí. Na půdě těchto ministerstev byly připraveny a poté schváleny federální zákony, které se vztahují k problematice osiřelých dětí. Je to zákon Základní záruky práv dítěte v RF z roku 2004, Základy systému prevence dětské bezprizornosti a páchání přestupků mladistvými z roku 1999, Dodatečné záruky sociální podpory osiřelých dětí a dětí bez rodičovské péče z roku 2005 aj. Většina odborníků podotýká, že legislativa týkající se osiřelých dětí zaostává za realitou o několik let a nenapomáhá ani tolik řešení dané problematiky, ale spíše ji brzdí a komplikuje. Na státní úrovni byl také vypracován a schválen federální cílový program Děti Ruska na období let 2003 – 2005, který se skládal z pěti projektů – Zdravé dítě, Nadané děti, Prevence dětské bezprizornosti a páchání přestupků mladistvými, Osiřelé děti, Děti s postižením. Prioritním úkolem programu bylo vytvořit efektivní ucelený systém státní pomoci dětem, včetně diagnostických, preventivních a adaptačních opatření, vytvoření vhodného prostředí pro život dětí, jež se ocitly v obtížné životní situaci. Podle autorů programu měla postupná realizace opatření, jejichž cílem bylo zlepšit situaci dětí, vést ke zlepšení demografické situace zemi a posílení jejího intelektuálního potenciálu.
76
V rámci tohoto zaměření státní politiky byly vymezeny, realizovány ministerstvy a zavedeny do praxe speciální strategie, jež byly zaměřeny na různé kategorie dětí, kterým hrozí odebrání z rodiny. V souladu s ustanoveními federálního zákona Základy systému prevence dětské bezprizornosti a páchání přestupků mladistvými (který byl schválen v roce 1999) probíhala aktivizace a posílení mezirezortní spolupráce ministerstev v oblasti řešení problematiky dětí, kterým hrozí odebrání z rodiny. Dále se zdokonalila síť zařízení, jež spadají do kompetence různých ministerstev, a poskytují sociální, právní, zdravotně sociální a pedagogicko psychologickou pomoc dětem a rodinám, které se nacházejí v sociálně nepříznivé situaci. Napomáhají také při výchově, vzdělávání a adaptaci mladistvých s vývojovými vadami nebo poruchami chování. Zlepšila se činnost orgánů státní moci a orgánů místní správy při vyhledávání a evidenci bezprizorných dětí a rodin, které se ocitly v nepříznivé životní situaci. Zařízení systému sociálního zabezpečení, zdravotnictví a školství se zaměřila na včasnou prevenci onemocnění dětí, patologického chování, vad v psychologickém a sociálním vývoji a na organizaci souběžné práce s dítětem a rodinnou, aby vyřešila jejich nepříznivou životní situaci a předešla tak odebrání dítěte z rodiny. Byly vytvořeny podmínky pro efektivní prevenci dětské invalidity, zdravotní a sociální adaptaci dětí se zdravotním postižením a úspěšnou integraci těchto dětí do společnosti. Proběhlo rozšíření a reorganizace vzdělávacích zařízení pro osiřelé děti a děti, bez rodičovské péče. K dosažení toho cíle má napomoci síť zařízení nového typu s několika zaměřeními současně, sociálně adaptační centra, oddělení adaptace při správách sociálního zabezpečení rodin s dětmi, které poskytují služby dětem s různým postižením a také učí rodiče metody adaptace v domácnostech. Jsou podporovány formy náhradní rodinné péče pro děti, která přechodně nebo navždy ztratily kontakt s biologickou rodinou.
77
Odborníci, kteří se výzkumu účastnili, hodnotí koncepční základ programu Děti Ruska velmi dobře. Zdůrazňují však, že tento program z různých důvodů vypadá lépe na papíře, než v realitě. Poté, co si stát uvědomil, že je nezbytné sladit činnost a realizovat jednotnou politiku, byl nařízením prezidenta RF v roce 2007 založen Fond na podporu dětí v obtížné životní situaci. Fond byl vytvořen za účelem řízení mezirezortní spolupráce ministerstev při realizaci komplexních činností zaměřených na osiřelé děti. Proto se fond stal vykonavatelem státní politiky v uvedené oblasti. Finanční částka na činnost fondu dosáhla v roce 2008 pěti miliard rublů. „Uvědomujeme si rozsah problémů, které stát uložil fondu k řešení,“ sdělila prezidentka fondu Marina Gordějeva, „a hodláme vykonávat efektivní práci v co nejkratším čase.“ Soubor opatření, které fond provádí, má přispívat k vytvoření nového sociálního prostředí, jež bude zajišťovat všestrannou prevenci selhání rodin a osiření dětí, a má také zaručovat úspěšné začlenění dětí do společnosti. „Fond hledá nejlepší způsoby práce s rodinami a dětmi v krajích,“ zdůraznila Marina Gordějeva, „pomáhá tím, že financuje rozšiřování těchto způsobů práce, podporuje programy vzdělávání a rekvalifikace odborníků, kteří přímo pracují s rodinami a dětmi, jež se nachází v obtížné životní situaci.“ V současné době fond realizuje 11 komplexních federálních programů. V oblasti Prevence neúspěšných rodin a sociálního selhání rodin probíhají programy Právo dítěte na rodinu, Nikomu tě nedáme, Nová rodina, Liga pomoci a Chraňte děti před násilím!. V oblasti Sociální podpora rodin s dětmi s postižením jsou realizovány následující programy – Právo na rovnost, Cesta k úspěchu, Včasný zásah, Mezi přáteli a Umím žít samostatně. A nakonec v oblasti Sociální adaptace dětí, které mají konflikty se zákonem, probíhá program Ne šlápni vedle! a Justice přátelská k dětem. Ve vyúčtování činnosti fondu za rok 2010 hlavní výdajové položky tvoří: rozvoj systému, který zabezpečuje dostupnost a kvalitu služeb – 41 % z celkového objemu výdajů fondu, zavádění nových technologií a metod – 34 %, 78
realizace speciálních sociálně adaptačních opatření – 13 %. Podle hodnocení odborníků je Fond na podporu dětí v obtížné životní situaci, jako vykonavatel státní politiky týkající se osiřelých dětí, efektivním a kvalifikovaným orgánem. Za necelé tři roky činnosti fond podpořil více než osm set iniciativ a projektů, které realizovaly krajské neziskové organizace v oblastech, jež považuje fond za prioritní. Patří mezi ně prevence osiření, podpora rodin s dětmi s postižením, adaptace dětí, které mají konflikt se zákonem. V současné době vede fond také celostátní kampaň Rusko bez týraných dětí a podporuje fungování Dětské linky důvěry po celém Rusku.
79
5 ANALÝZA PŘEKLÁDANÉHO TEXTU V této kapitole přistoupíme k praktické části diplomové práce, kterou je analýza přeloženého odborného textu «Сиротство в России: проблемы и пути их решения». Na základě teoretických poznatků z předchozí části práce se budeme zabývat specifiky daného textu, zejména z pohledu kompozice, syntaxe, morfologie a lexikologie. V porovnávacím teoreticko-praktickém plánu se pokusíme dokázat, že se jedná o odborný text. Vše doložíme příklady z daného textu. Dále provedeme srovnání systému sociální politiky v České republice a Ruské federaci. Nakonec se zaměříme na problematiku překladu termínů, názvů institucí a úředních funkcí z oblasti sociálněprávní ochrany dětí, s nimiž jsme se setkali v originálním textu. Ke každému přeloženému termínu, názvu instituce a úřední funkci jsme připojili komentář, kde odůvodňujeme náš překlad, popisujeme činnost instituce či úřední funkce v Rusku a uvádíme, zda v naší zemi existuje stejná či podobná instituce či funkce. Krátce se také zmíníme o etice termínů.
5.1 Charakteristika překládaného textu Ruský text «Сиротство в России: проблемы и пути их решения» je v podstatě kratší publikace, která je volně přístupná na internetu. Publikace se problematikou osiřelých dětí zabývá komplexně, tj. nejprve uvádí čtenáře do problematiky, představuje statistická data o vývoji počtu osiřelých dětí, popisuje orgány, které se zabývají problematikou ochrany práv dětí, a působení státu a neziskových organizací v dané oblasti, představuje problémy, které jsou spojeny s prevencí a řešením situace osiřelých dětí, podává krátký přehled úspěšných projektů a služeb a nakonec předkládá analýzu rozhovorů s odborníky, kteří se věnují ochraně práv dětí a řešením problematiky osiřelých dětí. Protože je text pro naše potřeby příliš rozsáhlý, budeme pracovat jen s jeho částí, která se týká činností orgánů na ochranu práv dětí a částečně působením státu a neziskových organizací v uvedené oblasti. Nejprve provedeme teoretickopraktickou analýzu textu.
80
5.1.1 Kompozice textu Na základě teoretických poznatků
uvedených v předchozích kapitolách a
prostudování originálního ruského textu můžeme konstatovat, že z kompozičního hlediska text odpovídá odbornému stylu. Po zhlédnutí obsahu publikace je zřejmá promyšlená kompozice. Z horizontální linie je text rozčleněn na úvod (který v našem výňatku není zahrnut), kde je vytýčena problematika, jíž se text zabývá, cíl a úkoly textu a popis metod výzkumu užitých dále v textu. Následuje vlastní stať, která se člení podle jednotlivých témat na kapitoly, podkapitoly a odstavce. Konec textu tvoří závěr, který shrnuje danou problematiku. Z vertikálního pohledu se v textu nachází poznámkový aparát, který odkazuje na použité či rozšiřující zdroje, upřesňuje danou problematiku nebo obsahuje citace zákonů aj. odborných zdrojů. Textu je členěn typem a velikostí písma, aby byla na první pohled patrná nejvýznamnější informace. Jednotlivé kapitoly na sebe zdánlivě nenavazují, ale z pohledu obsahu můžeme pozorovat myšlenkovou návaznost. U jednotlivých odstavců je již návaznost zřejmá, často s využitím konektorů nebo uvozovacích spojení jako таким образом , кроме того, далее обратим внимание на, одновременно с, повторимся, но ... и наконец aj. V textu také najdeme odkazovací adjektiva jako уканный, перечисленный выше či следующий. Součástí textu jsou i schémata, tabulky a grafy (ty se však v našem výňatku nevyskytují), které jsou důležitou součástí sdělení.
5.1.2 Syntaktická rovina textu Text je psán spisovným jazykem. Obsahuje jednoduché věty i složitější souvětí, která jsou však s využitím explicitního vyjadřování, spojovacích prostředků a interpunkčních znamének přehledná. Původce děje je v textu vyjadřován neurčitě, všeobecně nebo vůbec, například: Пока ребёнку не присвоили статус сироты, ... Обычно в приемную семью передают детей, которых ... Можно выделить три федеральных ведомства... V textu jsou často využívány prostředky syntaktické komprese či kondenzace. Nejčastěji jsou zastoupeny polovětné vazby s příčestím: Выявление детей, находящихся в сложной жизненной ситуации.
81
Первое, что должен сделать человек, решивший стать усиновителем – познакомиться с сотрудниками органов опеки... K ekonomičnosti vyjádření také v textu přispívají přechodníky, kterých se však v textu nachází méně než konstrukcí s příčestím: Являясь
работниками
двух
ведомств,
специлисты
решают
узкие
профессиональные задачи. На практике зачастую детей держать в больницах годами, придержавая их для иностранных усиновителей, зарабатывая на этом деньги. Posledním případem polovětných konstrukcí jsou infinitivní vazby: Можно выделить три федеральных ведомства. Возможно взять ребёнка/детей изъятых из многодетных семей ... V ruském textu se také nachází věty s inverzním slovosledem, kdy v ruštině je na prvním místě příslovečné určení a na druhém podmět (v češtině nejdříve stojí přísudek a až poté podmět): Пока
ребёнку
не
присвоили
статус
сироты,
его
защитниками
и
представителями интересов являются родители. – Dokud nebyl dítěti udělen status sirotka, ochránci a zástupci jeho zájmů jsou rodiče. Také při interpozičním slovosledu, tzv. obmykání, stojí v ruštině mezi přívlastkem shodným a substantivem další výrazy, které tento přívlastek dále rozvíjejí. V češtině se dané výrazy nachází až za substantivem: …
они
могут
быть
приписанными
к
различным
по
ведомственной
принадлежности организациям ... – …tyto orgány mohou patřit pod různé úřady… Далее обратим внимание на хорошо знакомую россиянам с советстких времен Комиссию по делам несовершеннолетних. – Dále se zaměříme na komisi pro nezletilé a na ochranu jejich práv, ruským občanům dobře známou za socialismu. V odborném textu se také vyskytují věty jednočlenné. Je tomu tak i v našem textu. Můžeme uvést několik příkladů: Не очень понятно, как директор школы... Любопытно, что по запросу « приюты временного содержания» Yandex.ru даёт 2 млн. товетов. Нельзя обойти вниманием такую структуру в системе устройства детейсирот, как ...
82
V originálním textu jsou často užívány pasivní konstrukce, poněvadž autor nevyjadřuje k dané problematice stanovisko. Důvodem může být i skutečnost, že původce děje není pro daný text důležitý. Он назначается на должность Главой районной Управы по согласованию с ... Подчиняются они руководителям Управы ... Ребёнок передается на попечение органа опеки и попечительства. Důležitou roli hrají v textu i vsuvky, neboť komentují či doplňují obsah a napomáhají k postupnému rozvinutí myšlenky. Так, к примеру, закон устанавливает, что ... Туда попадают, в основном, дети-отказники, оставленные в ... Z výše uvedeného je zřejmé, že i po syntaktické stránce, odpovídá náš text znakům, které jsou typické pro odborný styl.
5.1.3 Morfologická rovina textu Z morfologického pohledu je patrný jmenný charakter textu. Největší zastoupení mají v textu substantiva, která mají abstraktní charakter: защита, статус, борьба, права. Nejčastěji se v odborném textu vyskytují substantiva s koncovkami –ние, -ость, -ство, -ие, -ка: выявление, усыновление, учреждение, безнадзорность, обязанность, сиротство, устройство, попечительство, последствие, развитие, профилактика, опека. Nejčastěji jsou zastoupena substantiva s koncovkou –ние. Dalším specifikem překládaného textu je také mnoho tzv. substantivních řetězců, v nichž se substantiva pojí s genitivem: система профилактики и борьбы с сиротством министерство здравоохранения и социального развития процедура лишения родительских прав Druhým nejčastějším slovním druhem v překládaném textu jsou adjektiva. Nejčastěji se vyskytovala adjektiva s koncovkou –ный: сложная жизненная ситуация, федеральная структура практическая роль, психологическая помощь профессиональная семья, социальная помощь воспитательные учреждения, образовательные учреждения
83
V ruském odborném textu se také obvykle nachází velké množství krátkých přídavných jmen, která vyjadřují stálý příznak předmětu či jevu (na rozdíl od běžné mluvy), v překládaném textu je jich však poměrně málo: Cистема акторов в пространистве охраны прав ребёнка не менее запутана, чем статистика сиротства. ... у потенциальных усыновителей ограничен доступ в информации. Na úrovni sloves odpovídá překládaný text specifikům odborného textu. V drtivé většině vět je použit přítomný čas oznamovacího způsobu. V textu je užita první osoba plurálu, tzv. autorský plurál: Таким образом, мы видим, что ... Dalším výrazným specifikem
odborného
překládaného
textu
jsou
verbonominální
konstrukce:
осуществлять контроль, принимать участие, оказать помошь, привести к улучшению. Pro odborný styl jsou také charakteristické sekundární předložky. V překládaném textu se můžeme setkat například s těmito předložkami: назначать из числa лиц, в соответствии с законом, в целях выявления. V překládaném textu najdeme, jak souřadící (и, а, или, однако, но, также, либо) tak podřadící spojky (что, чтобы, если, потому что, как только). Oproti jiným typům textu by se měly v odborném stylu častěji vyskytovat spojky s plnovýznamovým slovem. V překládaném textu jich však mnoho není: Фонд содействует на условиях финансирования ... После того, как государство осознало ... Vzhledem k výše uvedeným příkladům můžeme konstatovat, že z morfologického hlediska překládaný text odpovídá odbornému stylu.
5.1.4 Lexikální rovina textu Slovní zásoba překládaného textu je velmi stereotypní, tj. index opakování některých slov je velmi vysoký. Nejčastěji se opakovala slova jako опека, попечительство, сиротство, защита/охрана, несовершеннолетние, ребёнок/дети, семья, управление a některá další. Jak jsme uvedli již výše, převažují slova abstraktní s nominativním charakterem, například защита, статус, борьба, права. Protože významnou součást odborného textu tvoří termíny, uvedeme termíny, s nimiž jsme se nejčastěji střetli v překládaném textu. Z jednoslovných termínů můžeme vyjmenovat
усыновление/удочерение,
попечительство,
наставничество, 84
сиротство, патронат, алкоголизм, наркомания. Častější jsou víceslovné termíny: лишение родительских прав, статус сироты, дом ребёнка, детский дом, детсткий приют, приёмная семья, десткая комната милиции a další. V odborném textu se také ve velkém množství objevují klišé neboli ustálená spojení: Петербург относится к числу не самых благополучных городов в отношении сиротства. ... возможность для потенциальных усыновителей познакомиться со своими приемными детьми – огромное поле деятельности для НКО и, следует сказать, многие НКО уже занимаются этой темой. Правовым основанием ... является постановление ... Комиссии ... характеризуются в постановлении ... Z této charakteristiky lexikální roviny překládaného textu je patrné, že text odpovídá znakům odborného stylu.
Shrnutí: Na základě výše provedené analýzy překládaného textu z hlediska kompozice, syntaktické, morfologické a lexikální roviny jsme dostatečně prokázali, že se jedná o odborný text. Podle současného rozdělení odborného stylu náleží překládaný text do praktického odborného stylu, tj. odborném v užším slova smyslu, konkrétně do oblasti společenských věd disciplíny sociální práce.
5.2 Krátká charakteristika sociální politiky v České republice a Ruské federaci Před samotným rozborem konkrétních jevů v překládaném textu «Сиротство в России: проблемы и пути их решения» se seznámíme s pojetím, principy, cíli, nástroji a organizační strukturou systému sociální politiky u nás i v Rusku. Ukážeme si, v čem se tyto systémy shodují a liší. Tento krátký přehled nám pak pomůže lépe pochopit konkrétní jevy, jimiž se budeme zabývat v dalších kapitolách.
85
5.2.1 Sociální politika v České republice Sociální politika je v naší zemi chápána jako činnost státu a jiných subjektů, která ovlivňuje sociální sféru společnosti. (Krebs, 2005, s. 25) Po roce 1989 byla v České republice přijata nová koncepce systému sociální politiky. Byly vytvořeny nové sociální instituce (např. úřady práce), instituty (např. životní minimum) a mechanismy (např. valorizační mechanismy, kolektivní vyjednávání). K těmto krokům bylo také nezbytné přijmout řadu nových zákonů jako např. zákon o zaměstnanosti, o životním minimu, o zdravotním pojištění aj. (Krebs, 2005, s. 96) Od té doby proběhlo mnoho dalších změn, z nichž je patrné, že systém sociální politiky se neustále vyvíjí, reaguje na měnící se uspořádání společnosti a nově vznikající společenské problémy. Mezi základní principy sociální politiky u nás patří princip sociální spravedlnosti, solidarity, subsidiarity a participace. Princip sociální spravedlnosti vymezuje pravidla, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy, bohatství, životní příležitosti a předpoklady (např. vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce) mezi jednotlivé občany. Princip solidarity je výrazem lidského porozumění, vzájemné soudržnosti a také odpovědnosti. Jednotlivci dobrovolně usilují o sjednocování zájmů, zejména pokud se týkají hmotných životních podmínek. Princip subsidiarity vychází z pojetí člověka jako individua s jedinečnými vlastnostmi a schopnostmi, které má využívat ve prospěch a zajištění sociálního bezpečí svého a svých nejbližších. Přitom musí být tyto jedinečné vlastnosti společností chráněny a rozvíjeny, aby člověk mohl pro své sociální bezpečí učinit co nejvíce sám. Princip participace představuje možnost každého občana podílet se neboli participovat na společenském životě a tedy i na sociální politice. Konkrétně se jedná o vyjádření cílů, zájmů a potřeb občanů, ale i o spoluúčast těchto občanů na jejich tvorbě a realizaci. (Krebs, 2005, s. 28 – 37) Cílem sociální politiky je nejlépe předcházet sociálním rizikům nebo řešit negativní důsledky těchto rizik (např. nemoc, stáří, invalidita) a eliminovat tvrdosti, které jsou spojeny s fungováním tržního mechanismu (např. nezaměstnanost, chudoba). (Krebs, 2005, s. 25) Základními nástroji sociální politiky v naší zemi jsou právní normy, ekonomické nástroje, sociální dokumenty a nátlakové akce. K nejdůležitějším právním normám patří Ústava České republiky, Listina základních lidských práv a svobod, zákony (např. zákon o rodině, o sociálněprávní ochraně dětí), dále nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, orgánů státní správy a orgánů územní samosprávy, kolektivní smlouvy. K ekonomickým nástrojům řadíme úlevy pro různé skupiny obyvatel (invalidé, 86
studující, starobní důchodci), poskytování různých zvýhodněných úvěrů a cenová politika v podobě cenové regulace vybraných statků a služeb. Ze sociálních dokumentů můžeme zmínit různé koncepce, programy a projekty státu a jiných organizací. Posledního nástroje, tj. nátlakových akcí, se využívá jen výjimečně k prosazování zájmů některých sociálních skupin (např. stávky, petiční akce). (Krebs, 2005, s. 62 – 63) Sociální politiku v České republice tvoří a řídí vláda, tj. poslanecká sněmovna a parlament české republiky. Předkladatelem konkrétních návrhů a vykonavatelem jednotlivých kroků je Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Nejvýznamnějším orgánem v rámci státní správy sociální politiky je Česká správa sociálního zabezpečení, která vykonává činnost v oblasti důchodového a nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a má na starosti i lékařskou posudkovou službu. Česká správa sociálního zabezpečení má své ústředí v Praze a v krajích se nachází její pobočky, tzv. okresní právy sociálního zabezpečení. (http://www.cssz.cz) Další významnou institucí je Úřad práce ČR, který se zabývá oblastí zaměstnanosti a státní sociální podpory, dávkami pro osoby se zdravotním postižením a poskytováním příspěvku na péči a pomocí v hmotné nouzi. Úřad práce ČR má své krajské pobočky, tzv. kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR. (http://portal.mpsv.cz/upcr) Ministerstvo práce a sociálních věcí realizuje své záměry do praxe prostřednictvím krajských úřadů a ty poté prostřednictvím magistrátů nebo obecních úřadů. Na krajských i obecních úřadech jsou zřízeny odbory, které v praxi vykonávají pokyny Ministerstva práce a sociálních věcí. Pro cíle naší práce je nejvýznamnější odbor sociálních věcí, který se dále dělí na oddělení, z nichž se v překládaném textu «Сиротство в России: проблемы и пути их решения» budeme pohybovat v mezích činnosti oddělení opatrovnického, péče o rodinu a děti, sociální práce a poradenství a sociální prevence. Nyní se krátce zmíníme o zařízeních, které v naší zemi poskytují ochranu dětem v rámci sociálně-právní ochrany dětí. Jedná se o kojenecké ústavy, které spadají do kompetence ministerstva zdravotnictví. Nachází děti do tří let věku. Děti s postižením starší tří let jsou umísťovány do ústavů sociální péče, které spadají pod Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ostatní děti jsou umísťovány do školských zařízení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Mezi tato školská zařízení patří dětské domovy (dnes již především rodinného typu), kde se nachází děti ve věku 3 – 18, popř. do 26 let, které nemají žádné vážné výchovné problémy. Děti do 15 let věku se závažnými poruchami chování jsou umístěny v dětských domovech se školou a děti nad 15 let věku se závažnými poruchami chování ve výchovných ústavech. Do diagnostického ústavu jsou 87
přijímány děti ve věku od 3 do 18 let na krátkodobý diagnostický pobyt a odtud, na základě výsledků vyšetření, jsou pak umístěny do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů. Posledním školským zařízením jsou střediska výchovné péče, které slouží k preventivním pobytům či ambulantní docházce dětí a mládeže. Osiřelé děti se mohou nacházet ve výše uvedených zařízeních nebo mohou být předány do některé z forem náhradní rodinné péče, tj. mohou být adaptovány (a stávají se tak plnohodnotným členem nové rodiny se všemi právy a povinnostmi), přijaty do přechodné pěstounské péče (kde dítě pobývá jen dočasně, než je adoptováno nebo než jeho rodiče zlepší svou situaci, aby se dítě mohlo vrátit do své rodiny), pěstounské péče (princip je stejný jako u předchozí formy, s tím rozdílem, že zde děti pobývají dlouhodoběji, někdy až do 18 let) nebo mohou děti docházet do tzv. hostitelské rodiny (na víkendy, svátky či prázdniny). (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, č. 359/1999 Sb.)
5.2.2 Sociální politika v Ruské federaci V Ruské federaci je sociální politika pojata jako systém vztahů mezi jednotlivými skupinami společnosti, jejichž cílem je zabezpečení odpovídající životní úrovně, sociální ochrany a rozvoje a zajištění nezbytných životních podmínek pro všechny občany. (http://www.webarhimed.ru/page-629.html) V 90. letech došlo v Rusku v souvislosti s politickými změnami i k mnoha změnám v oblasti sociální politiky. Bylo přijato mnoho nových zákonů, např. zákon o zaměstnanosti obyvatel RF, o lékařském pojištění občanů RF aj. V souvislosti s těmito změnami vznikly i nové instituce, např. úřady práce. Systém sociální politiky v Rusku prošel od 90. let mnoha dalšími změnami, stát a společnost stále reagují na nově vznikající jevy, které je třeba řešit nebo jim předcházet. Základním cílem sociální politiky v Rusku je uspokojení materiálních, kulturních a duchovních potřeb občanů, výchova všestranně orientovaných a harmonicky vyspělých obyvatel. (http://en.coolreferat.com) K základním principům sociální politiky v Rusku patří princip strategické účelnosti, systémovosti, sociální spravedlnosti, provázanosti sociální svobody, odpovědnosti a záruk, demokratičnosti, adaptace k místním podmínkám a princip humánnosti. Princip 88
strategické účelnosti znamená, že sociální politika státu musí mít dlouhodobý strategický charakter, který má předcházet vzniku závažných sociálních konfliktů a sledovat vliv sociálních opatření státu na společnost. Princip systémovosti spočívá v tom, že přijímaná rozhodnutí nesmí narušovat systém sociální politiky jako celku, musí odpovídat cílům této politiky a měla by být vzájemně zkoordinovaná. Podle principu sociální spravedlnosti má každý občan dostat to, na co má zasloužený, oprávněný nárok. Princip provázanosti sociální svobody, odpovědnosti a záruk je založen na vzájemné křehké závislosti těchto tří skutečnosti. Stát poskytuje občanům určité záruky, např. ve formě příjmu, který přesahuje hranici životního minima, občanova odpovědnost pak na oplátku spočívá v dodržování státem stanovených zákonů. Sociální svoboda občana je realizována prostřednictvím rozhodnutí, zda v případě nutnosti přijme pomoc nabízenou ve formě sociální politiky státu či nikoliv. Podle principu demokratičnosti má každý občan možnost účastnit se vytváření sociální politiky a kontrolovat jej naplňování. Princip adaptace k místním podmínkám zohledňuje specifické životní podmínky v každém regionu. Princip humánnosti upřednostňuje ústavní práva občanů před jinými právy. (http://otherreferats.allbest.ru/law/00041134_0.html) Ze základních nástrojů sociální politiky v Rusku můžeme zmínit právní normy, ekonomické nástroje, rozpočtové nástroje, sociální dokumenty a nátlakové akce. Za nejdůležitější právní normy v oblasti sociální politiky jsou považovány Ústava RF, občanský zákoník a zákoník práce a další zákony (zákon o rodině, o vzdělávání apod.). Mezi další právní normy patří nařízení a ustanovení vlády, vyhlášky ministerstev, orgánů státní správy, územně samosprávných celků (oblasti, kraje) a měst. V rámci ekonomických nástrojů jsou vybraným skupinám občanům (starobní důchodci, invalidé, studující) poskytovány různé výhody, různé zvýhodněné půjčky (pro studující) a stát reguluje cenová politika vybraných statků a služeb (např. v oblasti bydlení). K rozpočtovým nástrojům sociální politiky se řadí jednak finanční prostředky, které jsou vyčleněny ze státního rozpočtu na realizaci programů podpory rodin s dětmi, invalidů, starobních důchodců aj. skupin obyvatel, ale také např. na oblast školství, zdravotnictví nebo kultury. Druhým zdrojem prostředků na realizaci sociální politiky jsou sociální fondy oddělené od státního rozpočtu jako penzijní fond, fond zaměstnanosti, sociálního a zdravotního pojištění. (http://en.coolreferat.com) Sociální dokumenty představují různé koncepce, programy a projekty státu a jiných organizací. K nátlakovým akcím (např. stávky, petiční akce) přistupují občané jen výjimečně při prosazování některých svých zájmů. 89
Sociální politiku v Ruské federaci formuje a koordinuje vláda, tj. státní Duma a federální
shromáždění.
Předkladatelem
konkrétních
návrhů
a
vykonavatelem
jednotlivých kroků je především Ministerstvo práce a sociálního rozvoje RF, Ministerstvo zdravotnictví a sociálního rozvoje RF, Ministerstvo školství RF. Tato ministerstva realizují své záměry v praxi prostřednictvím svých poboček v oblastech a krajích. Na úrovni měst a obvodů v rámci jejich správy jsou zřízeny odbory, správy nebo komise uvedených ministerstev. (http://en.coolreferat.com) Pro cíle naší práce jsou z těchto odborů pro nás nejvýznamnější odbor pro nezletilé a na ochranu jejich práv, který řídí a dohlíží na činnost Komise pro nezletilé a na ochranu jejich práv. Tato komise se zabývá problematikou osiřelých dětí, má však i jiné funkce. Komplexně se problematikou osiřelých dětí zabývají poručenské a opatrovnické orgány, jež spadají do kompetence správ školství obvodů nebo měst, a které mají v této oblasti větší pravomoce a zodpovědnost než uvedené komise. Obě instituce jsou charakterizovány v originálu ruského textu «Сиротство в России: проблемы и пути их решения», a proto pro nás bylo nezbytné ujasnit si jejich pozici v rámci systému sociální politiky. Nyní si krátce představíme systém státních zařízení pro osiřelé děti v Rusku. Děti do tří let věku se nachází v kojeneckých ústavech, které spadají do správy Ministerstva zdravotnictví a sociálního rozvoje. Děti starší tří let jsou umísťovány do dětských domovů, které patří do kompetence Ministerstva školství nebo Ministerstva zdravotnictví a sociálního rozvoje. V Rusku existuje několik typů dětských domovů, např. pro předškolní děti, děti ve školním věku, smíšené a několik typů domovů pro děti se zdravotním postižením. Sirotci se mohou také nacházet v různých typech internátů, kde mohou pobývat pět dní v týdnu nebo celoročně. Internáty spadají pod Ministerstvo školství. Přechodnou stanici mezi ulicí a umístěním dítěte do vhodného zařízení jsou dětské útulky, které jsou zařízením Ministerstva zdravotnictví a sociálního rozvoje. Děti pobývají v útulcích jen dočasně, než je určen jejich sociální status. Při dětských domovech nebo samostatně fungují sociálně-adaptační centra, která pomáhají především mladistvým opouštějícím dětské domovy. Centra patří do kompetence poručenských a opatrovnických orgánů nebo pod to ministerstvo, které na centra v daném regionu dohlíží. Pro děti a mladistvé je však mnohem příznivější, pokud jsou přijaty do některé z forem náhradní rodinné péče. Adopce spočívá v přijetí dítěte se všemi právy a povinnostmi, které z jeho vztahu k novým rodičům vyplývají. Při poručnictví a opatrovnictví pobývá dítě dlouhodobě v rodině poručníka či opatrovníka, kteří chrání 90
jeho zájmy a práva, přičemž biologičtí rodiče mají k dítěti vyživovací povinnost. Pěstounská péče je založena na smlouvě mezi pěstounem a poručenskýma a opatrovnickým orgánem. Ve smlouvě je vymezena i doba pobytu dítěte v rodině pěstouna. Obvykle se jedná o výchovu sourozeneckých skupin, které nemohou být adoptovány ani umístěny do poručnické péče. Patronátní výchova je realizována v profesionální náhradní rodině, která uzavřela smlouvu o výchově s poručenským a opatrovnickým orgánem a se zařízením pro osiřelé děti. Děti se nachází v patronátní výchově jen dočasně, než jsou adoptovány nebo předány do poručnické péče. Posledním typem náhradní rodinné péče je hostitelská rodina, kde dítě pobývá jen o víkendech, svátcích nebo prázdninách. (http://philanthropy.ru/wp-content/uploads/2012/03/)
5.2.3 Základní shody a rozdíly sociální politiky ČR a RF Na základě výše uvedených krátkých charakteristik systémů sociálních politik v České republice a Ruské federaci můžeme konstatovat, že v obecné rovině mají tyto systémy hodně společného, ale liší se v praktickém způsobu realizace opatření. Pojetí sociální politiky je v obou státech shodné, i když je vyjádřeno jinými slovy. Je však nutné poznamenat, že sociální politika v Rusku zahrnuje kromě shodných oblastí, jako je např. bytová, vzdělávací, zdravotní, rodinná politika aj., i oblast ekologie a kultury. Cíle sociální politiky obou zemí jsou také shodné, i když opět vyjádřeny odlišnou formulací. Jedná se o zabezpečení odpovídající životní úrovně občanů, předcházení a řešení následků různých sociálních problémů. Také v principech sociálních politik obou států nacházíme shodu. Zcela shodné jsou principy sociální spravedlnosti a participace (v Rusku nazvaný demokratičnosti). Ostatní principy jsou shodné svým obsahem, liší se jen názvem. Nástroje sociální politiky v ČR a RF jsou zcela shodné, pouze v Rusku vydělují jako samostatný nástroj rozpočtové nástroje (prostředky ze státního rozpočtu a rozpočtových fondů stojících mimo státní rozpočet), které v naší zemi také existují, ale jsou zahrnuty do jiné oblasti. Organizační struktura systému sociálních politik je na vyšších úrovních shodná (vláda, ministerstva, územně samosprávné orgány) v obou zemích, liší se však uspořádáním na nižších úrovních (na úrovni měst a obvodů), kde existují jiné odbory správ, mají však podobnou náplň práce jako v ČR. 91
Velké rozdíly nacházíme v oblasti zařízení pro osiřelé děti. V České republice a Rusku sice existují kojenecké ústavy a dětské domovy, shodují se však pouze názvem, rozdíl spočívá v tom, jaké děti přijímají, v jakém věku a jaký typ péče jim poskytují. Některá zařízení jako například dětské útulky v naší zemi vůbec neexistují, jejich funkci nahrazují jiné instituce jako třeba střediska výchovné péče či střediska prevence. Naopak české ústavy sociální péče nenajdeme v Rusku, děti s postižením jsou umístěny do specializovaných dětských domovů. Takových rozdílů jsme našli více, podrobněji se jim budeme věnovat v rámci problematiky překladu názvů sociálních institucí v následující kapitole. Podobně jako u zařízení pro osiřelé děti, také v systému forem náhradní rodinné péče jsou patrné velké rozdíly. Formy se shodují pouze ve funkcích nebo principech péče, liší se však především pojmenováním, administrativním zajištěním nebo pravomocemi rodin poskytujících péči osiřelým dětem. Téměř totožná je pouze adopce a hostitelská rodina.
5.3 Problematika překladu termínů a názvů z originálního textu V této kapitole se budeme zabývat problematikou překladu termínů a názvů konkrétních institucí a úředních funkcí, se kterými jsme se setkali v původním ruském textu. Vzhledem k velkému počtu termínů a názvů v originálním textu, obtížnosti jejich překladu a omezenému rozsahu práce jsme se rozhodli upřednostnit tuto problematiku před zaměřením na specifické rozdíly mezi ruským a českým odborným stylem. Nejvýznamnější rozdíly mezi jazyky v této oblasti jsme již analyzovali na počátku této kapitoly, když jsme se snažili prokázat, že ruský originální text je textem odborným. Některé termíny či názvy jsme podle doporučení J. Horeckého nepřekládali, ale substituovali. (Horecký, 2007, s. 55 – 57) V tomto případě se jednalo o termíny, které existují i v naší terminologii sociálně-právní ochrany dětí, např. дом ребёнка/дом малютки - kojenecký ústav, лишение родительских прав - zbavení rodičovské zodpovědnosti či семейный городок - dětská vesnička aj. Překlad termínů a především názvů institucí a úředních funkcí, které v naší terminologii nenajdeme, neboť u nás
92
neexistují, byl poměrně složitý. Tyto termíny a názvy jsme se snažili přeložit tak, aby co nejvíce charakterizovaly daný jev či činnost instituce nebo úřední funkce.
5.3.1 Problematika překladu termínů Ruský termín сиротство odpovídá českému termínu osiření. Ten je však v naší společnosti již vnímán jako zastaralý, proto jsme raději zvolili termíny osiřelé děti nebo sirotci. Víceslovný termín сложная жизненная ситуация má v češtině hned několik synonymních ekvivalentů – obtížná životní situace, těžká životní situace, tíseň. Tento termín v ruštině i češtině shodně znamená, že se občan (nebo i celá rodina) ocitla ve složité situaci, kdy jsou ohroženy některé jeho základní životní potřeby jako například ztráta bydlení, zaměstnání a tím i příjmu apod. Může se také jednat o závažné rodinné problémy jako narkomanie, alkoholismus, ale i onemocnění či invaliditu živitele rodiny. Stejný význam má termín социально опасное положение. Termín социальная профилактика překládáme termínem sociální prevence. V obou zemích shodně zahrnuje různé preventivní programy základních a středních škol, státních institucí i neziskových organizací, jejichž cílem je zabránit, aby se děti a mládež dostaly do konfliktu se zákonem. Termín борьба с сиротством nemá v češtině svůj přesný ekvivalent, můžeme jej však přeložit jako prevence a řešení situace osiřelých dětí. Stejně jako v Rusku, i naše úřady a neziskové organizace se snaží v prvé řadě předejít odebrání dítěte z rodiny, pokud rodiče dítěte zemřeli je prioritní snahou svěřit toto dítě do péče příbuzných. Pokud dítě příbuzné nemá nebo se jej nemohou z různých důvodů ujmout, musí orgány sociálně-právní ochrany dětí (v Rusku opatrovnické a poručnické orgány) umístit dítě do zařízení pro děti nebo do náhradní rodinné péče. Termín статус сироты jsme přeložili jako status sirotka, i když v české terminologii takový termín nenajdeme, jasně však vystihuje podstatu věci. Dítěti se statusem sirotka rodiče buď zemřeli, nebo byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti a je
93
tedy možné, aby dítě bylo předáno do některé z forem náhradní rodinné péče. V české terminologii by se tento termín dal vystihnout termínem dítě právně volné. Termín несовершеннолетние má v češtině svůj jednoznačný ekvivalent, tj. nezletilí, neplnoletí nebo nezletilé děti. Jde tedy o děti a mládež do dosažení 18 let věku, kdy mohou vyžadovat zvýšenou péči a ochranu, obzvláště pokud ji nemohou zajistit rodiče dítěte nebo jeho příbuzní. Velmi obtížný byl překlad termínu детская комната милиции, který označuje reálii, která v naší zemi nikdy neexistovala. V období SSSR v Rusku existovaly stanice policejní pedagogické služby při městských a obvodních odděleních policie. Jejich hlavní činností byla prevence páchání přestupků a trestných činů dětmi a mládeží, morální výchova dětí a pomoc při hledání práce mládeži, která nedokončila školní vzdělání. Pracovníci této stanice (především zkušení pedagogové) pomáhají dětem zlepšit rodinnou situaci, nebo pokud to není možné, napomáhají umístění dětí do dětských domovů nebo jiných zařízení pro děti a mládež. Jestliže se dítě ocitne v péči těchto pracovníků, musí dítě dodržovat určitá omezení, dohlíží na něj justiční orgány, dítě musí pravidelně docházet na tuto policejní stanici ke konzultacím a hodnocení, může být také umístěno do speciální školy. Pokud dítě nebo mladistvý, který je v péči takové policejní stanice, spáchá další přestupek nebo trestný čin, považuje se to za přitěžující okolnost u soudu. Dnes je tento úřad nahrazen úřední funkcí Inspektora odboru pro nezletilé. Na základě uvedené charakteristiky termínu jsem jej přeložila jako dětské oddělení policejní stanice. Je třeba rozlišovat rozdíl mezi velmi blízkými termíny опекун – poručník a попечитель - opatrovník. Poručník zastupuje a pečuje o děti do 14 let věku a opatrovník o mládež ve věku 14 – 18 let. Poručník a opatrovník dostává na výživu a výchovu dětí finanční prostředky. Podrobněji se budeme této formě náhradní rodinné péče věnovat níže. Termín лишение родительских прав má jednoznačný český protějšek – zbavení rodičovské zodpovědnosti. V Rusku stejně jako u nás se k tomuto kroku přistupuje, pokud rodiče hrubě zanedbávají nebo zneužívají své rodičovské zodpovědnosti. Rodiče mohou být zbaveni rodičovské zodpovědnosti pouze soudem, vyživovací povinnost 94
k dětem jim však náleží i nadále. Dítě, jehož rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, může být umístěno do všech forem náhradní rodinné péče kromě adopce. Termín жестокое обращение с детьми překládáme v oblasti sociální práce jako týrání dětí. Týrání dětí zahrnuje fyzické i psychické násilí. Termín семейный городок jsme přeložili jako dětská SOS vesnička, Tyto pojmy se shodují ve svých funkcích, spadají však do odlišných forem péče o osiřelé děti. V Rusku se dětská SOS vesnička chápe jako určitý typ dětského domova rodinného typu, kdežto v České republice je dětská SOS vesnička jedním z druhů pěstounské péče, konkrétně kolektivní pěstounské péče. V českých SOS vesničkách také nenajdeme oproti ruským vlastní mateřskou školu, základní školu aj. centra, ale pouze administrativní zázemí. Dva ruské termíny усыновление a удочерение překládáme do češtiny pouze jedním termínem, a to adopce či osvojení. Podstata principu adopce je v Rusku i v naší zemi stejný – dochází k zpřetrhání příbuzenských vazeb dítěte nejen k rodičům, ale i ke všem dalším příbuzným. Dítě se stává plnoprávným členem nové rodiny se všemi právy a povinnostmi. Nová rodina nese za dítě plnou zodpovědnost. V České republice je dítěti po adopci vydán nový rodný list, v němž jsou však stále zapsaní i biologičtí rodiče. V našem státě je adopce zrušitelná pouze do jednoho roku věku dítěte, a to z důvodu projevu dosud neodhaleného onemocnění. Existují zde však i podstatné odlišnosti. V Rusku je adopce soudem zrušitelná kdykoliv, pokud osvojitelé hrubě porušují nebo zneužívají svou rodičovskou zodpovědnost nebo pokud se dítěti v rodině nelíbí. Noví rodiče mohou dítěti změnit nejen příjmení, ale i jméno a jméno po otci, místo narození a někdy i datum narození. Všechny tyto údaje se samozřejmě zapíší do nového rodného listu dítěte. Další dva velmi podobné a výše už okrajově zmíněné termíny опека a попечительство překládáme v našem textu jako poručnictví a opatrovnictví. Jak bylo zmíněno výše, poručnictví je v Rusku ustanoveno nad dětmi do 14 let věku a opatrovnictví od 14 do 18 let věku. Jméno a příjmení dítěte se v této formě náhradní rodinné péče nemění. Dítě může být v kontaktu se svými biologickými rodiči. Poručník či opatrovník má k dítěti téměř stejná práva a povinnosti jako biologický rodič a dostává na výživu a výchovu dítěte finanční prostředky. Biologickým rodičům nezaniká 95
povinnost výživy dítěte, které bylo umístěno do této formy péče. Průběh poručnické a opatrovnické péče kontrolují poručenské a opatrovnické orgány. Tato charakteristika poručnictví a opatrovnictví je velmi podobná charakteristice pěstounské péče u nás. V naší zemi také existuje institut poručenské péče, kdy poručník je zákonným zástupcem dítěte, jehož rodiče zemřeli nebo byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Tento poručník (může jím být např. pracovnice orgánu oddělení péče o rodinu a děti) však nemusí dítě vychovávat. Pokud je poručník zákonným zástupcem dítěte a zároveň jej vychovává, pak se jedná o formu náhradní rodinné péče. Tento poručník pak dostává stejnou finanční podporu jako pěstouni. Termín приемная семья sice překládáme termínem pěstounská rodina, v naší zemi má však jiný význam než v Rusku. Pěstounská péče v Rusku je založena na smlouvě mezi pěstouny a poručnickým a opatrovnickým orgánem. Ve smlouvě je také uvedeno, jak dlouho bude dítě v pěstounské rodině pobývat. Pěstouni mají funkci poručníků. Do pěstounské rodiny jsou přijímány děti nebo celé sourozenecké skupiny, které nemohou být adoptovány nebo umístěny do poručnické a opatrovnické péče. Děti mohou udržovat kontakt s biologickými rodiči. Pěstouni dostávají na výživu a výchovu dítěte finanční prostředky a kromě toho dostávají také mzdu a roky, po které vychovávají přijaté děti, se jim započítávají jako odpracované. Poručenské a opatrovnické orgány kontrolují výkon pěstounské péče a v pravidelných obdobích vyžadují od pěstounů zprávu o výchově dětí a vynakládání poskytnutých prostředků. Pěstounská péče v České republice není především založena na smlouvě, ale schvaluje ji soud. Pěstouni mají vůči dětem omezená práva a zodpovědnost. Dítě se může setkávat s biologickými rodiči, jejichž vyživovací povinnost k dítěti trvá. Pěstouni dostávají na výchovu a výživu dítěte finanční prostředky a také odměnu za tuto péče, která nahrazuje mzdu. Na pěstounskou péči dohlíží pracovnice oddělení péče o rodinu a děti. Tato forma pěstounské péče se nazývá individuální a, jak jsme zmínili výše, existuje je forma kolektivní v podobě dětských SOS vesniček. Poměrně novou a stále velmi málo rozšířenou je u nás přechodná pěstounská péče, do níž je dítě umístěno na velmi krátkou dobu (několik týdnů), a poté se navrátí do původní rodiny nebo je umístěno do jiné formy náhradní rodinné péče. Termín патронат jsme přeložili termínem patronátní výchova. Tato forma péče v naší zemi neexistuje, je však podobná pěstounské péči. V Rusku je patronátní výchova založena na smlouvě patronů s poručenským a opatrovnickým orgánem a zařízením pro 96
děti a mládež. Patroni představují profesionální náhradní rodinu, na výchovu a výživu dětí dostávají finanční prostředky a mimo to dostávají mzdu a léta, po která vychovávají přijaté děti, se jim započítávají jako odpracovaná. V patronátní výchově se nachází děti krátkodobě, než je dítěti udělen příslušný status, často předchází adopci nebo poručnické péči. Poručenské a opatrovnické orgány kontrolují výkon pěstounské péče a vyžadují od pěstounů zprávu o výchově dětí a vynakládání poskytnutých prostředků. Kontakt dítěte s původní rodinou je v této formě péče nezbytný. Termín наставничество jsme přeložili jako hostitelská rodina, což jej charakterizuje přesněji než doslovný překlad. V české republice existuje tato forma péče také, i když není v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí výslovně zakotvena. Dítě přichází do hostitelské rodiny pouze o víkendech, svátcích či prázdninách. Cílem je, aby dítě alespoň na chvíli zažilo, jak funguje rodina, jaké tam panují vztahy mezi dospělými a dětmi a mezi dětmi navzájem. Má si také osvojit základy péče o domácnost. Hostitelská rodina může dítěti pomoci v mnoha praktických stránkách života od výběru oblečení až po výběr povolání. Často poskytuje dítěti morální a psychickou podporu v těžkých životních situacích. Nedoporučuje se zařadit do péče hostitelské rodiny děti mladší 7 – 8 let, protože takto malé děti zatím nedovedou pochopit, proč si je rodina bere a pak opět vrací. Tato forma péče není žádným způsobem finančně podporována. V Rusku není tato forma péče právně zakotvena.
5.3.2 Problematika překladu názvů institucí Vzhledem k tomu, že mimojazyková skutečnost v Rusku je velmi odlišná od situace v České republice, byl překlad názvů institucí velmi obtížný. V mnoha případech se nám nepodařilo zjistit, zda existuje ustálený překlad těchto názvů do českého jazyka, resp. jsme došli k názoru, že takovýto překlad neexistuje (jedná se tedy o tzv. bezekvivalnetní lexikum). Proto jsme se uchýlili k vlastnímu překladu, který má jasně vystihovat funkci dané instituce. V našem textu jsme museli řešit překlad názvů těchto institucí: Instituce Комиссия по делам несовершеннолетних и охране их прав v naší zemi neexistuje, tudíž jsme se uchýlili k vlastnímu překladu jako Komise pro ochranu práv nezletilých. Tuto komisi zřídila vláda nejprve jako svůj pomocný orgán a poté 97
vznikly podobné komise i v krajích a městech po celém Rusku. Tato komise se zabývá ochranou práv nezletilých, koordinuje prevenci a řešení dětské bezprizornosti a řídí také činnost všech státních orgánů a neziskových organizací v této oblasti. Komise také může stanovovat dětem poručníka a opatrovníka, rozhodnout o umístění dítěte do pěstounské péče nebo do zařízení pro děti a mládež nebo zařadit žadatele o adopci do evidence aj. Podobné funkce jako ruská Komise pro ochranu práv nezletilých mají u nás Komise pro sociálně-právní ochranu dětí a poradní sbor kraje. Komise pro sociálně-právní ochranu dětí je orgánem obce s rozšířenou působností a má za úkol koordinovat sociálně-právní ochranu dětí ve své spádové oblasti, konkrétně například připravovat preventivní programy pro děti a mládež, iniciovat vznik zařízení či podpořit nějaké nestátní zařízení. Na žádost tajemníka obce s rozšířenou působností může vyslovovat své stanovisko k některým případům týkajících se dětí a mládeže. Poradní sbor je orgánem kraje a jeho cílem je najít pro dítě vhodné nové rodiče či naopak najít pro žadatele vhodné dítě. Název ruské instituce Органы опеки и попечительства jsme přeložili jako poručenské a opatrovnické orgány. Tyto orgány vykonávají činnost v mnohém shodnou s našimi odděleními péče o rodinu a děti, ruské orgány však mají větší pravomoce. Poručenský a opatrovnický orgán v Rusku má za úkol vyhledávat, evidovat a umísťovat osiřelé děti do zařízení pro děti a mládež nebo do některé z forem náhradní rodinné péče. Dohlíží také na výchovu dětí v těchto zařízeních a v náhradní rodinné péči. Poručenské a opatrovnické orgány se také účastní soudních řízení ve věci projednávání případů osiřelých dětí. Tyto činnosti má ruský poručenský a opatrovnický orgán shodné s českými odděleními péče o rodinu a děti. Navíc se zabývají ochranou bytových a majetkových práv nezletilých, povolují uzavření sňatku osobám mladší 18 let, zařizují změnu jména a příjmení dítěte a také mohou rozhodnout o vyvlastnění majetku nezletilého za účelem výměny, prodeje, koupě či daru. Poručenské a opatrovnické orgány jsou orgány místní samosprávy. V Rusku existují ve velkých městech tzv. Центры усыновления neboli Adopční centra, které v našem státě nenajdeme. Adopční centra pomáhají žadatelům o adopci s vyřizováním dokumentů, s jednáním s lékařskými komisemi, s vyhledáním vhodného dítěte. Výhodou je, že se téměř všechny potřebné úřady nachází v těchto centrech, což proces adopce podstatně zjednodušuje a urychluje.
98
Název instituce Управление социальной защиты населения jsme přeložili jako Správa sociálního zabezpečení. Její činnost je částečně shodná s činností okresní správy sociálního zabezpečení a odborem sociálních věcí obcí. Správa sociálního zabezpečení se v Rusku zabývá např. vypracováním a realizací programů sociálního zabezpečení měst, vyplácí dávky a důchody aj. formy podpory, zajišťuje sociální služby starším občanům, invalidům, nezletilým dětem aj. Do kompetence Správy sociálního zabezpečení spadají Комплексные центры социального обслуживания населения, které jsme přeložili jako Komplexní centrum sociální péče. Tato centra mají podobnou činnost jako naše sociální odbory, např. poskytují občanům sociální služby, vyplácí sociální dávky, provádí sociální adaptaci občanů či se podílejí na prevenci bezprizornosti nezletilých dětí. Jak je patrné, pole působnosti Komplexního centra sociální péče je menší než pole působnosti Správy sociálního zabezpečení. Název instituce Комитет по вопрсам семьи, материнства и детства jsme přeložili jako Výbor pro rodinu, mateřství a dítě. Tento výbor v Rusku podporuje opatření, jež mají zlepšit postavení žen ve společnosti, ochraňovat mateřství a děti, zajišťovat rovná práva žen a dětí ve společnosti a také realizuje záměry rodinné politiky státu. V naší zemi podobnou instituci nemáme. Název instituce Федеральная служба занятости населения jsme přeložili jako Federální služba zaměstnanosti. Tato instituce má stejné funkce jako Úřad práce ČR. Krajské pobočky Federální služby zaměstnanosti v Rusku a pobočky Úřadu práce ČR mají za úkol napomáhat občanům při hledání zaměstnání. Název policejní instituce Главное управление внутренних дел odpovídá svými funkcemi a činností Krajskému ředitelství policie v naší zemi, proto jsme tento název přejali. Krajské ředitelství policie v Rusku (mohlo by se nazývat i Oblastní ředitelství policie, podle toho, jestli se tato instituce nachází v kraji či v oblasti) se skládá z několika oddělení, např. z oddělení hospodářských trestných činů, hlavního vyšetřovacího oddělení či z oddělení pátrání po pachatelích trestných činů.
99
Název instituce Дом ребенка nebo také Дом малютки jsme přeložili českým ekvivalentem kojenecký ústav. Kojenecké ústavy v Rusku mají s českými společné to, že zajišťují péči o děti do tří let věku. Liší se však v tom, že v Rusku existují specializované typy kojeneckých ústavů podle toho, jakým dětem poskytují péči, kdežto v České republice se nerozlišují žádné typy kojeneckých ústavů, všechny děti se nacházejí v jednom typu zařízení. V Rusku najdeme specializované kojenecké ústavy, např. pro děti s vadami srdce, s neurologickým onemocněním či pro děti infikované virem HIV. V našem státě se všechny uvedené děti nacházejí v jenom zařízení, kde je jim poskytována potřebná specializovaná péče. Název další instituce pro děti Детский приют nebo také Детский приют временного содержания jsme přeložili jako Dětský útulek a Dětský útulek na přechodnou dobu. V České republice se s takovým zařízením nesetkáme, funkce toho zařízení u nás plní střediska výchovné péče, střediska prevence nebo i Klokánky Fondu ohrožených dětí. Do dětského útulku v Rusku jsou přijímány děti starší tří let, které si potřebují „odpočinout“ od své rodiny, sirotci nebo mládež žijící na ulici. Děti se v útulku nachází do té doby, než je jim udělen příslušný status, aby pak mohly být předány do některé z forem náhradní rodinné péče nebo umístěny do zařízení pro děti a mládež. Dětské útulky mají tedy sloužit jako dočasné útočiště mezi ulicí a umístěním do vhodné péče. Podle textu originálu se tak však bohužel neděje vždy a některé děti pobývají v útulku bez určeného statusu i několik let. Název dalšího zařízení pro děti Детский дом má v češtině svůj jednoznačný ekvivalent, a to dětský domov. Společné dětským domovům v Rusku i u nás je, že poskytují péči dětem ve věku 3 (4) – 18 let, rozdíl však spočívá v tom, jakým dětem, tuto péči poskytují. V Rusku existuje několik typů dětských domovů – domovy pro „zdravé“ děti, pro děti s postižením a dětské domovy rodinného typu. Dětských domovů pro děti s postižením najdeme v RF osm specializovaných typů – pro děti nedoslýchavé a s vadami řeči, pro slabozraké děti, pro děti s vážnými vadami řeči, pro děti s mozkovou obrnou, pro děti s opožděným psychickým vývojem a pro děti s mentálním postižením. Mezi dětské domovy rodinného typu v Rusku patří dětské SOS vesničky, speciálně pro tento účel postavené domy se čtyřmi byty nebo části vícepatrového domu. Za dětský domov rodinného typu je považována i rodina, která vychovává nejméně šest dětí a které byl poskytnut pro tento účel byt. V České republice se v dětských domovech nacházejí 100
děti bez závažných zdravotních nebo výchovných problémů. Dětské domovy se u nás nerozlišují na různé typy, v posledních letech směřují všechny dětské domovy k domovům rodinného typu. Děti s postižením jsou umístěny buď do ústavu sociální péče nebo do týdenního či celoročního školního internátu. Děti se závažnými poruchami chování mladší 15 let se nachází v dětských domovech se školou a děti s výchovnými problémy starší 15 let pobývají ve výchovných ústavech. Na závěr připomínáme, že dětské SOS vesničky jsou u nás vymezeny jako kolektivní pěstounská péče, a nikoliv jako dětský domov. Pro osiřelé děti existují v Rusku také интернаты, tedy internáty. Kromě internátních škol pro děti bez závažných zdravotních problémů existují v Rusku i internátní školy pro problémové děti, pro děti se zvláštními pedagogickými potřebami a pro osiřelé děti. Můžeme se setkat i s dětskými internátními domovy. V České republice je situace téměř stejná. Najdeme u nás jak internátní školy pro „zdravé“ děti, tak pro děti s různými druhy postižení. Posledním zařízením pro děti, které se v našem textu vyskytuje, je instituce s názvem Социально-реабилитационный центр, což jsme přeložili jako Sociálně adaptační centrum. Podobnou funkci mají v naší zemi domy na půl cesty. V Rusku fungují sociálně-adaptační centra samostatně nebo při dětských domovech. Centra sociální adaptace poskytují sociální, psychologickou a právní pomoc osiřelým dětem, které se ocitly v těžké životní situaci. Také pomáhají hledat práci odchovancům internátních škol, hájí jejich práva a zájmy a poskytuje dočasné útočiště. Kromě toho pracovníci centra pomáhají znovu vyřídit ztracené dokumenty, napomáhají s opatřováním dokumentů potřebných k získání bytu nebo k vyřízení sociálních podpor a důchodů a v dalších podobných případech. Název instituce Психолого-медико-педагогическая комиссия jsme přeložili jako Komise pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti. Obdobná komise v naší zemi neexistuje, její činnost vykonávají psychologické a pedagogické, popř. rodinné poradny. Před komisi pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti se může dostat jakékoliv dítě, které má výchovné, školní nebo sociální problémy. Komise rozhoduje o umístění dítěte do některého ze zařízení pro děti a mládež. V komisi zasedají nejlepší odborníci z různých oborů a obvykle řeší jen úzce vymezené problémy. Jak je 101
poznamenáno v originálním textu, tito odborníci vidí problém dítěte jen ze své úzce vymezené perspektivy, což jim zabraňuje vidět problém jako celek, a komise proto může dospět ke špatnému rozhodnutí. Název poměrně nové instituce Фонд поддержки детей, находяшихся в сложной жизненной ситуации jsme přeložili jako Fond na podporu dětí v obtížné životní situaci. V České republice takovou instituci nenajdeme. V Rusku byl fond založen za účelem sjednocení politiky týkající se osiřelých dětí, kterou do té doby provádělo Ministerstvo školství, Ministerstvo zdravotnictví a sociálního rozvoje a Ministerstvo vnitra. Hlavní náplní fondu je tedy řídit mezirezortní spolupráci těchto ministerstev. V současné době fond realizuje 11 komplexních federálních programů zaměřených na prevenci selhání fungování rodin a osiření dětí. Odborníci hodnotí činnost fondu velmi kladně.
5.3.3 Problematika překladu názvů úředních funkcí Název institutu Детский омбудсмен neboli Уполномоченный по правам ребенка má v češtině svůj přesný protějšek, a to dětský ombudsman a zmocněnec pro dětská práva. I když se u nás o tomto institutu mluví již dlouhou dobu, nebyl dosud zřízen. V Ruské federaci byl úřad dětského ombudsmana založen v roce 2009. V Rusku však nenajdeme, jak bychom očekávali, jednoho ombudsmana, ale každý kraj nebo velké město má svého vlastního ombudsmana. Tento fakt zřejmě souvisí s mnohem větší rozlohou Ruska, než má naše země, s mnohem vyšším počtem obyvatel a dlouhodobými ekonomickými problémy. Dětský ombudsman v Rusku má právo oslovit federální, státní a samosprávné orgány a úřední osoby, aby zjednaly nápravu v případech, které ombudsman považuje za porušení práv a zájmů dítěte. Má také právo přizvat ke spolupráci na vědeckých a znaleckých posudcích různé odborníky. Institut dětského ombudsmana představuje poslední úřad, který může napravit pochybení systému ochrany práv dětí v Rusku. U nás se zatím většina odborníků vyslovuje proti zřízení úřadu dětského ombudsmana. Jejich hlavním argumentem je, že již jednoho ombudsmana, tj. veřejného ochránce práv, máme. Veřejný ochránce práv se v rámci své činnosti zabývá i problematikou práv dětí. Druhým významným argumentem je, že se touto problematikou zabývají také orgány sociálně-právní ochrany dětí a tudíž by bylo lepší zkvalitnit činnost
102
těchto orgánů než zakládat nový úřad. Dalším nezanedbatelným důvodem je, že by se jednalo o finančně velmi nákladný úřad. Odborníci mají i mnoho dalších protiargumentů. Název instance Инспектор школ по охране детства jsme přeložili jako Školní inspektor na ochranu dětí. U nás tato instance inspektora neexistuje, stejnou činnost však vykonávají orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Úkolem Školního inspektora na ochranu dětí je včasně zjišťovat, zasahovat a kontrolovat životní podmínky a výchovu osiřelých dětí. Inspektor také hájí práva a zájmy dětí, které sice mají rodiče, ale které vyžadují pomoc státu. Školní inspektor má vysokoškolské pedagogické nebo právnické vzdělání a nástupu do funkce se vyžaduje praxe v oboru nejméně pět let. Školní inspektor je zaměstnancem městského nebo obvodního odboru školství. Pojmenování druhého typu inspektora Муниципальный инспектор по охране прав детей jsme přeložili jako Obecní inspektor na ochranu práv dětí. Také s tímto inspektorem se u nás nesetkáme. Jeho činnost je opět shodná s činností orgánů sociálněprávní ochrany dětí. Úřady Obecního inspektora na ochranu práv dětí jsou zřízeny pouze v Moskvě a požadavky na jeho kvality a výkon funkcí jsou stejná jako u Školního inspektora na ochranu dětí. Pojmenování instance Специалист отдела опеки и попечительства jsme přeložili jako Odborník odboru poručnictví a opatrovnictví. Rovněž tohoto odborníka v našem státě nenajdeme a jeho působnost je opět shodná s působností orgánů sociálněprávní ochrany dětí. Funkce Odborníka odboru poručnictví a opatrovnictví jsou v mnohém podobné funkcím, které vykonává Obecní inspektor na ochranu práv dětí. Úřad odborníka i obecního inspektora se nachází jen v Moskvě, rozdíl spočívá pouze v tom, že Odborník odboru poručnictví a opatrovnictví je podřízen Ministerstvu zdravotnictví a sociálního rozvoje, kdežto Obecní inspektor na ochranu práv dětí je zaměstnancem obvodní správy města Moskvy. Novinkou je v Rusku instance Общественный защитник прав детей, což jsme přeložili jako Veřejný ochránce práv dětí. Znovu je třeba konstatovat, že u nás taková instance neexistuje a že stejnou náplň práce mají orgány sociálně-právní ochrany dětí. Veřejný ochránce práv dětí působí při školách (každá škola má nejméně jednoho) a má např. právo vystupovat u soudu při projednávání případů, jež se týkají výchovy 103
nezletilých dětí, ochrany jejich práv a zájmů. Veřejného ochránce práv dětí vybírá ředitel školy z učitelského sboru a jmenuje jej do funkce se souhlasem obvodní nebo městské správy školství. Pojmenování instance Испектор отдела по делам несовершеннолетних jsme přeložili jako Inspektor odboru pro nezletilé. Ani tato instance u nás není zřízena. Jak jsme uvedli již výše (na straně 56), dříve se tato instance nazývala Детская комната милиции – Dětská policejní stanice. Dnes je hlavní činností Inspektora odboru pro nezletilé prevence bezprizornosti mládeže a páchání přestupků mladistvými, výchovné působení na děti a mládež a ochrana jejich práv. Pokud je mladistvý umístěn pod dohled Inspektora odboru pro nezletilé, musí dodržovat určitá pravidla. Ukončení dohledu je poměrně obtížné a vyžaduje předložení řady potvrzení a kladných hodnocení. Na závěr této kapitoly věnované problematice překladu termínů a konkrétních jevů bychom ještě rádi upozornili na problematiku etiky termínů ze sociální oblasti. Jak jsme již uvedli výše, v teoretické části práce, termíny by neměly vyvolávat negativní asociace. Proto jsme ruský termín дети-инвалиды přeložili jako děti s postižením namísto invalidní děti, což zní v češtině poněkud hanlivě. Také v ruštině (zejména v odborném tisku, odborné literatuře a profesní komunikaci) již začínají v poslední době užívat termínu дети с ограниченными возможностями здоровья. Jako další příklad změny etického vnímání názvů institucí v Rusku můžeme uvést přejmenování коррекционные детские дома (doslova nápravné dětské domovy), které se mění na специальные
детские
дома
(tj.
speciální
dětské
domovy).
Také
většina
вспомогательных школ (pomocných škol) byla přejmenována na специальные школы (speciální školy). Rovněž v češtině prochází terminologie a názvy institucí změnami, které respektují etické hledisko. Například není vhodné mluvit o invalidovi, ani o postiženém člověku, ale o člověku s postižením. Také název škol pro děti s postižením a pro děti s opožděným vývojem se změnil hned několikrát. Nejprve z pomocných škol na zvláštní školy a nyní na praktické školy, školy pro děti s potižením se nazývají speciálními. V češtině je důraz na etické hledisko termínů a názvů institucí silnější než v ruštině.
104
Shrnutí: V praktické části naší práce jsme nejdříve charakterizovali originál překládaného textu. Na základě teoreticko-praktického srovnání kompozice, syntaktické, morfologické a lexikální roviny originálu textu jsme prokázali, že se jedná o odborný text, který jsme zařadili do oblasti praktického odborného stylu, konkrétně do sféry společenských věd a disciplíny sociální práce. Poté jsme se zabývali systémem sociální politiky v Ruské federaci a v České republice, kde jsme hledali základní rozdíly a shody. Zjistili jsme, že se oba systémy shodují v pojetí sociální politiky, jejich cílech, nástrojích, z větší části i v principech a ve vyšších úrovních organizační struktury (vláda, ministerstva, územně samosprávné celky). Rozdíly jsme našli na nižších úrovních organizační struktury (na úrovni měst a obvodů), kdy v Rusku existují jiné správy a odbory, i když vykonávají podobnou činnost jako v naší zemi (jejich kompetence jsou jinak rozděleny). Další velké rozdíly jsou v typech zařízení pro osiřelé děti (např. v Rusku se osiřelé děti s postižením nachází ve specializovaných dětských domovech, kdežto u nás v ústavech sociální péče) a ve formách náhradní rodinné péče, které se shodují ve funkcích a principech, liší se však pojmenováním, administrativním zajištěním nebo pravomocemi rodin. Téměř totožné jsou pouze adopce a hostitelské rodiny. Nakonec se naše pozornost soustředila na problematiku překladu termínů, názvů institucí a úředních funkcí z oblasti sociálně-právní ochrany dětí, s nimiž jsme se setkali v originálním textu. Některé termíny, názvy institucí a úředních funkcí jsme nepřekládali, ale podle doporučení J. Horeckého substituovali. Ostatní termíny a názvy bylo třeba přeložit. Z komentářů k překladu vyplývá, že existují termíny, názvy institucí a úředních funkcí, které mají v češtině svůj přesný ekvivalent a shodují se i po stránce obsahové (např. лишение родительских прав - zbavení rodičovské zodpovědnosti, дом ребенка kojenecký ústav, детский омбудсмен - dětský ombudsman). Dále jsme narazili na termíny a instituce, které mají v naší zemi analogický protějšek, ten se však liší názvem, náplní práce a šířkou své působnosti (např. управление социальной защиты населения - správa sociálního zabezpečení, Комиссия по делам несовершеннолетних и защите их прав - Komise pro nezletilé a na ochranu jejich práv). V neposlední řadě jsme našli termíny a názvy, které v našich reáliích neexistují (např. детская комната милиции dětská policejní stanice, инспектор школ по охране детства - školní inspektor na ochranu dětí, общественный защитник прав детей - veřejný ochránce práv dětí). Při překladu musíme také respektovat etiku termínů, především v sociální oblasti je to nezbytně nutné. 105
ZÁVĚR Záměrem diplomové práce bylo shrnout problematiku překladu odborného stylu a na základě těchto teoretických poznatků vybrat vhodný ruský text k překladu a v teoretickopraktickém plánu prokázat, že se skutečně jedná o odborný text. Jako další cíl jsme si stanovili kvalitní a adekvátní překlad vybraného textu a nakonec sestavení rusko-českého slovníku vybrané lexiky ze sociální oblasti. Na základě studia odborných materiálů jsme charakterizovali překlad jako specifickou transformaci textu z jednoho jazyka do druhého, která je vyjádřena příslušnými jazykovými prostředky tak, aby byla zachována obsahová, estetická, stylistická aj. hodnota originálu, tj. jeho funkčnost. Text jako celek musí být funkčně adekvátní, i když si ekvivalenty v jazycích plně neodpovídají, nebo pokud při překladu dojde ke ztrátám. Přestože dílčí složky textu mohou být obtížně přeložitelné či dokonce nepřeložitelné, dílo jako celek lze přeložit vždy. Při své práci využívají překladatelé několik základních postupů jako je transliterace, transkripce, kalkování, substituce, transpozice, modulace, ekvivalence a adaptace. Ruští a čeští, popř. slovenští teoretici překladu vydělují dvě až tři fáze překladu. Např. významný český teoretik překladu J. Levý rozlišuje tři fáze procesu překladu – pochopení předlohy, interpretaci a přestylizování předlohy. Naproti tomu ruský teoretik překladu V. N. Komissarov vyděluje jen dvě fáze procesu překladu, a to zjištění obsahu originálu a výběr vhodného ekvivalentu. Z pohledu morfologické a syntaktické typologie jazyků jsou si český a ruský jazyk blízké (oba jazyky paří k typům flexivním, syntetickým s volným slovosledem), přesto však ve světle poznatků srovnávací lingvistiky existují mezi oběma jazyky značné rozdíly. Z výše uvedeného plyne pro překladatele riziko interference, tzv. falešných přátel a vyrovnání se s neexistujícími kategoriemi a jevy v jednom z jazyků. Z odborných publikací také vyplývá, že odborný styl je především jazykem vědních a technických oborů. Cílem odborného stylu je podat přesnou, jasnou a ucelenou informaci. Odborný text se vyznačuje zejména spisovností, nocionálností, situační nezakotveností, jednoznačností. Odborný styl se klasifikuje na vědecký, prakticky odborný, populárně naučný, učební a esejistický. Z hlediska kompozice se odborný text člení na úvod, stať a závěr, významné jsou také odkazy na odbornou literaturu. Syntax odborného stylu je charakteristická složitými souvětími, objektivním slovosledem, využíváním zvláště v ruském jazyce komprese, příčestí, přechodníků a pasivních konstrukcí. Na morfologické úrovni je jasně patrná převaha jmenného charakteru textu, 106
tj. velkého počtu substantiv a adjektiv, kdežto sloves je poměrně málo. Lexikální rovina je typická abstraktností, nominativností slovní zásoby a častým výskytem termínů. K základním znakům termínů patří přesnost, nosnost, ustálenost, ústrojnost, v současné době je mnoho termínů internacionálních. Nové termíny se tvoří prostřednictvím derivace, kompozice, abreviace, zpřesňováním významu slov z běžného jazyka, někdy také využitím metafory a metonymie, syntakticky či přejímáním z cizích jazyků. Co se týká překladu odborných textů, rozumí se jimi zejména překlad textů z oblasti přírodovědy, techniky a rovněž společenských věd jako například ekonomie, sociologie, psychologie, sociální práce apod. Při překladu odborných textů pracuje překladatel s přímými významy slov, informace je převáděna v čisté podobě. Překladatel se zaměřuje na obsah a věcnou stránku sdělení. Překlad odborného textu nepodléhá na úrovni věcné informace zastarávání. Na překladatele odborného textu jsou kladeny požadavky nejen lingvistických znalostí obou jazyků, ale i oborové kompetence, tj. znalost terminologických soustav. Problematika překladu termínů je složitou záležitostí. Slovenský autor J. Horecký doporučuje termíny nepřekládat, ale jednoduše substituovat. Překlad v oborech, kde bylo dosaženo konvence (například v chemii nebo lékařství) je jednodušší v porovnání s překladem v oblasti společenských věd (například pedagogika, sociální práce), a to z důvodu odlišných společenských tradic. O tom jsme se přesvědčili v praktické části práce. Překladatel se také často setkává s novými pojmenováními, která zpočátku nemají jednotnou podobu, a také se musí umět vyrovnat s průběžnými změnami v terminologických soustavách. Na základě získaných znalostí a po prostudování několika textů jsme vybrali právě text «Сиротство в России: проблемы и пути их решения». Tento odborný text jsme zvolili z několika důvodů. Jednak se v dané problematice alespoň z pohledu českých reálií dobře orientujeme (na základě předchozího studia sociální práce), jednak byl text plný termínů, názvů institucí a úředních funkcí a v neposlední řadě byl text zajímavý také z překladatelského hlediska a umožnil nám tak sestavení kvalitního slovníku. Ruský text «Сиротство в России: проблемы и пути их решения» je kratší publikace, která se tématikou osiřelých dětí zabývá komplexně. Pro potřeby práce byl však text příliš rozsáhlý, proto jsme z něj vybrali jen určitou část. Po analýze překládaného textu jsme došli k názoru, že skutečně jde o odborný text. Kompozice textu je promyšlená, text je rozčleněn na úvod, stať a závěr, nachází se v něm poznámkový 107
aparát, text je odlišen typem a velikostí písma. Jeho součástí jsou i schémata, tabulky a grafy. Na syntaktické úrovni se v textu nachází další výrazné znaky odborného textu jako polovětné vazby s příčestími, přechodníky, infinitivní vazby, inverzní slovosled, obmykání, věty jednočlenné, pasivní konstrukce a neurčitý původce děje. Taktéž z morfologického hlediska text splňuje dané požadavky – převažují substantiva, často ve spojení s genitivem, adjektiva (především krátká forma), verba jsou přítomného času oznamovacího způsobu, z předložek je více sekundárních. A nakonec i slovní zásoba textu má stereotypní charakter, slova jsou abstraktní s nominativním charakterem, často se vyskytují termíny a klišé. Odborný text jsme tedy zařadili do oblasti praktického odborného stylu, konkrétně do sféry společenských věd a disciplíny sociální práce. Aby čtenář pochopil konkrétní jevy a skutečnosti v dalším výkladu, krátce jsme charakterizovali systém sociální politiky v Rusku a v České republice. Z této analýzy pak vyplynuly shody a rozdíly mezi oběma systémy. Zjistili jsme, že se oba systémy shodují v pojetí sociální politiky, jejich cílech, nástrojích, z větší části i v principech a ve vyšších úrovních organizační struktury (vláda, ministerstva, územně samosprávné celky). Rozdíly jsme pak našli na nižších úrovních organizační struktury (na úrovni měst a obvodů), kdy v Rusku existují jiné správy a odbory, i když vykonávají podobnou činnost jako v naší zemi (jejich kompetence jsou jinak rozděleny). Další velké rozdíly jsou v typech zařízení pro osiřelé děti, kdy např. v Rusku se osiřelé děti s postižením nachází ve specializovaných dětských domovech, kdežto u nás v ústavech sociální péče. Odlišnosti najdeme také ve formách náhradní rodinné péče, které se shodují ve funkcích a principech, ale liší se pojmenováním, administrativním zajištěním nebo pravomocemi rodin. Téměř totožné jsou pouze adopce a hostitelské rodiny. Velkým překladatelským oříškem byla problematika překladu termínů, názvů institucí a úředních funkcí z originálního ruského textu. Některé termíny, názvy institucí a úředních funkcí jsme nepřekládali, ale podle doporučení J. Horeckého substituovali. Ostatní termíny a názvy bylo třeba přeložit doslovně. Z komentářů k překladu vyplývá, že existují termíny, názvy institucí a úředních funkcí, které mají v češtině svůj přesný ekvivalent a shodují se i po stránce obsahové (např. лишение родительских прав zbavení rodičovské zodpovědnosti). Dále jsme narazili na termíny a instituce, které mají v naší zemi podobný protějšek, ten se však liší názvem, náplní práce a šířkou své působnosti či naopak (např. управление социальной защиты населения - správa sociálního zabezpečení). V neposlední řadě jsme našli termíny a názvy, které v našich reáliích neexistují (např. детская комната милиции - dětská policejní stanice). 108
Jak jsme uvedli výše, originální text nám díky svým vlastnostem umožnil sestavit kvalitní česko-ruský slovník vybrané slovní zásoby z oblasti sociální práce. Do slovníku jsme zařadili nejen termíny, ale také důležitá slovní spojení, která se v textech s tématikou sociální oblasti často vyskytují. Slovník je řazen abecedně, u základních hesel je uveden přízvuk, rod, skloňování či časování, což považujeme za velmi praktické pro uživatele. Na závěr si dovolujeme konstatovat, že jsme stanovené cíle práce úspěšně naplnili.
109
РЕЗЮМЕ Дипломная работа посвящена теме комментированного перевода научного текста из социальной области. Выбор темы был мотивирован, во-первых, тем, что мы окончили специальность «Благополучная и социальная работа», во-вторых тем, что данная проблематика нас лично касается и мы встречаемся с социальной проблематикой ежедневно. Главной целью работы является создание качественного и адекватного перевода текста с русского языка на чешский язык и составление русско-чешского словаря определённой лексики из социальной области. Второя цель – это изложение проблематики перевода научного стиля с акцентом его особенностей. Данные теоретические знания применены в практической части работы, в которой мы посредством конкретных примеров пытаемся доказать или опровергнуть факт, что русский подлинный текст является текстом научным. Во время писания работы мы сначала собирали базовые материалы чешские и русские научные книги, законы и электронные источники. После того мы материалы распределили, анализировали и изложили. На основе полученных знаний мы выбрали русский текст, который мы считали научным. Данный текст мы перевели, анализировали, переведённые явления мы сравнили с чешскими и резюмировали в практической части работы. В дипломной работе мы пользовались русской и чешской научной литературой. Мы опирались прежде всего на работы известных русских теоретиков перевода В. Н. Комиссарова, Л. С. Бархударова, А. В. Фёдорова, Л. Л. Нелюбина или И. С. Алексеевой. В качестве чешских источников мы использовали работы теоретиков перевода, как Д. Жвачка, Й. Левого, Б. Илка, О. Мана, Д. Книттловой или М. Чеховой. Дипломная работа разделена на пять глав. Первые три главы содержат в себе теоретические знания, четвёртая глава – это перевод русского подлинника, и в пятой главе теоретические знания применяются в анализе оригинала. Пятая глава представляет собой практическую часть работы, в которой описываем результаты нашей работы с переводимым текстом. Сейчас представим подробнее содержание этих глав.
110
В первой главе дипломной работы рассматривается проблематика перевода вообще. На основании изучения русских и чешских научных материалов мы лично определили перевод как процесс, в ходе которого воспроизводиться с помощью языковых средств языка перевода информация, стилистические, эстетические и другие значения подлинника и, таким образом, возникает в языке перевода новый текст или произведение (в определении перевода исходим из теорий Д. Жвачка). Любой перевод должен сохранять инвариант информации, т. е. его гдавный смысл. Таким образом перевод заключается в том, что переводчик должен сначала понять общий смысл подлинного текста и отобразить его в переводе на другой язык. Чтобы перевод являлся функционально адекватным, переводчик должен стараться сохранить помимо плана содержания также форму, функции, ситуацию и эстетические ценности подлинника. Далее мы подробно занимались эквивалентностью перевода. По различным грамматическим и семантическим причинам бывает иногда сложно найти подходящий эквивалент в языке перевода. Даже словарные эквиваленты не всегда точны. Русский теоретик В. Н. Комиссаров различает полные, частичные и окказиональные эквиваленты. Чешские и русские теоретики перевода выделяют разные типы эквивалентности. Например, Д. Жвачек говорит о прямой, контекстной и функциональной эквивалентности. Против того Д. Книттлова смотрит на эквивалентность с другой стороны и различает эквивалентность лексическую, грамматическую, текстуально-нормативную и прагматическую. В. Н. Комиссаров
различает
пять
уровней
эквивалентности:
на
уровне
знака,
высказывания, сообщения, ситуации и цели коммуникации. На основании данной теории мы можем сделать заключение, что план содержания всегда переводим, пусть на основном или высшем уровне. В ходе работы переводчики пользуются несколькими основными методами, такими как транслитерация, транскрипция, калькирование, замена, транспозициея, модуляция, эквивалентность и адаптация. Теоретики перевода выделяют два либо три этапа процесса перевода. В. Н. Комиссаров различает только два этапа, а именно уяснение плана содержания оригинала и подбор подходящего эквивалента. Другой русский автор И. С. Алексеева определяет три этапа процесса перевода, т. е. предпереводческий анализ текста, аналитический вариативный поиск и анализ результатов перевода. Известный чешский теоретик Й. Левы различает процесс перевода на три этапа, 111
которыми являются понимание источника, его интерпретация и последующая трансформация. С учётом того, что перевод всегда должен быть создан согласно нормам языка, на который он переводится, мы привели также типологические и системные различия
между
русским
и
чешским
языками.
Хотя
с
точки
зрения
морфологичекой и синтаксической типологии языков чешский и русский языки являются близкими (оба языка принадлежат к флективным
и синтетическим
типам), во свете знаний сопоставительной лингвистики существуют между обоими языками значительные отличия. Из выше сказанного вытекает для переводчика риск интерференции, т. наз. ложных друзей и он должен справиться с несуществующими категориями и явлениями в одном из языков. В
рамках
второй
главы
работы
приводится
характеристика
функционального научного стиля. По словам И. Ю. Свинцовой речь идёт о системе языковых средств, которые пользуются в сфере науки, техники и обучения. Цель научного стиля - дать точную, ясную и полную информацию, передать полученные знания не только специалистом данных научных отраслей, но и более широкому кругу адресатов. Из цели вытекает также специально-сообщающая функция научного
стиля.
высказывания,
Научный
стиль
ситуативной
отличается
монологической
незакреплённостью,
формой
ноциональностью,
интертекстовостью, полностью, однозначностью. Несмотря на небольшие разногласия лингвистов, мы пришли к общему мнению, что научный стиль можно разделить на научно-техническую, научноделовую и научно-популярную сферы. Мы
также
рассмотрели
научный
стиль
на
композиционном,
синтаксическом, морфологическом и лексическом уровнях. На уровне композиции научный текст состоит из введения, собственной статьи и заключения. Главы характерны монотематичностью и подрозделением на абзацы. Абзацы и главы соединены идеями. Не менее важной частью научного текста являются сноски и ссылки на научную литературу. На синтаксическом уровне научному тексту свойственны сложные предложения и строгая объективность. В научном стиле часто используются средства синтаксической компрессии (конструкции с причастием, деепричастием или инфинитивом). Нам также встречается обратный порядкок слов, обмыкание, 112
пассивные конструкции или односостаные предложения с неопределённым подлежащим. Главным признаком научного стиля на уровне морфологии является именной характер, среди частей речи мы чаще всего встретимся с именами существительными,
потому
что
они
носители
информации.
Имена
существительные соединены прежде всего родительным падежом. Далее следуют имена прилагательные (главным образом их краткая форма) и вторичные предлоги, глаголов по сравнению с другими стилями относительно меньше. Глаголы имеют форму настоящего времени изъявительного наклонения. Автор текста чаще всего пользуется первым лицом множественного числа – т. наз. авторским «мы». Для лексического уровня характерна стереотипность, абстрактность, номинативность. Словарный запас научного стиля можно вообще разделить на специальные понятия, которые типичны для научных стилей, и общую языковую основу, которая характерна для всех языковых стилей. Главную часть научного стиля состовляют специальные понятия или термины. Термины отличаются прежде всего литературностью, системностью, точностью, закреплённостью и ноциональностью. В настоящее время повышающееся сотрудничество в научных и технических отраслях приводит к интернационализации терминов. Далее мы обратили внимание на методы образования терминов. Термины можно образовать морфологическим способом посредством деривации с помощью префиксов, суффиксов и окончаний, далее посредством композиции или аббревиации. Синтаксическим путём можно образовать терминологические словосочетания. Семантический метод пользуется или уточнением значения слов обыкновенного языка, или переносит значения слов посредством метафоры и метонимии. Много терминов просто заимствовано из иностранных языков. В русском языке слова заимствованы прежде всего из французского и немецкого языков, в чешском языке, главным образом, также из французского, русского или польского языков. Ныне оба языка принимают наибольшее количество терминов из английского языка. Необходимо упомянуть, что мы осознаем, что некоторые явления превышают указанные стилистические нормы. Однако, для упрощения и лучшей наглядности мы решили включить их под одну конкретную область (например вербономинальные конструкции мы включили в морфологию, хотя это скорее всего морфосинтаксис). 113
Третья глава направлена на проблематику перевода научного текста. Под переводом
научных
текстов
понимается
именно
перевод
текстов
из
естествознания, техники и также общественных наук, как например, экономии, социологии, социальной работы и т.п. Проблематика перевода научного текста намного уже и концентрированее по сравнению с искусственным переводом. Переводчик работает с прямыми значениями. Перевод информации проходит в её основном виде. В ходе перевода научного текста подчёркивается прежде всего правильный перевод плана содержания. Помимо адекватного перевода плана содержания, важным является также стилистический аспект, т. е. сохранение нормы выражения языка перевода. Необходимо учесть во внимание также прагматический аспект, который касается
творческого характера работы
переводчика. К переводчику научного текста предъявляются требования отличного владения исходным языком и языком перевода, и также точное представление об отраслевой компетенции. Проблематика перевода терминов относительно сложна. Я. Хорецки рекомендует термины не переводить, а просто заменять. Это возможно только в том случае, существует ли в данном языке проработанная система терминов. Но если в данном языке система терминов не выработана или она сейчас создаётся, то необходимо переводить в соответствии со словообразовательными принципами данного языка. Перевод текстов из отраслей (химия, медицина), в которых достигнуто конвенции легче, чем перевод текстов из области общественных наук (психология, социальная работа). Причиной являются разные обществнные традиции. Переводчик часто встречается с новыми названиями, которые сначала не имеют
единый
вид.
Он
также
должен
справиться
с
изменениями
в
терминологических системах. Четвёртая глава состоит из перевода русского подлинного текста «Сиротство в России: проблемы и пути их решения». Суть пятой, наиболее обширной главы, которая представляет собой практическую часть работы, заключается в анализе переводимого текста «Сиротство в России: проблемы и пути их решения». Данный текст мы выбрали сразу по нескольким причинам. Во-первых, мы в данной проблематике хорошо 114
ориентируемся, по крайней мере,
с точки зрения чешских реалий (на основе
предыдущего обучения). Во-вторых, текст был насыщен терминами, названиями учреждений и служебными должностями. И, в-третьих, текст являлся интересным с переводческой точки зрения и позволил нам, таким образом, состовление качественного словаря. «Сиротство в России: проблемы и пути их решения» - это в
сущности
короткая
книга,
которая
изучает
проблематику детей-сирот
комплексно. Однако, так как текст являлся для нашей работы слишком обширным, мы пользовались только его частью, в которой описывается деятельность акторов системы охраны прав ребёнка и также деятельность государства и некоммерческих организаций в данной области. Сначала на основании теоретических знаний, описанных в предыдущих главах, мы провели теоретическо-практический анализ текста, чтобы доказать, является ли он действительно научным текстом. После рассмотрения содержания текста очевидна продуманная композиция. Текст состоит из введения, собственной статьи, которая делится соглано отдельным темам на главы, подглавы и абзацы. В конце текста заключение, которое резюмирует данную проблематику. В тексте находятся сноски, которые направляют на другие источники, уточняют данную проблематику или содержат цитаты законов и других специальных источников. Неотъемлемой частью текста являются схемы, таблицы и графики. Подлинник написан на литературном языке. Текст содержит в себе простые и сложные предложения. Возбудитель действия выражается неопределёно, обобщено или его вовсе нет. В тексте часто использованы средства синтаксической компрессии, среди которых чаще всего представлены конструкции с причастиями, деепричастиями, конструкции с инфинитивом, предложения с обратным порядком слов, обмыкание. В тексте также появляются односоставные предложения, пассивные конструкции, потому что автор не высказывает к данной проблемамике своё мнение. С морфологической точки зрения очевиден именной характер текста. В тексте чаще всего встретимся с именами существительными, которые имеют абстрактный характер, как например, защита, статус, борьба, права. Очень часто в тексте находятся имена существительные с окончанием –ние: выявление, усыновление, учреждение. Другой особенностью переводимого текста является также множество субстантивных цепей с родительным падежом. Второе место занимают в тексте имена прилагательные. Чаще всего мы встретимся с 115
прилагательными с окончанием –ный: сложная жизненная ситуация, федеральная структура.
Однако,
в
тексте
находится
небольщое
количество
кратких
прилагательных. На уровне глаголов, отвечает переводимый текст особенностям научного текста. Почти во всех случаях использовано настоящее время изъявительного наклонения. В тексте применено первое лицо множественного числа, т. наз. авторское «мы». Следующей выразительной особенностей переводимого текста являются вербономинальные конструкции, как например, осуществлять контроль, оказать помощь. Далее типичны вторичные предлоги или союзы с полнозначным словом. Словарный запас переводимого текста очень стереотипный, чаще всего повторялись
слова,
как
например,
опека,
попечительство,
сиротство,
защита/охрана, несовершеннолетние и некоторые другие слова. В тексте мы часто встретимся с однословными терминами, как например, усыновление/удочерение, попечительство,
наставничество,
сиротство,
патронат
и
составными
терминами, как например, статус сироты, дом ребёнка, приёмная семья и др. В тексте также находилось большое количество клише. На основании выше приведённых примеров мы предполагаем, что мы в достаточной мере доказали, что текст «Сиротство в России: проблемы и пути их решения» является научным текстом. Согласно современной классификации научного слиля мы включили переводимый текст в научно-деловую область научного стиля, в частности, в область общественных наук и в специальность социальной работы. Чтобы читатель понял конкретные явления в следующем изложении, мы в дипломной работе коротко охарактеризовали систему социальной политики в Российской Федерации и Чешской Республике. Из данного анализа мы выводили соответствия и различия между системами. На общем уровне имеют эти системы много
одинакового,
но
отличаются
практическим
способом
реализации
мероприятий. Понимание социальной политики в обеих странах одинаковое. В 90-х гг. ХХ века обе системы претерпели большие изменения. Далее необходимо отметить, что в России социальная политика включает помимо сходных областей, как например, жилищной, образовательной, медицинской, семейной политики, также сферу экологии и культуры. Цели социальной политики обеих стран также одинаковы – обеспечение соответствующего уровня жизни для всех граждан, профилактика и решение последствий различных социальных проблем. Даже в 116
принципах социальных политик обоих государств мы находим соответствие. Совсем одинаковы принципы социальной справедливости и участия (в России названный принципом демократичности). Остальные принципы одинаковы их содержанием, а отличаются лишь названием. Инструменты социальной политики в Чехии
и
России
полностью
сходны,
только
в
России
выделяют
как
самостоятельный инструмент бюджетные средства (финансоы из государственного бюджета и бюджетных фондов вне государственного бюджета). Структура учреждений системы социальной политики на высшем уровне (правительство, министерства, областные органы самоуправления) одинакова в обеих странах, но отличается её структурой на низшем уровне (на уровне городов и районов), где существуют различные отделы управлений, которые, однако, выполняют похожую работу, как в Чешской Республике. Со
значительными
различиями
мы
также
столкнулись
в
области
учреждений для детей-сирот. Хотя в Чехии и России существуют домы ребёнка и детские дома, они сходны лишь названием, а разница заключается в том, каких детей эти учреждения принимают и какой вид опеки им предоставляют. Некоторых учреждений, как например, детские приюты, в нашей стране вообще нет, их деятельность замещают другие учреждения, как например, центры воспитательной опеки и центры профилактики. Наоборот в России не существуют дома социальной опеки (как в ЧР), дети с ограничениями здоровья находятся в специальных детских домах. Таких различий мы нашли больше и подробнее их рассмотрели в рамках проблематики перевода названий социальных учреждений. Подобно, как в системе учреждений для детей-сирот, также в системе видов семейного устройства сирот очевидны огромные различия. Виды семейного устройства сходны только по функциям или по принципам, но отличаются прежде всего названием, административным обеспечением или полномочиями семей, предоставляющих детям-сиротам опеку. Почти одинаковы только усыновление и наставничество. Очень
сложной
оказалась
проблема
перевода
терминов,
названий
учреждений и служебных должностей из русского подлинника. По этой причине транслатологический анализ
текста ограничен
только данной проблемой.
Транслатологический анализ важнейших специфических различий между чешским и русским научным стилями мы провели в начале этой главы, в рамках доказательства, что русский подлинник является научным текстом. Учитывая 117
количество терминов, названий учреждений и служебных должностей в русском подлиннике, сложность их перевода и объём дипломной работы, мы решили предпочесть перевод данных терминов и названий анализу специфических различий между стилями. Некоторые термины, названия учреждений и служебных должностей мы непереводили, а согласно рекомендации Я. Хорецкого заменили. В данном случае это касалось терминов, которые существуют также в нашей терминологии охраны прав ребёнка, например, дом ребёнка/дом малютки - kojenecký ústav, лишение родительских прав - zbavení rodičovské zodpovědnosti či семейный городок - dětská vesnička и др. Перевод терминов, и прежде всего, названий учреждений и служебных должностей, которых в нашей терминологии нет, потому что они у нас не существуют, был относительно сложным. Мы прилагали усилия перевести данные термины и названия таким способом, чтобы они как можно лучше характеризовали данное явление или деятельность учреждения или служебной должности. Каждый переведённый термин, название учреждения и служебной должности мы снабдили комментарием, в котором мы оправдаем наш перевод, описываем деятельность учреждения или служебной должности в России и отмечаем, существует ли в нашей стране одинаковое или подобне учреждение или должность. Из комментариев к переводу вытекает, что есть термины, названия учреждений и служебных должностей, которые имеют в чешском языке свой точный эквивалент и они сходны также в плане содержания, как например, лишение родительских прав - zbavení rodičovské zodpovědnosti, дом ребёнка kojenecký ústav, детский омбудсмен - dětský ombudsman. Далее мы нашли термины и учреждения, которые имеют в нашей стране аналогичный термин и учреждение, но отличаются названием, содержанием работы и широтой своего влияния или наоборот, например, управление социальной защиты населения - správa sociálního zabezpečení, Комиссия по делам несовершеннолетних и защите их прав - Komise pro nezletilé a na ochranu jejich práv. Наконец мы встретились с терминами и названиями, которых в нашей стране нет, как например, детская комната милиции - dětská policejní stanice, инспектор школ по охране детства - školní inspektor na ochranu dětí, общественный защитник прав детей - veřejný ochránce práv dětí. Мы немного коснулись также этики терминов и названий в русском и чешском языках. Термины и названия должны учитывать этическую точку зрения, 118
поэтому мы в чешском языке неиспользуем например, термин postižený člověk, а термин člověk s postižením. В первую очредь мы говорим о человеке. Мы надеемся, что финальная форма перевода является адекватной и сохраняет максимально возможную меру функциональной эквивалентности. Это значит, что перевод понятен и интересен для чешского читателя. Как мы уже сказали выше, одной из причин, почему мы выбрали текст «Сиротство в России: проблемы и пути их решения», является его насыщённость терминами
и
интересными
словосочетаниями,
которые
легли
в
основу
качественного русско-чешского словаря определённой лексики из социальной области. В словарь мы внесли не только термины, но и важные словосочетания, которые часто встречаются в текстах из социальной области. Глоссарий составлен в алфавитном порядке, у основных слов обозначено ударение, род, склонение и спряжение, то, что на наш взгляд, мы считаем очень практичным для пользователя словаря. В заключение мы позволим себе констатировать, что мы определённые цели работы успешно выполнили.
119
BIBLIOGRAFIE Seznam použité literatury BACHMANNOVÁ, J. a kol. 2002. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Lidové noviny. ISBN 80-7106-484-X. ČECHOVÁ, M. a kol. 2003. Současná česká stylistika. 1. vyd. Praha: ISV nakladatelství. ISBN 80-8664-2003. ČERNÝ, J. 2008. Úvod do studia jazyka. 2. vyd. Olomouc: Rubico. ISBN 978-80-7346093-8. HANÁKOVÁ, M. 1992. Jazyk jako faktor odborného a uměleckého překladu. In Translatologica Pragensia V. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova. ISSN 0567-8269. HANÁKOVÁ, M. 1992. Odborný překlad: znalost oboru nebo jazyka? Poznámky k lexikálním zvláštnostem francouzského odborného textu. In Translatologica Pragensia IV. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova. ISSN 0567-8269. HORECKÝ, J. 2007. O prekladaní terminológie. In Antologie teorie odborného překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 97-8807-3683-832. HRDLIČKA, M. 1992. Překlad odborného textu. In Translatologica Pragensia IV. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova. ISSN 0567-8269. HRDLIČKA, M. 2007. Odborný text a jeho translace. In Antologie teorie odborného překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 97-8807-3683-832. ILEK, B. 2007. Místo teorie odborného překladu v soustavě věd o překladu. In Antologie teorie odborného překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 97-8807-3683-832. JEDLIČKA, A. a kol. 1970. Základy české stylistiky. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. KNITTLOVÁ, D. 2000. K teorii i praxi překladu. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 80-244-0143-6. KNITTLOVÁ, D. 2010. Překlad a překládání. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-2428-6. KREBS, V. a kol. 2005. Sociální politika. 3. vyd. Praha: ASPI. ISBN 80-7357-050-5. LEVÝ, J. 1998. Umění překladu. 3. vyd. Praha: Ivo Železný. ISBN 80-2373-539-X.
120
MAN, O. 2007. Otázky ekvivalence v odborném překladu. In Antologie teorie odborného překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 97-8807-3683-832. MLACEK, J. 2007.
Poznámky k štylistike odborného prekladu. In Antologie teorie
odborného překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 97-8807-3683-832. POPOVIČ, A. 2007. K typológii odborného a uměleckého prekladu. In Antologie teorie odborného překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 97-8807-3683-832. POŠTOLKOVÁ, B. a kol. 1983. O české terminologii. 1. vyd. Praha: Academia. STRAKOVÁ, V. a kol. 1994. Překládání a čeština. 1. vyd. Jinočany: H&H. ISBN 808578-714-8. VILIKOVSKÝ, J. 2002. Překlad jako tvorba. 1. vyd. Praha: Ivo Železný. ISBN 80-2373670-1. ZÁKON O SOCIÁLNĚ-PRÁVNÍ OCHRANĚ DĚTÍ, č. 359/1999 Sb., a ve znění pozdějších předpisů ŽVÁČEK, D. 1995. Kapitoly z teorie překladu I. (odborný překlad). 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci. ISBN 80-7067-489-X. ŽVÁČEK, D. 1998. Úvod do teorie překladu (pro rusisty). 2. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci. ISBN 80-7067-814-3.
АЛЕКСЕЕВА, И. С. 2004. Введение в перевод. 1-ое изд. Москва: Издательский центр «Академия». ISBN 5-7695-1542-2. БАРХУДАРОВ, Л. С. 1975. Язык и перевод. 1-ое изд. Москва: Издательство «Международные отношения». ГОЛУБ, И. Б. 2004. Русский язык и культура речи. 2-ое изд. Москва: Логос. ISBN 5-94010-023-6. КОМИССАРОВ, В. Н. 1990. Теория перевода (лингвистические аспекты). Москва: Высшая школа. 5-06-001057-0. НЕЛЮБИН, Л. Л. 2009. Введение в технику перевода. Москва: Флинта. ISBN 9785-9765-0788-3. РОЗЕНТАЛЬ, Д. Э. 1987. Практическая стилистика русского языка. 5-ое изд. Москва: Высшая школа. 121
СВИНЦОВА, И. Ю. 2004. Культура русской речи и практическая стилистика русского языка. 1-ое изд. Градей Кралове: Гаудэамус. ISBN 80-7041-378-6. ФЁДОРОВ, А. В. 2002. Основы общей теории перевода (лингвистические проблемы). 5-ое изд. Москва: Издательский Дом «ФИЛОЛОГИЯ ТРИ». ISBN 594545-014-6
Seznam použitých internetových zdrojů Česká správa sociálního zabezpečení [online] [cit. 2013-03-27] Dostupné z:
. Úřad práce ČR. Ministerstvo práce a sociálních věcí. [online] [cit. 2013-03-27] Dostupné z: . Детская комната милиции. Что такое детская комната милиции? Ответы@mail.ru [online] [cit. 2013-03-12] Dostupné z: . Отдел по делам несовершеннолетних и защите их прав Администрации города Норильска. Официальный сайт города Норилска. Norilsk-city.ru [online] [cit. 201303-28]
Dostupné
z:
city.ru/administration/subdivision/221/index.shtml>. Основные принципы и направления государственной политики в социальной сфере в Российской Федерации. «Социальная политика государства: цели, механизмы реализации»
Allbest.ru.
[online]
[cit.
2013-03-28]
Dostupné
z:
. Сиротство в России: проблемы и пути их решения. [online] [cit. 2013-02-21] Dostupné
z:
content/uploads/2012/03/%D0%98%D1%81%D1%81%D0%BB%D0%B5%D0%B4%D 0%BE%D0%B2%D0%B0%D0%BD%D0%B8%D0%B5%D0%A1%D0%B8%D1%80%D0%BE%D1%82%D1%81%D1%82%D0%B2%D0%B E-%D0%B2-%D0%A0%D0%BE%D1%81%D1%81%D0%B8%D0%B8.pdf>.
122
Современный русский язык: Типы образования слов в русском языке. Институт открытого образования – дистанционное образование МГУП. [online] [cit. 201303-03] Dostupné z: . Социальная политика в России. Coolreferat.com [online] [cit. 2013-03-28] Dostupné z: . Социальная политика государства. Социальная политика государства: основные целт, направления и механисмы её реализации. Webarhimed.ru [online] [cit. 2013-0328] Dostupné z: . Способы словообразования. Издательство Лицей. [online] [cit. 2013-03-03] Dostupné z: .
Управление
социальной
защиты
населения
Кузнецкого
района.
Комитет
социальной защиты Администрации города Новокузнецка. ksz-nk.ru [online] [cit. 2013-03-28] Dostupné z: .
Slovníky HRDLIČKA, M. 1998. Translatologický slovník. 1. vyd. Praha-Bratislava: Jednota tlumočníků a překladatelů. ISBN 80-902208-9-4. ŠROUFKOVÁ, M. a kol. 2003. Rusko-český, česko-ruský slovník. 1. vyd. Praha: LEDA. ISBN 80-85927-41-1. http://slovnik.seznam.cz/ http://www.slovnik.cz/ http://gramota.ru/slovari/dic/ http://translate.google.cz/?hl=cs&tab=wT
123
Originál textu Сиротство в России: проблемы и пути их решения. [online] [cit. 2013-02-21] Dostupné
z:
content/uploads/2012/03/%D0%98%D1%81%D1%81%D0%BB%D0%B5%D0%B4%D 0%BE%D0%B2%D0%B0%D0%BD%D0%B8%D0%B5%D0%A1%D0%B8%D1%80%D0%BE%D1%82%D1%81%D1%82%D0%B2%D0%B E-%D0%B2-%D0%A0%D0%BE%D1%81%D1%81%D0%B8%D0%B8.pdf>.
124
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha č. 1: Originální text «Сиротство в России: проблемы и пути их решения.» Příloha č. 2: Rusko-český slovníček vybrané lexiky ze sociální oblasti
125
Příloha č. 1: Originální text «Сиротство в России: проблемы и пути их решения.»
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
Příloha č. 2: Rusko-český slovníček vybrané lexiky ze sociální oblasti
А АДМИНИСТРАЦИЯ, -и, ж.
správa
АЛКОГОЛИЗМ, -а, м.
alkoholismus
Б БЕЗНАДЗОРНОСТЬ, -и, ж.
bezprizornost
безнадзорность подростков
bezprizornost mládeže
БЕСПРИЗОРНОСТЬ, -и, ж.
bezprizornost
беспризорность детей
bezprizornost dětí
БЛАГОТВОРИТЕЛЬНЫЙ, -ая, -ое
charitativní
благотворительные средства
charitativní prostředky
В ВЕДОМСТВО, -а, м.
ministerstvo, úřad
федеральное ведомство
federální ministerstvo
ВНЕДРЕНИЕ, -я, ср.
zavedení, uplatnění
внедрение в жизнь
zavedení do praxe
ВОЗРАСТ, -а, м.
věk
брачный возраст
věková
hranice
pro
uzavření
manželství ВОЛОНТЁР, -а, м.
dobrovolník
ВОСПИТАННИК, -а, м.
odchovanec
ВЫЯВЛЕНИЕ, -я, ср.
vyhledávání, odhalení
выявление детей-сирот
vyhledávání sirotků
Д ДАННЫЕ, -ых, мн.
údaje, data
банк данных
databáze
ДЕЕСПОСОБНЫЙ, -ая, -ое
svéprávný
дееспособный гражданин
svéprávný občan 151
ДЕЛЕГИРОВАТЬ, -ую, -ешь
delegovat, předat
делегировать право
delegovat, předat právo
ДЕТИ, -ей, мн.
děti
брошенные дети
odložené, opuštěné děti
дети-инвалиды
děti s postižením
дети с глубокой умственной отсталостью
děti s těžkým mentálním postižením
дети с ограниченными возможностями
děti s postižením
дети с особыми педагогическими нуждами
děti se zvláštními pedagogickými potřebami
дети с отклонениями в развитии
děti s vývojovými vadami
дети с различной патологией
děti s různým postižením
дети, оставшиеся без попечения родителей
děti bez rodičovské péče
дети-отказники
odložené, opuštěné děti
одарённые дети
talentované, nadané děti
ДИАГНОЗ, -а, м.
diagnóza
диагноз-«ярлык»
diagnóza jako nálepka
поставить диагноз
stanovit diagnózu
снять диагноз
odvolat diagnózu
ДОМ, -а, м.
dům
детский дом
dětský domov
детский дом для детей, больных детским
dětský domov pro děti s dětskou
церебральным параличом
mozkovou obrnou
детский дом для детей с задержкой
dětský domov pro děti s opožděným
психического развития
psychickým vývojem
детский дом для детей с интелектуальной
dětský domov pro děti s mentálním
недостаточностью
postižením
детский дом для детей с тяжёлыми
dětský domov pro děti s vážnými
нарушениями речи
vadami řeči
детский дом для слабовидяших детей
dětský domov pro slabozraké děti
детский дом для слабослышащих и детей
dětský domov pro děti s vadami
с нарушениями речи
sluchu a řeči
детский дом семейного типа
dětský domov rodinného typu
дом малютки
kojenecký ústav
дом ребёнка
kojenecký ústav 152
родильный дом
porodnice
специальный (коррекционный) детский дом
speciální dětský domov pro děti s postižením
Ж ЖАЛОБА, -ы, ж.
stížnost
жалоба на несправедливое лишение
stížnost na nespravedlivé zbavení
родительских прав
rodičovské zodpovědnosti
З ЗАГС, -а, м. = отдел записи актов
matriční úřad
гражданского состояния ЗАКЛЮЧЕНИЕ, -я, ср.
zpráva, závěr, posudek
медицинское заключение
lékařský posudek
ЗАЩИТНИК, -а, м.
ochránce
общественный защитник прав детей
veřejný ochránce práv dětí
ЗДОРОВЬЕ, -я, ср.
zdraví
нарушение состояния здоровья
onemocnění
ЗЛОУПОТРЕБЛЕНИЕ, -я, ср.
zneužívání
злоупотребление родительскими правами
zneužívání rodičovské zodpovědnosti
И ИЗЪЯТЬ, изыму, изымешь
odebrat
изъять детей из семьи
odebrat děti z rodiny
ИНСПЕКТОР, -а, м.
inspektor
инспектор Отдела по делам
inspektor Odboru pro nezletilé
несовершеннолетних инспектор школ по охране детства
školní inspektor na ochranu práv dětí
муниципальный инспектор по охране
obecní inspektor na ochranu
прав детей
práv dětí
ИНФЕКЦИЯ, -и, ж.
infekce
ВИЧ-инфекция
HIV infekce
ИСК, -а, м.
žaloba 153
обратиться в суд с иском
podat žalobu u soudu
К КАНДИДАТ, -а, м.
uchazeč, kandidát
кандидат в усыновители
uchazeč o adopci
КОДЕКС, -а, м.
kodex, soubor práv
жилищный кодекс
bytový zákoník
семейный кодекс
rodinné právo
КОМИССИЯ, -и, ж.
komise
Комиссия по делам несовершеннолетних
Komise pro nezletilé
и защите их прав
a na ochranu jejich práv
Психолого-медико-педагогическая комиссия
Komise pro psychologické, zdravotní a pedagogické záležitosti
КОМИТЕТ, -а, м.
výbor
комитет образования
školský výbor
Комитет по вопросам семьи, материнства
Výbor pro rodinu, mateřství
и детства
a dítě
КОМНАТА, -ы, ж.
pokoj, místnost
детская комната милиции
dětská policejní stanice
КОНСУЛЬТАЦИЯ, -и, ж.
poradna, konzultace
юридическая консультация
právní poradna
КОРРЕКЦИЯ, -и, ж.
korekce, náprava, zlepšení
коррекция индивидуального развития
zlepšení v individuálním vývoji
КУРИРОВАНИЕ, -я, ср.
dohled
КУРИРОВАТЬ, -ую, -ешь
dohlížet, kontrolovat
М МАТЬ, матери, ж.
matka
одинокая мать
svobodná
matka,
matka
samoživitelka МЕРЫ, мер, мн.
opatření
репрессивные меры
represivní opatření
МИЛИЦИЯ, -и, ж.
policie 154
сотрудники милиции
policisté
МИНИСТЕРСТВО, -а, м.
ministerstvo
министерство образования
ministerstvo školství
министерство здравоохранения
ministerstvo zdravotnictví
и социального развития
a sociálního rozvoje
министерство внутренних дел
ministerstvo vnitra
МЛАДЕНЕЦ, -а, м.
kojenec
Н НАДЗОР, -а, м.
dohled, kontrola
осуществление надзора за условиями
výkon dohledu nad podmínkami
проживания детей
bydlení dětí
НАРКОМАНИЯ, -и, ж.
závislost na drogách
НАСИЛИЕ, -я, ср.
násilí
психическое насилие над детьми
psychické násilí vůči dětem
физическое насилие над детьми
fyzické násilí vůči dětem
НАСЛЕДОВАТЬ, -ую, -ешь
dědit, zdědit
наследовать имущество родителей
zdědit majetek po rodičích
НАСТАВНИЧЕСТВО, -а, ср.
hostitelská rodina
НАСТАВНИК, -а, м.
vychovatel v hostitelské rodině
НЕСОВЕРШЕННОЛЕТНИЙ, -яя, -ее
nezletilý, neplnoletý
О ОБЕСПЕЧЕНИЕ, -я, ср.
zabezpečení, zaopatření
гособеспечение
zaopatření státem
социальное обеспечение
sociální zabezpečení
ОБРАЩЕНИЕ, -я, ср.
jednání, zacházení
жестокое обращение с детьми
týrání dětí
ОБСЛЕДОВАНИЕ, -я, ср.
šetření
обследование условий проживания детей
šetření podmínek bydlení dětí
ОБУЧЕНИЕ, -я, ср.
vzdělávání, studium
интегративное обучение
integrované vzdělávání
ОБЯЗАННОСТЬ, -и, ж.
povinnost 155
возложить обязанность на кого
pověřit povinností koho
ОМБУДСМЕН, -а, м.
ombudsman
детский омбудсмен
dětský ombudsman
ОПЕКА, -и, ж.
péče, poručnictví
ОПЕКУН, -а, м.
poručník (do 14 let věku dítěte)
ОПРЕДЕЛЕНИЕ, -я, ср.
určení, stanovení
определение юридического статуса детей
určení právního statusu dětí
ОРГАН, -а, м.
orgán, instituce
органы опеки и попечительства
poručenské a opatrovnické orgány
ОРГАНИЗАЦИЯ, -и, ж.
organizace
некоммерческая организация
nezisková organizace
общественная организация
nevládní,
nezisková,
občanská
organizace ОСВИДЕТЕЛЬСТВОВАНИЕ, -я, ср.
vyšetření, prohlídka
освидетельствование ребёнка
vyšetření dítěte
ОТДЕЛ, -а, м.
odbor
отдел социального обеспечения
odbor sociálního zabezpečení
ОТМЕНИТЬ, -еню, -енишь
zrušit, odvolat
отменить усыновление
zrušit adopci
ОТОБРАНИЕ, -я, ср.
odebrání
отобрание ребёнка у родителей
odebrání dítěte rodičům
ОТСТАВАТЬ, -таю, -таёшь
zaostávat, zůstávat pozadu
законодательство отстаёт от
legislativa zaostává za realitou
действительности ОТЧЁТ, -а, м.
zpráva, vyúčtování, výkaz
статотчёт
statistická zpráva
ОФОРМЛЕНИЕ, -я, ср.
stanovení
оформление опеки над детьми
stanovení péče, poručnictví nad dětmi
П ПАТРОНАТ, -а, м.
patronátní výchova
ПЕРЕДАТЬ, -ам, -ашь
předat
передать детей под опеку
umístit děti do péče, poručnictví 156
ПОВЕДЕНИЕ, -я, ср.
chování, jednání
девиантные формы поведения
deviantní chování
дезадаптированное поведение
nepřizpůsobivé chování
дефекты в социальном поведении
poruchy v sociálním chování
неадекватное поведение
nevhodné chování
ПОДБОР, -а, м.
výběr
подбор детей из банка данных
výběr dětí z databáze
ПОДКИДЫШ, -а, м.
odložené dítě
ПОДОПЕЧНЫЙ, -ая, -ое
svěřenec
ПОДХОД, -а, м.
přístup
целостный подход к ребёнку
celostní, holistický přístup k dítěti
ПОЛОЖЕНИЕ, -я, ср.
situace, stav
материальное положение семьи
materiální zabezpečení rodiny
социально опасное положение
obtížná životní situace
ПОМОЩЬ, -и, ж.
pomoc, podpora
социальная помощь
sociální pomoc
правовая помощь
právní pomoc
медико-социальная помощь
zdravotní a sociální pomoc
психолого-педагогическая помощь
psychologická a pedagogická pomoc
ПОПЕЧЕНИЕ, -я, ср.
péče
ПОПЕЧИТЕЛЬ, -я, м.
opatrovník (u dítěte staršího 14 let)
ПОПЕЧИТЕЛЬСТВО, -а, ср.
opatrovnictví
ПОСТАНОВЛЕНИЕ, -я, ср.
ustanovení, usnesení
постановление правительства РФ
ustanovení vlády RF
ПРАВО, -а, ср.
právo
жилищные, имущественные и гражданские
bytová, majetková a občanská
права детей
práva dětí
восстановление в родительских правах
obnovení rodičovské zodpovědnosti
лишение родительских прав
zbavení rodičovské zodpovědnosti
нарушение прав и интересов ребёнка
narušení práv a zájmů dítěte
ограничение родительских прав
omezení rodičovské zodpovědnosti
ущемление прав детей
poškození dětských práv
ПРАВОНАРУШЕНИЕ, -я, ср.
páchání přestupků
ПРЕСТУПЛЕНИЕ, -я, ср.
trestný čin 157
совершить преступление
spáchat trestný čin
умышленное преступление
úmyslný trestný čin
ПРЕТЕНДЕНТ, -а, м.
uchazeč, zájemce, kandidát
претендент на усыновление
žadatel o adopci
ПРИЮТ, -а, м.
útulek, azyl
социальный приют для детей
dětský sociální útulek
приют временного содержания
útulek na přechodnou dobu
временное пребывание в приюте
dočasný pobyt v útulku
ПРОКУРОР, -а, м.
státní zástupce
ПРОФИЛАКТИКА, -и, ж.
prevence
профилактика сиротства
prevence osiření dětí
ранняя профилактика нездоровья детей
včasná prevence onemocnění dětí
Р РАЙОН, -а, м.
obvod
муниципальный район
městský, obecní obvod
РАБОТА, -ы, ж.
práce
разъяснительная работа
informační besedy
социальная работа
sociální práce
РАЗМЕЩЕНИЕ, -я, ср.
umístění, rozmístění
размещение ребёнка
umístění dítěte
РАССМОТРЕТЬ, -отрю, -отришь
posoudit, projednat
рассмотреть вопрос
posoudit, projednat záležitost, otázku
РЕАБИЛИТАЦИЯ, -и, ж.
adaptace, rehabilitace
реабилитация детей, находящихся в
adaptace dětí, které mají konflikt
конфликте с законом
se zákonem
социальная реабилитация
sociální adaptace
РОДИТЕЛЬ, -я, м.
rodič
осуждённые родители
odsouzení rodiče
раздельно проживающие родители
odděleně žijící rodiče
С СВИДЕТЕЛЬСТВО, -а, ср.
svědectví, výpověď 158
свидетельство о рождении
rodný list
СЕМЬЯ, -ьи, ж.
rodina
возврат ребёнка в семью
návrat dítěte do rodiny
восстановление института семьи
obnovení institutu rodiny
замещающая семья
náhradní rodina
кровная семья
biologická rodina
многодетная семья
početná rodina
поместить в семью ребёнка
umístit dítě do rodiny
приёмная семья
pěstounská rodina
семейный городок
dětská SOS vesnička
семья выходного дня
hostitelská rodina
социально неблагополучная семья
sociálně slabá rodina
СИРОТА, -ы, м. и ж.
sirotek
статус сироты
status sirotka
присвоить статус сироты
udělit status sirotka
дети-сироты
sirotci, osiřelé děti
СИРОТСТВО, -а, ср.
osiření
борьба с сиротством
řešení situace osiřelých dětí
CИТУАЦИЯ, -и, ж.
situace
исправить ситуацию родителей
zlepšit napravit situaci rodičů
попасть в трудную жизненную ситуацию
dostat se do obtížné životní situace
сложная жизненная ситуация
obtížná životní situace
трудная жизненная ситуация
obtížná, tíživá životní situace
СИСТEМА, -и, ж.
systém
система охраны прав ребёнка
systém ochrany práv dítěte
СЛУЖБА, -ы, ж.
služba, pomoc
федеральная служба занятости населения
federální služba zaměstnanosti
СОДЕРЖАТЬ, -ержу, - ержишь
živit, zaopatřovat
содержать ребёнка
vyživovat, zaopatřovat dítě
СОЦИАЛИЗАЦИЯ, -и, ж.
socializace,
zapojení
se
do
společnosti социализация ребёнка
socializace dítěte
СПЕЦИАЛИСТ, -а, м.
odborník
специалист отдела опеки и попечительства
odborník odboru poručnictví 159
a opatrovnictví СПИД, -а, м.
onemocnění AIDS
СПРАВКА, -и, ж.
potvrzení, osvědčení
справка об отсутствии судимости
výpis z rejstříku trestů
СТАЖ, -а, м.
doba zaměstnání, praxe
засчитывать трудовой стаж
započítávat jako odpracovanou dobu
Т ТЕЛЕФОН, -а, м.
telefon
детский телефон доверия
dětská linka důvěra
У УДОЧЕРЕНИЕ, -я, ср.
adopce, osvojení děvčete
УДОЧЕРИТЬ, -рю, -ришь
adoptovat, osvojit si děvče
УКЛОНЕНИЕ, -я, ср.
vyhýbání se
злостное уклонение от уплаты алиментов
úmyslné
vyhýbání
se
placení
alimentů уклонение от выполнения родительских
vyhýbání se plnění rodičovských
обязанностей
povinností
УПОЛНОМОЧЕННЫЙ, -ого, м.
z(plno)mocněnec
уполномоченный по правам ребёнка
zmocněnec pro dětská práva
УПРАВЛЕНИЕ, -я, ср.
správa
главное управление внутренних дел
policejní ředitelství
управление социальной защиты населения
správa sociálního zabezpečení
УСТАНОВЛЕНИЕ, -я, ср.
stanovení
установление опеки и попечительства
stanovení poručnictví a opatrovnictví
в отношении кого
pro koho, nad kým
УСТРОЙСТВО, -а, ср.
umístění
устройство детей-сирот
umístění sirotků
УСЫНОВИТЕЛЬ, -я, м.
osvojitel
УСЫНОВИТЬ, -влю, -вишь
adoptovat, osvojit si (chlapce)
УСЫНОВЛЕНИЕ, -я, ср.
adopce, osvojení (chlapce)
усыновление за границу
adopce do zahraničí 160
УЧЁТ, -а, м.
evidence
постановка граждан на учёт
zařazení občanů do evidence
УЧРЕЖДЕНИЕ, -я, ср.
instituce, zařízení
учреждение для детей-сирот
zařízení pro sirotky
учреждение закрытого типа
soukromé zařízení
учреждение открытого типа
veřejné zařízení
учреждение социального обслуживания
zařízení sociálních služeb
Ф ФОНД, -a, м.
fond
благотворительный фонд
charitativní fond
ФОРМА, -ы, ж.
forma
семейные формы воспитания
formy náhradní rodinné péče
Ц ЦЕНТР, -а, м.
centrum
Комплексный центр социального
Komplexní centrum sociální péče
обслуживания населения социально-реабилитационный центр
sociálně adaptační centrum
центр усыновления
adopční centrum
Ш ШКОЛА, -ы, ж.
škola
вспомогательная школа
praktická škola
школа-интернат
internátní škola
Э ЭКСПЛУАТАЦИЯ, -и, ж.
využívání, vykořisťování
подвергаться эксплуатации
být využíván, vykořisťován
161
ANOTACE
Jméno a příjmení: Bc. Olga Zavřelová Katedra, fakulta: Katedra slavistiky, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Název práce: Komentovaný překlad odborného textu ze sociální oblasti Vedoucí práce: Doc. PhDr. Zdeňka Vychodilová, CSc. Počet stran (bez příloh): 119 Počet znaků: 243 469 Počet příloh: 2 Počet titulů použité literatury: 25
Klíčová slova: překlad, funkční styl odborný, překlad odborného textu, termín, ekvivalence, sociální politika, systém ochrany práv dítěte, osiřelé děti, orgány systému ochrany práv dítěte, zařízení pro děti a mládež, formy náhradní rodinné péče Charakteristika diplomové práce: Záměrem diplomové práce bylo shrnout problematiku překladu odborného stylu a na základě těchto teoretických poznatků vybrat vhodný ruský text k překladu a v teoretickopraktickém plánu prokázat, že se skutečně jedná o odborný text. Jako další cíl jsme si stanovili kvalitní a adekvátní překlad vybraného textu («Сиротство в России: проблемы и пути их решения.») a na jeho základě sestavení rusko-českého slovníku vybrané lexiky ze sociální oblasti. Velká pozornost byla věnována překladu termínů, názvů institucí a úředních funkcí z originálního ruského textu. Překlad termínů a názvů je vždy doplněn komentářem a odůvodněn.
162
