školní třída v roce1911

školní třída v roce1911 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

O autorce Jitka Neradová (*1969) je píšící učitelka. Žije, pracuje, učí i píše v Praze, převážně na Letné, která je nejen jejím bydlištěm, ale i nevyčerpatelným inspiračním zdrojem.

Třídní knížka do tramvaje, ve které se odráží dvacetiletá dráha za katedrou, je v Nakladatelství Jalna její třetí knihou. V roce 2007 se jako prvotina objevil příběh o českém světovém klavíristovi Janu Heřmanovi – Osud spjatý s hudbou. O dva roky později následovala kniha Odnikud nikam, která mapuje osudy Neveklovska ve druhé polovině dvacátého století. Do třetice, v roce 2011, přichází kniha oddychová, kniha, která může zpestřit nudnou cestu MHD, třeba zrovna do školy. Třídní knížka do tramvaje si dává ambice býti knihou úsměvnou, byť je z prostředí školního. Anebo možná právě proto! Jde o sbírku krátkých fejetonků, perliček i vzpomínek, které nemají dráždit, ale vyvolat úsměv a mnohdy i lehkou nostalgii nad tím, že léta prázdnin jsou už dávno pryč. Kniha čerpá z mnoha úsměvných zážitků na obou stranách školní katedry. Jde o sbírku minipříběhů, které provázejí školní docházku a většinou zůstávají idealizované v naší paměti, protože na to špatné se většinou rychle zapomíná. A to je dobře, protože ke škole humor a legrace patří. Po Třídní knížce do tramvaje by se autorka v další knize ráda vrátila k tématu vysídleného Neveklovska a pořád je ve hře historický favorit Přemysl Otakar I. Milí čtenáři, zatímco příběhy jsou určitá ﬁkce, školní tramvaj je realita. Samozřejmě jen v podobě mailu [email protected], který je doopravdy funkční a mohl by se stát reálným pojítkem mezi Vámi a mnou. Pokud se chcete podělit o své vlastní školní zážitky, perličky či veselé příhody před i za tabulí, můžete mi napsat. Třeba dáme dohromady i druhý díl…

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS169019

Třídní knížka do tramvaje [email protected] Jitka Neradová


© 2011 Jitka Neradová © 2011 Nakladatelství Jalna Praha 2011 ISBN 978-80-86396-64-4


Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

S Třídní knihou vždy a všude...


Úvod

Školu každý zažil na vlastní kůži. Minimálně tu základní. A každý si proto nárokuje právo o školství velmi zasvěceně hovořit. Je to stejné, jako s fotbalem a politikou. Všichni tomu rozumí a jsou přesvědčeni, že oni by všechno dělali zaručeně lépe. Je v daný okamžik myslím celkem jedno, zda jako premianti, či jako postrach sborovny. S odstupem času stejně všechno splývá v jeden idealizovaný balíček vzpomínek na blahoslavené mládí. Je to hezká bezstarostná doba do okamžiku, kdy školu začínají navštěvovat naše vlastní ratolesti. Pokud zdařile kráčí ve vašich stopách mladistvého rebela, vaše vzpurné mládí je rázem zapomenuto, vy najednou vůbec nedokážete myšlenkové pochody nezdárného potomka vstřebat a pochopit. Rázem proklínáte partnerovy geny, svoje rodiče, sami sebe, reformovaný školský systém, ministerstvo, synovu třídní učitelku, v neposlední řadě i jeho nezdárné kamarády. A hledáte chybu všude kolem. Nejdřív tiše, pak v kruhu rodinném, a následně se v návalu spravedlivé rozhořčenosti vypravíte do školy. Nemůžete přeci připustit, aby váš miláček úpěl pod knutou našeho zatuchlého školství, když doba je tak progresivní a benevolentní. Ztropíte skandál a přendáte drobečka na jinou školu. A za pár týdnů se vše opakuje. Protože historie se vždycky opakuje. Nemůžete mít doma klid, protože děti odjakživa zásadně interpretují školní události podle sebe. Nejde to ani ve chvíli, kdy se o své dítě zajímáte teprve v situaci, 5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS169019

kdy přinese domů dvojku z chování. Jestliže svoje dítě neposloucháte v okamžiku, kdy se chlubí svými úspěchy, ale svorně s ním titulujete kantory jmény ze živočišné říše tehdy, když se nedaří, nedivte se, že potomek není ve škole šťastný. Protože jenom soulad rodiny a školy může přinést to, oč by nám mělo jít v první řadě, a to spokojená a schopná (nikoliv ovšem všehoschopná) mladá generace. Kdo neměl to štěstí a nenarazil na zapálené a nadšené kantory, musí se prostě smířit s tím, že škola bude pro něho navždy ztracenými léty. Jednoduše proto, že inspirativní prostředí nelze nastolit sebezásadnějšími reformami, ale že je to vždycky jen a jen o lidech. Našim dětem ale můžeme pomoci minimálně opravdovým zájmem, pečlivým výběrem a podporou prostředí, ve kterém děti tráví podstatnou část svého času. A protože předpokládám, že stesků na naši nemožnou mladou generaci jste si díky médiím užili v poslední době víc než dost (vždyť koho by zajímala normální škola, je třeba vyhledávat anomálie), nebudu vás stresovat dalšími drogově závislými, či nepřizpůsobivými školáky. Budou, protože se jim nelze vyhnout, ale víc v mé knížečce najdete spíš úsměvné historky ze školního života, takovou současnou cestu do hlubin študákovy (ale i značně rozhárané kantorovy) duše. A pamatujte, ať chcete nebo ne, škola je pořád základ života.

6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS169019

1.

Jak to všechno začalo

Člověk se stane učitelkou ani neví jak. Stačí třeba soustavný nátlak pedagogů v osmé třídě, kdy musíte oznámit, čím se hodláte v budoucnu živit, a rozsudek je tu. A jsou i tací, co skončí s výměrem na doživotí. Moje rozhodnutí vzniklo nejprve trochu jako recese. Zatímco ostatní hlásili tradiční dětská povolání, jako herečka, popelář či kosmonaut, já se rozhodla ostatní šokovat a prohlásila se za budoucí učitelku. Nedostatek kreativity zřejmě poté zavinil i to, že jsem po gymnáziu podala přihlášku na pedagogickou fakultu a bylo rozhodnuto. Definitivně. Není pochyb, že jsem musela disponovat určitými skrytými vlohami. Bez nich to prostě nejde. Vím to, protože pár kantorů bez nadání jsem už potkala. Například jeden mladý doktorand. Děti vždycky viditelně trpěly, když je zahltil svým veškerým poznáním. Trpěl totiž utkvělou představou, že musí předat do vzdělávacího řetězce vše, co dosud byly schopny jeho mozkové závity absorbovat. A že toho stihly hodně, titul před i za jménem, rozsáhlá publikační činnost. Ale před tabulí se zdál být naprosto bezmocný. Alespoň děti ho tak vnímaly. Když po několika měsících svůj marný boj vzdal a přijal lukrativní nabídku z výzkumného ústavu, oddychli si nejen studenti, ale i zbytek sboru, který dosud musel neustále řešit stížnosti permanentně kolující oběma směry. Ovšem ani desítky let za katedrou neznamenají ještě automaticky schopnost zvládnout dravou nastupující generaci v lavicích před vámi. Měla jsem kdysi kolegyni, dej 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

jí Pán bůh lehké nebe, která trpěla syndromem vyhoření, tehdy ještě odborně nepojmenovaným. Prostě už měla těch dětí plné zuby. Pokud jsem s ní byla sama, působila jako studnice moudrosti a dobrých rad. Jak se ocitla mezi dětmi, stalo se něco zvláštního. Najednou vypukl boj. Nelítostný, naprosto nemilosrdný, na život a na smrt. Nutno konstatovat, že díky své absolutní moci většinou vyhrávala. Měla silně vyvinutý smysl pro ironii a sarkasmus, což je pro pubescenty úplně stejné jako rudý hadr pro býka. Jednou, když jsem se jí zeptala, proč toho tedy nenechá, mi suše odpověděla: „A kde jinde bych asi byla ve dvě hodiny doma?“ To mě trochu zarazilo, protože já tehdy nad přípravami a opravami písemek trávila celá dlouhá odpoledne a pojem volný čas se úplně vytratil z mého slovníku. Osnovy se tenkrát ještě ctily do puntíku a nikdo nevěděl, kdy do procesu vrazí inspekce, která bude bazírovat na chronologicky přesném dodržování tematických plánů. „A vy si neděláte žádné přípravy?“ zeptala jsem se. Stárnoucí kolegyně se té otázce skoro podivila. „Mám je přece už léta hotové.“ vysvětlila s lehkou ironií v hlase, která mi měla napovědět, že se ptám jako malý Jarda. Pak se člověk ani nediví, že se o učitelkách vyprávějí vtipy, většinou nepěkné. Zajímavé ale je, že člověk, když se sám stane učitelkou, najednou podobné žerty nechápe. Dokonce má často pocit, že ho i urážejí, protože on je přeci úplně jiný kantor, než ti ostatní. Lepší a progresivní, samozřejmě. Jedna moje kolegyně v pravidelném ranním chaosu skládala do auta děti, aktovky, pytel s odpadky, psa i manžela. Všechno spořádaně rozvezla, jen nejmladšímu dítěti se moc nechtělo vystupovat z auta s odpadkovým pytlem. Jeho aktovka totiž skončila v popelnici. Nezbývalo než se vrátit, ponořit se do útrob kontejneru, a za veselého aplausu přihlížejících aktovku vylovit a vyměnit za domácí odpadky. Dítě, které se poté ke své matce ostentativně nehlásilo, se odplížilo do školy bez pomůcek i bez svačiny. Tašku, vydolovanou z kontejneru, zásadně odmítlo. 8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS169019

školní třída v roce1911

Recommend Documents