Školní šikana – bolest i výzva pro učitele, společnost a vědu (Stručný úvod do problému, nepublikováno) O šikaně mezi školními dětmi víme všichni z médií víc, než je nám milé. Její drastické případy, ponižování a týrání končící vážným zraněním, dlouhodobým poškozením psychiky, někdy dokonce suicidiem oběti, jsou oblíbeným námětem černé kroniky. Šikana je noční můrou mnoha pedagogů, kteří jsou proti ní v konkrétních případech někdy bezmocní. Její zákeřnost dobře vystihuje název knihy Michala Koláře, který boji proti ní zasvětil svůj život: „Skrytý svět šikanování“. Je to svět spletitý a není snadné do něj proniknout, tím méně pak porozumět tomu, co se v něm odehrává – a proč. Oběť šikany je ponižována a týrána svými spolužáky celé týdny, měsíce, někdy léta, a pomoc ze strany pedagogů a rodičů v některých případech nepřijde, nebo je neúčinná, případně dokonce zhorší utrpení postiženého dítěte. Psychicky a výchovně je přitom poškozena nejen oběť a agresor, ale i celá skupina dětí, které jsou svědky šikany a pro které se krásná slova o lidských právech stávají iluzí, ne-li dokonce lží. Jak jinak, když jakmile učitel opustí třídu, zavládne v ní krutý zákon džungle. Jak je to možné? A lze to změnit? Těmito otázkami se zabývají pedagogové a psychologové v mnoha zemích světa soustavně již více než třicet let. U nás je to ovšem kratší doba, protože do roku 1989 bylo „nemyslitelné“, že by v socialistické škole něco takového mohlo existovat, či snad dokonce být závažným společenským problémem. Přitom školní šikana existovala odedávna, i když v minulých generacích patrně v menší míře než dnes, stejně jako je tomu s jinými projevy agrese ve škole i na ulici. Co přesně se šikanou rozumí? Nejběžnější význam slova šikana (pro nás vedlejší) je byrokratické obtěžování občanů neochotnými úředníky, případně svévolné ztrpčování života pracovníků ze strany nadřízených nejrůznějšími ústrky. V neprofesionální armádě bývalo běžné známé „mazáctví“, spojené i s fyzickým týráním „bažantů“; to někdy napodobují učni a studenti na internátech. Mazáctví může být dost surové, šikaně v našem smyslu se podobá a podporuje ji, ale liší se od ní tím, že jde o vztah dvou skupin s jasnou časovou perspektivou. Norský badatel Olweus, průkopník ve výzkumu šikany, ji definoval jako nejrůznější způsoby opakovaného ubližování jedinci, který se nemůže nebo nedovede bránit, ze strany jiného jedince nebo skupiny. Nepatří sem tedy jiné, často rovněž závažné případy agrese, např. divoké rvačky mezi jedinci, kteří jsou přibližně stejně silní a zdatní, ale ani jednorázové přepadení, oloupení a ztýrání slabého jedince silným jedincem nebo skupinou, nebo
příležitostné kanadské žerty, jež se zvrhnou do hrubého násilí a ponížení oběti, ani dominantní postavení asociálního jedince ve školní třídě nebo v jiné skupině. Ubližováním, ve kterém šikana spočívá, se rozumí fyzické násilí, ale i vyhrožování, donucování k nejrůznějším činnostem, olupování, vydírání, zlomyslné poškozování a znečišťování osobních věcí nebo jejich schovávání ve chvíli, kdy je oběť naléhavě potřebuje. Jádrem ublížení bývá ponížení oběti, k němuž ovšem často stačí i pohrdavý posměch a nadávky, užívání hanlivých přezdívek atd. Vysoce trýznivá, až k suicidiu vedoucí může být i nepřímá šikana, spočívající v tom, že se k oběti druzí chovají, jako by neexistovala, nebo i rozšiřování pomluv. Závažnost šikany je v jednotlivých případech dána jednak tím, jak často je oběti ubližováno, jednak stupněm trýznivosti. Ten ovšem záleží mj. na tom, jak je oběť k tomu či onomu jednání spolužáků citlivá, např. na tom, jak silně se jí dotýká určitá hanlivá přezdívka. Uvedené (a další) způsoby ubližování se vyskytují v různém stupni, resp. intenzitě a trvale jich všech zůstane ušetřena jen menšina dětí. Proto není často snadné zjistit, zda máme to či ono dítě považovat za oběť šikany, případně kolik dětí na dané škole je aktuálně šikanováno atd. Badatelé z různých zemí se bohužel dosud nedohodli ani na jednotné formulaci dotazníků šikanování pro děti, ani na způsobu jejich vyhodnocování, takže nám chybí přesné srovnání. Víme však, že se často navzájem podstatně liší jednotlivé školy, nebo i jednotlivé třídy na téže škole, a v některých evropských zemích byl zjištěn mírný nárůst šikanování v několikaletých intervalech. Pro šikanu je typický určitý vztah mezi bezmocnou obětí a agresorem nebo agresory. Tento vztah je charakterizován především trvalým strachem na straně oběti, a na druhé straně sadistickým uspokojením, pocitem převahy a nadřazenosti, jež si agresor záměrně připravuje. Oběť přitom může být i opakovaně okrádána nebo nucena poskytovat různé služby, případně sexuálně zneužívána. Vztah mezi agresorem a obětí se v průběhu šikanování vyvíjí a může nabýt velké citové intenzity. Někdy připomíná vztah mezi krutým rodičem a malým dítětem, jež je v tomto vztahu zcela závislé, s rodiči se identifikuje a vinu za týrání připisuje sobě („to bití si zasloužím!“). Také agresor může svou oběť silně – byť podivně – milovat, protože její týrání mu poskytuje mimořádné sadistické uspokojení. V mírnějším stupni jsou takové vztahy běžné např. v partách adolescentů mezi vůdcem a jeho oddaným nohsledem, který se těší jeho blahosklonné přízni a ochraně, ale často „slízne“ i ránu nebo hrubou nadávku. Oběť může také „po boku“ svého agresora krutě šikanovat jiné spolužáky nebo menší děti.
Velmi drastická bývá šikana mezi vězni a ve výchovných ústavech, poměrně častá je na internátech, vyskytuje se i v domovech důchodců. Krutá může být i šikana na pracovišti, namířená proti jedinci (kolegovi nebo podřízenému) závislému, izolovanému, z nějakého důvodu nepohodlnému či neoblíbenému. Naším problémem je šikana ve školách, kdy agresory jsou spolužáci obětí ve třídě nebo žáci vyšších ročníků. Školní šikana má více příčin, které se různě kombinují. Především jsou zde individuální vlastnosti, které zvyšují pravděpodobnost, že se to či ono dítě stane šikanujícím agresorem, nebo naopak obětí šikany. Jednat za určitých okolností agresivně, dokonce krutě, to je instinktivně daný sklon nás všech, i když u některých jedinců je tento sklon silnější a i když jsme vybaveni také řadou prosociálních instinktů a ušlechtilými zábranami, zejména svědomím. Psychologové mnohokrát vyzkoušeli, jak snadné je obratnou manipulací „rozjet“ sadistickou představivost a dokonce i kruté jednání běžně slušných lidí. (Války současné i minulé nám to ostatně předvedly ve velkém.) Kromě toho nás formuje – přinejmenším mnohé z nás, a některé hned ve vlastní rodině – opakovaná zkušenost, že bezohledným násilím lze přinutit druhého, aby nám ustoupil, a získat si respekt, případně zastrašit potenciální odpůrce. Iniciátorem šikany bývá samozřejmě častěji dítě tělesně silné, bez zábran daných citlivým svědomím, s potřebou kompenzovat si skryté pocity méněcennosti (byť navenek sebevědomé), dominantní a různým způsobem schopné získat vliv, často i oblibu, atd. Matějček doporučoval ze své klinické zkušenosti věnovat výchovnou pozornost obětem šikany, aktuálním i potenciálním. Je třeba u dětí odmalička rozvíjet družnost a prosociální vstřícnost, schopnost srozumitelně komunikovat s vrstevníky, pohádat se a usmířit se atd. Někdy se snadno stanou oběťmi děti, které nedovedou vrátit ránu, zasazenou pěstí nebo hrubým slovem, které se v takové situaci stáhnou nebo rozpláčí. Opakovaně jsem se setkal s rodiči obětí, kteří prosazovali zásadu, že „slušné dítě se nikdy nepere“ nebo „nesmíš být jako oni!“ U takových dětí nestačí naučit je technice sebeobrany, je třeba překonat hluboce vštípené „tabu“, pocit, že by se použitím násilí provinily, i kdyby to bylo v obraně. – Ale i dítě, které nelze naučit, aby se energicky bránilo, může aspoň vytrénovat tělesnou sílu nebo si osvojit jiné vlastnosti, kterými vrstevníkům zaimponuje. Psychologové nabízejí podrobné návody pro rodiče, jak vychovat dítě odolné k šikaně („bully-proof“). Platí ovšem zkušenost, že obětí šikany se může stát kterékoli dítě, někdy právě dítě mimořádně slušné a psychicky vyspělé, snaživé, přátelské – neschopné „s vlky výti“.
Zvlášť nebezpečná je šikana mezi žáky téže třídy, která se často odehrává přímo v učebně, především o přestávkách. Týká se všech dětí ve třídě a deformuje vztahy v celém kolektivu. Školní třída je skupina, ve které probíhají procesy dvojího druhu, čemuž odpovídají dvě tváře, dvojí struktura této skupiny: jedna oficiální, druhá „ilegální“. Té oficiální vládnou pedagogové, pod jejichž vedením se děti učí vědomostem a osvojují si příslušné dovednosti i zásady a hodnoty demokratické společnosti. Zároveň jsou však děti navzájem spojeny zájmy, které jsou v rozporu s cíli školní výchovy: přání co nejméně se namáhat a snadno získat dobré známky, experimentovat s návykovými látkami a s možnostmi sexuality, testovat hranice řádu ničením věcí a nejrůznějšími přestupky, jež poskytují vítané vzrušení dané risikem dopadení. Na učitelích si děti zkoušejí, jak jsou schopné čelit dospělým, jaká drzost, jaké urážky jim ještě projdou. Ilegální struktura třídy má svou organizaci a svá pravidla, zcela cizí demokratické kultuře zastávané školou. Je to zároveň hra na zločineckou organizaci, jak to dobře ilustruje populární výraz „bonzovat“. V této organizaci platí právo silnějšího a bezohlednějšího. Zde je šikanování slabých, napodobující akční filmy, dovolenou zábavou, lákavým, jinde „zakázaným ovocem“ poznání: jak se člověk projeví v bolesti a ponížení tváří v tvář svým trýznitelům? To je skutečné „vzrůšo“. Ilegální struktura se vytváří v každé školní třídě, podporuje ji ostatně i normální vývojový proces – tendence vrstevnické skupiny k autonomii, k nezávislosti na dospělých. Vyřizovat si všechny záležitosti mezi sebou a rozhodně nežalovat, to je převažující přání dětí a dospívajících, které ostatně pedagogové většinou rádi respektují, protože jim to zjednodušuje život. Ilegální struktura třídy je celkem neškodná, pokud nad ní má oficiální struktura rozhodnou převahu. Tak tomu je, pokud je školní práce zajímavá, učitelé mají důvěru a přirozenou autoritu i podporu rodičů, a etická výchova (např. v rámci osobnostní a sociální výchovy) je na úrovni. Nejsou-li tyto podmínky splněny a jsou-li zároveň ve třídě vlivní jedinci s antisociálními sklony, pak ilegální struktura pod jejich vedením zesiluje a začne se v ní – řečeno Kolářovou medicínskou metaforou – rozmáhat virus šikanování. Jsou-li zde přitom děti náchylné k tomu stát se obětí, a chybí-li zároveň děti s výrazným prosociálním potenciálem, které agresory zastaví, ovládne třídu postupně strach a šikana se stává „normální“ zábavou. Vývoj, který jasnozřivě beletristicky popsal William Golding v knize „Pán much“ (příběh skupiny chlapců izolované na ostrově) a který Kolář na základě svých zkušeností
rozdělil na pět stadií, může rychle dospět až do posledního stadia, v němž třída připomíná tuhou politickou totalitu nebo tlupu barbarských divochů. Šikana zde plní funkci „utužování kázně“. Dynamika skupinové agrese se vládnoucím „kingům“ snadno vymkne a oběť může být – bez zvláštního důvodu – takřka doslova zlynčována rozvášněnou skupinou dětí, které si původně „vlastně jen dělaly srandu“. Úspěšné vyšetření a pedagogické řešení pokročilé šikany vyžaduje dovednosti, jaké má zkušený kriminalista, a zároveň kvalifikaci citlivého, dobře vycvičeného psychologa. Dobrá vůle běžného pedagoga nemá šanci. Největší překážkou bývají rodiče iniciátorů šikany, kteří – nápadně často – mají ve společnosti značný vliv a s pomocí sítě svých známostí udělají vše, aby se „proval“ ututlal. Italští kolegové mluví přímo o úloze mafie ve školní šikaně. Dává to smysl: šikanováním bezbranných se možná budoucí bossové trénují v bezohledných „technikách“ ovládání druhých – na hranici zákona, nebo i daleko za ní. A boj proti tomuto zlu je možná i na našich školách bojem o budoucnost demokracie v daleko větší míře, než si běžně uvědomujeme.
