Kladno 26.7.2015
strana 1
Žalm 3 1 Žalm Davidův, když prchal před svým synem Abšalómem. 2 Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží, mnoho je těch, kdo proti mně povstávají! 3 Mnoho je těch, kteří o mně prohlašují: "Ten u Boha spásu nenalezne." 4 Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi pozvedáš hlavu. 5 Pozvedám hlas k Hospodinu, a on ze své svaté hory mi už odpovídá. 6 Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá. 7 Nebojím se davu desetitisíců, kteří kolem proti mně se kladou. 8 Povstaň, Hospodine, zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, svévolníkům zvyrážíš zuby. 9 V Hospodinu je spása. S tvým lidem je tvoje požehnání!
Žalm Davidův, když prchal před svým synem Absolónem - 2.Samuelova 15,13 -16,14 Patří k 13ti Davidovým žalmům se situačním nadpiskem, který napovídá, že jde o typickou situaci, do které se ve svém zápasu o Boží věc může dostat každý davidovský král. (každý křesťan...) Není podstatné co říkají lidé (ať již přátelé, či nepřátelé), není podstatné co říkám já sám, podstatné je jediné: co říká Hospodin ! To je to, na čem nejvíce záleží, protože to, co říká Bůh se stane. Já mohu mít různé představy, může mne ovládat strach, úzkost, beznaděj. Nebo naopak mohu být sebevědomý, sebejistý, věřit si, přeceňovat se... Přátelé, či nepřátelé jsou ovlivněni vztahem ke mně. Buď mne lacině utěšují, a nebo se posmívají a provokují. Hází na mne špínu., prorokují špatné věci... To vše ale není podstatné, podstatné je, co říká Bůh. Protože jeho slovo je pravda. Situace: David utíká z Jeruzaléma, protože jeho syn Absolón se nechal korunovat za krále, a se svým vojskem se blíží k Jeruzalému. Je schopen všeho. Je schopen otcovraždy. Jde mu jen o jediné: získat království. A tomu je ochoten podřídit vše. David se rozhoduje rychle. Vzdává se království, nebude bojovat se svým synem, konflikt vkládá do rukou Božích. Odchází a spolu s ním ti, kteří jsou mu věrní. Kolem šesti set mužů prchá spolu s králem z Jeruzaléma. Na cestě se setkávají s různými postoji lidí kolem. Někteří ho opustili, někteří se k němu připojili. Zajímavé je, že mezi těmi, co se připojili k Davidovi byli cizinci kteří sloužili Hospodinu a připojili se k Izraeli: Itaj Gatský, Keretejci a všichni Peletejci a všichni Gaťané, šest set mužů… Síba - sluha Mefíbošeta přichází a přináší králi chléb, ovoce, vino, „aby se unavení mohli na poušti napít.“ (2.Sam 16,2). Zároveň přivádí osly pro královský dům k jízdě, aby se nemuseli plahočit pěšky. Naopak Šimeí, syn Gerův (2Sam. 16, 5-8) vychází vstříc Davidovi, hází po něm kamením a zlořečí mu těmito slovy: „ Táhni, táhni, vrahu, ničemníku!... To máš za všechno to zlo, vždyť jsi vrah!“ Jak těžce asi muselo být v tu chvíli Davidovi. Ano, měl kolem sebe své odvážné bojovníky, a ti jsou ochotni tohoto ruhače potrestat, ale na jejich nabídku David odpovídá: ...On zlořečí, protože mu Hospodin řekl: zlořeč Davidovi. Nechte ho, ať zlořečí. Snad pohlédne Hospodin na mé ponížení, snad mi Hospodin za to jeho dnešní zlořečení odplatí dobrem.“ David ví, že podstatné v jeho situaci je to, co řekne Bůh! A proto se vydává do jeho rukou. V podobné situaci často stojíme i my. V různých obměnách. Jsme Boží děti, patříme PJK, prožíváme požehnání, ale najednou nečekaně se objeví problém. Stojíme uprostřed bojiště, cítíme se slabí, opuštění, voláme v modlitbách k Bohu, ale nic se neděje. V boji, ke kterému dochází prohráváme. A tu uslyšíme slova, která nás úplně porazí:
Kladno 26.7.2015
strana 2
„Tomu už ani ten jeho Bůh nepomůže. K čemu je ti ta tvoje víra? Bůh od tebe odtáhl ruce. Ty s Boží pomocí nepočítej! Ty tvoje modlitby stejně nikdo neslyší! Zbytečně očekáváš nějakou pomoc! “ a podobně. Takováto slova nám berou odvahu. Mnohdy se necháme ovlivnit a rezignujeme. Pochybujeme o Boží věrnosti. Stavíme se do pasivního postoje, nemáme sílu dál bojovat. Zvlášť, když slyšíme takto laděná slova i od těch, o kterých jsme si mysleli, že nás podepřou... Jak řešil takovouto situaci David?
Co říkají lidé_ 2 Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží, mnoho je těch, kdo proti mně povstávají! 3 Mnoho je těch, kteří o mně prohlašují: "Ten u Boha spásu nenalezne." Ti, kteří se mu posmívají, či mu zlořečí patří do Izraele - Božího lidu. Jak velmi to bolí! A ve svých soudech se dotkli toho nejcitlivějšího: spasení. „Ten u Boha spásu nenalezne!“ To nejcennější co máme, je spasení. PJ říká:. Mk 8,36-37 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši? Zač by mohl člověk získat zpět svou duši? Lépe je všechno ztratit, ale zachovat duši pro věčnost. David ztratil vše - království, postavení, slávu, bohatství, ale zůstává mu to nejcennější - spása. A najednou slyší: ten u Boha spásu nenalezne! Stalo se vám to již? Že vám někdo upíral spasení? Že vám upíral milost PJK? Ty jsi ztracen, nad tebou se Bůh nesmiluje, ty s milostí JK nepočítej... To jsou zlá slova, to jsou nepravdivá slova. Vždyť Boží milost je větší než naše představy. Vždyť není žádný hřích, který by neobmyla krev PJK. A nikoho, kdo k Bohu přijde Ježíš nevyžene ven. PJ slibuje: já jsem s vámi až do konce tohoto věku. Kdo hledá nejde, kdo prosí dostane, kdo tluče, tomu bude otevřeno! Stojíme-li v pokání před Ježíšem a hledáme-li ho, on přijde a bude jednat! Ale přes všechna tato zaslíbení se může stát, že takovéto výhružky, takováto zlá slova vzbudí pochybnost v našem srdci. Co když je to pravda? Co když se už Bůh nesmiluje? Co když na mne zapomněl?
Může se stát, že nám to lidé takto naplno neřeknou, ale my sami začneme prožívat pochybnosti. Naše srdce začne zmatkovat a panikařit. Jsem tak sám, jsem opuštěný, Bůh je daleko, už mi není pomoci... Takovéto myšlenky vedou k sebelítosti, k obviňování lidí, někdy i Boha. Je to první krok k tomu, abychom upadli do deprese, abychom se začali zmítat v pochybnostech, které mohou vést až k hořkosti vůči Bohu. Apoštol Jan k tomu říká: 1J 3,19 V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, 20 ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! Naše srdce nás může obviňovat, ale jestliže Kristus odpustil, pak mohu svému srdci říct: ano, zhřešil jsem, ale Hospodin ze mne můj hřích sňal! Tak jako to slyšel David, když zhřešil z Bat-šebou… 2S 12,13 David Nátanovi řekl: "Zhřešil jsem proti Hospodinu." Nátan Davidovi pravil: "Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš. Je to úžasné, že smíme na místě Kristově zvěstovat lidem odpouštění hříchů! (ne odpustit hříchy, ale potvrdit odpuštění, které dává Pán Ježíš těm, kteří svůj hřích vyznali a prosili o odpuštění). Právě v takovýchto okamžicích platí slovo Pavlovo: Těšte malomyslné, podpírejte slabé, vyznávejte se jeden druhému, Pán vás podepře... Toto je jeden z úkolů církve - navzájem se podpírat, modlit jeden za druhého, ujistit o Božím odpuštění o Boží věrnosti, povzbuzovat ve víře.
Kladno 26.7.2015
strana 3
1Te 5,14 Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Jk 5,16 Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Ga 6,2 Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.
Ale co když si bratr nevšimne, co když naopak přijde se slovem soudu: ten u Boha spásu nenalezne! Začne zpochybňovat naši víru, lásku, upřímnost... Na základě povrchního pohledu nás odsoudí. Co pak? Takto jednat je hřích! Nikdo nemá právo nám upírat spasení! Spasení je Boží dar, jen PJK ho může dát, a nikdo nemá právo rozhodovat za Krista. Když vidíme, že někdo žije v hříchu máme ho napomenout, a máme se za něj modlit, ale nemáme právo rozhodovat o tom, zda bude či nebude spasen. Ř 14,4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. Takováto slova často vyplývají ze situace, do které se druhý dostane, a kdy my nechápeme Boží vůli. Myslíme si, že Bůh soudí, a Bůh se naopak chce oslavit. Chce nás něco naučit, něco nám ukázat a možná nejen tomu, koho provádí zkouškou, ale i těm, kteří stojí okolo a dívají se. Šímeí zlořečil Davidovi. Měl srdce plné hořkosti, zloby, nenávisti. „Bůh tě potrestal, ty vrahu…“ Tento muž neporozuměl situaci. Neměl ani tušení o co tady jde. Je přesvědčen o tom, že je to Boží trest za vyvraždění rodu Saule. A pravděpodobně má i mylné informace. A nebo v jeho mysli došlo k posunu – stává se, že když živíme mysl a city svými představami, přijmeme je za určitý čas jako realitu. Možná, že tento muž (a s ním i další) často přemýšlel a diskutoval o tom, co se stalo potomkům Saule, až došel k názoru, že za tím vším je Davidova pomsta. Uvěřil tomu na základě svých představ a teď viděl Boží spravedlivý soud nad Davidem, když musí utíkat před vlastním synem. Přitom: David nikdy nevztáhl ruku na Saule, i když k tomu měl příležitost. A když zemřel Saul zemřel, David ho upřímně oplakává, jako Božího služebníka a krále… Amálekovac, který zraněného Saule dobil a s touto „radostnou“ novinou spěchá k Davidovi nechá David zabít, protože 2S 1,14 David se na něj rozkřikl: "Jak to, že ses nebál vztáhnout ruku a zahubit Hospodinova pomazaného?" 2. Sam 1,17 a dál čteme žalozpěv, který zpíval David nad mrtvým Saulem a jeho synem Jonatánem. Když David zjistil, že muži z Gileádu pochovali Saule, žehná jím! 2S 2,4 I … Potom bylo Davidovi oznámeno: "Muži z Jábeše v Gileádu, ti pochovali Saula." 5 David poslal k mužům v Jábeši v Gileádu posly se vzkazem: "Jste Hospodinovi požehnaní. Prokázali jste milosrdenství svému pánu Saulovi tím, že jste ho pochovali. Za krále se po smrti Saule prohlásil jeho syn Íš-bóšet. Ale dva sluhové: Rekáb a Baana (Benjamínovce) ho zákeřně zabili, když odpočíval na lůžku. Donesli Davidovi jeho hlavu a mysleli si, že dostanou odměnu. Místo toho nalezli smrt. David nechtěl získat království mocí a vraždami… 2S 4,6-7 Vešli dovnitř do domu jakoby brát pšenici. Zasadili Íš-bóšetovi ránu pod žebra; potom Rekáb a jeho bratr Baana unikli. Když totiž vešli do domu, on ležel na svém lehátku ve své ložnici. Ubili ho k smrti a uřízli mu hlavu; vzali ji a šli celou noc pustinou. Naopak David pátral, jestli zůstal nějaký potomek Saulův, aby mu prokázal milosrdenství a našel Mefíbošeta, kterému daroval všechnu půdu, kterou vlastnil Saul, přestěhoval ho do Jeruzaléma a denně sním jedl u královského stolu. 2S 9,7 David mu řekl: "Neboj se. Rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jónatanovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula a budeš každodenně jídat u mého stolu." Jediné co David dovolil, byla poprava 7 synů Saulových v Gibeji. Situace: na zemi dolehl po tři roky hlad, David se ptá Hospodina: proč? A Hospodin říká, že důvodem je krev, která lpí na rukou a rodu
Kladno 26.7.2015
strana 4
krále Saule. Chtěl vyvraždit (udělat genocidu) Gibeoňanů, s kterými měl Izrael již od dob Jozuových (Joz 9,3) smlouvu, že je nechá v klidu žít mezi sebou. David se tedy ptá Gibeóňanů co má udělat. A jejich odpověď zní: dej nám 7 synů Saulových, kteří nás chtěli vyvraždit a oni zemřou za hříchy Saule… (SZ – oko za oko, zub za zub…) David jim je vydal… Přišel déšť a skončilo období hladu. 2S 21,5-6 Odpověděli králi: "Za toho muže, který nás zamýšlel zničit a vyhladit, aby po nás v celém izraelském území nic nezůstalo, nechť je nám vydáno sedm mužů z jeho synů a my jim zpřerážíme údy v Gibeji Saula, někdejšího Hospodinova vyvoleného, kvůli Hospodinu." Král prohlásil: "Vydám je." Když ale zemřeli, David šel a pochoval je! 2S 21,12-14 David šel a vzal kosti Saulovy i kosti jeho syna Jónatana od občanů Jábeše v Gileádu, kteří je potají odnesli z bétšanského prostranství, kde je pověsili Pelištejci v den, kdy porazili Saula v pohoří Gilbóa. Přinesl odtamtud kosti Saulovy a kosti jeho syna Jónatana. Pak posbírali kosti těch, jimž byly zpřeráženy údy, a pochovali je s kostmi Saula a jeho syna Jónatana v zemi Benjamínově v Sele, v hrobě jeho otce Kíše. Vykonali všechno, co král přikázal. Bůh potom přijal prosby za zemi. David nebyl vinen vůči Saulovi, jak ho Šímei obviňoval. Přesto se nebouří, nenechá ho svými bojovníky zabít, jak se nabízejí. Ale pokorně toto zlořečení přijímá… Možná že právě tehdy ze srdce Davida vytryskla věta Žalm 3,3 Mnoho je těch, kteří o mně prohlašují: "Ten u Boha spásu nenalezne." Stalo se to někdy i Vám? Nespravedlivé obviněni, a ještě k tomu nenávistná slova: Bůh ho potrestal! Mohla to být nemoc, nebo nějaký neúspěch, ztráta zaměstnání, smrt někoho v rodině… a lidský soud: to je trest Boží! Jak krutí dovedeme bát jeden vůči druhému! A přitom často stejně jako Šímei absolutně nechápeme o co jde! Nikdy nedovolme, aby zloba, nenávist, nebo naše představy o druhých zašly tak daleko! My jsme povolání k tomu, abychom žehnali, a ne zlořečili. Pán Ježíš dokonce říká: L 6,27 Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. 28 Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Nemáme právo vložit na druhého člověka obvinění a říci mu: ten u Boha spásu nenalezne! Naopak, jestli vidíme hřích, máme na něj ukázat a modlit se za milost k pokání! Nestačí říci: já jsem nezlořečil, a dívat se jak bude Bůh soudit (Jonáš), ale máme být aktivní jako Abraham, který se přimlouval za Sodomu a Gomoru. Kéž bychom byli nejen nezúčastnění diváci, ale modlitebníci, kteří v přímluvných modlitbách vytrvale prosí o Boží milost Co dělat v takovéto situaci, kdy nás napadají nepřátelé, kdy nám jiní (možná věřící) upírají právo na spasení, kdy lidé okolo nás přivádí do zmatku naše srdce? David ví co dělat: Není podstatné co říkají lidé (ať již přátelé, či nepřátelé), není podstatné co říkám já sám , podstatné je jediné: co říká Hospodin! Co říká Bůh? Jakou zkušenost má David? 4 Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi pozvedáš hlavu. 5 Pozvedám hlas k Hospodinu, a on ze své svaté hory mi už odpovídá. 6 Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá. 7 Nebojím se davu desetitisíců, kteří kolem proti mně se kladou. 8 Povstaň, Hospodine, zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, svévolníkům zvyrážíš zuby. 9 V Hospodinu je spása. S tvým lidem je tvoje požehnání!
Kladno 26.7.2015
strana 5
1. Hospodin je štítem, slávou, zvedá mi hlavu Lidé odsuzují, ale Hospodin se přizná! Je štítem - ochrání před nepřáteli, od útoků na zpochybnění jistoty Božího spasení, od pochybovačných myšlenek Je slávou - i když je David v soužení, utíká, je zahanben, Hospodin je jeho slávou = Bůh ho neopustil, nezůstal v Jeruzalémě ve svatyni, někde u truhly smlouvy, ale Hospodin se svou slávou jde s ním. A Jeho sláva spočívá i na Davidovi. Hospodinu nevadí, že je teď psanec, David je jeho služebník a Bůh jde s ním všude. Ty mi zvedáš hlavu - toto je skutečnost. Ať si nepřátelé říkají co chtějí, Hospodin mu pozvedá hlavu. Může jít vstříc budoucnosti se vztyčenou hlavou. Není poražený, protože Bůh jde s ním. Ano, neví jak to dopadne, ale ví, že Hospodin ho neopustil. Přizná se k němu. Kéž bychom procházeli životními zkouškami v této jistotě. Hospodin je mi štítem, je mou slávou, pozvedá mi hlavu. PJ: když přijde soužení: napřimte své hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko !
2. Pozvedám hlas ...už mi odpovídá David prosí o pomoc, a vysvobození. Je aktivní. Pokořuje se před Bohem, zpytuje své srdce, ale zároveň volá v modlitbě o záchranu. Úžasná je jeho zkušenost: pozvedám hlas k Hospodinu,a On ze své svaté hory mi už odpovídá. Hospodin nevyčkává, nečeká jak to dopadne, netaktizuje ale JIŽ odpovídá. Bůh je rychlý ve své pomoci. „Ještě mám slovo na jazyku a ty všechno víš“ vyznává na jiném místě David. Toto je častá zkušenost Božích dětí. Pozvednou hlas, a než stačí povědět svou prosbu, Bůh již vyslyšel. Samozřejmě - Bůh jedná vždy suverénně. Jsou chvíle kdy spolu s Davidem prožíváme: již vyslyšel, a jsou jiné chvíle, kdy vyznáváme: Bůh se přiznal k vytrvalým modlitbám! Kraličtí překládají tento verš v minulém čase: Kralicky: Ž 3,4 Hlasem svým volal jsem k Hospodinu, a vyslyšel mne s hory svaté své.. Ekumenický překlad v přítomném čase: Ekum: Ž 3,5 Pozvedám hlas k Hospodinu, a on ze své svaté hory mi už odpovídá. Jedno i druhé platí. David ví, že Hospodin slyšel a rozhodl se vyslyšet jeho modlitbu. Její naplnění ještě chvíli trvalo. Možná den, dva... I při nás to platí. Možná ještě nevidíš výsledek své modlitby, ale v srdci cítíš: Bůh vyslyšel, a nebude to dlouho čekat, uvidíš to na vlastní oči.
3. Hospodin mne podepírá Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mne podepírá. Utíká, je v nebezpečí života, a přitom klidně usne... Kolik nocí jsme neprospali pro starosti, které prožíváme. Kolik stresu, obav, myšlenek: jak tohle jen dopadne, a to nejsme v nebezpečí života. David ulehne a spí... vědomí Boží ochrany. Prožíváš tuto ochranu? - musím vyznat, že se mi to mnohdy nedaří. Že nemám tak pevnou víru jako David, i když mám mnoho zkušeností s tím, že PJ vždy zasáhl včas tak se mnohdy po nocích, nebo i ve dne trápím nad tím, co bude. Přál bych si mít tuto pevnost (nepohnutelnost) víry!
4. Hospodin je má spása Na zpochybňování odpůrců David odpovídá jasným vyznáním: V Hospodinu je spása. Ne v tom co řeknou, či neřeknou lidé. Neobrací se na nikoho jiného, než na samotného Hospodina. On ví, že jeho slovo je pravda, on ví, že to co slíbil platí. Ví že jeho spasení nezáleží na knězi, proroku, rádcích, davu lidí, ale na Hospodinu. PJK jediný rozhoduje o našem spasení! Díky Bohu za to! Kdybych o tom rozhodoval já, jak by asi vypadal zástup Božích dětí! Kolik je v našich srdcích předsudků, kolik falešných názorů. Jaké jsou naše představy o tom, kdo je, či není spasen. Díky Bohu, že o tom rozhoduje Ježíš.
Kladno 26.7.2015
strana 6
Díky tomu byl spasen lotr na kříži, celník, který se modlí: buď milostiv mne hříšnému, cizoložná žena, která slyší: aniž já tě odsuzuji, jdi a nehřeš víc... ale i já a ty! Toto vědomí nikdy nesmí vymizet z našeho srdce. V Hospodinu je spása! Ani lidé, ani satan nemůže vzít to, co Ježíš dal.
5. Hospodin dává své požehnání Největším požehnáním je spasení. Spasení je stav Božího dítěte - neznamená co cítím, co si myslím, ale co učinil Bůh. On nás přijal pro Pána Ježíše jako své děti. A jsme-li jeho děti, pak máme i podíl na všem požehnání, které Ježíš pro nás připravil. Pak můžeme nastavovat své dlaně a Boží požehnání přijímat do svého života. Tím největším požehnáním je spasení. Věčný život v budoucnosti, přítomnost Ducha svatého v současnosti. Nejdeme životem sami, nestojíme v zápasech sami, ať jsme kdekoli je s námi Bůh. Ať procházíme nemocí, utrpením, zkouškou, je s námi Bůh, a je-li on s námi je s ním i jeho požehnání. Být v Boží blízkosti znamená prožívat jeho požehnání. Být venku v dešti znamená, že jsme mokří (neschováme-li se), být v jedoucím vlaku znamená, že se pohybujeme (i když sedíme), být v Boží blízkosti znamená být v prostředí Božího požehnání (pokud se mu otvíráme). Požehnání není jen v tom - lidsky viděno - dobrém. Čtete-li Bibli, či životopisy velkých Božích mužů a žen, pak vidíte, že žádný Boží člověk nebyl ušetřen zkoušek a utrpení. Ale to vše ho vedlo k hloubce víry a poznání PJK. Kdo se vyhýbá zkouškám, kdo uhýbá před utrpením, kdo chce životem jen tak proplout, ten většinou stojí na mělkých základech. Božím požehnáním se stala pro Davida i tato událost, kdy jako psanec utíká před vlastním synem. Bylo to těžké, ale byla to pro něj i nová zkušenost o Boží věrnosti, a když se vrací zpět do Jeruzaléma bylo nejen jemu, ale i celému národu jasné, že při něm stojí Bůh.
Šímei, muž který mu zlořečil (a s ním tisíc mužů Bejnamin) jde Davidovi vstříc, padá na kolena a prosí o odpuštění za to, že mu zlořečil.Pochopil: je sním Hospodin! Vyznává: 2. sam. 20,17-24 Tu si pospíšil Benjamínec Šimeí, syn Gérův z Bachurímu, a sestoupil s judskými muži králi Davidovi vstříc. Bylo s ním tisíc mužů z Benjamína ... Šimeí, syn Gérův, padl před králem, jenž se chystal přejít Jordán, a řekl králi: „Nechť mi to můj pán nepokládá za vinu a nechť nevzpomíná, čím se jeho otrok provinil v ten den, kdy král, můj pán, vycházel z Jeruzaléma; nechť to král nechová v srdci. Vždyť tvůj otrok ví, že zhřešil. Dnes však jsem přišel z celého Josefova domu první, abych sestoupil králi, svému pánu, vstříc.“ Tu se ozval Abíšaj, syn Serújin: „Což nebude Šimeí usmrcen za to, že zlořečil Hospodinovu pomazanému?“ David však prohlásil: „Co je vám do mých záležitostí, synové Serújini! Zase se mi dnes stavíte na odpor. Dnes by měl být v Izraeli někdo usmrcen? Což nevím, že jsem dnes nad Izraelem opět králem?“ Šimeímu král potom řekl: „Nezemřeš.“ A král mu přísahal.
Kéž bychom my i naše okolí měli podobnou zkušenost. Kéž by i o nás lidé vyznávali: při něm stojí Bůh.
Nelekejme se, nenechme se zpochybnit, nenechme se vtlačit do role těch, které Bůh opustil, protože Bůh je věrný, neopustí, nezanechá, ale je s námi. On sám a spolu s ním i jeho požehnání.
