Šlechtický mecenát, sběratelství a zámecké knihovny slezské šlechty. K předpokladům vzniku muzejních institucí v Rakouském Slezsku Jaromír Olšovský Abstract: The present study deals with the aristocratic libraries, noble collecting and patronage in the 2nd half of the 18th century, which contributed to the establishing of an appropriate milieu for the emergence of museum institutions in Austrian Silesia in the early 19th century. The study is focused on the example of two aristocratic libraries, which were located on chateau in Dobroslavice and Velké Hoštice. Keywords: Silesia, Aristocratic Libraries, 18th century, Enlightenment, museums Jak již bylo mnohokrát řečeno ve starší i novější literatuře, se vznikem nejstarších muzejních institucí se v rámci českých zemí překvapivě setkáváme v regionu Rakouského Slezska, a to už v prvních desetiletích 19. století. Předpoklady pro tento velmi příznivý vývoj, který svědčí o jistém kulturním, intelektuálním a duchovním náskoku ve srovnání s ostatními českými zeměmi na počátku 19. století, byly zřejmě připraveny již během posledních desetiletí 18. století. To je velmi pozoruhodné, jelikož Rakouské Slezsko v posledních desetiletích 18. století rozhodně nepatřilo k regionům, kde by se odehrávaly aktuální myšlenkové a kulturní výboje.1 Založení muzea na počátku 19. století je totiž především záležitostí intelektuální, vyrůstající z odlišných, racionálních potřeb, jež pramení spíše z myšlenek osvícenství, a nikoli z idejí a představ pozdně barokní společnosti, jakou v mnoha ohledech představovalo Rakouské Slezsko druhé poloviny 18. století. Ideové zázemí muzejních a galerijních institucí, zakládaných na přelomu 18. a 19. století, tkvělo v novodobém racionalismu, usilujícího o systematické pojednání těch fenoménů, které byly obsahem dřívějších Kunst- und Wunderkammern, které se rozvíjely od 16. století a mnohdy v nejrůznějších podobách přežívaly až do poloviny 18. století. Na rozdíl od dřívějších kunstkomor, které byly postaveny na principu korespondencí mezi světem a člověkem, mezi makrokosmem a mikrokosmem, na principu systému podobností (similia in similibus) mezi fenomény, z hlediska racionální vědy navzájem spolu nesouvisejícími, spočíval raison d´étre muzejních institucí budovaných 1
Předložená studie vznikla v rámci řešení projektu OPVK 2.3 Historizace střední Evropy (č. projektu CZ.1.07/2.3.00/20.0031), který je financován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR, jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. V rámci tohoto projektu jsem měl možnost navštívit The Warburg Institute Library v Londýně, kde jsem mohl studovat nejnovější literaturu týkající se dějin sběratelství a uměleckého mecenátu. K nejdůležitějším titulům, z nichž jsem čerpal, v tomto směru patří The First Modern Museums of Art. The Birth of an Institution in 18th-and-Early-19th-Century Europe (ed. Carole Paul). Los Angeles 2012.
1
v prostoru habsburské monarchie na racionálním principu systematické klasifikace, ztělesněné Linného systémem, který se přirozeně stal dominantním v oblasti přírodních věd. Není proto náhodou, a nejinak tomu bylo i v případě opavského Gymnazijního muzea, že muzea zakládaná na počátku 19. století se do značné míry rozešla se staršími formami sběratelství (Kunstkammern, šlechtické rodové galerie) a dominantním objektem jejich zájmu se začaly stávat naturfakty, tedy přírodniny, avšak nyní už systematicky rozčleněné na jednotlivé říše a s nimi spjaté obory. Proto větší díl zaujímají v těchto muzeích sbírky přírodnin, s jejichž vědeckým zpracováním se již pojí novodobý vědecký racionalismus, který se postupně se svou snahou o systematický a klasifikační přístup zmocňuje i sféry uměleckých a „společenskovědních“ artefaktů, tedy toho, co bylo ve starších formách sběratelských aktivit vedeno pod označením artificialia.2 Vraťme se ale ke společnosti a kultuře Rakouského Slezska v posledních desetiletích 19. století. Můžeme-li vzít výtvarné umění a vizuální kulturu za jednu z konstitutivních složek kultury jako takové, shledáme, že po stránce výtvarného umění patřil region Rakouského Slezska na přelomu 18. a 19. století k okrajovým, provinciálním územím habsburské monarchie, kde ještě v 60. a 70. letech 18. století doznívala pozdně barokní kultura, která právě v Rakouském Slezsku vydala poslední plody svého slohového vývoje. Jestliže po stránce stylového vývoje dějin umění nám Rakouské Slezsko může sloužit jako příklad par excellence teze, že v okrajových, od kulturních center vzdálených regionech, dochází k prodlužování životaschopnosti pozdních fází vývoje uměleckého slohu, v tomto případě pozdně barokního a rokokového, přece jen by nám tento fakt neměl zakrýt skutečnost, že již od 60. let 18. století začaly i do Rakouského Slezska pronikat ideje, názory, prožitky a cítění, které můžeme obecně spojit s proudem osvícenství. Příklady recepce takovýchto idejí můžeme nalézt jak v církevním, tak i v šlechtickém prostředí, přičemž obecně osvícenské obsahové zaměření mnoha výtvarných děl se přirozeně pojilo s pozdně barokní anebo pozdně rokokovou formou. Jak ukázala řada badatelů, zabývajících se vývojem umění v posledních desetiletích 18. století, je tato koexistence či synkreze pozdně barokní popřípadě rokokové formy s obsahy, jejichž základ obecně tkví v osvícenství, poměrně typická pro situaci v zemích habsburské monarchie, která myšlenky a étos osvícenství přijímala selektivně. Nové, osvícenské myšlenky a ideje zcela jistě nacházely i v slezské společnosti, v církevním a šlechtickém prostředí, určitou odezvu, ale jejich působení se neodrazilo v konkrétním výsledku a recepci těchto myšlenek nemůžeme spojit s určitými konkrétními počiny či uměleckými díly. Takovouto určitou recepci osvícenských myšlenek spíše tušíme v pozadí za církevní a šlechtickou kulturou, jež svou výtvarnou podobu ještě čerpala převážně z pozdně barokního étosu. V církevním i šlechtickém prostředí Rakouského Slezska se nanejvýše setkáváme se synkrezí pozdně barokní kultury a raných forem klasicismu. Jestliže charakter výtvarného umění ve vazbě na církevní prostředí ve Slezsku na konci 18. století je alespoň rámcově poznán, pak v poznání umění, spjatého s prostředím slezské šlechty, jsme teprve na počátku. Z téhož důvodu je posouzení konkrétní role, kterou hrálo
2
V oblasti prezentace uměleckých děl a společenskovědních artefaktů převládá tento systematický a klasifikační přístup v muzejních institucích dodnes a teprve v nedávných desetiletích se objevují pokusy tento přístup, postavený na přírodovědné metodologii, opustit a pokusit se o jiné „čtení“ a prezentaci minulosti. Je logické, že v řadě případů se tyto pokusy odvolávají na starší tradici Kunstkomor s jejich systémem korespondencí mezi nejrůznějšími fenomény, který se snaží nahradit jinými systémy, které by byly pro současného diváka srozumitelnější, a to od systému „poetických“ souvislostí, které mají překvapovat až po pokusy, které vyznívají bizarně. Základním inspirativním dílem pro tyto seriózně vedené pokusy je přirozeně dílo Gastona Bachelarda, především jeho Poetika prostoru, Praha Malvern, 2009 a Poetika snění, Praha Malvern 2010.
2
umění v životě slezského šlechtice daleko obtížnější a je v mnohém odkázáno na obecné analogie a příklady odjinud.3 Přestože máme jen torzovité informace o konkrétní podobě života na slezských zámcích, zcela jistě nepochybíme konstatováním, že i když se po stránce výtvarné kultury život slezského šlechtice na zámku konce 18. století odehrával v pozdně barokních či pozdně rokokových formách a kulisách, intelektuální a duchovní život, jenž se bezprostředně nepromítá do podoby či stylového zaměření výtvarných děl, obyvatel těchto aristokratických sídel se odehrával už v jiných, odlišných myšlenkových souřadnicích, které více odpovídaly změnám, k nimž došlo na konci 18. století v společenských, intelektuálních a duchovních sférách. Po společenské stránce začíná totiž během 70. – 90. let 18. století i v konzervativní slezské společnosti docházet k progresivním změnám, kdy vznikají nové, svým charakterem v podstatě již protoobčanské instituce, jsou zakládány nejrůznější učené společnosti, jejichž vznik souvisí se změnami ve struktuře vědění a vzdělání, které se odehrály během osvícenství, a které rovněž odrážejí touhu po nových formách sociability, abychom použili módní termín francouzské historiografie. V mnohém je tento vývoj ve Slezsku inspirován obdobným vývojem na Moravě, kde ke vzniku těchto institucí dochází mnohem dříve a kde také bylo intelektuální milieu pro vznik takovýchto institucí příznivější. S jistou nadsázkou bychom mohli říci, že osvícenství ve Slezsku, stejně jako na Moravě, se doslovně vrací k základům Ciceronovy devízy, oživené osvícenstvím, která klade rovnítko mezi kultivací půdy a kultivací ducha.4 Vznikají tedy nejrůznější zemědělské společnosti, zabývající se otázkami, jak zlepšit vrchnostenské zemědělské podnikání a od agricultury již není daleko k činnostem na poli kultury. Tak byla i v Opavě po vzoru Brna v roce 1771 založena Královská slezská zemědělská společnost, v níž se exponovala řada slezských aristokratů, v roce 1782 byla založena tzv. Trasslerova tiskárna spojená s nakladatelstvím, která v podstatě suplovala soukromou učenou společnost, kterou na Moravě nacházíme již ve druhé polovině 40. let 18. století, kdy v Olomouci vznikla proslulá Societas eruditorum incognitorum in Terris Austriacis (1746).5 I když výše zmíněné společnosti představují protoobčanské společenské struktury, angažovala se v nich, jak již bylo řečeno, řada příslušníků aristokracie. O tom, jaký byl myšlenkový svět této aristokracie na slezských zámcích a zámečcích, se můžeme jen 3
I když se i v našem prostředí v poslední době slibně rozvíjí výzkum cíleně zaměřený na slezskou šlechtu, konkrétně na hornoslezskou šlechtu, viz např. nedávnou konferenci Šlechtic v Horním Slezsku v novověku. Vztah regionu a centra na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska (5. – 6. listopadu 2009, Cieszyn), kterou pořádali Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity, Instytut Historii Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach a Muzeum Těšínska v Českém Těšíně (viz výstup této konference Šlechtic v Horním Slezsku. Vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska, 15. – 20. století. Eds. Jiří Brňovják – Waclaw Gojniczek – Aleš Zářický, FF OU v Ostravě a Instytut Historii Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach, Katowice – Ostrava 2011, přesto je výtvarná kultura spjatá s šlechtickým prostředím poznána stále nedostatečně. Na vině je především vysoká míra devastace, jíž byla postižena šlechtická sídla ve Slezsku, kdy především po roce 1945 došlo ke zničení celé řady zámků, zámečků, tvrzí. A pokud zůstal zámek či zámeček zachován, tak se toto zachování až na vzácné výjimky netýkalo jeho interiérové výzdoby, nehledě k zámeckému mobiliáři, který byl samozřejmě rozchvácen. O tom, že si slezská šlechta rovněž budovala na svých zámcích ve Slezsku rodové galerie, jsme samozřejmě porůznu informování, ale chybí znalosti o jejich konkrétní podobě. 4 K tomu srov. Marcus Tullius Cicero, Tuskulské hovory, II, 13, s. 92. Praha, Svoboda 1976, Antická knihovna svazek 32. 5 K osobnosti Josefa Georga Trasslera a jeho tiskárně a nakladatelskému podniku v Opavě srov. základní studii Jiřího Malíře, viz Jiří Malíř, Knihtiskař. Příklad Emanuela Antonína Svobody a Josefa Jiřího Trasslera, in: Jiří Malíř a kol. (edd.), Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století, Brno 2008, s. 147 – 172. K Trasslerovi v Opavě naposledy Pavel Šopák, Ernst Mückusch von Buchberg a Gymnazijní muzeum v Opavě (Zamyšlení k dvoustému výročí úmrtí), Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 7/2014, s. 56.
3
dohadovat na základě torzovitě dochovaného vybavení slezských zámků, jejichž důležitou součástí byly zámecké, zpravidla rodové portrétní galerie, uspořádané podle genealogických kritérií. Ty se však staly spíše výrazem šlechtické reprezentace, symbolem urozenosti, náležející stále ještě do sféry barokní kultury, postavené na vizuálním působení, a neposkytují nám tak vodítka pro postižení intelektuálního života majitele zámku. Ten do jisté míry můžeme dedukovat ze zámeckých knihoven, které tvořily stejně jako portrétní galerie součást zámeckého vybavení nejméně už od 16. století, ale teprve zhruba od 70. let 18. století o nich můžeme hovořit, jako o výrazné součásti intelektuálního a múzického života aristokracie na zámcích. O rodových galeriích a stejně tak o knihovnách na slezských zámcích jsme, jak již bylo výše řečeno, informováni jen torzovitě, a ještě méně jsme informováni o jejich konkrétním obsahu.6 Na skutečnost, že slezská aristokracie nemusela být nijak kulturně opožděná a mohla být dobře seznámena s vídeňským prostředím, poukazuje případ nedochované knihovny a zámecké galerie, tvořící součást interiérů zámku ve Velkých Heralticích Jiřího Štefana hraběte z Vrbna a Bruntálu, kde obrazová galerie ve formě dlouhé chodby, doložená v zámeckém inventáři, naznačuje, že hrabě mohl být seznámen, zřejmě na základě autopsie, s galerií Leopolda Viléma ve vídeňském Stallburgu, která rovněž byla koncipována ve formě dlouhé úzké chodby.7 Od poloviny 18. století knihovny tvořily již standardní součást vybavení mnoha slezských zámků, byť o jejich existenci jsme zpraveni jen v některých případech. Tak víme, že se šlechtické knihovny nacházely např. na zámcích ve Velkých Heralticích, Dolních Životicích, Melči, Slezských Rudolticích, Ropici a na řadě dalších míst. Zatímco o některých 6
Literatura o každodennosti slezské šlechty je již poměrně rozsáhlá a v jejím rámci lze nalézt i údaje k slezským šlechtickým/zámeckým knihovnám. Literatura zabývající se přímo šlechtickými zámeckými knihovnami je o poznání skromnější. K základním titulům na téma šlechtické každodennosti a zámeckých knihoven bez nároku na úplnost patří: František Čáda, Rukopisné svazky v zámecké knihovně na Hradci u Opavy, Slezský sborník 53, 1955, s. 283 - 292; Jaroslav Bakala, Poznámky o zámecké knihovně v Dolních Životicích z roku 1790, Časopis Slezského musea v Opavě 1958, B – 7, s. 114 – 117; S. Petr, Rukopisné fondy zámeckých a hradních knihoven na Moravě a ve Slezsku. In: Problematika historických a vzácných knihovních fondů Čech, Moravy a Slezska, Brno 1995; Eva Lacinová, Zámecká knihovna knížat Lichnovských na Hradci nad Moravicí, Diplomová práce obhájená na katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Ostrava 1999; Petra Mašitová, Sonda do každodennosti barokního kavalíra (Pozůstalostní inventář Jiřího Štefana, hraběte z Vrbna a Bruntálu), Sborník bruntálského muzea, 2003, s. 56-75; Petra Mašitová, Manželka Jiřího Štefana, hraběte z Vrbna a Bruntálu, ve světle pozůstalostních inventářů, Sborník bruntálského muzea, 2004, s. 43 – 48; Petra Mašitová, Hmotný odkaz barokního kavalíra z Kravař (Pozůstalostní inventář Ferdinanda Burcharda, svobodného pána z Eichendorfu), Historie/Historica – sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity 11, 2004, s. 149-156; Petra Mašitová, Ještě jednou ke každodennosti hraběcí rodiny Bruntálských z Vrbna (Pozůstalostní inventář Anny Heleny Petronely Oderské z Lidéřova, rozené hraběnky z Vrbna a Bruntálu, Sborník bruntálského muzea, 2005, s. 12 – 17; Petra Mašitová, František Josef Filip, hrabě z Hodic – barokní intelektuál, alchymista a milovník umění ze zámku v Melči. ČNM - řada historická 174, 2005, č. 3-4, s. 191-203; Petra Mašitová, Barokní čtenář Jan Václav Sedmoradský ze Sedmorad, Sborník bruntálského muzea, 2008, s. 40-45; Petra Mašitová, František Albrecht Skrbenský z Hříště z pohledu pozůstalostního inventáře (Každodennost na zámku v Petříkovech na konci 17. století), Historie/Historica – sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity 15, 2008, s. 155-165; Petra Mašitová, Knihovny rodu Bruntálských z Vrbna v 17. století (Několik poznámek na okraj), Sborník bruntálského muzea, 2009, s. 23 – 26; Veronika Čapská – Veronika Marková (eds.), Gabriela Sobková z Kornic, provdaná ze Spens – Booden. Deníkové rodinné paměti (1785 – 1808). Edice Manu propria 5. Praha 2009; Veronika Marková, Zámecká knihovna v Ropici. Sonda do knižní kultury těšínské šlechty 18. – 20. století. Těšínsko, ročník LV, č. 4, 2012, s. 15 – 21. Obsáhle byla komentována rovněž zámecká knihovna Alberta Josefa hraběte z Hodic a Volframic, kterou tento známý slezský aristokrat vybudoval ve svém rezidenčním zámku ve Slezských Rudolticích. K tomu především nedávná monografie Milana Myšky, viz Milan Myška, Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícenstvím, Ostrava 2011, s. 190 – 201. 7 K tomu viz Petra Mašitová, Sonda do každodennosti barokního kavalíra (Pozůstalostní inventář Jiřího Štefana, hraběte z Vrbna a Bruntálu), Sborník bruntálského muzea, 2003, s. 60.
4
knihovnách, jako např. o velkoheraltické knihovně hraběte Jiřího Štefana, hraběte z Vrbna a Bruntálu, knihovně Alberta Josefa Hodice v Slezských Rudolticích či knihovně Lichnovských na zámku v Hradci nad Moravicí jsme informováni poměrně podrobně, či alespoň rámcově, a dokážeme si o nich a jejich náplni učinit určitou představu, v případě některých knihoven víme pouze to, že existovaly. V následujících řádcích se chceme zaměřit na dvě šlechtické knihovny ve Slezsku, jimž dosud nebyla věnována náležitá pozornost a jež výrazně rozšiřují dosavadní výčet známých zámeckých knihoven ve Slezsku. Bohužel, vzhledem k torzovitosti pramenů a faktu, že se žádná z nich nedochovala, můžeme jejich konkrétní obsahovou náplň posoudit jen částečně. První z nich je knihovna, která se nacházela na zámku Ernsta Friedricha Alexandra hraběte Gianniniho (1719 – 1775) v Dobroslavicích a která, jak bude ukázáno níže, představuje ve slezském prostředí moravský import. Druhá knihovna našeho zájmu, do odborné literatury rovněž dosud neuvedená, je knihovna Ignáce Dominika hraběte Chorinského, která se nacházela na Chorinského zámku ve Velkých Hošticích. O existenci knihovny Alexandra hraběte Gianniniho na zámku v Dobroslavicích, v literatuře dosud neznámé, se dozvídáme na základě soupisu knih, který byl pořízen v roce 1777, tedy dva roky poté, kdy v roce 1775 zemřel hrabě Alexandr, poslední majitel zámku v Dobroslavicích z rodu Giannini. Ten statek Dobroslavice, náležející k hrabyňskému panství, i se zámkem odkázal svému strýci Josefu hraběti Wengerskému. Zřejmě kvůli dědické dani, všechny knihy jsou v soupisu oceněny, se v roce 1777, tedy již za nového majitele Josefa hraběte Wengerského, odehrála na dobroslavickém zámku cenzurní prohlídka tamní knihovny, která pocházela z majetku hrabat Giannini. Z této prohlídky se ve fondu Královského úřadu v Opavě (Zemský archiv Opava) dochoval jednak výtah knih, jež se týkaly vojenství, a jednak pro nás daleko významnější soupis zakázaných knih (Consignatio), který byl proveden podle inventáře, o jehož existenci nás zpravuje nadpis v záhlaví tohoto soupisu a skutečnost, že soupis byl pořízen v Opavě, tedy až druhotně. Samotný inventář zámecké knihovny v Dobroslavicích, který sloužil jako podklad pro vyhotovení tohoto soupisu, se bohužel nedochoval.8 Tento soupis „zakázaných knih“ (Consignatio), sepsaný 12. července 1777 v Opavě, obsahuje sto čtrnáct číslovaných položek, v nichž jsou knihy rozděleny na foliového formátu (in folio, 9 položek), většího kvartového formátu (in quarto maiori, 19 položek), menšího kvartového formátu (in quarto minori, 2 položky) a konečně většího a menšího oktávového formátu (in octavo majori et minori). Tematicky zde nalezneme knihy z oblasti církevních dějin, dějin církevních řádů, nejčastěji jezuitského (např. Pragmatische geschichte des jesuiten ordens seith ihren ursprung bis auf gegenwärtige zeit durch Johann Christoph Harenberg probst des stifts s. Laurentii ver schwünge, halle und helenstadt 1760, 2 sv., pol. č. 17), z teologie, z komentářové a apologetické literatury k luteranismu a práce k reformaci obecně, jako např. Viti ludovici á Seckendorf, Commentarius, historicus, apologeticus, de lutheranissimo sive de reformatione religionis dicti, d. Mart. Lutheri. Francof. D. Lipsia 1697 (pol. č. 2) nebo Operum omnium reverendi viri philippi melanthonis. Virtemberga 1645, 4 sv. (pol. č. 8). Reprezentativně zde byly zastoupeny především práce Martina Luthera, z jehož díla v seznamu nalezneme jednak jeden svazek jeho tzv. „stolních řečí“ (Tischreden), vydaný v Lipsku v roce 1621 (Colloquia, 8
Viz ZA v Opavě, Fond Královský úřad v Opavě, 1742-1782, inv. č. 669, sign. 12/31b, karton 505, Cenzurní prohlídka knihovny hraběte Wengerského na zámku v Dobroslavicích, 1776-1780. Fond obsahuje dva důležité dokumenty, jednak tzv. Extract militarií (folio 12 a, b) a pak tzv. Consignatio, čili soupis knih zabavených cenzorem, folio 35 – 41b, opatřený datem 12. července 1777.
5
oder christliche nützliche tischreden d. mart. lutheri durch m. johannem anrihabem (nečitelné) dienerischem leipzig 1621, 1 sv, pol. č. 5), dále souhrnné vydání jeho prací v sedmi svazcích (7 bücher omnium operum reverendi domini martini lutheri doctoris theologia continens scripta primis trienniss ab eo tempore quo primum controversia de indulgentiis mola est. virtemberga 1558, 7 sv., pol. č. 7) a jeho spisy k epištolám, shromážděné ve dvanácti svazcích (12 bücher über etwelche episteln der aposteln d. mart. luther, virtemberg 1551, 12 sv., pol. č. 6). Pozoruhodný je zájem majitele knihovny o myšlenky Viklefa, Jana Husa a Jeronýma Pražského, jak dokládá např. titul Histoire du dicelesianisime, on de la doctrine de viclef jean huss et jerome de prague á lion 1696, 1 sv. (pol. č. 35). K nejvýznamnějším knihám z oblasti filozofie, jež v soupisu nalezneme, zcela jistě patří svazek zahrnující posmrtné vydání pěti děl Barucha Spinozy, tzv. Opera posthuma, které nechali vydat nejbližší přátelé slavného filozofa v roce 1677. Toto vydání obsahovalo Spinozova klíčová díla, tedy jeho Etiku, Tractatus Politicus, Tractatus de Intellectus Emendatione, Epistolae, a Compendium Grammatices Linguae Hebraeae. Posthumní vydání Spinozova díla v seznamu zakázaných knih, zajištěných v dobroslavické zámecké knihovně, nalezeneme pod pořadovým číslem 13 (Opera posthuma, seu ethica ordine geometrico demonstrata i. e. de Deo, de Natura, et de Origine mentis, de origine, et natura affectum, et de Servitude humana, de potentis Intellectus loco non approsito anno 1677, 1 sv.), přičemž autorství svazku je vyznačeno jen iniciálami B. D. S., tedy Benedictus Spinoza. Na hlubší zájem majitele dobroslavické knihovny o Spinozu rovněž ukazuje životopis filozofa od Jeana Colena, který je v seznamu knih veden pod položkou č. 86 (La vie de B. de Spinosa, tiréo des Eorits de oe fameraux philosophe par Jean Colenus Minister de l ´eglise Lutherien á la Haye 1706, 1 sv.). Z dalších filozofických děl zde nalezneme spisy Thomase Hobbese (Elementa philosophica de cive auth. Thom. Hobbes a Amsterdam 1657, pol. č. 103), Davida Huma (Discours politiques de Mi David Hume, Amsterdam 1754, pol. č. 68), či Leibnizovy dopisy o náboženské toleranci (De la Tolerance des Religions, lettres de M. de Leibnitz, et responses de M. Petlison á Paris 1692, pol. č. 34). Bohatě zde byla zastoupena soudobá osvícenská filosofie, ať už Montesquieu svými Perskými listy (Lettres Persannes á Cologne 1748, pol. č. 39) nebo Jean Jacques Rousseau, jehož dílo bylo reprezentováno čtyřsvazkovým výborem (Oeuvres diverses de M. Roussau á Amsterdam, 4 sv., pol. č. 46). Z děl ženevského filozofa zde byl také zastoupen jeho proslulý spis Emil (L´Emille, ou de l´education par J. Rousseau á Amsterdam 1762, 2 sv., pol. č. 88). Ze soudobé francouzské filozofické produkce stojí za zmínku spis filozoficky zaměřeného spisovatele Jeana Baptisty Boyera d´Argens, zabývající se možnostmi lidského poznání (Philosophie du bon sens ou Reflexions philosophiques sur l´incertitude de connoissance humaines par le Marquis d´argens á la Haye 1746, pol. č. 37). Pod názvem Oeuvres philosophiques et memoires joux servis a l´histoire naturel de l´homme a Londres 1751, uvedeným pod pořadovým číslem 15, se zřejmě skrývá jedna z kapitol anebo část z rozsáhlého Oeuvres philosophiques francouzského filozofa a lékaře Juliena Offraye La Mettrie, jednoho z prvních představitelů osvícenského materialismu, který se proslavil především svým anonymně vydaným spisem L´Homme machine (1748). Nechyběl zde přirozeně ani Voltairův Candide (Candide L´optimissme par M. Voltaire, Edition revue et augmente par le anthem aux delices 1763, pol. č. 40). Ze zakázaných osvícenských encyklopedických a slovníkových děl je na prvním místě samozřejmě uvedena Encyklopedie (Encylopedie ou Dictionaire raisonné des sciences, des arts, et de metiers, par une Societe de gens de letter, a Paris 1765, 17 sv., pol. č. 1), která vycházela v letech 1751 – 1765 pod vedením Denise Diderota a d´Alemberta, a pak slovníkové dílo Prospera Marchanda Dictionaire historique, on Memoires entiques, et 6
litteraires, concernant la vie, et les courages de diversi personages distingues dans la republique des lettres, vydaný v Haagu v roce 1758 (pol. č. 3). Je samozřejmě otázkou, odkud se knihy tohoto druhu, výrazně zaměřené na církevní historii, politickou historii, teologii, filozofii nebo drama, vzaly právě v knihovně Ernsta Friedricha Alexandra hraběte Gianniniho (1719 – 1775), o němž je známo pouze to, že se úspěšně věnoval vojenské kariéře, stal se důstojníkem a v roce 1758 se vyznamenal v Olomouci. I když vojenské povolání nevylučuje múzické zájmy, ze středoevropského okruhu můžeme vzpomenout například nejznámějšího válečníka přelomu 17. a 18. století, prince Eugena Savojského, který rovněž vlastnil intelektuálně zaměřenou knihovnu, přesto bychom díla jako je Spinozova Etika nebo reprezentativní výběr francouzského osvícenského myšlení v zapadlém venkovském zámečku, kdesi v Dobroslavicích ve Slezsku, nehledali. Klíčem k určení osoby zakladatele dobroslavické knihovny je samozřejmě šlechtický rod, který zámeček vlastnil od roku 1743. Šlechtický rod Giannini (Gianini), pocházející z Mantovy a Modeny, je v dějinách Moravy přirozeně velmi známý, a to prostřednictvím Alexandrova staršího bratra Františka Řehoře hraběte Gianniniho (1693, Modena – 1758, Olomouc), který se výrazně zapsal nejen do církevních dějin Moravy, ale především do dějin uměleckého mecenátu včetně obecně kulturních dějin a dějin idejí. Otec obou bratrů, Karel Antonín hrabě Giannini, získal v roce 1714 český inkolát a v roce 1727 od Jana Josefa hraběte z Gašína zakoupil panství Hlučín. V roce 1736 postoupil hlučínské panství svému synovi Františku Řehoři Gianninimu, hraběti a markýzi z Carpinetti. Jelikož se Karel Antonín hrabě Giannini oženil s Marií Eleonorou, rozenou vévodkyní šlesvicko-holštýnskou, vdovou po Fedinandovi Oktaviánovi hraběti z Vrbna, která po svém švagrovi Václavu Albrechtovi hraběti z Vrbna, posledním vrbnovském majiteli, zdědila statek se zámkem v Dobroslavicích v hrabyňském panství, získal František Řehoř hr. Giannini vedle Hlučína i tyto Dobroslavice, které mu byly do zemských desek zapsány v roce 1743. Spolu s ním se stal majitelem Dobroslavic i jeho již zmíněný mladší bratr Ernst Friedrich Alexandr.9 Oproti mladšímu Ernstu Friedrichu Alexandrovi se František Antonín hrabě Giannini, markýz z Carpinetti věnoval církevní dráze. Členem olomoucké kapituly se stal v roce 1706, kdy byl papežem jmenován nesídelním kanovníkem. Rovněž se stal kanovníkem ve Vratislavi. Po tříletém studiu na vídeňské univerzitě v letech 1708 – 1711 získal doktorát teologie a církevního práva. V roce 1722 byl olomouckou kapitulou zvolen za faráře u sv. Mořice. Poté, kdy dosáhl povýšení svatomořické fary na proboštství, stal se jejím prvním infulovaným proboštem. V roce 1746 byl Římem jmenován scholastikem olomoucké kapituly, ale pro spor s biskupem ohledně pravomocí, byl jím uznán až o dva roky později, v roce 1748. Vedle toho ve 30. letech 18. století působil rovněž jako arciděkan ve Znojmě. Vedle činorodých aktivit na poli uměleckého mecenátu a fundátorství proslul František Řehoř hrabě Giannini jako představitel proudu katolického osvícenství. Jako vysoce vzdělaný prelát ovládal několik jazyků (údajně již ve svých dvanácti letech ovládal němčinu, latinu, hebrejštinu a řečtinu), sledoval dobové duchovní proudy katolického osvícenství, reprezentované především probabilismem a jansenismem, dopisovla si se slavným L. A. Muratorim, a zcela jistě byl informován o nejnovějších novinkách z oblasti dějin idejí. Stal se rovněž jedním z prvních členů již zmíněné olomoucké Societas eruditorum incognitorum in 9
K šlechtickému rodu Giannini a olomouckému kanovníku Františku Antonínu hraběti Giannini viz např. Bohumil Zlámal, František Řehoř hrabě Giannini: člen olomoucké Societatis Incognitorum (1693-1758). Olomouc 1947; Rudolf Zuber, František Řehoř Giannini a jeho styky s L. A. Muratorim. In: Výroční zpráva Okresního archivu v Olomouci za rok 1984. Olomouc 1985, s. 39-62; Rudolf Zuber, Osudy moravské církve v 18. století, I. Praha 1987, s. 73-75. K zakoupení Dobroslavic viz Ladislav Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, Praha 2004, s. 753-754. Srov. také heslo Gianini in Petr Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současností, díl I [A-M], Praha 2008, s. 276, kde je uvedena další literatura.
7
Terris Austriacis, která byla první učenou společností tohoto druhu, jež byla založena na území habsburské monarchie. Jak známo, tato společnost vznikla v roce 1746 a její založení inicioval Josef Leopold svob. pán Petrasch, v jehož olomouckém městském paláci na Horním náměstí se učená společnost scházela.10 Společnost šla vstříc potřebám habsburské monarchie, která usilovala o výraznou reformu školství, a její založení se stalo především výrazem moravské šlechtické obce, která se nechtěla smířit s jezuitským monopolem v oblasti vyššího vzdělání a rovněž usilovala o založení sekulární vzdělávací instituce.11 Tyto snahy se setkávaly se značnou nevolí ze strany olomouckých jezuitů, kteří ovládali olomouckou univerzitu, a dalších církevních institucí. Zřejmě tyto negativní obranné reakce ze strany olomouckých jezuitů a snahy uchovat dominanci církve nad vysokým školstvím, které narušovaly modernizační záměry Vídně, vedly k tomu, že Petraschovo úsilí bylo korunováno úspěchem a v roce 1746 získal svolení císařovny Marie Terezie k založení učené společnosti. 16. března 1747 byl vydán dvorský výnos, jímž byly schváleny stanovy Společnosti a jejímu měsíčníku bylo uděleno privilegium de non reimpremendo, tj. zákaz přetiskovat články. Olomoucká Společnost začala od roku 1747 vydávat vůbec první vědecký časopis na území habsburské monarchie s názvem „Monatliche Auszüge alt- und neuer gelehrter Sachen“ a přestože neměla dlouhého trvání, zapsala se nikoli nevýznamným způsobem do dějin učených a vědeckých společností v zemích Koruny české.12 Vraťme se ale k našemu Františku Řehoři Gianninimu a Dobroslavicím, které do roku 1748 tento olomoucký kanovník a vysoký církevní prelát vlastnil spolu se svým mladším bratrem Ernstem Friedrichem Alexandrem. Poté, kdy se stal scholastikem, přešlo vlastnictví Dobroslavic na jeho mladšího bratra, který je držel až do své smrti v roce 1775. Vedle své učenosti a členství v olomoucké Societas incognitorum, proslul olomoucký prelát rovněž budováním své soukromé knihovny, která za jeho života čítala na 6 600 svazků.13 Gianniniho 10
K olomoucké společnosti Societas incognitorum existuje bohatá literatura. K nejdůležitějším pracím patří Oldřich Králík, Olomoucká Societas incognitorum, Olomouc 1947; E. Wondrák, Činnost a osud olomoucké Společnosti neznámých učenců, in: 200 let České společnosti nauk. 1784 – 1984, Praha 1985, s. 280; E. Wondrák, Die Olmützer „Societas incognitorum“. Zum 225. Jubiläum ihrer Gründung und zum 200. Todestag ihres Gründers, in: Die Aufklärung in Ost- und Südosteuropa, s. 218 – 221; Antonín Kostlán, Societas incognitorum. První učená společnost v českých zemích, Praha 1996; Pavel Bělina, Osvícenství, absolutismus a zemský patriotismus. Pokus o zařazení olomoucké Societas incognitorum do obecných vývojových souvislostí, Historická Olomouc a její současné problémy 5, 1985, s. 93 – 103; W. Schamschula, Von der Societas incognitorum zur Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, in: Vereinswesen und Geschichtspflege in den böhmischen Ländern, (hg. F. Seibt), München 1986, s. 53-60. Zakládajících členů Společnosti bylo dvanáct, mezi nimi byl učený augustinián z rakouského Sv. Hipolyta, vojenský velitel Košic, göttingenský profesor, evangelický kazatel ze Stuttgartu, pevnostní inspektor z Toskánska, florentský opat, dále bratislavský evangelický kazatel Matěj Bél, J. Chr. Gottsched, profesor německé literatury v Lipsku. Olomoučtí členové tvořili zhruba třetinu původního sdružení: Saintgenois z Anurcautu, rodák od Těšína, který se s J. Petraschen seznámil v Římě, po kratším pobytu v Olomouci se stal farářem na venkově a zemřel 1. 4. 1717 ve věku 29 let, dále Lewald, SJ, tehdy matematik v Olomouci, náš František Řehoř Gianini, de la Motte des Aulnois, olomoucký důstojník a tajemník Společnosti. Prezidentem se stal Josef Petrasch. První schůze se konala 15. prosince 1746, kde byly přečteny a schváleny stanovy a zvolen prezident společnosti J. Petrasch. K tomu viz např. Králík 1947, s. 23. 11 Jak uvádí Bohumil Zlámal, určitý, symbolický náznak toho, že Společnost byla zamýšlena jako konkurent olomouckých Societas Jesú, je zašifrován v iniciálách prvních dvou slov v jejím názvu, která tvoří zkratku S. I. (Societas Incognitorum), tedy stejného znění jako známá zkratka S. I., vycházející z názvu jezuitského řádu. K tomu viz Zlámal 1947, s. 9. 12 Olomoucká Společnost svým založením o 28 let předběhla Královskou českou společnost nauk (1784), jejímž předstupněm byla Učená společnost, která vznikla v roce 1769, byť olomouckou Societas incognitorum nelze s tou pražskou zcela srovnávat, protože každá z nich vznikla v odlišné situaci a nesledovala zcela totožné cíle. 13 Výsostné intelektuální zájmy nebyly v prostředí olomoucké kapituly, která v té době tvořila velmi mezinárodní společenství, nijak výjimečné a František Řehoř Giannini nebyl v tomto směru naprostou výjimkou.
8
soukromá knihovna se bohužel nedochovala, jelikož se olomoucká kapitula rozhodla ji rozprodat, především pro umoření četných dluhů, které po Gianninim zbyly. Z počáteční snahy knihovnu prodat jedinému kupci, jímž měl být nejmenovaný polský biskup, nakonec sešlo a Gianniniho knihovna byla rozprodávána postupně. Jak uvádí Rudolf Zuber, byly knihy z Gianniniho knihovny ještě v roce 1773 nabízeny ke koupi.14 Můžeme tedy mít téměř za jisté, že na zámku v Dobroslavicích byla umístěna část slavné knihovny Františka Řehoře Gianniniho a že knihy zachycené v soupisu zakázaných knih z roku 1777 (soupis zcela jistě nezachycuje všechny knihy ze zámku v Dobroslavicích) hrabě Ernst Friedrich Alexandr Giannini získal přímo po svém bratru, olomouckém kanovníkovi a proboštovi u sv. Mořice, Františku Řehoři hraběti Gianninim, ať už za jeho života nebo až během postupného rozprodeje jeho knihovny po jeho smrti. Význam tohoto cenzurního soupisu knih z roku 1777 umocňuje i skutečnost, že se pokud víme jedná o jediný dosud známý pramen, který nám dovoluje alespoň částečně dát nahlédnout do bohaté knihovny Františka Řehoře Gianniniho, jejíž část se řízením osudu ocitla v slezských Dobroslavicích. Ani další šlechtická knihovna našeho zájmu, v literatuře rovněž dosud neznámá, se bohužel nedochovala. Jedná se o knihovnu Ignáce Dominika hraběte Chorinského, která byla umístěna na jeho zámku ve Velkých Hošticích u Opavy. Naštěstí jsme relativně podrobně informováni o osobnosti jejího zakladatele. Ignác Dominik Leopold říšský hrabě Chorinský (1729 – 1792) představoval na konci 18. století jednoznačně jednu z nejvýznamnějších kulturních osobností, angažujících se mimo jiné i na poli uměleckého mecenátu v Rakouském Slezsku. Na svém zámku ve Velkých Hošticích, nacházejících se tehdy přímo na hranici mezi Rakouským Slezskem a tehdejším Pruskem, dokázal vybudovat jedno z nejdůležitějších lokálních kulturních center. Výčet mecenášských, fundátorských a kulturních aktivit Ignáce Dominika Chorinského je poměrně rozsáhlý a přirozeně nechyběly ani veřejné funkce, kdy zastával úřad zemského hejtmana opavského a krnovského knížectví. Poté, co se stal držitelem fideikomisu a oženil se (4. srpna 1754) ve Vratislavi s již zmíněnou Marií Barborou Josefou z Hodic (1735 – 1785), neteří Alberta Josefa hraběte z Hodic, získal věnem i Sosnicowice a Štítinu. Kolem roku 1760 se stal majitelem statku Velké Hoštice. Vedle Velkých Hoštic a Sošnicovic (nyní Polsko), nacházejících se tehdy, po rozdělení Slezska, již na pruské straně držel hrabě Chorinský na Moravě ještě Pačlavice a v Čechách Fořt a Studenec. Ve Velkých Hošticích si po rozsáhlém požáru v roce 1765, jemuž padla za oběť velká část vesnice i s tamním kostelem, nechal vybudovat nové zámecké sídlo. Vedle své zámecké rezidence ve Velkých Hošticích vlastnil Ignác Dominik hrabě Chorinský ještě městský palác v Opavě, který vznikl přestavbou staršího domu. Zde uměnímilovný hrabě provozoval divadlo, tzv. theatrum, pořádal pro místní šlechtickou společnost nejrůznější Příkladem mohou být bohaté knihovny dalších olomouckých kanovníků a církevních hodnostářů, jako např. Mayerswalda, která se po jeho smrti ocitla v jezuitské koleji, generálního vikáře Glandorfa, světícího biskupa Freyenfelse, kterou zakoupil klášter v Rajhradě, dále olomouckého kanovníka a pozdějšího prvního brněnského biskupa Matěje hraběte Chorinského, která byla rovněž zakupena klášterem v Rajhradě. Velkou knihovnu vlastnil i olomucký biskup Hamilton, který ji testamentem z roku 1776 odkázal olomucké kapitule. K těmto údajům viz Zuber 1987, s. 74-75. Ostatně sám Giannini odkoupil část knihovny po vzdělaném kanovníkovi Turrim, který rovněž vlastnil rozsáhlou knihovnu, která mimo jiné obsahovala knihy významného matematika a osvícence Christiána Wolffa. 14 Celý sled událostí vedoucí nakonec k postupnému rozprodeji Gianniniho knihovny detailně popsal Rudolf Zuber. Na počátku neúspěšného prodeje stojí postava francouzského premonstráta Th. A. Fasseaua, po nějakou dobu pobývajícího v Olomouci, jemuž olomoucká kapitula prodej Gianniniho knihovny svěřila. Ten získal nejmenovaného polského biskupa, ale po jednáních polský biskup nabídl o tisíc zlatých méně (2 114 zl. 29 kr.), než činila odhadní částka (3 128 zl. 53 kr.), a z koupě sešlo. Podle R. Zubera je možné, že blíže nejmenovaným biskupem byl jedn z bratrů Zaluských, kteří byli členy olomoucké učené společnosti a zřejmě znali Gianniniho knihovnu z osobních návštěv. K tomu viz Zuber 1987, s. 74.
9
slavnosti, hudební vystoupení a reduty, při nichž účinkovala i Chorinského zámecká kapela pod vedením známého kapelníka, skladatele a houslisty Josefa Puschmanna, jenž později působil v kapele olomouckého arcibiskupa v Kroměříži. Různé festivity pořádal hrabě Chorinský i na svém zámku ve Velkých Hošticích, kde byla umístěna i obligátní rodová galerie. Jsme např. informováni, že v roce 1768 koupil pro svou zámeckou galerii devět obrazů z pozůstalosti Carla Adolpha, dvorního malíře a komorníka olomouckého biskupa.15 Součástí vybavení zámku byla i rodová galerie a zámecká knihovna, přičemž se nic z toho do dnešní doby bohužel nedochovalo, ale díky několika skrovně dochovaným pramenům si můžeme o těchto důležitých součástech vybavení zámku učinit určitou představu, a tím i o vkusu a intelektuálních zájmech hraběte Chorinského. Svou zálibou v knihách nebyl Ignác Dominik osamocen, obdobnými zájmy oplývali i oba jeho starší bratři, jejichž knihovnami se Ignác Dominik mohl inspirovat. Nejstarší bratr Matěj hrabě Chorinský, který se dal na církevní dráhu, a nakonec se stal prvním brněnským biskupem, vlastnil ještě jako olomoucký kanovník bohatou soukromou knihovnu, která byla nakonec zakoupena klášterem v Rajhradě.16 Knihovna rovněž tvořila součást vybavení rodového sídla druhorozeného Františka Jana hraběte Chorinského ve Veselí nad Moravou. Jak už bylo řečeno, Chorinského knihovna se nedochovala. Jediné, co dnes máme k dispozici, jsou exempláře knih ve veřejných knihovnách, na jejichž původ z Chorinského velkohoštické zámecké knihovny lze soudit z vlastnických ex libris, jimiž jsou knihy opatřeny. Tak víme, že do Chorinského knihovny patřila např. práce z oblasti scholastické filosofie, kterou na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě v roce 1726 obhájil a tiskem vydal Jan Karel hrabě z Waldštejna.17 Dalším příkladem dochovaného exempláře, pocházejícího z Chorinského knihovny, je spis Quae fides et religio sit capessenda, consultatio od Lessia Leonarda z roku 1610.18 Dochovaných knih, které prokazatelně patřily do majetku Ignáce Dominika hraběte Chorinského, je však dosti málo, takže si z nich lze velice těžko učinit relevantní představu o náplni a zaměření Chorinského knihovny. Určité informace o obsahu a členění Chorinského knihovny nám pak poskytuje soupis, jejž sepsal Dr. Kurt Prokop v roce 1925, který je uložen ve fondu velkohoštického velkostatku.19 Podle vlastních slov Dr. Kurta Prokopa mu prohlídku Chorinského knihovny na zámku ve Velkých Hošticích umožnil na doporučení místního velkohoštického faráře Floriána Dedka tehdejší majitel zámku hrabě Franz von Sprinzenstein. Po všeobecném seznámení se s obsahem knihovny začal Dr. Kurt Prokop podle svých slov do velkohoštického zámku pravidelně docházet a během několika prázdninových dnů vypracoval s pomocí několika svých studentů základní přehled o členění a obsahu Chorinského knihovny, která se ocitla v držení hraběte Franze von Sprinzensteina. I když můžeme předpokládat, že Sprinzensteinové původní Chorinského knihovnu dále rozšiřovali, můžeme snad do značné míry důvěřovat slovům Dr. Kurta Prokopa, který ve svém soupisu píše, že se knihovna v době
15
Základní prací k Ignáci Dominiku hraběti Chorinskému a jeho kulturním aktivitám na zámku ve Velkých Hošticích stále zůstává studie B. Indry, viz Bohumír Indra, Šlechtická kapela ve Velkých Hošticích v 2. polovině 18. století, Slezský sborník, 1955, roč. 53 (13), s. 122-124. 16 Viz Zuber 1987, s. 74. 17 K tomu srov. Philosophia Scholastico-Ethica Fulgidissimis Habsburgico-Austriacorum Imperatorum Virtutibus Illustrata. ... Imperatori Carolo Sexto Regi... Sub Rectoratu... P. Joannis Nonnert E Societate Jesu... Praeside... P. Leopoldo Grim E Societate Jesu... Publice propugnavit ... D. Joannes Carolus S. R. I. Comes a Waldstein od ... Anno M.DCC.XXVI. Knihovna Národního muzea, inv. č. 101 A 00008. 18 K tomu srov. Quae fides et religio sit capessenda, consultatio Lessius, Leonardus, Knihovna Národního muzea, inv. č. 61 G 00072, Pragae ex officina Caspari Kargesii, 1610. 19 Viz ZA Opava, Fond Velkostatek Velké Hoštice, inv. č. 10, Přehledný soupis zámecké knihovny ve Velkých Hošticích, sestavený Dr. Kurtem Prokopem, připojen plánek, německy psaný strojopis, 1925.
10
jeho prohlídky dochovala v podobě tak, jak ji její zakladatel, tj. hrabě Ignác Dominik Chorinský, založil.20 V svém šestistránkovém, po jedné straně psaném strojopisu Dr. Kurt Prokop nejdříve stručně představuje zámeckou knihovnu jako výsledek zálib Ignáce Dominika hraběte Chorinského, majitele velkohoštického panství a držitele fiedikomisu, jehož charakterizuje jako uměnímilovného hraběte (kunstsinnigen Grafen), pak přechází k jejímu umístění a vnitřnímu vybavení knihovními skříněmi včetně zmínky o nástěnné malbě, která pokrývala strop knihovního sálu, a nápisech na stěnách, jež vyznačovaly jednotlivá oddělení. Poté následuje stručný popis a charakteristika jednotlivých knihovních oddílů spolu s uvedením počtu svazků daného oddělení. Poslední list obsahuje souhrnnnou charakteristiku knihovny spolu se závěrečnou větou, v níž autor tohoto soupisu říká, že knihovní fondy byly natolik rozsáhlé, že se nemohl zabývat jednotlivými svazky a mohl podat pouze celkovou charakteristiku Chorinského knihovny touto stručnou formou. Poslední list, nadepsaný slovy Grundriß der Schloß – bibliothek, představuje rukou psaný a barevnými tužkami provedený schematický půdorysný náčrt uspořádání Chorinského velkohoštické zámecké knihovny. Nápis v dolní části, který jej určuje jako majetek hraběte Franze von Sprinzenstein (In Besitze des Herrn Grafen franz von Sprinzenstein zu GroßHochschütz) se zdá nasvědčovat tomu, že by náčrtek mohl pocházet z ruky samotného hraběte Sprinzensteina. Tento soud je však dosti hypotetický, jelikož náčrtek nemůžeme porovnat s rukopisem Dr. Kurta Prokopa, jelikož jeho text je psán strojem. Také nevíme s jistotou, zda se tato slova o vlastnictví vztahují pouze k náčrtku anebo k celému rukopisu, který se zřejmě po jeho vypracování autorem soupisu, tj. Kurtem Prokopem, stal majetkem hraběte Franze von Sprinzensteina, tehdejšího majitele velkohoštického zámku. Podle tohoto Prokopova soupisu byla Chorinského knihovna umístěna v přízemí zámku, na pravé straně od hlavního vchodu, tedy v severovýchodním křídle a obsahovala na 7 000 svazků. Knihovní fond byl podle témat rozdělen do čtrnácti oddělení, a sice na literaturu zabývající se právem (I. Jurisprudentia, cca 800 svazků), teologií (II. Theologia, cca 650 svazků), filosofií (III. Philosophia, přes 600 svazků), lékařstvím a chemií (IV. Medicina, Chymia, 800 svazků); dále zde byly divadelní komedie (Comici, cca 400 svazků), beletrie zahrnující i poezii (Romani, cca 300 svazků), jazykovědná a encyklopedická literatura (Grammatici, 200 svazků), matematická literatura (Mathematici, cca 360 svazků), literatura o umění a ekonomii (Artifices, Oeconomi, cca 250 svazků), samostatný oddíl poezie (Poetae, 350 svazků), dále historie a geografie (Historia, Geographia, cca 1200 svazků), filologie (Philologi, cca 800 svazků) a konečně miscelanea (Miscellanei, cca 300 svazků) a zakázané knihy (Prohibiti, cca 200 svazků). Knihovní skříně prvních čtyř oddílů, v plánku číslovaných římskými číslicemi, od vchodu se jednalo o oddíly (zleva doprava): Jurisprudentia, Theologia, Philosophia, Medicina a Chymia, byly umístěny při stěnách hlavního knihovního sálu (v plánku označeného jako Mittelraum), skříně zbylých deseti oddílů (v plánku číslovaných arabskými číslicemi) pak zaujímaly obvodové stěny postranní chodby (označená jako Seitengänge), která obíhala hlavní knihovní sál. Na základě stručné charakteristiky jednotlivých oddílů a jejich přibližného počtu svazků, jež Dr. Kurt Prokop udává ve svém stručném popisu knihovny, si můžeme učinit alespoň přibližnou představu o šíři zájmů Ignáce Dominika Chorinského, i když s tou výhradou, že knihovna zajisté byla i po smrti jejího zakladatele dále rozšiřována. Můžeme mít ale za to, že v hlavních obrysech její uspořádání, tak jak jej zachytil ve svém stručném popisu a přiloženém plánku Dr. Kurt Prokop, odráží záměry jejího zakladatele. Samozřejmě 20
Doslova: „Wie er (= Graf Ignaz Dominik von Chorinsky) sie damals anlegte, so steht sie heute noch.“
11
nepřekvapí, že nejpočetněji je zastoupena právnická (cca 800 svazků), historická a geografická literatura (cca 1200 svazků). Už o něco méně zapadá do obvyklého profilu slezského šlechtice ve 2. polovině 18. století teologická, filozofická literatura a literatura o umění (architektura), jejíž bohaté zastoupení ukazuje na humanitní zájmy Ignáce Dominika hraběte Chorinského. Rovněž byla bohatě zastoupena beletrie, romány, básně a dramatická literatura s důrazem na komedie (Comici), jak to ostatně můžeme i očekávat u tak uměnímilovné osobnosti věnující se mimo jiné i divadlu. Pokud se dá soudit, tak z obvyklých zájmů šlechtice rovněž vybočují svazky věnované matematice, kterých bylo podle soupisu Dr. Kurta Prokopa kolem 360 svazků. Bohatě byla v Chorinského knihovně rovněž zastoupena poezie, jejíž oddíl (Poetae) podle popisu obsahoval díla italských, francouzských a německých básníků z 16. – 17. století včetně děl řeckých a římských klasiků. Navíc zde byla speciálně zastoupena německá poezie 17. století, i tzv. první a druhá slezská škola (1. und 2. schlesische Schule), což Dr. Kurt Prokop doprovodil poznámkou sehr interessant. Poslední dva oddíly, Miscellanei a Prohibiti, obsahovaly jak směsici spisů nejrůznějšího zaměření ve všech jazycích, tak i knihy, které se ocitly na indexu zakázaných knih, spisy Luthera, mystické knihy a spisy volnomyšlenkářů (Freidenker). Velkou důležitost a význam, jaký Ignác Dominik hrabě Chorinský přikládal své knihovně, můžeme dedukovat jednak z toho, že své knihy opatřoval vlastnickou značkou, tedy už zmíněných ex libris, a jednak z toho, že se její existence, byť skromně, odrazila ve výtvarném umění. Prostory zámeckých i klášterních knihoven byly pochopitelněvyzdobovány obligatorním výtvarným doprovodem a nejinak tomu bylo i v případě Chorinského zámecké knihovny ve Velkých Hošticích. Bohužel se fresková výzdoba knihovních prostor nedochovala a pouze jsme informováni, že fresky provedl moravský malíř František Antonin Sebastini, jeho htrabě často na svým majtecích angažoval. Rovněž nám známý Albert Josef hrabě Hodic, jehož neteř si hrabě Chorinský vzal za svou první manželku, opatřil svou knihovnu příslušnou výtvarnou výzdobou, která odrážela vkus a zájmy tohoto poněkud výstředního aristokrata. Nic nenasvědčuje tomu, že by se hrabě Hodic nechal portrétovat s knihou. Teprve na konci 18. století se setkáváme s knihou jako symbolem vědění i na šlechtických portrétech, určených k reprezentaci, které vypovídají o intelektuálních či múzických zájmech portrétovaného aristokrata. V tomto směru je pak velmi signifikantní portrét Ignáce Dominika hraběte Chorinského, který se spolu s portrétem jeho manželky Marie Barbory Josefy z Hodic dochoval ve sbírkách zámku Lešná, nyní Muzeum ve Valašském Meziříčí, a který prozrazuje úzký vztah, který měl hrabě Chorinský ke knize, knižní kultuře a vzdělání. S velkou pravděpodobností oba portréty pocházejí z Chorinského zámecké obrazárny, kterou hrabě vybudoval na svém velkohoštickém zámku a která stejně jako zámecká knihovna podlehla zkáze. Neznámý malíř jej zachytil ve tříčtvrteční polopostavě na temně zšeřelém pozadí; hrabě stojí u kruhového stolku a v ruce drží knihu opřenou o desku stolku, jejíž kožený hřbet je ostentativně vystaven pohledu případného diváka. Rozptýlené světlo jemně zalévá celý obrazový prostor popředí a vykresluje titul knihy na koženém hřbetu do té míry, že můžeme mít věrohodně za to, že malíř zde zachytil zcela konkrétní svazek z hraběcí proslulé knihovny. Aristokrat je zde zachycen jako vzdělaný člověk ducha, l´homme des lettres, jak byli na konci 18. století označováni ti příslušníci široké vrstvy, pocházející ať už z okruhu tradičních, zemských aristokratů, šlechticů, či vysokých zemských úředníků, kteří svůj étos spojili s širokým proudem osvícenských myšlenek a postojů. Z protějškového portrétu Chorinského první manželky, hrabě se oženil ve svých dvaceti pěti letech, se na nás dívá Marie Barbora Josefa z Hodic, neteř excentrického Alberta Josefa hraběte Hodice. Je zde rovněž zachycena v polopostavě ve tříčtvrtečním profilu, stojící u stolku a sundávající si z šatů pláštěnku. Oproti dřívějším barokním portrétům, které sloužily 12
především k reprezentaci sociálního statusu portrétovaného, se zde malíř zaměřil především na vykreslení její jemné tváře a vystižení duševních hnutí, kterým v souvislosti s nastupujícím sentimentalismem šlechta, a především šlechtičny, začala přikládat velkou pozornost. Setkáváme se zde tedy vedle výše naznačených obdahů i s posunem od sociální reprezentace k nově objevenému rozměru intimity, kdy se její vizuální zachycení se stává novým sociálním znakem šlechty. Summary: The present study deals with the aristocratic libraries, noble collecting and patronage in the 2nd half of the 18th century, which contributed to the establishing of an appropriate milieu for the emergence of museum institutions in Austrian Silesia in the early 19th century. The study is focused on the example of two aristocratic libraries, which were located on chateau in Dobroslavice and Velké Hoštice. Although none of them preserved, nevertheless there are some archival sources that allow us to look into these two so far undiscovered libraries and to expand our knowledge of the aristocratic libraries in Austrian Silesia. The most important finding is that the library in Dobroslavice chateau was torso of famous library, built by František Řehoř count Giannini, Olomouc canon and member of the famous Olomouc learned society called Societas Incognitorum.
Příloha I. [Soupis zakázaných knih, které byly podle inventáře nalezeny v knihovně hrabat Giannini v Dobroslavicích.] In Folio 1. Encylopedie ou Dictionaire raisonné des sciences, des arts, et de metiers, par une Societe de gens de letter, a Paris 1765, 17 sv. 2. Viti Ludovici á Seckendorf, Commentarius, historicus, Apologeticus, de Lutheranissimo sive de Reformatione Religionis dicti, D. Mart. Lutheri. Francof. d. Lipsia 1697, 1 sv. 3. Dictionaire historique, ou Memoires antiques, et litteraires, concernant la vie, et les courages de diversi personages distingues dans la republique des lettres par Prosper Marchand a la Haye 1758, 1 sv. 4. Joannis Harduini S.J. Opera varia Amstelodami e. Haya Comitum 1733, 2. sv. 5. Colloquia, oder Christliche nützliche Tischreden D. Mart. Lutheri durch M. Johannem Anrihabem (nečitelné) dienerischem Leipzig 1621, 1 sv. 10 kr. 6. 12 Bücher über etwelche Episteln der Aposteln D. Mart. Luther, Virtemberg 1551, 12 sv., 1 zl. 30 kr. 7. Item 7 Bücher omnium Operum Reverendi Domini Martini Lutheri Doctoris theologia continens scripta primis trienniss ab eo tempore quo primum controversia de Indulgentiis mola est. Virtemberga 1558, 7 sv., 1 zl. 30 kr. 8. Operum omnium reverendi viri Philippi Melanthonis. Virtemberga 1645, 4 sv., 1 zl. 15 kr. 9. Biblia das ist die ganze heil. Schrift deutsch D. Mart. Luth. Virtemberga 1636, 1 sv., 15 kr. In Quarto Maiori 10. Knechtliche Abhandlung von den Ehen an, und von sich selbst ungültig und nichtig sind, von dem Wesen der Ehe und von dem großen Einfluße der Ehe-Gesetze in die Glückseeligkeit des Staats von Joh. Heinrich Justi Leipzig 1737, 1. sv. 13
11. Johannis Alphonsi Turretino Pastoris genevensis, Cogitationes et Libertationes theologica cum principiis Religionis, tum naturalis tum revelata Geneva 1737, 2 sv., 36 kr. 12. Joh. Alphonsi Turrettini Pastoris Ecclesia genevensis, Orationes Academica, ad scientianum Incrementum christiana veritatis Illustrationem, pietatis commendationem paremque Xtianorum continentas, Geneva 1737, 1 sv., 15 kr. 13. B.D.S. Cyxra posthuma, seu ethica ordine geometrico demonstrata i.e. de Deo, de Natura, et de Origine mentis, de origine, et natura affectum, et de Servitude humana, de potentis Intellectus loco non approsito anno 1644, 1 sv., 12 kr. 14. La Politique de la Maison d´antriche i Paris absque authore 1758, 1 sv., 5 kr. 15. Oeuvres philosophiques et memoires joux servis a l´histoire naturel de l´homme a Londres 1751, 1 sv., 10 kr. 16. Oeuvres de Maitre Francois Rabelais Doctum en Medicine avec des Remarques historiques, deritiques de Mi. le Duchar, et des ses lettres, et de plusieum pieces conricuses et in interessantes á Amsterdam 1741, 2 sv., 12 kr. 17. Pragmatische Geschichte des Jesuiten Ordens seith ihren Ursprung bis auf gegenwärtige Zeit durch Johann Christoph Harenberg Probst des Stifts S. Laurentii Ver Schwünge, Halle und Helenstadt 1760, 2 sv., 18. kr. 18. Histoire du Droit public ecclesiastique Francois de sa nature, de seu etablissement, et de ses rariations, et de causes de su decadence par M.D. Po. N. ei Londres anno non apposito, 2 sv., 21 kr. 19. Tutte le opere di Nicolo Machiavelli cittadino, et Secretario Fiorentino Divine in 2 tomi Londra 1747, 2 sv., 45 kr. 20. Memoires historiques sui les affaires de Jesuites avec le Siege par M. l´aabbe C.B. Platel a Lisbona 1766, 7 sv., 1 zl., 30 kr. 21. Annales de la Societe des soi dis ans Jesuites, on Recueil historique, et chronologique de tous les actes Evrits denontiations, con tre la doctrine, l´enseignement, des soi dis ans Jesuites depuis 1552 jusque 1763 a Paris 1764, 3 sv., 1 zl., 15 kr. 22. Opere medite in prosa, et in verse di Nicolo Machiavelli citadino, et secretario florention, rivevate de codici ai penna delle Biblioteche Laurentiana, Magliabechliana, strozziana, et altre celebri Fiorence Amsterdam 1763, 2 sv., 20 kr. 23. Histoire du Concile de Trente de Fra. Pav. Sarpi theologien du Senat de venis e traduit p: M. Amelos, Amsterdam 1699, 1 sv., 15 kr. 24. Reflessioni apologetiche soprala Podesta del semmo Pontefice contra l´authore delle instruczioni interno la santa sede da Pietra Corminanti venetae doctore in venetia 1766, 1 sv., 26 kr. 25. Poesies diverses á Berlin 1760, 1 sv., 18 kr. 26. Histoire du concile de Trente ecrité en Italien, par fra. Paolo Sarpi de l´ordre des Servites avec de notes critiques, historiques. á Amsterdam 1751, 3 sv., 1 zl., 15 kr. 27. Institutions Politiques par Mi. le Baron de Bielfeld á la Haye 1760, 2 sv., 36 kr. 28. La sainte Bible, qui continent, levieux, at le nonveon Testament revues sur les originaux, et retoncheé dans le langage, avec de petits notes marginales, et les textes paralelles par David Martin Ministre de S. Evangele á Utrecht á la Haye 1743, 1 sv., 24 kr. In Quarto Minori 29. Historia religionis veterum Persarium, eorumque Magoirum, sibi etiam nova Abrahami, et Mitra. et Vesta, et Manetis, historia, atque angelorum Officia, et praefecturae ex veterum persarum Sententia auth. Thomas Hyde S. Theolog. Doct. Oxony 1700, 1 sv., 18 kr.
14
30. Tutte le opere di Nicolo Machiavelli cittadino et Secretario Florentino, divise in 5. parti, et di nouvo con somna accuratcza cislampate, al sanctissimo, et beatissimo Padre Signore nostro Clementi 7 pont. max. M.D.L. absque loco et anno annotato, 1 sv., 14 kr. In Octavo majori et minori 31. Lettres de M. Cornelius Jansenius Eveque D. Ipres et de quelques autores personnes par Mr. Jean du Voiges de hauranne Abbé de S. Ciran, avec de remarques historiques et thelogiques per Francois du Vivien Cologne 1702, 1 sv., 7 kr. 32. Histoire de la constitution Unigenicus en oe qui regarde la congregation de S. Maur. Utrecht 1736, 1 sv., 10 kr. 33. Lettres de Vision de Lenclos au Marquis de sevigne Amsterdam 1752, 2 sv., 18 kr. 34. De la Tolerance des Religions, lettres de M. de Leibnitz, et responses de M. Petlison á Paris 1692, 1 sv., 6 kr. 35. Histoire du dicelesianisime, on de la Doctrine de Viclef Jean Huss et Jerome de Prague á Lion 1696, 1 sv., 6 kr. 36. Le Christianisime raisonnable, traduit de l´anglois de M. de Locke á Amsterdam 1731, 2 sv., 24 kr. 37. Philosophie du bon sens ou Reflexions philosophiques sur l´incertitude de connoissance humaines par le Marquis d´argens á la Haye 1746, 1 sv., 18 kr. 38. Lettres sur l´histoire par Henri saint Jean Lord vicomte Boling Broche á Berlin 1752, 1 sv., 18 kr. 39. Lettres Persannes á Cologne 1748, 1 sv., 12 kr. 40. Candide L´optimissme par M. Voltaire, Edition revue et augmente par le anthem aux delices 1763, 1 sv., 12 kr. 41. Les Oeuvres galantes, et amourenses dovide, contemantes l´art daimes, á Cythere 1763, 1 sv., 4 kr. 42. Recueil de diverses pieces servant á l´histoire de Henri 3 Roi de France, et de Bologne, á Cologne 1666, 1 sv., 6 kr. 43. Les amours pastorales de Daphnis et Chloe 1745, 1 sv., 20 kr. 44. Les Provinciales, ou Letters ecrittes, pas Luis de Monstalte, á un provincial de ses amis, et aux R.R.P.P. Jesuittes sur la merale, et la politique de ces peres avec de notes de Guillaume Vendroe á Cologne 1730, 4 sv., 49 kr. 45. Memoires pour sevii á l´histoire de la Maison de Brandenburg á la Haye 1751, 1 sv., 18 kr. 46. Oeuvres diverses de M. Roussau á Amsterdam, 4 sv., 48 kr. 47. Histoire de la derniere Guerre de Bohem, á Francfurt 1745, 2 sv., 20 kr. 48. Memoires pour servis á l´histoire de Brandenburg de Main de Maitre alsque Auth. et loco, 1750, 1 sv., 9 kr. 49. Les Moenes, et des ufages de Romains, á Paris 1744, 2 sv., 20 kr. 50. Vinditia contra Tyrannos sive de Principis in populu populique in Principsem legitima potestate Amstelodami 1660, 1 sv., 12 kr. 51. Placita sanctorum explicita ab illustr. et Revered. Dno. Franc. de Salignac Tenelon archiepiscopo. Francfurti 1699, 1 sv., 7 kr. 52. De la Nature par J. B. Robinet á Amsterdam 1763, 4 sv., 36 kr. 53. Traite sur la tolerance, contentant histoire abregée de la Mart. Jean Coelus, absque loco 1763, 1 sv., 5 kr. 54. Contes et nouvelles en vers par Mi de la Fontaine á Amsterdam 1762 (cena ani počet svazků neuvedeny) 15
55. Histoire du Peuple de Dieu, depuis la naissance de Messie iusqua la fin de la synagogue, á la Haye 1753, 8 sv., 1 zl., 36 kr. 56. totéž, 5 sv., 1 zl., 36 kr. 57. Memoires pour Servii á l´histoire de Madame de Maintenon, Amsterdam 1755, 3 sv., 30 kr. 58. Ministerium cardinalis Richelii et Mazariny cum observationibus politicis, negotiationibus, litteris scriptis in materia status contra universam Domum austriacam Herbipoli 1662, 1 sv., 15 kr. 59. Histoire des Diablis de Loudon, on de la possession des religienses Ursalines et de la condemnation et du suppolice d´urbain grandies cure de la meme ville Amsterdam 1752, 2 sv., 24 kr. 60. La vie de Mahomet, traduite et compilee de l´anonim, Amsterdam 1755, 2 sv., 18 kr. 61. Dictionaire des livres Jansenisters ou qui favorisent le Jansenisme á anvers. 1752, 4 sv., 36 kr. 62. Recherches sur l´origine du Despotisme oriental p. sine loco 1762, 1 sv., 4 kr. 63. Die Ehre der Freyheit der Römmer und Britten, aus dem Englischen, Nürnberg 1764, 1 sv., 16 kr. 64. Histoire impartiale des Jesuites Depuis leur Etablissement iusque i leur premier Expulsion absque loco 1768, 2 sv., 24 kr. 65. Der gerächete, und gerattete Horaz nebst einigen Auszügen aus den seinerichen Schriften des Hl. Baar Francfurt an Main 1763, 1 sv., 7 kr. 66. L´Histoire de Madame de Marquis de Pompadour traduit anglois á London 1750, 1 sv., 7 kr. 67. L´Antiquite devolilee par ses Usages, ou Examen critique des principales opinions, ceremonies, et institutions religienses, des differences peuple de la terre, Amsterdam 1761, 3 sv., 30 kr. 68. Discours politiques de Mi David Hume, Amsterdam 1754, 4 sv., 54 kr. 69. Candide, ou l´optinisme traduit des allemand de Mi. le Di Ralph. absque loco 1761, 1 sv., 10 kr. 70. Histoire de Jean Sobiesky Roi de Pologne par Mi. L. Abbe Coyer Varsovie 1761, 3 sv., 30 kr. 71. Testament politique du chevalier Valpole Comte d´Exsort et Ministre angleterre Amsterdam 1767, 1 sv., 15 kr. 72. Nicolai Machiavelli Princeps y Helmstady 1660, 1 sv., 10 kr. 73. Histoire de l´esprit humain, ou Memoires Secrets, et universelles de la republique par Mi Jean de Boyer, Berlin 1765, 14 sv., 1 zl., 40 kr. 74. Lettres sur la Religion essentielle á L´homme dissinquee de ce qui rien est que l´accessoire á Londres 1756, svazek 1 a 4, 24 kr. 75. De la nature absque alio titulo Amsterdam 1761, 1 sv., 8 kr. 76. Vermischte Werke die Adelweisen zu Sans Souci aus dem Französischen nach der Lioner Ausgabe übersetzt zu Berlin 1761, 1 sv., 9 kr. 77. Biblia, das ist die ganze heil. Schrift altes und neuen Testaments nach der deutschen Uibersetzung des Martin Luthers, nebst der Vorrede des heil. Bar. Karl Hildebrandts i Canste in Halle 1741, 1 sv., 45 kr. 78. Herrn Kaspar Neumanß Schulen Inspector in Breßlau, Licht und Recht aus den gewöhnichen Sonn. und Festtags Ewangelien, Breßlau 1717, 1 sv., 24 kr.
16
79. La France, et apres Nature courage tres utile pom bien se metre au fait desintriques des ministres de la com des versailles contre la auguste Maison D´autriche á Cologne 1747, 1 sv., 8 kr. 80. Les veritables sentiment des Jesuites touchant le peche philosophique á Lourain 1690, 1 sv., 2 kr. 81. Praeface de la noiville Helloise ou entretien sourles Romains par J.S. Rousseau, Amsterdam 1762, 3 sv., 10 kr. 82. Le Catechisme des Jesuites, ou le Mystere de Iniquite revelle pour les Supost par l´examen de lem Doctrine mesme selon la Crojance de l´eglise romain á ville Franche 1677, 1 sv., 5 kr. 83. Reoueil de diverses pieces, servant á l´histoire Henry Roi de France, Cologne 1662, 1 sv., 5 kr. 84. Parti feuille de J.B. Rousseau á Amsterdam 1751, 2 sv., 14 kr. 85. L´Eloge de la folie compose en forme de declamation par Erasme, et traduit par Mi. Guendeville á Amsterdam 1730, 1 sv., 5 kr. 86. La vie de B. de Spinosa, tiréo des Eorits de oe fameraux philosophe par Jean Colenus Minister de l ´eglise Lutherien á la Haye 1706, 1 sv., 7 kr. 87. Oeuovres de Machiavel Tom premier contenant les Discours politiques sur la premier Deacde de Titi Livi, nouvelle Edition de l´antimachiavelli ´a la Haye 1743, 6 sv., 1 zl., 7 kr. 88. L´ Emille, ou de l´education par J. Rousseau á Amsterdam 1762, 2 sv., 10 kr. 89. Origine des armoires par le R. P. C. F. Menistrier de la Compagnie de Jesus á Paris 1679, 1 sv., 5 kr. 90. Candide ou l´optimisme traduit de l´allemand par M de Volt: á Londres 1759, 1 sv., 6 kr. 91. Oeuvres du Philosophe de sans souci a Potzdam 1760, 1 sv., 12 kr. 92. Memoires pour servii á l´histoire de Brandenbourg 1750 alsque loco, 1 sv., 11 kr. 93. Histoire generale du Jansenisme an sujete du livre intitule Augustinus Corn. Jansenii par M. L´Abbe eurichie deportrait á amsterdam 1700, 3 sv., 30 kr. 94. La Morale des Jesuites extraite fidellement de leurs Livres par un Doctem de Sorbogne á Mons. 1702, 3 sv., 36 kr. 95. Comentaire philosophique succes paroles di Jesu Christ contrain les d´entres, on traite de la tolerance universelle par Mi. Bayle, Rotterdam 1713, 2 sv., 21 kr. 96. La theologie Morale des Jesuites, et nouveaux Carnister, condamnee ildeja long temps par plussieurs censures, decrets, et universites, Cologne 1699, 1 sv., 29 kr. 97. Le Tableau de la die, et du Gouvernement de Messieurs les Cardinals Richelieu et Mazarin et de Mr. Colbert á Cologne 1693, 1 sv., 9 kr. 98. Le Conte du Tonneau, contenant tout ce que les sciences out de plus sublime par Ignathae Seist á la Haye 1741, 1 sv., 9 kr. 99. Beherzigung Innocentia sola vivere velle in tot humanis erruibus peruculosum est Frankfurth am Main 1762, 1 sv., 18 kr. 100. Le Moeurs, respicere Exemplar Vitae morumque á Amsterdam 1748, 1 sv., 6 kr. 101. Le veritable Pére Joseph Capucin none au Cardinalat, contenant á l´histoire ancidote du Cardinal de Richelieu p.t. 1750 absque auth. et loco, 1 sv., 12 kr. 102. Traite de la vie heureuse par seneque avec un discours du Traductem sur le meme sujet á Potsdam 1748, 1 sv., 4 kr. 103. Elementa philosophica de cive auth. Thom. Hobbes a Amsterdam 1657, 1 sv., 4 kr. 104. P. Sixti 5.ti fulmen brutum in Henricum 3tium Regem Navarra, et Henricum Carbornicum principem olim condaeum, evibratum, Nahum 1660, 1 sv., 1 kr. 17
105. Nicolai Machiavelli florentini Princeps interprete Casparo Langenhert philosophe Amstelodami 1699, 1 sv., 3 kr. 106. Histoire du Pére de la chaise Jesuite, et Confesseur du Roi Louis 14. Cologne 1694, 1 sv., 6 kr. 107. Der neue Amadis ein komisches Gedicht in 18 Gesängen 1ter Theil Leipzig 1768, 30 kr. 108. Idris ein heroisch komisches Gedicht in 5 Gesängen Leipzig 1768, 7 kr. 109. Komische Erzehlungen zweyte und verbesserte Auflage 1767, 5 kr. 110. Geschichte des Agathon 1ter Theil Frankfurth, und Leipzig 1766, 24 kr. 111. La Republique des Jesuites ou Paraquais renversee ou Relation autentique de la guerre que cieux religieux entose sutenie contre les Monarches d´ Espagne, et de Portugal en amerique Scous le protect de Religion á la Haye 1758, 4 kr. 112. Observations sur la Religion le loix, le gouvernement, et les Moeurs des Tures traduit de l´anglois de M. Porte, á Londres 1769, 2 sv., 7 kr. 113. La Princepse de Babilone Londres 1768, 3 kr. 114. L´Ingenu histoire veritable tire des manuscri, /?/ du Pére Quesmel par Ms. de Voltaire, nouvelle Edition corrigee á Utrecht 1768, 8 kr. Troppau den 12. Julius 1777.
Příloha II. Folio 1a Der Empfehlung des Herrn Pfarrers von Groß-Hochschütz Hochwürden Florian Dedek verdanke ich die Erlaubnis des Herrn Grafen Franz von Sprinzenstein, seine SCHLOSS – BIBLIOTHEK im genannten Orts uher besichtigen zu dürfen. Zunächst konnte nur ein ganz allgemeiner Ueberblick gewonnen werden, den ich mir bei rascher Durchsicht der Bücherei an einem Ferialtage von 9 Uhr früh bis 4 Uhr nachmittag unter Beihilfe einiger meiner Schüler erwarb und den ich hier kurz wiedergebe. Die Bücherei ist ein Werk des bekannten, kunstsinnigen Grafen Ignaz Dominik von Chorinsky, der als Besitzer des zum Fidei-Komiß gehörigen Schlosses in Groß-Hochschütz diesel nach eninem Brande in herrlichstem Barock neu erstehen ließ und gleichzeitig in der zweiten Hälfte des Jahrhunderts des großen Krieges auch die Schloßbibliothek einrichtete; wie er sie damals anlegte, so steht sie heute noch. Streng über sie wachende Schloßhern haben sie durch drei Jahrhunderte fast ungeschmälert auf unsere Tage erhalten und so diese Stätte der Weisheit und Kunst aus den Zeiten des jammer vollen Krieges, da Deutschland eben in größtes Elend geraten war, herübergerettet auf unsere – nicht minder schicksalschweren Zeiten, die eben auch den gegenwärtigen Besitzer zwingen, von diesem alten Ahnenwerke, blutenden Herzens freilich – Abschied zu nehmen. Die Lage der Bibliothek ist für eine solche äußerst günstig gewählt; sie liegt nach Nordwest, vor großer Hitze geschützt, rechter Hand gleich beim Eingangstor im Erdgeschoß. Stark vergitterte Fenster wehren frechen, menschlichen Eindringlingen. Gleich beim Eintritt in den Büchersaal kommt der ziemlich große Raum nicht gleich voll zur Geltung. Das rührt von folgendem her: Folio 2a 18
Um den Stellraum für die Bücher zu erweitern, sind nicht nur an den Wänden und an den Türen, sondern auch in einem zweischrittigem Abstand von den Wandkästen, parallel zu diesen ein Viereck bildend, im Innenraum Bücherschränke aufgestellt, die förmlich eine Bücherei in der Bücherei bilden; sie können aber sowohl vom Innenraum, als auch von den durch diese Innenkästen gebildeten Seitengänge mit Büchern bestellt werden, so daß der Fassungsraum fast um das dreifache erweitert ist. Da aber die Kästen an den Wänden undauch im Innern bis an die Decke reichen, so erhält der Saal gleich beim Eintritt etwas Düsteres, Beengendes, das sich freilich sofort verliert, wenn man aus dem Seitengang durch einen der vier Eingänge in der Mitte jeder Viereckseite des Mittelraumes, in diesen kommt; denn die gegen das Fenster gerichtete Wand des Innenraumes ist nach oben hin offen, so daß reichlich Licht ins Innere gelangt. Nun treten auch gleich die schönen Deckengemälde an der Wölbung deutlich hervor, ebenso die Aufschriften an den einzelnen Abteilungen, in die die Bücher und Kästen nach verschiedenen Disziplinen streng geteilt sind. Folio 3a A.) MITTELRAUM 1 / --------------------------------I. Jurisprudentia zeigte die erste von diesen; genau ein Viertel des Innenraumes ist dieser Wissenschaft eingeräumt. Fast 800 Bände, davon 200 große Folio und über 40 Handschriften (17. Jhdt.) erfüllen die Vorder –und Hinterseite dieses Innenteiles, vom 16. Jhdt. – 17. Jhdt. meist lateinische, ab 1600 auch französische und ab 1650 deutsche Bücher juridischen Inhalts. II. Theologia bibliae et interpretes, rechts vom ersten Viertel, meist religiöse, christliche Erbauungswerke, darunter – vielleicht das älteste der ganzen Bücherei – Summa Angelica de casibus conscientiae MD. – Die fast ca. 650 Bände stammen aus dem 16. – 18. Jhdt., lateinisch, französisch und deutsch. III. Philosophia, der Theologia gegenüber, enthält philosophische Werke meist aus dem 17. Jhdt., weniger aus dem 16. und 18., meist französisch, auch lateinisch, seltener deutsch, über 600 Bände, davon ca. 50 große Folio. IV. Medicina, Chymia, gegenüber der Jurisprudentia Medizin und anstoßend Chemie, 800 Bände, darunter ca. 100 große Folio, aus dem 16. – 18. Jhdt., neben lateinischen und französischen vielfach deutsch. Damit ist der Inhalt des Mittelraumteiles, sowohl die Vorder –wie Hinterwand der Kasten, erschöpft, also alle vier Fakultäten. Folio 4a 19
B.) SEITENGANGE. ------------------------dieselbe ideale Veranlagung in der Einteilung weist der Seitenraum auf. Verschieden streng von einander getrennte Gruppen einzelner Wissenschaften reihen sich hier wie dort aneinander. I. Comici, gleich beim Eingang über der Tür, tatsächlich mit Wieland beginnend, doch folgen außer Plautus u. ä. nur noch wenige heitere Werke, sondern eher meistens erste Unterhaltungsliteratur vermischten Inhalts, ca. 400 Bände. II. Romani, links von I, größtenteils romanische: französische, spanische, englische werke aus dem 17. und 18. Jhdt., meist Dichter, ca. 300 Bände. III. Grammatici, auch Realenzyklopädien, latein., frz. – deutsch aus den 17. – 19. Jhdt., 200 Bände, grammatischen Inhalts. IV. Mathematici 16. – 18. Jhdt., frzsch., latein., und deutsch, ca. 360. Bände, ca. 60 davon große Folio. V. Artifices, Oeconomi. Kunst im weitesten Sinne: Baukunst, Goldschmiedekunst, Kochkunst, Traumdeuterei, Wirtschaftsbücher, etc., aus dm 16. – 18. Jhdt., ca. 250 Bände, davon ca. 50 große Folio. Folio 5a VI. Poetae, im lauschigen „Eckchen“ zwischen Artifices und Fensternische, die Dichter des 16. – 17. Jhdt., italienische, französische, deutsche, aber auch die alten Griechen und Römer; deutsche besonders aus dem 17. Jhdt., 1. und 2. schlesische Schule (sehr intrassant !!), ca. 350 Bände, ca. 50 große Folio. VII. Historia, Geographia, rechts vom Fenster, die rechte Wand hin einnehmend, ca. 1200 Bände, davon ca. 100 naturgeschichtlichen Inhalts, alle lateinisch, französisch und vielfach auch deutsch aus dem 16. – 18. (17. přeškrtnuto). Jhdt. VIII. Philologi unter brechen in einer einspringenden Fensternische diese historisch – geographische Wand, ca. 20
800 Bände, aus den 16. – 18. Jhdt., meist lateinisch und französisch IX Miscellanei vermischte Schriften aus allen Gebieten des Lebens ca. 300 Bände in allen Sprachen. X. Prohibiti, ganz im letzten, äußersten Winckel (c škrtnuto) versteckt, rechts von den Miscellanei, die verbotenen Bücher des 17. Jhdt., die lutherischen und humanistischen Mystiker und Freidenker, ca. 200 Bücher. Folio 6a Die Bücherei fast also im ganzen über 7 000 Bände. Sie sind alle gebunden und, bis auf die erwähnten Handschriften, Drucke des 16. – 19. Jhdts., meist in Pergament oder Leder, seltener in Pappe gebunden. Die Umschlagdeckel sind vielfach mit wundervollen Pressungen in Pergament geziert, seltener alte Handschriften oder Noten zeigend, mit denen sie überzogen sind. Rückendruck oder Ordnungsschilden fehlt selten. Jedes Buch hat außerdem auf dem ersten Innendeckel das Exlibris des Gründers mit Wappen und Rundschrift. Ein Inventar war leider nicht zu finden, ist aber ursprünglich da gewesen. Einzelne Bände fehlen. Trotzdem wäre jammerschade, wenn sich kein Käufer fände, der das Ganze abnehmen kann, sondern wenn die Bücher auf einer Auktion versteigert in alle Winde zerstreut würden, nachdem sie vor Jahrhunderten mühsam und schön zusammengestellt wurden. Auch würden dann die alten Kästen, die aus dem Jahrhundert der Gründung stammen, dann ihren Zweck nicht mehr erfüllen, denn sie sind eigens für die einzelnen Büchergruppen, - man möchte sagen, auf den Leib – gebaut worden. Auf die Titel, Verfasser und den genaueren Inhalt und Wert der Bücher näher einzugehen ist mir unmöglich; dazu müßte ich viele Tage in diesem alten Heiligtume blättern und sinnen Können. Troppau, am 14. November 1925. Dr. Kurt Prokop
21
