Resumé | Rozhovory | Petr Král: Češi si v minulosti odvykli myslet sami za sebe
Petr Král: Češi si v minulosti odvykli myslet sami za sebe Petr Král je básník, prozaik, esejista, překladatel. Napsal desítky pozoruhodných básnických sbírek, je rovněž autorem próz, z nichž poslední nese název Medové kuželky, a esejů o literatuře, malířství, filmové grotesce či fotografii. Jeho způsob vidění skutečnosti a nakládání s jedinečnou chvílí, z níž může vzniknout poezie, je nenapodobitelný. Petr Král také soustavně a pozorně sleduje literární dění, nebojí se polemizovat, kritizovat, nabízet nové pohledy na literární díla a literaturu obecně.
V současné době se hodně mluví o tom, že poezie je zahnaná do kouta a diskutuje se o postavení literatury obecně. Jak byste Vy popsal „literární dnešek“? Je to opravdu tak hrozné, jak se píše, nebo nemasová literatura stála vždycky na okraji? Sterilizace a nadvláda kvantity nad kvalitou, charakteristické pro současný vývoj světa, se zákonitě projevují i v dnešní literatuře a literárním životě, a obávám se, že v dosud nepoznané míře. Úpadek zájmu o poesii – respektive citu pro to, čím je - je zvlášť nevídaný, třebaže poesie byla jistě menšinová vždycky.
Lze tomuto úpadku vůbec nějak zabránit? Není částečně i chyba v samotném literárním životě a literatuře samé, která je do jisté míry od čtenářů vlastně izolovaná?
Kdykoli se mluví o tom, že se poesie uzavírá čtenářům, je to jen výmluva – omlouvání neochoty publika (a hlavně kritiky) se básním otevřít.
Mluvíte o tom, že lidé ztrácejí cit pro to, čím je poezie, čím tedy je, co lidé nejsou schopni podle Vás vidět?
Čekají od ní řešení problémů a zpracování témat, nikoli to zvláštní dobrodružství, kterým je, když je opravdu poesií.
Opravdová poezie, to zní jako poměrně tajemný termín. Jak vlastně zakusíme tuto opravdovost, co je ona opravdovost, dobrodružství, je k nim nějaká cesta, nebo to musí přijít spontánně, samo. Lze se třeba pročíst k poezii, abychom se otevřeli?
Dost podrobně jsem dobrodružnost básně zkusil definovat v doslovu k Nejlepším básním 2011; když to stručně shrnu, spočívá v tom, že báseň neřídí apriorní záměr, vzniká rozvinutím podnětu, jehož vyústění není známé ani autorovi, a během něhož projde původní podnět nečekanou – objevnou – proměnou. Je to v podstatě obdobné tomu, co prožíváme na svých nejšťastnějších procházkách, a nevyžaduje to tak moc jinou otevřenost než ony...
Není nutné také hledat nové cesty, jak například i samu poezii kvalitně zprostředkovat potenciálním čtenářům? (Např. jiné cesty komunikace literárních časopisů a nakladatelství se čtenáři.)
Proti zkoušení nových cest jistě není co namítat, pokud nezamění poesii za show a neodvedou od ní pozornost jinam, třeba k životním osudům autorů.
V souvislosti s kvantitou se nabízí otázka, zda je opravdu nutná ta záplava malých nakladatelství. Neměla by být i přísnější kritéria v tom, co skutečně vydat, přestat chrlit ta kvanta mnohdy nevalných sbírek či knih obecně?
Malí nakladatelé jsou důležití, když velcí poesii ignorují. Že by si měli dobře vybírat je samozřejmé; pokud vydávají autory jen proto, že ti si vydání sami platí, měli by to v knihách uvádět.
V článku Básníkova lenost jste užil zajímavý termín pseudoumělecké kutilství, co si pod tímto termínem mám představit? (Nechme chvíli stranou kontext článku.) V dané souvislosti jsem měl na mysli hlavně ten typ výtvarné nebo hudební „tvorby“, který spočívá jenom na nápadu a jeho víceméně pracném rozvedení; všemožné druhy „konceptuálních“ a „experimentálních“ výtvorů jako jsou třeba Burenova do nekonečna opakovaná pruhování nebo za skladby vydávané nahrávky kropení zahrady.
V literatuře je podle Vás nejdůležitější objevnost. Vytrácí se objevnost v současné literatuře, nebo je naopak stále co nalézat? Co je pro Vás vlastně objev? A kdo je pro Vás současným „objevitelem“?
To, co v tomhle ohledu říkám a píšu, není nic výjimečného, připomínám jen starou pravdu, která by měla být samozřejmostí: že literatura není zajímavá tématy, z nichž vychází, ale jen tím, jak jedinečně (tedy objevně) je pojednává a do jak objevných (nových) souvislostí je vpojuje; nebo ještě lépe, jak jedinečnou svébytnou skutečnost na základě vybraných „témat“ buduje. Z toho hlediska není dnes bohužel jen málo objevitelů, ale i kritiků, kteří to po autorech požadují.
Není kritika vlažná částečně proto, že kritici často vzejdou z akademického prostředí, kde jsou částečně v přemýšlení limitováni různými literárněvědnými kategoriemi. Existuje tak trochu mustr na literaturu a různá vybočení se často nesetkávají zrovna s pochopením. Nechybí tu prostě jen svobodnější přemýšlení o literatuře? No ano, chybí. A obávám se, že nejenom o literatuře; že si Češi v minulosti tak odvykli myslet sami za sebe, že se to jen tak znovu nenaučí. Nemluvě o problémech spojených s jejich vztahem k jazyku – i ten je tak tristně uniformní, že to samo brání svobodnějšímu vyjádření.
Vy jste v jenom rozhovoru mluvil o tom, že básníci, kteří působí jako kritici (Štolba, Řehák), mají větší cit pro poezii, než akademici, kteří hledají metody. Myslíte tedy, že dobří kritici by měli také sami psát, zakusit zkušenost ze samotné tvorby, z objevování? Kdysi jste mluvil také o tom, že ve Francii je to trochu lepší právě z toho důvodu, že tam píší o poezii sami tvůrci.
Proboha ne, jen ať se kritici věnují kritice, ale ať jsou v ní zároveň analytiky a básníky, osobnostmi a tvůrci spíš než přežvykovači pouček a (cizích) teorií. To se ostatně může stát i universitním profesorům, žádné schema tu neplatí. Pokud jde o Francii, Yves Bonnefoy nebo Michel Deguy jsou zároveň vysokoškolskými profesory, významnými básníky i podnětnými esejisty; u nás bychom k nim nicméně jen těžko hledali obdobu.
Co čekáte Vy od dobré kritiky?
Pořádné čtení knih a opírání kritických soudů o jejich básnické – literární – kvality; o osobitost výrazu a vidění světa, které jim jsou vlastní, ne o pouhou stylistickou rutinu a o témata, jimiž se zabývají.
Přejděme k Vaší poezii. Vy jste byl původně surrealista. Od surrealismu jste ale přešel k pěší metafyzice. Jak byste popsal svou pěší metafyziku?
Chodec, jenž je tu pohyblivým středem, nejde za obrazy, ale za chůzí samou, ta je mu zároveň způsobem poznání celé existence. To, co vidí cestou, mu jistě odhaluje svět i sebe sama, obojí se ale v jeho cestě také úlevně rozpouští.
Stěžejními barvami Vašich básní jsou černá a bílá, resp. šedivá. Čím je Vám bližší černobílý svět než barevný? Je „barevnější“, překvapivější, zajímavější?
Tak jednoduché to není, šedá pro mne v sobě má všechny barvy, co chvíli se do ní ostatně mísí zelené, modré nebo stříbrné odstíny; a krev není nikdy tak červená jako na šedém pozadí. Důležité je nicméně to, že jsou v šedé další barvy přítomné jen víceméně potenciálně; ta potencialita je pro mne významnou „hodnotou“ básnicky i takříkajíc morálně.
Vaše poezie je díky Vašemu cestování dosti kosmopolitní a dá se říci evropská. Myslíte si, že je pro umělce důležitá konfrontace s jiným kulturním prostředím, už jen třeba pro osobní zkušenost či pro srovnání s tím, co se píše jinde? (Někdo třeba naopak tvrdí, že všechno umění si nosíme v sobě a že není třeba nikam vyjíždět.)
Cestování je odedávna významný básnický „motor“, výjezd do jiné země – ne tak do jiného „kulturního prostředí“ jako prostě do jiné skutečnosti ve zcela konkrétní, každodenní podobě - rázem posouvá naše vidění věcí v tom smyslu, v jakém je to podstatou poesie; Rimbaudovo nebo Apollinairovo cestovatelství patří i k základním impulsům vší básnické „modernosti“. Což jistě nebrání jiným básnickým typům čerpat poesii jen ze sebe a z pobytu na místě, mezi důvěrně známými danostmi. I jejich sondování domova se ale podobá cestě...
Strávil jste podstatnou část života ve Francii, čím je pro Vás tato země přitažlivá, proč jste si ji v šedesátých letech vybral za svůj azyl?
Spíš než Francie mě napřed přitahovala Paříž, město, které je jako snad žádné jiné stvořeno k tomu, aby se stalo předmětem snění. Láska k zemi, její různorodosti, kultivovanosti, kuchyni a životnímu stylu se rozvíjela až později, s jejím poznáním.
Jak se ve Francii přistupuje k literatuře? Váží si Francouzi svých autorů?
Situace se tam vyvíjí stejně neblahým směrem, jako jinde, pořád se tam ale víc čte – a přemýšlí o literatuře – než jinde.
Otázka, kterou jste dostal už jistě nesčetněkrát, ale přesto. Praha x Paříž.
Paříž žije venku a Praha se zavíjí dovnitř, když prší v Paříži, zvedá to člověku hlavu k nebi, když v Praze, sklání mu ji to k zemi.
Ve Vaší poezii je důležitý velkoměstský a městský prostor, který ale v současné době ztrácí mnoho ze svého dřívějšího charakteru. Je v Praze ještě místo, které si zachovalo svou původnost a není tak napadeno globalizací?
Jako dnes ve většině měst se v Praze jakési původní tajemství – nebo původní duše – vynoří spíš v některých chvílích než na některých místech, jen díky okamžité konstelaci předmětů, bytostí, gest, která se tu a tam na chvíli vytvoří. A nejde nutně ani o návrat minulosti, spíš prostě o jedinečnou „mikroudálost“ unikající okolní uniformitě: bělma poloslepé prodavačky vyplouvající z tváře v šeru periferního krámu s vysavači nebo vlna pachu držkové stvrzující nehybnost horkého poledne nad příkrými schody, do nichž stoupáme, stačí na chvíli vrátit intenzitu našemu prožitku města, i se zblbělostí skrytou v jeho podzemí.
Zabýváte se také překládáním, vždycky mě zajímalo, do jaké míry je přeložená báseň už vlastně překladatelova. Doslovně překládat nelze a každý překladatel tam asi vloží něco ze svého, není to pak vlastně taková interpretace, metatext?
O doslovnost by překladatelům jít mělo; teprve když není možná, lze podle mne zkoušet opisná řešení. To,
že překlad je vlastně interpretace, slouží bohužel nejčastěji jako apriorní záminka nepřesnosti.
Vy jste v roce 1968 odešel do exilu. Jak vnímáte současnou tendenci zapomínat na minulost? Vidíte v tom nebezpečí, že by se mohly věci opakovat? (Viz letošní volby)
Na všechno se zapomíná, aby se to po čase mohlo vynořit znovu a v nové podobě, ať už jen parodické, jak učil Marx, nebo na způsob hrůznější grotesky. S lidmi bez paměti se ovšem těm, kdo si pamatují, těžko mluví, tím spíš, že vymezení minulosti se u Vás mladších stále víc zkracuje; kolik Vašich vrstevníků (nejen v Čechách) ještě ví, kdo byl Hitler?
Poznámka k snímku: Petr Král v létě 2012 ve Výmaru, fotografie Wandy Heinrichové.
