Zapatisté, dvacet let poté Napsal uživatel Laura Carlsenová Čtvrtek, 23 Leden 2014 06:58 - Aktualizováno Čtvrtek, 23 Leden 2014 08:12
Na všechna hnutí za sociální změny číhají dvě zásadní zkoušky: zda vůbec přežijí a budou s to se regenerovat. Mexické zapatistické hnutí může po dvou dekádách říci, že oběma testy prošlo úspěšně.
Dvacáté výročí povstání Zapatovy armády národního osvobození (EZLN) oslavily tisíce Zapatistů. V pěti caracoles, regionálních centrech zapatistické autonomní vlády, na Nový rok veteráni i teenageři, kteří v době povstání ještě ani nebyli na světě, tančili, zpívali, stříleli rachejtle a oslavovali „autonomii“ -- ideál samosprávy, která leží v samém srdci zapatistické zkušenosti.
Znovu na veřejnosti Zapatisté se oslav výročí zúčastnili masově, což mnohé překvapilo. Ukázalo se totiž, že tvrzení o zániku hnutí byla značně přehnaná. A to se, v souladu s politickou zvyklostí bílého muže, začaly nekrology zapatistů psát už v roce 2006, kdy se Subcomandante Marcos rozhodl stáhnout z očí veřejnosti. Zapatistické hnutí sice od té doby dál publikovalo neustálý proud prohlášení, v nichž odsuzovalo vojenské a politické útoky, krádeže území nebo přítomnost polovojenských sil v zapatistických oblastech, média je ale ignorovala. Samolibě předpovídala, že hnutí umírá a brzy se promění jen ve folkloristickou poznámku pod čarou v historii neúprosného tažení globálního kapitalismu. Když se pak v roce 2012 k moci v Mexiku vrátila Institucionální revoluční strana (PRI), zdálo se, že je to zároveň jen potvrzením myšlenky, že je země „zpět v normálu“.
Když pak ale 21. prosince 2012 téměř 50 tisíc „Zapatistas“ vyrazilo na tichý pochod, který byl
1/5
Zapatisté, dvacet let poté Napsal uživatel Laura Carlsenová Čtvrtek, 23 Leden 2014 06:58 - Aktualizováno Čtvrtek, 23 Leden 2014 08:12
odpovědí na návrat PRI, oficiální tvrzení byla rozmetána. Komuniké EZLN bylo stručné a věcné: „Slyšeli jste, že? Je to zvuk hroucení vašeho světa. Je to zvuk našeho světa, který se rodí.“ Dvacáté výročí a novoroční oslavy se pak letos staly druhou známkou, že EZLN žije. Slavnosti přitom byly jaksi rodinné – tisk měl vstup zakázán, a přestože Subcomandante Marcos vydal těsně předtím sérii článků, v den samotného výročí -- 1. ledna – žádné prohlášení zveřejněno nebylo. Byl to čas, kdy se chtěli Zapatistas bavit jen mezi sebou, vnitřně stvrdit jednotu, což je víc, než politické prohlášení. Byla to oslava sice jen „rodinná“, ale rodina Zapatistas je hodně široká. Tančit a slavit do carcacoles přijely tisíce příznivců a studentů, mladých lidí z Mexika i ze zahraničí, kteří absolvovali La Escuelitu, Malou školu. V nich se loni v srpnu začala přednášet „svoboda podle zapatistů“. Studenti byli spárováni s učiteli z řad příslušníků hnutí a umístěni v rodinách rozesetých po celém území zapatistů. Vyučování spočívalo převážně ve spolupráci s rodinami při jejich každodenních činnostech a v dlouhých rozhovorech nad fazolemi a tortillou. Smyslem bylo zpřístupnit zapatistickou zkušenost lidem z vnějšího světa, kteří byli neustále vyzýváni, aby se „svých“ rodin ptali. Lidem z EZLN to naopak umožnilo podívat se na sebe v zrcadle – očima studentů, získat reflexi a seznámit se s jinými názory. Na Silvestra se na 4000 studentů ze zimního semestru vydalo do Oventiku, v mlze utopené vesnice nedaleko města San Cristobal de las Casas, nebo zůstali ve vzdálenějších obcích se svými hostitelskými rodinami, aby se zúčastnili sportovních soutěží a poslechli si projevy, hudbu nebo si zatančili. Výročí tak znovu vyvolalo debaty o hnutí; desítky tisíc jeho členů, Mayů, před dvěma dekádami vyšly z džunglí a s hor a ve vojenské formaci obsadily správní střediska v jihovýchodním mexickém státě Chiapas. Subcomandante Marcos zároveň publikoval řadu svých charakteristických komuniké, v nichž meditoval o smrti („není to smrt, co nás trápí, ale život“) a životopisech („historiografie žije z jednotlivců, dějiny z národů“). Kritici přispěchali s poukazem, že v zapatistických komunitách dál panuje chudoba, což zapatisté ale nikdy nepopírali a o čemž se návštěvníci mohou přesvědčit na vlastní oči. Novináři a politologové se začali motat ve statistických údajích o tom, kolik zapatistů vlastně je nebo kolik jich určitě není, stejně jako otázkami, kam až vlastně jejich území sahá a jaká je na něm životní úroveň. Mnozí světoznámé povstání označili za mrtvé nebo umírající, nebo zdůrazňovali, že nedokázalo vyřešit žádné problémy nebo si udržet vysoký profil. Přitom ale zcela opominuli význam „autonomie“.
Učíme se…
Zapatistas to slovo vyslovují s pýchou, jako když byste mluvili o svém dítěti nebo vnoučeti. Jejich komunity se vydaly trvale mimo dosah tradičních chapadel moci. Po zklamání, které prožili poté, co vláda stáhla svůj vlastní podpis pod dohodami ze San Andrés z roku 1996, se zapatisté rozhodli, že nemá cenu považovat za prioritu nátlak na úřady a instituce, místo toho
2/5
Zapatisté, dvacet let poté Napsal uživatel Laura Carlsenová Čtvrtek, 23 Leden 2014 06:58 - Aktualizováno Čtvrtek, 23 Leden 2014 08:12
se začali soustředit na práci „zdola“. Představte si společnost, v níž úředníci na lokální úrovni rotují, aby se předešlo hromadění moci v jejich rukou, v níž politické strany nehrají žádnou roli (a ani neexistují), a v níž jsou státní a vládní programy -- dlouho používané převážně k tomu, aby si vláda „koupila“ obhájce sociální rovnosti -- zakázané. Většinu potravin produkují samy komunity, družstva provádějí nákup a prodej a rozhodnutí jsou činěna kolektivně, namísto aby byla vnucována státem. Zapatisté se tento model, který původní obyvatelé Mexika před příchodem španělských dobyvatelů praktikovali po staletí, pokusili oživit.
Comandanta Hortencia oslovila dav v Oventiku: „Učíme se vládnout si sami, podle našich vlastních způsobů myšlení a života. Snažíme se posunout dopředu, s cílem se zlepšit a posílit sami sebe -- muže, ženy, mládež, děti a staré lidi.“ Dodala, že před 20 lety, kdy Zapatistas poprvé zvolali Ya Basta! („Dost!“), „neexistoval jediný úřad, který by fungoval pro lidi. Nyní máme vlastní autonomní vlády. Může to být dobré nebo špatné, ale je to vůle lidu.“ Zapatistas si uvědomují, že zlepšování materiálních podmínek jde pomalu a brání mu různé překážky a chyby, ale s hrdostí ukazují, co jejich organizace „vybudovala“. Místní zdravotní kliniky -- často špatně zásobené a personálně nejistě obsazené -- využívají přírodní přípravky, která produkují lokální družstva, a v některých oblastech u porodů pomáhají vyškolené porodní asistentky. Školy s primitivním vybavením vyučují v domorodých jazycích jednotlivých skupin a zaměřují se na porozumění světu, v němž děti žijí, a základním konceptům svobody, rovnosti a spolupráce. Z organizace obrany a výroby v jednotlivých komunitách je cítit kázeň a odhodlání.
Rozhodující bitva je ta další
3/5
Zapatisté, dvacet let poté Napsal uživatel Laura Carlsenová Čtvrtek, 23 Leden 2014 06:58 - Aktualizováno Čtvrtek, 23 Leden 2014 08:12
Výročí ukázalo, že ve svých dvaceti letech je tato těžko uchopitelná vojensko-politická organizace tím, čím by demokracie obecně měla být: pokračujícím úsilím o budování společného lepšího života. Když se Zapatistas v obcích po celém svém území sešli k oslavám, uctívali hlavně to, že samotná organizace vůbec přežila -- po 20 letech útoků je stále tu, vede své vlastní komunity, vychovává nové generace zapatistů a vede dialog s okolním světem, který obohacuje obě strany. Společenství přežilo okamžik v závodu na dlouhou trať, kdy jeden běžec předává štafetový kolík dalšímu. Mladí lidé dnes tvoří velkou část zapatistické „základny“, její reprezentace a co víc, i vedení. Se vzděláním ze zapatistického školského systému a s dětstvím prožitým v zapatistických komunitách začíná nová generace přebírat funkce. Jejich snaha nést dál kolektivní identitu své organizace je pak další známkou toho, že experiment autonomie žije. Viditelně se změnila i úloha žen -- a to nejen v jejich počtu ve vedoucích pozicích, ale také při rozhodování o otázkách každodenního života, jako jsou navýšení mužské účasti na domácích pracích a při péči o děti, nebo při zpřísňování trestů za násilí na ženách. Posun z utlačovaného odcizení ke skutečné samosprávě do jejich životů vnesl obrovský rozdíl, byť chudoba zůstává.
Při hodnocení dvou desetiletí zkušeností většina kritérií tyto subjektivní faktory ignoruje. Tím, že v rámci La Escuelita otevřeli své komunity všem zájemcům, dokázali Zapatistas něco, co vlády téměř nikdy: nechali lidi, aby své zkušenosti zhodnotili sami. Studenti pak po návratu líčí zkušenosti s nadšením a popisují, jak jim jejich hostitelé odhalili svět, který ani zdaleka není dokonalý, ale v němž na každém člověku záleží, a kde každá snaha, každý úspěch a každá chyba je jen jejich. Pevná kontinuita zapatismu je tak doplněna předzvěstí změn, pocitem, že pro jedno z nejméně zařaditelných revolučních hnutí v dějinách začala další etapa. Když se hostující studenti z celého světa spojili s veterány hnutí i s mladšími členy komunity, začaly se ve svitu měsíce Nového roku třpytit nové možnosti. Jasně se ukázalo, že původní autonomní hnutí dál přitahuje lidi z celého světa, a tak školy budou pokračovat. Zapatisté rovněž nastartovali spící Národní kongres původních obyvatel; stalo se tak loni v srpnu a stovky zástupců původních obyvatel na něm popisovali situaci na svých územích. Zapatisté přivítali Nový rok 2014 sice na blátě, ale s kytarami, ohňostroji a objetími. Debata o tom, zda je hnutí živé nebo mrtvé, zda vítězí nebo prohrává, zůstaly za nimi, v roce 2013. Nebylo to jen tím, že se na slavnostech nepodával žádný alkohol, co v lidech nabudilo optimismus; byl to pocit kolektivního úspěchu v mimořádně těžkých podmínkách. Pocit toho, že lidé konečně mají budoucnost. “Vím, že vám to může být jedno,“ konstatoval Subcomandante Marcos v jednom z oficiálních dopisů adresovaných svým kritikům, „ale pro maskované muže a ženy z celého světa tady „bitva“, na níž opravdu záleží, není ta, která už byla vyhrána nebo prohrána. Je to ta příští, pro niž už se připravují nové kalendáře a důvody.“
4/5
Zapatisté, dvacet let poté Napsal uživatel Laura Carlsenová Čtvrtek, 23 Leden 2014 06:58 - Aktualizováno Čtvrtek, 23 Leden 2014 08:12
Převzato z Foreign Policy in Focus
5/5
