Když je ohlášená poprava upálením, taverny kolem Smithfieldu

.. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .

Londýn 25. května 1537

K

dyž je ohlášená poprava upálením, taverny kolem Smithfieldu objednají sudy piva navíc, ale chystají-li se upálit ženu původu urozeného, vozí se pivo po valnících. Na svatodušní pátek, dvacátý osmý rok panování krále Jindřicha, toho jména osmého, pojedu na jednom z těch povozů i já sama, abych se pomodlila za duši usvědčené zrádkyně lady Margaret Bulmerové. Kráčela jsem po Cheapside Street a zdálky slyšela, jak vozka pokřikem svolává pocestné. V ruce jsem svírala mapu Londýna, kterou jsem si předevčírem tajně překreslila z knihy. Konečně jsem se dostala na širokou dlážděnou ulici, mohla jsem tedy kráčet spěšněji, ale nohy mě bolely, protože jsem se už od rána trmácela blátem. „Smithfield…! Kdopak jede do Smithfieldu?“ Povozníkův hlas zněl vesele, jako kdyby nás lákal na svatojiřské trhy. Před cínařstvím jsem ho konečně uviděla – podsaditý muž se užuž chystal prásknout bičem do koní táhnoucích velký valník, z něhož vykukovalo půltuctu hlav. „Počkejte!“ vykřikla jsem co nejhlasitěji. „I já jedu do Smithfieldu.“ Vozka se otočil a pátral zrakem v davu. Zamávala jsem na něj a na jeho tváři se objevil natěšený úsměv. Přistoupila jsem blíž

9

NANCY BILYEAUOVÁ ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

a sevřel se mi žaludek. Přísahala jsem si, že celý den s nikým nepromluvím a nepožádám nikoho o pomoc. Riziko, že mě někdo objeví, bylo příliš veliké. Ale Smithfield ležel severozápadně za branami města, hodně daleko. Když jsem k vozkovi přistoupila, přelétl mě očima od hlavy k patě a úsměv mu pohasl. Měla jsem na sobě hrubou vlněnou kytlici, protože nic vhodnějšího jsem na cestu nenašla. Halena a suknice se hodily na zimu, rozhodně ne na jaro, kdy se v časném mlžném oparu už skrýval příslib horkého dne. Lem jsem měla urousaný od bláta a nikdo naštěstí neviděl, že se pod těžkou látkou skrývá košile promáčená potem. Ale vozka se nepozastavil jenom nad mým nepatřičným zevnějškem. Nebylo to poprvé, kdy na mě lidé hleděli s podivem. Vlasy jsem měla temně černé jako uhel a oči zelenohnědé. Ani na svatého Swithina mi olivová pleJ nezhnědla, ani o adventu nezbělela. Tím se podobám své španělské matce, ale chybí mi její jemné rysy. Ve tváři jsem se spíše vyvedla po anglickém otci – mám široké čelo, vysoké lícní kosti a silnou bradu. Jako by se i v mém obličeji svářila protichůdnost mých rodičů a jejich manželství. V zemi dívek s bělostnou pletí a růžovými lícemi jsem vypadala jako noční motýl. Kdysi mi to vadilo, ale v šestadvaceti jsem se už podobnými malichernostmi netrápila. „Za cestu se platí šilink,“ prohlásil vozka. „ZaplaJte a jedem.“ Zaskočilo mě, že po mně chce peníze, ale samozřejmě jsem to mohla čekat. „Peníze nemám,“ vykoktala jsem. Povozník se zasmál. „Copak si myslíte, že se takhle trmácím pro zábavu? Mám akorát malý náklad piva…,“ poplácal dřevěný sud za sebou, „… tak si musím na cestu vydělat.“ Za sudem se mačkali další cestující, kteří teK natahovali krk, aby si mě mohli co nejlépe prohlédnout. „Počkejte,“ zarazila jsme ho a zašátrala po plátěném pytlíku, který jsem měla schovaný v záhybu všitém do suknice. Zalovi-

10

KORUNA .. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .

la jsem v něm a vytáhla malý prstýnek. Nechtěla jsem mu dávat nic cennějšího, protože to budu potřebovat na další úplatky. „Bude to stačit?“ Podávala jsem mu zlatý kroužek. Zakaboněný výraz se mu okamžitě vyjasnil a matčin prostý prsten zmizel v jeho špinavé dlani. Když jsem se vyškrábala dozadu na valník, četla jsem ve tvářích ostatních pocestných soucit a pohrdání. Prsten měl nepochybně mnohem větší cenu, než co stála jízda. Našla jsem si v koutě hromádku čistého sena a sklopila oči, abych se vyhnula zvědavým pohledům ostatních. Povoz se odlepil z místa. Někdo mě dloubl loktem do žeber. Přisunula se ke mně rozložitá matrona středních let, jediná žena na voze. S úsměvem mi podávala skrojek černého chleba. Od večeře jsem nic nejedla. Obvykle jsem trýznivý hlad vítala, protože to znamenalo, že jsem překonala slabost pomíjivé tělesné schrány, ale dnešní poslání vyžadovalo, abych nabrala sil. S vděčným pohledem jsem tedy chléb přijala. Trocha pokrmu a řádný doušek ředěného piva z ženina dřevěného korbelu mi vlily do utrmáceného těla trochu života. Opřela jsem se o postranice. Projížděli jsme nevelkým tržištěm, kde se prodávalo jen koření a bylinky. Přestalo pršet a kramáři stáhli plachty, jimiž předtím chránili natěsnané stánky před namoknutím. Vzduch naplnila omamná vůně brutnáku, šalvěje, tymiánu, rozmarýnu, petržele a pažitky, ale vzápětí zůstal jarmark za námi, vůně se znovu rozplynula a k nám zavanul zápach města. Před námi se objevily řady čtyřpodlažních budov – nic tak přepychového jsem dosud nespatřila. Na rohu visel zlatnický štít. Mládenec, který seděl naproti mně, se usmál a na celý povoz oznámil: „AJ žije král, že nám ve Smithfieldu usmaží tu mladou fešandu. Naposledy tam popravovali ohavnýho starocha, švindlíře jednoho.“ Chleba se mi vzpříčil v hrdle a zakryla jsem si rukou ústa.

11


„Je to vážně taková krasavice?“ ujišJoval se další. Postarší muž s vodově modrýma očima si na prst natáčel dlouhou řídkou bradku. „Znám člověka, který lady Bulmerovou viděl na vlastní oči, a prý je jako obrázek,“ pronesl zvolna. „Dokonce hezčí než královna.“ „Která?“ vykřikl jeden z mužů. „Všecky tři dohromady,“ ozvala se odpověK a povozem se rozlehl ustrašený chichtot. Tropit si posměch z králových sňatků – s první ženou se rozvedl, druhou popravil, aby ji mohl vyměnit za třetí – byl zločin. Za zlehčující poznámky se usekávaly ruce a uši. Starší muž se zatahal za bradku o něco důrazněji. „Lady Bulmerová zřejmě králi notně hnula žlučí, když ji postavil na hranici všem chudákům na odiv, místo aby ji sJal v Toweru nebo oběsil v Tyburnu.“ Chasník namítl. „Přeci do Londýna už přivlekli všechnu tu urozenost a panstvo, které se postavilo za Roberta Aska. Králově spravedlnosti nikdo neuteče. Bulmerová prostě jen zhebne jako první.“ Zrychlil se mi dech. Co by tihle Londýňané říkali, co by mi udělali, kdyby věděli, kdo jsem a odkud pocházím? Jedna věc je jistá – nikdy bych se do Smithfieldu nedostala. V duchu jsem se uchýlila k modlitbě a hledala slova povzbuzení. Pane, prosím, a jsem poslušná bez námitek, pokorná bez poníženosti a čistá bez výhrad. „Bulmerka je hnusná zrádkyně!“ vykřikla žena, která se předtím se mnou rozdělila o chléb. „Je to papeženka a kula pikle, aby svrhla krále.“ Skromná bez přetvářky, radostiplná bez nepravosti, vážná bez přepjatosti, činorodá bez lehkovážnosti, poddajná bez hořkosti, pravdomluvná bez neupřímnosti. Starší muž se ozval mírným hlasem: „Na severu se bili za staré zvyklosti. Chtěli si uchránit kláštery.“

12

KORUNA .. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .

Strhla se lavina opovržlivých protestů. „Vypasení mniši se rozvalují na hrncích zlata a za zdmi klášterů zatím chudáci chcípají hlady.“ „Slyšela jsem, že jeptiška si pořídila spratka s mnichem.“ „Jeptišky jsou děvky. Nebo pomatené neduživé ženské, kterých se chtěla rodina zbavit.“ Náhle se ozval nelibozvučný zvuk. Byl to můj vlastní smích – trpký, neradostný. Ale nikdo ho neslyšel, protože v povoze najednou všichni hlasitě vykřikli. Kolem se bleskurychle prosmekl nějaký uličník a skočil před koně. Když se dítě vyděšeně ohlédlo přes rameno, všimla jsem si, že to není chlapec, ale umouněná holčička s nakrátko ostříhanými vlasy. Vzduchem proletěla hrouda a praštila ji do ramene. „Aú, vy tupci,“ vykřikla. Kolem valníku se protáhli dva rozesmátí větší kluci a byla jenom otázka času, kdy holčičku dostihnou. Ostatní na povoze je vesele povzbuzovali. OběJ vyběhla na ulici a zamířila ke krámkům. Ve dveřích jednoho z nich se objevila jiná dívenka a zavolala: „Tudy!“ První holčička vběhla dovnitř a dveře za nimi s bouchnutím zapadly. Vzápětí už tam stáli oba chlapci a začali do nich vší silou bušit, ale byla zamčeno. Zavřela jsem oči. V duchu jsem viděla utíkat jinou holčičku. Bylo mi osm, ztěžka jsem popadala dech a píchalo mě v boku. Běžela jsem úzkou uličkou lemovanou vysokým tisovým živým plotem a hledala východ. Slyšela jsem, jak na mě ostatní zvenku volají, ale neviděla jsem je. „Pospěš, Joanno, tak přidej. Chtěli jsme si ještě zahrát tenis,“ hulákali bratranci. Byli tak silní, tak nemilosrdní. „Přidej, děvče, to zvládneš,“ duněl odněkud lhostejný hlas mého strýce Edwarda Stafforda, třetího vévody z Buckinghamu, který byl hlavou rodiny. „Musíš sama najít cestu ven. Nebudeme riskovat, že bychom museli hledat děti dvě.“

13


Byla jsem uvězněná ve strýcově bludišti. Právě ho nechal vybudovat. „Vymysleli ho pro mě lepší mniši, než jaké si najal kardinál Wolsey,“ chlubil se pořád dokola. A ten den, čtvrtého září u příležitosti každoroční oslavy narození druhého vévody z Buckinghamu, mého dávno zesnulého děda, labyrint poprvé vyzkoušeli. Nám dětem zavázali oči a zavedli nás doprostřed. Potom nám šátek sundali a nařídili nám, abychom si dali závod, kdo bude první venku. „Utíkejte! Proběhněte bludištěm. Rychle!“ poháněl nás strýc za vysokou hradbou ze sestříhaných stromků. Byla jsem nejmladší a nestíhala jsem. Nakonec jsem zůstala sama. Pobíhala jsem sem tam a doufala jsem, že narazím na otvor v křoví, kudy bych mohla uniknout do zahrady, ale nikdy jsem se netrefila, naopak jsem se do bludiště zaplétala stále hlouběji. „Co je s tebou, Joanno?“ „Mysli přece, děvče.“ Hlasy zněly stále netrpělivěji. „Joanno, ty jsi ale trdlo,“ vykvikl mladší ze Staffordových chlapců. Starší ho okřikl. Strhla jsem na sebe veškerou pozornost, a to jsem odnepaměti nenáviděla. Mám zabočit doprava, nebo doleva? Zmocnila se mě panika, takže jsem pro samou svízel dočista zapomněla, kudy jsem už běžela. Hlava se mi motala z opojné vůně pečlivě prořezaných růží, které hojně protkávaly tisové hradby. Léto se chýlilo ke konci, růžové lístky chřadly a opadávaly. Začalo se ochlazovat. Kolem sebe jsem viděla jen samé keře, probíhala jsem kolem nich pořád dokolečka a z těch zpupných dusivých růží se mi dělalo mdlo. Zahnula jsem doprava a vrazila do Margaret. Obě jsme se smíchem padly na zem a zachytily jsme se o sebe korálky na nařasených rukávech. Když jsme se zase rozmotaly, pomohla mi Margaret vstát. Byla o rok starší, o půl hlavy vyšší a zhruba stokrát chytřejší a hezčí než já. Moje sestřenice. Jediná přítelkyně.

14

KORUNA .. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .

„Margaret, kam ses poděla!“ volal zvenku vévoda z Buckinghamu. „Ne aby ses vrátila do bludiště pro Joannu.“ „Bude se na tebe zlobit,“ zašeptala jsem. „Neměla ses vracet.“ Margaret na mě zamrkala. Oprášila mi prach ze svátečních šatů, pak ze svých, vzala mě za ruku a vedla ven. U východu z bludiště se shromáždila snad celá rodina Staffordových, všichni nájemci a služebnictvo. Můj strýc vévoda, jeden z nejvlivnějších anglických velmožů, měl oděv ušitý z látky protkávané stříbrným dracounem a klobouk mu zdobilo dlouhé pštrosí péro. Po boku mu stál jeho bratr sir Richard Stafford, můj otec. Dlouhý stín čtvercové věže tyčící se nad námi se mezitím prodloužil natolik, že dospěl téměř k nim. Mohutné zdi hradu Thornbury v Gloucestershiru měly odolat ozbrojenému útoku. Nikoli cizích nepřátel, nýbrž nenasytných králů z rodu Plantagenetů. Margaret beze strachu předstoupila před vévodu. „Otče, našla jsem Joannu. TeK už můžete hrát tenis.“ S povytaženým obočím si nás obě měřil pohledem a ostatní napjatě čekali na ortel. Nakonec se vévoda z Buckinghamu zasmál. Políbil oblíbenou dcerku, nemanželské dítě, které vychovával společně se svými čtyřmi dětmi, jež mu poslušně porodila jeho poddajná choJ. „Už dávno vím, že tě nic nezaskočí, Margaret,“ prohlásil. Otec mě také pevně objal. Celý den se věnoval venkovním sportovním hrám, a dosud si vzpomínám, jak byl cítit potem, zeminou a zaschlou trávou. Zaplavila mě úleva a štěstí. Londýnský povoz sebou trhl, takže jsem sklouzla z otepi slámy. Probrala jsem se z myšlenek. Vyjeli jsme z městských bran a zabočili na prašnou cestu. Kola vozu se zabořila do bláta, koně ržáli, vozka klel a muži se s halasem vrhli dozadu. „To je jedno,“ pokrčila rameny žena sedící vedle mě. „Stejně jsme už skoro v Smithfieldu.“

15


Kráčela jsem s jejich skupinkou až na konec cesty, která ústila do další, v níž se tísnila krčma na krčmě. Končila rozlehlým prostranstvím, které se hemžilo lidmi. Všichni dorazili na popravu. Byly jich tam stovky, muži a ženy, námořníci, švadleny, jarmarečníci i děti. Přede mě se protlačila rodinka: matka svírala košík s chlebem a otec nesl na rameni chlapečka. Náhle mě do nosu udeřil příšerný zápach a pronikl mi do krku, až mi vhrkly slzy do očí. I na Londýn to byl strašlivý smrad. Vyjekla jsem a přitiskla si ruku na hrdlo, které jsem měla jako v ohni. „Smrdí to z východních jatek,“ vysvětlila mi žena, která se mnou jela předtím na voze. „Když se obrátí vítr, krev a vnitřnosti náramně páchnou.“ Vzala mě za loket. „Jak tak koukám, vy to ve Smithfieldu moc neznáte. Radši se mě držte.“ Zavrtěla jsem hlavou a několikrát zamrkala, abych si pročistila zrak. Rozhodně bych nesnesla být svědkem konce Margaretina života ve společnosti té předpojaté ženy. Pokrčila rameny a zmizela v davu. Zůstala jsem sama. Rozechvěle jsem znovu sáhla do záhybu v suknici a vytáhla psaní, který mi Margaret poslala pár dní před vypuknutím vzpoury, jíž se přezdívalo PouJ milosrdenství. Rozložila jsem pečlivě složený arch krémově zbarveného papíru a jako vždy obdivovala její sklopené úhledné písmo. Má znejmilejší Joanno, od bratra jsem se dozvěděla, že chováš přesvatý úmysl vstoupit do dominikánského řádu v převorství Dartford, složit sliby a stát se nevěstou Kristovou. Tvé rozhodnutí žít čistým životem velice obdivuji. Na ranní mši zapálím další svíce na Tvou počest, drahá sestřenice. Mám jediné přání: abys poznala mého druhého manžela, sira Johna. Je to dobrý a poctivý člověk, opravdový muž, Joanno. Miluje mě. Pečuje o mě. Konečně jsem na severu došla pokoje a stejný pokoj snad nalezneš i Ty za branami převorství.

16

KORUNA .. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .

Nelze zapomenout, že žijeme v přetěžkých časech. Ty, kteří věrně slouží Bohu a Svatému otci, nečeká než pohrdání a pronásledování. Všude kolem nás kvete kacířství. Na severu je to jiné. Každou noc odříkám tři modlitby. Prosím Boha o ochranu pro naše kláštery. Prosím o spásu otcovy duše. A modlím se za to, abychom se zase jednou setkaly, Joanno, abys mě objala a z upřímného srdce mi odpustila. Psáno na panství Lastinghamu v Yorku, poslední čtvrtek měsíce září. Tvá sestřenice a navěky nejdražší přítelkyně Margaret Bulmerová Složila jsem list, stáhla si kapuci hluboko do obličeje tak, aby mi nevykukoval ani pramínek vlasů, a vykročila do Smithfieldu.

17

... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

2

S

tála jsem na kraji prostranství přeplněného lidmi, kteří se už nemohli dočkat, až Margaret stane na hranici, a vzpomněla jsem si na to, co mi kdysi řekl otec o Smithfieldu. „Právě zde pořádali Plantageneti nejvelkolepějších turnaje, Joanno. Bylo to příhodné místo. Kousek od šlechtických sídel se rozkládala prostorná hladká plocha, smooth field. Odtud se vžilo pojmenování Smithfields.“ Otec obvykle nehýřil slovy, avšak o rytířských kláních hovoříval rád. V mládí se zúčastnil řady z nich a patřil k nejlepším turnajníkům království. To bylo předtím, než strýce vévodu popravili za velezradu. Bylo mi tehdy deset a rodiče museli odejít ode dvora. Nedlouho poté následoval pád rodu Staffordů. Uplynulo hodně vody od doby, kde se otec projížděl po kolbišti, avšak vzpomínky nevybledly. Zavřela jsem oči, pozorně naslouchala jeho líčení a sama si představovala, jak sedím v sedle: praporce vlají, trubači troubí, koňská kopyta duní kolbištěm rozděleným dřevěnou bariérou na dvě části. V slunci se blyští stříbrný kyrys. V levé ruce se zaleskne štít, v pravé dlouhý dřevec. V dálce je rýsuje protivník, je stále blíž…, až jsou oba na pár kroků od sebe a ozve se třesk zkřížených zbraní. Když jsem si představila ten okamžik, kdy hrot dřevce může prorazit zbroj a zbavit člověka života, zachvěla jsem se a otec se usmál. Vypadal v tu chvíli jako chlapec, přestože mu v hustých kaštanových vlasech prosvítaly šediny.

18

Když je ohlášená poprava upálením, taverny kolem Smithfieldu

Recommend Documents