Kde pfií tû? PORTÁL. TÉMA: Islamisté si ochoãují Evropu... Ma ínové: Pro zabité esenbáky omluvu nehledáme ROZHOVORY: Bar a, Kuras, Záhorovsk

PORTÁL B

R Á N A

K

V Y T ¤ Í B E N ¯ M

N Á Z O R Ò M

www.ePortal.cz

1

2005

Osobité periodikum nejen pro politiku a ekonomiku

Kde pfií‰tû?

TÉMA: Islamisté si ochoãují Evropu... Ma‰ínové: Pro zabité esenbáky omluvu nehledáme ROZHOVORY: Bar‰a, Kuras, Záhorovsk˘

ú vo d n í k

„Křepelko, máš padáka!“ Třídit poštu, jež neustále proudí k nám do redakce, není záležitost pro přecitlivělého jedince. Na jedné straně chvála a povzbudivé dopisy, až oko vlhne, na straně druhé zášť a nejrůznější prostého krkem“ po důã hrozby a sod o p „zakroucení i s myslnější „pomalou smrt při práci na lomu ve Fojtce“, vísce nedaleko Liberce. Ta je prý každoročně „poctěna“ průměrně nejchladnějším počasím. Zvláštní balíček s visačkou „Křepelka“ rovněž nezeje prázdnotou. „Proč v redakci držíte pravicového bolšouna Křepelku?“ nebo „Časopis je dobrý, pouze se neztotožňuji s údernickými pokřiky Pavla Křepelky, dejte mu konečně padáka!“ Nálepka „vysoce kontroverzní autor“ sedne na Pavla Křepelku, našeho redaktora, jako vyšitá. Co článek, to vlna emotivně zabarvených reakcí. Domnívám se, že jsou chvíle, kdy vyhraněně a ostře podaný názor může rozproudit obohacující debatu spíše, než konformně a politicky korektně formulovaný soud, na jehož gró však zapomente, jakmile přečtete předposlední řádek. Proto ode mne Pavel Křepelka – i přes situace, kdy nepochybně „přestřelil“ – zatím padáka nedostane, a to ani zlatého, ani děravého. Na zlaté padáky u nás nehrajeme a ten děravý by zbytečně přeťal nadějně se rozbíhající kariéru kvalitního žurnalisty, jichž je vždy jako šafránu. Že Pavel Křepelka jenom neblábolí, dokazuje i úryvek z dopisu, který mu napsal pan Karel Svoboda, vězeň číslo 138151 z koncentračního tábora Osvětim. Pisatel v něm reaguje na Křepelkův článek z minulého Portálu „Kdo je Jan Kraus“. Nutno přitom podotknout, že Svoboda snášel válečná muka ve společnosti Krausova otce, jehož si velmi váží. „S potěšením a především plným souhlasem s Vaším nesporně bystrým postřehem (...) Vám děkuji za otevřenou kritiku Jana Krause, reprezentanta tolik škodlivého negativismu, snažícího se očernit vše, co je v člověku dobré, a zabraňovat jeho snaze být stále lepším. (...) Upřímně přeji hodně dalších podobných kritik na jiné negativisty,“ uzavírá pan Svoboda. Pane Svobodo, děkuji i za Pavla Křepelku, a vám, čtenáři, přeji hezké čtení.

P O R TÁ L

šéfredaktor

Obsah Dopisy a ohlasy / Pět dam do čepice .....................................3 Lukáš Kovanda: Václav Havel tápe v proměnách.................4 Jan Patočka: Organizace spojených marodů? .......................5 Lukáš Petřík: Bída multikulturalismu.......................................6 Rozhovor s Benjaminem Kurasem ...........................................8 Rozhovor s Josefem Mašínem ..............................................10 Martin Daneš: Na a vyber si ...................................................14 Josef Šíma: Sovětský svaz, Rusko a jednotná Evropa ......15 Jiří Koníček: Přichází den zúčtování s Německem ............15 Benjamin Kuras: Evropské šprýmy a špásy ........................16 Petr Mach: Mitbestimmung – export německého korporativismu .....................................................................17

2

Lukáš Kovanda: Britové: Ještě že jsme nepřijali to euro......19 Rozhovor s Pavlem Baršou .....................................................20 Pavel Křepelka: Čeští muslimové: Američané si prý „jedenácté září“ zorganizovali sami! ...............................22 Olga Ryantová: Islámský dům míru – není mír jako mír ........22 Richard Zatloukal: Stane se Korán Mein Kampfem 21. století? ...................................................................................24 Jiří Kolečkář: Pohled multikulturalisty.........................................26 Dušan Šrámek: Pravda může být ještě horší.......................27 Fernando Santiago: Mrazivá pravda o Chile za vlády Salvadora Allende................................................................28 Martin Daneš: „V“ jako victory (2000) .................................30 Andrea Cerqueirová: Adventní koncert se vydařil...............33 Rozhovor s Juliánem Záhorovským ......................................34

d o p i s y

âASOPIS PORTÁL

a

o h l a s y

/

a n ke t a

Dopisy a ohlasy

březen 2005 • číslo 1 • ročník III

Šéfredaktor Lukáš Kovanda [email protected] Zástupce šéfredaktora Jan Patočka [email protected] Redakce Martin Daneš, Dominika Krejčí, Pavel Křepelka, Lukáš Petřík, Olga Ryantová, Dušan Šrámek, Jiří Zahrádka, Richard Zatloukal [email protected] Grafik Jiří Kovanda [email protected]

Nemám obavu ze vzrůstající moci komunistů, spíše mám obavu z vlivu neustále zkreslovaných informací. Nejsem příznivec pravice, ale jsem politicky příznivcem radikální levice. Nechci evropský superstát, ale rovnoprávnou spolupráci. Nemám germanofobii, ale vadí mi, že minulé ani současné vlády nic nedělají proto, aby sdělovací prostředky nebyly pouze v rukou německých monopolů. Informační slepota a jednostrannost je tady snad největší na světě. Nakonec nechci být ani mladým konzervativcem, protože už jsem na to dost starý, abych se vnucoval k mladým. Vojtěch Filip Nebyli právě komunisté, ti z KSČ, nechvalně mistrnými „zkreslovateli“ informací? A nenavazuje Vaše „KSČ“, KSČM, na jejich linii hladčeji než hladce? Nejsme možná ještě dost staří, ale máme obavu, že tu zase kdosi cosi zkresluje... Mám to ráda! Linda Hradílová A nezkresluješ, Lindo? [email protected]

Portál OnLine Jiří Vitek [email protected]

Pět dam do čepice: Jste pro zákaz potratů? Marketing, inzerce Michaela Rothová [email protected] Tisk Europrint, a. s. Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 http://www.europrint.cz Eportal, o. s. Benediktská 8/689, 110 00 Praha 1 Tel.: +420 605 851 711 Email: [email protected] http://www.eportal.cz

Kateřina Brožová, herečka: NE Ženě by nemělo být bráněno svobodně si zvolit životní osud. Jsem proti především v odůvodněných případech. Je to určitě i věc muže, ale dítě vždy rodí žena, proto má právo o svém dalším životě rozhodnout. Hana Fifková, sexuoložka: NE Jsem proti zákazu potratů. Je to ale velmi komplikovaná věc a domnívám se, že ji nelze na třech řádcích dostatečně rozebrat.

Romana Vítová, rosnička TV Prima: SPÍŠE NE Je to velmi složitá otázka. Doufám, že před takovým rozhodnutím nikdy stát nebudu. Kvůli případům, kdy může být plod geneticky poškozen, nebo kdy je dítě počato znásilněním, jsem spíše proti zákazu.

Portál – Brána k vytříbeným názorům vychází čtyřikrát ročně. ePortal.cz a EU.ePortal.cz jsou pravidelně aktualizované internetové podoby časopisu Portál. reg. MK ČR E 15343

Jana Volfová, expolitička ČSSD: NE V každém případě by měl zůstat současný stav. Relativní počet potratů neustále klesá, ženy si uvědomují, že je to velmi krajní situace a tak k tomu také přistupují. Bohužel někdy nezbývá jiná cesta.

ISSN 1214–9462 © Veškerá práva vyhrazena. Jakékoliv užití části nebo celku, zejména přetisk včetně šíření jakýmkoliv způsobem bez výslovného svolení vydavatele je zapovězeno.

Helena Zeťová, zpěvačka: NE Zachovala bych stav, který je nyní. Ty nechtěné děti pak většinou stejně končí v „děcácích“ a vyrůstají z nich zločinci. Není to pak asi to „pravý ořechový“.

3

n á z o r y

/

d a n e š ů v

Únorový úmor i humor tuzemského politického tyjátru 23. 2. 2005 Kdo se bojí, nesmí do Bruselu Proč premiér, který ještě o víkendu s lítostí vzkazoval prezidentovi, že jej nemůže vzít s sebou na summit Evropské unie s Georgem Bushem, náhle změnil názor a do Bruselu nechal včera jet Václava Klause samotného? Protože dostal strach, že ho tam v předsálí zastaví prezident Chirac a zeptá se: „Tak co, Stanislave, kdy splatíte půjčku strýčku Vikovi?“ A jeho velký vzor Blair jej chytne v podpaždí a zaševelí mu do ouška: „Jsi si jist, že tvůj pravicový spojenec tu směnku dobře spálil?“ Západní státníci tyhle historky také znají a jako my se jimi dobře baví. Stanislave Grossi, děkujeme, odejděte! Podnikatelka v nesnázích Šárka Grossová se rozhodla vzdát projektu „luxusního bydlení“ na pražském Proseku, který rozjela se svou kamarádkou bordelmamá Barkovou. „V téhle zemi se prostě nedá podnikat,“ postěžovala si. Prosím vás, poraďte jí: nevíte o nějaké zemi, kde se dají poctivě vyprat špinavé peníze? Drží se své židle Proč má ministr Cyril Svoboda tak rád premiéra Grosse a křičí, že jeho stranický šéf Kalousek „nemá mandát“ k rozbití koalice? Odpověď je nachlup stejná jako v případě ministra Němce: padne-li premiér Gross, padne vláda a v žádné další nebude Svoboda ministrem zahraničí. Víc: v žádné další vládě už nebude vůbec. Hovory Z Blblán „Jakmile se někdo stane nejpopulárnějším politikem, je třeba ho ,kopnouti do kotníku‘,“ zhodnotil Václav Havel v pondělí na Radiožurnálu aféry premiéra Grosse. „Co on provedl? Půjčil si na byt. Kdekdo si půjčil na byt. On se akorát podivně kroutil a mlžil, když ho vyslýchali, od koho si půjčil. Jiní to dělají šikovněji.“ Analogii se sarajevským atentátem z roku 1997 Havel odmítl: Klause opustili jeho spojenci „zhnusení celou tou kauzou těch podivných peněz uvnitř vládnoucí strany… Dílem tento rozpad vlády byl i projevem nesouhlasu se způsobem, jakým byla ta vláda vedena. S arogancí premiérovou a s manipulací…, s ponižováním ministrů.“ Aha, takže když premiér ponižuje ministry, je to horší, než kdy lže a krade? Nějak v tom hodnotovém žebříčku naší morální autority číslo jedna mám trošku guláš.

4

( o b ) d e n í č e k

Václav Havel tápe v proměnách Bývalý prezident Václav Havel, světově nejproslulejší Čech současnosti, se nedávno, poprvé po dvou letech, v televizním pořadu vyjádřil k palčivým problémům České republiky – státu, jemuž před více než patnácti lety „přinesl“ svobodu. Tentokráte to byl jiný Havel. Zatímco v roce 1989 hřímal z balkónů za opravdovou vládu lidu, za občanskou společnost, v níž o zásadních otázkách nebudou rozhodovat „rovnější mezi rovnými“, dnes tápe na půli cesty zpět. Prý referendum k evropské ústavě nemá smysl, lidé jí stejně nerozumí. V tom má pravdu, běžný občan ústavu nechápe, ba se ji ani nesnaží pochopit. Ale... Havel tímto výrokem de facto povyšuje diskutabilní zasvěcenost politika nad – zdálo by se – samozřejmé právo každého z nás. Právo mít možnost svobodně se rozhodnout ve věci, jež zcela jistě, aniž si to třeba dnes plně uvědomujeme, ovlivní budoucnost naší i dalších generací. Pokud volíme svobodu a svéprávnost jednotlivce, je takovým právem i možnost k urně nejít či – dokonce – vhodit lístek v závislosti na subjektivních dojmech a pocitech – to je „riziko“ přímé demokracie. Václav Havel brojí a píská proti tomu, co před lety spolu s dalšími „vycinkal“ na náměstích, zač v éře komunismu neváhal trávit život ve věznicích. Neptá se, proč je ústava tak složitá a „technicistní“, raději by šmahem svěřil občany-ovečky do rukou moudrých politiků-náhončích. Nad tím, zda by právě plebiscit nepřispěl k částečné popularizaci stěžejního tématu a zda by „nesnesl“ otázku euroústavy z ministerských salónků do domácností a kanceláří, se už raději vůbec nezamýšlí. Havlovo tápání lze odhalit i v dalších sférách. Ekonomice nikdy příliš nerozuměl, to ostatně významnému literátovi, dramatikovi či mysliteli nikdo nazazlíval. Dříve se k ní však také příliš horlivě nevyjadřoval. Ne tak nyní. Ve zmíněném televizním pořadu přirovnal stát, který láká – třeba formou nižších daní – velké nadnárodní společnosti k investicím na jeho výsostném území, k prostitutce. K děvě, jež své lechtivé služby zištně nabízí kolemjedoucím ve skleněných vitrínách podél výpadovky E55. Taková metafora je jistě líbivá, v hostincích se o ní bude diskutovat ještě možná za týden, avšak kulhá na všechny nohy. Zahraniční investoři nejenže v Česku platí daně, ale také zaměstnávají české občany, přinášejí zahraniční know-how a inovace. A navíc, pokud na ně dohlíží efektivní a obtížně korumpovatelné úřady, jsou tyto nadnárodní společnosti nuceny zavést například ekologicky co možná nejšetrnější výrobní procesy. A o ekologii by měl „stále zelenější Havel“, jak sám sebe nazval, jevit primární zájem. Bohatý zahraniční investor ve spojení s řádným úřednictvem zvýší blahobyt celé společnosti. Čím, kromě peněz, prospěje záletník lehké dívce? Havel v minulosti, nejen ve svých dramatických dílech, jistě nalezl bezpočet trefnějších přirovnání.

n á z o r y

/

d a n e š ů v

Lidé se mění. Mění je životní osud, přátelé, peníze či pouhá funkce. Názor Václava Havla bude Čechy vždy sledován, analyzován i kritizován. Exprezident by měl více vážit to, co vypouští z úst. Už jen proto, aby ke stáru lacinými slovy nepopřel či nezpochybnil to, zač před lety tvrdě bojoval svými činy. Lukáš Kovanda, šéfredaktor Portálu

Organizace spojených marodů? Tak jako koroze prostupuje postupně železem, jsou i lidské instituce vystaveny postupnému úpadku. Zdá se, že tu panuje přímá úměrnost: čím je taková instituce mohutnější, vyžadující složitý byrokratický aparát, tím je i její chátrání nabývá astronomických rozměrů. Na našem kontinentu to můžeme názorně pozorovat na kdysi slibné evropské integraci někdejšího Evropského hospodářského společenství postupně ústící do dnešní superbyrokratické Evropské unie. O něco málo letitější je i mamut Organizace spojených národů. Rezaví zdatně zhruba od druhé poloviny padesátých let, kdy nově vznikající státy z bývalých evropských kolonií zaujaly svá místa v mannhatanském kolosu budovy OSN. S časovým odstupem je čím dál víc zřejmé, že značná část dekolonizovaných zemí snadno podlehla pokušení socialistických projektů podle sovětského mustru. Ostatně cesta tzv. osvobozeneckých hnutí byla lemována sovětskými poradci a zbraněmi. Zvláštní školící střediska v SSSR a přidružených zemích vyráběla osvoboditele jako na běžícím pásu (u nás Univerzita 17. Listopadu). Zmiňme se ještě o „hnutí nezávislých zemí“ jako byla Indonézie, Egypt, koketovala s ním Indie a ideologicky se zde snažil vévodit jugoslávský Tito. Všechny tyto projekty dostávaly znamenitou podporu na půdě OSN. Končily – a končí ve velké většině v chaosu korupce, lokálních válek genocidního charakteru s všudypřítomným hladem a infekčními chorobami, tedy jevy nevídanými za doby koloniálního panství. Vzájemná podpora těchto novodobých uzurpátorů na půdě OSN je smutným faktem. Vzpomeňme na podporu palestinských teroristů, etiopských marxistů svrhnuvších nejstarší nezávislý státní útvar na světě, trapnému přihlížení na intervenci Castrových vojáků v Angole atd, atd… Zatímco Afrika se podobá vypleněnému spáleništi, byrokratický kolos OSN jen kvete. A je jen příznačné, že pro samé organizační záležitosti její generální tajemník zareaguje na tsunami jako jedna z posledních světových vůdčích osobností. Náš občan si může snadno udělat svůj úsudek o aparátu, jemuž může předsedat někdo takový jako Kavan. Zkrátka: po šedesáti létech existence této kdysi nadějné instituce vidíme neklamné známky úpadku. Vážně ji už nebere nikdo, ať už z mocných, nebo z bezmocných zemí světa. Jan Patočka, zástupce šéfredaktora Portálu

( o b ) d e n í č e k

Ideální parťák pro Bubílkovou Když už hovoříme o našem Robinsonovi, vzpomeňme i jeho věrného sluhu Pátka. Politolog Jiří Pehe článkem Špidlo, vrať se! oslavuje v Literárních novinách předchůdce premiéra Grosse takto: „…ten nešťastník byl opravdu slušný! Zcela evidentně nekradl, pracoval osmnáct hodin denně, a to, co říkal, myslel většinou vážně!“ Jsou momenty jako tento, kdy se sebevtipnější komentář nevyrovná originálu. 21. 2 . 2 0 0 5 Nechte nás ještě žrát Kdo v posledních dnech sleduje chování ministra a šéfa US Němce, musí se buď nahlas smát, nebo propadat hluboké depresi. Unie svobody, strana Pravdy, Lásky a Nového politického stylu, se de facto stala jedním z křídel ČSSD, a to tím zdaleka nejloajálnějším k velkému strojvůdci. „Proboha, nedělejte vlny!“ čtete úpěnlivou prosbu v očích mladého dubajského novomanžela, „moc času nezbývá a my chceme ještě vládnout!“ Limity prognostika Šarapatky Zdeněk Šarapatka, bývalý šéfporadce premiéra Grosse, byl loni na hodinu propuštěn poté, co vyzradil novinářům pendrekářskou minulost čerstvě jmenovaného šéfa úřadu vlády Pavla Přibyla. Hodně toho na premiéra ví a část z afér, které nyní otřásají jeho křeslem, má pocházet právě z jeho informačních zdrojů. Nejnověji se Šarapatka dal na prognostiku: v páteční Mladé frontě napsal, že se Gross na březnovém sjezdu ČSSD chystá odstoupit z funkce předsedy strany a ponechat si „pouze“ vládu. Odpovědnost za očekávaný volební debakl by padla na někoho jiného a Gross by se pak chutě vrátil na teplé místečko do sněmovny. Plán to není zlý, podmínkou jeho úspěchu ale je, že bude Gross ještě v březnu premiérem. Věřte, ani Šarapatka nemusí být vždy neomylný. Charitativní Šárka Šárku Grossovou velmi mrzí, že má z rozhodnutí svého muže načas opustit společný byznys se svou přítelkyní bordelmamá Barkovou, „protože to podnikání bylo absolutně čisté“. A co bude dělat teď? „Chci se věnovat charitě,“ říká. Konkrétně půjde o projekt výstavby luxusních sociálních apartmánů se saunou, whirlpoolem a relaxačním a masážním salónem.

5

n á z o r y

/

d a n e š ů v

18 . 2 . 2 0 0 5 Jak zchladit Kalouska Lidovecký šéf Kalousek na počátku týdne vyhlásil, že doba Grossových vysvětlování skončila, vyzval premiéra k „aktivním krokům“ a současně inicioval jednání lídrů parlamentních stran. Nad Grossem se stáhly mraky. Pak premiér na dálku vzkázal, že si po návratu z cest s každým z koaličních lídrů pohovoří separátně, načež Kalousek otočil a zveřejnil své „tvrdé“ požadavky vůči premiérovi. Na jejich základě Gross naoko splatí fiktivní milionový dluh strýčku Vikovi, Šárka předá správu svých firem „renomované kanceláři“ bordelmamá Barkové a pojede se dál, močálem černým podél bílých skal. Proč Kalousek tak najednou stáhl ocas? Inu, neměl moc velkou chuť si od Grosse mezi čtyřma očima vyslechnout, co na něj Mlýn zjistil. Night-club U korytářů Při včerejších interpelacích premiér Gross poslancům ODS řekl, že jej „mrzí“, že se za šestimilionový úvěr jeho ženě zaručila trestně stíhaná Libuše Barková. „Ale když podnikat začínaly, tato situace ještě nebyla,“ vysvětlil. Jenže bordelmamá byla Barková už dřív, a to Grosse nemrzí? Vlastně co by ho mrzelo, když už přes půl roku šéfuje sám mnohem většímu bordelu ve Strakově akademii. Novinky z naší ZOO Ministr Zdeněk Škromach přirovnal aféru kolem financování bytu premiéra Grosse a podnikání jeho ženy k situaci, kdy komár štípe slona. Rozdíl je prý v tom, když pak slon šlápne na komára. Je-li Gross slon a čeští žurnalisté komáři, pak se my komáři máme na co těšit. Škromachova loajalita hraničící se servilitou napovídá, že se hroch už zřejmě rozloučil s nadějí, že by v březnu vyhodil slona ze sedla. Ministr v říši divů Premiér Gross minulý týden umravňoval vládního maskota Martina Jahna. Zakázal mu říkat nahlas, co si myslí o koncepci zdravotnické reformy z dílny ministryně Emmerové. „Já se snažím do programu vlády dostat reálné ekonomické řešení problémů,“ postěžoval si pak Jahn a prozradil, že „někteří sociální demokraté… zpochybňují i uznávané organizace, jako je Světová banka.“ Pro pána Jahna, čemu se diví? Na reálné ekonomické řešení problémů Gross nikoho nepotřebuje; jediné, co potřebuje, je nějak to ve funkci doklepat do jara příštího roku.

6

( o b ) d e n í č e k

Bída multikulturalismu V dnešní době převážně levicovými intelektuály tolik protěžovaná teorie multikulturalismu zamořuje intelektuální ovzduší národních států. Multikulturalisté obhajují práva všech možných i nemožných menšin, avšak, s trochou nadsázky, se dnes nejohroženější menšinou stává zdravý, heterosexuální bílý muž vyznávající morální hodnoty západní civilizace. A nedej bože, když je ke všemu ještě kapitalista. Způsobil totiž veškerá zla dějinného vývoje a neustále způsobuje. Vykořisťuje své zaměstnance tím, že jim dává práci, sexisticky uráží emancipované ženy tím, že jim např. podrží dveře, domnívá se, že rodina je základ společnosti, a proto nepodporuje perverzní svazky, jelikož je považuje za něco, co je proti přírodě. Ke všemu by chtěl, ten kulturní imperialista zachovat zvyky a tradice své kultury a svého národa, čímž diskriminuje, chudáky, všechny uprchlíky, kteří se valí po vlnách do jeho země (asi z toho důvodu, že doma se jim žilo lépe). Dnešní nezdravý posun v diskusi kritizuje J. O’Sullivan: „Aniž by si toho někdo příliš všímal, dostala se diskuse kolem imigrace v poslední době do úplně jiného myšlenkového kontextu. Důsledkem tohoto nového uvažování je to, že povinnost cosi změnit se přenáší z imigranta na hostitelskou zemi. Imigrace není pociťována jako významná událost v imigrantově životě – ten se prostě přesunuje někam jinam. Měl by mít právo tak učinit – ať už z hlediska morálního nebo z hlediska zákona –, jinak by ale měl mít možnost ponechat si své staré já. Spíše než by se on změnil a přizpůsobil se svému novému prostředí, měla by hostitelská země přizpůsobit své zvyky a instituce jemu… Můj závěr… (ale) zní, že imigranti by se měli přizpůsobit potřebám a hodnotám hostitelského národa spíše než naopak.“ 1 Multikulturalista Kymlicka naopak požaduje pro kulturní menšiny (včetně žen!) tato práva: programy afirmativní akce, garance jistého počtu křesel v zastupitelských orgánech, revizi učebních programů ku většímu prospěchu menšin, zpružnění pracovní a otevírací doby s ohledem na náboženské svátky imigrantů, zpružnění pravidel oblékání v různých veřejných institucích (např. problém turbanů u příslušníků policie, či při jízdě na motocyklu), antirasistické vzdělávací programy, jazykové kodexy zakazující na pracovištích a školách používat rasisticky, sexisticky či homofobicky zabarvených výrazů; výcvik v kulturní rozmanitosti pro policisty, sociální pracovníky apod.; směrnice pro veřejnoprávní média upozorňující na etnické a rasové stereotypy; státní finanční podporu etnických festivalů a studijních programů atd., atd. 2 Tyto požadavky pozitivní diskriminace ale nejsou ničím jiným než rasismem naruby diskriminujícím příslušníky původního národa, navíc do značné míry omezující tradiční demokracii. V jednom svém článku jsem napsal: „…opravdový vlastenec si váží ostatních národů, pokud nechtějí omezit svobodu, tradice a práva národa jeho.“ 3 V tomto případě však imigranté naši svobodu, práva a tradice ohrožují. Velevážení imigranté (a pan Kymlicka) by si mohli uvědomit jednu věc: oni vstupují k nám, a ne my k nim. My jsme zdědili svou zemi a svá

n á z o r y

/

d a n e š ů v

národní práva a máme právo o budoucnosti své země rozhodovat sami, nikdo jiný. Oni mají svobodnou volbu přijmout nebo nepřijmout naši kulturu a identitu. Jak totiž ukazuje dnešní situace – rozvoj islámského terorismu, problémy s arabskými i jinými imigranty ve Francii i jinde v Evropě a řada světových mezikulturních konfliktů (Indie, Palestina) – přináší „mnohokulturnost“ střety kultur a civilizací, protože jejich morální hodnoty jsou v jedné společnosti neslučitelné. Navíc je sporné, zda je imigrace pro Evropu potřebná, ač populace stárne a lidí ubývá. Pokud se prosadí důchodová reforma, jež ponechá odpovědnost za své stáří na individuu nebo pomoci rodiny a při prodlužování střední délky života se prosadí delší odchod do důchodu, není úbytek obyvatelstva žádnou hospodářskou katastrofou. Výsledné bohatství se sice zmenší, ale bude se o něj dělit méně lidí. 4 Na závěr své politicky nekorektní úvahy musím naprosto souhlasit s touto tezí Romana Jocha: „Multikulturalismus čili přesvědčení o inherentní rovnosti všech kultur a civilizací je vrcholem egalitářské vášně levice. Je současně určitým vrcholem relativismu: právě tak, jako systematizací relativismu ve filosofii dostaneme postmodernismus, tak systematizací relativismu v politické filosofii vzniká multikulturalismus.“ 5

1) O’ SULLIVAN John: Kterak nepřistupovat k imigraci, Bulletin Občanského institutu č. 143, červenec 2003 2) BARŠA Pavel: Politická teorie multikulturalismu, CDK Brno 2003, s. 47–48 3) PETŘÍK Lukáš: Vlastenectví – konzervativní postoj, in: Portál 2/2004, s. 19 4) LOUŽEK Marek: Nesmyslné nářky nad populačním vývojem, in: Newsletter (CEP), únor 2004, s. 3–4 5) JOCH Roman: Pravice a levice, Bulletin Občanského institutu č. 56, duben 1996, s. 17

Lukáš Petř ík, redaktor Portálu

( o b ) d e n í č e k

16 . 2 . 2 0 0 5 Kabinet dle Grossova gusta „Individuální problémy pana premiéra ohrožují akceschopnost vlády České republiky,“ řekl šéf KDU-ČSL Kalousek a svolal mimořádné jednání koaličních lídrů. V ČSSD se rozklepali strachy a Unie svobody ze svých ministerstev začala svážet barokní nábytek: všichni vědí, co takový signál od koaličních lidovců znamená. Jen premiér Gross zachovává klid. Z návštěvy v Paříži Kalouskovi vzkázal, že ho v koalici nedrží, a dodal: „Myslím, že si velice dobře poradíme i bez KDU-ČSL.“ Má už vše promyšlené: tři lidovecké ministry prostě odvolá a nahradí je Pavlem Přibylem, Františkem Janečkem a Libuší Barkovou. Po Roccovi Stanislav Libuše Barková, „dávná rodinná známá“ Šárky a Stanislava Grossových a „majitelka nemovitosti, v níž sídlí pražský nevěstinec Escade“, v něm před vstupem do vysoké politiky působila jako regulérní bordelmamá. Ve svém bordelu realizovala natáčení „péčka“ s proslulým italským hřebcem Roccem Siffredim a ve sklepě plánovala vybudovat „největší S/M jeskyni v Evropě“. Ze sado-maso jeskyně sice sešlo, ale to, co dnes rozjíždějí s premiérovou rodinkou, je ještě větší maso. Kam to jenom dal Jiří Vacek, lidovecký náměstek ministra vnitra a lžiinženýr, složil funkci poté, co se mu nepodařilo najít maturitní diplom. Díval se všude: do skříně, pod stůl, pod matraci, dokonce i pod koberec… nikde nic. Proč nezavolal do německé školy, kde měl diplom získat, aby mu poslali duplikát? Jednoduše proto, že v detoxikačních centrech žádné diplomy nevystavují. Více glos a postřehů objevíte v Danešově (ob)deníčku na www.danes.cz. VZKAZ

No nepůjčili byste jim?

7

r o z h ovo r :

i s l a m i s t é

s i

o c h o č u j í

ev r o p u

Benjamin Kuras: Sebemrskačský Západ se totalitárnímu vitalismu islámu těžko ubrání

Přinášíme vám exkluzivní interview s novinářem, dramatikem a spisovatelem Benjaminem Kurasem. Autor knížky „Tao v sexu“, vyhlášený gurmán i milovník života přebývá „napřeskáčku“ v Británii i v Čechách. Možná díky tomu si udržuje svěží náhled na současný integrační proces v rámci Evropské unie zrovna tak, jako na možnou hrozbu případné „islamizace Evropy“. Právě kolem islamistů, jež si ochočují starý kontinent, se převážně točí i tento rozhovor.

Kromě toho, že jste znám jako velký kritik Evropské unie, tak se o vás také ví, že jste odpůrcem islamizace Evropy a nekontrolovatelného přívalu imigrantů. V jakém okamžiku života jste došel k takovému názoru na islám a imigraci? Co bylo vaší hlavní motivací? Toho dne, kdy byl starostou mé čtvrti zvolen soused Ahmed Shahzad, který mě spolu s dalšími třemi, po islámsku oděnými sousedy pár měsíců předtím veřejně vynadal do rasistů, když jsem ho na setkání radních s občany slušně požádal, zda by nemohl své povídání (po asi půlhodině blábolení) zkrátit, neboť na slovo čekají desítky občanů. Ten jeho půlhodinový blábol byl o tom, že zatímco my všichni musíme platit parkovací poplatky na nově zavedených zákazech volného parkování, našim muslimským spoluobčanům musí být dovoleno parkovat zdarma v okolí místních mešit v dobách modliteb. Zda se to dá nazvat motivací, nedovedu posoudit. Víte, že na internetovém serveru Muslimské listy je obrázek vlajky EU a u ní nápis Evropská unie – náš domov? Nevím, Muslimské listy neznám, ale nepřekvapuje mě to. Můžete nám něco říci o tom, jak probíhaly irácké volby v Británii? V médiích se ukázalo, že Iráčané byli napadeni muslimy z jiných zemí… 8

Buď je to kachna, nebo si to už britská média nedovolila napsat, aby nevyvolala hněv muslimů. Nějak mně ta napadení unikla. Všiml jsem si jen zpráv o radostných a hrdých iráckých voličích. Souhlasil jste s válkou v Iráku? Totiž mezi konzervativci na to nebyl jednotný názor – proti byli např. paleokonzervativci v USA, u nás např. i prezident Václav Klaus… Souhlasil jsem se svržením Saddámovy tyranie a s pokusem o zavedení demokracie v některém z islámských států. Vycházel jsem při tom ze stejné teorie, jako George Bush, že tyranie představují pro svět věští riziko, než demokracie či podobné humánní systémy. Platnost – či přinejmenším záhodnost – této teorie mně nevyvrátila ani poměrná nepřipravenost spojenců na organizaci Iráku po invazi. Rozhodně pokládám za kýžené v tomto pokusu o demokracii pokračovat, dokud se mimo veškeré pochybnosti neprokáže, že demokracie je s islámem skutečně neslučitelná. V tom bude Irák jakýmsi lakmusovým papírkem. Přitom ale těžko chápu, proč se trvá na tom, že musí zůstat pohromadě nepřirozeně udržovaný celek tří nebo čtyř vzájemně nevraživých etnik, který splácali dohromady Britové z rozpadlé Osmanské říše před necelým stoletím. Proč například neumožnit svobodu a demokracii Kurdům, kteří o ni stojí a mohli by být spolehlivými spojenci (dokonce bohatými na ropu), a přitom ji vnucovat šiítům, kteří by raději měli teokracii. Lze podle vás vyvážet demokracii do společností, kde ještě funguje kmenová a rodová společnost? Není lepší spíše podporovat „rozumné“ sekularizované a umírněné vojenské diktatury, které brání v uchopení moci fanatikům? Narážím tím např. na Atatürka v Turecku. Nemám na to jasnější odpověď, než jsem dal v té předchozí otázce. Za pokus to stojí, dokud se neprokáže, že to za žádných okolností není možné. Totéž se říkávalo velmi nedávno o zemích postkomunistických, předtím o Španělsku, Portugalsku a Řecku, předtím o Německu a Japonsku. Myslíte si, že dojde, či už dochází ke Střetu civilizací nebo Smti Západu? Jistě jste poznal, že tím narážím i na knihy Samuela Huntigtona a Pata Buchanana. Už probíhá, a nedovedu si představit, jak se neustále o sobě pochybující morálně degenerovaný Západ, který ztrácí

r o z h ovo r :

sebevědomí, sebeúctu a pud sebezáchovy jako nezbytnou motivaci k sebeobraně, může ubránit geometrickým tempem sílící vlně vitality, sebejistoty a totální jediné pravdy islámu. Kolik antisemitistických (míněno protižidovských) útoků v Evropě či Británii provádějí muslimové a o čem to podle vás vypovídá? Podle zjištění jedné velké studie EU je to okolo 90 procent, alespoň ve Francii. Ta studie ale byla cenzurována, aby neurazila muslimy, a její shrnutí pro veřejnost místo toho uvádělo pravicový extremismus jako hlavní motivaci, než si ji celou přečetlo pár investigativních novinářů. Pravicový extremismus ve skutečnosti zůstal zhruba stejný, jako v předchozích letech. O čem to vypovídá? Nejspíš o pravdivosti Izajášova proroctví, že „v každé generaci bude někdo, kdo vás bude chtít zničit“. Znamená to taky asi, že Evropa brzy opět přestane být pro Židy bezpečný kontinent. Většině Evropanům to asi bude vyhovovat. Evropa dodnes nedokázala Židům odpustit holocaust. Myslíte si, že islámský fanatismus je jen okrajovou záležitostí islámu nebo je fenoménem široce rozšířeným a nakonec i logickým vyústěním muslimské věrouky rozlišující svět na „území míru“, kde vládne islám, a „území války“, které musí být dobyto? Není islám extrémní ze své podstaty? Že není záležitostí okrajovou, se ukázalo už na počtech a společenském průřezu britských muslimů, kteří pálili v ulicích knihy Rushdieho a žádali jeho spravedlivé „potrestání“ za urážku víry. My, naivní Zápaďáci si pořád myslíme, že urážky se neřeší zabíjením a pálením, nýbrž diskusí a nanejvýš soudem. To bude možná zase brzy na dlouho věcí minulosti. Co si myslíte o teorii tzv. multikulturalismu. Není to po 11. září a nedávných událostech v Holandsku jen prázdná utopie levicových snílků? Mám okolo sebe rád směsici kultur, pokud gravitují ke společnému jmenovateli, jímž jsou kultura, tradice a zákony hostitelské země. Tak mohou příchozí kultury být přínosem, jak se dá dokázat na staletích různých vln imigrace. Zároveň bych ale pokládal za spravedlivější a logičtější, kdyby uprchlíci prchající z tyranie bránili ten systém, který jim poskytl útulek, místo aby se snažili jej nahradit systémem, před nímž uprchli. Připadá mně to, jako kdybychom v osmašedesátém z komunismu všichni prchali na Západ nastolovat komunismus. A rmoutí mě, že tuto podobnost dnes nikdo nevidí. Nechci zde vyslovovat soud, zda západní demokracie je systém ve všem a navždy nadřazený všem jiným, akorát se mně pod tímto režimem žije ze všech existujících nejradostněji a nerad bych jej měnil za jiný – zvlášť je-li to takový, který by mě nenechal žít vůbec, tím méně radostně. Proč podle vás nacisté (např. Heinrich Himmler) podporovali islám a řada muslimů byla obdivovateli Hitlera a sloužila i v SS (divize Handschar, Skandenberg)? Existuje spojitost mezi nacismem a islámem? Vzájemné sympatie mezi všemi totalitními myšlenkovými systémy existují od té doby, co někdo přišel s nápadem tole-

i s l a m i s t é

s i

o c h o č u j í

ev r o p u

rantního, spravedlivého a liberálního uspořádání vztahů mezi lidmi. Jako první s takovými nápady přišli židovští proroci, což možná vysvětluje, proč jsou Židé vždycky jedním z prvních terčů každé totality. Taky se podle toho totalismus pozná hned v začátcích. Antisemitismus je vždy jakýsi barometr, který ukazuje, že tlak totalismu stoupá. Souhlasíte s tezí bývalého poradce Margareth Thatcherové Johna O’Sullivana, že imigranté by se měli přizpůsobit a přijmout identitu hostitelské země, a ne naopak? Samozřejmě. Jak se vůbec k otázkám imigrace staví britští konzervativci? Je jejich postoj podobně vybledlý jako k Evropské unii po odchodu M. Thatcherové? Jednak je, jak říkáte, vybledlý. Jednak je odsouzen k zániku už v zárodcích, jak se ukázalo, když Michael Howard chtěl kontrolu imigrace dát do volebního programu. Levicová média ho označila za rasistu a EU ho upozornila, že touto otázku se už vůbec nemusí obtěžovat, protože jakoukoli kontrolou přistěhovalectví by porušil nový evropský zákon, podle něhož pouze Brusel smí výlučně rozhodovat o migračních „tocích“, jak to humánně nazývá evropská ústava. Má islám se svým brutálním zacházením se ženami v západní společnosti místo? Já mám ženy rád a chtěl bych, aby nám pro změnu vládly ony, tak si nedovedu představit, jak to s tím islámem skloubit. Co říkáte tomu, že EU posílá peníze palestinské samosprávě, která je pak posílá muslimským teroristům? Je to už v souladu s myšlením většiny Evropanů, kteří z 60 % pokládají Izrael za největší hrozbu světového míru, a dovedu si to vysvětlil opět jen tím, že Evropa stále není schopna odpustit Židům za holocaust a docela se těší, jak jim zas někdo napráská. Ve svém článku Neomarxismus a vláda puberty píšete o tom, že příslušníci nové levice bojují za feminismus a homosexuály, stejně tak jako za islám, který předchozí dvě skupiny nenávidí. Jak si tento paradox vysvětlujete? Schizofrenií. Máme přijmout Turecko do EU? Řada euroskeptiků, jako např. David Hanák, je pro, řada ale proti… To záleží na tom, jak chcete zrychlit islamizaci Evropy a její ekonomický kolaps. Přijetím Turecka se počet evropských muslimů zpětinásobí z 20 na 100 milionů. A všichni budou mít zaručené právo na sociální podporu ve všech členských státech. Jak bránit Západ? Jestliže nevíme proč, je to otázka nezodpověditelná. ptal se Lukáš Petř ík 9

r o z h ovo r :

n ev y z n a m e n á n i ,

p ř e s t o

h r d i n ové

Josef Mašín: Pro zabité esenbáky omluvu nehledáme

Vážení čtenáři, přinášíme vám exkluzivní rozhovor s členem legendární odbojové protikomunistické skupiny, panem Josefem Mašínem. Rozhovor s člověkem, který jako jeden z mála pochopil, že proti zrůdnosti komunismu lze bojovat pouze se zbraní v ruce. Dokázal se svým bratrem a druhy vzdorovat přesile několika desítek tisíc sovětských a východoněmeckých vojáků a policistů. Je člověkem, který by se měl stát příkladem pro nás i naše děti, a ukázkou toho, že dostatek odhodlání, odvahy a vlastenectví dokáže překonat i nepřízeň osudu, přesilu nepřítele a ze zdánlivě beznadějných situací učinit ty vítězné.

Pane Mašíne, váš otec, generál Josef Mašín je legenda protihabsburského a především protinacistického odboje, člen známé odbojové skupiny Tři králové, hrdý muž, který neváhal odejít od rodiny a bojovat proti nacistické diktatuře. Jaké jsou vaše vzpomínky na otce z dětství? Vychovával vás určitým způsobem k lásce k vlasti, k odporu vůči nespravedlnosti a diktaturám? Náš otec byl voják, jeho úkolem bylo sloužit vlasti. Pro nás bylo samozřejmé, že budeme jeho příkladu následovat. Jak jste s bratrem Ctiradem a sestrou Zdenou snášeli nepřítomnost otce u rodiny během jeho odbojové činnosti? Naše matka nás vedla ve víře, že Německo bude poraženo a že se náš otec, který bojuje proti Němcům v zahraničí, po skončené válce vrátí domů. V roce 1946, když vám bylo čtrnáct let, jste byl spolu s bratrem v Poděbradech vyznamenán prezidentem Benešem „Za chrabrost“. Můžete našim čtenářům přiblížit okolnosti vaší protinacistické činnosti? Během války jsme pomohli k útěku ruským zajatcům, sabotovali jsme vojenské transporty. Jaký je váš osobní názor na prezidenta Edvarda Beneše? Narážím tím na období kolem „Mnichova“ a jeho rozkazy, které znemožnily vojákům československé armády bránit Československo, a stejně tak na jeho poválečnou činnost, při které nezabránil komunistům v jejich únorovém puči? Prezident Beneš byl slabý vůdce, selhal dvakrát. Čechoslováci naneštěstí, mimo Masaryka, v nedávné minulosti neměli moc štěstí ve výběru svých vůdců. Chtěli jste s bratrem Ctiradem jít ve šlépějích vašeho otce a začít kariéru v armádě. Vy jste se chtěl stát vojenským pilotem, bratr chtěl studovat 10

vojenskou akademii. Co způsobilo to, že jste své sny o vojenské kariéře nemohl zrealizovat? Násilné přejmutí moci v Československu komunisty v únoru 1948. Kdy jste si poprvé uvědomil, že jediný účinný a adekvátní způsob boje proti komunistické diktatuře je se zbraní v ruce? Jaká panovala v té době atmosféra mezi vašimi známými v Poděbradech? Po únoru 1948. Byl to vývoj, který dospěl začátkem padesátých let. Komunisté vyhlásili třídní boj většině našeho národa. Zatýkání jinak smýšlejících bylo na denním pořádku. Popravy vlastenců se množily. Mezi našimi známými panoval strach. Lidé očekávali pomoc od západních spojenců, od Ameriky. Politické řešení na národní úrovni bylo nemyslitelné. My jsme toto vyhlášení války komunisty přijali. V úvodu vaší odbojové činnosti jste plánovali útok na autobus StB u Kolína. Proč jste nakonec tuto akci nezrealizovali? Pro nedostatek času před odchodem do zahraničí. Při vaší první akci jste zlikvidovali na policejní stanici v Chlumci nad Cidlinou, 13. září 1951, příslušníka SNB Oldřicha Kašíka. Jak tato akce probíhala a co bylo jejím cílem? Cílem této akce bylo získání zbraní pro další akce a udělení morální rány ozbrojeným složkám komunistické diktatury. Akce byla úspěšná, ale zbraně jsme při této akci nezískali. Při druhé akci, 28. září 1951, jste přepadli policejní stanici v Čelákovicích, díky které se vaše skupina vyzbrojila samopaly a pistolemi z arzenálu této stanice. Přitom zahynul četař Jaroslav Honzátko, což je vám dodnes vytýkáno vašimi oponenty a komunisty. Jaký je váš úhel pohledu na likvidaci tohoto policisty? Bylo skutečně hlavním motivem odstranění nebezpečného svědka? Pan Honzátko se stal členem SNB dobrovolně. Složil přísahu věrnosti komunistické straně, která v Československu vyhlásila diktaturu proletariátu a třídní boj většině občanů národa. Slíbil bojovat a i položit život pro zájmy této strany. Pan Honzátko v tomto boji padnul. Omluvu nehledáme. Jak jste se vypořádali se strachem a obavami o životy své a zejména svých blízkých po prvních dvou akcích? Komunisté se po vzoru nacistů mstili nejen svým oponentům, ale také jejich příbuzným a blízkým – bylo obtížné plánovat další protikomunistickou činnost za těchto okolností?

r o z h ovo r :

n ev y z n a m e n á n i ,

p ř e s t o

Ctirad Mašín

Náš boj proti komunistické diktatuře jsme započali po zralé úvaze možných následků našich akcí. Ve válce se musí počítat se ztrátami na obou stranách. Naším cílem byla likvidace komunismu v naší vlasti. Naším úkolem bylo být při plánování našich akcí co nejopatrnější. V listopadu 1951 provedla ve vašem domě v Poděbradech StB prohlídku, během které byl zatčen a odvlečen váš bratr Ctirad, strýc Borek a nakonec i vy. Kdo přivedl StB na vaši stopu – byl to váš spolupracovník Bezucha nebo nadměrná míra spolupráce Koutného, který měl s vámi odejít na Západ? Jaké byly vlastně okolnosti a motivy spolupráce vaší skupiny s těmito dvěma pány? Naše spolupráce s panem Koutným, jehož jméno jsem uslyšel až po svém zatčení, byla omezena na náš souhlas jej vzít s sebou přes hranice. Jak k prozrazení přesně došlo nám není známo dodnes. Jak jste snášel následující výslechy a bití v Praze v Bartolomějské ? Věděl jste v té chvíli, že si vás StB vůbec nespojila s útoky v Chlumci a Čelákovicích a jste zadržován pouze kvůli plánu na útěk na Západ? Pobyt v Bartolomějské a výslechy jsem snášel poměrně dobře. Hlavně pro to, že jsem si velice brzo uvědomil, ze StB o naší skutečné činnosti nic neví. Bezucha a Koutný nic nevěděli, na Borka a na Radka jsem se mohl spolehnout, že nic neprozradí. V zimě 1952 jste byl propuštěn. Dle mých informací jste neměl žádné zprávy o osudu bratra, strýce Borka ani ostatních, vám blízkým. I v tuto chvíli jste byl pevně rozhodnut ve vašem boji pokračovat, nebo přece jen ve vás hlodala pochybnost? Nebylo by snadnější zařadit se do šedivé masy socialistického průměru a jako zbytek národa „držet hubu a krok“? Po mém návratu z vazby byl Borek již doma. Zda v naší činnosti pokračovat pro nás nebylo otázkou. Náš první úkol, který jsme si uložili, bylo dostat Radka ven. Nevěděli jsme ze

h r d i n ové

Josef Mašín

začátku, kde se v té době nalézal. Uvědomili jsme si, že v budoucnosti při našich akcích musíme být ještě víc opatrnější. Po osmi měsících vyšetřovací vazby, bití a psychického nátlaku byl Ctirad odsouzen na dva a půl roku nucených prací v lágru v Jáchymově za odmítnutí spolupráce s StB. Měl jste v té době o něm informace? Věděl jste o jeho odsouzení? O Radkově odsouzení a jeho přesunutí do Jáchymova jsme se dozvěděli až po několika týdnech po té, kdy už se do Jáchymova dostal. Vaše skupina potřebovala na svou další činnost finance. Z tohoto důvodu jste 2. srpna 1952 přepadli firemní automobil podniku Kovolis. Při této akci zahynul pokladník Kovolisu Josef Rošický, jenž se vám iniciativně postavil na odpor se zbraní v ruce. Mohl byste podrobněji popsat, jak celá akce probíhala? Pan Rošický byl ozbrojený milicionář, který zapřel, že je ozbrojen. Jako milicionář složil též přísahu straně, za kterou byl ochoten položit život. Při vystupování z automobilu vytáhl na mne svou nabitou pistoli. Nebyl jsem ozbrojen. Při následující potyčce byl zastřelen svou pistolí. Jak jste peníze získané z Kovolisu použili? K podpoře dalších akcí naší skupiny. Po smrti Stalina přišla omezená amnestie, jež se naštěstí týkala i Ctirada. Čtvrtého května 1953 byl propuštěn, zároveň je však vaše rodina vyhnána z Poděbrad do Činěvsi, do malého špinavého bytu bez topení a vody. Jak snášela šikanu své rodiny vaše matka? Naše matka věřila, že diktatura proletariátu skončí zrovna tak, jako nadvláda nacistů. Během války byla vězněna na Pankráci a v Terezíně. Naše matka plnila odkaz našeho otce. Morálně naši činnost podporovala, zrovna tak, jako podporovala našeho otce. Nestěžovala si! Měla i v Činěvsi své piano, na němž ráda hrála. 11

r o z h ovo r :

n ev y z n a m e n á n i ,

Po návratu Ctirada z lágru jste plánovali vyhodit do povětří poděbradský sekretariát KSČ, kolínskou rafinérii, zvažovali jste atentát na tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičku. Proč z těchto plánů nakonec sešlo a nezrealizovali jste je? Tyto akce potřebovaly důkladnou přípravu a čas. Čas jsme neměli. Naše plánované akce nebyly zrušeny, pouze přesunuty na později. Vaše skupina je především díky komunistické propagandě známa nejvíce akcemi ze září 1953, kdy jste na Moravě zapálili několik desítek stohů. Co bylo motivem těchto „ohnivých“ akcí? Jaký byl jejich dopad na širokou veřejnost? Vím, že jste v té době byl opět ve vězení, ale určitě jste tyto akce později s bratrem i ostatními probíral… Cílem této akce bylo povzbuzení morálky nekomunistické části obyvatelstva, hlavně selského stavu a způsobit hospodářskou škodu režimu. V této době komunisté tlačili na zemědělce, které nutili ke vstupu do JZD a zestátňovali zemědělskou půdu. Zemědělci, kterým byl ukraden majetek, byli nuceni pracovat ve státních statkách a v JZD. Oba naše cíle jsme dosáhli. V říjnu 1953 jste se rozhodli vy a Ctirad spolu s Milanem Paumerem, Švédou a Janatou opustit Československo. Proč jste se rozhodli k odchodu zrovna v této chvíli? Vím, že jste plánovali svůj návrat zpět do vlasti a chtěli jste pokračovat v boji proti komunistům – jak konkrétně jste si svůj návrat představovali? V třiapadesátém roce byla komunistická hysterie na vrcholu. Tisk hlásil téměř denně, že Amerika se chystá k ozbrojenému útoku na mírový, komunistický tábor. Radia Free Europe a Voice of America mluvila o blízkém osvobození utlačovaných národů východního bloku, což byla otázka jen krátkého času. Naši přátelé z důstojnických kruhů, kteří ještě nebyli zavřeni, nebo již neodešli na západ, byli též toho názoru, že musíme počítat s ozbrojeným konfliktem v nejkratší době. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli odejít za hranice, na Západ, co nejdříve, abychom mohli informovat Američany o možnostech aktivního povstání v Československu a po absolvování vojenského výcviku mohli přispět ke koordinovaným vojenským akcím v týlu nepřítele. Dne 4. října 1953 jste se vlakem a pěšky dostali do tehdejšího východního Německa. Proč jste volili cestu přes NDR a ne rovnou do Západního Německa? Bylo nás pět. Při pokusu o přechod přes Šumavu by pravděpodobně bývalo došlo k ozbrojenému konfliktu mezi pohraniční stráží a naší skupinou. Cesta přes NDR vypadala snadnější. Tušili jste, jakou hysterii svým odchodem rozpoutáte v Československu a zejména v bezpečnostních orgánech Východního Německa? Nebýt následujících událostí v NDR, myslím, že by ke zmíněné hysterii a návazujícímu soudnímu procesu s našimi přá12

p ř e s t o

h r d i n ové

teli asi nebylo došlo. To byla reakce na náš úspěch, že jsme dosáhli Berlína i přes veškeré nasazené úsilí orgánů ČSR a NDR nám v tom zabránit. Během vašeho boje o cestu do Západního Berlína jste prožili na útěku bezmála měsíc, v zimě, o hladu, v zádech s desítkami tisíc příslušníků Volkspolizei a Sovětské armády. Můžete stručně popsat vaše putování a boje, které jste za tu dobu zažili? Část naší činnosti v ČSSR a naše cesta přes NDR byla popsána v knihách: Ota Rambousek: „Jenom ne strach“, Jan Němeček: „Mašínové“, Zdena Mašínová/Rudolf Martin: „Čtyři české osudy“ nebo Jan Novák: „Zatím dobrý“. Další kniha, která využívá oficiálních historických dokladů z Ameriky, Stasi/VoPo (Volkspolizei – pozn. redakce) z Německa, Anglie a z českých zdrojů, je v současnosti překládána do češtiny. V této knize se objeví mnoho informací, které v minulosti nebyly zveřejněny nebo nebyly vůbec známy. Doporučuji též dokumentární filmy Martina Vaďase „Země bez hrdinů, země bez zločinců“, který natočila Česká televize, nebo dokument televize ARD „Luckauer Krieg“ autorské dvojice Gerald Enders/Ute Bönnen. V bojích jste zlikvidovali několik příslušníků Volkspolizei, zároveň jste ztratili kamarády Švédu a Janatu. Jaký byl jejich další osud a jak jste se s tím psychicky vyrovnávali? Naši přátelé padli za cenné ideály, za svobodu a pro demokracii ve své vlasti. Ctím jejich památku! Do Západního Berlína jste se nakonec dostal vy, bratr Ctirad a postřelený Milan Paumer. Velmi rychle jste se přihlásili do americké armády. Podle vašich původních plánů jste se chtěli vrátit do Československa a pokračovat v boji s podporou Američanů. Kdy jste si uvědomili, že vám návrat nebude umožněn, že vás v boji proti komunistům v Československu Američané nepodpoří? Jaká byla vaše bezprostřední reakce? K závěru, že k brzkému osvobození Československa nedojde, jsme dospěli po skončení maďarského, neúspěšného povstání v roce 1956. V roce 1957 jsme se rozhodli sloužit v americké armádě jenom do konce našeho tehdejšího závazku. Po vašem odchodu začali komunisté ve své hysterii s okamžitou akcí proti všem blízkým vaší skupině. Měli jste informace o osudu matky, Borka i ostatních, kteří vaši skupinu podporovali? První přesnější informace jsme dostali až někdy v roce 1956. V březnu 1954 jste odjeli do Spojených států a okamžitě nastoupili k výcviku v americké armádě. Po úvodním výcviku ve Fort Dix v New Jersey jste se přesunuli do Severní Karolíny k výcviku u proslulé 82. vzdušné výsadkové divize. Nakonec jste byli převeleni k 77. speciální výsadkové skupině, legendárním „zeleným baretům“, kde jste prošli výcvikem pro boj v týlu nepřítele. Jak dlouho jste působili u „special forces“? Stále jste toužili po návratu do Československa a obnovení boje proti komunistům?

r o z h ovo r :

n ev y z n a m e n á n i ,

U special forces jsme sloužili asi tři roky. Naději na brzký návrat jsme pohřbili po Maďarsku. Na konci roku 1959 jste s bratrem odešli od zelených baretů. Co bylo hlavním důvodem k odchodu z armády? V 1959 to vypadalo tak, ze k žádnému bezprostřednímu střetnutí se Sovětským blokem asi nedojde. Náš cíl bojovat proti komunismu se zdál být nedosažitelný. Po odchodu z armády jste se opět dali dohromady s Milanem Paumerem a začali jste podnikat. Výroba jamajských žaluzií však nedopadla dobře, váš kostarický společník zpronevěřil společné peníze. Ctirad s Milanem Paumerem zkoušeli štěstí s lovem nutrií, vy jste odjel do Německa, kde jste začal podnikat v oblasti kovů a slitin. Postupně se váš zájem přesunul k letadlům a v roce 1963 jste v Kolíně nad Rýnem založil první evropskou leteckou školu. Co vás táhlo zrovna k letadlům? Letadla mne vždy zajímala, rád jsem létal a ještě létám. Postupně jste se stal významným obchodníkem s letadly, úspěšným a bohatým mužem, který si prožil svůj „americký sen“. Sledoval jste během času události v Československu? Jaká byla vaše reakce na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968? Invaze vojsk Varšavského paktu do Československa a nečinnost Západu potvrdila správnost našeho rozhodnutí neprodloužit náš vojenský závazek. V roce 1969 jste se v Kodani setkal se sestrou Zdenou. Lze vůbec popsat pocity, které jste tehdy zažíval? Přemlouval jste jí, aby se do komunistického Československa nevracela? Rozuměl jsem a respektoval jsem její rozhodnutí vrátit se domů. Při našem setkání mi poprvé podrobně popsala události po našem odchodu A co rok 1989? Vzpomínáte si na své první myšlenky, když jste se dozvěděl o nepokojích v Československu? Věřil jste vůbec, že se dočkáte pádu komunismu ve staré vlasti? Ještě čekám!

p ř e s t o

h r d i n ové

Jsem zklamán. První garnitura politiků, kteří se dostali k moci po roce 1989, se dopustila zločinů na českém lidu tím, že přijala koncept kontinuity soudního řádu, který byl vypěstován během 40 let komunistické diktatury. Zproštěni jsme nebyli z ničeho, neboť jsme nikdy nebyli oficiálně obžalováni. Naše „trestné“ činy byly prohlášeny za promlčené. Vašek Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák po vykonaném trestu smrti komunisty dostali každý ještě patnáct let zbytkového trestu v rámci rehabilitace a kontinuity z rukou dnešních českých demokratů. V minulém roce vás, vašeho bratra a Milana Paumera navrhnul Senát Parlamentu ČR na nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva. I přes podporu mnohých významných českých osobností, včetně předsedy nejsilnější politické strany ODS, Mirka Topolánka, jste k lítosti zhruba třetiny českých občanů, kteří vás považují za hrdiny, vyznamenáni nebyli. Mnozí tvrdí, že byste vyznamenání odmítli. Mohu znát váš názor? Myslím, že ten návrh na udělení vyznamenání byl návrh na udělení vyznamenání za „odvahu“, což není důležité, rovněž nepokládáme za důležité, že pan prezident byl jiného mínění, než Senát. Můj bratr Radek, Milan Paumer a já, si vážíme úsudku těch a děkujeme těm, kteří nás na vyznamenání navrhli. Chtěl bych též poděkovat všem těm, kteří s námi souhlasí, že proti komunistům bylo nutné bojovat se zbraní v ruce. Máte v úmyslu zavítat někdy v budoucnu do České republiky? Naději na návrat neztrácím. Mezi naše čtenáře patří především mladí lidé. Chtěl byste jim něco vzkázat? Dnešní mládež se musí učit z historie. Historie našeho národa měla mimo švejků též husity. Kdo nezná chyby z minulosti, bude je asi opakovat. Ti hodně mladí by nejlépe měli začít u Junáka, u Skautu. To je organizace, která věří v pevné morální hodnoty. Musí pracovat pro demokratické zřízení našeho národa, demokratickými prostředky. Děkuji za rozhovor. Publikováno ve spolupráci www.vlast.cz.

Co si myslíte o současném vývoji v České republice ? Zproštěni svých obvinění jste byli až v roce 1998, dlouhých devět let po revoluci…

ptal se Pavel Sibřina

Pravda o EU pouze na

EU.eportal.cz 13

p r a v d a

o

e u

Na a vyber si

Mráz přichází z Bruselu aneb Co je OPRAVDU nového v EU Podpora euroústavě ve Francii se snižuje Dle deníku Le Monde průzkum veřejného mínění společnosti Ipsos vykázal v září podporu euroústavě u 64 procent respondentů, zatímco jejích odpůrců bylo 36 procent. V prosinci však stejná agentura zjistila podporu u 57 procent Francouzů, zatímco odpůrců bylo 43 procent. Podpora klesá zvláště u pravice, což je jedna z mála logických zpráv z Evropské unie. „Je třeba hlídat, aby se ústava beztrestně nešpinila!“ Tak zdůvodnil Jo Leinen, socialistický europoslanec, vznik čtyřčlenné skupiny nadšenců z Evropského parlamentu na ochranu evropské ústavy. Zastoupení Evropského parlamentu ve členských státech mají této skupince posílat informace o dezinterpretacích ohledně euroústavy. Nebýt úvodní věty, mohli bychom tuto akci jen přivítat. Euronadšeneckých dezinterpretací či nepřesností by se jistě našlo dost a čtyři europoslanci by na jejich opravy asi nestačili. Jenže oni chtějí evidentně „opravovat“ jen ty kritické hlasy. Zakáže EU reklamu na sladkosti? Komisař pro zdraví a spotřebitelské věci Markos Kyprianou varoval, že pokud potravinářské firmy neomezí reklamu na „rizikové potraviny“ (příliš sladké, slané či tučné pokrmy), zaměřenou na děti, vypracuje Brusel legislativní normu, která by takovou reklamu zregulovala. Že jsou dnes lidé často obézní, a že to má dopad na lékařské výdaje, je asi pravda. Zrovna tak je ale pravda, že činnost bruselských úředníků má i dle eurooptimistických analýz tíživý dopad na unijní ekonomiku. A žádná reklama na Brusel zakázána dosud nebyla. Proč?

Europoslanec Jean-Luc Dehaene není v Bruselu žádným pátým kolem u vozu. Dlouholetý belgický premiér byl místopředsedou Konventu i loňským kandidátem na šéfa Evropské komise. Na otázku redaktora Hospodářských novin, co by se stalo, kdyby Česko odmítlo euroústavu, Dehaene odpověděl: „Takový vývoj nesmíme dopustit. Musíme udělat vše pro to, aby ústavu schválily všechny státy… Ústava je natolik důležitý projekt, že si unie nemůže dovolit klopýtnout.“ „Krach ústavní smlouvy by byl velkou ranou pro Evropu i každou jednotlivou zemi,“ varoval na své lednové návštěvě v Česku rakouský kancléř Wolfgang Schüssel. A francouzská ministryně pro evropské záležitosti Claudie Haigneréová o pár dní později v Praze připustila, že „diskuse je nutná“, jedním dechem však dodala, že se „odmítá smířit“ s myšlenkou, že by v evropských věcech „neměl existovat pokrok“. Rétorika evropských politiků jak vidno dosti souzní s tím, co o scénáři nepřijetí euroústavy v Česku řekli někteří čeští politici v čele s Václavem Havlem. V takovém případě by nám prý hrozily „nedozírné“ důsledky. Pravidla EU přitom hovoří jasně: smlouva vstoupí v platnost teprve po ratifikaci všemi členskými státy. Kateřina Šafaříková, zpravodajka Lidových novin v Bruselu znalá tamních poměrů, nám ve svém listu objasnila, jak to funguje v praxi. Kdyby ústavu odmítla „například jen Francie,“ napsala, „evropští lídři by… stáli před otázkou, zda to znamená definitivní konec ústavy… Pokud by ústavu odmítly dva či tři menší státy nebo novější členové…, důležitým vodítkem by bylo, jak velkým poměrem byla ústava zamítnuta a z jakého důvodu, tedy jestli voliči nebo parlamentní opozice chtěli potrestat vládu a hlasování o ústavě jim poskytlo dobrou příležitost. Pokud by to byl právě tento případ, rebelující země by zřejmě byla vyzvána, aby hlasovala znovu, tentokrát opravdu o ústavě.“ Ptáte se, jak by se zjistilo, zda voliči či zastupitelé menšího státu hlasovali opravdu o ústavě? Jednoduše: zvítězí-li ano, hlasovali o ústavě, zvítězí-li ne, chtěli jen potrestat vládu a hlasování o ústavě se musí zopakovat. Taková je demokracie po evropsku. Martin Daneš, psáno pro časopis 51PRO

Buďte v obraze s časopisem

Největší britské společnosti odmítají euroústavu. Dle průzkumu společnosti MORI je šedesát procent manažerů největších britských společností proti euroústavě. „Pro“ novou unijní smlouvu bylo 32 % respondentů, „silně pro“ osm procent. V přepočtu okolo čtvrt miliardy korun jsou plánované náklady na kampaň Evropského parlamentu k přesvědčení občanů EU, aby hlasovali pro euroústavu. Když se k tomu připočítají výdaje jednotlivých národních vlád,

14

společenský měsíčník o politice, ekonomice a o tom, jak si zlepšit svou životní úroveň

www.51pro.cz

p r a v d a

o

e u

Sovětský svaz, Rusko a jednotná Evropa Sovětské či ruské politické myšlení si koncept jednotné Evropy nebo Společného evropského domu velmi oblíbilo a vidělo v něm záchranu před, pro ně stále nepřátelskou, masovou kulturou přicházející z USA a „primitivním kultem násilí a pornografií, záplavou laciných citů a prázdných myšlenek“. (Michail Gorbačov) Společná Evropa se tomuto způsobu myšlení zdála a pravděpodobně stále zdá jakýmsi pokračováním tohoto procesu (což je myšlenka, kterou obzvláště francouzští političtí představitelé neustále znovu přinášejí). Tento pocit je tak intenzívní, že i bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnaze v roce 1992 prohlásil: „Perestrojka významně určila podobu hnutí směřující k vytvoření jednotné Evropy.“ Rusko se při svých imperiálních snahách často a rádo zaštiťuje ideou Evropy, která vyústila ve vytvoření EU, a zdůrazňuje svou inspiraci EU při některých opatřeních své zahraniční politiky v „blízkém pohraničí“. „Během jediného dne dosáhly čtyři země takovou úroveň integrace, které dosáhly země Evropské unie až po mnoha letech,“ řekl prezident Jelcin na setkání zástupců Ruska, Běloruska, Kazachstánu a Kirgyzstánu a ruští komunisté hovoří neustále o sdružení bývalých států Sovětského svazu po vzoru EU a používají stejný eurospeak, který lze slyšet od západoevropských přívrženců integrace, když hovoří o odstranění hraničních kontrol nebo o vytvoření některých společných politik tak, aby děti mohly volně „cestovat z Kyjeva do Moskvy“. Josef Šíma, analytik Liberálního institutu

Přichází den zúčtování s Německem Někteří čeští političtí diletanti se radují, že německý kancléř Gerhard Schröder (SPD) nepodporuje nároky tzv. sudetských Němců na české majetky. Jde o hluboké neporozumění problému. Majetky sudeťáků byly vyvlastněny jako částečná splátka válečných reparací. Odškodnit je měla – a také odškodnila, vláda Spolkové republiky Německo, jako nástupnický stát hitlerovské Třetí říše. V důsledku fašistického teroru a války utrpělo bývalé Československo (jehož jedním z nástupnických států je Česká republika) obrovské lidské ztráty a škody. Nenahraditelné jsou ztráty lidských životů – údaje o počtu obětí se v různých pramenech liší. V Prohlášení německo-české a německo-slovenské komise historiků z 29. 4. 1995 je zmínka o zločinném usmrcení více než 300 000 čs. státních příslušníků, ale z kontextu není jasné, byly-li do tohoto údaje započteny i oběti válečných událostí. Materiální škody je možno rozdělit do několika kategorií. Nejviditelnější byly destrukce způsobené fašistickou taktikou spálené země při ústupu, leteckým bombardováním a převážně na Slovensku, ve Slezsku a na jižní Moravě při přechodu fronty. Druhou skupinu tvořily zjevné i legalizované krádeže majetku – výzbroje čs. armády, výrobního zařízení, zásob, hospodářských zvířat, dopravních prostředků, drahých kovů, valut, uměleckých předmětů, archiválií a dalších cenností. Sem spadal i obrovský majetek odcizený při arizaci, dalších konfiskacích nebo při vynucených kapitálových a ostatních transakcích. Rozsahem největší škody utrpělo Československo militarizací hospodářství a jeho mnohaletým vykořisťováním. Německo k tomu používalo I rafinované, nesnadno průhledné metody, např. v oblasti měnových kurzů, clearingu, při vývozu inflace z Německa, stanovením povinnosti protektorátu odvádět matrikulární příspěvek nebo vynuceným přesunem obrovského pracovního potenciálu na území Německé říše, který zmenšoval národní důchod vytvořený na území Československa. V oficiální čs. zprávě, předložené norimberskému tribunálu s hlavními válečnými zločinci

člověk nabyde dojmu, že europoslanci ani euronadšenci v národních vládách nevědí, co dělat s penězi daňových poplatníků... Zrušení zbrojního embarga na Čínu zhorší vztahy EU s USA Zhruba tak lze interpretovat výroky expertů, které se týkají chystaného zrušení embarga na dodávky evropsko-unijních zbrojařů Číně. USA jsou smluvně zavázány bránit Tchaj-wan v případě čínského útoku. Čína považuje demokratický Tchaj-wan za součást svého území, což vyvolává logické napětí mezi vládou v Pekingu a Tchaj-peji. Snahy evropsko-unijních zbrojních lobbystů kritizovala i organizace Human Rights Watch, která uvedla: „EU upřednostňuje obchod před lidskými právy.“ Více k tématu viz „Unie může mít kvůli Číně potíže s USA“ v Hospodářských novinách z 21. 1. 2005. Perestrojka lisabonské agendy Návrh vnitřního dokumentu Evropské komise předkládá k úvaze určité přeorientování a změny v Lisabonské agendě. Kromě zacílení na přilákání více lidí do zaměstnání (jako by něco takového nebylo přirozenou aktivitou nezaměstnaných, pakliže by nebyli domotivováni přehnaně štědrými sociálními dávkami a přeregulovaností podnikání) si pohrává s myšlenkou, aby každý členský stát EU měl svého „pana (nebo svou paní) Lisabon“. Tato osoba by měla za úkol koordinovat activity k dosažení cílů Lisabonu. Zlehka se take přesouvá záměr dosažení „nej…“ ekonomiky do roku 2010 na „vyjasnění a zjednodušení“ metod v cyklu tří let, i když původní záměr zřejmě nebude formálně zrušen. Cílů Lisabonu se evidentně nedaří dosáhnout, ale pár úředníků má aspoň co dělat při jeho úpravách. Kdyby to nebylo za peníze nás, daňových poplatníků, šlo by skoro o dobrou zprávu! Fanatickému diktátorovi Castrovi Brusel ustupuje Kubánská vláda oznámila, že obnovuje vztahy s EU. Již na začátku ledna obnovila vztahy s těmi zeměmi EU, které uposlechly doporučení Bruselu a přestaly zvát na své ambasády kubánské disidenty. Spolupráce se zrůdami začíná být jednou z charakteristik unijní diplomacie... Více k tématu viz článek „Kuba obnovila vztahy s EU“ z 11. 1. 2005 v Hospodářských novinách.

15

p r a v d a

o

e u

pod názem Německé zločiny proti Československu, byly škody a ztráty spojené s německou exploatací a válkou vyčísleny úhrnnou sumou 347,5 miliardy tehdejších korun, viz tabulka. Na Slovensku dosáhly válečné škody 114,5 miliardy korun. „V současnosti není ekonomický důvod pro přijetí eura,“ řekl pro BBC britský ministerský předseda Blair. Ještě před tím upozornil, že politický důvod pro zavedení společné evropské měny v Británii existuje. A nebyl by to Tony Blair, aby neřekl pár líbivých slov – tentokrát rozumně pravil, že jde o to, co je dobré pro „britské úrokové míry, investice a pracovní místa“. Snad obavy z odmítnutí euroústavy nutí i tohoto euro-stoupence, aby veřejnosti ukázal tvář rozvážného, racionálně jednajícího vůdce, pro něhož důležitější jsou fakta než propagace všeho s předponou „euro-“. Jeho výroky ale budí otázky. Například, jaké to jsou ty „politické důvody“, které svědčí pro přijetí něčeho tak výsostně ekonomického, jako je nová měna? A dále, nejsou politici financováni svými daňovými poplatníky za to, aby vždy jednali podle toho, co je dobré pro jejich spoluobčany – tedy pro ony „úrokové míry, investice a pracovní místa“, a to bez ohledu na širší „politické důvody“? Finanční souboje v EU na obzoru Opět se rozhořívá diskuse mezi členskými státy EU o způsob financování rozpočtu Unie v letech 2007–2013. Zatímco unijní instituce jsou schopny se dohodnout bez větších tlaků voličů, zástupci jednotlivých členských zemí budou mít asi více starostí. Proto bohaté státy chtějí šetřit, což by se projevilo zejména v omezení finančních podpor chudým regionům. Naproti tomu zemědělské platby ohroženy nejsou, protože byly již dopředu dohodnuty. To samozřejmě určitě není tím, že právě na nich má velký význam Francie a také Německo – EU je přeci společenstvím rovnoprávných států, kde velcí nediktují malým (tak nějak nám to alespoň tvrdil Vladimír Dušín Špidla a jeho kolektiv). Je třeba ovšem přiznat, že snížením plateb pro chudší regiony by se asi žádná velká katastrofa nestala. Princip finančních podpor chudým regionům u voličů sice „zabírá“, faktické výsledky jsou ale tristní. Podle dříve zveřejněné analýzy společnosti Robert Huggins Associates se totiž navzdory přerozdělování rozdíly mezi chudšími a bohatými regiony nezmenšují, ale ještě zvyšují. Článek o jednáních o rozpočtu uveřejnily Hospodářské noviny 3. 1. 2005 v článku „Brusel čeká boj o budoucí peníze“.

16

DRUH ŠKODY I. Hmotné škody a ztráty specifikované komisí Spojenců II. Vojenské a jiné hmotné škody a ztráty III. Ztráty a životech, zdraví a pracovní síle IV. Náklady německé okupace (kromě II. a III.) V. Všechny ostatní nároky vůči Německu ÚHRN I.–V.

OCENĚNÍ V TIS. KČ 151 261 046 16 539 353 25 429 300 113 835 618 40 447 057 347 512 374

Tento účet je třeba po skončení studené války a vstupu ČR do EU Spolkové republice předložit. Jsme dobří evropští sousedé a dobré účty dělají i dobré přátele. Jako první splátku lze uvažovat převod cca 30 procent akcií firmy Volkswagen v držení spolkové země Sasko do rukou českého státu. Jiř í Koníček, spolupracovník redakce

Evropské šprýmy a špásy Nebojte se, nepřestal jsem je pro vás sbírat, třebaže jste v tom už taky až po uši a nic s tím nenaděláte. Z bezmocnosti často vzniká ten nejlepší humor. Nejnovější výrobnu chemických zbraní hromadného ničení v městečku Letchworth v hrabství Hertfordshiru ve firmě Autoglym, která už několik desetiletí dodává čisticí prostředky na automobily královské rodině, objevili inspektoři britského úřadu pro implementaci evropských direktiv. V oficiálním dotazníku Ministerstva obchodu a průmyslu sestaveném podle direktiv EU a obsahujícím seznam teroristy použitelných chemikálií musela Autoglym dvoutýdenním pečlivým odškrtáváním přiznat, že mezi asi patnácti sty chemikálií, které vyrábí, se vyskytuje několik stovek, z nichž se dají vyrábět teroristické zbraně. Včetně acetonu, který si dosud myslela, že vyrábí na leštění nehtů. Zatím na firmu nikdo nepodal žalobu ze spolupráce s terorismem, ani zákaz výroby teroristického zařízení. Odškrtávání zabralo dva týdny placené práce několika vysoce kvalifikovaným a dobře placeným chemickým odborníkům, bez nichž by si firma těžko poradila s dotazníky, které na ministerstvu sestavovaly další desítky vysoce kvalifikovaných odborníků, dobře placených tentokrát z kapes daňových poplatníků. Další vysoce kvalifikovaní odborníci na témže ministerstvu, rovněž dobře placení z kapes daňových poplatníků, mezitím propočítali, že vyplňováním podobných dotazníků, implementací evropských direktiv a předěláváním výrobků podle evropských směrnic ztrácí britský průmysl osm a půl miliardy liber ročně. Tato číslice nezahrnuje náklady na výdaje státních institucí, které se těmito šprýmy zabývají a které platí opět daňový poplatník. A pro ty z nás, kteří si říkáme, že když je tak těžké se v EU uživit poctivým podnikáním, budeme raději sedět na zadku a psát knížky, perlička spisovatelská. Britský autor Philip Pullman obdržel před rokem z Bruselu dopis od vysokého činitele Evropské komise jistého pana Drauze, který mu sděloval, že bruselská instituce zvaná „Merger Task Force“ – česky nejspíš „Jednotka rychlého nasazení pro fůze podniků“, podřízená „direktorátu B pro obchodní konkurenci“, vyšetřuje fůzi

p r a v d a

dvou francouzských nakladatelství. Podle „regulace o fůzích EC číslo 4064/89“ mu tímto nařizuje vyplnit a do tří týdnů odevzdat vyplněný pětistránkový dotazník s dvaceti otázkami, z nich několik syntakticky a gramaticky nesrozumitelných. Jestliže jej do stanoveného data neodevzdá, bude mu vyměřena pokuta 50 000 eur a dalších 25 000 eur za každý den prodlení, hrozil pan Drauz. Třebaže Pullman u žádného z fůzujících nakladatelů nikdy nic nevydal, dotazník ho vyzýval, aby vysvětlil, proč dával jako autor přednost jednomu nakladateli před druhým a poskytnout podrobnosti všech nakladatelských kontraktů podepsaných se všemi francouzskými nakladateli v uplynulých pěti letech, a jména všech editorů, kteří projevili zájem o jeho knihy. Pullman panu Drauzovi stručně odepsal, že s uvedenými nakladateli nemá nic společného, že obsah smluv je důvěrný, a že odpovědět na všechny otázky by mu zabralo tolik času, že by jako profesionální spisovatel musel Komisi účtovat vysoký honorář. Odpověď už nedostal. Panu Drauzovi – jako všem těm ostatním tisícovkám inspektorů rozrůstající se chobotnice evropských inspektorátů – šlo určitě jen o to vykazovat činnost a být nepostradatelní a dobře placení. Lepší špás drahý než žádný. Benjamin Kuras, novinář, dramatik a spisovatel

Mitbestimmung – export německého korporativismu Německo uplatňuje v Evropě ojedinělý korporativistický model řízení akciových společností, zvaný Mitbestimmung (spolurozhodování), který znamená, že v představenstvu, které řídí firmu, zasedají s hlasovacím právem kromě zástupců akcionářů i zástupci odborů. Toto silné omezení vlastnických práv ve Spolkové republice Německo je nyní označováno ekonomy za neefektivní anachronismus. Odbory v představenstvech firem brání tlakům na růst produktivity práce a blokují propouštění nevýkonných zaměstnanců. To samozřejmě Němcům v konečném důsledku nepomáhá, protože konkurence právních systémů neúprosně ukazuje, který systém je efektivnější. Německé firmy raději přesouvají výrobu z Německa pryč. Bylo by logické, kdyby Německo systém liberalizovalo a přizpůsobilo se tak mezinárodní soutěži právních systémů. Jak ale píše např. týdeník Economist: „Místo aby Německo opustilo roli anachronického systému Mitbestimmung, nová evropská pravidla exportují německý systém do ostatních zemí.“ 1

1. Mitbestimmung na začátku dobrovolný Vizionáři jednotného celoevropského modelu korporativistického podnikání prosadili zavedení nové právní formy podnikání, „evropskou společnost“. Nařízením Rady č. 2157 z roku 2001 bylo nařízeno všem členským zemím začlenit „evropskou společnost“ do svých právních řádů vedle tradiční akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným. „Evropská společnost“ se nicméně stala dobrovolnou formou – a též proto, že obsahuje nesmyslný model zapojení nevlastníků do řízení firmy, neobjevil se – k lítosti zastánců unifikace – dosud nikdo, kdo by „evropskou společnost“ založil. V listopadu letošního roku schválil „zákon o evropské společnosti“ velkou většinou hlasů český parlament. Pro zákon hlasovali poslanci všech politických stran a k návrhu se ani nevedla žádná diskuse. Vlastně nikdo z poslanců a senátorů netušil, o co

o

e u

Evropský parlament „schválil“ Smlouvu o Ústavě pro Evropu A to drtivě: pěti sty hlasy pro z celkově přítomných 677 poslanců. To není moc překvapivé – europoslanci, volení extrémně nízkým počtem voličů, jsou většinou euronadšenci. Více překvapí hlasování jako takové. Evropský parlament totiž do přijetí mezinárodní dohody, jíž evropská ústava je, nemá moc co mluvit – proto hlasoval de jure jen o nezávazné, avšak o to jásavější deklaraci. Nejde o trapnou frašku, která měla sloužit jen navození správně euronadšenecky odhodlané nálady mezi občany a poslanci národních parlamentů? Nepřekvapil ani výrok sociálního demokrata Libora Roučka. Ten k faktu, že mezi poslanci za Českou republiku byl největší podíl těch, kdo hlasovali proti, řekl: „Je to ostuda.“ Jiný názor je dle Roučka „ostuda“. Neměli bychom Roučkovi poslat děkovné maily za to, že nás za jiný názor (zatím) neposílají do lágru? Až nás tam totiž posílat začnou, k mailům se třeba nedostaneme... Chce EU ovládat Izrael? Komisař pro průmysl Günter Verheugen napsal, že si dovede představit Izrael široce zapojený do evropských ekonomických struktur a podílející se na společném trhu. Dlouhodobě prý nevylučuje ani měnovou unii. Velkorysé! EU na jednu stranu dotuje palestinské fondy, z kterých se pravděpodobně financovali i palestinští teroristé, na druhou stranu její velmi významný komisař přemýšlí o uniích s Izraelem. Že by v Bruselu přiváděli do praxe úsloví „If you can not beat it, join it! (Nemůžeš-li to porazit, spoj se s tím!)“? Zbývá jen doufat, že Izraelci vědí, že jednotný trh dle Bruselu znamená první stupeň k ovládnutí připojeného území. Nelze se vyhnout dojmu, že právě o to v nynějších Verheugenových úvahách jde. Španělská vláda odstartovala pro-euroústavní kampaň. V rámci ní budou k propagaci „použity“ hvězdy showbusinessu a sportu. A to přesto, že se očekává výsledek jasně „pro“ evropskou ústavu. Až se budou euronadšenci provokativně ptát, jak to, že euroskeptici a tzv. „eurorealisté“ v České republice jsou proti tomuto do-

17

p r a v d a

o

e u

kumentu, když třeba Španělé ji silně podporují, nabízíme jednu odpověď: 90 procent Španělů dle posledních výzkumů veřejného mínění ví o euroústavě velmi málo (rozumějte „jen to, co slyšeli v televizi od fotbalových hvězd a socialistických politiků“). Chcete dotace? Navrhujte programy „aktivního evropského občanství“! Evropská komise zahájila konzultace o prioritách budoucího akčního programu evropského společenství na podporu aktivního evropského občanství. Nynější program má být vyčerpán 31. 12. 2006. V rámci tříletého období má být jeho prostřednictvím rozděleno 72 milionů eur. Tyto peníze daňových poplatníků jsou rozdělovány organizacím, které aktivně prosazují „evropské hodnoty“ a jejichž záměrem je zangažovat občany k diskusím o EU. Ponechme stranou morální stránku takto financované, jinak zajisté zcela spontánní podpory EU ze strany uplacených euroobčanů. Nabízí se spíše technická otázka: expertní tým pro Romana Prodiho vypracoval analýzu, z které vyplynulo, že neexistuje pevný seznam „evropských hodnot“. Za co chce tedy Komise peníze vyplatit – a hlavně, komu? Abychom však byli dostatečně evropsky aktivní, nabízíme k celému programu jeden zlepšovák – také centralistický, a praxí také vyzkoušený: Brusele, zaveď ještě revoluční uliční výbory, které budou míru evropské angažovanosti občanů kontrolovat, odměňovat, a ty málo aktivní trestat! Investice do výzkumu v EU klesají! Analýza objemu investic v oblasti výzkumu a vývoje, kterou představila Evropská komise, odhalila několik zajímavých a znepokojivých skutečností. Zatímco výdaje největších 500 společností mimo EU v letech 2002 a 2003 vzrostly o 3,9 procenta, v Evropské unii u největších firem poklesly o 2 procenta. Přes polovinu celkového objemu financí přitom vynaložilo 20 největších unijních podniků a investice se soustředily jen na několik největších oborů (jako automobilový průmysl, elektronika, farmacie; počet žádostí o schválení nových farmaceutik přitom taktéž významně poklesl). Sedmdesátčtyři procent výdajů účtovaly přitom firmy, registrované ve „Velké trojce“ – SRN, Francii a Velká Británii. Více informací viz EurActiv.com a tiskové zprávy Evropské komise.

18

jde – a ani to nebylo potřeba – zákon přeci pouze „implementoval směrnici EU“ a poslanci topící se v direktivách a návrzích zákonů jej chtěli mít rychle za sebou. Většina z 29 stran zákona popisuje procedury zapojení zástupců zaměstnanců do řízení firmy. Zákon např. stanoví, že 10 % zaměstnanců může iniciovat založení „vyjednávacího výboru“ složeného ze zástupců zaměstnanců, kterému firma musí hradit veškeré náklady a k němuž má přizvat „odborné poradce, zejména zástupce odborových organizací na úrovni Evropských společenství“ 2. Výbor pak dojednává konkrétní formu zapojení zaměstnanců do řízení firmy. Zavádí se princip, že v případě evropské společnosti založené sloučením firem ze dvou členských zemí se použije pro účast zaměstnanců na řízení společnosti legislativa té země, kde je účast zaměstnanců na řízení firmy rozsáhlejší.

2. Mitbestimmung povinný pro společné podniky Zdálo by se, že zákon je absolutně neškodný, protože založení „evropské společnosti“ není povinné. Týden po té, co zákon prošel i Senátem, rozhodla EU na zasedání Rady ministrů 25. listopadu 2004 o směrnici, která stanoví, že pravidla daná evropskou společností jsou nyní povinná v případě společností založených spojením firem registrovaných v různých členských zemích. Jak píše britský týdeník The Economist: „V praxi to znamená, že když se bude chtít anglická nebo francouzská společnost sloučit s německou, bude muset do představenstva začlenit zástupce zaměstnanců.“ 3 Analogicky, v případě českých firem, do nichž vstoupí německý investor, bude muset být zaveden model zapojení zaměstnanců do řízení firmy odpovídající německé legislativě.

3. Mitbestimmung povinný pro všechny Regulací nadnárodních fúzí ale snahy o celoevropské prosazení systému Mitbestimmung nekončí. Jak se píše v návrhu Evropské ústavy: „Unie doplňuje činnost členských států v oblasti zastupování a kolektivní obrany zájmů pracovníků a zaměstnavatelů včetně spolurozhodování (Mitbestimmung)“ (článek III-210, písm. f/ Evropské ústavy). V případě ratifikace euroústavy bude moci EU pomocí nových směrnic systém Mitbestimmung diktovat všem firmám v Unii! Konečným cílem má být všeobecné zavedení „sociální spravedlnosti“ a „rovnoprávného“ podílu zaměstnanců na řízení firem na celém kontinentu. Jak se píše na 163. straně Evropské ústavy: „Unie a členské státy soudí, že takový vývoj bude výsledkem nejen fungování vnitřního trhu, který napomůže harmonizaci sociálních systémů, ale také výsledkem postupů stanovených Ústavou a sbližování právních a správních předpisů členských států.“ Mitbestimmung znemená nejen omezení vlastnických práv, ale také vytvoření systému neefektivního a globálně nekonkurenceschopného. EU ho přitom prosazuje s odvoláním na „lisabonský“ cíl stát se „nejdynamičtějším a nejkonkurenceschopnějším ekonomickým blokem do roku 2010“. Evropská ústava, která je České republice předložena k ratifikaci, má ukončit rozmanitost a konkurenci právních řádů, přičemž legislativa právní formy podnikání je jen maličkou součástí této chystané přelomové státoprávní změny. 1) The Economist, 4. 12. 2004, str. 11 2) Zákon o Evropské společnosti, str. 20 3) The Economist, 4. 12. 2004, str. 11–12

Petr Mach, poradce prezidenta Václava Klause

p r a v d a

o

e u

Britové: Ještě že jsme nepřijali to euro „Britská ekonomika roste už delší dobu asi dvakrát rychleji než eurozóna. Míra nezaměstnanosti je na ostrovech ve srovnání se západoevropskou dvanáctkou zhruba poloviční a výrazně se liší i úrokové sazby. Dvě ekonomiky se podle expertů nesbližují, spíše naopak. Prospěch z toho má hlavně britská libra šterlinků.“ Tolik citace z článku, jenž vyšel v Hospodářských novinách na sklonku loňského roku. Britové si mohou mnout ruce! Zachovali chladnou hlavu, nepodlehli falešnému eurofilnímu vábení a nyní sklízejí sladké ovoce zdravě konzervativního postoje. Německá ekonomika dýchavičně klopýtá, ta belgická je zase zadlužená až po uši, avšak výkonnost britského hospodářství stoupá v doprovodu posilující měny a snižující se nezaměstnanosti. Češi svým vstupem do EU v podstatě přijali i euro. Budeme tak součástí experimentu s nejasným koncem, ale s poměrně zřetelným a hmatatelným startem: prvních pět let eura ukázalo, že společná měna není vstupenkou do ráje, ba naopak, je trnitou stezkou k redukci hospodářského výkonu a expanzi v počtu lidí bez práce. Přesně v rozporu s tím, co si konstruktéři jednotného evropského trhu a měny vysnili ve svých fantasmagorických představách a čemu desítky miliónů Evropanů slepě uvěřily. Věřit „hokuspokusům“ se nemusí vyplatit, vždyť i černobylská jaderná tragédie začala „řízeným experimentem“. Parafrázujeme-li, úspěch „bezeuroidní“ britské ekonomiky je varovně blikající kontrolkou na panelu „euroidní“ jaderné elektrárny se sídlem v Bruselu. Prvním krokem k odvrácení smrtícího výbuchu může být zřetelné „NE“ Evropské ústavě. Lukáš Kovanda, šéfredaktor Portálu

SOUTĚŽ! Gratulujeme vítězům CD skupiny MIG 21 POP POP POP! Maximální rychlost stíhačky MIG 21 21MF je 2230 km/h.

•Ladislav Mrklas, Praha• •Jiří Stejček, Vrchlabí• •Rostislav Machala, Stříbro•

Eurosocialisté drží Komisi pod krkem. Takový dojem lze získat z nedávných prohlášení socialistů v evropském parlamentu. V evropských volbách vyhráli sice eurolidovci, jenže to vypadá, že ani toto lehoulince pravicovější uskupení nemá mnoho šancí prosazovat nesocialistický program. Šéf evropských socialistů Rasmussen upozornil předsedu Evropské komise Barrosa, že potřebuje jejich podporu, „chce-li obnovit autoritu svého vůdcovství“. Dle serveru EUobserver.com pohrozil zdroj ze socialistické strany v Evropském parlamentu vyjádřením nedostatku důvěry komisařům, „jestliže budou stále přicházet s neo-liberální agendou bez vyvážení“... V praxi by to mohlo znamenat výměnu daného komisaře jiným kandidátem. Takhle to v EU vypadá, když oficiálně zvítězila konzervativní pravice... Což teprve, až se i formálně vlády opět chopí levice? Noví členové EU na obzoru Ministři zahraničí členských států EU potvrdili, že Rumunsko a Bulharsko by se v roce 2007 měly stát členskými zeměmi Unie. S Chorvatskem by naproti tomu měly v březnu 2005 začít teprve přistupové rozhovory. Pro Rumuny a Bulhary mají být k dispozici klauzule, které v případě nepřipravenosti obou zemí mohou odsunout plánovaný vstup na pozdější dobu. Jednání s Chorvatskem je podmíněno plnou spoluprací tohoto státu se soudním tribunálem v Haagu. Otázkou je, nakolik budou na vstup do EU připraveni také obyvatelé Balkánu. Zatím jejich působení například na našem území není vždy bezproblémové... Dánští socialisté jsou pro euroústavu Téměř 64 procent členů Dánské socialistické lidové strany hlasovalo ve vnitrostranickém referendu pro euroústavu. Podpora tohoto základního dokumentu EU socialistickými stranami je logická. Jenže právě dánští socialisté dříve oponovali Maastrichtské smlouvě i přijetí eura. Velmi zajímavá slova k danému tématu napsal server EUobserver.com, podle kterého se strana v posledních letech posunula více k pro-evropskému profilu a k pozici ve vládě. Že by příčinná souvislost...?

19

r o z h ovo r :

i s l a m i s t é

s i

o c h o č u j í

ev r o p u

Pavel Barša: I umírnění muslimové jsou „pátou kolonou“ bin Ládina

Pavel Barša je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze a docentem politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Pavel Barša (vlevo) diskutuje s Romanem Jochem

Po jedenáctém září začal být islám považován v Evropě i u nás za velké potenciální nebezpečí… V západní Evropě se o nebezpečí islámu začalo mluvit už v souvislosti s kauzou Salmana Rushdieho. Jak ji vidí současní muslimové? Mám pocit, že to odeznělo, ale to, co zůstává, je ten problém sám. Zásadní tehdy bylo, že britští muslimové se najednou – k hrůze svých spoluobčanů – postavili za rozsudek smrti, a tím popřeli jeden z nejvlastnějších principů liberální demokracie – svobodu vyjadřování a názorovou pluralitu. Tento problém stále zůstává. Část muslimských věřících chápe islám natolik striktně, že se dostávají do konfliktu s principy liberální demokracie. V nedávné době podala překladatelka Olga Ryantová návrh na odebrání registrace české muslimské obci. Právě z toho důvodu, že má dojem, že i u nás převažuje ta „zlá“, dogmatická podoba islámu… Myslím, že to je problém analogický vztahu státu k různým sektám. Ty se také často, tak či onak, ocitají v rozporu s liberálními principy. Stát musí prostě volit mezi jednou ze svých základních svobod – což je svoboda náboženského vyznání – 20

a mezi povinností ochraňovat liberální hodnoty. Neznám detaily toho případu, nemohu říct nic přesnějšího. Převedu to do celoevropského kontextu. Jak se díváte na možnost řešit podobné problémy radikální cestou. Například zavedením kvót pro imigranty? Zatím se ta řeč o kvótách vede ve Francii a Británii spíše z hlediska kvalifikace těchto lidí a jejich potenciálu na integraci. Je však možné, že to disproporčně zasáhne právě muslimské imigranty. Chtěl bych k tomu říct jednu věc. Tato politika se v současné době mění. Francie a Británie se v tom liší: Francie byla striktnější v potírání netolerantního islámu, běžně jeho vyznavače deportovala. Například nedávno byl deportován jeden imám z lyonského předměstí, neboť veřejně prohlásil, že muž má právo bít svou ženu. Na rozdíl od toho, Británie byla – až do loňského jara – velmi tolerantní. Příkladem může být imám mešity ve Finsbury Park, což je čtvrť přezdívaná „Londonistán“. Ten bojoval v Afghanistánu proti Sovětům, byl ve stejné „síti“ jako Imám Al-Zawahrí a Usáma bin Ládin. Až do jara tohoto roku hlásal striktní podobu islámu, ačkoliv nevyzýval k bezprostřednímu násilí. Hlásal velmi netolerantní podobu islámu a Britové ho tam svobodně nechali prezentovat své názory. To se právě nyní mění, dnes začínají převládat bezpečnostní hlediska nad principem svobody náboženského přesvědčení. Ale to sebou nese velké riziko. Omezuje to občanské svobody. Omezuje. Jeden problém je svoboda náboženského přesvědčení, druhý problém nastává na jiné úrovni – do jaké míry je přípustné překračovat některé standardy justice nebo liberální spravedlnosti. Například problém cíleného zabíjení teroristů, kdy třeba bezpečnostní složky mají pocit, že došlo k bezprostřednímu ohrožení, nebo problém jejich práva na náležitý proces. Problémem je otázka práva a nějakého účelu. Minimálně v těchto případech se tato otázka znovu staví. Otazník visí nad tím, do jaké míry jsou tato práva absolutní, do jaké míry je možno je v případě velkého nebezpečí porušit. Jedna úroveň je ta čistě kriminální, potom je tu ale také stupeň, kdy dotčení nepáchají žádný konkrétní trestný skutek, avšak jejich ideologie je ve flagrantním rozporu s liberálními principy naší, hostitelské společnosti. Znova opakuji, vidím tam analogii se vztahem k sektám. Jsou některé sekty, jejichž víra by v případě, kdy by se rozšířila na větší část společnosti, evidentně narušovala fun-

r o z h ovo r :

gování základních institucí. Potom je tu ještě třetí poloha. Ta první, to je obecná spravedlnost, druhá analogie se sektami. Na třetí polohu mohu poukázat v souvislosti s nedávnými francouzskými demonstracemi. Myslíte v souvislosti s oním zákonem, zakazujícím ve škole muslimkám nosit šátky? Ano. V tom nošení šátků ve vyšších třídách škol se právě projevuje ještě jiný proud islamismu. Vedle toho násilného, teroristického, a toho druhého, fundamentalistického, je to proud, jenž sice není tak násilný, ale stejně jsou jeho názorové pilíře v rozporu s našimi principy. Tady vidím analogii s komunismem. Ten proud totiž požaduje uznání muslimů za součást veřejného života. Částečně vlastně přebírá určité principy z toho fundamentálního islámu, například důraz na nošení šátků, ale v mnoha těch politických věcech dává deklaratorně najevo, že přijímá liberální principy. Tito muslimové demonstrovali v šátcích, jež měli barvu trikolóry, vykřikovali „Liberté, Egalité, Fraternité“, ale pokud si přečtete jejich program do hloubky, zjistíte, že jejich spisy vychází z plánu nastolení islámského státu. Oni to v současné době většinou „neventilují“ a naopak se hlásí k demokratickým svobodám. Jde podle mě o politické dilema. Máme tedy celkem tři dilemata: dilema liberálního státu, dilema náboženské svobody a třetí, skutečně politické dilema. Co s tím? Co s tím? Když si vezmeme tu paralelu s komunistickým režimem, tak při jeho postupném „nabývání na síle“ existovaly dvě možnosti. Liberální režimy se buď snažily o nějakou kooptaci a doufaly, že touto kooptací ty komunistické strany postupně „vyměknou“ – tento přístup převládal v západní Evropě po druhé světové válce, ačkoliv existovalo důležité omezení, dle něhož komunisté až do 80. let nesměli do vlády. Mitterrand to porušil. Až do 80. let jim byla dávána politická svoboda, cestu do vlády však měli uzavřenou. Ale tehdy panovala taková mezinárodní situace, že komunisté nemohli dělat až takovou „neplechu“. Na druhé straně měli své „internacionální“ centrum v Moskvě. Komunisté v kapitalistických zemích, třeba komunistické strany v Itálii, byli svým způsobem pátou kolonou Moskvy, sovětského impéria. Pokud to paralelně vztáhneme na muslimy v současnosti, můžeme to pojmout podobně. A sice tak, že tito muslimové jsou vlastně pátou kolonou islamistických fundamentalistů, jako je Usáma bin Ládin, nebo těch, kteří se schovávají někde v pákistánských horách, či těch, co operují třeba kdesi v Egyptě. Pokud se zaměříme na bin Ládinovu ideologii, jež hlásá „boj islámu se Západem“, tak nejen ti „poevropštělí“ muslimové jsou vlastně pátou kolonou silně militantního islámu.

i s l a m i s t é

s i

o c h o č u j í

ev r o p u

Vraťme se ještě k té druhé možnosti jak mírnit dopad posilování komunismu. Ta spočívala v tom, že pravicoví politici mohli proti komunistům bojovat daleko tvrdším způsobem. Domnívám se, že v současné době to třeba s poukazem na Francii a muslimskou paralelu není tak jednoduché. Pokud začneme potírat určitá, třeba muslimská uskupení, musíme okamžitě přitáhnout šrouby i krajní pravici, či krajní levici, které se tak či onak též pohybují na kraji politického spektra. Ovšem islám je pro nás do budoucna větším nebezpečím. Nebo ne? Z hlediska bezpečnosti lze říci, že je urgentnějším nebezpečím. Ale právě ten třetí proud, o němž jsem mluvil, který vytváří to politické dilema, je alespoň na povrchu kompromisní. Proti němu „tvrdou“ kartu použít nemůžeme, protože oni skutečně nejsou bezpečnostním rizikem. Na rozdíl od teroristů a – do jisté míry – i na rozdíl od těch fundamentalistů. Právě proto, že tito muslimové jsou otevření, že jednají ve veřejném prostoru, že hlásají své názory veřejně, hrají do jisté míry pluralitní, demokratickou hru. A není úplně evidentní, že pouze kvůli faktu, že prosazují společnost řízenou islámskými hodnotami, mají být zakázáni. Jde o interpretaci islámských hodnot, ale je třeba připomenout, že zatím, statisticky, se drtivá většina muslimů v západní Evropě akomoduje dobře. V Nizozemí žije takřka milión muslimů a pouze nějakých pět, deset tisíc z nich má fundamentalistické sklony. Právě tato „bojovná menšina“ narušuje chod celé společnosti. Používat a priori princip kolektivní viny se mi jeví jako velmi nemoudré. Za tu menšinu, jež představuje skutečné ohrožení, je nesmyslné penalizovat většinu, která je mírumilovná a dokonce ani žádnou muslimskou ideologii veřejně nehlásá, prostě žije normálním životem. V Čechách máme zákaz radikální pravice. Nebylo by logické postavit islám do stejné kolonky? Radikální islám samozřejmě ano. Problém nastává s ohledem na jejich symboly. Ve Francii se rozproudila diskuse o tom, co vlastně symbolizuje šátek muslimek. Republikáni tvrdili, že šátek symbolizuje podřízení ženy muži, zatímco někteří ideologové z řad umírněných islamistů prohlašovali, že šátek symbolizuje podřízení ženy Bohu. A tomuto Bohu je podřízena jak žena, tak muž. Z tohoto hlediska jsou si pohlaví rovna. Pak se ovšem nabízí otázka, proč muži nenosí šátky také. (smích) Protože jsou muži? Fundamentalisté se zase často poznají podle toho, že nosí vous. Ovšem řada umírněných muslimů – a to je podle mě velmi zajímavé – vous nenosí. ptal se Richard Zatloukal 21

i s l a m i s t é

s i

o c h o č u j í

ev r o p u

Čeští muslimové: Američané si prý „jedenácté září“ zorganizovali sami! Pavel Křepelka „Útok na New York si zorganizovali a provedli Američané sami. Potřebovali záminku ke globálnímu tažení proti muslimům,“ s kamennou tváří konstatuje Mohamed Abbas, vydavatel internetového paskvilu Muslimské listy. Ne, nedělá si legraci, vždyť tento jeho výrok uveřejnily i Hospodářské noviny ve svém magazínu. Mohamed Abbas je jedním z mluvčích „českých“ muslimů a jak je vidět, jde na to pěkně „zvostra“. Lež střídá lež! I on je jedním z houfu nestoudných pokrytců, kteří žijí od studentských let v naší zemi, užívají si zdejší relativní svobody, ale přitom fanaticky a demagogicky vzývají poměry v rodné domovině a do značné míry ospravedlňují zvěrstva svých krajanů – krvežíznivých teroristů –, kteří v Iráku řežou hlavy nevinným obětem a v Egyptě vraždí turisty po desítkách. Floutci typu Abbase se ozývají stále halasněji. Je to zlé znamení, varovný signál. První vlna muslimů, jež Čechy zachvátila v osmdesátých a devadesátých letech, byla tvořena „tichými, špionážními typy“, kteří o sobě příliš nedávali vědět. Většinou studenti čekých eletrotechnik se v tuzemsku, v rámci dohod Arafat–Husák, připravovali na budoucí „povolání“ teroristy a masového vraha. S rozvojem demokracie v Česku přichází druhá vlna muslimských věrozvěstů. Tito už tak tiší nejsou. Zneužívají naši svobodu a řinčí za islámské „hodnoty“, přitom však třeba vesele a svobodně podnikají. Proč pan Abbas podniká v zemi plné křižáků a bezvěrných psů, jež je navíc spojencem

„Satana Bushe a jeho žoldáků“? Proč se pan Abbas nevrátí do vlasti, země zaslíbené? Je snad takovým farizejem? Nebo agentem? Dvě české přílivové vlny jsou však ničím proti desítkám muslimských tsunami, které již zamořily Německo či Francii. Muslimové nasávají naši svobodu plnými doušky, ale přitom se odmítají jakkoliv přizpůsobovat evropským tradicím a kultuře. Většinou žijí z peněz daňových poplatníků, často křesťanů. Někteří podnikají, obvykle v rámci svého, stále mocnějšího, ghetta. S tím stoupá jejich společenská moc, derou se do politiky, kde je s otevřenou náručí vítají jako vždy pomatení evropanští humanisté. Ti netuší, a nechtějí tušit, že otvírají dveře nevyzpytatelnému živlu, jenž se může v budoucnu stát základem mašinérie zkázy a pohřbít nynější Evropu. A lidé jako Abbas už mají nohu ve dveřích! Bez Američanů by Česko bylo v područí buď nacistů, anebo komunistů. To by si měl uvědomit nejen pan Abbas. Bez Američanů by pan Abbas nemohl podnikat a šířit vlastní bludy a hysterické zkraty po webových stránkách. Bez Američanů by pan Abbas velmi pravděpodobně chodil s šátkem na hlavě a desetkrát za den myl a líbal nohy imámům a ajjatoláhům. Nebo by v područí mocných vraždil bezvěrné. Rozhodně by nebyl svobodný. Tohle, Vy, pane Abbasi, a vy, levicoví multikulturalisté, opravdu chcete? [email protected]

Islámský dům míru – není mír jako mír O l g a R y a n to v á Představte si dokonalou situaci! žijete v míru, máte šťastný život, skvělého partnera, spolehlivé přátele, kolem vás se dějí zajímavé věci, všechny situace jsou naprosto otevřené, můžete se svobodně rozhodnout, kde pracovat i kde strávit dovolenou, kam jít s přáteli. Pokud máte pocit, že této situaci schází k úplné dokonalosti již jen málo, velmi se mýlíte. 22

Žijete totiž v naprosto zvráceném světě, který se vymyká přáním a vizi všemohoucího a spravedlivého Alláha, ve světě, kde nepanuje jeho! řád a mír. Ve světě, který je třeba změnit. Alláh má o vašem štěstí zcela jiné představy. A pokud jste žena, buďte si jista, že naprosto odlišné představy. Nyní si představte odlišnou situaci. žijete v neúrodné poušti, jste žena, není vám dovoleno bez shody manžela opustit

i s l a m i s t é

dům, cizí muž z vašeho těla nesmí vidět více než ruce a obličej. Existuje seznam doporučených a povolených činností, které smíte vykonávat. Tím způsobem je chráněna vaše počestnost. Máte sedm dětí, které čeká stejná budoucnost. Pokud se vám zdá tato situace nepřitažlivá, ani nevíte jak se mýlíte. Následujete totiž božský řád a čeká vás po smrti dokonalá odměna. K tomu, abyste pochopili a poznali, kde je opravdové štěstí, není zapotřebí mnoho. Nejsou nutné žádné ekonomické analýzy, hluboké studium filozofie, váš osobní názor nebo dokonce důkaz v podobě prosperující a Šťastné islámské společnosti. Stačí si jen přečíst Alláhovu svatou knihu, dokonalý a nadčasový zdroj inspirace, pevný bod vesmíru a uvěřit v jeho poselství. Není to těžké. Nevyžaduje to pronikavou inteligenci, životní zkušenosti ani dlouhé roky hledání. Ve chvíli se z vás stane odborník na štěstí, neohrožený prorokův následovník, který ví, co je správné a co špatné a který má neotřesitelné právo měnit cizí životy. Již není zapotřebí něco kromě

s i

o c h o č u j í

ev r o p u

Koránu dále zkoumat, právě jste nastoupili džihád, cestu vnitřního probuzení a šíření pravdy. Dnes je islám náboženstvím přibližně 1,3 miliardy lidí na zeměkouli. Lidí, kteří hustě obývají především oblasti Blízkého východu a Maghrebu. Ve více než čtyřiceti státech světa žije více či méně tolerantní muslimské obyvatelstvo masírované propagandou strachu z nedodržování příkazů mstivého Alláha a nenávistí vůči bohatému a zkaženému Západu a Americe, zdroji jejich neštěstí a utrpení. Historie tohoto národa byla jako perský koberec protkána neutuchajícími boji o životodárné oázy a dobývání území ve jménu spravedlivého Alláha. Díky prozíravosti našich politiků, možnému vstupu Turecka do EU, evropské imigrační politice a přirozenému přírůstku muslimského obyvatelstva, které přinejmenším nesdílí naše hodnoty se možná za pár let naše děti nebo jejich děti budou učit něco úplně jiného. Třeba Korán. olga.r [email protected]

Seznam doporučené literatury www.muslimskelisty.cz Noviny českých muslimů Povolené a zakázané v Islámu Soupis islámského práva šária vydala jako jeden z prvních přeložených textů do češtiny Islámská nadace v Praze v roce 2004 (v originále Al-Halál wal Harám fil Islám) Korán Především pak následující súry: Súra 2:189 (str. 465): A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Súra 4: 59 (str. 528): Věru ty, kdož neuvěřili v Naše znamení, My v ohni sežehneme, a kdykoliv vyschnou kůže jejich, vyměníme je za jiné, aby tak trestu okusili. A Bůh zajisté je mocný a moudrý. Súra 5:37 (str. 605): A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení bude věru to, že budou zabiti nebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy a nebo budou ze země vyhnáni. Súra 5:51 (str. 607): Vy, kteří věříte! Neberte si židy ani křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich... Súra 47:4 (str. 492): A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte! Súra 48:13 (str. 575): A kdo nevěří v Boha a posla jeho... pro nevěřící jsme připravili plamen šlehající.

Súra 48:29 (str. 575): Muhamed je posel Boží a ti, kdož jsou s ním strašní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi sebou Súra 9:39 (str. 589): Jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás potrestá trestem bolestným. Súra 9:74 (str. 593): Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně. Útočištěm jejich bude peklo a jak hnusný je to cíl konečný. Súra 9:124 (str. 599): Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných! Súra 25:54 (str. 250): Neposlouchej nevěřící, ale pusť se proti nim do boje úporného. Súra 8:57 (str. 489): Nejhoršími tvory před Bohem jsou ti, kdo byli zatvrzele nevěřící a stále ještě nevěří. Výroky různých představitelů islámu: Muslimové musí konečně pochopit, že nemají jiné přátele než muslimy. Každý muslim musí být v každém okamžiku připraven k džihádu. Dříve byli Evropané našimi otroky, dnes jsou jimi muslimové. To se musí změnit. Dnes jsme závislí na nezávislých. Oni chtějí zakázat naše náboženství. My musíme nezávislé zahnat do nejhlubších pekel. Kazatelé hnutí Milli Görüs, 2002 (IGMG)

23

i s l a m i s t é

s i

o c h o č u j í

ev r o p u

Stane se Korán M e i n K a m p f e m 21. s t o l e t í ? Richard Zatloukal

Dnešní česká společnost má velmi zvláštně odstupňovaný postoj k různým extrémistickým ideologiím. Jestliže chcete zprostředkovat čtenářům Mein Kampf jako historický dokument, můžete být odsouzeni k nepodmíněnému trestu. Vyznavačům Koránu nic podobného nehrozí, naopak, na svou činnost mohou dostat státní granty. Bez ohledu na to, že se jejich poselství nikterak neliší. Hitler psal Mein Kampf s jednoduchým cílem. Pevně zorganizovat árijskou rasu, vybavit ji bojovnou ideologií, a tak ji umožnit vybudovat světovou říši. Ten samý důvod sledoval Mohamed, když skládal Korán. Polovinu jeho textu zabírají pokyny pro organizaci armády, nakládání s kořistí či rady, kdy a které zajatce zabít. Další části mají jen dva motivy: Buď organizují život věřících do nejmenšího detailu, nebo dští oheň a síru na hlavy nevěřících, slibují jim tresty pekelné a nabádají muslimy, aby nikdy nepřestali s bojem proti nim. Muslimové od těchto zásad nikdy neustoupili. A ani ustoupit nemohou, Korán a sunna jsou posvátné a není v nich možné změnit ani písmenko. Mohou se je pouze a jen vykládat. A výklad je vždy jednoznačný. Stačí si nalistovat. Súra 9, verš 5: Až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou-li dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť bůh je věru odpouštějící a slitovný. Ano, obrátíme-li se, bude nám odpuštěno. To mají zřejmě namysli různí hlasatelé tolerance a multikultury, kteří mluví o mírumilovnosti islámu. A zločinem těch tří tisíc lidí, kteří zůstali ve věžích WTC, zřejmě bylo, že to nepochopili. Muslimové se svými názory koneckonců nijak netají. Jejich cílem je ovládnutí Evropy i USA. Stačí si projít jejich oficiální materiály nebo zpravodajství. Například na www.islamweb.cz, což jsou společné stránky českých mešit, můžeme nalézt následující zajímavé pasáže. „Někteří lidé nepochopili, že islám je nejen náboženství mezi jednotlivcem a jeho Pánem, ale že je to také sociální a politický systém založený na spravedlnosti, 24

rovnosti a svobodě myšlení a svědomí. Všechny systémy před islámem se topily v tyranii, kastovnictví, zakládaly se na pýše, nespravedlnosti a útlaku. Žádný takový systém by neumožnil rozvoj islámu, proto bylo nutné jim vyhlásit válku.“ Nebo: „Je velmi doporučeno stěhovat se do zemí, kde muslimové mohou praktikovat svou víru a šířit poselství Islámu. Prorok, mír a požehnání s ním, poslal mnoho jeho společníků (sahába) do různých oblastí rozšířit a učit Islám. Po smrti Proroka, mír a požehnání s ním, mnoho společníků (sahába) odešlo z Medíny do různých zemí, aby tam žili a učili lid té země. Jejich zásluhou se Islám tak rychle rozšířil do mnoha zemí. Toto je také naší povinností a musíme maximálně usilovat o rozšíření poselství Alláha pro celý svět.“ Jak by vypadala ona rovnost pro „nemuslimy“, můžeme poznat z následující fatwy: „Nejdůležitějším právem jsou práva Boha, která jsou, že má být rozeznán a uctíván… Ateista, který činí dobré skutky v jeho očích a činí jakékoliv dobré skutky pro jeho společnost, je jako člověk, který zabil jeho matku a otce a dobře se stará o psy.“ A z této fatwy se dozvíme, co pro islám znamená svoboda svědomí: „Pokud tedy někdo dobrovolně odstoupí od náboženství – tedy opustí společenství, které ho chránilo – můžeme to srovnat se zradou na politické úrovni. Za zradu

i s l a m i s t é

země – velezradu – bývá trest smrti. Stejně tak je tomu v případě velezrady v náboženství. Islám nikoho nenutí, aby jej přijal. Ale když se dobrovolně a z přesvědčení rozhodneme, že se staneme muslimy, musíme svůj závazek dodržet. Náboženství není hra a vstup do náboženství je nutné vážně promyslet.“ Oficiální názor na islámské pojetí spravedlnosti si můžeme najít na internetových stránkách Muslimské unie. V článku „Deset věcí, jež zruší islám“ najdeme zajímavý odstavec: „Jestliže někdo věří, že jiné vedení než Proroka je lepší nebo celistvější, stává se nevěřícím. Do této kategorie patří i ti, kdož upřednostňují lidské nebo jiné zákony před svatým právem šaría.“ Toto je ovšem jen zkrácená varianta. Četl jsem i obsáhlejší překlad, publikovaný na stránkách jedné internetové diskusní skupiny českých muslimů. Podle něho zhřeší například ten, kdo pochybuje o správnosti sekání rukou zlodějům, nebo zabíjení odpadlíků. Jiný výklad je ostatně nesmyslný, šaría byla jednou dána Prorokem a nemění se. A tato zvěrstva byla její součástí od počátku. V Dánsku muslimové učinili pokus zavést šaríju jako oficiální součást tamějšího práva. Stejně tak v Kanadě, kde už byly vytvořeny zvláštní tribunály

s i

o c h o č u j í

ev r o p u

imámů. Dovoluje to kanadský právní řád, který občanům umožňuje se v občanskoprávních sporech obracet na instituce svých menšin. Týká se to například manželských sporů, a to přesto, že šaría ženu považuje v podstatě za věc a vymezuje i případy, kdy smí být manželem bita. Kanadské soudy jsou těmto tribunálům stále teoreticky nadřazeny. Pochybuji ovšem, že třeba týraná manželka se odváží odvolat proti rozhodnutí podle „svatého práva“ a riskovat tak zavržení a násilí od svého okolí. Cílem muslimů není ale jenom zavést právo šaría pro své souvěrce v Evropě. Jejich snem je obrátit na svou víru celý Západ a uplatňovat šaríju na nás všechny. Nacismus je pro všechny ztělesněním zla. Na jeho potírání máme zvláštní zákony. Přesto, že jej vyznává jen několik hlupáčků, co čas od času někde převrhnou popelnici, nebo vyprovokují pouliční rvačku. Nic horšího už od nich nehrozí. Naproti tomu je islám nebezpečím aktuálním. Každým rokem se v Evropě jeho vliv a moc rozšiřuje. Myslím, že je třeba s tím něco začít dělat. [email protected]

25

f ó r u m

p o r t á l u

Fórum Portálu Milí čtenáři, časopis Portál není hlasatelem jedné pravdy. Rádi uveřejníme i Vaše vytříbené názory. Své příspěvky posílejte na adresu [email protected].

Pohled multikulturalisty: Neodsuzujme „černé vdovy“ z Čečny J i ř í Ko l e č k á ř Nemohu nečinně přihlížet štvavé kampani Portálu proti integraci islámu, a potažmo i jiných menšin, do evropské společnosti. Pánové Křepelka, Kovanda nebo Zatloukal svým uvažováním zaspali dobu. Neuvědomují si, že čas národů, ras nebo nesnášenlivých náboženství již dávno skončil. Dnešní společnost je založena na pluralitě a mnohovrstevnosti, ať se to týká politických názorů, náboženství, či životního stylu. Nechápou, že někdo může toužit po odlišném stylu života, než vedou oni. Chtěli by někomu vnutit své názory, bez ohledu na to, že vyrůstal v jiné společnosti, ve světě odlišných hodnot. Anebo by z proudu přistěhovalců, kteří hledají práci a možnost důstojného života, chtěli udělat nějaký děsivý nájezd barbarů na naši civilizaci. Přičemž islám vůbec není nějakou agresivní ideologií, naopak, je mnohem tolerantnější a mírumilovnější než křesťanství nebo judaismus. Teroristické činy, jež se mu připisují, jsou dílem konkrétních jedinců a nejsou vůbec v duchu islámu, jak se mnoho lidí snaží tvrdit. To je stejné, jako kdybychom činy organizací typu ETA nebo IRA připisovali katolické církvi. Nesmíme také zapomenout na útlak, jemuž jsou dnes muslimové vystaveni. Nesmíme jen sledovat oběti teroristů. Musíme si také uvědomit, jak hrozná musí být moc, jež člověka k tomuto činu přivede. Čečenské černé vdovy jsou ženy, jež v občanské válce přišly o rodinu, o manžela a o děti. Takže je dost těžko můžeme jen tak odsoudit, pokud se opásají dynamitem a odpálí samy sebe v ruském autobusu. Muslimové jsou od malička vychováváni, aby bojovali za svou víru. V Evropě se setkávají jen s opovržením a útoky. Často musí skomírat na sociální podpoře. Nebo jsou dotlačeni ke kriminální činnosti a končí ve vězení. Film Thea van Gogha (komentář viz Portál 4/2004) byl prostě pro jednoho z nich poslední kapkou. Nechci ospravedlňovat vraždu člověka. Ta je samozřejmě nedovoleným činem. Chci se jen ptát, kdo je vlastně viník? Musíme chápat pohled druhé strany. To se týká i případu Theo van Gogha, což byl jen primitiv, který provokoval pornografickými díly. Boj proti islámu byl jen zástěrkou, šlo mu o popularitu a peníze. 26

Stejně tak nelze jen tak odmítnout hodnoty muslimské společnosti. Nám mohou připadat zvláštní, musíme si ale uvědomit, že nejsou naší věcí. Nám připadá, že muslimská žena trpí, když se musí zahalit šátkem, ona však spíše trpí, pokud vystaví své vlasy. České ženě by se také nelíbilo chodit po ulici s obnaženými ňadry. Stejně tak je pro muslimky mnohdy přirozené, že tráví svůj čas v uzavřené části domu. Byly tak od dětství vychovávány, nikterak jim to nepřipadá kruté. To jenom my, nositelé „vyšší kultury“, nejsme schopni pochopit někoho jiného. Názory těchto pánů ovšem v důsledku vedou k tomu, že se euroamerický svět snaží vnutit svou vizi společnosti ostatním pomocí násilí. Nevidí, jak třeba v Kanadě multikulturní společnost krásně funguje. Ostatní lidé jsou slepí k nebezpečí, jaké nositelé podobných názorů představují. Kdyby někdo chtěl zavést zákony, nebo alespoň veřejné komise, které by zabraňovaly hlásání takovýchto idejí, hned by došlo na obviňování z totalitních tendencí, omezování svobody názorů a na podobné žvásty. Výsledkem tohoto přístupu jsou jen tisíce obětí, v Iráku, Palestině, Afghanistánu. Každý, jako zmiňovaní redaktoři Portálu, a každý Evropan nebo Američan, který koná stejně, je vlastně spoluviníkem. A nechtěl bych být v jeho kůži, až utlačovaným dojde trpělivost. autor studuje na ČZU v Praze

p o r t á l

p l u s

Pravda může být ještě horší Dušan Šrámek

Na aféře s bytem premiéra Grosse je půvabné, kolik i po měsíci zevrubného pátrání ponechává námětů k nejrůznějším spekulacím, hypotézám, teoriím. Klíčová je zde bezesporu role Rostislava Roda, tedy toho, kdo údajně na premiérův byt poskytl půjčku ve výši 900 000 korun. Slovíčko „údajně“ je přitom pro většinu komentujících synonymem pro slovo lež, neboť skutečný původ peněz hledají kdekoli jinde, jen ne v kapse jihlavského hrdiny. Pokud ale jsou peníze opravdu jeho, může být tato pravda pro premiéra daleko horší, než řada jiných variant. Zásadní je totiž původ těchto financí. Rostislav Rod totiž ke štestí přišel díky privatizaci Mladé fronty. Bude-li kdy nějaký historik psát o dějinách tunelování v Čechách, právě privatizace někdejšího deníku ÚV SSM v nich zaujme místo nejčelnější. Přes moratorium z března 1990, kterým tehdejší Federální shromáždění zakázalo jakékoli nakládání s majetkem bývalého SSM, a přes následný zákon FS o navrácení majetku SSM do rukou lidu ČSFR č. 497/1991 Sb., si Mladou frontu zprivatizovali její redaktoři, aniž by z ní stát viděl jedinou korunu. Má-li skutečně Gross peníze od pana Roda, má tak svůj byt částečně splacen z vytunelovaného podniku, ergo z výnosů z trestné činnosti. Lze si při všech spekulacích představit horší variantu? A propos, a byly ony peníze vůbec zdaněné? To, že je neměl Rod na kontě, ale údajně v trezoru, může o tomto problému leccos napovědět. Nezdaněné peníze vynaložené na jakýkoli účel jsou

ovšem rovněž nezákonným způsobem obohacení, a to i bez ohledu na právní meritum privatizce MF. Dlouhá léta se ovšem okolo divoké privatizace MF chodilo po špičkách. Není divu – vždyť její šéfkomentátor je synem bývalého místopředsedy federální vlády a s nejvlivnějším českým deníkem si to nechtěli rozházet ani jiní politici. Až Miloš Zeman začal veřejně vyhrožovat, že se po svém vstupu do Strakovky na polozapomenutou privatizaci podívá. Zemanovy výhružky ovšem byly v této věci nejenom první, ale i to poslední, co se veřejnost dozvěděla. Pro pořádek budiž ještě řečeno, že se divokou privatizací MF údajně zabývala i Baštova detektivní úderka Čisté ruce. Vyšetřování skončilo na tom, že svazáci již deník prodali, a ČSSD nechtěla znejišťovat zahraničního investora. Budiž, a nám holt nezbývá než tomu věřit. Zřejmě jenom nenapravitelného paranoika by mohlo napadnout, zda Rodova půjčka, pokud byl skutečně oním bankéřem, nebyl náhodou úplatek, aby se již tehdy všemocný místopředseda Poslanecké sněmovny, který již nota bene mířil na vnitro, postaral o to, aby se na celou privatizační lapálii zapomnělo. Byť možná zní tato spekulace šíleně, o pravém účelu tzv. půjčky, z níž nejenom že nemá věřitel (nota bene podnikatel) ani korunu úroků, ale dokonce na ní díky inflaci prodělá, a je mu to vlastně jedno, si lze domýšlet cokoli. A o Grossově úhořovité upřímnosti rovněž. [email protected]

27

p o r t á l

p l u s

Mrazivá pravda o Chile za vlády Salvadora Allende Fernando Santiago

Chilský politik Augusto Pinochet je opakovaně stíhán za své chování během převratu a po něm; pojďme se tedy blíže podívat, co předcházelo vojenskému puči a zamysleme se, kdo byl vlastně v právu – zda demokraticky zvolený stalinista nebo antikomunistický generál. V šedesátých letech, za vlády prezidenta Eduarda Frei Montalva, se chilská společnost velmi zpolarizovala. Levice se začala chovat mnohem agresivněji, vytvářela komunistické bojůvky a i jinak podporovala extrémní násilí. Přitom něco takového do té doby Chile nepamatovala, tato země byla tradičně demokratická a stabilní. V roce 1970 ve volbách zvítězila s 36 procenty hlasů Lidová jednota socialisty Salvadora Allende Gossense, tvořená Socialistickou stranou, Komunistickou stranou, Radikální stranou, Křesťanskou levicí a Lidovým hnutím akční jednoty (MAPU). Socialisté a komunisté se nás dnes snaží přesvědčit, že Lidová jednota zvítězila „absolutní většinou“, což však 36 procent jistě není. Stejně tak nebyl Gossens zvolen lidem přímo – podle tehdy platné ústavy prezidenta volil Kongres. Dnes také někteří komunisté a ignoranti tvrdí, že „byl jen sociálním demokratem“, který se snažil o pár přátelských reforem. Opak je pravdou, nebyl to žádný milý místní poslanec, byl to extremista, obdivoval Fidela Castra (nejenže ho dvakrát pozval, dokonce s ním tancoval!) a dokonce se s levicovými bojůvkami i cvičil v používání samopalu. Vypadá snad tenhle skutečný Allende jako prostý sociální demokrat? Myslíme že ne, spíše jako blázen.

Diktátor Allende: Luxus a přetvářka Je zábavné poslouchat některé lidi, jak mluví o „demokratickém“ Allendovi; vždyť se choval jako diktátor. Postupem času byl více a více „ideologicky školen“ komunisty, dokonce začal paranoidně věřit v připravovaný puč proti jeho marxistické vládě. Již 28

od začátku prohlašoval, že není rozporu mezi socialistickým procesem v Chile a na Kubě; v roce 1972 byl na návštěvě v SSSR a po návratu jej oslavoval jako „staršího bratra Chile“. Žil jako velmi bohatý člověk (jak by komunisté řekli, jako „buržoa“), měl velké sídlo v ulici Tomase Mora, jeden z nejlepších vinných sklepů v Chile (dobře zásobený, zatímco zbytek obyvatelstva měl vína nedostatek), velké množství jídla a delikates, které obyčejní lidé neměli vůbec, běžný občan měl nedostatek základních věcí jako cukru, oleje, drůbeže, rýže, plynu a dalších kvůli špatně organizované vládní distribuci. Naopak Allende nakupoval přímo od cizích států, oblékal se do drahých a elegantních obleků s hedvábnými kravatami (k nesehnání v normálních obchodech), které si sundával (nebo se rovnou kompletně převlékal), když měl mít projev k chudým spoluobčanům, během něhož je přesvědčoval, jak dobrým prezidentem je. Za Allendeho vlády byla demokracie posunuta až na hranici svých možností, zakázána byla volnost šíření myšlenek a noviny kritizující vládu (noviny, které, světe div se, byly založeny na svobodných demokratických myšlenkách). Lidová jednota často ignorovala a překračovala zákony. Podle práva konala jen tehdy, kdy se jí to hodilo. Allende byl často ve sporu s Kongresem, Senátem i Nejvyšším soudem, obviňoval je, že jsou proti němu zaujatí. Allende, stejně jako většina ostatních stran v koalici, viděl demokracii jako „buržoazní“ věc a chtěli co nejdříve zavést socialismus.

Znárodnění v doprovodu hyperinflace Allende a jeho nohsledi nazývali všechny odpůrce „fašisty“ a „reakčními buržoalisty“, násilné akce (jako vraždy a únosy) prohlašovali za akci CIA a fašistů, snažících se svrhnout jeho vládu, zatímco ve skutečnosti většinu těchto vražd spáchali levicoví teroristé (a, jak jinak, obviňováni byli teroristi pravicoví). Jak vidíte, jeho vláda se nikdy nesnažila „sjednotit“ Chilany, naopak se snažila posílit jejich vzájemnou nevraživost. Již od začátku tvrdil, že „není prezidentem všech Chilanů“. Znepřátelil chilský lid umělým zvyšováním „třídní nenávisti“ a předkládá-

p o r t á l

ním falešných vizí lepší budoucnosti chudým. Ve skutečnosti Allende a Lidová jednota pomohli chudým málo, pokud vůbec; Allendova vláda se o tyto lidi nikdy nestarala, místo bydlení a práce jim dala jen sliby, které samy nikdy nikomu nepomohou. Když Lidová jednota hrdě prohlásila, že „vytvořila pracovní příležitosti“, jednalo se jen o nabobtnání neproduktivní byrokracie. Vláda Lidové jednoty převzala (ukradla) téměř 80 procent místního a mezinárodního průmyslu bez ohledu na jeho velikost či důležitost. Toto převzetí bylo činěno v zájmu „pokroku“ a označeno jako „předání lidu“, aby lid měl z těchto továren větší užitek. Vláda otevřeně žádala převzetí celého místního průmyslu po „svržení“ jeho šéfů. Dohled nad přebíráním půdy a průmyslu měli extremističtí teroristé, v tom sice nebyla vláda namočena přímo, je ale pravda, že tyto násilné tlupy podporovala morálně.

Kde se „zapomněla“ Amnesty International? Allendova politika ničila ekonomiku, fixní ceny podporovaly vznik černého trhu, inflace dosáhla historického maxima 1000 procent. Kousek po kousku vláda přebírala vše a získávala tak absolutní moc, udržitelnou navždy. Práva osobního vlastnictví a osobních svobod nebyla respektována. Allende amnestoval levicové partyzány (např. FPMR či MAPU) a tisíce dalších, prohlašujíce je za „mladé idealisty“. Jeho rozhodnutí byla samozřejmě jednostranná – když se jednalo o příslušníky pravice, používal výrazy jako „vražední fašisté“ či provokatéři. Je až k smíchu, jak pozorovatelé z organizací „Human Rights“ a „Amnesty International“ nevypozorovali (ani nekritizovali) zneužívání moci ze strany vlády Lidové jednoty. Brzo, jak již bylo zmíněno, nebylo k dostání ani základní zboží, a pokud bylo, pak jen v malém množství a musely se naň vystát několikahodinové fronty. Lidová jednota ovládala lid jeho hladem, aby si člověk vůbec mohl koupit jídlo, musel být členem JAP (Juntas de Abastecimiento y Control de Precios – Rada zásobování a kontrol cen); a i pak tak směl učinit jen v oblasti, kde byla členská karta JAP vydána. Allende tak nutil občany, aby mu deklarovali podporu – jinak by se totiž nenajedli. JAP také nutila dodržovat obchodníky fixní, regulované ceny. Tvrdí se, že největším Allendovým triumfem byla agrární reforma, započatá v šedesátých letech křesťanskodemokratickým prezidentem Frei Montalvem. Ve skutečnosti to byla katastrofa. Právě v této oblasti docházelo k nejhoršímu násilí. Vláda Lidového sjednocení převzala půdu násilím, bez kompenzací.

p l u s

Často se tak dělo protizákonným způsobem, docházelo k únosům či dokonce k vraždám (podobně jako dnes v Zimbabwe). Velcí i malí čestní, tvrdě pracující vlastníci půdy, byli nuceni dát svou půdu státu (kdo si myslí že jsou, každý má právo dělat si na jejich půdě co chce!). Vláda pak rozkouskovanou půdu dala ignorantským nájemcům, kteří nebyli schopni nic vypěstovat, půdy, kterou dostali, bylo příliš málo, chyběly jim peníze, mechanizace, „know-how“. Chile se tak stala závislou na kubánském cukru a poprvé v historii Chile žebrala o jídlo u „Východního bloku“. Sovětská vláda, která v této situaci viděla možnost prosadit v Chile svou ideologii, začala činit Chile závislou na SSSR v dodávkách většiny importovaného zboží. Množství násilností den ode dne stoupalo a vytvářelo tak neúnosnou atmosféru, kdy nikdo neměl v co věřit, chaos se stal pravidlem a demokracie a svoboda (a vše, co je reprezentovalo) se zdálo být pryč či znemravněno.

Sebevražda? Samopalem od Castra! Koncem roku 1973 většina Chilanů ze všech částí společnosti (vyjma samozřejmě komunistů, socialistů a levicových násilníků) požadovala odstoupení Salvadora Allende z prezidentské funkce, aby se tak obnovila stabilita, zákon, pořádek a ekonomická prosperita. Jenže Allende se stával čím dál více diktátorem a požadavky na odstoupení odmítal s tím, že jeho prokomunistickou vládu mohou odstranit jen kulky. Armáda mu dala ultimatum, aby buď odstoupil, nebo čelil následkům. Vojsko bylo připraveno poskytnout letadlo, aby mohl opustit zemi a uchýlit se i se svou rodinou do zahraničního exilu; Allende odmítl a z prezidentského paláce, kde zůstal s několika věrnými přáteli, odpověděl střelbou ze samopalu. Armáda odpověděla profesionálně: leteckým bombardováním prezidentského paláce „La Moneda“. Sám, s pocitem viny a úzkosti, spáchal Allende sebevraždu samopalem, který mu věnoval darem jeho přítel Fidel Castro (alespoň tak to popsal Allendův osobní lékař). Pozemní vojsko, letectvo, námořnictvo a karabiniéři (policie) se, unaveni morálním a ekonomickým úpadkem a chaosem ve své vlasti, vedeni jen snahou o její blaho, rozhodli pro záchranu národa a splnění své vlastenecké povinnosti. (mezititulky redakce) Publikováno ve spolupráci s časopisem Národní myšlenka.

autor je předsedou Chilské antikomunistické ligy 29

c h v í l e

p r o

p ov í d k u

„V" jako victory (2000) Martin Daneš

Zírala do zad jeho saka a snažila se pochopit některé ze slov, jež pronáší do kamery. Jazyk, jímž hovořil, se nepodobal žádnému z těch, co znala, a s nelibostí musela konstatovat, že nerozumí ničemu. Svou pozornost pak přenesla alespoň k mužovu vzrušenému tónu a prudce gestikulující paži, jíž udával rytmus při vysekávání svých vět. Nenápadně se poohlédla na obě strany po lidech, kteří stáli po její levici i pravici a jako ona hleděli na reportérova záda. Kdo ví, zda mu tu vůbec někdo rozumí; hádala by, že nikdo. To jim však zjevně nevadilo, naopak vypadali spokojeně. Konečně kdo by neuvítal možnost dělat deset minut stafáž bratru za šest set franků? Šedesát franků na minutu nečinnosti byl i na zdejší poměry vcelku slušný tarif. Anne stojící vedle ní byla kadeřnice a nejenže jí vydělat tyhle peníze trvalo déle, ale měla se přitom ještě co otáčet. Tady se nesměla ani pohnout: podle pokynů, jež dostali před natáčením, měli vytvořit řadu a v uvolněném postoji hledět přímo před sebe. Přestože jí to mohlo být jedno, Nicole stále vrtalo hlavou, jaký je smysl toho aranžmá, při němž jeden člověk hovoří do kamery a za zády má mlčící kompars. Šlo snad o simulaci představení avantgardního divadla, jaká v oněch končinách údajně dodnes plní sály? To by se jim ten muž stěží představil jako novinář natáčející šot k jakési tamní krizi. Možná u nich zuří válka, pomyslela si Nicole. Pokud v té zemi vypukla občanská válka, její obyvatelé určitě nevýslovně trpí. Genocida už přestala být termínem vytaženým z hloubi druhé světové války, genocida byla v Evropě bohužel opět realitou. Například Jugoslávie. Zpočátku se ten složitý konflikt pokoušela sledovat a pochopit jeho příčiny, televizní záběry kulometné střelby do bezbranných lidí pouhé stovky kilometrů od jejího domova v ní však vyvolávaly takový pocit beznaděje, že se zprávy z té oblasti jala raději ignorovat. Vinou toho jí uniklo, jak to tam vlastně tenkrát dopadlo. Třeba jde o nové kolo násilí opomíjené znuděným, blahobytným Západem, a oni tu teď naoko zastupují hrstku Evropanů nadále solidarizující s trpícím národem, na nějž všichni zapomněli. Solidarita za šest set franků? Měla by se stydět. Pak dostala ten nápad. Spíše než o nápad šlo o vnitřní puzení, jemuž se musela poddat a udělat to gesto, které nebylo součástí její honorované role. Opatrně pozdvihla pravačku a ukazovákem a prostředníčkem vy30

kouzlila do kamery véčko, mezinárodní symbol vítězství. Cítila se trochu směšně, přesto jí něco říkalo, že její gesto není nepatřičné. Ostatně kdyby bylo, určitě by ji za ně po natáčení někdo pokáral, něco jí vytkl, a to se nestalo. Poté, co muž domluvil, kameraman vypnul přístroj a štáb začal balit náčiní, dodala si Nicole odvahy a přistoupila k těm lidem. Reportéra znala od vidění, byl tu nejspíš stálým televizním zpravodajem, ale poprvé s ním mluvila až tehdy, když ji vedle dalších místních zaměstnanců oslovil kvůli natáčení. Měla nyní mimořádnou příležitost pohovořit s ním o tom, co se u nich děje, a v případě potřeby mu vyslovit svou účast a podporu, třebaže jí bylo jasné, že by tak nevytáhla jeho zemi z bryndy. Smůla. Muž hovořil obstojně anglicky, leč se zvláštním tvrdým akcentem. Onomu přízvuku přisuzovala své podezření, že slova, jak jim rozumí, neodpovídají jejich pravým významům. Novinář jí vyprávěl o jakési veřejné televizní stanici, kterou se pokoušejí ovládnout politické strany. „Jaké politické strany máte na mysli – parlamentní strany?“ zeptala se Nicole. „Ano, parlamentní,“ odpověděl reportér. „A vy si svůj parlament nevolíte ve svobodných volbách,“ ujišťovala se. „Parlament volíme," řekl ten muž a jedním dechem se omluvil, že spěchá do střižny dokončit svou práci. Z toho, co se dozvěděla, nebyla Nicole nijak moudrá. Nezbývalo jí než se smířit s faktem, že se o konfliktu v té vzdálené zemi alespoň v danou chvíli nic bližšího nedozví. Skončil živý přenos večerních zpráv a David po půlhodinovém znehybnění plném symbolických významů opustil své stanoviště uprostřed hlídky složené z elity národa. Známý spisovatel, který stál po jeho pravici, i populární herečka po jeho levici se jako on chystali navrátit ke svému obvyklému programu. Ti dva a mnozí další si přes značné pracovní vytížení vždy navečer udělali čas, přijeli až sem do televizního studia a postavili se k jeho zadní stěně, za sedící moderátory. Většina patřila k blízkým spolupracovníkům televize a se svou opakovanou účastí bez váhání souhlasila. Asi pochopili, že případný vnější zásah do zdejšího spolehlivě fungujícího soustrojí by se mohl dotknout i jich. Osobnosti držící stráž proti nebezpečným choutkám moci viděli diváci na svých obrazovkách, nebo alespoň ti z diváků, k nimž

c h v í l e

došel televizní signál. Pro ně tu byli. Myšlenka přítomnosti umělců oblíbených publikem během přenosu hlavních zpráv vzešla z Davidovy hlavy. Mezi kolegy padla na úrodnou půdu a den co den tu byla naživo realizována. David překypoval energií. Za patnáct let, co pracoval v televizi, v sobě nenašel nikdy tolik síly a odhodlání jako dnes. Jeho kariérní růst probíhal beze zvratů: plynule stoupal na hierarchickém žebříčku a byl nyní šéfem oddělení. Měl by snad bez boje ustoupit těm, kdo si zčistajasna umínili zbořit tuto úctyhodnou stavbu, a s klidným srdcem zahodit vše, co za léta vybudoval? Když jej předseda vlády při jednom parlamentním projevu, aniž ho jmenoval, označil za maoistu, považoval to David za vyznamenání a dále vystupňoval své aktivity v čele stávkového výboru. Bojovali tu přece proti snaze politiků ovládnout televizi a stav, kdy první z politiků jejím vzbouřeným zaměstnancům posílá rozčilené vzkazy a nezasáhne, měl opojnou příchuť vítězství. Znamenalo to, že se moc proti nim bojí vystoupit, neboť cítí, že občané stojí na jejich straně. Zástupy, které se vždy před vysíláním hlavních zpráv shromažďovaly k manifestacím před televizní budovu a jednou zaplnily i samotné hlavní pražské náměstí, naháněly politikům strach. Kdyby se jim pokoušeli postavit do cesty, mohly by je smést. David spěchal na prostranství před studio, kam si po přímém přenosu večerních zpráv chodil dobíjet energii z lidí, kteří sem přicházeli podpořit revoltující redaktory. Hlavou se mu tak jako jiné dny honily nejzajímavější okamžiky ze zpráv, jež sledoval na monitoru umístěném za kamerami. Zaujala i povzbudila ho reportáž bruselského zpravodaje o pobouření představitelů Evropy nad ohrožením svobody slova v zemi. Za reportérem v tamním improvizovaném studiu stála také živá hradba, byť méně početná než ta domácí. Muži, ženy, staří i mladí. Nikoho z těch lidí neznal, ale ve tvářích rozpoznal srovnatelný zápal. Nejpřesvědčivěji působila jedna mladší žena, v jejíchž očích se zračilo hluboké pohnutí. Ke konci záznamu na pár vteřin nesměle pozvedla ruku a dvěma roztaženými prsty udělala „viktorku“. Obraz té ženy a jejího neokázalého gesta se mu vynořoval i poté, co se venku postavil čelem k početnému davu, jenž tu vzdoroval mrazu a studenému vichru. Ti lidé sem přišli, protože věděli, že se zde bojuje i za jejich svobodu, co ale k solidárnímu gestu přimělo ženu, která žije svůj život stovky kilometrů daleko a s touto zemí nejspíš nemá pranic společného? David si dokázal odpovědět jediným způsobem: Ta žena nebyla lhostejná k cizím lidem, a to ani k obyvatelům země, jejichž osudy se nijak neprolínají s tím jejím. Ona byla živým svědkem toho, že s nimi nejsou jen Pražané, kteří vážili cestu až sem, před televizní sídlo, a diváci doma u obrazovek, ale podporují je i lidé v zahraničí. Davidovi zvlhly oči; nebyl

p r o

p ov í d k u

si jist, zda je to mrazivým větrem šlehajícím ho do tváří, nebo dojetím. Na malém pódiu právě řečnila známá herečka. Děkovala lidem, že sem přišli, a nakonec se jim několikrát zhluboka poklonila s dovětkem, že je na ně pyšná, jako už dlouho na nikoho nebyla. Za své vystoupení sklidila velký aplaus. Kdosi Davida vyzval, aby lidem také něco řekl. Vyhoupl se jako ve snách na pódium před mikrofon a spustil. Nebyl kdovíjaký rétor, ani se nesnažil své myšlenky nějak zvlášť poskládat či učesat. Hovořil o tom, že se bojující televizní pracovníci drží jen díky podpoře lidí, těch, co sem přišli, i těch, co sem z různých důvodů přijít nemohli. Pokaždé, když se odmlčel, aby nabral dech, ozvaly se z předních řad povzbudivé výkřiky. Najednou se dav zavlnil a jeho řadami se tichou poštou nesla zpráva, že se sem pokouší protlačit zástupkyně nového vedení televizní stanice. Jeho nástup byl výstřelem z kanónu, jímž všechno začalo, a pak už to šlo ráz na ráz: zaměstnanci odmítli vedení uznat a podřídit se jeho autoritě. Proslýchalo se, že noví bossové, z nichž část v televizi nikdy nepracovala, chystají dalekosáhlé změny, které by se nejspíš negativně dotkly Davida i mnoha jeho spolupracovníků. Odbojní redaktoři se zabarikádovali ve zpravodajském štábu, nervovém centru televize, a žádného z nových šéfů do něj nevpustili. Aby po jejich odchodu nemohli uzurpátoři ovládnout terén, nechali si do budovy dopravit spací pytle a na místě i přespávali. Lidé jim sem nosili jídlo, pití a jedna paní dokonce upekla bábovku. Svým nekompromisním postojem odstavili zaměstnanci oficiální vedení na vedlejší kolej a prokázali schopnost řídit se v mimořádné situaci sami. Aby zvenčí dosazení šéfové vykázali nějakou činnost, nezbývalo jim než s pár přisluhovači ze studií konkurenční stanice provozovat paralelní televizní vysílání, které bylo svou nevalnou úrovní všem k posměchu. David se upřímně podivoval opovážlivosti té ženy, která si jen tak razila cestu do samého nitra nepřátelského tábora. „Nechte ji projít!“ vyzval publikum. „Ignorujte ji tak, jako ji ignorujeme my. Dokud jste tady s námi, nemohou naší televizi škodit!“ zvolal a dav propukl v jásot mísící se s rozhořčeným pískotem. Lidé vetřelci neochotně uvolňovali cestu a při průchodu jej zahrnovali nadávkami a uplivovali si. Podle vlnění jinak sevřených řad David ze své vyvýšené pozice lehce vystopoval jeho dráhu. Blížil se k němu. Snad tu přede všemi nechce vystoupit, napadlo Davida, přece by nebyla tak naivní! Jeho obavy se potvrdily. Na vzdálenost nějakých patnácti metrů už poznával tvář ženy, jíž před dvěma týdny za sebe i své kolegy do očí řekl, že ji nepovažuje za svou 31

c h v í l e

p r o

p ov í d k u

/

s o u t ě ž

nadřízenou, a nebude se proto řídit jejími pokyny. Ona mu za to ještě týž den donesla písemnou výpověď. Spolu s ostatními ji odmítl převzít. Nyní stála přímo pod pódiem. „Co tu děláte?“ oslovil ji z výšky. Vzduchem se nesla konfrontace, v jejímž očekávání dav zvolna utichal. „Přišla jsem sem, abych vyslovila svůj názor,“ odvětila. „Doufám, že mě tu necháte vyjádřit se.“ Pískot z prvních řad, které zaslechly její žádost, svědčil o nesouhlasu publika. David tu ženu za její kuráž svým způsobem obdivoval. Chybou bylo, že stála na nesprávné straně barikády. „Slyšíte, lidi váš názor nezajímá,“ řekl do mikrofonu a jeho slova se rozlehla prostranstvím. Zástup se zavlnil hněvem. „Vypal vocaď, ty svině!“ zařičel mladý muž kousek pod pódiem. „Oni vás tu nechtějí, tak proč sem chodíte?“ zeptal se jí David přes mikrofon. Z mnohohlavého davu vylétlo několik zaťatých pěstí. Žena nedbala houstnoucí atmosféry a sama se vyškrábala na pódium. David neváhal a když sahala po jeho mikrofonu, zlehka do ní strčil. Zavrávorala, ale hned zase nabyla rovnováhy a učinila další pokus zmocnit se mikrofonu.

Lidé, kteří měli celou scénu před očima, bouřili a hvízdali na prsty. David si vybavil mladou cizinku z televizní reportáže, která mu éterem zaslala symbolické vítězné poselství, a to mu dodalo síly. V následujícím okamžiku sletěl vetřelec z pódia. Dopadl rovnýma nohama na zem a smířen s porážkou, spěšně se davem provázejícím jej hanlivými výkřiky a bučením prodíral ven. Davidovi zvolna docházelo, co udělal. Ano, udeřil ji. Bylo to asi vůbec poprvé v životě, kdy vztáhl ruku proti ženě, a přece se za svůj čin nestyděl. Šlo totiž o výjimečnou situaci, která dovoluje i užití krajních prostředků.

MARTIN DANEŠ V roce 1991–92 byl diplomatickým poradcem v Kanceláři prezidenta republiky. Pracoval jako redaktor v Lidových novinách, Metropolitanu, Českém deníku, šéfredaktor Denního Telegrafu (1993–94) a měsíčníku Mezinárodní politika (2002). V letech 2001–2003 působil též ve funkci šéfredaktora pornomagazínu Hustler. V současné době je zástupcem šéfredaktora měsíčníku 51PRO. Ukázka je z jeho chystaného „povídkorománu“ Převlékači kůže.

Vyhrajte s Portálem! Soutěž o CD Čáry lásky Soutěžní otázka: Ve kterém roce natočil Pavel Roth se skupinou Projektil písničku Zahrada ticha? Odpovídejte, prosím, do 17. 4. 2005 na emailové adrese [email protected]. Pavel Roth po zkušenostech z rockových skupin působil jako sólista orchestru Václava Zahradníka. V roce 1985 založil vlastní doprovodnou skupinu Rotor, se kterou prožil úspěšné dvouleté období zakončené vydáním LP Zahrada ticha. V této době, kdy stoupal na žebříčcích popularity, svou uměleckou kariéru ukončil. Vrací se tedy po téměř osmnácti letech diskem Čáry lásky, inspirován kontinuální oblibou některých skladeb svého tehdejšího repertoáru. Skladby jako Zahrada ticha, Krásnější než růže, Stále zasněná a další jsou dodnes v playlistech většiny rádií vysílajících českou hudbu. CD obsahuje šestnáct skladeb, které byly citlivě přetočeny s důrazem na zachování atmosféry 80. let. Stylově široce pojaté album zahrnuje jak folkové, tak popové a rockové prvky, které představují zpěváka ve všech výrazových polohách. CD Čáry lásky můžete objednat na internetové adrese roth.remake.cz.

32

v i p o r t á l

Adventní koncert se vydařil Jiří Zbořil pomáhá zvláštní škole v Říčanech

Do Říčan zavítali Mikuláš s Ježíškem už 2. prosince. Tamní zvláštní škole pro handicapované děti nadělili to, co tolik potřebuje – finance. Výtěžkem z adventního koncertu v říčanském kulturním domě Labuť byla částka 85 000 korun. S projektem, jehož mediálním partnerem byl mimo jiné časopis Portál, měl plno práce muzikálový zpěvák a tanečník Jiří Zbořil. „Stálo to za to. Když člověk vidí rozzářené oči dětí, veškerá únava jej okamžitě přejde,“ říká. S vedením zvláštní školy pro děti s různými obtížemi a různým stupněm mentálního postižení pilně pracoval na scénáři. Sháněl sponzory i účinkující. A podařilo se. Bez nároku na honorář vystoupili Marcela Březinová, soubor Bardáček, Marek Černoch, Josef Fousek, Jana Chládková, Dalibor Janda, Heidi Janků, Richard Pachman, Viktor Sodoma. Publikum bylo nadšeno, některé umělce svým potleskem „donutilo“ i k přídavkům… Jiřímu Zbořilovi jsme položili několik otázek. Na co konkrétně budou použity vybrané peníze? Na vybavení školy. Osmdesát pět tisíc velmi pomůže. Jak jste s koncertem spokojen? Moc. Vydařil se, radost měli jak děti, tak také účinkující a sponzoři, kterým znovu děkuji za lidský přístup a nezištnou pomoc. Šťastný dětský úsměv je tím nejkrásnějším. Viděl jsem, že všechny, kteří se na koncertu jakkoli podíleli, zahřál u srdíčka.

Koncert se loni nekonal poprvé… Ano, už se konal loni a upřímně mohu říci, že i ten se povedl. Bez nároku na honorář tehdy vystoupili třeba Marcela Holanová, Miluška Voborníková, Václav Neckář, Petr Vondráček či Kateřina Hrachovcová. I těm patří můj velký dík. Proč se věnujete charitě? Když člověk může, měl by pomáhat jiným. Nikdo z nás neví, kdy bude sám pomoc potřebovat a bude rád, že mu někdo pomocnou ruku podá. Slovo charita moc rád nemám – dnes je už trochu zprofanované. Ať už to však kdokoli jakkoli nazývá, jde především o výsledek. Vystupujete v několika představeních, v říčanské zvláštní škole vyučujete, k tomu charita… Jak vše stíháte? Je to poměrně náročné, ale nestěžuji si. Baví mě neustálá změna a mnohotvárnost. Kdybych celý den seděl v kanceláři a dělal stále to samé, usoužil bych se. Potřebuji kolem sebe neustále živo a plno lidí. Co jinak je vaší ambicí? Nevím, zda zrovna ambicí, spíš přáním. Přál bych si, aby byli všichni kolem mě zdraví. Všechno ostatní už přijde samo. Někdy je potřeba radovat se z maličkostí a věřit, že to, co kolem sebe rozléváme, se nám vrací. ptala se Andrea Cerqueirová Jiř í Zboř il (30) účinkoval v muzikálech Starci na chmelu, Romeo a Julie, v rockové opeře Juno a Avos, hostoval v Divadle na Vinohradech v představení Ze života hmyzu. Vystupoval také na scéně Státní opery Praha v představeních Pražského komorního baletu Pavla Šmoka Don Juan, Golem (nominace na cenu Thalie) či v pohádce O statečné Aničce a zakletém princi. V současnosti účinkuje v muzikálu Janka Ledeckého Galileo (divadlo Kalich) a v muzikálu Zasněžená romance (divadlo Skelet Pavla Trávníčka). Na fotce zcela vlevo.

33

v i p o r t á l

Julian Záhorovský: Poslanci musí každého normálního občana urazit

Zpěvák Julian Záhorovský, který při loňském hledání české SuperStar skončil na šestém místě, vydal debutové album. Obsahuje i jeho vlastní hudební tvorbu. Texty jsou výhradně v češtině, které ve zpěvu dává jednoznačnou přednost před angličtinou. O politiku se příliš nezajímá, názory na „témata mladých“ má však srovnané.

skuteční profíci. Sám ve svém věku a se svými zkušenostmi zatím nedovedu některé myšlenky formulovat tak dobře, jako lidé, kteří se tím živí. Působil jste při vzniku textů coby poradce? Témata jsem dopředu nezadával, nechal jsem je čistě na textařích. Každý text jsem si ale samozřejmě následně pořádně přečetl a případně trochu upravil, aby se mi dobře zpíval. Rockeři často zpívají i o problémech ve společnosti. Chtěl byste se v budoucnu zaměřit i na takovou tvorbu? Není to vyloučeno. Nepovažuji se však za typického rockera ve smyslu, že bych chodil jen v kožené bundě a kožených kalhotách, pil pivo a zpíval o problémech celého světa. Jde mi spíš o to, aby si moje písničky mohli posluchači zazpívat a zabrnkat na kytaru.

Koncem ledna vyšlo vaše debutové album. Na co se mohou posluchači při vaší „premiéře“ těšit? Na albu se zčásti podílím i autorsky – jak hudbou, tak texty. S některými písničkami mi pomáhal kamarád, jiné jsou z dílny producenta alba, bývalého klávesisty úspěšné slovenské skupiny Team Bohuše Kantora. Deska je takový „andělský“ rock. V průběhu soutěže Česko hledá SuperStar jste si hodně vybíral české skladby. Troufnu si dokonce říci, že jste, spolu se Šárkou Vaňkovou, udělal kus práce pro popularizaci zpívané češtiny, protože mnozí ostatní dávali přednost angličtině. Najdeme výhradně české texty i na vašem albu? Ano. Jsme v Česku, proto zpívám víc a raději česky, než anglicky. Chci, aby moji posluchači textům rozuměli. Kolikrát si někdo pobrukuje hit v angličtině a ani netuší, o čem vlastně zpívá. O čem jsou texty, které jste sám napsal? Především o lásce a zábavě. Jsou uvolněné a určené hlavně k tomu, aby v lidech vyvolaly dobrý pocit a fajn náladu. Většinu textů mi však na album napsali 34

Jak se vám od dob hledání SuperStar změnil život? Úplně se mi otočil. Nebudu přehánět, když řeknu, že o celých sto osmdesát stupňů. V autě trávím často tři hodiny naráz, do toho natáčení, vystoupení, občas rozhovory, pracovní obědy, schůzky… Do toho škola, kterou se snažím zvládat. Baví vás takový kolotoč? Určitě. Jinak bych se na to dávno vykašlal a vrátil se do poklidného života. Ten mě však už neláká. Hudba je mým koníčkem od útlého dětství. Asi od šesti let jsem hrál na piáno, od jedenácti hraji na kytaru. Od té doby si říkám, že to musím do maturity někam dotáhnout. Jsem rád, že se mé předsevzetí naplňuje a budu dělat vše pro to, aby se mi dařilo i nadále. Se Šárkou Vaňkovou máte vystoupení, se kterým občas jezdíte po republice. Jaký je ohlas publika? Se Šárkou se hodně snažíme, aby byli lidé spokojeni a dle reakcí vnímáme, že se nám daří udržet je v dobré náladě. Ještě dvě hodiny po představení se jim podepisujeme… Jsme až překvapeni, jak skvěle nás lidi berou. V rámci těchto představení nevystupujete s vlastním repertoárem. Chystáte koncertní šňůru spojenou přímo s vydáním alba?

Zdroj fotografií: Julián Záhorovský – archiv firmy 6P

v i p o r t á l

Velmi bych si ji přál. Zatím však nevím nic konkrétního. Rozhodně na ni budu, tak jako vždycky, zpívat živě a s kytarou. Playback není mým šálkem čaje. Když si lidé zaplatí vstupenku, mají slyšet živý zpěv. To si jinak mohou pustit cédéčko na přehrávači a dívat se na plakát konkrétního zpěváka. Loni proběhly volby do krajských zastupitelstev. Byl jste volit? Nebyl, politika jde nějak mimo mě. Je vám jedno, kdo vás zastupuje? To zase ne. Nějaký přehled mám, ale prioritou je pro mě muzika. Když se do ní zakousnu, neumím se soustředit na nic jiného.

Jednoznačně. Jsou stejnými lidmi jako všichni ostatní, mají stejné povinnosti, tak mají mít i stejná práva. Nechápu, proč by jim měl stát bránit v jejich štěstí. Co si myslíte o českých poslancích? Občas zahlédnu přenos z parlamentu, kde jich sedí tak polovina. Myslím si, že to musí každého normálního občana urazit. Jistě jsou mezi nimi čestní lidé, nevím proč jako celek působí tak nevěrohodně... V poslední době se vynořilo poměrně dost případů, kdy mladí lidé (včetně dětí) brutálně zabíjeli. Setkáváte se s cynismem mladých ve svém okolí? To ne, ale tyto děsivé zprávy samozřejmě s hrůzou registruji. Snad by pomohly přísnější tresty. Nevím. Nechápu chování agresivních lidí.

Názory na „témata mladých“ však jistě máte. Legalizoval byste kupříkladu tzv. lehké drogy, se kterými má mnoho mladých lidí zkušenost? Nikdy jsem nezkusil kouřit ani klasickou cigaretu, natož marihuanu. Takže mě zákaz užívání lehkých drog nijak netíží. Nevím ani, zda je lepší vykouřit dvacet cigaret za den, nebo si dát jednou za čas jointa. Někteří lidé (včetně odborníků) říkají, že tráva je milosrdnější… Mně by však dokonce nevadil ani zákaz kouření klasických cigaret. Vím ale, že by to nebylo řešením. Tak bych alespoň cigarety zdražil.

Co je podle vás příčinou takové brutality? Výborná otázka. Ale když to nevědí odborníci – lékaři, psychologové a hlavně zákonodárci, pak já už netuším vůbec. Jen mě občas napadne, co si asi říkají školáci, když jdou hrát na plácek fotbal, o věcech kolem úplatků pro fotbalové rozhodčí a tak. Tam je možná jeden z kořenů. Když vás bude od malička každý den přesvědčovat okolí „hlavně nikomu nevěř“, kam to může dojít… Nechci soudit, ale opravdu si neumím představit, co jde klukovi hlavou chvíli před tím než probodne spolužáka...

A co registrované partnerství gayů a lesbiček. Jste pro?

ptala se Andrea Cerqueirová 35

První tiskárna v České republice vybavená OSMIBARVOVÝM tiskovým strojem ve formátu 72 x 102 cm Heidelberg Speedmaster SM 102 - 8 - P - S

EUROPRINT MODŘANY, a. s. Mezi vodami 1952/9 143 00 Praha 4-Modřany tel. 225 276 122

www.europrint.cz

fax 225 276 133