téma
Kde domov můj
Vystresovaný personál, toalety na chodbě a široko daleko žádná známá tvář – pro mnoho Čechů není život v domově pro penzisty zrovna idylkou. A přesto poptávka po místech v těchto institucích zdaleka převyšuje nabídku. Jako kdyby nebyly jiné alternativy. Ale ony jsou. A mnohem lepší. 34
R E S P E K T 2 6 | 2 3 . – 2 9 . č er v n a 2 0 0 8
→
R E S P E K T. C Z
35
téma
J
e to jedno z těch slov, kterým se člověk raději vyhýbá. Protože jsou tak opotřebovaná. Téměř trochu kýčovitá. Ale když chce Rosi vyprávět, jak to bylo, když byla nedávno po těžké operaci srdce propuštěna z nemocnice, bez tohoto slova se prostě neobejde. Znovu a znovu kolem něj krouží, až bezmocně pokrčí rameny: „Domů. Prostě jsem měla pocit, že se vracím domů.“ Rosi von Wedelová (76) sedí pod velkým bílým slunečníkem na své terase a pije čaj. Kolem terasy kvetou sedmikrásky, bez a kaštany. O pár metrů dál šplouchá pod dřevěným můstkem malý potok. A za rohem světlemodrého, čtyřpatrového domu, ve kterém Rosi von Wedelová obývá přízemní byt, čekají různé houpačky a velká pískoviště s bagry a lopatkami na děti, až se vrátí ze školy. Teď v létě není v Hamburku hezčí místo než Klein-Flottbek a další vilové čtvrti, které se na západě města rozprostírají podél Labe. Ale pocit Rosi von Wedelové, že se po pobytu v nemocnici vrací domů, nevyvolal ani její byt, ani zahrada. Mohla za to polévka, kterou jí někdo dal do ledničky. Byly to pravidelné otázky, jestli něco nepotřebuje. Byli to ti, kteří jí dělali společnost při večeřích. Zkrátka: byli to lidé, kteří měli z Rosiina návratu zřejmě upřímnou radost a pečlivě se o ni starali. A tito lidé nebyli ani Rosiiny děti, ani sestry v domově důchodců. Byli to její sousedé.
Pod sprchu, až řeknu já Rosi von Wedelová žije v takzvaném „projektu bydlení“. Už dvanáct let bydlí tato dáma spolu s šedesáti dalšími lidmi ve třech domech s šestadvaceti byty. Skupina se skládá z dětí a dospělých, z rodin, samoživitelek a lidí bez partnera. Některým obyvatelům je teprve pár měsíců, nejstarší sousedce je 83. Více než stovka podobných společenství funguje jenom v Hamburku. A zájem o tuto formu bydlení prudce roste v celém Německu. Základní myšlenka spočívá v tom překonat anonymitu a lhostejnost charakterizující život především ve velkoměstech. Za tímto cílem se sdružuje několik lidí – nastěhují se do jednoho domu a domluví se,
že povedou život v duchu dobrého sousedství, že si navzájem budou pomáhat. Zkrátka: že chtějí žít opravdu spolu a nejen vedle sebe. Jak to konkrétně vypadá – v tom se jednotlivé projekty hodně liší. V některých domech bydlí jenom mladé rodiny s dětmi. Většina projektů však sází na směs mladších a starších lidí. A tato forma bydlení se těší rostoucí oblibě především mezi seniory. Projekty jako ten v Klein-Flottbeku by totiž mohly nabídnout řešení rébusu, před který budou všechny evropské společnosti postaveny nejdéle za 40 let. A ta hádanka zní: Jak budeme bydlet, až se to, o čem dnes pod heslem „stárnutí populace“ diskutujeme jenom teoreticky, stane realitou? Kdo se o nás seniory postará, až jednoho dne bude velmi mnoho starých lidí a jen velmi málo mladých? Co se stane, až naše děti (pokud je vůbec máme) nebudou už kvůli rostoucí mobilitě žít na druhém konci republiky, ale rovnou na jiném kontinentě? Kdo nás pohlídá, když také naše dcery a snachy budou celý den v práci, protože konkurenceschopnost naší ekonomiky přece závisí na každé jednotlivé pracovní síle? Tradiční domovy důchodců řešením těchto problémů nejsou – to je už dlouho známo i v Čechách. Přestože poptávka po místech v těchto institucích mnohonásobně převyšuje nabídku, česká vláda ve svém Národním programu přípravy na stárnutí domovy za „bydlení budoucnosti“ nepovažuje. Jak konstatuje letošní studie ministerstva pro lidská práva a národnostní menšiny, zdejší domovy přinášejí svým obyvatelům dost velké nevýhody. Podle průzkumů si například každý čtvrtý z nich stěžuje na to, že o nejběžnějších věcech denního pořádku – třeba kdy snídat nebo jít do sprchy – nemůže rozhodovat sám, ale musí se podřídit nařízením personálu. Každý desátý obyvatel českého domova důchodců trpí pocitem nedostatečného soukromí při osobní hygieně. A každý šestý nemá nikdy – nebo jen zřídka – možnost promluvit si beze svědků se soukromou návštěvou. Tváří v tvář těmto číslům je ironií, že zhruba polovina zdejších seniorů nebydlí v domovech proto, že by ze zdravotních důvodů potřebovali
Nový život bez nudy – za to pár papírků v autě stojí. (Rosi von Wedelová)
36
pomoc. Do zařízení se nastěhovali pouze kvůli tomu, že doma trpěli pocitem osamělosti, strachem, že se o ně v budoucnu nikdo nepostará, nebo že nechtěli být na obtíž svým dětem. Často se tedy jedná o úplně zbytečné obětování samostatného života. Proti tomu, abychom v roce 2050 bydleli všichni v domovech seniorů, však nemluví jen ztráta soukromí. Péče „od hlavy k patě“, kterou nabízejí nejen domovy, ale alespoň teoreticky také takzvané „domy s pečovatelskou službou“, je navíc velmi drahá. V Hamburku například náklady na místo v domově s pečovatelskou službou každý měsíc „spolknou“ celý hrubý plat učitele. A aby si pacienti a jejich příbuzní takový luxus vůbec mohli dovolit, musejí všichni Němci od poloviny devadesátých let přispívat do nového povinného pojištění, které potom hradí alespoň část nákladů. Nejen senioři, ale také stát a společnost mají tedy obrovský zájem na tom, aby starší lidé mohli co nejdéle žít samostatným životem. R E S P E K T 2 6 | 2 3 . – 2 9 . č er v n a 2 0 0 8
téma
Kolem světa až k potoku Tarpens. (Marion Ohlová – vlevo – s přítelkyní před svým domem)
Představují však projekty bydlení jako ten, ve kterém bydlí Rosi von Wedelová, skutečnou alternativu? Jak fungují, kdo je organizuje a financuje? Co se stane, když někdo třeba upadne a potřebuje rychlou a profesionální pomoc? A co když člověk najednou není s to si nakoupit, uvařit nebo se umýt? A existují už podobné iniciativy i v Česku?
Spory, dřina a hromádka štěstí Kdo by dnes sledoval Rosi von Wedelovou, jak vesele žertuje s fotografem, jen těžko by si dokázal představit, že byly časy, kdy jí už na životě příliš nezáleželo. „Tenkrát mi bylo šedesát dva,“ vypráví. „A můj manžel mi náhle oznámil, že se chce rozvést.“ Třicet pět let manželství, společní přátelé, cesty a zážitky, vše ze dne na den bylo v troskách. „Musela jsem se úplně nově orientovat,“ říká Rosi von Wedelová. „Byla to těžká doba.“ Při hledání nového života čerstvě rozvedená žena narazila na spolek Společné bydlení pro mladé a staré (Wohngemeinschaft jung und alt – WGJA). V něm se již od začátku osmdesáR E S P E K T. C Z
tých let pravidelně scházejí lidé toužící uniknout z anonymních sousedství do opravdového společenství. Během let již zhruba osmdesát členů spolku postavilo pět velkých domů – a další jsou rozestavěné. „Základní myšlenka je velmi jednoduchá,“ vysvětluje Elke Rochowová, tisková mluvčí spolku. „Lidé spolu stavějí domy s byty, ve kterých potom sami bydlí. Některé skupiny dávají přednost bytům v osobním vlastnictví. Kdo na to nemá, ten založí malé družstvo. Každopádně tímto způsobem vyřazujeme ze hry nejprve stavebního investora a potom i majitele domu – a protože takhle nikdo na budovách nechce nic vydělat, náklady na
Nejen „staří pašeráci“, každý bude jednou potřebovat péči.
stavbu a nájem jsou mnohem nižší, než by tomu bylo na volném trhu.“ Možnost bydlet ve společenství sympatických lidí, a to za malé peníze, lákala i Rosi von Wedelovou. Proto se připojila ke skupině lidí připravujících stavbu na západě Hamburku – a tím začalo dobrodružství, které jí na truchlení nad ztroskotaným manželstvím už nedalo čas. Po zhruba ročním čekání dostala skupina možnost koupit od města pozemek v Klein-Flottbeku. Vzniklo družstvo, najala se architektka – a už se budoucí sousedé ocitli ve fázi, na niž se všichni stavitelé velmi těší, která ale pro skupinu představuje také zkoušku ohněm: fáze plánování, jak tři vysněné domy budou vypadat. „Na jednu stranu právě tahle možnost řadu lidí láká na projektech bydlení nejvíce: to, že si sami mohou určit vzhled budoucího domova,“ říká Elke Rochowová z WGJA. „Chci mít otevřenou, nebo uzavřenou kuchyň? Kde budou stěny? Jak budeme využívat zahradu a co k tomu budeme potřebovat? Toto plánování si samozřejmě žádá hodně debat →
37
téma → – a ty prověří toleranci a schopnost kompromisu
u všech zúčastněných.“ Složité dohadování nad společným návrhem na nový dům si živě pamatuje i Margret Gehrkeová (68). Stejně jako Rosi von Wedelová i tato drobná paní patří k těm, kteří se v projektu Klein-Flottbek angažovali od začátku. „Chceme podzemní garáže? Z čeho uděláme podlahy? Čím budeme topit a jak svítit? Byly doby, kdy jsme nad těmito věcmi debatovali společně i dvakrát týdně,“ vzpomíná Margret. „Ke všemu jsme přitom ještě byli superdemokratičtí, to znamená, že jsme o všem rozhodovali v jednomyslném konsenzu – a jak dlouho trvá, než se čtyřicet dva dospělých lidí na něčem shodne, to si asi dokážete představit.“ Po dohodě pak následovala, jak říká další soused Erich Feldmeier (47), „pěkná makačka“. „Mám pocit, že jsme tady obrousili snad dva tisíce čtverečních metrů podlah a položili kilometry podlahových lišt. Nemluvě o solárních panelech na střeše. Celkem ta naše vlastní práce měla určitě hodnotu tak 300 000 eur,“ je přesvědčen biolog, který s manželkou a třemi dětmi obývá velký byt vedle Margret. Navzdory všem sporům a dřině ani Feldmeier, ani paní Gehrkeová, ani Rosi von Wedelová svého rozhodnutí přidat se k projektu nikdy nelitovali. Nejenže náklady na nájem a topení činí o dvacet procent méně, než je hamburský průměr. Společné bydlení také přináší výhody, jejichž cenu nelze vyjádřit penězi. „Když byly děti malé, domluvili jsme se s ostatními rodinami na společném hlídání,“ říká Erich Feldmeier. „To bylo velmi praktické, protože na každého přišla řada jednou za dva týdny.“ Také auto společné pro několik sousedů se setkává s velkým nadšením, i když kolem něj čas od času dochází k menším hádkám. „Já například nesnáším, když někdo nechá na podlaze papírky od bonbonů nebo bahno z lesa,“ říká Rosi von Wedelová. „Ale takoví už holt mladí lidé jsou.“ A být bez společnosti mladých – to by Rosi za žádnou cenu nechtěla. „Žít v domově důchodců? Nikdy,“ říká. „Tam musí být obrovská nuda. Kdežto tady se pořád něco děje.“ Sousedé společně pracují na zahradě, pořádají společné oslavy narozenin a zahradní slavnosti. Kdo chce, ten si v létě může spolu s ostatními sednout pod stromy u zahradního altánu, podává se pizza z vlastní pece a lidé dělají to, co se v Hamburku mezi sousedy dělá už jenom málokdy: vyprávějí si o svých životech, diskutují, vymýšlejí společné plány. A přitom vzniká ona síť lidí, která Rosi von Wedelovou zachytila po návratu z operace. Společenství, jemuž Rosi není lhostejná. Prostě to, čemu se říká „doma“.
nad Labem má značný náskok i v oblasti „bydlení pro seniory“. Marco Kellerhof, který na hamburském ministerstvu sociálních věcí vede odbor péče o seniory, může proto platit za spolehlivého proroka vývoje, který v blízké budoucnosti pravděpodobně nastane také v České republice: „Tradiční domovy důchodců, do kterých se zdraví lidé nastěhovali už v šedesáti kvůli jistotě, že budou mít pomoc, až ji jednou budou potřebovat – takové domovy už v Německu vůbec neexistují,“ říká Kellerhof. „Tady se senioři rozhodují pro domov až ve chvíli, když už to jinak nejde. Třeba když trpí těžkou demencí a v noci bez orientace někde bloudí. Jinak je zásada, že by lidé měli co nejdéle žít samostatně v přirozeném sociálním prostředí. Zároveň by senioři měli mít šanci zapojit se do aktivit v městské části, kde bydlí. A zatřetí jde o to, že péče o seniory by neměla být záležitostí jenom státu či speciálních zaří-
„Nechci skončit sama v bytě, v noční košili a s rozcuchanými vlasy.“ Dorothea Leueová
„Původně jsme tímto způsobem chtěli dosáhnout především toho, aby ve městě zůstali mladí lidé,“ přiznává se Angela Hansenová. „V Hamburku jsou totiž nemovitosti velmi drahé, a proto se mnoho rodin stěhovalo do levnějšího okolí. Poněvadž ale nyní o projekty bydlení mají velký zájem i senioři, budeme se v budoucnu více věnovat právě jim.“ Angela Hansenová je náměstkyní ředitele Agentury pro stavební společenství, kterou v roce
Zítra bude slavnost. (Bytový projekt v Klein-Flottbeku)
Tady bude jejich „doma“. (Paní El
Nemusíte vyhrát v loterii Místo, kde se člověk cítí „doma“, se všeobecně považuje za něco náhodného, anebo za boží dar: člověk ho buď má, nebo nemá. To, že si Rosi von Wedelová mohla takové místo sama a vědomě vytvořit, je do velké míry zásluhou města Hamburk. Hanzovní město (které je zároveň spolkovou zemí) patří v Německu mezi průkopníky, pokud jde o podporu projektu bydlení, jako je ten v Klein-Flottbeku. A poněvadž podíl starších lidí na celkové populaci byl tady už v osmdesátých letech vyšší než v jiných regionech, metropole
38
zení. Je to úkol pro celou společnost.“ Projekty bydlení, jako je ten, ve kterém žije Rosi von Wedelová, všechny tyto požadavky splňují. A přesto má celá věc malý háček: kdo zrovna nevyhrál v loterii, na toho představa, že by spolu s několika známými měl jen tak postavit dům za několik milionů, většinou příliš věrohodně nepůsobí. A proto město Hamburk za poslední roky uvedlo v život celý balík opatření, která mají umožnit i úplně „normálním lidem“ svůj projekt bydlení realizovat.
2003 založilo hamburské ministerstvo pro rozvoj města a životního prostředí, aby zájemci o společné soužití měli místo, kde získat veškeré potřebné informace. Když tedy chce někdo koupit pozemek a získat peníze z podpůrných programů, stačí se zaregistrovat, a dostane nejen informace o možnostech financování, ale také dopis v případě, že se město rozhodne prodat nějakou půdu. „Hamburský pozemkový fond automaticky rezervuje dvacet procent všech pozemků pro naše R E S P E K T 2 6 | 2 3 . – 2 9 . č er v n a 2 0 0 8
téma stavební společenství,“ říká Angela Hansenová. „Tyto pozemky se neprodávají v dražbě, kde cena značně stoupá, ale jsou k mání za běžnou cenu.“ V rámci zvláštního programu se o finanční podporu ze strany státu mohou ucházet i malá stavební společenství. „To je pokrok, protože dříve jsme měli programy jenom pro velká družstva anebo pro lidi, kteří chtěli stavět rodinný dům,“ vysvětluje Hansenová. „A tento nový program je dokonce tak pružný, že se v něm mohou spolu ucházet i lidé se značně rozdílnými finančními možnostmi.“ Za posledních pět let vyrostlo s podporou agentury 53 projektů bydlení, čili 1067 bytů. Hezká řada plánů se ovšem položení základního kamene nikdy nedočká. „Mnoho lidí si myslí, že jim peníze darujeme. To je však omyl – vždy jde o nízkoúrokové půjčky a dotace závislé na příjmu žadatele. Alespoň pětinu stavebních nákladů musí zájemce o stavbu přinést sám. Takže hodně lidí si svůj pro-
zejmenní. Jsou to projekty, které stále častěji staví také tradiční, velká bytová družstva.
K dětem ne Marion Ohlovou (72) by například nikdy nenapadlo založit vlastní malé družstvo, aby stavěla velký dům. Po mnoho let, kdy se starala o domácnost a dva syny, snila tato energická dáma o tom, že bude s manželem cestovat kolem světa. Manžel však umřel – a hůl, na kterou je Marion Ohlová při chůzi odkázaná, by z cesty kolem světa asi také činila dost obtížné dobrodružství. „Záda, oči, koleno – neustále se objevuje nějaké nové bebe,“ říká paní Ohlová v nejčistším hamburském dialektu. A proto ji možnost vyměnit svůj malý dům plný schodů za byt v přízemí samozřejmě nadchla. Došlo k tomu tak, že bytové družstvo zaměstnanců hamburského letiště Fluwog, které spravuje 4300 bytů, hledalo zájemce o vícegenerační pro-
lversová a pan Wolgast vystaví svůj bytový projekt na pozemku hraničícím se čtvrtí Hamburk-Wilhelmsburg)
jekt nakonec rozmyslí.“ Druhým velkým problémem je, že v hustě osídleném Hamburku jsou volné pozemky docela vzácným zbožím. „Mnoho skupin nevydrží čekat pět let na parcelu,“ říká Angela Hansenová. „Anebo ji i dostanou, ale úplně se rozhádají nad otázkou, jestli fasáda bude žlutá, či červená.“ Kdo na takové diskuse nemá nervy a akceptuje trochu omezenější příležitost k vlastním zásahům, tomu se nabízí ještě jiná možnost, jak získat sousedství, ve kterém ti ostatní nejsou jen nějací BeR E S P E K T. C Z
jekt bydlení na severu Hamburku. Marion Ohlová dlouho neváhala. Když družstvo Fluwog v květnu loňského roku dokončilo velkou, starými stromy obklopenou budovu z červených a žlutých cihel, hned se nastěhovala. „Její“ projekt bydlení (který se podle blízkého potoka jmenuje „Die Tarpens“), je pestrá směsice dospělých, dětí a seniorů nejen z Německa, ale také z Polska, Thajska, Kolumbie, a dokonce z Afghánistánu. O uspořádaní pokojů, barvě kuchyňské linky či stěn mohli nájemci také společně rozhodovat, základní otázky, jako je na-
příklad výběr architekta nebo přívod energií, však určilo družstvo. Na pravidlech společného života se „Tarpensové“ dohodli ve společně sepsané smlouvě. „Na rozdíl od jiných skupin, které společně dům také stavěly, jsme se tady přece jen seznámili až v okamžiku nastěhování,“ vysvětluje úřednice Martina Zimmermannová (45), která s manželem obývá byt nad Marion. I když během roku, co společenství spolu bydlí, ještě nebylo mnoho času na společné aktivity, všichni obyvatelé domu jsou ze života v „projektu“ zatím velmi nadšení. Přesto si ale Marion Ohlová v poslední době čím dál tím víc láme hlavu nad tím, jak to asi bude, až jednoho dne nebude potřebovat jenom hůl, ale také pomoc při oblékání či mytí. Ze života v domově důchodců má strach: „Tam staré lidi nadopují tabletami, aby dali pokoj.“ Přestěhovat se k synům však pro ni nepřichází v úvahu: „Přece nechci, aby mě umýval můj syn.“ Otázkou tedy
„Kolik já navštívila starých dam!“ (Paní Leueová)
je, zda dobré sousedství v projektu bydlení stačí, když soused najednou už nepotřebuje jen občas nakoupit či trochu pomoci, ale trvalou péči?
Ven z noční košile Touto otázkou se během poslední zimy také intenzivně zabývali „De olen Smugglers“, tedy „staří pašeráci“. Tak se jmenuje skupina dvaceti sedmi dam a pánů ve věku od 50 do 84 let, která bydlí ve stejném domě jako „Tarpensové“, jenom o vchod dál. Jméno skupiny je narážkou na pašeráckou pěšinu, →
39
Volejte ve dne v noci, pomůžeme vám. (Philipp Kobus)
→ která ve středověku vedla nedaleko odtud. Jinak ale
v životě „starých pašeráků“ středověk nic nepřipomíná: schodiště je vybavené obrovským výtahem, do kterého se vejdou vozíčkáři a s nímž díky slepeckému písmu na tlačítkách mohou bez problému manipulovat i zrakově postižení. V bytech nejsou žádné prahy, zrádnou vanu v koupelně nahradila prohlubeň v podlaze a sklápěcí sedadlo na stěně se postará o to, aby se člověk mohl v klidu osprchovat, i když mu už síly nedovolují přitom stát. Tento komfort však nebyl hlavním důvodem, proč si tady třeba 65letá Dorothea Leueová pronajala byt s velkým balkonem v prvním patře. „Jako zdravotní sestra jsem v průběhu let navštěvovala velmi mnoho starých dam, nosila jsem jim jídlo a podobně,“ vypráví. „Když jsem k nim ráno přišla, otevřely mi v noční košili a s rozcuchanými vlasy – a když jsem je večer obcházela podruhé, vypadaly úplně stejně. Tyto ženy chtěly ve svých bytech zůstat. Ale už neměly žádné sociální kontakty. Ale já jsem takto žít prostě nikdy nechtěla.“ Stejně jako Rosi von Wedelová z Klein-Flottbeku je Dorothea Leueová tedy ráda, že si ve svém bytě může dělat, co chce – a zároveň má společnost, kdykoli si ji přeje: grilování na střešní terase, společná snídaně ve společenské místnosti, kurzy gymnastiky, běhání ve skupině, večerní karty – seznam společných aktivit je dlouhý. Paní Leueová si dokonce našla společníky pro svého největšího koníčka: „Často spolu jezdíme do centra, zajít do kina, do divadla či do muzea,“ říká. „Vždycky jeden z nás pořídí vstupenky pro všechny – a ve skupině to není nebezpečné ani v noci.“ To všechno ale nic nemění na skutečnosti, že každý jednotlivý „starý pašerák“ žije s vědomím, že už zítra může být po gymnastice i běhání. A co potom?“ „O jedné věci si nesmíte dělat iluzi,“ říká Elke Rochowová, tisková mluvčí spolku WGJA. „Projekt bydlení není domov s pečovatelskou službou. To, o co v takovém projektu jde, je pomoc mezi sou-
40
sedy. A jak daleko tato pomoc bude sahat, na tom se musí každá skupina dohodnout sama.“ Aby si vyjasnili, co mohou od sousedů očekávat, a co nikoli, sepsali „staří pašeráci“ malou dohodu. V ní se píše, že si obyvatelé domu chtějí navzájem pomáhat – ale na „základě dobrovolnosti“. Konkrétně to znamená, že si třeba navzájem půjčili klíče od bytu, že si všímají, jestli třeba ně-
Postavit nebo najít si své „doma“ pro stáří sám je v Česku zatím úkol pro dobrodruhy.
kdo ze sousedů už delší dobu vůbec nevychází z bytu. „Ale když někdo musí dlouhodobě ležet, potřebuje pomoc při osobní hygieně nebo je nutné ho krmit, na to se objednává ambulantní pečovatelská služba,“ říká Dorothea Leueová. „ A proto jsme všichni velmi rádi, že tady v domě máme nadaci Martha. Ta nám totiž dává jistotu, že se v případě potřeby skutečně dočkáme rychlé pomoci.“
Když se svět stane hádankou Muž, který má tyto naděje plnit, se jmenuje Philipp Kobus (26). Tento student oboru zvaného management péče je zároveň vedoucím servisu soukromé nadace Martha, která v Hamburku zřídila několik domovů a ambulantní službu pro seniory, terapeutické centrum pro drogové závislé a domov pro postižené. „My tady sloužíme jako první kontaktní adresa v případě nouze – a to nejen obyvatelům domu, ale celé čtvrti,“ vysvětluje Philipp Kobus. „Za deset
eur měsíčně si u nás lidé nad 60 let mohou koupit takzvanou servisní kartu. A s ní nám mohou volat, kdykoli potřebují, ve dne i v noci. Dejme tomu, že někoho raní mrtvice a potom potřebuje pomoc v domácnosti. Zavolá nám a my během jednoho dne zorganizujeme službu, která se o něj postará. Zprostředkujeme výhodné řemeslníky či prádelnu, organizujeme výlety a přednášky a také informujeme seniory a jejich příbuzné o tom, jaké jsou v Hamburku možnosti odpovídajícího bydlení a jaká finanční podpora na to existuje.“ To, že zapojení do normálního života je možné i pro lidi, jimž se celý svět proměnil v jednu velkou a čím dál větší hádanku, dokazuje poslední projekt ve velké budově družstva Fluwog: hned vedle „Tarpensů“ a „starých pašeráků“ žije společenství osmi lidí trpících demencí. Ani tady se nejedná o „domov“. Pronajímatelem zhruba čtyř set metrů čtverečních, o něž se – ve velkých jednolůžkových pokojích s vlastní koupelnou a různými společenskými místnostmi – dělí sedm žen a jeden muž ve věku od 64 do 94 let, je nadace Martha. Nejdůležitější rozhodnutí však dělají jen a jen příbuzní obyvatel: Která ze zhruba tří set ambulantních pečovatelských služeb v Hamburku se má 24 hodin denně o staré lidi starat? Jak bude vypadat jídelníček? Jaký nábytek je třeba přikoupit? Děti a vnoučata nemocných smí a musí aktivně přispívat k tomu, aby život ve společenství fungoval. A právě to byl důvod, proč se například Ingrid Jührendová (68) rozhodla dát svou devadesátiletou tchyni sem. „Na rozdíl od běžného domova tady lidé jenom celý den nesedí a nečekají, až si zase budou smět lehnout,“ vysvětluje. Především její dcera se dlouho nemohla smířit s myšlenkou, že babička už nemůže bydlet sama. „Ale když tchyně čím dál častěji bloudila ulicemi v noční kosili, tak jsme s tím prostě něco museli udělat,“ říká Ingrid Jührendová. „Tady v projektu všichni obyvatelé nejen pomáhají při loupání zeleniny či prostírání stolu. Kdo může, ten dokonce chodí spolu s pečovatelem na nákupy.“ Ze začátku reagovali lidé z okolí dost zaraženě, když do supermarketu dorazila skupina lidí s chodítky a nesrozumitelnou samomluvou. Teď už ale zákazníci i majitelé obchodů berou obyvatele z projektu jako samozřejmost. A sousedé ze „starých pašeráků“ a „Tarpensů“ se zájmem sledují, co se u nemocných demencí děje: někteří se čas od času zastaví na kafe. Na Den matek se nemocní revanšovali tím, že po domě roznášeli koláče. „A v létě,“ vypráví Martina Zimmermannová, která má ze svého balkonu výhled přímo na terasu nemocných, „někdy večer hrají na zvonkohry a tamburíny. A na všech balkonech kolem stojí lidé, poslouchají a tleskají. Je to doopravdy okouzlující.“ Místo v projektu stojí 3500 eur měsíčně – což zhruba odpovídá ceně v běžném domově pro lidi trpící demencí. „Není to jen pro bohaté,“ zdůrazňuje Phillipp Kobus z nadace Martha, „mezi obyvateli jsou dokonce dva lidé, kteří od města dostávají sociální dávky.“ Marco Kellerhof z hamburského ministerstva sociálních věcí to potvrzuje: „Prostě chceme tyto malé formy spolužití seniorů podporovat,“ říká na vysvětlenou, proč hamburské sociální úřady nenutí své klienty, aby si vybírali tu nejlevnější možnost bydlení. R E S P E K T 2 6 | 2 3 . – 2 9 . č er v n a 2 0 0 8
Co dál, až jednoho dne běhání skončí? (Fotografie blízkých v bytě Dorothey Leueové)
Právě díky této sociální otevřenosti dostalo družstvo Fluwog na svůj bytový komplex pro Tarpense, staré pašeráky a společenství nemocných demencí od města a spolkové vlády nejenom normální podporu, ale k tomu ještě 810 000 eur navíc. „Kvalita života je v takových menších zařízeních mnohem vyšší než v těch větších. A k této kvalitě se ubírá vývoj,“ říká Kellerhof. „Časy, kdy jsme si pod pojmem senior představovali choré babičky skromně a vděčně čekající už jenom na smrt, jsou definitivně pryč.“ A nikdo toto zjištění neztělesňuje lépe než právě Rosi von Wedelová.
Jeden krok vpřed a dva zpátky „Domov důchodců, který by se mi líbil – takový bych si vůbec nemohla dovolit,“ říká tato starší dáma na své terase v Klein-Flottbeku. A právě v tom tkví další aspekt problému, kterému budou v nejbližších desetiletích čelit všechny společnosti v Evropě. V době rostoucích nároků na kvalitu života ve stáří nemohou být současné domovy dů-
chodců se svým striktním režimem a vysokými náklady žádným řešením. Místo budování těchto obřích institucí pro seniory by měl proto stát sázet na síly, které v sobě má společnost sama: na dobré sousedství, na angažovanost občanů, na mobilní služby, které se v boji o klienty musejí prosadit na volném trhu. K tomu, aby se taková nestátní a neformální síť mohla rozvinout, je potřeba politické podpory. Ale zatímco město Hamburk své občany už několik let motivuje k tomu, aby si své „doma“ pro stáří postavili nebo hledali sami, v České republice zůstává spíše jen u hezkých slov. Jistě, zákon o sociálních službách má a bude přispívat k tomu, aby se v Česku konečně začal rozvíjet hustý a spolehlivý systém ambulantních pečovatelských služeb. Co se ale týká problematiky bydlení, česká vláda za posledních několik let některé důležité a zdárně nastartované trendy dokonce zase zrušila. Například v roce 2005 parlament schválil nový program finanční
podpory umožňující družstvům získat od státu za každý nový byt alespoň 800 000 korun na dotacích a půjčkách – za předpokladu, že z vlastních zdrojů pokryje dvacet procent stavebních nákladů. Tento program, který mohl teoreticky sloužit i velmi malým „soukromým“ družstvům, však vláda loni ukončila. „Podmínky programu byly velmi nešťastně nastavené, ve výsledku byl o tuto podporu velmi malý zájem,“ píše v e-mailu ředitel Státního fondu rozvoje bydlení Jan Wagner. „V letošním roce se proto z toho důvodu – a také kvůli výraznému snížení výdajových limitů pro fond – s touto formou podpory vůbec nepočítá. Pravděpodobně ani do budoucna nebude tato podpora dále realizována.“ Družstva tedy momentálně od českého státu nedostanou ani korunu. A co se týká podpory bydlení pro seniory, musely se během posledních let značně uskromnit i obce. Do roku 2003 dávalo ministerstvo pro místní rozvoj a Wagnerův fond obcím dotace na výstavbu domů s pečovatelskou službou. Tato podpora však byla zastavena. Velmi nejasný je koneckonců i osud projektu, kterým se vláda ve své „informaci o plnění Národního programu přípravy na stárnutí“ z ledna tohoto roku ještě pyšnila: jedná se o takzvané domy KLAS, které by měly stavět obce na venkově a v nichž by měli senioři dostat šanci, aby v malých bytech bez bariér, ve společnosti jiných a s pečovatelským personálem na dosah prožili důstojné stáří. Na otázku, jak tento projekt zatím pokročil, však od tiskového mluvčího příslušného ministerstva zemědělství jenom slyšíme, že „projekt KLAS jsem na našem ministerstvu neobjevil“. V lednovém Národním programu přípravy na stárnutí vláda často opakuje, že senioři by měli bydlet co nejdéle co nejsamostatněji a že se mají aktivně zapojovat do života ostatní společnosti. Odpovědnost za to, aby v Česku vznikly tomu odpovídající byty, však podle národního programu nesou především obce. S iniciativou družstev, či dokonce občanů vláda zřejmě nepočítá. A proto by skutečně stálo za to uvažovat třeba o návrhu Dorothey Leueové ze „starých pašeráků“: „Bylo by to fajn, kdyby se sem lidé z Prahy přišli na náš projekt podívat. Koneckonců Praha je dokonce naším partnerským městem.“ Q ANNEKE HUDALLA, Hamburk FOTO JAN ZAPPNER
↓ inzerce
VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ OBNOVA POMNÍKU PREZIDENTA WILSONA V PRAZE Americká nezisková nevládní organizace American Friends of the Czech Republic, se sídlem ve Washingtonu D.C., vypisuje ke dni 16.6.2008 výběrové řízení na sochaře pro rekonstrukci sochy Woodrow Wilsona v Praze. Socha v nadživotní velikosti, dílo sochaře Albína Poláška, byla v roce 1928 umístěna před Wilsonovo (dnes Hlavní) nádraží a v roce 1941 zničena nacisty. Obnova pomníku Woodrowa Wilsona je společným projektem Hlavního města Prahy a American Friends of the Czech Republic. Architektonickým řešením je pověřena kancelář HULEC & ŠPIČKA Architekti. Další informace včetně podmínek a příloh výběrového řízení jsou k dispozici na internetových stránkách www.afocr.org/pamatnik.html
R E S P E K T. C Z
Nadace SEMPER POLONIA, která spolupracuje se Senátem Polské republiky a také s Velvyslanec-
tvím PR v Praze, tímto informuje že studenti polského původu, kteří studují na českých vysokých školách, mají možnost ucházet se o přiznání stipendium Nadace na I semestr 2008/2009, jestli splňuji následující podmínky:
polskou národnost nebo mohou zdokumentovat svůj polský původ. • mají končili střední školu s polským vyučovacím jazykem (pokud taková existuje v místě bydliště žadatelé) • ustudují českých vysokých školách • dosahujínaalespoň výsledku ve studiích • ovládají polský jazykdobrých na dobré úrovní • aktivně působí ve prospěch • nemají trvalé zaměstnání polského prostředí a účastí se záležitostí propagujících Polsko • nemají a neucházejí se o stipendium u jiné veřejné organizace nebo u státní instituce působící ve prospěch • polského prostředí • neukončili 24 let v době podání žádosti Zájemce prosíme o kontakt v termínu do 31. 7. 2008 s konzulárním oddělením Velvyslanectví Polské republiky v Praze, V úžlabině 14, Praha 10-Strašnice, Tel: 224 228 722-4.
41
