Kázání – 17. 2. 2013
Jakubova ep. 1, 12-18
Milé sestry a milí bratři, Jakubova epištola přirovnává život člověk k překážkovému běhu. Asi všichni jsme již poznali, že v životě přicházejí různé problémy a těžkosti. A důležité je, jestli je dokážeme překonat, jestli máme nějaký cíl a jsme schopni se k němu dostat. Nesejde tedy tolik na tom, jak moc se ve víře dokážeme citově nadchnout, důležitější je to, abychom žili a věřili třeba tiše, ale spolehlivě. Vytrvalostní běh se neběží rychle, kdo příliš rychle začne, také rychle skončí. Víra se pozná právě ve chvílích pochybností a pokušení. Jakubova epištola nám tedy klade před oči, že nějaké ty překážky a problémy potkávají každého. A klade nám otázku, jak se v nich zachováváme, co se stane s naší vírou a důvěrou? Jak pevná je naše víra? Je to odvěká otázka, kde se vůbec berou ty problémy na naší cestě víry? K čemu jsou? V knize Jobově se například zdá, že ty problémy a pokušení dopouští sám Bůh. Nevymykají se z jeho ruky. Jejich původcem je však ďábel, našeptávač čili ten Zlý. Tohle však Jakubova epištola netvrdí. Obejde se bez postavy ďábla! Když se mluví o ďáblovi, je za tím úvaha, že všechno zlé má původ ve Zlém s velkým Z, nějakém arcizloduchovi. To však neznamená, že bychom nebyli odpovědní za svůj život a za své viny. Nejsme povinni věřit, že ďábel existuje, nevěříme vůbec ve zlo, nemusíme přísahat na jeho existenci. Existuje v pravém slova smyslu jen Bůh a to, co on působí. Na ďábla se totiž snadno umíme vymlouvat. Proto asi Jakub o něm vůbec nemluví! Někdy se vymlouváme, že zlo je silnější než my, že je to lidské mu podlehnout. My se však nemáme nechat uhranout mocí zla. Zlo je přece před Bohem slabé, nicotné. Propadá soudu, má co činit se zkázou a ničením, nikoliv něčím, o co se dá opřít. Nemáme žádné pohotové vysvětlení, odkud se bere zlo, když se přestaneme vymlouvat na ďábla - a nemusíme je ani rychle vymýšlet. Můžeme zůstat u toho, že zlu nevěříme, ani na ně nesázíme - spoléháme se na Boha - a jsme udivení, kde se v jeho stvoření (i mezi námi) bere tolik zla. Jakubova epištola nás chce soustředit k sebezpytování! To zlé nemáme hledat někde mimo nás, vůbec už ne v druhých. Máme je především a nejprve hledat v sobě. Jako křesťané přiznáváme, že pokušení a hřích vychází z lidského srdce a že má tuze blízko i k nám. Jako křesťané to právě vyznáváme a nevyhýbáme se tomu, neshazujeme odpovědnost za své životy na druhé, ani na ďábla! Jakubova epištola zdůrazňuje, že na člověka přicházejí pokušení. Každý máme pokušení. Pokušení podle Bible souvisí s naší žádostivostí, s našimi touhami či choutkami. Zní to dost moralisticky, že naše choutky jsou zdrojem všeho hříchu. Ty choutky však můžeme pochopit i jinak – pozitivněji - jako naše touhy, přání či silné emoce. A teď záleží na tom, jak se se svými emocemi a touhami vyrovnáme. Jak se postavíme k tomu, co se sice schovává za nejlepší úmysly, za úspěch a jistoty, co však nevede k dobrému. To je to pravé pokušení! Když se podíváme na Ježíšův život a jeho pokušení na poušti, také kupodivu nebyl pokoušen k nějakým mravně závadným rozhodnutím. Měl před očima 1
příjemné věci, po kterých všichni lidsky toužíme. Přejeme si, aby byl dostatek chleba, aby nás Bůh ochraňoval na každém kroku, abychom před druhými něco dokázali a znamenali. A přesto to byla ďábelská pokušení. Ďábelská byla v tom, že ta příjemná přání zpochybňovala Boha. Hned si chtěla uskutečnit naše touhy. Zapomněla na ten dlouhý běh a tříbení toho, co prospívá a co neprospívá. Zapomněla na to, že ten problém – pokušení – je v nás uvnitř. Jakub nám klade na srdce, že máme vnitřní svobodu. Nemusíme poslechnout pokušení, nemusíme podlehnout každému svému přání či touze. To pokušení totiž vždy přichází zvenčí. Chce v nás zapustit kořeny. Ale my se proti němu můžeme postavit. Můžeme vydržet čekat na to, jak Bůhpromluví a jakou cestu nám ukáže. V našich životech je asi méně zlých nutností, než si myslíme. Pokušení přichází zvenčí, ale vpustit jej do svého srdce můžeme jen my sami. Mít pokušení není ještě hříchem, i Ježíš měl pokušení. Hříchem se stává až tím, když je vpustíme do svého života. Potom se šíří a páchá v nás škodu. Neumíme to potom zastavit. Tak jako se těžko bere zpět pomluva, když už rozšířila nedůvěru, podobně těžko se napravuje hřích, selhání, vztah nedůvěry k Bohu i k lidem. Písmo nám dnes chce velmi zdůraznit, že Bůh je jen dobrý. Nemá nic společného se zlem. Nepůsobí je, ani netoleruje, ani nedopouští. Jakub přirovnává Boha ke světlu, které nemá v sobě ani jediný stín. Bůh je původce světla. Ale ve vesmíru je mnoho světel a mnoho pohybu, a jednotlivá tělesa házejí stín, a tak jsou vedle světla i mnohé stíny a nejistoty. Jakub zdůrazňuje Boží stálost, jeho vůli, jeho sílu, ve které je stále stejným světlem. I my zakoušíme v životech různé pohyby a změny, málo toho zůstává a je neochvějné. I my sami se měníme. Náš život je postaven na souhře mnoha sil, naše tělo na souhře řady orgánů a na rovnováze chemických látek. V tom všem, co nás potkává, se smíme spolehnout na Boha jako někoho stálého. Své nejistoty a své slabosti, svá pokušení nemusíme chápat tak, že jsou od Boha, že se dotýkají i jej. Pomoci nám může právě proto, že se ho žádné tlaky, proměny ani pokušení nedotýkají. Staří evangelíci luterského vyznání měli dojem, že i na křesťany se Bůh někdy hněvá, neukazuje nám svou milosrdnou tvář, posílá na nás zkoušky, pokušení a tresty. Přesto vždycky věděli, že ta pravá Boží tvář je ta milosrdná. V ní máme věřit, jemu smíme důvěřovat. I když nás potkávají nemoce a bolestné situace, Bůh nemá prsty v našich problémech. I kdyby se zdálo, že vše je proti nám, věřit máme v Boha milosrdného a dobrého. Stálý je však nejen Bůh jako pramen všeho čistého světla. Stálí jsme i my. Protože v něm máme svůj počátek. Náš počátek netkví v nějaké náhodě, v nějakém omylu, ani nutnosti. Apoštol velmi hezky tvrdí, že Bohu se zachtělo, že nás zrodí slovem pravdy. Nejsme tedy vydáni na milost a nemilost tomu, co se děje kolem nás. Hospodin nás stvořil, abychom ukazovali k cíli, abychom byli prvotinou jeho stvoření. Prvotina je první část, která může zatím zastupovat i celek. A tak lidé víry mají ukazovat, kam směřuje stvoření, v čem tkví jeho plnost. A cílem stvoření není nejistota a nedůvěra. Cílem je jasná Boží vůle pro svět i člověka. Aby 2
světlo svítilo jasně i z našich životů. Abychom se spolehli na Boží způsoby a v těžkostech vytrvali. Sestry a bratři, všichni máme pokušení, tak jako i všichni máme své touhy, představy a očekávání. Pokušení se dokážou odívat do ušlechtilých a úspěšných plánů a představ. Proto musíme být na pozoru. Stále se musíme učit rozlišovat duchy. V příliš snadných receptech na změnu člověka a světa – které obcházejí přiznání vlastních vin – můžeme spatřovat jen pokušení. Písmo nám v dnešním čtení brání v tom, abychom svou pozornost soustředili na původ zla a pokušení. Soustředit se máme na sebe a na své nitro, nakolik my dokážeme odolávat svodům. Vstupujeme do postní doby a je to čas k tomu, abychom si přiznali nejen to, že i nás se týkají pokušení, nýbrž i to, že jsme jim jistě vícekrát podlehli. Každý však se musí postavit sám za sebe před Boží tvář. Právě jako křesťané se máme dát poznat třeba podle toho, že vinu za své chyby neházíme na druhé, nýbrž pokorně přiznáváme své vnitřní zmatky a slabosti. A tak i umožňujeme Bohu, aby nás prosvítil a učinil v nás svůj pořádek. Opřít se můžeme o to, že Bůh je stálý. Opřít se také můžeme o to, že nás postavil na pevný základ, náš život se zakládá na jeho dobré vůli. Proto máme vnitřní svobodu odolat zlu a jednat dobře. Celý náš život bude k Boží oslavě, když se spolehneme na jeho stálost a dobrotu, když vytrváme a vždy rozeznáme jeho hlas uprostřed jiných hlasů jako hlas pravdy. Amen
3
večeře Páně – 17. 2. 2013 – 1. postní neděle kající žalm: slyšme slova kajícího žalmu a mysleme při tom na své viny a nesplněné úkoly, na své místo před Bohem... Ž 51, 1-6.9-15.17-19 vyznání: Pane Ježíši Kriste, tváří v tvář tobě, který jsi přišel do tohoto světa v pokoře, tváří v tvář tobě, který jsi -ač bez viny- podstoupil Janův křest a obstál jsi v pokušeních, tváří v tvář tobě, který neoplácíš ránou za ránu ani zlým slovem za zlé slovo, nýbrž člověku žehnáš a ukazuješ mu schůdnou cestu - tváří v tvář tobě poznáváme a vyznáváme svůj hřích. Vyznáváme všechno to, co jsme zavinili a nevíme si s tím rady, všechna slova, která neměla zaznít, všechny chvíle, ve kterých jsme neobstáli, svou netrpělivost a svou lhostejnost. Hřešíme myšlenkami, slovy i činy. Kdo takto poznáváte svou vinu, vyznejte to hlasitým: Vyznávám. Pane Ježíši Kriste, z evangelia Tě poznáváme jako milosrdného, který se slitovává a odpouští, přijímá člověka. Proto věříme, že také my máme v tobě a u tebe naději a odpuštění a budoucnost. Kdo takto věříte, vyznejte to hlasitým: Věřím. Protože ty jsi odpustil nám a nabízíš společenství s tebou i s lidmi, také já odpouštím všem, kdo se proti mně jakkoli provinili a prosím o odpuštění každého, komu jsem ublížil sám. Kdo jste takto ochotni ke smíření, vyznejte to hlasitým: Odpouštím. Slovo milosti: I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí, a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník. Pozdravení pokoje: Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi. Pozdravme se navzájem pozdravením pokoje... Apoštolské vyznání víry:
4
modlitba a ustanovení: Modleme se v Duchu a v pravdě a vzdávejme díky Bohu, našemu Otci: Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, věčný Bože, abychom Ti vždycky a všude vzdávali díky. Neboť ty ses smiloval nad námi lidmi, dal nám svého jednorozeného Syna: stal se člověkem a narodil se z ženy, svým křížem nás vysvobodil ze smrti a svým vzkříšením nám dal život. Skrze něho tě chválíme. Se všemi zástupy na nebi i na zemi zpíváme píseň o tvé slávě a voláme: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, nebe a země jsou plné tvé slávy. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech. Ty jsi pramenem všeho posvěcení. Způsob svým svatým Duchem, abychom při přijímání chleba a vína byli učiněni jedno tělo s Kristem i se vší jeho církví. Dej, ať zůstaneme ve společenství s ním až do onoho dne, kdy s ním budeme večeřet v jeho království. Neboť v tu noc, kdy byl zrazen, vzal při večeři chléb, vzdal díky, lámal, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je mé tělo, které se za vás vydává. Po večeři vzal také kalich, znovu vzdal díky, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, pane Ježíši Kriste. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi, Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, obdař nás pokojem. Pojďte již tedy, vše je pro vás připraveno. (Zpívat budeme...) Propouštění 1. Z prázdnoty svého způsobu života jste nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi (stříbrem či zlatem), nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl předem vyhlédnut a přišel kvůli vám na tuto zem. Skrze něho máte víru a důvěru. Proto nyní jděte v pokoji. Amen 2. Věčný Bože, děkujeme Ti, že nás sytíš dobrým, dáváš nám nalézt pravý zdroj života a ukazuješ i směr naší cesty. Děkujeme, že smíme být jako lidé víry dědici tvých zaslíbení, které v Kristu přibližuješ a naplňuješ. Děkujeme za nový výhled do našich dnů. Jděte v pokoji, praví Pán – Amen. 5
