Kázání D. Kučery z v Bratislave: Pavel v Aténách. Sk 17. kap. od 16 v. (nutno si pozorně přečíst)

Kázání D. Kučery z 29.9.2007 v Bratislave:

Pavel v Aténách Sk 17. kap. od 16 v. (nutno si pozorně přečíst) Dnešní kázání jsem si připravoval s ohledem na plánovaný seminář o homiletice (nauka o kázání) v našem sboru. Vždy při přípravě kázání apod. přemýšlíme o tom, jak předat biblické poselství. Pro kazatele, ale vlastně pro každého křesťana je důležité: 1. vědět, jak číst a rozumět Bibli 2. porozumět textu a souvislostem (kontextu), co text říká 3. porozumět významu biblického textu, co chtěl autor říci, čemu věřil 4. a až poté se ptáme, co může text říci nám dnes, v čem se můžeme poučit apod. 5. pokud chceme někomu vydat svědectví o své víře, musíme se ještě ptát, komu kážeme, s kým hovoříme, v jakém prostředí žijeme. Všechny tyto body jsou velmi důležité, protože evangelium je důležité pro život člověka a jeho budoucnost. Jde o osud světa, o věčnost! Nuž, a dnes se budeme zabývat příkladem ap. Pavla, apoštola Ježíše Krista, který ve své době kázal nejprve Židům a pak i Řekům. Dělal to jak nejlépe uměl, aby je všechny získal pro Krista a věčnost. Proto se neváhal stát Židům Židem a Řekům Řekem, lidem bez zákona bez zákona atd. Snažil se jim maximálně přiblížit, jen aby se zamysleli nad slyšeným evangeliem. Pavel hledal různé cesty a způsoby své práce. Není jen jeden způsob kázání, jen jeden přístup evangelizace, jen jedna cesta vyučování, kázání a výkladu. Je jedno evangelium, které lze předávat různě – tak, aby přineslo užitek. A taková práce je velmi namáhavá. Ta dřina – především intelektuální – však stojí za to. Lidé mohou být získáni pro Boží království. Tak apoštol získával lidi prosté, ale i vzdělance, na Východě i na Západě, Židy i Řeky. Díky jeho neúnavnému úsilí byla křestanská nauka systematicky zpracována, sepsána a mohla být srozumitelně šířena. Nakonec přineslo jeho úsilí obrovské ovoce: Evangelium přežilo helénskou kulturu a žije dodnes. Sk 17 hovoří o tom, že + jak Pavel získával také významné rodiny, osobnosti z vyšší společnosti. Dnes máme příležitost setkat se s apoštolem při práci na jednom z nejtěžších míst – Atény. Budeme studovat, co bylo v pozadí toho, že evangelium zapustilo kořeny i v jednom z nepohanštějších měst. Pomůže nám to rovněž k tomu, abychom si uvědomili, jak by asi apoštol pracoval dnes a tady, tedy, jak bychom mohli a měli pracovat my. Řekli jsme si, že Pavel kázal v zásadě dvěma skupinám lidí: a) Židům– především navštěvoval synagogy, kde stačilo pouze identifikovat Mesiáše v Ježíši Kristu. Vše ostatní bylo židům ze Starého zákona známé. b) Řekům – kteří nevěřili ani v Boha Stvořitele, natož pak v Krista – Mesiáše, Boha, který se stal člověkem! To vše bylo pro ně nemyslitelné! A právě tato práce stojí před námi, protože taková je naše společnost. Je to také těžší, nicméně – aktuálnější úkol. Zpočátku se zdá, že Pavlův pobyt v Aténách je jen jakousi čekárnou na své kolegy. Při čekání však viděl ve městě hodně modlářství – a znepokojovalo ho to. Řekněte, koho dnes takové věci ještě znepokojují? Všímá si někdo duchovní atmosféry? Zajímáme se my o náb. povědomí, situaci, cítění, myšlení lidí? Čteme současnou literaturu, navštěvuje diskusní pořady, vyjadřuje se k dění ve společnosti? Pokud bychom chtěli své okolí ovlivňovat, měli bychom mu nejprve rozumět – nuž a pak také aktivně komunikovat. Zatím se do veřejného života zapojujeme jen spoře.

PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com

Atény Do jakého to města Pavel přišel? Město bylo sídlem humanismu a intelektuálů a náb. mythologie starého Řecka. Založeno bylo r. 1581 př. Kr. Najdete v něm athénskou škola, akademii, která hostila slavné filozofy a učence. Známý Rafaelův obraz shromáždil známé tváře, které ovlivnily celou Evropu: Platona, Aristotela, Sokrata, Zenona, Epikura, Euklida, Heraklita, Plotina, Zarathustru, Diogenese, Pythagora… Ve statisícovém městě však byla polovina otroků. Na jednoho řádného občana připadal jeden otrok. To znamená, že občané měli pohodový život, nemuseli pracovat, mohli se věnovat umění, vědě, debatám o filozofii, lázním, ženy módě apod. Muži řešili politické a filozofické spory, rádi hledali řešení a pak zase nové otázky. Filozofové pátrali po moudrosti. V krásném a mohutném Akropolis – návrší asi 500 m nad mořem, navštěvovali slavné chrámy a působivý pantheon. Josefus napsal, že Athény jsou „nejzbožnějším městem Řecka“. Ve městě bylo na 3000 soch! Pěstovalo se především umění stavitelské a sochařské. Sochy však nebyly zobrazením skutečnosti, ale ikonami - zpodobením božstva. Důraz byl na krásu božských těl, svaly. Obličeje soch jsou bez pohledu, bez vášně, neutrální, neurčité, čisté, idealizované. (Srovnejme si některé tyto rysy s dnešní společností…) Do takového města se Pavel dostal - a my se ptáme, jak zde bude kázat, o čem, komu? Město mělo i svůj náboženský život. Nejvíce lidé uctívali bohyni Athénu, dceru Dia, patronku města. Dalším oblíbeným bohem byl Hermes, syn boha Dia (předává lidem poselství bohů – od toho obor hermeneutika věda o výkladu Božího poselství). Pak zde byl níže od Akropolis položený Aeropág – pahorek Marsu, na kterém nakonec apoštol stojí a promlouvá. (dodnes se používá toto jméno pro označení akademických sešlostí a debatních kroužků). Máme za to, že poblíž byl jakýsi soudní dvůr, smetánka města, muži nad 60 let, intelektuální špička, senát – a zde byl Pavel předvolán, aby vyložil své poselství. V pozadí nahoře bohy, vedle sebe filozofy a dole trh a prostý lid. O Pavlovi víme, že byl vzdělán v židovství jako farizeus, vyznal se v římském právu (odvolal se jako římský občan k císaři, znal svá práva), ale rozuměl i řecké filozofii. Používal logiku, zdůvodňování, argumentaci tak typickou např. v ep. Římanům. Svou systematičností v teologické práci postavil vlastně křestanství jako systém, který mohl začít konkurovat filozofům. Určitě musel v Aténách mluvit s lidmi jinak, než se Židy. Proto se nejprve díval, jak žijí, přidal se k běžícím debatám, zapojil se do argumentací, polemizoval, naslouchal – zkrátka nějak zapadl do koloritu města. A v jeho případě se také ukázalo, že apoštolova společenská angažovanost má vždy smysl. Uslyšeli ho i místní vzdělanci. Už to je pro křestana výjimečné. Pokoušeli jste se někdy zaujmout i vzdělance? Se Židy to uměl – jistě, ale jak se vyvine vztah s řeckými mysliteli – pohany? S ateisty! Jak s nimi vést rozhovor? • V. 19-20 = „chceme se dozvědět“, řekli. Úžasné potkat někoho, kdo vám řekne, že se chce více dozvědět o té naší víře. Byli mezi nimi i Epikurejci a Stoikové – dva největší reprezentanti řeckého myšlení. Epikur Hledal štěstí – (v zahradě Epikurově). Čemu epikurejci věřili? - žádní bohové, nic společného s lidmi - žádné oběti, modlitby, soud… - bez strachu z budoucnosti, bez pověr - smrt je pro člověka konečnou - žádné vzkříšení Podle toho i žili = využít dnešek - užít si rozumě rozkoš = žít si sám, mimo politiku


= radostné rozjímání = užít si štěstí v tomto životě a světě (vzpomeňme na problémy v Korintu)

Chápeme, že pro „Ŕeky je evangelium bláznovstvím“? A těm tady Pavel káže! Jak? Zajímá nás to, protože mluvíme o tom, jak jsme dnes moderní, postmoderní, sekularizovaní…) Stoikové – např. Seneca, Markus Aurelius Zakladatelem byl Zeno – 340-260 př. Kr. ve stejné době jako Epikur. Čemu on věřil? - úcta k řádu světa - meditativní - svět řízený logem, božským rozumem - lidé součástí kosmu - život je dán osudem - člověk sám rozeznává dobro od zla A podle toho žili: = život bez emocí – chladná bez vášně = lhostejní k lidskému utrpení. otroctví, smrti = pěstování ctností = šťastný, nezávislý – ostatní pošetilí = intelektuálně neutrální = pokládají se za dokonalé, ctnostné = nepotřebují poučovat, odpouštět, omilostnit = maska sobectví a pokrytectví Stoikové byli v něčem podobní farizeům. Pavel na stoiky tu a tam naráží: Ví o nich, polemizuje s nimi…je dobový a místní! Fil 4,11: ..“ jsem spokojen s tím, co mám“ Velmi podobné stoikům. 1 Kor , 6,12 „vše je mi dovoleno, ale ne vše mi prospívá“ Typicky prvek stoicismu. Vedle těchto dvou směru však zde máme i další filozofické skupiny, o kterých musel apoštol vědět: • Sofisté - dokázali zdůvodnit cokoliv, za úplatu • Platonici - ideje, pravý účel , ne materiálno, tělesno • Skeptici - pochybovači, není abs. pravdy, zdrženliví • Eklektici - částečnost poznání, nutno si vybírat, ze všeho něco • Gnostici - nutnost božského poznání a splynutí duší Jak v tomto prostředí bude Pavel kázat? MYŠLENI PAVLA: • v. 22 Navazuje na myšlení svých posluchačů. Hledá nejprve navázání vztahu. Mluvil se všemi. Chce vzbudit nové „poznání“ (typická slova), ví, že lidé chtějí více „znát“, rozumět. Seznámil se s lidmi a vzbudil v nich nový zájem. Vychází z toho, co vidí po procházkách jejich svatyň a parků. Využívá jejich zvídavosti a „horlivosti“ v poznání a uctívání bohů. • v. 23 Zvěstuje Boha a hodnoty, které všichni hledáme Navazuje na „oltář neznámému bohu“. Pozoruhodné, že svou řeč nezačíná Písmem, ale místním jevem. Je příklad kontextuální evangelizace. Ale ta je vždy těžší, než si vyložit jen biblický verš! Jsou kritici, kteří odsuzovali tento nový pokus oslovení města. Vytýkají Pavlovi, že nevychází z Písma, ale z dobové filozofie. Někteří to definují jako kompromis Athéňanům. Že byl Pavel příliš ohromen duchem města. Vlastně snad začal poctou bohyni Athéně? Je to riskantní postup, ano. „Bůh přece pohrdá moudrostí světa“ Bylo to tedy zbytečné? Měl spíše vyhlásit základní křestanská dogmata a odejít bez zájmu, zda jim lidé rozumí? 1. Začal oltářem o neznámému Bohu - častý jev v Athénách. Vyšel z jejich situace.


2. Chválí jejich zbožnost – horlivost v uctívání bohů, jejich CULTURA, UMĚNÍ Neposmívá se jim, neodsuzuje jejich způsoby víry a hledání pravdy. 3. Zvěstuje to, s čím vlastně všichni počítají, co hledají, jaké hodnoty znají. Jen je teď personifikuje - koho pravděpodobně hledají, po kom touží, ale ještě neznají a neumí ani pojmenovat. Celý hodnotový systém skrývá božská osobnost. A tu nakonec pojmenuje v JKristu. Všimněme si, jak je Pavel úžasně pozitivní vůči lidem. Začíná vztahovou cestou, vstřícností! Jen zaujatý kritik se tu může ptát, zda tento přístup neukazuje na slabost apoštola, zda není příliš měkký, když jim jde tak vstříc? Jen dogmatik by se mohl zeptat, proč nezačíná hned mluvit o bodech učení? Buďme však trpěliví: • v. 24 ¨Bůh je Stvořitel - člověk je Boží stvoření Zvěstuje Boha (známý pojem), něco božského, co je více než božská žena, božská krása těla, zahrada, jídlo, pití, moře (co rádi Epikurejci). Zvěstuje Stvořitele – i těch věcí, které všichni vlastně už teď milují, co už dnes uctívají. Evangelium, Bůh, Kristus tu je představen ne jako protilidský, za každou cenu protikulturní, nepřátelský a odsuzující živel. Apoštol tu není (abych tak řekl) proti dobré večeři, krásné dovolené, umělecké kráse, filozofii jako takové. Dokonce podporuje hledání pravdy a krásna. Ale nezůstává zde stát. Pavel své posluchače vede dál a výše. JE JINY. Bůh stvořil nejen NATURA, ale i CULTURA, ale i KOSMOS, vše i HOMO, nejen nebe, ale i ZEMI! A to je pro lidi obrovský objev a posun! To tu ještě nebylo! Někdo, kdo je absolutní nad tím vším –považte! No to kdyby byla pravda, že ho můžeme poznat? To přece není hloupé – to se může i hodit! I když je to zároveň řecky kontroversní: Stejný Bůh pro Řeky a barbary, pro pány i otroky? To bylo těžké téma! Evangelium je,jak vidíme i v této podobě velmi revoluční a prorocké! • v. 25-26 S Božím dílem získáme víc, než se svými výtvory Pavel postupně a systematicky rozvíjí pojem zjeveného Boha, který je víc než jejich bohové, nebydlí v chrámech rukou udělaných. Je to kvalitativně vyšší Bůh. Nedává si od lidí sloužit, (jako v Athénách) jako by byl na nich závislý (a stoik chce být nezávislý). Bůh tu dává VŠE – i dech, život. To je myšlenková bomba! (nové poznání, chcete-li = gnóze) Ve spisu De Rerum Natura je příroda božská…TU NE! Tu je Bůh více než příroda, více než Zeus na Olympu. To je pro Řeka zajímavé: KDO může být víc, než božská příroda, božská Afrodita, božský Herkules, epikurejská zahrada, blankytné moře, lidská slast? Hle, jak řeckou mysl Pavel rozvíjí a vede! • v. 27 Bůh se svým dílem dává poznat, jde nám vstříc Pavel představil Boha v pohanském prostředí nově jako mocného Pána a vládce. Tomu by snad ještě tamní lidé porozuměli. Ale apoštol pokračuje: Tento mocný a nekonečný Bůh bohů reaguje na potřeby člověka! A to je zase pro Athéňany neslýchané. Že by měl B“h zájem o všechny stejně? – řeky, barbary, otroky? Zatím byl v tom obrovský rozdíl. Jsme v otrokářské společnosti! Příliš vstřícný Bůh! Bylo běžné, že bohové z Olympu neměli zájem o lidi a jejich osudy. Bohové se doposud skrývali, maskovali, lidé k nim neměli přístup, nevěděli, co si myslí, co má v úmyslu… Naopak Bůh učinil vše, aby ho lidé mohli najít. Bůh jde lidem vstříc, naproti. Nemůžeme ho minout. Každý se s ním někdy nějak setká. A poté řekne Pavel až citově: Jsme jako jeho děti (známá myšlenka –být božským synem, dcerou Dia, synem slunce atd.) = Hezké, ale i odvážné, nejen líbivé! A to je evangelium o Bohu, který je prvé řadě přítelem, ne nepřítelem člověka Chce se dát poznat. Přibližuje se nám. Lze ho cítit, dotýkat se ho, dokonce milovat! V něm všichni žijeme = osobní moc, ne neosobní, neznámá síla z jiného světa. Bůh, který je mimo nás, přesahuje nás, přesto je nám, partnerem! Nesplývá s duší kosmu. + Překvapení! Pavel přitom cituje řecké básníky a filozofy: evangelium nezdůvodňuje jen Písmem, ale i řeckou filozofií!


- Cituje Zenona – zakl. Stoiků ze 4 st. př. Kr. o Diovi, že jsme božími potomky, dětmi.. - Cituje Epimenida – 6. st. př. Kr. Kréťanům: „jím žijeme, dýcháme a hýbeme se“ Přátelé, to je jiná příprava na svědectví, kázání, než si vzít jen pár veršů z Bible, případně citát z EGW. Pavel zná také dobovou literaturu, studuje ji, srovnává a nachází podobnosti, které aktivně využívá pro lepší pochopení. Samozřejmě, taková příprava je vždy těžší – náročnější – i riskantnější. Ano, pak můžeme dokonce Pavla i kritizovat, že nezačal Písmem a zda se těm athéňanům nepřiblížil příliš…. Vidíme však, že apoštol reaguje promyšleně, cíleně, vzdělaně, každým slovem se dotýká jejich filozofie, z ní vychází a postupěn vede k základům a vykladu evangelia. A tím vede k poznání Boha a víře i následování. Spojuje obrovské věci - ABSOLUTNO s člověkem: To, co se Řekové snažili znázornit v sochách, Bůh prokazuje osobně ve svém Synu. • v. 30 Lidskou nevědomost Bůh promíjí Protože by se mohli posluchači Pavlovým představením Boha cítit hned zatraceni, apoštol jim nadbíhá a uklidňuje.je Nedělá z nich hlupáky: „Jak se můžete klanět takovým modlám! Jak to , že neznáte Boha Abraháma, Izáka a Jákoba…?“ Nepracuje negativně se soudem, výhružkami. Předpokládá inteligenci, to, že se třeba aspoň zastydí, že toto poselství neznali. A v tomto případě je Pavel hned utěšuje: Ano, je to neznalost…Bůh Vám však tu dobu neznalosti promíjí. Už Vám ji prominul. Pavel začíná milostí, ospravedlněním, ne odsouzením a hrozbou po přestoupení zákona. • v. 31 Bůh soudí spravedlivě - jen vzpurnost, vědomé celoživotní odmítnutí Soud patří Bohu, ne apoštolovi, ne církvi, ne nám – a hlavně ne předem,ne dříve, než přijde poslední soud. Je však i čas také na pravdu o soudu. Bůh povolává apoštoly, aby mohli být lidé souzeni či ospravedlnění podle Božího práva- spravedlivě. Bůh dává všem stejnou šanci. A upřímní a spravedliví se nemají ničeho obávat. Protože přijde spravedlivý soud, Pavel ví, že musí mluvit rovněž o důkazu a motivu: • Důkazem je příchod Mesiáše + jeho vzkříšení Jako právně povzdělán Pavel ví, že je nutný i důkaz a motiv. Tím je vzkříšení Krista. (musel přitom narážet na rozšířené platónské učení o věčnosti duše). Už to, jaký je Bůh, jak byl pozitivně představen, vede člověka k obdivu a úžasu – jinak řečeno - k pokání. Ještě k většímu úžasu vede fakt, že ten laskavý Mesiáš byl lidmi neprávem odsouzen, usmrcen, ale Bůh lidem odpustil jejich vzpouru a Ježíše vzkřísil, aby tak jeho oběť potvrdil pro všechen svět na věky. I učedníci tímto Ježíšovým přístupem byli naprosto přemoženi – zahanbeni, a tehdy se ke Kristu cele přiznali. (Jen stoici mohli zůstat bez emoci, nezasaženi…s těmi jen tak hned nic nehne. Byli na to školeni. Celý život si pěstovali odtažitost, chladnost, přehled, nadhled, nezaujatost, neutralitu, nezávislost...) Ale to, co učinil Kristus – to je síla, moc Boží – k tomu nelze zůstat lhostejný a neutrální. Vzkříšení Krista člověka vtahuje svou vlastní mocí do dění a automaticky vede k živému zvěstování. Samo evangelium jako „moc Boží ke spasení – Židům i Řekům“ může vnitřně změnit každého. A také to tak dělá již celá staletí Výsledek? Jestli bychom v Athénách čekali, že se najednou na výzvu přihlásí stovky lidí ke křtu, tak to nečekejme. To by asi žádný Řek hned neudělal. Chápejme, celá staletí něčemu, věří, slouží, obětují, a najednou jim tu někdo řekne, že to nejsou ti praví bozi, že jsou jedno s otroky, že nejsou něco více, že jsou před Bohem stejní s barbary, s jinými národy, protože je ještě jiný a mocnější Bůh! = Pavel přednesl ucelené kázání od pozadí božského plánu až po vrchol – max. zjevení Boha v Kristu. Lidé jsou bez výmluvy. Ano, slyšeli, maximum. Jejich reakce je však přirozeně typická - řecká: „Děkujeme Pavle, zajímavé. Budeme o tom přemýšlet – sejdeme se ještě na toto téma později, uvidíme.“ Nikdo ani dnes na Západě nepřijímá vše hned a teď najednou.


Podobně reaguje také Felix na Pavla v 24 kap. Své rozhodnutí odkládá. Ale je to hned špatně? Nepotřebují také dnešní lidé více času, informací, prostor pro porozumění, pochopení, kladení dalších doplňujících otázek, zopakování – důvody pro rozhodnutí, které by mělo být celoživotní? Ani pro svého životního druha se přece nerozhodujeme ve vteřině – a to jej vidíme, slyšíme, prožíváme s ním ledacos…Co pak s Bohem, který je daleko a přibližuje se k nám jen Duchem, Slovem? Někteří přesto uvěřili. Jak slíbili, přemýšleli a rozhodli se. Pavel tu nikoho dál nekárá, že se nerozhodují hned. Dává jim čas, jde dál a nechá pracovat Ducha. A Duch pracuje,. Zodpovědně promyšlené slovo přineslo užitek. Minimálně máme zde zprávu o muži jménem Dionysius. Byl to člen oné nejvyšší soudní rady, – možná první biskup církve! EGWhiteová nekritizuje Pavla, jak někteří komentátoři. Naopak! Ano - připouští: že Pavel mohl být ohromen sochami, hrdiny řeckých dějin, uměním, národní slávou, krásou staveb, parků, chrámů, svatyň, dámskou módou= uměleckou galerií města. Kdo by nebyl? My tam jezdíme dokonce to vše obdivovat i po tolika letech, i když tam jsou jen trosky. Přesto tam cestujeme, navštěvujeme, platíme si za to. Pohanství zde v Aténách, Římě, Alexandrii…bylo v té nejlákavější podobě – božstva byla požitkářská, erotická, intelektuální. Co víc si přát? Nakonec – Pavel tu byl sám – bez přátel: (1 Tes 3,1:“ V Aténách pozůstali my sami“) V Knize Skutkové apoštolů čteme potovrzení, že Pavel svůj úkol splnil:: “Dnes se musí pravdy Písma dostat k sluchu velkých mužů světa, aby se mohli rozhodnout pro Boha či knížete zla. Bůh před ně předkládá věčnou pravdu a nenutí je, aby ji hned přijali, Když se však nakonec odvrátí, nechá je, aby sklízeli plody, které sami zaseli… Boží Služebníci by měli využít každé příležitosti pro sdílení pravdy. Protože - někteří lidé uznají svou nevědomost o Božích věcech a jednou usednou u nohou Ježíše - velkého učitele. Aby člověk získal příslušníky vyšších tříd, musí mí silnou víru a moudrostí.” A apoštol Pavel tento úkol splnil. Poznal své svěřence, porozuměl jim, zamiloval si je, pochopil je – lépe, než oni sami sebe, našel jejich přednosti – i slabiny. A pomohl jim vyjít výš k novému poznání Boha – Ježíše Krista. Nebál se ani toho, že by byl odsouzen. (Např. jako kdysi Sokrates, který svým důrazem na svědomí před bohem nabídl svým nepřátelům obvinění, že hlásá cizí božstva.) I toto hrozilo Pavlovi. Pracoval s přehledem, inteligentně a nebojácně. A díky tomu uvěřil nejprve jeden, pak další – mnozí Židé, ale i´Řekové. Nakonec se touto cestou dostalo evangelium až ke dvoru – k těm nejvýše postaveným v Římě. A když za pár let upadlo celé impérium, řecká a římská morálka, filozofie, evangelium přežilo a stalo se základem nové Evropy a západního světa. Díky inteligentnímu výkladu se uchytilo evangelium i v severní Evropě na královských dvorech, ujala se reformace a její další vývoj až po dnes – až po vliv na americkou ústavu a nasměrování světových universit. Díky apoštolovi máme místo athénských chrámů a svatyň křestanské kostely a modlitebny. Díky apoštolovi se křestanství prosadilo a nezaniklo v helenismu. Z toho vyplývá, že vzdělanci mohou lépe ovlivnit další jednotlivce na důležitých místech. = Událost je příkladem toho, že je nutné být otevřen novému přístupu práce. Zvláště v době postmoderní je nutný dialog, vysvětlení, navázání, porozumění základům evangelia, tím spíš speciálním proroctvím. Aby je mohl někdo přijmout, musí jim nejprve dobře rozumět, pak je může také seriózně šířit, věřit jim, zastávat, svědčit o pravdách Bible a vyznávat je. . Apoštol v Athénách je příkladem, že v daném prostředí je nutné jít těžší cestou. Pokud žijeme v západní Evropě, musíme si dát větší práci pro porozumění naší společnosti a kultury, abychom uměli pracovat kontextuálně – jako Pavel, jako Ježíš, jako proroci. Jako reformátoři, dokonce jako EWhiteová. Proto potřebujeme lépe rozumnět Bibli, také rozumět sobě,


druhým, dětem, sousedům, obyvatelům, kultuře, literatuře, umění, filozofii, náboženským systémům – chceme.li je povznést ještě výš, než jsou. V tom však je život aktivního křesťana dobrodružný a zajímavý a užitečný, plodný. Jinak se zabýváme jen sami sebou bez užitku na okolí. Důležité je být následovníkem Krista tady a teď a vhodně před lidmi, kteří žijí kolem nás. AMEN


Kázání D. Kučery z v Bratislave: Pavel v Aténách. Sk 17. kap. od 16 v. (nutno si pozorně přečíst)

Recommend Documents